Zásnubní ples (2.1. 2019)

Bylo zvláštní ji znovu vidět, cítit její objetí a vnímat její vůni, která se jí velice rychle vryla do paměti.
Jak dlouho to vlastně bylo, od doby co se poprvé potkaly a vzniklo mezi nimi přátelství? Připadalo jí to téměř jako včera, co ji našla bezvládnou ležet v lese a rozhodla se jí pomoct... Nikdy by ji nenapadlo, že zrovna při takové misi najde tak úžasnou přítelkyni, která se jí nesmazatelně vepsala do srdce. Bylo úžasné ji znovu vidět a být v její blízkosti, všechno bylo najednou... Jasnější. Příjemnější. I brebentění okolních lidí a ruch z plesu jí najednou připadaly podstatně přijatelnější, protože byla obklopená dvěma lidmi, na kterých jí nesmírně záleželo - Reels i Rohanem. Jejich společnost v ní vyvolávala zvláštní pocit, který si nedokázala s ničím spojit. Bylo to vřelé a hřálo ji to u srdce... Kdyby snad měla trošku víc znalostí o vztazích, nejspíš by to nazvala něčím víc, než přátelstvím. Bylo snad takové, když člověk byl okolo svojí rodiny? Rania žádnou rodinu neměla, s nikým na světě nesdílela krev... Anebo o tom alespoň nevěděla. I přesto jí ale připadalo, že takhle nějak by se nejspíše cítila, pokud by o svoje rodiče nepřišla už v době, kdy byla ještě malé, nic nechápající dítě.
„Díky,“ pousmála se s viditelným polichocením, ačkoliv by ze sebe ty šaty nejraději servala. Nebyla dámou, nebyla zvyklá na to nosit něco podobného. Korzet šatů ji škrtil a dusil, ale byla pevně rozhodnutá si na nic nestěžovat, protože byla Rohanovi až příliš vděčná, že ji vzal s sebou. O to víc, když nakonec našla Reels - jak se o ni také bála! Bála se, že až se jejich cesty rozejdou, že její trápení bude pokračovat a ona bude příliš daleko, než aby s tím mohla snad něco udělat. Přála jí jen to nejlepší a toužila jí být na blízku, ale cesty osudu byly nevyzpytatelné... I přesto se ale znovu našly a shledaly, za což byla Auroře neskonale vděčná.
„Nápodobně,“ odpověděla s viditelným nadšením vepsaným ve tváři. Znovu ji vidět bylo úžasné a ona by ji nejraději objala znovu, ale nechtěla působit neodbytně. Konec konců, měla ji moc ráda na to, aby si ji snad nějak znepřátelila.
„Bratrance? To znamená...“ Hlas se jí pomaličku zlomil a ona utichla, než sjela pohledem z Reels na Rohana, pak zpět na Reels. Cosi uvnitř ní najednou zatoužilo je oba obejmout, jak šťastná za ně oba byla. Oběma se jim osud krutě vysmál a jestli si něco zasloužili, byla to rodina. Ačkoliv Rohan měl sice Lirev - a s trochou odvahy by si troufla říct, že i ji - ale Reels byla na světě úplně, ale úplně sama. Nemluvě o tom, že jak by se mohli přátelé vyrovnat poutu, které je stvrzené krví? Ti dva byli rodina, skutečná rodina. Sdíleli krev a jméno, třebaže je osud velice krutě rozdělil a ještě postavil na opačné strany aliancí, což bylo přinejmenším... špatné.
Najednou si Rania uvědomila, že jim nejspíš překáží - ti dva toho měli tolik, co by měli dohnat! I proto pomaličku sklopila pohled k zemi a o kousek ucouvla. Do očí se jí přitom vrhly hořko-sladké slzy - na jednu stranu pociťovala neskonalé štěstí, protože jim to tolik přála, ale na druhou stranu... Toužila vědět, jaké to je. Mít rodinu. Jestli pak její rodina ještě žila? Ačkoliv to bylo přinejmenším smutné, přemýšlela o ní jako o mrtvé. Nedokázala se totiž vyrovnat s druhou alternativou; že ji jako dítě její rodiče opustili jako nějakou zrůdu, kterou ani vlastní matka nedokáže milovat.
„Jsem nesmírně šťastná, že jste se našli,“ špitla nakonec, než oběma věnovala upřímný úsměv. „Měla bych vás nechat, ať doženete alespoň trošku toho ztraceného času, o který jste byli okradení. Budu někde poblíž.“

Ta dívka působila zvláštně křehce a mile... Jestli se s někým Niadee tak trošku zatoužila spřátelit, bylo to s ní.
Cosi jí totiž samo napovídalo, že se možná nacházejí v podobné situaci. Obě působily poněkud plachým dojmem a vymykaly se společnosti, protože si každá z nich nesla určitou formu odlišnosti, díky které jednoduše nemohly úplně zapadnout.
„Nechci být nějak neomalená, ale... Já, musím se zeptat. Jste víla? Vypadáte tak,“ špitla nakonec opatrně. Když jí došlo, že to nejspíše skutečně znělo značně neomaleně, provinile sklopila řasy i pohled k zemi a tiše si povzdychla. Neovládala fascinující umění konverzace a jednání ve společnosti, i když nebyla zrovna špatná žačka, Aatelisovi učitelé ji nemohli v pár dnech naučit to, co se jiní nejspíše učili už od malička a celé roky.
„Já... Omlouvám se. Jen, jste tak krásná. A zvláštní... Nikdy jsem žádnou vílu nespatřila, ale pokud bych si ji měla nějak představit, bylo by to jistě takhle. Jako vy.“
Nezbývalo jí nic jiného, než doufat, že dívku neurazila - jejím záměrem byl totiž tak trošku opak. Jakkoliv nebyla zrovna dvakrát dobrá ve skládání komplimentů, něco uvnitř ní muselo jednoduše ocenit grácii, s jakou ona dívka vystupovala.

„No... To nevím,“ odpověděla trošku ironicky, ale nakonec se polichoceně pousmála. Kéž by jenom věděla. Byla si téměř jistá, že s ní Aatelis nemá šanci být šťastný - ačkoliv byla připravená být vlídnou a poslušnou manželkou, protože v ní po Zorhanově chování nezbyla ani špetička vzdoru, cosi uvnitř ní se bálo, že nikdy nesplní všechny jeho nároky. Netušila ani, proč si ji vlastně vybral... Co ho na ní tolik zaujalo, že se z ní rozhodl udělat svoji ženu? Bála se, skutečně se bála, že ho nebude moct milovat. Byl to dohodnutý sňatek, ani se neznali. Kdo ví, třeba nakonec budou příliš rozdílní, než aby dokázali jeden s druhým žít.
„Obávám se, že se ve mě v budoucnu zklame. On je významný a šarmantní šlechtic a já obyčejná zlomená dívka. Nejsem si jistá, jestli jsme ten správný pár,“ dodala nakonec poněkud otevřeně, než věnovala dívce nepatrně nervózní úsměv.

Nyneve se zasmála dívčině rozpačitosti. Ve skutečnosti ji ta otázka potěšila. Vážila si svých vílích kořenů mnohem víc, než těch lidských a nestávalo se často, že by za ně obdržela poklonu... Ano, ostatní jí říkali, že je krásná, ale viděla na nich neupřímnost. Jejich tvář jasně říkala, že jsou její vílí krví znechucení a považují její tělo jenom za překrásnou slupku pro zlo, vypočítavost a prolhanost.
Navíc... Nyneve měla ráda lidi, kteří jednali na rovinu. Mnohem víc ocenila, když se jí někdo na přímo zeptal, než kdyby musela řešit šeptem pronášené pomluvy.
"To je v pořádku, opravdu. Moc děkuju za kompliment. A na vaši otázku: Ano, mám vílí kořeny. Nejsem... Nejsem víla úplně, ale kapku jejich krve mám," až v té chvíli jí došlo, že přiznat něco takového by jí u dvora nemuselo úplně pomoct. Věděla, jak je zvláštní a ostatní to věděli taky, ale přiznat to bylo něco úplně jiného. Na druhou stranu, dívka jí nepřipadala jako někdo, kdo by se o podobné informace dělil s někým dalším.
Do tváři jí vstoupila červeň, protože netušila, jak se na podobnou pochvalu reaguje. Už od dětství si přála být vílou víc, mít křídla a jemnější rysy, elegantnější pohyby... Vedle opravdových víl by byla ošklivá a neohrabaná a moc dobře si to uvědomovala, právě proto ji dívčin kompliment zastihl nepřipravenou.
"Opravdu se nic nestalo. Vážím si toho, že jste sebrala odvahu, se zeptat. Můžu se na oplátku zeptat já? Jak se jmenujete?"

"Ale já ano. Působíte jako příjemná mladá dáma, jste zdvořilá a moc krásná. Má velké štěstí," kéž by podobné štěstí měla i ona sama. Kéž by si nemusela brát krutého prince, ze kterého se brzy stane krutý král.
"Možná jste obyčejná dívka, ale to na věci nic nemění. Dvůr potřebuje někoho, jako jste vy. Někoho nezkaženého životem šlechtice," pousmála se a zastrčila si zbloudilý pramen fialových vlasů za ucho. "Alespoň... Alespoň já budu ráda, pokud se stanete mou přítelkyní. Vážně bych mezi vším tím pozlátkem měla upřímného spojence."

Nehledě na to, jak moc nepravděpodobné to bylo... Byla víla! Skutečná víla, potkala opravdovou vílu.
Ačkoliv se to Niadee snažila nedávat najevo, měla z toho nesmírnou radost. Jako mladší poslouchávala Rasmuse, jak Amberly vypráví o vílách. O jejich křídlech, o Stříbrném lese a o tom, jak krásné jsou. Nikdy ani nesnila o tom, že by opravdovou vílu mohla potkat - a přesto jí Aurora jednu zavála přímo do cesty.
Najednou zalitovala, že není u kejklířů. Kdyby tam byla, mohla by Amberly o té nádherné dívce povyprávět - ale kdyby u nich zůstala... Také by ji nikdy nepotkala. Ta myšlenka velice rychle zaplašila její touhu se tam vrátit, nechtěla Zorhana už nikdy vidět. Ačkoliv se stále tak trošku bála i Aatelise, rozhodně dokázala poznat, odkud jí hrozí větší nebezpečí. S Aatelisem by možná nakonec přeci jen mohla být i šťastná, pokud jí dopřeje nějakou svobodu... Kdo ví. Netušila, jaké plány pro ni Aurora má.
„Říkala jsem si, že někdo tak krásný musí být víla,“ pousmála se na dívku vlídně. Faktem bylo, že kdyby to nebylo neslušné, asi by nepokrytě obdivovala její krásu - protože bylo skutečně co obdivovat. Její nádherné fialkové vlasy, jiskrné oči a něžné rysy... Vlastně jí dost připomínala Amberly, když se nad tím zamyslela. Obě dívky měly jisté rysy, které nejspíše pocházely právě z jejich vílí části. Možná by se i spřátelily, kdyby měly tu možnost...
„Jsem Niadee, vy?“ Pousmála se na ni nakonec. Líbilo se jí, že se jí podařilo narazit na tolik milou a vlídnou společnost. Nebýt té dívky, nejspíše by sama bloudila po sále a netušila, co dělat. Nedokázala se jen tak s někým začít bavit - a popravdě řečeno se trošku bála držet blízko Aatelise, aby ho nějakým způsobem neponížila. Pořád totiž neznala všechna společenská pravidla a co se s mí a co ne, proto by se něčemu takovému velice ráda vyhnula.
„To bych moc ráda!“ Vydechla poněkud překvapeně, když z dívky vypadlo, že by byla ráda, pokud by se stala její přítelkyní. „Bylo by mi upřímným potěšením, slečno.“

Nyneve cítila, jak se jí tváře lehce zbarvují do červena. Nebyla zvyklá tak často slýchat, že je krásná a proto neuměla na komplimenty moc dobře reagovat. To ji v hodinách etikety nikdo nikdy neučil a právě to by právě nejvíce ocenila.
"Děkuji, Vám. Zvlášť od někoho tak půvabného, jako jste vy, je to opravdu poklona," pousmála se nakonec a doufala, že nějak takhle by měla odpovědět. Byla upřímná. Ta dívka - Niadee - se jí zdála opravdu nádherná a nejen svým vzhledem. Byla moc milá a velmi zdvořilá, možná si tolik nevěřila, ale to nebyla moc velká překážka, znamenalo to totiž, že má daleko k pýše nebo aroganci. Šlechta mezi sebou rozhodně potřebovala někoho takového. Mladou bytost, která rozvíří vrstvy intrik a špinavých tajemství. Někoho čistého.
"Jsem Nyneve. Moc ráda vás poznávám, máte moc pěkné jméno," ve fialových očích jí zajiskřilo a ona si uvědomila, že navzdory všemu se baví. Našla někoho, s kým si může popovídat a nemusí u toho pečlivě vážit každé slovo, někoho, kdo jí už na první pohled nepřipadal zlý nebo zkažený.
"Mně také, možná ještě větším, než vám." V tu chvíli děkovala všem bohům, na které si vzpomněla, že jí poslali do cesty právě tuhle dívku.

Zdálo se, že ani jedna z nich nebyla zvyklá slýchat komplimenty na svoji osobu.
Obě se červenaly - a Niadee to v jednu chvíli přišlo až úsměvné, protože se zdálo, že toho mají opravdu hodně společného. Nyneve ani v nejmenším nevypadala jako ostatní lidé na plese; ne jen díky svému neobvyklému vzhledu a půvabu, ale především pro svoje vystupování. Nepůsobila ani trošičku povýšeně, byla milá a vlídná. A přátelská, což bylo něco, co k ní Niadee nesmírně přitahovalo. Nebyla zvyklá mluvit s lidmi, kteří jí byli proti srsti - po většinu času zarytě mlčela a byla zvyklá na absolutní izolaci, i proto byla tak moc ráda za tu změnu. Vítala to s otevřenou náručí, protože mít novou přítelkyni by vůbec nebylo špatné...
„Také vás moc ráda poznávám,“ odpověděla naprosto upřímně a pousmála se na ni.
Potom jí pohled padl směrem ke zvířátku, které se drželo po Nynevině boku. „To je váš zvířecí přítel? Je rozkošná,“ pronesla s upřímným úsměvem, než si pomaličku dřepla a váhavě natáhla k lišce ruku. Toužila si jí pohladit, ale nebyla si jistá, jestli smí. Mohla by jí tu ruku alespoň nechat očichat, viděla, že kočky a psi to dělávají, když se s někým seznámí.
„Mohla bych si ji pohladit?“

Hověla si u fialovovlásky v náruči a zvědavě se rozhlížela okolo. Víte jak... jen tak se vám nenaskytne takový rozhled. A že sice dívka nebyla nikterak extra vysoká, ale stejně to bylo výš než obvykle, takže neměla žádný nárok si stěžovat.
Zvědavě si prohlížela dívku před sebou, která se pyšnila vlasy podobně rezavého odstínu, jako byl ten její, jenomže v těch jejích bylo něco krásně medového, něco vřelého, co ji k ní lákalo podobně jako k dívce, která ji držela opatrně v náruči a se kterou sem z Arimatonu nakonec váhavě přijela (ale že ta loď byla zážitek... nikdy netušila, že lišky mohou mít mořskou nemoc, dokud nenastoupila na tu kocábku, která se zanedlouho proměnila v hotové peklo), ale zároveň něco naprosto zvláštního. Něco povědomého, něco... něco, co jí podvědomí říkalo, že to znala velice dobře. Podobalo se to jaru ve spojení s něčím, co by přirovnala k pocitu naprostého bezpečí.
Když k ní dívka vztáhla ruku, nechala ji dotknout se jí, dokonce ji pohladit, zatímco hlavou se jí hnaly myšlenky o tom, že nikdy se k lidem podobným rasám nepřiblížila takhle blízko jako za poslední dobu od chvíle, kdy v těch zahradách potkala u zkroušené sochy Nyneve.

Ples byl v plném proudu. Služební nalívali do křišťálových sklenic drahé víno roznášeli stříbrné podnosy s ovocem. Parfémy vznešených dam se mísily s vůní nejsladších sladkostí a cizokrajných pochoutek, které se rozhodla královská rodina na důkaz svého bohatství naservírovat. Sál šuměl hovorem a smíchem a v pozadí všech, kteří se bavili, stáli tiší loutkáři, pomalu tahající za nitky a  určující životní cesty všech přítomných.
Jediný, kdo se topil v tichu, byl dvorní orchestr. Nastrojené dámy s flétnami a páni s bubny a houslemi. Čekali na toho jediného, který jim měl dát pokyn ke hře a stáli tam strnulí a téměř jako zkamenělí. Tohle byla velká událost a jim bylo ctí, že se jí mohli účastnit, zároveň je ale svírala pěst tvořená strachem a nejistotou. Krutý král měl totiž ještě krutějšího syna a oni si ho nemohli znelíbit. Smyčce se jim v rukách lehce chvěly, když se konečně otevřely těžké dveře do sálu a vyvolávač zvučným hlasem oznámil příchod Jeho Veličenstva, prince Williama Stephena Griseye, následníka trůnu a prvního dědice Šedého hradu.
Ten kdyby nemusel, ani by se na svém vlastním zásnubním plese neukázal. Nudilo ho to. Obvykle na plesech bavil mladé a nevinné šlechtičny a potom s nimi strávil noc ve svých komnatách, ale dnes... Otec mu důrazně přikázal, chovat se slušně a použil osvědčené výhružky, aby toho dosáhl.
William svou nastávající ještě neviděl, ale i tak ho v nejmenším nezajímala. Nechtěl se ženit a už vůbec si nechtěl brát nějakou vílí zrůdu, která vyrostla kdesi na zapomenutém ostrově. Měl jiné plány...
Už roky se snažil, získat pro sebe jednu jedinou ženu a právě ona ho odmítala. Možná ho to díky tomu vzrušovalo ještě víc. Chtěl Rudou za každou cenu a jeho otec to proklatě dobře věděl. Zajistil pro Williama manželství, aby měl Caevu pro sebe.
Když to William zjistil, byl tak vzteklý, že udělal ze své komnaty kůlničku na dříví. Otec to tehdy sledoval s klidným výrazem a opíral se u toho o čelo postele. Ten zatracený starý muž byl vždycky o krok napřed, ale princ se rozhodně nehodlal vzdát. Konec konců... Byl synem svého otce a jak se říká, jablko nespadlo daleko od stromu. Možná právě proto se rozhodl o svou vlastní formu rebélie.
Kabátec, pokrytý růžovými trny mu dokonale obepínal pevnou hruď a i když se na něm na několika místech objevovaly i fialové kvítky, aby barevně ladil ke své nastávající, vzkaz byl jasný. Patřil ke Caevě a ona si to velmi rychle uvědomí...
S podmanivým úsměvem udělal poslední krok ze schodů a vydal se sálem pro svou snoubenku. Viděl ji už z dálky a i ona jeho také. Překvapilo ho, že není ani z poloviny tak ohavná, jak si představoval, ale tím se hodlal zabývat jindy. Místo toho ji políbil na hřbet ruku, upřel pohled svých ledově modrých očí do těch jejích a požádal o tanec.

Anthrielle se vůbec, ale vůbec nelíbilo, s jakou nervozitou a citelnou nevolí, přestože vše vykonávala s úsměvem na tváři a sladkými slůvky na jazyku, se nechává vyzvat princem k tanci. A to, že to zahrnovalo odložení její maličkosti zpátky na zem, se jí líbilo ještě méně.
To už by kolem krku raději nosila převlek kytičky než sledovat, jak nesympatický muž s krutým úsměvem bere fialovovlásku za ruku a zve ji k tanci, zatímco ji sjíždí kritickým pohledem jako kus masa, jako by pro něho byla pouze cetkou nebo jakýmsi pozlátkem, které mohl mávnutím ruky nebo gestem pro přivolání služebných odstranit navěky ze svého života. Nelíbilo se jí, že ji bere za bok i za ruku, vede ji sálem a nakonec se na ni lepí, jako kdyby vůbec nezáleželo na tom, zda ho dívka ve svém osobním prostoru chce nebo ne.
Ona sama zůstala bok po boku s Niadee stát na původním místě, docela stranou, ale... moc dlouho to nevydrželo. Brzy jí jednoduše ujely nervy a začala se davem, vlnícím se do rytmu hudby, prodírat směrem ke středu místnosti, kde dívka s korunním princem tančili.
Viděla na Nyneve, že ví, co dělá. Musela umět snad všechny kroky všech tanců - Anthrielle ji viděla nacvičovat na ten ples a bylo horomující, co poloviční víla dokázala, když si to usmyslela.
Sledovala ji chvíli... dokud si jí dívka nevšimla také a přes princovo rameno k ní na okamžik doletěl drobounký úsměv, který přímo pobízel, aby se vydala jejich směrem, dostala se ještě blíž... a teď měla volnou náruč na pár kroků! Když se odrazí dost, zachytí ji a může třeba zavrčet na toho nesympatického muže, co kroužil kolem ní jako sup a ledal jediné zaváhání, jedinou chybu.
A tak se rozeběhla a odrazila... přesně v momentě, kdy hudba zrychlila a oni zavířili tak, že najednou před ní nebyla dívčina volná náruč, nýbrž... princ. Z tlamičky jí vyšlo poplašené štěknutí, ale to už nic nezabránilo tomu, aby se ve vzduchu srazila přímo s ním, navíc, s tím, jak otevřela předtím čelisti, to nedopadlo moc slavně...
No, pokud to přežije, bude po celé Nescoře dost možná známá jako liška, co na zásnubním plese kousla korunního prince dost nevybíravě do prdele.

Ačkoliv nechtěl, nedokázal si pomoct. Musel Raniu pozorovat alespoň z dálky.
Pozoroval ji, jak se prodírá davem a mizí směrem ke svému doprovodu. Ten muž mezitím stál u jakési ženy v překrásných a velice odvážných šatech; o něčem se spolu bavili. Když k nim Rania došla, bezmyšlenkovitě neznámou ženu objala. Rasmus si přitom okamžitě všiml zvláštního pouta, které mezi nimi bylo znát. Podle všeho to byly docela dobré přítelkyně, což ho celkem překvapilo. Rania nikdy neměla skutečné přátele, ne mimo něho a Demetrii... A ta už byla po smrti. Z jejího původního života zbýval už jenom on - a ona se rozhodla ho tak trochu opustit. Asi to v důsledku přeci jenom chápal, protože se nerozešli v nejlepším, ale stejně ho to svým způsobem ranilo. Vidět ji s těmi lidmi, které neznal, bylo zvláštní. A nelíbilo se mu to. Patřila k němu, stejně jako on k ní. Vztah mezi nimi byl jistě podstatně hlubší, než to co sdílela s nimi. O tom nepochyboval. Jenom se bál, aby si to stihla uvědomit včas a nenechala si znovu ublížit.
Zatímco postával v rohu místnosti, velice rychle začal popíjet víno. Na mysl se mu nechtěně drala salva chmurů, které nebyl schopný nijak zahnat. Nejspíš i proto sáhl k pití; byl to jeho starý dobrý společník a on jeho společnost vítal mnohem více, než společnost jiného živého člověka. Byla sice pravda, že by nejspíš mohl jít vyzvat nějakou dámu k tanci, protože by ho s největší pravděpodobností neodmítla, ale on neměl koho pozvat. Rania mu utekla. Koho jiného by asi tak zval?
Jeho pozornost nakonec upoutala zvláštní žena v levandulových šatech... Zamyšleně pozvedl jedno obočí a dopil zbytek vína ve svém poháru, než si promnul bradu. Byla krásná, o tom nebylo pochyb. A jaké bylo jeho překvapení, když si všiml, že si povídá zrovna s jeho milovanou Niadee! Obě dívky se zdály být plně zabrané hovorem, ale nepatrně se usmívaly, což mu dodávalo dojem, že to byla příjemná a přátelská konverzace. To ho potěšilo. Jednak protože se mu fialovláska líbila, ale také protože Niadee přál, aby si našla kamarádku.
Po několika minutách se nakonec rozhodl přeci jenom pohnout z místa a zkusit za nimi dojít, ale než to udělal, objevila se u nich jakási liška, což ho vykolejilo. Fialovláska se s ní uvítala a zdálo se, že je to její mazlíček, což bylo roztomilé, ale nesmírně neobvyklé. Rasmus najednou měl pochybnosti; měl by se s Niadee jít pozdravit a zkusit zjistit, kdo byla její nová kamarádka nebo raději nenarušovat jejich křehký rozhovor?
Než se stihl rozhodnout, objevil se princ a vyzval fialovlásku k tanci, což rozhodlo za něj. Poněkud sklíčeně semkl rty k sobě a pomaličku došel za Niadee, která ho automaticky objala na uvítanou.
„Ráda tě vidím, Killiane,“ špitla tiše, než se pousmála.
„S kýmpak sis to povídala?“ Zeptal se Rasmus zvědavě. Niadee se znovu pousmála a pokývla hlavou k fialovlásce, která zrovna tančila s princem nedaleko od nich.
„Jmenuje se Nyneve, je moc milá. A podle všeho i snoubenkou prince...“ Takže byla zadaná, dokonce s princem. Rasmusova zvědavost byla najednou relativně ukojená, ačkoliv ji nestihl osobně poznat. Ne, že by ho už nezajímala, spíš věděl, že je lepší držet se od šlechty dál. Na druhou stranu, pokud ji Niadee považovala za milou, možná by si s ní rozuměl i on...
Nestihl ani odpovědět, když se liška vedle nich jednoduše rozeběhla a vyskočila - zřejmě se záměrem překvapit svoji paničku a skočit jí do náručí - místo toho ale narazila na prince. Lépe řečeno na jeho pozadí, do kterého ho kousla.
Oba s Niadee najednou zůstali - podobně jako spousta dalších lidí - překvapeně zírat a čekali, co se bude dít dál. Rasmus se ale musel otočit zády a zakrýt si rty dlaní, aby nebylo vidět, jak se směje. Parchant dostal přesně to, co si zasloužil.

Na zásnubní ples se dostal o poznání později, než původně zamýšlel.
I přesto ale neměl dojem, že by snad o něco přišel. Sotva vešel do sálu, sebral si z jednoho ze stolků sklenici s vínem a lačně upil, zatímco si svýma modrýma očima prohlížel okolí. Královská rodina si skutečně žila dobře, měli velice pěkné prostředí. Na něco takového by si rozhodně dokázal zvyknout - a rozhodně se ani nepovažoval za nejhoršího adepta na krále. Současný král byl sice pro svoji zemi pevnou rukou a to Zorean respektoval, ale nijak to neměnilo fakt, že to byl idiot. A na něčem takovém se ke svému překvapení musel shodnout i se zasraným Killianem, což bylo už skutečně co říct. Ti dva se totiž jinak neshodli téměř v ničem. Až tak hluboce byla zasazená jejich rivalita.
Zatímco se líně pohyboval po sále, prohlížel si osazenstvo. Tak trošku zamýšlel najít si na plese nějakou pěknou ženu a ideálně s ní strávit noc, ale zatím nenašel žádnou, která by v něm vyvolala dojem, že stojí za snahu. Jakkoliv se kolem něj pohybovaly i velice přitažlivé ženy, většina z nich měla v závěsu doprovod, což ho silně demotivovalo. Nechtěl riskovat nějakou rvačku, proto se jednoduše raději poohlížel po nějakých volně vyhlížejících slečnách.
Jeho pozornost nakonec upoutala žena v poměrně odvážných rudých šatech. Už na tu dálku si byl jistý, že je skutečně nádherná - i proto se pomaličku vydal jejím směrem. Jaké ale bylo jeho překvapení, když se mu před očima mihl pramen černo-modrých vlasů a zahlédl jemně namodralou kůži...
Rania. Ani na moment o tom nepochyboval, ačkoliv ji viděl jenom zezadu. Stála tam mezi jeho vyvolenou a jakýmsi dalším mužem, který pro něj znamenal nechtěnou konkurenci. Jakmile ale zahlédl ji, jeho plány se velice rychle změnily. Hledal ji už jakou dobu, tohle byl doslova dar z nebes. Zdálo se, že se nad ním bohové přeci jenom smilovali, když mu ji přivedli přímo do cesty. A Killian tentokrát nebyl poblíž, aby ji zachránil.
Rty se mu samovolně zvlnily v oslnivý úsměv, zatímco se vydal na cestu k těm třem.
„Dobrý večer přeju,“ pronesl nakonec šarmantním hlasem, když se mezi ně nenápadně vetřel. „Vadilo by vám, kdybych tady slečnu požádal o tanec?“ Bezmyšlenkovitě přitom sklouzl pohledem k Ranie, než ji chytl za ruku a galantně jí políbil na hřbet.
Automaticky potom Raniu chňapl za ruku a odtáhl ji na taneční parket, kde s ní zatočil a bezmyšlenkovitě jí položil ruku kolem pasu, když spolu začali tančit.
„Chyběl jsem ti?“ Pousmál se na ni oslnivě, zatímco s ní tančil. „Hledal jsem tě. Opravdu hodně, hodně, hodně dlouho. Kampak ses mi schovala, Voděnko? Snad sis nemyslela, že mi utečeš? Víš moc dobře, že patříš mě. Není kam se schovat.“

Byl tam. Zničehonic se prostě objevil, jako náhlá letní bouře.
Její nejhorší noční můry se najednou staly skutečností. Zatímco ji Zorhan tahal pryč od Reels a Rohana, věnovala jim oběma neskutečně vyděšený pohled, ale neodvážila se nic nahlas říct. Věděla, že nemůže ztropit scénu, protože pokud by to udělala, jako hybrid by nejspíš skončila opravdu hodně špatně. Možná přišla s Rohanem a zatím po ní nikdo nijak zle nekoukal, ale pokud by se dostala do otevřeného rozporu, byla by tou špatnou.
I proto se rozhodla pokusit se to jednoduše nějak přežít. Zvládnout tu chvíli se Zorhanem a potom co nejrychleji utéct zpět za Reels a Rohanem, kde se cítila v bezpečí.
„Zapomněla jsem na tebe,“ odpověděla nakonec tiše, zatímco se mermomocí snažila zahnat pocit na zvracení. Nejen, že se ho bála, bylo jí z něj i zle. Jestli jí byl někdo byl skutečně odporný, pak to byl on. Sice si ještě nepamatovala ani zdaleka všechno, co se stalo, ale i tak cítila ten známý záchvěv ledu na zátylku. Varování, že je blízko nebezpečí.
„Opravdu? Pak jsem nejspíš nebyl dostatečně důsledný v tom, abych byl nezapomenutelný,“ pozvedl Zorhan jedno obočí a otřel se jí rty o tvář, když se jí blížil k uchu, aby jí mohl pošeptat. „Protože já jsem rozhodně někdo, koho bys zapomenout neměla. A věř mi, že až s tebou skončím, tak rozhodně nezapomeneš.“ S těmi slovy se na ni víc natiskl, až Rania ucítila jeho bijící srdce.
„Opravdu. Dokázala jsem utéct jednou, udělám to znovu. Nejsem tvůj majetek. I když Garretta je mi líto... Nic to nemění na tom, že nevyhraješ.“ Vzpomínka na Garretta ji zabolela u srdce. On byl jednou z mála zářných výjimek lidí, kteří byli skutečně dobří... A ona ho zabila. Byla to sice nehoda, nikdy to neplánovala udělat záměrně, prostě se to stalo. Dostal se k ní příliš blízko, čímž si nevědomky podepsal vlastní ortel. Kdyby měla možnost ho nějak zachránit, rozhodně by to udělala... Ale bylo příliš pozdě.
„To si jenom myslíš, děvče. Já vždycky dostanu přesně to, co chci. A právě teď...“ Pronesl tichým úlisným hlasem, než jí rukou sjel po boku. „Právě teď chci tebe. Dlužíš mi to, zlatíčko. Utekla si mi dřív, než jsem si stihl vzít, co jsem chtěl. A teď za to taky zaplatíš i s úroky. Pokud se se mnou ale vrátíš dobrovolně... Jsem ochotný ti část odpustit. Možná se ani nebudeš muset vrátit na řetěz, co bys tomu řekla? Možná ti dopřeju trošku volnosti.“
Rania okamžitě zavrtěla hlavou a skousla si spodní ret tak silně, až jí začala do pusy téct krev. Když si toho Zorhan všiml, bezmyšlenkovitě se k ní nahnul slíbal jí krev ze rtů.
Otřásla se, když se k ní přiblížil a svými rty se dotkl jejích. Bezmyšlenkovitě ho přitom od sebe odstrčila, dokonce tak silně, že nechtíc vrazil do dalšího tančícího páru za svými zády. Když se jim nenápadně omluvil, pokusil se ji vzít za ruku, ale okamžitě se mu vtrhla. To ho popudilo.
„Půjdeš se mnou, čubko hnusná,“ zavrčel tiše, než jí škubl rukou.

Mezitím co jsem utužoval přátelské vztahy s šlechtici jsem zdálky sledoval i co se děje u Niadee. Za tu chvilku se toho tam odehrálo vážně hodně. Splnilo se mi i přání uvidět prince. Ten malý zmetek tančil s dívkou s kterou Niadee předtím vedla konverzaci. Díky tomu mě také napadl geniální plán. Pokud se Niadee s tou dívkou spřátelí tak bude daleko jednodušší se budoucího krále zbavit. Horší než přítomnost prince byla snad jen přítomnost toho divokého zvířete. Moje znalosti co se týká zvířat nebyli dobré ale to že je to vulpes a že může být nebezpečný jsem poznal. Chvíli to vypadalo že je domácím mazlíčkem té dívky ale člověk nikdy neví co takový vulpes dokáže.
Snažil jsem se prodrat k Niadee ale zastavovali mě další známí a bylo by neslušné neodpovědět. Mezitím se ale jasně dokázalo že vulpes je skutečně nebezpečný. Kousl prince a já jsem zůstal překvapeně zírat. Byl jsem velmi zvědavý na princovu reakci. A poměrně jsem se bál aby Niadee s tím tvorem nespojovali protože jinak by nějaký trest mohla schytat i ona.
Když jsem se dostal k Niadee měla už jinou společnost. Po jejím boku stál Rasmus. Po jeho přítomnosti jsem zrovna netoužil ale i tak jsem se snažil chovat rozumně a mile jsem se s ním přivítal.

Zatímco společně s Niadee postávali na místě a sledovali tu bohulibou scenérii odehrávající se přímo před jejich očima, objevil se Aatelis.
Jakkoliv Rasmus jasně cítil, že vůči němu nejspíše má nějakou averzi, přeci jenom se s ním velice klidně a mile pozdravil, což ho poněkud vyvedlo z míry. I přesto na sobě ale nedal nic znát a pozdrav mu velice vlídně oplatil. Konec konců, slušelo se, aby spolu nějakým způsobem vycházeli... A on sám byl relativně nekonfliktní typ, dost možná i proto se rozhodl jednoduše svoje vlastní názory a protesty pohřbít hluboko v sobě a nehledět na ně. Nakonec to bylo jenom správně; pokud chtěl nějak vídat Niadee, nic jiného mu nezbývalo. Nesměl si dovolit si Aatelise víc znepřátelit, protože by to škodilo nejen jemu, ale i Niadee. A něco takového si jednoduše nemohl dovolit... Ne, pokud ji jednou chtěl v bezpečí dovést zpět domů.
„Lord Aatelis,“ pronesl tichým, ale přátelským tónem, když se u nich Aatelis objevil. „Rád vás znovu vidím. Jak si užíváte ples?“ Pousmál se nepatrně.
Jakkoliv vůči Aatelisovi pociťoval jistou averzi, z výuky společenského chování naštěstí rozhodně nevypadl. Sice už to bylo slušných pár let, co byl ještě hochem a neochotně naslouchal najatému učiteli, který mu měl do hlavy vtlouct základy společenského chování a etikety. To nejdůležitější se ale nakonec musel naučit sám; nikdo ho totiž nemohl připravit na skutečný svět. Svět, ve kterém vládly všudypřítomné intriky, lidé si vráželi dýky do zad a pomlouvali se navzájem... Velice křehký svět, kde jedno šlápnutí vedle mohlo znamenat absolutní znemožnění nebo i něco horšího... Šlechta byla v tom ohledu absolutně neoblomná. A on sice neměl vysoký titul, ale na tenkém ledu se pohyboval téměř pořád.
Vedle Aatelise si sice připadal jako poloviční šlechtic - zvláště vzhledem k značnému úpadku rodu Killianů - ale vlastně ho to nijak netrápilo. Stále mu krví koloval odkaz rodiny, která byla dobře zapsaná ve společnosti a on se rozhodně nehodlal snižovat k tomu, aby jméno svojí rodiny jakkoliv pošpinil.
Niadee se vedle nich nepatrně ošila a věnovala Aatelisovi kradmý úsměv, než oči upřela zpět na fialovlásku, která stále tančila s princem. Rasmus si nebyl ani zdaleka jistý, jaký vztah mezi ní a Aatelisem panuje. Sblížili se? Měli by se vzít... Nejspíš by byl rád, kdyby se nakonec z Aatelise vyklubal milující manžel a ona s ním mohla zůstat a být šťastná, ale něco mu říkalo, že se do vysoké společnosti jednoduše nehodí. Byla to srdcem i duší venkovanka, její druh nepatřil k radu a šlechticům, spíš naopak. Nejlepší by pro ni bylo, kdyby se mohla jednoduše vrátit domů a zůstat tam. Sice by tam nejspíš žila sama, protože zbytek jejího druhu se rozprchl bůh ví kam, ale on by tam byl s ní, neopustil by ji. Možná by to tak bylo lepší.
Podle všeho už se ale stihla trošku spřátelit právě s fialovláskou, což bylo dobře. Pokud se v tomhle Rasmus nemýlil, byl by jenom rád. Niadee zoufale potřebovala nějaké přátele a fialovláska vypadala nejenom mile, ale i celkem vlídně. Fakt, že byla zamotaná mezi šlechtou také nebyl k zahození, protože i Niadee se dostala do vyšší společnosti... Mohla by ji leccos naučit. Především by ale na všechny ty věci nebyla sama, protože on s ní nemohl být pořád. A ta představa ho těšila.

Nyneve se kousla do rtu tak silně, že v ústech ucítila pachuť krve, ale nemohla dělat vůbec nic jiného. Přemáhala sama sebe, protože hrozilo, že ji smích skolí a ona mu slabě podlehne. Celý sál ztichl, hudba přestala hrát, odněkud se ozvalo zakašlání, tlumící smích.
Zrzečka tam visela s zuby v princově pozadí a on sám stál naprosto ztuhle uprostřed pohybu. Nyneve viděla, jak mu rudnou tváře a z očí srší blesky, ale nemohl si dovolit žádný hysterický záchvat vzteku. Sám sebe by tím ponížil. Možná bylo dobře, že podobná nehoda se stala před tolika lidmi, protože se princ musel krotit a dokonale ovládat.
Nyneve si nedělala iluze. Kdyby ho liška pokousala schválně a v soukromí, dalšího dne by se nedožila. V nejlepším možném případě by jí z jejího krásně sametového kožíšku nechal princ udělat šálu. V nejhorším koberec před postel.
Smích Nyneve najednou přešel a nahradil ho tichý děs. To, že byli právě teď před sálem plným lidí totiž neznamenalo, že se princ nebude moct za takové ponížení pomstít později. Nyneve tu měla jenom Niadee, kterou potkala sotva před pár hodinami, nikdo jiný by se jí určitě nezastal... Co mohla, u Aurory dělat?!

No... tak se ve své letové dráze do Nyneviny náruče trošku netrefila, protože se ve víru tance otočili, to je toho!
To ona tu byla ta poškozená, jelikož teď měla v tlamičce pachuť nechutné látky. Vlastně mohla být ale za tu látku ráda, chápejte, lepší pachuť látku v tlamičce než pachuť zadku v tlamičce... no, jasný, rozumíme si perfektně. Teď byla ale ten problém, že přestože okamžitě pustila a seskočila zpátky na zem, zůstala centrem pozornosti celého sálu – včetně Nyneve, která okamžitě přešla z výrazu „chce se mi brečet, ale na veřejnosti nemůžu“ do „chce se mi smát, ale na veřejnosti a před princem nemůžu“. Tahle změna se Anthrielle zamlouvala, byla ráda, že dokázala vlastně nedopatřením svou vílu rozjasnit.
Jenomže potom jí došla ještě jedna věc... přímo na dní se tyčil princ.
Nepotřebovala velkou politickou znalost, aby věděla, že je až po ouška zahrabaná v maléru. Viděla i to, že ve stejnou chvíli to došlo i fialovovlásce, které se úsměv vypařil z tváře. Přelila se přes ni vlna strachu z toho, co bude následovat, a několika rychlými, opatrnými skoky se přemístila o kousek dál od prince, který budil dojem hrozícího výbuchu, blíž k víle, která v celém sále byla snad jediná, kdo by ji princi nepředhodil zase nazpátek (možná s výjimkou té dívky, se kterou se bavila předtím a se kterou potom lišku an chvíli zanechala, Niadee).
Už dlouho se takhle nebála. Až nebezpečně se to podobalo dávno zapomenutému strachu člověka...

Rohanovo tělo ztuhlo v šoku. Žil v takové pavučině lží, že to snad ani nebylo možné. Bojoval za někoho, kdo s nezájmem sledoval, jak se Šepotající pevnost zalévá krví. Bojoval za draky s vidinou lepšího světa, ale možná měla Maya pravdu. Ani draci nebyli tak neomylní a mírumilovní, jak se na první pohled zdálo. Nebyli to bozi a andělé, kteří se snesou na zem a pomůžou v nesnázích. Byla to monstra se zuby a drápy a s ohněm v těle a duši a on byl tak… Tak… Tak naivní, když na to zapomněl. On i Maya bojovali každý na jiné straně. A obě ty strany byly stejně špatné a zkažené.
Hrabiví, chamtiví lidé a lstiví draci, neschopní udržet slovo. V těle mu bouřil chladný vztek spolu s dobře známým pocitem ztráty. Chovali se k němu jako k drakovi, jednali s ním slušně a uctivě, nechali ho prozradit lidské slabiny a cvičit budoucí vojáky. Sám dračí král s ním pohyboval stejně jako s obyčejným pěšákem v oblíbené hře.
Jistá část jeho svědomí tomu odmítala uvěřit. Možná… Možná to byl omyl, možná si nikdo nevšiml, že lidé na pevnosti umírají, ale ani to drobné zrnko naděje nedokázalo přebít tu obrovskou bolest. Svět se mu najednou úplně změnil a on moc dobře věděl, co bude muset udělat. Bude se muset vrátit zpátky do skal a ukázat, že nebude dál slepě poslouchat rozkazy… Bude si muset promluvit s Lirev a potom i se samotným králem. A bude muset zjistit pravdu.

"Pojď sem, pojď," pousmála se Nyneve a zvonivě se zasmála. Pokoušela se působit nevzrušen a bezstarostně, i když to byla jedna z nejtěžších zkoušek v jejím životě. Moc dobře si uvědomovala hrozící nebezpečí a perfektně jí docházelo, jak rychle by mohl princ zavolat strážné. Na jejím bezpečí jí nezáleželo, to jí přišlo jako nejmenší problém, mnohem víc se bála o drobnou Zrzečku, jejíž život teď ležel jen a jen v rukou osudu.
Zvedla zvířátko ze země do náruče a zabořila prsty do měkoučké srsti, ve snaze, trochu se uklidnit.
„Vypadá to, že se jí moc nezamlouváte, drahý princi, ale věřím, že svým šarmem a krásou si brzy získáte i její srdce. Každopádně se vám za svou drahou přítelkyni vroucně omlouvám. Mohla bych snad pro vás něco udělat, abych odčinila váš nepříjemný zážitek?“ S omluvným výrazem sklonila hlavu i když všechna její slova naprosto křičela svou neupřímností. Kdyby mohla, nejradši by prince do pozadí kousla sama. Teď už bylo jen a jen na ní, aby zmírnila škody.
„To… To nebude nutné,“ procedil princ mezi zuby a Nyneve bylo jasné, že takový klid zaujímá jen kvůli plnému sálu.
„Nehody se přeci jenom stávají. Doufám, že vaše… Drahá chlupatá přítelkyně se brzy naučí slušným způsobům.“
Nyneve přikývla. Orchestr pomalu začal hrát a hosté se vraceli k tanci. A ona, dřív, než si toho stačil někdo všimnout, se vypařila i s drbnou zrzečkou.
Prokličkovala davem, protáhla se skleněnými dveřmi a usadila se na lavičku v přilehlých zahradách. Z očí se jí okamžitě spustily slzy. Nejen smutku, ale také nekonečné úlevy.

Věděla, že situace je vážná, že ji jenom troška dělí od toho, aby princovy přetekly nervy, prohrál boj se svou hrdostí a před celým davem ji nechal zabít, vycpat a vystavit na poličku. Nebýt víly, pravděpodobně by tak skutečně skončila. Jenomže fialovovláska ji z toho chrabře vysekala, postavila se princi a ten nakonec polevil a nechal je být. Přestože mu ze slov odkapával jed, když mluvil, děsil ji o něco méně, když měla mezi sebou a ním odvážnou vílu.
Společně s Nyneve se vysmýkla ven ze sálu a nadšeně se rozeběhla s ní pok po boku do zahrad, kde běžely, dokud se nenacházely zcela ve tmě, do níž světla ze zámku nepronikla. Cestou potkaly několik strážných, ale ti měli úkol držet nezvané hosty mimo zámek, nikdo neměl problém s dívkou a malým tvorečkem, kteří se snažili uniknout ven ze zajetí zlaté klícky. Možná je hluboko v duši chápali – pokud znali pravou tvář královské rodiny, možná by je ještě podpořili. Zastavily se až u kamenné lavičky, kde klesly do trávy, dívka se přitom zády zapřela právě o lavičku. Antrhielle zapadla do trávy vedle ní, bez okolků skončila na zádech, tvářičku otočenou k hvězdami posetému nebi a sledovala, jak se víla nad ní culí.
Už dlouho na ní neviděla úsměv, vlastně od doby, co odjely z Arimatonu (Nyneve plánovaně, ona se... zkrátka se naskytla po jejím boku na lodi). Skoro zapomněla, jak je s úsměvem na tváři a rozzářená tím svým vnitřním světlem vlastně krásná...
Cítila, jak se jí po těle rozlévá podivné horko a usuzovala to zprvu za něco jako je radost a podobné věci... jenomže hned vzápětí se to přelilo do mnohem prudčího pocitu, který jí zkroutil tělíčko v nečekané křeči, až se znovu převalila do původní pozice ze zad a zaryla tlapky do země. Tlamička se jí rozevřela a vyšlo z ní vysoké zapištění, volání částečně o pomoc a částečně o vysvětlení, rpotože v tu chvíli byla bezkonkurenčně nejhorší ta nevědomost, co že se to vlastně děje. Znovu zabořila tlapky do hlíny pod sebou, ale bylo na tom něco... zvláštního. Špatného, ale zároveň správného. Shlédla proto opatrně dolů.
Tam, kde byly ještě před chvílí tlapky, se jí do rozměklé zeminy bořily dlouhé, bledé, skrz-naskrz lidské prsty.

Vyděšeně nadskočila a z úst jí vyrazil překvapený výkřik, který ale okamžitě utlumila dlaní. Několikrát zamrkala, aby se ujistila, že to, co se právě stalo, je skutečné. Její malá zrzavá přítelkyně se najednou proměnila v... Dívku. Moc hezkou dívku, měla-li Nyneve podle spěšného pohledu soudit. Delší rezavé vlasy měla rozcuchané a spadaly jí podél obličeje, takže z velké části zakrývaly tvář, překrásných bouřkově šedých očí si ale Nyneve nemohla nevšimnout. V té chvíli byly naplněné bolestí, zmatením a šokem. Víla se nedivila, sama byla celkem slušně vyvedená z míry, ale poměrně rychle si dala všechno dohromady. Strávila v knihovně na Arimatonu dost dlouho na to, aby přečetla všechny její svazky. I ty plné magických tvorů a ras, o kterých si otec myslel, že jsou dávno spálené. Došlo jí, že má před sebou t'ealh. Člověka, který se dokázal měnit ve zvíře a naopak.
"Jsi... Jsi v pořádku?" zeptala se Nyneve a opatrně pohladila dívku po zádech v úmyslu, trochu ji uklidnit. Její vlastní hlas se třásl a hrozilo, že brzy ji podobným způsobem zradí i ruce, ale musela zachovat aspoň kapku klidu. Poznala, že její Zrzečka je z celé situace mnohem víc vyděšená, než ona sama. Na otázky bude čas později, teď se musela ujistit, že její přítelkyně není zraněná.

Netušila, co se to děje, ale něco na víle, na způsobu, jakým se jí ptala, zda je v pořádku, ji donutilo se nad tím skutečně zamyslet. A, přestože jí tělem projížděly záchvěvy nepříjemné bolesti, skutečně byla. Nepřišla si zraněná, když zkusmo napínala svaly, nic se nezasekávalo. Přestože končetiny byly ztuhlé, neprotažené, záda se jí nepohodlně hrbila a při každém pohybu jí nepříjemně křuplo v páteři, přišla si jen trochu pochroumaná příliš dlouhým pohybem v příliš malém těle.
Opatrně střelila pohledem po víle, než se opatrně zachytila lavičky a zapřela se o ni. Chvěla se, hodně dlouho se nepostavila do plné výše, ale teď náhle ano – postupně se rovnala, měděné vlasy se přesunuly z obličeje a jelikož byly skutečně dlouhé, kolem těla jí až k pasu vytvořily prakticky plášť. Plášť plný větviček a suché trávy, což ale bylo to poslední, co ji v tom okamžení trápilo. Opatrně, jelikož si nebyla jistá, jak ji nohy unesou, se zvedala a periferním viděním si všímala, že víla se opatrně rovná zároveň s ní.
Postavit se po tak dlouhé době bylo... zvláštní, děsivé a fantastické.
Zvláštní proto, že byla zvyklá na svět vzhlížet z chabého metru. Děsivé proto, že se zranitelná a rozklepaná nacházela ve tmě v zahradách Šedého hradu, perfektní terč pro kohokoli, kdo by jí chtěl jít po krku. A fantastické proto, že si konečny všechny ty dílky puzzlíků v její hlavě zapadly do sebe a daly jí vědomost, kým vlastně tedy nakonec je. To, co za roky v druhém těle postupně málem zapomněla, tu bylo jako blesk z čistého nebe a ona už měla jistotu, že o to nepřijde.
Když se otočila k víle, nemohla nepoznat ten výškový rozdíl mezi nimi. Musela shlédnout, jelikož dívka před ní byla o dobrých dvacet, možná víc čísel menší než ona. Ale na tom nesešlo, zvlášť když víla stála snad ze zvyku rovně a Anthrielle si od hrbení se nemohla pomoci. Ale to bylo fuk. Stála. Skutečně stála. A právě tenhle fakt jí na rtech rozvlnil první opravdový úsměv.

Nyneve neměla sebemenší tušení, co v takové situaci dělat. Zachránila tolik toulavých zvířat, že by jí při počítání ani prsty obou rukou nestačily, ale ještě žádné z nich se přímo před jejíma očima neproměnilo v člověka. Tohle... Byla novinka. Víla o t'ealh nic nevěděla. Snad jen to, že mají dvě podoby a možná ovládají magii. Zbytek pro ni byla obrovská neznámá. Pamatovala si Zrzečka všechno, co ve zvířecí podobě zažila? Rozuměla Nyneve, když na ni mluvila? Proč se neproměnila dřív? Podobné otázky se jí v hlavě prolínaly rychlostí blesku a Nyneve nebyla schopná ničeho, jenom na dívku uchváceně a fascinovaně hledět. Byla vysoká, proto musela Nyneve lehce zaklonit hlavu, od pohledu starší, ale ne o moc a její úsměv se vryl víle okamžitě do paměti. Nevypadala už tolik vystrašeně, ani zraněně, spíš trochu překvapeně, jako by svoje tělo viděla poprvé v životě. To v Nyneve vyvolalo další vlnu otázek. Byla to snad její první proměna? Umí mluvit? A jak se vlastně, u všech bohů, jmenuje?
"Jak se jmenuješ?" vyslovila Nyneve poslední otázku nahlas a stále nemohla od díky odtrhnout pohled. Něco na ní bylo... Víla nevěděla, co, ale nutilo ji to zkoumat každičký kousek Zrzčiny tváře, barvu očí i tvar rtů... Ačkoliv stála v zahradách a působila kapku ztraceně, ačkoliv měla vlasy zacuchané a plně větviček a trávy, ačkoliv se jí před tvář táhla šmouha od hlíny... Byla mnohem krásnější, než všechny ženy, které Nyneve viděla v sále.

Reels se nesnášela za to, že ho ranila. Žil sice několik let s vědomím, že celá jeho rodina je mrtvá, ale aspoň měl něco, čím ji částečně nahradil. Draci se o něj bezpochyby starali dobře a ačkoliv byly spousty věcí, které jim Reels nehodlala odpustit, za tohle by poděkovala. Odnesli Rohana od toho masakru, který se stal na Šepotající pevnosti, dali mu střechu nad hlavou a dovolili mu vyrůst v sebevědomého a silného mladého bojovníka. Byl čestný, rozumný, chytrý… Přesně takový, v jakého by vyrostl i na pevnosti, kdyby nedošlo k tomu osudnému dni.
Reels bodlo u srdce. Všechno to bylo tak hrozně moc zamotané, obě strany byly strašlivě špatné a každý z nich bojoval na jiné. Svět nikdy nebyl černobílý a odlišit dobro od zla nikdy nebylo snadné, ale teď… Reels viděla zlo a zkaženost všude. Lži, intriky, iluze, nesplněné dohody a tisíce mrtvých. Po ulicích měst se brzy měly valit potoky krve, patřící nevinným, kteří bojovali za zkažené ideály svých pánů.
„Měl bys jít, Rohane,“ zašeptala, i když ji ta slova bolela. Potkala ho po tak šíleně dlouhé době a celé jejich setkání bylo zkalené hávem temnoty. Přála si, aby to proběhlo jinak, ale to nešlo. Nemohla smazat poslední roky svého, ani jeho života. Nemohla mávnout kouzelnou hůlkou a vyřešit všechny problémy světa. Ale mohla zabít lidského krále a potom i toho dračího a pak nasednout na loď a odplout až na kraj světa.
„Běž, zjisti pravdu a až se tak stane, vrať se,“ pevně ho objala a po tváři jí stekla jedna jediná slza. Bylo neuvěřitelně těžké, se s ním znovu loučit, ale byla ráda i za ten krátký čas, který jim osud poskytl. Nebyla poslední z rodu Rhoenerů. Měla rodinu, tu pravou, tu pokrevní.
Odtáhla se od něj a on instinktivně setřel tu jedinou zrádnou slzu z její tváře.
„Vezmi Raniu a-„ v tu chvíli Reels došlo, že něco nehraje. Rozhlédla se kolem sebe a hledala modrovlasou dívku. Marně. Neříkala snad, že se bude držet poblíž?
Rohana to zjevně napadlo taky, protože výraz jeho tváře ztvrdl.
„Prohledej západní část sálu, já si vezmu tu východní. Nepoutej moc pozornosti. Neptej se na ni. Zkus působit nenápadně. I zdi mají uši, vojáci slouží králi nebo hůř, princi… Doufej, že se nic neděje a jen se ztratila v davu, ale počítej s tím, že se něco strašně moc pokazilo. Pokud ji do půl hodiny nenajdeš, počkej v zahradách. Budu tam taky.“ Reels cítila, jak se z mladé šlechtičny zase mění v Caevu, nelítostnou paní Druhé jednotky, vrchní velitelku královské armády a jednu z nejlepších bojovnic ve městě. Ona i Rohan se změnili. Zocelili se.
Rohan přikývl, znovu ji rychle objal a potom zmizel na jedné straně sálu. Reels ještě chvíli sledovala jeho vysokou postavu s širokými rameny, jak se proplétá davem a potom se sama rozhodla, přestat ztrácet čas. Možná se nic nedělo, ale v hrudi se jí usídlil nepříjemný pocit. Na zátylku ji zamrazilo. To neznačilo nic dobrého.
V dálce zahlédla záblesk bílé sukně a to rozhodně nebylo nic obvyklého. Většina zvolila ostré barvy, kontrasty, tmavé a výrazné šaty plné znaků přepychu. Jen málo lidí se rozhodlo pro jemnost a eleganci, jako to udělala Rania.
Reels se bez přemýšlení vrhla do davu. Nemusela se ani nijak moc snažit, ostatní jí uhýbali z cesty sami. Možná pod maskou poznali Rudou. Vojáka, velitelku, královskou děvku… Možná se uhýbali ze strachu, možná z pocitu odporu. V té chvíli j to bylo jedno. Nezáleželo na tom. Už ne.
Dostala se až na kraj sálu, kde lidí ubylo dost na to, aby Raniu opravdu poznala. Stála tam s neznámým mužem a rozhodně nevypadala, že by si jeho společnost užívala.
Ze rtu jí stékal pramínek krve a Reels už z dálky poznala jeho silné sevření, kolem její paže.
Pomalu a obezřetně se přiblížila až k nim a zastavila dost blízko, aby ji nikdo jiný neslyšel, když zašeptala: „Okamžitě ji pusť, nebo tě svléknu do naha, připíchnu ti obě dlaně k hradbám a nechám tě tam, aby si všichni užili ten pohled.“

Poněkud překvapeně zamrkal na nově příchozí.
Co byla k čertu zač a proč se rozhodla zastávat se hloupé míšenky? Co jí vůbec bylo do toho, co s ní měl v plánu? Nic. Vůbec, ale vůbec nic. Ať už byla kýmkoliv, Zoreana to ani v nejmenším nezajímalo. Měl svoje plány a ty mínil naplnit, protože mu ta zasraná čubka zkazila nejeden den. Vlastně ho naštvala tolik, že ho samotného překvapilo, že mu jako důkaz o její smrti stačil zkrvavený pramen vlasů. Měl si říct o něco podstatnějšího - oko nebo prst. Něco takového. Ale ne... Nechal svoje muže, aby mu donesli zpropadený pramen vlasů a uvěřil, že dostala zač je toho loket. Ale ne, nedostala. Nějakým zázračným způsobem se jí podařilo jako švábovi přežít a přišla zpět k životu nebo tak něco. Jednoduše nikdy neumřela... Jen jeho banda byla na tolik stupidní, že ji za mrtvou považovali a jednoduše odešli. Jenže ona nebyla ani zdaleka mrtvá. Místo toho si zjevně našla způsob, jak se dobře skrýt a pokud byla pravda, že si ho nepamatovala, tak se ještě vyhnula i důsledkům svého jednání, což ho dopálilo ještě víc. Všechno jí to prošlo! A to on jednoduše nemohl dopustit.
''Nebo co? Kdo si myslíš, že jsi, děvenko? Nic ti do toho není, tak se hezky otoč a hleď si svého. O bastardy se stejně nikdo nezajímá, tak proč ty?'' Odpověděl jednoduše, než Raniu postrčil dopředu a vytáhl si automaticky z chlopně malý zdobený nožík, který jí přiložil k zádům, zatímco ji tlačil směrem k východu ze sálu. Během chvíle ji stihl nožem škrábnout, takže jí po zádech začal stékat drobný pramínek fialové krve, který jí dole smáčel šaty u šněrování.
''Pokud budeš hodná holka a budeš mě poslouchat, tak tě možná nechám na chvíli vydechnout, až s tebou pro dnešek skončím. A možná ti ani neprovedu nic tak hrozného... Slibuju, že se vyhnu tvému obličeji. Nechtěli bychom přeci, aby se ta pěkná tvářička zošklivila, že?'' Pronesl za ní úlisným hlasem, než ji znovu dloubl nožem do zad. Tentokrát to ale bylo záměrně a podstatně hlubší. Když se jí z rány spustil pramen krve, proudící z rozšklebené rány, spokojeně se sám pro sebe pousmál. Ach ano. Ta čubka dostane, co si zaslouží.

Nezůstala úplně sama. Reels se objevila jako anděl spásy.
Sotva uslyšela její tichý hlas, srdce jí poskočilo štěstím. Už ani nedoufala, že by se snad někdo mohl objevit a pomoct jí, když se zničehonic zjevila jako kdyby bohové vyslyšeli její niterní prosby a pláč o pomoc. Jenže Zorean si z ní absolutně nic nedělal, byla mu víceméně ukradená. Byl tak pevně rozhodnutý, že jí dá za vyučenou, že mu uteklo před kým to vlastně stojí. Jaká byla šance, že by o ní nikdy neslyšel? Nevěděla, jak moc se zajímá o obecné dění a jistě o Rudé slyšel, ale možná prostě netušil, jak vypadá. Konec konců, kdo by si přeci jenom spojil tu nádhernou mladou ženu s tak nelítostným vojákem a zabijákem? Nejspíš málokdo. Reels sice už od pohledu působila celkem tvrdě, ale v důsledku stejně připomínala růži. Byla krásná, opravdu nádherná. Ale jako každá růže měla i trny, které v jejím případě představovaly nejen její pevnou povahu, ale i letité zkušenosti z bojiště.
Tak jako tak, Rania byla v důsledku štěstím bez sebe, protože se objevila její dobrá přítelkyně a ona byla zachráněná. Užuž se chystala otočit se k ní a poděkovat jí, když do ní Zorean vrazil a začal ji tlačit dál směrem ke dveřím vedoucím ven ze sálu. Místo jakékoliv odpovědi proto jen věnovala Reels zmučený pohled a rty naznačila: Pomoc. Protože nic jiného udělat nemohla. Během chvíle ji totiž Zorean dotlačil o dobrých pár metrů dál a než se stihla nadát, cítila na zádech ostří nože.
''Tímhle ničeho nedocílíš,'' pronesla tiše, zatímco se pokoušela nenápadně zpomalit. Zorean na ni ale absolutně nedbal ohledy, dál ji tlačil před sebou jako rukojmí a ignoroval fakt, že by si každou chvílí kdokoliv mohl všimnout toho nože. Nejspíš apeloval na to, že byla nečistého původu. Málokdo by se totiž zastavil ve víru zábavy, aby pomohl právě bastardovi. A přesně to ona byla. Obyčejný, špinavý a nečistokrevný bastard. Nic víc, nic méně. Pravděpodobnost, že by jí kdokoliv mimo Reels nebo Rohana pomohl... Byla absolutně nulová. Možná ještě Rasmus by se jí mohl zastat, ale jeho v tom obrovském davu ani koutkem oka nezahlédla.Kam asi zmizel? Nejspíš ji ztratil záměrně ztratil z dohledu potom, co mu řekla. Nedivila by se mu za to. Přeci jenom mu dala solidně košem, odpálkovala ho... A on ji přitom jenom tak rád viděl. Nejspíš to od ní bylo tak trošku kruté, ale nemohla si pomoct. Potom co udělal... Nedokázala mu jen tak prostě odpustit. Odpuštění za takovou věc nepřicházelo jen tak s lusknutím prstu. A ona to moc dobře věděla, protože jakkoliv toužila běžet za ním a konečně ho obejmout, něco uvnitř ní mělo nutkavou potřebu z něj zvracet. Zaprodal ji, prostě jen tak. Bez zaváhání, bez výčitek, bez ničeho. A ani nehnul brvou, když se za ní vydal Zorean se záměrem ji uštvat k smrti.
''Poslouchám,'' špitla nakonec tiše, pomaličku pociťujíc absolutní paralýzu z hrůzy, která v ní narůstala každou vteřinou. Všechno, co doposud necítila díky tomu zapomenutí se pomalu dralo na povrch a ona si najednou s hrůzou uvědomovala, že je absolutní troska. To, co jí provedl ji absolutně zruinovalo - a evidentně byl více, než připravený v tom pokračovat.