Stříbrná flétna (1.1.2020)

Neměla žádný důvod nechávat ty dva ještě dejchat. Vlastně tím flákala celou svojí povinnost. Dala by se označit za zrádce. A její otravná sestřenka to moc dobře věděla. Proto jí teď Briana měla děkovat a uctívat na kolenou pro její dobrotivost. Sama Inukami si musel několikrát přehodnotit, zda jí to za to vůbec stojí nebo zda se jí to vyplatí. Dost bodů jí přidal i fakt, že to byl malý a neviditelný vzdor proti lady Lenox. Mohla si dupnout a i když už necítila cokoli krom vzteku a pohrdání, párkrát její mysl zahořela jistou škodolibostí. Když už na sebe měla nechat šlapat a skákat jak si ostatní pískali, malinký vzdor jí, navíc takový, který jí ani nemohli dosvědčit, jí dost napomáhal. Napomáhal jejímu egu. A to ostatní? Někdo by se mohl ohánět tím, že chtěla pečovat o blaho své příbuzné, ale to nebyla pravda. Norallye Briannu nenáviděla. Opovrhovala jí a kdyby nebyla poslední Javierrovou krom ní, už by ta její nechápavá hlavinka na krku ležela na zemi, daleko od zbytku těla. Až tak jí nesnášela. Její neustálý smích a škotačení nemohla vystát. A čít dřív Brianna pochopila, že její starost nebude opětována, tím lépe pro ní.

,,Vím, že jsem lepší než vy dva, Killiane. A dovol mi tebe vyvést z omylu. Nejsem v hajzlu jako vy dva zlodějíčci. Jsem si vědoma toho, kolik životů jsem vzala. Jsem s tím smířená. A pokud se mi naskytne možnost si na seznam přidat někoho tak problémového jako je třeba moje sladká Brianna, dokonce si to užívám. Jsem zvrácená mrcha, vím. Ale nelituju ani jednoho života.” Odříkávala ty slova téměř zpaměti, automaticky. Ta slova jí šla přes jazyk těžko, ale bylo to tak. Musela taková být. Krutá a ledová Inukami. Královský hlídací pejsek. Brianna se mohla snažit jak chtěla, ale jí už se zachránit nedalo. Všechno nepodstatné zakopala. Všechno dobré zmizelo. A ta malá holčička, která noci probrečela na podlaze tělocvičny byla pryč.

Sledovala jak se víla marně snažila napravit škodu, způsobenou její natvrdlostí, ale v tom to taky zaslechla. Vysoký zvuk flétny. Děsivá melodie. Hned co k ní dolehla tíživá melodie, tělem jí projela prudká bolest. Jako náraz tisíce malých jehel. Inukami si rychle zkousla spodní ret, aby nevykřikla. Nevěděla jak její společníci mohou být tak v klidu. A zatímco se Norallye potýkala s křečovitou bolestí, Brianna se vydala přímo za tím zvukem. ,,Počkej, sakra! Brianno, opovaž se!” Procedila skrz zuby, ale víla se na ní ani neohlédla. To bylo sakra divný. Brianna by se určitě za normálních okolností nepokoušela hrát takové riskantní hry. Ne s někým tak zkaženým jako ona. Vyškrábala se na nohy a kvůli flétnistovým účinkům na její tělo se musela podepřít svojí kosou. ,,Výborně. Utekla naše hrabička sirek.” Zavrčela podrážděně než udělala jeden pomalejší krok. Štvalo jí, že kvůli tomu týpkovi s flétničkou byla oslabená. A co hůř, před Killianem. ,,Zůstaneš tady. Já jdu za ní.” Sykla směrem k němu varovným syčivým hlasem.

Nechtěl přemýšlet, jeho mysl tančila kdesi na předělu mezi světlem a stínem, zatímco se zoufale pokoušel najít svůj vnitřní klid. Tvrdit o něm, že byl rozladěný a mimo svoji kůži by bylo opravdu slabé - vlastně se začínal smrskávat jako kdyby pupeny mohly vklouznout zpět do podoby klíčků. Sice měl kůži stále stejně pevnou jako předtím a nesl na sobě to pomyslné brnění tvořené změtí všemožných tetování, ale ani jedno z nich mu nemohlo dodat to, co tolik potřeboval: sílu, jistotu.
Věděl moc dobře, že se nachází v zatraceně vypjaté situaci. Nejspíš by se měl hnout a něco udělat - pokusit se Bree přesvědčit, zabojovat... Nebo to alespoň podělat natolik, aby ho začala nenávidět viditelně a on nemusel trpět tou nejistotou a paranoií. Byl přeci špatný, to věděl až moc dobře. Theoran si dal dost práce na to, aby ho přiměl čelit svojí podstatě, on chápal, jaký byl jeho úděl. Přesto ale pociťoval ten sladký záchvěv naděje, když se s ním Bree rozhodla cestovat. Zamiloval se do ní, propadl jí. A doufal... Skutečně moc doufal, že by mohla být jeho stejně moc jako byl on její. Po celý svůj život toužil po někom, kdo bude stát po jeho boku a s kým si budou navzájem krýt záda, což mu ta rozverná víla poskytla. Ale stejně dobře ho o to mohla i připravit, měla nad ním obrovskou moc.

„Z toho jak mluvíš mi někoho připomínáš,“ odvětil nakonec zamyšleně. „Už jen pro to, co si vypustila z pusy rozhodně lepší nejsi, drahá Norallye. A ta faleš, s jakou se neseš jako po stříbrem protkaném koberečku, ti rozhodně nepomůže k tomu, aby se z tvých slov stala pravda. Uvnitř jsi stejně narušená jako já, jenom v jiném ohledu. Vrah jako vrah, tvoje motivace tě nečiní nikým lepším. Nejsi žádná velká a mocná mstitelka, co napravuje svět a jeho společnost. Bereš životy zlosynům a tím tvoříš další, gratuluju.“ Kysele se na Norallye zašklebil, než znovu skryl tvář do dlaní. Její proslov v něm probouzel podobné pocity jako rozhovory s Theoranem. Vlastně mu svým způsobem byla podobná - ta povýšenost a sebejistota byly něčím, pro co byl šedooký šlechtic velice dobře známý. Stejně jako pro to, jak nakládal se svojí vnitřní temnotou a prezentoval ji nejen jako součást sebe, ale téměř jako přednost. Nosil ji jako zlaté brnění, vystavoval ji na obdiv. Desmond se začínal obávat, že modrovláska je na tom podobně, což ho pěkně vytáčelo. Nebyla lepší. Ani o trošku ne. A oproti Bree už vůbec ne. Bree byla silná a zářivá, zatímco ona... Temná, ponurá a prázdná. Přesně jako Desmond.

Když se Bree posadila vedle něj a vklouzla k němu, objímajíc ho, pomaličku stáhl ruce ze svojí uřezané tváře a trhaně vydechl. Stále v něm bublal vztek a frustrace byla ještě silnější a jasnější než předtím, ale její blízkost ho konejšila s takovou silou a něhou, že přeci jen obojí začalo pomaličku ustupovat do pozadí. Za normálních okolností by jí vysvětlil, proč tolik vyjel. Proč byl tak nabroušený a připravený vyrazit jako vzteklý pes. Jenže si moc dobře uvědomoval přítomnost její modrovlasé sestřenice, která jistě byla schopná zaslechnout každé slovo, jež by vypustil z úst. Ta představa se mu nelíbila. Nemínil odkrývat svoje jádro před někým cizím, natož před někým tak nebezpečným a jemu nepříjemným. Když už ji nenáviděl on i Rasmus, něco bylo vážně špatně - oběma bratrům Norallye šlápla na kuří oko a pěkně je proti sobě poštvala, o tom žádná. Na druhou stranu Desmond nemohl popřít fakt, že měla svým způsobem pravdu. Byl zločinec, zasloužil by si skončit s hlavou na špalku. Také s tou možností byl už od svého probuzení smířený - smrt ho neděsila, v tomhle se svému otci ani zdaleka nepodobal. Bral ji jako svého dobrého přítele, jako jedinou jistotu.

„Nebyla si nijaká, Bree. Neudělala si nic špatného,“ zavrtěl hlavou nesouhlasně, než ji začal soustavně hladit po vlasech. „Ty za nic nemůžeš, Jiskřičko. Nevyčítej si to, není to tvoje vina, dobře? A já vím, že ne. K tomu ale nedojde, bude to v pořádku. Najdeme to děvče a zbavíme se flétnisty... Možná to Rüvika popudí, ale pochybuju, že by nás kvůli tomu začal štvát víc, než do teď. Pořád nás potřebuje, bude nás chránit od toho nejhoršího, protože za něj nikdo jiný neudělá tu špinavou práci. Jen klid, drahá.“
Zatímco jednou dlaní přejížděl po jejích jemných kadeřích, dolehla k nim ta melodie. Zatímco na něj nepůsobila a nechávala ho vcelku chladným, na jeho milovanou vílu měla mnohem silnější dopad - zničehonic se zvedla a začala třepotat křídly, mizíc kamsi do tmy. Desmond se sice zvedl poměrně rychle a pokoušel se zachytit její ruku, ale dala se do pohybu tak rychle a náhle, že byl přeci jen příliš pomalý. Když mu zmizela z dohledu, okamžitě sjel očima na Norallye a zaťal čelist.
„Ani omylem, na to zapomeň. Nevím jakou přesnou náturu má váš vztah, ale zatímco tebe s ní pojí rodinná vazba, mě k ní pojí city. Mám ji rád, dal bych za ni ruku do ohně, položil život. Takže rozhodně jdu.“ S těmi slovy sjel Norallye pohledem a nakonec zamyšleně pozvedl jedno obočí, když mu došlo, že nevyrazila dřív. Když flétnista hrál, pozoroval Bree, ne ji. To znamenalo, že zatímco jeho píseň neovlivnila, modrovlásku ano. Jaký v nich ale byl k čertu rozdíl? Byli si přeci dost podobní. Tak proč?
„Ta flétna... Dotklo se tě to. Bude lepší, když se budeme držet spolu a nebudeme se rozdělovat. Na mě ta hudba nepůsobí, v případě potřeby... Můžu ti pomoct.“ Nepatrně uvolnil svoji zatnutou čelist a vztáhl k Norallye ruku, než se zarazil a věnoval jí poněkud omluvný pohled. Ne, neměl by se jí dotýkat bez jejího svolení. Sám to nenáviděl - a jasně viděl, jak reagovala na Breenino objetí.
„Navrhuju odložit šarvátky na potom, Bree je důležitá. Hádat se můžeme potom. Souhlasíš?“ Sjel ji svýma šedavýma očima, než k ní nakonec váhavě natáhl ruku plný očekávání, jestli si s ním potřese nebo ne.

Jeho slova zajisté byla pravdivá. A kdyby z Norallye nezbyla jen ledová socha ze srdcem z kamene, možná by se jí to i dotklo. Měla chuť dojít až k němu a zařvat mu z plných plic do obličeje, že ona si to nevybrala. Nedělala to čistě z pobavení a úplně na začátku jí to děsilo. Předtím než se otupila a zbyla z ní jen schránka na ničení. To ovšem udělat nesměla. Měla brát jako úspěch to, že si to o ní lidé mysleli. Však přesně takový dojem měla vyvolat. Přesně takový obrázek o sobě měla vytvořit. A očividně úspěšně. Bělovlasý muž jen vyslovil nahlas to, co si mysleli všichni ostatní kolem ní, akorát se báli jí to vmést do obličeje. A kdyby nebylo Brianny, už by ten její muž dávno postrádal jazyk, díky kterému jí urážel. ,,Mýlíš se, Killiane. Uvnitř nejsem narušená. Jsem prázdná. Uvnitř jsem jenom zbraň. A dle toho se taky řídím. Svědomí mi nic neříká. Můžeš mě nazvat vrahem, ale mě to na rozdíl od tebe, Killiane, postupně nerozloží.” Tu slabou dětskou duši si už dávno totiž rozebrali démoni.

Nikoho nepotřebovala. Nikoho nechtěla. O tom byla přesvědčená celých devatenáct let a nehodlala na tom nic měnit. Nesnesla ve své blízkosti jakékoli živé tvory. Přesto...Když se dívala na ty dva...Neskutečně jí vytáčeli. Jasně vnímala to jak se navzájem konejšili a jak se vílina tvář zalila úlevou, když jí začal hladit po vlasech. Vypadalo to, že na sebe měli opravdu silnou vazbu, čemuž se Norallye mohla jen vysmívat. Sama sice často ulehávala se ženami, ale tam se jednalo o fyzické potěšení než psychický klid. Inukami měla potřebu je od sebe odtrhnout, protože, ačkoli si to nerada přiznávala, se jí zatesklo po fyzické blízkosti. Co vzpomínala...Jí si nikdo nikdy tak konejšivě nepřitáhl k sobě, natož aby jí čechral typické modré vlasy. Další věc, kterou nenáviděla. Naštěstí se nikdy nikdo ani nepokusil se k ní dostat blíže. Hrozně by se spálil. A Norallye by ho zadupala do země během okamžiku. Nikoho k sobě nesměla pustit. Na to byla až příliš zkažená a narušená.

,,Jsi šílenec. Nechápu, že ti za to jedna naivní světluška stojí.” Snažila se přestat vnímat přívaly bolesti, které jí tolik omezovaly. Musela fungovat. Musela se vzchopit. Ale čím dál tím víc proti tomu bojovala, tím horší se následky zdály. Jeho pohled jí byl zatraceně nepříjemný a v takové situaci dvojnásobně tak. ,,Taky mě k ní pojí city, Killiane. Pojí mě k ní čistá a hluboká nenávist. Bolestně zaryla rty do kůry jednoho ze stromů, zatímco cítila pramínek horké krve jí stékat dolů po rtu. Musel si ho prokousnout. To nebylo dobré znamení. Mohla mu svojí nenávist ohledně Brianny sdělit. Nějakým záhadným způsobem jí blonďatá víla měla ráda. A Killian měl podle všech slov rád ji. Takže nehrozilo, že by jí na místě zbavil života.

Hned co k ní natáhl ruku, hlasitě zavrčela. ,,Opovaž se na mě sáhnout. Nepotřebuji tvojí pomoc. Nebyl by problém tě o ty prsty taky připravit. A pokud se nechceš hádat, fajn. Ale asi budeš muset držet ta tvá pěkná ústa zaklapnutá.” S těmi slovy s ledovým klidem, ač s velkým přemáháním, prošla kolem něj a vyrazila dopředu za svou sestřenicí.

Pokud si myslela tohle, tak v ní přeci jen zbyla část naivity... Anebo to možná byla jen nevědomost. Sladká nevědomost, které se jemu nikdy nedostalo. Nemohl předstírat, že neví, co se stalo. Že neví, proč byl Theoran jako posedlý, že nevěděl, k čemu byl předurčený. A především... že nevěděl, co je zač. Ne, on to věděl moc dobře. Už od samého začátku, od svého probuzení. A když ji tak pozoroval, jeho nenávist vůči ní se záhadnou rychlostí mizela, protože s ní začínal soucítit. A zajímat se. Byl od přírody zvědavý, což se mu v mnoha ohledech už vymstilo a věděl, že v jejím případě to nebude jinak, ale nedokázal si pomoct. V jistých věcech si byli podobní, což ho nutilo toužit se jí alespoň trošku přiblížit a nahlédnout jí do nitra. Pokusit se něco udělat.

„Ne, to opravdu nemýlím. Ty dvě věci totiž jdou dokonale ruku v ruce, prázdnota nepřichází bezdůvodně a jen tak. Něco ji nejdřív musí zažehnout a později i krmit, jinak by zmizela. A když se podívám do tvých očí... Nevidím skrz, spíš naopak. A to je něco, co vypovídá o mnohém.“ Uchechtl se tiše, než potřásl hlavou, takže mu do obličeje napadala sprška pramenů bělostných vlasů. Ty se mu div neježily pokaždé, když ho označila za Killiana - odmítala používat jeho jméno, místo toho ho oslovovala rodem. Bylo to divné a nepříjemné, protože on do rodu nikdy oficiálně nepatřil, jak mu Theoran s libostí připomínal, ale on se vždycky zoufale snažil dokázat, že není o nic méně cenný než svůj bratr. Než na celý ten zpropadený rod zanevřel.
„Myslíš si, že mě to rozloží? Vypadám jako cíťa, Norallye? Jestli jsi tak prázdná, jak říkáš, tak se mi podívej do očí a řekni, co vidíš. Protože zatím co ty jsi zbraň, já jsem nástroj. Ty zabíjíš a odnášíš na zabití. Já zabíjím a uklízím. Nezní ti to povědomě? Takže ne, skutečně mě nerozloží to, že jsem apatický zabiják. Všechny ty oči, které jsem nadobro zavřel mě nikdy nebudou strašit před spaním, nebudou se mi vracet ve snech. Je to to, pro co jsem se zrodil. Kráčet po zemi, sbírat špínu a nosit na zádech stíny. My dva nejsme až tak rozdílní, jak si myslíš.“ Nelíbilo se mu to, ale vlastně to byla pravda. Neznal ji. Nevěděl jaký byl její život a příběh, ale čím víc času s ní strávil, tím víc si uvědomoval tu podobnost: oba byli svazovaní podobnými okolnostmi, oba byli děsivě prázdní a oba žili na pomezí života a smrti. To byly tři pilíře, na jakých se dalo stavět cosi, co Desmonda přimělo přehodnotit svoje stanovisko.

„To jsem. Ale ne kvůli tomuhle,“ pokrčil lhostejně rameny, než přejel ukazováčkem po téměř celé délce ostří svého meče. „Vážně? Pak máme asi každý trošku jinou představu o čisté a hluboké nenávisti. Ale budiž, na světě existuje mnoho a mnoho podob zášti a nenávisti... Možná, že projevuješ nějakou, s jakou jsem se ještě doposud nesetkal.“ Nevěřil jí. Možná ji neměla ráda, ale nepřišlo mu, že by Bree až tolik nenáviděla, protože by ji mohla rovnou na místě zabít. Místo toho to vypadalo, že ji k ní váže ještě něco dalšího - mohla to být jenom povinnost nebo jiná ošemetná vazba, ale rozhodně bylo ve hře ještě něco. Něco, co modrovlasá bojovnice neříkala nahlas a zatajovala.

„Fajn. Nebudu se tě dotýkat, nebudu ti pomáhat.“ Zamyšleně semkl rty k sobě, než si přehodil meč do druhé ruky (z nějakého důvodu automaticky tasil zdravou, třebaže nebyla jeho primární) a potěžkal ho. Čekala je vskutku zajímavá cesta, protože se nedokázali shodnout. On byl ochotný spolupracovat, ona ne. Přesto ale měli stejný cíl. Škoda, že byla tak zatvrzelá - ale na to byl Desmond zvyklý, přeci jen ho celý svět nenáviděl a považoval za odporné stvoření, takže to pro něj nebyla žádná novinka.
„Tvoje vyhrůžky na mě neplatí, Norallye. Prskej si jak chceš, ale oba víme, že to neuděláš. A pokud ano... Podívej se na moji ruku. Usekla si ji Rasmusovi a je zpátky. Přišít zpět pár prstů by určitě nebylo o moc těžší než přišít zpátky ruku... Nebo zpropadenou tvář.“ Tu poslední větu zasyčel s náznakem absolutní lhostejnosti, aby jí dal najevo, že se jejího strašení opravdu nebojí. Bolest pro něj nic neznamenala, byl zvyklý na mnohem a mnohem horší věci. Měl za sebou vzpomínky na všechno to peklo, jakým si prošel Rasmus - a sám si prošel vlastním očistcem, takže byl připravený na ledacos.
„Nápodobně, drahá. Plýtváš totiž dechem.“ S těmi slovy protočil oči a vydal se za ní, opatrně překračujíc jeden z mnoha spletitých kořenů na zemi.

Killian měl několik dost velkých problémů. A mezi ty nejaktuálnější se v danou chvíli ukázalo to, že moc mluvil, což by do někoho, kdo vypadal jako on, vůbec neřekla. Inukami to dráždilo jako zatracenou hladovou kobru. Toužila ho umlčet a to nejlépe už navždy, ale nemohla. Pokud chtěla ještě někdy Briannu využít bez zbytečných překážek a násilí, tenhle muž musel zůstat v jednom kuse. Posledního muže, který klapal ústy až moc a snažil se jí dělat dlouhé přednášky jednoduše pustila zpátky za svým přítelíčkem, který byl shodou možností přítel dalšího Killiana. Asi na ně měla fakt štěstí. Vyhrožovali jí smrtí, mluvili a hlavně se kolem ní neustále motali. ,,Abych pravdu řekla, z té chvilky co tě, bohužel, znám... Jsi neskutečnej cíťa. Minimálně, když jsi seděl v růžku na zemi, tak jsi byl. Navíc, řídíš se pocity. Vztek, Úzkost a Nejistota. To se v tobě za těch pár minut prostřídalo opravdu viditelně, Killiane.” Další z několika rozdílů, které mezi nimi panovaly. Ona, ať už se cítila jakkoli, nesundávala masku chladu. Případně jí měnila za tu naštvanou a podrážděnou a to bylo celé. Neusmívala se, neplakala. Jednoduše necítila ani polovinu z toho, co ostatní lidé kolem ní ano. V bělovlasém to jistě něco muselo vyvolávat. Protože pokud v Briannině blízkosti všechny ty emoce jen hrál, bylo to zatraceně kruté. I na její poměry. A to, že měla měřítko hodně vysoko.

,,Nenávist je jedna z mála věcí, kterými jsem si naprosto jistá. O ní nepochybuju. A vůbec...Vypadáš opravdu klidně na to, že se světluška pohybuje někde daleko před námi. Stvoření světla samo v Černém lese plném potvor. Jinými slovy sebedestrukce. A pokud ještě neví co dělá...Možná přijdeme akorát na čas a budeme moct pozorovat krmení divokých démonů. Ani nevíš, kolik jsem jich potkala cestou k vám. A čerstvé vílí maso určitě nemívají tak často.” Prohodila bez jediné špetky strachu nebo jakékoli starostlivé emoce. Na ni samotnou to efekt nemělo. Kdyby jí skutečně něco roztrhalo...Ano, byla by to škoda. Ale svět by se pro ní nezhroutil. A tak nějak to z pusy vypustit musela. Doufala, že to jejího společníka donutí zmlknout, protože to poslední co chtěla, bylo vybavovat se s ním. Bolest jí prostupovala celým tělem pořád a pořád, téměř bez přestávky a Norall se smířila s tím, že dokud ta ďábelská flétna bude hrát, nezbaví se toho. A mluvit s ním bez toho, aniž by dala svoje utrpení najevo se zdálo čím dál tím těžší. Nejraději by se opřela o kmen stromu a sesunula se na zem, ale Brianna jí někam zmizela a tenhle Killian měl namířeno za ní. Takže by zůstala sama, v naprosté tmě, neschopná se zorientovat a chránit. Což mohlo být to nejhorší, co jste mohli v noci v Černém lese udělat. Avšak pokud by se bělovlasý rozhodl se rozeběhnout a nechat jí za sebou, byla by nahraná. Věděla to, ale nedokázala si to připustit. Takže jen drtila prsty svojí kosu až jí zbělaly klouby a pokračovala v tom chodícím pekle.

Nebál se jejích výhružek? Nebál se jí? To pro ní bylo novinkou. Dost lidí se jí obávalo, aniž by jí v životě zahlédli. A nebudu vám lhát, Norallye to neskutečně štvalo. Na dost lidí platilo, že mohla jen zavrčet a oni sklapli a uvolnili cestu, ale Killian ne. Ráda by se na něj otočila a přiložila by mu ostří svojí kosy k hrdlu, ale moc dobře věděla, že by jím tak ztratila jedinou oporu a sesunula by se k zemi jako pytel brambor. ,,Já jí přetrhnu. Co si o sobě sakra myslí...” Skutečně jí nebavilo se za ní trajdat, když mohla sotva chodit a na jméno její sestřenky teď v její mysli létaly všemožné nadávky. ,,Ty...Ještě jednou mi řekneš drahá a přísahám u trojky, že se Brianna nedožije východu slunce.” Zasyčela a na chvíli se zastavila, aby nabrala alespoň minimum energie. Pokud tuhle cestu měla zvládnout, aniž by ztratila vědomí, bude to zázrak.

V jistém ohledu asi měla pravdu. Jeho případ byl prostý: buď necítil nic nebo cítil až příliš. Díky tomu se neustála pohyboval na velice tenké hranici a občas neměl příliš daleko k tomu, aby přišel o svoji příčetnost, uvržený do chřtánu šílenství. Vlastně to bylo něco, co očekával už po mnoho let, ale zatím se to neobjevilo. Držel si mysl relativně nezkalenou, byť značně pokřivenou. Když o něm ale mluvila jako o přecitlivělém člověku, neubránil se potměšilému úšklebku. Co cítil, to byla ozvěna. Věci, co se tucet krát odrazily kdesi v jeho nitru a pokřiveně se vrátily do jeho srdce. Ano, dokázal vnímat emoce. Ale to i ona sama, protože i nenávist byl pocit. Nevrlost se k tomu pojila taktéž, zloba byla úplně to samé. Když si namlouvala, že byla naprosto prázdná a mrazivá, nebyla to pravda. Ve skutečnosti oni oba projevovali náznaky pocitů a to v různém provedení i měřítku, třebaže je občas ventilovali poněkud... Odlišnými způsoby.

„Překvapuje mě tvoje zapírání a to pokrytectví, co si úspěšně buduješ, ale... Budiž. Je pochopitelné, že to vnímáš takhle, udělal by to asi každý. Poprat se s realitou je těžká a vyčerpávající věc... O tom vím svoje.“ Na moment protáhl čelist v otrávené grimase, když si tím připomněl, že byl sám vlastně výsledkem Rasmusovy neschopnosti čelit svým démonům. Nemohl se na něj kvůli tomu zlobit, protože moc dobře věděl, co všechno k tomu vedlo, ale přesto... Nebylo to nic příjemného, natož hezkého. Mnoho lidí žilo a kráčelo v něčím stínu, neschopní z něj vystoupit a začít zářit na vlastní pěst. Přesně takhle to měl i on, jenom s tím rozdílem, že on v něčím stínu nežil, on tím stínem byl. Fyzicky i psychicky. A díky tomu se na něm odráželo takové množství věcí, že byl vlastně celkem zázrak, že se mu dařilo ještě dělat racionální rozhodnutí a řídit se nějakou základní logikou, protože většina lidí by na jeho místě už dávno propadla hlubokému šílenství.

Měla pravdu. Nejspíš působil docela klidně, což mělo velice prosté vysvětlení: jeho prázdnota pohlcovala cokoliv, co by ho mohlo značně ovlivnit. A přesně to byly i jeho obavy o Breenu. Jeho strach, úzkost a dokonce i paranoia, všechno to končilo na dně nekonečné propasti zející kdesi vprostřed jeho hrudi. Ta tlama tvořená temnotami a bolestí byla doširoka rozevřená a hltala každou kapku napětí, co se v něm stihla vytvořit. Díky tomu zůstával na povrchu vyrovnaný a uvažoval s chladnou hlavou, což byla nepochybně velká výhoda. Pokud by totiž cítil všechno to, co končilo skryté a pohlcené, nejspíš by propadl zoufalství a frustraci a vrhl se kamsi do tmy, která by ho pozřela se stejnou chutí, s jakou jeho vnitřní prázdnota zpracovávala část jeho pocitů.
„Pochopitelně, prázdnota má i svoje výhody. To ale neznamená, že o ni nemám starost. Vím moc dobře, kde se nacházíme, co se v těch tmách skrývá a co je Bree zač. Na rozdíl od tebe ale vím pár věcí, co mi přinášejí alespoň částečný klid... A kdybys potkala takové množství démonů, dávno bys tu už nebyla. Leda bys měla sama kontrakt... O čemž dost silně pochybuju, protože tě nežene taková motivace a zoufalství jako ostatní nebožáky, co je uzavírají. A mocná jsi už dost, o tom žádná.“
Popravdě řečeno by si ji dokázal představit jako služebnici Rüvika. Byla by pro něj perfektní - skálopevná, silná a mocná, s nezlomným bojovným duchem a řádnou dávkou zběsilosti. Nepůsobila ale jako takový ten klasický typ, co kontrakty uzavíral. Většina z nich byla mazaná, nenažraná a roztoužená, zatímco Norallye... Desmond z ní měl rozporuplné pocity. A rozhodně mu nepřišlo, že by snad bažila po něčem tak povrchním jako většina lidí, protože přemýšlela na úplně jiné rovině. Nebyla tak omezená na duchu, zároveň ale příšerně svázaná, což bylo paradoxní a zvláštní, ale on pro to měl určité pochopení. Konec konců se nacházel v podobné situaci.

„Řekl bych ti, ať tu tedy zůstaneš, ale vzhledem k tvojí magii a faktu, že tě flétna ovlivňuje docela silně... Asi by to nebyl nejlepší nápad. Nic si o sobě nemyslí, to kouzlo na ni působí podobně jako na tebe. Nemohla za to, prostě ji to přitáhlo jako ostatní... Nemohla se tomu nijak bránit.“ Poměrně ho to rmoutilo, ale nedával to najevo. Bree byla skutečně mladičká, dobrá a zářivá... Dávalo smysl, že na ni ta píseň zapůsobila silně, protože přesně na takové duše byla nepochybně stavěná. Její očarování bylo silné, příliš silné na to, aby mu dokázala vzdorovat.
„Fajn. Neustupuju kvůli tvojí vyhrůžce, ale z ohleduplnosti. Na rozdíl od tebe nějakou mám.“ Pozvedl nepatrně jedno obočí, než lhostejně pokrčil rameny a sjel ji pohledem. Vážně nevypadala dobře, což ho znepokojovalo. Sice ho od sebe všemožně odháněla, což chápal až moc dobře (ať už měla stejnou motivaci jako on nebo jinou, nesešlo na tom) a třebaže mezi nimi nepanovaly žádné velké sympatie, přesto uzavřeli tak trošku tiché spojenectví. Norallye se mohla rozhodnout se trhnout, ale neudělala to. To mu dodávalo potřebu jednat.
„Podívej... Vypadáš příšerně, bez urážky. Netuším co přesně máš v poslední době za sebou, ale... Zastavit se nemůžeš, abys nabrala síly. Já ti můžu nabídnout alespoň část svojí síly přes čerpání. Tvoje magie je vázaná na krev, pokud by sis vzala trochu té mojí, možná... Mohlo by tě to trošku postavit na nohy. Vím, že je to docela ošemetná nabídka a nesnášíš mě, což beru. Ale evidentně Bree hledáš stejně jako já - a jestli chceš pokračovat, troška energie a síly navíc by se ti určitě hodila. Zvlášť, když jsi docela dobrý cíl pro kdeco skrývající se ve tmě, protože tvoje magie je jedinečná a mocná.“

Vypadala to, že Norallye Killiana prostě nemohla umlčet. Její výhružky na něj neplatily a kdykoli v pusy vypustila něco, co by klasického tvora přinutilo zavřít ústa, její společník jí na to odpověděl nějakým zatraceně otravným moudrem. Inukami váhala, kdo byl v její mysli otravnější. Jestli víla, která nedokázala zůstat chvíli v klidu nebo její kamarádíček, jenž jí zasypával přednášky. Tvářil se jako kdyby toho měli spoustu společného. To nebyla pravda. Norallye byla mnohem horší. A místo toho, aby se to snažila nějak zvrátit a přesvědčit ostatní o opaku, jejich mínění akorát utvrzovala. Takhle měla svojí autoritu a v jistém bodě nedotknutelnost. A i když nad svými nadřízenými musela hrát poslušný nástroj, poslouchající na každé sebepitomnější slovo, venku mezi obyčejnými lidmi její slovo něco znamenalo. Lidé se jí stranili a její slovo mělo hodnotu. A ona je nenáviděla. Ve svém nitru měla zakořeněnou silnou a hořkou nenávist. A to schránku nemohl nikdo rozbít.

,,Něco ti povím, Killiane. I kdyby na tvých slovech něco bylo, což není, nezáleží na tom. Moje vnímání se od toho lidského liší. Možná se denně mezi lidmi pohybuji a na první pohled tak vypadám, ale balancuju na hranici společnosti stejně jako ty nebo Brianna. Zahodila jsem většinu lidských principů. Nemůžeš odvozovat moji neexistující osobnost jen v souvislostmi s ostatními lidmi. Ze začátku je o to ta stupidní naivní holčička, kterou jsem kdysi bývala, snažila. Ale víš, když tě nikdo nevidí jako lidskou bytost, dáš jim důvod se tě bát a ukázat co se v tobě skrývá. A přesně to nechat pohltit ten zbytek. Takže, ne. Nic nezapírám.” Pevně semkne rty k sobě a zatne čelist. Tohle téma pro ní bylo víc než nepříjemné. Dalo se označit přímo za nesnesitelné. Chtěla se jen dostat z téhle zatracené klece jménem společnost. A následně ukázat všem, jaká kreatura se z ní stala. Jako noční můra.

,,Vážně? Ráda si ty věci poslechnu.” Pokusila se zrychlit, aby šla ve stejné rovině jako on,ačkoli na to její tělo dost doplatilo. ,,Podceňuješ mě?” Varovně na něj zavrčí než mu věnuje dost podrážděný pohled. Najednou si však uvědomila, co provedla... Pokusila se s ním srovnat krok. To bylo špatné znamení. Vždyť jí přece nezajímal. Nechtěla s ním mít nic společného. Měl by být vděčný, pokud ho pustí po tomhle všem na svobodu. Norallye musela veškerý znak zájmu nebo vlídnosti hned zadupat do země. Nemohla si nic takového dovolit. Musela si od toho muže držet větší odstup.

,,Nikdy bych si nemyslela, že to řeknu, ale radši bych hopkala někam do hlubin lesa než prožívat tohle.” Zaprskala i když jí řekl, že se zastavit nemůže, udělala to. ,,To mi připomíná...Vypadá to, že na tebe ten pekelnej zvuk nepůsobí. Nevěřím ti, Killiane. Modli se, ať je to jen zatracená náhoda, protože jinak tě vlastnoručně doručím lady Lenox.” Když jí s klidem sdělil že vypadá příšerně, hodila po něm takovým nasraným pohledem, že by se na něj nemusela stydět ani Crännäris. ,,Kolikrát ti mám zopakovat, že o tvou pomoc nestojím. Jsem v pohodě. Hleď si zatraceně svýho a nehraj si na nějakého zachránce dívek v nesnázích.”

Proplétal se Černým lesem, přeskakoval drobné potoky a přebrodil širší říčky. Tohle místo znal lépe, než sám sebe. V hlavě měl navždy vypálenou mapu, která ho naprosto přesně vedla k cíli. Ke kamennému oltáři někde v hlubinách lesa, kde nechá tu malou vykrvácet a zase se bude chvilku cítit živý. Než Rüvik požádá o další oběť.
Ohlédl se za maličkou blondýnkou, která za ním šla stejně oddaně jako myši za Krysařem a na tváři se mu objevil spokojený úsměv. Nebylo to složité, proklouzl k ní oknem a i když už balancovala na hranici vědomí a spánku, stejně ho zaslechla a s fascinací v očích šla za ním. Některé děti se bránily, ale ona... Jako by s ním chtěla jít.
Otočil se zpět, aby alespoň trochu viděl na cestu, ale v tu chvíli se zarazil. Zaslechl za sebou praskání větví a šustění listí. Sevřel flétnu pevněji a pozvedl ji ke rtům. Věděl, že krátká melodie mu bude lepší zbraní, než jakákoliv dýka nebo meč.
Zdobený kov příjemně chladil a temný hlas flétny mu našeptával, ať hraje, hraje a hraje až do skonání světa. Ale on nechtěl. Zajímalo ho, kdo zaslechl jeho zoufalý výkřik a koho k sobě neúmyslně připoutal. Sám sobě tak připravil neuvěřitelné překvapení.
Z zdánlivě odnikud se k němu snesla drobná víla, která vypadala jako ztělesněný sluneční paprsek. Byla zářivá a od pohledu nevinná jako mládě srnky. Naopak muž, který ji po chvíli následoval z lesa byl jejím úplným opakem. Flétnista z něj cítil podobnou temnotu, jaká provázela i každý tón jeho flétny.
Zajímavé.
"Zajímavé," zamumlal a oba si je pozorně prohlížel. Nu... Nakonec... Proč ne? Rüvik bude přeci jenom rád, když mu přivede dvě oběti navíc. (Protože, Horste, tři za cenu jedný... To se sakra vyplatí!
Zrnko lidskosti v jeho nitru se tomu sice zuby-nehty bránilo, ale on ho nezaujatě odfoukl a s příjemnou a radostnou melodií se vydal dál. Ti tři ho následovali, zcela zbaveni vlastní vůle.

Chytla svého kamaráda démona kolem krku a společně cestou nacvičuje perfektní kankán.

Nejspíš nemělo smysl pokoušet se jí promlouvat do duše, protože byla asi stejně paličatá a zatvrzelá jako Theoran. Vlastně s ním měla některé věci také společné, což Desmonda zrovna dvakrát netěšilo, ale díky bohové nešlo o nějak kritické vlastnosti: spíš takové maličkosti, co dotvářejí člověka jako celek. Ta modrovlasá dívka byla tvrdá pevná jako vytvrzená ocel, stejně tak moc i ostrá. Působila dojmem, že ať už se stane cokoliv, nikdo a nic ji nesrazí na kolena a nepřiměje pokleknout. Nesklonila by hlavu ani kdyby jí zezadu na krku studilo ostří katovy sekery. To bylo něco, co na ní jednoduše musel obdivovat a ocenit, protože podobnou pevnost měl skutečně málokdo. Její páteř byla jako vyztužená sopečným sklem, mysl pružná a bystrá, ale stejně nedala se rozdrtit.
Ačkoliv se mu to částečně příčilo, v hlavě mu začínaly vyvstávat ošemetné otázky - kolik tlaku by bylo potřeba vyvinout, aby se zajíkla bolestí? Jak dlouho by ji museli mučit, aby se rozplakala? Byla by schopná snést všechno to zvěrstvo a svinstvo, jakým Theoran podroboval nejen jeho s Rasmusem, ale především svoje nepřátele a oběti? Docela živě si ji dokázal představit, jak se tomu černému netvorovi postaví tváří v tvář a plivne mu do oka, skálopevná jako železná dáma.

„Malá vsuvka... Desmonde. Jmenuju se Desmond. Je mi jasné, že se určitě vyžíváš v tom, že můžeš používat neosobní přístup a házet mě do jednoho pytle se zbytkem té zvrácené rodiny, ke které bych oficiálně měl patřit, ale ve skutečnosti nejsem o nic víc Killian než kdejaký bastard. S Rasmusem mám společného asi tolik, že sdílíme jednu tvář a hrubé stíny minulosti, nic víc. Nejsem jako on. Možná jsem vůči tobě cítil zášť z podobných důvodů jako on a nejsem nadšený z té useknuté ruky, ale... Ty nejsi nepřítel. To jiní.“
Jak ji poslouchal mluvit, srdce se mu sevřelo úzkostí. Její slova byla tak příšerně známá, že měl chuť do něčeho praštit a zařvat jako raněné zvíře, protože to znal. Věděl moc dobře, jaké to je. K čertu, však on si prošel přesně tím samým, okusil to na vlastní kůži v minulosti a okoušel to neustále kdykoliv, kdy se dostal do společnosti. V lepším případě byl věc, nástroj. V horším monstrum. Lidé se ho báli a on se svým způsobem bál jich, ale když konečně pochopil ty principy světa, začal pasivně projevovat svoji vnitřní agresi, aby je odehnal a měl klid. To monstrum uvnitř něj se vypěstovalo časem, na začátku takový nebyl. Nevybouřený a frustrovaný ano, ale násilnický ne. To všechno přišlo až později, díky Theoranovi a všem, co na něj zírali a špitali si o něm.
„Znám to. Vím moc dobře, o čem mluvíš, Norallye. A můžu tě ujistit, že z mého pohledu je v tobě mnohem víc než to. Jsi zvláštní... Svým způsobem. Nedivím se druhým, že vůči tobě chovají respekt a bojí se tě, protože z tebe síla a pevnost sálají na sto honů daleko, což je rozhodně zastrašující. Ale je to tvoje přednost, něco, čím se jen tak někdo pyšnit nemůže. Sice si za to musela zaplatit příšernou cenu, ale tam uvnitř je stále ještě celý svět, co se skrývá a dusí kdesi hluboko pod povrchem a čeká na správný klíč k odemčení. Spouštěč, jako je u magie.“

Asi nebyl nejlepší nápad jí svěřovat to, co v něm udržovalo ten křehký klid. Kdyby se jí zmínil o domluvě s Rüvikem, nejspíš by ho odtáhla rovnou z lesa a nechala rozčtvrtit a upálit jako kacíře. To samé by pravděpodobně udělala, kdyby přiznal, že má v zádech Theorana. Na druhou stranu - pokud by se po něm rozhodla jít, protože on byl rozhodně jedním z největších zločinců, jaké Nescora měla, mohlo by se mu to hodit. Potřeboval ho sesadit, srazit mu korunu z hlavy a proklát mu srdce.
„Bree je pod ochranou hned dvou bohyní, nedovolily by, aby se dostala do bezprostředního nebezpečí, z jakého by se nemohla dostat. A co se mě týče... I já mám svého patrona. A díky tomu vím moc dobře, že jakmile se dostaneme k tomu zpropadenému šílenci, nebude mi dělat problém mu tu flétnu vyrvat z rukou a rozlámat ji na kousíčky. Jestli si očekávala otevřenější a konkrétnější odpověď, tak tě musím zklamat: jako ty nedůvěřuješ mě, já nevěřím tobě. Moje ochota má svoje meze.“
Byla podrážděná? Dotkl se jí? Vlastně neměl ani trošku v nejmenším úmyslu v ní vyvolávat dojem toho, že o ní jakýmkoliv způsobem pochyboval nebo ji podceňoval, protože tak to rozhodně nebylo. Spíš naopak. Jasně vnímal její sílu a schopnost, rozhodně ji nepodceňoval. Nebyl hloupý, aby se k něčemu takovému snížil.

„Ne, to rozhodně ne. Jenom konstatuju fakta, Norallye. Nebyla to urážka ani forma podceňování, moc dobře si uvědumuju to, že jsi mocná a nebezpečná, o tom žádná. Jenom říkám, jak to je. Můžeš moji pomoc odmítat jak chceš, ale faktem je, že to potřebuješ. Klidně se drž svojí hrdosti a nezávislosti, ale pokud tě to bude stát život... Já tě varoval. Pravdou je, že nemáš na výběr. Buď přijmeš moji nabízenou ruku nebo budeš riskovat, že tě příští zahrání na flétnu kompletně odrovná a už se odsud ani nedostaneš, protože nemáš světlo a les je jako labyrint. Takže bych ti snažně doporučil spolknout svoji lví hrdost a prostě přijmout pomoc, protože ji dost evidentně potřebuješ, bez urážky.“ Promlouval k ní s absolutním klidem, takže třebaže jeho slova mohla vyznít trošku provokativně, bylo na něm dost jasně znát, že tak to nemyslel. Dobré úmysly z něj div nečišely, což bylo poměrně neobvyklé na bytost jeho poměrů, ale stalo se - a on byl vskutku ochotný jí pomoci, ale rozhodně ne za cenu toho, že s ní bude muset zůstat, zatímco Bree bude mizet dál a hlouběji do lesa. Musel svoji milou najít a pomoct jí dřív, než bude pozdě.
„Nepůsobí, v tom máš pravdu. A věřit mi rozhodně nemusíš, však o mě nic nevíš... Ale jestli si myslíš, že mě odvedeš k nějaké dámě na pozorování nebo popravu, tak se šeredně pleteš. Nenechám se odvést, nenechám se zranit a nenechám se zabít. Stejně jako ty neskloním hlavu a neuhnu, nevzdám se bez boje. A ať už je ta tvoje lady Lennox kdokoliv, věř mi, že zrovna já jsem to nejmenší, co bys měla řešit. Do Nescory se vrátil král zrůd, co kráčí po mrtvolách a míní si vybojovat svoje místo i mezi šlechtou, ke které se řadí. Slyšíš to zvonění a víš o kom mluvím nebo mám pokračovat? Oháníš se mým rodovým jménem, ale docela silně pochybuju, že víš, co se k němu vlastně pojí a kdo z našeho rodu je ten skutečný záporák.“
Na její odmítnutí pomoci jen neurčitě pokrčil rameny a zakroužil mečem v ruce, aby si protáhl paži. Vlastně mu až tolik nezáleželo na tom, jestli přijme nebo odmítne, ale rozhodně ji nechtěl nechat napospas vlastnímu osudu. Věděl moc dobře, že až se příště ozve ta flétna, bude schopný ji následovat - ale ona bude trpět, příšerně. A pokud by ji nechal samotnou ve tmě, moc by jí tím nepomohl. Sice byla silná a mocná, ale pokud by použila svoji magii, dost dobře by mohla i riskovat to, že přiláká některé z monster žijící v lese, protože krev na ně působila jako sladké na vosy.
„Jak jsem řekl, je to prostá situace. Odmítni a riskuj smrt, přijmi a budeš mít šanci. Rozhodnutí je na tobě, Norallye.“

„Mělo to fungovat jenom na děti – kvůli tomu tu přeci jsme, má to být účinek, který tahá děti jako na návnadu barevných cukrovinek a hraček, zatraceně. Ne účinek, který nejenom odvede do lesa malou holku, ale ještě odláká démona!“ Ačkoli navenek zuřila, protože měl zakódováno, že v těchto situacích měla cítit hlavně vztek co se týkalo toho, jak působila, upřímně byla vevnitř dost vyděšená. Netušila, co se dělo, nelíbilo se jí to ale ani v nejmenším a měla potřebu křičet. Kdyby jí nervy popraskaly ještě o kousek více, možná by klesla koleny do bodavé podestýlky jehličí, ve které šlapala, a dala by slzám i hromadící se hysterii volný průchod – ale to si nemohla dovolit. Jednak proto, že nebyla ani trochu v bezpečí, ten psychopat běhal pořád někde kolem a Černý les sám o sobě byl prokletým místem, a také kvůli tomu, že tam s ní pořád byl Damian. Alespoň někoho jí v tu chvíli ten prokletý hudební nástroj nesebral. Netušila, zda se drží spíš proto, že tam s ním chtěla být, kdyby se to začalo pokoušet i o něj, anebo proto, že se bála toho, co by s ní udělalo, kdyby někomu skutečně ukázala ten neskutečný bordel, který jí vládl v hlavě a v duši. Byla si dobře jistá, že po takovém divadle by musel ještě s křikem utéct jak on, tak i předtím tolik otravný démon, i navzdory tomu, jakou rivalitu vůči ní proti sobě měli.

Odmávla to. „Já jsem v pořádku, to přísahám. Tedy ohledně té flétny určitě – cítím, že je to něco temného, něco zkaženého. A asi částečně chápu, proč to ty děti za nimi tak táhne, je v tom něco svůdného a možná to k člověku promlouvá i když je k dětství ještě trochu blízko… ale ne tak, aby to mělo vliv hypnózy,“ pokrčila rameny a otočila se na Damiana, zkoumavě na něj pohlédla. „Ty to, předpokládám, neslyšíš? To našeptávání? Je to jako horká čokoláda. Ale je moc daleko na to, aby bylo neodolatelné.“ Pravděpodobně to bylo tím, že i když byla často dost dětinská, pořád uvažovala tak, aby to odpovídalo dospělému. Ale když se nad tím tak zamyslela a vzpomněla si na to, jak dětsky občas uměl jednat Daemon… secvaklo jí to docela. „No do hajzlu. Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu. To je ono. Hádat se s ním bylo jako hádat se s devítiletým dítětem. Daemon je… prostě dítě. Chová se tak. Ta flétna ho prostě ovlivnila kvůli tomu dětskému aspektu. Proto odtancoval někam do křoví,“ vychrlila ze sebe rychle.
Složila si tvář do dlaní. Dech se jí zrychlil, byl přerývavý a srdce jí tlouklo jako splašeně pádícímu koni, když jí to docházelo. Chvíli musela jenom hledět do temnoty mezi svými prsty, než dokázala oddálit dlaně od tváří tak, aby to s ní neseklo. Se skoro hysterickým úsměvem vzhlédla k Damianovi. „Tohle je tak moc v hajzlu, že to už snad víc nejde, co?“ pronesla naprosto lhostejným tónem, než se pod ní skutečně podtrhly nohy a ona se sesunula do mechu. Nebylo to, že by nebyla schopná jít dál, ale potřebovala si prostě na chvíli sednout a načerpat nějaké psychické síly. Takhle nebyla schopná pokračovat. Jen… potřebovala… krátkou chvíli. Chvíli, kdy bude moci potlačit to nesnesitelné štiplavé horko, které se jí tlačilo do očí…

Měla pravdu, bylo to zatraceně divné. Na druhou stranu, ta flétna byla ovlivněná silnou a velice temnou magií - dost možná stejnou nebo minimálně podobnou, s jakou bylo zažehnuto Daemonovo nitro. Třebaže to bylo poměrně nepravděpodobné, mohlo se docela dobře jednat o nějakou skulinku v magii, díky které ho hudba ovlivňovala podobně jako děti. Byl démon, stvoření z rukou boha Rüvika. Možná byl svobodný, ale i on měl svoje slabiny a kličky. Nepamatoval si svoje vlastní jméno, ale přesto měl minulost. Musel mít. Pokud by mu tedy flétna něco připomněla nebo nějak zkrátka působila na jeho démoní jádro, existovala určitá šance, že na něj píseň bude mít svůj vlastní efekt a odláká ho stejně jako tu malou holčičku, kterou se vydali se Sharyou hledat.

„Já vím, ale magie je složitá věc... Občas se chová velice nevypočitatelně, může to být zkrátka klička, díra. Očarování mají svoje pravidla a občas se stane něco nečekaného, protože je něco naruší nebo obejde, takže se řád nalomí a nahradí ho chaos. Možná, že ho to přilákalo kvůli tomu, že je to démon. Flétna nejspíš funguje na dost podobné magii jako on sám, takže by mezi nimi mohlo být určité pouto.“ Pokoušel se dát dohromady co nejlogičtější vysvětlení, ale pravdou bylo, že se do toho moc motat nechtěl. Nedalo se říct, že by byl úplně neznalý - díky tomu, že se kolem okultismu a temné magie motal už dřív měl nějakou základní představu o tom, na jakých principech a pravidlech podobné věci fungují, ale znamenalo to ponořit se hluboko do svojí minulosti. Vzpomínat, uvažovat nad věcmi, co se pokoušel pohřbít hodně hluboko v sobě a už je nikdy nevytáhnout. Nebyla to zrovna procházka růžovým sadem, o tom žádná.

„To rád slyším. Evidentně k tobě promlouvá, ale naštěstí tě neovlivňuje drasticky... To je dobře.“ On sám to vnímal podobně a měl z toho zatraceně husí kůži, ale naštěstí mu z toho nepřeskočilo jako Daemonovi. I když s ním ta melodie nějak výrazně necukala, přesto měl takový příšerný pocit slabosti a nejistoty, jako kdyby flétna otevírala některé z jeho zamčených a zabarikádovaných dveří k temnotě. To v něm vyvolávalo hodně nepříjemné obavy, ale nemohl je přiznat nahlas, nesměl to na sobě dát vědět. Kdyby to přiznal, Sharya by měla jen další důvod ke stresu a bylo by jí hůř - a to nemohl dopustit. Oba toho měli plné zuby a on nechtěl přitěžovat ani jí, ani sobě. Proto to jako obvykle raději strkal do ústraní a zavíral.
„Cože? To nedává...“ Zarazil se. Moc rád by namítl, že to nemohla být pravda a že se mýlí, ale bylo to tím nejlogičtějším vysvětlením. Sharya se nepletla, skutečně se choval příšerně dětinsky. Jak by se ale dítě mohlo stát démonem? Ti přeci vznikali převážně pakty... Bohové. Z té myšlenky mu přejela po zádech nová vlna mrazení a on měl co dělat, aby se udržel na nohou. Ty měl najednou příšerně vratké a hlava se mu nepatrně motala, ale sotva očima sjel na Sharyu, která působila dojmem, že se asi každou chvíli zhroutí. To pro něj byl alarm.
Okamžitě v sobě pobral veškerou sílu a odhodlání, nasadil co možná nejklidnější a nejsoucitnější výraz a poklekl vedle ní, automaticky si ji přitahujíc do objetí. Jednal naprosto bezmyšlenkovitě, nechával se vést svými instinkty a i když mu to bylo poměrně cizí, pevně ji držel v náručí a začal ji konejšivě hladit po zádech v naději, že jí to přinese alespoň trošku klidu. Snažil se jí dát najevo, že i když měla pravdu a všechno bylo absolutně v hajzlu, alespoň v tom nebyla sama. On jí nemínil opustit. A stejně tak ji nemínil nechat tomu čelit samotná.
„Zlepší se to, uvidíš. Flétna na nás nepůsobí dostatečně silně a Daemon se probudí a dokáže se o sebe postarat. Najdeme to děvče a toho parchanta s flétnou předáme spravedlnosti... A po celou dobu tu budu s tebou, nehnu se od tebe ani na krok, ano? Jedině, že by sis sama přála, abych odešel.“

Zatímco se proplétal mezi stromy, pronásledoval ho podivný pocit opojení. Ta hudba byla sladká, nádherná... Příliš vábivá na to, aby jí dokázal odporovat a zastavit se. Nehleděl na to, že ho větvičky stromů a jehličí škrábalo do tváře, že se mu kolem nohou zadrhávaly šlahouny ostružiní. Nic z toho pro něj nemělo sebemenší význam, protože jediná věc, kterou měl jasně usazenou v hlavě, byla ta hudba. Prolínala se napříč jeho myslí, rozléhala se mu v hlavě a ovlivňovala každý jeho krok. Ty by za normálních okolností byly poměrně nejisté vzhledem k tomu, že se nacházel ve stavu transu, ale v jeho případě tomu tak nebylo. Naopak. Každý jeho pohyb byl vlastně celkem lehký a hravý. Na nebezpečného démona možná až moc.

Chvíli mu trvalo, než dorazil až za flétnistou - tou dobou se také setkal s mladou vílou, která byla pod vlivem hudby stejně moc jako on. Jen co se ho chytla, oba začali téměř synchronizovaně hopsat tanečním krokem ve stylu cancanu. Zatímco společně tančili po paloučku a zvedali nožky v těch veselých pohybech za hudebního doprovodu z očarované flétny, Daemonovi na tváři hrál výraz s až téměř dětskou radostí. Třebaže byl omámený a nevěděl o sobě, uvnitř byl spokojený. Ta melodie na něj působila stejně jako cukrovinky, díky čemuž měl pocit, jako kdyby byl v hudebním rauši. V kombinaci s hravým tancem po boku víly, která byla sice o poznání menší než on, se vlastně skvěle bavil. A vůbec mu nevadilo, že ho právě někdo unášel... Sešlo mu jen na tom zběsilém tančení, při kterém si skoro natrhl kalhoty.

Pomalu se začala lépe nadechovat, přišla si tak malicherně, jako malé dítě – dovolila sobě samé se prostě sesypat. Alespoň se jí podařilo potlačit slzy tak, že unikla jenom jediná, která jí stekla po líci, zanechala za sebou tmavou, ušmudlanou stezičku, než jí skápla z hrany čelisti dolů do jehličnaté pokrývky země. Prohrabla si frustrovaně vlasy a možná by se pokusila vstát, ale Damian byl rychlejší – a ona, než se jen pořádně nadechla, se ocitla v jeho objetí. Ani trochu nemohla předstírat, že ji to nepřekvapilo, naopak jí to skoro vyrazilo dech. Očekávala, že Damian ve svém stavu nebude mít na to, aby se snažil spravovat ještě ji. Když nad tím uvažovala, vlastně byli oba dva takoví tragédi – oba dva potřebovali spravit, ale nikdo si neřekl, když potřeboval. Tomu říkala výhra, divila se, že se zatím Damian neotočil na podpatku a prostě od ní neodešel. Zůstával – a to pro Sharyu nějakým způsobem vážně hodně znamenalo, až z toho byla sama překvapená. Neřekla by to nahlas, ale… mrzelo by ji, kdyby zase zůstala sama. Za těch pár dní si zvykla jak na něj, tak na Daemona (ač se takového zdálo až šíleným výkonem, opravdu už démona brala tak, že byl zvláštní nezvyk, když tu náhle nebyl). Asi by se usoužila samotou, kdyby znovu skončila jenom na vlastní pěst.

Po chvíli vyčkávání a váhání Damianovi to objetí vrátila s veškerou silou, která jí zůstávala. Tak nějak podvědomě se ho držela jako umanuté klíště a nemínila se jen tak pustit. Dovolila si na chvíli sobecky jednat tak, jak po tom toužila její rozbolavělá dušička. A tak tábořila Damianovi na malý moment tvář do ohbí ramene a nadechla se jeho vůně. Na moment zapomněla na všechny ty sračky, v nichž se brodili až po kolena, a prostě jenom dýchala. A když po pár dlouhých momentech byla schopná se s klidem na srdci odtáhnout, neubránila se úsměvu. Asi docela smutnému, ale upřímnému. „Děkuju.“ Na podpoření svých slov mu lípla ještě letmý polibek na tvář a posléze i na rty. Nedokázala to jen tak říct nahlas, aby doufala, že to mluví za vše: nechtěla, aby odcházel, to ani náhodou. Tak nějak se to, že ji bavilo s nimi cestovat, změnilo v to, že se jí zavrtali oba dva pod kůži. Už teď stačilo, že zmizel Daemon, ale kdyby odešel i Damian… byla by v háji definitivně.
„Já… omlouvám se za to divadlo. Měli bychom asi vymyslet, co teď.“

Bylo to divné, jednat takhle... Vlídně. Nebyl zvyklý někoho objímat a utěšovat, ačkoliv to dřív občas dělal pro svoji dceru. Tu měl skutečně rád, byl k ní vlastně asi nejhodnější ze všech, protože se zbytkem po většinu času docela solidně zametal. Dokonce i se svojí manželkou, za což se takhle zpětně příšerně styděl a rozhodně se za to nenáviděl, ale nebylo bohužel v jeho moci, aby se vrátil do minulosti a napravil to, co napáchal. Nemohl s tím udělat vůbec, ale vůbec nic. Na druhou stranu mu ale bohové do cesty nadělili Sharyu - a on moc dobře věděl, že ho mohla naučit mnohému. Už po té relativně krátké době cítil, že v něm započala tolik změn, že by horko těžko spočítal na prstech. Působila na něj jako taková zvláštní síla dobra, měla obrovskou moc a hýbala s ním jako kdyby byl keramická hmota. To na něj mělo silný vliv jak přímo, tak nepřímo - a on si jí díky tomu vážil ještě víc, než sám o sobě, Měl ji rád, svým způsobem. A proto se také nedokázal dívat na to, jak trpí a tiše postávat stranou.
Věděl, že musí něco udělat a tak prostě sáhl po prvním možném řešení, co ho napadlo. Dotek měl občas mnohem hlubší a intenzivnější účinek, než kopa slov - a tak se o to zkrátka pokusil. Držel ji u sebe, hladil ji a snažil se jí dát najevo, že ji v tom nenechá, i když půjde vážně do tuhého a věci se stanou ještě šílenějšími, než už byly. Bylo mu srdečně jedno, jestli na ně Rüvik pošle nějakého dalšího svého nohsleda (díky Daemonovi už byl docela připravený a věděl, co očekávat) a pokud by se flétnista objevil v jejich blízkosti, prostě by za ním došel a navzdory tomu příšernému pocitu by mu prostě usekal obě ruce, aby si už nikdy nemohl zahrát ani jednu přihlouplou píseň.

„Není zač, Sharyo. Já... Záleží mi na tobě. Nechci, aby ses trápila a chci abys věděla, že tu zkrátka budu. I když je mi jasné, že se svojí narušeností nejsem nejlepší přítel, pořád se můžu alespoň snažit.“ Prohlížel si ten zvláštní úsměv držící se na jejích rtech, než ji napodobil - do vlastního úsměvu vložil veškerou svoji sílu, takže působil skutečně a upřímně. Navzdory situaci vypadal velice vlídně a mile, což u něj byla celkem nevídaná situace, ale jak bylo řečeno: měla na něj silný vliv.
Těmi polibky ho poněkud vykolejila, ale nedal to na sobě znát. Místo toho jen úsměv o něco rozšířil a krátce ji pohladil po tváři, opatrně přejíždějíc po její jemné pokožce. Vlastně si to docela užíval, protože se mu díky tomu v hrudi rozlil dávno zapomenutý pocit hřejivého tepla, co byl natolik příjemný, že mu to přineslo neočekávanou vlnu klidu. Ta se v dané situaci celkem hodila, protože mu nervy příšerně šponovaly a tohle uvolnění byla rozhodně vítaná změna. Potřeboval se držet a být silný. Nesměl si dovolit uklouznout a nervově se zhroutit.
„Souhlasím. Navrhuju zkusit štěstí a pokusit se následovat jeho stopy - odhopsal jako zajíc, to určitě zanechá nějaké důsledky. Les je pěkně hustý, všude jsou větvičky, mech, bláto... S trochou štěstí by se nám mohlo podařit najít jeho stopu a následovat ho až za flétnistou.“

,,Nechápu proč mi to říkáš, Killiane. Nejsi můj přítel, známý a ani jakákoli jiná blízká osoba. Věř mi, že mám neskutečné nutkání ti vyškrábat oči z důlků a to nutkání každou chvílí sílí. Neosobní přístup je tedy dle mého na místě.” Odvětila než si odhrnula modré vlasy z obličeje. Nikdy si je nesvazovala, ačkoli to její životní styl moc nepodporoval. Každou chvíli se prala a běhala a její vlasy jí v tom celkem překážely. Za ty roky už si zvykla. Párkrát tam našla i nějaké větvičky nebo jehličí, jako třeba teď. Ano, I les, ve kterém je absolutní tma nemohl nahradit kadeřnický salon. Aby tedy nemusela jen poslouchat jeho proslovy a zaměřit svou pozornost na něj, krátila si čas vymotáváním drobností, co se jí zamotaly ve vlasech. Měl asi pravdu, když řekl že vypadala příšerně, ale to si její ego prostě připustit nemohlo. Ztratila svobodu, většinu vlastí vůle a jediné o čem mohla rozhodovat byl tak nějak její vzhled. Nebylo to tak, že by každý den hodinu po ránu civěla do zrcadla a obdivovala se. To vůbec ne. Jen si chtěla zachovat každou drobnost, kterou mohla ovlivnit. ,,Rozhodně nejsi jako Rasmus. Ten pochopil, kdy má dát zpátečku a ustoupit. To, že sdílíte rod, neznamená, že jste stejní. Protože je to jedna z nejvíc absurdních věcí, které jsem kdy slyšela. ,,Podívej se na mě a na Briannu. Sdílíme rod a částečně osobu, která nás vychovávala, ale ona? Nemohla by se mi vyrovnat ani za deset let. Bohužel, před pár dny zmizel můj strýc. Krom ní moje poslední živá rodina. Ale divné věci se dějí na každém rohu. Ale budiž. Vzhledem k tomu, že na tobě světlušce záleží...Nenech se strhnout názorem společnosti. Jen ty sám rozhoduješ, kým budeš, Desmonde.” Po těch slovech od něj odvrátila pohled směrem do černočerné tmy lesa. ,,Až se příště setkáme na nějakém jiném místě, nenech se chytit. Už jen kvůli ní. Nezvládla by to. A tebe by byla i celkem škoda.” Její hlas byl stále ledový a postoj naprosto odtažitý, ale přeci jen...Měla potřebu to říct nahlas. Netušila proč a věděla, že až se odsud dostane, bude si muset zmasakrovat pár bídných červů, aby zase najela do rutiny. Narovnala svoje tělo jak nejvíce to vzhledem ke křečím šlo a než kolem něj prošla, pozastavila se na něm svýma šedýma očima a na utvrzení svých slov mu věnovala vážné pokývnutí. ,,Ty už si svůj spouštěč našel, nemám pravdu?”

,,To je fér. U Brianny tomu věřím, ale nevím, zda si ten typ, jenž by si zasloužil ochranu Állei. Nemusíš se obávat. Je mi jedno, co děláš ve svém osobním životě. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. A stejně sázím na to, že se nikdy neuvidíme.” Počítala s tím, že z ní budou její nadřízení zklamáni, pokud jim ona jejich dcerku nepřinese. Ovšem...V lese s ní bylo i spoustu jiných hledačů s mnohem efektivnější motivací než jen protože jim to někdo nařídil. Inukami se ale na rozdíl od ostatních nemusela bát trestu. Nikdo si jí trestat nedovolil a pokud ano, už nebyl. Její prací přece jen bylo lovené padouchů a ne hledání malých holčiček. To jí nikdo vzít nemohl.

Při jeho dalším proslovu o tom, že potřebuje pomoct se jí chtělo křičet. Kolikrát mu měla vmést do obličeje, že o to nestojí? Kolikrát ho měla poslat do háje zeleného, aby jí už konečně dal svatý pokoj? ,,Ty toho asi fakt nenecháš, co? Začínáš mě pěkně vytáčet.” Její podrážděný přístup byl zpátky. Syčela a vrčela na něj jakoby ho to snad mělo donutit stáhnout ocas a velkým obloukem se jí vyhnout. ,,Pomoc bych od tebe nepřijmula ani kdyby mě to mělo stát život, Desmonde. Pochop to už.” Věděla že má pravdu, ale zároveň...Jak moc by bylo k smíchu, kdyby se krutá a nezlomná Inukami nechala zachraňovat od svého primárního terče? Kdyby se to někdo dozvěděl, ztratila by veškerou pověst a lidé by si na ní začali dovolovat. A ona Desmondovi nevěřila natolik, aby spoléhala na to, že to v nejbližší možné situaci neroztroubí na celou Nescoru. Bude se jí chtít pomstít. Určitě. Neustále ho urážela a chovala se odtažitě, stejně jako k ostatním. ,,Ten král zrůd by mohl lady Lennox stát po boku. Upřímně je to taky celkem mrcha. Ale budiž, zastávka u toho tvého zloducha by neměl být problém.” Založila si ruce na hrudi a opře se o kmen jednoho ze stromů. Zvuk flétny už nebyl tak hlasitý a tak křeče už nenabíraly na takové intenzitě. A s tím se Norallye dokázala poprat. ,,Fajn. Desmonde. Odmítám. Můžeš jít. Já to tu zvládnu a pak se připojím.” Kývla na něj.

Killiane, Killiane, Killiane. Začínal toho jména mít opravdu plné zuby, protože se k němu vázaly jen samé nepříjemnosti. Ano, rozhodně se by mu líbilo být uznaný jako plnohodnotná součást rodiny, ale čím více času strávil s Bree, tím víc si uvědomoval, že už mu na tom až tolik nezáleželo - dřív to byla jediná věc, které se mohl držet a tak se do toho pomyslně zahryzl a držel se zuby nehty, ale teď? Už věděl, že není tolik o co stát. I kdyby ho Theoran s Rasmusem uznali, vždycky by žil v bratrově stínu a byl by příšerně svázaný povinnostmi a úklady od Theorana. To nebylo něco, po čem toužil. Sice to znamenalo, že tím odhodí část sebe a nejspíš nikdy nedosáhne takového úspěchu jako by si přál, ale klid byl důležitější. A přesně to si přál. Klid a být s Bree. Víc nic.
Nejspíš chápal, proč Norallye tak moc lezl na nervy - konec konců se za normálních okolností nacházel ve stejné pozici jako ona a obvykle by ani tolik nemluvil, ale... Nemohl ji nechat jen tak. Cítil potřebu jí vlít do žil trošku svojí síly, ukázat jí, že se věci mohou změnit. Jeho situace se zdála být bezvýchodná, žalostná a zoufalá... A potom se objevila Bree a obrátila všechno vzhůru nohama. Norallye byla dost silná na to, aby přetrhala ty okovy, co ji držely na místě a kdo ví? I na ni mohl někde čekat někdo, kdo by mohl nadnést jejího ducha a dělat jí společnost. Nepochybně s ní bylo těžké vycházet, ale to i s ním samým. A přesto s ním Jiskřička dobrovolně cestovala a měla ho ráda. Osud byl zvláštní a fungoval na tajemných principech.

„Prosím, posluž si. Pokud ti pomůže mě praštit nebo tak něco, tak do toho. Jsem zvyklý dělat fackovacího panáka, takže to se mnou nehne. A jestli ti to přinese alespoň špetku klidu... Budiž.“ Uvědomoval si, že ji rozčiloval a svým způsobem mu to bylo líto, ale byl příliš odhodlaný a motivovaný na to, aby prostě jen ustoupil a nechal ji napospas vlastním myšlenkám. Byla zajímavá, podobná a on jí chtěl pomoct, i když pořádně nevěděl jak na to. Věděl, že to musí alespoň nějak zkusit, když už nic jiného.
„Jsem si téměř jistý, že to myslíš jako urážku, ale v mojí hlavě to zní spíš jako kompliment. Rasmus se stahuje běžně, já to v povaze nemám. Proto tu s tebou také dál kráčím a mluvím s tebou. A ne? Jsi první, od koho to slyším. Celý svůj život poslouchám, jak jsou Killianové jedna krev a mají vepsáno v kostech, že budou stíny svých předků a málokdy se odkloní... Je pěkné slyšet, že to není až tolik samozřejmá a jasná věc. Asi máš pravdu. Bree ale není slabá, pokud si to o ní myslíš. Ačkoliv vedle tvojí síly je to skutečně citelný rozdíl, jenže po tvém boku by kdekdo vypadal jako slaboch. Tvoje vnitřní pevnost je nevídaná... Takových lidí je málo, velice málo.“ Při zmínce o strýci nepatrně pozvedl obočí. Norallye záleželo na její rodině? Doposud se tvářila, že pro ni nikdo nic neznamenal, že se neohlíží na druhé. Evidentně to nebyla tak úplně pravda, což bylo poměrně dobrým znamením, ale ne v případě zrovna tohohle konkrétního člena. Nebylo to totiž tak dlouho, co ho s Breenou nakrmili prasatům. Nasekaného na kousíčky jako vykuchanou rybu na tržišti. To bylo vážně velice, ale velice nepříjemné.
„Strýc? Nikdo další z vaší rodiny už nežije?“ Zeptal se zamyšleně. Bree se o rodině moc nezmiňovala a on nebyl ten typ, co by se okatě vyptával - ale když už to modrovláska nadnesla, neodolal tomu známému návalu zvědavosti. Zajímalo ho, jak to ty dvě měly. A byl opravdu hodně zvědavý na to, co si o svojí rodině vlastně Norallye myslela.
„Vím, že o to nestojíš, ale soucítím s tebou. Mě před pár dny unesli sestru, takže vím jaké to je.“ Ani v nejmenším nenaznačil, že by měl cokoliv co do činění se smrtí toho muže, o kterém mluvila. Bylo mu naprosto jasné, že kdyby to jakýmkoliv způsobem prozradil, nejspíš by ho osobně popadla za límec košile, dotáhla k flétnistovi a nechala obětovat. Nebo hůř... Pokoušela by se ho předvést spravedlnosti, protože evidentně byla dost zodpovědná a brala svoji práci vážně. Těžko říct, jestli by spíš spravedlnost - nebo spíš pomstu - nevzala do vlastních rukou a nevykuchala ho jako Theoran svoje oběti.
„Nenechám. Já nikdy.“ Najednou na ni hleděl s upřímným překvapením, ale byl za to rád. Evidentně se v ní tolik nepletl. „A myslím, že našel... Alespoň tedy ten emocionální a osobnostní. Ten na magii se pokouším najít už pěknou řádku let, ale kdykoliv mám pocit, že už jsem ho našel, není to tak. Jsem celkem dobře smířený s tím, že tuhle svoji stránku nikdy nebudu schopný plně využívat a ovládat tak jako bratr. Hádám, že každému z nás bylo dáno do vínku něco trošku... Jiného.“

„Álley ne. Ale jiných rozhodně ano. Hodně času jsem strávil ve Vargenu, tamní bohové mi byli poměrně naklonění... Nejsem si ale jistý, jak daleký dosah mají, když teď dřepím v Nescoře. Také předpokládám, že už se nesetkáme... Ale jeden nikdy neví. Aurora umí překvapit.“ Neurčitě pokrčil rameny, protože se mu nechtělo přiznávat, že ho ostře pozoruje sám bůh smrti a temnot. Tím by si na záda namaloval ještě větší a jasnější terč, než už dávno měl. Což rozhodně nebylo něco, o co by nějak zvláště stál.

„Myslím to s tebou dobře, Norallye. Dobrá, dobrá... Ať je tedy po tvém. Lady Lennox je mrcha...? To mě upřímně nepřekvapuje, většina vysoce postavených šlechticů bývá celkem zkažená, takže ona asi nebude zrovna výjimka, což? Je to tvoje nadřízená, předpokládám? A není to problém, huh? To zní dobře... Jen je tu malý háček. Nedá se zabít obyčejnou zbraní ani klasickou magií. Rád bych řekl, že je to démon, ale není to tak úplně pravda. Je to čaroděj vládnoucí velice silnou a intenzivní magií... Setkala ses už s někým takovým? Popravdě řečeno jsem za svoje cesty narazil na nejrůznější bytosti, rasy, čaroděje i čarodějky, ale nikoho takového. Vím jen o jedné jeho slabině, ale ta se dá využít velice těžko, protože k sobě nikoho jen tak nepustí.“
Zamyšleně ji pozoroval, jak se zastavila a opřela o strom. To, co následovalo se mu ani za mák nelíbilo - a otevřela se v něm příšerně hluboce zející propast. Byl rozpolcený, neměl sebemenší tušení, co měl dělat. Nemohl ji tam přeci nechat samotnou... Ale zároveň věděl, že ona jeho pomoc skutečně nepřijme a nejspíš by s ním ani nespolupracovala, kdyby šlo do tuhého. Sám navíc musel co nejrychleji následovat Bree, aby ji dostal zpátky. To znamenalo, že Norallye přeci jen musel nechat být... Sama na tom trvala.
„Dobře,“ povzdychl si tiše, než se rozhlédl kolem a nakonec sebral ze země jeden z menších kamínků - ten na pár vteřin pevně sevřel v dlani a vlil do něj část svojí magie, takže se onen malý oblázek rozzářil natolik, že vydával slabší světlo, díky kterému bylo vidět alespoň do bezprostřední blízkosti.
„Na. Nemůžu ti toho asi dát víc, ale... Zlom vaz, Norallye. Hlavně opatrně s krví.“ S těmi slovy vtiskl modrovlásce do dlaně zářící kámen, než se sám odebral do hlubin lesa, pronásledujíc svoji milou a šíleného flétnistu.

Příjemně ji překvapilo, když jí Damian na ten úsměv odpověděl taktéž úsměvem. Viděla, že mu předtím moc nešlo se usmívat, a dost chápala příčiny, co si budeme nalhávat. Pokud alespoň na chvíli měl v sobě něco, co skutečně vykouzlilo upřímný úsměv na jeho tváři, měla z toho vážně upřímnou radost, to nemohla žádným způsobem popřít. Musela uznat, že úsměv mu slušel mnohem více než zachmuřený, ztrápený výraz – a přestože v jeho dvojbarevných očích pořád bylo znát, že na tom nebyl nejlépe, zároveň se v nich rozsvítila jakási jiskra, jež byla skoro jako naděje v to, že svým vlastním způsobem má pořád šanci na to, aby mu bylo lépe. To bylo něco, co Sharyu jakožto vědomí hřálo na srdíčku, přestože to srdíčko jako takové pravděpodobně za moc nestálo, jelikož… víme, v jakém stavu byla Sharya s jakýmikoli city, které lidé pokládali za nevyhnutelnou součást života. Ale pokud by se k něčemu takovému mohla blížit, byla to alespoň náklonnost – a ta její vůči pávovi před ní byla na někoho, kdo většinu života prožil zavřený do sebe, až nebezpečně silná.

To, co řekl Damian, znělo logicky. „Souhlasím… sám jsi to přeci jen řekl, dupe po cestě hůř než jezevec, takže by nemělo být tak krušné ho hledat, ne?“ zamyslela se, než se pomalu otočila směrem, kam Daemon prchnul po tom zaznění tónů prokletého a proklatého flétnistova nástroje. „Musel podupat minimálně polovinu podrostu, který měl v cestě…“ Nehnala se do toho, aby vstávala, sledovala ten směr pořád na kolenou – měla minimálně dost dobré zkušenosti s tím, že z výšky toho viděla méně, zatímco takhle dole si všímala detailů. A skutečně – jenom kousek od nich se v bahně nacházela spoušť polámaných, rozdupaných větviček, které přímo volaly po tom, aby na ně dvojice t’ealh upřela svoji pozornost. Sharya chvíli uvažovala, zda by nebylo rozumnější pokusit se proměnit do své druhé podoby, ale nakonec se odebrala k myšlence toho, že to zvládne i na dvou nohách. Nechtěla nechat Damiana tahat její věci, navíc toho mohla pořád vidět víceméně stejně. „Možná bychom měli tedy zkusit jít tím směrem,“ navrhla posléze, pomalu se vyškrábala na nohy a s Damianem po boku se rozešla do náruče temného hvozdu, který se musel jenom hořce ušklíbat nad jejich naivitou, kterou oplývali, když mířili s každým krokem hlouběji a hlouběji do jeho rozsáhlého působiště.
Následovali cestičku vydupanou jejich démonem docela dlouho, než se Sharya na místě zarazila. Do nosu ji udeřilo něco povědomého – pach temné magie. Poznala tenhle druh poměrně snadno a rychle, protože si pamatovala na ten zápach Daemonovy krve, který ji dráždil v nose, když ji poprvé ucítila. Našponovala se. „Cítíš to taky?“ ozvala se zamyšleně, ale netušila, nakolik dobrý nos měl Damian – lidský základ plus zvířecí dodatek. Měli pávi dobrý čich? To netušila. Ale ona ten čich každopádně měla. Ne tak dobrý jako šelmy, ale byl tam. A táhl ji ostře doprava, takže bez přemýšlení zahnula přesně tím směrem. „Cítím magii, ne úplně miloučkou. To by mohl být Daemon. Nebo ten flétnista… nebo oba.“ Byla otázka, zda by v případě střetnutí s tím čarovným magorem i s Daemonem nebyli v nevýhodě jako prase, ale… to byly detaily, na které snadno pozapomínala. Prostě šla, kam ji nohy nesly.

A taky na zdroj té magie brzo narazili. K její smůle nešlo ani o Daemona, ani o žádného pošuka, co by tancoval skočné tance a u toho hrál na flétničku. Kdepak. Sharya zarazila na fleku tím, jak zarazila paty do země, když před sebou spatřila vysokého cizince s viditelně odbarvenými, původně velmi tmavými, avšak nyní prakticky bílými vlasy, který taky nevypadal moc nadšeně z toho, jak sám (sám, samotinký sameček) cajdal po temném lesíku. Těžko říct, co tu dělal, ale jedno věděla Sharya jistě – pokud by chtěla vzít roha, měla smůlu. Ona i Damian. Protože si jich nevyhnutelně už musel všimnout…

Bree nevěděla sama o sobě. Cupitala za tou prapodivnou figurou v temné kápi a nechávala svoje tělo, aby slepě následovalo začarovanou melodii. A ačkoli celkově působila uvolněně, něco v koutku její hlavy odporovalo. Snažilo se vymanit z toho magického sevření a zuby nehty se snažilo vydrápat zpátky na povrch, aby malé víle pomohlo. Protože ačkoli mohla její schránka po špičkách tancovat v naprosté euforii, její mysl na ní křičela, že je něco zatraceně špatně. Musela se z toho dostat, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala to. A tak se mohla jen nechávat unášet jednosměrnou jízdenkou ke zkáze a doufat na zázrak. Protože nezáleželo na tom, jak moc se její mysl cukala a snažila nebohou vílu vyprostit, sama to nedokázala. Únava, která by jí za normálních okolností již sužovala jakoby se vypařila jako pára nad hrncem. Chichotala se a vlnila do hudby, zatímco na chvíli pustila toho démona, jenž se stal taktéž obětí pošpiněné magie flétny. Teď se točila do melodie sama. Smála se a cupitala mezi kmeny stromů a rozházeným jehličím v naprosté tmě. Nedávala si pozor na cestu a se zavřenými víčky se prakticky řídila jen zvukem omamné flétny. Jenže jak se vzdalovala a podnikala vlastní kroky, půda pod ní se sesunula pryč a stáhla její drobné tělíčko sebou. Breena spadla na zadek do jakési prohlubně uprostřed lesa. Její tělo jí kázalo se ihned zvednout a znovu následovat flétnistovi kroky, ale v tom zaslechla zvuk, ze kterého se jí automaticky rozklepala kolena a srdce jí vynechalo pár úderů. Ostré podrážděné syčení, které se rozléhalo všude kolem ní. Flétnista se vzdálil a jeho vliv na vyděšenou vílu svým způsobem pominul. Musela se totiž potýkat s mnohem zákeřnější emocí.

Očka se jí rozšířila děsem, když si plně uvědomila, kde se to ocitla. V absolutní tmě sice neviděla ani na vlastní tělo, natož v tmavé prohlubni na tvory kolem ní, ale rozhodně je slyšela. A co bylo nejhorší, slyšela je všude. Musela. Vypadnout. Jenže její tělo se ani nehlo z místa a místo toho se malá víla začala nekontrolovatelně třást. Byli všude kolem. Neviděla je, ale dost jasně si je dokázala vyobrazit. Jejich dlouhá beznohá těla, která připomínala jeden velký sval, neboť se mohli pohybovat naprosto všude. Po stromech, ve vodě, na souši...Motali se kolem ní. Bree si dokázala živě představit jak se jejich rozdvojený jazyk klouže po jejím vílím tělíčku, jak se jí omotají kolem krku a až by z ní vypustili tu poslední kapičku vzduchu jednoduše by se jejich tělo roztáhlo do takových rozměrů, že by jí dokázali celou vsoukat do sebe. Nejprve by oslepla a poté by se její tělo začalo pomalu rozkládat kousek po kousku. Čím déle si ty obrázky přehrávala v hlavě přehrávala, čím větší nutkání zvracet měla. Syčení. U ní. Rychlostí splašeného draka si chytla kolena k sobě a udělala to, co by každá k smrti vystrašená dívka podnikla. Nejdřív její dech nabral na rychlosti a z klidného dýchání se staly trhané nádechy, které se víla i tak bála zkoušet. A pak...Jeden hlubší nádech a ze sekundy na sekundu varovné syčení a pohyb šupinatých těl přerušil její křik. To se ale jejím společníkům ani za mák nelíbilo a tak Bree zahlédla, jak se tělo jednoho z hadů pokrčilo a poté se vymrštil s otevřenou tlamou směrem k ní. Vyděšená víla měla teď exkluzivní výhled do jeho rozevřených útrob. Pokud had útočil, dokázal vykloubit svojí čelist. Než jí ovšem stihnul zarýt svoje zuby do kůže, Bree sklouzla dolů a naštěstí pro ní se jeho čelist setkala jen se špinavou hlínou, než jí spadnul do klína, kde se začal okamžitě kroutit. Breena znovu zaječela a pokusila se ho ze sebe setřást. Utéct. Jenže neměla kam. Všude kolem ní se nacházela ta dlouhá svalovitá těla. Ostatní jedinci začínali bát taktéž neklidní. Víla věděla, že by v takové situaci měla zůstat v klidu, ale jednoduše nemohla. Nemohla se hnout. Nemohla dýchat. A tak tiše brečela, zatímco se k ní ostatní plazi blížili jako kdyby byla tou nejlahodnější pochoutkou. Zavřela oči. Přitahovalo je teplo. A ona zdroj tepla představovala. Než se do ní stihli všichni zakousnout, křečovitě zavřela oči a ponořila se do svého nitra, které bylo teď stejně šedivě bouřlivé jako oči jejího snoubence. Vyhledala svůj malý vyděšený plamínek a natáhla po něm ruku. Z tělíčka malé víly se zvedla obrovská masa její živelné magie. Vyslala kolem sebe několik ničivých vln žhnoucího ohně, který se za sebou stáčel do prstenců a ničil všechno před ní. Sledovala škvařící se hadí těla, ohněm prosvícený les a svoje vlastní roztřesené ruce. Jako zatracená tlaková vlna. Jako výbuch sopky, její síla vytryskla na povrch a ona teď, sama a plačící, pomalu pohasínala.

Rozhodně nebylo nemožné následovat tu stopu. Daemon byl možná syčák a Damian by ho nejraději vzal po hlavě něčím hodně těžkým, ale nemohl popřít fakt, že se jim to svým způsobem hodilo. Nejen, že byl díky jeho odchodu konečně klid a ani jeden z nich nemusel snášet jeho neustálé rýpání, rádoby vtipné poznámky a pokusy o flirtování, ale také zmizela ta těžká a napjatá situace. Už se neschylovalo k velké bitce, protože ji nikdo nevyvolával. A díky tomu, že byl nepozorný a evidentně mu bylo naprosto ukradené, jakým způsobem se pohybuje, měli vlastně docela slušnou šanci flétnistu najít podstatně dřív, protože by ho ta hudba měla zavést přímo až k němu.
Díky tomu tedy možná byla celá situace pěkně pohnojená a oba se Sharyou měli nervy v kýblu, ale přeci jen z toho vzešlo i něco dobrého - a toho by se nejspíš měli držet. Jejich záměrem bylo najít tu dívenku a zachránit ji dřív, než bude pozdě. A to mohlo být doslova naprosto kdykoliv. Neměli sebemenší potuchy jak hluboko v lese se nacházelo obětní místo, ani za jak dlouho k němu flétinista dojde. Jediné, co se dalo tak nějak odhadnout, byla doba potřebná pro provedení rituálu: to totiž Damian věděl s až nebezpečnou přesností, jelikož ho sám několikrát provedl.

„Tak nějak. Už když odcházel... Nejen, že dupal. Bylo to skoro jako kdyby tančil. Vážně z toho začínám mít příšerně podivný pocit.“ Čím dříve to měli mít za sebou, tím lépe. Damian opravdu hrozně moc toužil po nalezení toho děvčete a po jejím bezpečí, protože představa toho, že někdo dítě odtrhne od rodiny a rozhodne se ho obětovat bohu temna a smrti... To bylo odporné a zvrácené. On sice nejspíš neměl právo soudit, protože svoji vlastní dceru obětoval také, ale alespoň ji nezabil. Ne záměrně, byla to... Nehoda. A on toho hořce litoval.
Jen co na to pomyslel, srdce se mu sevřelo pod tíhou náhlé úzkosti. Doslova cítil ty trny bolesti, jak se mu zarývaly hluboko v hrudi a omotávaly se a stahovaly kolem toho čerstvě probuzeného orgánu. Kdyby mohl, všechny ty myšlenky by zapudil, ale zdálo se, že bohové chtějí, aby čelil důsledkům svého jednání. Nebylo to jen o tom, že se musel srovnat s tou ztrátou - musel se popasovat i s faktem, že to on sám ji způsobil. A to bylo nejspíš to nejtěžší na celé situaci, protože to z něj dělalo zrádce a monstrum. To, co provedl bylo... Nevyslovitelně odporné, příšerné. Choval se nelidsky, jako absolutní netvor. Jako kdyby v něm nebyla ani špetka citu, žádný náznak otcovství nebo rodinné soudržnosti. Nic, působilo to dojmem, že byl úplně prázdný. A přesně tak to také bylo, protože mu v srdci za té doby zela prázdnota. Obrovská propast, kterou se pokoušel zaplnit vášní, vítězstvími, naparováním se, mocí, majetkem... Zkoušel všechno, ale nic mu nepřineslo vytoužený pocit naplnění. A tak se odvrátil od všeho, co ho kdy jeho domovina naučila a rozhodl se uzavřít smlouvu s ďáblem, aby konečně dosáhl svého. Tehdy zaplatil tu nejvyšší možnou cenu, jež jenom prohloubila jeho vnitřní temnotu a bolest.

Mlčky následoval Sharyu kamsi do hloubi lesa. Jeho zvíře mu nepropůjčovalo žádné zvláštní smysly, takže se víceméně zařizoval jen dle toho, co dokázal spatřit svýma lidskýma očima: uvažoval jako stopař, třebaže už velice dlouho nikoho osobně nestopoval. Nebýt Daemona, všechny tyhle dovednosti a schopnosti by zmizely a zrezivěly časem, ale protože jako démon neustále někoho hledal, pronásledoval a vraždil, tak ze cviku rozhodně nevyšel. To bylo rozhodně užitečné, protože pokud měli toho šílence s flétnou najít včas a stihnout mu řádně zakroutit krkem, než stihne provést nějaké další zvěrstvo na nebohém dítěti. To jednoduše nemohl dopustit, nemohl.
„Ano, cítím. Musíme se blížit,“ pokývl hlavou souhlasně. Sice ta magie nepůsobila až tak těžkým a temným dojmem, ale rozhodně byla dostatečně pochybná na to, aby Daemonovi patřila. Bylo totiž dost dobře možné, že hudba pocházející z flétny jeho vlastní magii nějakým způsobem utlumila nebo pohltila, takže by dávalo smysl, pokud by působila trošku odlišně.
„Uvidíme, jestli to je jeden z nich nebo oni. Každopádně buď ve střehu, pokud se neovládá... Bude lepší si dávat zvláště pozor.“ Nechtěl Sharyu strašit, ale v hlavě mu pořád vrtala jedna možnost. Pokud na Daemona působila flétna - ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu - existovala šance, že by ho flétnista mohl ovládnout úplně. Spoutat ho a zavázat k flétně, podobně jako to bylo předtím s tím medailonem. To by znamenalo, že by měl opět pána a musel by poslouchat každý jeho příkaz, což by je vrhlo do ještě vyššího stupně nebezpečí.
'
Nebyl to Daemon, na koho narazili. Místo toho se před nimi objevil vysoký a bělovlasý muž, vedle kterého se ve vzduchu vznášela bludička zářící bílým světlem. Damian nepatrně pozvedl obočí, protože z něj cítil cosi povědomého, ale byl si stoprocentně jistý, že to jejich démon společník nebyl - a když už vylezl ze svého úkrytu a neznámý se na něj prudce otočil čelem, takže se mu v ruce zalesklo zdobené ostří, došlo mu to. Stačil jediný pohled na jeho tvář a okamžitě věděl, o koho šlo. Rasmus Killian. Jeden z jeho dřívějších pánů.
Pamatoval si ho velice dobře, strávil s ním pár let. Jako jeden z mála majitelů se k němu nechoval úplně ohavně, vlastně ho v jistých ohledech bral jako svého společníka, což bylo v dané době velice milé, třebaže to nemohl řádně ocenit, protože byl u kormidla permanentně Daemon. Díky svojí povaze, neobvyklému způsobu života a věcem, co spolu páchali, si ho ale velice dobře zapamatoval. Nebyl ale stejný, jako když ho viděl naposledy, což ho zmátlo. Místo havraních vlasů měl kadeře o něco delší a sněhobílé, safírově modré oči nahrazené šedavým odstínem, co víc připomínal diamant, než modrý drahokam. A ani oblečení nesedělo, stejně jako fakt, že se Rasmus málokdy oháněl mečem. Nemluvě o tom, že neměl rukavici...

„Rasmusi? Co se to s tebou... Stalo?“ Pronesl s viditelným zmatením, než pokývl na Sharyu na znamení, že se nemusí bát. „Už jsme se dlouho neviděli, vlastně jsme se ani nikdy formálně nepotkali... Jsem Damian Ashby. Hostitel pro Daemona. Díky zásahu bohyně Äyanaii mi bylo dovoleno znovu procitnout a začít od znovu, ale to samé platí i pro Daemona. Dostal svoje vlastní tělo... A jelikož předpokládám, že tu jsi kvůli flétnistovi, musím tě varovat, že na něj flétna působí úplně stejně jako na děti, takže odhopsal za ním. S tebou ale máme celkem dobrou šanci ho najít, tvoje smysly jsou na magii dost citlivé na to, abys ho našel rychleji než my dva, však?“

Kráčel tmou, kterou narušovalo jen jeho magií vyvolané světlo. Našlapoval opatrně, bystrýma očima se přitom rozhlížel kolem a div nenapínal uši, aby mu případně neutekl ten nejtišší tón flétny. Sice měl před očima pomyslnou cestičku vyznačenou jakoby zlatavou nitkou, ale ta byla tenká a les stopy velice rychle zahlazoval, takže si musel pospíšit. Pokud by se někde zdržel, Breenina magická stopa by mohla nejen vychladnout, ale především se kompletně vytratit. A to by znamenalo, že by byl kompletně odkázaný jen na náhodu - nebo na flétnistu a jeho hraní, což se nezdálo být zrovna dvakrát nejspolehlivější. Ne, musel být rychlý a také efektivní, musel svoji vílu dostat zpět a do bezpečí.

Už nějakou dobu za sebou slyšel tlumené kroky - a vnímal i další dva zdroje magie, které nepoznával. To ho nijak zvláště neznepokojovalo, dávalo smysl, že se v lese motalo víc hledajících. Kdyby byl nějakým dalším člověkem toužícím po záchraně oné dívenky a tučné odměně, asi by se taky vydal za chlápkem, co měl spolehlivé světlo. Jenže oni ho opravdu pronásledovali, jako kdyby ho sledovali. Pozorovali jeho pohyby a šli po něm, ne po stejném cíli jako on.
To všechno se v něm utvrdilo, když se nakonec z křoví vynořila postava muže s ryšavými vlasy... A pavím ocasem. Desmond nepatrně pozvedl obočí a sjel ho očima, než upevnil svůj stisk na jílci meče, rozhodujíc se, jestli je to potenciální hrozba a nepřítel, nebo ne. Tomu všemu dodal cizinec korunu, když se ho zmateně zeptal, co se s ním stalo - a oslovil ho bratrovým jménem. Tehdy otráveně protáhl tvář a protočil panenky, než si znechuceně odfrkl.

„Já NEJSEM Rasmus. Chápu, že ho všichni znají a vypadáme téměř identicky, ale nejsem on. Takže tě nerad zklamu, Damiane, nenašel si svého kamaráda nebo cokoliv... Nemám tušení o kom nebo o čem to mluvíš, ale soudím z toho, že se s bratrem znáš. Pokud ho hledáš, tak tu není - pokud vím, bloumá někde po Nescoře a ještě nedávno byl v křížku se zákonem, co dělá teď, to vážně netuším. Nějaký Daemon je mi srdečně ukradený a ano, jdu za tou holčičkou. Takže pokud dovolíš...“
Sjel pohledem za jeho záda, pokoušejíc se prohlédnout si tu druhou postavu, co s ním byla. Nedařilo se mu na ni zaostřit, protože byla stále skrytá pod závojem tmy, ale předpokládal, že to bude další t'ealh soudě podle toho, jaký typ magie k němu doléhal. To sice rozlišit dokázal a magii cítil, ale docela silně pochyboval, že by jeho smysly byly stejně ostré jako u Rasmuse - jistě, byl vytrénovaný jako on, ale zatímco Desmond tvrdě pracoval na fyzické síle, Rasmus nejspíše posiloval svoji mysl a magii. Stále v nich byly hrozné rozdíly.
„Nemám smysly jako on, ale... Stopuju někoho jiného, koho flétnista má. Pokud sebou hnu, možná-“ Nestihl to ani doříct, když relativní klid a jejich konverzaci přerušil dlouhý a srdceryvný křik. Ten hlas poznával až bolestně dobře - byla to Bree. Jeho milovaná víla byla v nebezpečí, trpěla. Okamžitě sebou trhl a zděšeně zamrkal, než se obrátil směrem k Damianovi a chystal se něco říct, než jenom mávl rukou a dal se do zběsilého pochodování. Neušel ale ani pár metrů, když se v dáli rozzářila masa plamenů, prořezávajíc tmu. Oheň olizoval přilehlé keře i stromy, vydávajíc tak jasné světlo, že nešel přehlédnout ani na tu dálku. Tehdy Desmondovi srdce vynechalo několik úderů, než se dal do běhu. Musel za ní.
„Jestli jdete se mnou, tak pohněte!“ Křikl na ty dva dozadu, nepříliš ochotný zpomalovat, protože mu víc záleželo na Bree, než na tom, jestli ho stíhali.

Překvapily ji ty skutečnosti – nejprve to, že Damian na toho muže promluvil, jako kdyby ho znal (což… bylo možné, přeci jen pravděpodobně měl v hlavě zaryté vzpomínky z doby, kdy ho ovládal Daemon, takže bohové ví, koho všeho za tu dobu musel potkat a poznat), a hned vzápětí to, že se na něj ten cizák zamračil, jako kdyby se snažil ho zabít jediným pohledem, sjel rukou k jílci meče, který mu visel u pasu, a poté se na něj ještě, asi aby tomu nasadil dokonalou korunu, rozkřikl. Sharya překvapeně zamrkala, ale cizincův naštvaný tón ji donutil vystoupit dopředu, postavit se vedle Damiana a – když už nic jiného – cizinci ten nepříjemný pohled vrátit. „Hele, uklidníme se. Zase tolik toho neřekl, abys na něj musel kvůli tomu ječet jak na lesy. Nechovej se, prosím pěkně, jako milenka, které její protějšek po společné noci řekne špatným jménem,“ ozvala se a docela snadno najela do toho svého typického tónu, který používala, když chtěla někoho odradit od jakékoli konverzace s ní nebo se zkrátka bránila někomu, kdo jednal hrubě. Bělovlásek vepředu splňoval krásně podmínku číslo dvě, skoro učebnicový příklad. Kdyby to nebylo z těchto okolností, dala by mu jedničku za výkon. Takhle by mu spíš mile ráda za to, jak s Damianem jednal, šla jednu napálit – ale něco jí říkalo, že by to možná nebyl nejlepší nápad a skončil by tak, že by jí ze zad asi trčela hezká ozdobička v podobě ostří toho jeho meče. Nic, po čem by zrovna celou duší a srdcem prahla.

Ráda by pokračovala ve své napruzené řeči, ale přerušil ji táhlý dívčí výkřik odněkud z hlubin lesa. Měla prvotřídní výhled na to, jak to bělovláska zarazilo na místě, nechalo ho to ztuhnout jako solný sloup a utnulo mu to nakousnutou větu přesně v půlce. Když se všichni jako na povel otočili za tím hlasem, v dálce probleskla jasná zář. A asi se to týkalo jenom jí, ale i na tu dálku cítila pach spáleného dřeva a jehličí – ten odporný dým se zkrátka neregistrovat nedal, dokud měla díky svému zvířátku byť jenom trošku zostřený čich. Nakrčila nos, snad v marné snaze se tomu vyhnout, ale moc to nepomohlo. Navíc se přes okolí převalila vlna magie – magie, kterou snad ještě nepotkala. Pravděpodobně ohnivá víla, protože s těmi ještě do křížku v životě nepřišla. Než ale stihla promluvit a zeptat se – než vůbec stihla se nadechnout a zkusit tu otázku zformulovat v mysli – tak se bělovlásek před nimi dal jako po zásahu bleskem z místa do běhu.
To ji zaskočilo – ale ne natolik, aby se pohotově nevydala za ním. Přes rameno se ohlédla po Damianovi. „Pokud se té jeho společnici stalo totéž, co Daemonovi, možná by nás mohla zavést jak k němu, tak k flétnistovi,“ vyrazila ze sebe. Na chvíli se zarazila a pokusila se o povzbudivý úsměv. Kupodivu to docela vyšlo. „Nevypadá to na nejmilejší společnost, ale… je to asi naše nejlepší šance, jak najít tu holčičku. Navíc… ten křik nezněl moc dobře, i kdyby to nebylo o tom, měli bychom zkusit alespoň zjistit, zda je ten někdo v pořádku.“ A s tím ho prostě čapla za ruku a vyběhla. Zároveň proto, že v černotě tohohle lesa bylo snadné se vzájemně ztratit, ale zároveň si nemohla lhát do kapsy. Udělala to i kvůli tomu, že ho prostě chtěla mít u sebe a být přesvědčená, že tam je. Ačkoli pořád měla děs z toho, jak si na něj a na to, že je tam s ní rychle zvykla, prostě… si nemohla pomoci.

Nechápal to. Vypadal úplně přesně jako on, jen s těmi... Rozdíly. Na první pohled si všiml především těch světlých vlasů, ale když se k němu obrátil čelem, začaly se objevovat další a další odlišnosti: počínaje šedivýma očima, pokračujíce přes větší množství tetování, absence rukavic... A oblečení. Rasmus se málokdy oblékal vskutku prostě, většinou dával najevo to, že je z bohaté rodiny a jeho původ má nějakou váhu. Fakt, že měl oblečení doslova nasáklé krví ho rozhodně nepřekvapil. S Rasmusem zažil spoustu nejrůznějších věcí - a z některých z nich mu ještě teď přebíhal po zádech mráz. Ačkoliv se ten modrooký velikán navenek tvářil jako absolutně galantní a šarmantní mladý muž, ve skutečnosti byl... Podivný, tajemný a zlověstný. Měl jakousi stinnou stránku, kterou příliš často neprojevoval před druhými, víc ji nosil hluboko v sobě, ale když už jeho zástěna padla a odkryla jádro, byl to hodně silný zážitek. Damian nedokázal z hlavy vyhnat vize toho, jak před ním někoho nechal udusit se vlastní krví, jak si pohrával s vzpomínkami druhých... Nebyl vyloženě násilný, ne často. Ale jakmile vklouzl do stínů, nechal se tou temnotou pohltit s totální absolutností.
To v něm vyvolávalo otázku, nakolik mu byl jeho bratr podobný. Nikdy se o něm nezmiňoval - a za toho času, co strávil na panství, o něm nenašel jedinou zmínku. Killianové si dost potrpěli na okázalé připomínky svých jednotlivých členů a měli nejen mnoho obrazů a soch, ale také celou jednu místnost věnovanou rodokmenu. Po každém členovi tam byl nejen portrét (mnohdy i víc jak jeden), ale také ustřižený pramínek vlasů a nějaký předmět, co se s ním vázal. To platilo především u mrtvých jedinců, ale i Rasmus tam připomínku měl - byla jí modrá růže, která díky očarování nemohla uvadnout. Když si ji tehdy jako démon prohlížel, pokoušel se dotknout jejích okvětních lístků a příšerně se spálil. Na prstech mu ten dotek zanechal ošklivé rány jako od žíraviny, což mu později bylo vysvětleno. Očarování na růži totiž způsobovala tenká vrstvička vílího prachu, to proto nad ní zub času neměl vůbec žádnou moc. Bylo to tajemně nádherné... Ale pro démona také smrtelně nebezpečné, proto se k ní už nikdy nepřiblížil.

„Dobrá, dobrá. Nejsi Rasmus, chápu. Takže kdo přesně jsi? Mluvíš o něm jako o svém bratrovi, ale na to, že jsem ve vašem panství strávil poměrně dost času, nikde jsem o tobě nenašel jediný náznak. A ani on se o tobě nikdy nezmínil, což je... Zvláštní. Tvrdil, že všichni ostatní z jeho rodu jsou mrtví. Lhal nebo o tobě nevěděl? Uznávám, že by se tu teď rozhodně hodil, ale pokud jste bratři... Nejspíš na tom budeš podobně jako on, to je dobré znamení. Všichni máme stejný cíl, mohli bychom si navzájem vypomoct. Alespoň do chvíle, než půjde do tuhého, pochopitelně.“
Když se vedle něj vynořila Sharya a přispěchala mu na pomoc, poněkud zaraženě pozvedl jedno obočí, ale nakonec se mu na rtech rozlil viditelně vlídný úsměv, než jí věnoval vděčné pokývnutí hlavy na znamení toho, že si jejího gesta opravdu váží. Sice nepotřeboval, aby za něj bojovala, ale ona to stejně udělala - a dokonce sama od sebe, nemusel žádat, nemusel volat o pomoc. Bylo to od ní pozorné a milé, o tom žádná. Damian nebyl zvyklý na to, že by se za něj někdo stavěl a sice neměl pocit, že by snad byl v ohrožení, protože neznámý sice vyjel, ale nepůsobil dojmem, že by k němu chtěl dojít a zakroutit mu krkem. Ačkoliv soudě podle krve na jeho ošacení toho rozhodně schopný byl.
Užuž se chystal zareagovat na jeho obrat, když se ozval ten výkřik. Skoro mu z něj zamrzla krev v žilách, jak moc zoufalý byl - skoro jako když raněné zvíře uvízlo kdesi v pasti a volalo z posledních sil o pomoc v naději, že se najde někdo, kdo jej vysvobodí... Jedním nebo druhým způsobem. Damian okamžitě vrhl tázavý pohled po Sharye, než ho popadla za ruku a oba se dali do běhu za tím bělovlasým mužem. Ten běžel jako o život, jeho kroky byly dlouhé a zatraceně těžké, ale pohyboval se vskutku rychle. Bylo na něm znát, že je nejen v dobré kondici (což byl další rozdíl oproti jeho bratrovi, který byl fyzicky podstatně křehčí) ale také, že ať už ten hlas z výkřiku patřil komukoliv, věděl moc dobře o koho šlo. Byl to někdo, na kom mu záleželo. A to bylo něco, na co Damian rozhodně slyšel.

Zastavili se až na místě, kde dříve měkký mech a lesní trávu pokrývala vrstva popela, zatímco okolní křoviny a stromy byly v jednom ohni. Plameny olizovaly všechno okolo, v téměř dokonalém kruhu - to sedělo vzhledem k tomu, že ten požár byl nepochybně vyvolaný magií a ne přirozeně. Zatímco stáli tváří v tvář té ohnivé mase, bělovlasému muži se na tváři rozlil viditelně zoufalý a zděšený výraz. V očích se mu odrážely plameny tančící do slušné výšky, zatímco křečovitě svíral jílec svého meče a evidentně zvažoval svoje možnosti.
„BREE!“ Zařval hrdelně, aby přerušil šum a praskání ohně. Damian se nepatrně ošil, než vztáhl ruku k ohni a jakmile si mírně spálil prsty, rychle ucukl. Ačkoliv to byl oheň s magickým původem, evidentně byl zatraceně reálný i vůči ostatním bytostem. Připomínal pomyslnou živelnou stěnu - třebaže ne úplně pevnou, rozhodně neproniknutelnou. Nikde v okolí nebyl žádný vodní tok, s jehož pomocí by mohli oheň uhasit. A jelikož byl vyvolaný magií, nemusel vyhasnout ani samovolně, což nebyla zrovna nejlepší vyhlídka vzhledem k tomu, že evidentně zahrazoval cestu k někomu, koho měl Rasmusův bratr rád. Damian by mu opravdu rád pomohl, ale kdyby se tím ohněm pokusil proskočit, ocas by mu shořel na popel. A to ho nutilo váhat.

Ačkoliv by to tak být nemělo, ženina urážka se ho dotkla. Ne nijak výrazně, ale popudilo ho to dost na to, aby zaťal volnou ruku v pěst a měl co dělat, aby nezaskřípal zuby. Kdyby jenom věděla... Byl tím vším tak příšerně unavený, že by si možná mohl ten obličej znovu strhnout. Dovolit přírodě, ať mu zahojí tu ránu a už nikdy mu nevrátí tvář jako takovou. Potom by byl konečně svobodný, vystoupil by z bratrova stínu a mohl rozpřáhnout svoje vlastní křídla, přestat se plácat v minulosti a začít pracovat na tom, co s ním mělo být do budoucna. Už ho unavovalo protloukat se ze dne na den a pořád zakrývat každé zrcadlo, uhýbat pohledem před všemožnými dívkami a ženami na tržištích, držet se odlehlých uliček a pokoušet se zapomenout. Měl toho až po krk.
Mužova otázka ho přiměla zvlnit rty do nepatrně křivého úsměvu. Vzhledem k tomu, že mu Theoran uřezal kůži z obličeje a držela na svém místě jen díky křehké magii, vypadal jeho výraz poněkud pokřiveně - asi tak pokřiveně, jako se on cítil uvnitř, ve svém jádru. Na jednu stranu nejspíš působil poměrně pochybným a zlověstným dojmem, ale to mu nevadilo. Přesně takový on přeci byl. Jeho tělo se cizí krví nepotřísnilo jen tak, samo. Meč už měl sice dokonale čistý, takže se jeho čepel hrozivě leskla, odrážejíc magické světlo, ale to neznamenalo, že to ostří nemůže v oné životodárné tekutině opět smočit. Rozhodně by mu neučinilo potěšení Damianovu společnici popravit, ale možná by mu to přineslo alespoň náznak klidu. A přesně to v dané situaci zoufale potřeboval.

„Desmond... Killian. Tak napůl,“ odpověděl nakonec poněkud nejistě, než si rukou prohrábl pocuchané bílé vlasy. „Žádnou zmínku si najít nemohl, protože... Je to složité, dobře? Nemám náladu na to vysvětlovat okolnosti svého života úplnému cizinci, bez urážky. Jsem vážně alergický na to, jak si mě lidi pletou s Rasmusem a do rodu patřím vážně jen okrajově. A ano, sdílím s ním některé dovednosti, byť ne na takové úrovni. Jestli chcete, můžeme flétnistu hledat společně, pro mě za mě ho klidně nakonec zabijte vy a odveďte to děvče, já chci zpátky jen svoji přítelkyni, nic víc.“


Zatímco běželi lesem, meč mu téměř vyklouzl z ruky. Z nějakého důvodu jeho stisk ochaboval, čím víc se přibližoval ke zdroji požáru. Jakmile stanul tváří v tvář té obrovské žhavé mase, probudila se v něm nová vlna úzkosti - oheň nenáviděl, svým způsobem se ho bál. Neměl z něj sice tak panickou hrůzu jako Rania, ale rozhodně k němu choval natolik velký respekt, aby se ho nepokoušel překračovat. Věděl moc dobře, že díky svojí genetické predispozici a především původu jako takovém by mohl shořet jako papír, kdyby se přiblížil až moc. Ale přesto...
„BREE!“ Zařval z plných plic. Věděl, že se jeho milovaná víla skrývá kdesi ve středu toho ohně. Cítil z plamenů a kouře záchvěvy její magie a jasně si uvědomoval, že se k ní musí co nejdříve dostat. Chvíli postával kolem, než udělal několik nejistých kroků do strany, jako kdyby si myslel, že v ohni najde nějakou díru, než se obrátil na patě a dal se na odchod. Jakmile ale poodešel dobrých dvacet metrů, znovu se otočil a zhluboka se nadechl, než se s využitím vší svojí síly rozeběhl a proskočil ohněm dovnitř.
Žilami mu proudila zatraceně velká a intenzivní dávka adrenalinu, zatímco dopadal na spálenou zem. Oheň zuřil všude kolem a on cítil, že mu začíná chytat oblečení - okamžitě se po něm tedy ohnal a volnou rukou ho začal hasit, ale vzhledem k tomu, že se nacházel stále v samotném ohnisku, bylo to naprosto k ničemu. Místo toho se pokoušel prohlédnout skrze plameny a najít Bree, která musela být skrytá někde uvnitř. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec ji přeci jen zahlédl. Trčela uvnitř jakési díry, příšerně zhroucená a evidentně k smrti vyděšená.
V nose ho štípal pach spálené látky a tak pustil svůj meč na zem a pokusil se usměrnit svoji magii, která mezitím klouzala všude možně po jeho kůži, přebíhajíc z jednoho tetování na druhé. Snažil se ji uchopit a přimět ji pokrýt celé svoje tělo tak, aby pohlcovala žár přicházející do těsného kontaktu s jeho kůží. Trvalo to. Neměl tušení, jestli to byla otázka několika minut nebo desítky minut, protože mu to přišlo jako zatraceně mučivá věčnost, po jejíž délku se tak trošku spálil, ale naštěstí ne nijak výrazně. Jakmile na sobě konečně pocítil záchvěv chladu, úlevně vydechl a zalkl se kašlem, protože po celou dobu dýchal celkem notné množství kouře. To ho děsilo až do morku kostí, protože Bree byla v samotném srdci celého toho očistce.
Sebral svoji zbraň a společně v kombinaci se svojí magií tím stříbrným ostřím prořízl masu ohně před sebou, utvářejíc si volný průchod. Ten se za ním sice okamžitě uzavřel a plameny se opět rozhořely naplno, ale alespoň nemusel čelit další hrůze. Když se dostal k Breeně a skočil do té díry, šlápl do čehosi odporně spáleného a mazlavého. Skoro mu na tom ujela noha, ale nakonec zvládl udržet balanci a bezmyšlenkovitě vyhledal vílinu ruku, kterou sevřel a vytáhl ji na nohy. Tehdy si ji bezmyšlenkovitě přivinul k sobě a políbil ji do vlasů, než si meč vrátil do pochvy a vzal ji do náručí, aby ji mohl vysadit nahoru, ven z díry. Jen co to udělal, sám odtamtud vylezl, rychle ji popadl zpět do náručí a proběhl tou ohnivou masou ven.

„Bohové, Bree...“ Špitl poněkud chraplavým hlasem, když ji usadil do ohněm nezasažené trávy a opatrně ji zády opřel o kmen stromu. Sám přitom padl do sedu na zem, ale okamžitě ji znovu vzal za ruku, kterou si pozvedl ke rtům a něžně ji políbil. Oblečení měl ohořelé, ale naštěstí ne natolik, aby bylo úplně na odpis - a kdyby nic jiného, měl v brašně náhradní. Kůže ho sice pálila a bolela a byla ošklivě zarudlá, ale nešlo o nic, co by se nedalo vyléčit. V jeho očích to nebylo o nic horší než pár zlomených kostí, protože byl na nejrůznější zranění zvyklý. Navíc moc dobře věděl, že má v rodině dostatek schopných léčitelů na to, aby ho dokázali dát do pořádku, kdyby to bylo zapotřebí... Což nejspíš bylo, protože nechtěl, aby se na něj Bree dívala a viděla pozůstatky toho, co se jí stalo v té příšerné jámě.
„Jsem tu s tebou, ano? Jsem tady, Jiskřičko.“ Mluvil k ní opatrným, něžným hlasem. Pokoušel se jí dát najevo co nejvíc starostlivosti, co jenom šlo - viděl jasně to, jak byla roztřesená a v uších se mu stále rozléhal její zoufalý křik, z kterého ho mrazilo až v morku kostí. Nebyl tam, když ho potřebovala nejvíc. Zklamal ji. Sice se k ní nakonec dostal, ale... Nebyl dost rychlý. To ho trápilo a byl na sebe naštvaný, ale v dané situaci záleželo jen a jen na tom, že se odtamtud dostala a byla alespoň v relativním bezpečí.

Zatímco je její tělo třáslo kvůli tichých vzlykům a zoufalému lapání po dechu, oči jí kmitaly po té mase ohořelých kreatur a především na tu cukající se věc v křečích, která teď ležela v jejím klíně. Třásla se. Neskutečně moc. Ale Bree sama moc dobře věděla, že zimou určitě ne, protože se jí čirou náhodou podařilo udělat hořící peklo. Jí samotnou to zachránilo z nejhoršího. Ovšem, obávala se co to udělalo z dalšími hledači té maličké. Nedokázala si představit, koho všeho ranila nebo co víc, rovnou ho připravila o život. Z té představy se jí chtělo znovu začít křičet, ale nakonec dokázala své nutkání umírnit. Netušila jak dlouho tam jen seděla schoulená v jednom malinkém klubku. Mohla to být jedna mizivá hodinka nebo několik dlouhých let. Breena dokázala jen poslouchat svůj nepravidelný splašený dech a jen tak tak se silou vůle udržovat při vědomí. Takhle schoulená působila ještě drobnější než kdy předtím a přesně tak se i cítila. Drobně, nevýrazně a splašeně.

Z tichého bloumání a marných pokusů se uklidnit jí vytrhl hlas. Zoufalé víle se hned rozšířila očka poznáním. Desmond byl blízko a co tak podle intenzity zvuků mohla zaslechnout, rychle se blížil. To bylo špatné. Nechtěla, aby jí kdokoli viděl ve stavu, kdy si prošla vlastním soukromým peklem. A navíc...Pořád se okolo točily její vlastní plameny, které ničily všechno, co jim přišlo do cesty. Vzhledem k okolnosti, že byl její bělovlásek na oheň náchylný a představoval jeho největší slabinu, nemohla ho nechat jít do té ohnivé spouště za žádnou cenu. Musela se z toho vyhrabat. Vzchopit se a jít naproti jeho hlasu. Jenže jakmile se pokusila zvednou na roztřesené nohy, kolena se jí podlomila a ona spadla zase dolů přímo do té směsi lepkavých mršin. To jí donutilo znovu vypísknout a nalepit se na stěnu prohlubně, která jí naservírovala její noční můru. Došlo jí, že po svých se asi nikam nedostane, protože ani její křídla se nezdála zrovna dvakrát odhodlaná jí nechat vzlétnout. Zkusila to tedy jinak. Měla ještě svůj vlastní hlas. Jenže hned co pootevřela ústa, aby o sobě dala vědět a případně ho stihla zastavit, pohltil jí záchvat dusivého kašle a ona nemohla vydat ani hlásku. To její strach ještě rozšířilo nejen o sebe ale i o Dese. ,,Ta-dy...” Špitla potichoučku, ale nikdo jí slyšet nemohl. Její hlásek byl nejistý a nesmírně tichoučký. Naprostý opak jejího běžného já, při kterém běžně prezentovala svojí maličkost jako usměvavé kvítko.

Bohužel k jejímu neklidu měla pravdu. Des byl opravdu až tak šílený a přišel. Zalila jí vlna starosti, ale zároveň jakmile viděla jeho vysokou figuru, pocítila jak se jí žilami začal rozlévat klid a pocit bezpečí. Chtěla mu vyskočit naproti a rozehnat ten žár kolem něj, ale její ztuhlé tělíčko se ni nehnulo. Proto, když jí ze spálených mrtvol těch plazů vytáhl, muselo to být jako tahat hadrovou panenku. Neprotestovala, nehýbala se a nechala se konejšivě políbit do vlasů. Byl zatracenej sebedestruktivní blázen, když se hnal tou ohnivou masou jen kvůli ní. Mohl si ublížit. Určitě si ublížil. Ale na to řešit cokoli okolo neměla sílu. Pořád přehazovala pohledem na prohlubeň a cestu před nimi, zatímco její dech z toho nezdravě splašeného přešel na až znepokojivě klidný. Celou cestu zpátky sice nepromluvila ani slovíčko, ale oheň jim po cestě ustupoval, jakoby znal svůj původ a byl ochotný uvolnit cestu své majitelce. Pořád netušila, jak dokázala vypustit tolik magické energie najednou, ale ačkoli jí nemohla plně ovládat, oheň jí naštěstí poslouchal skoro jako kdyby měl vlastní instinkty. A Bree měla další věc, za kterou mohla být vděčná.

Desovým přičiněním se ocitla opřená o kmen jednoho ze stromů a konečně mohla v klidu vydechnout. Dech měla sice pořád trhaný a její hnědá očka přímo překypovala strachem, ale dýchala. Krátce pohlédla na rychle se blížící oheň a potichoučku vzlykla. Až k nim plameny putovat nebudou, to věděla jistě. Dokud u něj byla ona, nedovolí, aby ho ten žár mohl ještě víc zničit. Stiskla jeho nabízenou ruku pevněji a tentokrát vzlykla už o něco hlasitěji. ,,Oni...Byli všude. Plazili se a syčeli...” Zamumlala a následně sebou ucukla, jakoby se na ní měl z nebe snést další tucet těch potvor. ,,Schovej mě, prosím.” Špitla než si sama zalezla pod pozůstatky jeho pláště. Její maličkost způsobila, že se k němu do pláště vešla skoro celá a perfektně jí to zakrylo celé tělo. V jeho přítomnosti se dokázala konečně po tak dlouhé době nadechnout a i když její tělo stále ovlivňoval výrazný třas, on neměla ten pocit, že jí každou chvílí srdce vyskočí z hrudi. Pod pláštěm chytla jeho paži a přitiskla se na něj jako klíště. Po chvilce co jen zůstávala skrytá pod jeho pláštěm, vystrčila hnědá očka a odkryla tak i část svých blonďatých vlasů. Opatrně pohladila Dese po zarudlé kůži než se její obličej stáhl do bolestné grimasy. ,,To ne...Já...Ublížila jsem ti.” Tak rychle jak ho předtím chytla ho zase pustila, ale z jeho pláště nevylézala. Její doteky na popálené kůži ho musely neskutečně pálit a Bree se za sebe zastyděla. Jak se pokoušela stočit svoje očka jinam, zrak jí padl na dva cizince, co tam předtím evidentně nebyli. Blonďatá víla polekaně vypískla a znova se pod zbytky Desova pláště schovala celá. Byla vyděšená, zmatená a neskutečně unavená.