Panství A'Coimne

Nechtěl to slyšet, nechtěl to poslouchat. Chtělo se mu se prostě sebrat a odejít, neohlížet se na ni ani na to, co si domluvili. Sice měla pravdu, ale zatraceně těžko se to poslouchalo. Jak přesně měl vysvětlit, že si jako démon prostě nemohl pomoct? Ačkoliv ho vyloženě nenutila ona, něco jiného ano. Nemohl říct, jestli to byla jeho vnitřní temnota nebo Rüvik jako takový, ale nešel s ní až tak moc ze svojí svobodné vůle, protože by se mu vyloženě chtělo. Komu by se také chtělo sloužit?
S náhlou myšlenkou plnou uvědomění hbitě vytáhl ozdobné ostří zpoza pouzdra na svém opasku. Než to stihla postřehnout, pozvedl paži za jejími zády a nůž se nebezpečně zaleskl pod vlivem slunečních paprsků, ale když už s ní cukl, aby ji probodl, ruka mu samovolně sklouzla o kus do strany a místo aby si ostří našlo Sharyina záda, skončilo v jeho vlastním rameni.
Tiše zachrčel a pustil rukojeť, než nechal paži padnout bezvládně do trávy a zaťal zuby. Vypadalo to, že nebyl schopný vůbec ničeho... Kromě absolutní sebe-destrukce.
Chtě nechtě nakonec nůž vytrhl ze svého ramene a odhodil ho vedle sebe, tiše vydechujíc. Měl zatraceně špatný den.

Jakmile se stáhla a on měl konečně šanci se jí skutečně pomstít, jenom skryl tvář do dlaní a ležel poraženecky na zemi přesně tak, jak ho složila. Ačkoliv se mu to nelíbilo a nechtěl, vyslechl všechno, co měla na srdci... A když ho oslovila jeho jménem - jeho skutečným jménem - stáhl obě ruce z obličeje a zahleděl se na ní, když se mu celá scenérie před očima rozpila a on uslyšel známý hlas přicházející odkudsi zdáli, volajíc ho. Věděl, že ho skutečně bezpečně znal, ale nedokázal si k němu přiřadit ani jméno ani tvář. Nakonec ale nemusel... Sotva zamrkal, stála před ním vysoká brunetka v krémových šatech a za její sukní se skrývalo malé děvčátko, žmoulajíc látku a sotva vykukujíc. Dívenka měla nazrzlé vlasy a pozorovala ho s plachostí vepsané do svých zelenavých očí... Očí, které taktéž bezpečně poznával, protože byly téměř identické k těm jeho.
„Damiane,“ ozvala se žena stojící před ním. Vypadala zachmuřeně a ublíženě, což společně s tím varovným a káravým tónem, jakým ho oslovovala znamenalo, že něco musel provést. Proč ho to jenom nepřekvapovalo? On přeci nebyl žádný anděl, vždycky něco udělal. A bylo jedno, jestli to bylo někomu cizímu, známému nebo milovanému.
„Děsíš Madlyn. Uvědomuješ si to vůbec? Pokud ti je jedno, že děsíš svoji manželku, tak ber prosím na vědomí alespoň to, že děsíš i svoji vlastní dceru. Prosím. Přestaň, ano? Bude to v pořádku, jen... Nech mě ti pomoct, slibuju, že se pokusím udělat všechno, co je v mých silách...“
Stáli v nádherném salonku, který byl plný drahého nábytku, vyzdobený obrazy i květinami... A on cítil takový zvláštní pocit, že tam patřil. Když se pootočil, aby si prohlédl interiér, zarazil se u zrcadla. Z odrazu tam na něj hleděl mladý šlechtic ve vybraném šatu a nesl jeho charakteristické rysy, dokonce i výrazně zrzavé vlasy... Ale jeho oči měly jiný odstín. Nebyla to pobledlá modř, nýbrž sytě zelené duhovky s nažloutlým středem, jejíž pohled byl natolik intenzivní, že musel otočit hlavu jiným směrem.
„Běž si hrát, drahoušku. Donesl jsem ti do pokoje novou panenku, která vypadá přesně jako ty. Jsem si jistý, že se ti bude líbit, broučku.“ Odpověděl s úsměvem samovolně, neschopný ovládat svojí reakci. Jakmile dívka - jeho dcera Madlyn - zmizela, sevřel ruku v pěst a bezmyšlenkovitě vyrazil proti ženě, která postávala naproti němu. Surově ji zády narazil na zeď, na které viselo zrcadlo. To se pod nárazem jejího těla okamžitě rozbilo a střepy se rozsypaly na zem, ale jemu to bylo naprosto ukradené. Byl příliš zaneprázdněný tím, aby chytil vlastní manželku rukama kolem krku a zlostně zaťal zuby.
„Myslím, že už jsem ti říkal, abys mě nepoučovala. Co kdyby sis hleděla svého, hm? Už je to vážně dlouho, co si mě jen přivítala doma a byla ráda, že jsem se vrátil. Mám to brát tak, že mám vypadnout a nechat vás obě na suchu? Protože beze mě nejste nic. Beze mě nemáte nic. Tak mi neříkej, co mám k čertu dělat!“ Vztekle ji pustil a kopl do odkládacího stolku stojícího těsně vedle nich. Sotva se kus nábytku převrhl, spadla z něj zlatem malovaná váza plná bílých pivoňek. Společně s nimi se vylila i voda, která roznesla střepy různě po podlaze.
Jeho manželka se hořce rozplakala a sjela zády pořezanými od zrcadla po zdi, dosedávajíc na vlhkou zem. Její vzlyky ho zanechávaly lhostejným, s absolutní prázdnotou ji pozoroval, jak se hroutila na zemi, než zaťal ruku v pěst a dal se nasupeně na odchod. Potřeboval si zchladit žáhu... A v té době ještě neměl žaludek na to, aby to udělal na ní.

Zdálo se, že neuplynulo víc jak pár vteřin, třebaže v jeho vizi uběhlo mnohem více času. Tentokrát si byl jistý - nebyla to vize, ale vzpomínka. Vzpomínka vyvolaná jeho jménem. Tak to se snažila Äyanaii udělat? Přimět ho procitnout a vzpomenout si? Pokud by to dokázal, mohl by konečně být zase sám sebou, ale... Stále ho vázaly závazky k Rüvikovi. Nebyl si jistý, nakolik by bylo moudré riskovat jeho hněv. A podle toho co viděl... Nebyl si jistý, jestli se chtěl vracet k takové osobnosti. Měl ale manželku, měl dceru. Copak se s nimi dělo v současnosti? Kde byly? Chyběl jim? Ty otázky ho pálily v hlavě, ale nemohl je zodpovědět. Místo toho se ohlédl na Sharyu, která vypadala naprosto zhrouceně a hluboce si povzdychl. Byl zlomený. Ale nejspíš ne tak zničený jako ona.
„Omlouvám se,“ zamumlal nakonec, než se vyškrábal na nohy a pohlédl na ni z výšky. „Myslím... Možná by nebyl špatný nápad, kdybych na chvíli odešel. Mohla by ses v klidu nadechnout, utřídit si myšlenky a já bych mezitím mohl ulovit něco k jídlu a protáhnout se. Souhlasíš? Nenutím tě, je to jenom návrh... Myslím, že by to mohlo prospět nám oběma.“
Když zmerčil její slzy, cosi se v něm kompletně roztříštilo. Nebylo to jen protože mu připomněla manželku, ale... Rozplakal naprosto nevinnou bytost, která za nic nemohla. A tentokrát si svoji vnitřní prohnilost skutečně uvědomoval na osobním levelu, styděl se za sebe a začínal se za to nenávidět. Nezasloužila si to. A on se po ní vozil, ničil ji a...
„Sharyo...“ Zašeptal téměř bezhlasně, než dopadl na kolena vedle ní a vztáhl ruku k té její. Na poslední chvíli si to ale rozmyslel, zastavujíc se těsně před tím, než se jejich ruce dotkly. Nechtěl na ni tlačit a přišlo mu nevhodné se jí dotýkat potom všem. Neměl na to sebemenší právo, měl právo tak maximálně si jít rozbít hlavu o kamení a vykrvácet.
„Omlouvám se.“ S těmi slovy se zase zvedl a bez další mluvy zmizel mezi stromy.

Zůstala tam bez jediného slova ležet dlouho, vážně dlouho. Alespoň na své poměry. Zatímco v realitě mohlo uplynout sotva půl hodiny, v její hlavě se jednalo o celé věky. Věky, které strávila tím, že ležela na zádech a sledovala nebeskou klenbu zahalenou do tmavých mračen, která začínala přislibovat déšť. Byla to jistota – ať už hleděla na oblohu tady, uprostřed ničeho poblíž zničeného panství, nebo když ležela na zádech na ulici a vnímala chladné dlaždičky vyznačující ulice Narrigenu, hleděla na tu samou oblohu. Na tu samou – na tu jedinou. Už ani nevnímala, že by měla zastavovat horké přívaly slz, prostě jim nechala volný průběh a prostě čekala, až ji to přejde. Nic jiného už s tím zkrátka nadělat nemohla.

Postřehla, že odešel, ale neměla sílu ho ani vyprovodit pohledem. Prostě zůstala ležet na místě, hleděla do prázdna a poslouchala, jak se jí srdce postupně v hrudi uklidňuje. Jak postupně přestává štkát, jak se jí přestávala chvět ramena. Jak se uklidňuje, ačkoli slzy jí pořád z očí téct nepřestaly. Převrátila se na bok, objala si pažemi kolena a na chvíli zůstala takhle, stulená do pevného klubíčka, doufajíc, že slzy konečně přestánou… nepřestaly.
Proto jí došly nervy a během okamžiku se na hromadě oblečení schoulila v podobě mývala. Takhle ji oči ještě trochu pálily, ale bylo to podstatně lepší.

Tehdy se rozhlédla kolem a zaposlouchala. Neslyšela nic kromě vlastního dechu a tepu. Ačkoli ji nasral – a co hůř, prakticky zlomil –, to, že netušila, kde byl, ji zneklidňovalo. Zvlášť když si zpětně vybavila, jak zoufale zněl, než odešel. A pokud nebyla sama o sobě facka to, že se omluvil, tohle bylo.
Nadechla se. Kolem cítila svěží vůni lesa, doutnající uhlíky zbylé po ohni, několik zvířat poblíž. Teprve když se do toho ponořila trochu níž, zachytila ho. Vrácen k lidské podstatě částečně nebo ne, pořád v pachu nesl stopu smrti a zlověstného šepotu. Pokud mu Rüvik něco málo zanechal, tohle se dalo započítat.
Vydala se jeho směrem v naději, že zatím neudělal něco, co by mohlo vést k výčitkám – jeho, jejích nebo pro jistotu obou.

Nepřekvapilo ho, že na něj nezareagovala. Však pro ni bylo mnohem lepší dělat, že neexistoval... A on to chápal, alespoň na tu omezenou chvíli, kdy cítil podobně jako člověk, chápal to. Nic to ale neměnilo na tom, že ho to doslova servalo, roztrhalo, rozžvýkalo a pak vyplivlo. Takhle se cítil... Úplně zvalchovaný. Ani na vteřinu ale nezapochyboval o tom, že by si to snad nezasloužil, ačkoliv mu to přišlo zvláštní. Téměř jako kdyby v jeho těle vězely dva různí lidé: Daemon a Damian. A on netušil, jestli se oba znovu nezačnou prolínat... S jistotou ale věděl, že jakmile se jeden z nich přihlásil o pozornost, ten druhý musel uhnout. Sváděli společně lítý boj, který se ale odehrával jen hluboko uvnitř, na povrchu příliš znát nebyl. Což z něj v důsledku dělalo ještě většího padoucha.

Jakmile opustil Sharyu, začal bezcílně bloumat napříč stromy. Sem tam konečky prstů přejel po hrubé kůře některého z kmenů a snažil se soustředit na dýchání, protože měl pocit, že se mu dělají mžitky před očima. Nebyl si jistý, jestli ho jeho vlastní tělo nezradí a on neskončí znovu na kolenou, neschopný se zvednout, ale překvapivě se držel. Jeho nohy kráčely dál, vyhlížejíc možnou kořist. Sice se mu částečně příčila představa toho, že by měl lovit holýma rukama a s využitím zubů, ale nebylo by to poprvé, co to dělal. Svoji jedinou zbraň totiž nechal ležet vedle Sharyi a rozhodně se tam nemínil vracet. Nechtěla ho vidět, měla právo na to být sama. A on také zrovna dvakrát netoužil po připomenutí toho, jak ohavný byl.
Chvíli mu to trvalo, než narazil na srnu pasoucí se na menší mýtině. Skryl se za padlým stromem a pozoroval ji, připravujíc se k útoku. To, co se chystal udělat, bylo zatraceně riskantní. Pokud ho opouštěla síla, bylo dost dobře možné, že ji spíš vyplaší a ona uteče, ale neměl na výběr. Neměl luk a šípy, neměl ani zpropadený meč nebo dýku. Měl jenom sebe. Jeho tělo bylo vždycky pouhým nástrojem a on k němu tak přistupoval, proto byl připravený ho znovu využít. Otázkou bylo, jestli mu bude dovoleno, aby dokázal lov obrátit v úspěch... Ale to se nemohl dozvědět, dokud se o to nepokusil.
S tou myšlenkou obratně přeskočil kmen, než k ní vyrazil. Zvedla hlavu a nohy se jí rozkmitaly do běhu, ale navzdory jeho oslabenosti byl přeci jenom rychlejší. Přelétl mýtinu a vrhl se na ni, srážejíc ji surově k zemi. Během toho jí rychle zlomil vaz, aby netrpěla - a když společně dopadli do trávy, zůstal na ni tupě zírat. Necítil obvyklé vzrušení, ani pocit zadostiučinění. Svým způsobem mu to bylo... Líto. Viděl to nevinné a neposkvrněné stvoření ležící před ním a bezděky se dotkl její hlavy, pohladíc ji po celé délce šíje. Raněnou rukou se přitom dotkl jejího čumáku, než jí poněkud ztuhle zavřel oči a trhaně se nadechl. Dokázal to. Ale cena, kterou za to musel zaplatit... Byla zatraceně vysoká.
Původně měl v úmyslu napít se zvířecí krve, ale jen co mu pohled spočinul na srnce s krkem v nepřirozeném úhlu, srdce se mu bolestivě sevřelo a on musel polknout, aby nezačal zvracet. Ne, to by opravdu nešlo. Nemohl se jí znovu dotknout, ne tak ohavným způsobem. Jistě, nelovil ji jen tak pro zábavu, ale protože potřebovali se Sharyou jídlo a vzhledem k tomu co je čekalo by nejspíš bylo moudré se najíst normálně. Netušil kolik zásob u sebe měla - a nemohl ani v nejmenším spoléhat na to, že by se s ním byla znovu ochotná rozdělit. Bylo to její jídlo, to ona si ho sehnala. Neměl sebemenší nárok na to vůbec uvažovat nad tím, že by ji požádal, aby mu něco málo dala. A do civilizace to bylo poměrně daleko, protože nejblíže bylo právě panství, kam se chystali. Lov se tedy zdál jako nejlepší možnost.
„Vidnemällah,“ pronesl tichou modlitbu k bohyni Äyanaii, což bylo zvykem všech t'ealh, ale on se nad tím v tu chvíli nepozastavil. Místo toho si přehodil srnku přes ramena a tiše sykl, když se mu ozvala bodavá bolest jak v raněné ruce, tak rameni. Nezdálo se, že by se jeho tělo mínilo znovu pohroužit do démoní regenerace, ale on s tím v tu chvíli stejně nic nadělat nemohl. Musel se vrátit za Sharyou - i když to toužil protahovat, aby jí dopřál prostor - a věděl, že ji nebude schopný nést dlouho, protože rameno bolelo jako čert.

I přes bolest, která mu vystřelovala do těla, se rozhodl jít pomalejším tempem. Snažil se vyčistit si hlavu a obrnit se, aby byl příště schopný ustát to příšerné nutkání na ni vyjet a vynést ji v zubech, když se zničehonic mezi stromy objevila její figura mezi kmeny stromu. Okamžitě se zastavil a ztuhl, když mu pohled spočinul na její tváři. Nečekal, že by se za ním vydala... A nejspíš muselo jít o něco skutečně vážného, že dokázala překonat všechno to svinstvo a dobrovolně za ním jít.
„Zrovna jsem na cestě zpět...“ Zamumlal poněkud nesourodě, než si trošku nadhodil srnku na bedrech a ošil se, protože ho rameno začínalo bolet čím dál víc. „Asi se vrátím a... Začnu?“ Dodal nakonec tázavě, očima viditelně hledajíc sebemenší náznak nesouhlasu. Nechtěl dělat něco, co by jí vadilo. Alespoň v tuhle chvíli ne... Protože si připadal víc jako člověk uvězněný v těle démona, než naopak. A to pro něj situaci měnilo až drasticky. Místo hrdosti, že ji zvládl takhle odrovnat, cítil jen hořkou sebe-nenávist, lítost nad svými činy a strach, že nebude příště dostatečně silný na to, aby tu chybu nezopakoval.

Chvíli jí to zabralo, ale nakonec ho přeci jen našla pár kilometrů od tábořiště.
Slyšela ho jasně vyslovit to slovo, třesklo jí o uši jako výstřel z děla. Modlil se k bohyni přírody, prosil ji o požehnán… to bylo zvláštní. Zvlášť, když se ještě před chvílí (nebo před celou věčností, jak si to kdo vezme) dovolával, aby ho Rüvik vzal na milost a vrátil mu jeho sílu. Pozorovala bez mrknutí, jak zabil tu srnu, a neuniklo jí, že se z toho zřejmě nijak moc neradoval. Jako kdyby to dělal vážně jen z čisté nutnosti a radost z lovu nebo něčeho dalšího se z něj vypařila jako horký vzduch nad hrncem. Pozorovala ho bez hnutí a mírně se zachvěla, když se na ni při odchodu otočil a konečně si jí všiml. Jejich oči se srazily a ona měla dojem, jako kdyby zkoušeli toho druhého a vedli malou bitvu o tom, kdo neuhne déle.
Jeho hlas vnímala zřetelně, ale přesto trochu zkresleně. Jako kdyby přicházel z dálky. Jeho význam však chápala… a zarazilo ji, že se skutečně omlouval, navíc tak, že to znělo, že to vážně myslí upřímně. Na oplátku se smířlivě zastavila vedle něj a celou cestu zpět šla na jednom a tom samém místě.

Obloha zůstala zatažená, blížil se déšť a vzduch se začínal chvět a tetelit tím, jak dusno začalo být. Foukal sice mírný větřík, ale ani ten Sharya polehávala mezi kořeny stromu na svých věcech ve své zvířecí podobě, ale čím horší začalo být počasí, tím větší horko a nedýchatelno začalo být i pro ni. S teatrálním povzdechem, který trochu připomínal zapísknutí, se tedy zvedla, protáhla a poté se prostě lenivě proměnila – v sedě si jen nahrnula rusé prameny přes ramena tak, aby jí dělaly malou bariéru mezi tělem a okolím, nohy si smotala kolem sebe, přes ramena si jen letmo přehodila plášť, aby se neřeklo, že tam sedí nahá. Byla na to docela dobře zvyklá, ale tak nestála o další poznámky na své konto.
Povzdechla si, když poprvé od doby, co mu vyšla naproti, mohla promluvit a zavrtěla hlavou, až se jí vlnité vlasy nahrnuly do tváře. „Netuším, co ti na tohle říct, popravdě. Nevím, zda ti odpouštím, ale taky nevím, zda jsem na tebe vůbec naštvaná. Jakože… povedlo se ti se mnou docela zamávat, to ano, ale… nebylo to poprvé a beztak ani naposledy, co to někdo udělal. Tak kde je význam být akorát nasraná?“ Trhla rameny, že jí plášť skoro sklouzl z ramen dolů, a zavrtěla se v sedě na svém místě. „Takže… asi dobrý. Ne, že by na tom asi záleželo, ale… nejsem naštvaná.“
Netušila, jak na tohle bude reagovat, ale byla moc emočně vypjatá a v háji na to, aby cokoli dalšího dodávala. Cokoli, co by nepostrádalo smysl nebo neznělo, že by jí vlastně nevadilo vrátit se k Secmé a hezky se utopit. Vskutku – nevadilo. Ale nehodlala to šířit nahlas. Nejenom, že ho beztak pochody jejích myšlenek nezajímaly, ale částečně nezajímaly ani ji.
Dostatečná motivace pro to, aby zmlkla, dál hleděla do hravých plamenů, které ji fascinovaly v obou podobách, a nechala mezi ně sklouznout hedvábné ticho.

Nechal ji být. Sice ji koutkem oka pozoroval, když ležela na svých věcech, protože měl pocit, že by ji třeba měl přikrýt nebo tak něco, ale v danou chvíli mu přišlo vhodnější se prostě držet stranou a nedělat to všechno horší. Jako kdyby to už nebylo špatné samo o sobě... Netoužil po tom věci jenom prohlubovat a nípat se v ranách, ke kterým už došlo. Ne, to by nebylo moudré. Proto se raději držel stranou a věnoval se tomu, co uměl až překvapivě dobře - stahování z kůže, vykostění a porcování masa. Sice to dělal jen tím přihlouplým nožem, který byl viditelně rituální a do obyčejného a dobrého nože měl pěkně daleko, ale nemohl si stěžovat. Bylo to přeci jenom lepší, než kdyby ty kusy musel trhat holýma rukama.
Ačkoliv se mu to zprvu příčilo, postupem času se viditelně uvolnil a začal být velice metodický, jako kdyby to dělal celý svůj život. Ze začátku si s tím sice úplně nevěděl rady a trošku s tím zápasil, ale nakonec se do toho dostal a šlo mu to krásně od ruky. Třebaže se stále cítil divně kvůli tomu, že té srně vzal život, s přípravou masa z něj opadla největší tíha a on mohl konečně trošku urovnat ramena, ve kterých jinak měl příšerné napětí. To raněné sice stále nechával v poněkud křečovité poloze, protože si nevěděl rady s - na jeho poměry - tak dlouhodobým zraněním a přetrvávající bolestí. Jinak se ale srovnal, svým způsobem.

Zatímco dával maso péct nad oheň, do kterého předtím spěšně přiložil, viditelně si dával pozor na to, aby se nespálil. Byla v tom taková přirozeně naučená bázeň, protože si pamatoval, jak nepříjemné bylo, když mu plameny olízly konečky prstů a zanechaly je rudé a popálené. Puchýře na nich sice neměl, což bylo nejspíš dobré znamení, ale stejně mu v těle zůstala vžitá ta vzpomínka, která ho nabádala k opatrnosti. Nebyl už až tak zbrklý, spíš trošku zpátečnický.
Jakmile se zničehonic přeměnila a ozvala se, pomaličku k ní pootočil hlavu a zase ji odvrátil, když mu došlo, že se choulila jenom pod svým pláštěm. Přišlo mu nevhodné na ni v takové chvíli zírat. Několik dlouhých minut tiskl křečovitě rty k sobě, takže tvořily úzkou linku, přes kterou nepřeteklo ani jedno slovíčko, ani hláska. Když si ale jakž takž srovnal myšlenky v hlavě, přeci jenom se nakonec odvážil ozvat v poněkud nejisté odpovědi, která mu přes jazyk šla evidentně pěkně těžko.

„A já netuším, co říct na tohle. Nebudu se pořád omlouvat, protože vím, že to nic nezmění. A vím, že i když bych to udělal a něco to změnilo, kdykoliv se můžu přepnout zpět a ten druhý to zadupe do země. Nemusíš mi odpouštět, pokud se na to necítíš. Ale pokud cítíš tu potřebu... Udělej to kvůli sobě, ne kvůli mě. Ty si ten vnitřní klid zasloužíš, já ne.“ S těmi slovy se zahleděl do plamenů tančících nad několika většími kusy dřeva v ohništi, než tam přihodil trošku klestí a obrátil pečící se maso.
„Význam by byl, Sharyo. Měla bys na to plné právo, protože jsi svobodná a nevinná. Nic z toho co se stalo nestojí na tvých bedrech, za nic z toho nemůžeš. Pokud bys cítila zlobu, křivdu nebo co já vím, čirou bolest, měla bys na to právo a nikdo ti to nemůže vzít. Můžeš si sice říkat opak, což by nejspíš hodně svědčilo o síle tvého ducha, ale neměla bys to v sobě pohřbívat pro dobro věci. Pokud se zlobíš, zlobíš se. Pokud tě to mrzí, mrzí tě to. A pokud mi za to všechno toužíš jednu vrazit, udělej to. Nebudu se bránit, pokud ti to pomůže. Jak říkám... Máš plné právo na to se ohledně toho všeho nějak cítit. Ale vážím si toho vstřícného gesta, opravdu. Díky.“
Teprve tehdy se přiměl upřít na ni znovu svoje oči, ve kterých se lesklo pochopení a určitá bolest. Po obvyklé zlověstnosti a škodolibosti nezbylo ani památky, ačkoliv mu v duhovkách stále výrazně tančily stíny, které prozrazovaly, že s jeho poutem na boha smrti není ani zdaleka konec. Byla to taková tichá předzvěst, že se právě nacházeli v pomyslném klidu před bouří... A jen bohové věděli, jak krutá ta následující bouře měla být. Damian se snažil sám sebe přesvědčit o tom, že ji ustojí, ale měl pochybnosti. O Sharye nepochyboval, měla ocelového ducha, třebaže v posledních pár hodinách projevila i tu emocionálnější a zranitelnější stránku. Věděl, že byla bojovnice a věřil tomu, že to zvládne. Ale on sám... Měl pocit, že nezvládne nic. Přišel si slabý, přišel si k ničemu. A co hůř. Měl strach. A to bylo něco, co nepocítil velice, velice dlouhou dobu, což byl také důvod, proč se jeho vnitřní hrůza intenzivně násobila.

Sledovala ho, jak se věnuje porcování té srny. Sama se k tomu nehrnula především z důvodu, že by netušila, co má dělat, akorát by se pletla… navíc se jí z pachu zvířecí krve motala hlava jako zběsilá. Z lidské to s ní ani nehlo, ale tady to bylo horší – sama netušila proč. Možná se jí více příčilo ublížit zvířeti než člověku, jelikož k tomu mívala víc důvodů. Ale i navzdory tomu, že se nezapojila, z něj za celou dobu nepustila oči.
Slýchala, že nějaké zabavení se nebo fyzická dřina mohou člověku odpomoci od zlých myšlenek. A když viděla, jak se na zpracování té srny soustředí, jak to zabírá sto procent jeho pozornosti, jak ještě u toho potom kroužil kolem ohně, aby se nespálil… bylo snadné tomu uvěřit.
Soustředil se na to tak, aby mohla Sharya i ze svého místa slyšet, jak se mu tep i dech postupně uklidňují. A ten pravidelný pomalý rytmus po chvíli uklidňoval i ji.

Neodpustila si s úsměvem sklopit hlavu. Byla tak moc ve srabu a v rozpoložení, že by se ráda zahrabala do země, až jí myšlenky vybuchly a ona najednou začala řešit i takové drobnosti jako to, jak rychle se odvrátil, když zjistil, že je nahá. Její mámvpíčismus se pomalu vracel – a ona si nesměla dovolit ho znovu takhle neovladatelně ztratit.
Aby ho podpořila se vrátila se ze stavu, kdy si pomalu nepamatovala vlastní jméno, do normality, jen znovu vzhlédla a zvědavě si ho prohlédla. „Je to ruměnec, co máš ve tváři?“ pronesla zvědavě, ani ne tak pobaveně jako skutečně zaujatě a bažíce po odpovědi. „Myslela bych, že když už na mě jednou ležíš, když jsem nahá, tohle tě nedostane.“ Dobře, možná ji to malinku skutečně bavilo – mnohem raději ho provokovala neškodným způsobem než to, co se tu dělo před pár chvílemi.

Zavrtěla hlavou, ošila se. Po zádech jí přeběhl mráz. „Nechci ti jednu vrazit. Jo, když jsi mě naštval, nejraději bych ti v tu chvíli vytrhla páteř z těla a udělala si z ní opasek… ale teď jsem v klidu, hádám. Jenom… potřebuju čas to v sobě spoutat. Ale jsem splachovací, s mým skutečným vztekem si hlavu nelámej.“ Už nedodala, že ta její ‚splachovací nálada‘ byla zapříčiněná tím, že měla tolik let na to se učit v sobě skoro všechno dusit – to oba pravděpodobně věděli docela dobře.
Znovu vzhlédla a viděla, jak se ošívá, v očích vepsanou ztracenost. Ani netušila proč, neuvažovala nad tím, ale slyšela vlastní hlas, jak k němu dodává ještě: „Hele… bude to v cajku. Vyřeší se to.“ Sama tomu chtěla věřit. Tak moc chtěla věřit, že se všechno spraví.

Byl to ruměnec. A sotva na to poukázala, tak nabral ještě sytější odstín, protože se za sebe začal příšerně stydět. Měla pravdu - potom všem by mu to mělo přeci být jedno, však ji po většinu času ani nevnímal jako ženu, jako spíš jako nějakou neurčitou bytost. Jenže teď už to nebyl démon, kdo byl u moci v jeho hlavě. Byl to ten muž, který ono tělo obýval roky a roky předtím, než se stal loutkou boha smrti. Ani si nepamatoval, jak k tomu došlo - ale čím víc nad tím přemýšlel, tím víc ho to děsilo. Pro démona uvnitř něj dny, měsíce i roky plynuly jinak. Občas se mu to všechno příšerně táhlo a jindy uplynulo několik let a on ani nemrkl. Damian to měl jinak. Procitl po nechutné řádce let a uvědomoval si tu propast, která se uvnitř něj mezitím vytvořila. Když už si vzpomněl na svoji manželku a dceru... Byly jistě po smrti. Přišel o spoustu let strávených s ženou, ke které ho vázal slib složený za požehnání bohyně Carrääh. A přišel o to, jak jeho dcera vyrůstala. Jak se měnila, hledala se a objevovala svět. Jak se změnila v dospělou ženu a možná sama založila rodinu. O to všechno přišel, společně se vším, co mu bylo drahé a osobní. Přišel sám o sebe, o celý svůj zatracený život. A to bylo děsivé uvědomění.

„Mluvíš s jinou bytostí, Sharyo,“ odpověděl tiše, než jí pohlédl zpříma do očí. „Těžko se to vysvětluje, ale je to spíš jako rozpolcená osobnost. Sice vím, jak to vnímá ten druhý, ale sám to mám jinak. Nebyl jsem to přímo já, kdo tě strhl k zemi, ačkoliv se za to svým způsobem cítím zodpovědný a mám pocit, že jsem ten povel vydal já sám. Ve skutečnosti je to spíš jako vtělená vzpomínka někoho jiného, za kterou neseš plnou odpovědnost, protože s tím někým sdílíš nejen tělo, ale i mysl.“
Démon v něm by se v tom pohledu nejspíš vyžíval a toužil by jí tu deku strhnout už jen z principu, ale on takový nebyl. Ačkoliv už ji viděl v naprosto normálním světle - nejen jako svoji paní, ale také jako t'ealh, jako bytost a v neposlední řadě jako ženu - přišlo mu nevhodné na ni hledět za takové situace. Její popíchnutí mu nevadilo, proto na něj ani neodpovídal nijak popuzeně, ale svým způsobem se za sebe skutečně příšerně styděl. Ta jeho druhá polovina se chovala jako zhnusené zvíře... A on potom šel a sbíral vinu a nesl tíhu důsledků. Bylo to těžké, táhlo ho to ke dnu a dusilo. Ale neměl na výběr.

Svým způsobem se mu ulevilo, když pronesla, že ho nepraští. Snesl by klidně i to, kdyby ho pobodala nebo mu rozdrásala kůži drápky. Bylo by mu to jedno - pokud by jí to v duchu přineslo alespoň maličkou formu útěchy a klidu, snesl by to se vší hrdostí. Proto okamžitě také ztuhl, když se zaposlouchal do jejích následujících slov.
Líně pustil klacek, kterým pošťuchoval dřevo v ohni a došel za ní, poklekajíc před ní na jedno koleno. Upřeně jí přitom pohlédl do očí a mírně pootevřel rty, jako kdyby se připravoval na to, že řekne něco opravdu těžkého. Pravdou bylo, že ho to ranilo. Nechtěl, aby si ubližovala kvůli tomu, co se dělo. A tak zkrátka musel něco udělat, nemohl ji nechat, aby to všechno uzavírala v sobě a ono ji to časem začalo sžírat zaživa jako červi. Ne, něco takového rozhodně dopustit nemohl. Nezasloužila si to.
„Sharyo... To není dobré.“ Jeho hlas zněl klidně, mluvil s absolutní rozvážností. Oproti tomu, jak se jí Daemon vysmíval to byla zatraceně patrná a drastická změna. „Neměla bys to všechno poutat a ukládat někde hodně hluboko. I kdybys doufala, že to časem vyšumí, dojít k tomu nemusí. Spíš naopak. Nemám pro tebe žádný návrh možného řešení, ale... Pokud víš, že by ti něco pomohlo se s tím srovnat zdravější formou, podpořím tě v tom. Hlavně si tím neubližuj, dobře? Nejsi na to sama, ačkoliv to nejspíš zní šíleně a ironicky. Myslím to vážně, záleží mi na tobě.“
S těmi slovy jí krátce vzal její ruku a skryl ji ve svých dlaních, než ji pomaličku pozvedl a vtiskl jí něžný polibek na prsty. Jakmile ji pustil a zvedl se, vracejíc se k ohni, znovu utichl, jako kdyby snad nikdy nepromluvil.

„Takže… tím, že tě navštívila bohyně přírody, se ti rozštěpila osobnost mezi démona, který slouží Rüvikovi, a mezi… člověka?“ Naklonila hlavu ke straně, až vlasy jí spadly přes rameno za záda, a povytáhla levé obočí v gestu, že netuší, zda si z ní jen neutahuje. Možná by byla skutečně přesvědčená, že si z ní Daemon jenom zase jednou střílí… kdyby v jeho očích neviděla něco, co podezřele připomínalo emoce. Obavy. Zmatek. Teď, když se ho navíc přímočaře zeptala na tu rudou ve tvářích, i frustrace z toho, že si toho vůbec všimla.

Pokud mu to dosud nevěřila, teď, když si ho blíže prohlížela, jí to docházelo mnohem intenzivněji. Tohle nebyl Daemon, se kterým se den courala po jižní Nescoře… byl to někdo jiný (Damian… ironie, jak moc podobná si jeho jména byla, najednou se ani tolik nedivila jeho reakce u Secmé, když ho oslovila… stačilo málo, aby se vám to překroutilo a ona na něj promluvila tím druhým) a sálalo to z něj s takovou intenzitou, že netušila, jak se sakra jedné bohyni mohlo podařit ho tolik změnit skrz jednu jedinou zatracenou vizi.
Zmínila se už o tom, že nesnášela, jak bohové zasahovali smrtelníkům do životů a kroutili je, hráli si s nimi jako s loutkami? Tak přesně tohle byla další chvíle, kdy si to uvědomovala naplno. Měla sto chutí potkat se s patronkou t’ealh a něco jí hezky od plic říct… a tím spíš to nutkání v ní rostlo, když sledovala to jeho ztrácení se v sobě samém.

Zachvěla se tím, že neměla tušení, co vlastně čekat, když se k ní tak náhle vydal. Byla jedna věc ho trochu popichovat z dálky, ale jiná byla, když se k ní vydal. Ne, že by se ostýchala mu stejné věci říct ze vzdálenosti dvou metrů i dvou centimetrů, jenom… tady si spíš uvědomovala, že nebyl sám, komu z té situace hořely tváře jako výstražné plameny. Zachumlala se hlouběji do pláště, ačkoli neměla před čím pořádně uhýbat, a zapřela se zády o hrubou kůru a jen ho upřeně pozorovala. Bylo na něm něco zvláštního – skutečně šlo poznat, že to nebyla stejná bytost, co ji s výsměchem pronásledovala skrz Narrigen. Ačkoli vypadal stejně, měl stejné rysy i gestikulaci s mimikou, nezměnil se na něm barvou jediný vlas, viděla v jeho pohybech místo ležérního nezájmu spíš opatrnost. Jako kdyby se skutečně bál.

Zavrtěla hlavou, natáhla ruku a než stihl zaprotestovat, cvrnkla ho ukazováčkem do špičky nosu… a užívala si ten zmatený výraz, obdarovala ho pobaveným úsměvem. „Je milé, že se o to někdo stará, ale není to něco, co by bylo záležitostí volby,“ zakroutila hlavou a ruku zase stáhla, upravila si plášť, který jí při tom trochu sjel z ramen. „Není to tak, že to v sobě chci dusit a odmítám se vyrovnat se svým dětským traumatem a bu bu bu,“ zavrtěla hlavou a usmála se na něj. Nebyl to veselý úsměv, ale žádná jeho zoufalá parodie – byl to spíš škleb někoho, kdo se vyrovnal s někým, s čím nic nenadělá. „Potřebuju si nejdřív uklidnit život, než se k tomu můžu dostat. Možná najít rodiče a prostě… se uklidnit, nemít pocit, že jsem k něčemu nebo někomu připoutaná. Do té doby… snažím se to srovnat tím, že něco dělám. V Narrigenu mi procházelo to, že jsem šla krást – je to adrenalin, navíc pro mě docela potřebná záležitost. Nebo jsem se s někým porvala – nic neříkej, vím, že je to hloupost, ale když je holky zoufalá, moc jí toho nezbude. Zaměstnám se, zbavím se myšlenek… a je to lepší. To je můj zdravý způsob. Protože kdybych se to teď snažila řešit… nejsem si jistá, zda bych se potom dokázala zvednout a jít dál.“
Zbytek věty visel nevyřknutý ve vzduchu, ale docela jasný – nemohla to udělat, dokud měla dojem, že na ní závisí svoboda jejích rodičů. A to bylo něco, pro co měla zatím tu malou motivaci bojovat. Záchranný kruh v moři bouřících se emocí a nestálosti.
„Takže… dokud nevymyslíš způsob, jak mi vyhnat myšlenky z hlavy,“ mrkla na něj a bavila se tím, že rázem nabral nachovou do tváří ještě víc, „prosím, nezačínej na tohle téma. Nechci na tebe být zbytečně hnusná bez důvodu.“

Když to vyslovila takhle nahlas, znělo to asi ještě šíleněji než v jeho hlavě. Jak to, že se vůbec bohyně přírody zajímala o někoho jako byl on? Pokud by ho snad někdo měl probouzet z jeho temnoty, neměla by to být spíš Állea? Nebo Aurora? Snad i u Jünai by to dávalo větší smysl. Proč by se o něj Äyanaii zajímala? Neměla k tomu přeci žádný důvod, nikdy se k ní...
Hlavou se mu prohnala myšlenka, že se k ní nikdy nemodlil, ale přesto to po zabití srny samovolně udělal. Chvíli mu trvalo, než si vybavil, co to slovo znamenalo. Nemělo jednoznačný význam, protože bylo stejně rozpolcené jako on. Jednalo se o kombinaci upřímného vděku a hluboké omluvy. Lovec tím uctil život a oběť svojí kořisti, omluvil se jí za ukončení života a zároveň poděkoval Äyanaii za její dary, protože to byla ona, kdo řídil ten nutný koloběh života. Jak k tomu k čertu přišel? V minulosti byl šlechtic, to bylo z jeho vzpomínky víc než patrné. Sice by se na lovy jistě dostal, protože to byla poměrně oblíbená kratochvíle kdejakého urozeného pána, ale ti se o Äyanaii nezajímali. Pro ně to byla otázka moci a dominance. Připadali si důležitější než zvěř, kterou lovili a tudíž i kdyby to kouzelné slovíčko znali - o čemž pochyboval - nenamáhali by se jej použít. A když už, nejspíš by to bylo spíš z recese. Bez špetky upřímnosti a citu, kterými on v tu chvíli doslova překypoval.

„Nejspíš. Neodvažuju se to nějak potvrzovat, upřesňovat nebo vyvracet, protože tomu sám moc nerozumím. Vím jenom, že cítím hranici mezi oběma tvářemi. A zdá se, že démon momentálně ustoupil do pozadí a líže si rány,“ pokrčil rameny neurčitě. Dle Sharyina výrazu soudil, že se jí tomu těžko věřilo - a vůbec se nedivil. Sám z toho byl pekelně zmatený, ale čím víc nad tím přemýšlel, tím větší dopad to na něj mělo. Nedokázal tomu vzdorovat, i když se mu to zdálo šílené. Co byl vlastně zač, že se mu jedna z bohyň rozhodla přímo dopomoct? Pochyboval, že by jako šlechtic ve svém předchozím životě udělal něco natolik významného a uctivého, že by se nad ním rozhodla smilovat. A i když nikdy žádného dalšího démona nepotkal, rozhodně nepochyboval o existenci dalších druhů, takže měla jistě na výběr mnohem víc nešťastníků, než jeho samotného.
Nejspíš to ale nebylo jím, ale Sharyou. Svým způsobem by to dávalo smysl: rozhodla se vzít si s sebou a dát mu čistší využití, než většina jejích předchůdců. Navíc sama spadala pod Äyanaiiny děti, což by vysvětlovalo ten výskyt světlušek i její zjevení jako takové, třebaže i to znělo docela praštěně vzhledem k tomu, že Sharya bohům zrovna dvakrát moc pozornosti nevěnovala - a zdálo se to být celkem oboustranné vzhledem k tomu, co od ní stihl pochytit ohledně její minulosti.
Začínal mít pocit, že si to prostě nijak nevysvětlí, takže si líně složil ruce na klín a tiše si povzdychl. Nemělo smysl se tím dál trápit, když se jednalo o naprosto bezvýchodnou situaci. Byl stále démon, ale částečně procitl, což bylo něco, co se podle Rüvikových plánů jistě stát nemělo. Mohl by klidně v příští vteřině přijít záhadně o hlavu, protože se mu jeho pán rozhodl uštědřit lekci a zbavit ho jeho trápení - a nebylo by to divné. Cesty bohů byly nevyzpytatelné a mnohdy i nepochopitelné, o čemž se se Sharyou oba už stihli přesvědčit na vlastní kůži. Pokud byl ale někdo skutečně tajemný a absolutně nevyzpytatelný, bylo to trio Rüvik, Vyysihua a Crännäris. Ti tři spolu mnohdy spojili síly a zavařili nejednomu smrtelníkovi... Damian se obával, jestli to nebyl i jeho případ. Uklidňovala ho pouze myšlenka, že Äyanaii by se nikdy nesnížila ke spolupráci s Vyysihuou, ačkoliv... I ona měla svoji temnější, odvrácenou stránku. Jako jedna z mála božstev představovala skutečně vyrovnanou figuru, protože se nenakláněla jen směrem světla, třebaže pro to byla známější. I ona uměla být poměrně zákeřná.

To cvrknutí do nosu ho vykolejilo. Zůstal v polovičním kleku na svém místě a jen na ni poněkud tupě zamrkal. Vážně byla zatraceně nepředvídatelná... Kdykoliv měl pocit, že už snad tuší, co od ní očekávat, pokaždé se vytasila s něčím novým, čím mu kompletně vzala vítr z plachet. Asi by si neměl stěžovat vzhledem k tomu, že ji jeho temné alter ego lovilo, děsilo, opět lovilo, vydíralo, uráželo... A dokonce i harašilo. Dokud dělala podobné věci, měl alespoň miniaturní - byť značně naivní - pocit, že si snad jednou budou kvit za to, jak s ní Daemon zametal. Jenže to by musela být podstatně ostřejší, aby to vykompenzovala... A on doufal, že k něčemu takovému nesklouzne, ačkoliv by to byl schopný přijmout.
„Nechtěl jsem, aby to tak vyznělo... Omlouvám se.“ Znovu trošku zaraženě zamrkal, než nepatrně potřásl hlavou. Mírně rozvířené zrzavé vlasy se mu přitom rozházely po hlavě, vytvářejíc ještě divočejší dojem. Jemu to bylo jedno, byl tak odloučený od svojí formy, že mu to ani nepřišlo. Místo toho byl pevně upnutý na Sharyu a její odpověď.
„Tak jsem to ani nemyslel, spíš...“ Odmlčel se a pevně semkl rty. Připadal si jako idiot. Samozřejmě, že to nedělala záměrně, neměla na výběr. Bylo to mimo její kontrolu, nemohla se prostě jen rozhodnout, že s tím přestane a hodit to za hlavu. Ačkoliv si připadal lidštější, zjevně byl stále zatraceně neohrabaný a příšerně se za to znovu styděl. Nejspíš by bylo nejlepší, kdyby na ni po celou dobu už nepromluvil, jen aby měl jistotu, že znovu neplácne něco podobně hloupého.

Mlčky se od ní zase vzdálil k ohni a vyslechl zakončení jejího proslovu, který v něm vyvolal další zpropadený ruměnec. Proč to znělo tak dvojsmyslně? Pohrávala si s ním? Asi bylo dobře, že toho byla schopná, protože to značilo, že to nejhorší snad už bylo za nimi. Cítil, že se mu na jazyk dere zatraceně drzá a troufalá odpověď, ale odvážně ji spolkl a zamkl hodně hluboko v sobě, aby neudělal další hloupost, která ho potom měla pronásledovat ještě bohové ví jak dlouho.
„Dobrá. Budu to mít na paměti,“ pokývl nakonec jen souhlasně, viditelně dávajíc najevo to, že to bere naprosto vážně a že to bude i respektovat. Zatímco potom pozoroval plameny tančící nad ohništěm, zmocnila se ho úzkost. Myslel na Madlyn. Na to krásné malé děvčátko, které mělo nejen jeho zrzavé vlasy, ale i oči. V hlavě mu stále doznívala káravá a ublížená slova ženy, kterou v jistém bodu svého života nazýval svojí manželkou - a on měl takový chaos v hlavě, že jen tiše zaúpěl a skryl si tvář do dlaní. Chtěl na to všechno zase zapomenout, ale něco mu říkalo, že to bohové plánovali spíš naopak. Äyanaii mu dala jasně najevo, co s ním zamýšlela. Chtěla ho vytrhnout ze spárů Rüvika a umožnit mu osvobodit se. Vzhledem k ceně, kterou pro to ale musel zaplatit... Nebyl si jistý, jestli o to vůbec stál.
„Příběhy,“ zamumlal nakonec, než bolestivě pomalu stáhl ruce z obličeje a upřel na ni oči, které měl mírně zastřené kouřem. „Příběhy dokáží člověka vtáhnout do jiného světa a dávají mu možnost alespoň na chvíli zapomenout. Nic jiného mě nenapadá.“ Byl si téměř jistý, že bude svého rozhodnutí zkusit to říct nahlas opět litovat, ale něco mu říkalo, že by to zkusit měl.

„A… ty si pamatuješ to, co dělá démon? Máš jeho vzpomínky, nebo to je tak, že když je za kormidlem ten druhý, je tam tma a nic nevnímáš a nepamatuješ si?“ zeptala se.
Nechtěla znít vlezle, ale tohle je skutečně zajímalo, to nemohla nijak popřít. Doufala tedy, že ho nijakým způsobem neurazí, a zároveň doufala pro sebe, že jí na to vážně odpoví.
„Já jen… chápu princip dvou podob, protože se do něj sama zařazuju. Ale… tohle je novinka. Jedna tvář, ale dvě osobnosti. Nechci rýpat do vosího hnízda, tak se hlavně ohraď, pokud ti to bude nepříjemné, ale do té doby asi budeš muset počítat s mojí zvědavostí. Bez prominutí,“ pokrčila rameny. „A… pamatuješ si něco z toho, co jsi byl… před Daemonem? Předpokládám, že jako démon se člověk jen tak nenarodí. Asi člověk, hádám, ale… pamatuješ si něco z toho skutečného života, než ti do něj vtrhnul Rüvik?“
Měla víc otázek. Například ji docela zajímalo, co člověka donutí uzavřít pakt s obávaným bohem smrti a začít mu sloužit. Vypadalo to spíš jako trest než jako něco, co si sám zvolil, ale kdo ví? Udělal něco zlého, byl špatným člověkem, nebo se prostě jenom nudil a neměl pud sebezáchovy? Z toho, co viděla z Damiana, co seděl před ní, nevyzařovalo nějaké velké zlo… naopak, v očích prohnilé bytosti byste asi sotva spatřili tolik emocí. Vzduch kolem něj přímo vibroval biochemickými signály všemožných pocitů. Tak… jak?

Zavrtěla hlavou. „Neomlouvej se. Je to moje věc, moje vlastní pitomost. Můžu si za ni sama. Prostě to jen neřeš, dobře?“ pousmála se znovu nevesele, načež si prohrábla vlasy prsty. Zasekla se na pár místech o chuchvalce neučesaných pramenů, ale aby byla upřímná, její starosti byly trochu jinde než tam. Byla ráda, když se dokázala postavit před něco, co by jí mohlo ukázat svůj odraz, natož aby řešila vlasy a jejich údržbu. Prostě ruku zase stáhla a odhodila prameny za záda, přitáhla si více plášť a zahleděla se do plamenů.

Ano, jako dvojsmysl to mělo znít… bylo to dvojsmyslem. Sharya je kolem sebe metala docela často, když měla příležitosti. Nevěděl to spíš jen proto, že se k ní nechoval dosud tak, aby měla šanci se do nich pustit. Tyhle věci… neřešila, nechala je volně plynout. V tom jí docela dopomáhal ten aromantický aspekt, díky němuž se mohla s klidem proplétat mezi lidmi a zanechávat za sebou ruměnce. A občas i o něco víc. Sice rozhodně nelezla z postele do postele, ale zároveň taky nebyla neviňátko.
A, co si budeme, bavilo ji, když z toho její cíl byl v rozpacích, ne že ne… navíc když to byl on, prakticky dvojník démona, co ještě před pár hodin kolosálně přiváděl do rozpaků ji, když jí sebral plášť a zalehl ji. Takže tohle jí přišlo jako absolutní excelentní výhra. A jelikož to nebylo nic zlého, ani jí nepřišlo, že by jí snad kvůli tomu mělo být Damiana líto. Leč, kdo ví – její hodnoty morálky nebyly nejzářnějšími exempláři…

Pamatoval si to, až moc dobře. Jeden by čekal, že ty myšlenky budou alespoň zastřené, ale on byl schopný vnímat i jeho pocity. Zachytávat jeho myšlenky, zatímco si s ní pohrával. Cokoliv co démonovi přelétlo přes mysl, to Damian cítil a vnímal, jako kdyby to byla jeho vlastní myšlenka. Proto se také cítil tak zle. Protože cokoliv co ten druhý udělal, to šlo na něj nehledě na to, že s tím nic nezmohl. A ta bezmoc byla jednou z těch nejpříšernějších věcí, které mu bohové dali okusit.
Jako kdyby nestačilo, že procitl po kdoví jaké době... V těle, které mu přišlo cizí. Vzdálené. Vlastní hlas se mu protivil a on se necítil ve svojí kůži. Nebylo to jen těmi tetováními, které mu ji pokrývaly jako pomyslné okovy. Byl otrokem vlastního těla, protože ho neovládal. Neovládal vlastně skoro nic. Svoboda byla najednou jenom přelétavou iluzí, kterou se sice mohl pokoušet chytat a přivlastnit, ale neměl šanci. Pokaždé mu uletěla příliš vysoko a on neměl křídla, aby byl schopný vystoupat až do oblak.

„Ano, pamatuju. A není to zrovna... Příjemné,“ odpověděl trošku zdráhavě. Nebylo mu úplně příjemné se o tom bavit, ale na druhou stranu plně chápal, že to Sharyu zajímalo. Kdyby se nacházel na jejím místě, také by to chtěl vědět. Hodně na tom totiž záviselo - a i když se mu nelíbila představa toho, že svěřuje takové věci do rukou někoho druhého, cítil povinnost jí zodpovědět každou otázku, kterou by mu položila. Dlužil jí to, dlužil jí alespoň částečné osvětlení jejich situace, protože to on ji do toho zatáhl.
„Moc ne, jsou to spíš pocity. Ale vybavila se mi jedna vzpomínka, ačkoliv byla relativně krátká. Soudě podle toho všeho... Byl jsem šlechtic, bohatý. A měl jsem nejen domov a majetek, ale i...“ Hlas se mu zlomil a on tiše polkl, neschopný pokračovat. Před očima mu tančila vize té malé dívenky, co měla jeho oči. Co se skrývala za nabíranou sukní z té nejlepší látky, ve které byla oděná její matka. Matka, která se ho pokoušela zklidnit a jenom ho přiměla víc vyletět. Byl monstrum... Už předtím. Nejspíš se probudit nechtěl.
Nechtěl na to vzpomínat a myslet, ale nemohl to Sharye upírat. Něco slíbil. Přísahal. A stále ho k ní vázalo to zvláštní pouto, které mu chtě nechtě pomaličku rozvazovalo jeho zdřevěnělý jazyk.
„Měl jsem rodinu. Ženu a dceru. Vzhledem k tomu, kolik času uplynulo už musejí obě být dávno po smrti. Nepamatuju si víc, než jsem byl bohatý, pyšný a výbušný. Matně to připomíná démona, což mě děsí. Už nemůžu tvrdit, že je to ta moc, co to vyvolalo. Protože... Celou tu dobu to muselo být ve mě. Minimálně nějaký potenciál, kterého se Rüvik mohl chytit a začít na něm stavět. Nezasloužím si pomoc bohyně země a rovnováhy, protože jsem byl monstrum už předtím. Natož teď.“

Aby byla upřímná, Damianovo vysvětlení v ní zanechalo mnohem víc otázek, než bylo zodpovězeno. Ale na to se teď rozhodla nedupat. Nemělo by to žádný význam, jenom by to je oba dokázalo rozhodit. Už teď vypadal jako hromádka neštěstí – a i navzdory tomu, že se jí ještě před pár desítkami minut klečel na ní, držel ji v šachu a zranil ji, teď měla skoro chuť ho obejmout, aby se na místě nesložil. Bylo zvláštní, jak rychle se dokázaly tyhle věci proměňovat, ale zase… za vinu mu to dávat nemohla. On si asi sotva vybral dobrovolně to, že z něj bohyně udělá… někoho, komu se svět vlastní identity bortil pod rukama, protékal mu mezi prsty.
Navíc… pochybovala, že byl skutečně jen lidským šlechticem. Koneckonců, proč by se bohyně a patronka nadpřirozených přírodních ras starala o lidi, když ti jsou většinou těmi, kdo ohrožují její chráněnce? Nechápala to. Podezření v ní rostlo. Ale rozhodla se to neřešit zrovna tak – nechtěla to zhoršovat dalšími zlými otázkami.

„No,“ začala potom, sjela pohledem z Damiana na srnu a ze srny na Damiana. Vztyčila se na nohy, pár rychlými kroky obešla oheň a stanula před ním. „Ta srna se tu bude dělat, ale můžeme se zatím odreagovat. Bylo by docela fajn zjistit, jak na tom teda jsi – a například začít s bojem by se možná hodilo. I kdybychom nebyli poblíž místa, kde je beztak vojáků jako včel v hnízdě kolem královny, potřeboval bys vědět, nakolik jsi schopný sám sebe bránit, když se ti trochu vysmekly otěže toho, že víš, čeho nejsi a jsi schopný. Viděla jsem, že Daemonovi boj žádný problém nedělal… tak se podívejme na tebe, co říkáš? Může to být dobrý způsob na to, aby ses zbavil myšlenek. Vlastně, my oba. Co ty na to?“
Nabídla mu to všechno s polovičatým úsměvem a natáhla k němu ruku. Pokud ji přijme, pomůže mu vstát a můžou se pustit, do čeho plánovala. Zoufale se potřebovala protáhnout, záda ji od sezení bolela, a věděla, že ani pro něj to jistě nebude na škodu. Proto jen trpělivě čekala, jak se rozhodne, a v tichosti a tajnosti doufala, že přijme.

Zvedla se jakoby nic, došla k němu a setrvala na místě. Na sobě měla stále jen ten plášť, nic jiného. To nutilo Damiana hodně dobře si rozmyslet, jestli se na ní podívá. I jen pro to, aby jí pohlédl do očí by po ní musel přejet pohledem... A bylo mu to zatraceně nepříjemné. Netušil proč, přeci jen na tom nebylo nic až tolik divného, ale nejspíš to mělo spojitost s tím, jak dlouho byl uvězněný ve svojí vlastní hlavě, neschopný se osvobodit. Teď, když už měl alespoň špetku volnosti, spousta věcí se zdála být jiná. Jeho tělo se sice téměř nezměnilo - vyjímaje démonických tetování a ztráty zeleně v očích, které svým odstínem najednou připomínaly mnohem víc pomněnky, než čistou oblohu - a on vůbec nezestárl. Byl si ale téměř jistý, že všichni kolem něj ano. Jeho manželka, jeho dcera. Kdokoliv, kdo mu dřív nějakým způsobem zasáhl do života, všichni už museli zákonitě dojít na konec svojí cesty a on se neměl za kým, ani za čím vrátit.

„Odreagovat? Nejsem si jistý, jestli je boj zrovna vhodný způsob odreagování, Sharyo,“ pronesl trošku váhavě, než přijal její ruku a s její pomocí se vyšvihl na nohy. Hleděl jí přitom upřeně do očí, ačkoliv na něm bylo znát, že toužil uhnout pohledem. Svým způsobem na něj byl její pohled příliš intenzivní, silný. Nebyl zvyklý se lidem dívat do očí, protože dlouho spal. Démon v něm se lidem do očí díval s oblibou, protože to byl on, kdo přiměl toho druhého uhýbat. Damian ale postrádal jeho pevnost a sebejistotu, protože na rozdíl od něj neměl nic, co by pro něj představovalo pevný základ, kostru.
„Jak přesně by sis to představovala? Můžu zkusit něco rozmlátit a uvidíme, ale... Bojovat v pravém slova smyslu nejde. Není s kým ani s čím.“ Trošku se obával, jestli se tím nenabízela. Sice nepochyboval o její schopnosti se ubránit - nepochyboval ani předtím, ale pod vlivem posledních událostí to prokázala velice jasně a důrazně - ale pokud by stále disponoval silou démona v sobě, mohl by jí velice snadno ublížit. Na rozdíl od běžného člověka byl totiž Daemon nejen rychlejší a obratnější, ale také podstatně silnější. Mohl by si klidně zlámat všechny kosti v těle a během pár hodin by byl znovu fit jako rybička. Sice netušil, jak moc odolný byl vůči usekávání končetin, ale nepřekvapilo by ho, kdyby mu i ty mohly přirůst. Jen u hlavy si byl téměř jistý, že pokud by o ni přišel, nejspíš by to pro něj byla konečná. Ne nadarmo proto také spousta lovců a bojovníků šla právě po ní, protože představovala střed všeho. Ačkoliv v jeho případě byly slabiny už téměř všude... Krvácel jako člověk, potřeboval dýchat jako člověk a srdce mu bilo. Pokud by ho probodla, uškrtila nebo utopila, zemřel by nejspíš úplně stejně jako každý jiný smrtelník. A i oheň ho zraňoval.
„Nejsem úplně pomalý,“ zhodnotil nakonec situaci při letmém pohybu na srnu. „A nějakou sílu pořád mám. Netuším kolik, protože to stojí příšerné vypětí, abych se k ní vůbec dostal, ale je tam. Jen zřejmě dřímá stejným způsobem, jako doposud dřímala moje osobnost uvnitř vlastní hlavy. Existuje, ale... Je opravdu hodně, hodně daleko.“

Sharya ho vytáhla na nohy a teprve když se do ní opřel chlad rozvířeného vzduchu, něco jí došlo – pořád tu stála jenom v plášti. Plus v tom zatraceném medailonu, jenž jí stále visel na hrdle, který už ani nevnímala, zatímco se zdálo, že vibruje společně s jejím srdcem. To ale nebyla zrovna dobrá cesta k tomu, jak s ustrojit na protáhnutí se. Sice ano, aby docela oprsklá a nestyděla se už prakticky za nic (ne, že by ji takhle už předtím neviděl), ale co bylo moc, to bylo zase příliš. Proto zvedla prst, s rychlým: „Vteřinku!“ si nechala plášť sklouznout z ramen docela a poté s otočila k hromádce oblečení, která zbyla po její proměně ležet na zemi.
Oblečená byla během několika minut, přeci jen šlo o naučený častý úkon tím, že se nezřídka kdy přeměňovala. Ovinula si kolem boků opasek s noži, po jednom zkoumavě přejela prsty a prohlédla si ho. Měla těch nožů celkem sedm – považovala to za šťastné číslo, zatím byla pravda, že se na ně vždy mohla spolehnout – a tohle byla ta asi největší. Jí přišla zbytečně těžká, hodila se jí jenom na občasný boj z blízka, k házení byla mizerná. Pro něho s větší silou? Ideální. Vytáhla ji, úzká ocelová čepel se zableskla, přetočila ji v prstech a rukojeť ze zakalené oceli nabídla Damianovi. „Zatím si ji půjč. Jmenuje se caïllea. Dlouhá. Netuším, co za zbraně běžně používáš, ale tohle,“ ukázala na zubatou dýku u jeho pasu, „je v boji na blízko trochu nepoužitelné.“
Sama sáhla k levé straně opasku a vylovila další čepel – úzkou, krátkou, mírně zahnutou, s rukojetí ve tvaru vzlétajícího sokola. Rällea, rychlá. Její oblíbená, aby pravdu řekla. Odstoupila od Damiena na tři metry a rozhlédla se pro prostranství kolem. Celkově byli na malé mýtině, to se hodilo, jelikož neměla náladu kličkovat mezi stromy – a asi nebyla sama.

Dýku nastavila před sebe v obranném gestu a pousmála se. „Nechceme se tady vzájemně zabít, takže žádný, že poslední naživu vyhrává. Řekněme, že ten, kdo bude nakonec ležet zády k zemi, prohrává. Žádné bodání, jestli skončím s vlastní dýkou pod žebry, budu naštvaná. Škrábej si, jak chceš, ale za hlubší rány budu taky naštvaná,“ upozornila ho, než si něco uvědomila. To, jak jeho dýka předtím spíš, než do jejích zad sklouzla jemu do ramene. Nemohl jí ublížit úplně – ale kde v tom byla ta dohoda? Proto udělala něco, co by deset pozorovatelů z deseti považovalo za projev choré mysli – stáhla si medailon rychlým pohybem z krku a zahodila ho k plášti na zem. Stihla by se k němu dostat, kdyby se něco dělo, ale zároveň byl dost daleko na to, aby na ni přestal platit.
Šílenost, když si vybavila, že jí ještě před pár dny vyhrožoval roztrháním hrdla, pokud ten medailon, byť jenom omylem upustí. Ale… šílená už napůl byla dávno, kde v tom byl takový rozdíl?
„Vidíš. Věřím, že se mě nepokusíš třeba zabít, to by bylo nepříjemné. A teď,“ přešlápla si, nevinně se na něj usmála a naznačila pár skoro tanečních kroků, přičemž sevřela pevněji rukojeť dýky a namířila ji před sebe, „smím prosit?“

Když se odešla obléknout, automaticky očima sjel opačným směrem a upřeně pozoroval trávu. Mezitím se snažil nějak si urovnat myšlenky, kterých měl v hlavě až příliš mnoho na to, aby byl schopný jasně a klidně uvažovat. Všeho bylo tak nějak moc. Kdyby bylo po jeho, vtrhli by do toho zpropadeného panství okamžitě, aby to měli za sebou... A zbytek by se prostě uviděl. O jejím přežití nepochyboval, byla šikovná, byla mazaná a dokázala se o sebe postarat. Otázkou ale bylo, jestli by byla schopná odejít bez svých rodičů. Nejspíš by byla schopná se pro ně obětovat, jen aby tam nemuseli dál vězet... A to by byla její záhuba. Damian věděl, že ji bojovat se svým osudem nebo že tam jednoduše zemře. Ani jedna z těch možností se mu nezdála zrovna dvakrát příjemná a lákavá, ale věděl moc dobře, že neměl na výběr. Nebyl v pozici, kdy by si mohl diktovat a usměrňovat mocnou bohyni osudu. Zvláště ne potom, co mu pomoc nabídla jiná bohyně. Nemohl se otočit zády ani k jedné z nich. nemohl v žádném případě nutit, protože to bylo její rozhodnutí, ale svým způsobem mu na ní záleželo, takže ji nechtěl vidět ani v okovech, ani umírat. Co se jeho samotného týkalo, neočekával nic. Neměl sebemenší představu o tom, jak to v panství A'Coimne mohlo dopadnout a co mu Aurora přivála do cesty. Byl smířený s oběma základními možnostmi: že se odtamtud dostane živý a bude mu povoleno pokoušet se nadále
Proto se v duchu začal intenzivně modlit Állee, protože ona představovala pomyslný plamen ve tmě. Jako patronka ztracených a strádajících byla ideální bohyní, do které by mohl opřít veškeré svoje naděje a zbytky víry, kterou sbíral jen horko těžko. Nevěřil, už skutečně pořádně ne. Možná tak v Rüvika a Äyanaii, protože mu svoji přítomnost poměrně silně připomínali - ale jinak měl pocit, že se k němu zbytek božstev obrátil zády nebo mu nastavili svoji odvrácenou tvář. Nepomáhali mu, nechali ho plácat se v tom. Za co by jim tedy asi tak měl být vděčný?

Jakmile mu Sharya podala jakousi dýku, zůstal na ni poněkud nechápavě hledět. Ona to snad myslela vážně... Jak? Nemohl s ní bojovat. I kdyby byl naprosto neschopný, bojovat jeden proti druhému bylo zatraceně riskantní. Něco jiného by bylo, kdyby se utkali tělo na tělo beze zbraní, ale s noži... I taková relativně malá zbraň dokázala nadělat pořádnou paseku. On sám toho byl živoucím důkazem - jeho ruka i rameno to přeci jen odnesly poměrně slušně.
„Nebudu s tebou bojovat,“ pronesl tichým, ale velice pevným hlasem, který jasně dával najevo, že je tak rozhodnutý a jen tak s ním něco nehne. „Nechci se znovu dostat do stejné situace jako předtím. Ne, že by mi vadilo schytat pár dalších ran, ale nechci riskovat, že pokud bych stále měl tu sílu a pouto bylo narušené, že bych ti ublížil. To raději svoji bojeschopnost zjistím trošku jiným, byť neohrabanějším způsobem. Tohle by byl zbytečně velký risk. Tvůj život a zdraví jsou příliš cenné, než abych s nimi takhle bezohledně nakládal, nezlob se.“
S těmi slovy jí vrátil nůž a věnoval jí krátký rozvážný pohled. Existovala ještě alespoň jedna cesta, jakou by to mohl ozkoušet. Mohl se znovu vydat do lesů a pokusit se ulovit něco většího a silnějšího. Jelen by nejspíš stačil, ačkoliv takový medvěd by byl ideální. S oběma by mohl protáhnout jinou část svých schopností a tím pádem zjistit, jak moc zle na tom byl. Rozhodně mu to přišlo lepší a bezpečnější, než kdyby riskoval podobný souboj se Sharyou, které měl pomoci dostat se do panství i zpět. Pokud by ji předem zranil, mohli by na ten malý výlet rovnou zapomenout.

Trochu váhavě si od něj dýku zase převzala. Na jednu stranu, s tímhle argumentovat nemohla, spíš jen nečekala, že by mu skutečně záleželo na tom, že z toho malého boje odejde nezraněná. Koneckonců, myslela si, že chytne příležitost, jak se trochu vybít… a popravdě, kohokoli zatím potkala s podobným návrhem, vždycky chtěl jít ocel na ocel. Proto na něj práv teď zůstala jenom překvapeně hledět, netušila, co si o tom pořádně myslet. Každopádně obě dýky vrátila na původní místa.
Vlastně… to bylo docela milé gesto, když se nad tím zauvažovala. Nečekala ho, ale bylo tam. Překvapení, z něhož netušila, zda se radovat či dělat pravý opak. Speciálně od něj to byla jedna velká záhada, netušila, co si o tom myslet, a to ji hnalo pomalu k šílenství.

„Nebudeš se pouštět k zabíjení medvěda jen proto, abys zjistil, zda na to máš,“ namítla. „Ta srna… našlo se pro ni využití, to jde překousnout. Ale vážně chceš jen tak běhat po lese a zabíjet zvěř – zvlášť poté, co konkrétně Äyanaii na tebe položila ruku? Ať s tebou udělala cokoli, nemyslím si, že by byla nadšená, kdyby ses testoval na jejích zvířatech… to uznej,“ založila si ruce na hrudi, načež si párkrát poskočila. Nevybitá energie z ní přímo sršela, zvlášť po hodinách spánku, a ona neměla, jak tomu vzdorovat.
Potřebovala něco dělat… a tady v tom našla řešení, dokud jí to nezatrhl. A tak, spíš už z dětinské potřeby, aby bylo po jejím (a zároveň z potřeby toho, aby jí nehráblo, jelikož její mozek i tělo jeli na dvě stě procent a ona netušila, jak jinak to zarazit), si pomalým pohybem natáhla obě rukavice, aby zakryla ostré drápky na místě, kde by měly být nehty, a vzhlédla k němu. Díky výškovému rozdílu bylo pro ni snadné nasadit rádoby nevinný pohled skrze řasy, který vypilovala především proto, že jí už v minulosti dokázal otevřít nejedny dveře. Tak jen tiše doufala, že to zabere i nyní.
„No… tak tělo na tělo. Beze zbraní,“ navrhla, načež po něm blýskla dětským provokativním úsměvem. Když nepomůže tohle… většinou dost pomáhalo hrát na hrdost. Zvlášť u mužů – a nezdálo se, že rozpolcený démon na tom byl zase tolik jinak. „Ledaže myslíš, že snad nemáš šanci proti malé holce… to potom samozřejmě plně chápu.“

Chtěl jí na to něco odpovědět, ale faktem bylo, že nenacházel vhodné argumenty. Měla pravdu, jít do lesů hledat nějakou větší zvěř jen pro to, aby ji případně zabil kvůli zjištění svého stavu... To nebylo zrovna dvakrát vhodné. Zvláště potom, co si na něj posvítila samotná bohyně Äyanaii. Jenže copak měl snad na výběr? Nemohl bojovat s ní. Ona byla... Důležitá. A byla člověk. Navíc stále byla démonova paní a i když by asi bylo hezké zbavit se toho pouta, hodně se obával toho, co by se stalo, kdyby o paní přišel. Utrhl by se ze řetězu, předpokládal. A to nemohl dopustit. Stejně jako nemohl dopustit to, aby Sharye ublížil. Ublížil jí už dost, nemusel to dělat znovu a ještě fyzicky. Sice ta psychická újma byla podstatně horší, protože šrámy na těle se hojily automaticky, ale to ho zrovna dvakrát neuklidňovalo. Nechtěl se pouštět do boje, to by raději šel naslepo a bez jistoty, než aby riskoval něco podobného.

„Já ale nemám na výběr, Sharyo. Buď se pokusím něco ulovit v lese nebo můžu zkusit pobíhat po okolí a mlátit do stromů, což nejspíš moc efektivní nebude. V žádném případě ale nebudu bojovat s tebou. Pokud by tam ta síla stále byla, mohl bych ti ublížit - a to prostě riskovat nemůžu. Nemůžu a ani nechci,“ trval pevně na svém.
Když ale upustila od užívání zbraní a věnovala mu ten provokativní pohled, tiše si povzdychl. Na tváři se mu rozlil zoufalý a bolestivý pohled. Provokovala ho. Snažila se ho přimět vyrazit - a faktem bylo, že rozhodně tlačila na správné místo, protože tím popuzovala nejen démona v něm, ale především se dotýkala jeho ega. A bohové... Třebaže to tak v tu chvíli vypadalo, protože byla jeho osobnost otupělá zapomenutím, přítomností druhé bytosti a bolestí, přesto všechno se uvnitř skrýval muž, který měl ego téměř až do nebes, byl pyšný a sebestředný. Nesnesl by takové ponížení.

Ačkoliv se mu to tedy nelíbilo, bezmyšlenkovitě proti ní vystřelil a s využitím svojí nadlidské rychlosti ji oběhl, než jí zkroutil ruku za zády a natlačil ji předkem proti kmenu jednoho ze stromů, zatímco ji nepouštěl. Věděl, že to nebylo fér a že hrál nejen nečistě, ale přímo zatraceně špinavě, ale chtěla to? Měla to mít. Evidentně se v něm ještě našlo dost síly na to, aby bránil svoje ego, což bylo na jednu stranu smutné, ale vzhledem k jeho skryté povaze a démonovi jako takovému to dávalo dokonalý smysl. Oba byli pyšní jako pávi.
„Ta provokace je špatný nápad, Sharyo,“ procedil skrz zuby kousek od jejího ucha. „Probouzí to moji odvrácenou stránku. A já se nechci znovu hádat.“ S těmi slovy ji pustil a zhluboka vydechl, než uvolnil bolavé rameno a zatnul zuby. Možná se pohyboval rychle a obratně, ale pořád byl raněný. Na rychlou regeneraci nejspíš mohl zapomenout... Milé.

Když se ocitla namáčknutá na tom stromě, zmohla se jenom na otrávené, frustrované povzdechnutí, než se zapřela ramenem o kmen a pokusila se do odstrčit boky. „A dost,“ zavrčela, když ji pustil a mohla se s klidem otočit, aby ho znovu našla postávat tam s výrazem pohoršené jeptišky. „Vážně chceš sabotovat každý můj pokus o cokoli?“ zvedla na něj obočí. „Já vím, že tak pravděpodobně vůbec nepůsobím, ale jenom ti chci pomoct zjistit, co teda můžeš a co ne. Bez toho, abys pobíhal po lese a zabíjel zvířátka. Asi promiň?“ Naklonila hlavu ke straně. Byla náhodou docela zábava ho provokovat, ačkoli to Sharya mohla říct o každém druhém. A… byla by to ještě větší zábava, kdyby se mohla bránit, než vystartoval.
Takhle si přišla jako dítě, kterému něco seberete a ruku s tím vytáhnete do výšky z jeho dosahu. Ne, že by očekávala od všech fair play, zvlášť poté, co ho skutečně popíchla, ale i tak by byla raději za možnost mu to nějak oplatit už za akce… ne se jen ocitnout zády k němu na stromě. Navíc začínala mít docela dost toho, že ji pořád k něčemu tiskl – a bylo fuk, zda to bylo špinavé dláždění Narrigenu, hlína na zemi tady anebo teď ta nepříliš příjemná kůra.

Když se ošil a obrátil svoji pozornost na střípek okamžiku k rameni, napodobila ho. Snažil se tvářit, že chodí v pohodě, ale na tu chvíli to vypadalo. Další maska… ach jo, bezva. Bez okolků vykročila k němu a když se srazila s nepochopením, ukázala na něj. „Co dělá to rameno?“ zeptala se na varování, než k němu prostě došla a bez zeptání mu potáhla za košili, aby na to viděla.
Co si budeme… rána, co se mu rýsovala v kůži ve výši jejích očí, nebyla rozhodně to nejpůvabnější, co ve svém životě spatřila. Rána se otevírala v dost divném úhlu, což byl podpis toho, že dýka, co zranění způsobila, byla nejenom rituální a tím pádem zubatá, ale taky pěkně tupá, rozhodně nešlo o čistý řez. Uvažovala, co muselo bolet víc – když se ta rána vytvořila, nebo když z ní potom tu čepel musel zase vytahovat. Obojí jistě nebylo procházkou růžovou zahradou. Krev už se z ní nevalila, každopádně se na ni pořád šklebilo mokré růžové maso, které nebylo tím výhledem, o který by dvakrát stála. Navíc ji do nosu udeřil i dost silný pach – a i když nebyla nejlepší léčitelka pod sluncem, poznala, že když začne něco smrdět takhle zle, takhle nesprávně, znamená to, že nezbývá moc dlouhá doba k dostání infekce. A to by byl průser nejvyšší… sice ji bavilo se mu smát, ale moc se nehrnula do vidiny, že by mu kvůli rozlezlé infekci musela div že neřezat ruku – a přesně to by se stalo, pokud by nechala ránu jen tak existovat.

„Ty sis to už vážně nemohl udělat nijak horší, což?“ vydechla jenom, zatímco lovila v mysli, co s tím udělat. Radši ignorovala ten fakt, co jí dorážel na mysl – že to měla být rána pravděpodobně určená jejím zádům. Pořád cítila ten chlad, když čepel sklouzla vedle ní a zabořila se mu do tkáně. Sice byla ráda za to, že jí to zubaté monstrum nakonec netrčelo mezi lopatkami, ale viděla, že i kdyby, asi by se z toho vyhrabala dříve, než to teď mělo čekat jeho.
Nenechavě vztáhla ruku a lehce přejela po okolí rány. Na chvíli povolila – a znovu, jako předtím, když mu zavazovala tu ruku, prostě nechala kus toho přejít na sebe. Hojila se evidentně rychleji, tak na tom nezáleželo, navíc měla práh bolesti dost vysoko na to, aby to přešla jenom s prudkým zamrkáním a tichým klením v hlavě. Ránu mu to sice nezahojilo, ale každá tkáň se začínala lépe hojit v momentě, kdy přestala tolik bolet. Pokud by ji ubírala častěji, možná by mu pomohla nahodit nějakým způsobem zpátky rychlejší zacelování ran.
„Měním názor. Klidovej režim. Tohle se nemůže hýbat,“ vrtěla hlavou. V hlavě jí konečně secvaklo, vrhla se ke svému vaku a z jeho jádra vylovila malou lahvičku – tinktura z tužebníku jilmového. Ta látka v ranách sice štípala jako čert, ale dělala ještě jednu důležitou věc – dezinfikovala, bránila infekci zahryznout se do oběti. Což by u něj nebylo hezké, zvlášť ve zraněném místě, které bylo takhle blízko krční tepně… pokud by ho to nezabilo ihned poté, co by se mu do krve dostala otrava, minimálně by mu to pořádně zavařilo. A leč pochybovala, že ho bohyně Äyanaii přiváděla do tohohle stavu jen proto, aby ho vzápětí nechala pojít na něco jako je infekce, stejně to nemínila riskovat. Ač měla chvíle, kdyby ho ráda přitopila v Secmé, nechtělo se jí tu, uprostřed lesíka, zakopávat jeho mrtvolku. Na to se jí podezřele rychle dostal pod kůži fakt, že není pořád jenom sama.
Vyhrabala z vaku ještě kus něčeho, co vzdáleně mohlo připomínat plátěný obvaz, a na jedno místo nakapala tinkturu, načež ji zase schovala. „Neprotestuj… a neječ,“ varovala ho, protože čekala, že to by dělal – i jí se z té štiplavé tekutiny podlamovala kolena, když si s ní něco čistila. A než se stihl začít cukat, rychle přiložila nasáklé plátno k ráně a začala zbytek obvazovat tak, aby to na tom rameni drželo. Byl to mizerný bod, kde něco zavazovat, ale měla snad na výběr?
Když skončila, nevesele se na něj ušklíbla. „Tak... pokud ještě nechceš pusu na bebíčko, je to všechno.“

#ZdravotniceSharya opět zasahuje...

Její odpověď ho zasáhla se stejnou ostrostí jako šíp. Nechtěl to udělat, skutečně nechtěl. Ale nebyl schopný odporovat tomu nutkání, které uvnitř něj narůstalo jako bobtnající těsto. Démon v něm se probouzel a hlásil se o pozornost i o moc. Damian se mu v tom zoufale snažil zabránit, ale přesto se jeho sokovi podařilo na moment vyplavat na povrch a stočit jeho chování nechtěným směrem. Kdyby to bylo na něm jako takovém, kdyby nebyl pod vlivem démona a jeho vnitřního zla, bojoval by s ní tělo na tělo a čestně. Nebo si to alespoň myslel a namlouval. Pravdou totiž bylo, že ani on nebyl žádný svatoušek. Díky potlačeným vzpomínkám si ale nepamatoval, kolikrát někoho zbil nečestně v boji s převahou v počtu, kolikrát skopal nějakého nebožáka na ulici a ponížil ho tím, že ho vyválel v bahně. A už vůbec si nepamatoval, kolikrát vztáhl ruku na svoji vlastní manželku, která se mu chuděra ani nedokázala bránit...
Neměl sebemenší potuchy, že to co se ukrývalo hluboko pod jeho prokletou slupkou bylo úplně stejně shnilé a odporné jako démon v jeho nitru, jehož počínání tolik odsuzoval. Nejspíš byl ještě horší, protože se dopustil mnoha ohavných a osobních věcí, které z něj také démona udělaly. Všechny jeho kroky tehdy za života vedly ke stínům, nechal se jimi olizovat a nakonec i pohltit, když přislíbil svoje tělo Rüvikovi v naději, že mu oživí obě dvě duše, které svým zvráceným způsobem miloval a uvrhl v záhubu.

Sharya ale nebyla ani trošku jako jeho žena nebo dcera. Obě ho bezmezně milovaly nehledě na to, jak odporným netvorem byl a nehledě na to, jak zle s nimi zacházel. Ačkoliv se malá Madlyn občas uvolila na nějaký ten projev vzdoru nebo alespoň na to, aby na něj zakřičela, že se choval hrozně, jeho žena nic takového nikdy neudělala. Pouze bránila svoji dceru, pokud byla poblíž... A jinak se nebránila vůbec. Neměla na to žaludek, bála se ho a bála se toho, co by se mohlo stát Madlyn, kdyby ho rozzuřila svým vzdorem. S jeho paní to ale bylo jiné. Sharya se nebála mu nejen odporovat, ale také mu kdeco vrátit. A už vůbec se nebála dát najevo svůj názor nebo nelibost. Dokonce ho i chvílemi popichovala, což značilo nejen rovnocennost mezi nimi, která mezi Damianem a jeho manželkou neexistovala, ale také určitou formu odvahy. Oba muži by to nazvali drzostí, ale pravdou bylo, že šlo jen o odvahu, kuráž. Čirá forma, nic špatného. Drzá byla možná maličko taky, ale jen ve zdravé míře, což se o Daemonovi říct nedalo.
Proto zatímco jí hleděl do očí a vyslýchal její proslov o tom, že se mu snaží pomoct a on hraje nefér... Začal se cítit špatně. Mohl by to svést na démona, ale už v ten moment niterně cítil, že potřeboval vyhrát, za každou cenu. Nesnesl by, aby prohrál se ženou. Byla by to pro něj vskutku zdrcující a potupná porážka, kterou by nesl velice těžce - a proto se jí rozhodl vyhnout s pomocí nečisté hry, kdy zneužil svých nadpřirozených schopností a obrátil souboj ještě před začátkem ve svůj prospěch.

„Máš pravdu, omlouvám se,“ pronesl nakonec, než si poněkud nepřítomně promnul čelo. Trošku mu hučelo v hlavě z toho, jak se ho démon snažil vystrnadit od moci, ale on se nevzdával. Byl příliš zatvrzelý na to, aby odstoupil a dal mu volnost. Byla to mocenská hra, podobná té, co hrál ještě před chvílí se Sharyou. Toužil mu dokázat, že to on byl pánem - zvláště vzhledem k tomu, že se jednalo o boj nad jeho vlastním tělem a jemu byla představa, že by se měl nechat vystrnadit z vlastní hlavy... Velice nepříjemná. Proto se držel zuby nehty a nepouštěl se, i když démon útočil na jeho slabá místa a snažil se ho zpochybnit. On si věřil. Možná až moc, což byl nejspíš také jeden z důvodů jeho původního pádu.
„Nedokážu to ovládat, prostě... Démon cítí potřebu tě nenechat vyhrát, ať už jde o cokoliv. Řekl bych, že v tom není nic osobního, ale pro něj to osobní je, takže... Promiň.“ Zamumlal poněkud nesourodě, než na ni upřel svoje modravé oči, ve kterých se pomaličku začínala probouzet kapka zelené.

Když najednou otočila a jala se zkontrolovat jeho ránu na rameni, poněkud překvapeně pozvedl obočí a nechal ji dělat, co uznala za vhodné. Bylo mu to sice krajně nepříjemné, protože celá rána a její okolí byla zatraceně živá a citlivá, ale byl příliš hrdý na to, aby dal najevo, že ho to skutečně pekelně bolelo. To se ale zlomilo v moment, kdy mu do rány kápla jakousi tinkturu, která pálila hůř než výheň pekel. Okamžitě zatnul zuby a kousl se do jazyka, aby nezařval, což se mu pěkně vymstilo. Skousl totiž tak silně, že v puse vzápětí ucítil železitou pachuť krve, která mu zrovna dvakrát dobře nechutnala, vzhledem k tomu, že byla z části démoní.
Sotva svoji práci zakončila pečlivým ovázáním, tiše vydechl a upřel na ni oči. Na tváři měl zatraceně poražený a zmučený výraz, který vypovídal o tom, že mu ta bolest dala solidně zabrat a on měl co dělat, aby se nějakým způsobem udržel na uzdě a nechoval se jako každý jiný raněný člověk. Jenže na to byl moc pyšný a hrdý.
„Polibek na uklidněnou zní hezky,“ zamumlal tiše, než opatrně rameno uvolnil, protože ho doposud svíral v poněkud křečovité pozici. „Ale ne na ránu, to by bolelo jako čert. Na tvář by to šlo. Nebo pokud se cítíš odvážně... Na rty.“ Upřeně ji pozoroval, než se nepatrně pousmál, aby jí to oplatil. „Ale ty to určitě myslíš jen jako vtipné popíchnutí a narážku, takže neočekávám, že bys toho byla schopná. Přeci jen nelíbáš každého na potkání, sama si to říkala. Nebyl bych hoden tvého polibku.“

Viděla, že ho kontakt s tinkturou dost vyvádí z míry, ale to bylo riziko, se kterým musel počítat. „Hele, vím, že příjemný to není, ale vezmi si, že bude mnohem lepší to teď vydržet než tady potom pochodovat s rukou, skrze kterou se bude prožírat infekce. A sekání ruky určitě nebude nic milého. Z vlastní zkušenosti to nemám, ale troufnu si odhadovat.“
Do nosu se jí opřel pach krve. Nedivila by se, kdyby si v zájmu toho, aby nevykřikl (byl hrdý jako zatracený páv, samozřejmě, že by si raději ukousnul jazyk a vykrvácel z něj, než aby uznal, že to bolí, a vykřikl v agónii… tedy, dokud by to vůbec mohl ovládat, samozřejmě), prokousl v pár místech tváře nebo jazyk. Vůně jeho krve pořád nebyla košér, ale bylo to lepší než v Narrigenu. O hodně lepší. Jako kdyby společně s Daemonem z jeho těla odstoupily na chvíli i toxiny, které z něj dělaly zbraň.
Vrátila se zpátky ke své tašce, vrátila do ní tinkturu, a přitom pohledem zalétla k amuletu, který zahodila do útrob pohozeného pláště. Znovu po něm sáhla, možná z nejistoty, a během mžiku si ho nepozorovaně přetáhla přes hlavu. Když ho nechala klesnout si do důlku mezi ňadry, napůl netušila, zda to byl chlad uklidnění nebo varování. Tak jako tak dělala, že nic, a znovu se otočila a vrátila k němu.

Pobaveně ho sledovala. „O to se zrovna neobávej. To, že jsem ti ovázala tu ruku a rameno, je o dost větší projev sympatií, než kdybych tě políbila,“ pokrčila rameny, prohlížela si ten jeho nepatrný úsměv. Něco v ní mu chtělo dokázat, že si troufne. Ano, byla sice zatraceně odtažitá, ale zároveň měla v krvi to, že ho chtěla přesvědčit o tom, že to není, jak si myslí. Netušila, zda to prostě něco v její hlavě pobralo jako hec, anebo tam bylo něco jiného, ale dodala: „Tak si potom hlavně nestěžuj,“ než bez dalšího varování vykročila vpřed, než jí stihla dojít odvaha (nebo možná dostatečná dávka šílenství) to udělat, popadla ho za límec košile a stáhla dolů, aby na něj dosáhla (parchant, byl na ni prostě až moc vysoký, nemohla za to, že nepatřila k nejvyšším). A bez dalších okolků mu skutečně přitiskla ke rtům ty svoje. Jak předtím předpokládala, opravu mu na rtech ucítila chuť krve – nebyla už tak prudce jedovatá, čistá však také ne.
Nebrala to jako nějaký velký, přehnaný projev nehynoucího citu nebo tak… prostě jako nástroj svého těla k tomu, aby jí na chvíli bylo příjemně. A navíc, vzpomínala si docela dobře na to, jak mu oznámila, že dokáže skrze tohle dobře připravit o dech i o slova. Tak si dala řádně záležet na tom, aby to v tomhle případě taky dodržela jako stvrzené slovo.
Aby mu dala zapamatovat, vyrazit do paměti jako horoucí cejch, že když už nic jiného ctnostného na ní nebylo k pohledání, Sharya Loreanne alespoň plnila, co řekla.

Do příjemného to skutečně mělo daleko. Tinktura ho v ráně štípala a pálila jako kdyby to nebylo léčivo ale kyselina. I přesto ale Damian zůstával kompletně zatvrzelý, propadajíc přirozené reakci svého těla, které toužilo se z toho všeho prostě vykřičet. Zatínal zuby jako pes, který se pokoušel něco roztrhat na kusy, oči přivíral bolestí a byl ztuhlý jako mrtvola, jak moc měl zatnuté i svaly. Matně mu to něco připomnělo. Byla to stará, velice stará vzpomínka, ale na jeho poměry byla navzdory svojí zaprášenosti nejspíš neaktuálnější z všech těch střípků jeho minulosti, které prozatím dokázal posbírat. Vybavoval si ukrutnou bolest, lámání kostí a šponování svalů. Srdce bušící až v krku, pumpující horkou krev do jeho proměňujícího se těla. Kůže mu ztěžkla a tvrdla jako beton, než i on sám ztratil kontrolu nad svými končetinami a s nimi i nad tělem jako takovým. Byl jako duch uvězněný v nádobě, odkud nemohl utéct. V tom stavu setrval několik dlouhých hodin, zatímco kolem něj protékala chladnoucí a lepkavá krev. Smáčela mu zbytky potrhaného oblečení i jeho zrzavé vlasy. Až když se nad obzor vyhoupl měsíc a vyšly první hvězdy, samovolně se zvedl na nohy a svobodně se nadechl. Povstal.
S tou vzpomínkou sebou cukl a udělal několik trhaných kroků vzad, jako kdyby se děsil toho, co mu právě jeho mysl naservírovala. Roztřeštěnýma očima pohlédl na Sharyu. která si zrovna uklízela tu zpropadenou tinkturu zpět do svojí tašky. To bylo dobře, nemohl ji už ani cítit. Pokud mu to ale mělo pomoct, tak to nejspíš bylo nutné zlo - představa toho, že by zemřel na infekci nebo otravu krve se mu zrovna dvakrát nepozdávala. Na něco takového byl až moc tvrdohlavý a pyšný, nedovolil by si odejít takhle nešťastným způsobem. A věděl, že i Rüvik by se mu za to v podsvětí vysmál.

„Useknutí ruky by v tomhle případě ani nepomohlo,“ podotkl nakonec poněkud nepřítomně, zatímco ji pozoroval, jak se k němu vracela. „To bys mi musela useknout i rameno. A kterak by to možná ten potenciální problém vyřešilo, něco mi říká, že podobný zákrok by člověk neměl šanci přežít. Nemluvě o tom, že by se to zatraceně těžko praktikovalo, zvláště vzhledem k našim omezeným možnostem. Ale co už, čištění mám za sebou... Díky, vážím si toho.“
Když se k němu přiblížila, přiměla ho sklonit se a políbila ho... Cosi v něm se zlomilo. Démon uvnitř něj se škodolibě smál a Damian netušil, jestli to byl smích z toho, že Sharyu dokázal přimět, aby udělal co chtěl anebo jestli se vysmíval jemu, že si s tím nevěděl rady. Bylo to zvláštní, trošku až divné. Nemohl říct, že by si to neužíval - ten pocit jejích rtů na jeho byl opojný a rozhodně předtím nelhala. Ale jemu přesto chvíli trvalo, než jí omotal jednu ruku kolem pasu a přitáhl ji blíž k sobě, zatímco druhou vjel do jejích neposedných rusých vlasů.
Jakmile se od sebe odtáhli, aby se mohli nadechnout, zůstal na ni upřeně hledět. Teprve v ten moment si uvědomoval, že ačkoliv byla drzá, musel ji poslouchat a popichovala ho, byla zatraceně hezká. A on by dal cokoliv za to, aby ten polibek mohl prožít znovu - jen tentokrát jako skutečný člověk, ne jako poloviční démon. Nechtěl už znovu slyšet Daemonův smích v pozadí a to, jak ho ponižuje svými narážkami na jeho neschopnost. Toužil se od toho oprostit.
„Rozhodně si nemíním stěžovat,“ pronesl nakonec tiše, než jí pohladil po tváři a věnoval jí pobavený úsměv. „Nelhala si, to je dobré vědět. Od teď znám tvoji tajnou super-sílu.“

Sharye samotné ta tinktura nikdy tolik nevadila – možná právě proto volila právě ji, pro to, jak se vám zažrala do rány a vypálila vše, co jí stálo v cestě. Nebylo tak těžké ji vyrobit, takže prakticky jí stačila jen trocha cviku a mohla se spolehnout, že všechny rány si zvládne vyčistit. A popravdě, možná ji to lákalo i právě pro to, jak moc to bolelo.
Nesouviselo to nijak s tím, že by si snad libovala v sebedestrukci (aspoň ne v té fyzické, protože už asi hádáte správně, že v hlavě to byla jiná pohádka… ale to předbíháme), ale líbil se jí pocit, že se s tím musí nějak poprat. Že když se do ní zakousla bolest a nepouštěla se jí, znamenalo to, že je pořád tady, stojí nohama na zemi, drží se svého vědomí jako klíště a je perfektně naživu. Jakmile ji přestalo všechno bolet, byla nervózní, v útlumu, ale při tomhle pekelném pálení se mohla jen v klidu nadechnout a s klidem v dušičce prohlásit, že úspěšně přežila další dlouhý den.
Ale když tak pozorovala, jak se Damian tváři, když ji lila do rány jemu… ano, možná by si měla příště vytvořit i něco, co vás nesežehne a nemáte potom sto chutí se jít utopit do řeky jen proto, abyste to trochu zmírnili. Pro všechny případy by neměla mít všechny z rostliny, která sice pomáhá, ale přitom vás převálcuje svým vlastním způsobem.

Překvapilo ji, že na to nepřišla další poznámka, že se skutečně nechal. Čekala hodně – od posměšků, přes odstrčení, možná dokonce po tu starou zubatou dýku přitisknutou k hrdlu. I tak ji ale docela uklidnilo, když se nestalo ani jedno, a tím spíše se mohla soustředit na vyplnění svých slov. Když se odtáhla, aby se nadechla, sama měla problém – srdce se jí rozeběhlo nedostatkem dechu rychleji, plíce pálily, rty měla napuchlé přesně tím způsobem, jakým to už po líbání se bývá. A nebyla v tom sama, z toho, co mohla říct, co mohla vidět (a slyšet) na tom byl taky tak.
Pobaveně se uculila, když dořekl svá poslední slova – ta o její rádoby super-schopnosti. Nepovažovala to za něco tak velkého, ač teď k tomu rozhodně měla co říct. Chvíli jen držela, užívala si dotek na tváři, než se jemně vykroutila a zavrtěla hlavou. „Nemohu říct to samé, moc spokojená s tím právě teď nejsem,“ oznámila se skálopevným výrazem, než naklonila hlavu ke straně a v očích se jí zablýsklo. Neměl šanci to nevidět, pořád od něj stála tak maximálně půl metru, takže by musel být snad pomalu slepý. „Pořád po tom mluvíš. To beru jako osobní selhání.“
A s tím se přitáhla zpátky a svůj pokus zopakovala. Sama pořádně netušila, o co přesně jí šlo. Jestli o to, aby svoje slovo skutečně dodržela, anebo z důvodu toho, že sama možná chtěla. Nehledala za tím něco speciálního, ale musela uznat, že to rozhodně nepatří k nejhorším zkušenostem, které na tomhle světě posbírala. Tak se tím prostě pro tuhle chvíli nechala pohltit, nechala to, co doutnalo venku, vzplanout tak, jak to samo chtělo, a prostě nemyslela. Na to, co bude dál, na to, zda to vůbec byl dobrý nápad (spoiler alert: pravděpodobně by došla k tomu, že ne). Prostě tam byl tenhle jediný okamžik, tomu se věnovala a byla docela spokojená. Koneckonců… skutečně nelíbal nijak strašně, to musela přiznat i navzdory své ješitnosti. Nahlas by to neřekla ani za nic, ale uvědomovala si ten fakt dost dobře.

Při její odpovědi se mu po tváři rozlil další úsměv, ale tentokrát byl o poznání pobavenější. Nebyla s tím spokojená, protože potom všem mluvil? Toužila mu vyrazit dech a kompletně ho připravit o řeč? Její polibek byl rozhodně dechberoucí, ale Damian řeč ztrácel těžko. Toužil mluvit. Možná to bylo trošku nevhodné vzhledem ke kontextu, ale on zkrátka... Měl něco na srdci a potřeboval to sdělit. Předtím to bylo spíš ironické konstatování, ale když ho potom všem políbila znovu, jako kdyby tomu všemu chtěla dát ještě jeden pokus a zkusit, jestli se to tentokrát nevyvede dle jejích představ, jeho myšlenky se stočily úplně jiným směrem. Dokonce i démon v jeho hlavě nakonec utichl a stáhl se do pozadí, díky čemuž se mu v mysli rozhostilo příjemné ticho. Bez jeho posměšného pochechtávání měl klid, mohl se metaforicky nadechnout a všechno si to tak nějak urovnat.
Jenže rusovláska před ním, s kterou měl spojené rty a kterou jemně objímal, měla evidentně jiné plány. Jakýkoliv řád v jeho hlavě nahrazovala hravým chaosem, který si sice užíval, ale mátlo ho to. Na jednu stranu cítil, že by mu to nejspíš mělo být jedno, ale bylo to jako kdyby ho pomaličku vytahovala ze zbytků démoní apatie a probouzela v něm zapuzené střípky lidskosti, co se ještě stále skrývaly kdesi hluboko v něm a čekaly na dobu, kdy je někdo nebo něco objeví a vytáhne zase na povrch. Probouzelo ho to, otevíralo mu to oči. A srdce.

Zároveň mu to ale připomínalo věci, které měly zůstat zapomenuté. Věci, které se na světlo světa dostat neměly. Věci, které zapomněl, když se z něj stal démon. A to bylo jako trní stahující se nejen kolem jeho hrdla, ale především kolem jeho zjihlého srdce.
Matně si vybavoval, jak zatáhl do zapadlého pokoje nějakou mladou ženu, možná spíš ještě dívku. Měla krásné blonďaté vlasy, které se na světle leskly jako tekuté zlato a v lehkých loknách jí splývaly skoro až k pasu. Tehdy se jimi prodíral, namotával si je na prst a zase je odhazoval, když se chtěl dostat k její šíji. Tiše vzdychala, zatímco se na ni tiskl svým tělem a tlačil ji proti jednomu z ozdobných sloupů v prázdném salonku. Rty přitom mapoval šíři jejího výstřihu, zatímco rukama vykasával její sukni směrem nahoru, aby se jí dostal pod šaty. Věděl, co chtěl. A pevně si za tím šel, nehledě na to, koho mohl zranit v procesu. Byl proutník, třebaže ho vázal manželský slib. Netajil se s tím, že měl spoustu záletů jinde a svoji manželku podváděl prakticky při každé příležitosti, kdykoliv se kolem něj mihla žena, která se mu zalíbila. Málokdy mu bylo řečeno ne - a on toho hojně zneužíval.
Tak jako v ten moment s hezkou blondýnkou, jejíž karamelové oči se skrývaly za sklopenými řasami, když jí obrátil k sobě zády a začal jí líbat na odhalenou lopatku, zatímco jí držel sukně a zápasil se zapínáním svých kalhot. Pootočila k němu hlavu a jejich rty se znovu setkaly, několik desítek vteřin se zuřivě líbali, než se od ní odtrhl a trošku dravě jí zatahal za spodní ret, než konečně zvítězil nad svým páskem.
Přesně v ten moment ale dovnitř vešla jeho manželka, jeho opravdová žena. Dívka před ním polekaně vyjekla a rychle si stáhla sukně dolů, než od něj se studem odběhla. On si líně zapnul kalhoty a pohlédl svojí manželce do očí, které se zaplňovali slzami plných hořkosti a zklamání. Zrady. Bolesti. Věděl, co jí provedl, ale v tu chvíli mu na tom vůbec nezáleželo, bylo mu to naprosto ukradené. Měl ji, nemusel ji už dobývat a tím pro něj ztratila část svého kouzla, protože si neuměl vážit toho, co měl. Neuvědomoval si, jak moc mu na ní záleželo, dokud o ni nepřišel.

Když procitl, zrovna se od sebe se Sharyou odtáhli a on jí zůstal upřeně hledět do očí stejně, jako to dělal v té vzpomínce se svojí manželkou. Sharya ale nebyla jako ona. Nepatřila mu, v žádném ohledu. To on svým způsobem patřil jí, neboť ho k ní poutal ten očarovaný - nebo asi spíš prokletý - medailon, na jež se vázal démon, s kterým byl spjatý v jednom těle. Nebyl si ani jistý, jestli potom všem měl duši, ale pokud ano, ta zrzavá kráska před ním se jí rozhodně dotkla, když se svými rty otřela o ty jeho.
Toužila ho připravit o řeč, zbavit ho slov a nejspíš mu i vymést mysl od všech myšlenek. Podařilo se jí to, svým způsobem. Nejdřív v něm vyvolala zapadlou vzpomínku a potom ho kompletně odrovnala. Nebyl si jistý, jestli nad ním měl větší moc ten polibek nebo pohled, který se mu naskytl, když se od sebe vzdálili. Rusé kadeře jí spadaly podél tváře, rty měla načervenalé a tváře nabíraly mírně nachový odstín. Byla krásná, byla divoká a nespoutaná. Přesně taková, za jakou by se honil, kdyby byl spjatý se svým starým já. Jenže on už nebyl ten samý člověk, co předtím. A proto byl také tak ztracený a zmatený, protože se teprve hledal. Pokud se snad měl postupem času osvobodit, musel si vybudovat novou osobnost, nové já. Najít nové zvyklosti a začít znovu věřit svým instinktům.

Nakonec jí místo jakékoliv slovní odpovědi jen jemně pohladil palcem po rtech, než se k ní naklonil a vtiskl jí jeden velice krátký a něžný polibek na rty, jako kdyby jí za to všechno chtěl poděkovat. Doufal, že jeho zprávu pochopí, neboť mluvit skutečně nedokázal - skutečně ho připravila o slova. A nejspíš nejen o to... Ale to byla jiná pohádka. Pohádka na jiné vyprávění v jiný čas, protože ještě nebyl připravený na to něco takového zachytit, natož pak zpracovat nebo nedejte bohové přijmout. Bylo příliš brzy, příliš brzy... Ale už se blížil.

A právě proto to byla taková výzva – protože a jedině proto, že ztrácel řeč tak těžce. Protože pro ni znamenal, že se musí skutečně snažit, a to jí zabrnkalo na ego, na svou nebetyčnou tvrdohlavost a na potřebu mít pravdu. Ač byl sice skvělá konkurence, nebyl sám, kdo z nich byl ve svém vlastním způsobu tak pyšný a měl potřebu potvrdit a dokázat, že na něco má.
Pýcha bývala sice většinou největší zkázou mužů, ale Sharya nemohla popírat, že jí v sobě taky nosila dost velké množství. Často ji dostávala do problémů, ale zároveň byla něčím, co ji tvořilo, takže se jí odmítala jenom tak jakoby nic vzdát.

Odtáhla se od něho a nevinně se uculila, když viděla, že už jí skutečně nic neřekne. To byl ten vysněný účel, o to jí celičkou tu dobu šlo – a podařilo se, to bylo jako pohlazení po dušičce. Bylo to koneckonců svým zvláštním způsobem výhodné pro obě strany: zatímco pro něj to bylo dobré poučení o tom, co myslí a nemyslí vážně, pro ni to byl způsob, jak vypnout uvažování. Jak se opřít jenom do jednoho úkonu – fyzického úkonu – a zapomenout na všechno ostatní. A, co si budeme, z toho, co měla před sebou, se nezdálo, že by to snad jemu nějakým vážným způsobem vadilo. Snažila se zapojit všechno, co tak nějak polovičatě věděla o tom, jak se čte z tváře – z očí – lidí a pokoušela se zjistit, co se mu tak asi žene hlavou.
Tvářil se, jako kdyby mu znovu nalila do té rány tu ostrou tinkturu, ale zároveň jako by byl malé dítě a dala mu něco sladkého. Byla zmatená – a to jí taky připomnělo, proč vlastně měla tendence nemluvit s lidmi a nesnažit se je pochopit. Bylo to příliš zmatených emocí. Za dlouhou dobu byl prvním, kde jí stálo za to to vůbec zkoušet.

„Takže… dostála jsem svému slovu, jak vidíš,“ oznámila mu s klidem, ale sama si všímala, jak moc se jí lišil hlas od normálu. Mírně chraptěla, zadrhávala se na sykavkách, rty ji táhly, když je při vyslovování pár hlásek musela nutně otřít o sebe. Očekávala podobný efekt a následek, i přesto ji to však svým způsobem odzbrojilo. A kupodivu, jak zjistila, jí to vlastně ani tolik nevadilo – to jí možná na tom všem přišlo nejzvláštnější. Neměla potřebu se odtáhnout při první příležitosti a zapomenout na to, že se vůbec stalo.
A taky to neudělala, jenom si ho zpod přivřených víček a skrze řasy pořád prohlížela a snažila se uhádnout, co se mu asi tak žene hlavou.

Pozoroval ji, jak na něj upírá svoje oči. Na tváři jí hrál náznak vítězství a spokojenosti, čemuž naprosto dokonale rozuměl, neboť skutečně dosáhla svého. Připravila ho o slova, vyrazila mu dech a zbavila ho řeči. To nejspíš byl celkem dobrý výsledek, pokud se k tomu tolik upínala. Nebral to jakože se vyloženě chvástala, když předtím tvrdila, že by byla schopná polibkem člověka odrovnat, ale... Nakonec to dávalo smysl. Všechno do sebe dokonale zapadlo a on se necítil jako obehraný nebo snad využitý, vlastně byl poměrně polichocený. A cítil se dobře.
V hrudi se mu rozlilo matně povědomé vlažno a on zatoužil Sharyu obejmout rukama kolem pasu, přitáhnout ji blíž k sobě a její laskavost jí oplatit. Byla krásná a on byl sám. Navíc ať už se mu to líbilo nebo ne, svým způsobem na ni byl fixovaný. Pouto mezi nimi bylo sice ryze magického původu, ale začalo se k němu svíjet i něco dalšího. Nenazval by to vyloženě přátelstvím nebo snad obdivem, ale jistou roli v tom nepochybně hrála jeho vnitřní touha, která se probouzela s každou další vteřinou, jež strávil pozorováním její líbezné tváře.

„To nepochybně ano. Uznávám tvoje schopnosti a skláním se před nimi,“ zamumlal tiše, narušujíc svoje mlčení. Nepatrně si potom olízl rty, než se k ní pomaličku sklonil, ale nakonec se zarazil těsně před ní. Dělily je od sebe jenom pouhé dva centimetry, kdyby se ještě trošku pohnul, svými rty by se dotkl těch jejích. Místo toho ale setrvával na místě a upřeně ji pozoroval zblízka, protože se mu naskýtal nový úhel pohledu a on si ho opravdu moc, moc užíval. Byla krásná a stála tak blízko k němu, měl ji téměř na dosah... Ale přesto musel bojovat, protože neměl ani zdaleka vyhráno. Sharya svůj boj vyhrála na plné čáře, ale jeho hra teprve započínala. A on si nemohl dovolit udělat ani jeden špatný krok, neboť by to mohlo znamenat, že se veškerá jeho snaha zhroutí jako hrad z písku.
„Teď mi pověz, Sharyo... Co když to ale ve skutečnosti nestačí? Možná, že ještě potřebuju trošku přesvědčit, aby se zaplašily moje vnitřní pochybnosti a nejistota. Možná, že to je potřeba ještě jednou zopakovat... A možná, že si jenom přeju, abys mě znovu políbila. Uděláš to, když tě o to slušně požádám? Ačkoliv... Myslím, že se cítím troufale a odvážně. Nejspíš jsem blázen a vysměješ se mi do tváře, ale hádám, že je to risk, který jsem ochotný podstoupit. Konec konců, nemám co ztratit. Nemám život, moje osobnost je potlačená a moje hrdost už utrpěla takové rány, že s ní ani možné odmítnutí nezacloumá. Takže pokud dovolíš... Obávám se, že nejsem schopný odolat. Ne potom všem.“
S těmi slovy překonal tu titěrnou vzdálenost mezi nimi a vtiskl jí polibek, který na počátku byl poněkud nejistý a něžný, ale s postupem několika vteřin ho značně prohloubil a dovolil mu, aby se přeměnil v upřímný a vášnivý. Pažemi přitom automaticky objal její boky a nepatrně ji natiskl blíž k sobě tak, že jasně vnímal teplo vycházející z jejího vnadného těla. Konečně po nesmírně dlouhé době mohl říct, že se skutečně cítil naživu. Jasně vnímal to, jak jeho dlaně putují po jejích křivkách, když se konečky prstů dotýkal látky jejích kalhot a rty drancoval ty její, neschopný zastavit ten propukající žár uvnitř svého těla. Bylo mu jedno, jestli se mu démon za jeho slabost vysměje, v tu chvíli mu nezáleželo na ničem jiném než na Sharye a tom, jak by si ji mohl získat.