Čarodějnice z hlubin (1.7. 2019)

Viridský oceán tiše šuměl, zatímco jeho mocné vlny pomaličku odkrývaly postavu, která se právě vynořila z hlubin.
Ledová voda objímala její chladem zkřehlé tělo, které obepínaly dlouhé lehké šaty. Ty byly ke koncům roztřepené v jednotlivé cáry látky, působíc tak trošku jako chapadla.
Nebyl to ale ledajaký člověk, byla to velice pozoruhodná žena. Žena s mocným duchem, schopná vskutku velkých věcí. Avšak i její vlastní moc měla svoje hranice - nedokázala zachránit nic, co jí bylo drahé. Svůj skomírající domov, svoji rodinu... Lásku. Viděla všechno a všechny kolem sebe umírat, to byla její těžká cena za magii, která mohla hýbat světem.
A právě tíha jejího údělu ji přiměla nechat se vyvrhnout ven oceánem a začít od znovu. Potřebovala najít nějaké místo - útočiště - kam by se mohla skrýt před krutým a divotvorným světem, ve kterém žila.

Zatímco vystupovala ze zpěněné vody a její bosé nohy se poprvé dotkly ledově studeného břehu, zhluboka se nadechla a pohlédla na širé nebe nad sebou. Na té tančila nádherná modro-zelená polární záře, která ozařovala okolní oblaka.
Vztáhla k obloze ruku, jako kdyby se jí chtěla dotknout. Plíce jí hořely a svíjely se, jak nebyla zvyklá na dýchání nad vodou a ona se soustředila na obraz rozprostírající se před ní. V očích se jí přitom leskl odraz světélek, jež se najednou zdály ještě jiskrnější než na samotném nebi.

„Dej mi sílu,“ špitla tiše, než sevřela ruku v pěst a zavřela na moment oči. Do těla se jí přitom opřel přímořský vítr, který působil ještě chladněji, než voda v oceánu. Mokré šaty se jí lepily na štíhlé tělo, zatímco ve svém srdci hledala dostatek síly na to, aby se mohla pohnout z místa a zanechat za sebou všechno, co doposud znala a měla. Bylo to těžké, velice těžké. Táhla s sebou pěkný kus minulosti a její domovina se těsně pojila k tomu, kým vlastně byla. Její největšími obavami bylo to, aby neztratila sama sebe, když přijde o domov. Možná to ale byla také příležitost; možnost být lepší. Anebo taky horší. Záleželo na tom, ke které straně se přikloní boží váhy.


Trvalo to dobrých pár měsíců, než se usídlila. Jejím novým domovem se stalo jezero Järiso. S pomocí lidí z vesnice Jälässä, kterým učinila velice štědrou nabídku, postavila skromný domek a přizpůsobila si jeden z břehů jezera ku svému obrazu. Velice rychle tam vyrostla malá očarovaná zahrádka a čarodějnice opečovávala i okolní jezero, které pod vlivem její magie skutečně vzkvétalo.
Občas vesnici navštívila se záměrem nakoupit nějaké zásoby - místní lidé se jí právem báli, ale když při svojí poslední návštěvě mezi řečí prohodila, že je ochotná splnit komukoliv jeho přání, pokud dokáže projít jejími třemi zkouškami, všichni zbystřili. Jenom ti nejodvážnější se ale skutečně opovážili k jezeru přijít.
Tam je uvítala s otevřenou náručí - sedíc na lavičce před domkem a pokuřujíc dýmku, nabídla jim podivně chutnající čaj a ovesné sušenky, ale nic jim předem neprozradila.

„Až přijde čas a budeme tu všichni,“ odpovídala všem, když se jí ptali na zkoušky. Mezitím svýma černýma očima pozorovala okolí jezera, vyhlížejíc nové příchozí...


Vydejte se na nebezpečnou cestu za splněným snem! Čarodějnice z hlubin nabízí velkou odměnu, ale cena je poměrně vysoká... Člověk musí projít třemi těžkými úkoly a dokázat, že je svojí odměny hoden. Je to cesta plná nástrah a nebezpečí, ale odměnou člověku nemusí být jen splněné přání, ale také cenná lekce...

Trmáceli se sem už pěknou řádku hodin.

Vraný hřebec je nesl hodně rychle a Alyanna za to byla zatraceně vděčná. Bála se, že ho bude obtěžovat dvojí váha na hřbetě, ale když se nad tím zauvažovala, vlastně se ani nemohla divit, že nekladl žádný odpor – byl zvyklý na ni, která sama moc velkým břemenem nebyla, a s lehonkou a drobnou Armani v sedle za sebou yb se divila, pokud by kůň pod nimi cítil nějaký rozdíl. A vzhledem k tomu, že si ho... vypůjčila od chlapíka, který byl dost pravděpodobně těžší než ony dvě dohromady, by to pro něj nebylo nic neobvyklého. Navíc, strčila by ruku do ohně za to, že ona se k němu rozhodně chovala lépe než on – i to byl vlastně důvod, proč ho uprostřed noci jednoduše sbalila s sebou z jedné ze severních vesnic. Pojmenovala ho Narram, což v elfštině znamenalo bojovník, a vydala se s ním na cestu.

Zanedlouho poté skončila v Jalässë a poté tady – míříc k jezeru Järiso s touhou ukořistit přání v zájmu toho, aby mohla Armani konečně zase jednou svobodně dýchat bez toho, aby měla za patami bratra.

A když mluvila o ní, tiše vnímala, jak se jí opírá o záda, bradu má položenou na jejím rameni a pospává. Poslední dny byly až moc hektické a ona se nedivila, že ji spánek skolil tak brzo poté, co znovu nasedly. Lya si jen její ruce obkroužila kolem pasu a čekala na její probuzení tak, až se začnou hýbat. V posledních dnech při cestě vždycky skončily takhle. Bylo vidět, že deficit z věčného útěku se na mladičké t'ealh hodně podepisuje, a jelikož ona narozdíl od ní potřebovala podstatně méně spánku, ujala se toho, že ji nechá spát v sedle.

Dívka se začala probouzet přesně ve chvíli, kdy se před nimi otevřela plocha jezera Järiso – a společně s ním i malý domek na jednom z jeho břehů, odkud je sledovaly podezřele bystré oči staré čarodějnice. Tak povídačky o její existenci přeci jenom nakonec nelhaly...

Armani si mimoděk přitáhla plášť s kožešinovým límcem trochu blíž k tělu. Už dlouho nebyla na místě, kde je taková zima a i když se narodila ve vesnici, obklopené závějemi sněhu, rychle si zvykla na teplejší počasí. Zauvažovala, že by vyměnila lidskou kůži za sokolí peří, ale od té doby, co poznala Lyu se mnohem lépe cítila jako člověk. Cítila dívčinu vůni - něco mezi mechem, jehličím a kapkami deště, slyšela její hlas a mohla odpovídat, tiskla se k jejímu hřejivému tělu a mohla si položit hlavu na elfčino rameno, když znovu vnímala pomalu přicházející únavu. Bohové... Měsíce se pořádně nevyspala. Pospávala na větvích a střechách, občas usnula i za letu a v tu chvíli málem spadla z nebe. V lidské podobě spala poprvé před pár dny a od té doby se cítila, jako by se už nikdy neměla pořádně probudit.
Rytmické pohyby koně a čerstvý vzduch by ji spolehlivě ukolébaly ke klidu, ale ona věděla, že musí zůstat dokonale bdělá. Rychle se blížily ke zmrzlému jezeru Järiso a Armani dobře věděla, že čarodějnice, kterou se chystají navštívit, rozhodně nebude mírumilovná babička, která jim nabídne brusinkovou šťávu. Nedělala si iluze.
Zhluboka se nadechla mrazivého vzduchu a napřímila se v sedle, i když to znamenalo, že se musí trochu odtáhnout od Lyi. Nemohla si dovolit znovu spadnout do říše snů a nočních můr.
Armani se podezíravě zadívala na maličkou chaloupku, stojící u břehu. Do kůže, jako by se jí zabodávaly drobné jehličky - kdo ví, jestli to způsobil chlad, očekávání, nebo instinktivní touha, proměnit se a odletět vstříc bezpečným slunečným dálkám.

Dokázal se trhnout pod podmínkou, že se pokusí najít Amberly.
Nebyl si jistý, jestli ho Zorean nenechal jít spíš proto, aby od něj měl na chvíli pokoj - ale rozhodně to vítal. Konec konců, nemohl si tu příležitost nechat ujít. Ne, když šlo o tolik. Když poprvé zaslechl nějaké šuškání o jakési čarodějnici, která je ochotná splnit přání za tři úkoly, byl trošku skeptický. Znal čaroděje i čarodějnice a nevěděl o nikom, kdo by mohl vládnout takovou silou, aby si mohl dovolit nabízet něco takového. Nejspíš šlo o podvrh, alespoň v jeho hlavě. Ale čím víc o tom slyšel, tím víc ho to nahlodávalo. Najednou cítil neukojitelnou potřebu se tam zajít alespoň podívat, když už nic jiného. Přesvědčit se na vlastní oči, co je ta žena zač a co od těch důvěřivých lidí vlastně požaduje. Jak už znal principy, jistě nešlo o nic příjemného. Pokud by to ale přeci jenom byla pravda a ona mohla skutečně splnit někomu nějaké to přání... Rozhodně byl připravený pokusit se o to poprat. Mohl by totiž požádat o věc, kterou si skutečně nesmírně moc přál. Mohl by tím napravit jednu ze svých největších chyb, ačkoliv předem netušil, kterou z nich. V jeho životě byly dvě různé ženy, pro které by dal ruku do ohně - a obě tragicky zahynuly.
První z nich byla jeho matka, Aeva. Pokoušel se ji zachránit, ale udělal tu chybu, že ji opustil ve Stříbrném lese a netrval na tom, že s ní zůstane. Tamní víly do svojí vesnice nikdy nenechaly vstoupit cizince a on to věděl, proto s těžkým srdcem odešel. To ale tehdy ještě nevěděl, že to bude naposledy, kdy uvidí svoji matku naživu. Ještě stále mu bylo mdlo, kdykoliv pomyslel na to, co její smrti předcházelo. Bylo to strašné, opravdu příšerné... Ale těžko říct, jestli to bylo nebo nebylo horší, než to, co se stalo té druhé ženě.
Ta byla jeho nejbližší přítelkyní - a ani ji nemohl ochránit. Jediný rozdíl mezi ní a jeho matkou ale byl ten, že pro její záchranu vůbec nic neudělal. Nevšiml si varovných náznaků a jednoduše o ničem neměl sebemenší potuchy, dokud nebylo pozdě. Zemřela pomalou, mučivou a příšernou smrtí. A úplně sama.
Nevěděl, které z nich by věnoval svoje přání, ale věděl moc dobře, že se o to musel alespoň pokusit, když už nic jiného. Byla to velká šance, kterou by bylo skutečně hloupé promarnit. A on nebyl ten typ, co by si něco takového nechal jednoduše proklouznout mezi prsty... Ne, když šlo o něco tak velkého.

Zatímco mířil k jezeru Järiso, byl plný očekávání. Vlastně byl v relativně dobrém rozpoložení, což bylo poměrně neobvyklé. Nejspíš se to dalo připsat i tomu, že se po velice dlouhé době ocitl v sedle. Miloval jízdu na koně a jízda na nich pro něj byla něčím naprosto úžasným. Vždycky se v sedle dokázal nějakým způsobem uvolnit a načerpat nové síly, které mu velice často scházely. Proto ten malý výlet vítal s otevřenou náručí.
Čím více se blížil ke svému cíli, tím divnější měl pocit. Bylo to jako tajemná předtucha, o které nemohl říct, že byla zrovna dobrá. Cítil něco ve vzduchu, něco jako závan nebezpečí a zlovolnosti. Kdo ví, co byla ta čarodějnice zač - mohla to sice být podvodnice, ale mohla to také být stará čarodějnice s mocnými kořeny, která by si hravě dokázala poradit s kýmkoliv, kdo by se jí mohl postavit do cesty. I proto musel být skutečně opatrný, protože neměl sebemenší tušení, proti čemu vlastně stojí.

Jakmile dorazil k tomu malému stavení a uvázal koně, bezmyšlenkovitě svýma sytě modrýma očima sjel na ženu, která seděla na lavičce před domem a vyfukovala obláčky podivně páchnoucího kouře, který se tetelil ve vzduchu jako drobný oblak mlhy.
„Zdravím,“ pronesl vychovaně, než k ní došel a opřel se o plůtek, na kterém měla nasázené rozbité hrnečky.
„Slyšel jsem, že nabízíte možnost splnění přání, pokud člověk podstoupí tři vaše zkoušky. Co je na tom pravdy?“
Jen co to řekl, zamyšleně se rozhlédl kolem. Byla tam už hrstka lidí, ale nikoho nepoznával. Jeho pohled se ale zastavil na zajímavé dvojici dvou dívek. Jedna byla od pohledu elfka, tu druhou odhadnout nedokázal. Jako jediné se ale na rozdíl od ostatních netvářily buď naprosto nechutně sebejistě nebo naopak vyděšeně.

V sídle si pořádně odpočinula takže cesta pro ni už nebyla tolik náročná. Vesia i Dem jí hodně pomohli a ona konečně zjišt´ovala jaké je to žít jako člověk. Jen ji mrzelo že se majitel v sídle nevyskytoval. To by asi pomohlo víc. Dem přecijen jakožto duch taky neuměla všechno a s Vesiou to nebylo vůbec jednoduché. I tak se jí ale žilo dobře. Snad poprvé ve svém životě spala v posteli a to bylo úžasné. Konečně nebyla zvířetem ale člověkem a to jí na jednu stranu děsilo a na druhou z toho byla nadšená.
Demetria se jednoho dne zmínila o čarodejnici která žila poblíž a měla by mít nějakou speciální moc. Tongi to okamžitě zaujalo. Naprosto přesně věděla co by od ní chtěla. Ale sama by se k ní rozhodně nevydala. Na to měla moc strach a nedokázala fungovat mezi lidmi. Proto byla více než potěšená když zjistila že Dem by se za ní také ráda vydala. Tongi se neptala co jsou její úmysly. Trochu se bála že tím naruší její soukromí. Stejně jako nechtěla začít s tím proč tam jde ona. Ani nevěděla jestli je její přání vlastně vůbec možné splnit. Cesta nebyla příliš daleké a společně se jim šlo dobře. Tongi byla z Demetriiny společnosti velmi nadšená. Bylo jí s ní jednoduše dobře. Jen škoda že byla duch. Konverzace mezi nimi rozhodně nevázla. Netrvalo to dlouho a uviděla jezero. Začínala z toho mít smíšené pocity. Skutečně se bála. Bála se tolik že by Demetriu nejraději chytla za ruku ale chytit za ruku ducha není zrovna jednoduché. A tak šla prostě dál. Když se přiblížili k domku začala kolem rozpoznávat lidi. Bylo jich hodně. Nikdy dřív tolik lidí neviděla a děsilo jí to. Nebyla schopná vůbec nic říct a tak vše nechala na Dem. Prostě ji jen následovala a doufala že to nějak zvládne.

Ještě stále byla roztřesená z toho, co se stalo na tom plese.
Nedokázala z hlavy vyhnat Zoreanův dech na svém krku i ten pocit, jak se jí nípal nožem v té ráně na zádech. Ta ji ještě stále bolela, ačkoliv ji měla ošetřenou - pořád byla otevřená a čerstvá, než se kompletně zocelí, tak to ještě pár dní potrvá. Pořád netušila, co si o tom všem myslet - byla roztřesená a zděšená. I přesto všechno se ale rozhodla vydat za tajemnou vodní čarodějnicí, která rozhlašovala cosi o splněném přání. Měla hodně přání... A pokud by si snad nějaké z nich mohla splnit, bylo by to jenom dobře.
Potřebovala se dozvědět víc o svojí rodině, především o matce - o té jí ta minulá čarodějnice téměř nic neřekla. U otce už znala alespoň jméno, ačkoliv jí toho moc neřeklo. Znělo ale naštěstí natolik neobvykle, že by ho možná někdo mohl znát. Alespoň v to tedy doufala. Nic jiného jí asi ani nezbývalo. Měla jenom tu naději, která v ní plápolala jako plamínek svíčky ve větru... A která mohla velice rychle zhasnout a už se nikdy neobnovit. S tím už tak trošku počítala, ale stejně ji to pořád zraňovalo. Ráda by měla normální přístup k věcem, ale moc to nešlo. Nemohla všechno vidět nějak zvlášť pozitivně, když měla takové zkušenosti, jaké měla... A s navrácenými vzpomínkami se cítila ještě zlomenější, než kdy předtím. Možná, že by nakonec přeci jenom bylo lepší, kdyby si prostě nic nepamatovala. Možná by měla požádat zrovna o to, o nenávratné vymazání vzpomínek. Ale copak by to mohla udělat? Zapomenout na Rohana, Lirev a Reels? A Rasmuse? Ne, to by už znovu nedokázala.
Zatímco mířila k jezeru, opadly z ní prvotní obavy. Byla to znovu ona - připravená se porvat o to, co potřebovala. Jenže ji z míry velice rychle vyvedl fakt, že v dálce zahlédla povědomou figuru.
„Rasmusi...?“ Špitla tiše, než k muži došla a položila mu dlaň na rameno.

Když ucítil na svém rameni čísi ruku a zaslechl ten hlas, okamžitě se obrátil.
Stála tam před ním a zadržovala slzy v očích. Nepatrně pootevřel rty, než vydal tichý povzdech. Nevěděl, co říct - nevěděl, jak se dívat. Jenom cítil její všudypřítomnou bolest a smutek, ačkoliv neměl sebemenší tušení, co se vlastně stalo. Bezmyšlenkovitě ji přivinul k sobě v pevném objetí, hladíc ji jednou rukou po vlasech.

„Ranio,“ zašeptal tiše její jméno, zatímco cítil, že jeho srdce podstatně měkne. „To bude dobré. Jsem tady, nepustím tě. Tentokrát už ne, slibuju.“ Myslel to vážně, naprosto vážně. Nečekal, že ji tady potká, ale stalo se. A nemínil ji opustit, ne, když viděl, že ho potřebuje. Jednou se k ní už otočil zády - a litoval toho tak moc, že ho to téměř zničilo. Tu noc si nikdy nemohl odpustit, protože to co udělal... Bohové. Zachoval se jako naprostý idiot. A to jen kvůli žárlivosti a strachu, že o ni přijde. Jenže v důsledku toho o ni skutečně přišel, jen kvůli vlastní chybě. Jak dlouho ji vlastně neviděl, než se potkali na tom plese? Kolik let to bylo? A co se s ní mezitím dělo? Neměl vlastně žádné odpovědi, jen spoustu a spoustu otázek. Na tom ale v tu chvíli vůbec nezáleželo, protože byla smutná. Vlastně působila naprosto zničeně, jako kdyby znovu a znovu prožívala něco příšerného, co ji nechtělo pustit. Nejspíš to nějak souviselo s dobou jejího zmizení, ale on si nebyl jistý, jestli mu náleží se ptát. Potom všem byl zázrak, že vůči němu necítila absolutní nenávist, natož aby měl ještě právo se vyptávat na bolestivé věci. Zasloužil by si maximálně pořádnou facku.

„Copak se stalo?“ Zeptal se jí nakonec opatrně, zatímco mu tiše vzlykala na hrudi. „Povídej, Voděnko. Jsem tu a pomůžu ti, dobře? Nejsi na to sama. Pšššt.“ Dál ji hladil po vlasech a ona se od něj pomaličku odtáhla, otírajíc si hřbetem ruky svoje hořké slzy. I když byla takhle zničená, pořád z ní vyzařovala jistá síla - a také půvab. Rasmus nikdy netušil, čím to vlastně je, ale představovala pro něj tak nějak světlo ve tmě. Byla jako blesk, který se objevil zčistajasna a rozčísl oblohu, když člověk potřeboval znamení. A jakkoliv si připadala slabá, byla tím nejsilnějším člověkem, jakého Rasmus znal. Dokonce mu připadala ještě silnější, než jeho matka... Ale to byla jiná.

„Zorean, on... Objevil se na plese. Chvíli potom, co jsem odešla od tebe.“ Jenom co to řekla, Rasmus zkameněl. Když s ním mluvil, jasně řekl, že se tam nemíní jít podívat - tak co změnilo jeho názor? Nemohl předem vědět, že tam bude. Nejspíš si to prostě na poslední chvíli rozmyslel a rozhodl se to zkusit, ale... Bylo to špatné, moc špatné. Pokud se ti dva potkali, tak už věděl, že je Rania naživu. A soudě dle jejího rozpoložení to nešlo zrovna nejlíp. Bál se o ni.

„Chtěl mě někam odvést, ale moji přátelé mě zachránili. Nevím co s ním je teď, ale... Bože, Rasmusi. Měla jsem takový strach. Když jsem si nic nepamatovala, nebudila jsem se s hrůzou - byla jsem sice zlomená a nevěděla proč, ale nebála jsem se. Ale teď? Kdykoliv zavřu oči, vidím ho. Kamkoliv jdu, cítím jeho dech na zátylku. Neustále mě pronásleduje a já se toho nedokážu zbavit, nemůžu...“ Hlas se jí zlomil a ona si opřela čelo o jeho hruď. Evidentně toho na ni bylo moc. Ještě, že se tam objevili oni a zachránili ji. Nejspíš to byl ten muž, s kterým ji viděl - a někdo další, koho si už nepamatoval. Docela ho zajímalo, co byli zač, ale přišlo mu nevhodné ptát se na to zrovna teď.

„Vyřídím to, neboj se. Já... Někoho jsem potkal. Došli jsme k vzájemné dohodě a věřím, že mi pomůže toho parchanta sejmout. Do té doby... Zůstaň se mnou, prosím. Udržím tě v bezpečí, slibuju. Můžeš mi věřit, Ranio.“

Zůstaň se mnou, prosím... Udržím tě v bezpečí, slibuju... Můžeš mi věřit...
Ty věty se jí rozléhaly v hlavě jako vzdálená ozvěna. Nebyla si jistá, jestli je schopná mu potom všem hned uvěřit, ale cosi uvnitř jí si to hrozně moc přálo. Na druhou stranu - nikdy by neopustila Rohana. Ani kvůli Rasmusovi ne. A právě s Rohanem a v Dračích skalách se právě teď cítila nejvíc v bezpečí. Po jeho boku, daleko mimo Zoreanovy nenechavé prsty. Pokud se totiž někam skutečně dostat nemohl, tak to byly právě skály. Někoho takového by k sobě draci nikdy nevzali ani kdyby se snažil sebevíc. Byli dost prozíraví na to, aby na ně jeho dokonale secvičená maska nepůsobila. To byla jedna z mála věcí, kterými si byla naprosto jistá. Mimo toho... Neměl by jim co nabídnout. Byl líný jak veš a i když byl schopný naslibovat hory doly, každému člověku, který byl trošku schopnější v pozorování hned muselo být jasné, že to vůbec nemyslí vážně. Jenom tlachal.

„Mám nový domov,“ pronesla nakonec tiše, než k němu pomaličku vzhlédla a upřela mu pohled do očí. Fascinovalo ji, jak nepatrně září. „A taky jsem někoho potkala. Hned tři lidi, ačkoliv jedna z nich vlastně není člověk, ale dračice. Každopádně... Mám nové přátele. A dokonce... Dokonce jsem se zamilovala,“ špitla, než sklopila řasy i pohled k zemi, hledíc na špičky svých bot. Bylo zvláštní o tom mluvit, zvlášť s ním. Dřív by jí to přišlo naprosto přirozené, ale potom všem, co se mezi nimi stalo... Přišel jí o něco víc cizí. Na druhou stranu, bylo fér mu vysvětlit, proč s ním nemůže a nechce odejít. Měla za to, že mu dluží alespoň tu trošku upřímnosti.

„Já... To rád slyším.“ Jeho odpověď byla naprosto klidná, zněla upřímně. Ale přesto v ní zaslechla drobný náznak bolesti. Nejspíš si hodně vyčítal to, co se mezi nimi stalo - a pravdou bylo, že pokud by k tomu všemu nedošlo, nikdy by nepotkala Reels, Lirev... A ani Rohana. To byl jeden jediný důvod, proč byla ráda, že se stalo to, co se stalo. Jinak by na to nejraději znovu zapomněla. V důsledku se to ale obrátilo v dobro, protože potkala úžasné lidi a dostala druhou šanci... Kterou nemínila promarnit.
„Povíš mi o nich?“ Překvapeně zamrkala, než se nepatrně pousmála a pokývla hlavou.

„Jako první jsem potkala Reels, tu jistě znáš. Reels Caevu. Ona... Je jiná. Jistě, je to ten nejsilnější člověk, jakého znám - ale není zlá nebo něco takového. Naopak, má nesmírně dobré srdce. Ze začátku jsme si moc nerozuměly, protože jsme byly hledat kouzelnou květinu a každá měla jinou představu o tom, co s ní udělat. Ale nakonec... Našly jsme si k sobě cestu. Ukázala se být úplně jiná, než by člověk čekal a hrozně rychle mi přirostla k srdci. Jako druhou jsem potkala Lirev, to je ta dračice. Seděla jsem na pláži a ona se zničehonic objevila a sletěla do moře. Takhle jsme se seznámily. I ona byla moc milá a hodná, nabídla mi, abych se k ní přidala v Dračích skalách, což jsem taky udělala. A nelituju toho, přijali mě mezi sebe a mám tam úžasný domov. A poslední...“

Když měla mluvit o Rohanovi, najednou se odmlčela. Chtěla toho říct hrozně moc, ale měla pocit, že slova zkrátka nedokáží vyjádřit to, jaký byl. Byl úžasný. Čestný, hodný, milý, sympatický... Měl srdce na správném místě. Byl schopný a Lirev měla rozhodně pravdu - byl úžasný a skvělý.
„Poslední byl Rohan. Lirev mě k němu odvedla, protože je to její dobrý přítel. Nechal mě u sebe bydlet, ačkoliv mu to Lirev oznámila naprosto zničehonic a vůbec jsme se neznali. On je... Úžasný. Je to rozený bojovník, ale ne hromotluk. Má nádhernou duši a nesmírně dobré srdce, je milý a...“ Myslím, že ho miluju. To si ale nechala pro sebe. Už takhle toho řekla hodně, něco takhle osobního si musela nechat pro sebe, protože nebyla připravená to přednést ani sama před sebou, natož pak před Rasmusem.

„Jsem rád, že si nebyla úplně celou dobu sama. Rád bych tvoje nové přítelkyně někdy poznal, pokud bude příležitost... I Rohana.“ Rania nepatrně pokývla hlavou, než mu pocuchala vlasy a pousmála se.
„Možná si ho viděl na tom plese, přišli jsme tam spolu. Ale věřím, že je určitě jednou poznáš.“

Když se k jezeru přiblížila dvojice dívek na koni, čarodějnice zamyšleně vzhlédla a zvedla se z lavičky, vyfoukávajíc obláček kouře.
Věděla, že ty dvě přijdou. A moc dobře věděla, že od ní něco budou chtít. Co? To jí ještě nebylo známo, ale byla si velice dobře jistá, že se to dozví, pokud projdou jejími úkoly. A ona skutečně věřila, že by to mohly dokázat. Jako jedny z mála měly skutečně dobrou šanci na to to zvládnout. Pokud měla odhadovat všechny, co se jí kolem jezera nashromáždili - ani ne hrstka měla šanci. Většina byla vesnickými pobudy pocházejícími z nedalekých vesnic nebo města, kteří přišli z hecu, ale nemají sebemenší tušení, co je tu vlastně čeká. Neměli na to. Ale ty dvě... Obě cosi hnalo kupředu, měly to odhodlání a kuráž, což bylo obojí zapotřebí. A ona cítila v kostech, že je pojí i mnohem víc.

„Vítejte, děvčátka,“ pronesla poměrně sladkým hlasem, když prošla kolem plůtku se svojí skromnou zahrádkou. „Jistě jste unavené a máte hlad. Můžu vám nabídnout ovesné sušenky a čaj? Nebo je libo brusinkovou šťávu?“ Nabídla vřele. Chtěla, aby se její hosté skutečně cítili jako hosté, proto byla připravená pohostit snad každého, kdo přišel. Zatím jí ale úplně všichni dali košem, nikdo si nedal ani čaj, ani sušenky. A nezdálo se, že by je nějak lákala brusinková šťáva. Nejspíš ji skutečně měli za čarodějnici... Jak ironické, že se před ní měli tolik na pozoru.
„Mladá láska v rozkvětu... Ach. Být mladá a cítit ostrý šíp lásky, to je skutečný důvod, proč žít. Jste vskutku nádherný pár,“ blýskla po nich oslnivým úsměvem.

Když ale dorazil ještě jakýsi mladý čaroděj, ze kterého doslova táhlo několik ras, čarodějnice se pootočila ještě i k němu. On měl na rozdíl od většiny alespoň dost slušnosti na to, aby pozdravil. A byl podle všeho i docela zvědavý, což se hodilo. Měla takové lidi ráda, protože se nejvíc snažili. A ona chtěla, aby se její malé ovečky snažily... Konec konců, právě proto rozhlásila to, co rozhlásila. Potřebovala trošku povyražení a zábavy, proto si vymyslela ty úkoly.
„Ano, to je pravda, mladíku. Sušenky a čaj nebo brusinkovou šťávu?“ Nabídla mu stejně, jako dívkám před ním.

Lidé se jí k jezeru ale jenom hrnuli! Najednou se objevila druhá zvláštní dvojice: poloviční elfka s vodními kořeny a duch. Vskutku se jí tam objevovaly čím dál neobvyklejší kombinace lidí, ale to se jí líbilo. Každý měl jedinečný příběh a ona byla zvědavá, co všechno se od nich nakonec dozví. Pomoct sice nemohla ani zdaleka všem, ale... Bude alespoň zajímavé je sledovat, jak se snaží bojovat o svůj sen.
„Vítejte, vítejte. Ty jsi skutečně nádherná, holčičko,“ došla k elfce a štípla ji do tváře, než ji pohladila po vlasech. „A tvoje kamarádka evidentně potřebuje taky pomoct, jak tak koukám... Ano, ano. Je mi jasné, proč tu jsi, Demetrio. Uvidíme, co se s tebou bude moct nadělat. Mezitím... Sušenky, čaj nebo brusinkovou šťávu? Alespoň pro tebe, Tongi. Jsi pohublá.“

Znovu se zašla posadit, dlouho ale sedět nevydržela. Objevila se totiž dívka, která si okamžitě získala čarodějčinu pozornost. Byla vodní, o tom nebyl pochyb... Ne úplně, ale dost na to, aby to bylo výrazné i na jejím vzhledu. Čarodějnice pozvedla jedno obočí a zvedla se, ale než k ní stihla dojít, zmizela u toho muže, který se jí předtím vyptával. Začali si povídat.
„Rozkošné. Máme tu mladou lásku v rozkvětu, silné přátelství a dokonce i dojemné usmíření... Jak sladké.“

Pamatovala si, najednou si všechno pamatovala. Věděla kým je a co se jí stalo. To prozření ji změnilo.
Byla z toho ale silně rozčarovaná. Nechápala, proč se proti ní obrátili její vlastní lidé, proč ji zavrhli a... Proč jí provedli ty strašné věci. Zemřela krutou a mučednickou smrtí - a to jenom protože se pokusila poukázat na pravdu. Nerozuměla těm drakům, stejně jako nerozuměla svým vlastním. Obě strany se zachovaly zvláštně a její mysl to nebyla schopná kompletně pobrat. S jistotou věděla jenom jednu věc: byla mrtvá a její sestřička byla pryč. Nevěděla ani, jak moc času uběhlo. Ale soudě podle toho, jak vypadalo panství... Nejspíš dost. Rasmus tam nikde ani nebyl, kam zmizel? Žil ještě? Ty otázky ji pálily v mysli a dožadovaly se zodpovězení, ale ona neměla klíč k tomu, aby svoje odpovědi našla. Věděla s jistotou jenom to, že ta čarodějnice by jí možná mohla pomoct získat zpět svoje tělo. Mohla by ji vrátit do světa živých. A ona by pak mohla skutečně žít, ne jen... Co to vlastně dělala? Nedalo se ani říct, že by vyloženě přežívala, protože nebyla naživu. Byla mrtvá.

Zatímco s Tongi mířily směrem k domku na kraji jezera, cítila Tongiinu nervozitu. Kdyby mohla, zastavila by se a objala by ji, ale okolnosti jí to nepovolovaly. Místo toho se na ni alespoň povzbudivě pousmála a posunula ruku směrem k té její, takže kdyby nebyla duch, dotýkaly by se. Nechtěla, aby se trápila, skutečně si to nezasloužila. Potřebovala by vlastní domek, ideálně někde na kraji vesnice nebo města, aby to neměla daleko pro zásoby. A tam aby mohla hospodařit. Neměla by to daleko do společnosti, ale zároveň by ani nebyla v jejím středu. To by bylo ideální. Nejraději by ji nechala v Killianském panství, ale bez Rasmuse jí to přišlo trochu nevhodné. Konec konců sídlo stále patřilo jemu, ona sama tam byla jenom host. Kdyby jí výslovně neřekl, že může přijít kdykoliv a neptat se, ani by tam nevkročila.

„Dobrý den,“ pozdravila čarodějnici, která pravidelně vyfukovala obláčky kouře se svojí dýmky a upřeně je pozorovala. „Přišly jsme podstoupit vaše úkoly, pokud to je skutečně pravda.“
Demetria si ženu pořádně prohlédla. Měla dlouhé černé vlasy, které jí splývaly v pramíncích až k pasu. Na krku měla náhrdelník z drobných mušlí a perel, ale šaty měla tmavé a nepatrně otrhané. Její oči byly temné jako noc a působily znepokojivým dojmem. Jejich téměř černá barva po okrajích se mísila s temným odstínem modři kolem zorniček. Rozhodně seděla popisu, který Demetria zaslechla. Opravdu vypadala jako čarodějnice - a vodní kořeny z ní byly cítit taktéž.

Sotva se přivítaly s čarodějnicí, Demetria se rozhlédla po okolí, aby zjistila, jakou mají konkurenci. Byla zvědavá s kolika a jakými lidmi bude muset soupeřit. Konec konců bylo opravdu důležité, aby obě s Tongi uspěly. Nevěděla sice, co přesně si chtěla přát Tongi, ale ona v tom měla jasno. Musela znovu žít. Pokud měla nějak pomoct Tongi a Vesiovi, potřebovala být naživu. Mimo toho se musela vydat hledat svoji sestru, kterou naposledy viděla chvíli před tím, než ji zabili. Viděla, jak ji ten drak odvádí kamsi pryč, ale kam...?
Zatímco se rozhlížela po ostatních, pohled jí padl na známé figuře. Vysoký, černovlasý, v temně modrém kabátci se stříbrným prošíváním...

„Rasmusi!“ Vyjekla okamžitě, než se k němu rozeběhla. Jeho tvář zůstala časem naprosto nepoznamenaná - věděla sice, že on stárne velice pomalu nebo snad vůbec, ale tu prvotní naději to v ní vzbudilo. Když k němu dorazila, zastavila se těsně před ním a zůstala mu upřeně hledět do očí, když si koutkem oka všimla i Ranii, která postávala těsně za ním. Byli tam oba. Její přátelé. Ale kde byla Niadee? Nechali ji doma? A kde bylo vlastně jejich nové doma, když nebyli v panství? Protože to bylo jistě opuštěné už pár let.
„Ranio,“ zašeptala, plná emocí. Tak ráda je znovu viděla. Vlastně ani trošku nevěřila tomu, že je znovu spatří, ale evidentně měla bohyně Aurora jiné plány, než jaké ona očekávala. Jenom se jich nemohla dotknout, nemohla je obejmout, nemohla... Nic. Mohla s nimi alespoň mluvit a vidět je, ale... To nestačilo. Toužila po tom doteku a najednou ji to bolelo víc, než cokoliv jiného. Ale alespoň věděla, že jsou naživu, když už nic jiného. To byla rozhodně skvělá zpráva a ona ji nemínila přejít jako nepodstatnou.
„Kde je Niadee? Jak se má? Co je s ní?“ Ty otázky z ní vyletěly rychleji, než se stihla zamyslet. Nutně to potřebovala vědět.

Nelíbilo se mu, že se Rania posunula dál.
Jistě, měl by jí to přát a všechno, ale ve skutečnosti to nenáviděl. Nenáviděl tu myšlenku, že by mohla žít někde jinde a bez něj, protože dříve ho potřebovala. Najednou už ne... A to mu lámalo srdce. Byla jako druhá a ztracená polovina jeho samého a on o ni skutečně nechtěl přijít, takže pro něj tohle zjištění bylo velice neblahé. Pokud si totiž našla nové přátele a snad i lásku, znamenalo to, že už s ním nikdy nepůjde zpět do sídla. Pochyboval totiž, že by její přátelé šli s ní.
Na druhou stranu byl ale poměrně zvědavý. Zrovna u Reels Caevy ho překvapila. O té se povídalo kdoví co a rozhodně by ho nenapadlo, že se ty dvě setkají, ale opak byl pravdou. Co ho ale nepřekvapilo byl fakt, že se s ní Rania spřátelila. Byla totiž ten typ člověka, co si dokáže spřátelit téměř kohokoliv. Něco na ní působilo zranitelně a lidé cítili, že je tak trošku jako raněné ptáčátko, které potřebuje obranu. Na většinu to působilo dojmem, který je k ní přitahoval a nutil je chovat se mile, jen pár výjimek to mělo naopak. Zorean byl živým důkazem... Ale na to teď myslet nechtěl. Ani na to, co by jí mohl provést, kdyby se na plese neobjevili její přátelé.

„Bylo by mi ctí je poznat, Ranio,“ pousmál se nepatrně, než ji políbil do vlasů. Chyběla mu, skutečně hrozně moc. Chyběly mu společně strávené noci v sídle, chybělo mu její nadšení pro čarování a chybělo mu to, jak byla neustále fascinovaná sídlem. O to byl ale radši, že se setkali alespoň na téhle cestě. Konec konců, jinak by ji asi bůh ví jak dlouho neviděl, když teď měla život zařízený jinde. Zrovna u draků... Rasmus se osobně považoval za nestranného, ale možná by to kvůli ní zkusil, pokud by ho k sobě vzali. Možná. Neměl rád vybírání stran a preferoval neutralitu, ale zvažoval to. Na druhou stranu - musel se postarat o Niadee. Ta byla ještě stále s Aatelisem a on skutečně pochyboval, že by s ním mohla být šťastná. Ta by k drakům určitě nešla. Nejspíš musel prostě doufat, že si na něj jeho malá vodní přítelkyně občas vzpomene.

„Co tě sem vlastně přivedlo? Já přišel žádat... O Demetriin život. Nevím, jestli je to v moci té čarodějky, ale zkusit to musím. Co sem přivádí tebe?“ Rania si zamyšleně skousla ret a přešlápla z jedné nohy na druhou. Nejspíš to bylo něco, o čem se jí moc mluvit nechtělo - a on ji vyloženě nutit nechtěl, ale toužil to vědět. Byl podobně zvědavý jako ona sama, v tomhle byli téměř stejní. Oba toužili vědět kdeco a neustále vyzvídali.

„Přišla jsem se zeptat na svoje rodiče. Už jsem u jedné čarodějnice byla, ale neřekla mi vlastně nic užitečného. Jen, že pokud chci poznat svoji matku, mám sledovat lekníny a že se můj otec jmenoval Theoran.“ Tehdy Rasmus úplně ztuhl. Theoran... Theoran. Bylo to skutečně možné? Jistě, byla křížená, ale... Aby jeho otec byl zároveň i jejím? Znělo to tak neuvěřitelně, že se mu z toho udělaly mžitky před očima a nepatrně zavrávoral.
Rania si toho okamžitě všimla a zachytila ho, přeměřujíc si ho starostlivým pohledem. „Jsi v pořádku, Rasmusi?“
Ztěžka se nadechl a pokývl roztřeseně hlavou. Co jí na to měl proboha říct? Že ví, kdo je její otec? Byla to jeho nevlastní sestra, k čertu. Jak mohl být tak slepý?

„Já vím, kdo je tvůj otec,“ pronesl tiše, než jí pohlédl zpříma do očí. Rania okamžitě zbystřila. „Je to totiž i můj otec. Theoran, Theoran Killian.“ Tehdy Rania ztuhla podobně jako on. Bylo na ní vidět, jak se jí v hlavě otáčejí jednotlivá ozubená kolečka a jak tu informaci zpracovává, než se trhaně nadechla a pohlédla na tmavě modré pero v jeho náprsní kapse, po kterém opatrně přejela konečky prstů. Byl to dárek od ní, když se jednou vrátil ze svých cest. Pamatoval si to moc dobře...

„Už jsem se bála, že tě něco po cestě sežralo,“ rozesmála se Rania škodolibě, než k němu doběhla a bezmyšlenkovitě ho objala.
Sotva mu kolem něj omotala ruce a přitiskla se k němu, Rasmus se musel potutelně pousmát. Bylo těžké odjíždět pryč, když věděl, že ona je doma. Nemohl ji ale brát s sebou, nebyla na to ani zdaleka připravená. Věci měly svůj řád a čas, nemohl je předbíhat.
„Já vím,“ odpověděl tiše, než jí objetí oplatil a dal jí na hlavu svůj klobouk, což ji přimělo vyprsknout smíchy. Vypadala šťastně. Od chvíle, kdy jí našel na ulici, se nesmírně změnila – z plaché, ostražité a absolutně nedůvěřivé dívky se stala mladá žena, která úpěnlivě nejen poslouchala každé jeho slovo a snažila se mu být co nejvíce nápomocná, ale také se začala konečně projevovat.
Už nebyla tak chladná, spíš naopak. Ta změna v její povaze byla neskutečná. Dokázala být nesmírně milá, přátelská… A občas dokonce i vtipná, čímž Rasmuse pokaždé vyvedla z míry. Měla talent na to tvářit se smrtelně vážně a potom nečekaně spustit vtip, který je sice naprosto hloupý, ale není možné se mu nesmát. Byla roztomilá.
„Ještě bych potřebovala knírek-“ Líně si vytáhla černé peří z vlasů, které si položila nad rty a nepatrně je našpulila, aby nespadlo. Jednou rukou si přitom schovala vlasy pod klobouk a nasadila smrtelně vážný výraz.
„Tak. Jmenuju se Rasmus a jsem nejmocnější čaroděj široko-daleko. Dělám čáry máry a nikdy se neholím, protože chci vypadat jako děsivý zálesák, co unáší děti a pak je krmí očarovanou brokolicí…“
Rasmus se nedokázal ubránit smíchu, když ji takhle viděl. „Je hezké vědět, co si o mně myslíš.“
„A copak bys čekal, drahý?“ Pousmála se na něj pobaveně, než si peří vzala zpět do ruky a přejela po něm konečky prstů, až nepatrně zmodralo.
Rasmus mírně pozvedl obočí – nebylo to tak dlouho, co ho zaujatě sledovala, zatímco obarvoval některé kameny na zahradu. Zřejmě se to naučila v době, kdy byl pryč. Ačkoliv to nebylo nic složitého, z nějakého důvodu se cítil hrdý, že sama dokázala přijít na to, jak to provést.
„Tu máš, vypadáš jako modrá vrána, tak bys taky měl mít modré vraní pero.“ Jakmile mu peří zastrčila do náprsní kapsy, spokojeně se pousmála a vtiskla mu letmý polibek na tvář, než i s jeho kloboukem utekla dovnitř. Potvora jedna.

Sotva vešel dovnitř, našel ji provokativně posazenou v jeho křesle, s jeho kloboukem ležérně posunutým na hlavě na stranu, jak se na něj nevinně usmívá. V očích jí zářily podobné jiskřičky jako jemu, když jí předváděl nějaké kouzlo nebo se jí smál, když vyrobila lektvar, jakým mohli maximálně hubit plevel.
„Vítejte, mocný čaroději, v mém skromném příbytku,“ odkašlala si a teatrálně luskla prsty, aby magií rozsvítila svíčky různě rozmístěné po pokoji.
Jakmile tak učinila, naskytl se Rasmusovi pohled na perfektně uklizený pokoj – jeho běžný chaos se spoustou knih, poznámek a dalších čarodějných potřeb byl perfektně organizovaný. Nikde se nic nepovalovalo, všechno bylo dokonale urovnané v poličkách skříněk, knihy na hromádkách dle typu nebo četnosti využívání, poznámky seřazené na pracovním stole.
I koberec a závěsy byly perfektně čisté, nebylo na nich ani snítko prachu. Jak dlouho byl proboha pryč, že stihla jeho útočiště zútulnit?
„Jsem vůbec ve správném domě?“ Rozesmál se, než k ní došel a sebral jí klobouk, čímž ji přiměl se zvednout a naprázdno chňapnout do vzduchu, protože stihl včas uhnout.
„Já nevím, to ty jsi tu věštec, nebo ne?“ Odpověděla s viditelně cukajícími koutky. O klobouk už dál nebojovala – místo toho mu ukázala na věšák vedle dveří a sama zamířila do kuchyně.
Měli už vlastní vžité rituály. Jedním z nich byl společný čaj a rozebírání jeho cest, když se vrátil. Ačkoliv Rania moc dobře věděla, že o odchodech nerad mluví, nikdy si neodpustila možnost vyzvídat. Sama měla tak trochu dobrodružnou duši a tak s každým dalším odchodem a příchodem vymýšlela nové a nové teorie o tom, co vlastně dělá, když doma není. Rasmus se jí obvykle smál se slovy, že má příliš bujnou fantazii – ale v nitru se obával, že se na něj jednou vytasí s pravdou a on bude muset nasadit ten okouzlující úsměv ve snaze ji ošálit a odvést k milosrdné lži.
„A to ti řekl kdo?“ Líně se natáhl k misce s ovocem a sebral z něj perfektně rudé jablko, do kterého se chystal zakousnout – na poslední chvíli ho ale Rania zastavila a sama ho nakousla.

„Na-a. Co kdyby bylo otrávené?“ Zůstal na ni zírat, zatímco mu jablko opatrně vytáhla z ruky a znovu se do něj provokativně zakousla, zatímco z něj nespouštěla oči.
Změnila se, neskutečně moc. Svým způsobem ho to děsilo – uvědomoval si totiž, jak moc velký vliv na ni měl. A nechtěl ani trošičku myslet na to, co by s ní bylo, kdyby ji tehdy v té vesnici nenašel. Protloukala by se jako předtím? O svém životě na ulici nikdy příliš nemluvila, bylo na ní znát, že je to téma o jaké nestojí. Nechtěla to probírat, soudě podle její neutichající melancholie i přesto všechno stále vedle jakýsi boj s vnitřními démony – a to bylo něco, co Rasmus znal až příliš dobře.
Občas u ní pozoroval menší projevy nevybité magie, když procházela nějakým emočním vypětím, s čímž jí nenápadně pomáhal drobnými zábavnými úlohami s kouzlením. Pak byly ale chvíle, kdy měl pocit, že se kompletně propadá kamsi do hlubin, jako to míval on. Děsilo ho to. Bolelo.
Ale věděl, že s tím nic nadělat nedokáže, protože byla z poloviny vodní. Všechna vodní stvoření si nesla určitou formu melancholie a bolesti, která v nich dokázala probudit žalostnost. A někdy bohužel i prázdnotu.
Rania po jeho vzoru připravila čaj a odnesla oba šálky do obývacího pokoje, kde Rasmuse klidně usadila na pohovku a sama se posadila naproti němu, podávajíc mu čaj.
„Víš, že očekávám povídání o tom, jaká byla cesta a co si dělal…“ Pozvedla svůj šálek ke rtům a pomaličku se nadechla vůně, která se z čaje linula. V tu chvíli vypadala natolik pokojně a přirozeně, že to bylo až zvláštní.
Rasmus jí věnoval potutelný úsměv, záměrně natahujíc prodlevu mezi svou odpovědí, aby ji co nejvíce napnul. Tak trošku si užíval, když se z něj snažila něco páčit – neměla totiž sebemenší tušení, jak někoho přimět udělat to, co by chtěla. Byla tak bezradná, až ho to bavilo.
„Dobrá,“ složil si ruce do klína a věnoval jí krátké zablýsknutí v očích. „Byl jsem na severu, v rodinném sídle. A pak taky navštívit jednu svoji přítelkyni, která bydlí nedaleko odtamtud. Myslím, že by se ti líbila. Je to čarodějka,“ pousmál se na ni šibalsky.
„Tak čarodějka,“ rozesmála se pobaveně, než dlaní přejela nad šálkem a vychladila čaj tak, aby se dal pít. Skutečně na ni měl silný vliv – možná nesvedla mnoho kouzel, ale stihla od něj odkoukat ta jednodušší a velice rychle se na ně adaptovala.
„Nikdy ses nezmiňoval o rodinném sídle. Myslela jsem, že jsi vyděděnec, co tu žije ve vyhnanství.“ Nepatrně pozvedla obočí a věnovala mu krátký pohled, zatímco si usrkla ze šálku.
„Můžu tě ujistit, že nejsem ani vyděděnec, ani ve vyhnanství.“ Tím ho upřímně rozesmála. Sice s ní o svojí rodině nikdy pořádně nemluvil a tak bylo docela logické, že něco takového odhadovala, ale i přesto to bylo… ironické. Kdyby jen tušila.
„Jak se jmenuje?“ Samozřejmě, že tím vzbudil její zvědavost. Jakkoliv spolu víceméně bydleli, soukromé věci nikdy příliš neprobírali. To se zdálo být velice posilující vůči Raniině zvědavosti, která působila nekonečně. Kdyby dostala tu možnost, klidně by mu položila stovky otázek, jen aby se o něm dozvěděla všechno možné.
„Demetria,“ pokývl hlavou a sám se natáhl pro svůj šálek, aby se napil. „Až se přestěhujeme do sídla, určitě se s ní budeš moct seznámit. Věřím, že byste si rozuměly.“
„Demetria…“ Zopakovala po něm zamyšleně, než se pohodlně opřela o opěrku křesla a nepatrně přivřela oči, sklápějíc řasy.
„Je hezká? Viděla jsem to, jak ses pousmál, když si o ní mluvil. Líbí se ti, Rasmusi?“ Popíchla ho pobaveně.
Sice neměla v úmyslu na něj nějak výrazně tlačit, ale chtěla to vědět. Zajímalo ji totiž, co ho přimělo sem kompletně izolovat od ostatních – neměl rodinu, neměl partnerku ani partnera, neměl přátele. Zmínka o tajemné čarodějce jménem Demetria, která by měla být jeho údajnou kamarádkou, byla vlastně první konkrétní narážkou na někoho v jeho životě.
„Ano, je hezká.“ Rasmusovi nepatrně zacukaly koutky pobavením, když se na něj takhle vytasila. Ačkoliv ho její zvědavost už překvapit nemohla, touhle konkrétní otázkou ho zastihla poměrně nepřipraveného.
Nemohl říct, že by se mu Demetria nelíbila. Byla to krásná žena, která byla plná života – přesně ten typ, který ho, byť k jeho vlastní smůle, přitahoval. I přesto mezi nimi panovalo jen velice pevné přátelství, kterého si cenil dostatečně na tolik, aby ani nepomyslel na možnost s ní strávit pár příjemných nocí a riskovat, že by tím zničil ten vzácný, ale křehký vztah.
„Doufám, že si mě vnímala i při té druhé části, co jsem říkal.“ Rania na něj poněkud zaraženě zamrkala a chvíli v tichosti přemítala nad vším, co vlastně řekl – než se zastavila nad tou věcí se sídlem a stěhováním.
„Stěhovat se?“ Rasmus poklidně pokývl hlavou. Bylo na čase se přesunout.

„Takže jsme vlastně sourozenci. Nevlastní. Jsi můj bratr...“ Vydechla tiše, než si s ním propletla prsty. To vědomí na ní zanechalo jistou stopu, ale Rasmus nedokázal odhadnout jakou. Viděl, že se na ní cosi změnilo - ale nebyl si jistý, jestli k lepšímu nebo k horšímu. Soudě podle její reakce to ale nesla docela dobře, protože se nehněvala. Ani ho nepodezřívala z toho, že by to celou dobu věděl a neřekl jí to.
Když k němu znovu vzhlédla s nevyřčenou otázkou v očích, zavrtěl hlavou.
„Bohužel netuším, kdo je tvoje matka. Otec... Byl to celkem sukničkář.“ To byla pravda. Domů si obvykle ženy nevodil, ale cestoval všude možně po Nescoře a kdo ví, na koho zrovna narazil. Nejspíš na někoho z vodních, což nebylo úplně neobvyklé. Měl pro ně stejnou slabost jako pro víly.

„Rasmusi!“ Když se mu za zády ozval ten podivně povědomý hlas, celý ztuhl. Nevěřil svým uším. Jakmile se ale otočil a spatřil Demetriu, celý zkameněl. Nebyla to ona v pravém slova smyslu... Byl to duch. Její tělo bylo průsvitné a ona vypadala úplně přesně jako když ji tehdy našel, než ji odnesl do sídla. Sotva si to uvědomil, bodlo ho u srdce. Na to by skutečně nejraději zapomněl - tuhle vzpomínku celá léta zatlačoval do těch nejtemnějších zákoutí svojí mysli v naději, že už nikdy nevyvstane na povrch.

„Demetrio... Hrozně rád tě vidím.“ I Rania vypadala překvapeně, ale šťastně. Ani jeden z nich neočekával, že se znovu shledají - a přesto se stalo. Jen za poněkud jiných okolností, než očekávali. Nejspíš tedy jeho kouzla přeci jenom fungovala, jen ne takovým způsobem, jakým by chtěl. Přivedlo ji to zpět... Ale bez těla. Kde udělal chybu? A kde byla vlastně tak dlouho? Neobjevila se v sídle, když tam ještě byl. Kde bloudila?
„Niadee... Ona tu není,“ pronesl trošku nejistě. Nevěděl, jak jí pospat, co všechno se mezitím stalo. „Ona se dostala do takové... Situace. My všichni jsme se do ní dostali. Narazili jsme na jistého muže, který nás všechny obelstil a přinutil nás dělat věci, kterých bychom se rozhodně jen tak nedopustili. Měl i Niadee... Ale potom ji prodal nějakému šlechtici, který si ji chce vzít za ženu. Ale pracuju na tom, abych ji dostal pryč, přísahám! Tady jsem, abych tě... Přivedl zpět. Neměl jsem sebemenší tušení, že jsi...“ Naživu.

I ona je ráda viděla. Vlastně už ani pořádně nedoufala, když si konečně vzpomněla. Myslela si, že už je nikdy neuvidí...
Ale Rasmus ji nijak zvlášť nepotěšil. Fakt, že Niadee ztratil, ji vlastně ji to přímo zklamalo. Od svého nejlepšího přítele by čekala, že dodrží svůj slib a dá na ni pozor, ale... On to nedokázal. Sice nepochybovala o tom, že udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby ji ochránil... Ale přesto zklamal. Kde byla její malá sestřička teď? A jak byla vlastně stará, když si ji někdo chtěl vzít za ženu? Byla už snad... Dospělá? Kolik let uplynulo za tu dobu, co byla pryč?
Najednou se jí zmocnil pocit neutichající paniky. Kdyby byla naživu, začala by instinktivně lapat po dechu, protože by měla pocit, že se dusí - ale ona byla duch, takže mohla jen vnímat ten narůstající pocit napětí, který jako kdyby jenom sílil díky tomu, že neměla fyzické tělo. Chtělo se jí plakat, ale ani to nemohla. Najednou si přišla naprosto uvězněná a paralyzovaná, nebyla schopná ani slova. Cosi uvnitř ní se tříštilo jako křišťálová váza narážející o zeď.

„Tys ji nechal... S cizími lidmi? Jak si mohl?“ V hlase jí zaznívala ukrutná bolest a ona se na něj nedokázala ani pořádně podívat, jak zničená byla. Odvážila se místo toho podívat na Raniu, která byla bledá jako stěna. Jako kdyby z její pokožky pomaličku vyprchávala ta známá modř, která ji dělala tak jedinečnou. Nelíbilo se jí to. Co ještě nevěděla? V Rasmusově hlase jasně zaznívala nejistota a obavy, na to ho znala dost dobře, aby to bezpečně poznala. Dokázala s jistotou říct, že jí nesvěřil všechno a že si toho ještě dost nechává pro sebe, protože to dokonale zaobalil tak, aby prozradil jenom to nejnutnější a zbytek si nechal pro sebe. Věděla o tom Rania? Doufala, že ne. Nesnesla by zradu od obou.
Zatímco ale svoji vodní přítelkyni pozorovala, tím víc se v ní probouzel pocit nejistoty. Doslova z ní cítila bolest a obavy, jako kdyby Rania skutečně věděla něco, co ona ne - a to ji přimělo si hluboce povzdychnout a odtrhnout pohled od nich obou. Alespoň na moment, aby se vzpamatovala. Oči přitom upřela na Tongi, která v ten moment představovala jediný pevný bod jejího posmrtného života. Tongi jí nikdy nic neprovedla, nic od ní neočekávala a nelhala jí. Nezatajovala. Neslíbila něco, aby to pak nedodržela. A Rasmus jí přísahal na svoji čest, že se o Niadee postará, pokud by se jí něco stalo. A jak to dopadlo.

„Demetrio, není to tak, jak to zní. On nás přepadl a vzal ji jako rukojmí, nemohl jsem s tím nic nadělat, aniž bych neriskoval, že jí ublíží.“ Demetria jenom potřásla hlavou a položila si dlaně na uši, ačkoliv moc dobře věděla, že se tím o sluch nepřipraví. Nechtěla to slyšet, nechtěla ho vidět, nechtěla to vnímat. Chtělo se jí křičet a plakat a ona se nezmohla na nic jiného než na to, aby se sesunula k zemi a pevně zatnula ruce v pěst.

„Co se stalo?“ Špitla tiše, zatímco tupě zírala před sebe. Chvíli jí to trvalo, ale nakonec se přiměla se podívat na Rasmuse, který stál kousek od ní a upřeně ji pozoroval. V očích se mu lesklo tolik výčitek, že se Demetria bála jeho odpovědi. Znala Rasmuse už tak dlouho, aby poznala, že je něco špatně. Byl sice značně nevyrovnaný, ale vždycky navenek působil klidně a nic na sobě nedával znát, i když mu bylo opravdu zle. Trvalo jí to notnou řádku let, než se naučila prohlédnout jeho masku a poznat, kdy mu je zle. Ale právě v ten moment se to ani nesnažil zakrývat.

„Udělal jsem chybu, velkou,“ připustil nakonec a ona jasně viděla, jak se Rania trhaně nadechuje a vydechuje. Ať už šlo o cokoliv, ovlivňovalo to i ji. To nebylo dobré, to nebylo vůbec dobré. Jasně na ní poznala, že se změnila - ale nenapadlo ji, že by to mohlo být... Tak zlé. Až když se podívala pořádně, všimla si toho, jak je roztřesená a jak se jí v očích lesknou slzy. Zdálo se, že se po její smrti jejich malé společenství začalo otřásat v základech a rozpadat se - a to závratnou rychlostí.

„Jakou? Co si udělal, Rasmusi? Přestaň lhát a mlžit, prostě to řekni, prostě...“ Hlas se jí zlomil. Potřebovala by se pořádně nadechnout, jasně vnímat vzduch proudící do jejích plic a z jejích plic. Cítit vůni lesa, cítit sluneční paprsky dopadající na její tvář... Cítit cokoliv. Potřebovala to, potřebovala to víc, než cokoliv jiného. S uvědoměním, že měla skutečně předtím nějaký život a blízké, se jí vrátila touha po skutečném životě. Toužila znovu na vlastní kůži zažít ty největší maličkosti, které dříve mohla brát jen jako samozřejmosti. Věci, nad kterými by se dřív ani nezmyslela a prostě by je udělala, teď by si je užívala a vychutnávala. Každý ten moment, každý doušek, každou hloupost... I dýchání, tak základní a primitivní věc, by pro ni v ten moment byla naprostým potěšením.

„Zradil jsem Raniu. Já... Otočil jsem se k ní zády.“ I když stál pevně na místě, hlas se mu třásl. Takhle poznala, že je uvnitř stejně rozpolcený a zničený jako ona. A ona nebyla uvnitř jen pošramocená a zlomená, najednou se v ní rozdmýchávalo i něco jiného, něco nového... Něco, čemu se za svého života nikdy pořádně neoddala, vždycky proti tomu zarytě bojovala. Ta známá horkost se rozlívala celým jejím astrálním tělem, zaplňujíc každé zákoutí její zubožené duše. Věděla moc dobře, o co šlo. Ale nenáviděla se za to. Byl to vztek - hořký, žhavý a neodpustitelný. Ta zloba v ní stoupala stejně rychle jako vnitřní panika, nebyla ani v nejmenším schopná se tomu ubránit. Chtělo se jí křičet.

„Proč? Jak si mohl, Rasmusi? Nejdřív Niadee a pak Rania?“ Byla snad další? Existovala možnost, že věděl o těch dracích a mohl zastavit to, co se jí stalo? Najednou o něm pochybovala, ačkoliv se zoufale snažila neztrácet v něj důvěru. Bylo to těžké, tak těžké. Měla pocit, že svého dávného přítele ani nepoznává - nebyl to ten Rasmus, kterého si zamilovala, nebyl to ten muž, který apeloval na čest a zavázal se být lepším, než byl jeho otec. Změnil se. Tak jako oni všichni. Co ho tolik pokřivilo a přimělo udělat ty příšerné věci?

„Zranilo mě,“ pronesl tiše, než kompletně přišel o hlas. Rania k němu pomaličku došla a položila mu dlaň na rameno, aby ho ukonejšila, čímž Demetriu zmátla. Zdálo se, že ať už se mezi nimi stalo cokoliv, ona už s tím byla vypořádaná. Nevinila ho z toho, nezazlívala mu to. Anebo se tak alespoň v tu chvíli chovala.
„Nahradila mě, opustila mě. Ranilo mě to. Chtěl jsem, aby věděla jaké to je, chtěl jsem... Byl jsem hlupák. Nechtěl jsem, aby se stalo to, co se stalo. Nikdy mě nenapadlo, že to dojde až tak daleko... Já nechtěl.“ Plakal. Zatímco k ní promlouval, z očí mu kanuly třpytivé slzy. To bylo úplně poprvé, co ho Demetria za ta léta viděla plakat. Vždycky byl silný jako skála, i v momentech, kdy bojoval s vlastní úzkostí a démony. To ona byla ta, která mu plakala na rameni a potřebovala utěšit, ne on... Ale přesto před ní stál se slzami v očích.

„Rasmusi...“ Zašeptala Rania tiše, než uchopila jeho tvář do dlaní a pousmála se na něj. Po tvářích jí přitom stékaly slzy jako hrachy. „Nikdy jsem tě nevyměnila, dobře? Já... Bylo to ode mě hloupé, odejít s Garrettem. Chtěla jsem ale poznat život i mimo a musela jsem to zkusit, chápeš? Ale nikdy jsem na tebe nezapomněla, nemohla bych tě nahradit ani opustit. Jsi pro mě naprosto nenahraditelný, Rasmusi. Dobře? Mám tě ráda... Bratříčku.“
S těmi slovy ho přiměla se trošku ohnout a políbila ho na čelo, než ho bezmyšlenkovitě objala.

Tongi neodolala a sušenky s čajem nadšeně přijala. Nebyla si jistá jestli je to vhodné ale na druhou stranu ta žena by jí to asi nenabídla kdyby nebylo. Takže pokojně ochutnávala sušenky i čaj zatímco Demetria mluvila s lidmi. Dem jí toho o své minulosti tolik neřekla a proti konverzaci nechápala. Bylo pro ní těžké vcítil se do všech těch lidí kteří jí byli vlastně cizí. Kdyby byla vychovávaná s rodinou nejspíš by svoje budoucí kroky více rozmýšlela ale tahle jednala tak jak to v tu chvíli cítila. Viděla brečet tu dívku i toho muže které Dem evidentně znala a odhadla že by Dem brečela taky kdyby mohla a i tak tu vážnou chvíli protnula dotazem který v ten moment nedával příliš velký smysl. "Tenhle muž vlastní ten velký starý dům ve kterém teď žijeme?" Vůbec jí nedošlo že by ta otázka nebyla vhodná a že by Rasmus z cizinců ve svém domě nemusel být nadšený. Prostě fungovala tak jak ji v tu chvíli napadlo. Trochu jako zvířátko. I tak jí ale bylo Demetrii hrozně líto. Po takové době se konečně setkala s někým koho znala a bylo to tak nešťastné setkání plné pláče. Tongi nevěděla že pláč může být i radostný. Znala ho z ostrova pouze jako doprovodný znak bolesti ale i kdyby to věděla tak by tak tenhle pláč neodhadla. Měla pocit že by se měla nějak vyjádřit k celé situaci. Nějak se Dem zastat nebo jí nějak pomoct ale vůbec netušila jak. Nakonec jí ale jen zachvátila zvědavost a nedopustila si otázku na to před jak dlouhou dobou Demetria zemřela. Vážně moc se jí chtěla zastat ale napadly ji jen věty které by podle ní ničemu nepomohli. Mohla říct jen to že je Dem milá, že jí pomohla a že pomohla i Vesiovi a že je prostě skvělá ale došlo jí že pokud jí ti lidé znají tak vědí jaká je. Proto se rozhodla jen dál vnímat o čem mluví a snažit se tomu porozumět.

Z toho všeho ji nakonec vytrhl právě hlas Tongi. Měla pocit, že k ní přichází z příšerné dálky, ale ve skutečnosti stála jen kousíček od ní.
Hned jí bylo svým způsobem lépe, když si uvědomila, že je celou dobu s ní. Neznaly se sice dlouho, ale stihla k ní už dost přilnout - a dala by za ni ruku do ohně, bez zaváhání. Byla pro ni jako rodina, nikdy by nedovolila, aby se jí přihodilo něco špatného. Byla by schopná se za ni klidně i obětovat, bylo-li by to zapotřebí. Vlastně svým způsobem toužila, aby ji oba dva její přátelé poznali, protože byla skutečně úžasná. A byla pravda, že by jí Rasmus mohl pomoct...

„Ano, to je on,“ pronesla nakonec poněkud přiškrceně. Nedokázala v sobě najít potřebou sílu na to, aby se vzchopila, proto působila poměrně afektovaně. Nechtěla ale Tongi za žádnou cenu ignorovat, protože to byla její dobrá přítelkyně a ona už takhle měla pocit, že ji tak trošku vytěsnila, což bylo něco, za co se cítila hrozně. Neměla být tak sobecká a hned se vrhat ke starým známým, ale... Ona svým způsobem musela. Konečně si něco pamatovala a najednou měla i je na dosahu ruky. Bylo to jednoduše silnější, než ona.
„Tongi, tohle je Rasmus Killian. Rasmusi, tohle je moje přítelkyně Tongi. Setkaly jsme se v lese, ona... Myslím, že by se jí docela hodila tvoje pomoc. Pokud ještě stále tedy platí tvoje nabídka, že mi pomůžeš s čímkoliv budu jenom potřebovat, pochopitelně. Do té doby bych tě asi měla informovat o tom, že jsme trošku... Znárodnily tvoje panství. Doufám, že ti to nevadí.“

Rasmus se nepatrně poušklíbne a utře si slzy, než vysekne řádnou úklonu a chytne Tongi za ruku, aby ji mohl políbit na její hřbet. „Vskutku mě těší, Tongi. Přítelkyně Demetrii je i moje přítelkyně. Rozhodně není třeba se obávat toho, že by mi nějak vadilo to, že jste se v panství usídlily, naopak. Jsem rád, že ještě může nějak posloužit, ačkoliv... Nechci raději vědět, jak to tam teď vypadá. Notných pár let jsem tam nebyl, takže to tam je nejspíš příšerně špinavé. Asi se tam zaskočím podívat, až tu skončíme. Když už jsme u toho... Co přesně byste potřebovala, Tongi?“

„Hodilo by se, kdybys ji pro začátek založil a nechal bydlet v panství.“ Demetria si zamyšleně promnula spánek a pohlédla na Tongi, než se na ni omluvně pousmála. Nechtěla za ni vyloženě mluvit, ale přišlo jí fér s Rasmusem tak trošku komunikovat místo ní, protože věděla, že na spoustu lidí působí celkem zlověstně a Tongi ho vůbec neznala, takže by ji nepřekvapilo, kdyby se ho bála. Zvláště potom, co si vyslechla z jejich rozmluvy. Bylo nejspíš lepší, že vzala věci do vlastních rukou a trošku Rasmuse nasměrovala. Jenom doufala, že to Tongi nějakým způsobem nevadí, protože by byla skutečně nerada, aby chytila pocit, že se jí snaží omezovat nebo nějak usměrňovat.

Když se Tongi zeptala na její smrt, celá ztuhla. Tohle nečekala... Ale nejspíš měla. Měla očekávat, že ta otázka přijde, když už si vzpomněla a našla svoje tělo. A měla by jí to říct, dlužila jí potom všem řádné vysvětlení, takže před tím rozhodně nemohla utíkat. O to víc ne před Rasmusem a Raniou, kteří také neměli sebemenší tušení, co přesně se tam stalo. Dlužila vysvětlení jim všem, bez rozdílu. A skutečně musela povědět, co se stalo. Musela.

„Já... Setkala jsem se dvěma draky, sourozenci. Oni našli naši vesnici a místní z nich byli zmatení, protože nikdy draky neviděli. Považovali je za bohy - a oni se toho rozhodli tak trošku zneužívat. Když jsem to zjistila, pokusila jsem se na to ostatní upozornit ve snaze jim otevřít oči, ale... Oni mě označili za lhářku. Jedna věc vedla k druhé a když se dlouho neukázali, většina vesnice slepě předpokládala, že nás kvůli mě opustili živí bohové, takže... Mě za to zabili.“
Bylo těžké to říct, ale přesto to zvládla. A svým způsobem jí přitom spadl kámen ze srdce, protože byla najednou svobodná od toho, co ji tížilo. Alespoň částečně tedy. Stále jí tížil osud její sestry i fakt, že byla mrtvá - a potřebovala nějakou spravedlnost, ale v tomhle stavu nemohla nic nadělat, proto se musela spokojit i s tím málem, co jí zrovna bylo naděleno.
„Já... Nevěřím tomu, že to říkám, ale... Ulevilo se mi.“

Raniina reakce byla jako pohlazení na duši. Ani nedoufal, že by věci nakonec mohly dopadnout takhle... Ale přesto se stalo.
Pravdou bylo, že svých rozhodnutí hořce litoval. A litoval toho už krátce potom, co to udělal - jenže tehdy ještě neměl sebemenší tušení, jaké důsledky to bude mít. Teď je už znal. Věděl, co se kvůli němu stalo a znal tíhu toho, co Ranie způsobil. Stejně tak ale dobře věděl i něco jiného. Díky tomu všemu poznala nové skvělé lidi, kteří si našli místo v jejím srdci. Nakonec to možná nebylo všechno úplně černé... Ačkoliv rozhodně nechtěl nijak nadlehčovat váhu svých chyb, bylo důležité se na věci dívat z obou stran.
Vlastně ho Rania tak trošku vykoupila, protože nebýt jí, zlomil by se vedví. Jakkoliv Demetriu chápal, skutečně ano, bolelo to jako čert. Vidět svoji nejlepší přítelkyni, jak se na něj najednou dívá jako na toho nejhoršího člověka pod sluncem, to chtělo... Hodně síly, aby to mohl překonat. A on tu sílu v daný moment neměl, proto nemělo smysl ji ani hledat.

„Nejsem si jistý, jak je to dlouho,“ pronesl neurčitě Rasmus, než si prohrál svoje uhlově černé vlasy. Všechny ty roky se mu slévaly dohromady. Kolik to mohlo být let? Šest? Osm? Možná víc? Trošku váhavě pohlédl na Raniu a ta jen neurčitě pokrčila rameny. S její ztracenou pamětí nejspíš nemohl očekávat, že mu pomůže. Sama to nejspíš považovala za věčnost, protože si nepamatovala svůj život z předtím. Mohl tedy jenom odhadovat, protože to s jistotou nevěděl.

„Nejsem si stoprocentně jistý, nedokážu přesně vnímat čas, ale... Odhadoval bych to na osm let, možná víc. Byla si pryč skutečně dlouho, Dem.“ Zasmušile semkl rty k sobě a věnoval krátký pohled Ranie, která vypadala celkem vyvedená z míry. Nejspíš si až teď uvědomila, kolik času strávila v absolutním osamění a bez paměti... Muselo to pro ni být skutečně těžké.
Opatrně ji proto vzal za ruku a ona si o něj opřela hlavu, takže ji něžně pohladil po vlasech. Bylo zvláštní vědět, že je to jeho nevlastní sestra. Jistě, celou dobu ji vnímal jako svoji rodinu, ale to by ho ani ve snu nenapadlo... Nenapadlo by ho, že zkrátka sdílejí krev. A nenáviděl ten fakt, že sdíleli zrovna otce - kdyby byla i její matkou Aeva, nebylo by to vůbec špatné. Byla to skvělá žena, jakkoliv byla už po smrti - nechť jí země je lehká - ale Theoran... Byl to netvor. Rasmus ho nenáviděl z celého svého srdce a po zjištění, že je Rania jeho sestra, se jenom obával chvíle, kdy se na něj začne vyptávat. Nejraději by jí o něm vůbec nic nepověděl, ale věděl, že nemůže. Měla právo znát muže, který byl jejím otcem, o to ji připravit nemohl i kdyby chtěl sebevíc. Na druhou stranu se ale bál její reakce, protože jejich otec byl skutečně špatný člověk. Bál se, aby si z toho Rania nevzala to nejhorší a nehledala potom podobnosti. Věděl, že měla sklony k přepočítávání svých nejhorších vlastností a pokud by se dozvěděla, že byl jejich otec vraždící maniak, očekávala by, že se z ní stane to samé.

„Osm let? To je... Hrozně dlouho.“ Demetria zůstala upřeně zírat před sebe, naprosto zděšená. Nedivil se jí. To zjištění muselo být skutečně těžké - a kdyby mohl, okamžitě by ji objal. Jenže to bohužel nešlo, neměla žádné tělo. Ale i přesto mohl něco udělat... Alespoň se pokusit. Za ta léta už ji znal natolik dobře, že věděl, co ji uchlácholí. A i proto na ni upřel svoje mírně zářící oči a zhluboka se nadechl, než tím nejvíce uklidňujícím hlasem znovu promluvil.

„Já vím, Dem. Ale tvoje tělo je pořád uschované v panství, dobře? Ta čarodějka by ti mohla pomoct se do něj vrátit. Je to sice celkem dlouhá doba, ale společně to zvládneme. Budeš znovu žít, uvidíš.“ S těmi slovy upřel pohled na Tongi a nepatrně se pousmál. Byla mu celkem sympatická. Vlastně ho nepřekvapilo, že si Demetria dokázala dělat přátele i v záhrobí, spíš ho překvapovalo to, jak se nejspíš setkaly. Demetria řekla, že se setkaly v lese... Jak se tam dostala? Ten les byl už naprosto vypleněný a studený, co tam proboha Tongi dělala?

„Jak jste se vlastně setkaly vy dvě? Zní to jako docela zajímavá historka,“ pronesl nakonec s nepředstíraným zájmem a zvědavostí.

Přišel ten správný čas, cítila v kostech, že jsou tu už všichni.
Všechny její ovečky přišly na místo a ona mohla konečně započít tu malou hru, na kterou se tolik těšila. Čekala je spousta práce - a ona si mohla jenom mnout ruce nad tím, jak zábavné bude to pozorovat. Jistě, nejspíš by z toho neměla mít radost. Nejspíš by ji to nemělo těšit, ale... Opak byl pravdou. Byla to čarodějnice se vším všudy. Měla moc pomáhat a byla to ochotná udělat, ale něco za to požadovala, tak jako každý jiný. A její cena byla skutečně vysoká, ale ne tak vysoká, aby bylo nemožné si svoje vytoužené přání získat.

„Pojďte blíž,“ pronesla ke všem, než máchla rukou i na ostatní, kteří postávali dál od domku. „Vysvětlím vám, co teď bude následovat. Věci se mají takhle... Mám pro vás tři úkoly. Úkoly, které mnozí z vás jistě nezvládnou a budou rádi, že se budou moct vzdát. Nebudu lhát, jsou těžké. Ale myslím, že odměna stojí za to. Začneme tedy popořadě... Vaším prvním úkolem bude najít perly z mého přetrhnutého náhrdelníku. Jsou všude tady v okolí - a nebojte se, jsou dost velké na to, abyste je mohli najít. Každý z vás mi přinese jednu. Musím vás ale varovat. Po setmění se tu dějí věci... A měli byste si dávat velký pozor na to, kam šlápnete a čemu uvěříte.“

Jen co to dořekla, nebe zakryla černá oblaka a okamžitě se setmělo, jako kdyby se schylovalo k večeru. U domu se okamžitě rozzářila rozsvícená lucerna a nedaleko zakrákorala vrána vznášející se nad domem. Okolní lesy přitom značně potemněly, ale místy v nich zářila světla připomínající oči. Přízraky tančící po okolí byly připravené svést kohokoliv z cesty a ve vzduchu se vznášela neurčitá vůně, která vyvolávala nejrůznější halucinace...
Čarodějnice se jen usmála sama pro sebe, než se posadila na lavičku před domem a spokojeně potáhla z dýmky, vyfukujíc obláček formující se v neurčitou změť chapadel.

Měl z toho špatný pocit, skutečně moc špatný. Ať už ta čarodějnice udělala cokoliv, všechno okolo se v mžiku změnilo.
Najednou byla téměř tma - a po okolí tančily temné stíny, které připomínaly přízraky. Rasmus hleděl do té tmy a z ní na něj zíral pár rudých světel, připomínající oči. Ne, skutečně se mu to nelíbilo. Ale copak snad předpokládal, že to bude snadné? Ne, to rozhodně ne. Věděl moc dobře, do čeho jde. Znal čaroděje i čarodějnice moc dobře, takže byl psychicky připravený na téměř cokoliv, takže ho tohle nemohlo příliš rozhodit. Spíš měl ale strach o ostatní - on tyhle triky už znal, ale co Rania, Demetria a zvláště pak Tongi? Když se ale otočil, aby je varoval, nikde nebyly. Najednou stál u domku úplně sám, společnost mu dělala jenom čarodějnice, která se na něj ušklíbala zpoza plůtku, na kterém najednou nebyly osazené rozbité hrníčky, ale lidské lebky, po kterých ještě stékala čerstvá krev.

Rasmus pevně semkl rty k sobě a udělal několik kroků vpřed, rozhlížejíc se po okolí. Jak měl sakra v takové tmě najít perlu? Ta čarodějnice skutečně věděla moc dobře, co si na ně vymyslet, aby to měli těžké. Nejspíš se přitom skvěle bavila, protože měla rty zvlněné v křivý úšklebek a v očích jí tančily hravé plamínky. Najednou už mu ale nepřipadala tak lidská. Jako kdyby se celá její tvář nějakým způsobem pokřivila. Oči byly ještě temnější než kdy předtím, ale přesto v nich bylo jasně vidět to pobavení. Lucerna nad její hlavou jí do nich vnášela jisté světlo, ale přesto duhovky působily dojmem, že ho kompletně pohlcují. Tvář jako kdyby měla pokrytou tmavofialovými skvrnami a rty měla úplně černé... Když odhalila zuby, byly také pokryté tenkou vrstvou černoty.

Není to nemožné, pomyslel si v duchu, než poklekl na zem a začal se probírat trávou. Na moment přitom pozvedl ruku a za pomocí jednoduchého kouzla vyvolal bludičku světla, která ozařovala jeho bezprostřední okolí.
Zatímco prsty probíral trávu, snažil se uklidnit. To, že neviděl ostatní ještě neznamenalo, že tam nejsou. Sama čarodějnice řekla, že se mají mít na pozoru... Přeci by je nevzala pryč a neublížila by jim, neměla k tomu přeci sebemenší důvod. I když...
Jak nad tím přemýšlel, zmocňovala se ho úzkost. Nevěděl, kde jsou a měl o ně strach, příšerný strach. Nesnesl by pomyšlení na to, že by o ně obě znovu přišel - ale i přesto se přinutil dál hledat a nepokoušet se z čarodějnice vymámit to, jestli je před ním skryla. Musel tu perlu najít, neměl na výběr. Pokud by to totiž nedokázal, nemohl by pomoct Demetrie - a skutečně jí to dlužil. Potom všem... Zvláště, když jí teď ještě i potkal a věděl, že je svým způsobem naživu.

Příšerně se jí začala motat a třeštit hlava.
Neměla sebemenší tušení, co přesně se dělo, ale když na moment zavřela oči a po chvíli je znovu otevřela, stála před ní černá postava, která působila dojmem, že je utkaná ze tmy. Dominovaly jí sytě rudé planoucí oči, co vyvolávaly strach.
Pevně semkla rty k sobě a odolala pokušení odvrátit hlavu. Stín ji mezitím pomaličku obkroužil - a ona cítila cosi studeného a slizkého, jak se jí otírá o nohu. Byl to příšerný pocit, ale nemohla s tím nic nadělat. Mohla jenom stát pevně na místě a doufat, že to dříve či později zmizí... A modlit se, že to bude raději brzo.

„Ranio,“ ozval se známý hlas a ona sebou trhla. Poznávala ho až moc dobře, byl to Rohanův hlas.
Stín se mezitím zastavil znovu před ní a chvíli jí hleděl upřeně do očí, než uhnul na stranu a jí se tak naskytl pohled na Rohana stojícího kousek před ní. Po několik vteřin na něj jenom upřeně zírala, než se k němu rozeběhla a pokusila se ho obejmout. Tehdy se ale jeho tělo změnilo v nesourodou změť kouře. Za zády se jí přitom ozval chraplavý smích čarodějnice, která její počínání pozorovala z lavičky před svým domem. Zahrávala si s ní? Jistě, čarodějnice byly zrádné a ona to slýchala z Rasmusových vyprávění, ale i přesto...
Při té příležitosti se rozhlédla kolem, ale Rasmuse nikde neviděla. Místo toho jí pohled padl na skupinku stínových postav, které se kolem ní začaly shlukovat do kroužku. Cosi přitom tiše šeptaly - a jí trvalo dobrých pár minut, než to rozeznala. Ranio ne! Ubližuješ mi! To jsem já, Garrett! Copak mě nepoznáváš? Ranio!

„Ne, ticho,“ pronesla zoufale, než si přitiskla ruce na uši ve snaze ten hlas vytěsnit. Nechtěla to slyšet. Nechtěla. Nejdřív se na ni vytasila s Rohanem a teď jí připomínala Garretta? Nebyla na to ani v nejmenším připravená. Nechtěla to slyšet, nechtěla to vidět... Chtěla pryč. Ale věděla, že teď nemůže couvnout. Přišla kvůli tomu, aby poznala svoji rodinu - a nejspíš to byla jediná reálná šance, jak se něco dozvědět. Nemohla to vzdát, nesměla. Nedovolila si to.
„Ticho!“ Zakřičela na stíny a ty se rozprchly do několika stran. Rania je přitom pozorovala koutkem oka, než poodešla směrem k břehu jezera a začala hledat perly.

Jejím prvním instinktem bylo ujistit se, že je Tongi v pořádku.
Když ji spatřila stát vedle sebe, trošku se uklidnila, ačkoliv do ní čarodějnice zasadila dostatečné množství semínek pochybností. Věděla moc dobře, co od ní očekávat - ale stejně ji to zaskočilo. Jakkoliv už v podobných krajinách kráčela a věděla, že to bude plné iluzí a klamu, stejně měla pocit, že se tomu nevědomky poddá a nechá se nachytat. Dříve by to nejspíš byla schopná včas prohlédnout, ale teď... Byla slabá, tak slabá. Nebyla si vůbec ničím jistá a přišlo jí, že je naprosto neschopná. Neměla sebemenší šanci se ubránit čemukoliv, co jí čarodějnice nachystala.

„Musíme najít dvě perly, to zvládneme to. Dokážeme to, uvidíš.“ Nebyla si jistá, jestli o tom víc přesvědčuje Tongi, nebo samu sebe. Faktem bylo, že hledání perel znělo docela složitě. Čarodějnice sice řekla, že jsou dost velké na to, aby byly vidět, ale stejně se bála. Za toho mizerného světla nebylo skoro vidět a ona sice měla stále tu svíčku, ale copak by jí to mohlo pomoct? A vůbec, bude schopná perlu sebrat, když byla duch? Měla spoustu otázek a strach, že se něco pokazí, ale nemohla se tomu všemu poddávat, protože skutečně hodně moc záleželo na tom, aby to zvládla. Netušila sice, co si bude přát Tongi, ale i kvůli ní doufala. Obě to potřebovaly.

Bezmyšlenkovitě se vydala k lesu a začala se probírat borůvčím, hledajíc perlu. Přidržovala si přitom kousek nad ním svíčku, aby něco viděla - ale zatímco se probírala těmi drobnými keříčky, po páteři jí plynule přejížděl pocit mrazu. Jako kdyby se něco dělo, něco bylo skutečně hrozně moc špatně. Ale ona nevěděla co - nevěděla to alespoň do té chvíle, než se zvedla a otočila se. Stála za ní skupinka lidí z její vesnice, s pochodněmi v rukách a zlostnými výrazy na tvářích.
Okamžitě polekaně couvla a oni udělali krok v před, čímž ji přiměli sebou trhnout. Co se to...

„Kvůli tobě odletěli. Je to tvoje vina, že nás opustili. A teď za to zaplatíš!“ Ještě než stihla jakkoliv zareagovat, bezmyšlenkovitě ji popadli a svázali, než ji začali táhnout směrem k jezeru. Zoufale sebou škubala a křičela o pomoc, ale oni na to nedbali. Jakmile ji dostali k jezeru, rozbili led a srazili ji na kolena, než jí krutě ponořili hlavu do ledové vody.

Armani seskočila z koně a přivázala ho k nejbližšímu stromu. Jí samotné by nijak nevadilo, kdyby se vyděsil a utekl, ale Lya by cestování pěšky zřejmě moc neocenila. U bohů... Bylo zvláštní, starat se najednou o dobro někoho jiného. Vůbec ne špatné. Armani se to svým způsobem líbilo. Dávala na Lyu pozor a Lya zase dávala pozor na ni. Fungovalo to. Od té noci spolu už nebyly, ale Armani se přistihla, že má elfku svým způsobem... ráda. Na jednu stranu ji to děsilo a bylo to předmětem mnohých nočních můr, ale na druhou stranu... Znamenalo to, že není úplně sama. Protože samota ji ničila a i když to nechtěla přiznat ani sama sobě, byla její největší starostí.
Pozorně naslouchala slovům čarodějnice a snažila se v nich rozpoznat jakoukoliv léčku. Nechtěla zatáhnout Lyu do zbytečného nebezpečí, jen kvůli jejím vlastním problémům. To si dívka nezasloužila. Armani se musela se stíny z minulosti poprat sama.
"Proměním se, vidím tak líp," zašeptala a na chvíli se zadívala Lye do očí. Ujišťovala ji, že všechno bude v pořádku. Že má všechno pod kontrolou. I když to tak rozhodně nebylo.
Svlékla si těžký plášť, černou šněrovací halenu, pevné kalhoty, sundala vysoké jezdecké boty a svázala vlasy do co nejpevněji utaženého uzle na temeni hlavy. Pár bílých pramínků ji zašimralo na tváři.
Oblečení složila vedle koně, aby nemusela nést jeho váhu a v prodlužujících se stínech nočního lesa se rychle proměnila. Prudká bolest z několika zlomených kostí a příliš rychle zmenšených svalů, jí vystřelila do celého těla. Polkla sten a na chvíli zavřela oči. Čekala, až odezní všudypřítomné svědění kůže, způsobené růstem pírek.
Protáhla křídla. Zacvakala zobákem. Načechrala si peří. Vzlétla.
Vyhýbala se vysokým kmenům a větvím, které se po ní natahovaly jako nenechavé prsty zlodějů a žebráků. Vrhala se střemhlav dolů, kdykoliv zahlédla něco lesklého a potom s trnem zklamání v srdci znovu nabírala výšku. Bude to trvat věky. Prohledat celý les i okolní jezero... Nedivila se čarodějnici, že se jí do toho dvakrát nechtělo.
Už už se připravovala znovu přitisknout křídla k tělu a prozkoumat blíž ten třpytivý předmět dole v kapradí, kde se za ní ozvalo něco... zvláštního. Nevěděla, jak to popsat, ale zcela jistě věděla, že to tu nemá co dělat.
Rozhodla se tomu zvuku nevěnovat přílišnou pozornost, ale během chvilky se ozval znovu. Znělo to trochu jako vrčení. A mávání křídel. Obrovských křídel.
Prudce se vyhnula několika u sebe rostoucím kmenům a udělala kruh, aby se mohla podívat za sebe. Srdce v hrudníku se jí na chvíli zastavilo a potom se rozbušilo čtyřikrát rychleji.
Hnala se za ní obrovská šelma. Rozpětí křídel odhadovala na čtyři metry, u mohutného těla pokrytého sametovou černou srstí, se neodvažovala ani hádat. Podobného tvora v životě neviděla. Trochu se to podobalo některé z velkých kočkovitých šelem s kulatýma ušima, ladným tělem a mohutnými tlapami, opatřenými drápy, ostrými jako dýky. Ale mělo to křídla. Silná, mohutná křídla, které tvora s každým mávnutím přibližovaly k Armani.
Ve svitu luny se leskly oči v barvě pirátského zlata, sněhobílé tesáky a perla, velká jako vlašský ořech, na kočičím obojku kolem krku.

Chvíle klidu netrvala zrovna dvakrát dlouho.
Zatímco se prsty probíral trsy trávy, ozvalo se mu za zády nespokojené mlasknutí a jeho bludička vyhasla, jako když někdo sfoukne svíci. Rasmus nepatrně protáhl čelist a rozhlédl se kolem, očima vyhledávajíc čarodějnici. Místo ní ale spatřil jenom temné stíny, které ho začínaly čím dál těsněji obklopovat. Jeden z nich měl povědomou figuru... Dlouhé vlasy, křídla... Okamžitě ztuhl, když stín nabral podobu jeho matky a přiblížil se k němu, dotýkajíc se jeho tváře přesně tak, jako to dělala Aeva.

„Synu můj,“ špitla Aeva a on jen zděšeně třeštil oči. Je to jen trik, musel si připomenout v duchu. Snaží se ti dostat pod kůži. Nedovol jí to. Nesmíš tomu podlehnout, nesmíš... Jenže jeho mysl jela na plné obrátky. Tak dlouho ji neviděl, tak dlouho neslyšel její hlas... Bylo to jako sen. Věděl sice, že je mrtvá, ale cosi uvnitř něj doufalo v tu možnost, že přežila podobně jako Demetria. Třeba byla ještě duch, třeba ji ještě mohl nějakým způsobem zachránit. Bylo to něco, čemu zoufale toužil věřit. Potřeboval, aby to byla pravda, potřeboval...
„Pojď se mnou, Rasmusi. Pojď. Ukážu ti svět, kde můžeme spolu žít v absolutním bezpečí, bez bolesti...“

Vzala ho za ruku a začala ho opatrně odtahovat směrem k lesům. Omámeně ji následoval, stejně učarovaný jako tehdy, kdy ji viděl úplně poprvé. Jakmile se ale dostali k prvním stromům, její tvář potemněla a ze zářících modrých očí se staly dva rudé kotouče planoucí temnou silou. Tehdy sebou Rasmus trhl a udělal několik kroků dozadu, až zakopl o pařez a tvrdě dopadl na zem. Aevina figura se plynule změnila v neforemnou masu stínové hmoty, ušklíbajíc se na něj zpovzdálí.
„Pojď za mnou, Rasmusi. Tady tě už stejně nic dobrého nečeká. Pojď, pojď...“ Stále to byl hlas jeho matky, ale jasně viděl, že to není ona. Ta čarodějnice si s ním zahrávala a jeho to rozčilovalo, ale nemohl s tím nic nadělat, protože ještě nenašel perlu. Nemohl si vyskakovat. Nebyl v pozici, kdy by si mohl něco takového jednoduše dovolit.

Sotva odvrátil pohled od stínu a začal se znovu přehrabovat trávou, stín za jeho zády se chraplavě rozesmál. On to ignoroval - potřeboval se soustředit na hledání, nesměl tomu znovu podlehnout. I kdyby ho lákala sebevíc, nesměl se otočit, nesměl poslouchat... Nesměl se tomu poddat. Věděl moc dobře, že proti němu zneužívá jeho tajná přání a nenáviděl ji za to, ale nemohl s tím nic nadělat. Tentokrát to nebyl on, kdo si mohl diktovat podmínky. Pro jednou se ocitl v kůži žadatele, musel následovat čarodějčino vedení a nedovolit si ztratit nervy.
Zatímco prsty prohraboval trávu, přejel po něčem hladkém a kulatém. Okamžitě to sebral a pozvedl - na dlani mu zářila dokonale lesklá a třpytivá perla.

Nemohla si pomoci, ale moc se jí nelíbilo vysílat Armani k nebesům samotnou... pochopte, v té tmě nevěřila ničemu. Zvlášť v zemi, kde se už přesvědčila, že stíny ukrývají nejrůznější potvory. A to nemyslela zrovna jenom nadpřirozené obyvatele Nescory, nýbrž také četná stvoření, která se místními končinami v tuhle dobu producírovala. Většina z nich se držela při zemi a ona věřila, Armani se svým zrakem sokola měla dobrý rozhled... ale přeci jen se jí to nelíbilo.
A přesně to se vyplnilo, když tichem naplněný vzduch kolem vyplnilo zoufalé zapískání sokola... a zařvání, z něhož tuhla krev v žilách o tomu největšímu odvážlivci (nebo šílenci, ale ta hranice byla dost individuálně nastavená). Zvrátila hlavu k nebesům a čekala, co se stane. Doufala, že Armani napadne trochu klesnout, aby i ona mohla něco vidět...
Když se tak stalo, přála si, aby tomu tak nikdy nebylo. Protože hned za elegantním drobným tělem sokola, který kdysi býval nádhernou bělovlasou dívkou, se z nebe řítila obrovská šelma s tělem černé kočkovité šelmy. A Lya byla najednou docela ráda za to, jak ji kdysi Caem nutil ležet v knihách a studovat, protože jí i navzdory šoku, jenž ji přišpendlil na místě, rychle došlo, na co se to dívá. Mante' Nicti. Poměrně vzácný kousek, zatraceně drahý mazlíček – a nikdy předtím s nimi tu čest neměla. Za což byla docela ráda, když nyní viděla, jak se kočkovitá šelma s rozpětím výšky dvou mužů řítila po drobném sokolím tělíčku, natahovala po ní smrtící, blýskající se drápy a řvala jako smyslů zbavená, zatímco se jí v očích blyštěla krutost. Ne naléhavost lovu, to nikoli – Alyanna by dala ruku do ohně za to, že tohle zvíře rozhodně neloví z nutnosti, nýbrž zkrátka proto, že může.
Tak to teda ne.
Uskočila, když se Armani v závěsu s kočkou prohnala kolem. Byla rychlá, ale obě věděly, že nevydrží v tomhle tempu napořád. Pořád působila dost slabě i v lidské podobě, natož teď, když musela vynaložit veškeré síly k tomu, aby zvládla létat takhle rychle. Musela vymyslet, jak jí pomoci se šelmy zbavit – a to co možná nejrychleji. Dříve, než se jí něco stane. A to jednoduše odmítala dopustit.
Vzpomínala na to, co o těch zatracených přerostlých kočkách vůbec věděla. Jsou úchylné na zlato a obecně drahé kovy… žijí hluboko v lesích… lze je najít kolem nalezišť drahých kamenů… říká se, že zlatou dokonce žerou… a že je zle zkrotit.
Tahle informace Alyannu zarazila. No jasně. Žerou zlato a mezi lidmi se povídalo, že pokud jim hodíte něco, na čem vám hodně záleží, zjihnou a jsou na několik hodin vaše nejlepší kámošky. Ale aby to fungovalo… ten kus šperku pro majitele musel něco znamenat.
To jediné, co připadalo v úvahu, jí viselo kolem krku na tenoučkém řetízku, ukryté v jejím dekoltu. Téměř nikdy to nesundávala – kdysi jí to daroval Caem k devátým narozeninám. Údajně to dostal od dvorního kováře s dodatkem, že přináší štěstí. A tehdy… tehdy ona byla v jeho očích ta, která z nich dvou potřebovala štěstí mnohem víc. Těsně poté, co se dozvěděla, jak to bylo skutečně s její matkou…
Nebylo to rozhodně něco, o co chtěla přijít, ale pokud by to měla vyměnit za to, že Armani bude v pořádku, neváhala. Zlato je zlato, ale život se jím vyvážit rozhodně nedá.
Nechtěla křičet, proto počkala pár vteřin, než bude Armani otočená tak, aby na ni viděla, a jednoduše máchla paží v gestu, které prostě nešlo splést – ukazovala jí, aby se přiblížila. A ona, jelikož zjevně už byla se silami k letu v koncích, ji uposlechla a zamířila k ní. Těsně před tím, než se kolem ní obrovská kočka prohnala, si Lya zkrátka rychle strhla zlatý přívěsek z hrdla a zamávala jím ve vzduchu s hlasitým: „Na, čičičí.“ Nikdy nevymyslela pitomější upoutání pozornosti, ale v tu chvíli ji skutečně nic lepšího nenapadlo.
A zdálo se, že to zabralo. Otočila se k ní obrovská hlava, zlaté oči se zúženými zorničkami se otočily k ní. Uši se jí napřímily, když uviděla zlato v dívčině dlani. Na tenkém obojku a jejím krku se blyštěla nádherná perla. Tohle se podařilo. Její pozornost si rozhodně získala… teď ještě aby to zabralo, prohnalo se jí hlavou, když ke kočce natáhla ruku, dlaň vzhůru a na ní, jako když podáváte pamlsek koni, ležel zlatý šperk.
Lya netušila, kam se poděla Armani, ale jen doufala, že je někde za ni, prozatím v bezpečí. Protože pokud tohle nezabere, pravděpodobně je ta kočka rozsápe obě dvě.

Ty hlasy neutichaly. Stále je slyšela všude kolem sebe - a zdálo se, že jsou čím dál hlasitější a intenzivnější.
Zoufale a vztekle udeřila rukama do ledu na jezeře, až se ozvalo tlumené praskání. Nechtěla to slyšet, skutečně ne. Ale ta čarodějnice jí to neustále předhazovala, jako kdyby bylo jejím jediným cílem ji jednoduše mučit. Od Rasmuse věděla, že podobná individua milovala trápení druhých, takže se to snažila ignorovat. Nechtěla jí dopřát to potěšení, že na to bude znovu nějak víc reagovat - nebo snad to, že by podlehla. Ne. To si jednoduše nesměla dovolit.
Na břehu ale žádnou perlu nenašla, ačkoliv se probírala trávou velice pečlivě. Když se zvedla, aby se poohlédla jinde, její pozornost si ale získalo cosi blýskavého, ležícího na jezeře. Okamžitě zbystřila. Bylo to maličké a třpytilo se to v měsíčním světle. Mohla by to být ta perla...? Pomyslela si v duchu a poněkud váhavě pohlédla na led. Opatrně na něj přitom položila jednu nohu, zkoušejíc jeho tloušťku. Musela to zkusit, nic jiného jí nezbývalo. Nemohla riskovat, že už jinou perlu nenajde.
Poněkud váhavě se postavila oběma rukama na led a dala se do nejistého pohybu. Zatímco se pomaličku blížila k místu, kde zářila perla, polévalo jí horko. Neměla z toho vůbec dobrý pocit... A to všechno se potvrdilo, když se začaly ozývat zvuky praskání ledu. Okamžitě se otočila směrem k břehu, od kterého se šířily pukliny a rychle sebrala z ledu perlu, ale než se stihla pohnout, led pod jejíma nohama se probořil a ona spadla do nebezpečně studené vody.

Bezmyšlenkovitě zamířil k čarodějnici a vtiskl jí perlu do dlaně.
Ta k němu vzhlédla a vyfoukla na něj obláček kouře, než se jí rty zkřivily do nepříjemného úsměvu. Sotva to udělala, stín utichl a zmizel. První zkouška pro něj tímhle skončila, byl už v bezpečí... Nebo by alespoň měl být. Zdálo se, že když prošel jejím prvním úkolem, všechny halucinace pomalu odezněly a on se mohl v konečně v klidu nadechnout a uklidnit se potom, co viděl. Bohové věděli, že to potřeboval. Vidět svoji matku ho bolelo. S její smrtí se nikdy pořádně nevyrovnal - a rozhodně nepotřeboval tu bolestivou připomínku, že o ni přišel. Věděl to, moc dobře. Čas od času mu ji něco připomnělo - což byl obvykle důvod, proč se vyhýbal zrcadlům a věcem, co mu mohly ukázat jeho odraz. Nechtěl vidět svoje oči, protože je měl po ní. Nechtěl si to připomínat, vlastně by si přál jenom... Zapomenout. Zapomenout na to, co provedl a zapomenout na to, že o ni přišel. Kdyby mu někdo vymazal paměť a namluvil mu, že odešla někam z nějakého dost dobrého důvodu, byl by za to neskonale vděčný. Jenže nikdy nikomu nedůvěřoval natolik, aby komukoliv dovolil se mu hrabat v hlavě. Takovou důvěru měl jenom v Raniu - a u té zase nechtěl, aby viděla všechny ty ostatní zrůdnosti, které provedl.

Když nad tím tak přemýšlel, musel se rozhodnout. Teď už by ji měl vidět, měl by...
Zahlédl ji. Opatrně přecházela po ledu na jezeře - zřejmě tam zahlédla další perlu. Jenže když ji sebrala, led se pod jejíma nohama prolomil a ona spadla rovnou do té proklatě ledové vody. Okamžitě se dal do běhu a rychle si svlékl kabátec a odhodil ho na břeh, rychle míříc do vody za ní.
Našel ji těsně pod hladinou, zoufale bušíc na ledovou vrstvu nad ní. Bezmyšlenkovitě ji jednou rukou popadl, než tou volnou vypustil trošku čiré magie, která rozbila led nad nimi. Tehdy s ní rychle vyplaval a lačně se nadechl, upírajíc na ni svoje sytě modré oči. Kontroloval ji, chtěl si být jistý, že je v pořádku. Když se ujistil, že se jí nepřihodilo nic víc než pořádný šok, vylezl z vody na led kolem a vytáhl ji, než společně rychle zamířili na pevninu. Tam bezmyšlenkovitě sebral svůj kabátec a přehodil jí ho přes ramena.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se starostlivě, zatímco spolu mířili k čarodějnici. Rania mu věnovala krátký pohled a nepatrně se pousmála, než pokývla hlavou a podala čarodějnici svojí perlu. Potom už ji jen odvedl o kousek dál a posadil se s ní na trávu, objímajíc jí jednou rukou a tisknouc k sobě, aby se zahřáli.

Armani se málem zastavilo srdce. Viděla to všechno před očima, viděla tu obrovskou šelmu, která spolkne Lyu jako malinu. Viděla všechnu tu krev a viděla paní smrti, která by si vzápětí přišla i pro ni. Nebyla hloupá, aby jí nedošlo, že po smrti Lyy by si šelma došla i pro ni. Bohové... U srdce ji píchlo, jako by ji do těla někdo zarazil ledový rampouch. Mohla za to ona. To ona souhlasila s touhle cestou a souhlasila s tím, že vystaví Lyu tomuhle obrovskému nebezpečí. A teď... Teď kvůli ní elfka zemře.
Jenže nic z toho se nestalo. Armani to sama nedokázala tak úplně pochopit, ale v jedné chvíli se za ní hnal obrovský černé stín a ve druhou se zastavil. Ve vzduchu se zatřpytil řetízek, který nosila Lya stále u sebe a šelma po něm chňapla podobně jako kočka po myši. Olízla si tlamu, očichala Lyu a potom se jí otřela o bok. To obrovské zvíře, jako by snad chtělo... Pohladit. Neuvěřitelné.
Armani to všechno sledovala ze vzduchu a nedokázala uvěřit svým očím. třeba ji šálila tma. Třeba si to všechno jenom představovala. Musela... Musela se ujistit, že je Lya opravdu v pořádku.
Snesla se k zemi, přešla plynule jedné podoby do druhé a tak jak byla, jenom ve spodním prádle, které si nechala, se přiblížila k elfce.
Nedůvěřivě si měřila pohledem šelmu, která teď spíš připomínala domácího mazlíčka, žadonícího o kapku pozornosti. Bohové... Jak se to stalo?!
Lya se rozhodla odložit otázky na později. Nechápala to, ale byly důležitější věci, než vysvětlení.
Okamžitě si přitáhla Lyu k sobě a pevně ji objala. Zabořila tvář do dívčiných vlasů temných jako noc a držela ji, jako by ji už nikdy v životě neměla pustit. Po tváři jí stekla jediná slza štěstí a úlevy.
Měla by vzít perlu dřív, než si to to zvíře rozmyslí a zase přehodnotí svoje stanoviště. Měla by se vrhnout do dalšího úkolu. Měla by si obléct alespoň plášť, aby zahnala chlad a husí kůži. Měla by... Měla by spoustu věcí, ale žádná z nich nebyla tak důležitá, jako Lyino bezpečí.
"Bohové, myslela jsem... Myslela jsem, že umřeš." Zašeptala a ze srdce jí spadl kámen, o kterém dosud nevěděla.