Aprílový quest aneb Srážka osudů (1. 4. 2020)

Daërro sledoval, jak Aurora pracuje, s nemaskovanou fascinací a malou špetkou obdivu. Pracovala s čistou myslí, systematicky proplétala nitky osudu, přihlížela snům a bděla nad těmi, kteří se jí nemohli nebo nedokázali odevzdat, aby je snad nakonec přesvědčila o tom, že následovat ji je ta jediná správná cesta. Aurořina práce byla něčím, co vedlo, doprovázelo a podpíralo celou Nescoru, její minulost, současnost i budoucnost. Dokud existovala na kontinentu alespoň malá jiskra života někoho, kdo v ni věřil, plála jasným světlem. Ne nadarmo byla božstvem, k němuž lidé s úctou a vírou vzhlíželi nejčastěji, ke komu měli tendence obracet své myšlenky v úzkých, ke komu doufali, že se jednoho dne po posledním výdechu dostanou. Její zásluhou kolovala společně s krví mnohým obyvatelům žilami i magie, byla alfou i omegou… a i když se ostatní božstva mohla tvářit, že tohle je něco, co lze zanedbat, nešlo. Nebylo v ničí moci ani kompetenci popřít, že nebýt Aurory a jejích přesných plánů a propletených nitek, svět jejich malých smrtelníčků by se zhroutil.
Bohyně k němu byla možná obrácena zády, ale nepochyboval o tom, že moc dobře ví o jeho malé návštěvě. Ne, že by snad bůh oděný v záři zlatého pozlátka byl snadno přehlédnutelný, to právě naopak. Zářil do dálky jako slunce samo, takže by bylo jednoduše nemožné přehlédnout ho nebo odignorovat. Takže mohl velice lehce uhádnout, že to, že ho nechávala bez viditelného povšimnutí, bylo jednoduše jejím rozhodnutím. Nechtěla se s ním bavit… ale to mu nějak moc nebavilo. Dokázal se sám zabavit dosti kvalitně, pokud šlo o to. Takhle ho ale jen zaujalo to, jakým způsobem hbité prsty bohyně přímo před ním splétaly nitky osudu. Jak bez mrknutí oka spřádala lidem budoucnost tak, jakou si ji sami udělají svými činy, tak, jak je vepsáno ve hvězdách – aniž by na tom mohla něco, cokoli, změnit.

Neplánoval promluvit, ale jeho zvědavost byla nakonec silnější než vůle. A věřte, že božská zvědavost je zatraceně nepříjemným břemenem, zvlášť když je neukojená. „Není to frustrující?“ Jeho hlas se kolem vznášel jako zlatý opar. Bohyně mlčela, proto to vzal jako pozvánku k pokračování. „Držet v rukou osudy všech těch smrtelníků, splétat je dohromady… ale přitom to dělat tak, jak je dáno. Tak, že s ním sama nemůžeš pořádně nic dělat?“ Několika kroky, které připomínaly svou lehkostí a elegancí spíš sestavu tanečníka, se přesunul přímo vedle ní, takže jí mohl pohlédnout do bledé, soustředěné tváře. „Posloucháš mě vůbec?“
„Mluvíš. A je to otravné. Bohužel, zároveň také nepřeslechnutelné.“
Ha, takže přeci jen měla alespoň vzdálenou podobu něčeho, co mohl být s trochou fantazie smysl pro humor. Anebo to myslela vážně. Dle nezaujatého odlesku ve fialkových očích by hádal spíš to druhé. Ale nevzdával to, protože to pro něj aktuálně znamenalo zdroj zábavy. A věřte nebo ne, Daërro zbožňoval legraci, byla jeho odleskem a grácií. Takže tohle si nechtěl nechat proklouznout mezi prsty. „Musí to být jednotvárné. Copak tě nenudí tomu nedát šanci? Zkusit alespoň na chvíli ty nitky trochu zamotat?“
Neodpověděla, ale vrhla po něm pohled s otázkou vepsanou v očích. Chytila se. Skvěle.

„Prostě… nemusí to být natrvalo. Nijak to realitu neovlivní, to víme my oba. Protože jeden den… když se potom vrátí ke svým životům… co to změní?“ zazubil se na bohyni a brnknul na jednu z tenkých, měkkým bílým světlem se vyznačujících nitiček osudu. Vlákno zapulzovalo, otřáslo jedním celým životem. Možná ho nějak převrátilo naruby, to netušil, ale myslel si, že tak snadné to nebude. „Jenom jim dáš okusit to, jak na tom můžou být, aby si možná začali vážit toho, co mají. Můžou se jim převrátit životy, aby s těmi svými poté něco pořádného dokázali udělat. A… může to být zábava?“ Opatrně ji obcházel, jako kočka kolem svého člověka. Jenže on nebyl kočka a Aurora rozhodně nebyla člověkem. „No tak. Jeden jediný den… co to dokáže změnit? Takhle to nefunguje, realita se nezmění, jen zarezonuje. Dvacet čtyři hodin převrácení, než se to vrátí k normálu.“
Nakonec bohyně sklopila hlavu. Vlasy barvy měsíční záře jí spadaly do tváře, ale i tak dokázal bůh spatřit na jejích rtech náznak opatrného úsměvu. „Budiž. Jeden den.“

Dělejte si, co chcete. Žádné mučení, žádné mrzačení. Funny aprílový quest je tu pro vás!

Probral se těsně před tím, než se na východě zpoza blednoucího horizontu vyhouplo slunce. Ranně vyvstávající kotouč zlatého žáru byl skoro bílý, nebe se pomalu vzdávalo svého nočního temně modravého hávu, na stromech v pozadí se podle hlasitého zpěvu pomalu probouzela většina ptactva. Sotva byl Cal schopen pořádně se zaposlouchat, slyšel, že zvířata notovala také v podrostu nedalekých lesíků. Tím, jak byly Aarmëvillské ruiny odseknuté od civilizace, zvířata tady většinou právě vstávala. Nebyla nucena stávat se noční zvěří kvůli tomu, aby se vyhýbali lidem a jejich působnosti, jak tomu bývalo v blízkosti měst a vesnic. Tady nebyl nikdo, kdo by se je snažil vyklidit stranou a už nikdy nenechat vrátit se, odkud se vynořili. Teď tu byly jenom skoro zřícené stěny někdejší pevnosti, mezi nimiž si Rhiannon a on našli místo ke spánku přes noc. Nebylo to nic, co by nějak výrazně narušovalo ekosystém, proto se zvířata jejich přítomností nezaobírala, mířila si za svými starostmi a potřebami, kdežto yialadri a t’ealh v srdci stavby a sutin mohli jenom v klidu spát. Caliann se probral tím, že byl stočený ve své zvířecí podobě podél Rhiannoniných zad, opíral se o ni a zahříval jí tu nejcitlivější a nejvíc zranitelnou část těla, kterou v poloze plodu jenom mohla mít. Bral to jako samozřejmost a tak nějak jako něco, co uklidňovalo jeho a možná i ji – to, že jí prostě hlídal záda. Jistě by se k tomu našel nějaký nemístný a nepříliš zábavný vtip o hlídacích psech, ale to mu bylo upřímně zcela ukradené.

Teď, po probuzení, ale potřeboval vstát. Nevydržel by dlouho jen tak ležet, protože jeho tělo bylo zatuhlé ze spánku (neměl by spát tak tvrdě a věděl to, taky dobu by měl omezit, ale zároveň ho k tomu lákala a vybízela jeho lidská stránka, které bylo docela těžké v tomhle odolat… kdo by neměl rád pořádný a delší spánek, no ne?) – potřeboval se zoufale protáhnout, protože jinak by tady snad zapustil kořeny. Proto se opatrně odtáhl od schoulené Rhiannon a bez ohlížení se vyrazil ze sutin. Motala se mu hlava, žaludek se obracel jako na vodě ze strany na stranu, třeštila ho mozkovna a každá buňka jeho těla jako kdyby plála nějakým žíravým plamenem. Přes to všechno ale nakonec dokázal zamířit k vodnímu toku, který našli nedávno, takže se mohl trochu vzpamatovat pod vidinou ledové vody chrstnuté do obličeje. A skutečně, brzy se před ním úzký rychlý tok objevil a on se mohl nejprve v klidu napít, pomalu, aby si neudělal ještě hůř na podrážděný žaludek, než se v příští vteřině proměnil.
Sotva se kojotí forma vystřídala s tou lidskou, podklesla pod ním kolena, zabořil si prsty nechtěně do rozměklé zeminy… a jeho žaludek to nevydržel, načež s hlasitými zvukovými efekty začal ven vyhazovat snad všechno jídlo posledního týdne. Brzy už nebylo co, ale to jeho útrobám nezabraňovalo stahovat se na prázdno a prostě mu stěžovat existenci tak, jak jen to. V očích ho štípaly slzy, přirozený efekt podobného výstupu, a teprve po pár dlouhých minutách se odvážil pořádně nadechnout a zvednout se z kleku do lotosového sedu. Nenadšeně, unaveně vydechnul, než si frustrovaným pohybem prohrábnul vlasy. Jenomže… ruka se mu zadrhla v pramenech, které rozhodně byly mnohonásobně delší než jeho běžné. Zamračil se, jeden z pramenů vzal s sebou s rukou a jen nevěřícně sledoval, jak se mu rukou prolétá pramen tmavých dlouhých vlasů, v nichž se blýskaly modré tóny. A to nebylo všechno – byl si jistý, že ani ta ruka nemůže být v žádném případě jeho. Co to sakra…?

Udělal to, co by v tu chvíli asi každý – vrhnul se k vodě, aby se na sebe podíval v odraze jeho hladiny, která sic byla zčeřená, ale efekt zrcadla ještě stále dost účinně poskytovala. A když viděl, co měl před očima, rty se mu na chvíli otevřely v němé otázce. Co tohle sakra mělo znamenat? Protože tam, kde měl sedět on, se na něj z vodu díval dost zaražený, vyděšený a zmatený výraz zcela tumpachové Rhiannon. Byl si jistý, že ji nechal ležet v ruinách, ale teď tady byla, zírala na něj z hladiny, přerušovaná jenom občasnými vlnkami. Trvalo mu zatraceně dlouho a hodně namáhavého úsilí vloženého do přemýšlení, aby přišel na to, co se to tady vlastně skutečně děje. Neměl ani trochu zdání, jak se to stalo, ale když tu byl, když přišlo to zvracení předtím, když prostě viděl, že jeho vlastní tělo není jeho… netušil jak, ale probral se v Rhiannonině těle. Měl stále svou kojotí podobu k dispozici (to dávalo smysl, když vezmeme v potaz, že to zvíře bylo částí jeho duše), ale vězel v těle Voděnky. Voděnky, která pořád jako nemluvně spala v jejich provizorní parodii na tábor. Měl by se za ní vrátit – a to co možná nejrychleji. Tak, jak jenom mu to splašeně bušící srdce a houpající se žaludek měly dovolit.
Kojotí podoba na to byla spolehlivá. I když to neustávalo, bolest byla odsunuta do pozadí, takže na ni rázem šlo velice snadno zapomenout. To se Caliannovi hodilo náramně do krámu, když seběhl od potůčku a vydal se zpátky k ruinám. Potřeboval se k Rhiannon dostat co možná nejdříve, aby… třeba mohli přijít na kloub tomu, co se to tady zatraceně děje. A jeho by to vážně, ale vážně zajímalo…

Zdálo se, že měla hodně chaotické a pomíchané sny, což u ní nebylo ani zdaleka něčím neobvyklým, ale když už se konečně probudila, nepamatovala si ani popel. To bylo nejspíš v důsledku přeci jenom lepší, než opačná alternativa - potom všem, co se semlelo, by měla být naopak vděčná, že se jí Aurora rozhodla nenechat plácat v hrůzném bahně i mimo bdělý stav. V něm si toho totiž užívala docela dost, byť se snažila držet pohromadě a nepřipouštět si nic z toho k tělu. To se ale dělalo poměrně těžko, dokonce i navzdory faktu, že už se necítila až tolik ohroženě... V důsledku byla stále poměrně vyděšená, jenom to všechno neprožívala takovým způsobem, jako by se dalo očekávat. Něco uvnitř ní spustilo jakýsi tajemný obranný proces, co ji před tím svinstvem alespoň částečně bránil - jenom bohužel za cenu toho, že byla poněkud apatická a měla pocit, že se pomaličku drolí a trousí. To bylo sice krajně nepříjemné, ale asi přeci jen zároveň přijatelnou cenou za alespoň drobný pocit klidu a vnitřní vyrovnanosti.
Jen co se pomaličku zvedla a promnula si oči, zpozorovala Caliannovu absenci - to ji sice trošku zmátlo, ale byla si naprosto jistá, že nemůže být nijak daleko. Nikdy by se nevytrácel beze slova a důvodu, v tomhle ohledu mu naprosto důvěřovala a nebála se toho, že by snad odešel pryč. Byť sama o sobě nebyla ani zdaleka zrovna nejotevřenější a nejdůvěřivější člověk, vůči němu byla naprosto oddaná a nikdy by o něm nepochybovala. Proto ji ostatně také příliš nepřekvapilo, když nakonec přiběhl ve svojí kojotí podobě a ona se setkala s jeho zvířecíma očima.

„Dobré ráno,“ pronesla naprosto automaticky, ale velice rychle se zarazila. Obočí jí okamžitě vyjelo pěkně nahoru a jí se po tváři rozlil natolik zaražený výraz, že to snad ještě nikdy ani nezažila. Několik vteřin tupě zírala do prázdna, než pohlédla zpět na Calianna a pootevřela pusu, aby znovu promluvila, než jí tělem projela náhlá elektrizující vlna a pošimrala jí po celé délce páteře, až se musela ošít. Přesně v ten moment si to také uvědomila - necítila látku svých šatů, svoje vlasy...
Rychlý pohled na ruce a nohy ji utvrdil v tom, že nejen něco bylo zatraceně jinak, ale především hodně špatně. Jak se probohy mohla ocitnout v Caliannově těle? Co přesně se k čertu stalo? Prostě se vyměnili nebo...?
„Mjaalbet. Co to k čertu?“ Zamumlala naprosto zmateně, než frustrovaně zaklonila hlavu a skryla si tvář - nebo spíš jeho tvář - než potlačila zoufalé zaúpění. Tohle byl opravdu velice krutý vtip.

Vzduchem se nesla příjemně nasládlá a ovocná vůně jablek, která ho přiměla se zhluboka nadechnout a tu vůni si náležitě užít. Několik desítek vteřin ještě ležel v trávě, než konečně zvedl nejen víčka, ale i svoje tělo, které doposud spočívalo ve vysoké trávě. Ta byla díky svému hustému porostu a jemným stéblům naprosto dokonalým místem ke složení hlavy, ale on už měl svých pár hodin spánku za sebou - a jednoduše nedokázal odolat tomu nebetyčně lákavému volání jablek, co k němu přicházelo doslova ze všech stran.
Pomalu se zvedl na všechny čtyři a nepatrně popoběhl, míříc k prvnímu obsypanému stromku. Na tom rostla jedna z jeho nejoblíbenějších odrůd: sice to nebyla zelená jablíčka, ale díky svojí sytě rudé barvě a šťavnatosti si i přesto dokázala velice spolehlivě získat nejen jeho srdce, ale taky nenasytnost. Ta byla v současné chvíli zvláště intenzivní, jelikož měl úplně prázdný žaludek a jeho koňské já vyžadovalo něco lepšího k snědku, než bylo prachobyčejné seno nebo zelenavá tráva rostoucí všude možně po okolí. Ne, tenhle bělostný jednorožec toužil jen a jen po jablkách, neboť pro něj znamenaly úplně celičký svět.
Právě proto také začal okusovat plody visící na nejníže rozestavěných větvích, absolutně neschopný zabránit nastupujícímu zběsilému tempu v konzumaci těch sladkých ovocných pokladů.

Sotva se vrátil zpátky k ruinám, viděl dobře, že ta „škoda“ byla napáchána na více frontách než jen na té jeho. Nejenom, že si z nějakého důvodu nesl na sobě její podobu, ale ona na tom byla přesně stejně – jen tedy v reverzní verzi. Dívat se sám na sebe, aniž by to bylo v zrcadle nebo ve vodní hladině, bylo něco, z čeho se mu docela motala hlava. Trochu váhavě se po čtyřech pořád blížil k Rhiannon, která se z toho všeho zdála asi tak podobně zmatená a tumpachová, jako byl i on sám. Dokonce i zněla jako on – to byl další fakt, ze kterého netušil, co si má o tom všem sakra myslet. Jak se tohle vůbec mohlo stát? Věděl, že mnozí čarodějové a podobní výrostci se snažili o to, aby nějakým způsobem dokázali prohodit dvě mysli ve dvou tělech, ale co věděl, byl si jistý tím, že pokud by něco takového bylo možné, potřebovalo by to koncentraci obou dvou, což tady rozhodně neproběhlo. Musel by o tom vědět, navíc… proč by k něčemu takovému vůbec mělo docházet? Co z toho zatraceně mělo být? V hlavě mu vířily nejrůznější divoké myšlenky, ani jedna nebyla moc příjemná. To jediné, co ho napadalo jako možné řešení, byl nějaký božský zásah, ale proč by sakra nějakému božstvu přišlo dobré tohle provádět? Kojotodlak z toho byl popravě pořádně perplex, aby řekl pravdu. Nebylo to něco, co by čekal, a to ho totálně rozhodilo od toho, aby si přišel v pohodě.

Ale zase na druhou stranu… asi mohlo být i hůř. Takhle ti jediní, co tomu byli svědkem, byli oni dva – a nanejvýš pár myší v trávě nebo podobná zvěř kolem. Takže To ho zase tak moc netrápilo. To, co už bylo poněkud horší, byl pohled na malou kupku, která ležela vedle Rhiannon v místě, kde sám předtím ležel. Nemohl v tom nepoznat její šaty, což ho donutilo se vnitřně otřást. Netušil, zda bylo v téhle situaci víc adekvátní se smát nebo brečet (upřímně, s tím, jak to v něm vřelo a houpal se mu pořád žaludek, to bylo na obojí zároveň, akorát by ten smích byl pořádně hysterický, kdyby na něj snad někdy skutečně mělo dojít). Vyřešil si tohle dilema tím, že trochu popuzeně zakňučel, než popošel blíž k Rhiannon a snažil se nebrat ohledy na to, že se dívá sám na sebe a že ho z toho paradoxu a změny začíná tak trochu bolet hlava. Tak trochu hodně. Bylo to něco, co zatřáslo až se samotnými základy člověka, takže… mohl se tomu vůbec nějakým způsobem divit.
Nakonec, chtě nechtě, se proměnit prostě musel. Bylo by od něj asi extrémně hnusný prostě zůstat, jak byl, v podobě kojota a tak ji odsoudit k tomu, že od něj nedostane ani špetku komunikace. Ne, když měl na výběr. Takže jen rychle proměnil, vklouznul do jejích šatů (a snažil se ignorovat ten hodně zvláštní pocit, který tím byl doprovázen) a odfouknul si z tváře dlouhý pramen černomodrých vlasů, který se tam neposlušně namanul. Bylo to zvláštní a nevídané, ale… asi se na ně mohla sesypat vlna horších věcí. Jen byla otázka, na jedna dlouho tohle měli podstupovat… a zda to vůbec bylo něco, co se zase vrátí do normálních kolejí. Velice rád by se dozvěděl, zda tohle má být trvalé, ale ta vize se mu popravdě moc nepozdávala. Nejenom, že prostě vlastní tělo bylo vlastní tělo, ale… nebyl moc nadšen z vidiny toho, že se má dívat sám na sebe, popravdě. Asi jen málokdo by byl.

Viděl, jak skrývala tvář – jeho tvář – do hlavní, dobře slyšel její frustrované zaúpění. Cítil se přesně na tu samou reakci, proto se usadil na zemi vedle ní a vrhnul po ní něco, co měl být neveselý úšklebek, ale… kdo ví, jak to na její tváři vypadalo? „Trochu jsem měl naději v to, že budeš vědět, co s tím, ale… koukám, že nás to oba zaskočilo stejnou měrou,“ vydechl nelibě. Zarazil se nad tím, když mu z úst vyšel její hlas. Ne, že by mu to vadilo, zbožňoval její hlas, ale byl to prostě takový nezvyk, že by se v tu chvíli zarazil prostě každý. „No… nějak se to vyřeší. Musí. K nějakému závěru dojít musíme,“ pokračoval v přemýšlení nahlas, ale přerušila ho další vlna nevolnosti. Zapřel se o ruce, aby se nezhroutil k zemi, a dlouhou chvíli bojoval s tím, aby znovu nezačal už tak prázdný žaludek dávit. Chtělo to notnou chvíli, ale nakonec se dokonce dokázal zase vzpřímit a omluvně se na ni pousmál. To nebylo úplně to, co by chtěl předvádět, ale zdálo se, že si to to tělo moc nevybíralo. Pokud tohle už někdy prožívala a opíralo se to do ní s touhle silou… pak tedy vážně nechápal, jak s tím dokázala jen tak fungovat. Svírající se žaludek, mysl zastřená tupou migrénou, tělo v jednom ohni… jeden měl až pocit, že by mu z toho klidně krásně mohlo začít hrabat.

Bohové, slyšela o tom celkem slušnou hrst historek, ale ani v tom nejdivočejším snu by ji nenapadlo, že se toho kdy stane živoucí součástí - natož pak společně s Caliannem a touhle podivnou formou. Nedávalo to smysl, takové věci se přeci neděly samovolně a jen tak, bez impulzu, spouštěče a hlavně nějakého aktéra. Tak jak se jim to mohlo stát? Proč zrovna oni dva a právě teď?
Měl pravdu, byla z toho příšerně zmatená a rozladěná. Na podobnou věc by byla zapotřebí hodně silná magie, zvláště bez nějaké předchozí přípravy a pořádného kouzla nebo lektvaru, jenže oni na nic z toho nenarazili. A tak se zdálo, že se jim zkrátka jen osud vysmíval do tváří a nutil je víceméně se válet v prachu, protože to byl hodně nevyvedený a krutý žert.

„Obávám se, že nemám sebemenší tušení, jak tomu mohlo dojít, Lumënaas. Mám nějaké povědomí o tom, jak by podobné kouzlo mohlo fungovat, ale... Právě to mě také tolik mate. Není žádná možnost, aby nás někdo uřkl, aniž bychom si toho všimli. Na podobnou věc by byla potřeba obrovská masa surové magie nebo výpomoc nějakým dalším magickým principem, ale vodu říznutou lektvarem nebo připravené znamení bychom jistě nepřehlédli. Magie by byla cítit, vzduch by byl rozechvělý... Místo toho je tu klid, absolutní klid. Ani stopa po vyčerpané magii nebo jakémkoliv kouzlu.“
Její zmatení dosahovalo s každým novým uvědoměním a poznatkem úplně nové a doposud nepoznané výšiny. Vždycky, když už si myslela, že jí osud ničím nemohl překvapit, tak se Aurora vytasila s něčím absolutně šíleným a nechala to, aby to Rhiannon doslova vrazilo do obličeje, protože jiný způsob setkání se s novou překážkou by nebyl adekvátní. Podle všeho měla bohyně osudu opravdu hodně bizarní smysl pro humor, což by jí člověk nejspíše v jiné situaci mohl i přičíst k dobru, jelikož ji to činilo trošku bližší jejím smrtelným ovečkám, ale vzhledem k tomu, co se Caliannovi a Rhiannon stalo, se to jako pozitivum zkrátka počítat nedalo. Spíše naopak. Byla to pěkná facka, absolutní podpásovka.
„Napadá mě už jenom jedna jediná možnost, jak to vysvětlit. Snová realita. Jenže to by znamenalo, že by ji musel jeden z nás řídit... A ten pocit nemám. Jedině, že by tu byl někdo další, kdo nás vtáhl do svojí hlavy, ale k tomu by snad nikdo neměl žádný důvod. Podobné věci jsou nebezpečné pro všechny zúčastněné, ale především toho, kdo hostí. Takže se obávám, že... Je to krutý vtip osudu.“
Jen co to dořekla, Caliann padl k zemi a dost evidentně zápasil s příšernou nevolností, což Rhiannon přimělo se rychle přesunout k němu a shrnout mu vlasy na stranu, než ho začala konejšivě hladit po zádech. Procházel tím, co si měla prožívat ona... A jí se ten pohled neskutečně příčil, protože nesnášela tu bezmoc, jež v ní vzbuzovalo jeho trápení. Na druhou stranu s tím ale opravdu nic nezmohla, jelikož neměla až takovou moc ani znalosti na to, aby dokázala bezpečně provést kouzlo, co by je vrátilo nazpět.
„Nějak se to vyřeší, přesně tak. Do té doby bychom měli vymyslet, co udělat s tebou, protože... Takhle trpět nemůžeš. Nějaké nápady? K léčení a podobným věcem máš rozhodně blíž než já.“

Skrz mezeru mezi dvěma polovinami závěsu začali prosvítat první paprsky slunce a donutily Apolla chtě nechtě otevřít oči a zívnout si. Byl zvyklý, že byl vzhůru dřív než Mathëo, ale když se podíval směrem k posteli, nezdálo se mu, že by tam Mathëo byl. Jen dvě jakési chlupaté koule. Jedna tak pískově zrzavá a druhá uhlově černá. "Co to u bohů..." Pomalu a líně se zvedl na všechny čtyři a dokráčel k posteli, aby uviděl, že ty dvě chlupatý koule jsou vlastně kočky. Překvapeně zamrkal a zkusil šťouchnout do té zrzavé přední... Rukou. "Ruka?! Co to sakra!" To už na něj zírala ta kočka a s nakloněnou hlavičkou pronesla "Hm? A kdo vy jste."

Apollo vykulil oči jak kvůli tomu hlasu, tak kvůli těm očím. "No do háje... U všech bohů co tohle je..."  Zamumlal prohlédnul si svoje ruce, které byly od lvích tlap sakra rozdílné. "Co? Děláte, jakoby jste právě viděl ducha. Co tu vlastně děláte?" Zeptal se kocour se zívnutím a zamrkal na něj. "Mathëo, do pekel! Ty jsi kocour! A já jsem Apollo, ale jsem člověk..... Co se tu děje... " zamumlal a podrbal se za uchem. "Jak můžeš žít bez drápů?!" Zeptal se a nespokojeně zamručel. Tu už si Mathëo prohlížel své tlapky s vykulenýma očima "A do háje...." Okamžitě trochu neohrabaně vyskočil na všechny čtyři a prohlédl si Apolla. "Co jako teď budeme dělat?" zeptal se ho a rozhlédl se po místnosti. "No tak zaprvé si s dovolením vezmu tvé oblečení, protože bez srsti, tady a jen v košili a kalhotách je vážně zima." S těmi slovy čapl kocoura pod tlapkami a poponesl ho na druhou stranu postele, aby neležel na oblečení, co tam po něm zbylo. "Hej! Mohl si mi jen říct a já bych uhnul." Zamručel na něj Mathëo, při čemž Apollo jen pokrčil rameny. "Tohle mi přišlo jako lepší a účinnější způsob." Pronesl a uchechtl se. "Tak. A zde přichází zadruhé. Měli bychom vzbudit toho kocoura, abychom zjistili, kdo je zase tohle." Pronesl Apollo docela chraplavým hlasem, což ho samotného překvapilo, jak zněl a začal si nandávat Mathëovu vestu. "Co to sakra...." Zamumlal Mathëo, protože až teď si všiml černého kocoura vedle něj. Apollo pozapínal vestu, nandal si kabát a rukavice hodil kamsi nakonec místnosti. "Nepotřebný." Pronesl a jednoduše a Mathëo opět zamručel. "Ty stály hodně, Apollo. Měl bys být víc ohleduplnej." Apollo se ušklíbl a obrátil se směrem k němu. "Cože koťátko, chceš pochovat." Zašišlal na něj jak na malé dítě a zase ho zvedl do vzduchu. "To není vtipný! Polož mě zpátky!" Zamručel a Apollo si jen otráveně povzdechl. "Když jsi to ty..." Zamumlal a položil Mathëa na postel.

"Nu a teď k tomuhle kočičímu ztělesnění noci..." Zamumlal a šťouchl do kocoura, aby ho vzbudil. "Bré ráno." Pronesl trochu přidrzle a ušklíbl se na něj.

Ani neměl sebemenší ponětí, kdy se mu vlastně podařilo zabrat. V jednu chvíli se spokojeně tetelil podél Mathëova boku a tiše předl, protože si naprosto neskutečně užíval tu možnost konečně nebýt v posteli sám... A potom najednou propadl do říše snů. Nečekaně a absolutně, takže nevnímal ani ten kvapný rozruch kolem, co by ho za obvyklé situace nepochybně vzbudil, jelikož měl nejen citlivý sluch, ale i cit. Tentokrát k tomu ale nedošlo, jelikož byl velice, ale velice unavený - a především v pohodlí a teple, takže nad jeho instinktivní opatrností zkrátka zvítězila kočičí touha po pořádném odpočinku. Nenadarmo byla ta huňatá, čtyřnohá a předoucí klubíčka známá jako ultimátní spáči. Takový kocour jako Matthew víceméně prospal drtivou většinu dne, jelikož potřeboval dostatek energie i sil na svoje divoké noční výpravy a všemožné husarské kousky. Jistou roli v tom nepochybně sehrála i lenost, k níž se Matthew zrovna dvakrát verbálně nehlásil, ale pokud šlo o gesta a jednání, tak vysílal naprosto jasnou zprávu: pohodlnost především. Aslaug si ho kvůli tomu mnohdy dobírala, ale jemu na tom příliš nezáleželo, byla to kritická součást jeho přirozeného kočičího já, neměl se přeci za co stydět. Nikdo by ho neměl soudit dle lidských měřítek, když byl t'ealh s hodně silnými zvířecími rysy... Chtít něco takového po společnosti by ale bylo příliš. Málokdo měl pro podobné věci pochopení.
Zatímco spal a užíval si pohodlí, jež mu skýtala příjemně vyhřátá a měkká postel, dost zatvrzele vzdoroval jakýkoliv pokusům svojí mysli o probuzení. Nemínil opustit snovou sféru po ještě nějakou dobu, podobně příjemného odpočinku se mu přeci jen zrovna často nedostávalo, tudíž si ho musel nejen náležitě užít, ale také si pomyslně odpočinout do zásoby, pro horší časy.
Podle všeho to ale nebyla jen jeho mysl, co se ho pokoušela dostat do bdělého stavu. Když se konečně v polospánku dostal přes svoje typické signály k probuzení, zaznamenal poměrně nekalou aktivitu. Ta ho v důsledku také konečně přiměla nejen otevřít oči, ale především zareagovat.
Než se stihl nadát, bleskurychle se zvedl na všechny čtyři a provedl doslova ukázkový příklad kočičího hřbetu, doplněného o divoce naježenou srst. Zároveň nepatrně pootevřel tlamičku a vydal ze sebe něco mezi varovným zasyčením a zachrčením.

"Co se tu u všech myší děje?!" Vyprskl rozladěně, než svýma zelenýma očima s široce roztaženými zorničkami přejel po okolí, konečně získávajíc alespoň částečný přehled nad tím, do čeho se to vlastně dostal. Odpovědí by to ale rozhodně nazvat nemohl, jelikož byl v důsledku ještě zmatenější, než předtím.
Mathëo zmizel, místo něj byl na posteli DALŠÍ KOCOUR a tomu všemu prohlížel nějaký podivný mladík, kterého v životě ještě neviděl.
"Tak bych to tedy rozhodně nenazýval, done. Uvědomujete si, že vnikání do cizích prostorů je nejen velice nevhodné, ale především neslušné? Huš. V téhle ložnici je místo jen pro jednoho kocoura a jednoho dona Mathëa, soukromé lenošení. Pryč, teď. Sbohem."
Aby podnítil váhu a dopad svých slov, melodramaticky se protáhl a nevrle přivřel oči, než sebou plácl zpět do chumlu přikrývek a sáhl packou po druhém kocourovi.
"Nesnesu konkurenci a jsem příliš vychovaný na to, abych se bil v téhle majestátné podobě... Takže doufejme, že ten výtržník podrží dveře, až budete odcházet."

"Já jsem bratr Mathëa, to nevidíte?" Zeptal se ho Apollo s úšklebkem a Mathëo nespokojeně zamručel, aby se Apollo opravil. "Je to Matthew. Nebuď otravnej už." Apollo si povzdechl a zakroutil očima. Pak se podíval opět na Matthewa a pokračoval. "Ta mluva. To jsem si mohl myslet.... Chjo. *Done* Matthew, máme tu větší problém než váš nedostatek spánku. Já nejsem nějaký výtržník. A tohle není kdejaký kocour. Tohle je Mathëo a já jsem Apollo. Z nějakýho podělanýho důvodu, ale nejsem lev, ale člověk, což je extrémně divný a nesnáším to už teď.... I když jisté výhody to má, že jo." Pronesl a ušklíbl se na Mathëa. Potom ho podrbal až přehnaně moc agresivně po hlavě. Na to Mathëo trochu zasyčel, při čemž ani sám nevěděl pořádně jak. "Nech toho už u všech bohů!" Zamručel nespokojeně.

Apollo se uchechtl, pokrčil rameny a potom ho pohladil. "To jen abys věděl, jaký to je, když mě agresivně drbeš v hřívě." Pronesl a sladce se na něj usmál. Pak se ale podrbal za uchem a na chvíli se zamyslel. "Nu... Měli bychom s tím něco dělat, hádám. Jestli se tedy dá vůbec co dělat, protože tohle nevypadá jako obyčejný jednoduchý vtípek. Tohle je něco víc." Zamumlal a podíval se na Matthewa. "Vy nevíte, jestli se s tímhle něco dá dělat, nebo co by to mohlo být? Přeci jen nejsme odsud." Povzdechl si a podíval se na Mathëa. "Ale jako kocourovi ti to rozhodně sluší víc, než člověku. Jsi taková roztomilá kulička zrzavých chlupů s každým očičkem jiným." Pronesl Apollo a zaculil se na něj. "No naprosto ňu ňu." Dodal a ušklíbl se. "Víš co, nech si tohle na Maila. Nejsem na tohle zvědavej." Zamručel na něj uraženě Mathëo.

Ani v nejmenším pro něj nebylo neobvyklé probouzet se do poněkud... Podivných situací, ale tohle bylo vskutku bizarní. Jeho přítel se přeměnil na kocoura, jeho lev na člověka a on sám... Byl prostě pořád tím samým stvořením, jako předtím. Pokud na ně dva tedy dopadla nějaká ta šťavnatá kletba nebo zbloudilé kouzlo, Matthew do toho zatažen nebyl, což nebylo nijak zvlášť překvapivé. Jako cosi mezi člověkem a kocourem už se nacházel ve stavu podobnému zakletí, takže být by jistojistě existovaly způsoby, jak i jemu zatopit pod kotlem, nebylo to ani zdaleka zapotřebí, jelikož už se sám o sobě zmítal na vlnách čirého chaosu. Nejspíš díky tomu s ním nakonec ta proměna vůbec nehnula, protože byl jako kocour poměrně sebestředný a vypočítavý, tudíž uvažoval v dost odlišné rovině - a efekty toho působení na něj nedosahovaly, jelikož i z téhle prapodivné nově nastalé situace mohl dál pohodlně čerpat užitek.

"Ach tak. Bratr... Že mě to nenapadlo dříve, jak fascinující," zamručel si pod vousky pobaveně, než máchl svým huňatým ocasem, co matné připomínal černou a samovolně pohyblivou prachovku.
"Dovolte?* Jakým způsobem se TOHLE stalo MÝM problémem? Museli jste namíchnout nějakého čaroděje nebo čarodějku, co já vím? Abych pravdu řekl, tohle se nám tu opravdu příliš často nestává, takže těžko říct, co s tím nadělat. Tak jako tak, jakožto kocouři byste oba měli chápat, že spánek je ta nejdůležitější věc pod měsícem, hned po smetaně a řádné pozornosti. Takže pokud dovolíte... Navrhuji, aby se don Apollo vydal ven hledat nějaký náznak vysvětlení původu téhle záměny, jelikož má lidské tělo... A my dva s donem Mathëem budeme plnit svoje kočičí povinnosti, jelikož odpočinek nepočká. Tak šup šup."
Nejspíš si o něm mysleli, že je bezpáteřní a necitelný, což nejspíš byla částečně pravda a on se za to ani v nejmenším nestyděl, ale nechtěl si pokazit vzájemné vztahy s Mathëem, takže se zvedl a lehl si těsně vedle něj, než začal spokojeně příst na náznak smíru.
"Jakožto čaroděj bych možná dokázal účinky toho kouzla zvrátit, ale na to jsou potřeba prostředky. A nemluvím o penězích, smetaně nebo lahodných kouscích kuřecího masa, ale stopách magie. Kouzla mají svoje zákonitosti, jsou jako šifry. Na to, aby se dala jejich síla obejít a zvrátit je potřeba znát způsob, jakým byla provedena, popřípadě čí rukou. Pokud to přeci jen byl magii praktikující jedinec, někde v okolí budou stopy. Lahvička od lektvaru, říznuté pití nebo jídlo, kůstka pod postelí, formule u prahu, prach podél okenního rámu... Myslím, že máte o zábavu postaráno, done Apollo."




* I beg your pardon

"PARDON?" Zamručel Apollo podrážděně a skoro naštvaně. "Pokud jste si nevšiml, nejsme s Mathëem jen kámoši, parťáci nebo cokoliv, co vy můžete pochopit. Jsme spřízněné duše a vy po mně chcete, abych šel tam ven bez něj? No to teda ne. Pokud půjdem, tak spolu. A to jsem vám do teď nevadil jakožto lev? Jste snad diskriminující, done?" Zeptal se a povytáhl jedno obočí. To se už po nich obou zmateně koukal Mathëo. "Hele klid. Oba dva... Za a), Apollo on nám fakt pomáhat nemusí. Neber to automaticky. A za b), A omlouvám se Matthew, ale v tomhle má Apollo zase pravdu. Se mnou, nebo nikam. Takže pokud mne tu chceš, zůstanem oba. Pokud ne, půjdeme oba hledat pomoc ven, ale ne jen Apollo. Takhle to u nás nefunguje." Zamumlal Mathëo a zívl si. "Unavený jsem, ale tohle mi přijde podstatnější. Co bys dělal, kdyby ses třeba probudil jako pes? Hm? Asi bys to řešil, no ne?" Zeptal se a zamrskal nespokojeně ocasem. Apollo si povzdechl a prohrábl si vlasy. "Já nechci být hnusnej, ale když tady don nasadil jeho přístup, tak já se nenechám. Takovej nejsem a ty to moc dobře víš, Mathëo. Nenechám tu do sebe rýpat, to se na mě nehodí. Pokud na mě bude don milý, budu milý i já. Vzhledem k tomu, jak hladově po tobě koukal v té krčmě, ocenil by jistě podrbání. To mohlo bejt. Klidně, když už mám ty ruce. Ale takhle? Proč bych měl být vstřícnej k někomu, kdo se chová takhle. Raději bych vypadl i s tebou pryč po tomhle." Zamumlal a odfrkl si. "Ach jo. Víc než to, že jsem kocour mě trápíte vy dva, jak se k sobě chováte. Oba dva. Jste naprosto k nevydržení." Zavrčel na ně Mathëo.

Situace se začala až příliš rychle nejen vyhrocovat, ale především se Matthewovi doslova vytrhla z pacek. Na podobné roztržky byl zvyklý nejen že společnosti, ale také od Aslaug, ale co ho vážně dopálilo, byl Apollův výrok o jeho údajné neschopnosti pochopit hloubku jejich vztahu. To nebyla pravda. Jak by také mohla? Strávil několik svých životů hledáním svojí spřízněné duše, protože mu ji jeho vlastní podstata neposkytovala. Zatímco většina t'ealh byla více či méně rozpolcená a jejich zvíře bylo částečně vyvinutá samostatná entita, on to tak neměl. Jeho osobnost - lidská i kočičí - splývala dohromady v jeden poněkud abnormální celek, což ho značně ovlivňovalo v obou formách. Nebyl dva uvnitř jedné schránky, nýbrž mužem se dvěma tvářemi, které si byly dokonale rovnocenné. To z něj ale ani v nejmenším nečinilo necitu a ignoranta... Na obě ty věci mohl poukazovat jen a pouze fakt, že byl silně žárlivý a měl majetnické sklony, protože se obával přirozené lidské a vztahové prchlivosti. Říkalo se, že kočky se upínaly k místu a psi k osobám, ale on to tak neměl. Okolí považoval za bezcenné, pokud tam byl sám. A ani všechno jeho bohatství, moc a znalostí mu nedokázaly přinést vytoužený klid a naplnění, takže se jeho negativní vlastnosti vyostřovaly, když si přišel v ohrožení. V situacích, kdy se bál toho, že přijde o člověka, na něhož si zvykl nebo si začínal zvykat. Tehdy byl ochotný vytasit nejen drápy, ale také špinavé taktiky, aby dosáhl svého... Ale tentokrát se rozhodl stáhnout.
Nikdy by to nepřiznal nahlas, ale Apollo ranil jeho pocuchanou vnitřní pýchu, na níž si Matthew polovičatě zakládal. Najednou vypadal jako skutečný hulvát. Stíny na něj druzí vrhali téměř neustále a on se jim z nich jen tiše pochechtával, jelikož je velice dobře dokázal využít ve svůj prospěch, ale... Tentokrát ne. Dotklo se ho to. A tak jednoduše rezignoval na to, aby usiloval o nějakou vyšší hru, jelikož potřeboval o kousek ustoupit a zvážit cenu, jež za případnou výhru musel zaplatit. Nevěděl, jestli to za to stojí. A chtěl poškrábat zdi nebo nábytek, ale na to by se musel infiltrovat ne do vlastní postele propůjčené jinému, ale rovnou do cizího domů, jelikož by přeci neničil svůj vlastní nábytek. Nemluvě o tom, že by ho za to Aslaug jistě polila konvičkou na květiny, což s oblibou dělala v naději, že je tak nenápadnější. (Nebyla. Matthew jí vždycky slyšel, jak rozverně šplouchat s vodou uvnitř)

"Ovšem, done. Byla to prvoplánová reakce, jelikož kočka toho moc nenadělá, pokud jde o podobné věci... Ale hádat se s vámi nebudu. A ne, nejsem diskriminující, done. Jsem muž svého slova."
Kdyby mohl, nejspíš by otráveně protočil oči, ale dost možná bylo lepší, že mu to kočičí podoba neumožňovala, protože by jinak ten počínající konflikt jen více podnítil, což nechtěl. Ať už se těm dvěma stalo cokoliv, byť by to klidně nechal být a nestrkal do toho nos, už do toho byl chtě nechtě zatažený - a to znamenalo, že jednoduše zasáhnout musel. Nelíbilo se mu to, nelíbila se mu ta nastalá situace a nelíbilo se mu to, co slyšel, ale... Měl svázané packy, takže jeho zásah byl zkrátka nutný. To bylo nanejvýš mrzuté, protože by se mnohem radši válel s Mathëem v posteli a lenošil, ale nebylo mu přáno. Bohužel.
"K tomu se nemíním vyjadřovat," odvětil netečně, než se zvedl a seskočil z postele dolů, dopadajíc s absolutně dokonalou ladností všemi čtyřmi packami na podlahu. Normálně by v tu chvíli mírně zvedl ocas jako stožár, ale tentokrát od toho upustil, chyběla mu na to potřebná dobrá a rozverná nálada, která byla v současnosti pohřbená za spoustou dotčenosti a mrzutostí.
"Tak pojďte. Projdeme dům a okolí a zjistíme, co se děje... Jen pozor na nohy, nevíme s čím máme tu čest, takže opatrně. Pokud by se vám podařilo rozšlápnout totem, kůstku nebo panenku, tak bych vám nemusel být schopný pomoct ani já."
Krátce pootočil hlavu jejich směrem, než ji vyrovnal tak, že měl bradu mírně pozdviženou a působil neskutečně hrdě a majestátně, což dělal absolutně vždycky, když se nacházel ve svojí kočičí podobě. Zbožňoval jí, v mnoha ohledech jí upřednostňoval před lidskou. Proto ho také pěkně vyděsila představa toho, že by se změnil na jiné zvíře... Natož psa. Brrr. Psi byli hloupí a tupí, v těle takového zvířete by mu uhnil mozek a magie by se vytratila jak poslední dech umírajícího oběšence.


* Původně jsem psala špinavec, ale není to Desmond xD

Všechno se mu v hlavě příšerně pomíchalo. Jedna za druhou událostí se slily do sebe, tvoříc jeden odporně pokřivený komplet, před nímž se zoufale pokoušel utíkat po celou noc. Postrádal sílu na to, aby ty sny dokázal zvrátit a upevnit svůj stisk nad vlastní myslí, co se proti němu bouřila jako kdyby mu ani nepatřila. Byla to hořká ironie, že neměl vládu nad tím, co se skrývalo uvnitř jeho lebky, ale Rasmus v tomhle ohledu nikdy neměl pevnou ruku. Po celý svůj život pouze hledal způsoby, jak mysl otupit do takové míry, aby s ní nemusel vést tu příšernou studenou noční válku.
Tentokrát neprovedl žádné ze svých typických opatření, jelikož nebyl sám. Byť si s Chestonem slíbili, že k sobě budou upřímní a nebudou mít tajnosti, ale to neznamenalo, že se toužil tasit s nějakými dalšími hrůzami: nešťastný vztah k alkoholu a dalším návykovým látkám se nezdál být zrovna faktem, že by jakýkoliv partner u svojí drahé polovičky oceňoval. Cheston sice už musel zákonitě mít alespoň nějaký hrubý pojem o tom, že byl solidně poničený, ale fakta byla podstatně horší... On nebyl poničený, on byl zničený. Jeho charakter byl příšerně pokřivený a vlastnosti, jimiž se dříve mohl pyšnit a odlišovat od otce, byly téměř kompletně pohřbené pod špinavým nánosem traumat a bolesti. A on sice byl zvyklý nosit na tváři dennodenně masku tvořenou dle potřeby... Ale něco přísahal. To znamenalo, že maska musela pryč.
Po probuzení se v duchu zoufale modlil, aby ve spánku nemluvil nebo nekřičel, protože se mu to běžně stávalo, když svojí mysli potřebně neotupil, aby zmírnil případnou škodu. I proto se také zvedl z postele a ani se neobrátil na Chestona, protože se obával toho, co by mohl spatřit.
Místo toho automaticky zamířil ven z místnosti, vydávajíc se na misi pro sehnání potřebného léku. Za normálních okolností by touhle dobou ještě spal a trpěl kocovinou, ale když předtím nepil, musel to tak nějak dohnat - a tak po ukořistění láhve vína a skleničky vyrazil zpět do komnat, než zaplul do koupelny. Tam si pustil horkou vodu do vany, ponořil dovnitř ruku a vlil do ní trošku magie, aby vyvolal nepatrnou vůni růží, jež ho uklidňovala, než ze sebe shodil oblečení a vlezl si dovnitř. Přišlo mu poměrně divné, že látka byla jiná a trochu nepříjemná, ale přeci jen se mnohem více soustředil na to, aby se naložil do vany a nalil si svoje vytoužené víno. Toho si nalil vrchovatou sklenici a ihned se lačně napil, než sjel zády po stěně vany a tiše vydechl. Ještě pár desítek minut, pár sklenic a mělo by mu být lépe...

Probralo jí mírné zaštrachání honosné, ale měkkoučké postele. Párkrát zamrkala, aby dokázala pořádně zaostřit, neboť její hnědavá očka byla po ránu ještě trochu slepená k sobě. Otočila se na Dese, aby mu popřála dobré ráno jako obvykle, když se probouzela. Bělovlásek se již pravidelně probouzel před ní, takže to brala již jako takový malý a velice příjemný rituál. Než ovšem stihla jen otevřít pusu a něco říct, on se beze slova zvednul a zmizel v koupelně. Vyhoupla se do sedu, zatímco zmateně mrkala na koupelnové dveře. Tiše sykla, když jí malé nepříjemné štípnutí přesvědčilo, že opravdu nesní. Zatřepala křídly a vyskočila na nohy tak rychle, jakoby se místo postele nacházela nějaká propast a ona se z ní musela dostat co nejdříve pryč. Prsty si v rychlosti v rámci možností upravila vlasy, zatímco už stál před dveřmi té (pro ní) magické místnosti. Byla příšerně zvědavá co se stalo. Des by jen tak do koupelny sám nezamířil, pokud by nebylo něco hodně hodně špatně. Nejprve spěšně zaklepala, ale než její snoubenec vůbec stihnul odpovědět už otevírala dveře.

Vlétla do koupelny téměř jako nespoutaná vichřice. ,,Desi?! Jsi v pořádku? Copak to děláš? Ty se...Koupeš?” Brada jí překvapeně spadla dolů, takže se její ústa mírně pootevřela. Ne že by si chtěla stěžovat, ale přišlo jí to příšerně zvláštní. To náhlé vstávání bez přivítání by možná ještě vzala. Možná jí zkrátka nechtěl budit nebo mu bylo opravdu špatně. Ale tohle? Víla nechápala vůbec nic. Chtěla namítnout něco dalšího, ale jediné co dokázala dělat bylo stát a zírat. ,,Heeeeh?! Nejsi nemocný? Desi, Mluv se mnou!” To, že bylo vyplašená bylo slabé slovo.

Rána bývala těžká sama o sobě, mnohdy byla provázená vskutku bizarními událostmi, konverzacemi a dokonce i jevy... Ale ani v nejmenším neočekával, že se dveře do koupelny rozrazí a objeví se v nich ten světlovlasý anděl, Bree. To Rasmuse natolik vykolejilo, že se doslova zakuckal svým sladkým vínem.
Najednou vůbec nevěděl, co měl dělat. Ležel v té vaně, s poloprázdnou sklenicí vína a příšerně zmateným výrazem na tváři. Desmonde? Co to mělo znamenat?
Pomaličku sjel očima z rozčarované Bree na svoji ruku, načež úlekem málem pustil sklenici. To nebyla jeho ruka, byla posetá neznámými tetováními. Přes všechen ten inkoust byla sotva vidět přirozená barva kůže, která byla sama o sobě příliš zdravá... Desmond.

"Hökke," zaklel nasupeně, než do sebe kopnul zbytek vína ze skleničky a automaticky si nalil další plnou. Tu vyžahl se zhruba stejnou žízní jako tu předchozí polovinu, načež otráveně protáhl čelist a podepřel si rukou čelo.
"Nejsem Desmond. Jsem Rasmus, ale z nějakého důvodu ve špatném těle, což absolutně nechápu, ale... Tohle místo je šílené. Popírá některé zákonitosti, takže mě to asi až tolik nepřekvapuje. Myslím, že Desmond bude nejspíš u mě v komnatách. Bohové..."
Ta představa, že jeho bratr/dvojče právě dost možná ležel v jeho posteli s jeho milovaným... Zatímco on se probudil vedle jeho milované... To byla hodně krutá ironie osudu, o tom žádná. Na druhou stranu si byl ale stoprocentně jistý, že v tom neměl prsty Theoran, jelikož by jeho magii okamžitě poznal. A to bylo alespoň minimální pozitivum.
"Ty jsi v pořádku? Necítíš se nějak divně nebo nemáš nevolnosti? Nevypadáš sice pobledle, ale jeden nikdy neví... Nabídl bych ti víno, ale nejsem si jistý, jestli by můj drahý bratr ocenil, že mu opíjím snoubenku, takže... Nezlob se."

V jiné situaci by svému milovanému bělovláskovi okamžitě přiletěla na pomoc i při sebemenším kýchnutí, natož při zakuckání se vínem, ale tentokrát se nezmohla vůbec na nic. S vykulenými kukadly tam stála jako solný sloup, dychtivě čekajíc na vysvětlení. Lidé se neměnili přes noc a Bree opravdu silně pochybovala, že by Des jen tak překonal svoji nelibost vůči koupelím a co víc, ještě si jí vychutnával i s vínem v ruce. Chvilku zvažovala, zda nemá odběhnout pro teploměr a změnit, zda nemá teplotu. Kdyby byl nemocný, mělo by jeho zvláštní chování alespoň nějaké vysvětlení. Navíc, mohla by ho minimálně na pár hodin udržet v posteli a pečovat o něj, což by jí rozhodně ani trošinku nevadilo.

Na tváři se jí objevil poněkud káravý výraz, jakmile z jeho rtů unikla ta (ne zrovna nenápadná) nadávka. Jeho náhlé alkoholické sklony se jí ani trošinku nezamlouvaly. Po jeho odpovědi ovšem značně pobledla. O pár kroků zmateně ucouvla než jí zastavil rám koupelnových dveří, o které se taky opřela a zmučeně vydechla. S Desem toho za sebou už měli opravdu hodně, ale tohle tu ještě opravdu nebylo. Kdyby to chtěla brát z toho pozitivního hlediska, mohla to připsat jako další položku na seznam jejich podivností. ,,Uhm...Ještě jednou?...Chci říct...Co?” Divoce zatřepala hlavou, aby se přesvědčila, že se jen nepřeslechla. Ovšem, kdyby byl v těle jejího snoubence Rasmus, dávalo by jeho ranní chování mnohem větší smysl. ,,Slušně bych tě požádala, abys mi Dese vrátil, ale jak vidím, ty v tom prsty nemáš.” Zoufale zaúpěla, zatímco se její drobné tělo svezlo po rámu dveří dolů tak, že teď vypadala jako takové zamotané klubíčko. ,,Tohle je fakt divný.”

Překvapeně vzhlédla, když se Rasmus zeptal i na její stav. Tak nějak jí to potěšilo. Ani trochu totiž nepůsobil jako tak moc špatný člověk, za kterého ho měla. A pokud neubližoval Desovi, neměla s ním sebemenší problém. A i tohle malinké gesto jí v tom ještě utvrdilo. Na rtech se jí proto zformoval alespoň náznak úsměvu, neboť se na pořádný úsměv kvůli situaci ani nezmohla. ,,Jakožto dívka, které se právě vypařil snoubenec...Tak jsem v rámci možností v pořádku.” Uchechtla se a naklonila hlavu na stranu. Využila příležitosti jednoho okamžiku, kdy se jí omlouval kvůli té lahvi vína a v druhém už se po něm natáhla a v rychlosti si ji přivlastnila. ,,Myslím, že tohle budu potřebovat, pokud chci tuhle situaci vyřešit bez unáhlených závěrů. Takže, ty se nezlob, Rasi. Jistě jsi velice šlechetný, ale Desovi nesaháš ani po kotníky. A Cheston to jistě vidí stejně jako já, akorát z opačného úhlu pohledu.” Prohodila a bez dalšího váhání si přiložila flašku s vínem ke rtům a pořádně se napila. ,,Takže já si jdu pro svého muže.” Zazubila se než mu lahev zase vrátila a vystřelila ze dveří, rovnou ke komnatám Rasmuse a Chestona. Pokud se Des probudil stejně jako Rasmus, musel být neskutečně vyděšený. A ona nehodlala ztrácet čas.

Ta situace byla příšerně divná pro ně oba, takže ho Ní trošku nepřekvapilo, když Bree působila zmateně a poněkud zdrceně. On by na jejím místě reagoval úplně stejně - nedalo se to ani v nejmenším brát jako jakýkoliv projev slabosti, protože měla zkrátka obavy o svého milovaného snoubence a... Copak by nad tímhle mohl někdo vrtět hlavou? Pokud ano, zasloužil by si přinejmenším facku pro neuctivost. Podobně hluboké vztahy byly neskutečnou vzácností, což si Rasmus uvědomoval až příliš dobře. Najít spřízněnou duši bylo pekelně těžké, ne-li i v některých případech nemožné, ale jim oběma se to podařilo. A přesně proto oba mínili svoji drahou polovičku bránit zuby nehty, protože to oddaní lidé pro svoje milované dělali. Ochotně se rvali až do krve i posledního dechu, za čímž si Rasmus skutečně mínil stát.
Jenže v současné situaci to nebyl klasický boj, co ty dva čekalo - nýbrž spíše řešení tajemné a vlastně ani nevyřčené hádanky, protože je nikdo neohrožoval na životě, jako spíš na duši. To ale ani v nejmenším nesnižovalo závažnost situace, stejně jako jejich vzájemné obavy, z níž už se ve vzduchu formoval neviditelný chumel negativity. Ne, záleželo na tom úplně stejně, jako kdyby jim někdo držel ostří u krku.

"Jsem Rasmus, v Desmondě těle. Bohužel nemám sebemenší potuchy, jak se to mohlo stát, ale stalo se. Předpokládám, že jsme se nějakým způsobem vyměnili nebo něco podobného, takže bude nejspíš na mém místě v mých komnatách. A ne, opravdu tě mohu ujistit, že tohle není moje práce. Nemám sebemenší důvod k tomu se do něčeho podobného pouštět, nic bych z toho neměl... Mimo značného zmatení a určité nepohody. Pokud tě to ale alespoň trošku uklidní, nejsem jediný, co s tím nemá vůbec nic společného: Theoran za to také nemůže. Kdyby to provedl on, poznal bych jeho magii, ale není tu ani trošku cítit, takže alespoň víme, že nečelíme jemu."
Poněkud znaveně se napil vína a zabubnoval prsty o skleněnou láhev, v níž bylo uložené. Nelíbilo se mu to, ale nemínil vyloženě spěchat - dokud netušil s čím má tu čest a kdo to provedl, snažil se držet při zemi a zachovat pokud možno klid. Pokud by propadl nejistotě a úzkosti, mohlo by se mu to celkem solidně vymstít, jelikož měl magii vázanou na emoce, takže by se případné blokaci nejspíš úplně nevyhnul. Otázkou ale bylo, jestli si ji vůbec přenesl celou do bratrova těla, jelikož věděl, že notná část magie konkrétního člověka se uchovávala nejen v duši a myslí, ale také těle. To přeci jen podněcovalo její regeneraci a růst, takže si nemohl být úplně jistý, jak na tom vlastně je. Vzhledem k nastalé situaci si ale netroufal podnikat žádné kontrolní experimenty, aby to zjistil: nechtěl totiž žádným způsobem ohrozit nebo vydědit Bree, která na tom už takhle nebyla zrovna dvakrát nejlépe, což se dalo pochopitelně očekávat. Probudit se a zjistit, že v těle milovaného člověka leží někdo úplně jiný... To bylo děsivé.

"To je. Ale věřím tomu, že je to jen dočasná záležitost, vyřeší se to. Zažil jsem i podstatně horší a divnější věci, to mi věř. Tohle je sice vskutku... Ojedinělá a prapodivná situace, ale jistě pro ni existuje nějaké vysvětlení - a troufám si říct, že se nám jistě podaří najít nebo vymyslet i potřebné řešení. Bude to v pořádku, uvidíš."
Jenže tatínci se jí on pokoušel alespoň nějak slovně a fakticky ukonejšit, Bree měla evidentně na mysli trošku jinou věc, jelikož obratně chňapla po jeho těžce ukradené lahvi vína a s určitou drzostí se napila. To Rasmusem přimělo pozvednout nejdřív jedno, pak i druhé obočí, než se pobaveně uchechtl a zavrtěl hlavou.
Dost dobře chápal, jak to myslela. Byť byl emocionálně úplně na hraně - buď cítil příliš nebo téměř vůbec - zrovna v to hle jí nejen chápal, ale opravdu s ní i soucítil. Ne neupřímně, ale doopravdy, což u něj byla poměrně vzácná věc, ale k tomu se hlásit neplánoval, natož před svojí budoucí švagrovou, s níž by rád udržoval co možná nejlepší a nejpřátelštější vztah. To tedy v důsledku znamenalo držet jazyk za zuby... Alespoň co se toho týkalo.
"Dobrá, proti tomu se nic namítat nedá, ale... Buď prosím tak laskavá a nezmiňuj se mu o tom, ano? Nechci aby měl Desmond pocit, že tě vedu ke špatnostem a kazím tě. Každopádně, opravdu se najde, uvidíš. Vyřešíme to, v tom je náš rod opravdu dobrý. Nejen, že umíme věci perfektně zametat pod koberec, umíme také řešit spoustu různých problémů... Tohle není ani zdaleka jeden z těch nejzapeklitějších, věř mi."
Svojí láhev vína dostal zpět, následovanou poněkud srdečným oznámením, že si Bree šla pro svého milého. Rasmus zůstal poněkud zaraženě hledět na to, jak zmizela, než se rychle zvedl z vany a div se přitom nepřerazil, jak spěchal. Nemohl jí přeci nechat jít samotnou - mohla by potřebovat pomoc a on ji nemínil nechat ve štychu, takže se rychle usušil a v šatníku popadl první čisté oblečení, co našel, než se rychle rozeběhl za ní.
"Počkej!" Houkl na ni, zatímco jí hekticky dobíhal. Ke svému překvapení nepociťoval žádnou zvláštní formu nevolnosti, mžitky a ani slabost. Jeho - tedy vlastně spíše Desmondovo - tělo ten výkon zvládalo na jedničku, jako kdyby to byla ta nejvíce samozřejmá věc. To ho sice poněkud mátlo, ale nemohl říct, že by mu to jakkoliv vadilo, spíše naopak. Musel to uvítat, jelikož za normálních okolností by se nejspíše cestou přizabil nebo by ho zradily vlastní nohy, což v případě bratrova těla absolutně neplatilo, jelikož byl oproti němu skutečně ve špičkové formě. Jestli pak to bylo tou jablečnou dietou? Pomyslel si Rasmus, ale nahlas tu úvahu nevyřkl. Místo toho doběhl Bree a položil jí dlaň na rameno.
"Myslím, že nebude úplně od věci, když spojíme síly a dáme hlavy dohromady. Ty chceš zpět Desmonda a já chci zpět svoje tělo... Takže, spojenci? Obávám se, že sami a jeden bez druhého to jen tak vyřešit nedokážeme, což znamená, že... By to nebylo úplně od věci. Co myslíš? Tohle je naše úplně první společná rodinná krize, hodilo by se při ní stát bok po boku a vzájemně spolupracovat."

Caliann popravdě netušil, zda se měl v tu chvíli začít ze samé napěchované hysterie a frustrace smát, anebo naopak začít na místě brečet. Měl sto chutí dělat obojí na jednou, až se mu z toho nutkání zatočila hlava. „Ta to je teda zatraceně mizerný vtip osudu," zavrčel napůl pro sebe, napůl i pro Rhiannon. Něco ho blokovalo v tom, aby vzhlédl – viděl by sebe, což by mu v tuhle chvíli asi moc nepřidalo. Navíc si byl docela jistý, že v takovou chvíli by se s ním znova otočil celý svět, což nebylo něco, o co by zrovna dvakrát stál. Snažil se soustředit na jiné věci. Na uklidňující kroužky, které cítil na zádech. Na to, že když se nadechl, opřel se mu do plic lezavý chlad, který mu trochu ulevoval na protestující vnitřnosti. Na to, že mohlo být přeci daleko hůř - mohl se takhle probudit někde úplně v háji, ale ne. Probudil se pořád po boku Rhiannon, což bylo jako takové malé záchranné lano, světlo, které ho vedlo ze tmy a beznaděje jako Polárka vede zbloudilé poutníky přímo na sever. Ve výsledku na tom byl dobře, ačkoli ta situace byla ochromující a svazující... vždycky mohlo být hůř.

To si uvědomoval až tak palčivě, že nakonec právě tahle myšlenka mu propůjčila sílu se narovnat v sedě a s trochu povadlým úsměvem, který ale myslel vážně, pohlédl na Rhiannon. Snažil se ze všech sil ignorovat ten pocit, že dívat se na ni bylo jako dívat se do zrcadla - jen s tím rozdílem, že rozhodně nenapodobovala jeho pohyby, což mu mozek mátlo jen a jen víc. „To půjde, snad. Svět se asi nezhroutí, jenom... bohové, proč by se tohle dělo?" A když to řekl, něco mu v hlavě secvaklo dohromady. Vtip osudu, bohové. S nevěřícným výrazem usídleným na tváři a rozšířenýma azurovýma očima vydechl: „Teda, pokud tohle má na svědomí Aurora... proč přesně se to děje? Asi jsem zaspal nějaké významné dny v Nescoře, ale tuším, že i se svou sociální distancí* bych slyšel, kdyby tu existovalo něco jak národní den, kdy si božstva střílí ze smrtelníků... nebo tomu snad tak je?" Pozvedl trochu obočí (s hrůzou u toho zjistil, že to nedokáže tak snadno jako s vlastní tváří - učiněná katastrofa!), když čekal opatrně na odpověď. Nevolnost pomalu ustupovala, brzo jako by se ta potvora ani nikdy neozvala. No bezva, alespoň něco...


* hešteg v karanténě s Calem

,,Ještě aby v tom prsty měl. Už tahle bych nejraději jeho prsty použila jako případnou svíčku.” Odfrkla si, viditelně podrážděná z toho, že by v tom všem představoval Theoran toho, kdo tahat za nitky. To by mu totiž dala pěkně vyžrat. Sice její malé pomstičky nedělali takovou škodu jako ty jeho, ale počítali se. Už nejednou ho vykolejila nebo narušila řád mezi jeho plány. Ačkoli se nepovažovala za škodolibé stvoření, ale tohle jí svým způsobem přinášelo zlomyslnou radost. Dovolila by si nejspíše víc, ale pokud si to Des nepřál, nehodlala přihazovat dřevo do ohně a pokoušet jeho trpělivost. Mnohdy totiž následky za ten pocit krátkého vítězství ani nestály. A tak mohla projevovat alespoň tichý vzdor, jelikož ten páchal nejméně škody. Vůbec se jí nelíbilo, že ani Rasmus tak nějak netušil co dělat. Přeci jen co ta slyšela, měl toho za sebou opravdu hodně. To ale neznamenalo, že se hodlala začít hroutit. Zatím ne. Právě protože na tu celou problematiku nebyla sama, cítila se ne tak ztracená, což rozhodně mohla připočítat situaci k dobru. Mnohem více by sice ocenila, kdyby Rasmus zůstal ve svém vlastním těle. Takhle to bylo opravdu velice matoucí. ,,Ve výsledku je mi lépe. Děkuju.” Pípla a vděčně na něj pokývla. Když to všechno sečetla, opravdu byla ráda že se ještě k tomu nemusela zabývat Theoranem. Teď už jen stačilo doufat, že ho nikde nepotkají.

,,Upřímně doufám, že to v pořádku bude.” Nepatrně se ošila a prsty začala žmoulat okraje rukávů svého svetru. Ten jí i v téhle situaci uklidňoval, krom toho že se v něm skvěle spinkalo. ,,Jak koukám, panství není místo, kde by se jeden vyloženě nudil. Netuším, zda se na ty horší podivnosti zeptat nebo ne.” Pobaveně se uculila. ,,V tom případě je nejlepší doba začít hledat řešení, předpokládám.” Nadhodila, zatímco se jí automaticky rty zvlnily do nepatrného úsměvu. Pořád si uvědomovala závažnost situace, ale už nepanikařila. A to bylo beze všeho dobré znamení.

Naštěstí pro ní ho svým chvilkovým ukořistěním lahve nijak nepopudila, naopak to vzal i s mírným pobavením a to bylo jedině dobře. Ačkoli do chování urozených dam měla opravdu daleko, ale jako úplný barbar taky působit nechtěla. Když už nevycházela s Theoranem a než se stihla omluvit Ranie, zmizela, nechtěla si proti sobě poštvat i zbytek rodiny. ,,Pokud mu nepovíš, že jsem ti vrhla do koupelny...” Pokrčila rameny a spiklenecky se na něj zazubila. Na její obranu, ona byla svéprávná a pár loků vína jí rozhodně neuškodilo. Ani skleniček...Nebo lahví. Naštěstí pro Dese, ona neměla příliš velkou lásku k alkoholu a pila jen výjimečně. Jinak by měl její milovaný bělovlásek rozhodně co dělat, protože když už se za svůj život párkrát opila, v její přítomnosti se nikdo moc nenudil.
Na chodbě se v chůzi zastavila, když uslyšela Rasmuse běžet za ní. To pro ní bylo velmi dobrou zprávou, jelikož si na začátku ani neuvědomila, kde měl vlastně komnaty on. Byla to celkem podstatná informace, ale v tom hektickém okamžiku v koupelně si to ani neuvědomila. ,,Souhlasím. Bude mi ctí výt tvým spojencem, Rasi. Ale mám takový malý problém...Uhm...Kde máte vlastně komnaty?” S nevinným výrazem po tváři se omluvně pousmála. Opravdu doufala, že to nakonec zvládnout. Nerada si to přiznávala, ale už po tam kraťoučké době jí Des chyběl. Byl vyděšený? Naštvaný? Spojil se s Chestonem? Bree jen doufala, že to každou chvilkou zjistí.

Ta situace byla skutečně bizarní. Ona vězeli v těle toho druhého, což je oba nejen příšerně mátlo, ale také rozhazovalo. Nemluvě o tom, že kvůli tomu Caliann trpěl tou příšernou nevolností, co se pojila k jejímu jinému stavu. Ani trochu se jí nezamlouvalo, že si tím musel procházet kvůli ní - a té hrozné záměně. Ona sama s tím už měla svoji hromádku zkušeností, takže jí bylo docela dobře jasné, jak se cítil. I proto se ho snažila alespoň trošičku ukonejšit a být tam pro něj, protože si s bolestivou jasností uvědomovala svoji bezmoc. Nemohla pro něj udělat nic, čím by mu skutečně pomoct. Bohužel nedisponovala podobnými schopnostmi - a byť na to znala pár triků díky nutnému studiu nejrůznějších věcí pro svoji práci. Dost silně ale pochybovala, že by se jí cokoliv z toho teď podařilo sehnat. Vzhledem k tomu, že se nacházeli v takhle zapeklité situaci neočekávala, že by jim snad bylo povoleno usnadnit si to. Zdálo se, že si s nimi nejen Autora, ale snad kompletní zástup božstev a celičký vesmír. Ta chvíle působila jako dokonalý výsměch jim oběma. Jako kdyby snad nestačilo, čím si museli projít, svět jim stále házel další a další klacky pod nohy... To by jednoho vážně rozzuřilo, ale na vztek nebyla ani v nejmenším vhodná chvíle.
Rhiannon musela co nejdříve přijít nejen na nějaké vysvětlení, ale především řešení. Takhle přeci jen zůstat nemohli - Caliann sice měl stále svojí druhou podobu, což znamenalo, že k úplně kompletní záměně přeci jen nedošlo. To by mohl v něčích očích být drobný detail, ale pro ně dva to znamenalo poměrně solidní naději, že se to kouzlo nebo prokletí dalo nějakým způsobem zvrátit a oni se mohli dostat zpět do vlastních těl, jelikož žít po zbytek života v kůži toho druhého by bylo... Ne úplně dobré.

"Nejsem si jistá, jestli je to zrovna její konání, Lumënaas. Je to jedna z možností, ale zdá se mi to... Nepravděpodobné. Ona takové věci nedělá, proto jsem z toho také tak zmatená. Mnohem víc by se to podobalo některému ze škodolibých božstev... Možná Crännäris, drží se společně s Vyysihuou - ale s jistotou to říct nemůžu, bohužel."
Dál pokračovala v konejšivých pohybech ruky po jeho zádech, zatímco se pokoušela přehrabat tou neurčitou hrstkou informací, aby dala dohromady nějaký soustavnější výsledek, z kterého by mohli snad něco vyvodit.
"Myslím, že než se tím začneme pořádně zaobírat... Měli bychom něco udělat s tebou. Tedy... Víš, jak to myslím. Nemůžu tě takhle nechat trpět."

Ta možnost nakrásně visela ve vzduchu, ale jeho otec v tom tentokrát byl doopravdy nevinně... Alespoň trošku. Smýšlet o Theoranovi jako o někom, kdo by mohl být nevinný bylo totiž nejen pěkně divné, ale především zatraceně pošetilé - že v něčem výjimečně neměl prsty a nepodílel se na tom ani zdaleka neznamenalo, že nic nechystal nebo neprovedl. Ten muž byl všechno možné, jen ne dobrák. Rasmusem by ani v nejmenším nepřekvapilo, kdyby to jednání alespoň nevzešlo z jeho hlavy nebo na nějaký popud. Jen těžko se dalo totiž uvažovat nad tím, že by se takový šmejd nevrhl po podobně ojedinělé šanci ublížit hned čtyřem lidem najednou... To byla jeho specialita, jeho libůstka. Zbožňoval, když mohl napáchat škodu na někom a srazil tím ještě další duše. Taková věc ho naplňovala opravdu velkou pýchou a potěšením, bylo mu to vždycky jasně vidět na očích. Ani se to nepokoušel jakýmkoliv způsobem zakrývat, dokonce mu to bylo jedno, čímž se svým obětem v důsledku i vysmíval, což jejich situaci činilo jeďte horší.
Přestava otcových prstů na svícnu přiměla Rasmuse se potměšile pousmát a tiše se uchechtnout, ale ve skutečnosti mu to přišlo spíš smutné, než pobavení hodné. Bree působila jako neskutečně čistá bytost, byť i ona byla částečně zahalená stíny. Ty ale netlumily její světlo, právě naopak. Dokázala si ho udržet i navzdory situaci, což ten výrok činilo poměrně děsivým. Pokud by totiž byla schopná udělat něco takového, znamenalo to, že ho už opravdu měla naprosto plné zuby - a to bylo nanejvýš smutné. Vidět vílu, jak se zmítá v podobné frustraci a neštěstí, že by byla ochotná se snížit k podobně násilnickému jednání... To člověka jednoduše zasáhlo, Rasmus nebyl výjimkou.
Na druhou stranu jí to činilo ještě silnější, což ctil. Málokdo by se na jejím místě dokázal udržet alespoň v relativním klidu, natož si udržet příčetnost. To všechno se Bree dařilo, dokonce velice dobře. A on doufal, že se jim společně podaří ten zpropadený problém nějak vyřešit, jelikož se zdálo, že to opravdu bude na nich dvou.

"To si vystihla naprosto perfektně. Tohle místo je jako domeček pro panenky - nikdy nevíš, co se stane. A raději se neptej, drahá. Věř mi, že jsou věci, jaké je lepší nevědět, pokud člověk má tu možnost. Upřímně se modlím, aby ses takhle hluboko nikdy neponořila... Nezasloužíš si to."
Nemínil se rozpovídávat o tom, co všechno zažil a viděl - nepřineslo by to nic dobrého ani jednomu z nich, takže se rozhodl jednoduše držet jazyk za zuby a modlit se, že u Bree nezvítězí zvídavost nad racionalitou. V současné chvíli naštěstí měli oba na talíři celkem solidní problém, co přímo vyžadoval jejich pozornost a zásah, takže nad tím snad neměla příliš mnoho možností uvažovat a věnovat se tomu, ale jeden nikdy nevěděl. Byla bystrá... Nemusela by zapomenout.

Poté, co se sešli na chodbě jednoduše svěsil ramena a zhluboka se nadechl, rozhlížejíc se po patře. Nepřekvapilo ho, že si Desmond pro svoje komnaty vybral zrovna opačné křídlo, ale nijak se o tom nezmiňoval.
Místo toho se vlídně pousmál na Bree a pokývl hlavou směrem na opačnou část chodby, která vedla směrem k jeho místnostem.
"Na druhé straně. Předpokládám, že ti dva ještě spí, protože jinak bychom o nich určitě už věděli. Takové zmatení by se jistě neobešlo bez určitě dávky chaosu."
S těmi slovy se jednoduše vydal pomalým tempem směrem ke svým komnatám, ukazujíc cestu Bree.
Jakmile stanuli přede dveřmi, bezmyšlenkovitě zkusil vzít za kliku, ale když se ozvalo nepřístupné cvaknutí oznamující zamčení, pozvedl obočí. To znamenalo, že museli oba být stále uvnitř... A soudě dle ticha opravdu nejspíš spali. Snad.
Opatrně přejel dlaní nad klíčovou dírkou, než otevřel dveře a vešel dovnitř, automaticky upírajíc oči na postel, která byla k jeho překvapení poloprázdná. Cheston v ní sice ležel, ale Desmond... Byl jinde.
"Hökke," zaklel samovolně, ale tiše, aby pokud možno Chestona nevzbudil, pokud ještě spal.
"Není tu, necítím ho. To znamená, že nás čeká nejspíš docela peprná hra na schovávanou... Jenom s hledáním."

Ani trošinku se jí nezamlouval fakt, že měla být jen obyčejnou figurkou v nějaké groteskní hře. Nejspíše měl Rasmus pravdu a tomu osudu se už stejně nevyhula, ale ta samotná myšlenka se jí z celého vílího srdce příčila. Bohužel jako i spoustu dalších věcí, byla to tvrdá realita a s tou se mohlo bojovat, ale málokdy se nad ní dalo vyhrát, pokud vůbec. ,,Tvá starost je milá, Rasmusi. Ale takhle to nepůjde. Pokud se do něčeho takového ponoří Desmond, tak já také. Nemohla bych ho nechat se v tom topit samotného.” Namítla, ale v zápětí se vděčně pousmála. ,,Možná dle některých kvůli svému původu vypadám jako panenka, ale kdyby tomu tak skutečně bylo, všechen porcelán by se s mojí opatrností už roztříštil.” Zvedla ruku, aby si prsty přejela po krku, kde se jí rýsovala ne moc výrazná, ale pro drobnou vílu velice důležitá jizvička. ,,Každý máme vlastní příběhy o kterých lze psát, no ne? Vsadím se, že by jsi ty i Des mohli napsat minimálně čtyři rozsáhlé romány. Pokud to někdy uděláte, zamlouvám si právo prvního čtenáře.”

Rasmus jí neposlal do háje zeleného ani když už by se měla v sídle svým způsobem obstojně vyznat, takže si v duchu výrazně oddechla. ,,Rozhodně by se neobešlo bez...Chaosu...” Pípla a souhlasně přikývla. Vyměnila chůzi za mírné zatřepotání křídly a následné vzlétnutí do vzduchu z jednoho prostého důvodu. Bylo to zkrátka rychlejší a ona si nedokázala představit co musel Des momentálně prožívat. Chtěla být co nejdříve u něj a ujistit ho, že to společně vyřeší. Že to zvládnou. Obavy jí sžírali skrz naskzr, ale uklidňoval jí fakt, že nejspíše opravdu spali. Takhle mohla Rase někam schovat a pokusit se to těm dvěma spícím vysvětlit pomalu a v klidu. Považovala to za lepší řešení než, aby to museli vzít tou horší cestou a sami.

V hlavě si už zafixovala myšlenku, že se její Desmond nacházel s Chestonem v ložnici. Proto pro ní bylo celkem nemilým překvapením, když její snoubenec byl jaksi...no, nebyl. Blondýnka podstatně znejistěla. Musí ho najít, ale to že ani Rasmus netušil kde by mohl být a je čekala pekelná hra na schovávanou na místě, na kterém se ani nevyznala...Vypadalo to, že se měla ztratit na místě na kterém se málem ztratila. ,,Asi jinou možnost nemáme, ale...Pokud Des někam rád chodí, jsou to jablečné sady. Cítí se tam nejlépe. Možná se šel schovat a vyčistit si hlavu tam...” Zamumlala nahlas zbloudilou myšlenku. ,,Jdu se podívat...” Nečekala na jeho odpověď a rovnou se rozletěla směrem k onomu jablečnému ráji.

Vzájemná oddanost panující mezi ní a jeho bratrem byla... Neskutečná. Rasmus se nedal považovat za zrovna dvakrát loajálního člověka, jelikož měl značně vrtkavou povahu a bylo až příliš snadné nahlodat jeho jistotu a pevnost, což mohlo velice jednoduše vyústit v odtažitost. To se mu mu napříč nejrůznějšími lety v průběhu jeho života stalo tolikrát, že o tom už dávno ztratil jakýkoliv pojem. Bylo lepší tomu raději nevěnovat pozornost, pokud se nechtěl uvrhat ještě hlouběji do víru nepřítomného šílenství. K tomu měl až nebezpečně blízko, byť si na povrchu udržoval alespoň zdánlivou masku příčetnosti. Ta ale velice rychle mohla sklouznout a odhalit jeho opravdovou, odvrácenou tvář - a to byl zjev, jaký by nikdo spatřit nechtěl, nehledě na jejich otrlost nebo opovážlivost. Pokoušel se svojí temnotu držet pod pokličkou, měl to chování vštípené hluboko nejen do jeho paměti, ale i kostí. Tyhle zvyklosti byly natolik zažité, že by se jich nemohl zbavit ani kdyby se pokoušel sebevíc... A v mnoha ohledech to tak bylo nejlepší, protože ho to chránilo před značným množstvím nechtěných potíží a nebezpečí.
Svým způsobem si přál, aby byl schopný udržet si stejnou míru afekce vůči svým blízkým, ale nedokázal to. S Chestonem se sice držel, ale po všech těch ztrátách už v sobě nenacházel potřebnou víru a sílu, což v důsledku ohrožovalo všechny jeho vztahy. Na to, aby důvěřoval a byl schopný se opravdu oddat by potřeboval velice pevnou pojistku - něco, co by mu garantovalo jistotu nehledě na okolnosti, ale nic takového neexistovalo. V tomhle ohledu mu nebylo ani rady, ani pomocí.

"Musím říct, že nedokážu neobdivovat to, jak srdečná a loajální jsi. Tvoje obětavost se zdá být stejně bezbřehá jako to, co vůči němu cítíš... Je to vážně šťastlivec, že tě má. Pouto jaké mezi sebou sdílíte je vážně vzácné a obdivuhodné."
Pokoušel se necítít ani žárlivost ani nepropadat užahavé paranoie, jež v něm vyvolávalo to, jak přihlížel jejich štěstí. On sám byl s Chestonem také šťastný, ale... Stínů minulosti se utéct nedalo, i kdyby byl schopný běžet rychlostí světla. A pokud ho něco opravdu táhlo k zemi jako těžká kotva, od níž se nedalo žádným způsobem odpoutat. Se svými nešťastnými zkušenostmi a traumaty si nemohl být nikdy jistý ani sám sebou, ani okolím - a přestože si uvědomoval, že to od něj nebylo úplně férové. Ten strach a hlodající nejistota podnícená divokou úzkostí ho svazovaly jako svěrací kazajka.
"Myslím, že bude lepší nejen pro nás ale i pro svět lepší, když se ty věci raději nechají upadnout v prach, než aby se jakkoliv uchovávaly. Ačkoliv... Svým způsobem by je ani psát nebylo zapotřebí. Naše oči, těla a útočiště ty události tiše šeptají a odrážejí těm, co jsou schopní naslouchat odleskům živoucích běsů. Je to jako vzduch nebo magie... I když se zdá, že nemusejí existovat nebo zmizely, jsou stále všude kolem. Jejich nalezení avšak vyžaduje notnou dávku pozornosti a bystré smysly."
Jelikož nechtěl nadále rozšiřovat tu pochybnou a mírně pochmurnou atmosféru, zakončil svá slova nepatrným úsměvem s jemným zajiskřením v očích, co mu podobně jako tvář ani zbytek těla nepatřily, ačkoliv ho téměř přesně kopírovaly.

Ani jeden z nich neočekával, že bude ložnice poněkud prázdnější, než by být... Měla. Rasmus byl nejspíš svým způsobem rád, že tam jeho dvojče místo něj neleželo, jelikož už takhle ta situace byla zatraceně matoucí a pěkně nepříjemná, ale vyvolávalo to další ještě méně příjemné otázky, co se daly zodpovědět jen horko těžko. Už jen jejich záměna jako taková se zdála být úplně šílená, ale ten pocit spiknutí a nekalosti doplněný o nádech chaosu a podivna v Rasmusovi nebezpečně narůstal s každou další uplynulou vteřinou. Něco se dělo, něco podstatně většího... A rozhodně to ani v nejmenším nebyla náhoda nebo nehoda, tím si byl naprosto stoprocentně jistý, byť byl ještě před chvílí částečně na pochybách.
"Dobrá, hodně štěstí. Když tak se za tebou ještě stavím, až si promluvím s Chestonem," pokývl hlavou souhlasně na Breenu, než udělal několik kroků kupředu a zaklonil frustrovaně hlavu, prohrabujíc si vlhké prameny bělostných vlasů.
"Mon-chéri... předpokládám, že nespíš, takže... Máme tu takový problém. Desmond zmizel a já vězím v jeho těle. Pozitivum je, že v tom nemá prsty Theoran. Jinak přeju dobré ráno.''

Nehledě na roční období a rozbouřené počasí vládnoucí nad severní polovinou kontinentu bylo poměrně teplo. Byť byla stébla sametově jemné trávy stále mírně orosená a mohla chvílemi svojí vlhkostí vyvolávat dojem chladu, sluneční paprsky pronikaly skrze košaté koruny stromů v jablečném sadu a tvořily nádhernou podívanou i vlídnou atmosféru, jakou by ocenil nejeden milovník přírody a klidu. Mezi jednotlivými kmeny stromů nebylo ani živáčka, kolem pouze poletovali motýli s pestrobarevnými křídly, jejíž odstíny by přiměly i duhu na obloze zářit jasněji čirou hrdostí. Bylo to vskutku krásné a neuvěřitelně hostinné místo, co skýtalo naprosto perfektní prostor pro relaxaci nebo odpočinek. I proto nebylo divu, že si jej pro svoje maličké království zvolil jeden absolutně neobyčejný tvor - nádherný a majestátný jednorožec s bělostnou srstí a dlouhou hřívou, jež hrál všemi barvami duhy. Ty se navzájem prolínaly v jednu pestrou masu s plynulým a něžným přechodem mezi jednotlivými odstíny. Ty byly doplňovány jemným stříbřitým třpytem, jež se stával intenzivnějším a podstatně viditelnějším při každém pohybu, jak se do hřívy opíralo intenzivní sluneční světlo a svými paprsky prozařovalo jednotlivé prameny.
Spatřit jednorožce se jen tak někomu nepoštěstilo, byl to bájný a velice krotký tvor. I přesto se ten jeden hřebec záhadným způsobem zatoulal právě do pánských zahrad a skončil v onom magickém království ovocných sadů, z níž se nechal svým srdcem unést mezi jabloněmi. Ty mu skýtaly nejen určitou formu bezpečí a štěstí pro svoji krásu, sladkou vůni línoucí se vzduchem, ale především mu nabízely vzácné dary. Ty měly podobu rozličných odrůd jablek, jež rostla a zrála nad rozložitými a zelenajícími se větvemi nad jeho hlavou. Díky tomu mohl jen pobíhat okolo a labužnicky okusovat a baštit všechny plody, co už stihly díky svému uzrání a tíze padnout na zem do měkké trávy. Ta je svojí rosou celkem spolehlivě omyla od nečistot a jednorožec tak před sebou měl rozprostřený přímo božský háj - doplněný o neskonale štědrou a hojnou hostinu, jež svým bohatým výběrem neutišila jen jeho obrovský hlad, ale také potěšila jeho mlsný jazyk, co se projevoval značně vytříbeným vkusem. I díky němu musel onen nádherný tvor ocenit tu vzácnou možnost, jelikož jinde by se takhle dobře a v klidu jen tak opravdu nenajedl, o tom nemohlo být jakýchkoliv debat.
Díky odlehlosti umístění sadu měl navíc prostor jen a jen sám pro sebe - byť bylo panství domovem mnoha nejrůznějších tvorů, vůbec nikdo z nich si ho nevšímal, jelikož tam byl dokonale chráněný. Málokoho by napadlo jít hledat jednorožce, o němž nikdo nevěděl, do jablečného sadu. Však copak by podobné kouzelné zvíře dělalo na pozemku, jež byl nasáklý krví a slzami a před mnoha a mnoha lety sloužil jako masivní pohřebiště? Nic z toho ale zmíněného bělouše netrápilo, neboť měl myšlenky zaměřené úplně jiným směrem. Dalo by se bez jakékoliv nadsázky říci, že byl pod silným vlivem jablečného opojení, jež se podněcovalo s každým dalším snědeným kouskem ovoce. Byť si záměrně vybíral především zelená jablka, díky čemuž poněkud chaoticky pobíhal kolem, aby našel každé jedno a žádné mu neuteklo. Nakonec ale přeci jen uvolil z čiré zvědavosti okusit i jiné odrůdy než ty, co disponovaly nesmírně lákavým zeleným odstínem a mírně nakyslou chutí, jež mu vskutku lahodila - v moment, kdy se zelená začala z oněch kulatých plodů napůl skrytých pod stébly zohýbané trávy začala nepatrně vytrácet, slupl i jedno sytě červené jablko a poněkud nejistě jej rozkousal, vychutnávajíc si jablečnou šťávu i jemnou dužinu. S tím zjištěním, že byla odrůda se slupkou nesoucí odstín čerstvě prolité krve, evidentně o poznání sladší a s velice intenzivní příchutí, velice rychle červeným jablíčkům přiložil značně větší váhu i oblíbenost. V důsledku pro něj onen jablečný sad představoval skutečné vyobrazení mýtického ráje.

,,Tady opravdu není co obdivovat, Rasmusi. Je to vlastně automatické, samozřejmé. Desmond je moje všechno.” Vesele se zazubila, ačkoli jí dvakrát do smíchu nebylo. Čím dál víc si uvědomovala Desovu nepřítomnost. Nebyla zvyklá trávit čas bez něj, jelikož když už byli od sebe, vždy to bylo jen na opravdu krátkou dobu a vždy se uklidňovala vědomím, že byl poblíž. Teď, když se ovšem nenacházel ani v ložnici v těle Rasmuse, panika v ní začala nebezpečně narůstat. A to, že byly komnaty zamčené tomu moc nepomohlo. Smysl by dávalo, kdyby z komnat vedla nějaká tajemná cesta, protože co už stihla poznat, panství bylo jedno velké tajemné bludiště. Neskutečně moc doufala právě v tu možnost, neboť věděla že Des neuměl odemykat ani zamykat magií. Mohl by zamknout zevnitř, ale vzhledem k tomu, že se tam nenacházel...Kdyby odešel, musel by nějak zamknout zvenčí a to ručně úplně nešlo. Cheston to být také nemohl, neboť by nejspíše jen tak po zmizení Dese nešel znovu spát. Nebo měl teď bělovlásek k dispozici Rasmusovu magii?  Ty myšlenky jí nepříjemně hlodaly a ona se snažila za každou cenu nepoddat svojí mysl panice, jinak by to s ní pravděpodobně seklo. Proto se jen snažila o to, aby její úsměv nevypadal příliš pokřiveně a její pohled roztěkaně. Dokud si mohla udržet tu masku klidu, vše bylo v pořádku. ,,Ale jdi ty, Vsadím se, že s Chestonem máte podobné pouto, pokud ne stejné. Je to tebe blázen, Rasmusi. Važ si toho” Pousmála se a v  takovém hravě myšleném smyslu do něj jemně drkla ramenem.  

,,Tvá slova znějí opravdu moudře, Rasi. Ovšem, hodně velké úsilí by se muselo vynaložit i na to, abychom všechny ty události nechaly změnit na prach. U prostých lidí jako já by to šlo lépe než u tebe. Ať chceš nebo ne, jsi šlechtic. Máš vliv a zanecháváš za sebou stopy a záznamy či odkazy po předchozích i následujících generacích. Zkráceně, dokud z panství nezůstane ani jedna cihlička a dokud nezemře poslední člověk co kdy slyšel o jménu Killian a především, dokud se všechny zdejší knihy nerozpadnou na prach, nezmizí to. Všechny ty věci si budeme nosit sebou. Tím tě nechci nabádat, abys šel srovnat knihovnu se zemí. To by mi moc radost neudělalo.” Dodala ještě, kvůli ne tak pochmurnému zakončení. Ovšem, Bree si byla téměř jistá, že po tom co všechno provedl Theoran se na jejich rod jen tak nezapomene. Ten parchant totiž nadělal už tolik škody, že to přivolávalo na její vkus hrozně moc pozornosti a co víc, té opravdu špatné pozornosti. To ho ale určitě nezajímalo. Jeho pýcha mu zatemňovala zrak a znemožňovala schopnost vrátit se k myšlení nezkažených.  
Víla jeho nápad nastínit situaci jeho příteli vnímala jako nejen velice chytrý, ale také nezbytný krok. Proto také ani nijak neprotestovala ani nic podobného. Bylo lepší, když mu to řekl Rasmus, byť ve špatném těle než, aby tak vlítla ona s tím, že jí drze zabral koupelnu. ,,Tobě také hodně štěstí. Myslím, že ho oba budeme potřebovat.” S těmi slovy se znovu rozeběhla do sadů, ale neodpustila si tiché uchechtnutí, když k jejím uším dolehl vzdálený hlas Rasmuse, přejíc dobré ráno jakoby se vlastně nic nedělo.

Snad nikdy v životě ještě nikdy nikam tak moc nespěchala, neboť to co její křídla dovedly nasadit za rychlost...Za to by se nemuselo stydět ani hejno draků. Pokud by možná více trénovala, mohla by si tímhle tempem založit vlastní aerolinky. Jistě by o ně byl veliký zájem. Bohužel, návštěvnost kanceláře u její aerolinek bylo to poslední z jejím momentálních problémů. Zoufale zaúpěla, protože to vypadalo že ani tady se její bělovlásek nenacházel. Ovšem, když chvíli prozkoumávala každý možný kousíček oněch sadů, všimla si jiného přenádherného tvora. Jakmile ho spatřila, překvapeně pootevřela ústa, ale na nich jiného se nezmohla. Ten tvor...Byl krásný. Ale co dělal tedy na tak ponurém místě jako bylo panství? To jí opravdu nepasovalo do hlavy. Uvědomovala si ale, že ho musí případně skrýt a chránit před Theoranem, protože jednorožce by si opravdu pravděpodobně rád vychutnal. I proto našla kuráž na to sletět dolů a postavit se zase na vlastní nohy. Přesto si udržovala odstup, neboť ho nechtěla vyplašit. ,,Copak tu děláš, maličký?” Ta otázka byla tichounká a víla doufala, že zněla dostatečně klidně a vlídně, ačkoli to oslovení bylo trochu ironické. Vždyť ona bylo sama menší než bělostné zvíře. ,,Ty jsi asi mého Dese neviděl, viď?” Ani nečekala, že jí koník odpoví, ale kdo věděl? Byl magickým stvořením a od těch se nikdy nemohlo vědět co očekávat.