Město Nisystä

Nepřipadala si sladce, jenom zmateně. Nechápala, jak se dostala do podobné situace - dostalo se jí příležitosti potkat vskutku zvláštní a jedinečnou vílí dívku, která ji nepředčila jen svými schopnostmi a umem, ale také věkem... A ona na ni ze začátku jen vyjížděla, nevědouc o její neuvěřitelně vlídné povaze. Safiya byla víla každým coulem, měla ta nadpozemsky nádherná křídla, neobvykle krásnou tvář, kouzelnou eleganci a rozhodně i krev prosycenou magií. Anne zbytečky učení od matky ale říkaly, že by ji měla nenávidět a ideálně zabít, nebyla její spojenkyní ani přítelkyní. Neměla pro ni být vůbec ničím, natož pak někým.
Ale přesto se blondýnka nedokázala ubránit nepatrnému úsměvu, jež se jí dral na tvář. Ne, ona rozhodně nehodlala poslouchat ta stupidní pravidla lidí ze zátoky. Nepatřila mezi ně, přesně tak jí to matka řekla, když ji vyhodila... Bylo a čase, aby si vytvořila svoje vlastní pravidla: a hodlala začít tím, že upustí svoji předpojatost a pokusí se udržet si alespoň trošku otevřenější mysl, aby neměla zakalený úsudek. Jen tak se mohla najít v tom zvláštním a divotvorném světě, do kterého se zrodila.

„Musím říct, že nemám slov,“ pípla nakonec tiše, než si ze tváře smazala ten nebetyčně zaražený výraz a místo toho počastovala vílu po svém boku velice srdečným úsměvem, jež jasně vypovídal o její vděčnosti a dobrém rozpoložení. To bylo na její poměry docela neobvyklé, jelikož většinu času trávila v poněkud zachmuřené náladě, balancujíc na hraně zášti a negativity. Ze všeho nejvíc to přisuzovala směru, jaký její život nabral - ale pravdou bylo, že svoji roli nepochybně sehrály především její geny, protože ty jí zrovna moc šancí na zlepšení nedávaly.
„Dobrá tedy. Takže budeme hledat ochotného kapitána, abychom se svezly na vlnách?“ Dodala nakonec, než pomaličku pozvedla oba koutky úst v poněkud šibalském úsměvu. Ta představa jí vlila novou sílu a energii do žil, jelikož společně se Safiyou mohla opravdu prohloubit svoje pátrání. Díky její společnosti mohla trošku více zariskovat a především na nic z toho nebyla sama, což byla obrovská výhra - nemluvě o tom, že byla sama černovláska opravdu skvělou společnicí, takže to byla dvojitá trefa do černého. A toho si Anne opravdu neskutečně vážila, protože se jí po velice dlouhé době zdálo, že se na ni pousmálo štěstí.

Pozorovala tu scenérii jako víceméně nezúčastněný postávající. Safiya nějakým zázrakem skutečně přesvědčila toho muže - pokud se mu tak vůbec dalo říkat, jelikož mnohem více připomínal humanoidního medvěda - aby se ujal svých povinností a začal vypomáhat vlastní ženě, což byl naprosto neuvěřitelný výsledek. Anne užasle zírala na vílu, která si s tím hromotlukem dokázala hravě poradit a působila neskutečně autoritativně i navzdory tomu, že její slovní doprovod nebyl zrovna důrazný, ačkoliv nepochybně fungoval. Zdálo se, že ta holčička sama dostála jistému štěstí, protože černovláska byla dle všeho absolutní přebornice v přesvědčování lidí, což byla zatraceně obdivuhodná vlastnost, jaká se v jejich době opravdu hodila. O to radši Anne byla, že se s ní Safiya rozhodla cestovat, takže se jí důvody k jejímu obdivu začaly hromadit takovou rychlostí, že je ani nestíhala pořádně všechny počítat.
„Já... Nechápu to. Jsi vážně úžasná,“ vydechla s viditelným obdivem, když se za ní víla vrátila a Anne jen tak koutkem oka pozorovala, jak Medvěd poněkud nenadšeně sekal dříví a cosi u toho tiše mrmlal. Nevzpouzel se, opravdu to dělal. To bylo vážně něco.
„Jsi jako víla kouzelnice. Jak to děláš?“ Pozvedla mírně jedno obočí v ryze fascinovaném gestu, než Safiyu počastovala potutelným úsměvem a objala ji kolem ramen, jemně ji pohladíc po paži.
„Netřeba. Pokud ten sýr nepotřebuješ ty, tak ani já,“ zavrtěla hlavou, než ji mírně zaklonila a s výrazným vypětím sil potlačila nutkání nadšeně vypísknout. Její nálada víceméně plynule přešla z nicotné v neskutečně otrávenou... Do zatraceně vyjukané až k nebetyčně vřelé, načež se zastavila v té nejšťastnější a nejhravější, jakou Annelise snad kdy zažila. Tělem jí rezonovala abnormální vlna energie a ona měla pocit, že zvládne cokoliv... Dokonce i najít svého otce, což se jí už mnohokrát zdálo jako nemožný úkol. Ale ne vedle Safiyi.

Víla si nemohla pomoct, ale nadšený výraz na tváři její nové kamarádky jí taky donutil se usmát. Nijak pobaveně ani posměšně. Za jejím úsměvem se schovávala jen a jen spokojenost, která sice doprovázela vílu i jindy, ale při pohledu na Annelise se ten pocit ještě umocňoval. Ačkoli se to tak zdát nemuselo, zbožňovala trávit čas s ostatními stvořeními a co víc, dělat jim radost. Potom se všichni tvářili tak šťastně, že tmavovláska nikdy nepochybovala o svých rozhodnutích. A u Annelise to bylo zrovna tak. ,,Samozřejmě, půjdeme najít nějakého velmi ochotného kapitána.” Přitakala s úsměvem od ucha k uchu. ,,Vlastně se s tebou klidně podívám kamkoli, pokud se budeš tvářit takhle. Sluší ti to, Princezno.”

Spokojeně okusovala svůj příděl chleba, neustále pokukujíc po Anne. Dobře, musela uznat že její způsoby taky nebyly vyloženě stoprocentně čisté, ale ať už by se uchýlila k čemukoli, měla jedno velice zásadní pravidlo. Safiya se stoprocentní jistotou věděla, že by v životě nemohla ublížit živé bytosti. Ne jen že by jí to svědomí nedovolilo, ale zároveň se jí ta myšlenka bytostně příčila. K něčemu takovému se za žádnou cenu schýlit nemohla. Takže i když měl teď muž poněkud namodralou špičku nosu, dala si víla pozor, aby z toho do budoucna neměl žádnou velkou újmu. On bude v pořádku, jeho žena spokojená a ona s Annelise najezená. Co víc si mohla přát? Obstarávat jídlo na lodi bude nejspíše těžší, ale i to hodlala víla riskovat. Chtěla blondýnku nějak potěšit a udělat pro ní něco hezkého. ,,Někdy tě to můžu naučit!” Vypískla nadšeně Safiya. ,,No...Řekněme, že víly mají svoje prostředky a...No...” Nechtělo si jí úplně říkat, že toho medvěda nepatrně zdrogovala, takže se na chvíli zastavila, aby si mohla v hlavě rovnat pravdivou a zároveň ne zase tak přímou odpověď. ,,Ehhh...Já...No on...Je teď v trochu jiným stavu, víš? A ne jakože je těhotnej, ale je teď trochu uvolněnější a mimo realitu, kterou vidí přes to huňaté obočí...víš?” Snažila se znít ne tak provinile, ale přesto si na ní nešlo nevšimnout stydlivosti, jelikož jí zrudly snad i konečky vlasů. ,,Ale za chvilku to přejde, neboj se!” Dodala ještě ve spěchu. ,,Takže...Teď nás asi čeká cesta k nejbližšímu přístavu. Je čas vyplout!” S tou větou už zahodila veškerý stud i s červení na tvářích, nechávajíc se znovu pohltit tím opojným nadšením. Opravdu se těšila.

Nepochybně šlo o pěkně šílený a praštěný plán, ale měla z toho vážně radost. Už dlouho toužila po možnosti setkání se svým otcem... A když jí osud do cesty zavanul takhle nadšenou a schopnou společnici, co se velice dobře dala označit i za vhodného komplice, věci do sebe začaly krásně zapadat. Najednou měla reálnou šanci na splnění svého největšího životního cíle - a to byl vskutku neuvěřitelný pocit. Sice doufala, že se jí to jednoho dne snad podaří, ale nikdy k tomu všemu neměla až tak blízko jako doposud. A za to všechno vděčila jen a pouze Safiye. To její elán spustil tu vlnu nové energie proudící do žil, co ji pořádně nakopla. Díky ní se i smála navzdory tomu, že ještě před malým momentem byla celkem ve srabu. A to byla jednoduše věc, za jakou nešlo nebýt vděčná - a to dokonce i v případě duše, co byla trošku narušená a postrádala řádnou morálku.

„Myslím, že snad každý kapitán bude ochotný, pokud uvidí naše oslnivé úsměvy a rozzářená očka,“ vrhla po Safiye ryze spiklenecký úsměv, než spokojeně zaklonila hlavu a na pár vteřin zavřela oči v naprosto uvolněném gestu. Byť se jí ještě nedávno držela neurčitá masa napětí bublajícího těsně pod povrchem, věci se uvnitř jejího nitra začínaly alespoň dočasně ustalovat a ona si mohla jednoduše oddychnout. Přeci jen neutíkala před strážemi, neletěla na žádném splašeném koni a ani ji nehonila banda popuzených sirén, kterým nešťastnou náhodou vlezla do zelí... A to se zkrátka počítalo.
„Ach, to jsem vskutku poctěna! Slyšet taková slova zrovna od půvabné víly... To se jen tak nestává.“ V očích jí mírně zajiskřilo, když to pronesla. Možná její hlas a tón působily dojmem, že si dělala legraci - ale veškerá ta dramatičnost měla za cíl pouze výrazněji podtrhnout vděčnost, co se skrývala za jejím rozverným úsměvem. Neměla opravdu vůbec daleko ke štěstí... A to ještě ani pořádně nevyrazily na cestu.

Pozorovala Safiyu, jak se pohybuje ve svém živlu. Stále z její osobnosti i způsobů byla poněkud zmatená a trošku rozpačitá, protože byla její nová vílí přítelkyně poněkud zvláštní člověk, ale... Asi tomu začínala přicházet na kloub. Možná ne zrovna významem, protože opravdu netušila, co se skrývalo za tím rozpolceným a protichůdným chováním a její abnormálně vysokou dávkou dobromyslnosti a naivity, ale prostě to přijímala tak, jak to bylo. Dokud se od ní přímo neočekávala výpomoc v podobných aktivitách, bylo to v pořádku. Anne by si totiž jednoznačně nevěděla rady s tím, jak se zachovat - viděla, co Safiya udělala s tím mužem a věděla i to, že ukradla koně z předtím. Na druhou stranu si ale dle všeho plně neuvědomovala to, co vlastně prováděla a jaké to mělo nebo mohlo mít důsledky. Jedním slovem byla opravdu zvláštní - a Annelise si byla sto procentně jistá, že nejen nikdy nepotkala nikoho jí podobného, ale nejspíše ani nepotká.
„Netrap se tím, drahá. Prostě půjdeme, ano? Úkol splněn, čas se přesunout k dalšímu.“ Pousmála se na černovlásku vlídně, než ji jednou paží objala kolem ramen a poněkud dramaticky se dala na odchod. Safiya se zdála být poněkud rozpačitá z toho, co se stalo, ale Anne to starosti rozhodně nedělalo - svým způsobem to chápala a vzhledem ke svému způsobu života si neměly ani jedna co navzájem vyčítat. Díky tomu bylo zkrátka nejlepší se soustředit na posun kupředu, tudíž nalezení nějaké pirátské lodi a přesvědčení kapitána.

Návrat zpět do přístavu by sice byl nejsnazším způsobem, jak docílit vytyčeného cíle, ale vzhledem k okolnostem jejich odchodu... To asi nebyl zrovna nejmoudřejší nápad. Obě dvě byly dosti výrazné na to, aby si je stráže nebo tamní obyvatelé zapamatovali - a pokud nechtěly skončit s želízky na rukou a pěkně zavřené v žaláři, rozhodně bylo lepší se přístavu Nisystä vyhnout.
Ten fakt přiměl Anne zavést Safiyu kousek dál za město, kde se rozprostírala volná louka a příjemně foukal vítr. Ten k nim i navzdory vzdálenosti donášel alespoň drobný nádech vůně moře, který naprosto milovala - a věděla, že se tam bude muset v dohledné době zase vrátit. Tak jako tak ale byla nejdříve velice pevně rozhodnutá najít jim oběma nějaké místo, kde by mohly přečkat tu společenskou bouři a případně i přenocovat, protože pohyb venku za tmy by pro dvě dívky jistě nebyl zrovna nejbezpečnější.
Právě to blondýnku přimělo z louky nakonec stočit směr svých kroků nazpět k pobřeží, kde na pomezí louky a břehu stál mezi několika jehličnatými stromy drobný domek, co patřil tamnímu osamělému rybáři. Ten už sice ve stavení dobrých pár týdnů nebydlel, ale dům stál pořád na stejném místě a jim dvěma by mohl perfektně postačit jako dočasné útočiště, než se mohly vrátit zpět do přístaviště a začít vyjednávat s piráty o odvoz.
„Není to moc, ale lepší než nic. Pojď dovnitř,“ pokývla hlavou Anne na Safiyu, než vytáhla klíč a odemkla dveře, vcházejíc do domu. Ten byl vcelku maličký, jelikož měl za úkol sloužit pouze jedné osobě, ale i přesto v něm bylo dostatek místa pro ně obě - Anne v něm už párkrát přespávala, což byl ostatně i důvod, proč si nechala klíč, aby se mohla vrátit v případě potřeby. Stejně už nikomu jinému nesloužil... Rybář byl zkrátka pryč.

,,Oslnivé úsměvy a očička? Jak se to dělá, Anne? Naučíš mě to, prosím? Asi je to hooodně důležitý, viď?” Že jo? Pak bych to asi umět měla! Naučím se to!” Nasadila i na její poměry opravdu odhodlaný výraz. U Anne si byla jistá, že jí na palubu nějak dostat podaří. Nejen že už byla v plavení se na lodi pravděpodobně zvyklá, když byla tou princeznou, ale taky jí zkrátka nechyběl půvab a rozhodně i krása. Ale Safiya? Safiya se to všechno musela teprve naučit, takže byla opravdu ráda, že před sebou má učitelku jako je právě Annelise. ,,Ale...Ale! Kdybych se to nestihla naučit, mohla bych kapitána třeba zabalit do prostěradla! Pořádně! Na ty já jsem expert, víš? Vlastně je tolik věcí, které můžeš s prostěradlem dělat! Můžeš z něj mít oblečení, provaz, obvaz a hlavně na něj můžeš spát. Myslím, že je to vážně výhodný. Taky se dá použit jako tenká deka, ale o je mi k ničemu. Mně není zima, nikdy. A pokud by byla zima tobě, jen si řekni! Udělám z tebe dokonalého ledního méďu!” Dokončila svůj proslov, ve kterém přesedlala nejméně na několik dalších témat, ale to už pro ni bylo běžné, nikdo jí to nemohl brát za zlé. Jedno ale bylo jistá, pointu si zapamatovala. Musí nějak vymyslet, aby byl jejich kapitán taky medvěd. I když by nemusel být huňatej. Ale mohl by.
,,Prosímtě, obě dvě víme, že ta půvabnější jsi tady ty. Navíc máš fakt velký oči! Teda jako...Větší! Ale je to hrozně hezký! Vypadáš jako panenka, Anne!” Vypískla. Její oči měly sice taky sytě modrou barvu a byly docela výrazné, ale rozhodně s nimi nepůsobila tak křehce jako její nová kamarádka. Ona se svojí bohatě pihovatou tváří spíš působila hravě a trochu jako barbar.

,,Opravdu? Nevadí, když půjdeme?” Ještě jednou se pro jistotu zeptala blondýnky, ale po ujistění se její výraz značně uvolnil a ona sama působila klidněji. Tedy až do té doby co jí Annelise dala ruku kolem ramen. V ten okamžik jakoby se k ní vrátila všechna její rozverná energie a aby toho nebylo málo, objala nebohou kříženku kolem žeber, na malou chvíli na ní visíc jako klíště. ,,Dobrá, tak myslím, že můžeme.” Přikývla na souhlas, než Anne pustila a místo toho se na ní zářivě usmála. Byla opravdu ráda, že měla možnost jí potkat.

Ani když jí Anne vedla někam dál, (sama netušila kam, ale do přístavu to rozhodně nebylo, pokud se teda nejednalo o nějakou delší zkratka. Jenže to už by ale nebyla zkratka, víte? Takže jí mohla vést maximálně tak zdlouhkou.), neptala se. I po těch pár hodinách blondýnce důvěřovala. To bylo ovšem v jejím světě normální, protože ona důvěřovala všemu a všem. Nicméně, u blondýnky měla větší důvěru než třeba u toho medvědího muže, který by v nějakém jiném příběhu mohl figurovat jako postava jistého Magického medvěda, vše by dávalo větší smysl. Nakonec jí Anne zavedla do jakési chajdičky, ale to Safiye taky ani trošku nevadilo. Sama vlastnila podobnou chatičku, takže tahle nová jí plně vyhovovala. Než vůbec stihla Anne pobídnutí ke vstupu doříct, tmavovláska už se nahrnula dovnitř, letajíc po pokoji a zkoumajíc každičký kousek nábytku. ,,Tady ty bydlíš? Máš tu někde čaj?” Vykulila na ní očka, než se snesla na povrch kuchyňské linky, jenž se teď stala jejím sedátkem.

Znělo to naprosto příšerně, když si to tak uvědomila... Ale vedle Safiy si připadala hrozně špinavá a zkažená. Víla po jejím boku byla neuvěřitelně vzácnou ukázkou absolutně čistého tvora, však ona snad ani nenadávala! Jak mohl někdo takový vůbec žít na místě podobnému Nescoře? Nechápala to, nedávalo jí to smysl. Jistě, část toho se dala vysvětlit faktem, že se rasou řadila zrovna k vílám, ale... Stále. Ta čistota a nezkaženost. Bylo to tak jedinečné, až ji to neustále šokovalo. A taky se kvůli tomu cítila docela zle, o tom žádná. Stát vedle světice znamenalo vystavit se ještě horšímu světlu, než jaké na sebe člověk běžně vrhal. A Anne na to sice byla zvyklá... Ale mít najednou výčitky a zpytovat svědomí se jí prostě nepodobalo.

„Nemusíš se mě ptát na to, jak se to dělá. Však to právě sama praktikuješ,“ rozesmála se upřímně, když se na svoji společnici zadívala. Nic takového Safiya opravdu nepotřebovala, byla v tomhle ohledu naprosto přirozený talent. A co talent nezařídil... O to se postarala její osobnost. V důsledku by jí beztak svět lehl k nohám, pokud by nasadila výraz rozkošného štěněte a podívala se každému zpříma do očí, aby se jí museli do kukadel zahledět nazpět.
Při stočení konverzace k prostěradlům se Annelise trošku rozpačitě zasmála, protože zatímco černovlasá víla vyjmenovala bezpočet nejrůznějších využití pro prostěradlo jako takové, ona sama dokázala vymyslet jenom dva: a ani jeden z nich tedy rozhodně nebyl zrovna dvakrát hezký. Na druhou stranu, musela Safiye uznat to, že přehození prostěradla přes hlavu jistě fungovalo perfektně jako metoda zpomalení nebo zmatení. Při útěku by se jim to mohlo hodit, ale docela silně pochybovala, že s sebou víla nosila obrovské množství prostěradel, aby je mohla rozhazovat všem kolem sebe jako listy papíru.*
„To není pravda, Safiyo. Naopak,“ zavrtěla rázně hlavou, zatímco si na rtech udržovala široký úsměv. „Pokud tu někdo z nás má nádherné a jiskrné oči. A jsem si stoprocentně jistá, že jimi dokážeš okouzlit kohokoliv, kdo se do nich jenom podívá.“ Lichotka nebo ne, myslela to naprosto upřímně. A to i navzdory faktu, že obvykle podobně zabarvené věci říkávala jen kvůli tomu, aby s lidmi mohla snáze vyjednávat o věcech, co chtěla ona sama. Tentokrát na tom nebylo nic falešného... A dokonce ani křivého. Překvapivé, že pro jednou dokázala upustit od svojí zkaženosti!

Nevydrželo jí to dlouho, ta nezkaženost. Zavést svoji novou vílí přítelkyni do domu mrtvého muže, kterému k onomu skonu tak trošičku vypomohla... To nebylo úplně čestné, natož pak hezké. Ale co už? Annelise uvažovala prakticky, tudíž pro ni podobné detaily neměly takovou váhu jako možné benefity, co její jednání přinášelo. Sice to vyžadovalo značné oběti, ale dokud k nim nedocházelo na její straně, byla s tím ochotná žít.
„Vůbec ne, tím se netrap. Je to dobroděj,“ odpověděla pohotově, když se společně vydaly dovnitř. To objetí v ní vyvolalo jakési prazvláštní chvění... Skoro jako kdyby tím Safiya v jejím nitru něco probudila. Co to mohlo být? Stávala se něčím jiným, přeměňovala se nazpět? Ta představa Anne mátla, ale neměla čas nad tím pořádně zapřemýšlet, protože měla na talíři mnohem důležitější věci.
„Dalo by se říct. Není to tak úplně... Trvalé místo, abych pravdu řekla. Hodně se přesouvám z jednoho přístavu do druhého, takže tu bývám jen na přechodnou dobu, než se dám na cestu zase dál. Vracím se sem, to ano, ale nemůžu to tu nazvat domovem.“ Domov měla přeci jen úplně jinde... Tam v zátoce, odkud ji vlastní matka vyštvala, protože k nim dle jejích slov nepatřila. Vrátit se tam už úplně nechtěla, ale stále... Bylo to jediné místo, kde se po dlouhou dobu cítila v bezpečí a strávila tam většinu svého života. Svoje dětství. Měla tam všechny vzpomínky... S tou ztrátou přišla o kus sebe, nebo jí to tak alespoň připadalo.
„Čaj? Nejspíš ano, ale nebude to nic speciálního,“ zamrkala poněkud překvapeně na Safiyu, zaskočená tou otázkou. Sice pochopitelně věděla, že ho Safiya má ráda, protože se o tom už zmiňovala, ale popravdě řečeno ji vůbec nenapadlo, že by ho měla cestou sehnat. Jistě, nenutila ji k tomu. Ale Anne... Svým způsobem chtěla. Přišlo jí to jako hezký vstřícný krok. A zatímco měly chvíli setrvat v chatce po muži, kterého zabila, troška vůně čaje by mohla vypudit tu podivnou atmosféru, co se jí lepila na bedra jako studený pot.
„Počkej. Zkusím se podívat...“ Zamumlala, než se přesunula po provizorní kuchyňce a začala se nevybíravě prohrabávat jednou ze skříněk. Chvíli jí to trvalo, ale nakonec se přeci jen vytasila se sklenicí, v níž byla připravená jakási čajová směs. Sice podle oka nedokázala odhadnout příchuť, ale snad by to mohlo stačit. Nic lepšího totiž svojí společnici nabídnout nemohla.
„No... Je tu tohle. Nevím, co je to za druh,“ nakrčila neurčitě rameny, než otevřela víko a podala sklenici víle. „Možná to poznáš? Z vůně nebo tak? Já se v čajích bohužel nevyznám, takže tohle přenechám na tobě.“


* ano, to je reference na Večerníčka!

,,V tom případě...Budu všem koukat do očí! I když...počkat! To by bylo docela divný. Ale...Zabralo by to? Nemyslím si, že koukání do očí je něco...umějí to čarodějové! Ale já nejsem čarodějka, nemusím nikoho zaklít očima. Ale mohla bych! Některé moje sestry by to nejspíše dokázaly! Ono...Ostatní víly dokážou spoustu věcí, víš? Vždycky se mi to líbilo! Když jsem ještě žila v lese s ostatními, milovala jsem je pozorovat...” Nasadila poněkud zasněný výraz, ani si neuvědomujíc že zase odbíhá od jednoho tématu ke druhému a zahazujíc předchozí otázky. Někoho by možná mohlo napadnout, že je jednoduše přeslechla nebo je záměrně ignorovala, ale to nebyla ani trošičku pravda. Naopak právě slova Anne pro modrookou vílu působila jako spouštěč k tomu, aby se ponořila ještě hlouběji do svých myšlenek a samozřejmě, aby také víc mluvila. To už se ale bez toho neobešlo, neboť kdo znal Safiyu déle než dvě minuty, musel vědět, že ta holka zkrátka neumí přemýšlet potichu. Měla nutkání se podělit o jakoukoli drobnůstku, i kdyby to mělo být konstatování toho, že veverky jsou chlupatý. Mnoho lidí tuto skutečnost považovalo za otravnou, takže nebylo divu, že byla víla opravdu radostí bez sebe z toho, že někomu nevadí poslouchat její nekonečné proudy myšlenek. ,,Ostatní víly totiž dokázaly ohromné věci! Třeba Abeyance uměla nechat vykvést spoustu květin! A jídla taky! Ona nikdy nemusela čekat na lesní plody, prostě si je vytvořila, kdy chtěla! Nebo Yavia! Yavia byla taky skvělá, uměla léčit s vodou. Taky bych něco takového ráda uměla. Poslyš, Anne! Umíš taky něco takového? To by bylo naprosto úžasný! Ale pokud to neumíš, nevadí. Říká se, že s pomocí prachu můžeš taky zkusit trochu kouzlit, víš?” S veselým výrazem se opakovaně pohupovala na špičky a paty, div nezačala poletovat sem a tam. I když se toho dne stalo opravdu hodně, Safiya nebyla smutná a ani unavená. Proč taky? Našla si novou kamarádku, což v očích tmavovlasé víly bylo něco tak neskutečně vzácného, že prostě nemohla být nešťastná, ačkoli byla donucena opustit svůj domov.
Takže Anne byla cestovatelka! To bylo rozhodně fascinující a ve víliných očích jí blondýnka přirostla díky tomu faktu o něco blíže k srdci. ,,Páni! Takže ty taky cestuješ? To musí být dobrodružství!” Vypískla, poskakujíc kolem Anne jako nějaký gumový míček. ,,Doufám, že mi o tom někdy povyprávíš. Slib mi, že mi o tom někdy povyprávíš, Anne!” Vykulila na blondýnku svoje sytě modrá očka, konečně přecházejíc do klidu. Opravdu v ní začínala narůstat zvědavost a odhodlání zjistit, kde všude Anne byla a co viděla. Safiya sice také cestovala, ale ona se pohybovala spíše na severu, zatímco vodní národ neměl dle všeho příliš rád studené vody. Safi se ovšem nemohla divit ani tomuhle. Nikdo neměl rád mráz, alespoň ne nikdo koho znala.

,,Ukaž, podívám se.” Přiťapkala k blondýnce, jenž držela v dlaních tu sklenici. Naštěstí si vybrala správnou vílu, protože pokud byla Safi v něčem expert, pak to byly právě horké lahodné čaje. ,,Hmm...” Zamyšleně nakrčila nosík, berouc pár bylinek do rukou. ,,Tohle jsou listy maliníku a jahodníku...” Zamumlala, když si v prstech promnula ony zmíněné vysušené listy. ,,Tohle vypadá jako pampeliškový kořen a meduňka s heřmánkem...Anne! To je směs na čaj v těhotenství! Ty jsi těhotná?” Se zvídavým úsměvem se odtáhla, prohlížejíc si dívku s otázkou v očích. ,,Používá se taky na trávící potíže. Máš trávící potíže?”

Oční kontakt v sobě skrýval neskutečnou moc, která se ve správných rukách mohla přeměnit v opravdovou magii. Divokou a mocnou, propůjčovala svému nositeli jistou sílu a pevnost, co dokonale podtrhovala postoj. Byla nezaměnitelná a nedala se popřít, jelikož drtivá většina všelijakých tvorů jednoduše nedokázala ten upřený pohled snést, ne po delší dobu. Tím se dalo poměrně snadno odhadnout, co byl daný člověk za osobnost - a jaké taktiky byly tudíž nejlepší a mohly by se prokázat jako efektivní. Sama Anne podobných věcí využívala vcelku hojně, protože oproti ostatním postrádala fyzickou sílu a převahu v mnoha ohledech, takže se svoje mezery pokoušela vyplnit jinými prostředky. Jako třeba využíváním svého vzhledu a původu, zkombinováno společně s takovými fintami.
Pozorovat ale Safiyu, která byla nevinná až na půdu, jak o takových věcech mluví... Bylo to zvláštní, dokonce až do takové míry, že to v Anne zanechávalo silně rozporuplné pocity. Měla by se za sebe vážně stydět, začít se kát a pracovat na svojí nápravě, ne kazit někoho tak čistého, jako byla její vílí společnice. A přesto... Bylo to až příliš zajímavé, dokonce i zábavné. A ona byla nejspíš natolik zkažená, že se nacházela hodně daleko za hranicí možné spásy.

„Myslím, že bych se od tebe mohla naučit spoustu věcí, drahá Safiyo,“ pousmála se na vílu nepatrně, zatímco se v duchu musela profackovat. Co ona uměla s magií? Svádět lidi, přimět je naklonit se vůči tomu, co ona sama chtěla. Evokovat v nich drobné náznaky emocí, co sloužily jako klíčící semínka perfektně vhodná pro budoucí manipulaci. Ale samozřejmě... Voda. Dokázala s ní manipulovat dle svojí vlastní vůle, přimět ji poslechnout jako léta trénovaného psa. Ani toho ale nikdy nevyužívala k čemukoliv dobrému. Nebo alespoň ne k něčemu, za co by ji jiní nebyli ochotní bez mrknutí oka popravit jako zatraceně nebezpečnou čarodějnici, co představovala hrozbu pro všechny kolem.
„To je sice pravda, ale pokud vím, nevztahuje se to na můj druh,“ nakrčila mírně ramena, zatímco se jí na tváři usadil poněkud zamyšlený výraz. Lidé údajně s využitím vílího prachu dokázali praktikovat drobnější kouzla, ale dost silně pochybovala, že by to samé svedli i vodní. Ti přeci jen sice sdíleli stejné kořeny, ale... Jinak se až příliš odklonili od svých předků, soustředíc se na naprosto odlišný druh magie i praktiky.
„Samozřejmě, moc ráda. Tedy... Kdyby jen bylo co.“ Na rtech jí vykvetl úsměv prozrazující drobný náznak pobavení. Doposud se jí nepodařilo prožít nic, co by byť jen maličko připomínalo opravdové dobrodružství. Vlastně neměla žádné zajímavé příběhy ani historky, prostě se jenom toulala z jednoho přístavu do druhého a... Protloukala se ze dne na den. Sice už mnohokrát jednala s nejrůznějšími lidmi a pochopitelně zažila i několik potyček s piráty, kdy šlo trošku do tuhého, ale celkově vzato to zkrátka nepovažovala za něco, co by bylo hodné vyprávění.

Při zjišťování ingrediencí použitých do čajové směsi, co Anne v kuchyni našla, se v jednu chvíli musela zatvářit jako kdyby kousla do opravdu pekelně kyselého citronu. Ona a těhotná? Cha! Leda tak ve snu, na něco takového neměla ani pomyšlení. Sice byla ochotná ulehnout s někým, kdo by jí mohl zajistit něco důležitého... Ale otěhotnět snad ani nemohla. Křížený původ a pošpinění by měly stačit na to, aby to bylo nemožné už jen z praktického hlediska, pokud by tedy nebylo přidáno i další omezení - tudíž fakt, že se osobně poohlížela spíše po dívkách, než po chlapcích. A celkově... Na tyhle věci si dávala opravdu pěkný pozor, protože kdyby se zrovna Aurora rozhodla ji pěkně potrápit, těhotenství by opravdu nebyla schopná unést. Ještě tak. I bez podobných věcí měla starostí dost.
„Ne, to nejsem,“ odpověděla nakonec, na tváři rozlitý mírně rozpačitý výraz. „Není to moje směs, byla tu už předtím. Tedy... Chápeš. Já se v čajích nevyznám, nedokázala bych ani rozeznat jednu vůni od druhé, i kdyby byly opravdu výrazně rozdílné. V tomhle ohledu jsem naprosto nepoužitelná, takže můžu jenom obdivovat tvoje schopnosti. Jak se ti to povedlo tak rychle a snadno rozeznat?“

,,Někdy tě klidně naučím cokoli si budeš přát, Anne! Tím si buď jistá! Já tu budu ještě dlouho ty tu taky budeš ještě dlouho! A nějak ten čaj zaplnit musíme, ne? Život je sice dlouhý, ale utíká hrozně rychle, víš? Když jsem bývala ve tvém věku, spousta věcí ještě nebyla. To za našich mladých let, to bylo něco jiného. Ačkoli magie je stále stejně vážená jako byla kdysi. Možná ještě váženější. Proto buď ráda, že jí máš, Anne. A kdyby si jí neměla, mohly bychom tu moji mít společně! Teda...Já bych se klidně rozdělila, kdyby to šlo.” Vesele se na dívku zazubila, sdělujíc jí své zkušenosti. Náhle se ovšem zarazila a vzala si do dlaní pramínek svých vlasů, které začala v prstech pomalu žmoulat. ,,Takhle to zní jako kdybych byla už nějaká babička, pfft! Teda...Já nejsem babička, víš? Teda, alespoň myslím. Bohové...co když jsem babička! Měla bys mě ráda i kdybych byla babička, Anne?”

Stejně jako se na tváři blondýnky objevil zamyšlený výraz, Safiyina tvář ho po chvíli napodobila. Byla sice pravda, že se to na vodní nejspíše nevztahovalo, ale Princezna v sobě nesla i lidskou krev. A možná právě díky tomu, že sama měla již magii vodních v krvi, tak by její kouzla byla o to účinější. Tak či tak, rozhodně to mohly někdy zkusit. Ovšem Safiya cítila, že už se jí zavírají oči a její tělo zmáhala únava, takže na nějaké experimentování nebyla vhodná doba, ať už se tmavovláska těšila jakkoli moc. Možná že to budou moc zkoušet na lodi při hledání otce Anne nebo potom až ho najdou, času měly habaděj!

Anne nakonec dle všeho těhotná nebyla, což u Safiyi vyvolalo vlnu zklamání, kterou ovšem včas stihla zamaskovat. Pravdou bylo, že naprosto zbožňovala miminka. Vždy je vnímala jako čisté a rozkošné tvory plné vnitřní krásy a nevinnosti, takže kdyby jí blondýnka náhle oznámila, že nějaké miminko čeká, tmavovlasá víla by bezpochyby skákala radostí až do vzduchu. Jenže ať už si myslela, že jsou miminka jakkoli roztomilá, ani náhodou nechtěla zranit Anne kvůli tomu, že by ukázala smutek či pokles nálady, protože...no protože miminko nečekala! ,,V tom případ byl ten, kdo tu žij těhotný. Nebo měl žaludeční potíže.” Pokývla znalecky, věnujíc dívce spokojený úsměv. ,,Čaj má mnohdy větší sílu než si dokážeme představit, Princezno. Zvlášť na severu je čaj všech druhů, a to se i bylinek týče, vážně potřebný. Tam kde žiju může člověk lehce zmrznout, nejsou tam nejlepší podmínky na dlouhodobý pobyt. A víš co je jedna z prvních věcí kterou udělám, když někoho takového najdu? Dám mu čaj! Protože hezky hřeje. A taky je spoustu druhů a spoustu účinků! Ale především nádherně voní. Připomíná mi domov, víš?” Pousmála se na dívku, když jí vylíčila proč se v čajích a bylinkách tolik vyzná. Byly velkou součástí jejího zimního života. ,,Pověz mi, je ti někdy zima, Anne? Protože když jsi se mnou, tak ti být zima nemusí. Já nechci, aby ti byla zima, Anne.” Upřela na kříženku modrá očka, začínajíc připravovat čaj. ,,Ten čaj tě taky může zahřát! I když nemáš omrzliny.”

Když byla v jejím věku... Za mladých let. Anne se neubránila poněkud zaraženému zamrkání, jelikož ji tím tmavovlasá víla kompletně vykolejila. Říct o tom stavu, že náhle ztratila vítr z plachet by bylo sakra slabé: jak stará Safiya byla, probohy? Vypadala i chovala se tak mladě... Jaká byla pravděpodobnost, že se ve skutečnosti řadila k těm nesmírně starým vílám, co sice na svůj věk ani trošičku nevypadaly, ale dost možná pozorovaly budování mnohých měst i vesnic, stejně jako jejich pády?
Tohle Annelise opravdu zmátlo, protože Safiyu doposud považovala za někoho... Mlaďoučkého. Ta sladká povaha a naivita tomu dokonale odpovídaly, ale způsob jakým najednou promluvila tomu naopak silně odporoval. Tak kde ležela pravda? Nejspíš by bylo nejvhodnější se zeptat, ale nebylo by to potom netaktní?

„Ach, to by od tebe bylo opravdu moc hezké,“ vypravila ze sebe nakonec poněkud zmateně, než na rtech zformovala alespoň drobný úsměv, aby nevypadala jako totálně rozhozená holčička, co právě zjistila to nemilé překvapení, že Bořivoj není jen pouhou legendou, ale skutečnou figurou poletující kolem Nescory.
„Já... Odpusť mi prosím tu zvědavost, ale kolik ti je doopravdy let? Nebo spíše... Vím, že stárnutí probíhá u víl jinak, ale nejsem si jistá, jestli je to podobné jako u vodních? Tak jako tak... Zní to, jako kdybys viděla spoustu hodně zajímavých věcí a událostí. A samozřejmě, že bych tě měla ráda, i kdybys byla babička! Sice na to nevypadáš, ale to je přeci jen svým způsobem výhoda, však?“ Dodala ve snaze situaci trošičku nadlehčit, když už se jí podařilo přednést i svoji tíživou otázku: tudíž dotaz na to, s jak starou bytostí měla vlastně tu čest.

Žaludeční potíže způsobené těhotenstvím... Dost možná to jen nějak pomotala dohromady a v důsledku tedy jenom špatně pochopila to, co se jí Safiya snažila říct, ale v důsledku na tom moc nesešlo: majitel té chatky (nebo tedy ten právoplatný, jelikož si ten domek v současnosti nárokovala právě sama Anne) byl po smrti a rozhodně se nevracel, což bylo dobře. Představa toho, jak někoho přivádí do jiného stavu ihned po návratu ze záhrobí... Nebyla zrovna dvakrát vábná. A to ani pro někoho tak otrlého, jako byla Annelise.
„To chápu. Ono... I ve zdánlivě prostých věcech se občas ukrývá velká síla, ne-li nějaké to kouzlo,“ pousmála se na Safiyu vlídně. O tomhle už něco maličko věděla, ačkoliv obvykle podobné věci spíše nepraktikovala osobně - naopak je ale pozorovala u druhých. Zvláště v případě gest to platilo dvojnásob.
„Zima? No... Občas. Ale teď ne,“ zavrtěla mírně hlavou, pokoušejíc se dát najevo, že byla v naprostém pořádku a nic špatného jí nehrozilo. Konec konců, ta starost, co vůči ní Safiya projevovala, jí svým způsobem dělala radost. Bylo vážně hezké, že se o ni někdo reálně zajímal a záleželo jim na ní... Protože neměla rodinu ani přátele, co by se podobné role mohli zhostit.
„Jsem v pořádku, ale děkuju. Jsi moc hodná, Safiyo.“ Dodala ještě, než černovlásku jemně objala kolem ramen a tiše vydechla. Zima jí občas bývala... Ale to jen ve chvílích, kdy obývala moře. Snažila se držet jen zátok a neblížit se dál do slané vody. To by nebylo moudré. A ona měla do tak nerozvážného stvoření docela daleko, alespoň v tomhle ohledu.

Při pohledu na blondýnčin udivený výraz si nemohla pomoct a začala se culit jako měsíček na hnoji. Moc lidí se jí na věk zrovna neptalo, ale ti, kteří ho věděli, většinou udělali velice podobnou reakci. A Safiyu to stále bavilo stejně. Nebylo to ovšem tak, že by se Anne vysmívala, to ani náhodou. Ne že by to shledávala kvůli svému morálnímu kompasu za naprosto škodolibé, ale zároveň se zkrátka lidem vysmívat neuměla. V její hlavě ten pojem neexistoval nebo spíše neměl místo, stejně jako další nehezké věci. Snažila se mluvit co nejupřímněji, ale pokud by snad musela říct něco špatného, raději by o tom pomlčela. Tentokrát ovšem mlčet nemusela, neboť na tu otázku existovala jedna velmi stručná výmluvná odpověď. Opřela si loket o stůl, podepírajíc si hlavu, zatímco s lehkým úsměvem pozorovala svoji vykolejenou kamarádku. ,,Zase tak moc jsem toho neviděla, ale to nevadí! Mám ještě spoustu času, víš? Všichni máme spoustu času, když se na to podíváš z více úhlů, Anne! Čas v mém životě nemá moc velkou roli, protože se neřídím žádným konkrétním režimem. Vlastně ani nevím jaký je rok, měsíc a už vůbec ne kolik je hodin. Nepotřebuji čas, kdybych ho brala na vědomí, akorát by mě svazoval, víš? Je to s ním složitý. Ale jsem si jistá, že mám ještě spoustu času a spoustu let!” Věnovala dívce spiklenecký pohled. ,,A vůbec, je neslušné ptát se ženy na její věk, Anne. To je hodně důležitý!”
Mezitím co poslouchala Annelise, prohlédávala snad všechny poličky a šuplíky, jen aby mohla nakonec úspěšně vyndat dva porcelánové hrníčky a položit je na linku. Sem tam přikyvovala a hodila po dívce spokojený úsměv mezitím, co nechala čaj dovařit se a následně ho rozlila do obou hrnků. ,,Dobře, ale kdyby ti někdy zima byla, tak za mnou přijď, ano? Na to jsem totiž expert! Tedy, taky expert! Jako na čaje!” Nechala se od blondýnky obejmout kolem ramen a druhou rukou jí podala ten těhotenský čaj. I když těhotná nebyla. Ale čaji se přece nedalo říct ne! To Safiya vnímala jako největší možné barbarství.

Počkala až obě dvě vypijí svůj šálek hřejivé tekutiny (pokud se Anne rozhodla ho vypít), načež dívku opatrně chytla za ruku tak, aby se jí mohla kdykoli vymanit, kdyby jí vílin dotek nebyl příjemný. ,,Je čas jít spát, Anne. Byl to náročný den, viď? A spánek je opravdu důležitý!” Vážně pokývala hlavou, než docupitala až ke kraji něčeho, co dost připomínalo věc, na které by se dalo spát. ,,Opatrně, Anne.” Špitla, načež blondýnku chytla kolem ramen, pevně jí objímajíc a nelítostně sebou (a bohužel i Annelise, pokud nebyla dost rychlá a nevymanila se) vrhajíc do postele. Naštěstí obě dvě dopadly na v rámci možností měkkou madraci, takže se víla nemusela bát, že sebe nebo Svojí kamarádku zraní. ,,Dobrou noc, princezno.” Usmála se, než povolila svůj stisk, aby měla dívka více pohodlí, ale objímat jí nepřestala ani potom, co se odebrala do říše snů.

Náhlé zjištění, že byla ona tmavovlasá víla ve skutečnosti starší z nich dvou... Anne absolutně odzbrojilo. Ne, že by snad sebe samou považovala za kdoví jak výrazný výkvět vyspělosti nebo něco podobného, ale tak trošku už dle jejich rozdílů v jednání i uvažování dosáhla podobné idei... Přeci jen jak by Safiye mohla odhadovat takový věk, když vypadala tak... Nevinně a neznale? Pokud po Nescoře už doopravdy kráčela takhle slušnou řádku let, tak jak si u všech mořských ďasů mohla udržet svoji osobnost, nenechat se ovlivnit a tak trochu zkazit? Nedávalo to smysl. Byla v tom snad nějaká vílí tajnost, co všem svým nositelům přinášela neoblomnost? Nebo prostě jenom nedokázala vidět svět i se všemi jeho špatnostmi a zkažeností?
Tohle Annelise vážně nedávalo smysl. Pochopitelně na svoji společnici nehodlala začít nahlížet jako nějakou stařenku, ale neskutečně moc ji to mátlo. Doslova jí to vrtalo hlavou jako taková ta věc, co člověku reálně nedá pokoj, dokud nedojde nějaké formy rozřešení - a to bylo v tomto případě absolutně v nedohlednu, protože to Anne nedokázala žádným způsobem rozlousknout. Safiya a tolik let... Koho by to napadlo? Blonďatou míšenku rozhodně ne, o tom nemohlo být pochyb. Za těch pár let svých cest napříč jednotlivými přístavními městy a vymetání krčem, co se držely u pirátů v oblibě, se už potkala s mnoha nejrůznějšími lidmi - ale nikdy ne s kýmkoliv, kdo by byť jenom matně připomínal Safiyu. Svět byl vskutku plný záhad a překvapení, o tom žádná.

„Nemyslela jsem to nijak zle, pokud by to tak vyznělo,“ vydala ze sebe trošku zmateně, než na rtech zformovala svůj typický úsměv. Ten rozhodně nepostrádal svůj lesk a efekt - a tentokrát ještě mnohem více než kdy předtím maskoval to, jaký guláš měla jeho nositelka v hlavě. Konec konců, Anne nebyla zrovna dvakrát sdílná. Ráda si svoje myšlenky tutlala pro sebe, ačkoliv s názory se obvykle nechala docela jasně slyšet. Pokud ale šlo o tu věc s věkem a časem... Nemohla se Safiyou tak úplně souhlasit. Jistě, brala to tak, že to její společnice brala trošku jinak, ale sama Anne měla naprosto opačný názor. Počítala každý den i hodiny, někdy i minuty. Nemohla nikdy ulehnout ke spánku s jistotou, že se následující den probudí... Tedy, že se probudí a bude sama sebou. Představovala takovou časovanou bombu, protože s přesností jednoduše netušila, kdy se o ní přestane pokoušet to hluboce zakořeněné šílenství a ona... Stane se sirénou. Taková věc by prakticky ukončila její život, byť by fyzicky setrvávala mezi živými. Už by to ale nebyla ona, ale někdo dočista jiný.
„Samozřejmě, to je pravda. Není to tak, že by na věku nějak zvláště záleželo,“ přitakala nakonec pobaveně, souhlasíc alespoň s víliným následným výrokem. Ne, rozhodně nebylo slušné se dámy ptát na věk... O tom věděla svoje. Přeci jen si na dámu čas od času hrála, aby dosáhla svého. Pokud tedy něco znala bezpečně, tak to byla tahle zásada: ona sama toho někdy zneužívala, aby svedla některé pomatené piráty z cesty a zabránila jim klást příliš osobní otázky. Tohle jim totiž obvykle docela spolehlivě zavřelo tlamičky, ačkoliv k tomu pochopitelně využívala i nějaké to drobné gesto mimo.

Na čaj ji nikdy zrovna dvakrát neužilo, ale to připisovala spíše tomu, v jakém prostředí vyrůstala. Přeci jen... Vodní čaj nepili. A pokud ano, tak rozhodně ne podávaný stejným způsobem, jakým ho připravila právě Safiya - zalitý horkou vodou, pěkně v keramickém hrnečku. Jakákoliv siréna by od toho dala automaticky ruce pryč, protože horko nenáviděly snad ještě více než samotní čistokrevní yialadri, ale Anne to nevadilo. Vlastně... Byl to čaj spojený s těhotenstvím, což bylo sice divné a zanechávalo to v ní jaksi rozpačité pocity, ale zároveň to bylo i hezké. Smět se ohřát, vypít něco teplého a posedět si. Nejspíš by si ji takhle Safiya mohla velice snadno naučit na pití čaje, kdyby k tomu měly příležitost. A pravda byla taková, že by se Annelise ani trošičku nebránila.
U pití a posezení ale nezůstaly dlouho, jelikož se Safiya plně zhostila ochranitelské role a po dopití onoho teplého nápoje je obě dvě odvedla pěkně na kutě. To byla další věc, co Anne pekelně zmátla, ale nebránila se - dokonce ani v moment, kdy ji víla objala a stáhla s sebou do postele. Mnohem raději by nocovala ve vodě, o tom žádná, ale přespat na souši jí také neublížilo. Navíc... Nemohla lhát. Vlastně jí to objetí bylo docela příjemné, protože se poprvé ve svém životě cítila v bezpečí, aniž by musela dávat fanaticky pozor na svoje okolí. A to byla velká věc.
„Dobrou noc, krásná vílo.“ Špitla tiše, než pomaličku sklopila řasy. Neměla ve zvyku usínat v něčí blízkosti... Ale těch pár minutek před usnutím se jí v hlavě neobjevila ani jedna jediná chmurná nebo pochybovačná myšlenka. Důvěřovala Safiye. A neexistoval pro ni sebemenší důvod, aby pochybovala o jejích úmyslech nebo se obávala o jejich bezpečí. Společně by si na ně troufl jen blázen... A ona moc dobře věděla, že takových se v okolí moc nepohybovalo.


Překvapilo ji, že ji neprobudili ani rackové, ani šumění vody. Ne, tentokrát to bylo tiché vrzání dřeva všude kolem. Do domku se totiž mírně opíral ranní vítr vanoucí směrem od moře, což Anne bezpečně poznala po mírně slané vůni, co s sebou přinášel. Chviličku jí trvalo, než si spojila všechno dohromady: setkání se Safiyou, ukradený kůň a výpomoc cizí rodině... Přesun do chatky po muži, kterého tak nevybíravě zabila.
Musela se nad tou myšlenkou mírně zašklebit, ale nic nahlas neřekla. Však se nacházela stále ve vílině objetí! Muselo být teprve časné ráno, takže se nemínila jakkoliv hýbat nebo vydávat zvuky, protože zastávala názor, že si odpočinout potřebovaly ony obě - a vzhledem k tomu, s jakou starostí na ni dávala Safiya pozor, bylo jen logické a správné, aby jí tu péči oplatila. Alespoň maličko, když už nic jiného.

,,Já vím, že ji to nemyslela zle, Anne. Ale víš, když jsi dáma, musíš toho umět využít! A na věk se dámy nikdy zásadně neptá. Ale...Možná ti to někdy povím, abys na mě nekoukala jako na stařenku. Zase tak stará nejsem, víš! Měla bys vidět naší královnu, to je teprve stařenka, ne já!” Vypískla a pro pořádek ještě Anne ujistila o tom, že jí v nejbližší době žádnou berličku shánět nebude muset. ,,Ale pokud tě to uklidní, už dávno jsem dovršila dospělosti.” Spiklenecky na ní mrkla a pokusila se udržet si vážný výraz, ale moc dlouho jí to nevydrželo, neboť se po chviličce jemně rozesmála. ,,Nemusíš se bát, Anne. Zvládnu se o sebe postarat, víš?”

Usínat vedle někoho, u koho se nemusela bát, že se mu přes noc zhorší omrzliny, bylo pro Safiyu něco úplně nového. Tentokrát se nemusela bát o to, že jí její společnost prochladne, protože jí její společnost sama ujistila, že jí není ani trošičku zima! Přesto se ale Saf v noci pravidelně probouzela, ale nedala to na sobě nijak znát. Vždy jen po očku zkontrolovala Annelise a šla zase hezky chrnět. Kdyby byla doma s nějakým pacientem, bylo by to něco jiného. Celé tohle dobrodružství se vlastně dalo brát jako taková větší dovolená. Na druhou stranu...Mohla jen doufat, že se mezitím nikdo nerozhodne vydat nepřipravený na sever. Kdyby tam někdo zemřel kvůli chladu a ona by to zjistila, nikdy by jsi to neodpustila. Tím si byla jistá. Sama sobě složila přísahu, ale plnit jí na dálku bylo zatraceně těžké. Ovšem...Ani za to tak úplně nemohla, však? Nebylo to tak, že by z domu odešla úplně dobrovolně, ale nakonec...Nakonec z toho vzešlo i spoustu dobrých věcí! A mezi ně se jistě počítala i spící blondýnka, které přislíbila, že jí pomůže najít jejího ztraceného otce. Ve spánku vypadala jako princezna snad ještě více, neboť ta sladká uvolněnost přidávala jejímu výrazu jistý půvab. Safiya se musela sama pro sebe pousmát. Nejspíše by měla jít spát, přece jen je měl čekat opravdu dlouhý den. Jejím úkolem bylo přeci, že najde nějakého velice ochotného kapitána a dostane je obě dvě na loď. Jo! To zvládne!

Ráno snad ještě neotevřela oči, než vyskočila na nohy, očividně plná nově nabité energie, zanechávajíc za sebou jen rozházenou přikrývku...a možná trošku rozhozenou míšenku. ,,Anne! Dobré ráno! Víš na co je čas? Na čaj! A taky na sušenky! Nebo koláčky? Jaké máš ráda koláčky? Ty zůstaň ještě v posteli, musíš být utahaná. Vlastně...Jakpak jsi se vyspala?” Zasypala nebohou Annelise otázkami, zatímco se usmívala jako jedno velké pihaté sluníčko.

Nikdy neměla zrovna dvakrát tvrdý nebo klidný spánek. Noc pro ni sloužila mnohem více jako prostor pro odpočinek na duši, než aby reálně spala. Kdykoliv se totiž pohroužila do toho stavu téměř až slastného nevědomí… Musela se obávat, zda se vůbec probudí. A pokud ano, bude to stále ona? Neustále totiž sváděla souboj se svojí vnitřní podstatou, co se urputně drala na povrch a dožadovala se absolutní kontroly. Podsouvala jí hrůzné myšlenky, co se mnohdy promítaly i do snů. Zdálo se to být kompletně neodkladné… Jako kdyby šlo o předem prohraný boj, co Annelise svým pasivním vzdorem jen odkládala co nejdále do budoucnosti, protože se s tím nebyla schopná smířit.
Ať už to bylo jakkoliv, mnohem raději se toulala po pobřeží a máchala si nohy v prochladlé mořské vodě, než aby doopravdy spala. Právě tyhle noční procházky měly v jejích očích podstatně větší smysl, než jakákoliv snaha o spánek. Ten mnohdy nepřicházel ani po notné dávce hodin… A když už se dostavil, obvykle ji zachvátil se stejnou silou, s jakou by ji smetla obrovská vlna. Snažila se nadechnout, ale nemohla. Něco uvnitř její duše vyžadovalo, aby si přetrpěla každou jedinou vteřinu, co se ve snovém světě zdály být jako hodiny.

K tomu ale nedošlo, ne tentokrát. Ke svému značnému překvapení se jí večer podařilo usnout relativně brzy, dokonce si i vážně odpočinula… A ze snů si nepamatovala ani popel. Pokud ji tedy její podvědomí jakkoliv trápilo, neodnesla si z toho vůbec nic. Žádnou nejistotu, nahlodání nebo nejistotu… Jen sladké nevědomí a příjemně uvolněné tělo, protože výjimečně naspala dostatek hodin na to, aby ji nic nebolelo. To byl celkem šok, ale nikterak nepříjemný. Člověk si takových věcí musel vážit - ať už by se jinému mohly zdát jako maličkost, pro Anne to byl obrovský dar. Také za něj náležitě poděkovala bohyni Auroře, která byla se spánkem úzce spjatá.
Místo toho se pro jednou vzbudila vskutku odpočatá a plná energie. Rozhodně se ale nedala srovnávat se Safiyou, která div nevyskočila dobrých pár metrů vysoko a doslova zářila jako polední slunce. Za běžných okolností by podobné chování Anne spíše vyplašilo nebo otrávilo, ale… Ona se vlastně necítila o tolik moc odlišně. Byla odpočatá, navíc i v dobrém rozpoložení. Takže ten čaj a sušenky nakonec zněly jako naprosto perfektní start dne* a ona ani v nejmenším nechtěla odporovat, protože si to užívala. Sice to bylo značně neobvyklé a samotnou ji to pořád vyvádělo z míry, ale… Bylo to hezké, o tom žádná. Rozhodně lepší, než když se probouzela úplně sama a teskně hleděla na širé moře před sebou.

„Dobré ráno,“ pousmála se nepatrně, než se zvedla a protáhla si nohy. Docela ráda by si zaplavala, ale to mohlo ještě dobrých pár hodin klidně počkat, zvláště vzhledem k jejich plánu na chycení odvozu na některé z blízkých pirátských lodí.
„Sušenky i koláčky zní moc dobře, ale osobně s nimi nejspíš úplně nepomůžu…“ Zazubila se naprosto nevinně, jelikož pokud šlo o kuchyni - byla naprosto bezradná. Páchla tam vždycky jen z nouze a to výhradně se záměrem ukrást již připravené a poživatelné jídlo, sama zkrátka nic kolem plotny nedělala. Ještě aby, však pocházela z úplně jiného světa!
Těžko říct, zda to z její strany bylo větší štěstí nebo naopak smůla, ale zbytek věty nestihla doříct. Zrovna se blížila za svojí vílí společnicí a reálně vymýšlela nějakou zatraceně dobrou omluvu pro to, že se v rámci přípravy snídaně nebude angažovat, když se ozvalo bouchnutí na dveře. Blondýnka přitom doslova nadskočila, jak se lekla - ta rána totiž nebyla mírná, ale dost silná. Skoro jako kdyby něco hodně prudce narazilo přímo do dveří… Nebo možná spíše někdo.
Annelise se obrátila směrem k Safiye, než se připlížila směrem ke dveřím a rukou automaticky sjela k opasku, kde měla zasunutou tenkou dýku. Ať už je přišel navštívit kdokoliv, rozhodně nemínila dopustit to, aby kdokoliv Safiyu ohrožoval… A ji samotnou také ne. Byla vcelku nebezpečným individuem, pokud šlo o její vlastní prostor a bezpečí. Díky tomu byla v důsledku připravená nejen rychle otevřít dveře, ale také dotyčnému bodnout dýku pěkně do oka a poslat ho tak do věčných hlubin, kam dle jejího názoru patřil.
Dveře se nakonec ale otevřely samy, takže Anne zůstala rukou viset kousek od kliky a naprosto vykolejeně mrkat na evidentně pod obraz zlitého muže, co se jim velice neslušně a bez pozvání nasáčkoval dovnitř, než se usadil na židli a složil si ruce na stůl, tupě hledíc před sebe.
„Um… Promiňte mi, pane. Tohle ale není-“ Opět nestihla dokončit myšlenku, protože se opilec obrátil jejím směrem a šokovaně otevřel pusu, jako kdyby si doposud ani jedné z dívek snad nevšiml. To byl AŽ tak opilý? Nebo si na opilého pouze hrál? Anne nedůvěřivě pozvedla jedno obočí a dýku zatím nechala na svém místě, zakládajíc si ruku v bok.
„Pivo! A kuře!“ Poručil neznámý muž, což v blondýnce evokovalo vlnu frustrace… Následované absolutní bezmocí. Nemohla ho přeci jen zabít přímo před zraky svojí vílí přítelkyně. To… Nepomohlo by to nikomu a ničemu, o tom žádná. Ale ten idiot evidentně ani netušil, kde se nacházel. A ona ho vážně toužila vykopat pěkně ven z domku, protože jim tak akorát kazil ráno.
„Pane, musím vás požádat o odchod. Tohle není žádná hospoda.“ Propíchla nakonec opilce káravým pohledem.



* úplně vidím tu Safiyu, jak peče Bebe sušenky!

Vstát z postele dobrou nohou se vždy vyplatilo a když do toho Safiya započítala i dělání sušenek a dobrý teplý čaj, stával se z toho rituál, který pokud možno dodržovala již léta. Tedy, snažila se alespoň o ten čaj, i když se na ní lidé dívali po požádání právě o něj docela zvláštně. Ale člověk si na něco musel navyknout, když už byl donucen opustit měkoučkou a teplou postel, no ne? Samozřejmě! Zvláště potom v zimě, kdy měla víla chuť z postele nevylézt celé dny. Jenže to nemohla, jelikož jí samozřejmě čekaly všemožné povinnosti, které volaly po vykonání. A v tomto ohledu sněženka přímo oplývala zodpovědností! Sušenky a koláčky se už staly pouze takovou malou sladkou tečkou na závěr, aby se za ten den stalo taky něco hezkého!

,,To mi vůbec nevadí.” Zavrtěla hlavou na blondýnčiny obavy z toho, že jí nejspíše nebude moci pomoct. ,,Hele, Anne! Dneska ráno se můžeš opravdu chovat jako princezna, víš? Já zaujmu roli tvé dvorní dámy! A kuchařky! A, prostě budu tvoje služebnictvo!” Vypískla natěšeně, zatímco i lehce poskočila. ,,Vaše výsosti.” Zachicotala se a než se odebrala do kuchyně, počastovala Annelise pukrletem. A to takovým, že by se i sama lidská princezna mohla červenat závistí!

Jenže nepekla (což doufala, že bue náležitě oceněno, protože sbírat z té kuchyně použitelné suroviny byla vážně dřina!) ani tak dlouho, než se ozvala ta příšerná rána, při které i tmavovláska vyplašeně ucukla. To už se k ní ovšem přidala Princezna, takže Safiya nasadila ten nejodvážnější výraz co dokázala. Ještě, aby jí měla za nějakého zbabělce, to tak! Nakonec se ovšem ukázalo, že tím děsivým rozbíječem dveří se stal jen obyčejný opilý muž. I s takovými případy se Safi již několikrát ve svém životě setkala. Chvíli jen postávala u kuchyňské linky a s rozverným úsměvem sledovala dění kolem sebe a jak se nebohá míšenka snaží toho muže vystrkat v rámci slušnosti ven, zatím neúspěšně. A když jí nevyšel ani druhý pokus, spráskla Safiya ruce k sobě. ,,Ah, Lorde Drükke! Jaké to zahanbení, že jste nás zde našel! Ale jistě to mé maličkosti i její královské Výsosti odpustíte! Pojďte se s námi posadit ke stolu, postaráme se o vás! Přeci jen, po takových náročných a hrdinských činech, každá žena by po tom toužila, nemám pravdu, Výsosti?” Upřela zvědavá očka na Annelise, která teď musela být zmatenější než ten samotný muž. Ale Safiya? Ta se náramně bavila jako Domäire Safiyatte ere Fae Fórrege. ,,Ale nejdříve myslím, že bude nejlepší si odpočinout po vašich cestách. Může dát její Výsost mezitím pozor na sušenkové kuře, jen aby se nespálilo?” Zazubila se prosebně na Annelise, zatímco nalila čerstvě uvařený čas z konvičky do tří hrníčků. Ovšem ten, který měl putovat za opilým mužem si u sebe ještě pozastavila, aby si ho mohla přidržet ve dlaních. Poté lehounce zatahala za nitky své magie, pouze natolik, aby ten čaj ochladila. Netušila, zda bude moct muž pít v klidu a nechtěla riskovat popáleniny, kdyby se polil. ,,Pro vás, vše Výsosti. A pro váš, chrabrý rytíři.” Oběma se poklonila, když jim přinesla čaj, načež se zase odebrala k sušenkám. ,,Kdo si dá sušenky?”

Ráno začalo nanejvýš dobře, což Anne ani trošku neočekávala. Ještě aby ne! Stále v ní částečně doznívala nejistota ohledně toho, kde se se svojí novou vílí společnicí nacházely - ale vzhledem k tomu příjemnému, vlahému rozpoložení, v jakém se Safiya nacházela… Bylo by celkem těžké vzdorovat úsměvu, co se Anne samovolně dral na rty. Sice se nepovažovala za nějak zvláště pozitivně naladěného člověka, ale zrovna v téhle společnosti se to zdálo být trošku jinak: nechovala se tak nevrle, téměř odkládala svoje pochybné praktiky a snažila se být tak nějak lepší. Počítalo se to do její celkové karmy? Těžko říci, ale celkově vzato z toho měla docela fajn pocit, což rozhodně nebylo k zahození.
Co víc… Safiya se ozvala s tím, že si ono ráno bude moct užít jako správná princezna. Velice ochotně se ujala všemožných poddaných rolí a Annelise na to nemohla říct ani popel, protože si to náležitě užívala. Sice by se kvůli tomu nejspíše měla cítit docela zle, protože z její strany nebylo moc hezké, že se takhle nechala obskakovat, ale taková už ona byla - její morální kompas byl silně nahnutý a mnohé věci jí zkrátka nedělaly vrásky, protože se už od malička pohybovala v nečestných vodách, což z ní udělalo celkem stinnou figuru.

„Ach, to je od tebe neskutečně milé,“ pousmála se na svojí vílí kamarádku, než sklopila řasy a tiše vydechla. Takový život by se jí líbil. Nemuset se starat prakticky o vůbec nic, mít všechno zařízené a pouze si užívat luxusu a obdivu druhých… Znělo to vážně hezky, jen šlo o extrémně nedosažitelný cíl. I kdyby se vážně skálopevně rozhodla, že si chce zařídit život na vysoké noze, jak by toho asi docílila? Stejně jako drtivá většina tamního obyvatelstva, i ona mohla o podobných věcech jenom snít. Ačkoliv… I sny byly lepší než nic. A Annelise prázdnotu znala až příliš dobře.

Bohové tomu ale evidentně nechtěli, protože si blondýnka svoje krásné princeznovství vážně moc neužila. Sotva vklouzla do pomyslných střevíčků a nasadila si neviditelnou korunku, jejich poklidný začátek dne narušil nerudný opilec. Toho se sice Anne s až překvapivým klidem a opatrností pokusila zase poslat ven, jelikož k nim ani náhodou nepatřil, ale… On se prostě nedal. Odmítal se zvednout od stolu a působil dojmem, že ji snad ani pořádně nevnímal, což Annelise solidně dopálilo. Na druhou stranu - nemohla ho prostě a jednoduše odtáhnout k vodě, utopit a předhodit žralokům. S takovou by se mohla rovnou zahrabat někde na pláži a předstírat, že je krab poustevník. Šaráda ji sice otravovala a vyčerpávala, ale byla nutná, pokud si chtěla udržet Safiyu jako svoji společnici i kamarádku. Kdyby se ukázala v pravém světle a doznala se ke svojí zákeřnosti i hříšnosti, všechno by se zhroutilo jako domeček z karet.

„Um… Safiyo…“ Zamumlala poněkud zmateně, naprosto neschopná se vžít do situace. Co přesně se tam u všech bohů právě odehrávalo? Její vílí společnice k nezvanému hostu promlouvala s takovou vlídností a formálností, že to Anne zkrátka nepobírala. To byl… Vtip? Nebo to myslela vážně? Očekávala od ní, že se nějak zapojí? Protože zrovna takovou hru opravdu vést nechtěla, ale měla snad v tomhle ohledu na výběr? Nejspíš úplně ne, protože by tím podkopala kamarádčinu snahu a s tím i jejich šance na zbavení se nově nalezeného problému.
„Já… Ehm… Ano, dám pozor na sušenkové kuře. Jistě, maličkost.“ Zmatená byla až na půdu, což z ní muselo být cítit na sto honů - ale přeci jen se nakonec uvolila k tomu, aby hrála společně se Safiyou. Těžko říci, co měla víla raubířka za lubem, ale Anne se to rozhodla raději nezpochybňovat a následovat její vlnu, protože sama nebyla schopná přijít na žádné nenásilné řešení.
Přesunula se tedy směrem k plotně a šedomodrýma očima pozorovala pečící se sušenky, absolutně neschopná přijít na to, co by vlastně měla v rámci té aktivity dělat. Obrátit je? Fouknout na ně? Vytáhnout… A pak vrátit zpátky? Co se u všech bohů dělalo při pečení? Protože ona nikdy ke kuchyni a záludnostem vaření nepřičichla, vyrůstala ve zpropadené zátoce. Díky tomu se mohla tedy pouze modlit, aby to kompletně nezkazila… Protože by se značně proklínala, kdyby Safiye její sušenkové kuře zkazila kvůli svojí vlastní neschopnosti.
„Vy. Křehotinko, to ty tu bydlíš?“ Ozval se Anne za zády hlas opilého muže. Ten se evidentně trošku zklidnil, ale blondýnka by se stejně v klidu vsadila, že pivo bude požadovat dál. Těžko ukojit alkoholika pouhým čajem, však? Ale třeba… Když už byl solidně na mol, možná by si nevšiml. Stejně mu to všechno muselo chutnat naprosto stejně, podle jeho ošacení nebyl zrovna zámožný a laciná pálenka člověku dokázala velice snadno nadělat paseku v těle, stejně jako otupit chuťové pohárky.
Annelise tedy postávala u plotny a modlila se k Vyysihuovi, aby dal na jídlo uvnitř pozor a ono se kompletně nepokazilo - stejně jako jejich ráno, co se tak rychle a snadno zvrtlo v absolutní katastrofu. Kdyby to věděla, nejspíše by dveře zajistila nějakou skříní nebo přisunutým stolem. Prostě cokoliv, jen aby zůstaly se Safiyou samy a nemusely řešit podobné hlouposti. Jak ráda by toho pobudu vyhodila ven oknem!
„Já, pokud smím.“ Pípla v reakci na nabízené sušenky, než se opatrně natáhla pro jednu z nich. Vzhledem k tomu, že byly ale čerstvě vytažené z trouby, nakonec se zarazila. Nebylo by zrovna dvakrát moudré si zahrávat s horkem… Ne vzhledem k jejímu původu a vodním kořenům. A tak se jen nepatrně pousmála na Safiyu a nakonec přesunula svoji pozornost k opilci, co zmateně hleděl do hrnku s čajem, jako kdyby mu tam něco spadlo. (Možná rozum?)
„Poslyšte, pane… No, na tom asi nesejde. Jste v pořádku? Protože jste celý… Zarudlý.“ Konstatovala opatrně, než se opřela zády o stěnu a loupla pohledem po svojí vílí společnosti. Musely se ho zbavit, i kdyby jim neplánoval nic udělat, stejně byl nebezpečný. A otravný, tak moc otravný!
„Snažil jsem se vyhrát… Ale on podváděl!“ Muž začal svojí mluvu tichým, téměř poraženeckým hlasem - když se ale dostal k druhé polovině svého proslovu, zničehonic zaťal ruku v pěst a zlostně s ní udeřil do stolu tak silně, že troška čaje vyšplouchla na ošuntělou desku.
„Dobře… Kde bydlíte, sire? Pomůžeme vám.“ Anne byla pevně rozhodnutá ho vypakovat ven hned, jakmile by se jí naskytla příležitost. Proto ale potřebovala přinejmenším alespoň nějakou drobnou záminku, cokoliv. A to jí opilec zatím neposkytl, takže se rozhodla pro trošku mírnější přístup a zaobalení svých slov, aby se zdála být jemnější a líbivější.
„Nikde… Připravil mě o všechno.“ Pohlédl nejdříve na blondýnku, než se obrátil směrem k víle a nakonec schoval celou svoji tvář do dlaní, propadajíc pláči. Situace eskalovala čím dál rychleji a podivnějším směrem, než jak by si člověk původně jen mohl pomyslet…

Její snaha o utvoření doslova královské atmosféry se bohužel nepovedlo, jelikož chudák Anne vypadala se na vílu dívala jako kdyby spadla z hrušně. Takže musela zase hezky vyklouznout z luxusních šatiček bohaté dámy a opustit svůj nikdy neexistující titul. Ale nijak více nad tím netruchlila! Měla své rozevláté bílé šaty a pocuchané černé vlasy mnohem raději než kdejaké šperky a honosnost. Vždyť se v tom muselo hrozně špatně běhat! Ne, Safiya mnohem raději měla svoje bosé nohy, křídla na zádech a pořádnou dávku volnosti! Byla si ovšem jistá, že kdyby se nezrodila právě jako víla, jistě by byla nějakou velice významnou dámou z velice významné rodiny, možná i princeznou, stejně jako Anne! Bohužel ani té nedokázala plně splnit svá slova, že se o ní bude starat jako o princeznu, kterou také byla. Minimálně ve víliných očích ano. Ani přes tuto zkušenost nechtěla poslat toho nebohého muže pryč, potřeboval jejich pomoc. A na stvoření v tísni Safiya slyšela lépe než dobře. A ať už se ten muž ani trošku nepodobal dítěti či někomu zranitelnému, sněženka vůči němu pociťovala starost. Nemohl se přece toulat v takovém stavu úplně sám. Nejen že se to úplně nehodila, ale taktéž mohlo dojít k nějakému nepěknému úrazu! Co by si potom Safi počala? Kdyby tušila, že se někdo takový potuloval v okolí, jistě by se ho vydala hledat, nechat ho mrznout venku se zkrátka neslušelo!

Musela ovšem uznat, že jedna věc jí přeci jen hrála na mysli, aby neopouštěla od svojí urozené role. A to čistě ten, že Anne vypadala hrozně rozkošně, když na ní tak zmateně kulila očka. I proto jí v nestřežené chvíli sklouzlo ze rtů tiché zachichotání nad reakcí blondýnky. Nahlas se ovšem nesmála, ani nic takového. Annelise by si to mohla vyložit špatně, takže vyvolávat problém v komunikaci se jí zdálo zbytečné. ,,Děkuji. Jsem si jistá, že je sušenkové kuře již v bezpečí.” Vděčně se na svojí kamarádku usmála, než se pečení opět ujala ona.

,,Moje přítelkyně tu momentálně přebývá, ano.” Odpověděla na mužovu otázku, ač netušila, zda byla mířená na ní nebo spíše na míšenku. Ta ovšem ještě vypadala zmateně a trošku nejistě, takže se Safi rozhodla vzít situaci do svých rukou a co nejdéle jí udržet. ,,Ale samozřejmě pohostíme i vás. Moje sušenky jsou i vaše.” Pokývla na muže, zatímco zmíněné dobroty vyskládala na tři talíře. Pro každého jeden, samozřejmě! ,,Samozřejmě, jen si vem, princezno! Plně si to zasloužíš, když jsi na naše sušenkové kuře dávala takový pozor.” Směle pobídla svojí společnici k tomu, aby si zobla. No co zobla? Vždyť měla k dispozici celý talíř sušenek! A Sněženka opravdu hodlala dohlédnout na to, aby se míšenka pořádně najedla. Snídaně nebyla základem dne jen pro nic za nic. A co se týkalo toho muže, do toho také hodlala dostat alespoň pár sušenek! Kdo ví, kde se toulal, když se potácel v takové stavu nejspíše celou noc.

Anne se očividně také starala o stav opilého muže, což udělalo Safiye nesmírnou radost. Nepochybovala, že se pod tou hezkou tváří skrývalo ještě hezčí srdíčko, protože od té doby co se s Anne znaly, chovala se k ní tak mile a vlídně! Jako opravdová pohádková princezna! Jenže se ta otázka bohužel zvrtla v něco mnohem většího, což donutilo vílu zastavit se a upřít na něj zvídavá modrá očka.
Jak se ozvala rána do stolu až ten nebohý dřevěný nábytek povyskočil, tmavovláska sebou ucukla s ním. Neměla příliš v lásce hlasité rány, ale pokusila se zachovat klid. Ten nebožák dle všeho potřeboval pomoc více než si myslela a právě pomoc mu Safi hodlala také poskytnout! A tehdy, když se ten muž před nimi rozbrečel, veškeré zdráhání s víly opadlo a ona se pomaloučku přiblížila k němu. ,,Shhh...To nic. Bude to zase v pořádku, ano? Pomůžu vám to spravit. Zkuste mě, prosím, teď chviličku vnímat, ano?” Počkala, zda jí muž dá svůj souhlas, zatímco sklopila dlaně k sobě, vytvářejíc do nich nemalou kupu vílího prachu. ,,Tohle...Počkejte, dám vám to do nějakého pytlíku.” V rychlosti se zvedla, snažíc se alespoň pohledem najít nějaký sáček či nádobu, do které by prach mohla uložit. ,,Nicméně, tohle je vílí prach. Netuším jakou má přesně hodnotu, ale lidská rasa o něj jeví docela velký zájem. Takže...Prodejte to, prosím! Z toho by jste si mohl něco málo vydělat, alespoň na pár dní. A...A nechtě si i ty sušenky na mém talíři a můj čaj! Vzpomínáte si, kdo vás podvedl, pane? Nebo kde jste se setkali? Já...Pokusím se do dohnat a donutit ho, aby vám vaše věci vrátil!”

Na někoho, kdo měl opravdu rád svůj přehled a pokud možno i kontrolu nad situací… Anne obojí ztratila až příliš rychle. Nejsnazší by bylo toho opilce jednoduše vyprovodit ven (a upřímně, blondýnce bylo jedno v jakém slova smyslu by to provedla) ale… Možná, že tohle byla její životní zkouška nebo něco takového. Už jenom fakt, že jí osud přivál do cesty onu zvláštní vílu dost jasně hovořil o něčem těžko vysvětlitelném - a ona skutečně pociťovala nejen silné nutkání věci zkrátka vyřešit po svém, ale zároveň i jisté přání být lepší. Alespoň pro jednou si nenamočit ruce do cizí krve a prostě se chovat jako naprosto obyčejná živoucí bytost, bez převyšujícího se stínu. Otázkou však bylo, jestli takovou možnost vůbec měla? Zrodila se jako tvor pocházející z mořské vody a krve, existovalo pro ni něco jako šance na změnu? Nebo se musela vykoupit?
Tyhle otázky Annelise sužovaly jako mor, díky čemuž napůl nevnímala následující průběh konverzace mezi Safiyou a nechtěnou návštěvou v podobě silně opilého muže. Z toho zvláštního stavu se dostala až v moment, kdy očima spočinula na vílině tváři a uvědomila si, že na ni nejspíše mluvila. Nebyla by to samozřejmě ona, kdyby se k něčemu takovému přiznala: takže to zahrála stranou a jednoduše se pousmála, než si vzala jednu ze sušenek a nepřítomně se do ní zakousla. Stávaly se z nich dobrodějky? Protože do toho měly obě daleko… Tedy, hlavně ona. Její vílí kamarádka jenom ukradla koně, nic víc. V celkovém měřítku by se jinak rozhodně dala považovat za výkvět nevinnosti a čistoty.

„Safiyo…“ Vydechla blondýnka poněkud šokovaně, když víla předala opilci slušné množství vílího prachu. Její úmysl byl naprosto křišťálově jasný: jenom se mu snažila nějakým způsobem pomoct, ale tohle nebyla úplně dobrá cesta. To nešťastné rozhodnutí by Safiyu mohlo velice dobře stát její svobodu, ne-li ještě hůř - vlastní život. Ona ale působila dojmem, že byla příliš dobrotivá na to, aby si to uvědomila. Myslela na ostatní, ne na sebe. A právě tahle nesobeckost ji mohla příliš rychle a snadno dostat do velikého nebezpečí.
„Vílí prach má obrovskou hodnotu,“ přitakala nakonec, než si tiše povzdychla a věnovala svojí drobné pousmání. Ještě nikdy nespatřila nikoho podobně ochotného a hodného. Existovali vůbec takoví jedinci i mimo vílí rasu? Nejspíše ne, ale… O to byli vzácnější, lidé by si jich měli opravdu cenit. Otázkou však bylo, zda to tak bude mít i nešťastník, co se jim nezvaně namanul do domku.
„Byl to kněz… Ale podvodník.“ Mužův hlas se zdál být ještě nakřáplejší než předtím, ale ochotně si od víly prach převzal, než do sebe začal házet jednu sušenku za druhou, jako kdyby snad po celičký rok nejedl. Opilost lidi nejspíše dost vysosala, když byl tak hrozně hladový… Jen o důvod více se držet od alkoholu preventivně dál.
„Kde jste se setkali?“ Rozhodla se Anne přidat k vyzvídání, jelikož to z opilce lezlo jako z chlupaté deky. S pusou plnou čerstvě upečených sušenek se mu evidentně nemluvilo úplně snadno, takže blondýnka chvíli v relativní trpělivosti vyčkávala, než muž konečně spustil.
„V krčmě. Slíbil mi, že mi dá všechno… Ale místo toho mi všechno vzal. Kacíř a hajzl.“ Blondýnka poněkud nepřítomně poťukala nehty o dřevěnou desku stolu a krátce si vyměnila pohled se Safiyou, která se automaticky a s nefalšovanou ochotou nabídla, že pomůže situaci zvrátit. Jak to chtěla udělat? Nevěděly vůbec nic, dost možná si ten muž jen vymýšlel, protože byl pod silným vlivem alkoholu. Dalo se mu věřit?
„Myslím… Jmenuje se Xaviërre.“ Tehdy sebou Anne nepatrně trhla a vykulila oči. To jméno jí bylo zatraceně povědomé… Slyšela ho několikrát padnout, když se snažila vkrást mezi piráty v přístavech. Mluvili o něm jako o obchodníkovi, někdy dokonce o partnerovi. Jaká byla šance, že šlo o stejného člověka?
„To mi něco říká,“ přiznala se nakonec, než stočila pohled zpět k Safiye. „Je to šlechtic, podle všeho má sídlo někde kolem Narrigenu. Piráti s ním údajně obchodují, slyšela jsem několik z nich zmiňovat jeho jméno a kapitána. Asi náhodou nepatříte k nim…?“ Muž se div nezadusil sušenkami, když mu tu otázku položila. Několik bolestivě dlouhých vteřin na obě dvě hleděl, než se chraplavě zasmál a rychle zavrtěl hlavou.
„Ne, to opravdu ne. Hraju kostky i karty, ale na loď by mě nikdo nedostal. Jen blázen by se vydal do království boha šílenství.“

Při pohledu na toho ztrápeného muže Safiyino srdíčko tálo jako ledovec při globálním oteplování. Nemohla ho přece nechat na holičkách! Vždyť brečel, chudák maličký! No dobře, nejspíše byl z jejich chaloupkové trojice největší, ale stejně! Byl nešťastný a Safi neměla srdíčko na to nechat někoho nešťastného ve štychu! Vždyť byla vílou u všech bohů! Pomáhat lidem v nouzi se na ní slušelo a patřilo. Kdyby se měla držet domácích zvyků, hodilo by se požádat alespoň o nějaký ten koláček. Jenže tomu nebohému muži nic nezůstalo. A tak, když si ho tmavovlasá víla svým způsobem adoptovala, nebylo pro ni už cesty zpět.

,,Nemusíš se bát, Princezno! Vždyť mu to pomůže! Ale vy! Naložte s tím moudře, ano? Vím že noci můžou být někdy osamělé a situace se může zdát bezvýchodná, ale nesmíte klesat na mysli! Máte před sebou ještě dlouhý a důležitý život! Vezměte si kolik dam by ocenilo poctivého a šlechetného muže, kterým by jste mohl být! Ale to by znamenalo že byste musel přestat s hloupostmi jako je hraní karet o peníze nebo utápění žalu alkoholem. To se nedělá, rozumíte? A teď si dejte sušenku.” Založila si ruce v bok a nasadila co nejpřísnější výraz jen dokázala (což sice příliš autoritativně nevypadalo, ale rozhodně se snažila!) Nakonec přece jen od své role starostlivé matky odpoutala a nabídla jak sladké Anne tak i opilému muži další sušenku. ,,Papkejte než vychladnou! To už potom nejsou tak dobré a energie není nikdy dost. Snídaně je nejdůležitější část dne!” Mezitím co své dva společníky poučovala o důležitosti teplé snídaně, nalila jim do hrnků další várku čaje. Tu naštěstí už nijak ochlazovat nemusela, ale o to větší důvod měla blondýnka s mužem vypít ho co nejvíce! Dokud byl alespoň vlažný. Ano víla se vskutku plně ponořila do role pečovatelky co se neznámého nešťastníka týkalo. A co se týkalo její blonďaté princezny? Tu přece nemohla zanedbávat! Ne potom, co jí slíbila, že se o ní řádně postará!
Mezitím co se starala o to, aby oba dva její společníci měli pořádnou snídani, Anne se pokoušela muže nějak více rozmluvit, což tmavovláska jen oceňovala. ,,Kněz?” Zopakovala po něm trochu nechápavě. ,,Odkdy oni hrají karty? Nestydatý podvodník!” Přitakala k mužovu rozhořčení, neboť jí to stále nějak nešlo do hlavy. Karty a kněz? Vskutku podezřelá kombinace!

Sledovala reakci blondýnky na to podivné jméno a chtě nechtě na ní musela zmateně kulit očka. ,,Ty ho znáš, Anne? Co se s ním děje? Byla jsi u něj někdy na bohoslužbě? Protože pokud hraje karty i tam, tak je to opravdu nestydatý muž!” Odpověď od Anne jí přišla téměř okamžitě, takže jí víla věnovala vděčný úsměv. ,,Šlechtic? Ale šlechtici mají dost vlastního majetku. Okrádat o něj ostatní je opravdu hanebné!” Horlivě sdílela mužovo rozhořčení a usoudila, že si s tím neznámým musí určitě promluvit. Co mu dávalo právo něco takového dělat? Kulišák jeden nezbednej! ,,Dobře, jak se jmenujete, pane? Půjdu za panem Xaviërrem a pořádně s ním promluvím, jo!” A bylo to. Bohové věděli, že pokud se tahle malá vílí potvůrka k něčemu takovému rozhodla, už to nehodlala vzít zpátky. Ani za všechen čajík na světe. ,,Vydám se do království šílenců! A postarám se o tom, aby vám na příští bohoslužbě vrátil vaše věci! Ale uhm...kudy že mám jít?”

Pozorovat všechnu tu dobrotu mísící se s čirou naivitou v Anne zanechávalo hodně rozporuplné pocity. Cenila si toho, jistě. Ale nebyla si jistá, zda to v důsledku nebyla tak trošku chyba: její vílí kamarádka se totiž starala o dva dvě slušně zhýralé duše. O sobě věděla, že si tu vřelost nezasloužila, ale nově příchozí muž… Prve ho měla za prachobyčejného opilce, co si nešťastný osud přivolal úplně sám. Neznala ho, samozřejmě. Ale cítila z něj to, co u většiny mužů, v jejíž blízkosti se během svého relativně krátkého života setkala - působil jako magnet na potíže, nejspíš si pod sebou už jakou dobu podřezával větev. Uvědomoval si to? Nejspíše mu to došlo až v moment, kdy bylo až příliš pozdě, jinak by se za nimi nedostal.
Zároveň se ale musela nepatrně poušklíbnout, když jejich nový přítel pronesl, že vydat se na moře bylo čiré šílenství. Ach jistě. Kdopak by se nebál všemocného boha Vyysihui? Snad každý námořník na něj na oko nadával, ale ve skutečnosti z něj byli všichni tak akorát vyděšení. Kdyby se jim zjevil byť jen drobný náznak toho, že je sleduje, pravděpodobně by si nadělali do kalhot. Právem, o tom žádná. Ale Anne… Ta se ho nebála. Proč také? Její matka byla siréna, ona sama k tomu neměla moc daleko. Prakticky by si tím tedy u boha moří a šílenství měla rovnou získat zelenou kartu a propustku, protože se měla postupem času stát jedním z jeho nohsledů. A vize moře, houpající se lodi a slaného vzduchu rozhodně nezněla špatně… Jenže to by se nejdříve musela dostat k opravdovým pirátům, ne obyčejným pobudům.

„To nepochybně, ale nejsem si jistá, jestli je tohle dobrý nápad…“ Zamumlala krapet pochybovačně, jelikož v duchu ani na vteřinu nevěřila tomu, že by toho obrovského daru onen muž využil skutečně náležitě. Pravděpodobně všechen prach hodlal rozfofrovat ihned poté, co je dvě opustí - nebo hůř, zkusí si šňupnout a uváže si tím na krk další závislost.
Říct něco takového na plnou pusu by ale nedokázala, protože na Safiye viděla tolik dobrého. Myslela to dobře… Snažila se pomoct. Reálně toho nebožáka držela s hlavou nad vodou, kompletně ochromená svým velkým srdcem. Anne sice podobné emoce úplně nevnímala, ale to neznamenalo, že je neviděla u ostatních. Nechápala to, jakým způsobem Safiya vnímala svět… Ale snažila se to alespoň respektovat, což v důsledku znamenalo, že tu zářivou bublinku jednoduše nemohla nechat samovolně prasknout, natož ji pak záměrně zničit.
I díky tomu opatrně zobala sušenky, jelikož svoji vílí kamarádku rozhodně nechtěla urazit. Konec konců jim oběma připravila vážně dobrou snídani, kdo by takové věci odolal? Anne sice nebyla úplně fixovaná na jídlo, povětšinu času jí bylo srdečně ukradené… Ale když cítila vůni čerstvě upečených sušenek, bránit se zkrátka nemohla.
„Obávám se, že taková pravidla se na ně úplně nevztahují,“ pousmála se kradmo směrem k Safiye, neschopná zabránit cukání svých koutků při zmínce o kartách a knězích. Věděla, o kom byla řeč. A jestli byla její teorie správná… Pak se zmíněný bídák nejen absolutně nestyděl karty hrát a špinavě vyhrávat, aby oškubal kohokoliv u stolu, ale nejspíše si to i náležitě užíval. Ne všichni služebníci božstev měli čistý štít a dobré úmysly, o čemž už se jejich nový společník evidentně stihl přesvědčit na vlastní kůži.

Naštěstí (nebo možná naneštěstí?) blondýnka nemohla říci, že by s oním prohnaným knězem měla osobní zkušenost. Tedy… Pochopitelně byla zvědavá, lákalo ji to. A kdyby se jí snad naskytla příležitost, klidně by si do jeho svatostánku ty karty šla zahrát, i kdyby to znamenalo, že by byla předem určená k drtivé porážce.
„Ne osobně, ale něco jsem slyšela. Podle všeho je to… Hodně zvláštní chlapík.“ O tom svědčil už jen fakt, že se v současnosti pokoušel oddat dva kompletně náhodné lovce démonů, ale to byla jiná pohádka. Tahle pikantní informace zůstávala Anne zastřená, neboť se nacházela na opačné straně kontinentu a neznala ani Livia, ani Denzela.
„Já… Jsem Dilip…“ Zamumlal krapet popleteně muž sedící u jejich stolu, aby zodpověděl vílinu otázku ohledně jeho jména.* Anne mírně pozvedla obočí, jelikož tomu nebožákovi nevěřila ani nos mezi očima, ale… Pokud se tak chtěl nechat oslovovat, budiž. Třeba pro jednou mluvil pravdu, kdo ví? Ona sama se také nechlubila svým příjmením… Ačkoliv, tedy. O vlastním otci nevěděla stejně moc jako o tom, že se je zmíněný kacířský kněz chystal pozvat na čaj.
„Tak tedy, pane Dilipe. Máte moje i Safiyino slovo, že se za tím prapodivným knězem vydáme a pokusíme se ho přimět, aby věci dal hezky do pořádku. Dobře? Do té doby na sebe dejte pozor a držte se daleko od krčem, bohové vědí, že tam nenajdete nic dobrého. Karty nebo ženy… Ehm, tedy…“ Její prostořekost se znovu projevila v plné síle, takže se Anne nakonec musela jemně kousnout do jazyku a sklouznout na židli o kousek níž, aby pokud možno zahladila stopy toho, kam nechtíc směřovala. Přeci jen se stále nacházela ve společnosti absolutně nezkažené víly… Nemohla ji pohoršit, jen protože sama měla všechno krásně nalomené.
„Má sídlo kousek od Narrigenu, to je celkem kus cesty…“ Podotkla zamyšleně. Jejich původní cesta směřovala krapet odlišně, ale… Když se nad tím tak pozastavila, teoreticky by se obě věci daly celkem snadno spojit. Stačilo by jen chytit loď, kam se stejně hodlaly vydat… A doplout víc na jih, což byla stejně frekventovaná zóna. Piráti se sice Narrigenu jako takovému spíše vyhýbali, ale nikde nebylo psáno, že by jim příslib nějakých těch mořských pokladů nemohl pookřát srdce a maličko je naklonit k tomu, aby byli ochotní pozměnit svůj kurz. Anne uměla v tomhle ohledu být velice přesvědčivá, takže co se způsobu dopravy týkalo, nejspíš měly zařízeno. Otázkou bylo, co je mělo čekat na konci cesty - Xaviërre nepůsobil jako zrovna dvakrát milý chlapík. To byla ale věc, jakou se hodlala blondýnka zaobírat až v moment, kdy se měla přiblížit.
„Mohly bychom se svést na některé z lodí, co plují na jih. Odtamtud už to není tak daleko,“ předložila nakonec svoji ideu.



* Neptejte se. Jsou tři hodiny ráno a já nemám nápady, takže jsem otevřela generátor jmen… A vypadlo mi Dilip Imrich. I’m rich úplně nesedí, když přišel o všechny prachy, ale dilipa mu necháme, jo!

,,Anne!” Napomenula svoji bloňďatou kamarádku a jako malé káravé strašidýlko hezky nafoukla tvářičky! ,,Samozřejmě, že pomoct tomu muži je dobrý nápad! Je to taky dobrý skutek! A každý dobrý skutek je i dobrý nápad, víš? Na, dej si další sušenku!” Velice nekompromisně podala blondýnce další ze svých upečených sušenek. No co? Nejlepší byly přeci jen za tepla, dokud byly na té delikátní hranici křupavosti a měkkosti! ,,Pracovala jsi na těch sušenkách opravdu tvrdě! Byla jsi přímo excelentní pomocnice, Anne! Takže koukej papčit! A vy taky, pane! Ať máte hodně energie! Energie se bude totiž určitě hrozně moc hodit, víte? Nejen na cesty! Ale i na fungování během dne! Energie není nikdy dost. A...Ještě tam jsou sušenky! Nemám dám dolít trochu čaje? Můžu udělat klidně i jiný čaj! Pokud by vám tenhle nechutnal nebo tak.” Ani nepočkala na odpověď a už se hnala ke konvičce s čajem, aby všem náležitě dolila! Nemohla přeci svoji novou kamarádku a hosta nechat žíznit! A ani hladovět. Takže tak jako opatrně přisunula talířek blíže k těm dvěma, tak jako decentně a nenápadně! Teprve až když viděla, že jejím společníkům nic nechybí, opět se hodlala zapojit do velice vážné probíhající situace.

,,Princezno! Nemůžeš ty darébáky takhle podporovat! Nebo...Huuuh?” Najednou vykulila očka, načež se jí na tváři objevil zadumaný výraz. ,,Nebo je to v této části Nescory povolené? Páni...To by tu byla opravdu zvláštní pravidla! Někdy mi o všech zdejších zvycích musíš povyprávět, Anne! Možná se taky stanu knězem! Ale kdybych byla knězem, tak bych nehrála karty. Ale s tebou bych si klidně karty zahrála! Tedy...Ne s vámi, Pane Dillipe. Vy máte karet až až!” Jen na moment se otočila na muže, než se zářivými očky začala zase brebentit k Anne. ,,Ale kdybys to uměla a kdybys mě to naučila, tak bychom byly perfektní kartové duo! Musíme si vymyslet nějaké husté jméno! Třeba...Květíčci! Nebo Šušenkoidní magnátci! Nebo taky kolouškové! Co si o tom myslíš?” Jistě, hrát karty asi nebylo to nejlepší rozhodnutí, ale ve světě modrooké víly se i tato aktivita dala považovat za plnou sluníčka a radosti. Ale musely by hrát třeba o sušenky! Tak, aby to nemohlo nadělat žádnou škodu!
Byla na Anne skutečně pyšná! Nejen, že se měly vydat na výlet, ale taky se s tím vlastně ponořila do toho dobrého skutku plnou parou! A nejlepší na tom bylo to, že Safiya necítila vůbec žádnou formu nejistoty. S blonďatou míšenkou po boku se ničeho ani obávat nemusela! Cesty ubíhaly o dost rychleji! A taky si člověk měl s kým povídat! I když se víla obávala, že pokud bude brebentit ještě chvilku, vymluví tím Anne díru do hlavy. Takže by se v tomhle ohledu možná měla krotit. Tak jako decentně!
,,Narrigen...” Špitla téměř zbožně. ,,A loď! Anne!” Vyskočila ze židle jako pořádně veselý černík z krabičky, chytajíc dívku za packu. ,,Anne! Poplujeme na lodi! Na opravdické lodi! Co když nám ujede? Co tu ještě děláme? Musíme běžet! Kromě vás, Pane Dillipe! Vy tu zůstaňte, dokud vám nebude lépe, tak!”

Nesnažila se jakýmkoliv způsobem kritizovat vílino rozhodnutí reálně pomoct, ale… Pravda byla taková, že nesouhlasila s formou, pro jakou se Safiya rozhodla. Jistě, prakticky jí do toho bylo velké kulové. Nešlo o její věc, teoreticky by měla hezky zavřít svoji proříznutou pusu a krásně mlčet, ale měla obavy. Ten chlapík byl už dávno za bodem jakékoliv záchrany: fakt, že dostal od dobrosrdečné víly celkem slušné množství vílího prachu tedy znamenal spíše než spásu nové nebezpečí, jelikož šlo stále o poměrně silnou a vzácnou drogu. Jaká byla pravděpodobnost, že ten prach prodá nebo vymění za něco vskutku důležitého, potřebného? Nebyla tak naivní, aby v takovou věc doopravdy věřila.
V tomhle ohledu se se Safiyou pochopitelně drasticky lišily. Zatímco víla po jejím boku byla plná světla, naděje a dobra… Anne byla tak trošku bručoun. Nevěřila nikomu a ničemu, lidi spíš okrádala než aby jim pomáhala a v každém automaticky viděla to nejhorší. Snažila se tedy krapet mírnit, aby svou negativitou nestáhla dolů i novou kamarádku, ale… I přesto si nemohla pomoct a musela alespoň okrajově projevit svoje obavy, jinak by to nebyla ona. Neuměla jen tak mlčet a držet jazyk za zuby.

„Pardon,“ omluvila se opatrně, jelikož naprosto jasně viděla, že překročila onu křehoučkou hranici únosnosti a opět (byť nechtěně, radost jí to přeci jen nečinilo - až tak zle na tom ještě naštěstí nebyla*) nejspíš působila jako absolutní hovado, co by ve svém nitru nevykřesalo ani špetku soucitu. To sice nebyla úplná pravda, protože Anne sice byla nanejvýše pochybnou figurou s chvílemi nevyzpytatelnými reakcemi, ale… Úplně špatná nebyla, ještě ne. Naopak se zdálo, že na ni měla Safiya až překvapivě pozitivní účinek. Dokud se nacházela v její bezprostřední blízkosti, svým způsobem se doopravdy snažila nechovat úplně příšerně. Ať už to bylo to zářivé světlo uvnitř vílina nitra nebo jistý autoritativní dojem, blondýnka cítila nutkavou potřebu se alespoň částečně krotit, aby nebyla kompletně nesnesitelná.
„Nechtěla jsem vypadat úplně nenasytně…“ Zazubila se nevinně na Safiyu, když ona i Dilip dostali další pobídku k tomu, aby zobali sušenky. K tomuhle ji ani víla nemusela zrovna dvakrát tlačit: jídlu sice moc nedala, ale čím víc nad tím uvažovala… Ta chuť čerstvě upečených, dokonale sladkých sušenek rozhodně stála za menší hřích!
„To je pravda. Člověk nikdy neví, kdy se mu ta energie navíc bude hodit.“ Například, když se snaží někoho okrást a místo toho skončí na hřbetě tryskajícího koně, že ano! Tohle byla nanejvýše prapodivná, divoká zkušenost… Ale s jistým časovým odstupem jí to přišlo mnohem víc úsměvné, než jako něco, za co by se měla zlobit. Nakonec z toho přeci jen byla celkem slušná historka na převyprávění!
A tak všichni tři kolektivně seděli u jedno stolu, baštili sušenky a pili čaj, aby se řádně posilnili na budoucí dobrodružství, co je čekalo: pro Dilipa šlo o boj s jeho démony, zatímco v případě Safiyi a Anne… Měly se vydat k pirátům, vysondovat něco maličko o Williamovi a následně si dát velice rozvážnou konverzaci s démonickým knězem. Jestli tohle nebyla vzrušující vyhlídka, tak co už?

Těžko říci, jestli by se chování Anne dalo skutečně vysvětlit jako podpora darebáckého chování… Ale nejspíše ano. Ona sama by se k tomu nikdy otevřeně nepřihlásila, protože se snažila před Safiyou dělat co možná nejvíce hodnou holku, takže se jen nevinně (a napůl provinile) pousmála a zakousla se do sušenky, aby mohla efektivně oddálit nutnost svojí odpovědi.
„Pokud vím, tak ano. Ono hodně záleží, čeho přesně je to kněz…“ Upřesnila, aby oba dva přítomní měli doopravdy šanci porozumět její myšlence. Samozřejmě neočekávala, že by Xaviërre byl nějaký čestný kněz patřící k Állee, Auroře nebo Flégra Viëm. Nebo Arquënne! Sama Annelise pochopitelně nevěděla, jakým božstvům tajuplný Pan X doopravdy sloužil: a tohle zjištění mělo v budoucnu přinést opravdu pěkně zajímavou reakci… To bychom ale ještě předbíhali!
„Víš, jak se to říká, však? Pravidla jsou od toho, aby se porušovala,“ nakrčila ramena vskutku neurčitě, než automaticky nasadila kradmý úsměv, pokoušejíc se zamazat svůj další přestupek. Nechtěla působit jako nevychovaný chuligán!
„Řekla bych, že každý si ta pravidla přebírá podle toho, jak se mu to hodí. Lidé mají rádi svoji svobodu… A neradi poslouchají to, co jim kdo diktuje. Xaviërre působí dojmem, že se tahle věc vztahuje i na něj - kněz nebo ne, očividně si užívá autoritu a moc, co mu ten titul přináší. A je to hříšník, o tom žádná!“ Kéž by jen věděla, že byl paradoxně docela fajn chlap… Jaké to šokující zjištění do budoucna!
Úsměv se jí na rtech výrazně rozšířil, když se Safiya zmínila o tom, že by se možná také mohla vydat na dráhu kněžství. A nejen to, dokonce padla řeč na karty! Kdyby ty dvě spojily síly dohromady, určitě by byly schopné vyhrát u kdejakého stolu, být nepřemožitelné kartářské duo! A nějaký ten pěkný název by se rozhodně hodil… Anne sice mírně zacukaly koutky pobavením, když slyšela kamarádčiny návrhy, ale rozhodně nebyla proti!
„Sušenkoidní magnáti, stoprocentně. Tohle je nejgeniálnější jméno, jaké jsem kdy slyšela.“ Napůl jí to stále přišlo nanejvýš vtipné, ale když se nad tím tak zamýšlela… Jak epické by bylo, kdyby se vší pompou vešly do nějaké krčmy, oznámily svou přezdívku a všichni je braly za husičky… A ony je nakonec kompletně oškubaly? No to znělo jako něco, co by Anne provedla bez mrknutí oka! (Samozřejmě ale počítala se sázkami i výhrou v sušenkách)

Neskutečným způsobem ji však překvapilo vílino nadšení z vize toho, že by se měli do Narrigenu dostat lodí. Vážně ji ta představa kývající se paluby, hrubých pirátů a pachu alkoholu a potu tolik brala? Asi si neuvědomovala takové ty špinavější detaily, ale… Anne s tím rozhodně problém neměla! I proto se společně se Safiyou zvedla od stolu a sebrala poslední sušenku z talířku, než souhlasně pokývla hlavou.
„Pravda, moře volá. Čím dříve se vydáme do přístavu, tím lépe,“ pokývla souhlasně, než natáhla ruku směrem k hromádce neštěstí u stolu (tudíž panu Dilipovi) a pocuchala mu hravě vlasy.
„Nevěšte hlavu, pane Dilipe. Vaše věci se dostanou zpět, všechno bude v pořádku. Do té doby na sebe hezky dejte pozor a my to zařídíme. Uvidíte, že to bude zase všechno jak má být.“ S těmi slovy se obrátila nazpět k Safiye a popadla svoje věci, připravená na odchod z domku. Čekala je opravdu vzrušující cesta, o tom žádná!



* Jak to vždycky říká Majda: „No zatím!“ Beztak něco provede na té pirátské lodi!

Safiya se cítila v rámci možností spokojeně! Alespoň tak spokojeně jak to jen šlo, když se jim do chaloupky vyslajdil muž v nesnázích! Když se nad tím trochu zamyslela, Dillip vlastně představoval takovou Sněhurku!* Utekl před svými problémy s dluhy na krku k nim do kouzelné chaloupky! A sice nespal, ale úplně ve své kůži a bděle taky nepůsobil! A víla měla přece jen drobnější postavu a malý vzrůst, takže by takovým pomyslným trpaslíkem s přimhouřenýma očima být mohla. Možná by někdy někdy mohla napsat vlastní pohádku! Něco jako Nebožák, chajda a dobrodějky! Jo, to by rozhodně šlo! ,,Je ti odpuštěno, Anne! Jen jsem nechtěla, aby ti sušenky moc vychladly, víš? Když jsou teplé, tak jsou takové opravdu měkoučké a lahodné! Že jo, pane Dillipe?” Otočila se na jmenovaného, snad aby se jí dostalo podpory. Muž ovšem zrovna žvýkal v puse další sušenku*, což černovlásku vskutku velice potěšilo. Bylo to totiž mnohem lepší, než jen slova podpory!
,,Věř mi, že až někdy uvidíš chrumkat sušenky mě, rozhodně se už nikdy cítit nenasytně nebudeš! Jednou jsem přinesla sušenky i do lesa! Vypůjčila jsem si troubu, víš? Ale než jsem je stihla všechny spravedlivě rozdělit, půlku jsem jich snědla! A pak jsem si další musela nacpat do pusy, protože by mě jinak prozradily, víš? Takže jsem potom měla opravdu obrovské tvářičky! Jako takhle!” V názorné ukázce obě dvě tvářičky pořádně nafoukla. ,,Byly to opravdu veliký sušenky! A opravdu moc dobrý! Svůj vlastní recept jsem potom hodně dlouho měnila a zdokonalovala.” Co se jejích kulinářských schopností týkalo, byla na ně opravdu hrdá! Byla na sebe opravdu hrdá!*
Mimo spokojenosti nad dobře odvedenou prací se však modrooká víla skvěle bavila! Stála si za tím, že snídaně je základem dne a čaj je základem snídaně, takže žádný ze svých rituálů neporušila. Zároveň se k nim přidal nezvaný host a dal jim i super nápad na výlet! Ale na velice důležitý výlet! Takové měla Safiya nejradši! Nesměla Dillipa zklamat, ale zároveň nemohla dopustit, aby se s ní její blonďatá kamarádka nudila! Čekal ji tedy pořádně náročný úkol, takže vlastně děkovala za energii a chuť do nového dne, kterou jí snídaně a její společnost poskytla.

,,Čeho je kněz? Já jsem myslela, že knězové jenom sedí v té budce a poslouchají tvoje hříchy! A sami na ně taky dbají! A myslím, že hazardování a zabavování majetku k tomu nepatří! Ale třeba to je nový kněz a neví to! Proto ho musíme poučit, Anne!” Odhodlaně nakrčila nosík. Tahle akce bude úspěšná, ať už se jí to bude líbit nebo ne! Tak!
Co jí opět zase o něco náladu zvedlo bylo to, že Anne souhlasila s jejich kartovým gangem! Takže Sušenkoidní magnátci byly na světě! A to se rozhodnopádně vyplatilo!
Ovšem pak už nastal čas vydat se na cestu! Safiya se tedy rozloučila s nebohým panem Dillipem, načež si přivlastnila blondýnčinu packu. ,,Nemusíte se o nás bát, Pane Dillipe! Anne je moc šikovná! Společně nás nikdy nepřekvapí ani na cestě! Připrav se světě, Šušenkoidní magnátci jdou!”

*Fakt doufám, že tam mají pohádku o Sněhurce. A pokud ne, tak ji Safi vymyslí
*Myslím, že slovo Sušenka už si všichni budou spojovat se Safiyou. Lepší ztřeštěná víla než podivná babča u Javierrovců!
*No co...Alespoň jedna z mých víl by měla umět vařit!

Když se nad tím tak zamýšlela, vlastně měla z hlubin štěstí.* Narodila se ve zpropadené zátoce plné sirén… Jak by zrovna tam přišla k sušenkám? Jistě, ochutnala je už v minulosti, protože se díky svému tvaru a drobné velikosti celkem dobře kradly (nalijme si čistého korálového vína: Anne byla ochotná ukrást prakticky cokoliv, co si jen maličko získalo její pozornost) ale tyhle neprávem uzurpované kousky by se ani v nejmenším nemohly srovnávat s uměním, jaké při pečení ukázala Safiya. Byly vážně úplně dokonalé! Kdyby se tedy Annelise jednoho překrásného dne dostala až na Šedý hrad, uzurpovala si korunu (aby byla opravdová princezna, samozřejmě!) tak by nejedla nic jiného. Její hostiny by byly tvořené nejrůznějšími sušenkami. Sušenkami s cukrovou polevou, čokoládovými sušenkami, sušenkami s kousky ovoce, sušenkovým dortem* -
Blondýnka se na moment zarazila s jedním tím lahodným kouskem pečiva těsně u rtů a provinile se usmála. Ne, takhle by to asi úplně nefungovalo. Ale co už? Snad každý živý tvor měl alespoň nějaký svůj sen. A ona původně za svůj sen považovala naleznutí otce a zjištění více o svém původu, ale… Co bylo realističtější? Najít muže, o kterém nevěděla vůbec nic kromě faktu, že byl pirát a jeho iniciály nebo si založit sušenkové impérium? Nikdo by se Anne rozhodně nemusel ptát dvakrát, protože v tomhle ohledu měla naprosto jasno.

„S tím musím vážně souhlasit,“ pokývla hlavou spěšně, než slupla zbytek lahodné sušenky. Možná jí to zprvu přišlo krapet zvláštní, ne-li až podivné, ale… Nakonec přeci jen Safiye musela dát zapravdu. Ty sušenky neměly chybu, vlastně by je nejraději snědla všechny sama. Ale pšt! Takhle značnou míru sobectví by před svou novou vílí kamarádkou předvést, riskovala by tím její ztrátu. A to… byť šlo stále o Annelise, jež byla na celičkém světě úplně sama a kamarády si rozhodně dělat neuměla a považovala se za naprosto soběstačnou duši, by bylo velice smutné.
„Ty sušenky jsou vážně perfektní. Nikdy jsem neochutnala cokoliv, co by se s nimi jen matně dalo srovnávat!“ Složila víle upřímný kompliment, než opět zvlnila rty do kradmého úsměvu. Pro takhle dobré věci by možná stálo za to zůstat na souši. Nebo spíše… Odolat vnitřnímu pokušení se vzdát iluze naděje a vrátit se zpět do zátoky, odkud ji matka vyhnala. Anne stále nevěděla, který způsob života jí byl bližší: jako siréna by nemusela už nikdy snášet pocit zavržení, byla by se svými. O nic by se nestarala, věci by byly podstatně snazší. Ale dokud zůstávala na pevnině… Stále existovala maličká, vskutku zanedbatelná šance, že by se její život mohl obrátit nečekaným směrem. Třeba svého otce nakonec přeci jen najde. A kdo ví? Možná přitom zvládne napravit i pár křivd a špatností, třeba jako osud toho chudáka Dillipa, co s nimi seděl u stolu a hltal jednu sušenku za druhou. Osud byl nevypočitatelný… A blondýnka nechtěla nad budoucností příliš dlouho uvažovat, takže celou tuhle myšlenku nechala raději uzavřela nedokončenou.
„Awww! Chápu to pokušení, opravdu.“ Rozesmála se, když se Safiya chopila vyprávění o jejím vlastním sušenkovém dobrodružství. Annelise si to nedokázala úplně představit: víla působila dojmem, že by nejen neublížila ani mouše (což bylo vzhledem k faktu, že sama létala docela… zvláštní? Anne měla zkrátka divné myšlenky!) ale především, že by se pro ostatní doopravdy rozkrájela.

Téma se následně však stočilo směrem k pověstnému knězi s nanejvýše pochybným morálním kompasem (takže by si s Anne asi mohli plácnout!) čímž se debata aktivně odklonila od sušenek. Mladá kříženka byla v pokušení si tiše povzdychnout, protože se jí téma sušenek vážně líbilo, ale nemohla tvrdit, že ji ani tohle téma nezajímalo: reálně byla zvědavá až na půdu, takže se nemohla dočkat, až se s tím kněžským troubou setkají a budou moct hodit řádný pokec o jeho divných, nelibých praktikách.
„Dobrá otázka… Zrovna tuhle část jsem myslím přeslechla. Vy to víte, pane Dillipe?“ Zamyslela se tiše, obracejíc svoje modravé oči směrem k muži, co zrovna kousal sušenku. (Hle, přeci jen se od těch sušenek neodklonili úplně!) V ten moment působil dojmem, že snad viděl ducha - dokonce se následně začal na moment dusit, jako kdyby ho ta otázka kompletně zaskočila.
„On… No…“ Evidentně se úplně neměl k tomu, aby tu odpověď vyslovil nahlas, takže ho Anne poplácala po rameni a věnovala mu rádoby soucitné mrknutí, než zlověstně sebrala z talířku poslední sušenku a vítězoslavně si ji strčila do pusy.
„Hm? Podle všeho víte, ale neříká se vám to snadno.“ Podotkla velice jednoduše, než pohlédla na Safiyu a tiše se nadechla, vyvíjejíc ještě nějaké to napětí, aby se Dillip konečně vymáčkl.
„Prý slouží starým bohům. Těm s opravdovou mocí…“ Zaskuhral muž, než si spojil ruce a položil je na stůl, upírajíc smutné oči do dlaní. Styděl se za to? Anne se tomu úplně nedivila, protože dle vlastních slov přišel v kartách úplně o všechno - to bylo samo o sobě více než dost na to, aby se kvůli tomu člověk cítil zle. Však se jim tam předtím úplně složil! Paradoxně právě jako hromádka z karet… Hořká to ironie!
„Takže Trojka, chápeme. To dost vysvětluje,“ pokrčila rameny neurčitě, než tlumeně zabubnovala prsty o desku oprýskaného stolu. „Překvapuje mě, že zrovna oni mají kněze. Nemělo by se jim říkat nějak jinak? Třeba antiknězové nebo něco podobného? Ačkoliv, na tom nesejde. Někdo kdo slouží podobným božstvům opravdu nehraje podle pravidel, takže… Jestli vás to nějak uklidní, pane Dillipe, obávám se, že tohle byla neférová situace, z níž jste zkrátka nemohl odejít s nedotčenou kůží. Ale my to napravíme, bude to zase v pořádku. Však ten nekňuba dostane, co si zaslouží.“ V podání víly a poloviční vodní? To znělo opravdu jako výraz zatraceně divného smyslu pro humor, jakým se osud mnohdy vyznačoval. Nikde ale nebylo psáno, že se podobné dívky nemohly stavět škaredým démonům. (A to ještě ani jedna z nich nevěděla, že byl Xaviërre démon doslovně)

S uzavřením celého tématu se tedy obě dívky zvedly, sebraly svoje věci a krátce se rozloučily se smutně vyhlížejícím mužem, co evidentně pochyboval o všech svých životních rozhodnutích. Anne ho ještě těsně před odchodem zkusila povzbudivě poplácat po rameni, ale nemohla si být jistá tím, nakolik tohle gesto mělo valný účinek: tak jako tak, alespoň to zkusila, když už nic jiného. A to se počítalo, však?
Po opuštění toho maličkého a rozvrzaného domku, blondýnka nastavila tvář mírnému vánku a spokojeně se usmála na svoji novou kamarádku, připravujíc se na podstatně větší dobrodružství, než jak si původně myslela. Ne, že by si ale stěžovala! Právě naopak, užívala si to, možná až příliš. A to ještě nevěděla, co všechno by se mohlo cestou semlít… Nudit se rozhodně neměly, o tom žádná!
„Připravená na menší tanec s piráty?“ Mrkla po Safiye, zatímco si to plynulou chůzí štrádovaly zpět do města. To byl sice poněkud riskantní tah, protože je předchozí fiasko vyhnalo, ale… Nikdo přeci neříkal, že se tam budou dlouho zdržovat! Jejich kroky směřovaly ne do srdce Nisystÿ,* žádné tržiště ani náměstí. Naopak, obě dívky měly namířeno rovnou do přístavu, kde se zdržovali všemožní námořníci a jim podobná individua. S trochou štěstí by tam měly narazit na piráty, alespoň dvě lodě by tam jistě kotvit měly - a pak už to chtělo jen špetku šarmu a mohly vyrazit směrem k Narrigenu!
„Možná bychom se měly domluvit na tom, jak to uděláme. Vymyslet nějaký plán nebo tak něco,“ dodala ještě, uvažujíc nad jejich budoucími kroky. „Vezmeme si mluvení společně? Ačkoliv než se dostaneme ke kapitánovi, asi bych to převzala já. Ti chuligáni umí být dost hrubí a neomalení, ale naslouchají na peníze a podobné hlouposti. Budeme muset někoho z posádky přesvědčit, aby nás vzal ke svému kapitánovi… A tam začne hlavní vyjednávání.“ Annelise byla připravená klidně někoho i maličko uplatit, ale upřímně: moc se jí nechtělo svých pokladů zbavovat. Konec konců si je poctivě nakradla… Ale pokud by to snad situace vyžadovala, klidně by upsala ruku ďáblu, jen aby jim to vyšlo!




* Aka vodní verze „z pekla štěstí“ páč oni peklo neznají!
* Asi jsem se přeci jen nechala moc ovlivnit hrou Cookie Clicker… Pomoc, sušencalypsa se blíží!
* Nemám tucha jak se to správně skloňuje, pardon! Ale zní to skoro jak sysel…? Nebo se mi to zdá?

,,Trojka?” Špitla zamyšleně. Jistě už o nich něco slyšela nebo ne? Dokázala si pod tím pojmem představit mnoho věcí. Třeba takovou skupinu potulných hudebníků! Nebo trojici těch nejlepších světových kuchařů! Znamenat to mohlo cokoli, minimálně v její nevinné hlavince. Jedna věc jí na tom ale neseděla. Proč by hudebníci nebo kuchaři potřebovali kněze? Pokud věděla, v kostele a v kapli se koncerty ani žádné kulinářské akce nepořádaly. Takže to víle připadalo opravdu čudné!
Jenže se ukázalo, že se mluvilo o mocných bozích. ,,Mocní bohové! Jo, to už chápu! Aurora, Álea a Junäi! Bez nich by nebyl žádný život, víte? Nebo by všechno bylo minimálně hrozně smutný a ponurý! To dá rozum. Ale stejně! I takové okrádání lidí není hezké! Myslím, že ani jedna bohyně by to neschvalovala.” Zamručela bručkatě.*

Jak už to tak u Safi ale bývalo, ta bručkatost jí nevydržela déle než minutku, takže v další chvíli už zase kroutila hlavou, zvědavě okukujíc cokoli, co by jí mohlo v okolí uniknout! Sytě modrá očka jí v tu chvíli vyletěla k obloze, načež se lehce šťastně zasmála. ,,Podívej, Anne! Támhleten mrak vypadá trochu jako cukrová vata!” Natáhla packu k nebi, kde se skutečně nacházel obláček s podobným tvarem. ,,Je to nádhera, viď? Je te to jako moře! I když o tom světlejší, ale jinak je to fakt jako moře! Počkat! Ale to teda znamená, že když jsi na lodi, tak máš pod sebou moře a nahoře jeho odraz, skoro! Je to jako zrcadlo! Ta jsou taky fascinující, víš? Slyšela jsem, že zrcadla nemá hodně lidí rádo, protože nelžou a ukazují ti pravdu. Ale zároveň! Myslím si, že člověku ukazují odraz podle toho jak o sobě smýšlí, víš? Je to hrozně hustý! Ale to vlastně s oblohou nemá vůbec nic společného. Asi jsem se nechala unést, zase.” Z té skutečnosti se jí do tváří nahnala červeň, kterou se však nijak schovat nepokoušela. Měla pocit, že jí to s lehce načervenalými tvářičkami moc sluší!
Poté si však spojila ruce vepředu, pohopsávajíc při cestě na špičkách sem a tam. ,,Jen jsem tím chtěla říct, že máme na světě spoustu nádherných věcí! A to i díky bohům! Víš...Často jsem přemítala, odkud se naši bohové vzali. Mohli se narodit jako lidé a postupně se stali tím, kým jsou teď? Nebo se každý mohl zrodit svým vlastním způsobem! Třeba Álea mohla sestoupit na zem jako ten nejzářivější sluneční paprsek. Nebo že se Äyanaii dříve byla jen dušemi lesních zvířat. A Carrääh by se spojila v lidskou bytost pomocí všech těch vláken nově narozených životů. Ale kdo ví, jenom hádám! Možná je někde nějaká oficiální verze, ale vzhledem k tomu že jsem pěkných pár let strávila na severu mimo většinu lidí, spoustu věcí mi uniklo.” Nebo to taky možná mohlo být tím, že víla mnohdy nikomu ani nedala prostor mluvit kvůli svému věčnému brebentění.
,,Vždycky jsem připravená na tanec s piráty!” Vypískla plná nadšení. ,,Ale netušila jsem, že umí tančit! Preferují mazurku? Nebo tango? Klidně si zatančím úplně všechno.” Její taneční pohyby se sice nedaly popsat jako cokoli uměleckého, ale nikdo jí nemohl říct, že do toho nedávala duši a takovou tu docela hravou vášeň! ,,Nemusíš se bát, Anne! Já taky zvládnu vyjednávat! A máme plán!” Opět se jí nafoukly tvářičky! ,,Půjdu tam a požádám ho. Když mu to vysvětlím, určitě to pochopí!”

*Hele, jazykolam!

Míra nezkaženosti, jakou kolem sebe Safiya vyzařovala, v blondýnce evokovala silně zvláštní a rozporuplné pocity. V jednu chvíli jí to přišlo téměř až úsměvné, jak nevinná víla po jejím boku byla - zdálo se, že neměla snad sebemenší potuchy o tom, jak temný a vskutku odporný svět a jeho obyvatelé dokázali být, ale na druhou stranu… Nebylo to i svým způsobem roztomilé? Dobré? Anne si nad tím chvíli lámala hlavu, protože reálně netušila, jestli by taková být nechtěla i ona: narodila se do příšerné společnosti, už jako mladičká skončila zavržená a kráčela ve stínech, protože na celičkém kontinentu jednoduše neexistovalo místo, kam by doopravdy mohla zapadnout. Kdyby byla více jako Safiya, změnilo by se to? Nebo by byl její pád ještě rychlejší, protože by se nedokázala bránit?
Zmínka o třech naprosto opačných bohyních pak Annelise přiměla se kradmo pousmát. Pouze jednu z nich svým způsobem uznávala… Tudíž Jünai. Podobně jako ona, i Anne musela prchnout na souši a ocitla se úplně sama, kompletně izolovaná. Tím jejich podobnost samozřejmě končila, ale v dívčině hlavě to alespoň v některých chvílích stačilo na to, aby vůči zmíněné bohyni necítila zášť či lhostejnost - a to bylo mnohdy podstatně více, než co by se dalo říci o zbytku.

„Tak se přezdívá trojici Crännäris, Rüvik a Vyysihua,“ upřesnila, aby svoji kamarádku alespoň maličko zasvětila a ona nemusela plavat v domněnkách. Sice už pochopila, že se jednalo o trio bohů, ale Anne by se cítila vážně příšerně, kdyby to alespoň takhle zpětně nevysvětlila: konec konců bylo správné dát Safiye možnost reálně vědět na čem byla, když už se měli vydat za knězem zmíněných mocností.
„O tom jsem nikdy moc neuvažovala, abych pravdu řekla. Je to… No… Zvláštní, však?“ Dodala ještě, uvažujíc nad slovy víly. Samozřejmě, že měla pravdu. Všechny ty tři bohyně byly důležité a mocné, ale… Vlastně jí to nikdy úplně nedošlo. Voda i slunce byly nedílné součásti života, bez jakých by nemohl existovat snad žádná bytost… A potom tu byla magie. Tajuplná energie, zvláštní forma moci, která dokázala zvrátit tolik věcí.
Annelise si najednou připadala jako absolutní kacíř, když strávila drtivou většinu času kompletně odvrácená od téhle strany nesmrtelných bytostí, co dávali pozor na ty, jež kráčeli po zemi. Možná proto byla tak zavržená? Protože… Nevážila si toho, co bohové činili? Možná byla kompletně slepá a přehlédla i šance, co jí dávali. Třeba si to zasloužila… A možná se ani neměla jak vykoupit, odčinit svoje chyby.

Z nanejvýše hlubokých a pěkně nepříjemných úvah ji vytrhl až vílin hlas. Blondýnka mírně potřásla hlavou, až se jí kolem obličeje rozlétly pramínky světle blonďatých vlasů, než automaticky nasadila kradmý úsměv a pohlédla na Safiyu.
„Líbí se mi tvůj způsob uvažování,“ ocenila kamarádčinu myšlenku, protože jí to opravdu přišlo moc hezké. A měla pravdu! Jeden z oblaků plujících na obloze se opravdu nápadně podobal cukrové vatě, o níž sice Anne absolutně nic nevěděla, protože jí tyhle dobré věci unikaly* ale to jí v žádném ohledu nebránilo o ní alespoň maličko snít!*
„Zrcadla jsou zvláštní, to je pravda. Někteří lidé se jich dokonce i přímo bojí,* slyšela jsem o nějaké dámě, která měla za to, že její zrcadlo bylo očarované a fungovalo jako portál do neznáma.* Nevím co na tom bylo pravdy, ale… Stát by se to mohlo, však? Něco na nich je. Jsou tací, co od zrcadla nedokážou odpoutat zrak, jiní se jim zase vyhýbají. Třeba jde o jakousi drobnou formu zapomenuté magie.“ Tahle možnost Anne přišla nejpravděpodobnější, ale možná se prostě jen vezla na vlně divoké fantasie a odmítala se pustit fascinujících myšlenek.
„Já vím. Tedy… Snažím se,“ pousmála se krapet rozpačitě, protože věci takhle rozhodně nevnímala. Prostě živořila, na víc v současnosti neměla. Zatímco drtivá většina bytostí kolem měla něco, co by se dalo považovat za formu ukotvení, něco o co se mohli opřít a vracet se k tomu, ona neměla nic. Nejspíš… Asi to ještě nenašla. Svůj pilíř, kotvu. A doufala, že se věci změní, až najde svého otce a dozví se víc o sobě samé.
„Páni. To vlastně… Zní opravdu hezky. Myslím, že by ses stoprocentně mohla dát na dráhu vypravěčky, Safi. Máš úžasnou fantazii, takové příběhy bych mohla poslouchat celé dny a noci.“ Opatrně do víly drkla a široce se usmála, protože se jí ta vize opravdu líbila - o zrození bohů nevěděla ani popel (ačkoliv vyslechla nějaké báchorky co se týkaly Vyysihuy) a hrozně moc by ji zajímalo, jak to asi mohlo být.
„No… Nejsem si jistá, jestli se jejich taneční preference dají specifikovat,“ rozesmála se tiše, protože ji neskutečně bavila vzpomínka na opilou pirátskou chásku vyhozenou ven z hospody, co onehdy spatřila. Byli natolik opilí, že si dle všeho snad ani neuvědomovali, že už nejsou v hospodě - a díky hudbě vycházející z oken i nadále poskakovali přede dveřmi a snažili se tančit, což končilo mnohými pády a neohrabanými kousky.
„Ale můžeme se jich potom zeptat. Určitě budou nadšení, že budou mít někoho s kým tančit!“ Dodala ještě nakonec, viditelně nadšená z vize toho, že by se mohly se Safiyou společně chytnout hudebního rytmu a trošku si vyhodit z kopýtka.
Maličko sice pochybovala o tom, zda by fungovala Safiyina forma vyjednávání, ale… Neměla úplně to srdce víle říkat, jak by takový pokus mohl skončit. Sice by rozhodně nedopustila to, aby jí jakkoliv ublížili nebo si z ní dělali legraci, ale to neznamenalo, že by byla nadšená z vize toho, že by se podobná věc měla zákonitě riskovat. Plánovala se tedy alespoň částečně pokusit vzít kontrolu do vlastních rukou a zkrátka použít to, co už o pirátech věděla: přeci jenom byly na důležité misi a nezdar rozhodně nepřipadal v úvahu!



* A pokud někdo namítá vůči cukrové vatě v Nescoře, tak ne. Nescora stopro má cukrovou vatu! Určitě je lehoučká, sladká a stopro jen pro pracháče a víly, co dokáží reálně vykuchtit vážně zajímavé věci, ale máme ju!
* Snít, když už ne sníst
* Tohle jsem napsala automaticky a pak se zarazila, že: „Desmond who?“
* Sweet sweet reference. Aenesis jsem sice nikdy nedopsala, ale když už z něj Nescora má Marion, tuhle maličkou referenci na tamní cestování zrcadly jsem si nemohla odpustit!