Město Teppasmies

Sledovala ho svýma modro-zelenýma očima a nespouštěla z něj ani na vteřinu pohled. Bál se činů? To ji nepřekvapovalo. Ona to tak také mívala, dřív. Mnoho a mnoho let zpátky, když byla ještě slabá a ustrašená dívenka, ještě nevědoma toho, co všechno může dokázat. Teď už to ale věděla, dokázala využívat svoje přednosti k tomu, aby dosáhla svého. A s ním to nebylo jinak. Šel jí docela na ruku, ale zatím ne úplně přesně tak, jak by chtěla. Představovala si to trošičku jinak, ale to neznamenalo, že se situace nemohla změnit. Pořád před sebou měli ještě dlouhou cestu a ona byla poměrně vytrvalá, když jí o něco šlo. Takže byla dokonale připravená se dál snažit a pokoušet se pokaždé udeřit na správné místo, aby ho alespoň o kousíček posunula blíž ke svému cíli.

„Jak jsem řekla. Dokud nezlobíš a posloucháš, nemáš se čeho bát. Tristan tu není, aby ti usekl i druhou ruku a já nejsem úplně násilný typ. A co se týče druhé strany... Nemám důvod tě dál ničit. Vlastně jsem se právě rozhodla, že na tebe teď budu hodná, co na to říkáš? Nemáš hlad?“ Odvětila nakonec, než po něm blýskla blahosklonným úsměvem a nepatrně zatřepotala křídly.
„Dobrá, to se hodí. Zůstaneš tedy se mnou, v tomhle domě. Ještě budeme muset vymyslet nějakou organizaci, protože je tu jen jedna ložnice a Tristan mě výslovně nabádal, abych tě zavřela do sklepa, ale... Co bych to byla za snoubenku, kdybych tě nechala trčet v temném, vlhkém a nicotném prostoru? Ne, to neudělám. Myslím, že tě začínám mít ráda... Takže jak jsem řekla, budu hodná. Alespoň prozatím, pokud mě nepřiměješ změnit názor, o čemž docela upřímně pochybuju, protože jsi jako hotový svatoušek.“
Při jeho otázce na budoucnost se jenom pousmála, znovu se k němu přiblížila a přejela mu ukazováčkem zespoda po bradě. „Co myslíš, Jaydene? Možná, že tě pustím. A možná, že si tě také nechám. To bude záležet na tom, jak moc si padneme do noty. Prozatím se přikláním spíš k možnosti... Hmmm. Vlastně si nejsem jistá. Jsi rozkošný, víš o tom? Ne nadarmo jsem si tě v té hospodě vybrala, zaujal si mě. Byla by škoda se tě vzdát, zvláště, když jsi sám šlechtic. Díky tobě bych se ve společnosti mohla s přehledem udržet... A nikdo by mě nepodezříval. Myslím, že si tě spíš nechám, jsi k sežrání.“ Letmo ho poplácala dlaní po tváři, než mu hravě pocuchala vlasy.

Jayden se na ni podíval docela překvapeně. Nechápal jak to, že najednou otočila a začala být tak milá. Furt jen čekal, kdy přijde nějaká levárna. Nestěžoval si, že byla milá. To rozhodně ne. Jen byla milá až podezřele moc. "To by od tebe bylo milé. Já ti s tím bohužel pomoct nemůžu. Neznám to tu. Ale budu vděčný za jakoukoliv možnost, která by nezahrnovala sklep." pronesl a mírně polkl. "A teď to myslím i z jiných důvodů, než sama nejspíš předpokládáš. Z osobních, kvůli jistým událostem..." přiznal po pravdě a podíval se dolů. Ze sklepů měl hrůzu od doby, kdy zjistil, jak zemřela jeho matka. Nebylo z nich úniku jinudy, než přes dveře. Ohledně jeho matky, nikdo nedokázal vysvětlit, proč byla ve sklepě s největší pravděpodobností zamčená. Pokud ne, tak hůř. Zasypalo ji to zaživa. Celkově byly okolnosti prapodivné. Co tam dole dělala? Šla snad hasit požár? A jak se o něm vůbec dozvěděla? Nikdo jiný v domě být neměl a sklep byl mimo dům. Proč by ho vůbec šla hasit, když v něm žádné cennosti neměli? No rozhodně na tom všem Jaydenovi něco nehrálo, ale rozebírat to nikdy s nikým nechtěl.

"A nezabije mě ten Tristan až přijde nebo něco takového, až uvidí, že jsem normálně v domě?" zeptal se jí po chvíli, aby změnil rychle téma. Poté se podíval na pahýl, který tam teď byl místo mechanické ruky a stáhl si přes něj rukáv, aby ho vidět nemusel. Připomínalo mu to moment, kdy o svou pravou ruku přišel. Na to teď myslet nechtěl. Už teď přemýšlel o věcech, na které by raději zapomněl a už si nikdy nevzpomněl.

Když mu přejela prstem po bradě, automaticky hlavu víc napřímil, jako by chtěl uhnout, ale neuhnul úplně. "N-necháš?" vysoukal ze mě a zvedl jedno obočí. Znělo to, jako by mluvila o štěněti, co našla na ulici, ale nějaké podobné poznámky se raději opět zdržel. "Děkuji za lichotky, hádám, ale to myslíš jako navždy?" zeptal se opět docela vystrašeně.

Samozřejmě, že se mu sklep nezamlouval, komu by se tam taky chtělo? Asi nikomu, to bylo jasné. A ona ho z dost pochopitelných důvodů do sklepa honit nemínila - jednak protože věděla, že by tam potom mohl kdykoliv přijít Tristan a pocuchat mu fasádu, ona ho navíc chtěla mít pěkně pod dohledem... To znamenalo, že ho mínila později vzít s sebou nahoru. Zatím mu to neříkala, protože jí bylo předem jasné, že by se určitě cukal a ona se mu asi úplně nedivila, ale byla pevně rozhodnutá nebrat na něj v tomhle případě ohledy. Konec konců, zařídila mu tím určité pohodlí. A trošku normality, protože jediná alternativa byl právě ten sklep, který oba tak trošku kategoricky odmítli.

„Hm. Neboj se, do sklepa tě nutit nebudu,“ odpověděla naprosto otevřeně, ale zbytek si rozhodla nechat pro sebe - alespoň pro zatím. Když se zeptal na Tristana, nepatrně jí zacukaly koutky. Samozřejmě, že ho Tristan bude chtít zabít. Nebo mu alespoň zpřelámat pár kostí, vyrazit zuby, uříznout ucho nebo tak něco. Copak by ale něco takového mohla přiznat? Ne, evidentně už byl vyděšený dost, nemínila ho dál stresovat, vlastně se snažila spíše o opak.
„Nemusíš se bát, nedovolí si jít proti mě, jenom si to s ním budu muset trošku vyjasnit.“ Neurčitě pokrčila rameny, než mu věnovala vlídný úsměv. Evidentně mu začínalo docházet, jak se situace má... To bylo nejspíš dobře. Ona měla v úmyslu pokračovat ve svojí hře a dotáhnout to docela daleko a vysoko, což ho nepochybně zahrnovalo. Navíc už ji Tristan trošku omrzel, takže by změna nemusela být k zahození. Jayden byl úplně jiný, sice by jí rozhodně nedělal poskoka, ale... To nevadilo. Měl jiné výhody.
„Pochopitelně, zlatíčko. Jak jinak?“ Uculila se, načež se jí v očích nepatrně zablýsklo. „Jsi pěkný, šlechtic a takové štěňátko... Byla bych sama proti sobě, kdybych se tě vzdala. Nemyslíš?“

K jejímu vlastnímu překvapení se k cizinci automaticky natiskla. Byla si stoprocentně jistá, že Lyrali by takové chování považovala za nekorektní a společensky naprosto neakceptovatelné. Tisknout se , k sice přátelsky , ale stále neznámému muži... Takové zvyky patřily příležitostným společnicím. Rozhodně ne urozeným šlechtičnám pod které majitelka toho těla spadala. Ale Lyr tu teď díky Bohům nebyla a jí takové činy nedělaly přílišné problémy. Měla štěstí, že s ní mohla sdílet jednu schránku. O to bolestivější ale bylo, že naprosto selhala. Hodlala na konci toho všeho zmizet a nechat nebohou Lyr žít svůj vlastní zářivý život. Patřila do bohatě zdobených kousků látky a perfektních účesů. Lyr dokázala protančit ve stejných střevíčkách dvě noci na plese, zatímco Wenn ty ladné nohy nutila běhat ve skalách jako barbar. Jako vyvrhel. A to si její milá nezasloužila.

Houpavá chůze jí zavírala oči a světlovláska musela vynaložit s každým dalším krokem spoustu úsilí, aby mu neusnula v náručí. Děsilo jí to. Jak by mohla s klidnou hlavou usnout v takové situaci? Nemohla. Nesměla usnout. Místo toho se snažila pochytat všechny svoje zbloudilé myšlenky, ale všechny se pokaždé sešly na tom samém místě. Ulička, Zima a prudká bolest. Každou sekundou tedy doufala, že konečně dojdou na místo, kde by se už nemusela bát každého okolního zvuku. Se svým zachráncem se ale cítila tak nějak bezpečněji. Násilníci neútočili na větší skupinku lidí jen tak pro nic za nic. Osamocený jedinec byl vždycky lepší kořist než skupinka více lidí. A i když ona sama byla neskutečně zesláblá a vyděšená, její jméno tu pořád něco znamenalo. Pořád byli v jejím rodném městě a její rodina tu měla vybudovanou dobrou pověst. I její zachránce bruslil na tenkém ledě, ale Wenn ho měla v případě nouze rozhodnutí obhajovat. Jeho úmysly nebyly špatné. Vše tomu alespoň vypovídalo. Ale bělovlasá dívka si byla jistá, že pokud by někdo našel Lady Isolai v takovém stavu, viník by byl jistě nalezen a náležitě potrestán. Tedy, pokud by neměl vyšší postavení než její rod, o čem ale pochybovala. V Teppasmies se moc rodů nenacházelo a těch ár zbývajících na vysokém postavení... Doufala, že Isolai byli u prostého lidu oblíbenější. Lyrali i její matka se vždy snažily brát ohledy na chudší vrstvu a pomáhat jim jak to jen šlo. To i spoustu dalších věcí na ní Wenn naprosto zbožňovala.

Měla být potichu. Ten pokyn se jí zdál jasný. Jako naprostá samozřejmost. Wenn ale nechtěla znít hrubě a tak jenom zamručela na souhlas. Nechtěla být vůbec hrubá. Léčitel s ní měl jen ty nejlepší úmysly a navíc jí pomáhal. Sám od sebe. Což shledávala velice laskavým skutkem. Pokoj si moc dlouho neprohlížela. Nebyla ve stavu kdyby jí zajímalo jak má kdo zařízený interiér. Už od přírody sice oplývala zvědavostí, ale prvně se musela sama uklidnit a až potom možná klást otázky ohledně bydlení. Úlevně vydechla, když pod sebou ucítila měkkou matraci postele. Postel se sice nenacházela v nejkvalitnější stavu, ale pořád to byla postel. Za což byla dívka neskonale vděčná. Zatřenýma očima sledovala jeho vzdalující se postavu. Cítila se neskutečně unaveně, ale sama tušila, že usnout teď se nezdálo jako milionový nápad.

Dřepěl přímo před ní a Wenn musela podstoupit důležité rozhodnutí. Věřit mu nebo trucovat a ochránit se před případným otrávením? Jistě musela být paranoidní a vypadat hloupě. Nakonec se rozhodla usrknout si z horkého hrníčku. Čaj chutnal sice pro její rozmazlený jazýček odporně, ale podle jeho slov to mělo pomoct. ,,D-Děkuji vám...” Špitla roztřeseně a pokusila se o chabý poloúsměv. Dovolila si opřít hlavu o stěnu a zavřít oči. Měla v plánu jen chviličku položit hlavu a srovnat si myšlenky. Ale její vůle nebyla příliš silná na to, aby se udržela a tak se propadla. K její smůle ne do říše sladkých snů, ale do tmavé části Lyřiné mysli. A nedokázala se vyškrábat zpátky.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozlepila unavené oči a pohledem rychle přejela místnost. Kde to u všech bohů byla? Musel to být jen další komplikovaný sen. Nebo zase ta její náměsíčnost? Zmatené oči se jí zastavily na tváři neznámého muže. Neznámého muže, který byl až moc blízko. Jakmile si tu skutečnost uvědomila, vyděšeně vypískla a snažila se co nejvíc natisknout na stěnu za ní, co nejdál od něj. To se ale neprojevilo jako moudré rozhodnutí, vzhledem k tomu, že jí téměř celým tělem projela ostrá bolest, nejvýraznější v její podbřišku. Nečekaná vlna bolesti jí donutila znovu vykřiknout a když si ještě k tomu uvědomila, že na sobě nemá žádné oblečení, začala panikařit. Nahrnula si veškerou deku na posteli k sobě, aby zakryla svoje obnažené tělo. Vyděšeným pohledem putovala z muže na přikrývku a zpátky. Byla nahá. S cizím chlapem. Na podivném místě. A její tělo očividně nebylo v nejlepším stavu. ,,Okamžitě mi vysvětlete co se tu děje! Proč co...vy...Kdo jste? Proč tu jsem? My jsme spolu...?” Její obličej začal nabírat barvu přezrálého rajčete a ona se celá zavrtala do přikrývky až jí ven koukala jen hlava. Byla zmatená a vyděšená. A neměla problém na místo ihned zavolat stráže.

Adäme byl rád, když tu pomoc přijala bez zbytečných cavyků, které by možná od slečny z vyšších kruhů čekal. Sice nad tím čajem ohrnovala nos, ale to se jí vážně nemohl divit – věděl, co do děj dal, a bylo zázrakem, že to vůbec vypila, protože to byla vskutku odporná směs. Byla nezvykle statečná, ale to on přeci jen oceňoval. Už s tím, co se jí stalo, bylo zázrakem, že se od něj vůbec nechala vzít do náruče a donést až sem. Většina dívek, s nimiž se po podobně nešťastných událostech setkal – a v tom, jak mizerná morálka uměla ve velkých městech panovat, to bohužel bylo častěji, než by se mu jakýmkoli způsobem líbilo – by na sebe nenechalo sáhnout, ale jí zjevně došlo, že když už nic jiného, alespoň je u něj v bezpečí, protože na rozdíl od toho parchanta před ním, on ji sem nevedl, aby si na ní jen uspokojil fyzické choutky a poté ji nechal napospas těm démonům, kteří se s tím spojovali. „Neděkuj,“ pousmál se na ni, když se uložila do postele a vypadalo to, že jí začala klesat víčka. „Prospi se. Potřebuješ to – aby ses mohla zahojit a nabrat síly.“

Ani netušil jak, ale usnul také, sedě na zemi a opřený zády o pelest postele, s hlavou opřenou o matraci. Byl tak blízko jí, že už když se probrala, nějakou jeho část to probralo ze spánku. Ale teprve když zaslechl dívčí vyplašený výkřik, probral se dokonale a splašeně se otočil na dívku na posteli vedle sebe v příšerném očekávání, že ji tam najde zalitou krví a s vyvrženými orgány lesknoucími se vedle ní. Ale ne – to jediné, co se mu naskytlo, byl pohled na dívku, která si křečovitě tiskla ke stěně za ní, držela si pokrývku u bledého tělíčka a svoje modré oči kulila vyděšeně přímo na něj. Lapala po dechu jako zvířátko zahnané do kouta, bylo vidět, že panikaří, srdce jí muselo běžet závratnou rychlostí. Bála se… jeho.
„Moment, cože?“ otázal se zmateně. „Ty si nic nepamatuješ?“ svitlo mu překvapeně. Vždyť ji o vzpomínky zatím nijak nepřipravil, že ne? Nepamatoval si to. A i když jeho dlouhodobá paměť byla děravější než voják v zákopu po útoku odstřelovačů, krátkodobá paměť mu sloužila docela dobře. Ale musel přijmout věci, jak byly – pokud něco zapomněla, měl by jí to rychle vysvětlit. Koneckonců, malá šlechtična, co si myslela, že ji tu snad znásilnil od sám, smrděla problémem*, takže by se měl vážně snažit. „Ne, nespali jsme spolu, v klidu.“ Pro jistotu se otočil, aby neměla snad dojem, že si ji prohlíží, a zapřel se zády o pelest. „Našel jsem tě v ulicích. Byla jsi zraněná, nějaký bídák se na tobě docela mizerně vyřádil. Jsem léčitel, vzal jsem tě sem, abych měl jistotu, že se z toho zmátoříš. Ošetřil jsem tě… a ty jsi potom jenom usnula. Šaty nemáš, protože jsi měla příliš utažený korzet na to, aby bylo bezpečné v tom spát.“ …a navíc z nich moc nezbylo, ale to už nahlas nedodával.
Chvíli mlčel, než ještě dodal jednu potřebnou věc. „Neboj se, nemíním se na tebe dívat, pokud si to nepřeješ. Ale v tom případě potřebuju, aby ses ty sama podívala na svoje pravá žebra a řekla mi, jakou barvu má ta podlitina na nich. Je nutné se ujistit, zda to nenatéká jen víc – pokud ano, tak by to mohlo znamenat zlomeninu, což by byla pro tvoje tělo dost zlá paseka.“ Nechtěl ji strašit, ale včera se zdála rozumná, když přišlo na to, aby udělala nutné věci pro ošetření. Ale na druhou stranu… to, jak si ho prohlížela teď, bylo cizí. Jako kdyby snad mluvil s někým úplně jiným…


* alespoň nesmrděla špínou a krví, že jo, Desi…

,,Ne, to si tedy rozhodně nepamatuji, pane. Ovšem napadnout dívku takovým chlípným způsobem...” Ani tu celou větu nedořekla než se jí hlas zlomil a následovalo jen ticho. Cizinec si mohl zbytek té věty domyslet. Na tom nebylo nic těžkého. Zatímco na ní hleděl poměrně zmateným a nechápavým pohledem, ona měla možnost si ho v rychlosti prohlédnout také. Nevypadal jako nevzdělaný pouliční šarlatán a už vůbec nevypadal jako člověk se zlými či perverzními úmysly. Zdání ovšem mohlo kdykoli klamat a bělovlasá šlechtična si nejdříve chtěla ověřit pár souvislostí než by se rozhodla naplno věřit jeho slovům. V jednu chvíli působil ještě více zmateně než ona sama, což se jí zdálo více než zvláštní. Čím déle na něj vyděšeně hleděla, snažíc se dostat své odpovědi, tím absurdnějším shledávala fakt, že by jí měl on sám ublížit. Vypadal jako mírumilovný muž a dokonce i všechny okolnosti vykazovali, že se jí opravdu snažil jen a pouze pomoci. To ona ležela přikrytá na posteli, zatímco on usínal na zemi, naprosto oblečený. Nebylo by od ní fér ho veřejně očernit jen kvůli jeho dobrosrdečnosti. Proto se pokusila svůj dech zklidnit a vytlačit ze své hlavy všechny ty nevhodné myšlenky a mrazivé scénáře. Pravděpodobně za to všechno mohla je její náměsíčnost. Ta se teď ale zdála být ještě větším problémem než kdy předtím, jelikož nikdy předtím to nezašlo až do takto vyhrocené situace.

Stále si křečovitě tiskla přikrývku, která se stala její ultimátní ochranou před nenechavými prsty a nevhodnými pohledy, k sobě jakoby to byla ta poslední záchrana před vším tím špatným, co se údajně stalo. Ovšem, tentokrát ho nechala mluvit. Moc možností sama neměla, musela mu nějak uvěřit. Což nakonec nebylo tak těžké, vzhledem k tomu, že jeho slova zněla logicky. Kdyby Lyr nebyla tolik rozhozená, nejspíše by se za své neomalené chování styděla. Dokonce se kvůli ní i otočil, pro její lepší pocit, což nesmírně ocenila. ,,Uhm..” Odkašlala si a po pár neúspěšných pokusech se narovnala tak, aby seděla vzpřímeně. To její zmučené tělo taktéž neocenilo jako úplně milionový nápad, ale když už se nemohla řádně představit jako slušně vychovaná mladá dáma, nechtěla se tam krčit jako zmrzačený žebrák. ,,V tom případě máte mé tisíceré děkuji, pane.” Vykouzlila na svých rtech pokřivený a plachý úsměv než sklonila hlavu. ,,Omlouvám se za všechny potíže i svou hrubou neomalenost. Velice si vaší pomoci vážím, laskavý muži. Moje rodina se vám jistě bohatě odmění.” Na chvíli pustila onu deku a pustila jen proto, aby v sedu vysekla alespoň něco, co se mohlo podobat pokloně. ,,Lady Lyrali Laurelle z rodu Isolai. Smím teď znát vaše jméno?”

,,Jistě, podívám se.” Přikývla na souhlas. Po vysvětlení situace byla rozhodně klidnější a dokázala uvažovat jako slušně vychovaná dívka. Pomalu si odkryla přikrývku a zalapala po dechu. Její kůže byla samá modřina a škrábanec a Lyr si byla jistá, že sem tam uviděla i nějaký ten...Kousanec? Léčitel jí sice varoval, že jí nějaký bídák naprosto zřídil, ale takhle to vypadalo spíš jako nájezd vlkodlaků. Pokud tomuhle její zachránce neříkal paseka, tak potom netušila co horšího se mohlo stát. ,,Asi vám nemůžu poskytnout jen jednu barvu. Připadám si jako špatně vybarvená omalovánka.” Pokusila se nadlehčit situaci. Hlavně tedy pro sebe, protože měla pocit, že jestli nebude vtipkovat, rozbrečí se. ,,Někde je fialová a místy taková žlutavá. Buďte ke mně upřímný, prosím. Jak špatný můj stav je? Nebo spíše, kdy se budu moci vrátit domů?”

Nervózně se na dívku pousmál, když se mu představila. S ní vyloženě nikdy nepřišel do styku, ale její rodné jméno už rozhodně několikrát ve velkém městě slyšel, což znamenalo, že by z toho velice snadno mohl mít velké problémy, pokud by snad usoudila, že mu nebude věřit. To, že si nic nepamatovala i bez toho, aby se pokusil jí myšlenky nějakým způsobem přehrabat a pokusit se ten moment vyjmout, ho fascinovalo i děsilo, protože se nikdy s ničím podobným nesetkal. Mohlo to být tím šokem a traumatem, ale to bylo nepravděpodobné, to bylo něco, co by si paměť právě měla ukládat… ale dokud to tak bylo a ona netušil, jak to rozlousknout, rozhodl se to nechat prostě být, jak to bylo. Nijak to nekomplikovat tím, že by se v tom zbytečně dlouho vrtal, protože tím by vážně nikomu nepomohl, tím si byl dost dobře jistý. Místo čehokoli dalšího tedy jen mírně sklonil hlavu v uctivé polo úkloně, než se na ni unaveně pousmál. „Těší mě, slečno Isolai. Rád vás poznávám… jen by možná bylo příjemnější, aby se tak stalo za jiných okolností.“

Ten její popis toho, jak vypadá, ho trošičku uklidnil, protože barvy, které popisovala, neznamenaly nic tragického. Pokud by byly modřiny černé nebo hodně sytě fialové, bylo by zle, ale žlutá barva nebyla znakem tragédie. „Dobře… potom soudím, že ta žebra budou jenom naražená. Nemělo by dojít k žádné zlomenině, to byste se asi nebyla ani schopna pohnout.“ Poposednul na kraji postele, než si frustrovaně prohrábnul vlasy. Vyzvídala, kdy se bude moci vrátit domů, ale popravdě? Uvažoval o tom, zda to byl dobrý nápad. Jistě, bude ideální dát vědět její rodině, než se rozkřikne, že zmizela, a z něho bude rázem únosce, ale pořád by se měla procházet městem, které ji tak zranilo. „Domů byste měla být schopná se vrátit, ale budete potřebovat pomoci, předpokládám,“ pronesl zamyšleně. „Pokud o to stojíte, mohu vás doprovodit – do šlechtických čtvrtí je to odsud docela štreka, navíc město není takhle brzo z rána zrovna sídlem bezpečnosti.“ Dořekl to a jenom ji sledoval, jak se v posteli kroutí a snaží se najít polohu, co by ji nebolela. Uvědomoval si, že musí vážně trpět, ale nenapadalo ho, jak jinak jí ještě od té bolesti odpomoci. To, že jí nabídl doprovod, bylo bohužel to nejvíc, co jí mohl nabídnout.

,,Taktéž mě převelice těší, Pane. Souhlasím, že jiné okolnosti by byly jistě vhodnější, ale Aurora se nejspíše rozhodla jinak. Alespoň v něčem je to spravedlivé. Podivné situace se dějí všem, nehledě na tituly a bohatství.” Plaše se pousmála, stále poněkud rozhozená probíhající situací. Jako správná dáma by měla prokázat svou šlechtičkou krev, ale když došlo na takové situace...Její krev byla stále jenom krev jako každá jiná. I teď na lůžku v jeho skromném příbytku připomínala spíše než urozenou dámu obyčejnou žebračku. Stejnou nad kterými se starostlivě skláněla jiné dny. Ačkoli na chvíli zauvažovala, že by opustila od všech těch pravidel a formálním rozmluvám, zkrátka nemohla. Celý život jí do hlavy bylo vtloukáno spoustu a spoustu knih ohledně etikety, hodin tance, správného držení těla...Kdyby měla pomyslet na vše co jí bylo v průběhu jejího krátkého života předáno z úst všech možných učitelů a odborníků, jistě by tím strávila více času než kolik času strávila v knihovně panství jejího rodu. A to knihy nadevše milovala. Teď viděla výraznou výhodu v tom, že si vlastně nepamatovala co se jí venku přihodilo. Znala už mnoho příběhů, kdy nebohé dívky mezi stránkami prožívaly nekonečná utrpení. A ona se řadila k té šťastnější polovině, neboť ona byla zachráněna neznámým cizincem. Sice nevypadal na prince a ani šlechtici se moc nepodobal, ale jak už zmínila, ona nerada dělala rozdíly mezi vrstvami. Pomohl jí ze své vlastní dobré vůle. A to ho šlechtilo více než kdyby měl celý honosný sál zdobený zlatem i když tu byla dost velká pravděpodobnost, že její matka až jí uvidí a zjistí identitu jejího zachránce, za odměnu mu dá nemalé množství šperků a jiného bohatství. Jakoby její život měl větší šanci než ostatní. V jejím případě to ovšem chápala, byla její dcerou a jak již stihla z pozorování odvodit, mateřská láska byla mnohdy jedním z nejsilnějších pout.

Výrazně i oddechla, když jí léčitel sdělil, že to nakonec nebude nic závažného. Opravdu by nechtěla na lůžku strávit delší dobu než bylo nutné. Už tak si v některých věcech připadala jako ptáček v kleci, takže jí to vlastně nikdo nemohl mít za zlé. Hodlala se dostat domů za každou cenu, tudíž byla jeho velkorysá nabídka opravdu vítaná. ,,To by od vás bylo velice laskavé.” Pousmála se na něj vděčně. Vděčná mu rozhodně bylo, od tom se ani nedalo pochybovat. ,,Uhm...Znovu se musím přenést přes svou nevídanou troufalost...Ovšem, Vzhledem k momentálnímu stavu mého oděvu si nemyslím, že bych ho mohla znovu použít. Myslíte, že by se někde mohl schovávat některý z vašich nezužitkovaných oděvů? Velice bych to ocenila.” Pomalinku se přetočila a spustila bosé nohy z lůžka. V jejích pohybech byla stále znát opatrnost, neboť si stále uvědomovala nepříjemnou bolest, i když byla z nejhoršího očividně venku.

"Děkuji.... Naprosto upřímně si toho vážím, protože sklep je poslední místo v celé Nescoře, kde bych teď chtěl být.... Jak jsem řekl, má to své důvody a i když určitě nepůsobím jako věrohodný člověk, tak v tomhle případě jsem upřímný. Jsem ti vděčný..." Zamumlal a odhodlal se k tomu, aby se jí opět po nějaké době podíval do očí dobrovolně, což zas tak jednoduché nebylo. Bylo to jako vážně čelit pravdě, že je jednoduše v háji. Snažil se ale uklidnit co možná nejvíce a nevypadat tak zlomeně. Neplánoval dělat kraviny nebo jít proti ní, ale prostě nechtěl vypadat jako hromádka neštěstí. Už tak na své česti utrpěl hodně, chtěl si zachovat aspoň poslední trochu, ale to vážně tak jednoduché nebylo. Nevěděl proč, ale její pohled byl tak uhrančivý, že od něho musel opět zrak odvrátit a podíval se dolů do země.

"Vážně? No doufám, že tomu tak vážně je, myslím, že už takhle se toho podělalo dost a aby došlo ještě na lámání kostí nebo podobně, tak to už bych vážně litoval, že jsem to neriskl, když jsi měla v ruce křesadlovku..." zamumlal a zavrtěl tak trochu pro sebe hlavou. "Já jen... Fakt budu spolupracovat, ale už nechci žádné problémy. Nechci přijít o žádnou další končetinu nebo tak..." Dodal po chvíli a potichu.

"Navždy? Vážně?" Polkl a podrbal se nervózně za krkem. Jestli se mu do téhle chvíle povedlo uklidnit se, tak tohle zjištění mu moc nepomohlo. "Já děkuji za ty lichotky, ale to nic nemění na tom, že navždy je delší doba, než jsem zrovna předpokládal." Dodal a povzdechl. Snažil se nějak zpracovat to, jak to všechno sakra bude probíhat, protože to, jak se bavil v krčmě pár hodin nazpět se zvrhlo zatraceně rychle a pochopitelně se mu to ne úplně líbilo.

Sklep byl vlastně tím posledním místem, kam by ho mínila zavřít. Z dosti pochopitelných důvodů mu bylo odepřeno právo volného pohybu - ale sklep? Kdyby ho tam nechala, měla by potom tolik práce s tím, aby ho dala zpět dohromady... Ona ho přeci jenom netoužila rozložit na kousíčky, jenom chtěla trošku pozměnit jejich situaci a vztah, ne ho mučit. Její záměry byly výjimečně vcelku nenásilné, ačkoliv na něj stále vyvíjela psychický nátlak. Bez něj ale nebyla schopná fungovat, protože moc pro ni znamenala absolutně všechno. Kdo měl moc, ten byl nedotknutelný. A přesně to ona potřebovala.
Pod těmi zlatavými kadeřemi, pronikavýma modro-zelenýma očima a líbeznou tváří se totiž skrýval poměrně vrtkavý komplex. Na povrchu byla Nessëa naprosto neoblomná, pevná jako kámen a rozená bojovnice. Uvnitř ale kráčela po střepech, uvězněná ve skleněné bublině, co zkreslovala úplně všechno. I to ji nutilo jednat takovým způsobem, jakým vystupovala. Vnitřní tlak ji posiloval, ale zároveň také ohrožoval. Ne, že by snad byla smutná nebo raněná, všechny podobné věci dávno zapudila a zahodila kamsi do temnot, zapřísahajíc se k tomu už nikdy nevrátit. Nedovolit minulosti, aby ji táhla k zemi jako kotva a omezovala ji. Naopak, toužila doslova povstat z popela jako fénix, dokázat sobě i svým přízrakům, že stála za mnohem víc, než jí bylo tvrzeno. Prokázat svoji sílu a hodnotu, schopnosti. Co si ale během svého lítého boje neuvědomila byl fakt, že se po celou dobu poddávala přesně tomu, co ji původně srazilo na kolena... Nejednala totiž jako člověk, ale jako nástroj. Využívala sama sebe, zneužívala vlastního zevnějšku k tomu, aby dostala to, co si myslela, že chce... A pokaždé přitom ztratila část svojí duše.

„Co bych to byla za snoubenku, kdybych svého milého uvrhla do sklepa?“ Pronesla sladkým hláskem, zatímco ho pozorovala svýma dravýma očima. Ty tvořily extrémní kontrast vůči její intonaci i gestu, co se chystala provést na podtržení svých slov. Jemně přitom Jaydena pohladila po tváři a pousmála se na něj, odhalujíc alespoň částečně poněkud klidnější a vlídnější stránku svojí pokřivené osobnosti.
„Tak jako tak, vážím si té vděčnosti. Abys věděl, Jaydene... Podobných věcí si doopravdy cením. A také hodlám tvoje pocity a obavy respektovat, v tom mi můžeš věřit. Sklep tě rozhodně nečeká, nemusíš se bát.“
Ten projev vlídnosti a dobré vůle ale vyvolával poněkud nepříjemnou a dotěrnou otázku: co přesně s Tristanem? Jayden samozřejmě musel zůstat s ní, ale to znamenalo, že Tristan musel stranou. Kam? Nejspíš jí v důsledku nezbývalo vůbec nic jiného, než mu vrazit nějaké peníze a vyhodit ho do některého z přilehlých hostinců. Zbytek mohli vyřešit později, její priority zůstávaly na Jaydenovi, to o něj se musela postarat. Tristan byl přeci jen dospělý a svéprávný, nepotřeboval ji. Snad.

„Lámání kostí? Jsi pozorný,“ uchechtla se pobaveně, ale její srdečný a zvonivý smích utichl stejně rychle jako se objevil, zakončený letmým dotekem její dlaně na Jaydenově kolenu.
„Ne, to rozhodně ne. Nic se ti nestane, nezkřiví se ti ani vlásek na hlavě... O to se osobě postarám. I svoji ruku dostaneš zpátky, pokud si budeš počínat dobře. I já umím být vlídná, Jaydene. Chce to jenom správný přístup.“
Upírala na něj zvláštní pohled, v němž se mísila fascinace s dravostí. Prohlížela si ho jako hladová siréna, ale zároveň ho svým způsobem obdivovala. Působila na ni ta kombinace vhodnosti pro její věc, oslnivého zevnějšku a tvárnosti, protože pro ni v mnoha ohledech zkrátka znamenal potřebný úder do černého. Pokud by snad pokračoval v té samé cestě a opravdu byl hodný, mohl by z toho nakonec vybruslit stejně vítězně jako ona. To všechno ale zatím viselo ve hvězdách, neboť se dalo jen těžce předpokládat to, co pro ně osud přichystá.

Pochopitelně, navždy byla opravdu velice dlouhá doba. Pro lidského šlechtice nejspíš ne až tolik, ale pro někoho jako byla Nessëa... Nebyla ten typ člověka, co by nějak zvláště troškařil. Rozhodně minimálně ne v případě obdobných pokladů, protože ani taková potvora jako ona zkrátka nechtěla být sama. A jak si lépe udržet společnost než tím, že jej zmanipuluje, řádně zastraší a připoutá oficiálním svazkem? Nevěřila totiž, že by ten chudáček neutekl při první příležitosti, takže je všechny musela pečlivě odbourat, aby se neměl ani kam schovat, ani kam zmizet. Měl zůstat pěkně po jejím boku, s ní. To ona byla jeho osudová žena, nikdo jiný.
„Uvidíš, že to nebude tak hrozné, jak si myslíš,“ špitla tichým a konejšivým hlasem, než pomaličku sklopila řasy a vzala jeho tvář do dlaní, aby jí musel pohlédnout zpříma do očí a neměl kam uhnout.
„Můžeme si navzájem být velice prospěšní, Jaydene. A slibuju, že se o tebe dobře postarám, pokud zůstaneš klidný a budeš se držet mých pravidel. Společně budeme ti nejvýznačnější vládci, jaké tohle město kdy spatřilo.“

Už se mu dokonce povedlo při jejím doteku ani neuhnout a ani sebou necuknout, což by se dalo brát jako úspěch. "Ještě jednou díky, také si toho cením." Pronesl a začal si nervózně pohrávat s rodinným prstenem. Patřil jeho otci, předal mu ho po smrti jeho matky, aby ho jednou předal své milé. No rozhodně si nepředstavoval, že to bude náhodná polovíla z krčmy, která ho unese a zdroguje. Jenže co měl dělat teď? Doufat, že se to změní ze dne na den? Těžko. Možná by bylo fakt lepší to tak nějak přijmout a doufat, že to nebude živoucí noční můra, když to nebude komplikovat. Po chvíli si tedy prsten stáhl a ještě jednou si ho prohlédl. "Víš.... Když už se tedy budeme brát, je u nás taková tradice. Tohle je náš rodinný prsten a předává se z generaci na generaci. Z dědiců na budoucí manželky. Správně by mi druhý zůstal a tenhle by šel mé budoucí manželce ale původní dědicovský se ztratil spolu s moji matkou, takže se zavedlo, že bude putovat pouze tento prozatím. Takže... Tenhle tím pádem připadá tobě. Ber to také jako částečný důkaz mého akceptování a spolupráce. Nechci problémy..." Pronesl očividně i celkem upřímně.

"Děkuji. To jsem vážně rád. Cením si toho téměř na stejné úrovni jako toho, že neskončím ve sklepě." Pronesl a pokusil se i trochu usmát, částečně i proto, aby si dodal trošku více odvahy. Zároveň ale nemohl odignorovat její dotek na jeho koleni. Nemohl ignorovat žádný z jejích doteků, protože na ně sakra nikdy nebyl připravený a protože byly přesně mířené a nesené s naprosto jinou lehkostí, než to dělala jakákoliv jiná žena. Znervózňovalo ho to a bylo téměř nemožné to na sobě nedat vidět. Jediné co mu v tom pomáhalo bylo to, že se jí nekoukal v tu chvíli do očí, jenže to si očividně umanula změnit, když ho opět přinutila se na ni podívat. Výrazně polkl a pomalu ze sebe vysoukal: "Já-... Děkuji. Už jsem řekl, že spolupracovat budu a nic na tom měnit zatím neplánuji." Pronesl a znovu nervózně polkl. Každá vteřina jejího pohledu navíc byla pro něj čím dál tím svazující, protože neměl na výběr, než s ní udržet oční kontakt. Musel se jí prostě poslušně dívat do očí, i když to pro něj zrovna dvakrát příjemný pocit nebyl a neměl kam uhnout a ona to očividně moc dobře věděla.

Daroval jí rodinný prsten, svoje dědictví. Zdálo se, že nad tím ani nepřemýšlel nějak mučivě dlouho, provedl to se zvláštní lehkostí... A Nessëu tím absolutně odzbrojil.
Původně visela na každém jeho slově a pozorovala ho s upřenou zvídavostí i napětím, ale jakmile domluvil a ona držela na dlani ten prsten, něco se v ní kompletně zlomilo. Pro někoho takového bylo zaryté ticho nepopiratelně zvláštní, ale o to silnější byl ten poněkud šokovaný a nepřítomný pohled zrcadlící se v jejích jindy divokých očích. Cítila se zvláštně, hrozně zmateně. Jednala s ním příšerně a byť sice v posledních chvílích částečně obrátila a snažila se být milá, tohle doopravdy nečekala. S jistotou věděla, že v očích přihlížejícího by si podobné gesto ani omylem nezasloužila, ale přesto jej Jayden provedl. A nezdálo se, že by to dělal kvůli tomu, že by se cítil mít na krku nabroušené ostří.
Víla si oněměle prohlížela prsten na svojí dlani, zatímco se jí rty mírně pootevřené ve snaze promluvit téměř neznatelně třásly. Něco uvnitř ní ji tlačilo k tomu, aby propadla slzám smíšených emocí a konečně se začala chovat jako opravdový člověk a ne vykonstruovaná osobnost, co měla sloužit jako na pohled oslnivé brnění, ale ona to nedokázala. Věděla moc dobře, že pokud teď couvne a zlomí se, nebude cesty zpět. Svoji těžce vydobytou sílu už by jí nikdo a nic nevrátilo, takže nesměla přestat. Musela zůstat tou ženou, jakou už poznal a s jakou měl dál ještě nějakou dobu jednat.

„Jaydene...“ Vyslovila jeho jméno téměř bezhlasně. Chvíli jí to trvalo, ale nakonec se jí podařilo sevřít ruku s prstenem v pěst na znamení vděku, načež k němu zvedla oči a věnovala mu opravdu neskonale vděčný a šťastný úsměv. V tu chvíli na ní nebylo vůbec nic hraného ani falešného, ten pocit štěstí byl naprosto upřímný a reálný, nehledě na to, že původ Jaydenova gesta byl čistě vynucený zlověstností a násilím.
„Tohohle si zase opravdu vážím já. Musím říct... Hodně to pro mě znamená, díky.“ Za normálních okolností by se mu vrhla po krku a vtiskla mu jeden z těch dravých a hlubokých polibků, při níž člověk ztrácel nejen pojem o světě, ale i vlastní dech, ale... Vzhledem k situaci a stavu jejich vztahu se nakonec rozhodla pro odlišnou reakci. Po zakončení úsměvu se k němu pomaličku a váhavě natáhla a jemně ho objala, pohladíc ho po zádech.

Skutečně jí začínal být čím dál milejší, což v obou jejich případech znamenalo nemalý risk, ale Nessëa ho byla velice ochotná podstoupit. Toužila po titulu, moci a také společnosti... A Jayden k jejímu štěstí představoval všechny tři věci zároveň, dokonce ve velice líbivém balení. Nemohla se ho už jen tak vzdát, tím si byla naprosto jistá. A sklep ho nečekal už vůbec. Po tom, jak vlídné a krásné gesto vůči ní provedl, si víceméně zasloužil její základní přízeň a vděčnost, díky čemuž byl v absolutním bezpečí. Samozřejmě ho nehodlala pustit na svobodu, ale rozhodně s ním nemínila nadále zacházet tak zle jako předtím.
„Já vím. Nemusíš to říkat,“ pronesla k němu tichým, opravdu velice klidným a rozvláčným hlasem. Promlouvala k němu s určitou opatrností, neboť si pro změnu začínala uvědomovat svoji předchozí agresi a toužila obrátit, aby se jí nemusel bát.
„Myslím, že bude nejlepší, když tohle téma necháme za námi, co říkáš? Místo toho bys mi mohl prozradit něco víc o sobě. Jsem vážně hodně zvědavá na to, jaký je tvůj svět. A tím nemyslím ten šlechtický, ale osobní. Tvůj život, záliby, oblíbené věci... Zkrátka ty.“

Jediné co zvládl, když mu poděkovala, objala a ještě ho pohladila po zádech bylo to, že jí váhavě po chvíli taky objal a položil si hlavu na její rameno. Nepouštěl si lidi k tělu moc často, protože se bál se upnout, takže to objetí bylo vážně jedno z mála v jeho životě a i když to bylo za zatraceně divných okolností, svým způsobem si ho cenil. Dlouho to nezažil a hlavně mu tentokrát nepřišlo zas až tak manipulační, ale bolestivě upřímné. Honilo se mu v hlavě tolik věcí, ale hlavní byla, jestli je v tom případě možné, že ho vážně má ráda, i když svérázným způsobem. Hrozně mu tím motala hlavu, ale rozhodl se to prozatím neřešit. "Pro mě ten prsten znamená taky hodně... Prosím, ať je vážně pravda, že to bude v pořádku. Řekla si, že to nebude tak hrozné a já v tvá slova vkládám důvěru, i když je to zvláštní. Sám nevím, proč to dělám, takže doufám, že tohle nebude další velký přešlap v mém životě, protože by byl fatální..." Špitl, zatím co nechával hlavu zabořenou do jejího ramene.

Když se pak ale zeptala na něho jako na člověka, ne jen na nějakého šlechtice a na to co vlastní, docela ho to zaskočilo. Konečně zvedl hlavu z jejího ramene a překvapeně zamrkal. "Tebe zajímám já? Jakože co dělám ve volným čase a tak?" Zeptal se poměrně zaskočeně, protože celkově se ho nikdo moc na takové otázky neptal. "No, pokud tě to tedy vážně zajímá, tak například hraji na klavír. Po tom incidentu jsem jaksi indisponován kvůli té mechanické ruce, protože je to samozřejmě složitější, ale naučil jsem se hrát melodiku levou rukou a basy pravou, takže to celkem ujde. Dost se věnuji jezdectví a to od mala, kdy jsem dostal svého koně. Jinak mě tak napadá už jen šerm, ale to vzhledem k mé mechanické ruce jde pouze s odlehčením mečem, takže v reálu téměř nepoužitelné. Jinak toho moc nedělám. Můj život je ve skutečnosti celkem nudný, takže zabíjím čas v krčmě u karet a kostek." Pronesl očividně výrazně uvolněněji než předtím. "Oblíbené věci? Umm... Brusinková ohřátá šťáva, hádám. Lidé by ode mě čekali čaj, ale to jak už víš nepiji. Nahrazuji ho ohřátou brusinkovou šťávou a k tomu jsem abstinent, jinak moc nevím, co bych o sobě řekl." Zamumlal a podrbal se za krkem. Z tohohle ohledu se moc neviděl jako zajímavý člověk, protože jeho život byl zatraceně nudný... No do té doby co se v něm objevila Nessëa samozřejmě.

Neočekávala žádnou velkou reakci, proto ji to oplacení objetí opět překvapilo. Zdálo se, že tentokrát očima spočinula na skutečně SPRÁVNÉM člověku, což ji v duchu dovedlo téměř až k opojné euforii, ale na povrchu na sobě nedávala nic podobného znát. Byla zvyklá si svoje pocity a opravdové pocity pečlivě střežit, jelikož už dostala od života tolik facek, že žádné další riskovat nechtěla.
Skutečně se vedle něj začínala cítit poměrně komfortně, ale v úplně jiném směru než to měla s Tristanem. Na oba dva vyvíjela určitou formu tlaku a snažila se s nimi manipulovat, k čemuž byli více či méně povolní, ale... Tohle bylo jiné. Ne, že by snad začínala pociťovat lásku - ale chtě nechtě si k Jaydenovi pomaličku tvořila jisté pouto. Tím docela výrazně porušovala jedno ze svých striktně daných pravidel, ale vzhledem k situaci jí to nevadilo. Neměla pocit, že by to to byl velký problém - a pokud přeci jenom v důsledku byla změna v jejím přístupu chybou, důvěřovala svým schopnostem. Sama sobě. Protože jenom ona byla tím člověkem, na jež se mohla doopravdy absolutně spolehnout.

„Je to pravda, Jaydene. Tvojí důvěry si cením, ano? A slibuju, že ji nezradím.“ Trvalo jí několik dlouhých minut, než si konečně uvědomila, proč tak drasticky otočila. Zatímco jí hlavou spočíval na rameni, opatrně ho objala jednou rukou a tiše vydechla, pevně tisknouc rty k sobě, aby se jí netřásly. Dostala ho do podobné situace, v jaké se před lety ocitla ona sama... A když se nakonec podvolil a začal jednat s tou zvláštní formou vlídnosti, probudilo ji to.

Nebyla si jistá jak si vyložit to zmatení nad zájmem ohledně jeho osoby, ale nejspíš to dávalo smysl. Přeci jenom, člověk by asi těžko očekával, že se jeho únosce začne zajímat o osobní záležitosti... Ale ona to myslela naprosto upřímně, byla zvědavá. A začínala uvažovat v poněkud vyšších souvislostech, díky čemuž ty věci nejen chtěla znát, ale také i potřebovala. Přeci jenom byla jeho snoubenkou, měla by ho znát.
„No ano, samozřejmě. Nebudu se tě ptát na to, co přesně si o mě myslíš, protože to dokážu docela dobře odhadnout, ale... Nejsem až tak chladná. Vlastně jsem docela zvědavá, nevybrala jsem si tě náhodně. Jsi zkrátka... Jiný, zvláštní.“
Bedlivě naslouchala jeho vyprávění o zálibách, zatímco se jí na rtech znovu objevil drobný úsměv nad tím, že se o něm dozvídala nové věci - a lhala by, kdyby tvrdila, že se jí nelíbilo to, co slyšela. Pochopitelně.
„To zní hezky,“ pokývla hlavou. „Tu ruku dostaneš zpět, máš moje slovo. Ne hned, ale... Dostaneš. Uvidíš, že to nebude trvat. Tu brusinkovou šťávu si zapamatuju.“ Koutky jí nepatrně zacukaly pod vlivem pobavení, jelikož to myslela naprosto vážně. Čekalo je docela dost společně stráveného času... A sehnat mu nějakou dobrou brusinkovou šťávu by mohl být docela dobrý začátek nějakého hmatatelnějšího projevu vlídnosti, když už mu nemohla hned vrátit ruku.
„Co tě přimělo k abstinenci? Je za tím nějaký větší důvod nebo prostě jen preferuješ držet se od podobných věcí dál?“

Potichu vydechl, když mu řekla, že jeho důvěru nezradí, protože se mu částečně ulevilo. Nevěděl, jestli se jí vážně dalo věřit, ale zkrátka musel doufat. Z nějakého důvodu mu to přišlo celkem upřímné, takže se mu pochopitelně ulevilo a sakra si toho, co řekla vážil. "Děkuju. Vážně děkuju." Špitl a znovu ji objal spolu s dalším odevzdaným položením hlavy na její rameno a to ani pořádně nevěděl proč. Byl to zvláštní pocit. Měl by ji přeci nenávidět, ale tak to nebylo. Dostavil se u něj zvláštní neznámý pocit přijmutí jeho osudu a snažil se to brát pozitivně. Necítil vůči ní zášť ba dokonce ho na ní něco fascinovalo, ale to si rozhodně nechtěl připustit a už vůbec ne to dávat najevo.

Po chvíli se napřímil a povzdechl si. "Promiň... Jen si toho vážně vážím." Zamumlal a sundal si z hlavy cylindr, který byl vážně tím posledním co ho do té chvíle trápilo, takže ho jaksi zatím nikde neodložil. "Bude to asi znít trapně, ale myslíš, že bys mi mohla tu rukavici sundat? Bez jedné ruky to jde docela složitě." Zamumlal potichu, protože žádat někoho o pomoc bylo vážně divné a mezitím si sundal teplý kabát a odložil ho i s cylindrem vedle pohovky. "Vážně?" Pozvedl jedno obočí. "Čím jsem tak jiný?" Zeptal se zmateně, protože si zase tak speciálně nepřišel. "Děkuji. Jak vidíš, jsem na ní celkem závislý, i když se to nezdá." Pronesl a docela se zarazil nad tím, co myslela tím, že si tu brusinkovou šťávu zapamatuje, ale přešel to beze slov. Nechtěl se až moc vyptávat, nebyl takový. Když se ho zeptala na abstinenci, na chvíli se zarazil a pak si povzdechl, protože o tom moc s nikým nemluvil. "Ale, můj otec byl alkoholik a viděl jsem na něm rozdíl jak v povaze tak ve vzhledu od chvíle, kdy začal pít. Teď přestal, ale co mu to je platné teď, když už má dá se říct na kahánku vzhledem ke svému zdravotnímu stavu. Podle mě je pozdě a tak dopadnout nechci." Zamumlal a opět sklopil zrak do podlahy, protože se cítil divně, když mluvil o svém otci. Byl to jediný zbylý člen jeho rodiny a přes to se i s ním cítil tak sám. V téměř ničem se s ním neztotožňoval a byl mu postupem času čím dál tím víc cizí i když to byla jeho vlastní rodina.

Už dlouho se jí nestalo, aby ji někdo tolik vyvedl z míry tolik jako on. V té situaci to měla nepochybně být ona, kdo měl překvapovat, ale i navzdory předpokladům se to Jaydenovi dařilo až příliš dobře - a ani v nejmenším ve špatném slova smyslu, což bylo ještě zvláštnější. Když se rozhodla ho obejmout místo nějaké jiné reakce, byl to z její strany nejen projev vlídnosti, ale také částečného smíru a respektu. Nemohlo sice být řeči o tom, že by ho vyloženě brala jako rovnocenného, jelikož stále potřebovala držet v rukou absolutní a výsadní moc, ale její pohled se skutečně měnil.
Tím objetím ji znovu zastihl nepřipravenou, ale rozhodně ji tím potěšil. Ani na vteřinu nezaváhala a objetí mu oplatila, užívajíc si každou vteřinu. Ve skutečnosti jí totiž přesně tenhle typ kontaktu a chvil neuvěřitelně chyběl - s Tristanem měli sice relativně dobrý vztah, ale byl čistě povrchový a založený na vzájemné prospěšnosti. Nebylo mezi nimi nic skutečně hmatatelného, žádné pouto nebo vazba, jenom čistá přitažlivost a domluva. Ta se však ale začínala hroutit, jelikož se Tristan v posledních týdnech choval poněkud mimo Nessëino očekávání a s nálezem Jaydena se situace zkrátka... Vyvinula jinak.

„Nemusíš se omlouvat... To nic.“ Na rtech měla nepatrný úsměv a oči pomalu ztrácely ten výrazně dravý odlesk, když se z objetí stáhli a on se jí za něj omluvil. Dle jejího názoru se skutečně neměl za co omlouvat, ona sama to gesto naopak vítala, ale... Nebyla by to ona, kdyby něco takového dala najevo verbálně.
„Samozřejmě, chápu to. Vydrž.“ Pokývla hlavou, než mu rukavici z ruky opatrně stáhla a podala mu ji, upírajíc na něj zvídavý pohled. Na moment přitom naklonila hlavu na stranu a zastrčila si za ucho pramen zlatavých blond vlasů, klopíc jemně řasy.
„Já nevím. Není to tak, že bych to dokázala přesně definovat slovy, spíš... Měla jsem takový pocit. Obvykle dokážu lidi docela dobře odhadnout, což také víceméně určuje to, jakým způsobem se ve společnosti pohybuju, ale s tebou to bylo jinak. Vystupoval si z davu, byl si zajímavý a výraznější. Pohledný a trošku tajemný. Zkrátka jsem se rozhodla dát na svůj instinkt a... Nemohla si pomoct.“
Ani v nejmenším mu nelhala, když podala tu odpověď. Sice v jejím rozhodnutí nepochybně sehrála velkou roli i ona nepěkná pravda, že víceméně mířila na jedince, co se jí zdáli nejvhodnější k manipulaci a dalo se z nich něco vytřískat, on se jí zkrátka líbil. Kdyby se jí nelíbil, nikdy by si nedávala tolik práce, ačkoliv v očích nestranného to jistě vypadalo úplně jinak, neboť Nessëa vnímala věci poněkud odlišným způsobem.
„To mě mrzí... Opravdu. Vím jaké to je,“ špitla nakonec k tomu tématu abstinence a alkoholismu jeho otce. Po tváři jí přitom přeběhl stín chmurnosti a ona bezděky nasadila opravdu soucitný výraz, který vzhledem k její reputaci nebyl výjimečně falšovaný. V tomhle ohledu si totiž zažila svoje, takže chápala tu situaci.
„Mohla bych se na něj podívat, pokud chceš. Pokud pomineme všechny věci okolo, vyznám se v léčení. A věř mi, že tak nedopadneš. Jsi přeci král, Jaydene. Na ty je osud krátký.“ Ve snaze trošku nadlehčit atmosféru znovu na rtech vykouzlila nepatrný úsměv, než se k němu pomaličku přiblížila a něžně ho pohladila po tváři, načež mu vtiskla letmý polibek na čelo.

"Vážně? Děkuji. Popravdě, i když se mi to neříká lehce, tak jsem to trochu potřeboval." Zamumlal a převzal si od ní rukavici. Vážně se mu to neříkalo lehce, protože přiznat něco takového znamenalo porušit své zásady, ale v tu chvíli mu už bylo všechno tak nějak jedno. Prostě vložil svůj osud do jejích rukou, protože co mu vlastně zbývalo. Utéct jaksi nemohl a dělat problémy by mu akorát uškodilo, takže se jí prostě odevzdal, protože z toho všeho nebyla výchozí situace. Svou rukavici tedy vložil do cylindru vedle pohovky a překvapeně se na ni podíval, když řekla, že vyčníval z davu a že byl zajímavý a pohledný, že si nemohla pomoct. To úplně nečekal, takže na něm byl vidět značné mírné rozhození. "Páni, to jsem nečekal." Zamumlal a nervózně se podrbal za krkem. "Asi děkuji, nebudu lhát, je to pro mě celkem lichotka." Pronesl a mírně polkl, protože mu tím očividně opět slušně rozhodila sandál. Absolutně se v člověku jako ona nevyznal, kdo by se taky v ní na jeho místě vyznal, že? Každopádně ho podobné věci slušně překvapovali, protože je od ní nečekal.

"Víš jaké to je?" Pozvedl jedno obočí a povzdechl si. "Tak to mě mrzí. Nikdo si to nezaslouží. Nikdo na celým zatraceným světě." Bylo mu tak nějak jedno, že tohle říkal své únoskyni. Vážně si to nikdo nezasloužil, protože alkohol kazil lidi neskutečným způsobem. "Mohla by ses na něj podívat? To bych byl rád. Je sice fakt, že už to zkoušeli různí léčitelé a kdo ví kdo ještě, ale jeden nikdy neví. Problém je, že má taky svůj věk a to to celé komplikuje, no." Pronesl a povzdechl si. "Každopádně si tvé nabídky opravdu cením. Ani nevíš jak." Dodal a když ho nazvala králem, po dlouhé době se mu na tváři vykouzlil úsměv. "Nu. Když si to vezmu kolem a kolem, tak not yet. Vlastně to zní zpropadeně divně, ale měla si pravdu, pokud si to vezmeme z hlediska titulu. Zatím bych se dal považovat spíš za prince, pokud mluvíme o mém titulu." Pronesl a povzdechl si, ale neubránil se dalšímu úsměvu. "Každopádně, můžu se zeptat, jestli už víš, kde bych se mohl vyspat? Docela mě začíná přemáhat únava. Už je vážně pozdě."

Možná by v tomhle bodě měla začít litovat toho, co všechno mu provedla a cítit se zle, protože se chovala dost podobně jako její vlastní netvor, ale... Nemohla, nešlo to. A ani omylem se v sobě tu lítost nehodlala vyvolávat nucením, jelikož to v důsledku nedopadlo tak zle. Jistě, existovala docela dobrá šance, že mu způsobila nějaké trauma a pochopitelně i bolest, ale... Nemínila to tak přeci nechat. Vybrala si ho z nějakého důvodu, teď nebyl prostor pro to, aby změnila názor a couvla zpět. Navíc měla docela dobrý plán na to, jak celou situaci alespoň trošičku převrátit a vylepšit, takže jí to v důsledku přeci jen nepřišlo až tak drastické. Alespoň tedy do chvíle, než by se objevil Tristan, protože ten by rozhodně potíže působil.

„Také jsem to částečně myslela jako kompliment, ačkoliv je to zároveň i svatosvatá pravda,“ pousmála se na něj s nepatrným náznakem pobavení v podobě zacukání koutku úst. Ne, opravdu by si nevybrala někoho, koho by neshledávala přitažlivým. Na to už byla až moc umanutá - navíc to byla součást její hry. Potřebovala někoho pohledného, bohatého a dobře postaveného. Jedině tak mohla uspět a dokázat, že to zvládla. Prokázat, že neměl pravdu a mýlil se v ní... Teprve potom mohla mít klid.

„Obávám se, že ano. Můj strýc na tom byl dost podobně, což vedlo ke spoustě hodně... Špatných věcí. Upřímně doufám, že se z toho všeho nakonec dostal, protože před odchodem vypadal celý jeho svět na rozpad. Nechal si to slušně přerůst přes hlavu, ale nebyl na to sám... Tak doufám. Jak to dopadlo už se ale asi nikdy nedozvím, ačkoliv je to tak nejspíš lepší. Některé věci je lepší nechat být a nevracet se k nim.“
Přesně z toho důvodu také opustila Dračí skály. Musela, nešlo to jinak. Rodina, co se o ni měla starat, byla přinejmenším dysfunkční - a ve svých nejhorších érách naprosto bídná. Nessëina divoká povaha a snaha se prosadit, aby si mezi společností i navzdory svojí odlišnosti získala místo, tomu také zrovna dvakrát nepomáhala. Vrhala na strýce i tetu špatné světlo, natož když u nich hledala pomoc se svým problémem. Musela odejít, protože jinak by se nikdy nedokázala postavit na vlastní nohy a vyhrabat se z bláta.
„Dobře, tak... Až to uznáš za vhodné vzhledem k situaci? Nevím, kdy bude nejlepší, aby ses vrátil domů... Za jistých podmínek, samozřejmě. Každopádně uvidíme, co se bude moct udělat. Slibuju, že se pokusím udělat maximum. A není zač, udělám to ráda.“
Sice neměla úplně představu, jak přesně na tom jeho otec byl, ale byla docela pevně odhodlaná mu pomoct. Její matka strávila v Dračích skalách pěkných pár let jako léčitelka - s pomocí jejích znalostí a vlastní praxe by snad mohla něco udělat. Alespoň něco.
„Ne, to ne. Jaydene... Moc většinou nebývá absolutně viditelná nebo snad hmatatelná, citelná. Dělá koruna z krále vládce? Podle nezasvěceného možná ano, ale doopravdy tomu tak není. Všechno závisí na moci, na ní svět stojí a padá. Moc se skrývá ve slovech, v hlase, v doteku, v magii... V situaci a schopnostech, v postoji. A ty tu moc máš, ačkoliv není ještě oficiální. Stačí se jí jenom řádně chopit a budeš skutečný král, i bez koruny nebo titulu.“
Nemohla uvěřit tomu, že promlouvala k někomu, koho víceméně držela jako zajatce, zrovna o něčem takovém - svým způsobem se ho asi snažila doopravdy nadnést, jelikož vypadal opravdu strhaně a ona se na to nemohla dívat, ale vlastně jí to až tolik nevadilo. Byla to myšlenka, k níž byla přivedena a naučila se ji využívat ve svůj prospěch - a jemu by mohla prospět taky, byť nejspíš jiným způsobem.
„Vím. Pojď se mnou.“ Zvedla se z pohovky a automaticky ho vzala za ruku,* druhou berouc jeho věci, jelikož vážně nechtěla riskovat, že se objeví Tristan a rozcupuje je nebo zapálí. Věděla moc dobře, že by něčeho takového byl schopný - a minimálně by do nich vyřezal díry, protože to už párkrát udělal, když se v jejich domě objevil někdo další a jemu nepohodlný.

Svoje kroky automaticky stočila směrem ke schodům vedoucí do horního patra, kde zavedla Jaydena do ložnice. Ta byla z celého domu úplně nejhonosnější - Nessëa si dala záležet, aby co nejvíc připomínala místo vlastněné někým hodně vlivným a bohatým, proto se v ní prolínal nejen drahý nábytek s honosnou velkou postelí s nebesy, ale především také její oblíbená kombinace ohnivě rudé se zlatou.
Jaydenovy věci položila na odkládací stolek těsně vedle dveří* a obrátila se k němu čelem, pouštějíc jeho ruku.
„Tady. Do sklepa tě rozhodně nepošlu, to už jsem řekla - a na pohovce tě také spát nenechám, takže... To uděláme takhle.“



* už zase nevím co všechno si sundal, takže se když tak omlouvám...

Na to, když řekla, že to byl kompliment a zároveň pravda se na ni pousmál a přikývl na znamení vděku. "Děkuji. Upřímně mi něco takového asi nikdo neřekl, i když to je za... No jaksi prapodivných podmínek." Pronesl a prohrábl si své vlasy, které se teď bez cylindru neposedně spustily do různých směrů včetně jeho obličeje a nedalo se říct, že by mu to bylo nějak příjemné, ale rozhodně lepší, než se vařit v cylindru."Moc se omlouvám, nechtěl jsem vytahovat nějaké pro tebe nepříjemné vzpomínky." Zamumlal a povzdechl si. Nechtěl, aby mu bylo líto jeho únoskyně, ale to se mu jaksi nevydařilo. Bylo mu jí líto a i když tu lítost nechtěl projevit, zkrátka musel. "Upřímně nevím. Chtěl bych se tam stavit co nejdříve, aby mě nehledal po pár dnech, ale zároveň, nu co si budeme, poznal by na mě, že se něco děje, abych byl upřímný. Možná bych mu mohl poslat kurýra, aby věděl, že se zdržím mimo panství a stavit se za ním později." Zamumlal s naprostou upřímností až ho to samotného bolelo. "Nebo bych tam mohl dojít, aby tě za ním služebnictvo pustilo a počkat u sebe s tím, že jsem tě zkrátka poslal, taky možnost. Nevím." Dodal po chvíli a povolil si vrchní knoflík košile, protože škrtit se celý den v upnuté košili až ke krku vážně nebylo nic příjemného a když byl ve stresu, stísňovalo ho to ještě o něco více. Pak mu ale řekla svůj názor na to, kdo se bere za krále a kdo ne a na chvíli se zarazil. "Zní to skoro jako něco, co jsem pronesl před pár dny..." Zamumlal a polkl, při čemž se opět přiměl se jí podívat do očí. Bylo to o něco snazší než předtím, ale stále to na něj působilo zvláštním dojmem, protože i když se možná chovala jinak, byla to stále ta stejná dáma, která se vrhla do jeho standardního života a odvlekla ho z něj. Doslova. Stále to byla jeho únoskyně, člověk, který ho k tomu ještě zdrogoval a na chvíli dostal na úplné dno. Měl by se jí být jako předtím, ale namísto toho v tomhle ohledu necítil nic. Necítil nenávist, necítil už tolik strach, bylo mu vše jedno, ale ve své podstatě mu jí i bylo trochu líto. "Každopádně děkuji za tvou důvěru v mou osobu." Dodal, když se mu povedlo vrátit se do reality.

Čekal, že jí bude zkrátka následovat, ale ona nejenže mu pomohla z jeho věcmi, ale také ho u toho chytla za ruku. Docela ho to překvapilo a také to na něm bylo znát podle jeho výrazu a mírnému ruměnci na jeho tváři, ale nic neřekl nahlas. Prostě ji následoval, kam ho vedla. Když vešli do místnosti, tak se rozhlédl kolem a překvapeně zamrkal. Podle celého stylu místnosti a předmětů kolem, to byla zřejmě její ložnice a to ho přivedlo na jasnou myšlenku. 'To jako sakra plánuje, že s ní budu spát v jedné posteli?' Nervózně se podrbal za krkem a rozhlédl se. "Umm... Hádám, že to znamená, že se budeme muset jaksi podělit o jednu postel, že?" Zeptal se po chvíli opatrně. "Nu. Tohle bude opět znít sakra trapně, ale..." Podíval se dolů na své nohy. "...S těmi botami budu mít asi problém" Zamumlal potichu a podíval se opět na ni. Na chvíli se zadrhl, protože mu pohled opět přistál na jejích očí, které na něj stále působily zvláštním dojmem. Fascinujícím, ale děsivým. Pak se ale rychle vrátil do reality a pokračoval. "Myslíš, že by si mi s nimi taky pomohla?" Zeptal se nakonec trochu plaše.

Musela uznat, že ty podmínky skutečně byly prapodivné, ale... To většina života. Pokud ještě nestihl zažít to, jak byl osud pomíjivý a podivný, tak by se mohl dost jistě považovat za relativního šťastlivce - sama Nessëa s tím už měla zkušeností ažaž. I proto také věděla dost dobře jak se v kterou situaci zachovat, kam zatlačit a jak se tvářit. Drtivou většinu života strávila ve stinném koutě a pouze pozorovala ostatní, toužící po alespoň chviličce na výsluní. To se jí později také podařilo... Ale za jakou cenu.
Ráda o sobě ale stále smýšlela jako o bájném fénixovi,* protože i ona sama se zvedla z popela. Před svým přesunem do Teppasmies si prošla doslova očistcem, ale podařilo se jí začít od znovu a vybudovat si nějakou reputaci, nasbírat moc. Když se ji osud pokusil upálit a vhodil ji do plamenů, sice utrpěla popáleniny, ale naučila se ten oheň a chaos ovládat. Už v něm dokázala plavat jako ryba ve vodě, využívat jej ve svůj prospěch... A mínila to dotáhnout na podstatně vyšší úroveň, protože musela sama sobě i světu dokázat, že její schopnosti sahaly podstatně výš i hlouběji, než by někdo od hezké blondýnky očekával.

„Ten nápad s poslíčkem zní dobře,“ pokývla souhlasně hlavou. Ani jedna z alternativních možností nezněla zrovna nejlépe a ona sama také potřebovala nějaký ten čas, aby stihla všechno připravit a zahladit stopy. Drobný vzkaz vyslaný po někom by ale mohl uklidnit rozvířené vody a zároveň nevyvolávat až takové podezření, jako kdyby svému otci poslal jenom ručně psaný dopis.
„Takže počkáme pár dní?“ Zhodnotila nakonec situaci, ptajíc se na jeho názor. Byť by mu mohla jednoduše vnutit svoji vůli, v tomhle ohledu jí to přišlo vážně nefér. Ne, že by snad měla přímo změnu v srdci a začínala se chovat správně, řídit se náležitým morálním kompasem a něco takového, ale... Přišlo jí to správné.

„Pochopitelně, drahý. Neočekával si snad, že tě nechám dole na té pohovce, však? Byť ti věřím, nemůžu tě tam dole nechat samotného, dokonce hned z několika důvodů. Ten, který ti bude nejspíše připadat nejvlivnější je Tristan - pokud by se během noci vrátil a našel tě tam, nemusela bych ho stihnout zarazit. Takže... Zůstaneš tady se mnou. V bezpečí a také větším pohodlí.“
Neurčitě pokrčila rameny, než naklonila hlavu na stranu a nepatrně přivřela oči, hodnotíc jeho reakci. Ne, že by ji to překvapovalo, ale to rozhození bylo vážně neskutečně rozkošné. Celkově připomínal tak trošku ztracené a zoufalé štěně. Opravdu moc, moc hezké štěně. Vybrala si dobře... Vážně dobře.
„Já vím, můžeš být v klidu.“ Pousmála se nepatrně, než ho poplácala po rameni a usadila ho na postel, než si bez mrknutí oka dřepla* a líně mu rozvázala boty, než je zula a odložila vedle postele a posadila se vedle něj.
„Ještě něco?“ Dodala nakonec, než na něj upřela zvídavě oči.



* které btw v Nescoře nemáme, ale rádi je zmiňujeme
* A TOHO SI VAŽ, JAYDENE! Ona se před nikým nesklání, natož před chlapem

"Dobře, tak tedy počkáme ještě pár dní." Přitakal a opět si prohrábl své vlasy. "Asi to bude rozumné řešení. Pošlu později KuRýRa se vzkazem a otec bude vědět, že se domů nevrátím tak brzo jako obvykle." Dodal a skousl si spodní ret, aby se mu netřásl při představě, že ve své podstatě pomohl své únoskyni částečně zahladit stopy po jeho zmizení. Jednal naprosto jinak, než by jednal před pár dny... Co před pár dny. Před pár hodinami. Byl úplně mimo a v jediné co doufal bylo, že za to mohl nedostatek spánku. Byl vážně jako úplně jiná osoba a to se mu zatraceně nelíbilo.

"Jo. To asi dává smysl, hádám." Řekl poněkud nejistě. "Ale já klidně zvládnu, nevím, třeba zem? Nechci ti ubírat z... no soukromí a osobního prostoru." Zamumlal nervózně a pokusil se tu celou jeho nervozitu zakrýt úsměvem. "Fakt, nechci být na obtíž, víš co." Dodal a stále se křečovitě usmíval. Když ho pak sama usadila, překvapeně zamrkal a podíval se na ni, zatímco mu sundala boty. "Děkuji moc. Jsem vážně tou zpropadenou rukou limitován a abych byl upřímný, nemám rád žádat tě o pomoc, ale bohužel to jinak moc nejde." Špitl a opět se jí na chvíli podíval do očí. Chtěl překonat sám sebe a neuhnout pohledem, protože to pro něj očividně bylo složité.

"C-Co? Jak ještě něco?" Zeptal se o něco více zmateně a nervózně, protože přemýšlel, jak to přesně myslela. Nedokázal si to přesně vyložit a to ho zrovna netěšilo. Když seděla takhle vedle něj tak k tomu všemu ten oční kontakt opět nedokázal udržet, a sklopil zrak dolů jak už předtím několikrát.

Nepochybně mu nešlo o její klid, ale ten svůj - a Nessëa to shledávala nepopsatelně rozkošné a měla co dělat, aby se nad tím potutelně nepousmála, ale nakonec se jí podařilo zarazit. Ten výraz na jeho tváři byl vážně komický, stejně jako ta situace: ale copak by mu mohla jen tak ustoupit? Ne, rozhodně ne. Její návrh byl v dané situaci to nejlepší, co mohli udělat, byť sice chápala jeho frustraci a pocity, potřeboval si zvyknout a ona ho musela mít u sebe, protože nehledě na posílenou důvěru zkrátka vyžadovala nějakou pojistku, že jen tak nezmizel nebo že ho ve spánku Tristan nezardousí jako nemluvně.

„Nebuď hlupáček. Ta postel je dost veliká pro nás oba,“ trvala si na svém a pokusila se ho alespoň trošičku uchlácholit vlídným úsměvem, protože ho vážně neplánovala znásilnit nebo něco podobného. Jenom ho chtěla mít u sebe, z několika důvodů... Celá ta situace byla zhola nevinná, Nessëa neměla za lubem vůbec nic nekalého. Prostě jen klidnou noc.
„Já vím, to nic. Nemusíš se tím trápit, dobře? A tu ruku dostaneš brzy zpět, nebude to trvat dlouho. Jen... To prosím zatím vydrž.“
Nechtěla pokoušet štěstí, takže mu přibližnou dobu neřekla - nezdálo se jí moudré se uvrtat do špatné situace a pak muset dodržet nelibý slib, takže si místo toho raději nechala pěkně otevřená zadní vrátka. Kdyby náhodou.

„Já nevím... Asi to necháme takhle.“ Blýskla po něm nevinným úsměvem, než ho poplácala po rameni a vtiskla mu rychlý a relativně něžný polibek na rty, než líně přešla po místnosti a zaplula za paraván, kde si rozvázala šněrování šatů a svlékla si je, přehazujíc přes stěnu paravánu. Z té sebrala krémové šaty* z lehoučké látky a oblékla si je, stahujíc křídla.
Když vyšla zpoza paravánu, líně si vlezla do postele a poplácala na místo vedle sebe, tlumíc světlo v místnosti, jež vycházelo z očarované lampy na nočním stolku.
„No tak. Já nekoušu, vážně. Oba za sebou máme opravdu těžký a vyčerpávající den... Spánek je jenom na místě. Tak pojď, Jaydene. Je to jenom postel, ne železná panna.“


* vůbec nevím jak to popsat, halp!

Vážně to bylo něco proti jeho zásadám a moc se mu nechtělo s ní spát v jedné posteli, ale jaksi neměl na výběr.To že mu byla často velice blízko mu tuplem odbourávalo dojem, že by měl být opatrný, protože je to přeci jen jeho věznitelka, když se to tak vezme a to bylo nebezpečné. Celkově bylo podle něj nebezpečný si kohokoliv pouštět do svého osobního prostoru, natož pak ji, ale vážně to nevypadalo, že má na výběr. "No to já vím, ale abych tě v noci... Já nevím. Nebouchl loktem, dost se otáčím." Zamumlal rychle a podrbal se opět za krkem. Když pak začala mluvit o jeho ruce, hned zpozorněl. "Dobře. Děkuji, opět si toho vážím." Vysoukal ze sebe, protože děkovat jí už po tolikáté byl zatraceně divný pocit pro někoho jako on, který celý život slovo děkuji téměř neznal. Byl celý život jen zpropadeným nevděčným frackem, ale otázka do jaké míry to byla jeho pravá povaha, špatná výchova a nebo prachsprostá přetvářka. Ať už předtím nebo teď.

Při jejích slovech, že to tak nechají se podíval asi jako pohoršené a traumatizované štěně. "Raději se neptám. Mám dojem, že to nechci vědět." Zamumlal a podepřel si bradu, stále přemýšlejíc, jestli by se z té postele nemohl vykroutit. No jo, jenže to by na to přemýšlení musel dostat prostor, že ano, jenže to se očividně z jejím nápadem neshodovalo, protože mu na rtech přistál sice rychlý, ale stále nefalšovaný polibek. To ho okamžitě vytrhlo z myšlenek zpět do reality, protože to vůbec nečekal. Opřel se rukou během toho o postel, překvapeně zamrkal a vzápětí zrudl jako brusinka. Jediné, jak na to zareagoval, bylo nepatrné povytáhnutí obočí a nic víc. Nic neřekl a nic neudělal, protože ho to opět slušně rozhodil, jako vlastně pokaždé, když se rozhodla něco podobného provést, když to většinou nečekal. Opět ho ale z jeho transu vytrhla ona a to tentokrát tím, když ho opět oslovila jménem. Nebyl na to skoro zvyklý, protože mu nikdo neřekl jinak než příjmením. Své křestní jméno slýchal pouze výjimečně od otce a od nikoho jiného, takže když ho vyslovila, přejel mu mráz po zádech a trochu zavrtěl hlavou, aby se uklidnil. "Co?" Otočil se, podíval se na ni a pak přikývl. "Jo, jo... Jasný..." Zamumlal po tichu, lehl si vedle ní a přehodil přes sebe peřinu.

Musela se na něj sladce pousmát, protože byl vážně rozkošný, jak se z toho snažil dostat. Nebyla si úplně jistá, jestli si uvědomoval, že v tomhle ohledu neměl na výběr a ta společná noc ho čekala nehledě na okolnosti a jeho snahu, ale... Možná, že by ho mohla ještě nechat trošku čekat a snažit se. Dát mu špetičku naděje, protože ji to vážně bavilo. Asi to od ní bylo vážně necitelné a kruté, ale Nessëa si zkrátka podobné věci užívala. Bavilo ji, když ho mohla trošku pozlobit a pozorovat ten jeho výraz podobný štěňátku.

„Toho se vážně nemusíš obávat, Jaydene. Možná jsem z poloviny víla, ale nejsem z porcelánu. Oproti svým vrstevníkům mám tu výhodu, že mi v žilách proudí i dračí krev, takže mě nějaké to dloubnutí loktem opravdu trápit nebude.“
Jen co jí ta slova splynula ze rtů, věnovala mu potutelný úsměv a líně si rukou podepřela hlavu, očekávajíc, až si lehne na druhou polovinu postele. Sama přes sebe přehodila přikrývku a pozvedla jedno obočí ve zvídavém výrazu, očekávajíc na jeho reakci. Podvolí se konečně? Nerada by ho do té postele táhla násilím, ale... Pokud by jí nedal na výběr, měla by snad jinou možnost?

„No vidíš, že to jde.“ Odvětila s nefalšovaným spokojením, když Jayden nakonec přeci jen zaplul do postele a přikryl se dekou. Nessëa ho chvíli jen netečně sledovala, než se k němu posunula a bez jakýchkoliv dotazů na souhlas nebo něco podobného ho jednoduše objala, choulíc se k němu.
„Pokud by se objevil Tristan, nic nedělej, vyřeším to. Dobrou noc, drahý Jaydene.“ S těmi slovy jen tiše vydechla a zavřela oči, evidentně připravená celou tu situaci uzavřít a zkrátka jít spát.

"Jako bych měl jinou možnost" zamumlal koukajíc do stropu a přemýšlejíc o všem. Její slova ovšem opět strhla jeho pozornost k ní, což bylo očividné, protože se pootočil rychle na bok, aby na ní viděl a překvapeně zvedl jedno obočí. "Dračí? Ty jsi poloviční dračice?" Zeptal se očividně zaskočeně a opět sebou plácl na záda. "Dračice... Do brusinkového háje, já jsem ani nevěděl, že existují kříženci draka a víly. Nic ve zlým, ale nikdy jsem nepotkal ani draka ani vílu natož pak někoho jako ty." Doplnil a zamyslel se na chvíli. "Páni. To jsem popravdě nečekal. Vůbec." Zamumlal a když se pak k němu schoulila a objala ho, mírně polkl. Přesně to nechtěl, pouštět si někoho k těla a jak nakonec dopadl. Očividně to tak ještě k tomu mělo trvat celou noc, což se mu taky nezamlouvalo, ale věděl až moc dobře, že protest asi v té situaci neměl cenu. Aby toho na něj ale nebylo samozřejmě málo, tak z jejich úst opět uslyšel svoje křestní jméno, takže se neubránil nepatrnému škubnutí, ale pokusil se to jen přejít a nic neříkat. "Dobře. Díky a dobrou noc..." Zamumlal a zavřel oči, aby se mohl pokusit usnout. Chvíli mu to trvalo, protože cítit někoho tak blízko sebe byl vážně divný pocit a neusínalo se mu snadno, ale nakonec mu po nějaké době hlava klesla na její ruku a on upadl do hlubokého vytouženého spánku.

Dlouho spal poměrně v klidu, žádné otáčení ani bouchání loktem, o kterém mluvil nenastalo a on spal jako zabitý. Jenže později uprostřed noci se z ničeho nic vycukl z Nessëina objetí a prudce se posadil. Nerozhlédl se, nic, a prostě vstal a vykročil vpřed, což vedl místo k jeho imaginárním dveřím přímo do zdi. Když jeho ruka místo na klice spočinula na zdi, obrátil se opačným směrem a vykročil vpřed. Přešel celou místnost až úplně k oknu, které si prostě otevřel a zhluboka se nadechl. Nic jiného nedělal, jen tak tam postával a dýchal čerstvý vzduch z venku. Jeho náměsíčnost byla v posledních letech vážně problém a to především při úplňku, ale nikdy se mu nic kvůli tomu nestalo. Aspoň tedy do teď no, abychom si rozuměli.