Zásnubní ples (2.1. 2019)

"Šest let," zašeptala. Byl jako sen, překrásná a bolestivá iluze. Obraz minulosti. Stejně jako on natáhla ruku a promnula mezi prsty zbloudilý pramen jeho tmavých vlasů. Nemohla tomu uvěřit. "Šest let mi tak nikdy neřekl, já... Skoro jsem zapomněla, že je to moje jméno." Cítila, jak jí po tváři stéká slza. Krajka na obličeji jí najednou škrábala. Chtěla si sundat všechny svoje masky a být zase tou malou, bezstarostnou dívkou, kterou Rohan znal. Chtěla to všechno vrátit ještě mnohem víc, než kdy jindy.
"Jsem skutečná. Jsem tady. Jsi skutečný ty?" Bála se, že ne. Bála se, že si z ní život dělá legraci, stejně jako už tolikrát předtím. Dříve ho viděla všude. Když se ve třinácti letech dostala na Šedý hrad, viděla ho na každém rohu. Ale nikdy to nebyl doopravdy on...
"Jak... Jak ses sem dostal? Proč... Proč teď? Kde jsi celou tu dobu byl?!" ani netušila, proč šeptá, možná, kdyby mluvila hlasitěji, by ji hlas zradil úplně.

Našla si mě sama. To bylo příjemné překvapení. "Vyřešíme to v kočáře tady to není vhodné." Bylo mi jasné že jsem nezněl zrovna příjemně ale vzhledem k tomu že jsem byl naštvaný to celkem dávalo smysl. "Bavíš se tu dobře má drahá?" Zeptal jsem se už z úsměvem. Nejspíše taky protože k nám právě přicházel jeden z vyšších šlechticů. Chtěl jsem před ním vypadat dobře. Ostatně to byl jeden z vážených mužů kteří byli pozváni na naši svatbu. Nebylo by dobré kdybychom vypadali jako rozhádaný pár. Šlechtic se naštěstí chtěl jen pozdravit.
"Bude lepší všechno to nepříjemné teď odložit a konverzovat o něčem příjemnějším. Chci aby sis to tu užila. Tak velkou akci jako je dnes už nejspíš zase nějakou dobu nezažijeme. Konverzovala už jsi tu s někým? Nejsem si jist jestli tě naše služebnictvo stihlo naučit všem vybraným způsobům." Bál jsem se že by mohla udělat nějaký trapas. Hodně jsem se bál protože lidé si jí se mnou budou po dnešku spojovat. Musí být dokonalá. Jednoho dne se třeba stane i královnou pokud se bude vše dařit podle plánu. Musí proto mít dobrou reputaci.
"Měla jsi s těmi křídly něco udělat. Lidé se na tebe dívají. Křídla nejsou zrovna obvyklá věc. Ale ty šaty ti moc sluší." Alespoň někomu. Já tak dobře rozhodně nevypadal.
"Dala by sis víno? Já si rozhodně pro skleničku dojdu." Usmál jsem se. Nakonec vše probíhalo o dost lépe než jsem očekával. Ani jsem nebyl tak naštvaný. Byl jsem poměrně šťastný z toho že neutekla.

„Dobře...“ Odpověděla poněkud nejistě, když zachytila výraz napětí v jeho tváři.
Podle všeho nebyl zrovna dvakrát unesený tím, že šla bez jeho vědomí na ples - a asi se mu svým způsobem ani nedivila, ale trošku ji to ranilo. Nejspíš se bál, že mu někam uteče nebo tak něco, ale cítila se vůči němu vázaná a tak se o nic nepokusila; jenom si tak trošku chtěla vyrazit z kopýtka a podívat se na ples, tak jako mnoho jiných dívek v jejím věku. Toužila alespoň koutkem oka zahlédnout princovu nastávající a popřípadě se podívat i na zbytek význačných lidí, protože se s nimi brzy měla setkávat pravidelněji, když se měla stát Aatelisovou ženou.
„Ano, docela ano. Je to tu moc hezké, to téma s květinami je krásný nápad,“ pípla nakonec poněkud plaše.
Když Aatelis nakonec otočil a jeho hněv se zdá se ustal, Niadee se pomaličku znovu uvolnila a tiše se nadechla. Byla vděčná za to, že se přinejmenším nezlobil tolik, protože přeci jen nic tak hrozného neprovedla - a rozhodně nebylo jejím záměrem se s Aatelisem hnedka rozhádat, hlavně ne takhle brzy před svatbou nebo nedej bože ve společnosti dalších důležitých lidí.
„Mluvila jsem s jednou dámou, ale dávám si pozor, slibuju.“ Nepatrně pokrčila rameny. „Nechci, ale děkuji za nabídku. Já... alkohol moc nemusím. A děkuji,“ pousmála se na něj polichoceně, když jí řekl, že jí ty šaty sluší.

"Dobrá tedy, já si pro sklenku dojdu. Takže tě tu na chvilku nechám. Jsem rád že sis našla kamarádku. Kdybys chtěla tak si s ní klidně jdi ještě povídat. Jen chci vědět kde tě potom najdu. Jsem na tebe pyšný že se snažíš a dáváš pozor." Pomalu jsem se přesunul k stolům se skleničkami. Chodili tu sice i sluhové s tácy a skleničky rozdávali, ale nebylo jich tolik a proto bylo jistější dojít si pro nějakou sám. Po cestě jsem se pozdravil s dalšími vlivnými lidmi. Někteří se na mou snoubenku ptali. Někteří měli jiné zvědavé otázky ale většina se chtěla jen pozdravit. Některé z dam by si se mnou asi i rády zatančily ale v první řadě jsem se chtěl věnovat Niadee.
Snažil jsem se probojovat se v davu na místo na kde jsme se dohodli že se setkáme. Po cestě jsem byl ale zdržen dalším vlivným mužem. Překvapivě to byl tentokrát vlivnější muž než já. Většina lidí které jsem tu dnes potkal byli sice vyšší šlechtici ale i tak byli méně vlivní a důležití než já. Chvilku jsem se u něj zdržel. Dokonce mi i došlo pití. Dali jsme si spolu ještě jednu skleničku a potom jsem se zase vydal mezi lidi. V sále začínal být poměrně vydýchaný vzduch. Byl jsem zvědavý jestli s tím bude někdo něco dělat. Po otevření oken by se mohlo mírně ochladit. Ale snad by to tolik nevadilo. Bylo by to rozhodně lepší řešení než nechat nás všechny v vydýchaném prostoru. Věřím že by spoustu dam brzo začaly bolet hlavy. Nejspíš by se to tu vylidnilo.
Konečně jsem Niadee zase našel. Byla na smluveném místě. Moc jí to slušelo. Asi jsem se na ní skutečně nedokázal pořádně zlobit. Bylo vidět že se vážně snaží dělat vše správně. Byl jsem velmi spokojený s mým výběrem budoucí manželky.

Šest let... Tak dlouho ji neviděl. Tak dlouho se mučil představou jejího mrtvého těla. Tak dlouho neslyšela svoje vlastní jméno. Tak dlouho žila pod střechou muže, který jí povraždil rodinu.
Propast šesti dlouhých let se mezi nimi najednou prostírala jako nekonečné moře. Vzájemně si hleděli do očí. Jedny sivé, jako křídla holouběte, druhé zase šedé jako ocelová čepel rodového meče. V obou párech se zračily tisíce nevyřčených otázek a stovky neprolitých slz.
Rohan se nedokázal bránit. Přitáhl si Mayu do obětí a tiskl ji tak moc, že se divil, že dokáže dýchat. Stále se nevěřícně dotýkal hebké kůže na jejích zádech, jako by se snažil přesvědčit, že mluví pravdu. Že je opravdu... tady.
Nevěděl, jak dlouho ji objímal a jak dlouho ona objímala jeho, ale nakonec se odtáhl a rozhodl se odpovědět na některé z jejích otázek a zároveň také, jich pár sám položit.
"Přivedla mě Rania. Říkala... Říkala, že se znáte a žes jí moc pomohla. Nevěděl jsem... Bohové, nevěděl jsem, že žiješ, celou tu dobu jsem si myslel, že jsi umřela. Viděl jsem tvoje šaty a viděl jsem... Bohové," nedokázal na to znovu myslet. I když teď věděl, že je naživu, představa malého, znetvořeného tělíčka ho bude provázet až do smrti. Tím si byl více, než jistý.
Zhluboka se nadechl a oznámil jí něco, o čem věděl, že se jí určitě nebude líbit: "Byl jsem u draků."

"Rania? Ona... Je tady?" osud ji miloval, to bylo jisté. Nečekala, že Raniu ještě někdy uvidí, i když doufala, že ano a... Rozhodně si nemyslela, že ještě někdy uvidí Rohana. Myslela si, že zemřel v boji. Utěšovala se tím, protože se taky mohlo stát, že by zemřel na Šepotající pevnosti, potupně a bez šance se bránit. Měl štěstí. Nebyl tam. Reels by nezvládla přihlížet tomu, jak připravují o život i jeho. Nejhorší chvíle jejího života se jí najednou v obrazech promítaly jedna za druhou. Mrtvé tělo jejího otce, zakrvácené šaty její matky, hlava služebné, která se jí podobala tak moc, že ji tehdy Reels využila k původně nevinnému žertu. O nic nešlo, Reels prostě radši byla na cvičišti, než na zkoušce šatů, takže si s mladou služebnou prohodila role, jako už mnohokrát předtím, to ale nevěděla, že přijdou vojáci a všechny pozabíjí. Otec se na ni tehdy díval se špatně skrývanou jiskrou v očích, protože ta dívka neřekla ani slovo, svědomitě hrála svou roli až do konce.
"Ne... Umřela... Umřela Caeva. Královští si mysleli, že jsem to já," přiznat to po těch letech najednou nahlas bolelo. Tak strašně moc. Zabila jednu malou, nevinnou dívku.
Sklonila hlavu a zadívala se na krajku svých šatů. Bylo jí ze sebe špatně. Zavraždila spousty lidí, draků i víl. Nelitovala žádného z nich, protože oni se pokoušeli o to samé. Reels nezasazovala první rány, ona se prostě a jednoduše bránila. Ale Caeva byla něco jiného... Caeva se rozhodla zachránit svůj život tím, že obětovala vlastní.
Reels sebou trhla a chvíli si myslela, že špatně slyšela.
"Kde že jsi byl?" vydechla.

"Ano, ona... Řekla mi, že žiješ, já... Nevěděl jsem to. Je někde tady, hledá tě. Našel jsem tě dřív," prohrábl si vlasy a přešlápl z nohy na nohu. když ji teď viděl před sebou, nevěděl, co dělat. Po šesti letech už se smířil s představou, že zemřela a najednou tu stála před ním. Živá, zdravá, bez zranění, v nádherných šatech... Ale stále s tím znepokojivým chladem v očích.
Pochopil, až když mu řekla, co se stalo. Caevu znal. Vždycky byla moc milá. Přibližně v Mayině věku, dcera zbrojmistra, který na pevnosti žila a pracovala jako služebná. A právě ona dala svůj život za život jeho sestřenice. Najednou jí byl vděčný. Za celou tu dobu ho ani nenapadlo, co se s ní stalo. Přemýšlel jen nad svou rodinou, nedošlo mu, že třeba...
"Co se to s tebou stalo? Co ti udělali?" zašeptal.

V tichosti jsem pozoroval všechny ty lidi. Bylo skutečně zajímavé tu být. I když jsem byl mírně vyděšený. Díval jsem se po přítomných dámách a přemýšlel jsem jestli bych neměl některou z nich vyzvat k tanci. Nejspíš by se to hodilo. Doufám jsem že najdu někoho s kým bych mohl začít konverzovat. Cítil jsem se tu ale trochu nepatřičně. Bylo tu tolik bohatých lidí. Někde tu pobíhal princ. Rád bych ho viděl. Zajímá mě jaký je. Nepovídají se o něm zrovna milé věci. Taky jsem měl obavy z toho že pokud už se odhodlám a požádám nějakou slečnu o tanec tak zjistím že je to někdo velmi významný. Třeba rovnou princova snoubenka. To by byl velký trapas. 
Nejlepší bude se před tím vším trochu posilnit. Bylo tu sice jen víno a já nejsem příznivcem vína ale lepší než nic. Doběhl jsem tedy k jednomu muži s tácem a skleničku jsem si opatrně vzal. Muž mě s úsměvem upozornil že bych tu neměl běhat ale víc se se mnou nezaobíral. Styděl jsem se. Jsem tu teprve chvilku a už jsem provedl něco co bych neměl. Pravidla chování mezi lidmi nejsou vůbec jednoduchá. Kopnul jsem do sebe okamžitě celý obsah sklenice a tentokrát jsem k tomu muži došel jen rychlým krokem abych mu sklenku vrátil. 
Pak jsem ale zamířil přes celou místnost do rohu. Jedna sklenička evidentně nestačila k tomu abych se odhodlal s někým mluvit nebo dokonce tančit. Ale i pozorovat a poslouchat ostatní byla zábava. Zaslechl jsem zajímavou debatu o nebezpečnosti draků. Draky jsem neznal. Bylo strašné že byli tak zlý a nepřátelští vůči lidem. Nechápal jsem to. Ty lidé ale říkali že jim prostě není nic dost dobré a chtějí pořád víc. Děsilo mě to. Představa toho že draci zničí lidi a pak půjdou na elfy byla děsivá. Hodně děsivá. Ale to nebylo nejhorší. Od dalších lidí jsem slyšel velmi urážlivý vtip o elfech. Neudržel jsem se a šel jsem to vyřešit.

„Samozřejmě, počkám tady,“ odpověděla Niadee, než očima pomaličku sklouzla z Aatelise na dívku v levandulově fialových šatech.
Tak trošku si přála se k ní vrátit, ale cítila povinnost zůstat na smluveném místě a nehnout se z něj, aby se s Aatelisem pak nemuseli znovu hledat. Konec konců v takové mase lidí by to šlo poměrně těžko, i když už se jednou našli. Bylo jednoznačně lepší jednoduše počkat na jeho návrat a zeptat se ho, zda by se za onou dívkou nemohla znovu vypravit.
Jakkoliv se cítila ve společnosti celkem nepatřičně, s ní měla pocit, že ji svým způsobem nejspíš chápe. Obě dvě se vymykaly obyčejným lidem a vystupovaly z řady společnosti, což byl dost silný společný faktor. Niadee možná nebyla úplně nejvíc společenský člověk, ale svým způsobem také toužila po nějakém tom přátelském potykání. Nemohla totiž spoléhat na to, že si bude rozumět s Aatelisovými přáteli, musela si také najít nějaké vlastní, svoje. A dívka ve fialovém vypadala jako perfektní adept pro tu roli.
Když se Aatelis vrátil, pomaličku na něj upřela pohled, než se nadechla k otázce.
„Vadilo by vám, kdybych se na moment vrátila za svojí... kamarádkou?“ Zeptala se nakonec. Aatelis byl podle všeho rád, že s někým konverzovala, tak by jí to snad povolit mohl, doufala. Neporušila žádné ze společenských pravidel, která měla doslova natlučená do hlavy, takže... prakticky nebyl důvod, proč by měl nesouhlasit. Netušila ale, jaké má plány...

"Samozřejmě nevadilo má drahá. Rád se s ní půjdu také seznámit. Jsem na tvou novou přítelkyni poměrně zvědavý. Můžeš ji klidně pozvat i na svatbu. Vše je připraveno. Brzy budeme moct odcestovat do Teppasmies." Usmíval jsem se. Z té svatby jsem byl vážně šťastný. 
"Byl bych ale rád kdyby jsi se mnou později navštívila některé mé přátele. Bylo by dobré aby ses s nimi seznámila. S některými se setkáš i na svatbě a je potřeba abys udělala dobrý dojem." Mí přátele byli skutečně všude. Stačilo se jen otočit a už mě někdo zdravil. Bylo to příjemné. Tonje jasný důkaz toho že bych byl dobrý král.
 Královští sluhové konečně otevřeli okna. Byl jsem za to velmi vděčný. Vydýchaný vzduch museli zaznamenat snad úplně všichni. Bohužel jsem si nevšiml odkud příkaz přišel. Rád bych viděl prince. Zatím se mi to ale bohužel nepodařilo. A jen jsem tiše doufám že se nesetkám s nikým kdo by mohl všechno kazit. Třeba jako ta neschopná služka. Snad má dost rozumu na to aby se tu neukázala a nenechala se znovu zavřít.

"Co mi udělali?" suše se rozesmála. Vždycky přemýšlela nad tím, jestli by se za ni rodina styděla. Jestli - pokud ji odněkud sledují - jsou znechucení tím, co všechno byla ochotná udělat. A vždycky jí došlo, že není možné, aby ji za to nenáviděli. Možná to byla naivní představa, ale byla si téměř jistá, že otec by byl pyšný, že sice ztratila rodinu, jméno i čest, ale nenechala se zlomit. Stále myslela na pomstu a byla jí plně oddaná.
"Nechali mě naživu, Rohane, to mi udělali..." zašeptala nakonec a sevřela ruce v pěst. Narozdíl od otce... Netušila, jak by pravdu vzal Rohan. Nesnesla by, kdyby se mu tím zhnusila.
"Musela jsem... Udělat hodně špatných rozhodnutí, abych přežila. Nesuď mě za ně." Věděla, že se to jednou dozví. Buď od ní, nebo od jiných, ale nechtěla, aby se změnil jeho pohled na ni. Byl střípkem minulosti, tím posledním, kdo v ní mohl vidět její staré já, ne jenom královu špinavou děvku.
"Ale to není odpověď na mou otázku, Rohane," přivřela oči a i když měla ze setkání s Rohanem obrovskou radost, klíčil v ní stín pochybností. "U draků? Co jsi tam dělal? Rohane, neříkám, že stojím na dobré straně, ale uvědomuju si to a hodlám se odsud dostat jen co to bude možné. Kdybych chtěla, už dávno tu nejsem. Ale nechápu, proč jsi u draků. Víš, proč zaútočili na pevnost? Víš to, Rohane?"

Nedokázal si ani představit, co všechno musela udělat, aby se ztratila ta jiskra z jejích očí. U bohů... Nechala svou minulost daleko za sebou a stala se někým úplně jiným. Rohan pochopil, že ta žena, stojící před ním už není tou, kterou znal. Alespoň ne úplně. Vzpurnost ji zůstala, ale byla zakrytá obrovskou vrstvou chladného sebeovládání, které musela vynakládat, aby dokázala žít pod střechou muže, který jí povraždil celou rodinu. Její dětská nevinnost byla nenávratně pryč, Rudá měla plášť šaty i ruce potřísněné krví přátel i nepřátel. Šla si za svým cílem a šla přes mrtvoly. Rohan v životě nepotkal nikoho, kdo by se zdál tak nebezpečný a přišlo mu téměř nemožné, že s touhle bojovnicí se kdysi proháněl bezstarostně po střechách Šepotající pevnosti.
Věděl, že k podobnému rozhovoru jednou dojde ale rozhodně na něj nebyl připravený. Měla právo se ptát a stejně tak měl toto právo i on, a ačkoliv si přál, aby jejich setkání nebyl zkaleno ošklivými pravdami, očividně se tomu nedalo vyhnout. Zhluboka se nadechl a uspořádal si myšlenky. Už chtěl promluvit, když ho zaskočila její otázka.
Vždycky si myslel, že útok na Šepotající pevnost byl jen jedním z králových rozmarů. Byla moc blízko Dračích skal, třeba chtěl zaútočit právě na draky, ale neměl k tomu dost prostředků. Možná strýc odmítl přijmout některý z jeho vyšinutých rozkazů.
"Ne... Já... Proč zaútočili na pevnost?"

"Ty jsi... Celou tu dobu neměl ani tušení?" povytáhla obočí a ucítila osten hněvu v hrudníku. U draků. Strávil šest let u draků, aniž by tušil, že mají obrovské přičinění na tom všem... Oni mohli za to, že klečela ve sněhu v řadě služebných se svázanýma rukama. Oni mohli za to, že se jí zima zakusovala do těla, plného modřin. Oni mohli za to, že musela sledovat, jak její rodinu sprostě popravili. Oni mohli za to, že její otec se nebránil, ze strachu... Ze strachu z toho, že ji prozradí. Draci mohli za to, že ji donutili sledovat, jak hlava dívky, kterou měla být ona, padá do čerstvé napadlého sněhu, udupaného podrážkami nepřátel. Za to všechno jim dávala vinu. Možná to nebyly jejich ruce a jejich meče, které to všechno způsobily. Ale byla to jejich křídla, která mohla přiletět na pomoc a stejně nic neudělala.
"Otec uzavřel spojenectví," ztišila hlas do sotva slyšitelného šepotu. Nikdy nemohla vědět, kdo ji zrovna poslouchá. "Nesouhlasil s rozkazy, které dostal a nechtěl válku. A draci si moc dobře uvědomovali jeho sílu a sílu vojáků, které cvičil. Považovali ho za největší hrozbu. Proto přiletěl sám král a uzavřel s otcem dohodu. Draci budou držet ochranná křídla nad pevností, když jim otec slíbí, že na ně nikdy nezaútočí. Bylo to fér a otec dohodu přijal. O měsíc později nám na nádvoří naklusali královští a chtěli potvrzení otcovi oddanosti. Chtěli vojáky, aby mohli bojovat proti drakům a otec jim je odmítl dát. Všechny je donutili pokleknout a všechny je popravili bez jediné možnosti bojovat.
Křičeli jsme, volali jsme o pomoc. Tehdy jsem se podívala na oblohu a víš, co jsem viděla? Stín draka. Neudělal vůbec nic. Nechal je, aby mi povraždili rodinu, aby mě odvedli sem a abych si šest let myslela, že jsem zůstala úplně sama. Kdyby chtěl, mohl je spálit na popel a on se prostě jenom díval."

Ne, to skutečně neměl. Nevěděl, že zemřeli takhle a rozhodně nevěděl, že se na to musela dívat. Dal by cokoliv, aby mohl takové vzpomínky z její hlavy vymazat.
Co ho ale šokovalo víc, byla slova o dohodě. Neměl o ní ani tušení a najednou mu to všechno zapadlo do sebe. Lirev tam tehdy jenom hlídkovala. Možná to všechno viděla a nikdy mu to neřekla. třeba mu celých šest let lhala. Hrála si na přítele a přitom mohla zachránit jeho blízké. Mohla... U všech bohů. Zaplavila ho vlna vzteku, zklamání a smutku. Měl v sobě zmatek. Jak to mohla udělat?
Co když Maya nebyla jediná, kdo stál celou dobu na špatné straně.
"Takže jsi o tom vážně nevěděl," usoudila z pohledu na jeho výraz.
"Víš, proč jsem ještě tady, Rohane? Jsem tady, abych zabila krále a potom půjdu a i kdyby mě to mělo stát život, zabiju i toho dračího. Potom budu mít klid. Potom bude otec náležitě pomstěn. Přemýšlej nad tím, Rohane. Nevím, co jsi dělal posledních pár let, jak ses k drakům dostal, ani jak se ti podařilo u nich zůstat, ale pamatuj, že mají na smrti naší rodiny stejné přičinění, jako sám král."
Rohan nebyl chvíli schopen slova. Tohle se nemělo dít.
"Já... Našel jsem jejich těla a nevěděl jsem, co dál. Našla mě tam... Jedna dračice. Asi v mém věku. Odnesla mě do hnízda a všichni mě tam nechali žít. Cvičil jsem a bojoval a za to jsem měl... domov."
Maya zavrtěla hlavou. "Nikdy jsi u nich neměl domov. Rohane... Ať už ti tam bylo jakkoliv, zabili je. Zničili tvůj pravý domov."

„To je samozřejmost,“ pousmála se na Aatelise nepatrně, než pomaličku sklopila řasy v plachém výrazu. „Nechci abyste měl pocit, že vám chci působit potíže nebo že jsem nevděčná. Nesmírně si vážím všeho, co jste pro mě udělal a rozhodně nechci být přítěží nebo problémem. Zůstanu někde poblíž, nemusíte se ničeho bát. Děkuji vám.“
Ani jedno z jejích slov vlastně nebylo křivé, neboť skutečně byla vděčná za to, co Aatelis udělal. Odkoupil ji sice jako cetku na tržišti, ale nechoval se k ní jako ke svému majetku - dal jí prostor a jistou formu volnosti, kterou by se Zorhanem nikdy nezažila. A ona vskutku pociťovala značný vděk za to všechno, třebaže ji to chvílemi trošku děsilo. Stále si nebyla úplně stoprocentně jistá v tom, co od života s Aatelisem očekávat, ale s každou minutou strávenou ve společnosti se čím dál víc aklimatizovala. Ačkoliv jí to ze začátku připadalo naprosto nemyslitelné, přeci jenom si začínala pomaličku zvykat. Trocha konverzace sem, sklenka vína tam... Spousta uctivých gest a drahé šaty. Najednou se její mrzký a mizerný život změnil v cosi obestřeném lesklým pozlátkem a ona tomu sice příliš na chuť nepřicházela, ale cítila, že jednoho dne by snad mohla zapadnout. Mohla by se naučit, jak být dobrou společnicí, najít si přátele a i se samotným Aatelisem udržovat vřelý vztah. Jestli by mohla být dobrou manželkou? To netušila, neboť nikdy s nikým neudržovala žádný podobný vztah a nebyla schopná pochopit skutečnou hloubku podobného svazku. Ale cosi uvnitř ní jí dodávalo naději, že by se to mohla naučit pochopit, i ctít. Pokud se bude hodně snažit... a ona nebyla zrovna ten typ člověka, co se snadno vzdává.

Sotva Aatelis zmizel pro sklenici. Niadee se pomaličkým a lehounkým krokem vrátila zpět ke svojí nové společnici, kterou předtím musela velice nečekaně opustit.
Jen co k ní došla, nasadila upřímně omluvný výraz - nebylo jí podobné jen tak prostě mezi konverzací zmizet neznámo kam, ale bohužel jí okolnosti nedávaly příliš na výběr. Musela za Aatelisem, aby se o ni nestrachoval, což už měla vyřízené. Nestála příliš daleko od místa, kde byli společně a věděla, že na ni Aatelis může zpovzdálí dohlížet, takže se jala možnosti pokračovat v nezávazné konverzaci s onou dívkou, která ji tolik zaujala.
Byla už na první pohled zvláštní - její neobvyklá barva vlasů i něžné rysy jí silně připomínaly vílu, ale neměla tu odvahu ptát se, zda je s vílami nějak spojená. Bylo by to značně netaktní a možná i docela hrubé, kdyby se nepokrytě zeptala na její kořeny. I proto se rozhodla pokračovat v lehké konverzaci, ne být vlezlá a zvědavá.

„Máte opravdu nádherné šaty, moc vám to sluší. Vypadáte jako princezna.“ Zeptala se nakonec tiše, než se přátelsky pousmála. „Omlouvám se za to náhlé zmizení z předtím. Objevil se tu můj snoubenec a já... Nechtěla jsem, aby mě musel hledat. Nejspíš by se obával kde jsem a co dělám, takže jsem za ním šla rovnou, aby se nemusel strachovat. Omlouvám se, vím, že bylo netaktní zmizet takhle mezi konverzací.“
Zatímco k dívce promlouvala, nebyla schopná odtrhnout pohled od jejích očí, z kterých vyzařovalo cosi příjemného a vlahého, jako teplý jarní vánek. Skutečně na ni působila jako víla - i když neměla křídla, která pro víly byla takovým hlavním poznávacím znamením, pořád si nesla jisté rysy, aspekty, které jí vílu připomínaly. Možná měla někde v rodokmenu nějakou vílu, možná čarodějku. Byla nepopiratelně krásná, nadpozemsky krásná. A její krása z ní vyzařovala stejně jasně jako světlo z měsíce za úplňku na nočním nebi.

„Já vím, že se zlobíš... “ Špitl tiše, zatímco mu tělem projel nepříjemný pocit chladu. Téměř jako kdyby mu páteř pod kůží začínala obrůstat tenoučkou vrstvou námrazy, která postupně přeměnila jeho obratle v neforemné kusy ledu.
Bylo mu naprosto jasné, že provedl něco hrozného. Sám se za to nenáviděl a věděl, že by si měl sypat na hlavu tuny a tuny popele - ale copak ji snad mohl nechat odejít? Byla jeho skutečnou přítelkyní, jeho jedinou žijící rodinou, protože Demetria už byla dávno mrtvá, nikdy ji znovu neuvidí. Nebýt situace, možná by snad za svoji rodinu mohl považovat Niadee, ale s tou nikdy nenavázal takové pouto, jaké měl s právě s Demetriou a Raniou. Takového člověka mohl někdo potkat tak jednou za život, pokud měl štěstí. A on potkal hned dva - a o jednoho takového člověka už stihl přijít. Nebyl vůbec schopný připustit si možnost, že by snad přišel i o toho druhého. To by jeho raněná duše už neunesla.
„A omlouvám se, skutečně. Je mi to moc líto, Ranio. Nebyl jsem sám sebou... Vím, že mi nevěříš, ale tohle je pravda. A stejně tak dobře vím, že dokážeš poznat, když lžu. V srdci musíš vědět, že to myslím upřímně, že ti nelžu. Nebyl jsem to já... byl to ten druhý. Já... nechtěl jsem ti ublížit, nikdy bych ti neublížil, to přeci víš. Mám tě rád a moc mi na tobě záleží. To co se stalo byla nešťastná tragédie...“

Hlas jakým k ní promlouval se mu pomaličku zlomil, když si uvědomil, že ho nejspíš už ani neposlouchá.
O to překvapenější byl, když si všiml jejího upřeného pohledu. Rty měla stále pevně semknuté k sobě, což neznačilo nic dobrého, ale upřeně ho pozorovala, takže ho vnímala. Čekala, co jí ještě řekne, co má na svém zahořklém a černočerném srdci. Možná doufala v nějaké lepší vysvětlení, v nějakou lepší omluvu... Ve skutečnou pravdu, ale nic lepšího jí nabídnout nemohl. Veškerou svoji lítost už stihl promrhat a neměl energii na to, aby ji přesvědčoval o svojí nevinně, když ve skutečnosti vůbec nevinný nebyl. Na něco takového bylo už příliš pozdě, neboť poznala jeho skutečnou tvář. Tu, kterou se tolik snažil zakrývat a pohřbívat uvnitř svého nitra, aby se nikdy nevydrala na povrch.
Rania o ní věděla, znala ji až moc dobře. Okusila ji na vlastní kůži, což byl ostatně také důvod jejího úniku z panství... Všechno do sebe dokonale zapadalo. On ztratil kontrolu a ublížil jí a ona se ho zalekla, proto utekla. Utekla, protože udělal něco absolutně nemyslitelného a téměř ji zničil...
Ale teď stála před ním a poslouchala ho. Téměř jako kdyby visela na každém nicotném slově, které vyslovil. Cosi na ní ho přimělo myslet si, že mu svým způsobem chce odpustit - že se na něj nechce zlobit a že se ho snad ani nebojí, ne tolik jako předtím. I když z hlavy nedokázal vymazat odraz zděšení v jejích očích, stále tohle cítil. Měl pocit, že jí na něm ještě stále záleží a že je připravená začít od znovu, pokud se mu podaří ji přesvědčit, že to byla jenom nehoda. Ale netušil, nakolik byl úspěšný.

„Prosím,“ vydechl zlomeně, než pomaličku nakrčil ramena pod vlivem ostrého chladu. „Skutečně tě prosím, Ranio. Dej mi ještě šanci, všechno ti to vynahradím. Slibuju. Ty víš moc dobře, že toho jsem schopný, dokážu to. Bude to jako předtím... Jen ty a já. Nemusíš utíkat, nemusíš se bát. Mám to pod kontrolou.“
To byl jeho poslední pokus, to nejupřímnější přání. Toužil to všechno vymazat a zapomenout na to, i když moc dobře věděl, že to nebylo možné. I přesto - byť poněkud naivně - doufal v to, že by snad mohla svolit a pokusit se o to. Že by se přes to mohli zkusit přenést, začít od znovu. Tak jako dříve, společná práce a přátelství... Chybělo mu to. Jakkoliv ho stále vázal v místě Zorhan, s Raniinou pomocí by jistě dokázal přijít na způsob, jak ho přelstít a dostat se zpoza jeho spárů. Možná by společně dokázali osvobodit i Amberly a pomoct Niadee, když by na to přišlo. Ve dvou se vždycky všechno lépe táhlo a oni dva byli skutečně skvělý tým. Byli sehraní... A patřili k sobě, jako dvě vrány.

Omlouval se a omlouval se. Viditelně toho opravdu hořce litoval a moc si přál, aby se to nestalo, ale ona nebyla schopná a připravená něco tak závažného jednoduše odpustit. Už to jednou zapomněla - a teď, když se její paměť pomaličku vracela zpátky, cítila se jako kdyby tou hrůzou musela procházet surově znovu. Všechna ta bolest a tíha, kterou po určitou dobu mohla zahodit pryč, se najednou vracela ve vší síle. Valila se na ni jako obrovský balvan - a Rania před ní neměla kam utéct. Srdce ji bolelo a oči jí téměř slzely, zatímco si pomaličku s každou další vteřinou uvědomovala, o co vlastně přišla a co se rozhodla raději zapomenout.
S Rasmusem byla po určitou dobu opravdu šťastná, vážila si přátelství, které spolu měli. Nemluvě o tom, že díky němu poprvé poznala, co to znamená mít domov. Draci nebyli jediní, kdo jí poskytl azyl - to Rasmus byl první, kdo se jí ujal. A ona se cítila tak trošičku nevděčně, když se k němu s těžkým srdcem obracela zády. Copak ale snad mohla odpustit to, co jí provedl? Vydal ji kejklířům a potom ji téměř zabil. To první mu sice zvládla odpustit, ale to druhé bylo už příliš... Znehodnotil její důvěru a ublížil jí, i když slíbil, že to nikdy neudělal. Napoprvé mu to slepě věřila, protože vkládala víru v pouto, které spolu sdíleli, ale podruhé... Poznala, co je zač. Spatřila jeho odvrácenou stránku a ta ji děsila, doopravdy děsila. O to horší byl pocit, že by snad mohla být jako on - podobně zkažená a prohnaná. Jakkoliv se Rasmus na první pohled zdál jako jednoduše šarmantní mladý muž, ve skutečnosti to byl zkažený a zákeřný člověk, který byl schopný téměř čehokoliv. A neměl ani duši - o tu přišel, když se bůh ví za jakých podmínek upsal ďáblu.

„Já vím,“ odpověděla nakonec tiše, než si hluboce povzdychla. Chtělo se jí z toho všeho plakat a křičet zoufalstvím, ale před tolika lidmi si nemohla dovolit uronit ani slzičku. Nechtěla, aby si snad někdo všiml napětí, které mezi nimi panovalo - a o to víc si nepřála, aby snad někdo uviděl, jak prožívá slabou chvíli. Necítila se na to, aby se ještě veřejně ponížila na takové akci, to neměla zapotřebí. Mimo toho se snažila vyhýbat pozornosti a tím by ji na sebe jistojistě strhla.
„Já vím.“ Zopakovala znovu, neschopná ze sebe vydat něco víc.
Nechtěla mu ubližovat tím, že ho bude odmítat, ale neměla na výběr. I když v duchu cítila, že opravdu mluví pravdu a myslí to upřímně, její důvěra v něj už dávno pominula. Na to, aby mu mohla zase věřit by bylo potřeba podstatně víc, než jenom spousta omluv a troška pravdy. I kdyby v tu dobu nebyl sám sebou, byly to jeho ruce, co jí ublížily. Byl to jeho hlas, co na ni burácel jako letní bouřka. A byl to jeho nůž, co se zarýval do jejího masa a mučil ji.
Vlastně jí docela zajímalo, jestli jí potom zůstaly nějaké jizvy. Na záda si nikdy neviděla, takže si nemohla být jistá co mimo tetování, které jí udělali s Demetriou, tam má. Tehdy ji několikrát ošklivě pořezal, na zádech. Vzhledem k hloubce by tam jistě jizvy mít měla, ale nebylo jí dopřáno je spatřit. Možná kdyby našla nějaké zrcadlo...

„Není to tak, že bych se na tebe zlobila. Já jenom...“ Zachmuřeně si skousla ret, až cítila, jak se jí v puse objevila známá železitá pachuť krve. „Nemůžu na to prostě zapomenout a dělat, jakože se to nestalo, Rasmusi. To co se stalo bylo... Příšerné. Bude se mi to ještě stále vracet v nočních můrách, jako už tisíckrát předtím, než jsem si nechala vymazat paměť.“
Sotva to pronesla, velice rychle utichla. Neměla v úmyslu na něj jen tak vychrlit, že to udělala - ale jednoduše jí to vyklouzlo rychleji, než se nad tím vůbec stačila pořádně zamyslet. Navíc to byl fakt, ať už chtěla nebo ne. Spousta věcí by mu jinak ani nedávala smysl, pokud by se rozhodla prozradit něco víc o době, kdy se neviděli.
„Necítím k tobě nenávist, ale nejsem schopná se přes to jednoduše přenést. Na něco takového bude potřeba čas, spousta času. A jenom doufám, že to... Jednoduše chápeš. Nejsem připravená se tím znovu zabývat, ani jsem neočekávala, že tě tu uvidím. Vlastně jsem si tě nepamatovala do té doby, než si mě našel a oslovil...“

Cosi uvnitř ní zoufale toužilo potom mu prozradit kam ji vlastně Aurora zavedla a co všechno se stalo v době, kdy se neviděli, ale zároveň cítila odpor k tomu, aby s ním mluvila. Bylo to těžké a bolestivé, každé slovo bylo jako z olova, které ji tížilo nejen na jazyku, ale i na hrudi. Smutek a bolest ji přiměli znovu se změnit v to malé a ustrašené děvče, které onehdy našel sedět na prahu jednoho z domů ve vesnici.
I přesto všechno ale cítila i povinnost vysvětlit mu, jak se věci mají. Její loajalita se posunula jiným směrem, už nebyla jeho učednicí a společnicí... Byla spojenkyní draků a Rohana s Reels. Pokud by si snad musela mezi nimi vybírat, bez zaváhání by šla s draky a Rohanem nebo Reels, ne s Rasmusem. A nebyla si vůbec jistá, zda Rasmus ještě stále s její loajalitou nepočítá, protože dřív to byla jasná věc. Byla mu naprosto slepě oddaná... Ale to se už změnilo. Ona se změnila, nebyla už tou samou dívkou jako kdysi předtím. Ta všudypřítomná bolest ji pokřivila a svým způsobem zničila.

Necítím k tobě nenávist. Ta slova se mu vířila hlavou jako neutichající ozvěna.
Necítila vůči němu nenávist, to bylo dobré. Vlastně doslova výborné! Pokud ho ne-nenáviděla, ještě stále měl nějakou naději na to, že se to mezi nimi spraví. Ačkoliv to nejspíš byla zanedbatelná šance, byl připravený se jí pevně chytit a nevzdat se, protože o ni nebyl připravený přijít. Nemohl si to dovolit - byla jeho důvodem proč být lepší, nesmírně moc mu pomáhala... A měl ji především moc rád. Byla jeho jedinou živou přítelkyní a jediným člověkem, kterého by mohl považovat za svoji rodinu. Nestál o nic jiného, než o to, aby se věci mohly časem vrátit do starých kolejí a oni mohli společně znovu žít jako dřív. I když moc dobře chápal a věděl, že něco takového ještě značnou dobu potrvá, protože rány, které jí uštědřil - byť ne záměrně - byly příliš hluboké, než aby se daly zocelit nějak snadno. Byly to hluboké a ošklivé šrámy, které se dost možná budou léčit celé měsíce, ne-li léta...
Co ho ale zarazilo, byla její slova o vymazání paměti. Sotva to řekla, poněkud překvapeně pozvedl jedno obočí a nepatrně přivřel oči v očekávání nějakého hlubšího vysvětlení, ale k žádnému nedošlo. Slova splývající od jejích rtů se netýkala toho, co tak nepatrně nakousla. Nevysvětlila mu, co se vlastně stalo a proč přesně to udělala, ale soudě podle jejího výrazu v očích nejspíš ještě nebyla připravená něco takového nějak dopodrobna probírat, natož takhle na očích a ve společnosti.
Ačkoliv byl silně zahořklý, tohle jednoznačně chápal. Samotnému se mu nelíbil fakt, že tohle museli řešit ve společnosti tolika dalších a cizích lidí, ale faktem bylo, že neměli příliš na výběr. Doposud se od té ošklivé události nesetkali a on se bál,že mu znovu uteče. Že zmizí a už se znovu nevrátí, tak jako předtím. Jakkoliv by jí to v sebemenším nemohl zazlívat, nejspíš by ho to znovu zlomilo. Už jednou ji ztratil, nechtěl to prožívat znovu. I proto byl ochotný řešit tu záležitost nehledě na obležení lidmi kolem, protože se obával, že další příležitost už možná nedostane - a to ho děsilo natolik, že mu to dodalo odvahu.

„Vymazala paměť? Jak to myslíš?“ Odpověděl nakonec, viditelně zmatený jejím poněkud chaotickým odpovídáním.
Možná ještě nebyla připravená o tom mluvit, ale on se jednoduše nemohl nezeptat. Když už to nakousla, musel se toho chytit - stejně jako se předtím chytil toho tenoučkého stébla naděje, že mu snad časem odpustí, co jí provedl.
Všechno to bylo nesmírně chaotické. Jeho myšlenky, její mluva, stav mezi nimi... Chaos, čirý chaos. Nic nešlo tak, jak by člověk očekával, všechno se zmítalo a topilo v chaosu, který jako kdyby je vnitřně požíral. Věděl, že s tím pocitem není sám - jasně jí viděl na očích, že prožívá zhruba to samé, co on. Jenom byla víc zlomená a povadlá, nezářila tak jako obvykle. Její oči jako kdyby postrádaly charakteristickou jiskru života a nezbednosti, kterou se dřív projevovala. V současnosti se její lagunově modré oči topily ve smutku a melancholii, téměř jako obestřené stíny jejího traumatu.
„Co přesně se stalo za tu dobu, co jsi byla pryč? Mluv se mnou, Ranio. Prosím.“
Byl to zoufalý výkřik do ticha, ale nic víc snad ani udělat nemohl. Pokud by se s ním rozhodla nemluvit, nijak by její rozhodnutí nezvrátil, neměl jak - a ani nemohl. Pokud se rozhodne, že s ním o tom mluvit nebude, bude mít jednoduše smůlu a bude muset spoléhat na svoji dedukci a to, co by mu snad mohla pohodit jako drobečky chleba.

Nebyla si jistá, jestli se jí o tom s ním chce mluvit. Bylo to dost osobní a jejich pouto už nebylo jako dřív... Nebyl jí tak blízký, jako předtím. Vlastně jí víc připadal jako podivně povědomý cizinec; někdo, koho vidí a má pocit, že ho snad už kdy viděla - ale přesto ho s přesností nepoznává. Jeho tvář byla velice povědomá, stejně jako jeho hlas a vůně. Jeho oči, jeho elegantní pohyby... Všechno to bylo svým způsobem známé a velice povědomé, ale v důsledku neměla ani trošku pocit, že by ho znala. Muž, kterého totiž znala pod jménem Rasmus Killian byl dobrý a šarmantní, ne zákeřný a zlovolný. Už od začátku se v něm šeredně zmýlila, ale osud jí to dovolil spatřit až když bylo příliš pozdě na to, aby stihla jakkoliv zareagovat.
„Nechala jsem si vymazat paměť,“ konstatovala nakonec tiše, nepříliš připravená na konverzaci na ono nepříjemné téma. „Potom co jsem utekla z panství... Já... skrývala jsem se v lesích. Držela jsem se vždycky poblíž vody a snažila se nějak přežít. Prvních pár týdnů bylo vážně hrozných, nemohla jsem spát kvůli nočním můrám a pořád jsem se budila s pláčem. Jednou jsem se probudila vprostřed noci a hleděla na mě zpovzdálí vodní víla. Musela mě vidět, jak sebou šiju a křičím o pomoc ze spaní, proto... Mi tohle nabídla. Pověděla mi o Junäi a její schopnosti vyléčit mysl... Ani jsem příliš nezaváhala, přijala jsem. Po malé obětině mi vymazala paměť - a já se uchýlila k moři, kde jsem žila ještě do nedávna. Zůstala jsem tam skrytá a v bezpečí, nejen od těch běsů, ale i od lidí. Měla jsem s nimi absolutně minimální kontakt, žila jsem celkem... V klidu, dalo by se říct. Všechno se změnilo až v době, kdy jsem potkala jistou dračici, díky které tu také jsem.“
Podařilo se jí nakousnout i kousek současnosti, to bylo nejspíš dobré. Musela se časem dostat k vysvětlení toho, jak na tom je. Nemohla ho nechat slepě věřit, že je stále loajální vůči němu, když už to nebyla pravda. Nebylo by od ní fér, kdyby ho přitom nechala.

Zatímco poněkud plaše zmlkla, Rasmus se tiše nadechl a věnoval jí krátký, umučený pohled.
Viditelně ho to všechno dost zasáhlo, i když se to mermomocí snažil nedávat najevo, ona to z něj cítila. Cítila to stejně jasně, jako přicházející déšť. Kdykoliv mělo pršet, země najednou začala vonět jinak, odlišně. Bylo to krásné a sladké, téměř jako pohlazení po duši - a poté se krátce na to spustily kapky padající z nebe, chladivý déšť. Přesně se stejnou jistotou cítila z Rasmuse jeho tiché a bolestné utrpení, které mu působily jeho vlastní chyby. On moc dobře věděl, že chyboval. A věděl i v čem, jenom nebyl schopný to nijak změnit,. Nedokázal cestovat zpět v čase a jednoduše se tomu vyhnout, takovou moc neměl nikdo na světě. Kdo ví, jestli by něco takového svedli sami bohové - a pokud ano, rozhodně by něčeho takového neplýtvali na obyčejné smrtelníky jako byli oni dva.
Když se nad tím ale tak zamyslela, svým způsobem už by to ani vrátit nechtěla. Kdyby nebylo toho co se stalo, nikdy by nepotkala Lirev a Rohana. Možná by se nesetkala ani s Reels... Takže ano, nakonec všechno špatné bylo pro něco dobré. Díky tomu se setkala s lidmi, které považovala za svoje blízké přátele, časem možná i za novou rodinu. A to bylo něco, co Rasmusovi rozhodně nemohla odepřít. I když to bylo hrozné, co provedl, mělo to nakonec i nějaký pozitivní dopad.

„Já... Nejsem tu sama.“ Vyslovila nakonec tiše, než si znovu skousla ret. „Nemůžu ti to vysvětlit, ale jsem tu s někým. A je to moc důležité... Promluvíme si o tom někdy jindy, ano? Někde v soukromí a v bezpečí, to tady není. Příliš mnoho očí a uší,“ dodala nakonec, než se Rasmusovi zadívala do jeho safírově modrých očí a tiše si povzdychla.
Svým způsobem by mu to ráda všechno vysvětlila hned, ale nemohla riskovat to, že je někdo uslyší a ona tím ohrozí draky. Konec konců přišli s Rohanem na výzvědy a najít Reels, ne dohánět ztracený čas a bývalými přáteli. Jakkoliv by si přála říct mu to na rovinu, rozhodně to nepřipadalo v úvahu - nemohla ohrozit misi, na které byli. A mohla jenom doufat, že to Rasmus pochopí a vezme to v pořádku, protože nestála o další nechtěnou hádku. Už takhle nevěděla jak se ohledně něj cítit, nechtěla aby to bylo ještě horší.
„Dobře? Slibuju, že se za tebou ještě vrátím.“ Ačkoliv to bylo těžké, složila mu onen slib. Také v ten moment v jeho očích zahlédla známý záblesk magie, jak se mu rozzářily nadějí.
Poněkud váhavě k němu přistoupila a stoupla si na špičky, než ho něžně políbila na tvář.
„Zatím sbohem, Rasmusi.“

"Co si to dovolujete?" zařval jsem na ně. Skupina lidí se na mě se smíchem otočila. Vtip je nejspíš pobavil a z mé reakce byli překvapení. Neodpustil jsem si to a do muže, který vtip vyprávěl jsem strčil. "Tohle dělat nebudeš, nebudeš si utahovat z elfů! Už nikdy! Rozumíš? Nikdy!"strčil jsem do něj co nejsilněji to šlo. Síla nebyla moje silná stránka ale nečekal to a tak ho to zkutečně vyvedlo z míry a ztratil rovnováhu. V tom se na mě ale už vrhli muži kteří s ním předtím debatovali. Nedával jsem si pozor a v zápalu rvačky mi spadla pokrývka hlavy. Brzy mě samozřejmě opustila i látka která zakrývala moje uši. "Je to elf!" Slyšel jsem zařvat jednoho z mužů. Hudba utichla. Bylo mi jasné že se na mě musejí dívat desítky, možná i stovky očí. Doufal jsem, že mi někdo pomůže, že mě nezavřou do vězení, že se něco stane, bohužel jsem nic z toho nemohl ovlivnit. Teď už jsem se mohl jen prát. Snažit se zvítězit. To ale moc dobře nešlo když se na mě neustále hrnuli další lidi. Lidi nás elfy nesnáší. Proto se nebylo čemu divit když se na mě vrhli i další kterých se tento spor vůbec netýkal.
Lidi byli o tolik pomalejší. Stihl jsem utočit rychle což dost zvyšovalo šance. Bohužel jich ale bylo o dost víc a měli větší sílu. Pořád jsem doufal že se najednou někde vynoří nějaký další elf a pomůže mi. Doufal jsem, že přežiju.

Nechala si vymazat paměť. To všechno bylo tak hrozné, že to nebyla schopná unést a raději si nechala vymazat paměť.
Zapomněla na všechno; na něj i Demetriu, na všechno co společně prožili a uchýlila se k moři, kam jeho vlivné prsty nedosáhly. Zatímco on cestoval společně se Zorhanem, protože ztratil medailon - ona žila relativně poklidný a prázdný život nedaleko od svojí druhé domoviny.
Docela ho zajímalo, jestli se nedostala do kontaktu s vodními, ale soudě dle jejího stání na souši nejspíše ne. Pokud by se s nimi setkala a oni jí dovolili vstoupit do Alsitia, jistě by na pevnině nezůstala. Zvlášť pokud měla vymazanou paměť, nic by jí na souši už nedrželo. Nebyl si stoprocentně jistý, jestli za to byl víc rád nebo toho víc litoval - celé jeho bytí bylo sužované zahořklým pocitem všudypřítomné lítosti, které se nebyl schopný zbavit. Tolik ho to všechno mrzelo... A toužil jí to i dokázat, ale nevěděl jak. I kdyby kvůli tomu prolil slzy, nestačilo by to. To, co jí provedl bylo až příliš závažné na to, aby to mohl smazat vlnou lítosti se záplavou omluv. Kdo ví, jestli mu kdy vůbec odpustí, když na tom byla tak zle. Jistě by si paměť nenechávala vymazat, pokud by byla schopná se přes to přenést... A to v něm vyvolávalo ještě horší pocit, který se nápadně podobal sebe-nenávisti.

„Tvoje paměť... Vrací se?“ Špitl nakonec tiše, téměř bezhlase. Celou dobu ji sledoval svýma sytě modrýma očima a snažil se v jejím výrazu najít alespoň drobný náznak naděje, který nebyl schopný zahlédnout. Vypadala poněkud zmučeně a odměřeně, ale něco na ní bylo povědomé - cítil z ní touhu odpustit, ačkoliv toho zdánlivě nebyla schopná. Znal ji velice dobře, proto dokázal poznat směr toku jejích myšlenek, aniž by mu cokoliv řekla. Viděl, že ji to také trápí. A že si moc přeje, aby to konečně přestalo. Aby mohla znovu zapomenout a neužírat se tím, neboť něco takového dokáže člověka sežrat zaživa. Takové už výčitky byly, hořké a nebezpečné.
„Mrzí mě, že si to musela udělat. Já... Cítím se skutečně hrozně. Ale jsem rád, že si byla alespoň v bezpečí. Možná je nakonec dobře, že si odešla... Věci se po tvém odchodu otočily k horšímu, jsem rád, že si u toho nebyla...“
Nechtěl jí přidělávat starosti, ale ta slova se mu sama vedrala na jazyk mnohem rychleji, než je stihl zaplašit. Faktem bylo, že po jejím odchodu se Zorhanovi podařilo sebrat mu medailon a nahlédnout do rodinného grimoáru, což vyústilo ve slet velice nepříjemných událostí a spoustu potíží, s kterými se Rasmus ještě musel popasovat. Bylo na něm, aby všechno vrátil do pořádku a ona s tím neměla nic co do činění, díky bohu.
Zarazil se, když Rania zmínila jistou dračici. „Dračici? Setkala ses s drakem? Jak? Mám tolik otázek a je netaktní natolik vyzvídat, ale... Ranio. Jsou nebezpeční, doufám, že to víš. Je nebezpečné zaplétat se do věcí, které jsou mnohem větší než my sami. Neublížila ti doufám. Nejsem vůči drakům předpojatý, ale měla bys okolo nich být opravdu velice opatrná. Jsou asi stejně popudliví jako lidé, opatrně s nimi.“

Nejsem tu sama, to se mu začalo velice rychle rozléhat v hlavě jako děsivá ozvěna.
Jeho prvotní myšlenkou bylo, jestli s ní náhodou není ona zmíněná dračice, ale neodvažoval se jí na to ptát. Vzhledem k tomu co mu stihla nastínit se obával, aby k nim nepřipoutal ještě větší pozornost, než jaké se těšili doposud. Vzhledem k tématice plesu Rania nebyla úplně nápadná - ale i tak jistě jejich rozhovor stihlo vyslechnout pár lidí z okolí, což ani jednomu z nich nedělalo zrovna dobře. Měla pravdu, bylo by podstatně lepší sejít se někde v soukromí a bezpečí, kde nikdo nebude poslouchat jejich rozhovor. Na něco tak důležitého byl klid a soukromí jednoduše potřeba. A zahořel v něm díky tomu jistý plamínek naděje, neboť mu slíbila, že se za ním vrátí a promluví si o tom.
„Dobrá, chápu,“ odpověděl nakonec, než jí položil dlaň na rameno a jemně jej stiskl. „Beru tě za slovo, Ranio. Vrať se až budeš moct, zůstávám teď tady v Narrigenu...“ O Zorhanovi jí říct nechtěl, proto jednoduše utichl a semkl rty pevně k sobě. Pokud by se o tom dozvěděla, nejspíš by si to velice rychle rozmyslela a jednoduše ho nenavštívila. I proto se rozhodl důvod svého stání jednoduše zamlčet, bylo to zkrátka jednodušší a bezpečnější.
„Pošli zprávu, kde se sejdeme. Sbohem, Ranio.“
Ještě než mu stihla utéct, chytil ji za ruku a přivinul k sobě v letmém objetí, než ji políbil něžně na tvář a pustil. Zatímco mizela pryč v davu, srdce se mu sevřelo v návalu úzkosti. Cosi uvnitř něho vnímalo velice bolestně to, jak se mu ztrácela z dohledu. Jeho vnitřní paranoia mu přitom našeptávala, že už ji možná znovu neuvidí... A to ho nevýslovně bolelo. Téměř jako nůž zaseknutý v hrudi.

„Co si to dovolujete?“ Z přemýšlení ho vytrhl čísi hlas, přicházející ze skupinky opodál.
Rasmus nepatrně pozvedl jedno obočí a pootočil se oním směrem, hodnotíc situaci. Pohled mu padl na zvláštního muže s páskou přes oko a velice výstředním kloboukem. Než však stihl jakkoliv zareagovat, strhla se přímo před jeho očima divoká bitka. Naštěstí se mu podařilo rychle zareagovat a vlítl mezi soupeřící, odtrhávajíc je od sebe.
Sám sice nebyl žádný hromotluk, ale i jeho průměrná síla stačila k rozehnání rozlíceného davu, který velice rychle našel nový objekt zájmu: ten muž nebyl totiž obyčejný člověk, byl to elf. Při pohledu na jeho špičaté uši si Rasmus tiše povzdychl a posunky naznačil davu, aby se rozehnal.
„Sejde na tom? Elfové nejsou o nic méně než lidé, přestaňte se chovat jako banda arogantních hňupů a nechte toho nebožáka na pokoji,“ ohnal se po nich, než podal ruku elfovi, který v zápalu rvačky skončil na zemi.
„Jste v pořádku, pane?“ Zeptal se ho nakonec, když mu pomáhal dostat se zpět na nohy.

Snažila se ji ze všech sil najít, ale to začínalo být pomalu nad její síly. Snažila se nasadit všech pět smyslů naplno, ale pořád se nedařilo.
Těch barev tam bylo příliš mnoho. Všemožné odéry, vůně i pachy vířily vzduchem v jakémsi podivném tanci, který její nos omamoval a vhazoval ji do (/bince a nepořádku!/) smrště zmatení a nepochopení.
Tvrdohlavě se proplétala davem i navzdory tomu, že netušila, kam by měla zamířit. Několik zjevně vysoce postavených dam jí s hlasitým pištěním odskočilo z cesty, několik jich pomalu omdlívalo v náručích svých manželů a jiných doprovodů – koneckonců, nedivila by se, kdyby jediné zvíře, tkeré kdy viděly, bylo namalované. Ryšavý tvoreček, který se jim proplétal mezi nohama a otíral se o jejich lýtka huňatým chvostem s bělostnou špičkou patřil k jejich největšímu střetu s přírodou.
Až po docela dlouhé době spatřila známý záblesk levadnulově fialových vlasů a stejně barevných šatů, půvabných dost na to, aby se odlišovaly od těžkých látek, do nichž byly zahaleny ženy všude okolo. Stála dost daleko od ní a bavila se s jakousi jinou dívkou, která klopila trochu plaše oči k zemi. Totálně si jí nevšímala, ani nezaregistrovala, že se nakonec rozhodla nezůstat tam, kde se rozloučily před pár hodinami (a sice v její komnatě), ale že se ji ze samé nudy vydala hledat.
Musela blízko, hodně blízko, a i tehdy ze sebe musela vyrazit vrčivé štěknutí, aby si získala její pozornost. Několik lidí okolo poplašeně odskočilo, ale to jí bylo poměrně jedno, jelikož účinek to splnilo – dívka v levandulových šatech k ní konečně sklopila pohled.

Vlastně ani nevěděla, kolik času strávila nenápadným vtíráním se mezi neurčité hloučky lidí, aby vyslechla jejich rozhovory a snad i zjistila něco zajímavého, co by se mohlo hodit.
Jakkoliv jí byl všechen ten rozruch silně proti srsti, věděla moc dobře jak důležitý ten úkol je - a čím víc rozhovorů se jí podařilo vyslechnout, tím lépe. Jeden nikdy nemohl vědět, co by se mohlo drakům hodit v nadcházejícím střetu s lidmi... A ona skutečně potřebovala být užitečná. Byla nesmírně vděčná za to, že ji Lirev vzala do svojí domoviny, že ji Rohan přijal... To nejmenší co pro ně mohla udělat na oplátku bylo to, že se bude snažit nějak vypomoct. A že skutečně chtěla pomoct, to byla nanejvýš jasná věc.
Bohužel jí ale došlo až příliš pozdě, že by možná mohla využít Rasmuse a vetřít se víc do společnosti; byla příliš rozčarovaná jejich setkáním a vracejícími vzpomínkami, které ji pomaličku ale jistě začaly tížit jako těžké závaží. Bylo těžké přicházet zpět k všem těm věcem, co se staly. Na jednu stranu toužila vědět všechno, co zapomněla - ale na stranu druhou ji to nesmírně ranilo. Bylo to, jako kdyby všechno prožívala nanovo, všechnu tu bolest a trápení... I strach. I když by to nikdy nepřiznala nahlas, bála se Rasmuse. Ačkoliv mu slíbila, že se ještě setkají, z té představy se jí ježily vlasy hrůzou. Onehdy spatřila jeho odvrácenou tvář, což bylo něco, co už jednoduše nemohla vymazat z paměti. A měla na těle jizvy, které jí to všechno připomínaly...

Zatímco pomaličku procházela sálem, zmocnil se jí silný neklid. Setkání s Rasmusem, všudypřítomné brebentění a spousta lidí okolo na ni najednou bylo příliš mnoho, nebyla schopná to unést. I proto se velice rychle rozhlédla kolem ve snaze najít nějaké útočiště, kam by se mohla zašít a jednoduše přečkat tu bouřlivou dobu, která s ní silně cloumala.
V tu chvíli si však všimla rudých šatů, které jí značně někoho připomněly...
Bezmyšlenkovitě se dala na cestu za tou šarlatovou látkou, opatrně se prodírala mezi hloučky lidí a tiše se přitom omlouvala, když do někoho nechtíc drkla. Zatímco se blížila ke svému cíli, už téměř nedýchala, připravená na zklamání z toho, že to nejspíš nebude osoba ve kterou doufá, že to bude... Když stanula tváří v tvář Reels, stojící po boku Rohana.
V tu chvíli ani na moment nezaváhala a bezmyšlenkovitě ji objala, vděčná za její přítomnost.

„Reels,“ špitla tiše, zatímco ji pevně objímala. „Už jsem se bála, že tě neuvidím. Jak ti je?“
Sotva ji pomaličku pustila, věnovala oběma společníkům poněkud provinilý úsměv, neboť oběma poněkud narušila rozhovor. „Omlouvám se, snad jsem vás nevyrušila... Já jen... Jsem moc ráda, že tě vidím, Reels. Moc ti to sluší, mimochodem.“

Nyneve zpovzdálí sledovala konverzaci své nově nalezené známé a muže - pravděpodobně šlechtice. Nezdálo se, že by bylo něco špatně, proto se uvolnila a počkala, až se k ní dívka uvolněným krokem zase vrátí.
"Děkuji," lehce se začervenala a sklopila řasy. Nebyla zvyklá na upřímné poklony a tohle rozhodně upřímně znělo. V Palatiu se jí sice dostalo chvály některých chův a služebných, ale tomu nikdy příliš nevěřila. Otec je platil za to, aby byli milí a za všech okolností zdvořilí, proto to spadalo pod jejich povinnosti.
Skutečnost, že se brzy stane královnou Nyneve radši zamlčela. Nechtělo se jí ničit křehké šance na přátelství s někým tak milým a sympatickým, jako byla její společnice.
"To je úplně v pořádku," rychle dívku uklidnila a pousmála se. "Má veliké štěstí, že si bude brát zrovna Vás." Myslela to vážně. Líbilo se jí, jak se dívka stará o to, aby ji snoubenec nehledal. Jistě bude skvělou manželkou. Rozhodně mnohem lepší, než jakou kdy bude Nyneve.
Moc dobře si všimla, jak si ji její přítelkyně prohlíží, ale nijak na to neupozorňovala. Byla zvyklá, každou chvíli ji někdo zkoumal a odhadoval pohledem a ve velké většině případů to bylo doprovozeno zhnuseným výrazem ve tváři. Tohle bylo jiné. Dívka se na Nyneve dívala, jako by ji něčím fascinovala a jí se to svým způsobem líbilo. Bylo to totiž úplně jiné a ona si po dlouhé době nepřipadala jako odporný hybrid nebo zrůda.

Štěknutí ji sice nejdříve vylekalo, ale okamžitě se uklidnila, když zjistila, kdo je jeho původcem. Rty se jí roztáhly do úsměvu a ona se sklonila k zemi a zvedla si drobného tvorečka do náručí. Nebyla si úplně jistá tím, že to Zrzečka ocení, ale nechtěla působit přílišný rozruch nebo někoho dokonce vyděsit.
"To jsem ti tak moc chyběla, že ses mě vydala hledat?" rozesmála se a pohladila Zrzečku po sametově hebkém kožíšku.

// Binec a nepořádek mě dostal do kolen. :'D

Reels sebou polekaně trhla a jejím prvotním instinktem bylo sáhnout po zbrani. Velmi rychle jí ale došlo, kdo je novým příchozím a poznala v dívce starou přítelkyni a spojenkyni. Myšlenky na rozhovor s Rohanem odsunula do pozadí a rychle Raniu objala. Dříve si nedovolila ani doufat, že by mohla vodní dívku, která jí dřív tolik pomohla, potkat znovu, ale osud je měl snad přeci jenom trochu rád.
"Ranio," do očí jí znovu vstoupily slzy. Bylo úžasné, vidět ji tady, živou, zdravou a tak krásnou v plesových šatech. Reels stačil jediný pohled a věděla, že dívce se nevede zle. Očividně měla dost jídla a ani ve tváři nebyla tak bledá, jak si pamatovala.
"U bohů, tolik ti to sluší," pousmála se a přinutila se na chvíli nemyslet na všechen ten chaos, který měla najednou v hlavě. Rohan byl naživu a o ničem nevěděl, žil u jejích nepřátel, u těch, se kterými dlouhé roky bojovala. Ani si nechtěla připustit možnost, že v jednom z bojů... Se mohlo klidně stát, že by ho nepoznala a zavraždila spolu s ostatními. Snažila se být šťastná, ale radost z toho setkání překrýval mrak zlosti, nejistoty a dlouhé roky nevyřčených tajemství.
"Neomlouvej se, ani nevíš, jak ráda tě zase vidím," přišlo jí téměř ironické, že ta dívka, která měla takovou smůlu, že si to Reels ani neuměla představit, se teď ptala jí, na to, jak se má.
"Není mi zle. Mám se lépe, než při našem minulém setkání, děkuju za zeptání. Co ty? Jak je ti? Očividně už jsi měla tu čest s mým drahým bratrancem." Nechtěla tu chvíli kazit vším tím, co řekla Rohanovi. Pokud uzná za vhodné... Poví jí to sám.