Stříbrná flétna (1.1.2020)

Na rtech se jí roztáhl odlehčený úsměv a ze srdce jí spadl obrovský balvan, když se Damian po nějakých pár chvílích konečně oklepal, řasy se mu zachvěly, mimické svaly sebou zaškubaly a on otevřel oči ve znamení bdělosti. Přísahala by, že nikdy dřív se do těch zelených očí s exotickým žlutým žíháním nedívala s takovou radostí a úlevou jako právě teď. Naposledy mu odpinkla plamen zatoulaných vlasů z čela zpátky ke zbytku, než vypletla prsty z jeho vlasů a nechala ho se v klidu posadit. „No dobré ráno, Spící krásko. Vyhajaná do krásy?“ otázala se sarkasticky, ale pod tím vším byla prostě jenom ráda, že se konečně probral a nevypadal tak zničeně jako předtím. Už jenom to, že byl schopen probudit se a na rtech mít úsměv, bylo dobré znamení. U toho se ráda zarazila, dokazovala si na tom faktu to, že je pořád schopen být v pořádku. Ačkoli to pravděpodobně bylo vlivem toho, že i hned po procitnutí neuvědomoval, v jak moc velkých sračkách se to vlastně oni dva i s Breenou a Desmondem plácají…
Přikývla a pokrčila rameny. „Jsem v cajku, rozhodně tady nejsem ta, co sebou mrskla o zem,“ pousmála se mu do rtů, když jí vtiskl ten polibek. Netušila, zda se nebránit, pořád si ještě živě pamatovala, jak dopadlo jejich poslední líbání se (ještě ve městečku Parri, kdy na ně jako uragán ze dveří koupelny vyběhnul Daemon), ale nakonec se tomu poddala. Nebyl to nijak hladový nebo planoucí polibek jako ty, které většinou byla zvyklá rozdávat, ale jen se svými rty otírala o ty jeho jako ujištění, že je vážně v pořádku. Znervózňovalo ji, jak si to gesto od ní asi přebere, ale to teď nebylo podstatné – teď se soustředila jenom na to, že je na chvíli v pořádku, on je v pořádku, situace jim zatím nesetnula hlavy z těla. Takže se k němu po chvíli jen přitáhla blíž, odlepila své rty od jeho, beze slova ho objala a tvář mu zabořila do ramene. Jindy reagovala na stres tak, že nesnesla ani na chvíli lidský kontakt, ale teď prostě potřebovala někoho vedle sebe. A když z ní opadly obavy, zda se probudí nebo ne, byla k tomu ideální šance.

Když už se po chvíli odtáhla docela a společně se nějak vydrápali na nohy, usadila se na ten padlý kmen stromu, o který se dosud jenom opírala. Zahleděla se směrem, kde Desmond s Bree pořád seděli v dost intimním objetí, a měla co dělat, aby se s ruměncem na tváři zase neodvrátila. Ta láska a cit z nich vážně přímo sálala, a ač to jindy Sharya považovala hlavně za břímě, které by nechtěla nikdy nosit a většinou zamilované pro jejich slepost spíš litovala, u nich dvou jí to ani nepřišlo divné, spíš tak nějak přirozené. Patřili k sobě, o tom žádná. A ona jim nechtěla tu chvilku narušovat, ale… nebyli na tom tak, že by si mohli dovolit sedět celý den na zemi a objímat se, ačkoli by to taky docela brala spíš než hnát se dál za magorem s píšťalkou. „Možná bychom se měli vydat dál,“ ozvala se tak, aby to slyšel jak Damian vedle ní, tak Bree s Desem. „Bohové ví, kde ti tři můžou být v tuhle chvíli.“
Hryzla se do rtu a odvrátila se mírně k lesu, aby jí do tváře spadla většina vlasů v ofině. Byla si docela jistá, že Damian vedle ní by tam démona – jakože toho jejich, ne toho magora s flétničkou – nejraději nechal… ale jí rezonovala v hlavě pořád jeho rozhořčená slova. Dlužíte mi. Sharya nenáviděla, když byla někomu něco dlužná. Takže to brala jako vrácení laskavosti… a, možná, i když jí černovlásek lezl na nervy v dost pravidelných intervalech a mnohdy by mu ráda zakroutila krkem, bylo na něm něco, co ji nenechalo ho tu jen tak nechat tancovat po lese kankán. I kdyby se to jejím společníkům nelíbilo sebevíc, šlo jí kupodivu i víc o něj než o tu holčičku. Nebo se alespoň ti dva pohybovali hodně blízko na žebříčku jejích priorit.

V jedné vteřině jí držel pevně u sebe a ujišťoval se o její přítomnosti a v té druhé zase úplně ochabl, připomínajíc hadrovou loutku. Silně jí to znepokojovalo, ale ve skutečnosti nemohla vůbec nic dělat. Minimálně to tak působilo. Byla bezmocná. Zakázala si na něj tlačit. Bezmoc a bezradnost jí za sebou vláčely a s krutými úšklebky se jí vysmívali do očí. A ačkoli proti nim chtěla bojovat a dostat svého Dese ze stavu dusivé nicoty, nemohla. Nebylo jí to dovoleno. Ale ona zase nedovolila chmurům, jenž se jí zahryzly hluboko pod kůži, vyplout na povrch. Ničemu by tím nepomohla a naopak by umožnila Černému lesu pohltit její hořící jiskru. Proto se dál usmívala. Musela mu ukázat, že je vše jako obvykle, že není čeho se obávat. Pravda to nebyla, ale když si to Bree tlačila do hlavy, mohla se lépe nadechnout okolního vzduchu. ,,Díky Bohům. Možná, že takhle zůstanou v lékárničce věci o něco déle." Usmála se a nechala svoje konstatování vyznít do ticha. Nedaleko od nich se sice už probouzel Damian a rozmlouval se svojí přítelkyní, ale Des byl stále mlčenlivý jako kamenná socha. Nehledě na to, že byl i podobně ztuhlý.

Když si skryl tvář do dlaní, Breena si ho znovu starostlivě přeměřila. Trápil se. Byl tam s ní, ale i tak se zdálo jakoby se nacházel jen sám se sebou v průhledné krabici plné úzkosti. V krabici, do které ona nepronikla. ,,Rádo se stalo. Snad se ti bude hodit." Očima střelila po jeho brašně. Nečekala, že by ho jen tak uklidil na později. To bylo sakra divné. Pokud Desmond odignoroval i zelené jablíčko, bylo něco hodně špatně. Blondýnka se o něj opravdu strachovala, ale moc řešení neviděla. Potřeboval čas. Doufala v to. Po chvilce tupého rozjímání vyhrabala z vaku i čutoru s vodou. Odšroubovala víčko a přiložila mu jí k roztřeseným rtům. Netušila jak moc byl schopný sám fungovat, ale byla připravená se neotočit a nenechat ho tam. Doufala v to, že mu její přítomnost ještě nezhoršovala úzkosti a že ho svými činy jen neobtěžovala. Měla za to, že by jí to v takovém případě ani neřekl a to jí přidělávalo starosti. ,,Napij se, prosím." Na svých rtech vyčarovala vlídný úsměv, očekávajíc zda si skutečně té tekutiny lokne.

Poté co čutoru zase uklidila do hnědého vaku na svých zádech, sundala si svůj vlastní plášť a několikrát ho přeložila. Následně ho položila na zem kousek za bělovláska. Přeletěla ke svému milovanému snoubenci a opatrně ho stáhla dozadu tak, aby ležel na zádech a její plášť měl jako polštář pod hlavu. Jeho vlastní plášť urovnala za účelem provizorní přikrývky. Nemohla dovolit, aby se nachladil a kvůli teplotě v lese to nebylo nic nedosažitelného. Sama se sice klepala zimou, zvlášť díky absenci pláště, ale na tom jí ani trochu nesešlo. Klekla si vedle jeho hlavy a položila mu dlaň na čelo. ,,Desi...Odpočiň si, ano? Postarám se o to, aby se k nám nikdo nedostal." Naposledy ho pohladila po vlasech a vtiskla mu pusinku na čelo. ,,Budu tady. Hned vedle, ano?" Pronesla tiše než zaujala místo po jeho boku, aby mu nebránila v případném výhledu. Smotala svoje tělíčko do klubíčka, aby si nahnala tolik potřebné teplo. Jediné co vyplňovalo ticho mezí ní a Desem byly její drkotající zuby, které se snažila zastavit, ale bohužel neúspěšně. V dálce sledovala zrzky, jejichž znovushledání působilo opravdu sladce a krásně. Chtě nechtě, musela se pousmát. Jakmile avšak Sharya navrhla, že by měli pokračovat, úzkostlivě semkla rty k sobě. ,,Já nevím...” Zamumlala. Svůj pohled přesměrovala na Dese. Byl on schopný pokračovat? Z jejího pohledu rozhodně ne. Zasloužil si odpočinek a kdyby bylo na Bree, nikam by ho nepustila. Bohužel, on měl svou vlastní vůli a s tou ona nic dělat nemohla. Mohla jen tiše čekat na odpověď, zatímco se jí samovolně začala zavírat očička.

Nebyl si jistý vlastně vůbec ničím. Něco se ho dotklo - tak hluboko a přímo, že měl pocit, jako kdyby se ztrácel uvnitř sám sebe... Nebo se možná naopak našel. Nejspíše záleželo jen a jen na úhlu pohledu, jelikož jeho situace vrhala hodně odlišně tvarované stíny. Desmond sice svoje stanovisko ještě nenašel, ale v důsledku mu to vlastně mohlo být celkem jedno. Jeho existence neměla žádný smysl, představoval pouhou odchylku, magický defekt. Proto by bylo naprosto zbytečné pokoušet se ve svém nitru hledat smysl a řád, protože žádný neexistoval. Zrodil se z chaosu a s chaosem měl v budoucnu i zemřít.

Breenina pobídka k napití se ho zrovna dvakrát nepotěšila, protože neměl ani nejmenší pomyšlení na to, že by měl cokoliv konzumovat, ale rozhodl se neodporovat. Něco uvnitř něj toho jednoduše nebylo schopné, protože byl celý příliš rozvláčnělý a jakoby beztvarý, tudíž měl silnější tendence přizpůsobovat se svému okolí a situaci. Přesně tak, jako když poprvé procitl.
Zdálo se, že ho ty halucinace uvrhly zpět do reality, přesně do takového rozpoložení, v jakém měl být, třebaže se od něj z nějakého důvodu odklonil. A on nad tím už víc nehloubal, prostě to začínal brát jako hotovou věc, bez potřeby se bouřit nebo cokoliv měnit. Aurora měla plán, musel jí důvěřovat. Nebyl v pozici, kdy by si mohl vyskakovat a zpochybňovat vůli bohů.

„Díky,“ pronesl trošku nejistě, než si krátce lokl a vrátil jí čutoru s vodou. Nechtěl být nezdvořilý a působit dojmem, že si neváží toho, co pro něj dělala - pravdou ale bylo, že ze sebe nedokázal zkrátka vykřesat dostatek síly na to, aby začal řádně vnímat. Cítit. Projevovat nějaké emoce nebo alespoň působit trošku lidštěji. Vlastně začínal najíždět na naprosto bezduchý stav, kdy se řídil jen a jen svým instinktem, uvnitř pohroužený hluboko do sebe a svých konfliktních myšlenek.

Nebránil se ani když ho položila na zem, měníc tamní mírně ohořelou lesní trávu v jejich přírodní lůžko. Podle všeho byla docela silně vyčerpaná, což Desmond asi jako jedinou věc opravdu chápal - celé to hledání bylo vskutku energicky vysilující, zvláště vzhledem k tomu, čím si ještě před kratičkou dobou prošla.
S tou myšlenkou se v něm zvedl záchvěv touhy po změně, po nějaké patřičné reakci a konání čehosi správného a potřebného, ale místo aby se k tomu opravdu dostal, jen nečinně ležel a pozoroval koruny stromů nad jejich hlavami, které díky všudypřítomné tmě byly vidět jen v hrubých obrysech. Nebe jako kdyby vůbec neexistovalo.
„Měli bychom pokračovat,“ řekl poněkud přiškrceně, protože pro něj bylo z nějakého důvodu hrozně těžké dávat najevo něco, co vlastně bylo jeho vlastním názorem a pocházelo z jeho popudu. Zdálo se mu to divné a nepřirozené, ale cítil nutkavou potřebu to říct, protože do lesa přišli s nějakým úmyslem. Ten se jim sice vzdaloval, ale nesměli to zahodit. Ta holčička potřebovala jejich pomoc a oni nemohli spoléhat na to, že jiní hledači budou úspěšnější, silnější a odolnější než oni.
„Není to už tak daleko... Zvládneš to?“ Upřel na vílu po svém boku tázavý pohled, jež v jeho pobledlých šedavých očích působil nesmírně nevýrazně.

Třebaže rozhodně neusnul záměrně, ten sladký stav bezvědomí mu rozhodně svým způsobem pomohl. Jistě, bylo krajně nevhodné spát zrovna v takhle vypjatou a nebezpečím napakovanou chvíli, ale on přeci jen neměl na výběr. Byl natolik vysílený, že jeho tělo reagovalo jediným možným způsobem - a v důsledku to bylo docela dobré, protože kdyby musel mlze čelit bdělý, nejspíš by to už neusnesl a nebyl by schopný pokračovat dál v cestě. Takhle si alespoň nasbíral nějaké další síly a trošku se osvěžil před tím, než se měli všichni společně vydat o krok kupředu ke svému cíli.

„Ani nevíš jak. Jenom mi chybí jedna věc, abych pravdu řekl. Každá spící kráska si zasluhuje probuzení polibkem... Napravíš to, prosím?“ Nevinně na ni mrkl, absolutně neschopný nechytit se toho, jak mu víceméně nahrála. Za normálních okolností by se ho to možná dotklo a odvětil by něco nemilého nebo neurčitého, ale... Nějakým způsobem se cítil lépe. Těžko říct, jestli to bylo tím krátkým odpočinkem nebo čímkoliv, co mu Sharya podala, ale vytrhlo ho to ze sevření tlaku, co ho doposud drtil jako obrovský balvan. Konečně mohl s klidem a svobodou dýchat, aniž by se bál obrátit na jednu nebo druhou stranu v očekávání, že za ním bude stát stín hrůz.
„Pravda, uznávám tvoji pointu,“ pokývl hlavou souhlasně, než se na ni nepatrně zazubil v náznaku šibalského výrazu. Z dosti pochopitelných důvodů se zeptat musel, i kdyby byla naprosto viditelně zdravá jako rybička, povrch přeci jen nebyl všechno. Vlastně spíš naopak. Možná viditelně neměla žádné zranění, ale to neznamenalo, že se nemohlo něco odehrávat uvnitř ní. V její hlavě, na duši a kolem srdce.
„Teď vážně. Jak ti je?“ Upíral na ni svoje pronikavé oči a pokoušel se zaznamenat sebemenší náznak jakékoliv bolesti, úzkosti nebo čehokoliv dalšího, co by ji mohlo trápit. Neměl absolutní tušení, co se dělo po dobu jeho bezvědomí a ani vlastně nevěděl, jak dlouho byl mimo. To bylo docela dost velké okno na to, aby se něco semlelo... A on neměl vůbec žádnou šanci pomoct nebo případně zabránit něčemu, čemu by se dalo předejít. To ho skutečně naplňovalo obavami a provinilostí, ale naštěstí už mu bylo lépe. Tentokrát by ho nějaká očarovaná mlha rozhodně neměla skolit.


Bree působila opravdu hodně unaveně a Desmond zase nepřítomně, ale i přesto se všichni společně vydali vstříc dalšímu kruhu lesa, hledajíc unesenou dívenku. Bělovlasý muž je nejen vedl a držel se vepředu, protože to byly jeho smysly, co jim určovaly cestu, jakou se měli vydat - ale zároveň objímal svoji vyvolenou kolem ramen a dodával jí jistou formu opory. Třebaže se zdál být opravdu hodně otupělý a duchem nepřítomný, evidentně mu rozpoložení jeho milované neuniklo, ačkoliv to úplně nevypadalo, že by nějak výrazně vnímal dění a stav ostatních kolem.
Sám Damian se držel po boku Sharyi a obezřetně přejížděl očima kdejaký kmen a kořen, protože tentokrát chtěl být připravený. Ta mlha je všechny zastihla opravdu značně nepřipravené, což bylo něco, čemu se chtěl do budoucna vyhnout. Mimo toho podle Desmondových slov byli od flétnisty už jen opravdu kousek, takže je všechny čekalo velké finální odhalení budoucího bojiště... A samotný souboj s mužem, co je do lesa v prvé řadě přivedl.
Čím víc se blížili, tím víc byl rozhodnutý, že nesmí zklamat. To děvčátko, Sharyu, Breenu i Desmonda... Sebe. A ačkoliv to znělo šíleně, tak dokonce i Daemona, který musel být stále někde v bezprostřední blízkosti flétnisty, jelikož na něj působila čarovná melodie jeho nástroje.

Rüvik neměl radost, rozhodně ne. Všechno to viděl. Jámu s hady, oheň,... Úplně vše. A vůbec, ani v nejmenším, se mu nelíbilo, že se dostávají tak blízko.
"Jen pojď, pojď můj drahý služebníku, daruj mi oběť a udělej to co nejrychleji," zašeptal a zatahal za nitky, kterými držel Flétnistu ve své moci. Jistě, občas se cukal a někdy mu na chviličku vyklouzla jeho pravá povaha (třeba před pár hodinami, když se díky neuváženému zapískání začalo všechno řítit pěkně do háje), ale stejně byl jedním z jeho nejoddanějších.
Rüvik byl nervózní. Nebude to trvat dlouho a vyjde slunce a ačkoliv v Černém lese to vůbec nic neznamená, mimo něj to znamená hodně. Oběť nebude tak silná a Rüvik nezíská tolik síly. A pokud bude čekat do další noci, nejen že mu Flétnista vyklouzne (Protože můžete být vládcem pekel, ale hudebníka prostě jen tak neudržíte...), ale ti ostatní je brzy najdou. A pokazí celý jeho plán. Takže to bude muset provést co možná nejrychleji.
Zhluboka se nadechl, představil si tmavé stromy a během chvilky stál přímo před Flétnistou, čímž donutil zastavit jeho, drobnou blondýnku i... Daemona? Zajímavé. Velice zajímavé.
Rüvik se ušklíbl a v očích mu potěšeně zajiskřilo. Nakonec to vypadalo jako mnohem větší zábava, než očekával.
"Není čas. Udělejme to tady," pousmál se a Flétnista na ten povel zahrál několik silných a mocných tónů. Byly hluboké a plné temnoty - minimálně tak je vnímal sám Rüvik - a celý les se po jejich zaznění lehce zachvěl. Daemon i ta malá padli na kolena, zcela svázaní mocí kouzelné flétny a Flétnista pokračoval v tom, co už dělal stokrát. Jistě, tentokrát to bylo mnohem víc improvizované, ale... Na tom nesejde. Uklidil flétnu do odrbané staré brašny a vytáhl starodávnou dýku zdobenou rubíny a měsíčním kamenem. Zakřivená čepel se zaleskla. A Rüvik už jen čekal až z první kapkou krve ucítí sílu, která mu právem náleží.
A to by se také stalo... Kdyby Flétnista nepozvedl dýku a nebodl si ji přímo do srdce. Rüvik překvapeně zamrkal a chvíli nechápal, co se stalo, dokud... Pomyslné nitky, kterými si Flétnistu připoutal k sobě byly slabé a na několika místech natržené a ten muž... Využil chvilky nepozornosti a rozhodl se vymanit z temné moci tím nejhorším možným způsobem...

Pokrčila rameny. „Vážím si té starosti, ale vážně jsem asi v nejlepším stavu, ve kterém se teď jenom lze nacházet. Budu teda ale mnohem raději, až vypadneme z Černého les a všechno bude trochu normálnější než tohle, až dostanu trochu času se nadechnout bez starosti, že se přese mě v příští chvíli přežene další jedovatá mlha,“ pověděla upřímně, než se postavila a protáhla si ztuhlé paže a záda. „Měli bychom pokračovat už jenom proto, že tenhle les je nebezpečný pro nás všechny. Rüvik si tohle místo hezky drží pod kontrolou, takže není radno si s ním pohrávat. Už tak si dovolujeme dost tím, že se tu snažíme najít holčičku, na kterou si zřejmě on i flétnista brousí zuby už docela dlouho, jinak by nepodnikal takhle zoufalé tahy jako je přilákat ji na hudbu,“ dodala a párkrát se ještě jednou rozhlédla, aby se ujistila, že na ně zpoza blízkých stromů brzy nic nevyskočí, a společně s ostatními v závěsu se vydala vpřed tam, kam předtím mířili poté, co Des prohlásil, že flétnistova temnota pochází z toho směru. V duchu se modlila, aby nebylo příliš pozdě – aby je jedovatý vzduch nezastavil dříve, než by se flétnista rozhodl nějak zasáhnout a sprovodit jak holčičku, tak Daemona ze světa.
Výrazně zrychlila krok už jen kvůli těmto obavám, ale potom ji něco udeřilo přes nos. I přes spáleninu, která visela ve vzduchu díky Bree, i zbytkům toho odporného puchu, který zbyl po halucinogenní mlze, se k ní dostalo ještě něco – krev. Ale ne lidská, bylo v ní něco štiplavého, nepřirozeného. Trochu se to podobalo tomu, jak byla cítit krev Daemona, ale i tak na tom bylo něco… nezvyklého. Rozlišného. Bez rozmýšlení krok ještě víc protáhla (i když s tím, že na její výšku měla dost krátké nohy a tím pádem by Damianovi ani Desmondovi nedalo moc práce ji dohnat… vlastně ani Bree, kdyby se rozhodla využít křídla. Proč musela být zrovna ona ta pomalá?) a zanedlouho stanula v místě, kde se hustý podrost začal rozestupovat a začalo něco, co připomínalo malou šišoidní mýtinu.

Ze svého místa viděla v travnatém podrostu zhroucené tři postavy – a z jedné z nich šel pach té zkažené krve. Byl to muž, kterého neznala, a hluboko v hrudi se mu blýskalo zakroucené ostří dýky. Nehezky to připomínalo tu dýku, se kterou si měl cestou sem pořád nemilé tendence hrát Damian. Naproti němu šlo z tmavého podrostu zahlédnout dlouhé blonďaté kadeře malé holčičky, v nichž bylo plno větviček, listí a podobného bordelu, se kterým se holt musí počítat, když si tanečním krokem hopkáte po lese v patách vyznavače boha smrti. Bledé tělíčko v noční košili bylo smotané do polohy plodu, leželo na boku, ale kromě nánosů špíny, která k lesu patřila, nevypadala nijak zraněně, o tom se Sharya ujistila, když se přiblížila o něco blíž, zatímco neustále házela očkem po ležícím neznámém s dýkou v srdci a čekala, zda to není jen nějaká bouda a on po nich záhy nevystartuje. Nic takového se ale nedělo a ona tak kolem dívky mohla projít. Přesvědčila se chvílí pozorování, že skutečně dýchá, jak má, aby měla klid na duši, ale víc se u ní nezastavovala. Byla si jistá, že trojice za ní se k ní vrhne, protože všem šlo právě o to, aby zachránili ji… na Sharye tím pádem bylo postarat se o třetí zhroucenou postavu, z níž viděla v podrostu jenom tmavé vlasy a košili, která se prachem a hlínou měnila z bílé na hodně špatnou parodii šedé.
Pár spěšnými kroky došla k Daemonovi, obešla ho, protože k ní dosud na boku ležel zády. Sklouzla do trávy, aby se mohla pohodlněji usadit, a bez vytáček mu položila ruku na rameno, které ukazovalo vzhůru, aby s ním následně mohla zatřást. Nebrala to nijak agresivně, ale trochu síly do toho vložit musela – démon navíc nevypadal nijak zraněně, jenom byl mimo. Dokud ale neměl ve tváři akorát barvu pergamenu, byla přesvědčená o tom, že mrtvý prostě není. Netušila, co se s ním dělo mezi tím, jak jim utekl a touhle chvílí, ale muselo to být náročné – protože to, v jakém stavu se nacházel, připomínalo podezřele ten stav, kdy upadnete do spánku samou únavou. Holčička působila koneckonců podobným dojmem, ale u ní by se tolik nedivila… co ale muselo být tak náročné, aby to nechalo někoho jako on ležet na zemi ve vysílení?

Vzhlédla, aby viděla, že zbytek se skutečně vrhnul k holčičce – a pravděpodobně si to namířili i k padlému flétnistovi. Ta flétna tam pořád byla a mohla představovat nebezpečí, bylo potřeba se jí zbavit. Kdyby to neudělal někdo z nich, asi by ji rozlámala na třísky sama, ale… teď se nechtěla zvedat. Zvládnou to. Ona zatím jenom kontrolovala, jak na tom je Daemon. Snažila se zjistit, zda z něj neucítí bolest, ale bylo tam skutečně jenom vyčerpání – a trocha temné magie, což bylo pravděpodobně to, co ho uspalo. „No tak… koukej se probrat,“ ozvala se po chvíli polohlasně. „Vážně mě nasereš, pokud tu zůstaneš ležet, je ti to jasný?“ K jejímu vlastnímu překvapení se jí hlas klepal, ruce jakbysmet. I ta její pohrůžka zněla spíš jako prosba. Co na to měla říct… už podruhé za pár chvil u sebe měla někoho v bezvědomí. Někoho, koho by v bezvědomí vidět prostě nechtěla. Byl to snad dobrý důvod pro trochu šoku, no ne?

Des nakonec rozhodl za ně oba, když vyslovil, že by se měli sebrat a znovu vydat na vyčerpávající cestu. Ne, že by na ní ostatní nebrali ohledy, to vůbec ne. Svojí vlastní odpovědí dávala najevo neurčitý postoj k situaci. Byla nestranná - dalo by se říct. Ovšem její snoubenec souhlasil se Sharyou, takže rozhodnuto nakonec bylo. Breena už automaticky následovala svého milého a tak se hold musela zvednout na nohy a protáhnout si paže a nohy, aby se jí v případě nouze zase nepodlomily. ,,Samozřejmě, že zvládnu. Máme úkol. A pokud se na to cítíš ty, nevidím důvod nepokračovat.” Dostala ze sebe tiše. Ještě chvilku vydrží. Ve své mysli si vyobrazila horkou vanu plnou bublinek a voňavých mydlin a hned měla o jednu motivaci více. Nemohla se dočkat momentu až ponoří svoje tělo do teplé lázně a nechá vodu dostat z ní všechnu špínu a tíživé emoce. Jenže to se nejdřív musí dostat z lesa. A dle výrazů jejich společníků to nevypadalo že odejdou bez ztraceného děvčátka.

Jakmile k ní Desmond přišel a nabídl jí svojí oporu, vděčně se na něj usmála. Skutečně měla radost z toho, že její milovaný bělovlásek ze svých záměrů nevycouval. Znamenalo to, že ačkoli působil naprosto otupěle a ztuhle, pořád vnímal své záměry, což se rozhodně jevilo jako dobrá zpráva. Jindy by blonďatá víla projevila svoje štěstí i výrazněji, ale v danou chvíli toho nebyla schopná. Únava jí znemožňovala přemýšlet a její mysl obecně otupěla a zpomalila. Stačilo jí, že její nohy zatím nesli váhu jejího tělíčka i když jí dosti napomáhal i Des. Několik minut jen tichoučce pochodovala jako voják před zrzatým párem, vedle jejího prince. Ten měl její obdiv, neboť i přes svůj stav dokázal zaujmout pomyslnou roli vůdce. Ovšem když si to tak přehrála...Všichni měli její obdiv. Všichni tři se i vůči všem okolnostem drželi na nohou s hlavou odhodlaně vzpřímenou. Jen ona připomínala chodící mrtvolu. Několikrát zakopla o všelijaké harampádí na zemi a několikrát se i hořečně omlouvala za svou nešikovnost. Akorát je všechny brzdila, což bylo něco, na co nebyla ani trošinku hrdá. Měla chuť se zastavit a přesvědčit je, ať jí tam nechají. Jelikož takhle už představovala jenom přítěž. Pravdou bylo, že se bála zůstat někde uprostřed lesa sama. Zvlášť kvůli beznohým potvorám, které mohli mít další hnízdo kdekoli. Stačil jeden špatný krok a mohla by si to vesele všechno zopakovat. Tedy s tím rozdílem, že tentokrát by se na magii spoléhat nemohla a dost možná by v lese zůstala už navždy. Krom jejích chmurných myšlenek probíhala cesta v rámci možností v klidu, když se ozvalo pár mrazivých tónů. Víla sebou polekaně ucukla a prsty sevřela látku Desova pláště. Nechtěla znovu spadnout do jeho pasti. Už znovu ne.

Jejich cíl nemuseli hledat dlouho a hned co se blondýnce naskytl pohled na tu děsivou scénu před nimi, odvrátila hlavu. Všichni tři tam leželi jako pohozené panenky až na to, že flétnistovi trčelo z těla chladné ostří. Vedle něj leželi ta malinká dívenka a stvoření temnot. Oba dva si matně pamatovala, ale její vzpomínky jí ukazovaly jen prázdné siluety. Alespoň před tím než spadla do prohlubně. K tomu démonovi se jako na povel vrhla Sharya a tak Bree otočila svou pozornost na holčičku a přistoupila k ní blíž, Ona vypadala jakoby jen bezstarostně spinkala, což zaplavilo vílino nitro jistým pocitem úlevy. Když si jí prohlédla trochu blíže, musela se pousmát. Dívenka měla stejnou drobnou figuru těla a světlé vlásky jako Breena. Možná, že kdyby dívce narostla třpytivá oranžová křídla, dala by se považovat za její mladší kopii. Natáhla dlaň k té malé a jemně jí pohladila po blonďatých vláskách. ,,Už bude dobře, maličká. Doma si o tebe maminka s tatínkem dělají starosti.” Zašeptala tiše. Malá šlechtična jí sice pravděpodobně neslyšela, ale to jí ani trošku nevadilo. Se šťastným úsměvem na rtech se otočila na svého milého. ,,Našli jste jí.” Očima přejela i na Damiana a i jemu věnovala uznalé pokývnutí. Holčička byla v bezpečí.

Neznělo to úplně zle. Asi ne nijak extrémně nadějeplně a úžasně, ale s přihlédnutím k tomu, v jakém bahně se nacházeli... Vlastně to bylo poměrně dostačující. Kdyby se pohybovala na hranici a bylo hůř, věci by nejspíš působily trošku jinak. A Damian se z nějakého důvodu cítil docela sebejistě ohledně toho, že by něco takového měl být schopný rozpoznat, takže ho Sharyina odpověď přiměla nepatrně pokývnout hlavou na znamení pochopení a souhlasu, protože ani on se nijak zvláště netoužil zdržovat v temném a zlověstném lese, kde za každým kořenem číhalo nové nebezpečí. Čím dřív najdou tu unesenou dívenku a dostanou ji do bezpečí, tím lépe. A pokud při tom najdou a zachrání Daemona... Asi by to byla docela dvojitá výhra, ačkoliv na tom páv rozhodně netrval. Démonův osud pro něj nebyl až tak důležitý, víceméně mu záleželo jen na zrzce po jeho boku a tom dítěti, co flétnista vylákal z jejího domova. Pokud by Daemon skončil někde ve chřtánu lesa a oni ho už nikdy znovu neviděli, nejspíš by si nestěžoval. Ale byla pravda, že ho svým způsobem chtěl zpět... Jenom mu to přišlo tak divné a šílené, že by to rozhodně nedal najevo, natož aby to vysloveně řekl.

„Dobře, to jsem rád. Myslím, že už jsme na konci cesty, nemělo by to trvat nějak zvláště dlouho. Alespoň to tak vypadá, tak snad.“ Nebylo to zrovna to pobídnutí a nadnesení atmosféry, v jaké doufal, ale snažil se. Nikdy nebyl zrovna pozitivní člověk a málokdy byl schopný se vůbec nějakým způsobem upnout k myšlence naděje nebo kladnému přístupu, ale tentokrát se o to alespoň pokoušel. Ne kvůli sobě, jemu to bylo vcelku ukradené. I když mu v danou chvíli bylo docela dobře, byl až moc zmučený na to, aby ve věcech viděl světlejší stránku. Šlo mu ale o povzbuzení Sharyi, která opravdu působila dojmem, že by jí skutečně bodlo z toho začarovaného lesa konečně vypadnout. Nedivil se, sám toho začínal mít plné zuby. Ale přesně jak sama řekla, museli pokračovat. Bylo to až příliš důležité - a otočit se a pokusit se vymotat napříč temnotami až ven z lesa, to jednoduše nepřipadalo v úvahu. Jejich jedinou možností bylo najít flétnistu a ukončit to šílenství jednou pro vždy, teprve potom se všichni mohli konečně odebrat kamkoliv, kam je osud měl vést.


Jeho odhad se ukázal být správný, protože opravdu nešli nijak dlouho. Ale situace byla rozhodně přinejmenším... Překvapivá. Odlišná od toho, co by jeden nejspíš očekával.
Místo aby stanuli tváří v tvář tomu monstru, co lákalo děti ven ze svých postýlek a domovů, aby je posléze obětovalo tomu nejkrutějšímu a nejkrvelačnějšímu bohovi, našli jenom tři postavy ležící v měkkém lesním mechu.
Damian bezmyšlenkovitě doběhl k dívence, které se už stihla chopit jejich vílí společnice. To, s jakou opatrností a něhou k děvčátku přistupovala, ho přimělo se na moment zarazit vprostřed kroku a pořádně si ji prohlédnout. Nebylo to úplně stejné jako s jeho ženou a Madlyn, ale... Připomínalo mu je to, svým způsobem. Breena se vůči té malé chovala s přirozenou vlídností, jež by vzhledem k jejímu vílímu původu nejspíš měla být samozřejmá, ale stejně to působilo tak nějak abnormálně... Vřele, krásně. A správně. Její ochranitelské pudy byly cítit i na pár metrů daleko a člověk nemusel být nijak všímavým pozorovatelem, aby mu došlo, že ta křehce vypadající blondýnka, co v sobě evidentně nesla sílu ohně a slunce, byla patronkou unesené.

Třebaže původně zamýšlel pomoci tomu dítěti, nebylo to zapotřebí. Breena na maličkou dávala pozor a ona skutečně nemohla být v lepších rukách, což si Damian uvědomoval s až překvapivě vlahým pocitem u srdce. Toužil být tím, co ji zachrání a svým způsobem se na té akci podílel, ano, ale nakonec... Musel opravdu být tím, kdo ji vezme do náručí, odnese až domů a bude u toho, až poprvé otevře očka? Honil se za něčím, co měl za to, že by ho to mohlo spasit, ale dost možná svoji cestu za spásou započal mnohem dříve, než si uvědomoval. A to byla myšlenka, s kterou došel za Sharyou a poklekl vedle démona, jež ležel v bezvědomí na zemi.
„Myslím, že vím jak ho probrat,“ pronesl ke svojí přítelkyni, než jí věnoval krátký, ale upřený pohled. Bylo zvláštní vidět to, jak moc byla rozrušená. Záleželo jí na něm? Bála se o něj? Ačkoliv ji víceméně jen šikanoval a otravoval, evidentně s ním nějaká její část soucítila a nechtěla, aby se mu něco stalo. To bylo sice překvapivé a nejspíš poněkud paradoxní, ale Damian to svým způsobem chápal. Pokoušel se to v sobě nějak udusit a zahnat, ale pociťoval v podstatě něco hodně podobného, což byl ostatně také impulz k tomu, aby nějakým způsobem zakročil a pokusil se svému (ne)příteli pomoci.
Vytáhl si zpoza opasku nůž a i když mu to bylo silně proti srsti, čepelí si nařízl bříško ukazováčku, než ho položil na démonovy rty tak, aby krůpěje jeho krve pronikly až do jeho úst. Bylo to trošku riskantní, protože neznal Daemonovy hranice a schopnosti v sebeovládání, ale pokud existoval nějaký způsob, jak zaručeně démona probudit z limbu, pak to byl příslib krve.

Tančit po celou cestu napříč lesem bylo vskutku vyčerpávající... A to i na démona. K čertu. Dalo by se to s klidem přirovnat k nějakému zatraceně kreativnímu způsobu mučení, protože zatímco poskakoval za flétnistou, zvedal nohy a tancoval jako smyslů zbavený, i jeho vlastní nadlidská síla a energie se postupně ztenčovaly. Možná, že to bylo i tím, že byl po celou dobu pod vlivem oné kouzelné flétny a prakticky fungoval v rámci transu, ale nic z toho si neuvědomoval. Jediné, co byl v dané chvíli schopný postřehnout, byla počínající bolest namáhaných svalů a to, jak ho už bolela i tvář z toho, jak se přehnaně usmíval. I kdyby ale chtěl sebevíc, úsměv si smazat nemohl, neboť byl součástí jeho nového hudebního prokletí.
Ačkoliv byl Daemon pěkně starý a zažil skutečně ledacos, ještě nikdy se nikomu nepovedlo ho uvést do stavu, kdy by se doslova unášel hudbou... A to rozhodně ne v tom dobrém slova smyslu. Flétna ho nutila nejen následovat tu pochybnou a temně sálající postavu, jež na ni hrála, ale také konečně pocítit záchvěv zranitelnosti, neboť doposud ho sotva něco škráblo. Pouze Sharya mu dala v jednu chvíli dost jasně najevo, že stále měl o co přijít. Sice v té době ještě neměl vlastní tělo a asi by mu to až tolik nevadilo, ale bohové... Kdyby to zkusila znovu, asi by reagoval jako každý jiný muž, ne démon.

Cítil přítomnost svého pána, ale nedokázal ho zahlédnout. Třebaže mezi tancováním pootáčel hlavu různými směry a očima přejížděl okolí, nikde neviděl žádnou figuru, stín ani jiné stvoření temnot, jež by mohl Rüvik posednout. Nejspíše promlouval přímo ke svému služebníkovi, flétnistovi. To by vysvětlovalo, proč Daemon vnímal jeho moc, ale sám ho nebyl schopen spatřit. Vlastně by ho to až tolik překvapovat nemělo. Äyanaii ho vyhnala z jeho schránky a on sám dostal schránku svoji, ale... Bylo to činění Rüvika nebo její? Soudě podle toho, že se přetrhlo pouto s medailonem, nebyl si jistý. Oficiálně by takovou moc měl mít jenom Rüvik, ale ostatní bohové nebyli o nic slabší než on sám, takže by teoreticky mohlo jít i o konání bohyně přírody. Proč by to ale dělala? Příliš mnoho otázek na nedostatečné množství odpovědí, zvláště pro někoho, kdo se zoufale snažil najít způsob, jak přimět svoji mysl přihlížet jiným směrem, protože byl nucen tancovat jako posedlý.
Situace se ale poměrně rychle změnila, když se flétnista zastavil na místě a přiměl svůj nástroj vydat novou melodii. Ta byla o poznání silnější a ostřejší než předtím - postrádala jakoukoliv vábnost a sladký podtón, působila surově a nebezpečně. Přesně odrážejíc nejen pravou podstatu flétny, ale také jejího stvořitele.
Jen co s tou nebohou unesenou dívkou dopadli koleny na zem, neubránil se tichému výdechu. Třebaže se stále nacházel ve stavu transu a nebyl schopný ovládat ani svoje tělo, ani svoje schopnosti, stejně mu přes rty unikl náznak úlevy, protože konečně nemusel tančit. Otázkou bylo, jestli to, co mělo následovat, nebylo mnohem horší než to. Daemon tak nějak tušil, co přesně se bude dít - mysl neměl až tolik zastřenou, aby mu unikala realita, třebaže ji vnímal zkresleně. Flétnistovi a Rüvikovi ale přeci šlo o to dítě, on sám by měl být v bezpečí. Kdyby ho obětovali, nezískali by vůbec nic, protože neměl žádnou esenci života, neměl čirou moc ani duši, s jakou by mohl Rüvik nakládat. To všechno ztratil během let svojí služby, tudíž jim oběma byl víceméně neužitečný, třebaže flétna ovládala i jeho.
Místo aby flétnista ale obětoval onu vybranou kořist, rozhodl se vzít celou situaci do svých vlastních rukou a svého pána zradil - přetrhávajíc pouta, jež ho vázala k temnotám i více či méně živým bytostem. S dýkou zaraženou ve svém srdci se účinek flétny přerušil a on i děvče skončili na zemi, ve stavu konejšivého bezvědomí.


Vnímal tak nějak napůl. Ačkoliv teoreticky spal a nacházel se hodně daleko od stavu plného vědomí, slyšel hlasy lidí v jeho blízkosti, stejně jako zvuky, jež vydávali. Díky tomu mu došlo, že Sharya s Damianem evidentně našli jeho, dívku i flétnistu. Ale podle všeho se k ní nehrnuli, protože nakonec oba skončili vedle jeho bezvládného těla.
Krásná zrzečka zněla poměrně rozrušeně, což by ho za normálních okolností přimělo se sladce pousmát, ale bohové... Jak by něco takového mohl udělat, když ho příšerně bolely tváře a jenom chabé pozvednutí koutků by představovalo učiněná muka? Mimo toho stále neovládal svoje tělo, jelikož byl ponořený hodně hluboko v odpočinkovém stavu. To se ale mělo velice brzy změnit, protože na jazyku pocítil několik kapiček krve.
Nepatrně pootevřel oči, než chytl Damiana za ruku a mínil ho do prstu kousnout, ale páv s tím evidentně počítal, protože zareagoval poměrně rychlým ucuknutím. To Daemona přimělo nespokojeně mlasknout a slíznout si zbytek krve ze rtů, než se pomaličku podepřel rukama a zvedl se do sedu.

„Páni. Tváříte se, jako kdybyste byli připravení mě pohřbít. Chyběl jsem vám?“ Pronesl svým typickým tónem, s náznakem ironie v hlase. Ačkoliv ho to stálo poměrně dost přemáhání, dokonce se na Sharyu pousmál, než ji krátce pohladil po tváři a následně si položil dlaň na srdce.
„Jsem poctěn tvojí starostí, drahá Sharyo. Vždycky jsem si přál být zachráněn nádhernou ženou... Asi chápu, co na tom ty mladičké a naivní dívky mají, vážně to má co do sebe. Dostanu pusu jako bolestné? Příšerně mě bolí nohy.“

Chtěl to už mít za sebou. Možná se na to předtím moc netvářil, ale pravda byla, že s každým dalším učiněným krokem se víc a víc toužil vrátit zpátky a lehnout si do trávy, aby mohl spát. Sice tak nějak podvědomě tušil, že by toho nebyl schopný, ale to by mu nijak nebránilo o tom přinejmenším uvažovat, ne-li přímo snít.
Zdálo se, že se mu ten les začínal docela silně zarývat pod kůži, protože se v něm všechno tak nějak pomateně zamíchalo, což mělo za důsledek nejen posílení jeho apatie a prázdnoty, ale také odtažitosti. Třebaže stále cítil tu samou lásku, co ho pojila k blonďaté víle, jež pokračovala v cestě hned po jeho boku, ale... Nebylo to jako předtím. Všechno se zdálo být hrozně pobledlé, beztvaré a nijaké. Jako kdyby se barvy, co mu Bree vnesla do života, začaly znovu vytrácet, vytlačované temnotou uvnitř jeho jádra, jež byla nepochybně posilňovaná lesem, v jakém se nacházeli. Bylo nebezpečné se tam vydávat, věděl to. Kdykoliv stanul tváří v tvář takovému místu, poznamenalo ho to. I proto se tolik trápil první dny na panství, ačkoliv tomu původně připisoval spíš prvotní zmatenost a neschopnost najít způsob, jak vyžívat. Ne, částečně na něj doléhala i tíha všech zdí a bolesti i temna, jimiž byla celá budova doslova nasáklá. Černý les to měl hodně podobně, třebaže nedisponoval žádnými zdmi, okny a dveřmi, rozdělujíc jednotlivé části na pokoje a haly. Jeho jedinými předěly byly stromy a kořeny, ale to v důsledku úplně bohatě stačilo, protože ta zdánlivá otevřenost prostoru byla ještě víc svazující, než maličký pokoj. Třebaže měl les poměrně široké mezery mezi jednotlivými kmeny, koruny stromů byly natolik husté a košaté, že jimi světlo pronikalo jen horko těžko - odkud také proudilo přízvisko Černý les. Desmond se tam cítil napůl úzkostlivě a na pokraji panického záchvatu a napůl téměř jako doma, což bylo příšerně rozporuplné a trhalo ho to vedví. Věděl ale moc dobře, že si nemůže dovolit to všechno vzdát. Sliby se musí plnit. A on slíbil Bree i sobě, že najdou tu unesenou holčičku a zaručí jí bezpečný návrat domů.
On sám se ale primárně upínal k vizi toho, že to bude jeho ruka a jeho ostří, co popraví onoho zvráceného muže, jež evidentně nebyl ničím jiným, než prohnilým parchantem. Tak jako Theoran, jen ten se alespoň dětem vyhýbal... Většinou. To Desmonda doslova nutilo, aby kráčel dál za nosem, míříc až k místu, kde věděl, že leží cíl jejich mučivé cesty - ale už jak se přibližovali, cítil velice jasně to, že bylo něco v nepořádku.

Ve vzduchu visel těžký pach zkažené krve, což indikovalo, že se muselo něco stát. Jakmile dorazili a našli flétnistu s vlastní dýkou zabodnutou v hrudi, Desmond nakrčil nos a pevně semkl rty k sobě, mírně popuzený tím, že přišel o svoji šanci ho sprovodit ze světa sám. Na druhou stranu ale jejich cíl dopadl dobře - dívenka byla evidentně nezraněná a všichni se mohli konečně vrátit domů, nebo alespoň minimálně vypadnout z toho příšerného a zatraceného lesa.
Zatímco Bree se vrhla k holčičce, on sám poklekl vedle flétnisty a několikrát mu obrátil dýku v ráně, dávajíc najevo svoje opovržení a vztek. Ačkoliv nebyl o moc lepší než on, opovrhoval jím na plné čáře. Představa toho, že lovil děti... Hnusilo se mu to. Děti byly to nejčistší, co svět měl, byly příliš nevinné a bezbranné, než aby dokázaly obstát proti takovému soupeři, natož podobně žalostnému osudu. Bylo dobře, že ten muž zemřel a jeho zavrženíhodné činy byly u konce.

„Našli jsme ji,“ upřesnil Bree, než na ni upřel svoje šedavé oči a vytáhl flétnistovi dýku z hrudi, otírajíc krev z čepele do jeho vlastního oblečení. Někdo by mohl podotknout, že bylo neuctivé něco takového provádět na zemřelém, ale Desmond se rozhodně necítil nijak zle. Za to, co prováděl, by si zasloužil skončit přinejmenším rozčtvrcený, ale ideálně kompletně sprovozený ze světa. Přesně to měl také bělovlásek v úmyslu. Zabránit mu v tom, aby znovu povstal a pokračoval v těch zvěrstvech.
„Všichni jsme spolupracovali. Hádám, že teď je otázka, kdo ji odvede domů... Ale ještě než se k tomu dostaneme - Bree? Byla bys tak laskavá a zapálila jeho tělo? Nemůžeme dopustit, aby tu zůstalo, mohl by se vzkřísit.“

Bylo docela překvapující, že Damian nakonec zanechal holčičku a její záchranu blonďaté víle, která se o ni starala s až nadpozemskou jednoduchostí a vřelostí, a skončil vedle ní. A co víc, měla co dělat, aby udržela neudivený výraz, když se dokonce jal z vlastní vůle ho trochu probrat tím, že se hryznul do prstu a tu krůpějku krve mu strčil pod nos. Bylo jisté, že by to mělo fungovat, krev sama o sobě musela být docela dobrý hnací motor, ale krev t’ealh… muselo to být ještě silnější než běžná krev. Nečekala, že se to v něm vezme – zvlášť když přihlédla k tomu, že si ti dva navzájem dost slušně pili krev (a teď nemyslela takhle doslovně). Bylo udivující, že se Damian hnal Daemonovi pomoci, ale… na druhou stranu bylo milé to vidět. Že si minimálně na chvíli nesnažili jít po krku, ale naopak tam byla snaha o to ho zachránit.
Sledovala, jak se démon jako na povel probral, když mu Damian ke rtům přiložil prst s krůpějkou krve. Když včas ucuknul, než mu ji Daemon stihl div že ne uhryznout, a modroočko otevřel oči, ze srdce jí spadl balvan. Ten plíživý mizerný pocit, který se v ní plazil, zatímco démon ležel v bezvědomí v podrostu. Teď se jí ulevilo, když se pomalu zvedl do sedu a bez váhání začal kolem sebe metat ironickými úsměvy a úšklebky, protože to byl signál toho, že navzdory tomu, že to muselo být zlé, aby neměl téměř energii se pohnout, byl v pořádku natolik, aby měl dostatek sil na takové osloviny. Úlevně se posadila do trávy vedle něho a zašklebila se na něj, když si tak rozpustila zažádal o polibek jako úplatek za bolestné od zachránce. „No, pokud chceš polibek od toho, kdo tě nechal procitnout, tak se vzdálím, protože tu krev ti poskytl přeci jen Damian,“ ušklíbla se na démona vesele, ale než stihnul protočit očima, prostě se nahnula dopředu a do rtů mu bz přemýšlení vtiskla drobný polibek, než mu omámeně rty sjela ke tváři, odkud bylo snadné promluvit mu do ucha tlumeným hlasem. „Díky, že ses probral. Vážně.“

Sotva to dořekla, svět se s ní jako na povel celý zatočil. Sklouzla pohledem z Daemona na Damiana a zase zpátky, než se jí začaly dělat varovné mžitky před očima. Tušila dobře, co se děje – přesně tohle byly ty chvíle zkratu, kdy se přes její insomnii prokousala únava tak mocná, že ji tahala do temnoty tak, jak zrovna byla, tam, kde zrovna stála. Dívka ke svému štěstí jenom seděla v trávě, takže tím, jak se pořád nakláněla k Daemonovi, se na něj mírně sesunula, zatímco jen stěží držela ocelově těžká víčka otevřená. Bylo to jako na povel po tom všem – po tom, co léčila Damiana (ano, zde vidíte, jak se řídila vlastními radami poté, co mu vynadala, že léčí, aniž by myslel na následky, které by to mohlo pro něj mít poté ve ztrátě energie), a po všem tom okolo. Hodně velkou daň si jistě vybral fakt toho, jak pobíhala po lese a naháněla přízrak své matky. I když to byl krátký časový úsek, byla s jistá, že pár kilometrů si tím svižným tempem do nohou dostala. A teď to jediné, po čem její tělo prahlo, byl odpočinek. Spánek, který se jí jindy vyhýbal jako samotný čert kříži, se přes ni teď přetahoval jako pokrývka a nestrpěl žádné námitky, kterými by se snad snažila do odehnat.
„Dejte mi… pět minut,“ bylo to, co stihla dostat ze rtů, než se jednoduše vzdala vlády nad svým tělem. Cítila, že sklouzla už plnou vahou na Daemona, ale to jí bylo fuk, protože její mysl naprosto zčernala a vytěsnila všechno, co by ji mohlo potenciálně unavovat. Sharya po děsivě dlouhé době upadla do skutečně klidného, nepřerušovaného a konečně i docela hlubokého spánku.

Skutečně nelitovala toho, že se nakonec přemohla a pokračovala v cestě. Když totiž shlížela dolů na podřimující dívenku, rozhodně ta celá strastiplná výprava stála za to. Nečekaný příchod Norallye, její uvěznění i šedivá mlha. Všechno by to klidně podstoupila znovu jen s tím rozdílem, že by z dosahu té mlhy, přinášející iluze, dostala i svého milovaného bělovláska. Z něj se během hodiny stal posmutnělý a ztuhlý přízrak. Nemohla se mu divit, zvlášť po tom, co mu mlha naservírovala jeho vlastní noční můry. Ale i tak... Ničilo jí ho takhle vidět. Neschopná cokoli udělat a představovat jen pouho pouhou přítěž. Bála se něco udělat, ale zároveň...Když nic nedělala, cítila se příšerně. Možná, že kdyby ho silně objala se vší svojí vílí sílou, zase by se mu v očích objevila ta potřebná jiskra. Ta, která nám připomínala, že jsme naživu. Jeho oči ve tmě působily výrazně, ale tuhle malou jiskřičku nikde nezahlédla, což jí nutilo vevnitř panikařit. Jenže kdyby svoje pocity a všechnu tu frustraci a paniku vypustila na povrch... Jistě by vypadala uboze. Takové jednání náleželo malým děvčátkům. Takovým, jaké tiše oddechovalo na zemi. A i přes velkou podobnost, ona už tím děvčátkem nebyla. Nebylo to zas tak dávno co vyrostla, ale stalo se to. Dříve na ni lidé na ulicích zírali kvůli jejím křídlům, ale teď si všímala, že si jí nemálo prohlíželi s úmyslem zkoumat její fyzický vzhled. Kdyby měla nějaké opravdové rodiče, nejspíše by celou situaci zhodnotili tím, že by jí označili za mladou dámu. Ale za malou holčičku? To už ne. Jenže Breena neměla opravdové rodiče.A díky jejímu životu na útěku si nikdy neutvořila žádné přátele. Její adoptivní otec před pár dny zemřel a ona sama ho pomáhala odklízet. Dívala se jak umíral. Nezakročila. Nezastavovala je. A ten, pro kterého dokázala chladnokrevně zabít a zahodit celou svojí minulost, se jí vzdaloval. Hrozně moc chtěla křičet a přitáhnout ho zpátky, ale to on sám se musel vrátit zpátky k ní. Jeho vysoká postava tam s nimi stála, avšak on jakoby tam ani nebyl. Na moment zvedla hlavu k temným korunách stromů a tiše vydechla. Desmond říkal, že tady vládl Ruvik. Ovšem ona i přesto očima bloudila po černočerné tmě nad jejich hlavami, modlíc se k Auroře. Potřebovala zářivé světlo Álley a vědoucí rady samotné Aurory, protože sama obě dvě položky ztrácela v té nekonečné černotě, která jí tlačila do země a promítala jí ty nejhorší momenty vůbec. Na chvíli si dokonce přála, aby Norallye po jejich boku zůstala a teď tam stála. Od té by si zasloužila pohled plný opovržený a konstatování, že je jen hloupoučká světluška. Poté by si prohrábla modré kadeře než by jí hrdě poplácala po hlavě. Její náklonnost byla svým způsobem pokřivená, ale Bree si byla jistá, že tam někde byla. Všímala si. Řekla by jí, ať přestane fňukat na zemi a hrdě zvedne hlavu tak jako to pronesla už stokrát před tím. A ona by to udělala.

Dese flétnistova smrt evidentně popudila. Bree sice nechápala proč, ale hodlala se s tím prostě smířit. Bála se na cokoli ptát, protože veškeré otázky se teď zdály naprosto irelevantní. Nechtěla ho obtěžovat a být na obtíž. A když se k démonovi přesunul i Damian, aby pomohl Sharye ho nějak vzkřísit, usoudila, že nejlepší pozice pro ní bude zůstat u děvčete. Jednou dlaní jí podepřela hlavičku, aby nemusela dále ležet v hlíně a jehličí a druhou rukou zašátrala ve vaku s úmyslem vytáhnout vodu. Ztišila svůj dech a mírně zašplouchala s čutorou, aby odhadla množství vody. Pokud teď dá napít dívence, bez problémů by mělo případně zbýt na Dese. Ona ještě chvíli nepít zvládne. Zase tak žíznivá rozhodně nebyla. Oddálila děvčátku rty od sebe a když jí tekutina sklouzla do úst, donutila jí polknout než flašku zase zandala. Tentokrát si její plášť (Který před odchodem samozřejmě zvedla) sundala s úmyslem do něj holčičku zabalit a zaručit jí tak dostatek tepla. Když jí bělovlásek pobídl k zapálení chladnoucího těla, jen beze slov přikývla. Měla sice více možností a tohle rozhodně nebyla ta nejbezpečnější pro její fyzickou sílu. Pokud teď využije svojí magii, bude se muset pekelně soustředit a pravděpodobně jí to sebere i veškeré zbývající síly, kterými se zuby nehty držela vzhůru. Dost lidí by se jí mohlo vysmát za její omezené množství magické síly. Pravdou ale bylo, že byla Bree zvyklá jen na malá a nenáročná kouzla. Ještě nikdy se jí nepovedlo zapálit tak velkou plochu a rozhodně ne celou naráz v takové intenzitě. Jenže ona chtěla udělat alespoň jednu užitečnou věc za jejich výpravu. Musela to udělat. Možná, že tím mohla udělat Desovi radost. Tak hrozně moc si přála vidět znovu jeho plachý, ale nádherný úsměv.

Opatrně položila ztracenou šlechtičnu do trávy a vydala se k flétnistovi. Jindy by stačilo zapálit jeho tělo z vetší vzdálenosti, ale teď ne. Teď se potřebovala dostat blízko. Čím blíže byla, tím menší pravděpodobnost byla, že by tu místo toho vyhodila nějaký strom do nebes. (Nejlépe kaštan. A pak by si mohla udělat nějakou vycházkovou hůlku z břízy. Mrk mrk.) Soustředila se na jeho celé tělo než si odhrnula neposlušné blonďaté prameny vlasů za uši a jednoduše udělala jednu z věcí, kterou uměla nejlépe. Jeho tělo vzplanulo a žár hladových plamenů pomalu měnil napnutou kůži v jednu ohořelou vrstvu za druhou. Bree setrvala až do té doby, dokud z celého těla nezbyl nicotný prach a zbytky ohořelých kostí. Pak se stalo přesně to co očekávala. Její tělo mělo dost a svojí magií z něj vyždímala poslední kapičku energie. Odevzdala svoje tělo fyzickému vyčerpání. Drobné víle se podlomila kolena a se zavřenými víčky spadla do krví potřísněné trávy.

To probuzení bylo vskutku sladké... A Sharyina odpověď nebyla úplným zklamáním, ačkoliv si to rozhodně představoval trošku jinak. Když ale nakonec svůj polibek opravdu dostal, doslova se rozzářil jako měsíček na hnoji, neskutečně spokojený s tím obrovským darem, jež mu poskytla.
Nejvíc ho ale překvapil fakt, že se o něj skutečně bála. Neměla přeci důvod k obavám, nebo ano? Jejich vztah byl vskutku velice těžko identifikovatelný, ale Daemon nikdy tak úplně nepředpokládal, že by jí na něm skutečně nějak záleželo. Ačkoliv v pár vzácných momentech už začínal mít takové ty vtíravé myšlenky, že co by kdyby, ale... Najednou se mu to zdálo skutečné, opravdové. A z nějakého důvodu ho to naplňovalo úplně stejně intenzivním pocitem štěstí a polichocení, jako její gesto v podobě polibku.

„Ach, děkuji ti, drahá. A pochopitelně, musím ocenit i snažení svého zachránce... Damiane?“ Vyslovením jeho jména si získal pávovu pozornost, stejně jako nepatrné pozvednutí obočí. Stačilo mu si jen trošku pozorněji prohlédnout výraz na jeho tváři a bylo mu jasné, že i on pociťoval jisté obavy a byl svým způsobem rád, že nebyl raněný a zdál se být v pořádku. Milé, skutečně neuvěřitelně milé. Oba jeho společníci si na jeho přítomnost nejen zvykli, ale dokonce už k němu byli i částečně upnutí. No nebylo to sladké?
„Pojď blíž.“ Nepatrně ukazováčkem naznačil, aby se k němu přiblížil a Damian nepatrně pokrčil rameny, evidentně přistupujíc na jeho hru. Démon by vsadil pravačku na to, že si jeho paví přítel musel uvědomovat, co má za lubem, ale evidentně se nebál v tom pokračovat - těžko říct, jestli to bylo s předpokladem toho, že to Daemon nedotáhne do konce nebo protože mu to nevadilo. Tak jako tak... Políbili se.
Vzdálenost mezi nimi se pomalu, ale jistě ztenčila, jak se k sobě oba přiblížili a jejich rty se setkaly. Zprvu to bylo poněkud rozpačité, neboť mezi nimi nepanoval absolutně žádný vztah a o jakékoliv chemii se rozhodně nedalo mluvit... Ale potom se jejich polibek náhle o poznání prohloubil - a ze zdánlivě nejisté a nevinné pusy, co měla skončit po několika vteřinách kontaktu se jenom zaprášilo.
I navzdory tomu se nelíbali nijak dlouho, protože to ani jeden z nich nemínil nějak protahovat. Třebaže mezi nimi přeci jen nějaká ta jiskra přeskočila, nebylo to rozhodně tak, že by jeden vůči druhému vyloženě cítili přitažlivost a toužili se přiblížit - a tak se od sebe nakonec odtáhli, načež Damian nepatrně protáhl čelist a jeden koutek mu zacukal, zatímco sám Daemon si spokojeně a velice hluboce vydechl, než se protáhl.

„No... Doslova cítím, jak se mi vrací síla, když jsem dostal polibek od obou svých zachránců,“ zatetelil se blahem, blýsknouc oslnivým úsměvem po Sharye. Ta se ale zdála být hodně daleko od dobrého stavu. Než ji stihl řádně zachytit, protože působila vratce a oslabeně, propadla plně do malátného stavu a padla na něj.
Daemon nepatrně pozvedl jedno obočí a váhavě ji pohladil po vlasech, než ji Damian opatrně zvedl do sedu a vzal si ji do náručí, pokývnouc na démona.
„Vypadá úplně vyčerpaně, odnesu ji - ty vezmi to děvče, prosím.“ S tím se nedalo úplně hádat. Konec konců přesně kvůli ní sem šli - a když už se páv chopil Sharyi, bylo to takové královské dělení. Dávalo smysl, že ta povinnost přišla na něj, třebaže to bylo svým způsobem celkem ironické, ale... Démoni měli rádi ironii, pokud se nestavěla proti nim. A přesně proto sebral ze země unesenou dívenku a společně vyšli vstříc lesu, míříc daleko z denním světlem.

Vážil si péče, jež té maličké věnovala, ale... Svým způsobem se na to nějak úplně nedokázal dívat. Nebylo mu zrovna po chuti pozorovat to, jak se o ni starala a dávala na ni pozor, protože mu to připomínalo věci, co si urputně přál a byly mu odepřeny - dětství, rodinu, péči a lásku. Bylo skutečně mnoho věcí, co si přál, aby mu je osud nevzal, ale neměl v tomhle ohledu absolutně žádnou moc. Theoran byl neúprosný a i okolnosti jeho zrození nebyly zrovna růžové, takže jednoduše nemohl předpokládat, že se kdy dočká nějaké podobné vřelosti. Breena mu sice nějakou ukázala - a v docela solidním množství - ale on strádal celkově a velice hluboce, takže každá podobná připomínka svým způsobem bolela, neboť ani nedostal možnost setkat se s ženou, co měla představovat jeho matku.

„Díky,“ pronesl s nepatrným pokývnutím hlavy, když Breena nechala flétnistovo tělo vznítit. Jen co ho pohltily plameny, jež zachvátily jak jeho figuru, tak flétnu, Desmond konečně pocítil záchvěv klidu, neboť došel k tomu, k čemu po celou dobu tak urputně směroval. Jenže to nepočítal s důsledky toho počinu.
Jen co Bree zapálila flétnistu, evidentně dosáhla absolutního dna svých sil a úplně vysílená padla na zem vyčerpáním. Desmond se provinile kousl do rtu. Ani v nejmenším nechtěl, aby si ublížila nebo se přečerpala, ale absolutně to nedomyslel... Vůbec ho nenapadlo, že by to tak mohlo skončit, třebaže mu to z dosti očividných důvodů mělo dojít. Neuvažoval nad tím, protože byl myšlenkami někde úplně jinde. A tak kvůli němu dopadla takhle...

Hluboce si povzdychl a koutkem oka pohlédl na Damiana s dalším mužem, co společně odnášeli dívenku a Sharyu, která evidentně ztratila vědomí dost podobně jako jeho víla. On sám jen opatrně Bree podebral a vzal do náručí, než se pomalým krokem vydal směrem ven z lesa.