Město Epälli

"Jak jsem říkal. Není vůbec za co. A nemusíš být. Vážně ne. Myslím, že bylo na čase, abych někomu pro jednou pomohl. A páni, proč o někom takovém člověk neslýchá? Vždyť to celé funguje nádherně promyšleně. Ano, bohové si náš obdiv zaslouží, ale proč jsem do teď ani o lady Ravenně ani o někom jako ty neslyšel? Vždyť si obě zasloužíte také obdiv. Bez vás by to celé nemohlo fungovat. A teď si vezmi nějaké zabedněnce, kteří tvrdí, že ženy nezvládnou dělat důležitou práci, vždyť ve své podstatě řídí chod světa. Teď si zapamatuj jednu věc, pokud o sobě někdy budeš pochybovat, ode mně máš neskonalý respekt a obdiv, protože to co děláš je důležité a jistě velice náročné. Mimo to, až se setkáš s lady Ravennou, tak pokud tedy můžeš a není to nevhodné, můžeš jí vyřídit také můj obdiv? Myslím, že si zasloužíte nějakou úctu." Pronesl a podíval se zpátky na ni. "Páni... To si po pravdě nedovedu představit. Mně stačí, když svého bratra slyším v nočních můrách a dokáže mě to uvést téměř do panického záchvatu a to ti můžu zaručit, že jen tak něco mě nezastraší nebo nerozhodí." Pronesl a opět se na chvíli odmlčel, aby si vyslechl zbytek. "Došlo mi to. Jak jsem říkal. Je daný kdy se co stane. Mimo to, to že nad tebou drží ochranou ruku někdo takový, to rozhodně jenom podporuje. Každopádně to pro tebe muselo být hrozné. Jsi silná žena. To co děláš, by nezvládl ani kdejaký muž. A... Ohledně toho tvého bratra, nepřicházíš o rozum. Ten šrám na tvé ruce to jen potvrzuje. Něco se tam stalo, něco co souvisí s tebou a ne se sídlem, protože nikdy jindy se to tu nikomu nestalo, takže ti věřím v tom co se tam stalo. Pak je ale jen na tobě, aby sis to srovnala v hlavě a vydedukovala, co to mohlo znamenat."

Dvakrát nečekal, že se mu tam začne převlékat, takže měl co dělat, aby se nezakuckal čajem a nijak na to nereagoval. Jakože je mu osobně to nemohlo být víc jedno. Nahých těl viděl už opravdu hodně, ale zkrátka nečekal, že když jí dá na výběr, že si stejně vybere, že se převlékne už tam. On sám se rozhodl, že to ještě v tom vodou nasáklém oblečení vydrží, protože kdyby se ještě chtěl mezitím převléct, jistě by to vypadalo, že se vyhýbá tomu přiznání, což by samozřejmě i rád udělal, ale zároveň by mu bylo z toho trapně, utíkat před tím jako malý kluk. Hodil si nohu přes nohu, upil čaje a přikývl. "Chci, nechci, na tom nesejde. Je to fér, když si ke mně byla tolik upřímná. Zkrátka... Ano. Zemřelo tu hodně lidí, to jsi už poznala, ale to co mělo být původně utajené je to, že zemřeli kvůli mně... Doslova. Prostě jsem je zabil. Většinou to bylo, protože jsem zjistil, jací jsou doopravdy. To co kdy udělali v životě, mi je ukazovalo v tom světle toho, že patřili do odpadu společnosti. Jindy to bylo čistě z afektu. Jindy...Se jednoduše jednalo o partnery a já cítil, že je ten čas kdy to nejenže nepůjde, abychom byli spolu, ale taky že už to pro ně tady na světě nepůjde. Bylo to různé, ale vždy to mělo důvod. Ale říkám si, že pokud je tedy dáno, kdy kdo umře, nezabilo by je stejně cokoliv jiného? Ano zní to hodně zvrhle, ale ve své podstatě, pokud je takhle svět nastaven, stejně by umřeli i beze mě. Není divu, že sis všiml. Naprosto upřímně jich nebylo málo." Zamumlal a opět se napil čaje. Bylo to pro něj zvláštní o tom s někým takhle mluvit, ale moc emocí ohledně toho zrovna neprojevoval. Ani to nevypadalo, že by se cítil provinile.

Věděla, že byl Eliott plný překvapení... Ale evidentně měl po rukávech ještě tolik nečekaných es, že ji stejně zvládl opět rozhodit. Rozhodně ale ne ve špatném slova smyslu, protože jeho slova musela doopravdy ocenit. Nečekala to: a upřímně řečeno by to nečekala vůbec od nikoho, natož pak od vysoce postaveného šlechtice s natolik zvláštní aurou a skříní plnou tajemství.
Málokdo by takhle mluvil o kdejaké osobě, pokud by byla spojená s temnotou a smrtí tak úzce jako ona a Ravenna. Ale on tak hovořil. Oceňoval tu práci, co se skrývala za jejich dennodenní dřinou - a víceméně je pochválil, obě. To jí na tváři vyvolalo doopravdy překvapený a rozčarovaný výraz, jež naprosto jasně hovořil o jejím vykolejení.

„Někteří o ní vědí. Především jeden konkrétní šlechtický rod, protože ho založila. Další o ní potom mohou vědět od těch šlechticů, jiní zase od přívrženců Rüvika. Mnozí o její existenci něco tuší, ale většina tomu nepřikládá velkou váhu. V našem světě se povídá spousta věcí. Jen těžko jde rozlišit to, co se zakládá na opravdových faktech a co je jenom smyšlená báchorka,“ pokrčila neurčitě rameny, než se tiše nadechla a věnovala mu potutelný úsměv.
„Každopádně díky. Vyřídím jí to, myslím, že bude polichocená. Na ženu svého postavení je to opravdu skvělá osobnost, byť už člověka skutečně připomíná jen vzdáleně. Ostatně... Ani já k tomu nemám daleko. Každý den cítím, jak mi ty běžné a dříve samozřejmé věci protékají mezi prsty... A děsím se dne, kdy ze mě nezbude nic víc, než jenom prázdná schránka, kompletně zbavená duše i rozumu. Tolik mi chybí světlo, ptačí zpěv...“
Na moment jí po tváři přeběhl stín, když se tak nějak podvědomě zasnila a odběhla myšlenkami někam úplně jinam, daleko od jejich tématu. Když si to uvědomila, upřela na Eliotta oči a věnovala mu poněkud rozpačitý, omluvný úsměv.
„Ráda bych ti řekla, že se toho dá zbavit, ale není to tak úplně pravda. Podobné věci odezní jenom v případě, že se člověk se vším dokáže vyrovnat - nebo použije vyšší sílu, aby to všechno zapudil. Nejspíš to zní hrozně, za což se omlouvám, ale co se podobných zjevení týče, jsou neúprosná. Smrt má mnoho důsledků a především velice dlouhé prsty. Ovlivňuje nás rozhodně víc, než si většina lidí uvědomuje.“
Chtěla pochopit, co to zjevení znamenalo, ale věděla moc dobře, že na něco takového potřebovala čas a klid. Musela si utřídit myšlenky, srovnat si všechno v hlavě a dát tomu prostor pro rozvoj, protože jedině tak dokázala porozumět podobným věcem.

„Ano, to jsem poznala. Upřímně... Taková věc mi ujít nemůže, mám pro to dost silný cit. Sice jsem se ho naučila částečně utlumovat, abych se mohla občas po nocích pohybovat napříč nejrůznějšími místy a nebyla neustále stahovaná zpět ke svojí práci, ale... Tady je ta intenzita příliš vysoká i na moji vůli nevnímat.“
To přiznání ji ani v nejmenším nezaskočilo, protože částečně něco podobného očekávala. Ne, že by o něm snad od začátku smýšlela jako o potenciálním zločinci nebo něco takového, ale dalo se to částečně vydedukovat. To, co totiž ucítila po vchodu do panství se dalo jenom těžko s něčím zaměnit. I přesto ale obdivovala Eliottovu ochotu se svěřit, protože málokdo by se k podobným činům takhle hlásil.
„Chápu,“ pokývla hlavou bez jakéhokoliv vytrhnutí. „Pokud chceš, můžu ti pomoct některé zdejší duchy trošku uklidnit, možná dokonce převést na druhou stranu. Žít tu s tolika hlasy musí být vyčerpávající.“

"Když už mluvíme Rüvikovi, při veškeré mé úctě, říkám si někdy, proč vlastně někteří lidé nemají rádi celou trojku, jakože chápu to jo, ale vždyť bez nich by to tu nefungovalo naprosto stejně jako bez dalších bohů. Upřímně mají taky vážně složitý úkol a podstatu. Jinak zpátky k lady Ravenně, to byl jen takový malé uvedení mých myšlenek nahlas. Děkuji, že jí to vyřídíš. A upřímně, může někdo definovat to, kdy je někdo ještě člověkem a kdy ne? Já osobně na tobě nevidím nic špatného a mimo to, myslím, že docela dost lidí by mě podle jejich standardů také nenazvalo člověkem, ale na co potřebujeme standardy. Upřímně se třeba s tebou povídá mnohem lépe než s někým, kdo by do té škatulky zapadal dokonale. Mimo to někdy jsou city slabina. Já sám to znám až moc dobře." Pronesl a pokrčil rameny. Nesnášel každou slabinu, která mu komplikovala práci a to byly především city a vzpomínky. "To chápu. Já osobně sluneční světlo neviděl taky pěknou řádku let. Minimálně ne na přímo. Moje oči to nesnáší, bolí mě a moje pokožka si odvykla natolik, že za prvé to je nepříjemné a za druhé se spálí během i malého okamžiku na slunci. Jakože taky jsem přemýšlel, jestli by to nějak nešlo provést, ale vzhledem k tomu, že i zatahuji závěsy, protože mě z denního světla bolí oči, tak si nedovedu představit jít na to přímé sluneční."

Docela ho s tím rozhodila, protože ne že by čekal, že by ji to extrémně rozhodilo, byla přeci jen posel smrti, ale že se nabídne s pomocí, jak se zbavit duchů, to už nečekal vůbec. "Díky moc. Vážím si jak toho, že to bereš s klidem, tak tvé pomoci. Je to vážně chvílemi až moc na moji psychiku. Ale s bratrem jsem třeba zatím problém neměl, ani to nepůsobilo špatně na moji psychiku, že by mi to nějak extrémně přinášelo zlé vzpomínky, nebo tak něco. Otázkou je, co by bylo lepší pro něho. Být převeden na druhou stranu nebo zůstat? Co myslíš?" Zeptal se ji a dolil si z konvičky čaj. "Mimochodem, pokud budeš chtít dolít, stačí říct." Pronesl a opět se napil, aby se zahřál.

Ta úvaha byla zajímavá. Chápala, co se tím Eliott snažil říct, ale zároveň chápala i druhou stranu - nehledě na jejich nepostradatelnost, Trojka byla známá pro svoji rozmarnou a zákeřnou povahu, což mnohé jedince nutilo je buď zatvrzele uctívat z hrůzy nebo šílenství... Anebo je zkrátka nenávidět. Obojí se dalo svým způsobem pochopit, ačkoliv ani jedna z těch dvou možností nebyla úplně správná. V současném stavu světa se ale jenom horko těžko hledalo něco, co by se dalo považovat za správné. Ve světle i ve tmě. Každý věci totiž vnímal jinak, nikdo nemohl být soudcem pro všechny a všechno.

„Je v lidské povaze obávat se velké moci... A oni tři představují opravdu velikou moc. Každý z nich stojí za určitým aspektem, jaký má v lidském světě obrovskou váhu. Smrt, které se nedá vyhnout, pomsta, jež se nedá ukojit... A šílenství, jakému se nedá bránit. Myslím, že spousta ze smrtelníků Trojku nenávidí už jenom z principu, jiní to dělají v naději, že si tím nakloní na svoji stranu jejich božské oponenty a budou víc v přízni.“
Ona sama měla vůči všem třem bohům naprosto neutrální názor, jelikož nestála v pozici, kde by snad měla osobní zaujatost. Nemohla se chovat nijak na základě svých pocitů a myšlenek, pouze plnila vůli Ravenny. A ta jí sice částečně dráždila kvůli tomu, co provedla nejen JÍ, ale dokonce i jejímu BRATROVI, ale co s tím měla nadělat? Zkoušela všechno. Nezbylo jí zkrátka nic jiného, než se s tím smířit.
„Možná sám jedinec, bohové? Já nevím. S jistotou můžu říct jenom to, že už... Necítím. Emoce, myšlenky, všechno se postupně utopilo v té tmě a já to nejsem schopná vrátit zpět. Jsem stejně prázdná jako oči umrlce, děsí mě to. Proto se snažím dostat čas od času do lidské společnosti, ale protože nemůžu na světlo, vycházím ven jenom v noci. Občas je osvěžující s někým mluvit, strávit čas... Předstírat, že je to jako dřív.“
Viditelně si vážila jeho slov, protože se nepatrně pousmála, ale přesto si zachovávala částečně vážný tón i výraz, jelikož už nemělo smysl pokoušet se udržovat jakoukoliv formu masky. K čemu také? Oba ji odložili, nastal vzácný čas upřímnosti a transparentnosti. Nebylo co skrývat.
„Nápodobně. Vím moc dobře, jaké to je... Ačkoliv tedy, já vyjít ven na světlo, tak nejspíš shořím jako list papíru. Taková je cena za to, když je člověk služebníkem temnot, hádám. Je dobré, že máš tohle panství a můžeš tu být v relativním bezpečí a klidu. Světlo dokáže být opravdovým nepřítelem.“

Brala to s klidem, protože to pro ni nebyla žádná nová situace. Sice ještě nikomu nepomáhala zbavit se duchů z vlastního popudu, ale... Copak na tom bylo něco špatného? Ani ne. Brala Eliotta jako svého přítele, takže cítila jako naprosto pochopitelnou a jasnou věc, že se mu chtěla nějakým způsobem odvděčit. Pomoct mu na oplátku, zvláště, když měla takové prostředky, jaké měla.
„V pořádku, ber to jako přátelskou výpomoc,“ pousmála se na něj vlídně. „Osobně si myslím, že je pro většinu zemřelých lepší se posunout dál. Čím déle vězí dál mezi smrtelníky, tím horší to pro ně je. Byť už nejsou dávno naživu, jejich psychika je stále poměrně činná, takže se může i značně pokřivit. Proto bývají duchové obvykle označovaní za nebezpečné a pomstychtivé: i kdyby nezemřeli za drastických nebo nešťastných okolností, velice často postupem času zhořknou a potom je těžké jim pomoct.“

On sám měl zkrátka vždy jiné názory než ostatní a to i v tomhle případě. Neměl vyloženě strach z velké trojice, jen respekt. On sám prostě strach celkově ve své povaze neměl, to spíše někdy obavy nebo dejme tomu ten zmíněný respekt, ale ke strachu měl obvykle daleko. Za to dokázal uznat a ocenit někoho, kdo měl nad ním navrch a to rozhodně bohové podle jeho názoru byli. Zároveň ale také nebyl ten typ člověka, který by bohy až šíleně uctíval a zasvětil jim celý život, to rozhodně ne. Co byla pravda, pár obětin provedl, cítil tu potřebu, aby mu to celé co prováděl nevybuchlo do obličeje, ale že by jeho život stál právě na tom, to rozhodně ne.

"Jakože z části chápu jejich důvody, ale já osobně to mám zase jinak. Respektuji Trojku, a to opravdu hodně, ale není to tak, že bych se jich vyloženě bál. Jak jsem řekl, co má přijít, přijde. Celkově, jakkoliv šíleně a opovážlivě to zní, nejsem si jist, jestli vůbec někdy strach pociťuji. Sám popravdě nevím proč. Ale zároveň i přes, abych byl zkrátka upřímný, obětin, které jsem v minulosti vykonal, bohy neuctívám tak slepě a šíleně, abych tomu věnoval celý můj život nebo něco takového." Pronesl a pak si trochu povzdechl. "Podívej..." Pronesl a popošel k posteli na které seděla*, kam nejdříve hodil polštář z pohovky, aby ji nezamokřil od svého oblečení a až pak si přisedl. Podíval se na ni a trochu konejšivě jí položil ruku na rameno. "...Bylo by bláhové říkat, že to chápu. Nikdo to pochopit nemůže, dokud si to sám nezkusí. A i když se moje emoce úplně neshodují s normou společnosti, rozhodně je mám, i když bývají spíše negativní a v některých situacích, kde jsou potřeba je moc používat nedokážu. Takže ti nemám právo říct 'Jo, to chápu.' Ale, alespoň ti můžu říct, že zrovna já tě soudit nebudu. Jsi fajn osoba a to i jak říkáš bez emocí. Já tě prostě vnímám jako někoho, s kým se dá povídat lépe než s drtivou většinou společnosti. Já sám si o mých emocích a vzpomínkách myslím, že jsou na obtíž, ale je pravda, že pro většinu lidí by bylo ztratit emoce a myšlenky opravdu těžké." Pronesl naprosto upřímně a znovu upil ze svého šálku čaje. "Tak to nepopírám je mnohem horší. Ale co je pravda, jednou jsem se pokusil vyjít na slunce, pár let nazpět, a ty spáleniny byly tak drastické, že už jsem se o to raději nikdy nepokusil. Raději se toho vzdám na dobro, než to pokoušet za cenu té zbytečné bolesti. Už mě to ani tolik ven za dne neláká. Mně samotnému bohatě stačí světlo měsíční."

Výjimečně se mu zcela automaticky na tváři objevil upřímný, ale drobný úsměv. Taky ji totiž bral jako přítelkyni, protože co si budeme, u něj byl úspěch, když si s člověkem sedl natolik, že ho neplánoval okamžitě nebo do budoucna zabít, nebo ho alespoň slušně oškubat. "Přátelskou výpomoc mi nikdo nenabídl už pěkných pár let, jestli vůbec někdy. Ještě abych ji pak nepřijal, byl bych blázen." Pronesl a přikývl. "A dobrá tedy. Zaslouží si, co je pro něj nejlepší." Dodal potichu.

Hranice mezi respektem a slepou oddaností byla trnitá a nerovná, pro každého bylo přepadnutí z jedné strany na druhou jinak těžké, ale Pandora to chápala. Alespoň dříve - po tolika letech strávených po boku bytosti, jež byla už dávno připravena o lidství a ztrácela pojem o tom, co to znamenalo být smrtelníkem, už ani ona sama nevnímala bohy stejným způsobem. Musela být oddaná a poslušná, ale podobně jako Eliott se nebála. Neměla k tomu důvod, byť měla téměř každý den šanci být svědkem toho, kam až sahala vyšší moc... Měla svoji patronku, co nad ní držela ochranná křídla a sama se stala součástí toho tajemného koloběhu, jaký se mnozí smrtelníci už staletí pokoušeli marně rozluštit.
Na rozdíl od Ravenny ale stále trpěla tou násilnou přeměnou. Nechtěla být tím, co z ní udělala, ačkoliv si jako služebnice jinak nestěžovala. Toužila po svém starém životě - po slunci na tváři, vůni lučního kvítí, svobodě... A také po svojí rodině, jelikož si až bolestivě jasně uvědomovala, že Dorian byl úplně jediný, kdo jí mohl být skutečnou oporou. V tom ohledu ji také neustále překvapoval právě Eliott, jelikož i on se k ní choval vskutku vlídně a přátelsky, což ani v nejmenším neočekávala. Naučila se totiž předpokládat, že se cizinci podobně hezkým způsobem chovali pouze v případě, že jim onen pozitivní přístup měl něco vynést - to ale v jeho případě neplatilo. Neměl tím co získat, což jenom podněcovalo dojem pravdivosti a upřímnosti.

„Díky, Eliotte,“ pousmála se na svého společníka s naprosto upřímnou vděčností vepsanou ve tváři. Opravdu nevěděla, jak mu za ta slova, vlídnost a skvělou společnost měla poděkovat. Byla to už příšerně dlouhá doba, co si s někým takhle sedla - lidé měli totiž značně odlišné vnímání světa i ostatních, díky čemuž se vždycky zákonitě ocitla na jedné z extrémních stran. Buď bezmezně zbožňovaná za svoje služby Rüvikovi ve snaze si šplhnout nebo absolutně nenáviděná pro svoji vazbu k temnu a absenci lidství. Zdálo se, že nic mezi tím neexistovalo... Ale v tom se evidentně spletla. Eliott jí ukázal, že to nebyla pravda. A ona mu za to byla vskutku zavázaná, neboť smět říct, že v někom našla přítele, pro ni byl opravdový dar z nebes.
„Tvorové noci to asi nikdy nebudou mít nejsnazší... Ale luna skýtá mnohá kouzla.“ Přitakala na Eliottovo mluvení o světle. Popravdě řečeno toužila přejít na podobný názor do bodu nezměnitelné absolutnosti, ale nedokázala to. Ještě ne... Nehledě na to, kolik let strávila mimo slunce. Stále snila o tom, že ho jednoho dne znovu pocítí na tváři, aniž by tím riskovala svůj život. Doufala, byť dost naivně.
„Pak jsem ráda, že se to právě teď mění. Řekněme, že... Budu tvoje pomocnice. Svým způsobem tedy.“ Odvětila s náznakem polovičatého úsměvu, jelikož ta situace byla napůl trošku ironická. Zbavovat někoho duchů totiž znělo jako něco trošku nevhodného, vzhledem k tomu, že se duchové na konkrétních místech téměř zákonitě zdržovali z dost dobrých důvodů. Na druhou stranu, pomoci jeho bratrovi a pokusit se alespoň trošku napravit auru toho místa, to rozhodně neznělo jako špatný nápad, natož pak krok. Vskutku toužila Eliottovi nějakým způsobem pomoct, oplatit mu jeho vlídnost.
„To samé si zasloužíš ty, když už jsme u toho.“ Upřela na něj svoje modro-šedé oči a nakonec zvlnila rty v drobný úsměv, položíc si hlavu na jeho rameno.
„Jsem ráda, že jsme na sebe v té proklaté uličce narazili. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se věci mohou přeci jen obrátit i jiným směrem, než tím nejhorším... Jsem vděčná za možnost ti dělat společnost, stejně jako mi bude ctí ti pomoct, Eliotte.“

Byl vážně nakonec rád, že ji potkal a od momentu, kdy šli oba s pravdou ven už na jakékoliv postranní úmysly ani nemyslel. A to nejen kvůli tomu, že by si to k někomu takovému neriskl, ale i protože mu prostě docela přirostla k srdci. Mohli z nich být vážně přátelé a toho si on cenil, protože úplně nenašel někoho, kdo by mu přišel natolik snesitelný, aby z nich mohli být přátelé. Za to Pandora byla nejen snesitelná, bylo pro něj naprosto přijatelné až vítané si s ní povídat. Prostě vítal s otevřenou náručí to, co mu bohové vmetli do cesty a výjimečně to nebylo jenom ze svého sobeckého pohledu, že by se mu někdo takový mohl hodit k něčemu nekalému. Bylo to čistě z potřeby přátelství a celkově komunikace.

"Nemáš mi vůbec za co děkovat. Říkám ti jen pravdu. Dlouho jsem nepotkal někoho s kým bych se snad mohl bavit takhle upřímně a dokonce snad i přátelit. Otázka, jestli vůbec někdy, protože povaha většiny společnosti se mi dosti hnusí a protiví. Moc se s lidmi nesnesu." Pronesl naprosto upřímně a otevřeně. Sám se divil, že ještě vůbec s někým zvládl mluvit takhle na rovinu, ale byl zároveň za to rád.
"Pravda. Za mě, ještě že existuje jakožto alespoň nějaký zdroj světla v noci. Se sluncem jsem se smířil, ale nevidět ani její odraz na hladině jezera nebo celkově její světlo? Myslím, že by pak kde kdo brzo přišel o rozum" Dodal k té celé konverzaci o dnech a nocích. Vážně pro něj znamenal měsíc v jeho celém životě vážně hodně, takže se cítil na něj i jistým způsobem vázaný.
"Tak takovou pomocnici mi vážně asi seslali sami bohové." Pronesl a pousmál se nad tou celou situací, která tam panovala. "A samozřejmě, že tím pádem přijímám, ale pod jednou podmínkou. Když budeš ty něco potřebovat, tak mi také řekneš. Dobrá?" Zeptal se jí a pozvedl jedno obočí.
"Myslíš? Troufám si říct, že by s tebou hodně lidí nesouhlasilo, ba naopak, tvrdilo by pravý opak. Asi neznám člověka, který by řekl, že si zasloužím to nejlepší." Pronesl a jak si hlavu opřela o jeho rameno, tak se nejdřív podíval překvapeně, ale pak váhavě položil svou ruku kolem jejích ramen a svou hlavu opřel o tu její. "Jo, to já také. Vážně si toho cením." Pronesl potichu a povzdechl si. "Asi bych si měl převléct to mokré oblečení, abych to tu všechno včetně tvého suchého oblečení a postele nezamokřil." Pronesl s úsměvem a zvedl se po chvíli z postele, aby si vzal ze skříně nějaké suché kalhoty a košili. Nevěděl, jestli by se neměl raději převléct do koupelny, ale když se Pandora před tím převlékla před ním, asi jí to bylo tak nějak jedno. Mimo to by se cítil trochu zbaběle, pokud by se ona převlékla před ním a on zbaběle zalezl do koupelny. Proto se nakonec rozhodl, že se převlékne normálně v ložnici*. Shodil tedy ze sebe kalhoty, místo kterých si vzal suché, což byla vážně úleva na rozdíl od těch ledově studených a nasáklých vodou, načež si také začal rozepínat košili, čímž odkryl své jediné tetování, což byl kříž na jeho hrudi přibližně v oblasti srdce, přes který přecházel nápis vindius malum fenastre. Sám mu nevěnoval moc pozornosti, protože mu přišlo, že ho snad měl od narození. Minimálně si vůbec nevzpomínal na to, kdy ho obdržel a jeho rodiče o tom také nikdy nemluvili. Zkrátka myslel, že šlo o nějakou formu talismanu, kterou mu rodiče nadělili, když byl malý a zkrátka to moc neřešil. Jo kdyby věděl celou pravdu, asi by tomu malému tetování věnoval mnohem více pozornosti než doposud.


*Páč má normálně spodní prádlo na rozdíl od některých postav, tak mu to může být jedno XD

Samozřejmě, že měla za co děkovat. Její svět byl velice odlišný, pokřivený a velice chmurný. Troufala si v duchu tvrdit, že jí ho Eliott částečně přeměnil ve značně víc hostinné místo, za což mu byla opravdu neskonale vděčná. Být po boku někoho, vedle koho mohla být skutečně sama sebou, užívat si tu společnost a nebýt sama... To byl obrovský dar. Natož pak v případě někoho jako byl on, jelikož se nepochybně dal označit za vskutku zvláštního člověka a skvělého společníka. Takových věcí si Pandora cenila nade všechno, jelikož trpěla hrubým nedostatkem.

„V tomhle ohledu s tebou nemůžu souhlasit,“ zavrtěla mírně hlavou, zatímco jí na rtech hrál náznak pobaveného úsměvu. „V mém světě fungují věci trochu jinak. A tohle je skutečně veliká věc, obrovský dar. Jsem za to vážně vděčná, Eliotte.“
Nechtěla úplně zabíhat do nechtěných detailů, jelikož by s nimi mohla velice snadno zruinovat celou tu hezkou chvíli a ostatně se ani úplně necítila na to, aby se svěřovala do nějak hlubší míry, ale přeci jen to musela nějak vysvětlit a dát najevo. Rozhodně totiž cítila, že byla její vděčnost na místě a tudíž ji chtěla dát patřičně vidět.
„Dobrá tedy, budu na to myslet. Sice nevím, co bych mohla potřebovat, jelikož z technického hlediska mám všechno, ale... Přeci jenom tu je jedna věc, jakou potřebuju. Tou je společnost, ale tu už si mi dávno dal.“ Pousmála se na něj vlídně.
„To chápu, ale neber na to ohledy. Většina společnosti mívá velice zkreslený náhled a je pravda, že i já ho svým způsobem mám, ale stále - moje práce mi dává vskutku jedinečnou šanci prohlédnout si mnohé jedince v úplně odlišném prostředí a situacích, díky čemuž jsem dostala značně jinakou perspektivu.“
Na to s oblečením jenom pokývla na znamení souhlasu, než si prsty prohrábla mokré uhlově černé vlasy a sjela pohledem stranou, aby mu dopřála alespoň částečné soukromí. I přesto si ale nedokázala pomoct a nakonec na něj znovu upřela oči, jelikož periferním viděním zahlédla něco, co si velice dobře získalo její pozornost.
„Eliotte...“ Oslovila ho nakonec, když už byl oblečený. „Odpusť mi tu netaktnost, ale to tetování, co máš... Jak si k němu přišel? Ještě nikdy jsem neviděla člověka s nápisem v mrtvém jazyce, co by nebyl namočený do nějaké věci s Ravennou nebo Rüvikem, natož pak aby měl vytetovaná zrovna tahle slova.“

Ve skutečnosti to z jejího pohledu chápal, ale z jeho perspektivy to bylo to nejmenší, co mohl udělat. On sám si ale zase vážil toho, jak ho brala ona a nebyl na tom zase o tolik jinak než ona. "Dobrá tedy, to beru. Popravdě bych ti měl i já poděkovat. Je to pro mě také vzácnost." Pronesl a věnoval jí vlídný úsměv. "Ano, sice to máš jistě trochu jinak než já, ale zároveň je pro mě vážně jedinečná situace potkat někoho takového. A také za to bohům děkuji." Dodal a trochu se rozesmál. Ona potřebovala společnost? A to se bál, že mu pláchne nad dalším večerem a už se nikdy neuvidí. To by bylo vážně nemilé, když si ji takhle oblíbil. "Potřebuješ společnost? To není ani zdaleka nic tak nesplnitelného. Já bych potřeboval společnost někoho jako ty jako sůl. Myslím, že potkávat jenom odpad společnosti není také na psychiku to správné, k čemuž máš ty vážně daleko. Naopak. Z té černobílé společnosti vskutku vyčníváš. Každopádně pokud by se něco změnilo a tys něco potřebovala nebo chtěla, stačí říct. Budu ti dlužný za ty duchy, takže ti rád pomůžu naprosto s čímkoliv." Pronesl a odhrnul si z očí pár mokrých pramenů sněhově bílých vlasů.
"No ono je to také tím, že, jak jsem řekl, jsi rozdílná od zbytku společnosti. Co je pravda, na moc lidí nejsem zrovna milý a moc se jejich názorům pak nedivím" Pronesl a pokrčil rameny. "Myslím, že moc lidí by tvou práci nezvládlo. Především asi psychicky, ale zkrátka celkově. Musí to být vážně náročné." Dodal po chvíli tak trochu zamyšleně.

Byl zmatený, protože on své tetování sám nechápal, ale neshledával ho zas tolik zajímavým, ale ona mu očividně rozuměla a ještě k tomu ji vážně zaskočilo. Eliott se proto na ni podíval trochu zmateně, než pomalu zamyšleně přejel konečky prstů po košili na místo, kde se pod tou látkou nacházelo jeho tetování. "Jakkoliv bizarně to bude znít, tak nevím. Nepamatuji si na to, takže ho mám zřejmě téměř celý život. Nevím co to ani znamená a rodiče mi o něm moc neřekli. Přisuzuji to tomu, že mi kdysi nechali to tetování udělat jako talisman nebo něco takového, ale po tom co říkáš... Nemám tušení, co je to zač. Co je pravda, divil jsem se, že to není napsané alespoň v severské Allarenštině* a celkově to je zvláštní, ale nikdy jsem to do hloubky neřešil. Jako to víš, že jsem o tom sem tam přemýšlel, ale moc jsem po tom nepátral. Párkrát se mi o něm zdálo, ale moje sny nic neznamenají. Jsou zmatené a nesmyslné, takže to v tom asi žádnou roli hrát nemůže. A ty tedy umíš mrtvý jazyk? Co to znamená? Vážně jsem nad tím přemýšlel de facto celý můj život a je zvláštní nevědět."

*Fancy název pro francouzštinu XD Aneb sever jihu v praxi

Kéž by jenom věděl, jak tíživé a sužující to bylo... Ano, nepochybně toužila po společnosti. Zároveň ale byla příšerně unavená tím, jak neustále pozorovala druhé umírat - a díky tomu si uvědomovala, že i kdyby si ji někdo za svoji společnici vybral, soužili by se v důsledku oni oba. Ona nestárla, neumírala. O ostatních se to ale říct nedalo, kvůli čemuž měla nepříjemný pocit, že by jejich křehké přátelství mohlo dost dobře skončit nechtěnou tragédií. A to by její srdce nepochybně neuneslo, byť se za ta léta postupně měnilo v studený a tvrdý kámen.

„Hodně to pro mě znamená,“ přiznala bez jakéhokoliv zastírání. Pravda byla vskutku osvěžující, ale zároveň jí neposkytla až takový oddych, v jaký doufala. Přeci jenom už to byla taková doba, že vskutku zapomínala jaké to doopravdy bylo, dýchat a žít jako člověk. Ničím takovým už dávno nebyla, nehledě na svoji nutkavou potřebu se tomu stavu neustále nějakým způsobem přibližovat.
„Děkuju, Eliotte. Opravdu. Jsem ráda, že ti můžu nějak pomoct... Hádám, že se ta praxe a zaučenost v podobných končinách přeci jenom hodí i na osobnější úrovni.“

Měl pravdu, znělo to poněkud zvláštně... Ale rozhodně ne nemožně. Za svá léta Pandora už spatřila mnohé - a díky tomu získala jistou formu rozhledu, takže když očima spočinula na tom tetování, okamžitě jí svitlo. Muselo to mít nějakou spojitost s Trojkou, o tom nebylo pochyb. Ale ta podobnost s Valeriovým tetováním ji vskutku mátla, jelikož Eliott zdá se pocházel z jiného rodu, nemluvě o faktu, že Valerius zemřel bezdětný.
„To nic, vlastně mě to až tolik nepřekvapuje, abych pravdu řekla. Dost silně pochybuju o tom, že by ti to tetování nechal udělat někdo z rodiny... Pamatoval by sis to. Nemluvě o faktu, že mrtvý jazyk ovládají jen lidé hodně hluboce zapletení s Trojkou. Ty sny s tím jsou určitě spojené, nepamatuješ si alespoň něco? Třeba záblesky?“
Poněkud zamyšleně se zvedla a začala pomaličku přecházet po místnosti, přemítajíc nad tím, co se jí honilo hlavou. Muselo to být propojené, v tomhle ohledu a sféře náhody neexistovaly. Ale jak?
„Ten nápis znamená v doslovném překladu „dýchající pomstou.“ To jsou dost silná slova, natož pak v tetování provedeném magií,“ pronesla zamyšleně, než si frustrovaně skousla ret a upřela na něj svoje mírně pohaslé oči.
„Už jsem ho viděla, mnohokrát. To, co neseš... Je to kopie, odraz. V menším provedení, bez vázání a pečetě, jakou nese to originální tetování. To patří démonovi, s nímž se čas od času setkávám při svojí práci. Ravenna mu říká Maluntius - ale ve skutečnosti jde o bytost skýtající osobnost hned dvou lidí. Jedním z nich je Valerius, tomu patří. Oživila ho sama bohyně Crännäris, jelikož k ní dolehl jeho bezmezný hněv a touha po výkonu spravedlnosti. Nevím jak byste mohli být propojení, ačkoliv... Pojď sem, prosím.“
Pomaličku k němu vztáhla ruku a narovnala křídla, než se zhluboka nadechla a oči se jí mírně rozzářily pod jemným záchvěvem zdvihající se magie. Byla pevně rozhodnutá na to přijít stůj co stůj.

To se mu vážně snažila říct, že vlastně žil nejspíše celý život ve lži o tom, co vlastně měl na svém vlastním těle? Mrtvý jazyk a všechno okolo tomu očividně nasvědčovalo a to mu rozhodně psychicky nepomáhalo. Absolutně nechápal, co se tam tedy dělo, protože pokud mu to neudělali rodiče, protože si to nepamatoval, kdo by mu to sakra zvládl udělat tak brzy, aby si to jeho paměť nezvládla zapamatovat? Mimo to sám pochyboval, že by byla jeho rodina zapletená s Trojkou. Ano, svatoušci to ani zdaleka nebyli, ale věděl, kde měli hranice a to bylo hluboko pod spoluprací s Trojkou.

"No tak takhle jsem o tom ani zdaleka nepřemýšlel." Zamumlal a povzdechl si. "Člověk neustále zjišťuje, že svět kolem je jedna velká lež, no ne?" Dodal a zakroutil tak trochu pro sebe hlavou. "Myslíš? Já nevím. Moje hlava si tvoří vážně šílené sny ze všech těch událostí. Každopádně ano. Pár útržků ve spojitosti se sny s tím tetováním mám, ale co já vím, zda mají smysl. Slyšel jsem mužský hlas, ten se často opakoval, ale častěji si vzpomínám spíše na ženu, která působila téměř jako duch. Bílé vlasy, bledá položka, šedé oči. Jediná osoba, kterou jsem v těch snech skutečně vídal, alespoň z toho, co si pamatuji. Pak nevím, jestli je to použitelné, ale dá se říct, že téměř vždy se ty sny nesli v bílé a červené barvě, sem tam i s černou. Nemám tušení, jestli šlo o okolí, oblečení, či co. Ty sny se mi zdály hrozně nejasné a jakoby zahalené mlhou, takže vážně moc nevím, jak je popsat. Bohužel si také nepamatuji přesná slova nebo události, jen prvky, které měli ty sny společné." Pronesl přesunul se ke stolku, odkud si vzal šálek čaje a opět z něj upil. Začínal být ve finále čím dál tím zmatenější. Jak by mohli takhle nejasné a nesmyslné sny souviset s tím, jak se na jeho těle vzalo tetování v mrtvém jazyce?
"Dýchající pomstou? Proč by někdo nechal tetovat malé dítě takovým tetováním?" Zamumlal a zakroutil hlavou.Nešlo mu nic z toho do hlavy. Vážně se v tom zmítal jako list ve větru a nevěděl moc co s tím. Musel ho prostě obdržet jako opravdu malé dítě, ale ten význam k dítěti nešel. Nemohli mu ho udělat rodiče, ale když byl tak malý, tak kdo jiný?
Viděla ho? Patřilo démonovi oživenému bohyní Crännäris? Bylo to jeho kopií? To byly informace, kterému pěkně zamotaly hlavou, ale alespoň to bylo dobré znamení. Pandora věděla něco, co on ne. A sám chtěl tu pravdu vědět, ale bez ní by na to stejně šanci neměl. "Ty ho tím pádem znáš? Kdo by nás mohl propojit nebo o co se jedná? Omlouvám se, ale je to opravdu hodně nečekaných informací naráz, tak mám v hlavě plno otázek." Pronesl a trochu pozvedl obočí, ale následně pokrčil rameny a došel tedy k ní, jak ho požádala.

Těmi slovy jí dost silně zasáhl. Měl totiž naprostou pravdu - všechno kolem byla jenom lež. Jakákoliv jistota, na níž mohl kdekdo spoléhat, byla jen vrtkavá a pomíjivá forma iluze. Stačil jeden špatný krok nebo změna úhlu pohledu a všechno se zhroutilo jako domeček z karet. I díky tomu se tak těžko hledala pevná půda pod nohama, jakmile se člověk dostal do té nikdy nekončící spirály osudu.
Přesně to také částečně odpovídalo jejich situaci a tomu tetování. Ať už Eliott prožil cokoliv, zdálo se to být stejně falešné jako pocit útěchy nebo naděje. To tetování se mu na kůži nemohlo objevit jen tak samovolně, aniž by tušil o jeho původu nebo vazbě - a Pandora byla velice pevně odhodlaná té zpropadené záhadě přijít na kloub, pro dobro jich obou. Zároveň se v ní ale neustále navyšoval příšerný pocit nejistoty a úzkosti z toho, co by mohli zjistit. Nechtěla zničit tu bublinu života, jaký její společník měl. Pravda byla sice neskutečně cenná, ale zároveň příšerně tíživá a dusivá. Bylo tedy otázkou, zda to Eliottovi za ten risk skutečně stálo, jelikož mu nikdo (dokonce ani ona sama) nemohl zaručit, že se mu odpovědi budou líbit.
Z jeho popisu mohlo jít jak o formu vzpomínek, tak o nějakou manifestaci vizí. Na to by ho ale upřímně příliš netipovala, ačkoliv vyloučené to rozhodně být nemohlo. Nejsnazší by bylo, kdyby ho přetáhla k sobě, otevřela mu svoje vlastní nitro a dovolila jeho mysli vniknout dovnitř, aby se zbavili základních překážek a zdí.

„Myslím, že začínám tušit, odkud vítr vane. A vůbec se mi to nelíbí,“ přiznala bez okolků, věnujíc Elittovi značně zachmuřený pohled. Ten vzhledem k jejím hlubokým a pošmourným očím působil ještě nešťastněji, než kdyby začala na přímo ronit slzy.*
Jen co k ní došel, věnovala mu krátký polovičatý úsměv ve snaze ho alespoň částečně uklidnit předtím, než se měli společně pohroužit do té skutečné a největší bouře. Nechtěla ho rozrušovat, ale skutečně z toho měla velice špatný pocit. Věci kolem stále proplouvaly s určitou dávkou tajemna a ponurosti, ale jednotlivé střípky začínaly postupně zapadat jeden k druhému, takže už zbývalo vyluštit jen ten hrubý zbytek.
„Ano, znám ho. Je to zvláštní muž, abych pravdu řekla,“ odpověděla mu nakonec na otázku, než chytla jeho košili za lem a přetáhla mu ji přes hlavu, upírajíc oči na to tetování. Její prvotní reakcí bylo se ho instinktivně dotknout, ale měla vůči té formě magie natolik velký respekt, že musela upřímně váhat - proto sice pozdvihla jednu ruku a přiblížila ji k Eliottovi, ale několik dobrých pár desítek vteřin setrvávala netečně, než se konečky prstů dotkla kříže na jeho srdci a obkreslila ho ukazováčkem.
„Valerius Killian. Možná ten rod znáš, jsou poměrně vlivní a taky nechutně bohatí... Ravenniny chráněnci. Jsou prakticky její nepokrevní rodinou, takže na ně dává pozor a občas je bere k sobě nebo přímo pod svá křídla, takže se částečně zapojují do dění kolem zesnulých a démonů. Valerius se démonem nestal dobrovolně, ale až po svojí smrti - zabil ho jeho vlastní bratr, ale nedokázal pohřbít jeho duši, natož pak jeho hněv a touhu po spravedlnosti. Od té doby loví pro Crännäris a Rüvika. To, co máš vytetované... Je to úplně ten samý symbol, jako má on. Tomuhle typu kresby se říká pečeť, je to jako přísaha vrytá do kůže, zapečetěná nejen krví, ale také magií. Nedá se porušit, nedá se obejít a už vůbec se nedá jen tak vytvořit.“
Zachmuřeně semkla rty k sobě a stáhla ruku z tetování, než upřela Eliottovi pohled do očí a hluboce si povzdychla.
„Dokážeš si vybavit ty věci, o kterých si mluvil? Podívala bych se na ně, pokud by ti to nevadilo. Pokud ti to nevadí... Vzala bych tě k sobě.“





* od toho tu jsou jinačí experti, žejo

Byl by mnohem větší lhář, než si o sobě myslel, kdyby tvrdil, že ho neznepokojovalo to, že se ta celá situace Pandoře také nezamlouvala. Sakra. Když se to nelíbilo někomu jako jí, tak to už se muselo jednat o něco zatraceně temného a jen bohové věděli, jestli i on, který se viděl jako člověka dost ponořeného do temnoty na poměry společnosti, zvládl něco takového přijmout a zvládnout v klidu. Co je pravda, vždy měl s Trojky zatraceně velký respekt. Snažil se se raději držet odstup, aby ho to nepohltilo jako mnohé a to i přesto, že věděl, že jejich uctívání mohlo přinést i své ovoce. Mohlo ho to ale také stáhnout na dno a to nechtěl. Proto ho i ten fakt, že to je spojené s Trojkou ani za mák neuklidňoval a Pandoru očividně také ne.

"Hele, i když ta pravda nemusí být zrovna růžová, ba naopak, chci ji asi vědět. Chci vědět na čem jsem, takže ti budu vděčný, pokud mi s tím pomůžeš vzhledem k tomu, že toho očividně víš mnohem víc než já." Pronesl a dále ji poslouchal ve vyprávění, pi čemž opět odložil svůj drahocenný šálek čaje. "Znáš ho? Povíš mi o něm něco v-" Ale než to stihl doříct, tak mu zničehonic přetáhla jeho košili, kterou si chvilinku předtím natáhl, přes jeho hlavu. Překvapeně zamrkal a svou větu ani nedokončil. Jakože jo, asi mu došlo, že se na to tetování chtěla podívat znovu, ale stejně. Prostě kdo by nebyl překvapený a zmatený, když by k němu někdo takhle bez varování přišel a sundal z něj jeho košili? Když se pak ještě k tomu toho tetování dotkla a prsty sledovala jeho linii, postřehl jaký respekt z toho tetování očividně měla a to ho upřímně opět znepokojovalo. Mlčky ji sledoval a jen čekal. Určitě věděla, co dělá a nechtěl ji přerušovat. Byl rád, že mu pomůže odhalit pravdu a pokud to obsahovalo to, že si musel chvíli pobýt bez košile a pak ji opět pracně nandávat, tak ať.
"Killian?!" Vykulil na ní své modravé oči a překvapeně zamrkal. "U všech bohů.... Killianovi už ne." zamručel a zhluboka se nadechl. "No jistě, že je znám. Otec měl s nimi nemalé spory. Tedy přesněji s jistým Theoranem Killianem. O Valeriovi jsem upřímně vůbec neslyšel. Každopádně ten Theoran dychtil po našem majetku natolik, že to panství bohové ví kde, koupil otec právě proto, aby centrum moci a bohatství přesunul někam hodně daleko od něj. Já jsem se rozhodl zůstat pro to, aby se nerozhodl náhodou nějak uzurpovat i panství. Na toho muže zkrátka nemám, velice mírně řečeno, příjemné vzpomínky a názor. Zároveň ale musím říct, že nemohu soudit zbytek rodu. Vždyť i naše rodina je vážně barvitá a rozdílná. Neznám zbytek. Ale zrovna na Theorana mám ne zrovna zdrženlivý názor." Pronesl a opět si povzdechl. Tohle začínalo být zajímavé a to v ne úplně dobrém slova smyslu. "Jeho vlastní bratr ho zabil?" Pozvedl jedno obočí a trochu zavrtěl hlavou. "Jakou pak musí mít povahu ten člověk. Vždyť co se mu musí honit v hlavou, když zabije svého vlastního bratra?" Zamručel trochu nespokojeně, ale mávl nad tím rukou. "To by mě vážně zajímalo, proč mám zrovna jeho pečeť na svém těle. Co můžu mít asi tak do pekel společného s nějakým Killianem?" Zamumlal a pak jen mírně přikývl. "Ano, to bych měl zvládnout. A rozhodně by mi to ani jedno nevadilo. Jsem ti vážně zavázán za každičkou, byť sebemenší snahu o to mi pomoct." Pronesl a pousmál se. "Jo, a jen tak mimochodem. Můžu si už tu košili nandat?" Zeptal se a i přes tu seriózní situaci ho to donutilo se trochu rozesmát.

Eliottova reakce na to jméno byla naprosto pochopitelná. Pokud by snad Pandora měla mluvit sama za sebe, rozhodně ten rod neměla zrovna dvakrát v oblibě - na druhou stranu ale musela uznat, že se její přízni těšil vskutku málokdo. Averze, jakou si vůči nim vypěstovala, byla tedy podnícená částečně její známostí s Valeriem a Evangeline, ale jinak jí šlo spíše o formu principů, než o členy jako takové. Věděla, že tu linii založila sama Ravenna, což jí bohatě stačilo na to, aby byla nedůvěřivá a předpojatá, ale v důsledku je vlastně víc litovala. To, co jim všem bylo dáno do vínku díky jejich zakladatelce a matroně, nebylo nic dobrého. Každý jeden z nich byl sice předurčený k velkým věcem, ale zároveň i stejně velikým pádům. A ty byly zvláště tvrdé.

„Toho si cením a chápu to, ale... Musím tě varovat, Eliotte. Někdy je lepší pravdu raději neznat a nechat ji být - a to, do čeho se teď pouštíme, je přesným zpodobněním velice tenkého ledu. Jsem si jistá, že ti budu schopná pomoct dostat se na cestu k odpovědím, ale se získáním onoho vědění tě může velice dobře postihnout i nová tíha. Ne vždycky je pravda polehčující a osvobozující, což se obávám, že bude i tvůj případ.“
Nechtěla ho do ničeho tlačit, ale opravdu začínala dost silně pociťovat nepříjemnou kombinaci úzkosti a obav. Ať už byla vazba mezi ním a Valeriem jakéhokoliv druhu, už předem se dalo odhadnout, že nepůjde o nic hezkého. Jak jinak také? Valerius byl sice za svého života vskutku ctihodným šlechticem a na rozdíl od některých svých předků byl vlastně i poměrně dobrým člověkem, ale to všechno ztrácelo na hodnotě v moment, kdy se z něj stal démon a zároveň lovecký pes Trojky. Všechno se změnilo, on se změnil. A právě to také mohlo být klíčem k tomu pojítku, co s Eliottem hledali. Změna a temno.
„Ta reakce mě nepřekvapuje... Zvláště, když jde o Theorana. Sám Rüvik se ho pokouší zbavit, tudíž nemůžu říct, že bych to snad nechápala. Není to zrovna dobrý člověk, představuje trn v oku vskutku mnoha a mnoha nejrůznějších lidí. Dokonce i duchové mu nedokáží přijít na jméno.“
Na otázku jakou měl asi povahu někdo takový, nebyla schopná odpovědět. Sama věděla moc dobře, že k podobné cestě nebylo až tak těžké sklouznout - viděla to už u tolika nejrůznějších jedinců, že to přestala dávno počítat. Temnota byla něčím příliš silným a opojným, než aby jí dokázal kdekdo odolávat. A pokud se spojila s pocitem křivdy, jako to bylo nejspíše právě u Theorana... Z kdekoho se v důsledku stalo raněné zvíře zahnané do kouta.
„Pokud vím, tak ano. Ravenna mi to nikdy nepotvrdila ani nevyvrátila, ale s jistotou vím, že Theoran minimálně zavraždil Evangeline - ta je s Valeriem spojená v jednom těle, fungují víceméně jako dvě mysli v jednom démonickém těle. Ani jeden z nich o tom zrovna rád nemluví, takže jsem se nikdy příliš neptala, ale vypadá to tak.“
Tušila, co by s některým z Killianů snad mohl mít společného. Čím déle nad tím přemítala, tím více se jí to zdálo pravděpodobné - ale neodvažovala se to vyřknout nahlas, jelikož se stále obávala faktu, že by se mohla přeci jenom plést. A pokud by s podobnou domněnkou vyšla na světlo a neměla pravdu, mohla by tím napáchat podstatně větší škodu, než jakýkoliv reálný užitek.
„Samozřejmě, odpusť.“ Pípla s mírně provinilým tónem v hlase, než mu podala nazpět košili a pousmála se, aby nadlehčila situaci. Nedělalo se jí to snadno, uvažovat nad tím, že by ho měla přetáhnout na místo, kam správně žádný smrtelník neměl vkročit... Ale slíbila mu odpovědi, takže byla ochotná udělat skutečně téměř cokoliv.

Nechtěl to slyšet, i když si toho byl moc dobře vědom. Pravda mohla vážně vést k něčemu, co se mu nemuselo líbit a možná to mohlo zhoršit jeho situaci a bohové ví, možná i život, ale raději by slyšel krutou pravdu, než aby žil v zatraceném pozlátku, které bylo nádherné, ale falešné. "Ne." Přeřušil ji a zvedl jeden prst nahoru. "Omlouvám se, že tě přerušuji, ale prostě chci slyšet pravdu. Tohle všechno vím, ale nic to nemění na tom, že chci prostě slyšet celou kompletní a upřímnou pravdu. Takovou, jaká je. Nechci žít v něčem, co je překrásné, ale falešné. Tím jsem si v jedné etapě života prošel. Nikdy víc. I kdyby se po tom mělo všechno zhoršit, chci to prostě vědět. Chci vědět na čem jsem a je mi jedno, jestli se mi to dvakrát líbit nebude." Pronesl odhodlaně a zavrtěl hlavou. Byl rozhodnutý prostě zjistit, o co jde a chtěl pro to udělat naprosto cokoliv, co si situace bude žádat nehledě na cenu a důsledky. Bylo mu jasné, podle toho, co Pandora říkala, že to vážně nebude nic pěkného, ale to mu bylo naprosto ukradené. Jediné, o co mu šlo, byla v ten moment pravda. Celkem paradox, když on sám ostatní uváděl do dokonalých iluzí, ale co se dalo dělat, že?
Trochu nad tím zakroutil hlavou a pak se nad tím trochu pohrdavě rozesmál. "Trn v oku jsou slabá slova. Ten člověk dokázal překopat celý život našeho rodu. Je to jako by mi to oko spíš vydloubl rovnou celé. Já jen doufám, že ať už jsem s tím Valeriem jakkoliv spojený, tak že byl alespoň ve svém předchozím životě lepším člověkem než Theoran. A to si vezmi, že to říkám já. Nejsem ani zdaleka dobrý člověk, ale stejně. Na takovou úroveň mám doufám ještě daleko." Zamručel nespokojeně a pak se okamžitě zatvářil trochu nechápavě.
"Počkat, tím míníš, že Theoran je tím bratrem Valeria? No tak to už vím odkud vítr vane, no. Ten člověk šíří tak prohnilou aura, že lidé jako já se můžou jít zahrabat hodně hluboko pod zem. Alespoň nevraždím svou rodinu a celkově ji přes všechno ctím. Tohle je jedno z největších svinstev, které může člověk udělat, pokud mi tedy odpustíš můj nevybíravý slovník... Docela mě to pochopitelně nakrklo." Pronesl a trochu si povzdechl, aby si i uklidnil. Tolik mu to připomnělo to, co jeho matka provedla jeho bratrovi, takže ho to prostě klidným moc zanechat nemohlo.
Na tu její provinilou omluvu se neubránil smíchu. Přišlo mu to celkem roztomilé. "Neomlouvej se. Myslel jsem to spíše žertovně, ale dík." Pronesl pobaveně a natáhl si tu košili zpět na sebe. "Tak jo, pokud jsi tedy rozhodnutá, tak asi můžeme vyrazit."

Bohové i jejich následníci měli vskutku velice krutý a nevhodný smysl pro humor. Nehledě na to, jak moc hluboce s Eliottem soucítila a chápala tu přirozenou potřebu vědění, vskutku se obávala důsledků. Nechtěla, aby došel do bodu, kdy by si to všechno přál vzít zpět - díky čemuž ji částečně uklidňoval fakt, že pokud by něco takového opravdu nadešlo, Ravenna by dle jejího názoru mohla mít dostatečnou moc na to, aby ho takového břemene zbavila. To ale bohužel nijak neměnilo závažnost jejich situace. Šlo o naprosto základní právo, které bylo Eliottovi z nějakého důvodu odepřené. A když už se chystali se ponořit do minulosti a skutečně následovat tok času i osudu, aby zjistili jaká byla pravda a osvětlili celou tu situaci, nepochybně na ně čekal nejeden kostlivec.

„Dobrá, dostaneš ji. Upřímně jenom doufám... Doufám, že nebude tak chmurná, jak se obávám.“ Pokývla hlavou poněkud posmutněle, než Eliottovi věnovala alespoň drobný náznak úsměvu ve snaze odlehčit tu tíživou a chmurnou situaci.
Ocitnout se na jeho místě, trápila by se. Nebyla by to schopná vyhnat z hlavy ve dne ani v noci, soužila by se touhou po poznání a byla by ochotná obětovat snad cokoliv, jen aby se konečně dozvěděla, na čem vlastně byla. Přesně proto byla velice pevně odhodlaná tu cestu podniknout s Eliottem nejen jako prostředník, ale především jako společnice - chtěla mu poskytnout alespoň nějakou oporu a podporu, jelikož v něčem takovém by opravdu nikdo neměl být sám, natož pak někdo jako on. Nezasloužil si to, ani v nejmenším.
Na nervech jí rozhodně nepřidalo, že měl Eliott očividně svoji vlastní zkušenost a znalost současné hlavy zmíněného rodu. Ne, že by snad sama měla odlišné poznatky - mohla ho ujistit alespoň v tom, že byl Valerius nejméně stokrát lepším člověkem oproti svému mladšímu bratrovi, který se zdál být tím nejzkaženějším jablkem z celého stromu. Sice rozhodně neznala všechny okolnosti, ale stále toho věděla dost na to, aby si utvořila nejen přibližný celkový obraz, ale především i svůj vlastní názor.
„Můžu tě ujistit, že za svého života byl Valerius rozhodně dobrým člověkem. Sice jsem ho potkala až v době, kdy se stal démonem, ale... Evangeline ho v té době znala. A pokud si něčím můžeš být jistý, tak je to fakt, že ona nelže. Je to ten nejčistší a nejvlídnější člověk, jakého jenom znám. Má opravdu obrovské srdce a strávila s ním dost času v obou rovinách, takže si troufám říct, že její úsudek je vskutku důvěryhodný... A i sama Ravenna ho má ráda, vlastně bych řekla, že byl jedním z jejích favoritů ze svojí doby.“
Opravdu nemohla o Valeriovi říct víceméně nic špatného, jelikož se k ní vždycky choval nejen vybraně, ale vlídně. Sice byl trošku tvrdší i na ni jako takovou, ale nikdy ne se špatným úmyslem. Kolikrát s ní zůstával vzhůru až do odpoledne, jen aby jí pomohl najít v sobě dostatek vnitřní síly na to, aby se dokázala opět sebrat a pokračovat v cestě, jakou jí bohové a Ravenna vyznačili. V mnoha ohledech tak představoval její pevnou půdu pod nohama, stejně jako velice silnou oporu. Nemluvě o tom, že jí neskutečným způsobem zocelil a byl to právě on, kdo jí naučil se vyrovnat se svojí novou situací a jak pracovat se svými schopnostmi.
„Bohužel ano. Valerius je sice starší, ale Theoran... Nevím, co přesně se v té rodině stalo, ale něco se příšerně pokazilo. Nemůžu ti poskytnout hodně detailů, protože všechno nevím, ale opravdu bych řekla, že v tom Theoran měl prsty. Konec konců... Kdybych měla říct, kolik duší jsem z jeho rukou nepřímo přebírala, nikdy bychom se nedopočítali. Jsou vrahové a vrahové... A on by mohl těmi mrtvými naplnit celé moře. Kamkoliv se hne, tam zasévá smrt. Mám z něj husí kůži.“
Sotva to dořekla, automaticky se otřásla náhlým závanem chladu, když jenom pomyslela na to, v jakém stavu našla jeho poslední oběti. Nechtěla si to připomínat, natož to nějak více rozebírat - ale zároveň jí přišlo nefér to Eliottovi zatajovat, jelikož to bohužel stále bylo až příliš silně relevantní vůči jejich současné debatě.
„Ne, to ne... Nemusíš se omlouvat. Naprosto chápu tvoje rozhořčení, naprosto s tebou souhlasím. Bohužel, ne všichni to vidí stejně.“

Nakonec se musela nepatrně a částečně polovičatě pousmát nad jeho reakcí na navrácení košile. Kdyby bylo po jejím, nějak by ho poškádlila - ale situace byla taková, že se to opravdu příliš nehodilo. Jediné štěstí, že Pandora skutečně nezapomínala,* stejně jako byla opravdu velice trpělivá, pokud jí o něco skutečně šlo.
Nehledě na to pobavení nebyla úplně schopná opomenout jejich prvotní záměry a proto se víceméně omezila jen na velice krátkou a strohou reakci. Místo jakékoliv slovní odpovědi jen pobaveně protočila oči a jemně dloubla Eliotta do žeber, než ho bez varování objala a složila kolem nich obou křídla, přenášejíc je do předělu.

Nehledě na to, že vzdálenost mezi světem smrtelníků a samotným předělem byla neskutečně obrovská, cesta netrvala víc jak okamžik. Když křídla opět stáhla a pustila Eliotta ze svého objetí, automaticky ho chytla za ruku a věnovala mu krátký pohled, aby ho zkontrolovala - popravdě řečeno si totiž nebyla ani trošku jistá, co s ním podobný výlet udělá. Ještě nikdy žádného živého člověka na to místo nevzala, což pro ně oba znamenalo poměrně vysoký risk, ale ona byla velice pevně rozhodnutá svého nového společníka uchránit před jakoukoliv formou nebezpečí, jaké by ho snad mohlo ohrožovat. Přesně proto ho také raději vzala rovnou za ruku, jelikož se obávala větších zásahů do prostředí... To na něj mohlo působit dost rozličnými způsoby, tudíž bylo moudřejší nic neponechávat náhodě. Kolem se pohybovaly mnohé stíny, přízraky a dokonce i vzácně duchové... Nemohla dopustit, aby ho něco z toho stáhlo s sebou.
Sama sféra se dala popsat jako svět kompletně zbavený přirozenosti. Nehledě na to, že Eliotta i Pandoru obklopovaly košaté stromy a rozličné keře i rostliny, všechno bylo buď kompletně seschlé nebo černé jako uhel. Vzduch kolem se tetelil jako kouř v šedavých spirálách, jež různě rozhýbával neviditelný proud vzduchu, který si zároveň hrál i s Pandořinými dlouhými vlasy, stejně jako bělostným peřím na jejích křídlech. V té šedavé, ponuré a temné sféře ale o to víc zářila její porcelánová kůže, jež nepěkně hyzdila ošklivá podlouhlá jizva podél celého jejího hrdla, zatímco oči jí doslova světélkovaly, silně podnícené magií. Ta v současnosti nebyla vázaná žádnými zákony, jelikož byla na místě svého zrodu, ve svojí domovině.

„Drž se mě a rozhodně neposlouchej jakékoliv hlasy, co by tě mohly oslovit. Pokud to nejsem já, neodpovídej a nereaguje, ano?“ Pohlédla Eliottovi do tváře s naprostou vážností vepsanou v obličeji. Ta se dost silně mísila i s nádechem starosti, jelikož by si nikdy neodpustila, kdyby kvůli tomu malému výletu za zjištěním pravdy musel zaplatit příšernou cenu a něco se mu stalo.
Procházet se po tamní krajině bylo zvláštní. Pandora se tam cítila o poznání lehčí, jelikož ani ona prakticky už nebyla klasickým smrtelníkem - ale o to víc měla pocit, že ji cosi táhlo ke dnu, když se vydala na povrch. S Eliottem po svém boku si ale poprvé za svůj stávající život nepřipadala úplně zlomeně. Ještě nikdy nikoho nevzala na to místo, kterému musela začít říkat domov... A najednou se to stalo, zanechávajíc v ní velice zvláštní a rozporuplné pocity, které ale v důsledku rozhodně nebyly nijak výrazně negativní. I přesto se ale její obavy neustále rozšiřovaly, protože si mimo jiné nemohla být jistá tím, jestli to zjištění a prozření Eliotta přeci jenom neodradí. Poprvé ji viděl v reálném světle, takovou, jaká doopravdy byla.
Stočila jejich kroky po postranní pěšině, jaká se s každým dalším krokem čím dál více přeměňovala z chmurné pustiny v otevřené pole plné uschlého obilí. To sice nedodávalo jakoukoliv větší hodnotu, ale napříč tou zmařenou úrodou kvetla spousta krvavě rudých vlčích máků, které v té záplavě šedé a černé zářily jako pěst na oko. Pandora mezi s Eliottem prokličkovala a nakonec ho zavedla až na konec pole, kde se nacházel prudký svah postupně se měnící v kamenné schody klesající do podzemí. S každým dalším schodem je čím dál silněji opouštělo jakékoliv sporé světlo, než se ocitli v absolutní tmě. Ta jim oběma ulpívala na kůži téměř jako smůla. Teprve v moment, kdy byla koncentrace natolik silná, že venkovní světlo vymizelo úplně, Pandora luskla prsty a temnota se rozestoupila jako vyplašená lesní zvěř.
Díky tomu se odhalila široká místnost, jaká by svým vybavením velice dobře mohla odpovídat některé ze šlechtických komnat - avšak scházela jí jakákoliv jiskra, jelikož byly police knihovny prázdné, stůl s vázou bez květin, veliká postel s nebesy byla naprosto neporušená a celý interiér působil velice prázdným a nijakým dojmem. Spíš jako kdyby snad byl tvořený více na okrasu, než na reálné užívání.

„Jak ti je? Posaď se, prosím.“ Narušila Pandora ticho, než mu pokývla hlavou směrem k pohovce potažené sametově černou látkou. Úplně všechno v jejím malém útočišti bylo temné a ponuré, ale i přesto se jí dovnitř podařilo vtěsnat i nějaké další barvy: tudíž ty, s kterými byla osobně spojená. Zatímco jemná nebesa nad postelí se nesla v duchu sněhově bílé, ale absolutně nejkrásnější a jedinou věcí, jakou Pandora na svém útočišti milovala, byl strop. Ten byl prakticky neexistující, jelikož odrážel noční oblohu, v jejíž centru zářil měsíc v úplňku, obklopený jiskrnou hvězdokupou.
Sama černovláska se ale neposadila, místo toho zamířila ke skříni, z které vytáhla čistě bílé šaty a beze slova se do nich převlékla, načež pečlivě složila oblečení půjčené od Eliotta a posadila se na pohovku, stahujíc ho k sobě.
„Kdyby se ti udělalo jakkoliv zle nebo divně... Slib mi prosím, že se ozveš.“ Pohlédla mu zpříma do očí takovým způsobem, že na ní byla jasně znát absolutní nesmlouvavost.
„Jsem si jistá, že se tu Ravenna velice brzy objeví. Do té doby... Není ti zima?“



* ale Vločka jo, takže... držte palce!

"Děkuji moc. A doufat můžeme oba dva, ale i pokud bude, přijmu ji. A hlavně ji přijmu raději, než žít v překrásné a milosrdné lži. Nebude to poprvé, co se něco možná obrátí proti mně, ale je to dobře, pokud to je konečně pravda. Takhle, co si budeme, já sám často lidem lžu, ale proto mě to děsí o to víc. Je to, jakoby někdo používal mou vlastní zbraň proti mně." Pronesl, ale i přesto, jak vážnou řeč právě pronesl, jí věnoval malý úsměv.
Nad tím, co o Valeriovi řekla se usmál ještě o něco víc. Byl za to vážně rád, protože být na přímo spojený s někým, kdo by se choval jako Theoran, no potěš bohy. To by byl vrchol celé bizarní události zvané osudu. "To je dobře. Myslím, že ať už jsme jakkoliv propojeni, tak je tohle hodně důležité, minimálně pro mě." Pronesl a věnoval jí další úsměv. "A teď? Jak hodně člověka změní to, když se stane démonem?" Zeptal se jí zvědavě, ale ten jeho zvídavý pohled s malým úsměvem mu dlouho nevydržel, protože při jejím vyprávění o Theoranovi se až musel ošít.
"V tom máš pravdu. A i kdyby jich tolik nezabil, opovrhoval bych jím i já už jen kvůli jedné bratrovraždě. Ono vražda v rodině jako takové je vrchol bezcitnosti, ale vražda svého vlastního bratra? S tím by si měl být nejrovnější a nejvíce spojený, takže bratrovražda je pro mě asi to nejhorší, co může vůbec člověk udělat." Pronesl a nechápavě nad tím zavrtěl hlavou.

Když ho pak dloubla do žeber, sykl dramaticky rádoby v bolesti a trochu se na ni zamračil "To bylo za co jako." Pronesl, ale ten vážný výraz dlouho neudržel a rozesmál se. To ho ale bez jakéhokoliv varování objala, na což reagoval překvapeným zamrkáním, než si uvědomil, že šlo o to, aby je oba přemístila, kam potřebovala.

Jakmile dorazili na místo a ona ho chytla za ruku, musel se na chvíli opřít o její rameno, protože to s ním poměrně zamávalo. Přišel si, jakoby ho na nějakou dobu někdo pověsil hlavou dolů a on měl teď v hlavě naprosto veškerou krev ve svém těle, protože se s ním půda pod nohami tak nějak houpala a vše kolem se točilo. Mimo to se mu zima zarývala pod kůži, protože byl jen v košili a jeho vlasy byly stále ještě trochu vlhké. "Tohle absolvuješ často?" Špitl a zhluboka se nadechl, aby se alespoň malinko srovnal do pořádku. Celé té věci totiž ani trochu nepomáhala ta nezvyklá atmosféra, ale tak co taky mohl čekat po cestování tam, kam by správně ani cestovat neměl a hlavně cestování takovou rychlostí. Nějakou chvíli mu to dalo, než zvládl svůj žaludek a hlavu srovnat alespoň do přípustného normálu, ale upřímně čekal, že mu to zabere déle. Celkem se s tím popral.

"Hlasy?" Pozvedl jedno obočí, ale přikývl. "Dobrá. Myslím, že na odpovídání přízrakům právě nemám moc náladu." Zavtipkoval, aby situaci malinko odlehčil, ale při pohledu na ni si až teď pořádně všiml té jizvy na jejím hrdle. "Omlouvám se za opovážlivost, jestli ti to není příjemné, nemusíš odpovídat, ale ta jizva... To byl důvod začátku tvé práce pro lady Ravennu?" Zeptal se co možné nejopatrněji a konečně se pustil jejího ramene, aby mohli pokračovat v cestě. Její ruku ale nepouštěl, ba naopak. Pevně se jí držel a to nejen kvůli svému bezpečí, ale i kvůli tomu pocitu. Byl to pro něj opravdu výjimečný moment, který dlouho nezažil.
Po cestě si všímal okolí, které na něj zároveň působilo vskutku zvláštním dojmem, ale zároveň ho fascinovalo. Speciálně když procházeli záplavou vlčích máků. Byl to nádherný pohled uprostřed té mdlé palety barev, která by příjemným pocitem rozhodně na mnohé lidi nepůsobila, ale zrovna Eliotta uchvacovaly i té zbylé barvy. Celé to prostě bylo zajímavé a on od toho nemohl odtrhnout oči a to včetně toho, když vcházeli dovnitř. To s tou temnotou bylo vážně působivé a on to zkrátka musel ocenit.

No a i když byl pokoj takový poloprázdný, byl pro něj stále úchvatný. Ty barvy, vybavení a především ten strop. "Je to tu nádherné." Špitl a pořádně se rozhlédl, při čemž přikývl a posadil se na pohovku. "Děkuji." Zamumlal jednoduše, protože se mu ještě pořádně nepovedlo odtrhnout pozornost od toho nádherného stropu. Miloval noční oblohu a mít ji takhle blízko bylo fascinující.
Svoji pozornost obrátil k Pandoře až ve chvíli, kdy se převlékala, což ho sice nepřekvapilo tak, jako poprvé, ale stejně. Raději se proto raději podíval zpět do stropu, aby jí dal alespoň nějaké soukromí. "Myslím, že bys mě měla varovat pokaždé, když se rozhodneš něco podobného provést, abych ti mohl poskytnout dostatečné soukromí." Pronesl a trochu se uchechtl.
Když si pak přisedla k němu a stáhla si ho k sobě, podíval se jí do očí stejně jako ona jemu a věnoval jí malý úsměv. "Dobrá. Slibuji. Bylo mi špatně na začátku, ale teď už mi je mnohem lépe. Bude to v pořádku." Pronesl a opřel si hlavou o její rameno.
"Trochu jsem z toho setkání nervózní. Nebudeš mít z toho problémy?" Zeptal se jí potichu a trochu přikývl. "Popravdě ano. Myslím, že jsem si nevzal nejvhodnější úbor na podobné výpravy." Zavtipkoval a věnoval jí další vlídný úsměv.

Měl pravdu. Život ve lži - ať už by mohla být sebevíc nádherná - nebyl dobrý. Realita sice měla moc člověka rozdrtit na prach, ale ve svém jádru byla nepochybně lepší. Mnozí by sice jistojistě nesouhlasili, ale pokud šlo o Pandoru, ta s tím výrokem musela souhlasit. Měla opravdu dost toho, jak se pohybovala po hranici stříbřité klece... A byl fakt, že i ona si v minulosti vybrala raději pravdu, než aby musela čelit iluzím. Sice ji doposud nedokázala řádně zpracovat a tudíž ani přijmout, ale alespoň věděla. A to bylo v dané situaci mnohem významnější, než kdyby setrvávala ve falešném klidu vyvolaném krásnou iluzí.
V té samé rovině ji ale trápilo, do jaké situace se dostal Eliott. Jistě, jeho spojení s Valeriem nepůsobilo nějak zvláště špinavě a ona mu o něm ráda něco vypověděla, ale... Pravda byla taková, že Valerius už svoje dřívější já připomínal jenom vzdáleně. Sotva jedinec propadl temné magii a převzal nad ním kontrolu démon, příšerně se pokřivilo úplně všechno, co ho dříve činilo sebou samým. V případě onoho muže to nebyla žádná výjimka, jedna z polovin démona Maluntia byla naprosto neoblomná, krutá a v mnoha ohledech i hrozivá. Valerius sice byl stále čestný vůči lidem, na níž mu alespoň částečně záleželo (vzhledem k tomu, že podobné emoce měl silně potlačené) ale jinak se doopravdy choval jako démon, ne člověk. Vraždil, mučil, zaséval zlobu i hrůzu. To všechno bez mrknutí oka, bez jakékoliv lítosti nebo svědomí, protože z něj démonická síla vytáhla jenom samou negativitu a tisícinásobně ji zesílila. Proto se také Pandora dost obávala toho, jaké by pro Eliotta mohlo být podobné zjištění - ale slíbila mu pravdu, nic než pravdu. A nemínila ho udržovat v nevědomosti, když si přál dosáhnout poznání.

„Chápu to. Co se té změny v démona týče... Nejspíš si to dokážeš alespoň nějak zhruba představit. Ta moc pochází z nečistého a temného zdroje, což člověka nesmírně pokřiví. Ne, že by už nebyl úplně sám sebou, to není úplně pravda, ale... Je jiný. Temnější, hrubší. Vůči svému okolí - tudíž mě, Ravenně a Evangeline, s kterou je spojený - se chová stále vlídně, ale proti ostatním nemá slitování. Promlouvá z něj šílená zloba.“
Nehledě na to všechno měla samozřejmě Valeria ráda, ale nebyla si ani v nejmenším jistá, zda to pro Eliotta nebude nějakým způsobem zklamání. Ačkoliv věděla, že měl dost dobrý a realistický náhled na svět, tohle byla věc, s jakou se člověk musel zkrátka nějak popasovat. A pokud bylo její tušení správné... Nečekalo ho zrovna pěkné setkání.
„Obávám se, že značná část společnosti ztrácí pojem o významu rodiny a vazeb. Lidé se čím dál častěji obracejí proti svým blízkým... Zaslepení mnoha věcmi, nezáleží jim na tom. Je to opravdu smutné, ne-li přímo tragické, ale bohužel se tomu nejspíše nedá úplně vyhnout. Mnozí jedinci zkrátka přesouvají svoje priority jinam, odsouvají čest a znehodnocují vztahy. V tomhle ohledu je svět opravdu smutným místem.“

Po přenosu ho hbitě objala jednou paží a začala se modlit ke všem bohům, aby se mu nic nestalo. To, co provedla, bylo zatraceně troufalé - ale o dost víc především šílené. Přenést živého smrtelníka na podobné místo bylo něco, o čem se nikdy nikdo nebavil, jelikož to byla naprosto nemyslitelná věc. Zakázaná až na půdu, jelikož byly věci, jaké oko živých zkrátka nemělo spatřit, natož pak aby jej daný jedinec pocítil na vlastní kůži.
„Pokud myslíš to přenášení, tak ano. To, jak se nejspíš cítíš... Už ne. Za ta léta jsem si na to zvykla, s každou další cestou se to stává snadnější a vedlejší účinky jsou menší. U tebe to bohužel... Nebude tak jednoduché. Jak ti je?“
Opravdu o něj měla starost, jelikož si uvědomovala ten nátlak, jaký v danou chvíli musel zažívat - na druhou stranu ale bohužel neexistoval žádný způsob, jak něco podobného obejít. Byla pouze jedna cesta, která byla také zatraceně trnitá.

„Ano, hlasy. Nachází se tu spousta zemřelých, co nejsou schopní přejít - většina z nich je v poměrně rozporuplném a melancholickém rozpoložení, ale někteří jsou dost zákeřní. Vyhnout se jim úplně nedá, ale... Pokud něco tedy uslyšíš, raději nereaguj.“
Nechtěla Eliotta nijak zvláště zastrašovat, ale pravda byla taková, že varování rozhodně bylo na místě. Ona sama totiž onehdy podlehla - a důsledky nebyly ani zdaleka pěkné. Proto ji představa toho, že by se něco podobného mohlo stát i jemu, dost děsila. Bylo lepší ho na tu možnost připravit a dát najevo, že je to opravdu nebezpečné, než riskovat, že se Eliottovi něco stane.
„To nic,“ pousmála se na něj upřímně, ale jednou rukou přesto pomaličku vyjela ke krku, kde si konečky prstů přejela po ošklivé jizvě mapující její hrdlo. Neměla ji ráda, vlastně ji částečně nenáviděla, ale nemohla se jí zbavit. Byla její nedílnou součástí, odkazem na její počátek v konci.
„Dalo by se to říct... Svým způsobem. Je to poměrně dlouhý příběh, abych pravdu řekla. Zachránila moji vesnici, ale cena za to byl můj život. Byla jsem ještě dítě, když se to stalo - vzala mě k sobě a podřízla mi hrdlo, aby splatila pomoc jakou ostatním podala, jelikož nesmí narušovat rovnováhu. Ale když to udělala... Hádám, že toho svým způsobem litovala. Proto mě vzala k sobě a učinila ze mě tak to, čím jsem dnes. Nejsem ani démon, ani smrtelník... Něco mezi. Díky tomu jsem stále naživu, ačkoliv jsem technicky po smrti.“

Popravdě řečeno ji dost překvapilo, že se tam Eliottovi líbilo. Vzhledem k tomu, jak vypadal jeho vlastní domov by očekávala, že to pro něj bude příliš pusté a ponuré, ale zdálo se, že v tomhle ohledu se spletla. Svým způsobem za to byla ráda, ačkoliv na tom nejspíše v důsledku příliš nezáleželo, ale stejně ji to potěšilo. Bylo to milé, o tom žádná.
„Jsi milý, opravdu,“ odpověděla se znatelným pobavením v hlase, když zareagoval na její převlékání. Pravda byla ale taková, že jí to ani v nejmenším nevadilo - nebyla přeci jen smrtelník, základní pravidla a pocity se na ní nevztahovaly.
„Ale netřeba. Není to tak, že by mi to vadilo nebo něco podobného. Za ta léta je to... Rutina. Popravdě řečeno si ani nepamatuju, jaké je to být doopravdy člověkem. Vím, že to lidé vnímají jinak, ale podobné věci mě zkrátka netrápí. Je to jen tělo, ne tajemství jaké je potřeba udržovat skryté. Omlouvám se, pokud tě tím uvádím do rozpaků.“

Upřímně byla neskonale ráda, že už bylo Eliottovi lépe. Ten skok byl dost silný a výrazný, takže byla víceméně připravená každou chvíli nějakým způsobem zakročit, aby mu pomohla a zabránila tomu, aby mu bylo hůř, ale zdálo se, že už to nebylo až tolik zapotřebí.
„Ne, problémy z toho mít nebude.“ Pandora sebou trhla, když místnost prořízl hlas Ravenny a doslova naznak vyskočila na nohy. Žena, co před nimi stála, byla vysoká a štíhlá, avšak svojí stavbou těla působila poněkud kostnatě. Měla úplně stejně bledou kůži jako sama Pandora - ale zatímco sdílely nejen stejný odstín pokožky, jelikož ani jedna z nich nemohla na slunce, rozdíl mezi nimi byl v tom, že Ravenna měla ty nejtemnější modré oči, jaké si člověk jenom dokázal představit. Půlnoční modř, tak jim Pandora říkávala. Modré jako noční nebe matně ozářené měsícem, doplněné o vlasy tak černé, že působily jako sama tma.
„Lady,“ špitla s upřímnou úctou Pandora, než sklonila hlavu. Ravenna k ní vykročila a chytla ji za bradu, aby jí hlavu narovnala, než se ohlédla na Eliotta a tiše si povzdychla. Bylo na ní znát, že se nezlobila, ale nadšená z toho rozhodně nebyla.
„Myslela jsem, že pravidla znáš, Poppy. Víš, jaké důsledky by takové jednání mohlo mít?“ Nadnesla klidným, avšak silně autoritativním hlasem. Pandora okamžitě přikývla a provinile si skousla spodní ret, ale nic dalšího neřekla.
„Pozorovala jsem vás od chvíle, co jste skončili v tom jezeře. Máš moje díky, Eliotte. Pokud tedy tolik toužíš po pravdě a poznání, vzhledem k tvým zásluhám a Poppyině přímluvě jsem ochotná nad tím vším přimhouřit obě oči... Když už jsi jedním z mých chráněnců.“

Donutilo ho to sklopit zrak a trochu zamyšleně si povzdechnout. "Je mi to líto. Je mi líto, že tohle mu vlastně způsobil jeho vlastní bratr a to ho ani neznám, ale i tak mi to přijde smutné." Pronesl a zavrtěl hlavou. "Ale ať už ho to změnilo jakkoliv, je určitě dobře, že dostal možnost alespoň takového života, pokud byl tedy ve svém předchozím životě správný člověk." Pronesl a věnoval jí malý úsměv. "Důležité je, že se choval za minulého života lépe než jeho bratr. Jak jsem řekl, nejsem ani zdaleka žádný svatoušek, ale nevraždím svoji vlastní rodinu a to že jsem pro to měl sakra pádný důvod, jenže tak to nefunguje. Raději bych sám zemřel, než abych zabil sebe více zkaženého člověka, který má se mnou alespoň z části společnou krev. Co bylo dáno bohy dohromady tak silným poutem, jako je to krevní, nemá právo nikdo z členů té rodiny rozdělit. Minimálně dle mého názoru." Dodal a trochu si povzdechl a překřížil ruce na své hrudi, aby se alespoň trochu zahřál, protože mu po kůži přejela další vlna pichlavých jehel mrazu. "Je to přímo tragické. Rodina je vážně silné pouto a člověk by si ho měl vážit i přestože se třeba s některými členy rodiny moc nesnese. Vždycky se musí dá najít jiné východisko než vražda v rodině." Pronesl a opět se jí podíval do očí. Na těch jeho bylo naprosto znatelné rozhořčení, zklamání, vztek, smutek a celkově hromada emocí na to, že vlastně Valeria neznal. Za to znal alespoň trochu Theorana a tohle jeho negativní názory vůči jeho osobě podporovalo na úplně jiné úrovni.

"Není to zrovna nejlepší stav ve kterém jsem kdy byl, ale také ne ten nejhorší, takže celkem v pořádku. A dobrá tedy, budu ty hlasy ignorovat. To si myslím zvládám zrovna dokonale." Pronesl a trochu se ušklíbl, při čemž se opřel o Pandoru ještě o něco více. Zadíval se jí opět do očí a pokusil se se soustředit jen a jen na ni. Na její přítomnost a slova, takže se po cestě moc nekochal okolím, jak by vlastně chtěl, protože by to úplně nabouralo jeho pokus o soustředění se jen na ni. I kdyby slyšel nějaké hlase, bylo by to spíše podvědomě, protože věnoval jak sluch tak i zrak především jí.
"To mě mrzí... Ale zároveň je to podobné jako s tím Valeriem, protože je vážně dobře, že máš další šanci alespoň na takový život. Byla by vážně škoda někoho jako ty." Pronesl a trochu si povzdechl. Život, smrt i vše kolem bylo vážně podivné a nevyzpytatelné a případy jako Pandora mu to naštěstí připomínali. Nebyl nesmrtelný, neporazitelný a hlavně nebyl postavením nade všemi. Takoví byli jen bohové a on viděl podobné příklady čím dál tím častěji. Bohové ovládali život, smrt a dokonce i to, co bylo mezi. Zkrátka ovládali všechno a on si uvědomoval, že má zatracené štěstí, že si je zatím proti sobě vyloženě neobrátil. Alespoň někoho.

Jak tam tak seděli a on se chystal vyzvídat a ujišťovat se, že to bude v pořádku, očividně se toho Ravenna rozhodla chopit sama dříve než si to stihl vůbec představit, což ho zatraceně vylekalo, protože ani za mák nečekal nějaký třetí hlas v místnosti, takže sebou celkem očividně trhl a zhluboka se nadechl, aby uklidnil sám sebe, že se neděje nic nebezpečného, protože to si jeho tělo rozhodně v tu chvíli myslelo. "U všech bohů..." Špitl sám pro sebe po tom šoku a rychle vystřelil do stoje, aby nepůsobil neslušně a vysekl jí automaticky menší poklonu jakožto projev respektu. "Je mi ctí vás potkat osobně." Hlesl, protože i když by to asi nahlas neřekl, byl asi nejvíce nervózní za svůj celý život. Snažil se působit slušně a vyrovnaně, ale ke své smůly první reakcí, která z něj vypadla po oznámení toho, že je sledovala už od jezera bylo: "Vy jste nás sledovala celou dobu? Takže jste viděla i-... Do brusinkového háje, moc se omlouvám..." Špitl a do tváří se mu nahrnulo velké množství krve, takže se zbarvil právě do barev toho brusinkového háje. "... To bylo vážně nevhodné." Zamumlal a sklopil svůj zrak do země, protože se cítil vážně trapně za to, co právě vypustil z pusy. "Vy máte můj dík. Za prvé bych si vyčítal, pokud by z toho měla Pandora problémy, za druhé si toho vážně cením, protože pravda má pro mě hodnotu nejvyšší a za třetí... Tahle slova pro mě opravdu znamenají hrozně moc. Díky." Špitl, ale svůj zrak nechal nervózně sklopený dolů.

Nevěděla, jestli se má spíš pousmát nebo omlouvat. Eliott měl samozřejmě připravené docela solidní překvapení, protože se Ravenna obvykle zjevovala naprosto odnikud - a Pandora na to už byla natolik zvyklá, že ji zkrátka nenapadlo ho varovat. Přeci jen ho varovala o duších, přízracích, nevolnosti... Ale Ravenna, ta byla něco poněkud jiného. Přicházela a odcházela přesně tak, jak se jí zlíbilo. Nikdo ji nemohl předpovědět, to jenom ona sama. A soudě dle toho, v jakém rozpoložení se objevila... Nejspíš měli docela dobrý den.

„U všech rozhodně ne, tím jsem si jistá.“ Zavrtěla Ravenna hlavou, aniž by jí z tváře byť jen na vteřinu sklouzl smrtelně vážný výraz. Nakonec ale přeci jen roztáhla rty do opravdu širokého úsměvu a sjela Eliotta pohledem od hlavy až k patě, jako kdyby ho hodnotila, než ho poplácala po rameni ve snaze ho alespoň trošku ukonejšit. (Což vůbec neuměla, jak Pandora zjistila během mnoha a mnoha let)
„Nápodobně, Eliotte. Hodně jsem o tobě slyšela, abych pravdu řekla... Obávám se ale, že nejsem zrovna dvakrát nadšená z toho, že ses zapletl zrovna s Poppy. Vím, jaký jsi... Pokud pomineme tvoji očividnou zálibu v pozorování stropů, fakt, že bez mrknutí oka zabíjíš lidi jako na jatkách, a vadí ti pohled na pěknou dívku? Mhm. Opravdu zajímavé.“
Pandora mírně pozvedla obočí a sklonila pohled ke svým špičkám, jelikož situace velice rychle nabrala zatraceně trapný podtón. Nechápala, co přesně se tím její ctěná lady pokoušela sledovat, ale zrovna dvakrát příjemné to jistě nebylo... Alespoň pro Eliotta, který nejdříve prodělal solidní šok a nakonec ještě podobnou poznámku.
Zároveň ale Poppy zaujalo to, že o něm už slyšela. Mohla sice naslouchat nejrůznějším zdrojům, ale její teorie se zdála být čím dál více pravděpodobnější - a to ji děsilo a těšilo zároveň, jelikož stále netušila, co si o tom vlastně měla myslet.
„No ano. Očekával bys snad něco menšího?“ Pousmála se na něj pobaveně, než se usadila do křesla a pokývla jim oběma, aby se posadili naproti ní.
„Neber si to osobně, drahý. Mám v povaze sledovat všechny svoje chráněnce, což znamená i vás dva... Zvlášť, když jste se mi tak zvláštně setkali. Nic podobného jsem nezamýšlela, ale hádám... Odporovat Auroře by asi nebylo nejmoudřejší.“
Poppy stáhla Eliotta zpět na pohovku a nakonec ho opatrně objala kolem ramen, než ho začala jemně hladit po paži ve snaze mu dodat nejen trošku klidu, ale i uvolnění. V tomhle byla už docela vycvičená, jelikož neustále někoho konejšila - ačkoliv byl fakt, že na každého působilo něco jiného, pokoušela se mu alespoň dát najevo svoji podporu, když už nic jiného.
„To byla náhoda,“ pokývla Pandora hlavou. „Ale šťastná, pokud bych měla být upřímná. Bylo hezké -“
„Promluvit s někým, kdo je ti blízký? Eliott a Valerius si nejsou až tak vzdálení, Poppy. Ačkoliv... Chápu. Jste si bližší díky mnoha různým věcem, náš drahý Maluntius je přeci jen démon, kdežto tady ctěný Eliott jen pouhý vražedný šlechtic z podobného stromu jako původně ty. Nemůžu říct, že bych to nechápala, to ne. Ale nejsem nadšená.“
„Jsou spojení, to víme. Ale jak?“ Ravenna jen nakrčila ramena a nakonec se oběma pažemi opřela pohodlně o opěrku křesla a udělala protáhlý, nespokojený výraz.
„Myslím, že už to oba tušíte, takže nemá smysl chodit kolem horké kaše. Valerius je tvůj otec, Eliotte. Na jeho obranu musím ale říct, že o tobě nikdy neměl potuchy díky vlivu ze strany tvojí matky... Je to zpropadená tajnůstkářka.“

Trochu nechápavě pozvedl obočí na tu její poznámku vůči tomu, že pronesl něco ve stylu: 'u všech bohů', ale svůj zrak zvedl zpět k ní, až když ho trochu konejšivě poplácala po rameni, čehož si rozhodně vážil, ale to nevěděl, že je to jen taková předehra toho, že ho mělo za chvíli rozhodit mnohem více než doposud.
"Hodně jste o mě slyšela?" Zeptal se zmateně a opět povytáhl nechápavě jedno obočí. "Omlouvám se, pokud jsou mé otázky moc neomalené, ale jak to, že jste hodně slyšela zrovna o mně?" Zeptal se trochu zvědavě, ale to z něj v druhé části jejího oznámení celkem rychle opadlo a jeho tváře začali opět úspěšně rudnout. "Já... Excuse moi..." Zamumlal automaticky za použití slov ze svého rodného přízvuku, na čemž bylo vážně znát, že musel být zatraceně nervózní, protože něco takového se mu často nestávalo. "T-tak jsem to rozhodně nemyslel. Jen jsem chtěl Pandoře poskytnout dostatečné soukromí. Nechtěl jsem, aby se kvůli mně cítila špatně. Já nevadí mi pohled na pěknou dívku, ale-" Zadrhl se a opět si povzdechl. "Dobrá, to neznělo tak jak jsem chtěl a na trapnosti to hádám ani zdaleko neubralo." Dodal a trochu si opět povzdechl. "Ta věc o zabíjení je jiná kapitola no." Doplnil a podrbal se za krkem. Tohle začínalo být celkem ztrapňující, ale copak se mohl sebrat a někam se prostě zdáchnout? Ne. Potřeboval pravdu za každou cenu a mimo to, i když do něj Ravenna rýpala stylem, který mu dvakrát příjemný nebyl, musel to ocenit. Na jejím postavení by mnozí čekali naprostého suchara a ona jen hýřila sarkazmem. Musel uznat, že to bylo působivá a také z ní měl respekt celkově, takže na nějaký útěk se ani zdaleka nechystal.
"Ne, rozhodně jsem to tak nemyslel. Také to nevyznělo zrovna nejlépe, přiznávám. Spíše mi teď jdou na jazyk první myšlenky co mám po tom všem. Říkám dost náhodné věci, hádám." Pronesl a podíval se na Pandoru trochu prosebně a omluvně, protože tu situace zrovna hladce nezvládal. Už si to chtěl na její pokyn namířit k pohovce, jenže to za něj stihl už udělat Pandora, když ho prostě stáhla na tu sedačku dříve, než stihl jakkoliv zareagovat, ale naštěstí očividně věděla, co dělá, protože to, že ho objala kolem ramen a ještě k tomu ho pohladila po paži ho vážně zklidnilo, ale chaosu v jeho hlavě to stejně dvakrát nepomáhalo.
"To je v pořádku, neberu si to nijak osobně. Celkově bych si nedovolil vám do toho nějak mluvit, jen jak jsem řekl, tak mi prostě nějak vyklouzlo první, co mě napadlo a naneštěstí to vypadlo v tak chabém výběru slov." Pronesl a opřel se hlavou o Pandořino rameno, při čemž se zhluboka nadechl, aby si to všechno urovnal v hlavě a to ještě nevěděl, že nemá pořádně co urovnávat. To mělo teprve přijít, protože to nejrazantnější na něj teprve čekalo a to jen z části.
Rychle zvedl svoji hlavu z jejího ramene, jakoby ho právě vytáhla ze spánku vážně hlasitá rána a překvapeně zamrkal. "Můj otec?" Zeptal se a na chvíli se odmlčel, aby tu informaci zpracoval alespoň z části. "Nevím jak Pandora, ale já jsem to tušení neměl..." Špitl a nervózně polkl. "Počkat... To znamená, že jsem svoji pravou rodinu nikdy vlastně pořádně nepotkal?" Pronesl, ale pak se opět zarazil. "A taky... Že ta pravá rodina jsou Killianovci?" Zeptal se a jeho pohled jasně říkal, že to celé jeho mozek ještě stále slušně zpracovává. "A Theoran Killian je můj strýc? A můj otec o mě doteď neví? No ale tím pádem... Kdo je pak má matka? Silně pochybuji, že Chevaliérová. Killianovce v té době znát neměla a dvakrát v lásce je neměla od začátku. A znamená to, že vlastně ani nejsem Chevaliér?" Zamumlal a pak rychle zavrtěl hlavou. "Moc se omlouvám za tolik otázek. Jenže vážně mi to nedá, protože naprosto upřímně mám teď v hlavě hrozný chaos."

Slyšela toho hodně snad o každém, ale pokud by snad člověk něco podobného vyslechl od osobnosti jako byla Ravenna, snad nikdy by to nevěstilo nic dobrého. Na druhou stranu, způsob jakým k Eliottovi Ravenna promlouvala, nebyl ani zdaleka negativní. Alespoň tedy ne z jejího stanoviska, jelikož pokud by vůči němu něco doopravdy měla, dávala by to dost jasně najevo. Takhle si ho jen dobírala a dělala si z něj legraci, ale co si o něm myslela doopravdy? O tom mohli vést sáhodlouhé úvahy, ale dokud to nevyjádřila alespoň nějak neverbálně, nemohli si s Pandorou být ničím jistí. Ničím než tím, že vůči němu minimálně nepociťovala zášť, což bylo rozhodně dobré znamení.

„Ano, slyšela. Mám spoustu ptáčků, co pro mě naslouchají všude možně, kam se sama nemám čas dostat. Je těžké vás všechny uhlídat, ačkoliv je pravda, že spousta už se mi vrátila... Ty ne. Ty máš ještě spoustu času, pokud se kdy vůbec na téhle straně shledáme za náležitých okolností.“
Ten krátký proslov v Pandoře vyvolal zatraceně nepříjemné zamrazení v zádech a proto se tiše, avšak zhluboka nadechla a okamžitě vyhledala Eliottovu ruku, aby ji mohla pevně stisknout. Ne, že by snad očekávala, že by po něm Ravenna měla v následujících pár vteřinách vyrazit se svými nebezpečně ostrými pařáty místo slov, jen... Uvědomila si ten bytostný rozdíl mezi nimi dvěma. Předtím mluvil o tom, že bylo dobré, že dostala druhou šanci a stala se tím, čím vlastně byla: ale ona to tak nikdy nevnímala. Pokud by snad měla na výběr, rozhodně by si vybrala možnost zemřít tehdy, když byla ještě dívenkou. Ušetřila by si tím mnohá léta plná soužení, ale... Zároveň by se tím připravila i o naději, jelikož cesta zpoza předělu byla ještě složitější a trnitější, než cesta po jaké kráčela v současnosti.
„Tak takhle to je, však? Nesoudím tě, tak si prosím můj obrat nepřebírej. Jenom mi to přišlo... Jak to jenom říct, aby to neznělo tak nevybíravě? Ach ano. K popukání. Ty, co vypadá jako hotový lamač srdcí i kostí a podobná rozpačitost? Jsi vážně rozkošný, Eliotte. Tak jako tak, Poppy není člověk. Ani já nejsem, naše těla jsou pro nás pouhými schránkami, prostředkem. Pochybuju, že by ji to trápilo - nemám snad pravdu, moje milá?“
Sotva na sobě Pandora pocítila upřený pohled těch dvou hluboce modrých očí, automaticky pokývla. Nebylo to z donucení, ani aby jen přitakala, doopravdy ten náhled sdílela. Nikdy přeci jen nepocítila ani rozbouřené hormony, nevyvíjela se v pravém slova smyslu. To tělo sice tedy bylo její a odpovídalo přesně i tomu, jak by nejspíše postupně časem zestárla a reálně vypadala, ale měla k němu velice slabý vztah, který měl do osobního hodně daleko.
„To je pravda. Navíc myslím, že si nemáme co vyčítat,“ pousmála se nakonec na Eliotta nepatrně ve snaze alespoň trošičku nadlehčit situaci.
„Nemusíš tu přede mnou zpytovat svoje svědomí, Eliotte. Za svůj život jsem zabila mnohem, mnohem vícero lidí, než ty kdy zabiješ. Na druhou stranu, ta ironie visící nad podobou situací byla zkrátka silnější.“
Poppy si Eliotta částečně přivinula k sobě a nakonec přes něj opatrně na volno položila svoje křídlo jako kdyby mu chtěla poskytnout alespoň nějakou náhradu za přikrývku. Opravdu nechtěla, aby se v té situaci jakkoliv cítil zle - a cítila nejen povinnost, ale i potřebu ho nějakým způsobem chránit.
„Myslela jsem si to... Ale netroufala jsem si to říct nahlas.“ Ta slova jí splynula ze rtů naprosto samovolně, na což Ravenna zareagovala jen neutrálním pokývnutím hlavy, než se melodramaticky nadechla a upřela oči na Eliotta.
„Máš spoustu otázek, chápu to. A můžu ti slíbit, že ti zodpovím všechny, které zodpovědět budu moct. Jsem stále vázaná jistými pravidly, ale pokud to situace dovolí... Svoji pravdu dostaneš. Přesně tak, jak ti ji Poppy slíbila.“
Na to mohla Pandora zareagovat jen drobným pousmáním, viditelně neskonale vděčná za to, že se její paní nejen nezlobila, ale doopravdy i přistoupila na ten napůl šílený plán vzít nově poznaného přítele na cestu za poznáním svojí opravdové rodiny.
„Ano, technicky spadáš pod Killiany. Oficiálně ne, jelikož tvoji rodiče nebyli oddaní a zasvěcení, ale Valerius je přeci jenom tvým otcem - ačkoliv k tomu všemu došlo za přinejmenším zvláštních okolností. Víš, Theoran skutečně Valeria zabil, to je pravda. Ale moji milí chráněnci - tudíž Killianové - mají dost tuhý kořínek, což v případě tvého otce platí dvojnásob. Nehledě na to, že zemřel... Část z něho zůstala překvapivě živá. Jeho duše neskomírala, spíše naopak. Viděl si někdy lidskou duši, Eliotte? Je to zvláštní věc. U někoho se zdá být jako bledé světlo, jiní ji mají spíš jako kouř nebo mlhu. Ta Valeriova byla jako padlá hvězda, jen nikdy nevyhasla. Čistý plamen, nezkrotná energie. Byl natolik žalostně rozzuřený, že nedokázal spočinout - a díky tomu si ho tvoje matka také vybrala. Co ale ví jenom pár zasvěcených je, že si ho prve vybrala jako svého společníka a milence, než z něj udělala démona.“
Pandora ztuhla a zaraženě zamrkala, než se ohlédla na Eliotta a pootevřela rty v připravované otázce, ale Ravenna zavrtěla hlavou a pozvedla ruku, aby ji zarazila.
„Neptej se, moje milá. Žena, o níž tu právě mluvíme, je velice mocná, ale stejně tak i tajemná. Mnozí o ní prohlašují, že je krutá a nadržuje těm, co jsou zaslepení touhou po pomstě - pravda je ale mnohem komplikovanější. Tak jako tak, tvoje tetování, Eliotte, je nejen přímým odkazem na tvého otce, ale i na ni. Konec konců, stvořila ho ona sama - nejen tetování, ale i přeměnila tvého otce v démona, co mi teď věrně slouží. Tvojí matkou tedy doopravdy nebyla žena, s níž si žil, ale sama bohyně Crännäris.“

Pandora rozhodně nebyla jediná, které v tu chvíli přejel mráz po zádech, protože i přestože se smrti jako takové nebál, byl zatraceně zvláštní pocit si o takových věcech povídat zrovna takhle a to ještě k tomu tváří v tvář Ravenně. I proto Pandořino stisknutí ruky uvítal a automaticky jí ho oplatil. Byl vážně rád, že mu dávala najevo, že tam je s ním a že mu je oporou. Znamenalo to pro něj hodně, protože bylo jasné, že naprosto celá situace pro něj lehká nebyla a v nejbližší době se to měnit asi nemělo, takže mít někoho takového po svém boku bylo jako požehnání, protože se mu to samo o sobě dlouho nestalo.
Byl k pokukání? V tu chvíli nejspíše ano a to ho moc neuklidňovalo, protože to k němu vážně nesedlo. Slovo rozkošný by tuplem řadil ke komukoliv jinému, ale nechtěl jí v tom odporovat, takže to přešel raději bez jediné poznámky. "Dobrá. Už jsem si toho všiml, jen je to nezvyk. Jsem zvyklý, že kdekdo by mě označil ne zrovna vhodnými slovy, pokud bych svůj zrak neodvrátil. Je to zvláštně nastavený standard, který jsem musel ve svém životě respektovat, sluší se to." Pronesl a pak si trochu skousl nervózně spodní ret při tom, jak si do něj tentokrát malinkato rýpla i Pandora, ale nakonec se rozesmál. "No, pravda. Já osobně v tom nic špatného také nevidím, ale společnost měla vždycky jiný názor. Přistoupil jsem k tomu tak jen proto, že mi došlo, že je ti to nejspíš jedno." Pronesl a usmál se na ni.
"Chápu. Ironie je dokonalé slovo na popis celé mé situace v poslední době, upřímně." Pronesl a trochu se nad tím uchechtl. Už na sobě cítil, že se mu povedl sklouznout do trochu uvolněnější nálady, což bylo moc dobře, protože když byl nervózní, vážně si nedával pozor na pusu.

Když přes něj Pandora položila svoje křídlo a ještě k tomu si ho přivinula k sobě, věnoval jí i přes tu napjatu situace vděčný úsměv, protože si toho vážně cenil, ale slova si v tu chvíli musel šetřit na to, co se řešilo. "Děkuji vám. Opravdu to pro mě znamená hodně a cením si každičké, byť sebemenší, pravdy či odpovědi, kterou mi poskytnete." Pronesl a zhluboka se nadechl, jakoby se snad na ty odpovědi chystal dopředu.
"Páni... Je to přinejmenším obdivuhodné. A naprosto upřímně, nedivím se. Žalostná zuřivost. Myslím, že to je velice adekvátní emoce a reakce. Je mi líto, že to pro něj muselo dopadnout smrtí, ale zároveň, i když se budu opakovat, je dobře, že má další šanci." Pronesl, ale při poslední větě se zarazil, protože mu to začalo postupně docházet, ale i přesto se ji rozhodl nepřerušit a nadále jí naslouchal.
Vážně chvíli nevěděl, jak na takovou informaci reagovat, protože říct mu to téměř kdokoliv jiný, jistě by tomu nevěřil, jenže Ravenně plně důvěřoval. Kdo jiný by měl asi vědět pravdu, když ne ona? Pomalu vztáhl svou ruku nahoru a položil jí na srdce, kde měl své tetování, při čemž se párkrát zhluboka nadechl, aby se opět uklidnil. "Crännäris..." Vydechl potichu a přivřel oči. "Teď až to dává smysl. Naprosto všechno." Dodal a podíval se na Pandora a poté zpět na Ravennu, při čemž měl sám co dělat, aby mu náhodou z koutku oka nesjela nějaká nechtěná zbloudilá slza. "Prosit o setkání s moji matkou by bylo vážně troufalé, to je mi jasné a i to, co mi teď leží na srdci je opovážlivé, ale pokud by to bylo jen trochu možné, byl bych vám neskonale dlužný... Myslíte, že bych mohl potkat svého otce? Ctím pokrevnost v rodině a cítím, že ho potřebuji alespoň jednou vidět. Nevím ani jak vypadá, jen hádám, že znám jeho hlas." Zeptal se a opět nervózně polkl.

Upřímně musela ocenit to, jakého přístupu se Eliott držel. Ačkoliv měla Ravenna pravdu v tom, že byl jeho morální kompas poněkud nahnutý, v důsledku byl doopravdy nejen slušně vychovaný, ale opravdu neskutečně ohleduplný. Ať už by to Poppy napadlo nebo ne, musela si toho vážit. Sice pro ni nebylo nutné, aby snad odvracel zrak, ale v důsledku jí to přišlo přinejmenším hezké, jelikož by to drtivá většina společnosti neudělala... A vlastně se spíše oddala absolutnímu opaku, což rozhodně nebyl Eliottův případ.

„Nemusíš se tím trápit,“ zavrtěla nakonec Pandora mírně hlavou, než na rtech zformovala drobný úsměv. Nelíbilo se jí, jakým způsobem s ním Ravenna jednala, ale na druhou stranu už ji znala dost dlouho na to, aby věděla, že taková zkrátka byla. Ani jedna z nich nebyla dávno smrtelníkem, natož pak člověkem v pravém slova smyslu. Takt, společenská pravidla a další obdobné věci šly dost těžce mimo ně obě: a Poppy sice měla určitou výhodu v tom, že se víceméně starala o druhé, tudíž jí cit částečně zůstal, ale v případě Ravenny to byl dost odlišný případ. Držela v rukou takovou moc a pocítila tolik času, že se jí jednotlivé věci zkrátka musely zpít dohromady a postupně nechat mnohé vlastnosti se vytratit, zanechávajíc jen ty nejsilnější - a ty obvykle rozhodně nebývaly těmi nejmilejšími.
„Ironie sedí na drtivou většinu situací, Eliotte. Ačkoliv dost silně záleží na pohledu toho, kdo na něco podobného nahlíží - pokud jde o moje stanovisko, ironie je tak nějak nejlepší náhled, jaký bych jenom mohla mít. Je to lepší, než se hroutit společně s okolním světem.“
Na ten výrok Poppy nemohla říct ani popel, jelikož to bohužel byla pravda. Až moc.

„Nebrala bych to úplně takhle, drahý. Druhá šance? Možná, ale rozhodně ne plnohodnotně a v pravém slova smyslu. Pro něj to nejspíš určitá možnost je, ale zaplatil za ni opravdu velice krutou daň.“
To byla věc, jakou Pandora znala až moc dobře. Za svůj nový život - ačkoliv to životem tedy rozhodně nenazývala - zaplatila podobně vysokou cenu, ačkoliv k něčemu podobnému se zrovna před Ravennou rozhodně nemohla přiznávat. Některé věci bylo zkrátka lepší jen tak promlčet, pro jistotu.
„Eliotte...“ Špitla Poppy tiše, ale hlas se jí zlomil, jelikož v sobě nedokázala najít žádná vhodná slova útěchy. Sice byla částečně připravená na kdejakou alternativu, ale tohle byla věc, jaká by ji rozhodně nenapadla. Nepřipustila by si ji, jelikož by jí to přišlo jako kruté rouhání. Ale... přesto se to stalo. A děsilo ji to až do morku kostí.
„Troufalé rozhodně ne, ale o něco podobného bys musel požádat ji samotnou, jelikož já nemám pravomoc na to něco podobného uskutečnit, bohužel. Pokud ale jde o Valeria... Jestli skutečně toužíš po společném setkání, není až tak daleko. Momentálně sídlí v ruinách nedaleko od tvého sídla, pokud byste s Poppy vyrazili rychle, mohli byste ho ještě zastihnout. Musím tě ale varovat, Eliotte. Je to démon - tudíž má mnohé emoce kompletně pohřbené. Smrt a přerod v démona mu zasadila mnohé šrámy, které vyplnil čirou temnotou. Nechci tě od toho odrazovat, ale musím tě připravit na to, že s největší pravděpodobností nepůjde o moc šťastné shledání.“

Někdo evidentně velice systematicky vraždil následovníky stínů… Ztráceli se mu pod rukama, příliš slabí a nevycválaní na to, aby se dokázali uchránit před hrůznými nástrahami vnějšího světa. Těžko říci, zda šlo o jeho osobní selhání nebo pouhé neštěstí - Xaviërre se díky onomu faktu ocital ve značně nepříjemné situaci, jelikož se jeho vlastní řady drasticky tenčily, ubírajíc na jeho i Rüvikovi. O to intenzivněji se musel snažit, aby dohnal rozšiřující se mezery, jelikož svoje ovečky nemohl chránit po každý jediný den jejich mizerných posmrtných životů.
Vzhledem k situaci - tudíž faktu, že se opět setkal s příliš bezpečně známým zklamáním, jež viselo nad rozkládající se démonickou mrtvolou téměř jako odporně nasládlý opar stydnoucí krve - se místo jakéhokoliv vážného konání rozhodl raději uchýlit do nedaleké krčmy, aby si spravil náladu i chuť. Kterak se stále řadil k démonickému pokolení, což mu výrazně omezovalo potěšení z ryze lidských radovánek… Některé věci však setrvávaly podobně lahodně hříšné, téměř jako v dobách jeho prvního života, což na temného kněze působilo jako obrovské lákadlo.

I díky tomu tedy s dokonalou neslavností ponechal rozpadající se tělo svého nohsleda trčet samotné v lese, kompletně napospas tamním entitám, zatímco vkročil do zapadlé krčmy. Ta ho uvítala tlumeným světlem a relativně přátelskou atmosférou, která však byla navozená jen a pouze alkoholem. Tamní osazenstvo věnovalo zbloudilému knězi krátký zkoumavý pohled, ale jinak mu nikdo žádnou větší pozornost nevěnoval - všichni se místo toho raději věnovali obsahům svých korbelů, jež si nechali s až otravnou pravidelností doplňovat.
Dle všeho byli všichni natolik zlití, že jim ani nepřišlo podivné, kdo mezi ně zavítal: tudíž silně vymykající se muž, co pláštěm skrýval nejen křídla, ale především rohy pod kapucí. Xaviërre si s těmito znaky už příliš nelámal - přinejmenším ne vzhledem k situaci. Hospoda nebyla zrovna dvakrát hustě osídlená, napříč několika stoly byli sice rozmístění popíjející stálí zákazníci, ale nikdo z nich se buď nezaobírali démonem ve svojí bezprostřední blízkosti nebo tento jev považovali za natolik nezajímavý, že je to zkrátka nevytrhlo. Kdo ví? Možná, že popuzené démony vídali celkem často… Pokud by tomu tak skutečně bylo, nejspíše by se necítili úplně ohrožení, když v jejich okolí už několik podobných nebožáků zahynulo.
Podobné úvahy si Xaviërre snažil úplně nepřipouštět příliš blízko k tělu. Nerozuměl lidem - představovali pro něj pouhý zdroj moci, relativně snadno manipulovatelné pěšáky… Absolutní chásku, jaká muži jeho postavení nestála za udržení na mysli. S oblibou je přetahoval na svou (respektive ne svou, ale stranu svých božstev - konec konců byl povoláním kněz) stranu a jakmile posloužili jeho účelům, rozhodně ho netrápilo, když je odhodil jako shnilé jablko.* Vskutku jednoduchý, avšak dokonale efektivní přístup.

Hluboce zabraný ve svých myšlenkách se tedy uchýlil k jednomu z volných míst a odložil na stůl měšec se zlatem, aby si pojistil to, že pozornost jeho okolí zůstane hezky upřená všemi jinými směry, než na jeho osobu jako takovou. Netrvalo to dlouho a objevil se u něj podsaditý chlapík, co v jedné ruce žmoulal špinavý hadřík a v druhé oprýskaný dřevěný tác.
„Co to bude?“ Optal se Xaviërra, který jen roztáhl rty do širokého úsměvu a odsypal z měšce hromádku mincí, které muži následně posunul blíž po stole. Neměl ještě úplně rozmyšleno, co přesně by si chtěl dát - rozhodně ale věděl, že nebude chtít stávající zapadákov opustit kompletně střízlivý. Alespoň něco maličkého, když už nic víc… Možná víno?
„Nějaké víno, prosím. Čím dražší, tím lépe.“ Hospodský se krátce podíval na hromádku lesknoucích se mincí těsně před sebou, než je shrábl ze stolu a spokojeně je hodil do kapsy u svojí neméně ušpiněné zástěry. Vzápětí se opravdu líným krokem odebral zpět ke svému pultu, kde se chvíli přehraboval ve sklenicích a lahvích, než našel, co hledal - jakýsi pochybný ročník, který položil svému hostu na stůl a doplnil jej o ne úplně čistou sklenici, jaká se na nalití vína absolutně nehodila.
Xaviërre tyto skutečnosti však nikterak nekomentoval, místo toho jen muži věnoval drobné pokývnutí a odlil si část rudé tekutiny do sklenice, aby se mohl klidně napít a nepřipadat si jako absolutní barbar, co pije rovnou z lahve. Konec konců… Možná byl démon, ale stále měl nějaké způsoby. Bylo by vskutku nešťastné, kdyby od nich upustil.

Seděl tedy na uzurpovaném místě, v tichosti popíjel a snažil se příliš jasně neuvažovat nad tím, jakým způsobem by měl jednomu ze svých pánů oznámit, že další z jeho poddaných kompletně selhal… Když v tom se otevřely dveře, poskytujíc mu absolutně nevídanou podívanou.
V prvním momentu měl nebohý kněz vskutku rozporuplné myšlenky. Ono sedět v hospodě mezi lidmi byla jedna věc, ale následně spatřit dva muže vcházející dovnitř v zatraceně neobvyklém způsobu… Koho by napadlo, že se zničehonic otevřou dveře a na prahu se objeví jakýsi rytíř, co si nesl jako prince svého společníka? Pohled na ty dva byl vskutku k popukání, ale Xavïerre se nesmál. Ještě ne.
Místo toho si je zběžně prohlédl a než se oba dva stihli pořádně nadát, zvedl se ze svého místečka a došel až k nim, aby je mohl klidně oslovit. Byl zatracený oportunista, o tom žádná - a když tímhle způsobem vycítil ve vzduchu náležitou příležitost, musel se jí okamžitě chopit. Nemohl by si přeci jen nechat ujít takhle ironickou, praštěnou a fascinující záležitost!

„Ach, jaký to nádherný pár,“ oslovil Livia s Denzelem, ačkoliv tou dobou neznal ani jedno z jejich jmen. Byli pro něj kompletně neznámí blázínci, avšak i bez jakéhokoliv seznámení byl natolik zvědavý, že k nim byl přitahovaný jako můra ke světlu. Nemohl si pomoct, jak také? Vycítil příležitost si s někým pohrát, zasáhnout do plánů osudu a něco zvrátit naruby.
„Vím, že se jistě neznáme, ale nemohu si pomoct - váš příchod je téměř jako zásah vyšší síly. Chtěl bych vám proto nabídnout svých služeb… Jsem kněz. Pokud toužíte po oddání, velice rád vám v tomhle ohledu vyhovím. Je na vás vskutku překrásný pohled.“ Měl opravdu hodně co dělat, aby mu nezačaly silně cukat koutky rtů, jak moc se tou situací bavil. Naštěstí byl perfektně vytrénovaný, takže na sobě vnitřní rozpoložení znát nedal… Díky čemuž mohl také v oné šarádě hezky pokračovat.



* Chtěla jsem napsat, že Desmond approves… Ale Desmond by byl ze shnilých jablek actually v depresi, takže asi ne