Jezero Järisö

Uvažovala, jak se toho za jeden den jen tak může semlít tolik. Už by ji to vážně nemělo žádným způsobem překvapovat, přeci jenom – už jen to, že za tak krátkou dobu se jí život tak nějak převrátil vzhůru nohama, a přitom to byla jenom záležitost pár týdnů od chvíle, co opustila brány Narrigenu – to na ni začínalo být až moc. Hlava jí třeštila a motala se jako na kolotoči, byla jenom otázka času, kdy to na její hlavu bude prostě a zkrátka moc, takže se prostě jenom vypne. Měla vážně celých sto chutí křičet frustrací z plných plic, dát tomu volný průběh, ale brzdilo ji vědomí, že by u něčeho takového působila jako docela zbavená všech možných smyslů. Už takhle musela budit vážně skvělý dojem, natož kdyby se nechala těmi emocemi a potlačovanou frustrací docela zlomit a bez toho, aby ji ti zajímalo, se snížila k něčemu takovému.
Stálo ji hodně nervů a trpělivosti odolat tomu, aby mu na to odsekla, že bohužel nedostala manuál na to, jaké otázky pokládat v případě, že se vám před očima už podruhé za posledních pár týdnů z démona stane t'ealh (a ano, pořád jí v hlavě svítilo to, jaká ironie to byla, když zvážíme, že se jí od Daemona od prvního dne dostávalo docela výsměchu za to, že ona sama jedním je). Jenom hodně těžko tuhle kousavou poznámku zase udusila a spolkla.

Z uvažování nad tím, co teď jako sakra dělat (no vymyslete si v téhle situaci, jak s něčím takovým naložit), ji vytrhl zvuk, který se ozval z lesa. Když se nad tím zamyslela, byl div, že to neslyšela už dřív – vztek jí kolem hlavy vytvořil temný mrak a ona evidentně byla dost z formy co se týkalo ostražitosti. To s vámi evidentně něčí společnost udělá, v Narrigenu sama o sobě by dávno stála v pozoru. Byla to směs skřípání dřeva, lidských hlasů, klapotu kopyt, koňského frkání a skřípání štěrku. Otočila se tím směrem jako na obrtlíku. Ty zvuky se přibližovaly – pravděpodobně nějaká obchodní karavana nebo něco podobného. Nebylo divu – takhle daleko na severu se jen málo plodinám dařilo, takže někdo přeci místní musel zásobovat. Stejně jí ruka instinktivně sklouzla k rukojeti nože u pasu, než se vyhoupla na nohy a spěšně se otočila k Damianovi a Dorianovi. Oscar se při jejím pohybu pomalu stáhl blíž k nim. „Zkusím zjistit, co je to zač,“ ohlásila (ačkoli bylo všem pravděpodobně jasné, o co jí šlo) a vzápětí se vydala kličkovat mezi stromy.

Netrvalo dlouho, nebylo třeba ani moc stopování, a narazila na zdroj těch zvuků – tři vozy tažené mohutnými chladnokrevníky, kteří s bujarým pohazováním hlavou vesele klusali vpřed. Na kozlících seděli lidé, zjevně obchodníci. Přední vůz konvoje řídil muž kolem třicítky a o něco starší žena.
Když se Sharya vyloupla zpoza stromu, muž se překvapeně zamračil, ale přitáhl chladnokrevníkům opratě a oba koně se poslušně zastavili. Oba natáhli k dívce zvědavé nosy, zatímco jejich majitel si ji měřil ne zrovna důvěřivým pohledem. Aby taky ne, taky by důvěrou a nadšením zrovna nepřekypovala, kdyby byla na jeho místě. Holka, co mu skočí skoro pod koně uprostřed lesa… spíš by se mu divila, kdyby to přijal s klidem. „Hej,“ vyjel po ní nabroušeně, ale když pokračoval, příkrý tón pomalu mizel. „Co tady děláš? Lesy tady nejsou moc bezpečné.“
Sharya jen pokrčila rameny. Ani neměla sílu pokoušet se usmívat. „Ptám se sebe samé na totéž.“
„Nešťastné. Stojíš v cestě.“
Žena na kozlíku hned vedle něj rýpla mladíka mezi žebra, než se otočila k zrzečce na cestě. Dívka nemusela být génius, aby uhodla, že jde pravděpodobně o jeho matku. Ženiny plavé vlasy byly místy protkány bílými prameny, ale díky složitému copu, co z nich měla zapletený, to šlo poznat jen stěží. „Chovej se trochu mile,“ zplísnila ho, než dodala už o dost mileji k Sharye. „Má pravdu, lesy nejsou moc bezpečné. Můžeme tě svést, pokud chceš. Míříme do vesnice Me'Rin, se zásobami pro místní.“

Na to Sharya slyšela. Měla v hlavě to, že budou muset do Me'Rin šlapat celé dny – pokud se mezitím cestou někde nezabijou. Takhle by to trvalo jenom několik hodin, pravděpodobně přes noc, která se povážlivě blížila… to znělo lépe než v co dokázala doufat. A když si tak ty dva i zbytek karavany prohlížela, vypadali… lidsky. Normálně. Nečekala by od nich, že by se pokusili podříznout je všechny ve spánku, takže to nakonec znělo jako nabídka, co stála za zvážení. „Obávám se, že ale nemám čím moc za něco takového zaplatit.“
Žena ale jenom mávla rukou. „Nechat někoho jen tak v lesích by bylo nelidské. Stačí, když nám v Me'Rinu pomůžeš zboží vyložit.“
To zrzečku přesvědčilo. „V tom případě ráda příjmu,“ kývla, ale poté se ošila. „Ale… nejsem tu sama. Byla by potřeba čtyři místa.“
Žena se přísně podívala na mladíka vedle sebe a ten prokroutil oči. „Neměl by být problém, máme místa dost.“

O pár chvil později seděla na dřevěné bočnici jednoho z vozů, opírala se zády o pryčnu vozu a několik pytlů s bramborami* a sledovala, jak se cesta stačí k místu, kde na té malé mýtině zůstali ti tři. Nenechala se ani se zeptat, než na ně mávla. Nechtělo se jí slézat, na to byl zázrak, že se sem prve vůbec vyškrábala. „Slíbili nám odvoz do Me'Rin,“ vysvětlila, než kývla bradou k vozu. „Takže pokud se vám radši nechce šlapat po svých, bude fajn si vylézt nahoru.“



*když tam máme brambory… kde je Drake, aby je škrábal?

Atmosféra kolem nich by se dala nepochybně krájet, ale to už byla natolik zajetá věc, že na to nikdo z nich nepoukazoval. Oscar si hrál dál kousek opodál, když k nim dolehly zvuky projíždějících vozů a Sharya zmizela, aby zjistila, co se děje.
Oba zbývající t'ealh tam tak zůstali společně v rozpačitém tichu, jelikož ani jeden z nich netušil, co by sakra měl říct. O čem se asi tak v podobné situaci dalo mluvit? Omlouvám se, že jsem k tobě přivedl démona, co nás oba posedl? Omlouvám se, že jsem ti to vyčítal, i když za to vlastně vůbec nemůžeš?
V důsledku by si mohli zkrátka jenom podat ruce a přejít to, ale vzhledem k tomu, že mezi nimi stále vězela mimo rozpačitosti i neurčitá rivalita, ani jeden z nich se k tomu z dosti pochopitelných důvodů neměl. Proč taky? Nebyli přátelé, víceméně pouze společníci spojení náhodou a společnou známostí. Nebýt Sharyi, oba už by si dávno šli po svém. A ne, že by to ani jednoho z nich neustále nenapadalo... Byť podobné myšlenky v dané situaci napadaly především Doriana, který konečně procitl ze svého mnohaletého posednutí.

„Neměla chodit sama,“ pronesl Damian, který nesouhlasně zavrtěl hlavou a houkl na Oscara, aby se raději vrátil k nim. Dorian sedící ve trávě nad tím jen pozvedl obočí a pohodil rukou směrem, kam zrzečka zmizela.
„Tak prosím, jdi za ní. Víš moc dobře, že se o sebe dokáže postarat sama, ale pokud jí chceš dělat ocáska, nikdo ti v tom nebrání. Já tu klidně zůstanu s tím klukem.“
Páv se na něj obrátil s otráveným výrazem vepsaným v obličeji a černovlásek na to jen lhostejně pokrčil rameny, když k nim dohopsal hoch se svojí větvičkou a začal s ní máchat ve vzduchu jako s kouzelnou hůlkou.

Netrvalo to dlouho a Sharya se znovu objevila - a dokonce ne sama. Když jim oběma spočinuly pohledy na těch povozech, Damian bezmyšlenkovitě pomohl Oscarovi nahoru k Sharye a Dorian ho následoval, takže v důsledku ani jeden z nich neměl sebemenší protesty. Proč také? Namítat cokoliv proti svezení by bylo šílenství, dokonce i na ty dva.
„Ti lidé nás vážně odvezou domů?“ Pípl tiše Oscar, který seděl příhodně mezi Sharyou a Damianem. Ten ho totiž ani omylem nemínil nechávat příliš blízko Doriana, částečně ho podezřívajíc z toho, že by stále mohl mít nějaké nekalé úmysly... Nebo hůř.
„Podle toho, co říkala Sharya, tak ano,“ pokývl hlavou Damian a obrátil se na ni s tázavým pohledem v očích.
„Překvapuje mě, že jsou v dnešní době obchodníci ještě stále ochotní dojíždět takovou dálku i navzdory všemu. Čest jim i jejich řemeslu... Co za to chtějí?“

Hádala, že pro lidskou karavanu museli být vážně zvláštní sebranka. Z ní už při každém slově svítily ostré zoubky, které se ale ještě daly docela ukrýt. Dorian na tom taky nebyl nejhůř… ale jasnou korunu tomu nasazoval Damian a pestrobarevný ocas, který chtě nechtě tahal za sebou. Nemusela se ani nijak zvlášť rozhlížet, aby cítila ty zkoumavé, nevěřícné, podezíravé a překvapené pohledy, co na nich ulpívaly ze všech směrů. Pochybovala, že obchodníci byli natolik natvrdlí, aby jim to nikomu nedošlo – ono, ne, že by jim Damian dával moc na výběr. Tušila, že mnozí z nich pravděpodobně už na t’ealh narazili, protože při cestování zemí narazíte na celou spoustu podivností, ale… jen těžko usoudit, jaký na ně museli mít názor. Zatím je ale nikdo nevyhazoval, což možná mohlo být docela přívětivé gesto. Evidentně jim na rozdíl od královské rodiny a armády nechybělo něco, co bylo pro soužití dvou ras vedle sebe docela nezbytně nutné – a sice tolerance. A jakási dávka respektu, která je donutila přejít to bez hlasitých komentářů, což bylo něco, v co Sharya skoro vlastně ani nedoufala. Čekala hodně pikantní poznámky tak, jak na to od lidské společnosti byla zvyklá… ale nedostalo se na to. Karavana prost nevzrušeně znovu vyrazila vpřed a oni byli ponecháni v klidu. Dokonce i mladík na kozlíku vozu, na němž se měli svézt, už nic neříkal (i když tam to hádala spíš kvůli tomu, že by znovu dostal výchovně loktem do žeber), jen znovu pobídnul koně k pohybu.

Zatímco ti tři rychle šplhali nahoru (i když to čekala, stejně jí napůl spadl jakýsi neurčitý kámen ze srdce, když nenastala žádná dramatická scéna typu „to ne, já nejedu, tak nazdar“), ona se pohodlně opřela o bočnici vozu a přitáhla si kolena k bradě. Na jednu stránku bylo dobře, že se aspoň trochu hnuli z místa, na tu druhou tu pořád bylo několik hodin, které měli strávit na tom voze společně. To pořád zavánělo jakýmsi pokušením o konverzaci, které netušila, zda se jí bojí nebo se jí prostě chce jenom vyvarovat z čisté předvídavosti. Pravděpodobně šlo o kombinaci obojího. Ale z toho, aby musela mluvit, ji zachránilo to, že chlapci vedle ní se začaly viditelně klížit oči. Nemohla se divit, to dítě toho ten den zažilo až moc na to, aby nebylo unavené vlastně až k smrti. Byl div, že neodpadnul už na té mýtině. Než stihla cokoli říct, sám od sebe se odkutálel víc do vnitra vozu, takže ležel z většiny na slámě, ze všech stran v obklopení pytlů brambor a kdoví čeho všeho dalšího ještě. Zrzečka sledovala, jak se na ně na chvíli ještě váhavě zadíval, než se na svém místě stulil do klubíčka a prostě zavřel oči. Během chvíle se jeho dech zpomalil a bylo jasné, že chlapec nevěděl v tu chvíli o světě. Fascinovalo ji to. Ta možnost tak rychlého usnutí. Jí by se to nepodařilo tak snadno – možná až po několika dlouhých hodinách, kdy už by tělo nevědělo, co dělá, víčka byla těžká jako olovo a obecně by neměla vůbec na výběr. Prostě by upadla do černoty bez varování, bez toho, aby se na to mohla připravit jako většina jiných bytostí.
Chvíli poté, co usnul, se nebe zatáhlo a z těžkých mračen, která doteď jen tak roztrhaná plula oblohou, se spustil déšť. Stáhla se pod střížku vozu, vděčná za to, že dostali tuhle šanci odvozu, protože jinak by teď museli moknout někde uprostřed lesa. A i navzdory tomu, že t’ealh se hojili rychle, tušila, že to stejně nějaký ten zápal plic vylučovat nemuselo. Nebylo by to rozhodně nijak příjemné. Takhle jen sledovala ubíhající krajinu, než sebou škubla, když se z nebe nečekaně zablesklo a z oblohy sjel bílý, zářivý blesk, těsně doprovázen ohlušujícím zaburácením. Bouřka byla blízko – neohrožovala je, ale slibovala být slušnou osinou v zadku.

Do toho vozu sice nastupoval bez jakýchkoliv vytáček a brblání, ale ve skutečnosti se mu to ani za mák nelíbilo. Nastoupit k úplně náhodným lidem - LIDEM - takhle brzy po procitnutí i přeměně, navíc s malým klukem? Přišlo mu to jako naprosto šílený nápad, ale na nějaké dohadování a přesvědčování neměl v danou situaci energii, takže zkrátka mlčel. Prozatím. Ačkoliv důvěřoval Sharyině úsudku (jelikož šílenému pávovi by věřil jenom naprostý idiot) sám měl už svoje zkušenosti. Ne zrovna blahé a pěkné zkušenosti, pokud by snad měl zajít do detailů. Ani na vteřinu nezapomínal nejen na ta zvěrstva, co během let spatřil, ale především na to, jak se někteří dobrodějové tváří jako pomoc z nebes a ve skutečnosti jsou to naprostí šmejdi. Přesně z toho také podezříval lidi, co vedli karavanu, ale počítal s tím, že pokud by se jeho obavy naplnily, dokázali by si nějak poradit. Přeci jenom šlo o lidi. Ti sice dokázali natropit nemalé potíže, ale proti třem t'ealh by rozhodně měli problém, o tom nepochyboval.

„Co když byli jeho blízcí zapojení do toho rituálu?“ Vyřkl nakonec tiše, když se Oscar uvelebil na svém místě a usnul jako když ho do vody hodí.
Ta myšlenka ho svrběla na jazyku už pěkně dlouhou dobu, jelikož v tomhle byl s démonem za jedno: lidi byli málokdy tak čestní, jak se zdálo na první pohled. Kdo by si sakra nevšiml chybějícího malého kluka?
„Pak se to vyřeší na místě, teď s tím nic neděláme.“ Damian neurčitě pokrčil rameny a Dorian si tiše povzdychl, odvracejíc pohled směrem ven z vozu, aby pozoroval ubíhající cestu kolem. Nemohl popírat fakt, že se jim ten odvoz rozhodně hodil, protože kdyby měli Oscara odvést sami a jít pěšky, trvalo by to pěkně dlouho. Nemluvě o šanci na setkání s nějakými dalšími fanatiky, protože obecně platilo, že kde jich bylo pár, opodál vždycky mohlo být víc. Tohle věděl až moc dobře.
Užuž se začínal relativně uvolňovat, když začalo pršet a ozval se hrom. Tehdy sebou trhl jako kdyby ho někdo bodl a zorničky se mu rozšířily, jak se v něm ozvala jeho šelma. Automaticky se svezl zády o kousek níž po okraji a zhluboka se nadechl ve snaze zklidnit svoje splašeně bijící srdce, ale s příchodem dalšího úderu sebou cukl znovu - tentokrát skrývajíc tvář do dlaní.
Připomínalo mu to dobu, kdy pronásledoval Poppy. Snažil se ji najít, dostat ji od té čarodějnice a přivést domů. Jenže když to zjistila žena, co ji nejen připravila o život, ale i o rodinu a všechno ostatní... Poprvé pocítil na vlastní kůži to, jak ostrá a hrozivá dokáže být magie kombinovaná s hněvem.
Tou dobou bylo už šero, smrákalo se k večeru a vzduch byl prosycený vlhkostí z blížící se bouřky. Jenže bouře, jaká nakonec doopravdy přišla, byla podstatně prudší a horší, než mohl kdokoliv očekávat. Téměř jako kdyby rozhořčení Ravenny přimělo přírodu se rozhněvat také - ale sám Dorian si to s tím obrovským letitým odstupem vysvětloval spíše tak, že to nebylo její konání, ale čin pocházející od Äyanaii. Bohyně, co se snažila bránit dvě svoje duše, ale nemohla se přít s bohem temna a smrti, takže svůj hněv projevila tou příšernou bouřkou. Nebe bylo stejně modré jako Poppyiny oči, neustále křížené blesky. Dorian měl pocit, že se země otřásala s každým hromem a zatímco on byl paralyzovaný nejen hrůzou, ale i bolestí z přeměny na to monstrum, oni oba společně se sestrou plakali stejně usedavě, jako dešťové mraky nad jejich hlavami.
Ty vzpomínky ho sžíraly zaživa a on se snažil proti svému vžitému strachu bránit, ale nedokázal to. Každý ten úder mu připomínal chvíli, kdy Ravenna popadla Poppy a podřízla jí hrdlo, musel donucením vzpomínat na to, jak za ní utíkal přes pole a následoval tu krvavou stopu, která se zdála být absolutně nekonečná. Křičel její jméno až do ochraptění... A přesto ji nedokázal zachránit.

Uvažování nad tím, zda náhodou Oscar v téhle situaci neskončil zapříčiněním vlastní rodiny, ji rozhodilo, ale byla pravda, že to tak úplně vyloučit nemůžeme. „Damian má pravdu, teď s tím nic nezmůžeme… ale sotva se dostaneme do Me’Rinu – a pomůžeme těm obchodníkům s vykládáním, ať na nás není, že neplníme sliby – můžeme to zkusit zjistit. Koneckonců… pokud by to tak bylo, dost výrazně by to rušilo ten původní účel zavést ho zase k rodině,“ povzdechla si. Nad tou variantou nechtěla moc ani uvažovat. Věděla o rodičích, co nestáli za moc, z jasných důvodů své – a nic podobného nepřála ani tomu plavovlasému, možná až moc nevinnému klučinovi, který v tuhle chvíli oddechoval na seně opodál. Nezdál se na jednu stranu nějak zanedbávaný nebo opomíjený. Byl hubený, ano, ale nebyl vychrtlý. Tváře měl kulaté, ne propadlé tak, jak by to nasvědčovalo skutečnosti, že by byl vážně své rodině nepohodlný. Vážně ze všech sil doufala, že to nebude případ, kdy se černá domněnka promění v realitu – přála tomu klukovi milý domov. Už jen kvůli tomu, že se bála toho, co by z něj mohlo vyrůst bez toho, aby mu právě něco takového bylo poskytnuto.

Sharya měla popravdě vážně ráda bouřky. Milovala, jak jí od kořínků vlasů po špičky prstů na nohou projelo zachvění a jak se jí část statické elektřiny vždycky svezla po pažích a po tváři. Nedalo jí to dlouho, než blaženě přivřela oči, předklonila se a nastavila tvář prudkému dešti, takže jí tlusté provazce ledové vody dopadaly i na tvář a probouzely ji z té mlhy emocí, do níž se tak nešikovně zamotala. Snad nikdy nebojovala ve vlastním nitru s tak velkým množstvím emocí jako právě teď – ty všechny okolnosti neměly proměnlivý vliv jenom na Damiana s Dorianem, ale i na ni. Leč ta jejich proměna byla o dost extrémnější, výraznější a viditelnější, ta její tam přesto pořád byla a i když se jí to zrovna nějak výrazně nelíbilo, nebylo moc co s tím nadělat, takže se s tím prostě musela smířit a šlapat, jak jí okolnosti přikazovaly. Opravdu nebyla zrovna děvčetem mnoha možností, jak jste jistě stihli postřehnout. Ale i kdyby tušila, co s tím náhlým záchvatem sílících emocí dělat, pořád to neznamenalo, že by to dokázala, že ano. Nepřišla si aktuálně ani jako někdo, kdo by dokázal sebrat ze země úlomek štěrku, natož potom sebe v celé parádě. Kdyby se teď cokoli podělalo, asi by se na ni jenom těžko dalo spoléhat v něčem jiném než v tom, že by byla absolutně k ničemu.
Netušila, odkud se to bralo. To náhlé nutkání skutečně se zajímat o věci kolem sebe – v Narrigenu to pro ni zkrátka neexistovalo. Tam byla sama za sebe a nikdo jí nediktoval, co má dělat, protože jednoduše nikomu nepodléhala a na nikoho nebrala ohledy. Ale od chvíle, co opustila brány, se jí tyhle hodnoty trochu zpřeházely. Věděla to celou dobu, ale až teď, když měla na chvíli možnost se posadit a zamyslet, teprve teď jí to začalo skutečně docházet. To, že to nebylo nic než pravda. Změnila se, aniž by sama chtěla, a děsilo ji, že jí to vlastně ani tolik nevadilo. Byla rozrušená z toho, že nebyla rozrušená. Bohové… měla by se něčím zaměstnat, než se v těch myšlenkách utopí docela.

Ze zadumání ji vytrhnul hlasitý zvuk hromu… a taky to, jak sebou Dorian poplašeně trhnul. Ten pohyb zaznamenala jenom koutkem oka, ale přesto si dokázal přitáhnout její pozornost, takže chtě nechtě se k němu otočila. Nevypadal moc dobře – tedy, chápala, že na jeho místě si asi jeden moc nevybíral, ale stejně. Kruhy pod očima jako kdyby byly o pár odstínů tmavší a pleť bledší, zatímco oči nervózně skenovaly oblohu, ke které přitom Sharya vzhlížela s klidem. Bylo evidentní, že byl napjatý jako nově natažená struna na loutně těsně před tím, než to nezkušený hráč přežene a přetrhne ji. Připomínal jí šelmu zavřenou v kleci – což bylo až bolestivě ironické, když uvážíme, že přesně to vlastně byl, jen místo klece měl krytou bočnici vozu. Zamrkala a díky tomu, jak se jí myšlení začínalo konečně projasňovat, jí to došlo docela rychle – neviděla podobný pohled prvně. Viděla hodně jedinců, kteří se báli bouřek, takže nebylo zase tak těžké poznat, že Dorian se k nim zjevně zařazoval také. Bylo trochu ironicky humorné, jak ještě před pár dny vídala s tou samou tváří urvalého démona, který by se ostatním za strach z bouřek vysmál, ale… chápala ho. Asi. To, že ji bouřka neděsila samotnou, neznamenalo, že z ní neměla respekt. Bylo snadné spatřit, jak rychle tenhle respekt umí přerůst ve strach.
Rozhlédla se po karavaně a viděla, jak se všichni, co měli možnost, schovali do vozů – takže to bylo jako pokyn i pro ně. Dokonce i vozka jejich vozu se svou matkou na kozlíku se stáhli pod stříšku a zahalili se do několika kožešin, aby si na ně bouřka a studený vítr nemohli jen tak dovolovat. To bylo pro Sharyu takové malé, němé povolení pro to, aby se otočila k těm dvěma. „Dobře, takže dovnitř. Než se ta bouřka zhorší,“ pronesla tónem, který si moc námitek nepřipouštěl. Podvědomě sahala po tom, že když nevěděla, co dělat, nebo když cítila, že může být brzy v úzkých, takže se v ní probouzelo to, co prostě automaticky převzalo otěže pro případ, že by bylo potřeba zachovat chladnou hlavu a kontrolu nad situací. Poslala ty dva dovnitř vozu – mezi pytle se zásobami, na zem vystlanou měkkým senem a slámou pro tažné koně, kteří pořád neochvějně klusali vpřed. Bouře jim, zdálo se, tak moc nevadila. Aby také ano, déšť se tišil a hromy burácely méně. To jediné, co se víc a víc zintenzivňovalo, byla síla a záře blesků, které křižovaly potemnělé nebe. Právě proto byla radši za to zapadnutí dovnitř. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli Dorianovi. Navíc, těžko říct, jak na tom byl vůči bouřkám Damian, i když ten si držel klidnou tvář. Nechtěla to teď hloupě riskovat a potom toho akorát hořce litovat.

Sotva za ní spadlo plátno, které dělilo svět tam venku od vnitřku vozu, rozprostřelo se kolem přítmí. Jen sem tam se prozářilo ostrou bílou září zvenčí, kterou se snažila zrzečka ignorovat. Unaveně si povzdechla, prohrábla si vlasy a usadila se na podestýlce měkkého sena, jehož vůně ji lochtala v nose a tak na chvíli ještě znásobovala potřebu kýchat, která ji sem tam nárazově přepadala z Dorianovy přítomnosti, která na její alergii moc přívětivá nebyla. Věděla, že si měla brzy zvyknout, jen bylo třeba to nějakou dobu přečkat. Chtěla se opřít o jeden z pytlů, ale když se jí pod zády vždycky divně zavrtěly, prostě to vzdala, položila se na záda (takže její tělo bylo blažené z toho, že dostává šanci se trochu narovnat) a opřela si hlavu o Damianovu nohu. Když se jí nedostalo námitek, chvíli tak prostě v tichosti zůstala, než se jí myšlenky znovu začaly točit ve víru. Nemělo by tu zůstat ticho, aby ta bouřka nebyla ještě výraznější… a ji nenapadalo moc originálních způsobů, jak zaplašit ticho, proto se upnula k tomu, co jí vycházel většinou, když se o něco podobného pokoušela.


Netušila, kde se naučila v nouzi začít zpívat, ale musela si alespoň jednou položit ruku na rameno s tím, že tentokrát možná vybrala i dobře. Byla to ukolébavka, která většinou měla až magický účinek. Snášela do snů velice snadno, takže pokud by to zapůsobilo i teď a tady, byla by to pro ni malá výhra. A i kdyby ne, znala i vedlejší účinky té melodie – byla uklidňující, takže i když venku řádila bouřka, měla malou naději, že by to mohlo pomoct. I když pořád netušila, co si o celé té situaci myslet, pořád přeci jenom nechtěla, aby Dorian strávil půlku noci v obavách z obyčejného řádění živlů. Navíc sama cítila, že se přes ni díky tomu pomalu přelívá únava. Naděje toho, že by mohla třeba usnout a nebýt zase jenom celé hodiny ve tmě se svými myšlenkami, byla silnější než pochybnosti z toho, že by to nemuselo taky vůbec účinkovat.

Neočekával, že by se mu snad dostalo jakékoliv pomoci. Byl na všechno sám od chvíle, kdy ho ta čarodějnice oddělila od jeho sestry - a byť to dříve byl on, kdo ochraňoval ji, v současnosti sám potřeboval ochranné křídlo. Nic totiž nepomáhalo. Nemohl si jen tak zacpat uši, zavřít oči a předstírat, že se nic nedělo. Takhle to nefungovalo. Bouře byly výrazné a nedaly se přehlížet, pokud člověk nebyl někde zavřený, aby od toho svinstva byl dostatečně daleko a ve svém vlastním bezpečném koutku. Něco takového Dorian neměl... A byť úplně sám také nebyl, ani v nejmenším nebyl tím typem člověka, co se k někomu namáčkne ve snaze zahnat nával vlastního strachu. Připadal by si potom jako kdyby selhal, jako absolutní slaboch.

Pokoušel se pohroužit sám do sebe a přitáhl si kolena hrudi, když se Sharya nejen odvelela pod přístřešek, ale dokonce začala zpívat. Za normálních okolností by na ni jen nevěřícně upíral oči, ale vzhledem k bouři zuřící nad jejich hlavami, zvláštnosti celé situace a jeho příšernému napětí... Pohlédl na ni skrze přivřené oči a pomaličku začal uvolňovat svoje zoufale zaťaté svaly.
Částečně se v duchu vrátil zpět v čase do doby, kdy byl ještě svobodný. Sharyin hlas se mu částečně prolínal s Poppyiným a on se bezděky opřel o jeden z pytlů se zásobami a začal přivírat oči ve snaze usnout... A nakonec doopravdy propadl spánku.
Zatímco on konečně ztratil přehled o světě kolem sebe, Damian nadále poslouchal Sharyin zpěv a částečně naslouchal i doprovodu zvuků bouřky na pozadí. Byla to zvláštní, ale krásná scenérie. Takových by si přál víc - ale věděl až moc dobře, že podobných věcí bylo v životě opravdu málo. Byly to vzácné chvíle.
Když během noci konečně usnula i Sharya a i sám páv usnul, probudilo ho to, jak sebou házela a cukala. Nejdříve byl trošku zmatený, ale když mu došlo, že nejspíše jde o noční můry nebo děsy, opatrně se k ní přiblížil a jemně ji objal ve snaze ji trošku ukonejšit a dát jí najevo, že není sama.


Probudil se až další den ráno, když se vůz s trhnutím zastavil a někdo v popředí seskočil z kozlíku, plácajíc rukou o dřevěnou ohradu vozu. Dorian se zvedl do sedu a vytahal si z černých vlasů pár stébel sena, mžourajíc na svoje společníky. Sharya byla podle všeho vzhůru, což ho nepřekvapilo vzhledem k její vytrvalé nespavosti, co ji ani za nic nepouštěla - Damian spal těsně vedle ní a Oscar seskočil z vozu na zem, čilý jako rybička.
„Na chvíli si tu uděláme přestávku,“ ozval se ženský hlas dříve, než se jeho nositelka objevila na druhé straně vozu a počastovala všechny přítomné nepatrným úsměvem.
„Být vámi, využiju toho, ať se protáhnete nebo opláchnete. Za chvíli bude snídaně.“ Žena se odvrátila a zmizela kousek opodál, kde její společník už rozdělával oheň.
„Dobré ráno,“ zamumlal Dorian poněkud otupěle, než si prohrábl prsty mírně zacuchané černé vlasy a pousmál se na Sharyu. Oproti jeho obvyklému přidrzlému úsměvu to byla notná změna, jelikož se tvářil skutečně vlídně - a také vděčně.
„Díky za ten včerej-“ Nestihl tu větu ani doříct, protože Oscar venku začal nadšeně poskakovat jako luční kobylka a evidentně byl natolik plný energie, že vůbec netušil, jak ji ventilovat.
„Podívejte, podívejte! Venku jsou mraky ve tvaru koní! Vypadají jako stádo!“ Měl nadšený hlas, jako kdyby něco podobného spatřil úplně poprvé, takže ho Dorian nepřerušoval a jen věnoval Sharye poněkud omluvné pozvednutí koutků, než se zvedl i Damian, který jen zamumlal tichý pozdrav a vydal se za hochem, aby mu mraky ukázal.
„Jsem zvědavý, jak daleko jsme,“ konstatoval Dorian, než pomalu také slezl dolů a rozhlédl se po okolí. Stáli na mírně vyježděné lesní cestě, hned vedle menšího lesního potoku. Nedokázal vzdálenost posoudit, ale vzduch byl příjemně čerstvý díky jemnému větru a byť kolem stále visela vlhkost a i samotná tráva byla silně mokrá, den jako takový vypadal docela přívětivě. Zvláště vzhledem k tomu, že obloha byla jasně modrá a oblaka na ní se ani zdaleka nepodobala těm pošmourným bouřkovým ze včerejška.
„Budeš chtít zůstat a odpočívat? Uvažuju nad tím, že bych se prošel po okolí... Kdyby ses chtěla přidat.“ Pronesl nakonec ještě k Sharye s tázavým pohledem vepsaným ve tváři, než do něj málem narazil Oscar pobíhající kolem.
„Whoa, kamaráde. Pozor na cestu, ať nevrazíš do stromu,“ odvětil k chlapci a ten se na něj pobaveně zazubil, než se obrátil na Damiana, který stál opodál a zareagoval jenom pozvednutým obočím. Evidentně neměl nejlepší náladu.
„Půjdete s námi hledat motýly? Damian říká, že když člověk chytí běláska, bude mít štěstí!“ Dorian se na Oscara vlídně pousmál a sjel přitom pohledem na Sharyu, než upřel oči na Damiana, který se mezitím obrátil zády a dřepl si, ohýbajíc se ke kopretině kousek před ním. K ní natáhl ruku a vyčkal, než mu na prst přešla včela, aby ji mohl ukázat Oscarovi.
„Není to sice motýl, ale včely nosí štěstí taky. Koukni se na ní,“ špitl tichým a rozvážným hlasem. Hoch k němu okamžitě popoběhl a fascinovaně si začal prohlížet včelu, jež díky kouzlu t'ealh na moment vystoupila ze svojí obvyklé rutiny a zůstala u Damiana na ukazováčku.
„Je tak maličká!“ Páv pobaveně pokývl hlavou a na rtech se mu objevil náznak úsměvu.
„Spousta věcí je malá, ale to je nedělá méně důležité oproti těm větším. To platí jak o věcech, tak o zvířatech... I lidech.“

Byla ráda za to, že se Dorian trochu uklidnil a ve výsledku usnul. Bouřka mezitím začínala polevovat, ale pořád přetrvávala a i pro ni jako pro někoho, kdo ten nečas měl celkem rád, to začínalo být moc hluku najednou. Zůstala tak vzhůru jenom ona s Damianem, ale po nějaké době se únava začínala přelévat i přes ni. Udivilo ji, když skutečně po nějaké době skutečně začala usínat, dokonce i takhle navzdory té insomnii, která ji jinak věrně doprovázela na každém kroku. Cítila, jak pomalu upadá do sladké náruče tmy, a věděla, že na tom musí být její mysl vážně zle, že se samovolně vypíná, ale uvítala to. Nejenom, že to byl skvělý zabiják času, ale instinkty jí říkaly, že každou špetku spánku a energie, kterou tím načerpá, možná bude brzy potřebovat. Netušila, co tím tak její podvědomí mohlo myslet, ale stejně se tomu ráda poddala. Ještě naposledy zpod přivřených víček zkontrolovala pohledem Doriana naproti i Damiana, který jako jediný, zdálo se, byl ještě jaksi při smyslech. Podařilo se jí ještě ze rtů sejmout dvě slova – „Dobrou noc,“ abychom byli konkrétní – než se docela podrobila vůli té nastávající temnoty, odevzdala spánku svoji vůli a kontrolu nad svým tělem a všechno kolem zčernalo ještě víc.
Její sny nebyly zrovna pohádkovým místem, aby byla upřímná. Šlo víceméně hlavně o záblesky – minulost, ale i alternativy toho, co teprve přijít mohlo. Věci a scénáře, které se jí rozhodně nezamlouvaly. Viděla, jak její matka znovu klesá na zem s bodnou ranou mezi ňadry, ale tentokrát ji táhla s sebou, stahovala ji za oblečení, rvala ji za vlasy, chňapala ji po nohách. Když se Sharya snažila uskočit a bránit se, byla jako přikovaná k zemi. Další obrazce ukazovaly bledou dívku, která před ní utíkala kamsi lesem, aby bylo očividné, že to poslední, po čem touží, je setkání s ní. Zrzečka věděla, o koho jde, a to jí rvalo srdce ještě víc a víc. V posledních scénách se navíc k dívce přidávaly i dva další vysoké stíny – sledovala, jak společně s její sestrou od ní utíkají i Damian s Dorianem. A i když byl fakt, že svým způsobem je k sobě nemohla nijak vázat, stejně ji děsil moment, v němž by se rozhodli prostě otočit a zmizet. A právě tenhle sen byl vším, co ji děsilo, vším, čeho se tam hluboko uvnitř bála, ale nebyla ochotná ani schopná říct to nahlas, protože šlo o tu nejzranitelnější a nejkřehčí část její duše, tu, která vás nenechá se odhalit ostatním z čistého, krystalického strachu, i kdyby jen iracionálního, v domnění, že kdokoli by ji spatřil, zneužil by toho proti vám a vás by to prostě zevnitř i zvenčí rozcupovalo na kousíčky.

Probudila se těsně před tím, než se slunce vyhouplo nad daleký východní horizont. Když opatrně rozlepila oči, viděla, jak látkou prosvítá zvenčí minimum světla. Slyšela dusot koňských kopyt, skřípání postrojů i vozů, tlumené rozhovory, které nechtěly rušit nikoho, kdo by snad ještě snad spal… a pak také tichý dech jenom kousek od svého ucha. Když se probrala jen o trochu víc a smysly jí znovu začaly pracovat, zjistila, že nejenom, že se o někoho opírá zády, ale že taky vězí v něčím objetí. Ze svého místa viděla opodál na seně ležet Doriana i Oscara, takže bylo asi docela jasné, kdo to bude. Navíc, když sklouzla pohledem ke svým nohám, viděla, jak jí přes boty spadalo několik pestrobarevných per. Tušila, jak k tomu asi došlo – věděla, že sebou ze spaní musela šít jako pominutá, takže by to neupoutalo jenom slepého a hluchého – ale mile ji překvapilo, že zjevně někomu stála za to, aby se pokusil ji uklidnit. Asi právě tohle vědomí ji uklidnilo natolik, že byla schopná v té jedné pozici znovu zavřít oči a po těch pár hodinách spánku alespoň trochu odpočívat, když už se mohla rozloučit se spaním jako takovým. Měla pohodlí, od Damiana jí šlo teplo, takže si v tu chvíli vážně na nic nemohla stěžovat a mohla s klidem pokračovat v tichém ležení za účelem aspoň trochu se sebrat. Tušila, že po tom snu to bude těžší, cítila se jako přejetá celým konvojem povozů. Tahle chvíle klidu jí pomáhala v tom, aby mohla začít zase přemýšlet racionálně a s klidem.
Netrvalo to zase tak dlouho. Cípy a pár potrhanými mezerami mezi látkou obehnání povozů viděla, že se slunce vydrápalo na oblohu a že se do spáčů kolem ní začal pomalu vlévat život. Trochu ji zděsilo, jak energický se to ráno zdál blonďatý chlapec, protože to vypadalo, že kdyby v tu chvíli snad pozřel něco cukrového, asi by ho to odpálilo přímo na měsíc. Tušila, že tohle bude zajímavých pár hodin, než dorazí na místo – vypadal, že měl energie dost na to, aby ho mohli v klidu zapřáhnout místo některého z koní. Hlava ji z toho bolela už předem, ale co mohla nadělat? Když se začali probírat i Damian (kterému se jemně vyprostila z náruče, aby mu nějak nepřekážela) a Dorian, jen jim tiše oplatila pozdrav dobrého rána, ale než stihlo zaznít cokoli dalšího, zjevila se v plášti vozu hlava ženy, která vypadala jako mladší verze té, která seděla na kozlíku jejich vozu, a ohlásila pauzu. Sharya si ve své roztržitosti skoro ani neuvědomila, že zastavili, ale poslušně sklouzla z vozu a byla ráda, že se pod ní nohy na místě nepodlomily. Kolem panovalo chladno, jak by se od rána takhle daleko na severu dalo krásně čekat, a ona dokonce zjistila, že jí stoupala pára od pusy, kdykoli prudčeji vydechla.

Zatímco Oscar si hrál opodál na časovanou bombu, která hrozila, že brzo praskne (vážně záviděla Damianovi, s jakou trpělivostí to zvládal mít pod kontrolou). Chtěla přijmout Dorianovu nabídku na malou procházku kolem, ale než to stihla udělat, znovu mezi ně strčila hlavu žena, která je vyhnala ven z vozu. „No tak to si zkuste! Říkala jsem pár minut, žádný cajdání kolem. Za pár hodin budeme v Me’Rin, tak ať to máme za sebou. Koně nejsou nejčerstvější a potřebují spát – a většina z našich také. Nebudeme čekat,“ zarazila Dorianovi jeho plány, než čapla Sharyu za paži a bez braní ohledů na její zmatení ji odtáhla kus, kde zrzečka vyfasovala čtyři plátky kukuřičného chleba. „Není to výživově nejbohatší snídaně, kterou by každý chtěl, ale je to jídlo,“ pokrčila rameny žena a Sharya s ní musela souhlasit. Z vlastní zkušenosti v Narrigenu věděla, že jídlu se prostě neříká ne, zvlášť když je někdo ochoten dát vám jej zdarma. Mýval v ní se zatetelil – ne nadarmo měla v sobě zvířátko, které bylo pověstné tím, že zkonzumuje snad všechno možné i nemožné.
Poděkovala, stručně a jasně, a chtěla se otočit, ale žena ji zarazila a zvědavě si ji prohlédla. „Musím říct, že jsem procestovala pěkný kus Nescory, ale nikdy jsem nenarazila na žádné t’ealh. Natož pak ve skupině. Co vás vede tak daleko na sever? Není pro vás lepší zdržovat se jižněji?“
Zrzečka se trochu ošila – zvědavé otázky cizích lidí na jejím žebříčku oblíbených věcí nebyly zrovna moc vysoko, ale na druhou stranu nemohla jen tak neodpovídat někomu, kdo jim poskytl na nějakou dobu útočiště a teď jim ještě navíc dal jídlo. Pokrčila tedy rameny a bradou ukázala na Oscara, který si hrál v trávě. „Doprovázíme toho malého domů. Bohové ví, kde nám potom bude konec, ale je pravda, že jih zní fajn. Nic proti, ale sever nebude asi můj šálek čaje,“ pronesla neurčitě, neutrálním tónem.
Žena se ale k jejímu překvapení zatvářila šokovaně a přeběhla očima z chlapce na Sharyu a zpátky. „Takže… ten není váš?“
To donutilo t’ealh se oklepat a ušklíbnout. „Bohové, chraňte, ne,“ zavrtěla rychle a rázně hlavou, aby věci uvedla na pravou míru. „Mě na rodinu a podobný věci zrovna dvakrát neužije. Ani nejsem někdo, kdo by ji dokázal mít – možná dobře, že tak,“ pronesla, jako by se nechumelilo. Netušila, proč jí toho vyklopila tolik, ale byl fakt, že tyhle věci prostě měla jasně zakořeněné. A taky byla dost co na srdci, to na jazyku, takže… vlastně nebylo divu, že jí to vyklopila. Při bližším pohledu bylo jasné, že žena byla jenom kousek od toho, aby ji začala litovat, takže Sharya zvedla ruku, v níž držela jídlo, a pousmála se na ni. „Děkuji za ten chléb. Budeme brzy připravení na další cestu, nebojte, žádné zdržování,“ a s těmi slovy se otočila na podpatku a spěšně se vrátila k těm třem. O lítost ani nic podobného nestála. Navíc to ani nebylo něco, co by ji v životě nějak výrazně trápilo, popravdě.

Netušila, kde v téhle zimě a tak daleko na severu vzali Damian s Oscarem včelu, ale ve výsledku na tom asi tak nezáleželo. Oscarovo nadšené hlášení o běláscích jí zvedlo koutky vzhůru. „Jsem si jistá, že svět hmyzu je zajímavý, ale teď se prosím najez, oukej?“ sklonila se k chlapci a natáhla k němu ruku s chlebem. Sotva jej přijal a na oplátku jí vrazil do dlaně včelu, otočila se, aby jídlo podala i Damianovi a Dorianovi, zatímco se jí hmyz potácel v dlani a zaujatě se ochomýtal kolem jejího vlastního kusu jídla. Sama si znovu vyskočila na krajnici a zakousla se do jídla. Teprve při vůni jídla se jí žaludek rozkručel, jak mu bylo připomněno že by vlastně měl mít hlad. „Za pár hodin bychom měly dorazit,“ přetlumočila ženu a její hlášení pro ty dva, než se zachvěla chladem. Doufala, že tohle budou mít zas hezky brzo za sebou – byla jí zima i navzdory tomu, že měla své teplejší oblečení. Moc to nepomáhalo. A to i navzdory tomu, že zvířátko vybavené kožíškem ji pořád svým způsobem hřálo zevnitř.
Během pár chvil skutečně pauza skončila a znovu se konvoj ponořil do monotónního šumění kopyt, skřípání dřeva a hlasů. Sharya zůstala uhnízděna na té bočnici a když se na horizont dívala dostatečně dlouho a upřeně, přísahala by, že viděla na šedavém, nuzném pozadí jakési první náznaky lidské civilizace…

Musel se nepatrně pousmát, když žena víceméně zatrhla Dorianovi jeho pokus o to být se Sharyou osamotě. Ať už zamýšlel cokoliv, velice rychle mu to bylo uťata. Damian si s tím nemohl pomoct, ale měl z toho tak trošku škodolibou radost, ačkoliv se to opravdu snažil nedávat najevo a raději se mezitím věnoval malému Oscarovi. Ten byl díky svojí dětské nadšenosti a fascinaci svým způsobem opravdu rozkošný. V jeho mladých a neznalých očích bylo mnohé naprosto úžasným, protože svět kolem něj teprve začínal prozkoumávat. A to bylo doopravdy lepší alternativou, než kdyby si rmoutil hlavu nad těmi hrůzami, co se mu staly. Opravdu potřeboval do života vdechnout trošku světla a pozitivity, už takhle se páv obával toho, jestli ho ony události nepoznamenaly.

„Většina z nás se příliš neangažuje ve společnosti, držíme se spíš stranou. Drtivá většina lidí na nás nereaguje nejlépe, takže... Je docela vzácnost narazit na někoho z našich řad, natož pak v podobné situaci. Mimo toho nebýt tady Oscara, asi bychom takhle daleko na sever nešli. Ale jeden si těžko určí svoji cestu, když zasáhne vyšší moc a ruka osudu, však?“
Pousmál se pobaveně Damian a jemně pocuchal světlé vlasy, než si oba převzali od Sharyi kousek chleba a dali se do jídla.
Ta zdánlivě nevinná a naprosto pochopitelná otázka ho zaskočila tak moc, že mu srdce doslova vynechalo úder. Měl co dělat, aby se nezačal dusit chlebem, ale v důsledku se mu podařilo si udržet na tváři víceméně neutrální výraz, byť ho to vnitřně trhalo na kusy. Ne, Oscar nebyl nikoho z nich. A on si díky tomu musel připomenout, o kolik vlastně přišel... Nedokázal na to zapomenout, nedokázal na NĚ zapomenout. Jak by také mohl z hlavy vyhnat svoji vlastní dceru?
„Ne, ne. Jenom na něj dáváme pozor,“ ozval se mu za zády Dorian, který byl evidentně velice dobře připravený převzít otěže v situaci, než by ze sebe nebohý zaskočený Damian dokázal vůbec vydat byť jenom hlásku.
„Chudák se trošku zatoulal v lese, takže jsme ho vzali pod svoje křídla a rozhodli se ho doprovodit zpět domů. Nemohli jsme ho tam nechat bezcílně bloumat úplně samotného, zvláště v tomhle počasí. Ještě jednou díky za možnost se s vámi svést, opravdu nám to hodně pomáhá.“
Dorian nasadil svůj typický šarmantní úsměv a přisunul se blíž k Sharye, volně ji objímajíc kolem ramen, aby se k ní mohl přiblížit. Všiml si toho, jak se otřásla chladem, takže si nemohl odpustit využití té příležitosti.

Ten rozhovor s jejich kočí dopadl katastrofálně – to by poznal i slepý a hluchý – proto byla ráda, když se vůz zase dal do kodrcavého pohybu vpřed. Holá planina uprostřed severské takřka měsíční krajiny nebyla tím nejlepším místem pro otevíraní starých bolístek a ran, které byly náročnější na zahojení – psychické i fyzické.
Když se k ní jen tak přitáhnul Dorian, hrklo v ní. Možná jí byla zima, ale byla v módu, kde by mnohem raději snášela to než jakýkoli dotek. Měla chuť setřást ze sebe snad i svou vlastní kůži, natož potom aby se dokázala vyrovnat s dotekem zvenčí. Přišla si, jako kdyby dostala ránu elektrickým výbojem, a nemohla si pomoct než cuknout. Ani se neohlížela, než ruku ze svých ramen jednoduše vzala a zase mu ji vrátila* a mírně se odtáhla. Přišla jedna z těch chvílí, kdy měla sto chutí seskočit z povozu, přeměnit se a prostě se ztratit v lesích, kde by mohla zůstat bez toho, aby na ni dosáhl lidský vliv. Tyhle pohnutky mívala často, ale po ránu – kdy ještě byla moc unavená na to, aby těm myšlenkám vzdorovala nebo je uzamknula pryč s tím, že se teď prostě nehodí – na to jednoduše neměla ani energii, ani nervy. Pochybovala, že by se to Doriana nějak hlouběji dotknulo, ale raději to dál už nijak nekomentovala a nerozváděla.

Po pár chvílích si všimla, jak se krajina mění. Lesy řídly tím, jak byla spousta stromů vykácených – co jiného měli lidé dělat, pokud v zimě (a že ta se tu uměla hezky vyřádit) nechtěli umrznout? Všude kolem byla rozestavená spousta primitivnějších pomůcek ze dřeva a kamení, kterými si seveřané snažili vypomáhat. Sharya si nemohla pomoci, ale při pohledu na to všechno a při vzpomínce na Narrigen, kdy by vás za podobné věci společnost na místě vypudila a zcela na vás zanevřela, se otřásla zlostí a nechutí. Nebyla zrovna ukázkový příklad nějakého lidumila, ale to pořád neznamenalo, že by se jí líbilo, jak moc království kašlalo na to, že existují podobné kraje s odvrácenou tváří, zatímco si královská rodina na hradě vesele užívá.
Věděla velice dobře, že to, že jí se to samotné nelíbí, nic nezmůže, ale stejně jí to nebylo fuk. I když jí to bylo všelijak proti srsti, pochopila, když byli lidé zaujatí vůči ostatním rasám… ale to, že podobná zvěrstva páchali i ve vlastních řadách, že dopustili něco, čeho bylo právě Me’Rin ukázkovým příkladem… to bylo něco, z čeho se jí zvedal žaludek. Pokud si myslela, že lidé – či konkrétně především jejich šlechta – přeci nemůžou být až tak špatní, tak tohle ji dokonale přesvědčilo o pravém opaku. Podobalo se to pomalu cílenému vraždění tou nejkrutější cestou, jaká jen mohla být zvolena.

Aby nemusela nad tím vším uvažovat (a neměla nutkání křičet, kterému by klidně velice brzy již nemusela odolat, což by jí už tak křehkou iluzi toho, že je v duchu v pořádku, roztříštilo na kusy), raději se místo všeho otočila k Oscarovi, který celou dobu seděl na bočnici opodál a zaujatě sledoval ubíhající krajinu. Zdál se o něco méně energický než před několika chvílemi, kdy hyperaktivně běhal kolem, až Sharyu napadlo, zda na něj náhodou neleze nějaká nemoc. Dokud s nimi ale byl, věděla, že případná léčba by byla docela snadná – i když to byla celkem ironie, když uvážila, jak to začalo v Narrigenu, aktuálně vedle sebe měl chlapec hned tři t’ealh, kteří by mu z toho případně mohli pomoci. S tím se dalo pracovat, proto se toho Sharya přestala obávat a místo toho na něj promluvila s otázkou, kterou bylo s blížícím se městečkem Me’Rin docela nutné položit: „Kde vlastně najdeme tvoje rodiče, Oscare? Není to takový kus cesty, takže by se hodilo vědět, kam s tebou potom máme jít. Znáš cestu z tržnice domů?“
Ulevilo se jí, když jí na to chlapec odpověděl za doprovodu velmi vážného přikývnutí. „Vím, kudy se tam dostat. Táta asi nebude doma, ale máma a sestra…“ Na chvíli se odmlčel, přes tvář se mu prohnal stín. Trochu temný na to, že se Sharya dívala na tak mladé dítě. „Musí se o mě vážně bát,“ zamumlal polohlasně ještě, než viditelně trochu zblednul. Zdálo se, že nepříjemný pocit jen znásobil to, jak mu bylo už předtím zle. Poté se ale zase narovnal a ještě ze sebe dostal: „Já… děkuju. Za to, že mě berete domů. Za to… v lesích.“ A bez přemýšlení se vrhnul kolem krku Damianovi, který k němu seděl asi nejblíž. Bylo logické, že objímal jeho, poněvadž za tu celou dobu se mu věnoval zdaleka nejvíc, dával na něj pozor takřka bez ustání, zatímco Sharya se držela trochu víc stranou, když to bylo možné, a u Doriana ani nešlo mluvit o snaze si kluka nějak naklonit. Ne, že by to nechápala.

Ten pohled donutil Sharyu se mírně pousmát – uvažovala, co bude. A na mysli jí vytanula nepříjemná myšlenka na to, jak na tom asi tak bude Damian, až tomu klukovi bude dávat sbohem. Nebylo tak těžké všimnout si faktu, že k němu chtě nechtě celkem přilnul. Po tom, co málo zjistila – to, že v minulosti přišel o dceru** - se docela obávala toho, co by mohlo přijít. Když ho tak sledovala s Oscarem pověšeným kolem krku, vážně se o něj bála. Alespoň ji to ale zcela přesvědčilo o jednom faktu – nechtěla ho v tom jen tak nechat, ani kdyby se celá Nescora postavila na hlavu. Sice netušila ani, co dělat sama se sebou, ale to by velice ráda odložila zkrátka jako problém na jindy.
Pokud by ji a její pomoc potřeboval někdo jiný… ochotně by šla a pomohla mu. Bez jakéhokoli zaváhání. Protože tušila, že tím pomáhala nejenom jemu, ale částečně také sama sobě. A pokud měla dělat i se sebou nějaký postup, proč to nevzít přes toto, no ne?


* proč to zní, že mu tu ruku utrhla a pak vrátila? #DoItInNesseaStyle
** fun fact: Sharya neví, že ji zabil Damian. Ej. :‘)))

Srdce se mu svíralo kombinací příšerné úzkosti a bolesti, když naslouchal Oscarově vyprávění o tom, že se o něj nejspíše jeho rodina dost obává. Dokázal si to docela živě představit, ačkoliv on sám se do podobné situace nikdy naštěstí nedostal. Obávat se o svoje dítě znělo jako jeden z těch vůbec nejhorších strachů na světě, takže byl o to více pevně rozhodnutý toho hocha dostat bezpečně zpět domů... A to i za cenu toho, že to jemu samotnému dost možná mohlo zlomit srdce.
Nehledě na fakt, že se mu to ani trošku nepřiznávalo snadno, oba k sobě přilnuli, svým způsobem. Damian bral jako svoji povinnost na něj dávat pozor a automaticky vklouzl do takové té role pečovatele, byť Oscar nebyl jeho. Nedokázal vůči tomu nijak vzdorovat - přeci jen ho našli kdesi v lese, těsně před tím, než ho obětovala banda šílených uctívačů Rüvika. Byl jenom chlapec, stále dítě. Kdo asi tak mohl vztáhnout ruku na tak malé a nevinné stvoření? Samozřejmě... On sám, v minulosti. Nebyl na to nijak hrdý a samotnému mu to přišlo znechucení hodné, ale minulost změnit nemohl. V současnosti už by nikdy nic podobného neprovedl, ale přesto to udělal, dřív. O to byl ale také jistější, že něco podobného už nikdy nedopustí. Natož pak, aby se to stalo jeho vlastní rukou jako předtím.

Zatímco jejich malý společník vyprávěl o tom, jak se dostat domů, Damian si všiml toho, jak se Dorian přiblížil k Sharye a ta se odtáhla. Zdálo se, že jí bylo chladno - což moc dobře chápal, takhle daleko na severu a ještě na cestě nebylo zrovna dvakrát teplo. I proto jen hravě pohladil Oscara po vlasech a sundal si svůj kabátec,* a přehodil ho Sharye přes ramena jako kratší deku.
„Na, vypadáš vážně prochladle,“ pronesl tiše na vysvětlenou, než se posadil zpět na svoje místo a věnoval jí polovičatý úsměv jako podtržení svých dobrých úmyslů. Jen co se ocitl zpět, Oscar jim všem poděkoval za pomoc a objal ho, na což Damian zareagoval poněkud překvapeným zamrkáním, ale nakonec chlapce objal nazpět a přivinul si ho k sobě, mírně přivírajíc oči. Uvnitř ho vzpomínky a emoce rvaly na kusy, jelikož si vzpomínal až příliš jasně na Madlyn. Tolik mu chyběla... Ale neměl žádný způsob, jak ji přivést nazpět a všechno jí to vynahradit.
Když se od něj Oscar odtáhl a posadil se těsně vedle něj, Damian ho opatrně objal kolem ramen a chlapec se o něj opřel, takže nadále setrvávali v relativně těsné blízkosti. Páva skutečně děsila myšlenka toho, jaké asi bude vidět ho s rodiči. Neměl to dělat, opravdu ne. Na druhou stranu by se ale bál nechat ho jít samotného napříč městem, když už ho tam jednou někdo popadl.
„Máme vlastně nějaké plány do budoucna?“ Zeptal se nakonec Sharyi a Doriana, jelikož to byla věc, která mu skutečně příšerně vrtala hlavou.
„Vzhledem k začátku... Všechno se tak nějak zamotalo. Chcete zůstat na cestách a vrátit se zpět na jih nebo podniknout něco jiného? Předpokládám, že ty budeš chtít jít hledat svoji sestru, však Doriane? Ale co ty, Sharyo?“





* on má myslím furt nějaký divný oblečení, určitě nemá jen košili Určo má nějak další svršek a já nevím jak tomu říct, takže je to prostě... Něco

Nechtěla Damianovi ten plášť brát, ale byl fakt, že díky tomu, jak seděla na místě a nehýbala se, ní byla zima jako snad ještě nikdy. Proto se na něj jenom děkovně usmála a alespoň v duchu si slíbila, že sotva se dostanou ven a ona bude schopna si protáhnout nohy a zahřát se pohybem, zase mu ho velice rychle vrátí. Sledovala místo toho, jak spěšně objal Oscara, a něco v ní se sevřelo – tušila, že tohle rozloučení bude zatraceně bolavé. Nechtěla si ani představit, jak by Damian reagoval, kdyby ho viděl s rodiči, proto jí v hlavě vyvstala jistá alternativa. „Pokud chceš a dělalo by ti to problém, můžu ho potom domů odvézt… jen co pomůžeme za ten odvoz,“ navrhla mu, snažila se alespoň znít, že situace není vůbec k uzoufání… byla. Ale to věděli všichni tři moc dobře – a Oscar to beztak tušil taky dle toho, jak se pořád držel u Damiana.

Ta otázka se objevovala nepříjemně často za poslední dobu, ale nemohla se tomu nijak divit – sama ji několikrát položila. Těžko říct, zda to nebyla sem tam otázka na vyplnění ticha, ale chápala podstatu. Bohužel, nedokázala na tuhle otázku poskytnout uspokojivou odpověď, jelikož a poněvadž nikdy pořádně nevěděla, kde bude její cíl. Věděla docela dobře, že takhle daleko na severu asi nezůstane (i když ji hřálo vnitřní zvířátko, byla zvyklá na jižní část kontinentu, takže byla rozhodnutá se tam pravděpodobně vrátit, pokud bude mít tu příležitost), ale žádného konkrétního plánu se nedržela. Možná zkusit prozkoumat Nescoru a zjistit, co ji bude bavit? Zůstat v lesích? Sharya svoji svobodu milovala, ale byl fakt, že někdy jí byla docela na obtíž, jelikož nevěděla, jak s ní naložit. To bylo vážně nepříjemnou záležitostí. Když už se rozhodovala, tak to rozhodnutí záviselo na všelijakých okolnostech… a v poslední době také na tom, kam míří jiní, jak si toho sama pořádně povšimla. Co ji ale překvapilo ještě víc byla skutečnost, že jí to vlastně ani nevadilo. Zvykla si mít vedle sebe někoho, s kým může mluvit, a svým způsobem i začala brát ohledy na to, že se při rozhodování otáčela i na to, co na to řekne někdo další. Trochu ji děsilo o to nějakým způsobem zase přijít těsně poté, co k tomu už tak přilnula.
„Obávám se, že pořád moje odpověď zůstává na tom, že nemám nejmenší ponětí. Celý život jen tak přežívám ze dne na den, takže vymýšlet si cíl asi není moc extra silná stránka,“ zavrtěla hlavou, až se jí temně rusé vlny nahrnuly drze do tváře. „Děsí mě být sama, je nezvyk být s někým. Asi chápeš, že s podobnou rozporuplností bude oříšek nějaký záchytný bod vymyslet,“ dodala a hořce se sama pro sebe zašklebila nad vlastní neschopností, než tu otázku otočila. „Co ty? Hádám, že plány taky nebudou silnou stránkou, což?“

Vyhlédla letmo ven několika průrvami mezi kusy látky, z nichž se stěny provozu skládaly, a zjistila, že zatímco oni rokovali o tom, co bude, karavana obchodníků se pomaličku prokousala do civilizace. Sharya venku viděla pobíhat vesničany, kteří mířili časně z rána za prací… či se z ní dost možná vraceli, kdo věděl. Zrzečka si nebyla vědomá mnoha věcí, kterými by se mohl člověk takhle daleko na severu živit, takže to pro ni zjevně mělo zůstat zakryté hávem tajemství. Sem tam viděla mihnout se i několik dětí, ale většina z nich se raději klidila do uctivé vzdálenosti od povozů, aby nedopatřením neskončili pod rozhrkanými dřevěnými koly. Museli být na místě… jedna z nejchudších oblastí Nescory, vesnice Me'Rin, je vtáhla do své náruče a počastovala je mrazivým objetím, které zabíjelo se stejnou lehkostí, s jakou by dokázaly Sharyiny dýky zajet člověku do krční tepny. To ji zatraceně znervózňovalo.

Nemělo žádný smysl si cokoliv nalhávat. V té společnosti se ocitl naprostou náhodou: a pokud něco, tak tam rozhodně nepatřil. Docela dlouho se snažil následovat stopu svých instinktů a nějak se držet, ale už byl natolik rozeklaný, že visel sotva na posledních pár prstech. I díky tomu dostal tak silnou facku od reality, když mu bylo okolnostmi znovu připomenuto, co je vlastně mělo v nejbližší dohledné době očekávat.
Ačkoliv měl sklony k tomu držet se falešných nadějí (konec konců by to nebylo ani poprvé, ani naposledy), ani omylem nebyl tak hloupý, aby doufal v nějaký dobrý a konejšivý konec. Oscar se měl brzy vrátit zpět ke svojí rodině a oni ho už neměli nikdy znovu vidět, jelikož s nejvyšší pravděpodobností měli zamířit nazpět do jižní části kontinentu, jelikož prakticky nikdo z nich nebyl stavěný na tak chladné počasí - a upřímně, ani je tam nic moc nedrželo. Jediné, co by tam snad mohlo lákat Damiana, byla rodná vesnice. Ta už ale nejspíš ani nestála v základech, většina t'ealh se s největší pravděpodobností doopravdy rozutekla napříč celým kontinentem a to znamenalo, že pokud by se tam rozhodl vydat, bylo by to buď z čiré sentimentality... Nebo v touze všechno jednoduše zabalit a pěkně vzdát.
Co jiného by mu také mělo zbývat? Plahočil se z jednoho místa na druhé, neměl žádnou vizi a ani když splnil tu úlohu pro šlechtice, kterému unesl dcerku šílený fanatik s flétnou... Nic mu to vlastně nedalo. Peníze měl, mohl si dokonce říct i o nějakou větší laskavost, ale on nechtěl. Zdálo se, že všechno, co pro něj mělo tak silný význam v minulém životě, se najednou ztratilo v nicotě. Zlato se přestalo třpytit, záře přízně společnosti ochabla a on se toužil jen někam schovat. Natrvalo se zavřít a prostě čekat, až celá ta příšerná bouře přejde, jelikož neměl sílu na to ji osobně odhánět. Problém byl v tom, že ho nesužovala žádná reálná bouře, ale osobní krize. A na tu nějaké čekání pomoct vůbec nemuselo, jelikož byla stejně nevyzpytatelná jako samotné cesty osudu.
I přes všechen ten silný rozkol mu ale byla dána šance užít si alespoň posledních pár klidných a vlahých chvílí, než je všechny tři musel chlapec nadobro opustit. I proto Oscara nechal, aby seděl těsně u něj a jednou paží ho objímal kolem ramen, dávajíc mu najevo svoji podporu a přítomnost. Nechtěl, aby se jejich cesty rozdělily - ale copak měl na výběr? Čekala na něj jeho vlastní rodina, měl domov a jistě i nějaké přátele. I kdyby se v Damianovi opět probudila temná stránka a on byl schopný ho unést, aby si ho mohl nechat, nešlo přeci jen o štěně. Nemohl si ho přivlastnit, Oscar nebyl ani pes ani majetek. A páv se s tím musel jednoduše smířit, byť to v něm vyvolávalo dost bolestivé vzpomínky na jeho vlastní dceru. Ta mu chyběla čím dál více, ale neměl s tím co nadělat. Kam utéct. Díky tomu zkrátka jen tiše trpěl a pokoušel se to na sobě nedávat příliš znát, aby chlapce po svém boku nějak neranil nebo negativně neovlivnil. Něco takového by si totiž nikdy neodpustil.
„To je v pořádku,“ zavrtěl nakonec mírně hlavou, než se přiměl na rtech utvořit jakž takž uvěřitelný úsměv ve snaze dodat svým slovům alespoň trošku uvěřitelnosti. Mohl jen odhadovat, jak moc se mu to podařilo - ale vzhledem k tomu, jak příšerně se cítil po psychické stránce, moc šancí si nedával.
„Zvládnu to, jsem si tím jistý. Bude to v pořádku.“ Ani trošku si nebyl jistý, jestli se tím strohým projevem pokoušel ujistit spíše Sharyu, nebo uklidnit sám sebe. Ať už to bylo jakkoliv, docela silně pochyboval o jakékoliv účinnosti: srdce mu totiž žalostně bilo v hrudi a on měl chuť se jednoduše přeměnit a odletět někam pryč, aby ničemu z té proklaté situace už nemusel ani na vteřinu čelit. Připadal si téměř prokletě... Tolik věcí se mu rozbilo pod rukama, tolik životů zmařil nebo pomáhal zmařit. A byla jen hořká ironie osudu, že ho z toho svinstva v důsledku definitivně probudil právě nález uneseného hocha kdesi v lesích, kterého museli zachránit od fanatiků jako byl v minulosti i on sám.

Nemohl říct, že by ho ta odpověď nějak zvláště překvapila. Sharya skutečně nepůsobila jako člověk, co by měl každý svůj krok perfektně nalinkovaný a plánoval dopředu - na druhou stranu zkrátka nedokázal odolat té nutkavé potřebě se zeptat pro případ, že by se cokoliv změnilo. On sám totiž začínal o budoucnosti uvažovat trošku víc, dokonce i v jasnějších rovinách. Uvědomoval si, že mu to relativně bezcílné bloumání moc nevyhovovalo - částečně kvůli přítomnosti Doriana, co do něj s oblibou rýpal, ale především kvůli vší té šílené nejistotě, která ho doslova sžírala zaživa. Ne, že by se snad mínil vrátit zpátky tam, kde předtím začínal a rozhodl se budovat všechno od začátku, ale opravdu stál o to mít alespoň nějaký pevný základ, částečnou jistotu. Kterak proti cestování v podstatě nic neměl, v dlouhodobějším meřítku ho úplně snášet nedokázal.
„Dobrá, to chápu,“ pokývl hlavou, než se obrátil na Doriana, který jen nepatrně nakrčil rameny a obrátil se na Sharyu s tázavým pohledem v očích. Evidentně měl na srdci nějakou otázku, ale než ji stihl vyřknout, rozmyslel si to.
„Já bych měl hledat sestru. Pokud je pořád v rukách té samé babizny jako předtím... Myslím, že mě čeká velice, ale velice šťavnatá pomsta. Evidentně vážně platí to, co se říká, však? Vyplatí se počkat, na některé věci rozhodně ano.“
Damian od nich dvou na moment odvrátil pohled a upřel svoje oči na Oscara, co se k němu dál tiskl, než si hluboce povzdychl a pohlédl zpět na zrzečku.
„Já nevím. Žádný konkrétní plán nemám, ale rád bych alespoň na nějakou dobu někde zůstat. Prostě... Vzít si trochu času, popadnout dech. Nemůžu si stěžovat, ale zároveň mám takový zvláštní pocit vyčerpání a... Rád bych to ze sebe setřásl, než se vydám na nějakou další výraznější cestu.“
Nebylo pro něj ani trošku snadné něco takového přiznat, jelikož napůl očekával okamžité vysmání ze strany Doriana, doplněné o nějakou tu poznámku o slabošství a nulové výdrži, ale v důsledku byl opravdu až příliš psychicky vysátý na to, aby něco takového jakkoliv reálně řešil.

K jeho velkému štěstí nakonec ale ani nemusel, jelikož se brzy poté vůz zastavil a ozvalo se tlumené cvaknutí podrážek bot o kamenitou cestu, oznamujíc konec cesty. Oscar se mu téměř okamžitě vysmýkl a doslova vyrazil ven z vozu, takže ho Damian - o něco pomalejším tempem, jelikož se nijak netoužil hnát vstříc dalšímu zlomu ve svém životě - následoval, než očima vyhledal ženu, co jim zařídila svezení a věnoval jí tázavý pohled.
„Slíbili jsme pomoc, s čím máme začít?“ Zeptal se jenom, než se za ním objevil i Dorian a velice nápadně se protáhl, jako kdyby se snažil získat si pozornost všech přítomných. Damianovu pozornost si tím rozhodně nezískal, ten místo toho, aby na něj pohlížel, raději vyslechl instrukce jejich dobrodějky a jal se začít s vyskládáváním věcí z vozu, jak mu bylo řečeno. Opravdu hrozně moc potřeboval nějak zaměstnat mysl... A troška činnosti byla přesně tím perfektním způsobem, jak toho mohl snadno dosáhnout.