Hraniční les

Když mu děkovala, vypadala opravdu upřímně. Začínal se pomalu smiřovat s myšlenkou, že ho nesežere a ani se o to nepokusí. „To nebude třeba, myslím. Ale vážím si tvojí ochoty, opravdu. Samozřejmě to ani nikomu nevyzradím, byla bych sama proti sobě. Co tě vlastně přimělo armádu opustit?“, zeptala se ho, opravdu se tváříc, že ho to zajímá. "Dobře, ale kdybys chtěla, za zkoušku nic nedáme. A proč jsem odešel? Nu, vydělal jsem si dost na to, aby každodenní riskování života nestálo za to, chtěl jsem se s přáteli někde v klidu usadit, než nás přepadli bandité.Teď nevím, jestli ostatní žijou, ani kde jsou...", odpověděl, doufajíc, že jsou v pořádku-..

„No, řekněme... Že magii až tolik nevěřím, budu upřímná. Na druhou stranu, věřím že on sám není tak hloupý, aby skutečně utekl bez rozmyslu a nevrátil se. Zatím to nikdy neudělal, jakkoliv o něj mám starost, nemůžu ho vodit za ručičku jako malé dráče,“ pokrčila nepatrně rameny. Doufala, že to byla pravda. Že se Vallen bez problémů vrátí a nic se mu nestalo - pokud by totiž byl někde raněný a potřeboval pomoc... Nejspíš by si to potom nikdy neodpustila. Na druhou stranu ji sám o sobě odrazoval od toho, aby mu pomáhala, takže by jí to zazlívat nemohl... Většinou její pomoc nechtěl, těžko se rozhodnout, kdy ji skutečně potřeboval.

Při jeho vyprávění o tom, proč odešel a jak se chtěl usadit se svými přáteli, zamyšleně naklonila hlavu na stranu. Možná, že by mu nakonec mohla být prospěšná ona - mohla by se přeměnit a proletět okolí, z výšky je vidět mnohem lépe, než ze země. Sice neměla úplně důvod být až tak hodná, ale přišlo jí to fér. Sám jí nabídl pomoc a ani na ní předtím nezaútočil, takže by takovou drobnost klidně udělat mohla, neubylo by jí. Navíc by tím mohla někomu skutečně pomoct... Pokud je přepadli bandité, mohli být zranění.
„V tom případě bych mohla nabídnout pomoc já tobě,“ odpověděla nakonec, než nepatrně pokrčila rameny. „Mohla bych se přeměnit a proletět okolí, z výšky je toho vidět podstatně více, než když člověk jde pěšky. Možná bych tě mohla i svést, pokud bys chtěl...“ Dodala potom opatrně, protože jízda na dračím hřbetu byla už přeci jen trošku jiná úroveň pomoci, ale na druhou stranu byla celkem připravená to risknout.

"Opravdu se ti nemohu divit ve tvé nedůvěře, na tvém místě bych to měl naprosto stejně. Snad se zase vrátí", odpověděl. Doufal, že se opravdu vrátí, ať už se ztratil z jakéhokoliv důvodu. Věděl, jak se ona cítí, stejně tak se nyní bál o své přátele, které v boji ztratil. Na druhou stranu ale věřil, že jsou více něž schopní zůstat naživu a pak si ho někde najít. Onsám to, netušil jak, dokázal. Dokonce se i, dokud ho neprobudila tahle dračí dáma, celkem solidně vyspal a měl konečně dot energie na to, aby mu hůl v ruce byla za víc, než jen klacek.

„V tom případě bych mohla nabídnout pomoc já tobě,“ řekla nakonec, než nepatrně pokrčila rameny. „Mohla bych se přeměnit a proletět okolí, z výšky je toho vidět podstatně více, než když člověk jde pěšky. Možná bych tě mohla i svést, pokud bys chtěl...“. Tak tohle ho dostalo. Drak, nabízející mu svou pomoc, navíc ještě i svezení. Bylo jen velmi málo smrtelníků, kteří měli tu možnost se svézt na drakovi, patřilo to mezi ty největší možné pocty. "Rozhodně ti nechci ubírat čas, který potřebuješ na nalezení svého bratra, věřím, že ostatní jsou naživu a že se, jako se zatím podařilo vždy, ve zdraví sejdeme", odpověděl, pořád dost nejistý tou vyhlídkou, která mu za život opravdu ani nepřišla na mysl. Pokud někdy nad draky přemýšlel, byly to obavy z prvního setkání, které se, nakonec, nevyplnily ani jedna.

„Dobrá tedy, nutit tě samozřejmě nebudu a ani nemůžu, je to čistě tvoje rozhodnutí, čaroději,“ pousmála se na něj trošku pobaveně.
Svým způsobem tu reakci čekala, ale musela se zeptat. Ne, že by jí někdo držel u krku nůž a nutil jí být takhle vlídná, ale zkrátka cítila jistou nepopsatelnou potřebu to alespoň zkusit, Jakkoliv nikomu jen tak ze zásady nepomáhala, natož aby někoho vezla na hřbetu... Nějakým způsobem se jí to v tu chvíli zdálo jednoduše správné, protože tomu čarodějovi chtěla skutečně pomoct. Projevil vlídnost vůči ní nehledě na její druh, to se muselo nějakým způsobem přeci jen ocenit. Kým byla ona, aby odporovala vyšší silám a vychovanosti?
„Bud věřit tvému úsudku, ale kdyby sis to rozmyslel... Stačí říct,“ pokrčila nakonec neurčitě rameny.

„Budu věřit tvému úsudku, ale kdyby sis to rozmyslel... Stačí říct,“ pokrčila nakonec neurčitě rameny. To byla opravdu velkolepá nabídka, vsadil by se, že bude mezi procentem lidí, kteří jí dostali. Přijmout ji ale nechtěl, nebylo to momentálně nutné. Radši by si tu nabídku nechal, věřil, že jednou nadejde čas, kdy mu bude více k užitku. "Opravdu není třeba, dokážu se sám přemístit kam budu chtít. Pokud tedy, až budeš létat nad lesem, potkáš osamělého člověka, mi řekneš, kde je, budu ti více než vděčný. Mezitím bych ještě potřeboval na chvíli odpočívat, poslední dny jsem strávil na útěku a v boji, i po celé noci spánku jsem slabý jako roční mimino.", řekl, než vytáhl placatku se zbytkem vína a lokl si. Opravdu potřebuje ještě pořádně odpočívat, než se mu vrátí všechna jeho síla...

„Pokud bych na někoho takového narazila, jistě bych se ho za tebou pokusila nasměrovat,“ pokývla hlavou upřímně.
Jakkoliv nebyla ten typ draka, co by nějak zvláště chtěl pomáhat druhým, přišlo jí to fér. Pokud byli i jeho přátelé ze stejného těsta jako on sám, nebylo to špatné. Občas se hodilo někomu pomoct - a taková věc byla skutečně maličkostí, která by jí ani trošičku neublížila. Tak proč to neudělat, pokud by na to došlo? Nemusí pořád být jenom zlá a pouštět hrůzu.
„Dobrá tedy, nechám tě raději odpočívat.“ Zamyšleně ho sjela pohledem, než se posunula o kus dál a znovu se přeměnila do svojí dračí podoby, opět na něj upírajíc oči. |
„Hádám, že tohle bude tedy nejspíše sbohem.“

„Dobrá tedy, nechám tě raději odpočívat.“ Zamyšleně ho sjela pohledem, než se posunula o kus dál a znovu se přeměnila do svojí dračí podoby, opět na něj upírajíc oči. „Hádám, že tohle bude tedy nejspíše sbohem.“
"Sbohem, Draku. Bylo mi ctí tě potkat, třeba se ještě někdy shledáme", odpověděl. Doufal, že se jí buď podaří někoho najít, nebo se alespoň někdy shledají. Přece jenom, nezněla úplně nepřátelsky, úplně jinak, než všichni ostatní, které potkala. On sám se je pokusí vyhledat, až se pořádně prospí, potřeboval jistotu, že pokud potká někoho, kdo není přátelský, přežije to. Když odletěla, znovu se stulil. Stále byl tolik unavený, že upadl do spánku okamžitě, když zavřel oči.

„Nápodobně, čaroději,“ pousmála se na něj nepatrně.
To setkání bylo přinejmenším zvláštní - a ona byla svým způsobem vděčná za to, že jí bohové přiváli zrovna za ním. Možná to bylo velice krátké seznámení a nic o něm pořádně nevěděla, ale vědomí, že ne všichni lidé jsou hloupí anebo násilní vůči jejímu druhu... To byla velice vzácná zkušenost. To vědomí jí sice neobnovilo víru v lidstvo, ale rozhodně ji to ovlivnilo. Nemohla by říct, že se snad její nenávist k lidem odsunula do pozadí, ale byla celkem ochotná na ně nahlížet z trošku... Víc individuálního pohledu.

Připravená dát se na odchod, přeměnila se zpět do svojí dračí podoby a věnovala muži poslední pohled, než zvedla hlavu a pohled k nebesům a pomalu vzlétla.
Sotva nabrala výšku, ještě krátký moment kroužila ve vzduchu nad domkem, kde čaroděj přebýval, než zamířila zpět směrem k dračím skalám.

Reelsin plášť ztěžkl díky hustým cárům mlhy, které se líně táhly po celém Hraničním lese. Mech pod jejíma nohama byl nasáklý deštěm a ona přítomnost vody cítila i ve vzduchu. Nad táborem se zlověstně sbíhaly temné mraky, hrozící bouří a chladný vítr ničemu moc nepomáhal. V takových chvílích Reels s lehkou touhou vzpomínala na Šedý hrad. I když tam žila pod jednou střechou hned se dvěma tyrany, aspoň tam bylo teplo a sucho. To se o jejím stanu rozhodně říct nedalo.
Stála pár metrů před ním a kritickým pohledem si měřila řadu nováčků. Netušila, co to prince napadlo, ale jí přijetí několika žoldáků rozhodně nepřišlo jako dobrý nápad. Obzvlášť, když je podstrčili do její jednotky s vidinou toho, že z nich udělá perfektní válečníky, kteří se nakonec dobrovolně přidají na královu stranu. To sotva. Když Rudá tu nesourodou skupinku věděla, měla chuť, rvát si vlasy. Oni by se přidali ke komukoliv, kdo by jim nabídl měšec zlata, nebo dva. Z takových dřív zešílí, než aby z nich udělala posily pro královu armádu. Nehledě na to, že vojáky do Druhé jednotky si vybírala ona sama a vybírala opravdu pečlivě. Zkušené muže, často trénované na Šepotající pevnosti. Oni ji nepoznali. Ona je ano. Udělala si ze Druhé jednotky svoje vlastní malé vojsko, které jí sloužilo jako zadní vrátka, kdyby s cokoliv strašlivě pokazilo. Věřila, že minimálně polovina z nich by se přidala na její stranu a postavila se za dceru svého bývalého pána. A tohle... Skupina žoldáků, o které se v nejmenším neprosila, to všechno jenom strašně, strašně moc komplikovala.
"Já jsem Reels Caeva, možná jste o mně už slyšeli," představila se zvučným hlasem a narovnala se v zádech. Už od začátku si u nich musela vybudovat respekt, protože pokud to neudělá, jen těžko bude později lámat jejich vůli. Přejela po nich pozorným pohledem, aby jim dodala pocit, že ví o každém z nich a dokonale si uvědomuje, kdo pozor dává a kdo naopak ne. Na chvilku se zastavila u pěkné zelenovlásky, ta vypadala celkem slibně.
"Jsem velitelka Druhé jednotky a vrchní velitelka královy armády, proto jsem vás dostala na starost. Nestrpím nekázeň. Pod mým velením budete bojovat a budete bojovat co nejlépe. Rozumí mi všichni? Pokud ano, chci po vás všech vaše jména, kvality a slabosti. A věřte, že poznám, když lžete," na chvíli se odmlčela a omotala prsty kolem rukojeti jedné z dýk. Dodávalo jí to klid.
"Začni," kývla k prvnímu, na kom spočinul její zrak a kupodivu to byla ta hezká zelenovláska. Tohle ji opravdu zajímalo.

Drobná zelenovláska si připadala jako na pohřební hostině své pratetičky. Alespoň tak na ní působila pochmurná, vlhkostí nasáklá krajina. Ačkoli na své kůži pociťovala stále rostoucí chlad, její mysl byla zahlcena hřejivým očekáváním. Před pár hodinami by si nejspíše ještě nafackovala za svá stupidní rozhodnutí. Nechat se naverbovat do nepříjemného  prostředí mezi zpocené a špinavé muže za pár cinkavých mincí nebylo přesně to co si Kyu představovala. Bohužel, I tentokrát se dívce štěstí schovalo do křovin a ona se ocitla v situaci, kdy peníze opravdu potřebovala. Teď ani sama nevěděla, zda udělala správnou věc. Bylo to jako včera, když se proháněla po jedné z menších vesnic za účelem dopadnout trio nenechavých kleptomanů. Nebyla mezi loupežníky oblíbená, avšak za všechny své dětinské hlouposti a ostrý jazyk ani u civilních obyvatel. Proto byla velmi překvapená, když se u dveří její polorozpadlé chatrče objevil statný muž s lákavou nabídkou. V jiném případě by odmítla, ale bez peněz by pravděpodobně nepřežila další měsíc.

Z jejího přemítání jí vytrhl až tvrdý hlas té ženy před nimi. Ekkyu se ta dáma vůbec nezamlouvala. Její hlas, chůze a postoj - To vše vyzařovalo autoritou a budovaným respektem. Zelená dívka zatla zuby a nepatrně zavrtěla hlavou. Následně jí otočila, aby zaregistrovala reakce ostatních zaplacených vojáků. Všichni to byli především muži. Někteří se snažili tvářit velmi seriózně a někteří zase jen uhranutě zírali na tu děsivou dámu. Zoufale si povzdechla a zaměřila svou plnou pozornost své nové velitelce - Reels. Čekala, že bude pod něčím dohledem. Ale přesto se v ní mísil vztek spojený s již zmíněným očekáváním. Založila si ruce v bok. Svýma očima kmitala po těle Rudé. Ekkyu si to odmítala přiznat, ale ta žena měla rozhodně něco do sebe. V žádném případě jí to ovšem nechtěla nějak zlehčovat. Sama doufala, že jí odsud velmi brzy vyhodí a ona bude moct žít dál svůj bezvýznamný život. Ekkyu rozhodně nebyla ten typ co se podřídí silnějším. Hodlala to tu rozmetat na prach.

Byla vyzvána k mluvě. S rukama stále v bok roztáhla své rty do drzého úšklebku. ,,Jsem Ekkyu. Jsem sólo hráč, takže nepočítej s nějakou velkou spoluprácí d ostatníma. V páce tě sice neporazím, ale věř mi že kdybych chtěla, zdrhnu a nikdo mě nechytí. Doufám, že se tu pobavím, Ree." Jakmile větu dokončila, otočila se na chlapce vedle ní. Od Ekkyu Saaemi se nikdo respektu nedočká.

Reels přimhouřila oči a ještě jednou ji přejela pozorným pohledem. Tak z téhle voják nebude, ani kdyby chtěla. Bylo v ní až moc vzpurnosti a divokosti. V armádě šlo o spojenectví, důvěru v ostatní, bratrstvo. Reels by jí nesvěřila ani svůj plášť, natož život. Nevybouřené malé dítě, které se k armádě přidalo jen, aby mělo co do pusy. No... Mohla to čekat.
Zvedla ruku ve výmluvném gestu, které mělo zastavit žoldáka, který se právě představoval. Takhle ne. Neměla ráda nedořešené záležitosti a ta zelenovláska - Ekkyu - byla rozhodně jednou z nich. Drzá, bez respektu, bez kapky úcty. Co ale Reels šokovalo... Zaujalo ji to. Nedostala do rukou další kopii, obyčejnou ovci, která se přidá ke stádu a bude bojovat jen protože jí řekli, že tak je to správné. Ekkyu Saaemi měla svůj vlastní postoj a názor na svět a rozhodně se nehodlala sklánět někomu jen kvůli jeho pověsti. Vypadalo to, že Reels si u ní bude muset zajistit respekt trošku jinak a její mysl okamžitě začala hledat nejrůznější možnosti. Dobře, možná konečně vypadne z té rutiny, která se v táboře Druhé jednotky opakovala už měsíce.
Nechtěla dívku zlomit a udělat z ní pěšáka, perfektně zapadajícího do královy hry.
Jak na ni? Kterou cestou se vydat? Připomínala jí divoké koně, které se snažili v králových stájích neúspěšně zkrotit celé roky a nikdy se to nepodařilo.
"Drzá, moc divoká, příliš velké sebevědomí, předpoklady pro dobrého vojáka... Nulové. Ale něco na tobě bude, Saaemi. A to něco - ať už je to cokoliv - je to jediné, proč ještě nejdeš tam, odkud jsi přišla, bez jediného stříbrňáku," koutky rtů jí cukly v úšklebku.
Hodlala přijít na způsob, kterým se dostat Saaemi na kobylku, i kdyby to mělo trvat celé věky. Podobné výzvě prostě nebyla schopná odolat.
Pokynula ostatním, aby pokračovali v představování, ale ve skutečnosti z toho neměla vůbec nic. Nezapamatovala si jedinou přednost, jedinou slabost, jediné jméno. Mysl se jí stále ubírala všemi možnými cestičkami a potencionálními nápady.
"Dobře. Pro dnešek máte všichni pohov. Pro rozdělení do stanů si běžte k mému pobočníkovi, zítra ráno vstáváte před úsvitem a jdete na první výcvik. Pamatujte, že mám výhradní právo vás odsud vyhodit a neuvidíte ani špetku z toho, co vám princ za vaše služby slíbil. Všichni pochopili?" pozvedla obočí a počkala na kolektivní kývnutí. Až když se všichni začali rozcházet, otočila se zpět k Saaemi: "Ty ne. Tebe chci mít pod dohledem."

Přesto, že velitelce nevěnovala svou pozornost, měla možnost díky perifernímu vidění koutkem oka zaznamenat její reakci. Její obličej byl doslova k pokukání. Ekkyu se nepřestávala přiblble culit. Vzbudila pozornost nejen u Reels, ale i u ostatních nováčků. Lehce se ošila. Nebylo jí to přímo nepříjemné, to vůbec ne. Avšak o pohledy desítek zvědavých očích klouzajících po vaší maličkosti by asi nestál nikdo. Se zelenovlasou to ovšem ani nehlo. Nejistota je slabost. A slabost byla hříchem. Tato slova jí vždy opakoval její otec. Byly jednou z mála věcí, které si od něj uchovala v paměti. Jenže pro otce už není. Je mrtvá. Bez dechu.

Ucítila na sobě velitelčin pohled. Hrdě zvedla hlavu a bez špetky zaváhání jí opětovala pevný pohled. Co jí ale překvapilo byla skutečnost, že kvůli ní utišila dalšího v řadě. Chovala se jako malý fakan. Moc dobře to věděla. Přesto s tím nehodlala přestat. Takhle žena nemohla být tak nezlomná jak se sama prezentovala. Prostě nemohla. Ekkyu měla v plánu to zjistit. Každý tvor měl svá tajemství. A Kyu tajnosti nesnesla. Ledabyle pokrčila rameny. ,,Divím se, že mě dokážete popsat podle pár vět. Určitě mě perfektně znáte, že?" Dívka se odmlčela a roztáhla ruce v energickém gestu. Ukázala na všechny ostatní účastníky tohoto "přivítání". ,,Všichni tu jsme naprostí zoufalci. Oni, Já i ty, Ree. A můžeš mi sakra věřit, že největší výkon dává ten co nejvíce nechal za sebou. Nikoho lepšího bohužel mezi námi nenajdeš. Všichni jsme stejní. Ve své podstatě jsme všichni ztracení, Velitelko." Mírně pokývne na ostatní, než si s přidrzlým uculením stoupne zpět do řady mezi ostatní.

Jména jiných zaplacených vojáků si ani nezkoušela zapamatovat. Přišlo jí to zbytečné. Nehodlala se bratříčkovat. Těšila se až se bude moct zase prohánět po polích a vše za sebou spálit. Tak jako už to udělala tisíckrát.

Rozchod. Konečně se po tom vykecávání mohla jít někam zašít. Udělala pár kroků v před než jí zastavit hlas Reels. Zařadila tedy zpátečku a popošla několik stop až před ní. Se vzdorovitým pohledem se jí zahleděla do očí. Překročila hranici jejího osobního prostoru. Ekkyu by to mělo být nepříjemné. To ale vůbec nebylo. Celým tělem jí proudil adrenalin. Opatrně se naklonila až k uchu své velitelky. Zastrčila si neposedný pramínek vlasů za své ucho. Svůj zrak ale z obličeje své nadřízené nesundala. Chtěla vidět její výraz. Chtěla vidět emoce.
,,Takže, Pod dohledem?"

Reels pomalu, ale jistě začínala tušit, že si na sebe upletla bič. Udělala by sakra nejlíp, kdyby ji posadila na nejvzpurnějšího koně v táboře a poslala hezky po svém. Bylo by to pro obě nejpříjemnější a rozhodně taky nejjednodušší. Dívka měla silnou osobnost, přesně takovou, jakou potřebovali vůdci a revolucionáři, rozhodně ne řadoví vojáci, kteří by měli na slovo poslouchat rozkazy. Tady byl její charakter spíš na škodu.
"Nepotřebuju tě znát Kyuu. Ve skutečnosti je mi celkem jedno, proč jsi tady s námi, proč si hodláš peníze na chleba obstarat zrovna tímhle způsobem, nebo proč přesně si myslíš, že je pro tebe armáda dobrá volba. Je mi fuk, jestli jsi sirotek, princezna nebo uprchlý vězeň. Tady záleží jen na tom, co je očividné a na první pohled zjevné. Člověku, jako jsi ty bych nesvěřila ani svého koně, natož život. Štěstí, pro nás obě, že na bitevním poli budeme riskovat obě stejně," pokrčila rameny a přešla k ní blíž. Pohledem na chvilku zůstala u pouzdra s katanou. Nezvyklá zbraň pro nezvyklou ženu. Pokud vůbec byla ženou a ne jenom nevyspělým dítětem, které si tu chce hrát na vojáčky.
"Pod dohledem. Nemám zájem o to, abys mi tu nedopatřením podpálila tábor. A že bys toho byla určitě schopná..." A navíc tě nechci nechávat napospas frustrovaným mužům s nenechavýma rukama..., dodal v hlavě její vnitřní hlas. Byla to pravda, ale nahlas by jí to určitě nepřiznala. Nebyla ten typ, který stojí o starostlivost a Reels soudila, že by byla dost schopná, jít si lehnout přímo doprostřed postele jednoho z mužů, jen aby jí ukázala, že ona se něčeho takového nebojí. Svým způsobem ji to hrozně moc rozčilovalo... A možná taky trochu fascinovalo.

Čas jakoby v tuto chvíli pro drzou žoldačku plynul zpomaleně. Vnímala každý sebemenší pohyb. Každý klidný nádech, každé mrknutí i škubání koutků jejích rtů. Bylo to zvláštní. Tenhle pocit se jí ale sakra líbil. Netušila jak daleko až může zajít, ale přistihla se, že by to chtěla zjistit. Takhle žena okolo sebe měla nepřípustnou auru. Bariéru, kterou Kyu toužila roztříštit na kousky. Už se nesoustředila jen na její tvář. Dívka si pečlivě skenovala její tělo. Přeci jen, Někdy řeč těla znamená mnohem více než tisíce krutých slov. Potřebovala výzvu. A Reels Caeva byla naprosto perfektním kandidátem.

,,Bereš to až moc vážně, Velitelko. S tvým přístupem opravdu pochybuju o tom, že jsi byla někdy mimo bojiště." Dívka se pobaveně zakření, ale hned poté, snad i za dobu menší než sekunda, úsměvu zanechá. Lehce stiskne rty k sobě. ,,Z čistě praktického hlediska všichni riskujeme stejně. Ale co kdybychom se na to podívali z jiné strany? Vsadím se, že zde máš i osoby, jenž jsou ti trochu bližší. Osoby, které ti prozradily kousek ze sebe. My jsme jen podřadní vojáci, na první pohled jeden jako druhý. Ty nás vedeš. Dáváš rozkazy a určuješ směr, kterým nás povedeš. Ty máš ve svých rukou desítky lidských životů. Ti lidé mohou ztratit život jen kvůli jednomu tvému chybnému krůčku. Jen kvůli tobě, Ree. A pokud bereš vojáky jen jako objekty, šachové figurky, co ti mají uvolnit cestu, je mi tě upřímně líto." Znovu pokrčí rameny a odstoupí pár stop od ní dál. Neměla nejmenší tušení jak Reels myslí nebo co se jí právě honí hlavou. Ekkyu se chtěla pobavit. Nic víc nic míň. ,,Jak milé. Kolik by asi tvůj kůň stál na trhu?" Zareagovala na poznámku se svěřením života. Chtěla dodat ještě nějakou jízlivou poznámku, ale někde v hloubi své prodané duše pociťovala strach. Momentálně riskovala. A to nejen pár facek, ale svou šanci na život.
,, No nic. Kde budu tedy nocovat, Velitelko?"

"Věř, že v téhle válce umřel tolik lidí, že na pár desítkách pod mým velením záležet nebude," suše se zasmála, ale někde v hloubi duše ji bodl osten strachu, provinění, bolesti... Možná to byla pravda, ale byl krutá a bolestivá a smířit se s ní bylo pro Reels neuvěřitelně těžké. Už pro ní umřely spousty lidí a ona nechtěla, aby se ten počet ještě zvyšoval... Ale pokud bude muset složit j někým, jak je Ekkyu... Lhala by, kdyby řekla, že by ji poslala na bitevní pole s klidným srdcem. Nikdy, ani omylem. Ta dívka by se z toho možná dostala sama, probila se skrz první řady nepřátel, zabila draka nebo dva. Ale kdyby viděla umírat někoho z Druhé jednotky, dost možná by ani nepoznala, že ten někdo je na její straně. Odvrátila by zrak. Určitě. Reels musela mít na lidi dobrý odhad a její instinkty všechny křičely to samé. Nevěř jí, nevěř jí, nevěř jí,... Pošli ji pryč, pošli ji pryč, pošli ji pryč... Nemá tu co dělat, nemá tu co dělat, nemá tu co dělat...
A Reels by to mile ráda udělala. Poslala ji zpět do díry, ze které vylezla. Ale v tu chvíli by přiznala, že na něco nemá. Něco je na ni příliš. Nezvládne tuhle malou drzou dívku zkrotit. A král by se to dozvěděl. Reels by se vsadila, že podobnou informaci by si zapamatoval a pak někdy, až to bude nejméně čekat, ji použil proti ní.
"Rozhodně víc, než jsi kdy viděla, nebo uvidíš pohromadě," střelila pohledem k blízkému korytu, u kterého byli uvázáni koně. Marion stála mezi nimi, ale každý by si všiml lehkého odstupu, který si udržovala. Skvělý kůň. Úžasná přítelkyně. Jediný, kdo stál vždycky na Reelsině straně. I ona dříve bývala nezkrotná a po boku Caevy se z ní stal úplně jiný tvor... Nezlomila ji. Přetvořila ji.
"Ale pokud zmizí uprostřed noci beze slova, zaplatím trojnásobek její ceny tomu, kdo mi přinese hlavu zloděje," jemně se pousmála, ale ten úsměv se neodrazil v jejích očích. Bylo to spíš varování. Pokud uděláš nějakou pitomost... Ekkyu to musela pochopit.
"Se mnou. A je jen na tvém uvážení, jestli využiješ mou postel nebo kožešiny na zemi," obrátila se k odchodu a ani se neohlédla, protože věděla, že dívka ji bude následovat. Neměla jinou možnost.

V hlubokém nitru zelené žoldačky se roznítil plamínek hněvu. Tenhle pocit už neměla pěkně dlouho a tak nebylo pochyb, že jí to poměrně vyvedlo z míry. Dle mluvy a energie té ženy bylo odhadnutelné, že se považuje za důležitější. Za něco více než byl kdokoli jiný z tábora. Přesně ten fakt Kyu neskutečně vytáčel. Chovala se k ní jako k podřadnému. Ale co jiného by pro velitelku byla? Ekkyu často viděla věci jinak než ostatní. Musela cestovat a jednat solo, jelikož názory ostatních jí přišly celkem arogantní. Ale v čem byla ona lepší? V ničem.

Byla v pokušení jí toho koně opravdu unést. Párkrát svou smrt už zfalšovala, znovu by to pro ni neměl být problém. Už párkrát to zvládla. Rozdíl by v tom nebyl. Přesto nějakým podivným způsobem nechtěla tu dívku zranit. Chtěla jí dát pěstí, to ano. Možná by se jí v té palici rozsvítilo a ona by přestala být tak nedostupná. Nechtěla jí ovšem zranit psychicky. Sama dobře věděla jak těžce se takové rány hojí.
Otráveně si povzdechla. Už se z ní zase stávala měkota. ,,V popisu práce nebylo uvedeno, že máme nocovat ve stanu se sucharama." Ekkyu nasadila své obvyklé culení se. ,,Nicméně, já spím na posteli. Nevím jak ty.", Zamumlá když se loudavým krokem vydala za ní.

Skoro okamžitě jak dorazila s Reels ke stanu, který jak předpokládala patřil její nadřízené, vtrhla dovnitř a se smíchem se usadila na posteli. Její oči skenovaly prostor stanu skoro až nezaujatě. ,,Máš to tu celkem dostačující."

"V popisu mojí nebylo, že budu mít na starost nevyspělá děcka bez trochu respektu... A podívej se, kam jsem to dopracovala," sladce se pousmála úsměvem, který si schovávala jen pro lidi, kteří jí slušně otravovali život. Třeba pro krále. Toho podobným úsměvem častovala od rána do večera. "Ale pokud s tím má problém, samozřejmě se můžeš vyspat před stanem. Vrásky mi to nedělá. Jen považuju za nutné, upozornit tě, že v noci je tu vlhko, zima a na hlídkách jsou jen ti, kteří si noční vysloužili svým - ne zrovna zářným - chováním. Takže to zvaž předtím, než se rozhodneš přenocovat mimo můj dohled."
Další sladký úsměv, nevinné zamrkání. Nesměla si tu holku pustit moc blízko k tělu a dovolit jí, zranit.
Reels odhrnula plentu ze vchodu do stanu a okamžitě ji obklopila vůně naojelované kůže, vosku, papíru a inkoustu. Velitelský stan skrýval všechno, co se jinám nevešlo. Několik sedel, nahodilé části brnění a pár dek v rohu, spoustu papírů, rozepsaných zpráv a knih popisujících vojenskou strategii na rozvrzaném stole v druhém rohu, truhly s oblečením a káď s vodou v dalším rohu a postel s několika polštáři v rohu posledním. Reels tu trávila ještě víc času, než na Šedém hradě a za tu dobu už se stihla slibně zabydlet. Nahlas by to nepřiznala, ale i v té nehostinné chladné krajině kousek od lesa a s výhledem na domov nepřátel, se cítila lépe, než v komnatách na hradě. Hlavně z důvodu, že na hradě většinou obývala komnaty krále nebo princezny. Tady na ni nikdo z nich nedohlédl a nemohl si z ní dělat děvku.
Pohledem spočinula na dívce, pohodlně usazené na posteli a pozvedla obočí. Bezstarostný smích byl novinkou.
"Nevíš, jak já? Pokud si naivně myslíš, že budeš mít pro sebe celou postel, tak se ošklivě pleteš. To ty teď bydlíš se mnou, ne já s tebou," koutky úst jí mimoděk zacukaly, ale rychle si připomněla, že si nemůže dovolit, ztratit kontrolu nad situací. Byť byla dost pochybná.
"Jestli se chceš umýt, voda je támhle," neurčitým gestem ukázala kamsi do stanu a sama si odepla dlouhý rudý plášť. Tak bude sdílet noc s tímhle zelenáčem. No a co? To zvládne. Přežila i horší věci. Spoustu bitev s draky... Ale žádný z draků neměl nadání, takhle moc ji vytočit. A žádný z draků nebyl tak atraktivní. Sakra.

Postel její velitelky byla dosti pohodlná - tedy alespoň na zdejší poměry. Kyu automaticky přejížděla prsty po něčem, čemu se zde pravděpodobně říkalo deka a v duchu přemítala jak moc jí tento kus látky ochrání před zimou. I přes velkou nevoli se vymrštila do sedu a probodla Reels rychlým pohledem. ,,Chtěla jsem ti to říct už venku, ale směješ se jako křečovitá okurka." Pronesla nezaujatě při vzpomínce nad jejími přesládle falešnými úsměvy. Ekkyu by snesla varovné zavrčení, posměšný úšklebek či opovážlivé uculení, ale tohle jí z neznámého důvodu vytočilo. Za ten výraz by jí vrazila pěstí do toho dokonalého obličeje. Ke Kyu zabloudila myšlenka jak by asi Ree vypadala, kdyby se usmála upřímně a sama od sebe. Rozhodně lépe jak zkažená okurka!
Přes tvář se jí mihl výraz pobavení, když jí nadřízená varovala před noční směnou. Jediné co by jí teoreticky mohlo zastihnout byl pod kůži se zažírající mráz. Přes den se musela chovat vzorně, což se jí sice ani v nejmenším nedařilo, ale byla si vědoma toho, že by měla. Avšak v noci je na hlídce málo mužů a v okolí skoro žádný. Když k tomu zelenovlasá přičetla únavu, zimu a strach, vyhodnotila to jakožto ne moc příjemný zážitek. Ona měla ale výhodu, kterou ostatní neměli. Její prioritou nebylo chránit krále či hranice s nepřátelským územím. Její prioritou byl její vlastní život. Sama se naučila, že spoléhat se šlo jen na sebe. O to smutnější bylo, když si uvědomila že jí na nikom nezáleží tak, aby riskovala život. Přesto smutek nad tou skutečností necítila. Bylo jí to jedno. Byla sobecká.

Bedlivě pozorovala jak si Ree sundává svůj nechvalně proslulý plášť barvy zaslechlé krve. Nebo alespoň taková jí ta barva vždy přišla. Bylo poměrně komické, že žena naproti ní by z dívky mohla mrknutím oka udělat cedník. Zvedla se z postele a otočila se směrem od velitelky. Rychlým pohybem si z rukou stála své bezprstové rukavice a odhodila je na zem. Po nich následoval i zelený svetr, jenž svou nepřítomnost projevil náhlým závanem chladu na její kůži. Pomalu se svlékla až do bodu, kdy jediné co chránilo její pobledlou kůži bylo pár výrazných jizev. Otočila se na Ree a povytáhla jedno obočí nahoru. ,,Jak moc by to vadilo, kdyby jsi mi umyla záda?" Zeptala se s naprosto žádnou barvou v hlase. Jakoby se venku málem nezabily.

Reels radši nechala její poznámku bez odezvy, něco jí říkalo, že na něco takového prostě a jednoduše opravdu nemá. Jak ráda by hýřila vtipnými poznámkami podobně jako Ekkyu, ale tahle její část už byla dávno mrtvá a pohřbená se všemi těly z Šepotající pevnosti. Pokud se vůbec někdo někdy obtěžoval je pohřbít, což neočekávala. Plánovala se tam jednou vrátit, přála si přijít, znovu vést pevnost tak, jako její otec. Cvičit ty nejlepší z nejlepších a nedělat z nich jen dobré vojáky, ale taky dobré lidi. Ten sen si nechávala pro sebe, uchovávala ho hluboko uvnitř a dávala si pozor, aby o něm nikdo nevěděl, ale opatrovala ho. Skoro jako poslední plamínek ohně v kruté vánici. Bála se, že až se vrátí domů, první, kdo ji přivítá, budou kosti zasypané sněhem...
Pozorně sledovala Ekkyu a neunikla jí jediná jizvička na bledé pokožce. Dívka byla na její vkus možná moc hubená. Alespoň to se tady v táboře rozhodně spraví, její muži nehladověli.
Beze slova přešla k vědru, vytáhla měkkou žínku a opatrnými krouživými pohyby umyla každičký kousek dívčiných zad. Něco jí k ní táhlo. Netušila, co to je, netušila, odkud se to vzalo, netušila, jestli se jí to líbí, ale moc dobře věděla, že s tím nemůže nic dělat a musí to přijmout jako holý fakt. Ačkoliv měla díky Ekkyu tak trochu chuť skočit ze skal a ukončit tak své utrpení... Přitahovala ji. Minimálně fyzicky určitě.
Skončila, podala žínku dívce a nechala sklouznout svou vlastní košili z ramenou a ukázala tak vlastní pokožku, poznamenanou starými i novými jizvami. Některé byly staré a vypadaly skoro jako nakreslené stříbrným inkoustem, jiné novější a jako drobné hrbolky výrazně vystupovaly z kůže, žádná z nich ale nebyla taková, jako ta, které si Reels koutkem oka všimla na břiše Ekkyu.
"Něco za něco?" v očích ji zajiskřilo, když pozvedla obočí v očekávání. Kdo ví, jestli dívka výzvu přijme?

K jejímu velkému udivení Reels prosbu přijala bez kyselých poznámek či zaváhání. Mírně sebou cukla, když se vlhká žíňka setkala s její kůží. Další překvapení pro Kyu nastalo po zjištění, že se jí Reels nesnaží sedřít kůži z těla. Naopak si vedla velice jemně, pečlivě a také trochu nepřítomně. Dívka pootočila hlavou, aby koutkem oka zahlédla její tvář. Výraz velitelky byl vskutku zvláštní. Vypadala tak soustředěně a přitom myšlenkami úplně jinde. Ekkyu proběhlo hlavou jak se asi Reels Caeva cítí. Přísahala, že se jí to pouze zdálo, ale ve světle ponurého stanu v její tváři rozpoznala lítost. Nejspíš by se měla zeptat, zda je vše v pořádku. Byla si jistá tím, že Caeva schovává své slabiny. Bylo to tak všední. Tak lidské. Zavrtěla hlavou a vrátila jí do předchozí polohy. Je jí to fuk. Nebyl to její problém, ne?
Poté co pocítila jak krouživé pohyby žíňky na její pokožce zastavily, zvedla se s tím, že půjde prozkoumat okolí a najít nejlepší cestu na případný "Taktický ústup" - Jak tomu sama s oblibou říkala. Neutíkala by. Nemohla by to sama sobě udělat. Utíkali zbabělci a tím se ona stát nesměla. Začala se rozhlížet po svém oblečení než jí zastavil hlas Ree. Její rty se roztáhly do úšklebku. ,,Fajn."
Tentokrát vzala vlhký kus hadru ona a posadila se za ní. Natáhla svou prázdnou dlaň ke kůži své nadřízené. Fascinovaně se zahleděla na množství zranění s jizev na jejím těle. Než se ovšem stihla jejích zad dotknout, stáhla ruku zpět. ,,Ty jsi ale dost pěkně vybarvená. Ale to se od člověka na tvé pozici asi dá čekat." Zamumlala téměř neslyšně a přiložila mokrou látku ke kůži. Až křečovitě opatrně začala omývat unavenou pokožku Reels Caevy. Počínala si s neuvěřitelnou lehkostí jakoby se bála, že se tvor před ní může každou chvíli rozsypat na tisíce kousků. Pomalým, avšak pečlivým tempem umyla Reels celou plochu zad. Položila žíňku zpět do vědra a natiskla svoje tělo na to její. ,,Měla bys zůstat v teple. Nemůžeš si dovolit nachladit se."

Reels nevědomky přivřela oči. Nečekala od dívky, takovou jemnost. Popravdě si myslela, že ji Ekkyu buď pošle do háje nebo jí dá moc dobře pocítit, jak ji nesnáší. Byla připravená na bolest. Snesla by ji a udělala by to s hrdostí, ale tohle... Dívka byla jemná, pomalá, dotýkala se Reels, jako by se bála, že ji jediným špatným pohybem poláme. To se Reels nikdy nestalo. Byla zvyklá na tvrdost, vášeň, lidi, kteří si s jejím tělem nebrali servítky. Vojáci byli takoví, král byl takový... Když se to vzalo kolem a kolem, vlastně i princezna. Reels neznala něžnost a nemyslela si, že se na tom někdy něco změní, ale tady a teď, s někým od koho by to nejvíc na světě nečekala...
"Nabízeli mi, že je nechají zmizet, ale lhala bych tak jen sama sobě," pokrčila rameny a mimoděk si užívala všechno, co jí byla Ekkyu schopna dát. Sakra. Co se to s ní dělo?
Na ten den, kdy jí král nabídl vyléčení jizev nikdy nezapomněla. Spěšně se oblékala, aby mohla co nejrychleji zmizet z jeho komnaty, když jí líným unaveným hlasem nabídl léčitelku. Zarazila se v pohybu a chvíli přemýšlela, jestli to opravdu myslí vážně. Potom v klidu vydechla, obula se a zašněrovala šaty do takové míry, do které toho byla schopna sama. Sebrala z opěrky židle rudý plášť. A potom mu se skřípajícími zuby poděkovala a odmítla. Nosila si jizvy na kůži i na duši. A i kdyby je léčitelka nechala sebelíp zaniknout... Nikdy by nezmizely vzpomínky, které se k nim vázaly ani zbraně, které je způsobily. Reels je nesla hrdě. Dávno se nezabývala tím, jestli je krásná nebo ne, protože jediní lidé, kteří ji kdy viděli nahou, byli parchanti, na kterých jí nezáleželo. Pár jizev museli vydržet.
Trochu se napjala, když se k ní Ekkyu přitiskla. Zahnala špatné vzpomínky. Zkousla si spodní ret a doufala, že jí nenaskočí husí kůže. Bohové... Vážně by se sebou měla něco dělat.
Posbírala všechny střípky svého sebeovládání, trochu se odtáhla a poté se k Ekkyu obrátila čelem. Pokud chce hrát tuhle hru... Fajn.
"Nejsem jediná, kdo by měl zůstat v teple," zašeptala a jediným pohybem si přitáhla dívku co nejblíž.

Po tom co ucítila lehké škubnutí jejího těla, chtěla se odtáhnout. Sama se přesvědčovala že chtěla. Ovšem když si jí Ree přitáhla k sobě, zapomněla na všechno co na paměti měla. Cítila doposud neznámé hřejivé teplo. Samozřejmě že teplo znala. Měla na něj vzpomínky. Zlé vzpomínky. Hlavou jí probíhaly obrázky z toho večera. Křik. Žár. Pach škvařícího se masa. Aniž by si to uvědomila, schoulila se do jejího náručí jakoby se v něm mohla schovat a ochránit před vším špatným tam venku. Ano, Ona - Ekkyu Saeemi hledala útěchu u osoby, které by ještě před pár minutami vyškrábala oči. Její ruka pustila mokrý kus látky na zem. Sklonila hlavu. Zelené prameny jejích vlasů jí padaly do tváře. Nevěděla zda se může podívat nahoru. Netušila, zda se chce Reels podívat do očí. Bála se toho. Dívka si představovala s jakým výrazem ve tváři na ní její nadřízená pohlíží. Byl to snad pohled plný zloby a nenávisti? Zoufalství? Empatie? Ona sama by na jejím místě nejspíše shlížela s opovržením či posměchem. Ach bože, jak uboze teď musela vypadat. Byla si vědoma, že takhle nemůže zůstat věčně. V duchu se zase proklínala, že to nechala zajít až sem. Ale někde v koutku její mysli se radoval spokojený hlásek, který se ona snažila nevnímat. Nejistě si odhrnula neposedné vlasy z obličeje. Ať už bude Reelsin výraz jakýkoli, nesmí se nechat rozhodit. Ne teď. Aniž by vzhlédla nahoru, dotkla se dlaní její tváře. Chystala se vyblekotat něco jako omluvu, ale nevydala ani hlásku. Slova teď nebyla potřeba. Zastrčila si svou zelenou hřívu za ucho. Konečně zvedla hlavu. Svýma očima vyhledala ty její. Snažila se v nich hledat. Možná jen povolení. Možná odpuštění. Možná náznak odporu. V ten moment jí to bylo ukradené. Přiblížila svou tvář k té její a poté lehounce spojila své rty s velitelčinými. Tohle bylo špatně. Ale na tom vůbec nezáleželo. Byla sobecká.

Reels podlehla téměř okamžitě. Nechala se pohltit dotykem dívčiných horkých měkkých rtů a poprvé po dlouhé době cítila, že jí něčí polibky nejsou nepříjemné. Věděla, že Ekkyu nechce víc, než je jí schopna dát a byla s tím spokojená. Možná by si zase jednou mohla dovolit pocítit to, co chce ona sama. Možná by měla popustit uzdu svému sobeckému já a na chvíli nepřemýšlet nad následky.
Přesunula dlaně z dívčiných lopatek na její štíhlý pas a lehce pohladila jizvu, táhnoucí se Ekkyu po celém břiše. Ostatní by se možná zeptali, ale ona ne. Ačkoliv právě naprosto vážně přemýšlela nad tím, jaké by bylo, strávit s dívkou noc, neznamenalo to, že by si ji najednou oblíbila. Neměla v plánu, hrabat se v její minulosti a zjišťovat příčiny jejích jizev. Nebyla taková. Pokud jí to bude chtít zelenovláska říct, řekne jí to. Tam Reelsin zájem končil. Možná to bylo zlé, ale ona nikdy nebyla hodná holka a nehodlala na tom v příštích chvílích nic měnit. Přála si jen chvíli zapomnění, chvíli života...
Reels polibek prohloubila a mimoděk zaťala nehty do dívčiných zad. Věděla, že její sebeovládání se pohybuje na hranici tenčí, než vlas, proto se lehce odtáhla, počkala, až se Ekkyu trochu probere z omámení a zadívala se jí do hlubokých modrých očí. Byly temné, jako největší hlubiny Viridského oceánu a podobně chladné. Teď v nich ale tančily jiskřičky života. Reels věděla, že její vlastní oči jsou studené a barvou připomínají stěny šedého hradu. Tím pohledem se ptala na svolení.

Reelsiny doteky nebyly pro mladou zelenovlásku nepříjemné. Ačkoli se snažila své emoce popsat, nedařilo se jí to. Věděla pouze to, že tomu už nezabrání i kdyby sama chtěla. Usmála se. Nechtěla. Pečlivě vnímala každičký moment toho nečekaného okamžiku. Dovolila si na chvíli zastavit proud všech myšlenek -Co by kdyby-. Odhodila svůj stud i víru stejně jako její, na zemi se válející, oblečení. Naplno si vychutnávala ženu před ní. Její pohyby, její teplo, její vůni. Zadívala se jí přímo do očí. V normální situaci by nikdy neuhnula, brala to jako porážku se stejnou váhou jako cokoli jiného. Ale nyní to bylo jiné. Až absurdní. Ze rtů jí uniklo tiché uchechtnutí. Na moment zauvažovala, zda by postel nebyla pohodlnější, ale to téměř ihned zavrhla. Už teď se ta chvíle mohla každou chvíli rozpadnout natož kdyby jí pak ještě naháněla do pohodlí dek. Uculila se. Opatrně dívku položila na zem pod sebe. Sama se divila s jakou ohleduplností se dívky dotýká. Z dívčiných rtů se přesunula na její šíji. Rty zanechávala drobné pusinky, ale i jemňoučké kousance na její kůži. Jednou rukou podepřela své tělo, aby měla na Ree co nejlepší úhel pohledu. Chtěla si tu dívku užít. Úplně celou. Zatímco její pravá ruka byla na místě jako improvizovaná podpěrka, její levá ruka sjela po jejím krku dolů. Párkrát jakoby omylem přejede svými prsty po jejím levém prsu. U úst se jí opět ozve smích. Tentokrát ovšem posměšně nezněl.

Reels se prohnula v zádech a ze rtů jí unikl tichý vzdech. Slastný, nevěřícný. Už dlouho se jí nestalo, že by se někdo staral o ni. Nespala s lidmi, kteří se jí líbili. A nespala s nimi pro svoje vlastní potěšení. Až moc brzy si uvědomila, že války se nevedou jenom s meči a brněním. Její tělo bylo také zbraň a ona ho tak využívala. Možná byla špinavá královská děvka. Ale byla živá královská děvka s vysokým postavením a s obrovským tajemstvím. Touhle dobou už se jed rozlévá královými žilami a je jen otázkou dní, kdy vydechne naposledy. A ona už mu nebude muset složit. Nijak. Tahle noc, noc s Ekkyu, se kterou je dobrovolně a se kterou si na nic nehraje... Tahle noc bude sloužit jako ujištění. Jako tlustá čára. Jako poslední tečka za její minulostí.
Dívka líbala každičký kousek její odhalené kůže a na některých z nich zanechala i drobné značky po zubech. Reels nebyla na romantická dostaveníčka, ze kterých mají všichni nakročeno k cukrovce. A Ekkyu to poznala.
Ještě chvíli nechala dívku, aby se starala o její tělo, ale potom převzala iniciativu. V jedné chvíli si s přivřenýma očima užívala všeho, co ji byla Ekkyu ochotna dát a v druhé chvíli už zelenovláska ležela pod ní. Reels nebyla velitelkou jenom na bitevním poli, ale povětšinou i v... jiných oblastech.
Políbila Ekkyu do koutku úst a pokračovala po linii čelisti až k ušnímu lalůčku. Ten lehce stiskla mezi zuby a vychutnávala si sten, který se prodral z dívčiných růžových rtů, pobízejících k políbení.