Jezero Loché

Napájené ze Zelené řeky tečící z Dračích skal (Z, ne DO), jezero Loché se rozprostírá severně od Narrigenu, víceméně v srdci jižní části Nescory. Moc často k němu nezavítáte, všechny obchodní cesty se mu víceméně vyhýbají, lidé samotní k němu moc nechodí, jelikož je jednoduše z ruky, využívá ho prakticky jen zvěř, která je zvyklá sem chodit pít. Je plné nepochopitelných telepatických vlnek a sem tam na vás na jeho břehu vybafne nerudná dívčina s jejími magickými rostlinkami, která připomíná malou variaci na babu Jagu z ruské pohádky (ne, že by Nescořané tušili, co je Rusko, ale pověsti o něčem takovém se tu dětem vyprávějí místo děsivých historek před spaním).

Musela uznat, to jezero bylo nádherné. Nejen, že bylo daleko od lidí, v okolí bylo jen několik samot a chatička, které se ujala, navíc ještě všude byla krásná příroda, zatím ještě nepoznamenaná těžbou dřeva v okolí rozrůstajících se měst a vesnic. Procházejíc po břehu, musela uznat, že neprohloupila. Dokonce zde i našla několik rostlinek, které už považovala za vyhynulé. Divoká příroda zde, zdálo se, stále měla navrch nad lidmi. Za každý pokácený strom vyrostly dva nové, za každé ulovené zvíře jich nastoupili další tři.
To, že tu chatičku našla, bylo štěstí. Nebylo to ani rok, co přechozí majitel odešel, a už se musela dlouho ohánět, než jí trošku vyprostila ze sevření rostlin, které hrozili jí úplně pohltit. A díky pomoci z několika sousedních chalup jí byla rychle opravena střecha, už na několika místech poškozená, výměnou za bylinky a příslib pomoci v případě nemoci nebo zranění. Zde se neplatilo zlatem. Zde pomáhal každý zdarma, protože měl jistotu, že až bude potřeba, i jemu bude pomoženo. Zde muselo utlačované lidské pokolení držet pohromadě.
Nebyla nijak velká, sotva tři malé místnosti a maličká půda nahoře, Cassandře však stačila. Půda byla za chvíli plná sušícími se bylinkami, maličká světnička s postelí stejně tak a jediné dvě místnosti, které zůstaly volné, byla malá kuchyňka, kde většinu plochy zabíral krb na vaření a topení, společně se stolem a jedinou židlí, která se Cass dožila, a pracovna, jak jí Cass říkala, kde ze surovin, které si přinesla, pokračovala ve své živnosti. Na krbu rozžhavené zlato zde tvarovala, vylévala a tvořila z něj všemožné prstýnky, přívěsky a jiné ozdoby. Nebyly však jen hezké, díky svému propojení se světem magie jim byla schopná vdechovat i jinou, než jen okrasnou moc. Trošku štěstí támhle, ochrana před nemocemi sem, věřila, že se na jarmarku, jež se každý měsíc sjížděl v dva dny vzdálené vesnici, najde kupce. Nepracovala však jen ze zlatem, uplatnění se našlo i pro bronz, cín, olovo a jiné levnější kovy, tvoříc tak něco i pro ty chudší a málo majetné.
Kolem a kolem vzato, byla zde spokojená. Byl zde klid, nádherná příroda a mohla se tak věnovat tomu, co milovala. Práci s bylinkami a tvoření šperků. A našla-li večer čas, snažila se, s knihou na svém klíně, pohroužit se hlouběji do tajemství magie a ovládnout jej. Prostě idylka.

Věděla moc dobře, že cesta do Stříbrného lesa nebude jednoduchá.
Ze všeho nejvíc se ale bála toho, aby znovu nenarazila na Zorhana nebo jeho společníka; ti dva byli její neutichající noční můrou. I když spávala pod vodou, kde před nimi byla jednoznačně v absolutním bezpečí, stejně se po nocích budila zbrocená potem a se splašeným srdcem. Vraceli se jí ve snech a děsili ji tím, co jí už provedli. V těch snech se to neustále opakovalo - pořád dokola jí uřezávali křídla a mučili ji, dokud se nezačala bát pevniny. Pokoušeli se ji zbavit její vílí části, stejně jako to tak trošku chtěli i obyvatelé Alsitia. Jak na tom byla Rhiannon, to nevěděla. Ale rozhodně ji ta představa nijak netěšila, protože chtěla najít způsob, jak žít v klidu a míru, smířená sama se sebou.
I přesto všechno se ale rozhodla opustit moře a vystoupit zpět na souš, kde jí sice hrozilo nebezpečí, ale stejně tak tam vězel i její malý sen. Toužila se dostat do Stříbrného lesa a najít svoji matku, víc než cokoliv jiného. Od Rhiannon už věděla, že její vodní část určitě patří k jejímu otci - vzala ji totiž za jakousi vědmou, která to byla schopná určit. A právě ta samá vědma ji i navedla do Stříbrného lesa, protože tam její matka měla žít. Byla naživu!
Amberly z toho měla neskutečnou radost, ačkoliv nevěděla nic přesnějšího. Stačilo jí to ale dost natolik, aby sebrala veškerou energii a dala se na dlouhou a vyčerpávající cestu směrem ke Stříbrnému lesu, kde se s matkou měla podle vědmy setkat. To se ale bohužel neobešlo bez nechtěných přestávek, protože pořád potřebovala vodu...
První z nich udělala u jezera Loché, které se zdálo být relativně neobydlené. Nedaleko od něj sice stál menší domeček, ale to Amberly rozhodně vrásky nedělalo. Jakmile k jezeru dorazila, bezmyšlenkovitě skopla na břehu boty a skočila do vody, nechávajíc ji opečovávat její vyčerpané tělo.
„Konečně klid,“ vydechla tiše, zatímco plavala po jezeře a užívala si ten pocit, který jí chladivá voda dodávala.

Toho, že v jezeře nikdo plave, si zpočátku ani nevšimla. Vlny, i kdyby drobné tělo nějakou zanechalo, by si nevšímala, bylo zde nemálo vodních živočichl, jež mohli být její příčinou. Pokračovala dále, vyhýbajíc se keřům a trsům vyšší trávy, jež rostly po krajích vody, a občas i rozmáčené hlíně, jak si voda nacházela cestičky kdekoli to šlo. Nechtěla se zašpinit, měla na sobě jen obyčejné kožené sandále, obyčejné bílé volnější šaty a spodničku. Nebyl zde nikdo, před kým by se musela stydět, mohla konečně chodit svobodně a volně.
Po cestě sbírala kvítky jedné z vzácnějších květin, měla podezření, že jsou-li usušené a rozdrcené, dokáží nasávat z okolních magických proudů. Pokud to byla pravda, dal se prášek použít na pohon čehokoliv, co mělo magickou podstatu, kupříkladu by se jím daly plnit její amulety, které by tím dostaly daleko větší moc ovlivňovat své okolí. Nebylo proto divu, že rostlina už skoro nikde nerostla, každý mág toužil mít její zásobu, z které by mohl čerpat. Trhala pouze každý třetí kvítek, věděla, že pokud by utrhla každý, do několika let by populaci těchto malých a roztomilých květinek zcela vyhubila. I přes to měla po chvíli tašku, jež nesla navlečenou na paži, skoro plnou.
Po chvíli ucítila, jak zdejší klid něco... Narušilo? Na jednu stranu se jednalo o bytost cizí, avšak necítila žádné známky ohrožení, které by dávaly najevo, že je něco v nepořádku. Jak každý den cvičila, její telepatické schopnosti se pomalu začínaly přetavovat v něco víc. Magie jako taková se stále odmítala podřídit, avšak naslouchání jejím vlnám se jí stalo skoro druhou přirozeností. A bytost, jež jimi tolik zamíchala, nemohla být obyčejný smrtelník, nějakou moc mít musela. "Že by vodník?" pomyslela si. Nikdy sice žádného naživo nespatřila, avšak slyšela, že nějakou magii ovládají.
Zvědavě se pokusila nasát co nejvíce Moci a bytost oslovit. Poslat jejím směrem malou vlnku magie, jež by žádný smrtelník nezachytil, avšak každá z magických bytostí by jí nepřehlédla. Pomalu mávla rukou, jež byla díky nastřádané moci obalena lehce svetélkující aurou, a vyslala signál. Zbytek si držela v sobě, chtěla mít jistotu, že se případné reakci, bude-li nepřátelská, dokáže ubránit.

Ačkoliv si to ani pořádně neuvědomovala, sladká voda jí skutečně chyběla.
Bylo to skutečně hodně odlišné oproti moři nebo oceánu. Jakkoliv měla ráda i slanou vodu, sladká pro ni přeci jen byla podstatně přirozenější - byla na ni zvyklá už od malička a líbilo se jí víc i její prostředí, protože se na souši cítila víc doma, než pod vodou. Líbilo se jí být zkrátka někde na pomyslném pomezí obou stran; ani ne pod vodou, ale zároveň ani ne na souši. Zkrátka někde mezi, kde mohla být přesně tím, čím skutečně byla: hybridem mezi vílou, která tíhne k lesům a loukám a vodní, co potřebuje k životu vodní plochu.
Zatímco se bezstarostně potápěla pod vodou a prohlížela si tajemství hlubin jezera, z ničeho nic k ní přišlo cosi... Něco zvláštního a těžko popsatelného. Téměř jako záchvěv magie, který si ale žádným způsobem nedokázala vysvětlit, protože nikdy nic takového neviděla, natož necítila. Jakmile to k ní dostalo, zmateně zamrkala a automaticky vyplavala zpět na hladinu, kde se lačně nadechla čerstvého vzduchu a s viditelným zmatením se rozhlédla kolem.
Když jí nakonec pohled padl na jakousi postavu stojící nedaleko od jezera, zamyšleně přivřela oči a dala se na plavání o kousek blíž, než se zastavila na druhém konci vodní plochy a trošku nechápavě pozvedla obočí. Zdálo se, že to byla nějaká dívka - a nevypadala nepřátelsky, za což byla Amberly skutečně vděčná. Jestli totiž něčeho nebyla schopná, pak to byla sebeobrana. Meč by nedokázala ani vzít do ruky, s nožem zacházet neuměla a její magie byla skutečně neškodná, protože ji ještě nikdo bránit se nenaučil.
„Uhm... Ahoj,“ houkla nakonec a trošku váhavě dívce zamávala.

"Dobře, vodník to očividně nebude" řekla si pro sebe Cass, když bytost připlavala blíže. Vzhledem by odpovídala definici vodních bytostí, o kterých kdysi dávno četla. A protože měla lidské rysy i tělo, určitě bude schopná se pohybovat i na souši, ač voda bude, jak se zdálo, domovské prostředí. A očividně také zachytila její signál, protože k ní zamířila naprosto přímo, takže nějaké magické schopnosti také ovládá.
"Ahoj" zamávala zpět Cass. Nevypadala nebezpečně, přesto magii držela a nepouštěla jí. Věděla, že jakmile to udělá, nebude schopná jí dostat zpět, i takhle měla co dělat, aby to trošku v sobě udržela, magie hold stále nebyla velký kamarád. A jinak na svou obranu neměla nic jiného, než malý nožík v tašce, s kterým by jí sotva polechtala. A pak meč, ale ten byl poklidně opřený o chatku. Ne, zase tak bláhová nebyla, věděla, že spousta z místních živočichů nepohrdne lidských masem.
"Můžu se zeptat, co jsi zač?" zeptala se, zvědavě a s malým úsměvem. "Za ty týdny, co zde jsem, jsem nepotkala nikoho, kdo by dokázal vycítit magii." dodala. Pokud měla co dočinění s magicky sběhlejším tvorem, možná by nebylo od věci se nějaký ten trik přiučit, přece jenom, stále měla hodně co dohánět. A i kdyby ne, přátelskou promluvou rozhodně nepohrdne, přece jen, bylo to dlouho, co potkala lidskou bytost. "A jinak, jsem Cassandra. Usadila jsem se v téhle prázdné chatce, doufám, že ti tu nijak nevadím, nerada bych působila problémy" dodala. Opravdu poslední, co chtěla, bylo působit problémy.
"Uklidila jsem se takhle daleko od lidí, abych tu mohla v poklidu sbírat rostlinky a učit se magii, možná bys mi s tím mohla pomoct, znáš-li víc, než já? " znovu se pousmála.

Amberly se musela rozesmát, když dívka pronesla slovo vodník.
Skutečně nevypadala nějak zvlášť nepřátelsky, což ji celkem uklidnilo. Potom všem co se stalo u kejklířů už byla unavená lidskou zlobou, pocitem strachu a bolestí. Nechtěla s nikým bojovat, hádat se, ani nic takového. Jediné po čem toužila byl klid... A také najití svojí dávno ztracené matky, o které sice nejlepší mínění neměla, ale byl to jediný způsob, jak zodpovědět tu stovku všetečných otázek, které měla. A také věděla, že by potom snad mohla klidu i dojít... Protože by pochopila, co se jí vlastně stalo. Navíc jí víly dost možná mohly pomoct s jizvami na duši, které na ní zanechala ztráta křídel a pobyt u kejklířů. Kdo ví... Věci se sice mohly kolosálně pokazit, ale stejně tak se mohly i obrátit k lepšímu.
„Co jsem zač? No... Jsem...“ Vlastně nenacházela slova. Jak té dívce měla odpovědět? Slovo hybrid se jí skutečně příčilo, znělo to skoro jako urážka. Byla to připomínka jejího nečistého původu a faktu, že v očích vodních byla vlastně nečistý bastard. Jak ji jenom budou vnímat víly? Dost možná by mohly být ještě pyšnější než jejich vodní protějšek, čehož se opravdu hodně obávala. Na druhou stranu se nemohla vydávat za něco, co nebyla; nebyla totiž ani vílou, ani vodní. Byla prostě něco... mezi.
„Jsem poloviční víla a poloviční vodní,“ odpověděla nakonec a nervózně se podrbala na zátylku, než očima sjela ke svému ocasu, který se jí pod vodou leskl a třpytil díky pestrobarevným šupinkám. Ve vodě jí bylo vážně dobře, ale přesto se necítila úplně ve svojí kůži. Nejspíš to v důsledku byl její největší strach - to, že se nikdy nebude cítit úplně dobře, ať už bude kdekoliv a s kýmkoliv. Bála se, že zkrátka nenajde rovnováhu a ani nebude nikdy plně schopná přijmout to, v jakém těle vězí. Tolik by si přála mít prostě čistou krev, věci by byly podstatně jednodušší.
„Těší mě, Cassandro. Já jsem Amberly,“ pousmála se na dívku přátelsky. „Podala bych ti ruku, ale na to jsem moc daleko. Každopádně se nemusíš bát, já... Nežiju tu, jsem tu vlastně celkem náhodou. Jsem na cestě do Stříbrného lesa a potřebovala jsem si udělat přestávku, takže jsem se tu zastavila. Je tu opravdu moc hezky a voda je nesmírně příjemná...“
Samotnou ji překvapila její otevřenost, ale vlastně se tomu nebránila. Cassandra nevypadala jako ten typ člověka, co by ji chtěl zabít. „To zní hezky. Žít dál od civilizace je asi přeci jen i moudré rozhodnutí, protože tě tu nikdo nebude nahánět a obtěžovat. A pomohla bych ti, ale... Pochybuju, že bych toho znala víc jak ty. Doposud jsem žila... S lidmi, kteří mi nepovolovali používat moji magii. Umím pár obyčejných triků, co jsou hezké na pohled a zahrnují vodu, ale jinak nic.“

"Potěšení je na mé straně, Amberly" dpověděla Cass a dodala "jsem ráda, že se ti tu líbí. A máš pravdu, voda je příjemná, sama se často koupu. A rozhodně tu můžeš být, jak dlouho chceš" dodala. "Pokud bys chtěla, mohu tě pozvat na večeři ke mě, nic královského to sice nebude, ale mám poctivý chleba, co si tu peču, nějakou zvěřinu, tu mám od soudedů, co jsem jim pomohla vyléčit syna, a někde by se našel i sýr a troška vina" usmála se. "Musím se přiznat, že bych společnost ocenila, přece jen, občas si tu člověk malinko osaměle přijde".
Doufala, že Amberly přijde, přeci jen, málokdy měla možnost poznat někoho tak zajímavého a ještě s ním nějaký čas strávit. Naposled to byla asi Reels, ale... Na tu teď myslet nechtěla. Při večeři na malé verandě by rozhodně společností nepohrdla, nehledě na to, že pokud nemohla Amberly naučit nic ji, minimálně ona by jí něco málo předat mohla. "A pokud bys chtěla, mohla bych ti ukázat ten trik, kterým jsem tě kontaktovala, nejde o nic těžkého a někdy by se ti to mohlo hodit." navrhla. "Naoplátku bys mi mohla ukázat nějaký trik s tou vodou, mohlo by mi to dost pomoci do budoucna" dodala s úsměvem.
Pokud by se naučila ovládnout vodu, mohla by ty znalosti využít i k ovládnutí ostatních živlů, o což se poslední týdny vcelku marně snažila.

„To rozhodně líbí,“ pousmála se vlídně.
Okolní příroda byla skutečně podmanivá. Samotné jezero mělo úctyhodnou rozlohu a okolní lesy působily velice bohatým a nedotčeným dojmem, což Amberlyinu vílí stránku nesmírně těšilo. Svým způsobem se tam cítila téměř jako doma. Měla vodu, měla přírodu... Co by jí tam mohlo jenom chybět? Po moři nebo oceánu nikdy netoužila, zřejmě byla díky svým vílím kořenům jednoduše sladkovodní stvoření, ne jako ostatní vodní.
Možná, že kdyby nebyla na cestě za poznáním svojí matky, nejspíš by se někde v okolí usadila. Třeba by se s Cassandrou i spřátelily a ani jedna z nich by potom nebyla sama; ta představa byla celkem hezká, ačkoliv trošku nereálná. Amberly nebyla totiž připravená vzdát se touhy po poznání, která ji opravdu hodně hnala vpřed. Nejspíš by všechno jinak zahodila a usadila se v Alsitiu, kdyby se tolik nebála, že tam v dlouhodobém měřítku nezapadne. Potřebovala přeci jenom i souši... Možná jednou. Možná.
„Večeři? Jsi hrozně milá,“ zamrkala poněkud překvapeně, než se znovu pousmála. Cass skutečně vypadala jako nesmírně hodný člověk. Možná by ji přeci jenom nezabilo, kdyby se u jezera Loché na nějakou dobu zdržela... Jak je to také dlouho, co potkala někoho tak milého? Vlastně nikdy. Killian na ni sice občas byl docela hodný, ale nikdy ne takhle. A Rhiannon byla také hodná, ale jako milou by ji rozhodně neoznačila, protože z ní vyloženě cítila, že je povahou všechno možné, jen ne milá. Ale na ni z nějakého důvodu taková nebyla, tak těžko říct.
„Ano, to bych moc ráda. A ráda se s tebou podělím o nějaký ten vodní trik,“ odpověděla nakonec srdečně.

Prohlášení, že je milá, vehnalo Cass malinko červeně do tváří. Bylo to už dlouho, co si takhle s někým mohla přátelsky popovídat a trošku na to odvykla. S úsměvem odvětila "O nic nejde, opravdu. Všeho mám dostatek a za pár dní pojedu na jamark, kde si případně všechno potřebné dokoupím. A o peníze také nemám nouzi," dodala. A byla to pravda, prodejem šperků si vydělala dost na to, aby zde mohla spokojeně vyžít, něco jí zbylo do zásoby a stále byla daleko levnější, než konkurence, dovážející zboží z velkých měst a účtující si nesmyslné ceny.
"Smím tě tedy pozvat k sobě?" zeptala se s úsměvem. "Není to sice nijak úžasné sídlo, ale snad se ti tam bude líbit" dodala. A opravdu, na chatce sice byl vidět zub času, zároveň ale i to, že poslední týdny se o ni někdo stará a dávalo jí to tak velmi příjemný a útulný vzhled. Alespoň Cass to tak přišlo, doufala, že Amberly to bude vidět stejně. A taky doufala, že jí ten meč, opřený o zeď, nijak nevyděsí, poslední týdny sloužil jen k štípání dříví a prosekávání neprůchodných keřů, bylo to už dlouho, co naposledy uchutnal krev. A doufala, že to tak bude už navždy.
Musela uznat, že by bylo příjemné mít společnost, i kdyby pouze na dnešní večer. Občas jí zde kontakt s lidmi chyběl, i když většinu času za to byla naopak ráda. Už nikdy nechtěla žít ve městě.

Byla svým způsobem ráda, že Cassandře zřejmě nic nechybělo.
Opravdu vypadala jako moc dobrý člověk a Amberly už měla v povědomí, že dobří lidé obvykle nemívají šťastný život. I proto byla celkem šťastná, že to od ní uslyšela - dodalo jí to totiž dojem, že na tom úplně špatně není, což bylo dobře. Přála jí jenom to nejlepší a faktem bylo, že nepřízeň osudu byla sice silná věc, ale... Bohové by měli víc hledět na svoje věrné ovečky a ochraňovat je, ne jim věčně házet klacky pod nohy. A tak to zkrátka mělo být.
„Samozřejmě, budu opravdu moc ráda,“ pousmála se vlídně, než začala plavat o kousek blíž ke břehu, kde nakonec pomaličku vylezla a s pomocí svých schopností se vysušila.
Když jí zmizel ocas a nahradily ho nohy, jednoduše se zvedla z vlhké země a oklepala si trávu z šatů, než za Cass pomalým krokem došla a naklonila zamyšleně hlavu na stranu, zatímco si jí prohlížela. Konečně se jí totiž naskytla příležitost si ji prohlédnout, když už nebyla tak daleko. A zvědavost jednoduše nezapřela.
„Teď už ti můžu podat ruku,“ dodala pobaveně, než k dívce natáhla ruku, aby si mohly potřást.

Když si jen tak vysušila nohy, utvrdila Cassandru v tom, že magie je pro ni druhou přirozeností, i když, jak se zdálo, ne úplně naučenou. Ona sama by to dokázala také, ale rozhodně ne takhle okamžitě a v podstatě mávnutím rukou.
Podanou ruku přijala s úsměvem, zdálo se, že má vcelku podobně praštěný smysl pro humor, což rozhodně cenila. Po přátelském potřesení ukázala směrem k chatce "Tak pojď, pokud to máme stihnout za světla, musím začít každou chvíli." řekla a dodala "svíček bohužel zrovna moc nemám, počítám s tím, že je nakoupím, nepočítala jsem s takovou spotřebou..." trošku omluvně se usmála. Nečekala, že v příkrovu vyšších stromů bude šero tak brzy, pokud si tedy chtěla před spaním číst a učit se magii, musela si svítit, čímž její spotřeba rapidně stoupla.
"A vyčarovat se mi jej povedlo jednou, načež se mi natolik zamotala hlava, že jsem skončila a zemi" zasmála se a dodala "a při pádu jsem se praštila do hlavy, až se mi zablesklo před očima, takže jsem ho vlastně vyčarovala dvakrát" dodala se smíchem. "Od té doby radši spoléhám na svíčky, ty tolik nebolí".
"A co si vlastně dáš?" zeptala se. "můžu ti nabídnout chleba s paštikou, zvěřinu s bramborem na bylinkách, někde by se našla i trocha medu a k pití vodu nebo víno." Pokud to měla stihnout, bude si muset máknout, byla zvyklá vařit pro jednoho. Za společnost to ale rozhodně stálo.

„Tak jdeme,“ pousmála se Amberly nazpět, když společně vyrazily směrem k chatce, kde Cassandra bydlela.
Domek už z dálky vypadal celkem pěkně. Možná byl trošku malý, ale pro jednoho člověka jistě stačil - navíc byl zasazený do nádherné přírodní scenérie a skutečně tam byl božský klid, takže to bylo vlastně naprosto ideální místo pro bydlení. Nedivila se Cass, že si to místo vybrala a rozhodla se zůstat. Na jejím místě by totiž nejspíše udělala úplně to samé. Na podobném místě by určitě ráda časem bydlela... Nezbývalo jí nic jiného než doufat, že bude mít stejné štěstí jako ona.
„To nevadí, myslím, že s tím bych ti mohla pomoct,“ odpověděla Amberly zamyšleně. Jedno z mála skutečně užitečných kouzel, která uměla, bylo vyvolání bludičky světla. To ji z nudy naučil Killian, když čekali v jedné menší vesnici a Zorhan se zrovna vzdálil, takže měli trošku klidu a soukromí. Sice si nebyla stoprocentně jistá nakolik bude při svém pokusu o zaklínání úspěšná, ale bylo to natolik jednoduché kouzlo, že by na něm snad nemělo být nic, co by se dalo zkazit. Přinejhorším by to zkrátka nevyšlo - a to by nebylo až tak hrozné.
„To je moudré rozhodnutí,“ pousmála se pobaveně. „Uvidíme, zkusím potom takové jednoduché kouzlo, třeba to vyjde a budeme mít i dostatek světla. Sice si nejsem úplně jistá svojí vlastní schopností, ale rozhodně to zkusím.“
Když se jí Cass zeptala na jídlo, Amberly trošku nejistě zamrkala. Nebyla na takový výběr zvyklá. „Já... no, nevím. Asi je mi to jedno, podle toho co pro tebe bude méně pracné. Docela bych ti i pomohla, ale popravdě řečeno s vařením nemám vůbec žádné zkušenosti. Nikdy jsem v ruce nedržela ani nůž nebo nevařila vodu, natož abych dělala něco složitějšího...“

"To by bylo super!"nemohla si odpustit Cass. Bylo to úžasné, třeba si konečně uvědomí, co dělala špatně. Nevěděla jen, co vlastně nabídnout na oplátku. "Jediné, co umím a mohu předat, je ta vlnka, ta se dá v případě potřeby použít i jako zbraň, sleduj" řekla. Chvíli se koncentrovala, aby dokázala tu magii, co za celou dobu nastřádala, využít.
"Musíš v sobě nastřádat magii, to, předpokládám, umíš. Potom jí všechnu přesuneš do jednoho bodu v těle, já používám špičku pravé ruky, vidíš, jak začala malinko zářit? To je právě ta magie, která se kolem sbírá." vyprávěla a pomalu se připavovala jí všechnu vypustit. "Potom, když jí máš dost, mávneš rukou nebo předmětem, kolem kterého se koncentruje a všechnu ji v jednu chvíli vyšleš. Pokud to uděláš správně, mělo by to vypadat nějak takhle" dopověděla, chvíli se připravovala a mávla rukou.
Množství magie, které vyslala, bylo relativně velké, magická vlna se prohnala metr nad zemí, ale i tak ohýbala trávu a ten malý stromek, který se jí připletl do cesty, se rozlétl na kusy dřeva a třísky, vyrývajíc do trávy za ní dlouhé rýhy. Vlna pokračovala dále nad vodu, pomalu ztrácejíc sílu. Cassandře se z náhlého úbytku sil zamotala hlava, sotva se udržela na nohou.
"Asi takhle. Ale takovou vlnu sotva zvládnu jednou za den, momentálně se sotva držím na nohou" dořekla unaveně.

„No, ale nic moc slíbit nemůžu, nevím jak moc mi to půjde...'' Odpověděla upřímně, trošku nejistá svými schopnostmi.
Když jí Cass začala vysvětlovat jak udělat tu zvláštní vlnku, kterou předtím použila, velice bedlivě naslouchala každému jejímu slovu. Jakkoliv si nebyla úplně jistá tím, jestli to chápe, dávala pozor na každou věc, kterou Cassandra řekla a udělala, ve snaze si to zapamatovat, aby to mohla později sama zkusit.
„Asi by sis měla sednout nebo tak něco...“ Pípla poměrně starostlivě Amberly, když si všimla náhlé změny na Cassandřině tváři. Vypadala najednou příšerně bledě a křehce, proto ji raději instinktivně podepřela pro případ, že by se jí snad podlomily nohy.

"Děkuji, je to dost vyčerpávající." poděkovala Cass. Opora se jí teď vskutku hodila, sotva se držela na nohou. Přenesla část své váhy na Amberly a zamířila směrem k domku. "Za chvíli budu v pořádku, potřebuju se jen vzpamatovat. Každopádně, můžeš si to pak zkusit, myslím, že magie je pro tebe daleko přirozenější, než pro mě, mělo by ti to jít samo" řekla. Věřila tomu, bytosti, jež byly s magií spojeny přímo, vždy dokázali kouzlit daleko lépe a hlavně jednodušeji. Jí samotné trvalo skoro týden, než se to kouzlo naučila bez toho, aby ztratila vědomí, věřila, že Amberly by to mohla zvládnout za den.
"A pokud se ti chce, můžeš mi pak ukázat nějaký ten trik s vodou, jen se obávám, že po tomhle dneska už nevyčaruju vůbec nic" zasmála se lehce. Do rána nevyčaruje ani obyčejnou jikřičku, natož něco víc. Teď se ale potřebovala soustředit na večeři, hraní už bylo dost, navíc měla hlad, který se po námaze, jakou pro ni čarování bylo, ještě znásobil.

„To chápu,“ pokývla Amberly nepatrně hlavou.
Magie byla vždycky svým způsobem vázaná na energii toho, kdo ji používal - a nehledě na složitost kouzla dokázala člověka slušně o energii oškubat. Amberly sama s tím neměla úplně moc zkušeností, protože kouzla jako taková využívala absolutně minimálně, mnohem víc spoléhala na svoje přirozené schopnosti, ale dokázala si to celkem živě představit. Docela by ji zajímalo, co byla Cass zač, protože zjevně magii v krvi měla... Ale pokud se tak snadno vyčerpala, nejspíš jí moc nebylo. Byla člověk?
„Určitě, moc ráda.“

"Podle lehce zkoumavého pohledu tuším, že tě napadla otázka, co jsem zač" zasmála se Cass. Upřímně, tu chvíli čekala. "Jsem zcela obyčejný člověk, ale měla jsem to štěstí, že jsem magii dostala do vínku. Jen ne magii, jakou jsem ti právě předvedla, ale magii spíše" zarazila se a přemýšlela, jak vyjádřit myšlenku "jemnější. Jsem velmi obstojná telepatka, proto jsem tě v tom jezeře vycítila, kouzla jako taková se snažím naučit poslední dobou a jak vidíš, stále to není ono." dodala se smíchem. "Pokud ale mám pravdivé informace, mohla bych mít způsob, jak magii získávat jendodušším způsobem, to ještě ale není jisté" řekla a doufala, že je to pravda. Ty rostlinky, které si nesla, jí to mohly umožnit.
"Takže magie mi sice v žilách koluje, ale proti tobě je to svíča oproti slunci, malý zlomek." zakončila. když došly k chatce, jala se Amberly rychle provést. "Nu, tady v kuchyni a vedle v pracovně vzniká většina těch šperků, co zde vidíš. Všechno vyrábím sama, jen samotné suroviny si jezdím kupovat. Díky té troše magie, co vlastním, to nejsou pouze ozdoby, ale nějakou maličkou moc na osudem mají, cítíš to?" podala Amberly zlatý prstýnek, jeden z těch, kterým se nějakou Moc opravdu snažila vdechnout. Ona sama to cítila, kolem každého z jejích výrobků se vzduch slabě vlnil, jako nad rozpáleným ohništěm. Ne moc, ale zřetelné to bylo.
A celou prohlídku zakončila slovy "A takhle si tu žiji. Skromně, ale jsem spokojená"

„Tak nějak,“ přiznala se trošku rozpačitě.
Nechtěla sice působit jako nějaká velká zvědavka, ale pravdou bylo, že zvědavá skutečně byla. Příliš mnoho ze světa neviděla a ani lidí moc nepoznala, proto se velice jednoduše a rychle jala jakékoliv možnosti po poznání, protože se obávala, že brzy skončí znovu někdy zavřená a už nikdy nic nezažije a neuvidí. To byl nejspíš její největší strach ze všech. Obavy z toho, že se historie bude opakovat a ona neskončí jen úplně opuštěná, ale i někde zavřená. Bolesti už se nebála, ani smrti. Ale obávala se toho, aby znovu neskončila jako ptáček v kleci a nemusela všechno sledovat, jak ji to míjí a ona s tím nemůže vůbec nic udělat. Něco takového už by skutečně nesnesla.
„Telepatka? Jakože se dokážeš dorozumívat s lidmi skrze pouto mysli? To je poměrně vzácné, že?“ S Killianem občas probírali nejrůznější formy magie a magické dary, takže i telepatii tak trošku nakousli. Moc toho o ní ale nevěděla. Nikdy neměli dostatek času na to, aby jí cokoliv vysvětlil trošku více do podrobna - a ona toho tak trošku litovala, protože se zdálo, že je to skutečně nadaný čaroděj. Podle všeho toho věděl opravdu hodně a vyznal se nejen v magii, mohl ji toho hodně naučit. Teď už ale byla někde jinde. A pokud odhadovala správně, už ho ani nikdy neuvidí. Kdo ví... Dost možná už mohl být i mrtvý, protože Zorhan se se svojí záští vůči zrádcům nijak netajil a rozhodně nebyl hloupý, aby mu nedošlo, že jim Killian s útěkem pomáhal.
„Máš to tu moc hezké,“ pronesla s nepatrným úsměvem na rtech, když společně vešly dovnitř chatky. Všechno vypadalo skutečně útulně - a Amberly dost zaujala Cassandřina práce, zjevně byla ve svém oboru opravdu dobrá, protože všechny její šperky vypadaly moc hezky. A skutečně nad nimi cítila i záchvěv magie, což bylo poměrně vzácné.
„Ano, cítím. Viditelně máš skutečně talent. Je hezké, že žiješ v takovém klidu a pěkném domku.“ Docela jí to záviděla... Ale to nahlas neřekla.

"Ano, dokažu. Bohužel, k pořádné odpovědi je potřeba dalšího telepata, u obyčejného člověka dokážu vycítit nanejvýš základní emoční reakci na svou zprávu, jako je kupříkladu radost či strach, případně souhlas a nesouhlas. Jen někdo, komu proudí magie v žilách, dokáže plnohodnotně odpovědět." odpověděla a byla to pravda. Byla to sice úžasná schopnost, bohužel však v její situaci převážně nevyužitelná, pokud zrovna nelovila vodníky v jezeře, napadlo jí se smíchem. "Avšak díky tomu jsem extrémně citlivá a tu schopnost jsem v podstatě celý život rozvíjela, proto dokáži na relativně velkou dálku vycítit uživatele magie a magické strovření, jako jsi ty. Jinak to momentálně nevyužiji. Ale jinak ano, máš pravdu, je to velmi vzácné, natož v takhle relativně silné podobě. Bohužel se zdá, že tím ostatní formy magie lehce utrpěly" dodala s úsměvem. A to také byla pravda, podle toho, co věděla, se všichni mágové učili daleko rychleji, než ona. Ale i tak činila pokroky, i když pomalé, takže stále měla motivaci pokračovat.
"Děkuji moc, vážně. Snažila jsem se to nějak zařídit." odpověděla, lehce v rozpacích. A ještě víc do rozpaků jí přivedla další věta. "Ještě jednou díky, snažím se už několik let. Trvalo to dlouho, než jsem se naučila svou Moc přenést i do předmětu, i když maličko. Pokud však budou fungovat tyhle kvítky, co jsem sbírala, bude mít ta magie několikanásobně větší moc. Pak by mohl obyčejný náhrdelník napřímo zasahovat do okolního dění." Poděkovala, tentokrát už s opravdu červenou tváří. Radši změnila téma, než jí Amberly přivede ještě do větších rozpaků.
"Tak já letím připravit večeři" vyhrkla, stále trochu červená, a odběhla do kuchyňky.

„To zní... Složitě,“ pípla zamyšleně.
Vlastně těm věcem vůbec nerozuměla, proto bylo docela zajímavé moct nahlédnout trošku i do jiného odvětví magie, než jaká už znala. Cassandřiny schopnosti byly nepochybně opravdu zajímavé a i užitečné, ale stejně tak nejspíš i těžké na využívání. Nedokázala si popravdě řečeno představit, kolik sil nejspíš ubírá taková konverzace skrz mysl - nejspíše podle dálky - a trošku jí děsila představa, že by snad mohla číst i myšlenky jako takové. Podobná moc by ve špatných rukách mohla způsobit vážně velké potíže... A zároveň by byla i velice těžkým břemenem, které by jen tak někdo nemusel být schopný unést.
„Citlivá? V jakém slova smyslu?“ Odpověděla možná až moc zvědavě. „Dobře, nechceš s něčím pomoct? Jsem sice značně neschopná, ale možná bych nějak užitečná být mohla,“ navrhla nakonec.

"No, opravdu to tak zní. Ve výsledku samotná telepatie moc složitá není, vyslat myšlenku moc těžké není ani na větší vzdálenost, daleko složitější je ji přijmout. Protože jakmile se na to soustředíš, přirozeně se napojíš na všechny myšlenky kolem. A dost často i na ty, které opravdu nechceš" odpověděla zamyšleně. "A z toho zmatku musíš najít tu, která byla poslaná tvým směrem, což je daleko těžší, když odesilatel pořádně neví, kde vlastně jsi nebo kdo vlastně jsi." dodala a něco jí napadlo.
"Hele, zkusím ti poslat vzkaz. Slyšet bys ho měla a bát se nemusíš, s tvé mysli se nevyznám, nejsi zcela člověk. A i kdyby jsi byla, vlézt někomu do hlavy je daleko složitější, než to vypadá, o své soukromí se tedy bát nemusíš" dořekla a zkusila poslat jemné zamávání. Nebyl to nijak dlouhý vzkaz, pouze představa mávající ruky beze slov, to by nemělo být nijak matoucí ani složité.
"Cítila jsi to?" zeptala se zvědavě. Nebyla si jistá, zda to funguje stejně, jako u lidí. Doufala ale, že to nepřehnala a poslala pouze slaboučký vzkaz, jak chtěla. Nerada by Amberly ublížila.
"A citlivá? Nu, dokážu cítit magické proudění, jak v těhle špercích, tak v tobě, každém, kdo má v sobě kouzla a pokaždé, když je někdo použije. Kupříkladu v hlavním městě jsem z toho měla skoro neustálé migrény." Odpověděla.

Amberly ji zamyšleně poslouchala, snažíc se nasát co nejvíc informací, které jí byly nabídnuty.
Zdálo se, že Cassandra skutečně rozumí tomu, co dělá - ať už v tom měla jakkoliv dlouhou praxi, minimálně měla velice dobré povědomí o tom, na jakém principu co funguje a co a jak, což bylo dobré. Amberly se od ní tak trošku toužila něco naučit a tohle jí dodávalo naději, že by se skutečně něco přiučit mohla. Sice byla celkem mizerný žák, protože jí magie bůh ví jak nešla, ale rozhodně byla dostatečně motivovaná a vytrvalá na to, aby to jenom tak nevzdala.
„Dobře, zkusíme to,“ pokývla hlavou na Cassandřin návrh, že by jí zkusila poslat vzkaz. Když to udělala, Amberly sice nevnímala nic úplně konkrétního, ale opět zachytila jakýsi záchvěv čehosi, co připisovala právě Cassandřiným schopnostem.
„Cítila jsem to, alespoň myslím. Bylo to takové... Zvláštní. Neviděla jsem nic konkrétního, ale něco jsem cítila.“
„To zní jako zajímavá schopnost,“ usoudila zamyšleně. „Ale chápu, že něco takového muselo být skutečně... Přinejmenším nepříjemné. Migrény musely být vážně hrozné, jsem ráda, že už žiješ tady a máš svůj klid, to je moc dobře.“

"Rozhodně není problém to s tebou zítra zkusit více dopodrobna, to už bych měla mít více energie a teoreticky, pokud to zvládneš, bysme měly být schopné se spojit oboustranně. Ale to počká, prvně večeře" dodala Cass a jala se nosit na stůl. Nějaká zvěřina, chléb, med, troška sýra, nějaká šunka a víno se sklenicemi. "Tak, snad si vybereš, dáš si víno? Je to nejlepší, co jsem posledně sehnala, možná marnotratnost, ale alespoň v něčem mělo hlavní město jasnou výhodu, a to v kvalitě vína, tady moc na výběr není" zeptala se. Sobě nalila, byla ráda, že má příležitost si vychutnat poslední láhev.
"Pravděpodobně jsem se dost nesoustředila, nedivím se, dnešek byl vyčerpávající den" zasmála se Cass a lehce se napila vína. Musela opatrně, aby jí nestouplo do hlavy, bylo vcelku silné, minimálně na víno. "A zajímavá rozhodně je, ale musím si celý život dávat pozor, kdo o ní ví. Najde se dost lidí, ať už šlechticů, či bohatých obchodníků, kteří jsou ochotní za telepata ve svých službách zaplatit a většinou NE není odpověď, kterou chtějí slyšet" dodala. Znala několik lidí s magickými schopnostmi, které prozrazení stálo život nebo je přivedlo do velkých problémů.
"A nemohu nic, než souhlasit. Tady mohu své schopnosti rozvíjet beze strachu. Zatím to jde až překvapivě lehce, tvou přitomnost jsem vycítila pasivně, aniž bych se na hledání nějak soustředila, což mluví samo za sebe" souhlasila. Doufala, že nezní moc samolibě, ale byla z toho opravdu nadšená a dodnes neměla s kým se o své nadšení podělit.

„Tak uvidíme,“ pousmála se na Cassandru nepatrně.
Popravdě řečeno byla docela zvědavá, jestli by se jí to skutečně nějak podařilo naučit. Sice měla nějaké základní povědomí o tom, na jakém principu jaká magie funguje, ale v praxi neuměla téměř vůbec nic. To byla nevýhoda jejího nešťastného života; doposud žila v zatracené skleněné nádrži a nemohla dělat nic, co bylo ostatním přirozené a normální. Až teď se mohla konečně poprvé pořádně nadechnout a skutečně okusit, co to znamená žít, ne jenom přežívat. A že to bylo skutečně zvláštní, protože na to nebyla zvyklá. Nebyla zvyklá na neutichající pocit ohrožení, nebyla zvyklá na útěk, nebyla zvyklá ani na možnost volby! Všechno jí to bylo neskutečně cizí, ale i přesto to svým způsobem milovala. Milovala to, že konečně měla svoji svobodu a už nemusela být ničí hračkou... A rozhodně nemínila znovu zabřednout do toho samého. Ne, už nikdy. Ke kejklířům se nevrátí, ani kdyby ji Zorhan našel a prosil na kolenou.
„Já vlastně... Nevím. Nikdy jsem víno nepila,“ přiznala se nakonec poněkud rozpačitě. Sice jí cosi říkalo, že by pít neměla - přeci jenom se to nejspíš úplně nehodí, když se později chce dát znovu na cestu - ale její nepřirozeně neukojitelná zvědavost jí kázala, aby to alespoň zkusila. Kdy se asi tak dostane znovu k možnosti něco podobného ochutnat? Vodní víno nepili a víly určitě taky ne. To by jí sice mělo stačit jako důvod proč to spíš neudělat, ale ona byla příliš zvědavá, než aby se toho držela.
„Asi dám, docela by mě zajímalo jak víno chutná. Můžu?“ Váhavě přitom sáhla na lahev a trošku si nalila a opatrně si upila. Bylo to mírně trpké, ale zároveň i sladké. Skutečně zvláštní kombinace chutí - a Amberly se to svým způsobem líbilo, protože věděla moc dobře, že je to něco výjimečného a tak trošku zakázané. I proto si nakonec dolila a věnovala Cass nepatrné pousmání.
„To si umím živě představit,“ odpověděla zamyšleně. Lidé měli vždycky sklony k podobným věcem. Jakmile se jim něco - nebo nedej bože někdo - hodil, tak byli schopní udělat příšerné věci, jenom aby dosáhli svého. I proto si dokázala dobře představit, jaké to pro Cass nejspíše bylo, muset svoje schopnosti raději skrývat.