Město Teppasmies

Hlava mu třeštila jako střep, když se ozvalo bouchnutí vchodových dveří. Byl ještě v polospánku a podařilo se mu znovu zabrat - konec konců, měl za sebou vážně náročnou noc - ale když se zespoda ozval Nessëin hlas křičící jeho jméno, s trhnutím se zvedl do sedu a rozhlédl se kolem. Ložnice byla prázdná. Místo vedle něj prázdné... Ale na to od ní už byl celkem zvyklý. Obvykle zmizela někdy v půlce noci, jako kdyby nedokázala usnout vedle někoho, s kým se vyspala. Rozhodně jí nerozuměl, o tom žádná. Ale to nic neměnilo na tom, že jakkoliv byla nepochybně šílená, byla taky šíleně pěkná. V důsledku to byla jednoduše oběť, kterou byl pro svoje vlastní dobro i potěšení podstoupit.
Poněkud otráveně si prohrábl svoje kratší vlasy a zašklebil se na pohár s vodou, který mu Nessëa připravila na noční stolek. Vzhledem k tomu, že prospal kdoví kolik hodin... Ta mrcha mu určitě něčím řízla pití. Nebylo by to poprvé a rozhodně ani naposledy, protože si jednoduše nedokázala pomoct - ale jemu to uvědomění rozhodně stačilo na to, aby si poháru nevšímal a preventivně si ani nelokl. Jeden nikdy nevěděl, co s ním ta blonďatá ďáblice mínila provést.

Také si to s ní mínil náležitě vyřídit - po takovém husarském kousku mu dlužila zatraceně dobrou omluvu a kompenzaci, ale sotva se oblékl a sešel dolů po schodech do obývacího pokoje, zarazil se. Nessëa stála čelem k pohovce, na které seděl jakýsi evidentně omámený šlechtic a ona sama držela za zády zpropadený sekáček na maso.
Jedno obočí mu automaticky vyjelo nahoru, když k ní došel a sklonil se, aby jí mohl pošeptat do ucha. „Můžeš mi říct, co tu u všech bohů provádíš? To ti nestačí, že kolem sebe vláčíš ostatní jako štěňata, teď už si budeš domů tahat harampádí? Co je k čertu zač a co máš v úmyslu?“ Než stihla jakkoliv zareagovat, vyškubl jí sekáček z rukou a zvedl paži tak, že na ni nemohla dosáhnout.
„Speciálně s tímhle? Chceš mu něco snad useknout? Sama? Tak to se podívám,“ poušklíbl se škodolibě, aby ji popíchl. Jen co to pronesl, sekáček jí vrátil do ruky a posadil se na pohovku vedle cizince, který hypnotizoval šálek s čajem před sebou. Skutečně byl na sračky, o tom nebylo pochyb. Tristan o tom už věděl svoje, protože párkrát vílí prach okusil na vlastní kůži - a pochopitelně čistě nedobrovolně. V mnoha ohledech žil pod Nessëinou krutovládou, ale málokdy si na to stěžoval. Když mu totiž o něco skutečně šlo, svojí si dokázal prosadit.
„Takže co to bude?“ Zeptal se jednoduše, než sjel mladíka pohledem... Zastavujíc se na jeho ruce. Chvíli jen tak koukal, než propukl v upřímný záchvat smíchu. Smál se pěkně dlouho a hezky od srdce, což přimělo Nessëu se také tiše uchechtnout. Když skončil, bezmyšlenkovitě chytil mladíka za ruku a silnou mu ji přitlačil ke stolu. Automaticky potom vzhlédl k víle.
„No... Do toho, lásko. Ale pamatuj si, že si to vyberu. Tahat si cizí chlapy domů je tabu.“

Nijak ani nereagoval na její poznatky a otázky. Jen nadále pozoroval ten hrníček čaje "Je fakt hustej. Takovej modrej...Ne! Teď je růžovej" pronesl a rozesmál se "Jééé. Ten mořskej koník se jmenuje Tristan? Ahoj Trísťo. Ťuťu ňuňu." pronesl a omylem převrhl ten hrnek. "Né Tryskáčku! Kam si hapal?" zamumlal zoufale a podíval se nahoru na muže, který právě přišel. "Ahoj netopýre!" rozesmál se z plných plic "Já myslel, že jsem na zámku a ne v jeskyni."

Pronesl, ale pak ho chňapl za ruku, silně mu ji přitiskl ke stolu a on si všiml, že Nessëa drží sekáček na maso. I přestože byl totálně sjetej, došlo mu téměř okamžitě, co se tam má odehrát. "Ne ne ne.. Počkejte chvíli. Chápu netopýrku a komáre, že vás má ruka zajisté láká, ale sekat mi ji i z mým živým zahojeným masem opravdu nutné není. Proto nevím, proč máš na mě takhle obrovskou mačetu, nebo co to je. Mám to doslova na čtyři stehy. No tak." pronesl dost vyděšeně. "Mimo to bych stejně preferoval, abyste mi ji nesekali. Dám vám cokoliv co chcete a udělám co chcete, jen mi ji prosím nechte. Bez ní jsem v háji růžovém." dodal a polkl. I přestože byl uvolněnější, teď byl dost vystresovaný. Ta ruka pro něj očividně doopravdy znamenala hodně. "Prosím..." řekl potichu a podíval se na Nessëu. Jeho pohled vypadal vskutku prosebně, ale možná i kvůli těm drogám se nesnažil vyvléknout násilím a nebo nějak utéct. Zkrátka jen čekal, jestli to ti dva opravdu udělají a v hloubi duše doufal, že snad ne, i když to vypadalo vskutku bledě.

Začínal ji zmáhat neblahý pocit, že to s dávkou vílího prachu trošku přehnala. Nejspíš ho špatně odhadla - konec konců, byl to člověk. Ti byli sice fyziologicky dost podobní drakům ve fyzické formě a byli o něco silnější než víly, ale... K čertu. U každého to bylo hodně individuální a ona instinktivně použila dávku o něco větší. V tu chvíli jí to přišlo jako dobrý nápad, protože konec konců nebyl dítě a nemohla podcenit jeho případnou imunitu, ale... Zdá se, že došlo spíš k opaku. Bylo to divné, ale zřejmě na něj prach působil podstatně silněji, než na některé lidi, které doposud zdrogovala. Ne, že by si vyloženě stěžovala. Jako sjetý jí neměl šanci pořádně odporovat a vypadalo to, že byl tak sťatý, že neměl sebemenší páru o realitě. Dokonce i Tristana přivítal jako kdyby vůbec už na první pohled nevypadal jako někdo, kdo by byl schopný ho složit na zem a zlámat mu všechny končetiny v těle.
Nessëa nepatrně pozvedla obočí nad jeho zoufalstvím poté, co převrhl šálek s čajem a došla k nim, pevně držíc v ruce sekáček na maso. Jakmile však začal žadonit, aby mu ruku nechali, poněkud se zastavila. Jeho tiché prosím ji přimělo zapochybovat. To, co se chystala udělat, bylo zatraceně kruté i na ni... Možná, že by toho měla nechat. Odstoupit a pro jednou neudělat něco zákeřného. Sice věděla, že by ji za to Crännäris nepochválila, ale ona přeci nebyla až takhle krutá. Když ho viděla, jak ji prosí očima, nedokázala to prostě udělat... Nešlo to.

„K čertu,“ zavrčela tiše, než sekáček odložila na stůl a přejela si dlaní po tváři. „Fajn, ať je po tvém. Tu ruku si smíš nechat, ale beru tě za slovo. Budeš to muset bohatě vykompenzovat, abys věděl. A je mi jedno, že si ten slib skládal pod vlivem drog, mám k tomu svědka a budu to vymáhat.“ S těmi slovy upřela oči na Tristana a sklonila se ke stolku, kde začala sbírat střípky rozbitého šálku, než zamířila do kuchyně pro nějaký hadr, aby vytřela mokrou podlahu.

Zůstal na Nessëu nevěřícně zírat. Couvla? To bylo snad poprvé. Obvykle zacházela s až nebezpečnou sebejistotou daleko za hranice přípustnosti, ale tentokrát stačilo jen aby na ni udělal štěněčí oči a ona od toho prostě upustila... Ne. Tak to tedy rozhodně ne, pomyslel si v duchu popuzeně. Měli mezi sebou takovou zvláštní a křehkou dohodu a ona ji sprostě porušila. Myslela si, že jí to projde? Tak to se šeredně pletla. Ona se nad ním možná smilovala, ale on rozhodně ne. Ať už se ti dva setkali jakkoliv, narušil tu pomyslnou posvátnou půdu, na které vládl on. Nessëa se možná považovala za královnu města, ale on byl pánem domu. A to mu ani ona, ani její nový kamarádíček vzít nemohli.
Automaticky chňapl po sekáčku na maso a krátce ho potěžkal v ruce, než se napřáhl připravený seknout - nakonec se ale v posledních pár vteřinách zarazil těsně nad cizincovou rukou. Přesně v ten moment mu pohlédl do očí a věnoval mu zákeřný a kyselý úsměv, než sekáček lhostejně odhodil kamsi do místnosti. Jen co to udělal, automaticky si zpoza opasku vytáhl velký zdobený nůž, než mu jím rozřízl látku oblečení, aby odhalil předěl mezi jeho vlastní paží a umělou rukou. Jakmile mu pohled padl na tu hranici, krátce zatočil nožem v ruce, než se o kousíček přiblížil a přeřízl stehy, o kterých ten nebožák mluvil. Oddělenou ruku potom jen sebral a škodolibě ho s ní poplácal po stehně, než se vydal do kuchyně za Nessëou, která se zrovna přehrabovala v jedné ze skříní.
Poklepal jí umělou rukou na rameno a ona se zrovna otočila, takže jí ten poklad jednoduše vhodil do náručí a se vší lhostejností a epičností prošel kolem, drknouc do ní ramenem.
„Nemáš zač, lásko.“ U dveří se nakonec na chvíli zastavil a pootočil k ní hlavu, aby na ni mohl upřít svoje žluté oči. „Půjdu ven... Na lov. Nečekej mě brzy, hádám. Ale až se vrátím, očekávám okouzlující a pompézní přivítání a řádnou kompenzaci. Zvláště, pokud si toho šaška míníš nechat. Zavři ho pak alespoň do sklepa nebo tak něco... Jestli ho tu znovu uvidím, jak sedí na mojí pohovce, tak mu uříznu něco dalšího. A věř mi, že se to nebude líbit ani jemu, ani tobě. Pa.“ S těmi slovy jí věnoval posměšný úšklebek a vyšel ven.

Odchází do Ormsäru

Bylo tragické sledovat, že si myslela, že má pořád nějakou naději.
Pronásledoval tu malou mršku už tak dlouho… celou cestu skrze temné uličky Teppasmies se mu snažila uprchnout, snažila se dostat ho z dohledu a z dosahu. Ale nepočítala s tím, jak bude vytrvalý. A rozhodně nepočítala s tím, že má natolik silný čich a vytrvalost s rychlostí, že ji rozhodně jen tak z dosahu nepustí.
Nërronos tuhle noc měl paliva až až. Poslední dávku své… speciality měl dneska ráno. Takže teď cítil, jak mu společně s krví žilami proudí energie a čistá síla v nejryzejší formě. Jen ji spoutat, jen ji využít tím správným způsobem. A to měl za ty roky už moc dobře nacvičené.

Viděl ji před sebou. Snažila se ho zmást tím, že se oklikou vrátí zase do města, ale její bílé vlasy do tmy přímo svítily, svázané do ohonu za ní vlály jako ochrnutá končetina. Neměla naději se z toho dostat, na to byl moc umanutý – už od chvíle, co ji potkal. Náhodné setkání uprostřed města, ale něco ho na ní zaujalo – jakmile se začala bát, něco v jejím výrazu přecvaklo, jako kdyby se objevil na jejím místě někdo nový a ten někdo zahájil únik.
Zaujala ho, to byla její osudová chyba. Ne, že by s tím mohla cokoli dělat, ale… alespoň neměla tolik bojovat. Tím zabrnkala na jeho ego, na jeho tvrdohlavost a odhodlání dostat, co se mu zalíbí. A to byla právě teď ona.

Dostihl ji těsně za branami Teppasmies, v jedné ze zapadlejších těsných ulic. Počkal si, až nikdo nebude opodál, načež po ní doslova skočil s energií a silou šelmy. Malá kráska narazila zády do kamenné stěny, z hrdla jí unikl vyplašený zvířecí výkřik, ale neměla zbytí. Uvěznil ji mezi sebou a zdí, jednu paži opřenou o loket o stěnu vedle její hlavy a druhou těsně vedle jejího boku.
„Ale, ale, ale… nikdo vám nikdy neřekl, že se nevyplatí se po městě potloukat v noci sama? Noc je plná nebezpečí, krásko.“

Wenn byla opět na jedné ze svých nočních toulek. Milovala je. Každý den vždy čekala jen na tu chvíli, kdy se bude moci probudit a bude řada na ní, aby měla kontrolu nad tělem. Nechtěla před zraky ostatních obyvatel přebírat kontrolu. Byla si moc dobře vědoma, že by mohla uškodit své druhé polovině. Své malé naději. Hodiny sedívala ve tmě. Sama. Pozorovala svět Lyriřinýma očima a byla za ní ráda. Lyrali byla přímo perfektní dámou pro šlechtický dvůr. Byla korektní a reprezentativní členka rodu. Tvořila perfektní obrázek s rozbitým rámem. Jejím rámem. Chybou, která se jmenovala Wenn. Proto měla Wenn tmavé noci v oblibě. Málo lidí se dívalo a ona si tak o její reputaci nemusela dělat takové starosti. Samozřejmě se našly i nějaké výjimky. Potulní podivíni se vždy našli a bílovlasá dívka na ně často narážela. Většinou ovšem nešlo o nějakou větší hrozbu. Pár kliček támhle, několik otoček doprava a zbavila se jich celkem rychle. Tiše spoléhala na skutečnost, že to bude fungovat i tuto noc. K jejímu neštěstí se cizinec nevzdaloval. Ba naopak. Pokaždé, když ucítila jeho pohled na svých zádech, na zádech jí zamrazilo. Věděla, že si jí doslova prohlíží a ani trochu se jí to nelíbilo. Zkoušela zrychlovat a kličkovat jak to jen šlo, ovšem neznámý se v městě nejspíše vyznal a tak stále následoval její stopy. V jeden moment ze zoufalství dokonce zamýšlela, zda se nepromění a jednoduše neuletí. Ovšem drak přímo uprostřed lidského města by pravděpodobně vzbudil dost nepříjemných reakcí. A to bylo něco, co Wenn nemohla dovolit.

Po několika dalších minutách proplétání se všude možně se konečně zastavila v jedné z postranních uliček zapadlého města. Myslela si, že svého pronásledovatele setřásla. Jak naivním stvoření byla. Vyděšeně vykřikla, když byla násilím natlačena na vlhkou kamennou stěnu. Teď měla možnost si cizince prohlédnout zblízka. A na první pohled si byla jistá, že tohle nebude jen přátelský strýček, nabízející jí domácí buchty. Celý jeho zjev vypadal znepokojivě. Proto bylo asi logické, že bělovlásce naskočil v mysli jen jediný cíl. Dostat se od něj co nejdál. ,,Omlouvám se. Jen jsem spěchala domů. Rodina mě jistě již schání." Vymyslela první výmluvu, která jí napadla a roztřeseným hlasem jí ze sebe potichu dostala. Ve vidině rychlého útěku se pokusila vymanit z jeho vězení a tak nějak proklouznout stranou. Musela pryč.

„Tvá rodina jistě pochopí, když se trošku zdržíš… město je velké, snadno se tu ztratíš, děvče. Navíc, snadno se i s někým zamluvíš, zapomeneš… necháš se jím doslova unést.“
Pozoroval, jak se jí ty krásná modrá kukadla zvětšují zjevným strachem, a naslouchal s požitkářstvím, jak jí v hrudi sprintuje srdíčko. Oběma jim tejným tempem docházelo, kdo je tady v obrovské výhodě a kdo tu má navrch – a zatímco Nërronos z toho byl škodolibě nadšen, dívku to zjevně ale tak moc nenadchlo a snažila se mu vykroutit. Mrskala se mu pod rukama jako had a bylo na ní vidět, že by byla mnohem raději na miliardě jiných míst, ale to měla docela smůlu.

Stáhl ruku, kterou jí opíral vedle tváře, a zachytil ji obratně za bradu. Moc jemně s ní nezacházel, leč vypadala jako porcelánová panenka, když se ho párkrát pokusila udeřit, měla docela páru, ale nebyla ani zdaleka silná – a ani ve snu by se mu v poměřování sil nemohla měřit. Stiskl ji tak, aby jí tím sevřel čelisti k sobě, aby neječela (ne, že by jí to mělo pomoci), a sledoval, jak z už tak bledých tvářích mizí v prohlubních kolem jeho prstů zbývající barva, načež viděl jenom popelavě bílou. Spodní ret se jí chvěl, pravděpodobně kombinací strachu a vzteku. Neplakala (alespoň zatím), což by od ní možná v tu chvíli čekal, a to mu trochu zlehčilo práci. Protože když nevzlykala tak hlasitě, aby neslyšela nic jiného, mohla zřetelně a jasně slyšet, když jí do tváře s úšklebkem zavrněl: „No tak. Nebraň se. Bude to pro tebe jenom horší, maličká.“
Ne, že by očekával, že se vzdá tak snadno, nikdo by se nevzdal. Ale kdo by věděl – byla zvláštní už sama o sobě. Když vyrážel dneska večer ven, neočekával, že ho někdo tak strhne samotnou vlastní existencí. Jako kdyby z ní sálala nějaká forma energie. Vlastně ani zcela netušil, zda si ji chtěl vzít (a to nemluvil zrovna o svazku manželském…), anebo zda jí chtěl vytrhnout srdce, pozřít ho a počkat, co to s ním udělá, co za sílu mu to dá. Ale prozatím se rozhodl sáhnout jen po tom prvním. Chvělo se v něm zvíře, které přejal z poslední dávky, a to teď ještě nechtělo hodovat.
Co měl dělat… rozhodl se počkat, jaká bude, jak moc se bude vzpouzet. Potom uvidí, zda si zaslouží, aby ji nechal svobodně odejít, anebo zda už se nikdy ze zajetí téhle úzké kamenné propasti nedostane.

Opravdu nevypadal, že by si z ní jen špatně utahoval nebo na ní pokoušel jinou formu zvrácených vtipů. Její šance na útěk byla mizivá a ačkoli se snažila se z jeho blízkosti urputně dostat, nedařilo se jí to. Už na první dojem bylo vidět, že je její protivník fyzicky zdatný, zatímco ona sdílela tělo s šlechtičnou, která na zbraň nikdy ani nesáhla. Natož, aby se někdy naučila se rvát tělo na tělo. Wenn také nikdy netrénovala cokoli, co se jen podobalo násilným činům. Za každou cenu chtěla zabránit tomu, aby se na Lyřině těle začaly objevovat šrámy či mozoly. Teď toho litovala. Jeho dotek byl ledově chladný a surový. Nesnažil se brát na ni nějaké ohledy. Stisk jeho rukou jí nepříjemně štípal. Neustále házela zoufalé pohledy do nebes jakoby čekala, že se snad snese někdo ze samotných bohů a odnese jí z toho vězení. Nejraději by na sebe vzala svou dračí podobu a zmizela by do noci. Bohužel jí nejspíše osud (Nebo ďábelská autorka) nepřál a ona se v malé uličce neměla šanci přeměnit. Byla bezmocná. Neschopná se bránit. Jediným svědkem byl studený vzduch, který protínal její trhaný dech. Samozřejmě, mohla se z toho jednoduše vyvléknout. Ale to by znamenalo do té noční můry zatáhnout Lyrali a ona by dala cokoli, aby si tímhle nikdy nemusela projít. Už tolikrát jí táhla z průšvihů a nenechala nikoho, aby jí nějak vážně ublížil. Tentokrát to bylo jiné. Nebyla schopna jí z té situace dostat, což jí naprosto ničilo a drásalo nervy.

Jakmile k její panikařící mysli dolehl cizincův hlas, nová vlna zděšení se vydrala na povrch. Podlomila se jí kolena a kdyby jí neznámý nedržel v sevření, nejspíš by se sesunula až na zem. Začala zoufale kroutit hlavou. Prosila cizince pohledem ať jí nechá jít. Vzhledem k okolnostem jí bylo odepřeno že sebe vydat jakoukoli hlásku nežli tiché kňučení. Jak to tak vypadalo, chtěl jí ublížit. A co bylo nejhorší, držel v zajetí její tělo. Tu schránku, která patřila jen její milované Lyrali. Udělala by cokoli, aby to vše mohla vzít jen na sebe. Ale to nemohla. A vzhledem k cizincovu výrazu ve tváři bylo znát, že si užívá její strach. Byla bezmocná a zoufalá. Vysílala tiché modlitby ke všem bohům a prosila je o pomoc. Ale nikdo nepřicházel.

Ne, na to, že by jí pomohli bohové, se nemohla spoléhat. Na to už Nërronos příliš dlouho přinášel oběti jejich děsivé královské trojici – vznešené Crännäris, Rüvikovi lačnícímu po obětech a pomstychtivému Vyysihuovi. Dělal toho hodně pro to, aby si na svou stranu přetáhl jejich přízeň – takže i kdyby snad někdo ze zbývajících božstev vyslyšel její nářky, nemohl by zasáhnout. Na to by museli být bohové šílení.
„Necukej sebou tolik, maličká,“ zavrčel jí do ouška, zatímco ji stále držel za bradu. „Bude tě to jenom víc bolet… a bude to jenom protahovat.“
Nečekal na odpověď, s krutým úšklebkem se jí sklonil k hrdlu a skousl. Ne zrovna jemně – a když se odtáhl, na bělostné křivce jejího těla se skvěl fialový flek, v jehož centru šlo jasně vidět otisky zubů, po jejichž krajích sem tam vyvstávaly krůpějky krve. Původně jí nechtěl zanechávat takové vzpomínky, ale když se teď trochu odtáhl a prohlédl si ji, přeci jenom byl ten pohled náramný – oči k smrti vyděšené laně ho sledovaly s vytrácející se nadějí, že jí prosby o milost k něčemu budou; bělostnou křivku hrdla narušenou jeho zásahem; hrudník zvedající se v rychlém tempu díky jejímu trhanému dechu. Zatímco ji sledoval v tomhle stavu, ono animalistické vzrušení z podařeného lovu v něm se jenom zvedalo a zaplavovalo ho jako přívalová vlna. Zbytečky jeho sebeovládání vzaly definitivně za své.

S jejím oblečením se moc nepáral – jednoduše zabral a šaty jí roztrhl od živůtku až k pasu. Nenechavýma rukama zkoumal jemné křivky, zatímco se mu škubala v náruči. Cítil proti sobě vyděšený chlad jejího těla, cítil i její srdce těsně pod kůží nad levým ňadrem. Když sjel rukama k jejím sukním, znovu v ní na chvíli vykvetl vzdor – snažila se kousat, kopat, škrábat, ale výsledkem jí bylo jenom to, že ho podráždila, když mu znesnadňovala něco, co předem měla stejně prohrané.
Nemínil se s ní prát, proto ji během pár vteřin točil a natočil tváří tak, aby se opírala o chladné zdivo hradeb. Jedna z jeho dlaní jí drtila křivky ňader a táže paže ji držela v šachu, zatímco ta druhá jí snadno roztrhla šaty v pase. Už nic pořádně nedrželo na svém místě, šaty z ní nespadly prakticky jen díky látce na ramenou, a on měl volný přístup kam si jenom zamanul. Musela to vědět, pořád se zmítala, ale adrenalin ji pomalu opouštěl, a to mu usnadňovalo všechno.
Se svým vlastním oblečením nezápasil dlouho, stačilo jenom povolit jednou rukou opasek a zapínání, zatímco jí zarýval zuby do ramene a druhou rukou stále zkoumal dívčiny křivky. Byla mladičká, drobná, křehká… ani by se nedivil, kdyby vlastně byl její první. To by ho možná mělo zarazit, ale on místo toho do svých snah jen přidal. Stačilo mu zatlačit do pár míst na jejím těle, aby se nastavila, jak potřeboval – tváří stále drhla zeď, chladné kameny se jí musely zakusovat i do obnaženého hrudníku a vůbec celé přední části těla –, a kolenem jí oddálil nohy od sebe. Tím jí vlastně prokazoval laskavost, bolelo by ji to mnohem více, kdyby si je stále dál křečovitě tiskla k sobě. A bez dalších vytáček se na ni natiskl, až se prohnula v zádech ještě víc, a surově si ji vzal nejhorším možným způsobem, jakým můžete ženu zranit.
Následující minuty byly smícháním jeho oddechování, jejích nářků a mokrého zvuku těl. Když si v jednu chvíli vztáhl vzhůru ruku, kterou dosud držel mezi jejími stehny, viděl, jak mu po prstech stéká temná krůpěj krve. Tak přece skutečně byl první. To ho donutilo znásobit svou snahu, dokud se dívka pod ním neproměnila v chvějící se plačtivý rosol. Slyšel, že jí uteklo pár syknutí, a ani ho nezajímalo, zda šlo o zvuk slasti nebo bolesti. Svého dosáhl – a to, že ji poté nechá odejít živou, pro ni musela být dostatečná odměna za to, že mu propůjčila své tělo. Koho zajímá, že nedobrovolně?

A potom… bylo po všem. Nakonec ji zanechal právě tam. Vystoupil z ní a pustil ji, slabé končetiny ji zradily a ona se sesunula na zem. Nevěnoval tomu pozornost, sám znovu natáhl a narovnal svoje oblečení, projel si prsty vlasy, aby je uhladil, kdyby se pocuchaly. Nezáleželo mu na tom, že na nich dost možná stále spočívala dívčina horká krev, to bylo fuk.
Naposledy si ji spěšně prohlédl, schoulenou na studené dlažbě, a zalovil v kapse. Ušklíbl se, hořce a posměšně. „Děkuji za tvou ochotu, lásko… ale příště si ušetři ten běh,“ zavrkal na ni, načež jí hodil k nohám jediný předmět – malou zlatou minci. Tušil, že jí bude k ničemu, nevypadala zrovna chudě, ale gesto to bylo dost jasné.
S tím se prostě otočil a spokojeně zmizel ve tmě.

Tohle město mu docela svědčilo. Dokázal zapadnout do davu, nechat se jím nést a předstírat, že je vlastně jedním z nich, že je naprosto obyčejným člověkem, má tady někde svůj život a svoje místo ve společnosti.
Snadno se začlenil k léčitelům – navzdory tomu, že mága nikdo z lidí rád neviděl, pomáhalo, že jeho síly uměly člověku pomoci se uzdravit. Sice si ho zprvu prohlíželi skrz prsty, ale stačilo, aby ukázal svoje dovednosti v praxi, aby zjihli. Pokud něco dokázalo obměkčit srdce skutečného léčitele, bylo to něco, co dokázalo pomoci raněným pacientům. Bez ohledu na prostředky. Matně si vybavoval, že na to jeden z jeho nových známých měl přísloví – účel světí prostředky. To se mu líbilo.
Uvědomoval si, že ho pro jednou na líčka místo smůly políbila štěstěna, a užíval si to. V hrudi se mu rozléval zvláštní pocit, který s trochou optimismu mohl nazývat radostí.

Teď se procházel uličkami Teppasmies, vracel se ke svému nocovišti s vidinou další probdělé noci, kdy usne až k ránu, probere se v poledne a po snězení trochy řídké kaše, kterou mu vnutí manželka jeho domácího, znovu zamíří za pacienty. To byl koloběh, který mu docela vyhovoval.
Za poslední týdny si našel místo v mezi léčiteli tak dobře, že ho jeden z nich nechal spát u sebe na půdě, když zjistil, že nemá kam jinam jít. Město bylo sice plné hostinců a nocleháren, ale nedalo se věřit tomu, že by se večer vrátil a našel své věci v původním stavu. U jeho kolegy trpěly maximálně pořádkumilovností jeho ženy, která je sem tam přemístila při úklidu. Věřil by i tomu, že občas ze zvědavosti někam nakoukla – ale to nebylo tak hrozné. Nechtěl vypadat, že má co skrývat. A dokud se nic neztratilo, bylo to v pořádku.
Už dávno padla noc, stíny se mu plazily kolem nohou a dorážely, slibovaly to, že na něj možná někde čeká zloděj nebo někdo podobný s nehezkými úmysly. Potkal jenom opravdu málo zbloudilých duší – mladou dívku, která se po večerce plížila za svým milým; stařenu s bylinami, které raději sbírala, když se mělo uklidnilo a utichlo; muže s dravým úsměvem na rtech, který ho pro jistotu nabral cestou ramenem. Adäme na to nereagoval, jen tiše pokračoval dál jednou z úzkých ulic kolem hradeb.

A tam na ni narazil. Zprvu připomínala kupu hader, které někdo vyházel z oken, aby si je žebráci rozebrali, ale při bližším pohledu si mohl Adäme zaraženě všimnout, že to cosi žije. Třese se. Dýchá. Dokonce zaslechl slabý pláč.
To ho probralo ze strnulosti – léčitel v něm se vydal na průzkum ven a on bez váhání zamířil k rozechvělé hromádce, ze které se nakonec vyklubala mladičká dívenka v potrhaných šatech. Působila ztrhaně, zraněně, jako ptáče vystrčené z hnízda. Bledé líce zbrocené slzami a ve velkých očích nedůvěra, obavy a ztracená naděje. Byl to pohled, který by ho snad rozplakal, kdyby se nesoustředil na to, aby odhadl, zda nemůže být dívka nějak vážně zraněná.
„Slečno?“ oslovil ji opatrně, zatímco si klekl vedle ní. Byl na ni příšerný pohled, ale spolkl všechna vyjádření sympatií a podobných věcí, načež pokračoval konejšivým hlasem: „Copak se vám stalo? Jsem léčitel, mohu vám pomoci, ale potřebuji, abyste trochu spolupracovala.“

Nemohla udělat vůbec nic. Osud věděl, že tomu nemohla zabránit, ale stejně dívčino hrdlo dusil pocit vinny. Jediné co jí nebylo odepřeno dokázala. Přetrpěla to za Lyrali. Po celou dobu chtěla vyklouznout z jejího těla a ublíženě se skrčit do tmavého koutku její mysli. To ale udělat nesměla. Zklamala už i v ochraně její Lyr. Tohle byl její trest. Nemohla za něj nechat pykat nevinnou. Kdyby zůstala zalezlá jen v její hlavě, nikdy aby se to nemuselo stát. Nikdo by jí nemusel pošpinit a znesvětit to tělo. Nevěděla, zda to co vyvolávalo další a další přívaly slz byla bolest, zklamání v sama sobě nebo bezmoc. Ke konci už se ani nesnažila protestovat. Chtěla jen, aby už to skončilo. Držela se zuby nehty, aby si udržela kontrolu nad tělem. Ta bolest byla příšerná. Nikdy by nepřála, aby si jí musela projít i její milovaná. Ovšem v hloubi duše věděla, že nemůže mít kontrolu navždy. Až se zase rozední, bude muset ustoupit a nechat Lyrali volnou. To by ale znamenalo, že bolest poznamená i ji. To vědomí v ní vyvolalo další projev zoufalství a paniky.

Konečně bylo po všem. Jakmile jí pustil, její oslabené tělo se sesunulo k zemi. Chtěla se pohnout, ale tělo jí neposlouchalo. Nepřirozeně se klepala. Bála se. Copak se Lyr probouzena ze svého zdánlivě klidného snu do noční můry? Wenn necítila jakoby měla opustit povrch. Ještě ne. Tak proč se nemohla hnout? Slyšela své nářky a neutichající bolest převážně v oblasti podbřišku, která se ale rozšiřovala do celého jejího těla. Byla vyděšená a špinavá. S odporem hypnotizovala tu malou zlatou minci, kterou tam ten parchant nechal. Chtěla jí zničit, udupat a roztavit zároveň. Pociťovala takovou nechuť vůči tomu muži, který si prostě nakráčel a vzal si to, co patřilo jen jí. Ráda by řekla, že kdyby sebou nosila zbraň, rozeběhla by se za ním a nebohou Lyrali by pomstila. Problém byl ten, že zbraň neměla a její tělo bylo moc vyklepané na to, aby se byť jen sama postavila. Bezmoc na ní dopadala plnou silou. Pomalu a trhaně si přitáhla kolena k tělu. Byla si vědoma, že do východu slunce musí vypadnout.

Uslyšela kroky směrem k místu, kde se jako roztřesená čivava choulila ke zdi. Instinktivně se snažila co nejvíce se namáčknout na onu zeď za ni, aby unikla zraku procházejícího. Ten večer opravdu nebyl jejím šťastným dnem, protože se cizinec zastavil u vstupu do uličky a z dálky na ní hleděl. Nejspíše ho přilákaly tiché zoufalé vzlyky, které ovšem Wenn neměla šanci zastavit. Začal si přibližovat. Bělovlasá dívka měla chuť začít znovu křičet nebo utíkat. Co když měl cizinec taktéž zlé úmysly? Více zranění už by jistě nezvládla a byla by nucena ponořit Lyr do toho živoucího pekla. Když si kleknul hned vedle ní, začala se třást ještě více než doposud. Rychle a zoufale začala kroutit hlavou a odplazit se od toho muže pryč. ,,N-Nechte mě...” Špitla potichu mezi vzlyky, zatímco křečovitě zavřela oči. Jakoby se z téhle katastrofy mohla již probudit.

Vyděšeně zalapal po dechu, když k němu vzhlédl pár dívčích očí. Pro bohy živé… vypadala příšerně. Tedy, ne tak, že by snad byla ošklivá, ale tváře měla zbrázděné slzami a pouliční špínou, klepala se a šaty měla roztrhané od pasu nahoru na cáry. Dokázal si docela dobře domyslet, když si ji prohlížel a ve vzduchu cítil zápach čerstvé krve. Pro všechny bohy…
Než se stihl zamyslet nad vlastními činy, stál si z ramen plášť, do kterého se ukrýval před zvědavými pohledy obyvatel velkého města, a bez zeptání jí ho přehodil kolem ramen, leč se netvářila zrovna, že by z jeho pozornosti byla nadšená. Ale to mu bylo fuk, protože místo toho, aby přemýšlel jako běžný člověk, probudily se v něm reflexy léčitele a myslel hlavně na to, aby se nepodchladila. Byla zraněná, on byl léčitel – byla jeho povinnost jí nějakým způsobem pomoci. A to ani nemyslel na docela jasný zákon toho, že kdyby odmítl někomu pomoci v nouzi, mohl by klidně skončit na šibenici – ne, jemu šlo prostě o to, aby se dívce vrátila barva života do mrtvolných tváří bílých jako křída.

„Nemáte se čeho bát, má paní,“ zašeptal k ní konejšivě. Vybral si tohle oslovení i navzdory tomu, že šlo zjevně sotva o dívku. Vypadala jako šlechtična, měla jejich typické bledé líce a vybrané odění, a on nemínil riskovat. „Nejsem tu, abych vám ublížil. Pomůžu vám. Jsem léčitel. Potřebujete se zahřát, je tady zima a vy byste mohla k tomu všemu podchladnout,“ vysvětlil jí rychle, pořád ledově klidným tónem. Když mluvil s lidmi, byl ostýchavý, ale jakmile se dostal do role lékaře, měl jasno. A tady se s ní nemínil hádat, bylo to buď, anebo. Nehodlal ji tu nechat jen tak umřít na zápal plic. Zvlášť když v jejích očích mohl docela jasně číst, že si právě musela projít malým soukromým peklem, chuděra malá. „Můžu vám pomoci – a udělám to. Ale budu potřeboval malou dávku spolupráce. Bude to v pořádku, slibuji. Ale musíte mi pomoci, abych mohl pomoci já vám, slečno. Ale nakonec budete v pořádku.“
Zarazil se, když mu do mysli přišla další myšlenka – tady by se možná hodila jeho schopnost. Ta, která nebyla jenom o tom, že mazal mastičky na bolístky a obvazoval krvácející rány. Ta, která se dokázala zraněnému dostat do hlavy a uchopit do rukou vzpomínky – a jako pírko z perutě holubice je vyškubnout, zbavit jejich nositele jejich břímě. Sice to bralo i kus z něho, ale to už ho dávno netrápilo – zvykl si na to, že jeho údělem je svým způsobem sloužit jiným. Netrápilo ho to, vlastně bylo milé, že mohl ulevovat i stylem, kterým kdekdo nemohl, takže se upínal k tomu.
Bral to jako požehnání o božstev – kdyby to nedělal, pravděpodobně už by se z toho dávno byl zbláznil.

Celé vnímání svého okolí měla tak nějak rozostřené. V jejím nitru panoval čistý chaos a paralizující strach. Teprve až na své kůži pocítila hřejivou látku šatstva na svých ramenou, otevřela uslzené oči a znovu, tentokrát bez předsudků, si ho prohlédla. To gesto od něj vnímala jakožto velice laskavé. Její osobní šatstvo leželo naprosto zničené a potrhané všude kolem ní a i kdyby se do něj Wenn pokusila nasoukat zpátky, nosila by jen kusy a cáry dříve bohatě zdobené látky. Nepohlížel na ní jako na případnou kořist, ale spíše se zděšením a starostlivým zájmem. Asi by neměla být tolik naivní, ale to jí stačilo, aby se prozatím pokusila uklidnit. Byla až moc slabá na to, aby se případně bránila dalším útokům a tak mohla jen doufat, že mladíkovi úmysly jsou tentokrát čisté.

Nejdříve si toho ani nevšimla, ale klepala se jako osika. Netušila sice, zda to zapříčil předchozí šok, zima a nebo obojí naráz. Proto byla za cizincův plášť více než vděčná. Přitiskla si plášť blíže k tělu než k němu zvedla své vyděšené oči. Naslouchala jeho slovům. Jeho klidný ton se přenášel do její mysli a utvářel iluzi zdánlivého uklidňujícího bezpečí. Usmyslela si, že později se bude muset neznámému nějak bohatě odměnit. Kasička rodu Isolai se plnila téměř sama a zlaté mince z ní zářily na všechny strany. Problémem bylo, že jakmile vyjde slunce, Lyrali o tomhle incidentu nebude mít ani zdání. To ale nikdo nevěděl. Kdyby se jen pokusila vysvětlit veřejnosti svou existenci v těle vlídné šlechtičky, veškerá prestiž by šla do háje. Tedy, hned po tom co by Lyr zůstala zavřená nadosmrti v blázinci. Nesmělo se do dostat a povrch. V žádném případě by to neudělalo dobrotu.

,,Já...D-Děkuji vám.” Její hlas zněl stále nejistě a vyklepaně. Nebylo divu. Od incidentu uběhlo sotva pár minut a nikdo po ní nemohl předpokládat, že se s veselým úsměvem zvedne a půjde si zase po svých. Vložila veškerou důvěru do rukou toho muže.

Vypadala neskutečně v háji… popravdě, to by šlo docela čekat od někoho, kdo právě pravděpodobně prožil nejhorší noc svého života. Sledoval smutně, jak jí bílé zacuchané prameny spadají bez lesku kolem hubených propadlých tváří, kůži popelavě šedého odstínu napínala tím, jak zatínala zuby a čelist, aby se jí neklepala brada. Nevypadala jako někdo, kdo by byl zvyklý na ohavnosti, které se v temných zákoutích druhého města Nescory děla celkem pravidelně – nedivil by se, kdyby šlo o šlechtičnu, která se zatoulala, kam neměla. Obavy, strach, znechucení. Ve vzduchu plavala atmosféra hustá jako hutná polévka a dusila je oba, nedovolovala jim zklidnit splašený dech a utišit rozechvělou bradu.
Opatrně k ní natáhl ruku. Nechtěl jí ublížit, ale na druhou stranu se jí musel dotknout, aby zjistil, jak je na tom. „Jen ti nahmátnu tep, neboj se,“ zamumlal k ní konejšivě. S lidmi a kontaktem s nimi mu to moc nešlo, většina jeho pacientů se s ním dostala do kontaktu v bezvědomí, ale musel ji alespoň varovat, aby si nemyslel, že snad chce její zoufalství něčím podobným ještě prohloubit. To by nikdy neudělal – ale to nemohla vědět, byl pro ni jenom jednou velkou neznámou, cizincem, kterému neměla sebemenší důvod důvěřovat. Samozřejmě.
Jemně se dotkl bříšky prstů na ukazováku a prostředníku místa, kde jí pod tenkou kůží labutího hrdla svítila do světa jasná tepna. Mírně proti ní zatlačil, aby zjistil, že krev pořád pumpuje, žíly měla tedy pravděpodobně stále přeplněné adrenalinem a panikou, ale pomalu už by to mělo začít vyprchávat. Na dotek byla studená – jako kostka ledu. A to, že seděla na ledové dlažbě, tomu vůbec nepomáhalo.
„Budeme tě muset dostat do tepla,“ pronesl, přičemž od ní ruku zase oddálil, aby jí nepůsobil zbytečně ještě větší nekomfort než v jakém už byla uvězněná. „Kus odsud mám nocleh, nic moc, ale pokud bych tě tam dostal, můžu zjistit, zda nejsi zraněná i jinak… nějak hůř,“ vysvětlit se znepokojeným pohledem na dívčinu tvář, opuchlou od tvrdého kamene. Pokud by s ní kdokoli více seknul o tvrdé podloží, z něhož byly domy v téhle čtvrti vybudovány, mohlo by jí to způsobit hodně – od šrámů, přes rozdrásanou kůži až klidně po zlomeniny. Nedivil by se, kdyby jí hodně nemilosrdný náraz i zlomil žebra, přičemž tam by hrozilo, že by mohla propíchnout plíce. Nechtěl dělat unáhlené závěry… ale zároveň si nemohl dovolit být ani úplně v klidu a nemyslet na možné hrozby. V hlavě se mu střídaly katastrofické scénáře možných zranění, z nichž polovina minimálně končila smrtí, která rozhodně nebyla rychlá a příjemná.
Utnul to, když potřásl hlavou a promluvil znovu: „Je mi jasné, že nebudeš moci chodit. Zvládl bych tě odnést, pokud mi to dovolíš.“ Tušil, že na sobě teď asi jen tak nebude chtít cítit něčí ruce, ale nebylo zbytí, pokud tohle chtěla přežít. A leč byla rozlámaná duševně na miniaturní kousíčky, pořád měla v očích určitou jiskru. Nechtěla zemřít, leč k tomu nemusela mít daleko. V tom se ukrývala jeho šance, jak ji zachránit. Ale jenom pokud bude sama ochotná trochu zabojovat.

Nemohla si nevšimnout starostlivého pohledu, jakým jí bloudil po těle. Vyvádělo jí to z míry více než jindy. Na vskutku pěkně tvarovaném těle Lyrali – Ona věděla o čem mluví. Velmi ráda pozorovala jejich ladné pohyby v odrazu zrcadla - spočívalo před den nemálo pohledů od všemožných cizinců. V dne jí ovšem v rámci možností nic nehrozilo. Alespoň ne to, že by jí zneužily potulné existence. Ve dne se dívalo moc očí. Našlo se spoustu lidí, kteří se jí snažily dostat se pod její šaty, ale naštěstí pro ni neúspěšně. Jedinou útěchou pro vyděšenou dívku byl fakt, že mladík se nazýval léčitelem. Prohlížel si jí, jelikož se snažil odhadnout stav toho křehkého těla. Mohl to být jen výmysl na zahnání chmurných myšlenek, ale něčím se zklidnit musela.

Neměla potřebu mluvit. Proto jen na jeho upozornění odpověděla mlčenlivým pokývnutím. Informoval jí, to bylo hezké gesto. Zabránil tak případnému a opětovnému zhroucení. Musela se dát do pořádku co nejdříve a další vlna úzkosti by jí s tím těžko pomohla. Doufala, že když teď nepronese honosný proslov díků, nic se nestane. Na honosné proslovy tu byla její druhá polovina. Ona teď toužila jen po sladkém spánku. Prostě jen zavřít oči a vypustit vše pryč. Bůh ví, že by bez problémů usnula na té studené zemi.

Téměř všechno mu odkývala. Asi ani nedokázala odporovat naprosto nikomu. Ne v té situaci. Toužil po klidu a bezpečí. Kdyby si léčitel usmyslil jí ukřižovat uprostřed náměstí, nezajímalo by jí to. Následující ráno by z toho měl sice zatracený průšvih, protože její jméno v okolí bylo dosti známé, ale prošlo by mu to. ,,Odnes mě kamkoli se ti to zdá vhodné.” Špitla a zvedla k němu své zoufalé oči. ,,Vezmi mě z tohohle hrozného místa, prosím.”

Její zoufalý výraz, s nímž o pozorovala, ho bolel u srdce. Bylo to jako dívat se do očí postřelené lani, u níž netušíte, zda ji budete schopni zachránit – ale navzdory reáliím dobře víte, že se o to alespoň pokusíte, jelikož víte, že vaše povaha a přirozenost vám nedovolí nechat ji trpět bez nějakého boje o její křehký život. Laň… kdyby byla snad jedním z t’ealh, nepodivil by se, kdyby této křehké bytosti právě tohle zvíře náleželo. Ona ale před ním ležela ve skrznaskrz lidské podobě a i navzdory tomu, že neodkázal přesně určit druh magie, který se kolem ní vznášel, věděl, že jedním z dětí Ayänaii rozhodně nebude. To už by se dávno začala sama léčit. Jenomže to se nedělo a její jedinou šancí na uzdravení tedy zůstal stále on.
Tak opatrně, aby jí nezpůsobil další zbytečnou bolest, ji uchopil jednou rukou za zády a tou druhou pod ohbím kolenou, takže když se zvedl, vcelku pohodlně ji mohl vyzvednout v náruči. Cítil, že se stále chvěla, těžko říct, zda pořád doznívalo to děsivé trauma, anebo zda za to mohlo to, že ji držel příliš blízko sebe, jelikož pro ni byl stále cizincem, ale nebylo to to prioritně důležité – tím se stalo dopravit ji do nejdříve k němu. Jeho domácí by neměl být doma, většinou s po nocích toulal pryč, takže mu nehrozily zbytečné otázky… a že křehká, uplakaná dívka ze šlechtického rodu v jeho náruči by otázky jistě vyvolala. A Adäme se svou aktuální pověstí cizáka si nemohl dovolit, aby se k tomu, jak se skloňovalo po městě jeho jméno, přidala ještě zvěst o tom, že je snad podivín, který po nocích unáší nevinné dívky a provádí s nimi bohové ví co.

Sotva dorazil k domu, na jehož půdě noc co nos skládal hlavu, zarazil se a oslovil dívku, která mu ochable visela v náruči. Kdyby se jí hrudník roztřeseně nezvedal a zase neklesal, měl by ji snad za mrtvou váhu, jíž se už snad ani nebude vyplácet oživovat. Takhle ale musel doufat, že ho mezi přívalovými vlnami šoku a bolesti bude alespoň trochu vnímat. „Potřebuju, abys byla potichu, až vejdeme dovnitř. Nemohu vyloučit, že můj domácí je zrovna pryč, a nechtěla by ses s ním setkat ve špatní náladě – zvlášť nyní, kdybychom ho vyrušili takto pozdě. Co nejrychleji nás dostanu k sobě, ale do té doby ani muk, dobře?“ V odpověď ani nedoufal, pravděpodobně jí muselo to všechno doléhat jako z dálky. Měkkým hlasem tedy svá slova ještě jednou zopakoval, než si ji opatrně nadhodil v náručí, aby nesklouzla k zemi, a vzal za kliku domu, který byl, tradičně, odemčený.
Sotva se dostali dovnitř, musel jednat velice rychle – než je stihla někdo zachytit nebo zaregistrovat, ocitl se u úzkého schodiště, které ze vstupní haly mířilo na půdu. Neslyšně i s dívkou vystoupal nahoru, vyhýbal se prknům ve schodech, o nichž věděl, že by ho odměnily hlasitým skřípáním, a během pár okamžiků byli na místě – malý podkrovní pokoj, do něhož pár střešními okny prosvítalo stříbrné světlo měsíce zvenčí, byl jeho malým útočištěm po dobu, kdy se zdržoval v Teppasmies. Nebylo to nic přehnaně luxusního nebo komfortního – postel, pracovní stůl a malá skříň na oblečení – ale bohatě mu to stačilo. Bylo to nutné minimum, bez něhož se neobešel, a nic navíc – minimalistické dušičce v něm to zkrátka dělalo dobře.

Byla to právě postel, kam drobnou dívku uložil. Matrace pod ní a její vahou mírně zaskřípala (ale ta skřípala pomalu i pod zrnky prachu), jinak se vše obešlo bez problémů a on mohl dívku položit do postele, aby se nemusela namáhat. Věděl, že se jí jen tak nebude chtít posadit se, protože by jí to jenom přivolalo mnohem větší a intenzivnější bolesti v místě, kde by se stydká kost třela o poklad pro sezení… a mimo bolesti by to pro ni bylo jako facka. To nechtěl dopouštět, když se tomu šlo snadno vyhnout.
Otočil se k pracovnímu stolu ihned poté, co viděl, že chvíli vydrží i bez jeho ostřížího zraku. Jeho oči těkaly po malých ampulkách, než se zastavily u jedné s tmavými lístky. Rychle ji popadl, odzátkoval, vytřásl si do dlaně jeden lístek, lahvičku zase zazátkoval a přitočil se k rohu pokoje, kde postávalo něco, co vzdáleně připomínalo malou polní kuchyňku. Leč mu jeho hostitel nabízel využití hlavní kuchyně a především služby služebnictva, Adäme se cítil mizerně, když za něj někdo něco dělal, takže trval na své vlastní verzi. Teď za o děkoval všem bohům. Bylo tak jednoduché za chvíli v jednom kalíšku dovést vodu k varu, vhodit do ní pár snítek meduňkového čaje a k tomu i onen list. S tím vším se otočil k dívce na posteli a pár kroky znovu stanul před ní.
Dřepl si vedle pelesti postele a natáhl k ní ruku s kalíškem, otřel jí ho jemně o rty a tiše k ní promluvil. „Budeš se muset napít, děvče. Jsi promrzlá, potřebuješ se. Navíc… potřebuju do tebe dostat rostlinu, co ti v pár věcech pomůže,“ vysvětlil jí něžně a čekal, zda bude mít inciativu se napít sama od sebe.

Zhluboka si oddechl, když mu jeho ruku nechala a rychle přikývl. "Budu opravdu dělat co jen budeš chtít. Jsem ti zavázanej." Řekl očividně vděčně. Ta ruka pro něj znamenala zatraceně hodně. Byla to možná jediná věc na které mu tolik záleželo. Možná i více, než na svém životě. Raději by se snad nechal zabít na místě, než o ni přijít. Mimo to to bylo jediné špatné co se mu stalo a pak se to spravilo a proto si toho vážil ještě o to víc. Už si myslel, že má vyhráno a že se nakonec vyhnul tomu nejhoršímu, jenže pak se kormidla chopil Tristan, respektive sekáčku a napřáhl se.

V tu chvíli se v Jaydenově očích objevil přesně takový strach, jako když mu sekali jeho pravou ruku a do očí se mu pomalu vhrnuli slzy "Ne! Prosím!" začal škemrat, načež Tristan odhodil sekáček. Jayden s pár hlubokými nádech zvedl svůj zrak k Tristanovi, aby mu poděkoval, že ho nakonec nechal, jenže ten měl očividně jiný plán, protože už tahal zpoza opasku zdobný nůž. Jayden hluboce polkl a ruka se mu začala mírně třást. "Ne prosím ne... Ne znova..." zašeptal a přivřel oči. Cítil se naprosto bezmocně, stejně jako tehdy. Chtěl křičet, chtěl utíkat, chtěl bojovat.... Jenže na jediné, na co se zmohl bylo škemrání jako malé dítě. Speciálně, když se pak čepel nože dotkla jeho kůže při tom, jak mu Tristan rozřízl rukáv košile. "Ne prosím.... Měj to slitování... " Pronesl skrze slzy, jenže to bylo zbytečné. Tristan zkrátka přeřezal stehy a jeho mechanickou ruku si přivlastnil. Jayden se se zkřiveným obličejem chytil za pozůstatek své pravé ruky, načež se mechanická ruka sama zatnula v pěst, jenže to už ji držel Nëssea.

Jayden se pomalu doplazil do kuchyně, při čemž byl celý ubrečený a rozklepaný. "Prosím vrať mi jí. Znamená pro mě všechno. Vážně to bez ní nezvládnu. Opravdu tě prosím...." zašeptal, při čemž se zalykal.

Zaraženě zírala na Tristana, když jí hodil Jaydenovu ruku. Užuž se chystala říct, jestli se k čertu zbláznil, když si v klidu odešel, aniž by ji vůbec nechal jakkoliv zareagovat. Pevně sevřela ruku prsty a ohlédla se na Jaydena, který vypadal jako hromádka neštěstí. Zlomilo ho to...? Nejspíš by se kvůli tomu měla cítit špatně, ale přeci jen o tu ruku usilovala - to, že se mu ji rozhodla nechat byl záchvěv její dobré vůle, ale když Tristan vzal věci do vlastních rukou,* copak by to mohla jen tak vzít zpátky? Asi ne. Taková prostě nebyla.
Prošla s rukou kolem Jaydena a odvedla ho zpět do obývacího pokoje, kde ho usadila na pohovku a sama stála naproti němu, viditelně zvažujíc svoje možnosti. Mohla by mu ji vrátit, ano. Určitě by ji zvládla přišít, kdyby se trošku snažila, ale... Ale. Zlatá ruka. Projev moci. To bylo tak zatraceně sladké a silné pokušení, že tomu Nessëa zkrátka nebyla schopná odolat...

„I kdybych ti ji vrátila, sám si ji zpět nepřišiješ... A aby ti ji přišil někdo jiný by ses musel dostat ven, což nedopustím. Myslím, že nám tu nastává vskutku zajímavá situace, nemyslíš?“ Pousmála se úlisně, než se posadila vedle něj a ruku si položila na klín. Kdyby se po ní snad pokusil šmátrat, velice rychle by mu ji vyškubla.
„Když ti ji vrátím... Co mi za to dáš, drahoušku? Protože z mého pohledu je to poměrně výhodný poklad, takže abych se uvolila a vrátila ti ji - a samozřejmě tedy i přišila - tak bys mi musel nabídnout něco, co se bude rovnat cenně zlata a moci s nadvládou. Hm? Ze hry pochopitelně není ani to, pokud hodíš pod kola někoho jiného. Kdybys věděl o nějaké vhodné oběti, která by mohla zastoupit tvoje místo... Možná, že bych se smilovala, ale uznávám, že si docela užívám pohled na tebe. Jsi sladce zničený, Crännäris by byla pyšná.“

*no pun intended, přísahám xD

Když ho prostě chytla a odvlekla do obývacího pokoje, párkrát za ní klopýtl, ale nechal se. Jediné co chtěl, byla jeho ruka. Už mu ani tolik nezáleželo na svobodě, nebo vrácení se domů, ale spíš na tom, aby měl svou ruku zpátky tam, kam patří "Já..." nadechl se zhluboka. "I pokud pomineme, že ta ruka mimochodem stejně není ze zlata..." Podíval se na mechanickou ruku na jejím klíně, která byl stále zatnutá v pěst a když na to pomyslel, pomalu se zase rozevřela. Udělal to, aby si zkontroloval, že je stále funkční a přivázaná k jeho mysli. "Dám ti cokoliv... Budu tě poslouchat, dám ti titul, zkrátka cokoliv... Ale nikdo už mi nezvládne udělat takhle funkční náhradu. Je to pro mě všechno..." pronesl a polkl.

"Je mi jedno jako jak velký slaboch vypadám. Je mi jedno, jestli si o mě myslíš, že jsem zlomený. Jen chci tu ruku zpátky. Přiznávám se dobrovolně, že pro to doopravdy udělám cokoliv. Je mi jedno jaké činy mě to bude stát, ale bez ní nejsem schopen normálně fungovat. Řekni zkrátka co po mně chceš a já to udělám. Můžu ti dát dost věcí, hádám, tak si jen řekni." pronesl a opět se podíval na jeho, teď očividně její, mechanickou ruku.

"Já... nemám koho. Můj otec dožívá svůj život. K ničemu by ti nebyl. Má matka už před více než třemi lety zemřela. Žádné sourozence nemám. A co se přátel týče? Nikdo." pronesl potichu a podrbal se nervózně za krkem. "Crännäris?" pozvedl jedno obočí. To byla totiž jedna z mála bohů, v které věřil.Většinou z nich opovrhoval, ale v pár z nich věřil a tak nějak je respektoval. Ne, že by je vyloženě uctíval. Jen respektoval. "Myslel jsem, že to je bohyně pomsty. Za co by se mi mstila? Nebo celkově. Proč by byla pyšná?" zeptal se poměrně zmateně.

Pozorovat ho bylo... Jako sledovat dům v plamenech krátce potom, co škrtla zápalkou. Její kamenné srdce se naplnilo a hruď se jí dmula pýchou, ačkoliv to přeci jen byl Tristan, kdo udělal ten poslední radikální řez. Držela ho kompletně v šachu - a chlapec si konečně začínal uvědomovat situaci, ve které se nacházel. To ona držela v ruce otěže, to ona byla u moci. Jako skutečná královna, před kterou se krčil prachobyčejný člověk bez špetky kontroly. Bylo to tak zatraceně omamné, že se jí rty samovolně zvlnily ve škodolibý úsměv a ona na pár vteřin přivřela oči, užívajíc si tu situaci. Musela to nasát všemi doušky, protože věděla, že podobná chvíle už se jen tak nebude opakovat. Jak často se také podaří narazit na šlechtice, s kterým by se dalo tak dobře manipulovat? Měla štěstí, zatracené štěstí. A on z pekla smůlu.

„Tak cokoliv, říkáš?“ Pronesla nesmírně sladkým hlasem, než nepatrně naklonila hlavu na stranu a vztáhla k němu ruku, aby ho mohla něžně pohladit po tváři. „Drahoušku... Myslím, že se přeci jen nakonec nějak domluvíme. Líbí se mi, že jsi konečně pochopil, jak se situace má - a nejsem úplně bezcitná, abys věděl. I já umím být empatická, když chci. Takže když se na tebe tak dívám, jak se mi tu hroutíš na kousíčky... Skoro mi to láme srdce, víš? Takový pěkný mladík, ale tak zlomený... Tvoje tvářička by užila spíš úsměv, než ty krokodýlí slzy. A víš ty co? Myslím, že v tvém případě udělám výjimku, protože se mi líbíš. Možná to bude i tím, že mi jdeš na ruku, ale na tom úplně nesejde. Domluvíme se.“
S těmi slovy ho pobaveně poplácala po tváři, než vzala jeho ruku a prohlédla si ji. Nebyla celá ze zlata? Pro ni to situaci neměnilo. Sice byla zatracená straka a drahé věci ji přitahovaly, mnohem víc ji ale bral pocit moci - a ten jí ta ruka propůjčovala nehledě na to, z čeho byla vyrobená. Byla to jeho nedílná součást, bezmezně po ní toužil a nemohl bez ní být. A ona ji držela ve svém vlastnictví, díky čemuž víceméně rozhodovala o jeho budoucím osudu. Měla ho v hrsti jako malého vrabce.
„Teď mě dobře poslouchej, hezounku. Nabízíš mi cokoliv... A já přijímám. Moje podmínky jsou prosté,“ pronesla smrtelně vážným hlasem, než na něj upřela svoje modrozelené oči, v kterých jí tančily jiskřičky pobavení a vzrušení. „Začneme tím titulem, dobře? Pokud mi dokážeš zařídit titul, zvážím to, že ti ruku vrátím. Pokud ne... No. Co na to říct? S takovouhle věcičkou by se dala dělat spousta věcí. Jednak podobné kousky sbírám, ale také bych ji mohla prodat za nemalé peníze jiným floutkům, kteří milerádi oškubou kdejakého šlechtice, jen aby uškodili. Takže si teď všechno hezky urovnej v té svojí pěkné hlavince a začni vymýšlet způsob, jakým budeš plnit moje přání, protože jak to z mého pohledu vypadá... Právě jsem se oficiálně stala tvojí královnou.“

Měl nutkání od doteku jí ruky uhnout, ale neudělal to. Seděl jako přikovaný a nebyl schopný jakéhokoliv vzdorného pohybu. Když podotkla to o těch slzách, uvědomil si až teď, že se vlastně samovolně předtím rozbrečel a tak si rychle tváře rozříznutým rukávem své košile a opět se podíval na ní. Bylo vidět, jak si to užívá a ještě tak před pár hodinami by si neodpustil nějakou kousavou sarkastickou poznámku. Ale teď? Byl rád, že mu vůbec dávala šanci tu ruku získat. Samozřejmě, že ta cena byla zatraceně vysoká, ale on byl ochoten ji podstoupit. Jenže jak vůbec mohl.

"No... Možné by to rozhodně bylo. Jenže kvůli papírování by to znamenalo, že bych musel ven obejít různé formality. Získat papíry, pečeť a... No já to zkrátka můžu udělat jenom tak, že bychom se vzali. I kdyby jen oficiálně, potřebujeme oddávajícího s povolením, zařídit místo a tak podobně. To není jen tak ze dne na den. Nejsem král a ani nemám titul, abych to vše udělal jediným podpisem... Můj otec by teoreticky mohl. Myslím, že vzhledem k tomu, že je teď nemocen, tak by snad papírování neřešil. Ale rozhodně mi neuvěří, že jsem si někoho našel ze dne na den a chci s ním strávit zbytek života. Zná mě. Nikdy jsem takový nebyl." pronesl a podíval se dolů na zem. "Jedno obsahuje hodně zařizování a oficiálností, druhé zahrnuje mého otce a určitě by to nebylo hned. Museli bychom počkat. Tak i tak bych musel ven." pronesl a opět se podíval na ní.

Přitom, kdy řekla, že se stala jeho novou královnou mírně polkl. Slyšet tohle ho zatraceně bolelo a ničilo, ale věděl, že s tím nic dělat nemohl. Ta dívka ho měla zkrátka v hrsti a on byl bezbranný. Musel zkrátka poslouchat a přejít to bez jediné rýpavé poznámky, kterou by za normálních okolností jistě utrousil.

Líbilo se jí, že neodporoval. Skutečně nad tím uvažoval, promýšlel to - přesně tak, jak mu řekla. To znamenalo, že byl ochotný spolupracovat, že to nebylo jenom prázdné tvrzení na to, aby jí zavřel pusu a dodal falešný pocit vítězství. Ne, nebyl to pouze pocit. Byla to realita, vskutku sladká realita. Podařilo se jí učinit ten nejlepší a největší úlovek v celém svém životě. Pokud by všechno klaplo, její život by se od samých základů změnil a ona by mohla nechat celou svojí nepříjemnou minulost za sebou, protože by se směla hřát na výsluní. Zatraceně pěkná představa... Ale měla pár háčků.
Pochopitelně, že to nešlo zařídit jen tak. S tím popravdě řečeno s tím počítala, ale nesdílela Jaydenův náhled, neviděla v tom až takový problém. Jistě, nebylo by to nic úplně snadného, ale přeci jen ani nemožného. Stačila by troška snahy... A manipulace. S manipulací šlo všechno mnohem lépe, o tom už se stihla během svého života přesvědčit vskutku mnohokrát. Její sladký vězeň by jistě byl schopný řádné spolupráce, pokud by ho náležitě motivovala. Už takhle projevoval ochotu, tak proč to neprotáhnout dál? Však ona byla velice dobře schopná zosnovat správný plán.

„Drahoušku, pšššt.“ Aby ho umlčela, položila mu na rty ukazováček a blýskla po něm sladkým úsměvem. „Já vím, nemusíš se bát. Možná nepocházím ze šlechtické rodiny, ale znám dostatek šlechticů na to, abych věděla, jakým způsobem to funguje. Proto tě také můžu ujistit, že jsem schopná vymyslet něco dostatečně mazaného na to, aby to prošlo. Pokud budeš hodný a budeš mi v tom pomáhat, budeme to mít z krku podstatně rychleji... A to je přesně to, co chceš, však? Mít to z krku a mít zpátky svoji drahocennou ruku.“
Sjela prstem po jeho rtech směrem k bradě, než se odtáhla a na pár vteřin sklopila řasy. Začínala se v tom topit. Ta moc, to pokušení... Bohové. Srdce jí splašeně bušilo v hrudi a ona se cítila asi jako závislý, který dostal pořádnou dávku svojí drogy. Jenže ona nebyla závislá na kdejaké droze... Ona byla závislá na moci a podrobení. Měla už po krk pocitu bezmoci a nicoty, že se dala na cestu stíny, aby si nahrabala dostatek kontroly na to, že už se nikdy nemusela cítit nepatrně. Chtěla být vidět, chtěla být uznaná. A byla pevně rozhodnutá přimět lidi kolem sebe pokleknout.
„Dobrá tedy. Pochopitelně, že by to nebylo úplně hned, s tím se musí počítat. Rozhodnutí je na tobě, Jaydene... Kterou cestu si zvolíš? Ven bych tě pustit mohla, ale samozřejmě za určitých okolností a s jistými podmínkami. Nejsem blázen, abych ti otevřela dveře a nechala tě odkráčet samotného, to ji je jasné, však? Musím na tebe dohlížet, abys mi neprovedl nějakou hloupost. Ačkoliv mi to rve srdce, ještě ti nemůžu věřit... A proto bych byla raději, kdybys mě vzal s sebou. Dost silně pochybuju o tom, že by ti bylo dovoleno zařídit titul jen tak někomu, mnohem věrohodnější by byl sňatek. Takže...“ Znovu na něj upřela svoje oči a věnovala mu přitom upřímně spiklenecký pohled.
„Mám návrh. Tvoje ruka zatím zůstane v úschově, kam se nikdo nedostane a nic se jí nestane. Tristan tě o ni připravil, já ji před ním skryju. Popravdě řečeno tomu parchantovi věřit nemůžu, takže ji schovám jak před ním, tak před tebou. Budeme muset vymyslet vysvětlení, jak si o ni přišel - anebo bude potřeba drobná iluze, to je začátek. Co se plánu jako takového týče... Vymyslíme nějaký moc krásný příběh o našem setkání a nějakou dobu budeme předstírat, že jsme pár. To určitě zvládneš, však?“ Nepatrně pozvedla obočí ve vyřčené otázce, než vzala jeho tvář do dlaní a přiblížila se k němu na tak nepatrnou vzdálenost, že je od sebe dělily sotva dva zanedbatelné centimetry.
„Pokud ti to bude proti srsti, existují způsoby, jak tě přimět, abys mě měl radši.“

Ta dívka očividně věděla až moc dobře, co dělá. Kdykoliv se ho dotkla, bylo to, jako by udělala krok vpřed a on musel ustupovat čím dál tím víc do rohu, odkud nebylo únik. Bylo to vidět na tom, jak zoufale se při tom podíval, protože se dokonce bál jí v tom bránit. Nějakým způsobem se odtrhnout nebo otočit. Prostě na to v sobě neměl dost odvahy. Byl naprosto zlomený a vystrašený. Nemohl si být jistý, čeho všeho je Nessëa schopná. Přišel si, jako by měl na rukou okovy a ona si ho za ně čím dál tím blíže přitahovala. Věděl zkrátka, že je ztracený.

"Dobře... To... Nebude nutné." vysoukal ze sebe nervózně z toho jak blízko u něho měla svůj obličej. Už z psychologického hlediska to bylo, jakoby mu tím držela nůž u krku a to ho nutilo rozhodovat se jinak, než jindy. "No kdybych tě dovedl k otci za pár dní s tím, že jsme spolu a párkrát bychom ho navštívili s tím, že se plánujeme brát a pak, že jsme se vzali, dovolil by mi ti dát titul, aniž bychom se doopravdy vzali. Z hlediska úřadů by jim to ale mohlo přijít podezřelé. Trvalo by to ale nanejvýš měsíc, ani ne. Nebo uděláme stejný postup, ale skutečně se... no. Vezmeme. To vyžaduje spoustu zařizování a když nad tím přemýšlím, tak i času. Minimálně dva měsíce by to zabralo. I víc. Já bych rozhodně bral tu první možnost, ale nevím, jestli jsi ochotná podstoupit ten risk." pronesl dívajíc se vystrašeně do jejich očí, protože zkrátka musel. "Musí být ta ruka vážně uschovaná tak dlouho?" zeptal se opatrně po chvíli.

Kdyby mu někdo před pár dny tvrdil, že přijde poloviční víla, unese ho, zdroguje ho, její společník mu usekne mechanickou ruku a on se jí podrobí a dovede ji k titulu, myslel by si, že je ten dotyčný blázen. Jenže realita byla jiná. Situace se razantně změnila.

Její přesvědčovací metody evidentně fungovaly přesně tak dobře, jak chtěla. Na druhou stranu, přesvědčování ale nebyla jediná věc, které chtěla docílit - svým způsobem ho také zastrašovala, zpracovávala... A jak se tak na něj tak dívala, prohlížela si jeho tvář a upírala pohled do jeho očí... Začínala si uvědomovat, že je vlastně docela hezký. Nechat ho potom všem jít by bylo nejspíš docela čestné a na místě, ale... Co kdyby si ho nechala? Ruku by mu vrátit mohla, ale kdyby si nechala jeho měla by potom jak jeho, tak tu ruku. Sice by ji nemohla mít na výstavce, ale pořád by byla v jejím vlastnictví. Hmmm...

„Bojíš se mě, Jaydene?“ Zeptala se ho naprosto otevřeně. Poprvé za celou dobu k němu promluvila naprosto klidně, bez žádného maskování, touhy po manipulaci - jen a jen s čirou zvědavostí. Jen co to vyřkla, sklopila řasy a svými rty se letmo otřela o ty jeho, než se od něj pomaličku odtáhla a vtiskla mu něžný polibek na čelo.
„Můžu tě ujistit, že nejsem tvůj nepřítel. Dokud nebudeš vzdorovat a budeš poslušný jako beránek, všechno bude v pořádku, slibuju na svoje křídla.“ Tehdy si jen líně přehodila nohu přes nohu a pohodlně se zády opřela do opěrky pohovky, mírně zaklánějíc hlavu. Jak pozorovala strop nad sebou, přemítala nad svými možnostmi. Do takhle vysoké a nebezpečné hry se ještě nedostala... A bylo jí jasné, že pokud si zvolí tu riskantnější cestu, mohla by zatraceně pohořet. Zvláště, pokud by se on sám rozhodl ji hodit pod kola, o čemž sice docela silně pochybovala, ale Aurořiny cesty byly nevyzpytatelné a ona si nebyla jistá, jestli by to pro ni bylo to správné rozhodnutí. Už teď měla docela dost co ztratit - díky Tristanovi měla dům, lidé ji docela brali a spousta z nich se jí raději klidila z cesty... Kdyby se zdiskreditovala při snaze o získání titulu, musela by opustit město a začít úplně od začátku, od nuly. Někde hodně daleko. A ta představa se jí rozhodně nelíbila.
„Myslím, že bude lepší vzít to tou pomalejší, ale bezpečnější cestou. Nemíním riskovat to, že se dostanu do hledáčku autorit a skončím s hlavou na špalku pro kdoví co... Křížence tu nikdo nemusí, jakmile bych jednou skončila s vrženým stínem na svých zádech, už bych ho nikdy nesmazala. Přišili by mi kdovíco a mě se opravdu nechce odsud utíkat, takže... Hádám, že z nás od teď jsou snoubenci, máš radost?“ Pousmála se na něj nevinně, než zakoulela očima.
„A ano, musí, drahoušku. Než si získáš mojí důvěru, chviličku to potrvá. Na druhou stranu... Vedeš si dobře, opravdu moc dobře. Pokud zůstaneš takhle krotký a miloučký, možná se nad tebou smiluju a dostaneš ji zpět dřív, než se vezmeme. Ber to jako... Motivaci k tomu, aby ses snažil. A pamatuj si jednu věc, Jaydene. Iniciativa a vlídnost se cení.“ S těmi slovy se tiše zachichotala, než ho poplácala po stehně a zvedla se z pohovky, míříc ke knihovně stojící opodál. Tam otevřela skleněnou vitrínu a ruku vložila dovnitř. Jakmile však skleněná dvířka zavřela, vytáhla si zpoza šatů* zlatý klíček a několikrát jím otočila v zámku, načež klíč vrátila zpět na svoje místo a přejela dlaní po skle - jakmile její ruka sjela z vršku dolů, ruka za sklem zmizela díky iluzi.
„Tak. Tady bude tvůj poklad v bezpečí přede všemi,“ konstatovala jednoduše, než si zamyšleně promnula bradu. „Pověz mi... Budou tě postrádat ještě dnes nebo se můžeš vrátit domů až zítra? Protože se mi upřímně nechce tě pouštět domů hned první den. Docela ráda bych tě nejdřív trošku poznala, probrala pár věcí a... No, pořád je tu ta věc s tím prachem. Sice už vypadáš lépe, ale kdo ví, jestli ti v oběhu ještě někde nedoznívá. Nechceme přeci, aby si někdo myslel, že tě zdrogovali, však? To by bylo nepěkné.“


*Well... Kampak ten klíček jenom schovala? Rozhodně někam, kde by ho Jayden nehledal *mrk mrk*
Pokračování Reasons for editing: až se upeče, strčte mu do pusy místo jablka jeho useknutou ruku a servírujte. Dobrou chuť!

"Já-" chtěl něco říct, ale pak se mu rty otřela o ty jeho a ho donutilo přestat, protože ho to opět vykolejilo. "Trochu. Bojím se činů. To je rozdíl." pronesl a opět nervózně polkl. Vlastně v tom takový rozdíl nebyl. Bylo to jen slovíčkaření. Bál se totiž jejich činů, takže ano. Bál se ve finále jí. Byl zní ve skutečnosti dost vyklepaný a bál se udělat jakýkoliv přešlap. Poprvé se vůbec někoho tolik bál od té doby, co ho unesli. Možná, že to vážně bylo práce Crännäris vůči jeho otci, protože takhle se přesně před více než třemi lety cítil Jaydenův poloviční bratr. O tom však Jayden neměl sebemenší tušení. Nevěděl, že vůbec někdo takový existoval. Nevěděl, že jeho otec byl ve skutečností krutý a ještě k tomu nevěrník. Žil v dokonalé iluzi o perfektní rodině, jenže to mělo hodně daleko od pravdy. Uvnitř byla jeho rodina prohnilá až do morku kostí. Jak otec, tak matka, dokud žila. Možná jen Percival nebyl takový a byl jen zlomený a nepochopený nikým. Jenže toho neměl nikdy Jayden šanci poznat.

Celou dobu tu ruku sledoval hladovýma očima, ale zůstal mlčet. Neříkal nic, jen to celé sledoval a doufal, že svá slova vážně Nessëa dodrží. Nic jinému mu taky nezbylo. "Popravdě... Trávím celé noci a dny v krčmách. Někdy i několik dní v kuse. Otec mě postrádat nebude i kdybych byl pryč celý týden. Nikoho jiného z rodiny nemám. Služebnictvo se ptát ani nesmí." pronesl s nutkáním něco říct na ten prach. Něco ve stylu, že ho ale vážně zdrogovala, ale rozhodl se si tu kousavou poznámku opět raději nechat pro sebe.

"A umm.... Co bude vlastně potom? Po tom všem. Po svatbě. Po titulu a tak... Necháš mě jít?" Zeptal se jí po chvíli, kdy mu to začalo šrotovat v hlavě "Chci vědět na čem jsem a ne být v nevědomosti, v jaké situaci se přesně ocitám." pronesl a opět se na ni podíval.