Jezero Loché

„Zní to, že do něj vkládáš velké naděje… zní to dobře. A přál bych to vašemu národu jako máloco, věř mi, přeci jenom to musí být děsivé, když se patronka začne odklánět, sebere zkušební kolečka… a má to takové dopady, jaké to má.“ Otřásl se při vzpomínce na to, jak mu vyprávěla o hlavu, který brzy začne vodní sužovat. O tom, že pokud budou chtít přežít, budou dost pravděpodobně muset vystoupit na souš a pokusit se zapojit do života nahoře – a jemu přišlo skoro nemožné, aby se něco takového podařilo. Lid měli problémy i s rasami, které tu žily stovky let před nimi, takže pokud by se náhle ukázali vodní a chtěli další kus jejich půdy… pravděpodobně by to nebylo vůbec hezké. Ale zdálo se, že Voděnka schopnostem mladého prince a budoucího krále skutečně věřila – a to donutilo k zažehnutí malé naděje i jeho. Přeci by tomu nevěřila bezdůvodně, no ne?

Ten polibek jí ochotně vrátil, když mu ho vtiskla do rtů, a ruce mu rejdily vodou k jejím bokům, za něž si ji přitáhl k sobě. To, jak se její nahé tělo tisklo k tomu jeho, bylo povědomé a jeho to hladilo po duši tak, jak jenom to bylo možné. Bylo to dokonalé, perfektní, padnoucí tak, jak mělo. Držel ji v náruči, horlivě jí opětoval ty polibky. Už dávno se oba dva vykašlali na kterékoli zábrany, které je držely zpátky, proto nebylo vůbec zvláštní, když ten zprvu trochu nevinný polibek prohloubil a proměnil ho v další ze série těch, po nichž se museli od sebe odtahovat, aby zalapali po dechu a po vzduchu kterého najednou měli oba v plicích zatraceně málo. Prsty jí vjel do mokrých vlasů, požitkářsky se jimi prohraboval, zatímco jeho rty si vyprávěly neslyšný příběh s jejími. Bylo to tak přirozené, jako dýchání, a Caliann se obával toho, že pokud by je snad něco nebo někdo teď roztrhnul od sebe, snad by se mu z toho zastavilo srdce, které teď splašeně tlouklo přesně do rytmu toho jejího.
„Má malá soukromá flümine, kdo by něčemu takovému odolal?“ zvlnil rty v úsměvu. „Voděnko, bude mi bohatě stačit, když hlavně teď nikam neutečeš. Zůstaň se mnou – prosím – a to můžeš brát jako moje přání,“ pronesl polohlasně, než ji znovu jemně políbil a objal ji ještě těsněji, než jak to bylo doposud. Postavil by se snad celému světu, pokud by mu to získalo pár minut navíc v jejím náručí.

Přišel si, že mají všechen čas světa… ale bohužel, slunce na nebi napovídalo, že už by se měli pomalu vydat na cestu, protože k řece Secmé to ještě kus cesty byl a oni strávili hodně času právě v jezeře Loché. Proto se po chvíli od Rhiannon chtě nechtě odtáhnul. „Myslím, že by bylo rozumné se pomalu vydat na cestu k Secmé, Voděnko. Bude lepší, když si uděláme alespoň hodinu rezervu, abychom skutečně věděli, že tam stihneme dojít za světla a nebudeme muset cestovat po tmě… mohlo by to být nebezpečnější, než se zdá,“ pronesl omámeně. O pár vteřin později se tedy prodírali vodou zpátky ke břehu a on na sebe zase po nějaké době trochu neochotně navlékl oblečení. Sotva si přetáhl přes hlavu košili, vrátil se zase hezky těsně k Rhiannon, přitáhl si ji k sobě a opřel si v dramatickém gestu čelo o to její. „Děkuju za to, co jsi mi tu umožnila, Voděnko. Pomohlo to, ani nevíš jak. Bylo to… perfektní,“ pronesl, než jí lípl ještě jeden polibek na rty, než si přes rameno přehodil brašnu a společně se, boku po boku, vydali na jihovýchod, kde už na ně měla čekat jeho sestra.

Měl pravdu. Pokud je někdo měl z toho bahna skutečně vytáhnout, pak to byl právě Marcellus. Důvěřovala mu opravdu hodně, ale nepřišlo jí, že by to snad nebylo podložené. Konec konců, vyrůstala s ním - strávila s ním část jeho příprav, věděla moc dobře jaký byl a znala jeho zápal pro věc i smysl pro zodpovědnost. Možná, že občas jednal poněkud bezhlavě a měl tendence s něčím občas praštit, ale když na to nakonec přišlo, byl by ochotný za svůj národ položit i život. Třebaže o všechnu tu moc a zodpovědnost nikdy nestál, přijal ji s otevřeným srdcem i myslí a plně se svému údělu oddal.
Jediná věc, co ji na tom všem trápila, byl fakt, že už nemohla stát při něm a podporovat ho. Za svým rozhodnutím si stála a nemínila ho měnit - patřila na souš a to byla pravda i její vlastní přání, protože nemínila opouštět muže, jehož milovala a ani ohrožovat dítě, co nosila pod srdcem. Na druhou stranu Marcell představoval téměř jejího bratra, byl to její nejlepší přítel a ona mu vždy bývala po boku jako podpora a chvílemi i rádkyně. Věděla sice moc dobře, že na ní nebyl nijak závislý a nepotřeboval ji k tomu, aby mohl pokračovat ve svojí cestě, ale cítila se kvůli tomu trochu zle. Jejich svět se zlomil vejpůl a každý skončil na úplně jiné straně, takže šance na to, že by se mohli do budoucna nějak stýkat... Nebyly zrovna velké. Věděla, že jí bude chybět i z osobních důvodů, ale nemohla přepsat osud. Kéž by se alespoň mohla rozloučit... Jenže i kdyby na to byl čas, nepustil by ji. Na to ji měl až moc rád a byl příliš ochranitelský.

„Nikam neuteču, to ti slibuju. Ani teď, ani v budoucnu,“ pronesla se srdečným úsměvem na rtech, zatímco mu upřeně hleděla do očí. Každé to slovo myslela naprosto smrtelně vážně, protože mu byla naprosto oddaná.
Nezáleželo jí na tom, kam je mohl osud zavát. Nezáleželo ani na tom, jestli budou dál cestovat nebo najdou nějaké místo, kde by mohli setrvat. Jediné co bylo důležité, byl on. Kamkoliv by šel, ona by s lehkým srdcem kráčela po jeho boku, kam také patřila. Nemínila odcházet ani utíkat - toužila s ním zůstat po zbytek svého života, pokud by jí to bylo osudem a bohy dovoleno. A opustila by ho jen v případě, že by si to on sám přál... Což se nezdálo být úplně pravděpodobné.

Nemohla s ním nesouhlasit. Stále před sebou měli kus cesty a nedalo se úplně předpovídat, co je během chůze mohlo přepadnout, takže opravdu bylo moudřejší raději vyrazit o něco dříve, než riskovat bloumání po tmě.
„Není zač, Lumënaas. Jsem moc ráda, že se to takhle vydařilo... Jsi vážně úžasný.“ Vlídně se na něj pousmála, než mu polibek oplatila a sebrala svoje věci, načež společně vykročili dál na cestu.

Dokonce i po nějaké době se jí stále držel ten neuvěřitelný pocit štěstí a zvláštního klidu. Byla hrozně ráda, že to v jezeře dopadlo dobře - a zároveň neskutečně hrdá, protože se Caliann dokázal postavit svému strachu a zdálo se, že to byl opravdu velký krok kupředu, což bylo opravdu úžasné. Možná, že pro něj voda nebyla díky ní až tak nebezpečná, ale strach byl podstatně silnějším než podobné fakty, takže jeho ochota a odvaha to zkusit podstoupit byly skutečně nedocenitelné.
K řece Secmé jim ale stále zbýval docela kus cesty, takže měla zatím nějaký čas na to, aby si promyslela, co by asi tak mohla odpovědět Naraïe, kdyby se na něco zeptala. Na co se vlastně asi tak mohla ptát? Mimo toho, jak bylo možné, že s Caliannem zůstala tak dlouho? A těhotenství? Sama měla nějaké otázky, ale věděla, že by se měla držet při zemi a moc nevyzvídat, aby nenatropila nějaké nepříjemnosti. Přeci jen byla šťastná, že se s ní mohla vůbec setkat, už to bylo úžasné.

Pousmál se na ni, v tom úsměvu se mohl odrazit snad všechen cit, který pro ni choval. A že ho bylo ztraceně bohaté množství. „V tom případě je to všechno, co potřebuju, Voděnko. Prostě jenom zůstaň se mnou – a ani flümine nebudou moci vymyslet lepší přání,“ uculil se na ni a mírně potřásl hlavou, až mu pořád vlhké vlasy (sice se nepotápěl, ale z nějakého důvodu byly stejně mokré) napadaly do očí, až je musel shrábnout zase na patřičné místo.
Podobné gesto udělal pro Rhiannon – vlhké prameny jí spadaly do tváře, než jí je jemně shrábnul za ucho. Už mu sice prozradila, že měla tu svoji schopnost se sama usušit, což muselo být neskutečně praktické, ale… teď nebyl moc důvod to dělat, alespoň co se vlasů týkalo. Udržela si tím trochu déle vodu, navíc svítilo slunce a vlasy jí stejně měly brzy proschnout samy od sebe. Na to, že se blížila zima, byl tenhle den překvapivě teplý – anebo jenom on byl až moc rozžhavený*, ale kde v tom byl rozdíl? Prostě nemusela využívat zbytečně magii – navíc, alespoň mu dávala záminku k takovýmhle gestům, což on bral tedy s nadšením všema deseti.

„Víš dobře, že to je hlavně tvoje zásluha, že se to podařilo,“ zašeptal jí do rtů. Byla to přeci jen pravda – bez ní by se nikdy neodhodlal k tomu, aby do toho jezera vkročil… bez ní by se pravděpodobně nikdy ani nerozhodl se svým strachem z vody bojovat.
Měla na něj tolik efektů, které nečekal, ale nestěžoval si na ně, protože tak nějak vnímal, že díky nim možná mohl být o něco lepší – a že, i když jí nastavoval hlavně tu milou stránku, měl v sobě rozhodně hodně částí, které napravit chtěl. Částí, které se v něm probouzely už jen docela zřídka, ale byly v něm přesto nenávratně zakořeněné a jen čekaly, až budou moci vystrčit růžky. Například jako ten běs a krutost, která se ozvala, když se ocitl ve víru boje s těmi sirénami… v tu chvíli pravděpodobně nebyl o moc lepší, než oni, a byl to souboj jenom o tom, kdo bude mít navrch.
Pokud díky tomu, že měl v ní motivaci se zlepšit, mohl najít cestu k tomu, aby se trochu sebral a byl někým ideálnějším… nezbývalo mu než tu příležitost pořádně pevně chytnout za pačesy a už ji jen tak nepropustit ze svého sevření. Pro ni i pro to dítě, vlastně částečně také i pro něj samotného.

Pomalu se i se svými věcmi vydali na cestu, les kolem nich ševelil životem a on si přišel, že se konečně přiblížil k něčemu, co mu připomínalo skutečné štěstí. Přímo tady, po boku krásné yialadri, s docela slibným krokem do toho, co ho mělo ještě čekat v budoucnosti… znělo to spíš trochu jako hezký sen, než jako realita, ale sem tam nějaký ten štípanec (a samozřejmě i ty roztomilé kousance, které mu Rhiannon čas od času hravě vrátila, na ty nesměl zapomenout…) ho dost spolehlivě přesvědčoval o tom, že i navzdory jeho pocitům je to realita. To bylo neskutečně úžasné uvědomění si… uvědomění si, o které nikdy nechtěl přijít.


* víš jak… Rhiannon zahodila šaty a Cal i jezero okamžitě vzplanuli…

Cesta lesem začínala být už příliš dlouhá a pro vílu, která už několik dní nenarazila na civilizaci, už to všechno začínalo být příliš. Use doopravdy potřebovala dostat k vodě a načerpat tolik potřebné síly – proto na malý moment jednoduše zahodila všechny ostatní povinnosti a vyslala svou magii do okolí, aby našla nějaký vodní zdroj. Její radost nad tím, když se poblíž ukázalo být celé jezero, byla vážné silná. Pevně věřila tomu, že to je znamení toho, že Carrääh, bohyni, které sloužila, její malé vychýlení z cesty nevadilo – byla přesvědčená, že kdyby bylo třeba, bohyně už by jí svůj úkol poslala do cesty. Proto víla s klidným svědomím zamířila k vodě, která slibovala energii a odpočinek toho typu, po němž tak bažila.
Nakonec skutečně došla ke břehu rozlehlého jezera, které ji uvítalo konejšivým tichem a vlídnými mírnými vlnkami. Víle se na tváři zformoval drobný, šťastný úsměv, zatímco bosýma nohama bez váhání vešla na mělčinu. Přidržela si sukni tak, aby ji netáhla vodou a nemusela ji poté zdlouhavě sušit. Vnímala, jak ji voda vítá jako starou dobrou přítelkyni – a tou také koneckonců byla. Vodní víla byla bez vody odsouzena k záhubě a teď, když pociťovala, jak se přes ni přelévá vlna energie tím, jak se vrátila do svého přirozeného prostředí, usi nedokázala představit, že by hned zase šla dál.

Už nedbalá následků pustila sukni, která kolem ní ve vodě vířila jako ozdoba, a po chvíli vyrazila ještě dál. Čím hlouběji byla, tím víc její jindy zlatá křídla nabírala duhový nádech, ze kterého se poté pomalu klubala modrá, fialová a zelená, barvy vody. Barvy, se kterými byla spjatá podobně těsně, jako se svou bohyní – zrovna tohle bylo něco, mezi čím by si neuměla nikdy vybrat, a byla ráda, že ji k tomu její paní nikdy nenutila.
Vlasy dlouhé do pasu se přidaly k dojmu závoje, když pokračovala vodou dál do hloubky. Jezero Loché ji vítalo do své náruče… a nejenom to. Slibovalo jí, že tu možná najde víc než jen možnost odpočinku a regenerace. Ale o tom později. Teď byl čas klidu… a s touhle myšlenkou zmizela víla pod hladinou docela.

„Chrabrý kojotodlak a drzá žába… to zní jako nějaká pochybná lidská pohádka pro děti, která cílí na to, aby nebyl večer problém dostávat je do postele usnout,” zašklebil se nad jejími slovy. Jistě, pointa, kterou měla, byla založená na tom, v co oba alespoň částečně věřili, ale stejně si nemohl nechat ujít příležitost si pronést maličkou, skoro nevinnou poznámku. „To by se ti ostatně mohlo začít brzo hodit… co na to říkáš? Pověsíš řemeslo průzkumnice na hřebík a dáš se na dráhu vypravěčky a autorky špatných děsivých pohádek? Protože pokud jo, už máš diváka,” zazubil se na ni, rád, že se ho v tu chvíli Rhiannon musí docela držet, protože si přímo koledoval minimálně o pohlavek.
Představa toho, jak si ho v kojotí podobě bere Rhiannon nadšeně do náruče a běhá s ním kolem byla… minimálně hodně úsměvná. Když mu navíc navrhla, že to můžou vyzkoušet hned tady a teď, jenom zavrtěl hlavou, na rtech mu ale hrál dost široký úsměv. „No jistě. Teď abych se začal bát před tebou proměňovat, aby tě podobné ďábelské plány nenapadly převést v realitu, Voděnko, to pěkně děkuju,” ohradil se naoko uraženě, ale takový přístup mu dlouho nevydržel. Na to v sobě neměl dostatečnou dávku serióznosti, to ani nápad… a věděli to moc dobře oba dva.

Pomalu, jelikož v téhle pozici se nedalo úplně spěchat, se začali postupně vzdalovat od řeky Secmé, jejíž dunění jim za zády pomalu přecházelo ve vzdálené šumění, než utichlo úplně. Slunce na západním horizontu se začínalo podezřele sklánět k zemi, zatímco na druhé straně tmavnoucí oblohy vyvstala luna v úplňku. Měsíc jim poskytnul takovou záři, že nebylo pražádným problémem pokračovat dále i za sporého světla. Konverzace mezi nimi byla většinu času tichá, protože ani jednomu se moc nechtělo rušit noční klid kolem – Caliann mohl jenom hádat, co přesně k tomu vedlo Rhiannon, ale pořád byl z půlky noční šelmou a věděl, že tohle byl čas a klid, který bylo nutno respektovat, ať už jste kýmkoli. Noc patřila tichu, magii a tajemství, a oni nebyli hodni ho narušovat. Tichá slova se ztratila v kvílení větru v korunách stromů, ale hlasitější zvuky vytrhovaly celou atmosféru z kořenů a dokonale ji zničily.
Když už měsíc byl povážlivě vysoko na to, aby mohl Cal předpokládat, že bude něco kolem půlnoci, před nimi se z podrostu řídkého lesa vynořila lesklá vodní plocha, která se v nočním světle blyštěla jako stříbrný šperk. Vlnky mírně čeřily hladinu, ale jinak zůstávalo jezero Loché klidné a zdánlivě bez jediné živoucí duše, která by se tu mohla objevit. To ho trochu uklidnilo – nikdy neviděl světlo, které by prozrazovalo lidskou přítomnost, ani neslyšel kroky zvěře, kterou sem mohla přitáhnout žízeň. Tahle strana jezera na ně a jejich lačnou žízeň bylo moc obnažené, i nejodvážnější jedinci by se zde nezdržovali dlouho, proto něco takového bylo víc než pochopitelné.

Kousek před jezerem teprve konečně nechal Rhiannon znovu spustit nohy na zem a stanout na nich bez podpory. Zdálo se, že za těch pár hodin cesty nabrala alespoň trochu sil, ale rozhodně nebylo na škodu, že se zase ocitli u vodní plochy – a na rozdíl od Secmé nešlo o divoký proud, nýbrž o klidné zrcadlo, které je mírumilovně zvalo do své náruče. „Hádám, že budeš chtít prvně do vody?” otočil se s tlumenou, jen o trochu hlasitější než šeptanou otázkou k Voděnce. Dávalo by to ten nejlepší smysl, samozřejmě.
Těsně poté, co to pronesl a ještě kousek ušli směrem k jezeru, ho ale něco zarazilo. Udeřilo ho to přes nozdry jako nečekaná rána, až se na moment zastavil, zarazil a rozhlédl se po okolí, pátrající po zdroji toho, odkud to šlo. Sladký pach, který se částečně podobal lidskému, ale i něčemu dalšímu. Nejlépe by to přirovnal k tomu, co cítil od Amberly – byla to ta sladká část, která se mísila s mořskou solí. Rychle se natočil k Rhiannon, pořád tichá slova, když se jí snažil situaci rychle vysvětlit. „Někdo tu byl – před tak krátkou dobou, že pravděpodobně stále neodešel. A podle pachu… to sedí na vílu.”

Ispeärr v té vodě strávila vážně dlouhou dobu – dokud necítila, že se jí veškerá energie zase vrátila, dokud si nepřišla, že konečně bude schopná jít i bez toho, aby si zakopávala o vlastní nohy a byla naprosto a zcela nepoužitelná. Cítila, jak se jí do žil vlil nový život, jako kdyby byla rostlinou, která strávila celé dny bez vody, a nyní ji konečně někdo přišel zalít. Vděčně se nechala obestoupit živlem, který její původ viděl jako svou domovinu, vdechovala ho, viděla ho, žila jím… a na nějakých pár chvil to bylo naprosto perfektní. Stala se na malý moment s tím jezerem jednou bytostí a vnímala všechno, co vnímalo i jezero Loché. Vnímala všechny bytosti, které k jeho zdroji přišly pít, všechen život, který v sobě ukrývalo… málo kde našla podobný ráj klidu. A skutečně si cenila toho, že jí přírodní živel dovolil dosáhnout tohoto stavu.
Nic ale nemělo trvat věčně – a ani navzdory druhových předpokladům, dokonce ani vodní víla nemohla vydržet pod vodou věčně, což byl také důvod, proč po nějaké době zamířila zase k hladině. Dostala se k povrchu malý kousek od rákosí, které zakrývalo notnou část pravého břehu – a právě ten malý zákryt jí dal šanci tiše a nezpozorovaně vidět, že rázem u jezera nebyla sama. Dvě siluety přibližující se od východu, které evidentně mířily právě k jezeru, v ní vyvolávaly kombinaci zvědavosti a zdravé skepse, díky které také zůstala skrytá, dokud alespoň neuvidí, co jsou zač. Dokud se alespoň částečně nepřesvědčí, že pokud vyjde z úkrytu s tím, že jim nechce nijak ublížit, tak skutečně vzápětí neskončí probodnutá ostrou čepelí meče. Peä uměla být hodně vytrvalá a schopná v tichosti vyčkávat klidně celé hodiny… předpokládala, že tedy tohle nějak zvládne. Bude muset.

Její zrak, přivyklý tmě od chvíle, co se ocitla na dně jezera, konečně dokázal zaostřit na obě postavy. Mladý pár, oběma nemohlo být víc než něco málo nad dvacet, oba zjevně měli za cíl jen a pouze jezero. Mladičká víla si nemohla pomoci, obočí jí samo vystoupala po mléčně bílém čele. Co tu asi tak mohli chtít? Slyšela hlasy, předpokládala, že se spolu bavili, ale nenarušovali ticho noci víc, než bylo nezbytně nutné. To byl chytrý tah, za to jim musela přičíst body k dobru. Ze své skrýše, kde se usadila mezi rákosy do mokrého písku, naslouchala, zatímco se pomalu přibližovali. Slyšela, jak se tlumeně baví, ale rozuměla zpočátku jen náhodná slova bez kontextu. A když už se zaposlouchala pořádně, uslyšela něco, z čeho jí zatrnulo.
„Někdo tu byl - před tak krátkou dobou, že pravděpodobně stále neodešel. A podle pachu… to sedí na vílu.”
Vycítil ji podle pachu… Ispeärr si byla vědoma jen jediného národa, co něco takového dokázal. Neměla už hodně dlouhou dobu co do činění s t’ealh, ale věděla jedno – pokud ji ucítil, už nemělo žádný smysl se skrývat. Rákos tlumeně zašuměl, když se opatrně zvedla z mělčiny, jako by se ujišťoval, zda se opravdu cítí na to tam jít, zda ji nemá nadále chránit ve svém objetí. Víla ale odmítla jeho nabídku a pomaličku vyšla pod dosah měsíčních paprsků. Tím se sice vystavila jejich pohledům a už nemohla uniknout tomu, že o ní věděli, ale za to si také mohla pečlivě prohlédnout ona je. Překvapilo ji složení té dvojice – yialadri a t’ealh, to nebyla zrovna obvyklá kombinace. Kdo ale ona byla, aby soudila.
Plaše se na ně usmála a udělala váhavý krok bosým chodidlem vpřed. Pod nohama ji studil studený písek. „Nemusíte se bát, nejsem tu z důvodu vám cokoli udělat. Ispeärr Flörance, jméno mé. Skutečně ano, jsem vílou. Sloužím paní Carrääh. Z mé strany se nemusíte bát žádných problémů.” Položila si ruku na srdce v gestu toho, že to myslí vážně, než učinila další krůček vpřed, čekajíc na reakce těch dvou.

Nehledě na fakt, že její prvotní reakcí byl naprosto automatický úšklebek a jemné dloubnutí do Caliannova ramene, které si rozhodně nemohla odpustit, vlastně měl pravdu. Znělo to dost otřepaně, to ano - ale jako trošku pochybná pohádka pro neposlušné děti, co odmítají zaplout do postele? Možná. Jako malá podobné příběhy naprosto milovala, díky čemuž strávila notnou část svého volného času poletováním po obrovské královské knihovně, kde se jeden druhému s Marcellem skrývali a nakonec si navzájem předčítali nejrůznější úlovky, co se jim podařilo najít.
Ta vzpomínka v ní vyvolala náhlý záchvěv nostalgie, díky čemuž se poněkud zasněně pousmála a tiše se uchechtla, když Caliann dodal, že by se jí to brzy mohlo i hodit. Nemohla lhát, vlastně se jí to docela líbilo. Ne, že by snad sdílela talent Ciriho a dokázala ze slov tkát opravdová díla, utvářet příběhy a přednášet je, ale když se nad tím tak zamyslela... Znělo to zvláštně, ale hezky. Byť to všechno bylo stále částečně dost vzdálené, jelikož jí ta záležitost pořád přišla celkem čerstvá, ten jemný nádech vlahosti a ztřeštěný příběh, co by velice dobře mohl sloužit jako pohádka na dobrou noc... Proč ne? Takový by její život být přeci jen mohl být. Nacházela se ve společnosti milovaného člověka, nic ji už nevázalo k tomu šílenému a divokému životu, jaký vedla předtím. Mohla se zastavit a doopravdy se nadechnout, přesunout rozdělení času a záměrů jinam, odlišně.

„Jsem si skoro stoprocentně jistá, že něco podobného jistě existuje. Slyšel si někdy, co si vyprávějí mezi sebou? Některé ty příběhy jsou ještě šílenější, než tohle. Je zvláštní pozorovat ty rozdíly mezi jednotlivými kulturami, náš druh podobné věci prakticky nevede. Svým způsobem je to škoda,“ odpověděla napůl zamyšleně, než Caliannovi věnovala široký, pobavený úsměv a dloubla ho do ramene.
„Neměl bys mě spíš podporovat a motivovat? Protože pokud bych se toho opravdu chytla, byl bys rozhodně první, co by trpěl. A tím nemyslím, že bys to musel poslouchat, drahý Lumënaas. Ne, tohle by bylo mnohem, mnohem... Horší.“
Sotva to dořekla, koutky rtů jí zacukaly a ona se k němu natáhla, než mu vtiskla rychlý polibek a škodolibě mu skousla spodní ret, aby dostála svým slovům a oplatila mu to předchozí kousnutí. Kdyby jí to snad situace dovolovala, rozhodně by provedla něco většího - ale to si šetřila na potom.
„Co se tím snažím říct, drahý... Aby to nakonec nebyl příběh jen o chrabrém kojotodlakovi. Umím si představit všechna ta dobrodružství! Kojotodlak za cestou přes očarovaný les, kojotodlak a ruiny pod nadvládou duchů... Myslím, že bys mohl dost dobře být skvělým zdrojem inspirace. Co říkáš?“
Na tváři jí zářil dokonale spokojený a nadšený výraz, díky kterému se dalo jen velice těžce odhadnout, zda to myslela jen z recese nebo doopravdy - vzhledem k jiskřičkám, co jí tančily v očích jako kdyby byla dítě očekávající vytoužený dárek, to mohlo být velice dobře obojí. A ona nebyla ani trošičku ochotná prozradit, co se jí ve skutečnosti honilo v hlavě. To by přeci jen nebyla taková legrace.
„Ale no tak, jdi ty. Přeci by ses nebál jedné drzé žáby, však? Já žádné ďábelské plány nemám, Lumënaas. Moc dobře víš, že jsem sice drzá, ale hodná žába. Nikdy bych si to nedovolila, přísahám.“
Hlas měla silně ovlivněný taktem ironie, díky čemuž nakonec nasadila ty absolutně nejnevinnější očička, jakých byla jenom schopná. Pravda byla sice taková, že by to klidně zrealizovala okamžitě, mít jenom tu příležitost, ale... To by si to akorát ztížila, pokud by to dala najevo na přímo.


Po příchodu k jezeru Loché se neubránila okouzlenému úsměvu, když opět spatřila tu nádhernou přírodu kolem. Jezero se svojí hladinou díky měsíčním paprskům magicky lesklo a neskutečně ji vábilo, ale ona se i přesto soustředila spíše na zbytek. Stromy se zdály být tiché, ani noční ptactvo nevydávalo žádný větší hluk, díky čemuž převládala tlumená půlnoční melodie tvořená šuměním listí, rákosí kolem břehů a občasného žbluňknutí, když některá z žab skočila do vody.*
„Nejspíš ano, bylo by to docela fajn,“ přitakala souhlasně, než se ke Caliannovi natáhla a vtiskla mu něžný polibek na rty jako drobné poděkování za to, jak ji ochotně donesl až tam. Byť se proti tomu cukala, doopravdy si toho neskutečně vážila.
„Vílu?“ Poněkud zmateně zamrkala, než se rozhlédla po okolí ve snaze být k něčemu alespoň trošku užitečná a dopomoct najít jejich neočekávanou společnost, ale na rozdíl od svého milovaného bohužel nedisponovala natolik zostřenými smysly, aby dokázala postřehnout cokoliv, co se nedalo zmerčit pouhým okem.
Jenže ještě než stihli cokoliv dalšího udělat, situace se velice dobře vyřešila naprosto samovolně. Zpoza rákosí totiž vyšla drobná víla, která byla nepochybně tou, kterou hledali. Nepůsobila nijak zlovolně, dokonce ani když se Rhiannon soustředila blíže na její magii, neucítila nic, co by snad mělo nasvědčovat tomu, že by jim lhala.
„To nic, jen jsme nečekali, že tu někdo bude,“ odpověděla nakonec víle, když vyšla na světlo a dokonce se jim i vlídně představila, což Rhiannon přimělo se na ni vlídně pousmát.
„Těší nás, Ispëarr. Já jsem Rhiannon - a tohle je můj milovaný chrabrý kojotodlak, Caliann.“ Věděla, že si tím docela pěkně koledovala, když ho představila a ještě podobným způsobem, ale... Nedokázala si zkrátka pomoct, ne poté, co ji předtím sám pošťuchoval. A ne, že by to snad nebyla pravda. Na jejích slovech nebyla ani špetka lží. Vskutku byl chrabrým kojotodlakem... A ona ho milovala.
„Copak tě sem přivádí, Ispëarr? Překvapuje mě, že se služebnice bohyně Cärräh nachází na podobně odlehlém a osamělém místě. Jsi v pořádku? Neublížíme ti.“




* málem jsem napsala: „když některá z jejích sester skočila do vody.“ pomoc

Zašklebil se, když tak nadšen přišla s námětem na příběh. Chrabrý kojotodlak… no potěšte bohové. Rozhodně si nepřišel jako někdo, kdo by tomu popisu vyhovoval – ani v jednom z těch dvou slov. „Obávám se, že v momentě, kdy by se v tom tvém skvělém příběhu jen objevilo slovo ,kojotodlak’, lidi by se zbláznili. Už tak šlapou t’ealh na paty, tohle by je jenom popudilo. A navíc… zní to jako když mám za úplňkových nocí běhat kolem, prokusovat hrdla nevinným pannám z okolních vesnic a strašit děti, načež za denního světla bych se měl snažit si dohnat karmu… to, díky všem bohům, nemá k pravdě ani trochu blízko.” Hravě se pousmál, když mu skousla ten ret, a bez většího váhání jí to gesto vrátil, než si ji za pas přitáhl o kousek blíž. „A pokud by snad na tom bylo jen něco málo pravdy… tak mi něco říká, že by ses možná mohla začít bát. Koneckonců, máme nad hlavou úplněk,” dodal a mrknul na ni, než jí sjel rty od těch jejích ke křivce hrdla, kde opět jemně škrtnul zuby. Oba sice věděli, že to poslední, co by skutečně udělal, bylo to, že by jí jakkoli ublížil, ale stejně – ta malá provokace ho začínala nesmírně bavit.
Poté, když se trochu odtáhl, se ale usmál znovu, tentokrát s výrazem naprostého neviňátka, než nadnesl scénář, který tušil, že už se do něj Rhiannon s takovým zápalem nepožene. „Anebo můžeš zkusit baladu o pirátech, vínu a vidličce, drahá. To by možná mohlo mít docela úspěch, že ano?” Nepomohl si od úsměvu, když si vzpomněl na obraz, který měl stále v živé paměti – připitá Rhiannon s vidličkou v ruce a vražedným leskem v očích, přidrzlý pirát s možná až moc družnou náturou… a on mezi nimi jako na trestné lavici, čekajíc, ze které strany přijdou blesky jako první. Věděl, že i když měla Rhiannon coby yialadri docela dobrý vztah s piráty (tím dobrým vztahem čtěte to, že věděla dobře, jak se jim vlichotit do přízně a něco si pro sebe získat), po tomhle jí minimálně jedna z pirátských galeon v Nescoře padla docela v nelibost.

Rád by v tom špičkování pokračoval i nadále, ale zastavilo ho od toho to, že se z rákosí nakonec vynořila víla, kterou zprvu ucítil. Když viděl, jak k nim váhavým krokem míří a mírným tónem se snaží vysvětlit, že jim skutečně nepřišla škodit, něco v něm se zase začalo uklidňovat. Když se ani Rhiannon netvářila, že by jí nečekaná návštěvnice jakkoli výrazněji vadila, vzal to jako pokyn pro to se uklidnit docela. Přeci jen, drobná víla působila křehce a když se jí dotkly měsíční paprsky, bylo vidět, že nebude moc agresivní. Na jednu stranu ho překvapilo, jak mladá vypadala, odhadoval by jí tak deset let, ale na druhou stranu už o národu fae slyšel dost povídaček na to, aby ho to vlastně ani zase tolik nepřekvapovalo. Dle lidí víly jen málokdy vypadaly na svůj skutečný věk… a dle toho, jak klidně a rozvážně k nim víla mluvila, na tom pravděpodobně byla nějaká ta pravda. Což bylo na jednu stranu děsivé, na tu druhou zase poměrně fascinující.
Chystal se představit na oplátku, ale to už to vzala do svých rukou. Cal se po ní nevěřícně ohlédnul, když vypustila z pusy to s chrabrým kojotodlakem – myslela to vážně? Když si všiml úsměvu, co jí hrál na rtech, jen protočil v dramatickém gestu oči, ale dost evidentně to nemyslel tak vážně. Něco by namítl, ale to si rozhodl nechat na později. Místo toho stejně s očekáváním, jako to měla i Rhiannon, vyčkával, jaká odpověď na její otázky od víly přijde.

Víla si byla nejistá tím, že měla společnost, ale když se ani jeden z nich nejevil nijak zle nebo agresivně, víla se docela rychle uklidnila. Nezdálo se, že by byli nějak zásadně proti její přítomnosti, což jí ke štěstí zcela stačilo. Opatrně si pročísla prsty dlouhé vlasy, které jako kdyby vůbec nepocítily dotek vody – ve svitu měsíce pořád byly jako tekuté zlato, podobného odstínu, jako křídla třepetající se za jejími zády. Ještě jeden plachý úsměv, než vyslechla Rhiannoninu otázku. Překvapilo ji, že si o ni yialadri dělala starosti, ale nebyla natolik netaktní, aby to na sobě dala jakkoli znát. „Potěšení je i na mé straně,” odpověděla s malým úsměvem na jejich představení. Skutečně ji překvapovalo, že zde na ně narazila, ale… zdálo se, že nebyla sama, koho taková skutečnost zarazila.
„Všechno je v pořádku,” pousmála se na Rhiannon, když dívka vyjádřila obavy o to, v jakém stavu víla je. Opět ji zalila vlna údivu, že se o to vůbec zajímala – většina lidí by na podobné situace moc nereagovala, ale to nebylo nynějším případem. „Cestuji po celé Nescoře – jsem tu jen kvůli malému doplnění sil. Jezero Loché je ideální místo pro takové případy; je tu klid a mír, který jen tak živá duše jinde v Nescoře nenajde. Hádám, že ze stejného důvodu tu budete také, nemám pravdu?” Když se jí ze strany Calianna na tuhle otázku dostalo přikývnutí, spokojeně se pousmála, než postoupila o pár kroků zase vpřed.

Pomalu z ní opadávala nejistota z toho, že před sebou měla cizince. Ačkoli většina lidí v Nescoře moc nadšená nebyla, nevypadalo to, že by je podobná záležitost nějak trápila. Koneckonců, i oni sami tvořili dost kuriózní dvojici – kde jinde se vám podaří potkat ruku v ruce vodní a t’ealh? Museli byste zatraceně dobře hledat, a i tak by byla otázka, zda by se vám to vůbec kdy poštěstilo. Jí teď ano, a něco jí říkalo, že to možná jen tak nějaká náhoda nebude. Když si je tak zkoumavě prohlížela, na zadní straně mysli se jí něco dalo do pohybu. Ten šestý smysl, který ji většinou provázel, když mířila za některým z úkolů od své bohyně. Carrääh vždy věděla, kam ji nasměrovat… a jí se začínalo zdát, že v jejich případ tomu možná nebylo jinak. Jak moc musela bohyně potahat za Aurořiny nitky, aby ji sem dovedla právě teď, právě dnes a v tuhle dobu?
Protáhla si nohy, poté mírně zatřepala křídly, až se kolem ní rozletělo několik snítek vílího prachu. „Bohyně vede moji cestu, ukazuje a našeptává mi, kam se vydat příště. V těchto věcech je neomylná – jako kdyby měla úmluvu se samotnou Aurorou. Vede mou cestu a dává mi požehnání svázat k sobě duše, kterým okolnosti dvakrát nepřály.” Slova z ní kanula prakticky automaticky, zatímco se zastavila jen kousek před nimi a pokračovala v jejich prohlížení si, jako kdyby hledala něco víc, co jí předtím unikalo. „Zdá se, že ani nyní se má paní nezmýlila.”

Samozřejmě, že by podobný příběh zvedl krevní tlak snad každému lidskému čtenáři nebo posluchači. Lidé byli na takové věci extrémně hákliví, což se dalo dost snadno označit za poměrně ironický znak pokrytectví. Sami si totiž vymýšleli kdejaké báchorky, vychvalovali svoje vlastní hrdiny a přidávali jim kdovíjaké schopnosti i šílené okolnosti a dobrodružství, ale jakmile šlo o cokoliv, co reálně připomínalo skutečnou a odlišnou rasu, začali kolem sebe kopat jako malé děti.
Rhiannon ale rozhodně nezamýšlela zacházet až tak daleko. Ne, vlastně byl její plán o dost prostší - brala to spíš jako možnost se trošku odreagovat, zároveň ale nemohla popírat fakt, že ji ta představa částečně zahřála u srdce. Vymyslet nějaký obdobný příběh by nemuselo být špatné, jelikož by ho později mohli skutečně využít. Na psaní a smýšlení pohádek nebylo zapotřebí širokého publika, však ani neměli prostředky na rozšíření onoho možného díla. Zato ale díky němu mohli předat část svých vlastních příběhů svému budoucímu potomkovi. A nebylo by snad hezké, kdyby mohli svému dítěti opravdu něco vyprávět?

„Taky to není příběh určený lidským uším, hlupáčku. My dva přeci nejsme lidé, pamatuješ? Tudíž se na nás tahle pravidla nevztahují, což platí i v případě typické lidské předpojatosti. Brala bych to spíš jako takové... Jak to popsat? Gesto. Ten nápad přeci jen není špatný, doopravdy by se to mohlo hodit.“
Musela se potutelně pousmát, když nadnesl tu šílenou vizi. Lidé by si to tak jistě přebrali, přidali by mu obrovské tlapy, chození po dvou na zadních a oči planoucí ohněm - to všechno se dalo představit hodně snadno ve formě toho, jak to vypráví nějaký postarší muž svým vnoučatům se záměrem je odstrašit od toho, aby se po chladných a temných večerech toulali po okolí bez dozoru. Ale skutečnost byla dost odlišná, jejich podání by rozhodně nevypadalo takhle. Alespoň tedy ne, pokud by ho doopravdy měla pod palcem ona. Mohla by o Caliannovi říct spoustu věcí - ale rozhodně by ho nepopsala jako krvelačné monstrum, co po nocích vraždí nevinné.
„Měla bych se bát?“ Poušklíbla se automaticky. „Tebe nikdy, Lumënaas. Ale o tebe... To je jiná. Každopádně, oba dva náležíme noci a měsíci, když už jsme u toho. A stejně jako nad hlavou máme úplňěk... Máme poblíž i vodu. Pamatuješ na tu báchorku o rusalkách?“
Svým způsobem to bylo jako kdyby se dvě vrány posadily vedle sebe. Možná je dělil původ a rasa, ale stále sdíleli tohle spojení: noc, měsíc. A Rhiannon už si reálně nedokázala představit, že by se od něj snad měla odvrátit a vzdálit.
„Myslím, že pokud jde o zrádná stvoření noci a kojoty lovící za světla úplňku... Klidně bych se ulovit nechala dobrovolně, bez strachu.“ Na rtech se jí objevil potutelný úsměv, když jí škrtl zuby o kůži na krku. Nebyla schopná se ubránit tichému uchechtnutí, které se dralo z jejího nitra na povrch.
„Skvělé, bude z tebe perfektní zdroj inspirace. To už máme dva náměty, nějaké další nápady?“ Odvětila s absolutní neschopností udržet si na tváři jakkoliv vážný výraz, jelikož jí ta vzpomínka vehnala do hlavy zatraceně silnou vlnu pobavení. Možná, že tu vidličku nakonec použít měla... Naštěstí bylo v příbězích dost místa pro drobné úpravy.

Po vzájemném představení s tou drobounkou vílou vrhla po Caliannovi poněkud omluvný výraz, než se k němu natáhla a vtiskla mu něžný polibek na tvář, proplétajíc si s ním prsty.
„Dobrá, to jsem opravdu ráda. Omlouvám se, pokud to vyznělo nějak... Já jen, že vím až příliš dobře, co se může v podobných chvílích stát. Nescora může být poměrně nebezpečným místem, když člověk cestuje sám. A ano, tak nějak.“
Ve snaze alespoň trošičku urovnat situaci se na Ispeärr nepatrně pousmála, pokoušejíc se vyhnat z hlavy nechtěné vzpomínky na Amberly. Ne, že by si ty dvě byly nějak výrazně podobné mimo faktu, že byly obě vílami, ale... Nedokázala se zbavit té vize, co by se Ispeärr mohlo stát. Snad každá víla byla poměrně křehká, působily téměř výhradně nevinně* a mnozí toho pak zneužívali.
„Jak to myslíš?“ Pozvedla poněkud nechápavě jedno obočí. Popravdě řečeno nikdy doopravdy nepochopila ten způsob, jakým víly uvažovaly a žily. Věděla o jejich pevných vazbách na božstva, z níž se obvykle nejčastěji jednalo právě o Auroru, ale ani zbytek nebyl nikdy kompletně mimo hru: pokud tedy nešlo o pověstnou Trojici.




* až na Amaru, samozřejmě

Poušklíbnul se nad tím, když mu tak hezky připomněla povídačky o rusalkách, a v paměti se vrátil k události staré několik dní – zdálo se to jako celé měsíce, ale byl si jistý, že víc než týden to nebylo. Stáli na přesně tom samém břehu jezera, jenom oba po pás ve vodě, a on se jí ptal (čistě v rámci špičkování, samozřejmě, i když možná v tom bylo i malé ostří reálné otázky) jak moc jsou vlastně ty povídačky o rusalkách pravdivé. Taky si velice dobře pamatoval tu její veselou jiskru v očích, kterou si nesla a blýskala po něm, když mu jinak se smrtelně vážným výrazem na tohle odpověděla, že přeci samozřejmě. Teď měla v očích podobný jas, který ho vnitřně tak nějak… hřál. Cal nebyl zrovna nikdy ten pravý na vzletné popisování těch všech možných stavů, které se uvnitř něj odehrávaly, ale v tomhle případě pro to pojmenování ani nemusel chodit nějak výrazně daleko… a věděl, že mu to musí být vidět na očích až až (ne nadarmo se říkalo, že oči jsou tím jediným skutečným oknem do duše, no ne?). Ale kdo byl, aby něco takového – tak intenzivního – tak silného – tak strhujícího – dokázal potlačit, že ano? Musel by být učiněný blázen, aby se o něco takového byť jenom pokusil; a i když byl sem tam v uzavření se svými myšlenkami přesvědčen o tom, že tomu tak možná skutečně je, v tomhle měl zkrátka jasno.
„Tak povídačky o rusalkách, Voděnko? Stále hodláš podporovat obavy místních z povídaček o dravých vodních potvůrkách?” zasmál se tiše ve vzpomínce na jejich konverzaci, když naposledy stáli na tomhle místě (jen tedy ona čerstvě vynořená z vody a on těsně po proměně, oba plní energie, což se nyní úplně nedalo říct ani o jednom z nich, ačkoli poklidná cesta sem to svým způsobem zlepšila). „Aby se nakonec po okolí nerozneslo něco, co všechny možné živé duše ještě odradí se sem vůbec vydávat… aby náhodou neskončili s vidličkou zapíchnutou v očích, srdcích a v místech, kam ani luna nedosvítí,” dodal ještě, stále škádlivě poukazujíc na epizodu na Nočním stínu. Svým způsobem už se o tom dokázali bavit s klidem, ale chápal, že když byli ještě na palubě, musela Rhiannon div že ne jít pára z uší. Což bylo svým způsobem roztomilé – i když si zároveň musel zapsat za uši, že i když uměla být žárlivá roztomilá, byla taky proklatě děsivá a také docela dost nebezpečná. To není něco, na co by bylo radno jen tak zapomínat…

Ačkoli by si rád hrál na uraženého, tím polibkem na tvář a propletením prstů si to Rhiannon docela rychle a snadno celé vyžehlila. I kdyby se doopravdy snažil ze všech sil, nedokázal by na ni být naštvaný nějak delší dobu, co si budeme. Vlastně si nebyl jistý, zda by se na ni vůbec byl schopen naštvat jinak než v gestu nějaké poznámky nebo tak… jakože doopravdy. Zkrátka mu taková představa přišla děsivě nereálná… a vlastně to bylo dobře, když by se nad tím měla nějak speciálně zamýšlet.
Slova Ispeärr ho stáhly už ale na zem. Jistě, byl rád za to ujištění, které podala Rhiannon – jen tak byste prostě někomu dalšímu, kdo nevypadá, že by vám jen tak pro zábavu vyškrábal oči, nepřáli věci, se kterými sem tam člověk přišel do styku právě v Nescoře. I když tu nestrávil ani zdaleka tolik času, aby zjistil všechny detaily téhle země, pořád si byl vědom toho, že bezpečnost nebyla zrovna tím, co vás zde vyprovázelo na každém kroku; ne se zuřící válkou na frontě mezi draky a lidmi a se studenou válkou víceméně mezi všemi ostatními rasami. Každý tu mohl mít v rukávu schovanou kudlu, kterou se vám chystal vrazit mezi žebra, a to nebyl zrovna nejvíc omamný pocit bezpečí, pokud byste se snad ptali jeho. Co se ale týkalo dál jejích slov, byl na tom stejně jako Voděnka. Už jen tím, že božstvo, kterému víla zjevně sloužila, mu nebylo nijak moc známé – jistě, slyšel o Carrääh něco málo, ale nebyl na úrovni, kdy by to mohl prohlásit za znalost. „Obávám se, že se též nechytám, Ispeärr… mohla bys to trochu blíže vysvětlit?"

Na rtech jí vykvetl malý, shovívavý úsměv. Zdálo se, že volila špatná slova k tomu, aby se oni dva chytili. Zdálo se, že se ještě stále pořádně nevymanila z područí a souznění s jezerem – ještě pořád uvažovala ve vyšších rovinách, než jak to bylo srozumitelné pro kohokoli dalšího. „Omlouvám se za neupřesnění,” pronesla, přičemž postřehla, že hlas měla konečně o něco míň vzdálený, o něco míň létající se výškách. Víc takový, aby její slova nesla alespoň nějaký důraz – do takové míry, jak jen to bylo možné s tváří děvčete v tak nízkém věku. Znovu mírně zatřepotala křídly, než navázala na prvotní pauzu a pokračovala v tomhle svém malém vysvětlujícím monologu. „Jak jsem řekla, sloužím lady Carrääh – paní života a touhy, patronce všeho živého v Nescoře. Hodně víl dlí v jejích službách, ale ne každá tak silně jako já – zasvětila jsem své paní celou svou budoucí cestu, protože mám dobrý důvod věřit tomu, že je to věc, kterou lidé v Nescoře, bez závislosti na rase nebo stavu, potřebují. Naslouchám jejímu hlasu, cestuji po zemi a dávám její požehnání těm, kteří to potřebují.”

Navíc… tu byla ještě jedna věc. Věc, o které nějak extra nemluvila, o které nevěděla dokonce ani žádná z jejích sester zpátky ve Stříbrném lese. Tahle věc byla jenom mezi ní a bohyni, ke které vzhlížela. Brala to jako dar, jakýsi sedmý smysl, který jí pomáhal vědět, kterou cestou se dát příště. Jakási stříbrná linie, která ji táhla tam, kde byla zrovna potřeba. A když konečně našla cíl, který měla, pravidelně na jejím konci stál pár, který nějakým způsobem nevyhovoval tomu, jak by se to asi konzervativní společnosti zamlouvalo. A ona… jim zkrátka předala požehnání své paní.
A přesně tohle, tak, jak jí to šlo na mysl a na rty, to také přetlumočila těm dvěma. Bylo jisté, že na konci museli pochopit, co měla na srdci tím prohlášením, že ani nyní se její paní nespletla. To vlákno tu skutečně bylo – průhledné, téměř neviditelné jako kdyby se přízračně vznášelo kolem a ovíjelo se okolo nich jako dychtivý had.

Kdyby jen to. Podporovat podobné báchorky a rozsévat v lidech strach sice znělo docela zábavně, o tom žádná. Rhiannon ale nebyla zrovna stvoření, co by se drželo v podobných věcech zpátky - neužívala si sice to, že by měla někoho vyloženě děsit, ale na druhou stranu, mohlo by se jim to hodit. Jezero Loché bylo dostatečně odlehlé na to, aby z něj bylo slušné útočiště, ale stále existovala jistá šance, že se tam mohl přeci jen vydat i člověk. To by znamenalo další konfrontaci a kdoví jaké potíže... Pokud se tomu dalo vyhnout tím, že by nějak podnítili povídačky o stvoření obývající tu nádhernou vodní plochu, mohli by tím ostatní alespoň trošičku odstrašit a snížit riziko setkání.
Její plány z dosti pochopitelných důvodů nezahrnovaly žádné topení nebohých mladíků ani dívek, ale nějaké to varovné bodnutí vidličkou... Proč ne? Věděla moc dobře, že byli mnohdy lidé velice opovážliví, proto bylo čas od času zapotřebí jim ukázat, že si nemohou dovolovat cokoliv, co je napadne. Nemínila se sebou nechat zametat - a vyslat nějakou zprávu, jemně rozčeřit vody a dát najevo svoje vlastní stanovisko, to byla hodně důležitá věc. Možná to bylo bláhové, ale měli snad na výběr? Dostali se do situace, kdy Rhiannon prakticky uvažovala dost podobným způsobem, jako mnohá zvířata: chtěla to místo bránit, skoro jako kdyby to bylo jejich teritorium.

„Samozřejmě, jak jinak? Lidé jsou dost pověrčiví na to, aby je podobná věc odstrašila od toho, aby se sem vláčeli a pokoušeli štěstí. Jistě, někteří by na to mohli být pošetilí dost, ale... Drtivá většina by raději od podobného plánu upustila, tím jsem si opravdu jistá. Pokud by tohle místo mělo reálnou pověst, nemyslím si, že by se sem někdo hnal.“
Na rtech se jí samovolně rozzářil hravý úsměv, když nadnesl tu možnost o rozšíření fámy spojené s vidličkami zapíchnutých kdoví kde. Pravda byla taková, že měla k vidličkám velice zvláštní a blízký vztah, jelikož je považovala za perfektní tajnou zbraň. Kdo by také očekával, že obávaná mořská potvora vytáhne zpoza vodní masy nejen ocas, ale především pěkně nabroušenou vidličku? Škoda, že ji zatím nestihla vyzkoušet i pěkně v praxi... William Pierce měl opravdu zatracené štěstí, že se osudu zahrnujícímu hluboce zabodnutou vidličku přeci jen vyhnul.
„To víš. K čemu všechny zbraně světa, když máš k dispozici tu nejmocnější a nejzákeřnější ze všech? Málokdo by očekával vidličku. A ta má vskutku velice širokou škálu možných využití, dost možná i lepší, než nějaká dýka. Skladná, ostrá... Zákeřná.“
Skoro jako ona sama, ale to nahlas doopravdy říkat nechtěla. Nejspíš by to vyznělo dost namyšleně, což nemělo smysl odpírat, ale faktem bylo, že tam přeci jen nějaká ta spojitost doopravdy byla. Rhiannon ze všeho nejvíce preferovala právě nečekaný útok ze zálohy, něco šokujícího a zákeřného. Měla to zkrátka v povaze, byl to její způsob, jak vybruslit z bezprostředního nebezpečí.

Jak naslouchala slovům od Ispeärr, byla zprvu stále hodně zmatená. Nebyla si vůbec jistá, jak si to celé vyložit, ale když jim víla nastavila tu zvláštně vědoucí tvář, v níž se odráželo uvědomění a určitý smysl pro vlastní poslání, konečně to Rhiannon trklo.
„Myslíš... Kvůli obřadu?“ Nadnesla nakonec poněkud opatrně, jelikož si nebyla stoprocentně jistá, zda to celé doopravdy správně pochopila. Víly měly zvláštní nešvar, smysl pro mluvení ve vyšších souvislostech. Ta květnatá a hluboká mluva dokázala mnohdy nezasvěcenému pěkně zamotat hlavu, jelikož aby člověk skutečně pochopil, co měla daná víla na mysli, bylo často zapotřebí doslova číst mezi řádky. Tak to s Ispeärr sice nebylo, ale i přesto Rhiannon raději zvolila opatrnost, jelikož ji ta situace stále dost mátla. Bylo těžké odhadovat, co tím myslí, když byla kněžkou božstva, s nímž modrovláska prakticky nikdy nepřišla přímo do styku: byť Cärräh uznávala stejně moc jako ostatní božstva, drtivá většina společnosti vodních svazky uzavírala s žádostí o požehnání od Jünai, ne od Cärräh.
„Pokud sloužíš Cärräh, nejspíš jde o tohle, však? Nedokážu si to jinak vysvětlit. A svým způsobem by to dávalo smysl...“ Dodala nakonec ještě napůl zamyšleně, než sjela pohledem ke svojí volné ruce, kde měla prsten od Calianna.

Osud všem svým nositelům tvořil vskutku nevyzpytatelné cesty. Už jako malá slýchávala to, jak její okolí nitky osudu přirovnávají ke klikatícímu se prameni, co musel zdolávat nejrůznější překážky, ale vždycky si našel cestu. Možná i díky tomu byli yialadri tak houževnatí, když jim v žilách zurčily zesilující potůčky ale i divoké vlny otevřeného moře… Voda dávala život, zdolávala svoje okolí a nedala se zkrotit. Přesně jako ona sama.
Přirovnávat Rhiannon k divokému živlu by ale úplně nefungovalo, když se v poslední době začínala přeměňovat k nepoznání. Ne, že by si snad stěžovala. Bohové chraň, ani v nejmenším jí to nevadilo - od doby, co se s Caliannem potkali se jí dostalo velikého osobního růstu a ona se alespoň částečně přenesla přes fázi drzé žáby, aby dospěla do bodu, kdy se sebou mohla být reálně spokojená. Kojotodlak po jejím boku jí totiž dodával nejen hřejivý a konejšivý pocit v srdci, ale také spoustu odvahy k tomu, aby se odpoutala od některých věcí, co ji dříve příšerně svazovaly. Možná se tedy částečně zklidnila a chvílemi předla jako kotě u krbu, ale to pouze v tom nejpozitivnějším slova smyslu, protože byla opravdu šťastná. Krapet vystresovaná, ale šťastná. A to jí nikdo nemohl vzít.

„Dobrá tedy… Co přesně ti hovoří tvoje tajemná moudrost a ctěná paní?“ Ozvala se nakonec po chvíli ticha, když si konečně sesumírovala věci v hlavě natolik, aby se reálně nebála promluvit z toho důvodu, že by ze sebe mohla udělat šaška. (Šaška ze sebe tím dost možná udělala i tak, ale v tomhle bodu už jí to bylo jedno… Drzost žab se zkrátka zapřít nedala) Pohlížela přitom střídavě na Calianna i Ispeärr, která sice díky svému vzhledu vypadala téměř jako pouhé dítě, ale všichni tři zúčastnění museli velice dobře vědět, že do něj měla daleko. Děti takhle nehovořily… A Rhiannon svoje vzdálené vílí příbuzné tajně podezřívala z toho, že se musely už nějakým způsobem rodit s alespoň částí vědomostí svojí královny, protože se všechny chovaly tak nějak… Zvláštně. Působily moudře, občas kvůli tomu vypadaly i krapet namyšleně, ale to byl spíš důsledek hluboce zakořeněných předsudků, co poslouchala už jako malá.
„Jestli máš tu pravomoc a můžeme tě případně požádat…“ Utichla dříve, než stihla větu dokončit. Chvíli setrvávala absolutně bez pohnutí, než se prudce obrátila směrem k jezeru a významně přitom pozvedla obočí, nevěřícně si prohlížejíc okolí. Tohle znala, docela dobře. Byla to opravdu hodně podivná věc, co se dala jen těžko popsat, ale… Dost možná se nedotkla jenom jí samotné, ale mohla se přelít dokonce přese ně všechny.
„Cítíte to? Je to jako…“ Načala nedůvěřivě, jelikož se v ní probouzely všechny možné instinkty a ona byla připravená začít vyvolávat mocný déšť pršících vidliček, jen aby zahnala kohokoliv nebo cokoliv, co je mohlo v současné chvíli tak drze pozorovat a provokovat.
„Telepatické vlny.“ Ucedila nakonec, než narovnala ramena a pohlédla na druhý konec jezera, kde se vznášel jakýsi prapodivný a mírně světélkující opar. Co to u všech vidlí bylo? Pozoroval je přízrak nebo něco takového? Rhiannon na tu figuru matně zamžourala, než opět pozvedla obočí (a tentokrát si dala záležet, aby vyjelo ještě o kus výš než předtím) a nakonec se obrátila zpět ke svým společníkům.
„Vypadá to, že tu máme nezvaného hosta. Třeba je to vodník,“ nadhodila ironicky, než nepatrně drkla loktem do Calianna a přiblížila se k jeho uchu. „Myslím, že nejsme jediní, kdo tu šíří zvěsti a báchorky, Lumënaas. Pošleme pár ne-tolik telepatických vlnek nazpátek?“

Caliann by přísahal, že když Rhiannon nasadila ten odlehčený tón, tak že po ní na malý moment víla vrhla varovný pohled. Evidentně brala svoje poselství sloužit Cärrääh skutečně vážně, takže už jen náznak toho, že by si někdo z toho mohl dělat legraci, ji uměl přivést k ostražitosti. Naštěstí ale hnedka povolila a jenom si přejela yialadri trochu smířlivým pohledem. Jako kdyby se ta trochu smiřovala s tím, že to bude muset vysvětlovat, jako kdyby tomu tak bylo snad při každé podobné příležitosti.
„Má paní je nositelkou životních pout,” započala a už z jejího tónu mohl kojotodlak snadno uhádnout, že ne, skutečně to neříká poprvé, ani zdaleka. „Je patronkou těch, kterým život nepřál v tom, aby jejich osudy byly svázány dohromady, a se svolením Aurory právě toto vykonává.” Anebo to bylo tak trošičku natruc právě bohyni osudu? Inu, to se asi nedozvíme… „Starostí jejích služebnic je potom být jejíma prodlouženýma rukama na zemi. Proto také cestuji po Nescoře, podvědomě mě to táhne tam, kde je volání mé paní zrovna nejsilnější.” Bez větších okolků sklouzla očima z Rhiannon ke Calovi a potom zase nazpátek. „Takže než se zeptáš… ano. Jsem tu proto, že mě má paní táhla za vámi. Pokud o její požehnání a mé služby stojíte, samozřejmě.”
To si pište, že na to chtěl Cal odpovědět, ale… ale. Ale potom tam byl ten zjev a… stočilo se to také patřičně k němu.
Jak t’ealh, tak víla se obrátili k vodní hladině, když k ní yialadri ukázala. Oba dva viděli ten přízrak ihned, nešel přehlédnout – bílá mlhovina třepetající se nad poklidnou vodní hladinou, nehmotná, jinak už by se voda dávno zčeřila. Byla to zvláštní podívaná, protože ačkoli Nescora byla prodchnutá magií, jistě, Caliann si nebyl vědom, že by kdy viděl něco podobného. Maličko to připomínalo ten obláček, který si pekelní psi odnesli z těla Vivien Alowyn – mohla to být snad skutečně duše zemřelého člověka? Rozhodně to tak působilo… a pokud něco mělo dávat jezeru Loché nádech tajemna, něco, kvůli čemu se o tomto místě šuškalo s dosti podezíravým tónem… inu, bylo to jistě tohle.
„Někdo se zřejmě rozhodl ukrást ti roli místního vodního démona, Voděnko,” usmál se pobaveně na Rhiannon, která působila, že ji ten pohled rozhodně velice zaujal. Těžko říct, co to tedy ve skutečnosti bylo, ale mladý kojotodlak si byl víceméně i docela jistý svou malou teorií. „Nemyslím si, že to bude vodník… vodník by nepoletoval takhle nad hladinou. Spíš to vypadá… no, trochu jako duch,” oplatil jí polohlasně tu chvíli polemizování nad tím, na co se to vlastně dívají.
Polemiku mu však narušila mladá víla, která si taktéž prohlížela ten zvláštní úkaz se směsí nedůvěry a fascinace. „Má pravdu, tohle rozhodně není vodník… je to duše. Duše odpoutaná od těla, od schránky někoho, kdo měl evidentně k jezeru velmi blízko.” Oči jim všem tak jako synchronizovaně padly na maličkou chatku, která se krčila na jednom z břehů. „Zdá se, že ať tu žil kdokoli, nakonec podlehl samotnému životu.” Na moment se odmlčela, její pomněnkové oči s šedavým nádechem sledovaly hladinu s pozorností, která nenechávala nic, aby jí uniklo. Jediný dech, jediný krok, jediný úder srdce. Vodní víla zkrátka jen přízraku opětovala pohled a tvářila se zamyšleně. Pravděpodobně snažíc se vykoumat, co tak může být přízrak jiného zač.
Kojotodlak měl ale poměrně jasno. Uculil se na svou drahou polovičku, než se zaklesl očima do přízraku. „Naopak, možná můžeme zkusit něco jejího kalibru,” poušklíbl se, až mu za rty zasvítily špičáky, a pokusil se o to, co měl v plánu. Přeci jenom, jeho magie nebyla brilantní, ale uměla se opřít do mysli ostatních – a vymámit z ní trochu telepatie. Takže proti telepatickým vlnkám bojoval… dalšími telepatickými vlnkami! Těmi, které jeho rase nadělila samotná bohyně divočiny, takže… jojo, vinu házejte na Äyanaii, ne na něj, přesně tak!
Koutkem očka mrknul ještě na Rhiannon. Přeci jenom, její magie by měla něco takového zvládnout taky… takže, jestli se přidá k pátrání po tom, co asi tak tajemný duch může být zač, huh?

Nejspíš si tím provokativním komentářem celkem koledovala. Ať už pocházela odkudkoliv, měla by mít přirozeně vybudovaný respekt vůči všem božstvům, ne je popichovat. Teoreticky vzato se nevozila přímo po Carrääh, pouze jemně dloubla do jedné z jejích služebnic… Samo o sobě to ale mohlo být dostatečné provinění na to, aby za svoji drzost jedním či druhým způsobem zaplatila. Rhiannon se toho ale neobávala, ani trošku. Možná to bylo pošetilé, ale zatímco stála tváří v tvář té drobné víle, opravdu se necítila ohroženě. Prostě jen… Očekávala transparentnost. Jasné vyjádření, jelikož na ně Ispeärr promlouvala tím vysoce nadneseným stylem, co se dal velice dobře přirovnat k hádankám. Víly a jejich smysl pro dramatičnost…
Pochopitelně neměla v úmyslu se jejich nečekané společnice nějak dotknout. Sice krapet provokovala, ale nikoliv se záměrem vysloužit si nálepku drzé a naprosto bezbožné ženy, co si zahrávala s vyššími mocnostmi. Naopak byla vděčná za to, že jim ona bohyně dopřála podobný dar - jen v ní neustále doznívala jistá nedůvěřivost a tlak, což byla kombinace, jaká modrovlásku hnala k neslušnostem. Samozřejmě, že o to požehnání stála. Bohové, jak moc! Jen si přála konečně překonat takovou zvláštně chladnou vodu, co mezi nimi třemi stála. Prolomit ledy, to chtěla. Fakt, že se jí to ani trošku nedařilo, byl pak věc druhá: Rhiannon konec konců ve spoustě situací postrádala tolik potřebnou dávku opatrnosti, jelikož měla už od přírody slušně proříznutou pusu.

Pokusila se tedy v duchu jemně plácnout a zapudit veškeré pochybné tendence, aby mohla Ispeärr odpovědět: čistě, bez sebemenší známky drzosti a provokace. Přeci jen… Bylo by zatraceně pošetilé, kdyby tu příležitost jednoduše pohřbila kvůli svojí nenechavé povaze. Dostalo se jim možnosti pevně provázat osudy, stanout před bohyní pout a stvrdit ten ryzí cit, který mezi nimi panoval. Rhiannon moc dobře věděla, že touží zbytek svého života strávit právě po boku Calianna. Společně s ním, pak i s tím malým… Patřili k sobě, nepochybovala o tom.
Nestihla však odpověď vyřknout, protože je vyrušil ten podivný tvor na druhé straně jezera. Doposud nikdy nic podobného nespatřila, takže si to jen těžko vysvětlovala… Nebyla ale zároveň až tak naivní, aby myslela svoje konstatování doopravdy a důvěřovala tomu. Vodníci neexistovali, byla to hloupá báchorka šířená napříč lidským pokolením, co nepřímo poukazovalo na vodní víly. Fakt, že ale opravdu narazili na ducha… Situace se začínala pěkně zamotávat a kroutit. Neměla Aurora lepší věci na práci, než jim posílat do cesty tvory na půli cesty? Oni rozhodně lepší věci na práci měli, vzhledem k celé té věci s obřadem a požehnáním, ale evidentně se nejdříve museli zaobírat něčím trošku jiným.
Doposud se musela vážně krotit, jelikož by tím nejspíš Ispeärr odehnala, ale když se zjevil ten duch a evidentně se s nimi pokoušel komunikovat… Proč mu to trošku neoplatit, však? Rhiannon to stvoření totiž v duchu krapet podezřívala, že je přišlo záměrně vyrušit. Taková věc byla pak sama o sobě dostatečný důvod pro to, aby dočasně přesunula svoji veškerou pozornost úplně odlišným směrem. Nikdo neměl právo otravovat chrabrého kojotodlaka a drzou žábu. Dokonce ani duch s prapodivnými telepatickými vlnkami.

„To se ještě uvidí,“ odvětila směrem ke Caliannovi, jelikož se toho postu rozhodně nemínila vzdávat. Už vůbec ne kvůli nějakému… Mlhavému stvoření. Byl to duch? Čí? Ne, že by jí na tom nějak zvláště extrémně záleželo, ale… Pořád byla šíleně zvědavá. Tuhle svoji stránku nedokázala zapudit, ať už šlo o cokoliv - natož pak o narušitele jejich významné chvilky!
„Tragické…“ Konstatovala tiše, výjimečně bez jakéhokoliv náznaku ironie nebo jízlivosti. Ne, rozhodně by jen tak někomu nepřála to, aby zemřel úplně sám na takhle odlehlém místě. To proto k nim ten duch promlouval? Tedy… Nemluvil doopravdy, samozřejmě. Místo využití verbální komunikace se do nich opíral těmi prazvláštními telepatickými vlnkami, co Rhiannon začínaly pomaličku vytáčet.
„Vážně?“ Pozvedla jedno obočí krapet zmateně, když se jí dostalo reakce ze strany milovaného. Dostali se do zatraceně bizarní situace. Duch posílal telepatické vlnky směrem k nim a on je oplácel, skoro jako kdyby nastavil zrcadlo. Co by se asi mohlo zvrtnout, však? Modrovláska chvíli poněkud nevěřícně pozorovala Calianna, než sjela očima směrem k víle. Ta by jim mohla poskytnout nějaké odpovědi, nebo ne?
„Chce s námi mluvit?“ Nadnesla zbloudilou myšlenku před oběma svými společníky, zatímco pozorovala mlhavý zjev ducha kus od nich. „Možná něco hledá. Říká se, že mrtví setrvávají pokud mají nedořešené záležitosti, však? Jaká je šance, že se snaží říct něco zajímavého?“ Nejspíš by to měla spíš nechat být, přesunout svoji pozornost zpět k věcem, na níž opravdu záleželo… Ale Rhiannon si zkrátka nedokázala pomoct.
Podobně jako Caliann tedy využila svoji magii, aby pronikla až k onomu nezvanému hostu a místo jemné vlny telepatie přitlačila na pilu. Chtěla vědět, proč se tam objevil a co chtěl. Štvalo ji, že nic nevěděla i to, že je vyrušil… A tak se rozhodla vzít celou situaci do svých rukou a pěkně ji vyřešit. Přeci jen měla magii dostatečně rozvinutou na to, aby měla šanci projít skrze tu tenkou slupku rozpadající se mysli… Aby si odpovědi mohla přebrat sama, ne o ně žádat a naivně doufat, že jí duch vyhoví.
„Byla to dívka,“ vydechla částečně nepřítomně, zatímco jemně přivřela oči a semkla rty k sobě. Cítila toho víc, drobné záblesky obrazů… Tváře, pocity a místa. Spousta telepatických vlnek, přes které se musela prohrabat jako kdyby se brodila senem. Ale tam až na samém konci, očekával ji tajemný poklad. Spatřila totiž na vteřinku záblesk známého obličeje.
„Znala se s Amberly…?“ Zmateně potřásla hlavou, aby uvolnila doposud napjatou magii a krátce zamrkala na ducha. „Je vůbec něco, co můžeme udělat? Mám takový pocit, že si s námi jen hraje. Jinak by něco řekla, však? Nebo… Udělala.“

Uvažovat nad tím, zda se ten mlhavý přízrak nesoucí nad lesklou hladinou jezera skutečně pokoušel o navázání kontaktu, jí přišlo částečně jako ztráta času. Klidně by ji šlo označit za hrubě sobeckou, ale důležitost přikládala hlavně konverzaci jež vedla s Caliannem a Ispeärr - mladě vyhlížející víla si totiž získala nejen její bezprostřední pozornost, ale především téměř veškerou pozornost. Říkejme tomu závan osudu nebo nádech štěstí, na tom nesešlo. Rhiannon se mnohem více upínala ke svým živým společníkům, díky čemuž kompletně zazdila velice důležité uvědomění. Tudíž fakt, že ducha mrtvé dívky neznala pouze z kratičkých záblesků jejích vzpomínek z dob života, ale také osobního setkání.
Tahle maličká a zdánlivě absolutně nepodstatná věc modrovlásce došla až s jistým zpožděním, když pozorovala tu bledou tvář, co se čím dál více a více podobala pomaličku rozpínajícímu se kouři. Téměř jako kdyby se měla každou chvíli rozplynout… Bylo to kvůli ní? Jejímu sobectví? Neochotě udělat víc, protože byla naprosto odpoutaná od cizích lidí a držela si přirozený odstup? Možná. I proto si dívku ještě jednou řádně prohlédla, povolujíc otěže svojí magie. Zdála se jí povědomá. Možná kvůli jejímu vztahu s Amberly, ale to nebylo všechno… Cítila to. Něco jí unikalo, vnímala to téměř jako písek tekoucí mezi prsty, kompletně nepolapitelný dokud nezastaví čas, aby se dívala skutečně. Ne skrze, ale uvnitř.
Teprve tehdy si vzpomněla. To náhlé vědomí ji div neporazilo, jelikož vzpomínky které náhle obdržela nepatřily jen mrtvé dívce na druhé straně jezera… Ale i jí samotné. Sdílely je obě, dohromady. Rhiannon to setkání pouze vytěsnila, stejně jako desítky jim podobným. Mírně přivřela oči, zatímco upírala pohled na ducha dívky, co zničehonic nabral barvu ve tvářích a téměř se zhmotnil… Vznášejíc se ne nad opačným břehem, ale místo toho padajíc do vody. Něco uvnitř Rhiannon velelo, aby se pokusila zasáhnout - nenechat to nebohé děvče se utopit, byť šlo o naprosto hloupý a zbytečný strach. Už byla mrtvá, copak by jí poklidné vody jezera Loché mohly znovu ublížit? I přesto ale modrovláska napřáhla ruku před sebe, téměř jako kdyby se snažila nešťastnici zachytit před pádem do hloubky.

„Přidáš se?“ Slyšela její vzdálený hlas. Rozléhal se jí v hlavě jako žalostná ozvěna, s každým odrazem méně znatelný, tlumený vodou. II „Není nad poklidné lesní jezírko jako je tohle…“ II Ruka jí stále vězela ve vzduchu, upínající se k jezeru - sama Rhiannon se ale zarazila. Něco ji tlačilo blíž k břehu, směrem k mělčinám… Jakási tajuplná síla, co přiměla magii uvnitř ní tančit a pět. Ona se ale nehýbala. Stála na místě jako solný sloup, než se obrátila ke Caliannovi a Ispeärr, očividně zmatená jako rybka chycená do sítě.
„Vidíte to? Slyšíte… Její hlas?“ Pronesla téměř nepřítomně, zahánějíc ticho. Rozum jí kázal, že byla příliš dlouho mimo vodu a potřebovala se napít, tohle přeci musela být halucinace. Ducha ale už předtím viděli všichni tři… Jaká byla šance, že tomu tak bylo i v současnosti? Nebo už bláznila? Ztrácela rozum, přesně jak jí celé roky předhazovala matka?
Matka… Nechtěla na ni vzpomínat, ani myslet. Ale přesto se tomu neubránila. Musela se přitom otřást, protože na sobě ještě pořád cítila její chladný pohled. Oči zírající ne na ni, ale spíše skrze ni… Pohled, jaký si nevědomky přivlastnila. Zrovna tahle část vědomí k Rhiannon ale naštěstí nedolehla, takže byla ušetřena sebenenávstných myšlenek. Neuvědomovala si podobnost mezi sebou a Vivian. Zato ale slyšela hlas dívky volající z jezera.
„Nejsem siréna,“ ozval se její vlastní hlas. Zněl podivně cize, ačkoliv ho jasně rozpoznávala. Stejně jako slova, co nesl… Která ve světle posledních událostí nabírala úplně nový rozměr. Jak naivní tehdy byla… Nikdy by ji nenapadlo, jak blízko tváří v tvář se ocitne tomu dávnému nebezpečí. K čemu ji bude její vlastní krev nutit, aby ji postrčila za hranici. Ale ona se nepoddala, odmítala se nechat zlomit a poslechnout. Stále to byla pravda, nebyla siréna. Ale cosi uvnitř její hlavy, jakýsi tichý a úlisný hlásek vypovídal, že k tomu i tak neměla daleko… A mohla si za to sama.
Na ničem z toho ale nezáleželo. Všechny její divoké myšlenky i chaos uvnitř, to šlo stranou. Konečně totiž věděla, jak mrtvou dívku oslovit - což byl dost možná i důvod skrývající se za zmizením její apatie a chladu. Neznala ji, ne doopravdy. Ale setkala se s ní - a věděla, že byla vlídná k Amberly. Dlužila jí to, nějakou formu pomoci. Alespoň to zkusit… Nikdo si po smrti nezasloužil být zaseknutý kdesi v čase, úplně sám.*

„Cassandro..?“ Špitla nakonec tichým, nejistým hlasem. Věnovala přitom krátký pohled ke svým dvěma společníkům, než se pomaličku vydala kupředu. S každým krůčkem se blížila víc a víc k vodě, dokud se neocitla na samotné hranici břehu a hladiny. Tam jednoduše skopla boty - úplně stejně jako tehdy - než se vrhla do jezera za přízrakem, co dle svých instinktů měla osvobodit.
„Voda dokáže skvěle uvolnit…“ Začala další větu, kopírujíc ozvěnu vlastního hlasu. Ten se v současnosti chvěl, jelikož si uvědomovala, že po se po odchodu té mile vyhlížející dívce muselo něco stát. Co… To netušila. Ale když už jí všechno vedlo k tomu, aby částečně odehrála společnou vzpomínku, hodlala to zjistit a pokusit se ji zachránit, alespoň částečně.
„…a přimět člověka zapomenout na bolest a chmury.“ Aby to dořekla, musela se na chvíli odmlčet a tiše polknout. Cassandra držící se ve vodě kousíček od ní na ni hleděla smutnýma očima, které evokovaly dojem tak prázdný, že by ho Rhiannon přirovnala k vyschlé tůni. To, co právě teď cítila… Byla to její bolest? Smutek, co cítila potom všem? Osamělost? Možná proto… To ji vedlo ke dnu jezera?
Rhiannon opatrně zvedla obě paže a pokusila se Cassandru vzít za ruce, ale prošla akorát skrz. Celá ta kouzelná scenérie se zdála být opravdu reálná… Ale nic neměnila na faktu, že byla dívka před ní už dávno po smrti. I proto se Voděnka pokusila o kradmý úsměv, než se ponořila dolů, pod hladinu. Tou dobou už podvědomě tušila, co ji v hloubkách čekalo - ale i přesto jí srdce vynechalo úder, když na dně spatřila kostru v objetí podvodních rostlin. Zlomeně si povzdychla, než se konečky prstů dotkla Cassandřiny ruky a následně vyplavala zpět na hladinu.
Zatímco se brodila vodou a mířila zpět za Caliannem a Ispeärr, cítila se jako kdyby jí hrudník zaplavila lavina kamení. Věnovala jim oběma krátký pohled, než automaticky sjela očima k zemi (částečně ovlivněná podivnou emocí, co matně připomínala provinění) a usadila se do trávy, stále kompletně mokrá. Vlasy se jí lepily k zádům a byla začínala jí trochu být zima, takže si automatiky přitáhla kolena k hrudi a tiše vydechla. V ten moment si ale všimla něčeho těsně vedle sebe. Drobné rostlinky… Kvítka, o níž se zmiňovala Amberly.
Opatrně přejela dlaní po vlhké trávě, než jednu z květin utrhla a prohlédla si ji zblízka. Vypadala jako zvonek, s trsem maličkých květů co přecházely z blankytné modři do sytě fialové. Každý byl naprosto jedinečný, unikát. A některé v sobě ještě držely rosu, jelikož pár květů rostlo srdcem vzhůru, ne naopak. Rhiannon se nepřítomně usmála, než se zvedla ze země a poslala zvonky po vodní hladině směrem na jezero. Byla si téměř jistá, že je měla Cassandra ráda… A s tím, že někdo konečně objevil její místo a učinil jí alespoň na chvíli společnost, doufala, že konečně bude moct dojít klidu.
„Potkala jsem se s ní, onehdy. To bylo předtím, než jsem dostala Amberly od kejklířů…“ Pronesla nakonec, aby vysvětlila situaci. Stále si nebyla jistá, jestli oba dokázali vidět a slyšet to samé co ona, ale vzhledem k tomu jaké představovali dohromady magické trio, rozhodně by ji to nepřekvapilo.
„Byla jsem tu s ní, na chviličku. Povídaly jsme si… Ale potom jsem odešla. Měla jsem úkol, musela jsem zasáhnout… V tu chvíli mě nenapadlo, jak osamělá asi musí být. Myslím… Myslím, že nechce být sama. Teď, když jsme tu ale my a někdo ji našel… Doufám, že konečně najde klid.“


* Ačkoliv… Co si budeme. Vivian si to zaslouží rozhodně, takže ta zaseknutá zůstane určitě! Leda by někdo šel kolem místa, kde umřela a pomohl…?