Hlavní město Roupuki

(wip)

Po pěkné řádce hezkých chvil v tom jezírku, které zapříčinily, že se tak trochu roztekla jak po psychické, tak po fyzické stránce a uvolnil se jí snad každý napjatý sval v těle, se Sinnae opatrně vyhoupla na pevnější kamenný kraj a pozorovala Kirru, která dosud zůstala tam dole. Rudohnědé vlasy jí od bodu, kdy se dotýkaly vodní hladiny, vířily kolem jako nějaká plamenná temná obruč, což jí jenom dodávalo kouzlo a dojem toho, že rozhodně nebylo radno zahrávat si s ní. To, že to byla pravda, měla Sinnae potvrzené z toho, jak se proměnila na bojišti v Hraničním lese v hotovou bohyni pomsty. Samotná Nerethëia by se měla zastavit a možná dokonce sklonit hlavu nad tím zápalem a bouří, která se v tu chvíli do mladé dračici přelila a vybuchla v něco okázalého, pompézního a smrtícího pro každého, kdo se dostal do jejího hledáčku. Lhala by Sinnae, kdyby řekla, že se jí v tu chvíli nebála? Rozhodně. Ale zároveň se v ní vůči Kiřře zvedala ohromná, omračující vlna hrdosti, které rozhodně neměla jen tak náhle pominout.
Když o tom tak uvažovala, Kirra ji vlastně nezachránila jenom co se týkalo těla. Možná ji našla polomrtvou a díky ní se Sinnae zahojilo tělo, ale podařilo se jí ještě něco dalšího – částečně jí začala jako jednotlivými malými stehy zašívat také duši, která byla do té doby dost pochybně rozcupovaná a roztrhaná na miniaturní kousíčky, které by jinak sama dávala dohromady celé věky, pokud by k tomu vůbec našla příležitost. Pravděpodobně ne, co si budeme povídat, takže… tohle byla šance, kterou nikdy neměla dostat, ale přesto se tak stalo. Pokud měla někomu vážně dlužit svůj nejhlubší vděk, byla to právě Kirra, a právě jí ho velice ráda složila k nohám. Dala jí vlastně druhou naději na život – a to bylo něco, co nešlo splatit žádnou částkou vyváženou ve zlatě nebo v čemkoli podobném.

Zatímco sledovala Kirru pořád ve vodě, přehodila si přes rameny svoji košili, která ležela na břehu, aby jí nebylo chladno. Sice se jí látka nalepila na pár vlhkých částí těla, ale to byl v tuhle chvíli ten nejvíc nicotný předmět jejího zájmu. Naklonila hlavu mírně ke straně, až jí pár kratších pramenů zelených vlasů sklouzlo do obličeje a polechtalo ji na tváři. „Jak jsi se vlastně dostala k tomu, že jsi se stala bojovnicí?“ vyslovila opatrně svoji otázku. Netušila, zda to třeba nebylo téma, které by Kirra nechtěla moc řešit, tak nechala ve vzduchu jenom tuhle otázku a čekala. Pokud nebude chtít odpovídat, může ji prostě smést ze stolu definitivně a obě můžou zase hezky zapomenout, že vůbec kdy ta otázka byla položena. Bylo to jen a pouze na Kiřře, Sinnae tohle rozhodnutí rozhodně nenáleželo.

Duši i mysl měla stále rozčeřenou nádechem adrenalinu a nejistoty. Srdce se jí už sice uklidnilo a bílo harmonicky, ale na kompletní uvolnění by potřebovala, aby se zastavil kompletní tok času a ona se mohla pokojně vydýchat a vykřičet. Byť už s ní rozhodně necloumal takový vztek a rozhořčení jako předtím a i její vnitřní zběsilost postupně ustoupila do pozadí, stále na jazyku cítila známou hořce železitou pachuť krve, která jí připomínala bouři, co rozpoutala.
Nebýt Sinnae a toho zvláštního míru, co se společně s párou z horké vody rozprostíral v těch odlehlých jeskyních s horskými prameny, nejspíš by s tím vším prostě jen praštila a šla ze sebe vybít veškerou zbývající sílu i energii, aby se dostala kompletně na kolena a mohla se odrazit ode dna, jelikož jí to v mnoha ohledech připadalo značně snazší, než se pokoušet vyhrabat nahoru po svých a bez hnacího motoru. Chovala v sobě zvláštní formu vděčnosti, protože nebyla sama. Byť v boji nacházela jistou útěchu a cítila se díky tomu i naživu, Sinnae byla jejím novým důvodem ke skutečnému boji. Rvala by se pro tu zelenovlasou dívku až do poslední kapky krve, jelikož představovala opravdovou záminku ke vzdoru. Mohla se uvrhat na bojiště, vyprovokovat kdejakého protivníka, ale když šlo o ni, měla vizi a důvod nejen záminku vybít ze sebe sílu a energii, ale také už jí díky tomu záleželo víc na ní samotné. Už to nebylo tak, že jí nesešlo na tom, zda to zvládne a na konci vřavy se dokáže vrátit zpět domů, aby spatřila další probuzení rodného města do nového dne. Toužila bojovat za správnou věc, bránit svůj národ i blízké... A Sinnae se už nesmazatelně přidala k nim. Zapsala se jí do srdce, vryla se jí pod kůži a Kirra se tomu sice chtěla trošku bránit, protože jí to děsilo, ale neměla dostatečně pevnou vůli na to, aby vzdorovala něčemu, co bylo značně silnější než ona.
Po společné koupeli se jí na tváři přeci jen objevil drobný a poněkud potutelný úsměv. Ztrácela ten nepříjemný pocit hořkosti, ta vzájemná přítomnost jí konejšila jako vřelé objetí a propletené prsty doplněné o společné snění. Nebyla sice zrovna citově založená a přišla si poměrně psychicky otupěle a ochable, ale s ní to bylo jiné. Jako kdyby v ní Sinnae byla schopná zažehnout plápolající pruh světla, co Kirru měnil z krvelačné bestie v cosi, co alespoň vzdáleně připomínalo lidskou a živoucí bytost, ne kamenný sloup.
Být po jejím, klidně by v jezírku setrvala i dobrých pár hodin - hořká voda konejšila její namožené a vysílené tělo, uvolňoval svaly a nepřímo napomáhala s určitou regenerací, jež byla rozhodně zapotřebí, pokud se chtěla co nejdříve vrátit zpět do víru tréninku a svého stylu života. Nedokázala si totiž představit, že by se toho všeho měla na nějak delší dobu vzdát. Bylo to čím byla, dýchala bojem a údery, bolest jí hnala kupředu a zběsilost živila její vnitřní oheň, co jinak skomíral. Tyhle věci jí prakticky držely nad vodou, byl to vyšší cíl, co sloužil jak jí, tak druhým. Ona toho tak trošku zneužívala, ale netrápilo ji to. V tomhle ohledu byla nejspíš poměrně sobecká... A nepovažovala to za špatnou věc.

Pomaličku následovala Sinnae a vylezla ven z jezírka, aby se osušila a oblékla. Jen co si vyždímala mokré vlasy, upřela na zelenovlásku svoje žluto-zelené oči, formujíc na rtech kradmý úsměv. Tohle téma jí bylo vskutku blízké - a vzhledem k tomu, že už svojí bojovnost před Sinnae skrývat nemusela (ale především také nechtěla) tak byla ráda za tu možnost se projevit a padnout okem na známé pole.
"Máme to v rodině, vlastně celý náš rod je víceméně známý pro svoji bojovnou náturu a dobré předpoklady pro boj. Nebyla to svým způsobem ani tolik volba jako spíš následování šlépějí předků i společnosti, v jistém ohledu je to naše povinnost. Většina draků, co mají alespoň nějaké předpoklady pro schopnost naučit se bojovat se tomu více či méně věnuje, jelikož máme takovou náturu... Což jenom umocňuje fakt, že se už roky nacházíme ve válce, takže se hodí každý schopný bojovník nebo bojovnice. Snažíme se připravit na nejrůznější možné alternativy a udržet si jistou sílu a pevnost, abychom byli schopní ubránit nejen svoji domovinu, ale především náš národ jako takový. Ne všichni mohou bojovat, někteří k nám prchli... Je to služba společnosti, vyšší cíl."
Jak o tom mluvila, přišlo jí to zvláštní. Nikdy nad tím pořádně nepřemýšlela: Vallen trénoval už o rok dříve než ona, následovala ho a společně na sobě dřeli s hrdou a spásnou myšlenkou, že dělají správnou věc. Přispívali tím svojí společnosti, spláceli svůj dluh na bezpečné útočiště, jídlo a prostředky. Byť patřili mezi vyšší šlechtu, rvali se o všechno, snažili se zasloužit si svoje místo, vydobýt si ho jako každý jiný. I díky tomu si možná zakládali na respektu druhých a občas se chovali povýšeně - uvnitř Kirra ale tak jistá nebyla. Matně si totiž začínala uvědomovat, že až jednou ten lítý rozpor utichne a už nebude o co bojovat, oba se stanou irelevantními, protože v době klidu byli vojáci jako hračky na dně truhlice. A ta představa jí děsila jako nic jiného.
"Myslím, že je důležité, jak naše společnost žije. Ta lidská v mnoha ohledech kolabuje, jelikož je nesoustředěná a silně roztroušená, postrádá jednotu. Zatímco my tu sice žijeme tak trošku na jedné hromadě, máme mezi sebou vazby a fungujeme jako jeden celistvý celek, protože každý něčím přispívá. Ty jsi jedním z těch úplně nejdůležitějších a nejvzácnějších dílků skládačky - léčitelé hrají neskutečně podstatnou roli nejen v koloběhu celku, ale i osudech jednotlivých druhů. Obě chráníme a zachraňujeme životy... Jenom každá poněkud odlišným způsobem. A právě díky té oddanosti a pracovitosti dračí skály i po letech a tolika mrtvých ještě stále nepadly. Pospolu jsme silní, v tom se nám lidé vyrovnat nedokáží, díky čemuž máme také značnou výhodu, co je potřeba udržovat jako oheň ve výhni. Jen zbývá doufat, že se novému vedení Šedého hradu nepodaří sjednotit svůj národ do jednoho stáda jako to máme my... To by náš koloběh mohlo ohrozit. Upřímně ale mnohem víc věřím v náš smysl pro soudržnost, než schopnosti té nové paní na královském trůnu.''

Skoro se jí tajil dech napětím, zatímco vyčkávala na Kiřřinu odpověď. Byla ráda, že dračice tu otázku na místě nezavrhla, ba naopak, že ji uznala vhodnou k tomu, aby na ni skutečně odpověděla. Sledovala mlčky, jak se Kirry sama vyhoupla na břeh jezírka, jak si automatickými gesty ždímala vodu z dlouhých, ohnivých vlasů, jak se pomalu oblékala. Možná by si měla přijít trochu nemístně, že ji celou dobu tak nepokrytě sledovala, že se tak ochotně zaklesla do těch exotických očí… ale nepřišla si tak. Nejenom že z racionálního hlediska to bylo přesně naopak, poněvadž už ji přeci viděla do posledního kousíčku obnažené kůže, ale zároveň jí to přišlo tak přirozené, jako kdyby přemýšlela nad něčím tak triviálním jako je dýchání nebo právě přemýšlení. Prostě jí na tom nepřišlo nic špatného, což bylo dobře, protože Kirra na tom zjevně byla dosti podobně. Sinnae zatím snad ještě nepotkala někoho, kdo by ji fascinoval takovým způsobem, jako se to dařilo právě Kiřře, a tohle byl jenom další z docela četných případů. Netušila, kde si takovou výhru zasloužila, ale dokud se Kirra horečnatě nepídila po tom, aby se od ní dostala dál, byla ochotná tohle vědění zanechat ve prospěch toho, aby si tu situaci mohla náležitě užívat.

Co se týkalo nové vládkyně na nescorském trůně, o té Sinnae nic moc neslyšela. Mezi vojáky se sice špitalo, že král má na kahánku a jeho následnice je z dost zajímavého těsta, ale nikdy nezaslechla víc – jenom to, že se jí mnozí báli, a to, s jakou hrůzou vyslovovali její jméno. Netušila, zda to tak bylo mezi všemi, ale mezi vojáky, kteří ji drželi posledních pár týdnů před jejím útěkem, se neslo oslovení lady Lennox s podobnou úctou, jako kdyby šlo o výbušninu, která se vám najednou zničehonic rozletí v rukou, rozcupuje vám ruce, tvář i hrudník na maděru, ale samotné jí to nic moc neudělá. Nebyla si jistá, co musela udělat, aby si vysloužila podobnou pověst, ale pokud byla horší než zesnulý král, stačilo to k tomu, aby se jí měli mnozí důvod bát. Sinnae tedy vážně jenom doufala v to, že Kirra má pravdu a to, že draci byli mnohem pospolitější než lidé, kteří něco takového zkrátka neměli v povaze, pomůže celému obyvatelstvu Dračích skal se ve válce udržet. Nechtěla si ani trochu představovat následky toho, jak by to muselo sakra vypadat, kdyby snad obrana skal padla – považovala to sice za krajně nepravděpodobné podle zápalu, který v boji draci měli, ale měla ten zlozvyk vždycky myslet taky na tu nejhorší možnost… znáte to, ne?

„Odvádíte vážně úžasný podíl – vy, bojovníci. V tom, jak dokážete bojovat pro věc, která je vám blízká, máte můj obrovský obdiv,“ poznamenala vůči tomu, co jí Kirra vypověděla. Poté se ale trochu smutně pousmála, když ji Kirra nazvala léčitelkou. Sice to bylo příjemné označení, ale na druhou stranu – bylo zatím až zoufale nereálné. Sice by skutečně ráda něčeho takového dosáhla, jenomže kým byla zatím? Nějakým nalezeným ztraceným mládětem, které se sem dostalo jenom vlastně učiněným zázrakem a teď bylo naprosto k ničemu, protože se stěží dokázalo soustředit na něco jiného než na odcházející, ale pořád výraznou štiplavou bolest a pálení ve zraněných zádech. Ani nechtěla vidět ty jizvy, které po tom všem dozajista zůstanou, aby byla upřímná. Bylo to jako krutá připomínka toho, že i ten nejvíc ideální plán má vždycky nějaký háček – třeba právě explodující skleněné lahve a rozžhavené střepy, které se dokážou dostat vážně hluboko. „Ráda bych řekla, že jsem léčitelka, ale hádám, že k tomu si teprve budu muset cestu najít. Aktuálně nejsem nic, ale to neznamená, že to nechci změnit. Ale… priority. Nejdřív se zahojit… a potom zkusit svoje štěstí,“ odpověděla polohlasně, oči zamyšleně upřené na stále mírně vířící hladinu jezírka, ze kterého se obě dívky vyhrabaly sotva před minutou.

Těžko se jí odhadovalo, jak na její vyprávění dívka se zelenými vlasy zareaguje, jelikož si dost jasně uvědomovala, že to nebylo zrovna nejpozitivnější. Její oddanost byla sice natolik hluboká a silná, že by se o ní bez nadsázky dalo prohlásit, že se táhne až za hrob, ale i něco takového si nešlo velice ponurý nádech. Ať už se Kirra hnula jakýkoliv směrem, pokaždé za sebou vláčela neurčitou masu chmurů a neštěstí. Na duchu byla sice stejně pevná a neoblomná jako skály, z níž pocházela, ale to z ní nedělalo žádnou mocnou hrdinku. Byť se ochotně bila za svoji domovinu, národ a další, postrádala důležitý střípek osobnosti, aby její činy měly hlubší podtext. Nepodléhala totiž nebezpečí a násilí jen tak - do hlavy jí byl vryt smysl pro soudržnost vůči dračímu národu, ale ne jeho jednotlivcům. Zatímco tedy někteří bojovníci zachraňovali životy a bránili celek, ona zkrátka jenom eliminovala hrozby a mstila padlé, jejíž jména ani neznala. Nepamatovala si jejich tváře, povahy a ani jedinou drobnost. Co jí v hlavě zůstávalo, byl pach jejich krve, oči se skelným pohledem a mnohdy bolestivé výkřiky, když pochopili, že svůj osobní boj nemohli žádným způsobem vyhrát. Takový byl její život. Změť cizí i vlastní krve a bolesti, všudypřítomný pach smrti visící ve vzduchu a příšerná nejistota vyvolaná neutichající krutostí nejen ze strany nepřítele, ale i jejího vlastního nitra.
S podobnými věcmi se nikdy nikomu nesvěřovala - od doby, co s Vallenem zapříčinili pád odloučené vesnice na samém konci severního cípu kontinentu si konečně uvědomovala svoji roli v té roky rozehrané a vysoké hře. Byla pouhou figurkou, pěšákem. Nezáleželo na ní, ale na tom, čeho byla schopná dosáhnout. A tak mířila vysoko, podávala maximální výkony a neustále na sebe tlačila, aby neztratila svojí vnitřní jiskru, která poháněla její zběsilost, co poté využívala v boji. Byl to nekonečný cyklus života, utrpení a smrti. A ona už pořádně nevěřila v nic lepšího, alespoň ne pro sebe... Byť na to něco nejspíše narazila.
Zdálo se to být absolutně šílené, ale Sinnae v ní probudila cosi, co započalo koloběh nečekaných, avšak mocných změn. Ty sice zatím jejich účinek pociťovala jen okrajově, ale už stihla zaregistrovat jejich existenci. I proto v mnoha ohledech najednou působila odlišným dojmem, chvílemi dokonce zmatečně a nejistě, protože neměla ponětí o tom, na čem vlastně byla a co se to s ní dělo. Probouzel se uvnitř jejího tvrdého srdce nějaký soucit? Nebo snad svědomí? Ty myšlenky jí děsily, jelikož absence těch dvou věcí z ní dělala lepšího vojáka, protože nezpochybňovala svoje rozkazy a ani věci, co byly na bojišti jednoduše zapotřebí udělat, byť byly kruté a velice těžké na reálné vykonání.

"Myslím, že každý by ti na to řekl něco v tom smyslu, že jen děláme svojí práci, ale... Díky, vážím si toho. A ostatní by si toho jistě vážili taky, jen by to pravděpodobně nedali najevo. Je to naše povinnost, svým způsobem si za to nezasloužíme pochvaly nebo uznání, je to automatické. Nepřemýšlíme nad tím, zkrátka jednáme. Jedině tak máme šanci udělat skutečně pocítítelnou změnu."
Nepovažovala se za podstatnou, byla pěšák. Možná vynikala v boji, ale takových bylo podstatně víc - svým způsobem byla chodící výbušninou mnohem víc, než obyčejnou dračicí. Distancovala se od sociálního života i společnosti jako takové, sešlo jí jen na boji a bratrovi, teď však ještě na Sinnae. Neměla nastavenou zdravou sebehodnotu, stal se z ní nástroj, byť si uchovávala vlastní mysl.
"Myslím, že se na to díváš... Příliš kriticky. Máš talent a dovednosti, to z tebe dělá minimálně materiál na učně. A i učeň se označuje jako léčitel - málokdo dokáže druhým takovým způsobem pomáhat, to oslovení máš už teď zasloužené. Nikdo neříká, že by ses měla srovnávat s léčiteli z Luori, co tomu řemeslu zasvětili většinu svého života. Ale to také neznamená, že se nemůžeš dopracovat až k nim, tyhle věci jsou stále ve hvězdách. Tak jako tak, máš velkou cenu. Nejen kvůli tomu, že se vyznáš v bylinkách a kdoví čem, ale pro svoji odvahu, kuráž a ochotu. To jsou vlastnosti ctnostného člověka, Sinnae. Ne nikoho. A pokud cokoliv... Ty nikdy nebudeš nikdo, ale někdo. A v mých očích nejsi jen to, co jsem vyjmenovala, ale také sympatická a krásná. A také hrdinka. Nejen moje, ale u svoje. Zachránila si nejdříve sama sebe při útěku od lidí, potom nás obě z toho tábora... Jsi mnohem víc, než si myslíš. A já ti to klidně velice ráda budu připomínat, dokud si tím nebudeš moct být jistá."
Popošla směrem k ní a upřela na ni svoje zelené oči s nádechem do žluta, než zvlnila rty v opravdu srdečném úsměvu. Nechala Sinnae pár krátkých vteřin na nějakou reakci, než vzala její tvář do dlaní a vtiskla jí krátký, ale hluboký polibek, aby tak nějak pevněji stvrdila svoje slova.
Byť nebyla zrovna citově založená a pochybovala o tom, že měla dostatek empatie, zdálo se, že byla jen a pouze otupělá - a že jí dívka se zelenými vlasy pomáhala se z toho chladného stavu nějakým způsobem vymotat, takže v důsledku byla schopná dávat najevo svoji rostoucí náklonnost vůči ní.
"Nikdy nebudeš nikdo, nikdy si ani nebyla, ano? Svět tě o tom nejspíš přesvědčoval dlouho, ale můžu tě ujistit, že já umím být mnohem, mnohem přesvědčivější. A co se toho zkoušení štěstí týče... Jsem ráda, že chceš počkat, až se zdravíš, to je opravdu moudré rozhodnutí. Do té doby máme dost času na to najít někoho, kdo by si tě poté vzal pod křídla a pomohl ti se dostat do té společnosti. Nenechám tě v tom samotnou, nemusíš se bát.''

Zatímco Kirra k ní mluvila, Sinnae cítila, jak se v ní něco pohnulo. Ano, asi by vážně nemělo cenu zapírat, že vůči tmavovlasé dračici s ohněm v očích i v povaze měla vážně velkou směs emocí, které v ní vířily se silou uragánu, ale stejně… vykolejilo ji, jak moc velký vliv na ni měla Kiřřina slova. Jak moc hluboko do ní se dokázaly zarýt, jak hluboko se pod její kůži zavrtaly, aniž by ji záměrně pustila (jistě, nebránila se tomu, to ne, ale stejně, nečekala takovou intenzitu bez toho, aby se o to sama přičinila). Cítila, že zatímco se Kiřře při těch slovech dívala do očí, ty její se začínaly podezřele naplňovat slzami. Zpočátku nešlo na bledých modrých zorničkách nic vidět, ale nakonec ji prozradil hnědý flíček v jenom z nich, který začal podezřele tmavnout. A když si ji Kirra nakonec za tvář přitáhla k sobě a její měkké rty vyhledaly ty, které patřily Sinnae, cítila, jak už to nevydržela a zatímco instinktivně zavřela oči, po levé tváři se jí skutálela slza.
Nebyl to projev lítosti nebo smutku, ani náhodou… jenom s ní vážně začaly cloumat emoce, které se rodily z toho nového, nezvyklého pocitu, že skutečně má někoho po svém boku, někoho, komu může krýt záda a vrátí se jí to, někoho, ke komu se dokázala emočně zatraceně pevně přivázat. Bylo to něco, co rozhodně tak rychle nedokázala přijmout za své po pár letech, kdy po něčem takovém prahla bez naděje na to, že by toho snad mohla dosáhnout… ale teď to bylo tady. Kirra byla tady. A pro tenhle moment se její budoucnost nezdála zahalená bouřkovými mraky, nýbrž na ni konečně dopadlo několik hřejivých slunečních paprsků. Nebylo to bez obláčku, ale… počítalo se to. A na tom jí tolik záleželo.

Když nakonec opatrně ustoupila o krok nazad a odtrhla své rty od těch jejích, aby se mohla alespoň trochu nadechnout, neubránila se úsměvu. Spěšně si hřbetem ruku setřela slzy štěstí z tváře, než se omluvně pousmála na Kirru, která pořád stála na místě. „Promiň za ty scény, jenom… asi jsem se tím nechala trochu unést,“ potřásla sama nad sebou hlavou a prohrábla si vlasy v zamyšleném gestu. „Možná by bylo fajn zkusit se zaměřit na to jiného, ať tu nedělám sesypanou hromádku bordelu,“ navrhla s úsměvem. Ta myšlenka ji vážně docela lákala – chtěla by něco dělat, ideálně něco, co by jí nenamáhalo ta poraněná záda, která se sem tam v tupých vlnách bolesti stále ozývala, ale něco, co by je dokázalo trochu zaujmout obě. „Takže… co teď?“ Byla spousta věcí, které mohly přicházet v úvahu, a klidně se taky mohly vrátit do Kiřřiny jeskyně… to všechno bylo na tom, jak se na to cítila právě rusovlasá dračice. Sinnae už měla pro dnešek po tom úprku na bojiště dost vlastních nápadů, které většinou skončily zraněním nebo něčím podobně příjemným, takže znělo jen rozumně svěřit pro jednou vymýšlení někomu dalšímu.

Slunce nad Dračími skalami viselo vysoko na obloze a slabý poprašek sněhu na nejvyšších skalních plošinách se jemně třpytil. Remyho umělecké části to připomínalo drahé kameny nebo posypku stříbra. Přemýšlel, jak by to namaloval. Jaké barvy vy použil. Holubičí šeď, sněhově bílou, trochu stříbrného pigmentu...
Té neumělecké části to ovšem přišlo jako plýtvání pozornosti pro pitomosti. Bylo to nedůležité, protože jedna malba neukončí válku a nespasí Nescoru.
A přesně o tom tu Remy vždycky přemýšlel. O malování, o tom, jak po něm toužil a o tom, jak ho odmítal.
Což ve výsledku znamenalo, že Remy skalní plošiny miloval a zároveň nenáviděl. Až moc bolestně mu připomínaly, kým býval a o co všechno přišel. Skoro jako by se mu i ten pitomý sníh vysmíval a připomínal jen tím lehkým třpytem všechny Remyho životní chyby. A těch bylo zatraceně dost.
Jen silou vůle odolával nutkání, proměnit se do dračí podoby. Ta ho před podobnými myšlenkami sice neochránila, ale vnímala věci intenzivněji. A Remy se tak mohl zaměřit na let, na oblohu, na úkoly a rozkazy... jednoduše na cokoliv, co nebyla jeho minulost, přítomnost nebo budoucnost.
S povzdechem se sesunul tak, aby ležel na chladné skále a nohy měl přehozené přes okraj. Možná nebyl nejlepším příkladem pro dráčata, ale bylo mu to tak nějak jedno, protože Remymu byla obecně jedno poměrně velká část věcí. Nezajímaly ho malichernosti, ale jenom věci, důležité pro jeho práci. Proto v ní byl tak dobrý. A proto byl pořád sám - ne tedy, že by si stěžoval. Přítomnost ostatních mu totiž taky připomínala, co všechno ztratil...

Po setkání s dívkou druhu Te'alh měl nad čím přemýšlet. Hlavně nad tím, že draci nebyli jedinou zasaženou rasou díky válce a lidem, kteří ničili vše co jim přišlo pod ruku. Někdy přemýšlela i nad tím jakou záminku jim dali, aby začali tak radikálně jednat, možná to nikdy nedokáže pochopit. Sice ti tvorové nebyli zrovna její oblíbenci, ale lidé měli své kouzlo a dokázali být tak prostí, že to čas od času Atrate zaujalo a chtěl studovat jejich chování, aby se lépe ztratila v davu. Ale poslední dny se napomínala, že tohle je přesně důvod proč si vzala volno od armády, zaprvé v ní skoro strávila celý život a zadruhé je načase, aby začala myslet i na to co chce ona a hlavně zjistila kým je mimo to, že jí to s ocelí.
Jak si každé ráno vykračovala městem docházelo jí hodně věci a o kolik jich přišla. Užívala si ty chvíle, kdy se jí povedlo nemyslet na práci, ale naopak zjitovat, že by čas od času ráda vypadala jako žena ne jen ve tváři, ale i oděvem. Prvně jí ty touhy přišlo hloupé vypadat hezky, ale na druhou stranu to dávalo smysl byla žena a chtěla ukázat světu, že je na to hrdá. I na to jak vypadá. Ale dnes?
Dnes toužila po jediném odpočinout si od zbytečností, proto už od brzkého rána byla na obloze a protahovala své dračí tělo, které to velice uvítalo. Černé šupiny se leskly na denní slunci, které je obklopovalo. Čas od času mohli mít lehce fialovou modrý nádech, pokaždé když kroužila nad skálami očima dravce zkoumala vše pod sebou. Neunikne jí, že někdo sedí tam dole a něco tam vytváří, spíš jí překvapilo, že jej přehlédla. Ale je si jistá, že když ráno odtamtud vzlétala nikdo tam nebyl. Aspoň doufala. Neodolala zvědavostí a opatrně se nesla dolu. Pár mávnutí mohutných křídel jí snese dolů, místo toho aby se proměnila, tak se zastaví a skloní své velké dračí tělo do úrovně muže. Hlavu položí několik cm od něj a zkoumavě natočí, hlavu aby si ho prohlédnula. Věděla, že je to drak, ale nechtěla se proměnou teď zabývat, přeci jen nevypadá jako každý Nictis, a takto měla možnost být zvědavá ať už to bylo sebevíc nevhodné. Její stříbrné oko sledovalo muže a to co svíral v rukou.* Umělec?* pomyslela si. Atrate teď mohla připomínat zvědavé zvíře, kterým teď momentálně byla – drak.

Remy měl všechny smysly vytrénované téměř k dokonalosti, takže nebyl vesmír, ve kterém by si draka z rodu Nictis nevšiml. Jen... Ho to nijak nevyvádělo z míry. Líbilo se mu, pozorovat její ladný let, zkoumat křivky křídel a všímat si drobných chybek, které se daly vypilovat jenom léty, strávenými na obloze téměř pořád.
Což čím dál tím víc draků dělat nemohlo. Na oblohu se dostali jen ti nejpovolanější. Vojáci a průzkumníci, pro které bylo přirozené, žít v neustálém riziku.

Vládci oblaků, kteří byli odjakživa spjatí s temnotou teď zůstávali uprostřed skal, kvůli vlastnímu bezpečí. Remymu to přišlo smutné, ironické a možná trochu nechutné. On sám měl ale ruce volné. Byl svým vlastním pánem, vydával rozkazy a letěl, kam ho vzdušné proudy zrovna zanesly. Vlastnil domy, vydával se za bohaté pány i chudé pocestné a už dávno nepovažoval Dračí skály za svůj domov. Protože domov ztratil ve stejné chvíli, v jaké ztratil bratra. Teď byl nikým a vším. Poutníkem, vojákem, průzkumníkem... Záleželo, co si válka zrovna žádala.

Protočil mezi prsty tenký citronový doutník, párkrát ho vyhodil do vzduchu a zase chytil. Zdálo se mu to, nebo byla poslední dodávka nějak... Menší? Bude se na to ve městě muset zeptat.

Nechal po jazyku sklouznout drobný plamínek a zapálil si. Občas se zapomínal a málem se prozradil, když si zrovna zapaloval v lidské společnosti. Bylo to k vzteku. Ty jejich pitomé sirky beztak v jednom kuse ztrácel.

"Ahoj, malá dračice," ušklíbl se a vyfoukl obláček dýmu, který voněl po citrusech. Možná neměl nejspolečenštější náladu (Ne, že by ji někdy míval...), ale byl za vyrušení vlastně docela rád. Nemusel se zabývat svými myšlenkami a to tak nějak vždycky ocenil. Protože přílišné přehrabování v myšlenkách a v minulosti bylo Remyho největším nepřítelem.

"Nemusíš mě sledovat, jako bych byl poslední hvězda na obloze. Dáš si doutník?" Natáhl ruku směrem k ní, i když si stále uvědomoval, že ležel na okraji strmého srázu a ona byla v dračí podobě, takže doutník mohla přijmout jen těžko. "Jsou výborné. Taky pekelně drahé, protože se sem dovážejí. To shánění je příšerné. Ale věř, že za to stojí."

Možná to bylo naivní, ale byla zvědavá, co muž dělá nebo na co se chystá a tak ho zvědavě sledovala. Aspoň, tak to působilo na zvědavý zrak Atrate v dračí podobě. Lehce roztáhne nozdry a zafuní při jeho slovech nesouhlasně. Ale její tělo jasně říkalo, že to oslovení bere v přátelském duchu a že je s tím ve skutečnosti v pohodě. Kdyby byla v lidské podobě nejspíš by se ušklíbnula nad jeho sebevědomím, ale dnes to upřímně vítala.
Chvíli ještě přemýšlí, jestli má zůstat rakem nebo ne, ale při nabídce citrusového doutníku zpozorní a nakonec se ochotně promění do své lidské podoby. Dnes byla oděna jinak než obvykle, sice jí připadalo zvláštní, že se začala díky chvilkové pauze z armády oblékat více žensky, ale upřímně jí docházelo, jak jí chybělo připadat si jako žena. Má na sobě lehké šaty, které vypadali tence, ale ve skutečnosti v nich bylo příjemně, jen látka na pohled klamala. Na jí se rýsovali různé hvězdné soustavy, které jsou vyšité jemnou nití ze stříbra. Atrate se líbí taková jednoduchost a elegance v jednom, však pod šaty ze zvyku ukrývá aspoň dvě dýky, jelikož se v ní instinkt vojáka nepopře.
Lehce se usměje na něj usměje.“Hmm jediná hvězda na obloze? Spíš připomínáš večernici, která jasně září a daleko od ostatních. Krásný na pohled, ale nedosažitelný.“ pronese poklidným hlasem. Ladnými kroky jako kdyby byla tanečnice dojde k okraji a usadí se kousek od něj. Chvíli zírá na ruku, která jí nabízí doutník a nakonec si ho přeci jen s ostychem vezme. Přivoní k doutníku, skutečně voněl po citrusech a tabáku. Musela se lehce usmát, ale nezapálí ho.“Připomíná mi to doutníky, ke kterým jsem nějak před léty přišla. Voní po pepři a grepu, jsou to staré, ale dobré doutníky.“ Poví poklidně,  má pocit, že nim přišla skutečně náhodou, jelikož jejích krabička byla příliš hezká než aby odolala jí nevzít. Chtěla pak jejich krásně zdobenou krabici využít na něco jiného, až bude prázdná, ale ještě tomu tak nebylo a nechtěla věci vyhazovat oknem. Přeci jen v dnešní době se hodně blbě shání potřebné.
Je naprosto jasné, že je klidná. Co víc naučila se působit hrdě, když šlo o barvu její pleti, jelikož na projevy slabosti nebylo místo pokud nechtěla skončit na dně společnosti.“Jsem Atrate.“ Představí se do prázdna a prohlíží si detailně doutník.

Nehledě na fakt, že dračí skály za běžných okolností doslova pulzovaly životem a skýtaly pro něj místo, kde se cítil doma… Poslední dny se tam cítil spíše jako vězeň. Téměř jako kdyby se kamenné zdi bolestivě pomalým tempem přibližovaly k sobě, evokujíc čím dál více stísňující dojem. Jako železná košile pevně obepínající každý zatracený centimetr jeho zkřehlého těla, co nedokázalo získat nazpět svoje ztracené síly.
Po nocích se neklidně převaloval na místě, snažíc se zaposlouchat do tlumené symfonie nesoucí se napříč rodným městem. Ani pod rouškou tmy Roupuki kompletně neutichalo - z okolí se šířil nejen zvuk praskajícího dřeva v ohni, ale i ozvěny pozdního nočního života zbytku obyvatel. Tlumené hlasy, občas kroky… To všechno měla být Vallenova bojovná ukolébavka. Měl být schopný usnout nehledě na jakýkoliv ruch kolem, dokonce i během zuřící bouře. Místo toho se opíral holými zády o prochladlou kamennou zeď a tupě hleděl prázdna těsně před sebou. Ani jindy na dotek ledová skála nedokázala srazit jeho neutichající horečku…
Trvalo mu to celou desítku minut, než ze sebe dostal přikrývku a ochable se vypotácel z postele, aby se natáhl pro košili a spěšně si ji přetáhl přes hlavu. Jeho znavené oči přitom minuly ledabyle pohozenou zbroj a několik zbraní opřených o dřevěný stůl. Žádné věci si nebral - ne ve větším množství. Místo toho popadl navíc jen meč a lehčí kabátec, který si přehodil přes ramena, přesouvajíc svoji pozornost směrem k neorganizované spoušti na stole. Tam opatrně sebral brk a neuhlazeným písmem naškrábal velice krátký vzkaz… S každým cuknutím ruky měl pocit, jako kdyby se mu všechna ta písmena doslova vrývala pod kůži jako cejch: slova na rozloučenou se mu totiž ani v nejmenším nepsala snadno. Nechtěl opustit sestru, ale instinkty kompletně převzaly kontrolu nad vším ostatním - nemohl už dále setrvávat na místě, které ho psychicky drtilo. Neměl ani čím přispět na bojišti, byl prakticky mrzák. Z dříve dobrého bojovníka se stal pouhý stín, postupně ztrácející schopnost pomáhat i byť jen druhým, aby se vypracovali a snad i připravili na hrůzy, co je očekávaly na bojišti. Ne, nastal jeho čas. Moment, kdy musel rozpřáhnout svá raněná křídla a vyletět z hnízda, aby se konečně osvobodil. I když to znamenalo opustit vše, co doposud znal a na čem mu záleželo. Vize toho, že by měl Kirru a Sinnae nadále trápit svojí náladovostí, neustálými výlety do Luori a pohledy ostatních, co si nejen všímali jeho zhoršujícího se stavu, ale především měli plné právo klást otázky. Otázky, na jaké Vallen neměl odpověď… Buď ji sám neznal, nebo jej nemohl poskytnout druhým, aniž by se doznal k hrůzám, co kvůli svojí zbrklosti a nerozvážnosti způsobil.
Nijak zvláště se nerozepisoval. Sebral pouze kousek volného papíru a dovolil svojí roztřesené ruce, aby alespoň maličko nastínila to, co měl v úmyslu. Nevěděl, kam ho měly nohy zanést. Netušil, jestli mu bohové dovolí se vrátit. Popřípadě v jakém stavu… Mohl se pouze modlit a žádat o odpuštění za to, že se nepřímo obracel zády nejen k vlastní rodině a dívce, pro kterou zahořel, ale i ke svému národu. V tomhle stavu ale nemohl už udělat nic navíc. Byl jen mrtvá váha, táhnoucí všechny kolem do hluboké strže, odkud se všichni vyhrabat nemohli. V jeho stíny zastřených očích bylo tohle náhlé a tíživé rozhodnutí formou menšího zla, jelikož se snažil zmíněným lidem ulevit. Od toho, aby se o něj museli starat jako o zlomenou a bezcennou věc, co v sobě stále nesla chabý záblesk sentimentu. Nechtěl, aby ho takhle Lirev viděla… A Kirra také ne. Musel najít způsob, jak se konečně postavit zpět na vlastní nohy a zdolat démony, co v minulosti utvořil. Na takové cestě však mohl být pouze on sám, aby zbytek uchránil. I za cenu toho, že by tím mohl na vlastní záda namalovat terč pro zrádce.
Onen relativně krátký vzkaz opatrně přeložil, než jej schoval pod polštář a naposledy si prohlédl tvář Kirry, co zrovna bloudila ve snách. Nedovolil si ale zdržet se na dlouho - proto se ihned poté co nejtišeji proplížil ven, zanechávajíc za sebou nejen vlastní vychládající postel a spící sestru, ale především i celé hlavní město dračích skal.

Přesun do Hraničního lesa