Jezero Innjó

Nedaleko městečka Läpie a ze severu zcela obklopené temnotou prosáklým Černým lesem, jezero Innjó rozhodně není místem, kam byste si chtěli udělat výlet na ukrácení volného času. Podobně co jezero Jarisö, i Innjó je prolezlé všelijakými bestiemi z Černého lesa, což rozhodně není dobrou destinací reálně pro kohokoli.
Pod hladinou se ukrývají různé bestie – a věřte mi, že přátelského namacö tu skutečně nepotkáte. Vsadit si na pěkně agresivního shoopiltee bude jistě spolehlivější. Zvlášť když se tu zabydlil na trvalo i jeden s napůl lidskou tváří, že ano...
Každopádně, pokud máte odvahu přijít až k jezeru, zjistili byste, že voda je křišťálově čistá. Něco tak průzračného a čistého byste ještě neviděli, navíc se nad jezerem vznáší uklidňující nasládlá vůně a pokud byste vodu okusili, též byste zjistili, že chutná výjimečně dobře... jen už vám nezaručuji, že vám po ní nezůstanou nějaké trvalé následky. S tímhle jezerem... všechno je na vlastní nebezpečí. Včetně samotného života v jeho blízkosti.

„Jsi nádherná.“
Měla co dělat, aby nedala najevo, jak moc se jí momentálně přetáčí žaludek. Jak se jí vnitřnosti svírají vztekem a nenávistí, zatímco na rtech držela naivní, ovečkovský úsměv, jímž častovala přiopilého lidského muže kolem třicítky, jenž o ni v poslední hodině projevoval až moc velký zájem.
Popravdě, čekala, že se něco takového stane, když se tenhle večer vydala od jezera do nejbližšího malého města, Läpie, a zaplula do nejbližší krčmy v naději na trochu povyražení... a spoléhala na to, že nebude trvat dlouho, než se na její zjev malé, ustrašené dívenky, co se zatoulala daleko od domova, někdo chytne. Vždycky při tomhle divadélku přitahovala jeden jediný druh mužů – těch, kteří chtěli bílou labuť připravit o křídla a o nevinnost, těch, kteří ji chtěli zatáhnout do světa, o který nestála, a slibovali jí, že si to užije. Aniž by to věděli, dávali jí tím jen další důvod, proč je tolik nenávidět, stačilo pár minut jejich úlisné přítomnosti, aby si dobře rozvzpomněla, proč je vlastně nedokáže ani cítit – doslova, když se kolem nich vznášel štiplavý pach směsice potu, alkoholu a hořké zvrácenosti, zatímco hleděli na všechny ženy v místnosti jako na pouhý kus masa, neschopný samostatného rozhodnutí.
A tenhle? Ten nebyl žádnou výjimkou. Nepřekvapovalo ji to.

Už to bylo pár minut, kdy ho uvnitř počastovala významným pohledem a beze slova se zvedla k odchodu. Tušila správně – běžel za ní jako rozjařená ovečka za beranem, naprosto neohlížející se na to, že míří do neznáma a do tmy. Stačilo párkrát zhoupnout boky, aby ho měla perfektně omotaného kolem malíčku, a to jí hrálo mimořádně do karet. Doslova na zátylku cítila jeho horký dech, v uších jí zněla ozvěna dusotu těžkých nohou přímo za jejími zády. Sem tam se ohlídla, nikoli však pro přesvědčení, zda ji následuje, ale aby ho obdarovala šibalským úsměvem, který si zjevně dle svého výrazu vykládal zcela jinak než ona. Radši se ani nezamýšlela nad tím, co se mu mohlo tou zvrácenou myslí hnát.
„Měla bys počkat, panenko," zaševelil na ni zhrublým hlasem, chtíč z něj prakticky odkapával. Romelle se zježily chloupky na zadní straně krku, ale nehnula brvou – jen pokračovala svižnou chůzí vpřed. „Kampak mě to táhneš, maličká? Nehraj si se mnou, no tak."
„Jen se chci dostat z doslechu," odpověděla medovým hlasem. Definitivně myslel na něco jiného než ona... pravděpodobně i tuhle větu si vyložil tak, že ji to vědomí nutilo v duchu křičet vzteky. Protože ona si sem s ním rozhodně nepřišla hrát. Každé malé dítě přeci odjakživa vědělo, že s jídlem si hrát nemáte. Ona ho jenom potřebovala dostat někam daleko, někam mimo civilizaci, mimo jeho druh, který by se seběhl jako na zavolanou, kdyby slyšeli ze tmy cokoli podezřelého – natož křik. Potřebovala ho dostat tak daleko, jak to šlo, a s tím, jak ochotně spolupracoval, jí nedělalo nejmenší potíže k ním zajít až ke břehům jezera Innjó. Jejího domova.
Slyšela, že se zastavil na břehu, ale ona zpomalila a pokračovala do vody. Sukně lehkých sněhobílých šatů, která se odstínem blížila jejím vlasům, jí splývala na hladině a musela působit jako duch. Pořád ale cítila mužovy emoce – čpavý chtíč, potřebu podmanit si líbivou věc. Bez ohledu na to, zda bude souhlasit. Jen se po něm letmo ohlédla a pokoušela se nedát znát, jak moc by mu toužila skočit po krku ihned. Ale ještě nebyl čas... ještě by jí mohl nějak upláchnout.
Ne, počká si.
A vychutná si jeho šok a strach.

Pomalu vytáhla pravou ruku k levému rameni a uvolnila sponu, kterou jí držely na těle lehoučké šaty. Ty se rázem odporoučely po směru zemské gravitace a ona zůstala tak, jak byla zvyklá běžně chodit – zcela nahá. Pro ni šlo o něco přirozeného, ale od lidského muže se ozval zvuk, jež připomínal zalapání po dechu. Protočila oči, stále zády k němu, načež se ohlédla. To jediné, co udělala, bylo zvednutí levačky a pokynutí mu prstem k tomu, aby ji následoval. Poslechl okamžitě, vydal se mělčinou k ní, zatímco ona si přehodila závoj dlouhých vlasů přes levé rameno v nenuceném gestu a tiše vyčkávala. Když došel až k ní, znovu zvedla ruku a on se, skoro až jako v hypnotickém stavu, zastavil, paže spuštěné podél těla. Nesnažil se na ni sahat – zatím – a to uvítala. Mohla takhle zamířit blíž, zatímco on hypnotizoval její tělo (a ona se v duchu snažila nepozvracet). Opatrně, lehkým krokem ho obešla, přičemž se ho i poprvé dotkla – ukazovákem mu sjela po rameni a zastavila s u krku, obnaženému díky rozhalené košili, a přímo na krční tepně.
Zastavila se tak, aby stála přímo mezi ním a pevninou. Aniž by to věděl, nechal se ochotně odříznout od své jediné únikové cesty.
Stála po kolena ve vodě a cítila, jak se jí pomaličku zmocňuje proměna. Muž stál čelem od ní, zjevně čekal, co vymýšlí, ale dokud byl krotkým beránkem, byla schopná mu zvrhlé myšlenky do jisté míry odpustit. Ona zatím nechala svou druhou podobu, aby se pomalu začala zmocňovat té elfí. Naučila se brát ji na sebe pomalu, částečně... Čelisti se s vibrováním prodlužovaly, cítila, jak jí pulzují i rostoucí špičáky, a její tvář i tělo získávalo podobu přesně na pomezí těch dvou – elfka i shoopiltee. V obou nevinně bílá, z obou ho pozoroval pár uhrančivě modrých očí.
Po pár dalších vteřinách to už muž nevydržel. „Copak to tam kuješ?" zasmál se úlisně a otočil se – a strnul na místě.
Pro Romelle byl pohledem pro bohy. Oči se mu rozšířily éterickým strachem, srdce se mu rozeběhlo jako o závod, na čele mu vyrazil studený pot, zarazil se v tom strnulém okamžiku, kdy se tělo rozhoduje, zda stát, dělat neviditelného, utéct nebo bojovat. Ale on nevypadal schopen ničeho mimo strnulého pózování, jako by se z něj za ten zlomek okamžiku stala živočišná socha.

Během pár dalších minut ležel ve vodě... a byl už mrtvý.
Romelle stačil jediný pohyb, aby se proměnila naplno, vrhla se vpřed a zabořila mu tesáky hluboko do měkké tkáně krku. Vykrvácel do osmi vteřin natolik, aby se po něm natáhla ruka smrti, a to jeidné, co po něm zbylo, byla mrtvola na mělčině. Mrtvola, která vyhladovělé t'ealh měla posloužit jako hostina. Dokonce ani nepostřehla, kdy se proměnila zpátky do elfí podoby, dokonce ani nebrala na zřetel to, že její bílá kůže i vlasy jsou potřísněné krví. To jediné, na co se soustředila, byl první úlovek po téměř celém týdnu. Kdyby ji v tomhle stavu někdo viděl, pravděpodobně by si ji spletl s jakousi formou krvelačného přízraku. To ale ona nebyla. Kdepak – byla až moc skutečná, kralovala svému soukromému jezeru. A právě teď prokazovala laskavost spoustě mladých dívek z městečka Läpie, jejichž nevinnost by lákala zrůdu, které právě sebrala život. Takhle... byl užitečnější.
Když skončila, začínalo svítat.Pohroužila se do své hostiny natolik, že se dokázala plně probrat z omámení až když voda spláchla zbytky těla, především játra, jímž se vyhýbala jako čert kříži. A teprve když se vzpamatovala... uslyšela kdesi na břehu zašumění kroků.

Pozorovala ji z křoví, celou tu dobu. Sledovala každý její krok, každý počin.
Působila jako královna pomsty, balancující na hranici smrtelného nebezpečí a zvrácené krásy. Téměř jako kdyby byla služebnicí bohyně Crännäris, vykonávajíc vůli svojí kruté a neúprosné paní, která věčně lačnila po odplatě. Ta dívka představovala nebezpečí, které Avenna běžně zaháněla. Nebylo pro ni neobvyklé, že lovila tu a tam nějaké nebezpečné zvíře nebo nadpřirozenou bytost - sice nebrala každou takovou zakázku, ale občas je dělala. Nejdřív ale kladla spoustu otázek, vyšetřovala. Nikdy nikoho nezabila bez důkladného prošetření, že si to zaslouží. Otec i matka jí vždycky kladli na srdce, aby se chovala tak, aby se za sebe nemusela stydět a nemusela litovat. Brala si to hodně k srdci, když se rozhodovala nad tím, jestli někoho ušetřit nebo zabít. Mnohokrát už pomáhala některým lidem prchnout a maskovala stopy po jejich zmizení, aby je nemusela zabít. Někteří si smrt prostě nezasloužili... I když po ní někdo silně toužil a dokonce ji zaplatil, aby ho sprovodila ze světa. Ne, ona taková nebyla. Dávala si pozor na to, co dělá a nikdy se v takových chvílích nerozhodovala na základě prvotních impulzů nebo rozkazů. A právě v tu chvíli jí bylo jasné, že stojí ve stejných vodách jako už tolikrát předtím. Bylo jí nakázáno, aby zjistila, co se děje... A aby se s případným problémem vypořádala.
Jak se na ni ale dívala, nebyla si vůbec jistá, co vlastně dělat. Byla skrytá v křoví a pozorovala ji svýma ocelově šedivýma očima, které měly zorničky maximálně rozšířené díky soustředění. Dřepěla tam jako šelma čekající na vhodnou chvíli pro útok. Jakmile ale dívka skončila se svým hodováním, nepatrně sebou cukla, když jí začaly dřevěnět nohy a vydala tím tiché zašustění, které jí evidentně neuteklo. Nebyl důvod se dál skrývat... Musela vylézt.

„Jsi nasycená nebo se mám také bát o svůj život?“ Pronesla, když konečně vylezla ze svého úkrytu. Její brnění se přitom zalesklo ve vycházejícím slunci, házejíc stříbrné odlesky na trávu v okolí. Jakkoliv byla ozbrojená, po zbrani ještě nesahala. Něco jí napovídalo, že po ní ta dívka jen tak nevystartuje. Lovila systematicky a byla velice opatrná. Jistě, hodně z toho nasvědčovalo tomu, že si to svým způsobem užívala, což ji činilo nebezpečnější, ale Avenna rozhodně neměla pocit, že by byla v přímém ohrožení. I když možná to byl jenom bláhový pocit, který dostala na základě mylné představy.
„Nikdy jsem nikoho podobného neviděla, ale soudě podle tvojí přeměny... Jsme z jednoho těsta.“ Ruka jí přitom pomaličku zamířila k opasku, kde jí visela dýka. Tu sňala z opasku a odhodila ji kousek před sebe, následujíc mečem, který měla na zádech.
Když už byla kompletně neozbrojená, pozvedla ruce nad hlavu a tu naklonila nepatrně na stranu. Prohlížela si ji. Byla krásná, o tom nebylo pochyb. Nedivila se tomu muži, že ji tak ochotně následoval na smrt, protože ona by dost možná udělala to samé, kdyby byla na jeho místě. Měla drobnou, ale přitažlivou postavu a její vlasy byly světlé jako čerstvě napadaný sníh. O to víc zářily její oči, které připomínaly dva drahé kameny zářící ve tmě.
„Poslali mě, abych prošetřila nějaká zmizení. Hádám, že tohle neděláš poprvé, soudě podle toho, s jakou precizností sis ho vychutnala.“

Inu, aby pravdu řekla... občas uvažovala o tom, zda víc uctívá a jedná ve jménu Äyanaii, bohyně a stvořitelky t'ealh, k jejíž víře byla kdysi vedena a vychovávána, nebo zda jde víc ve šlépějích Crännäris. Na svou obhajobu, rudá jí slušela víc než zelená.
Když se otočila a spatřila na břehu postávat osobu s rozčepýřenými havraními vlasy kolem bledého obličeje, zpozorněla. Bylo zcela jisté, že byla svědky toho, jak toho muže zabila a posléze pozřela, což mohlo působit tak, že by na ni teď možná chtěla zaútočit. Připravila se bránit, očima ji pečlivě zkoumala, snažila se přijít na každý detail. A když se nadechla, aby přišla i na její pach... zarazila se. Necítila z ní člověka, ale svůj vlastní druh. T'ealh... smíšený s něčím dalším, sladším. Odhadovala to na vílu nebo yialadri (elfku rozhodně ne, jejich pach byl víc svěží, tenhle byl spíš... těžší).
Když dotyčná vykročila vpřed a promluvila, jakékoli pochyby opadly. Víla. Už podle toho, jak se jí hlas vznášel klidně ve vzduchu.

Zvědavě pozorovala, jak se dívka přibližovala. Uvítala, když z její strany přišlo mírové gesto. Odhození dýky i meče bylo dost na to, aby Romelle už ani nepomyslela na to, že by po ní vystartovala. A i kdyby to neudělala, pravděpodobně by to nezvažovala. Nejenom, že po ženách většinou nešla, ale definitivně ne po vlastním rodu. Leč její pouto k Äyanaii bylo mírně pochybné, pořád tam bylo a ona by prostě nevztáhla ruku na příslušníka vlastní rasy. I když mělo jít o křížence. Většina ras je brala jako póvl, špínu na své podrážce, ale ona to viděla tak, že si zkrátka nemohli vybrat. Póvl z nich nedělalo to, jakým způsobem se narodili, ale to, jak se chovali dále v životě.
Pomalu vystoupila z vody. Dlouhé mokré vlasy se jí lepily k tělu a halily ji až k bokům, ale Romelle byla z posledních, kdo by se styděl za nahotu. Byla koneckonců její přirozeností, látky byly ve vodě navíc extrémně nepraktické. Doufala, že to neznámou příliš nepohorší, ale dosud na to nijak zvlášť nevypadala, což bylo dobře.
„Tvůj život je v bezpečí," pronesla jemně, zatímco se malým obloučkem vydala kolem dívky, zkoumala ji upřeným pohledem. Zaujala ji zbroj, v níž byla oděná, i její oči - šedivé jako výhrůžné nebe před bouřkou, což se jí z nějakého důvodu zamlouvalo - byly poměrně dobrou pastvou pro zrak. „A na svou otázku ohledně zmizení si jistě dokážeš velice dobře odpovědět sama, nemám pravdu?"

Ulevilo se jí, když jí ta dívka dala najevo, že není v nebezpečí.
Popravdě řečeno, pokud by s ní musela bojovat, nebyla by z toho vůbec nadšená. Ne, že by byla nějak líná, ona vlastně boj milovala - milovala ten náhlý nával adrenalinu a to, jak se díky tomu cítila probuzená a naživu. Ale nelíbila se jí představa, že by musela zabít tak křehké a nádherné stvoření. Mimo toho, byly obě stejného druhu. T'ealh... Ale něco dalšího. Cítila to z ní, ačkoliv nebyla přesně schopná určit o co se jedná. Takže toho měli společného mnohem víc. Obě byly míšenky, to bylo vskutku pozoruhodné. Avenna za celý svůj život ještě nenarazila ani na jednoho míšence, natož aby v krvi nesl stopy t'ealh. To bylo nesmírně vzácné, narazit na někoho takového bylo vážně těžké. Už takhle vídala čistokrevné málokdy, natož aby ještě narazila na podobného hybrida. O to víc si pak vážila dívčina rozhodnutí na ni neútočit, protože byla vážně zvědavá. A pravdou bylo, že si její přítomnost užívala i z jiného důvodu... Ale o tom bylo lepší pomlčet.

„Díky, toho si skutečně moc vážím,“ oddychla si, zatímco ji pozorovala, jak kolem ní krouží. Trošku ji to zneklidňovalo. To, jak ji obešla i to, jak si ji prohlížela. Připadala si najednou téměř jako kdyby byla dočista nahá, jako kdyby z ní ten dívčin pohled stáhl nejen veškeré oblečení, ale i zbroj a strhl její pečlivě vybudované zdi, kterými se bránila před okolním světem. Jak to bylo vlastně dlouho, co byla naprosto otevřená? Naposledy to tak bylo s Florou. A to bylo něco, na co myslet rozhodně nechtěla.
„Ano, myslím, že si to dokážu domyslet... Otázkou je, co s tím teď uděláme. Nemůžu se vrátit s prázdnou a zároveň tě nemůžu a ani nechci zabít. Takže... Nějaké návrhy? Možná by nebylo na škodu se přesunout jinam, kde tě ještě nikdo nehledá. Místní vypadají docela dost naštvaně, že jim mizí druhové... Nejsem si jistá, jestli ti dají pokoj. Sice bych to mohla svést na něco jiného, ale... Je otázkou času, než se tu objeví někdo další a bude tě chtít odstranit.“

Též netoužila se s ní utkat v boji. Netušila, co přesně byla zač, co bylo její zvíře, ale jako to, které pohánělo ji, si přišla v mnohých případech neporazitelná, zvlášť v takovém těsném dosahu vody. A dokázala z něj čerpat natolik dokonale, že bylo snadné se i v téhle podobě odvolat na sílu té druhé. Netušila ale, jak na tom byla ona, a jelikož byla oděná celá v blýskající se zbroji, bylo zjevné, že musela mí s bojem nemalé zkušenosti.
A taky se jí úplně nechtělo ubližovat krásné dívce, která jí nic neudělala. To neměla v povaze.
„Nebyla to náhodná úmrtí," pronesla do ticha klidným, zcela vyrovnaným hlasem, jako kdyby kolem ní nekroužila nahá a zamazaná od čerstvé, ještě horké krve. Nevypadalo to, že by cizince její nedostatek ošacení vadil. No ale ale...

A k jejím slovům... Nebyla to obhajoba, neměla potřebu se omlouvat za to, co udělala, ale jen chtěla ukázat černovlásce, která zjevně pořád byla mírně vykolejená, že to nebylo něco, co by ohrozilo i ji. Možná to chtěla někomu vysvětlit... možná chtěla, aby někdo pochopil a přikývl. Aby si nepřipadala jako zrůda. Protože pořád v ní někde hluboko hlodal ten pocit, že se jednou zadívá na svůj odraz a spatří skutečnou zrůdu, která se z ní někde mezi malými službičkami pro Crännäris stala.
„Byl to jeden z těch, co si bere to nejdůležitější panny, zatímco ona sebou škube a prosí o to, aby ji nechal jít. On... a čtyři další. Nebyli nic jiného než stádo odporných zvířat, která trhají motýlům křídla pro zábavu. Nebyla jich škoda. Leč si to lidé ve městě neuvědomují."

Fascinovalo ji to, jak se před ní pohybovala s naprostým klidem a vyrovnaností.
Na jejím vystupování bylo něco okouzlujícího, jako kdyby před ní nestála t'ealh, ale hotová bohyně. Crännäris na ni jistě byla nesmírně hrdá, protože kráčela v jejích stopách. Nádherná a nebezpečná, to byla skutečně mocná kombinace, které se těžko odolávalo. Kdyby na to přišlo, Avenna by jí byla schopná podlehnout asi stejně snadno jako ten muž, jen s tím rozdílem, že v ní ani omylem neviděla kus masa. Spíš... Jako úžasnou a tajemnou. Byla jako nový kontinent - dočista neznámý kus země, který byl připravený pro objevování. A ona se cítila jako rozená objevovatelka. Milovala tu možnost dozvídat se nové věci a poznávat, takže to pro ní bylo o to silnější pokušení, ačkoliv by na to vzhledem k situaci neměla ani pomyslet. Konec konců, byla tam poslaná za nějakým účelem. Ale místo toho rovnou odhodila svoje zbraně a rozhodla se neposlechnout svoje rozkazy, protože to byla jednoduše správná věc. Litovala toho? Rozhodně ne. A byla si stoprocentně jistá, že toho nebude litovat ani později. Tyhle věci se jednoduše neměnily, nikdy.

„To věřím,“ pokývla nepatrně hlavou, než uvolnila svůj postoj a pokrčila jednu nohu, zatímco jí upřeně hleděla do očí. „Takže si vlastně celému městu prokázala službu, tak to je... Vskutku obdivuhodné, opravdu. Máš moje díky, ačkoliv to jejich nejspíš jen tak nedostaneš. Pro ně vždycky budeš jenom vražedkyně, ale... Oni se o tobě nedozvědí, o to se postarám. Jen budu muset vymyslet, co jim řeknu. Nejsem si jistá, jestli by je přesvědčilo povídání o tom, že jsou zdejší lesy zakleté a vábí lidi do neznáma. Ale já už na něco přijdu, uvidíme.“
Chvíli potom mlčela, než naklonila pomaličku hlavu na stranu. Prohlížela si přitom dívčinu tvář ve snaze zapamatovat si sebemenší detail. Líbila se jí, opravdu hodně. Ale v ten moment se nesměla oddávat myšlenkám o její kráse, protože před ní stál celkem kolosální problém. Musela tu dívku nějak ochránit. Vymyslet něco dostatečně chytrého na to, aby jí ti lidé dali pokoj a ona mohla v klidu dál žít ve svojí domovině, nerušeně. Ale co měla říct?
„Mimochodem... Jak se vlastně jmenuješ? Přijde mi celkem vhodné se zeptat, když už tu tak... Stojíme,“ prohodila nakonec, než k ní natáhla ruku a pousmála se. „Já jsem Avenna, těší mě. Musím říct, že jsi první, koho jsem potkala po velice dlouhé době a je t'ealh. Je to nesmírně osvěžující, potkat zase někoho ze svých. Jen kdyby to bylo za příjemnějších okolností, bohužel. Nelíbí se mi, že mě sem poslali, abych tě ulovila jako zvíře.“

Musela zachovat klid... co jiného? Panika by ničemu nepomohla, naopak by zničila i to, co se dalo zachránit.
Zvědavě pokračovala ve své malé obkružní vycházce kolem krásné tmavovlásky – vlastně Avenny, tak se přeci představila... Romelle na jména zrovna dobrou paměť nemívala, ale tohle se jí z jakéhosi důvodu vyrylo do paměti a zakleslo se to natolik hluboko, aby měla jistotu, že to jen tak nezmizí – a zastavila se jen na okamžik, aby jí mohla opětovat natažení ruky. Krátce, pevně ji stiskl a doprovodila to gesto úsměvem. „Romelle," pronesla sametovým hlasem, který na rozdíl od toho, který před pár chvílemi využívala na muže, alespoň myslela vážně. Neměla důvod se k Avenně chovat útočně ani nepřátelsky, tak proč ne, koneckonců? Co ji spíš překvapilo, že se ona tak nezachovala k ní – k cizince uprostřed divočiny, zbrocené cizí a stále ještě teplou krví, od které se v ledovém vzduchu vznášela téměř neznatelná pára. Nebyla si tím stoprocentně jistá, její morální a sociální hodnoty byly dost pokřivené a značně pokulhávaly, ale něco jí napovídalo, že tohle nebyla zrovna reakce, tkerou by od ní měla očekávat.
Ale zase si nehodlala stěžovat na to, že odhodila zbraně a nepokusila se ji podříznout hned po prvním dojmu. To byla docela fajn záležitost.

Něco v ní zaplesalo, když Avenna nad jejím motivem nezkroutila tvář opovržením, nýbrž ještě přikývla a nahlas jí dala své uznání. To bylo hodně co říct.
„Vážím si toho, cos mi řekla," promluvila pomalu, zamyšleně. Pokud po ní začali jít lidé z okolních vesnic, musela se na krátkou chvíli stáhnout. Nevystrkovat zase pár týdnů, spíš možná měsíců růžky, dokud se jejich paranoia zase neuklidní. Nebála se šílených dobrodruhů a samozvaných lovců monster, kteří se toulali po Nescoře a na podobné případy se slétali jako můry ke světlu – dobře věděla, že pokud by se ztratil její vinou někdo takový, vesničené kolem by ani nevzdechli v přesvědčení, že prostě vzal nohy na ramena – však se to v minulosti už párkrát stalo. A nikdo z nich, z vidle pozvedajících vesničanů, se při téměř pravidelných záchvatech ohledně svých mizejících druhů neukazoval, na to byli příliš svázáni strachem. Jezeru Innjó se dost velkým obloukem vyhýbali.
„Nechci to tu opustit. Je to můj domov pět let. Občasné nájezdy naštvaných vesničanů zvládám ustát. Ale docela by se hodilo vědět... kdo tě sem poslal?"
Neptala se, aby mu šla ihned po krku. Jen byla zvědavá a chtěla vědět, na jaké jméno si v budoucnu dát extra pozor...

Její hlas se jí rozezníval v hlavě jako mělká ozvěna.
Romelle, tak se jmenovala. Bylo to krásné jméno pro krásnou dívku. Avenna se skutečně snažila, opravdu hrozně moc snažila, nezírat na ni. Neprohlížet si její tvář a netvářit se přitom zaujatě. Opravdu se o to pokoušela. Ale byl to tvrdý boj, který bohužel těžce prohrávala. Dívka stojící před ní byla jako anděl pomsty, nádherná a nebezpečná, což byla zatraceně přitažlivá kombinace. Vždycky měla slabost pro krásné věci, stejně jako pro kapku nebezpečí. Nebylo proto divu, že ji tolik přitahovala. Zvláště, když tam před ní stála úplně nahá, oděná jenom do čerstvé krve. Nejspíš by ji to mělo znechucovat a odpuzovat, ale opak byl pravdou. Toužila vědět víc, toužila ji poznat. A nechtělo se jí ani omylem odcházet, ačkoliv by svým způsobem měla, třebaže se jejich konverzace ještě ani zdaleka nechýlila ke konci.

„Moc mě těší, Romelle,“ odpověděla tichým, vlídným hlasem. „To byla samozřejmost, nezasloužíš si jejich jednání. Je to od nich kruté... A faktem je, že bychom i měly držet pohromadě. Možná nejsem čistokrevná jako ty, ale pořád jsem z poloviny t'ealh. Je nás málo a utiskují nás, to je jen další důvod, proč si pomáhat. A chápu, proč se ti odsud nechce, také bych nechtěla opustit svoji domovinu, ale... Zvaž to. Pokud by se to vyhrotilo, mohla bys být ve skutečném nebezpečí. Mohli by najít někoho jiného, někoho lepšího. A mohli by ti ublížit.“
Na moment se potom odmlčela, pevně tisknouc rty k sobě. Nelíbila se jí představa, že by Romelle nadále obtěžovali a ohrožovali. Možná, že by se u jezera mohla chvíli zdržet, dát na ni pozor. Ujistit se, že jí nikdo nepřijde hnedka klepat na dveře se záměrem ji odsud vyhodit jako odpad. Ne, to se jí opravdu nelíbilo. Hádala, že by se mohla na pár dní zdržet, pokud by Romelle nebyla proti. Konec konců, bylo to její království. Nemohla do něj vtrhnout a dělat si, co se jí zachtělo.
„Poslal mě Marcus, nějaký tamní zbohatlík. Dával se hodně slyšet, že se o ten „problém“ zvládne postarat. Evidentně to nezvládne holýma rukama, ale peněz má dost na to, aby si mohl někoho najmout. Tak jsem se sem dostala já... Bloudím po Nescoře a nechávám se najímat na podobné práce.“

Trhla sebou, celé útroby se jí sevřely, když Avenna nazvala jezero Innjó jejím... domovem.
Nemyslela o tomhle místě tak. Zbožňovala ho, ano, ale nazvala by ho svým domovem? Co byl vlastně pořádně její domov? Měla někdy vůbec nějaký? Věřila, že ano, protože ho postrádala –a přeci nemůžete postrádat něco, co jste nikdy neměli, no ne? Vždycky věřila, že domov z části poskytují lidé. Proto byla přesvědčená o tom, že i poté, co skončila společně s bratrem v sirotčinci, měla svým způsobem domov právě v něm – v tom, jakým způsobem se dokázala vedle Räiseena cítit bezpečně. V tom, jak se dokázala v jeho objetí uvolnit, jak její tělo pělo radostí, když si mohli ukrást chvíli pro sebe. V tom, jak byl středobodem všech jistot, jak se na něj mohla bezmezně spoléhat.
Bránila ho, on bránil ji, svět se jim nemohl postavit –a tehdy to bylo právě to správné.
Jenomže potom přišel ten den, kdy ho viděla padat. Den, dky ho ztratila. A od té doby si byla dost dobře jistá, že o domov přišla nadobro.

„Není to moje domovina," odsekla jenom krátce, než už smířlivějším tónem dodala: „Jenom jsem si tady zvykla. Možná až moc. Moc se mi nechce utíkat před nějakým zbohatlíkem, co si myslí, že se před ním a jeho měšcem všem rozklepou kolena. Takový mi většinou skončí u nohou na kolenou," zazubila se na ni žraločím úsměvem, přičemž si gestem přehodila bílé vlasy z ramene na rameno. „Rozhodně to jen tak nehodlám měnit. Nebudu před nikým ani utíkat, ani poklekávat."
Pomalu začala znovu přecházet kolem dívky a přitom ji skenovala pohledem. Zajala ji jako málokdo – havraní vlasy vypadaly jako temný hedvábný závoj, břidlicově šedivé duhovky svíraly v objetí zorničky, které se protahovaly tak, jak to bývalo u koček. Cítila, že bude jedna z jejího druhu, takže pravděpodobně nějaká kočkovitá šelma? Zajímalo ji to. Byla jako hádanka –a Romelle měla nutkavou potřebu ji rozluštit a porozumět jí do posledního detailu.
„Ale možná bych si mohla udělat malou výpravu k jeho dveřím, k tomu záhadnému Marcusovi... zaklepat mu na dveře a vytrhnout mu srdce z těla dřív, než to někdo za něj udělá mě," pousmála se do pološera.

Nedokázala od ní ani na vteřinu odtrhnout pohled. Její vnadné křivky a ladné pohyby byly jako pastva pro její oči, ačkoliv si dost jasně a palčivě uvědomovala, že by ji neměla sledovat. Minimálně ne s takovou dychtivostí a upřímným zájmem. Kontrolu naprosto přebírala ta zvířecí stránka v ní, která toužila po prostém potěšení a teple cizího těla tisknoucímu se k tomu jejímu. Sice neměla pocit, že by to Romelle nějak zvláště vadilo, protože by se po ní jinak jistě už ohnala, ale přesto jí to přišlo nevhodné. Konec konců, nedělalo to z ní o moc lepšího člověka než z toho, kterého před chvílí viděla umírat. Taky byla zkažená, jen si mohla hezky namlouvat, že ne tolik. Opak ale byl pravdou. Byla stejně roztoužená jako kdejaký člověk.

„Pak by nemělo být až tak nemyslitelné si najít nové místo, když by to pro tebe znamenalo nižší míru nebezpečí,“ naklonila hlavu na stranu, zatímco si ji dál prohlížela, když kolem ní pomaličku kroužila. Byla skutečně nádherná, nikdy nikoho takového neviděla. Vypadala jako anděl, jako naprosto dokonalá bytost... Jako někdo, koho by byla schopná uctívat a zbožňovat s nekonečně upřímnou vervou. Jaké by asi bylo okusit její rty? Byly stejně měkké a hebké, jako působila její alabastrová kůže? Toužila se jich dotknout, toužila se jí dotknout, ale neodvažovala se to skutečně udělat. Byla tak nádherná, že jí to přišlo až nadpozemské. A bála se, že pokud by se jí dotkla, mohla by se rozsypat jako porcelánová váza.
„Jakkoliv tě chápu, měla bys myslet na svoje bezpečí. Nejsi neschopná se o sebe postarat, ale... Jak by ses mohla ubránit proti celé vesnici? Mohlo by to velice dobře dojít do bodu, kdy tě skutečně budou chtít zabít za každou cenu a spojí se proti tobě, protože jsi jim nepohodlná a bezpečná. Dovol mi ti pomoct... Najdeme společně jiné místo, kde se budeš moct usadit a kde tě nikdo nenajde. Dobře? Nepřeju ti život na útěku, ale stejně tak ti nepřeju ani život s nebezpečím číhajícím za rohem. Pokud chceš, můžeme Marcuse navštívit společně, ale je to jen zrnko písku na obrovské pláži. Pokud bychom se ho zbavily, místní začnou ještě víc šílet a rozpoutá se skutečný hon. Potom bys definitivně musela odejít... Jsi na tu možnost připravená?“

Tahle situace ji začínala skutečně bavit.
Viděla pohled, jakým ji poloviční víla sledovala, a nedalo se říct, že by jí byl nepříjemný – dokonce naopak, nenazvala by to situací, co by se jí nezamlouvala. Na rozdíl od může, jehož pozůstatky už si pro sebe stáhlo jezero Innjó, nepůsobila násilnickým dojmem. Tedy, možná v ní něco krutého bylo (v kom ne?), ale ne v tom formátě, jak jí z toho u většiny jejích obětí přejížděl už při prvním setkání mráz po zádech. Naopak, vůbec jí nevadilo setrvávat v Avennině přítomnosti – i navzdory tomu, že z ní neznala víc než jméno a hezkou tvářičku.

Zatřásla hlavou, aby zahnala povrchní myšlenky, a zaposlouchala se do Avenniných slov. Mělo to logiku, samozřejmě.
Leč byla zdatná v boji a měla na své straně to, že se dokázala pohybovat na souši i pod vodou se stejnou mrštností a rychlostí, zase byla realistická dost na to, aby jí došlo, že proti celé vesnici by její šance značně poklesly, pokud by vůbec nějaké zůstaly. Byla možná dost lehkomyslná, co se vlastního přežívání týkalo, ale zase nebyla sebevrah – na tomhle světě hodlala ještě chvíli oxidovat, než se nechá zavolat od bohů Smrti a odkráčí vstříc Crännäris se vztyčenou hlavou. Zatím ale ne.

„Máš pravdu,“ pronesla spíš zamyšleně než že by o tom chtěla dívku přesvědčovat. Jistě to věděla docela dobře. „Je dost riskantní zůstat. Ale pokud mi někdo vypsal odměnu na hlavu, o tu zábavu s trháním jeho vlastní se neochudím,“ dodala k pokrčením ramen a letmo se přes to levé otočila k jezeru Innjó.
Bylo úchvatné, jeho tajemná krása jí připomínala, proč sem vlastně v první řadě přišla – hledaje vodní plochu, která bude perfektní k tomu, aby jeho hlubiny přijaly do své náruče dalšího tvora. Jeho hladina byla v měsíčním světle klidná, temná jako eben, odrážela odraz stromů okolo a měsíce jako to nejdokonalejší zrcadlo.
„Bude mi to tady docela chybět,“ přiznala nahlas očividné. „Ale zřejmě to tak prostě má být.“

Rychle se odvrátila od jezera a pár rychlými kroky se vydala ke krajním stromům, které navazovaly na bor, který se kolem jezera táhl. Ukrývala si tam několik brašen, z nichž by se jí teď mohla hodit především ta s oblečením. Leč jí nahota nedělala většinu času problémy, nebylo by asi košér tak vyrazit někam do vesnice. Její oděv nebyl nijak složitý – kalhoty v barvě
holubičí šedi měla od kolen dolů schované ve vysokých šněrovacích botách, od pasu nahoru ji halila temně modrá košile, přes ramena si přehodila plášť pro uchování alespoň trochy tepla.

Znovu se vrátila k jezeru a pousmála se na Avennu. „Docela by se hodilo vědět, kde toho Marcuse hledat. Nenutím tě chodit se mnou, ale mohla by to být… zábava.“ Zazubila se na ni a zahýbala obočím v gestu, které by se mohlo zdát hravé, kdyby se zrovna nechystala jít někomu utrhnout hlavu – metaforicky i doslovně. „Takže, smím prosit?“

Trošku se jí ulevilo, když jí dala za pravdu. Úplně jí kámen ze srdce ale nespadl, protože byla evidentně velice pevně rozhodnutá najít toho člověka, který ji od jezera chtěl vystrnadit a zbavit se ho. Bylo to nebezpečné, bylo to zbrklé a bylo to tak trošku hloupé... Ale ona to chápala. Chápala, proč to Romelle chtěla udělat a i když to bylo proti jejím zásadám, byla už pevně rozhodnutá jít s ní a pomoct jí. Věděla sice moc dobře, že se tím sama vystaví nebezpečí a začnou se jí na paty lepit nechtěné problémy, ale byla připravená to všechno podstoupit. Ta dívka před ní za to jednoduše stála - nedokázala si představit, že by se k ní snad měla otočit zády a nechat ji v tom úplně samotnou. Nebo nedej bože, aby skutečně tasila meč a usekla jí hlavu, jak jí bylo nakázáno.
Při té myšlence se natáhla k zemi a sebrala svoje zbraně, které uklidila na svoje místo a zvídavě pohlédla na bělovlásku kousek před sebou. Byla krásná, jako anděl. Aurora nejspíš měla dost dobrý důvod, proč ji zavést zrovna k ní, ale Avennu to až tolik netěšilo. Měla smůlu, pokud šlo o ženy. Ty, které si skutečně přála získat, jí vždycky vzdorovaly. Neměla by se na Romelle poutat, ani kvůli jejímu zvláštnímu šarmu, ani kvůli abnormální kráse. Skončilo by to jen a jen její vlastní zahořklostí a výčitkami, což bylo něco, o co rozhodně nestála. Na druhou stranu, pokud by jí skutečně pomohla, byla by to nová cesta s novými dobrodružstvími... Třeba se to mělo stát. Možná, že měla změnit směr svého života.

„Dobrá, chápu to. Dovol mi ale, abych šla s tebou a pomohla ti, prosím.“ Pozorovala ji, zatímco si brala svoje věci. Nejspíš pro ni bylo těžké se odpoutat od místa, na které byla nejspíš po dlouhé roky fixovaná, ale neměla na výběr. Musela to udělat, protože jinak by ji našli. A Avenna si byla stoprocentně jistá, že by neustoupili, dokud by ji neuštvali jako lovnou zvěř. Lidé už byli takoví, Nebyli schopní přijmout odlišnost a jakmile se cítili nějakým způsobem ohrožení, byli schopní zničit všechno a všechny ve svojí cestě.
„Samozřejmě, že smíš,“ pousmála se na ni pobaveně, než se nepatrně napřímila. „Viděli tě někdy ve vesnici? Nejlepší by bylo, kdyby tě neviděli vůbec, ale je mi jasné, že tě nepřemluvím, abys tu zůstala a nechala mě to vyřídit. Budeme muset být skutečně opatrné, protože ty jsi... Skutečně jedinečná. Pokud by tě někdo zahlédl, jak od něj odcházíš, zapamatovali by si tě, o tom není pochyb. Budeme muset utíkat, jsi na to připravená? Je možné, že nás budou pronásledovat poměrně daleko, protože je to vlivný a důležitý muž.“

Romelle se zamyslela nad její otázkou. Velice dobrý postřeh pro hezkou tmavovlásku, to jí musela vážně uznat. „Rozhodně mě museli vidět, to určitě. Dneska jsem se moc v ústranní nedržela, ale to jim leckdy nedojde. Už jsem to udělala snad tucetkrát a nikdy se nikdo nepodivoval. Holka v tenkých šatech, co vypadá, že s tebou je ochotná spát, když s ní odejdeš kousek do tmy, evidentně je mnohem silnější lákadlo než zastrašování hlasem rozumu,“ pokrčila rameny a ušklíbla se pobaveně Avenniným směrem. „Ale pokud máš obavy o to, že by si mě snad v té vesnici všimli, až bychom se vydaly hledat toho šaška… neměj obavy. Nehodlám je nechat vědět o tom, že se něco blíží.“
Nebyla to pro ni nová strategie, spíš docela dobře zavedený zvyk. Když se potřebovala akutně někoho zbavit, nějak moc se neobtěžovala upozornit je, varovat je… sice měla ráda lov, ale jenom kolem vody, kde byla díky své druhé podobě ve výhodě. Když byla dál od vodních toků, preferovala strategii útoku ze tmy – měli většinou jenom pár vteřin na to, aby si uvědomili, že vůbec měli někoho za patami, než byl jejich život odevzdán do rukou její paní. Romelle už ve jménu Crännäris sebrala nejeden život, aby pravdu řekla – a nějak dvakrát jí to hlavu nedělalo. Že to, že útočila ze zálohy a neslyšeně bylo nefér? Koho by zajímalo, když jí samotné to zvyšovalo šance na svoje přežití?

Na patě se v prudké otočce otočila k Avenně a prohlédla si ji od hlavy k patě. „Musím uznat, že jsi mě překvapila s tím, jak jsi se sem přiblížila, prëttea,“ pousmála se na ni, zatímco znovu přešla kousek na místě a poté se na ni zazubila. „Takže… počítám, že jdeš se mnou dle svých slov? Bude hezké mít zase jednou parťáka ve zločinu,“ podotkla, myslela to upřímně.
Kdy naposledy vlastně měla společnost, kterou jen chvíli nezneužívala? Nebo kterou potom nesežrala? Hodně dlouho… dost možná byl jejím posledním společníkem Räiseen… při té myšlence si Romelle zaryla nehty hluboko do dlaní a ignorovala, že se jí kůže kolem nehtů začíná stahovat tím, jak se jí tkáň chtěla zahojit. Přestože to bylo pár let, vzpomínky na bratra byly stále příliš mnoho na skousnutí – a pokud se jí vybavily, ta bolest byla příliš moc veliká a reálná, neodcházela a stahovala jí vnitřnosti do maličkého uzlíčku, který ji málem položil. Ne, nemohla si to dovolit zase připomínat – proto zatnula zuby a donutila samu sebe vytlačit si z hlavy všechno, co souviselo s tímhle tématem. Dříve, než bude příliš pozdě.
Místo dalších stinných myšlenek se tedy usmála na Avennu a pokynula jí směrem, odkud planula světla nejbližší vesnice. „Předpokládám tedy, že víš, kde se nachází ten bastard. Bude mi ctí tě následovat do téhle jámy lvové, leure.“

Z té představy jí bylo trošku divně. Skutečně je lákala podobným způsobem? Jistě, nepochybně to muselo být efektivní, ale na druhou stranu... Nelíbilo se jí to. Ona si něco takového nezasloužila, nezasloužila si, aby na ni někdo pohlížel jen jako na kus masa. Jistě, sice i samotná Avenna neodolala při pohledu na její vnadné tělo, ale... Rozhodně za ní viděla už od samotného začátku něco víc. Přinejmenším se zajímala, což pochybovala, že by ti lidé dělali. Jim šlo jen o to si užít s pěknou dívkou, nevázat se a potom se vrátit k čemukoliv, co zrovna dělali. Prostě prožít hezkou chvíli a pak nejspíš zase zapomenout. Pro ni to bylo jiné. Sice o Romelle nic pořádně nevěděla, ale už v tu chvíli, kdy ji viděla, jak hodovala na tom parchantovi... Něco se v ní pohnulo. Bylo to, jako kdyby k ní promlouvala na osobní úrovni, jako kdyby dokázala projít skrze všechny její pečlivě nabalené slupky a dotknout se přímo jejího nitra. Bylo to zvláštní, bylo to silné... Intenzivní. A ona toužila zjistit, co dalšího se může stát.
Pochopitelně obavy měla, protože netušila jakým způsobem byla její nová krásná spojenkyně zvyklá si počínat. Avenna obvykle sázela na útok ze zálohy, protože měla jen poloviční sílu - ale to by asi úplně nefungovalo, když se musely nějakým způsobem vetřít do Marcusova domu. Jistě, nejspíš by existovala i nějaká možnost, jak ho vylákat ven do tmy, ale... Na to moc nesázela. Nebyl až tak hloupý, aby se prostě jen nechal vytáhnout ven do neznáma pryč ze svého příbytku skýtající bezpečí. Nejspíš by bylo nejlepší, kdyby ho Avenna nějak zabavila a Romelle proklouzla dovnitř, pokud skutečně mínila trvat na tom, že se bude na jeho skonání aktivně podílet. Avenna jí to zakázat nemohla - konec konců, šel po Romelle, ne po ní. Ona byla jenom prostředek, který měl vykonat to, co spravedlnost vyžadovala... Jaká škoda, že byl její morální kompas poněkud vychýlený, což tamním vesničanům nejspíš moc užitku přinést nemohlo. Ale co už. Nebyla to její starost, ona se tam zdržovat nemínila. Jakmile měla mít hotové a vyřízené svoje závazky, prostě by se vydala o dům dál, do jiné vesnice nebo do jiného města. Takový byl její způsob života, nevázala se na jedno místo. A přesně tak jí to také vyhovovalo.

„Ani v nejmenším nepochybuju o tvých schopnostech, Romelle,“ odpověděla, než jí na rtech vykvetl poněkud pobavený úsměv. „Konec konců, prokázala si je před chvílí. A musím říct, že to byl útok na jedničku, pokud bych snad měla hodnotit, ale... Um. Tohle je trošku jiná situace. Vydat se do vesnice plné lidí, vetřít se k někomu domů, zamordovat ho a potom si zase nenápadně odkráčet, to je trošku jiná úroveň nebezpečí. Jsi si jistá, že to nemám udělat já? Na tobě podezření už visí, na mě ne. Mohla bych to vzít na sebe a zajistit ti alespoň slušný náskok pro útěk nebo tak...“
Nebyla si jistá, co přesně ji vedlo k tomu, aby se vykašlala na svoji zakázku a dokonce i riskovala nejen svoji vlastní pověst, ale i život, ale... K čertu. Ona už taková prostě byla. Měla nebezpečí ráda, vyhledávala ho a holdovala mu. Potřebovala k životu alespoň špetku adrenalinu, protože jinak si připadala jako zdechlina. To proto opustila svůj domov - aby něco zažila, něco viděla... A jakmile by dosáhla úctyhodného věku (pokud by se jí to s jejím způsobem života podařilo, přeci jenom každý den nasazovala krk) tak by se mohla usadit někde na kraji města nebo vesnice a vyprávět příběhy ze svých cest. Bylo to prosté, bylo to obyčejné. Ale jí se ta představa líbila rozhodně víc, než kdyby měla žít podle představ svojí rodiny - nebo nedej bože společnosti.

Celkem ji překvapila, když použila ten výraz... Bylo to nečekané, ale zatraceně milé. Jen na to vůbec nebyla zvyklá, protože při svojí práci se setkávala s úplně jinými pojmenováními. Když už ji někdo div nehnal a nenadával na ni hökke, mluvili o ní jako o vražedkyni. To bylo ale nejspíš pořád lepší, než když jí označovali jako stërlut, ačkoliv i na to si svým způsobem po jisté době zvykla. Nemohla se svojí zředěnou krví nic dělat a tak jí nezbývalo nic jiného, než se se sebou naučit žít. Ne, že by se za to nenáviděla, to ne. Vlastně byla na svůj původ svým způsobem hrdá, ale vidět nepřátele na každém rohu, to nebylo nic zrovna příjemného. Zvláště, když jí občas byly podsouvány zakázky, kdy by lovila lidi jako byla ona sama.
„No, s tím překvapením jsme si kvit,“ poušklíbla se pobaveně. Nad jejím využitím toho slova jí zajiskřilo v očích. „Děkuju, skjönri. Ano, rozhodně půjdu s tebou. Cítím povinnost dohlédnout na jeho skon a přinejmenším nějak pomoct, když už jsem se otočila zády ke svojí zakázce a k morálce a tak. Mimo toho... Bude fajn ti krýt záda. Nezasloužíš si, aby tě chytili, takže slibuju, že udělám všechno ve svých silách, abych tomu zabránila. Partnerko.“ Svůj proslov zakončila tím slovem záměrně, reagovala na její konstatování o partnerství ve zločinu. Docela ji to pobavilo - a proto aby tomu ještě nasadila korunu, uctivě se jí uklonila, než sebrala svoje zbraně a vysekla velice okázalé gesto, kterým jí ukázala kudy jít.

Cestou tam hodně přemýšlela nad tím, co bude dělat potom. Sice předem netušila, jak moc úspěšné budou, ale s jistotou už věděla, že do té vesnice se nebude moct vrátit. Což o to, přijít o jednu zakázku mohla, ale... Co Romelle? Ani ta už by se nejspíš nemohla vrátit k tomu jezeru. Bylo to divné. Místní ji odtamtud chtěli vystrnadit a ona tam přitom dost možná patřila víc, než oni do té zpropadené vesnice. Jistě, byla nebezpečná, ale Avenna skutečně pochybovala, že by ublížila někomu jen tak.
I proto se na Romelle musela ohlédnout, když dorazily do vesnice a ačkoliv už byla dávno tma a venku ani noha, stejně cítila zvláštní napětí v ramenou. I přesto všechno ale i v tom mizerném osvětlení vyhledala dům daného muže a zastavila se u jednoho z přilehlých domů, kde byly skryté ve stínech a zároveň měli na jeho obydlí dobrý výhled.
„Takže... Máš nějaký plán? Nebo to necháš na mě?“ Zeptala se nakonec.

Partnerko. To slovo rezonovalo bělovlasé t’ealh v hlavě, zatímco si prohlížela Avennu zvídavýma a aktuálně také trochu překvapenýma očima. Zdálo se, že jí nikterak moc nevadilo tu zakázku porušit tím, že by se rozhodla zabít toho, kdo ji vypsal – a to bylo něco, čím u Romelle tak trochu stoupla v očích. Zaujala ji již předtím, to nepochybně, ale když najednou začala mluvit, musela Romelle uznat, že je na ní mnohem víc než jenom hezká tvářička. Zněla chytře – jak asi bylo pro nájemného lovce docela důležité, pokud se nechtěl nechat v prvním případu zavraždit – a to bělovláska už dlouho neměla možnost ocenit, jelikož se stranila jak ona společnosti, tak společnost jí. A tohle partnerství ve zločinu se jí jakožto vyhlídka dost zamlouvalo.

„Plán asi úplně nemám,“ pokrčila rameny, zatímco se pomalu dala na chůzi směrem k vesnici. Následována Avennou, prostě se plánovala tak nějak přiblížit a udělat, co si zrovna situace bude žádat. „Pokud nechceš, aby tě z toho někdo vinil, postačí mi, abys mi ukázala, o koho jde. Nemůžu tě nutit podílet se na vraždě,“ dodala ještě pro jistotu. Došlo jí, že skutečně muselo všechno znít tak, že od krásné černovlásky očekávala, že jí snad osobně pomůže Marcuse zabít… ale to ne. Dokázala by si s tím mužem poradit, kdyby na to došlo, tím si byla docela dobře jistá, takže i když by bylo užitečné a dobré mít zálohu či snad skutečnou vyrovnanou pomoc, pokud by se jí příčilo to udělat, nevyžadovala by to. Dokázala svou oběť uštvat, zabít i zbavit se jejích ostatků – i když dneska by to mělo obnášet už jenom schování mrtvoly v lidské rovině, protože přeci jenom už dneska jedla. Ale to úplně nahlas říkat nechtěla, nechtěla Avennu jenom odehnat.

„Tenhle muž, co je vlastně pořádně zač? Je něco, co bych o něm mohla chtít vědět nebo třeba něco, na co by bylo fajn si dát pozor?“ otočila se znovu k dívce. „Mám dojem, že jsem už několikrát jeho jméno zaslechla, ale ruku do ohně bych za to nevložila. Netuším, zda je místní celebritou, odpadlíkem anebo prostě jenom běžným mužem, který si ale usmyslel, že ze sebe udělá spasitele a zachrání svoje městečko před hrozbou… hrozbou, která přitom dělá většinu práce za obhájce zákona,“ ušklíbla se hořce.
Byla to nakonec pravda, opravdu nešla po nikom, kdo by si to snad nezasloužil. A i když se to zdálo brutální, Romelle občas počastovala městečko návštěvou i mimo své… dejme tomu úřední hodiny. Viděla, že i navzdory obavám mužů se dívkám mnohem snadněji vrací ve tmě do svých domovů, mnohé z nich kráčely ihned o něco rovněji a s bradou výš. To bylo to, na čem jí záleželo – ne na tom, zda za to pár prasat zaplatilo životem. Nikdo nebyl nevinný, tak proč by s nimi jako s nevinnými měla jednat, huh?

V hlavě měla celkem vymeteno, protože udržovat si relativní ticho od dotěrných hlásků rozumu a nechat se řídit jen a jen svými instinkty bylo podstatně snazší, než dovolit pochybám, aby se jí vryly pod kůži. Sama sice jasně cítila, že to bylo správné rozhodnutí, ale tíha společnosti se jen tak z ramenou shodit nedala. Avenna možná nebyla člověk, ale pohybovala se v téměř výlučně lidském prostředí, což jí chvílemi bylo celkem proti srsti, ale byl to její způsob obživy. Odmítala se smířit s tím, že by uctívala vyšší síly, hospodařila na menším políčku a vypomáhala s jednoduššími kouzly pro nebožáky, co hledali u jejich rodičů pomoc nebo přímo spásu.
Ne, ona měla živelnou povahu a chtěla něco trošku divočejšího, aby věděla, že je nejen naživu, ale také skutečně *žije.* To bylo něco, co jí scházelo. A když při svých toulkách narazila na žoldáky, měla jednoduše jasno. Možná nebyla ten nejsilnější tvor v Nescoře, ale s mečem se oháněla docela slušně, znala tamní obyvatele a dokázala si poradit. Sice se nad ní neustále vznášela vrtkavá aura náhody, jež ji velice snadno mohla kompletně srazit na kolena a připravit ji o všechno, co si tak těžce vydobyla, ale nevěšela nad tím hlavu. Netrpěla zrovna nedostatkem sebejistoty, takže věděla, že kdyby k tomu došlo, dokázala by se vyškrábat zpět na nohy a povstat, připravená budovat od znovu.
Tentokrát ale udělala něco, co ještě nikdy předtím. Rozhodla se nezabít někoho, kdo byl evidentně nebezpečný a svým způsobem hrozbou pro ostatní pokolení, ale... Copak by mohla Romelle vzít život, když měla tu šanci jí alespoň trošičku nahlédnout do života? Nebyla zlá, ani zkažená. Byla jen bytostí, stejně jako všichni ostatní, protloukala se svým vlastním způsobem a víceméně působila i jako pravá ruka bohyně Crännäris, protože společnost zbavovala zhýralých chlípníků, co nepochybně představovali takový lidský plevel. A ten bylo nepochybně zapotřebí bez milosti vytrhat, ať už si kdokoliv říkal cokoliv. Za tím si Avenna stála a nikdo jí to vzít nemohl.

„To nevadí, asi se s tím úplně nedá počítat, když se všechno seběhlo tak rychle... To nic. Budeme se tedy soustředit na to, co nás čeká v bezprostředně nejbližší době, tudíž Marcus a jeho sprovození ze světa,“ odvětila věcně, než po Romelle vrhla povzbudivý úsměv na znamení toho, že ji v tom rozhodně nemíní nechat samotnou. Nebyla si sice jistá, jestli by její rodina souhlasila s rozhodnutím, jež učinila, ale... Matka i otec ji už od malička učili, aby si vážila života a aby se pokoušela činit dobro. Kdyby Romelle zabila, asi by to nějaké dobro přineslo, ale pokud by měla povážit váhu jejího života a života Marcuse, k němuž musela započítat i životy dalších odporných mužů, co se nezdráhali ubližovat kdejaké zbloudilé dívce a rozhodně jim nedělalo starosti, když jí tím zničili život... Vždycky, ale vždycky by se rozhodla Romelle ušetřit a raději Rüvikovi přehodit právě zadavatele oné osudné zakázky, jen aby jí zajistila alespoň částečné bezpečí.
„Ne, to mi nevadí. Nenechám tě v tom samotnou, jsme v tom spolu, pamatuješ? Poslal mě, abych se postarala o jeho problém... To míním udělat, jen trošku jiným způsobem, než si maloval. Je mi jedno, jestli na mě padne stín podezření, hlavní je, že tím pomůžu tobě. Zbytek je detail, s nímž se dokážu popasovat.“

Kdo byl Marcus zač? Avenna sama moc nevěděla. Nestrávila s ním příliš mnoho času, protože od něj jen shrábla základní informace, část platby předem a potom ji div nevyšoupl ze dveří, jak se jí rychle chtěl zbavit a vyslat ji, aby „tu bestii“ už šla zabít. Bylo to docela úsměvné, když se nad tím tak zamyslela. Bez jakýchkoliv pochyb byla zvyklá dělat menší ústupky v podobě přijímání práce od lidí, jakým by mnohem raději vrazila jednu do zubů nebo jim vychrstla pití do obličeje, ale nějak vyžít musela: a oni čas od času platili za odstranění skutečně hodně nebezpečných bytostí, takže to v důsledku nebylo až tak hrozné, že od nich nějaké ty peníze přijala. Nakonec totiž přeci jen udělala službu společnosti, třebaže to bylo formou posluhování někomu, kdo byl vážně příšernou ukázkou toho, jak lidem mohlo bohatství a moc stoupnout do hlavy.
Sám Marcus působil jako docela obyčejný zbohatlík, ale kdo ví? Třeba pocházel z nějaké důležitější rodiny, ale třeba také ne. Nepůsobil jako někdo zrovna hloupý, což mu přičítala k dobru, ale k tomu se zároveň vázala jeho dost očividná paranoia - ať už se mu stalo cokoliv, něco ho přimělo podnikat celkem extrémní kroky pro zajištění svého bezpečí, jako kdyby snad očekával, že mu jedné noci vletí dovnitř oknem upír* a rozdrápe mu hrdlo, zatímco se bude zděšený choulit ve svojí posteli.
Osobně ho ale rozhodně nepovažovala za nějak extrémně nebezpečného. Kdyby ho měla odhadovat podle figury a vystupování, nepřipadalo jí, že by měl být velká hrozba. On sám rozhodně ne: ale jeho paranoia ano. Jistě měl v domě nějakého vlastního žoldáka, jež měl dávat pozor na jeho bezpečí v době, kdy se oddával odpočinku. To znamenalo, že by si s Romelle měly počínat opatrně, jelikož se nedalo s přesností určit, co na ně v jeho domě mohlo číhat. Naštěstí byly obě ženy docela dost pevné samy o sobě, takže Avenna neměla žádné větší obavy o to, že by ta malá výprava mohla skončit tragicky pro kohokoliv jiného, než pro Marcuse jako takového.
„Nevím... Přijde mi jako typický zbohatlík. Působí hrozně důležitě, ale ve skutečnosti nic zvláštního neumí a ani nedokáže. Je docela paranoidní a povýšený, takže na jednu stranu by se dalo očekávat, že by možná mohl být nepozorný, ale... Myslím, že má za patami někoho dalšího, kdo stojí o jeho smrt, takže je dost dobře možné, že pro jistotu podnikl nějaká ta bezpečnostní opatření. Moc jsem toho z jeho domu neviděla, ale věřím nám. Dostaneme se dovnitř, pošleme ho do náručí Rüvika a zase zmizíme... Horší to bude, až se dostaneme ven, protože pokud nás někdo zahlédne nebo uvidí, nejspíš se za námi poženou i s vidlemi a loučemi, protože pro ně konec konců obě jsme jenom nadpřirozené bestie. Mě možná vzali na milost, protože jsem byla ochotná vyřešit jejich „problém,“ ale potom už ani to ne. Takže to bude chtít opatrnost.“


* See what I did there?

Zatínala zuby a měla co dělat, aby jimi nezačala skřípat. „Ten Marcus zní jako docela úlisný parchant,“ pronesla bez obalu, když tak poslouchala, jak o nich Avenna mluví.
Zněl jako jeden z těch horších – jako ten, kterému se něco nelíbí, ale na špinavou práci si najímá někoho, kdo ji odvede za něj. Viz to, jak na ni chtěl poštvat Avennu… ale měl problém v tom, že krásná kříženka se na ni se zbraní v ruce nevrhla, sotva ji viděla, ale zastavila se, našla s ní společnou řeč a navíc ještě jí pomohla vůči tomu zmetkovi. Tomu se říkalo krásný příklad karmy – přeci jenom se spravedlnost otočila vůči tomu jeho úlisnému snažení. Romelle nebyla běžně moc násilná (jenom zákeřná a smrtící, když musela, ale nebyla vyloženě násilná, nerada používal hrubou sílu), ale teď se přistihla při myšlence, že bude docela ráda, pokud se dostane k tomu mu vlastnoručně podříznout hrdlo. Byl to pro ni někdo, kdo se snažil pomstít smrt těch prasat – mužů, kteří nedělali ve svém životě nic jiného, než že brali, brali a zase brali. Zvedal se jí z toho žaludek – jak mohl někdo s něčím takovým žít, v klidu s tím spát? A jak je mohl někdo bránit? Považovala to jenom za mocenské gesto – bude se naoko snažit městečku pomoci, aby si u lidí získal popularitu, a vezme to tak, že uspořádá lov na velkou bestii, která jeho lid ohrožuje. Jenomže měl tu smůlu, že tahle bestie měla dvě tvářičky – a ta jedna velice dobře věděla, že se k němu dokáže dostat skrze sladká slova a nevinné pohledy skrze hustý závoj řas. N většinu mužů to stačilo, takže nepochybovala o tom, že tenhle samozvaný spasitel městečka bude z jiného města, než její dosavadní kořist.

„A co se týče útěku,“ pousmála se na dívku s postranním pohledem doplněným o šibalské mrknutí, „to možná vím, jak můžeme vyřešit. Myslíš, že se dokážeš udržet v plném trysku na koňském hřbetě?“ Koneckonců, ve své druhé podobě byla vážně hodně rychlá. Netušila, co za zvíře Avenna vlastně je zač, ale podle toho, jak se jí zvláštní zorničky zužovaly do úzkých čárek v přítmí, tušila, že to bude něco s kočkovitou šelmou – a to nezavánělo moc velkou rychlostí, pokud se snad nejednalo o geparda, který jí však na krásnou černovlásku neseděl. Ať byla tedy cokoli, Romelle by se mnohem raději spolehla na to, že by se prostě proměnila, nechala ji na sebe nasednout a společně by vzaly roha. Přeci jenom, vypadala ve své podobě téměř jako normální kůň – a v plném trysku ji nebudou vesničané jen tak prohlížet zblízka. To znělo jako racionální plán, alespoň to znělo stokrát rozumněji než kterýkoli z jejích minulých plánů, které se rozhodla kdy realizovat. A rozhodně to byl nejlepší plán vztažitelný na dva lidi… Což bylo taky něco, co nebylo obvyklé, ale když už u toho byla, potřebovala, aby to dopadlo dobře – už kvůli Avenně.

S těmi slovy se opravdu nedalo přít, protože měla Romelle naprostou pravdu. Marcus skutečně působil jako absolutně typický muž opilý mocí a penězi, jež se ponořil tak hluboko do svého jedu a sraček, že kolem sebe začal zasévat to samé, co ho původně tolik potápělo. A co dělá topící se šílenec? Táhne s sebou ke dnu co nejvíc lidí, protože to v jeho pošramocené hlavě zní jako nejútěšnější plán, jelikož nebude trpět sám. Dokud se s ním bude v divokých vodách plácat alespoň pár dalších zoufalců, vždycky v sobě ponese alespoň náznak naděje a uspokojení, protože mu uvědomění, že nezemře sám, dodá jistou útěchu. Ať už to bylo sebevíc zvrácené, platilo to až moc dobře. A Marcusův případ byl naprosto jasný: skutečné monstrum svádělo ze stopy svoje okolí tím, že jej vyslalo lovit někoho jiného. Možná, že sám přímo nezabíjel, tím si Avenna jistá být nemohla. Ale rozhodně měl v nějaké smrti a pochybnostech prsty, o tom nebylo pochyb. Jinak by nebyl tak paranoidní a nepokoušel se strhnout všechno to rozhořčení na Romelle, která v důsledku nezabíjela nikoho, kdo by se neprohřešil. To bylo ale něco, co neviděl ani sám Marcus, ani jeho věrné stádo cupitajících oveček. Oveček, co byly vyzbrojené meči, vidlemi a pochodněmi. A jejíž rty a jazyky byly schopné řezat stejně ostře jako břitva.

„Jako většina lidských šlechticů a bohatýrů. Vím, že bych neměla kohokoliv házet do jednoho pytle, ale k čertu. Ještě jsem nenarazila na nikoho z podobných kruhů, kdo by se uměl chovat slušně a po někom alespoň nešlapal. Moc z lidí vážně dělá šmejdy, o tom žádná. Alespoň, že tenhle jeden konkrétní parchant dnes skape... Crännäris budiž požehnána,“ zamumlala poněkud nelibě, viditelně podrážděná počínáním zmíněného muže.
Ta představa, že by Romelle neviděla přeměněnou... Co by to změnilo? Věděla, že byly shoopiltee zatraceně nebezpečné, ale přeci jen nežily takhle daleko ve vnitrozemí. Nebo ano? Jistá si tím nebyla, protože sama vyrůstala na severu a v lesích, takže toho o přímořských bytostech a oblastech až tolik nevěděla. Dokud mohla, držela se na místech, jež jí byla alespoň trošku blízká. Milovala lesy, háje, louky... A nepohrdla ani horami nebo kopci, ale nikdy by se nevydala na širé moře. To byla hranice, jež nebyla její noze povolena překročit. Nepatřila na otevřené a širé vodní pláně, nýbrž pěkně na pevninu. Ideálně do divočiny, protože třebaže se snažila vést život pěkně půl na půl, styl života jejích rodičů se jí přeci jen docela silně vryl do kůže.

„Um... Nejsem si jistá,“ přiznala naprosto otevřeně, než si prohrábla svoje mírně pocuchané černé kadeře. Jistě, jezdila na koni a to docela dost, ale... Podobným věcem se vyhýbala. Koně používala jen aby překonala ty největší vzdálenosti a zároveň měla dost energie na to, až bude vykonávat svoji práci. Jinak se vždycky spoléhala na svoje vlastní nohy - a když si mohla vybrat, tak z dosti očividných důvodů ty čtyři, ne dvě lidské. V kůži rysa se cítila o poznání lépe a svým způsobem i sebevědoměji, protože jejím zvířetem byla šelma. Zatímco jako člověk působila z části jako víla a to podrývalo její image bojovnice, zatímco brouzdala napříč přírodou po všech čtyřech, nikdo ji takhle soudit nemohl. A ona sama se cítila vyrovnanější a více v bezpečí. Zároveň se nepovažovala za nějak skvělou jezdkyni, takže si opravdu nebyla jistá. Na druhou stranu... Byla pravda, že zrovna tenhle způsob útěku by byl vskutku perfektní, protože by vesničané stihli sotva mrknout a byly by pryč.
„Hádám, že to zjistíme, až na to dojde, ale... Budu se snažit. Nejsem zrovna nejjistější, když jde o podobné věci, mnohem raději se spoléhám sama na sebe a nerada se vzdávám té možnosti ovlivňovat situaci, pokud chápeš co tím myslím. Kdybychom ale utíkaly každá ve svojí druhé podobě, nikdy bych tě nedohnala, o tom žádná,“ pousmála se na Romelle pobaveně.

Netrvalo to dlouho a ocitly se před oním domem. Marcus sídlil kousek od samotné vesnice - tak, aby měl alespoň drobnou iluzi soukromí, ale zároveň ne příliš daleko, aby se nemusel obávat a nepociťoval nepohodlí a strach z odloučení.
Avenna svýma kočičíma očima přejela okolí a zaposlouchala se, jestli neuslyší někoho capkat po okolí, ale zdálo se, že vzhledem k denní době byli všichni jinak zaneprázdnění, což jim perfektně hrálo do karet. Na druhou stranu... Ještě netušily, co je bude čekat uvnitř toho stavení.
„Připravená nastolit spravedlnost?“ Nadnesla k Romelle, než se přikrčila a začala se plížit podél kamenné zídky směrem na dvůr, míříc k zadnímu vchodu.*


* khajiit like to sneak intensifies

Zášť v jejím hlase a odvolání se na bohyni pomsty, před kterou i ona skláněla hlavu… to donutilo Romelle otočit se k dívce s trochou údivu a velkou dávkou překvapení ve tváři. Ale bylo to překvapení v tom dobrém způsobu… i když se to mohlo zdát poněkud nemístné, to musela uznat. Tím, jak zněla, si u ní Avenna na určitém žebříčku stoupla, rázem získalo světlo, které na ni dopadalo, jiný, ostřejší úhel. Pokud měla cit pro věc jako je pomsta, bělovlasá t’ealh měla tisícero důvodů, proč ji rázem mít ještě víc v oblibě. Už stačilo to, že na ni zapůsobila tak, jak se to dlouhou dobu nikomu nepodařilo – teď ještě navíc řekla tohle. Romelle snad začínala mít dojem, že její paní nějakým způsobem donutila Auroru svázat nitky tak, aby se setkaly… bylo to zvláštní pomyšlení, ale viděla toho už dost na to, aby ho nepovažovala za plně vyloučené.
„Uvidíme,“ odpověděla s úsměvem, když Avenna uznala, že na rychlost by se asi moc potýkat nemohly. „Berme to jako případ nouze. Nenechám tě tam ale jenom tak, pokud by se něco zvrhlo a hrozilo ti nebezpečí. A jelikož sama tak nějak nechci umřít v potyčce s fanatickými vesničany… tohle se nabízí jako nejlepší řešení. Umím být rychlá. Tobě postačí držet se hřívy a hlavně se nepouštět,“ dodala. Vlastně to nebylo tak náročné, sama už si jízdu na koních vyzkoušela – leč to pro ni bylo nesmírně zvláštní a nepřirozené, když prakticky byla jedním z nich. Nehodlala ji ohrozit jenom proto, že ona si chtěla na někom vylít ukřivděnou dušičku a pomoci skrze něj trochu své pomstě. Už tak stačilo, že šla s ní – více hrozeb jí už dovolit nechtěla. I když si byla jistá, že Avenna měla vůči takovým věcem vlastní hlavu, stejně. Hodlala dělat, co bylo v jejích silách, aby ji nevystavila hrozbě.

„Ten člověk evidentně nemá moc dobrý pud sebezáchovy,“ nadnesla, když jí Avenna ukázala, kam vlastně míří. Dům stojící kus za vesnicí – jak moc prozíravé něco takového bylo? „Nahání po okolo rádoby monstra, ale přitom si myslí, že kus za vesnicí je v tom nejlepším bezpečí,“ dodala ještě na vysvětlenou, ale tušila, že černovláska si toho je velice dobře vědomá. Společně se svou společnicí se pomalým, tichým krokem blížila skrze stíny k tomu dvoru za domem, který nepůsobil zrovna moc zabezpečeně. Bylo naivní si myslet, že v podobném stavení může být muž jako on v bezpečí, ale… copak jim to neusnadňovalo práci? Viděla už z dálky, že z oken se linulo docela silné světlo – muselo být buďto čarovné, anebo měl uvnitř celý regiment svíček nebo loučí. Pokud ale byl tak zazobaný, jak se jevil podle zbytečně načančaného příbytku, pravděpodobně šlo o první možnost – velkomožní pánové se nezřídka kdy vychloubali tím, že si zaplatili nějakého mága, aby jim v domě vykouzlil přetrvávající světelné koule, které se držely u stropů a zalévaly všechno kolem ostrým bíložlutým světlem. To znělo dobře – alespoň se nemusela bát, že někde převrhnou svíčku a podpálí společně s domem i samy sebe.
Jenomže když se dvorem pomalu blížily k domu, něco se ukázalo trochu v nepořádku – zevnitř se ozývaly dva halasné mužské hlasy, dostatečně hlasité k tomu, aby pronikly i přes mizerně utěsněné okenice. Upozornilo to tím obě dvě dívky na fakt, že onen cíl není v domě sám, což byla docela mrzutá záležitost. Romelle pár kroky přešla k okenici a opatrně nahlédla dovnitř. Na chvíli ji oslepilo čarodějné světlo kousek nad okenicí, ale brzy to přešlo a ona si mohla prohlédnout vnitřek, zvýhodněná tím, že zatímco ona vidí je, oni ve tmě nevidí ji… i když její bílé vlasy přímo křičely do tmy o to, aby jim byla věnována nějaká ta pozornost. Uvnitř u stolu spatřila dva muže, sklánějící se nad stolem posetým jakýmisi papíry a také množstvím jídla. Jejich halasná konverzace byla zjevně dost ovlivněná i tím velkým džbánem s jakousi tekutinou, která stála mezi nimi. Nebyli sice vyloženě na plech, ale rozhodně k tomu neměli zase tak moc daleko… to jim docela nahrávalo do karet.

„Máme plán, nebo vezmeme strategii vtrhnout tam, udělat bordel a zdrhnout?“ pousmála se na tmavovlásku vedle sebe. Překvapovalo ji, že se skutečně v ní našla ta snaha jí takhle moc pomoci. Tak nějak díky tomu ztrácela vůči ní ostražitost, kterou chovala ke všem bez rozdílu, a pohlížela na ni s mnohem větší měrou vlídnosti. Kdyby se možná setkaly za lepších okolností, mohly by z nich být možná i známé… ale Romelle tak nějak pochybovala, že by Avenna měla ten žaludek zahazovat svůj čas s někým, jehož první dojem na ni bylo to, že přímo před ní doslova a do písmene někoho pozřel. Užívala si alespoň tohle malé dobrodružství – kdyby nebyl účel ten, který tady byl, možná by to mohlo být trochu podobné těm časům, kdy se jako malá s bratrem plížila po nocích městem, protože se oba potřebovali protáhnout a bylo potřeba, aby je nikdo nenachytal venku. S Avennou by byl větší problém, kdyby je tu někdo našel – jejich účel toho, proč tu slídily, byl přeci jenom daleko od toho, aby byl snadno zaměnitelný s něčím nevinným…

Pociťovala vůči té tajemné krásce neskutečnou vděčnost. Jistě, byla to ona, kdo se ji rozhodl ušetřit a varovat a pomoct jí zbavit se svého nepřítele, ale... Romelle se zcela samovolně rozhodla jí nabídnout úplně stejnou formu pomoci a držela při ní. Nemínila ji tam nechat napospas, což bylo neskutečně hezké. Ani jedna z nich se nedala označit za zlou nebo necitlivou - spíše naopak. Možná obě měly na rukou nějakou tu krev a byly jedním nebo druhým způsobem nebezpečné, ale nebyly špatné. Alespoň ne na poměry okolní společnosti, což sice nebylo úplně moc, ale pořád to bylo svým způsobem fajn.

„Dobrá, to zní dobře,“ pokývla hlavou s nepatrným úsměvem na rtech. „Vážím si toho, že bys mě v tom nenechala. Díky, opravdu. Hodně to pro mě znamená, Romelle. Jsem ráda, že v tom jsme spolu a hlídáme si navzájem záda, to je... Hodně dobrý pocit.“
Byla víceméně zvyklá pracovat v absolutním osamění, jejím jediným parťákem byl maximálně tak kůň* a tím to haslo. Nestála o to cestovat s někým dalším, mít ho za zády a ještě se na něj ohlížet, ale... S Romelle to bylo úplně jiné. Panovala mezi nimi jistá forma energie a náležitosti, dobře se doplňovaly a Avenna měla dokonce pocit, že by si mohly vážně rozumět. To ji skutečně přimělo přehodnotit svůj náhled - a to pěkně drasticky vzhledem k tomu, že se rozhodla zahodit svoji zakázku a obrátit celý průběh lovu. Věděla ale, že dělá dobrou a správnou věc. A za tím si stála.

„Jak se to vezme. Je sice dál od zbytku, ale ne až příliš. Evidentně má rád svoje soukromí, čemuž se asi úplně nedá divit... Spousta zazobanců si soukromí chrání až extrémně. Mnohdy k tomu mají ne zrovna dvakrát čisté důvody.“
Mírně pokrčila rameny, zatímco se jí na tváři rozlil kyselý úšklebek. Věděla doslova z první ruky, co všechno takoví jedinci dělali. Sice se to nedalo ani v nejmenším vztahovat na úplně všechny a ona je nechtěla vyloženě házet do jednoho pytle, ale... Některé věci zkrátka platily obecně a téměř pro všechny. A jejich nechvalný přítel Marcus** byl téměř stoprocentně jeden z těch, co měli jistě nějaké to špinavé tajemství.
Podobně jako Romelle prohlédla situaci a zvažovala další krok. Nejlepší by bylo vetřít se dovnitř nenápadně, pak je oba rychle zabít a zmizet, ale... Nebyla si úplně jistá, jestli tam byli jenom oni dva. Nebo jestli tam nebylo něco dalšího.

„Ta druhá strategie zní jako plán,“ uchechtla se pobaveně a v očích jí přitom zajiskřilo. „Ale pokud máš nějaký nápad, nebude na škodu ho zvážit. Já osobně bych to udělala přesně tak, jak jsi řekla... Nejsem zrovna ten typ člověka, co se s věcmi páře.“


* Klepna is that you?
** jsem málem napsala Marcellus :monkaS:

Upřímně, líbilo se jí, jakou přímočarost, jak se zdálo, Avenna preferovala zrovna tak co ona. Tušila, že obě na tom byly podobně, nechtěly se párat s nějakými extra složitými plány. Pokud by to bylo jenom na Romelle, popravdě, měla sto chutí tam prostě vletět a podříznout je na místě jako páreček prasat, ale to by samu sebe nahnala do pasti. Netušila, zda by nespustili poplach, a místnost uvnitř neslibovala přílišný prostor na případný souboj, takže… „Chce to vylákat je ven,“ zašeptala jen tak, aby ji slyšela maximálně její parťačka ve zločinu, ale jinak ani duše. Čekala, zda bude mít Avenna nějaké námitky, ale když se žádné nedostavily, opatrně se vyštrachala ze svého místa pod okenicí tak, aby ji ve stíny co možná nejvíce zahalily, načež se narovnala do plné výšky. Nepatřila k nejvyšším, ale za malou ji taky nešlo považovat. Protáhla si nepříjemně ztuhlá záda, než ve spěchu vylíčila Avenně svůj plán. Jednoduchý, snadný k provedení a především – úderný přesně tak, jak ho obě dvě potřebovaly.
Rychle si prohrábla vlasy v trochu nervózním gestu, doufaje, že všechno půjde hladce, a vykročila ke dveřím do domu, před kterými se zastavila, několikrát se zhluboka nadechla, aby se přivedla do co možná největšího klidu, a několikrát krátce, ale rázně zaklepala na dveře. Rázem obě musely slyšet, že halas uvnitř ustal, jak šlo očekávat. Chvíli se neozývalo nic, než ticho prořízlo dvojité zavrzání židle, znamení toho, že oba dva vstali od stolu. Měla sotva čas o krůček ustoupit, než s dalším zoufalým zasténáním dřeva dveře povolily a pootevřely se natolik, aby ze stínu zpoza nich mohl vyhlédnout pár sklenících mužských očí.

Romelle měla co dělat, aby se tváří v tvář tomu bastardovi, který se tak pídil po její smrti, ovládla – ještě chvíli potřebovala hrát přesně tuhle hru. Dokud to bude nutné. Nasadila překvapený, plachý výraz a sklopila pohled k zemi. „Omlouvám se, já… nechtěla jsem rušit.“
Zprvu ticho, poté, po chvíli, co si ji prohlížel, jenom tiché pochechtávání. Dveře se pootevřely ještě víc a z nich vyšel vysoký muž, o dobrých třicet centimetrů převyšující Romelle, jehož roky slávy už začínaly být tak nějak zásadně opoměny. Pár vodnatých modrých očí připomínal úlisné oči hada, který bažil po kořisti, a na hlavě mu rozcuchaně ležely splihlé černé prameny protkané několika šedými prameny. Nebyl ve špatné kondici, to nemohla říct, ale věděla už od prvního pohledu, že ve stoprocentní formě rozhodně také nebyl. Oblečený do přesně toho oblečení, ve kterém si lidé připadali rádoby bohatě a mocně – příliš těsný dublet, kalhoty z příliš pestré látky. To všechno Romelle třískalo do očí tak, že měla sto chutí nalít si do nich hadí jed. Na tváři se mu pod černým strništěm vytvaroval široký, možná až moc široký úsměv. „Nerušíš, vůbec nerušíš, holubičko,“ pousmál se na ni a poté nepokrytě sklouzl očima po jejím těle, až měla dívka sto chutí se nechutí otřást. Učinila tak alespoň v duchu, když už nemohla v realitě. „Copak potřebuješ?“
Romelle jenom o krok ucouvla, na tváři stále výraz vyplašené laně. Věděla, že přesně po tomhle půjde – a to vědomí jí obracelo žaludek vzhůru nohama. „Omlouvám se, já… měla bych jít. Není to nic důležitého,“ vysoukala ze sebe přiškrceně, na chvíli očekávala, zda na to něco řekne, ale když se tak nestalo, otočila se bokem, tváříc se, že je na odchodu. Nebyla pitomá natolik, aby se k němu otáčela zády, to ani omylem, ale stejně i kdyby to chtěla udělat, nedostala by se k tomu – cítila, jak ji za paži blíž k němu popadla silná ruka, prsty se kolem ní obtočily jako pouta a odmítaly ji pustit. Kdyby skutečně byla vyděšenou dívkou, kterou tady hrála, asi by se v tu chvíli rozbrečela nebo něco takového. Bělovláska se ale místo čehokoli takového jenom zarazila, zůstala stát na místě jako opařená a vzhlédla k muži skrze závoj vlasů, pořád hrajíc svou malou roli. „Pane…?“

Zatímco ruka, která od něj byla dál, se omotávala kolem rukojeti nože za opaskem, sledovala, jak se muž usmál ještě víc. „No tak. Když už jsi tady, je škoda, abys odešla tak brzy, no ne?“ Krev jí bušila vzteky až v uších, hlasité echo v ní vyvolávalo poplašný alarm, který křičel, aby od něj okamžitě vypadla. Viděla mu na očích, co přesně si představoval v rámci její návštěvy, a děsilo ji, že si nepřipouštěl, že by něco takového neproběhlo. Z očí mi jasně svítilo, co za typ člověka byl – ten, který by vás k tomu donutil i proti vaší vůli. Romelle i navzdory veškeré svojí snaze zacukaly svaly v obličeji, protože v hlavě se jí vrátilo něco, co nechtěla už nikdy potkat. V uších znovu slyšela nasupěný hlas, který se tolik podobal tomu, kterým na ni promlouval Marcus.

„Ty malá děvko, do hajzlu, copak nevíš, co můžeš a co ne, kurva?!“

Uvnitř ní se zachvělo něco povědomého, něco, co mělo zůstat pohřbené hluboko, hluboko pod povrchem, ale… bylo to tady. Až děsivě blízko. A i když se snažila ze všech sil to zapudit, stačilo o tu hráz jenom malinko zakopnout na to, aby ji ta vlna minulosti spláchla jako vlna tsunami.

Když ji popadl za rameno a smýknul s ní tak silně, až ji otočil zády k sobě, čelem k velkému stolu pokrytému hromadou papírů, jen vrhla vyděšeným pohledem po Räisovi, který seděl za sklem naproti a tvářil se zmateně. Ani jeden z nich netušil, co se bude dít, oba jen tušili nadcházející trest – Romelle se odrážel vychovatelům rozčilený hlas v uších, Räis jeho rozlícená slova snadno odezíral ze rtů. To, co je oba plašilo, byl fakt, že mezi nimi byla překážka – ani jeden nemohl v případě nouze bránit toho druhého.

Hrůza a děs je přepadl dávno před tím, než Rother strčil Romelle zezadu do ramenou. Dívka, drobná, křehká a k tomu zcela nepřipravená k jakékoli konfrontaci skrze hrubou sílu klopýtla dopředu a jen tak tak stihla vymrštit ruce před sebe, zachytit se dřevěné desky tak, aby na ní nepřistála tváří. Narazila si však při pádu nepěkně vystouplé kyčelní kosti, bolestně sykla a chtěla protestovat, ale od toho ji zastavil pohled vzhůru a vpřed – hleděla přímo do bratrovy tváře, která se za těch pár vteřin stihla změnit.

Jantarové oči měl rozšířené čirou hrůzou, z tváří se mu jako na povel vytratila veškerá barva… a hleděl kamsi za ni, což Romelle donutilo se po chvíli zaražení otočit s očekáváním nejhoršího. Než se ale stihla zvednout, pár hrubých rukou ji přidržel na místě a posléze přirazil k desce stolu, takže tentokrát se neubránila nárazu hlavou do tvrdého povrchu.

Na poslední chvíli stihla hlavu natočit tak, aby pár nešel přímo do tváře, a udeřila se do spánku. Hlava se jí povážlivě zatočila, žaludek se jí zhoupl bolestí a na rtech ucítila štiplavou krev od toho, jak si musela prokousnout společně s nárazem tvář. Trochu jí vyplivla na stůl vedle sebe, čímž vytvořila maličkou kaluži na jasně bílém papíru, a pohlédla na muže, který se tyčil za ní.

Romelle ho vždycky nenáviděla, za ty roky si s ním užila až dost, ale nikdy se ho nebála tak moc jako teď – když se nad ní tyčil s úsměvem šelmy, která zavětřila kořist.

Chtěla promluvit, chtěla křičet, ale hrdlo se jí stahovalo. V zorném poli měla pár přízračně bílých pramenů vlasů, které si chystala odhrnout z tváře, když zjistila, že nemůže pohybovat rukama. Pokusila se jimi zaškubat, ale to jí nebylo nic platné – napjaté za zády v bolestivém úhlu, Rother je držel tak pevně, že malá holka proti němu neměla jedinou šanci. Nezbývalo jí než počkat, až ho záchvat vzteku přejde – od starších dětí slýchala, že mu stačí chvíli někoho prostě držet u země, užít si pocit nadřazenosti, než ho zase pustí… a ne že by měla zrovna na výběr v tom, co s tím nadělá. Nemohla nic.

Koutkem oka zahlédla pohyb. Räiseen byl dávno na nohou, zpoza skla se k Romelle dostal jeho křik.

Vrtěla hlavou, chtěla mu naznačit, ať si to nedělá horší, než to už je, když se kousek za ním něco pohnulo. Mohutný stín Serella, Rotherovy pravé ruky, ho popadl surově za paži a odvlekly ke dveřím do místnostmi. Sotva oba dva prošli dovnitř – Räiseen byl spíš napůl provlečen, ale na to nikdo v tu chvíli nebral ohledy – do místnosti, muž za oběma zabouchl. Romelle až na svém místě slyšela hlasitý lomoz skřípajícího klíče zámku, ten zvuk ve spojení s atmosférou jí naháněl husí kůži a po celém těle jí vyvolával vyvstávající ledový pot. A co ji děsilo ještě víc byl fakt, že ani potom, co ho přivedl, muž nepropouštěl jejího bratra ze svého sevření, držel ho jako ve svěráku, že se zesláblý černovlásek nemohl skoro ani pohnout.

„Vy spratci vážně nemáte kouska vděku, co?“ zavrčel Romelle za zády Rother a zkroutil jí ruce do úhlu, kdy se už neubránila bolestnému zasyknutí. Skoro cítila úsměv, který to na jeho tváři vyvolalo, a z té vize se jí chtělo na místě zvracet. Neměla k tomu daleko, popravdě – byla maličký kousek od toho, aby něco takového bylo realitou. Držela ji jenom hrůza z toho, co by se dělo, kdyby tomu podlehla. Jenomže její hrůza rapidně vzrostla v momentě, kdy ucítila mužské ruky na svých bocích. Zatímco jedna ji držela v té kompromitující pozici, ta druhá se jí ochomýtala kolem zapínání kalhot. Došlo jí to přesně v momentě, kdy se ozvalo trhání látky, která se jí na pár vteřin zařízla do kůže, než se do ní zakousl chlad v místech, která byla pro dívku jejího věku naprosté tabu, navíc v jakékoli společnosti. Hrůza ji polila jako džbán studené vody a pokusila se zazmítat, ale to jediné, co si vysloužila, byla další facka a hrubé chycení pod krkem tak, že jí to sebralo veškerý dech z plic. „Mlč. Mlč a nehejbej se ti říkám,“ ozvalo se nad ní zavrčení, než ji pustil a ona jen stěží doháněla následujících pár vteřin kyslíkový dluh.

Věděla, co bude následovat, a chtěla bojovat. Tak strašně moc chtěla bojovat. Jenomže proti muži za sebou neměla šanci – a věděla to jak ona, tak její bratr, který se přímo před jejíma očima zmítal v sevření mohutného muže. Byli v pasti, oba dva, a nebylo z ní úniku. Vlastně bylo, jediným způsobem – přečkat to. Prostě přežít to, co se stane. Romelle se vážně snažila uklidnit se. Přikovala se pohledem k bratrovi a snažila se držet se na něm očima. Nevnímat nechutné doteky, které byly věnovány jejím bokům a klínu. Nevnímat zvuk šustění oblečení za jejími zády. Nevnímat strach, který se o ni pokoušel v té nejvíc ryzé formě. Ne. Nic takového.

Jenomže přesně tohle už nemohla předstírat v momentě, kdy ta zrůda za jejími zády udělala, k čemu se chystala, ukradla jí dětství, roztříštila její nevinnost na miliardu malých úlomků. Nemohla předstírat, mohla jenom plakat, nechat slzy smáčet bledé líce a se zavřenýma očima se utopit v nekonečné tmě a ve vlastním zoufalství.

V zoufalství tak hutném, že skoro přeslechla divoké zavrčení a necítila žár, který se kolem ní v tu chvíli rozvinul jako perutě vzlétajícího fénixe…

Prudké zamrkání ji vrátilo do reality a jí projela tělem obrovská vlna vzteku, zuřivosti na zvířecí úrovni, kterou neměla šanci zkrotit. Jenomže to ona ani nechtěla, popravdě. Prostě tomu všemu jenom dala volný průchod – žalu, vzteku, vzpomínkám, které bolely jako nic na světě. Jediným pohybem vyškubla svoji ruku z Marcusova sevření, než vyškubla nůž z pouzdra. Napodobila ho a také ho chňapla za ruku – jenom cukla směrem ven, takže muž se nepřipraven na konfrontaci vypotácel ztěžka ven. Slyšela za ním zmatené soptění jeho kumpána, takže jenom vážně doufala, že ji v tom teď Avenna nenechá. To by byl naprosto a docela její konec. Měla šanci proti jednomu, ale dva… netušila, zda by to už nebylo přílišné pokoušení štěstí.
S bokem stále skrývajícím před mužovým zrakem ruku se zbraní si odhodila pohrdavě z tváře a pohlédla na muže. Viděla na jeho tváři zmatek z toho, jak rychle jí z obličeje vyprchal výraz nevinné laně, který byl nahrazen něčím, čeho se jeho podstata děsila. Těžko říct, zda ta zuřivost, co se v ní vzdouvala, pocházela od lidské nebo od zvířecí stránky – výsledek byl stejný. „Nebyl dobrý nápad pokoušet se mě lovit,“ zavrčela jenom a dala mu tím zlomek života navíc. Bez váhání, které by ji mohlo stát její jedinou a nejlepší šanci, odhalila bok s nožem a vší silou se rozmáchla, načež čepel hladce jako po másle pronikla lidským masem.
Bez zamrkání, bez soucitu a bez lítosti vrazila muži Romelle ostří až po rukojeť přímo do krku.

Za dobu svých cest po Nescoře už stihla vyzkoušet spoustu nejrůznějších věcí, okusila i roztodivné situace... Ale to, do čeho se dostala tentokrát, se nedalo srovnávat absolutně s ničím, co doposud zažila.
Míra adrenalinu proudícího v její rozbouřené krvi, se neustále divoce navyšovala a zatímco se připravovala na to, až se situace absolutně vyhrotí a všechno půjde solidně do kopru, Avenna se pokoušela zůstat tak klidná, jak to bylo jenom možné. Musela přitom doslova čerpat sílu ze svého zvířete, protože její vílí stránka v hlavě přímo bila na poplach, ale rys uvnitř ní setrvával v onom vražedně nebezpečném módu predátora, připravený kdykoliv vyrazit a započít opravdovou spoušť. Nebylo by to ani zdaleka poprvé, co by se něčím podobným nechala strhnout, ale ještě nikdy to nebylo takové, jako právě s Romelle. Byť o té dívce téměř nic nevěděla a narazila na ni v podstatě úplnou náhodou, nemohla popírat to, že jí na ní nějakým způsobem záleželo* a ona zkrátka cítila nutkavou potřebu nedopustit, aby se jí něco stalo. Staly se z nich neobvyklé partnerky ve zločinu, byť v jejich případě ten zločin byl dost dobře opodstatněný. Společnost by s tím rozhodně nesouhlasila, ale na tom nesešlo: podstatné bylo, že ten zmetek Marcus se pokoušel zabít někoho, kdo si to ani v nejmenším nezasloužil a podle všeho byl ještě víc slizký a odporný, než se prve mohlo zdát.

Avenna ty dva pozorovala zpovzdálí, plížíc se tiše podél stěny jako kočka.* Držela se blízko stínů a zády se opírala o hranu jakési dřevěné vitríny, vyčkávajíc na správnou chvíli. Šly do toho bez nějakého většího plánování, takže chtěla svojí společnici dát prostor pro cokoliv, co by mohla nejspíš chtít udělat - ale když se situace zničehonic vyhrotila a ten šmejd po ní nepřímo vyjel, měla co dělat, aby na něj nezařvala a nevyrazila k němu s vytaseným mečem, aby ho na něj napíchla jako prase na podělanou rožeň.
„Myslím, že je na čase naposledy pozdravit, zmetku,“ zaklela s nepopiratelnou dávkou podráždění, když Romelle doslova zapíchla Marcuse a jeho společník se chystal se po ní vrhnout, byť svého přítele už rozhodně zachránit nemohl.
Než se k tomu stihl dostat, Avenna po něm hbitě vyjela a výrazným pohybem paže mu ostřím meče zasadila ošklivě hluboký šrám táhnoucí se přes hrudník. Sotva se rána otevřela a skrze přeříznutou látku prosvitla ta šklebící se díra, z níž se velice rychle začala řinout sytě rudá krev, muž padl na kolena a černovláska ho dorazila tím, že mu probodla srdce.




* zdravíme Rohana
* protože ona je takovej náš khajiit