Jezero Järisö

„Ahoj, Oscare. Už jsi v bezpečí,“ pousmála se na chlapce, který na ně vzhlížel uslzenýma modrýma očkama. Švihla očima po Damianovi s trochou bezradnosti v očích, než se otočila znovu k chlapci. „Obávám se, že netušíme, kde se tvá vesnice nachází. Dokázal bys určit cestu, když tě tam budeme chtít dovést?“
Ze srdce jí spadl pořádný kámen, když chlapec po chvíli váhání přikývl. Rodiče mu určitě kladli na srdce, ať nevodí nikam cizince, ale teď neměl zrovna dvakrát na vybranou a uvědomoval si to. „Me'Rin je severně, jižně od Mrtvého lesa. Není to moc velká vesnice, ale… je hezké,“ pronesl trochu váhavě, jako kdyby čekal, že se za to malé množství informací naštvou.
Sharye (a jistě i Damianovi) to však stačilo. Snad každý věděl, že Mrtvý les je severní bod Nescory, za kterým už bylo jenom kamenité zmrzlé pobřeží. Severní cíp, na který jen tak někdo nezamířil, protože byste sotva hledali méně příjemné místo na dovolenou, natož pak k životu. Zrzka se na chlapce pousmála: „Dobře, tak tedy zamíříme na sever,“ pronesla. „Mrtvý les je odsud tak… den a půl chůze, takže Me'Rin by mohl být tak den,“ otočila se k Damianovi.

Když už u toho byla, něco jí došlo. Zjistila, že je mnohem snazší uklidňovat dítě, které ještě pořád mělo tu nevinnou naději v to, že když mu někdo něco řekne a vypadá, že to myslí vážně, tak to vážně skutečně myslí. Muselo být krásné tu naději mít, ale… pro realitu to bylo tak nějak nepoužitelné. Přesně proto se to po dospění do určité fáze života začalo pomalu vytrácet, než to u mnohých zmizelo úplně. Růžové obroučky, které zůstávaly jen pár šťastným jedincům, kteří měli štěstí na chemii v mozku, zatímco ostatní se váleli v bahně reality bez toho, aby měli šanci se z toho někdy úplně vyhrabat a očistit, tedy alespoň ne bez ztráty zdravého rozumu.

„Tak tedy… můžeme jít?“ loupala očima mezi Damianem a klučinou, který se váhavě vydrápal na nohy a přikývnul, zatímco si ušmudlaným hřbetem ruky utírat schnoucí slzy. Zbyly mu po nich na bledých tvářích rozmazané šmouhy. Pomalu se tedy odklonili na sever, schválně se vyhnuli té mýtině, která se proměnila v malé tratoliště krve.
V jednu chvíli se kus za mýtinou zastavila, otočila k Damianovi a nevesele se zašklebila. „Jen… dejte mi moment, dobře? Pokračujte dál, doženu vás.“ S tím zamířila trochu hlouběji do toho lesíka – než po pár krátkých minutách došla k místu, kde zůstal Daemon sedět na tom pařezu. Secvakla zuby k sobě, když viděla, že to s tou lhostejností myslel evidentně smrtelně vážně, a zastavila se tak půl třetího metru od něj. „Vesnice Me'Rin. Míříme tam. Je na tobě, co chceš s tou informací dělat,“ pronesla prostě, otočila se na patě a jala se dohnat Damiana a chlapce. Říct, že byla trochu naštvaná, bylo jako říct o sopce, že chrlí mírně teplou vodu. Uvnitř ní to bublalo vztekem, takže bylo líp prostě mlčet, než řekne něco, čeho bude litovat.

Pozoroval Sharyu, jak k tomu chlapci přistupuje s neskutečnou opatrností a ochranitelskými sklony... Bylo to zvláštní, jen v tom dobrém slova smyslu. Uvědomoval si její sílu na duchu, výraznou osobnost a asertivitu, ale jakmile šlo o nebohého hocha, kterého zavlekli přívrženci Rüvika do lesa se záměrem ho podříznout jako sele... Působila jinak.
V mnoha ohledech chápal, proč k ní byl přitahovaný Daemon - táhla ho její divokost, nespoutanost a jedinečná jiskra, ale uvnitř byla mnohem víc, než tyhle věci. A to bylo něco, co Damiana přimělo se znovu zamyslet, udělat pomyslný krok zpět a prohlédnout si ji v novém světle, protože téhle stránce doposud nevěnoval až takovou pozornost.
Způsob, jakým se Oscara ujala, mu připomněl jednu dívku z vesnice, což byla vzpomínka zahrabaná neskutečně hluboko v jeho mysli. Pokoušel se minulost pohřbít stejně jako svoje démony,* ale i přesto bylo poměrně snadné je znovu vyvolat a obnovit, pokud se stalo něco význačného. Jako teď.
Damian ale nechtěl uvažovat nad tím, s kým si byla Sharya podobná, netoužil ji k nikomu přirovnávat, protože to nejen nebylo zapotřebí, ale především to vůbec nebylo možné. Byla jedinečná, unikát. Jiskra v popelu, co dokázala i navzdory okolnostem a pravděpodobnosti znovu rozpoutat žár. A jemu konečně přišlo na mysl, že pro něj nepředstavovala jen společnici a přítelkyni, ale především právě živý oheň, co ho chránil nejen před umrznutím, ale také stíny.

„Tak Me'Rin? Něco málo jsem o té vesnici slyšel, vyrůstal jsem nedaleko odtamtud. Podobná místa si udržují ducha, lidé drží pospolu... Chodívali jsme tam každý rok nosit drobné dary a obě vesnice poté pořádaly společnou slavnost. Rostly tam ty nejsladší lesní jahody, jaké jsem kdy měl.“
Ten drobný výlet do minulosti byl relativně chabým pokusem o rozvedení konverzace, ale upřímně také doufal, že to Oscara trošku uklidní a pomůže mu to vidět je oba v trošku lidštějším světle. Doposud pro něj byli jenom dvěma cizinci, naprosto neznámými a dost možná i podivnými, ale pokud pocházel zrovna z Me'Rin, možná o t'ealh něco i slyšel... A s troškou štěstí ne pomluvy, jelikož seveřané byli vůči t'ealh o něco vlídnější, zvláště ti, co žili v blízkosti vesnice.
„Ano, myslím, že můžeme vyrazit. Co ty na to, Oscare? Připravený na cestu? Jestli ti není dobře, můžeš nám to říct, ano? Pomůžeme ti. Umíme takový kouzelný trik, díky kterému tě přestane něco bolet.“

Nepatrně pokývl Sharye na znamení, že počkají a jakmile se jejich nový společník zvedl na nohy, Damian mu věnoval vlídný úsměv a trošku váhavě ho pohladil po vlasech, mírně mu je pocuchávajíc.
Tak trošku tušil, kam zrzečka mířila - a nemohl říct, že by s tím nesouhlasil, protože by je Daemon jistojistě následoval i tak, ale na druhou stranu... Trošku ho tím překvapila, jelikož její rozhořčení nad jeho původní reakcí bylo dost silné na to, aby na něj jednoduše zanevřela. Měla by na to plné právo, nemohl by ji vinit. Ale ona se i přesto vrátila... A to dost vypovídalo o jejím charakteru.

Po jejím návratu ji Damian uvítal nepatrným pokývnutím hlavy a povzbudivým úsměvem, kterým se jí snažil dát najevo, že v tom alespoň není sama. On sice vyloženě naštvaný nebyl, protože to očekával, ale soucítil s ní - konec konců ani jeden z nich nebyl natolik apatický, jako byl jejích démonický přítel. Nedali se v tomhle srovnávat.
A jen na to pomyslel, Daemon se přeci jen ukázal - vyšel zpoza stromů značně svižnou chůzí a rozpřáhl paže, jako kdyby na něj všichni tři netrpělivě očekávali a on ji toužil věnovat jedno veliké skupinové objetí.
„Už jsem se bál, že mě tu zapomenete jako Jeníčka,“ pronesl ironicky a koutky mu přitom zacukaly pobavením, jelikož shledával celou situaci k popukání.
„A hele, my dva se ještě neznámé... Mladý muži, já jsem Dorian, moc mě těší.“ Dokonce si k chlapci i dřepl a podal mu ruku, ale Damian Oscara opatrně poodvedl kousek dál a věnoval Daemonovi vyčítavý a trošku zmatený pohled.

* ale někteří prostě umí vylézt i z toho hrobu, děsnej bordel

Sharya po něm na moment mrskla zmateným pohledem. Netušila, proč přesně Daemon představoval sám sebe pod jiným jménem. Netušila, o co mu šlo, když to dělal, ale moc se jí to nelíbilo, aby pravdu řekla. Trochu se jí ulevilo, když Damian stáhl chlapce nazad, ale sama přesto vklouzla do prostoru mezi dítě a démona, kterého jenom sjela tázavým pohledem, ale neutrousila ani slovo. Neměla zrovna moc důvodů být z něj aktuálně nějak výrazně nadšená. Přeci jenom, to, co se odehrálo předtím, než se vrhla k těm v kápích, jí pořád leželo v žaludku vážně zlým způsobem, takže kdyby na něj teď promluvila, asi by z ní vylezlo něco ne zrovna moc milého a definitivně něco hodně kousavého. Většinou si nedávala pozor na slova a bylo jí jedno, co komu řekne, proto nešlo o akt toho, že by se bála, že ho nějak urazí – jen šlo lehce vydedukovat, že to, že bude mlčet, bude pro něj tím nejlepším pošťouchnutím k tomu, že je něco blbě – a tady něco blbě kurva vážně bylo. Démon byl jako dítě, tak asi bylo potřeba s ním občas tak začít jednat, ačkoli se jí to docela příčilo.

Prostě tedy bez toho, aby nějak komentovala jeho představení se chlapci (až to v ní vyvolávalo zvědavost, která by mohla snadno dosáhnout k nebeské klenbě), prostě zamířila tam, kam ji podle svého postavení slunce navádělo na severovýchod. Nebylo zase tak těžké najít si klidný rytmus chůze, který ji začal uklidňovat, kolébat k automatickému režimu. Díky té chůzi mohla prostě jenom vypnout mysl, nevnímala nic moc kolem kromě několika základních podnětů. Veškerou svou biologickou pozornost zaměřila zkrátka a prostě na to, aby se její tělo konečně začalo trochu hojit. Cítila, že pálící škrábance a sekance od nože její protivnice se pomaličku zatahují, ale bolet to o moc nepřestalo. Na to toho bylo příliš mnoho, vlastně věděla, že bude ráda, pokud zvládne do večera zahojit většinu z těch šrámů. Tím, jak šli pomalu (zaprvé kvůli chlapci, zadruhé kvůli Damianovi a jeho noze, zatřetí kvůli ní a tomu, že rychlejší tempo by jí znemožnilo hojení… jediný, co do toho ve výsledku nekecal, byl Daemon, což byla zvláštní výjimka ze zvyklostí), věděla, že se do Me’Rin stihnou dostat nejdříve druhého dne, ale to byla představa, se kterou dokázala žít. Slunce bylo ještě vysoko a mohli mít ještě hezkých pár hodin, než bude potřeba se někde zastavit a přenocovat… Uvažovala, jak moc tragikomická vlastně tahle klidná i napjatá atmosféra zároveň byla, a došla k tomu, že by z toho mile ráda vypadla, ale… na druhou stranu byla jednoduše moc tvrdohlavá na to, aby Daemonovi jen tak zrušila tu tichou domácnost.

Ona by vážně ráda tohle trucování držela a posouvala dál, ale něco jí v tom zabránilo: Oscar tak trochu začínal být na tom lépe a lépe. Zjevně se docela otřepal z toho, co zažil před těmi několika chvílemi, a začínal chytat druhý dech. To Sharyu nejenom docela zarazilo (protože se vážně divila, že po takových zážitcích je schopen vůbec pořádně jít rovně, natož aby začal rejdit zvědavě kolem), ale taky znejistělo, když se chlapec zvědavě ohlížel na Daemona, jediného člena jejich malé skupinky, který se mu pořádně nepředstavil (to, že chlapci řekl špatné jméno, mu tak nějak nezapočítala jako představení se). Nelíbila se jí představa, že chlapec omylem srčí nos, kam by neměl, a démon mu ho prostě jenom pro zábavu utrhne... to nebyla milá vize, to musíte dost jasně uznat. Nakonec ale přeci jen asi trochu dostal rozum, zase se od modroočka odvrátil a začal se motat zase mezi ní a Damianem. „Máme něco k jídlu?“ točil se mezi nimi jako káča na obrtlíku. Vzpamatovával se rychleji, než stihla zrzečka chápat a všímat si. Sakra. „Mám hlad. Mám pocit, že jsem snad nejedl celé dny…“
To mohl být ale trochu problém. Věděla, co najde v brašně už předtím, než do ní zajela prsty. Jedinou, trochu scvrklou hrušku, ale jinak ani ň. Snažila se tvářit, jako by se nic nestalo, a podala ji chlapci se slovy: „Dobře. Ale nejprve tohle.“ Poté, sotva se do ovoce poslušně zakousnul, se otočila k Damianovi. Byla pravda, že Oscar nakousnul téma, které by bylo záhodno řešit. „Možná bychom měli to jídlo pořešit, protože… nevím, jak ty, ale ta hruška je to poslední, co jsem u sebe měla,“ vydechla polohlasně, aby ji neslyšel chlapec, který hlasitě a velice zjevně spokojeně chroupal do hrušky.

Ne, že by snad přímo očekával přivítání s otevřenými náručemi a fanfárami, ale to, čeho se dočkal... Bylo nanejvýš zklamání hodné. Jistě, předtím došlo na vskutku nešťastnou neshodu v názorech, ale to by přeci nemělo znamenat konec jejich dokonale průměrných a vypjatých vztahů. Ať už se jim to líbilo nebo ne, byli navzájem propojení, nemohli se jeden od druhého jen tak odtrhnout a očekávat, že to půjde bez jakýchkoliv výraznějších potíží. Právě naopak. Oni tři představovali přesně to, co někteří označovali jako osudem spojené jedince. Jejich cesty byly značně propletené, Aurora si to všechno už jistojistě stihla vepsat do hvězd, protože i kdyby se od sebe vzdálili, stejně by se znovu setkali. Jedním nebo druhým způsobem by se jejich trasy opět překřížily, bylo to absolutně nevyhnutelné. To v překladu znamenalo, že na něj mohli oba být sebevíc naštvání a uražení, ale vyhnout se se mu nemohli. Jak také? Utíkat a skrývat se před démonem byla zatraceně těžká věc, což už si ostatně oba vyzkoušeli na vlastní kůži. Nemluvě o tom, že s sebou táhli toho chlapce... A ten pro Daemona představoval pomyslný světelný maják, jelikož měl dokonale neposkvrněnou auru, která mu svojí čistotou dráždila nanejvýš citlivý čich.
Byť se mu tedy dostalo nanejvýš studeného (ne tak úplně) přivítání, nenechal se tím ani trošku strhnout. Právě naopak, rozhodl se to všechno pěkně převrátit a vyrovnat, jelikož se oba jeho společníci tvářili jako hromádky neštěstí, povinnost nadnést tu chmurnou atmosféru evidentně ležela na jeho bedrech. Byť vlastně nechápal lidský smysl pro humor a vtipkovat neuměl, chystal se zakročit, aby rozbořil ty narychlo vystavěné zdi nejen kolem Sharyi, ale také Damiana.

"Také jste mi velice chyběli, mojí drazí. Mám pro vás vskutku delikátní zprávu, jež jistojistě oblaží vaše zkřehlá srdce."
Než stihli jakkoliv zareagovat, narušil jejich dosavadní formaci a vrazil mezi Sharyu a Damiana, oba objímajíc kolem ramen. Na tváři mu přitom zářil naprosto sluníčkový úsměv, byť oči planuly studenou modrou. Díky tomu také obě duhovky působily dojmem dvou hlubokých studánek. To ve společné kombinaci tvořilo poněkud ironický dojem, jaký jistě nemohl utéct komukoliv s pozorným zrakem.
"Bohové se nad námi smilovali, měl jsem prorockou vizi! Viděl jsem nás tři, míříc do západu slunce, ruku v ruce... A ten mrňous dostal pořádné lízátko. No není to dokonalý?"
Potutelně se na ně oba zubil ve snaze z nich vykřesat alespoň nějakou reakci, jelikož nesnášel ticho. To na něj působilo zvláště skličujícím dojmem, proti němuž se mu dařilo bránit jen horko těžko. Možná byl démonem a postrádal typické a význačné vlastnosti, co se obecně dohromady považovaly za projevy lidskosti, ale i přesto byl také poměrně společensky založeným tvorem, co nebetyčně toužil nejen po zábavě, ale také alespoň nějaké formě pozornosti. I proto si oba podobně odchytil a odřízl je tím od toho dítěte, protože v něm víceméně nacházel velice nechtěnou konkurenci. A on se nemínil ani v nejmenším dělit, konec konců si je oba našel jako první - tak proč by o ně měl přijít kvůli nějakému malému usmrkanci? To nepřipadalo v úvahu. Ke svojí smůle mu nemohl ale zakřivit ani jeden vlásek na hlavě, jelikož byl vázaný zákonitostmi svého původu: a mezi ně v prvních příčkách patřil přísný zákaz ubližování nevinným. Obyčejní služebníci Pána samozřejmě čisté duše sbírat a mučit mohli, ale pro démony byla v tomhle případě udělena jedná velká, neférová a otravná výjimka. Pokud by snad chlapci cokoliv udělal, pěkně by za to zaplatil. A to ne v kontextu toho, jak by ho za to zpacifikovali Sharya s Damianem, ale jak moc by ho pobodala ta klička, kterou si Aurora utvořila jako alespoň minimální pojistku pro svoje drahocenné a milované ovečky, jež s mateřskou něhou ochraňovala před jakoukoliv formou zla.

Jeho veškerá snaha k jeho smůle skončila ještě dříve, než pořádně začala. Mladý cestovatel se totiž rozhodl obhlédnout svoje možnosti a zkusit ze situace něco vytřískat, což Daemona přimělo téměř instantně protočit oči. Frustrovaný a dokonale otrávený povzdych doplněný o super hlasité odfrknutí si ale přeci jen odpustil, protože si nechtěl zhoršovat už tak podělanou situaci. Moc dobře si uvědomoval, že doslova bojoval o to, aby ho ti dva vzali zpět na milost - a když k tomu nedopomohla jeho naprosto dokonale teatrální a co možná nejsrdečnější introdukce k Oscarovi, byl víceméně tak trochu v končinách. Jako démon se nikdy neomlouval, nedělal chyby, co by končily v jeho vlastní neprospěch. Sice za svůj nechutně dlouhý život stihl solidně naštvat pěknou řádku lidí, o urážkách ani nemluvě, ale... Nastalá situace pro něj byla úplně nová, neuměl v ní vůbec chodit. Na to, aby věci napravil by potřeboval nějaké větší cítění - a to neměl, byť se to pokoušel alespoň nějakým způsobem předstírat.
"Jídlo? Ovšem, že máme jídlo! Tady nás opeřený přítel je doslova k nakousnutí, nemyslíš? Stačí ho jen přimět se proměnit a pak ho trošku podusit..."
Ani nestačil dokončit větu, když propadl upřímnému, hrdelnímu smíchu. Byl natolik pobavený, že mu vlastně ani nedošlo, že uklouzl od urputné snahy o nápravu k další škodě.

Pokud považovala cestou z Narrigenu na panství A'Coimne démona za otravného, ale dokázala se s ním nakonec se zatnutými zuby smířit (a po cestě dál i pár dalších věcí), teď pomalu zase začal její dojem z toho, že třeba zvládne vedle něj fungovat, mizet jako pára nad hrncem. Začínal dosahovat takového toho pomyslného levelu nesnesitelnosti, kdy měla sto chutí se po něm frustrovaně vrhnout a vytrhnout mu bez varování hlasivky z hrdla. Tušila, že tohle nutkání bude růst, čím déle se přesně takhle bude chovat, ale… zatím se držela. Zatím.
Počítala s tím, že možná budou moci před setměním něco zkusit ulovit… les byl plný zvěře, tak těžké by to nemělo být. Raději se soustředila na tyhle úvahy, aby její pěst neskončila démonovi mezi očima. Od Damiana se jí odpovědi k tomu tématu nedostalo – ale nešlo se mu moc divit, bylo znát, že Daemon mu pil krev podobně jako jí. Taky komu ne. Byla jen ráda, že na chvíli ztratil zájem o chlapce, minimálně to na té situaci dokázala označit jako jakés takés pozitivum.

Ale pak přišla další démonova slova. Do té doby si jenom polohlasně mumlala všelijaké nadávky ve staré nescorštině, za které by ji nikdo z vybrané společnosti rozhodně nepochválil. To jí bylo fuk, tím, že se tím uklidňovala, to omlouvala. Ale jakmile se zase opřel do Damiana s tou poslední poznámkou, něco se v jejích nervech zlomilo a ona vybuchla jako sopka napěchovanà žhavým magmatem, které jen čeká, až bude jeho čas vyrazit na povrch. Bez sebemenšího zaváhání se mu prudce vyškubla a ustoupila do strany, aby ji nemohl případně stáhnout zpátky. Snažila se na moment uklidnit divoce vířící myšlenky, ale to jediné, čeho dosáhla, bylo to, že když spatřila jeho ironický úsměv, jenom se to v ní zažehlo o to silněji.
Věděla, že si bude zatraceně koledovat o to, aby se jí něco stalo, pokud by ho vážně naštvala, ale popravdě? Bylo jí to fuk. Před očima měla jenom pronikavou, téměř neprůhlednou rudou, po stranách zorného pole dokonce úplně černo. Když však promluvila, bylo náhle snadné na tváři udržet ledový úsměv, který byl všechno jen ne vstřícný nebo skutečně takový, jaký má úsměv být. Byla to nepřirozená, odporná atrapa, která křivila tvář téměř až zvířecím způsobem. Však v ní taky její zvířátko bublalo zuřivostí. Mýval není znám zrovna jakožto to nejvíc mírumilovné zvířátko – a přesně to se ventilovalo také na ní, jak jde jistě velice snadno uhádnout. Měla co dělat, aby se nezačala vztekem pomalu i třást. Ve zvířecí podobě by teď měla pravděpodobně celý kožíšek zježený do posledního chloupku.

„Tys to prostě musel posrat, že jo?“ pronesla ledově spíš jako konstatování než otázku. Sama skoro nepoznávala vlastní hlas – a kdyby na ni mluvil takhle někdo, od koho by jí na těch slovech byť jen skutečně minimálně záleželo, asi by ji to na místě složilo. U Daemona o tom ale vážně silně pochybovala. Nedokázala si představit, co by musela vypálit, aby to skutečně zanechalo nějaký otisk na démonovi – ale teď se o něco takového minimálně začínala vědomky nevědomky zapříčiňovat. „Prostě… věci byly v klidu. Upřímně? Dokonce jsem začínala být ráda za společnost. Ale ne. Ty prostě musíš jít a celé to rozštípat na třísky, co? Bez ohledu na to, co na to může říct někdo jiný. Prostě být povýšený nad ostatní až do konce, což?“ Snažila se držet se trochu tím, že se kousala do rtu, aby trochu brzdila, ale to jediné, čeho tím dosáhla, byla kovová pachuť na patře, která pro ni byla jako červený hadr pro rozzuřeného býka – ještě víc ji nadurdila. „Jak myslíš, že by ti bylo na tomhle místě? Kdybychom s Damianem jen tak mezi řečí navrhovali, že tvoje poprava by byla vlastně zábava? Hökke, jak zkurveně bezpáteřní musíš být, aby ses dokázal s úsměvem chovat takhle?!“

Jeho plán fungoval až překvapivě dobře... Možná až moc. Chtěl ty dva rozmluvit, což se povedlo alespoň u Sharyi, ale jak ji tak pozoroval, začínal z toho mít hodně rozporuplné pocity. Ne, že by se ho snad dotkla její slova, to ani v nejmenším. Bylo mu to srdečně ukradené, ta narážka s ním nehnula ani o píď, ale její rozpoložení... Nebylo jeho záměrem jí rozzuřit AŽ TAK moc. Pokoušel se o provokativní propíchnutí, aby dostal nějakou živější reakci a oni dva ho kompletně neignorovali, což byla věc, co skutečně neměl rád. Evidentně se mu ale povedlo mnohem víc, než při svém proslovu plánoval a očekával. Jeho oblíbená zrzečka nebyla jen rozpálená doběla, ale také působila dojmem, že každou vteřinou může upřímně ztratit příčetnost. To ho docela vykolejilo, protože byla neskutečně silná. Ani ve snu by ho nenapadlo, že bude schopný se jí dostat až takhle hluboko pod kůži - a svým způsobem si to užíval, protože to považoval za projev značného množství moci, ale cena za to byla nepříjemně vysoká.
S tou úvahou nepatrně pozvedl jedno obočí a pustil Damiana, který ho probodl pohledem. Na jazyku ho doslova svrběla další ostrá a peprná odpověď, ale byl na pochybách: měl to udělat nebo ne? Pokud by se rozhodl pro diplomatičtější řešení situace, vyžadovalo by to z jeho strany nejen lhaní, ale především emoce, které neměl, nerozuměl jim a zkrátka je neuznával. Sice byl schopný něco cítit, ale rozhodně ne empatii nebo stud či lítost nad vlastním zlým počínáním. Byl démon, měl v krvi i povaze to, aby byl nesnesitelný, zákeřný a ubližoval druhým. Jenom... Jí vlastně ublížit nechtěl. To mu bohužel došlo až příliš pozdě, kdy jí stál tváří v tvář a musel narychlo vymýšlet nějaké alespoň provizorní řešení, jelikož jinak riskoval poměrně drsné potíže.

"Jsem démon, co bys očekávala? Nemám tu fascinující zářivou věcičku uvnitř hrudi, co lidem podněcuje emoce a to, co se označuje za lidství. Necítím to. Co ale cítím, je potřeba chaosu... A nutné nápravy. Neposlechli jste mě, co si čekala?"
Pokrčil nakonec ramena v poněkud neurčitém gestu, než se zhluboka nadechl a zase vydechl. Z nějakého důvodu mu ten rozpor nedělal nejlépe, ale mohl říct, že by nad tím pociťoval smutek nebo něco podobného. I přesto ale cítil jakési podivné svrbění...* A to se mu ani trošku nelíbilo.
"Fajn, tak dobře. Budu hodný, ochráním vás před vlivem osudu a vámi samými, bla bla bla. Ten kluk má hlad? Fajn, počkejte tu chvíli, něco donesu. Bohové ví, že pokud se vy dva trhnete, všechno to snažení přijde vniveč. Jediný důvod, proč tu ještě všichni čtyři stojíme je, že jsme zábavní. Podivné trio a malý chlapec... Božská to komedie."
Nečekal na Sharyinu nebo Damianovu reakci a doslova se vypařil jako černý dým, mizejíc do lesů na lov. Ti dva sice byli schopní se o sebe postarat a ulovit si i jídlo, ale někdo musel chránit Oscara - a on opravdu nedůvěřoval ani osudu, ani Trojce, že se nikdo a nic nepokusí toho malého nebožáka znovu dostat do spárů a dokončit to, o co se pokoušeli ti novopečení přívrženci. Za normálních okolností by toho kluka obětoval sám, aby měli oni tři pokoj a nemuseli riskovat, že po nich půjdou božské síly, kterých měli dle jeho názoru všichni už dost, ale... Nejspíš by ho to zabilo, takže se zdržoval veškerého možného násilí na dítěti a raději se soustředil na to, aby jim třema sehnal něco pořádného k jídlu.




* Kdo viděl Piráty z Karibiku 4, tak ví o čem mluvím

Unavovalo ho to, ale svým způsobem začínal být trochu otupělý, což mu propůjčovalo určitou schopnost ventilovat do nicoty některé Daemonovy kousky a narážky. Bylo mu jasné, že nehledě na situaci bude vždycky jeho oblíbeným cílem, nedokázal si zkrátka pomoct. Jenže stejným způsobem si zase nedokázal pomoct Damian, pokud šlo o Sharyiu.
Po všech těch společně strávených letech se dal s přivřenýma očima považovat za více či méně splachovacího, pokud se vyloženě nestalo něco příliš ostrého - ale tentokrát to ten modrooký zmetek vážně přehnal. Damian sice původně plánoval celý ten výstup královsky odignorovat, ale po prohlédnutí k Sharyině stavu a frustraci, nemohl přeci jen tak stát a nezasáhnout. Čeho bylo moc, toho bylo příliš - a Daemon už vážně nutně potřeboval poznat to, kde byla napevno nastavená pravidla, co se zkrátka neměla překračovat. Nikdy, vůbec. Za žádných podělaných okolností, bez výjimek.
Prvé se pokoušel dát dohromady nějakou racionální argumentaci a způsob, jak ho zpacifikovat v přijatelné podobě, jelikož nechtěl jejich nového společníka Oscara vystavovat dalšímu příšernému stresu. To se mu ale zrovna dvakrát nedařilo, takže se rozhodl odhodit zábrany a prostě bojovat, protože nemohl dopustit, aby se Daemon dál po někom vozil.

"Tak hele, ty idiote,"* procedil mezi zuby hned poté, co Daemon velkohubě svedl svoji vlastní nesnesitelnost na démonické sklony. O tom ale Damian věděl svoje: značnou roli v tom hrála přehnaná ctižádostivost, touha po pozornosti a uznání. Ten parchant prostě a jednoduše žárlil, protože zachránili Oscara a věnovali se mu víc jak jemu. Copak ale byl zpropadené dítě? Muselo mu být bohové ví kolik, tak by měl konečně vyrůst a dospět, ne se chovat jako rozmazlený fracek.
"Je mi jedno, co si o mě myslíš a co se ti jiní hlavou, ale necháš si to pro sebe. Ani jeden z nás to poslouchat nebude, jasný? Ještě jedna blbá poznámka a přísahám při všech bozích, že budeš litovat toho dne, kdy ses na jednoho z nás jen křivě podíval. Oscar je tu s námi a bude tu s námi. Je to hodný hoch, kterého dopravíme pěkně zpět domů a ty nám s tím pomůžeš. Místo toho, abys vymýšlel hlouposti teď půjdeš a budeš dávat pozor na cestu. A jestli uslyším jediné slovo, co se netýká ničeho důležitého a bude znít zle, tak si mě nepřej. Měl bys Sharye být vděčný, ne jí rozčilovat."
Nejraději by mu jednu ubalil, ale už takhle mu bylo hrozně nepříjemné se hádat před tím chlapcem, takže si to odpustil... Pro zatím. Pokud by se Daemon minim dál chovat jako kolosální blbec, tak by nějaké té dobře mířené ráně do budoucna rozhodně neutekl, o tom žádná. Damian se ale rozhodl zkrátka soustředit na podstatnější věci, než byly lekce s tresty pro jednoho příšerného démona.
Daemon nakonec zmizel kamsi pryč pro jídlo a Damian si s hlubokým výdechem klekl k Oscarovi, věnujíc mu nepatrný, ale upřímný úsměv.
"Mám nápad, jak si zkrátit čekání na jídlo. Jsi pro, kamaráde?" Nadnesl co možná nejvlídnějším hlasem, než sebral z cesty drobnou větvičku a podal jí chlapci do ruky.
"Budu potřebovat tvojí pomoc, Oscare. Podrž mi prosím tu větvičku, ano? Ukážu ti kouzlo."
Kluk na něj poněkud poplašeně kulil oči, ale Damian se nenechal odradit - sice se nepovažoval za nejlepšího člověka, natož pak za nějakého znalce dětí, ale cítil potřebu nějak napravit tu spoušť, co Daemon natropil. Proto se také rozhodl zkusit Oscara přivést na jiné myšlenky, jelikož ho opravdu nedokázal trpět úzkostí a hrůzou z toho všeho, co se kolem dělo.
Zatímco tedy Oscar držel větévku, Damian ji objal dlaněmi a soustředil do ní svoji magii, která se pomalými, avšak pravidelnými pulzy vlila do suchého dřeva a přiměla ho obrazit zelenajícími lístky, jako kdyby bylo jaro. Tím ale nekončil - po chvíli se neobjevily jen lístky, ale také první pupeny, z níž se nakonec staly drobná narůžovělá kvítka.
"Co na to říkáš? Hezké, však?" Pousmál se na Oscara, který užasle hleděl na větvičku ve svojí ruce. Damian se tiše zasmál a jemně mu pocuchal vlasy, než obrátil svojí plnou pozornost k Sharye.
"Jestli bude dělat problémy, zpacifikujeme ho. Už si to znovu nedovolí, uvidíš. Nedopustím to." S těmi slovy jí upřel přímý pohled do očí, než se na ni nepatrně pousmál a krátce ji pohladil po paži ve snaze jí trochu uklidnit



* Správná verze: TaK hElE tY dEbÍlKu

Upřímně, čím déle běžel čas, vztek, který se v ní předtím nahromadil, se v Sharye postupně měnil spíše ve frustraci, v duševní kvílení, které ji deptalo až do jádra každé buňky v jejím těle. Byla na jednu stranu vážně ráda, že se Daemon po pár slovech vlastní obrany otočil na patě a zmizel v lese beze stopy, protože kdyby ho sledovala tak o vteřinu déle, asi by se po něm vrhla a pokusila se mu minimálně vyškrábat oči – nebo něco podobně laskavého a milého. Takhle jen chvíli nakvašeně zírala mezi stromy tančící v mírném vánku, než se s prudkým výdechem otočila zpátky na Damiana s Oscarem, kteří nevypadali ze situace o nic moc víc nadšeně než ona. Byla si docela jistá, že chlapce to vyděsilo – a spadl jí kámen ze srdce, když se toho ujal Damian. Ona sama by byla na utěšování vážně na dvě věci, nedokázala utěšit ani samu sebe, natož malé dítě, takže za tohle mu mohla být vážně vděčná.

Sledovala, jak se Damian chopil snahy zabavit Oscara, a chtě nechtě musela uznat, že pro magií ošizeného malého chlapce to byl vynikající únik od reality a od té šílené situace, co se kolem nich tak krásně rozvinula a zamotala. Sice by tedy byla asi podstatně radši, kdyby zrzek zaměřil svoje schopnosti na to, aby si zahojil nohu, nikoli na to, aby pobavil chlapce, neřekla na to ani popel – v hlavě nedokázala sesumírovat žádnou verzi, jak by to mohla říct, aby to neznělo naprosto toxicky a hnusně vůči jemu. To zase byl pravý opak toho, co by chtěla, takže tak. Rozhodla se to pojmout trochu mírnější formou a když se otočil zase od chlapce (který si s očima navrch hlavy prohlížel ten malý přírodní zázrak) k ní, jen pokývla na jeho slova ohledně démona. Neucukla, když na sobě cítila jeho dotek, což by za jiných okolností asi udělala, protože byla na podobné věci ve vypjatých chvílích docela háklivá, a jen mírně pokrčila rameny. „Doufám v to, upřímně. Už na něj vážně nemám nervy," připustila, než nad tím mírně zavrtěla hlavou a znovu k němu vzhlédla (trochu ji ten výškový rozdíl rozčiloval, ale byla za něj pořád nasupená méně než ve chvíli, kdy se hádala s Daemonem a ten rozdíl ji vytáčel k nepříčetnosti ještě víc). „Jak je na tom ta noha? Možná by bylo fajn soustředit tu sílu taky na to zranění," pousmála se opatrně. Nechtěla, aby to vyznělo nějak mizerně, myslela to dobře, ale upřímně... v tom, jak byla vytočená, to mohlo znít vskutku všelijak.

Musel se začínat ptát sám sebe, jak dlouho s nimi Daemon mohl vydržet, aniž by nedostal pořádnou ránu do zubů. Démon ne démon, byť se ve většině případů dál relativně tolerovat, jeho nesnesitelnost se začínala až příliš rychle a nebezpečně stupňovat. S každým dalším kousíčkem výšky na té pomyslné stupnici už mu vážně hrozilo, že Sharye prasknou nervy a nejen, že mu pěkně z plných plic dá najevo, že se chová jako sprosté hovado,* ale opravdu by nejspíš schytal i nějakou poměrně dobře mířenou ránu. Ta by mu sice neudělala ani škrábnutí, jelikož měl anomálně dobrou fyzickou regeneraci, ale jako gesto to byla naprosto jasná a logická volba. Nic totiž neříkalo "chováš se jako vůl" jako pořádný kopanec do rozkroku.** Nikoho by to překvapit nemohlo, kdyby se k něčemu podobnému dostali - modrooký démon si o to koledovat už po poměrně delší dobu, takže to nejspíš nebyla ani tak moc otázka jestli jako spíš kdy. A soudě dle výrazu na Sharyině tváři, atmosféře tak husté, že by se dala krájet a té rozbouřené auře... Zdálo se, že nějaký otevřenější konflikt nebo možný zásah karmy opravdu nebyli ani zdaleka tak daleko, aby pro ně nešlo snadno dosáhnout. Byť se do toho Damian sám nehnal, jelikož měl s bytostmi temnot svoje zkušenosti a snažil se držet si alespoň minimální odstup od něj i situace jako takové, zatažený do toho byl tak jako tak. A pokud by si Daemona nakonec nezpacofikovala Sharya, aby se jí alespoň trošku ulevilo, on by to za ní klidně přebral - jen tak trošku po svém. A nejspíš ne hned, jelikož představa ještě zděšenějšího Oscara ho značně rmoutila.

"To se ti nedivím. Myslím, že zatímco bude pryč, možná by se mohl zklidnit a trošku srovnat... Uvidíme, snad to už konečně pochopil. Pokud ne... Vysvětlím mu to znovu, jen víc polopaticky."
Nerad se snižoval k podobně agresivním řešením, ale v případě Daemona zkrátka neměl na výběr, jelikož na nic jiného nereagoval. Jediná možná alternativa bylo přímé vydírání nebo hra na city - a ani na jedno z těch dvou věcí prostě neměl. Byť byl celkem otrlý a žaludek měl jako z plechu, nedělala nu dobře už jen ta představa. Mimo toho bylo řešení s pomocí zrcadla podstatně efektivnější, což měl v jeho případě už dokonce i ozkoušené a potvrzené jako fakt. Díky tomu už se musel jen trošku psychicky obrnit, aby si případně mohl trošičku zašpinit ruce. To už dlouho neudělal, ale... Byla také jen otázka času, než se k tomu znovu sníží. Nemohl si hrát na světce a kráčet jen ve světle, takhle život ani jeho mysl nefungovaly.

"Jde to, hojí se. Asi to chvíli potrvá, ale je to rozhodně lepší než předtím. A já vím, co se tím snažíš říct... Máš pravdu, to uznávám. Jen mám předem větší starost o toho chlapce, má křehkou duši. A jak oba víme, ta se hojí podstatně hůř, než jakákoliv fyzická rána nebo šrám."
Poněkud potměšile se na ni pousmál, než se obrátil zpět k Oscarovi, co si zvídavě prohlížel okolí svýma rozvernýma očima. Byť na něm bylo stále cítit otřesení a rozruch s úzkostí, panika se zdála být pryč - nejspíš konečně začala ustupovat zpět do pozadí. To bylo dobře, nezasloužil si se stresovat, natož pak kvůli takovému parchantovi, jako byl Daemon.




* Všichni víme, co měl Damian na mysli... Daebil.
** Not gonna lie... Tohle by si daebílek asi docela zasloužil

Absolutně nechápal, co přesně je tolik popudilo. Však neudělal vůbec nic podivného, co by se nedalo očekávat. V démon, takže se dalo počítat s tím, že se bude jako démon i chovat... Tak v čem byl problém? Opravdu mínili bránit toho chlapce jako svého chráněnce? Nejraději by jim na plnou pusu prostě řekl, co přesně se s ním stejně mělo stát. Rüvik se svých darů nevzdával, stejně jako nenechával proklouznout kacíře, co mu narušovaly plány. Netoleroval neposlušnost, ani když se nejednalo o jeho věřící. Od čeho by mu jinak také bylo to drahocenné a peprné spojenectví s bohyní Crännäris? To dva byli jako dvě vrány, co si sedly. Daemon by poměrně s klidným svědomím dal jak pravačku, tak levačku za to, že už spolu něco snovali. To znamenalo, že byla jenom otázka času, než jim oblohu měl rozetnout náhlý blesk a snesla by se na ně bouře. Kdyby ho jen poslechli... Ale oni měli hlavu sami pro sebe, nedali na jeho rady. Mohl jsem v duchu doufat a modlit se k Trojce, aby Rüvikův hněv nepostihl i jeho, když v tom byl víceméně nevinně - docela se mu totiž líbila představa toho, že zatímco oni by si vyžírali svoji zaslouženou karmu, on by mohl stát kousek opodál s tiše se pochechtávat, protože on jim to přeci říkal.
Na něco takového ale bylo zatím bohužel příliš brzy, takže se místo toho potuloval napříč lesem a s pomocí svých nadpřirozených smyslů stopoval trasu poněkud poplašené laně. Ta ho možná ještě sice nestihla postřehnout, ale jistojistě už musela alespoň vycítit ten pach nebezpečí, co visel ve vzduchu a šířil se větrem. Byť ještě neměla ani škrábnutí, podvědomě už musela přeci jen tušit, že jí byl v patách predátor.
Obvykle by nejspíše běžel jako o život a dohnal by ji s využitím svojí nadpřirozené rychlosti, ale tentokrát se místo toho rozhodl jít cestou stínů, nenápadně se plížit a následně zaútočit pěkně ze zálohy, aby si do poslední vteřiny nemohla být pořádně jistá, odkud se vynoří a kdy jí zlomí krk.
Ještě než ale stihl opravdu vyrazit a vyřítit se nejen zpoza silného kmenu nějakého listnatého stromu obklopeného houštím, cosi ho srazilo na kolena. Jen co se jimi dotkl vlhké hlíny pokryté vesměs suchým listím, ozvalo se děsivé zapraskání kostí a on i navzdory svojí hrdosti a démonické otupělosti vydal hrdelný řev, co měl do lidského pekelně daleko. Zatímco držel ústa doširoka rozevřená a jeho hlasivky šířily ten bolestivý zvířecí ryk, co postupně přešel v chrčení, struktura jeho lebky se začala deformovat. Zuby se protáhly, čelist i lebka jako taková změnily tvar, jeho ruce a nohy se přeměnily v tlapy. Zatímco jeho potenciální kořist poplašeně zvedla hlavu a vydala se do zaječích, on sklapl naprázdno zuby a povytáhl trošku drápy, než vyskočil ven z křovin a dal se do vytrvalého běhu za laní.


Během necelých deseti minut se vracel zpět k Sharye a Damianovi, se slušným úlovkem v náručí. Ta podivná přeměna mu vězela v hlavě po prvních pár minut poté, co se vrátil zpět do lidské podoby, ale následně ustoupila stranou a stáhla se zpět do jeho podvědomí, kde se po celou dobu skrývala. V jeho očích to bylo jako kdyby se nic nestalo - byť prokousnuté hrdlo laně jasně hovořilo o něčem úplně jiném. K tomu se ale vracet nemínil, měl jiné starosti.
Těmi byl fakt, že se oba jeho společníci tvářili přinejmenším velice popuzeně. Kdyby měl odhadovat, nejspíš by plácl něco o uraženosti - ale jelikož přinášel nabídku smíru a chtěl tak trošku zakopat válečnou sekeru, protože ho děsila představa toho, že vy skončil úplně sám v lese jako takový nejmenovaný hoch (čímž nemyslel Oscara, ten na tom byl ještě až moc dobře dle jeho gusta) ...nebyla úplně nejlákavější. Možná byl démon, ale sám rozhodně být nechtěl. Potřeboval společnost, jinak by se unudil k smrti, pokud něco takového tedy existovalo.

"Nesu večeři. Děkovat mi nemusíte, vím moc dobře, že jsem naprosto úžasný a nepostrádatelný," zazubil se pobaveně, než shodil laň na zem a předstíraně si oprášil dlaně pro dramatický efekt.
"Co ale nesvedu, je vařit a pracovat, takže byste si to měli nějak rozdělit mezi sebou. Já už svojí část splnil, zbytek je na vás. Takže... Hodně štěstí a snad i následné dobré chutnání, drazí kuchaříci."

Chápala, z jaké strany Damian ten přístup ke chlapci aplikoval, samozřejmě. Dávalo smysl, že se raději chtěl zaměřit na křehkou, naivní a důvěřivou dětskou duši než na vlastní tělo, ale… přesto to taky nebylo úplně nejlepší řešení. Přeci jenom, nechtěla si moc domýšlet, co by mohlo být ve chvíli, kdy by se mu do rány, leč ošetřené, jak jen to šlo, dostala infekce nebo nějaký podobný sajrajt, takže… mluvilo z ní spíš to, že nechtěla, aby přišel o nohu. Nejenom, že tam už by nesahali léčitelské schopnosti ani jednoho z nich, ale netušila, kde by chtěli v takovém bohy zapomenutém pustém kraji hledat schopného léčitele. Me’Rin bylo maličké, pusté městečko, spíše osada než cokoli jiného, nespoléhala by se na to, že tam najdou nějakého ultimátního léčitelského mága.* Brala to z čistě praktického hlediska, protože pokud by se s tou ranou vážně něco ošklivě podělalo, mělo by to kolosální vliv na všechny… a tušila, že v jejich malé skupině byli někteří, kteří by ho v tu chvíli bez mrknutí oka nechali uprostřed lesa.
A když už u něj byla v myšlenkách, jako na povel se z kraje lesa kolem ozvalo zašumění a tiché kroky. Jako na zavolání, které rozhodně neučinila a ke kterému se zrovna nehrnula…
Když se Daemon vrátil, to první, co ji praštilo přes nos ještě před tím, než se vynořil s mrtvolou zvířete z lesa, byl ten smrad. Lechtalo ji to v nose a dávalo jí to nutkání kýchat. To naposledy cítila, když v ulicích Narrigenu zblízka potkala některou z toulavých koček, které se tam producírovaly skutečně často, a tulačka se rozhodla z ní udělat škrabadlo. Nesnášela kočky už kvůli jejich povaze (na rovinu, byla holt psí typ člověka, abychom si to ujasnili), ale díky tomu, že zjistila, že na ně má ještě k tomu všemu alergii, je měla ráda ještě o dost méně. Tím víc se naježila, když ten západ začal přicházet z kraje lesa kolem nich. Měla krátko k tomu, aby tím směrem vrhla jeden z nožíků, jenom se napjala a čekala, netušíc, kde se takhle uprostřed ničeho vzala kočka… ale zpoza stromů se nakonec vynořil jenom Daemon. Hlavou jí bleskla otázka, zda se jako cestou muckal s nějakými divokými kočkami, ale ptát se rozhodně nemínila. Jeho příchod ohodnotila hlasitým kýchnutím, které už prostě jen tak potlačit nedokázala, až jí rusé vlasy napadaly svorně do tváře.
Nasupeně si je odhodila zpátky, než se otočila zase na černovláska. „Prosím, řekni, že s sebou netáhneš kotě nebo něco. To rovnou můžu vyklidit pole.“ Ale potom uviděla, jak za sebou jako by se nechumelilo táhnul drobnou, evidentně ještě velice mladou laň, téměř mládě – s prokousnutým hrdlem. To bylo přesně to první, co ji udeřilo do očí jako ostrý záblesk světla. Na zvířeti nebylo jiné známky po násilí, jenom to jediné – prokousnuté hrdlo. Podezíravě těkala očima mezi Daemonem a tím zvířetem. Jak přesně…? I když měl démon nezřídka kdy vážně pitomé nápady, nedokázala si představit, co se mu muselo hnát hlavou, aby místo čehokoli jiného útočil na to zvíře zuby. A když si to spojila s tím pachem, který ji pořád nutil potlačovat kýchání, ježily se jí z toho vlasy snad po celé hlavě. Nechápala, kde se to bralo, ale bylo to příjemné asi tak jako kdyby dostala drátem do oka, takže si asi dovedete udělat svou představu.

*meanwhile Zyrin ve vesnici Me’Rin… well…

Pokoušel se udržet si za každou cenu naprosto klidnou a vyrovnanou tvář, neboť opravdu nechtěl vystavovat nebohého Oscara další vlně nechtěného stresu. Ten chlapec toho měl za sebou už takhle dost, nepotřeboval se trápit dalšími věcmi a událostmi, zvláště ne tím, co nikdo z nich nemohl v dané chvíli a situaci ovlivnit. Musel se proto udržovat v co možná nejvyrovnanějším rozpoložení a nedat na sobě znát ani bolest pramenící z jeho zranění, ani především svoje vlastní obavy, kterých začínal mít plnou hlavu, jelikož se obával možných a velice nešťastných scénářů, z níž se drtivá většina mohla velice snadno naplnit a stát realitou. Právě to ho tolik děsilo, jelikož měli se Sharyou společně před křídly nevinné a otřesené dítě, ale zároveň v patách ještě démona, což jim všem třem malovalo na záda hned dvojitý terč.
Jediným štěstím bylo, že městečko se nenacházelo až tak daleko s Daemon alespoň na chvíli zmizel, což jim dávalo příležitost si kolektivně oddychnout, protože za jeho přítomnosti atmosféra dosahovala natolik vysokou úroveň hustoty, že by se klidně mohli zaseknout na jednom místě a nebýt už schopní se pohnout byť jen o píď.
Musel ale Sharye vážně uznat, že by bylo záhodno něco udělat s tou ránou na noze, jelikož si nedokázal představit, že se bude pídit za nimi a po celou dobu riskovat, že ten pach bolesti a krve vyprovokuje Daemona, který se evidentně nacházel v opravdu podivném rozpoložení, jaké se jen těžce popisovalo. Podobně ho ještě neviděl, proto se snažil udržovat alespoň pomyslný odstup kvůli svému pozorování. Strávil s ním notnou řádku let, takže měl oproti Sharye určitou výhodu, byť nepochyboval o tom, že jim oběma nastavoval poněkud odlišnou verzi sebe samého, zatímco to nejpodstatnější si pokaždé nechával pěkně pro sebe, skryté uvnitř svého zapečeného nitra.

Po démonově navrátu ale nedošlo k žádné výrazné konfrontaci, jak Damian očekával - místo toho se jim dostalo předvedení jeho úlovku a zatímco se on pídil o tom, kdo se o ulovenou srnu postará, Damian pozvedl obě obočí, řádně si přihlížejíc jak černovlasého může, tak zvíře, co s sebou přinesl.
Sharya mezitím poznamenala cosi o kočkách a kýchla, což přimělo Damiana pozvednout obočí ještě o něco výš, protože se celá situace natolik zamotala, že už vážně netušil vůbec nic. Nic mu nedávalo smysl: absence jakékoliv rány po zbrani na těle srny, naopak nahrazená otisky zubů, které byly i na démona podezřele velké. Především ale neodpovídaly zubům, co před ním Daemon už tolikrát předvedl, jelikož ranky byly čisté a vypovídaly o rychlé akci, nikoliv intenzivním hryzání, jaké by zanechalo podstatně větší množství otisků. Na tom ale až tolik nezáleželo - přinesl jídlo, které se sice muselo ještě zpracovat a opéct, ale byl to slušný začátek. Kdyby jen nepřinesl ten kočičí pach, na něž si Sharya stěžovala. Co v tom lese probohy vyváděl?

"Já to udělám," odvětil nakonec, než pustil Oscara a vrhl krátký tázavý pohled po Sharye.
"Bohové. Vypadám snad na to, že zachraňuju zaběhlá koťata a strkám si je do kapes nebo tak něco? Ohradil se Daemon poněkud zmateně, než protočil oči a šťouchl páva do ramene, aby dokázal kdo z nich dvou byl ten silnější. Jakmile zelenooký zrzek zavrávoral a díky tomu, že musel rychle vyrovnat rovnováhu, aby nespadl, tiše sykl bolestí. Ta se mu rozšířila po celé délce nohy, což ho přimělo téměř neznatelně zaklel a odbelhal se kousek opodál, kde se opřel o zády o strom a přivřel oči, pokoušejíc se posbírat svojí magickou sílu a soustředit její veškerou koncentraci na proces hojení.
"Přesně to jsem si myslel. Přenech to radši odborníkovi, ta otázka byla čistě řečnická. Samozřejmě, že to udělám já. Ani jeden z vás by na to neměl žaludek... Bez urážky."
Nepatrně se poušklíbl a vytáhl si zpoza opasku nůž, než pokývl hlavou na Oscara a volnou rukou mu naznačil, aby se radši nedíval.

Uvažovala, na čem že vlastně vůbec s Daemonem je. Šlo o to – když vycházeli z Narrigenu, byla si docela jasně vědoma toho, že ho nesnáší, ale bude s ním muset přežít. Teď a tady ji nevázalo žádné muset, což by pro ni tedy kdykoli jindy byl povel, že v tuhle chvíli se může prostě otočit a odejít, ale… to taky neudělala, protože jí něco uvnitř zase říkalo, že to by nebylo zrovna řešení jejích problémů (navíc, pokud ji chtěl vážně štvát, šel by za ní jako démonický ocásek). Popravdě neměla nejmenší tušení, co by s ním sakra měla dělat, aby neměla sto chutí ho každou vteřinu zabít – a právě tohle omezení ji nechávalo panikařit nejvíc, poněvadž většinou svoje problémy řešila právě útěkem. Těžko říct, zda ji vážně takhle vytáčet chtěl nebo už to dělal automaticky (o tom, zda ho to bavilo, už naopak nepochybovala, když mu při každém pohybu svítily oči jako dítěti na vánoce (dětská očička / vánoční světýlka / PADÁ LEDNICE)), ale věděla, že dlouho už to bez toho, aby vážně nějak výrazněji vyjela, už opravdu nevydrží.
Sharya si ani pořádně neuvědomovala, že zatíná ruce pevně v pěst, dokud jí skrze prsty nezačala protékat horká, hutná tekutina. Krev z míst, kde se ostré drápky – její symbol a znak t’ealh – bořily hluboko do kůže a masa v dlaních, se valila ven a dráždila svým kovovým pachem v nose snad všechny přítomné (teda kromě malého lidského chlapce, který měl to štěstí, že si hrál opodál s tou větvičkou od Damiana a nevnímal, co se děje kolem něho, o nic pozorněji než roztěkaný kolouch). Když ruce zase povolila, skrze ruce se jí proháněla ostrá, tepavá bolest. Snažila se tím vším nasměřovat svůj vztek a myšlenky jinam, než tam, kde byly dosud. Před očima měla takřka výhradně rudo, když sledovala, jak se Daemon chová. Zda si uvědomovala, že krvácet hned vedle démona je mizerný nápad? Velice dobře, o to se nemusíte obávat. Ale když už, měla jistotu, že to na chvíli zamaskuje ten závan krve, který přišel od Damiana. Alespoň něco, čím se mohla slepě obhájit.

To, že se ohradil proti jejím koťátkům? To by pochopila velice snadno. Ale to, jak se opřel do Damiana, u něhož to schytala (samozřejmě) právě ta zraněná noha? V tu chvíli měla vyloženě sto chutí vytáhnout jeden z četných nožů u svého opasku a mrštit ho vpřed s neochvějnou jistotou, že ta čepel jistě najde svůj cíl. Představovala si, že mokrý zvuk toho, jak by se mu čepel zabodla do krku, ramene nebo jakékoli jiné části těla, by ji alespoň na tu kratičkou chvíli dokázal uklidnit z té téměř rudé nepříčetnosti, na jejíž okraji zase vyhnal. Nebyla trpělivá ani za běžných okolností, byla vždycky pravý opak, takže teď se to vystupňovalo do stádia, kdy byla ráda, že stojí na místě a z fleku neudělá něco právě stylu hodu s nožem. Tušila, že by jí to sice docela pomohlo v tu jednu konkrétní chvíli, ale v tu příští by jí zase odpomohlo to, že by přišla o hlavu. Chápeme se? Skvěle.
Nakonec to vzala za trochu jiný konec – prostě bez jediného zamrkání změnila podobu. Nechala klesnout svůj vak se zásobami na zem a poté už bylo docela přijatelné, aby ve zvířecí podobě unesla i váhu oblečení. Chtělo to trochu soustředění, ale asi je docela pochopitelné, že před malým chlapcem se moc nehrnula do proměny zpátky bez šatstva… a před démonem, který ji vytáčel doběla, už vůbec ne. Tak obratně, jak jenom s tou vahou mohla, se prostě vrhnula k nejbližšímu stromu a s trochou námahy se vyšplhala na jednu ze spodních větví, odhadem asi půl třetího metru nad zemí, kde se usadila a skepticky sjížděla očima po shromáždění dole. Nenechte se mýlit. Neměnila se snad proto, že by chtěla utéct tam nahoru (to by zvládla i jako člověk). Nejenom, že už ji začínala svědit kůže potřebou to udělat, ale taky tady byl ten fakt, že zvířecí podoba dokázala odplavit velké množství starostí a myšlenek, které ji navštěvovaly v podvědomí v lidské podobě. Zvířecí mozek nebyl navrhnutý k tomu, aby se zaobíral lidskými starostmi, zaměřoval se na přežití – takže teď zvířecí podstata úspěšně na krátký čas vytlačila tu lidskou. Nebylo to opatření na celé hodiny, odhadovala to jenom na několik jednotek, maximálně desítek minut, ale byla to varianta, jak neudělat žádnou zbrklou pitomost – když už nic jiného.

Atmosféra houstla s podobnou gradací jako chladnoucí krev. Damian cítil neochvějnou potřebu tomu parchantovi jednoduše vyškrábat oči a prostě mu je nacpat do chřtánu, aby konečně okusil svoji vlastní medicínu. Místo toho ale stál - částečně na jedné noze, aby ulevil té raněné - a probodával ho očima, jako kdyby doufal, že jeho pohled poslouží jako ještě ostřejší a přesnější nástroj, než všechny ty nože, co u sebe nosila Sharya. Jasně si uvědomoval, že i jí už musel Daemon solidně lézt krkem, což se nakonec i poměrně rychle potvrdilo, ale páv stále setrvával netečný. Jakási neviditelná síla ho držela zpátky, aby se neuvrhl do něčeho, co by mohlo mít nedozírné důsledky. Ať už to byla moc racionality, pud sebezáchovy nebo ten chlapec, co se držel v jejich blízkosti, svým způsobem to udělat nechtěl. Nebo spíš nemohl... Ale zároveň musel.
Pozoroval démona, jak si metodicky počíná se stahováním kůže ze svojí kořisti a tiše si u toho brouká jakousi melodii. Už jen ten tichý náznak Daemonova hlasu v těžko znatelném náznaku melodie mu drásal nervy se stejnou intenzitou, jako kdyby ho někdo bičoval. Ta ukrutná touha mu vyrazit pár zubů se díky tomu postupně měnila v neutišitelnou potřebu, v nepopiratelný pud. A přesně v ten moment uvnitř něj cosi sepnulo a on zachrčel jako bestie odhalující svoje tesáky, připravená je zabořit do něčího masa.

„Hm? Máš pro mě nějakou speciální radu nebo jenom naštvaně komentuješ moji bezchybnou práci? Oba víme moc dobře, že jsem z kůže stáhl mnohem víc věcí, než ty, Damiane.“ Zamumlal s náznakem pobavení Daemon, zatímco pokračoval ve svém počínání. Když však páv nic neodpověděl a jen přešlápl z jedné nohy na druhou, zvedl k němu zrak. To udělal přesně v moment, kdy Damian zaťal zuby a doslova se po něm vrhl, srážejíc ho k zemi pod sebou, než ho začal bít hlava nehlava.
Oba muži tak skončili v zápalu rvačky ve trávě, která se pod nimi rozložila téměř jako jemná deka. Deka, co se s každou další vteřinou čím dál více pomuchlávala pod vahou obou jejich těl i nejrůznějších úderů, zatímco se po sobě sápali a šli si vzájemně po krku.
I navzdory tomu bytostnému rozdílu mezi nimi byly obě síly překvapivě vyrovnané: Daemon byl ze začátku poměrně překvapený a nehledě na svoji význačnější sílu se téměř nekryl, díky čemuž poměrně rychle utržil několik nepěkných úderů, ale jakmile se konečně probral a vrátil svému sokovi ránu, s pávem to ani nehnulo. Nechal se absolutně strhnout toxickou kombinací adrenalinu v krvi a stoupající hladinou zběsilosti, jež ho doslova hnala kupředu jako kdyby snad úplně ztratil soudnost a veškerý rozum.
O několik minut a obratů později ze sebe Daemon rozzuřeného Damiana jednoduše odstrčil a zatímco oba leželi v trávě a upírali zraky ke korunám stromů nad lesní cestou a páv přerývavě oddychoval, rozhostilo se relativní ticho. Ani jeden z nich se v zápalu boje nevzpomněl na chlapce hrajícího si opodál, což v důsledku přimělo zrzka se s trhnutím zvednout a vrazit démonovi loktem do břicha, než se vyškrábal na nohy a po zjištění toho, že ho odlákalo kousek opodál něco v trávě a nejspíš nevnímal, odplivl trochu krve a přeměnil se, s menší námahou vzlétajíc na strom za Sharyou.
Po usazení se na tu samou větev k ní obrátil hlavu a sjel ji svýma ptačíma očima, pokoušejíc se odhadnout její vnitřní rozpoložení. Už předtím ve vzduchu visel pach krve - nejdříve zvířecí, ale poté i její, v důsledku doplněný o krev všech tří - a on jí skutečně toužil pomoci, ale nevěděl vůbec jak.
Jestli se mu nerozsvítí v hlavě, tak mu ji urazím. Pronesl k ní v duchu, využívajíc jejich vzájemné spojení díky sdílenému druhu. Byla to sice relativně hloupá vyhrůžka, ale v současné situaci toho byl velice dobře schopný. Moc dobře věděl, co démony mohlo zabít... A pokud by došlo na opravdový a absolutně beznadějně nenapravitelný zvrat, cítil potřebu jednat. Jednat a pomoct jak Sharye, tak Oscarovi.
Mám tu zůstat s tebou nebo jít za tím klukem? Pokud chceš být sama, pochopím to... Ale pokud ne... Stačí jen náznak. Jsme v tom společně, neopustím tě, Sharyo.
Připadal si částečně pateticky, že něco takového vůbec vypustil z pusy, ale nebylo to jenom o pocitu správnosti vzhledem k situaci. Skutečně ho k ní pojilo to zvláštní vlákno, záleželo mu na ní. A na formality už zvysoka kašlal, jednal čistě na základě svých instinktů - a ty hovořily naprosto jasně.

„Já vás slyším, abyste věděli,“ ozval se otráveně ze země Daemon, který si otřel zpoza spodního rtu pramen tmavé krve a protáhl čelist, věnujíc jim oběma poměrně nepříjemný, avšak ne vyloženě agresivní pohled.
Damian už se znovu napřímil a peří se mu nepatrně pozvedlo v náznak načechrání, jak mu tělem projela nová vlna adrenalinu v přípravě na další odvetné kolo, ale démon za nimi k jeho překvapení nevyrazil - místo toho jen sebral z trávy svůj nůž a odebral se pokračovat ve svojí práci s masem, téměř jako kdyby se nic nestalo.
„A pokud chcete moji hlavu... Fajn. Pojďte si pro ni, drahouškové. Uvidíme, jestli vyhraje velký zlý vlk nebo dvě malá zvířátka.“ S těmi slovy zvedl hlavu od rozdělaného řezání masa a upřel na ně svoje nepatrně světélkující oči, v níž se zrcadlila temná a zhrzená magie.

Upřímná radost se přes ni přelila v momentě, kdy se Oscar odpotácel o kousek dál. Byla si jistá, že chlapec poočku sledoval, co se děje, ale držel se dál. Chytrej kluk. To bylo dobře – protože když se do sebe v příští chvíli ti dva pustili, pochybovala, že by bylo bezpečné být zrovna v jejich blízkosti. Měla sto chutí se vrhnout za nimi, ale něco na ni ječelo, že to nemá dělat. Proto seděla pořád na svém místě a těch pár drastických chvil sledovala chumel, jako kdyby se ti dva rozhodli snad se znova spojit v jedinou osobu. Nakonec skončili rozděleni – a ji ani tak nepřekvapilo, když se Damian nakonec proměnil a vyletěl za ní tam nahoru. Oba dva tam teda celou dlouhou chvíli seděli vedle sebe a naštvaně probodávali očima Daemona, než se k ní páv otočil a promluvil k ní. Bylo fajn, že zatímco regenerace nebyla zrovna jeho kámoš, tohle mu došlo samo. Ten kluk je dost daleko. Zavrtěla se na svém místě, zatímco tahle celá mizerná situace na ni doléhala jako tlustá, dusivá peřina. O mě se bát nemusíš. Ty jsi v pohodě? Tohle byla asi první věta, co nezněla ostře.

Zarazila se nad tím, když se Daemon ozval… a šokovalo ji zjištění, že je slyší. Čekala, že démon pod nimi bude tušit, že asi spolu můžou nějakým způsobem komunikovat, ale nečekala, že je doopravdy uslyší, protože co si budeme. Tohle byla záležitost, kterou si Äyanaii bránila – zrzečka pochybovala, že by bohyně přírody jen tak dala průchod k tomuhle vláknu služebníkům boha temnoty a smrti, na tom prostě bylo špatně snad všechno, na co byste jenom mohli pomyslet, takže… vážně jí to smrdělo. To mám vážně radost, zavrčela tak, že ten kousavý tón musel být slyšet velice jasně i skrz ty myšlenky a to magické vlákno. Netušila, jak se na ně Daemon naboural, ale i hluchému a blbému jedinci by bylo velice dobře jasné, že to rozhodně nebylo něco, za co by byla dvakrát nadšená. Naopak – pokud měla doteď sto chutí vyškubnout Daemonovi páteř ústy, teď v ní ta touha ještě rostla.
Měla tedy plné právo na to říct něco podobně naštvaného. Ale to neudělala. Místo toho jen nasadila co nejvíc roztomilý výraz (jak jenom to u nasraného mývala jde) a když v duchu promluvila, od tónu jí odkapával med takovým stylem, že by tím vmžiku zaplnila celý sud. Netuším, jak to děláš, ale… tuším, že jsi nám zapomněl povědět o uznávání bohyně přírody. Jiným způsobem je tohle docela nereálné. Takže, jak to je? Docela si koledovala, aby si z její kožešiny udělal předložku, ale to ji vážně zajímalo nejméně, co mohlo. Hlas rozumu si dával dovolenou a zůstala jenom svatá kousavost. Uctívání koťátek? To by vysvětlovalo ten kočičí smrad. Nebo snad klanění se jelínkům? Tak to vyklop, co z toho? Špatný nápad? Zatraceně špatný nápad. Ale to ji nezajímalo. Kdyby mohla, snad by mu tu větev, na níž seděla, hodila i na hlavu, takže tohle… byla vlastně ještě maličkost. A nezarazil ji ani divoký, mrazivý lesk, co mu plál v očích. Sama v sobě měla zuřivosti a vzteku tolik, že mít jen o kousek rozumu méně, vážně by po něm teď z té větve skočila.

Ach, tak to se pleteš, pomyslel si v duchu. Tvář se mu přitom mírně zkřivila v kyselé grimase, neboť ho oba opravdu začínali vytáčet. Problém ale netkvěl v tom, že v něm vztek začínal bublat jako žhavá láva, ale v tom, že se cítil ukřivděný a opomíjený. Bohové, tolik žárlil. Cítil potřebu bojovat, sesadit toho otravného kohouta z jeho pomyslného trůnu a zlomit mu vaz, aby ho mohl nechat pohozeného kdesi v lese a kompletně zapomenout na jeho bídnou existenci. Proč si ho Sharya držela tak blízko? Preferovala ho před ním? Nebyl ani zdaleka tak charismatický nebo okouzlující, aby mu propadla. Ani neměl žádnou reálnou moc, jeho tělo bylo stejně křehké jako sklo, ani všechny ty vratké kosti nemohly Daemonovi zabránit, aby je ve zlosti nezpřelámal. Ve skutečnosti by je nejspíše rozdrtil na prach, ale na takové jednání postrádal nutnou trpělivost.
V důsledku na tom ale nesešlo. V jeho očích se ti dva zkrátka spikli proti němu a on se ocitl na okraji kruhu, kompletně vytlačený a upadající v prach. Jak se to mohlo stát? On přeci nebyl ani zdaleka nevýrazný a zapomenutelný! Nedával snad dostatečně najevo to, co vůči Sharye cítil? Nebo na tom prostě nesešlo?

„Opravdu netuším, Medvídku. Abych pravdu řekl, vysvětluju si to tím zpropadeným dotekem v lesích, ale kdo ví? Cesty bohů jsou nevyzpytatelné, ale stejně tak i cesty temna.“
Ta odpověď byla zhruba stejně nadšená a vlídná jako její reakce na zjištění, že je slyšel a rozuměl jim - to, co ale Sharya vypustila vzápětí... Ho absolutně dopálilo. Co si o sobě k čertu myslela?!
Okamžitě protáhl čelist a hrubě škubl rukou v níž třímal nůž, díky čemuž provedl zatraceně dlouhý a hluboký řez v těle srny.* Sotva ho zabodl do hlíny vedle sebe a zvedl se z podřepu, aby mohl upřít pohled na ty dva na stromě kousek opodál, oči mu doslova žhnuly bledě modrou září.
„Ne. Já jsem démon. A evidentně je na čase, abych ti připomněl co přesně to obnáší.“ Každé jeho slovo znělo částečně pokřiveně, jak mu hlas postupně přecházel v zlověstné vrčení. To nakonec zpečetilo hrozivé praskání kostí a táhlý zuřivý ryk deroucí se z jeho hrdla, zatímco se mu tvář postupně protahovala v panteří hlavu s otevřenou tlamou odhalující řadu pekelně ostrých zubů. Po kompletní přeměně nepříčetně mrskal ocasem z jedné strany na druhou, než se plíživými kroky přiblížil až ke stromu, kde oba seděli. Zrovna se chystal vyskočit na kmen a zručně se vyškrábat nahoru, když se páv po Sharyině boku krátce rozkřičel a s jediným rozpřáhnutím křídel za ním sletěl dolů, přistávajíc pařáty svých nohou přímo na Daemonově hlavě.
Panter sebou okamžitě trhl ve snaze Damiana shodit, ale ten se ho držel poměrně pevně, drásajíc ho do okolí očí. Křídly přitom vybíral rovnováhu, zatímco zuřivě útočil na démonovu hlavu ve snaze ho alespoň dočasně zneškodnit, aby svojí společnici pomohl.




* byla to srna, žejo?

Sharya upřímně čekala to, že se po ní vrhne, takže tohle nebylo to, co ji překvapilo. Zarazil ji tou náhlou proměnou, to ne že ne. Nikdy za svůj život neslyšela o tom, že by někdo kromě t’ealh dokázal přijmout podobu zvířete. Jistě, slyšela o rase z Vargenu, která dokázala přebírat podobu svého zvířecího společníka, ale Daemon byl se svým stylem života a rasou vážně daleko od toho, aby s sebou dvacet čtyři sedm tahal nějaké zvířátko – natož zatracenýho pantera. Něčeho takového by si ona i Damian museli dříve nebo později všimnout, takže tahle možnost byla vyloučená. Ale démon jí nedával moc prostoru k tomu, aby se nad tím zamyslela. Ta zavrčená výhrůžka byla to poslední, co by vás uklidnilo – sice už viděla Daemona ve vážně zlém stavu (vzpomínala si jak na to, jak zuřivě vypadal v kobkách pod A’Coimne, i to, jak po nich vyjel po svém výstupu z koupelny ve městě Parri), ale přeci jen ji to nenechalo zrovna chladnou. Zároveň už toho měla ale vážně dost. Prostě hodlala zůstat sedět, kde byla, a mínila ho nechat udělat, co se mu zamane. V boji ve svém zvířecím těle by sotva měla šanci proti panterovi, navíc – nechtěla mu dát to malé potěšení toho, že by se mu bránila a snažila se bojovat o život. O to přeci jenom většině predátorů šlo – a Daemon na tom na sto procent nebyl jinak. Pokud chtěl vidět její zoufalý strach o svůj život, odmítala mu to poskytnout.

To, co jí skutečně sebralo vítr z plachet, byl fakt toho, že se proti Daemonovi naproti vrhnul s pokřikem Damian. To bylo něco, co jí totálně sebralo veškeré plány a donutilo ji to probrat se z té strnulosti a začít něco dělat, zatímco se páv vrhnul dolů, přistál panterovi na hlavě a zabodnul mu pařáty do těsné blízkosti očí. Bylo otázkou momentu, kdy se Daemon vzpamatuje, z hlavy si ho serve a bude vážně zle, takže měla jenom několik vteřin na to, aby jakkoli jednala. Prostě v jednu chvíli seděla na větvi a v tu druhou se prostě vrhla k zemi, kde přistála jenom necelý metr od něj.
Netrvalo jí dlouho se přeměnit, tenhle akt měla léta nacvičený, takže se bez námahy přeměnila ještě kousíček nad zemí a přistála tak, jak se proměnila – a byla zatraceně vděčná za to, že se navzdory váze oblečení rozhodla proměnit i s ním. Neměla totiž tu nevýhodu toho, že by musela hledat svoje věci, ale sotva sjela rukou k pasu, našla tam to, co tam bylo pořád – hezká řada pořádně ostrých nožů. Netušila, zda bude muset některý z nich použít, a moc se jí do toho nechtělo. Byla jedna věc se za to čílit a vyhrožovat tím, ale ta druhá byla přejít od výhružek k činu. Takže zatím se musela spolehnout na svoje drápky, které se díky rukavicím složeným v jejím vaku blýskaly ve slunečním světle.

Rychle přejela situaci očima a než se stihla zarazit pudem sebezáchovy, hmátla mezi ně – v první chvíli ucítila jenom horko doprovázené tím, že cítila, jak jí ostré tesáky roztrhly kůži na hřbetě levé ruky, než popadla Damiana pod křídly a prostě škubla k sobě, takže během okamžiku držela páva v pevném sevření. Nezajímalo ji, že sebou pořád škubal, prostě ho sevřela co nejpevněji to šlo, než rychle udělala několik rychlých kroků nazad, než se Daemon stihnul vzpamatovat a vrhnout se jejich směrem. Spoléhala na to, že několik stop po Damianových pařátech, které mu na tváři zůstaly, by mu mohly na malou chvíli stačit k tomu, aby se trochu sbíral a hned po nich nevystartoval. Rychle se otočila a postavila Damiana na zem za sebe, než se otočila zpátky k Daemonovi a zavrčela na něj. Byla vytočená až do té míry, kdy nebyla schopná sesumírovat slova natolik, aby mohla mluvit, takže místo hlasu k němu vyslala slova v myšlenkách. A DOST, DO HAJZLU. Jí samé z toho rezonovala hlava, tak jen doufala v podobný efekt. Chceš mě zabít? Fajn. Pojď, zavrčela znovu v duchu, než rozpřáhla ruce ve vyzývavém gestu. Nehodlám to bránit. Ale hökke, netahej do toho Damiana. Znovu ji přepadla potřeba kýchání, když stála tak blízko k Daemonovi v kočičí podobě, ale udržela se bez toho. To by jí asi moc nepomohlo, nalejme si čistého vína…

Nehledě na předvídatelnost situace ho páv na hlavě přeci jenom částečně vykolejil, protože očekával poněkud odlišnou formu odporu. I proto se možná ze začátku téměř vůbec nebránil, jelikož se mu hlavou honilo nepřeberné množství myšlenek. Zaprvé to byla jeho druhá nečekaná přeměna, ale především na něj útočily útržky vzpomínek a sílící pocit nepatřičnosti, který ho vnitřně drásal na kusy. Hlava mu třeštila i bez páva, co by na ni měl útočit, ale Damianovo snažení rozhodně nepomáhalo.
Ještě než ale stihl pořádně zareagovat a srazit ho k zemi, aby mu konečně prokousl krk a vynesl ho kamsi do lesů v zubech, aby ho mohl sežrat jako správná šelma, zjevila se jako z čistého nebe Sharya a sebrala ho. Tehdy Daemon naprázdno chňapl velkou tlapou s vytasenými drápy, ale zasáhl jenom prázdný vzduch, jelikož se jí podařilo ucouvnout do bezpečné vzdálenosti... Relativně.

**Oba mi vážně začínáte lézt krkem,** odsekl jí nasupeně, zatímco je oba soustavně probodával těma dravýma kočičíma očima, co si nesly nepřirozeně modrou barvu. Kdyby mohl, jednoduše by se rozeběhl, srazil ji a oba je zabil, ale...
Zároveň nechtěl. Ne, nechtěl jí ublížit, když se nad tím zamýšlel. Pouze jí chtěl uštědřit lekci, nějak ze sebe dostat všechen ten vztek a frustraci. A to, že se po něm Damian ohnal a ona ho ještě popichovala, rozhodně nepomáhalo. Jenže ve hře bylo mnohem víc, než jeho raněné ego a pocuchané nervy. Jeho tělo i mysl procházely zvláštní změnou, nad níž neměl absolutně žádnou kontrolu. Matně mu to připomínalo ty podivné záchvěvy, kdy předtím Damian vyvěral na povrch a pomaličku si začínal uvědomovat, co byl doopravdy zač a že byl posedlý. Dělo se i jemu to samé? Bylo to vůbec možné?
**Pusť toho zkurvenýho ptáka. Jinak přísahám při Trojce, že jediný co po něm zbyde, bude hromádka zkrvavenýho peří.** Nepatrně pootevřel tlamu a vydal neurčité hrdelné zachrčení, zatímco jemně zatínal drápy do půdy pod svýma nohama. Byl připravený každou vteřinou vyrazit vpřed a zaútočit, dokonale o tom vypovídalo jeho postavení i ta vyhrůžka - zároveň ale měl pocit, že toho pantera kompletně neovládal, jako kdyby se ještě musel mimo rozbrojů s těmi dvěma bít dokonce i o nadvládu nad vlastním tělem.
**PUSŤ. HO. HNED.** Nehledě na to, že s ní komunikoval skrze psychické spojení, to zpodobnění jeho hlasu znělo úplně stejně zhruble a rozzuřeně, jako kdyby na ni promlouval skrze rty.
Chystal se vyrazit a prostě jí toho zpropadeného ptáka vyrvat z područí, jenže sotva udělal několik rázných kroků kupředu, zradily ho přední nohy a on se částečně sesunul na zem, vydávajíc žalostně táhlý řev. Tlapami se pokoušel dostat k vlastní hlavě, kňučel a svíjel se příšerných křečích, zatímco se přes něj přelívala úplně jiná přeměna, než jakou doposud pocítil. Ta agónie ho zároveň ale vnitřně probouzela, vyváděla ho z těch zatuchlých temnot zpět do skutečného světa.
Před očima mu proběhla část úplně odlišného života, života jaký doopravdy prožil, avšak zapomněl na něj. Všechno co předtím vybledlo najednou nabralo křiklavé barvy a on se nezmohl na nic jiného než na to, aby se plazil a svíjel po zemi, modlíc se aby to utrpení došlo ke konci.
Jeho přání se po několika mučivých minutách přeci jenom vyplnilo. Bolest i křeče ustaly a on setrval ležící na boku v pomuchlané trávě. Hrudník se mu zběsile zdvihal a klesal, jak se pokoušel popadnout dech a zklidnit svoje splašeně bijící srdce. Myšlenky měl stále příšerně rozházené a nedokázal se pořádně díky všemu tomu chaosu a zmatku soustředit, ale i přesto mu v hlavě vyvstalo jediné slovo. Jméno, které bylo navzdory všemu dokonale jasné a ostré, přicházejíc k němu jako vzdálená ozvěna rozpustilého dívčího hlasu...
**Poppy,** pronesl nakonec téměř bezhlasně, než protáhl čelist a poněkud vratce se postavil zpět na všechny čtyři, počínajíc zmateným přecházením v kruhu po okolí. Veškeré známky agrese se vytratily a on si ani neuvědomil, že ztratil svoji předchozí sílu... A s ní i onoho dobře známého černého pasažéra, s nímž sdílel drtivou většinu svého odžitého času.

Očekávala, že se jí Daemon každou chvíli prostě vrhne po krku jako by se nechumelilo. Pro něj beztak skutečně ne, neměl zapotřebí je asi nechávat naživu pro nějaký profit… Sharya si byla docela jistá, že to jediné, co mu dávala, byly pocuchané nervy. A i když měl chvíle, kdy se choval slušně a docela snesitelně, tohle bylo zjevně zameteno pod koberec a pro všechny jistoty zaveženo horou smrdutých kravinců (no, ano, na přirovnání, která by zněla mile, si hledejte někoho jiného, ona není vhodnou adeptkou). A to, s jakou nevraživostí a vražedností ji provrtával pohledem, zatímco se postavila mezi něj a Damiana, jí svědčilo o tom, že pravděpodobně ani on sám pořád netuší, proč je ona pořád naživu… a viděla mu jasně na očích, že tam je plamen, který mu říká, že by bylo fajn to změnit. To ji přimělo spustit znovu ruce k opasku, načež po krátkém záblesku pevně mezi prsty svírala dvojici dlouhých, blýskavých a především hodně ostrých nožů.
Mírně se rozkročila a protočila nohu kolem špičky, aby si ustálila svoji pozici. Nechci ti kazit radost, ale nikam nejdu. Holt ty krvavé hromádky asi budou dvě, odsekla mu popuzeně na to nařizování. Kdo byl, aby si myslel, že ho bude poslouchat na slovo poté, co to svůj celý život nedělala s nikým? Pokud se chtěl vrhnout vpřed a vzít ji s sebou, raději se bude bránit, než aby ho prostě nechala je oba rozcupovat bez odporu. Daemonovi to zjevně ještě pořádně nedošlo, ale Sharya nebyla zrovna člověk, co by vás poslechnul na slovo poté, co se na ni jenom trošku zamračíte. Jistě, měla chvíle, kdy vycházela vstříc, ale ten poslední, komu něco takového mínila dopřát, byl agresivní daebil, který se tady rozmachoval drápy, tesáky a temnou mocí. I kdyby proti němu neměl ani zlomek šance, stejně by prostě nešla a hlavu nesklonila. Nedržela se v životě zrovna hojného množství zásad, ale jedna jí jasně utkvěla v hlavě. Drž hlavu vzhůru – a z výšky sleduj svět pokleknout. I když v jejím případě nebyla výška zrovna něčím, čím by překypovala, zvednutá brada a neochvějný postoj dokázaly divy i proti protivníkovi o dvě hlavy větší. Nezbývalo jí než doufat, že to bude mít trochu vliv i tady. Těžko říct, zda to něco řeklo panterovi před ní, ale minimálně jí to dalo jistotu k tomu se trochu sklonit, ohnout se v kolenou, přiblížit se k zemi v podřepu a s noži pořád pevně v rukou napodobit to výhružné přikrčení, které tam na svém místě Daemon nacvičoval.

Téměř už čekala, kdy se vrhne vpřed, když ta jeho skálopevná póza byla náhle narušena. Na chvíli se jí zastavil dech i tep, když panter místo skoku vpřed sjel k zemi, mohutné tlapy přitisknuté k hlavě v tom gestu, které napovídalo, že v té velké kočce pořád je duše někoho, kdo není na sto procent zvíře. To dívku na moment vytrhlo z naprosté pevnosti, ale s myšlenkou, že to může být jen kamufláž útoku, zůstala, jak byla. S podezřívavostí přimhouřenýma očima pozorovala, jak mohutná černá kočka před ní klesla k zemi, kde se nepřestávala svíjet. Upřímně? Ráda by zasáhla, ale neměla jakékoli tušení, jak něco takového udělat. Mohla tam jenom stát a bdít nad ním, ale co se dělo? To bylo celé na něm. Sharya jenom cítila, jak se kolem nich zničehonic začalo ochlazovat, ačkoli si byla jistá, že ještě před chvílí bylo docela teplo na to, že bylo teprve počínající jaro. Vydechla a šokovaně sledovala, jak jí od úst vyšel obláček páry, mířící bez váhání k nebi. Ať už se dělo cokoli, každá buňka ji svrběla dojmem, že to bude ztraceně zlé. Nebo ještě horší.
A potom to přestalo. Panter se zničehonic prostě zvednul a ve zmatených vlnovkách začal přecházet sem ta tam. Sharya se zase napřímila, už o něco méně ostražitá, ale zároveň pořád s oběma noži v rukou. Sledovala, jak se panter promenádoval kolem, jak se pod krátkou černou srstí vlnily svaly a šlachy, jak se drápy zase poslušně schovaly do mohutných tlap. To bylo na jednu stranu dobré gesto, ale zároveň věděla dost dobře, že během jediného zlomku vteřiny mohou být zase zpátky – a nerada by to zjistila tím, že se jí ty pekelně ostré drápy zaseknou do hrdla. Její regenerace byla sice ztraceně dobrá, ale to neznamenalo, že jen tak mrknutím dokázala zahojit přeseknutou krkavici. To vážně už bylo daleko za hranicemi jejích schopností.
A poté jí v hlavě znovu zarezonoval Daemonův hlas. A to jediné jméno, které donutilo její pravé obočí povyjet vzhůru. „Daemone, co je sakra Poppy?“ Co to mělo znamenat? Netušila. Možná proto byla tak vykolejená, že tentokrát promluvila nahlas. Ustoupila o pár kroků, než mrskla očima po Damianovi, ale pochybovala, že by na tom páv byl o moc lépe než ona, upřímně. Ani jeden z nich z toho moc moudrý nebyl… a netušila, nakolik byl Daemon při vědomí k poskytnutí odpovědí.

Zatímco Sharya a Damian v šoku sledovali, jak se Dorian v panteří podobě motal kolem, a čekali na své odpovědi, nikdo z nich nepostřehl, jak se stín pod Dorianem na chvíli zachvěl a poté značně vybledl, jak z něj v tu chvíli vystoupil démon, jemuž dělal hostitele celé ty roky. Strávili společně docela podstatnou část věčnosti, co jen byla pravda. Démon se ho držel pevně, ale nakonec se nemohl vyrovnat tomu, jaké to bylo, když na jednoho přímo zavolala Äyanaii – jeden démon proti bohyni, to byl docela nefér souboj, takže nakonec moc na výběr neměl. Po dlouhých staletích se prostě odlepil od Doriana a začal si co nejrychleji hledat nového hostitele. Dříve, než ho oslnivé slunce uvrhne do zapomnění, do něhož se rozhodně ještě vydávat nemínil.
A potom ho uviděl. Nejdříve tedy spíš vycítil – tu jeho neposkvrněnou čistotu, která čpěla do okolí tak, že démon jenom stěží zabránil vlastní destrukci. Malého chlapce, který postával na okraji mýtiny, kde se strhnul ten frmol. Malého chlapce, který všechno viděl, ale na kterého pro ten moment všichni jednoduše zapomněli. Během jediného zlomku vteřiny, kdy chlapec nervózně přešlapoval na místě a sledoval dění na mýtině, se démon bez váhání vrhnul jeho směrem a vpil se do jeho stínu.

Nikdo si nevšimnul, jak sebou Oscar poplašeně škubnul, protože celá trojice opodál byla příliš zabraná do svých vlastních problémů. Přešli bez jakéhokoli povšimnutí to, jak na moment malé dítko zalapalo po dechu, jak přešlápnul a zamotal se jako v závrati… aby o vteřinu později znovu pevně stanul na zemi a když znovu přešlápnul, nebyla v tom nejistota, nýbrž dravost. Chlapcova duše se obalila nejtemnějším odstínem černé, jak démon velice snadno přebral vládu nad jeho tělem. Na nevinné dětské tváři se na moment rozlil krutý úšklebek a v očích se mu zablesklo, než znovu nechal dítě převzít kormidlo.
Ještě nebyl čas na to, aby si démon skutečně začal hrát. Potřeboval si vylízat pár ran a překonat šok ze změny hostitele. Tohle byla prvotřídní kamufláž. Oscar byl pořád tam – a koho by napadlo zkoumat, zda je jeho stín náhle temnější než kdy předtím? Jeho čas měl teprve přijít. A sliboval si od něj mnohem větší grácii a pompu, než od čehokoli dalšího za ta celá staletí…

Všechno se to seběhlo neskutečně rychle. Neměl čas nad čímkoliv řádně přemýšlet, proto jednal naprosto slepě na základě svých instinktů: věděl, že nemohl Daemonovi dovolit, aby Sharye ublížil. Jako páv se sice velké kočkovité šelmě vyrovnat ani zdaleka nemohl, ale to neznamenalo, že byl úplně neškodný a nemohl pomoct.
I proto sletěl dolů a aniž by byť jen na vteřinu zaváhal se do pantera pustil ve snaze pomoct v obraně svojí společnici, na níž mu nepochybně záleželo mnohem víc než na vlastním životě. Jeho sok byl evidentně tím výpadem překvapený, což mu dalo poměrně slušnou šanci převzít v situaci pomyslné otěže a stočit nebezpečí patřičným směrem - avšak jejich souboj ani zdaleka netrval tak dlouho, jak by si myslel. Netrvalo to totiž dlouho a skončil v Sharyině sevření a jediné na co se zmohl bylo natahovat krk dopředu a varovně rozevírat zobák, zatímco komicky kmital nožkami ve vzduchu.

Pusť mě, ohradil se zoufale na zrzečku v jejíž sevření se nacházel. Fakt, že mu přispěchala na pomoc se stejnou rychlostí a snad ještě větším odhodláním než on předtím jí, pro něj sice znamenal opravdu hodně, ale nemohl riskovat to, že se Sharya ocitne znovu v hledáčku toho rozzuřeného stvoření stojící před nimi.
Potřebuje si vybít ten vztek, nemůžu ho nechat, abys za to zaplatila ty. Oba víme, že ve skutečnosti ta zuřivost pramení odjinud.

To ale ani jeden z nich netušil, co bude následovat. Jakmile se obrovská černá kočka před nimi začala svíjet v bolestech a viditelných křečích, Damian se velice rychle zklidnil. Po celou dobu z něj nespouštěl oči, neboť měl takový zvláštní pocit, že zhruba tušil, co se s ním vlastně dělo - a v důsledku se nepletl.
Na co se v tu chvíli dívali, nebyl zásah náhody. Daemon se stahoval zpět do sebe a na povrch pronikalo jeho opravdové já, jeho skutečná identita. Nepochybně šlo o t'ealh soudě dle té zvířecí podoby, ale zdálo se, že si to z nich tří prozatím uvědomoval pouze Damian, protože si tím už v ne tak dávné minulosti sám prošel.

Přeměnil se zpět, pronesl nakonec poněkud apaticky, než zvedl hlavu k Sharye a pohlédl jí do očí. Pusť mě, prosím. Už nám nic nehrozí, je jenom zmatený. Ten chaos bude ještě nějakou dobu trvat, ale jsem si vážně naprosto stoprocentně jistý, že už se proti nám nepožene. Ne, když toho má teď tolik na zpracování.
Pomalu obrátil hlavu směrem k panterovi, který stále ťapkal kolem a pokoušel se urovnat si chaoticky rozprchnuté myšlenky, zatímco v hlavě mumlal stále to samé jméno a působil celkově nejen zmateně, ale především neskutečně zraněně.
Kdo je Poppy? Zeptal se úplně stejně jako předtím Sharya. Panter k nim zvedl hlavu a v očích, které měly najednou o poznání přirozenější odstín studeně modré, se leskla neuvěřitelná masa bolesti.
Moje sestra. Je to moje sestra. Panter sklonil hlavu k zemi, jako kdyby si chtěl prohlédnout svoje vlastní tlapy, než instinktivně vytasil drápy a přejel jimi po půdě, zanechávajíc stopy. A je to Doriane. Konečně znám svoje vlastní jméno, ne jen zástěrku... Ačkoliv nechápu, proč k tomu došlo až teď. Proč ne při našem rozdělení? Nic nedává smysl...

I přes pávův zjevný nesouhlas ho jen tak na zem nepustila, takže v jednu komickou chvíli tam stála s pávem v náručí, zatímco on pokračoval v tom, že pařáty útočil na vzduch. A i když se dovolával toho, aby ho zas pustila, sevřela ho v tu chvíli ještě pevněji. „Nejdřív se koukej uklidnit, pak tě pustím,“ ohradila se a jen doufala, že za to neschytá klovanec do ruky nebo něco podobného, protože těžko říct, co se v tu chvíli asi Damianovi honilo hlavou. Nechtěla to zjistit tím, že přijde o prsty, ale na druhou stranu nechtěla ani to, aby se znovu vrhnul vpřed přímo do panteřích čelistí. To by radši riskovala těch několik ranek od zobáku – už takhle ji hřbet ruky pořád pálil od toho, jak ho potrhaly ostré tesáky, zároveň ale cítila, jak se ve spolupráci adrenalinu s regenerační schopností zase to zranění začíná velice rychle obnovovat, což byla rozhodně jen dobře. Nepotřebovala tady křepčit s tím, že bude mít zraněnou ruku, netušila, kdy by potřebovala plnou sílu k tomu, aby sebe nebo Damiana v případě potřeby alespoň jakž takž ubránila. Protože i když panter před nimi přestal dávat najevo znaky agresivity, pořád v ní blikal červený majáček a hlasitě pištěl poplašný alarm.

Začalo jí to zapalovat zjevně až poté, co to došlo Damianovi, protože to nebylo něco, na co by byla zrovna připravená, ale jak sklouzla očima z páva ve svém náručí k panterovi před nimi, začalo jí to docházet, protože konec konců – v téhle situaci už jednou byla. Akorát tehdy (ačkoli to bylo jen pár týdnů dozadu, což bylo docela děsivé uvědomění) to bylo v trochu jiném sestavení. Myslela si, že tyhle záležitosti proměn do původní osobnosti už byly pryč – ale zdálo se, že víc už se mýlit skutečně nemohla. Netušila, kde přesně se to vzalo, ale na druhou stranu to asi dávalo smysl, ne? Musel se odněkud vzít, z někoho se zrodit. Pořád to nevysvětlovalo, kam teda zmizel démon z něj, ale to byla věc, kterou můžou řešit později. Teď byla příliš zaneprázdněná tím, že si zvědavě prohlížela, jak panter pořád přechází sem ta tam. Nemohla si pomoct, ale když se na ně otočil a ona měla tak tu kratičkou šanci nahlédnout mu do očí, skoro s sebou poplašeně škubla. Jeden by vážně těžko uvěřil, že jde o jednu a tu samou bytost jako byla ta, co jim šla tak před minutou ještě po krku.

Dorian. To jméno jí znělo v hlavě s neobvyklostí, ale zároveň nebylo zase tak neuvěřitelné si ho přiřadit. V duchu se ušklíbla nad tím začarovaným kruhem jmen na D, ale to byl jenom chvilkový výpadek jejího potřeštěného mozku. Opatrně tedy položila Damiana na zem, brala přitom ohled na to, že měl pořád tu zraněnou nohu, a potom schovala nože zpátky do pouzder. Trochu se zdráhala, ale přesto neviděla náznak toho, že je bude potřebovat. Pokud bude, budou zase během vteřiny venku. Jeho hlas jí pořád rezonoval v hlavě. Netušila, že měl sestru, natož pak aby vůbec tušila, co je sakra zač. Jak moc ironické, že z jednoho démona, co se jí v Narrigenu poškleboval za její druh, se nakonec vyklubali rovnou dva další t’ealh? Bohyně osudu měla vážně zajímavý smysl pro humor, zdá se.
„Jinak… můžete se vy dva proměnit? Hádám, že to bude vypadat trochu míň zvláštně.“ Hodila pohledem ke chlapci, který stál opodál. Hrál si s něčím na kraji lesa, ale bylo jasné, že to nevydrží navždy. Už tak z toho musel být docela paf… „A na jakoukoli konverzaci to bude asi… snazší. Používat tohle spojení svým způsobem taky bere sílu. Málo, ale bere.“

Nezmohl se na nic jiného než na naprosto poraženecké povzdychnutí, jelikož se vůči Sharyiným slovům nedalo vůbec nic namítat. Problém byl v tom, že si nebyl ani trošku jistý, jak moc dobrý nápad ta přeměna byla - netušil, co ho čekalo, jakmile by stanul zpět v lidské podobě. Unese ho jeho vlastní tělo? Bylo to přeci jenom tak strašně dlouho, co byl skutečně sám sebou... A nepopiratelně se cítil jistější a silnější ve svojí zvířecí podobě, jelikož byl panter v něm o poznání pevnější... A nestahovaly ho ke dnu nechtěné myšlenky a pocity, alespoň ne v takové míře jako v opačném případě.
I přesto ale musel souhlasit, protože by ho to tak jako tak dříve nebo později čekalo - a nemělo úplně smysl to záměrně oddalovat, protože by to v důsledku mohlo být jenom horší. Přesně toho se také tolik obával, ale k jeho smůle a frustraci existoval pouze jeden způsob, jak to zjistit: a tím byla právě zmiňovaná přeměna.
Pozoroval páva stojícího vedle Sharyi, jak se bez mrknutí oka přeměnil a líně si oblékl košili, než se zády opřel o kmen stromu a sjel očima na zrzečku po svém boku. Sám Dorian nakonec udělal totéž, ale trvalo mu to o poznání déle. Přeměnu vyvolával několik minut - a byť byla překvapivě oproti té předchozí bezbolestná, cítil se zatraceně divně.

„Být tebou, tak se posadím a vydýchám to. Po takové době to musí být docela šok, takže i když se mi to neříká snadno... Chvíli to potrvá, než se s tím popasuješ.“ Odvětil Damian věcně, avšak poměrně klidným hlasem. Evidentně se nesnažil rýpat ani provokovat, čehož si Dorian vážil, ačkoliv si matně uvědomoval, že to nebyla úplně stoprocentně jeho vina, že jménem démona dělal všechny ty věci. Jistě, do značné míry za to mohl on, to ano... Ale ne úplně. Nebyl to jeden a ten samý člověk, ačkoliv nepochybně šlo o magickou korupci.
„Já vím,“ pokývl hlavou poněkud apaticky, než se přeci jenom líně posadil do trávy a upřel svoje oči na Sharyiu.
„Promiň za ten výlev. Ta magie příšerně zostřuje některé věci a těžko se dá ovládat. Ačkoliv... No, pochopím, pokud budeš naštvaná. Samozřejmě právem, ale přišlo mi fér uvést věci na pravou míru. Když už to je teď takhle... Alespoň v něčem by mohlo být jasno. Neplánuju vás zabít nebo tak něco.“

Tiše pozorovala, jak se ti dva pomalu uchýlili k proměně. Na jednu stranu to bylo uklidňující, protože i když to všechno brala jako přirozenost, pořád bylo něco zvláštního na tom, když měla k jinému t’ealh mluvit jako k zvířeti, zatímco se sama pohybovala po dvou. V mezičase znovu stočila na chvíli pozornost k Oscarovi na kraji louky. Zdálo se, že klučina si byl vědom, že se má držet opodál, takže malá krize toho byla zažehnána. Nepotřebovala tomu malému rozházet všechny životní hodnoty ještě víc. Už takhle musel být docela na větvi z toho, co se stalo, zvlášť v takovém krátkém časovém úseku. Nechtěla by být v jeho kůži, na druhou stranu ale trochu spoléhala na to, jak snadno dokážou děti změnit realitu tak, aby pro ně byla snáz uchopitelná a zpracovatelná. Věděla, že se z toho dostane, ale to neměnilo nic na tom, že teď ais jeho šok nebyl zrovna kapesního vydání.
Nakonec se s povzdechem svezla do trávy po vzoru tmavovláska a frustrovaně si prohrábla kudrnatou hřívu, která se jí neposlušně tlačila do tváře. V tu chvíli jenom na malý moment potřebovala sedět v naprosté tichosti a prostě jenom dýchat, než se dokáže donutit k tomu, aby její mysl byla schopná přijímat nové informace bez problémů. Teď měla totiž ten dojem, že ze všeho by se jí mozek rozskočil na dvě části. Proto chvíli prostě jenom mlčela a vzhlížela k zataženým nebesům nahoře, které se začínaly vykreslovat nachovou červení blížícího se západu slunce. Den končil, a i když byla vzhůru jenom pár hodin, sotva jeho polovinu, společně s tmou se i přes ni přelévala únava. Tušila, že na spánek to nebude, ale byl to příznivý krok vpřed.

„To je sice fajn vědět,“ neodpustila si dodat k oznámení, že je nezabije, „ale to si dokážu vydedukovat i sama. Mnohem užitečnější by mi přišla informace o tom, co se to tu právě sakra stalo, protože i když pravděpodobně vím, zní to šíleně i v mojí hlavě, natož kdybych to řekla nahlas, takže… tak.“ Netušila, jak s tímhle vším okolo jen tak naložit. Byla zvyklá na to, že se kolem ní běžně děly dost prapodivné věci, ale pochopte, že i na její vnímání divností bylo docela dost to, co se tady dělo. Už tak tak si udržela klid, když se ti dva rozsekli po opuštění A’Coimne. To ještě brala docela v klidu. Ale teď, když věci nabíraly nový (ačkoli zároveň pořád tak děsivě podobný tomu poprvé) spád, už začínala být docela rozhozená. Nebyla daleko od toho, aby se znovu proměnila, vylezla si zpátky na svoji větev a prostě tam zůstala třeba celý následující rok. To jediné, co ji pořád drželo při smyslech, bylo jakési vlákno racionálního uvažování, kterého se křečovitě držela její mysl, ale i to už viselo jenom na velice tenké nitičce, která se hrozila každou chvíli přetrhnout. (A věřte jí, že i ta Lennyho nitička plná zázraků byla proti téhle nic.)
A hlavně… byla tu ještě jedna věc, kteár jí vrtala hlavou, protože to byla věc docela nepříjemná, pokud ohledně ní měla tápat v temnotě. „A… pokud teda okolnosti nabraly tenhle směr… je to sice super a tak, ale: co je tím pádem s Daemonem? Démon se jen tak do vzduchu nevypaří, ne?“ Nebyla v tomhle zrovna zběhlý znalec, ale na druhou stranu byl fakt v tom, že věděla, že takhle věci prostě nefungují. Nic se jen tak nemohlo vypařit bez toho, aby to mělo nějaké následky. Tak příroda nefungovala, stavělo se to snad proti každému zákonu, na který jenom dokázala pomyslet. A to vědomí, že se démon jen tak motá lesem bez toho, aby ho kdokoli mohl alespoň trochu korigovat… no, nelžeme si, to ji děsilo na úplně nové úrovni. Jediné, co ji jakž takž uklidňovalo, byl fakt, že takhle na severu bylo jenom velice málo lidí, takže tím menší šance na to, že by se někomu něco vážného stalo. Ale stejně… prostě jí na tom něco vážně nesedělo.

Jak se potom všem ještě stále mohla upínat k podobným otázkám? Copak ještě nepochopila, že se věci mnohdy děly znenadání a vysvětlit je dokázal jen naprosto zdrcený šílenec? Přesně tak svět fungoval. Po zemi kráčeli šílení lidé, ovládaní ještě šílenějšími bohy. Cesty osudu se nedaly logicky vysvětlit, protože nikdo neměl tu možnost nahlédnout bohyni Auroře do mysli. Nikdo ze smrtelníků nedosáhl natolik vysoko, aby mu bylo poodhaleno vysvětlení za vším děním kolem něj. Nebylo zkrátka dopřáno, aby věděli. Nesměli vědět. A dost možná to tak bylo v důsledku i lepší, protože vědění bylo jednou z úplně nejnebezpečnějších a nejsmrtelnějších pokušení a zároveň i jedů, s nimiž se mohl kdekdo setkat.
Přesně tak to vnímal i Dorian. Uvědomoval si, že došlo k velkému zásahu nějaké vyšší síly a ano, pochopitelně také toužil znát pohnutky za tím děním, ale... Koho se asi tak měl ptát? Dovolávat se na bohy? Křičet jejich jména, zarputile opakovat modlitby a doufat ve vyslyšení? Kam by to vedlo? Bohové se nezajímali o podobné věci, jenom zasahovali. Jedním nebo druhým způsobem. A pokud došlo k dalšímu rozštěpení toho démona, co je tři původně spojoval... Nejspíš to byl jenom důsledek rozpadu, který započal ještě před tím, než došlo k prvnímu rozdělení. Ani démoni nebyli věční. Čas pro jejich druh byl sice výrazně pomíjivější, než pro zbytek smrtelníků, ale přesto setrvával naprosto neúprosným. Každý měl vyměřenou svoji dobu. Dost možná zkrátka nastala doba i pro toho temného pasažéra, s nímž měli provázaný osud jak Dorian, tak Damian... A v důsledku i Sharya.

„Ptáš se na špatné otázky, Sharyo,“ zavrtěl hlavou Dorian, nakrčíc ramena. Nevěděl, jak jí na něco podobného odpovědět. Co se stalo? Proč se to stalo? Nikdo z nich to nevěděl, nemohli to vědět. Podstatnější otázkou bylo to, co mělo následovat.
Damian ztratil všechno a všechny, bylo pro něj příliš pozdě pokoušet se zachránit kohokoliv a cokoliv. Zato on... Poppy nezemřela, tím si byl jistý. Když ji naposledy viděl, stála v náručí té čarodějnice a rty měla zbrocené její krví, zatímco jí ve vlasech uvadaly poslední vlčí máky, co jí stihl před jejich rozdělením donést.
Ta žena by ji nenechala odejít za předěl, záleželo jí na ní. On sice nevěděl s jistotou kolik let doopravdy uplynulo, protože počátek měl stále příšerně zamlžený, ale vsadil by obě ruce do ohně za to, že musela stále být někde poblíž místa, kde se naposledy viděli. Ravenna tam jistojistě žila, protože okolí bylo silně poznamenané magií, která pro ni byla charakteristická. Ale jak by ji dokázal po těch letech najít? Měl se spoléhat na svůj instinkt nebo by bylo moudřejší se vzdát? Byl tak zmatený.
„Ano i ne. Démoni umírají stejně jako lidé, když přijde jejich čas. Představ si to jako svíčku: když dohoří knot a zmizí všechen vosk, prostě vyhasnou. Vzhledem k tomu, že už přišel o dva hostitele, nejspíš došel na konec svojí cesty a Rüvik si ho vzal zpátky k sobě do pekel. Kdo ví. Magie je v podobných ohledech jednoduše absolutně nevyzpytatelná. Existuje i možnost, že nezmizel, ale prostě přestal existovat.“
Anebo zůstal stále uvnitř, takže byl Dorian i navzdory tomu euforickému pocitu svobody stále uvězněný... Nemohl si totiž být jistý, co byli jeho vlastní démoni a co démonický společník skrytý v nitru jeho hlavy, pasoucí se na jeho duši.