Šedý hrad (hlavní město)

Dojalo ji, když ji Nyneve začala přesvědčovat, že by měla vzít šanci na útěk. Viděla, jak se v dívčiných očích v barvách kvetoucích pomněnek zračí zármutek nad tím, že ona sama pravděpodobně Šedému hradu nikdy neunikne, ale také odhodlání pomoci jí, pokud by o to stála. Anthrielle se to zabodlo do srdce – ani netušila, že byla schopná takhle moc cítit něčí psychickou bolest jen z toho, jak se kolem nich tetelil vzduch. A byla to šlechetná nabídka, skutečně si jí vážila a kdyby to bylo jenom o tom, že by byla vězněm hlučného a velkého Narrigenu, možná by po tom skutečně sáhla. Ale to by musel být Arimaton jejím domovem – a to i navzdory létům stráveným tam prostě nebyl. Nebyla si jistá, kde přesně byl její domov, ale ráda, velice ráda, by řekla, že byl právě po boku téhle okouzlující poloviční víly s fialkovými vlasy, která toho už tolik obětovala a byla by schopná udělat ještě víc jenom proto, aby se Anthrielle dostala bezpečně zpátky na ostrov. To bylo… to nejkrásnější, čeho se kdy od kohokoli mladá liška dočkala.

I navzdory tomu však vztáhla ruku a jemně pohladila konečky prstů Nyneve po smetanově bledých lících. „Tomu se říká nabídka, která se neomítá, tuším,“ pronesla jemně, než však s omluvným úsměvem zakroutila hlavou, až se jí rezavé kadeře rozletěly do obou stran. „Ale… budu muset jít proti tomu a opravdu ji odmítnout, má drahá Nyneve. Arimaton na mě nečeká, není tam nic, pro co bych měla žít. Dokonce ani v divočině Nescory se neukrývá nic, po čem by mé srdce prahlo – je tu jenom studená pláň a prokřehlé lesy, kam se liška zvyklá na teplo jihu jen těžko adaptuje,“ dodala, snažila se na to jít rozumně, než si povzdechla, svěsila hlavu a dodala pravdu: „A… nechci tě opouštět. Šla jsem s tebou na Šedý hrad, protože jsem netušila, co mě čeká, ale tys působila vlídně. Tehdy jsem tě ani pořádně neznala. A to asi po těch pár dnech neplatí ani nyní, ale… vím jistě, že tě mám ráda. A nechci tě opouštět na místě, jako je ten hrad, samotnou. I kdyby to znamenalo, že se budu mimo zdi tvé komnaty prezentovat výhradně ve své druhé podobě jako tvůj mazlíček. Chci tady zůstat, chci ti být nablízku. Je mi fuk, jak temné místo ten hrad ne – nebo spíš není, protože tě v něm zkrátka nechci nechávat uvězněnou samotnou, dobře?“ Shlédla k Nyneve a znovu ji pohladila po tváři. „Nenechám tě o samotě na Šedém hradě. Tak snadno se mě nezbavíš, Nyneve Euphemio Dawlah. S tím zkrátka ani trochu nepočítej.“

Nyneve píchlo u srdce. Dobře... Sama jí tuhle nabídku poskytla, ale někde v hloubi duše prostě přeci jenom doufala, že s ní zůstane. Možná to bylo sobecké a možná to bylo naivní, ale myslela si, že navzdory všemu je u ní Anthrielle líp, než kdekoliv jinde. "Tomu se říká nabídka, která se neodmítá." Nyneve se ta věta rozléhala hlavou tak moc, že skoro nezaslechla zbytek.
V hrudi se jí rozsvítila jiskřička naděje a najednou neměla moc daleko k pláči. přeci jenom se v Anthrielle nespletla. Ta dívka... Nebyly spolu dlouho, měly za sebou jenom poněkud rozpačité seznámení na Arimatonu, krátkou cestu lodí, zmatený ples plný tajemství a následně velmi dlouhou noc, kdy objevovaly nejen jedna druhou, ale možná částečně... I samy sebe. Nestihly se seznámit nijak víc. Nyneve netušila, jaká je Anthriellina oblíbená barva, jaké je její příjmení ani jestli dává přednost liščí nebo lidské podobě. A i navzdory všemu se ta krásná zrzka rozhodla, že dá přednost jí, než sama sobě. Že se bude radši potulovat po chodbách chladného šedého hradu než po starých zarostlých zahradách Arimatonu. Nyneve do očí vstoupily slzy a ona se snažila ze všech sil, aby je nenechala skanout po tvářích.
Předsevzala si, že tohle musí Anthrielle vrátit. Ukázat jí, že za to stojí.

"Nechci, aby se náhodou stalo, že tě hrad začne dusit, Anthrielle," schválně použila její celé jméno, aby dodala svým slovům na vážnosti. "Kdyby se to náhodou dělo... Prosím, pověz mi to. Já jsem si tenhle život sice nevybrala, ale jsem s ním smířená a neumím si představit, následovat do temnot někoho, koho téměř neznáš. Moc si tě za to vážím, Lištičko a chci, abys o tom věděla, ano?" Lehce se pousmála a postavila se na špičky, aby mohla Anthrielle obejmout. Myslela to všechno zcela vážně.
"V tom případě jsem ráda. Nemám v blízké ani daleké budoucnosti v plánu se tě zbavovat."

Bez varování ji vzala pevně za ruku a vedla ji až do jedné z čajoven, kterých si při svém průjezdu městem všimla. Měla plán. A chtěla napravit, že jsou jedna pro druhou v podstatě cizinky.

Pousmála se. Ten úsměv myslela vážně, nebyl jenom maska, kterou by se snažila Nyneve uklidnil – byl tak opravdový jak tlukot srdce, který se jí dorážel v uších. Těžko rozlišovala, zda to srdce bylo její anebo zda se jí zapojil sluch natolik, aby patřil dívce před ní – a vlastně jí na tom nezáleželo, ty dva zvuky jí splývaly v jeden. „Přísahám, že pokud by mě Šedý hrad začal dusit, něco řeknu. Na vlastní duši, na vlastní čest. Nebudu lhát, to místo není z nejpříjemnějších a nejvřelejších v celé Nescoře, to nemůžu popírat, protože to je prostě pravda. Ale přesto zůstávám, nikoli protože si přijdu, že je to má povinnost, ale proto, že zkrátka chci. Dokud mě sama nevyženeš na ulici a nepošleš od sebe pryč, zůstanu tady. Zkrátka se s tím smiř, tak snadno se mě nezbavíš,“ dodala a palcem obkreslila rys dívčiny lícní kosti, která byla nezvykle ostrá. Při těch slovech se znovu pousmála, dodávajíc tak tomu, co zrovna řekla, alespoň ten zbytek dojmu vážnosti, aby bylo vidět, že to tak vážně myslí a nehodlá při první šanci couvnout a utéct.

Trochu ji překvapilo, když ji víla tak náhle čapla za ruku a vykročily společně k té čajovně, ale chytila se jejího nápadu velice rychle, protáhla krok, srovnala s ní tempo a než jí stihla vyklouznout, propletla s vílou prsty. Takhle společně vkročily do té čajovny, ruku v ruce. Zrzečka se ještě přitom rozhlížela po okolí, v očích výzvu každému, kdo by se snad jen pokusil něco jim na to říct. Když už měla tu šanci být tu s Nyneve, nemínila někoho nechat jim do toho jakkoli kecat. Společně tedy zapadly do té čajovny, kde během malé chvilky skončily u jednoho ze stolů, odkud bylo krásně vidět do zbytku místnosti, ale nikdo moc neviděl na ně, protože seděly napůl schované ve stínu, což se hodilo – netušily, jak moc velké procento lidí v Narrigenu by bylo schopno poznat princovu snoubenku jen tak od pohledu. Víla měla dost výrazné rysy, ale takhle v pološeru vypadaly její světle fialkové vlasy spíš jako popelavě blonďaté, takže jako vlasy každé druhé ženy v tomhle městě (nešlo si nevšimnout toho trendu měšťanek v odbarvování vlasů do světlých, šedavých barev). Když koutkem oka zahlédla, jak se k nim blíží obsluha, pousmála se na Nyneve. „Za výběr místa pět hvězdiček z pěti,“ pronesla, čekajíc, až mladá žena dojde až k nim, už z dálky na ně svítila svým úsměvem, který ale lišce přišel poněkud strojený.