Stříbrná flétna (1.1.2020)

S Bree mimo střed se oheň konečně stáhl a třebaže okolí bylo zpustošené, víla se zdála bez nějakého vážnějšího zranění. Alespoň tedy po fyzické stránce - o té psychické se zatím odhadovat neodvažoval. Bylo mu totiž naprosto jasné, že si prošla doslova peklem, zatímco vězela v té díře. Ať už se stalo cokoliv, byla to její noční můra... A on přišel zatraceně pozdě, aby ji z ní probudil. Cítil se kvůli tomu příšerně provinile a nenáviděl se, protože kdyby byl rychlejší a důslednější, mohl ji zachránit včas. Možná by mohl být i schopný zabránit tomu, aby do té díry spadla. Ale to se nestalo. Sice chtěl věřit Auroře a jejím plánům, ale tohle mu přišlo až příliš kruté. Stačil jediný pohled na její splašeně zdvihající se hrudník a roztřesené tělo, aby mu bylo jasné, že k tomu nejhoršímu zranění došlo na její duši a srdci. A právě to také bilo tak hlasitě a silně, že slyšel ozvěnu jejího tepu, jak mu duní v lebce.
Bezmyšlenkovitě se po kolenou přesunul k ní a mínil ji obejmout, když ze sebe vyhrkla krátké nastínění přešlé situace a skryla se pod jeho částečně ohořelým pláštěm. Ten si pomaličku sňal z ramenou a kompletně ji do něj zabalil, než ji s hlubokým výdechem objal jednou rukou kolem ramen a přivinul si ji k sobě. Zatímco ji držel ve svojí bezprostřední blízkosti, aby jí ukázal, že ji ochrání a nedovolí, aby se k ní byť jen trošičku přiblížil. Ne, nikdo přes něj nemohl, skryl ji pod svá pomyslná křídla a nemínil světu dovolit, aby jí znovu ublížil.

„Pšššt. Je to pryč, ano? Jsi v bezpečí, Bree. Jsem tu s tebou a nikam se nehnu, už se nikdy nerozdělíme. Dám na tebe pozor, Jiskřičko. Miluju tě, ano? Nedovolím, aby se ti něco stalo.“ Opatrně si položil bradu na temeno její hlavy a pomaličku přivřel oči, pokoušejíc se vydýchat. Plíce měl podobně jako ona celkem rozdrážděné kouřem a stále pociťoval tu nutkavou potřebu kašlat, ale dařilo se mu držet ji na uzdě. Sice se mu hrdlem občas ozval záchvěv vzrůstajícího impulzu ke kašli, ale pokaždé ho potlačil. Stejně jako úspěšně potlačoval ten příšerně nepříjemný pocit pálení na svojí kůži, která byla ošlehaná plameny. Nejspíš by ho to mělo bolet, zvláště při kontaktu. Ale on cítil jen náznak toho, co se v jeho těle skutečně odehrávalo. Jako obvykle vypouštěl ten fyzický aspekt, protože ho kompletně převálcovala psychika. Tou dobou to ještě nevěděl, protože mu nebylo dáno, aby si uvědomil na jakém principu vlastně funguje dar - nebo taky prokletí, hodně záleželo na pohledu konkrétního člověka - a to uvědomění ještě nějakou dobu ani přijít nemělo. Ne, dokud nestanul tváří v tvář svojí největší skutečné bolesti.

„Neublížila si mi, Bree. Nic to není, jen lehké popálení. Najdeme nějakou vodu a zchladíme to, bude to v pořádku. Hlavně si to nevyčítej, ano? Za vůbec nic z toho nemůžeš. A ani to nebolí.“ Možná, že to bolelo předtím. Především v tu chvíli, kdy se heroicky rozeběhl a proskočil tou ohnivou stěnou, co ho od ní dělila. V ten moment jako kdyby se pro něj zastavil čas... Část jeho byla extrémně nabuzená tím nebezpečím a adrenalinem a nějaká druhá, hodně odvrácená a maličká část... Svíjela se a křičela v agónii. Paralyzovaná šokem a panikou, neschopná jakýmkoliv způsobem ovlivnit fyzické dění. Všechno se to odehrávalo jen a jen v jeho hlavě, takže ta silnější a pokřivená stránka, co byla posedlá mocí a silou, byla schopná ten aspekt kompletně vytěsnit. Pohřbít a uhasit, jako kdyby tam vůbec nikdy nebyl.
Bylo to jako kdyby uvnitř jeho srdce existoval zrcadlový odraz jeho samého a tomu jeho jádro krmilo to nejhorší, s čím by se sám o sobě nedokázal vypořádat. A byla pouze otázka času, než se to zmíněné zrcadlo mělo rozbít a on by přišel o svoji jedinou, ale vskutku mocnou a nutnou berličku, která ho mnohdy držela nad vodou a zachraňovala mu kůži. Mohl si namlouvat, že byl silnější než Rasmus a dokázal se se svými démony vypořádat, ale pravdou bylo, že je jenom dokázal lépe zpracovávat a byl mnohem důslednější v jejich zakopávání. Díky tomu měl zhruba stejně velké množství kostlivců ve skříni jako jeho bratr, na kterého tolik žárlil a nedokázal ho snést. Dětinské, vskutku. Ale co jiného by se dalo čekat od odtržené poloviny muže, co už od útlého dětství procházel intenzivním psychickým i fyzickým mučením a vyrůstal bez rodiny? Desmond byl stále ztělesnění toho, co Rasmus nedokázal unést. A díky tomu měli oba bratři na svých bedrech zatraceně těžké břemeno, což s sebou táhli jako věčnou kotvu.
„Budu v pořádku, teď se soustředíme na tebe. Zhluboka se nadechni, ano? Musíš dýchat hluboce a dostat do sebe čerstvý vzduch. Jsem tu s tebou, dobře? Jen dýchej, soustřeď se přitom na můj tep...“ Krátce jí sevřel ruku ve svojí, než si položil její rozevřenou dlaň na hruď, aby mohla zachytit jeho tep. Ačkoliv byl původně zrychlený a později i podobně splašený jako ten její, pomaličku už se mu ustaloval, blížíc se k celkem bezpečné normě. Doufal, že ty pravidelné údery a odraz života by mohly víle přinést alespoň trošku klidu... Protože si skutečně nevěděl rady.

Všechno se to seběhlo příliš rychle na to, aby stihl nějak pořádně zareagovat. V jednu chvíli stáli společně se Sharyou kousek od masy zuřícího požáru... A ve druhou chvíli zahlédl koutkem oka Desmonda, jak se se vší vážností (nebo vzhledem k situaci asi spíš šíleností) rozebíhá a nakonec proskakuje dovnitř skrze plameny dovnitř do toho pekla. Damian okamžitě vykročil vpřed a chtěl jít za ním, protože se v něm z kdovíjakého důvodu ozvala soucitnost, ale cestu mu okamžitě zastoupil oheň a on velice rychle zase ustoupil, obávajíc se toho, jakou daň by si na něm žár vybral.
Zoufale si povzdychl a ohlédl se na Sharyu, kterou nakonec váhavě vzal za ruku. Předtím mluvili o tom, že si jeden má tomu druhému říct o pomoc, když ji bude potřebovat... On ji asi úplně stoprocentně nepotřeboval, ale úzkost ho sžírala zaživa, protože mu ten oheň připomínal vzpomínky z minulosti a on potřeboval vědět, že v tom nebyl sám. Mimo toho se také hodně naléhavě chtěl ujistit, že se mu jen tak nevytrhne a nevyrazí za tím šílencem do ohně, protože pro ni by to bylo úplně stejné nebezpečí jako pro něj. T'ealh mohli být sežehnutí na popel jako každý jiný, jejich silné stránky tkvěly v jiných ohledech. A třebaže jim byla příroda nakloněná, jejich elementem byla země, ne oheň. Tudíž stáli tváří v tvář hrozbě, proti které nebyli zkrátka vybavení.

„Vypadá to, že jim zběsilost a nebezpečně hluboká oddanost proudí v krvi,“ podotkl nakonec tiše, zatímco sklíčeně pozoroval praskající hordu plamenů tančící před jejich očima. Cítil se příšerně bezmocně, jen s tím rozdílem, že tentokrát to nebyla jeho vina. Předtím mohl za úplně všechno, to on je zabil, to on založil ten požár... A on podlehl tomu sametovému hlasu, co ho nabádal k tomu, aby svým milovaným vyřízl srdce a obětoval jejich chladnoucí těla. Tak zoufale toužil po něčem větším, po vyšší moci, dražším bohatství, velkoleposti... Že se nechal strhnout temnou silou a skončil vtažený hluboko do stínů, z jakých se nedokázal vymotat po kdo ví kolik desítek let. A to bylo děsivé.

K jeho radosti se zanedlouho bělovlasý muž vynořil i s jakousi dívkou v náručí, srdce mu vynechalo několik úderů. Oblečení měl slušně ohořelé, vlasy i tvář ušmudlané od popela a sazí a kůži zrudlou popálením. Okamžitě věnoval tázavý pohled Sharye, ale nevydal se k němu, nechávajíc těm dvěma prostor. To se ukázalo být docela dobrou volbou, protože se dívka lehce zmínila o čemsi, co zažila a Desmond se ji pokoušel uchlácholit. Když ho pozoroval, jak k ní promlouval a držel ji u sebe, utvrdilo ho to v tom, že skutečně není svým bratrem. Rasmuse takhle nikdy neviděl - sice měl lidi, na jakých mu záleželo a hluboce, ale byl nestálý a hodně vychladlý. Jako kdyby před nějakou dobou kompletně vyhořel a on musel občas pochybovat, jestli tu náklonnost vůči druhým jen nepředstíral, protože běžně střídal tolik masek a fingoval takové množství úsměvů, až ho z toho chvílemi mrazilo v zádech.
Po skončení rozhovoru těch dvou pomaličku vykročil k nim a dřepl si, přejíždějíc po nich obou pohledem. Víla se zdála být nezraněná, což ho přimělo - společně s faktem, že po jejím vynesení z ohně se požár pomaličku ustálil - k uvědomění, že s ním nejspíš byla nějak propojená a tudíž měla pravděpodobně jistou imunitu proti nastalému žáru. To bylo dobré. Její společník ale takové štěstí neměl, což se docela podepsalo na jeho popálené kůži.
„Nejsem léčitel, ale mohl bych s tím zkusit něco udělat... Za výsledky ale neručím.“ Nepatrně pozvedl obočí ve vyčkávání reakce - a když Desmond váhavě pokývl hlavou, přiblížil k němu svoje dlaně a hluboce se nadechl. Ani si nedokázal vzpomenout, kolik času nejspíš uplynulo od doby, kdy svoje vrozené schopnosti léčení použil naposledy. Muselo to být někdy v době, kdy se jeho dcerka nějakým způsobem zranila a on se jí pokoušel ulevit od bolesti... Příšerně dlouhá doba.
Pokoušel se soustředit a přimět svoji magii, aby s každým úderem jeho srdce vydala dostatek síly na to, aby pokryla Desmondovo ožehnuté tělo a alespoň základně umírnila popáleniny. Chvíli to trvalo, ale nakonec ucítil ten známý pocit chvějících se prstů a proudící magie, zatímco jasně vnímal to, jak Killianova kůže přestává mít nepříjemně načervenalý odstín a mění se zpět v přirozeně tělový. Sice zůstala stále částečně podrážděná a místy pokřivená, vypovídajíc o tom, co před krátkou chvílí podnikl, ale rozhodně jeho zranění nebyla tak vážná na to, aby ho trápila bolest nebo risk infekce.
„Obávám se, že lepší to nebude, ale... Určitě cestou odsud najdete někoho, kdo se tomuhle věnuje a svede to zahojit kompletně. Do té doby bych na vašem místě zvážil odchod, protože v tomhle stavu byste rozhodně neměli pokračovat dál. Les se může s každým kruhem hlouběji a hlouběji měnit v příšernější místo a oba toho za sebou máte už teď docela dost, takže... Jen přátelská rada, nenutím vás.“ Svoje slova doplnil o nepatrné pokrčení ramen, než se napřímil a poodešel zpět k Sharye.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se jí, protože o ni měl upřímně strach. Ten les, šílený flétnista, Daemonovo zmizení a ten požár se zraněnou vílou... Bylo to zatraceně hodně na vstřebání, zvláště po tom všem, co se stalo na panství. Nejraději by jí ty myšlenky vyhnal z hlavy, ale bohužel sám nebyl zrovna ve stavu, kdy by si mohl hrát na hrdinu - a tak se mohl jenom modlit, že to nebude zapotřebí.

„Zcela popravdě? Ne. Ale nepamatuju si, kdy jsem naposledy byla, takže bych to asi nechala u toho, že to teď nechám být a prostě se tím začnu zaobírat, až nebudeme mít na krku vyšinutého cvoka, který běhá s flétničkou po lese a láká děti,“ pokrčila rameny. Alespoň se mu nesnažila nalhávat, že je to v pořádku a že je úplně bez problémů – nebyla, ale tak nějak už se jí moc nelíbila vidina toho, že by mu měla lhát, takže to prostě nedělala. Ani zkrátka netušila proč, lhaní přeci jenom tvarovalo a formovalo její život docela dlouhé roky… Možná právě proto. Bohové, bylo tak zatraceně uvolňující po skutečně dlouhé době necítit ani ten nejvíc slabý závan potřeby lhát, který se jí často měl tendence držet jako klíště a jen tak se nepustit. Tady to šlo stranou a zbyla jenom palčivá upřímnost, která sice nebyla posetá jednorožci, srdíčky a duhou, ale za to to byla… prostě pravda. Něco, čeho si mladá t’ealh cenila právě proto, jak málo jí dosud měla. Pravda, při které se nemusela schovávat do stínů, ukrývat se za přezdívku – nenechávala se koneckonců po Narrigenu znát pod přízviskem Rasö jen tak pro nic za nic – nebo se snad stydět. Kdepak, to bylo pryč. Byla za to na sebe docela hrdá, popravdě.
Spíš se soustředila na něj. Motal se, neznatelně, ale bylo to tam. To, jak bělovláska uzdravil, ho muselo stát velké množství sil. Proto letmo pohledem střelila po dvojici opodál, než k němu přistoupila o krok dva blíž. „Ty hlavně musíš načerpat síly. Kdyby to byl někdo, kdo se nás snaží vyšachovat, možná by neměli tolik práce, pokud kvůli nim zcela dobrovolně plácáš své schopnosti. Máme jediné štěstí, že vypadají docela mile. Třeba nás dokonce nezabijou při první příležitosti,“ ušklíbla se a po chvíli opatrně vztáhla ruku k jeho tváři. „Jak se cítíš? Sebrat někomu takhle rychle bolest i léčit ho, to ti muselo sebrat docela dost síly, jak na to nejsi zvyklý, Damiane… je to sice skvělá věc, ale je to docela velký risk, na to taky nemůžeš zapomínat,“ dodala káravě a kousla se do rtu. Nějak moc jí záleželo na tom, jestli je v pořádku, a uvědomovala si to. A… prostě to nechala plynout, jak se to hodilo.

Pozorovala, jak si bělovlásek a malá víla padli do náruče, a neubránila se malému úsměvu na tváři. Nejenom, že těm dvěma zatraceně slušelo to, jak se měli vzájemně rádi, ale… v neútěšné temnotě Černého lesa jejich city působily jako malý světlý maják naděje a něčeho, co připomínalo lidskost a důvody, proč si zachovat emoce i navzdory krutosti reality funkční. Něco, co Sharya dobře věděla, že by to člověk jen tak v Nescoře a obecně ve světě nenašel. Takže zkrátka jen vyčkávala, jak se ti dva rozhodnou, co se týče cesty dál. „Možná by pro vás bylo lepší pokusit se Černému lesu utéct, ale… není to nucení, samozřejmě. Ale pokud se rozhodnete pokračovat dál a hledat tu holčičku… možná bychom mohli na tu krátkou chvíli spojit síly. Nikdo by neměl zůstat zapomenutý a osamělý v Černém lese. Takže – co myslíte?“ Snažila se znít smířlivě a pokud možno malou vílu jenom víc neděsit. Dávala jim čas, nevyžadovala odpověď hned – a i když se to nezdálo jako moc, z její strany to bylo asi to nejmilejší gesto, které jim mohla nabídnout. To… a ještě něco. „A co se těch spálenin týče… tahám s sebou tak polovinu lesních rostlin. Nějakou mast proti popáleninám mám už v základu, takže… pokud to nějak pomůže, tak až se ta kůže trochu nadechne, bylo by dobré ji zkusit podpořit v hojení.“

Des jí k sobě pustil i navzdory svým zraněním a popálené kůži, za což byla velmi vděčná. Počet lidí, kterým něco dlužila se rozrůstal a asi bylo na čase i začít dělat seznam. Ovšem její bělovlásek by by vždycky na úplném vrcholu. Udělal toho pro ní tolik, že mu to nikdy ani za svůj dlouhý vílí život nemohla vynahradit. I teď...Riskoval pro ní šíleným způsobem. Předtím viděla jaká muka mu způsobuje oheň a on se do něj jednoduše vrhnul jen kvůli její neschopnosti se zvednout a vlastní nohy. Zbožňovala ho, ale zároveň se o něj neskutečně bála. A nebylo nic co by jí zvládlo ukonejšit stejně rychle jako jeho blízkost a péče. Chránil jí a staral se. A jedna malá ustrašená zlodějka si tolik péče nezasloužila. Bez protestů si celý plášť sundala přehodil ho přes ní jakoby to byla samozřejmost. Nechtěla ho o ten plášť připravit, protože věděla, že se s ním cítí lépe než bez něj. Zároveň měla pocit, že kdyby jí látka pláště nechránila, pořád by je na kůži cítila po jejím těle lézt. Toho pocitu se prostě zbavit nemohla. A tak se k Desovi choulila a užívala si každičké sekundy, kdy mohla být při něm, zatímco doufala v to, že mu její blízkost není na popálené kůži nepříjemná.

Když k ní začal starostlivě promlouvat, na rtech se jí zvlnil malinkatý šťastný úsměv. Líbilo se jí to. Vědomí, že spolu zůstanou už do konce svých dní se jí více než zamlouvala. Zvlášť, když věděla, že Des svoje slova myslí vážně a že nebyli jen planými kecy na zklidnění. Jeho hlas a náruč způsobovaly to, že blonďatá víla pomalu ale jistě dokázala usměrnit svůj strach a zahodit ho za hlavu. Když ale z jeho rtů sklouzla dolů ta dvě slova, Bree se před očima rozzářil kolotoč pomyslných barev. Věděla, že jí má rád a řekl, jí že jí na ní záleží...ale nikdy vyloženě napřímo neřekl, že jí miluje. Zvedla k němu hnědá očka, ve kterých se znovu zažehla ta nepatrná jiskra radosti. Nepatrně se na něj pousmála než ho dlaní pohladila ho tváři a setřela mu tak saze a popel z kůže. ,,Taky tě miluju, Ty můj šílený princi. Hrozně, hrozně moc." Jak se její tělo přestávalo třást a ona mohla zase normálně uvažovat, požár rychlostí splašené gazely ustupoval až nakonec pohasínal úplně. Bree schválně nechala hořet jen malinkou plochu ne tak daleko od nich, aby jim osvětlovala cestu a zároveň v bezpečné vzdálenosti, aby necítili ten spalující žár. Poté, co jí sdělil že mu nijak výrazně neublížila si drobná blondýnka viditelně oddychla. Riskoval příšerně mnoho a Breena by si neodpustila, kdyby za to musel ještě bolestivě zaplatit. Nechtěla, aby platil za její neschopnost. ,,Dobře. Ale stejně si tě potom raději zkontroluju. Až tohle všechno skončí..." Nejraději by ho zkontrolovala hned, ale situace se pro ní zdála dost nepříznivá. Sama nebyla ve stavu, kdy by mohla posuzovat zdravotní stav druhých.
Cítit jeho pravidelný tep jí překvapivě opravdu pomáhalo. Řídila se jeho pravidelností a tím samým tempem se snažila i dýchat. Její plíce to očividně zvladály o dost lépe než ty Desovi, což jí místo úlevy ovšem přineslo jen další starost. Po chvíli, když už měla pocit, že to zvládne sama, ruku sice neodendala úplně, ale složila jí do pěstičky a o kousek jí posunula, aby si na jeho hrudník mohla položit i svojí blonďatou hlavičku.
A v ten moment si přála, aby ta chvíle nikdy neskončila.

To se jí ovšem bohužel nevyplnilo, protože zanedlouho k nim přešel ten zrzavý muž z té neznámé dvojice. Když k nim podřepl a promluvil na ně, lehce se ošila. Nebyla ve stavu, kdy by jí cizí společnost přišla vhod a ten cizinec se svojí společnicí před nimi působili zkrátka děsivě. Ovšem její snoubenec jim asi věřil, protože nejen že na ně nevrčel, ale taktéž dal zrzkovi svolení ho zkusit vyléčit. Bree neprotestovala. Pokud mu to mělo pomoci, byla všemi deseti a něco jí říkalo, že by se neodvážil mu ublížit. Přece jen měl bělovlásek u sebe vílu, která mohla požár zase znovu založit a tentokrát i s úmyslem seškvařit je oba na prach. Naštěstí pro něj to opravdu vypadalo, že jim neznámý opravdu pomohl. Breena k zrzkovi zvedla očička a vděčně se pousmála. ,,Děkuji vám." Kývla na ty dva cizince. Pomoc rozhodně ocenila, ačkoli ty dva vůbec neznala. ,,To je dobré. Já jsem v pořádku. Zůstaneme a pomůžeme hledat." Její hlas už nabral na obvyklé jistotě a štěstí. Hodila tázavým pohledem na Dese. ,,A co ty, drahý? Jak se na to cítíš?"

Po celá ta léta na sobě nosil to neviditelné brnění, které ho chránilo před vnějším světem. Před pocity, před strachem, před realitou. Ale najednou, když se postavil jednomu ze svých největších živelných nepřátel a zachránil dívku, jež miloval... Něco se v něm pohnulo. Připadal si silnější, ale zároveň o poznání zranitelnější. Docházelo mu s plnou vahou, kolik pro něj ta hnědooká víla znamenala a jak příšerně by se cítil bez ní. Ona mu dávala smysl, dávala mu naději, dávala mu světlo. Neustále ho svojí přítomností, dobrotou a láskou pozvedala a činila ho lepší verzí sebe samého. Bez ní by nic z toho nebylo možné, bez ní už by prakticky neexistoval. Každá část jeho těla, mysli i duše žila a existovala jen a jen pro ni. Byl jí kompletně oddaný, až do morku kostí. Bez mrknutí by pro ní položil život nebo zruinoval města, jen aby ji zachránil nebo potěšil. Udělal by pro ni skutečně snad cokoliv... Až takhle velkou moc nad ním měla. A on si začínal uvědomovat důsledky.
Věděl, že pokud pro někoho zahoří, bude to hořko-sladké. Theoran se o tom nikdy nezmiňoval, ale jemu bylo naprosto jasné, že musel v nějaké fázi svého života někoho milovat... A nedopadlo to dobře. Byla spousta možných scénářů a konců, z níž on z pochopitelných důvodů neznal ten pravý a skutečný, ale mohl si to zkoušet domýšlet. Mělo to pro něj dost možná být varování, stejně jako setkání s Raniou, ale on se do toho vrhal tak bezhlavě, že mu to v danou chvíli vůbec nedocházelo. Bree pro něj znamenala všechno. Mnohem víc, než cokoliv jiného na světě. A to byla moc a zároveň nebezpečí.
Stejně jako každý jiný byla zranitelná a on nebyl ani zdaleka neporazitelný, aby jí zařídil nedotknutelnost. Navíc se nad nimi smrákalo temno a dlouhé nenechavé prsty boha smrti a tmy se pokoušely s nimi manipulovat ke svojí spokojenosti, k čemuž se Theoran poměrně ochotně přidal, byť z druhé strany. Měl si vzít příklad z Rasmuse a Aevy. Z toho, jak moc ho zdevastovala ta ztráta. Ale neudělal to. Přiblížil se jí, zamiloval se do ní a nakonec si to i připustil, což byl také zdroj jeho náhlého zděšení. Realita. Nebyl zvyklý jí čelit, ne svojí vlastní. Dokázal se vypořádat s minulostí svého bratra, ale ne s tím, co se vázalo k němu. Ne s osobními záležitostmi, jež v poslední době začínaly poměrně rychle narůstat a kupit se. Najednou si uvědomoval, že je na něm, aby ji ochránil před světem, před Rüvikem i před Theoranem, protože to on ji uvrhl do víru těch temných figur. Musel ji ubránit. A nedovolit nikomu, aby jí znovu ublížil.

Něžně ji objímal a pokoušel se být co možná nejopatrnější, jelikož v něm začínala dřímat iluze toho, že se jeho milovaná může změnit na hrstku popela, pokud nebude dostatečně opatrný. Vyčítal si, že byl tak pomalý a nedostatečný, aby jí dokázal najít včas a ušetřit tomu traumatizujícímu nebezpečí, ale věděl, že s tím už nic nadělat nemůže - pouze si z toho vzít ponaučení a pokusit se tomu předejít do budoucna. To bylo něco, co si zapsal hodně hluboko do svého srdce, vrývajíc do stěn. Nemínil se toho vzdát. Nemínil se jí vzdát. I kdyby už nikdy neměl zamhouřit oka.
„Je to v pořádku, nic mi není. Není třeba se bát, drahá.“ Odpovídal jí tichým, vlídným hlasem. Přišel mu téměř cizí, ale zároveň děsivě povědomý... Zaznívalo v něm něco, co k němu nepravidelně doléhalo v jeho vzácně objevujících se snech. Mluvil stejným způsobem, jakým promlouvala Aeva k Rasmusovi. Sice ani zdaleka nesdílel její ladnost a grácii, ale v té intonaci byla jistá podobnost. Oba svá slova přednášeli s upřímnou něhou a láskyplností, jež byla v Desmondově zkaženém světě zatraceně vzácná. Nikdo k němu takhle nikdy nemluvil... Jen Bree. A předtím o tom mohl jenom snít, protože mu občas jeho pošramocená mysl naservírovala pokřivenou vzpomínku z Rasmusovy hlavy, kde právě Aeva figurovala.

„Díky, Damiane. Vážím si toho.“ Chvíli pozoroval pavího muže svýma šedýma očima, než k němu vztáhl ruku a potřásl si s ním na znamení smíru. Svoji pozornost potom obrátil zpět ke svojí snoubence, která jako jediná byla hodná jeho plné pozornosti - alespoň dle jeho uvážení. Nejspíš by měl Damiana poslechnout a pátrání zanechat, ale nelíbila se mu představa, že by pro flétnistu existovala šance na útěk. Ať už sebemenší a zanedbatelnější, byl to risk, jaký nechtěl podstupovat. Nemluvě o tom, s jakým zápalem Bree reagovala, když se o jeho konání dozvěděla. Ačkoliv se tedy nacházeli ve svízelné situaci, pokud by se na to cítila, měli by pokračovat a dokončit to, kvůli čemu přišli.
„Souhlasím, pomůžeme s tím hledáním. Ve skupině máme větší šanci toho šmejda sejmout a nebylo by správné couvnout. Ta holčička potřebuje pomoct,“ pokývl nakonec hlavou s viditelným rozhodnutím jak ve svých očích, tak v hlase. Aby podnítil ten dojem, sebejistě zaťal jednu ruku v pěst a políbil Bree na čelo, než pokývl na svoje dva společníky.
„Děkuju za tu nabídku pomoci, vážím si jí stejně moc jako od Damiana. Jenom se obávám, že jsem přeslechl tvoje jméno...?“ Odvětil nakonec ještě k zrzavé ženě, jež mu nabídla pomoc se svojí znalostí a zásobením ohledně všemožných bylinek. Ty by rozhodně mohly pomoct k léčení a to Desmond vítal, protože nechtěl riskovat, že bude Bree děsit nebo jí připomínat ty události. Nejraději by všechny připomínky toho, co se stalo, jednoduše spálil jako most, ale bohužel to nešlo.

Cítil se jako idiot, že se na tu otázku zeptal. Pochopitelně, že nebyla v pořádku... Kdo by také byl? Mělo mu být jasné, že se dočká takovéhle odpovědi, nejspíš ji tím i přiměl myslet na věci, co by jinak s troškou štěstí zůstaly zaplašené kdesi v její hlavě, ale on se pokoušel být dobrý a projevovat náklonnost a zájem, takže... To podělal. Tak jako vždycky. Nikdy nebyl zrovna empatický a v lidech se nevyznal, ale pravdou bylo, že se o to ani zrovna dvakrát nepokoušel. Po většinu času mu byli ukradení do té doby, než od nich něco nepotřeboval nebo po něm neházeli špínu. Sharya sice seděla na ten první případ, ale kvůli tomu se o ni nezajímal. Překvapivě. Skutečně mu na ní svým způsobem záleželo a přál si pro ni, aby jí bylo lépe. Toužil na ni dohlížet a podat jí pomocnou ruku, když by to potřebovala. Jenže on nebyl žádný hrdina, natož spasitel. Byl to jenom příliš hrdý trouba, co dřív míval pocit, že mu svět leží u nohou a pokoušel si vydupat větší kus moci... Takže si vykopal jámu.
V současnosti nebyl ani zdaleka schopný kohokoliv podporovat, natož se nějak víc snažit. Mohl by sice zaujmout roli pomyslného kamene, o něž by se Sharya mohla opřít, ale jen bohové vědí, nakolik by to bylo platné. S jeho štěstím nejspíš vůbec, takže se rozhodl šetřit svoji sílu a využít ji při jiné příležitosti, až si bude alespoň krapet jistější, že bude jeho snaha něco platná. Nemohl si totiž být jistý, jestli tím nenadělal víc špatnosti než užitku, takže ho celkem rychle začínalo sžírat jeho svědomí.

„To chápu... Alespoň myslím. A je fajn mít něco, k čemu se člověk může upnout a věnovat se tomu. Cíl je dobrý.“ Dokud věděla, kam míří a byla to cesta s dobrým úmyslem, bylo to dobře. Zdálo se, že nesdílí jeho tendence propadat temnotě a dělat rozhodnutí na základě pokřivených myšlenek, což jí musel přičíst k dobru. Nejen, že byla vážně hezká, byla i zatraceně chytrá a silná. A to byla nesmírně vzácná kombinace, což byl jen a jen další důvod, proč ji obdivoval a proč se mu tolik líbila.
„Já vím. A i když to tak nevypadá, vím co dělám, tohle bylo dobré a moudré rozhodnutí do budoucna. Sice s sebou nese určitý risk kvůli vyčerpání, ale stojí za to. Věříš mi?“ Upřel na ni svoje zeleno-žluté oči a nepatrně semkl rty k sobě, přemítajíc nad tím, co asi odpoví. Uvědomoval si, že byla jeho otázka závažná a chtěl by toho hodně, kdyby si přál, aby řekla ano, ale... Musel to zkusit. Sama ho k tomu vyprovokovala tím, jak ho pokárala a skoro do něj rýpla - možná byl na pokraji zhroucení, ale příčetnost si stále zachovával. Věděl moc dobře, že pomoct jednomu z mocné a vlivné čarodějnické rodiny rozhodně nebude špatný tah, neboť Killianové nebyli v jádru nevděční. Alespoň tak to působilo z toho, co se o nich dozvěděl. Být jejich spojenci se vyplácelo.
„Trošku vysosaně, ale jde to. Dokud nebudu muset okamžitě sprintovat napříč lesem, tak to určitě ve zdraví přečkám. Jenom potřebuju nabrat dech a sebrat se, budu v pořádku, vážně. Ale vážím si tvojí starostlivosti a vím, že máš pravdu. Rozhodně si ale myslím, že to rozhodnutí nebylo přešlap a v budoucnu se nám to v dobrém vrátí.“

„Nepřeslechl, když nebylo řečeno,“ neodpustila si Sharya malé rýpnutí, ale nakonec se pokusila na bělovláska trochu pousmát. Společně s vílou v jeho objetí šlo o docela hezký obrázek toho, jak si představovala, že asi musí tak nějak vypadat láska. Bylo to… sladké. Možná až moc na její vkus, ale pokud je to dělalo šťastnými, tak kdo byla ona, aby to odsuzovala? „Mé jméno je Sharya,“ dodala nakonec. „Požádala bych vás, abyste se taky představili, ale pochytila jsem, že ty budeš Bree,“ mrskla pohledem po droboučké blonďaté víle. Vedle svého vysokého společníka vypadala skoro až dětsky, ten rozdíl docela tloukl do očí, ale nezdálo se, že by jim to vadilo. Koneckonců, ona taky nepatřila k nejvyšším (a vedle vysokého Damiana si to uvědomovala ještě výrazněji než předtím), takže nebyla někdo, kdo by se jí za to snad měl vysmívat. Poté se vrátila očima k šedookému. „Tvoje jméno jsem ale neslyšela ani od tebe, ani od tvé víly.“ Nevyslovila otázku, ale byla v tom nevyřčená dost jasně, visela ve vzduchu tak hmatatelně, že bylo téměř možné si ji osahat.  Musel ji jistě pochopit.

Na chvíli ji donutil zarazit se tou otázkou. Byla tak jednoduchá a přesto tak zatraceně složitá a těžká na zodpovězení – věřila mu? Skutečně mu věřila? Ale i když se nad tím zamyslela, nakonec věděla, co odpovědět, proto po chvíli trochu pomalu přikývla a k tomu slovně dodala: „Popravdě? Věřím ti pravděpodobně nejvíc ze všech lidí, které znám,“ pronesla bez mrknutí a dosti pevným tónem, ani jednou nezakolísala. Koneckonců, byla to pravda – otázka byla, nakolik to bylo něco, co by si mohl vzít dobře, když její důvěra se omezovala především na ni samotnou, prakticky na nikoho dalšího. Ale na druhou stranu, už něco znamenalo, když mu vůbec věřit začala, protože většinou by to pro ni bylo tak nějak… nemyslitelné. Až on ji tak nějak přiměl, bohové ví proč, udělat pravý opak toho, na co byla zvyklá, takže se nachytala u toho, jak po dlouhé době skutečně byla ochotná někomu nastavit záda i krk. Bylo to zvláštní… ale svým způsobem tak nějak příjemné. Mít možnost se o někoho opřít a naopak být oporou jemu. Asi šlo o jakési základy lidských vztahů a měla by se přes to dávno přenést, ale… to nějak nedokázala. Viděla to, vnímala to… a dokud to tam bylo, cenila si toho. Jako malého, soukromého pokladu.
„Tak… dobrá. Nemíním tě teď tahat tryskem napříč Černým lesem, nemusíš se bát. Ale stejně musíme být ve střehu – to, že se my nechceme hrnout do konfrontace s nějakou potvorou, ještě není signál toho, že se nějaké monstrum ve stínech nerozhodně, že vypadáme jako fajn svačina… to by bylo mrzuté.“ Asi by to neměla říkat tak lehkomyslně, ale nemohla si pomoci. Kdyby to nebrala s klidem, musela by snad hystericky plakat – a to nechtěla. Stačilo, že už dneska jednou neměla k slzám daleko. Víckrát to nesměla dopustit za žádnou cenu. „Takže… co teď? Kterým směrem bychom ho měli jít hledat?“

,,Jsem skutečně ráda, že jsi v pořádku. Ale příště, prosím, neskákej do zatracenejch plamenů.  Pak mám tendence se o tebe bát.” Až teď, když prvotní šok pominul, si uvědomila vážnost toho, co vlastně její milovaný Des udělal. Nechápala, jaktože odtamtud vyšel jen s lehce popálenou kůží, protože každého jiného tvora (Snad krom přeměněných draků) by ten žár a jiskry seškvařily na prach. Netušila, jak to dokázal, ale v duchu děkovala Auroře, že byl Desmond živý a momentálně v jednom kuse. Nehodlala se ho na to ovšem ptát. Bylo to od ní sobecké, ale nechtěla si to připomínat. Netušila, zda to byla zkouška od samotné Aurory nebo postrašení od Smrťáka, ale bylo jí to jedno. Klid na duši měla jen díky tomu, že jí její bělovlásek ujistil, že je v bezpečí. S ním. A s tím vědomím zvládala fungovat téměř bez problému.

,,Tak je tedy rozhodnuto. Jde se na lov pískajících zrůďáků!” Vypískla a následně se i spokojeně rozesmála. Pokud byl Des pro, žádný důvod pro otočení se nebyl. A ona ještě zvládla svoje tělo vyhecovat k nějakým aktivitám. A pokud se jednalo o aktivitu, ve které měl hlavní slovo adrenalin, Breena do toho šla se všemi deseti. S vlídným úsměvem přejela všechny přítomné než se zarazila. Neviděla totiž jednu pro ní dost důležitou osobu. ,,Norallye? Rozdělili jste se? Nedivila bych se, kdyby se rozhodla jít po svých. Je v pořádku, Desi?” Chtěla se jen ujistil, že je její sestřenice v pořádku. Přeci jen byla taky součástí její podivné rodiny a Bree jí měla i přes veškerou nevrlost v oblibě. Na jejich nedobrovolné procházky, když jí Norall táhla do všemožných klícek jen za malé krádeže, vzpomínala s úsměvem na tváři. Sice na ní nebyla nejmilejší a víla vlastně představovala jen zajatce, ale vždycky byla ráda i za těch pár slov co po ní štěkla. Vracela se k ní a nechávala se chytat, jen aby se mohla ujistit jak se jí daří. Zda je v pořádku a jestli na sebe dává pozor. Potom měla vždycky pocit klidu a spokojenosti.  

Když došlo na představovaní, opatrně se vymotala z Desovi náruče a vyskočila na nohy. Poté se potichoučku zachichotala a věnovala cizincům hlubokou poklonu. ,,Ano, Moje jméno je Breena. Je mi ctí vás poznat, Sharyo a Damiane. Tímto vám musím poděkovat za to léčení, oba dva jste velice hodní. Bude mi potěšením lovit s vámi v tomhle prokletém lese příšerky a pískající úchyláčky.” Uculila se než po svém jistě velice reprezentativním představení zase doťapkala vedle svého milého a hodila po něj povzbudivým úsměvem. Byla ráda, že o ní jejich nová společnice Sharya mluvila jako o Desově víle. Dělalo jí to šťastnou, protože přesně to byla. Byla jen jeho vílou. ,,Jen ať přijdou. Připravím jim tu plochu na jistě pikantní grilovačku.” Doplnila Sharyino konstatování o svačině svojí poznámkou než se na zrzavou dívku usmála. Vypadala mile. Ale hlavně vypadala jako člověk, se kterým je dost velká zábava. Rozhodně víc než Damian. A tak Bree doufala, že za tu společnou cestu bude moct jejich novou společnici trochu poznat. ,,Asi začneme tamtím směrem.” Semkla rty k sobě a ukázala na území, které bylo ještě před chvílí v plamenech a ze kterého jí její bělovlásek odnesl. ,,pak je tu možnost, že půjdu napřed. Mohl by si mě zase přilákat a vy byste pak jen následovali mojí stopu. Bohužel bych musela jít asi sama. Nevím jak by si dovolil mě unést, když jsme tu v takovém počtu.” Ačkoli mluvila ke všem přítomným, její pohled se zavrtal do Dese. Jeho názor pro ní znamenal nejvíce.

Černý les v něm nevyvolával zrovna důvěru v jeho magii. Ačkoli měli obdobný původ, magie, která se proplétala korunami Černého lesa, byla zvrácená v úplně jiném smyslu než ta jeho. Bylo na něm znát, že Rüvik, jeho pán, není jediný, kdo nad lesem drží ochrannou ruku – taktéž činila i paní Crännäris. A ačkoli nebyla její věc a její kult zrzavému démonovi tak vzdálená, přeci jen nešlo přímo o jeho věc, proto na něj les působil tak, jak působil. Nebyl tu zrovna dobrovolně – cítil, jak ho sem táhne černá magie. Moc dobře věděl, že se tu ukrývá flétnista s kouzelným nástrojem, který mu propůjčil pán smrti, ale netušil, proč tu tím pádem bylo zapotřebí i jeho. Koneckonců, pochyboval, že by snad Rüvik dbal na tom, aby holčička a dcera hraběte zůstala ztracená. Věděl, že božstvu na tom nezáleželo – nenazýval se přeci bohem šílenství jen tak, pro nic za nic. Věci, které dělal a ovlivňoval, leckdy nedávaly žádný smysl. Ale tak tomu nebylo u toho, proč sem přilákal i svého dalšího služebníka, Cräwiä. Pro démona byl účel cesty velkou neznámou, ale cítil v kostech, že to bylo důležité.

Náhle zachytil poryv cizí magie – kruté, ničivé a nespoutané. To plně zaujalo jeho pozornost. Cräwiäs na chvíli zaváhal, ale potom přitáhl koni otěže. Vysoká kobylka s ohnivě rudou srstí nervózně přešlapovala, její dlouhé nohy způsobovaly, že její kroky je nesly docela daleko do strany i když takhle neplánovaně. Koupil ji v Narrigenu v jedné ze stájí s nejlepší pověstí – a skutečně se mu to vyplatilo. Zvíře bylo odolné, vytrvalé, rychlé. Na druhou stranu si dokázalo dost neoblomně postavit hlavu a mělo tendence bojovat s ním o to, kdo určí směr, jímž půjdou, ale… to bylo kupodivu něco, čeho si démon docela cenil. A navíc šlo o jedno z mála zvířat, které před ním neuteklo hned poté, co vycítilo temnou sílu, která z něj sálala na kilometry daleko – koneckonců, byl sluhou Rüvika už nějaké to století, takže jeho aura jen těžko mohla být černější a zlověstnější. S odvážnou klisnou to ale ani nehnulo, proto si ji také vybral a posléze ji po cestě pojmenoval Räss, což v starém, skoro zapomenutém dialektu znamenalo rudou barvu. Ne červenou, ale ohnivou jako slunce. Sedělo to na ni perfektně.
Teď nervózně tančila na místě. Hleděla kamsi mezi stromy – stejným směrem, odkud démon onu magii cítil. To znamenalo, že ho nešálily žádné smysly, že tam skutečně něco bylo, něco, co rozhodně stálo za pozornost. Když se nad tím zamyslel, přišlo mu správné, že to dost možná bylo to, proč ho sem jeho pán hnal – chtěl zdroj té magie. Nechtěl ten zdroj ale udusit ani zničit, na to by poslal někoho jiného… ale on poslal jeho. Cräwiäs nejdříve myslel, teprve poté jednal – na rozdíl od většiny démonů, kterým moc a temné síly zatemnily celý zdravý úsudek. Pokud šlo o něco nebo někoho, co si žádalo jenom vyzvednout, byl jedním z ideálních kandidátů. Seskočil tedy z klisnina hřbetu, chytil ji za uzdu a dál pokračoval po jejím boku.

Spatřil ji o pár desítek vteřin později. Zastavil sebe i koně, abs nedělali hluk kroky, které mohly být zaslechnuty, a jenom beze slova hleděl vpřed, snažíc se pochopit, co vidí. Opřená o kmen stromu se v křečích svíjela na zemi dívka s jasně modrými vlasy. Mezi prsty zatnuté pěsti jí
protékalo jasné světlo, které ale pořád nestačilo na to, aby prosvítilo temnotu Černého lesa kolem ní. Chvíli zápasila… než upadla do bezvědomí. Tvář se jí uvolnila z křečovitého napětí, prsty povolily sevření a na zem se z její dlaně skutálel malý, hladký kámen, jenž do okolí vysílal paprsky modrého světla. Dívka se sesunula do měkkého mechu a zřejmě nevěděla o světě – což donutilo démona přistoupit o něco blíž. Zvědavě si on i kobylka prohlíželi čtyřma očima tu neznámou, ze které zvláštní druh magie jen sršel. A on v tu chvíli zkrátka věděl – byla to ona, pro koho se Rüvik rozhodl ho poslat. Možná bůh neměl, jak ji využít, ale musel poznat potenciál, který se jí rozléval žilami.

To ho donutilo jednat. Vysílená dívka skončila v koňském sedle před ním, když pobídl kobylku do cvalu a stočil ji opět na jih. Vyřítil se z Černého lesa, uháněl směrem, kde se nacházel Narrigen. Mířil zpátky domů – a nesl si s sebou malou upomínku na tuhle výpravu, jejíž modré vlasy mu do tváře cpaly poryvy větru. Zvědavost v něm rostla – netušil, co byla zač, ale koloval v něm slib sobě samému, že to zjistí. A hodlal to dodržet, děj se co děj.

Pravda. Nejspíš měl jenom pocit, že ji její společník - Damian - oslovoval jménem, ale zdálo se to být jenom domněnkou. Sharya se zdála být docela neohrožená a pevná, což Desmonda přimělo se nepatrně pousmát, když se mu nakonec přeci jen představila. Ne, že by snad rád poznával nové lidi, vlastně to z houby srdce nesnášel, protože žil se závanem smrti na zátylku a velice jasně si uvědomoval křehkost těl i duší, takže pro něj bylo nepochybně snazší a lepší ta jména neznat, protože si je potom nemohl přiřazovat ke tvářím a nemohly ho pronásledovat... Ale nakonec byl svým způsobem rád. Ať už měl Damian s jeho bratrem jakékoliv vazby, oba t'ealh se zdáli být sice bojovní, ale přátelští. A to bylo dobré znamení.

„Těší mě, Sharyo. Opravdu. Ano, tahle krásná víla je Bree, já jsem Desmond.“ Skoro už dodal, že slyší i na mnoho jiných označení, ale nakonec to spolkl. Nebylo zapotřebí je seznamovat s tím, co se skrývalo za pozadím jeho jména, jež povětšinou nepoužíval. Theoran se ho sice časem naučil využívat, ale když se mu hodně chtěl dostat pod kůži, počastoval ho nejrůznějšími jinými jmény. Nebo spíš ne-jmény. Díky tomu Desmond slyšel na poměrně širokou škálu slov, třebaže je využíval jen a jen jeho otec. Ve Vargenu mu naopak říkali Stíne - a to bylo něco, s čím se postupem času sžil. Ačkoliv to bylo neosobní, občas to bylo snazší, než čelit realitě a tím, co viselo přímo za jeho křestním jménem.
„Já vím, drahá. Ale nemohl jsem tě tam nechat, už takhle si byla sama... Měl jsem být rychlejší a nedovolit mu, aby tě vůbec unesl. Omlouvám se.“ Bezděk si vílu přitáhl zpět k sobě v jemném objetí, užívajíc si ten pocit, že ji konečně měl zpět u sebe. Stále měl pocit, že mu tuhne krev v žilách, když si vzpomněl na to, jak les prořízl její žalostný výkřik. Cítil se hrozně, že se k ní dostal takhle pozdě a nedokázal ji ochránit, proto byl také o poznání rozhodnutější a víc umanutý, aby něco takového příště nedopustil.
„Norallye... Rozdělili jsme se, ale je v pořádku. Znáš ji, jí se nějaký šílenec s flétnou na kobylku nedostane.“ Nebyl si jistý nakolik to bylo zatajování faktů nebo lhaní, ale pravda to úplně nebyla, to bylo jisté. Norallye byla poměrně silně ovlivněná magií pocházející s flétny, ale přímo zraněná nebyla - takže technicky v pořádku byla, jen bylo velice těžké definovat co přesně vlastně v pořádku znamená. Desmond se sice cítil zle, že ji nechal samotnou, ale nebyl opravdu stavěný na to, aby někoho urputně přesvědčoval k přijetí pomoci a spojoval síly s někým, kdo ho tvrdošíjně odmítá. Ne, takový nebyl. On druhým nepomáhal už z principu, že byl vždycky na všechno sám a nezapojoval se do aktivit druhých, což narušil kvůli tomu zvláštnímu poutu, co si k modrovlasé bojovnici vytvořil, ale vzápětí ho přeťal, protože nemělo budoucnost. Jednostranné vztahy ho ničily po celou dobu jeho existence, stále měl dostatečně nezakalenou mysl na to, aby si to uvědomil včas a neponořil se příliš hluboko.
„Hádám, že bude nejmoudřejší následovat cestu po ohni, jak řekla Bree. Odtamtud snad budeme schopní buď zachytit jeho melodii nebo magii. Je dost silná a temná na to, aby zanechávala těžký a ponurý otisk, takže bychom ji měli být schopní zachytit, alespoň jeden z nás určitě. A ne, Bree. Nedovolím, aby tě znovu kamkoliv tahal, to rozhodně ne. Zvládneme to i bez toho.“

Věřila mu. Ta odpověď mu rezonovala hlavou jako hlasitá a mocná ozvěna, co rozechvěla jeho srdce takovou silou, že ho náhle polilo horko. Uvědomoval si, že je to skutečně velká věc. Znali se velice krátce a prakticky toho jeden o druhém opravdu moc nevěděli, třebaže je osud už protáhl kopou špíny a krve. Ale ona i navzdory tomu, co od něj slyšela a co jí povykládal Daemon... Vložila do něj svoji důvěru. To ho posílilo a psychicky postavilo na nohy. Cítil, že se mu do žil vlévá nová vlna energie a sice ještě nevnímal naději jako takovou, ale rozhodně si přišel mnohem pevnější a sebejistější.
Zároveň se v něm ale ozýval dotěrný hlásek pochyb, protože její důvěra měla pochopitelně i stinnější stránku. Tou byl fakt, že si tím na bedra naložil další tíhu - nesl totiž ještě větší zodpovědnost za každé svoje rozhodnutí, slovo i chybu. Pokud by teď selhal, mohl by to být konec všeho, co se mu doposud podařilo nahrabat a vybojovat. Nesměl ji zklamat, nesměl o tu důvěru přijít. To věděl s naprostou jistotou a v duchu do toho zaryl nehty, připravený se nepustit.

„Děkuju. Vážím si toho.“ Prostá, ale naprosto výstižná odpověď. Na nějaká vřelejší gesta a květnatější odpovědi byl příliš otupělý a semletý, takže jí místo nějakého hřejivého gesta jen vděčně vzal za ruku a jemně stiskl, než ji překryl svojí druhou dlaní na znamení toho, že on svoji důvěru v ní opětuje.
„Budu v pořádku, zažil jsem horší věci. Ale díky, Sharyo.“ S těmi slovy jí věnoval polovičatý úsměv, než se obrátil na Desmonda, který mezitím dával najevo svoji nelibost vůči možnému plánu víly, jak se dostat k flétnistovi. Rozhodně to nebyl marný nápad, protože kdyby ji následovali, jistě by je zavedla přímo k místu určení, ale ani on nebyl zrovna dvakrát nadšený z představy, že by někoho ze skupiny měli prakticky využívat jako návnadu. Sledovat flétnistu sice bylo těžké, protože se všichni pohybovali v neznámém prostředí, zatímco on stál ve svojí domovině a byl ve výhodě, ale riskovat život Breeny by zkrátka nebylo správné. Pokud by nakonec selhali - což si přiznat nechtěl, ale stejně se mu ta myšlenka vloudila do hlavy - ztratili by kvůli tomu hned dva nevinné.
„Vypadá to, že nám nic lepšího nezbývá, takže... Asi vzhůru na cestu? Všichni připravení?“ Obrátil se zpět na Sharyu, kterou sjel svýma žlutozelenýma očima a nakonec k ní vztáhl ruku a pohladil ji po paži. Něco uvnitř něj ho tlačilo k tomu, aby udělal něco trošku výraznějšího, ale on se na to úplně necítil. Nebyl si jistý, jakou náturu měl vlastně jeho vztah k ní a nevěděl, co si mohl dovolit kvůli ní i sobě. Sice teď byl z dohledu Daemona a klidně by ji mohl beztrestně i políbit, kdyby na to sešlo, ale on nechtěl dělat něco, čím by narušil to křehké něco, co mezi nimi panovalo. Na to si jí až moc vážil.

Překvapeně zamrkala, když se mu v očích zablesklo. Bylo to náhlé a přišlo to těsně poté, co mu odpověděla – poté, co mu oznámila, že ano, skutečně si stihl získat v jisté formě její důvěru. Mohlo to pro něj snad něco skutečně znamenat? To byl zvláštní pocit. Dívka nebyla zvyklá ani na to, aby s někým pravidelně mluvila či se stýkala, natož pak když jí v této situaci Damian vyzpovídal, zda v něj vkládá určitou důvěru. Na jednu stranu děsivá záležitost, na tu druhou… bylo to také velice milé. Pozorné. A tak nějak to na její podvědomí působilo tím efektem, který jí tak těžce chyběl – měla pocit, že má vedle sebe někoho, na koho už by se dokonce mohla ve slabých chvílích skutečně spolehnout. Ne snad, že by předtím věřila a byla paranoidní ohledně toho, že by jí Damian vrazil dýku mezi lopatky (pokusy o něco takového měli za sebou už od pobytu v lesích kolem panství A’Coimne), ale… jistě chápete, jak to myslela. Tohle bylo jiné, ten styl toho, jak se k ní choval a jak ona měla naopak snahy a tendence chovat se k němu. Byla dlouho sama – ale ne dost dlouho na to, aby zapomněla, jak chutná přívětivost a to, když vám na někom záleží. Ne dost dlouho na to, aby zapomněla, jak umí být dotek sympatie vysoce návykový.

„Asi můžeme vyjít, pokud proti tomu nikdo nic nemáte,“ kývla na Damianovu otázku. Na paži jí při jeho doteku naskočila husí kůže – ne snad tím, že jí to bylo nepříjemné, ale proto, že to gesto bylo… svým zvláštním způsobem milé. Opět se mohla ponořit do myšlenek o tom, jak byla ráda, že má něčí pozornost, ale… na to teď nebyl čas. V Černém lese na jejich záchranu nečekala jenom malá holčička, ale také démon – a i když uměl být Daemon osinou v zadku, Sharya neměla to srdce se na něj vykašlat. Ať se jí to líbilo nebo ne. Oplatila tedy to gesto Damianovi tím prvním, co jí přišlo na mysl a přišlo jí to docela správné – letmo ho objala a otřela se mu rty o tvář. Tohle gesto vídala u vysoce postavených městských pánů, když ještě žila s pěstouny v Narrigenu, a ač jí v minulosti přišlo naprosto nechutné a nepochopitelné, teď se hodilo. Nebylo to nic, co by snad mohlo pohoršit jejich nové společníky (ačkoli, dle toho, jak se k sobě víla s bělovláskem měli, si neměli co vyčítat), ale zároveň to bylo dost důvěrné, konejšivé i povzbuzující na to, aby to mělo ten správný, požadovaný efekt, o který se snažila.
Když se odtáhla, ještě mu věnovala drobný úsměv, než se vydala směrem, kde byl les více ohořelý. „Tedy… ještě malý moment, prosím.“ Vyhnula se doutnající jámě v zemi, spěšně do ní nahlédla a poklekla k ní. Sledovala, jak se na dně svíjí poslední ohořelé pozůstatky zvířecích těl. „Kaatele röu,“ zašeptala tiše a schválně sklepla dolů nějakou část hlíny ze břehu jámy. Vznikl tím mělký hrob pro tělíčka zvířat, která jen posloužila jako nástroj nějakého krutého zvratu Aurořina zvráceného smyslu pro humor, ale přesto neprovedla nic závažného. Zasloužila si alespoň rozloučení. Ihned se zase zvedla a otočila ke zbytku. „Teď můžeme. Kterým směrem to je? Obávám se, že skrze magii stopovat nedokážu… a okolí je moc plné kouře na to, abych nám byla nějak extra nápomocná se svým čichem.“

Téměř hned co jí její princ nazval jako krásnou, její tváře nabraly lehce načervenalý odstín. Byla ráda, že jí shledával za krásnou, polichotilo jí to. A ještě více jí polichotilo, když to vyslovil i před Damianem a Sharyou. Když si jí přitáhl zpátky k sobě, vytvořil se jí na tváři šťastný úsměv. Chovala se jako poblázněná zamilovaná husička, ale to jí ani trochu nevadilo. Upoutala se k Desmondovi a nebála se to ukázat všem okolo. ,,Nemusíš se omlouvat. Já měla být opatrnější a neodhopsat jako splašená gazela." Uculila se, načež natáhla ruku a prsty mu rozčechrala bílé prameny vlasů. ,,To mi připomíná..." Na chvilku se odmlčela a na tváři se jí zformoval zamýšlený výraz. ,,Pokud teda nechci, aby mě ten flétnista unesl znovu, nesmím vám zase vyklouznout. Ta hudba...Když ji zaslechneš, ztratíš veškeré racionální uvažování. Nedokážeš ovládnout svoje tělo. Takže..." Zvlnila ty do vlídného úsměvu a natáhla se po Desově ruce. Potom svým malíčkem vyhledala ten jeho a zaháhla svůj k němu, takže se jejich malíčky držely spolu. ,,Tak. To je lepší."

,,Máš pravdu. Norall není někdo, koho by nějakej temnej posluhovač dostal na kolena." Kývla a tím považovala to téma za uzavřené. Ne že by jí na její příbuzné záleželo tak málo, ale jen tak se o ní bavit za jejími zády jí nepřišlo správné. A Breena se navíc necítila na nějaké dlouhé a smysluplné rozhovory. Byla sice utahaná, ale slíbila si, že ze sebe vyždímá každou kapičku, dokud tu dívenku nenaleznou. ,,Dobře, napřed nepůjdu." Pokud si to Des nepřál, nechtěla ho zranit. Bál se o ní, zachraňoval jí. Neposlechnout by od ní bylo neskutečně sobecké. Jeho nápad se jí zdál logický. Ona však magii stopovat nesvedla. Na to jí chybělo potřebný klid a soustředění. Desmonda nechtěla uvrhávat do nebezpečí. Byla tu možnost, že kdyby flétnista zjistil, že mají ve skupině stopaře, zaměřil by se na něj a její milovaný princ by se stal terčem. A to se jí ani trochu nezamlouvalo. Proto zabloudila pohledem k jejich zrzavým společníkům. Přistihla je zrovna při intimněji vypadajícímu objetí. Takže byli taktéž pár? To by bylo skvělé. Alespoň by nemusela mít pocit, že je svojí náklonností ke svému snoubenci otravuje. Na chvilku odvrátila zrak, chtěla jim dopřát trochu soukromí.

Když zahlédla Sharyu jak míří k té příšerné prohlubni a sklání se nad ní...Na jednu stranu po ní chtěla natáhnout ruku a zatavit jí. Ale stejně tam zůstala jen tak stát po boku Damiana a Dese. Ovšem když oni sami procházeli kolem jámy, její drobné tělo na okamžik ztuhlo a ona se instinktivně přiblížila k bělovláskovi, hledajíc svoji jistotu klidu. Netrvalo by dlouho než se ocitnou v úplné tmě jenom s Desovým světlem. Mohla by sice zkusit zapalovat jednotlivé stromy jako maxi pochodně, ale vnitřní hlásek jí napovídal, že to nebyl dobrý nápad. Větší využití magie, dlouhá cesta a strach se ještě přiživily na její únavě a i kdyby se pokusila o neničivé kouzlo, dopadlo by to přinejlepším žhavou explozí celého lesa. Aby po cestě nebylo ticho a aby neusínala ještě za chůze, broukala si neznámou melodii. Skládala v hlavě provizorní noty a čekala, jaké tóny opustí její rty. Pak už se jen vesele usmála a s dvěma zrzky před sebou a se svým Desem se vydala na místo, kde se od ostatních rozdělila.

Okamžitě zavrtěl hlavou. Ani v nejmenším to nebyla její vina, nemohla žádným způsobem ovlivnit to, do jaké míry bude ovládaná mocí té flétny, za to zkrátka nemohla. Lidé si bohužel nemohli vzdorovat tak silné magii, to nebylo v moci snad nikoho. Proto byl Desmond stále zmatený, protože na něj evidentně nepůsobila. Sice by ho to možná nemělo překvapovat, protože jeho rod docela úspěšně lámal některá pravidla pro smrtelníky, což se na nich asi nejvíce podepisovalo jejich dlouhověkostí a mládím, ale to by přeci neměla být smyčka pro temnou magii... Nebo ano?
Theoran se mu občas okrajově zmiňoval o tom, na jakém principu fungovala jejich magie a proč se vlastně jejich rod víceméně omezoval na křížení druhů - ale Desmond ho už od samého začátku podezříval, že v tom všem bylo něco víc. Něco dalšího, co se jeho velký a všemocný otec rozhodl utajit a neříct. Kdyby měl tu možnost, nejspíš by řádně prošel sídlo, aby zjistil o co jde, protože by to dost možná mohlo být i klíčem k řádnému vysvětlení jeho vlastní existence a toho, jak by se mohl od Rasmuse odpoutat, ale zatím se tam nedostal. Zatím.

„Slibuju, že tě nepustím, drahá. Nikdy.“ Krátce se na ni pousmál, než jí vtiskl něžný polibek do vlasů a sjel očima na jejich propletené malíčky. Bylo to roztomilé... A hezké. Hřálo ho to u srdce, dokonce takovým způsobem, že jeho úzkost pomaličku ustupovala a on se konečně začínal relativně uklidňovat, protože hlavní nebezpečí pominulo - třebaže se všichni dohromady tak nějak chystali vydat se vstříc novému, nejspíše ještě intenzivnějšímu a horšímu.

Na Sharyinu odpověď pokývl hlavou a na moment zavřel oči, dovolujíc svým smyslům zabrat naplno. Stopa, kterou hledal, byla sice těžká a výrazná, ale zdálo se, že ji les a všudypřítomná magie ve vzduchu docela úspěšně zahlazovaly, takže mu chvíli trvalo, než vůbec zachytil drobný útržek toho závanu temna, jaký se linul nejen od flétny, ale i jejího hudebníka jako takového. Tehdy oči znovu otevřel a volnou rukou poukázal kamsi do tmy, kde končila spálená tráva.
„Pokračoval dál, ale stopa je stále cítit. Pokud se nebudeme moc zdržovat, měli bychom ho stihnout najít dřív, než dorazí do svého cíle... Alespoň doufám.“ Jen co to dořekl, z toho samého směru se začala valit hustá šedavá mlha. Vlnila se po stéblech popálené trávy, objímala kmeny stromů a pokrývala keře, než s abnormální rychlostí dorazila až k nim, rozptylujíc se všude kolem.
Desmond se rychle rozhlédl po ostatních a otevřel pusu, aby je varoval, že je na té mlze cosi divného a zlověstného, ale to už k němu dolehly první účinky. Začala se mu motat hlava a nevyřčená slova se mu samovolně rozplynula na jazyku, nahrazená nesrozumitelným mumláním. Toužil svoje společníky přimět nedýchat ten kontaminovaný vzduch* - ale nebyl toho schopný. Téměř jako kdyby ho nějaká neviditelná ruka zastavovala a bránila mu v tom, uvězňujíc veškerá varování kdesi v jeho hrdle.

*Ten byl kontaminovanej hnedka dvakrát... Všechno kolem tebe je kontaminovaný, kámo

„To zní dobře,“ přikývla na Desův návrh k tomu, aby se tedy dali na cestu, a poprvé si bělovláska pořádně prohlédla. Ač těsně po jejich setkání působil, že by je rozcupoval na kousky, pokud by měl příležitost, vedle víly se značně uklidnil a začal působit jako docela normální… no, člověk asi ne. Ale něco humanoidního zkrátka ano. Rozhodně se jí začal zamlouvat podstatně více, když navrhnul rozumné řešení a postup jejich dalšího hledání. Bylo fascinující vidět, jaký vliv na jeho naladění měla ta malá blondýnka, a napadlo ji, jestli tohle je to, jak se člověk chová, když někoho skutečně miluje. Pravděpodobně ano. Zajímavé… pro ni spíš z čistě vědeckého hlediska, ale bylo pestré rozptýlení to vidět před očima jako film. „Pokud zdržování všechno ztíží, měli bychom tedy vyrazit. Kudy?“ A když se bělovlásek otočil k lesu a vydal se směrem, který asi byl směrem, odkud se linula magie flétnisty, vydala se hned v závěsu za ním… dokud se na místě nezarazil. Zprvu nechápala, o co jde, ale sotva se kolem stromů před nimi provalily první šedé chumáče, měla jasno.

Ta mlha byla zákeřnost sama. Přišla bez varování, náhle jako letní bouřka – a nikdo z nich pravděpodobně neměl šanci jí uniknout. Sharya si s očima rozšířenýma děsem prohlížela, jak se chumáče nepřirozeně šedé barvy. Mlha neměla nikdy takhle tmavou barvu… ale zdálo se, že to Černý les ani zdaleka netrápí, protože navzdory všemu tahle mlha se skutečně zlověstně šířila jejich směrem a hrozila jim. Sharya její pach cítila až moc výrazně, tlející a rozkládající se maso s přídavkem něčeho železitého. Mimoděk couvla, ale neměla šanci uniknout tomu a moc dobře to věděla. S děsem sledovala, jak první, na koho to začalo mít účinek, byl bělovlásek. Brzy to mělo pohltit i jeho vílu a hned poté ji s Damianem. I kdyby se snažili utíkat seberychleji, byla si dost jistá, že Černý les sám by stál proti nim, zpomaloval je a zlověstně si užíval jejich nahánění jako lovné zvěře. Možná by mohla mít šanci na únik Bree – malá víla uměla létat, takže by se mohla mlze při zemi vyhnout. Pokud by opravdu pohnul, možná by se to podařilo i Damianovi, ale i když přeměna bývala rychlá, pochybovala, že by tak rychle vzlétnul, zvlášť když za celou dobu, co měl svou druhou podobu zpátky, tak neučinil. Takže ta naděje se znovu omezila pouze na Breenu. Ale oni? Nepřipadalo to v úvahu.

Nezbývalo jí než zapnout naplno všechny hojící reflexy, které by mohly být potřeba. Ustoupila o krok a vrhla kradmý pohled po Damianovi – nepochybně už mu taky muselo dojít, že jsou docela slušně v loji, že proti nim les znovu svým způsobem zbrojí, že se to možná celé svalí do ještě horší sraček než v jakých už se dávno koupou. A že už tak jí to docela stačilo, nepotřebovala přídavek… hvozd s ní však zjevně tento názor nesdílel. Začínala na sobě pomalu poznávat, že se jí to, co bylo ve vzduchu, dostávalo pod kůži už těsně před tím, než k nim mlha skutečně dorazila. Zvířátko v ní bojovalo za to, aby povolila svému tělu se přeměnit a zahrabat ideálně pod zem, uniknout, ale… to nemohla. Nebyla tady sama, nebylo to jen o tom, že by se něco stal jí. A i když byla zvyklá před problémy utíkat a neohlížet se na následky, teď se proti tomu zatvrdila a prostě to odmítla, odmítla vše, co na ni řvaly pobytem v ulicích vypěstované instinkty – jen kvůli svým třem společníkům.
Takhle se jenom o další krok mimoděk vzdálila od valícího se oblaku a čekala, co se stane – věděla, že si s nimi Černý les chce jen hrát. Nezabije je to, to by bylo moc snadné. Proto jí nezbývalo než čekat, co z toho tedy nakonec vypadne. A bez toho, aby nad tím také nějak obzvlášť polemizovala, prostě čapla Damiana za ruku, která se ocitla podezřele blízko její. Možnost něco pevně uchopit bylo něco, co ji drželo jako přikovanou v lidské podobě, tak toho hodlala využít – a navíc netušila, co bude dál. A nechtěla ho ztratit někde uprostřed hloupé mlhy. Mlhy, ze které se jí začínala podezřele motat hlava…

Bree ťapkala z posledních sil téměř jako stín za svými společníky. Za ten den toho na ní bylo dost a to musela vzít v potaz, že ten den ještě ani zdaleka nekončil. Nebýt Desovi ruky, kterou sama malíčkem držela, by určitě zůstala pozadu. Už takhle spíše klusala než vyrovnaným tempem chodila, ale nechtěla na sebe upozorňovat. Chtěla tu dívenku najít stejně rychle jako všichni ostatní a to nemohla, pokud by její existence a přítomnost představovala pouhou zátěž. Ne, to dopustit nemohla. Mnohem více se jí zamlouvala představa, že holčičku přivedou do bezpečí a potom se někde na zemi složí než aby všechny okolo sebe jen zdržovala.

Desmond pro ni znovu představoval pomyslný maják. Dokud šel on, ona směřovala své kroky za ním. Bylo by pro ni ponižující jim nestačit a ačkoli byla s velkou pravděpodobností ze skupiny nejmladší, ani ona se nehodlala nechat zahanbit svojí neschopností. Zvlášť po Desově konstatování o zdržování. Bloudila si ve svých myšlenkách a přemítala jak si do sebe zase nahrnout tak potřebné množství energie na dlouhou cestu, když její snoubenec zastavil na místě. Bree zmateně zamrkala a její zpomalené mysli chvíli trvalo než si uvědomila, že jeho vysoká postava nepochoduje dál. Upřela pohled na stejné místo, kam se její bělovlásek sám díval. Trvalo jí taktéž než si její hnědá očka přivykla tmě a ona měla taky možnost zahlédnout onu zlověstnou mlhu. Zatřepala hlavou, aby si rychle uvědomila souvislosti. Ta mlha se jí ani za mák nelíbila a byla jen ráda, když se její tři společníci s její nelibostí ztotožnili. Teď na únavu ani za mák nebyl čas. Šedivá mlha se blížila a blondýnka měla pocit, že když se k ní dostane a prostoupí se kolem jejího drobného těla, udusí jí. Proto s úlekem sledovala jak se ta zatracená věc přibližuje až k Desovi a on tak ztratil přehled o tom, co chtěl před momentem říct. Utíkat po nohách po lese nemohli, určitě by je ten šedavý povlak dostal. Tím si byla jistá. Volnou rukou si zacpala ústa a nos. Poté hodila rychlým pohledem po Damianovi a jeho zrzavé přítelkyni, ale i oni se mlze nemohli vyhnout. Snažila se nepropadat panice. Věděla, že by si to akorát zhoršila. Zachovala chladnou hlavu. Když vyletí do vzduchu, měla by účinkům mlhy uniknout. To by obnášelo ale pustit Desmonda, do čehož se jí opravdu nechtělo. Ale i ten už vypadal slušně mimo a tak se Bree přesvědčila k tomu, že se k němu pak co nejrychleji vrátí. Pokud jí to mine, bude se moct o své společníky postarat a případně je dostat z toho nejhoršího. Začínal jí docházet vzduch a tak, i přes velkou nelibost, musela jeho ruku pustit a vyletět nahoru, pryč z dosahu šedého oblaku. Tam se konečně mohla volně nadechnout.

Dávala pozor až ta mlha pomine a hned v ten moment se snesla zpátky k nim dolů. Šedavý oblak byl pryč a zanechal jí na krku jejího zmateného snoubence a dva naprosté cizince. V hloubi duše měla chuť vyšilovat a panikařit, ale tu tendenci naštěstí jen zahnala pryč od jejích myšlenek. Musela je zkontrolovat, zjistit jak na tom jsou a zastavit nejhorší. Automaticky se jako první snesla k Desovi a položila mu ručku na rameno. Skenovala ho starostlivým pohledem než se k němu pomaličku naklonila. ,,Desi? Slyšíš mě?” Pak se otočila i na duo zrzků, aby zkontrolovala i jejich stav. Nevypadalo to vůbec dobře, ale Bree byla připravená ze sebe vyždímat každičký kousíček síly. Chtěla na ně dát pozor. A nedovolit jim spadnout do pastí Černého lesa ještě více.

Sotva postřehl jejich rozdělující se malíčky, protože ho plně pozřela mlha. Ta se kolem něj zformovala do tvaru rozevírající se tlamy, než ho kompletně obklopila jako predátor polykající svoji oběť. Jasně přitom vnímal napětí stoupající jak v jeho žilách, tak svalech. Ty se napínaly a šponovaly, kosti mu zdánlivě ztěžkly a on samovolně semkl rty pevně k sobě, zatínajíc čelist. Automaticky rukou sáhl po jílci svého meče, jež obratně vyňal z pochvy a rozsekl jím oblaka mlhy tetelící se přímo před jeho očima. Navzdory průřezu se ale onen bělavý závoj opět spojil, vydávajíc hluboký a pokřivený smích. Znělo to téměř jako kdyby čelil nějakému zbloudilému démonovi, co ztratil pevnou podobu a dokázal se projevovat pouze jako neforemná mlha nebo kouř. Díky tomu jeho sok působil nanejvýš zlověstně a on s tím nemohl vůbec nic udělat, protože postrádal tělo. To bylo něco, co spolu měli společné, ale on měl alespoň nějakou schránku, zatímco démon takové štěstí neměl. Anebo možná měl... Ale zahodil jej.

Když už se chtěl znovu rozmáchnout, chyběla mu v ruce známá váha jeho zbraně. Jakmile k ní sjel očima, přesvědčil se o tom, že mu meč opravdu zmizel: a on v té mlze nebyl schopný vidět dál než na krok, takže pokud ho jeho nepřítel odzbrojil, nemohl si zbraň znovu najít. Musel si tedy vystačit sám se sebou, spoléhat jen a jen na svoji fyzickou sílu, mrštnost a tělo. To nebylo něco, v čem by byl neznalý, ale nohy měl podstatně vratší než obvykle a pociťoval zvláštní formu únavy, která mu zrovna dvakrát nehrála do karet.
Obezřetně se rozhlížel kolem sebe, zatímco se kolem něj začala mlha mírně zdvihat a tančit dokola v drobných vlnkách tetelících se ve vzduchu téměř jako kouř. Během pár vteřin ho obalila téměř jako do nehmotného kokonu, jež se v jednu chvíli rozestoupil pod září jasně bílého světla, které Desmonda přimělo na moment zavřít oči.
Jen co je otevřel, projela mu tělem bolestivá vlna šoku a paniky. Stál v maličkém prostoru, kompletně obklopený zrcadly. Pokoušel se zakrýt si oči dlaněmi a křečovitě zavíral víčka, ale čísi paže mu ruce stáhly dolů podél těla a tajemnou silou ho přiměly se podívat. Pozorovat ten shluk odrazů, co stál všude kolem něj a upřeně mu oplácel jeho vlastní pohled. Jen s tím rozdílem, že neviděl sám sebe, ale Rasmuse. Veškeré jejich rozlišnosti zmizely, stál tam jen on a jeho bratr. Původce.

„Nikdy nebudeš stejně dobrý. Nikdy nebudeš úplný. Nikdy nebudeš člověk. Nikdy nebudeš ON.“ Theoranův hlas k němu doléhal odkudsi ze shora, zatímco na svých ramenou cítil jemný a velice nepříjemný dotek jeho nenechavých prstů. Přebíhal jimi po jeho těle, než se mu rty otřel o ucho a chraplavě se zasmál, jako kdyby nestačilo, co už předtím viděl a slyšel. Tehdy k němu ale přišel i jiný hlas. Povědomý, sladký a krásný. Zářivý a vlídný, ne jako otcův.
Bree... Hlesl v duchu, neschopný promluvit nahlas. Rty sice její jméno zformuloval, ale z úst mu nevyšla ani hláska, jako kdyby kompletně přišel o hlasivky. Ve skutečnosti byl ale jenom paralyzovaný svojí hrůzou a všemi těmi pocity, jež doposud celkem úspěšně pohřbíval hluboko v sobě, aby nemohly prosáknout na povrch. To ta jedovatá mlha ale evidentně změnila, protože působila téměř jako klíč k jeho soukromé Pandořině skříňce, na níž pokládal s každým dnem další zámek, třebaže to evidentně nestačilo.

Neměl tušení, jak dlouho to trvalo. Rasmusův odraz po něm házel oslnivými úsměvy, ukazoval na něj, ušklíbal se a v očích mu hrály plamínky škodolibosti, což ho jen víc a víc podrývalo. Theoranův hlas k němu doléhal jako zlověstná ozvěna, neustále opakujíc to samé, co řekl předtím. Desmond si zacpal uši a padl do trávy na kolena, pokoušejíc se zabránit těm šíleným a pokřiveným vjemům, aby si nárokovaly jeho veškerou příčetnost, která se zatraceně rychle ztenčovala a prchala jako duše umírajícího.

Navzdory příšerně palčivé nejistotě a vzrůstajícímu napětí z neznámé hrozby setrvával relativně v klidu, protože ho Sharya chytla za ruku. Třebaže to nečekal, stisk jí něžně oplatil a obrátil se na ni, aby zjistil, jak je na tom. Její krásná tvář se mu ale doslova rozmazala před očima, měníc se v chomáče děsivě šedavého kouře. S tím rozpíjejícím se obrazem za zády uslyšel dětský smích a jakousi píseň, jež zpívala jeho manželka malé Madlyn. Kolem se ozývaly tlumené kroky od rozpustilého hopsání, jež značně tišila lesní tráva a mech - ale i přesto to bylo znát. Stejně jako šustění látky šatů a tleskání.

Ačkoliv se snažil ten vzduch nedýchat, evidentně se mu to moc nedařilo. S Sharyiným zmizením zůstal v lese úplně sám, nebyl schopný očima vyhledat nikoho dalšího - a čím déle zíral do té bílé masy mlhy, tím víc mu začínalo připadat, že tam vlastně dorazil úplně sám. Pomaličku na ostatní zapomínal, byť jenom dočasně... A les se mu chystal naservírovat jeho vlastní dávku živoucích nočních můr, jenže to by musel Damian být schopný udržet se v pozoru a vzhůru.
Mlha na něj měla hned dva efekty. Prvním z nich byly naprosto očividné halucinace a kompletní odpojení od reality, díky čemuž se ocitl víceméně ve fantaskním světě, jež mu byl utkán přesně na míru dle jeho nejhorších niterních pocitů, vzpomínek a obav. Jenže potom tu byl ten druhý efekt, se značně silnějším fyzickým aspektem. Zatímco ten první pracoval s jeho myslí a ovlivňoval jeho vnímání a podvědomí, ten druhý mířil přímo na jeho tělo, jež se pod jeho působením začalo pomaličku skládat a dočasně vypínat. Léčení Desmonda si na něm vybralo svoji daň, přesně jak Sharya předpovídala. A jelikož se jeho přirozené instinkty a schopnosti zoufale pokoušely vyrovnat s náporem drog v mlze, příšerně se vyčerpával, protože její účinky nepřestávaly.
Díky tomu surovému a nikdy nekončícímu souboji mu pomaličku zvolnil stisk na Sharyině ruce, jež navzdory svým halucinacím stále držel - a ačkoliv se opravdu zoufale pokoušel zůstat při vědomí a dál vzdorovat, nebyl toho schopný. Víčka mu samovolně ztěžkla, jako kdyby se změnila v olovo. Jen co se mu zavřely oči, jeho vlastní tělo kleslo na zem, topíc se ve sladkém stavu bezvědomí.

Držela se Damiana jako klíště, dokonce i když ho ztratila z dohledu. Mlha jí zaclonila veškerý výhled na okolí, neviděla prakticky ani na špičku vlastního nosu, ale to nevadilo, nebránilo jí to v tom, aby se ho držela a ujišťovala se, že je v pořádku. Horší to bylo, když jeho sevření zničehonic ochablo a ona, jak to nečekala, ho nestihla zachytit, takže jí jeho ruka vyklouzla a ona s ní ztratila kontakt. V husté šedé mlze bylo těžké se ho snažit hledat, mohla kolem sebe šmátrat, jak chtěla, ale nedokázala na něj narazit. Napadlo ji, že by možná mohl zabrat hlas, ale když se pokusila jen o pár vteřin později vykřiknout jeho jméno, hlasivky ji zradily jako na povel schválnosti a z hrdla jí vyšlo jenom tlumené zaskučení, nelidský zvuk, který zněl jako z nějakého mizerného divadla s hororovou tématikou. Najednou se uprostřed toho svého malého sivého pekla ocitla sama, hlava jí třeštila a tušila, že kdyby se pokusila víceméně jakkoli hýbat, brzy by to už zkrátka nevydržela a proměnila se do podoby, v níž si přeci jen byla o něco jistější. A jako maličký mýval by Damianovi, Bree i Desmondovi byla naprosto mizerně platná. Musela jí najít… musela se ujistit, zda jsou v pořádku. S horečnatou snahou těkala pohledem, ale viděla jenom šedivou tmu, jinak naprosto nic. Napnutá jako tětiva lukostřelcovy zbraně těsně před výstřelem, snažila se připravit na všechno.

„Sharyo?“
Prudce se otočila po hlavu a překvapeně zamrkala. Všimla si, že směrem, odkud hlas přišel, pomalu začíná přicházet jasné světlo – mlha se v tom místě rozestupovala, dokonce šlo spatřit pár stínů stromů okolo. A tam, mezi několika uschlými modříny, postávala dívka koupající se v bílé barvě a hleděla na ni. Sharya si musela na moment zastínit oči, aby na ni mohla pořádně pohlédnout. Když se však zadívala pozorněji, silueta se otočila a dala se na útěk. A malá zrzečka, poháněná panikou ze situace i svou neukojitelnou zvědavostí, se prostě po vteřině váhání pustila za ní. Tělo se jí napnulo, jak se z něj snažila vymáčknout co možná nejvíc, zatímco pronásledovala neznámou s ladném slalomu mezi stromy. Poznávala tuhle taktiku útěku, sama ji tak nějak odnepaměti používala při kličkování v narrigenských ulicích. Nevzdávala to, poháněná nečekanou vlnou energie, která se jí vlila do žil, pronásledovala ten přízrak, který se po nějaké době proměnil v malou dívku s bílými vlasy, porcelánovou pletí a modrýma očkama, kterých si všimla teprve v momentě, kdy k ní přes rameno natočila panenkovskou tvář, aby si ji mohla letmo změřit.
Zastavila se až poměrně daleko – ne tak, aby už Sharya netrefila zpátky ke svým společníkům, ale dost na to, aby byly z běžného doslechu. Tehdy se cizinka zastavila a s plachým úsměvem se otočila k zrzečce, která se mezitím chytila kůry jednoho ze stromů a snažila se vydýchat ten běh. Ta mlha jí zjevně nějak uškodit musela, jinak by se tohle nedělo, no ne? Byla zvláštní, ale něco na ní bylo, něco na ní Sharye připomínalo střípky něčeho, co by zapomenuto být mělo a vždycky bude. Něčeho, co by v zájmu své osobnosti udělalo takřka vše. To, jak se na ni usmívala, to, s jakou nenuceností se pohybovala, s jak smutným i ironickým pohledem byla sledována. Trvalo jí skutečně dlouho, než jí to došlo. Ale když už se tak stalo, měla sto chuť ji buďto obejmout, anebo profackovat. Věděla, na koho se dívá, a mlhavě tušila, že to nemůže být reálné. Nemělo by to být reálné… ale přesto to tak působilo. Dívka se na ni dívala bleděmodrýma očima jejich rodičky a na tváři jí hrál nejistý úsměv.
Tušila o koho jde. Na rtech se jí zformoval šepot, nedokázal být hlasitý, slyšitelný. Ale stačilo, v jakém tvaru se jí rty zkroutily. Siärro? Na paměti měla pořád chvíli, kdy o ní matka mluvila – bledá, krásná, její oblíbená. Nezáleželo jí na tom, koho ta žena měla raději, ale pokud šlo o to, co viděla, koho viděla… nemohla popřít, že vědět, že má sestru, a nemoci ji potkat, bylo kruté vědomí. Netušila, zda je mrtvá nebo pouze ztracená, což možná bylo ještě horší. Nesnášela nejistotu, bojovala proti ní, pokud by se jí měla jak vyhnout… ale teď se to nezdálo nadějné. Zjišťování nevypadalo, že by mělo nějaký výsledek.

„Je nádherná, nemám pravdu?“
Tenhle hlas poznala okamžitě. Ruka jí sjela k opasku se svými dýkami, ale narazila jenom na prázdný prostor. Nedokázala nic uchopit, rukojeti jí projely mezi prsty stejně, jako předtím Damianova ruka. S panikou a s němým výkřikem na rtech se otočila směrem, odkud ten hlas přišel – a skutečně. O strom se s výsměšným zubatým úsměvem na tváři opírala Rayell Loreanne a propalovala Sharyu pohledem, než očima sklouzla k bílé postavě před nimi. Když po ní Sharya taktéž mrskla očima, dívka byla pryč a nic nenasvědčovalo tomu, že by tam snad kdy skutečně byla. Jako kdyby se proměnila v přízrak a vypařila se jako ranní mlha s postupem dopoledne. Znovu se tedy zrzečka obrátila k ženě opírající se o strom. K jejímu zklamání – tenhle přelud nezmizel, stál pořád vedle ní a zubil se na ni, jako kdyby se nechumelilo. A když po ní sklouzla očima níž… všechno se v ní sevřelo, když si všimla velké rudé skvrny, která jí prosakovala špinavým oblečením v oblasti hrudníku. Přímo v místech, kde bušilo srdce. Sharyu zasvrběla pravá dlaň – ta, v níž svírala rukojeť nože, který se o tu ránu zasloužil.
Jako by si všimla, nad čím uvažuje, žena sklopila zrak ke své hrudi. „Och, ano. Nemilá záležitost. Dost smrtící… Byla to dobrá rána, to ti musím nechat,“ vzhlédla znovu k ní a její úsměv náhle nabyl něčeho, co by nečekala. Ten úsměv byl skoro až mateřský – a to ji děsilo k smrti víc než kdyby se na ni mračila a snažila se jí pomstít. „Nečekala bych to od tebe. Možná nakonec nebudeš tak ztracený případ.“
Zachvěla se. Když se znovu snažila mluvit, slova jí náhle splývala ze rtů sama od sebe, téměř se nedokázala zarazit. „Jsi mrtvá. Duch. Přízrak. Co tady děláš?“
„Ach, sladká a naivní. Ano, jsem mrtvá, ale duch skutečně nejsem,“ pronesla. Sharye to moc nevysvětlilo, ale to ženě, zdá se, nijak nevadilo. „Dělám tady to, co matka dělává – dávám pozor na svou dcerušku,“ uculila se na ni a přistoupila o pár kroků blíž. Modré oči, kterýma ji sledovala, měly zorničky stažené až do nepřirozeně úzkého maličkého bodu, bylo překvapující, že vůbec viděla. „Nejsem duch, věř mi. A i když se ti to nelíbí… jsme svázané. Černý les mi je jen prostředníkem k tomu, abych s tebou mohla promluvit, aniž bys mi mohla utéci. Ale i poté, co z něj odejdeš… nebudeš sama.“ Se sladkým úsměvem přidala další krok vpřed a náhle stála přímo před ní. Pomalým gestem jí odhrnula vlasy, v nichž se znovu začalo usazovat jehličí a prach, z tváře. „Budu tady s tebou. Můžeš se na mě spolehnout.“

Opařená Sharya zamrkala… a najednou osaměla. Po její matce nebylo kolem ani stopy, nic nenasvědčovalo tomu, že by tu byl někdo jiný než ona sama. Rozhlížela se, natahovala smysly tak daleko, jak jen jí to šlo, ale ani stopa. Byla náhle zcela při vědomí, střízlivá až moc, jako kdyby si Černý les řekl, že to setkání byl pro ni dostatečný projev nenávisti a už ji jen nechal bloumat ve vlastním zmatku a panice. A ve vědomí toho, že se ztratila ostatním… probohy. Zděšeně se otočila směrem, odkud pořád cítila nezaměnitelný pach dýmu a spáleniny po řádění Bree, bez váhání se rozeběhla tím směrem tak rychle, jako by měla v patách smečku divokých psů. Znovu se v ní rozhořel stejný děs, jaký ji pohltil ve chvíli, kdy z její ruky vyklouzla ta Damianova.
Našla je po chvíli. Už z dálky nevypadali moc dobře. Krev jí ztuhla v žilách, když spatřila Damiana v bezvědomí na zemi. „Co se tu proboha stalo?“ vzhlédla k Bree, která vypadala jako jediná v rámci možností v pořádku… při smyslech. Zjevně skutečně stihla děsivé mlze uletět, což byla dobrá zpráva. Už tak musela mít nervy nadranc, to, že by se tam hroutila spolu s nimi vlivem mlhy zhroutila, by ji mohlo už vážně složit. Viděla, že musí být polomrtvá únavou, byla bledá a vypadala vyplašeně. Sharya ji chápala, sama byla v háji, ale neodkázala si představit, jak na tom malá víla musela skutečně být – zvlášť po čelení tváři v tvář své fóbii. Musela to být zatracená bojovnice… neubránila se myšlence na to, že ji docela obdivuje pro to, jak to zvládá.

Bohužel na tom ani její dva T’ealh společníci nebyli nejlépe. Chtě nechtě, měla se postarat i o ně, ačkoli by se od svého milovaného snoubence nejraději už ani nehla. Jenže ona se nemohla rozdělit na tři stejné osoby a i Damian a jeho přítelkyně Sharya jí taktéž potřebovali. Pomohli jim, takže jim to dlužila. Oběma. Než ale stihla vzpamatovat unavené tělo a přinutit se k nějaké akci, Damian sebou doslova praštil o zem do ohořelé trávy. Blonďatá víla se neochotně odrhla od svého milého a přeletěla směrem k zrzkovi. Tak nějak vůbec netušila co dělat. Aby ho nosila v náručí...To by ani nestálo v úvahu. Byl na ní moc těžký a ona ho nikam nosit nemohla. Zároveň, kdyby s ním zůstala ležet v trávě, oddělila by se od Desmonda, což bylo v momentální situaci nepřijatelné. Proto jen chytla Damiana za paže a s vypětím svých vílích sil ho po zemi dotáhla až ke kmeni stromu, který byl bělovláskovi nejblíže. Tam ho opřela a svým způsobem srovnala, aby jen tak lehce nespadnul. Bree nepochybovala, že bude lepší, když jich bude mít co nejvíce pohromadě na jednom místě. Pořád tu byla šance, že se mohla z lesa vynořit jako třešnička na dortu kdejaká hladová bestie a zakousnout všechny její společníky bez větších problémů. Na magii se už moc poléhat nemohla, alespoň pokud její kouzla neměla způsobit výbuch celého lesa. Na chvilinku se pozastavila a zopakovala si, v jaké situaci se právě nacházela. Trčela s šíleným flétnistou a spoustou krvežížnivých potvor v lese černějším než Theoranova duše. Starala se o tři duchem nepřítomné tvory a k tomu navrch ani netušila, co se v takový moment má dělat. Mohla třeba všechny temné zloduchy mlátit po hlavě klacíkem. Otočila se na místo, kde ještě před chvílí stála Sharya, jenže ta už tam vůbec nebyla. Poplašeně se otočila do lesů kolem ní a vyhlížela její rezavé kadeře, ale jediné co určovalo její směr byly hlasité rychlé kroky. ,,Sakra..." Zaklela. Mohla se sice za dívkou vydat, ale to by musela obětovat bezpečí Dese a Damiana. Mezitím co v hlavě plánovala svojí strategii, se avšak Sharya vrátila zpátky. Udýchaná a vystrašená, ale živá. ,,Díky Bohům, že jsi v pořádku. Fungovat, jak koukám, zvládáš. Myslíš, že bys zvládla dávat pozor na tvého přítele." Naklonila hlavu mírně na stranu a prosebně kývla k Damianovi v bezvědomí. Ráda by na ní brala zasloužené ohledy, ale její snoubenec byl v nebezpečí. A přes tu skutečnost nejel vlak.

Co nejrychleji to šlo se zase vrátila k Desovi a do hnědých oček se jí jako na povel vmísil strach a čistá starost, obojí najednou. Sledovala každičkou jeho část a opravdu moc doufala v to, že mu bude schopná pomoct. Nesnesla vidět jak se osoba, na které jí záleželo víc než na ní samotné, hroutí přímo před jejíma očima. Drásalo jí to zevnitř a ona bojovala s nutkáním začít křičet zoufalstvím. Jenže pak si všimla toho nepatrného pohnutí bělovláskových rtů a do těla se jí vrátila jiskřička naděje. Mohlo to znamenat, že jí alespoň trošinku vnímal a to bylo velice dobře. Pořád s ní sice cloumala tichá panika, ale když Des spadnul na kolena, snažíc se peklo v jeho hlavě zastavit, Bree to naplnilo odhodláním. Intenzivním odhodláním mu za každou cenu pomoct a dostat ho z toho víru iluzí ven.


Sehnula se k jeho krčícímu se tělu a opatrně se přiblížila. ,,Shh...Teď tě chytnu, dobře? Dotknu se tě, ale neublížím ti, Desi.” Všechny okolní rušivé věci se přesunuly do pozadí a ona se soustředila jen na svého milovaného. Přisunula se až k němu než ho svýma ručkama objala kolem pasu a její dlaně ho začaly hladit po zádech v konejšivém gestu. ,,Jsem tady. Hned vedle tebe. Nemusíš se bát.” Tiše u šeptala vlídným hláskem, načež si položila hlavu na jeho hruď, aby poslouchala jeho splašené srdce jako předtím. Tentokrát však, aby se vyznala v jeho stavu. Nebyl na tom vůbec dobře a to jí tížilo snad ze všeho nejvíce. Cítila jak v jeho nitru jeho plamínek syčí a pomalinku skomírá. Tomu chtěla víla zabránit. Bylo to sice riskantní...ale tenkrát při jejich setkání s Rüvikovým koněm to taktéž pomohlo při vyhánění zloby a temnoty pryč. Bylo zvláštní věnovat veškerá svá požehnání právě jednomu člověku, ale rozhodně nelitovala. Bylo to něco, co dělala jen pro něj a nikomu jinému to nepatřilo. Zavřela očka a ponořila se hluboko so Desova nitra. Kdyby to byl kdokoli jiný, kdo by po ní chtěl její osobní požehnání, poslala by ho do háje zeleného. Ale pro Desmonda to dělala dobrovolně, kompletně se mu odevzdala. ,,Vrať se mi. Vrať se ke mně.” Špitla a s těmi slovy pozvedla tu malou hořící jiskru uvnitř jeho nitra. Netušila, co udělat dál, ale byla si jistá, že se od něj nehne ani na krůček. Ani kvůli Sharye s Damianem.

Všechno kolem něj se motalo a Theoran na něj začal křičet. Třebaže ho nikde nebyl schopný zahlédnout, jelikož byl kompletně obklopený zrcadly a Rasmusem, dokázal si ho velice jasně představit. S tou odpornou černou skvrnou na hrudi, rozevírajíc ústa do rozzuřeného šklebu, zatímco se mu přes rty dere děsivě chrčivé nadávání. S každým dalším nádechem a hanlivým slovem se však jeho hlas měnil a pokřivoval, připomínajíc mnohem víc ryk nějakého zvířete... Nebo také démona.
V tu chvíli Desmond stáhl ruce a zprudka otevřel oči, tupě zírajíc před sebe. Všechna zrcadla zmizela, byl svobodný... Ale rozhodně ne sám. Kousek od něj dřepěl Rasmus, upírajíc na něj pár svých safírově modrých očí, které byly snad ještě jiskrnější než kdy předtím. Zářily i navzdory mlze, co je obklopovala, působíc jako hvězdy na noční obloze, jen děsivě blízké.
Desmond se pokusil zvednout, ale jeho bratr jen zavrtěl hlavou, než mu věnoval sladký a trošku spiklenecký úsměv. Přiložil si přitom ukazováček na rty, než na něj krátce pokývl a zdánlivě se rozpustil v mlze, která se konečně rozestoupila a dovolila bělovláskovi se řádně nadechnout.

„Vrať se mi. Vrať se ke mně.“ Zmateně zamrkal, když si uvědomil, že ten hlas nebyl součástí halucinace. Byl skutečný, přicházejíc z jeho těsné blízkosti, doprovázený letmými doteky... Které předtím nebyl vůbec schopný zareagovat. Nebyl sám, majitelka toho nádherného a sladkého hlasu ho držela a konejšila, ačkoliv pořádně netušil proč. Nedávalo mu to smysl, protože on přeci měl být sám. Nikoho na světě neměl, nikým nebyl. Neexistoval sebemenší důvod, proč by na něm mělo komukoliv záležet. Nebyl dobrý. Nebylo na něm vůbec, ale zhola vůbec nic.
Bezděk vydechl vzduch, co po nějakou dobu zadržoval v plicích a zatímco bolestně znovu zavřel oči, povolil svoji čelist i rty, které doposud tiskl k sobě tak pevně, že tvořily jenom úzkou linku. Z nějakého důvodu měl nutkání si je začít agresivně kousat, ale Theoranova výchova byla přeci jen podstatně silnější než jeho vnitřní popudy. Věděl moc dobře, že pokud by se k něčemu takovému snížil, dal by najevo takové množství slabosti, že už by se z toho nikdy nevyhrabal. Sice potřeboval moment na to, aby pořádně popadl dech a sebral se, ale nemohl si dovolit se kompletně sesypat.

„Bree...“ Uvědomil si nakonec, konečně plně při vědomí. Pomaličku se obrátil na blondýnku po svém boku a pohlédl jí do tváře, zkoumajíc její rysy. Očekával, že bude vypadat jinak, než si ji pamatoval - že ji les nějakým způsobem změní, pokřiví. Ale nestalo se to, byla úplně stejná jako předtím. Mladá, zářivá a nádherná. Nepopiratelně dědíc typický půvab víl, stejně jako onu známou grácii, s jakou vystupovaly. Byla tak neskutečně něžná a vlídná, že mu z toho srdce poskočilo dojetím, ale i přesto všechno cítil obavy a strach z toho, že by jí měl pohlédnout zpříma do očí. Věděl totiž moc dobře, že by na něm viděla všechno to hluboce zakořeněné trauma a komplexy, co se tak žalostně pokoušel skrývat.
„Jsi tu, díky bohové.“ S těmi slovy ji bezmyšlenkovitě objal, konejšený její blízkostí i vůní. Svým způsobem už ji potřeboval stejně moc jako přísun živin, světlo a vzduch - představovala pro něj nezbytnou součást života, jež nejen potřeboval, ale také miloval a zbožňoval. Vskutku představovala jeho zářivé a třpytivé světlo v temnotě, k jakému se mohl pokaždé upnout, aby z tmy byl schopný dojít zpět na správnou cestu. Sice si nebyl jistý tím, jestli není příliš zkažený na to, aby to fungovalo pokaždé, ale v danou chvíli ho to trápit nemuselo. Byl s dívkou, kterou miloval a ona byla v pořádku... Na ničem jiném nezáleželo.

Přiběhla k nim tak rychle, jak jen jí to krátké nohy dovolovaly. Sama se trochu divila nad tím, jak sebou uměla mrsknout, když jí šlo o něco důležitého – většinou se jednalo o útěk před vymahači zákona. Anebo, jako právě nyní, se řítila vstříc svému pávímu společníkovi, který ležel na zemi v bezvědomí poté, co ona cajdala někde po lesíku a naháněla přízraky své sestry a matky. Doběhla a v letu ještě dopadla na kolena hned vedle zhrouceného zrzka, načež vzhlédla k víle a kývla na ni. Bylo vidět, že bělovlásek ji potřebuje, takže ji rozhodně od něj nemohla nijak tahat. O Damiana se zvládne postarat, byl koneckonců t’ealh stejně jako ona – a když už byla ve většině věci naprosto nepoužitelná, za ty roky se naučila jedno – postarat se o sebe, naučila se, jak si zahojit případné rány a co za ukradené bylinky zdlábnout při té či oné situaci. Tady by to nemělo být zase tolik jiné – a to vědomí jí dodalo dostatečnou sebedůvěru k tomu, aby se jala zjistit, jak mu může pomoci.
Breena se vzdálila, vrhla se na pomoc svému příteli. Sharya ji chvíli koutkem oka sledovala, jak se k němu přimkla a cosi mu šeptala. A viděla, že to snad i možná skutečně zabíralo. Slyšela už párkrát o vílích požehnáních, ale nikdy nepotkala ani jedinou vílu na to, aby to mohla vidět na vlastní oči – teď by ale vložila ruku do ohně za to, že přesně to Breena s bělovláskem prováděla. Bylo příjemné vidět, že je o něj dobře postaráno. To ji uklidnilo natolik, že se mohla sklonit nad Damianem a začít se pokoušet zjistit, co s ním je a co může nadělat, aby mu pomohla. Chvíli ho zkoumala – od barvy ve tváři, která z většiny vyprchala, přes zvednutí víček, aby viděla reakce zorniček, až po snahu probrat ho zmáčknutím toho extrémně citlivého bolestivého bodu na levém rameni. Při posledním zmíněném pokusu už sebou trošku škubnul, což bylo pozitivní znamení. Znamenalo to, že navzdory jeho bezvědomí na tom nebyl tak mizerně, aby na ni nemohl alespoň trochu zareagovat. To byla pozitivní zpráva. Vypadalo to prostě jenom na to, co si myslela už předtím – léčení Desmonda z něj vysálo až moc velké množství energie. Mileráda by ho za to profackala a dala mu dlouhou přednášku o tom, že nemá plýtvat schopnostmi, které se zatím nenaučil tak dobře ovládat, ale… nejdříve se musel probrat. A to hodlala zařídit.

Začala se hrabat ve vaku a u toho postřehla, že bělovlásek se začíná dávat trochu dokupy. Tedy, pokud se děs v jeho tváři a očích dal brát jako výhra, že ano, ale lepší to už asi být nemohlo. Raději ze své brašny vylovila jedovatě fialovou tinkturu – obsah byl napůl kapalný, napůl pevný. Přemístila se tak, aby si mohla jeho hlavu položit do klína, zády se opřela o padlý kmen stromu a jemně mu bez vytáček stlačila bradu, takže ho donutila trochu pootevřít v reflexu rty. Sotva to udělal, polovinu ampulky mu vyprázdnila do úst a zacpala mu nos, takže to musel podvědomě spolknout, pokud chtěl dýchat.
Když to konečně poslušně spolknul, prostě zase ampulku se zbytkem schovala a nechala ho ležet a nabírat síly, hlavu pořád v jejím klíně. Zahleděla se na dvojici opodál, al po chvíli i od nich ucukla pohledem a zahleděla se do dálky kamsi mezi stromy, zatímco se Damianovi prohrabovala vlasy, jelikož si potřebovala nějak zabavit prsty. Dala mu tinkturu, která jí samotné dodávala vyčerpané síly, když se pokoušela léčit sebe nebo někoho dalšího – mělo by to u něj zabrat, dala mu dvojnásobnou dávku než běžně sobě. Zatímco s ním seděla a sledovala, jak se mu pod víčky sem tam kmitnou oči, cítila přímo z něj, jak moc najednou byl v tom bezvědomí uvolněný na rozdíl od chvílí, kdy kráčel vedle ní Černým lesem. Bylo smutné, že se takhle moc dokázal uvolnit jenom ve spánku, ale… asi nebylo moc v jejích silách s tím něco nadělat, dokud trčeli v útrobách temného hvozdu. Nezbývalo než pokračovat dál, zachránit holčičku (a Daemona) před flétnistou a… bude to.
A do té doby než s probudí… může se spolehnout, že tu je alespoň někdo, kdo na něj dá pozor.

Celou dobu ho ani na sebemenší okamžik nepřestávala hladit po zádech. Odvozovala z toho, co by jí samotné pravděpodobně na jeho místě pomáhalo nejvíce. A tak k němu promlouvala a v pravidelných intervalech mi předávala teplo tam, kde se jejich kůže setkala. Cloumalo s ní vyčerpání, ale rozhodla se, že nad ním bude bdít klidně další týden, jen aby na něj dohlížela. Zneklidněně pozorovala jeho škubající se skrčené tělo, jenž jí pokaždé navodilo pocit místa, na které se s radostí vracela – domova. Teď bohyně osudu ukázala na ní, aby posloužila jako pomyslný přístav. Do kterého se bude moct Des schovat až se probudí.

Jakmile nahlas vyslovil její jméno, na tvář jí rozzářil úlevný úsměv. Jednou rukou ho stále držela a podpírala, zatímco tou druhou ho začala systematicky hladit v bílých vlasech. Nemluvila na něj. Dávala mu čas a prostor se vzpamatovat. Nechtěla na něj chrlit desítky nepodstatných otázek. Vypadal nesmírně vyděšeně a zoufale, což vílino srdíčko lámalo na kousky. Postará se o něj. Dá mu celou svojí pozornost, dokud se neuklidní. Ptát se ho jak se cítí by bylo sice na místě, ale to Bree dokázala odhadnout už jen z jeho roztěkaného chování. Netrvalo dlouho a Desmond si jí přitáhl do pevného objetí. ,,Samozřejmě, že tu jsem. Vítej zpátky." Na malý moment se od něj odtáhla, aby mu věnovala povzbudivý úsměv. ,,Chyběl jsi mi." Špitla k němu než ho lehounce políbila na rty. Ačkoli to nebyla žádná výrazně dlouhá doba, co byl pryč, s Bree i ta chvilička, co se stavěl svým nočním můrám, připadala jako zatracená věčnost. Po polibku ho pečlivě sjela pohledem od hlavy až k patě, v hnědých kukadlech vepsanou zvědavost. ,,Nejsi zraněný?" Na moment pootočila hlavu a zívla než po sobě několikrát rychle zamrkala. ,,Ať už jsi viděl cokoli, byl to jen sen. Nebylo to reálné. Nic z toho se nestane. Ne, dokud jsem u tebe." Odhodlaně semkla rty k sobě. Nehodlala se ho vyptávat na přesné detaily toho co prožil. Byla si jistá, že to bylo něco příšerného. ,,Teď tu s tebou ale jsem." Opět ho začala hladit po zádech, protože s ním stále chtěla být ve fyzickém kontaktu. Zalovila ve svém vaku pro předposlední zelené jablíčko a vložila ho Desovi do dlaní. ,,Dej si. Zasloužíš si to. Vlastně...Za dnešek jsem ti ještě nepoděkovala. Byl jsi úžasný. Ale ty jsi naprosto úžasný každý den, takže se to těžko počítá." Zachichotala se než na něj spiklenecky mrkla.

Když byl Des v relativním bezpečí, pohledem zabloudila k zrzkům, aby je zkontrolovala. Damian stále ležel a Sharya kolem něj létala a mávala ve vzduchu nějakými roztoky. Bree tomu moc nerozuměla, ale i tak se na Sharyu vděčně usmála. ,,Děkuji ti, Sharyo. Jak se vám daří?" Pronesla už poměrně klidněji než se uculila na jejich duo. Zrzka měla o svého přítele taktéž strach, což jí z nějakého důvodu dělalo radost a doufala, že se Damian brzy vzbudí. ,,Vsadím se, že bude v pořádku." Hlavou pohodila směrem k jejímu Zrzavému příteli. ,,Co jste měli naposledy k obědu? Mám tu pro případ pár brambor na posilnění."

Měl potíže najít v sobě ten samý plamen, co ho obvykle poháněl a dodával mu sílu pokračovat kupředu. Zdálo se, že z něj ty halucinace kompletně vysály jeho odhodlání i pevnost, protože procitl klečící na zemi, třesouc se jako ratlík. Z toho neohroženého bojovníka poháněného vnitřní zběsilostí moc nezbylo. Prázdnota, jež se v jeho nitru nebezpečně rozpínala, nejspíš pohltila i jeho schopnost přizpůsobit se situaci a nevzdávat se. Ve skutečnosti ale požírala mnohem víc, než to - v dané chvíli víceméně konzumovala každý nástin emoce, postupně se propracovávajíc od hluboce zakořeněné úzkosti až k pocitu určité úlevy, jež v něm vyvolávala přítomnost jeho milované.
Třebaže se jednalo o záležitost několika desítek vteřin, odehrálo se toho v něm nesmírně mnoho. V jednu chvíli jasně vnímal teplo, jež mu Bree poskytovala, ale v druhé... Jako kdyby tam ani nebyla. Třebaže stále cítil její ruku, jak ho hladila po vlasech, nebyl schopný ze sebe vykřesat žádnou skutečnou reakci. Žádný impulz k odpovědi, žádné pocity. Pomaličku se propadal do děsivé nicoty, jako kdyby jeho jádro bylo sklenicí vody, jež někdo převrhl a veškerý její obsah se vylil. Přesně tak to vypadalo v jeho srdci.
Jediné co ještě překypovalo, byla jeho hlava. Tou mu stále vířilo přespříliš myšlenek - až moc na to, aby je všechny byl schopný řádně zpracovat a dojít k jakémukoliv závěru. Nejjasnější z nich všech byly bez pochyb úvahy nad tím, co ještě před malým momentem viděl. Bree říkala, že to nebyla pravda, ale on si to nemyslel. Naopak. Působilo to opravdu hodně věrohodným dojmem, téměř jako odraz v nastaveném zrcadle, což bylo vzhledem ke kontextu zatraceně ironické přirovnání.
Desmond díky tomu měl ve svých myšlenkách příliš velký chaos na to, aby mohl víle něco řádně odpovědět. Její slova sice slyšel a chápal jejich význam, ale sám těžko formoval verbální odpověď. Naopak, vlastně se necítil na to, aby vůbec zvedl hlas z ticha, nejspíš ani na to, aby jí věnoval alespoň zanedbatelné pokývnutí hlavou. Ne, že by vyloženě nechtěl. Spíš jen postrádal tu typickou sílu a podporu, na jaké obvykle stavěl a čerpal z ní. Tentokrát neměl nic, co by ho pozvedlo z prachu a zkázy, jež napáchaly halucinace vyvolané lesem. Byl neschopný se vůbec pořádně zvednout na nohy, natož aby se postavil čelem svým problémům a vrátil se do reálného světa.

„Nejsem,“ zachroptěl nakonec téměř bezhlasně, zatímco svýma pobledlýma očima přejížděl okolí. Na jeho výrazu bylo naprosto jasně znát, že nedůvěřoval lesu ani situaci - tak trošku očekával, že mlha sice možná zmizela, ale mohlo se objevit něco dalšího, klidně i horšího. Ani v nejmenším by ho nepřekvapilo, kdyby se nakonec zpoza jednoho ze zlověstně vyhlížejících stromů vykoukl sám flétnista a spustil tu svoji čarovnou píseň, co v druhých probouzela kdovíco.
K ničemu z toho ale nedošlo, alespoň ne po několik následujících minut. Po celou jejich délku se Desmond střídavě rozhlížel do jedné a do druhé strany, než si hluboce povzdychl a protáhl tvář. Dlaní si přitom přejel po jedné líci, než se zlověstně zašklebil, když se mu kůže nepatrně napnula a připomněla mu fakt, že ačkoliv zdánlivě držela na svém místě, stále byla odříznutá a následně přišitá. To bylo něco, na co se mermomocí snažil nemyslet, ale osud mu to jednoduše musel předhodit - a on pod vlivem toho uvědomění schoval svoji tvář zpět do dlaní, aby nemusel čelit okolnímu světu a riskovat, že na něj někdo pohlédne. Nesnesl by to, stejně jako se na sebe nesnesl dívat on sám.

Zatímco si zakrýval tvář, pokoušel se soustředit na pravidelnost svého dechu a trošku zklidnit svoji rozbouřenou mysl. Ta byla doslova přehlcená sebedestruktivními myšlenkami a pochybami o téměř všem, co doposud považoval za jisté. To, co mu les naservíroval téměř jako na stříbrném podnose, bylo naprosto dokonalé vyobrazení jeho nejniternějších obav a šrámů. Magie proudící temnotou se nejspíš nějakým způsobem dotkla jeho jádra, odhalujíc vnitřní skrytá tajemství, díky čemuž byla schopná mu doslova ušít halucinace ve stylu nočních můr přesně na míru. Čeho se obával, to mu bylo potvrzeno a předhozeno tak, aby na to nemohl jen tak zapomenout a přejít to. Ne, měl to před sebou na talíři, nucen to neustále přežvýkávat v marné snaze se s tím vším nějak popasovat. Toho ale nebyl schopný, protože postrádal svoji charakteristickou sílu, jež z něj unikla jako teplo ze stydnoucí mrtvoly. Přesně tak se také cítil. Jako popravený člověk ležící někde v příkopu, jen místo tepla a krve ztrácel svoji těžce vydřenou pevnost a flexibilitu.
Trvalo mu docela dlouho, než obě ruce stáhl dolů - a přesně v tu chvíli mu na dlani přistálo dokonale zelenkavé jablko, jež doslova vybízelo k nakousnutí. Desmond ho několik vteřin tupě pozoroval, než ho sklidil do svojí brašny a věnoval Bree krátký a poměrně apatický pohled, v němž chyběla jiskra života a lidskosti.
„Díky.“ To byla jediná odpověď, na jakou se zmohl. Nedokázal v sobě najít dostatek energie a síly na to, aby se vůbec řádně pohnul, natož aby mluvil. Zdálo se, že mu jazyk příšerně ztěžkl a rty se samovolně tiskly k sobě, což mu pokusy o zodpovídání a konverzaci poněkud znemožňovalo. Ne, že by mu to ale vyloženě vadilo. Necítil se na to, aby nějak udržoval rozhovor nebo se bavil. Vlastně ze všeho nejvíc chtěl jen zhasnout svoje očarované světlo a jednoduše zmizet ve tmě, jež na ně zírala zpovzdálí. Toužil do ní vejít, dovolit jí, aby ho objala a skryla pod svá sametová křídla. Jedině tehdy by se mohl znovu začít cítit v bezpečí, protože by neviděl nic... A nic by nevidělo jeho.

Utápěl se v temnotě, jež ho kompletně zahalila do svého sametově jemného pláště. I navzdory tomu, že mimo jeho stav podvědomí zuřil víceméně boj s nadpřirozenými silami lesa, cítil se relativně v bezpečí. Pouze ve spánku ho totiž nesoužilo vědění, které ho soustavně táhla ke dnu jako kotva.
Ne, Damian se skutečně nechtěl probudit. Nevědomky se zuby nehty držel toho slastného stavu, co ho konejšil a dodával mu falešný pocit naděje. Kdyby to bylo na něm, nejspíš by býval usnul na věky věků, nikdy se neprobouzejíc. Jenže to nebyl osud, jež mu byl předurčen. Ačkoliv ještě neměl ani nejmenší tušení, co přesně ho v budoucnu mělo čekat, něco uvnitř něj se přeci jen vzpouzelo myšlence, že by se k plnému vědomí už nikdy vrátit neměl. Ne, on chtěl žít. Svým způsobem. Na jednu stranu z té představy byl vyděšený a sžíralo ho to, ale na druhou stranu zoufale toužil prožít ta léta, o niž byl připraven kvůli svému zotročení. Sice už nebyl ani zdaleka nesmrtelný a nestárnoucí, ale to neznamenalo, že jeho pouť skončila. Naopak. Měl před sebou ještě značnou část života a s trochou štěstí by se mohl dožít i úctyhodného věku, jelikož jeho druh oplýval léčivými schopnostmi, jež svoje nositele chránila před nemocemi a některými úrazy.

Po Sharyině zásahu se ten pocit vláčnosti a lehkosti začal pomaličku vytrácet, utlačovaný účinky tinktury. Ta probouzela každou jeho vyčerpáním ochablou buňku, konečně probouzejíc jeho tělo. Do žil se mu vlila nová dávka energie i síly, což ho nakonec přimělo otevřít oči a zmateně zamrkat, protože okolnosti svého úpadu do bezvědomí měl poněkud zastřené.
Když se mu podařilo zaostřit svůj mírně otupělý zrak a pohled mu padl na zrzku sklánějíc se nad ním, z nějakého důvodu byl jeho prvotní reakcí naprosto samovolný úsměv. Koutky se mu pozvedly v naprosto upřímném, laskavém a potěšeném úsměvu, jež zářil stejně jiskrně a intenzivně jako žluté žíhání jeho jinak zelených očí.

„Ahoj,“ pronesl k ní tichým, téměř zasněným hlasem. Nebyl si jistý, jestli jednoduše blouznil, působily na něj stále účinky mlhy nebo tinktura měla vedlejší účinky, ale byl zkrátka šťastný, že ji viděl. Rád a potěšený faktem, že byla tím prvním, co spatřil hned po svém probuzení.
Zatímco jí upřeně hleděl do očí a usmíval se na ni, jako kdyby byla tím nejkrásnějším stvořením, jež za celý svůj nepřirozeně dlouhý život spatřil, srdce mu poslušně bilo v dokonale pravidelném a přirozeném rytmu, nevydávajíc ani sebemenší náznak jakéhokoliv rozrušení nebo zranění. Nejspíš tomu dopomáhal fakt, že se nacházel tak blízko ní, navíc ve vlasech cítil její prsty, které na něj působily nesmírně konejšivým dojmem.
Bylo to téměř jako kdyby se vrátil o mnoho a mnoho let v čase - do doby, kdy ještě nebyl posluhovačem ďábla, ani úplně zkaženým a zkorumpovaným šlechticem. Ne, on nebýval až tak špatný. Dříve to byl jen nevybouřený a přespříliš ambiciózní mladík, co se těžko dokázal držet na uzdě a toužil světu a všem dokázat, že jeho zdánlivá krása kvůli zvířeti není jenom prázdným zlatavým pozlátkem. Ne, on chtěl předvést, že dovede to, co nikdo jiný. Nebažil sice o záchraně světa nebo vynálezu léku na mor, ale se svými sny se upíral mnohem dál, než ostatní. Jeho myšlenky a vize dosahovaly výšin, v jakých visely samotné hvězdy - a on se opravdu moc toužil zapsat mezi ně, stát se důležitým. Jeho největší strachem totiž bylo zapomenutí a nepodstatnost.
„Jak se cítíš? Jsi bledá.“ Pomaličku zvedl hlavu z jejího klína a narovnal se, než vzal její tvář do dlaní a sjel ji viditelně starostlivým pohledem, než zasmušile semkl rty k sobě a vtiskl jí krátký polibek v naději, že jí tím předá alespoň část svého vnitřního klidu.
„Netuším, co si udělala, ale... Děkuju. Vážně.“