Les divokých elfů

ALLANTHA
V žádném případě si nedokázala představit a sžít se s představou toho, že si za to nemohla sama. Svět jí už tak dlouho přeci dával najevo, že se na ni řítí pohroma - a ona věděla s absolutní jistotou, že jí zapříčinila vším, co ve svém životě provedla. Nešlo jen o to, že měla mizerně nastavený morální kompas a postrádala obecný takt, ale byla přespříliš divoká* takže s ní osud prostě musel řádně zacloumat, aby v jejím jádru došlo k potřebným změnám. Ona to ale nedokázala vzít tak, jak to bylo. Byla zničená: její osobnost, co se jindy vyznačovala silnou jiskrou, temperamentem a hravostí, byla v troskách. Bála se každého stínu, nebyla schopná vydržet sama se sebou v těle, co jí bylo přisouzeno už při narození a ani omylem se o sebe nedokázala postarat.
Možná... Nebo také ne. Po celou dobu Allantha matně vnímala to, že se uvnitř ní něco hýbalo a přeskupovalo. Zatím bylo ještě příliš brzy na to, aby snad byla schopná pracovat s tou myšlenkou změn a vývoje, ale už alespoň věděla, že se něco doopravdy *dělo.* Nezůstávala v absolutně netečném stavu tvořeném pouhopouhým trápením, což byl určitý start.

"Přála bych si, aby to byla pravda... Ale obávám se, že obě víme, že to tak úplně není. Kdybych nebyla hloupá..."
Místo odpovězení té bolestivé věty raději jen nepatrně zavrtěla hlavou a zvedla k Raïe svoje uslzené zelené oči. Několik vteřin jí upřeně hleděla do tváře, než na té svojí zformovala poněkud pofidérní úsměv a otřela si hřbetem ruky slzavé cestičky po svých lících.
"Doufám, že máš pravdu, Raïe... A děkuju, za všechno. Upřímně netuším, co bych si bez tebe a tvojí pomoci počala. Mimo toho, že bych se nedostala z toho močálu... Vážím si toho, opravdu."
Pokoušela se popadnout všechny ty zbytečky svojí síly i odhodlání, protože se jí v hlavě usadila odlišná myšlenka: možná, že to byla zkouška ohněm. Test od bohyně osudu, co se jí snažila srovnat - a pro její nečestný způsob života se zkrátka rozhodla sáhnout po poněkud drastičtějším řešení, jelikož se dost možná obávala situace, kdy by opatrnější přístup neměl potřebný efekt s vůbec nic by se nezměnilo. To Allantha dokázala alespoň okrajově respektovat, ačkoliv ji to stále příšerně bolelo a cítila se hrozně zrazeně. Právě díky Raïe ale nebyla úplně ztracená: její zachránkyně pro ni v té chvíli i situaci představovala ono bájné a nepopsatelně mocné světlo vprostřed tmy, čehož se zrzavá poloviční elfka nemínila pouštět.
"Když dáváš pozor na les a hranice... Myslíš, že bych příště mohla jít s tebou?" Dodala nakonec tichým a poněkud nejistým hlasem svoji zbloudilou myšlenku, jelikož jí děsila představa rozdělení a samoty. Mimo toho začala jevit zájem o obyčejné věci, o trochu dobra: z kradení byla docela dobře vyléčená, jelikož ani v nejmenším nebyla ochotná riskovat stejnou situaci jako v tom táboře. Už věděla, že by si nejspíše nebyla schopná pomoct, ne hned a včas. A po boku Raïe by se mohla přiučit tomu poklidnému a klasickému způsobu života, nemluvě o tom, že by ji to mohlo přivést na jiné myšlenky a mohla by Raïe dělat společnost, pokud by o to stála.
"Pochopím, pokud to nepůjde nebo tak. Nevím, jaká jsou pravidla... Nikdy jsem se o ně nezajímala, jelikož jsem tu trávila absolutní minimum svého času."



* Což asi trochu sedí a dává smysl, když žije v Lese DIVOKÝCH elfů

Jassïn tak nějak netušil, co si s danou situací počít. Dovolte, abych to trochu víc rozvinula... Jste mladý koloušek s dvaceti tisíci komplexy, naprosto se nenávidíte a vlastně si myslíte, že byste neměli být v něčí přítomnosti jen kvůli tomu, abyste ho nějak neotravovali... A v tu chvíli přijde mladý, pohledný, silný, charismatický elf s tak obrovským osobnostním kouzlem,  že i Les divokých elfů je menší. A chce s vámi strávit noc. Ale ne strávit noc, ale strávit noc.  Se spaním a... tím vším kolem. To jednoho docela vyvede z míry.
"Já... Samozřejmě, že tě nechám." Jass se rozpačitě pousmál, když se mu konečně podařilo trochu sebrat. Vlastně se nedivil, že ho Caas nechtěl nechat jít samotného, vždyť musel vypadat naprosto ztraceně.
"Umím se o sebe postarat, abys věděl!" zamumlal nepříliš přesvědčivě, zhoupl se na patách a prohrábl si dlouhými prsty prameny hnědých vlasů. Jass byl jedna velká živoucí nervozita. Předsevzal si, že ukáže Caasovi, že není až tak neschopný, jak vypadá.
"Já... není to tak, že bych u nich nemohl zůstat, jen... nechci, chápeš?" skousnul si spodní ret a dřív než si to stihl rozmyslet, vzal Caase za ruku a propletl se i s ním mezi stromy. Nevnímal skutečnost, že všechno najednou cítí mnohem intenzivněji, jako by ho Caasova dlaň spalovala.
"A navíc po lese neběhám. Stejně jako každý normální slušný elf v noci spím... většinou," pokrčil rameny a odhrnul závěs těžkých větví. Upřímně čekal, že se mu Caas každou chvíli vytrhne, protože mu dojde, do čeho se to pustil, a uteče hezky zpátky do sídla své rodiny. Jass by se mu nedivil. Ale nutil se do klidu a trochy důvěry. Musel Caasovi ukázat, že přeci jenom není až tak moc ztracený případ a to s třesoucíma se rukama a přeskakujícím hlasem tak úplně nepůjde.
Chvíli pokračoval v tichu a snažil se sebrat další vrstvu odvahy. "Caasi, já... oceňuju to, dobře? Jsem vážně rád, že jdeš se mnou, protože i když nejsem zrovna společenský typ, s tebou je mi dobře. Ale nechci, aby ses za mě cítil nějak zodpovědný nebo tak něco. Nepotřebuju zachránit a i kdybych to potřeboval, tak to nemusí být tvoje starost, hmm?" Na chvilku se zadíval Caasovi do očí - doufal, že to dodá jeho jen stěží vyslovením slovům na vážnosti - a potom už odsunul další hradbu větví a zastavil na menší mýtině.
Větve stromů, magií spletené do živoucí střechy, nepropouštěly ani trochu světla. To zajišťovaly houfy světlušek a několik magických koulí, které Jass dostal od jedné víly výměnou za to, že ji provedl lesem.
Na polštáři z temně zeleného mechu ležela pečlivě poskládané prošívaná deka a kupka Jassova oblečení, uprostřed mýtiny se nacházelo vyhaslé ohniště a když se Jass pozorně zaposlouchal, zaslechl zurčení potoku, které se vléval do menší tůně opodál.
"Jsme tady. Chovej se jako doma."

Čtyři dny. Dostat se z jižního cípu Dračích skal až k Lesu divokých elfů trvalo vzdušenou, spěšnou čarou celé čtyři dny. A i když to obsahovalo dvě přestávky, při nichž se potřeboval vyspat a najíst, když před sebou v dálce Tärr konečně spatřil zelené koruny lesa, který byl jejich cílem, ze srdce mu spadala celá lavina úlevy. Celé dny se zuby nehty musel držet v podobě draka, protože kdyby nechal svou podobu sklouznout do té lidské, už by se pravděpodobně zpátky jen tak neproměnil, takže v tuhle chvíli se cítil jako had, který ze sebe potřebuje stáhnout starou kůži. Nepomáhalo mu, že z řídkého vzduchu nahoře v oblacích, kde se musel držet, aby se nedostal do hledáčku královské armády, mu nebylo zrovna dvakrát nejlíp, to samé platilo i o elfce na jeho hřbetě, která si sice v průběhu cesty ani jednou nestěžovala, ale při obou pauzách bylo jasně vidět, že ani jí to nedělá nejlépe. Ale oba dva se snažili, jak jen bylo v jejich silách – a to se počítalo. Muselo se to počítat, jinak by byli oba dva v háji zeleném tak hluboko, že cestu ven by hledali vážně už jenom stěží.
Tušil, co ho na hranicích čeká, matka ho varovala – takže když těsně před hranicí lesa zamířil k zemi na přistání, ani ho neudivilo, když se ve flekatém světlem lesa v zapadajícím slunci objevila dvojice až po zuby ozbrojených elfek. Nelíbilo se mu, že sotva dosedl opatrně na zem, mířil na něj pár šípů zasazených do k prasknutí napjatých tětiv, ale nebyl zrovna v pozici, kdy by si mohl vybírat. Snažil se vypadat tak, že nepřichází se zlým úmyslem (což byla pravda, ale chápal, že drak jim na hranicích asi každý den nepřistával, takže jim to mohlo být krajně podezřelé) a sotva dosedl a složil křídla, jen trpělivě vyčkával, než se matka pomalu dostala z jeho zad a sklouzla na zem, kde ji jemně zachytil hranou křídla a pomohl jí se posadit. Sotva byla v pořádku na zemi, s úlevou nechal svoje tělo udělat to, po čem prahlo už celé dny – proměnil se zpátky do lidské podoby. Hádal, že v tom stavu na něj musel být ještě horší pohled – od krve zamazaná tvář, oblečení špinavé a taktéž potřísněné krvavými fleky. Taky obě elfky okamžitě ještě víc napjaly luky a nedůvěřivě si ho prohlížely škvírkami přimhouřených očí. Očekával, že se stráží lesa budou problémy, ale stejně ho to vyvádělo z míry skoro až k nepříčetnosti.

Chystal se promluvit, ale předběhla ho jeho matka. Elfka stále seděla na pařezu hned vedle něj, držela si zraněný bok a těkala očima mezi dvěma strážkyněmi. Hlas měla mdlý, ale pořád hladký a jasný a mluvila řečí, které nerozuměl. „Caavisu, ikaeloni,“ pronesla. Obě strážkyně na to zareagovaly, jako kdyby do nich uhodil blesk. Napětí obou tětiv se zmírnilo, ta napravo dokonce luk sklonila tak, že šíp mířil k zemi a ne na ně. „Doi vaaku nai fiaole aos droculo.“ Po těchto slovech už obě elfky před nimi sklonily luky definitivně. Tärr opatrně pomohl matce na nohy, ta však pokračovala v promlouvání k těm dvěma, ale tentokráte už mluvila všeobecnou řečí. „Mé jméno je Aeryz Conqër, tohle je můj syn. Potřebujeme se dostat do lesa,“ pronesla poněkud tišeji než předtím a oběma elfkám jako na povel spadnul pohled na její bok. Vyměnily si mezi sebou spěšné pohledy, jako kdyby zkoumaly, zda říká pravdu či nikomu, ale nakonec schovaly zbraně, přehodily si dlouhé luky přes ramena a vykročily jejich směrem. Zdály se jako téměř identická dvojčata, což by Tärra za jiných okolností fascinovalo, ale teď měl na starosti trochu důležitější věci než to, aby zkoumal ty dvě.
Jedna z elfek mírně sklonila hlavu, než k nim udělala krok. „Vítám vás zpět, lady Conqër,“ pronesla zvučným jazykem, který měl oproti běžné obecné řeči zpěvavý nádech. Mluvila matka taky takhle, než ji otec odvedl do Dračích skal? Poté si strážkyně podezřívavě znovu prohlédla Tärra, než uznala, že pravděpodobně vážně není jenom nějaký cizinec, co se pokouší proniknout dovnitř a za hranice. Nakonec udělala zase pár kroků zpět a promluvila tentokrát na oba: „Následujte mě. Léčitelé se o vás postarají.“

Cestu Lesem divokých elfů měl Tärr zamlženou, pamatoval si, že vynaložil veškeré zbývající síly na to, aby dokázal podpírat matku až dokud nedošli k léčiteli. Byl to kus cesty a postřehl, že v průběhu mu jedna ze strážkyň pomohla matku podpírat, ale ruku do ohně by za to tedy rozhodně nedal – taky to mohl být jenom výmysl příliš vyčerpané mysli. Nakonec se ale skutečně podařilo a on si matně vybavoval, že si od něj matku převzal jeden z elfských léčitelů, vysoký muž s popelavě bílými vlasy. Chtěl ho následovat, nehnout se od ní a zůstat u ní, pokud by se dělo něco, co by se mohlo zvrtnout, ale nohy ho přestaly rázem poslouchat. Cítil, jak ho opouští poslední špetky síly, které napínal k tomu, aby se sem dostal. Jeho tělo v sobě nemělo sílu, kterou by od něj asi každý čekal, na to byl v příliš mizerném stavu – za to mohl poděkovat tomu, jak jeho život v Suuriole vypadal. Ale teď bylo to, co za sebou zanechal, posledním problémem, se kterým by mohl něco nadělat.
Chtěl, vážně chtěl vydržet na nohou, ale to mu moc dlouho nevydrželo. Nebudeme si nalhávat, že to bylo nějak drastické a dramatické – Tärr na místě prostě zkrátka omdlel. Nohy se pod ním podlomily a on se odporoučel k zemi, ale stihnul se propadnout do náruče tmy ještě dřív, než se stihnul dotknout země. Únava se přes něj převalila a vypnula všechno kromě srdce, jehož tep byl v jeho mysli ozvěnou hlasitého zvonu. Nemohl nic jiného než se tomu poddat a nechat se stáhnout do víru nehezkých obrazů z minulosti a tmy, která se po něm drápala jako šílená. Nevnímal, jak se k jeho tělu nahrnul další elfský léčitel, nevnímal vůbec nic – jenom se topil ve tmě a doufal, že mu bezvědomí konečně uleví od sžírající viny.

Když se probral, to první, co zaregistroval, byl fakt, že byla noc. Skrze husté koruny Lesa divokých elfů se k němu místy prodralo měsíční světlo, takže se prostředí kolem nepotápělo do úplné tmy. Nacházel se na provizorním lůžku na venkovní ošetřovně, kde kromě něj odpočíval jenom nějaký elf s obvazem okolo pravého ramene. Matku nikde neviděl, takže předpokládal, že její zranění si vyžádala trochu méně polní podmínky. To bylo dobře, byl rád, že se o ní její rasa mínila postarat – to by možná udělali v Luori také, ale tady nehodlali nikoho soudit za to, co si vyžádalo jejich přítomnost. Něco mu říkalo, že elfům byl jeden mrtvý dračí veterán zcela a úplně v místech, kam slunce nesvítí… To pomyšlení ho na jednu stránku uklidnilo, na tu druhou do donutilo s sebou poplašeně škubnout, protože se mu vrátily vzpomínky na to, proč tu vlastně je. Proč není zpátky ve Dračích skalách. Zabil svého otce. On skutečně zabil svého otce. A i když věděl, že podmínky a situace nedovolovalo nic jiného… stejně se mu z toho pomyšlení dělalo vůči sobě samému zle. Pořád to byla rodina, násilí nenásilí, ale to, jak se choval… Zmítaly z ním pochybnosti tak silně, že nebyl chvíli schopen vnímat nic jiného. Proto jednal bez přemýšlení – prudce se zvednul a rychlými kroky zamířil do Lesa, pryč od marodky nasáklé pachem bolesti. Potřeboval si provětrat hlavu. Potřeboval splynout s lesem a prostě… přestat existovat. Alespoň na moment.

Les ho uvítal tichým, konejšivým šuměním. Kolem nebyla ani živá duše, tušil, že jediný, kdo je vzhůru, bude hlídka na hranicích lesa. To mu ani trochu nevadilo, byl za samotu rád a přijal ji jako starou známou a jako věrnou společnici, která se mu v podobných stavech nikdy neomrzela. Vnímal, jak byl Les jiný od prostředí, v němž vyrůstal – takhle na jihu ještě nikdy nebyl. Noc byla podstatně teplejší než ve Skalách což ho brzy donutilo si trochu víc rozepnout košili a nastavit kůži mírnému vánku. Byl důvod pro to, proč draci žili vysoko v horách, a tohle byl právě jeden z nich. Pokračoval dál, očima prohledával podrost, jímž procházel, rozhlížel se kolem a snažil se alespoň částečně nasát klid a mír, který z tohohle místa vyzařoval. Něco takového by se mu ztraceně hodilo.
Nakonec se zastavil, když v dálce zaslechl přešlapávání hlídky lesa. Už musel být blízko hranic a nechtěl riskovat, že pronikne ven a už se nebude schopen dostat zpátky. Tady by mu nepomohlo asi nic – neměl tak výrazné znaky elfské krve, to jediné, co tomu napovídalo, byly špičaté, leč krátké boltce uší. A to asi nestačilo k tomu, aby ho jen tak vpustili, tak se rozhodl to neriskovat. Nakonec skončil usazený v kořenech vzrostlého buku, opíral se zády o drsnou kůru a snažil se ze všech sil vyprázdnit si hlavu, soustředit se jenom na vlastní dech. Potřeboval se odpoutat od těch ohavností, co se kolem něj v posledních dnech děly… jinak tušil, že by se z toho tak mohl velice jednoduše dočista zbláznit.

Gaia měla naprosto, zcela a bez nadsázky příšerný den. Začalo to celkem slibně. Probudila se uprostřed lesa, první sluneční paprsky jí hladily po tvářích, vlasy měla trochu navlhlé od nocování na mechu. Vak měla plný zásob, u pasu dvě prodloužené dýky. Byla dokonale připravená a všechno šlo podle plánu... dokud nedorazila ke svojí skrýši a nezjistila, že zbytek jejích věcí je slušně řečeno v háji. Pak už to šlo z kopce úplně všechno a během dvou hodin ji vystopovali matčini muži a dotáhli až domů. Vážně perfektní.
Aurelia Léthö ji přivítala se spokojeným úsměvem, upila trochu ze skleničky s vínem a nechala ji (se svázanýma rukama) odvést do pokoje a obléct na večerní slavnost. A pokud to do té doby stálo za houby... Tak na popsání dalších událostí bych musela být sakra sprostá.
Gaia se cítila jako panenka, kterou se její matka chlubí a každému na potkání vykládá, že bude příští představenou - o to horší to bylo, že dcera současné představené se ani neukázala.
Tančila s ostatními, rozdávala zářivé úsměvy a pokukovala po strážných kolem východu. Zvažovala všechna pro i proti.
Proti útěku hovořila skutečnost, že má šaty a děsné boty na vražedném podpatku, nemá zásoby, nemá vodu, nemá plán. Pro útěk nehovořilo... vlastně vůbec nic. Ale Gaia je Gaia, a pokud vám o ní můžu něco říct už teď... Nejdřív jedná, potom dlouho dlouho nic a až potom přemýšlí. A přesně tak to taky dopadlo, když se opatrně vytratila s tím, že má příliš utažený korzet a potřebuje na chvíli na vzduch. Matka se jen na chviličku otočila, aby jí neunikly žádné klepy o rodině Jëricha a Gaia byla pryč. Boty nechala kousek od východu a potom už jen běžela. To uměla sakra dobře.
Zkontrolovala dýku v záňadří i ty dvě na stehnech, smířila se s tím, že lepší už to prostě nebude a utíkala.
Stromy kolem ní se staly rozmazanou čárou, na cestu jí svítil jen bledý měsíc, vládnoucí obloze a ona se snažila co nejrychleji dostat od všeho a od všech. Tušila, co bude dělat? Ne. Napadlo ji, kam dá objemné šaty? Ne. Kde sežene peníze? Ne. Prostě na to bude myslet... někdy.
Netušila, kolik kilometrů uběhla, když se konečně zastavila, aby se mohla trochu nadechnout. Hrudník ji pálil, nohy měla odřené, sukni šatů potrhanou a špinavou od hlíny. Se složitého účesu jí nezbylo téměř nic a prameny tmavých vlasů jí trčely doslova do všech stran. Musela se jen na chvíli zastavit a zaposlouchat. I ráno doplatila na to, že nedávala pozor, protože byla příliš nadšená tím, že se jí po dlouhých týdnech podařilo vypadnout.
Opřela se o kmen stromu. Zklidnila dech.  A. Uslyšela. Dech. Někoho. Jiného.
Bylo to sotva znatelné, protože i její výjimečně dobrý sluch to skoro nezachytil.
Vytáhla ze záňadří dýku a přinutila se našlapovat co nejtišeji. Nevěděla, jestli ji někdo sleduje, jestli je to hlídka nebo jen náhodný pocestný, ale... ruku na srdce... kdo by se potuloval po lese v noci? Nebo lépe... Kdo kromě Gaii by to dělal?
Nakonec vlastně ani nezáleželo tolik na tom, kdo to byl, ale co by pro Gaiu mohl znamenat. Protože během mučivě pomalého plížení jí došlo, že ať už šlo o kohokoliv, určitě u sebe bude mít nějaké peníze, trochu jídla nebo vodu. Nikdo přeci nebyl takový idiot, aby se tu potuloval jen tak.
Posledních pár metrů překonala rychle a dřív než to stihl postřehnout, klesla k zemi a přitiskla mu dýku ke krku. Nijak zvlášť si ho neprohlížela, ale i tak zjistila, že je to poměrně fešný zástupce mužského pohlaví, který smrdí jako ošetřovna.
"Uděláme to rychle a klidně, hmm? Dáš mi všechny svoje peníze, svoje jídlo, vodu a... kalhoty. Dej mi svoje kalhoty a košili."
No... Poslední věc, kterou k tomu asi můžu říct je... Gaia nikdy nebyla dobrá v seznamování.

Mohl to být docela klidný večer… kdyby se najednou ze tmy kolem nevynořila ta osoba a nechtěla po něm, aby jí navalil zásoby, které neměl, a ještě k tomu… svoje oblečení? V tu chvíli i navzdory tomu, že velice dobře cítil chladné ostří, které se mu tisklo k hrdlu, si nemohl pomoci, ale obočí mu vyletělo nahoru tak prudce, že byl vážně zázrak, že zůstalo na obličeji. Jeho bledé oči šokovaně skenovaly toho podivného lesního banditu. Chvíli mu trvalo, než ji ve stínech lesa spatřil, a i když tušil podle hlasu, že má co dočinění s dívkou, stejně ho překvapilo, když se z ní vyklubala černovlasá kráska s trochu pochybným požadavkem a mírně hysterickým výrazem ve tváři. Na chvíli si ji jenom měřil docela vyděšeným pohledem, než mu naplno začal docházet její požadavek. U všech bohů Nescory, proč by po něm někdo chtěl, aby si jen tak sundával kalhoty a košili? Chápal, kdyby byla bandita a chtěla třeba právě jen ty peníze, ale proč chtěla jeho kalhoty? Dávalo vám to nějaký smysl? No, Tärrovi rozhodně ne, to si řekněme na rovinu. Netušil, o co jde, a děsila ho vize toho, že by něco takového mohlo být u elfů normální.
„Ehm, omlouvám se, ale… o co tu přesně jde?“ vysoukal ze sebe nejistě, zatímco si ji pořád prohlížel. Byl tak nějak pořád napůl mimo únavou, takže se tvářil jednoduše jako přejeté štěně s ocáskem na hlavě, které nerozumí tomu, proč na něj jeho páníček křičí. Čím déle si ji prohlížel, tím zvláštnější to celé bylo. Oblečená byla jako kdyby akorát utekla z nějaké šlechtické akce – bylo něco takového možné? Vlastně by ho to ani neudivilo, rozhodně by ho to překvapovalo více než její požadavek na jeho oblečení. „Obávám se, že v tom vám pomoct nemůžu. Nemám u sebe žádné zásoby ani peníze.“

Střízlivá část jeho osobnosti nechtěla jen tak sedět, zatímco mu vyhrožovala s tou kudlo, takže mu ruka vystřelila proti její na rukojeti. Možná byl o něco silnější než ona a hrálo to v jeho prospěch, ale rozhodně musela být odpočatější. Když teda vyrazil dopředu, aby se vysvobodil z toho jejího pochybného sevření, zakopnul při tom procesu jak o kořen, tak o vlastní nohy jen o vteřinu později. Na poslední chvíli jí vyrazil dýku z ruky, aby neprobodla při pádu ani jednoho z nich, než trochu nemotorně tím, jak byl pořád víceméně mimo, přistál na ní, s očima rozšířenýma úlekem jenom pár centimetrů od její tváře. Takhle zblízka šlo vidět, jaká divoká jiskra se jí v očích přelévala. Bylo to děsivé, ale i fascinující, a on byl navíc moc unavený na to, aby byl vyděšený. Takže místo čehokoli jiného prostě zůstal, jak byl, protože ji to na krátkou chvíli aspoň zpacifikovalo, zatímco si ji zvědavě prohlížel s nechápavostí vepsanou ve tváři. „Netuším, co přesně tohle má znamenat, ani proč chcete moje oblečení. Takže, když tu máme chvíli uzemnění, co kdybys mi řekla, o co se tu pokoušíš?“ Ani netušil, kdy přesně jí začal tykat, ale byla možná jen o pár let mladší nebo stejně stará jako on… proč by jí měl v těchto podmínkách taky vykat, no ne?

Když Jass nakousl s tím, že u rodičů spíš nechce být než že by nemohl, přikývnul. Ten pocit znal velice dobře. Kolikrát se raději zašil někam do háje, než aby musel přežívat vedle svojí rodiny? Vždyť kvůli tomu se nechal odvolat na hlídku do jednoho z nejvíc vzdálených koutů Nescory. Takže se na Jasse jen pousmál a když si s ním koloušek propletl prsty, povzbudivě ho stisknul. „Já to chápu, Jassi. Vážně,“ kývnul mírně, zatímco koloušek zamířil lesním podrostem v před a on neváhal a následoval ho přímo tam, kam je mínil oba dva zavést. „Nemyslím si, že by ses o sebe nedokázal postarat – kdyby tomu tak bylo, tak se tady teďka spolu nebavíme.“ Teďka se nebavíme a neděláme spoustu dalších rozmanitých věcí předtím… chápeme se. „Jenom… nejsem asi zrovna dvakrát nadšený z toho, že v lese nocuješ sám. Ne kvůli schopnosti přežít.“ Ale kvůli tomu, že nikdo nebyl stavěný na to, aby byl permanentně sám. Ta nedořečená věta nad nimi jasně visela ve vzduchu, jenom blázen by nepoznal, jakým způsobem tu větu chtěl Caas dokončit. A byl si docela jistý, že Jass blázen nebyl, takže věřil v to, že ho pochopil. „Proto chci jít s tebou. Ne proto, že bych neměl víru v tvoji schopnost přežívat. Dobře?“

Dál už pokračovali chůzí lesem potichu, Jass po paměti kličkoval mezi stromy a Caas se jednou za život bez protestů nechal někam vést s tím, že musel věřit, že ho mladý Áltëno nezatáhne do nějakého brlohu al-mi’rajů se vzteklinou (těžko si dovedl představit hrůznější vizi). A taky se mu to vyplatilo, to musel uznat ve chvíli, kdy ho Jass konečně na to své malé tábořiště dovedl. To, jakým způsobem se o sebe v tom lese dokázal postarat, jaké zázemí si dokázal udělat v tom domku na stromě (ale v pozemní verzi, chápeme se), na Caase vážně dokázalo udělat zatracený dojem. S ohromením sledoval, jakou pečlivost musel Jass vynaložit při budování toho všeho – muselo ho to stát spoustu síly, fyzické i magické. Bylo obdivuhodné, že něco takového dokázal, v tom před ním musel Caas vážně smeknout.
„Vypadá to dobře," pousmál se na Jasse, zatímco se kradmo rozhlížel kolem. „Jak dlouho ti něco takového zabralo…?“ Zaobalená otázka na to, jaj dlouho už ho pozřívala samota. Čím déle o tom přemýšlel, tím intenzivněji rod Áltëno nesnášel za to, jak ho víceméně vyšachovali. Teď s tím nemohl nic nadělat, ale bohové… pokud se mu k tomu někdy naskytne šance? Při Crännäris by vám odpřísáhnul, že toho budou ještě hořce litovat.

Nemít v ruce dýku, poklepala by si na čelo. "O co asi? Prostě chci tvoje oblečení, je to tak těžký pochopit?" Frustrovaně zavrčela a ohlédla se přes rameno, jako by hledala zatím neexistující nepřátele. Zatím. Ale její matka brzy přijde na to, že na slavnosti chybí a potom už bude jen otázkou času, než ji najdou. Proč to ten chlap prostě nechápal?! Co na tom bylo tak těžkého? Klidně si ho svlékne i sama, pokud jde o tohle!
Když pokračoval dodatkem o absenci jídla i peněz, Gaia měla ještě větší chuť tu dýku použít na sebe a spáchat nějaké improvizované harakiri. Pomalu, ale jistě se začínalo ukazovat že její plán (a to byl, mimochodem, vůbec žádný plán) tak docela nefungoval. Jen se tady zdržovala s chlapem, co smrděl jako ošetřovna, neměl peníze, neměl jídlo a neuměl si sundat kalhoty. V jakém vesmíru se to, k sakru, octla? Pokud hledáte prostor vhodný pro hysterický smích... Tohle je ono.
"Copak u vás není normální, že si sundáte oblečení, když vás o to dáma požádá?! Z jakého kraje neandrtálců do háje zelenýho pocházííííííí-" vyjekla, když spadnul přímo na ni a vyrazil jí dýku z ruky. Popravdě ani nebylo poznat jestli omylem, nebo naschvál. Prostě v jednu chvíli držela situaci pevně pod kontrolou v druhé držel on ji. Super. Co dalšího se ještě mohlo pokazit?
"Protože máš naprosto dokonalý smysl pro módu a tvoje košile mě tak zaujala, že ji potřebuju na módní přehlídku před srnečky a divokými prasátky! Proč asi?!" Škubla sebou, ve snaze, dostat se zpod něj, ale byl těžký jako deset pytlů mouky, takže jí velmi rychle došlo, že nemá sebemenší šanci.
Byla sice vysoká, rychlá a mrštná, ale taky vážila padesát kilo i s postelí. A to se jí v té chvíli absolutně nehodilo.
Kousla se do rtu, aby se z ní nevyhrnula slušná sprška nadávek a urážek na něj, situaci i svět. Ačkoliv se jí to nelíbilo... potřebovala ho na svojí straně... Nebo minimálně potřebovala, aby ji pustil a dal jí ty zatracené kalhoty.
"Měl jsi na sobě někdy takové množství látky, že jsi měl pocit, jako by ses proměnil v naducaný marcipánový dortík? Neměl. Ale já ho mám právě teď. A pokud to vám , chlapům, nikdy nedošlo, zatraceně blbě se v tom běhá. Proto potřebuju tvoje kalhoty. A ideálně i košili, protože odmítám pobíhat po lese jen v podprsence. To už by si i ti králíčci a srnečci mysleli, že mi definitivně hráblo, jasný?"

"Dobře," s poloúsměvem přikývl a během cesty nad tím ještě nějakou dobu přemýšlel. Většina lidí by ho v lese klidně nechala. Ale notak... byl elf. Kdo jiný by se o sebe měl v lese postarat lépe, než elf? Správně. Nikdo. Ale Caas se o něj z nějakého důvodu bál a možná mu na něm dokonce trochu záleželo. (Kdyby ne, přeci by dobrovolně nemrznul v lese přes noc.) A Jass si uvědomoval, že i jemu na Caasovi zvláštně záleží. Asi jako na někom, s kým se vidíte poprvé v životě, vyspíte a vedete si ho do svého doupěte uprostřed lesů... Dobře, tohle znělo, jako by to dělal pravidelně, každou středu, ale upřímně byl Caas druhý člověk, kdo šel s ním. Kdo chtěl jít a komu to Jass dovolil. To byl sakra velký krok pro Jassïna, i když malý pro lidstvo.
"Jsem rád, že si nemyslíš, že jsem nesamostatný, i když tu drobnou jiskřičku hrdinského komplexu asi nezakryješ. Ale to je v pořádku. Líbí se mi to." Až moc pozdě se kousnul do spodního rtu. Slova byla vyřčena. A nemohl je vzít zpět... No... Tak uvidíme, jak moc to právě podělal.
"Každopádně, ehm... děkuju," rozpačitě se zhoupl na patách, když Caas pochválil jeho domov. Ano. Domov. Bylo jedno, že nemá stěny a že je tak trochu pod širým nebem a že je do nejdál od všeho. Bylo to Jassovo, on to vytvořil, dal do toho svoji sílu, svoji moc, kus sebe samotného. A zahřálo ho u srdce, když zjistil, že Caasovi se to líbí.
"Popravdě úplně nevím. Je to moje druhé místo. Lepší, než to první. Navíc je chráněné iluzivní magií, takže ti, co nevědí, že tu je, se prostě jen objeví támhle na druhé straně mýtiny a pokračují v cestě, aniž by jim to došlo. Chvíli mi s tím pomáhala jedna víla. Zůstala asi dva týdny... Takže... Odhadem dva měsíce?" Dva měsíce. Práce. Jinak tam žil mnohem déle... Ale to nebylo potřeba zdůrazňovat, protože věřil, že Caasovi to dojde i tak.
Pustil Caasovu ruku - ne, že by chtěl - a přešel k ohništi. Spíš kvůli tomu, že se potřeboval něčím zaměstnat, než tím, že by očekával nějak obzvlášť chladný večer a chladnější noc.
"Jak říkám... chovej se jako doma. Sedni si kam chceš a... jo," poškrábal se na zátylku a roztřesenýma rukama zkusil vykřesat první jiskry.
Co se do háje dělá ve chvíli, kdy máte v obýváku/kuchyni/ložnici chlapa, který se vám líbí?! Jass neměl tušení.

Tärr vážně netušil, co komu udělal, že si najednou ocitl v téhle situaci, ale čím déle v té situaci byl uvězněn, tím víc absurdní a komická mu přišla, takže netrvalo dlouho a při pohledu na to, jak se uvězněná pod ním namíchnutě zmítá, se jednoduše neudržel a začal se smát. Tedy, ne vyloženě smát, ale ten pobavený polo úsměv, polo úšklebek, co se mu v ten moment rozlil po rtech, si nešlo splést vůbec s ničím. Tušil, že ji to dost možná může vyprovokovat ještě víc, ale upřímně, to byla jeho aktuálně nejmenší a nejvíc nepatrná starost. Mnohem raději se teď zaměřil na to, že ho probodávala tím nasupeným pohledem, který přímo hlásal do světa, že kdyby měla volné ruce a zbraň, asi by jen tak s lehkostí po svých neodešel. Jenže volná nebyla a zbraň ležela v mechu dobré dva metry od nich, takže měla tak trochu smůl a jemu to dávalo prostor se konečně pořádně sebrat a vzpamatovat z počátečního nechápání. A tak trochu se v něm začala probouzet jakási ješitná uraženost. Pro všechny bohy bdící nad touhle prokletou zemí, on vážně neabsolvoval čtyři dny namáhavé cesty jen proto, aby ho potom v Lese divokých elfů obrala nějaká cácorka s nožíkem, která se na něj vyloupla zničehonic ze tmy!
Ostrý tón jejího sarkastického hlasu ho donutil nejprve zamrkat, než automaticky naladil na její vlnu. Obvykle umě být skvělým chameleonem toho, jak se k němu chovali ostatní, takové dokonalé zrcadlo, které skutečně jenom málokomu líbilo. Nadzvedl se na loktech, ale jí nedal pořád ani kousek prostoru, aby se pohnula. Chtěla hrát ošklivě? Tärr byl nervově tak v háji, že něco takového jí klidně mohl oplatit bez toho, aby si to snad později nějak vyčítal. „Oceňuju tvůj vkus na oblečení, ale vážně tady nejsem jenom proto, aby mi kalhoty ukradla nějaká ze řetězu fretka, co si myslí, že když něco chce, každý padne na kolena a dá jí to.“ Samotného ho překvapil vlastní tón, ale fakt byl, že jeho trpělivost rozhodně nebyla nejpevnější. Uměl být trpělivý, ale únava ho akorát frustrovala a popuzovala, takže nehodlal tu podivnou cácorku nějak extra šetřit. Sám sice na tom nebyl zrovna slavně, ale to neznamenalo, že se v něm pořád nezvedla ta nedozírná hrdost a potřeba toho, aby si držel nějak navrch, což k němu přicházelo bez pochyb právě z poloviční dračí krve.
„Nevypadáš hloupě. Jsem si docela jistý, že si zvládneš poradit i bez toho, abys kradla oblečením někomu, koho ani neznáš,“ dodal, zašklebil se a po chvíli váhání z ní nakonec slezl. Pro jistotu se natáhnul po její odhozené dýce a nechal si ji u sebe – pochyboval, že byla její jedinou, ale alespoň mu to dávalo trochu šance, kdyby se pokusila vystartovat po něm dalšími čepelemi. „Navíc… netuším, jak moc slepá v té tmě jsi, ale pochybuju, že košile a kalhoty od krve budou to, po čem prahneš, princezno,“ dodal kousavě, než se posadil zpátky na své původní místo u stromu a sledoval ji spíš unaveně než naštvaně. Nevadila by mu a docela ho zajímalo, co sakra byla zač, ale na to, aby to nějak složitě bádal, byl prostě a jednoduše příliš… mimo.

Bylo to ohromné. Dalo se poznat, že to bylo obestřené magií, přeci jen – Caas si byl jistý, že tenhle úsek lesa už musel procházet alespoň stokrát, ale Jassova skrýš pro něj stejně stále až do dneška zůstávala jednou velkou neznámou. Netušil, kde si mladík sehnal pomoc víly, protože očekával, že cena víly za něco takového by byla mnohem vyšší než pouhé povedení lesem, ale… nemínil se vyptávat, protože by ho taky Jass mohl kopnout do zadku a poslat pryč, že ano. A to byla přesně ta poslední věc, po které nyní prahnul, aby k vám byl naprosto upřímný.
Pozoroval, jak se Jass sklonil na ohništěm, které bylo vyznačené tak trochu šišatou hranicí z větších, oblých kamenů a popelem pokrytou plochou, a nemohl si tím pádem ani trochu nevšimnout toho, jak měl koloušek roztřesené ruce. Na jednu stranu chápal, z čeho to musí být – ta situace navzdory veškeré přetvářce musela být docela těžká. Chápal, že vpustit si prakticky cizince na takhle osobní místo… muselo to být něco, co s jedním docela zamává. Proto se do něj tam někde uvnitř zasekl střep provinilosti, kteár ho přiměla se pomalu přiblížit k němu a než si to stihnul od rozmyslet nebo Jass ucuknout, přidřepnul si vedle něj a vzal jeho roztřesené dlaně do svých. Zatímco čekal, že si ho bude nechápavě prohlížet nebo tak, snažil se soustředit na ten úkol, který předtím měl na starost Jassïn – snažil se z křesadla vypudit alespoň jednu jiskřičku, která by zasáhla suché chrastí v ohništi. Chvíli se to nedařilo a on začínal v duchu skoro panikařit, než se konečně povedlo, jiskra přistála v hromadě dříví a to vzplálo jasný, žlutým a oranžovým plamenem, který se do nich rázem opřel svým teplem. Tohle byla chvíle, kdy by se asi měli oba dva zase zvednout a odtáhnout… ale Caas jednoduše zůstal na svém místě, sledoval plameny, pořád držel Jassovy ruce ve svých, napůl ho objímal jednou paží a poočku sledoval, jak bude reagovat. I když se to možná mohlo zdát ujeté, prostě se od něj teď hned ještě vzdálit nechtěl… A jen doufal, že s tím koloušek nebude mít nějaký výrazný problém.

Gaia se zpod něj vysmýkla rychlostí blesku a spíš pro efekt si oprášila sukni šatů. Doteď jí bylo královsky jedno, že je od hlíny a bláta, ale za to si mohla sama. Teď za to mohl tenhle... tenhle... tenhle... napěnožec! No vážně... Mohl být tenhle večer ještě horší?
Byla jí zima, chodidla měla rozedřená od větví a ostružiní, korzet jí pomalu lámal žebra a v těch šatech si připadala jako kus obrovské cukrové vaty. Perfektní. Naprosto perfektní. Oproti tomu zněla košile od krve jako dokonalá spása. Bohové... I kdyby bylo to oblečení počůrané od rohatých králíků, stejně by ho bez přemýšlení vyměnila za to, co měla právě na sobě.
Sledovala ho se zaťatou čelistí. Nejen, že ji shodil na zem, ušpinil jí sukni a sebral jí dýku, ale on se jí smál. A to bylo něco, co Gaia rozhodně nesnesla. Bylo jí jedno, že ji nazval fretkou i to, že si zcela zjevně myslel, že jí šplouchá na maják. Ale za ten smích... Za ten mu teda upraví fasádu.
Dřív, než stihla pořádně přemýšlet (Poznámka: Gaia nepřemýšlí. Nikdy. Před ničím. Prostě to udělá.), vrhla se přímo k němu a prudce ho políbila.
Byl to špatný plán? Ne. PROTOŽE TO VŮBEC NEBYL PLÁN!
Řeknu vám to asi takhle... Gaia prostě spoléhala na moment překvapení. A neříkejte mi, že kdyby vás začala líbat překrásná (I když trochu šáhlá.) elfka, nebyli byste vyvedení z míry. Protože všichni víme, že byli.
Ani na vteřinu neuvažovala o tom, jaký ten polibek vlastně je. Potřebovala ho jen na chviličku znehybnět. A to, jak po doteku jejích rtů ztuhnul jí stačilo.
Přitáhla větve stromu, pod kterým seděl a silou vůle (Jo, jasně, samozřejmě taky přírodní magie. Jenom vůlí týpka ke stromu nepřivážete ani kdybyste se na hlavu stavěli.) mu je pevně (a hlavně rychle omotala kolem obou rukou.
Odtáhla se od něj s vítězoslavným úšklebkem na rtech a s dýkou přitisknutou k jeho... pekařskému náčiní - to kdyby ho náhodou napadlo, dělat kraviny s tou dýkou, kterou jí sebral.
"A teď ty kalhoty," zazubila se a rozepla knoflík.

Bohové, byl tohle jenom sen, že ano? Že se mu ta bizarní snůška událostí vážně jenom zdála? Ani nevíte, jak moc v něco takového Tärr doufal, protože i když si toho zažil dost divného, tohle bylo jasně na vrcholu. Bohužel ke všemu, nezdálo se, že by si šílenou elfku, její rty z nějakého záhadného důvodu na svých, její poutací magii ani kudlu v rozkroku vysnil. Frustrovaně zavrčel a s ironickým úsměvem na rtech složil nohy do tureckého sedu – takže se sundáváním měla prostě smůlu. Riskoval, stačil by jediný sek tou kudlou a už by si asi zase tak nehvízdal (ano, vážení, beztak by potom dopadl jako kníže Jaromír… a to úplně nechcete), ale potřeboval si nahnat hrstičku času. Jenom pár vteřin, během kterých uvnitř hromadil všechnu energii, kterou mu dokázal darovat spánek. Protože moc dobře věděl, že jakákoli magie je proti němu přesila – neměl jí v sobě ani kapku, dračí půlka ji z něj dočista vystrnadila. Ale to bylo právě to – pořád měl dračí podobu. A i když mu za poslední čtyři dny lezla krkem jako vážně máloco, tak to byla asi jediná šance, jak by ji mohl překvapit, přetrhnout ta zatracená magická pouta a dostat se z dosahu jejího ostří, které pořád nepříjemně setrvávalo na stejném místě. Byla to hovadina a dočista poslední věc, ke které by se běžně uchýlil, ale… to byla tak trochu pointa. Nemínil zůstat sedět u stromu bez kalhot, aby ho potom našla elfská hlídka. To byla potupa, kterou jednoduše odmítala hrdost v něm přijmout jako možnou alternativu.
Zatímco měla práci s tím, aby mu ty kalhoty rozepínala (a on měl zároveň práci s tím, aby se hystericky nerozesmál), on uvnitř sebe znovu utlačil do ústranní tu elfskou část ve prospěch toho, aby se ta dračí mohla dostat ven. Nepotřeboval v té podobě vydržet dlouho, stačilo pár vteřin. Trvalo dlouho přesvědčovat vlastní tělo, ale nakonec se mu to skutečně podařilo – ne zrovna hladce, ale dost prudce a rychle na to, aby ji to překvapilo, změnil podobu. Trhání rostlinoví po jeho stranách bylo přesně to, co v tu chvíli toužil slyšet, a bez váhání od sebe elfku odstrčil ocasem. Nebyla to nějaká rána, co by ji donutila letět přes půl lesa, ale chtěl si ji držet od těla tak, jak jen to bylo možné. Sotva byl zase volný, tiše na ni ještě zavrčel, než se proměnil nazpátky, na nohou a s její dýkou pořád v ruce. S nevzrušeným výrazem si kalhoty zase zapnul a o krok od ní ucouvnul, dávaje si pozor, aby za sebou tentokrát neměl další strom a nedal jí tím výhodu. „Tak. To bychom měli. Chápu, že elfové budou asi trochu mentalitou jinde, ale nikdo mě neobeznámil s faktem, že nechápou význam slova ne,“ zašklebil se na ni. Už mu z ní vážně ujížděly nervy – a to se uměl běžně docela dobře držet v klidu. Ale černovlasá elfka jako by chtěla prostě jen pravý opak, bez ohledu na to, co bude.

Gaia uskočila a chvíli se zmohla jen na to, aby nechápavě zírala. Ne, ani ona netušila, co přesně se zrovna děje. Většinou prostě tak nějak jednala a až po pár hodinách jí došlo, jakou hovadinu zase provedla - tou dobou už bývalo pozdě, takže se prostě naučila podobné věci neřešit. No a co? Tak políbila. Cizince, připoutala ho ke stromu a rozepla mu kalhoty... jako... uznejte. Mohlo to být i divnější. Minimálně Gaia za sebou měla podivnějších situací tolik, že by mohla sepsat román, vydat ho za peníze svého rodu a následně ho darovat každému obyvateli severního cípu Nescory.
To ale neznamenalo, že ji přeměna v draka... nevyvedla z míry. Dobře. Vlastně ji to zatraceně moc překvapilo.
"Do hajzlu," zamumlala přesně tak, jak se sluší a patří od urozené dámy a pro jistotu sevřela dýku trochu pevněji. Normálně by se nejdřív ujistila, že je ještě střízlivá a při smyslech - jednou bojovala s obrovskými krysami a potom se probudila ve špinavé uličce a došlo jí, že to prostě jen trochu přehnala s alkoholem - ale to, jak ji jeho ocas odstrčil stranou, bylo sakra reálné.
"To jsem... Nečekala." Pokusila se posbírat zase zpátky veškerou svou vyrovnanost a během toho se jí mysl rozjela na plné obrátky.
Byl to drak. A draci  mají křídla. A křídla jsou k létání. Což znamená, že draci umí létat. Takže tenhle plantážník tady uměl létat. No prosím! Kdyby ho dostala na svou stranu, třeba by se nemusela přes půlku Nescory trmácet pěšky! Prostě stačí, aby ho přesvědčila, on ji vezme na hřbet a odletí spolu do zápa---- třeba do západního koutu Nescory. To už je tak nějak jedno. Hlavně hodně daleko odsud.
NO NENÍ GENIÁLNÍ?!
Bohužel jí pomalu docvaklo pár celkem důležitých skutečností.
První? Neměla nic na zaplacení. Druhá? Stále ještě neměla kalhoty. Třetí? Pokusila se o ně obrat jeho... (Drobná rada. Když chcete někomu šlohnout gatě, ujistěte se, že od něj v následujících měsících nebudete nic potřebovat. Něco mi říká, že moc ochotný nebude.)
"My možná nechápeme význam slova ne, ale vy asi nechápete význam věty 'Dej mi oblečení.', takže jsme si kvit!" Ano, já vím. Měla by být milá a předcházet si ho, když od něj něco potřebovala, ale tohle prostě byla její povaha. A tu jen tak z minuty nevypnete.
"Teda... chtěla jsem říct..." Pokoušela se vymyslet něco, čím by si ho naklonila, ale nakonec z ní vypadlo jen: "Máš pěknej ocas."

Jass v první chvíli ztuhl a netušil, co má dělat. Caas byl najednou až příliš blízko a Jassovi se zadrhnul dech v hrdle, nebyl schopen jediného pohybu, slova ani nádechu. Ale přese všechno byly Caasovy prsty jemné a nevtíravé a během chvilky se jim podařilo vykřesat jiskru, o kterou se předtím snažil Jass.
Přemýšlel jestli má vstát, utéct nebo začít dělat cokoliv jiného, ale nakonec prostě... zůstal.
Přitiskl se ke Caasovi trochu blíž a položil si hlavu na jeho rameno. Proč by pro jednou jen tak nemohl udělat to, co sám chtěl? Bez ohledu na špatné svědomí, myšlenky a svět? Takhle k tomu přistupoval a doufal, že Caas nebude nic namítat. Přeci jen šel s ním, sám, dobrovolně a z vlastní vůle. A toho se Jass hodlal držet.
"Děkuju," zamumlal a chvíli se nechal jen prohřívat teplem ohniště i Caasova těla. Bylo to zatraceně příjemné a nelžu, když říkám, že Jass by to za nic nevyměnil.
Za pytle zlata, za šlechtické tituly, za hrady, ani zámky. Jednoduše vůbec za nic.
"Tak nějak za všechno... za to, že tu zůstáváš, za ten oheň i za to, že o mně máš starost... dost to znamená," přiznal tiše a potom zase zmlknul.
Naslouchal ševelení větru ve větvích, tichým popěvkům ptáků, praskání plamenů a Caasovu tichému dechu, který ho lechtal na kůži.
"O mně už jsi zjistil za tu krátkou chvíli dost, co kdybys mi řekl něco o sobě?" Zavřel oči a jen si tu chvíli vychutnával. Hodlal si ji pamatovat velmi velmi dlouho.
"Samozřejmě, jen pokud chceš," dodal a potom už to nechal na Caasovi.

Tärr vážně netušil, která bije, tak dívka najednou tak prudce změnila přístup. Najednou zkrotla (to, že po něm pořád mrštila tu ostrou poznámku, čekal, takže už to bral spíš jako normu než jako cokoli jiného) a začalo jí to podle lesku v očích šrotovat v hlavě. To se mu líbilo ještě míň, než když ho držela připoutaného magií u stromu, věřte tomu nebo ne. Už v Suuriole docela rychle pochopil, že když se dívka, se kterou nevycházíte moc dobře, začne usmívat a tvářit zamyšleně, je čas na ústup, ať jsou okolnosti jaké chtějí. A Tärr si vážně nechtěl dělat nepřátele první noc v Lese divokých elfů – zatraceně, nechtěl si je dělat vůbec! Ale tahle malá přidrzlá opice mu moc nadějí na to, že odtud odejde beze stopy na duši nebo těle, nezanechávala. Nepříjemně mu to připomínalo potměšilé, dětinské boje o moc mezi mládeží na ulicích Suurioly, nebylo to o moc jiné. Takže teď mu každá buňka v těle jasně velela, že se má otočit a vypadnout odtud – a svým způsobem se o to pokusil, když začal od dívky pomalu couvat.
„Hele, netuším, o co ti jde. Nevím ani, co jsi zač. Ale vážně se tady s tebou nechci prát – nebo cokoli jiného. Tvoje krev je napůl i moje. Nechci dělat v Lese divokých elfů zle ani sobě, ani matce. Takže znovu: vykašli se na to.“ Vzhlédl, když první paprsky slunce začaly pomalu prosvítat korunami tam nahoře ve stromoví navzájem se proplétajících korun. Blížilo se ráno, to znamenalo, že by se měl vrátit, než ho někdo začne hledat. Navíc, nutně potřeboval vědět, jak na tom byla matka, takže skutečně nemohl zůstávat o moc déle – ať už se to té divožence líbilo nebo ne. I když většinou se snažil s lidmi nejednat zle, matčino blaho pro něj pořád znamenalo víc než to, že nějakou cácorku v lese škrtily šaty. „Potřebuju se vrátit,“ vyklopil narovinu, „protože má matka ještě před pár hodinami umírala. Takže mě vážně nech jít, protože to nebyla otázka.“ Bylo to mnohem úsečnější než jeho běžný tón, ale zase… tohle byla naléhavá situace, která si zrovna moc milé jednání nepřipouštěla, to jistě chápete. Tärr nechtěl být protivný snad na nikoho, kdo by si to vyloženě nezasloužil, ale byl fakt, že elfka mu už vážně pila krev způsobem, který ho dráždil skoro k nepříčetnosti, způsobem, který mu předtím tak snadno nechal vztek, aby ho proměnil.
Zkrátka… volaly ho naléhavé věci. „Faoviso,“ pronesl k ní polohlasně jedno z mála elfských slov, které se naučil od matky, než se otočil a jednoduše se rozešel zpátky do srdce Lesa. Uši měl přitom nastražené v očekávání, zda se pustí za ním nebo ne. Netušil, co od ní čekat, takže obě dvě možnosti si slibovaly jeho překvapení.

Jassova otázka ho tak trochu zarazila. Upřímně, doufal, že k ní zrovna brzy nedojde, protože i když uměl být docela arogantní hnojokyd, nemluvil o sobě zrovna s nadšením. Ale chápal, odkud přicházel Jassův zájem, kde se zrodila tahle otázka, takže bylo jedině fér mu na to odpovědět. Koloušek mu přeci jen za poslední den taky sdělil celou horu věcí, které pravděpodobně neměl nikdo slyšet, ale přesto se tak stalo a Caas se tak dozvěděl pravděpodobně víc, než by měl. Nevinil ho za to, přeci jen, který měl potřebu sdělit někomu dalšímu to, co ho trápilo, takže to bylo jedině fér. Kdo ví? Možná by se mu mohlo ulevit, až se Jass dozví taky něco na oplátku. Možná také ne, ale nestál ten sladký koloušek za ten risk? Za mě nebudu odpovídat, ale Caasovi za to rozhodně stál, takže mu jenom pohodlně položil bradu na rameno tak, že se o něj opíral, zatímco se od něj pořád nemínil jen tak odtáhnout.
„Nevím, co říct, upřímně. Běžně nemívám debaty, kde by se mě někdo na něco takového ptal – většinou vědí, kdo jsem.“ Pronesl to polohlasně a tak ironicky, že to ani nemohlo znít namyšleně. „Napadají mě samé blbosti, popravdě. Jakože… jsem alkoholik. A mám ráda kaštany. A koťátka,“ uculil se na něj, přičemž mu cíleně fouknul na krk, když si všimnul, že to s Jassem sem tam trhlo. Takové malé poškádlení na odlehčení situace… tušil, že Jassovi by se něco takového mohlo v takhle vypjatou chvíli hodit. Potřeboval, aby se chlapec pod jeho pažemi trochu uklidnil, uvolnil – připomínal mu tětivu jeho luku, když zkoušel, co všechno vydrží, těsně před tím, než lanoví povolilo a prasklo. Nechtěl, aby Jass prasknul – obrazně i doslovně. Takže si tiše dal za úkol se pokoušet ho od něčeho takového držet. „Trochu tě poprosím to přeformulovat. Je něco, co bys chtěl vědět?“ dodal tlumeně, protože hlasitější řeč postrádala smysl – mluvil mu přímo vedle ucha. Tak blízko, že se mohl prakticky pohodlně otírat rty o jeho krk, zatímco mluvil. A upřímně? Bylo to vážně to poslední ve vesmíru, co by označil za něco, co by mu vadilo…

Gaia tam stála přesně jako ty holky ve špatných romantických filmech, když se jejich milý rozhodně odletět do státu vzdáleného přes půl světa a ony mu nestihnou říct, že ho milují. Samozřejmě s tou výjimkou toho, že ten drak (Bohové Nescorští, neznala ani jeho jméno!) neodlétal někam daleko, ale zjevně se vracel do nejbližšího města a samozřejmě tu pak taky byla ta věc s láskou. Gaia... Nevěděla, jaké pocity k němu chová, ale od milostné stupnice to bylo tisíce kilometrů vzdálené.
Popravdě neměla ani páru, jak by se měla v té chvíli zachovat. Jeho přiznání jí sice nevyrazilo dech tolik, jako jeho předchozí proměna v draka, ale stejně ji solidně překvapilo. Chápejte... Když chcete někomu vzít kalhoty a on vám o chvilku později oznámí, že jeho matka je na pokraji smrti... Najednou se do té krádeže už tolik nehrnete. A je jedno, jestli je vaše vlastní matka zákeřná čarodějnice v těle elegantní šlechtičny... Pokud máte srdce, v tu chvíli je vám to aspoň trochu líto.
A Gaia sice měla hodně špatných vlastností, ale absence soucitu k nim rozhodně nepatřila. V tomhle ani její sarkasmus a drzost nic nezmohli, prostě sledovala jeho postavu, vzdalující se mezi stromy a zatoužila ho... obejmout nebo udělat nějakou podobnou kravinu.
Mohla by jít za ním. Zcela určitě. Ale co by asi tak řekla? 'Promiň, že jsem tu zkusila šlohnout svršky a mimochodem... Je mi líto tvojí mámy.'? No... spíš ne. Taky se mohla vydat opačným směrem, běžet co nejdál, ukrást nějaké oblečení někde jinde, nechat se zaměstnat na lodi a následně prostě a jednoduše zmizet co nejdál. Vsadila by se, že na jiný kontinent už vliv její matky nesahá, takže v tu chvíli by byla rozhodně v 'suchu'... Ale myšlenka, že v tom nechala toho draka samotného - I KDYŽ HO ANI NEZNALA - se jí nějakým zvláštním způsobem příčila. Obzvlášť když použil ten pozdrav, který použil. Chtěl snad, aby ho následovala? Byl tak osamělý, že by ocenil i její společnost? A proč nad tím, do háje zeleného, vůbec uvažovala?! Vždyť to nebyl její problém!
Ale i když to nebyl její problém, jednoduše si nedokázala pomoct. Neuměla vypnout empatii a soucit jen tak na povel. I když by si to zatraceně moc přála, protože pak by byl život - minimálně pro ni - mnohem jednodušší.
Znovu se zadívala směrem ke kraji lesa, ale v poslední chvíli si to rozmyslela. Čert to vem. Útěk ještě pár hodin počká.
Udělala krok směrem k cizinci, ale najednou se jí kolem zápěstí obtočila štíhlé prsty a dlaň přes pusu jí zabránila křičet.
"Rád tě zase vidím, Popelko," zapředl jí vedle ucha hlas matčina nejlepšího stopaře. Do hajzlu.

Jassovi přejel mráz po zádech a vsadil by se, že mu dokonce naskočila husí kůže. Caasova blízkost byla tak intenzivní, že se prostě nedala nevnímat. Obzvlášť, když Jasse ještě provokoval a na oko nevinně ho škádlil. Mladý Áltëno ale rozhodně nemohl říct, že by si stěžoval, ocenil jakékoliv rozptýlení, cokoliv co by ho odvedlo od přílišného přemýšlení. A to Caas zvládal přímo bravurně.
Tak nějak automaticky zavřel oči a nechal se obklopit Caasovou vůní, jeho blízkostí, teplem jeho těla. Cítil zvláštní mravenčení, na místech, kde se ho Caas dotýkal a když se jeho rty jen tak mimochodem dotkly Jassova krku, málem se rozplynul ve spokojeném obláčku páry.
Jass byl nějako jako koťátko, které sedí celý den v rohu a smutnýma očima na vás zírá. A když přijdete, začnete mu věnovat pozornost a ukážete mu, že ho máte rádi... V té chvíli se od vás ani nehne, to vám povídám.
"Úplně cokoliv o co se chceš podělit. Nebudu z tebe tahat věci, o kterých je ti nepříjemné mluvit, ale... Chci vědět něco, abych neměl pocit, že tě neznám. Co rád děláš? V čem jsi dobrý? Máš někde utajenou snoubenku, o které nikdo neví? Cokoliv." Jass to myslel vážně. Přijímal úplně všechno, co mu byl Caas ochoten dát a rozhodně v tom hodlal pokračovat. Nechtěl ho do ničeho tlačit, proto se nezeptal, jak to mezi nimi teď je ani jestli to znamená něco víc. Všechno tohle nechával čistě na Caasovi, protože o něj nechtěl přijít tím, že by na něj příliš naléhal.

Už v momentě, kdy se vrátil zpátky na ošetřovnu, mu to prazvláštní potkání v lese přišlo jako něco, co bylo celé týdny, možná dokonce měsíce vzdálené. Jako by to pocházelo z úplně jiného vesmíru, který mu byl po odchodu zapovězen. Snažil se to vytěsnit z hlavy, ale i když se snažil, pořád mu před vnitřním zrakem zůstával výjev toho, jak po něm tmavovlasá elfka vyjíždí s dýkou v ruce, jak moc urputně se snažila dostat, co chtěla. Něco na tom bylo, byl přesvědčený, že nikdo by to nedělal jen tak z rozmaru toho, že prostě může… ale zároveň neměl tušení, co asi tak mohla chtít, takže to byl docela gordický uzel. Mohl se tu vzpomínku pokusit zaplašit, ale stejně sám dobře tušil, že tak úplně nezmizí. Na to byla příliš unikátní a… no, řekněme si to na rovinu, zvláštní a podivná.
V průběhu následujícího dne zjistil přesně jednu věc: i když si myslel, že dračí léčitelé v Luori jsou mistři svého oboru (a vskutku byli, ale jenom s omezením Dračích skal), elfové a jejich magie dokázala skutečné zázraky. Sice dostal docela čočku poté, co se vrátil a našel léčitelku, která ho evidentně hledala, ale nakonec z toho vyvázl… no, naživu. A s poznámkou, že neštvat elfky bude velmi dobrý nápad, zarytou hluboko v paměti. Bez protestů se od ní tedy nechal ještě jednou zběžně prohlédnout a když uznala, že jeho aktuálně jediný problém je únava a poslala ho spát, neměl námitek. Matně si vybavoval, že ještě vyfasoval čisté oblečení, aby nemusel fungovat v tom potřísněném krví (za což byl vděčný jako za vážně máloco), než se velice ochotně nechal znovu unést tmou do světa, kde na chvíli mohl vypnout. Byl rád za to, že když byl unavený, sny se mu vyhýbaly jako démon vílímu prachu, takže se nemusel obávat o to, že by ho ze spánku vyhnala nějaká noční můra, ze které by byl v háji ještě několik dní.
Kdepak. Noční můra se ukázala až po jeho probuzení. Lépe řečeno v momentě, kdy mu bylo léčitelkou oznámeno, že by se měl hodit do pořádku – prospal následkem únavy víc než čtyřiadvacet hodin a ona přišla s tím, že ho čeká něco, na co rozhodně bude chtít být fit. To bylo něco, co ho kapánek vyděsilo, ale dříve, než stihla léčitelka tuhle myšlenku nějak rozvést, události nabraly trochu jiný spát – na ošetřovnu totiž vstoupila dvojice elfek. Tu první znal velice dobře: matčiny běžně plavé vlasy zářily jako tekuté zlato a v očích měla zažehnutou jiskru, kterou u ní už zatraceně dlouho neviděl. Ač ho to někde uvnitř bodlo vztekem na otce za to, co jí provedl, byl rád, že po návratu do Lesa divokých elfů to s ní šlo takhle prudce nahoru. Ránu na boku měla převázanou, bílý obvaz vykukoval zpoza spodního lemu tuniky, ani stopa po čerstvé krvi. Ženu po jejím boku ale rozhodně neznal – dlouhé černé vlasy stažené do přísného copu, z něhož si nedovolil uniknout jediný pramínek, a ledově modré oči probodávaly okolí jako naostřená čepel. Ve vlasech se jí blýskala stříbrná obruč, která byla jedinou nápovědou s kým má asi tak tu čest.
Skoro mu vynechalo srdce, když mu to po pár vteřinách konečně došlo – díval se na Představenou. Laania Dorrë Jerichä v celé své ledové, nedotknutelné kráse. Nešlo si nevšimnout, že každá duše na ošetřovně při jejím příchodu mírně ztuhla, než pokračovala ve svých činnostech jakoby nic. Těžko odhadovat, zda šlo o projev úcty nebo bázně, ale Tärr se snažil doufat v to první.
Následujících několik hodin následoval příval informací, které mu pomotaly hlavu možná víc než černovláska z lesa. Z toho, co se mu pokusila osvětlit matka už cestou sem, věděl, že kdysi před odchodem z Lesa náležela ke šlechtickému rodu, ale ani jeden netušili, jak ji její rodina přijme zpět. Zdálo se však, že v tomhle problém nebyl – ba ten byl právě na úplně opačné straně. Z ledového oznámení Představené o tom, že se očekává jejich uvedení do společnosti, mu přeběhl mráz po zádech a jen tiše sledoval, jak se hned poté černovlasá elfka otočila k nim zády a spěšným krokem zase zmizela. Těsně poté, co nakonec s matkou osaměl, mu to bylo vysvětleno – elfové na tom zase tak zářně zjevně nebyli, proto se snažili vymyslet jakoukoli záminku, jak odtáhnout pozornost od toho, co bylo problémem. Když nikdo neposlouchal, dovolila si poznámku o tom, že Laania se tak ledově nechovala pro nic za nic, ale jelikož jí byla vražena docela silná kudla do zad poté, co její dcera zmizela po návštěvě Stříbrného lesa, nebyla v posledních dnech zrovna v dobrém rozmaru. To Tärr chápal, ale neměnilo to nic na tom, že mu Představená naháněla svým vystupováním husí kůži.
Chtěl a hlavně potřeboval však vyhovět matčině snaze o to, aby je elfové přijali. Protože v momentě, kdy by se to nestalo, by jen sotva mohli v Lese zůstat. Takže o dalších čtyřiadvacet hodin později, když už se začínalo schylovat k večeru, se s veškerým vypětím sil navlékl do něčeho, co mělo být formální oblečení, ale to jediné, co mu to dávalo za dojem, bylo svázání (tak nějak díky tomu začínal chápat frustraci černovlásky z lesa, ačkoli stále nebyl v módu, kdy by snad někomu chtěl ukrást kalhoty jen proto, aby se z toho dostal), a po boku matky se vydal čelit nejenom rodu Conqër, k jemuž se měl hlásit, ale i celému elfskému Dvoru, což mu nahánělo hrůzu tím stylem, že kdyby mohl, sebral by se a utekl. Tyhle pohnutky ale udusil hluboko v sobě a snažil se přijmout to se zdviženou bradou, ačkoli věděl, že i jen jeho původ stačil k tomu, aby předem prohrál.
Nádech. Snažit se usmívat na všechny kolem. Výdech. Nedat najevo, že uvnitř ho děsilo všechno všichni. Tohle měl být zatraceně dlouhý večer…

Gaia se probudila s neuvěřitelnou bolestí hlavy. Jen matně si vzpomínala, že se nehodlala vzdát tak snadno, bodla Tiberia do stehna a odnesla to ranou přímo do spánku. Ještě teď jí před očima pobíhaly černé fleky, žadonící o pozornost.
Kousla se do rtu, aby zarazila příval nadávek, které se jí draly na jazyk. Byla přeci jenom stále dáma.
"Že by se nám Popelka změnila v Šípkovou Růženku?"  ozval se pobavený hlas ode dveří. Tiberius se opíral o zárubeň dveří a jen tak mimochodem si pohazoval s dýkou, která mu ještě večer vězela ve stehni. Gaia si všimla, že nohu odlehčoval a snažil se přenášet váhu na tu druhou. Přineslo jí to jistý pocit zadostiučinění.
"Jsi do hajzlu," zamumlala a promnula se kořen nosu. Černé fleky konečně vybledly a ona tak měla dokonalý výhled na svou zlatou klec.
Oknem dovnitř pronikaly paprsky pozdního slunce a částečky prachu díky nim vypadaly téměř magicky.
"To bych vskutku rád, protože tvoje dokonalá přítomnost vážně není něco, co bych si užíval, ale... bohužel. Tvoje matka mě za tohle platí."
"Za co? Za to, že jsi mi neustále osinou v místech kam slunce nesvítí?"
"Mně jen tak nevyprovokuješ, Popelko."
"To taky není v plánu."
Oba si zlostně měřili jeden druhého pohledem a až po půl minutě Tiberius uhnul. V tomhle měla Gaia vždycky navrch a byla na to náležitě pyšná.
Dveře pokoje se otevřely a dovnitř bez klepání vešla služebná s náručí plnou látky. Gaia na to byla zvyklá. Její slovo tu veškerou váhu ztratilo, když utekla poprvé.
"Mám vás obléct na večer," oznámila jí vysoká elfka s prostými světle zelenými vlasy a aniž by věnovala pozornost Tiberiovi, přehodila šaty přes opěradlo židle.
"Budeš se dívat?" ušklíbla se Gaia a konečně se vyhrabala z postele. Netušila, jak dlouho byla mimo a zcela upřímně... Ji to fakt nezajímalo.
"Přeješ si to?" stopař jí úšklebek oplatil a založil si ruce na hrudi. Gaia by mu s upřímnou radostí nasypala do ranní kávy jed na krysy.
"Přeju si, abys vypadnul a už se nevracel." Beze studu svlékla župan (netušila, kdo ji do něj dostal) a zůstala stát uprostřed pokoje jen ve slabé noční košili.
"Tvé přání je mi rozkazem." Tiberius se posměšně uklonil, zabodl čepel dýky do místa, o které se ještě před pár okamžiky opíral ramenem a zmizel. Gaia nebyla tak naivní, aby si myslela, že splní i druhou část rozkazu - nikdy se nevracet.
"Proč si matka myslí, že s ní půjdu?" Přešla blíž ke služebné a hodila jemnou látku noční košile na postel. Až v tu chvíli si všimla, že se jí kolem kotníku ovíjí tenký náramek ve tvaru hada. "Co to je?!"
Elfka - Gaia ani neznala její jméno, protože matka si obzvlášť libovala v obměně služebných téměř každý druhý týden - jen pokrčila rameny. Nevěděla o nic víc, než Gaia, což v téhle domácnosti nebylo nic zvláštního.
"Já mám jen za úkol vás obléct."
A to taky udělala. Brzy už si Gaia zase připadala jako krémový dortík. Šedá tylová sukně jí spadala až ke kotníkům, pevně utažený korzet naznačoval, že dýchání je nepodstatné a to všechno ještě doplnila rudá stuha, ovázaná kolem pasu. Jemná výšivka vlčích máků na živůtku ani tylové rukávy spadlé z ramen celkový dojem nezachraňovaly. Nemuset je mít na sobě, Gaia by možná uznala, že jsou šaty pěkné... Ale na sobě je měla, takže žádná slova chvály se od ní očekávat nedala.
"Podej mi tu dýku, prosím." Samotnou ji překvapilo, že jí matka zbraně nezabavila, ale asi si prostě pořád naivně myslela, že Gaia to nezkusí znovu. Že se smíří s tímhle životem. Tss. Ani ji nehne.
•••
"Vypadáš nádherně," Aurelia si ji prohlédla kritickým pohledem. Gaia si připadala jako porcelánová panenka, odsouzená k tomu, aby ji malé elfské holčičky oblékaly do překrásných šatů a zavíraly ji do hezkého vyřezávaného domečku, zdobeného zlatem.
"Ne, že by mi o to nějak šlo," odsekla Gaia a pomalým krokem stoupala po polorozpadlých schodech do dějiště její dnešní noční můry.
Staré ruiny už byly po staletí obrostlé mechem a břečťanem, ze střechy nezbylo nic a ze stěn jenom pár po kolena vysokých zdí a velkých okenních oblouků. I Gaia musela uznat, že má tohle místo, osvětlené jen měsícem, magickými koulemi a světluškami, svoje kouzlo.
"Nemusíš být hned tak jedovatá, drahá. Věřím, že si dnešní večer užiješ."
"Zatím si ho užívám podobně, jako když jsem se minule málem otrávila alkoholem."
Aurelia ji probodla chladným pohledem a pevně ji chytila za předloktí. Gaia nedala najevo vůbec nic, i když se jí matčiny nehty zarývaly přímo do kůže.
"Budeš se chovat slušně, budeš se usmívat a budeš okouzlující mladá dáma, Gaio Thereso nebo se neznám. Opovaž se dnes večer způsobit jediný skandál, protože nemáš ani tušení, kam až jsem schopná zajít."
Gaia zaťala ruce v pěst. Nutila se ke klidu, ale měla pocit, že stříbrný had na jejím kotníku se pomalu utahuje.
"Ano, matko," vyplivla jako nadávku a zlaté střípky v jejích očích zlostně zářily.
"Tak se mi líbíš," usmála se Aurelia, jako by jí ještě před chvílí nevyhrožovala. "Běž se bavit, konec konců, proto tu přeci jsme."
Spokojeně odkráčela ke skupince svých přítelkyň a Gaiu tam nechala samotnou a naprosto ztracenou.

Celá tahle sešlost jako kdyby poskytovala Tärrovi jednu jedinou jistotu – měl toho mít už po chvíli plné zuby. Vážně se snažil, ale nebyl rovna společensky laděným tvorem, aby pravdu řekl. Jistě, vyhledával pozornost lidí, které měl rád, ale zase rozhodně nebyl někým, kdo by s oblibou obrážel podobné akce, kde bylo víc lidí než kyslíku na dýchání. Znervózňovalo ho to, vytáčelo ho to, dělalo to s ním věci, které by mnohem raději pohřbil někde hodně, hodně hluboko, aby je nemusel vnímat. Jenže něco takového pro něj bylo, ač chtěl či nikoli, nemyslitelné. Musel zapadnout, musel si vytvořit pověst milého mladíka, musel se adaptovat tak, aby nevyčníval (což k tomu, že byl nižší než většina elfů, zase tak těžké nebylo doslova, ale obrazně to byl pravý opak slova snadný). Musel zapadnout, aby mohla jeho matka navázat v životě, který měla, než jí jeho otec všechno ukradl. Cítil se za to tak trochu odpovědný, a možná právě proto se tolik snažil. Chtěl ji vidět šťastnou, na něm mu až zase tolik nezáleželo, aby pravdu řekl. Takže se prostě snažil na každého, kdo na něj promluvit, zazářit úsměvem, ze kterého chytal křeče do tváří, a nasadil tón, kterým nikdy nemluvil, ale zněl podivně zvonivě a… docela šťastně. Rád by takový tón používal i bez takové snahy, ale… něco takového mu zjevně prostě nebylo přáno.
V rámci snahy o začlenění nakonec skončil u konverzace s jakýmsi vysokým černovlasým elfem, jehož zelené oči si ho prohlížely s pobaveným očekáváním. Stejně jako pod pohledem každého tady si u něj Tärr přišel, že je tady za loutku a osazenstvo jen čeká, kdy udělá něco vtipného. Nebylo mu příjemné do těch očí koukat, proto odpovídal a těkal přitom očima po celé místnosti. Nehledal nic konkrétního, jen čekal, zda ho něco nezaujme. Když mu oči padly na postavu, která k němu byla natočená bokem a mračila se kamsi do davu, málem se zadusil čistým vzduchem. I když očekával, že by na ni mohl narazit (viděl její šaty předtím, leč ve stavu, kdy byly už jednoduše nepoužitelné), nějak na to nebyl překvapený – ale stála tam a mračila se na celý svět. Ta černovláska z lesa, co mu chtěla šlohnout kalhoty, připoutala ho magií ke stromu… a poté zčistajasna přecvakla a chválila mu ocas.
Chvíli mu trvalo, než znovu nabral dech, a elf, se kterým se zrovna snažil bavit, se pobaveně otočil směrem jeho pohledu. Když černovlásku uviděl, k Tärrovu překvapení protočil oči a pobaveně se zasmál. „Nad tím ani neuvažuj, hochu,“ zasmál se na mladíkův účet.
Ten jenom nechápavě povytáhl obočí a pořád letmo dívku doprovázel pohledem. „Víte, co je zač?“ vypadlo z něj dříve, než se stihl sám nad tou otázkou pozastavit. Ale slova už byla vyřčena a on tedy mohl maximálně čekat na to, zda se mu elf rozhodne odpovědět nebo ne.
K jeho štěstí se tázanému zablýsklo v zelenavých očích a zašklebil se. „Gaia Theresa Léthö. Užívej si pohled na ni, dokud můžeš, protože očekávám, že mezi námi dlouho nebude.“ Když se Tärr zatvářil trochu vyděšeně, znovu protočil oči. „Nemyslím to nějak zle. Nikdo se ní nechystá useknout hlavu, pověsit ji nebo tak… možná kromě její matky a celé smečky její stopařů. Slečinka totiž velice ráda z podobných akcí utíká, ale zatím se jí nikdy nepodařilo dostat se daleko.“ A přesto se včera dostala až k okraji lesa,“ proletělo Tärrovi hlavou.
Po pár minutách se s ním elf zase rozloučil, míře ke stolům s drobným občerstvením (ano, pokud se ptáte, jaké je to být vyměněn za pár jednohubek… příjemné to není), a to mu dalo šanci urazit pár kroků směrem k černovlásce. Ke Gaie, opravil se duchu, když si vzpomněl, jak ji elf pojmenoval. Stála tam v dalších šatech, které by jistě mnohem raději vyměnila za kalhoty (jen tentokrát doufal, že se nebude znovu snažit servat ty jeho), a připomínala ztracenou panenku. Akorát panenku, které z očí svítilo, že pokud byste ji vážně naštvali, píchla by vás ukazovákem do oka a potom vás ještě snad i vlastnoručně vykleštila. I z tohoto důvodu se od ní měl držet dál, ale jeh táhla ta nekonečná zvědavost, která ho nakonec donutila zastavit v jejím periferním zorném poli, založit si ruce na hrudi a do ticha k ní pronést: „Tentokrát nehledáte oběti, kterým byste mohla ukrást oděv, nebo to teprve přijde?“ Nic hlubokého… jen chtěl, aby si ho všimla, a věděl, že tuhle větu nepřeslechne.

Gaia sebou trhla a málem vylila víno, kterého se chopila, aby tenhle večer přežila se zdravým rozumem. Když nad tím tak přemýšlela, asi to měla čekat, protože se řídila heslem 'Když se něco může podělat, tak se to zpravidla podělá.'.
"Ne," sladce se usmála a jen tak pro efekt nechala doušek temně rudé tekutiny stéct do hrdla. To víno bylo naprosto a zcela odporné. Trpké, kyselé... Gaia to odhadovala na ukázkově zpackaný ročník. Na druhou stranu v tom byl alkohol, takže tu drobnou nedokonalost - chutnalo to jako kozí čůránky - se rozhodla ignorovat. Každý máme svoje chyby, no ne?
"Teprve se rozhlížím. Však víte, je tu tolik krásných kalhot, že jsem se ještě nerozhodla. Ale ty vaše... Ty vaše jsou zajímavé. Že bych zkusila napravit předchozí neúspěch?" Sebrala z dezertního stolu ještě jednu skleničku a nabídla mu ji. Ani ne tak, že by chtěla být mimořádně společenská... Jen nechtěla být jediná, kdo pije ten hnus.
"Myslíte, že kdybych z vás servala kalhoty, vyhodili by mě?" A... protože je to Gaia... Na chvíli nad tím opravdu zauvažovala. No fakt. Mohla by udělat takový skandál, že by ji vyhodili a ona by mohla s úsměvem odklusat někam do teplých krajin, kde jí můžou všichni políbit pěkně tvarované pozadí? Stačily by na to ty kalhoty? "Když uděláte dostatečně hysterickou scénu a vypovíte před radou, že jsem se vás pokusila násilím svléknout, možná to klapne," šibalsky na něj mrkla a dopřála si další dávku vína. Až pozdě jí došlo, že vypila jak svoji skleničku, tak tu, kterou nabízela jemu. Ups?
"Ale nejdřív bychom asi měli být formálně představeni, však víte, ať vím čí jméno v cele křičet, aby to vypadalo seriózně. Gaia Theresa Léthö, jméno mé. A vaše? Když už jste očividně tím členem vyšší společnosti? To mě, mimochodem, skutečně zajímá. Jak se takový drak dostane na slavnost elfské šlechty?"
Vzala si od procházejícího číšníka* novou sklenici s vínem a položila mu na tác ty dvě prázdné. Však on si s tím nějak poradí.

*Netuším, jestli mají elfové číšníky, ale odteď... Asi jo?

Zašklebil se nad její kousavostí a nervózně pohlédnul na to, jak do sebe klopila to víno jako na běžícím páse. Převládala nad ním skepse a dával si načas s odpovědí, zatímco dívka přepadla nevinného číšníka a popadla další skleničku vína. Tímhle tempem bylo docela předvídatelné to, že se brzo nalije tolik, aby jí nebylo proti srsti skutečně jít a zkusit nějaký ten skandál podobného ražení vyvolat. A to zrovna nebylo něco, co by se některému z nich hodilo do krámu – pokud byla vážně také šlechtična a měla už tak pověst dost na hraně, neznamenalo to, že musí jít a pohnojit to celé ještě víc, no ne? I když se mu nechtělo nad tím rozjímat, viděl přeci jenom v lese ten její výraz lapené zuřivosti, který se teď začal postupně vracet, čemuž alkohol vůbec nebránil, naopak to ještě podporoval. Proto nějak moc neváhal, o krok k ní přistoupil a než se stihla rozkoukat nebo od něj odskočit, prostě jí tu skleničku sebral a na jeden zátah její rudý obsah vyžahnul. Víno moc v lásce neměl, ale měl rychlé spalování, což znamenalo, že mu do hlavy stouplo jenom na chvíli. Lepší než opilá, divoká elfka, která stála před ním, no ne?
„Měla bys trochu přibrzdit, než se tak skutečně stane. A obávám se, že za něco takového by tě nevykopli, když máš pověst toho, že utéct chceš – naopak, drželi by tě tu pravděpodobně ještě horečnatěji a nechávali by tě, aby sis vychutnala tu hanbu. A nejenom tebe, mě taky, a to není zrovna to, po čem prahnu hned po příchodu, takže prosím, trochu uber a pokus se mi dneska kalhoty nekrást.“ Zašklebil se, ale byla to spíš grimasa únavy než škodolibosti. Muselo to na něm být vidět – byl z téhle společnosti už takhle brzo vážně unavený. Ale nestaral se o to, zda to ona pozná, protože už to beztak muselo přímo křičet z každého jeho gesta a z jeho tónu.
Její otázku očekával, ne na každém kroku byste tu asi potkávali někoho, kdo se před vámi je schopen přeměnit v draka. A i když za včerejší noc dlužila omluvu spíš ona jemu, měl tak trochu potřebu jí to vysvětlit – aby si neudělala obrázek sama tak, jak to udělala většina elfů, s nimiž se dneska bavil. „Jsem napůl elf, napůl drak,“ oznámil jí krátce a stručně, než k tomu dodal: „Moje matka je jednou z dědiček rodu Conqër.“ Což tak trochu na šlechtice pasovalo i jeho, ale ta vidina ho popravdě vážně děsila k smrti, takže to už nijak nedodával. Nechtěl na sebe nahazovat další zvláštnosti, už tak stačilo, že tu byl jako kráva mezi stádem strakatých koní. Možná částečně zapadal, ale pořád se děsivě moc lišil. Nakonec, s tichou rezignací, jí dodal i vytázané jméno: „Tieroz Conqër.“ Otcovo jméno naschvál vynechával – o tuhle možnost se připravil v momentě, kdy mu zemřel pod rukama. „Ale pokud byste si chtěla napravit dojem ze včerejška, můžete mi říkat Tärr.“
Chvíli ji jen tak sjížděl pohledem, než mu na mysl přišla otázka, která mu po ní putovala pořád, ale doteď ji nedokázal uchopit. „Co tu vlastně děláte? Nepřipadáte mi ani trochu zaujatá podobnými akcemi. Ani včera jste tak zrovna nepůsobila… tak čemu může tahle malá sláva vděčit vaší zjevně nedobrovolné přítomnosti?“ Asi to byla docela netaktní otázka, ale… byl zvědavý. Co na srdci, to na jazyku. A navíc se nezdála zrovna jako někdo, koho by trápily společenská očekávání v rámci etikety rozhovorů…

"Noták!" natáhla se po skleničce, ale v tu chvíli už veškerý její obsah zmizel v jeho hrdle. Gaia - i když nerada - uznávala, že s tím útěkem má asi pravdu, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že na podobných akcích se prostě ve střízlivém stavu vydržet nedalo. Korzet ji dusil, společnost znechucovala a kvůli tomu všemu kolem by s upřímnou radostí prostě jen vylezla na jeden z vysokých okenních oblouků a skočila do tmy. Bohužel, při její smůle, by si určitě maximálně narušila míchu a byla tak nadosmrti odsouzená žít se svojí matkou bez sebemenší naděje na útěk. Nic moc představa, pokud se jí ptáte.
"'Pokuste se mi dneska nekrást kalhoty?' Znamená to, že zítra už můžu? Půlnoc je za chvilku, takže bychom to pěkně stihli. Pokud se stydíš, pobíhat tu s holým pozadím, klidně ti na oplátku věnuju sukni," pokrčila rameny, jako by o nic nešlo. Ve skutečnosti se jí ale v hlavě už zase promítaly všechny možnosti. Co kdyby si vzala rukojmí? Pomohlo by jí to?
"Napůl elf? No... Věděla jsem, že spousta elfek má exotičtější chutě, ale o tomhle jsem teda ještě neslyšela. Jste zajímavý exemplář, pane Tärre," natáhla se a promnula pramen jeho vlasů. Obešla ho kolem dokola, odolala nutkání, prohlédnout mu zuby. To už by bylo i na ni trochu moc.
"Zajímavá stavba těla. Na elfa moc mohutná, ale asi tím vynahrazujete svou... kapesní výšku, uši málo špičaté, oči... přinejmenším zajímavé. Nerada vám to říkám, ale zapadnout do společnosti těhlech magorů se vám jen tak nepovede. Ne, že by to teda byla nějaká výhra. Být vámi, prostě si sbalím svých pár šupin a ocas a uteču, dokud je čas."
Odchytila kolemjdoucího číšníka, provokativně pozvedla skleničku z broušeného skla a zkusila nevnímat, že víno je snad ještě odpornější, než před chvílí.
"Pokud jsme u toho, ani vy nevypadáte, že si to vyložené užíváte, ale třeba se mýlím. Možná zažíváte takovou tu... vnitřní radost. Ale spíš bych řekla, že ne. Tohle je asi taková zábava jako ta minulá hra karet s opilým pirátem, který byl na jednu ruku chromý... A vlastně i to jsem si vychutnala podstatně víc."
Zvedla lem sukně, jen tak vysoko, aby byl vidět stříbrný had, omotaný pevně okolo jejího kotníku. Kůže kole něj byla zarudlá a nesnesitelně svědila. Co na to říct...? Gaia se téhle frašce bránila zuby nehty.
"Jsem tu kvůli tomuhle. Pěkný šperk. Dokud se nerozhodnu odmlouvat matce a ona se nerozhodne, udělat se ze mě smažené elfí filé. Ale oceňuju tu myšlenku. Doteď ji to nenapadlo."