Město Epälli

Zprvu nenápadný uhlově černý netopýr prolétal ulicemi města Epälli poměrně nízko při zemi. Nebylo to zdaleka poprvé. Kdeco se mezi lidma šuškalo o zvláštně chovajících se netopýrech a spojení se sídlem Chevaliérů. Nikdo si to však nespojoval s tím, že by se mohlo jednat pouze o jednoho jediného netopýra a už vůbec ne s tím, že by lord Chevaliér mohl být nedej bohové t'ealh, měnící se právě na toho netopýra, kterého místní vídali.
Zdánlivě to vypadalo, že široko daleko nikdo není, ale zdání může rozhodně klamat, že? Eliott proto zaletěl rychle do úzké uličky a dosedl na zem. Byla to menší ulička, ale nebyla zase tak úplně zastrčená. Taková zlatá střední cesta. Blízko krčmy a zároveň ne kompletně na očích všem zvědavcům. To by zajisté po přeměně nebylo úplně příjemné.
Naposledy se rozhlédl a poměrně rychle se přeměnil na vysokého bělovlasého muže. V odlesku měsíce byly jeho vlasy ještě výraznější a podobající se čerstvě padlému sněhu a jeho zářivě modré až azurové oči také vynikaly o něco více. Lícní kosti díky stínům také vynikaly více, jako by snad byly na jeho obličeji namalované. Co bylo pro něj ale rozhodně špatné byla absence jeho oblečení až na spodní prádlo. Jeho kalhoty, boty košile, sako, kabát s nádhernými zlatými výšivkami a vycházková hůl ležely na zemi u jeho nohou. Kvůli riziku kolemjdoucích,ale hlavně i kvůli nesnesitelné zimě, která se mu zarývala pod kůži, se začal co nejrychleji soukat do svých kalhot, při čemž si alespoň zatím přehodil kabát přes ramena aby tu zimu zahnal alespoň částečně. "Ze všech zatracených zvířat, co existují, musím mít zrovna netopýra? Ani kalhoty neunesu." Zamumlal si pro sebe nespokojeně při zapínání knoflíku od kalhot.

Pozorovala, jak slunce pomaličku mizí za obzorem a svět se halí do sedavého sukna šedi. Trvalo dobrou hodinu, než nastaly vhodné podmínky pro to, aby mohla vyjít ven bez jakéhokoliv nebezpečí - ale ona už na to byla natolik zvyklá, že jí to už ani nepřišlo. Sice jí světlo a sluneční svit i po všech těch letech stále chyběly, ale byla s tím víceméně smířená. Už dávno nenáležela sobě a paní Äyanaii... Její duše, tělo, magie i mysl patřily jen a jen Ravenně, která se zodpovídala přímo patronovi temnot. Byla třetí v té prapodivné a staré linii, o níž většina smrtelníků neměla sebemenší potuchy - a to byla obrovská pocta, jelikož ne každý by dokázal spolupracovat se stíny a smrtí.
Sama Pandora to brala už víceméně jen jako rutinu. Hledala nejrůznější nešťastníky, převáděla je na druhou stranu za předěl a konejšila ty, jež ještě nebyli připravení přejít nebo je držely zpátky nějaké nedořešené záležitosti. Ty za ně mnohdy vyřizovala, což byl nejspíše projev alespoň kousku dobra, co v ní zbylo. Všechno se to neustále opakovalo, jediné co se měnilo byly detaily, ale ty byly příliš drobné na to, aby je byla schopná uchovávat v hlavě. Tváře těch, jež převedla, jí v průběhu let začaly splývat jedna do druhé a třebaže byla velice dobře schopná vyjmenovat kdejaká jména svých oveček, podle vzhledu by je nepoznala. Do paměti se jí mnohem více zarývaly spíše oči, výraz. Občas hlas, ale nikdy ne celá tvář nebo tělo. Na tom totiž také nesešlo, protože jakmile s nimi Rüvik měl skončit, z původní schránky by nezbyl ani popel.

Předchozí noc pro ni byla zvláště těžká, jelikož si její pozornost vyžádalo umírající dítě. Zoufale se pokoušela přimluvit u lady Ravenny, aby něco udělala a zachránila jej tak jako zachránila její vlastní život, ale byla naprosto neoblomná - trvala na tom, že to maličké musí zemřít, jelikož šlo o Rüvikův velký plán.
Pandora odsuzovala mor a vyhrocené sváry, jež jejich pán společně s Crännäris u smrtelníků vyvolávali, ale nemohla s tím vůbec nic nadělat. V důsledku byla tedy nucena onoho chlapce převést na druhou stranu a odtrhnout ho od celičkého života, jež měl před sebou. Trvalo jí to ale podstatně déle, než obvykle - notnou dobu totiž strávila s jeho hlavou v klíně, hladíc ho po vlasech za zpěvu jedné ze starých písní, co ji naučila její vlastní matka. Třebaže si to v danou chvíli neuvědomovala, vlastně tím neuklidňovala jenom jeho, ale tak trošku i sebe - nebyla připravená ho odvést do ztracena a zapomnění, podvědomě se to pokoušela protahovat tak moc, jak to jenom šlo. V důsledku se před tím koncem ale utéct nedalo... A ona toho chlapce musela přeci jen vydat do náručí tmy.
Nebyla však schopná zapomenout na jeho nakřáplý hlásek a oříškově hnědé oči vytřeštěné hrůzou, zatímco postával jako duch vedle svého bývalého těla. Nezemřel klidně, ani v nejmenším. Život z něj vyprchal ve chvíli, kdy se choulil do klubíčka na seníku jednoho z domků v menším městě, s košilí potřísněnou od krvavého kašle. Celý se třásl, jak mu bylo zle a zima... A nikdo, vůbec nikdo, tam s ním nebyl. Možná proto ji to pronásledovalo. Protože jí připomínal sebe samotnou - a protože ji děsila představa toho, že podobný osud není ani zdaleka ojedinělý.

Díky té události se rozhodla následující noc vyrazit ven a užít si zaslouženého volna, které mínila použít jako způsob k uvolnění se. Za normálních okolností by se nejspíše vydala jen na procházku po okolních polích, ale tentokrát zatoužila po něčem trošku jiném. Nechtěla být úplně sama a něco k pití by jí přišlo vhod, takže se rozhodna odcestovat do jednoho z měst a posedět si na chvíli v nějaké krčmě.
Jelikož ji čekala poměrně dlouhá cesta, protože Ravennino útočiště leželo poměrně daleko od civilizace, automaticky se přeměnila do svojí druhé podoby - a jako nádherně sněhobílá holubice vzlétla do výšky a dala se na cestu.

Přistála až v jedné z bočních uliček, kde dosedla pařátky na zem za řádkou krabic vyrovnaných na sebe. Ty působily dojmem, že jestli zafouká vítr nebo se o ně někdo opře, okamžitě popadají jako domeček z karet - Pandoře to ale nijak nevadilo, protože jen rychle vyměnila holubičí peří za lidskou kůži a začala se oblékat... Když v tom zaslechla čísi hlas, přicházející z druhé strany uličky.
Okamžitě sáhla po svém černém plášti a přehodila ho přes sebe, jelikož si nebyla jistá, jestli by neměla spíš zmizet než to prozkoumávat a ona látka byla protkaná magií, co jí umožnila splynout se tmou. Když ale vyšla zpoza krabic (které se stále nebezpečně moc nakláněly na stranu) pohled jí padl na oblékajícího se muže a hromádku oblečení kolem.
Zdálo se, že se nacházel v podobné situaci jako ona, čemuž napovídala i slova, jež vypustil z úst - a to Pandoru přimělo se pobaveně pousmát, než si tiše odkašlala a objala se rukama kolem těla, protože ji halil samotný plášť.
„A pročpak ne? Netopýři jsou fascinující a mocná stvoření, copak je na tom tak špatného?“ Zareagovala nakonec s náznakem pobavení na jeho výrok, než naklonila hlavu na stranu a sjela ho pohledem.
Zdál se jí svým způsobem povědomý, ale to spousta lidí. Ještě aby ne, když se neustále setkávala s nepřeberným množstvím tváří, hlasů a očí. Na druhou stranu, muž před ní rozhodně nebyl mrtvý, což byla opravdu velká odlišnost od jejích obvyklých společníků. Prakticky se totiž setkávala jenom s duchy - a když už náhodou jednala s někým, kdo byl stále naživu, moc tak tedy nevypadal. To se o neznámém říct nedalo, protože mu nechyběla žádná končetina, nebyl celý zkrvavený a ani se sotva nedržel na nohou, jako tomu bylo obvykle u přívrženců. Ti už dávno překročili hranici příčetnosti a pohybovali se na teritoriu šílenství, takže jim opravdu moc času nezbývalo. Bylo to sice smutné, ale bohužel nevyhnutelné, když si vybrali zrovna tu cestu, po níž tak směle kráčeli - a kterou kropili cizí nebo vlastní krví.
„T'ealh předpokládám?“ Dodala nakonec, zatímco na něj upírala svoje výrazné a studeně modré oči, jež díky nedostatku světla mírně zářily.
„To jsme dva. Znám ten pocit, ale na druhou stranu... Pokud to znamená, že se člověku dostane ta neobyčejná schopnost létat, stojí to za to. Vždycky se dá přistát někde v soukromí, jako právě tady.“



* Samozřejmě má spodní prádlo, protože ho postavy běžně nosí, ale to by pak znělo divně, takže jsem to tam nepsala - ale MÁ HO. Opakuju, má spodní prádlo #SayNoToNudism #IKdyžJsešT'ealhMějAspoňNěco #VšakIPtáciMajKalhoty

Při neznámém hlasu sebou mírně trhl a lemy kabátu si přitiskl blíže k sobě jak kvůli zimě, tak kvůli očividně přítomné jiné osobě. Pomalu se otočil a pozvedl své obočí poslouchajíc její vyprávění. "To možná, ale mrňaví. Můj otec byl sup. Ty alespoň unesou kalhoty. Co tak zmůžu jako netopýr.." zamumlal pro něj až nepřirozeně otevřeně, ale až poté, co žena před ním přiznala,že je též t'ealh. Držel si lidi většinou dále od těla, kvůli tomu, aby si zachoval bezpečí, ale zároveň dnes byl v poměrně dobré náladě a možná i proto se zachoval takhle. Otázkou však samozřejmě bylo, jestli to myslí upřímně, nebo je to pouze další jeho plán. "Tak taky t'ealh říkáte?" Mírně se ušklíbl. "A na jaké malé okřídlené stvoření máte štěstí vy?" zeptal se a sjel pohledem její plášť pod kterým očividně nic moc neměla. "Očividně toho totiž taky moc neunesete, pokud se takto neoblékate naschvál samozřejmě." Zavtipkovala a prohrábl si své bílé vlasy. Potom se podíval na zbytek jeho oblečení na zemi a poté na pouhý kabát zakrývající jeho hruď a na bosé nohy, které ho zábly."A promiňte, pokud dovolíte." zamumla a shodil kabát ze svých ramen. Místo něj si navlékl košili, kterou poté pozapínal a na ni si nasadil sako. Potom si obul své boty a nakonec si oblékl i kabát. Na něm bylo na levé klopě vyšito zlatě EJC drobným písmem a kousek od toho zdobný rodinný erb s písmenem C a vraníkem jako symbol rodu. S kapsy kabátu poté vytáhl několik zlatých prstenů, které si nasadil na různé prsty u rukou a zvedl ze země svou vycházkovou hůl.

"Tak. Takhle, si myslím, to je mnohem lepší.... Hádám, že pro nás pro oba." Pronesla i přes jeho sebevědomou povahu a všechno, se nervózně podrbal na krku. Bylo to totiž poprvé, kdy někdo naprosto cizí nejen věděl, že je t'ealh, ale také to, že ho viděl těsně po přeměně. "No... Každopádně, mé jméno je Eliott Jacques Chevaliér." pronesl aatáhl svou ruku, aby si s ní mohl potřást.

Netopýři sice rozhodně nepatřili k těm největším a nejsilnějším tvorům světa, ale měli nepochybně svoje velké přednosti. Pandora nepochybovala o tom, že si jich její nový společník byl vědom, ale svým způsobem se jí zdálo, že je možná tak trošku přehlíží v důsledku onoho jistého nepohodlí, co s sebou jeho druhá podoba nesla. Ona sama si na to už docela zvykla. Žila takhle už velice dlouho a bylo by vážně divné, kdyby jí to stále bylo proti srsti. Konec konců, když trávila většinu svého času tím, že cestovala různě po Nescoře - k čemuž mnohdy používala právě svá křídla, aby šetřila magii - tak se zákonitě přeměňovat musela, protože jí zvířecí podoba dodávala určitou formu bezpečí a nenápadnosti, jaké by se jí v lidské podobě nikdy nedostalo. Ona byla jedna věc létat po noční obloze jako hrdlička a dělat to samé jako mladá žena oděná do lehoučkých šatů, máchajíc velikými bělostnými křídly... Lidé vůči t'ealh měli svoji předpojatost a ona nemínila riskovat potíže, jimiž se dalo tak snadno předejít. Nebyla bláhová, alespoň v tomhle ohledu rozhodně ne.
V porovnání proti svému otci byl cizinec sice v značné nevýhodě, ale... Nakonec netopýři byli naprosto úžasní pro jiné vlastnosti, jakými zase nedisponovali supi. V důsledku měl každý něco do sebe - a pokud by se snad měli jakýmkoliv způsobem porovnávat, byla by to ona, kdo by z toho vyšel nejhůř. Její zvíře nedokázalo nic jiného, než létat. V praktickém světě byla naprosto nevyužitelná a sice jí občas dopomáhala v práci, jelikož lidé holubice považovali za znak čistoty a dobra... A ona to sem tam obrátila ve svůj prospěch. V důsledku dost záviděla svému bratrovi, jež si nesl podobu pantera, ale na druhou stranu... Nejspíš by se nikdy nedokázala vzdát létání, pokud by snad dostala možnost svůj osud v tomhle pozměnit. Díky tomu s tím byla smířená, třebaže holubice znamenala neustálé oblékání se.

„Ne jako myši. Taková maličká myška by neunesla ani prádlo, natož kalhoty... Takže vězte, že vždycky může být hůř. Navíc - netopýři se pyšní naprosto unikátním smyslem, takže to v důsledku není až tak velká oběť, když je svět plný odlehlých míst, kde se dá na moment zastavit a obléknout se... Chce to jen cvik.“
Koutky jí mírně zacukaly a ona se na moment sklopila řasy, než pevně semkla rty k sobě a sebrala ze země svoje šaty, jež nesly úplně stejný odstín dokonale bílé jako její ptačí křídla, co skrývala pod pláštěm - ten také nakonec shodila a šaty si oblékla, nazouvajíc si rovnou i prosté boty. Svoje křídla přitom držela stále složená, ale než se ohnula zpět pro plášť, na několik krátkých vteřin jim povolila dosáhnout svého rozpětí, aby je protáhla po dlouhém a vyčerpávajícím letu.
„Zkuste hádat, vsadím se, že vás to napadne hned jako první možnost,“ pousmála se vlídně, než křídla opět stáhla a přehodila si přes sebe plášť, který nakonec sepnula stříbrnou sponou ve tvaru letícího ptáka s plným rozpětím. Ten byl drobnou připomínkou toho, ke komu vlastně patřila... Komu se zodpovídala a koho měla chránit. Bylo poměrně ironické, že za celou dobu svého působení jí ten rod nepřirostl k srdci - sice měla ráda lady Ravennu, ale tím to tak nějak končilo. Jediné, co k některým dalším členům cítila, byl soucit. Možná proto občas nenápadně vypomáhala některým nebožákům, co se ocitli ve vyostřených a tíživých situacích... Ale nakonec, těžko by hledala oblíbence. Chráněnce. Ačkoliv přeci jen by nejspíš alespoň dva, možná tři našla. Onen rod nebyl až tak početný co se oficiální linie týkalo, takže byl výběr docela úzký, ale přesto...
„Nebudu vám to ztěžovat, jsem holubice. Takže jen tak mezi námi... Myslím, že pokud bychom se měli porovnávat a určovat, kdo na tom je hůře, nejspíš bych to byla já. Na druhou stranu, nemůžu říct, že bych si vyloženě stěžovala. Mám perfektní maskování před okolím, protože s podobně nevinnou a čistou rouškou se světem proplouvá podstatně snáz, než v kůži netopýra, jež stále mnoho nejrůznějších jedinců považuje za znamení zla a kdoví co ještě. Byť na tom není nic podloženého.“

Jen co se jal obléknout si zbytek svého šatu, Pandora* poměrně automaticky ze slušnosti odvrátila zrak. Ani v nejmenším netoužila onoho neznámého mladíka okukovat, protože to nebyl zrovna dvakrát její styl - třebaže by to možná nebylo úplně od věci, protože vzhledem ke svému způsobu života nikdy nedošla k žádnému vztahu, natož pak bližšímu nebo nedej bože přímo fyzickému. Sice už viděla nespočet nejrůznějších více či méně obnažených těl, ale obvykle za značně odlišných podmínek. Fungovala totiž jako převozník, tudíž každé tělo s jakým pracovala, bylo už dávno mrtvé - nebo se mělo během krátké chvíle mrtvým stát. Neobvyklé nebylo ani kdejaké zranění, mnohdy naprosto katastrofální a pro běžného pozorovatele absolutně odporné. Ona měla hodně silný žaludek, takže s ní nezacloumalo ani násilí ani ji nepohoršovala odhalená kůže či samotná nahota, ale... Nedalo se říct, že by jakýmkoliv způsobem toužila po tom někoho šmírovat. Spíš naopak.
Pokud si něco přála, bylo to něco jako spirituální setkání. Nejšťastnější by byla, kdyby jí byla dána možnost prostě jen být po něčím boku, klidně jenom mlčet, ale nebýt zkrátka sama. A i kdyby se měla hádat, bylo by to mnohem lepší, než když sedávala v absolutním osamění na střeše Ravenniny domoviny a zírala do dolů do nádherných, byť poněkud zdivočelých zahrad.
Onen muž se sice nezdál jako zrovna dvakrát vhodný společník, jelikož působil poměrně nedostupně a tvrdě, ale kým byla, aby soudila hned podle prvního dojmu? Nebyla v pozici, kdy by mohla zpochybňovat způsoby bohyně Aurory. Třebaže v ní neměla zrovna velkou důvěru, protože dopustila všechny ty příšerné věci, co se přihodily jak jí, tak jejím svěřencům, v tomhle ohledu se rozhodla neklást nadbytečné otázky, jelikož by jí je stejně nikdo nezodpověděl. Mohla by se sice dožadovat odpovědí, ale v důsledku by to nic nezměnilo. Její zvědavost rozhodně nebyla klíčem k vědění.

„Nejspíš, asi ano. Myslím, že máte pravdu, je přeci jen o něco komfortnější vést konverzaci za absence oblečení. To by bylo... Velice nevhodné, zvláště pro šlechtice.“
Na tváři se jí usadil mírně pobavený výraz, ale bylo na ní znát, že to nemyslela zle. Sice to dost možná vyznělo poněkud podivně a divoce, ale Pandora už byla zkrátka taková - svým způsobem jí chyběly určité předpoklady pro společenské chování, jelikož do styku s dalšími lidmi přicházela jen za velice omezených podmínek. Jakkoliv pravidelně konverzovala s Ravennou a měla možnost si popovídat i s mrtvými, jimiž věnovala svoji pozornost a péči, nikdy to nebylo takové, jako kdyby začala mluvit s někým na koho by náhodou narazila - natož pak náhodně narazila v postranní uličce za temné noci a kdy by oba účastníci byli těsně po přeměně ze svých létajících zvířat. Celé to takhle v kopě znělo jako hodně špatný vtip, co jí ostatně přimělo znovu zacukat koutky rtů, ale v důsledku opravdu nemínila působit jakkoliv neomaleně nebo nevychovaně, prostě jen mluvila rychleji, než uvažovala. Anebo spíš postrádala jakýkoliv základní filtr pro korektnost a takt... Volba byla na konkrétním posuzujícím.
„Velice mě těší, lorde Eliotte. Já jsem... Jmenuji se Pandora.“ Automaticky si s ním potřásla a na rtech přitom vyčarovala okouzlující úsměv, avšak její oči setrvávaly velice chladné a netečné.
Užuž se téměř představila svým vlastním jménem - tedy jako Priya Devereux - ale nakonec se musela zarazit, jelikož za zády téměř slyšela Ravennin káravý hlas. Priya zemřela toho dne, kdy si ji odnesla z vesnice... Už dávno neexistovala, skončila pohřbená v prachu společně se zbytkem stavení na onom proklatém místě. Priya, nebo také Poppy, jak jí bratr říkával pro její lásku k vlčím mákům, se s ní už pojit nemohla. Byla nucena se odpoutat od svého původního já a nahradit ho novým, pokřiveným přesně pro záměry lady Ravenny, která ji doslova přetvořila ku obrazu svému. I proto dostala nové jméno, aby se nemohla vracet do minulosti a hleděla kupředu. Bohužel jí to nešlo tak snadno, jak by si obě přály... Což vedlo k podobně nepříjemným chvílím.
„Copak vás sem přivádí? Přiletěl jste se nadýchat ne až tak čerstvého městského vzduchu nebo míříte za nějakým zajímavějším, konkrétním cílem? Odpusťte moji zvědavost, pokud to vyzní netaktně, ale nedokážu si pomoct. Příliš často se mi nestává, že bych úplnou náhodou narazila na dalšího podobného člověka, zvláště v tuhle dobu a na takovém místě... Je to zvláštní, ale rozhodně vítaná změna oproti obvyklostem.“



* už jsem málem napsala Ravenna... Wtf is wrong with me? Však jsou úplně jiný! Jenom mají... Skoro stejný oči. A stejný vlasy. A pleť. A obě lítaj. A slouží Rüvikovi. Oh man... Oni jsou skoro stejný! HALP

"Hmm... Asi máte pravdu. Jsou i menší zvířat, která ještě k tomu nelétají. Přeci jen netopýr může být k něčemu dobrý a mohlo to být horší." pronesl a povzdechl si. "Já ale tak pozitivní nejsem. Mohlo to být lepší a nechápu proč jsem zrovna já dostal to nejmenší zvíře v našem celém rodě." Dodal a založil si ruce před hrudí. "Nebojte, to já vím. Cvik mám, jen mě to stále vytáčí. Mimo to jste první kdo mě při proměně načapal a toz očividných důvodů. Potřebovala jste se také přeměnit, takže to, jestli mě někdo vidí mám jindy ohlídané. Normálně totiž na mě nikdo nečíhá za krabicemi v temné uličce* někde před krčmou." pronesl, při čemž se mírně ušklíbl a opět si prohrábl vlasy.

"No to mi povídejte. Když už v noci vylezu ven, lidé mají ze mě strach skoro jako ze smrti samotné. O mém sídle také panují kdejaké zvěsti, kvůli tomu jak mě vídají létat právě tam. Proč by měl sakra zrovna netopýr být znamením zla? Vždyť jsem defakto okřídlená myš skoro." zavtipkoval a zazubil se při čemž trochu odhalil své špičáky, které nasvědčovaly tomu, že jeho druhou podobou je právě netopýr. "Za chvíli budou každé černé zvíře spojovat s temnotoua smrtí jen a pouze na základě jeho barvy." Pronesl o něco vážněji a zakroutil očima.

"Prosím vás, šlechtic sem šlechtic tam, mně je to jedno. Ano, lpím sice na čistotě rodové krve a tak podobně, tak to zkrátka máme, ale etiketa už začíná být dost únavná popravdě. A v téhle situaci ani nezáleží na tom, jestli je člověk šlechtic nebo ne. Nic to na tom nemění." Pronesl apodíval se na ní jeho azurovýma očima.

"Také mě těší, Pandoro." pronesl a pevně jí potřásl rukou. "Poněkud neobvyklé jméno, ale zajisté zajímavé." pronesl a ušklíbl se na ni trochu šibalsky. "Víte, přes den jsem pouze na panství. Netopýr a denní světlo to zrovna dohromady nejde. Pak bych i chápal, kdyby to lidem začalo býti divné. No a proto vylétám v noci. Někdy bez cíle, jindy do krčmy a podobně. Dneska zrovna bezcílně hádám, ale potřeboval jsem protáhnout křídla a na sídle je vskutku nuda." pronesl

*Ah shit here we go again XD

Existovalo nepřeberné množství drobných zvířat, jež postrádaly jakoukoliv větší fyziologickou výhodu. Létání se nepochybně mezi podobné výhody řadilo, ale samozřejmě se daly najít i další plusy. Mnoho šelem disponovalo značnou silou a silnějšími smysly, některá zvířata zase měla vyloženě speciální schopnosti... A on na tom se svým netopýrem byl vážně docela dobře, třebaže ano, bylo zapotřebí uznat, že musel počítat i s notnými nevýhodami - měl totiž pravdu v tom, že na jeho zvíře lidé nenahlíželi zrovna dvakrát nejlépe. Sama Pandora to vskutku nechápala, protože se netopýři nikdy ničím neprovinili a fakt, že patřili k tvorům noci z nich nedělal automaticky zloduchy, ale... Lidé byli silně pověrčiví a vždycky bylo zapotřebí najít si nějakého obětního beránka, do níž bylo možno si kopnout. O tom už věděla svoje.

„Možná to mohlo být lepší, ale to vždycky. Nikdo z nás nemá možnost si vybírat, tohle privilegium náleží pouze vyšší moci. Na nás je, abychom se s tím nějakým způsobem popasovali... A pokud možno z toho vytěžili co nejvíc. A něco mi říká, že zrovna *vy* byste s tím problém mít nemusel, nebo ano? Nepůsobíte jako ten typ člověka, co se snadno vzdává, spíš jako někdo, kdo je schopný přijít na nejrůznější kreativní způsoby a řešení problémů. Jako někdo, koho překážka nezastaví, spíš požene kupředu. A netopýr je vskutku úchvatné zvíře, byť poněkud démonizované.“
Jeho poznámka o temné uličce a vlastní přeměně ji přiměla se také poušklíbnout, protože to byla vskutku velice zajímavá situace. Málokdy se jí stávalo, že by s někým jen tak setkala, natož aby to byl t'ealh a dalo se s ním mluvit. Vlastně za to byla poměrně vděčná, protože ji příšerně sužovala osamělost a tohle bylo jako balzám na duši.

„Kvůli svému způsobu života, předpokládám. I když... Existují pochopitelně důvody, proč lidé démonizují zrovna tuhle kategorii zvířat. Má to svoje podložení, ale chápu vaše pocity. Je to svým způsobem skoro smutné.“
Přišlo jí skoro až potutelné, že zrovna o tomhle věděla dost svého. Byla to totiž právě Ravenna, co tenhle mýtus dost značně přiživila, když dala vzniku svému nechvalně známému rodu... Který byl díky jejím genům navždycky spjatý jak s t'ealh, tudíž i zvířaty, tak s nocí... Výsledkem tedy bylo, že všichni, kdo disponovali dostatečnou krví t'ealh od svých následovných předků, těm bylo přisouzeno noční zvíře - a vzhledem k tomu, že byli zároveň napojení na matronu démonů a pravou ruku samotného boha Rüvika, dalo se velice snadno odvodit, že jejich činy nepatřily zrovna k těm nejčestnějším a nejhezčím.

„Dobrá tedy, to velice ráda slyším. Popravdě řečeno, nikdy jsem nedokázala řádně navyknout na ten správný způsob mluvy a chování, jelikož naše rodina uznávala poněkud jiné hodnoty, byť byla vysoce postavená. Takže... Díky, spadl mi kámen ze srdce. Takže bychom si mohli tykat? Bylo by to dost možná pohodlnější,“ odvětila poměrně klidným a vyrovnaným hlasem, než ho počastovala polovičatým a mírně tajemným úsměvem, jež pro ni byl typický.
„Děkuji. Pochází ze starého jazyka, ačkoliv přesný význam povědět nedokážu.“ Na rtech dál udržovala onen nepatrný, byť vlídný úsměv - a to i ve chvíli, kdy mu tak trošku zalhala. Věděla moc dobře, co se za jejím jménem skrývalo. Jeho původní verze pocházela z mrtvého jazyka a sestávala se z dvou slov: dcera a stín. Nebylo tedy žádným velkým překvapením, že se lady Ravenna rozhodla právě pro tohle jméno, když jí potřebovala přisoudit nové přízvisko.
„Soucítím, také světlo zrovna dvakrát nemusím. Na druhou stranu... Den má i svoje výhody, ale chápu to. Každopádně, krčma a bezcílné bloumání, hm? Nejsem zrovna nejlepší společnice, o tom žádná, ale... V případě, že byste nechtěl bloumat úplně sám, klidně se hlásím jako doprovod. A je mi jedno, jestli to má být obyčejná procházka po okolí, proletění se nebo návštěva krčmy. Je poměrně příjemné moct po delší době strávit čas v přítomnosti dalšího člověka, zvláště pak někoho, kdo je t'ealh.“

"Hm... Asi máte pravdu. Nikdy jsem se nesnažil ve věcech najít pozitiva, ale asi bych měl..." Zamumlal a když mu pár zbloudilých pramenů sněhově bílých vlasů spadlo do obličeje, prohrábl si je, aby je vrátil na své místo. "Hádám, že to by se dalo ale brát jako nevýhoda létání. A pak má člověk jít někam slušně oblečen." Pronesl a rozesmál se. "Co? Tak mě vidíte? No. Asi na tom něco bude. Očividně máte na lidi odhad a zároveň mi trošku lichotí. Nejsem zvyklý na takový názor od ostatních." Pronesl a věnoval jí okouzlující úsměv. "Ale holubice je každopádně také úžasné zvíře. Takové něžné, vznešené. Ano, má sice také jisté nevýhody, ale rozhodně je úchvatné." Snažil se působit celou dobu co nejvíc mile, protože bylo cenné, že někdo kdo o něm věděl pravdu, alespoň částečnou, byl stále tam a byl k němu milý. Sám nevěděl, k čemu by se mu to mohlo hodit, ale k něčemu do budoucna určitě.

"To jistě. Osobně mě to opravdu vytáčí. Musím pak žít o to víc v utajení před širokou veřejností. Přitom jsem snad nikdy nepotkal zlého nebo snad démonického netopýra. Jsou to celkem nevinná zvířata, víte?" Pronesl a zatvářil tak nevinně jak to jen u osoby jako on šlo. "Tykat? Ale jistě. Mimochodem, to mě přivádí na myšlenku, pokud chcete-...chceš, nemusíš mě oslovovat Eliott, ale klidně jen Lio nebo El. Je to na tobě, co ti více vyhovuje. Pokud vymyslíš i jinou přezdívku, tak ji klidně používej, je mi to tak nějak jedno." Pronesl a spíš tak z nudy nebo snad pro efekt, kdo ví, zatočil svou vycházkovou holí.

"Není za co. Někde jsem slyšel, že za pravdu se neděkuje.... Mimochodem, asi nevíš z jakého jazyka pochází, že?" Zeptal se a trochu si poupravil kabát zřejmě nespokojen s tím, jak byly jeho klopy srovnané. "Nu, to zní dobře. A jak to myslíš, že nejsi nejlepší společnice? Myslím, že už jen to, že máš pro mé pravé já pochopení je dost a když k tomu přidám tvůj šarm a očividnou inteligenční vyspělost vzhledem k tvým názorům, dostanu ideální prototyp společnice na osamocený večer." Pronesl a sladce se usmál. "Každopádně na létání to nevidím. Teď jsem se oblékl. Možná buď podnik, ale nějaký lepší pro tentokrát. Když už, tak už. Nebo procházku..... Teoreticky bych ti mohl ukázat sídlo pokud chceš, to bychom mohli propojit s procházkou. Asi to nechám na tobě."

Nepochybovala o tom, že měla pravdu. Pokud ji něco život ve stínech naučil, tak to bylo přesně tohle: ať už člověk pohlédl na svět, život nebo nejrůznější bohy, nikde nic nebylo fér. Pokud tedy kdokoliv toužil po úspěchu a moci, musel najít způsob, jak se sžít se svými okolnostmi a začít panovat z toho, co mu bylo dáno do vínku. Jedině takovým způsobem se dalo něco skutečně dokázat, každý pokus o napravení karmy a podnícení té blyštivé mýtické spravedlnosti se totiž dříve nebo později obrátil v pěkně ostrý a rozvětvený klacek ležící pěkně přímo v cestě. V cestě, která se najednou snížila ve strmý sráz vedoucí přímo do propasti, protože neexistovalo nic jako férovost. Alespoň ne v podobných ohledech. Pandora se pokoušela obracet zpět a držet se těch drobností, co jí ještě zbyly ze skutečného života, ale i to se jí v důsledku pokaždé vrátilo jako ostré bodnutí do zad.
V tomhle ohledu neměla pocit, že by se ve svém odhadu pletla. Eliott kolem sebe šířil povědomou sametově ponurou a absolutně nezaměnitelnou auru,* jaká na černovlásku působila stejnou silou jako obrovský magnet. Dávno vzdala snahy o zvrácení svého osudu, ale to jí v žádném případě nebránilo v tom, aby s ním zkusila alespoň zatřást. Dalo by se říci, že i kdyby pro ni Eliott v žádném ohledu neznamenal jakékoliv nebezpečí, stále si zahrávala. Porušovala jedno z nepsaných pravidel, zasahovala do životů druhých. Mluvila se smrtelníky, poznávala nového člověka. A mohla si být s hlubokou tísní jistá, že něco takového by její paní rozhodně neschvalovala. Na druhou stranu... Eliott se zdál být nejen silně odlišný vůči drtivé většině společnosti, ale také byl šarmantní a Pandora z něj cítila určitý potenciál. Třeba by přeci jen Ravenna ocenila rozšíření svého kruhu...
Netušila jestli si toho všiml nebo ne, ale kroužila kolem něj se stejnou plíživou zákeřností jako šelma prohlížející si svoji zvolenou kořist. Přesně to pro ni také byl: kořist. Možná působila nevinně a čistě jako skutečná holubice, ale doopravdy byly její úmysly podstatně temnější, než jak je reálně prezentovala.

„Samozřejmě, podobné věci je opravdu velice těžké přehlédnout. Nepochybně jde o součást osobitého kouzla, jaké na člověka působí dost silně, pokud je otevřený.“
Ten okouzlující úsměv mu bez sebemenšího zaváhání oplatila, nasazujíc na svojí porcelánově bledé tváři líbezný výraz. Hluboké studeně modré oči jí přitom překypovaly nefalšovaným zápalem i náklonností, neboť byla velice dobře schopná na pohled druhým propadnout celým svým srdcem i myslí. Skutečnost byla pochopitelně značně odlišná, jelikož Pandora postrádala reálnou schopnost vnímat podobné emoce a všechny tyhle kroky pouze simulovala se záměrem dosáhnout svého. Nehledě na míru a intenzitu byla manipulace nedílnou součástí nejen každého jejího dne, ale především i osobnosti. Ta byla už roky v drolících se troskách, jelikož se její lidskost vytrácela stejně jako jakákoliv pořádná motivace k hlubším činům. Tentokrát ale vycítila příležitost dosáhnout něčeho většího, její nitro zahořelo poněkud neforemným plamenem, jež žhnul pošmourným světlem. Světlem, co zalívalo její úmysly v patřičných stínech, podněcujíc moc vnitřní temnoty, co v ní bobtnala se stejnou zrůdností jako nafukující se mrtvé tělo vězící ve vodě, plně ovládané silou rozkladu.
„Díky... Nemůžu říct, že bych se svojí druhou tváří byla schopná plně ztotožnit, ale lidé říkají, že mi odpovídá. Je milé vyslechnout taková vlídná slova, opravdu si jich vážím.“

Musela ocenit nejen ten sladký kompliment, ale také jeho přistoupení na návrh tykání. Ani omylem nebyla tak nevinná a čistá jako skutečná bílá holubice, jelikož o svoji nevinnost přišla před dávnými lety, ale to jí rozhodně nebránilo v tom, aby tu iluzi udržovala a také se silnou zručností i přiživovala, jelikož jí poskytovala značné výhody. Málokdo by očekával jakékoliv možné hrozící nebezpečí od podobně křehce působící ženy, jejíž duše byla spjatá se zvířetem známým jako symbol čistoty, něhy a nevinnosti.
„Myslím, že zůstanu u Eliotta,“ pokývla nakonec vděčně hlavou, než ji pomaličku naklonila na stranu a zastrčila si za ucho uvolněný pramen uhlově černých vlasů.
„Je to vskutku nádherné jméno, přijde mi jako velká škoda ho zkracovat. Ačkoliv si pochopitelně vážím té vlídnosti a otevřenosti. Třeba časem nějaké to další oslovení vymyslím, kdo ví? U někoho tak fascinujícího se myslím nápady budou jenom hrnout.“

Shledávala jejich rozhovor hluboce strhující, neboť už po velice dlouhou dobu nehovořila s nikým jiným, než mrtvými. Sama Ravenna se sice jako úplně mrtvá označovat nedala, jelikož i navzdory svému věku a podstatě zůstávala nesmírně živelná a postrádala otupělost s apatií, jakou Pandora mnohdy pozorovala u starších duchů. S těmi novopečenými se sice teoreticky bavit mohla také, ale nikdo z nich neměl na klasickou konverzaci ani pomyšlení. Právě zemřeli a probudili se v úplně odlišné sféře, snažili se pochopit svou nově nastalou situaci a odhalit to, co pro ně budoucnost za předělem chystala.
„Taková věc by byla vskutku krásná a velkodušná, avšak v současném světě a pod tímto vedením něco takového není ani zdaleka možné brát. Lidé pravdou šetří, zpronevěřují ji, pokřivují a zneužívají... I proto je na místě vděk, neboť málokdy se člověku dostane takového velkorysého a vlahého gesta. A bohužel nevím jistě, Eliotte. Pokud máš na mysli to rčení, odhadovala bych, že bude pramenit z některého ze zakládajících jazyků stvořených v odlišných dobách. Nejspíš už dávno zapomenutým, tak jako drtivá většina historie.“
Měla co dělat, aby se nad jeho reakcí na tvrzení o nevhodnosti svojí společnosti alespoň nepatrně nepousmála. Ne, že by tou větou cokoliv sledovala, vlastně se s jejím využitím ani nepokoušela evokovat jakoukoliv reakci, jelikož to myslela jako naprosto upřímné konstatování, ale přesto ji jeho odpověď značně potěšila. Potěšila a polichotila, ačkoliv na rozdíl od něj znala pravdu - a ta byla podstatně hanebnější, než on mohl se svými dohledem poznat. Samozřejmě, že mlžila záměrně... Ani jednomu z nich by neprospělo, pokud by jednala naprosto upřímně a na rovinu. Otevřenost uměla uškodit stejně dobře jako pomoci, toho si byla až příliš dobře vědoma.
„Vážím si tvého náhledu i milých slov, Eliotte. Půjdu opravdu moc ráda,“ pousmála se s náznakem něžného úsměvu, než pro nadlehčení situace o krůček ustoupila a nepatrně se uklonila, aby podnítila dojem svého respektu a vybraného chování.
„Bylo by mi ctí smět spatřit tvoje sídlo. Pochopitelně ale nepohrdnu žádnou z těch možností, neboť dobrá společnost je přeci jen tím nejdůležitějším. Zbytek už je pouze... Detail.“



* ...což dává smysl, když je ztělesněním korony

"To jistě, ale ne každý to dokáže postřehnout. Jsi opravdu všímavá a to se člověku hodí." Pronesl s dalším úsměvem. I když se nerad smál, takové potřebné úsměvy ze sebe dokázal snadno a důvěryhodně dostat. Každopádně to, že byla všímavá rozhodně oceňoval, ale zároveň to pro něj mohla být jistá komplikace. Byl si každopádně jist, že pravému křídlu a to především vězení se budou muset na sídle nějak vyhnout. Nemohl si být jist, že by smrt, která se po celém pravém křídle nesla vzduchem, nevycítila a to by pro něj moc dobře nebylo. Byla všímavá na rozdíl od ostatních a hlavně nebyla jen obyčejný člověk, vražedná kombinace. Ale chtěl si ji spřátelit natolik, aby mu vážně věřila, ať už by chtěl tok událostí ztrhnout kamkoliv, potřeboval jako základ její důvěru."Máš mé plné pochopení, Pandoro. Ztotožnit se se svou druhou podobou mi sem tam dělá problém dodnes, ale také slyším ze všech stran, že se ke mně hodí. Otázka jestli to v mém případě brát jako lichotku nebo urážku vzhledem k mínění, že? Proto si také vážím, když potkám někoho jako ty bez předsudků. Hřeje mě to úplně u srdce." Ne že by nějak výrazné srdce měl. Byl prohnilej a prolhanej. Většinu věcí co dělal, říkal a hlavně jak se tvářil byla asi taková pravda, jako když vám někdo řekne, že v Nescoře se vlastně všem vede dobře bez jakýkoliv problémů.

"Děkuji mockrát. Zkráceniny vznikly ve skutečnosti kvůli mému bratrovi a bývalému kamarádovi. Mám své celé jméno raději a mám dojem, že mě lépe vystihuje.... Neměla by si mi tolik lichotit, nemyslím si že si to zasloužím." Usmál se a opět poodhalil své o malinko větší špičáky. "Ach, pravda pravdoucí. Je tak těžké najít upřímné lidi, kterým lze věřit. Nikdy nevíte kdo vám za prvním rohem vrazí kudlu do zad. Ať už doslovně nebo obrazně." Pronesl zdánlivě upřímně a tak, že působil hrozně chápavě, ale to že je to od něj podpásovka a že si se svou vlastní podstatou vlastně protiřečí na sobě nedal ani trochu znát. Co byla ale pravda, tak jak chtěl on oslnit ji, tak něco ohledně ní táhlo i jeho naopak k ní. Jinak by si ji k tělu nepustil vůbec. Nevěděl, na co ji do budoucna využije, ale věděl, že je jiná a sklep by pro ni byl moc krutý a byla by jí škoda. Na rozdíl od mládenců z města měla jistý potenciál, který z ní úplně vyzařoval, jen ho zatím Eliott nedokázal přirovnat, takže začal prostě tvořit iluzi toho, kodví jací by mohli být kamarádi. "Ohledně původem jsem mimochodem nemyslel rčení, ale z jaké řeči pochází tvé jméno." dodal a podrbal se za krkem.

Když se pak mírně uklonila, donutilo ho to k samovolnému mírnému a neurčitému pousmání. "Nu... Když už jsme u těch formalit, tak jsem na něco u představování zapomněl..." Opatrně zvedl její ruku za konečky prstů a naznačil kousek nad ní polibek. "Těší mě." Pronesl a ušklíbl se. "Pravda. Dobrá společnost je základ, takže mám dnes vážně štěstí. Pronesl a vykročil vpřed, při čemž si vytáhl z kapsy černé kožené rukavice a ty si navlékl. "Dnes je tedy pořádně studené počasí, musím říct. Co tebe donutilo vyrazit v takové zimě ven?" Zeptal se jí.

Pochopitelně, že byla. Nic jiného jí totiž ani nezbývalo, neboť její život jako takový byl prakticky neexistující. Byť setrvávala ve stavu, kdy jí srdce bilo se stejnou silou a křehkostí jako kdyby byla ptáček v něčí hrsti, horká krev jí proudila žilami a směla i dýchat, tím její zpodobněnost se smrtelníky pomaličku končila. I přes možnost se zranit jako každý jiný tvor, nebylo jí dáno přirozené stárnutí a už vůbec ne klasický biologický cyklus. I díky tomu se zoufale pokoušela držet základních věcí: ve volných chvílích spala, snažila se jíst co nejobyčejnější jídla a dělala to, co ostatní, ačkoliv ve značně omezené formě. Pozorování druhých se tak stalo jejím jediným způsobem, jak alespoň vzdáleně pocítit iluzi opravdového života. Všímala si toho, co lidé dělali, jak se chovali i uvažovali... Sama o sobě nebyla jenom figurou stojící mezi předělem a smrtelníky, ale především tou mýtickou bytostí, co stála pokaždé kdesi v rohu nebo opodál a pozorujíc druhé vyhodnocovala jejich chování. Soudit nemohla, neboť jí to nenáleželo - ale věděla mnoho. Možná až příliš.

„Můžu tě ujistit, že to myslím čistě jako kompliment. Přijde mi hloupé, co se vypráví... Nikdo by na základě podobných pověr neměl soudit druhého. Tvoje druhá podoba je naprosto jedinečná, elegantní dle vlastních pravidel. Sedí ke svému nositeli, o tom nemůže být sebemenších pochyb.“
Dokonale by se hodil do Ravennina království, ani o tom nemohla pochybovat. Sice by nejspíše bylo poměrně těžké ho nějakým způsobem přivést na jejich stranu, ale konec konců... Mělo to i svoje výhody, byť cena nutné oběti byla podstatně těžší. To se on ale nemusel dozvědět okamžitě, však? A Pandora se zatím nemínila ani ptát nebo vyzvídat, neboť žila především okamžikem, ze dne na den. Zkazit to vzácné setkání přehnanými ambicemi by bylo opravdu nešťastné.

Musela ocenit to zpodobnění a sdílený náhled, neboť některá jména byla vskutku až příliš krásná na to, aby je lidé zkracovali. Chápala smysl za zvykem pokládání přezdívek a zkracování či úprav, ale... Zákonitě všechny kolem sebe oslovovala výhradně celým jejich jménem, jelikož měla vštípeno to, že se jedná o určitý projev úcty vůči druhému, což byla věc, na níž si hluboce zakládala. Sama ale navzdory všemu preferovala onu starou přezdívku, jakou jí dal její bratr Dorian - Poppy. Vznikla z její lásky vůči vlčím mákům, v níž si už od malička rádi hráli. Nosíval jí je a dával do vlasů, neboť tvořily s jejími uhlově černými kadeřemi a uhrančivě modrýma očima magický kontrast. Kontrast, co se později stal milým - avšak také i bolestivým - zvykem pro ty, co měli nějaké povědomí o její existenci a roli ve světě umírajících a mrtvých.
„Není to tak, že by kterýkoliv z těch komplimentů snad byl nezasloužený. Myslím, že je jenom fér je přednést, neboť taková je pravda.“ A dokonce se zdála být i poměrně líbivá, soudě dle jeho reakce.
Ten drobný rozprav na téma pravdy, upřímnosti a důvěry ji přiměl zformovat na rtech nepatrný úsměv a s jemně pokývnout. Nemýlil se, to ani v nejmenším. Všechny ty věci byly v jejich světě neskutečně vzácné, avšak hrubě nedoceněné drtivou většinou společnosti. Ti, co si na podobných kvalitách doopravdy zakládali, pak obvykle svoje předpoklady vůči druhým hnali do neuvěřitelných extrémů, což až hraničilo se šílenstvím.
„To je pravda, ačkoliv... Povídá se, že duše klamat nemůže. A pokud jsou oči dveřmi, co k ní vedou... Stačí se do nich podívat a opravdu hledět, ne jen pohlížet, a člověk by měl zjistit přesně to, co potřebuje vědět.“ Její tvář se zdála v bledém měsíčním světle téměř křídově bílá, ale o to více rezonovala kombinace jejích pronikavých pomněnkových očí a vlasů tak černých, že by klidně mohly splývat s nocí. Svým způsobem si s ním v tu chvíli pohrávala, jelikož moc dobře věděla, že byla pravděpodobnost jejího prohlédnutí značně mizivá, ale přesto. Občas doufala a snila o tom, že ji někdy někdo doopravdy nejen spatří, ale uvidí. Nebude hledět skrze ni, ale na ni. A že v jejích očích najde něco víc, než modravé odstíny mísící se s měsíční šedí.
Pokud by snad ale byl schopný ji prozřít, nedostal by se mu pěkný pohled. V jejích očích se pod nánosem prázdnoty a apatie skrývala neuvěřitelná masa bolesti, osamění a frustrace - krutě prolnutá se stíny, co se uvnitř její duše neustále zdvihaly a omotávaly ji se stále rostoucí silou. Bylo to jako objetí, jen místo vřelého absolutně studené a železné. Skýtající jen a pouze špinavou tíseň s tlakem.
„Pandora? Význam neznám, ale pochází z jazyka, který je současnou společností považovaný za vymřelý. Hádám, že ten nádech neobvyklosti, co to jméno opřádá, mi v důsledku propůjčil část svého tajemna.“
Pravdou bylo, že šlo pouze o jméno, jaké si Ravenna přála použít pro svoji dcerku. Přesný a smyslný překlad neexistoval, ale její patronka jí tu volbu onehdy vysvětlila slovy, že jde o pojmenování bytosti, jež něco ochraňuje a udržuje. Pandora se později ztotožnila s překladem v podobě „hranice,“ ale sdílet s někým koho sotva poznala něco tak zvláštního... Jí zkrátka nepřišlo správné. Její jméno přeci jen bylo Priya, nebo také Poppy. Pandora byla spíš jako plášť přehozený přes ramena, maska zakrývající tvář. Nic víc.

Neočekávala, že se dočká podobného gesta. To se na ní také projevilo poněkud užaslým a polichoceným úsměvem, dokonce i oči se jí nepatrně rozzářily. Podobné věci pro ni znamenaly neskutečně moc, jelikož si připadala hrozně přehlížená a neviditelná, ale v takové chvíli měla pocit, že se situace obrací a ona doopravdy žila, nejen jaksi existovala. Možná i díky tomu se vedle Eliotta cítila docela dobře, ačkoliv na tom nepochybně měla svůj podíl i její touha po společnosti a jeho okouzlující osobnost.
„Potěšení je na mojí straně,“ odpověděla nefalšovaně vlídným hlasem, zatímco na něj upírala svoje modravé oči. Skutečně to myslela naprosto upřímně.
„Nápodobně. Co mě přimělo vyrazit ven? Budu upřímná... Potřebovala jsem si pročistit hlavu a nadýchat se trošku čerstvého vzduchu. Volnost je pro mě vážně důležitá, takže jsem zkrátka zmizela do noci, dělám to vlastně poměrně často. Pod závojem tmy se cítím podstatně klidněji, než na otevřeném denním světle. Příliš mnoho očí, příliš mnoho lidí, zároveň ale nikdo mě podobný. I díky tomu jsem teď opravdu ráda, že jsem šla.“

"Každopádně děkuji, vážně se to tak často neslyší a rozhodně to člověka potěší." Pronesl a opět si prohrábl své bělostné vlasy. "Vážně? Zajímavé. Jaký na to máš názor ty? Je totiž důležité co si o tom myslíš ty, ne ostatní." Pronesl a při té zmínce o očích se poprvé za celou dobu přiměl k tomu, aby se podíval do těch jejích. Nerad se díval lidem do očí právě z toho důvodu, že viděli do těch jeho a ti zkušení lež vskutku poznali, ale on úplně nelhal. Jen a pouze mluvil nekonkrétně a vynechával informace, takže se prozatím do jejích očí podívat bát nemusel. Co musel uznat bylo, že její oči byly sakra zajímavé. Mimo to podívat se takhle zblízka do očí dívce bylo něco jiného než muži. Vyzařovaly pro něj úplně něco jiného, co ne vždy upřednostňoval, ale sem tam byly výjimky, které překonaly vše. "Oči jsou každopádně rozhodně ozdobou člověka, však? Mnohdy opomíjenou, ale stále ozdobou." Pronesl a věnoval těm jejím další pohled, aby je zvládl pořádně zmapovat.

"Tajemno působí mnohdy nebezpečně, ale rozhodně nemusí být na škodu. Já, co si budeme, mám kolem sebe taky notnou dávku tajemna, podle ostatních a nijak mi to nevadí. Lidi tajemno děsí na tolik, že mě nechávají většinou na pokoji." Samozřejmě jaksi vynechal tu informaci, že když mu někdo ten klid neposkytl, tak tomu dotyčnému většinou byl poskytnut věčný klid. "A co ty, jak na tajemno u ostatních a sebe pohlížíte vy? Pozitivně nebo negativně?"

"Mimochodem, myslím, že v tuhle dobu je fajn chodit po ulici ve dvou. Nakonec je dobře, že jsme se potkali, potulují se tu vážně zvláštní individua." Pronesl a z vnitřní velké kapsy u kabátu vytáhl gravírovanou dýku, kterou si připnul k opasku. "Zatím jsem ji moc nepotřeboval, ale člověk nikdy neví. Obzvlášť v okolí krčmy." Pronesl a neurčitě pokrčil rameny. Po cestě ještě sebral ze země svou vycházkovou hůl z jedné strany zakončenou lebkou a z druhé nabroušenou kovovou špičkou. "To chápu, tma je velice působivá a kde co se v ní ztratí. Raději se ztrácím ve tmě než že bych se pravidelně socializoval, ale tak takhle milé výjimky jako ty jsou rozhodně vítány." Pronesl a usmál se více do široka, takže opět poodhalil své zašpičatělé zuby.

V moment, kdy se jejich pohledy setkaly, nedokázala myslet na nic jiného než na to, jak moc by si přála, aby ji skutečně zřel. Sama se snažila nedívat až příliš dobře, jelikož ji zraňovalo poznávat druhé a poté je pozorovat mizet... Ale zatímco ho upřeně pozorovala, zrcadlila mu dokonalý náhled do svého nitra, ostřejší a přesnější než kdyby před ním neshodila jen svoje ošacení, ale především veškeré maso, odhalujíc pouhopouhou kostru a zející srdce.
Věděla moc dobře, že i kdyby poznal, co za bouři uvnitř ní zuřilo, nic by to nezměnilo. Ani ona, ani nikdo jiný neměl tu moc ji vymanit z toho prapodivného cyklu nuceného přežívání a tance v temnotách. Na svoji práci si nemohla stěžovat, v mnoha ohledech ji shledávala vskutku učarující a nádhernou, byť jí často drásala zmučené srdce. Ale to, čím si musela procházet každým dnem... Kolikrát už se v noci vyplížila, jen aby se zastavila vprostřed nějakého pole a začala jen zplna hrdla křičet? Kolikrát sedávala na některém ze zapomenutých a mechem obrostlých náhrobků, zatímco si div nevyplakala oči? Potřebovala se nadechnout, doopravdy. Až příliš dlouho se totiž dusila v prázdnotě.

„Předsudky byly a budou, ale já osobně rozhodně nesoudím na základě toho, co říkají nebo si myslí ostatní. Jistě, nejspíš částečně chápu tu předpojatost a fakt, že zjištění té negativní ozvěny může mnohdy člověka přimět být opatrnější v přistupování k neznámému člověku, ale... Každý by si měl udělat názor na základě svých vlastních dojmů a poznatků, ne dle toho, co říkají druzí. Mít vlastní názor je jeden z klíčových faktorů svobody - a jak by člověk mohl být doopravdy svobodný, pokud by jenom slepě přejímal to, co mu předžvýkají druzí? Možná jsem v tomhle ohledu až příliš kritická, ale pokud bych žila jen z toho co slyším a vidím u ostatních, nepřipadala bych si ani jako skutečná bytost, spíš jako přízrak. Takže pokud jde o můj názor... Ráda si ho utvářím sama, s minimálním ovlivněním zvenčí. Ať už to znamená, že jsem v důsledku překvapená nebo ne, stojí mi to za to.“
Právě ono možné překvapení v jejím světě hrálo také velikou roli. Díky Ravenně a jejímu dosahu měla přístup k mnoha a mnoha věcem, především ale poznatkovým. Těm se snažila mermomocí vyhýbat, jelikož si nechtěla zakalit úsudek, když se později setkávala s nejrůznějšími dušemi, co vyžadovaly její pozornost a péči. Zasloužili si stejnou míru pomoci jako každý jiný, smrtí se mnoho věcí vyrovnávalo. A ona se necítila být v pozici, kdy by se mohla stavět do role soudce... Ne vzhledem k tomu, jak málo toho během svého velice dlouhého iluzivního života doopravdy okusila na vlastní kůži.
„S tím nelze nesouhlasit,“ pokývla hlavou s náznakem úsměvu na rtech, zatímco si s čirou fascinací prohlížela odstín modři prolínající se v jeho duhovkách. Pokud bylo totiž něco, co jí v hlavě zůstávalo napořád, byly to oči. Spatřila jich už tolik, ale pokaždé je dokázala perfektně odlišit - podobně jako hlasy, jelikož hluboce vypovídaly o konkrétním člověku. Ty jeho se zdály být částečně zastřené stíny a hustým tajemnem, které v ní vyvolávalo touhu dozvědět se víc, ale rozhodla se přeci nespěchat a držet si odstup, takže svůj zájem preventivně krotila na absolutní minimum.

To tajemno ji fascinovalo a frustrovalo zároveň. Až moc jasně vnímala to, jakým způsobem z něj sálalo - šlo o úplně stejnou intenzitu s jakou jarní slunce plynule rozehřívalo usedlý sníh a všudypřítomný led. Byť se zdálo být pobledlé a nevýrazné, ve skutečnosti mělo obrovskou moc a veliký dosah, přesně jako ten plášť tajemnosti a neznáma, v jakém byl zahalený právě i on sám.
„Právě i to nebezpečí na lidi působí. Tajemno a nádech nebezpečí... To jsou dvě věci, co mnohé lidi nebetyčně přitahují, nedokáží si zkrátka pomoct. Podobně jako je to ale s můrami a světlem, mnohdy ten zdroj intenzivní fascinace bývá i potenciální zhoubou.“
Situace panující mezi nimi byla kdesi mezi prazvláštně uvolněnou a magicky vypjatou. Pandora vůči němu cítila jisté sympatie, zajímal ji a fascinoval - a svým způsobem si s ním i pohrávala, jelikož nárazově pronesla cosi zdánlivě hlubokého, ale opravdová míra té hloubky se nedala snadno prohlédnout, podobně jako u nezmapované vodní plochy. Nepochybovala o tom, že stejně jako její tajemno skrývalo žalostné a temné tajemství, i on by mohl v rukávu mít nějaké neočekávané eso. Ani v nejmenším jí to ale nevadilo, jelikož byla na podobné věci skutečně fixovaná, troška risku ji neodrazovala, právě naopak. Hnalo ji to kupředu.
„Závan tajemna dělá mnohé věci zajímavější. Ten obezřetný přístup některých lidí, co se při jeho náznacích raději stáhnou sice chápu, ale nesdílím ho. Já tajemno vyhledávám, protože je nesmírně fascinující.“

Sama se nikdy necítila jakkoliv ohrožená, nehledě na to v jak nelidskou dobu se toulala kdekoliv venku. Samozřejmě to bylo způsobené tím, že měla v oběhu Ravenninu krev, jež jí propůjčovala zvláštní pocit jistoty a bezpečí, byť se mnohdy měnil ve zdroj líté frustrace. Věděla moc dobře, že pokud by se ocitla v nebezpečí, dokázala by zmizet. Nehledě na svoji přeměnu měla schopnost rychle cestovat z místa na místo, aby se dostala včas k potřebným - a byť byla po fyzické stránce úplně stejně zranitelná jako každý jiný t'ealh, mohla si být vcelku jistá, že by ji Ravenna nenechala jen tak zemřít. Ne bez toho, aniž by za ni měla předem nalezenou náhradu, o jejíž existenci Pandora dost jistě pochybovala.
I přesto jí to ale přišlo svým způsobem hezké, protože si s Eliottem v té situaci mohli navzájem krýt záda. Ona sama sice ozbrojená nebyla, alespoň tedy ne po fyzické stránce, jelikož s sebou nikdy nenosila ani prachobyčejnou dýku... Ale magie byla přeci jen už jiná věc. A pokud by se snad něco doopravdy semlelo a oni čelili nějakému tomu nebezpečnému individuu, rozhodně by ho v tom nenechala.
V podobném duchu se také nesl zbytek jejich cesty, který sice netrval ani zdaleka nijak dlouho, ale stále v ní vyvolával určitou vděčnost. Málokdy se jí dostávalo možnosti okusit podobně vřelou chvíli a vést tak zajímavou konverzaci, takže nebylo divu, že si skutečně labužnicky vychutnávala doslova každou minutu a vteřinu strávenou po boku toho zvláštního muže.

Po příchodu k jeho sídlu si neodpustila obdivný úsměv, jelikož na ni - podobně jako na drtivou většinu společnosti - zapůsobila velkolepost oné stavby a osobité kouzlo, jež pozemkům propůjčovala hluboká noc narušovaná pouze bledým srpkem měsíce. Vyvolávalo to v ní zvláštní vzpomínky na to, kdy se poprvé vrátila s Ravennou do jejího domova, na první noci strávené v tom obrovském a děsivě prázdném domě, který bez jakýchkoliv pochyb původně patřil někomu úplně jinému.
„Nádherné sídlo. Zvláště takhle ozářené měsíčním světlem, noc opravdu dokáže dodat věcem na velkoleposti,“ pronesla s viditelným obdivem vůči jeho domovině.

Ještě chvilinku fascinovaně hleděl do jejích očí, ale na chvíli se zarazil. Byl to zvláštní temný, chladný, bezmocný a chaotický pocit a sám nevěděl proč. Cítil se jak kdyby mu někdo do hrudi zapíchl rampouch a jeho krev a duše se setkaly s něčím nezvykle studeným a neznámým a pomalu tomu podlehly. (i když u jeho duše jsou jisté pochybnosti, jestli by to s ní vůbec něco udělalo.) Nebo jako by ho někdo strčil do jezera tak ledového, že pokud by se mu z něj povedlo vyváznout živý, jisto jistě by jeho vlasy měli podobu spíše zmrzlých rampouchů než obvyklých bílých kadeří mnohdy i připomínající chmýří pampelišek. A aby toho nebylo málo, určitě by se zamotal do řas a to by ho uvrhlo do naprostého chaosu, kdyby nevěděl, kde je dno a kde hladina. To je nejspíše nejpřesnější popis jeho pocitů z toho, co v jejích očích uviděl. Nevěděl, jestli vážně do jejích očí opravdu viděl, jestli byl jen paranoidní a nebo jestli mu až tak bolestivě připomínali jeho vlastní a to zejména v období jeho dospívání. Teď už působil jinak a hlavně dveře do své duše neotvíral snad nikdy. Nechával je zahalené závěsem ušitým z tajemna a nehodlal ustupovat ani teď, i když ho mírně vykolejilo, co viděl. Nehodlal strhnout ten závěs a odhalit svou duši včetně slabin a čiré pravdy. To by mohlo mít fatální následky. Musel zůstat neprůstřelný a necouvnout ani o píď. To totiž vážně nebyl jeho styl. Proto se přestal co nejrychleji soustředit na její oči a odkašlal si.
"No to je rozhodně dobře, že máš takový názor. Jak kvůli předsudkům, tak kvůli svému názoru. Drž se toho, v životě se to člověku vážně hodí. Někdy je prostě v pořádku nehledět na to, co si myslí ostatní a hledět raději na sebe. Na svůj názor a na to co sama chceš." Pronesl a jedním prstem si trochu posunul prsten na vedlejším prstu, aby mu byl pohodlnější. "Takhle to máš? No, musím přiznat, že je to zajímavé. Většinou spíše potkávám lidi, kteří se před tajemnem schovávají nebo je to pohání k agresivitě, ale zároveň vím, že není zase málo lidí, kteří mají tajemno rádi. Jsou tím často tak fascinovaní, že nedají pokoj, než do toho tajemna proniknou alespoň na okraj. Otázka je, kdy je to už moc a to tajemno je pohltí a nepustí, a kdy je to jen nevinné nahlédnutí pod povrch." Pronesl, tak aby nelhal, ale zároveň aby trochu mlžil a nevyložil většinu svých karet okamžitě na stůl. To by byla školácká chyba a to on moc dobře věděl.

Po celou dobu jejich cesty k sídlu proto nezabruslil moc do detailů, jako byla jeho rodina, minulost či osobní informace. Spíš tak nějak rozjímal o různých abstraktních věcech a problémech společnosti, i proto, aby vypadal o něco vzdělaněji a více vznešeně. Když tedy konečně dorazili k sídlu kousek za městem a ona ocenila jeho vzhled, hrdě se usmál a přikývl. "Děkuji. Má dlouhou historii, ale momentálně patří jen mně." Pronesl a vykročil směrem blíž k domu, ale na chvíli se zarazil, jako by si něco uvědomil. "Mám nápad. Pojďme si nejdříve projít zahradu. Řekl jsem služebnictvu, aby mě čekali až déle, takže pak už by mělo být přichystané i nějaké to jídlo a pití. Mimo to tam teď jistě bude chaos a nepořádek. Alespoň ti můžu ukázat takové naše menší jezírko a potok, který mám přímo v zahradě." Pronesl a vyšel po cestě dlážděné štípaným tmavým kamenem přímo do zahrady. Cestu lemovaly květiny převážně rudé a bílé barvy, při čemž na konci cesty před jezerem bylo dokonce pár černých, zřejmě pozměněných magií. Byly tam všemožné druhy od růží, karafiátů a gladiol až po vlčí máky. Po jezeře se táhla teď k večere mlha a na jeho hladině se odrážel srpek měsíce. Bylo to snad jediné místo, které nepřekypovalo smrtí. Celá zahrada byla v porovnání s vnitřkem panství ráj samotný až na jedno jediné místo. Potok. Nedalo by se říct, že by z něj sálala energie smrti mnoha lidí jako z panství, ale jisté bylo, že tam někdo zahynul násilnou smrtí. Snad i proto zrovna v tom místě Eliott trochu přidal do kroku, aby se dostal blíže k jezeru a u potoka se ani na chvíli nezastavil i přesto, že to bylo vzhledově nádherné místo doplněné o dřevěnou lávku a mladou třešní starou sotva pár let, která byla právě v rozkvětu. "Doufám, že ti nevadí, že jsem tě vytáhl ještě na chvilinku ven. Přeci jen to tu bude lepší než vevnitř kde teď bude kvůli vaření a všemu celkem chaos. Pokud ti je zima, můžu ti klidně půjčit kabát, pokud chceš." Pronesl a věnoval jí co možná nejsympatičtější úsměv.

Oba kolem sebe šířili určitou formu tajemna a sametové temnoty. Ne, že by od něj snad očekávala nějaké zvrácené tajemství a šílenost, ale cítila to. Bylo to něco velice těžko popsatelného, nehmatatelného. Zároveň se to ale dalo vycítit podobným způsobem, jakým některé šelmy dokázaly rozpoznat strach ve svojí kořisti. Ona ho nelovila, ani nikoho jiného. Pouze pozorovala, nebylo jí dopřáno zasahovat do životů druhých. To jí ale ani v nejmenším nebránilo pokoušet se proniknout hlouběji, aby dosáhla alespoň částečného poznání a směla prozřít. Málokdo a máloco bylo doopravdy takové, jak se zdálo na povrchu... A byť se jí líbila představa, že Eliotta už měla alespoň trošičku odhadnutého, podvědomě očekávala nějaký zvrat a odhalení toho, že se spletla. Nebyla naivní, alespoň v tomhle ohledu ne. Za svůj dlouhý život už totiž prošla tolika zvláštními cestami a spatřila tolik podivuhodných stvoření... Poučilo ji to. A díky tomu byla připravená na ledacos.

„Vážím si toho, když jsou lidé schopní nejen mít vlastní názor, ale také toho, když si za ním stojí. Ne tvrdošíjně a absolutně, protože to je nepochybně nebezpečné, ale je důležité se umět postavit sám za sebe. Snažím se toho držet, jelikož názor je dost možná tou nejklasičtější formou naší svobody. Je to jediná věc, kterou člověku nikdo a nic vzít nemůže.“
Bylo zvláštní bruslit takhle kolem velice osobních věcí a víceméně nebezpečných témat, ale líbilo se jí to. Mluvili s jistou otevřeností - i kdyby oba lhali jako když tiskne, stále to byla velice vlídná konverzace a Pandora si jí i jeho společnosti jednoduše musela cenit, protože takové věci byly v jejím světě velikou vzácností.
„Tajemno... Hádám, že v kombinaci se zvědavostí tropí občas ty nejhorší věci. Když si člověk nemůže pomoct a není schopný se ubránit tomu pokušení, může ho to zavést úplně kamkoliv. Dokonce i na konec vlastní cesty. I tak se ale musím přiznat, že ani já bych si nedokázala pomoct. Neumím se tomu nutkání bránit,“ pousmála se s náznakem pobavení na rtech.

Už po vstupu do zahrad se jí zmocnil opravdu zvláštní pocit. Nebylo to jen kvůli tomu, že byly nádherné - ale především kvůli panství, co leželo kousek od nich. Měla pocit, že se částečně vrátila v čase do dob, kdy žila s Ravennou na jejím vlastním panství. I to bylo monumentální a nádherné, zároveň ale dýchalo příšernou prázdnotou, která ji děsila nejen v té době, ale i mnoho let poté, když na to pomyslela.
Naštěstí si její pozornost získaly spíše nádherně kvetoucí rostliny všude kolem, z níž se musela zákonitě zastavit u záhonku s vlčími máky. Nejdříve zpomalila krok, než postupně úplně zastavila a jemně se dotkla jednoho z kvítků konečky svých prstů, pohlížejíc na tu rudou barvu s naprosto neuvěřitelnou fascinací v očích. Ta se uvnitř mísila s příšernou bolestí, jelikož si musela okamžitě vzpomenout na svého bratra a předchozí život... Na všechno, o co už dávno přišla a neměla šanci to získat nazpět.
„Ty zahrady jsou nádherné,“ pronesla nakonec, když se konečně přiměla odvrátit pohled od vlčích máků a upřela vlídný pohled na Eliotta, snažíc se omluvit tu neplánovanou zastávku.
„To nic, vůbec to nevadí. Abych pravdu řekla, mám přírodu opravdu ráda - a nedokážu si představit, že by se tu komukoliv nelíbilo. Jistě to dá spoustu práce takovou nádheru udržet, musím se přiznat, že to opravdu nejde neobdivovat. A díky, jsi milý.“
Jen co to pronesla, udeřily její smysly jako kostelní zvon. Nebylo to tak silné jako obvykle, ale přeci jenom... Vůně smrti. Ravenna říkala, že každému voní jinak, ale Pandora s tím nesouhlasila. Smrt voněla pokaždé stejně, její parfém se lišil jen a jen podle okolností. A soudě podle trpkosti a studeného závanu nešlo o zrovna poklidný odchod.
Nedala na sobě ale nic znát, místo toho se jen na Eliotta znovu pousmála.
„Pověz mi... Vzhledem k náhledu místních, nechybí ti někdy společnost? Takové obrovské sídlo, nádherná zahrada... Nepřijde ti to tu někdy trošku prázdné?“

Od chvíle, kdy ho projel ten chladný pocit při pohledu do jejích oči, mu přišla ve finále ještě o to víc zajímavá a opředená tajemnem a chtě nechtě ho to osobně taky tak trochu vábilo, ale on to na sobě nedával naprosto znát. Bral to jako jednu z možných slabin a ty si zamykal pěkně hluboko do sebe. Každopádně to ale znamenalo, že je jiná od většiny. Ve všech četl jako v otevřené knize, ale do ní jakoby se raději ani dívat nechtěl, i když mu to jistým způsobem poskytla. Sice ne na přímo, ale stejně mu dala možnost vidět alespoň náznak toho, co v sobě ukrývá a jemu to připomínalo několik věcí ze života, které zazdil v sobě, aby na ně zapomněl a stal se silnějším. To nechtěl dopustit, a proto si raději vybral nenahlížet do toho, jestli by snad přeci jen mohla být nebezpečná nebo něco takového, než aby odkryl něco, co nechtěl. Přeci jen mu zatím bohové byli nejspíš nakloněni. I když se sem tam někdo bránil, když zjistil pravdu o jeho panství, vždy to zvládl. Když to nešlo po dobrým, tak to zkrátka šlo po zlým. Měl zbraně a měl magii a zatím nepotkal nikoho, kdo by na tom byl tak dobře, aby ho zvládl v těchto směrech porazit. Co byla ale pravda, Pandora působila ve všech směrech jinak a nevěděl co od ní čekat, takže se rozhodl, že je lepší být tentokrát o něco opatrnější, co je to jenom možné. Bál se samozřejmě, že tu smrt ucítí, což nedomyslel až do chvíle než přišel k panství, protože byl zvyklý brát na panství jen a pouze lidi, kteří ignorantsky toužili jen po jednom nebo si to už pokazili a mohlo jim to být jedno. Když se mu sem tam stalo, že si ten někdo všiml, no tak to zkusil ukecat a když ani to nezabralo, tak to byl rychlý proces. On to ale teď zrovna takhle nechtěl. To tajemno na ní bylo v tu chvíli zkrátka víc zajímavé než zabíjení, kterého mohl mít vážně hodně nebo manipulace, která se ale přeci jen nevylučovala s tím, že si ji chtěl ještě trochu proklepnout.

"Pravda. Každý mívá trochu jiný názor na věc a to je v pořádku, to se zkrátka děje, ale je podle mě důležité, aby se svým názor nenechal manipulovat jiné. Víš, manipulace je nebezpečná věc a v dnešní době i poměrně častá. Vem si třeba panovníky, ti to musí zvládat i z podstaty věci." Pronesl a kdyby nebyl zrovna ve své malé roli, jistě by se nad tou manipulací ušklíbl. On tam právě vyprávěl o morálnosti a nebezpečnosti manipulace, když to byla de facto podstata jeho samého. Bez manipulace by se zkrátka neobešel. Byl to základ toho, co dělal a vážně přinášela své ovoce. Na její slova o tajemnu se také neubránil pobavenému úsměvu s myšlenkou toho, jestli by mu to vážně takhle hrálo do karet nebo jestli to snad řekla naschvál, aby ho navnadila. Nevěděl, ale rozhodně se mu to celkem líbilo. "Tak jakože já mám tajemno rád, co si budeme, ale mám nějaký ten pud sebezáchovy a snažím se se do toho zbytečně moc nedostávat do hloubky. Člověk pak snadno sklouzne do problémů a ty já nerad" Řekl co snad nejnevinněji, co to jen u něj šlo.

Když se pak zastavila u vlčích máků a pohladil kvítek, jako by snad hladila spíše malé dítě, nebo mladšího sourozence než obyčejnou květinu, také se zastavil a zamyslel se. Sám měl určité květiny spojené s různými událostmi a zdálo se mu, že pro ní musí mít vlčí mák také nějakou symboliku, když se na něj takhle dívala, jen nevěděl zatím jakou. Byl to další dílek poutavého tajemna. "Děkuji, vážím si toho. Vznikla díky mně, protože předtím tu moc květin nebylo... A koukám, že máš také ráda vlčí máky. Moje nejspíše druhá nejoblíbenější květina." Pronesl a usmál se při čemž si sundal kabát, přehodil jí ho přes rameny a sehnul se, aby utrhl ze záhonu jeden z vlčích máků, který jí pak přidělal na klopu. "Co je pravda, sedí k tobě." Pronesl a usmál se. "Děkuji. A ano, ale sem tam magie pomůže, když nestíhám. Služebnictvo mi tu nepomáhá, co se týká květin, protože je to zkrátka místo, kam chodím, když se mi nechce nikam létat a je to takový můj druhý pokoj, takže se o ně rád starám sám. A není vůbec zač. To je samozřejmost." Pronesl a pokračoval v chůzi. Trochu ho překvapilo, že na závan smrti nereagovala, ale nevěděl, jestli příjemně nebo ne. Byla snad šance, že by si toho nevšimla, nebo to odignorovala úmyslně? Ale otázka byla, jestli byla jen tak soucitná a nechtěla se ptát a nebo jestli něco tušila a zatím nic neříkala. To se teď ale nakonec rozhodl neřešit. Zatím nešlo do tuhého, tak proč se tím trápit. Pak se ale trochu zarazil, když se zeptala, jestli mu nechybí společnost. "Společnost? Hm... Ani ne. Chybí mi jen jeden jediný člen mé rodiny, což vypovídá samo o sobě, ale celkově mám tak nějak rád své soukromí. A ve své podstatě tu nejsem sám. Mám služebnictvo, takže prázdné to tu není a když se chci socializovat nebo něco takového, tak jdu do města."

Chtě nechtě se jí s ním dobře povídalo. Líbilo se jí, že směla být v jeho přítomnosti a užívala si jeho společnost, ačkoliv podvědomě tušila, že na něm něco nehraje. Měla snad ale právo ho pro něco takového soudit? Ne, rozhodně ne. Sama dávno ztratila svoje lidství a doslova přežívala jen díky vůli cizí bytosti, protože byla opravdu daleko za hranicí svojí smrti. V podstatě by se dalo prohlásit, že by správně měla být mrtvá, protože taková byla pravda. Nikdo neměl žít věčně a napořád, svět takovým způsobem nefungoval... A přesto tam byla, žila, dýchala a kráčela po povrchu. Jako kdyby se nikdy nic nestalo a ona se nenarodila dvěma smrtelníkům a nikdy snad ani neonemocněla jako kdokoliv jiný. Bylo to už tak dávno, že téměř zapomínala, jaké to dřív bývalo... A možná to tak i bylo lepší. Alespoň pro ni určitě.

„Až příliš častá, řekla bych. V současné situaci i době mi přijde vzácnější najít někoho, kdo manipulaci nezneužívá proti druhým a nepokouší se ji praktikovat, než naopak. U královské rodiny je to denní chleba... Ale u drtivé většiny výše postavených lidí tomu není ani zdaleka jinak. Myslím, že si to mnozí už ani neuvědomují, dělají to bezmyšlenkovitě, někdy vyloženě podvědomě. Je to... Zvláštní.“
Dříve by se za svoje chování styděla a nedělala by to, ale i ona toho využívala. Nesměla dopustit, aby někdo prohlédl její masku - alespoň v rámci svého poslání - a co se Eliotta týkalo, byla zkrátka opatrná. Věděla totiž moc dobře, že pokud by začal pokládat přímé otázky, začalo by tam být nebezpečno pro ně oba. A Ravenna by z toho jistě zrovna dvakrát nadšená také nebyla. Už takhle v minulosti šla proti Rüvikovi... Pokoušet jeho trpělivost víckrát by mohlo vést k nebezpečí jich všech.
„To je dobře. Pud sebezáchovy je hodně důležitý, mnohdy nám brání v tom, abychom se uvrhali do situací, z jakých bychom se nikdy nemohli už vymotat.“

„Pak musím říct, že obdivuju nejen ten výsledek, ale všechnu tu práci, co za tím stojí. A ano, mám je ráda... I když, to je nejspíš slabé slovo. Mám sice ráda všechny květiny, ale vlčí máky jsou mi nejmilejší. Připomínají mi domov.“
Bylo pro ni neskutečně těžké v tu chvíli zamaskovat bolest lesknoucí se v jejích očích, jelikož si okamžitě vzpomněla na ty sluncem prosycené dny, kdy s bratrem pobíhali kolem polí a Dorian jí vlčí máky nosil a bránil jim v uvadnutí, aby je mohla nosit ve vlasech. Chyběl jí... Chybělo jí to. Ale věděla, že nikdo a nic nemohl ty sladké momenty vrátit, protože na něco takového už bylo až příliš pozdě. A Dorian byl už dávno nejspíš mrtvý, alespoň tedy pokud měl štěstí. V opačném případě mohl dopadnout ještě hůř, než ona sama... A něco takového by mu rozhodně nepřála. Ne kvůli tomu, že se ji snažil chránit. Nezasloužil si to, jenom myslel na svoji sestru. Za to ho bohové trestat neměli.
„Já... Díky. Moc si toho vážím, Eliotte.“ Pomalu na něj upřela svoje výrazné oči a zformovala na rtech naprosto upřímně vlídný úsměv v reakci na jeho neskutečně milé gesto. Něco takového nezažila už bolestně dlouhou dobu - a částečně jí z toho bylo až do pláče, protože podobné věci v jejím světě jednoduše neexistovaly.
„Jaká je tvoje úplně nejoblíbenější květina? Je dobře, že na tu péči o zahradu nejsi sám. Ačkoliv t'ealh disponují poměrně silnou magií a spojení s přírodou jistě pomáhá, není na škodu mít to nějak rozdělené. Člověk musí především obdivovat tvoji ochotu se do něčeho takového vůbec osobně pouštět, většina šlechticů by podobnou věc přenechala vyloženě jen svému služebnictvu.“
Tou otázkou se z něj víceméně snažila dostat odpověď, jaká by ji mohla dovést k vysvětlení té ponuré atmosféry - a přesně to také dostala. Ne úplně v tom stylu, jaký by si přála ze všeho nejvíc, ale stále se to počítalo. Měla svoje objasnění.
„Chápu. Vlastně by se to tu nejspíše dalo označit za takové tvoje malé království?“ Nadnesla s náznakem úsměvu na rtech, viditelně míníc svá slova v dobrém slova smyslu.
„Je tu vážně klid a krásně. Zvláště takhle v noci, ačkoliv věřím, že za dne spousta těch květin vyniká ještě víc.“

Nakonec byl přeci jen rád, že si po dlouhé době na panství přivedl ženu a ještě k tomu takovou, s kterou se vážně dobře povídalo. Ano, společnost dle svého názoru zase tolik nepostrádal, (Ono co si budeme. Dokázal si ji najít, ale většinou jen velmi krátkodobou.) ale promluvit si s někým o pocitech a názorech, i když ani zdaleka ne naprosto otevřeně, bylo tak trochu uklidňující i pro něho, protože k tomu většinou nedocházelo. Dalo by se říct, že v tom také hráli roli dva faktory: Byl tu noc v dobré náladě a Pandora ho vážně zaujalo jiným stylem. Bylo to jako když šelma cítí kořist na míle daleko až na to, že on ji zatím lovit nechtěl. Na panství ji dostal, to bylo hlavní, a v tu chvíli to viděl zatím tak, že by si ji tam rád ještě chvíli nechal a hodlal pro to udělat cokoliv, co si situace žádala. Rozhodně mu přišlo lepší na tom jít po dobrém a raději přes manipulaci, než přes násilí, protože to by rozhodně zkazilo tu jejich malou konverzaci a náznaky přátelství a to mu v tu chvíli zrovna moc do karet nehrálo.

"Hmm... To je rozhodně naprostá pravda. Není to přeci jen celkem smutné? Komu pak v tomhle pokřiveném světě může člověk věřit, když v podobných věcech jedou téměř všichni?" Zeptal spíše trošku řečnicky, aby nemusel říkat nic konkrétního, ale odpovědi se také nebránil. Bylo mu to jedno dokud si povídali a on věděl, že tam je s ním a neutíká mu kamsi zpátky do města. "Pravda. Jsem rád, že ho mám, i když mé pubertální já by jistě nesouhlasilo." Pronesl a usmál se na ni. Bylo to něco mezi vřelým přátelským úsměvem a darebáckým úšklebkem. Zvláštní sladkokyselá kombinace, která se u něj zase tak často neobjevovala.

"Děkuji, vážím si toho. A vážně? To je zajisté pěkné, že si zrovna takto nádhernou květinu pojíš s domovem. Sám jsem nikdy nechápal, proč musí být takto půvabná rostlina spojována se smrtí, i když v jistém poetickém stylu, protože se jedná o věčný spánek. Lidé pak na ni mívají zkreslenou představu. Když si to vezmu kolem a kolem, není tak rozdílná v tomhle ohledu od netopýrů." Pronesl a opět pohlédl na vlčí mák na její klopě. "Není vůbec zač. Mám dojem, že k tobě sedí už z jednoho prostého důvodu: Byl ti zkrátka souzený. Říkáš, že ti připomíná tvoji domovinu a to znamená, že ses do vlčích máku nejspíše už narodila. Víš, mám takovou malou teorii. Každému je souzena jedna květina, která ho charakterizuje a sedí k němu i po vzhledové stránce. Vlčí mák bude podle mně ta tvá." Pronesl a opět se usmál. Ten úsměv mu ale trochu opadl při otázce na jeho oblíbenou květinu. "Nejraději mám bílou růži, ale o něco větší význam pro mě má spíš růže černá, i když celkem trpký. To je věc na delší povídání." Pronesl a otočil se směrem k jezeru. "Ano..." Odmlčel se na chvíli, aby zvládl opět nasadit ničím nerozhozený a kamenný výraz. "...Tak trochu moje malé království, akorát že na hlídání na neurčito." Pronesl, dostal ze sebe opět sebevědomý úsměv a otočil se na ní, jako by se nic nedělo. "A právě jsem dostal nápad. Co říkáš na projížďku na druhý břeh jezera?" Pronesl a naznačil hlavou směrem k loďce u břehu.

Srdce se jí svíralo bolestí, ale nesměla jí dovolit, aby ji kompletně ochromila a převzala nad ní kontrolu. Už dávno měla přestat podobné věci vnímat, tak proč v ní ta květina a gesto vyvolalo takový rozruch? Nedokázala si to vysvětlit, ale nějakým způsobem to v ní probouzelo touhu znovu začít žít, ne se jenom skrývat ve stínech jako doposud. Svým způsobem by byla ochotná i vraždit, jen aby na svojí tváři znovu pocítila paprsky slunečního světa, aby se mohla během teplého dne proběhnout po poli a poslouchat ptačí zpěv. Jenže to všechno jí bylo odepřeno, neměla na to nárok. Musela sloužit, být poslušná a pokoušet se místo toho zapomenout, než aby si podobné věci připomínala.
I přesto si ale nedokázala pomoct a upínala se k tomu, protože jí Eliott připomněl věci, co v její hlavě už dávno ztrácely nejen tvar, ale i barvy a tón. Chtěla si to uchovat, i kdyby jenom v sobě. Jako vzpomínku, jako sen. Nic víc si totiž nemohla dovolit, ne se svým současným životem.

„Je to smutné. Ale faktem stále zůstává, že mnohdy bývá podobná situace menším zlem, než kdyby byli všichni kompletně transparentní a upřímní. Pravda a lež bývají v některých chvílích podobně žalostné.“
Pravda bývala zatraceně ošklivá, ale to naplno říct nechtěla. Odpustit si ten náznak ale nemohla, jelikož díky svojí práci viděla to nejhorší z nejhoršího: ať už šlo o ukázky lidského charakteru nebo důsledků pavučin lží a falše, pokaždé to končilo tragicky. A nejhorší bylo, že se s tím téměř nic nedalo udělat. Žádná šance na odklonění katastrofy. Co se stát muselo, to se zkrátka stalo.

„Divil by ses, co všechno si lidé spojují se smrtí... Dokonce i holubice může být poslem posledních zpráv.“ Věnovala mu nepatrně pobavený úsměv, než ho zmírnila jen ve vlídný a sklopila řasy, v duchu se kárajíc za ten zbytečný risk. Nebyl hlupák, toho si byla vědoma. Nejspíš to v důsledku už byla jenom otázka času, než mu to mělo dojít. Ale toho objevu a zjištění se překvapivě nebála, ačkoliv by nejspíš měla.
„Lidé se snaží podobné věci spojovat tak, aby jim to vyhovovalo. Uklidňuje je to, protože kdyby si připustili skutečnost - a to tedy fakt, že se smrt skrývá všude a v každém - nedokázali by takový fakt jen tak přejít. Rozdrtilo by to jejich psychiku, protože málokdo dokáže podobnou tíhu unést bez větších důsledků.“
Sjela očima k onomu rudému kvítku, napůl zabraná ve svých myšlenkách. Jedna ruka jí samovolně vyjela až ke krku, kde si konečky prstů přejela po délce hrdla a nakonec rychle ucukla, když se jí živě vybavil ten odporný pocit šklebící se rány, z níž tryskala horká krev.
„Ta teorie je opravdu nádherná,“ pronesla nakonec mírně zastřeným hlasem, než k němu zvedla oči a upřímně se pousmála. Opravdu se jí ta myšlenka líbila, dokonce tomu i věřila, což bylo na její poměry něco poměrně nevídaného.
„Bílé růže jsou jedinečné... Myslím, že by k tobě rozhodně sedly. Těžko hledat květ, který by seděl a doopravdy odpovídal někomu tak unikátnímu. Pokud bych měla já odhadovat, tohle by nejspíš byla moje volba pro tebe. Pokud nejsi proti, ráda bych si vyslechla o i o té černé růži. Ale nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš.“
Rozhlédla se kolem, prohlížejíc si zahrady. Měla z toho místa stále zvláštní pocit, jelikož její smysly rozhodně cítily něco, co by vnímat za normálních okolností neměly - vzhledem k tomu, že se byla pouze proletět kvůli sobě a nebyla tak úplně zaměstnaná svojí prací - ale přesto nemohla popírat ten tajuplný půvab.
„Na neurčito? Já nevím, ale... Těžko si tu představovat někoho jiného,“ přiznala naprosto otevřeně, jelikož bylo na každém kroku znát, kdo tam panoval. Ne ve špatném slova smyslu, jen dost jasně vnímala jeho práci na zahradách a i sídlo samotné dost odpovídalo jeho osobnosti.
„To zní opravdu moc hezky.“ Odpověděla s viditelným nadšením pro věc.

Mluvila mu přímo s duše a jeho to přimělo přemýšlet nad tím, jestli je mu snad v tomhle podobná nebo jestli ho snad prokoukla. Jemu to ale ve finále bylo tak nějak jedno. Do města to bylo daleko, aby snad běžela někomu vyžvanit, co je vlastně zač majitel panství Chevaliérů a smrti se nebál. Nejen, že ho celkově neděsil moment, kdy přijde, ale také si nemyslel, že zrovna ona by měla být tím, kdo mu ji přinese. Ale i kdyby, vždy mu to bylo tak nějak jedno. Neviděl smysl v zaobírání se smrtí předem. Dokud ten moment nepřijde, tak pro něj nehraje nijak velkou roli a nemělo cenu mu podřizovat život.

"Pravda. Bohužel někdy je lež mírumilovnější než pravda. Jindy je oboje stejně odporné a jindy je to zase naopak. Není dané, jestli je lež zlá nebo dobrá. Prostě je, existuje, a s tím se člověk musí naučit pracovat a žít." Pronesl a pokrčil rameny. "Stejně když si to člověk tak vezme, určitě je bohy dáno co se stane a nic s tím neuděláme, pokud nám zrovna nejsou nakloněny. Poměrně lituji neznabohy a co víc lidi, kteří jimi opovrhují. Jistě jim do cesty připletou zatraceně zlé věci. Pár takových lidí jsem potkal a jejich život byl hotové peklo."

Pak se neubránil pobavenému úsměvu. Jen bohové a ona věděli, jestli to byl výkřik do ticha na dané téma a nebo jestli to mělo hlubší význam. Ale co. I kdyby byla smrt sama, bylo mu to jedno. Alespoň by si před tím dobře pokecal. "Vlčí máky a holubice? Že by si snad pro mě už přišla smrt?" Pronesl trochu dramaticky a rozesmál se. "Nikdy jsem nepochopil, proč je smrt tak velké téma. Stejně jednou přijde a člověk to neovlivní, ať už se snaží sebe víc. Snažíš se se nezranit při práci? Zajdeš za roh a vrah tě podřízne jako podsvinče. Zůstaneš doma? Spadne na tebe zpropadenej lustr. No tak teda budeš venku, kde lustr není a mezi lidmi, kde tě nikdo nezabije? No tak tě přejede povoz. Člověk si nevybere. Prostě si žiju svůj život, jak chci a nezaobírám se podobnými věcmi. Je to dáno a je to část každého života. Je to jedna z mála věcí kterou mají lidé společnou. Jen někdy přijde později a někdy dříve. Samozřejmě, pak tu jsou duchové a podobná stvoření, která nejsou vázaná smrtí, ale počtově jich je o moc méně a je důvod, proč bylo dáno, že nebudou vázaní smrtí." Pronesl a usmál se.
"Díky. Zrovna ty bílé tu mají i speciální místo úplně na konci pěšinky. Asi největší v celé zahradě." Pronesl a zadrhl se. Nechtěl o tom nemluvit, protože by si přišel jako slaboch a to nechtěl. Takže se zhluboka nadechl a přikývl. "Měl bych být v tomhle ohledu upřímný. Stejně sis jistě všimla, jak to dole u potoka působí a celkově jaká atmosféra se tu táhne... Můj bratr byl totiž zavražděn na druhé straně potoka. Kdysi tam rostly jen a pouze růže různých barev a on byl zavražděn přímo uprostřed toho růžového pole, kde rostly ty černé. Jestli je smutný pohled na sněhově bílou růži potřísněnou rudou krví, tak vidět jeho krev stékat po uhlově černý okvětních lístcích bylo, jakoby už byl člověk na jeho pohřbu. Byl to smutný a drastický pohled a já byl první, který ho tam takhle našel. Měl podříznuté hrdlo a znetvořenou tvář ranami po čepeli nože. To bylo jen to co jsem viděl, ale jsem si jistý, že to nebylo vše, protože jsem viděl jeho krev stékat dolů a mísit se s vodou v potoce. Byla to jasná vražda z nesmírné nenávisti. Celý náš rod si od té doby pojí černou růži právě s ním, měli jsme ji všichni na jeho pohřbu a já jsem si tehdy slíbil, že černou růži budu nosit na klopě tak dlouho, dokud nenajdu toho, kdo mu to udělal. Jak vidíš: našel..." Na chvíli se zase odmlče, aby se zamyslel a pokračoval. "Ty růže jsem pak přesadil sem, protože tam téměř nechodím. Už jenom to, že ho vídám jako ducha je zatraceně svírající pocit. Vidět ho v hlavě v živých barvách jak tam leží už nechci. On jen nezemřel v černých růžích. Jeho život byl černá růže. Nádherný, ale zraňující. On byl černá růže. Byl tak rozdílný a zároveň tak podobný mně. Na pohled bys neřekla, že jsme vůbec bratři, černé vlasy a šedé oči, ale svou podstatu, svou personalitu jsme měli hodně podobnou. Stejně jako bílá a černá růže." Pronesl a po cestě utrhl bílou růži a připnul si ji na svou vlastní klopu saka.
"Zbytek rodiny je na novém sídle a já ho tak trochu hlídám. Nevím, jestli se vrátí nebo ne, a myslím, že ani oni to sami moc nevědí. Ale jsem raději, když jsou tam. Mírně řečeno jsme spolu dvakrát nevycházeli." Pronesl a s úsměvem přikývl.
"Hlavně se pak na té loďce moc nehýbej. Je vratká a v téhle zimě by nebylo rozhodně příjemné skončit v té ledové vodě. Umíš když tak plavat, kdyby náhodou?" Zeptal se, při čemž došel k loďce a přidržel ji u břehu, aby mohla nastoupit.

Ta rozmluva o smrti v ní vyvolávala velice rozporuplné pocity. Na jednu stranu jí to přišlo zatraceně úsměvné, jelikož toho o podobných tématech věděla opravdu hodně díky svému zasazení, ale... Na druhou stranu se jí z toho chtělo křičet frustrací. Ona sama už zemřela, dokonce nejednou. Ravenna ji pokaždé zachránila, jako kdyby jí nebylo souzeno přejít na druhou stranu a konečně dojít klidu, ale Pandora byla stále v pokušení to zkoušet dál. Co kdyby to jednou vyšlo? Někdy musela přeci být zaměstnaná něčím jiným, však? Nemohla jí být pokaždé nablízku, aby ji vytáhla z každé šlamastiky.
Eliottův přístup ke smrti byl poměrně ojedinělý a zvláštní, čímž ji avšak nepřekvapil. On sám byl velice unikátní osobnost, díky čemuž vůči němu už měla poněkud odlišná očekávání. Věděla, že ji dokáže v mnoha ohledech překvapit, ale svým způsobem už dokázala zachytit tu pomyslnou stříbrnou nitku tušení, aby byla schopná odhadnout některé věci. Možná ne úplně do detailu, ale hrubý obrys rozhodně. To však jejich konverzaci nečinilo ani v nejmenším méně fascinující a poutavou, spíše naopak.

„Co když bych ti řekla, že ano?“ Pronesla s naprosto smrtelně vážným klidem, než svá slova zakončila mírně nevinným úsměvem, zatímco na něj upírala svoje bouřkové oči. Smrt byla velkým tématem z mnoha důvodů: zaprvé šlo o jednu z nejmocnějších sil v celičkém světě, nedalo se jí vyhnout a ovlivnit. Měla spadeno na všechny, nehledě na okolnosti. Před smrtí si byli konečně všichni rovni.
„Zdá se, že co se smrti týče, máš docela přehled,“ konstatovala s nepatrným pobavením ve hlase, než zformovala na rtech potutelný úsměv.
„I démoni a duchové mohou zemřít. Smrt je nevyhnutelná a neúprosná. Nejspíš proto je pro drtivou většinu společnosti natolik velkým tématem. Pokoušejí se před ní utíkat, zapomínat na ni, zaobalovat ji... Většina by udělala naprosto cokoliv, jen aby ji dokázali přelstít. A ani si neuvědomují, že čím víc se snaží utéct, tím hlubší je jáma jejich vlastního hrobu.“

S upřenýma očima ho pozorovala, vnímajíc tu postupnou změnu nejen na něm, ale i částečně v auře. Tušila, že to, co přijde jako další nebude zrovna nejšťastnější, ale i přesto ji to zasáhlo podstatně více, než očekávala. Srdce se jí sevřelo soucitem i nefalšovanou bolestí, protože podobné příběhy už neslyšela jen mnohokrát, prožívala je s lidmi, kterým se staly. A sama jedním takovým příběhem byla.
Za tu dobu, co působila jako pomocnice Ravenny, ocitla se v podobných chvílích už nespočetkrát. Poprvé po velice dlouhé době ale doopravdy ztratila slova: nebyla schopná v sobě najít tu obvyklou sílu, aby správně zareagovala a pokusila se zmírnit tu tíhu kolem. Něco jí v tom bránilo a vrhalo ji do víru příšerného chaosu.
„Obdivuju tvoji sílu, upřímně.“ Pronesla nakonec tichým, soucitným hlasem. „Málokdo by byl schopný podobné situaci čelit.“

Pohlédla na loďku a naklonila hlavu na stranu, pokoušejíc se zaplašit svoje staré vzpomínky. V duchu se téměř přenesla do minulosti, do doby kdy ještě trávila každou chvíli s Dorianem. Kolik hloupostí provedli? Utíkali, toulali se po okolí, během teplejších dní trávili čas u nedalekého jezera, na loďce tolik podobné té, co byla najednou před ní...
„Prostor je důležitý. Upřímně doufám, že se situace mezi vámi zlepší a vyjasní.“ Mírně poté pokývla hlavou na znamení, že plavat dokáže. Sice už hodně dlouho nedělala, ale podobné věci se naštěstí nezapomínaly.

Během chvíle se ocitli na jezeře. Pandora si nemohla pomoct a obdivovala tu nádhernou přírodu kolem, stejně jako zvláštně tajuplnou a krásnou atmosféru. Nad hladinou jezera se vznášely načechrané obláčky mlhy a paprsky slunečního světla se odrážely od jemných vlnek na vodě.
POPPY. POPPY. POMOZ MI. Okamžitě s sebou trhla a věnovala zmatený pohled Eliottovi, nejistá si tím, jestli se jí to jenom zdálo nebo jestli to slyšel také.
„Ten hlas. Slyšel si to?“ Zeptala se s viditelným rozčarováním nejen v hlase, ale především ve výrazu. Ten dost silně změkl a znejistěl, takže jakmile se onen hlas ozval znovu a ona se obrátila k Eliottovi zády, aby hleděla směrem odkud přicházel.
POMOZ MI, POPPY. UŽ NEMŮŽU DÁL. POPPY, PROSÍM. Se svírajícím se srdcem upřela oči na hladinu jezera, kde se pomalu rozplývala bělostná mlha. Chvíli to trvalo, ale když se rozestoupila, spatřila ve vodě Dorianovu tvář, ponořenou pod hladinou. Byl příšerně bledý, oči zavřené.
Pandora s sebou trhla a než stihla jakkoliv zareagovat, vystřelila z vodní masy jeho ruka a během několika kratičkých vteřin ji stáhla k sobě do vody. Než se za ní hladina uzavřela a zklidnila se, jako kdyby se vůbec nic nestalo, uvolnil se jí z klopy kvítek vlčího máku a zůstal v pochmurném osamění plout na vodě.

POPPY, POPPY, POPPY. Pandora se pokoušela uvolnit ze sevření té ruky, ale Dorian ji táhl čím dál níž. Stisk jeho mrtvolně kostnaté ruky jí drtil zápěstí a zanechával na něm ošklivě modrofialovou stopu hyzdící její porcelánově bílou kůži. Snažila se s ním bojovat, ale ani její křídla jí nepomáhala v tom, aby zmírnila rychlost klesání.
BOJOVAL JSEM ZA TEBE, POPPY. PROČ NEBOJUJEŠ TY ZA MĚ? Oči jí v té pošmourné hloubce téměř beze světla mírně zářily pod vlivem její skomírající magie, jež se jí snažila udržet naživu i navzdory tomu, že se jí plíce žalostně rychle plnily vodou a ona se nemohla nadechnout.
Věděla moc dobře, že by mohla povolat Ravennu. Mohla ji požádat o pomoc, s jistotou by jí zachránila, jelikož nebyla ochotná trpět její ztrátu. Místo toho se ale poddala tlaku vody i stisku přízraku svého vlastního bratra, zatímco ztrácela vědomí kvůli neschopnosti dýchat.

Přinutilo ho to, aby se opět rozesmál. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil a dramaticky pronesl: "Bienvenue, mademoiselle Mort. Děkuji vám za vaši odvedenou práci, už jsem vás očekával." Pronesl a opět se rozesmál. "Ne ale teď vážně. Prostě bych to přijal. Alespoň bych umíral s vědomím, že jsem si vylil své pošramocené srdíčko." Řekl a usmál se na ni. Vážně byl se smrtí smířený jak to jen šlo a bral to s nadhledem. "...Ale to je co by kdyby, že?" Řekl a věnoval jí menší úšklebek. Věděl, že i kdyby si na ní měl vážně namlít pusu, tak se mu začínala její rozdílnost od ostatních líbit čím dál víc. Ani trochu ho její narážky a aura neděsila, ba naopak, táhlo ho to k ní o to víc. "Přehled? Nevím. Mám svůj názor. Ale to jestli do smrti vážně vidím a vím jak funguje, ví zřejmě jen bohové." Pronesl a pokrčil rameny. "No samozřejmě. Tak jsem to vyloženě nemyslel. Můžou. Ale taky nemusí. Je to jen v rukou bohů. To oni řídí náš život a staví nás před zkoušky. I když by se člověk rozhodl nějak zachovat, tak pokud důsledek toho chování tak nemá být, tak to oni nedovolí. Pokud s tím souhlasí, tak ať se tak děje. A v tom rozhodně souhlasím. Před jiným člověkem dokáže člověk utéct nebo se schovat, ale před smrtí? Před bohy? Ne. Tak to nefunguje. Jsou všude kolem nás." Pronesl a věnoval jí další úsměv.

"Hm. Jak se to vezme. Taková situace člověka změní. Její důvod, průběh i řešení ti vrazí do života klín a donutí tě nad vším přemýšlet. Proč to měl vlastně vepsané v osudu takhle? A proč zrovna tady? Proč jsem měl být já ten kdo ho najde první ale o malou chvíli po jeho posledním výdechu? Nevím. Ale důvod to jistě mělo. Asi měl zemřít a beru to tak, že si člověk nemůže říkat co by kdyby. Nic by to nezměnilo. Kdybych byl rychlejší? Stejně by to už nepřežil. Kdybych si všímal? Neuvědomil bych si to. Měl to tak dáno a má to tak být, i když si podle mě zasloužil jinou smrt. No zpětně když se na to dívám, něco si uvědomuji. Nikdy jsem ho neslyšel mluvit o bozích, modlit se nebo děkovat. Mám dost silné podezření, že v ně nevěřil..." Pronesl a podíval se do země. Přišel si skoro jako u zpovědi, na kterou nikdy neměl nárok. Dostat tohle ven u něj chtělo velké překonání svých bariér.

"Nemyslím si. Je v tom už moc činů a slov." Pronesl a na chvíli se zamyslel nad tím jak se ještě při otcově odchodu hádali a dávali si věci za vinu. No jenže hádat se s někým jako Eliott je jako mluvit do dubu, protože když už něco provede, je vážně přesvědčen o tom, že to bylo správné, mělo to důvod, a že on je ten, který má vlastně pravdu. Pokusil se co nejrychleji odehnat jeho vzpomínky a nasedl do loďky, kde si odložil svou vycházkovou hůl na dno a chopil se vesel.

"Hlas?" Podíval se na ni zmateně. Přemýšlel, jestli si z něj dělá srandu, jestli si snad nějaký duch neutahuje z ní a nebo jestli on je vlastně ten psychicky normálnější na té loďce. Ale než se stihl vzpamatovat, Pandora zmizela pod vodou, ani nevěděl jak. Eliott zahodil vesla a vystřelil do stoje, aby viděl do vody. Naskytl se mu pohled na vlčí mák plující na hladině a Pandoru už skoro mizící v hlubinách jezera. "Do háje..." Chytil se za hlavou absolutně zmatený ohledně toho co se stalo a hlavně co by měl dělat. Na chvíli se mu v hlavou prohnalo, že by to nechal být. Co by měl řešit smrt, která měla nastat a to i bez jeho zásahu, ale zrovna v tu chvíli mu něco v hlavě říkalo, že by to tak neměl nechat být. Že ta chvíle ještě nepřišla. "K čertu s mými zásadami zmařenými životy. Ne. Tohle není ten moment. Teď nemáš ještě umřít. Ne tady a ne teď." Zamumlal, shodil ze sebe sako a vrhl se do ledové vody. Ztrácel ji z dohledu v té tmě, která v takové hloubce panovala, ale to co mu říkalo, kde se tak nachází, byly její oči, které alespoň trochu zářily a v té tmě pro něj byly majákem. Po náročném a co nejrychlejším ponoru do čím dál tím ledovější vody až téměř na úplné dno se k ní konečně dostal. Adrenalin mu pumpoval v žilách, ale i přesto cítil, že mu začínal postupně docházet dech. Chytil ji po pažema a začal plavat nahoru, ale nešlo to. První myšlenka byla, že se snad zamotala do řas nebo něco. Vytáhl tedy svou dýku, kterou měl za opaskem a začal sekat těsně pod její rukou kde se mu zdálo, jako by ji něco drželo u dna, při čemž si snažil si trochu i vypomáhat magií. V tom momentě konečně její ruka povolila a on ji mohl táhnout zpět nad hladinu. Uchopil dýku do zubů, aby mohl použít obě ruce, uchopil ji pod pažema a začal plavat k hladině tak rychle, co mu jen síly dovolily. V momentě, kdy už vodou prosvítalo světlo měsíce cítil, že mu nebezpečně rychle ubývá vzduch z plic, takže vynaložil veškeré síly na to, aby se k té hladině vážně dostal a neskončil tam nakonec s ní. Byl tak blízko a teď to nehodlal jen tak vzdát. Vzal Pandoru jen jednou rukou a zabral několikrát jak nohama, tak volnou rukou. Konečně se dostal jeho hlava nad vodu a on zalapal po dechu, při čemž ji vytáhl také nad hladiny. Místo toho, aby se ji ale snažil dostat zpátky na vratkou loďku, vzal provaz od předku loďky volnou rukou a začal plavat na zádech jak s Pandoru tak loďkou k břehu. Tam rychle vylezl na břeh, položil Pandoru do trávy, zahodil dýku na zem, vyndal z lodi suché sako a přehodil ho přes ní, aby neprochladla ještě víc. "Prosím, buď na živu. Teď ještě nesmíš odejít. Nemůžeš."Pronesl, klekl si a okamžitě bez menšího zaváhání jí začal poskytovat umělé dýchání.

Víceméně očekávala ledacos, ale reakci, jakou jí podal... To ji rozhodně nenapadlo. Dost to svědčilo o jeho charakteru, což mu musela připsat k dobru, ale přesto to v ní zanechalo poněkud zvláštní a rozporuplný pocit. Ani omylem tam nepřišla s tím, aby ho poučovala nebo ho snad nedej bohové odvedla k Rüvikovi, ale... Najednou se to setkání zdálo úplně jiné, jak nabíralo nový rozměr.
„Můžu tě ujistit, že tvůj čas ještě rozhodně nenadešel,“ odpověděla s potutelným úsměvem na rtech, viditelně pobavená jeho obratem.

Stálo ji neskutečně velké přemáhání, aby se neotřásla. To, jakým způsobem o tom mluvil, v ní zanechávalo částečně jiskřičky poznání, co zlovolně rozpoutávaly pekelně silnou úzkost. Podobné myšlenky mívala dříve často, než se kompletně oddala svojí práci a rozhodla se to všechno odsunout stranou. Nic jiného totiž v podobných chvílích ani udělat nešlo. S osudem a smrtí člověk bojovat nemohl, stejně jako s jejich důsledky. Pokoušet se o to mohl naprosto kdokoliv, ale jenom blázen by v takovém snažení vytrval bez uvědomění si, jak nesmyslné to bylo. Plýtvání časem i energií.
„To znám,“ odpověděla nakonec tichým, upřímným hlasem, než mírně pokývla hlavou. „Až moc dobře. Neovlivnitelnost podobných věcí je v mnoha ohledech příšerně svazující a hrozivá, ale... Nikdo z nás se nemůže vyrovnat bohům, aby vzdoroval a uspěl.“


Nemohla se plést, byla si naprosto jistá. Musel to být on, svého bratra by poznala i kdyby snad byla smyslů zbavená... Ale jak to bylo možné? Ravenna ho změnila a uvrhla do Rüvikova světa, byl už tak dlouho pryč. Jaká byla šance, že se mu doopravdy podařilo uniknout z okovů temnot a osvobodil se? Byl naživu nebo si s ní její vlastní zmučená mysl jenom zahrávala?
Obklopená příšerně ledovou vodou, propadala se nejen hlouběji v jezeře, ale především sama v sobě. Ztrácela přehled o všem, topila se ve svých myšlenkách, neschopná utřídit si jejich tok a nalézt správný směr. Melodii, jak tomu říkávala Ravenna. Její melodie byla od smrti velice žalostná, pochmurná a mnohdy odporně zvrácená, ale tentokrát kompletně utichla. Nahradila ji absolutní prázdnota, rozpínající se s až děsivou rychlostí a silou.

POPPY. Ten hlas jí přišel cizí, jelikož zněl po všech těch letech odlišně. Oni oba se změnili, svým způsobem dokonce i zestárli - ale v jádru setrvávali stejní, alespoň Pandora to tak měla. O Dorianovi mohla jenom tiše polemizovat, jelikož je dělila děsivá řádka let, ale i přesto by za to vsadila svůj život. Ona a její bratr byli nerozluční, i když se jim osud a smrt pokoušeli předhazovat pravý opak.

Pokoušela se v duchu k Dorianovi přiblížit, dostat se k němu. Už odjakživa mezi sebou měli velice zvláštní a silné pouto, díky kterému si byli podstatně bližší než většina ostatních sourozenců z vesnice - občas si dokonce dělali legraci, že jeden mohl cítit bolest toho druhého. Jako kdyby byli schopní sdílet i strach, stejně jako pocit štěstí. Přesně k tomu se Pandora snažila upnout ve snaze zjistit, co přesně se dělo, ale zmizel jí. Téměř jako kdyby se to pouto zničehonic přetrhlo a ona opět zůstala úplně sama.
Doléhal k ní ale ještě další hlas. Ten nepochybně jejímu bratrovi nepatřil, ale dost jasně svědčil o tom, že úplně sama přeci jenom nebyla. A než se stihla zaměřit na to, co se v danou chvíli doopravdy dělo, konečně procitla.

„Vallarän morthis...?“ Splynulo jí ze rtů značně nakřáplým hlasem, než upřela oči na Eliotta a roztěkaně se rozhlédla po okolí, příšerně zmatená z toho, co se právě stalo. Nebyla schopná rozeznat, zda šlo jen o projev její fantazie nebo skutečnou vizi... Ale když pozvedla ruku a prohlédla si otisk na zápěstí, část jejích pochyb ustoupila do pozadí.
„Já... Díky,“ špitla nakonec, než pevně semkla rty k sobě a potlačila nutkání zakašlat. Tohle byla jedna ze situací, jakou doposud ještě neokusila. Tenhle způsob. Její tělo se s tím nebezpečím díky Eliottově zásahu vyrovnávalo docela rychle, pokud tedy pominula neodbytný šok z toho co viděla a slyšela, doplnění příšerným chladem. Fyzicky ale byla v pořádku, to spíš její mysl utrpěla šrámy.
„Myslím, že ti dlužím upřímnost. To předtím... Nelhala jsem.“ Načala nakonec opatrně, než si zastrčila za ucho pramen mokrých černých vlasů a tiše si povzdychla.
„Nejsem smrt, ale posel ano. Možná proto jsem viděla... Na tom nesejde. Podstatné je, že jsem ti doopravdy zavázaná. Pokud můžu udělat něco, abych ti oplatila laskavost, řekni.“

V hlavě se mu honily myšlenky o tom, že ta myšlenky, že by ji měl zachránit, přeci jen možná byla špatná, a že je to stejně prohrané, ale zároveň mu furt něco říkalo, že ne. Že je jisté, že je vše v pořádku a že ji měl zachránit. Když pak otevřela oči a něco zamumlala, zhluboka si oddechl a svalil se na záda. "Díky bohům..." Zamumlal a s několika těžkými oddechy si frustrovaně prohrábl vlasy. "Věděl jsem to..." Přetočil se na břicho očividně zatraceně vyčerpaný tou plavbou na dno, ale copak si to mohl takovou kravinou zkazit u bohů? Nemohl. Věděl, že ji musel zachránit. Nevěděl, proč to tak cítil, ale stačilo, že se mu to myšlenka v hlavě vynořila, protože jindy by se tak zaručeně nestalo a on by kohokoliv jiného i z radostí nechal utonout, ale tady bylo něco špatně. To co ji k tomu dnu táhlo, bylo něco mocnějšího, než tíha vlastního těla. "Věděl jsem, že to nemohlo dopadnout smrtí. Ne teď. A nevím proč, ale prostě jsem cítil, že neumřeš, že tvůj čas nepřišel." Pronesl spíš jako jakési uvádění faktů, než cokoliv jiného. Nebylo to nijak citově zabarvené, nic. Jen ji říkal své myšlenky, jako by jí vyprávěl příběh z minulosti. "Není zač... Někdo asi fakt nechce, abys umřela." Pronesl a vypravil ze sebe malé uchechtnutí, které ho ale donutilo se rozkašlat. Pomalu se posadil a všiml si toho ošklivého šrámu na ruce. "Hele, co se to vlastně stalo? Cos slyšela za hlasy a tak? Tohle... Se prostě normálně úplně neděje." Zamumlal a podíval se jí do očí. "Jakože viděl jsem toho hodně, ale tohle nikdy. Když jsem tě vytahoval, myslel jsem, že jsi jen zamotaná do řas nebo něco. Ale tohle..." Podíval se znovu na ten šrám. "Rozhodně řasy nezpůsobí. A já osobně na tomhle sídle žiji dlouho, na tom jezeře jsem byl několikrát a nebyl jsem tam vždy jen sám a tohle se nikomu nestalo." Pronesl a pomalu se zvedl ze země, aby neprochladl, ještě víc, protože už teď se klepal zimou, rty měl skoro fialové a nedivil by se, kdyby měl místo vlasů doopravdy rampouchy. Chtěl jít k loďce pro zbytek svých věcí, ale když ho zarazila s tím, že mu dluží upřímnost, zarazil se a podíval se zpátky na ni. "Jak to myslíš?" Zeptal se jí a prohrábl si své mokré bílé vlasy. Jenže to co mu řeklo nejspíše vysvětlilo dost jeho otázek, které si během té doby strávené s ní vytvořil. "Posel?" Zeptal se odmlčel se, aby si asi srovnal myšlenky, ale nevypadal ani tak překvapený nebo vykolejený. "Zvrhlý humor,když si smrt skoro přijde pro posla smrti." Pronesl a pobaveně se ušklíbl. Sebral ze země dýku, kterou si zastrčil za opasek a vytáhl z lodi svoji vycházkovou hůl, kterou tam předtím nechal. U toho si všiml, že vlčí mák, který předtím ztratil z klopy, připlaval až ke břehu. "Heleme se.." Zamumlal a vylovil ho z vody. "Díky za upřímnost. Beru to s klidem. A už vůbec si nedovoluji soudit. Nejsem ten, kdo by měl." Pronesl a přišel zpátky k ní. "Výraz mademoiselle Mort nebyl tak daleko od pravdy, což? Tak pojďme dovnitř, ať oba dva nepromrzneme až na kost. Nechám uvařit nějaký čaj a půjčím ti čisté oblečení." Pronesl s pobaveným úšklebkem a natáhl ruku, aby ji pomohl zpátky na nohy. "Mimochodem, něco jsi po cestě na dno ztratila." Pronesl s úsměvem a vložil jí vlčí mák do ruky.

Když vešli dovnitř do sídla, podíval se na ni a polkl. "Než se začneš ptát na to jak to tu působí... Nechci o tom mluvit před služebnictvem. Byla jsi ke mně upřímná. Taky ti nějakou tu upřímnost dlužím, ale ne teď." Pronesl potichu, jak procházeli vstupní halou. "Připravte nám horký čaj a přineste do ložnice deky navíc. Jo a zatopte prosím vás ještě ve vrchních kamnech blízko ložnice." Oslovil prvního sluhu, který se ve vstupní hale objevil. "Ano, pane, ale nechcete spíše v pokoji pro hos-" "Ne. Řekl jsem u sebe v ložnici. Nenecháme přece slečnu v tomhle stavu spát na té malé nepohodlné posteli, ne? Mně když tak rozestelte v pracovně, ať má pak soukromí. A švihejte, ať vás nevidím. Po cestě se zeptejte starších členů služebnictva na zásady chování, když vám něco řeknu." Zamručel nespokojeně a vyšel schody, aby ji dovedl do své ložnice. Chvíli počkal, než jim donesli čaj a teplé deky, pak zavřel dveře a otevřel skříň. "Doufám, že ti nebude vadit, že mám jen pánské oblečení. Rodina tu už dlouhou nežije a služebnictvo žije v opačném křídle. Nechám ti na ráno ale klidně donést nějaké od nich." Pronesl a podal jí jednu ze svých černých košil a kalhot. "Tamhle je když tak koupelna." Pronesl a ukázal na dveře na druhé straně pokoje. Pak si tu klidně vezmi dek a čaj a lehni si. Nevadí mi pokud tu zůstaneš přes noc, ale rozhodně tě nebudu do ničeho nutit. Každopádně bych si... O všech těch věcech promluvil, až se převlékneš. Bude to nejrozumnější..." Zamumlal a upil ze svého čaje, aby se zahřál.

Ta slova se jí zaryla nejen do mysli a kůže, ale především až do morku kostí. Byl to příšerně ledový a elektrizující pocit, silnější než chlad tančící napříč celým jejím tělem kvůli tomu nedobrovolnému potopení se do hlubin tamního jezera. Měl pravdu, ačkoliv sám nejspíš ani netušil, jak MOC. Kdyby nezasáhl on, určitě by to udělala Ravenna. Právě ale tím rozhodnutím jí pomoct si naklonil na svojí stranu nejen Ravennu jako takovou, ale i Pandoru. Fakt, že se za ní doopravdy vrhl a vytáhl ji odtamtud...

„Ten někdo se jmenuje Lady Ravenna,“ špitla tiše, téměř bez hlasu. „Je to pravá ruka boha smrti. Koriguje démony a duchy. A jsem si dokonale jistá, že je ti teď zavázaná, stejně jako já. Díky, Eliotte. Opravdu.“
Nechtěla se o tom úplně bavit, ale vzhledem k tomu, že za ní dobrovolně skočil do jezera plného pekelně ledové vody, dlužila mu vysvětlení. Pravdu. Byla to zatraceně hořká ironie - celou dobu kolem ní tančila jako okolo horké kaše... A teď se uvolovala k tomu, aby vybalila skutečnost, nic nemlžila.
„Často slyším věci. Někdy to jsou jen rozličné zvuky, jindy melodie. Občas to jsou přímo hlasy. Dokážu vycítit mrtvé, jednat s duchy. Taková je moje práce: pomáhám lidem přejít za předěl a občas přebírám obětiny. Udávám směr duchům, co ho ztratili. Jenže předtím... Měla jsem pocit, že slyším svého bratra. Ravenna z něj před mnoha lety udělala démona, protože se mě pokoušel dostat pryč. Od té doby jsem ho neviděla.“
Pomaličku sjela očima k otisku na svém zápěstí, než po něm přejela prochladlými prsty a hluboce si povzdychla. Byla to už taková doba, že se jí to zdálo téměř nereálné. Chvílemi to všechno sice viděla jasně a ostře, jako kdyby to prožívala znovu, ale v jiných momentech se jí zdálo, jako kdyby se to ani nikdy nestalo. A to ji děsilo až do morku kostí.
„Nezemřela bych, ani kdyby ses neobjevil. Takhle to asi zní nevděčně, ale nemyslím to tak, jen... Zkoušela jsem to. Tolikrát. Zabila mě, před spoustou let. Podřízla mi hrdlo a vláčela mě příšerně dlouhou cestou do svého doupěte, kde mě s pomocí svojí magie přivedla nazpět. Od té doby jsem osud pokoušela mnohokrát, ale pokaždé se objevila. Tentokrát to bylo jiné, něco mě volalo... A stáhlo dolů. Viděla jsem ho, Eliotte. Svého bratra. A teď nevím, jestli ztrácím rozum nebo... Jestli to byla skutečnost.“
S vděčným úsměvem na rtech si od něj převzala kvítek, než složila křídla a společně se vydali směrem k sídlu. Svým způsobem jí spadl kámen ze srdce, že za sebou měla to zatajování, ačkoliv ji to svým způsobem bavilo - na druhou stranu bylo tak neskutečně osvěžující smět konečně říct nahlas, co byla doopravdy zač. A soudě dle jeho reakce se v tom rozhodnutí ani nesekla, protože prakticky nehnul brvou. Nerozhodilo ho to, vzal to s naprostým klidem. A přesně něco takového potřebovala.

Varování, jakého se jí dostalo, bylo dokonale na místě. Sotva vešli dovnitř, dolehla na ni příšerně ostrá a tíživá atmosféra. Natolik hustá, že by se dala krájet. Nijak na Eliotta ale nenaléhala, jednoduše pokývla hlavou a mlčky vyčkávala.
„V pořádku, moc si toho vážím,“ pousmála se s nefalšovanou vděčností, zatímco si zvídavýma očima prohlížela jeho pokoj. Nechtěla sice působit vlezle, ale za ta léta, co se pohybovala jen na okraji společnosti, jí přišlo fascinující smět si prohlížet domovinu jednotlivých lidí. Tentokrát si výjimečně mohla prohlédnout místo někoho, kdo byl naživu... A kdo měl naživu také pěkně zůstat.
Prohrábla si prsty svoje uhlově černé vlasy, které byly durch promočené, než si svlékla světlé šaty a převlékla se do oblečení, co jí Eliott půjčil. Pravdou bylo, že když si oblékala jeho košili a na moment šlo snadno spatřit její spletitá tetování v mrtvém jazyce různě po těle, vedená krvavě rudým inkoustem, cítila se zvláštně v klidu. Ukonejšeně. Připomínalo jí to doby, kdy si sem tam půjčila oblečení od Doriana, nebo když jí zabalil do deky a objal, protože se bála tmy a nemohla usnout.
„Poslouchám,“ špitla nakonec, než se posadila na postel a přehodila si přes ramena deku, jelikož jí byla opravdu příšerná zima. Do rukou poté uchopila druhý šálek s čajem a uvolněně se nadechla té příjemné vůně vycházející z horkého nápoje.
„Pokud tedy chceš... Nebudu tě nutit nic vysvětlovat, jestli se na to necítíš. Musím ale říct, že té zvláštní atmosféry a aury v domě jsem si všimla. Ne, že bych tě soudila.“