Jezero Järisö

Jakožto jedna z dominant severního cípu Nescory, jezero Järisö se nachází jenom pár kilometrů západně od zlověstného Černého lesa, což způsobilo, že se mezi lidmi šeptá o tom, že je plné nestvůr a zvrácených temných bytostí, které z hvozd přišly... a je dosti možné, že by ten, kdo by toto tvrdil, nebyl daleko od pravdy, protože přeci jenom, umístění jezera je velice pochybné. Z jeho jižních břehů lze na obzoru spatřit rýsující se obrys osamělého, ačkoli poslední dobou značně ožívajícího panství, zatímco severně od něj se nachází Nissea, nejsevernější nescorské statutární město, jehož obyvatelé mají v místním jezeře zdroj veškeré své pitné vody.
Samotné jezero je při březích mělké, avšak uprostřed je tak hluboké, že se zatím nikomu z lidí nepodařilo zjistit, jak moc to vlastně je – a pokud je to snad známo jiným rasám, možná vodním vílám nebo národu yialadri, střeží si to jako své osobní tajemství. Právě v těchto hlubinách můžou číhat již zmíněná monstra, která to z temného Černého lesa táhlo k vodnímu zdroji. Järisö je napájeno několika nevýznamnými prameny, z nichž nejznámější bude jistě pravé vykroucené rameno řeky Vilgai, zatímco ze severu si z něj vodu bere řeka Harväg, která jeho vodu odvádí do Viridského oceánu skrze Zamrzlou zátoku.

Sharya se pěknou dobu koupala ve vlastních snech – k její nelibosti, valnou většinu z nich představovaly protivné noční můry, proti kterým už ani nezvládala bojovat, kolik jich bylo. Motivy se opakovaly, šlo zkrátka o to samé pořád dokola: studené dláždění za studené, vlhké noci v Narrigenu; pach alkoholu a barevné, rádoby veselé cirkusácké rekvizity poseté po okolí; žena se šíleným leskem v očích a krví na rtech roztažených v širokém úsměvu; bílý přízrak dívky s ní spřízněné krví, která před ní vytrvale utíkala. Ať se snažila dělat cokoli, vždycky to bylo jenom tohle, netvárné a neoriginální, ale o to víc bolestivé. Někdy měla tendence věřit tomu, že čím víc se člověku omílá jedna záležitost o hlavu, tím víc jednomu to je – ale to v jejím případě zjevně zkrátka nefungovalo. Nestačilo, že celkově měla pochybnou funkci snad ve všem, zjevně ještě i tohle se do toho muselo dotíravě vložit. Prostě nemohla být alespoň v jedné záležitosti funkční, byla prostě porouchaná, co to jenom šlo. Otravovalo ji to – nakonec ji to donutilo si z rezignace nad tím vším jenom dřepnout na zem, zacpat si uši před výjevy a představeními před sebou. Soustředila se na to, aby se donutila k probuzení – a po chvíli intenzivní snahy o skutečně vyšlo, k jejímu překvapení. Nenazvala by ho příjemným, příjemné v tuhle chvíli nebylo absolutně nic, ale… chápeme se, že ano?

Procitla náhle, stejně plynule, jako když proklouzla ze své lidské podoby do zvířecí – což, jak zjistila, byla pravda, protože se její tělo prostě svévolně rozhodlo vzít na sebe druhou podobu. Neudivovalo ji to zase tolik, protože už se dlouho ani na moment neproměnila, takže už se zvířátko zaslouženě hlásilo o pozornost, kterou mu s patřičnou láskou a úctou také hned dopřála. Uvelebila se pohodlně na kupičce oblečení, která zůstala po její náhlé proměně, a začala se zvědavě rozhlížet po okolí. Nacházela se na břehu jezera, které se mdle třpytilo ve zrovna vycházejícím slunci, a nikde kolem nebyla jediná známka po civilizaci. Netušila, kde přesně jsou, marně v paměti lovila výjev mapy Nescory. Došlo jí to záhy, skoro náhodou, když se otočila a na obzoru spatřila obrysy vrcholků stromů Černého lesa. Tohle muselo být jezero Järisö, jeden z klenotů severu, k němuž předpokládala, že se nikdy nedostane – ale navzdory všemu byla tady. Seděla na hromádce oblečení, před ní se ve své kráse lesklo jezero, všude kolem panovalo hrobové ticho. Nerozhlížela se po své společnosti, protože ji jezero volalo až s fanatickým úžasem, který v ní vzbuzovalo.
Opatrně se bez váhání zvedla a rozeběhla se směrem ke břehu. Nožky jí v trávě nevydávaly žádný zvuk, což bylo pozitivum, a ozvala se teprve tehdy, když tiše, radostně zapištěla, když se dotkla první packou chladné hladiny. Byla asi trochu masochista nebo něco takového, ale nadchla ji myšlenka koupele v chladné vodě. I když si užívala teplou vodu koupele v Parri, zbožňovala vodní plochy obecně – a musela toho trochu využít, když už měla lepší tepelnou toleranci než zbytek ras, no ne? Takže po chvíli hledání toho nejlepšího bodu, kde mohlo malé mývalí tělíčko sestoupit dolů, se rozpustilými skoky vydala podél mírně se svažujícího šelfu. Trvalo jí několik dlouhých minut, než se v té vodě naběhala a místy naplavala do sytosti – v jejím světě to ale uteklo jako mávnutím kouzelného proutku. O opaku ji přesvědčil teprve to, že slunce bylo náhle podstatně výš než v momentě, kdy se sem vydala.

Byl čas vrátit se ke břehu – vyskočila nahoru, oklepala se a jala se vydat zpátky, kde nechala oblečení… a taky docela pravděpodobně i Damiana s Daemonem. Předtím se po nich nerozhlížela, což byla chyba, díky níž teď nevěděla, kde ti dva vlastně byli, ale tiše doufala, že velice blízko její hromádky oblečení. Nemyslela si, že by ji tu snad nechali jenom tak ležet na břehu jezera samotnou – k Damianovi to nešlo povahově (alespoň z té povahy, co zatím poznala, protože tušila, že tam je ještě mnoho toho, co jí zůstávalo skryté, protože prostě nebylo jemu pohodlné to ukazovat), Daemon by si zase nenechal ujít příležitost ji i nadále trollit. Pochybovala, že se po tom polibku v Černém lese chytli za ruce a spolu odskákali do západu slunce… spíš věděla, že bude ráda, když je najde oba naživu a s co možná nejmenším počtem šrámů způsobených si navzájem.

Setkání s tak bohatým a vlivným člověkem, bylo... Přinejmenším divné. Zdálo se, že toho oba měli plné zuby už po velice krátké chvíli, jež s oním šlechticem strávili. Byl neskonale vděčný za to, že se jim podařilo přemoct onoho zlého a odporného člověka - a přivedli zpět jeho milovanou dcerušku.
Sám Damian z toho zážitku byl poměrně rozpolcený. Jednalo se o jeho první setkání s vyšší společností od doby, kdy se změnil. Popsat onu situaci jako hořko-sladkou by nejspíše poměrně sedělo, ale v jeho mysli se to zdálo podstatně komplikovanější. Co cítil a nad čím uvažoval, neskutečně ho to zatěžovalo. Svět mu připomněl ztrátu svého života, ztrátu jistot i největších pokladů světa, jímž byla právě jeho rodina... Které se v dané době absolutně nevážil. Nic z toho mu ale nemohl onen velice štědrý a mocný muž poskytnout. Na to, aby se znovu shledal se svojí dcerou by musel doslova uzavřít smlouvu s ďáblem - *znovu.* Tehdy se nechal ošálit a dovolil nově získané moci, aby ho kompletně oslepila a otupěla, takže s ním mohl Rüvik snadno manipulovat a změnil ho doslova ve svoji loutku. Tentokrát by ale stejnou chybu neudělal, však? Poučil se, věděl už přesně, jak to chodí. Ale přesto...
Při otázce, co si přeje, požádal jen o peníze. Sice nějakou dobu zvažoval, že by mohl zkusit mířit podstatně výš a zahrát tak trošku na city, aby si získal zpět alespoň titul a nějaké to fyzické zázemí, ale nakonec se na to rozhodl rezignovat a spokojil se s peněžním obnosem, který byl v dané chvíli podstatně praktičtější. Popravdě řečeno totiž neměl absolutně žádnou představu o tom, co by vlastně chtěl dělat. Kde zůstat, co dál. Ty otázky měl doslova vypálené jako cejch na svojí mysli, ale přesto je nebyl schopný zodpovědět, protože byl tak příšerně zmatený, že se na to nedokázal soustředit.
V důsledku tedy jen pobral svoje peníze a před odchodem se ještě rozloučil s onou holčičkou. S jistém ohledu to pro něj fungovalo jako přesně to, co nestihl předtím - řekl své sbohem dívence, co byla v jistých ohledech podobná jeho vlastní Madlyn. Místo sladkých slůvek a něžností jí ale svěřil podstatně silnější poselství: varoval ji před stíny, co se plazily napříč zemí jako hadi a aby ji alespoň trošičku povznesl na duchu, pohladil ji po vlasech a vsadil jí do nich jedno menší pírko jako vzpomínku.

I když už se vzdálili a udělali si zastávku u jezera, nedokázal tu chvíli úplně vyhnat z hlavy. Spíš než na onu zachráněnou holčičku myslel na Madlyn - nedokázal si totiž už vybavit její hlas, její tvář... Bohové, jaké měla vlastně vlasy?
Ty myšlenky ho strhly do víru chmurů a jakmile Sharya zmizela v jezeře, tak tak se držel aby se k ní nepřipojil. Věděl ale moc dobře, že to nebyl nejlepší nápad. Dost možná chtěla být sama a dopřát jí její prostor bylo nejen správné, ale také nutné. Měla na to plné právo - a Daemon by si rozhodně neodpustil nějaký šťavnatý komentář, což by v dané situaci nejspíše sedělo víc na rýpanec jako takový.
Proto se tedy sice vydal také k vodě, ale zastavil se na samotném břehu. Poklekl na navlhlý travnatý drn a nabral si do dlaní trošku chladivé vody, aby si omyl tvář. Zoufale se potřeboval jak zchladit, tak trošku probrat. Co se vrátili z onoho sídla, připadal si spíš jako duch, než jako skutečná a živoucí bytost.

„Doporučuju pod vodu strčit celou hlavu, pokud si ji chceš vyčistit pořádně,“ ozval se mu za zády Daemonův mírně pobavený hlas. Napůl sebou trhl, jelikož tak trošku očekával, že ho potom strčí rovnou do chřtánu jezera, ale to se nestalo. Místo toho mu podal ruku a pomohl mu se vytáhnout zpět na nohy, než ho sjel poněkud zkoumavým pohledem, za nímž se jistě skrýval nějaký nekalý úmysl, ale nebohý a poněkud rozrušený Damian ho nebyl i navzdory svým znalostem odhalit.
„Neskončil si, tohle není konec. Žádná tečka, žádný vykřičník. Pokud nad svým osudem přemýšlíš jako nad řádky popsanými větami, pak věř, že existuje ještě zatracená spousta prázdných linek, co čekají na popsání. A není to jenom Aurora, kdo tahá za nitky. Nevybral si tě, protože bys byl slaboch, ale protože máš potenciál. Jiskru, co mnoho jiných nemá. Tak ji nenech skomírat a najdi způsob, jak ji nechat znovu rozzářit, protože nejsi oživlá mrtvola, ale zatracenej páv. Hlavu vzhůru, narovnej brka a nenech po sobě šlapat, protože máš svoji vlastní korunu. Nenuť mě ti ji srazit z hlavy jako svatozář.“

Pozorovala, jak se ti dva zastavili u břehu jezera. Damian se jal smáčet tvář a Daemon nad ním stál stylem, který trochu připomínal supa. Uvažovala, zda by stihla případně přiskočit, kdyby ho snad do toho jezera strčil, ale předtím by musela provést proměnu – asi by jako mýval moc nápomocná nebyla. Maximálně by je mohla oba poškrábat nebo pokousat, ale tak, co si budeme, to dělala docela zdatně i v podobě lidské, takže… jo, bylo pro ni docela jasno, takže během pár vteřin zase sklouzla do lidské podoby.
Zahrabala na pár momentů v té kupičce oblečení, vytáhla košili, která už byla docela jasně pomačkaná a nesla všemožné známky nošení i navzdory svojí tmavé barvě, přetáhla si ji přes hlavu, doplnila to o kalhoty a bosky se dala k jezeru. Nepřipínala si opasek se zbraněmi ani nic dalšího, tak trochu to postrádalo smysl, když kolem nikdo další nebyl. Vnímala, jak se jí drobné částečky štěrku zabodávají místy do bosých chodidel, ale nebolelo to tak, aby to bylo až nesnesitelné, takže mohla v pořádku dojít až k jezeru. Měřila si ty dva pohledem, zatímco Daemon pomáhal Damianovi na nohy – to od té pusy, kterou ještě viděla v Černém lese, stihli něco dalšího, že démon projevil něco, co by snad mohlo být pávovi nápomocné? Toť otázka, která ji plnila další zvědavostí. A víc jí ještě přibylo, když za to démon dodal něco, co podezřele připomínalo motivační proslov. Co to sakra…?

Tlumeně se odkašlala, když se k nim přiblížili, aby nemohla být osočena, že se k nim kradla ze zálohy. Přidřepla si k jezeru, taktéž si ještě dodatečně mrskla pár ledových kapek na tvář, než se znovu zvedla a otočila se k těm dvěma. „Byl by někdo tak laskav a řekl mi, co se dělo, zatímco jsem byla mimo?“ vznesla opatrně, samu ji zaskočilo, jak slabě zněl její hlas. Musela být mimo zatraceně dlouho, protože hlasivky jí dost zjevně ochably a nechtěly pracovat tak, jak by pracovat správně měly. Odkašlala si, ale její otázka byla docela jasná, takže ji zjevně nemusela opakovat, protože ji museli slyšet, i když v tomhle dost mizerném stavu. Mohla tím pádem svůj proslov trošičku prodloužit, tentokrát už poněkud víc normálně: „Hádám, že jsem strávila v tom stavu tak den? Předpokládám, že tohle je Järisö, ale… jak přesně jsme se sem dostali? Tu holku jste vrátili rodičům?“ Ta otázka byla asi zbytečná – děvčátko tu nikde nebylo a pochybovala, že by ho jen tak nechali v lese na mýtince. Na to vynaložili až moc velké úsilí při jejím hledání (tedy… Damian určitě, netušila, co dělal celou dobu Daemon, ale tušila, že to možná vědět nechtěla, když pomyslela na to, jak byl vysílený, když ho našli).

Zatímco čekala na odpovědi, zahleděla se do dálky, na plošinu jezera, na klidnou krajinu těsně po svítání všude kolem. Do plic spokojeně natáhla čerstvý vzduch – nepoznamenaný žádnou jedovatou mlhou ze zrádného Černého lesa. Navíc, i když moc nemusela bodavý jas ranního zimního slunce, přeci jenom to bylo mnohem lepší než věčná tma, která vládla v hvozdu, z něhož se konečně dostali. Zachvěla se zděšením nad tím, že by tam musela zůstat, a než se nad tím stihla zamyslet, z úst jí automaticky vyšlo: „Díky, že jste mě v tom lese nenechali.“ Nejenom kvůli nástrahám… ale hlavně kvůli následkům, čímž myslela především ten úkaz její matky a dívky celé v bílém. Tyhle dvě ji děsily ve snech, které měla, než se teď probrala, ale tušila, že kdyby zůstala… byly by mnohem horší. A to hlavně proto, že by se brzy klidně mohly stát realitou – přeci jenom, nepochybovala o tom, že pověsti o tom, že v Černém lese je možné všechno, musely pocházet alespoň ze střípku pravdy…

Na Sharyinu otázku se nedalo úplně slovně odpovědět, takže jen neurčitě pokrčil rameny a na tváři se mu usadil víceméně neutrální a nepříliš zaujatý výraz. Ve skutečnosti se nestalo nic zvláštního - prostě sebrali svoji odměnu, trošku pokecali s otcem té dívenky a pak si šli pěkně po svých. Konec pohádky.
Jenže Damiana to z dosti pochopitelných důvodů docela zasáhlo. Dalo se to očekávat - bylo to na něm znát už od momentu, kdy tak neskutečně zahořel pro celou věc v té hospodě, když zaslechl šuškandu o tom, že se v okolí krade jakýsi šílenec s flétnou a unáší děti. Musel v té maličké vidět svoji vlastní dceru, což v důsledku působilo dojmem, že se snad až možná pokoušel vykoupit svoje předchozí hříchy tím, že zachrání život jiné dívence, ale takhle svět úplně nefungoval. Aurora by mu to nesmazala, on sám by si tím neulevil. A přesně to se také stalo, protože místo toho, aby skočil po příležitosti a chytil ji za pačesy, jelikož měl jedinečnou šanci získat zpět alespoň část toho, co míval dřív... Vzal si peníze a šel, ani se pořádně neohlédl. Evidentně došel do bodu, kdy už mu bylo jedno, kam bude mířit, protože v hlavě měl takový nepořádek, že mu na tom zkrátka nezáleželo. Bylo to sice smutné, ale Daemona to ani v nejmenším nepřekvapilo, protože ho znal až moc dobře. Sdílel s ním po celá léta tělo i mysl, takže se mohl bez nadsázky považovat za znalce.
I proto se ale také jal pokusit se ho trošku pozvednout na duchu, protože se na něj nemohl už dál dívat. To, jakým způsobem se soužil a užíral... Bohové, tolik mu to lezlo na nervy. Kdyby měl poslouchat to jeho zoufalé vzdychání ještě dalších pět minut, nejspíš by mu jednoduše ujely nervy a dal by mu pořádnou dřevěnou narkózu, jen aby se toho neštěstí zbavil. Damianova všudypřítomná melancholie ho vskutku iritovala, což bylo co říct, jelikož on jako démon podobné věci za normálních okolností prakticky vůbec nevnímal. Paví smutek byl ale evidentně něco úplně jiného, absolutně speciálního. Bohužel ale ne tak delikátního, jako takový nadívaný a dokřupava vypečený páv...

„Nic zvláštního, drahá. Jenom tady náš ptáček prochází další krizí, takže se snažím chovat co možná nejcivilizovaněji to jenom jde, abych nás všechny tři ušetřil před trapnou situací, která by mohla nastat, pokud tomu někdo neutrží přítrž.“
Líně sjel očima z Sharyi, které ještě předtím věnoval rádoby okouzlující úsměv, načež poplácal svého pavího společníka po zádech, jako kdyby se ho snažil pochlapit.
„Podívej, hele... Pokud ti jde o Madlyn, je v pořádku. Vážně. Rüvik má pro takovéhle případy jistou ženu. Chodí a chlácholí ty, co dospěli ke konci a dává na ně pozor, je v dobrých rukách, věř mi. I když samozřejmě existuje i druhá možnost... Možná z ní je víla. Tak jako tak, netrápí se. A ani ty bys neměl, je to nehorázná doba a svoje sis už odpykal. Není to tak, že splácíš nějaký dluh, musíš začít hledět kupředu a ideálně na to zapomenout. Třeba cestou narazíme na někoho, kdo ti s tím pomůže trvale, protože na tohle asi chlast dlouhodobě úplně pomáhat nebude, nic proti.“

Sám se ale musel poněkud zamyslet, když to řekl. Měl pocit, že mu něco unikalo - a on netušil co, což na něj působilo poměrně zmatečně. Jistě, věděl moc dobře, že o svoji paměť přišel, však neznal ani vlastní jméno, ale... To uvědomění bylo jako předzvěst prozření a jemu se zdálo, že se nějakým způsobem sám posunul kupředu, třebaže netušil jak a proč. Možná to bylo tím, že udělal dobrý skutek? Jen bohové věděli, jak to bylo.
Z úvah ho vytrhl až Sharyin hlas - a on se na ni musel samovolně pousmát, protože si jasně uvědomoval to, že všichni tři stáli tak nějak při sobě. Sice se občas pošťuchovali a handrkovali, ne-li spolu pomalu nezačínali bojovat, ale tvořili tak nějak pevnou a stálou trojici, byť pěkně podivnou.
„Samozřejmě, to byla jasná věc. Nemohli bychom tě tam jen tak opustit,“ odpověděl vlídně, než se na ni zazubil. Svá slova ale myslel naprosto upřímně - svým způsobem mu na ní totiž opravdu záleželo, což s Damianem nepochybně sdíleli a páv tu myšlenku jenom potvrdil svým nepatrným pokývnutím hlavy.
„Souhlasím. Nedokážu si představit, že bych měl jen tak odkráčet bez tebe. Asi je to svým způsobem divné, ale... Mám pocit, že jsou naše cesty už natolik propletené, že jeden bez druhého těžko můžeme pokračovat.“

Bylo zvláštní slyšet zrovna Daemona někoho utišovat (tím zvláštnější bylo, že ten někdo byl právě Damian), ale přeci jen musela uznat, že uhodil hřebíček na hlavičku. Nebylo těžké zjistit, proč se Damian za záchranou té holčičky tak hnal – a ve chvíli, kdy ji skutečně našli, se to možná zlepšilo, ale poté, co ji zanechali zase rodičům, bylo znát, že mu docházelo, že mu to tak nějak… nestačilo. Už jen z toho, že nepodnikl krok, jak si získat zpátky svoje místo ve společnosti – každý by to na jeho místě s tou možností udělal. Ale to, co mu démon svěřil – že jeho dcera už je rozhodně v pořádku a netrápí se, což musela být primární příčina toho, proč byl páv tak v háji – by mohlo být alespoň trochu nápomocné, pokud se nemýlila. Tak jako tak, nemínila ho v těch sračkách nechat koupat se samotného, což mu řekla už docela jasně v Černém lese… přeci jen, její nabídka stále platila. Věděla sama moc dobře to, jak důležité je vědět, že tu je někdo ochotný poslouchat.

Koutek rtů se jí tak nějak vysunul nahoru, když slyšela reakce na to své vyjádření díků. Ulevilo se jí, že se jí za to nedostalo jen výsměchu, co je pravda. „Oh, moji rytíři. Řekla bych, že šlechetní, ale tuším, že to by znamenalo chránit počest dámy… na což už je pozdě,“ zazubila se škádlivě na oba. Dříve, než se jeden z nich stihnul vycuknout nebo prokouknout její záměr (bylo jí tak nějak dopředu jasné, že kdyby byť jen jeden z nich věděl, co chystá, odletěl by splašeně na druhý břeh jezera Järisö, takže musela být ve velkém utajení, než to uskutečnila*), tím, jak stála tak nějak mezi nimi, je prostě přitáhla oba za paže k sobě (a že u toho musela vyvinout všechnu sílu, kterou v sobě nasbírala, protože tušila, že kdyby začali protestovat a cukli sebou, skončilo by to jen tak akorát velkým fiaskem) a… prostě je oba naráz objala. Ano, bylo to zvláštní – nedávala většinu času najevo, že má emoce, natož aby projevovala nějaké konkrétní. Tedy, sice měla chvíle, kdy z ní agrese nebo frustrace z dálky křičely, ale to přeci jenom nebylo vše… ten zbytek schovávala hluboko v sobě, tak hezky schované, aby se k tomu náhodou někdo nedostal. A už vůbec si nepotrpěla na to, aby svoje emoce dávala najevo nějak vroucně. Ji taky nikdo většinou neřekl milé slovo, nebyla zvyklá na přátelské interakce – ale tady to tak nějak ze situace vyplynulo samo od sebe. Prostě je na chvíli popadla do pevného sevření, než znovu povolila, sama ustoupila, aby nemuseli oni, a blýskla po nich úsměvem.

Na chvíli dokonce cítila něco, co se jí dlouho vyhýbalo jako démon vílímu prachu – radost z toho, v jaké situaci se ocitla. Ano, byla na tom víceméně dost mizerně v tom, že pořád byla jako chodící hromádka výbušnin, které někdo pospojoval lepící páskou**, pořád neměla střechu nad hlavou ani moc jistot na budoucnost, ale… v tuhle chvíli byla ráda za to, že je, kde je. Byla volná, nebyla svázaná nevědomostí o rodině, dokonce ji v tuhle chvíli v kapse netížila ani brož, z níž sálal chlad, z něhož se pravidelně chvěla po celém těle. A dokonce, po dlouhé době, byla ráda i za to, s kým je – a jistě uhodnete velice snadno, že její společníci z minulosti vždy stáli za starou bačkoru. Tihle dva… ačkoli jí dost často úspěšně lezli na nervy (zvlášť ve chvílích, kdy měli plnou hubu dětských rýpavých poznámek nebo neodolali nutkání pobíhat kolem v podobě ptáka a řvát na celé kolo), kdyby k tomu došlo, neměnila by. Nevěřila, že to byl osud, protože si tvrdošíjně stála za tím, že život si píše každý sám, nikoli není psán bohyní kdesi v nebeském zámku či kde, ale přesto – byla ráda za to, že se jejich cesty sešly.


* Sharya the sneky snek. khajiit nebo mýval, to je fuk!
** i kdyby v Nescoře neexistovala lepenka, teď prostě existuje. tečka.

Ani ve snu by ho nenapadlo, že v jistém bodě bude naslouchat chlácholivé řeči pocházející z úst démona. Démona, s kterým strávil drtivou většinu času, co strávil na světě. Bylo to divné, překvapivé a tak trošku... Nepatřičné. Na druhou stranu se tomu bránit zkrátka nemohl, jelikož to, co mu Daemon říkal, bylo přesně to, co potřeboval slyšet. Musel to slyšet od někoho jasně vyřčené, třebaže i tak bylo těžké tomu uvěřit a odpoutat se od svého utrpení. Díky tomu měl alespoň náznak klidu a mohl si posbírat svoje traumata i myšlenky* a pokusit se pomaličku posunout dál, protože už opravdu bylo načase.
Daemonův proslov v něm ale zažehl i něco jiného, než určitou formu uklidnění. Mluva o jisté ženě, co převáděla duše za předěl mu zněla docela povědomě, protože o podobných věcech slýchával ještě v rodné vesnici, ale to nebylo to, co ho tolik zaujalo. Spíš se poněkud nechtěně upnul k naivní naději toho, že by se jeho dcera mohla přerodit ve vílu. To by totiž znamenalo, že by dost možná mohla být stále naživu i navzdory té příšerně dlouhé době, co uplynula. Vílí přerod totiž mohl trvat mnoho let, stejně tak byly ale i dlouhověké. To znamenalo určitou šanci, byť byla nejspíš mnohem méně, než mizivá - spíše absolutně neexistující, ale jemu to jako hnací motor stačilo.

„Díky... Vážně. Upřímně si toho cením, Daemone.“ Chvíli mu hleděl do očí, než mu podal ruku a démon ji k jeho překvapení docela rychle a bez zaváhání přijal, takže si navzájem sevřeli prsty v typickém projevu úcty.
„Já vím, znám tě. Netřeba slov, morthris.“ Páv nepatrně pokývl hlavou a zformoval na rtech drobný náznak úsměvu, který byl evidentně natolik nakažlivý, že ho jeho (ne)přítel poměrně ochotně napodobil, jen podstatně výrazněji, jak měl ve zvyku.

To, co následovalo, je ale vykolejilo oba úplně stejně. Než se stihli pořádně nadát, Sharya si je oba přitáhla k sobě do objetí, což ani v nejmenším nečekali - ale oba v důsledku zareagovali téměř synchronizovaně, jako kdyby se snad dopředu domluvili nebo byli schopní komunikovat skrze myšlenky.
Jak Damian, tak Daemon zrzečku vřela objali a tomu atypickému sblížení se nebránili, třebaže to pro ně oba bylo něco velice nezvyklého a trošku možná i nekomfortního, jelikož nebyli ani zdaleka zvyklí na podobně vlídné a fyzické projevy.

„Tak, teď když jsme se dali dokupy jako řádná parta, co máme v úmyslu do budoucna?“ Pozvedl zvědavě Daemon poté, co se od sebe všichni tři tak trošku oddálili. Sám Damian jen neurčitě pokrčil rameny, protože žádnou vizi neměl - a něco mu říkalo, že ani Sharya neměla žádný konkrétní plán, kam by se chtěla podívat nebo co podniknout. Všichni tři tedy byli víceméně ztracení a bezradní, což bylo poměrně ironické, ale zároveň pěkně na obtíž, protože by bylo na místě přijít s alespoň nějakým základním plánem.


* všichni víme, co by tam mělo stát správně: sračky

Pokrčila rameny a nos se jí u kořene mírně nakrčil tím, jak se zamyslela, zatímco se zadívala na obzor. Napadalo ji spoustu míst v Nescoře, ale… neměla tak trochu ani pro jedno důvod, proč se tam vydat. Věděla jistě, že potřebovala být svým způsobem v pohybu, protože jinak byla nesvá a cítila se jako svázaná a v kleci. Netušila, jak dlouho jim dvěma bude něco takového vyhovovat, počítala s tím, že to nebylo něco pro každého, ale… byla by ráda, aby s nimi mohla strávit ještě nějaký ten čas. Krátká známost se přeměnila v to, že se jí dostali pod kůži, takže pokud existovala šance, že ji nechají je zahrnout do svých budoucích plánů, brala to všema deseti – a i to možná bylo málo. Prostě byla teď jen ráda za to, že ji nevyhazovali od sebe, někde nenechali a dokonce se tvářili, že by jim nevadilo v tomhle uskupení někam dál pokračovat. A zatraceně moc ji překvapilo, jak spolu evidentně byli alespoň částečně schopní náhle vycházet. Kdyby měla šanci, možná by si rýpnula do toho, že jedna pusa zřejmě mění svět, ale takhle jen mlčela a užívala si to, že se nehádali a nikdo nikoho nesrážel zase na kolena, z žádné strany nelétaly cynické nebo sarkastické poznámky s jediným cílem zraňovat.

„Nemám nápad, co dělat dál,“ přiznala narovinu, tušila, že tahle potíž bude společná, kolektivní – ale na druhou stranu věřila tomu, že ve třech by mohli být schopni dát něco dohromady. Když už ne konkrétní nápad, tak alespoň námět. Protože se asi jen tak pořekadlo víc hlav víc ví nezrodilo z čistého vzduchu, no ne? Rozhlížela se intenzivně kolem. „Na severu už je jenom mrtvá pláň, narušená pouze Mrtvým lesem… netuším, co by se na takovém místě dalo dělat, ale tuším, že by to nebylo moc záživné.“ A navíc si byla docela jistá, že tamní podmínky by se s nimi ani trochu nemazlily, co si budeme povídat. Dost možná by skončili promrzlí na kost všichni do jednoho dříve, než by si stačili uvědomit, že se to na ně valí. Sice měla zvýšenou toleranci vůči chladu, Damian by měl mít jakožto t’ealh to samé a u Daemona si ani nebyla jistá, zda vůbec vnímal teplotní rozdíly, ale stejně si byla jistá, že by si na ně severní cíp Nescory nějaké vychytávky speciálně našel. „Musí být něco trochu jižněji, no ne?“ Otočila se kolem dokola jako na obrtlíku. Přišla si jako Jeníček, když hledal ztracené světlo v lese poté, co se na něj a jeho sestru jejich otec vybodnul a nechal je bloudit ve tmě. Sice nebyla malé vyděšené dítě, ale přece jenom neměla nejlepší pocity z míst, kde se jí mohlo velice snadno něco stát tak, aby pomoc byla jednoduše v nedohlednu. A poté, co byla svědkem toho, že i v přelidněném Narrigenu mnohdy lidé měli daleko pro pomoc, uprostřed severských plání to bylo něco nepředstavitelného. Navíc, nebyla zrovna zimě holdující typ – raději nastavila tvář slunci a nahřívala si kůži, než aby se vydávala napospas mrazivému větru.

Zahleděla se k horizontu. Na jihu se jistě nacházelo menší městečko Irïs – bylo to město známé tím, že tu kotvily lodě plující ze severu, nacházelo se v deltě řeky Vilgai a docela křičelo do dálky tím, že to v něm žilo. Takhle v částečné tmě nad ránem bylo pořád vidět, jak se nad ním vznáší opar světla, které prostě k lidské civilizaci patřilo od dob, kdy se lidé naučili rozdělávat ohně a používat magii tak, aby prozářila tmu, které bylo na kontinentu vážně hodně. Ještě trochu východně od městečka se k nebi vznášel ještě jeden, podstatně menší světelný opar – pravděpodobně panství nějakého vlivnějšího rodu, nebylo málo časté, že si šlechtici vydržovaly hlavní pozemky mimo města, ale v jejich blízkosti… ona s jejím rodem a panstvím A’Coimne o tom přeci jenom věděla docela dost z první ruky. Mávla tím směrem – myslela městečko, ale mohlo se to snadno zaplést za ukázání k tomu neznámému místu opodál. „Můžeme zkusit trochu štěstí v civilizaci. Ne, že bych měla něco osobně proti jezeru Järisö, ale… teplá voda je teplá voda. A tu takhle na severu jen tak bez civilizace a města jeden nemá šanci najít,“ pokrčila rameny a tázavě se na ně zahleděla. Šlo samozřejmě o to, jak budou chtít oni, byla ochotná se případně přizpůsobit… což bylo zvláštní, když si vezmeme, jak uměla být vůči návrhům jiných často odmítavá a tvrdošíjně odmítající.

Jako trio fungovali docela dobře, třebaže to v jistých ohledech drhlo. Jejich kolosálním problémem však bylo rozhodování o budoucnosti, o tom žádná. Sharya bez pochyb představovala tak nějak mozek i srdce celé jejich skupiny a oba muži k ní svým způsobem vzhlíželi, zajímal je její názor a byli více či méně ochotní se podřídit její vizi. Problém byl v tom, že podle všeho žádnou neměla. Daemona to téměř vůbec nepřekvapilo, jelikož skutečně nepůsobila jako ten typ člověka, co má všechno ve svém životě kompletně nalinkované a zná každý další krůček na svojí cestě, ale na druhou stranu... Hodilo by se, kdyby měli alespoň základní představu. Chtěli dál cestovat? Nebo chtěli cestovat po kratší dobu a najít místo, kde by mohli do budoucna třeba byť jen na přechodnou dobu zůstat? Preferovali spíš odloučení nebo civilizaci? Existovalo nepřeberné množství nejrůznějších konkretizujících otázek, na níž nejspíš ani jeden z nich neznal všechny odpovědi, což démona pekelně mátlo. Byl víceméně zvyklý na to, že měl za každou cenu nějaký cíl, co musel následovat. Byť to nemuselo být jmenovitě stanovené úkolování, vždycky tak nějak věděl, na čem byl. To se v současnosti velice drasticky měnilo, jelikož neměl pána, ani cíl. Úkol. On sám velel sobě, byť se tedy do jisté míry podřizoval i právě Sharye. Ta už mu sice přikazovat nemohla, ale stále ho nepochybně a velice silně ovlivňovala, což by nejspíše jen tak nahlas nepřiznal, ale byla to naprostá pravda.
Návrh na to, aby se vydali směrem na jih k dalšímu městečku... Zněl naprosto logicky. Víceméně se na něj nedalo absolutně nic vytknout, jelikož neměli žádnou lepší možnost. Jistě, mohli by třeba kráčet dál na sever a začít chytat jednorožce nebo tak něco, ale pravděpodobně by spíše dříve než později podlehli tamnímu mrazu, na níž nebyli připravení. Daemon tedy byl, ale Sharya s Damianem ani omylem. Neměli na to oblečení a co tak trošku odhadoval, tak oba preferovali poněkud větší množství tepla a sluníčka, za což se nemohl nikdo zlobit ani divit. Bylo to zkrátka příjemnější a praktičtější, o tom žádná.

„Dobrá tedy. Tak vzhůru k civilizaci!“ Zavelel poměrně zapáleně, než si to začal mířit směrem k městu, jehož silueta se rýsovala na kraji horizontu. Víceméně ani řádně nečekal, zda ho ti dva následovali, zkrátka kráčel kupředu. Pohybem svých nohou připomínal mnohem víc pochodujícího vojáka, co byl na cestě do války, než rozmarného démona, co měl v úmyslu dovést svoji vytouženou dívku k teplé vodě, po níž z dosti pochopitelných důvodů bažila. On sám tomu začínal tak trošku přicházet na chuť, jelikož tyhle podobné lidské libůstky už nebyly natolik odstrčené a on je mohl cítit poněkud jasněji, což mu dávalo možnost působit alespoň trošku živěji a reálněji. V důsledku zkrátka ne tolik jako démon, což se v jistých chvílích nepochybně hodilo, protože tolik nezastrašoval svoje okolí - a to přesně chtěl, protože zrovna na Sharyu chtěl zapůsobit co nejlepším dojmem. Ne představovat bubáka z jejích častých nočních můr.
„Abych pravdu řekl, na chvíli jsem uvažoval o tom, že se od vás odtrhnu a zkusím žít na vlastní pěst. Ale... Nějak jsem si to rozmyslel. Mám pocit, že jsem svým způsobem zdomácněl, nedokážu se odpoutat. Svým způsobem mi chybí ta doba, kdy jsme spolu sdíleli pouto. A teď nemluvím k tobě, ptáčku, ale k naší nádherné zrzečce.“
Po cestě se obrátil tak, že mířil zády směrem ke svému cíli a zároveň byl čelem vůči Sharye a Damianovi, takže k nim mohl pohodlně mluvit a také patřičně pozorovat jejich reakce, což bylo přesně něco, co ho vskutku velice zajímalo. Nemínil sice nějak výrazně provokovat a dělat potíže, ale zajímal ho náhled těch dvou na to, co se s ním dělo. Sám si totiž nevěděl rady a těžko rozlišoval věci, co by se daly označit za přirozené (nebo také normální) a co naopak ne. Měl v tom všem příšerný nepořádek a potřeboval si do mysli vnést alespoň nějaký základní řád, což se dělalo těžko, když se neměl čeho chytit.
„Je to divné, však? Není to tak, že bychom jeden o druhém věděli nějak hodně, ale přesto spolu držíme už nějakou dobu. Kryjeme si záda, bavíme se i navzdory všem sračkám okolo a vypadá to, že jsme jako nenápadně pospojovaní neviditelnými nitkami. Ne, že bych měl za to, že nás po celou dobu ovládá Aurora, ale je to zvláštní. Na druhou stranu... Asi se mi to líbí. Je fajn být po boku někoho takového. Ačkoliv ten rozdíl oproti ovládání je až drastický... Pořád cítím to pnutí a očekávám, kdy budu muset udělat to, co jeden z vás řekne, ale ta potřeba a nutkání nepřichází. Jsem vážně svobodný, alespoň na duchu. To je dobrá věc.“

Vydala se tedy tím určeným směrem pomalým, volným tempem. Když se vedle ní objevil Damian a srovnaly krok, zatímco démon si to rázoval před nimi, mírně se na něj pousmála a zběžně si ho prohlédla. Vypadal už o něco méně bledě než u jezera – a rozhodně lépe než když ho viděla předtím naposledy, ještě v Černém lese těsně před tím, než sebou sekla, když byli oba na smrt unavení a on navíc po účinku té dost zrádné a mizerné mlhy. Byla ráda, že je na tom líp, protože takhle zpětně by si nafackovala za to, jak moc nezodpovědné bylo do toho Černého lesa táhnout takhle moc bez přípravy. Nelitovala, že zachraňovali tu holčičku, to ani náhodou, ale měla dost vrtošivé myšlenky vůči tomu, jak se to mělo s tomu, jak se jim les dostal snadno na kobylku… ačkoli jakožto t’ealh by s ním měli vycházet lépe než většina dalších tvorů. Bylo to na vztek i k pláči – a tak nedělala ani jedno, jenom byla ráda za to, že už to bylo za ní.

Trochu pozvedla obočí nad tím vším – nad tím, jak se Daemon před nimi otočil a začal víceméně skákat nazad, protože měl zjevně energie na rozdávání, nad tím, jak začal nějak ochotně přijímat její návrh na to, aby se vydali do blízkého města, a především to, jak se jal mluvit tak květnatě a nadlehčeně o tom, proč se vlastně pořád držel u nich. Ne, že by ji to už v hlavě nezahlodalo, přeci jen se ta otázka musela jednou ozvat, byla si docela jistá, že i Damian už se nad tím aspoň na chvíli zamyslel – i když ho nic nepoutalo, démon setrvával. Ne, že by ho odháněla, to ne, ale nějak nepočítala už tak nějak automaticky s tím, že by se kdokoli v jejím okolí zdržel. Síla zvyku, navíc alespoň potom ušetřila sobě samé mnoho hořkých zklamání. „Říkala jsem si,“ neodpustila si mu na to nahlas odpovědět. „Mohls trhat křídla motýlům na druhé straně Nescory, vysávat tamní sličné panny a užívat si svobodu… divím se, že se táhneš s námi severem, kde je všeho všudy akorát zima a samota,“ rozvedla to trochu, ale při těch slovech se slabě usmála, aby bylo znát, že to nebylo myšleno jako rýpání nebo jakkoli zle… ne, tuhle fázi měla zjevně za sebou. A on, zdá se, taky už jen nechodil a nekopal jim do už tak značně poškozených sebevědomí… což bylo taky docela fajn, protože ani Damian, ani ona ho už tak neměli zrovna na lehkomyslné rozhazování. To byl zkrátka fakt.

Hluboké úvahy o tom, proč setrvává, byly nahrazeny ještě mnohem hlubšími filozofickými náměty nad tím, jaké to bylo být svobodný. Jistě, chápala, že to pro něj musel být zatracený šok – neodvažovala se ani přemýšlet nad tím, jak dlouho asi tak musel být přivázaný k tomu medailonu, jak dlouho musel utírat prach z bot každému, kdo se ho zrovna zmocnil a rozhodl se démonových nedobrovolných, svým způsobem tak trochu otrockých služeb využít. Musela to být celá věčnost, sama věděla docela dost o tom, že když byl člověk v zajetí a držet na řetězu, ať už reálném nebo pomyslném, bylo to k zbláznění a čas utíkal zatraceně pomalu… Ale přesto by čekala, že mu několik dní trochu pomůže si na to přivyknout. Jistě, to nutkání muselo být pekelně silné, když se ho pořád drželo takhle pevně. Ačkoli bylo zvláštní to tak mít vůči démonovi, teoreticky stvoření pekel a podobných záležitostí, kdyby snad si nějakým způsobem našla cestu k bohům, možná by k nim dokonce vyslala modlitbu za to, aby ho to přešlo. Obecně měla pár věcí, které by si v rámci toho přála, pro ně pro oba, ale… to, že se dá na modlení, bylo asi tak pravděpodobné jako to, že slunce začne couvat po obloze zase zpátky k východnímu horizontu. Ne moc pravděpodobné – a kdyby to nastalo, pravděpodobně by alespoň jednu živou duši napadlo, že to musí být snad to, že se začíná pomalu blížit konec světa nebo něco podobně děsivého.

Víceméně tu otázku očekával už od té chvíle, kdy se osvobodil - takže ho nepřekvapilo její předložení, nýbrž doba. Na druhou stranu, nejspíš na tom až tolik nesešlo. Padlo to, od něj se očekávala odpověď. Problém byl v tom, že ji tak trošku... Postrádal.
Jistě, měl nějaký základní důvod, proč se s nimi stále držel i navzdory faktu, že už měl svoji svobodu a směl se rozhodovat dle vlastní vůle. Nejspíš v tom největší roli hrála síla zvyku, jelikož s Damianem strávil pekelně dlouhou dobu a na Sharyu si přivykl až příliš na to, aby ji jen tak dokázal vyhnat z hlavy. Jenže kdyby chtěl, opravdu chtěl, stejně by se odtrhnout mohl. Ale to on neudělal. Tak proč? Svádět to na boží vůli by bylo poměrně hloupé vzhledem k tomu, že nad ním měl moc Rüvik a ne bohyně Aurora, takže osud byl ze hry. Žádné pořádné a smysluplné vysvětlení ale zkrátka neměl, takže si jen tiše povzdychl a velice neurčitě pokrčil rameny, připravujíc se na svůj přednes.

„Já vím. Ale co kdybyste tu dělali něco mnohem zábavnějšího? Zachraňovat unesené děti, nechávat se probouzet polibky, být lovený mývalími ženami... Nevím jak vám, ale tohle mi zní jako mnohem větší a zajímavější dobrodružství, než typické vraždění a mučení. Toho jsem měl ažaž v době, kdy jsem sloužil. Většina pánů si žádala odstranění či poučení někoho nepohodlného, takže kdybych měl spočítat kolik kostí jsem za celou dobu zpřelámal, kolik nehtů jsem vytrhal a kolik litrů jsem prolil... Byli bychom tu ještě opravdu hodně dlouho. Zkrátka a jednoduše: asi jsem si na vás zvykl. To, že tu jsem a patřím do vaší skupiny je jednoduše pohodlnější, než se odtrhnout a začít znovu na vlastní pěst. Neznámo je podivná a nehostinná věc... Takhle alespoň vím na čem jsem a s čím můžu zhruba tak počítat. Mimo toho se nemusím rozhodovat úplně ve všem, což je poměrně divné a matoucí, když jsem to do teď dělat nemohl. Asi si prostě potřebuju přivyknout na tu změnu.“
Jen co domluvil, na moment sklonil pohled k zemi a očima hypnotizoval svoje pohybující se nohy, lpějíc na špičkách svých trošku ošuntělých bot. Nedalo se říct, že by mu bylo vyloženě nepříjemné o podobných věcech mluvit, ale přinejmenším mu to přišlo divné. Otevírat se, mluvit o svých myšlenkách, náhledu a podobných věcech. Vyvolávalo to v něm pocit, že je skutečně samostatnou bytostí a ne jen vrtkavým stínem, co slouží pánovi smrti. Jako kdyby se skutečně probudil a postavil na vlastní nohy, svým způsobem.
„Co vlastně ty? Preferuješ nevázaný způsob života, cestování a určitou formu nestálosti. Neuvažovala jsi někdy nad tím, že by ses zastavila a zabydlela na jednom místě, co by ti vyhovovalo? Přijde mi to trošku vyčerpávající neustále přecházet z jednoho rohu světa na druhý, snad každý má alespoň něco jako kotvící bod, když už ne přímo trvalý domov. Máš něco takového, Sharyo?“

Zvědavě ho sledovala, když jim tak nadšeně začal přednášet o výhodách cestování v téhle společnosti, v tomhle složení. V hrdle jí zabublal trochu smutný smích, ale úspěšně ho udusila a tak se jen zamyslela nad tím, co vlastně řekl. Nedalo by se říct, že nechápala, jak to myslel, věděla to naopak docela dobře – sama si na to, jak spolu křižovali Nescoru, zvykla možná až moc, že netušila, co by vlastně měla dělat, kdyby se rozhodli, že chtějí jít každý po svých. Možná by to dokonce svým způsobem nazvala jistou formou závislosti, ale obávala se dávat tomu konkrétní jména – hlavně proto, že většina lidí měla od podobných situací asi mnohem jiná očekávání než ona. To, co ale Daemon popsal, jí tak trochu oslovilo v tom, že se to podezřele podobalo tomu, jak tohle vlastně brala i ona sama.

Když nadnesl tu otázku o kotevním bodě, trochu se zarazila. Nedala to nějak výrazně najevo, bez mrknutí oka i nadále pokračovala v chůzi. Rozdíl byl v tom, že přímo cítila, jak jí v kapse pláště ztěžkla droboučká stříbrná brož – najednou jako by vážila celý metrák, táhla ji dolů, zrzečka měla zatraceně co dělat, aby se pod ní nepodlomila kolena a ona nenavázala blízký vztah a kontakt se zemí. Táhlo ji to dolů, špendlilo ji to k zemi, musela vynaložit veškeré možné své umění maskování k tomu, aby to nebylo prokouknutelné na první dobrou. Nepotřebovala jen všem zhoršovat situaci, právě by měl usilovat o opak. Takže navenek dala emoce najevo jenom mírným nakrčením nosu a rezignovaným svěšením ramen, doplněné o to, že si na pár vteřin dovolila semknout víčka očí k tobě tak, až cítila řasy dřít citlivá místečka na horním straně lící.
„Nerada to říkám, ale… všichni tady víme docela dobře, co je zač ten můj kotevní bod. Nemíním se tam vracet, nechci se tam vracet – ale vím, že pravděpodobně někdy v budoucnosti budu muset. Že tomu místu neuniknu. Ale pro teď bych o tom ráda uvažovala tak, že ne, nemám žádný bod, ke kterému se můžu připoutat. Raději bych žila venku, toulala se… a to, co by bylo potom, by se prostě vidělo s časem.“ Na chvíli se odmlčela, hryzala se do spodního rtu s takovou intenzitou, až ucítila, jak jí po bradě stekla krůpějka krve. Setřela si ji do rukávu, než pokračovala: „Abych byla upřímná, není to něco, o čem bych chtěla přemýšlet. Děsí mě uvažovat o tom, co bude za pár let, když nevím, co bude zítra. Potřebuju se věnovat přítomnosti, nejsem někdo, koho by užilo na plánování v jakémkoli smyslu. Je to vyčerpávající, to nepochybně, ano… ale je to mnohem snazší než pokoušet se zapadnout do společnosti, která o mě nikde nestojí.“

Toť k troše optimismu na cestu. Rozhostilo s ticho, které stahovalo k zemi snad ještě víc než ten pocit ohledně její brože v kapse, a ona jenom chvíli pletla nohama, než se otočila k Damianovi, který šel mlčky po jejím boku, zatímco démon couval čelem k nim o pár metrů dopředu. V tom pohledu byla jasně vepsaná otázka, ale nechtěla se ptát nahlas, aby ho jen nedostala do situace a do chomoutu otázky, na kterou by snad nechtěl odpovídat. Svým způsobem by ji zajímalo, jak tohle celé bere, protože těžko soudit ze zamlklosti, ale musela mu dát prostor nevyjadřovat se, pokud nebude chtít. Tak nějak byl celou dobu podivně zamlklý – v posledních dnech to sice nebyla novinka, ale stejně, většinou si neodpustil alespoň nějakou poznámku k tématu nebo něco takového. Chápala, pokud ta otázka toho, co dál, byla zapeklitá i pro něj. Obecně se sešli jako docela povedená cháska tří idiotů bez vize budoucnosti… hezké. Teď byla jenom otázka, zda to dokážou uchopit a obrátit ve svůj prospěch tak, aby měli alespoň nějaký malý, krátkodobý cíl, z něhož se možná časem vynoří i nějaký náznak pokračování.

Rád by se ztotožnil s Daemonovým náhledem, ale nějak to nedokázal. On sám s nimi šel ze zvyku a protože mu záleželo na Sharye - ale jinak? Milerád by se vrátil domů, ale žádný domov neměl. Jeho panství vyhořelo a on si sice mohl zkusit požádat o titul, ale k čemu by mu asi byl, když byl na světě úplně sám? Neměl nikoho, žádné přátele, žádnou rodinu... Nic. A přesně proto odmítal i myšlenku na prostší život někde na vesnici, protože by to bylo úplně to samé, jen v pustějším provedení. Takhle nevěděl co ho čeká, kam je nohy zanesou a co se jim postaví co cesty, ale alespoň musel nějakým způsobem pokračovat dál a kupředu, jelikož nemohl nechat ani jednoho z nich čekat.
Svým způsobem tedy Sharyu chápal, dokonce možná podstatně víc, než mu bylo samotnému milé. Zatímco ona byla propojená s tím proklatým panstvím, šílenou matkou a ztrátou zbytku rodiny, on měl téměř to samé... Jen s tím rozdílem, že si za všechno mohl víceméně sám. To byla zatraceně hořká pilulka na skousnutí, ale začínal si na to zvykat, jelikož jeho život byl hořký už od samého začátku, natož od znovuobnovení.

„Myslím, že všichni tři máme jeden společný kotvící bod,“ ozval se nakonec tichým, poněkud nejistým hlasem, než sjel očima z Daemona na Sharyu a hluboce vydechl.
„Jeden druhého. Možná to zní hloupě, možná šíleně, ale na tom nesejde. Nějakým způsobem se nám všem pomíchaly cesty a nehledě na to, jestli existuje předurčený osud nebo ne, jsme tu společně. Je jedno, jestli skončíme někde v lese pod širákem, budeme přespávat na cizích senících nebo po hostincích, náš cíl je cesta, ne její závěr. A to je skutečný kotvící bod, ne kotva jako taková.“

Nevěděl, proč se to snažil obrátit a co ho přimělo zasáhnout, ale tak nějak ho ta slova svrběla na jazyku a cítil potřebu je vyřknout nahlas, jelikož se nad nimi všemi vznášela příšerně tíživá a pochmurná atmosféra, která ho táhla ke dnu stejně jako vzpomínky na minulost, jíž by se tak rád zbavil. A vzhledem k Daemonově absence empatie to přeci jen asi bylo na něm, aby se pokusil alespoň nějakým způsobem nadlehčit situaci, jelikož od démona se dala těžko očekávat slova útěchy, byť před chvíli prokázal, že toho možná schopný je.

Když to Damian podal takhle, na chvíli se rozhostilo ticho, ale jí se po tváři rozlezl drobný úsměv. Znělo to dobře – aspoň jí tahle myšlenka seděla docela dobře. Netušila, jak se k neustálému cestování byli schopni stavět oni dva (tušila, že Daemon byl zvyklý cestovat s tím cirkusákem, od kterého ho doslova a do písmene ukradla, a Damian dle svých slov byl zvyklý rovnou na šlechtický komfort… to bylo něco, od čeho si jeden těžko odvykne, to věděla i bez toho, aby s tím měla nějakou vlastní zkušenost), ale pro ni to bylo víceméně docela přirozené – její druhá podoba jí umožňovala bez mrknutí oka si ustlat třeba uprostřed lesa, hygienu zvládala víceméně v každé blízké říčce a co se týkalo potravy, také si dokázala něco málo ulovit v obou podobách, takže… mohla svůj malý kurz přežití brát za splněný. Otázka byla, jak moc to půjde s nimi, ale… byla ochotná to zkusit s nimi, pokud by to snad chtěli otestovat. Dokud to pro ni znamenalo, že se nebude muset probouzet do chladné, lezavé samoty a chladu, brala to jako definitivní a nepopiratelnou výhodu. Nesnášela, když musela skutečně být sama. Vyhrazovala si sice sem tam nějaké momenty pro sebe, to snad naprosto každý, ale zároveň někoho vedle sebe potřebovala. Pro ni tohle byl ideál.

Pokračovali dál jižně směrem k tomu městu. Krajina kolem se moc neměnila, lesy se střídaly s poli. Nescora měla tu výhodu, že s výjimkou Dračích skal šlo víceméně o placku – kamkoli byste se vydali mimo právě řečeného srdce země, nenarazili byste na žádné strmé stoupání, které by vám jenom zbytečně ubralo síly. Trojice tedy mohla zcela nerušeně pokračovat dál, dokonce se dostali do té fáze, že si dívka během chůze začala nejprve tiše broukat, než přešla k tomu, že začala zpívat docela. Byla to jedna z prostonárodních písniček, které pochytila od mládeže, především od pubertálních výrostků v Narrigenu – dominantami textu byly ženy, víno a činnosti, kterým měla přihlížet jenom hvězdná obloha. Ale jí se vrazila do hlavy díky jediné věci; veselá melodie ji dokázala nabudit. Dokázala jí dát důvod, proč pokračovat v tom pokládání nohy před nohu, proč pokračovat, proč nezastavovat, ani kdyby jí na hlavu začala padat oblaka. Díky předchozí konverzaci a díky tomu, že měla v hlavě tu melodii, jí srdce spokojeně tepalo, krev zpívala v žilách a ona mohla pokračovat s mírným úsměvem na rtech. Netušila, zda ti dva neměli snad něco proti jejímu zpěvu, ale… dosud od nikoho nepřiletěla ani jedna námitka, takže to brala za něco, co zkrátka měla povoleno bez nějakých dalších hádek nebo ostrých poznámek. Dovolila si pomýšlet tak, že nezpívala natolik strašně, aby je to snad zákonitě tahalo za uši.

Pokračovali by takhle asi dlouho, dokud by nedošli k městečku, které mělo být tak blízko… ale ona najednou uprostřed sloky zmlkla, zarazila se uprostřed pohybu a zastavila na místě, takže v tu chvíli jí pod nohami ani nezašustily suché větve nebo seschlé jehličí. Oči se jí rozevřely, zorničky roztáhly, sluch se tak nějak automaticky natáhl tak daleko, jak jenom to bylo možné. Neměla sluch šelmy, ale měla ho dost slušný na to, aby zaslechla znovu ten zvuk, který ji prve zastavil a znemožni jí pokračovat dále. Nejprve to znělo jako něco nereálného, něco, co možná mohlo být jenom moc vysokým zasténáním dřeva nebo tak něco… ale když se teď zastavila a zaposlouchala se usilovněji, poznala, že to rozhodně nebylo dřevo nebo cokoli přírodního. Bylo to naříkání člověka – a dle vysoké tóniny a kňučivého hlasu šlo teprve o dítě. To bylo něco, co její spokojeně tlukoucí srdce donutilo o něco zrychli, zatímco se jí do tváří hrnula krev. Vztek se přes ni přelil jako přívalová vlna.
Otočila se přes rameno na ty dva. „Slyšíte to?“ Tušila – kdepak, vlastně věděla, že Daemon slyší i to, co by neměl, ale nebyla si jistá, jak Damian, takže pro jistotu dodala na vysvětlení: „Slyším dítě. Brečí, zjevně docela nedaleko… a dost naléhavě,“ otočila se znovu bleskově do směru, odkud nářek šel. A než si to stihla pořádně promyslet nebo to probrat se svými dvěma společníky, rozběhla se vpředu. Když chtěla, uměla se pohybovat tiše – její přezdívka i pověst přeci jenom nebyly něčím planým, něčím, co by měla jen z rozmaru. Jistý, pevný krok zloděje ji bezpečně nesl řídkým podrostem lesa beze jména a mínil jí odhalit, co se to tady vlastně děje… A i když netušila, na co se připravovat, ruce jí tak nějak podvědomě sklouzly k opasku, takže velice brzy mezi prsty pevně svírala dvě rukojeti dýk, kratší vrhací a delší obranné.

Připravená (nebo… to si aspoň namlouvala, aby se neotočila v nějaké slabé chvíli na patě a nerozeběhla se zase někam d háje nazpátek) snad na vše, co by mohlo přijít, zpomalila, než se dostala tak blízko, aby mezi stromy zahlédla postavy. Neslyšela za sebou Daemona ani Damiana, takže spoléhala na to, že ji snad tiše následovali… už ani nedoufala, spíš jen nevěřila tomu, že by zůstali stát jako tvrdá Y na místě. I kdyby jenom ze zvědavosti vůči tomu, co se v těch lesích skrývalo.
Spatřila je a zastavila se docela. Přitáhla se ke kmeni blízkého stromu a napůl se ukryla za něj, aby měla alespoň malou výhodu v překvapení a úkrytu, protože postavy před ní si ji dost zjevně vůbec nevšímaly. To bylo dobře – díky tomu měla šanci si prohlédnout jejich pochybnou činnost hezky z kratší vzdálenosti. Jednalo se o tři postavy v rudých pláštích, které stály v malém kruhu kolem srdce jejich shromáždění – tím bylo dítě, které pořád plakalo. Neviděla na něj, ale pláč byl pořád stejně intenzivní. Ve vzduchu se vznášel čpavý pach krve, ale nebylo jí tolik na to, aby to dítě ohrozilo, to bylo znát i dle toho, že pláč nijak výrazně nezeslábl od chvíle, co ho zaslechla poprvé. To ale nic neměnilo na tom, že ten malý (už dle hlasu šlo poznat chlapce) musel být vyděšený k smrti. Tiše si zavrčela pro sebe, hruď jí mírně zabublala, ale jinak zůstala na místě, snažila se vyhodnotit, v jak moc velký sračkách se to ocitli. Postavy v rudých pláštích jí přišly, že by je měla odněkud snad znát – ale neměla na paměti nic konkrétního. Jen ten hodně mizerný pocit, který znala, ale nedokázala ho zařadit.
„Hökke,“ zavrčela si pro sebe skoro neslyšeně. Neohlížela se, ale teď už vážně doufala, že Damian s Daemonem jsou někde hodně poblíž. Neodvažovala se odtrhnout oči z procesu před sebou. „Co jsou zač…?“

DAMIAN
Zdálo se, že byla krize zažehnána - byť tomu velice dobře mohlo být jenom na krátkou a zanedbatelnou chvíli, jelikož bohové měli krutý smysl pro humor a Aurora s oblibou házela kdekomu klacky pod nohy, protože je nedokázala přestat zkoušet.
Sám Damian byl poměrně rád, že se jejich situace znovu ustálila na mírnější notě. Byť se to na sobě snažil nedávat znát, ten rozkol a chmurná atmosféra si na něm vybírali docela slušnou daň, jelikož jeho vnitřní klid solidně kolísal. V jednu vteřinu byl jako nerozčeřená vodní hladina, ale během děsivě krátké chvíle se ve svém nitru ježil jako kočka... Potřeboval by vypnout, přestat přemýšlet a oddat se něčemu natolik monotónnímu, že by ho to uvedlo do psychického spánku. Na něco takového ale mohl rovnou zapomenout, protože na cestách podobné věci prakticky neexistovaly. Člověk se toulal napříč světem, který mu mohl na každém kroku hodit klacky pod nohy, nechat ho padnout do pekelné díry a kdoví co ještě. Damian si na něco takového už dávno odvykl, jelikož měl rád svůj klid a pohodlí, ale v současnosti neměl tak úplně na výběr. Technicky ano, ale prakticky ne. Jeho jediná reálná možnost bylo držet se Daemona se Sharyou a pokoušet se držet pohromadě, což se dělalo zatraceně těžko, ale nic jiného mu nezbývalo.
Mračna pošmournosti nad jejich hlavami se naštěstí přeci jen podařilo rozehnat, když jejich společnice začala zpívat. Ani jeden z nich proti tomu nenamítl ani popel - Daemon si místo toho začal společně s ní tiše pobroukávat, jelikož tu píseň podle všeho alespoň povědomě znal a sám Damian se tomu také nebránil, jen se neměl jak zapojit. Proto s nimi alespoň udržoval krok a nevzrušeně se rozhlížel kolem.
Nečekal to, ale démonova slova se mu zaryla do hlavy mnohem víc, než by si myslel. Jaká byla šance, že by měl pravdu a z jeho dcery by byla skutečně víla? Dalo se to vůbec nějak zjistit? Neustále nad tím uvažoval a nedokázal to vyhnat z mysli, takže když se Sharya zastavila a konstatovala to o plačícím dítěti, chvíli mu trvalo, než procitl a byl schopný se na to soustředit také.

„Slyším,“ odvětil Daemon s drobným pokývnutím hlavy, čímž páva předběhl v reakci. Ten se jen neurčitě rozhlédl směrem odkud pláč přicházel a věnoval oběma poněkud zmatený pohled, než následoval Sharyu vstříc pláči.
Pohled, který se jim všem naskytl, byl příšerný. Damian téměř okamžitě začal litovat, že se nezdržel vzadu a šel společně s nimi, jelikož na něj začala znovu útočit tvrdá realita. Ten pach krve kombinujíc se společně s pachem temna a zatuchliny, co se dohromady mísily, ho téměř donutil zvracet. Znal to až příliš dobře, jelikož na jednom podobném shromáždění byl také. I proto mu bylo - stejně jako Daemonovi - jasné, co mělo následovat. A všichni tři by se do zajisté shodli na tom, že to nemohli dopustit, protože nechat trpět a obětovat dítě... To by dokázal jenom skutečně necitelný tvor bez špetky empatie a cti.
„Rüvikovi přívrženci. Nejsou to kněží, soudě dle hábitů, ale evidentně jsou velice odhodlaní i přesto konat v jeho jméně. Nejspíš se snaží získat jeho přízeň,“ špitl tiše Damian, než pevně stiskl rty k sobě. Nelíbilo se mu to, ale co měl dělat? Nemohl se k tomu chlapci obrátit zády jen kvůli tomu, že ho stále mučila bolest ze starých šrámů, co si způsobil on sám.
„Jsou jen tři?“ Obrátil se na Daemona po svém boku. Ten jen neurčitě pokrčil rameny a udělal několik kroků zpátky, čímž přiměl Damiana pozvednout obočí a zformovat na obličeji velice otrávenou grimasu.
„Co to sakra děláš?“ Napomenul ho, ale démon jen odcouval o kus dozadu a posadil se na mechem obrostlý pařez, dělajíc si pohodlí. Soudě dle lhostejného odlesku v jeho očích mu bylo naprosto ukradené, co se mělo semlít, prostě a jednoduše se rozhodl nezúčastnit se a raději místo toho líně přihlížet, byť z nich tří byl rozhodně nejmocnější.
„Já? Nic. V tom je to kouzlo, ptáčku.“ Damian tiše protáhl čelist a odolal pokušení zaskřípat zuby, na což jeho (ne)přítel zareagoval pokrčení rameny a pobaveným úsměvem.
„Snad si nemyslíte, že jsem takový blázen, abych zmařil DVĚ obětiny pro boha, co mě stvořil? Flétnista byl konkurent, dalo se nad tím přimhouřit oka. Ale tohle? Jsou to učedníci, když je zabiju, sice z toho možná nějak vyváznu, ale to dítě musí zemřít. Už prolili část jeho krve, takže ji Rüvik měl šanci okusit. To znamená, že pokud mu teď tu obětinu upřeme, nezařídí si jen jeho smrt, ale i smrt pro nás tři, protože bychom mu stáli v cestě. Takže moje rada? Skousněte to, zacpěte si uši a budeme si zpívat, takže to bude fajn. Děcka se stejně rodí pořád, lidi si nedokáží pomoct.“

Nevěřícně se na Daemona otočila, když se tak jako nevinně usadil na pařezu, div si nehodil nohu přes nohu, a zjevně jen hodlal přihlížet tomu, co ti tři mínili provést s malým, ubrečeným a skrz naskrz zcela nevinným dítětem, jehož největší prohřešek dost pravděpodobně byl ten, že se zatoulalo ve špatný čas na špatné místo a padlo do rukou několika magorům, kteří si mysleli, že obětina bohu smrti jen tak v čase oběda bude skvělý start do dalšího dne. Chvíli čekala, zda to démon nevezme zpátky, ale on si trval na svém s dodatkem toho, že se odvolal na druhé zmaření plánů někomu, kdo sloužil jeho stvořiteli. To možná dávalo smysl, ale… copak tohle bylo správné? Jistě, i ona samotná měla vytříbený smysl pro spravedlnosti asi tak jako tupý jídelní nůž, avšak nehodlala se jen tak dívat, jak si ti tři vychutnávají utrpení dítěte. To bylo moc i na její nevalně proslulý morální kompas – i když byl dost vychýlen od severu, musel by snad ukazovat na jih, aby byla schopná otočit se, pokračovat v cestě dál a ještě u toho vytrvat ve zpěvu. Ani náhodou.

Reagovala by možná i docela klidně, ale to by nesměl vypustit tu větu o tom, že na tom stejně nezáleží – děti se rodily pořád. To možná ano, lidé v těchto záležitostech nebyli zrovna zdrženliví, ale to neznamenalo, že jen tak nechají toho malého napospas vyšinutým idiotům v červených hábitech! I když tedy… zjevně by neměla využívat množné číslo, jak tak sledovala Daemonovu reakci. Možná mohla čekat, že Damian z toho taky nebude nadšený podobně jako ona – přeci jen už u té holčičky bylo znát, že mu nebylo fuk, jak na tom zrovna byla – ale od svého démoního společníka nemohla zjevně čekat nic než prohlášení, že to mají nechat být. Jenomže… na to, aby něco takového udělala, by musela být někým jiným. Ale protože měla svoji hlavu, nemínila to dopustit.
„Tak to ani náhodou,“ zasyčela Sharya popuzeně, objala prsty těsněji rukojeti obou svých dýk, které měla zrovna venku, ty zbylé jako by se drobným životem rozechvěly zavěšené u jejího opasku. „Jestli si myslíš, že mě zajímá to, že nějakému bohovi seberu obětinu, jsi na omylu. Je to jenom dítě – pokud si Rüvik chce vzít něčí život, ať se alespoň laskavě odkloní od těch, kteří si to ničím nezasloužili. A pokud to nejsou kněží… tím spíš pochybuju o tom, že to vůbec někoho zajímá. Nebudou prolévat dětskou krev jenom proto, aby se pokusili hmátnout po nejisté božské přízni,“ dodala nakvašeně, před očima už měla skoro jen rudo, a dřív, než jí na to kterýkoli z nich stačil něco odpovědět, se vysmekla půlobratem zpoza stromu a pustila se dopředu, co možná nejrychleji a co možná nejtišeji.

Rychlost jí pomáhala načerpat odhodlání – a hlavně jí pomáhala v tom, aby už neměla čas si to rozmyslet a otočit se na patě k útěku. Dokud zůstávala mezi stromy, měla výhodu toho, že její rezavé vlasy a hnědé oblečení splývalo s okolním prostředím, s podrostem v přesně těchto barvách – ale sotva se dostala mimo lesík, plála na malé mýtině jako pochodeň. Měla na své straně alespoň jednu věc, a sice okamžik překvapení, který byl nespornou výhodou. Překvapený protivník není silný protivník, to věděla už z Narrigenu. Tušila, že ti tři budou ozbrojeni, byli by přeci jenom nebetyční hlupáci, kdyby u sebe neměli alespoň nějakou dýku nebo něco takového, všechno se mohlo skrývat pod rudými hávy… takže se neostýchala jednat, dokud mohla něco udělat se zárukou, že to pomůže. Sotva se ocitla za zády hned dvou z nich a ten naproti prudce zvedl hlavu, ale nestihl pořádně ani heknout, než proti němu máchnutím zápěstí poslala kratší ze svých dýk, tu přímo vyzývající k tomu, aby s ní po někom hodila. Odolala potřebě vrhnout ji neznámému přímo do tváře, ale mířila na nohu – a dle namáhavého heknutí poznala, že trefila dobře. Ostří se zabořila hluboko do stehna a škrtlo přímo o stehenní tepnu, takže z rány se jako na povel začala valit hustá tmavá krev. Tím, že zbraň zůstala v ráně, zafungovala jako zátka a tím zabránila dotyčnému vykrvácet – ale taky mu zamezila jakýkoli pohyb, pokud nechtěl čelit okamžité popravě právě na únik krve.

T’ealh se mezitím hbitě protáhla mezi jeho dvěma kumpány, popadla dítě v jejich středu a ustoupila s ním kus k lesu, drže si ho za zády. Mezi sebou a těmi dvěma (třetí se nepočítal, měl asi co dělat, aby z té rány neomdlel) držela pohotově ruku s delší z připravených dýk. Na okamžik se otočila na dítě – klučinovi mohlo být sotva sedm. „Běž. Schovej se někde poblíž, najdu tě, sotva se tohle vyřídí,“ sykla k němu a jen koutkem oka zahlédla, jak dětský stín mizí mezi stromy. Byl vysílený pláčem, nedoběhne daleko – ale to stačilo. Teď mohla plnou pozornost věnovat těm idiotům v rudých hávech. „Co se týče vás,“ započala a hořce se ušklíbla, až v pološeru lesíka blýskly její ostré zoubky. „Netuším, jak pitomí musíte být, abyste tady pokoušeli obětiny na malém dítěti. Ale máte na výběr – můžete prostě odejít, vyváznout. I ty,“ kývla bradou na toho, co hledal rovnováhu na zraněné noze. „Zvládnu to vyléčit, nevykrvácíš. Může jít. Pod přísahou Auroře, že tohle se nikdy nebude opakovat.“ I když nebyla zrovna náboženský fanoušek, věděla, jakou moc má přísaha na bohyni osudu – takový slib nemohl být jen tak porušen. I kdyby stokrát chtěli následovat šlépěje Rüvika, Aurora nad nimi stále svou moc měla mít – tak se to neslo u všech lidí napříč Nescorou. A ona z nich cítila přesně to. Člověčinu.
„Anebo,“ pokrčila prostě rameny a sevřela pevněji rukojeť dýky, až jí zbělely klouby, „si tu trochu zatancujeme.“

Byť se mu to ani trošku nelíbilo, Daemon měl bohužel pravdu. Zahrávat si s Rüvikem nebyl zrovna nejmoudřejší nápad, už takhle mu tak trošku šlápli na ruku a byla otázka času, než mu dojdou obětní beránci a rozhodne se ztrpčit život i jim třem. Na druhou stranu, Damian nemohl jen tak nečinně přihlížet. Možná byl otupělý a jeho morálka byla vcelku pochybná, ale díky Äyanaii dostal potřebnou životní lekci a přeci jen došel určitého prozření, což mu dávalo sílu nevidět až tak zkresleně. V mnoha věcech sice byl stále přespříliš pokřivený a měl narušené vnímání, ale co se týkalo spravedlnosti a nevinných dětí, měl dokonale jasno. V tomhle tedy stál naprosto skálopevně se Sharyou, byť se na démona nijak neutržil, jelikož bylo v dané chvíli značně podstatnější zasáhnout proti těm třem, než se hádat s ním. Nechtěl pomoct? Budiž, svým způsobem se to dalo očekávat, když byl i navzdory svému osvobození stvořením temnot. Byť v sobě dokázal za některých okolností vykřesat i nějaké to světlo nebo nádech dobra, nedalo se počítat s tím, že se z něj stane hrdinný zachránce všech v nesnázích. Mimo toho v dané situaci svoje mohl dost možná sehrát i respekt... Nebo také přímo strach. Co Damian věděl, Rüvik vládl poměrně zostra a svoje ovečky ovládal skrze kombinaci pozitivní motivace, manipulace a náhlého zastrašování. To v důsledku znamenalo, že důvodem proč se Daemon příliš nehrnul kupředu, byla nejspíš představa toho, že by mohl skončit ve stejné situaci jako předtím. A jestli si něčím mohl člověk být jistý, tak to bylo to, že nikdo nechtěl dělat někomu očarovaného poskoka.

„Neber si to osobně, drahá, ale tady příliš nezáleží na tom, co si myslíš nebo ne. Nezáleží na ničem z toho, co si myslí kdokoliv z nás, jelikož jsme jenom pouhými pěšáky ve vyšší hře. Každý z nás je nahraditelný, jak ti pošuci, tak ten kluk. A moc dobře víš, že mu o něj nejde jen protože na něj narazili náhodou, ale právě proto, že nejspíš ještě nikdy nic řádně neprovedl. Rüvik přijímá obě poloviny mince, jak tu nezkaženou, tak tu zkaženou. A jak všichni víme, společnost je natolik narušená, že ta nevinná část se hledá horko těžko... Což znamená, že je snazší popadnout dítě, než hledat morálně čistého člověka. Je to koloběh života, Sharyo. Přežívají jen ti nejsilnější a nejvychytralejší, popřípadě také ti, co se nebojí ponořit ruce hluboko do sraček a udělat něco absolutně amorálního. Tak to zkrátka je a bude, protože princip fungování světa žádný jednotlivec nezmění. Všechny tyhle věci jsou v rukách bohů - a to, že toho kluka zachráníš, nic nezmění. Dříve nebo později stejně zemře, takhle by to měl alespoň rychle za sebou. Lepší skončit jako obětina, než někde hladovět na ulici. Vsadil bych klidně levačku za to, že je to sirotek.“

Damian si hluboce povzdychl a věnoval démonovi káravý pohled, ale než se stihl obrátit zpět na Sharyu, ta už dávno zmizela - míříc s viditelnou rázností i opatrností směrem k těm třem parchantům, co mučili chlapce.
„Nechoď za ní, Damiane. Víš moc dobře, co bude následovat, pokud to uděláš a zasáhneš. Jakmile se do toho namočíš, už nebude cesty zpět. A pokud vím, tak ses právě před tímhle pokoušel ochránit, takže jsi sám proti sobě, pokud vstoupíš znovu do té samé řeky jako úplný blázen. A to ještě nejsi, však? Nebo se mýlím?“
Byl zatraceně na vážkách, protože si jasně uvědomoval vyhrocenost situace a nechtěl Sharyu nechat v tom boji samotnou, ale zároveň si nedokázal pomoct, jelikož ho Daemonova snaha o přesvědčování nehorázně vytáčela. I proto se nakonec přeci jen na chvilku utrhl a věnoval démonovi zatraceně nevrlý pohled, co mluvil jasně za všechno.
„Je rozdíl v poučení se z předchozích chyb a jejich opakování, Daemone. A tohle je přesně ten případ. Poučení je v tom neudělat to znovu, což je něco, co tobě nejspíš nikdy nic říkat nebude. I když si dostal šanci se skutečně osvobodit, radši před ní zavíráš oči. S takovou se nesnaž někoho o čemkoliv poučovat, radši si nejdřív zameť před svým vlastním prahem, pak si o tom můžeme promluvit. Do té doby se chováš jako prachobyčejný zbabělec a pokrytec.“

Ani na vteřinu nečekal na odpověď a vydal se směrem kupředu, odhodlaný pomoci Sharye. Ta se mezitím dostala až k těm třem - a soudě dle jednoho, co tiše skuhral a držel se za nohu, z níž trčel jílec dýky, se jí podařilo je alespoň částečně zpacifikovat.
V tomhle ohledu ji Damian neskutečně obdivoval, protože nehledě na okolnosti byla schopná jít kupředu a na přímo čelit nejen riskantnosti, ale také značnému nebezpečí. Jak šlo o ty děti, nezaobírala se zbytečnostmi okolo a nehledala důvody, proč zůstat nečinná, jako by to udělala většina lidské populace. Zkrátka jen šla a udělala to, co považovala za správné - a tím konala určité dobro, jakého bylo na světě žalostně málo. Damian takových věcí úplně schopný nebyl, takže by víceméně lhal, kdyby tvrdil, že jí to odhodlání nezáviděl, ale přeci jen se také svým způsobem snažil, byť v omezené formě. Ani on nedokázal přihlížet tomu, jak někdo páchá zvěrstva na nevinných, natož pak na nebohém dítěti. Chlapcův pláč a nářek v něm vyvolávaly tak silnou bolest a zoufalství, že ho z toho rozbolela hlava - ale právě díky Sharye se ho dle všeho nejspíše podařilo zachránit, protože zmizel ze středu dění a kamsi se schoval. To bylo dobře, moc dobře.
„Něco takového ti možná přísahají, ale ani ve snu se nedá počítat s tím, že by to byli schopní dodržet. Nemám pravdu?“ Pronesl ihned, jak dorazil k nim čtyřem a prsty pevně sevřel jílec meče, jelikož tak trošku očekával, že se situace každou vteřinou opět zvrtne a oni se Sharyou budou muset bojovat tělo na tělo, jelikož nemohli počítat s Daemonovou pomocí - byť by pro ně znamenala téměř okamžitou a i snadnou výhru. Bohužel měl jejich démonický společník vlastní hlavu, takže když si něco usmyslel, nic s ním nehnulo. V tomhle ohledu byl stejně tvrdohlavý jako mezek - ale podobnou věc mu člověk vyčítat nemohl, jelikož oni dva na tom se Sharyou přeci jen nebyli až tak moc rozdílně.
„Sloužíme pánovi. Nemůžeme couvnout, jenom o nás může spasit. Promlouvá k nám skrze znamení a jeho rozkazy jsou jasné, ten chlapec musí zemřít. Jeho oběť je maličká v porovnání s tím, jaké dary si pán temna zaslouží.“
Damian pozvedl obočí a na moment odvrátil tvář na stranu, jelikož ho popadla touha zvracet. Hlas onoho fanatika, co se pokoušel zdůvodnit společné jednání a orodovat za Rüvika, mu až příliš připomínal lidi, s kterými přišel do styku v minulosti. Sektu, co ho omámila mylnými představami, zatemnila mu úsudek a dovedla ho před propast zvěrstev, do jaké se ve svém narůstajícím šílenství nakonec velice dobrovolně vrhl.
„Ne. Takhle to nefunguje. Nic vám nedá, jenom sebere. Teď máte příležitost se probudit z těch bludů a vystoupit ze svého stínu, protože ještě není pozdě. Berte to jako šanci na skutečné vykoupení, protože Rüvik vám ho dát nemůže. I kdyby toho byl schopný, neudělal by to. Jenom blázen může uvěřit tomu, co vám navykládá. Takže skloňte hlavy a přísahejte při Auroře, že už nikdy na nikoho takhle nevztáhnete ruku. S trochou štěstí vám za vaše kání Aurora odpustí a dostanete pomocnou ruku od Álley, aby vás vyvedla ze tmy zpět na světlo.“

Ten proslov od Damiana, který skrze to apeloval na to málo lidskosti v nich (přeci jen, který člověk s lidskostí nepošpiněnou by jen tak měl v plánu zamordovat takhle nechutným způsobem dítě?), ale… už od začátku tušila, že to nezabere. Tušila to od chvíle, kdy si všechny tři postavy před nimi shodili kápě rudých plášťů na ramena – a na jejího společníka i na ni se upřely tři páry nenávistných pohledů. Dobře, ne, že by to nečekala, ale… mohla jim dá alespoň šanci, no ne? Teď ale věděla dobře, jak tohle skončí, a volná ruka, kterou prve dýku mrštila, zapátrala u opasku po další. Když ji nalezla, přešlápla si Sharya na mírně rozkročených nohou a probodla pohledem tři postavy před sebou. Překvapilo ji, že zatímco ten, který mluvil na Damiana, byl muž, zbylé dvě postavy byly ženy. Působili dojmem téměř příbuzným, všichni s ledově modrýma, pichlavýma očima a s dlouhými prameny světlých, skoro až popelavě šedých vlasů. Zaráželo ji mládí celé trojice, nikom z nich nemohlo být víc než třicet, ale… zdálo se, že Rüvikův vliv dokázal útočit vskutku na mnoha frontách. Těžko říct, co tak mohla být jeho cílová skupina, ale nezdálo se, že by kdokoli z nich byl příčetný natolik, aby se dalo odhadnout, kým bývali původně.

„Nechte těch šíleností,“ odfrkla si a propálila pohledem ženu, která stála nejblíž. Blondýnka měla dlouhé prameny svázané vzadu na temeni, ale kolem tváře jí stále splývalo několik pramenů příliš krátkých na to, aby dosáhly dozadu, které se spletla do tenkých copánků, které trochu připomínaly chapadla nějaké mořské potvory. „Nemáte zapotřebí sloužit šílenému božstvu. Můžete žít klidně, bez toho, aby vám ukazovalo cestu ztělesněné šílenství – tak se na to prostě vyserte a nechte to být, dokud máte šanci, hökke.“
Žena sebou při té nadávce škubla. Nebyla určená nebo nějak jinak přímo adresovaná já, ale nezdálo se, že by jí takový drobný detail snad vadil. Přijala ji za svoji – a co si budeme, potrefená husa vždycky křičí nejhlasitěji, tak kdo měl vědět, zda neuhodila Sharya hřebíček na hlavičku? Sama na tohle téma neměla zrovna co říkat, ale neurážela by se – na rozdíl od blondýnky, které se ve tváři zableskla zuřivost a pod rudým pláštěm se pohnula paže, načež se zablesklo krátké ostří. Takže si už zvolila… takže už asi nebylo cesty, jak je přesvědčit. Tuhle domněnku žena jen potvrdila tím, že vzápětí jejím směrem zasyčela: „Náš Pán nám ukazuje cestu. A když tomu nevěříte – tak to budete muset zjistit na vlastní kůži.“

Než se t’ealh stihla byť jen nadechnout, vrhla se žena proti ní a švihla jí proti hrdlu zahnutou, ozubenou čepelí, která nemile připomínala ten kus zrezivělého kovu, který měl u sebe původně Daemon a se kterým si Damian nevesele pohazoval na cestě do Černého lesa. Stihla sotva kousek uskočit, jinak by byla už pravděpodobně o hlavu kratší. Zvedla ruce a její dýky se setkaly s tou její v záplavě sršících jisker, které jí udělaly mžitky před očima, ale hned se vypařily a ona tak mohla proti ženě zatlačit. Blondýnka zjevně nečekala, že dokáže vyvinout takovou sílu – t’ealh přeci jen byli o něco silnější než lidé. Koutkem oka viděla, že muž se zatím vrhnul k Damianovi a ta druhá žena stojí pořád s nožem a bojuje s ostřím, aby ho vytáhla. Pokud to udělá, na místě vykrvácí – ale Sharya ji neměla chuť ani energii zastavovat. Soustředila se jen a pouze na svoji protivnici, všechno ostatní jako kdyby přestalo existovat. Zbyla jenom ona, její sokyně, tři sečné zbraně a tanec čepelí plný jisker, cinkavých zvuků toho, jak se čepele sem tam střetly, a piruet, úskoků, úkroků a obratů, které je obě dostávaly střídavě do blízkosti té druhé i z ní, jak bylo zrovna potřeba. Vířily kolem v dojmu, že skutečně tančily, blondýnčiny svázané vlasy mírně povlávaly, zatímco Sharyiny rezavé, nestáhnuté ničím protínaly vzduch jako rusé tornádo.
Jeden muž, s nímž se kdysi na ulici střetla s nožem v ruce, jí poté, co oba padli vyčerpáním na dlažbu, řekl, že když bojuje, má to brát vážně. Vášnivě, tak, jako kdyby se jednalo o milostný tanec. Takhle mile to tedy rozhodně neřekl (řekl něco stylem „ber to jako fakt dobrej šuk, kterej prostě nechceš posrat“, což mělo o dost menší procento půvabu), ale bylo jasné, co tím myslel – a ona na to už nikdy nedokázala zapomenout. Vložila do snahy setřást svou sokyni veškerou zručnost – ona měla výhody svého druhu, zatímco žena byla posílená šílenstvím, zuřivostí a urputností. Sharya už po malé chvíli přestala prostě počítat, kolik ran ženě zasadila nebo kolik jich sama utržila. Cítila, že jí oděv trochu vlhne krví, ale to bylo pro její adrenalinem rozpumpované vědomí příliš banální záležitostí, kterou by se měla zaobírat. Tváře měla zarudlé, dýchala přerývavě, vířila kolem své soupeřky tak dlouho… dokud jednoduše nebyl konec.

Ucítila, jak se jí zubatá dýka spíš tak nějak váhavě zasekla do paže pod ramenem, ale zanechala za sebou jenom slabý, povrchní škrábanec – zatímco ona stála, její protivnice padala k zemi, oči rozšířené úlekem. Někde za sebou slyšela křik té druhé, ale to šlo v tu chvíli mimo ni, protože středem jejího vesmíru byla blondýnka s její vlastní dýkou zabodnutou doprostřed hrdla. Krkavici přetnula bez větších obtíží, takže netrvalo dlouho a žena se zhroutila na zem, rudý plášť nasakoval stejně zbarvenou kalužinu, která se kolem ní šířila. A zrzečka jenom stála nad ní, pořád na ni v euforii z toho všeho cenila ostré zoubky, svírala pevně rukojeť zbývající dýky a sledovala, jak z její protivnice definitivně vyprchává život. Navenek divoce rozcuchaná a udýchaná, ale vevnitř… až děsivě klidná na to, že stála nad tělem někoho, koho právě zabila.

Nedalo se očekávat, že by snad doopravdy sklonili zbraně a vzdali se. Ne, na to byli až příliš umanutí, jejich rozhodnutí pohroužit se hlouběji do víru temnot. Byť ho to svým způsobem zklamalo, že pro ně nemohli nic udělat a podepsali si svůj vlastní ortel, nemohl by tvrdit, že to nechápal. Temnota nebyla až tak slizká a úlisná, jak si drtivá většina myslela, bylo to právě naopak. Něco na ní bylo. Ať už to byl pocit sametové jemnosti, opojná vůně a intenzivní volání jako při písni sirén, dokázala člověka natolik omámit, že se dočista pomátl. Jakýkoliv smysl pro racionalitu, správnost nebo morálku jednoduše odumřel a zůstalo jen děsivě vymetené prázdno, co poskytovalo dokonale úrodnou půdu pro zasetí klíčícího zla. Jakmile se pak všechna ta zloba zakořenila, bylo velice těžké ji vytrhnout a zahubit. Nejen těžké, mnohdy dokonce nemožné... A Damian neměl dostatek sil a vytrvalosti na to, aby se kohokoliv pokoušel přimět konvertovat zpět ke světlu a dobru.
Nejspíš by se kvůli tomu měl cítit zatraceně zle, alespoň se stydět nebo něco podobného, ale jakmile se ocitl v zápalu čerstvě podníceného boje, absolutně mu na tom nesešlo. Byť se lhostejnost v podobné situaci jistojistě považovala nejen za nežádoucí, ale přímo trestuhodnou, pávovi to bylo naprosto ukradené. To, co se uvnitř jeho nitra kupilo a hromadilo, mělo podstatně větší váhu i sílu - a on to všechno potřeboval nějakým způsobem dostat ven, jinak by se z toho dozajista zbláznil. Pociťoval zvláštní nutkavou potřebu ty lidi zpacifikovat a odvrátit od toho příšerného rozhodnutí, aby se nedostali do stejného bahna jako onehdy on. I přes to, že ta potřeba byla absolutně neutišitelná a stupňovala se s každou zpropadenou vteřinou, uvnitř svojí hlavy byl poměrně klidný. Začínal k tomu pomalu přistupovat stejným způsobem, jakým jednal dříve v případech nutnosti. S takovým náhledem vlastně nebojoval ani o svůj, Sharyin nebo chlapcův život, ale o životy těch tří nešťastníků, co se je rozhodli zahodit. Museli zemřít, bylo to absolutně nevyhnutelné - a věděl to jak on, tak Sharya. Oni samotní to museli přinejmenším tušit, protože by se jinak takhle bezhlavě nevrhali do předem prohraného souboje. Byť měli početní převahu, nemohli se s jedním raněným vyrovnat dvěma t'ealh se skutečnými zbraněmi, zatímco oni sami měli dle všeho k dispozici pouze rituální ostří, s jakými se v boji dalo zabít jen velice těžko, což si Damian už okusil na vlastní kůži.
Sharya se dala do boje s nezraněnou ženou a proti jemu samotnému vyrazil jediný muž z jejich tria, díky čemuž cosi uvnitř jeho mysli cvaklo s určitým uspokojením. *Královské dělení,* tak se tomu říkalo. Ten výraz používal nejen on, ale také Daemon, jelikož se dokonale hodil na podobné situace.
Jeho oponent si počínal odvážně a nezůstával pasivní, což Damianovi dokonale vyhovovalo. Nebyl ten typ člověka, co se do něčeho vyloženě hrnul, aby mohl vést - alespoň v boji rozhodně ne. Raději si držel určitý odstup a čekal na vhodnou chvíli, protože to pro něj byla podstatně výhodnější strategie, jaká se mu v minulosti už mnohokrát vyplatila. Neviděl tedy sebemenší důvod od toho upouštět, takže svému sokovi dovoloval poměrně divoce máchat obětním nožem, jež svým zahnutým ostřím mnohem více připomínal srp, než klasickou zbraň. Díky tomu se také zrzkovi podařilo relativně rychle nepřítelovu zbraň vrazit ostřím svého meče a zatímco se za ním otočil, srazil ho k zemi. Jen co muž dopadl na kolena v náznaku prohry, kysele zaťal zuby a než Damian stihl zareagovat a proklát mu srdce, aby jejich střet neprotahoval, stihl si zpoza opasku nepozorovaně vytáhnout z pochvy klasickou dýku a záludně mu ji bodnout do stehna.
Paví muž tiše zaklel, ale než aby reagoval na zranění, jednoduše vší silou máchl oběma rukama a ostří jeho meče sťalo nebožákovi před ním hlavu, která dopadla do vlhké trávy kousek opodál. Ještě než mužovo tělo ztratilo kontrolu a padlo k zemi stejně jako hlava, potřísnila ho sprška krve proudící ze zející rány. V reakci na to si dlaní otřel část krve ze tváře a odplivl si, aby z pusy dostal část té hořké železité pachuti.

„Poslední šance, ještě není pozdě změnit názor,“ pronesl k poslední zbývající člence z onoho proklatého tria.
Očima přitom sklouzl k Sharye, aby zkontroloval jak na tom byla - po celou dobu se na ni totiž ani neohlédl, příliš zabraný do nepříjemného bojového tanga* s jedním ze šílenců. Ten se mu také neustále připomínal horkostí a bolestí proudící napříč pravou nohou, z které mu trčel kratší nůž.
„Kdo u všech duchů považuje za dobrý nápad odtáhnout dítě do lesa a podříznout ho jako sele? Měli bychom tě tu nechat, ať se o tebe postará divoká zvěř. Podobná zkušenost by tě naučila do příštího osudu, jak se chovat k druhým.“



* škoda, že to nebyl cancan

Ulevilo se jí, když zjistila, že Damian se zrovna tak se svým sokem vypořádal a muž padl mrtvý k zemi… ale už mnohem méně se jí líbil ten krátký nůž, co mu trčel z nohy. Ačkoli se netvářil, že by ho moc bral na vědomí (přisuzovala to adrenalinu, jak také jinak), stejně tam byl – a s tím se také hodlala popásat hned poté, co vyřeší všechno s poslední členkou té trojice, ženou, kteár pořád stála opodál, zkroušeně si držela rukojeť dýky v ráně a sledovala je pohledem, jakým pozoruje naháněná laň smečku vlků, která se ji rozhodla uštvat. Až na to, že oni dva po nich nešli jen proto, že by prostě chtěli – a to si uvědomovala, takže společně se strachem měla v pohledu pořád stopu zuřivosti a šílené odhodlanosti tohle dotáhnout až do konce. Bylo smutné to vidět, ale… Sharye to bylo upřímně jedno. Nebyla to první krev, co jí měla ulpět na rukou, a odhadovala, že ani poslední – takže pomalým krokem vykročila právě k raněné. Ta se pokusila ucouvnout, ale při tom pohybu byla dost neopatrná, nůž v ráně se mírně pootočil a ona zaúpěla nahlas bolestí. Ten zvuk sám o sobě trhal rusovlasé t’ealh uši, ale jenom zatnula čelist a prostě pokračovala. Žena se už nesnažila marně ustupovat, jenom stála na místě a zjevně s odevzdaností vyčkávala, co bude.

„Takže?“ zastavila se Sharya těsně před ženou a pohlédla jí naštvaně do očí. Dotyčná byla o dobrou hlavu vyšší, přeci jenom rusovláska rozhodně nepatřila mezi vysoké lidi, ale hrbila se bolestí, takže jejich úroveň očí byla rázem srovnatelná, optimální k tomu, aby Sharye stačilo zvednout trochu bradu a mluvila na ni tím mírně shora, z patra, protože kdyby to neudělala, aby by viděla rudě vzteky a nedostala se ani k následujícím slovům. Takhle k nim ještě stihla dojít: „Viděla jsi, že jsem nelhala. Cesta boha šílenství a smrti? Možná je to lákavé kvůli moci. Ale pokud v tom míníš pokračovat a šlapat dál jeho cestičku, shledáš se s ním velice, velice brzy. To si chceš zvolit? Plácat se navěky v temnotě a utrpení jenom proto, že jsi podlehla nějakému fanatickému pochlebování božstvům?“ Naklonila hlavu na stranu, přiblížila se k ní tak blízko, že mohla cítit její rozechvělý dech na vlastních lících. „Vážně to tak moc chceš? Máš šanci se vykoupit, zachránit. Odstoupit od cesty, která tě zničí. Sáhneš po té možnosti… anebo se necháš spálit na popel?“
Očekávala hodně. Že jí žena začne spílat, nadávat, že jí plivne do tváře nebo se na ni s křikem vrhne… ale jí se vehnaly do tváře slzy. Prostě zničehonic začala plakat – a to t’ealh rozhodilo. Očekávala hodně, ale ne tohle. Ona sama brala pláč jako pokraj všeho, projev těla v situaci, kdy už nevidělo žádné další východisko… a z odrazu v ženiných ledově modrých očích viděla, že přesně tak to bere i ona. Znáte ten pocit, když v očích někoho, koho jste málem připravili o život, najdete záblesk stejnosti sami se sebou? Pokud ano, jistě dobře víte, že něco takového vás dokáže dokonale rozhodit – a to se stalo právě i Sharye v tu chvíli. O krok ucouvla, narovnala se a odhodila si krví a potem slepené prameny vlasů z tváře. Krátce se prohrabala brašnou, která jí visela stále křížem přes rameno, než objevila, co hledala. Vylovila na světlo světa maličký flakónek s tmavozeleně zbarvenou tekutinou, načež se na ženu, která jako by ztratila náhle hlas, nevesele zašklebila: „Vypij tohle. Nic lepšího ode mě dostat nemůžeš.“ S těmi slovy jí flakónek hodila. Žena ho překvapeně chytila a po chvíli váhání obsah skutečně vypila – asi jí došlo, že i kdyby byla látka uvnitř otrávená, tak jen tak se smrti už stejně nevyhne. Jen pár vteřin poté se jí oči protočily v hlavě nazad, bělma se zablýskla… a ona se svezla v bezvědomí k zemi. Ne mrtvá, ale spolehlivě mimo na pár dalších hodin.

To byl povel pro Sharyu, aby se spěšně otočila k Damianovi za sebou. Bez okolků ukázala na ten nožík, který mu trčel z nohy po souboji se sokem, který mu ležel u nohou v kaluži krve. Jeho hlava se s groteskním výrazem ve tváři povalovala v trávě opodál, což vypovídalo za vše. „Jak moc vážné to je? Něco bych na to snad mít měla,“ optala se, postřehujíc přitom, že hlas se jí pořád chvěl námahou. Adrenalin ji pomaličku opouštěl a místy se jí jemně zatmívalo před očima, škrábance po těle začínaly nemile pálit. Ale to, aby mu pomohla, bylo přednější – moc dobře si pamatovala na jeho problém s hojením se. Pokud to pořád přetrvávalo, byla to zatraceně nepříjemná zpráva, poněvadž zraněná noha byla jedna z největších osin v zadku, co vás může potkat…

Nehledě na utržená zranění se jim přeci jen podařilo zvítězit... Byť byla poměrně důležitá otázka, zda se ten triumf dal vůbec za vítězství označit. Svými činy sice zachránili život nevinného dítěte, ale podobných zvěrstev se napříč Nescorou dělo podstatně více... Ale něco takového Damian nemohl vypustit z pusy, jelikož by tím Rüvikovi přiřkl ještě větší moc nad společností, než už v současnosti měl. Byť se tradovalo, že obavy z vyřknutí jména a faktů byl skutečný zdroj posílení, on s tím zásadně nesouhlasil. Čím více se rozšiřoval do povědomí smrtelníků, tím horší to bylo. Díky tomu se ticho přeci jen zdálo být o něco menším zlem, než konstatování nezměnitelných zákonitostí. Byl si totiž téměř stoprocentně jistý, že kdyby se o svoje vědění podělil, Sharye by to rozhodně na duchu nepřidalo - vědomí toho, že zatímco oni uchránili jedno dítě před nešťastným osudem, dalších pět muselo čelit podobné situaci, by strhalo nejspíš každého. A on to nemínil udělat, ne za nastalých podmínek.
Napůl už byl připravený pokračovat v rozjednaném konání, smířený s faktem, že i raněná žena bude muset zemřít jejich rukou, ale osud se opět převrátil - místo aby dál vzdorovala a trvala na svém, bráníc svoje rozhodnutí sloužit bohu smrti a temna, rozplakala se. To v Damianovi vyvolalo takový rozkol, že nepatrně zavrávoral a musel na několik vteřin zatnout zuby, když mu tělem projela intenzivnější vlna bolesti, jež doposud vnímal jen částečně díky nahromaděnému adrenalinu. Ten z něj ale opadal ještě rychleji než zdánlivá jistota a pocit zadostiučinění, jelikož si až přespříliš dobře uvědomoval, že se ta žena nacházela ve stejné situaci jako předtím on sám. Zasloužila si druhou šanci? Měli ji ušetřit a zachránit ji podobně jako toho chlapce? Nebo pro ni už nebylo zbytí a museli se jí zbavit jako dalšího lidského odpadu, k němuž nepochybně patřili jejich předchozí soupeři?
Sám o sobě nebyl schopný řádně dýchat ani se pohnout, natož dělat jakékoliv rozhodnutí - proto byl nakonec neskutečně vděčný, když to za něj vyřešila Sharya. V důsledku ji tedy jen víceméně pozoroval s tupým výrazem v očích, napůl paralyzovaný úzkostí a bolestí, jež se navzájem prolínaly v zatraceně toxické kombinaci.
Procitnout se mu podařilo až ve chvíli, kdy se žena snesla k zemi v bezvědomí a Sharya přesunula svoji pozornost k němu, promlouvajíc. V prvních pár vteřinách nebyl schopný zpracovat co vlastně říkala, než nakonec jemně potřásl hlavou, aby se vzpamatoval a přiměl se řádně reagovat.

„Zažil jsem horší věci,“ odvětil vcelku automaticky, víceméně kompletně zazdíc celou pointu její otázky. V danou chvíli mu to nedošlo, ale přistupoval k tomu stále stejným způsobem, jako dřív - pokoušel se před vším jednoduše zavírat oči, utíkat a ignorovat, dokud to nebyl kolosální problém. S oblibou všechno odkládal, zašíval a skrýval do pomyslných truhlic na spoustu západů, ignorujíc fakt, že si tím v důsledku nijak nepomáhal, spíše naopak. Všechno bylo podstatně horší, jelikož se všechna negativita a potíže hromadily do takové míry, že potom nebylo divu, když to nebyl schopný zvládnout. Něco takového nebylo v moci snad žádného smrtelníka, takže byl Damian víceméně už předem předurčený k mnoha a mnoha ošklivým pádům, byť se po většině dokázal zase sebrat. Otázkou bylo, kdy ho porazí tak silný pád, že se stane jeho posledním. Pád, jaký by způsobil definitivní položení na dno, takže by se nevyhrabal zpět nahoru a nemohl pokračovat dál, protože by byl přespříliš zničený.
„Stačí něco na zaškrcení a převázání... Jen nebudu v nejbližší době sprintovat. Dobrá věc, že mám křídla.“ Pokusil se nadlehčit situaci, než zrzce před sebou věnoval polovičatý úsměv v naději, že to nějak pomůže. Zdrojem jejich primárního zájmu by přeci jen měl stále být ten chlapec, který se musel skrývat někde poblíž. Damian mu nechtěl v žádném případě komplikovat už takhle příšernou situaci - a popravdě se také trošku obával toho, že ani jeden z nich neměl dohled nad Daemonem, který se potuloval poblíž stejně jako to dítě. Vzhledem k tomu, jak jasně a pevně jim podal svůj názor na celou situaci... Možná to bylo hloupé a on byl zkrátka paranoidní, ale neměl z toho dobrý pocit. Daemon by jistě dokázal vycítit prolitou krev těch dvou fanatiků, stejně jako musel cítit ten dětský strach ve vzduchu, protože si jasně pamatoval z jejich společných dob, že podobné věci byl schopný vnímat se stejnou snadností, s jakou kuchaři určovali dle vůně koření. To ho také vedlo k dalším obavám. Existovala šance, že se jejich démonický společník rozhodne vzít věci do vlastních rukou a napravit situaci... Byť to bylo velice maličko pravděpodobné, ta šance stále existovala. A i proto chtěl Damian dostat chlapce co nejdříve k nim dvěma, aby ho měli na očích, když už nehlídali Daemona jako takového.
„Musíme najít toho chlapce, určitě je příšerně vyděšený. Ta noha počká, přirozená regenerace tu ránu udrží na uzdě po dostatečně dlouhou dobu na to, abychom ho našli, potom, se můžeme věnovat tomuhle.“

Svraštila čelo. Nebylo to vzteklé nebo agresivní gesto, nebyla na něj nijak naštvaná, ale… nelíbilo se jí, na jak lehkou váhu to zranění přikládal. Vážně ji to znervózňovalo – měl problémy s hojením a teď se rozhodl, že bude čekat, až bude po všem? Kdykoli se mohlo stát něco dalšího, klidně i něco horšího. Ačkoli les kolem nich podezřele zmlknul a ona tak mohla krásně slyšet snad všechny zvuky v okruhu několika desítek metrů, nebylo jisté, že se neodehraje něco dalšího, takže nebyl prostě podle jejího směru uvažování dobrý nápad nechávat to takhle. „Jakože, věřím, žes možná zažil horší věci. Ale to tady hodláš prostě pochodovat s nožem, co ti trčí z nohy, a myslíš si, že tě jen tak nechám?“ otázala se s obočím navrch hlavy. Tak nějak nechtěla věřit tomu, že si vážně myslel, že by mu na to prostě kývla a nechala ho poskakovat kolem s nožem v noze. To teda ani omylem. Rozhodně ne. Ani kdyby jí hrabalo, tohle vážně nebylo na seznamu priorit tak nízko, aby to opomněla. „Tak na to zapomeň, hezky tady a teď.“ Její tón už byl ráznější, ale pořád to nebyl vztek. Spíš malá porce hysterie toho, že se o tom vůbec museli bavit a nebyla to samozřejmost. „To dítě uteklo a schovalo se. Myslíš, že nás jedna, dvě minuty, které strávím tím, že to ošetřím, spasí? Spíš bych sázela na opak. Takže,“ založila si ruce na prsou a ukázala bradou na nejbližší padlý kmen stromu, „sedej.“

Počkala, než se vážně posadil, než si dřepla prostě před něj a začala studovat tu ránu. Nůž v ní byl zabořený rovně, což znamenalo, že při vytahování by neměly být žádné další problémy, a nevypadal, že by byl moc dlouhý, takže odhadovala ránu ne dost hlubokou na to, aby se snad byť jen nachomýtla do společnosti stehenní tepny. To byla skvělá zpráva, protože to znamenalo sice krev, ale ne v množství, kdy by to byl nějaký vážnější problém. Obtočila prsty kolem rukojeti nože a vzhlédla k Damianovi. „Fajn. Známe to, na tři,“ upozornila ho, načež bez varování prostě zatáhla, aniž by spustila pohled z těch jeho žlutě žíhaných očí. Snažila se u toho ještě volnou rukou zatlačit mu na koleno, aby sebou nějak špatně nehodil a tím to jenom nezhoršil. „Tři,“ dodala s klidem, když byla čepel během pár vteřin z rány venku, a s odporem nožík zahodila směrem, kde ležel jeho bezhlavý původní majitel. Shodila si z rukou rukavice a drápky trochu víc natrhla látku kolem rány, aby se k ní mohla dostat. Vyčistit ji a zajistit netrvalo vážně nijak dlouho – přesně jak předvídala, byly to nanejvýš dvě minuty.

Všechno proběhlo v naprosté tichosti, ani nedutala, jenom se soustředila na to, aby něco kolem rány nepohnojila. Když měla hotovo, prostě se na moment ještě přesvědčovala, že je rána vážně v pořádku, než sebou prostě hrkla do trávy vedle padlého kmene a opřela se napůl o strom, napůl o Damianovu nezraněnou nohu. Potřebovala na chvíli prostě a jednoduše vypnout, načerpat alespoň špetku energie, aby se udržela na nohou, až se vypraví hledat toho chlapce. Věděla, že vážně nemůžou ztrácet moc velké množství času, ale potřebovala jenom pár dlouhých vteřin na to, aby nabrala trochu síly. Neměla žádné vážnější zranění, škrábance od nože soupeřky už se jí pomalu zatahovaly, ale to neznamenalo, že byla v plné síle. Stačilo jen pár chvil. A ty se rozhodla zároveň využít k malému ted-talku s Damianem, takže se k němu zase natočila tváří. Neměla energii na to, aby se mračila nebo dělala s obličejem cokoli dalšího. „Myslela jsem to vážně. Opovaž se si myslet, že tě nechám pobíhat kolem s čepelí v ráně, prostě ne. Jakože, společníka roku bych možná nevyhrála, ale zase vím, že když už vedle někoho jsem… nenechám ho chodit kolem s neošetřenou ranou. Zvlášť, když se jeho tělo nechce hojit. Tečka.“

Nelíbilo se mu, do jaké situace se to dostal, ale... Na protesty vážně nebyla vhodná doba, protože nemohl popírat pravdivost jejích slov. Nemohl se s ní hádat, na jeho vlastním přístupu bylo hned několik kritických trhlin, ale on se k nim jednak nemínil hlásit, ale především je probírat. Měl k tomu svoje důvody, díky kterým měl pocit, že to všechno bylo svým způsobem dostatečně opodstatněné, ale z dosti pochopitelných důvodů nemohl očekávat, že mu Sharya bude schopná číst myšlenky a bude s ním v té záležitosti také souhlasit, jelikož v jeho chování dost výrazně doznívaly znaky masochismu a sebedestruktivního jednání. To mu ale ani trošku nevadilo, právě naopak. Bez podobných věcí nebyl schopný fungovat, zvláště v podobně vypjaté situaci. Drželo ho to svým způsobem nad vodou a bránilo dalšímu otupění, jaké by pro něj mohlo být už dokonce až smrtelně nebezpečné. Potřeboval si za každou cenu udržet svoji vnitřní sílu, jelikož bez ní by byl absolutně ztracený, doslova jako páv bez svého nádherného ocasu.*
Takže když Sharya spustila a div ho nezpražila jako malého fracka, prostě ji jenom vyslechl a nenamítl ani popel. Tím ji sice mohl dost dobře rozohnit ještě víc, jelikož to mohlo působit jakože ji nebere absolutně na vědomí, natož pak vážně, ale snažil se pouze být nekonfliktní a nepřidělávat potíže, jelikož jich oba už měli tak jako tak dostatek. Sice si musel v duchu stát za svým, že měl ten chlapec přednost a měli by se nejdříve věnovat jemu, ale necítil se na to táhnout do zbraně, zvláště proti ní. Nedokázal by to, jak by také mohl? Bylo na ní znát, že neuvažovala jen racionálně a prakticky a uvědomovala si všechna možná zákoutí a nebezpečí, jaká by mohla vyplavat na povrch, pokud by se tomu zranění nevěnovali, ale svým způsobem působila i dojmem, že jí na něm záleželo... A s něčím takovým se Damian přít nemohl, jelikož si toho neskutečně moc vážil a nechtěl riskovat, že se to rozplyne a on ztratí jedinou osobu, které na něm záleželo nazpět.

Nebránil se vůbec ničemu, co řekla nebo udělala. Taková povolnost byla sice poměrně neobvyklá, natož pak u něj - ale opravdu si uvědomoval tíhu situace a nemínil to dělat horší ani jednomu z nich, takže se z něj stal poměrně spolupracující pacient. Vlastně v tom měl docela výhodu. Komu by se nelíbilo mít takhle hezkou ošetřovatelku? Sharya byla nepochybně vážně krásná a on si toho byl vědom, ale v danou chvíli se soustředil jen a jen na to, aby nějak vydržel to nutkání nůž nechat na místě a přimět se tak čelit fyzické bolesti o poznání déle, než bylo zákonitě nutné.
Po vytažení ostří a ošetření na ní sjel pohledem a tiše vydechl, hledajíc sílu k promluvení. Pocitově byl dost zdrchaný, jelikož mu Aurora neustále předhazovala poměrně drsné výjevy z jeho minulosti... A to skutečně nebylo nic, po čem by jakkoliv toužil, spíše naopak. Udělal by téměř cokoliv, jen aby mohl zapomenout nebo to alespoň na nějakou dobu vyhnat z hlavy, jenže takové věci se mnohem snáze daly vysnít, než realizovat.

„Hej... Díky. A promiň, vím, že to byla zbrklost a hloupost, ale nedokážu si pomoct. Pořád ve mě přetrvává ten pocit... Jako kdybych nebyl sám sebou, ale on. Pokud víš, co tím myslím.“
Nadnesl nakonec opatrně, než ji začal něžně hladit po vlasech, pokoušejíc se přivést je oba na jiné myšlenky a zahnat nechtěné chmury. To, čeho se málem stali svědky, je rozhodně svým způsobem poznamenalo, ačkoliv k tomu nejhoršímu nakonec díky bohové nedošlo. I ta samotná představa byla ale naprosto odporná... Dítě, obětované v lesích jako sele. Jeho krev smáčejíc jemnou trávu a mech... A chladnoucí tělíčko, jež bezvládně leží mezi stromy, místo v postýlce nebo náručí... Až příliš mu to připomínalo Madlyn.
„Co budeme dělat teď? Ten chlapec... Bude zázrak, když se nám ho podaří přesvědčit, že pro něj nejsme nebezpeční. Nejspíš je k smrti vyděšený a já být na jeho místě, utíkám jako o život co nejdál to jenom půjde. Myslíš, že ho najdeme? Obávám se, že je dost velká pravděpodobnost, že to bude jeden z sirotků žijící někde na okraji společnosti, protože přesně takové nikdo nepostrádá, takže je podobní šmejdi vyhledávají. To znamená, že... Nejspíš budeme mít trošku víc problémů k vyřešení, než jsme si původně mysleli. Což mi připomíná... Co Daemon?“


* doufejme, že o něj nepřijde... *mrkmrk*

Povzdechla si nad jeho slovy tak trochu ve frustraci z toho, že pořád nemohla přijít na způsob, jak mu pořádně říct, že tím, že bude chodit kolem bez regenerace a s ranami, tomu nepomůže. Nakonec jenom zůstala chvíli mlčet, zavřela oči, oddala se tmě a chvíli vnímala jenom jeho prsty, které se jí vískaly ve vlasech. Překvapivě ji to drobné gesto uklidňovalo, což brala jednoznačně za docela dobré znamení. Dovolila si teda na chvíli prostě jenom utichnout a nechat ho v tom zkrátka pokračovat. V tu chvíli byla tak bez sebe únavou, že by se sebou nechala dělat snad vše, ale to už byla kapku jiná pohádka. Asi tam trochu zapůsobilo i zvířátko v ní, protože skoro nevědomky se k jeho ruce přimkla o něco těsněji a spokojeně vydechla. Tím, že žila po většinu života stylem samotáře, si to moc nepřipouštěla, ani neměla jak, ale když už měla možnost doteku, nechtěla se jí jen tak vzdát. Uvědomovala si, že navzdory občas trochu drsnější a prudší povaze byla tak trochu náchylná k tomu, aby jí kontakt chyběl, takže tohle bylo jako takové malé, skromné požehnání. Ať už to znělo sebevíc podivně, prostě… mělo to na ni tak trochu blahodárný vliv, který by asi penězi nedokázala vyčíslit, protože to bylo na mnohem vyšší úrovni.

Nakonec přeci jen promluvila. „Nemusíš děkovat, jenom… prostě na sebe dávej trochu pozor, dobře?“ Nechtěla to říkat nahlas, ale zbytek věty visel jasně ve vzduchu: nechtěla vidět umírat dalšího člověka, který se jí dostal pod kůži. Hlas měla podivně zastřený. Věděla, že je to tím nízkým množstvím energie, kterou v sobě měla, ale zas na druhou stranu tušila, že to zase půjde, až půjdou chvíli volnějším tempem. Pokud ne… holt si prostě ustele uprostřed cesty. Ale až poté, co najdou chlapce. Což ji strhlo k odpovědi na jeho další otázku: „Já vím, měli bychom se vydat ho hledat. Daleko nebude – ta jeho krev je pořád dost blízko. Bude snadné ji stopovat.“ Na chvíli se odmlčela, ani se nehnula, a v duchu uvažovala nad jeho poslední otázkou. Upřímně? Kdyby byla naštvaná, vážně by měla chuť se prostě otočit a Daemona nechat sedět na tom pařezu. Nemohla svým způsobem pořád uvěřit tomu, že by tam to dítě prostě nechal zemřít. Ale v aktuálním stavu… nebyla vzteklá. Byla lhostejná. Prostě jí bylo všechno jedno. „Pokud odejdeme, bude to vědět. Pochybuju, že tam sleduje jehličí na větvích růst. Pokud chce, půjde za námi.“ Upřímně? Věděla, že je bude démon následovat. Ale v tuhle chvíli jí bylo zle ze vzpomínky na jeho návrh tam toho chlapce prostě nechat. Zvlášť když věděl, že to ani ona, ani Damian prostě neudělají, ani kdyby se božstvo smrti kvůli té jedné malé oběti stavělo na hlavu.

Nakonec, s malým útrpným zakňučením, se narovnala, opřela o ten padlý kmen a vytáhla se na nohy. Nechtělo se jí udělat ani krok, ale bylo třeba najít to dítě, protože nechtěla riskovat, že tam někde umře strachem nebo šokem. Počkala, než se na nohy vyštrachá i Damian, než se snažila soustředit na pachovou stopu, kterou po sobě dítě zanechalo. Velice ráda se vydala zpátky do lesa a nechala krví nasáklou mýtinu za sebou. Pokud ti tři chtěli něco obětovat Rüvikovi, tak teď se stali sami obětinou – a i když moc nevěřila na přízeň bohů, věřila velice dobře na jejích hněv, takže doufala ze všech sil, že mu to jako náhrada za jedno dítě bude stačit.
Pustila se vpřed podrostem, řídila se primárně čichem a snažila se najít úkryt toho chlapce. Šlo to rychle – navíc, blonďaté kadeře svítily z mrtvého podrostu jako světluška. Sharya zamířila tím směrem, zastavila se až tak tři metry od schouleného tělíčka. Smotal se do těsného klubíčka, klepal se a držel oči pevně sevřené, takže okolí vnímal jenom sluchem. Nechtěla ho vyděsit ještě víc, proto nasadilo zkusmo měkčí tón a oslovila ho. „Hej, nemusíš se bát. Jsi v bezpečí.“ Opatrně udělala krůček vpřed a klekla si na bobek tak půl druhého metru od chlapce, který opatrně rozlepil pravé oko a tím ji chvíli vyplašeně sledoval. Modrá duhovka byla téměř potlačená temnotou zorničky následkem toho, jak dlouho se tam krčil se zavřenýma očima. „Nemáš se čeho bát. Chceme ti pomoci, dobře? Odvedeme tě k rodičům. Jenom potřebujeme vědět, kde to je.“

Dávat na sebe pozor... Znělo to poměrně jednoduše, ale praktikovat to už bylo podstatně horší. Damian sice chtěl být zodpovědný a konečně upustit od svojí zbrklosti i masochismu, ale nedařilo se mu to. Stále byl hluboce ponořený ve svojí špíně a místo toho, aby se mu dařilo se z ní konečně vyhrabat, topil se čím dál víc. Nořil se hlouběji a hlouběji, jelikož mu na kotnících stále visely zbytky minulosti a odporná spousta bolesti, jež nebyl schopný zkrátka překonat.
Na druhou stranu, už nebyl sám. Přeci jen, měl Sharyu - nemohl tvrdit sám sobě, že je na světě úplně sám a ani pes po něm neštěkne, kdyby se mu něco stalo. Byla by to lež, a on si to také velice dobře uvědomoval. I přesto ale postrádal nutnou sílu na to, aby zatočil se svými sebe-destrukčními sklony a choval se jako normální a životem nepoznamenaný člověk, byť se za někoho takového ani zdaleka považovat nemohl. Na výběr ale také neměl, jelikož pokud chtěl setrvat právě s Sharyou, nesměl si dovolit sklouznout zpět ke starým zlozvykům, protože by nemusely pohřbít jenom jeho, ale také ji. A to bylo něco, co jednoduše nemohl dopustit, jelikož mu na ní záleželo - a rozhodně ji nechtěl uvrhnout do víru nových a velice nechtěných potíží, což si nepochybně ani zdaleka trošku nezasloužila. Naopak. Přál by jí konečně najít klid, nemuset se pachtit s kdejakým bludným kořenem a moc se klidně nadechnout, aby také pocítila skutečnou svobodu. Svobodu od všech strastí, potíží, nebezpečí a bolesti... Ale na to, aby k něčemu takovému došlo, by bylo zapotřebí mnohem více, než snahy dvou lidí. Dva totiž nedokázali změnit zbytek světa, i kdyby se snažili sebevíc. Obecně platilo, že se člověk mohl rozhodnout se zvednout a pokusit se jít proti proudu, ale v takovém případě téměř zákonitě okamžitě přišel o hlavu, jelikož se svět točil dál a snaha jednoho smrtelníka neměla stejnou váhu jako zákonitosti přírody a osudu.*
I přesto všechno si ale musel Damian slíbit, že se bude snažit. Nesměl to vzdát, ačkoliv se na nic jiného ani necítil. Byť to v mnoha ohledech znamenalo, že přehazoval svoji vůli k životu na absolutně nestálý faktor, v dané situaci to bylo podstatně lepší než vůbec nic. A on si čím dál jasněji uvědomoval, že byť přišel o úplně všechno... Přeci jen něco i získal. A to rozhodně stálo za snahu, byť ho drásala jako drápy rozzuřené medvědice.

„Budu, slibuju.“ Byla to vskutku prostá odpověď, ale i navzdory svému vnitřnímu rozpoložení ta dvě slova pronesl s absolutní jistotou, jež značila fakt, že to myslel doopravdy vážně a mínil se tím také řídit. Nerad něco sliboval, jelikož sliby považoval za něco, co lidé téměř zákonitě pokaždé porušili - a on sám dříve rozhodně nebyl žádnou výjimkou - ale v tomhle případě cítil nejen potřebu, ale i povinnost to pronést nahlas. Jak pro Sharyu, tak sám pro sebe, aby svoje odhodlání oficiálně stvrdil a nemohl jen tak vycouvat.
Nepatrně poté ještě pokývl hlavou, jelikož si nebyl úplně jistý tím, co přesně dodávat ke zbytku tématu. Ohledně chlapce měl svoje obavy, ale co se Daemona týkalo... Bylo to ještě horší. Dost silně se obával toho, co démon mezitím vyváděl, natož co se mu asi honilo hlavou. Jednou věcí si byl ale naprosto jistý: určitě se ho jejich odchod dotkl a čeká je nějaká forma odplaty, jelikož Daemon skutečně nebyl ten typ člověka, co komukoliv dovolí jednat nepříjemně a nechá takové jednání nakonec i bez řádné reakce. Na to si svoji pomstu až příliš vychutnával a víceméně div nevyhledával jakoukoliv možnou příležitost, aby se k něčemu takovému dopracoval.

Sharya měla nakonec pravdu, chlapec skutečně nebyl nijak daleko. Ale jen co Damianovi spočinul zrak na jeho schouleném tělíčku, zmocnila se ho taková úzkost, že si skoro až přál, aby jim stihl utéct a oni ho vůbec nenašli. Zatímco k němu zrzečka opatrně promlouvala a on se zdál vnímat, Damian si tiše povzdychl a věnoval mu náznak úsměvu ve snaze vyvolat co možná nejpřátelštější a nejvlídnější dojem.
„Má pravdu, neublížíme ti. Ti zlí lidé jsou pryč a my na tebe dáme pozor, ano? Není třeba se bát, nedovolíme, aby se ti cokoliv stalo. Prozradíš nám svoje jméno? Tohle je Sharya, já jsem Damian. Pomůžeme ti dostat se zpět domů, slibuju.“
Zatímco oba chlapce pozorovali a snažili se ho nevyplašit, Damian na rtech nakonec zformoval svůj typický úsměv a i navzdory jisté bolesti si pomaličku dřepl, nespouštějíc z hocha oči. Nemohl vyloženě tvrdit, že to snad s dětmi uměl a věděl jak na ně, ale přeci jen nějaké zkušenosti měl - a to díky Madlyn. Ta byla sice dívkou a byla také mladší, než jejich nový chráněnec, ale oba byli děti a sdíleli tu lehkou a nevinnou auru, co mělo téměř celé mladší pokolení. Díky tomu alespoň instinktivně tušil, jak se zhruba zachovat, což se v dané situaci nejen hodilo, ale doslova mělo cenu zlata.
„O-oscar. Říkají mi Oscar Vernon.“ Špitl chlapec tichým, značně nejistým hlasem a pomaličku se zvedl z klubíčka do sedu, takže oba měli dobrou možnost si ho řádně prohlédnout.
„Bydl-lím s tetou a strýcem v Me'Rinu...“ Damian se obrátil na Sharyu s nepatrně pozvednutým obočím a výrazem, který hovořil jasně: víš, kde to je? Co budeme teď dělat?
„Dobrá, moc mě těší, Oscare Vernone. Můžeš nás brát jako svoje dva strážce na cestě, odvedeme tě domů, zpět k tetičce a strýčkovi.“


* kdo chápe tyhle dva easter eggy, dostává zlatý piškůtek! Jedná se o citát a mayskou mytologii, ať trošku napovím