Město Epälli

Neměl zrovna dvakrát velkou praxi, pokud šlo o lovení démonů. Sice ho vedl nejen vrozený instinkt, značně posílený jeho intenzivní vírou v bohyni Álleu a dobro jako takové… Ale poslední výlet na proklaté místo, jež mělo údajně (což se ukázalo být až příliš tíživě pravdivé) být domovem pro jakousi démonickou kreaturu, Denzelovi nepřinesl jen další panický záchvat evokovaný nutností čelit bezprostřednímu nebezpečí v podobě úhlavního nepřítele nejen společnosti smrtelníků, ale především jeho vlastního druhu jako takového, ale především solidní dávku zmatení, rozpačitosti a samozřejmě: prazvláštní paniky.*
Dalo by se tedy říci, že lov i navzdory vší nepravděpodobnosti dopadl nanejvýše dobře, ale… Denzel se nacházel v natolik podivném a rozporuplném stavu, že mu myšlenky proplouvaly uvnitř hlavy jako zurčící prameny řeky, jež se mohla každou chvíli vylít ze svého vymletého koryta. Nevěděl, co si o tom všem myslet, tohle se mu nikdy nestalo! Aby šel lovit (v uvozovkách, jelikož on démony přímo nezabíjel, spíš je zneškodňoval… A buďme upřímní: kdyby snad démoni měli alespoň nějaké vychování, jistě by spíše zkoušel apelovat na jejich smysl pro takt, než aby jim sekal hlavy jako Livius) a nejen, že se onoho nebezpečného síle (tudíž démona) zbavil, ale zároveň přitom stihl navázat jakýsi… Opravdu zvláštní nový vztah, jež se pohyboval kdesi na pomezí spojenectví a křehkého přátelství s drobnou snítkou čehosi dalšího, vrtkavého a zároveň hřejivého.*
Celá ona kompletně nečekaná situace následně vyvrcholila ve společný odchod z proklatého lesa směrem k nedalekému městu, kde měli s Liviem* následně zakotvit v krčmě, aby vypadli ze spárů démonů, kozlů, hádek o vlastnictví lesů a s trochou štěstí i padání jeden na druhého. Cesta jako taková se však nesla v dokonale identicky atypickém duchu, jako celé jejich první setkání a následný lov: Livius totiž (nepřekvapivě) převzal otěže nad situací a Denzela odnesl až do krčmy, čímž mladému knězi vzal kompletně vítr z plachet.
Bez nadsázky se po celičkou cestu snažil netvářit jako rozpačité klubko nervů, zatímco uvnitř svého nitra bojoval s automatickou potřebou rudnout v obličeji - částečně již zmíněnou rozpačitostí, ale také jakousi směsicí polichocení a obav. Syn slunce totiž v danou chvíli absolutně netušil, jak si ono gesto vyložit… A i díky tomu se přirozeně obával, aby se nedostal do zatraceně nepříjemné situace.

Ono zapeklité dilema k jeho štěstí netrvalo příliš dlouho, jelikož brzy dorazili na místo: tudíž do krčmy. Tam ho ještě Livius vynesl přese práh, což muselo působit snad ještě více bizarně, než jejich zjevení samotné - opravdu totiž částečně působili téměř jako párek (ne)nápadně teplých holoubků, což reálně bourala pouze dokonale elegantní a drsná vizáž Livia. Tu však i nadále čeřila vrstva třpytivého vílího prachu na jeho tváři, která dodávala celé situaci kompletně nový rozměr.
Sotva se Denzel ocitl znovu pevně nohama na zemi, věnoval svému novému společníkovi krátký, mírně rozpačitý úsměv, než nakrčil ramena v automaticky obranném gestu. Těžko říci, zda se tím pokoušel evokovat dojem, že neexistoval nebo naopak vypadat jako ne úplný ňouma… Možná obojí? V jeho případě bylo občas velice těžké podobné věci bezpečně určit.
Ještě než se mu však dostalo možnosti se rozhlédnout po tamním kumbále, přiletěl k nim jako velká voda jakýsi vskutku pochybně vyhlížející muž s dramaticky černým pláštěm, jež ho obepínal jako druhá kůže. Denzel mírně pozvedl obočí, jelikož ho ani v nejmenším nenapadlo, že se za jeden den dostane do situace, kdy bude mluvit hned se dvěma opravdu zvláštními jedinci… Když vyslechl to, co muži splynulo ze rtů.
Vypadali jako pár? Chtěli oddat? Jestli doposud nedostal seriózní záchvat gay panic, pak na něj stoprocentně dolehl v ten moment. Modroočko zaraženě pootevřel rty se záměrem okamžitě něco namítnout, vysvětlit to nebo něco podobného, ale místo toho z něj vyšel absolutně neidentifikovatelný zvuk, co matně připomínal přiškrcené ptáče. Copak se v ten den svět jednoduše zbláznil? Dohodli se na něj bohové, že mu kompletně vymáchají tvář v co největších potížích, aby mu dali za vyučenou?




* Asi všichni víme, na co tím narážím - gay panic as fuk! Sice je hošan teplý jak slunce, kterému se nápadně podobá, ale na Liviho nebyl připravený ani on
* Let’s be real… Má na něj maličký crush. Všichni to víme, jen on ne
* Pořád nevím, jak se to správně skloňuje - pokud to tedy dělám blbě, fakt se omlouvám :c