Jezero Loché

"Jasné, uvidíme zítra, jak to půjde" odpověděla Cass s úsměvem. Do rána to promyslí, teď si chtěla jen povídat a trošku si oddechnout. A zdálo se, že Amberly je spokojená, víno jí, zdá se, chutnalo. Cassandra jen doufala, že pozná svou míru a nepřežene to, netušila, jak moc na ní bude víno působit. "Jsem ráda, že ti chutná, však je to to nejlepší, co jsem sehnala. A zrovna víno je něco, na čem jsem ochotná utratit o dost víc, než bych měla. A taky za oblečení." zasmála se. "Přece jen, čistá bílá se tu moc nevyskytuje, trošku jsem si připlatit musela." dodala a lehce si připila.
"Ještě mi dej chviličku, prosím, musím si rychle rozhodit ty květy, které jsem sbírala, jinak přijdou vniveč. A zrovna tahle rostlinka je tak vzácná, že jí opravdu nechci plýtvat." rychle vyhrkla a odběhla vysypat tašku na rošt nad krbem, kde mohou hezky a pomalu vyschnout. "Abych ti to vysvětlila, tyhle kvítky dovedou sbírat magii. A když je máš nadrcené v ruce, můžeš je také jako zdroj využít, proto jsou kolem všech větších měst a vesnic dávno vytrhané, netušila jsem, že vůbec někde zůstali. "Vysvětlovala.
"A abych nemluvila stále jen o sobě, jak stará vlastně jsi?" zeptala se s úsměvem. "Vypadáš mladě, řekla bych patnáct, ale tuším, že vzhled může klamat" dodala a znovu se napila. S tímhle půjde za chvíli pro další flašku.

Víno bylo pekelně dobré.
Kdyby jí to nepřipadalo společensky nevhodné, klidně by zhltla celý pohár a směle pokračovala v pití, protože se jí líbil ten pocit tepla rozlévající se v jejím krku a břiše. Navíc to chutnalo dobře, takže bylo těžké podobnému pokušení odolávat. Věděla sice, že by neměla - ale to jí rozhodně nebránilo v tom, aby pokračovala. Sice pila velice decentně po malých doušcích, aby všechno nevypila moc rychle a naráz, ale stále cítila to, že jí to trošku stoupá do hlavy. Tak tohle s lidmi dělal alkohol? Cítili se trošku víc uvolnění a měli lepší pocit? Killiana viděla pít pravidelně, ale nijak šťastně se u toho netvářil. Spíš jako kdyby to byla jeho denní rutina, něco co dělal nehledě na okolnosti. Nejspíš měla nízkou toleranci... Dost možná díky svojí vílí části, odhadovala.
„Tak to je správné, ne? Občas se něčím potěšit. Je jedno, jestli si koupíš něco na sebe nebo něco k snědku nebo k pití. I kdyby sis koupila jen nějakou květinu nebo něco jiného, je správné na sebe občas myslet a něčím se potěšit,“ pousmála se na Cassandru povzbudivě.
„Jistě, samozřejmě. Nechceš pomoct?“ Pozvedla zvědavě obočí, když jí pohled padl na kvítka.
Když se jí zeptala, jak stará vlastně je, trošku se zarazila. Kolik let jí vlastně bylo? Neznala den, kdy měla narozeniny... S kejklíři se o tom nikdy nebavili a když teď už byla starší, bylo jí jasné, že to ani vědět nemohli. Možná Killian. Ten s ní slavil jenom den, kdy ji našli - snažil se být milý a sem tam jí donesl nějaký drobný dárek, většinou nějaké květiny, aby ji potěšil. Ale dalo by se podle toho vůbec vypočítat, kolik jí bylo?
„Já vlastně... nevím,“ přiznala se nakonec rozpačitě. „Nevím, kdy mám narozeniny. Jak jsem říkala, že jsem doposud žila s jistými lidmi... Nebylo to úplně dobrovolně. Oni mě našli kdesi v lesích a měli ze mě tak trošku atrakci, byli to kejklíři. Svoje rodiče ani neznám, takže těžko říct. Narozeniny jsem nikdy neslavila. Já vím... Je to trapné.“ Povzdychla si zachmuřeně. Kdo taky netuší, kolik mu vlastně je let?

Alério přikývl a mohutným máchnutím křídel se vznesl do vzduchu. Ještě párkrát máchl, aby byl výš a začal plachtit ve vzduchu, aby počkal, až se za ním vydá ona. "Tak poleťte" pronesl a začal letět směrem k řece, která se nacházela nedaleko od jeho podzemního komplexu. Bylo to jedno z ramen Zelené řeky a v této oblasti měla písčité jemné břehy a křišťálově průzračnou vodu. Byl to vskutku pěkný pohled, ale ne ten nejhezčí.

Když totiž přeletěli rameno řeky, naskytl se jim pohled na jezero Loché. Navzdory tomu, že to bylo jezero, vypadalo dost jako menší moře, díky písečnému dnu a břehu, mimo to mělo stejně křišťálovou vodu jako Zelená řeka, která do něj vtékala. Slunce se v ní lesklo jako v drahém broušeném kameni a hladina byla naprosto klidná. V písku nebyl ani náznak stopy po někom, kdo by tu v poslední době byl. Alério naklonil svá křídla a ladně dosedl na staré dřevěné molo. "Tak tady trávím většinu volného času mimo komplex. Jen.... Asi raději zůstane ve zvířecí podobě. Však víte. Maximum co zvládám kvůli letu je mít po přeměněně kalhoty." Pronesl a odkašlal si. Kdyby byl v lidské podobě možná by se i začervenal.

"Každopádně tady jsem dřív v dětství trénoval plavání, potápění a dokonce i jízdu v lodi." pronesl potichu a zahleděl se do dálky. Měl nutkání si skousnout spodní ret se svým kroužkem, jenže ten tam v orlí podobě samozřejmě nebyl, takže jen tak hleděl do dálky, zamyšlený ohledně své minulosti a svém nevlastním otci. Co by asi tak řekl, kdyby tam dnes byl s ním a co by ho ještě zvládl naučit. To mu už však nebylo souzeno zjistit. Už bylo zkrátka na to všechno příliš pozdě, protože jeho otec už mu tyto věci nikdy nemohl prozradit. Zároveň i přemýšlel nad svými pravými rodiči, kde by dnes s nimi byl a jestli by přežil, nebýt vychováván samotným lidským generálem.

Bylo vskutku divné po dlouhé době letět někde venku. Létat směla pouze v prostorách sídla a se zavřenými dveřmi i okny, aby nemohla uletět - tentokrát se ale proháněla kolem stromů, keřů, pod ní byla sytě zelená tráva a ona mohla dýchat čerstvý vzduch. Působilo to na ni vskutku povzbudivě, protože se po dlouhé době cítila poněkud svobodnější, třebaže do svobodné měla asi ještě docela daleko. Pravdou bylo, že kdyby se najednou trhla od všech - Zoreana, Aatelise i Aléria - nejspíš by vůbec netušila, co dělat. Strávila tolik let v zajetí, že by s nově nastalou volností nedokázala pořádně naložit. I navzdory tomu si ten let ale vskutku užívala, protože něco takového už dlouho potřebovala. Protáhnout si křídla, cítit vítr čechrající její peří... Chybělo jí to.

Jakmile se před nimi rozprostřelo obrovské a jiskrné jezero, Niadee se v duchu pousmála. Byl to vskutku nádherný pohled, v tom měl rozhodně pravdu. Poklidná hladina jezera se leskla jako zrcadlo a okolní příroda působila opuštěně a nedotčeně, což bylo přesně něco, co její srdce táhlo. Chyběly jí širé pláně na severu, kde bylo jen minimum civilizace. Panství samo o sobě mělo obrovskou zahradu, která byla vskutku nádherná a také už polodivoká, protože se o ni už dávno nestaral zástup zahradníků, který by ji udržel v řádu - ale ona stejně měla ze všeho nejraději opuštěná a klidná místa, kde byla jenom čistá příroda, bez zásahu lidské ruky. Přesně tam také patřila. Příroda ji volala a ona toužila odpovědět, zmizet v lesích a už se nikdy nevrátit, ale... Něco ji táhlo zpět. Jenom netušila co.

„Je to tu skutečně nádherné,“ odpověděla s viditelným obdivem. Bylo hezké, že ji nejen pustil ven, ale dokonce jí ukázal svoje oblíbené místo - působilo to tak nějak... Osobněji. Vlídněji. A ona za to byla neskonale vděčná, protože si uvědomovala, že jí tím ukázal svým způsobem kousek sebe, byť velice nepřímo. Evidentně nebyl jenom nevrlý muž z vyšší společnosti, co unáší a zavírá nepohodlné lidi do děsivých míst, kam nezáří slunce.
„Samozřejmě, proti tomu se nedá nic namítnout.“ Líně poskočila po molu pohlédla na hladinu, na které se roztančily drobné vlnky od zvedajícího se vánku. „To zní hezky. Takže je to takové místo, které máte spojené s jistými vzpomínkami a zároveň je vaším útočištěm?“ Zeptala se, než k němu pootočila hlavu. Připadala si vedle něj opravdu divně, protože byla maličká, tak maličká. Sice byla zvyklá, že jsou proti ní všichni větší, když je ve svojí zvířecí podobě, ale bylo to přeci jen něco jiného, když červenka stála vedle mohutného orla. Připadala si nepatrně.

Nebylo těžké sehnat služebnictvo, stačilo zachrastit měšcem s penězi a bylo vystaráno. Nikdo se ani nedivil tomu, jakému pánovi by vlastně měli sloužit. Nescora na tom byla skutečně mizerně, když lidé skákali po jakékoliv pracovní příležitosti, aby si vydělali alespoň pár šupů na živobytí. Ne, že by si Theoran stěžoval. Šetřilo mu to čas, peníze i práci. Pokud byli lidé zoufalí, dalo se s nimi mnohem snáze manipulovat a byli navíc ochotní přehlížet některé nepravosti, což bylo přesně něco, co se mu hodilo. Přehlížení. I když z něj hustá a temná aura smrti sálala na sto honů, ani jeden z nich se nad tím nepozastavil, když se před nimi objevil jako posel smrti. Slyšeli na peníze a postavení... Nejspíš si mysleli, že dostanou dobře zaplaceno. Možná. Pokud se bude cítit štědře.

Po shánění služebnictva se vydal k jezeru Loché, aby si trošku vytřídil myšlenky a třeba se i proletěl, protože cítil potřebu provětrat svoje zvířecí já. Jakmile ale vyšel z lesů a dorazil k břehu, pohled mu padl na dva ptáky sedící na molu. Orel a červenka, v klidu sedící vedle sebe... To bylo divné. Plížil se tak tiše, jak jenom dokázal, aby je nevyplašil - když v tom zaslechl hlasy. Tehdy se jenom spokojeně poušklíbl, než vstoupil na molo za nimi a založil si ruce na hrudi.

„No to se podívejme. Dva t'ealh na jednom místě,“ pronesl pobaveně, než naklonil hlavu na stranu. „Jsem rád, že nás je víc, ale narazit hned na dva, to je opravdu vzácnost. Omlouvám se, že vás ruším, ale měl jsem cestu kolem a zjevně jsem měl podobný nápad jako vy dva...“ Přejel po obou svýma pobledle šedýma očima, než se rozhlédl kolem. Necítil ničí přítomnost, klidně by se mohl přeměnit a přidat se k nim, vlastně by docela zapadl, když byla jeho druhá podoba krkavcem. Takové ptačí trio by byla docela zábavná změna.
„Každopádně, jsem to ale nezdvořák... Jsem Theoran Killian. Velice mě těší.“

"Jo to zajisté. Trávil jsem tu čas s otcem. Tedy nevlastním. Ale bral jsem ho jako vlastního, víte? Odehrálo se toho hodně v mém dětství, pokud mám být upřímný. Nakonec jsem z toho ale vyvázl docela dobře. No.... Popravdě jste po dlouhé době někdo, s kým si mohu povídat. Myslím tak jako o něčem, co se netýká práce." pronesl a podíval se na ní. "Je to divný, ale mám nutkání si s vámi povídat otevřeně, když tu nikdo není. Tak to klidně přejděte a jen dělejte, že posloucháte. Potřebuji prostě mluvit...." pronesl potichu. "Víte... Můj otec, pan generál, byl mým nepravým otcem. Moji praví rodiče zřejmě zemřeli a mě na poslední chvíli zachránili. Tehdy mi bylo deset..." pronesl a zahleděl se do vody "Je to dlouho a zároveň, jako by to bylo včera. Pořád to tam je. Bydleli jsme totiž v té vesnici, o které jste mluvila. Rodiče to vše špatně promysleli. Byl to zkrátka jeden velký přešlap, kvůli kterému zahynuli. A-" chtěl pokračovat, ale uslyšel za sebou mužský hlas. Rychle se ohlédl a toho muže si prohlédl. Bylo z něj cítit, že to zrovna dobrák od kosti nebude. Vyzařovalo z něj takové zvláštní temno a prázdno. Alério ani na chvíli neváhal a to ze jména, kdy bylo očividné, že ten muž stejně ví, co jsou zač a přikrčil se k zemi. Potom se s několika zakřupání kostí proměnil zpět na toho vysokého štíhlého a vypracovaného muže, jakým byl, ale tentokrát nahoře bez jakéhokoliv oblečení. Proto na sebe rychle hodil svou tuniku a následně i uniformu a pouzdra s šavlemi.

"A? Smím se zeptat co po nás chcete?" zeptal se a mírně si naštvaně skousl tu stranu rty, kterou mu zdobil stříbrný kroužek. Ten muž se mu vůbec, ale vůbec nezamlouval. Automaticky v něm spouštěl pud sebezáchovy a teď i ochranitelské reflexy. Když už Niadee musel unést, rozhodně se jí nechtěl jen tak vzdát. Bylo to možná sobecké, ale teď víceméně patřila jemu. I když k ní byl upřímný a milý, furt nějakým způsobem náležela jemu.

Líbilo se jí, že se rozhodl mluvit. Možná to bylo trošku zvláštní vzhledem k tomu, za jakých okolností se setkali - a především pak k faktu, že ji víceméně unesl, ale... Na to už byla svým způsobem zvyklá. Bylo to smutné, ale pravda. Stalo se jí to už třikrát, musela se proti tomu nějakým způsobem obrnit a přizpůsobit se. Od doby, kdy byla naposledy skutečně svobodná už uplynula notná řádka let, už nebyla chráněnkou Rasmuse, musela se přizpůsobovat tomu, co jí Aurora nachystala. Ráda by znovu rozpřáhla křídla, ale Zorean jí je tolikrát metaforicky i fyzicky zpřelámal, že to už zkrátka nešlo. A když na to nakonec přišlo, nebylo to tak špatné. Alério ji nedržel na řetězu, nezavřel ji nikam do zlaté klícky a nemínil z ní udělat svojí manželku proti její vůli. Z těch tří věznitelů, které měla, se vlastně choval nejlíp. A ona vůči němu necítila nenávist, protože to zkrátka nešlo. Ne potom, co ukázal klidnou a lidskou stránku. Nebyl monstrum jako Zorean, ani zhýralec jako Aatelis. Byl jiný.

„To chápu. Krev nedělá rodinu, to lidé.“ Pokývla souhlasně hlavou. Kdyby byla ve svojí lidské podobě, nejspíš by se nepatrně pousmála. „To jsem ráda. Jen povídejte, nemusím předstírat, že vás poslouchám, protože vás doopravdy poslouchám. Umím být dobrá posluchačka, jen do toho.“ Pobídla ho s upřímnou přátelskostí v hlase. Neměla důvod předstírat zájem, pokud by ho skutečně neměla. Nikdy nepředstírala, když to po ní někdo z jejích věznitelů chtěl - na to byla až moc paličatá. Možná nad ní měli moc, ale nemohli ji přimět, aby k nim byla hodná, pokud to ona sama nechtěla. Nemohli ji přimět, aby je měla ráda, pokud ona sama nechtěla. A to byl ten poslední střípek volnosti, co měla. Držela se ho zuby nehty... Ale tentokrát opravdu chtěla. Toužila znát jeho příběh, něco o něm zjistit. Byla zvědavá, o tom nebylo pochyb. A pokud skutečně chtěl mluvit a svěřit se... Ona poslouchala opravdu ráda.
„V té vesnici...?“ To ji zmátlo. Ne, že by ji to nenapadlo, ale těžko tomu věřila. Věděla, že se něco stalo, ale netušila co. A pochopitelně ho nemínila nutit, aby jí řekl, co si pamatoval - evidentně to pro něj bylo celkem těžké téma, což znamenalo, že do toho nemínila nějak rýpat. Bylo by to od ní zlé a netaktní a ona si svoji dávku netaktnosti už vybrala na pěkně dlouhou dobu.

Když Alério ztichl a ona zaslechla ty kroky - těžkopádné, sebevědomé - okamžitě se otočila tím směrem a strnula. Muž, který před nimi stál, působil na první pohled sice elegantně a pro někoho možná i přitažlivě, ale měla z něj husí kůži. Ježili se jí z něj peříčka a ona o kousek ucouvla v přirozeně bojácné reakci. Cítila z něj něco... Temného, zlověstného. Jeho magie tančila kolem něj společně se špinavou aurou, které rozhodně stačily na to, aby zvažovala útěk.
„Killian?“ Hlesla tiše, tentokrát zmateně. Upřela na něj svoje zelené oči a nejistě si ho prohlédla. „Jako Rasmus Killian? Jste jeho příbuzný?“ Chvíli potom jen strnula, než se obrátila na Aléria, který se stihl přeměnit a stanul cizinci ve svojí lidské podobě, díky čemuž měla ještě větší obavy. Pokud i on cítil ten závan nebezpečí, skutečně to nebylo dobré. Nejraději by práskla do bot a odletěla, ale nemohla. Nemohla by odletět od něj, nedokázala by to. Svým způsobem jí na něm začínalo záležet.
„Myslím, že už bychom asi měli jít...“ Špitla ještě váhavě, než roztáhla křídla a přeletěla Alériovi na rameno, protože se na zemi cítila příšerně maličká a bezbranná.

Orel se přímo před jeho zraky přeměnil... A říct o něm, že byl pohledný, by bylo nedostatečné. Theoran po něm sjel obdivným pohledem, než mu pohlédl do očí a vyčaroval na rtech okouzlující úsměv. Sice to nevypadalo, že by na ani jednoho z nich působilo jeho vystupování, ale nemínil od něj ustupovat. Zatím nebylo nutné jednat silou a nátlakem, pořád hovořili. A dokud ani jeden z nich neútočil nebo neutíkal, bylo to dobré. On už si byl ale naprosto jednoznačně jistý, že je nenechá jen tak odejít. Ten muž by byl perfektní nová schránka... A ta červenka? Nějaká nová hračka se hodila vždycky. Zvláště, pokud spolu nějakým způsobem drželi by asi bylo moudré vzít oba, nerozdělovat je. Potřeboval od toho mladíka jistou spolupráci, ideálně. Pokud ho tedy nechtěl doručit porušeného, což by bylo velice nemilé. Přeci si nepoškrábe svoje nové tělo ještě předtím, než do něj poprvé vklouzne? To by bylo hloupé.

„Já? Nic zvláštního, o tom vás mohu ujistit. Hledám společnost, jeden jen tak nenarazí na někoho svého druhu, natož pak na dva jedince. To oba musíte chápat, však? Jsme tu utlačovaní a zastrašovaní, skrýváme se, protože pro zbytek společnosti nejsme nic víc, než snítko prachu. Koukám ale, že vy se nejspíš utlačovat nenecháte. Nemám pravdu?“ Odpověděl se svým typickým šarmem, zatímco z muže nespouštěl pohled. Fascinovaly ho jeho oči, byl vážně pěkný. Byl by perfektní.
„Rasmus? Hmph.“ Tiše si odfrkl, když se červenka zeptala na jeho syna. Takže ho znala? Výborně. Pokud by mu poskytla další páku, byla by to ještě větší výhra než předtím. „Ano, jsme příbuzní. Na tom teď ale myslím nesejde- Ani jeden z vás se ještě nepředstavil, to je celkem nevychované, nemyslíte? A snad byste už neodcházeli, času dost! Posečkejte, mám spoustu otázek, které bych docela rád měl zodpovězené... Počínaje vámi, mladý muži.“ Upřel na Aléria svoje šedivé oči a jeden koutek rtů se mu pozvedl v úšklebek.
„Mám pro vás návrh. Zvu vás do svého sídla jako svoje hosty, bude o vás skvěle postaráno.“

Alério přimhouřil oči a znovu si cizince prohlédl od hlavy k patě. I když se snažil působit šarmantně a jistě by tak na nemálo lidí působil, tak se mu furt na tom všem něco nezamlouvalo. Jenže vzhledem k tomu, že jim stál v cestě, protože se nacházeli na mole, jen tak odejít by asi nešlo. A utíkat se na něj zkrátka neslušelo. Bylo to projevení slabosti. Celý život od jeho deseti let byl učen různým zásadám cti. Mezi ne samozřejmě patřilo, že pokud to bylo možné, nesmí se dát na útěk, nebo se vzdát. Je fakt, že na tom nelpěl tolik, jako jeho nevlastní otec, ale stejně si na tom snažil zakládat.

"Pokud tedy tolik toužíte znát mé jméno, jsem generál Alério Nazzar. Tím pádem lze i snadno usoudit, že vlastním své vlastní slušné sídlo. Je sice od vás milé, že nás chcete pohostit, ale my máme své podmínky vážně dobré. Mimo to mám jisté pracovní povinnosti. To doufám chápete. Práce generála není zrovna nejvolnější, speciálně v době, kdy se řeší válka s draky a pořádku v městě se nevěnuje tolik pozornosti, kolik by mělo. Ulice jsou plný zlodějů, vrahů a výtržníků. K tomu mám kupu jednání, protože první jednotka je tou hlavní v Narrigenu, takže pokud byste nám dovolil projít a vrátit se k mým povinnostem, byl bych za to rád. Jistě se buď někdy možná potkáme a nebo si najdete někoho jiného, kdo má času dost a pohoštění by ocenil o něco víc. Jsou i chudí t'ealh, kteří by třeba potřebovali pomoc. Jsou tam venku i hladovějící děti bez rodičů, či trvale zranění. My jsme v pořádku, jak vidíte a mimo jiné máme na spěch. Přiletěli jsme si jen protáhnout křídla a teď už potřebujeme zpátky do práce. Spravedlnost a povinnost nepočká. Vážně se omlouvám." pronesl a prohrábl si své černo bílé vlasy, protože byly od větru docela rozcuchané. Docela nápadně připomínali jeho peří, protože peří, které ostatní orli měli hnědé, měl on o hodně tmavší, takže vypadalo téměř jako černé.

Generál Nazzar... To bylo nemilé. Kdyby se zmocnil jeho těla, nebylo by to bez důsledků. To bylo vskutku nepříjemné, ale na druhou stranu... S jeho postavením by měl i jisté výhody. Jistě, musel by ho zastoupit v pravém slova smyslu a to by stálo spoustu práce, ale mohlo by se mu to vyplatit. Jenom by potřeboval víc času, aby mohl trošku nastudovat jeho povahu a chování, protože kdyby to všechno prasklo, měl by s tím hodně potíží. Sice si byl jistý, že by z toho dokázal docela dobře vybruslit, ale zahrnovalo by to přinejmenším hromadný masakr a několik desítek úkladných vražd, což byla práce pro dva, ne pro jednoho. Hodně si zvykl využívat při svých cestách Desmonda - ten se ale rozhodl se od něj odtrhnout a našel si společnici. Nemohl počítat s tím, že se za ním vrátí. Možná by si ale mohl převychovat někoho jiného... Rania sice nepřipadala v úvahu, ale možná by mohl najít Rasmuse. Ten by jistě poslouchal jako beránek.

„Vskutku mě těší, generále. Obávám se ale, že musím trvat na tom, abyste přehodnotil svoji odpověď... Neboť ne jako odpověď nepřijímám. Nemám to zkrátka v povaze, odpor pro mě pouhou překážkou, která se dá vždycky jedním nebo druhým způsobem překonat. Ve vašem případě to nebude jinak,“ nepatrně se pousmál, odhalujíc zuby. Ačkoliv to mínil jako milý úsměv, v důsledku na té grimase byla naprosto jasně znát veškerá jeho zlovolnost a nekalé úmysly. Plánoval je vzít na panství tak jako tak. Buď by šli dobrovolně nebo... Nu. Existovaly nejrůznější donucovací prostředky.
„Je nesmírně hezké, jak myslíte na druhé, ale já jsem si jako svoji společnost zvolil vás dva. Takže pokud dovolíte...“ Pronesl a nechal svoje slova vyznít do ticha, než rukama naznačil, aby ho oba následovali. „Čeká nás poměrně dlouhá cesta a já bych rád byl zpět co nejdříve. Váš vzdor pro mě nic neznamená, prostě ho udusím. Takže buď půjdete po dobrém a já se budu chovat slušně a vybraně... Nebo půjdete po zlém a já z vás ten vzdor vymámím. Je mi jedno, který způsob si zvolíte, ale mohu vás ujistit, že ačkoliv nepochybuji o vašich bojových schopnostech, tenhle boj máte předem prohraný. Takže? Jak to bude?“

Byl příbuzný s Rasmusem. Jak? Celá jeho rodina byla přeci po smrti, nebo snad ne? Nerozuměla tomu, ale rozhodně se jí ten muž nelíbil. Evidentně měl něco za lubem a nemínil ustoupit, což nebylo dobré. Vlastně to bylo naprosto příšerné, protože ačkoliv by ráda něco udělala, nemohla. Ve svojí ptačí podobě byla naprosto nepoužitelná a kdyby se přeměnila do lidské... No, řekněme, že by si nejspíš nepomohla. Sice byla zvyklá se přeměňovat před kdekým, ale vždycky z toho měla příšerný pocit. Natož pak před Theoranem, který je oba pozoroval podivně hladovým pohledem. Tím častoval především Aléria, což ji nepřekvapovalo - byl zvláštní a hezký, takže ty pohledy byly rozhodně zasloužené. Ale i tak se jí to nelíbilo. Působilo to totiž spíš, jako kdyby se díval na pěknou pečínku a ne na člověka.

„Slyšel jste. Nemůžeme s vámi odejít, jistě chápete, že post generála obnáší velkou zodpovědnost a spoustu práce, proto neplánované cesty na neurčitou dobu absolutně nepřipadají v úvahu. Je nám líto, ale nemůžeme prostě odejít někam neznámo kam, opustit povinnosti a...“ Větu nedořekla, protože se cizincovy oči upřely jejím směrem a ona div nenadskočila, jak rychle jí po páteři přejel ostrý mráz. Měla strach, skutečný strach. Nevěděla, co chystalo a jen se modlila k Auroře, aby nedopustila něco zlého.
„A vy jste?“ Zeptal se Theoran a ona odolala touze odletět. Proč na tom záleželo? Proč je chtěl odvést někam k sobě? Určitě mu nešlo jen o to, aby je nějakým způsobem pohostil a bavil je. Ne, jemu šlo o něco mnohem hlubšího a temnějšího, než bylo pozvat je k sobě a chovat se k nim jako ke svým hostům. Temná magie z něj sálala jako chlad a Niadee se třásla hrůzou.
„Niadee...“ Zašeptala téměř bezhlasně. Theoran se spokojeně pousmál, než očima sjel zpět k Alériovi.
„Jak jsem řekl. Půjdete se mnou, hned teď. A pokud ne... Nedělá mi problém zlomit vaše kosti nebo mysl. Už jsem říkal, že se jedná o překážku, kterou dokážu velice dobře překonat, takže... Volba je na vás.“ Niadee se dál třásla na Alériově rameni a doufala, že se nestrhne nějaká mela. Kdyby to bylo na ní, prostě by s tím mužem šla, ale Alério... On nebyl slabý jako ona. Ne, on se rozhodně nepodřizoval. A tak jenom vyčkávala, co se bude dít, neschopná to předem odhadnout.

Alério zatnul ruce v pěst tak silně, že mu v jeho prstech zakřupaly snad všechny klouby. Nemýlil se. Ten chlápek měl něco za lubem a nemínil se vzdát. Kdyby bylo na něm a byl by sám, prostě by neustoupil. Bojoval by, smlouval by, zkrátka by se nenechal. Jenže copak to mohl udělat? Kdyby, nedej bohové, prohrál, což bylo také možné, kvůli jasné přítomností černé magie okolo toho chlapa, zůstala by tam Niadee sama s ním. Sice ji unesl, ale teď mu připadala ještě mnohem křehčí, než vypadala v lidské podobě a nemohl zkrátka zemřít s tím, že mu ji donesl a pod nos a nechal mu ji tam.

"Tak... Aby bylo jasné. Za normálních okolností bych sakra nesouhlasil a možná by mi bylo i jedno, jestli vám zemřu pod rukama, ale dnešek byl ten nejdivnější den v mém životě.... Kvůli pár důvodům, dobrá půjdeme. Ale chci jednu věc od vás. Jí necháte úplně být. Nehrajme si tu na hloupé. Je jasné, že máte postranní úmysly, což mě docela mrzí u někoho mého druhu, takže chci mít záruku, že se jí nic nestane a že jí necháte jít. Dobře? Chci abyste mi to slíbil a pak nebudu dělat žádné problémy a půjdu" popošel o krok blíž k němu a zeptal se ho s pozvednutým obočím, které měl propíchnuté stejně jako ret, aby mu ho mohl zdobit kus stříbra. Byl opravdu zvláštní. Lišil se od většiny kolem. Každé oko jiné, část vlasů taková, část zase jiná, stříbro v obočí a rtu, zlato zase v uchu, dost vysoký a opálenější, než většina obyvatel Narrigenu. Plus měl výrazně vysportovanou postavu od výcviku, která byla vidět i přes uniformu, díky tomu, že byla dost upnutá a menší tajemno už kvůli klíči na jeho krku. To vše završovala výrazná jizva přes jeho obličeje, takže bylo jasné, že i kdyby nebyl generál, lidé by si ho stejně všimli už na dálku.

Nelíbilo se mu, že pan generál kladl vzdor. Sice se to dalo očekávat, ale stejně mu to nebylo po chuti. Nelíbila se mu představa, že si bude muset zašpinit ruce a hned při prvním setkání vytasit pařáty, aby ukázal, kdo tam byl pánem. Nakonec ale otočil, což ho poměrně překvapilo - ale vskutku mile. Byl rád, že se nakonec mohli nějak rozumně domluvit a odložit šarvátky na později. Důležité bylo je odtamtud dostat, hádat se mohli až na panství, kde k tomu byl klid i prostor. Takhle měl Theoran pocit, že jen ztrácel čas, ale když se nakonec Alério rozhodl ustoupit...

„Mhm. Vidím, že máte nejen sílu, ale i rozum, to jsem vskutku velice rád, drahý generále. Vaše podmínka je pochopitelná, přijímám ji a skládám vám svůj slib, že vaší společnici nebude zkřiveno jediné peříčko. Takže můžeme vyrazit, moji drazí hosté?“ Blýskl po nich obou oslnivým úsměvem, než vycouval z mola, aby jim uvolnil cestu a pokývl hlavou na směr, kterým se měli odebrat. Měl svoje postranní úmysly, pochopitelně. Ty měl snad každý, ale ty jeho byly přeci jen trošku nekalejší, než tomu bývalo u většiny populace. Ono ne každý plánuje cizího muže okrást o jeho tělo a sílu, však? Ale Theoran Killian už byl takový. Bral si cokoliv, co se mu zlíbilo a nikdo ho nemohl ani plácnout přes prsty, protože všem okolo sebe dával jasně najevo, že se nenechá sesadit ze svého trůnu. Neměl vyzyvatele, který by ho dokázal porazit. A to mu nahánělo ego do takových výšin, že to bylo až nezdravé.
„Můžu vás ujistit, že budete mými ctěnými hosty. Nedávno jsem se vrátil z dlouhých cest a sídlo je poněkud opuštěné, abych pravdu řekl. Snažím se najít nějaké nové přátele, společníky. Všichni moji blízcí jsou buď mrtví nebo zůstali ve Vargenu. Takový život dokáže být velice osamělý, nemyslíte? Ačkoliv co to povídám. Vy dva máte jeden druhého, to je hezké. Jsem rád, že jste nakonec souhlasil, generále. Touhle cestou bude naše domluva a jednání mnohem, mnohem příjemnější, než když bychom to museli řešit... Špinavěji.“

Krčila se na Alériově rameni a zoufale vymyslet něco, co by mohla udělat. Trávila přeci čas s Rasmusem v knihovně, musela vědět o něčem... O čemkoliv. Poslouchala ho, jak nahlas předčítal o magii a učila se společně s ním, ačkoliv v té době byla ještě dítě, takže jí spousta věcí jednoduše nedávala smysl. S tím, jak postupně stárla ale mnoho věcí zapadlo do sebe - podobně jako to, co onehdy slyšela ze sklepení. Mluvil tam s někým dalším, o Rüvikovi. Když ji přistihl, okamžitě ji zděšeně vyhnal ven si hrát a ona se na to už nikdy neptala, protože neměla odvahu. S kým tehdy mluvil? Co byl Theoran zač? Soudě dle věku by možná mohl být jeho otec, ale třeba i starší bratr. Rasmus se ale nikdy nezmiňoval o tom, že by mě sourozence a o svých rodičích nikdy nemluvil vůbec.
Zatímco zoufale přemítala nad tím, jak by mohla být užitečná, Alério se rozhodl Theoranovi ustoupit. Tím ji přiměl zvednout hlavu - byla zmatená, ale asi to bylo lepší, než kdyby se ti dva pustili do křížku. Nechtěla vidět, co všechno ten parchant dokázal... Soudě podle toho, že u sebe ani neměl meč jistě nebojoval klasickou cestou, ale s pomocí magie. A ta z něj nepopiratelně sálala, dokonce tak silně, až ji z toho bolela hlava. Bylo to nepříjemné, těžké a odporné. Ale rozhodl se nic neudělat... To bylo asi dobře.

Když ho Alério přiměl slíbit, že jí neublíží, zůstala na něj upřeně hledět. Bylo to od něj hezké, ale... Nevěřila tomu. Ani omylem nevěřila čemukoliv, co Theoran vypustil z pusy a cítila povinnost Aléria varovat, protože i když by se ona sama podvolila a šla, jasně z něj cítila, že po Alériovi něco chce... A jít na jeho vlastní píseček neznělo jako nejlepší nápad.
„Nedodrží svoje slova. Něco chce a jakmile se dostaneme na panství, nejspíš už nikdy neodejdeme... Ne živí.“ Varovala tiše Aléria, než upřela oči na Theorana, který se na ně dál zubil a čekal, jestli za ním půjdou. Nebyla si jistá, jestli ji slyšel, ale soudě podle toho, jak se mu zablýsklo v očích nejspíš ano. Špatné, moc špatné.

Opět zvedl svoje obočí "Mluvíte jakoby nám zbývalo něco jiného" zamumlal si trochu pro sebe. Neměl rád tu jeho přetvářku. I když jim jasně dal najevo, že je to poměrně parchant a že se jim nebojí oběma ublížit, předstíral, bůhví jakej není gentleman, a to Aléria štvalo mnohem více než celá ta situace. Nakonec se ale rozhodl mlčet, protože rozdmýchávat oheň, když měl s sebou Niadee rozhodně nechtěl. Chtěl jí vynahradit to, jak to celé dosral a nakonec ji unesl, což by rozhodně ublížení na zdraví nějakým šílencem, co ovládá černou magii, neudělalo.

"Pf.... Pokud mohu něco říci o osamění toho vím až dost. My dva se neznáme nějak dlouho a před tím jsem byl naprosto sám. No a nějak jsem to zvládl." zavrčel potichu. Neměl moc rád, když někdo předpokládal, že jeho život byl růžový. Nebyl a to ani zdaleka. To že byl generál nic neznamenalo, protože i to si vydřel. Nedostal to kvůli svému nevlastnímu otci, jak by někteří předpokládali. Dřel na tom a obětoval tomu úplně všechno. Teď už se měl líp, pravda. Ale předtím? Aurora mu do cesty nepostavila zrovna nejsnazší úkoly a situace. Užil si toho opravdu hodně a to speciálně jako dítě.

To co mu Niadee řekla, věděl moc dobře. Měl plán, ale nemohl jí ho povědět. Zaručeně by je slyšel, protože si držel docela malý rozestup, takže ho mlčky následoval. Byl to plán, který by možná zachránil jen Niadee, ale mohl by fungovat. Přeci jen. Kdyby mu šlo o toho ho zabít, neudělal by to už? Chtěl ho živého. A šlo mu očividně hlavně o něj. Alespoň podle Aléria. Chtěl to využít ve svůj prospěch. Bylo mu jasné, že Theoran není člověk, který by bojoval mečem. Bylo mu jasné, že by prohrál. Ale napadlo ho něco. Pokud by se pustil těsně před tím, než se dostanou na panství s Theoranem do křížku, Niadee by mohla v klidu uletět a zachránit se. On by buď padl, čehož se nikdy nebál, a nebo by mu padl do spárů, což bylo horší, ale za to by mu to stálo. Od chvíle kdy si promluvil s Niadee, se v něm něco hnulo. Měl teď potřebu udělat něco, čím by napravil věci z minulosti.

Pobaveně se poušklíbl. Samozřejmě, že nemínil dodržet svoje slovo. Záměrně použil kličku, aby se z toho případně mohl i vykroutit, protože nějakou čest přeci jenom měl. Snažil se svoje sliby dodržovat, ale pochopitelně se toho držel mnohem víc v případech, kdy sliboval něco, co se mu hodilo. Tohle se mu hodilo jen na chvíli. Potřeboval drahému generálovi zavřít pusu a přimět ho, aby šel - a pokud k tomu ten malý falešný slib měl pomoct, tak ať. Červenka byla prozatím v bezpečí, ale jistě by pro ni našel nějaké to využití.

„A nejsme my nějak moc vychytralí? Nejsem necita a mám nějakou čest, pokud dovolíš, drahá. Narodil jsem se do šlechtické rodiny a můj otec si na cti vskutku velice zakládal, takže když vám dvěma složím svůj slib, myslím to vážně. Takže co kdybyste alespoň na chvíli přestali být pochybovační a využili mojí vlídnosti a prostě se hnuli? Protože pokud tu zůstaneme ještě dlouho stát, tak ano, svoje slovo můžu i nedodržet, v případě vás obou. Byla by ale škoda, kdybychom se tu hned poštěkali, však?“  
Pohlédl Alériovi do očí a naklonil hlavu na stranu v očekávání toho, co udělá. Změní svůj názor? Byl docela zvědavý, protože s každým dalším tahem se o něm dozvídal jisté informace, které se mu mohly v budoucnu hodit, pokud by se rozhodl za něj skutečně vydávat. Potřeboval vědět jeho přístup k nejrůznějším věcem, rozeznat jeho způsoby rozhodování, pozorovat jeho výrazy a nasávat styl mluvy i jednání... Bylo toho hodně, ale on byl poměrně učenlivý, když chtěl.
„Jen pojďte. Přísahám při Auroře, že dokud spolupracujete, všechno je dobré.“

Docela se jí ulevilo, když řekl, že by Naraïa snad neměla být rozzlobená, když se jim tak trošku vetře do jejich dlouho očekávaného setkání. Nechtěla to nějak zkazit - věděla moc dobře, že pouto mezi rodinou bývá silné a to, jak o ní Caliann mluvil značilo, že se to vztahovalo i na ně dva. O to byla zároveň raději, že se jí naskytla šance se s jeho sestrou setkat a seznámit, protože byla skutečně hodně zvědavá. Zvláště potom, co jí Cal řekl, že byla docela zvídavá. To měly společné, o tom žádná.
Zároveň ale trošku znejistěla. Pokud se Naraïa měla vyptávat (což by na jejím místě udělala rozhodně taky, takže to naprosto chápala a přijímala), vyvolávalo to docela podstatnou otázku: co jí může říct? Nebyla si jistá, jak na tom Caliann byl se svěřováním se, zároveň o jejich vztahu moc nevěděla, takže mohla jenom odhadovat. Sama by Naraïe klidně řekla celou pravdu a nejspíš by přitom ani moc nemrkla, protože to brala přesně tak, jak to bylo - a fakt, že byla do jejího bratra zamilovaná na ní byl rozhodně vidět, protože se mu neustále držela v bezprostřední blízkosti, pokukovala po něm a při každé příležitosti mu vtiskla alespoň letmý polibek nebo se hrozně nenápadně otřela o jeho ruku. Prakticky měla oči jen a jen pro něj, což si nesla i na kůži - dokonce hned dvěma způsoby.*

„A co jí chceš říct na to, jak je to možné, že se stále těším tvojí společnosti?“ Nadhodila s podobně pobaveným úsměvem, jako měl on. Něco uvnitř ní se chtělo zeptat na přímo, protože byla víceméně zvyklá s lidmi jednat na rovinu, ale v jeho případě si až tak jistá nebyla. Až příliš jí totiž záleželo jak na něm, tak na jejich vztahu - a už okolnosti jejího návratu byly opravdu nešťastné, takže nechtěla riskovat, že se všechno nějakým způsobem vyhrotí a zhroutí jako domeček z karet.
„Hádám, že mi nezbývá nic jiného než doufat, že tohle první setkání nepokazím stejně jako to naše.“ Na moment se trošku zakřenila, než sklonila hlavu k zemi, takže jí do tváře napadaly rozpuštěné tmavomodré vlasy a ona zhluboka vydechla, aby zahnala pobavení, které na ní přicházelo, když si vzpomněla na okolnosti jejich seznámení.

S příchodem k jezeru se jí do žil vlila o něco intenzivnější dávka nadšení, protože bylo skutečně nádherné. Rozlehlé, poklidné... A jeho hladina se leskla a třpytila jako kdyby byla kompletně potažená tekutým stříbrem. Rhiannon nad tím výhledem obdivně vydechla, než obrátila svoji pozornost ke Caliannovi a krátce ho políbila na rty.
„Hádám, že teď nastává naše přestávka,“ pronesla tichým, naprosto uvolněným hlasem, než ho políbila znovu, neschopná odolávat tomu pokušení, jež pro ni představoval. Koutky rtů se jí přitom pozvedly v rozverném úsměvu.
„Budeš se přeměňovat, zatímco půjdu do vody? Když tak se potom sejdeme někde poblíž.“ Ještě než se od něj vzdálila, položila mu dlaň na tvář a něžně ho pohladila - načež se obrátila a odebrala se k břehu jezera, kde si zula boty a bez jakéhokoliv otálení skočila do vody.


*Třemi, pokud se počítá Veruňák

Pokrčil rameny. „Nebudu jí lhát,“ odvětila jenom, ale po chvíli ticha, které tam mezi nimi zavládlo, mu došlo, že by asi nebylo vůči Rhiannon moc milé to tady zarazit, tak pokračoval: „Možná si ze mě bude utahovat nebo tak něco, ale od ní se odsouzení nemusíš bát, pokud ti jde o tohle, Voděnko. Je vážně dost milá, zlatíčko, vlastně. A jsem si docela jistý, že pokud se nerozhodneš zapůsobit tím nejhorším možným způsobem a nezačneš škubat hlavy koťátkům před jejími zraky, bude to všechno brát v naprostém klidu,“ pousmál se na ni povzbudivě.
Vážně nechtěl, aby se setkání s jeho sestrou bála – nejen proto, že Naraïa byla mírumilovný beránek, ale také kvůli tomu, že Rhiannon neměla důvod na ni zapůsobit nějak zle. Navíc, tušil, že jeho sestra bude mít dost práce s tím, že bude vyzvídat – netušil, kolik toho zažila, zatímco byli od sebe, ale tušil, že se divoká černovláska nepustí možnosti vyzpovídat trochu jednoho z vodního národa. Viděl ten lesk v jejích očích, když se o nich při příjezdu do Nescory dozvěděla, takže… to byla jedna z věcí, co jim situaci docela ulehčovaly.

Když došli k Loché, ani moc nečekala na odpověď, hrnula se do vody. To bylo jedině dobře – jezero bylo hodně ve vnitrozemí, takže bez dalších hrozeb zdivočelých sirén, což Cal nemohl jinak než ocenit. A bylo dobře, že měla chuť jít do vody, mělo ji to trochu nakopnout, takže to byla jedině výhodě. Odsouhlasil jí tedy alespoň to, že se mezitím alespoň bude mít chvíli proměnit, a chvíli poté, co jen pozoroval, jak zmizela ve vlnkách dorážejících na břeh a jak se za ní hladina poslušně uzavřela, plynule se přenesl z jedné podoby do druhé a už jako kojot si oběhl jezero. Potřeboval se ujistit, že tu skutečně nikdo, kdo by mohl představovat hrozbu, není. Sice cestou narazil na jednu podivnou malou chatičku, ale jelikož v ní necítil žádné známky života, pokračoval nevzrušeně dál. Nenarazil na žádnou živou duši – pokud pominul pár rozpustilých rezavých veverek v korunách stromů, zajíce schovávající se v podrostech a dokonce jednu srnu s kolouchem, která v jednom odlehlém koutě jezera mířila k vodě pro napojení. Všechna zvířata si ho prohlížela s podezíravostí, ale i navzdory tomu, že pro ně měl být predátorem a hrozbou, kouzlo t’ealh je k němu vábilo. Nechával je ale na pokoji, napospas tomu, jak se rozhodli naložit s vlastními životy, a jenom kontroloval okolí.
Skutečně nic, což ho nechalo se spokojeně vrátit ke břehu. Neviděl ji, takže Voděnka musela pořád brouzdat vodním útvarem. Jezero Loché bylo skutečně velké, jak už se přesvědčil, když kolem něj kroužil, takže musela mít co dělat, aby ho prozkoumala. On se zastavil u kupky svých věcí a pořád v podobě kojota se jenom v tichosti uložil na zem, hlavu si položil mezi přední tlapy a sledoval hladinu před sebou. Trpělivě vyčkával, až se jeho milá rozhodně znovu ukázat. Nespěchal – k Secmé by dorazili před setměním i v případě, kdy by vyrazili až za pár hodin. Navíc, pár dní mu pořád do Naraïina ultimáta zbývalo… to znamenalo, že si mezitím mohli dělat, co chtěli. A pokud to pro Rhiannon znamenalo čas strávený ve svém živlu, byl víc než ochoten jí to poskytnout a počkat tu na ni.

Docela se jí ulevilo, když řekl, že neplánuje lhát. Jistě, sice byla dokonale zvyklá lhát jako když tiskne, přetvařovat se a přikrášlovat pravdu nejrůznějšími způsoby, asi by jí to nebylo úplně příjemné. Sice by to byla schopná udělat a ani by přitom nemrkla, kdyby si to tak přál, ale rozhodně preferovala možnost otevřenosti, protože ji všechno to lhaní, zatajování a podobné věci neskutečně ubíjely. Šlo také o jeden z důvodů, proč tolik nenáviděla společnost nacházející v Alsitiu, protože to bylo doslova město postavené na falši. Nikdo, ale opravdu nikdo, nebyl upřímný. A ona z toho byla tak frustrovaná, že občas dělala naschvál to, co zbytek vytáčelo, aby trošku rozvířila vody a odpočinula si od příšerného pocitu svázání a tísně, jež v ní ta nutnost přetvářky vyvolávala.
Na druhou stranu, ani řečení pravdy asi nebyla zrovna výhra. Calianna milovala, o tom žádná, ale co se stalo... Bylo poněkud nepříhodné. Sama nikdy neuvažovala nad tím, že by snad toužila po vlastní rodině - a neměla sebemenší tušení, jak to vnímal on. Otázkou pak bylo, jak na to navíc bude ještě nahlížet Naraïa, jež byla navíc tak trošku propojená s Marcellem, což byla další věc, co Rhiannon celkem slušně zaměstnávala hlavu. Všechno to bylo příšerně zamotané a ona z toho začínala ztrácet tu těžce získanou jistotu, jež už předtím pokoušeli Emillio a sirény.

„Myslíš, že by si z tebe mohla utahovat?“ Zauvažovala nahlas. Asi to dávalo svým způsobem smysl, protože ta situace byla tak trošku komická. Jí z toho do smíchu zrovna dvakrát nebylo, protože to brala docela až smrtelně vážně (což nejspíš mělo co do činění s tím, že neměla zrovna dvakrát silný smysl pro humor celkově) a nedokázala si to úplně představit, ale chápala to, nejspíš. Na druhou stranu jí to přišlo trošku kruté. A pokud šlo o tu situaci celkově, byli v tom namočení oba úplně stejně, takže když už... Měla by si utahovat z nich obou, ne jen z Calianna.
„Nebojím se odsouzení, to ne. I kdyby, už jsem se ho dostala v takové míře, že kdyby mi na tom záleželo, tak by tou dobou zase pěkně přestalo. Spíš... Já nevím. Nechci, aby to vyznělo nějak zle, víš? Nejsem si jistá, jak popsat to, co mám na mysli... Prostě nechci, aby se to mezi vámi kvůli tomu všemu pokazilo. A rozhodně se nemíním chovat „nejhorším možným způsobem“ ani trhat hlavy koťátkům, ale uznávám, že z toho mám trošku zvláštní pocit... Je to divné. Jsem zvyklá se setkávat s novými lidmi, dokonce i s těmi, co mají vazby na lidi, co mi jsou blízcí, ale... Ne TAKHLE. Je to tvoje sestra, máš ji rád a...“ Já doufám, že by možná mohla mít alespoň trošku ráda i mě, protože bych toužila patřit do vaší rodiny.
To ale nahlas neřekla, protože i navzdory míře otevřenosti, jež si vůči němu udržovala, stále byla poměrně silně uzavřená a držela si zpátečku, pokud šlo o hodně osobní věci. Tohle pro ni bylo hodně nové a absolutně neprobádané území, protože jí ještě nikdy nezáleželo na tom, aby na někoho udělala dobrý dojem, vždycky jí to bylo srdečně ukradené. Dávala lidem už v prvním setkání okusit, že dokáže být jak hodná, tak pěkná mrcha - jako takové varování, že se k nim bude chovat přesně podle toho, jak se oni budou chovat k ní. To se ale na Naraïu nevztahovalo. Upřímně ji zajímala, toužila se s ní spřátelit, nepůsobit jako úplná příšera. Byla toho ale schopná? Ze všech lidí zrovna ona?

Po jejich rozdělení strávila notnou chvíli ve vodě, objevujíc taje tamního jezera. Ke svému překvapení zjistila, že jí to docela vyhovuje - sice byla sladká voda oproti té slané opravdu hodně odlišná, ale jezera byla poklidnější a působila poněkud intimněji než otevřená moře a oceány. Ty byly na každém kousku poznamenané nějakou tragédií a za kdejakým útesem mohlo číhat příšerné nebezpečí, což bylo něco, co v Loché nepociťovala. Cítila se tam sice trošičku nepatřičně, ale ne zle. A rozhodně si nemohla stěžovat, protože bylo jezero křišťálově čisté a plné nejrůznějších sladkovodních rybek, stejně jako krásných oblázků na dně, což byla její oblíbená kratochvíle: sbírání hezkých kamínků, jež si podobně jako mnoho jejích předků schovávala na různá místa napříč dnem i břehy. Byla to drobnost, ale pro ni to znamenalo poměrně dost. S každým dalším nalezeným kamínkem si totiž uvědomovala, že byla svému novému životu podstatně otevřenější, než si původně myslela - a to bylo neskutečně dobře.

Ačkoliv se jí ve vodě líbilo, věděla moc dobře, že tam nemůže zůstat příliš dlouho - a proto se vynořila na hladinu a přeměnila se, míříc přes mělčinu za Caliannem, jež ve svojí zvířecí podobě ležel vedle hromádky svého oblečení.
Jen co k němu došla, bezmyšlenkovitě si dřepla a pohladila ho po hlavě, než mu vtiskla něžný polibek na tlamu. Nemohla si pomoct - ta zvířecí očka byla kouzelná... A ona zbožňovala obě jeho podoby, ačkoliv z čistě sobeckých stále preferovala tu lidskou.
„Připravený pokračovat nebo se tu ještě chceš zdržet?“ Pronesla s viditelnou zvídavostí v očích, než ho znovu pohladila po hlavě a potutelně se pousmála, než se ukazováčkem dotkla jeho čenichu.*
„Měla bych totiž takový malý nápad... Ale nejsem si jistá, jak se ti bude zamlouvat. Každopádně, vyslechni mě alespoň, ano? Myslím, že by to možná nebylo úplně od věci. Máme ještě chvíli čas a situace k tomu tak trošku vybízí, takže... Omlouvám se, pokud to vyzní nějak nevhodně, ale můžu tě ujistit, že tě miluju a myslím to dobře, ano? Případně mě za to můžeš hryznout, slibuju.“
Upírala na něj svoje oči, víceméně sbírajíc odvahu k tomu, co se mu chystala navrhnout. Jezero bylo dokonale bezpečné - na jistých místech i opravdu mělké, takže se jí v hlavě zrodil takový drobný nápad, jež by poměrně ráda realizovala.
„To jezero je krásné a bezpečné... A voda je vážně příjemná. Nechceš se zkusit projít po mělčině? U té řeky si zvládl dobrovolně skočit dovnitř... Když tam budu s tebou, zkusíš další krok? Přísahám, že se ti nic nemůže stát, Calianne. Budu po tvém boku po celičkou dobu a utopit se nemůžeš, protože... No... Dárek za všechny ty polibky. Polibek od vodního totiž dodává všem suchozemským bytostem schopnost dýchat a mluvit pod vodou, takže to můžeš brát jako takovou finální pojistku. Samozřejmě pochopím, pokud ne, takže... Je to čistě na tobě. Jen mě napadlo, že by to nemuselo být špatné, protože jsme dost daleko od moře, jezero je okolo břehů opravdu mělké a máme chvíli čas, takže...“
Začínala být nejistá, takže si automaticky začala kousat spodní ret, jen co domluvila. Chtěla mu pomoct s jeho strachem z vody a měla za to, že tohle by mohl být docela dobrý krok, ale na druhou stranu - skutečně netušila, jestli to pro něj nebude až příliš. Nechtěla mu ublížit, ale cítila touhu ho v tom nenechat a podržet ho.
„Možná... Bych měla motivaci,“ pronesla nakonec poněkud zamyšleně, než mu věnovala nepatrný úsměv a napřímila se, pomaličku odcházejíc zpět k břehu. Jakmile se její chodidla dotkla vlhké hlíny, obrátila se zpět na něj a věnovala mu nevinný úsměv, načež ze sebe stáhla šaty a nechala je ledabyle padnout do trávy, než udělala několik drobných krůčků kupředu do mělčiny.


* jep, udělala mu boop!

I když tam ta možnost samozřejmě vždycky byla, Caliann se nechtěl uchylovat ke lhaní a nepravdivým zkreslováním toho, jak se věci mají, zvlášť před Naraïou. Když se jednalo o cizí lidi, neměl za lži ani nijak speciální výčitky svědomí, to potom dokázal s klidnou tváří a bez hnutí jediné podezřelé brvy říct téměř cokoli a jen málokdo by si uvědomil, jak sladké lži mu splývají ze rtů, ale vůči těm, které měl rád, a speciálně vůči Naraïe… nedokázal by lhát. Nejenom proto, že měla talent i jeho mistrně provedené a nastrčené lži poznat (tvrdila, že když se jí snaží lhát, krčí nos, ale i když si na to dával pozor, stejně ho odhalila – takže tam musela mít nějakou taktiku, o kterou se s ním však odmítala podělit, aby to nezneužil, kdyby šlo o něco vážného), ale on zkrátka ani neměl tu potřebu jí lhát. Posledních několik let strávili bok po boku – a nedokážete vypěstovat sourozenecký vztah na pilířích z písku, prachu a lží. To bylo to, co ho utvrdilo v tom, že jí zkrátka chce říct pravdu v případě, že se skutečně zeptá – a to byla otázka, kterou taky přeci vůbec nemusela pokládat. Záleželo na jejím rozpoložení, ale on zase znal její tendence nechávat ostatním své soukromí – zase nečekal až přílišné vyptávání se, to nebyl rozhodně její styl.

„Nemyslím to zle, naopak – jakmile si začne utahovat, víš, že je krize zažehnána, protože to je přesně ten způsob, kterým se ona s věcmi vyrovnává,“ vysvětlil jí, protože vážně nechtěl, aby to pochopila zle. Jistě, Naraïa měla dost černý smysl pro humor – oni oba dva měli, co si budeme – ale tohle byla situace, kdy věděl, že by to jeho sestra někomu, kdo nebyl na jejich občasné stavy smějících se bestií zvyklý, prostě neudělala. Od toho byla až moc zvyklá ohlížet se na to, zda by tím někoho nezranila – přeci jen tu bylo to její malé pravidlo, že vtip je vtipný, dokud toho, kdo představuje pomyslnou oběť, skutečně citově nezraní nebo neurazí. „Možná si trochu rýpne do mě v ohledu toho, zda nemám žádné povědomí o existenci ovčích střívek nebo podobných věcech, ale to je tak všechno. Nepůjde do toho útočně, toho se nemusíš bát, Voděnko. Ze všech lidí, které jsem poznal, je u ní tahle znalost nejvíce v bezpečí. Mám důvody jí důvěřovat – nepůjde a nezneužije to. A… opravdu se nemusíš bát o to, jak se bude chovat vůči tobě,“ dodal, vztáhl k ní ruku a jemně ji palcem pohladil po tváři, než si o ni opřel čelo a vtiskl jí lehký polibek jakožto přesvědčovací prostředek. „Bude tě zbožňovat, tím jsem si docela jistý. Nemáš čeho se bát.“

Když vystoupila znovu z toho jezera a voda z ní jenom crčela, sledoval, jak se tváří. Vypadala šťastně – jezero na ní zjevně zanechalo dobrý dojem. To byla skvělá zpráva. Nedivil se, pokud se jí tu líbilo, krajina okolo Loché měla rozhodně své kouzlo, takže pokud to pod vodou vypadalo alespoň trochu podobně jako tady nahoře, chápal ji docela dobře. Zvedl k ní hlavu, pysky zformoval něco, co mohlo připomínat jak úsměv, tak výhrůžku, protože při tom chtě nechtě musel obnažit dlouhé tesáky. Jen doufal, že Rhiannon pochopí, že to nemyslel nikterak zle.
Sledoval, jak se blíží k němu. Něco na tom, jak bezprostředně se vůči jeho podobě zvířete chovala, ho dostávalo do kolen. Nedalo by se říct, že každý by se k němu jako ke kojotovi choval stejně jako v lidské podobě… natož s takovou vřelostí, jakou ona nyní předváděla. Zavlnil chvostem, když její prst přistál na jeho čenichu, a celou dobu ji bedlivě poslouchal. Předpokládal, že pokud se budou chtít zdržet, můžou mít klidně i pár hodin, takže to dal najevo tím, že zatímco ji stále pozoroval, znovu si položil hlavu mezi tlapy. Docela jasné gesto všem, kteří to viděli a slyšeli předchozí otázku, natož pak pro ni, která ji sama vyslovovala.

Poté navrhla tu věc s tím, aby šel za ní na mělčinu. To možná neznělo tak zle… Uvědomoval si, že zatímco před měsícem a něco by byl takhle blízko velkého jezera polomrtvý strach, zvlášť v takhle bezprostřední blízkosti, teď mu to nedělalo nijak výrazné problémy. Dost možná za to mohl ten fakt, že v té době mezi těmito obdobími se mu pod kůži dostala vodní, a rozhodně to zlepšoval ten fakt, že si pamatoval na to, jak se ho sirény marně snažily utopit. Pořád nechápal, co přesně se tam stalo – mínil to zjistit, jeho zvědavost mu nedávala moc na výběr, aby byl upřímný… takže by souhlasil, i kdyby se Rhiannon nevytasila s těmi… inu, velice účinnými přesvědčovacími prostředky.
Šel by za ní tak jako tak, ale musel uznat, že takhle se tempo, kterým to provedl, výrazně zvýšilo.
Když k němu byla zády, využil to, a zatímco vyrazil k ní na mělčinu, nenápadně se proměnil. Yialadri nepostřehla, že se k ní místo dvou blíží mělčinou jeden pár nohou, a když už bylo pozdě na to, aby uskočila, jednoduše došel až k ní a obemknul ji pažemi v těsné objetí. Hlavu si položil na její rameno, paže jí obemkl okolo boků a chvíli ji jen držel v náruči, než se přes něj přelila potřeba prolomit to ticho otázkou, která mu ležela v mysli už od včerejšího dne. „Pověz mi jednu věc, Voděnko. Po útoku sirén, když mě stáhli do vody… nedělalo mi problémy pod tou vodou dýchat. Asi nepotřebuju podotýkat, že běžně něčím takovým nedisponuju, to by to nebylo tak podivující. A jsem si docela jistý, že pokud k tomu existuje důvod, budeš ty tím prostředníkem. Takže… jak přesně se něco takového vlastně stalo?“

Ta poznámka o možnosti, jak by si z něj mohla sestra utahovat, ji přiměla nepatrně pozvednout jedno obočí. Nejspíš to bylo tím, že pocházela z poněkud odlišného světa a vodní podobné věci brali trošku jinak, ale ta poznámka ji svým způsobem zarazila. Ovčí střívka? Někdo s sebou skutečně táhl ovci, co kdyby náhodou? To fungovalo? Ty ostatní věci (byť nejspíš nevěděla, co všechno se za tím pojmem skrývalo) chápala, ale zrovna tohle jí hlava úplně nebrala. Na druhou stranu: proti vkusu žádný dišputát, však? Lidé měli svoje způsoby, vodní také. Jiný kraj, jiný mrav.
Na druhou stranu, sama nad tím moc neuvažovala, o tom žádná. Nejspíš něco udělat přeci jen mohla, ale v danou chvíli by to nejspíš byla jedna z těch úplně posledních věcí, na níž by myslela - jelikož byla až příliš zaměstnaná úplně jinými myšlenkami a věcmi. V současnosti je to už trápit nemuselo, což sice neslo nádech hořko-sladkosti vzhledem k tomu, díky čemu to bylo způsobené, ale do budoucna... Příprava byla na místě. Naštěstí měli docela dost času na to, aby se o to postarali. Rhiannon sice věděla o pár věcech, co fungovaly docela spolehlivě, ale jistota ji se stejnou spolehlivostí opouštěla, protože fungovaly na vodní. Neměla sebemenší tušení, jestli by to samé zabíralo i v jejich případě, protože Caliann přeci jen nebyl jako ona. To vyvolávalo otázku, co s tím? Představa toho, že by s sebou táhli ovci a... Nechtěla na to myslet, vážně ne.

„To ani neočekávám, že by byla nějak útočná nebo něco podobného. Spíš... Já nevím, není to přeci tak, že je to tvoje vina, ne? Nesu v tom úplně stejný podíl, takže doufám, že jestli dojde na nějaké utahování, zahrne mě do toho taky,“ pokrčila neurčitě rameny, než se nepatrně pousmála, aby nadlehčila situaci.
„Nemyslím si, že by toho nějak zneužila. Popravdě mi vůbec nevadí představa toho, že by to měla vědět - spíš jsem si říkala, jestli by to... Já nevím, nevadilo tobě. Nemám tušení, jak tyhle věci vnímáš a opravdu bych nerada, aby ti to bylo proti srsti.“

Neskutečně ji potěšilo, že se tomu rozhodl dát šanci. Věděla moc dobře, že to pro něj není nic jednoduché a také na něj díky tomu byla náležitě hrdá, protože to znamenalo opravdu veliký a důležitý krok kupředu. Na druhou stranu, pokud by snad zaznamenala jakékoliv známky toho, že mu je zle, okamžitě by ho dostala zpět na bezpečí břehu. Nemínila žádným způsobem riskovat, že by mu to ublížilo - chtěla mu pomoct, ne to všechno ještě jakkoliv zhoršit.
Proto také postupovala velice opatrně a nezacházela ani nikam daleko. Mělčina byla dokonalé místo, kde začít ten pomyslný trénink, nebylo zapotřebí chodit kamkoliv hlouběji. Tlačit na něj by bylo špatné a nebezpečné a ona rozhodně nemínila na sílu posouvat jeho hranice přijatelnosti.

„Jsem ráda, že tomu dáváš šanci,“ vydechla s viditelnou vděčností, když se objevil za ní a objal ji. Popravdě řečeno si to náležitě užívala i z jistých sobeckých důvodů: přeci jen se jí podařilo překřížit dvě věci, co nebetyčně milovala. Držela se v jeho bezprostřední blízkosti, ale zároveň se nacházela na pomezí vody. To bylo opravdu nesmírně příjemné.
Než mu ale odpověděla, opatrně se mu vymanila a obrátila se k němu čelem, aby mu mohla pohlédnout do očí. Na tváři se jí přitom okamžitě objevil vskutku sladký a nejspíš i trošku poblázněný, protože ho skutečně zbožňovala. Už jen to, že mu směla pohlédnout do očí a být mu tak blízko, nutilo její srdce bušit jako splašené.
„Je to taková drobnost, dárek od Jünai. Víš jak jsem ti říkala, že chrání milence? Mimo toho, že údajně plní přání a bdí nad těmi, co jsou zamilovaní nešťastně nebo se nacházejí v tíživé situaci kvůli svému vztahu, všechny její děti mají schopnost propůjčit komukoliv koho políbí schopnost dýchat a mluvit pod vodou. Není to sice trvalé, ale... Řekněme, že s tím, jak moc zbožňuju tvoje rty... Asi budeš tu imunitu mít navždycky.“

„Vážně, Rhiannon… je to v pořádku. I kdyby si rýpla, nemyslí to zle. Poznáš to, až to uslyšíš,“ pousmál se na ni. „Ani jeden z nás nemá důvod se toho obávat, dobře? Pokud ty sama nebudeš to dítě chtít držet v tajnosti – což budu chápat, ale to je jen na tobě – tak není důvod, proč by na tom to říct jí mělo být něco zlého, přísahám.“ Calovi vážně záleželo na tom, aby v tomhle ohledu Rhiannon uklidnil. Koneckonců, bylo pro něj důležité, jak se cítila, a pokud by došli k tomu, že to nechce říkat, protože je sama nejistá, chápal by to všema deseti, neprotestoval by a prostě by to kvůli ní tedy udržel pod pokličkou. Ale dokud nic neřekla, počítal s tím, že ničemu neublíží to Naraïe říct. Přeci jenom skutečně to nebyl někdo, koho by se měli obávat… byla to rodina. A oba dva si uvědomovali, že to byla už rodina pro ně oba… vlastně pro všechny tři. To pomyšlení bylo stále nezvyklé, ale kojot si uvědomoval, jak rychle se tomu dokázal přizpůsobit… jak rychle mu to přišlo zkrátka správné.

„Není to zrovna drobnost, když tě to zachrání před utopením od party sirén,“ ušklíbnul se, ale na rtech mu poté zůstal jenom úsměv. „Pokud to tak skutečně je, potom asi začíná být ten můj strach z vody docela irelevantní,“ pronesl k ní zamyšleně, než se k ní sklonil. Sice se před ním přetočila, ale jeho ruce kolem jejích boků zůstaly pořád na svém místě, na tom jediném, kde na tom záleželo. Jemně ji hladil palcem po pravém boku, zatímco druhou ruku vytáhl k její tváři a vzal ji do dlaně. „Je ohromné, jak se o vás Jünai stará… a je od ní skvělé, že vás obdařila něčím takovým. Co si budeme, občas to přijde zatraceně vhod,“ zazubil se na ni, než se k ní ten malý kousek sklonil a vtiskl jí na rty jemný polibek. Asi by se měl krotit, ale… byli u toho jezera sami a svědkem jim bylo maximálně pár šmírujících veverek. Neměli důvod pospíchat, jak už řekl – pár hodin měli. Takže si dovolil pomalu sklouznout rty k Rhiannonině šíji, na kterou jí vtiskl nejprve pár měkkých polibků, než se zastavil u jednoho místečka. Cítil, jak se pod ním zachvěla, když ucítila, že ji zase jednou (nečekaně) kousnul na tom asi nejcitlivějším bodě trupu. „Musím říct, Voděnko,“ zamumlal jí proti šíji, „že tohle je zatraceně dobrý důvod, proč zvážím, zda s tebou do těch hlubších vod vážně jít.“
Přísahal, že cítil, jak z něj ta obava opadávala. Jeho strach tkvěl v tom, že se obával, že se utopí – a když mu Rhiannon tak krásně prozradila, že něco takového aktuálně tak úplně není možné, bylo to, jako kdyby ta neviditelná pěst, co ho svírala v železném sevření, najednou povolila svůj stisk a on se mohl konečně svobodně nadechnout. Měl pocit, že kdyby mu teď řekla, ať jde za ní do větší hloubky, prostě by ji věrně následoval – jako psovitá šelma, kterou koneckonců byl, i jako on sám o sobě, plně oddaný téhle úžasné dívce. Přišel si najednou až podivně lehce, jako kdyby se snad ani nohama nedotýkal země. A původcem těch pocitů nebyl nikdo jiný než krásná yialadri v jeho náruči.

Docela ji uklidnil, o tom žádná. A byla ráda, že to tajit nechtěl, protože by to v ní vyvolalo nechtěné myšlenky a pochyby, o níž si nebyla jistá, jestli by s nimi dokázala nějak vydržet. Byla neskutečně ráda, že se přesně tohohle konečně zbavila - a kdyby se to obratem vrátilo jako bumerang, asi by to neunesla. Navzdory všemu byla uvolněná jen díky tomu, že v tom s Caliannem byli společně, že tomu nemusela čelit sama.
Nedalo se říct, že by přímo nějak sršela nadšením a chtěla tu zprávu šířit - to rozhodně ne. Na druhou stranu, to rozhodnutí, že si to dítě nechají přeci jen už něco znamenalo. Možná uvažovala předčasně a třeba byla i přímo naivní, ale víceméně to z nich dělalo rodinu. Ona by Calianna brala jako rodinu i kdyby je nepoutal budoucí přírůstek, ale to dítě to jenom umocňovalo. Tomu navíc nahrával i fakt, že se rozhodla zůstat už natrvalo na souši, takže z její strany už rozhodně nehrozilo, že by musela odcházet zpět do moře. Pokud by se tedy nerozhodl odejít Caliann, což se nezdálo být pravděpodobné, tak to znělo docela vážně a oficiálně. Proto byla také svolná bez okolků Naraïe přiznat, že spolu s jejím bratrem čekali dítě - protože to z nich nepřímo činilo rodinu.

„Záleží na úhlu pohledu, Lumënaas. Jistě, hodí se to... Ale není to tak, že by ti to dávalo schopnost vodu ovládat a poslouchat tvoji vůli, takže... Já nevím. Hodně z našeho druhu to bere jako samozřejmost, což mi nepřijde jako úplně správný přístup, ale na druhou stranu... Jünai sama prchla na pevninu, takže dává smysl, že chtěla dopřát i suchozemským bytostem alespoň nějaký most ke světu skrytému pod vodou, pro což se její děti zdají jako celkem vhodný prostředek.“
Nebyla si jistá, jestli by ten strach díky imunitě označila přímo za irelevantní, jelikož netušila co za ním stálo, ale nejspíš měl svým způsobem pravdu. Díky tomuhle měl jistou ochranu a pokud nic jiného, mohlo by to snad jeho strach alespoň trošičku zmírnit, protože mu utonutí skutečně nehrozilo. Nejen, že by ho nenechala se utopit ona - už to bylo i fyzicky nemožné, protože s tím, jakou náklonnost a lásku k němu cítila... Mohla by ho snad někdy dobrovolně přestat častovat polibky? Nejspíš ne.
„Myslíš, že to pomůže? Aby ses necítil tak zle?“ Upírala mu oči zpříma do očí, viditelně uvažujíc nad tím, jestli by to mohl být alespoň drobný prostředek na zmírnění jeho strachu. Opravdu mu neskutečně moc přála, aby se mu to časem podařilo překonat a netrápilo ho to, protože sama moc dobře věděla, že podobné věci člověka neskutečně táhly ke dnu. I ona měla svůj hluboce zakořeněný strach - a ten byl sice relativně dobře skrytý, protože se do podobných situací jen tak nedostávala, ale i tak by ho ráda překonala.
„Já vím. Jünai je neskutečně vlídná... Spíš než jako bohyně je pro nás opravdu víc jako matka. Máme velké štěstí, že je jedním z našich patronů.“ Popravdě byla opravdu hrdá, že se k ní mohla hlásit, protože v Jünai viděla snad jedno z nejsrdečnějších božstev vůbec. To sice docela solidně vyvažoval Vyysihua coby její protějšek, ale... Od Jünai si přeci jen vodní nesli podstatně víc. A to Rhiannon těšilo a hřálo u srdce.
Rty se jí roztáhly do potutelného úsměvu, když ji nepatrně kousl. Tenhle jejich zvyk skutečně nikdy neomrzel - sice to už po té době a počtu kousnutí nejspíš už tak trošku mohla vyhlížet nebo očekávat, ale stejně ji tím pokaždé překvapil. A mile, o tom žádná.
„Ano? To moc ráda slyším,“ broukla nazpět, než o několik drobných krůčků ucouvla, míříc trošku dál ve vodě. Upírala na něj přitom poněkud spiklenecký pohled, žužlajíc si spodní ret. Nemínila na něj nějak tlačit, ale po tom, co jí řekl - musela to alespoň zkusit. Nešla nikam daleko, skutečně jen o pár kroků dál, takže voda kolem jejich nohou mohla stoupnout sotva o pár centimetrů, ale přeci jen by to byl stále pokrok, kdyby za ní šel. V opačném případě by se vydala zpět za ním... Tak jako tak, už tohle byl velký úspěch.

„Je trochu smutné poslouchat, jak milosrdná vůči vám byla Jünai, když se přihlédne k tomu, jaké okolnosti ji k tomu donutily,“ neodpustil si poznamenat, co si stejně myslel celou tu dobu. Přeci jen, byla to jenom pravda – to, co slyšel, bylo dost osekané, ale vzal si z toho to hlavní, to, jak Jünai musela prchnout před svým druhem, před šíleným bohem nestvůr, a jak k ní díky všemu, co pro ně udělala, vodní vzhlíželi. Trávení času s Rhiannon navíc bylo svým způsobem vůči ní také edukační, protože o ní mluvila docela často, odvolávala se na ni. Cal uvažoval, jaké to muselo asi tak být, žít celý život ve víře ve svou bohyni a moci alespoň mít naději, že na člověk dává pozor? Tušil, že kdyby snad vyrostl v Nescoře, možná by mohl mít něco podobného s Äyanaii, ale to bylo něco, co mu však nebylo nijak dopřáno. Ale nevrhalo ho to do nějakého hlubšího žalu, to ne, jenom… to byl námět na uvažování nad tím, co by kdyby.
Byl si tím docela dost jistý. Proto do toho taky šel. Chtěl už prostě zanechat ty obavy a strach za sebou a vkročit trochu o nového stavu, kde nebude muset se staženým chvostem zdrhat pokaždé, když se v dáli zaleskne vodní hladina. Už takhle mu o to šlo i předtím, ale kvůli Rhiannon měl konečně pádný důvod se k tomu skutečně odhodlat. Nemohl jen tak couvat – sám by si za to musel snad nafackovat.

Pomalými kroky se vydal za ní, ale už ani nešlo tak o tu nejistotu v tom, že zahučí pod vodu a utopí se, ale šlo hlavně o to, že neviděl na dno a tak musel našlapovat opatrněji. Ale ani mu nešlo o to, že by se jezera bál – byla to sladká voda a stála na místě. On se obával především vody, která tekla, která ho svým proudem mohla strhnout, anebo otevřeného moře, kde se mohl ztratit jako nic a už by ho taky nemusel nikdy nikdo naživu najít. Ale jezero Loché nevypadalo zle, bylo mírumilovně klidné, vodu čeřili aktuálně jenom oni dva a maximálně pár rybek, které se v něm ukrývaly. Proto postupoval za Rhiannon docela s klidem dál, dokud jemu nebyla voda po pas a jí, o kousek před ním, nekončila hladina těsně pod ňadry.
„Není to tak zlé,“ dovolil si docela optimisticky konstatovat. Měl z toho skutečně upřímnou radost – přeci jen se pomaličku dostával přes něco, co ho neuvěřitelným způsobem svazovalo docela dlouhé roky (protože osm let od chvíle, co se z něj stal konečně po životě jako kojot člověk, byla dost dlouhá doba, vlastně celá věčnost), a navíc to bylo něco, co dost ulehčovalo i vztah k vodní dívce. Byl to doslova její živel – a on začínal mít pocit, že by s ním mohl uzavřít křehké příměří místo dosavadní studené války, která se chtěla napětím toho, kdy jedna strana zahájí útok (a asi nebylo třeba dodávat, že on neměl žádný způsob, jak by vodě případně útok oplatil – možná mimo útěku hlouběji do vnitrozemí).

Došel až k ní, takže voda už mu sahala skoro k hrudi, a s veselým úsměvem se k ní nahnul, načež si od ní ukradl drobný polibek. „Tak? Jaké dostanu hodnocení za statečnost?“ pronesl vesele. Optimismus z něj v tu chvíli musel přímo zářit a… navíc by vložil ruku do ohně za to, že už dlouho si nepřišel takhle šťastně za něco, co obsahovalo vodu. Ale teď to tu bylo a on to jednoduše zbožňoval každičkou buňkou ve svém těle. Přišel si jako malé dítě, které se konečně naučilo jen pomocí zákonitostem se vzduchem, který vás drží na hladině, splývat – možná byl dokonce ještě šťastnější.

Měl pravdu. Celý ten příběh a okolnosti byly vskutku tragické a jí to pokaždé rvalo srdce, ale... Takový její svět byl. Pravda nebyla hezká, vlastně docela ošklivá. Její druh se rodil vzácně, protože byli poměrně dlouhověcí a většina po rodině netoužila - a třebaže někteří byli mocní, jejich společnost byla zhýralá. A ti vzácní jedinci, co se nenechali strhnout většinou... Byli příšerně nešťastní.
Možná, že to nedávali najevo, ale bylo to tak. Marcellus byl sice docela sluníčko kolem svých blízkých a rád držel atmosféru v dobrém rozmaru, ale uvnitř byl poměrně melancholický a nenaplněný. Ona sama pociťovala to samé, jen s tím rozdílem, že už se víceméně narodila zlomená a neúplná. Bylo celkem zvláštní, že se to se setkáním s Caliannem začínalo měnit. Víceméně to sedělo na vzorec příběhu o Jünai... Ale to byla myšlenka, která jí přišla příliš troufalá, než aby ji vyslovila nahlas.

„Možná jsem naivní, ale věřím tomu, že se to změní. Marcellus už pracuje na mnohých změnách a věřím, že z něj bude dobrý král, který náš národ dovede zpět ke světlu. A potom... Jünai by se mohla stát naší hlavní patronkou, což by mohlo hodně silně zamíchat s kartami a zlepšit životy všech yialadri. Obávám se ale, že se to neobejde bez hodně drastických změn, které se nikomu moc líbit nebudou,“ zauvažovala nahlas, než se na něj trošku provinile pousmála, že tu poměrně hezkou chvíli zatížila podobným tématem. Aby vyrovnala karmu a trošku situaci nadlehčila, vtiskla mu polibek na rty a pohladila ho tváři, než spolu pokračovali dál ve vodě.

Pokračoval opravdu daleko - a ona měla co dělat, aby nevypískla nadšením. Pozorovala ho s viditelnou hrdostí a absolutním štěstím vepsaným v očích, protože to, co se mu povedlo... Bylo to absolutně neskutečné. Voda byla jeho nepřítelem a trápila ho, ale přesto tam byl, tak daleko od břehu a vypadal poměrně klidně. Dokonce šťastně a spokojeně.
Místo jakýchkoliv slov uchopila jeho tvář do dlaní a vtiskla mu vroucný polibek na rty, naprosto strhnutá tím opojným pocitem štěstí nad jeho statečností. Věděla, že jí to nejspíš nenáleželo, ale byla na něj tak moc hrdá. Byl schopný pohlédnout svému největšímu strachu zpříma do očí a postavit se mu i navzdory tomu všemu, co ho drželo zpátky a táhlo ke dnu. Odvážil se, šel neohroženě kupředu a dokázal to. A ona ho díky tomu milovala snad ještě víc, třebaže měla za to, že už to snad víc není možné.
„Neexistují slova, kterými bych mohla popsat to, jak úžasný jsi. Zvládl si to, Lumënaas! Dokázal si to.“ Bezmyšlenkovitě ho objala a hluboce přitom vydechla, naprosto zmožená silou toho momentu. Obdivovala jeho kuráž i oddanost, jež při téhle obrovské a děsivé výzvě prokázal - a toužila mu za to snést modré z nebe, protože by si zasloužil opravdu tu nejlepší odměnu na celém světě.
„Jsem na tebe vážně hrdá,“ špitla, když se od něj nakonec odtáhla a vtiskla mu rychlý polibek na rty, jež zakončila jemným skousnutím jeho spodního rtu.
„Za tohle si rozhodně zasloužíš náležitou odměnu. Jaká jsou tvá přání, drahý? Považuj mě za svoji osobní flumine, protože ti splním jakékoliv přání, jehož splnění bude v mých silách.“