Hraniční les

Reels přemýšlela, jestli prášek pravdy byl doopravdy ten nejlepší nápad. Jistě... Zjistí spoustu užitečných informací... No na druhou stranu je taky odsouzená k tomu, trávit čas těmi dvěmi. Naprosto zdrogovanými a chovajícími se hůř, než malé děti. Dávala tomu tak maximálně pět minut, než ztratí trpělivost. A to se většinou považovala za člověka s poměrně solidním sebeovládáním. Očividně to tedy neplatilo na drzou zelenovlásku a cizince, který spadl z nebe. No... Měla toho tak akorát dost.
Stála tam... Uprostřed toho všeho a na jejích ramenou ležely životy dvou zrádců. To člověka docela rozhodí, i když je pro něco podobného roky cvičen.
Frustrované si prohrábla vlasy a potom zase stiskla rukojeť meče. Byli mimo a to znamenalo, že jsou nevypočitatelní. Mohli udělat naprosto cokoliv od snahy vzlétnout až po probodnutí hrdla jeden druhému. Fajn. Musela udržet chladnou hlavu.
Opatrně se přesunula ke vchodu tak, aby mohla zabránit Ekkyu v případném odplazení se a kolem ruky si omotala jediný drobný pramínek moci. Byla jako na jehlách. Schylovalo se k úplně jinému typu boje, než na jaký byla zvyklá, ale i tak v něm hodlala bych nejlepší.
"Dost! Oba se chováte jako děti. Zůstanete tady, budete poslouchat každé moje slovo a já pak možná zařídím, že vás setnou rychle a téměř bezbolestně. To zní fér, ne? Žádné mučení, tak jak by se pro zrádce hodilo. Ale nejdřív si pěkně vyslechnu všechno, co víte a co nevíte. Ekkyu je očividně jenom hazardérka, takže se ti, Kuliočko rozhodla pomoct jenom, aby mě královsky naštvala - mimochodem se jí to povedlo. Takže hned a narovinu: Patříš k drakům? Kam jsi mířil, když nejsi špeh?"

Alazaïs překvapeně zamrkal "A je to v prdeli.." prohlásil tak upřímně, jako by to jindy rozhodně neudělal. "Hele... umm... Já řeknu ti pravdu, ale vím, že sakra těžký přimět někoho jako ty změnit názor. Podívej, ano. Patřím k Drakům. Ale rozhodně nechci špehovat. Nesnáším to. Chtěl jsem najít jistou dívku. Jmenuje se Rania a hledá jí jeden můj známý. Chtěl jsem se porozhlédnout po okolí, případně zaletět za jedním mým známým. Jenže jak se mi to občas stává, osud nebyl zrovna milostivý a začala ta hrozná bouřka a vítr, což nahoře je několikanásobně horší, než tady, především, když se snažíš někam letět. Poryv větru mě strhl dolu a už jsem neměl šanci to vybrat. Stihl jsem se ale přeměnit, takže jsem si zachránil křídla. No... Ruka na tom už tak dobře není. Tak jsem se šel podívat po pomoci. Nevěděl jsem kde jsem, kvůli viditelnosti tam nahoře. Věř mi, kdybych mohl, vyhnul bych se tvému táboru obloukem. Fakt nesnáším problémy. Jediné co dělám, je že hlídám jestli se neblíží nebezpečí, pokud že teda zrovna někde nespadne, nebo se nedostanu do jiných problémů, což je v poslední době časté a..." zhluboka se nadechl "Do háje. Na to že jsem drak, jsem zkrátka neschopný budižkničemu. Chápeš?" podíval se na ní s poměrně smutným pohledem. "Totální mírumilovný nemehlo a ňouma, který se na nic z toho nehodí a k ničemu není. K čemu mi jsou zbraně a dovednosti, když je nechci použít? K čemu mi je postavení a křídla, když se pokaždé někde vysekám? Řeknu ti to. K ničemu. Tak to je. A jestli, že mám fakt zemřít tady, alespoň jsem ze sebe dostal pravdu, kterou v sobě dlouho držím. Vím totiž, že jsem jen a pouze akceptovaný. Prostě aby se neřeklo. Když mě zabijete, pobrečí si možná rodina, ale drakům jako takovým to neudělá absolutně nic. Akorát beztak řeknou, že to akorát byla moje chyba. Mimo to já se za zrádce nepovažuji. Nemám pocit viny. Já nic z toho nevybral. Mám naprosto čisté svědomí, protože se akorát snažím pomoci mému lidskému kamarádovi. Toť vše" pronesl a povzdechl si

Zatímco tam ti dva řešili doslova otázky života a smrti, ona s lehce přivřenýma očima pozorovala Reelsinu tvář. Očima se zastavila na jejím uchu. Její ucho mělo neskutečně fascinující tvar. Minimálně pro totálně omámenou zelenovlásku ano. Hlavou jí blikaly myšlenky co by se stalo, kdyby velitelce narvala do ouška bagetu nebo do něj případně kousla. Kyu se rozhodla pro kompromis. Teď už jen najít ten posvátný kus pečiva. Vymrštila se do sedu a hodila zvědavý pohled ke stolu s občerstvením. Nezajímalo jí, co ti dva mleli za kraviny. Ona měla chuť se smát a kousat. Po pár sekundách tupého zíraní na stůl se docela neohrabaně zvedla a nasměrovala si vratké kroky k Ree. ,,Já se chovám jako děti. Ale víš ty co? Ty se teď budeš kráásně hryzat jako křupavý bochníček chlebíčku.” Když ji od té ženy dělilo jen pár kroků, poslední protáhla, aby byly co nejdelší a nejrychlejší. Přemístila se za ní a bez milosti jí hryzla do ucha. Než se po ní stihla tmavovláska nějak ohnat nebo jí setnout hlavu, zase uskočila s dalším záchvatem smíchu. ,,Myslím, že potřebuješ ještě rozpéct. Jsi taková hrozně studená.” Pokrčila rameny a zase dosedla na zem.

,,Tsss...Noták, Kuliočko. Ty tu neumřeš. Ty ne. Takže si nech ten protaženej obličej a ukaž mi zubíky. Hlavu vzhůru, Můj dračí příteli. Tak máš trochu ostřejší dech a někdy prostě trochu vyrosteš, no. To není žádná věda. Můj názor se na tebe nemění. A to, že se tady slečna okurčička čertí ještě neznamená, že je všechno u konce.” Došla k němu a položila si svůj loket na jeho rameno. ,,Já mám jízdenku do pekla jasnou. A myslím, že mě tam Ree ještě naservíruje na podnose.” Uchechtne se a namotá si na prst zelený pramínek pocuchaných vlasů. ,,Štvu tě? Já vím, okurčičko. Ale vííš, nejde tomu odolat. Když se čertíš, vypadáš docela sladce.” Uculí se a hodí pohled po svém spolutrpiteli. ,,Pokud se z téhle díry nedostanu, zarezervuju ti v peklíčku místo vedle sebe. Ráda bych někdy pokecala trochu víc.”

Položím vám jednoduchou otázku: Co uděláte, když se vám uprostřed stanu začne sebelitovat úhlavní nepřítel? Když se složí jako domek s karet a vy už skoro vidíte slzy v těch jeho rozkošně nevinných kukadlech? A když vám vaše naprosto zdrogovaná 'tak-trochu-milenka-kdyby-vám-někdo-nevrazil-doprostřed-předehry' strčí prst do ucha? Začnete křičet. Přesně tak. Můžete si tu situaci v hlavě přehrávat milionkrát a myslet si o sobě, že všechno zvládnete naprosto s klidem, ale můžu vám říct, že plni sexuální frustrace z překaženého večera, naprosto unaveni z otrávení krále a psychicky vyčerpáni z nových rekrutů prostě zákonitě začnete ječet. I kdybyste byli sebesilnější. A přesně to taky udělala Reels Caeva.
"A dost! Mám vás vážně plný zuby! Oba držte hubu a nechtě mě chvíli přemýšlet!" Nebyla zvyklá na výbuchy vzteku. Vlastně sama sebe občas považovala spíš za ledově klidného člověka, který dokáže zlost skrýt hluboko uvnitř a následně se pomstít mnohem důkladnější a kreativněji, než nepromyšleným a spontánním způsobem. Ale tentokrát... Prostě měla dost.
Sesunula se na zem stanu, hned vedle Ekkyu a složila hlavu do dlaní. Události posledních pár dní včetně plesu, prince, Rohana a Ranii na ni měly velký dopad. Nedokázala se pořádně soustředit, mysl jí utíkala do minulosti, na Šepotající pevnost a když bylo hůř... Občas i do vysněné budoucnosti, kdy bude v kožešinovém plášti sedět v otcově pracovně a povede pevnost stejně dobře, jako on. Dřív se uměla soustředit na menší cíle, ale tentokrát... Jednou to na člověka prostě padne. Sesune se na něj naprosto všechno. A přesně to se taky stalo jí.
Párkrát se zhluboka nadechla. Prohrábla si vlasy. Nadechla se znovu. Přebírala si Alazaïsova slova znovu a znovu, ale nenašla v nich nic. Byl jen vystrašené mládě, naprosto neškodné. A uvědomoval si to. Mohla by ho zabít. Měla by ho zabít... Ale nedokázala to. Ne tentokrát. A ne potom, co se zmínil o Ranie.
Reels věděla, že je její vodní kamarádka u draků společně s Rohanem a i když s touhle stranou nesouhlasila stejně jako s tou královou, nechtěla svým nejbližším vrazit kudlu do zad. Co když je ten kluk důležitý? Co když může zvrátit průběh celé války? To se nedozví, pokud to nezkusí.
"Fajn. Tohle je plán: Jeden z vás mi teď jednu vrazí. Do čelisti, ideálně, tak aby to bylo na první pohled vidět. Já budu dělat, že jsem ztratila vědomí a vy půjdete. Nebo možná spíš poletíte. Udělejte to rychle, protože přesně na tohle je Druhá jednotka cvičená." Už, když jí ta slova splývala z úst, věděla, že se jedná o velezradu. Za tohle by ji mohli na místě setnout hlavu.
"Pozdravujte Rohana a Raniu a... Nikdy... Nikdy neříkejte živé duši, že jsem vás nechala jít. Jinak si vás najdu a dodělám to, co jsem začala."

Když Ekkyu hryzla Reels do ucha, Alazaïs vykulil oči ještě o něco víc, protože mu bylo jasné, že to zaručeně Reels naštve. "Co to pro bohy děláš?" zeptal se jí s docela jasnou zoufalostí v hlase. Snažil se jí tu přesvědčit a ona si prostě naběhne a hryzne jí do ucha? To si s snad už bohové vážně museli dělat srandu. "Bohové, už na vás nikdy po tomhle nebudu nadávat." zamumlal si sám pro sebe při vzpomínce na to, jak se rouhal ohledně Nerethëiy.

Po chvíli se jeho obavy potvrdily a Reels začala vypadat skutečně naštvaně a ještě k tomu je okřikla opravdu jako malá děcka. On se nakonec ale rozhodl, že bude její žádost o to, aby by byli chvíli ticho a nechali jí přemýšlet, respektovat. Bylo to pochopitelné. On sám by v její situaci zpanikařil, někam utekl a prostě by chtěl být sám.

To co ale přišlo potom, rozhodně nečekal. Zaskočilo ho to, jako nic v jeho celém životě. A to že ho toho zaskočilo. Ona je opravdu pouštěla? Naštvali jí tolik? Nebo snad v sobě našla slitování? Než se nad tím dokázal pořádně pozastavit, zaskočila ho další věcí. Ta velitelka znala jak Rohana, tak Raniu. "Dobrotivý bohové.... Vy je oba znáte? A oni jsou fakt spolu? Díky bohům. Byl to jen tip, že by o ní mohl Rohan něco vědět..." zamumlal s výrazným nadšením "Já jsem vám opravdu neskonale zavázán. Doufám, že vás budou bohové ochraňovat v celé téhle nesmyslné válce." Pronesl stáhl si z prstu stříbrný jednoduchý prsten. "Vezměte si ho a schovejte si ho. Dostal jsem ho kdysi od mého přítele. Není nijak opředen magií, ani ničím podobným. Ale i když jsem se dostal do hodně problémů, tak jsem od doby, kdy jsem ho dostal nikdy neobdržel zranění v boji. A to že jsem od něj nemálokrát neměl daleko. Doufám, že i vám přinese štěstí. Rohana i Raniu budu určitě pozdravovat, na to se můžete spolehnout." pronesl ve spěchu a potichu, aby je nikdo neslyšel, při čemž jí ten prsten opatrně vtiskl do dlaně a tu sevřel

Poté se podíval na Ekkyu a polkl. "Hned potom mi skočíš na záda a budeš se pevně držet. Počítej s tím, že až se přeměním, nebude tak lehké se udržet, mám ale na zádech takové výstupky, připomínající tupé trny. Budou kousek před tebou, až mi budeš sedět na zádech. Těch se chytni a drž se. Za žádnou cenu se nesmíš pustit. Dobrá." pronesl potichu a poté se podíval zpět na Reels. "Odpusťte mi to. Vy i bohové." pronesl a praštil ji přesně tak, jak mu poradila. Je fakt, že na svou menší postavu a bojácnost neměl zrovna nejmenší ránu. Ba naopak. Potom rychle pomohl Ekky na záda, vyběhl ze stanu, kousek ještě běžel do většího prostoru a poté se přeměnil a co největší rychlostí co to šlo, vzlétl nad stromy a vystartoval vpřed směrem pryč od tábora a celého lesa.

A tak se, vážení a milí, stalo, že téměř neschopný dračí bojovník a všehoschopná lidská žoldačka o chlup unikli spárům smrti, vznesli se na oblohu a snad jen s požehnáním všech bohů je nezasáhl jediný šíp. Reels Caeva zůstala ve svém stanu a dlouho čekala, až někdo přijde a zjistí, že 'v bezvědomí' leží na zemi. Než se tak stalo, krev, která jí tekla z nosu i z roztrženého rtu už stačila zaschnout . Celou tu dobu pevně tiskla v pěsti Alazaïsův prsten. Ona si ale, narozdíl od něj, byla skoro jistá, že jí žádné štěstí nepřinese... Toho dne bylo totiž naprosto všechno štěstí vyčerpáno pro ty dva.

Víte, jak jsem mluvila o tom, že štěstí Reels Caevu rozhodně nečekalo...? No... Tak jsem měla pravdu.
Rudá postávala vedle cvičiště, oblečená v pevných kalhotách, vysokých botách, silné haleně a dlouhém pověstném plášti v barvě krve. I s prokousnutým rtem a téměř zlomeným nosem vypadala majestátně a vzbuzovala v nových rekrutech naprostý respekt.
"Drž ten meč pořádně! Pro bohy, to není ruka tvojí holky, aby se s ním mazlil! Meč je zbraň! Tak ho koukej chytit tak, aby ti ho každá druhá rána nevyrazila z ruky!" Podráždění ani nemusela hrát. Už druhý den nespala, protože jen čekala, až přijde trest a ze skutečnosti, že zatím vládlo ticho po pěšině, měla nervy úplně nadranc. Ztrácela soustředění, skoro nejedla, byla mnohem zuřivější, než obvykle a v tu chvíli se jí nikdo nechtěl plést do cesty.
Nikdo až na Benaiaha Tella, velitele Čtvrté jednotky a zároveň muže, kterého Reels nenáviděla celým srdcem.
"Rudá." Vyplivl její přezdívku jako by to byl prudký jed. Tak, jako obvykle. Pohrdal jí od první chvíle, kdy ji jako malou viděl na cvičišti. A ještě víc od chvíle, kdy mu naprosto nakopala zadek, zlomila cvičný meč a nechala ho ležet v bahně. Ne, že by jí to nějak vadilo.
"Milenče." To slovo se jí skoro vzpříčilo v krku, ale rozhodně bylo na místě. Nikdo nespal se svými zajatkyněmi s takovou oblibou jako Benaiah Tell.
"Slyšel jsem, že ti utekl drak a zrádkyně."
"Slyšela jsem, že ti naši přátelé z výšky vypálili půl tábora, povraždili třetinu mužů a totálně tě zesměšnili."
"Tohle není o mně. Já svůj trest dostal."
Reels věděla, že to přijde... A i tak jí v té chvíli prostě došla slova. Neměla jedinou uštěpačnou poznámku, kterou by mohla velitele počastovat. To se stávalo velmi vzácně.
"Tak, ať to máme oba za sebou." Protáhla se tak, že jí v zádech několikrát křuplo a natáhla ruce před sebe. Svázal ji takovou rychlostí, že ji to donutilo zauvažovat, kde přesně tyhle schopnosti získal. Vsadila by měšec stříbrných, že jenom výcvikem to rozhodně nebylo.
"Chtěl jsem si to užít, Caevo. Čekal jsem, že se budeš bránit, vyzveš mě na souboj, kousneš mě, nabídneš službičku, abych se za tebe přimluvil a ty... Je s tebou pěkná nuda, Růžičko."
Popravdě... Reels mnohem víc vadily jeho kecy, než skutečnost, že ji čeká spravedlivý trest.
"Řekni mi, Telle, kdopak hlídá zbytky tvého tábora? Nebo už tam snad žádný nestojí? Že by vás snad... Odvolali?" S hraným údivem pootevřela ústa do malého 'o' a v očích se jí škodolibě zalesklo.
"Drž hubu," syknul, čímž potvrdil její domněnky. Bylo jich příliš málo na udržení území, takže místo něj jednoduše nasadí jinou jednotku... A chudáček Tell si bude muset pár měsíců v Narrigenu počkat na nové rekruty. Jak smutné. Fňuk.
"A pak že se mnou je nuda. Jsi pěknej suchar, Milovníčku. Takže v rámci všeobecnýho dobra... Prostě zvol mýho nástupce a můžeme jít, ne? Ráda bych byla na Hradě dřív, než o příštím slunovratu."

Moss by mohla klidně a s čistým svědomím odpřisáhnout, že ten den žádném problémy nehledala. Jednoduše se po příliš dlouhé noci plné snů, které vracely vzpomínky, které v hlavě nechtěla, prostě potřebovala nutně protáhnout a zmizet na nějaký ten čas z dohledu kohokoli, kdy by se jí snažil rozkazovat a poroučet. Nebylo by to poprvé, co jen tak po ránu beze stopy zmizela, takže byla docela s klidem přesvědčená o tom, že jí to nepřinese žádné problémy. Všem, kteří s ní přicházeli do kontaktu, už začínalo docházet, že když byla mladá dračice rodu Räwa v ráži, nebylo zrovna dvakrát moudré se s ní pouštět do křížku, protože měla vyřídilku natolik obsáhlou a pusu tak prořízlou, že jen málo komu se povedlo v argumentaci nebo dokonce vyložené hádce s ní vyhrát. Většinou ten dotyčný odešel s hlavou poraženecky svěšenou a ona slavila malý triumf. Jistě ještě pěkně dlouhou dobu v zádech cítil její hořký, nenadšený úšklebek, s nímž vyprovázela každého, kdo jí nebyl zrovna po vůli. Dovolovala si možná o trochu víc, než by měla, ale to jí zatím nijak nepřekáželo, takže v tom pokračovala. Taktika toho, že něco dělala, dokud se nespálila o následky, byla docela úspěšná… zvlášť když bylo tak krásně ironické, že se jakožto dračice spálit zkrátka nedokázala.
Její malý příbytek na kraji Roupuki opustila společně s rozbřeskem, kdy se nad hřebeny hor na východě pomalu draly první dnešní sluneční paprsky. Šlo o ostré světlo tak, jak tomu bylo každou zimu, a musela si na chvíli zastínit tvář paží, než jí oči přivykly na nezvyklý jas. Mračila se na jasné nebe, nahrnula si modravé vlasy do tváře a rozhodla se to přečkat tímhle způsobem. Taktéž se do ní dal chlad, jelikož ven vyběhla jenom v košili a kalhotách, ale jelikož se nemínila v téhle podobě venku zdržovat dlouho, mohla to oželit. Pod bosými chodidly ji záblo kamenné dláždění, když se svižným tempem vydala z města pryč. Po chvíli vzdala rychlou chůzi a dala se do běhu, nohy ji rychle nesly mimo město a ona se tím pádem brzy dostala k prvním plošinám, která měla docela jasný význam – přeci jenom, ke kochání se krajinou draci úplně netíhli, a plošiny se nedaly využít k většímu počtu činností. Kůže ji nadšeně brněla už když se k tomu místu blížila, takže zahodila zbytečné cavyky a sotva se ocitla z dosahu čehokoli, co by mohla nějakým neopatrným, nešikovným pohybem zničit, proměnila se. Na místě vysoké modrovlásky rázem stála mohutná dračice, jejíž šupiny házely do okolí modravé odlesky, zatímco si svět netečně prohlížela chladnýma očima, které svou barvou nápadně připomínaly barvu kusu ledu. Ne nadarmo se o ní říkalo, že je krásným stvrzením pořekadla oči – brána do duše.

Poté se prostě pár kroky nachomýtla k okraji a… spadla. Vítr se do ní opřel, snažil se ji zabrzdit, ale to nedopouštěla – držela si křídla těsně u těla, natáhla se tak, že letěla střemhlav k zemi hlavou napřed. Jako vystřelený šíp, který se bez váhání řítí na svůj cíl. Oči přivírala blahem, když se do ní během pádu opíraly vzdušné proudy, křičely jí do uší a přehlušovaly myšlenky v její hlavě. Přesně o tohle jí šlo. Teprve když se země a ostrá skaliska začala podezřele přibližovat uvolnila kožovitá křídla – vzduch zapískal, jak se jí do nich opřel, ale to už ji nezajímalo, protože v příští chvíli už mířila zase k nebesům. Bylo to riskantní a nebezpečné, ano, ale… nějak dvakrát ji to nezajímalo. Pokud by nestihla roztáhnout křídla, poležela by si nějakou dobu v Luori, ale hojila se dobře – věděla, že by to mohla v budoucnosti dělat zase. Takže nedbala na pohoršené pohledy, které ji vyprovázely, když tohle předváděla před očima někoho jiného, a jen si užívala zvuk burácení větru. Prostě jenom ona a nekonečné možnosti, nekonečná vzdálenost, nekonečná svoboda. To bylo to, co potřebovala, aby zaplašila poslední zbytky děsivých nočních můr.
Dneska stočila směr k Hraničnímu lesu – cesta to byla delší, než jakou by měla podstupovat takhle po ránu, ale přeci jen, dneska ji čekalo jenom volno, což znamenalo zároveň i příliš mnoho času na přemýšlení. Tohle jí pomáhalo nemyslet na to, co se jí hnalo hlavou, ale na to, jak se sama hnala vzduchem. Využila úžin Tenüeského průsmyku, prohnala se na dohled pátému dračímu městu, Suuriole, a do očí ji udeřil třpyt Duhového moře na obzoru, než se před ní konečně začal rýsovat rozlehlý Hraniční les. Ten byl jejím cílem, takže se vrhla vzduchem k němu. Tušila, že přeletěla nad hlavou dračím hlídkám, které dávaly lidským královským vojákům jasně najevo, že Dračí skály jim nejsou otevřeny. A sotva byla za nimi, mohla s klidem klesnout do hustého hvozdu pod sebou. Ladně se při přistání propletla mezi rozložitými korunami stromů a vnikla až do spodního podrostu, kde mohla lehce dosednout na mechem pokrytou zem. Uvítal ji zpěv ptáků, tlukot datlů do stromů a vzdálené troubení jelenů. Všechny zvuky lesa v jedné kombinaci, která byla symfonií pro její uší, do níž se na moment zaposlouchala.

Ano, hádáte správně. Přesně ten moment, kdy naklonila hlavu ke straně a přivřela spokojeně oči, byl ten zatracený moment, když z nedalekého křoví s tichoučkým svistem přiletěl šíp a bez varování (jak později zjistila, letky byly velice krátce zastřiženy a šíp v sobě měl žlábky, což bylo speciálně provedeno, aby nebyl slyšet, když letěl) se jí zavrtal do pravé zadní končetiny. Trefilo to jenom okraj, prakticky to prošlo skrz malou částičku nohy – ale i kdyby ji to jenom škráblo, pálilo to, což bylo to, co Mossque dopálilo nejvíc. Se zavrčením se otočila směrem, odkud šíp vyletěl, a spatřila, jak se za skupinkou keřů krčí muž ve zbroji, kterou poznala velice dobře a neomylně – šlo bez pochyb o královského vojáka s rozkazy střílet po každém drakovi, kterého potkal. Asi nebyl zrovna dvakrát chytrý, poněvadž tam byl zcela sám a jeho veškerá výhoda, která se skrývala v momentu překvapení, zmizela, když se k němu dračice se vzteklým zasyčením otočila. Dalším projevem jeho nevalné inteligence bylo to, když se náhle vrhnul vpřed, luk zanechal ve křoví a jal se tasit meč, který mu visel u boku. Moss ho překvapeně sledovala a zůstávala bez hnutí na místě – jenom upřeně pozorovala, jak se k ní bez větších obav blíží, jak si dopomáhá pár urážkami na její počest, které se vztahovaly ke zpochybnění profese její matky, zatímco kolem sebe mával mačem na skutečně krátký dosah. Zjevně si myslel, že se ho zalekla a teď stojí ztuhlá strachem na místě. Přepočítal se ale – Moss jenom velice namíchnutě čekala zatvrzele, než se přiblíží. Tušila, jaká taktika bude vůči němu účinná. Tihle vojáci se brali odnikud a snažili se vždycky stejným způsobem překvapit draky, kteří se sem vydali o samotě. Vždycky ale zapomínali na jeden docela zásadní fakt toho, jak to může dopadnout, když se blížíte k drakovi, kterému jste předtím prohnali šíp tělem.
Byl dobrých deset metrů od ní, když naposledy popuzeně zasyčela a bez váhání mu předvedla chřtán i dlouhé řady stříbřitých ostrých zubů. Muž se trochu zarazil, ale to už bylo docela pozdě – protože vzápětí se přes něj převalila žhnoucí vlna rudooranžového ohně. Vzduch pročísnul vojákům křik, který ale po nějaké chvíli ustal. Do běla vytočená Mossque jenom sledovala bez špetky soucitu to, jak se jeho tělo zhroutilo do ohořelé trávy.
Co na to měla říct – chtěl ji zabít. Musela se bránit. A byla rychlejší.

Dračice se pro jistotu vydala ještě o něco dál do lesa – používala výhradně křídla, což trochu stěžovalo to, že v lese se dost mizerně kličkuje – a když dosedla znovu do mechu, zasyčela nad štiplavou bolestí, která se ozvala z pravé zadní končetiny. Musela se proměnit a ten sajrajt z těla dostat zase ven. Nakonec unaveně klesla do mechu a během chvíle opět místo modravé dračice na zemi seděla mračící se dívka, která si nenadšeně prohlížela šíp, který jí trčel z nohy. Jak předpokládala, bylo to jen škrábnutí, bylo vůbec divu, že se to vůbec dostalo pod kůži, ale stejně to byla osina v zadku. Prošlo to skrz – to jí umožnilo zlomit hrot a šíp vytáhnout. Musela u toho pevně stisknout čelist, aby nezaryčela, a šíp vztekla mrštila kamsi do dálky. Rána byla mělká, její nejhorší částí bylo to, že pálila a trochu krvácela, jelikož hrot přetnul několik vlásečnic, nanejvýš trochu škrtnul o žílu, ale nic, co by nevydržela. Jen musela zastavit krvácení. Bez rozmýšlení si rozepnula košili a rychle si jí převázala ránu. Spíš než obavy z vykrvácení se tím bránila případné infekci.
Unaveně a nasupeně se zhroutila do mechu na záda. Tím, že si sundala košili, zůstala jenom v kalhotách a ve vlastnoručně zhotoveném čemsi, co namátkou připomínalo podprsenku (zakrývalo to mnohem víc, než běžně mělo, ale zároveň to bylo volnější kvůli její nesnášenlivosti vůči těsnému oblečení). Nebyla jí zima – byla rozpumpovaná adrenalinem a vztekem, takže doposud byla v pořádku. Čerpala síly, o nichž věděla, že je bude potřebovat k návratu do Roupuki – a k následné návštěvě ošetřovny, kde bude asi muset kápnout božskou s tím, co vyváděla. Nemilá to vyhlídka. Zatím ale zůstala ležet. Bylo nepravděpodobné, že by ji tu našel někdo z dalších vojáků, byla příliš blízko Duhovému moři, epicentra vojenských táborů byla trochu jinde. Jenom ležela, poslouchala, jak se její splašené srdce postupně uklidňuje, a jak její rychlý dech ubírá na tempu. Zavřela oči s nadějí na to, že světlo ji konečně přestane štípat do očí – a zkrátka jen čekala. Na záchvěv síly, na to, až se její tělo začne chtít hojit.

Doufala, upřímně doufala, že ji tady někdo z hlídky nenajde. Protože by musela poprvé od doby, co se vztyčenou bradou a s hrdým výrazem v očích odkráčela z rodného města. Tehdy se zachovala jako nehorázně arogantní čubka – to musela uznat. Však to také byl účel. Jen si zpětně docela vyčítala to, jak se rozloučila (nebo spíš právě nerozloučila) s rodinou. Nutnost, které se nemohla vyhnout, pokud nechtěla slyšet otázky a starostlivý tón, kterému byla ochotná svěřit všechna tajemství. Ne, pro tohle zklamání měla místo v dušičce jenom ona, nemohla ho přenášet na ostatní. Od doby, co přišla do Roupuki, si snažně budovala nejenom možnost vypadnout jednou za čas ze Skal na svobodu, ale také pověst někoho, koho se ostatní téměř štítili, drželi se uctivě dál a neopovažovali se pokoušet její trpělivost s tím, že by se snažili prorazit ty její vysoké hradby a spřátelit se s ní – nebo něco víc. Poslední pitomec, kterému šlo o to, aby z hecu donutil tu věčně zamračenou tvář se usmívat, skončil s vyraženým dechem – ale musela mu uznat to, že pohled na něj, když mu došlo, že nemá šanci, byl natolik zábavný, aby jí vyčaroval na rtech něco, co úsměv alespoň připomínalo. Byla to spíš hořkosladká úzká linka, ale… copak se to nedalo započítat?
Nechtěla, aby se zjistilo, že polevila v ostražitosti a tím se zranila. Všichni, kdo ji učili boji, jí opakovali, že se nechá příliš snadno rozptýlit něčím v okolí, takže přestane dávat pozor na to, zda není na blízku nějaká past nebo nepřítel. Možná to bylo proto, že vyrostla v Tuede, dostatečně v ústraní od všeho, takže se nemusela nikdy obávat, že by na ni zpoza prvního rohu vyskočil někdo se záměrem rozpárat jí hrdlo, zabořit meč mezi lopatky nebo něco podobného. Uznávala tuhle svou chybu, věděla o ní, ale nikdy se jí neodkázala plně zbavit – například právě teď. Nechtěla, aby se to některý z jejích mistrů dozvěděl – nesnášeli ji, do jednoho, takže by to měla na talíři ještě celé roky. Dost možná mnohem déle, než by to bylo hraničně únosné. A takové potupě se nemínila vystavit. Raději si tu chvíli poleží, doletí zpátky a v tichosti si zamíří na ošetřovnu poté, až se nikdo nebude dívat. Dokud nešlo o nic vážného, mohla si to přeci jenom dovolit.

Vzhlédla k nebi. Štiplavé světlo konečně trochu měklo a ona už udržela pohled na blankytné modři o něco déle. Vyčkávala, topila se ve vlastních myšlenkách a dýchala. Hluboce, klidně, pravidelně. Potřebovala se do toho zaposlouchat, do toho, jak dýchala, jak její srdce bilo. Potřebovala slyšet, že je skutečně naživu, než se jí znovu díky tichu vkrade do mysli něco, co by ji snad chtělo začít přesvědčovat o opaku. Něco, co mělo zůstat pohřbené hluboko v archivu vzpomínek určených k zániku.

Ztrácela přehled o realitě. Neměla ponětí, kolikátý den vlastně strávila na pevnině, ani jak dlouho nenavštívila otcův hrob. Na jednu stranu si přišla poměrně nevděčně, ale na druhou... Všechno to už bylo pryč. On byl pryč, matka byla pryč, ona sama také. Její život se rozpadl na drobné kousíčky a ona je musela posbírat a sestavit z nich něco nového, jelikož do sebe už nezapadaly stejným způsobem, jako dříve. A třebaže se to zprvu zdálo absolutně nemožné, nakonec se jí to podařilo - našla určitou formu smíru a zabydlela se nedaleko od místa, odkud pocházel její otec. Kam měly údajně sahat její vlastní kořeny.
Nikdy nenašla odvahu na to, aby se do Dračích skal vydala sama. Ani s otcovým mrtvým tělem, jež by bylo z dosti pochopitelných důvodů značně lepší pohřbít právě ve skalách a ne kdesi na neoznačeném místě v lese, o níž draci museli bojovat s lidmi. Ona sama se lidem docela chytře vyhýbala a nikdy s nimi nezažila přímý střet - to bylo ale asi ze všeho nejvíce způsobeno tím, že se před nimi nikdy neukázala přeměněná. To jí dost možná už nejednou zachránilo život, protože kdyby ji někdo byť jen koutkem oka zahlédl v dračí podobě, bylo by okamžitě po ní. Což bylo v důsledku jen o důvod víc, proč se držet úplně stranou - a nedalo se říct, že by jí to nějak zvláště vadilo. Stýkat se s násilnickými a nepřátelskými vojáky neznělo jako něco, co by chtěla podniknout.
Místo toho tedy přebývala v jeskyni skrývající se za vodopádem na pomezí lesa a skal a přes den brouzdala napříč stromy, prohlížejíc si tamní přírodu. Byla totiž mnohem více, než jen odlišná od té, na jakou byla zvyklá - naopak. Ten rozdíl byl drastický, do očí bijící. A ona si užívala každou minutu strávenou v lesích, jelikož pokaždé objevila něco nového a naprosto nečekaného... Jako právě ten den.

Toulala se venku teprve chvíli, když si její pozornost získala čísi figura na zemi. Musela se o dobrý kus přiblížit, aby si mohla řádně prohlédnout, o koho šlo - a nepřekvapilo ji ani tolik to, že narazila na člověka, jakože narazila na raněnou dívku... Postrádající svršek.
Chvíli jen stála skrytá za jedním z relativně mohutných kmenů stromu a jen nenápadně vykukovala ve snaze rozhodnout se, jak moc velkým bláznem by byla, kdyby se za neznámou vydala, ale... Nedokázala se rozhodnout. Těžko soudit, když za celý svůj život řádně poznala jenom dva lidi, zatímco ona nepřipomínala ani jednoho z nich. Důležitou roli v dané situaci ale hrál fakt, že byla dívka před ní zraněná a po okolí se potulovali vojáci, kteří by jistě neváhali a zneužili situace. Její rozhodnutí tak nakonec nebylo až tak těžké, jak si původně mohla myslet.

„Odpusť,“ pronesla nakonec tichým, poměrně váhavým hlasem, když popošla blíž. Stále si ale z důvodů nejistoty udržovala alespoň minimální vzdálenost dvou metrů, protože nemohla vědět, zda se po ní neznámá neožene.
„Nerada tě ruším z rozjímání, ale... Jsi zraněná, chci ti nabídnout úkryt, pokud ho potřebuješ. V okolí se to hemží lidskými vojáky a ti by jistě raněnou dívku nenechali jen tak samotnou v lese, pokud víš, co tím myslím. Navíc bych možná mohla mít něco, co by pomohlo s tou ránou. Pro začátek něco lepšího na převázání a náhradní oblečení. Můžeš se zvednout? Klidně ti pomůžu, mohla bych tě odnést.“

Otráveně otevřela oči, které měla dosud schované pod ocelově těžkými víčky, když zaslechla, jak se k ní blíží něčí kroky. Měla velice dobrý sluch, takže o tom, že tam není sama, věděla dlouho předtím, než dotyčný – tedy, dotyčná, jak se záhy přesvědčila po hlase, který zněl jemně a trochu plaše (chuděrka, že někdo plachý se připletl do cesty zrovna jí) – začal promlouvat. Zvedla hlavu z mechu, načež se opřela na loktech a zvedla celý svůj trup. Odhodila si trhnutím hlavy z tváře vlasy, vzhlédla – a stala se svědkem k tomu, jak dva metry od ní postává mladá dívka, přibližně v jejím věku, ne o moc starší nebo mladší. Moss netušila, jak ji tady našla, ale… asi museli s tím vojáčkem ztropit docela scénu, která nějaké blízké okolí upoutala na její stopu. Dívka byla chytrá dost na to, aby po ní dokázala jít. Byla to trochu kompromitující situace – Moss tu přeci jen ležela jen v kalhotách a spodním prádle. Nestyděla se, to ne, ale netušila, zda ji to nedostane do nějakého srabu, kdyby k tomu došlo.

„I kdybych měla ten šíp prohnaný hrudníkem a nemohla se skoro hýbat, nenechala bych žádné z těch prasat dotknout se mě ani konečkem prstu,“ zavrčela, protože tohle byla věc, která jí v hlavě utkvěla nejjasněji. Nechtěla si v žádném případě přiznávat, že by potřebovala pomoc – tak zle na tom nebyla. A navíc, ta představa toho, co dívka navrhla jako jednání vojáků, kdyby ji našli… zhnusilo ji to jako máloco. Po páteři jí sjel ledový pot, když si znechuceně chtě nechtě v mysli přehrála obraz toho, jak na ni vztahuje hladové ruce tvář podobná té, která ležela mrtvá tam, kde zabila vojáka, který ji zranil. Nedokázala si něco takového představit ani s někým z draků a s někým, koho by sama znala, natož pak s nějakým hrubiánem, který by si myslel, že brož královské armády na jeho hrudi mu otevře všechny dveře… a všechny klíny, když už jsme u těch narážek. Kdyby k něčemu takovému mělo dojít, asi by dotyčnému ukousla preventivně hlavu i jisté části těla dřív, než by zmatený protivník stačil mrknout. I kdyby měla bojovat z posledních sil, udělala by to – a pro tohle speciálně. I když se o ní ve Skalách jistě povídalo kde co, tohle byla jedna z věcí, na které byla háklivá. Po tom, co se stalo, obzvlášť. Ale to byla opět kapitola, ke které by se nerada vracela…

„A navíc… není to tak zlé. Je to jenom mělký průstřel,“ dodala s čelem nakrčeným zlostí, než se pomalu začala sbírat z toho velkého mechového polštáře, v němž doteď ležela. Nebylo to rozhodně nic světoborného – když se Moss zvedala, v tu chvíli měla sto chutí křičet a klít tak, že by se i nejstarší námořník, který toho zažil spousty, červenal hanbou. Uměla to docela dobře, v tom se na její slovo můžete spolehnout, taky – musela přeci jako správná starší sestra neučit klít i mladšího brášku, no ne? (A komu záleží na tom, že tomu „bráškovi“ bylo s tímhle dnem přes dvacet? Správně, nikomu.) Měla sto chutí se proměnit a svým řevem prokázat celým Dračím skalám i přilehlému okolí, že Mossque Räwa nemá ve zvyku vzdávat se při prvním zádrhelu… ale to by bylo dost možná pozvánkou do hrobu, takže to si musela ušetřit. Jenom tedy s kyselým výrazem vepsaným ve tváři vstala – a měla co dělat, aby zase jako podťatá nepadla zpátky do mechu. Díky tomu, že se pohnula a svaly v okolí rány zapracovaly, se jí do zbytku nohy rozlila ohnivá bolest, Byla tvrdohlavá, s bradou hrdě vztyčenou si měřila blondýnku před sebou, skoro jako by ji vyzývala k tomu, ať si dovolí vůči jejímu jednání něco namítnout. Dívka však měla dost rozumu, aby mlčela… zatím.

„Zanedlouho se to zahojí,“ dodala Moss ještě. „Všechno se nakonec zahojí. A pochybuji, že bys měla zájem se zaplétat do pomoci někomu z dračí hlídky… nevím, kdo jsi, ale Hraniční les není bezpečným místem, modroočko. Jsem si jistá, že přesně to, co jsi mi tu vyjmenovala jako důvody k obavám, se vztahuje i na tebe – a dost možná o dost vážněji. Já jsem schopná se bránit. Když jde do tuhého, je pro mě hračka protivníka usmažit zaživa. Jak se tu ale zvládáš bránit ty?“ Asi to bylo vážně netaktní, ale… Mossque nikdy netrpěla přemírou společenského cítění, to ani náhodou. Muselo to na ní být dost jasně znát, o tom nepochybovala, ale… bylo jí to prostě a zkrátka jedno. Neměla potřebu se falešně usmívat ani děkovat za pomoc, o které pochybovala. Netušila, co byla modroočka zač, netušila, zda by jí vůbec pomohla – mnoho lidí o funkcích dračích těl nemělo ani zdání. Tak kdo byla tahle cizinka, aby byla zrovna ona výjimkou z pravidla?

Naklonila hlavu mírně na stranu a přejela po neznámé chladným, mírně prázdným pohledem. Její ochota být nápomocná člověku, co neznala, se velice rychle vytratila. Konec konců, vyrůstala v absolutním osamění... Její přirozeností bylo chovat se s určitou formou odtažitosti a nedůvěřivosti, což se nakonec ukázalo být docela správné. Dívka před ní totiž byla ledacos, ale rozhodně ne v nesnázích. Dala jí velice jasně najevo, že se o sebe nejen dokáže perfektně postarat sama, ale hlavně, že s ní není radno si zahrávat. Něco takového Cascade ani neměla v úmyslu, ale svým způsobem ji ta reakce zarazila. Přeci jen, v dané době a situaci bylo náležité být nápomocná a jaký člověk by si nenechal pomoct, když měl tu možnost? Dívka před ní, evidentně, ale jinak? Absolutně druhým nerozuměla a měla díky tomu chuť se stavět na zadní jako kůň.

„Evidentně je to horší, než přiznáváš. Jinak by ses dokázala postavit bez obtíží a už bys dávno hopkala kamkoliv jenom patříš, takže... Ať už klameš a zlehčuješ to z jakéhokoliv důvodu, nalháváš si tím jen sama sobě do kapsy, protože nejsem slepá.“
Pomalu si složila ruce na hrudi a nakonec mírně pozvedla bradu v náznaku vzdorovitého gesta. Její prvotní vlídnost a váhavost byly ta tam - byla víceméně připravená dělat potíže, protože nebyla tím typem člověka, co před nebezpečím utíkal. Spíše naopak, ráda risku a zhoubě hleděla zpříma do očí a vrhala se kupředu, aby adrenalinový nával z nebezpečí pocítila na vlastní kůži co nejintenzivněji.
„Ano, o tom nepochybuju. Otázkou je, jestli se tu *zanedlouho* neobjeví někdo podobný tomu, co tě postřelil. Dračí hlídka je mi srdečně ukradená, jenom jsem nabízela pomoc zraněné neznámé, na kterou jsem narazila v lese. Nedržím v ruce žádnou zbraň, nemařím dračí plány a nenapomáhám lidem, takže opravdu nemám strach. A co se mě týče, ne, ani tohohle se neobávám. Žiju tu už nějakou dobu a ještě jsem nezažila přímý střet s žádným z vojáků, což nemíním měnit. V případě potřeby se o sebe ale zvládnu postarat, díky za optání.“
Svoji mluvu korunovala rádoby přátelským úsměvem, jež velice nápadně zaváněl štiplavou ironií. Evidentně měla co do činění s dračicí, což by nemělo být ani v nejmenším překvapivé, ale ve skutečnosti ji to docela zarazilo. Nedala to na sobě ale znát, jelikož pokud byla v něčem skutečně dobrá, tak to bylo přetvařování se. Jedna z výhod, co zdědila po svojí matce, co žila mnoho let pod silným tlakem a musela si tu vlastnost vypěstovat, aby mohla víceméně přežít.
Nelíbilo se jí, že její první setkání s dračím národem vypadalo zrovna takhle, ale asi to tak mělo být, musela důvěřovat v sílu a úsudek bohů. Sama byla jenom maličkou rybkou v obrovském oceánu a nemělo smysl se pokoušet vzpouzet proti silným proudům vody... Stejně jako by bylo absolutně zbytečné pokoušet se té modrovlásce domluvit a přimět ji přijmout pomocnou ruku, protože o to dost jasně nejevila sebemenší zájem. Cascade to ale vrásky nedělalo, protože se nepovažovala za nějakou velkou spasitelku - sice jí pomoc nabídla a byla by ochotná udělat, co by bylo jen zapotřebí, ale tím to haslo. Nepřijala? Dobrá, alespoň měla o starost méně. Na druhou stranu ji přístup té dračice poměrně rozčiloval, protože se cítila být pod nepříjemným drobnohledem, souzená. To bylo něco, na co nebyla ani v nejmenším zvyklá a bytostně to nesnášela, protože jí to připomínalo podmínky, z niž vlastně vzešla... A v jakých její otec upadl v zapomnění.
„Tak když jsme si to takhle hezky vyjasnily... Sbohy a hodně štěstí s vojáky, snad tentokrát budou mít mizernější mušku.“

Moss si dívku zaujatě prohlížela. Jakmile spustila a ukázala, že to není jenom zakřiknutý ptáček schovávající se v křoví, zamlouvala se mladé dračici hned o něco víc. Přeci jenom bylo těžké najít někoho, s kým se dokázala hezky pohádat… takže pokud to k něčemu bylo, dívka u ní měla rázem jedno malé plus. Dokonce ji to trochu uklidnilo – jakmile narazila na odpor, něco ji na tom samotnou zklidňovalo. Dokonce i její vlasy se o pár nepatrných tónů posunuly ke stříbřitě bílé barvě namísto rozzuřeného modrého odstínu. To ale neznamenalo, že se jen tak nechala odbýt – jen už jedna bez vzteku a bez červeného praporu před očima. To bylo fajn.
„Malá rada,“ pronesla zachmuřeně. „Na to bys možná neměla spoléhat. Nejsi ozbrojená, jistě, a nemáš důvod k tomu, abys napadala dračí jednotky… ale lidé v poslední době začínají být kreativní. Ne jednou se stalo, že nějakou léčkou z jejich strany padlo kolik draků. Takže je dost možné, že by tě mohli považovat za další z lidmi vymyšlených problémů,“ pronesla a prohlédla si ji trochu podezíravým pohledem. „Vlastně můžu jenom doufat, že to tak skutečně není, což?“ Nechtěla ji z ničeho obviňovat, ale nemůžete se divit vojákovi, který nevěří všem, které zrovna potkal. Popravdě? Kdyby dívka skutečně byla tady s účelem ji zabít a ulevit tak lidem o dalšího z draků, asi by neměla moc šancí, dokud by se neproměnila. Což by teď byla docela problém, ale kdyby musela… prostě by musela.

Dříve, než stihla vymyslet nějakou hezkou odpověď, kterou by mohla využít jako reakci na dívčino rozloučení, vzduch byl znovu rozetnut halasem. Moss vystřelila do pozoru (přičemž zasyčela, když musela při tom všem napnout svaly na raněné noze, cítila, jak se ven rázem vyvalila další vlna krve, která zmáčela její provizorní košilový obvaz) a otočila se směrem, odkud bylo slyšet povykování a dusot nohou. Tak ten vojáček přeci jenom nebyl sám… to bylo zatraceně nemilé. Věděla, že v lidské podobě bude k útěku naprosto nepoužitelná, navíc ani tak by na dvě nohy teď nechtěla spoléhat. Kdepak, teď potřebovala rychlost větru, kterou věděla, že jakožto člověk nikdy nenabere. Takže moc na výběr neměla.
S tichým zaklením se teda pár vrávoravými kroky po dvou vrhla k dívce, zarazila ji a ukázala na směr, odkud se blížící se vojáci a dusot jejich kroků v běhu ozývali. „Myslím, že tvoje sudba se naplnila velice brzy,“ zašklebila se, znovu zanadávala nad svou nohou a poté ještě zběžně dodala: „Doufám, že tu někde znáš úkryt. Protože mě budeš muset odnavigovat.“ A dřív, než na to dostala další milou odpověď, se prostě přinutila k proměně, křídly se vyšvihla do vzduchu, popadla dívku co možná nejvíc opatrně kolem pasu předními končetinami (nechtěla z ní omylem díky vlastním drápům nadělat špíz) a bez váhání se vrhla do prostoru mezi stromy. Díky všem bohům, Hraniční les nebyl nijak hustým podrostem, proto nebyl takový problém se vydat pryč. Ačkoli jindy by se možná zastavila a bojovala by, dneska byla tak moc z formy, že jiný plán než ten útěkářský nepřicházel zkrátka v úvahu.

Samozřejmě, že by neměla. Ale přesto to dělala, protože byla zkrátka taková. Na druhou stranu, její zdánlivá neozbrojenost jí dodávala jistou výhodu - právě protože nebyla viditelně ozbrojená měla na svojí straně moment překvapení, jelikož rozhodně bezbranná nebyla. Právě naopak. Možná nebyla cvičený voják nebo zabiják, ale tělem jí proudila jistá forma magie, jíž se naučila poměrně dobře využívat pro svoje potřeby. Díky tomu by se na ni někdo mohl vrhnout, ale také by nejspíše dopadl docela nemile, jelikož se svoje schopnosti rozhodně nebála použít, pokud si to situace žádala.
Jenže něco takového by té neznámé dívce říkat neměla, takže jen neurčitě a vlastně i poměrně nezaujatě pokrčila rameny a přešlápla z jedné nohy na druhou, noříc podrážku boty o něco hlouběji do vlhkého mechu. Ten byl měkký téměř jako polštář - a ji to nepřestávalo fascinovat, protože podobné věci na rodném ostrově doposud nikdy nespatřila. Měla zvláštní pocit, že přišla o hrozně moc, když vyrůstala v odloučení... Ale nebylo to zapříčiněno její vlastní volbou, nýbrž situací ještě z dob, než se narodila. Neměla na výběr, to až teď. A to bylo něco, čeho se ani v nejmenším nehodlala vzdát.

„Možná, kdo ví. A ne, rozhodně nepatřím k lidem. Ačkoliv si nejsem jistá, jestli má vůbec smysl to říkat, protože mám takový pocit, že mi to stejně neuvěříš, však?“
Zdálo se, že jejich nedůvěra byla víceméně vzájemná. Cascade byla sice zprvu připravená do neznámé vložit kapku naděje a důvěry, ale s tím jak se věci prozatím vyvíjely... Nějak z ní ta ochota vyprchala, podobně jako mizel vzduch z plic tonoucího.

Víceméně se už otáčela na patě, připravená na odchod, když k nim dolehly zvuky blížících se lidských vojáků a obě dívky se najednou ocitly v bezprostředním nebezpečí. Cascade díky tomu byla jako na jehlách: mohla by utíkat, ale nemohla si být jistá, že bude dostatečně rychlá. A přeměna by znamenala, že by ji vojáci mohli spatřit a poté by ji začali lovit, takže by musela opustit Hraniční les a usídlit se někde jinde, což také nebyla zrovna nejmilejší představa, protože si na to místo už víceméně docela zvykla a nechtělo se jí jít dál.
Díky tomu stála poněkud zaraženě na místě a sotva vyslechla dívčina slova, když se zničehonic přeměnila a vzala ji s sebou, nabírajíc výšku.

„Mám,“ odvětila nakonec, zatímco se obě nesly napříč vzduchem. Nelíbila se jí představa, že má do svého tajného útočiště brát někoho tolik nevrlého a podezřelého, ale copak snad měla na výběr? Ta dračice jí víceméně zachránila život, protože reagovala podstatně rychleji a jistěji než ona sama. To nejmenší, co mohla pro ni - a samozřejmě i pro sebe - udělat, bylo navést ji právě tam, protože jinde by v bezpečí rozhodně nebyly.
Cestou tedy svojí nové společnici předala pokyny k tomu, jak se dostat k vodopádu. Tam dorazily vcelku rychle, jelikož to vzdušnou čarou nebyla žádná velká dálka, ale přistání stálo opravdu za to. Popsat ho jako tvrdé by bylo slabé slovo - spíš působilo dojmem absolutního kolapsu, jako když padá mrtvola k zemi.
Naštěstí se ale zdálo, že se ani jedné z nich nestalo nic vyloženě vážného - pokud tedy člověk přehlédl fakt, že dračice a její noha na tom opravdu nebyly ani zdaleka nejlépe. Už předtím byl raněná, Cascade mohla jenom letmo odhadovat, jaké důsledky na její nohu mělo právě ono velice drsné přistání.
To ale mínila zjišťovat až když budou v absolutním bezpečí, takže jakmile se dívka přeměnila zpět do lidské podoby, opatrně ji podepřela a zamířila s ní směrem k jezeru, do níž přitékala voda skrze vodopád proudící ze skal.
Jen co dorazily na samotný okraj, Cascade nechala zapůsobit část svojí magie, díky níž mohly obě přejít po hladině - a když se přiblížily k vodopádu, na krátkou chvíli zamrazila proud tak, aby je voda nenamočila a ony mohly v klidu projít dovnitř do jeskyně, načež nechala vodopád opět dál volně téct.
Uvnitř jeskyně to nebylo nic moc - na drobném výklenku měla položených pár kožešin, v rohu vyhaslé ohniště a nějaké suché dřevo na zátop a neurčité množství věcí, co si nakradla od lidských vojáků. Ti občas měli docela užitečnou výbavu: čutory, přikrývky, základní zásoby a dokonce i kotlík, takže přeci jen nežila jako úplný neandrtálec.
Dračici odvedla až k výklenku, jež používala místo postele a přehodila přes ní přikrývku, jelikož stále postrádala část svého oblečení a jeskyně byla poněkud vlhká a studená, jelikož neměla rozdělaný oheň.
„Díky,“ pronesla nakonec tiše, než jí pohlédla do očí. Výraz na její tváři byl opět relativně klidný a ona se netvářila nijak popuzeně, což byla oproti předchozí situaci docela změna. V jejím případě však jednoznačně vítaná.
„Máš představu za jak dlouho by mohli zmizet? Předpokládám, že tě tvoji druhové už nejspíš dávno hledají.“

Ten pád byl zatraceně tvrdý. Byla ráda, že stihla včas upustit dívku, než se stala setkala se zemí a udělala na místě dost nepříjemný kotrmelec, než se konečně zastavila tím, že roztáhla křídla natolik, aby bylo nemožné znovu se převalit. S nelibostí se vyškrábala zase na nohy, a zatímco sledovala, jak dívka pomocí jakési zvláštní, zjevně své vlastní magie ten vodopád vychýlila z dráhy dopadu, sklouzla z dračí podoby do té lidské. Zavrávorala, protože krev jí pulzovala až v uších a ohlušovala všechny ostatní zvuky, ale s dívčinou pomocí se jí podařilo dostat se až do zvláštní prohlubně za vodopádem, z níž se velice brzy k jejímu nesmírnému údivu vyklubala plnohodnotná jeskyně. Moss nestačila zírat – ale na kocháni jistě ještě bude mít nějaký ten čas, takže to rozhodla teď moc nebrat na zřetel a prostě to přijala. Co jiného s tím taky měla dělat? Usadila se v tom výklenku, přijala deku přes ramena a jala si utahovat uvolněnou košili kolem nohy, která se za úprku poněkud roztáhla a na pár místech popraskala. I kdyby z ní tu krev vyprala, bude stejně už navždy nepoužitelná – proto si nemusela dělat hlavu s tím, zda ji natrhne ještě víc nebo ne.

„Nemáš za co děkovat,“ vydechla trochu bolestně, zatímco si utahovala provizorní obvaz. Nic lepšího v možnostech nebylo, stačilo to – to a trocha klidu v dalších chvílích, možná až v hodinách, než se splašená krev uklidní a rána se zase začne hojit z jak ze zranění, tak z toho náhlého šoku z pronásledovatelů. Nad její další poznámkou se musela znovu hořce zašklebit, ale maskovala to jako další grimasu nad stahováním nepěkné rány. „No, pochybuju, že vůbec vědí, že jsem pryč. Leda by snad někdo z nadřízených něco nutně potřeboval – a o tom hluboce pochybuju. Navíc, upřímně? Kdybych snad z povrchu zemského úplně zmizela a nebyla cesta návratu, možná by si toho nevšimli. Nebo by jenom trhli rameny a přijali to. Nehrnuli by se mi na pomoc, dokud by ze mě netekla proudem společně s krví taky střeva, při ničem menším – natož teď.“ Vyslovovala to docela klidně, jako něco, s čím byla smířená. Byla, nejenom to, přeci jen si to sama vybrala a žila v tom bez donucení někoho dalšího. „Tak nějak to holt funguje, když jsi vyvrhel na okraji společnosti a nebavíš se s nimi, když nemusíš. Hádám, že takový poznatek tě nepřekvapuje,“ ušklíbla se směrem k blondýnce. Tak nějak netušila, na čem přesně jsou – zjevně byly v mnohem větším míru než když se blondýnka rozhodla odejít od ní ještě v lese. Ale přesto… pořád netušila, kam ji zařadit. Ani netušila, co je vlastně zač. Neoplývala dokonce ani znalostí jejího jména – jak by mohla vědět, jakou reakci čekat?

Věděla svoje. Možná jí děkovat nemusela, jelikož mezi nimi ani v nejmenším nepanovala žádná velká přátelská atmosféra, ale v danou chvíli jí to zkrátka přišlo správné, protože si moc dobře uvědomovala svoji situaci a zranitelnost. Nebýt té dračice, byla by v celkem pěkné kaši, takže přeci jen byla vděčná, svým způsobem. Rozhodně ne tak hluboce, aby jí padala k nohám a klaněla se, ale takovou vděčnost necítila ještě nikdy vůči nikomu, ani vlastní rodině.

„Myslela jsem, že jsou draci více... Soudržní,“ pronesla s viditelným překvapením, jelikož o nich zjevně měla poměrně mylné představy. Očekávala, že je jejich druh sice mocný a trošku drsný, ale že zároveň opravdu dávají pozor jeden na druhého. Však přesně takhle jí o nich vyprávěl její otec, který k nim po velice dlouhou dobu patřil. Jak velká byla pravděpodobnost, že by se mýlil? Nebo... Bylo možné, že by jí snad záměrně lhal? Ta představa se jí vůbec nelíbila, ale zmatení v sobě měla dost na to, aby ji alespoň minimálně zkusila připustit, jelikož se věci opravdu zdály velice odlišné od jejích představ.
„No... Tak jako tak, honit tě odsud nebudu. Maan hjön tuen, moje je i tvoje. Pokud s tím jsi v klidu, samozřejmě... Nebudu tě nutit, abys tu zůstala déle, než budeš sama považovat za správné. A na tu nohu ti můžu dát obvaz, moment.“
Obrátila se k neznámé zády a začala se celkem rázně přehrabovat koženou brašnou, co měla položenou na zemi vedle vchodu - poněkud nečestně ji (či sprostě, záleží na úhlu pohledu) uzmula jednomu spícímu vojákovi s myšlenkou, že si tím alespoň doplní zásoby, což se v současnosti ukázalo být mnohem více, než užitečné. Ona sama se zranila jen málokdy a tak ten obvaz mohla jednoznačně oželet, zatímco dračice... Ta by pro něj jistě našla mnohem lepší využití, než že by se jednoduše válel v brašně a čekal na nějaký ten šrám, jenž by měl omotat.
„Na, tohle by snad mohlo pomoct.“ Pronesla, když konečně z tašky vytáhla smotek čistého a ještě nepoužitého obvazu, jež dívce podala. Chvíli ji potom pozorovala svýma zvláštně vybarvenýma očima, než se posadila na zem na jednu z kožešin a přitáhla si kolena k hrudi, přemítajíc nad tím, jak moc se jí tohle rozhodnutí v budoucnu vrátí v podobě kudly do zad, jelikož by nikomu věřit neměla... A už vůbec ne někomu, kdo se choval tak jako ona modrovlasá dračice.
„Myslím, že by nebylo od věci se představit, takže se toho ujmu. Cascade z rodu Tempest, těší mě.“

„Draci jsou soudržní, dokud jim vyhovuješ. Dokud nepřekážíš nebo dokud neodmlouváš – ale tak je to přeci jen v každé společnosti, nemám pravdu? Jeden začne vytahovat růžky a zbytek se k němu otočí hřbetem, aby náhodou svůj vliv nepřenesl také na ně. Draci drží pohromadě – ale ne se mnou. Ne, že bych jim to mohla vyčítat. Můžu si za to tak nějak docela sama,“ dodala s úšklebkem, který byl dost jednoznačný. Cascade by musela být slepá a blbá, aby si nevšimla, že nepatří rozhodně k nejmilejším lidem, na které můžete jen tak při procházce lesem narazit.
Odmávla to rukou a pousmála se, ačkoli v duchu se jenom s hysterickým temným podtónem chechtala. Nesmála se Cascade, to ani v nejmenším – spíš jí svým způsobem přišlo neskutečně sladké, jak si vážně zjevně myslela, že draci se o ni můžou zajímat. Neviděla dovnitř, tak bylo docela jasné, že to nemohla vědět – každopádně, pravda byla docela hořké sousto na skousnutí, takže tak. Sklopila hlavu a sledovala, jak se jí z vlasů pomaličku odplavuje modravý nádech, dokud nezůstala jenom stříbřitá barva, která u ní značila jakýs takýs klid, s nímž mohla docela dobře fungovat. Moc lidem nebo drakům se nepodařilo vidět ji se světlými vlasy, většina ji znala jako agresivní modrovlásku… a tak to bylo dobře. Přišlo jí ale fér se chovat trochu slušněji ke Cascade, protože jí přeci jen pomohla. I když si to dračice přiznávala nerada, tak ji přeci mohla nechat tam v lese, nemusela jí ukázat žádný úkryt, mohla ji navést do tábora vojáků. Ale neudělala to, šlo se na ni v nouzi spolehnout, takže bylo minimálně slušné, aby se k ní chovala trochu mileji než předtím v lese, kde jednala jako buran utržený ze řetězu. A i když se to mnohým mohlo zdát docela neuvěřitelné, dokonce i Mossque Räwa věděla, jak se k lidem chovat trochu mile.

Smotek obvazu přijala jako smilování boží. Krátce švihla pohledem po dívce, než uchopila okraje třepící se látky kolem rány a trhla, takže kalhoty se v tom místě zasaženého stehna krásně roztrhly. Bude mít asi co vysvětlovat, pokud se vrátí s rozcupovaným oblečením, rozhodně čekala, že si vyslechne několik krásných a peprných poznámek, možná pár sprostých otázek, ale s tím si teď nelámala hlavu. Pečlivě si přiložila polštářek obvazu k ráně a pravidelnými pohyby začala obvaz omotávat kolem zraněné nohy natolik pevně, aby tím zamezila dalšímu krvácení a, pokud možno, ucpala trochu povrchové žíly, takže krev by se neměla valit tak rychle. Měla z pekla štěstí, že šíp nezasáhl stehenní tepnu nebo něco podobného, takže zakrátko měla tu svoji malou ránu zavázanou, takže jenom vděčně vzhlédla k dívce, která ji celou dobu pozorovala.
„Děkuji. Za úkryt, za obvaz, za kožešinu,“ pronesla, koutky ale nevytahovala v úsměvu. Nechtěla vážnost toho, že to tak skutečně myslí, narušit dojmem, že si z ní snad jen utahuje. „Ne každý by udělal to, co ty, Cas. Jsem ti zavázaná.“ Tak nějak automaticky její jméno zkrátila, dlouhá jména jí nikdy nešla přes jazyk. Většinou byly její přezdívky bodavé a ne moc milé nebo pěkné, takže dívka vlastně vyvázla ještě docela dobře. „Jsem Mossque z rodu Räwa. Ráda bych řekla, že mě těší, ale… ve skutečnosti by asi bylo příjemnější se setkat za příhodnější situace, než byla tahle.“

Docela ji zamrzelo, co se od ní dozvěděla. Jistě, nepovažovala se zrovna za naivní, ale... Tohle bylo přeci jen o poznání tvrdší procitnutí, než jaké by očekávala. Měla draky za takové ty moudré avšak nebezpečné tvory, co mají svoji uzavřenou komunitu a drží pospolu. Ať už semknutí rodinnou a přátelskou blízkostí, spojenectvím nebo samotnou válkou... Ale to evidentně neplatilo. Víceméně se jí dostalo potvrzení toho, čeho se v duchu celý svůj život obávala: odlišnost se trestá. A to bolelo jako čert.
Na druhou stranu, částečně se vztah ostatních draků k modrovlásce dal vysvětlit i tím, že vskutku nebyla zrovna milá. Asi málokdo by se uvolil k tomu chovat se vlídně k někomu, kdo by se na něj tvářil jako kdyby se ho pokoušel zabít pohledem a zdál se nepatřičný, jelikož disponoval velice odlišnými názory a případně se i vzpouzel. I kdyby... I to svým způsobem chápala, ačkoliv se na druhou stranu cítila sama tak trošku divně, jelikož se musela ptát sama sebe, jestli neudělala chybu... Když potom ale poslouchala to její poděkování, měla už ale jasno.

„Já vím. Také nejsem každý,“ odpověděla s náznakem pobavení, než jí věnovala vcelku srdečný úsměv a zavrtěla hlavou.
„Není zač, Moss. Ber to jako takovou... Drobnou výpomoc. Není třeba děkovat, ano? Vlastně jsem ráda, abych pravdu řekla. Je to tu... Až zvláštně tiché.“
Záměrně nepoužívala výraz osamělé, jelikož nechtěla působit jako ten největší zoufalec, ale z jejího úkrytu bylo znát, že žila sama a nikdo ji nenavštěvoval. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by snad vedla jakýmkoliv způsobem sociální život, spíše naopak. Jeskyně byla odlehlá a skrytá a v Hraničním lese nikdo nežil, protože na něco takového by člověk musel být vyloženě blázen. S neustálými styky mezi draky a lidmi, jež celý les drželi v obklíčení, to bylo téměř jako kdyby si někdo rozložil stan uprostřed bitevního pole a očekával, že mu ho nikdo nesežehne na popel.
„Bolí to hodně? S tím zraněním ti nepomůžu, ale mohla bych tě zbavit bolesti.“

„Všimla jsem si, že rozhodně nejsi jako každý druhý, to nelze popřít,“ pronesla trochu zamyšleně a naklonila hlavu ke straně v gestu, které silně připomínalo zvědavé štěně. „Pokud to není příliš troufalá otázka, co jsi vlastně zač, Cascade? Je z tebe cítit magie, to nemůžu popřít. A je na tom něco povědomého, ale zároveň i něco pro mě zcela nového. Dle toho, co jsi udělala s tou vodou, hádám yialadri? Něco takového?“ pronesla zamyšleně. Tušila, že čistokrevná asi nebude – dávalo by perfektní smysl, protože proč by se ukrývala jen tak v lesích, kdyby měla čistý původ? Měla by mít v takovém případě rozhodně někde místo, kdekoli. Ale ona se místo toho schovávala v jeskyni za vodopádem pod úpatím Dračích skal a nikdo o ní nevěděl, nemíchala se do ničích záležitostí, prostě tu zjevně jen přežívala. Byla zatraceně unikátním úkazem a to Moss zaujalo dost na to, aby se skutečně zajímala o to, co je zač. Možná hlavně proto, že už pro ni nebyla jen bezejmenná postava, ale dívka, která jí pomohla – a to i navzdory tomu, že ji znala zatracených pět minut. To bylo něco tak vzácného, že se světlovlásce skoro nechtělo v to ani doopravdy uvěřit.

Pokusila se tou nohou pohnout, opatrně a na zkoušku. Bolest, která se ozvala, už nebyla zdaleka tolik ochromující, ale přesto to nebylo pořád nic příjemného. Rozhodně to nevypadalo, že by mohla hned vstát a začít tančit a křepčit. To si měla ještě hezkou dobu nechat ujít. Možná se hojila docela rychle, ale i tak měla svoje limity – a zběsilý let lesem ji přeci jen unavil, zvlášť v kombinaci s tvrdým přistáním, které rozhodně nezařadila ke svým nejúspěšnějším. Takže i když by měla mlčet a zachovat si hrdost, nakonec poraženecky přikývla, trochu svěsila hrdě napřímená ramena, ulevila trochu napjatým zádům mírným nahrbením. „Bylo by to skvělé. Není to takové, že mě by to snad mělo zabít jen tím, jak to bolí, ale… nedá se to označit za příjemné. Ráda bych si to zahojila sama, ale asi je veřejným tajemstvím, že draci magií moc neoplývají, takže o něčem takovém si mohu nechat tak akorát zdát,“ dodala s kyselým úšklebkem směřovaným na tu štiplavě se ozývající ránu.

V tom měla rozhodně pravdu, ale bohužel ne v dobrém slova smyslu. Cascade se sice nepovažovala za nějak špatnou kvůli svému původu, ale faktem bylo, že na tom něco být muselo. Ani jeden z jejích rodičů ji nikdy nevzal domů a oba se stranili svým původním společnostem, takže svým způsobem byla tak trošku vyvrhel. To naštěstí ale její vztah vůči sobě samé úplně nezruinovalo, jelikož se s přímou konfrontací nikdy nesetkala a všechna ta možná nenávist a negativita byly celý její život jen v pomyslné formě, tudíž jejich tíhu nemohla ve skutečnosti pocítit.
Když se tak ale bavily s Moss, až tolik jistá si nebyla. Věděla totiž moc dobře, že sdílí část krve a ona nechtěla riskovat to, že se situace zvrtne a obrátí v absolutní chaos a nepřátelství jen kvůli tomu, že by mohla představovat skvrnu na některé z dračích pokrevních linií. Sice netušila jak moc draci lpěli na čistotě krve, ale yialadri by křížence údajně nepřijali, takže to nemínila riskovat. Konec konců, snad každý měl svá tajemství, však...? Moss měla do zajisté nějaká vlastní, takže by si teoreticky neměly mít co vyčítat.

„Myslím, že to víš. Kříženec, moje matka byla z vodního národa - to díky jejím kořenům jsem dokázala manipulovat s tou vodou.“
O otci se záměrně nezmiňovala, jelikož se skutečně relativně napevno rozhodla tu druhou polovinu promlčet. Moc o své nové známé nevěděla - a z toho co zatím stihla zjistit nebo vypozorovat, nejspíš nebylo úplně od věci něco takového raději vynechat. Podobná preventivní opatření mohla kdekomu zachránit mnohem víc, než kůži... A Cascade si byla vědoma toho, že Moss nepůsobila jako zrovna nejvřelejší člověk, byť se její přístup v posledních pár minutách značně uvolnil. Ačkoliv tedy byla svým způsobem ochotná riskovat a podstupovat určitá nebezpečí, zrovna tenhle typ risku pokoušet rozhodně nechtěla, protože představa toho, že by se měla měřit s rozenou čistokrevnou dračící, jež byla sice raněná, se jí nezdálo jako zrovna dvakrát nejmoudřejší. A schopnost dělat podobná rozhodnutí a rozlišovat risk od šílenství byla jedna z věcí, díky které byla také stále naživu i navzdory tomu, že se nacházela na neznámém a tak trošku nepřátelském území.
„To nic. Za chvíli to ani neucítíš,“ pousmála se na ni nepatrně, než přešla blíž a poklekla si, upírajíc oči na ránu na její noze. Pomaličku pozvedla ruce a s velikou opatrností je přiblížila k místu, kudy šíp prošel, načež nechala svoji magii, aby se pomaličku uvolnila a odmotala jako vlákno z bavlnky. Dovolila jí, aby v drobné bledě modré záři obklopila její dlaně a sotva dosáhla ke konečkům prstů, přeskočila k Moss, něžně pokrývajíc ránu a uvolňujíc jak napětí, tak bolest.
Nedalo se říct, že by to bylo nějak zvláště složité nebo vrcholné kouzlo, ale Cascade na něj byla svým způsobem hrdá - něco podobného našlo uplatnění v kdejaké situaci a ta šance pomoci sobě nebo druhým se vždycky hodila. Zvláště teď.
„Hotovo. Jen se pokus s tou nohou moc nehýbat, ať se ta rána znovu neotevře... Kdyby se rozšířila, začalo by to nanovo.“ Upřela na Moss krátký a poměrně klidný pohled, jež zakončila drobným úsměvem, zvedajíc se zpět na nohy, aby se mohla posadit kousek opodál.

Naslouchala jí. To, že je kříženec, čekala, ano, to samozřejmě – nikdo jiný by nebyl tak výrazný. I když společnost uměla na hybridy nahlížet dost kriticky, ona se v Dente s pár setkala a šlo výhradně o docela impozantní osobnosti. Pokud k nim Cascade patřila, dělalo ji to ještě výjimečnější duší, proto jí Moss bedlivě naslouchala, když začala o svém původu. To, že byla její matka yialadri, ji vůbec nepřekvapilo – přeci jen to, jak ovládala ten vodopád, bylo docela dobrým znakem toho, že jejich krev jí skutečně putovala žilami. Dál už svůj původ nerozváděla, ale to ani nebylo moc zapotřebí – Moss pořád měla svůj nos. Když si od jejího pachu odstranila nádech slané mořské vody její vodní části, bylo jasné dostat se na stopu těžké zemité vůni, kterou v Dračích skalách vídala na každém kroku. Divila se, že to nepoznala na první dobrou, ale asi ji docela omlouvalo to, že tehdy ji stahovala bolest a vnitřnosti měla jako vhozené do mixéru, takže tohle nebyla nejlepší situace na hádání podobných věcí jako teď, když ji Cas pomocí té magie bolesti zbavila. Upřímně se divila, že jí dračí krev nechala vůbec magii ovládat, ale… byla zjevně plná překvapení.

„To se vážně hodí… kde ses naučila hojivou magii?“ optala se, aby nemusela děkovat – už jednou to udělala a sama věděla, jak nepříjemné je, když někoho zahrnete díky jako kupkou sena. Navíc jí vážně vrtalo hlavou, jak mohla mít v sobě takovou magii, aby vůbec něco zmohla – ona jakožto drak byla ráda, že se zvládla rychleji hojit, natož pak se pokoušet čarovat. To náleželo ostatním rasám, jim se to obloukem vyhýbalo. Její matka musela být vážně silná vodní na to, aby její gen překonal ten dračí, který míval silné tendence u kříženců dominovat a tím víceméně zkomplikovat danému jedinci život ještě víc, než jaký ho už měl sám o sobě díky své podstatě.
Chvíli se odmlčela, zahleděla se k vodopádu, než se znovu podívala na Cas. Nohy si vyhodila nahoru do výklenku a natáhla je tak, aby mohly zůstat tak, ale aby nepřekážela, pokud by si dívka snad chtěla také sednout. „Chápu, proč jsi hledala útočiště v blízkosti Dračích skal,“ začala pomalu a přitom si ji prohlížela, aby jí neunikla jakákoli její reakce. „Proč jsi se nikdy nepokusila projít dál? Hlídky by tě pustily. Žiješ ve velkém riziku, toho si jistě jsi vědoma. Ale přesto žiješ sama. Promiň, pokud je to téma, které ti je nepříjemné – komu by taky bylo – ale… můžeme ti být nápomocní. Za to, co jsi pro mě udělala, to můžu slíbit minimálně za sebe, pokud bys o to stála.“ Neslibovala jen tak někomu svoji podporu, ale faktem bylo, že Cascade nebyla běžným člověkem, s níž se setkávala. Kříženka měla něco speciálního, co ji kupodivu dokonce rozmluvilo a nutilo uvažovat nad tím, že jí její přítomnost vlastně byla až podezřele milá.

V jejím světě se to za hojivou magii ani tak úplně nepovažovalo - pochytila to od svojí matky, která tomu říkala přejímání. Zatímco ona ale bolest druhých dokázala vztáhnout na sebe a tím jim poskytnout jistou formu pomoci, což Cascade nedělala. Ta bolest sice vytáhla z daného trpícího člověka, ale na ni samotnou se už poté nevztáhla - spíš to působilo dojmem, že se předtím tak nějak rozpustila v éteru.* O tom se ale s Moss příliš bavit nechtěla, jelikož si nechtěla přivolávat nepříjemné a nechtěné myšlenky. Její matka byla jistojistě stále na tom samém ostrově, na tom stejném místě a vyčkávala na jejich návrat... Nebo jí už došlo, že se nevrátí ani jeden z nich a...
Nechtěla na to myslet, takže jen na pár krátkých vteřin zavřela oči, zhluboka se nadechla a pokusila se to vytěsnit, upírajíc pohled zpět na Moss.

„Naučila mě to moje matka. Léčit v pravém slova smyslu nedokázala, ale tohle byl její... Talent, dá se říct. Podle všeho jsem ho svým způsobem podědila po ní a s jejím vedením jsem se to dokázala naučit také, ačkoliv si nemyslím, že bych dokázala pomoct od takových druhů bolesti, jako to dokázala ona. Byla v tom vážně dobrá.“
Možná až příliš. Kdyby nebylo téhle její schopnosti, Cascade by se ani nikdy nenarodila... Jelikož by její otec zemřel velice krátce poté, co skončil na ostrově, jelikož trpěl příšerným žalem kvůli ztrátě létání a svojí domoviny. Byla to ale právě její matka, co ho z toho vytáhla a pomohla se mu postavit zpět na nohy. Jenže s každým dalším rokem se zdál být vzdálenější, což ji přivádělo k dalším nebezpečným myšlenkám.

„Neudělala jsem to naschvál, ze svého vlastního popudu. Vlastně... Bylo to kvůli otci. Onemocněl a matka mu nedokázala pomoct, takže jsem ho měla odnést do Skal a požádat o pomoc, ale... Zemřel dříve, než jsem tam dorazila. Chtěla jsem ho tam odnést alespoň, aby mohl být pochovaný v duchu dračích tradic a v místě svého rodiště, ale upřímně - jak by asi kdokoliv reagoval, když by viděl hybrida s mrtvým drakem? Nejspíš ne úplně nejlépe.“
Poněkud zachmuřeně nakrčila ramena, jelikož se do ní zakousl nepříjemný pocit chladu a napětí z úzkosti. Otec jí chyběl, měla ho ráda. A bez svých rodičů nikoho na světě neměla, byla úplně sama - byť měla šanci navázat známost s někým dalším, jelikož už netrčela na pustém ostrově obklopeným mořem, stále nebyla schopná si začít nějakým způsobem hledat přátele, protože se nikdy s nikým pořádně nebavila.
„Takže jsem to vzdala. Přišlo mi to moudřejší, než riskovat... Já nevím. Matka mi vyprávěla o takových, jako jsem já. Společnost na ně nahlíží skrz prsty a neměli bychom existovat, protože představujeme skvrny na skutečných pokrevních liniích, co jsou zapotřebí udržovat. Ne, že by mě to nenapadlo, zkusit to. Ale v důsledku... Přišlo mi moudřejší držet hlavu sklopenou, být při zemi a neukazovat se, jelikož nemám sebemenší tušení, jací draci doopravdy jsou. Vím jenom, že vodní by mě zabili hned při první příležitosti - a to mi nedává zrovna dvakrát naději, abych pravdu řekla. Vážím si ale tvojí nabídky. Nejspíš máš pravdu, je to nebezpečné setrvávat tady... Ale doposud jsem žádnou jinou a lepší možnost neměla, protože o samotném kontinentu nevím vůbec nic. Jen to, že snad každý druh nenávidí hybridy.“

* Nebo ji také její matka mohla pak vypustit pusou jako mouchy... Kdo tuhle referenci zná, dostává piškůtek

Moss na ni jenom tiše zaraženě hleděla, když ze sebe blondýnka jako na povel začala sypat svou minulost. Neznala ji, ale i tak o tom mluvila, jako kdyby se znaly celé věky… Když ji tak pozorovala a poslouchala, docházelo jí pomalu, proč tomu tak bylo – musela tady za tím vodopádem v chladné jeskyni být neskutečně osamělá. Moss znala samotu jenom v tom smyslu, že se držela sama v ústranní, ale společnosti se nikdy nezbavila. Cas na druhou stranu byla chtě nechtě vržena do víru samoty, aniž by se o to jakkoli prosila nebo o to usilovala, ještě navíc skrze něco tak zlého, jako byla smrt rodiče. A pocit selhání nad tím, že ho nestihla donést do Skal… muselo to být něco drtivého, něco, co si modrovláska neuměla skoro ani představit. Tím víc nevědomky začal růst její respekt vůči blondýnce, protože to bylo něco, co by rozhodně každý nezvládl – divila se, že byla Cascade vůbec schopná ještě vstát a jít dál po něčem takovém. Musela být vážně tak neskutečně silná, že si Moss vedle ní přišla jako naprostá sesypaná troska. Respekt a obdiv – a špetka soucitu, který ale nechtěla dávat najevo. Sama nesnášela, když ji někdo litoval, nemohla si být jistá, že na tom blondýnka snad bude jinak. A za její pomoc se jí nechtěla odvděčit tím, že jí jen udělá zle.

„Ty obavy s hranicemi… vlastně byly oprávněné. Asi by se na tebe nedívali nejvíc nadšeně – zvlášť pokud bys neměla nikoho, kdo by se za tebe ve Skalách zaručil. Nemáme tam sice jenom draky, Dente je plné ostatních ras, ale je fakt, že křížence nevidí nikdo zrovna s láskou. Možná proto, že mnozí umí být mnohem mocnější než jejich rodiče… a to draky takřka bez magie, kterou by mimo své přeměny ovládali, umí docela vyděsit,“ pokrčila rameny, zkoumavě si prohlížela Cascade sedící vedle ní. Moc se jí nezamlouvala vize, že sotva se bude na to nohu moci postavit, prostě ji tady nechá, aby dál žila ve stínu vodopádu, svého žalu a nedobrovolné samoty.
V hlavě jí problikl nápad – jen netušila, co jí na to kříženka řekne, protože neměla důvod jí věřit. Možná je obě odnesla sem, když byly v ohrožení, ale tam asi končily její všechny vazby na ni. Mossque měla šlápnout do prázdna a doufat, že najde pevnou půdu, na kterou se bude moci postavit – ale zkusit to musela. Dlužila jí to za to, že ji vzala k sobě do úkrytu, za to, že jí pomohla s bolestí v noze, která ji přímo ochromovala a bránila jí se hojit.

Takže i když netušila, k čemu to dojde, stejně tu otázku pronesla: „Možná… nezvážíš to, že bys přeci jenom zkusila uchýlit se do Skal? Zima se blíží rychle – a tady bývá výjimečně krutá. Obávám se, že jeskyně za vodopádem nebude nejlepším úkrytem, který tu můžeš najít. Pokud o to stojíš, mohu se za tebe zaručit – jako poděkování za to, že jsi mi pomohla.“ Sice jí hořklo na jazyku to přiznání, že to vážně byla výpomoc v nouzi, ale… bylo to snad něco jiného? Ne. „Je to jen na tom, jak sama zvolíš. Ale… tu možnost máš. Nalož s ní, jak se ti samotné bude zdát dobré.“
Ukončila svůj krátký monolog (ač to bylo delší než vše, co prohodila s většinou draků za celý týden), zachumlala se hlouběji do deky, kterou od Cascade dostala a znovu svou pozornost obrátila k ráně na noze. Obvaz přestával konečně prosakovat, což bylo znamení toho, že ačkoli to ještě nějakou delší dobu potrvá, přeci jenom se tkáň zase hezky stahuje k sobě a hodlá se uzdravit. To bylo dobré znamení – nesnášela pocit omezení, protože to znamenalo, že byla odkázána na pomoc dalších. A pokud si něčeho Mossque skutečně cenila, byla to právě nezávislost.

Než se stihla nadát, všechno to z ní víceméně vyletělo, jako když se horký proud vody mířící zpoza hlubin země, narušujíc přírodní předěl v podobě udusané půdy a tryskajíc na povrch jako gejzír.* Byť se ani v nejmenším nepovažovala za jakkoliv sdílnou, když už ji Moss dokázala bezpečně prohlédnout, víceméně neměla důvod k lhaní. Neobelhala by tím nikoho - ani ji, ani sebe. A zbytečně plýtvat energií na nejrůznější smyšlené kličky a výmysly, to neznělo jako zrovna dvakrát nejmoudřejší plán, když ji mohla investovat jinam a lépe, pro nějaký vhodnější účel. Konečně měla poprvé v životě možnost si s někým promluvit naprosto otevřeně a bez vytáček, protože nemusela nic zastírat a bát se, že narazí. Přesně tak to měla s oběma rodiči, jelikož ani jeden z nich zrovna dvakrát neoplýval sdílností. Občas to v ní vyvolávalo otázky typu zda se stydí za ni nebo sebe, jestli jsou doopravdy tak hrdí na svůj původ jak tvrdil - nebo jestli to byla jenom milosrdná lež, jakou vykládali nejen jí, ale také sobě, aby se ohledně sebe samých mohli cítit lépe a po nocích dokázali usnout, aniž by je jejich výčitky nebodaly do zad.
Bylo to divné, v mnoha ohledech. Ale když jí to všechno splynulo ze rtů, cítila se zvláštním způsobem svobodná, protože odhodila zatraceně těžký balvan, co ji zatěžoval jak na hrudi, tak ramenou. Táhla to s sebou jako stín, emocionální kotvu. V některých chvílích ji to naplňovalo chmury a studem, jindy si zase přišla neskutečně otupělá, že by byla snad schopná se obrátit k oběma stranám svých kořenů zády a jít si svojí vlastní cestou. Problém byl v tom, že neměla absolutně žádnou představu ohledně toho, kam by mířila. Jak by měla vypadat, kudy se vydat. Na podobné rozhodování byla nejspíš až příliš zmatená a ztracená, však o světě - opravdovém světě, mimo svojí zkreslenou ochranitelskou bublinu - vlastně pořádně nic nevěděla. Část životně důležité lekce sice dostala už ve velice útlém věku, když jí bylo vysvětleno proč žijí sami na opuštěném a maličkém ostrově, ale to nejpodstatnější se stalo až po jejím odletu na pevninu, když její otec zemřel. Tehdy jí Aurora dokonale na přímo naservírovala fakta ohledně zranitelnosti všech, smrtelnosti a pomíjivosti života. A nejspíš právě to ji přimělo zalézt do té malé a kryté jeskyně za vodopádem, protože pokud by se rozhodla opět vystrčit ven hlavu, mohla by o ni velice snadno přijít.** Zbabělá nebo ne, byla to přirozená reakce. Okusila ostrost reality a když se neměla o co opřít, stáhla se jako kdekdo jiný, protože i navzdory svojí opovážlivosti přeci jen měla nějaký pud sebezáchovy.

„Myslela jsem si to. Otec o životě ve skalách příliš nemluvil a já se po nějaké době přestala ptát, protože mi bylo řečeno, že se nikdy nedostanu z rodného ostrova kvůli bezpečnosti. Zdá se, že se karty pomíchaly, protože už se tam ironicky vrátit nemůžu.“
Nemohla říct, že by ty obavy nechápala, ale... Svým způsobem jí to přišlo trošku zvláštní. Dalo by se toho přeci velice dobře využít, pokud by byli schopní takového člověka korigovat. S magií v krvi přeci v každém člověku nenarůstala moc i po psychické stránce, nebo ano? Cascade sice magii měla, ale silná si nepřišla. Byla úplně obyčejná, měla svoje slabiny i silnější stránky, ale nebyla ani v nejmenším nepřemožitelná ani nemožná k ovlivnění. Vlastně spíše naopak, ale byla pravda, že to draci nemohli tušit, protože málokdo oplýval natolik dobrými pozorovacími schopnostmi nebo smysly na to, aby dokázal perfektně odhadnout nově příchozího člověka jakého doposud v životě nikdy neviděl. O takových schopnostech se básnilo v podstatně vyšších sférách, byť Cascade měla za to, že zrovna v tomhle ohledu byli draci docela dobří.***

Na ten návrh musela nepatrně pozvednout obočí, protože jí to přišlo trošku... Šílené. Ne úplně ve špatném slova smyslu, ale nějak jí to úplně nešlo na mysl. Po celý její život ta možnost jednoduše nepřipadala v úvahu a najednou ji měla doslova na dosah ruky a směla se o to alespoň pokusit, když už nic jiného. I kdyby ji vyhodili hned po příletu, alespoň by zahlédla hranici domoviny, odkud pocházel její otec. Už teď mluvila s dračicí, což bylo úžasné a podivné zároveň. Rozhodně tu nabídku zvažovala, ale nebyla si jistá, zda by to pro ni v důsledku nebylo přeci jen nebezpečnější než její mizerné živoření ve skrytu za vodopádem. Nepochybně toužila po určité formě společnosti, jelikož jí samota už pomaličku lezla na mozek, ale děsila ji představa toho, že by byla vržena do úplně nového, neprobádaného a zároveň uzavřeného světa. Byla kříženec, což znamenalo, že cokoliv co druzí brali za samozřejmost a normu, to si ona musela vybojovat. Dokázat, že na ní sešlo tak jako na ostatních, že její zředěná krev nutně neznamená jen nečistotu a nemusí být její slabinou, byť by ji za výhodu označila jen stěží.
„Já... Ráda bych. Ale nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Vím moc dobře, že se svojí krví budu vždycky někde na těsném okraji společnosti - a nejsem si jistá, nakolik by bylo těžké s ostatními vycházet, pokud bych pro ně představovala skvrnu a výsledek ponižujícího selhání, hanbu. Přesně takhle to mají vodní... Ale na druhou stranu, vážím si tvojí ochoty, Moss. Chtěla bych to zkusit, opravdu ano. Než řeknu svoje rozhodnutí, upřímně... Měla bych podle tebe šanci na to se adaptovat? Se svým původem a okolnostmi? Tohle je nejspíš ten úplně nejkritičtější a nejdůležitější faktor, co ovlivňuje moji volbu.“


* Budeme dělat, že gejzír a vodopád nejsou vůbec inspirací pro celou její postavu #LeKhajiitLikeToSnek
** a Cascade určitě nechtěla dopadnout jako Hunahpu, protože i když v Nescoře nemáme Camazotze, tak koronu svým způsobem jo #MayskáMytologieSVločkou
*** Až na Indigo, ta je všechny převezla, fňuk. Ale hej, čest jí za to, jak geniálně je infiltrovala :excellent:

Chápala ten totálně skeptický přístup, který vůči tomu všemu Cascade nasadila. Přeci jenom, žádala po ní vážně hodně – chtěla, aby se vzdala svého malého bezpečného útočiště jen kvůli tomu, aby mohla poznat, jaký je život jedné poloviny její identity. A i kdy jí řekla, že by se za ni přimluvila, skeptismus byl pořád na místě, samozřejmě, to bez jakýchkoli debat. Ale zase, na druhou stranu… nebyla by prvním ani posledním míšencem, který by se procházel po Dračích skalách, natož pak po Nescoře. Neznala to mělo tak, jak by možná měla, ale věděla, že Dente je přímo prolezlé lidmi, elfy, různými hybridy, kteří tam hledali své bezpečné útočiště. Pokud někdo, Cas by právě tam, nahoře mezi skalními převisy mohla přijít na to, co všechno si může slibovat od své dračí stránky. To by se jí za jiných okolností jen tak nepodařilo, zvlášť když modrovláska vzala v úvahu to, že sem přiletěla s umírajícím otcem, který byl jejím jediným svazkem, co ji držel u draků. Teď neměla nic, co by jí pomáhalo najít směr – a přesně v tom bodě zasahovala Moss. Cítila se vůči ní v dluhu vůči tomu, že jí léčila nohu, takže podat jí záchranné lano bylo něco naprosto samozřejmého. Ať už byla ta pomoc víc psychická než fyzická, byla zapotřebí – a Moss to věděla. Samota přeci jen mívala tendence být i její přítelkyně. Pokud toho mohla někoho zbavit, sáhla po té možnosti, jak jen divoce a rychle mohla.
Právě díky tomuto přesvědčení byla schopná podívat se Cascade zpříma do očí. Neusmívala se na ni, protože byla přesvědčená o tom, že emoce z ní musely být docela jasně vidět i tak… a hlavně, tohle nebylo veselé vystoupení, tohle byla záležitost, kteár mohla blondýnce skrze jediné rozhodnutí docela dost změnit život od základů až po poslední částečky vnější schránky.
„Upřímně? Snadné by to nebylo určitě. Ale buďme trochu fér, co je v životě snadný? Pokud by ses vážně snažila, pak ano – domnívám se, že by sis zvládla najít své místo. Jsme ve válce, takže pokud přiložíš v nějakém směru ruku k dílu, není skoro žádná šance, že by to nebylo zavděčení hodné. Když si dokážu najít svoje místo já a moje protivnost, zvládneš to levou zadní, pokud budeš mít snahu,“ pronesla a mírně se na ni ušklíbla s náznakem úsměvu v tom gestu. Vážně si nedokázala představit alternativní realitu, ve které by si Cascade neuměla nějakou formou najít svoje místo ve společnosti, to vážně ne. Byla průbojná, neměla pro ostrá slova ani tak daleko, uměla se ohradit, uměla se o sebe postarat (o tom svědčila celá její existence tady za vodopádem). To bylo něco, co nešlo neocenit. Zvlášť v časech, kdy se vážně hodila každá byť jenom trochu schopná duše. Navíc… Cas byla po dlouhé době asi první, s kým se dokázala Moss bavit víc než pět minut. Pokud to bylo pošetilé, budiž, ale i to byl důvod, proč by jí tohle všechno ráda nabídla. Aby měla alespoň iluzi toho, že někdo, koho možná začíná mít ráda, bude víc v bezpečí než uprostřed hvozdu, který sloužil jako válečná zóna.

CASCADE
Ta představa jí skutečně lákala, ale nebyla si jistá, zda jí za to ten risk stál. Nabídka, jakou jí Moss učinila, byla nepochybně vskutku velkorysá a také skýtala obrovskou příležitost, jež by oné poloviční dračici mohla doslova od samých základů změnit život... Ale i přesto stále znamenala i velké nebezpečí. Cascade vyrůstala v kriticky odlišných podmínkách, prakticky toho o životě ve skalách opravdu moc nevěděla. A právě díky těm jiným zvyklostem a především kříženému původu si také nebyla úplně jistá, k jaké možnosti by se měla vlastně přiklonit. Bylo to asi jako vybírat si mezi levou a pravou rukou, jen bez jakékoliv preference, protože tu ona neměla. Ani jedna její strana jí v danou chvíli nepřišla silnější než ta druhá, což jí také uvrhalo na vážky. Obávala se toho, zez by se svými nešťastnými zvyklostmi a nespolečenskostí mohla ocitnout v zatraceně vypjaté situaci. Představa toho, jak by musela případně ze skal utíkat a hledat si od znovu nějaké útočiště...
A tak hleděla na Moss svýma zvláštně vybarvenýma očima, v níž se prolínaly odstíny modré i zelené, jako kdyby měla duhovky ze skla a za nimi její lebka vrhala stejné světlo, jako se po nocích objevovalo na obloze v podobě polární záře. Opravdu si nebyla jistá. I přesto se ale postupně začala přiklánět k přijetí, protože byť šlo o obrovský krok do neznáma, ona měla v povaze zkrátka vepsané, že pokoušela osud a v mnoha ohledech i chvílích se vzpírala. Bylo to zbrklé, hloupé a nebezpečné, ale ona tím žila. A už moc dlouho se držela klidu a skloněné hlavy... Nemluvě o tom, že změnu žalostně potřebovala, ať už si namlouvala cokoliv. Tohle by mohla být její šance, nesměla jí zahodit.

"Dobrá... Takže si myslíš, že pokud se mi podaří adaptovat a najdu způsob, jak být užitečná, tak by to... Šlo?"
Ta myšlenka zněla zatraceně otřepaně, když ji nakonec podobným způsobem vyřkla nahlas, ale tak trochu potřebovala alespoň drobné pokývnutí hlavou, aby se jí podařilo přepnout z jednoho rozpoložení do druhého. Nesměla ještě propadnout mánii, to by bylo ještě nebezpečnější, než kdyby se přeměnila a vletěla do lidského tábora.
"Já... Nejsem naivní, alespoň v tomhle ohledu ne. Vím, že ta nabídka je vážně obrovská šance a byla bych blázen, kdybych na to nekývnula. Takže hádám, že pokud tu tedy ta šance je, půjdu do toho. Myslím, že hodit bych se mohla, tak... Uvidíme, nejspíš."
Nejistota pomalu ustupovala do pozadí a ona se musela na modrovlasou dračici nepatrně pousmát, jelikož jí to svým způsobem udělalo radost. Příležitosti a nově otevřené dveře znamenaly vzruch z nepoznaného, výzvu a adrenalin... Byť to mohlo skončit jedním dlouhým a opravdu ošklivým pádem.
"Nejspíš tedy počkáme, až se situace trochu uklidní a bude ti lépe a... Odletíš napřed? Popravdě řečeno vůbec netuším, jak draci vnímají neočekávané... Nečistokrevné návštěvníky. Zvláště ve společnosti jednoho ze svých řad, kdo je raněný."