Šedý hrad (hlavní město)

Možná patřil k hlavnímu městu Narrigenu, ale občas byl Šedý hrad celým novým světem. Kamenné zdi, dlouhé chodby, hluboké a stísněné kobky a vysoké věže, škrábající se zoufale k nebesům, skrývaly mnohá tajemství. Služební spěchali se skloněnými hlavami splnit přání svým pánům, kuchaři v obrovské kuchyni připravovali několikachodová menu ze surovin, které ve zbytku Nescory zoufale chyběly.
Šlechtičny a dvorní dámy se ve svých překrásných komnatách nechávaly zkrášlovat, oblékaly drahé šaty a probíraly nejnovější klevety. A tomu všemu... Tomu všemu vládl zlý král, krutý princ a princezna, která taky nebyla tak svatá, jak se na první pohled zdála. Ach... Možná je dobře, že se toho nebožka královna nedožila.

Nyneve spěchala chodbami Šedého hradu, míjela staleté sochy, zrezivělá brnění a stráž, tiše hlídkující u každých dveří. Podpatky jejích bot klapaly na dokonale se lesknoucí černobílé mozaice dlaždiček, kterou se někdo před tisíci let rozhodl vyzdobit podlahu. Ne že by to hradu jako takovému dodalo na útulnosti. Spíš měla pocit, že ji za každým rohem čeká nebezpečí, připravené, rozsápat jí hrdlo. Tohle místo... Bylo jak z nočních můr. Ponuré, smutné, prázdné, bez života... Šedé. Ona se svými světle fialovými šaty, jejichž sukně se jí vlnila u kotníků, v té nicotě zářila jako paprsek světla v temné kobce.
Hrad pro ni neměl ani kapku přívětivosti.
Pevněji sevřela hřejivé liščí tělíčko ve své náruči a vyběhla schody, jako by jí za patami hořelo. Nevěděla, co ji to tak najednou popadlo, ale měla strach. Ne o sebe... O sebe se postarat uměla. Měla strach, že princ se najednou zničehonic zjeví uprostřed chodby, vyrve jí lišku z náručí a naloží s ní po svém. Ani předtím si nepřála, aby z její kamarádky udělal předložku před postel, ale teď, když zjistila, že opatruje měňavce... Bála se toho ještě o dost víc.
Až příliš prudce rozrazila dveře do svojí komnaty a stejně rychle je za sebou zavřela. Rozhlédla se po šedě omítnutých zdech z větší části zakrytých gobelíny, nábytku z tmavého dřeva a několika zvířecích kožešinách, které tu při jejím příjezdu sloužily jako koberce. Všechny do jedné je sbalila a strčila je do rohu. Už jen z toho pohledu ji u srdce bodla lítost za všechny tvory, kteří kvůli rozmarům prince položili život.
Prosklenými balkonovými dveřmi se dovnitř draly měsíční paprsky a dopadaly přímo na obrovskou postel s nebesy a spoustou polštářů a prošívaných dek. Narrigen byl chladné město.
Nyneve si konečně trochu oddechla, skopla z nohou střevíce a potom sama k posteli zamířila. Lišku položila mezi hromadu polštářů.
"Kdyby se ti chtělo začít vypravě... Vůbec se nebudu bránit," zašeptala.

Sama pořádně nechápala, co se to tady zatraceně dělo, bylo toho prostě tolik dohromady… ples plný jasných barev a hluku, tiché a konejšivé zahrady, proměna, vánek ve tváři, další proměna a nakonec běh, který absolvovala v náruči Nyneve napříč Šedým hradem.
Z toho místa se jí ježil celý kožíšek, byla si docela jistá, že i v lidské podobě by jí z toho vstávaly vlasy na hlavě jako dikobrazovy bodliny. Oddechla si, když konečně dívka doběhla k místu, kde byly její komnaty – kde na ně nikdo nečekal, jelikož už po příjezdu nakázala služebným, že vše zvládne sama a nebude chtít jejich služby. Dost možná proto, že služebné z města by nereagovaly dvakrát nadšeně na to, že si sebou z Arimatonu mimo šatů a šperků veze i živého mazlíčka.
A teď by byly tím méně nadšené, že se výše zmíněný mazlíček dokáže proměnit v dospělou dívku.
Sotva skončila na dívčině posteli, neubránila se tomu pokušení se znovu protáhnout tak, jak to jako zvířátko neměla nejmenší šanci dokázat. A tak to udělala, sama pořádně netušila jak – ozvalo se prasknutí několika drobných kůstek a vzápětí ze sebe shodila liščí podobu jen proto, aby zůstala na místě v lidské podobě, vlasy pořád pocuchané, kůže bledá jako luna uprostřed noční oblohy, místy umazaná od hlíny. Netušila, zda Nyneve nenaštve tím, když omylem zamaže hedvábný potah postele, ale nezdálo se, že by tomu poloviční víla věnovala nějakou extrémní pozornost. Vypadala dost vyjevená už z toho, že se jí tohle skutečně nezdá.
Anthrielle při pohledu na to, jak ji zkoumala s nevěřícným výrazem, cítila, jak jí do tváří stoupá horkost – pořád v sobě měla něco lidského, něco, co tuhle reakci spustilo. Nebylo to tím, že by se styděla za absenci oblečení, to z ní nějak celkově setřásla zvířecí forma. Ne, na tom bylo něco jiného. A tak jenom trochu sklopila hlavu, než na Nyneve znovu pohlédla zpoza řas.
Pokusila se promluvit. Zpočátku jí všechno vázlo v hrdle, ale nakonec dokázala promluvit. Samotnou ji zaskočilo, jak povědomě zní její vlastní hlas… a jak jiný zároveň je. Čekala něco hrubšího, zvlášť po takové době v těle, které mluvit neodkázalo, ale nikoli.
„To záleží na tom, co chceš slyšet, má drahá přítelkyně.“

Nyneve ještě stála nedokázala uvěřit, že se jí tohle všechno jenom nezdá. Nejen, že se její liščí přítelkyně proměnila v člověka, ale navíc byla nejkrásnější dívkou, kterou Nyneve kdy viděla. I jí říkali, že je krásná, ale ona byla... nepřirozená. Její rysy byly až moc jemné, tělo moc křehké, pleť bledá jako čerstvá smetana a fialové vlasy... Prozrazovaly, že navzdory všem lidem ve svých kořenech je stále více vílou, než čímkoliv jiným. Byla éterická, kouzelná, magická... Oproti ní vypadala Anthrielle úplně jinak. Vypadala prazvláštně skutečně, divoce, nespoutaně. Vlasy měla dlouhé a rozcuchané od té dlouhé doby, ve liščí kůži, na tváři šmouhy od hlíny a voněla jako les a mech po dešti a.... BYLA NAHÁ! Oči jí jiskřili životem, jako nikomu jinému a Nyneve si nebyla jistá, jestli od ní dokáže odtrhnout zrak. Bohové jí pomáhejte...
Nyneve rychle vstala, otevřela jednu z ještě nevybalených truhel a vytáhla první šaty, které jí přišly pod ruku. Temně zelené s jemnou zlatou výšivkou na rozšířených rukávech a kolem pasu. Podala je Anthrielle a snažila se na ni moc nezírat. Pokud došlo na nahá těla v její posteli... Neměla zrovna moc zkušeností a tak nedokázala zachovat dostatečnou dávku klidu.
"Ehm..." zamumlala a radši se k posteli otočila zády. "Možná bys mi nejdřív mohla říct, jak se vlastně stalo, že ses objevila na mojí zahradě, rozhodla se odjet až sem a za tu dobu jsi zůstávala liškou...?"

Anthrielle se skutečně snažila v těch šatech vydržet déle než pár vteřin, ale... to prostě nešlo. Byly šité na Nyneve, což znamenalo, že byly na její postavu... a Anthrielle byla přeci jenom o něco větší, vyšší, než drobná víla vedle ní. Kráska s pastelově fialovými vlasy rozhodně byla značně jinde a její šaty... škrtily Anthrielle všude, kde měly být akorát, a tam, kde měly být pevnější... tam se nedokázala skoro ani nadechnout. Nakonec to prostě vzdala, zahodila je s frustrovaným zakňučením k nohám postele a místo nich popadla jeden z tenoučkých přehozů na posteli, ten černý. byl trošku průsvitný, ale v šeru to zase tak nápadné nebylo... i když víle zřejmě k rozpakům stačilo maličko.
„Asi se můžeš otočit... lepší to prostě nebude," ozvala se a doufala, že vílu už nebude tolik pohoršovat (přestože sama neviděla ten problém tak jasně). Zkrátka držela přehoz tak, aby jí zůstal viset přes ramena, a čekala, co na to dívka. Doufala, že protestům bude snad konec.
A potom se zamyslela nad tím, co řekla, na co se jí tázala, a zahleděla se do prázdna, na kamennou stěnu za Nyneve. „Na Arimatonu jsem se neobjevila – žila jsem tam snad od narození," potřásla hlavou, až se jí dlouhé vlasy rozletěly do všech stran. Vnímala, jak výrazná je při řeči její mimika, cítila, jak při každém ostrém písmeni krčí nepatrně nos, a jen doufala, že to nebude další odlišnost a problém. „Rodiče... asi jsem je nikdy nepoznala, ale vychovávala mě jedna ze služebných na samém okraji ostrova. Teda, snažila se o to... dokud se mi nepodařilo tak v šesti se proměnit," dodala a sklopila oči k posteli.
Zalila ji vlna výčitek. Co si o ní asi tolik laskavá Lylian musela po jejím zmizení pomyslet? Že byla nevděčná, že utekla, že se jí u ní špatně žilo?
„A takhle... jsem prostě zůstala. Neproměňovala jsem se – asi jsem prostě neměla impulz. Myslela jsem tak, jak to dělá člověk, ale prostý život zvířete mi prostě... vyhovoval. Měla jsem místo, kde žít, a ta socha anděla? Bývala mým majákem, dodávala mi jakousi naději. A proč jsem šla s tebou?" Sama se musela zarazit a zamyslet se. Proč s ní vlastně odešla ze svého domova? „Pravděpodobně proto, že jsem byl až do té doby sama. A tys vypadala, že jsi na tom stejně... něco na tom bylo. A tak jsem prostě šla," dodal a poslední slova doplnila pokrčením rameny tak rázným, že se potah tak nějak zase svezl dolů.

Nyneve se opatrně otočila a přejela Anthrielle pohledem. Přehoz nezakrýval úplně všechno, ale bylo to aspoň něco, takže červeň z Nyneviných tváří pomalu zmizela. Párkrát se zhluboka nadechla a konečně získala zpět svůj klid a sebeovládání. Liška ji solidně vyvedla z míry a nezdálo se, že by jí to dělalo sebemenší starosti.
Jistě... Strávila pár let v podobě zvířete. Nahota pro ní zjevně představovala ten nejmenší problém. Ale Nyneve byla vychovaná v přísně šlechtických podmínkách. Možná právě proto byla tak trochu puritánka.
Pozorně poslouchala každé slovo, které splynulo z Anthrielliných pěkně vykrojených rtů a během chvíle ji zalila lítost. Lítost k dívce, která byla více než polovinu života naprosto sama v kůži zvířete. Jistě, Nyneve taky neměla nikoho, kdo by se o ni zajímal, ale minimálně měla vždycky jistou střechu nad hlavou, teplo v krbu a jídlo k snídani, obědu a večeři. Anthri se o sebe musela postarat úplně sama a to až do chvíle, kdy ji Nyneve našla u toho anděla. Děkovala bohům, že se tak stalo... A to taky řekla nahlas.
"Jsem ráda, že ses rozhodla se mnou jít," sklonila hlavu a propletla si prsty. Najednou nevěděla, co přesně říct. Byla z toho všeho kapku nesvá a rozhodně trochu nervózní. "Vlastně ani nevím, jestli jsem ti za to kdy poděkovala, takže..." silou vůle se donutila zvednout hlavu a zadívala se dívce do těch hlubokých očí, které tolik připomínaly nebe před bouří. Jedině tak totiž byla schopná nezírat na tu spoustu holé kůže, kterou Anthri ukazovala. "Děkuju," vydechla.

„Také jsem za to ráda," přikývla a neubránila se úsměvu. „Kdybys u toho anděla nebyla, kdybys mi nedala šanci jít s tebou... popravdě nemám nejmenší tušení, co bych v takovém případě dělala," pronesla popravdě. Opravdu neměla zdání, co by bylo s ní i s vílou, kdyby zůstala doteď trčet na Arimatonu, dozajista ještě pořád ve zvířecím těle, bez tušení toho, že mohla uniknout zpátky do této podoby. Byla vděčná, že teď byla tady – a s ní.
Navíc... mohla zůstat s krásnou dívkou, jíž Nyneve byla, a to byla další malá výhra. Spíš velká. Sledovala, jak jí opatrně hledí do očí, a dobře vnímala, jak je vyvedená z míry situací. Svázaná pravidly, chuděra... Kdyby mohla, Anthrielle by snad zakňučela.
Poté si ale všimla něčeho, co bezchybnost víly lehce rušilo. Řasu, která jí ulpěla na levé líci. „Máš tam řasu," prohlásila, než se natáhla až k ní a vztáhla k ní ruku. Ten pohyb opět uvolnil přehoz, jímž měla zakrytá ramena, odhalil opět poměrně dost a Nyneve se zase jako snad na povel začala červenat jako o život. „Jsi v rozpacích," poznamenala tichounce zjevný fakt, zatímco jí opatrně setřela bříškem prstu na palci uvolněnou řasu z levé tváře. Všímala si, jak hebkou má tvář. Nedokázala si pomoci, ale sotva byla řasa pryč, znovu ji po tváři pohladila – nemohla se nabažit toho, jak měkká a jemná je pod její rukou dívčina kůže. Byl to hrozně příjemný prožitek – a něco v ní se trochu čertovsky smálo nad tím, že se dívky hned červenala víc, pokud to teda u ní s její bledostí bylo ještě vůbec možné. „No tak, nemáš se za co stydět... není to nic nepřirozeného, právě naopak," dodala potichu, skoro šeptem, a pousmála se na ni.
Viděla, že dívka je svázaná dogmaty šlechty, a nedivila by se, pokud se jí to příčilo. A pokud jí to bylo proti srsti.. proč se pro změnu nechovat, jak jí to vyhovovalo?

Bezděčně přivřela oči a vychutnávala si dívčin dotek podobně, jako si cestovatel pouští vychutnává doušek ledové vody. Na lidské doteky nebyla zrovna zvyklá. Kdyby měla zmínit poslední objetí, zjevně by musela velmi dlouho přemýšlet a možná by si na žádné ani nevzpomněla. Anthri byla jemná, něžná, dotýkala se jí skoro, jako by byla Nyneve z nejvzácnějšího a nejkřehčího porcelánu a ona ji nechtěla rozbít.
Do tváří jí znovu vstoupila červeň a ona znovu sklonila hlavu a obrátila pozornost ke svým vlastním rukám, nervózně svírajícím lemy fialkové sukně. Promnula lehkou látku mezi prsty a pokusila se znovu trochu posbírat. Anthri měla obdivuhodnou schopnost, dokonale ji vyvést z míry jediným pohybem.
"Nejsem zrovna zvyklá pobývat v pokoji s téměř nahými děvčaty," zamumlala, snad aby vysvětlila své rozpaky a roztřesenou rukou si zastrčila pramen vlasů za ucho. Nevěděla, co se sebou má dělat a už vůbec netušila, jak se chovat a jak s nastalou situací naložit. Proto se rozhodla naposledy pevně chopit uzdu svého sebeovládání.
Prohlédla si dívčinu tvář, jemně jí setřela z tváře zaschlou šmouhu a potom, naprosto nečekaně a instinktivně lišku políbila.

Dívka ji překvapila s tím, co udělala. Působila tak křehce, tak bojácně vůči všem druhům emocí, jako kdyby se bála, že ji to může hned vzápětí zabít (což v šlechtických kruzích lidí mohlo být dost snadno pravdou)... a poté ji tak nečekaně políbila.
Lhala by, kdyby tvrdila, že se jí to nelíbí, protože to bylo přesně naopak – rty Nyneve byly pod těmi jejími měkké jako to nejjemnější hedvábí, jejich křivka byla jako stvořená pro tu její, takže když ji políbila, bylo to, jako kdyby dva dílečky skládanky zapadly na svoje právoplatné místo. Intuitivně sevřela oční víčka pevně k sobě a nechala dlaň místo na dívčinu tvář zaplout do dlouhých, hedvábných vlasů, které měly barvu krásné levandule. Takhle zblízka si Anthrielle všímala, že tak i vodní – jako kombinace levandule, jarního vánku a něčeho sladkého, dost možná vanilky. Svěží, ale zároveň sladká. Jemná na pohled, ale přitom tak složitá uvnitř, pod dokonalou maskou nasazovanou před ostatními lidmi.
Ta maska jí teď začala padat a to, že ji políbila, byl jeden z příznaků. Neměla by to dělat, zvláště po zásnubách s princem. Ale byla zatraceně ráda, že to udělala i navzdory tomu.
Pousmála se jí do rtů, když se víla po chvíli neodtáhla, a vjel do ní příval energie. Jemně ji chytila volnou rukou kolem pasu a hbitě se naklonila nad ni – tak, že to fialovláska neudržela a skončila zády v měkkých polštářích, zatímco Anthrielle si neodpustila zapření se o paže a letmý pholed zhůry. Víla měla přivřené oči, hleděla na ni zpod dlouhých řas, a rty měla mírně opuchlé. Působila tak zranitelně a zároveň tak silně díky pevnému pohledu, že to Anthrielle nutilo obdivovat ji ještě intenzivněji než doposud.
Neodolala a znovu se k ní sklonila, rozhodně ještě ne u konce.

Po celé komnatě se najednou vznášela vůně bylinek, mechu a lesa čerstvě po dešti. Nyneve si ji už podvědomě spojovala s Anthrielle a milovala ji. Připadalo jí to, jako by celý život strávila zavřená v temné kobce a najednou tam dopadl paprsek světla. Přesně tak se totiž cítila, když Anthrielle se svým zrzavým kožíškem a hravou opatrností vtrhla do jejího života. Možná si to ještě nepřiznala, ale kdyby to malé zvířátko (a později i vysokou dívku) neměla, netušila by, co dělat se svým životem. Vždycky byla sama, nikdo se o ni nezajímal víc, než do té míry, do jaké jim její otec zaplatil. Ale teď měla Anthri a ať se dělo cokoliv, ta na ni dávala pozor. Na ostrově, lodi a dokonce i když kousla prince do míst, kam slunce nesvítí.
Vlastně se nedivila, že liška tak rychle přebrala iniciativu. Byla divoká, nespoutaná, ničeho se nebála. A zjevně jí vůbec nevadilo, že přehoz jí pomalu klouzal z lehce opálených ramenou a ukazoval tak spoustu holé kůže, která už od pohledu vypadala tak měkká jako nejjemnější hedvábí.
Z Anthrielle vycházel nezkrotný žár a i když hrozilo, že brzy spálí celou komnatu i Šedý hrad, Nyneve mu mile ráda podlehla. Nebyl to její první polibek, pokud se tedy počítaly ty letmé a ukradené od mladých šlechticů na návštěvě otcova sídla, nebo ty tajné a zakázané od milých zahradníků, kterým učarovala její krása... Ale rozhodně byl její nejhezčí. Věděla, že si ho do konce života bude uchovávat jako jednu z nejnádhernějších vzpomínek.
Ani nevěděla jak, zamotala prsty do Anthrielliných hebkých vlasů zavřela oči. Vychutnávala si tu chvíli všemi smysly, opětovala lišce vášnivé polibky a naprosto jí podlehla.

Kdyby měla na sobě svou druhou podobu, vrtěla by nadšeně chvostem a snad i nadšeně kňučela. Takhle se zmohla jenom na občasné zalapání po dechu, které se krásně proplétalo s téměř identickým zvukem, který se přes rty dral Nyneve.
Na chvíli se odtáhla, aby se mohla víle zadívat do očí. Byly zářivě modré, Anthrielle připomínaly nádhernou a něžnou letní oblohu těsně po bouřce, tu nevinnou vyčištěnou modř, pro kterou se při běsnění živlů každý modlil. Jako kdyby někdo ukradl kus oblohy jen proto, aby je vložil do dívčiny tváře. Hleděla na ni tak nějak zastřeně, až si t'ealh byla docela jistá, že snad musí mít před zrakem mírnou mlhu. Nedivila se – ona na tom byla stejně. Ale když ji tak pozorovala, vzpomněla si na něco, co jí vždy říkala Lylian, dokud ještě žila s ní: Oči jsou okna, jimiž se můžeš člověku podívat přímo do duše. Snad nikdy s ní v tomhle nesouhlasila tak moc jako právě nyní.
„Jsi nádherná," zašeptala potichu, bála se, aby ten okamžik nenarušila příliš násilným vtrhnutím zvuku vlastních slov. Byla si jistá, že tohle už jí řekla spousta lidí – a nemohla se divit, byla vážně nádherná, jako kdybyste se dívaly na umělecké dílo; ta křehká krása, která vás přímo láká k ní vztáhnout prsty a dotknout se jí, jak jen to jde –, ale ona teď nemyslela to, jak působila venku. Myslela oči, to, co se ukrývalo za nimi. Bojovnice, která byla ochotná vzdát se prakticky celého svého života, aby pokusila svoje štěstí tady, za chmurnými zdmi Šedého hradu, a zkusila budoucímu vládci Nescory trochu přitáhnout otěže; něžnou dívku, která zbožňovala arimatonské zahrady natolik, aby kvůli nim vstávala za rozbřesku jen kvůli malé procházce; dívku, která přímo volala o to, aby se našel někdo, kdo by ocenil ten potenciál, který se v ní ukrýval a zoufale chtěl na povrch.Uctíval ji jako malou bohyni, jíž v duši zkrátka byla.
A v tomhle jí Anthrielle mileráda vyhověla.

Bohové, Nyneve si nedokázala představit větší slast. Anthrielliny doteky byly opatrné, ale přesto rozhodné, jako by uctívala mocnou bohyni, jako královnu a její polibky byly tou nejsladší sladkostí, kterou Nyneve kdy okusila. Prohýbala se v zádech podobně jako konstrukce luku a pokoušela se Anthri vracet všechno, co jí ta pomilování hodná liška dávala.
Každý okamžik si vychutnávala jako doušky nejlahodnějšího vína a přála si, modlila se ke všem bohům, které znala, i k těm, které neznala, aby to nikdy neskončilo.
K čertu s jejím otcem, k čertu se zasnoubením i samotným korunním princem. Na ničem z toho v tu chvíli nezáleželo. Záleželo jenom na Anthrielle, Nyneve a noci, kterou spolu sdílely.
Nyneve do tváří vstoupila červeň bojovala s chutí sklopit pohled. Lidé jí neříkali, že je krásná a když už... Nikdy to nemysleli tak, jako Anthrielle. Ta jí viděla až do duše, vnímala ji jako živou bytost, jako osobnost. Ne jenom jako hybrida, zrůdu nebo figurku v politické hře mocných.
"To ty jsi nádherná," zašeptala víla, promnula pramen liščiných zrzavých vlasů a zastrčila jí ho za ucho. Nezapomněla ji přitom pohladit po hebké tváři, hořící vášní stejnou, jako celé její tělo.
Nyneve se jí ještě chvíli dívala do očí, hlubokých jako propast, do které se s upřímnou radostí řítila a potom si přitáhla dívku k dalšímu polibku.
Přehoz, které přes sebe dosud Anthrielle měla, sklouzl vedle postele. Ale nikomu to v nejmenším nevadilo.

Stejně jako ze sebe shodila ten přehoz, teď se snažila stáhnout jemnou látku z alabastrově bledé kůže víly před sebou... nebo respektive pod sebou. Po pár minutách zápolení s mašlemi a přezkami a stuhami se jí konečně povedlo dostat dívku z levandulových šatů, jejího kostýmu na ples.
Její zásnubní ples... To byla myšlenka, která Anthrielle zároveň děsila, ale zároveň ji to nakoplo pokusit se toho stihnout co nejvíce. Dokud mají tu příležitost...
Prsty obkružovala dívčiny křivky a měla její perfektní kůže plné rty, než se musela odtáhnout kvůli nedostatku dechu. Hruď se jí zvedala rychle, trhaně. Vzduch v místnosti byl těžký, nevětrané komnaty se poznaly... proto, leč vstávala nerada, se musela Anthrielle omluvit, jen na kratičkou chvíli, aby vstala a bleskově přeběhla k jednomu z elkých oken, aby ho rozrazila dokořán, vpustila trochu vzduchu... a dokázala se konečně svobodně nadechnout.
Když otevřela to okno po chvíli zápolení s těžkou kličko, neubránila se pohnutku se z něj mírně vyklonit a rozhlédnout se kolem. Opřel se do ní chladný vítr, který takhle vysoko nebyl úplně milosrdný, ale měla nádherný výhled na celý Narrigen a přilehlé okolí pod sebou. Měla všechno na dlani a viděla vše, ale nikdo nemohl vidět ji, protože byla jen jednou z teček v oknech Šedého hradu. Nyneve měla své komnaty dost vysoko na to, aby měly perfektní soukromí, protože jakýkoli zvuk by byl ihned po úniku z okna stržen ledovým větrem a nikým nezaslechnut. To jí náramně vyhovovalo.
Chtěla se otočit zase k návratu, když ji zastavil dotek teplé dlaně na bocích a teplý dech rozrážející se o zátylek. No vida, kdo se za ní vydal...

Jenom ve spodním prádle vstala z postele a vydala se přes pokoj k Anthrielle. Bosá chodidla se dotýkala chladné země skoro neslyšně a díky ledovému vánku, který pronikal dovnitř otevřeným oknem, jí naskakovala husí kůže. Ale to vůbec nevadilo. Nebylo to důležité. Tady a teď šlo jenom o ni a on Anthrielle.
Položila jí ruce na boky, přitáhla ji blíž k sobě a přehodila jí vlasy přes rameno tak, aby se dostala k nahé pokožce jejích zad. Netušila, co to dělá, poháněla ji jenom touha a instinkt.
Lehce se rty dotkla její šíje a potom pokračovala přes rameno a obě lopatky po linii páteře až do měkké prohlubně dívčina kříže. Párkrát její hebkou kůži skousla, ne nijak bolestivě, ale dost na to, aby po sobě zanechala značky, říkající všem ostatním, že liška rozhodně není volná a k mání pro každého. Teď patřila k Nyneve stejně jako Nyneve patřila k ní. A ani žádný otec, ani žádný princ, ani žádný král s tím nemá šanci nic udělat.
Nyneve se počas líbaní Anthrielliných zad dostala až na kolena, ale to pro ni nebyla zrovna výhodná pozice. Tiše se zvedla, chytila dívku pevněji kolem pasu a otočila ji čelem k sobě. Obvykle by se možná zeptala, jestli jí není zima, ale tentokrát jí to bylo naprosto a úplně jedno. Na chvíli se znovu zahleděla do těch hlubokých očí, do kterých se zamilovávala čím dál víc a potom znovu zaútočila na dívčiny rty. Po něžnosti najednou nebyly ani památky.

Popravdě jí chladno bylo, ale nevadilo jí to. Leč v lidské podobě k tomu byla mnohem více náchylná, šlo to zcela mimo ni, z jednoho docela prostého důvodu.
Dávalo jí to okusit jednu věc – že je skutečně naživu.
Lehkým pohybem se vyhoupla na okenní rám. Nebála se pohledů z venčí, ale i kdyby je měl pozorovat sám princ z protější věže, bylo by jí to docela fuk. K čertu s nimi, k čertu se vším a se všemi – se všemi mimo nádherné víly v jejím náručí. Do holé kůže se jí zakously chladné zoubky studena, které v něm dosud přebývalo, a jí po celém těle naskočila husí kůže – o důvod víc, proč se přitiskla blíž k víle, k níž se musela mírně sklánět, a přitáhla si ji o něco blíže v horečnatém polibku.
„Myslím, že princ by nebyl nadšen, kdyby se takto dozvěděl, že nemá šanci," neodpustila si pousmání se jí do rtů, tiché poškádlení (obě dvě měli celou královskou rodinu i její dodonutý sňatek... no, řekněme, že v místech, kam ještě před pár hodinami hryzla korunního prince), ale poté se k ní znovu sklonila a věnovala jí další horoucí polibek, po němž musely obě dvě trhaně zalapat po dechu. Jednou rukou jí prohrabávala saténově jemné vlasy, protékající jí mezi prsty jako tekuté levandulově fialové hedvábí, zatímco ta druhá jemně rejdila dívce po smetanové kůži a sem tam drze dorážela na to málo, co jí stále drželo ve formě oblečení na křivce boků a hrudi.
Být Nyneve bylo stejně tak přirozené, jako bylo dýchat. Jako kdyby jí dívku poslala do náruče přímo sama Aurora, bohyně osudu. A leč za běžných okolností byla Anthrielle tou, která v osud nevěřila, tady jí jeho nitky a cesty přišly úchvatné a skvěle připravené. Tahle chvíle byla jako kouzelný závoj euforie, do něhož se i s vílou zahalila od hlavy po paty a odmítala vylézt...

Nevnímala husí kůži po celém těle, chladnou okenní tabulku, ani skutečnost, že by je opravdu mohli vidět obyvatelé druhé věže. Popravdě nad ničím takovým nepřemýšlela. Bylo to vzdálené jako její život na Arimatonu. Nyneve si jen užívala přítomnost lišky ve svém náručí, její kůži, hořící vášní, její lehce zarudlé tváře, vodopád hebkých pramínku v barvách podzimního listí, plné rty, vůni lesa a deště... To všechno tvořilo ucelený obraz, okamžik, který si bude Nyneve zajisté pamatovat do konce svých dnů. Pokud si byla něčím na světě opravdu jistá... Pak tímhle.
"Rüvik ať vezme prince i jeho rodinu," zašeptala aniž by se nad svými slovy dvakrát rozmýšlela, ale stejně je myslela naprosto vážně. Princ pro ni byl jen krutým manipulátorem, který si nezaslouží Nescorský trůn ani za nic. Jeho otec v jejích očích nebyl o moc lepší.
Prohnula se v zádech, když Anthri zavadila konečky prstů o citlivé místo kousek pod jejími žebry a musela si lehce skousnout ret, aby zůstala potichu. Nezajímala se sice nijak zvlášť o to, jestli mají zvenku nežádanou pozornost, ale přeci jenom nepotřebovala vzbudit pozdvižení na celém Šedém hradě.
"Chceš zůstat, nebo se přesuneme do... pohodlnějších míst?" špitla a na okamžik zalétla pohledem k obrovské posteli s přikrývkami rozházenými do všech stran. Ihned ale obrátila pozornost zpět k Anthrielle. Chtěla jí věnovat příští minuty, příští noc... A možná také všechny ostatní.

Rüvik ať vezme prince i jeho rodinu. To byla krásná představa, to musela Anthrielle uznat, ale bohužel, nemyslela si, že to bylo tak reálné. Proto se raději soustředila na to, co bylo tady a teď – krásná víla v její náruči, její levandulí vonící pokožka, její přítomnost a horkost, která se jí propalovala až do kostí a podepisovala se na ní.
Na Nynevinu otázku jen pokrčila rameny, načež se kousla do rtu, aby potlačila úsměv, a nahnula se k ní tak, že jí chvíli šeptala přímo do ucha. „Netuším, jak ty, ale leč bych ráda, aby každý bastard do posledního na tomhle zatraceném hradě slyšel, že princovo jméno rozhodně není to, co voláš v rozkoši... nepotřebuji nás dostat do problémů," dodala a seskočila z okna. Stejně už Nynevinu ruku držela, proto ji jen lehce zatahala, než se jí znovu přisála ke rtům a společně se zhroutily do měkké postele, která je přijala bez jediného zaskřípání. Leč za těch pár dní tady stihla začít Šedý hrad docela slušně nenávidět, tohle mu musela uznat – královská rodina kurva dobře věděla, jak vypadá pohodlí. Kéž by občas podobný komfort chtěli dopřát i zbytku Nescory, nejenom zbytku svého dvora...
Dalších pár hodin trávila tím, že střídavě zvedala Nyneve do nebes a snažila se naopak najít pod vlastníma nohama stabilitu a zemi. Spoiler alert: moc se jí to nedařilo. Víla se možná tvářila nevinně, ale zatraceně rychle se učila věcem, u nichž viděla, že jí dělají alespoň trochu dobře. Na konci téhle zatraceně dlouhé noci už Anthrielle pomalu ani netušila, kým je. V objetí s Nyneve spolehlivě zapomínala, kde vlastně jedna končí a ta druhá začíná, připadala si, jako kdyby splynuly v jedinou bytost... dokud se její svět neroztříštil na miliardy střípků a ona ani netušila, zda vlastně ještě dýchá.

Časně ráno ji probudily paprsky slunce, které se do komnaty tlačilo skrz malá okna. Jedno z nich bylo pořád otevřené a skrz mlhu válející se venku mohla Anthrielle sem tam zahlédnout matné obrysy druhé věže. Když se otočila po teple, které cítila vedle sebe, srdce se jí skoro zastavilo – Nyneve s klidným výrazem pospávala vedle ní, tvář uvolněnou a zmoženou únavou. Nedivila se jí, posledních pár dní bylo náročných na její psychiku i fyzičku. Objala ji, dopřála jí ještě trochu tepla, a skrz přivřená víčka a řasy sledovala, jak víla odpočívá. Byla uchvacující, takhle nevinná a zbavená všech svých obav i ohně pro boj s tím, co na ni číhalo na Šedém hradě. Byla tu pro ni, nechala ji odpočívat v teple a pohodlí a jen se tiše zaobírala vlastními myšlenkami.
Tehdy Anthrielle začalo docházet, proč vlastně tolik sama nenávidí královskou rodinu. Nebylo to pro jejich honosné pozlátko ani proto, jak svou zemi pustošili svou marnivostí. Ne, kdepak. To, co na nich nenáviděla, byla ta vráska, kterou tvořili na čele téhle víly. Víly, které sebrali možnost se svobodně rozhodovat i jít si, kam se jí zlíbí.

Nyneve spala klidně. Těch pár hodin, které si nakonec s Anthrielle dopřály, bylo plných mlhy a naprosté pohody. Žádné zlé sny ani noční můry, které by jí budily uprostřed noci. Kdo ví, jestli za to všechno mohlo vyčerpání nebo skutečnost, že poprvé v životě sdílí lože s někým, jako je nadpozemsky krásná liška? Celou noc spaly přitisknuté k sobě, propletené tak, aby je od sebe nemohl nikdo odtrhnout. Snad se podvědomě bály, že je nějaká vyšší síla rozdělí a ony zůstanou samy jako v dobách, než se poznaly?

Vlastně ani nevěděla, co přesně ji vzbudilo. Možná to byly sluneční paprsky, možná tlumené zvuky zvenku, možná už se vyspala dost, každopádně ale pomalu zamrkala a jen co jí zrak padl na dívku, ležící vedle ní, jakákoliv chuť vstát z postele ji přešla. Poprvé ji viděla na denním světle a hodlala si její podobu vrýt do paměti tak dokonale, že ji uvidí pokaždé, když zavře oči.
"Jsi nádherná," zašeptala. Vlastně nad tím ani nepřemýšlela, ta slova jí splynula ze rtů naprosto přirozeně a upřímně, podobně jako se to dělo celé ty hodiny, kdy pomalu nevěděla, jak se dýchá.
Pohladila zrzečku po tváři a věnovala ji menší polibek do koutku rtů. Přála si strávit celý den v posteli, zamotaná do přikrývek a objetí téhle mladé lišky. Nic jí v tu chvíli nepřišlo lákavější. Bohužel, i ona věděla, že dřív nebo později přijdou služební, přinesou snídani a rozhodně se budou ptát, kde k dívce přišla.

"Ačkoliv se mi strašně moc nechce a obětovala bych bohům vážně mnohé, abych mohla zůstat tady s tebou a celý den nic nedělat... Nejde to. Ale mám jiný nápad. Co se jít projít do města? Hodně jsem o Narrigenu slyšela, ale nikdy jsem tu nebyla. Ráda bych ho prozkoumala a rozhodně bych ho ráda prozkoumala s tebou, co na to říkáš?" pousmála se a s větším odhodláním, než které cítila uvnitř se vyhrabala z pokrývek a vydala se k jedné z ještě nevybalených truhel, aby pro ně pro obě našla nějaké přijatelné oblečení. Ne, že by se na svou drahou přítelkyni nekoukala ráda... Ale obávala se, že ne všichni by její názor na tuto situaci sdíleli.

Nic se nezměnilo.
Skylar si pamatovala Šedý hrad naprosto živě se všemi jeho chladnými stěnami, ponurými chodbami a tichem, které se jako vyčkávající predátor plazilo všude kolem. Dříve prý bylo všechno jinak. Když ještě žila královna Evelyn, král měl i světlé chvilky. Doprovázel ji do zahrady. Ukazoval se na zkoušce šatů. Při výročí svatby dal sloužícím volno a celý den se o svou ženu staral sám. Ale podobné časy byly pryč a Skylar v té chvíli byla tak mladá, že se jí do paměti vrýt nestihly. Ona vyrostla tady. Na pochmurném místě bez kapky života. I Šepotající pevnost jí nakonec přišla přívětivější.
Chodbou se rozléhal pouze klapot jejích bot na podpatku, jako by se všichni ukryli, aby nemuseli svou novou paní potkat tak brzy.
Paní. Líbilo se jí to. Už dřív, když se stala chráněnkou krále a on jí dal privilegium, vyrůstat s jeho dětmi, věděla, že je výjimečná, ale... To že jí dal přednost před svým synem i dcerou, to že prozatím odkázal trůn jí, to že jí s plnou důvěrou vložil do rukou vládu nad celým jižním cípem Nescory... To bylo úplně něco jiného. Nečekala to. Ale nehodlala zklamat.
Otevřela dveře do trůního sálu a vtrhla přímo do jednání rady. Desítky očí se na ni upřely, jako by byla vetřelec, který tu nemá vůbec nic dělat. Nemusela oplývat nadpřirozenou inteligencí, aby jí došlo, že ji tu nechce ani jeden z nich. Kdyby nepřišla, vláda by do doby princovy korunovace připadla jim. ...ups?
"Lord Dawlah, nepletu se?" obrátila se k prvnímu z mužů u kulatého stolu. Mohlo mu být kolem čtyřiceti, světlé vlasy měl předraženými oleji připlácnuté k hlavě a díval se na svět chladnýma ledově modrýma očima bez kapky citu. Věděla, že právě jeho dcera - ubohá chudinka - si má vzít toho arogantního pitomce, který měl tu čest, nazývat se princem.
"Nepletete." Milosrdně přešla skutečnost, že jaksi opomněl slovo 'paní' a s nebezpečným úsměvem se přiblížila až k němu.
"V tom případě mi vysvětlete, drahý lorde, proč jsem nebyla na jednání královské rady pozvána."
"Mysleli jsme si-"
"Špatná odpověď, lorde. Zkuste to znovu."
"Nechtěli jsme-"
"Stále zle. Pokud se nebudete víc snažit, věřte, že objem vašich vlasů brzy bude to nejmenší, co vám bude dělat vrásky. Máte poslední pokus."
Zbledl. Ve světle petrolejových lamp to nebyla tak viditelná změna, ale Skylar byla v tomhle oboru nejlepší z nejlepších. Věděla, kdy se zlomil.
"Omlouvám se, lady, ve světle nových okolností jsme na vaše pozvání úplně zapomněli. Už se to nestane."
"To věřím, lorde, je to ve vašem vlastním zájmu. Teď mi ale povězte... Ve světle jakých okolností?" Poklepala dlouhými černými nehty na opěradlo jeho křesla. Bylo jí moc dobře jasné, že ačkoliv tu skutečnost všichni nenávidí, právě teď je nejmocnějším člověkem v celé síni.
"Nemoc, lady. Je všude. Mezi chudými, bohatými,... Všude. Šíří se to jako... Jako mor."
"Tak mor, říkáte?" V tmavých očích se jí zalesklo. Mor byl problém, jistě... Ale taky byl zbraň a ona přesně věděla, jak ji použít.
"Ano, lady. Víte snad, co s ním máme dělat? Pokud ano, jsme otevřeni možnostem. Jestli to brzy nevyřešíme, čeká nás vzpoura."
"Vím přesně, co musíme s morem dělat. Sežeňte mi krev umírajícího a zavolejte Stëar."
Ticho. Byl by slyšet i nádech, ale nikdo z nich nedýchal. Sledovali ji s vytřeštěnýma očima plnýma nevíry.
"Jak o ní víte?" zavrčela jedna z rádkyň. Mohlo jí byt kolem pětašedesáti, dlouhé bílé vlasy měla zapletené do tlustého copu a přes ramena si přehodila krvavě rudé roucho. Jak příhodné.
"Vím mnohem víc, než si myslíte. Teď běžte a splňte rozkaz svojí královny. Nebo budou padat hlavy."

Indigo se cítila jako poutník, vracející se po dlouhé cestě domů. Možná proto, že tomu tak bylo.
Od přístavu ji doprovázel vzduch protkaný pachem ryb, vůní soli a přicházející bouřky, chladný vítr se jí zakusoval do kůži i přes látku kabátu z kvalitní černé kůže. Podpatky vysokých bot klapaly na kočičích hlavách, které dláždily dlouhé ulice.
Pokřikování trhovců, mlha, povalující se ve vzduchu v tenkých cárech, křik ptáků, posedávajících na střechách, klapot koňských kopyt, údery kladiva, ozývající se z kovárny,... Už dlouho nic z toho neslyšela, ale jen co opustila rozvrzanou palubu staré obchodnické lodi, všechno se vrátilo. Nezapomněla vůbec na nic. Pamatovala si všechny skryté cestičky, každou zkratku, vývěsní štíty hospod i nevěstinců a v davu dokonce rozpoznala pár známých tváří. Narrigen ji přivítal tak, jak se slušelo a patřilo. Jako dlouho ztracenou dceru.
Se strážným u brány nemusela prohodit ani slovo, aby ji s uctivou úklonou pustil dovnitř. Zdálo se, že rozkazy jsou vydávány se stejnou mírou přesnosti jako obvykle. Koutky rtů jí zacukaly v úšklebku. Moc dobře věděla, jaké to je, být na vojákově místě. Vypracovat se na vrchol nikdy nebylo snadné a cesta se dláždila velmi zdlouhavými a ponižujícími úkoly...
Minula Severní věž, prošla kolem stájí a spíš ze zvyku než z nutnosti, vklouzla do hradu vchodem pro služebnictvo.
Nepotřebovala, aby ji někdo ohlásil nebo přinesl zprávy o jejím příchodu. Zvěsti se roznášely rychle a jí bylo naprosto jisté, že o její přítomnosti už je jistě obeznámen princ, princezna, král i lady Skylar.
"Zdravím," pokývla na pár starých kuchařek, které ji pokývnutí tiše oplatily. Možná jim chvilku trvalo, než ve vysoké ženě s tvrdým výrazem, dlouhými vlasy spletenými v pevném copu a mečem u pasu rozpoznali Indigo - dívenku, o kterou se léta staraly.
Vyběhla po hlavním schodišti, prošla tajnou chodbou, díky které si cestu do trůnního sálu zkrátila minimálně o polovinu, co nejtišeji otevřela mohutné dveře a vklouzla dovnitř.
"Lady Lennox," lehce se uklonila a několika dlouhými sebejistými kroky překonala celou místnost.
Prohlédla si svou novou paní a všímala si i nejmenších detailů. Drobných stříbrných šperků, zaujatého lesku v chladných očích, těžkých prstenů. Bylo jí známo, že tahle žena tu není jen díky své úctyhodné kráse. Seděla na trůně ležérně, s nohama přehozenýma přes jednu z područek... Věděla, že tohle místo má pevně v rukou.
"Stëar." Její hlas byl tekutý jako med, lepkavý a podivně uklidňující. Skoro jako hlas hypnotizéra, snažícího se vás přivést do transu. Když nad tím Indigo přemýšlela, Skylar Lennox jí připomínala pavouka, vyčkávajícího v rohu sítě na vhodnou oběť. Žena hodna obdivu.
"Dávám přednost oslovení 'Indigo', lady." Mluvila s ní slušně, ale ne podlézavě. Věděla, jak jednat s panovníkem, ale také věděla, že i ona tu má jistou moc. A rozhodně se nechtěla téhle ženě úplně podřídit. Jistě, byla voják, ale nebyla bezduchá loutka.
"Pak tedy, Indigo, je mi ctí tě konečně poznat." Natáhla k ní ruku s černě nalakovanými nehty a pohladila ji po levé tváři. Indigo sebou ani necukla, čímž pravděpodobně udělala na lady Lennox dojem. Žena se potěšeně usmála, co nejpomaleji sundala nohy z opěrky a postavila se k Indigo čelem. Byla sice o nezanedbatelný kousek menší, ale ani to jí neubralo na přirozené autoritě a auře tajemna a strachu. Indigo v životě poznala hodně lidí... Dokonce hodně mocných lidí. Ale nikdo z nich nebyl jako lady Lennox.
"Potěšení je na mé straně. Vydala jsem se na cestu, jen co přišel pták se vzkazem."
"Všimla jsem si. Připlula jsi dvakrát rychleji, než jsem očekávala. Musím uznat, že to na mě... zapůsobilo."
"Podplatila jsem kapitána."
"Chytré."
"Efektivní."
Dvě ženy, stejně staré, stejně temné a obě naprosto oddané své věci. Ach... Měly toho společného víc, než si v tu chvíli vůbec myslely.
"Doufám, že stejně efektivní budeš i ty."
"Můžete se spolehnout." V očích mladé bojovnice se zaleskl příslib něčeho velkého, nebezpečného a téměř smrtícího. Ano... Skylar se to velmi zamlouvalo.
"Pak tedy pojď, má drahá. Posaď se ke stolu," pokynula k plně prostřenému stolu v rohu místnosti. Z vůně pečeného kuřete, brambor s rozmarýnem a brusinkového koláče se Indigo skoro zatočila hlava. Na moři jedla jenom chlebové placky, pšeničné kaše a spoustu ryb. "Musíš být po takové cestě hladová. Já ti zatím prozradím, co přesně můžeš pro mě i našeho drahého krále udělat."

Anthrielle si dívku zkoumavě prohlížela, viděla, jak z nevinného spánku plynule přešla do toho, že i navzdory rannímu klidu se při řeči začal v jejím hlase ozývat chladný šlechtický tón a v očích se odráželo něco, co připomínalo strojenou masku.
Bodlo ji u srdce a jen tiše doufala, že to není maska i vůči ní, protože pokud byl něco skutečný pohled pro bohy, byla to ta nespoutaná upřímnost, kterou měla v očích ještě před pár hodinami, zatímco společně trávily noc. Trochu cítila, jak jí zažhnuly tváře, když si na to vzpomněla, ale ten pocit, který se jí rozléval žaludkem, rozhodně nebyl nepříjemný, naopak. Dokazoval jí, že navzdory tomu, že ji zná jenom pár dní, to, co se mezi nimi stalo, na ni mělo mnohem silnější vliv než cokoli dalšího, co kdy zažila. A byla si jistá, že s nikým dalším by to tak prostě nebylo – bez pochyb.
Nad jejím návrhem se zachvěla – touhou po poznání a svou nekonečnou zvědavostí, ale zároveň také obavami. Obavami, aby nevyvolávala otázky, aby hned na chodbě nevrazily společně do stráží nebo, nedejte bohové, do někoho z královské rodiny. Těsně nad ránem ji párkrát vzbudil ruch kolem v chodbách poblíž komnat Nyneve – něco se zřejmě dělo, ale sama neměla tušení, co to bylo. Ale když se nad tím zamyslela, možnost vypadnout ze zajetí Šedého hradu, uniknout tíživé atmosféře smrti a neklidu, která se tu díky umírajícímu králi [jen kdybys věděla, my sweet child… :‘))] vznášela, byla příliš velkým lákadlem než aby měla vůli a sílu to odmítnout.
Nakonec to s rezignovaným povzdechem s přidaným dramatem než jaký skutečně cítila vzdala a prostě přikývla, ale poté se zarazila. Byla o dost vyšší než Nyneve a byla si jistá, že i boky a ramena měla o něco širší. „Pokud najdeme něco, co by mi bylo, nemám nic proti,“ pousmála se na Nyneve, natáhla se k ní a lípla jí poslední polibek na pastelové rty, než se vyhrabala z velké postele a zamířila k oknu, aby se nadechla.

Projít chodbami Šedého hradu bez povšimnutí nakonec nebylo tak těžké, jak se Nyneve s Anthrielle zpočátku obávaly. Nejen, že služební měli dost práce s uklízením tanečního sálu, ale museli se postarat i o vážené hosty a šlechtu, která se rozhodla zůstat přes noc. Proto dvěma dívkám oblečeným jen v obyčejných šedých šatech a zabalených do teplých plášťů nikdo příliš pozornosti nevěnoval. Vypadaly jako dvě služebné, spěchající na trh pro čerstvé ryby k obědu.
Nyneve to takhle vyhovovalo, bylo příjemné, že ji nehlídali tolik, jak by budoucí královna Nescory zasloužila. Zatím. Zatím. Možná se snažila nad tím nepřemýšlet, ale pravda byla jasná a nezpochybnitelná. Její dny částečné svobody brzy skončí a ona pak bude zavřená ve svojí zlaté kleci, bude nosit překrásné róby a bude sedět na trůně vedle tyrana a sledovat, jak všechno ničí. Jak ničí celý svět.
Kousla se do rtu a pokusila se vykouzlit úsměv. Neznala Anthrielle zase tak dobře, ale byla si jistá, že liška by si jejího zachmuření všimla. A Nyneve na ni nechtěla házet svoje starosti a problémy, se kterými si dost očividně musí poradit sama. Nebylo by to vůči ní fér. Už tak ji zatáhla daleko od domova, donutila ji žít v nehostinném hradě a každičkou sekundu ji vystavuje riziku smrti. Kdyby princ zjistil, že si s sebou přivezla t'ealh... Zuřil by.
Když se Šedému hradu vzdálily natolik, aby už jim oči stráží nepropalovaly díry do zad, trochu nesměle vzala Anthrielle za ruku. Namlouvala si, že to dělá kvůli ní, že ji chce uklidnit, dát jí pocit, že v Narrigenu není sama. Viděla na ní, že lidská podoba ji stále ještě vyvádí z míry a všechno, co k ní patří také... Ale tyhle myšlenky... Nic z toho nebyla pravda. Ve skutečnosti vzala Anthrielle za ruku kvůli sobě a svému vlastnímu sobectví a jen tiše doufala, že se jí zrzečka nevytrhne a neodpluje nejbližší lodí zpátky na Arimaton.
"Kam chceš jít nejdřív? Ke švadleně? K ševci? Chceš nějaké šperky nebo... Něco k jídlu?" Zastrčila si uvolněný pramen vlasů za ucho, ale ruku měla tak roztřesenou, že si málem shodila z hlavy tenkou kápi. Nikdo kolem nic sice nevěděl, co se mezi nimi v noci stalo, ale věděla to ona... a možná... ale jen možná... začínala panikařit.

Lady Lennox už o Reels Caevě slyšela. Dokonce ji párkrát potkala na chodbách, protože byly téměř stejně staré a obě na Šedém hradě prakticky vyrostly. Každá z nich ale patřila k úplně jiným kruhům, takže Skylar o Rudé víc slyšela, než že by ji osobně znala. Možná proto byla na vrchní velitelku Druhé jednotky a jednu z nejváženějších žen v celé armádě tak zvědavá. Skutečnost, že o ni celá královská rodina navíc jevila... neobvyklý zájem tomu jen přidávala.
"Povězte mi, jaká je?" Jen na chvilku věnovala pozornost sloužícímu, která stál nepřetržitě vedle trůnu a potom zase zaměřila pozornost na pohár nejlepšího vína z královských sklepů. Na její vkus bylo moc trpké.
"Kdo, lady Lennox?"
"Caeva." Jediné slovo prořízlo celý sál jako šíp. Sloužící ztuhnul, strážní u brány se mimoděk trochu narovnali, i když městská stráž ke Druhé jednotce nikdy nepatřila a tak, čistě teoreticky, se tihle mladí muži rozhodně neměli čeho bát.
"Je... Je to velmi obdivuhodná žena. Silná, udržuje si respekt. Prý je i skvělou bojovnicí."
"Prý?"
"Ano. Sám jsem ji nikdy neviděl. Když nás poctí svou přítomností, obvykle je to na příkaz krále ku příležitosti... Plesu, významné večeře nebo turnaje. Jinak se velitelka Caeva zdržuje pouze v táboře."
"Proč? Být na jejím místě, ráda bych si vychutnala spíš pohodlnou postel, pozornost sloužících a hradní kuchyni. Vojenský tábor shledávám... Kapku nepohodlným, pokud mi rozumíte." Zdálo se, že její pozornost vyvádí sloužícího z míry čím dál tím víc, ale Skylar to bylo srdečně jedno. Chtěla se dozvědět víc. Chtěla být připravená. Vědět, co má čekat.
"V tom máte jistě pravdu, má paní, ale velitelka Caeva má ke svým mužům velmi blízko. I její neustálý... výskyt v táboře jí podle všeho zjednává velké množství obdivu u jejích vojáků."
Skylar nepřítomně přikývla. Tohle dávalo smysl. Už to jediné jí o Rudé prozradilo víc, než dost.
"Zajímavé... Velmi... Zajímavé. Přineste mi ještě víno a nějaké bon-"
V tu chvíli se dveře sálu rozlétly. Strážní sotva stačili uskočit a až s mírným zpožděním jim došlo, že by možná měli vytasit meče. To však nebylo potřeba. Novým návštěvníkem nebyl nikdo jiný než Benaiah Tell - Skylařin nejméně oblíbený velitel a zároveň neskutečně neschopný packal. Když se doslechla o jeho incidentu s draky a vypáleným táborem, měla co dělat aby se neudusila čokoládovou pralinkou.
"Veliteli Telle, Velitelko Caevo. Je milé, že jste se rozhodli mě poctít svou přítomností v tak krátkém čase. Velmi ráda vás vidím." Koutky rtů jí zacukaly v upřímně potěšeném úsměvu, který se ještě rozšířil, když si Caeva všimla, že na trůně nesedí ten, kterého zřejmě očekávala.
Už od pohledu vypadala neskutečně... Skylar nevěděla, jak to popsat, ale ta žena měla prazvláštní auru. Byla obklopená tajemnem, ledovým chladnem a velmi dobře skrývanou brutalitou. Ona byla vlčice, zatímco Skylar byla zmije. Vskutku... Osvěžující situace.
"Lady Lennox," Tell jí vysekl téměř posměšnou úklonu, zatímco Caeva předvedla takřka dokonalý pohyb. I svázaná, rozcuchaná a unavená po cestě vypadala mnohem majestátněji, než její... společník. Kdybyste se zeptali Skylar, řekla by vám, je Benaiah Tell je komediant, šašek a rozhodně je k smíchu.
"Jak jsem už řekla, velmi ráda vás tu oba vidím. Nečekala jsem, že dorazíte tak rychle, ale zdá se, že místní hřebci jsou opravdu jedni z nejlepších." Odmlčela se a přijala od sloužícího další pohár vína. Napila se. Olízla si zbloudilou kapku ze rtů. Neušel jí Tellův toužebný pohled ani Caevin znechucený úšklebek, kterým svého společníka počastovala. Očividně ho ani ona neměla zrovna v oblibě.
"Dohromady nás ale nesvedla nijak příjemná událost. Co se mi doneslo... Unikl vám zajatec, velitelko. Podle všeho drak. A aby toho nebylo málo vzal s sebou jednu mladou zrádkyni. Není to pravda?" Ani za mák nevěřila tomu, že by jí opravdu utekli. Caeva nebyla ten typ ženy, která by něco takového dopustila.
"Je to pravda. Bohužel mě překvapili. Prášek pravdy působil velmi pomalu a oni tak měli čas vymyslet plán úniku. Ten drak mě uhodil pěstí do čelisti a než jsem stihla zareagovat i s tou dívkou unikl."
"To je... Politováníhodné. Takže jste z něj žádné nové informace nedostala?"
"Ne, má paní. Řekl jenom to, že je léčitel a mířil zrovna do skal, když ho zastihla bouře."
"Ano... Bouře... To je pravda... Každopádně si ale musíte uvědomit, že něco takového se neobejde bez trestu, velitelko Caevo. Je to závažné pochybení, uvědomujete si to?"
"Uvědomuji a přijímám plnou zodpovědnost." Celou dobu se dívala Skylar do očí. Skoro jako by se před ní nedokázala sklonit. Neuvěřitelné...
"Jste čestná žena, velitelko. Vzhledem k... Rozsahu vaší chyby a s přihlédnutí ke skutečnosti, že trest přijímáte poslušně a bez výhrad, uděluji patnáct ran bičem."
Caeva přikývla. Ani sebou netrhla. Očividně čekala buď tohle nebo ještě něco mnohem horšího. Skylar se zvláštním způsobem zamlouvala. Byla jako vzácná můra, která jí omylem vletěla do ložnice a Skylar ji chtěla prozkoumat ze všech stran.
"Navíc jste doteď korunu nikdy závažně nezklamala, vaše práce je příkladná a pozice toho draka není ohrožující k našim záměrům... Můžu vám tedy trest snížit na dvanáct ran. Má to ale háček..."
Ve skutečnosti si Skylar vymýšlela. Rozsah trestu byl naprosto a úplně na ní. Kdyby se rozhodla Caevě odpustit a ještě jí za její služby zaplatit, klidně to mohla udělat. Ona ale chtěla vidět, jak tahle malá můra zareaguje.
"Poslouchám."
"V případě sníženého trestu budete muset předat velení na Druhou jednotkou tady veliteli Tellovi. Musíme si být jisti vaší loajalitou."
Tell se samolibě pousmál, Caeva nehnula brvou. Přemýšlení jí nezabralo ani minutu.
"Přijímám celý trest, lady Lennox. Za svou chybu musím pykat já a ne má jednotka." Záblesk v bouřkově šedých očích.
"Perfektní. Svou pozici si zjevně zasloužíte. Odeberte se oba do svých komnat, pošlu k vám sloužící. Umyjí vás a dají vám po tak dlouhé cestě jídlo. Dobře se na zítra vyspěte, na takovou událost jako je veřejné bičování byste měli oba vypadal reprezentativně. Začneme... Kolem osmé hodiny ranní? Můžete jít."
Oba se otočili a když už byli téměř u dveří, velitel Tell se na ni znovu obrátil.
"Mám otázku, lady Lennox."
"Ptejte se, veliteli." Zakroužila vínem v poháru, poklepala černě nalakovanými nehty o pozlacený povrch.
"Pokud nejste rozhodnutá, kdo trest vykoná, rád se toho ujmu." O tom Skylar vážně nepochybovala, ale odmítla mu poskytnout ten pocit zadostiučinění. A navíc měla vlastní plán.
"Jsem rozhodnutá. Trest vykonám sama."

Viděla, jak byla Nyneve celá nesvá, když nakonec proklouzly mezi zmatkujícími služebnými a strážci až ven, kde se zahalené v pláštích vydaly do ulic Narrigenu. Chudák Nyneve se kvůli jasné a nepřehlédnutelné fialové kštici musela držet pod kápí, ale sotva se dost vzdálily od Šedého hradu, liška si sklepla tu vlastní z hlavy, nechala ji klesnout jí mezi lopatky a vyhrábla si rezavé vlasy nahoru, rozhodila si je po ramenou a zádech, a s úsměvem se otočila na Nyneve. Bez váhání jí oplatila stisk ruky na znamení, že rozhodně nedělá nic špatného, ačkoli vypadala, že o tom byla těžce přesvědčená. Stejně za nimi na ten popud nikdo nezačal otáčet, nikdo na ně nepokřikoval, nikdo jim nevěnoval ani špetku své pozornosti, natož aby se jednalo o něco, co by si ani jedna z nich nesměly dovolit.
Lišce se po tváři rozlil blažený úsměv, když jí do mysli vplula jedna jediná myšlenka: v tuhle chvíli byly volné. Mohly téměř cokoli, co by jim povolovaly jejich síly, kodex morálky lidské bytosti a zákony království. Bylo to neskutečně uvolňující, zvláště v porovnání se zatuchlou tíhou hutné atmosféry, která je obě dusila na Šedém hradu. Tam si Anthrielle myslela, že snad vypustí duši, pokud se brzo znovu nevykloní z otevřeného okna anebo odtamtud prostě nevypadne – jako právě nyní.

„Gratuluji,“ pronesl najednou zničehonic. Měla potřebu něco k tomu úžasnému pocitu volnosti říct – tak proč ne teď, dokud ještě mohla? Zkrátka chtěla využít situace, než je o ni okolnosti stihnou připravit. „Jsi tak nějak volná. Je mi dost jasné, že k útěku od královské rodiny tě pravděpodobně nepřemluvím, ani kdybych se přetrhla, tak alespoň takto – zkus si to užít. Pokud máš být další z duší v Šedém hradu, potřebuješ si zapamatovat, jak to vypadá v ulicích. Narrigen sice není tak mírumilovný a pomalý jako Arimaton, ale… je to teď tvůj domov. A jelikož se mě jen tak snadno nezbavíš, tak domov nás obou. Seznam se s ním, dokud nikdo netuší, jak budoucí královna vypadá, a užij si tu blaženost anonymity. Máš téměř nekonečné možnosti… tak sem s nimi.“
Anthrielle se neubránila kašli – to byla pravděpodobně nejdelší řeč, kterou za svou kratičkou existenci v lidské podobě vedla, takže hrdlo ji teď docela pálilo. To ale neznamenalo, že jí to smazalo povzbudivý úsměv z tváře, ba naopak – přišlo jí, že snad Nyneve držela krapet pevněji a rozhodně důrazněji. Myslela vážně, co řekla, a pokud by se poloviční víla pro takové vyhození z kopýtka rozhodla, stála by věrně vedle ní. Do poslední vteřiny.

Poslouchala slova Anthrielle, která pro ni byla útěchou. Balzámem na duši. Zdálo se, že Liška by ji následovala i do samotného pekla, kdyby si o to Nyneve řekla a ačkoliv to bylo tak krásné, že to nutilo její tváře zčervenat... Chtěla si být naprosto jistá, že je v tom Anthri dobrovolně. Přeci jenom... Žít na Šedém hradě bez možnosti útěku je jedna věc, ale žít tam s možností útěku, ale s neschopností to udělat... To je věc zcela jiná a Nyneve si to moc dobře uvědomila. Nevěděla, co k Anthrielle cítí, jestli je to jen pobláznění, nebo jestli opravdu jde o lásku na první pohled, o které četla ve stovkách knih, ale rozhodně měla zrzečku ráda. A nechtěla ji k sobě vázat řetězem jako domácího mazlíčka.
"Děkuju ti... Za krásná slova, za to, že jsi mě tu nenechala samotnou, za celou noc," na chvilku se odmlčela, protože si byla jistá, že její tváře teď svou barvou připomínají rudé růže. V lepším případě. V horším pak rajčata či brusinky.
"Jen... Vím, že Šedý hrad není zrovna nejkrásnější místo k životu, Anthrielle. Arimaton byl větší, byl otevřený, klidný a krásný. Tohle místo je zlé, nehostinné a studené. Nechci, abys měla pocit, že tě tu nutím zůstat, že je to tvá povinnost. Já... Ano, rozhodně budu radši, když tě tu budu mít, ale můžeš kdykoliv odejít, dobře? Nechci, abys mě začala nenávidět za to, že tu kvůli mě zůstáváš, když ti toho nemůžu moc dát. Momentálně mám jenom svůj život. Nemám peníze, panství, korunu,... Jenom pochybnou svobodu, kterou každou chvíli ztratím též... Neodpustila bych si, kdybys kvůli mě trpěla a připadala si tu jako v kleci." Úpěnlivě se zadívala dívce do očí, chtěla, aby Liška věděla, že svá slova myslí smrtelně vážně a ačkoliv se jí to příčí... Je připravená ji nechat jít. Kdyby chtěla. Kdyby to potřebovala.