Panství A'Coimne

Když začal mluvit, pozorovala ho a naslouchala se zvědavostí sobě velice vlastní. Bylo zvláštní od něj slyšet něco takového – sice tomu možná nahrála tím svým dokazováním, ale stejně nečekala, že ho to tolik nakopne tímhle směrem. Vlastně ani nevěděla, zda to je dobře či nikoli, na to měla v hlavě pořád permanentně ten strašný zmatek. Netušila, zda na to vůbec má odpovídat, ale nakonec se rozhodla mu to vrátit stejnou formou, jako většinu věcí – drzou poznámkou.
„Však… nikdo ti nenařizuje, abys tomu odolal,“ pronesla, na rtech si jí hrál malý úsměv, zatímco drápky jemně přejížděla po kůži na přechodu krku a jeho zdravého ramena, ne tak, aby ho zranila (další krev už dneska skutečně nebyla potřeba, měla až dost toho dělat zdravotní sestřičku), ale tak, aby bylo znát, že do toho jde na vlastní nebezpečí. „Jenom měj na paměti, že pokud se z toho rozhodneš uprostřed vycouvat, asi tě tentokrát skutečně kousnu tak, aby to napáchalo škodu,“ dodala s polovičatým úšklebkem, aby nebylo tak snadné vyčíst, zda to myslí vážně či nikoli.

Překvapilo ji, nakolik jí to všechno vlastně ani tolik nevadí. Nakolik svolná byla, když se jím nechala přitáhnout zpátky a neprotestovala, když ji znovu políbil. Naopak, vyšla mu vstříc, sice ho nezapomněla mírně hryznout do spodního rtu na připomínku toho, že to hlavně nemá brát nijak vážně, ale poté se tomu prostě poddala a nechala se tím stáhnout.
Tedy, nevykládejte si to tak, že by mu na to kývla jen proto, že by do něj byla nějakým způsobem zaláskovaná – ne, to skutečně ne. Nebyla si jistá, zda vůbec byla schopná lásky v romantickém smyslu, a u toho zůstávala docela spokojená, protože jí to nějak nechybělo. Tělesné projevy většinou brala jako malý únik od reality, jako něco, co vám zlepší a trochu zpříjemní den, povolí nervy a vyplaví stres z těla. Nezáleželo jí ani tak moc na tom, s kým to bylo – i když tedy uznávala, že to bylo přeci jenom mnohem příjemnější, když šlo o někoho, komu z celého srdíčka nechtěla šlápnout na obličej. Musela Damianovi uznat jednu věc – měla ho mnohem raději než démona, se kterým se pral o jedno tělo. Možná proto, že za těch pár hodin dokázal ukázat, že má jednu vlastnost – lidskost. Možná dokonce něco podobného emocím – a bylo fuk, zda to bylo zoufalství, radost, vztek, beznaděj nebo něco zcela jiného.
Bylo to pro ni rozhodně mnohem méně znepokojující, než když ji Daemon sledoval s chladem v očích a prakticky bez osobnosti. To ji děsilo. Ne, že by ho přímo nenáviděla, na démona se k ní nechoval tak zle, ale stejně… byl to nezvyk. Sharya byla sama o sobě docela emočním člověkem, radši se nechala ovládat svým srdcem, než myslí, a ti, kteří to měli přesně naopak, ji tak trochu děsili. Navíc… to, že to byl služebník boha smrti, mu popravdě taky na důvěryhodnosti moc nepřidávalo.

Teď ale nechtěla klouzat myšlenkami v podobných vodách, chtěla je odpoutat a změřit do jiných míst. Bezmyšlenkovitě udělala krok vpřed s očekáváním, že instinktivně ustoupí. Byl to reflex, na který se dalo spolehnout, když to ten druhý nečekal. A když už neměl kam ustoupit, dospěla k závěru, že ten strom, o který se prve opírala, musí mít přímo za zády.
Ušklíbla se mu do rtů, a zatímco jeho ruce vnímala dost jasně na svých bocích, sama mu svýma klouzala kolem ramen a zad, snažila se přitom vyhýbat zranění na jednom z ramen. Drápky sem tam dávala vědět, že se nemůže divit, pokud jí to někdy ujede a škrábne… stejně tak se zoubky, kterými mu sem tam totéž dávala vědět otíráním se o rty.
A taky, že mu to dala mnohem názorněji najevo v následujících chvílích. Sem tam sama zapomínala vlastní jméno, její svět se smršťoval a zase natahoval. Vysávalo to z ní energii i stres až do chvíle, kdy se po všem nezmohla na nic jiného než schoulení do klubíčka, vtisklá u zdroje tepla, a vklouznutí do spánku. Už dlouho neusínala takhle rychle, nikdy k tomu neměla podět. Tak mohla jen doufat, že rychlé usínání nebude mít za následek jen příšernější smršť nočních můr…

#DamianeSorryNotSorryZaPoškrábanýZáda #VybralSisToSám

Celým svým srdcem vítal to, co se mezi nimi odehrávalo. Bylo mu v podstatě jedno, že stále sdílel hlavu i tělo s démonem a že byla paní toho parazita, který se mu skrýval hluboko pod kůží. Nesešlo mu ani na tom, že ji pořádně neznal, prostě jen potřeboval... Něco cítit. Prožít něco odlišného od prázdnoty nebo té smršti negativních emocí, co se na něj sletěly jako supi. Někdo by to mohl označit jako touhu se nadechnout a vypustit páru - a nebylo by to špatně. Damian zoufale potřeboval procitnout, okusit znovu část života jako takového a alespoň na malý moment si připomenout, jaké to dřív bývalo. A společnost krásné ženy byla zatraceně dobrým způsobem, jak se vytrhnout ze směsice bolesti a temna.

S příchodem rána se jeho sladký opar rozpustil jako pára nad hrncem. Když se probudil z poměrně dlouhého, ale značně neklidného spánku, měl před očima hrůzné výjevy. Oheň zachvacující nádherné panství. Ženský křik a dětský pláč. Příšernou přemíru zloby. Zvuk prasknutí kosti a napínající se svaly... A potom to druhé prasknutí. Jako když se rozbije vejce, jen pevnější.
Očima těkal po okolí ve snaze rozeznat realitu od snu, ale nemohl to všechno setřást ani tím, že se znovu natiskl k Sharye ležící po jeho boku. Její měkké tělo a teplo sálající z něj ho sice konejšilo, ale na zahnání vnitřní paniky to nestačilo. Pořád na to myslel, přehrávalo se mu to v hlavě pořád dokolečka... Byl to on, ale ne ten samý. Jeho minulé já, stín jeho osobnosti. Byl mocný a pyšný, neschopný uznat porážku. Tou dobou už se stíny koketoval, cítil to. Nebylo to poprvé, co spáchal něco takového. I přesto to ale nejspíš bylo to nejohavnější, co kdy udělal.
Odstrčil ji, protože se snažila bránit svoji matku. Odstrčil ji, jako kdyby nebyla malé dítě ale dospělý člověk. Udělal to s takovou hrubou silou, že přepadla dozadu a hlavou dopadla na těžký kamenný květináč s usychajícími astrami, které v mžiku měla pohnojit čerstvá dětská krev. Křach. Jakmile si jeho manželka všimla toho, jak dívčino tělíčko klouže zády dolů na zem. Její lebka byla v místě dopadu nakřáplá jako skořápka, takže z té hrozivé díry vytékala krev jako žloutek s bílkem.
Damian tehdy ztuhl a pustil ji, takže se mohla vrhnout ke svojí mrtvé dceři. Padla na kolena, vzala si ji do náručí a houpala ji, jako kdyby se ji snažila ukonejšit. Po tvářích jí přitom splývaly hořké slzy omývající modřiny rýsující se na její jinak pobledlé kůži. Její obličej po několika minutách vypadal jako nedokončené umělecké dílo: po líčkách se jí rozléval nesourodý shluk barev a odstínů, po kterých stékaly neutichající prameny slz jako vodopády protékající kamenným korytem.
Stál tam jako omámený. Když na něj začala křičet - a že křičela nahlas a zle - jenom ji pozoroval s absolutní prázdnotou nejen v očích, ale i v srdci. Cos to udělal? Zabil si ji! Naši malou holčičku! Madlyn, je mrtvá! Kvůli tobě, jsi netvor! Copak nic necítíš?! Trvalo to dobrých deset minut, než odložila tělíčko malé Madlyn vedle květináče a vrhla se zpět k němu. On tehdy stihl jen včas pozvednout ruku, v níž třímal zakřivenou dýku a jakmile se k němu přiblížila na menší vzdálenost, její čepel se automaticky pohroužila do jejího břicha.
Tiše zaskuhrala a ze rtů jí sjel pramínek karmínové krve, než se opět sesunula na zem i s dýkou zabodnutou v těle a on zůstal dál stát na místě, neschopný jakékoliv reakce. Ruku zašpiněnou od její krve si otřel do saka a překročil její mrtvolu, ohlížejíc se dozadu na svůj domov v plamenech. Tehdy ho uslyšel poprvé. Ten hlásek ve svojí hlavě. A tím to všechno začalo.

Teď už víš... Co s tím naděláš? Ozval se démonův hlas v jeho hlavě a on pevně zaťal zuby. Nechtěl vzbudit spící Sharyu, ale něco udělat musel. Potřeboval to ze sebe dostat, i kdyby měl jít bušit pěstmi do kmene nějakého toho stromu. Pokusil se zavřít oči a vytěsnit ho ze svojí hlavy, ale on se nevzdával tak snadno. Vlastně neměl v úmyslu se vzdávat vůbec, protože teď - když už jeho hostitel znal podstatnou část sebe samého - měl konečně příležitost ho začít řádně zpracovávat. Mohl by ho totiž stáhnout ještě níž, podstatně níž, než se nacházel v současnosti. Damian neměl sebemenší tušení, jak zlé by to ještě mohlo být. Svůj stav považoval za kamenné dno, z něhož se už mohl posunout jen nahoru, ale opak byl pravdou. Vždycky mohlo být hůř. Zvláště, když sdílel tělo s démonem.
Nech mě ti ulevit, Damiane. Dovol mi, abych převzal kontrolu a nechal tě odpočívat. Včera sis užil... Teď dovol mě, abych si užil já. Stejně jsi příliš slabý na to, abys pokračoval. Vyléčím tvoje tělo a dovolím tvojí zbídačené mysli, aby se zase uzavřela. Jen mi dej svolení, nebraň mi v tom, abych převzal kontrolu, ty víš, že to chceš... Nedokázal odporovat. V jeden moment hleděl na spící Sharyu a v druhý prostě jen zavřel oči a tiše vydechl, vzdávajíc se svojí nadvlády nad tělem.

Jakmile démon vycítil, že mu už původní majitel nestojí v cestě, rty se mu zvlnily v ryze spokojený úšklebek. Ležel na zemi v trávě a mechu, s nádhernou ženou po svém boku. Mohl ji objímat, mohl se jí dotýkat... Možná, že by si ji dokonce mohl i vzít, kdyby se neprozradil. Ona ale ještě spala - a ačkoliv byl zlý a všechno, něco mu říkalo, že bude lepší ji nechat ještě odpočívat, než aby riskoval její mrzutost nad zbytečně brzkým probuzením a následnou ospalost. Nebo nedej bohové únavu. Čekala je důležitá cesta, bylo zapotřebí se připravit.
I jeho tělo potřebovalo přípravu. Opatrně pozvedl zraněnou ruku a odmotal z ní obvaz, upírajíc oči na ošklivou ránu vprostřed dlaně. Ta se začala pomaličku vyplňovat a zatahovat, až po ní zbyla jen nepěkná jizva. Jen co s ní skončil, nepatrně pohnul i s ramenem, z něhož taktéž odmotal obvaz a vyčkal, než tělo započne regenerační proces. Äyanaii mu rozhodně rozhodila rovnováhu, to ano. Ale nemohla ho z Damiana vytrhnout, protože byl zakořeněný velice, velice hluboko. Jeho vnitřní zlo bylo tak silné a pevně upnuté, že by ho musela očistit sama bohyně Állea, aby ho zapudila. To znamenalo, že Äyanaii sice mohla zkusit probudit Damiana, aby mu dala možnost vzdorovat, ale stejně to nestačilo. Zvláště ne, když byl tak slabý a nedokázal čelit důsledkům svého jednání.

Sharya možná usnula rychle s nadějí, že ji nebudou pronásledovat noční můry… tak moc se snad ještě v životě nespletla. Celou noc se prakticky stále motala ve víru změti útržků odporných představ i vzpomínek, které ji děsily především tím, jak reálné byly – ať už se skutečně staly, anebo k nim měla ztraceně našlápnuto. Krvavé cáry v pozůstatcích těch, které znala, kterým provedla, byť jenom to, že o ně zavadila pohledem.
A jako zlatý hřeb se jí do hlavy vloudila vize narrigenského hřbitova – ležela v jeho srdci, což bylo ironické, jelikož to její jí v hrudi chybělo, povalovalo se ve špíně a prachu na zemi opodál. Byla bezvládná, neměla nad sebou žasnout kontrolu, ale nějakým způsobem byla stále naživu – a sledovala, jak se nad ní klene stín něčí postavy. Spatřila žraločí úsměv odhalující zuby, ledově modré oči, zrzavé prameny vlasů, které do nich spadaly. Skláněl se nad ní a houpal si čímsi v dlani. Když se na to zaostřila, mrtvýma očima poznala, že šlo o karmínově rudý amulet na dlouhém řetízku. Nic neříkal –a ji přímo bilo do očí, jak moc se Daemon lišil od Damiana.
Mlčel, jen na ni s krutým úšklebkem zíral. To ale Sharye bohatě stačilo k tomu, aby se v příští chvíli vzbudila s vyděšeným lapáním po dechu a srdcem tlukoucím tak silně, jako by ji toužilo ujistit, že je stále na svém místě.
Jako udeřená bleskem vyletěla rukou vzhůru a prsty nahmatala identický amulet na sobě. Pořád byl tam, kde ho nechala, houpal se jí v prohlubni ňader a zlověstně ji studil do holé kůže. To by ji mělo uklidnit, ne? Byl tam, kde měl být. Mělo by ji uklidnit, že jí tím pádem nemůže jen tak ublížit, ne? Ale… aby pravdu řekla, moc klidně se necítila, pořád cítila, jak se jí žilami společně s krví prohání adrenalin, jak se plíce bezmocně snaží polapit co nejvíce kyslíku to jenom šlo. Ze všech sil se snažila uklidnit svoje splašené tělo, opakovala si, že to byl jen sen. Ale tak zatraceně reálně vypadající sen…

Sotva se alespoň trochu zklidnila, začala vnímat i trochu jiné věci než jenom vlastní strach. Pomalu rozlepila víčka a rozhlédla se kolem. Viděla, že nebe je pořád tmavé, ale na horizontu, který jistě musel být východní, začínala blednout. Hvězdy nad její hlavou ztrácely sílu, stejně tak měsíc – blížil se rozbřesk, nový den. Byla docela ráda, že se jí povedlo probudit se před rozbřeskem – navzdory tomu, že bylo chladněji, a jí sem tam naskakovala po těle husí kůže. To… byla další věc. Její napůl ospalá mysl pořád pořádně nechápala, proč se vlastně nechvěje zimou, ale teď si začínala vzpomínat – na všechno, co předcházelo jejímu včerejšímu brzkému usnutí – a začínala to konečně chápat.
„God mören, hádám?“ Cítila, jak se opírá zády o pevnou hruď, ale… něco na tom bylo tak trochu nepřirozeně, špatně. Zatímco jí se boky a ramena mírně smýkala tím, jak se průběžně nadechovala – ač už mnohem mírněji, když se začínala dávat do pořádku po probuzení z noční můry, do které se zapletla –, jemu se ani nehnula. Už to ji donutilo zarazit se, než se letmo ohlédla přes rameno, aby si ověřila hypotézu, která se jí zhmotnila v mysli.
Nepotřebovala vidět hodně – jenom levé rameno, které mu čnělo kousek nad tím jejím. Hledala obvaz, ale ten zmizel – a na místě předtím hluboké, nepěkné rány, kterou mu vylívala pekelně pálivou tinkturou, nezbylo nic jiného než světle růžová jizvička, ale nic dalšího. Jako kdyby se to hojilo perfektně pár týdnů, ne pár hodin. Takže její hypotéza se potvrdila, měla pravdu… ale v tuhle chvíli by i navzdory své ješitnosti byla mnohem raději, kdyby se mýlila.
Zatraceně.
„Daemone,“ oslovila ho váhavě, ale věděla, že ji neopraví. Věděla, že tahle pozice je tím pádem nemístná. Bez váhání se vymanila ze své pozice, odtáhla se a hmátla po plášti, který ležel opodál, a zimomřivě si ho přehodila přes ramena. Neměla zatím nutkání proměnit se, držela se v lidské kůži, opřela se zády o strom metr a půl od jejího původního místa a váhavě pohlédla démonovi do ledově modrých očí. „Co je vlastně s Damienem, když ty… jsi tady? A jak to bylo naopak?“ zeptala se zvědavě, neuvažovala, zda to je moc vhodná odpověď nebo ne, prostě to vypálila. S její zvědavostí museli počítat oba.

Musel se poušklíbnout nad tím, jak velice rychle a bezpečně poznala, že se vyměnili. Bod pro ni za všímavost, to nepochybně. Jistě, asi by se mu líbilo, kdyby měl možnost se za toho chudáka vydávat a trošku ji poškádlit, ale konec konců... Asi se nepotřeboval vydávat za někoho jiného, aby jí notně zprotivil den. I když možná jí ani nechtěl otravovat. Potom, co Damian převzal kontrolu a on strávil nějakou dobu v chládku v pozadí a velice opomenutý, toužil po nějaké té pozornosti. A té se mu rozhodně nedostávalo, když byl protivný. Možná, že by mohl dokonce zkusit být milý... Ale to mu moc nešlo přes kůži. Neměl to rád, bylo to pro něj nepřirozené a dělal to jen když musel, málokdy s upřímnými a dobrými úmysly. Byl přeci jen démon, ti neměli být sluníčkoví a vlídní.

„Dobré ráno, zlatíčko.“ Sladce se na ni pousmál a pozoroval ji, jak se zabalila do svého pláště. Byl v pokušení si ji přitáhnout zpět k sobě a omotat kolem ní paže, ale věděl moc dobře, že by to neskončilo nejlíp. Byl na dotek pěkně studený, i když se tedy nahřát mohl, minule to moc nedopadlo. A on zrovna dvakrát netoužil po tom, aby se mu přeměnila do svojí zvířecí podoby a provokovala ho svojí nemluvností. Ne, ne. On si s ní opravdu moc toužil povídat, protože se cítil dotčený tím, že ztratil kontrolu a neměl šanci ovlivňovat všechny ty zajímavé situace, do kterých se jeho hostitel dostal. Vlastně by se dalo říct, že na Damiena žárlil, zvláště protože se mu podařilo Sharyu obměkčit a dokonce s ní ulehl... To se Daemonovi nepodařilo, ačkoliv o to vlastně ani tolik nestál. Stejně ho to štvalo.
„Chytrá holka, chválím tě. Vážně jsi všímavá, to je velice vzácná vlastnost. Doufám, že jsi na sebe patřičně hrdá, protože většina lidí by byla tolik zahleděná do jiných věcí, že by si toho nevšimla. Ale ty... Ne. Tobě nic neuteče, máš oči jako jestřáb a taky pěkně ostré drápky, což? Damian to pocítil na vlastní kůži... Doslova.“ Rty se mu zvlnily do upřímně pobaveného úšklebku, když si vzpomněl na to, jak mu krásně poškrábala záda. Svým způsobem si ho tím označkovala, což bylo rozhodně rozkošné.
„Co je s ním? Schovává se ve svém koutečku, potřebuje se vybrečet a tak. Ale slyší tě, vnímá co se děje kolem něj, jen na to nemůže reagovat. Dokud držím otěže já, cokoliv by snad chtěl udělat se nestane, protože to jednoduše nedovolím... On se může jenom vést a sledovat. A když je to naopak? Umím na něj docela dobře zatlačit, takže občas poslechne a udělá, co chci já. Dávám pozor na všechno, co se děje okolo, takže ano, než se zeptáš, moc jsem si tu vaši společnou noc užil. Bylo hezké, že jste mě vzali do trojky.“ Mrkl po ní provokativně.

Už ani neměla sílu namítat něco proti tomu oslovení. Zlatíčko byla asi pořád ještě ochotnější zkousnout než medvídka, co si budeme. Jenom ho propálila pohledem. Na jednu stranu, pokud mu skutečně něco udělala, bylo dobře, že byl zpátky a ty rány dokázal zacelit… ale na druhou stranu to pořád neznamenalo, že to bylo příjemné ranní překvapení.
Moc se jí nezamlouvalo, jak jí popisoval fungování těch dvou vedle sebe. „Tomu se říká vyrovnaná symbióza,“ podotkla kousavě. Popravdě, to, že netušila, co všechno vlastně byl jeden, že se ztrácela hranice mezi tím, co vlastně do určité míry ovlivňoval ten druhý (tedy… zjevně pouze v případě, kdy otěže držel Damian, což bylo tím víc creepy), ji docela děsilo. Nepřišla si ohrožená, tím to ani tak nebylo, ale zkrátka… bylo to příliš daleko od jakékoli její komfortní zóny (ale tak to interakce s ním i jako taková).

Když s tím samolibým úšklebkem pronesl svou poslední větu – tu o trojce –, odpověděla mu jenom sladkým pousmáním se a nakloněním hlavy ke straně, až jí jeden rusý pramínek spadl do tváře. Stále s tím úsměvem přikovaným na rtech pronesla jenom dvě slova: „Vraž si.“
Oči se jí blýskaly, zatímco zkoušela, zda tím, že se znovu vrátil Daemon, se obnovilo i to, že ji musí poslouchat a všechny tyhle legrácky kolem. Mělo by to tak být, ne? Pořád by měl být svázaný s tím amuletem, co jí visel okolo krku. Plus, co si budeme… pokud by ji neuposlechl, pravděpodobně by mu za tuhle poznámku vrazila sama. Co by ztratila? Tak teď jenom se zájmem malého dítěte čekajícího na oblíbenou hru sledovala, jak se sice démon snaží vzdorovat, dost očividně, ale nebylo mu to moc co platné – skutečně nakonec skončil tím, že sám sobě uštědřil ne zrovna jemnou facku.
To jí bohatě stačilo ke štěstí. Naklonila se k němu, usmála se od ucha k uchu, až blýskla i ostrými zoubky, a natáhla ruku, aby ho mohla škádlivě pohladit po tváři. „No vidíš, že to šlo,“ pronesla jako na dítě, které si prvně dokázalo bez pomoci zavázat tkaničky. „Takže tohle bychom měli. Takže ti už je doufám moc dobře jasné, jakou otázku od tebe skutečně nebudu poslouchat, že?“

Než jí na to stihl cokoli namítnout – a že v té prořízlé puse nějaký ten argument bude zcela jistě mít bylo docela jasně zřejmé, přímo mu to koukalo z očí –, prostě se zase odtáhla a natáhla se po kupičce oblečení, která se válela opodál. Beze slova z něj vybrala to své a ten zbytek mu mrštila přes rameno. Pokud měla štěstí, možná ho třeba i trefila botou do hlavy (zase) nebo tak něco, ale nechtěla se otáčet.
Raději se v rychlosti a tichosti oblékla a jala se přehrabovat ve své brašně, zda tam nenajde něco k snídani. Poté, co se jí podařilo vydolovat alespoň jedno jablko, se spokojeně usadila u stromu vedle, opřela se o něj zády a zakousla se do ovoce. Chvíli mlčela, než podotkla ještě jednu maličkost, která se jí roztáhla v hlavě už v momentě, kdy zjistila, kdo ji znovu oblažil svou přítomností. „Pokud jsi znovu při síle… možná by nebylo na škodu pokračovat,“ pronesla, samotnou ji překvapilo, jak lhostejně to pronesla i jak se přitom cítila. Možná to bylo jenom tím, že byla rozmrzelá z rána a z něho (to by byl docela dobrý důvod pro všechnu lhostejnost světa). „To panství… je skoro za rohem. Když končí tenhle bor, pokračuje pláň s jednou velkou, docela nepřehlédnutelnou polozříceninou. To je ono.“

Podstatně ochladla, ale to se dalo očekávat. Oproti Damianovi byl přeci jen těžko snesitelnější a ona ho právem nenáviděla, takže se nemohl divit, že se mu nevrhala do náruče a nelíbala ho. Na druhou stranu... Bylo to zatraceně nepříjemné. Nelíbilo se mu, že jeho hostitelovi se dostávalo takové vlídné pozornosti a náklonnosti a on schytával jen štiplavé poznámky a nepříjemné pohledy. Asi by se měl víc snažit, aby na něj byla hodnější, ale bohové... On jí tolik toužil oplácet tu kousavost! A to i když si za to všechno mohl sám a započínal to, byl totiž příliš zaslepený na to, aby mu to došlo.
V důsledku se tedy choval slušně řečeno jako daebil, protože neměl vychování. I přesto ale očekával o druhých dobré zacházení, což pochopitelně moc nefungovalo. Jemu to nelezlo do hlavy a pak se rozčiloval, že jsou na něj lidé zlí, ale nakonec to stejně zabalil a byl zlý nazpět, protože mu to dělalo dobře. S Sharyou to bylo taky tak. Chtěl, aby na něj byla hodná, ale zároveň ho až moc bavilo být na ni zlý a provokovat ji. Nemohl se prostě přiklonit definitivně jen pro jednu stranu, bylo to až moc těžké rozhodování.

„To tedy. Víš, jak se to říká, že? Silnější jedinci přežívají, ti slabší... No, příroda se s nimi už nějak popere. On se sice zvládá držet, ale nestačí to, je slabý. Ale mě to tak samozřejmě vyhovuje.“ Spokojeně se poušklíbl, ale úsměv mu ze rtů velice rychle zmizel, když mu sladce přikázala, aby si vrazil. Tiše polkl a pokusil se zastavit svoji zvedající se ruku, ale i když viditelně zápasil a prsty se mu třásly, nedokázal tomu zabránit. V jeden moment se jednoduše zlomil a jeho vlastní pravačka mu vlepila solidní facku na tvář, takže otráveně protáhl čelist.
„Jsi nějaká netýkavá... Většina žen by byla polichocená, že strávila noc s dvěma mocnými a atraktivními muži. Měla bys mi spíš poděkovat, než mě trestat. Ale budiž, ty jsi paní. Nehodlám riskovat další ránu, na to se mám až moc rád.“ S těmi slovy si promnul bolavou tvář, na které se mu už rýsoval rudý otisk jeho vlastní dlaně. Pěkně ho tím ponížila - a tudíž i naštvala, ale nechtěl to dávat najevo. Vložil by jí tím do rukou mnohem větší moc, než už měla a ta představa ho zrovna dvakrát nenaplňovala radostí nebo štěstím. Toužil se utrhnout ze řetězů a získat si svobodu, ne skákat podle toho, jak ona pískala. Zvláště, když byla evidentně dost dobře schopná zneužít medailonu na to, aby ho potrestala.

Jakmile po něm mrskla oblečení a strefila ho (ano, opět) botou do hlavy, frustrovaně zavrčel. Mrskl po ní nasupený pohled, než se vcelku rychle oblékl a vyšvihl se na nohy, protahujíc se. Byl trošku ztuhlý a měl horší citlivost, protože na nějakou dobu ztratil kontrolu nad schránkou, ale nebylo to nic, co by se nedalo snadno napravit. Potřeboval si jen protáhnout svaly a probudit svoje tělo k životu. Tedy ne svoje... Damianovo. Teď už to tak musel brát, protože s probuzením hostitele už nemohl předstírat, že je to tělo jeho. Což bylo velice, velice nepříjemné.
„Ano, to jsem. Souhlasím, nejspíš by nebylo úplně od věci vyrazit, ať už to máme za sebou... Jsem celý nedočkavý na to, až budu zase někomu moct utrhnout hlavu. Je to tak... Vzrušující.“ Škodolibě na ni mrkl jedním okem, než si vytáhl zpoza opasku nůž a začal si s ním obratně házet, jako kdyby byl příliš hyperaktivní na to, aby mohl jen tak v klidu stát.

„Většina žen by byla mnohem raději, kdyby věděla, že vůbec má druhou společnost,“ procedila skrz zuby, než se na něj ušklíbla. „Nejde mi o tohle. Není to něco, co by se mnou zamávalo, pokud doufáš v to, že mě snad zahanbí to, že mě někdo viděl s někým spát. Lidé to berou možná jako pohoršující okolnosti – asi to od nich chytáš, když jsi měl tolik lidských pánů. Ne, jde mi o princip. O to, že teď máš potřebu rýpat, ale pochybuji, že nad Damianem máš zase takovou moc – neříkej mi, že kdyby to bylo na tobě, nějaký náznak by sis neušetřil už předtím,“ zvedla na něj tázavě obočí, zatímco dokusovala ohryzek, který potom vysokým obloukem poslala shnít kamsi mezi stromy.
S malým upokojením sledovala, jak se mu na tváři rýsuje obrys vlastní dlaně, a protáhla spodní ret v rádoby lítostivém gestu. „Ale no tak, bůhů. Nebuď baba. Jedna facka nezboří svět. Nehodlám jen tak jít a nařídit ti, ať skočíš ze skály, to by bylo mrzké pro nás oba. Tak se nemusíš hned čílit, není to taková tragédie,“ pronesla klidně, zatímco začala usilovně pracovat na zavazování svých tkaniček u bot, které dosud ležely opodál. Sledovala zatím, jak vyletěl na nohy, jak si začal jako netrpělivé dítě pohazovat s tím příšerným zubatým nožem, který rozhodně nepatřil k nejbezpečnějším zbraním pod sluncem, o tom už se docela dobře přesvědčila, když si ji Damian umně zabodnul do ramene.

Sotva vyhrála svůj boj s tkaničkami, taky se zvedla a automaticky si zkontrolovala, zda má všechny nože u pasu na svém místě. Nechyběla ni jediná, což byl uspokojivý závěr, s nímž mohla sebrat ze země i svou brašnu, přehodit si díky rannímu chladu přes ramena ten plášť a kývnout na démona, který připomínal dítě s ADHD po extra dávce cukru, aby ji následoval. S nadějí, že snad bude snesitelnější společnost než předtím, se obrátila směrem, kde bor trochu řídl, a vydala se za nosem, zatímco se v duchu připravovala na to, až znovu uvidí to proklaté panství. Už jednou tady byla – a nedopadlo to zrovna slavně. Odvážila se tehdy dojít jen na konec boru, načež ze strachu stáhla (doslova) chvost a obrátila to zpátky k Narrigenu, kde sbírala další dva roky odvahu podniknout podobný krok.
Tentokrát s sebou sice měla jeho jakožto šanci na to, aby skutečně uspěla, ale stejně se nevyhnula obavám z toho, že to dopadne jako minule. To pomyšlení jí obracelo žaludek vzhůru nohama a nutilo ji cítit se jako šváb, který se dostal, kam neměl. Jenom to, že vedle sebe měla Daemona, který čekal se svými poznámkami na jakýkoli její projev slabosti nebo zakolísání, ji nutilo pokračovat v pokládání nohou pravidelně před sebe a v tom, aby potlačovala chuchvalec strachu, který se jí rozlézal napříč hrudí. Čím víc bor řídl, čím víc se blížilo otevřené prostranství, tím víc a víc se to v ní zmítalo, zápasila sama se sebou. Zvířátko v ní na ní volalo prosby toho, aby nebyla šílená a zamířila zase zpátky, někam, kde bude bezpečněji.
Nakonec ale zvítězila paličatost a strach z toho se zase Narrigenem potloukat ve snaze zaplašit prázdno v hrudi, které jí zůstalo po pravé rodině. Po matce a otci, u nichž znala jen jména, kteří byli pravděpodobně drženi ve sklepeních A’Coimne v podmínkách pro zvířata. Běhal jí z toho mráz po zádech – a z toho mrazu se splétal bič, pod jehož ranami nepatrně zrychlila krok.
Nemohla se otočit, nemohla to vzdát. Jak kvůli sobě, tak kvůli nim.

Asi měla pravdu, ale to mu nebránilo v tom se dál chovat jako idiot. Měl to tak trošku v popisu práce, byl to přeci démon. Kdyby o sobě dal vědět, nejspíš by to velice rychle uťala - a to on nechtěl. Líbilo se mu dívat se, i když z toho v důsledku nic moc neměl. Jistě, sdíleli s Damianem tělo, ale nebylo to... Takové, jak by si představoval. Přišel si ošizený, ale v důsledku to nejspíš bylo lepší, než nic. Díky jejich malému sbližování zjistil, že je to docela zábavná věc a něco, o co by dost možná mohl stát, až se osvobodí. Protože jakmile bude svým vlastním pánem, bude se přeci jen muset něčím zabavit. A vyhodit si trošku z kopýtka byla naprosto nutná a jasná věc, protože si to po těch letech služby řádně zasloužil.

„Jsem démon, Medvídku. Nehledej v mém chování logiku nebo racionalitu... A neočekávej vlídnost. Nemám to v povaze,“ pokrčil rameny neurčitě, vyhýbajíc se odpovědi k tomu, jestli nad Damianem má podobnou moc nebo ne. Pravda byla, že jakmile se přihlásil o kontrolu, nechal se vypudit. Prostě mu to dovolil, ani se nebránil. Těžko říct, jestli to udělal ze zvědavosti nebo protože byl znuděný a podrážděný, prostě mu to v dané situaci přišlo tak nějak na místě. A ano, nejspíš by se mohl ozvat. Dát najevo svoji přítomnost. Ale proč by to dělal, když by tím mohl ohrozit dění? Nebyl až takový hlupák, aby se samolibě ukazoval, aby je nakonec odradil od toho, k čemu se schylovalo. Na to ho to až moc bavilo.
„Jedna facka nepochybně ne. Ale ten pocit, který vyvolává ano.“ Tím projevil nejspíš nejvíc zranitelnosti za celou dobu. Když ho předtím oslovila jménem, nebyla to jeho reakce, ale pomíchané reakce Damiana a jeho vlastní zmatek nad jeho rozčarování. To byla nevýhoda toho, když se nepodařilo kompletně vyhnat hostitelovu osobnost - společně s démonem uvnitř se pak prolínali a vznikal z toho příšerný zmatek. Jeden cítil toho druhého a pokud nebyli oba pozorní, nemohli si být jistí ani svými vlastními myšlenkami. Daemon ty svoje od jeho dokázal docela dobře odlišit, ale Damian takové štěstí bohužel neměl. Docela dost mu to lezlo na mozek, což znamenalo, že by se docela dobře mohl zbláznit, ale démonovi v jeho kůži to nijak nevadilo. Šílený znamenalo zranitelnější, takže by ho možná mohl kompletně vypudit. A to by se mu rozhodně docela líbilo, ačkoliv bylo poměrně zábavné sledovat jeho interakce s Sharyou.

V tichosti kráčel kousíček za ní, táhl se jako její stín. Když se před nimi objevila ta budova - panství A'Coimne - na rtech se mu rozlil nepatrný úšklebek, ale přesto se mu v očích zaleskl stín. Na jednu stranu byl pekelně vzrušený z představy toho, že bude moct někoho potrápit, ale na stranu druhou... Nebál se, to ne. Ale cítil určitou nejistotu. Nejspíš to bylo tím, že ho vázalo pouto k Sharye, ale jen bohové věděli, jestli si to tím jen nezdůvodňoval, protože to pro něj bylo snazší.
„Takže, připomeň mi náš plán, drahá,“ ozval se, když dorazil vedle ní a sjel očima po hradbách panství. „Dovnitř nenápadně, ven už je to jedno? Nebo to nechceš riskovat? Hádám, že to hodně ovlivní náš nález uvnitř, ale... Nejspíš by bylo lepší vyjasnit si základní věci už teď. Jako třeba, co budeme dělat, když nás odhalí. Mám tvoje povolení zabíjet? Nebo se musím držet zpátky a být šetrný? Protože přísahám při svaté trojici, že potřebuju někomu alespoň utrhnout ruku a vyrazit zuby, když už nic jiného.“

„Nehledám v tobě racionalitu od chvíle, co ses se mnou docela dobrovolně vydal sem, abych pravdu řekla,“ pokrčila rameny a vyměňovala mu úšklebek. „Ale tak to si potom nemáme co vyčítat, že ano?“
Lezl jí na nervy, co si budeme, démon nedémon. Speciálně dnes měla extra chuť do praštit za to, jaké jí nachystal probuzení (ale minimálně tiše ocenila to, že se nepokoušel svůj návrat zapírat, že si nehrál na Damiana, aby si s ní trochu pohrál... to bylo ale opět asi tak to jediné). Nechápala, proč na to vůbec narážel – nepředpokládala, že by snad měl z té její noci s Damianem něco víc než jen prostředky na to, aby ji štval (lépe řečeno: vyloženě vysíral), ale nechtěla možná vědět ten skutečný důvod. Jinak by ho už snad skutečně musela praštit. A to bylo sice lákavé, ale zároveň by se jí to mohlo snadno vymstít. A před tím, co se chystalo, ho nechtěla zbytečně prudit. Jen zatnula zuby nad jeho řečmi – a, samozřejmě, nad tím oslovením, které si kdo ví proč tak užíval – a nechala to plavat.

Plán… ano, to byla otázka. Plán.
Sharya zaraženě hleděla přes pláň zarostlou žloutnoucí, umírající trávou tam, kde se k potemnělému nebi tyčily staré rozbořené zdi panství A’Coimne. Nebyl to moc veselý pohled, upomínal na myšlenku, že všechno jendou může v jednu chvíli oplývat velkou slávou, načež vzápětí se to zhroutí jako domek z karet. Nemyslete si, Sharya se pokoušela pátrat po náznacích toho, jak mohlo kdysi vypadat – a našla víc, než doufala. Našla náčrt nějakého neznámého umělce, který sice do svého díla nevložil zrovna kus duše, ale rozhodně jí toho docela dost prozradil. A když srovnávala bíle omítnuté zdivo z tehdejších dní s dnešním ztmavlým kamenem, který působil zchátralým a polomrtvým dojmem, nemohla si odpustit pocit bezmoci – jako kdyby jí z nějakého důvodu mělo skutečně záležet na tom, jak ten pozemek vypadá, co zbylo z někdejší krásy.
Zavrtěla neklidně hlavou a zaplašila slzy, které se jí kdovíproč navrhnuly do očí, zatímco hleděla před pláň. Dost možná na ni prostě jenom doléhalo to, že je na místě, kde někdo drží její rodiče – ty opravdové – a má možnost je z toho vysekat. Nesměla si ale dovolit brečet – a to, že by ji viděl Daemon a jen se jí zase začal vysmívat bylo tím nejmenším důvodem. Tím skutečným bylo to, že se bála toho, kdyby začala vypadat slabá sama před sebou, to bylo… něco nemyslitelného. Děsivého. Něco, co by jí dokázalo podkopnout nohy v tu nejméně vhodnou situaci. A to se nesmělo stát.

Na Daemonův dotaz o tom, jak zacházet s těmi, kolem kterých půjdou, se skutečně zarazila a zamyslela se nad tím. Ani si to ale nestihla rozmyslet, než se nachytala, jak mu z vůle, kterou si její rty samy stvořily, odpovídá: „To je to. Tam se musíme dostat tiše, tak, aby nevzbudili poplach, než bude příliš pozdě. Potřebujeme je primárně najít a zjistit, zda jsou schopní jít ven,“ pronesla, než si povzdechla a pokračovala. Samotnou ji překvapilo, jak plný ledu její hlas vlastně je. „A až půjdeme zpátky – s nimi… je mi to fuk. I kdybych měla zabít každého, kdo se na mě křivě podívá, stojí mi to za to. Takže… jak je libo. Bav se,“ pokrčila rameny a věnovala mu krátký pohled, aby viděl, že nežertuje.
Otázka byla, zda něco takového bylo vůbec morálního, ale… nebyla zrovna dítětem morálky. A když už měla svůj cíl na dosah, nenechá se zarazit tím, aby nezabila pár lidí, kteří by ji na oplátku popravili bez jediného zaváhání. Jednoduché, prosté.
Bez dalších průtahů a řečí se napřímila, pokusila se zvednout bradu tak vysoko, aby sobě samotné nalhala, že je v pořádku a připravená na všechno, a vykročila z úkrytu kraje lesa do vysoké, umírající trávy, která ji přivítala žalostným popěvkem. Nelíbilo se jí to, ale čím více se blížila k tomu proklatému místu, tím víc se zvířátko v její nitru cukalo. Argumentovala by na to tím, že tím, jak si panství z části brala příroda, by dávalo smysl, kdyby to bylo vlivem silného vlivu bohyně Äyanaii, ale… tak tomu nebylo. A netušil to pravděpodobně nikdo jiný kromě ní a těch umírajících stébel.
Na pozemky A’Coimne po dlouhé době vstoupil někdo, koho sem nepřivlekli v řetězech, ale přišel z vlastní vůle. A s krví, která jí tepala spolu s adrenalinem v žilách, se ten někdo vracel domů.

Rty se mu zcela samovolně zvlnily v upřímný úsměv. Tímhle ho docela pobavila - ale on si nebyl jistý, jestli se mu chce přiznávat, že mu ten malý výlet přišel svým způsobem zajímavý a vzrušující. Lhal by, kdyby tvrdil, že není zvědavý na to, jak to dopadne. Dívka se vydává hledat svoji vězněnou rodinu, co už léta neviděla a netuší ani, jestli jsou stále naživu... Po cestě narazí na démona, ten ji přesvědčí aby mu pomohla ukrást medailon, na který je vázaný a nakonec se společně vydají na její odvážnou cestu. To znělo jako zatraceně praštěný, ale také zajímavý příběh. Kdyby mu tohle někdo vyprávěl, nejspíš by se jen chaoticky zasmál, ale když byl součástí celé té scenérie, přišlo mu to zkrátka jiné. Jakmile se zaangažoval, všechno se pro něj změnilo. I kdyby tam její rodiče být neměli, byl to zajímavý výlet. Sice mu přinesl nejednu komplikaci a nepříjemnost, ale alespoň mohl říct, že jedna z jeho pánů a paní byla jiná. Zajímavá.
To ale v žádném případě neznamenalo, že kdyby dostal svoji šanci, že by jí nerozpáral krk. Nejspíš by se na ni v takové situaci vrhl a trošku si s ní pohrál (tak, jako to dělávají kočky s myšmi) a potom ji obětoval, aby si také užila část toho, co prožíval on. Nebyl si sice stoprocentně jistý tím, kde přesně končí duše obětovaných, ale určitě to nebylo nic hezkého. Minimálně, pokud je předtím vysál démon. A že on by z ní milerád vysosal každou kapičku života, kterým překypovala. Byla sice hezká a chvílemi i zábavná, ale párkrát mu šlápla na kuří oko a on jako démon nezapomínal. Byl extrémně popudlivý a pomstychtivý. Tak trošku se toužil na někom pomstít za všechny ty nepříjemnosti, kterými ho mučili předchozí majitelé - a kdyby ten výběr padl na ni, vůbec by mu to nevadilo. Na druhou stranu... Úplně lhostejná mu nebyla. Býval by i docela ochotným služebníkem, kdyby si ho trošku předcházela - ale to nikoho se zdravým rozumem nemohlo napadnout, protože proč by u všech bohů dělali něco kvůli démonovi, co je měl poslouchat? Jeho logika byla značně pochroumaná, ale mohl to svádět na fakt, že byl napůl šílený a chyběly mu dost klíčové vlastnosti, protože nebyl člověk, ale stvoření temnot. Běžná pravidla a zvyklosti se na něj tedy nemohly vztahovat, neboť se vymykal jakékoliv sebe-obyčejnější normě.
Jeho primární problém byl v tom, že byl rozpolcený: jedna jeho část ji chtěla neustále popichovat, ponižovat a rozčilovat... A ta druhá toužila po její pozornosti a obdivu. Díky tomu se jednou přiklonil k jedné a podruhé k druhé, díky čemuž tvořil chaos nejen v sobě, ale i mezi nimi. Nemohl si vybrat, protože toho jednoduše nebyl schopný - takže v důsledku musel pomaličku začít přijímat fakt, že se mu nedostane ani jednoho. Protože tak to obvykle končívalo, když toho někdo chtěl víc, než mu bylo přisouzeno. Bohové od něj stáhli ruce a nedopřáli mu nic.

„Chápu. Dovnitř nepozorovaně, ale ven... Mmm.“ Spokojeně si promnul ruce, než se protáhl a zahýbal mírně ztuhlými prsty. Nakonec se ale ještě zarazil, než stihli vyjít. Opatrně ji chytil za paži a obrátil k sobě, aby jí mohl zpříma pohlédnout do očí a pozorovat výraz na její tváři.
„Ani jeden z nás neví, co nás tam čeká, ale ať se bude dít cokoliv, dostanu tě odtamtud ven,“ slíbil nakonec s náznakem vlídnosti v hlase. Myslel to smrtelně vážně, v očích mu doslova zářilo odhodlání a on byl velice dobře připravený klidně se všemi vymést, jen aby ji dostal zpět ven. Nemínil ji tam nechat shnít, i když mu v posledních pár hodinách celkem lezla na nervy. Na to si k ní stihl vybudovat docela hluboké něco, co se těžko popisovalo... Možná respekt. Jen bohové věděli, co přesně se mu honilo hlavou.
„Zvládneš to, jsi tvrdá a ostrá. Teď pojďme.“ Nakonec ji pustil a naposledy jí trošku roztěkaně pohlédl do očí, než vyrazil směrem k sídlu.

Dojít k hradbám netrvalo dlouho. Zdálo se, že panství už zažilo lepší dny, ale Daemon se tím rozhodně nenechal ošálit. Ze zdí vyzařovala tak silná magie, že se mu z toho jemně ježily chloupky na krku - byl na podobné věci celkem citlivý, takže mu to nemohlo ujít. Sharya o tom místě sice něco málo vyprávěla, ale úplně si to nedokázal představit... Dokud nestál před branami a nekrčil se ve stínu jedné z věží. Měl pocit, jako kdyby ho cosi táhlo dovnitř, bylo to šílené vábení, jako vnitřní volání. On ale moc dobře věděl, že panství nevolalo jeho, ale jeho hostitele - to on byl totiž t'ealh jako Sharya. Jeho rasa se sice s příchodem démona změnila a potlačila, ale když ho sama Äyanaii znovu probudila, cítili to nakonec oni oba. A nebylo to nic příjemného.
Koutkem oka pozoroval svoji paní kousek od sebe, zatímco se snažil odhadnout za jak dlouho se stráže začnou dívat jiným směrem, aby mohli proklouznout dovnitř. Když se několik zdlouhavých minut nic nedělo, frustrovaně protočil oči, než opatrně chňapl po Sharyině ruce a zavřel oči, probouzejíc svoji magii. Díky jejich umístění před branou, která vrhala na prostor před nimi částečný stín, se mu podařilo se stíny splynout - a ji vzal s sebou. Bylo to příšerně vyčerpávající, protože přitom používal značné množství magie, ale jakmile byli uvnitř a proplížili se podél zdí dál, mohl kouzlo pustit.
Jakmile tak učinil, nespokojeně si odplivl - díky čemuž na narezlé trávě spočinula troška jeho odporné krve. Daň za využívání temné magie, což bylo něco, s čím byl velice dobře srozuměný. Už dlouho z nikoho nečerpal sílu ani magii, takže když sáhl po podobně náročném kouzlu, čerpal sám sebe, protože Damianova magie byla stále nečinná. Nepříjemné, ale bohužel docela nutné. Nechtěl riskovat odvedení pozornosti, protože by se tím mohli prozradit - a i když by se Sharya mohla přeměnit a on mohl vzít její věci a nějak třeba přeskočit zeď nebo tak něco, i to by bylo riskantní.
„Kam dál?“ Zašeptal téměř bezhlasně, zatímco se očima rozhlížel po okolí. Vůbec se tam nevyznal, takže mu nezbývalo nic jiného, než se spoléhat na orientační schopnosti nebo instinkty Sharyi, která jistě dost dobře věděla, co dělá. Důvěřoval jejímu instinktu, i když by je to oba nejspíš mohlo zavést do nebezpečí... On nebezpečím ale žil, dýchal adrenalinem. Proto necítil ani náznak strachu, jen mírné vzrušení - a zároveň Damianovu úzkost, kterou všemožně potlačoval.

Trochu byla perplex z toho, jakým způsobem je dostal za ty brány – prostě je protáhl stíny, což jí přišlo zároveň dost děsivé, ale taky úžasně praktické a taky docela úžasně efektivní, což jakožto zlodějka prostě nemohla neocenit, pochopte to! – ale z toho se oklepala v momentě, kdy jí došlo, co to znamená. Ocitli se v nitru panství A’Coimne, v místech, která už pomalu vedla do sklepení. To tušila i bez toho, aby to tu nějak podrobněji znala. Něco v jejím nitru ji svolávalo po schodech dolů – tam, kde sice na povrchu stála rozbořená ruina, ale pod zemí toho bylo mnohem více. V samotném srdci panství, které kdysi t’ealh patřilo, a které bylo nyní nástrojem pro to, aby je měli kde držet.
Nadechla se chladného nočního vzduchu, aby si utřídila myšlenky, natiskla se zády ke zdi a snažila se soustředit na to, jak jí košilí k tělu prosakuje chlad. Připoutalo ji to nohama k zemi a donutilo ji to konečně začít vracet se ke své racionální stránce myšlení. Přes rameno se otočila na Daemona: „Nemohu zaručit, že budu mít celou dobu stejně jasnou mysl jako teď. To, co je kolem tohoto místa… láká to t’ealh. Mělo to kdysi sloužit jako znamení, že zde mohou i navzdory nepokojům v zemi najít bezpečné útočiště. A klíčové slovo je skutečně kdysi. Teď to je víceméně past ve prospěch lidí. Tobě by to nemělo nic udělat, ale na mě to možná nějaký ten vliv bude, když v sobě nosím geny t’ealh,“ vysvětlila mu stručně a trhla rameny v naději, že to bude vypadat, že si je jistá, že to na ni nebude mít dopad. „Plán je stejný. Ať se stane cokoli, má matka a otec zůstanou naživu. Nikdo jim nezkřiví už ani vlásek. Na tom záleží.“
Ve skutečnosti si ale nebyla jistá vůbec ničím a kdyby uznávala nějaká božstva, asi by se k nim teď modlila, aby z toho aspoň vyvázla úspěšně, když už ne živá. V tom se spoléhala na Daemona – a doufala, že když už jedinou věc, kterou ten protivný a tvrdohlavý démon poslouchá, nosí kolem krku, bude to mít na úspěšnost téhle mise nějaký ten vliv.

Kývla na něj, aby šel za ní, a tiš jako myška vklouzla do jednoho ze stínů kolem holé zdi trčící k zataženým nebesům. Mračna začínala nabývat černého odstínu, dělalo se docela šero a ona cítila ve vzduchu napětí a vodu. Pokud sebou nepohnou, dost možná tady zmoknou a s jejím štěstím je ještě zasáhne blesk. Stačilo se podél zdi trochu protáhnout, než stáli u masivního dřevěného poklopu – počítala s tím, že půjde o nějaký vedlejší vstup nebo nouzový východ z katakomb tam dole. Rozhodla se to risknout – a navíc moc na výběr neměla. Dveře nebyly zajištěny žádným zámkem (alespoň ne seshora), takže se to jevilo jako ideální varianta pro pokus o vniknutí dovnitř. Tak se pokusila do dveří opřít a ony se skutečně otevřely. Doprovázelo je sice tragické zaskřípění, ale to zaniklo v lomozu hromu v dáli.
S Daemonem v závěsu se dostala do chodeb, když ji přes nos udeřily přesně tři věci – pach hniloby, strachu a smrti. Stáčel se jí kolem nohou, obklopoval ji tak hutně, že byl skoro hmatatelný, a ona se pod tím náporem skoro zlomila v pase, aby začala zvracet to jediné chudé jablko, které si pro probuzení dala. Vnitřnosti se jí svíraly, ale nakonec to ustála i bez vyklopení snídaně na místě. Nakrčila nespokojeně nos a snažila se vyčistit si hlavu, zahnat paniku, kterou to v ní vyvolávalo, když se jí ten pach zahryznul až do morku kostí. Chvíli to trvalo, ale nakonec se jí vydařilo uklidnit se natolik, aby se mohla pokusit zjistit, kudy se mají vydat.
Počítala s tím, že žaláře budou v celém epicentru toho všeho… a když se rozhlédla a trochu se zorientovala, zjistila, že všechny chodby se stáčejí dovnitř – to se hodilo. „Asi tudy,“ pronesla nahlas a než jí v odpověď stihla přiletět nějaká kousavá poznámka, dodala: „A pokud se ti to nelíbí, můžeš klidně začít sypat drobečky, kudy půjdeme.“ A s tím se rozešla chodbou vpřed.

Šli docela dlouho. Překvapovalo ji, jak rozsáhlý ten zatracený komplex mohl být, a v několika místech měla skoro chuť se otočit a vypadnout. Ale nemohla – zvlášť s Daemonem přímo za zády, který beztak čekal na to, až dá najevo, že o vlastním plánu začíná pochybovat. To bylo to – sice o všem pochybovala, ale nedávala to najevo a šla dál. Možná byl na zabití, pokud šlo o to, jak zvládal být otravný, ale musela mu uznat, že byla dost dobré nakopnutí, proč se nezlomit a pokračovat v tom, co už bylo rozdělané. Nechtěla pokleknout před vlastním strachem a před tím, že byla příliš zbabělá. Raději se nechala dokopat dopředu vlastní pýchou, kterou si před ním nenechala pošramotit. A na tom zatím záleželo. Že ji to nutilo neustat.
Nahlas by mu to ale, samozřejmě, nikdy neřekla. To by si raději vytrhla vlastní srdce z těla a nechala se obrátit v prach a popel.
Konečně si přišla, že by se mohli blížit k cíli. Jeskyně, kterými procházeli, se náhle začínaly zvětšovat – dokud náhle nedospěli do jedné velké, která mizela v přítmí a byla mnohem větší než zbylé. Zarazila se na místě, když pach hniloby rázem jako na povel zesílil a ona sebou na místě málem sekla. Zvířátko uvnitř ní na ni křičelo, aby nedělala hovadiny, otočila se na patě a koukala odtamtud vypadnout, ale ona si jen tak nedala říct. Prostě to bylo proti tomu, čeho mohla dosáhnout za pokračování vpřed, nanicovaté. Místo vypadalo naprosto prázdné – to ji trochu uklidňovalo. Na očích nebyl nikdo, kdo by se s nimi pouštěl do křížku, a nebylo pravděpodobné, že by se skrývali, když o nich nevěděli.

Chtěla vykročit dopředu. „Vidíš, pravděpodobně jsme tu. Měli bychom se porozhlédnout, zda tu někde jso-“ Než stihla dopovědět to jediné slovo, byla vyrušena – ucítila stisk na svém rameni. Sotva se stihla nadechnout, dokud nenarazila zády do ostré skály, nestihla ani nijak zareagovat – a Daemon na tom byl pravděpodobně podobně, protože kdyby ani, asi by už dotyčný neměl hlavu na svém místě. Cítila jenom, jak ji někdo stále drží za rameno a jak se jí o hrdlo otírá něco ledově chladného a dělá to důlek do citlivé kůže.
Překvapeně zamrkala, když si prohlédla útočníka – tedy, spíše útočnici. Ohnivě rudé vlasy jí vlály kolem tváře a oči měla tak černé, že skoro nedokázala rozeznat, kde končí zornička a začíná duhovka. A jak si ji tak Sharya se splašeně tlukoucím srdcem prohlížela, začínalo jí docházet, že ji odněkud zná. Znala ten vzteklý, agresivní pohled, kterým se na ni dívala – díval se na ni totiž dost často ze zrcadla. A když jí došlo, na koho se dívá, srdce jí spadlo až někam do kalhot a málem se pod ní podtrhly nohy, hlavu měla zamotanou a netušila, zda je to realita nebo jenom blouzní.
Chlad na jejím hrdle jí ale dosvědčoval, že jde o skutečnost. Přímo před ní ve své divoké kráse stála Rayell Loreanne, v očích jí svítil oheň a tiskla jí nůž k hrdlu.

Rty se mu zvlnily v pobavený úšklebek, když ho informovala o tom, jak to místo působilo na t'ealh. Jednoduše ji pozoroval, zatímco se mu v očích lesklo absolutní vědění, naklonil nepatrně hlavu na stranu a nakonec sklonil pohled k zemi, jako kdyby očekával, že tam nenajde svoje nohy, ale ptačí pařáty. To ona ale vědět nemohla, protože o tom malém tajemství věděl jenom on... A potom bohyně Äyanaii, která je poctila svojí návštěvou. Ani ona se ale nerozhodla předbíhat a prozradit jim to.

„Já vím, drahá Sharyo. Já vím, cítím to.“ Jen co pronesl ty dvě krátké věty, přiložil si na rty ukazováček a sladce se na ni usmál, aniž by to jakkoliv dál rozváděl. Bavilo ho ji popichovat a bylo celkem zábavné jí naťuknout pravdu, která jí ležela pod rukama, ačkoliv neměla šanci se dopátrat k absolutnímu poznání. To nemohl dopustit, zvláště ne před Damianem. Pokud by se to ten ubožák dozvěděl, tak by měl na krku zhroucený uzlíček paniky a zmatení, což bylo něco, co by bylo velice nepříjemné. Musel by ho hodně krotit a sám by pak měl potíže se sebekontrolou a nemohl by rozhodně konat svoje povinnosti vůči Sharye, což by znamenalo velké potíže pro ně oba. Zvláště v téhle situaci.

Jakmile však došli na místo a někdo Sharyu strhl ke zdi, okamžitě se obrátil a napřáhl se se proti neznámé postavě, ohánějíc se veškerou svojí démoní mocí. Byl připravený jí srazit hlavu z krku, jenže jakmile se k ní přiblížil, ozvalo se děsivé křupnutí a ruka se mu nejen vyhodila v rameni, ale nakonec se mu i nadvakrát zlomila. Z hrdla se mu vydalo hrozivé zařvání, které plynule přešlo v zuřivé vrčení. Bezmyšlenkovitě pohlédl na ženu a vycenil zuby, zatímco mu oči mírně světélkovaly, planoucí temnou mocí.
„Koukej ji pustit,“ zavrčel na ženu, která držela Sharye čepel u krku. „Nebo přísahám při trojce, že okusíš nejen vlastní krev, ale i temnotu. A ty,“ upřel oči na Sharyu v pevném a neúprosném pohledu. „Víš, co máš dělat. Nemůžu ti pomoct, pokud mi to nedovolíš. Další zbytečnou ránu rozhodně riskovat nebudu, mám svázané ruce.“

Zděšeně pozorovala Daemonův pokus o utrhnutí hlavy ženě před sebou. Ne ženě… její matce. Musela to být ona, nejenom, že v ní poznávala vlastní rysy, ale taky se na ni evidentně vztahovalo to, co mu předtím nakázala o zachování jí naživu (což se dost vymykalo tomu, že se ji chystal roztrhat na kusy). Proto nebyla schopná ze sebe vysoukat jediné slovo, když se na ni démon rozkřikl, aby ten rozkaz koukala zrušit, a nebyla schopná se vykroutit z toho, jak ji Rayell tiskla ke skále. Dokázala jenom jediné: zalapat po dechu tak opatrně, aby si u toho o ostří toho nože nerozpáralo celé hrdlo, a vyšlo z ní jenom jediné přiškrcené slovíčko. Oslovení, které většinou máte vynahrazené pro jedinou osobu ve vašem životě. A tou osobou většinou není někdo, kdo vám při prvním setkání s vámi podrží nůž u krku.
„Mami?“
Viděla, jak Rayell překvapeně zamrkala a začala si ji důkladněji prohlížet. Viděla, jak se jí přes tvář přehnal stín překvapení – a vzápětí stáhla nůž od jejího krku. Zpražila pohledem Daemona, který evidentně nebyl zrovna jejím největším fanouškem, když by měla Sharya soudit to, jak nasraně se mu blýskalo v očích. Vzápětí se očima vrátila k Sharye, která netušila, co pípnout. Bylo vidět, že obě dvě jsou z toho tak trochu mimo, ale každá z jiného důvodu.

Zatímco Sharya byla vyděšená a netušila, co dělat, Rayell na rtech vykvetl malý, skoro šílený úsměv. „Která z nich jsi?“ zeptala se, po rtech se jí šířil ten široký úsměv, v očích se jí blýskalo.
Ustoupila o několik kroků dozadu, ruce rozhodila do stran, nožem opisovala ve vzduchu zvláštní tvary a sem tam s ním trhla směrem, kde postával agresivní démon. Z pohledu, který měl, Sharya soudila, že kdyby nebylo jejího rozkazu, už by hlava její matky dávno ležela na druhé straně katakomb. Minimálně vypadal, že by jí rán vytrhl jazyk, když už nic jiného, ale to nemohla dovolit. Neznala okolnosti.
Chtěla se dozvědět víc. Proto se zaposlouchala, co vlastně žena povídá: „Nejsi bledá. Ne, vůbec nejsi bledá. Nemůžeš být Siärra, moje sladká Siärra… ne ne, ta odsud odešla tak nedávno, jen třináct let. A byla bledá jako padlý sníh, jako bílé plátno. Ne, ty nejsi ona, ale… jsi má první, že ano?“ Naklonila hlavu ke straně, než se jí v tmavých očích ukázalo něco podobného porozumění. „Jsi moje první. Sebrali mi tě tak brzo, nebyly ti ani dva roky. Nepamatuješ si mě, mám pravdu?“
Úsměv, který jí věnovala stále dokola a dokola, byl zubatý a trochu připomínal žraloka. Děsil ju. „Ale jsi to ty.“ Udělala jeden rychlý krok k ní, zatímco pořád máchala tím nožem ve vzduchu. Volnou rukou chytila Sharyu za bradu – z nějakého důvodu jí to připomnělo to, jak ji za ni chytil jen den předtím Damian, přestože tehdy to skončilo tím, že i tekla krev, ale tentokrát to nebylo o moc příjemnější, jelikož si mohla všimnout, že její matka s ní měla jednu vlastnost společnou, a to sice ostré, skoro až drápovité nehty – a jemně s ní zalomcovala. „Moje malá Sharya. Vyrostla jsi. A vrátila ses domů. Vrátila ses, abychom tady společně mohly žit! Jak sladké! Má malá holčička se vrátila!“

To byl ten moment, kdy se Sharya donutila se jí vykroutit a ukročit do strany. Cíleně šla do směru, kde stál Daemon, protože si nepřišla aktuálně moc bezpečně a když už nic jiného, věděla, že z jeho strany ji nečeká čepel mezi lopatky. Ale když se tak dívala na Rayell, tak moc jistá si tím nebyla. V hrudi jí splašeně tlouklo srdce, snažilo se upláchnout, zatímco dívka zavrtěla hlavou a promluvila. Snaha o pevný tón jí zatím docela vycházela, to bylo milé. „Nevracím se. Přišli jsme pro tebe. Dostat tě – dostat vás – ven. Nikdo tě tu nebude už dál držet, pokud s námi půjdeš,“ pokusila se do toho vložit všechnu naléhavost, kterou ze sebe dokázala vymáčknout, a na konci už vnímala, jak se jí hlas jemně třepe. „Můžeš se dostat zase nahoru a být svobodná. Dostanu vás do bezpečí. Jenom pojď se mnou.“
Měla trochu naděje, leč se začínala pomalu vytrácet, když sledovala, jak se v matčiných černočerných očích blýská jako v bouřkových mračnech, která právě pravděpodobně pustošila svět tam nahoře. Pohled na ni ji z nějakého důvodu bolel – a netušila, kde se tady vlastně sakra vzala. Podle všeho, co se o panství dozvěděla, by měla trčet v cele. Měla by být schoulená někde na kamenné zdi a pomalu přicházet o rozum – leč k tomu už daleko nebyla, když si ji tak prohlížela. Místy potrhané oblečení, rozcuchané kadeře, při bližším zkoumání rezavý nůž v ruce. Měla by být pod zámkem, ale bloumala tu zcela volně a nikdo se nestaral o to, že by to tak být nemělo. Nikdo se jí v tom nesnažil bránit. Snažila se snad sama utéct, než se sem ona s Daemonem konečně dostali? Nebo ji snad nechávali takhle volně z nějakého konkrétního důvodu? Sharya měla tolik otázek, ale žádné odpovědi – a bohové, jak moc ji to frustrovalo!

Žena zavrtěla ale hlavou. „Není žádné my,“ pronesla jasně a prohlédla si láskyplným pohledem ostří ve své ruce. Její dceři z toho pohledu mrazilo v zádech, ledových chlad jí sjížděl po páteři, ale snažila se to přečkat v tichu a klidu. „Jsem tady doma. Nechci odcházet, proč bych měla? Jsem doma. Jsem sama, stačí mi to, jsem šťastná – a mám i tebe!“ dodala nadšeným hlasem, o další krok se přiblížila. Sharya zase o krok ustoupila a byla si docela jistá, že už pomalu cítí Daemonův dech na krku, takže musela ujít už značný kus. „Všichni jsou mrtví, všechny jsem je vyhnala. Narušitelé. Snažili se mi vniknout domů. Ale zbavila jsem se jich. Křičeli, ale to byla jen chvíle. Nakonec všichni zmkli. A teď je klid!“
To donutilo Sharyu zamrkat překvapením a nevědomky ztuhnout. „Lären…?“ Teď už s tím nic moc nenadělala, beztak už i Daemon si ke své libosti všiml, že s ní je něco vážně v nepořádku. Jistě budou brzy následovat nějaké kousavé řeči, aby jí to nebylo líto, nádhera. Ale jí příliš moc záleželo na tom, aby dostala odpověď – proto znovu s neblahou předtuchou vyslovila to jméno. „Co Lären?“ Jméno jejího otce si převalovala na jazyku a bála se, co se s ním stane dále.
Matka její obavy potvrdila radostným úsměvem a zatočila se na místě jako nadšené děťátko. „Mrtvý, mrtvý, mrtvý! Nekřičel!“ zazpívala do melodie, kterou znala jenom ona sama. Nedala ale šokované Sharye ani moment na to, aby se s tou informací jakkoli srovnala, než se zamračila přes její rameno. Evidentně si Daemona všimla pořádně až nyní. „Ale ty… ty tu nemáš co dělat,“ naklonila hlavu ke straně a potom zavětřila. Prostě zvrátila hlavu a nasála vzduch. „Pošpiněný, ale… patříš sem. Syn Äyanaii. Skvělé,“ úlisně se na něj usmála, než nahlas, až se oba otřásli, zavřískla: „Dänai!“

Než stihla Sharya mrknout, matka ustoupila, ztratila se někde ve stínech, zatímco z pár chodeb se dovnitř dostalo pár mužů. Oblečených v uniformách, které vzdáleně připomínaly stráže z Narrigenu. A všichni se k nim blížili se zbraněmi vytasenými, s blýskajícími se ostřími napřaženými jejich směrem. Znovu o krok couvla, tentokrát už skutečně nabrala Daemona ramenem, a ruce jí sklouzly k opasku, kde se jí houpaly její nože. Dva z nich vytáhla ven, v přítmí se výhrůžně zablýskla zakalená ocel. To, co se dozvěděla, mohla zpracovávat později, ale v tom ohrožení se jí právě teď vliv do žil automaticky adrenalin a ona se přichystala bránit. Na kousíčky rozlámaná psychika koneckonců může počkat na později.
„Moje slovo ohledně všech ostatních platí,“ pronesla ještě rychle k Daemonovi, zatímco se hrozba krůček po krůčku blížila. „A potom… padáme odsud.“ K matce nic nedodávala, koneckonců jí docela zmizela z dohledu, a tak jen upevnila sevření prstů kolem rukojetí a se zatnutými zuby se rozmáchla k vykrytí prvního útoku.

Její matka, její zasraná matka. Očekával kdeco, ale rozhodně ne to, co se mu nakonec odehrálo před očima: žena, která byla Sharyinou krví se ji nejdřív pokusila zabít a potom začala blábolit jako naprostý šílenec. Nebylo pochyb o tom, že jí to místo kompletně vymylo mozek, o čemž nakonec svědčila i odpověď na tíživou otázku, co se stalo s otcem. Zabila ho, prostě se ho zbavila. Co to u všech bohů kurva udělala? Daemon byl za normálních okolností celkem nakloněný vraždám i násilí, ale tohle... Z nějakého důvodu to bylo i na jeho otrlý žaludek až příliš.
Způsob, jakým k jeho paní promlouvala, mu vyvolával mrazení v zádech. Nejspíš to nebyla přímo jeho reakce, protože stále sdílel tělo se svým hostitelem, ale pořád to cítil... Bylo to, jako kdyby to prožíval sám. S Damianem se konečně na něčem shodli: oba tu ženu nenáviděli až do morku kostí. Zatímco Damian ale pociťoval úzkost a strach o Sharyu, Daemon byl zaslepený hněvem a záští. Kdyby bylo po jeho prostě by jí utrhl hlavu, rozkopal by ji a ještě by jí omotal střeva kolem krku jako šálu. Přinejmenším. Mít tu možnost, nejspíš by z jejího těla udělal jenom rudou hromádku masa a zpřelámaných kostí, ale k čertu... Nemohl, držela ho zpátky ta síla, co ho k Sharye pojila. Přikázala mu, nemohl odporovat její vůli. A ta byla, že se jejím rodičům nesmělo nic stát, tudíž se po ženě nemohl ohnat - dopadl by totiž úplně stejně jako předtím. A něco mu říkalo, že kdyby to zkusil znovu, tentokrát by skončil mnohem hůř, než jen s přelámanou a vyhozenou paží.

„Posloucháš se vůbec, ženská? Je to tvoje dcera. Trošku respektu, u trojky. A ne, Sharya tady s tebou rozhodně nezůstane, hezky se vrátí zpátky na povrch a nebude tu trčet ve tmách a utrpení, na to koukej hodně rychle zapomenout. I kdybych ji odsud měl odtáhnout násilím, nezůstane tady. Rozuměla? Takže buď si seber svoje saky paky a půjdeš s námi nebo tu budeš hnít dál, je mi to jedno. Ale podíváš se na ni křivě a přísahám u stínů, že toho budeš krutě litovat...“
Jenže zabila jejího otce. Nelitovala toho, protože už měla dávno rozum i příčetnost v tahu, nic to pro ni neznamenalo. Daemon se ohlédl po Sharye a chňapl po její ruce, kterou pevně stiskl a vzdorovitě zatnul čelist, když opět upřel pohled na její matku, která se utápěla v ještě hlubších a temnějších sračkách, než on s Damianem. Jenže to už zachytila právě jeho pach a uvědomila si, že jí do jejího království nevstoupila jen dcera, ale dokonce i nová oběť.
Daemon zatnul zuby a pokusil se ve tmě najít tu zpropadenou mrchu, ale zdálo se, že ani jeho vidění v temnotách mu v tom nepomohlo. Místo toho se musel soustředit na novou a ozbrojenou hrozbu, co se k nim blížila s nepříjemnou svižností. Vyslechl Sharyina slova a pokývl hlavou, než pustil její ruku a tlumeně zavrčel, vrhajíc se kupředu. Měl sice k dispozici jenom jednu ruku, protože ta druhá byla raněná a vzhledem k tomu, že šlo o trest, tak se na ní jeho rychlé hojení nevztahovalo, ale i přesto byl stále ostrý jako čerstvě nabroušená břitva. Se svýma světélkujícíma očima pohlédl na skupinku strážců a rozmáchl se zdravou paží, než jednomu z nich srazil hlavu z ramenou a druhého kopl do břicha, takže ho srazil na zem. Automaticky mu potom vší silou dupl na hlavu, až se ozval nepříjemný zvuk tříštící se lebky. Jeho krvežíznivost jen stoupala, místo aby se ukojila - a on teprve začínal, nemínil přestávat. Ačkoliv se v něm Damian ozýval a snažil se ho krotit, on si dělal přesně to, co chtěl. Dostal svolení k násilí a mínil ho ukázkově využít, protože už velice dlouho nezpůsobil nic pořádně pustošivého a nechutného.
Zbytek skupinky rozprášil v podobném duchu, moc si s nimi nehrál. Za normálních okolností by jim třeba trhal prsty a končetiny, vyrážel jim zuby a tlačil oči hluboko do důlků, ale momentálně na to nebyla vhodná chvíle. Potřebovali se odtamtud dostat co nejdříve pryč, protože Sharya byla v ohrožení - a ačkoliv se mu to nijak nelíbilo přiznávat, ani on na tom nebyl nejlépe. Díky svému hostiteli vnímal tíhu toho místa a byl tím také trošku omámený, navíc si uvědomoval, že pokud by se jejich protivníkům podařilo ho chytit a zastavit, mohli by Damiana zabít... A to by znamenalo smrt i pro něj, ne-li i pro Sharyu. Měl na krku hned tři životy a nemohl si dovolit riskovat víc, než bylo nutné.
Proto jakmile rozdupal posledního strážce, doběhl k Sharye, doslova ji popadl za ruku a začal ji tahat po paměti pryč.
„Přísahám při Crännäris, že jestli ji ještě potkáme, přiměju Damiana, aby-“ Chtěl říct, že by ho donutil zabít její matku, ale Damian ho doslova přiměl rychle zavřít pusu a kousnout se do jazyka tak silně, že v puse ucítil nepříjemnou pachuť vlastní krve. Provinile přivřel oči a povzdychl si, nedokončujíc nakousnutou větu. Sharya stejně musela vědět... Jejich nenávist byla naprosto očividná, visela ve vzduchu se stejnou tíhou jako pach smrti, krve a čirého šílenství.

Zatímco Daemon opodál předváděla docela zajímavý příklad bojového umění jednou rukou, ona sama se snažila skloubit tři věci – pokoušet se odrážet toho týpka, který se vrhnul po ní, a neumřít u toho; snažit se nevyhodit žaludek tím, jak se jí vše svíralo po tom, co jí do obličeje plivla její matka; aspirovat na to, aby odolala tomu, co tu volalo na podstatu každého t’ealh, udržela si zdravou mysl a nenechala se tím zlákat k tomu, aby zůstala v těchto chodbách ještě dobrovolně. Měla docela blízko k tomu, aby se nechala zlákat a nařídila Daemonovi, aby ji tu prostě nechal, ale nakonec se z toho pocitu omámení vymotala a snažila se soustředit na to, aby hned vzápětí nezemřela rukou toho vojáka.
Dal jí minimálně pár minut dobré zábavy a rozptýlení. Její dýky – milovaná rällea, rychlá, a kupodivu zjistila, že hmátla ještě po cäillei, dlouhé, což byla ta, kterou včera nabídla při snaze o trochu akce Damianovi – se blýskaly v přítmí výhružným leskem, při střetu s čepelí protivníka od nich sem tam odlétla nepatrná sprška jisker a zvuk kolem se plnil jasnými, ostrými tóny ocelové písně. Sharya se snažila působit jistě ale zároveň roztržitě, aby zmátla a získala si malou výhodu, a zatímco její protivník stál jako přiškvařený nohama na místě, ona tančila kolem něho. Z paniky a adrenalinu v žilách měla náhle tělo i nohy mnohem lehčí než běžně, což jí dalo šanci tohle skutečně vyhrát. A také že ano – v nestřeženém okamžiku se dostala protivníkovi za záda a poté lehce zase před něj, načež uplatnila jednu věcičku, kterou ji ulice Narrigenu naučily: nejkratší cesta k mužskému srdci vede mezerou mezi pátým a šestým levým žebrem. Když o tom obeznámila i svého soka, on jen překvapeně vychrchlal chomáč krve, načež se odporoučel po směru gravitace.
Sotva se muž skácel k zemi a ona si mohla čepele ušpiněné jeho horoucí krví otřít o jeho oblečení, ohlédla se, aby zjistila, jak je na tom Daemon. Překvapilo ji, že leč za ním přelámaná ruka vlála jako ochrnuté křídlo, počínal si docela lehce a nevypadalo to, že by pro něj několikanásobná převaha představovala nějaký velký problém. Za to byla ráda – ačkoli jí královsky lezl na nervy, nechtěla, aby ho tady jen tak něco zabilo. Na to si na něj za poslední dny dost zvykla. Už předtím, než se vrhli do boje, ji překvapilo to gesto, kdy ji chytil za ruku. Nehledala si za tím moc velké projevy náklonnosti, démon už ji koneckonců dost dobře obeznámil s tím, že on něco takového prostě nevede, ale bylo to… překvapivé, nečekané. Netušila, zda by to nazvala přímo nepříjemným, na to měla ve všem příliš velký zmatek.

Na to ale bude čas později. Litovat se a utopit se ve vlastní mizérii může kdykoli jindy. Teď by měli vypadnout, než Rayell Loreanne zburcuje proti nim polovinu stráží kolem celého panství A’Coimne. Nechala se jím tedy chytit a svižným krokem se vrhla zpátky do spletitých chodeb v naději, že najdou co nejrychleji zase cestu ven, zatímco se tiše modlila, aby zatím ta hrozící bouřka stihla přejít. Když s vzdalovali od východu předtím, sem tam zaslechla hřmění, ale teď v chodbách slyšela jenom svoje vlastní splašené oddechování, zrychlený tep a dvoje kroky.
Už si na to, že Daemonovi prostě srdce nebije, uvykla tak dokonale, že se na místě zarazila ve chvíli, kdy ve svém okolí uslyšela druhé bijící srdce. Zastavila a ohlédla se na Daemona, oči navrch hlavy. „Prosím, řekni, že to jsi jenom ty,“ zaprosila polohlasně, ale z démonova výrazu jí bylo docela evidentně jasné, že tak tomu skutečně nebylo. A tím víc v tom byla utvrzená, když přímo za svými zády zničehonic uslyšela kroky. Otočila se tak rychle, jako když udeří žhavý blesk, a sotva si odhrnula rozevláté vlasy z očí, s hororem se zadívala na blížící se siluetu. Věděla, kdo se ze stínu vynoří, dávno předtím, než se tak skutečně stalo. A skutečně. Rusé vlasy, temné oči velké jako míče. Sharya v zoufalosti o krok ustoupila, snažila se vyhnout pohledem Daemonovi, který jí tak mile sdělila, že kdyby to bylo na něm, byla by její matka už mrtvá, sáhla k pasu a vylovila do tmy rälleu, prsty křečovitě sevřela kolem zdobené rukojeti, až se jí klouby zbavily do pergamenově bílého odstínu. Přidržela si ji před sebou. „Zadrž. Nepřibližuj se,“ pronesla ledovým hlasem, bradu hrdě zdviženou.
Jenomže žena měla evidentně jiné plány. Místo toho, aby ji to zarazilo, ještě o něco postoupila a zazubila se na ni, ukazujíc světu, že má ve znamení svého zvířete protažené špičáky do nemilé délky. Sharya si nedokázala představit, že musela být zač, ale obávala se toho, co by s těmi zuby byla schopná provést. „Ale no tak, proč ten spěch? Chceš mi odejít bez rozloučení!“ obvinila ji se sladkým úsměvem. „Já věděla, proč jsi má první. Vydařit se má dítě až napodruhé, no ne? Tvá sestra by neodmlouvala, zůstala by tady se mnou, kdyby mohla,“ pokývala vážně hlavou. „Proč nejsi hodná holka? Proč utíkáš?“

V Sharye se to mezitím docela slušně bouřilo. Netušila, o čem to mele, ale její hlavní poselství bylo docela dobře jasné – evidentně nebyla jedináčkem. Měla sestru. A podle toho, co její matka tvrdila, to znělo, že ta chuděra už musí být po smrti. To s ní z nějakého důvodu zamávalo více než zpráva o tom, že její matka tu zešílela a její otec tu zahynul právě její rukou. Měla sestru – a nikdy nedostala ani šanci ji poznat, pokusit se zachránit alespoň ji. Nedostala šanci mít alespoň střípek rodiny.
To se dokázalo prodrat až k jejímu srdci a ona se ho hned vzápětí jala násilím uzamknout. Všechny emoce si zavřela tam, kde měly zůstat – hluboko v jejím nitru, tam, kam už si zakázala škrábat na stěny. Prostě se s tím bude muset vypořádat později. Teď ale jenom pozvedla dýku tak vysoko, že už ji žena před ní musela jasně vidět, a znovu na ni zavrčela: „Nepřibližuj se. Myslím to vážně,“ zavrtěla hlavou a potlačila rázně slzy, které se jí draly do očí. Na to teď skutečně nebylo místo ani čas. „Netuším, proč říkáš, co říkáš, ale nechci slyšet už ani slovo. Odcházím. Měla jsi šanci jít také, ale… nemyslím si, že by to dělalo dobrotu,“ procedila, zatímco jí v hlavě pomaličku umírala vidina, se kterou se do tohoto proklatého panství prve hnala. Doufala, že zachrání své rodiče… ale ti byli ve skutečnosti oba mrtví, jen každý jiným způsobem.
Čekala, že se rusovláska před ní stáhne, že jí možná opadne úsměv z tváře – ale stal se přesný opak. Vyrazila s šíleným úsměvem na rtech proti ní a Sharya nestihla udělat vůbec nic, dokonce ani svěsit zbraň nebo provést obranný výpad. Na to se zjevně Rayell spoléhala – s pažemi rozpřaženými se k ní vrhla a přitáhla si ji medvědího objetí. Šokovaná dívka jenom slyšela, jak jí vedle ucha zalapala po dechu, a když sjela pohledem dolů, viděla, jak její dýka je až po rukojeť zabořená do ženiny hrudi. Pokusila se ustoupit, ale ocitla se v sevření příliš pevném na to, aby s ním dokázala něco nadělat. Cítila, jak jí matčina ruka putuje kolem boků, jak zavadila v jednom bodě o kapsy – a poté jí náhle ženino tělo v náručí ztěžklo. Byla příliš šokovaná na to, aby zvládla cokoli jiného než přihlížet tomu, jak se od ní Rayell Loreanne odtáhla, vykašlala na zem u svých nohou kalužinku krve a poté se svezla na zem.
Krví její matky potříšněná dýka zůstala Sharye v rozklepaných rukou. Jako v transu ji ušpiněnou zastrčila zpátky do pochvy u opasku, otočila se na patě a beze slova k Daemonovi, který tomu celému byl svědkem, se rozeběhla spletí chodeb. Potřebovala ven. Pryč z toho, z čeho se tak rychle a snadno stala hrobka.

Měl chuť se skutečně utrhnout ze řetězu a tu příšernou ženskou roztrhat na kousky. Bylo by mu jedno, jestli mu kvůli tomu nakonec prokletí urve všechny končetiny, prostě by to udělal a byl by pokoj. Stejně už byla šílená, takže by jí tím víceméně prokázal laskavost. Sharya byla ale naprosto neoblomná, což bylo něco, co démona nesmírně mátlo. Poutalo ji k ní něco silného, co ji nutilo ji chránit navzdory tomu, jak příšerně se k ní chovala a co hrozného spáchala. Damian v jeho nitru tiše trpěl a soucítil s ní, což byl jenom další důvod, proč se té matce Daemon toužil vrhnout po krku, ale ani jeden z nich Sharyiny pohnutky nechápali. Byla silná, ale přesto měla... Jemnější stránku? Dalo se to tak popsat?
Zatímco se zmítal v tom chaosu, Damian se mu snažil vtlouct do hlavy alespoň nějaký rozum, pokoušel se ho vnitřně krotit a mírnit, ale nebylo to nic platné. Démon si dělal co chtěl, držel se slov svojí paní a dostával očekáváním v brutalitě, kterou kolem sebe rozséval. Nebylo to sice na jeho poměry nic závratného, protože zvěrstva, kterých se dopouštěl jindy byla mnohem krvavější a odpornější, ale v dané situaci to bylo maximum, jehož mohl dosáhnout, aniž by ohrozil zbytek svojí skupinky. A na tom mu zvláštním způsobem záleželo.

„Sklapni už, u stínů. Nebude tě poslouchat, není pes. A hodná holka, to jako vážně? Podívej se na ni, k čertu. Vrátila se sem pro tebe, i když věděla, že tím bude riskovat život. Chce tě zachránit, to ty seš tu zlobivá holka. Zlá, zlá holka. A víš, co se takovým děvčatům dělá? Dostanou pořádně napráskáno.“ Jeho odpověď byla ostrá a každé slovo bodalo stejně moc jako čerstvě nabroušený nůž, ale ženu to nijak nezastavilo, vlastně to s ní vůbec nehnulo. Neovlivnila ji Sharyina reakce, její slova, tak jak by mohl mít dopad proslov někoho cizího? Bylo to naivní, ale on to stejně musel udělat, musel po ní ta slova plivnout se stejným znechucením, jaké vůči ní uvnitř pociťoval, protože mu to nedalo.
Nebyl si už jistý, jestli to dělá ze soudržnosti nebo protože to byla jeho paní. Něco mu ale napovídalo, že to dost možná bylo obojí... A ještě něco dalšího. Sice ji částečně nenáviděl, ale svým způsobem mu na ní i záleželo, což znamenalo, že byl neskutečně podrážděný, když se k ní její matka vrhla jako kdyby se jí chystala sežrat. Jenže když se za ní vrhl i on, to už její tělo ochabovalo a najednou už ležela na zemi, obklopená svojí vlastní krví. Umírající, téměř mrtvá. Cítil závan jejího unikajícího života a nepatrně zavětřil, aby se ujistil, že neucítí známou pachuť osudu, ale když se nic takového nestalo, okamžitě vyběhl dál za Sharyou, která se už stihla dostat ven na povrch.
Tam mezitím zuřila bouře, dodávajíc jejich aktuální situaci zatraceně dramatický podtón. Bezmyšlenkovitě vytáhl svůj nůž a mrskl ho po jednom ze strážců, takže ho zasáhl do čela. Jakmile mužovo tělo kleslo k zemi, svojí nadpřirozenou rychlostí se k němu přemístil, vyrval mu dýku z lebky a nacpal ji do hrudi druhému. Podobným stylem pokračoval po celou cestu, než se společně se Sharyou dostali ven z panství. Zanechali za sebou zatraceně krvavou spoušť, ale docela silně pochyboval, že by to trápilo kohokoliv jiného než ty parchanty, co tamní mučírnu provozovali.

„Hej,“ špitl k Sharye a natáhl k ní ruku, ale nakonec ji zase stáhl. Nejspíš nebylo nejmoudřejší pokoušet se jí dotýkat v takové chvíli, konec konců ho nenáviděla. „Nevyčítej si to, zasloužila si to. Vlastně si jí prokázala laskavost, protože její rozum a příčetnost už dávno opustily hlavu. Potom všem... Muselo to pro ni být vysvobození. A co se tebe týče... Jsi silná, zvládneš to. Vím, že to není ten výsledek, který sis přála, ale alespoň teď znáš pravdu, ačkoliv je kurevsky hnusná. Nejistota je někdy horší.“
Damian uvnitř jejich hlavy začal ječet jako protržený a Daemon nepatrně pozvedl obočí zmatením nad jeho reakcí. Ty idiote, ozval se mu v hlavě jeho hlas. Nepomáháš jí, jenom to zhoršuješ. Drž radši jazyk za zuby, než tě právem přiměje se tam vrátit a zůstat tam po zbytek svého nekonečného života.

Při tom útěku byla naprosto marná – a už to ji užíralo jako máloco. Snažila se pomoci, ale nebyla skoro nic platná. Snažila se alespoň něco dělat, jednoho strážného docela důvěrně seznámila s hrotem své dýky, která mu skončila mezi očima, ale zjistila, že proti Daemonově rychlosti a síle je její pomoc sotva znatelná. Přesto se snažila – byla to jistá forma odvedení myšlenek. Sotva se dostali ven z toho zatraceného panství, vrhla se zpátky k tomu boru, kde se před pár hodinami probudila. Pár hodin… zdálo se jí to spíše díky jistým okolnostem jako celá věčnost. Nezastavila se, dokud se znovu neocitla v trochu neprostupném lesnatém podloží a do plic se jí místo pouhé elektřiny a pachu bouře dostal také svěží vzduch naplněný vůní borovic. Byla to skvělá šance utéct od toho všeho. Od myšlenek.
Od vlastního těla, identity. Omluvně se přes rameno podívala na Daemona, než se v jediném plynulém skoku proměnila a zanechala za sebou hromádku oblečení, zatímco mizela v podrostu. Potřebovala být sama, odprostit se ode všeho, co ji táhlo k lidskému životu – od lidské podoby, od lidské (dejme tomu) společnosti, od lidského způsobu uvažování. Oddala se tomu, na co myslelo malé zvířátko uvnitř ní – na to, jak přežít, jak pokračovat v běhu, jak dýchat. To prozatím stačilo.

Strávila tam v tom podrostu hodiny. Neměla ponětí, jak dlouho vlastně probíhala mokrým lesem, ale když se otočila k návratu, minimálně už ustala ta bouřka, která se na ně přihnala nad panstvím. Vrátila se naprosto vyčerpaná a když našla svoje oblečení i Daemona zase na tom okraji lesa a proměnila se, zjistila, že má celé tělo ošlehané od ostrých jehličnatých větviček a od toho, jak se jimi bezmyšlenkovitě prodírala. Bez jediného slova se oblékla do toho, co zanechala při proměně, a zhroutila se na zem u jednoho z rozložitějších stromů. Opřela se zády o drsnou kůru, zvrátila hlavu a zavřela oči.
Snažila se naslouchat tomu, jak jí tluče srdce, nechat se tím uchlácholit do stavu, kdy jí bude všechno jedno, ale něco jí v tom bránilo. Cítila, jak společně s jejím srdcem pulzuje ještě něco – ten rudý amulet, který jí stále visel okolo krku. Měla splnit svou část dohody a najít pro něho místo, kde ho zakope dost hluboko na to, aby ho nikdo nenašel. A tady to mínila udělat – ale ne teď. A pokud si na to Daemon hodlal stěžovat, k jho hořkému zklamání by mu mile sdělila, ať je ticho a prostě ji na chvíli nechá.
Teď se ale toužila zbavit toho samostatného pulzování. Neuvažovala, co dělá – prostě si řetízek jediným gestem strhla z krku a mrštila s amuletem opodál. Bylo by jí fuk i kdyby se jí snad teď Daemon pokusil za trest za tu facku předtím pokusil utrhnout hlavu. Bylo jí to naprosto jedno, nezáleželo jí na ničem jiném než na tom, aby konečně byl klid a ona mohla zklidnit svoje splašené nitro, vystavět si vysoké hradby kolem žalu, který se kolem ní ovíjel jako had, a prostě dýchat. Nepřemýšlela nad tím, kam prokletý šperk hází – a rozhodně nedokázala mířit tak, aby se dalo říct, že našel cíl.
Proto sebou vyděšeně škubla, když se ozvalo hlasité křupnutí, a když tím směrem zaletěla pohledem, vyskytl se jí pohled na amulet, který se roztříštil na kousíčky. Hökke…

Dokázal jen postřehnout ten zvuk kamene tříštícího se o kámen. Před očima přitom probleskl úplně celý jeho život, od samotného začátku až do konce. Všechny ty hanebné, odporné věci, které provedl... Všechno se mu to vrátilo, jako kdyby na to snad nikdy ani nezapomněl. Bylo to zpět, jenom v jiné podobě, než by čekal.
Jeho osobnost se nějak kompletně nedostavila, protože kdyby byl sám sebou, bylo by mu to naprosto dokonale jedno. Místo toho visel kdesi mezi zemí a Pustinami, roztříštěný na milion kousíčků stejně jako kámen z medailonu, co ho do nedávna držel zároveň nejen v šachu, ale i ve sladkém zapomnění. Plul ve vzduchu a kolem něj prolétaly jiskry a popel, zatímco on se zoufale pokoušel dohrabat směrem nahoru, ke světlu. V zádech cítil houstnoucí temnotu, věděl moc dobře, že se odtamtud musí dostat.
Pohnul rukama, aby odehnal částečky popela a uvědomil si, že se nenachází ve vzduchu jako takovém... Spíš jako ve vodě. Začal plavat směrem ke zdroji toho světla, neohlížejíc se za známými hlasy. Slyšel Madlyn, jak ho prosí, aby se za ní vrátil. Slyšel Saläday, jak na něj volala, že mu odpouští. Slyšel paní Ashbyovou... A svoje rodiče. Zároveň ale vnímal i jiný hlas, podstatně hlubší, temně sametový. Velice hluboký, mužský. Promlouval k němu tiše, vlídně. Snažil se mu vetřít do přízně, přimět ho otočit se a plout opačným směrem... Pokoušel se ho zlákat.
Damian se ale rozhodl následovat světlo, protože cítil svoji druhou šanci. Už chápal, proč ho bohyně Äyanaii navštívila a proč ho probudila. Alespoň si to na chvíli myslel. V moment, kdy se rychle blížil ke svojí únikové cestě, zatímco se nacházel na Pomezí, všechno dávalo smysl. To ale netušil, že je to jenom přechodné, neboť takového vědění mu nebylo souzeno.

Otevřel oči a prudce se posadil. Srdce mu v hrudi bilo jako splašené a on si dokázal vybavit jenom hořící sídlo, pach krve a...
Bohové. Přehraboval se v hrudi svojí manželky i dcery, jako kdyby to byla hlína. Obětoval je, stejně jako obětoval všechno svoje jmění a panství. Všechny uvnitř, nechal je tam uhořet a jenom se díval, jak oheň plápolá, budova se hroutí k zemi a jeho jediní blízcí jsou k smrti vyděšení z toho, co se z něj stalo. Jeho to tou dobou neděsilo, byla to jeho přirozenost. Ale teď? Najednou mu bylo zle, hrozně moc zle. Ruce i nohy se mu třásly a on se nezmohl na nic jiného než na dlouhý a táhlý výkřik plný bolesti a zoufalství, který nakonec přerušil jen pro to, aby se mohl pokusit vyzvrátit obsah svého žaludku.
Jenže on nejedl. Už dlouho, velice dlouho. Proto byl také tak zesláblý, protože jeho tělo strádalo po mnoho let. Sice bylo chráněné temnou magií, aby se nerozpadlo v prach, ale jeho funkce byly potlačené. To všechno se teď změnilo, démon byl pryč a on byl svobodný. Mohl samostatně dýchat, neslyšel nikoho cizího ve svojí hlavě a jeho tělo patřilo jen a jen jemu. Byl svobodný. Nemusel se už ohlížet. Ale přesto... Neměl z toho kdoví jakou radost. Spíš ho to děsilo, protože na něj dolehla plná tíha všeho, co provedl.
Byl na světě úplně sám, všechny svoje blízké zabil. A i kdyby to neudělal, uběhlo tolik let, že by byli mrtví stejně. Jejich těla ležela hluboko v zemi, ohlodaná jen na kosti, zatímco on byl zpět. Rukou si pomalu vyjel nahoru a dotkl se konečky prstů svého obličeje, než si prohlédl paži. Žádné démoní tetování, jeho kůže byla stejně prázdná jako dřív. To znamenalo...
Krátce pohlédl svýma modro-zelenýma očima pohlédl na Sharyu a upřímně je vytřeštil, než se samovolně přeměnil do svojí zvířecí podoby a poplašeně začal naprázdno máchat křídly a křičet.

Pozoroval ji, jak se celá zničená pohybuje směrem zpátky, odkud nedávno vyšli. Nedivil se jí, že odtamtud chtěla co nejdřív vypadnout, na jejím místě by asi toužil po tom samém. Tak jako tak, došlo na spravedlnost - šílená ženská dostala přesně to, co si zasloužila a on se v tom snažil nelibovat, protože věděl, že pokud by dal najevo svoji spokojenost, nejspíš by se mu vrhla po krku. Ne, že by to chápal... Byla to přeci jen šílená ženská, možná to byla její matka, ale bohové. Matky tu přeci nejsou od toho, aby se na ně člověk nezdravě fixoval. Nebo ano?
Nepamatoval si, že by snad kdy předtím měl život jako ostatní. Pokud byl někdy předtím smrtelníkem, byly jeho vzpomínky už nejspíš dočista ztracené v náporu nepravostí, co po léta vykonával. Docela se mu líbila představa toho, že ho pán stvořil z čiré temnoty a on se tak nikdy nenarodil, ale byla to jen jeho myšlenka, nic víc. Rüvik mu tu teorii nikdy ani nepotvrdil, ani nevyvrátil. A on nebyl ten typ člověka, co by se podobně vyptával, ne když šlo o takovou autoritu.

Když se Sharya přeměnila a zmizela mu z dohledu, nepatrně pozvedl obočí, ale nechal ji jít. Měl snad na výběr? Jistě, mohl by ji nahánět všude možně napříč lesem, ale moc dobrý nápad to nebyl. Damian si uvnitř jeho hlavy jen povzdychl a konstatoval něco v tom smyslu, že ji přiměl utéct, ale Daemon to ignoroval. Zareagoval na to jen protočením očí, než se posadil na pařez a líně si přehodil nohu přes nohu. Docela se nudil. Sharya mu slíbila, že ten medailon potom zakope, že bude volný. Těšil se, až na to dojde, ale věděl, že pokud ji ohledně toho bude uhánět, mohla by se rozhodnout se na něj nakonec vykašlat, což bylo něco, co se mu moc riskovat nechtělo. Proto jen vyčkával... Neklidně, ale vyčkával.
Po jejím návratu udělala ale něco zatraceně nečekaného. Strhla si řetízek z krku a on přitom zbystřil, ale než se stihl zvednout, už s ním mrštila opodál... A on narazil na kámen. Sotva se ozval zvuk křupnutí, zděšeně ztuhl a dopadl na zem, jak se po něm pokoušel vystartovat. Místo toho, aby ale zmizel nebo zemřel... Zatmělo se mu před očima.

Neměl tušení, kolik času uplynulo od doby, kdy ztratil vědomí. Sotva se sebral ze země, automaticky si vyjel rukou k hlavě, protože mu příšerně třeštila... Když si uvědomil, že má delší vlasy. Zmateně pohlédl na svoje ruce, které také působily jinak, i oblečení měl jiné. Jiné, ale povědomé.
Okamžitě se napřímil a na rtech se mu rozlil pobavený úsměv, když pohlédl na Sharyu a necítil z její strany žádné šponování. Opodál poté očima narazil na Damiana ve svojí zvířecí podobě, jak příšerně panikaří. Jeho prvotní reakce byla upřímný a dlouhý smích: smál se dlouho a naprosto od srdce, než došel za Sharyou, poplácal jí po hlavě a odolal touze jí políbit.

„Tak to bychom měli... Díky, Medvídku. Jsem svobodný.“ Jen co to pronesl nahlas, naplnila ho nesmírná síla. Mohl si dělat cokoliv, co se mu zamane. Nemusel nikoho poslouchat, neměl cizí tělo. Byl vlastním pánem a mohl by ty dva klidně na místě popravit, ale to by nebyla legrace. Ne, když se mohl bavit pohledem na jejich utrpení. Proto se znovu posadil a ležérně si prsty podepřel bradu.
„No jestli vy dva nejste ale sladký páreček. Oba na sračky.“

Neměla moc prostoru zpracovat ty první dvě věci, když přišla série dalších valících se sraček. Mrštila bez váhání s tím amuletem a koutkem oka zahlédla, jak se Daemon instinktivně vrhl směrem toho šperku. Z nějakého neznámého popudu zavřela oči a čekala na nejhorší (vážně napůl čekala, že tím, jak se vrhl vpřed, skočí po ní a utrhne jí hlavu), ale když se nic nestalo, váhavě zase oddálila víčka od sebe, rozhlédla se po okolí… a viděla povědomou postavu klečet na zemi opodál. Viděla z něho jenom kštici ryšavých vlasů, nic víc, ale když chvíli vyčkala a nechala ho, aby vzhlédnul, zarazila se. Tam, kde měl předtím oči ledově modré, se nyní přelévala zelená s modrou, a ona chtě nechtě vytřeštila šokovaně oči jeho směrem. Začínalo toho být na ni nezdravě moc… proto ve chvíli, kdy přímo před jejíma vyklouzl z lidské podoby a plynule vklouznul do podoby páva, který na něj seděl až nezdravě moc, už si myslela, že o moc horší to nebude, že už přece nic divnějšího se jenom tak stát nemůže… že ne?
No… to se docela přepočítala. Když už se tedy jakž takž začala vzpamatovávat z toho, že právě viděla Damiena sklouznout z jedné podoby do druhé (a v hlavě jí konečně na místečka zapadly ty díly skládanky, které se ozvaly s planoucími otazníky, když se snažila dedukovat, proč by sakra mělo panství A’Coimne mimo jí táhnout do svých útrob i Daemona), obrátila zrak tam, kde skončil rozbitý amulet. Skutečně tam byl, smutně a mrtvě ležel na zemi… u něčích nohou. Když pomalu vystoupala pohledem výš, ani skoro neměla čas si cizí tvář prohlédnout, než se vydal k ní a poplácal ji po hlavě. Před tváří se jí mihly povědomé ledové oči. Tak odsud vítr vane, blesklo jí hlavou, zatímco sebrala veškeré zbytky sil, aby ho ze sebe odstrčila a u toho ještě dodala malé zavrčení. Byl nezvyk dívat se mu do očí, zatímco do nich spadaly prameny černé jako havraní křídla, ale víceméně tam spatřila to, co dosud vždycky. Nekončící výsměch, který si mu teď navíc pohrával i se rty v nezvykle bledé tváři, a také něco, co ji nutilo se od přirozenosti třást.
Teď se vůči němu ale v ní nezvedlo nic jiného než podráždění. „A starat se o sebe bys náhodou nechtěl?“ procedila skrz zatnuté zuby. Dokonce už ani neměla energii na to, aby ho obdarovala dalším ze série svých sladkých falešných úsměvů. Prostě jenom byla sama sebou, tou protivnou zlomenou holkou, která se právě plácala ve větších sračkách, než si dokázala představit kdy předtím. Ač se mohla na Daemona vztekat sebevíc, uhodil hřebíček na hlavičku – byla na sračky. Totálně.

Chtěla se uklidnit, ale Damian jí v tom svým křikem úspěšně bránil. Tak dlouho se snažila držet v rámci mezí, dokud jí nepřetekly nervy, neodstrčila od sebe Daemona a nevrhla se po pávovi, který pobíhal kolem. Než se stihl vyškubnout, popadla ho, stiskla mu zobák tak, aby ho už ani trochu nemohl rozevřít, a dřepla si na zem přímo před něho. Druhou volnou rukou ho drapla těsně za ohbím křídla, aby se jí nemohl vyškubnout, a jasným hlasem na něj houkla: „A dost! Stačí, do hajzlu! V prdeli jsme oba, chápu, je to moje vina, jasný, ale do hajzlu, můžeš na chvíli přestat řvát, proměnit se a pokoušet se na něco jít s chladnou hlavou?“ zavrčela na něj, než se s vraždou otočila k Daemonovi, než na to stihne něco rádoby vtipného dodat: „A ty koukej držet zobák, nebo přísahám při trojce, že ti ten chřtán zacpu taky. Nerada bych se jala ti připomínat, že ve sračkách tady nejsme jenom my dva.“

Okamžitě se rozesmál, když zachytil její reakci. Vypadalo to, že jí každou chvílí absolutně rupnou nervy a ona vyletí jako papírový čertík z krabičky. Ta představa ho přiměla smát se poměrně dlouho, protože takhle dobře se nebavil už pěkně dlouho. Neměl sebemenší tušení, že z toho nakonec s Damianem vyjdou oba neporušení, ale stalo se. Zdálo se, že bohové měli stále celkem zajímavý smysl pro humor, protože vytrestali toho, co mohl být spasen a koho měli vytrestat, toho odměnili. Ne, že by si stěžoval, to rozhodně ne. Byl velice, velice spokojený. Zvláště, když viděl Damianovu paniku a to, jak se Sharyina sebejistota bortila se stejnou intenzitou s jakou padají zchátralé zdi.

„Ne, nechtěl, ale díky za optání.“ Pousmál se pobaveně, evidentně si užívajíc celou situaci. Pozoroval ji, jak nakonec chňapla po nebohém pávovi a znovu se chaoticky rozesmál, když ho doslova chytila za zobák, aby mu zabránila v pokračování v tom příšerném krákorání. Bylo to tak zatraceně komické, že si nemohl pomoct a chlámal se na celé kolo, neschopný zastavit smích otřásající jeho zbrusu novým tělem. Démoni se moc nesmáli, to byl fakt. Ale on... Zdálo se, že byl zářnou výjimkou.
„Kdyby mohl, tak tu nepobíhá jako potrefený kohout a neječí na celé kolo. Ten idiot se neumí vyrovnat vůbec s ničím, natož pak sám se sebou. Chladná hlava mu nic neříkala už před lety, docela silně pochybuju o tom, že mu to něco bude říkat teď... Ale kdo ví? Třeba ho pobyt s někým tak úžasným jako jsem já něco naučil. Možná to není úplný idiot, ačkoliv to vypadá spíš na opak.“ Líně se zvedl a došel za Sharyou, která páva držela v železném sevření. Dřepl si k nim a pohladil Damiana po péřové korunce, než mu škodolibě jedno peříčko vyškubnul.
„Ale neboj se, Damiane. Pokud tady budeš pořád ječet jako tur, možná přilákáš nějakého medvěda a on si tě dá k sváče. Nebo to taky můžu udělat já, hmmm... Pokud hezky poprosíš, zlomím ti ten tvůj dlouhý krček a budeš mít po utrpení, ale nejsem si jistý, jestli by s tím tady naše milost paní souhlasila. Ale mezi námi...“ Naklonil se k ptákovi, jako by mu chtěl šeptat. „Myslím, že pro tebe má slabost. Což je smůla, protože seš pořád ženatej, žejo? Tse tse. Takhle podvádět svoji mrtvou manželku, no že se nestydíš, ty kanče.“
Když mu ale Sharya pohrozila, že by měl taky držet pusu a že ho jinak umlčí, jenom se pousmál a laškovně zavlnil obočím, než se k ní přiblížil a škodolibě našpulil rty.
„Tak umlčíš, hm? To se mi líbí, jen do toho, Medvídku. Dlužíš mi pořádnou pusu.“

Byl v záchvatu paniky, když pobíhal kolem a křičel na lesy. Vlastně nad tím ani pořádně nepřemýšlel, prostě dovolil zvířeti v sobě, aby se vydralo na povrch a reagovalo na to, co se momentálně dělo a co v něm tak příšerně vřelo. Jenže mu to nevydrželo dlouho - Sharya se objevila jako černá ruka zákona a nejen, že mu zavřela zobák, dokonce ho i záhadně držela v šachu, takže nemohl ani plácnout křídlem. To byla zatraceně nepříjemná situace, protože se najednou cítil ještě víc v pasti než předtím.

Jak by se asi mohl přeměnit a uvažovat s chladnou hlavou? Všechno uvnitř něj hořelo, bodalo a pálilo. Nechtěl se s tím potýkat, toužil na všechno zapomenout, vypustit to z hlavy. Ignorovat to, zadupat to do země. Nejspíš ale neměl na výběr, proto se nakonec přeci jenom přeměnil. Trvalo to déle, než si pamatoval - měl pocit, že to byla celá věčnost, zatímco se mu protahovaly kosti i svaly, křídla nahradily paže a pařáty nohy... Jenom ocas zůstal, protože ten nikdy nemizel. Už na to stihl zapomenout, ale pomaličku se rozpomínal. Věci do sebe zapadaly, svým způsobem. Jen nechápal, proč se ho Äyanaii rozhodla takovým způsobem mučit. Nebo možná chápal... Zabil dvě její děti. A potom je obětoval, jako kdyby nebyly nic jiného, než kus masa.

„Doufám, že jsi spokojená,“ pronesl poněkud přiškrceně, než se jí vymanil ze sevření a začal se chvatně oblékat. Nechtěl před Daemonem strávit ani o vteřinu déle nahý, než bylo nutné. Věděl moc dobře, že ho teď bude posuzovat a bude ho popichovat, protože takový prostě byl. Měl to v povaze, protože byl stvoření temnot a zla, člověk od něj nemohl očekávat nic jiného. Na druhou stranu byl ale jako děcko, čehož se dalo docela dobře zneužívat.
„Díky za nabídku, ale myslím, že si zvládnu poradit sám. Každopádně by bylo moc hezké, kdybys konečně přestal žárlit. Chováš jako malé děcko, uvědomuješ si to vůbec? Do velkého a hrozivého démona máš pěkně daleko, když se pokoušíš ohánět takovými věcmi. Koho přesně se snažíš urazit?“ Pronesl a vzdorovitě si založil ruce na hrudi, než ho probodl pohledem.

Přišla si jako v nějakém hodně špatném komediálním vystoupení, které však bylo svými okolnostmi naprostou beznadějnou tragédií. Co k tomu říct – ocitla se v situaci, kdy chtěla jenom utéct co nejdál do lesa a zahrabat se do země, možná tam taky zůstat. Ale nemohla se ani hnout z místa – sice se odtáhla, aby pustila Damiana hned poté, co se rozhodl trochu sebrat a proměnit se zpátky (a nemohla si nevšimnout, jak spěchal, aby si do něj Daemon nemohl rýpat ještě kvůli nahotě), ale přesto zůstala skoro paralyzovaná.
Vzdala pokus o odchod, prostě si sedla uprostřed toho miniaturního prostranství do tureckého sedu a vražedným pohledem počastovala Daemona, který samozřejmě její mizérii jenom přispěl svými poznámkami. Jako malej. Když se k ní natáhl a provokativně našpulil rty, ujely jí nervy a místo toho, aby vykypěla a jednu mu vrazila (tentokrát hezky postaru, vlastnoručně), se k němu prostě natáhla a bez varování mu ty našpulené rty zachytila mezi drápky na palci a ukazováku. Stačilo trochu zatlačit, aby mu na kůži vyvstaly malé krůpějky jasně karmínové tekutiny, zatímco mu v odpověď jenom zasyčela prosté: „Nezkoušej to. Možná se hojíš nadlidsky, ale pochybuju, že by sis dokázal nechat narůst novou část těla. Takže než si vyplodíš další hezkou poznámku, vážně si rozmysli, zda chceš vážně o něco přijít. Ještě jedno slovo provokace a můžeme zkoušet, jak půjde démonský život třeba bez malíčku. Ten snad nepotřebuješ, ne?“ Zpražila ho pohledem, než dodala: „A tentokrát to myslím vážně. Neštvi mě,“ zavrčela a na důraz svých slov zatlačila tak, až ucítila, jak se jí drápky uprostřed setkaly. Dírka na piercing jako vyšitá.

Na Damiana se pro změnu otočila s dalším podrážděním, ale minimálně měla mnohem menší chuť mu něco uhryznout než Daemonovi. „Jo, rozhodně je to lepší. Takhle se aspoň dá slyšet svoje myšlenky,“ zašklebila se, než si povzdechla a bez okolků se ze sedu položila na záda do pichlavé podestýlky jehličí. Nic komfortního, ale to jí v tu chvíli bylo fuk. Zhluboka se nadechla, vydechla. „Mi už vážně hráblo, co? Tohle celý je jenom to, že si se mnou hraje vlastní hlava. Beztak tady nakonec jsem sama a jenom mám v hlavě přízraky,“ pronesla lhostejně, leč všichni tři věděli, že to není realita. Netušila, zda by byla raději takhle nebo kdyby byla skutečně jenom šílená.
Po chvíli uzavřená ve tmě za sevřenými víčky se konečně odhodlala znovu vrátit do okolního světa, prasknout svoji bublinu, do které nikdo nedosáhl, a zahleděla se na mračna na obloze nad sebou. Pořád tam dominovala ocelová šeď, ale na bouřku už to rozhodně nevypadalo. Spíš se jenom zdálo, že slunce bylo líné vykouknout nad obzor – a Sharya by se mu popravdě vůbec nedivila.
„Takže… pro ty, co nemají tušení, co se tady kurva děje… co se tady kurva děje?“ pronesla nahlas, sama si nebyla jistá, komu z nich dvou to míří. Jenom chtěla vysvětlení, které by jí pomohlo zorientovat se v situaci, a možná důvod, proč by si mohla přijít trochu méně mimo.

Mírně přivřenýma očima pozoroval tu roztržku mezi Sharyou a Daemonem a snažil se přimět nezasahovat. Věděl moc dobře, že se o sebe dokáže postarat sama a pokud by navíc něco udělal, ten proklatý démon by ho za to potom popichoval ještě po bolestně dlouhou dobu. Klidně týdny později, pokud se od nich tedy neodtrhne... Což by měl? Nebo ne? Konečně dostal svoji svobodu, což si přál, tak proč se tam pořád strašil? Možná, že z toho byl nakonec podobně zmatený jako Damian sám. Strávili spolu opravdu hodně času, možná by se mohl pokusit zakopat válečnou sekeru a odpustit mu jeho prostořekost, pokusit se s ním nějakým způsobem vycházet. To by nemuselo být od věci... Jenže on takový prostě nebyl.

„Nerad to říkám, ale ne, vážně ne. Obávám se, že tohle je skutečná a krutá realita, žádný sen nebo výplod mysli.“ Nespokojeně si povzdychl a nakonec se posadil do trávy, natahujíc si boty. Daemon ho po celou dobu pozoroval skrze prameny černých vlasů, které mu spadaly do očí a vytvářely ještě temnější dojem, než kdy předtím. Doposud díky Damianově tváři vypadal jen jako hajzl... Ale ve vlastním těle z něj skutečně sálala všechna ta temnota i na povrchu, jeho nový vzhled odrážel jeho povahu i podstatu.
„Co se tu děje? Rozbila si medailon... Bohové si hodili mincí a rozhodli se nás ještě jednou poškádlit, takže nás rozdělili. On dostal svoje vlastní tělo a svobodu...“ Pokývl hlavou k Daemonovi kousek opodál, který se culil jako měsíček na hnoji a nakonec pomaličku utichl. Co dali jemu? Mimo očividného traumatu, obrovské lekce a příšerného trestu...
„A mě vrátili život. Tadá. Dva osudy zmařeny, jeden vykoupen.“

Sotva ucítil její drápky na svých rtech, koutky mu zacukaly a on ji upřeně pozoroval těma studenýma očima, co matně připomínaly skelný pohled mrtvoly. Jen v nich byla viditelná příměs magie, která je rozzařovovala a dodávala jim živější podtón. Díky nim bylo znát, že není chodící mrtvolou, ale skutečným služebníkem temnot. Sice o tom teď vypovídala i jeho tvář a oblečení, ale to byla jen pomyslná třešnička na dortu. Daemon sám o sobě kolem sebe šířil dostatečně hutnou auru na to, aby si pozornější jedinci mohli uvědomit, s kým mají tu čest. To se s jeho osvobozením jen umocnilo, protože ho nic nedrželo na uzdě. Mohl si dělat cokoliv, co si zamane. A to byla jiná forma moci.

„Můžeme to zkusit, Medvídku. Úplně mě rozpaluje představa toho, jak mi odřezáváš jeden prst za druhým.“ Vyzývavě se na ni pousmál, evidentně dávajíc najevo to, že s ním její vyhrožování ani trošku nehnula. Ani fakt, že ho zranila mu nevadil, bylo to vlastně rozkošné. Skoro jako když ho zkusila kousnout. Tak trošku si myslel, že tuhle etapu už měli za sebou, ale Sharya měla evidentně jiné plány, proti čemuž se nedalo vůbec nic namítat, protože ho to svým způsobem bavilo. Škádlit ji.

Potom jen otočil hlavu k Damianovi a rozesmál se nad jeho výrokem o osudech. Bylo vtipné uvědomit si, jak moc v hajzlu teď nejspíš byl. Sice se tvářil celkem příčetně, když už nepobíhal okolo jako potrefená kachna a neječel, ale přesto na něm bylo znát to rozrušení. Nohama nepatrně klepal a ruce měl roztřesené. Daemon doslova viděl to, jak se mu napínají svaly a zatíná zuby ve snaze potlačit tu příšernou tíhu, co se na něj valila jako zatracená tsunami. No... Alespoň už to nemusel trpět s ním.
„Ach ty jeden chudáčku... Už nejsi bohatej a oblíbenej, co? Nemáš kam jít, nemáš ženskou, nemáš obří barák. Tvůj svět se hroutí, bůhů.“ Zlomyslně se poušklíbnul, než po Damianovi hodil větvičku. „Radši si vezmi příklad ze Sharyii, jinak fakt zařveš. Ale tentokrát definitivně.“