Panství A'Coimne

Mlčela. Jednak proto, že chtěla, jednak proto, že byla legrace sledovat, jak se potom Daemon vzteká jako malé dítě.
Zkoumavě si je oba dva střídavě prohlížela, zkoumala každý maličký detail. Něco v jejím mozku už pomalu přijímalo ten fakt, že tahle situace je podivná a bizarní a všichni tři se motají ve velkém temném víru chaosu a nepochopení, a začínala přijímat to, co bylo. Nechápala to, k tomu zase měla docela daleko, ale přijímala to. A na tom prozatím záleželo, protože jí to pomáhalo si i teď zachovat něco, co se trochu podobalo a blížilo zdravému rozumu (ne, že by jindy měla rozum takový, jaký by měl být, leckdy si myslela pravý opak, ale přeci jenom se chápeme v aktuálním kontextu, že ano…).
Zajímalo ji navíc to, že navzdory mimořádně divným okolnostem toho zjištění jí konečně docvaklo, co myslel Daemon těmi poznámkami v katakombách A’Coimne: co myslel tím, že ho částečně taky přitahuje to kouzlo působící na všechny t’ealh. Byl to Damian v něm, na kom to bylo znát, na koho se to snažilo mít vliv. Ač by si myslela, že to nikdy neřekne (a určitě by to nikdy neřekla nahlas, protože navzdory všemu by se raději udusila než to říct před Daemonem), bylo vlastně dobře, že v tu chvíli byl démon na povrchu – jinak by tam asi právě s její matkou skákali v kruhu se šílenými úsměvy na tvářích, odsouzení k tomu, aby už nikdy nespatřili hřejivé sluneční světlo.
Netušila, z čeho ji mrazilo víc – jestli z vidiny toho, že by měla shnít dole ve tmě a smradu smrti, anebo z toho, že by musela žít bok po boku s matkou. Chvěla si při vidině toho, jak jí naběhla přímo na napřažený nůž, a nebyl to ani náhodou jeden z nejhezčích momentů jejího života.

Pomalým kroužky začala zvědavě procházet kolem, než se dostala tam, kam chtěla – za Damianova záda. S fascinací ve tváři si prohlížela pestrobarevná pera pavího chvostu, která splývala zpod kabátce. „Tak takhle to je. Páv… to… dává docela smysl. Možná mi to mohlo dojít dřív… kvůli tomu, proč se o tebe zajímala Äyanaii a tak, víš co. To, že se paní přírody stará o běžného člověka, není moc časté… bez urážky.“ Nebylo v tom nic škodolibého: byla prostě skutečně zaujatá. Jen tak se vám v Nescoře nepodařilo potkat t’ealh. Díky tomu, jak moc se království umělo ponořit do jejich lovu, žili dost odděleně od civilizace anebo v naprostém utajení. I ona koneckonců skrývala ostré drápky pod koženými rukavicemi a zoubky za věčně semknutými rty. Na jednu stranu ji zaráželo, jak to sakra musí dělat on s tímhle – paví ocas není něco, co jen tak schováte, že ano?
„Jak tohle sakra skrýváš?“ neudržela nakonec svoji zvědavost na uzdě a musela se optat. „Myslím… schovat zuby není snadné, ale jde to. Ale jak sakra schováš chvost, který za sebou táhneš dvacet čtyři sedm?“

Bylo divné, jak si ho Sharya prohlížela. Nejspíš to z jistého ohledu chápal, protože doposud nevěděla o nic moc víc než on sám, ale... Připadal si nepříjemně. Nebyl už zvyklý na to, že ho někdo posuzuje - ale věděl moc dobře, že dříve by si podobnou pozornost užíval. Naparoval by se, záměrně by ještě ocas roztáhl a stavil ho obdiv, protože na něj býval nesmírně hrdý. Konec konců, byla to jeho nedílná součást a on s ní nebyl jen sžitý, ale miloval ji. V současnosti se ale nedalo říct, že by se nějak zvláště cítil na to, aby se předváděl. Vlastně z jeho osobnosti zbyly jenom trosky a on se necítil být sám sebou, protože muž kterým býval předtím... Neseděl by jako hromádka neštěstí. Ne, to rozhodně ne. On by se do takové situace vůbec nedostal. Býval vítězný typ, nikdy neprohrával. A přesto...

„Nejsem si jistý nakolik by ti to mohlo dojít vzhledem k tomu, že nám to tamhleten parchant úspěšně zatajoval,“ odvětil a pokývl hlavou směrem k Daemonovi, který je nezúčastněně pozoroval svýma ledově modrýma očima. Evidentně čekal na další vhodnou příležitost, aby jim oběma skočil do konverzace a všechno obrátil vzhůru nohama - a ve svůj prospěch, jak jinak. Takový už zkrátka byl, Damian to věděl moc dobře, protože spolu strávili nechutnou řádku let. Jeden o druhém věděli věci, které by bylo lepší zapomenout.
„Neskrývám. V tom je to kouzlo.“ Pokrčil neurčitě rameny, než k ní pootočil hlavu a pohlédl jí zpříma do očí. „Dřív jsem se schovával, to ano. Nechtěl jsem zůstávat v rodné vesnici a táhlo mě to k lidem, do společnosti. Podařilo se mi docela slušně propracovat z obyčejného slouhy, co se chovával kde to jenom šlo... V urozeného pána. Mimo jiné právě díky svému ocasu, nevěřila bys, kolik dam to považuje za nesmírně zvláštní a atraktivní, ačkoliv si tím slušně protiřečí vzhledem k tomu, že znaky jiných t'ealh by braly za odpudivé.“

Daemon je pozoroval a líně zívnul. Nelíbilo se mu, že Sharya upírala veškerou svoji pozornost jen na toho otravného zrzouna, ale budiž. Věděl, že se nakonec otočí tím správným směrem a bude se věnovat tomu, kdo za to skutečně stojí, ne někomu, kdo si hraje na něco, co není. Bohové věděli, že to měl Damian spočítané i s úroky, protože tíhu vlastních činů rozhodně nemohl jen tak ustát a byla jenom otázka času, než provede něco natolik sebe-destruktivního, že ho to uvrhne zpět do temnot. Možná, že na to nepůjde tak okatě, aby si vyloženě uvázal oprátku, ale rozhodně už mu v hlavě musela šrotovat veškerá ozubená kolečka a jistě vymýšlel, jak si ulevit. Byl slabý, neměl na to. Taková byla pravda... Byť byla ošklivá.

„No jo... Tady opeřenec byl totiž mistr manipulátor a ocas neschovával, to rozhodně ne,“ rozesmál se tiše Daemon. „Vlastně se tím ocasem docela často oháněl, což je taky to, jak se dostal tak vysoko do společnosti. Ono s takovou tvářičkou a schopností roztáhnout brka se paničky nabalují poměrně snadno, když přihlédneme k tomu, že většina z nich žije v dohodnutém manželství bez špetky vášně. To se pak do ložnice zvou cizí ptáci doslova samovolně, ani nepotřebují klícku nebo zrní.“
Bylo mu jasné, že tím Damiana popudí, ale o to mu také šlo. Chtěl je oba vyprovokovat k nějaké akci a když už si ho Sharya nevšímala, nezbývalo mu zkusit cílit alespoň na páva, protože moc dobře věděl, že jeho hrdost a ego byly zatraceně vysoko a nebylo těžké ho přimět trošku vyletět.
„Nejspíš by sis na něj měla dát pozor, Sharyo. Za chvíli by ten ocas mohl roztáhnout a začít s pářícím tancem, aby tě ohromil. Sice to předtím nepotřeboval, ale... On si rád něco dokazuje. Kdybys ale stála o někoho, kdo za to skutečně stojí a není vázaný na svoji mrtvou manželku, jsem ti plně k dispozici. Stále mi dlužíš tu pusu, pamatuješ?“

Hořce se na Daemona ušklíbla, když už měl náladu pošklebovat se jí i Damienovi. To, že využíval chvost svého bývalého hostitele jako páku, bylo dost zákeřné – sama nesnášela, když proti ní někdo zneužíval její druhou podstatu, takže i kdyby šlo o někoho naprosto cizího, měla by potřebu se ho zastat. Byla v tom nějaká ta zásadovost a čest, což byly věci, co jí i navzdory způsobu života docela něco říkaly. Takže když démon ještě navrch pronesl to, že mu pořád dluží pusu, jen k němu došla, natáhla se co nejblíž… a poplácala ho jemně dlaní po pravé tváři. „Pokud vím, ještě před pár hodinami jsi pokřikoval něco o šmírování minulou noc… tuším, že ten, kdo by měl žádat kompenzaci za trauma, jsem spíš já, no ne?“ pronesla sladce a poslala mu vzdušný polibek, než zase zacouvala, než se rozhodne jí za to něco provést (třeba jí utrhnout prstíček nebo tak…).
Uvažovala, co by měla sakra dělat. Ocitla se v dost bizarní situaci, ne že ne, a netušila, jak zní nějak přijatelně vybruslit. Na jedné straně Damian, kterému deprimovanost a to, že je definitivně v hajzlu, křičelo z očí a na té druhé Daemon, kterému z očí nic koukat nemuselo, poněvadž všechno, co měl na mysli, okamžitě verbální cestou vypustil do světa (i navzdory tomu, že by ho Sharya nejraději věčně umlčela, i kdyby mu měla snad sešít rty provázkem – leč pochybovala, že by mu to snad v něčem zabránilo, bylo zjevné, že cestu, jak je oba dva štvát i nadále, už by si nějak našel… to bylo bez pochyb).

Zkoumavě se znovu otočila k Damianovi. Pokud na tom, co říkal Daemon, bylo něco málo pravdy (o čemž však tak trochu už z principu pochybovala, ale na druhou stranu… co by z toho měl, kdyby lhal, když pravda byla zjevně mnohem horší než by se jí nebo Damianovi líbilo?), pnula ji zvědavost. Jednak to byla drzá zvědavost s pohnutkami skoro i začít, že to chce vidět (byla zvědavější než stádo opic, nedivte se jí), poté tam ale byla o dost horší otázka na tu mrtvou manželku. A na mrtvou dceru… Do háje, když se nad tím zamyslela, tak vlastně o muži, který stál před ní, věděla tak strašně málo, že ji to znervózňovalo, ale nemínila to dát znát, aby tím Daemonovi jenom vykouzlila další škodolibý úšklebek na tváři. Jenom ji dost tohle všechno vyvádělo z klidu, na který byla zvyklá a který si v neochvějné podobě udržovala až se zoufalou snahou o to si připadat normálně.
Zatímco očima rejdila po okolí a netušila kam s nimi, pohled se jí samovolně připoutal ke kusu mrtvého rudého šperku, který ležel na zemi u Daemonových nohou. Přesně vedle kamene, o který ho roztříštila. Uvažovala, zda byl dobrý nápad to dělat – i když to nevěděla, vypustila tím Daemona tak trochu z řetězu. A pořád netušila, zda je to pes, co vrtí chvostem a skutečně se nechá v klidu pohladit i navzdory občasnému vrčení, anebo jí nakonec ukousne ruku. A upřímně doufala, že platilo spíš to prví, leč její skepse se jasně skláněla k první z možností. Milé vyhlídky…

Jakmile si Daemon pustil pusu na špacír, okamžitě po něm vrhl zlostný pohled a nakráčel si to k němu. Sotva však stanul před ním, zarazil se. Co přesně mínil udělat? Pokud by se mu pokusil násilím zacpat pusu, beztak by mu urval ruku nebo něco podobného. A pokoušet se s ním vyloženě pouštět do křížku byla jasná sebevražda. Proto nakonec jen naštvaně semkl rty k sobě a vrátil se zpět na svoje původní místo, než si složil hlavu do dlaní a tiše zaúpěl. Bylo příšerné poslouchat všechny ty věci. Doléhalo to na něj s neskutečnou tíhou a jemu se z toho chtělo vážně hrozně moc řvát, ale nemohl. Jeho příčetnost visela na opravdu hodně tenkém vlásku a on si nemohl dovolit riskovat, že povolí zrovna v ten moment, kdy ze sebe vypustí všechnu tu frustraci.

„Je milé, jak moc rád se zaobíráš cizími věcmi, Daemone.“ Ucedil mezi zuby, než upřel krátký pohled na Sharyu ve snaze zjistit, jakým způsobem ji ovlivnila démonova slova. „Co kdyby sis zametl před vlastním prahem a pohroužil se do svojí vlastní minulosti? Ach moment, počkat. Ty vlastně žádnou nemáš. Čím pak to asi bude? Teď když si volný, nic tě neváže zpět, ale přesto nemáš vlastní jméno a ani žádnou minulost, jen haldu mrtvol a kopu stínů za zády. S tímhle se tu pokoušíš někoho očerňovat? Dovol mi se zasmát, drahý bratře. My dva si skutečně nemáme co vyčítat, nebyl jsem o nic horší, než jsi ty sám. A když už nic jiného, naše soužití na mě alespoň mělo poměrně silný dopad a já se ze svých chyb skutečně poučil, což se o tobě říct nedá.“
Otráveně odvrátil pohled od černovlasého muže a kopl do jednoho většího kamínku, který ležel kousek před jeho nohou. Tehdy znovu upřel oči na Sharyu, která zrovna upírala pohled na rozbitý medailon. Chvíli váhal, protože se bál, co si o něm myslela potom všem, co jí Daemon vyklopil, ale nakonec se mu přeci jen podařilo sebrat dostatek odvahy na to, aby mohl promluvit.
„Nemohla si vědět, co se stane,“ pronesl tiše. „Tak jako se osvobodil se určitě dá zase nějak spoutat, jen ještě nevíme jak. Bohové ví, že by ho Aurora nenechala kráčet po zemi jen tak a škodit lidem, pokud by neměl nějakou slabinu, která by ho mohla držet v šachu. Přijdeme na to, o co jde a dá se to do pořádku. Do té doby ale nejspíš budeme muset sehnat zatraceně pevné okovy a roubík, jinak nás umučí k smrti svým démoním humorem a nechtěnými jízlivými poznámkami.“

Nedivte se jí, ale ty dva tak poslouchala se hádat, nějakým způsobem jí to připomnělo chvíle, kdy se v Narrigenu přimotala do blízkosti dětských skupin. Byla v tom stejná soupeřivost, s jakou se jeden druhého snažili ponížit, byla v tom navlas stejná rivalita, kdy šlo o to srazit svého soka na kolena. Jenom teda od dětí je odlišovalo pár docela základních věcí – a tou primární bylo, že zatímco vrcholem dětských rvaček bylo několik šťouchnutí, možná povalení na zem, Sharya si byla docela jistá, že dvojce před ní by si v případě šarvátky vzájemně rozcupovala hrdla na krvavé cáry. A jistě pochopíte, že to bylo něco, co by už i ji samotnou složilo tak, že by tu pravděpodobně zanechala poslední zbytky zdravého rozumu, které jí zbývaly (a že i těch začínalo být poskrovnu, když zvážila události poslední čtyřiadvaceti hodin).

To nebylo něco, po čem by nějak bezmezně toužila… takže poslechla nutkání uvnitř, které jí říkalo, ať se pokusí zakročit, pokud to půjde. Bezmyšlenkovitě udělala krok dopředu tak, že stála víceméně mezi nimi (a ano, uvědomovala si, že kdyby si skutečně usmysleli, že se po sobě vrhnou a urvou si vzájemně pár končetin, bude ona v nejhorším možném místě), bokem k oběma, takže stačilo otáčet hlavu, nemusela se točit jako na obrtlíku celá.
„Můžete se vy dva prosím přestat chovat jako malé děti na písku, co si dokazují, kdo udělal hezčí bábovku, a začít jednat jako normální inteligentní bytosti?“ odfrkla si, pohledem střídavě propalovala oba dva. „Jasný, všichni jsme na sebe navzájem nasraný, jasný, všichni to ze sebe chcem dostat, ale pokud si tu akorát vzájemně utrhnete hlavu, nebude to nikomu k ničemu. Akorát to skončí zbytečným tratolištěm krve.“
Nebyla si jistá, zda bylo její zakročení zrovna vítanou záležitostí, ale… ona tu s nimi koneckonců trčela taky. Takže měla právo se ozvat, no ne? Pokud už jí měly z těch dvou brzo prasknout nervy, chtěla tomu alespoň ve snaze předejít.

Jakkoliv chápal Sharyinu potřebu nějakým způsobem zasáhnout a zastavit tu rozepři, nebyl zrovna dvakrát nakloněný představě, že by měl zmlknout a šoupat nohama. Ten démon ho nebetyčně vytáčel - a on cítil neutichající potřebu se bránit, protože nesnesl, když ho někdo nějakým způsobem očerňoval. Ačkoliv byla pravda, že se skutečně nějakým způsobem změnil, některé věci zůstávaly stejné a naprosto neměnné. Například jeho hrdost. Nejspíš to bylo i tím, že zvíře v něm bylo známé pro svoji grácii, takže něco takového nemohl jednoduše nechat být. Daemon se mu vysmíval, pokoušel se ho shazovat - a to speciálně před Sharyou, což ho vytáčelo ještě víc - a on to nemínil nechat bez nějaké odezvy.

„Nerad to říkám, Sharyo, ale on není žádná normální a inteligentní bytost. Do něčeho takového má pěkně daleko, však je to démon, k čertu. Očekáváš od něj, že se bude chovat slušně? Nebude. Bude si dělat přesně to, co bude chtít a bude provokovat tak dlouho, dokud ho to bude bavit. Mám ho nechat, aby na mě házel špínu?“ Pozvedl nepatrně obočí, než nakopl další kámen a zatnul ruce v pěst. Měl chuť Daemonovi jít pocuchat ciferník, ale bylo mu naprosto jasné, že by to nebyl zrovna dvakrát dobrý nápad. Nakonec by skončil s rozbitým ciferníkem spíš on sám, což nebyla úplně lákavá představa, ale vážně neměl úplně daleko k tomu, aby mu ujely nervy a on udělal něco zatraceně hloupého a zbrklého.
„Fajn. Budu ho ignorovat,“ odvětil nakonec, než rezignovaně rozhodil rukama. „Ale vážně by mě zajímalo, co teď budeme dělat. Jeho nepočítám, on si může dělat cokoliv chce a nic ho nedrží zpátky, je to démon. Nejspíš poleze tam, kde bude moct nadělat největší škodu... Ale co ty?“ Upřel na ni svoje zeleno-žluté oči a poraženecky vydechl. Měl toho všeho vážně plné zuby... A to teprve před chviličkou procitl.

Tomu se říká úspěch. Protočila očima, ale spíš ji dost udivilo, že si na to nic nepřisadil Daemon – většinou neměl k urážkám a poznámkám cestu dlouhou. Kupodivu ji to, že mlčel, znepokojilo z celé situace asi nejvíc. Mrskla po něm očima a tak nějak jí hlavou problesklo, že Damian asi nečeká, co ona. Dost pevně se jí drželo tušení, že navzdory tomu, že Daemon má teď svobodu, rozhodne se držet u nich. Aby jim znepříjemňoval den, ze stejného důvodu, proč předtím tak žárlil na Damiana po jejich společné noci. Obyčejná dětská touha po pozornosti od někoho, kdo nevydrží a dá mu ji. Takže i když Damian to viděl jinak, rusovláska znala svou pravdu a byla o ní zcela přesvědčená.

Poté se Damian zeptal. Sakra. Povzdechla si a bez delšího rozmýšlení si prostě sedla na zem v místě, kdy doteď stála. Tušila, že kdyby to neudělala, nohy by ji brzo zradily, a pořád bylo víc efektivní a důstojné, když to vypadalo, že to udělala ze svého vlastního popudu. Damian udeřil do zajímavého místa. Co teď bude dělat? Dobrá otázka… odpověď na ni by ji také zajímala. Většinu svého života strávila tím, že se snažila žít v ulicích města a pletichařila, aby vypátrala, kam zatáhli její rodiče. Teď ale už obojí postrádalo význam. Měla dva domovy – v útlém dětství jím bylo panství, které nechala za sebou, později dlouhé roky Narrigen – a teď jí žádný z nich nezbyl. Nevrátila by se, ani kdyby mohla. Jak kvůli vlastní důstojnosti, tak kvůli tomu, že by to prostě nezvládla.

Proto Damianovi v odpověď pokrčila rameny a dodala: „Půjdu, kam mě zrovna napadne. Nescora je velká, nějakou dobu by mi mohla vystačit k tomu, abych si ji procourala. Nic lepšího mě nenapadá. Do Narrigenu by mě nikdy už nedostal, k panství taky ne. Nemám asi moc na výběr.“
Ráda by otázku oplatila, ale něco jí říkalo, že tyhle otázky by u něj mohly zaútočit na vzpomínky – na to, co bylo předtím. A i navzdory tomu, že na tom nebyla o moc líp, mu nepřála, aby se vlastní myslí stáhl do podobných temných sraček. Bez prominutí.

Sharyina odpověď sice byla pochopitelná a dalo se to předpokládat, ale přesto... Nějakým způsobem ho to zneklidnilo. Znělo to jako kdyby absolutně neměla co dělat, neměla už žádný cíl, nic k čemu se vázat nebo o co se opřít. Děsilo ho to, protože to znal až moc dobře. Sám to měl stejně, protože podobně jako ona přišel úplně o všechno. Rodinu, jmění, titul, domov... Svobodu. Tu teď sice měl zpátky, ale popravdě řečeno absolutně netušil, jak s ní měl naložit. Tolik let strávil pod taktem cizí osobnosti a záměrů, že prostě nebyl schopný dělat rozhodnutí sám za sebe a přišlo mu to příliš těžké. Měl až moc možností, ale zároveň vlastně žádné. Neměl totiž na čem stavět, což byl zásadní problém. A on si to až moc dobře uvědomoval.

„Nabídl bych ti společnost, ale... Popravdě řečeno si nejsem jistý, jestli by ti potom všem nebyla spíš na obtíž. Je to na tobě,“ odpověděl zrzce nakonec po celkem dlouhé prodlevě, než hluboce vydechl a koutkem oka pohlédl na démona, co je stále sledovala zpovzdálí. Evidentně dál vyčkával na svoji vhodnou chvíli pro další úder. Damian rozhodně nepochyboval o tom, že jakmile by se mu podobná příležitost naskytla, znovu by si otevřel tu svoji nevymáchanou pusu a začal řvát na celé kolo, jen aby situaci obrátil vzhůru nohama.
„Ať už se rozhodneš jakkoliv, určitě...“ Nedomluvil, protože se k nim přiblížil Daemon s pozvednutým prstem a triumfálním úsměvem na rtech. Damian se hluboce nadechl a zase vydechl, zatímco se na ně oba démon široce zubil, evidentně nanejvýš pobavený nastalou situací.
„Je jedno, jak se rozhodne... A co plánuješ ty. Já na ní dám pozor,“ ozval se nakonec černovlasý muž, než obrátil svoje světle modré oči na Sharyu a hluboce se uklonil. „Budu ti dělat společnost. Konec konců, do teď nám to společně tak krásně klapalo... Proč to kazit tím, že bychom to uťali? Evidentně si jsme tak trošku souzení...“

Aby pravdu řekla… vlastně to tak docela bylo. Poté, co došli k panství A’Coimne a zjistili, co na ně čeká tam dole, v těch prokletých kobkách, tak trochu ztratila smysl bytí, který ji do toho dne tlačil v před jako hnací motor. Teď jí nejenom došel benzín (existuje v Nescoře benzín?), ale také pro všechny jistoty ztratila i ten celičký zbytek motoru, takže nebylo šance ho vrátit. Její rodiče byli mrtví – oba dost brutálně a jeden z nich dokonce její vlastní rukou, což byla věc, o níž věděla velice dobře, že ji brzy počastuje návštěvou v nočních můrách – a ona se dozvěděla maximálně to, že by někde tam venku měla mít sestru, ale ta byla pravděpodobně také dávno po smrti. Hledat ji v celé Nescoře by bylo asi tak lehké jako hledat jednu konkrétní bludičku ve Stříbrném lese – v překladu žádná sláva – a ona ani netušila, od jakých informací se pokusit odrazit, takže… neexistovalo. A tím pádem měla tuhle kapitolu, na kterou se vždy upínala a brala ji jako svoji vlastní spásu, už definitivní zákaz fungování. Sama věděla moc dobře, že svou nikdy mít nebude, protože dětí nebyla schopná, a navíc nebyla žádný materiál, co by se pro to hodil.
Co jiného by jí tím pádem zbývalo? Budoucnost strávená tím, že by se toulala divočinou a snažila se škodit či pomáhat, kde zrovna bylo třeba, byla docela lákavou vyhlídkou. Jenomže neměla prakticky nic – mohla žít jako divoké zvíře, jako její matka v kobkách pod rodinným panstvím, ale to odmítala jako možnost. Potřebovala něco, od čeho by se mohla odrazit. Pomoc, která by ji trochu nakopla něco málo dělat. Jenomže to by se nad ní Aurora musela skutečně dost slitovat – a pokud o něco Sharya nestála, byl to právě soucit bohyně, která svou tvář odvrátila nad jejím osudem už pěkně dávno.

Damianova nabídka byla milá. Když takhle jednal, těžko věřila tomu, že ten muž před ní kdysi udělal něco tak hrozného, aby to zpečetilo kontrakt s bohem zloby, temna a smrti. Rüvik musel mít pěkně zvrácený smysl pro humor. V zelených očích neviděla nic, co by ji děsilo – možná kromě nekonečné prázdnoty a pocitu toho, že tady už snaha o cokoli bude dost marná. A tak, i navzdory tomu, že většinou byla docela zarytým samotářem, se Sharya v příští chvíli náhle přistihla, jak po něm vrhá malý úsměv. „Popravdě, společnost by se hodila. Netuším, jak jsi na tom, ale Nescoru zrovna moc nazpaměť neznám. Hodilo by se neztratit se v nejbližším lese sama.“ Navíc… cítila se za něj trochu provinile, pokud by to měla říct narovinu. Díky ní a tomu, že zničila ten amulet, byl tady a kráčel znovu ve své původní formě… akorát stokrát zlomenější než musel být předtím. Navíc ve společnosti její nevrlé maličkosti a šaškujícího démona to musela být vážně chuťovka.

A když byla řeč o Daemonovi, sotva dokončila myšlenku na něj, dal o sobě patřičně vědět. Přerušil Damiana, přihnal se k nim s pompou a nadšeným výrazem. Vysekl jí poklonu, která ji donutila na chvíli zapochybovat o tom, zda se pořád dívá na údajně nebezpečného démona, nikoli na pouhého potulného klauna, a zazubil se způsobem, který ji napůl zaplašoval svou děsivostí a přitahoval ji svým šarmem. Pokud mu něco musela uznat, bylo to to, že uměl zapůsobit. A když jí bez mrknutí oznámil, že ať se rozhodne jakkoli, potáhne se za ní jako smrad, měla docela jasno. Půjdou s ní oba. Damian proto, že ho prostě odmítala nechat zhroutit se tam někde na paloučku bez dohledu, a Daemon proto, že prostě sám chtěl (a ona už vážně neměla nejmenší špetku moci k tomu, aby mu poroučela a neschytala za to utržený malíček nebo něco takového).
Tak nakonec se na ně oba jenom usmála a pokrčila rameny. „Tak fajn. Koukám, že řady delegace nijak neprořídly, takže… tak. Možná by to chtělo najít malý záblesk civilizace a zjistit, zda tu není do čeho rýpnout,“ pronesla, než v duchu zkusila vyvolat představu mapy Nescory. Moc dobře si ji nepamatovala, ale po chvíli se jí vybavovaly hrubé obrysy. Pokud by se vydali na východ a překročili další rameno ústí řeky Secmé (už jen myšlenka na to, jak to s jejím broděním s dopadlo posledně, jí srážela ego), ocitli by se v menším městečku. „Poblíž je město, Parri. Tam by se dalo dozvědět, na čem jeden v tomhle okolí je,“ pokrčila rameny s úšklebkem. To znělo skoro jako plán – a to se jí zamlouvalo podstatně více než trmácet se bez cíle krajinou.

Pozoroval ty dva s náznakem nelibosti ve tváři, protože mu jasně docházelo, že ztrácí na důležitosti. Sharya evidentně preferovala jeho pavího společníka a on se cítil poměrně ze hry, což znamenalo, že musel okolnosti co nejrychleji převrátit ve svůj prospěch, aby se udržel na koni. Nebyl si sice jistý, jak přesně toho docílit, ale musel jednat - a tak přesně to také udělal. Přiskočil k nim jako vítězný rytíř a zarazil tu konverzaci mezi nimi, aby se mohl vetřít a připomenout jak svoji existenci, tak přítomnost. Byl přeci jen důležitý. Jestli na Sharyu mohl někdo dávat pozor, byl to nepochybně on. Pan páv byl příliš zahleděný do svých soukromých dramat a tragédií, než aby byl schopný pomoct dámě v nesnázích.

„Ale ovšem, od toho tu jsem já!“ Pronesl melodramaticky, zatímco mu ve světlých očích tančily jiskřičky dětského nadšení. Líbilo se mu, že tím odsunul Damiana víceméně na vedlejší kolej a pohřbil jeho šanci se pořádně vyjádřit, protože ho momentálně moc nemusel. Možná po dlouhou dobu sdílel jeho tělo jako schránku a soucítil s ním, ale pokud šlo o ženu, která se líbila jim oběma... Představoval pro něj jenom soka. Byl nepříjemnou překážkou, jaké se musel zbavit a překročit ji, protože mu stál v cestě. A Daemon nebyl zvyklý prohrávat, takže byl velice dobře připravený ho klidně oškubat jako slepici a hodit někam do škarpy, aby od něj měl pokoj a nemusel se o tu krásnou zrzku dělit.
„Pochopitelně, že neprořídly. My dva jsme spojení osudem, drahá Sharyo. Aurora napojila naše cesty v jednu a já se nemíním odklánět od něčeho, k čemu jsem byl dost evidentně předurčen, zvláště, když to znamená, že mám možnost kráčet vedle krásné a půvabné ženy.“ Znovu jí vysekl hlubokou poklonu, než zašmátral po její ruce a nakonec ji políbil na hřbet, roztahujíc rty v širokém úsměvu.
„Parri? To zní dobře. S trochou štěstí se tam budeme moct i připravit na nějakou budoucí cestu a zbavit se tohohle kohouta,“ dodal nakonec, než se s viditelnou nelibostí obrátil na Damiana, co stál kousek opodál a probodával ho velice nepřátelským pohledem.

Tahle toxická situace, která se mezi těma dvěma vznášela ve vzduchu, ji začínala pěkně štvát. Byli jako dva kohouti na jednom dvorku, odhodlaní si navzájem klidně pořádně pocuchat peří, bude-li potřeba. Především Daemon vypadal, že by si dal říct, kdyby se snad Damian rozhodl s ním pustit do křížku, a zrzka si radši ani nesnažila domyslet scénář toho, jak by to asi tak dopadlo v momentě, kdy by se ti dva začali do sebe navážet už nejenom verbálně. Pravděpodobně by se to dost rychle zvrtlo v jatka. A to nechtěla dopustit – a ani sama pořádně netušila, kde se to v ní bralo. Mívala často svoje tendence nestarat se o to, co se děje mezi ostatními, dokud do toho nebyla přímo zatažena. Tady se přistihla, že uvažuje nad tím, že by jí skutečně vadilo, kdyby se někomu něco stalo v případě kontaktního konfliktu. Kdy dospěla do takovéhle fáze, aby zahodila svůj mámvpíčismus s starala se o to, co bude?

„Koukejte přestat s tímhle vzájemným soupeřením – alespoň na chvíli,“ otočila se přitom s významným pohledem hlavně na Daemona. Nahlas to neřekla, věděla, že v tom případě by natruc dělal přesný opak, ale v očích měla jasně vepsanou žádost toho, aby toho vážně nechal. Speciálně on, Damian se totiž zdál být zabrán do poněkud jiných myšlenek. Nechtěla do nich moc nahlížet, protože čekala podobné sračky, které se ona sama snažila ve vlastní hlavě zaplašit. Čím dříve dostane ten výjev matky s krví na rtech nabodnuté na její dýce z hlavy, tím lépe, o tom byla dost dobře přesvědčená. „Nebude žádné zbavování se po cestě, je to jasné? Buďto se smiř s tím, že vycházíme a do cíle dojdeme tři, anebo tady můžeš klidně zůstat,“ dodala ještě speciálně pro Daemona. Asi začínala znít vážně protivně, ale na to teď příliš málo givovala faka, na to měla příliš rozdrásané nervy – a rozverný démon jí k opaku zrovna dvakrát nedopomáhal. Už tak nechápala, proč se tak hrne jít s ní, natož aby pochopila, proč jde, aby byl protivnej. Ale modroočko byl zjevně jedna velká pochodující záhada – a Sharya neměla teď ani náladu, ani energii se mu snažit přijít na kobylku.
„Prostě… dojdeme do Parri. A poté, co hodinu nevylezu z nejbližší kádě horké vody, kterou najdu… by bylo fajn si o pár věcech pokecat.“ Dořekla to a bez jakékoli starosti o to, zda ji následují, se vydala klidným krokem na východ, kde už se rýsoval světlejší kraj lesa.

Asi chápal, kam tím Sharya mířila, ale... Copak by se jen tak mohl zarazit a nechat toho? Proč by to dělal? Musel vyhrát, prohra nepřicházela v úvahu. Pokud si to ale přála, nejspíš by ale mohl prostě a jednoduše na moment polevit ve svém snažením o zdrcení svého soka a začít se alespoň na chvíli chovat slušně, protože si to jeho dáma žádala. Nebo spíš nežádala... Ona si to přikázala. A to byl jenom další důvod, proč k ní Daemon svým způsobem vzhlížel - jeho obdiv vůči ní nebezpečně rychle narůstal, protože byla nejen krásná, ale taky zatraceně silná. Výrazná osobnost, působila nezlomně a společně s její nevyzpytatelností a živelným temperamentem to bylo zkrátka... Dokonalé. Někdo by se možná mohl začít jednoduše smát, že si démon vyhlédl družku, ale Daemon to myslel naprosto vážně. Ze začátku to možná byla hra, pokoušel se ji shazovat dost podobně jako teď Damiana a chtěl se jí vetřít do přízně, aby si něco dokázal, ale potom obrátil. Najednou měl přeci jen vlastní tělo, nesdílel s nikým myšlenky a nesvazovala ho žádná nadpřirozená povinnost, takže si uvědomil, že k ní cítí něco víc, než jen tu trapnou touhu po moci. Ne, on bažil po ní jako takové. A právě protože mu dávala najevo, že ji mít nebude, po ní šílel ještě víc.

„Dobrá, dobrá. Když to říkáš, Medvídku,“ pokrčil rameny nakonec smířlivě, než špičkou boty udělal půlkruh v suché a prašné hlíně a zakřenil se na Damiana postávajícího kousek opodál. Páv evidentně jeho nadšení sdílel až na osobní úrovni, ale nenamítl na to ani popel, evidentně příliš unavený tím, co se mu honilo hlavou. To nejspíš nikoho nepřekvapilo, protože potom všem, co se o něm všichni dozvěděli. Sharya toho sice věděla z nich tří úplně nejméně, ale to ani v nejmenším neznamenalo, že toho věděla málo. Soudě dle jejího přístupu si uvědomovala, v jaké situaci se nacházela - a jak na tom byl. Slušně řečeno se utápěl v žalu, upřímně řečeno byl ponořený až po uši ve sračkách. A že Daemon rozhodně věděl o čem mluví, protože s ním do nedávna cítil úplně všechno.
„Mám to brát jako pozvánku, krásko?“ Pousmál se na Sharyu pobaveně, než se za ní rozeběhl jako poslušný pejsek. Na moment se ohlédl dozadu, aby zkontroloval posledního jedince jejich trojčlenné výpravy - a když se pohledem setkal s párem umučených žluto-zelených očí patřící pavímu muži, co se za nimi táhl jako otrok na řetězech, spokojeně se uchechtl a obrátil svoji pozornost zpět k zrzce, evidentně žadoníc alespoň o špetičku její pozornosti.

S oslovením Medvídek už se začínala tiše smiřovat – na výběr stejně neměla. Na Daemonův dotaz, zda se jedná o pozvání, se za chůze otočila, chvíli couvala těsně před ním, medově se na něj usmála a tónem, ze kterého záměrně nešlo vyčíst, zda to myslí vážně nebo si dělá legraci, prohlásila: „Ale jistě.“ Ušklíbla se, než sklouzla pohledem z Daemona a jeho skoro až dětské umanutosti přitáhnout na sebe její pozornost k Damianovi, který se táhnul za nimi. Zrzavé prameny spadaly do žlutozelených očí, v nichž se odráželo, v jakých sračkách se plácal tam kdesi uvnitř. To ji donutilo zastavit se – Daemon ji tím předešel a ona se zastavila jenom kousek před Damianem.
Nečekala, než po ní loupne nechápavým nebo zachmuřeným pohledem, prostě se postavila před něho a zvedla ruku ke své tváři. „Sem se koukej,“ pronesla s jasným tónem, z něhož šlo poznat, že nesnese námitky, a ukazovákem a prostředníkem si namířila prsty do svých očí, než švihla zápěstím a ukázala na ty jeho v dost starém gestu, načež ruku zase svěsila. „Hele. Chápu, že je toho hodně. Do háje, sama mám pocit, že pokud se začnu nimrat ve svých myšlenkách, můžu se jít zahrabat pod nejbližší kámen. Ale hej, bude to dobrý. Nějaká cesta, jak se z toho dostat, existovat prostě musí – takže se vykašlem na utrápenost a pokusíme se s tím něco dělat, dobře? Takhle to akorát člověka zdeptá víc než už je. Zkus se soustředit na to, že na chvíli máme cíl – Parri. Dojdeme tam a dáme šanci tomu, co se naskytne. To nezní tak zle, ne?“

I když to znělo, že to skoro rozkazuje, ve skutečnosti se tam uvnitř docela bála. Tón, kterým dopověděla poslední slova, i jí samotné přišel až prosebný. Netušila, co přesně má udělat, aby mu pomohla, ale děsilo ji, že to nezvládne. Kdyby ho zklamala a on se zlomil docela, brala to na svoje svědomí. Tak nějak měla tendence starat se o někoho, na kom jí záleželo – a i když je znala pár dní i s cestou, tak nějak se jí příčila vize o ně zase přijít. A nejenom proto, že nechtěla být sama. Zvykla si na prostořekého démona i trochu pesimistického páva. I když se snažila za bohy bránit všemu, co by připomínalo náklonnost vůči druhému, věděla, že ze samoty by stejně brzy zešílela – tak si je podvědomě pustila až moc blízko k tělu.
Zavrtali se jí dost hluboko pod kůži. A bylo trochu pozdě na to, aby ji nijak nezasáhlo, kdyby se jeden z nich dvou docela rozlámal.

Víceméně ignoroval to, co se odehrávalo mezi Sharyou a Daemonem, bylo mu to srdečně docela jedno. Jeho zrzavá společnice s řádně nabroušeným slovníkem se o sebe dokázala velice dobře postarat sama, takže nebylo zapotřebí, aby jakýmkoliv způsobem zasahoval a snažil se démona krotit. Stejně by to mělo opačný efekt, než by oba chtěli: akorát by to bral jako další záminku provokovat a oba rozčilovat, takže bylo nejspíš moudřejší se držet v pozadí a nijak to nekomentovat. Sice se mu v kapse otevíraly všechny možné kudly, protože ho vážně rozčilovalo, jakým způsobem k Sharye mluvil a i to, jak ji oslovoval, ale ozvat se by znamenalo dát najevo to, že mu na ní skutečně záleží... A to bylo nebezpečné. Mohlo by se mu to pěkně vrátit a bodnout ho do zad, což rozhodně nepředstavovalo věc, o jakou by nějak zvlášť stál. Sice to z něj dělalo celkem nezdvořáka, když dovoloval hulvátovi vtírat se ženě do přízně a chovat se náležitě oplzle, ale... Copak on dřív byl jiný? Ne, rozhodně ne. Byl snad ještě drzejší, jen ne tak okatým způsobem. On to zaobaloval šarmem a květnatým projevem, aby nevypadal jako floutek. A fungovalo to, dřív.

„Och, tak to jsem vskutku poctěn, drahá.“ Daemon se k Sharye nezačal div lísat jako kocour, nebezpečně se přibližujíc k její paži, za kterou se nakonec zahákl, aniž by jí nabídl rámě. Dle její odpovědi se nedalo přesně vyčíst to, jak to myslela - a dost dobře to mohlo být míněno jen jako popíchnutí a docela tvrdé odmítnutí, ale démon si to z dosti pochopitelných důvodů vyložil přesně tak, jak se mu zrovna hodilo. I kdyby mu výslovně řekla, že ho radši nechá čekat venku před hostincem, určitě by to bral jako pozvání alespoň k tomu, aby visel za parapet za oknem a koukal dovnitř. Parchant.
Zatímco pozoroval hlínu s trávou mizející pod jeho nohama, téměř si nevšiml toho, že se od démona odtáhla a zastavila se, takže do ní téměř narazil. Ze svého hloubání se probral až v moment, kdy se mu před obličejem mihla její ruka a on jí byl nucen jí pohlédnout zpříma do očí. Nebyl z toho nadšený, oční kontakt pro něj byl něco hodně nepříjemného, protože byl osobní - a on se cítil tak příšerně, že by se nejraději už nikdy nepodíval na nikoho, natož pak sám na sebe nebo někoho, kdo zahlédl jeho nitro.
„Já vím. Držím se toho cíle, soustředím se na praktické věci a držím se v chodu,“ odpověděl poněkud apaticky, než si hluboce povzdechl a věnoval jí nepatrné pousmání. Byl to sice zatraceně chabý pokus, protože se na víc zkrátka nezmohl, ale i ta snaha se musela přeci jenom ocenit - stejně moc jako on oceňoval její vlastní snahu o pozdvihnutí jeho morálky. Vážil si toho, ačkoliv to tak nejspíš asi nevypadalo. Kdyby mohl, tak by tu šanci zahodil a pošlapal, protože neměl světu co nabídnout a sám už po životě netoužil, ale jeho hrdost byla příliš silná na to, aby dopřál Rüvikovi a Daemonovi to potěšení vidět ho plazit se po zemi v absolutním zlomení a pokoušejíc se o ukončení cest svého osudu. Ne, takový nebyl. Ačkoliv už téměř zapomněl jaké to bylo, narodil se jako bojovník. Každý den bojoval za něco víc, za víc peněz, větší prestiž, větší potěšení, větší majetek. To už sice neplatilo, ale stále toužil po něčem větším. A v dané situaci to znamenalo opravdu hodně věcí: lepší život, lepší já, lepší domov... Mohl stavět od znovu, změnit od samotných základů úplně všechno na svém životě, třebaže minulost přepsat nedokázal. A to byla šance, jaké se musel držet.
„Měla bys mu dát alespoň facku nebo tak něco, mimochodem. Jinak ti už nikdy nedá pokoj a bude nad tebou slintat jako pes,“ dodal nakonec ještě, než očima sjel ze Sharyi a ohlédl se přes její rameno na démona kráčejícího kupředu za jejími zády. Vypadal až moc spokojeně... Někdo by mu měl srazit hřebínek.

„Praktické věci a stanovené cíle nejsou tak úplně všechno, ale chápu tě. Taky se mi se svými démony nechce bojovat a radši to přebiju něčím jiným.“ Třeba tím reálným, který uměl být jako malé dítě, ale to už nahlas neřekla. „Jen… pokud se naskytne jakákoli šance, v níž bych ti s tím mohla pomoci… prostě si o tu pomoc řekni, dobře? Ráda ti pomůžu. Ale taky potřebuju vědět, kdy. Čtení v lidech asi nebude zrovna moje nejsilnější stránka, co si budeme,“ pokrčila rameny, než se po krátkém zaváhání vytáhla na špičky a dokud nestihnul ucuknout, lípla mu malý, skoro až letmý polibek na rty. Ačkoli se to asi nezdálo jako tak moc – a to zvláště s ohledem k tomu, že ještě před čtyřiadvaceti hodinami s ním spala – i ji samotnou to tak nějak překvapilo. Bylo to na ni podezřele přívětivé gesto, jehož účelem bylo něco ve stylu „myslím to vážně, tak si to, prosím, uvědom“. A vzhledem k tomu, jak měla běžně v (ne)lásce většinu dvojnožců, bylo překvapující, že to vůbec udělala s tím účelem ho trochu podpořit. A taky to, že navzdory zmatku, který to v ní rozdmýchalo, jí to přišlo zkrátka… správné.
A co se týkalo poznámky o profackování Daemona… „Ne, že by mě nelákalo to zkusit, ale jsem docela ráda, že mi obě ruce pevně drží v ramenou na svých místech, děkuju pěkně, a mileráda bych je tam měla i nadále, což se s takovou akcí moc… neslučuje,“ pokrčila rameny. V duchu jí ale hrál malý slib toho, že nějakým způsobem zkrátka vymyslí, jak Daemona trochu přivést k rozumu… a když ne k rozumu, tak alespoň ke snesitelnosti, v níž by se nesnažil Damiana, který už na tom byl sám o sobě, akorát shazovat. Bylo jí fuk, co řekne jí, protože viděla, že už si toho taky tolik nedovolí, ale pilo jí krev, když slyšela ty jeho uštěpačné poznámky na něj. Svrběly jí z toho prsty, lákalo ji sklouznout jimi k opasku s dýkami a neverbálně si s Daemonem popovídat, ale zatím se k tomu neodhodlala… ale kdo mohl vědět, co bude, až jednou trefí vážně citlivý bod a ona se opravdu nasere?

Potom od něj zase ustoupila a tak, aby to už bylo jasně vyslovené pro oba dva, pronesla: „Asi bychom měli vykročit. Ta bouřka je sice pryč, ale nevíme, kdy se může vrátit. Potřebujeme se do setmění dostat alespoň do toho Parri – a to znamená vzít to přímou cestou přes další rameno Secmé. Tak… prosím, mi dopřejte alespoň jednu cestu bez uštěpačných poznámek, rýpání, urážek a definitivně bez neverbální komunikace mezi vámi dvěma,“ dodala a s významným pohledem se otočila na Daemona, který permanentně nesl výraz pobavení a toho, že kdyby se naskytla šance, div by se na Damiana nevrhnul a neoškubal ho jako slepici, kterou ho celou dobu sveřepě nazýval. To ale zase nemínila jen tak dopustit ona – a i kdyby se mělo Damianovi ztratit jediné ocasní pero, dala by mu to vyžrat. Sice stále pořádně netušila, jak sakra něco dát vyžrat démonovi, který se utrhnul z veškerých okovů, ale… byla docela vynalézavá, ona už by na něco jistě přišla.

Asi měla pravdu... Ale on v danou chvíli víc nenacházel. Mohl se vrhat do náručí malým útěchám a drobnostem, jakých se dalo držet se stejnou pevností jako kdyby to bylo silné záchranné lano, zatímco visel nad hluboce zející propastí. Ta propast ale nebyla ničím jiným, než jeho vlastní hlavou - a zmučeným srdcem. Třebaže toužil utéct před celou svojí minulostí, skrýt se před současností a nějak se dostat do budoucna, nebyl schopný udělat ani ten zpropadený první krok. A jak už to bývá, ten byl právě tím nejdůležitějším. Dokud si nepřipustil možnost, že se z toho dostane a bude líp, byl předem předurčený trpět a plácat se ve svojí vnitřní temnotě tak dlouho, dokud se nevyhrabe ke světlu. To mohla být otázka dní, měsíců... Ale také let. A on neměl sebemenší tušení, co pro něj Aurora se svými nitkami přichystala.

„Já... Děkuju. Vážně, opravdu to pro mě hodně znamená, Sharyo.“ Po velice dlouhé době se cítil tak nějak divně naměkko - její vlídné gesto a ten něžný polibek v něm probudily poněkud protichůdné pocity, ale v důsledku byl vážně hrozně moc rád. Třebaže nešlo o nic velikého nebo dramatického, hodně ho to povzneslo na duši. Nadneslo to tíhu jeho potíží a on se mohl alespoň na krátkou dobu svobodně nadechnout, řádně popadnout dech a připravit se na kdoví co, co ho mělo čekat hned za rohem.
Bylo mu naprosto jasné, že to démon nenechá bez odezvy, protože to byl on, kdo si tu krásnou a neohroženou zrzku nárokoval, ale pravdou bylo, že Sharya nepatřila nikomu. Jen a jen sobě. Ať už se líbila jim oběma sebevíc, ať už si na ni oba dělali sebevětší zálusk... Klidně by mohli ostrouhat, protože žádný z nich neměl takovou moc, aby ji přiměli pro ně propadnout. Byla krásná, nespoutaná a svéhlavá. To byly kvality, co celkem bezpečně zaručovaly to, že se nepodmaní, ať už si vymyslí cokoliv - a právě proto to Damiana k ní tolik táhlo. Vlastně tak trošku předpokládal, že Daemona zaujala z těch samých důvodů, ale v jeho případě si byl navíc jistý i tím, že po ní tak bažil i protože vnitřně tušil, že ji zkrátka mít nemůže. A zakázané a nedosažitelné vždycky chutnalo nejlépe... O tom páv věděl svoje.
„A nápodobně, ano? Také nejsem zrovna nejlepší v odhadování druhých a rozhodně se nemůžu označit za empatika, ale je to oboustranné. Pokud budu moct já pomoci tobě... Udělám to, rád.“ Sám moc dobře věděl, že kdyby si uvědomoval, že pomoc potřebuje... Neřekl by si o ni. Na to byl příliš hrdý, než aby dopustil svému já to, že by klesl tak hluboko. Byl zvyklý se ze všeho vyhrabat samovolně, bez pomoci druhých. Sice teď přišel o značnou část svojí síly a jeho osobnost se otřásala v základech, ale některé věci se zkrátka neměnily. Jako třeba ponížení z přiznání porážky a potřeby podržet.

Jakmile ho Sharya obešla a zamířila k Damianovi, poněkud neochotně se zastavil a částečně se obrátil dozadu, aby je mohl pozorovat. Ze začátku byl docela pobavený a zvědavý, co asi plánuje, ale když se k pávovi přiblížila s tou nabídkou pomoci a podpory a nakonec ho i políbila... Veškeré jeho pobavení šlo pěkně do háje.
Automaticky zaťal čelist a odolal pokušení zaskřípat zuby, když pozoroval to, jak se jeho krásná zrzečka naklání k tomu pacholkovi a letmo se otírá rty o ty jeho. Ten polibek měl patřit jemu, jen a jen jemu. Ne Damianovi, co už měl kdejakou ženskou na světě. Ale přesto si Medvídek vybrala opět jeho, ne svého šarmantního ochránce. Proč to dělala? Copak nebyl dostatečně pohledný? Nebyl okouzlující? Nesnažil se dostatečně? Co ještě chtěla, k čertu? Měl se začít naparovat jako páv, připravit si rituální taneček a obarvit si vlasy do zrzava?

„Nerad přerušuju tu vaši nesmírně intimní a emotivní chvilku, ale měli jsme v plánu dojít do jistého města,“ odkašlal si s náznakem otrávenosti a rukama pohnul směrem k cestě, aby je přiměl dát se znovu do chodu. V hlavě přitom už začínal snovat plán na to, jak se Damiana zbavit, protože evidentně představoval mnohem větší konkurenci, než si původně myslel. Ať už to bylo čímkoliv, měla ho Sharya podstatně radši - a to bylo něco, co Daemon nemohl jednoduše dopustit. To on ji našel. To on si ji zabral. To jemu měla patřit. Ne nějakému zrzavému floutkovi, co si myslí, že mu patří svět. Pěkně šeredně se pletl, protože Sharya rozhodně neměla být s ním, patřila ke svému démonímu partnerovi. K němu. Ne k deprimovanému pávovi.
„Drahá... Tvoje koupel čeká. Měli bychom vyrazit dřív, než začnou pršet žáby a pávi začnou se svými podivnými pářícími tanečky. Věř mi, to vážně vidět nechceš, Medvídku.“ Poněkud pobaveně vycenil zuby v nepatrném úšklebku a počastoval pohledem Damiana, který na něj upřel svoje dvoubarevné oči a začal ho opět intenzivně probodávat pohledem. Démon si to velice užíval, ačkoliv mít tu možnost... Vyškubal by mu všechna ta zatracená pera z ocasu a nacpal mu je do pusy, aby do konce svého života mlčel a dusil se vlastním peřím.

Smutně se na něj pousmála, než zase o krok ustoupila. „Slíbit to můžu, ale oba beztak víme dobře, že ani jeden si o tu pomoc ve chvíli nouze skutečně neřekne, nemám pravdu?“ cukla rty v neveselém gestu. Protože i když to znělo docela hloupě – proč by si neřekli o pomoc, když by si mohli navzájem dost dobře pomoci a mohlo by to k něčemu být? – tak oba na to, aby to přiznali, měli prostě příliš velkou hrdost. Chápala ho v tom tak trochu na osobní úrovni, ať chtěl nebo ne, prostě mu to šlo vyčíst z očí, zvlášť, když sama měla ve zvyku podobné věci. Byla příliš pyšná na to, aby za někým pro pomoc šla. Nabízela u svoji, ano, a v pár vzácných případech (a dokonce i zrovna právě v tomto) to myslela skutečně vážně, ale… aby si sama přiznala, že potřebuje pomoc? Kdepak. Raději to všechno, byť jenom trošičku bolelo, pohřbila hluboko v sobě a nechala vlastní obranné systémy tam uvnitř hlavy, aby kolem toho vystavěly do nebe se tyčící zdivo, které pár škrábanci do citlivého místa neměla šanci strhnout. A i když on se tím zřejmě deptal, měli společné to, že požádání o pomoc prostě nepřicházelo v úvahu. Proč mu to tedy říkala? Nebrala to ani tak doslovně, vážně nečekala, že by došel – a pokud by se tak stalo, věděla by, že je skutečně zle. Bylo to spíš gesto ukázání toho, že i když si přijde, že na to je sám, není. Alespoň tohle malé gesto mohla udělat – a znamenalo to pro ni překvapivě moc.

Když se jim do toho tak negalantně vložil Daemon, zašklebila se na něj. „Jistě, Parri čeká,“ pokrčila rameny a stoupla si schválně tak, aby byla přímo mezi nimi a dala jim jasně najevo, že je od sebe odmítá rvát posléze násilím, pokud si hodlají jít po krku. Alespoň Daemon vypadal, že by se násilí nebránil, že by do něj naopak rád po hlavě skočil, a Damian podezřele začal připomínat výrazem to, že by ho možná nechal. To nebyla nejhezčí vyhlídka do budoucnosti. „Jistě, koupel čeká, ale na mě a hezky sólo, nesnaž se,“ odpálkovala ho, než vykročila vpřed s nimi po boku. Bylo na tom něco zvláštního – ti dva se nesnášeli, to se vznášelo ve vzduchu, a ona si přišla jako umístěná na minovém poli s hutnou, těžkou atmosférou. Kdyby po sobě šli, šli by přes ni a ona by se snažila, pokud by to šlo, je zase rozervat, o tom nelze mít pochyb. Jen netušila, jak moc ta rivalita má potenciál vydržet až do Parri. Pochybovala, že by se jen tak usmířili, ale asi by to věci dost ulehčilo.
Bohužel, taková vyhlídka patřila tak nanejvýš do pohádek na dobrou noc dětem (i když to byly zatraceně násilné a nechutné pohádky, ze kterých by děti měly noční můry). To ale neznamenalo, že se pořád nemohla alespoň snažit o to, aby se vedle sebe snášeli.

Měla pravdu. Bylo to docela očividné, že by ani jeden z nich nebyl schopný odsunout svoji hrdost do ústraní a prostě udělat to. Na druhou stranu doufal. Možná byl naivní, možná byl hloupý... Ale doufal a modlil se, že by to dokázat mohli. Pokud by šlo skutečně do tuhého, rád by se spoléhal na svoji empatii, ale pravdou bylo, že si nikdy moc empatický nepřipadal - táhlo ho to zpátky, překáželo mu to. Proto se o druhé ze zásady nezajímal, což bylo sice něco, co chtěl změnit a cítil, že je to vážně zapotřebí, ale zvyk byl železná košile. Nemohl si být jistý, jestli se mu to skutečně podaří překonat nebo jestli bude stále stejně emocionálně otupělý a bude rozpoložení druhých přehlížet.
U Daemona to bylo jedno, jeho pocity byly značně omezené jen na to nejhorší nebo nejintenzivnější a byl mu srdečně ukradený. Ale Sharya... Měl pro ni slabost, záleželo mu na ní. A nebylo to jen kvůli tomu, že byla hezká a on měl slabost pro přitažlivé ženy - něco na ní bylo. Formovalo se mezi nimi jisté pouto, které ho k ní vázalo mnohem silněji, než mu bylo milé. Jasně si uvědomoval, že se dostala do značně nakloněné a špatné situace a věděl, že v tom měl svým způsobem prsty, což byly jen další důvody, proč se na ni musel ohlížet. Sice působila dojmem, že rozhodně nepotřebuje, aby na ni někdo dával pozor, ale pořád byla člověk tak jako všichni ostatní. I ona měla někde nastavený limit únosnosti, nemohla zvládat všechno. To nedokázali ani bohové. A on se mohl jenom modlit, že kdyby se dostali do kritičtější situace a ona by pomoc skutečně potřebovala, že i kdyby si o ni třeba neřekla, poznal by to. Poznal a byl by schopný nějakým způsobem zakročit, aby jí pomohl.

„Obávám se, že máš pravdu... Ale jeden nikdy neví. Třeba se nakonec něco pohne a překvapíme sami sebe.“ Chvíli jí hleděl do očí, než ji váhavě pohladil po vlasech a věnoval jí letmý polibek na čelo. Záleželo mu na ní, což bylo zatraceně nebezpečné, ale nejspíš nebylo nejmoudřejší se s tím pokoušet bojovat. Konec konců jejich cesty dohromady svedla bohyně Aurora - a Äyanaii je evidentně po celou dobu pozorovala, což také vypovídalo o mnohém. On sám vůči ní cítil silné sympatie a nelíbila se mu představa odloučení, ale nechtěl to moc dávat najevo. Bál se přiznávat, že mu na někom záleží. Natož pak na ní, protože byla silná, nezávislá a působila dojmem, že se příliš neváže. Nemluvě o tom, že kdyby to dal najevo, Daemon by se ho pokusil sežrat zaživa nebo vynést pěkně daleko v zubech.

Jakmile vykročili a Sharya vykázala Daemona do patřičných míst - byť velice slušně a elegantně, což bylo něco, za co ji v duchu musel pochválit - nepatrně se pousmál a dál v klidu kráčel po jejím boku. V duchu přemítal nad tím, co je asi čeká ve městě: byl si téměř stoprocentně jistý, že cokoliv na co dříve spoléhal a koho znal... Všechno to bylo pryč. Jakmile všichni tři vkročí někam do společnosti, bude zase jen podivín s pavím ocasem, místní zrůdička a kuriozita. Ta představa se mu celkem příčila, protože vždycky toužil stát v popředí a hřát se ve výsluní, ale... Hodně se změnilo. Už si nepřál být hvězdou, jen chtěl žít v klidu a ideálně v takové společnosti, aby ze sebe nemusel dělat něco, co nebyl. To bylo celkem velké přání, ale mohl alespoň snít, když už nic jiného.
„Ale no tak, Medvídku. Jsem skvělý společník! Pozorný, vlídný... A umím být i velice přítulný, což bych ti moc rád předvedl.“ Oponoval nakonec Daemon, zatímco se k ní nakláněl ze svojí strany. Damian na to jen protočil oči a odfrkl si, dávajíc najevo svoje otrávení - démon to ale královsky ignoroval, zarytě zaujatý jen a jen krásnou zrzkou po svém boku. Evidentně se o ní opravdu intenzivně snažil, což bylo svým způsobem rozkošné, ale ona o něj úplně nestála, alespoň to tak vypadalo. A Damiana už začínalo vytáčet to, jak se jí pořád vnucoval.
„Co kdybys ji nechal na pokoji? Řekla, že bude sama, tak bude sama. Možná jsi démon, ale to neznamená, že jsi neodmítnutelný. Konečně to přijmi a smiř se s tím, jsi hovado. A ne každá žena tě musí nutně mít za naprosto neodolatelného.“

Ušklíbla se, když se Damian do Daemona (pozn. redakce: ti dva se mi začínají motat se jmény… fňuk) obul a prostě mu bez obalu sdělil, že je hovado. Docela se divila, že se do téhle chvíle zvládal držet docela v klidu, protože by na jeho místě už po démonovi vystartovala tak desetkrát. Uvažovala tak nad tím, kdo z nich na tom byl vlastně hůř – jestli Damian, do něhož rýpal, ale jinak se ho stranil, nebo ona, kolem které skákal. Mnoho lidí by si to asi vyložilo jako lichotku, ale Sharya nebyla ani v nejmenším zvyklá na to, aby se kolem ní někdo takhle moc točil – pokud to zrovna nebyl nějaký floutek, kterému mohla díky pár lísavým gestům z kapsy hbitými prsty vymámit měšec nebo něco podobného. Daemon byl asi první, kdo se opravdu kolem ní točil s až nezdravým zájmem – a taky s dětskou soupeřivostí vůči Damianovi, co si budeme povídat – a ji to popravdě začínalo mírně děsit. Pravděpodobně i proto, že nechápala, co na ní vidí. Jistá, možná se o sebe starala v rámci vzhledu, ale krucinál… uvnitř byla rozlámaná jako staletý porcelán po potyčce s kamennou zemí. Nic hezkého. Co by ho na tom tak mělo lákat?

„A dost, už se přestaňte hádat a jdeme,“ utnula jim to, každého po jedné své straně sjela pohledem a poté vykročila. Nechtěla celou cestu do Parri poslouchat, jak se ti dva handrkují, to se radši zaposlouchala do zpěvu ptáků na stromech kolem nich. Když oba umlkli, šlo je slyšet krásně – a zatímco se hádali, nebe se stihlo pročistit, takže cesta před nimi se netopila ve stínech. A když udělala první krok vpřed, něco Sharyu napadlo – nechávala za sebou to panství s pocitem, že s ním má nevyřízené účty. Tušila, že někdy v budoucnosti bude muset na jeho pozemky znovu zavítat. Ale dneska ten den nenastal – a neměl nastat ještě docela dlouho. Zatím se toho mladá t’ealh nemusela obávat, což s klidem přijala, obrátila se k němu zády a prostě… ho hodila za sebe. Jako starý oděv, s nímž už se nemíní jen tak bratříčkovat. Zabořila si ruce hluboko do kapes a palcem sjela po předmětu, který v ní setrvával teprve pár hodin – po hladké broži s vyraženým vavřínovým věncem. Se znakem její rodiny, jejíž pozůstatky se smrskly do téhle jedné malé věcičky.
A poté prostě odešla a ani jednou se neohlédla.

odchází do městečka Parri, ty dva táhne s sebou, chtě nechtě