Stříbrná flétna (1.1.2020)

"Bylo, nebylo, ve městě skoro stejném jako je tohle žila holčička, která nechtěla spát..." Mladá žena, sotva třicetiletá, se pohodlněji opřela do křesla a a za tichého cinkání pletacích jehlic se ponořila do vyprávění. Lampy na ulici už dávno pohasly, zvon odbil dvanáctou hodinu noční, dveře všech stavení se zamkly a občas i zajistily na petlici. A přes to všechno, přes to, že hvězdy už dávno dominovaly obloze, blonďatá dívenka stále nechtěla spát.
"Uprostřed toho města stál starý vyhořelý hostinec. Nikdo už v něm nepracoval, žádný poutník v něm nepřespával... Až na jednoho." Posunula rudou vlnu na druhý konec jehlice a zkušeně přepočítala všechna oka.
"Kdo to byl?" Dívenka se nedočkavě zvedla do sedu a setřásla ze sebe bohatě vyšívanou deku.
"Říkali mu Flétnista, nosil s sebou totiž dlouhou stříbrnou flétnu. Zdobenou rytinami trnů a kostí. Vydávala tak podmanivý zvuk, že dospělí padali na kolena a děti, příliš slabé na to, aby mu odolávali, se vydávali za ním. Byl pro ně jako maják, který jim ukazoval cestu."
"Co s těmi dětmi dělal, mami?"
"Co myslíš?" Žena pozvedla obočí, ale během chvilky zase věnovala pozornost téměř dopletené šále.
"Myslím, že jim dal čokoládu a odvedl je domů."
"Kéž by, moje malá, kéž by." Matka se smutně pousmála a znovu se dala do vyprávění: "Odvedl je do hlubokého lesa. Přesně do takového, jako je ten Černý. Ten, který vidíš z okna. Přivedl je až doprostřed toho lesa a tam je obětoval Rüvikovi. Bůh mu za to na oplátku daroval ještě větší moc, flétna se stala silnější a on vyrazil do dalšího města."
Dívenka vytřeštila oči a přitiskla si k hrudi starého medvídka s téměř utrženou packou.
"To se ty děti nemohly bránit?"
"Jistěže mohly. Jedním jediným způsobem. Kdy spaly, zvuk flétny k nim do snů nedolehl. To znamená, že bys teď měla jít spinkat, aby si tě Flétnista neodvedl, jasné?" S těmi slovy dokončila poslední řadu šály a zvedla se z křesla. Ten večer už potřetí přikryla dívku dekou, darovala jí polibek na čelo a vydala se potemnělými chodbami zámku do ložnice ke svému manželovi.
Když ráno vstala a šla probudit i svou malou dcerku, našla okno jejího pokoje otevřené dokořán. Stráže přísahali, že neslyšeli nic kromě sladké melodie flétny.

•••
Jak by to mohlo dopadnout? Rozhodujete vy! Přidejte se k průzkumným výpravám, které se vydají do Černého lesa, aby našli nejmladší dceru hraběte a hraběnky, zdrcených smutkem. Odměny jsou vysoké! Peníze, pozemky, šlechtické tituly... Řekněte si o to, po čem vaše srdce touží a hrabě vám rád vyhoví, když přivedete jeho malou Marianne domů. Pamatujte ale, že Černý les je zrádný i když v něm zrovna neřádí únosce s kouzelnou flétnou a mějte také na paměti, že nad ním drží ochrannou ruku sám Rüvik. Nebude to jednoduché. Troufáte si? Přeci jenom... Kdo se bojí, nesmí do lesa. Obzvlášť ne do toho Černého!

Byla převelice ráda, že její snoubenec sdílel její názor na nastálou situaci a nemusela ho přemlouvat. Znovu jí zaplavila hrdost a jistá spokojenost. Upřímně se jí docela ulevilo, že se nemusela se šíleným maniakem prohánět sama někde v temném lese. Breena věděla o jednom spolehlivém způsobu jak celý les trochu víc rozjasnit, ale nejen, že by to asi vyhnalo ven toho únosce, ale taky by ublížila té holčičce, což si nemohla dovolit. I přes její nelibost musela sama uznat, že chodit po lese a zapalovat všechno, co jí přišlo do cesty byl zatraceně špatný nápad. ,,Jsem ráda, že se nehodláme rozdělovat. Nerada plním něco, co nemohu dodržet.” Zazubí se a poskočí před něj jako rozverné ptáčátko. Poté vyletí do vzduchu a nakloní se k němu, jen aby mu dala hravou pusinku na špičku nosu. ,,Vidíš, Desi? I tohle rozhodnutí ukazuje jak dobré srdce vlastně máš.” Špitla potichoučku, tak aby se to doneslo k jeho uším, ale aby zároveň drak její tichá slůvka neslyšel. Ona to věděla. Ona o jeho laskavosti nepochybovala. A hodlala to ukázat i jemu narážkami na jeho činy. ,,Tak tedy hurá do vzduchu!” Vypískla a snesla se drakovi znovu na hřbet. Byla ráda, že je byl ochotný svézt dál i když ve skutečnosti vlastně neměl na výběr. Desmond už splňoval i všechna stará příběhová pravidla pro typického prince. Bránil jí, několikrát skolil draka a staral se o své blízké. A ona byla zatraceně šťastná královna, že si její bělovlásek vybral zrovna jí jako protějšek.

Hned co se zase drakovi tlapy dotknuly země, víla vystřelila na zem a s pohledem, který by mohl klidně i vraždit, hypnotizovala les. Jeho jméno vskutku vystihovalo celý les naprosto dokonale. Bree neviděla ani prvních pár metrů od okraje lesa už vůbec nic. Ta tmavá atmosféra působila dojmem stísněného bludiště a blondýnka nepochybovala o tom, že les bude nejspíš pěkně zrádný a v hlavě jim udělá pořádnou paseku. Jednalo se zkrátka o ideální místo na zločiny a vlastně cokoli spojované s nečistou magií. Bree se jen na les kysele uculila a prokřupla si klouby na rukou. Po krátkém protahování se otočila na ty dva za sebou, zatímco si založila ruce v bok. ,,Tak jo, Od Dese se ani nehnu. A ty draku...” Odmlčela se a změřila si draka k jejímu překvapení i celkem starostlivým pohledem. ,,Pravidlo číslo jedna... Nikdy se na temném a prokletém místě nerozdělovat. Nerada to říkám, ale pokud půjdeš sám, asi se brzo ztratíš nebo tě ta změť stromů a nečistoty pohltí. Ale volba je na tobě.” Krátce pohlédla i na svého bělovláska s otázkou v očích. Chtěla vědět, zda mu drakova přítomnost bytostně nevadila. Taky sice toho pobudu neměla v lásce, ale nechtěla mít na krku jeho nenávratné zmizení.

Jakmile došli až ke kraji lesa, Bree ustoupila stranou k prvnímu stromu, který se jí naskytl v cestě. Ačkoli dost silně pochybovala o tom, že by jí zdejší rostliny nějak hodlaly pomoci, za pokus nic nedala. Přiložila dlaň na strom a zavřela oči. Snažila se nalézt ty stejné nitky, které jí měli jako vždycky napojit na rostlinku a dostat trochu případné nápovědy. Bohužel, přesně jak očekávala, tenhle strom jí hledání nehodlal usnadnit ani o jedinou píď a tak se brzy jen frustrovaně odtáhla. Omluvně se otočila na bělovláska a smutně zavrtěla hlavou. ,,Tady mi ani moje vílí podstata nepomůže. Ten strom mě k sobě jednoduše nepustí. Mohla bych sice zkusit i jiné, ale na to, abych tu běhala mezi keříčky a snažila se od rostlin dostat alespoň nějakou nápovědu nemáme čas. Promiň mi to...” Zamumlá a doťapká až k němu. Už tady na začátku lesa na ní začala doléhat tíživá atmosféra a ona si hned uvědomila, že udržet si pozitivní přístup nebude jen tak. A pokud na ní les působil tak špatně...Obávala se o své dva společníky. Mezitím svými myšlenkami chytla Desovu ruku a propletla si s ním prsty, načež mu jí jemně stiskla. ,,Drž mě, prosím.” S tou prosbou udělala první krok do černého lesa.

Jen co slezli z dračího hřbetu, drak jim oběma věnoval otrávené odfrknutí a znovu se vznesl do vzduchu, odlétajíc neznámo kam. Desmond mírně zaklonil hlavu a chvíli pozoroval jeho figuru mizející v oblacích, než se obrátil ke svojí víle a věnoval jí neurčité pokrčení rameny. Nemělo smysl ho přemlouvat nebo na něj volat, svoje rozhodnutí už udělal. A on sám byl nejspíš svým způsobem docela rád, že tam s nimi nezůstal, protože dost silně pochyboval, že by s ním časem nebyly potíže. Měl prchlivou povahu a byl agresivní, což měli společné. Podobné vlastnosti se vždycky přitahovaly a navzájem pak mlátily, protože toho najednou bylo na jednom místě moc a jeden druhému prostě nebyl ochotný ustoupit, oba ovládaní příliš velkou hrdostí a paličatostí. Dvakrát se s drakem už poměřil... Těžko říct, nakolik by bylo moudré svoje štěstí pokoušet i napotřetí, nejspíš by to byl prostor pro to, aby ho bohové opět vymáchali v nějakém řádném svinstvu, o což rozhodně nestál.

„To nevadí, Bree. Tenhle les žije svým vlastním životem... Neprovazuje ho stejná magie jako zbytek kontinentu,“ pokývl nakonec hlavou, než se krátce rozhlédl po tmavých kmenech stromů. Uvnitř lesa se ozýval tichý šum z toho, jak se o sebe otíraly větve jednotlivých stromů - v některých případech šlo o jehličnany, které byly podstatně tišší, v jiných zase o odolnější listnáče, co se na rozdíl od svých jehličnatých bratrů pyšnily širokými a mohutnými kmeny, co působily dojmem nezměrného stáří.
Desmond se na tom místě cítil svým způsobem jako doma, jelikož byl les plný stínů a částečně ponořený v temnotách, ale na druhou stranu se obával o Breenu, jež byla ze všeho nejvíc zářivá a světlá. Nebyla jako on tvorem patřící do tmy, spíš naopak. A fakt, že Černý les nebyl spojený s typickou zemní magií a tudíž nekomunikoval s jejím vílím srdcem, moc nepomáhal. Nad jejich hlavami se vznášela vskutku hustá a těžká atmosféra, co bělovlasému muži stahovala ramena i bedra dolů, jak se pokoušel sžít se svojí vnitřní podstatou, se svým stínem. Toužil vklouznout do těch temnot a splynout s nimi, nechat svoji magii obepnout celé jeho tělo jako tekutou látkou a zahalit jej do pláště, jež ho ochrání před zraky všech možných tvorů nacházejících se uvnitř.
„Nemusíš se omlouvat, Bree. Není to tvoje vina, ty za nic nemůžeš.“ S těmi slovy ji vzal za ruku a propletl si s ní prsty, ale druhou rukou setrvával relativně blízko jílce svého meče, připravený každou chvílí tasit, pokud by to snad bylo zapotřebí. Věděl moc dobře, že i kdyby se v lese nenacházel ten šílenec s očarovanou flétnou, i tak by jim hrozilo nebezpečí. Černý les byl ponurým, bohy zapomenutým místem, kde se skrývaly nejrůznější bytosti prchající před civilizací a nechtěnými pohledy. Kdo věděl, co všechno se mezi těmi temnými kmeny skrývalo...

Neutvořila si k drakovi žádné velké sympatie, ale i tak jí bodl osten lítosti, když ho i s jeho opovrživým odfrknutím, které mělo asi značit rozloučení, viděla zase odlétat. Necítila vůči němu žádné hezké pouto, ale teď mohla jen doufat, že se k lesu už nevrátí. Sám se v takovém prostředí mohl zatoulat a už by nikdy nemusel zahlédnout denní světlo. Nerada ho svým způsobem odsuzovala k bloudění v hustém lese, ale drak se rozhodl sám. Odletěl. Breena se potichu modlila, aby se na to místo nevracel sám, ale aby našel nějakou společnost. Možná byl hrubiánem a nevychovaným zmetkem, ale poslat ho k záhubě...To se jí příčilo. K tomu ještě ani netušila, zda má nějaké zásoby. Ona měla jablka a brambory k jídlu, před odchodem napustila dostatek vody do lahve, lékárnička byla plně vybavená a ona sama byla takovým chodícím zapalovačem. Skoro to vypadalo, že se do lesa měli vydat stanovat a ne na další velice riskantní misi. Ale záchrana malé dívenky a nakopání čehokoli temného do neslušných partií jí přišla dostatečně sladká odměna. Ačkoli situace vyžadovala serióznost a opravdu nebyl čas na vtipy, Bree to chtěla brát jako další z mnoha dobrodružství. Možná, že jí v lese potká něco nečekaného a zatraceně úžasného. To ale nemohla zjistit, dokud nevkročila. Zahodila proto všechny své obavy o draka a už jen následovala svého bělovláska hlouběji do lesa.

,,Vlastním životem? To zní vcelku znepokojivě..." Nesnažila se skrývat svoji nervozitu, způsobenou vzhledem lesa. Uvnitř vypadal mnohem znepokojivěji než zvenčí. To se sice zdálo logické, ale Bree jaksi nepočítala s tím, že na ní bude mít to prostředí až tak ničivý vliv. Každý její krok byl tichoučký a opatrný a ačkoli se přinejmenším snažila hrát, že na ní ta stísněnost nedoléhá, byla na Dese přitisknutá co nejblíže jí chůze dovolovala. Kdyby řekla, že se cítila nepříjemně, dost by ten termín ulehčila. Moc nepomáhal ani fakt, že již při jejich příletu před les už slunce putovalo za obzor a každou další minutou se i přes minimální viditelnost v lese ještě zhoršovala. Tma jí zadupávala do země a Bree byla zatraceně šťastná, že se o někoho mohla opřít. Měla hrozné štěstí, že tam Desmond šel s ní. ,,Mohli bychom se někde utábořit nebo prostě jen zkusit prozkoumat co největší terén. Co myslíš?"

Bylo to neznepokojivé, v tom měla pravdu. Nescora sice byla divoká a nebezpečná, ale vesměs se téměř všude dalo nějak vyžít - potom tu ale byl Černý a Mrtvý les. Ležely kousek od sebe a ani jeden pro nikoho neskýtal nic dobrého. Sice se povídalo, že se v Černém lese dají nalézt různé vzácné alchymistické přísady a bylo to skvělé místo pro úkryt, když se někdo ocitl na útěku, ale... Také to bylo perfektní doupě pro ty nejtemnější duše, jež kráčely po zemi. Theoranovi by se tam určitě líbilo, o tom nepochyboval. A vzhledem k tomu, co slyšeli... Tak trošku se i připravoval na to, že mu onen únosce svým způsobem bude podobný. To s sebou neslo velké množství nebezpečí, ale zároveň to byla výzva. Měl jedinečnou šanci postavit se sokovi, jež byl podobný jeho úhlavnímu nepříteli... Bral to tak trošku jako trénink. Přípravu. Breeně se o tom nezmiňoval, protože si nebyl jistý, jestli si to vůbec uvědomovala - a on ji rozhodně nechtěl ještě víc rozzlobit nebo rozrušit, protože už takhle na ni ony události měly dost silný vliv.

„Budeme se držet spolu, zvládneme to. Uvidíš.“ S těmi slovy si pozvedl její ruku ke rtům a něžně ji políbil, než volnou rukou rozevřel dlaň a s velkým vypětím soustředění vyvolal velkou bludičku magického světla, která se vznesla do vzduchu nad jejich hlavami a ozařovala jim díky tomu bezprostřední okolí. Za normálních okolností by rozhodně svítila silněji, ale zdálo se, že les z ní část světla pohlcuje - jako kdyby byla temnota silnější než magie, jakou bělovlásek vložil do stvoření té kouzelné lucerny.
„Pokud jsi unavená, utáboříme se. Pokud ne... Šel bych si to tu trošku obhlédnout. Čím dřív zjistíme na čem jsme, tím lépe, ale je to na tobě, Bree. Budeme potřebovat každou špetku energie, abychom to děvče našli a dostali se pak zpět. Hlavně buď opatrná kam šlapeš a rozhodně nenásleduj žádné hlasy ani postavy, pokud bys nějaké viděla. Tohle je bohy zapomenuté místo, kde vládne Rüvik... A jeho způsoby způsoby jsou nevybrané a špinavé. Zaručeně se nás bude snažit svést z cesty, takže bychom se neměli pouštět.“

,,O tom nepochybuji. Zvládli jsme to do teď a nějakej úchyláček s hudebním vkusem nám neutrhne ani vlásek na hlavě.” I přes svojí stísněnost zvlnila rty do žertovného úsměvu. Desmond už si očividně všimnul jejího nemilého rozpoložení a snažil se jí utěšit. V jiných situacích by to ocenila. Vlastě to oceňovala i teď, ale rozhodně se to nehodilo. Ona nebyla ta, která měla být uklidňována. Musela se co nejrychleji oprášit a nepropustit k sobě tu dusivou atmosféru. Už ani ždibek smutku. Teď byl čas na ní, aby někoho zachránila a byl čas na ní, aby pomohla. Očima hypnotizovala jeho dlaň a jakmile vytvořil tu nádhernou věc, rozzářila se jí očka. Se spokojeným úsměvem jí doprovázela očima. ,,Je překrásná...” Špitla a stoupla si na špičky, aby mohla svou volnou dlaní pootočit jeho tvář a vtisknout mu vděčný polibek na rty. ,,Děkuji ti.” Než se od něj odtáhla, malíčkem ho lehounce šťouchla do nosu a konečně povolila ten pevný stisk.  

,,Unavená nejsem. Pak tedy asi vítězí malá procházka a zmapování terénu.” Pravdou bylo, že se k ní únava již dostavila, ale ani náhodou se do lesa nepřišla vyspat. Ještě ne. Potřebovala tu dívenku najít a utišit co nejrychleji. Pokud by tedy ještě bylo co utěšovat. Víla nechtěla myslet na nejhorší. Vtloukla si do hlavy, že je holčička v pořádku. Čím dřív se najde, tím lépe. A když by jí nenašla ona a Des...Posílala tichoučké modlitby k Auroře, aby jí objevil někdo milý a na dívenku ohleduplný. Určitě s ní strach cloumal neskutečným způsobem a když by někdo jen přišel a přehodil si jí přes rameno, jak to mimo jiné už párkrát udělal její snoubenec, asi by z toho byla v háji zeleném mnohem více. Nějaké škody už určitě napáchány byly a blondýnka chtěla zamezit dalším a možná i větším. Nevadilo by jí to dítko držet v náručí několik hodin, jen aby byla schopná se trošičku vzpamatovat. To jí od spánku drželo spolehlivě dál. ,,Pouštět se tě je to poslední co mám v plánu, Desi. Ale hlavně...Ty buď opatrní, kam šlapeš. Já ti budu dělat případné záchranné lano ze vzduchu.” Ze rtů jí unikl rozverný smích a nechala její zářivá křídla jí vynést pár stop nad zem. Ve skutečnosti se bludů a zrádných hlasů obávala. Zvlášť, když únava začínala ovládat nejen její tělo, ale i mysl. Nesměla se proto vyděsit. Měla u sebe Dese. S ním by se cítila v bezpečí i v zatracené prokleté kobce. Tím si byla jistá. ,,Byl jsi tu už někdy? Možná, že bychom mohli najít nějakou mýtinku s pitnou vodou, ale na zdejší vodu bych moc nespoléhala. Naopak bych se jí asi vyhnula obloukem. Ale málem bych zapomněla...” Odmlčí se a sundá si za pomalého letu z ramen vak a vytáhne z něj čutoru s vodou a zelené jablíčko, které mu následně podá. ,,Za chvíli už mi bohužel dojdou jablka. Někde ti budu muset sehnat nová. Zatím tu mám ještě brambory. Ty si můžeme opéct až se utáboříme. Pokud nás do té doby něco nesežere i s nimi.” Zachichotá se a pro jistotu se rozhlédne kolem. ,,Asi jsem měla drobit šlupky od brambor nebo tak něco. Všechno tu vypadá stejně.” S těmi slovy si sama vezme bramboru a s chutí se do ní, i před její syrovost, zahryzne. Strach šel stranou, teď večeřela. A kdyby je teď nějaké monstrum mělo napadnout, načuřeně by s ním opravdu byla schopná vytřít zem.

„Páni. Ten Černý les… je vážně černý.“
Ano, s lepší větou na rtech opravdu nemohla do neprostupných houštin Černého lesa vstoupit, to si Sharya uvědomovala velice dobře. A asi to znělo vážně hloupě, ale to jí v tu chvíli bylo srdečně fuk. To, na čem jí záleželo, byla neprostupná změť houštin, skrze kterou se měli začít proplétat. Kdyby mohla, tak by se proměnila a vzala by to spodem, kde pravidelně těsně nad zemí nebyl podrost takovou tragédií, ale neudělala to. Jednak nechtěla nechávat Damiana s Daemonem samotné jen společně, zadruhé zrovna neměla na svou druhou podobu náladu, zatřetí nechtěla nechávat Damiana s Daemonem samotné jen společně, začtvrté tu nechtěla někde ztratit svoje věci a zapáté… už zmiňovala, že nechtěla nechávat Damiana s Daemonem samotné jen společně? No… takže asi to měla co říct k tomu, proč se na kraji lesa zatavila pořád ve své lidské podobě. Nedůvěřivě si měřila hluboký les a uvažovala nad tím, jak rychle se v něm tak zvládnou ztratit. Černý les byl hrozivý a zrádný i sám o sobě, takže pokud se v něm toulal ještě k tomu všemu magor a kouzelnou flétnou, na kterou lákal děti do povozu na cukrátka… nebylo to místo, kde byste se měli cítit zrovna dvakrát bezpečně.
Možná proto se jí tu začínalo líbit.

Když udělala první krok dopředu (a spoléhala na to, že ti dva se za jejími zády zatím třeba nerozcupují na titěrné kousíčky) a nadechla se hutného vzduchu, na tváři se jí roztáhl široký úsměv. Tohle místo bylo neobvyklé, chaotické, umělo se bránit lidskému doteku a vlivu. Nenechalo sebou manipulovat, naopak to byl právě onen hvozd, kdo se rozhodl manipulovat s vámi. Pro zrzečku to bylo rozhodně zajímavé a měla potřebu se o tom dozvědět víc (přeci jen… ta zvědavost v ní nebyla něčím, čemu by mohla poručit s očekáváním tichého souhlasu na místě). Jenom hodně stěží odolávala nutkání se prostě rozeběhnout do jeho zajetí a možná se už nikdy nedostat ven. To všechno i bez toho, aby byla dítětem a naletěla nějakému holomkovi s kusem dutého klacku s ďourama. Zastavovalo ji jenom to, že nebyla sama.
Pořád s úsměvem na tváři se otočila a setkala se s dvěma páry očí, exoticky žlutozeleným a ledově modrým. „Můžeme, dámy?“ zaculila se na ně. Snažila se nadlehčit situaci, protože i když to neřekl nahlas, dobře tušila, proč se sem Damian tak hnal poté, co na ně v Parri čekala ta novina o dívce ztracené v lesích. Takže to nijak nezpochybňovala, jelikož ačkoli se jevila asi jako pravý opak, chtěla pro něj, aby se mu podařilo ten klid skrze tohle malé dobrodružství najít. Alespoň z části, protože v očích měl docela jasně vepsané, že je dost hluboko ponořený v temnotě vlastní mysli, v důsledcích toho, co předcházelo jeho transformaci v démona. Svou snahu vysvětlit mu, že ten člověk tehdy a ten nynější už je dvěma rozdílnými existencemi, protože to nemělo zkrátka žádné účinky.
Takže když se dozvěděli o tomhle a on projevil snahu sem jít, prostě sklapla a šla. A pak se ocitli tady – na prahu docela nebezpečného lesa, kde ale mohli najít něco, co by mohlo doopravdy pomoci.

Po celou cestu nevydal jedinou hlásku, jenom se ploužil za Sharyou a občas vrhl nerudný pohled na démona po svém boku, když mu připomněl svoji přítomnost. Před očima se mu neustále míhalo to samé: střípky minulosti, představující ty největší trny v jeho očích. Kdykoliv se to pokoušel znovu pohřbít hluboko v sobě, znovu se objevil nějaký způsob, jak mu to připomenout - jako kdyby se ho Aurora jednoduše snažila přimět pohlédnout do studny sebepoznání a opravdu čelit váze svých činů.
Nejspíš by se tomu neměl bránit, neměl by před tím utíkat a prostě se tomu poddat, ale... Bohové. Byl tak rozpolcený, jako kdyby stále sdílel tělo s někým jiným. Jeho osobnost byla roztržená na dvě poloviny a on nebyl schopný dojít k nějakému závěru, nebyl schopný je upokojit a přimět spolupracovat, nedokázal vůbec, ale vůbec nic. Proto jen poraženecky kráčel se svěšeným ocasem, co částečně tahal za sebou a sem tam si házel s nožem, co mu zbyl po Daemonovi. Ve městě se mu podařilo sehnat něco lepšího, ale přesto k němu docela tíhl, protože s ním to všechno začalo. Z té rituální cetky se stala jeho nedílná součást, jakou jednoduše nebyl schopný zahodit stejně moc jako svoji vlastní minulost. A tak si s ním hrál, pohazoval s ním, točil a sem tam už to vypadalo, že se mu to vymstí a skončí s ostřím zabodnutým v dlani, ale osud nad ním držel alespoň v něčem ochranné křídlo. Evidentně mu nebylo souzeno přehlušit svůj vnitřní chaos krůpějemi krve a štiplavou bolestí.

„Je to jeden z nejdivočejších lesů v Nescoře, s každým rokem v něm je méně a méně světla. Přijde doba, kdy v něm bude taková tma, že člověk neuvidí ani na krok,“ okomentoval poněkud nepřítomně Sharyin postřeh, než se rozhlédl kolem a zastrčil si nůž za opasek, vzdávajíc se svojí pomůcky proti úzkosti. Ta ho zevnitř požírala už tak silně, že měl nutkání si škubat vlasy, ale musel se držet na uzdě. Tohle byla šance, mohl se díky té malé výpravě probudit a trošku protáhnout svaly, co doposud fungovaly jako zrezivělý stroj pod vládou nezkušeného mechanika.
„Myslím, že ani jeden z nás dáma není, ale budiž, Medvídku. Půjdu první, nechci aby tě něco sežralo... Ačkoliv možná bychom tam mohli poslat našeho ptáčka, co myslíš? Na ten jeho chvostík bychom mohli nachytat celkem dost potvor, málokdo by odolal možnosti ukousnout si trošku toho elegantně zabaleného masíčka.“ Damian věnoval Daemonovi prázdný výraz, než kolem něj jednoduše prošel, vrážejíc do něj ramenem. Démon o kousek ukročil a rádoby zhrozeně pootevřel pusu, než upřel svoje mírně zářící oči na Sharyu a zaujal místo po jejím boku.
Samotný páv kráčel o kousek vepředu, příliš hluboce zabraný v sebedestruktivních myšlenkách. Bylo mu srdečně šumák, že pořádně neviděl kam jde, řídil se svým sluchem a instinktem - sice už dříve hodně svoji druhou stránku potápěl a pohřbíval, ale tentokrát se jí rozhodl důvěřovat. Jeho zvíře mu sice nenaskýtalo žádné speciální schopnosti, ale pořád pocházel z rodiny, co žila na severu, ten les svým způsobem znal. Byl tam víc než párkrát, takže věděl moc dobře, na co se má připravit, alespoň ze strany přírody. O šíleném flétnistovi se nic nepovídalo, když ještě žil na samotě a v prostotě.
„Dupeš jako jezevec. Co kdyby sis dával pozor na to, jak došlapuješ a jestli nemáš pod podrážkou nějakou větev?“ Obrátil se nakonec na Daemona s frustrovaným výrazem ve tváři. Démon si vykračoval s absolutní sebejistotou a díky tomu se jeho kroky i navzdory trávě a měkkému mechu docela hlasitě rozléhaly, protože byl les plný kořenů, větví a kamenů. Modrooký muž šlapal na skoro každou z těch věcí, navíc s takovou vervou a intenzitou, že jeho bota pokaždé vydala tlumené bouchnutí, jak se tvrdá podrážka dostala do kontaktu s některým z daných elementů.
„Tak to pardon, pane Ptáčníku,“ ohradil se Daemon a založil si ruce na hrudi. „Pokud vím, jsme tu pro to, abychom našli chlápka s kouzelnou flétnou. Myslíš si, že když my uslyšíme jeho, že on nesmí slyšet nás? Stačí aby zahrál a budeme vědět, kam jít a kde ho zamordovat. Nevím, proč z toho děláš tak hroznou vědu. Pochopitelně, že se potřebuješ po někom vozit, aby sis nahnal ego, ale mohl by sis taky najít nějaké lepší důvody k peskování, než je hlučnost kroků. Trošku kreativity.“
„Dovol mi připomenou ti, že ta flétna funguje nejen na děti. Pokud zahraje, ovlivní to i nás,“ zavrčel zrzek a odolal touze vytáhnout nůž a prostě mu ho vrazit do oka. „Takže prosím. Dupej si jak chceš, ale až tě něco smete, pamatuj si především to, že už nejsi vázaný tou zpropadenou kletbou a tvůj velký pán nad tebou nedrží ochrannou ruku. Stačí pořádná hranice a shoříš jako papír.“

Vlastně byla docela dobrá otázka, jak moc velké nebezpečí pro ně ten flétnista znamenal. Evidentně se řadil k vskutku zvláštním druhů nepřátel, což ho činilo zajímavým, ale... Neméně nebezpečným. Ta flétna byla divokou kartou, u jaké se dalo jen velice těžce odhadovat, co vlastně znamená. Její magie byla nepochybně mocná a Desmond rozhodně preferoval nepřátele nesoucí klasické studené zbraně a ne magické nebo očarované předměty, protože se proti obyčejným zbraním mnohem snáze bránilo. Magie byla komplexní a nevyzpytatelná stejně moc jako její nositelé. Sice i ona mívala něco, co se dalo v případě nutnosti použít s podobnou efektivitou jako štít proti šípům, ale obvykle člověk měl tak málo času na reakci, že šátrání v paměti pro správné kouzlo jednoduše nepřipadalo v úvahu. Díky tomu měl celkem slušné množství obav, ale důvěřoval jejich schopnostem, důvěřoval Bree.

„Obávám se, že naším nepřítelem není jenom on, Jiskřičko. Samotný les se může obrátit proti nám, mimo toho i flétnista má svého pána... A ten s námi má nevyřízené účty. Nemůžeme spoléhat na to, že nám nebude házet klacky pod nohy jen protože se mu hodíme na to, abychom ho zbavili jednoho nepohodlného služebníka. Obávám se, že to bude spíš naopak.“ S těmi slovy nepatrně stiskl její ruku, ale aby svá slova trošku nadlehčil, nepatrně se na ni pousmál.
„Uvidíme, jak to dopadne, až se oba postaví Královně zlodějů a Šedému stínu.“ Při její reakci na kouzelnou lucernu mu zacukaly koutky, protože její okouzlení bylo vážně sladké. Jednalo se o jedno z úplně nejsnazších kouzel jaká existovala, ale zdálo se, že s nimi opravdu moc zkušeností neměla. To bylo možná dobře - magie byla pro mnohé jako začarovaný tunel, vtáhl některé jedince dovnitř, házel s nimi sem a tam, občas je ponořil hluboko do nebezpečí a nakonec je vyplivl, obvykle zničené a vysáté.

Nepatrně pokývl na Breenino rozhodnutí a rozhlédl se kolem. Všude bylo vážně příšerně maličko světla, takže se dalo jen těžko odhadovat, co se asi skrývalo za další řádkou mohutných kmenů stromů s tmavě hnědou kůrou, co se místy docela ošklivě loupala. Desmond o tom lese něco málo slyšel, ale většina věcí zněla natolik šíleně, že netušil, čemu vlastně věřit. Na druhou stranu, ve Vargenu také poslouchal ledacos a nakonec se spousta z toho ukázala být více či méně pravdivá, takže na pochybné informace úplně zanevřít nemohl.
„Já vím, dávám pozor, neboj se. Ty dávej taky, některé větve jsou docela ostré,“ varoval vílu opatrně. Nechtěl riskovat, že se na některou z nich nabodne a ublíží si. „Fyzicky nikdy, ale... Ve snech ano. Nebo mám alespoň takový pocit... Těžko se to popisuje. Myslím, že je možné, že tu někdy byl Rasmus a já to cítil také, ale jistý si nejsem. Theoran mi o tomhle místě něco málo vyprávěl, ale spousta z toho zněla opravdu hodně přitaženě za uši. Místní vodu bych rozhodně nepokoušel, celkově nic, co by se tvářilo poživatelně. Děkuju, drahá.“ S viditelnou vděčností si od víly převzal jablko a zakousl se do něj, evidentně velice spokojený nad tím, že se mu dostalo lahodného kousku jídla.
„Můžu tě ujistit, že drobečky ani šlupky by nám k ničemu nebyly. Alespoň myslím. Theoran říkal, že je les tak trošku jako labyrint, stromy vypadají hodně podobně, kořeny se plazí všemožně a flóra údajně občas i mění místa, nemluvě o tom, že tu údajně žijí i duchové zbloudilých nešťastníků, co matou nově příchozí, aby měli společnost. Dost silně pochybuju, že by nám bylo dovoleno si takhle snadno dopomoct k lepší orientaci, tohle je království temnot, neplatí tu běžná pravidla.“

Měla za sebou nanejvíc pět hodin spánku, což by samo o sobě tak zlé nebylo, ale když každý den lovíte všemožné padouchy, alespoň ten kvalitní spánek by vám dopřát mohli. K její smůle, když pro ní ráno vyslali posla s dalším úkolem, měla toho po krk a chtě nechtě musela skákat jak si výše postavení zapískali. Takže nejen, že jí hodili na krk lovení nepohodlných, ale teď se měla trmácet na místo, kde se běžně děly sakra divné věci jen kvůli nějaké malé potvůrce. Koho napadlo, že by malou vyklepanou holku měla hledat věčně podrážděná Inukami, fakt génius nebyl. Měla dost silné tušení, že tu malou vystraší ještě víc než ten šílenec s flétnou. Bohužel prostě nemohla poslat do neslušných partií někoho, díky kterýmu ještě dýchala. Což byli všichni bohatí šlechtici a další lidé, co se drželi v kontaktu s Lennox. Norallye byla jejím výběrem pobouřená a velice nespokojená ale co měla dělat? Měla střechu nad hlavou, jistou nedosažitelnost a mezi obyčejnými lidmi i autoritu, vybudovanou spíše strachem než nějakým hrdinstvím. To bylo asi nejpodstatnějším důvodem proč se plahočila po lese a s maskou své obvyklé ledové odtažitosti. Už několik hodin procházela terén v kruzích. Nemusela přemýšlet moc dlouho, aby vydedukovala, že se ve spleti stromů a temna ztratila. Po cestě se opírala o svou kosu, která se později ukázala jako velice potřebná. Z jejího pestrého výběru zbraní si na ní zakládala nejvíce. Představovala její jedinou společnici ve všech těžkých chvílích a v Černém lese zrovna tak. Prosekávala si cestu hustým porostem a ve svém nitru si začínala uvědomovat, že je totálně nahraná. Její plán spočíval jen pár nevýznamných hodin hledat a pak se zase vrátit do města najíst se a složit hlavu. Tím pádem sebou neměla vůbec nic a díky jejímu očividnému ztracení si v lese měla ještě pár dobrých hodin pobýt. Snažila se najít východ, ale tomuhle lesíku se asi líbila. Až moc. Ale i ledové sochy jako ona potřebovaly jíst a pít. Plus si dovolit ulehnout ke spánku sama na takovém místě...Pravděpodobně by se nedožila rána. Zavrčela a frustrovaně pěstí udeřila do nejbližšího stromu. Se stromem to sice ani nehlo a modrovláska schytala pár nepěkných třísek, ale to bylo to poslední co jí trápilo. Každou chvílí měla pocit, že na tom místě zešílí.

Po další chvíli zoufalého bloudění (Netušila, zda bloudila minuty nebo celé hodiny, vlastně tak nějak neměla o čase pojem vůbec) zaslechla v dálce hlasy. Norallye se málem rozesmála. Kdyby tedy nebyly veškeré její emoce hluboko zakopané na podlaze jejího rodného domu. Normálně by se k něčemu takovému nesnížila, ale tentokrát se rozhodla jít za zvukem. Měla hlad, únava jí celou sžírala a další lidi mohli znamenat ukojit minimálně první z jmenovaných potřeb. Nacházela se v Černém lese. Nikomu by nemělo být pár mrtvol navíc podezřelých. A jí rozhodně nedělalo problém se o to postarat. Čím hlasitější ovšem hluk způsobený rozmluvou byl, tím víc si uvědomovala, že minimálně jeden z hlasů jí byl až nechutně povědomý. Rozhodla se schovávat se za kmeny stromů, aby mohla využít momentu překvapení ona. Teprve až se nacházela tak blízko, že si neznámé mohla prohlédnout detailněji, udiveně nadzvedla jedno obočí. Mohla se sice mýlit...Ale ne. Ten otravný uchechtaný hlas blonďaté víly by poznala všude. A jako další perlička na dortu, vedle ní stál muž, který se až příliš podobal tomu Killianovi, který jí tehdy vyhrožoval. Co tady Brianna k čertu dělala? Byla tu s tím mužem? Nevyhlížel moc přátelsky. Vlastně vůbec a v žebříčku vlídnosti byl na pozici samotné Norallye. Tudíž, že by se od něj lidi měli držet dál. Proto jí nešlo do hlavy, co by malá Bria dělala v Černém lese s někým jako je on. Zvlášť v tak osobním sevření...Stále tu ovšem byla možnost, že to byla jen další iluze, kterou jí les nabízel. Inukami se rozhodla to zkoumat. Nechala svojí kosu se rozplynout a co nejtišeji to dovedla si vytvořila malinký, ale zatraceně ostrý vrhací nůž. Pokud jí trefí a ona se rozplyne, bude jasné, že byla jen pouhou iluzí. Pokud byla skutečná...Snad jí bude přát štěstí a nehne se z místa. Nechtěla jí případně zabít. Ještě by se jí mohla hodit. Zamířila na vílino rameno a hodila to ostří jejím směrem. Bohužel pro malou Briannu si zrovna nevybrala ideální příležitost na to se vznést do vzduchu. Místo jejího ramene tedy její nůž škrtnul o její kůži na boku, kterou rozříznul jako máslo. V další chvíli sledovala jak se její příbuzná pohotově otočila jejím směrem a očima začala pátrat ve tmě. Tomu se Norall vcelku podivila. Věděla, že jí způsobila jen nepatrný škrábanec, ale přesto nevzlykala. Jediné co udělala bylo, že si přiložila volnou dlaň na zraněný bok a zvýšila svou ostražitost. ,,Tohle není místo pro někoho jako ty, Brio. Měla by jsi z tohohle lesa co nejdřív vypadnout. Nebo tě za chvilinku úplně vysaje tak jako to dělá všem světlým stvořením. Tím chci říct, otoč se a vypadni.” Její chladný hlas prořízl napjatou atmosféru a ona se konečně rozhodla vystoupit ze tmy. Oba dva si je přeměřila přísným pohledem. Než se ovšem stihla otočit na bělovlasého muže a zavrčet na něj pár nepěkných slov, Brianna jí jednou rukou pevně objala. Tou druhou z nějakého neznámého důvodu stále držela ruku toho podivína, což si Norall nedokázala nijak rozumně vysvětlit. A zatímco jí víla pevně objímala, ona jí od sebe jen hrubě odstrčila. ,,Nesahej na mě. Jinak by jsi mohla zaujmout roli mého terče na trvalo.” Zavrčela na ní a oba dva je probodla pohledem, ze kterého čišela čistá nasranost.

Kdyby se Černým lesem toulala s kýmkoli jiným, už by nejspíše propadla panice. Když totiž Desmond vyjmenovával všechny ty věci, které jim stáli v cestě a mohli jim kdykoli skočit pod nohy, dost se jí přitížilo. S ním ale už svedla spoustu zajímavých věcí a tak spoléhala na to, že se z toho prostě oni dva nějak vysekají. Byl jejím záchraným kruhem, který jí držel nad vodou. Bez něj by se potopila až na dno toho hlubokého oceánu a tlak by její malé tělíčko rozdrtil jako mravence. No, prapodivná divoká zvířata, flétnista a Smrťák? Znělo to příšerně. Ale zároveň to znělo jako opravdu nezapomenutelný zážitek a až se odtamtud dostanou, bude moct sepsat svoje vlastní dobrodružství. Jejich dobrodružství. ,,To zní parádně. Tak s chutí do toho. Nakopneme je do kotníčku! Výš bohužel nedostanu.” Úsměv mu oplatila a zase se vrátila k pozorování Desovi světlušky. Vypadala doslova kouzelně a Bree z ní jednoduše nemohla spustit oči. Byla na svého milého velice hrdá.

Poslouchala jeho hlas, zatímco sem tak jen někdy přikývla. Zdálo se, že měl spoustu zkušeností a rozhodně měl mnohem víc zkušeností než ona v jakémkoli oboru bude mít. Nacházela se ve stavu, ve kterém i kdyby jí řekl, ať jde skočit ze skály, skočila by. Už jen protože mu věřila a věděla, že pro něj něco znamená stejně jako on pro ní. A to byl skutečně pocit k nezaplacení. Des pokaždé vypadal, že věděl co má dělat. On byl ten rozvážný a klidný. Ona naivní a energie z ní většinu času jen sršela. Každý z nich měl něco a tak se vzájemně nějakým způsobem doplňovali. ,,Rozkaz, Drahý. Naštěstí jsem v povánočních výprodejích sehnala dost věcí, takže tu nemusíme zkoušet každou bobulku.” Aby svoje slova ještě potvrdila, naposledy si kousla do své brambory. Vypadala nadmíru spokojeně. Teď už byla alespoň najezená. ,,Kdybys měl ještě hlad, řekni. Zásob máme dost.”

Království temnot? To vážně sedělo, protože všude byla tma jak v Theoranově neslušné partii. ,,O tom nepochybuji. Napadlo mě, že bych se potom případně mohla orientovat z vrchu, ale kdo ví. Možná mě koruny tehlech tvrdohlavejch stromů ani nepustí nahoru.” Rezignovaně pokrčila rameny, ale dala si záležet, aby jí úsměv z tváře nezmizel a aby jí očka nepotemněla úzkostí. Snažila se všechno brát z té lepší stránky. A navíc, byla samotnou královnou zlodějů. Přinejhorším si to dítě prostě sama ukradne a adoptuje to. S nezbedným zachichotáním pohlédla na svého bělovláska. Jak by asi reagoval, kdyby za ním s tou dívenkou přišla a zeptala se, zda si jí může nechat, když ji bude krmit a pravidelně venčit. Jistě by byl nadšen. Nepochybně.

Už se chystala na tu netradiční otázku zeptat, když kolem ní proletěl, jak za chvilinku zjistila, pěkně ostrý nožík a trefil jí do boku, kde jí taktéž vytvořil nehezký šrám. Bree sletěla dolů a bolestně zasyčela než si automaticky přiložila volnou ruku na pomalu prosakující ránu a tázavě pohlédla na Dese. ,,Pokud jsou tohle ty ostré větvičky co jsi myslel, tak mají celkem dobrou mušku.” Pokusila se o úsměv, ale rána jí štípala a do smíchu jí moc nebylo. Přesto jen zatnula zuby a stiskla jeho ruku pevněji, hledajíc v něm oporu. Na obličeji se jí ovšem zformoval překvapený a hned poté i šťastný hned co se před nimi ze tmy ukázala nasupená modrovláska. Nedbala na její kousavá slova a bez dalšího protahování se jí vrhla kolem krku. Měla radost, že jí po tak dlouhé době viděla. Živou a nejspíše i zdravou. ,,Norall! Ta ráda tě vi-” Než stihla svoje slova doříct, její sestřenice jí od sebe bez kousku citu odstrčila a kdyby malá víla pořád druhou rukou nedržela Dese za ruku, určitě by skončila na zemi. Její ledové chování bolelo popravdě mnohem víc než zranění, které jí způsobila svojí zbraní. ,,Omlouvám se, Norallye. Nechtěla jsem tě naštvat.” Zamumlá a stočí svůj pohled do země. Tím způsobem jakým se na ně její sestřenka dívala (Spíš je tedy vraždila pohledem) odhadovala, že na jejího milého moc zářivý dojem neudělala. Nechtěla, aby si oba dva cokoli udělali a pokud by se mělo schylovat k boji, neváhala zakročit. Proto přešla k Desmondovi a pro jistotu ho pevně objala v případě, že by se po ní chtěl vrhnout. ,,Desi...Tohle je Norallye. Moje velkolepá sestřenice. Většinou je to milý člověk. Dneska má asi jen špatný den.” Špitla směrem k Desovi, ale bohužel pro ní to neušlo ani sluchu samotné Norall. Ta na ni zavrčela a dvěma rychlými kroky se u nich ocitla. Breena v rychlosti stiskla Dese ještě pevněji, aby se vzájemně s Norall nepozabíjeli. Věděla, že řekla něco co se její příbuzné ani za mák nelíbilo. To poznala. Norallye jí nesnášela a vůbec se s tím nezatajovala. Proto se Bree ani nedivila, když jí na tváři přistála zasloužená facka a ona byla nucená mírně pootočit hlavu. Chytla by si bolavé místo dlaní, ale za nic nechtěla Dese pustit. To ona byla teď modrovlásčiným terčem a na tom nic měnit nehodlala.

Všechno se to seběhlo tak rychle... V jednu chvíli si s Bree povídali a společně kráčeli po neviditelné cestě... A v další vteřině Bree schytala nůž do boku. Tehdy Desmond okamžitě ztuhl a ohlédl se směrem, odkud zbraň přiletěla, okamžitě tasíc svůj meč. Stříbrná ocel se hrozivě zaleskla, odrážejíc magické světlo - a on nepatrně přivřel oči, připravený bojovat s kýmkoliv, kdo jeho milé ublížil. Jaké ale bylo jeho zmatení, když se místo nějakého zloducha ze tmy vynořila modrovlasá dívka a jeho víla jí padla kolem krku, jen bohužel pro to, aby vzápětí skončila odstrčená. Tehdy pozvedl jedno obočí a upevnil svůj stisk na jílci meče, přemítajíc nad tím, proč se mu zdála tak povědomá. Trvalo mu to dobré dvě minuty, než si to uvědomil: byla to totiž tatáž dívka, co zajala bratrova přítele a usekla mu ruku. S tím poznáním zaťal zuby a vydal tlumené zavrčení, než se dal do velice rázného kroku směrem k nim, připravený jí useknout hlavu.

„Jak milé překvapení... Jdeš unést další nebohou duši a useknout mi druhou ruku? U bratra ti to možná vyšlo, ale já nesdílím jeho způsoby, drahá Norallye.“ Každé slovo procedil skrze zuby takovým způsobem, jako kdyby mu ze rtů odkapával jed. Pociťoval vůči ní tak silnou zášť, že měl co dělat, aby mu neujely nervy a on neudělal nějakou hloupost... Ale zatím se držel. A to i přesto, že Bree naprosto bezdůvodně ublížila. Alespoň v něčem se tedy s Rasmusem shodli: oba dívku před sebou nesnášeli tak moc, že by ji nejradši roznesli na kopytech.
„Ještě se jí dotkneš a useknu ti hlavu. Ukaž mi tu ránu, Bree.“ Jen co to dořekl, obrátil svoji pozornost k raněné víle po svém boku, evidentně se obávajíc o její zdraví.

Hypnotizovala oba dva svýma mrazivě nenávistnýma očima, jenž měla po celou dobu zlostně přivřené. Co před pár dny zaslechla, její strýc zmizel z povrchu zemského. Inukami oceňovala, že jí to alespoň oznámili. Ona by nikdy žádného potomka nechtěla a prakticky neměla šanci ho odnosit. Muži zkrátka...Nebyli její šálek čaje. A jediná zbylá žijící Javierrová se právě tiskla ke Killianovi. A i přes skutečnost, že svojí rodinou v jistém ohledu pohrdala, nechtěla jí nechat vymřít. A Brianna mohla zajistit úspěšné pokračování rodiny. Bylo tedy jasné, že se jí situace před jejím zrakem vůbec nelíbila. Netušila jak daleko jejich malý románek až zašel, ale Norallye s ním musela něco udělat. Dřív než se jejich povyraženíčko stane něčím vážnějším. A Inukami pro dobro všech Javierrů doufala, že mezi nimi nebylo nic vážnějšího krom malého románku.

Takže to byl další z toho jejich vykutáleného rodu. Za co jí Bohové takhle trestali? S klidnou záští sledovala jak se jim měnily grimasy v obličeji. Vztek u Killiana a překvapení, které později také přecházelo do naštvaní u své “milované sestřenky.” Znamenalo to, že i on byl seznámený s její magií. To byla opravdu veliká škoda, ale nemělo cenu truchlit nad rozlitým mlékem. A i kdyby měla tu možnost...Netruchlila by. Ona ne. Ona byla jen bezcitná mrcha. Povolala si k sobě tedy svou věrnou společnici - černou a hlavně dokonale nabroušenou kosu. Všechny své zbraně uchovávala v nejlepším možném stavu. Ráda se o ně starala. A ráda ukazovala, že s ní se rozhodně do křížku pouštět nevyplácí. Briannu plánovala nechat naživu. To samé se ovšem nedalo říct o jejím společníkovi. ,,Aave je všechno krom nebohé duše. Bylo mou povinností ho zatknout. A co se tvé horní končetiny týče, mám právo tě jakožto špinavého kriminálníka zbavit nejen jí. Mou povinností je nechat tě tu ležet v travičce na kousíčky. Nejlépe hned teď. Nebo mi snad chceš tvrdit, že to od čeho jste od hlavy až k patě je kečup? Nejsem pitomá, Killiane. Nevím co máš s Briannou za lubem, ale být tebou stáhnu ocas a zdrhám odsud. Dokud jsem ještě milosrdná.” Procedila srkz zuby se stejným odporem jako předtím on. Ona nemusela nic hrát, nenáviděla přeci všechno a všechny. Tohle pro ní bylo jen přirozené. ,,Pokusíš se mi ublížit a vlastníma rukama tě dotáhnu na popraviště.”

Čím déle je pozorovala, tím více se jí dělalo zle a svět se s ní motal ze strany na stranu. Tušila, že pokud se ti dva někdy potkají, bude to katastrofa a když se k tomu přičetl ještě zatracenej tísnivej les jako třešnička na dortu, vznikne vám z toho průšvih. Zatraceně velkej průšvih. Problémem bylo, že k oboum dvoum si vybudovala určitý vztah a oni dva byli také jediní, na kom jí doopravdy hodně záleželo. A to, že by se proti sobě měli pustit...Bohové. Kdyby k něčemu takovému došlo, přeci jen by stála na Desově straně, ale Norallye... Norallye nebyla jako její otec. Tu skutečně měla ráda a v rámci možností na ní chtěla dávat pozor. I když se k ní chovala s odporem a totálně jí opovrhovala. Byla to její poslední rodina. A víla se jí nehodlala tak lehce vzdát. Ale čím víc se schylovalo k hádce, tím nicotněji se cítila. Když potom ale uslyšela, že to ona může za Desovu chybějící ruku, jako na povel se jí vybavila situace z lesa divokých elfů. To kvůli ní museli za Theoranem? Pokud se jí hlava předtím motala, teď prožívala úplně jiný kolotoč barev a šmouh. Jediným uklidňujícím faktorem se stalo to, že Norallye přece jenom zbavila ruky právě Rasmuse. O Desovi nevěděla. Nemohla. A člen její rodiny by jí neposlal za někým jako byl Theoran, že?

Jenže když do jejího snoubence začala Norallye rýpat, naštvala se i ona. Věděla, že Des měl už tak nízké sebevědomí a její sestřenice to až moc přehnala se slovy. Breena zatnula čelist a složila dlaně v pěst než předstoupila před Dese a odřízla oběma případnou cestu k sobě. Spoléhala na to, že jí snad do případného boje zapojit nechtějí. ,,Norallye, nedovolím ti se k němu přiblížit. On není o nic větší kriminálník než já. Takže pokud si ho chceš vzít, jdu taky.” Zavrčela na modrovlásku stejně jako ona předtím vrčela na jejího snoubence. Poté se otočila směrem k Desovi. U něj se snažila taktéž nasadit ten nejzuřivější pohled, ale zkrátka jí to vůbec nešlo a tak se musela spokojit s mírným zamračením. ,,Desi...Chápu, že jsi naštvaný. Máš právo být. Ale prosím... neubližujte si.” Za jejími zády se od Norallye ozvalo jen opovrhující odfrknutí, ale to jí moc nezajímalo. Hlavní pro její osůbku byl názor jejího prince. ,,Nic to není, Desi... Opravdu.” Věnovala bělovláskovi chabý poloúsměv, ale pro jeho klid si přece jen poodhrnula krví smáčený svetr, ale než mohla udělat cokoli víc, už u nich byla Norallye, která jí vzala za kapucu pláště a trhla s ní dozadu. Nechápavě se na ní otočila, ale ona po ní jen hodila nasraným pohledem a tak se neopovážila vydat ani hlásku. ,,Vypadni od ní dál. Když to nic není, tak to nic není.” Zasyčela modrovláska a víla si zoufale povzdechla. Pokud je udrží bez újmy dalších 15 minut, bude to zázrak.

Sharya z nich vážně začínala mít nervy slušně na pochodu a občas měla už vážně co dělat, aby Daemona nepřetáhla po hlavě bačkorou (kdyby tedy nějakou měla), protože si zjevně vzal za osobní cíl a hlavní smysl života to, že je bude oba dva s Damianem prudit tak moc, dokud po něm jeden z nich nevystartuje a nepokusí se mu utrhnout hlavu nebo tak něco podobně přívětivého. A i když se choval k ní ještě kupodivu docela dobře, viděla docela dobře, jak hýbá žlučí a vším možným, s čím se ještě lezením na nervy hýbat dalo, Damianovi. Kdyby po něm vystartovala ona, snad by si to ještě vzal jako projev náklonnosti, ale jakmile by se o něco podobného pokusil páv, dovedla si dost dobře představit, že by to nedopadlo vůbec hezky. Možná i kvůli tomu pomyšlení po Damianovi házela varovná pohledy pokaždé, když si pohazoval s tím svým rituálním nožíkem a zaletěl pohledem k jejich modrookému společníkovi. Nejenom, že by to bez Rüvikova požehnání už nebylo jen o tom, že by si démon tne nůž zase vytrhnul třeba z oka a zuřil by jenom z principu, ale taky to mohlo mít následky, které už uhlídat nemohl. Nikdo z nich pravděpodobně tak úplně nevěděl, kde právě teď leží hranice jeho léčení a sil, ale testovat to kudlou v oku nepůsobilo jako ten nejlepší nápad.

Když se do sebe ti dva zase pustili, už jenom protočila oči v útrpném gestu. „Vážně? Musíte se zase začínat hádat? A nehledě k tomu, že Damian má pravdu, Daemone, něco jsme si řekli. Žádný předhazování ostatních příšerám. A už vůbec ne nějakému magorovi, co poletuje kolem a na svoji hezonkou flétničku láká děti do povozu. Nebylo by na škodu, kdyby o nás nevěděl… a společně s ním půlka Černého lesa. Myslíš si, že jsme sami, ke komu se dostala zpráva o té holčičce? Ne. Může to tu být prolezlé celou kupou lidí, co po ní jdou také. A myslíš, že poctivý člověk jen tak vleze sem za vidinou bohatství a titulu? Kdepak. Můžeme tu na každém rohu čekat zločince – a to myslím ty, kteří se provinili trochu hůř než tím, že na tržišti ukradli housku – a to, že po nás někdo může klidně vyskočit ze zálohy, aby měl menší konkurenci při získávání kýženého pokladu. Takže… vážně o nás musí vědět celé široké okolí?“ založila si ruce na hrudi a prohlédla si Daemona vážným pohledem. V poslední době se tvářila vážně nezvykle často – a aby byla upřímná, dvakrát se jí to taky nezamlouvalo…

Nejspíš chápal, že to Sharye už lezlo krkem, on sám na tom nebyl o moc jinak, ale na druhou stranu... Nemohl Daemona prostě jen tak ignorovat. Kdyby to udělal, vložil by mu do dlaní ještě větší moc, než už měl - a to by mohlo mít nedozírné důsledky pro ně oba. Cokoliv, co by mu dodalo pocit větší moci by se mohlo obrátit jak proti němu, tak proti Sharye. To znamenalo, že se jednoduše musel ozvat a musel se hádat, protože dokud kladl vzdor, alespoň to modrookému parchantovi nenechal projít jen tak.

„Tak to pardon, že jsem pro vás AŽ MOC HLASITÝ,“ ozval se démon a záměrně poslední tři slovy protáhl tak moc, že div nehoukl na celý les. Damian tiše zavrčel a zaťal jednu ruku v pěst, pohybujíc se na hranici svojí příčetnosti. Bylo mu jasné, že Daemon udělá ledacos, jen aby se ho zbavil - a on už byl připravený mu prostě dopřát jeho vítězství a zmizet, ale to by s ním musel nechat Sharyu samotnou, což nechtěl. Sice ho ani v nejmenším nepotřebovala, ale on ji i tak nechtěl vydat na pospas šílenému démonovi bez jakýchkoliv pravidel a omezení. Kdo ví, jak moc by na ni začal naléhat, jakmile by měl pocit, že přišel o konkurenci. A ačkoliv si to Damian nerad přiznával, on sám byl v Sharyině přítomnosti rád. Nechtěl o ni přijít i ze sobeckých důvodů.
„Drž hubu. Prostě jen zavři pusu a mlč nebo přísahám při Crännäris, že ti vyrazím všechny zuby a nacpu ti je do chřtánu, démon nedémon.“ Jeho hlas byl viditelně popuzený a svoji vyhrůžku myslel naprosto vážně, což nejspíš postřehl i démon, protože na něj zaraženě zamrkal a nakonec zbytek svého hlasitého projevu jednoduše spolkl, maskujíc se za sladkým úsměvem. Prohru neuznal... Ale alespoň ztichl.
„A upřímně? Nemyslím si, že by se někdo vrhl zrovna na nás. Ne někdo kdo nepatří k lesu,“ dodal Damian nakonec, než se rozhlédl kolem. „Lidé si sice budou házet klacky pod nohy, ale ne takhle brzo. Konkurence je dobrá na oslabení nepřítele, je mnohem větší šance, že se pokusí navázat spojenectví a potom nás zkusí předhodit jako jednohubku temnotám. A ty jsou právě to, čeho bychom se měli ze všeho nejvíc obávat.“

Za normálních okolností by prostě vytáhl meč a sťal jí hlavu, ale... Nemohl, kvůli Bree. A proto tam stál, napjatý jako struna, ale zároveň nehybný. Svaly mu tuhly a on pevně zatínal ruku v pěst, takže si nehty zarýval hluboko do kůže na dlani, díky čemuž cítil jemné krůpěje krve stékající kolem jeho sevřených prstů. Odkapávala na zem, smáčejíc měkký mech pod jeho nohama. A on jen stál, poslouchal jak modrovlasé dívce odkapává jed ze rtů a nechával si to líbit, protože věděl, že jí nemůže vůbec nic udělat.
Jeho snoubenka si přála, aby se přestali hádat, aby spolu nějak vyšli. On sám toužil po něčem úplně jiném. Znovu se v něm plně projevovala ta kopa emocí, co jindy pohlcovala zející díra uvnitř jeho hrudi. Všechno to vyplouvalo na povrch a on vrčel skoro jako pes, zatínal zuby a oči mu najednou planuly jako dva bledé měsíce na noční obloze, jak moc propadal tomu, co se v něm probouzelo. Prázdnota, stíny... Obojí mu klouzalo po kůži, proudilo v krvi a vířilo v hlavě. Kdyby měl tu možnost, roztrhal by ji na kousky a okusil její krev, protože moc dobře věděl, že zrovna ona by dokázala utišit ten příšerný hlad uvnitř jeho nitra. Potřeboval to, tak jako Theoran, jen se nacházel krůček před propastí, v jaké jeho otec už roky vězel. Ještě měl šanci na vykoupení, třebaže o něj nestál. Ne v danou chvíli.

„Co se týče tebe, mám právo ti vzít život a pohltit tvoji duši jako zatracená temnota,“ zavrčel modrovlásce na odpověď, zatímco na ni upíral svoje planoucí oči. Cítil přitom, že mu šponuje ta oválná jizva podél jeho obličeje, jako kdyby se tkáň ve vazbách měla zpřetrhat a jeho tvář měla sklouznout na zem jako list papíru.
„Být tebou, tak stáhnu ocas a zmizím odsud, dokud jsem já ještě milostivý. Nemáš tušení, s kým si zahráváš. Pokud si myslíš, že je popraviště to, co mě děsí, tak jsi vážně bláhová. Hloupá rozhodně ne, ale evidentně dost naivní na to, abys proti sobě nepoštvala jen jednoho člověka, ale hned dva. Nebudu mluvit o tom, že patřím do stejného rodu jako Rasmus, protože mi je to jedno. Ale popichovat dva muže, co balancují na hranici možností je zatraceně hloupý nápad.“

Když se do toho všeho vložila Breena, sjel na ni pohledem a za normálních okolností by se mu na tváři objevil starostlivý výraz, ale v dané situaci nepociťoval nic podobného. Měl ji rád, ano. Bylo to stále v něm, ale šlo to stranou, protože Norallye v něm probouzela to, co byl doopravdy: stín, démon Rasmuvy osobnosti. Byl krutý, pomstychtivý a rozzuřený. A ani sladká Breena a její obětavost s ním nemohly hnout natolik, aby se prostě a jednoduše rozhodl upustit od svojí bojovnosti. Nemohl prohrát.
„SÁHNEŠ NA NI JEŠTĚ JEDNOU A URAZÍM TI OBĚ RUCE!“ Zařval na Norallye z plných plic tak hrdelně, že to znělo spíš jako zachrčení z dračí tlamy. Dýchal přerývavě jako kůň připravený vyrazit kupředu a běžet v trysku dobrou vzdálenost - křečovitě přitom svíral jednou rukou jílec svého meče a užuž cítil, jak se mu paže pohybuje kupředu, ale nakonec se zastavil.
„Poslední šance, Norallye. Pusť ji a náš konflikt končí. Pokud se setkáme jindy a za jiných okolností, můžeme se utkat a pokud prohraju, klidně mě dej popravit jako zločince, za jakého mě právem máš. Ale právě teď... Všichni tři tu jsme kvůli tomu šílenci a těm dětem. Jestli nenecháš Bree na pokoji, víš moc dobře, co udělám. A věř mi, že to v tomhle lese bude zatraceně příhodné, protože pokud bych tě přehodil tmám, mělo by to svoje výhody. Krev je cenné platidlo... Zvláště u někoho tak speciálního jako jsi ty.“

To setkání znenadaní nabralo zatraceně znepokojivý směr. Nepochybovala o tom, že se oba dva chtěli vzájemně přinejmenším zranit, ale čím déle setrvávali v tom nešťastném rozpoložení, tím více se obávala toho nejhoršího. Des i Norall... Oba dva byli zkušení zabijáci a Breena na vlastní oči viděla, jak téměř bez emocí ostatním život vzali. A to víc s ní zatřáslo vědomí, že se stejného činu dopustila i ona sama. Tohle bylo ale jinačí. Stát a mávat, zatímco se její dvě blízké osoby málem vrhli do divokého tance plného krve a bolesti...Nechtěla na to myslet, ale neměla na výběr. Musela na to myslet, protože bylo otázkou sekundy, kdy se mohlo všechno pokazit a ona mohla ztratit dalšího a nejen jednoho člena svojí rodiny. Desmonda teď naplno ovládal vztek a její sestřenice...Řekněme, že nebyla typem, který by na sebe nechával štěkat. Blonďatá víla si byla jistá, že musí teď hned zakročit. K její smůle se její tělo skoro ani nepohnulo. Představovala to jediné, co tálo mezi nimi a navíc...Kdo by se dobrovolně pokoušel byť jen mrknout, kdyby před sebou měl běsnícího rozzuřeného a na krk vám dýchala týpka, jenž by se hodila na pozici nejledovější mrchy ever? Pravděpodobně nikdo.

Bohové ale přeci jen stáli při ní, protože modrovláska za ní na jeho výhružky nevydala ani hlásku. Až na pár varovných zasyčení, ale bez nich by to prostě nebyla ona. Asi jí došlo, že bělovlásek nežertoval. Ale Norallye jistě taky ne. Mohla bez přemýšlení říct, že Inukami strach rozhodně necítila, ani když Des před nimi vypadal jako rozzuřený Smrťák. A tak jediný kdo se bál byla jen a jen ona. Ne o sebe, ale o ty dva. Na ní ze nesešlo. ,,Prosím, Přestaňte...” Špitla, ale tak potichoučku, že si byla jistá, že to ani jeden z nich nezaslechl. Norallye možná, ale ta to nedala nijak najevo. A když rozlícený Des zařval na modrovlásku za ní, jediná osoba, která sebou vylekaně trhla, nebyl nikdo jiný než ta malinkatá bezmocná víla. Strach přehlušil všechny její ostatní emoce a ona měla co dělat, aby se nad tou bezmocí nerozvzlykala. Za nic na světě ale nehodlala ustoupit stranou a pustit je k sobě. A v ten moment, kdy jí bělovlásek sjel neutrálním pohledem, její hnědá očka ho tiše prosila o slitování nad její chladnou příbuznou. To nejděsivější co za tu celou dobu mohla pocítit ovšem přišlo až v tu chvíli. Nejděsivější bylo, že ani nevěděla, zda k němu její bezmoc dolehla, protože Desmond vypadal, že nechal vztek převzít veškerou kontrolu nad jeho myslí. A to jí mrazilo až do morku kostí.

Chtěla namítnout, že nikdo na šibenici nepůjde. Nenechá je spolu bojovat. Dokud tam s nimi stála, nedá jim příležitost se po sobě vrhnout. Pravda ale byla taková, že její drobné tělo nepředstavovalo žádnou překážku. Mohli by jí prostě zadupat do země nebo jí jednoduše přivázat ke stromu, aby nemohla zasahovat. Norallye toho byla schopná. U Dese si nebyla tak jistá. Mohla taky Desmonda zkusit přesvědčit, že jí vlastně Norall nic neudělala a že je v pořádku, ale na žádnou rozumnou řeč s nimi to neviděla. Pochybovala, že v tom stavu by jí slyšeli. ,,Norallye, pusť mě, prosím.” Vystrašeně zamumlala tentokrát ke své sestřenici. Jelikož zatímco se její snoubenec utápěl ve zlobě, Inukami působila jako vždy klidně a bez emocí. Doufala, že alespoň ta by jí mohla vyslyšet. ,,Nárokuju si vodu a něco k jídlu.” Štěkla po nich než jí skutečně pustila ze svého sevření. Bree se neskutečně ulevilo, ale zároveň v ní stále kolovala panika, že na sebe zaútočí až se vzdálí. Neváhala by mezi ně vlítnout i kdyby jí to mělo ošklivě poranit.

Pomalinku a rozvážně se skloněnou hlavou si z ramen sundala vak a podala Norallye jablko a láhev s vodou. Atmosféra lesa a to nesnesitelné napětí mezi nimi jí rvalo na kousíčky a víla měla sto chutí se zahrabat do země. Hlava se jí stále motala čím dál tím víc a tak rozhodla svůj konečný verdikt. ,,Utáboříme se tady. Všichni jsou už podráždění a unavení.” Zašeptala. Sledovala Norallye která se bez protestů zády opřela o kmen nedalekého stromu a pustila se do jídla. Zatím byla až nebezpečně v klidu a nikdo nemohl vědět, co se jí zrovna honilo hlavou, ale Breena ani neměla sílu to řešit. Její unavené oči na krátkou chvilku spočinuly na Desmondovi, kterému se alespoň pokusila věnovat malinkatý úsměv, ale smát se nemohla. Proto svůj pohled zase stočila zpátky než kolem něj prošla a cestou na mechu zažehla hřejivý plamen ohně. Nemusela se bát, že by se vymknul kontrole. Tohle si osvojila už dávno a kdykoli by se jí něco nelíbilo, jednoduše by ho lusknutím prstu uhasila. Prošla kolem odpočívající Norall a podrážděného Dese k jinému stromu a napodobila gesto její příbuzné, akorát zády k těm dvoum. Teď se musela podívat na tu ránu. Podívat se na ní a konečně s ní něco udělat, protože i kdyby to byl jen nepatrný škrábaneček, štípalo to jako čert. Vyndala svojí lékárničku a vyhrnula si zakrvácený svetr. Rána byla hlubší než očekávala, ale nevypadalo to, že by jí Norallye zasáhla nějaký důležitější orgán, což oceňovala. A i kdyby jo...Mělo se to projevit až později. Už naučeně začala čistit a obvazovat tentokrát svoje zranění. Párkrát u čištění zakňučela jako raněné štěně, ale dala si pozor aby byla co nejtišší. A teprve až když měla všechno hotovo, nechala si uvolněné vlasy spadnout do obličeje než nechala stéct po svojí špinavé tváři první a jasně poslední slzu.

Ta prudká reakce ze strany Damiana donutila překvapeně zamrkat nejenom Daemona, i Sharya se tomu nevyhnula. A stejně jako Daemon se jí poté po rtech i rozlil drobný úsměv – úsměv, který však hned maskovala, aby si ho nevšiml a nevyložil si ho špatně, k čemuž to přímo svádělo. Zatímco Daemon za ten výraz kyselého kousnutí do citrónu, což asi měl být úsměv, maskoval vlastní zaražení z toho, že se setkal se zpětnou reakcí na to svoje provokování, dívka se usmívala převážně proto, že byla ráda, že do sebe páv konečně přestal nechat kopat bez toho, aby se bránil. I když oponovat Daemonovi bylo občas jako házet hrášek proti stěně (akorát takhle stěna se vám ještě vysmála a ten hrášek hodila nazpátek), dokázal ho nyní docela dobře umlčet, což bylo vzhledem k tomu, že šlo o výstřel do neznáma, hodné docela velké dávky obdivu. Skoro ho za to pochvalně poplácala po rameni, ale vzhledem k tomu, že ta modrooká bublina by se pak nafoukla ještě víc, si to raději ušetřila. Chtěla ještě chvíli pochodovat skrze Černý les bez úhony na zdraví – a to jak na sobě, tak na zbytku osazenstva.

Na jeho slovech něco bylo. Rozhodně by dávalo smysl, kdyby se konkurenci spojili, porazili flétnistu… a pak se před tou malou holčičkou prakticky vzájemně rozmasakrovali, zatímco by soupeřili, kdo ji dovede domů a získá kýženou odměnu. Když tak uvažovala, vlastně jí bylo tak trochu líto toho děvčete – aniž by se o to nějak zapříčinilo, stal se z ní nástroj, který chce kupa lidí získat jenom kvůli moci. Čekala, že jen málokdo tady byl kvůli tomu, aby ji skutečně v pořádku dostal domů. Ne, na to se v tomhle světě zkrátka nehrálo. Všem těm lovcům pokladů by byla pravděpodobně srdečně ukradená, kdyby její otec nebyl hrabě, nýbrž jenom obyčejný rolník. Při tom pomyšlení se jí udělalo krapet zle. Podezřele se do ní zakousl sentiment, který se prvně ozval v momentě, kdy se dozvěděla, že někde v Nescoře má pravděpodobně sestru. Nepoznávala skoro ani svůj vlastní způsob uvažování, který se točil o tři sta šedesát stupňů pořád dokola a dokola. Tak trochu se obávala toho, že začíná ztrácet samu sebe, protože se jí hroutily hodnoty a fakty, které o sobě věděla a myslela si, že platí, ale bylo tomu naopak.
„Nezdá se mi moc pravděpodobné, že bychom si tu hledali, s kým se spojit, takže to asi necháme prostě na tom, že půjdeme dál a budeme čekat, zda se ten flétnista neozve.“ Byla obrovská nevýhoda, že zatímco flétnista to tu mohl znát dost dobře, pro ně to bylo cizí prostředí. Byli odkázaní na to, zda odněkud náhodou neuslyší tóny flétny, která k sobě má lákat každé dítě, které ji uslyší. Ironicky ji napadlo, že by ji vlastně moc nepřekvapilo, kdyby za jejími tóny odskákal i Daemon, ale to byla zaprvé jistojistě blbost a zadruhé se musela soustředit na prodírání hustým podrostem. Nemohla mít hlavu plnou podobných pitomostí…

Černý les se rozprostíral od jezera Innjó až k Viridskému oceánu a Zamrzlé zátoce. Byl chladný, vlhký a temný jako hlubiny samotného Rüvikova království. Nepočítáme-li Mrtvý les, nebylo v Nescoře jediné místo, kde by se tomuhle krutému božstvu líbilo více, než tady. A stejně tak nebylo lepšího místa, pro jeho služebníky.
Flétnista byl jedním z nich. Už desítky nebo možná stovky let (sám si nebyl jistý, protože když máte nesmrtelné srdce a přijdete o duši, čas vám utíká o poznání jinak) sloužil svému pánu naprosto oddaně. Proléval v jeho jménu krev a nehodlal s tím přestat. Naoplátku mu byla dána krásná mladá tvář, okouzlující ženy i muže z širokého okolí a pak také flétna. Stříbrná, tenká a zdobená kroucenými motivy růžových keřů a ostrých trnů. Právě tahle flétna jo přivedla k Rüvikovi, když mu ji dříve, před mnoha a mnoha lety, přinesla zoufalá vdova do obchodu a použila ji jako zástavu na splacení dluhu. Jen se jí dotkl, věděl, že je výjimečná. Lákala ho svým krásným hlasem, svým podmanivým zvukem a nenechala ho spát. Nedokázal ani zamhouřit oči, jenom ji celé noci poslouchal a dlouho odolával, než se jí znovu dotkl. Než jen konečky prstů pohladil ten chladných kov a jeho pán Rüvik se zjevil těsně před ním. Nedoprovázel to žádný oblak černého kouře, vzduch se prostě jenom zamihotal a Rüvik se objevil uprostřed měkkého chlupatého koberce. Smetl si z ramene neviditelné smítko prachu a záludně se usmál.
Tak to všechno začalo. Tahle přišel flétnista o svou duši a stal se jen loutkou, kterou měl Rüvik plně pod kontrolou. Občas se mu dokázal vzepřít, překazit svému pánovi část plánů, ale nikdy se z jeho vlivu nedostal dostatečně a tak stále tápal ve tmách.
Prchal temným lesem, tiše hrál, jen tak aby ho drobná blondýnka následovala, ale ne tak, aby ho zaslechl někdo jiný a pak... se objevil pramínek naděje. Skoro jako by mu Rüvik na chvilku uvolnil vodítko. Jako by začínal nebezpečnou hru na kočku a myš. Zahrál pár hlasitých tónů, takových kterých si všimne celý černý les a potom... potom zase ztratil sám sebe.

Ačkoliv se mu to zdálo téměř neuvěřitelné, z Damianových slov ho skutečně zamrazilo. Doslova cítil, jak se mu po celé délce páteře roztančil takový chlad, jako kdyby mu každý obratel pokryla tenká vrstvička námrazy, co ho potom bodala do okolí. Neměl z toho dobrý pocit, ani v nejmenším. Za normálních okolností by ho to rozesmálo a on by mu ty zuby vyrazil na oplátku dřív, než by se on stihl pokusit na něj vztáhnout ruku, ale tentokrát ne. Neměl tušení, čím to bylo - jestli si navzájem prohodili část svých niter nebo jestli v tom měl prsty ten les... Ať už to bylo cokoliv, podepsalo se to na něm. A on se to sice mermomocí snažil nedat najevo, aby neprojevil nechtěnou slabost a nedal nikomu záminku zaútočit a využít té skulinky v jeho brnění, ale moc mu to nešlo.
Na tváři se mu usadil sice úsměv, ale byl tak polovičatý a falešný, že by se za něj měl stydět. Nebylo na něm vůbec nic typicky šarmantního ani kousavého, byl to jen úšklebek plný čirého zoufalství a odrážející jeho vnitřní úzkost. Kdyby mohl, tak by se na toho zpropadeného páva vrhl a vyškubal mu všechno peří z ocasu, ale nebyl toho schopný. Něco ho drželo zpátky a na místě, takže se omezil jen na ten pofidérní úsměv a snažil se dělat, že vlastně vůbec neexistuje, aby na jeho přešlap oba zapomněli.

Zatímco pokračovali dál ve svojí nejasné cestě a on se tentokrát už opravdu snažil našlapovat opatrně a dával si pozor na to, co se nacházelo pod jeho podrážkami, ozval se ten zvuk. Nádherná hudba přicházejíc zpoza stromů a keřů, co k němu promlouvala na tak hluboké úrovni, že jednoduše nedokázal odolat. Byl jako smyslů zbavený - jen co první tóny té neznámé melodie dolehly k jeho uším, kompletně ztratil kontrolu nad svojí myslí i tělem a začal hudbu bezduše následovat kamsi do tmy, ztrácejíc se z dohledu svým dvěma společníkům.

Ta melodie se vynořila odnikud a způsobila, že jí po zádech sklouzl z páteře temný, ledový dech. Otřásla se, ten zvuk se jí zavrtal hluboko pod kůži, rozechvěl jí kosti, zažral se až hluboko do morku. Nebyl to přirozený zvuk – byl temný jako hořká čokoláda, lákavý jako čerstvé jahody, chladný jako zmrzlina. Nebylo divu, že se za tím zvukem děti vydávaly bez mrknutí oka, s hypnotickou fascinací a touhou rostoucí do nebeských výšin. Pro ni samotnou by to nijak nebezpečné být nemělo, přeci jenom už hezkých pár let dítětem zkrátka nebyla, ale to neznamenalo, že ji to neznervózňovalo, to ani náhodou. Měla skoro chuť se otočit a vypadnout – kdyby se jí nedrželo vědomí, že někde v tom lese je uvězněné malé dítě. Pokud to Sharyu děsilo, neuměla si ani představit, jaké to muselo být pro tu malou holčičku. Musela být hrůzou bez sebe – pokud zrovna nebyla pod vlivem kouzla toho zatraceného flétnisty. Těžko říct, co muselo být horší. Pro klid dítěte možná dobře, dokud se ho kletba držela, pokud potlačovala jeho strach.

Otočila se k těm dvěma, aby viděla, zda jsou z toho zvuku podobně na tom… a to, co viděla, byl Daemon, který naprosto bez mrknutí oka zapnul z nuly na sto a během chvíle zmizel mezi stromy. Sharya za ním hleděla jako opařená, naprosto vyvedená z míry. Čekala, že se zase s úšklebkem na tváři vynoří a vysměje se jí, že byla naprosto zmatená, ale on ne – byl prostě v tahu. Vyjeveně se otočila na Damiana. „On… prostě utekl?“ zeptala se, z hlasu jasně šlo znát, že uvažuje, zda si z ní někdo dělá akorát krutou legraci. Nějaké božstvo, které se jí chtělo mstít za to, že se na něj nespoléhá. A uvědomění na ni dopadlo jako rána kladivem – a ačkoli to nedávalo racionálně žádný smysl, bylo to jediné vysvětlení, které mohla tahle bizarní situace mít. „On… vážně ho dostala ta flétna?“ Snažila se vydržet v klidu, ale tam uvnitř začínala slušně panikařit. Tohle začínalo být v háji ještě dřív, než vlastně čekala.

Bylo to jako kdyby ho někdo uvrhl zpět do temnoty plné nočních můr. Všechny ty věci, co se zoufale snažil vytěsnit byly zpět - opět cítil to, jaké to bylo být démonem... Ta hudba v něm probouzela vnitřní stíny a otevírala propast zející v jeho srdci, které se zoufale svíralo s každou další zpropadenou notou. Páv uvnitř jeho hlavy se zoufale rozječel, ale protože byla u moci jeho lidská stránka, zůstával Damian až ve smrtelném klidu. Nohy se mu roztřásly a on padl na kolena, zakrývajíc si uši dlaněmi ve snaze zabránit hudbě v tom, aby k němu dál pronikala a mučila ho svojí zvrácenou podmanivostí.
S každou další vteřinou měl pocit, že nejspíš propadne šílenství a znovu se z něj stane démon nebo že jednoduše přepne a zabodne si vlastní meč do břicha, svíjel se na zemi v příšerné úzkosti a panice... A potom to najednou ustalo. Melodie byla ta tam, jako kdyby se snad ani nikdy neozvala. Pomaličku si stáhl ruce z uší a rozhlédl se kolem, než svýma žlutozelenýma očima ulpěl na Sharye, která vypadala podobně rozhozeně jako on sám. Jen s tím rozdílem, že na ni hudba evidentně měla mírnější účinek než na něj. To bylo dobře.

„Cože? Zmizel?“ Zamumlal zmateně, než se vyškrábal na nohy a přejel očima svoje bezprostřední okolí, ale Sharya měla pravdu. Daemon se ztratil, slehla se po něm zem. Když se dostali do Parri, slyšeli o tom, že flétna působí na děti, ale proč by proboha působila na démony? Sice měla spojitost s Rüvikem, ale Daemon byl už svobodný. Nesloužil mu už tím svazujícím způsobem, nebyl jeho otrokem a nevázal ho ani kontrakt, ani prokletí. Tak proč probohy zmizel? Dost silně pochyboval, že by se prostě jen tak dal na odchod dobrovolně, Sharyu by určitě neopustil. To muselo znamenat, že ať už flétna fungovala na jakémkoliv principu, evidentně z nějakého důvodu působila i na jejich démona.
„Už to tak... Vypadá. Nejspíš na něj působí ta magie, co v ní je nastřádaná... Anebo se úplně zbláznil, možné je obojí.“ Hlas se mu nepatrně třásl, jak se pokoušel sebrat zbytky svojí síly i příčetnosti, ale nebyl schopný dělat jakoby nic, protože se opět málem sesypal. Byl to příšerný zážitek - a on moc dobře věděl, že nebude jediný, muselo se to opakovat. Flétnista sídlil v lese a jistě měla přijít doba, kdy svůj smrtelný nástroj vytáhne znovu a pokusí se je všechny opět pocuchat tou sametově temnou melodií.
„Jak ti je?“ Opatrně popošel blíž k ní a sjel ji starostlivým pohledem. Měl o ni vážně celkem obavy, už od chvíle, kdy procitl. Sice byla silná a odolná, ale oba se pohybovali na zatraceně tenkém ledě, který neustále škrábal a bořil Daemon svojí přítomností a provokacemi. Teď byl sice pryč, ale Damian z toho ani nedokázal mít radost - spíš ho to děsilo. Jestli totiž flétna působila i na démona... Co ve skutečnosti dělala s ostatními, co neměli takovou odolnost jako on?

Slyšel její hlásek. Tenký, jemný... A tak moc plný bolesti a zoufalství, že ho to téměř trhalo vedví. Opravdu toužil přestat, zakopat válečnou sekeru a chovat se slušně - pro ni. Chtěl to udělat, hrozně moc. Ale nedokázal to, protože takový zkrátka nebyl. Když Bree párkrát varoval o tom, že není dobrým člověkem, měl na mysli přesně tohle. Zabíjel lidi, měl tendence sklouzávat k násilí a nerad couval. Jakmile ho někdo popudil, měl ve zvyku z něj nadělat krvavou kaši, protože si potřeboval nějakým způsobem vybít svoji frustraci a dát najevo, že se nenechá zlomit. Přesně to mu dal do vínku Rasmus, když se jeden od druhého odtrhli. Rasmus se stal prázdnějším a bezpáteřnějším a Desmond byl vnitřně natolik pošramocený, že disponoval obrovským chaosem a téměř neutichající touhou po násilí, protože to byl jediný způsob, jak se uklidnit. Nic jiného neznal, jen krev, hrubou sílu a boj. Ta jemnější stránka ho kompletně minula, svoji lidštější tvář si musel pracně vypěstovat - a i tak nebyla úplná.

„Ty si něco nárokuješ? A za co? Myslíš si, že jsi lepší než my dva? Že jsi něco víc, že jsi důležitá? Dovol mi vyvést tě z omylu, drahá. Tvoje krev je stejně železitá jako ta moje nebo Breenina. Namlouvej si co chceš, ale že lovíš další lidi z tebe dělá úplně stejného tvora, jako jsem já. Nesejde na tom, jestli lovíš kriminálníky nebo ne... Dokud lovíš, překračuješ hranici vytyčenou vyššími silami. Nejsi bůh, abys rozhodovala o osudech druhých, tak se přestaň povyšovat nad ostatní, protože uvnitř jsi úplně stejně moc v hajzlu jako já. Vražedkyně a násilnice. Možná na rukou nemáš krev fyzicky jako já, ale neseš stejnou tíhu. Jen s tím rozdílem, že já to alespoň nemaskuju do pozlátka svaté povinnosti.“ Každé slovo pronášel s drzou upřímností a viditelným popuzením - zároveň ale ne až tak, že by dával najevo, že by ji snad nerespektoval. Ne, on vůči ní cítil určitý respekt, jen se mu nemínil poddávat. Nemínil se jí poddávat. Ani v nejmenším.
Jenže jeho milovaná víla měla evidentně jiné plány - když jí Norallye pustila, opravdu jí dala jak vodu, tak jídlo. Jablko. To ale nebyla věc, která se ho dotkla - to až fakt, že kolem něj Bree prošla a nakonec se mu stranila. Evidentně se snažila zůstat kdesi ve středu, nepostavit se vyloženě na stranu ani jednoho z nich, ale on... Ranilo ho to. Měl ve věcech naprosto jasno: možná byl svým způsobem oddaný Theoranovi a začínal mít rád Raniu, ale kdyby si musel vybrat, vždycky by bez váhání šel za Bree. Byla pro něj všechno, nikoho dalšího nepotřeboval. Ona to tak ale neměla.

Nepatrně zaťal čelist a jedním líným pohybem sklidil meč zpět do pochvy, než naznak klesl na zem do tureckého sedu a složil si hlavu do dlaní. Chtělo se mu křičet, utéct... Prostě něco. Nejradši by se opět zvedl na nohy a začal zuřivě bušit pěstí do stromu, ale věděl moc dobře, že to udělat nesmí. Pokud by se k něčemu takovému snížil, dal by najevo nejen slabost a nestálost před Norallye, ale také by je tím všechny ohrozil. Les představoval bezpečné útočiště pro všelijaké stvoření tmy, kdoví co všechno žilo v jeho útrobách. Už takhle museli přilákat nějakou pozornost tím, že se tam hádali a skoro se porvali, ani jeden z nich si nemohl dovolit být ještě nápadnější, než už se stalo.
Zatímco se utápěl ve svojí nově nalezené studánce deprese, zdánlivé ticho narušilo nejen tlumené praskání ohně a šumění korun stromů, ale především hudba. Nádherná a omamná hudba, jež přicházela kdesi zpoza stromů, obklopená hustou a neprostupnou temnotou. Desmond zvedl hlavu a upřel pohled směrem, odkud přicházela, než se postavil zpět na nohy a opatrně tasil meč, prsty křečovitě svírajíc jeho jílec. Flétnista, hrál. Ať už mu šlo o cokoliv, on nepociťoval nic - žádnou bolest, žádnou slabost, vůbec nic. Hudba k němu sice doléhala se stejnou intenzitou jako k jeho dvěma společnicím, ale evidentně na něj neměla takový efekt, jako slyšel, že na dospělé normálně měla. Zvláštní...

Pár minut jen vyčkávala se skloněnou hlavou než mohla znovu fungovat v použitelném stavu. Černý les zajisté působil příšerně úplně na všechny a víla obdivovala jak to zvládají ostatní. Ona, když jen seděla opřená o kmen stromu v naprosté temnotě, se cítila vyždímaná a značně zesláblá. Tma jí svazovala a drtila jí plíce. Připomínalo jí to minulost. Tmavé studené uličky, tíživý smutek a především...Zklamání. Ačkoli jí temnota omezovala a její myšlenky byly zpomalené, věděla to. Cítila to ve svých kostech. I proto se nakonec vyškrábala pomocí drsné kůry na nohy. Jednak protože se potřebovala omluvit a zadruhé, aby se tam ti dva nesežrali, zatímco si ona hezky kempovala za jedličkou. Setřela si z tváře tu jedinou zoufalou slzičku, zatímco zvlnila své koutky do něčeho, co mělo připomínat její typický úsměv. Byla stejně v háji jako oni, ale jako hroutící se by jim k ničemu nebyla. Zvládne si udržet chladnou hlavu. Musí.

Jen co přiletěla zase zpátky k jejich “tábořišti”, musela se rozhodnout komu se omluví jako první. Hnědá očka jí sjela na její modrovlasou sestřenici, která jako vždy vypadala, že jí každou chviličkou bude chtít vyrvat všechny nehty. Jakmile si Norall všimla toho zamyšleného pohledu, zavrčela na ní a svýma vlastníma očima jí naznačila na místo vedle sebe. Nebylo moudré jí pokoušet. To už blondýnka stihla za ty roky poznat. Ale přeci jen...Nebylo to správné. Ona nepotřebovala její přítomnost a pokud by k ní opravdu jen přiletěla, pravděpodobně by jí za vlasy odtáhla někam pryč. Ale jakmile uviděla Dese...Měla jasno. Seděl na zemi jako rozsypaná hromádka neštěstí. S tím musela ihned něco udělat. Byla na něj moc tvrdá. Ale v tu chvíli...Bála se, to ano. Ale to ji ani přinejmenším neomlouvalo. A pořád ve vzduchu visela možnost, že když za ním půjde, všechno tím ještě víc zkazí. Její prvotní reakcí by bylo utéct do lesů. Tam by nemohla ublížit vůbec nikomu. Ovšem...Ztratila by se. A víla nepochybovala, že by si na ní temná zákoutí lesa určitě pořádně smlsla než by jí naprosto rozložila. Když si to tam vzala...Celá tahle cesta byla přehnaně riskantní. Jeden risk na víc by uškodit neměl. V to se nejistá víla modlila.

Poklekla hned vedle svého bělovláska a rychle se prosmýkla pod jeho paží, aby se tam dostala co nejblíže. Celou dobu cítila, jak jí nenávistný pohled Norallye vypaluje díru do zad, ale s ní si to měla vyřešit potom. Byla jí vděčná. Dlužila jí. A Norall toho zajisté plánovala naplno využít. Avšak to vše šlo teď stranou. Omotala svoje ručky kolem jeho pasu a následně mu opatrně položil hlavu na rameno. ,,Neměla jsem na tebe být taková. Ona...Rozhodně by tě na sebe poštvala a to nechci. Záleží mi na vás na obou. Chci vás chránit. Ale...Nechtěla jsem ti ublížit. Nenechám jí tě odvléct. Jen přes mojí mrtvolu.” Semkla rty k sobě a frustrovaně vydechla. ,,Odpusť mi to, prosím.” V dálce slyšela modrovlásku vrčet. ,,Já--” Nestihla ani doříct svojí myšlenku než uslyšela tu zatracenou melodii. Byla nádherná. Sladká. Tak omamná, že víle zamlžila mysl a ačkoli se v jednu chvíli v jeho náruči naprosto uvolnila, teď se vyšvihla na nohy a bez důvodu ani racionálního vysvětlení jí její křídla automaticky nesla za tím přenádherným zvukem. Potřebovala ho slyšet. Potřebovala za ním. Nic víc už nebylo podstatné