Les divokých elfů

Chvíli to trvalo, ale bažinaté vody se nakonec podvolily troše toho boje a propustily konečně Allanthu ze svého zajetí. Otěže se sice ztratily kdesi ve vodě, jelikož je tam nechala plavat poté, co už na dívku dosáhla, mohla jí podat ruku a vytáhnout ji na břeh docela, ale to byl momentálně její nejmenší problém.

Překvapilo ji, jak lehoučká byla, a ještě poté ji vyděsilo, jak se třásla. Noc byla poměrně teplá, bahno v sobě drželo teplotu takovou, aby jí rozhodně zima nebyla… proto jí okamžitě v hlavě začaly běhat otázky nad tím, co se muselo asi stát, aby se tak třásla. A aby pokaždé, když jí pohlédla do tváře, měla ten výraz, který by přirovnala k oslepenému jelenovi, jenž se bojí o vlastní život a nedokáže se ani pohnout.

Postavila se, což znamenalo minimálně to, že snad není nijak těžce zraněná. Klepala se jako osika, ano, ale byla schopná chodit. Jedna maličká výhra v moři těch proher.

Letmo se ohlédla, když jí něco došlo. Křik muže najednou utichl. Uvažovala, zda vůbec chce tu spoušť vidět, ale… stejně se otočila a podívala se.

Klisnička stála nad něčím, co ještě před chvílí bylo vojákem, jedním z takových stvůr, aby s klidem přihlížel smrti zubožené dívky. Ten jeho tělo připomínalo spíš kupu těžké látky uniformy, masa a krve, která byla jednoduše všudypřítomná. Mnoho lidí by na ten pohled žaludek nemělo, ale ona viděla Baily i v horších situacích – a teď jí navíc cloumal vůči vojákovi takový vztek, že jí ho nebylo líto ani trošičku. Nad hromadou jeho pozůstatků stála klisna – jindy mírné modravé oči jí plály jako ledový ďábelský oheň, čelisti se jí roztáhly do pekelného úšklebku predátora, kterým přeci jenom pořád byla. Černou srst měla kolem tlamy, nosu a na plecích potřísněnou krví, ani kapka ale nepatřila jí. Pokud se voják snažil bránit, zjevně se mu to nedařilo.

„Neděkuj,“ odpověděla jenom tiše k Allanthě, pořád napůl odvrácená k té scenérii. „Tenhle dávno ztratil právo žít – a definitivně to nebyla první odpornost, co udělal. Tihle vojáci… už se stěží mohou nazývat lidmi.“

Poté se otočila k dívce a znovu si uvědomila, jak příšerně v tu chvíli vypadala. Po nánosem bahna a špíny, která z ní společně se zakalenou vodou odkapávala a postupně se svlékala jako druhá kůže, byla přízračně bledá, tvář měla mimo prachu umazanou krví – netušila, čí, ale jen tiše doufala, že dívka není nijak vážně zraněná, že nemá něco zlomeného – alespoň fyzicky. Z očí jí totiž přímo koukalo něco, co Raïe napovídalo, že tam uvnitř už se v ní tak trochu něco zlomilo. Jenom netušila, co to bylo.

„Allantho,“ načnula opatrně a pokusila se o co nejvíc konejšivý tón, „pokud nemáš hned kam jít, můžu tě vzít alespoň dneska s sebou. Káď s horkou vodou zní fajn, ne? A pokusíme se vyřešit, co se stalo… dobře?“

Netušila, jestli na ni nešla moc zhurta, ale popravdě, uměla to s koňmi – ne s lidmi. Jen doufala, že tím nezažene dívku na útěk místo toho, aby jí mohla pomoci.

Nedokázala přestat myslet na to, co se stalo u tábora. Pořád cítila, jak jí na zátylku šimrá horký dech, v uších se jí rozléhalo přerušované vydechování. Cítila na sobě ty ruce, cítila, jak se na ni sápe...
Roztřeseně se objala rukama kolem těla. Nedokázala to vyhnat z hlavy, pořád viděla ty pomněnkově modré oči, jak se jí vysmívají. Líbilo se jim to... Měli z toho radost. A ona trpěla, jenže jim to bylo srdečně jedno. Potřebovali se pobavit, potřebovali se ukojit, potřebovali... A zaplatili za to, všichni z nich. Dostihla je spravedlnost, ačkoliv poněkud pozdě. Když nad tím tak přemýšlela, nejraději by se ještě vrátila a všem rozkopala obličeje, ale na to už neměla sílu. Neměla sílu se na ně znovu podívat, vlastně neměla sílu snad na nic.
Sotva pomyslela na jejich obličeje, znovu se jí zvedl žaludek a ona padla na kolena, naprázdno zvracejíc. V žaludku už jí nezbylo nic, co by mohla vyzvracet, ale přesto se jí pořád obracel. Bylo to, jako kdyby jí dělal kotrmelce. Když ten pocit ustal, pomaličku se znovu vyškrábala na pařez a trhaně se nadechla. Potřebovala vzduch, spoustu vzduchu. Měla pocit, že se dusí a proto zoufale lapala po dechu. Tělo jí přitom zachvacovala silná vlna paniky, kterou nebyla schopná nijak zastavit. Byla naprosto v moci impulzů, které ji přepadly.

„To máš pravdu,“ přitakala nakonec tiše, než se přiměla na ni znovu podívat. Bylo to těžké, nejraději by se jejím očím navždycky vyhýbala, ale věděla, že to nepůjde. Nemohla se pořád vyhýbat všemu, co ji v tu chvíli tolik děsilo. Nemohla být nevychovaná a utíkat před tím, i když to bylo nesmírně těžké. Ta elfka ji zachránila. Zachránila jí život, i když nemusela. Byla jí za to zavázaná - a to nejmenší, co pro ni mohla na oplátku udělat, bylo chovat se slušně. Bylo slušné dívat se lidem do očí.

Když Raïe navrhla, že by ji mohla pro dnešek vzít s sebou a že jí pomůže vyřešit co se stalo, Allantha zůstala jen prázdně hledět před sebe. Věděla moc dobře, že se domů vrátit nemůže. Pokud by to udělala, její otec i sestra by si okamžitě všimli, že se něco stalo - a ona neměla na to jim to vyvracet, ani vysvětlovat. Mimo toho se jí zvedal žaludek z pomyšlení na to, že by se jí měl jakýkoliv muž dotýkat. Jak by mu to vysvětlila? Že si nepřeje, aby se na ni díval, mluvil a dotýkal se jí? Ublížila by mu tím. Hrozně moc. A to nechtěla, proto byla pevně rozhodnutá to vyřešit nějak jinak, ale v tu chvíli byla příliš roztřesená na to, aby vymyslela něco lepšího. Vlastně si ani nebyla jistá, jestli by byla schopná dojít do vesnice.

„To nemám... Děkuju.“ Odpověděla nakonec pomaličku, než jí znovu pohlédla do očí. Nebyla připravená mluvit o tom, co se jí tam stalo, ale byla Raïe nesmírně vděčná za všechno, co pro ni udělala. Na to, že se potkaly teprve před chvílí na ni byla skutečně milá. Zdálo se, že se v ní příliš nespletla, když se s ní předtím pokoušela spřátelit. Odhadovala ji jako někoho přátelského - a nesekla se. Raïe skutečně byla přátelská, o tom nebylo pochyb. Sice netušila, co se jí stalo, ale přesto byla ochotná ji vzít s sebou a pomoct jí. To by udělal málokdo.
„Dobře... Slibuju, že tě ale nebudu obtěžovat dlouho. Hned zítra půjdu.“ Sice nevěděla kam, ale věděla, že se u ní nemůže zdržovat dlouho. Dříve nebo později by došlo na nějaké otázky a ona je nemohla zodpovědět. Už takhle jí dělalo problém vysoukat ze sebe základní odpovědi o pár slovech, natož aby popisovala, co přesně se semlelo. Nechtěla si to připomínat.

„Allantho," započala tiše, když dívka započala těkat pohledem po okolí. „Můžeš se zdržet, jak dlouho budeš potřebovat. Nepustím tě, abys neměla kam jít – a slibuji, že pokud nebudeš chtít o tom, co se stalo, mluvit, tak o tom mluvit zkrátka nebudeme. Žádné otázky. Ale necháš mě ti pomoci... dohoda?"
Vypadala zaraženě, jako by nechápala, proč jí pomáhá.Působila jako srnka, která se bojí, že v příštím okamžiku se zpoza nejbližšího houští vynoří nějaký lovec, skočí po ní a rychle uhasí její život. Něco v ní při tom pohledu krvácelo lítostí, nutilo ju přemýšlet o tom, zda existuje způsob, jakým by mohla dívce pomoci. Napadlo ji jen to základní – dát jí teplo, jídlo a možnost se vyspat z čehokoli, co se tam dole stalo. A že to bylo zlé viděla na jejích očích dost jasně.
Teď by se hodilo dostat ji na hřbet kobylce, která se mezitím přiblížila k nim a ze ztělesněného dábla se změnila v mírumilovné stvoření, které měla Raïe tolik ráda. Navíc, dívky vypadala potlučeně a pokud nic jiného, Baily měla tak mělký chod, že nešlo cítit skoro žádné otřesy. Pokud ji Raïe povede svižným tempem, mohou se zpět do města dostat docela brzy... a to by se hodilo.
Už takhle se po ní budou shánět, jelikož se neukázala na střídání hlídky, která měla nastat před rozbřeskem. Teď už se první sluneční paprsky prodíraly korunami stromů až k ní.
„Takže... dostaneme tě na Baily a potom se vydáme zpátky, dobře? Strážce vyřídím hned, nebudou dělat problémy ani klást otázky. A potom domů – a budeš si moci odpočinout. Dobře?" promluvila znovu k Allanthě, čekajíc, zda si dívka nechá na koňský hřbet pomoci.
Rozhodně nevypadala, že by byla ve stavu, kdy by se tam nahoru vyškrábala bez pomoci...

Všechno to znělo hrozně hezky, ale ona nebyla schopná přimět se uvěřit tomu, že je to skutečné.
Zatímco k ní Raïe promlouvala, Allantha se musela ptát sama sebe, jestli se jí prostě jenom nezdá. Jestli to není jen výplod její chabé a zmučené mysli, protože si přála, aby ji někdo zachránil. Zoufale to potřebovala, protože si sama pomoct nedokázala. Jistě, podařilo se jí dostat z tábora. Dokonce se dostala i zpět do lesa. Ale kdyby nebylo Raïe, utopila by se v té bažině. Možná, že to byl osud - třeba ještě má ve světě svoje místo a proto ji bohové ještě neodepsali. Otázkou ale bylo, jestli neodepsala ona sama sebe. Vlastní tělo jí najednou přišlo cizí, jak se od něj zoufale snažila myšlenkami utéct. Kdyby se v tu chvíli podívala na svůj vlastní odraz, hleděla by na ni naprosto neznámá dívka. Oči ztratily veškerou jiskru a pohasly jako bledý měsíc, když ho pomalu na obzoru nahrazuje slunce. Bylo to stejné, jako kdyby byla svící, které někdo sfoukl plamen. Uhasilo ji to, kompletně.

„Dobře,“ pokývla poněkud nepřítomně hlavou. Znělo to dobře. Možná, že se alespoň na chvíli nebude muset neustále otáčet v hrůze z toho, jestli ji nepronásledují. S Raïe se cítila relativně v bezpečí - tak, jak se jenom oběť něčeho podobného asi mohla cítit. Neustále ji sice nahlodávala paranoia a ona cítila, jak jí pořád srdce buší splašeně, ale byla už klidnější. Alespoň o trošičku, když už ne úplně. A za to mohla vděčit jen a jen Raïe, která ji nejen nenechala se utopit, ale pomohla jí zbavit se posledního z nich - a ještě ke všemu byla ochotná ji i vzít k sobě domů. Poskytnout jí azyl. Dokonce na tak dlouho, jak to bude potřebovat.
„To skutečně nechci, to je pravda.“ Z představy, že by měla mluvit o tom, co se semlelo, se jí zvedal žaludek. „Já... Díky. Hodně to pro mě znamená.“ Nebyla to lež. Allantha nebyla zvyklá na projevy vlídnosti ani na takovou dobrosrdečnost. Živila se jako zlodějka, lidi na ni právem nadávali a jí to doposud nikdy nevadilo, ale teď... Najednou si uvědomovala, o kolik bylo lepší, když na ni někdo byl hodný. Zvláště v tak těžké situaci.

Když Raïe řekla, že by se měly vydat na cestu, pokývla znovu hlavou. Připadala si rozpolceně. Příliš rozpolceně na to, aby dokázala jasně uvažovat nebo cokoliv dělat. Měla pocit, jako kdyby snad ani svoje tělo neovládala - přišlo jí jiné, cizí. I obyčejné pokývnutí hlavou ji stálo nesmírně moc energie a ona si matně uvědomovala, že je naprosto vyčerpaná. Plíce ji ještě stále pálily z toho, jak běžela jako o život napříč lesem a hlas měla nakřáplý a chraplavý. Potřebovala si odpočinout, opravdu. Nejspíš bylo moudré se dát do pohybu.
Poněkud nejistě se zvedla z pařezu a popošla ke kobylce, která najednou vypadala zase naprosto mírumilovně, jako kdyby před chvílí neukončila život jednoho bídníka. Možná by se jí měla bát, ale ona místo toho k ní pociťovala jistou vděčnost. I proto ji opatrně pohladila a pohlédla na Raïe, než si od ní nechala pomoct na Bailyin hřbet.
„Děkuju, Raïe. Nemusela si mi pomoct, ale stejně si to udělala... Slibuju, že až se dám do pořádku, splatím ti to.“

Skutečně se jí nelíbilo, jak Allantha vypadala. Ještě před pár hodinami byla podezřelá od pohledu, pohled trochu rozmazaný... ale teď z každé její buňky sálala dokonalá střízlivost od jakékoli drogy nebo co ji to předtím ovlivňovalo. Navíc, měla v očích vepsané něco, co ji děsilo nade vše. ěco, co byste čekali od laně, kterou zrovna pronásleduje lovec... nebo spíš té, která už leží ve sněhu v kaluži krve, se šípy v boku a hledí na to, jak k ní její útočník kráčí, aby uhasil jiskru jejího života.
Bylo to děsivé... a Raïe navíc podvědomě věděla, že je jenom pár situací, do nichž se může dívka dostat a odejít od nich s takhle hluboko v očích i na duši za nimi zarytými ranami. Ale na to, aby zjistila, o co šlo, ještě bude čas... teď se musela postarat o její roztřesené tělo.
Duše bude muset bohužel chvíli posečkat.

Sotva seděla dívka na kobylčině hřbetě, rychle jí zasunula chodidla do třmenů (bylo štěstí, že byly podobně vysoké, protože to teď znamenalo, že nebude muset jejich délku nijak zdlouhavě přenastavovat), aby se cestou nekymácela a měla se o co zapřít, a poté se naučeným pohybem vyhoupla na klisninu záď. Posadila se těsně za posedlí sedla, chytila se zadní rozsochy a naklonila se od strany, aby mohla promluvit na Allanthu. „Můžeš jenom vzít otěže, co visí před tebou a zaháknout je o hrušku sedla, ten výčnělek, co máš před sebou, aby se do nich nezamotala, až poběží? Potom můžeme vyrazit..."
Poté pobídla klisnu do chodu. Zvládala ji ovládat jen nohama, navíc klisna zjevně vycítila, že se ještě něco děje, a šlapala jako perfektně promazaný stroj. Pobídla ji, aby se dala do cvalu – rychlého tempa a zároveň do chodu, který měla nejplynulejší, takže pokud byla Allantha jakkoli zraněná, neměla by takhle cítit skoro žádné otřesy, což se výjimečně hodilo. A s tímhle nasměrovala Raïe Baily zpátky k elfskému městu, které se nacházelo pár mil od nich. Do úplného východu slunce by to měly stihnout až k němu...

Svítalo a on se pomalu potuloval podrostem.
Caas miloval rána jako byla tahle. Les divokých elfů se oblékl do svého mlžného hávu a pro něho to znamenalo miliardu perfektních úkrytů před případnou hrozbou. Ne, že by snad měl zapotřebí se často ukrývat – většinou stačilo si protivníka velice brzy všimnout a vypálit proti němu pár šípů, často si to rozmyslel a utekl zase hezky zpátky odkud přišel (většinou do lidských táborů rozesetých kolem Lesa... jako by ti lidští vojáci byli den ode dne hloupější a pitomější, když se beze strachu vydávali do jejich Lesa). A když ne... řekněme, že Strážci neměli žádný zákaz případného boje. A to bylo něco, co Caasovi vyhovovalo – malé protažení, často doprovázené malou sprškou karmínově rudé krve.
Takováhle rozcvička dost často končila uťatou hlavou, která se mu povalovala ve výsledku v podrostu u nohou, tělo přitom leželo opodál.
Nikdo je netrestal, když zabili vojáka, aniž by ho nejprve vyslechli, zkusili z něj dostat informace... ne, ty získávali elfové mnohem rafinovanějšími způsoby. Tohle by bylo moc okaté, navíc, s mírou inteligence některých vojáků kolem Lesa by se dost divil, kdyby jim vůbec něco velitelé říkali...

Konečně se zastavil u jednoho z rozsáhlejších stromů, kde se opřel, vylovil z brašny přes rameno čutoru s vodou a napil se. Rozhlížel se přitom okolo a vychutnával si, jaký klid tady je. Daleko od komandujících otců, upjatých matek a dogmaty a očekáváními stažených sester. Na chvíli mohl utéct od všeho a být prostě jím. Ne Yilanësem Caaselem Jerichä, nýbrž prostě Caasem. Protože podrost, Les a zvěř ho nesoudili za to, kým byl. Příjemná změna.
Po chvíli za sebou zaslechl kroky. Ne od tábořišť venku, nýbrž z hloubi Lesa – takže to musel být jeho dnešní parťák na hlídku. Něco na tom, že pozná někoho nového, bylo vzrušující, proto nečekal dlouho, pohodlněji se zapřel o strom a s očekáváním pohlédl směrem, odkud se ozývaly kroky.

Když za sebou ucítila její tělo, nepatrně se otřásla.
Byl to reflex, věc, kterou nemohla ani v nejmenším ovlivnit. Nedokázala si ani pomoct, když se jí hlava samovolně pootočila dozadu, aby se podívala, kdo za ní vlastně sedí. Když špatřila jen Raïe, pomaličku pootočila hlavu zpět dopředu, ale stejně byla tak trochu napjatá. Vyvolávalo to v ní záblesky vzpomínek, které bolely jako čert. Najednou měla pocit, že znovu leží na studené zemi a někdo se po ní sápe. Téměř slyšela zvuk trhajícího se oblečení a studené hrubé prsty bloudící po jejích obnažených bocích. Na zátýlku jí přitom lechal dech, páchnoucí po alkoholu... Ze všeho nejhorší byl ale ten pocit v hrudi. Jako kdyby jí někdo naložil spoutu těžkého kamení a její hrudní koš se pomaličku lámal a hroutil. Bylo to bolestné a děsivé zároveň, nesmírně silná nálož, proti jaké tak zmučená dívka neměla šanci se ubránit. Útočilo to na ni znovu a znovu, což ji přimělo propadnout do stavu tichého vzlykání. Sice si slíbila, že před nikým neukáže slabost, ale... Bohové. Bylo toho moc. Příliš mnoho vzpomínek, příliš mnoho vjemů. A ona byla tak moc unavená, že jí už nezbyla vůbec žádná energie na to, aby cokoliv předstírala.

„Samozřejmě,“ špitla tiše, než si rychle hřbetem ruky otřela slzy a chytla otěže, než je podle slov Raïe zahákla o hrušku. Sotva se kobylka dala do pohybu a bažina jí pomaličku mizela za zády, začala si teprve pořádně uvědomovat to, co ji vlastně čekalo. Vypadala naprosto příšerně, jistě se neubrání nějakým otázkám. Bude muset říct, co se vlastně stalo. Nebude o tom moct zarytě mlčet a předstírat, že se jenom dostala do menších potíží. Ne, tak snadné to nebylo. A sotva si to uvědomila, polilo ji horko.
Byla tak ponížená. Nejen, že ji to zřídilo a vyděsilo, ono ji to přímo zničilo. Bylo ponižující přiznávat, že se jí něco takového stalo. Lidé na ni budou koukat jako na couru, která nejspíš vojáky provokovala. Kdo ví, jestli neměla v plánu něco nekalého, že ano? Proč by se jinak motala okolo nich? Nejspíš ji nakonec poženou s loučemi a vidlemi v rukách. Mohla si za to přeci jen a jen ona sama, nebyla to vina nikoho jiného... Jakkoliv ti muži byli skutečně prasata, nic to neměnilo na tom, že kdyby k nim nepřišla, nic takového by se stát nemohlo. A jí z toho najednou bylo příšerně zle. Koledovala si o to. Zavinila si to sama. Aurora jí nejspíš potřebovala vytrestat za všechny ty krádeže a podrazy, které během svého krátkého života nasekala. Asi si to zasloužila... Asi.
S těmi myšlenkami se jí do očí vhrkly další slzy a ona nebyla schopná jim jakkoliv bránit ve volném pohybu. Plně se poddala pláči a nesnažila se to ani maskovat, protože Raïe tou dobou už musela vědět, že s ní je něco zatraceně moc v nepořádku. Nejspíš i tušila, co přesně se stalo... Ale to bylo něco, na co Allantha v tu chvíli nechtěla raději myslet.

Ani nevěděla jak dlouho jim trvala cesta do města, protože někde v průběhu musela kompletně vypnout a ztratit o sobě pojem. Z toho podivného stavu se probudila až v moment, kdy projeli vstupní branou a ji uvítala první světla vycházející z okolních domů. Byli v civilizaci. Teď už se jí nic špatného stát nemohlo, alespoň ne tamto. Lidé si na ni stále mohli ukazovat a povídat si kdeco, ale nikdo by se jí určitě nepokusil udělat to samé, co se jí už stalo. Tady byla mezi svými, alespoň částečně.
„Vypadá to, že jsme tady,“ konstatovala tiše očividné. „Ještě jednou díky. Moc to pro mě znamená...“

Raïe to celé začalo docházet až cestou.
To, jak se dívka chvěla, to, jak se třásla při pohledu na vojáka, to, jak sebou trhala při každém prudším pohybu klisničky pod nimi. To, jak sebou podvědomě cukla pokaždé, když se jí Raïe jakkoli lehce dotkla. Bohové... Rázem by se tam vrátila. A postarala by se, že ti vojáci by zemřeli mnohem pomalejší, bolestivější smrtí. Třeba takové pomalé upálení zaživa a za plného vědomí začínalo znít docela fajn... a v porovnání s jejich zločinem by to pořád byl příliš malý, snadný trest. Snadné vyváznutí.
Nepáčila to z ní – a ani se k tomu nikterak nechystala, tušila, že kdyby chtěla cokoli říct, přišla by s tím sama. V opačném případě by nemělo žádnou pointu to z ní páčit, že ano. Pokračovaly tedy mlčky, jen sem tam Raïe pronesla, ve kterých místech jsou, že se skutečně blíží k civilizaci. Na kraji města potkali ostatní členy noční hlídky – odmávla jim, že je zpátky, a pokračovala dál, nevnímajíc jejich pohledy, tkeré cítila ještě notnou chvíli v zádech.

Jedna z výhod toho, že se její rodina držívala stranou ostatních, byla ta, že jejich domov stál až na samém okraji města. Ostatní elfové se tu ukázali jenom hodně zřídka a v tuhle hodinu navíc otec i starší sestra museli být dávno pryč, chystajíc se k práci. Tak tomu bývalo často, míjeli se a Raïe to plně vyhovovalo, jelikož se alespoň mohla v klidu vyspat. A nyní, když s sebou přiváděla hosta, který zjevně nebyl příliš nadšený z myšlenky jakékoli společnosti, se to hodilo tím více.
Trvalo chvilku odstrojit Baily a zavést ji do malé, z části zastřešené ohrady za domkem, načež se otočila na Allanthu. Dívka měla pořád v očích takový smutek, že měla Raïe sto chutí jí poskytnout terapii objetím (věděla, že to zabírá na mizernou náladu často), ale pokud měla její předtucha pravdu v tom, co se jí stalo, bála se, že dotek by jí byl jen nepříjemný. Proto jí jen pokývla, aby ji následovala dovnitř, kde zamířila do své části. Měla pro sebe celou místnost, sice nijak extra velkou, ale zvládnout se to dalo.
„Není to palác," promluvila na Allanthu, zatímco začínala chystat do jednoho z rohů místnosti, která šla zakrýt závěsem látky, do kádě teplou vodu. Viděla, jak se klepe zimou,a tohle mohla být dobrá alternativa zahřátí se a umytí se... ze všeho. „Ale je tu postel, což je aspoň něco. Připravím ti vodu, s klidem se můžeš vykoupat, a potom se potřebuješ prospat. Pokud by se mělo cokoli řešit, počká to do doby, kdy budeš odpočatá. Koneckonců... už není koho nahánět," dodala s ledovým tónem a ani takhle zpětně v nejmenším nelitovala rozcupovaného vojáka, který musel zemřít v hrozných bolestech a čiré hrůze. To poslední, co by se jemu a jeho kumpánům od Raïe dostalo, by byla lítost.
Obvykle si na soudce nehrála, ale tady... zasloužili si to.

Byla celkem ráda, že Raïe mířila městem dál, až na samotný okraj.
Zdálo se, že žili až na konci a celkem odloučení od ostatních, což se celkem hodilo. Bylo jí to rozhodně příjemnější, než kdyby žila někde na předměstí nebo v samotném jádru města. Tam by byla spousta lidí - a s nimi spousta kradmých a zvídavých pohledů, stejně jako otázek. Otázek, na které nebyla žádným způsobem připravená odpovídat. Ačkoliv se to nějak snažila sesumírovat v hlavě, nedocházela k žádnému kloudnému řešení. Nejspíš to bylo tím, že v její situaci žádné takové řešení neexistovalo, konec konců se dostala do tak hluboké a patlavé šlamastiky, že by byl doslova zázrak, kdyby se z něj dalo vyváznout nějak snadno. A ona už takhle předem věděla, že si důsledky ponese s sebou pěkně dlouho. Slušnou řádku let, v lepším případě. V horším se to s ní mohlo táhnout do konce jejího mrzkého života, což bylo při jejím mizerném štěstí docela dobře pravděpodobné. A i když věděla, že brzy bude muset čelit skutečné realitě a měla by si nějak sesumírovat svoji výpověď, byla příliš otřesená na to, aby něco takového dokázala. Jednoduše to nešlo, i když se opravdu hodně snažila. Kdykoliv se na to pokusila pomyslet, objevil se jí před očima výjev té situace a ty oči. Oči, které ji svlékaly pohledem a hltaly její tělo. Oči, ve kterých se odrážela čirá chlípná touha, která je dočista pohltila a nakonec je i navždy uzavřela.

Když dorazily společně s Raïe do jejího pokoje, opadla z ní část úzkosti. Už za sebou necítila její tělo a nebyla na koňském hřbetu, což hodně pomáhalo. Dost pomáhal i fakt, že byly najednou na místě, které jednoduše vypadalo jako domov - byla to útulná místnost, o které věděla, že by se v ní nemusela možná bát usnout. Možná. Věděla moc dobře, že ji s jistotou budou pronásledovat myšlenky na to, co se stalo, ale možná by tam dokázala usnout alespoň na chvíli. A třeba by propadla do hlubokého a bezesného spánku, který by ji ukonejšil. Třeba by to nebylo nebylo úplně špatné. Ta myšlenka ji celkem uklidňovala, ačkoliv měla mysl stále nesmírně rozbouřenou a vratkou.
„Máš to tu moc hezké,“ pousmála se na Raïe vlídně. Myslela to upřímně. Měla sice pocit, že už nebude schopná dát najevo vlídnost, ale přesto se jí to podařilo - ačkoliv úsměv byl velice chabý, stačil na to, aby dala najevo to, co se pokoušela vyznat. Nebylo to úplně marné, ačkoliv na ní bylo znát, že na nějaký větší projev pozitivních emocí jednoduše nemá.
„To zní moc dobře... Díky.“ Ke zbytku se raději nevyjadřovala, protože nechtěla zabřednout do myšlenek na to, co s nimi udělala. Nechtěla se přiznávat k té mnohanásobné vraždě, ačkoliv s jistotou věděla, že si to zasloužili. Bylo dobře, že je sprovodila ze světa. Kdyby to neudělala ona, dříve nebo později by to musel udělat někdo jiný - kdo ví, kolika dívkám předtím stihli ublížit. Svým způsobem byla ráda, že jí byla dána šance učinit tomu přítrž a zarazit jejich běsnění.
„Myslíš, že bys mi potom mohla půjčit něco na sebe? V tomhle už úplně zůstat nemůžu,“ zeptala se nakonec, než pohlédla na svoji potrhanou košili, která byla pokrytá hustou vrstvou bahna. „Tu vodu udělám, nechci abys všechno musela dělat ty. Nejsem úplně nemohoucí, určitě jsi unavená po hlídce, taky by ses měla vyspat.“

Snažila se být kolem Allanthy co možná nejvíc opatrná, jak jenom to bylo možné, ale nebylo to rozhodně nic snadného – pořád dobře viděla ten její výraz vyplašené laně, která baží po útěku někam do hloubi lesa, kde bude jenom ona sama se svými myšlenkami.
V tom ji částečně chápala a za každičké jiné příležitosti by jí v tom napomohla, ale nyní… bylo příliš nebezpečné ji nechat toulat se nocí. Působila zuboženým dojmem, každý by si na ní tam venku mohl velice snadno vybít vztek nebo podobné zvrácenosti… bohové ví, zda by ji opět nepotkalo něco dalšího.
A Raïe dobře věděla, že něco takového už by dívka nerozdýchala, že z něčeho takového by se při dvojnásobku neměla už nikdy šanci vzpamatovat.
A leč ji neznala déle než pár hodin (a polovinu času z toho ji považovala za možná až nebezpečného narkomana, kterého by měla spíš, než pustit hlouběji do Lesa, střelit do kolene), probouzel se v ní jakýsi ochranářský instinkt, který byla příliš naléhavý, než aby ji nechala znovu riskovat cokoli. I kvůli němu si ji přivedla sem (mimo jiné… třeba to, že Allantha nevypadala, že by zrovna pospíchala do svého vlastního domova… detaily).

Po poznámce s oděvem se jala otočit k velké skříni v rohu pokoje a hrabala v ní, dokud nevyňala dlouhé šaty barvy půlnočního nebe bez luny. Raïe byla o něco vyšší než Allantha a jí šaty za běžných okolností seděly bezproblémově (ne, že by je nosila často, byla to její alternativa pro krajní meze, když bylo příliš horko, aby zůstala v kalhotech… navíc dokázaly dobře posloužit i jako náhražka noční košile). S nimi v rukou se otočila zpátky k nazrzlé blondýnce, která se zjevně zatím skutečně dala do připravování vody.
Popravdě, tak ospalá, jak Allantha naznačovala, rozhodně nebyla, zvlášť dobře věděla, že tuhle noc neusne, dokud se nezavřou oči i elfce před ní. Na to se znala příliš dobře, leč se s tím nehodlala začít chlubit nahlas.
Přitáhla paravan, který stál dosud složený v rohu místnosti, a rozestavila ho kolem kádě, aby se dívka mohla v klidu umýt. Předtím jí ještě předala šaty, sjela ji ustaraným pohledem (jako by minutu od minuty vypadala zkroušeněji, zničeněji… tedy pokud to ještě vůbec bylo možné vyhnat do vyšší úrovně) a odklidila se.
Zatímco Allantha měla prostor se umýt, ona se svezla na jednu ze židlí u stěny a přitáhla si kolena ke bradě. Netušila, co přijde ráno, ale do té doby si nařídila zůstat v naprostém klidu. Pokud by začala teď a tady vykazovat známky hysterie, která se jí tam hluboko uvnitř s každou další odbytou vteřinou zmocňovala, nepomohla by ani jedné z nich, naopak, ublížila by oběma…
Nezbývalo než čekat, až bude Allantha hotová, nechat ji usnout a potom sama zavře oči.
Na tu chvíli se docela těšila, ale ještě do ní nějaký čas zbýval.

Jass se naučil mít hlídky rád. Hlavně ty chvíle, kdy byl sám jenom se svými myšlenkami a zdánlivě nekonečným lesem. Proplétal se mezi stromy, naslouchal cvrlikání ptáků a lehkým poryvům větru. Jedině tak, odpoutaný od kruté reality, dokázal normálně dýchat.
Nemusel se nikomu zavděčit, stačilo, když dělal svou práci a dělal ji dobře. Otec se ho zřekl, Ciriëllina rodina od něj dala ruce pryč, Ärill zmizel, jen Carrääh ví kam… Jass neměl jinou možnost, než naučit se s tím žít. A bylo úplně jedno, jak moc to bolelo.
Odhrnul z cesty několik větví a překročil pár mohutných kořenů. Dnešek byl až moc krásný na to, aby narazil na problémy. Poslední živou duši viděl před týdnem. Shodou okolností šlo o pár nepříliš zručných královských vojáků, kteří zemřeli dříve, než stačili tasit meče. Jass se za ně pomodlil a odevzdal je Äyanaii. Víc pro spásu jejich zkažených duší udělat nemohl.

Slunce stoupalo po obloze čím dál, tím víš a Jass věděl, že bude brzy muset opustit klidné přístřeší lesa a vydat se k hranici. Bohové… Nedokázal by slovy vyjádřit, jak moc se mu nechtělo.
Aby se ještě na chvíli zdržel a oddálil tak setkání s novým partnerem, nasbíral hrst brusinek a po jedné si je bezmyšlenkovitě házel do úst. Věděl, že Ärill brusinky nesnášel a možná právě protože je neměl spojené s bolestnými vzpomínkami, se mu v puse neměnily v popel.

S útrpným povzdechem zamířil k jednomu z nejmohutnějších stromů široko daleko a tiše doufal, že potká někoho trochu normálního. Jeho minulý partner byl totiž tak upovídaný, že přeslechl kroky lidských vojáků a ten předminulý neprohodil za celou hlídku ani slovo.

Elfa si všiml skoro hned. Vlastně to nebylo nic těžkého vzhledem k tomu, že sluneční paprsky barvily jeho lehce rozcuchané vlasy do odstínu rezavého zlata, který naproti všemu Jasse docela zaujal. Byl vysoký, štíhlý a vyzařovala z něj poměrně zvláštní aura něčeho mezi klidem a nezájmem. Nebylo to ideální, ale špatné asi taky ne. Párkrát se zhluboka nadechl a připomněl si, že socializace je důležitá. Nemohl žít podobně jako divoká zvířata i když by si to sebevíc přál.

„Jsem Jassïn,“ představil se, aby to měl co nejdříve za sebou a spíš díky instinktům, než že by o tom víc přemýšlel, natáhl k chlapci dlaň plnou drobných červených bobulek. „Brusinku?“

Věnoval se tichému zahánění nudy – divili byste se, jak je počítání napadaných kaštanů zábavné, když sakra nemáte do čeho rýpnout už docela dlouhou dobu... Caas o tom díky svým hlídkám věděl docela dost –, takže uvítal, když za sebou zaslechl blížící se tiché kroky. Nemusel se ani otáčet, aby poznal, že se k němu blíží další elf – lidé by nedokázali našlapovat takhle tiše od přirozenosti. Na rozdíl od jeho druhu. Předpokládal, že jde o jeho společníka na hlídce, tak se jenom otočil s nadějí, že třeba nevyfasoval žádného morouse, co se na něj bude jenom celou dobu mračit, ale někoho, s kým to třeba taky trochu uteče. Už takhle míval problémy s tím, když byl nucen stepovat tu pár hodin vedle někoho, s kým nešlo zavést rozhovor, ale navíc měl dneska až moc energie na to, aby jen držel zobák a pak se zdejchnul.

Klučinu, který se k němu blížil, by popsal jediným slovem – hezounek. Fäté, jak tyhle typy s oblibou nazývala jeho sestra. Aristokratické tvary tváře byly doplněné o velké mechové oči, s nimiž trochu dotyčný hnědovlásek připomínal kolouška. Caas mu nemohl upřít, že byl zatraceně roztomilý – takový ten typ, kterému byste dokázali na obličejík zírat celý den v kuse a neomrzelo by vás to, dokázali byste mu hypnotizovat rty pár hodin v kuse a- A dost, zarazil se, než stihl na klučinu zírat déle, než bylo vhodné. Ten k němu mezitím došel a než stihl Caas pípnout, natáhl k němu hrst plnou lákavě rudých bobulek. Brusinky. Caas nemohl říci, že by je nějak extra miloval, ale rozhodně nepohrdl, takže se na klučinu zazubil a pro jednu bobulku se s radostí natáhl.

„Máš skvělý první dojem," uznal mu nahlas, zatímco drtil bobulku mezi stoličkami. „Jsem Caas. Předpokládám, že dneska je hlídka na tomhle cípu na nás, což?" Zatím to vypadalo nadějně. Jassïn nevypadal na nerudného idiota, což byla příjemná změna oproti tomu minulému (ten s ním odmítal prohodit slovo jen kvůli tomu, že se dle svých slov ,s fakany elfský šlechty nebavil, protože jedinej důvod, proč byli tu, byli jejich rodiče', což byla sice možná pravda, ale nic to neměnilo na faktu, že ten týpek byl idiot).

Pokoušel se na něj moc nezírat, ale jednoduše to nedokázal. Elf ho zaujal. Možná nebyl úplně jeho typ, ale rozhodně by se dal označit za pohledného. Zlaté vlasy s odlesky rezavé a zelené, hladká olivová pleť s roztomilou sprškou pih kolem nosu, ty nejzvláštnější oči, které Jassïn kdy viděl. Pokud nic jiného, rozhodně se na něj hezky koukalo, to musel uznat naprosto každý.
Stál sebevědomě, což Jassovi napovědělo, že tenhle muž moc dobře ví, co má dělat. To se mu líbilo, obvykle měl totiž pocit, že mu velitelé posílají ty nejbeznadějnější případy. Kdyby byl zahleděný jen sám do sebe, možná by si dokonce myslel, že v tom má prsty jeho otec. Možná...
"Díky, rád tě poznávám, Cassi," vykouzlil na tváři drobný úsměv, sám si hodil do pusy několik dalších brusinek a opřel se o kmen hned vedle svého nejnovějšího partnera. Jen ze zvyku přejel pohledem krajinu před sebou i když už předem věděl, že nic nenajde.
"Už to tak vypadá. Nemáš s tím snad problém...? Radši si předem ujasním, na čem jsem, než abych potom musel řešit zbytečné napětí," pokrčil rameny, jako by mu na tom skoro nezáleželo, ale opak byl pravdou. Sice si myslel, že se přes svou minulost přenesl, ale pořád potkával elfy, kteří na něj hleděli skrz prsty ať už kvůli tomu, že zostudil svou vysoce postavenou matku, zklamal otce nebo zničil rodinu své nejlepší přítelkyně. Občas si přál, aby na něj všichni zapomněli. Aby pro ně už jednoduše... neexistoval.
Jistě... Po lesích se potuloval už velmi dlouho a setkání s veliteli vždycky strategicky odkládal, až se na to úplně zapomnělo. Město nenavštívil už pěkných pár měsíců a všechno se za tu dobu mohlo změnit... Jass ale nebyl pitomec. Lidé ani elfové... Nikdo z nich není v jádru dobrý.

Když jí Raïe podala šaty, chvíli jen prázdně hleděla na tmavou látku šatů, než si je od ní opatrně převzala. Nezáměrně se přitom dotkla elfčiny ruky, což ji přimělo sebou trošku cuknout a mírně vykulit oči, ale když si uvědomila, že jí jejich vzájemně dotýkající se prsty nijak neubližují, nakonec se zase uvolnila. Trvalo jí několik vteřin, než se přiměla pohlédnout jí do očí. Bylo to těžké a ona se tomu kontaktu chtěla vyhýbat, ale v ten moment jí cosi tajemného a silného pobízelo k tomu, aby to udělala. Aby jí pohlédla zpříma do očí, aby si prohlédla její tvář. Protože ona nebyla jedním z nich. Nebyla násilník, nebyla lidský voják. Byla elfka, tak jako ona sama, ačkoliv měla oproti ní Allantha zředěnou krev. Neviděla v Raïe nebezpečí, viděla v ní zachránkyni. A cosi uvnitř ní toužilo zahodit svoje ocelové zábrany a prostě se jí vrhnout kolem krku v pevném objetí, protože tušila, že by se pak cítila v bezpečí. Nebyla by sama. Přesto to ale neudělala.

Jakmile měla volné pole působnosti, poněkud váhavě smočila dlaň ve vodě a zahleděla se na mírně zčeřenou hladinu. Příčila se jí představa, že by ze sebe měla shodit zbytky svého oblečení, ale zároveň cítila nutkavou potřebu se doslova vydrbat, protože si připadala příšerně špinavá. Bláto pokrývající její kůži a slepující její vlasy bylo sice nejspíš to poslední, co by jí osobně vadilo - překáželo jí jen kvůli Raïe, která ji vzala do svého obydlí a ona by jí tam mohla nadělat nepořádek - ale měla pocit pošpiněnosti. Kdyby bylo po jejím, strhala by ze sebe veškerou kůži, vytrhala si vlasy a vyškrábala oči. Raději by se změnila na strom a splynula s lesem, než aby musela snášet to, co ji tížilo na srdci.
To, co jí ti muži provedli, ji rozervalo. Necítila se celá, necítila se být sama sebou, necítila se dobře ve vlastním těle. Měla pocit, jako kdyby se zbytky její pošramocené duše pokoušely odplout společně s nocí a srdce se pokoušelo prorazit žebra a vyskočit z hrudi, aby mohlo shnít na zemi jako přezrálé ovoce. O kolik by bylo snazší, kdyby v sobě našla sílu ukončit vlastní život? Byla smířená s tím, že si ji bohové vezmou pod svá křídla, když se dostala do té bažiny, ale dostala druhou šanci. A nemohla ji zahodit. Ne kvůli sobě, ale pro bohy. A pro Raïe. Kdyby to všechno teď vzdala, mohla by ji tím pohřbít společně se zbytky svojí důstojnosti. Měla tu moc ji zničit, protože se jí rozhodla zachránit, vzít ji do svého domu a ochraňovat jako jako zraněné ptáče.

Po zhruba deseti minutách tupého zírání do kádě ze sebe začala pomaličku sundavat zamatlané oblečení. Když už se konečně položila do vody, znovu se v ní začala zdvihat nová vlna paniky. Začala tiše vzlykat a lapat po dechu, neschopná zastavit úzkost a bolest, jež se jí drala k srdci. Potřebovala se pořádně nadechnout, odpočinout si a začít pracovat na tom, aby zapomněla. Musela se zaměstnat, odpoutat se od svého těla i myšlenek a pokračovat v tom, co bylo zapotřebí. Krůček za krůčkem. Prve se musela umýt. Smýt ze sebe nejen tu špínu, krev a bahno, ale i stín událostí, ke kterým došlo.
Zhluboka se nadechla, zavřela oči a opláchla si obličej. Nebuď slabá, Allantho, pokárala se v duchu stejným způsobem, jako by to udělal Bob, kdyby byl s ní. Jsi zlodějka, umíš utíkat a umíš se i prát. Zvládneš to, jen dýchej. Dýchej. A nezastavuj se. Nesmíš si to dovolit, nesmíš.
S tou myšlenkou se začala mýt. Drhla ze sebe všechnu tu špínu, nehledě na to, jak moc jí rudla kůže. Nezastavovala se ani v momentě, kdy se jí do některých šrámů dostávala voda s mýdlem a příšerně to štípalo. Nezarazila ji ani bolest proudící z toho, jak sem tam nehtem zavadila o některou z ran. Probouzelo ji to, nemohla si pomoct.

Jakmile byla umytá (za čistou se ani v nejmenším považovat nemohla), oblékla se do šatů, které jí Raïe půjčila a přešla zpoza paravánu, upírajíc na ni váhavý pohled. Byla jí vděčná, nepopiratelně. Ale svým způsobem ji děsilo, co mohlo následovat. Co vlastně plánovala dělat? Mohla s Raïe zůstat do dalšího dne, ale co potom? Jednou bude muset odejít, bude se muset postavit na vlastní nohy. Možná by se mohla stavit doma, ale představa, že by před nimi musela předstírat, že je v pořádku... Chtělo se jí z toho zvracet. A říct pravdu nebyla možnost.
„Díky,“ pípla téměř bezhlasně, než si zamyšleně prohrábla vlhké vlasy. „Jsi si jistá... Nebudu ti tu překážet? Pochopila bych, kdybys chtěla, abych odešla. Nezlobila bych se. Konec konců, tahat si domů zlomené věci...“

Nezlobil se na ní. Alespoň tak to z jeho hlasu znělo. Nevynadal jí za její za její neschopnost i když by si to zasloužila. Nezasloužila si, aby na ní byl tak hodný. Nezasloužila si jeho. Sám musel být naprosto vyčerpaný. Nebyla až moc velkou zátěží? Byla by schopná se pohybovat sama. Ale Desmondova blízkost jí nepochopitelným způsobem dokázala uklidnit a dát jí pocit falešného bezpečí. To vědomí jí značně děsilo. Bylo to cizí a neznámé. Ve většině případů se nebála do neznámého skočit a probádat ho do posledního kousíčku. Tohle neznámo bylo jiné. Bála se do něj nahlédnout nebo jen zjišťovat co by to mohlo býti. Možná si jen namlouvala blbosti. Únava na ní byla docela čistě znát. Měla jen popletené myšlenky...Nejspíše. Přiřadila to jako logické řešení. Aniž by chtěla, líbilo se jí to. A tak se snažila ten moment vrýt do paměti. Co nejhlouběji. Když sklonil hlavu, aby se na ní podíval, hlavu zavrtala ještě více do jeho oblečení. Vzhledem k tomu, že mu ušpinila oděv, bude mu muset pořídit nový. Nejvíc jí udivovalo, že nikde nezahlédla jeho plášť. Pochybovala, že ho jen tak bezmyšlenkovitě zahodil nebo roztržitě ztratil. Nechtěla, aby jí viděl v takovém zuboženém stavu. Ale měla snad na výběr? Mohla se akorát vyvarovat očnímu kontaktu a doufat, že v nich její selhání není až tak moc vidět.

,,Dobře. To ráda slyším.” Usměje se, avšak její úsměv stejně jako všechny ostatní reakce je unavený. Tvrzení, že on sám je v pořádku jí značně uklidnilo. Stejně ho ovšem poté - až se dostanou někam do bezpečí - hodlala bedlivě prohlédnout. Nebylo to tak, že by mu nevěřila, ale sama potřebovala na duši klid. A ten mohla najít jen kdyby se sama ujistila o jeho bezpečí. Opět jen přikývla a snažila se držet dle jeho instrukcí. Byla sice unavená jako kdyby běžela celé dny bez pauzy, ale hodlala to vydržet. Musela. ,,Netlač na sebe tolik. Já jsem v pořádku. Neumírám.” Tiše se uchechtla. Cítila se sice slabá a ospalá, ale to nemělo znamenat, že by tak měla prožít svou poslední hodinku. Víla měla náplánováno zkusit spoustu věcí, které doteď nestihla. A opustit svět živých jí nezněla jako moc lákavá představa. Jindy by se s ní dohadovala a snažila by se ho přesvědčit, že je naprosto čilá, ale tentokrát ne. Jednak na to neměla sílu a navíc nechtěla přidělávat důvody k vzteku.

Jen matně vnímala cestu a okolí. Veškeré její úsilí šlo do udržení se vzhůru. Nebyla ostražitá, nebyla připravená k případnému boji. Jednoduše řečeno, byla neskutečně slabá. Byla tedy neskutečně ráda, že je bez námitek pustili do lesa. Celou dobu poslouchala jeho hlas. Chtěla si zapamatovat co nejvíce informací. Jak jí už Des říkal, nebyl moc výřečný typ a Bree tušila, že to bude jeden z mála momentů, kdy bude mluvit v takové míře.

Ve vesnici měla pocit, že se všechny páry očí upírají na ně. Pozornost pro ní nebyla nezvyklá. Neměla ovšem ráda pozornost v takovém stavu. I to, že jí takhle viděl Desmond pro ní bylo ponižující a teď na ní má zírat celá elfí vesnice? Ani trochu se jí to nelíbilo. Na druhou stranu jí udivovalo, že kvůli ní zašel její princ až tak daleko. Bylo to od něj neskutečně hezké. Když jí nějakým způsobem dostal až do obydlí léčitelky, nerada opouštěla jeho náruč, ale bohužel pro ní tam nemohla zůstat věčně. Nechala se ošetřovat, zatímco nespouštěla svůj zrak z Desmonda. Nechtěla plýtvat jeho časem, ale zároveň si byla jistá, že kdyby odešel, začala by ihned panikařit. Rty se jí automaticky zvlnily do šťastného úsměvu, když se Des ujišťoval o nezávadnosti neznámé tekutiny. Na jakýkoli odpor teď opravdu neměla sílu. Nechala postarší elfku dělat, co považovala za správné a sama se stočila do klubka. Nepatrně přikývla a spokojeně se zasmála. ,,Dobře. Děkuji ti. Jsi opravdu hoden svého titulu, chrabrý princi.” Vzala jeho ruku do té své a zavřela oči. Nestihla ani napočítat do pěti a její myšlenky se ponořili do říše spánku.

Pozoroval léčitelku, jak se kolem Bree ochomýtala. Nejdřív jí ošetřila, potom jí dala ten zvláštní odvar a nakonec v její blízkosti zapálila smotek jakýchsi sušených bylin, z kterých se Desmondovi chtělo kašlat, protože vydávaly silně aromatický dým. Připadal si jako v doupěti jedné ze šamanek z Vargenu, které párkrát během svého tamního pobytu navštívil. Jejich magie byla zvláštní, velice surová, ale zároveň dokonale přirozená. Pramenila nejen z jejich nitra, ale také z nitra okolí a přírody jako takové. Díky tomu to byly skvělé léčitelky jak po fyzické, tak psychické stránce. Jeho samotného ale dohromady dát nemohly... Ani ta nejstarší a nejmoudřejší z nich si s ním nevěděla rady. Když se s ní tehdy lámanou vargenštinou domlouval, řekla mu něco v tom smyslu, že se musí dát dohromady sám. S pomocí cizího srdce. Nedávalo mu to smysl tehdy a ani teď, ale naštěstí byl příliš zaneprázdněný tím, aby dal pozor na vílu, která mezitím stihla propadnout do spánku.
Opatrně přes ni přetáhl pletenou deku, která ležela vedle ní na lůžku a posadil se hned vedle, zatímco ji dál držel za ruku a jemně ji hladil po prstech, zatímco spala. Několik desítek minut ji pozoroval, zatímco na sobě cítil pohled elfky. Dohlížela na ně jako strážný anděl, připravený je zakrýt svými křídly a ochránit před vnějším světem. Když k ní vzhlédl a jejich oči se setkaly, chvíli jen tak postávala, než si k němu dřepla a položila mu konečky prstů na spánky.

„Neseš si s sebou velké břímě,“ pronesla a on tiše polkl. Jenom čekal, kdy dodá přezdívku, kterou mu věnovala ta šamanka. Šedý stín. Prve ho to vyděsilo a ranilo, ale nakonec se s ní naučil sžít. Nebral to vyloženě jako připomínku toho, že představoval něčí odvrácenou tvář, spíš to bral jako... Záštitu svojí identity. Když bral život, nebyl to on, byl to Šedý stín. Jako spousta jiných vrahů a šílenců, i on měl svoje alter ego, pod které připisoval svoje hříchy a odklony. Dělalo mu to dobře, ulevovalo mu to.
„Cítím tvoji únavu. A rozplývající se magii... Je prázdná jako tvoje duše. Jako proudy nicoty, ve kterých Rüvik vládne a plují v něm duše v zatracení. Drž se jí,“ dodala a pohledem sjela na spící Breenu. Desmond ji napodobil, než očima vyjel zpět k postarší elfce a oba na sebe chvíli upřeně hleděli, než se on zlomil a uhnul pohledem.
„Mohla by tě spasit, Killiane. Drž se ji a braň ji.“ Když vyřkla to jméno, opět na ni pohlédl, oči vytřeštěné doširoka. Elfka se jen pobaveně pousmála, než ho poplácala po tváři. „Ano, vím, kdo jsi. Ta kombinovaná magie z tebe táhne na hony daleko, ačkoliv je hodně utlumená. Nedávno tudy procházel tvůj otec, proto mě nepřekvapuje, že ses tu objevil i ty, ačkoliv jste přišli nezávisle na sobě. Pokud ho hledáš, nejspíš se ještě někde toulá v lesích okolo, ale nejsem si jistá, jestli se mu v lidském těle vyrovnáš, když máchá křídly a poletuje mezi stromy jako pták. Teď se tím ale netrap. I ty si potřebuješ odpočinout, můj domov je vám plně k dispozici - lehni si a naber síly, budeš je potřebovat.“

Jakmile elfka zmizela kdesi ve vedlejší místnosti, Desmond se přehrabal ve svojí brašně a vytáhl z ní čistou košili, protože ta, kterou měl na sobě byla zašpiněná nejen od hlíny, ale hlavně od krve. Jakmile se převlékl, lehl si vedle lůžka, na kterém ležela Breena a složil si ruce pod hlavu a zavřel oči. Byl unavený, také si potřeboval odpočinout, měla pravdu. I přesto ale upadl jenom do polospánku, připravený kdykoliv zasáhnout, kdyby se cokoliv dělo.

Překvapivě oddechovala poměrně klidně. Byl jí dopřán nepřerušovaný a klidný spánek, kde se nemusela bát o svůj krk každou další minutu, kdy se brodila říší snů a iluzí. Už dlouho neusnula aniž by jí strašily noční můry a budil jí chlad na kůži. Zatraceně si ten pocit užívala. Na tváři jí přitom zůstával spokojený úsměv, který snad nikdy nemizel. Patřil k ní. A kdyby se přestala usmívat, něco by bylo hodně špatně. Sama nechtěla niky nikomu dovolit, aby jí ho z tváře smazal. Byla to její vizitka. Její naděje. Kdykoli tedy zahlédla svůj odraz ve vodnatých řekách nebo skleněných nádobách, zvedlo jí to náladu. Ne že by tak moc ráda viděla svojí tvář, ale to malé zvlnění rtů jí připomínalo, že je naživu. A dokud byla naživu a v srdce jí klidně bilo v hrudi, nemohla si stěžovat. Byly časy, kdy si ona sama myslela, že zemře. Nezvládne to a stráž jí chytí. Bude popravena před zraky desítek lidí. Téměř s tím byla smířená. Tedy do té doby než ho potkala. Jejího ztraceného společníka a přítele v jednom. Nechtěla odejít. Nesnesla by pomyšlení, že by ho na světě nechala samotného. Přísahala, že bude stát po jeho boku ať už půjde kamkoli. Neotočí se k němu zády, ať se rozhodně pro jakoukoli krutost. Ne, nechání se pověsit na šibenici opravdu nebylo v plánu. Musela se vyspat až do růžova a nabrat sílu. Sílu na to, aby mohla stát po Desově boku. Už navždycky.

Po pár hodinách bloudění ve svých snech konečně otevřela oči a procitla. Očima přelétla po místnosti a usmála se. Pomalu se posadila a protáhla své tělo, které bylo po zdlouhavém spánku ztuhlé. Její oči se zastavily na Desmondovi, který klidně pochrupoval vedle ní. Chvíli ho spokojeně pozorovala než se mu musela uchechtnout. Musela si přiznat, že v takovém rozpoložení vypadal vskutku roztomile. Spustila své bosé nohy na vedlejší stranu než on ležel a opatrně došlápla na zem. To se v zápětí projevilo jako dosti špatná nápad. Do dolní končetiny jí vystřelila prudká bolest a ona byla donucena svou nohu zase stáhnout. S úst jí uniklo tiché syknutí. Všimla si, že jí má ovázanou jakousi bílou látkou. Zděšeně se rozhlédla kolem, aby zjistila, zda je její vak na místě. S úlevou zjistila, že si ho nezapomněla na lesní cestě, ale že ležel netknutí opodál. Všimla si i toho, že stejná bílý cár byl omotaný kolem její hlavy. Nechala to být a znovu očima vyhledala spícího Dese. To poslední co by chtěla bylo ho probudit. Párkrát zatřepala oranžovými křídly, načež se vznesla do vzduchu. Rozmýšlela se, co by měla udělat první, ale její hladový žaludek jí na to upozornil dříve. Ustlala za sebou rozházenou deku a poté se co nejpotišeji vydala k východu z obydlí. Jakmile vylezla ven, ihned jí oslepily paprsky ranního slunce. Musela spát opravdu dlouho. Chvilku počkala než se její zrak přizpůsobí světlu a začala se rozhlížet, jakým směrem by se vydala pro případnou snídani. Zrak jí padl na les. S trochou štěstí by tam mohla nasbírat nějaké plody a další rostlinky, jenž by mohly posloužit na zaplnění žaludku.

Tu noc se mu zdálo o Rasmusovi a Aevě. Byl zpátky v sídle a zahrada bujela květy, které se rozevíraly jenom během jasných nocí, kdy měsíc vycházel zpoza mraků a jeho bledé paprsky se dotýkaly okvětních lístků. Nejnádherněji kvetl keř se sytě modrými růžemi, které Rasmus tolik opečovával. Oba seděli v altánu a popíjeli spolu čaj a on je pozoroval z dálky. Působili spolu téměř dokonale, kdyby nebylo jejich poměrně škubaného pohybování končetinami a prázdných výrazů v očích, jež měli oba téměř stejné.
Když se k nim přiblížil, oba se na něj prudce otočili a on ucouvl. Rasmus se zvedl ze židle, div nepřevrhl stolek i s šálky a konvičkou na čaj, zatímco Aeva ho probodávala svýma sytě modrýma očima. Jeho bratr, jeho dvojče, se blížil a on cítil, jak v něm narůstá panika. Kráčel k němu dokonale sebevědomou chůzí, která mu k němu nějak neseděla. Nesl se tak trošku jako páv procházející se zámeckou zahradou, jako kdyby věděl, že mu všechno okolo patří a on se ničeho nemusí bát. Nikoho. Jenže to byla lež.
Zády narazil na studený polorozbořený sloup, jež byl obrostlý stříbřitým břečťanem. Byl v pasti. Rasmus se blížil a blížil a blížil -
Najednou stáli naproti sobě a hleděli si vzájemně do očí. Bylo to jako zírat do zrcadla, jen trošku pokřiveného. A potom mu prorazil rukou do hrudi a vytrhl mu srdce.

S trhnutím se zvedl do sedu a roztřesenýma očima se rozhlédl po okolí. Když mu pohled padl na prázdné lůžko, okamžitě se vyšvihl na nohy a začal ji hledat, jenže místo Breeny našel jen prázdný dům. Rychle seběhl dolů a snažil se nějak zklidnit svoje splašeně bijící srdce. Nohy se mu klepaly a cítil se příšerně slabý, téměř jako kdyby měl končetiny z rosolu. Hlava mu třeštila a on se zoufale rozhlížel kolem, než se dal do běhu a sledoval její magickou stopu, protože se ničím jiným nemohl řídit.
Jakmile ji konečně měl na dohled, spěšně ji doběhl, než ji bezmyšlenkovitě chytil zezadu do náručí a beze slova ji odnesl zpět dovnitř. Sotva ji položil zpět na lůžko a sjel ji zoufale vyděšeným pohledem, posadil se na zem před ní a na moment si založil hlavu do dlaní a chvíli setrval, než ruce stáhl a upřel na ni svoje stříbřité oči.
„Měl jsem o tebe starost,“ povzdychl si zoufale. „Jsi raněná, neměla by ses nikam toulat. Zůstaň tady, ano? Seženu něco k jídlu a něco na převázání.“ S těmi slovy se zvedl a prošmejdil elfčin dům, jako kdyby to byl jeho vlastní domov. Narazil na nějaké elfí pečivo a ovoce, takže ho sebral a po cestě si přibral i čistý obvaz a nakonec zakotvil zpět u ní, kde rozdělil nalezené jídlo a obvazy si zatím nechal položené na noze, kterou měl staženou pod sebou v tureckém sedu.
„Jak se cítíš? Ta elfka si dala vážně záležet v tom, aby tě dala dohromady.“ Pronesl nakonec, než si uloupl kousek pečiva.

Bree už by se vydala do hlubin lesa prozkoumat všechna jeho tajemství, kdyby se kolem ní neovinuly silné ruce a ona se neocitla v pevném stisku. Nedávala si na své okolí pozor a veškerou opatrnost hodila za hlavu. Očekávala, že ve elfí vesnici se jí nemůže nic stát. Nepočítala s tím, že by jí někdo zezadu doslova čapnul a uvěznil jí v náruči. Díky tomu, že byla myšlenkami už dávno v lese ani neslyšela přibližující se kroky. Už chtěla vykřiknout a pokusit se vyprostit ze silného sevření, ale když pootočila hlavou, aby zahlédla případného únosce, oddychla si. Sice Desmondovo chování nechápala, ale byla si vědoma, že jí nejspíš jen tak nepustí. A ona se s ním prát nechtěla. Proto jen naoko uraženě nafoukla tvářičky a nechala se odnést zpátky dovnitř. Když se ocitla zpátky na lůžku, chtěla ho zasypat hordou nezodpovězených otázek a zjistit příčinu jeho splašeného chování. Jeho zoufalý pohled jí ale překopal všechny plány, které měla na mysli. Donutil jí zmlknout a zahanbeně sklopit pohled dolů. Nemyslela to zle. Nechtěla chodit nikam daleko. Ale stejně ho nechala samotného. Opustila ho, aniž by mu dala vědět kam jde nebo co bude dělal. Opustila ho, jen aby zahnala hlad. Jenom kvůli sobě. Dělalo to z ní sobce? Protože Breena se jako sobec cítila. Zvlášť potom co viděla jak moc ztrápeně Des vypadal. ,,Nechtěla jsem ti přidělávat potíže. Promiň mi to. Zůstanu tady." Slova omluv jí stále připadala cize. Za posledních několik let je vůbec nepoužívala. Omlouvala se pouze tehdy, když něčeho litovala. Upřímně. A to se často nestávalo. Tedy až do teď. Při pohledu na jídlo, které Des přinesl se jí rozzářila očka. Teď ho vnímala jako spásného anděla, který jí nesl zprávy přímo z nebe. Jakmile to šlo, ukradla si taktéž kousek pečiva a s chutí se do něj zakousla. ,,Je mi skvěle, opravdu. Alespoň teď, když jsi tu ty." Zazubila se a vzala si další kousek. Dívala se na kousek pečiva s takovou něhou, jako kdyby to byla milovaná osoba. ,,Můžeme se potom projít po vesnici? Prosííím!" Vypískla a pověsila se na něj pohledem plným očekávání. ,,Šla bych sama, ale nejspíš mi to nedovolíš." Dodala nakonec než vytvarovala nevinně vyhlížející úsměv.

Většinu svojí snídaně snědl v absolutní tichosti, protože nenacházel žádná slova. Stále byl v šoku - srdce mu pořád splašeně bilo v hrudi, jako kdyby se mělo každou chvíli odtrhnout a prorazit mu žebra. Panika už ale díky bohové ustupovala do pozadí, díky čemuž mohl nepatrně uvolnit svoje napjaté svaly a celkově nabrat trošku víc klidu. Breena byla v pořádku, nic se jí nestalo. To ho ale zrovna dvakrát netěšilo, protože stále musel myslet na to, co by se asi stát mohlo, kdyby ve svojí malé cestičce pokračovala. Byla přeci jen v úplně neznámém prostředí, kde nikoho neznala a stále po těžkém úrazu. Tak trošku předpokládal, že bude vysílená, ale evidentně byla podstatně čilejší, než očekával - což by za normálních okolností rozhodně bral jako dobré znamení, ale vzhledem k situaci mu to spíš přidělávalo starosti.
Pokud měla dostatek energie na to, aby dokázala někam odletět, mohla by se znovu začít toulat. Mohla by odejít. Nepotřebovala ho, to věděl moc dobře. A ačkoliv se na to snažil nahlížet nesobecky, stejně se v myšlenkách pokaždé vrátil k tomu, že on už ji svým způsobem potřeboval. Ta elfka měla pravdu, měl by se jí držet. Jenže to nebyl schopný udělat za každou cenu, protože pokud by ho skutečně chtěla opustit a vydat se svojí vlastní cestou, sice by ho to nejspíš těžce poznamenalo, ale musel by ji nechat být. Nepatřila mu. A on nebyl jako Theoran, aby ji jednoduše přitáhl zpět a donutil ji, aby s ním zůstala.

„To rád slyším, předtím si vypadala celkem na umření. Co hlava?“ Zeptal se nakonec, než si přejel zuby po rtech. Byl nervózní. Myšlenky mu vířily napříč hlavou a on nevěděl, nad čím se strachovat dřív. Nad tím, že si mohla ublížit? Že se mohla ztratit? Nebo nad tím, že ho prostě beze slova opustila? Nebyl si jistý, co bylo horší. Nejspíš bylo nejhorší to, jak rychle k ní přilnul. Byl jako toulavé psisko, které začalo běhat za někým, kdo mu jednou hodil kůrku okoralého chleba. Neměl by se tak chovat, ale stejně se to dělo. Z velkého hrozivého Šedého stínu se stal zachránce a přítel. Jak k popukání.
Starosti mu dělal ale také fakt, že se někde po lesích toulal Theoran. Kdyby na něj Breena narazila a oni dva se setkali úplně sami... Z té představy mu běhal mráz po zádech. Bylo mu naprosto jasné, co v lese dělal - hledal nějakou elfku, kterou by mohl zneužít - ale pokud by se mu pod ruku dostala Bree, klidně by zneužil i ji. Nebo hůř. Něco by jí udělal, zlomil by ji a zničil a pak by mu ji naservíroval na stříbrném podnose, aby ji musel utratit nebo přetáhnout do stínů za sebou. Z toho mu bylo vážně zle. Nechtěl na to myslet... Jenom to vypustit z hlavy. Bohužel se ho to drželo zuby nehty, stejně jako jeho zarytá úzkost.
„Nejsem si jistý, jestli je moudré opouštět postel tak brzy. Utrpěla si vážné zranění a měla bys odpočívat, Bree. Je to moc důležité, jestli se to všechno má... Zahojit. Můžeme se projít zítra, dobře? Zatím se snaž moc nehýbat a odpočívat, ať na to jsi potom připravená. Nechci riskovat, že se ti to všechno zhorší a bude ti zle.“ Chvíli potom zarytě mlčel, než si povzdechl a sklonil hlavu dolů, takže mu do tváře napadalo několik delších pramenů zářivě bílých vlasů. Asi by jí to měl říct. Varovat ji. Dlužil jí to.
„Mimo toho... Prý se po okolí potlouká otec. Nejsem si jistý, jestli by bylo moudré riskovat setkání s ním, když jsi zraněná. Určitě by toho zneužil.“

Ačkoli většinu své velectěné pozornosti věnovala jídlu, nemohla si nevšimnout Desova přejetého výrazu. I když cítila jeho přítomnost a viděla ho vlastníma očima, přesto něco nebylo správně. Zdál se duchem kdekoli jinde než s ní v jedné místnosti. A dle jeho chování to nebylo hezké místo. Nenápadně ho sledovala a zkoušela odhadnout co ho trápí. Nerada ho v takovém stavu viděla a co bylo horší, její svědomí na ní křičelo, že za něj může ona. Ona zase něco pokazila. Mrzelo jí to. Ale na druhé straně mince, ona nikdy nebrala ohledy na nikoho jiného. Nebyla zvyklá si svoje činy dvakrát rozmýšlet a už vůbec nepočítala s druhou osobou. Odmala byla vedena k tomu, aby se postarala jen o svoje blaho. Když se ale dívala na tu hromádku zoufalství před sebou, uvědomila si, že nechce myslet jen na sebe. Byla schopná se to ale odnaučit? Dokázala by se překopat až od základů? Ne, to by nesvedla. Ale naděje umírala poslední a alespoň za zkoušku to opravdu stálo. Nebude se pokoušet mazat to, kým byla. Pokusí se omezit své zlozvyky pro prospěch toho, na kterém jí záleželo. ,,Jsem opravdu v naprostém pořádku." Vytvarovala zubatý úsměv, načež naklonila hlavu na stranu jako vždy, když byla zvědavá nebo jen přemýšlela. ,,Zvažovala jsem to, ale umírat opravdu ještě nehodlám. Dneska určitě ne. Ale co bude dál je ve hvězdách." Pokrčila rameny a strčila si poslední kousek své snídaně do úst. Chtěla protestovat proti jeho nápadu. Nechtěla mrhat čas tak, že ho celý den stráví v posteli. Byla na novém místě se spoustou neprobádaných úkrytů a pokladů. Po pravdě nechtěla promrhat už ani minutu na lůžku. Z jejího pohledu bylo tolik věcí, které mohli dělat a pro mladou dětinskou vílu zněli mnohem smysluplněji a zábavněji. Když ovšem dodal i nové zprávy o Theoranově přítomnosti, donutilo jí to situaci zvážit a přehodnotit. Alespoň z části teď chápala jeho obavy. Nehodlala ho nikam pustit samotného, i kdyby jí měl na to lůžko klidně přivázat. Toho nemrtvýho hajzla vážně nechtěla už ani cítit, natož se s ním setkat. Nebo ještě hůře, Nechat Desmonda, aby na něj náhodou narazil sám. Nechuť oproti tomu muži jen stoupala a Breena musela uvažovat, zda je to nějaký hloupý žert bohů nebo zda mají jen opravdu tak špatný smysl na vymýšlení lokace. ,,Dobře. Den volna by asi nemusel být tak špatný nápad.” Poraženě vydechla a založila si ruce v bok. Chtěla mu dát alespoň na jeden den klid na duši. Vyvarovat ho všemu zlému. On si rozhodně odpočinek zasloužil. Měl toho za sebou celkem dost a bylo by od ní sobecké, kdyby ho tahala do dalších trablí. Snesla se dolů z postele a klekla si vedle něj. Chtěla tam jen chvíli zůstat. Mlčet a užívat si jeho blízkost. Osamotě. Položila mu hlavu na rameno a ztišila hlas. ,,Vím, že Theoran není jediná věc, která tě trápí. Ale ať už je to cokoli, Jdu do toho s tebou. Nemusíš na to být sám, Desi. Jsi můj princ a já tě budu doprovázet až na konec našeho světa. A pokud mi to křídla dovolí, tak klidně ještě dál. Tak prosím, nezanevři na mě. Nevím jak to popsat. Jsi pro mě důležitý, Tvoje blízkost mi dodává pocit bezpečí a klidu. Vím, že jsem nejspíš jen neponaučitelné kvítko. Ale tohle kvítko tě potřebuje. Takže ti děkuju. Za tebe.” Na nic se neptá a obejme ho jak jen její malé ručky dokážou. Možná jí odstrčí a možná tam bude jen tak sedět. To jí ale v ten moment bylo jedno. Měla ho u sebe. A to pro ní bylo víc než dost.

Její odpověď ho zrovna dvakrát nepotěšila. Jistě, nejspíš to byl dobrý znak, že dokázala takhle obratně odpovídat a vtipkovat, ale jemu to na náladě rozhodně nepřipadalo. Spíš právě naopak, jenom to přiživilo jeho úzkost, která se opět probudila v plné síle. Zarývala do něj zuby a on se chvěl jako osika, neschopný bránit se přirozené reakci svého vlastního těla. Pozoroval ji přitom mírně přivřenýma očima, v kterých se mu leskl náznak vnitřní bolesti a osten obav.
Nebyl z toho nadšený, vůbec ne. Nejraději by ji skutečně upoutal na lůžko alespoň na týden, ale věděl moc dobře, že byla neposedná a potřebovala svoji volnost, svobodu. Nemohl ji držet na místě, neměl na to sebemenší právo, ačkoliv to myslel dobře. I s těmi sebelepšími úmysly mu nenáleželo, aby za ni rozhodoval. Nebyl její rodina, nebyl její patron. A ona byla dokonale svéprávná, takže mohl sice bojovat za to, aby odpočívala a nevrhala se bezhlavě do nebezpečí, ale nemohl ji aktivně nutit. To nebylo v jeho moci, i kdyby chtěl sebevíc.

„Díky, že tomu ještě dáš šanci. Myslím, že nebude úplně od věci ještě dnes zůstat tady, zkusím se potom poptat místních, jestli ho někdo neviděl nebo tak něco... Sice jsem si vcelku jistý, že bych měl být schopný zachytit závan jeho magie, ale pokud by ji držel na uzdě a maskoval se, aby ho ostatní nepoznali, nemohl bych ho poznat ani já. Vím, že to občas dělává, takže je možné, že by to mohl udělat i teď. Zvláště vzhledem k tomu, že jsme na území elfů a ti jsou poměrně všímaví vůči magické korupci.“
Poněkud sklíčeně si povzdychl a pozoroval ji, jak se usadila vedle něj. Nechal ji, aby mu položila hlavu na rameno a potom ji automaticky jednou rukou objal a začal ji samovolně hladit po vlasech. Nebyl si jistý, jestli se tím snažil uklidnit ji nebo sebe, ale nejspíš to mělo nakonec silnější efekt na něj samotného, než na ni. Ona působila poměrně vyrovnaně, byla silná. Kde on končil roztřesený a nejistý, tam ona stála se stejnou pevností jako mohutný dub s pevně zapuštěnými kořeny, takže ho ani silný vichr nemohl vyvrátit. Nejspíš by pro něj mohla s troškou upevňování vztahu představovat pomyslnou skálu, pevné dno, od kterého se mohl odrazit, když bylo nejhůř. Základní pilíř, co mu nikdo a nic nemohl vzít. Jistotu. Stabilitu.
„Trápí mě vskutku spousta věcí, drahá Bree. Příliš mnoho věcí na to, abych je mohl všechny vyřešit. Spousta z nich je mimo moje pole působnosti, nemám nad nimi žádnou moc a nemůžu je nijak ovlivnit. Některé jsou staré mnoho a mnoho let, ačkoliv bolí jako kdyby to byla čerstvá rána... Ale Theoran je bohužel tou nejžalostnější z nich všech. Kvičí a skučí mi v hlavě, jak moc se mě moje instinkty snaží udržet ve střehu a umožnit mi vyvarovat se možné osudové chybě. Musíme být opatrní, velice opatrní.“
V klidu jí naslouchal a pomaličku přitom přivíral oči jako kocour, který si užívá pohlazení. Těšilo ho, co mu sdělila. I pro něj byla velice důležitá, považoval ji za svoji malou královnu a byl ochotný za ni bojovat a chránit ji, i kdyby přitom měl položit vlastní život. Jeho oddanost byla sice poněkud pokřivená a nalomená, ale to neznamenalo, že nebyl schopný nějakým způsobem uchopit pojem loajality a po svém si jej vyložit, aby se podle toho zařídil.
„Děkuju, nápodobně, královno Breeno. Nápodobně.“ S těmi slovy ji objal paží kolem ramen a tiše vydechl, konečně vypouštějíc ven ze svého těla zbytky úzkosti.

Moc se jí nelíbila představa toho, jak její společník běhá po elfské vesnici a ptá se všemožných lidí, zda nemají nějakou zmínku o jeho otci. Nezamlouvalo se jí ani to, že by se jej vůbec měl pokoušet vystopovat. Chtěla všechny myšlenky a úvahy týkající se Theorana prostě jen vymazat. Měla by Desmonda nějak rozptýlit a přemístit jeho plány jinam. Ačkoli pokud by mu jeho stopování přidalo na klidu, bránit mu nemohla. Jediné čeho byla schopná, bylo projevit její nespokojenost. Nechtěla ho ovšem zatěžovat svými neblahými předtuchami a úzkostmi. Sám musel dobře vědět co dělá. I tak ho ale nehodlala pustit do dění vesnice samotného.
Jakmile k němu dosedla, téměř okamžitě ucítila jeho prsty pohrabovat se v jejích světlých pramenech. Bylo to už naučené a automatické gesto, avšak nikdy se nestávalo nudným. Užívala si ten pocit, že mu již její doteky nevadí. Aby pravdu řekla, že začátku jí to trochu mrzelo. Cítila se výjimečně. Cítila se jako někdo, koho má někdo skutečně rád. V jejích pohádkových příbězích byli hrdinové vždy zbožňováni a milováni. Na jejich počest se stavěly mohutné sochy, nesoucí jejich podobiznu. Ona nebyla hrdinkou. Vždy sama sebe viděla jako záporáka, od kterého se očekává, že bude hrdinou zneškodněn a donesen před spravedlnost. V každé z jejích prolistovaných knih jednal záporák většinou na vlastní pěst. Nikdy s nikým nejednal vřele. Nikdo se k němu vřele nechoval. Byl osamocený. A to nezbedná víla považovala za jeden velký a zásadní rozdíl. Nemuseli jí zbožňovat celé národy. Stačilo jí vědomí, že je důležitá pro jednoho ztraceného. Teď došla řada na ní, aby svůj příběh přepsala.

,,Pokud je nemůžeme vymazat, můžeme je vypustit. Alespoň na pár krátkých momentů. Jsou chvíle, kdy je únik nejlepším řešením a odpočinkem. Prostě jen zavřít oči a na chvíli pozorovat naše nebe. Užít si daný moment do posledního doušku. Jelikož jsou vzácné. Jsou plaché a prchavé a když necháš život běžet, skoro se nedají chytit. Někdy si musíme sami pro sebe zastavit čas abychom mohli zahlédnout to dobré. Příchod zpátky je potom o dost bolestivější, ale pokud máš někoho sebou, lze to ustát." Vyčaruje na své tváři povzbudivý úsměv a malinko ho ukazováčkem šťouchne do tváře. ,, Chápu, že tě otec trýzní svou existencí. Ale my dva jsme teď tady. Jsme naživu. Jsme spolu. A to je všechno co potřebuju vědět. Není to moc, ale je to můj důvod proč pokračovat. Chtěla bych zažít víc takových momentů, víš?" Byla schopná se sama vysekat z toho černého bludiště v její mysli. A umanula si, že odtamtud dostane i jeho. I kdyby ho měla tahat ven v zubech. ,,Mimochodem, nevíš, kde je tu nejbližší koupelna? Nikdy nevíš kdy zase narazíme tady v lese na krčmu, pokud tedy vůbec nějaká existuje, a já bych ze sebe ráda vydrhla tu krev. A ať se ti to líbí nebo ne, koupel mi zakázat nemůžeš." V dětinském gestu na něj vyplázne jazyk, zatímco už se zase zvědavě rozhlíží po pokoji.

Její hlas ho konejšil tak jako párkrát před ním. Nutilo ho to uvažovat nad tím, jestli měla podobný efekt Aeva na Rasmuse. Breena sice nebyla jeho matkou a on ani netoužil po tom, aby se té role ujala, nic takového neočekával a ani nechtěl. Jistě, jedna jeho zavržená část toužila po rodině, po skutečné rodině. Toužila mít matku a otce, milující rodiče. A usmířit se s bratrem, protože všichni jeho ostatní sourozenci byli nejspíš mrtví a on se s nimi ani nikdy nestihl setkat. Jenže nic takového nebylo možné. Jeho jedinou skutečnou rodinou, jeho krví byl Theoran. A ten ho odpuzoval a hnusil.
Faktem ale bylo, že rodina možná nebyla jenom skupina lidí, s kterými člověka pojila krev a kořeny. Rodinu si člověk mohl vytvořit časem sám. Rodinou se mohl stát přítel nebo přítelkyně. Budoucí partner. Děti. Desmond na nic z toho sice nevěřil, protože neměl ani vlastní tělo a tak nemohl uvažovat nad tím, jestli by byl schopný vytvořit si podobně silnou vazbu na druhou bytost, ale... S Breenou se to nějakým způsobem dařilo. Byla to jeho kamarádka, záleželo mu na ní a jí záleželo na něm. Bylo to vzájemné, formovalo se mezi nimi určité pouto. A on ho nechtěl zpřetrhat, chtěl ho udržet a rozvíjet. Pečovat o něj stejně moc jako o ni, protože mu na ní vskutku hodně záleželo. Nemohl si dovolit o ni přijít... Už teď věděl, že by ho to zničilo, protože se mu dostala pod kůži.

„Snad máš pravdu, Jiskřičko,“ špitl téměř bezhlasně, zatímco držel oči zavřené, jako kdyby se je bál otevřít. Když už se konečně přiměl je otevřít a zamžoural na pokoj rozprostírající se kolem nich. Elfka byla stále pryč a k nenalezení, ale soudě dle jejího přístupu nejspíš nevadilo, že se v jejím domku trošku zabydleli. Elfové byli celkem pohostinní, o tom nebylo pochyb. Nejspíš asi záleželo od jedince k jedinci, ale oni evidentně natrefili na velice vlídnou postarší dámu, která jedince v nouzi vítala.
„Chceš se vykoupat? Viděl jsem ji ve vedlejší místnosti, za tamtěmi dveřmi,“ obrátil se a ukázal na dveře. „Ale měla bys být opatrná, pořád si raněná a nejsem si jistý, jestli je dobrý nápad riskovat teď nakládání se do vody. Hlavně se pokus nenamočit si ten obvaz na hlavě, kdyby se ti do té rány dostala voda, nejspíš by to pěkně bolelo. Zakazovat ti to rozhodně nebudu, já to chápu, jenom... Buď přitom prosím opatrná, ať si ještě víc neublížíš. Dobře?“

Ani sama víla si nemohla být jistá, zda měla pravdu. Přála si ji mít, o tom žádná. Ale kroky osudu jim mohli její plány naprosto zpřetrhat a zamýchat v jeden velký bordel. Mohla by se přetrhnout, ale pokud se bohové rozhodnou je potopit nebo držet bezpečně nad hladinou, nic by s tím nenadělala. Ona nepanovala takovou mocí, aby se jim vyvarovala. Mohla se jejich rozhodnutím bránit a odporovat, ale nic víc s tím nezmohla. Tiše doufala, že je přízeň Aurory ještě na dlouhou dobu neopustí a zůstane při nich. Zvlášť když na ně měl svůj hněv namířený samotný Smrťák. Ona sama se ho neobávala. Ale dobře si uvědomovala, že byl její přítel ve velkém průšvihu a že se ho Rüvik jen tak nevzdá. Její povinností bylo nad Desem bdít kamkoli se jen vydal, protože by si nemohla představit jeho ztrátu. Strach se měl překonávat, ale tomuto typu strachu se nikdo postavit nemohl. Ať už to byl prostý člověk nebo ohnivá víla. Jediné co zbývalo bylo se s tím smířit a vběhnout do ringu se rvát se vším, co by je mohlo ohrozit.  

,,Budu opatrná. Slibuju.  Ačkoli pochybuju, že by se z vany vynořil Kraken a zmizel by se mnou do hlubin moře.” Uculila se a jemně mu rozcuchala vlasy. ,,Nebudu tam moc dlouho. Pokusím se být co nejrychlejší.” Ručkou hrábla po obvazu na jeho koleni. Proletěla se po místnosti a vzala svůj vak do náruče. Potom se přemístila k mohutné dřevěné skříni a otevřela její dveře. Zrak jí padl na několik elfích šatů. Musela nadšeně zalapat po dechu.  Kusy látek vypadaly přesně jako z dokonalé pohádky. Dokázaly perfektně zkombinovat prostý střih a zdobené rukávy. Nemusela se dlouho rozmýšlet, které si vezme. Její pozornost upoutali kratší lososové šaty, které by normálnímu elfovi byli tak po kolena. Což znamenalo, že jí by měli být až na zem. Šít se bohužel nikdy nenaučila a tak se musela spokojit s tím, že na ní bude oblečení viset. Vydržet to ale musela, alespoň do té doby, než přepere a usuší své oblečení. Bez dalšího protahování zalezla do koupelny.

Čas zabraný v koupelně opravdu netrval moc dlouho. Snažila se být hotová co nejrychleji, aby na ní Des nemusel čekat či se o ní strachovat. Ona byla čistá a spokojená. S velkým šťastným úsměvem si to napoletovala do místnosti.  Měla pravdu. Šaty jí byli opravdu velké a ona v nich musela vypadat opravdu rozevlátě až komicky. Nevěděla sice, komu ten dům patřil a čí šat měla momentálně na sobě, ale to jí bylo tak nějak fuk. Byla zvyklá brát ostatním lidem jejich věci ke svému užitku. Přeci jen byla zlodějkou. A to nezměnila a na to nikdo nesměl zapomínat. Pravděpodobně by se tím ani nezaobírala, kdyby neuslyšela kroky, které s každým dalším nabírali na intenzitě. Někdo se blížil. Víla hodila po Desmondovi zvědavý pohled jakoby on mohl vědět, kdo to byl. Zaujala sebejistý postoj a pyšně zvedla hlavu. Kdyby to byl někdo s nekalými úmysly, byla připravená ho odtamtud rychle vyprovodit.