Les divokých elfů

Teatrálně si povzdech nad tím jejím narážením. „Ideální by bylo, kdybyste se tentokrát držela od toho i po půlnoci. Obávám se, že žádná šlechta by nenesla úplně nejlépe něco takového. A znovu, i kdybyste na ně udělala vážně zlý dojem, obávám se, že by vám to dali jenom sežrat, žádné osvobození v podobě vyhnání neb něčeho podobného… to by bylo přeci jenom příliš snadné,“ zašklebil se, ale ve finále v tom měl vážně pravdu, ne že ne. Byla jedna věc to, že vířila po parketu, byla na všechny jedovatá a nasávala víno jako houba (nebo jako moravák po suchém únoru), ale kdyby skutečně udělala něco, co by si přitáhlo pozornost davu mnohem rázněji, nevyhnutelně by ji to vystavilo nějakému nehezkému trestu. A i když ji neznal a po tom shledání v lese neměl vlastně skoro žádnou motivaci k ní chovat nějaké sympatie, přeci jenom ji nechtěl vidět lynčovanou před nadšeným davem… nebo jak přesně elfské tresty vypadaly. Nemyslel si, že by se v tvrdších případech moc lišily od trestů jakékoli další rasy – násilí se zrovna nepozastavovalo nad tím, zda máte ploutev, špičaté uši nebo křídla. Vaše krev ve finále vypadala a chutnala stejně. Rány se možná hojily jinak, ale vypadaly stejně. Na tom tedy vážně nezáleželo.
V naprosté tichosti vyčkával, až skončí s tím zaujatým monologem nad všemi jeho odlišnostmi. Vypadal snad na to, že by si toho nebyl sám vědom až moc dobře? Byl, věřte mu to. Jenomže to ji nezastavilo a on se nechtěl zbytečně pouštět do konfliktů, kterým mohl předejít. Když to zakončila a znovu skončila se sklenkou přitisknutou ke rtům, kysele se zašklebil. „Skončila jste s výčtem toho, co oba dva moc dobře víme, nebo to bude mít pokračování?“ vyšvihl po ní dřív, než si to stihl promyslet, načež ale pokračoval už poněkud klidněji: „Jsem si vědom toho, že jen tak nezapadnu, o to se nemusíte bát. Těžko říct, zda o to vůbec stojím, popravdě.“ Taky tady nebyl proto, aby sám zapadal… tušil, že dřív nebo později to dojde i matce, která se s takovým nadšením hrnula do toho, aby mu Les divokých elfů prezentovala v tom nejlepším světle. Kdo by byl shovívavý k hybridům, když pořád nejsou jeho pravou krví? S tímhle vědomím už holt musel v Nescoře žít každý kříženec. A Tärr s tím byl smířený už hezkých pár let. To, že si sem tam dovolil sám sobě nalhávat, že by se to někdy mohlo zlepšit, už byla přeci jen jiná pohádka. „Ale na druhou stranu se obávám, že to už nebude vaše starost.“
Oči mu s neskrývanou zvědavostí sklouzly k jejímu kotníku (bez jakési afektované pohoršenosti, kterou by asi měl kdokoli ze šlechticů v tu chvíli dát najevo, nehledě na to, zda to skutečně bylo odrazem jejich myšlenek nebo ne) a k tomu stříbrnému hadovi. Škrtič se s jasným účelem obepínal kolem jejího kotníku a zanechával pod sebou mírně zarudlou kůži. Bylo jasné, že to nemůže být ani trochu nic příjemného. „To nevypadá zrovna hezky,“ dal jí za pravdu, zatímco znovu spustila sukni na zem a skryla šperk za vlnící se látkou. „Takže mě nechte hádat: váš další útěk se bude muset odložit, než přijdete na to, jak tu věcičku servat, nemám pravdu?“ Taková záležitost mohla trvat vážně dlouho, pokud byla ta věc začarovaná nebo tak něco. Ale ais jen těžko by jí mohl vyčítat, že se chce zbavit něčeho tak jasně svazujícího… sám by z něčeho takového na sobě asi zešílel, upřímně.

Úvaha o utajené snoubence ho donutila se ušklíbnout a částečně z něj konečně smyla ten pocit nepatřičnosti, aby náhodou Jasse v jeho domově neobtěžoval. Opřel si bradu pohodlně o kolouškovo rameno, než se přemítavě zašklebil a u toho mu vydechnul přímo do ohbí krku, až se pod ním Jass zachvěl. To nám to ale hezky začínalo. „No, jde o to. Ve skutečnosti mám manželku a tři děti, jenom přes den využívám příležitosti a utíkám do lesa, abych se mohl zaplétat jinde,“ pronesl s naprostou vážností tónem, za který by z fleku mohl dostat nějakou uměleckou cenu, než se prozradil tím, že se uchechtnul (pokud už se dávno neprozradil absurditou toho tvrzení… pro skrz naskrz teplého elfa byla myšlenka manželky, dětí a především procesu výroby těch dětí něco, z čeho se musel docela rázně v duchu oklepat, aby ho to nestrašilo v noci v nočních můrách). „Dobře, tak teď vážně… ne, nemám tajnou snoubenku. A zapřísahám se, že pokud si někdy řeknu, že to zkusím s babou, nechám tě mi prostřelit zadek šípem,“ dodal v dobrém naladění, což se jasně odráželo i na jeho hlase.
Poté už přejel na trochu vážnější notu. Pořád si udržoval lehký, skoro až flegmatický tón, ale zároveň už nedělal šaškárny, což by si od vás mohlo zasloužit alespoň mírný potlesk. „No, asi můžu říct, že rád zkouším nové věci, ale většinou skončím u toho, že mi většina z nich prostě nejde. Otec mě tlačil hlavně ve směru výcviku, takže to jediné, co asi stojí pořádně za zmínku, je, že se umím svým způsobem ohánět s většinou zbraní, na níž si vzpomeneš… ale stejně se na konci dne vrátím k luku. A co se týče nějakých zálib… řekněme, že utíkání z domova do lesa mi jde a baví mě asi nejvíc. Doteď to ještě celkem šlo, ale v posledních dnech jsou všichni vyšponovaní na maximum, takže kdo by s nimi chtěl zůstávat delší dobu.“
Nebylo to tedy tak snadné, jak to zaonačoval – jeho matka byla napjatá od chvíle, kdy Sayleen odjela do Stříbrného lesa. Měla se co nevidět vrátit, ale zatím po ní nebylo ani vidu, ani slechu, což matku samozřejmě znervózňovalo, což pro ni nejspíš byl pokyn k tomu, aby byla na všechny nepříjemná a mrzutá jako abstinent, když před něj postavíte láhev brusinkovice a znemožníte mu se jí dotknout. Ale tohle byly detaily, kterými Jasse přeci jenom zatěžovat nemusel, takže tak.
Nakonec to tak trochu vzdal, než Jassovi do ucha frustrovaně zafuněl. „Víš, že sis vybral strašnou otázku?“ oznámil mu, ale v tónu mu jasně znělo, že to nemyslí vážně, nýbrž jenom jako nadsázku. Nechtěl ho jen urazit za takové nedorozumění. „Kdyby ses zeptal na cokoli konkrétního, asi zvládnu odpovědět, ale teď si přijdu jako po srážce s cvičební figurínou. Víš co myslím, takové ty, co se otáčí a mají na sobě závaží plná písku. Je to jako po šlupce do hlavy, bum! – a je tam úplné prázdno.“ Chvíli mlčel, očima napůl sledoval plameny, ale stále přeskakoval pohledem k tomu málu, které viděl ze své pozice z Jassovy tváře. „Mohu se vlastně zeptat na to samé. Třeba mě to inspiruje k tomu, jak se na to odpovídá. Co vlastně rád děláš, Jassi? Hádám, že na snoubenku a caparty se ptát nemusím…“

“Myslíte, že konzervativní elfští staříci by nesnesli pohled na váš… zadek?” S přiopilým leskem v očích se ušklíbla a provokativně přejela dlouhými prsty po přezce jeho kalhot. Z pokusu o útěk se to pomalu měnilo ve škádlivou hru. A kdo by byla, kdyby si něco takového neužívala? Elfové byli… nudní.
Samé ‘Ale Gaio, měla by ses stát představenou!’ a ‘Ale Gaio, dezert se nejí touhle vidličkou, ale tou o chlup menší.’. Nezajímalo ji to. Bylo jí to královsky u míst, kam slunce nesvítí. Ona chtěla utéct, procestovat kontinent. A neřešila, jestli to měla udělat z koňského sedla, s místa na lodi nebo z dračího hřbetu. A přesně v tomhle by jí mohl tenhle dračí klučík pomoct. Stačilo jen přijít na to, to bude chtít naoplátku.
“To záleží. Obávám se, že na to, abych spatřila i jiné odlišnosti, jste příliš oblečený. A s tím se znovu pojí ty nešťastné kalhoty. Je to jednoduché, pane Tärre.” Brala to jako hru. Neškodnou, vzrušující. Něco, čeho se jí v elfské společnosti moc často nedostávalo. Když ale zvážněl, neměla na vybranou. I přes opar alkoholu cítila, že by ho měla varovat. Nezáleželo, odkud pocházel… tady zůstat nechtěl. Věechno bylo lepší, než Les divokých elfů.
“Nestojíte. Ať už si o mně myslíte co chcete, v tomhle vám říkám pravdu. Proč bych se pokoušela vypadnout s nasazením vlastního života, kdyby se to tu dalo alespoň trochu snést? Nezáleží na tom, jestli jste drak, víla nebo králík s rohem na noze - i když to by vám na sympatiích asi taky moc nepřidalo - tady všichni soudí všechny. Jediná chyba, jediné slovo, jediný pohyb… Možná znáte elfy jako vznešené a hrdé, ale pod touhle slupkou je tolik zkaženosti, že si to málokdo dokáže představit. Kdybychom byli milí, proháněli se po Nescoře na zádech srnečků a stříleli šípy radosti, nikdy bychom si takovouhle pověst nevybudovali.” Neuvědomovala si, že mluví tak vážně. Ne, dokud nevstoupila do jeho osobního prostoru tak blízko, že cítila jeho dech na krku. Gaia mohla být jakákoliv… Mrcha, sobecká útěkářka, špatná dcera… Ale někde hluboko uvnitř měla pořád city. Snažila se je zničit, protože věděla, že jí budou akorát na obtíž. Nemohla dávat žebrákům všechny svoje peníze, nemohla pomoct každému sirotkovi, nemohla všechny zachránit. Ale i tak se o to vždycky pokoušela.
“Nevypadá hezky?” pozvedla obočí, ale ve výsledku byla ráda, že stočil téma jinám. Přeci jenom… popichování bylo mnohem pevnější půdou pod jejíma nohama. “Pravda. Je to pěkně ohavné. Nehodí se mi to k šatům. A… ano… to, že to sleduje každý můj krok je vlastně taky mínus. Zbývají mi dvě možnosti. Zůstat tu nebo tu nechat nohu i s hadem a odhopkat do západu slunce po jedné. Nebo máte jiný nápad? Vypadáte, že máte stejně prořízlou pusu jako já, pane Tärre, tak to toho. Poctěte mě nějakou moudrostí, která mě spasí.”

Zasmál se, ale spíš než upřímný projev veselí to bylo hořkosladké cosi. „Obávám se, že staré elfy by pohoršil i váš obnažený kotníček, natož pak něco tak strašného, jako je obnažené pozadí,“ zašklebil se a musel se držet, aby před Gaiinými nenechavými prsty na svém opasku neucuknul. Měl v příliš živé paměti to, jak se ho jen před pár hodinami snažila obrat o kalhoty za dost drsných donucovacích podmínek. Nechtěl znovu skončit připoutaný ke stromu s kudlou na těle, teď už ani neměl výhodu momentu překvapení ve chvíli, kdy by se pokusil vysvobodit proměnou. Těžko říct, co by si vymyslela tentokrát, ale moc se mu nechtělo to riskovat, aby byl upřímný.
Vážně to vypadalo, že chce utéct. Nedivil se, stačilo mu sledovat, jak v těch šatech byla svázaná a ve šlechtické společnosti znuděná. Vypadala jako holubice na plese havranů – nemístná, toužící vypadnout někam, kde ji ty rozdíly nemusely trápit. A i když se vážně snažil o to, aby byl způsobilý syn a neudělal tady matce žádné nepříjemnosti, nemohl se zbavit nutkání jí v tom pomoct. Sám už se tu začal ošívat – příliš upnuté oblečení, soudící pohledy ze všech stran a pocit, že je tu jako špína na podrážce smetánky, co ho tu trpěla jenom a pouze kvůli polovině jeho krve. Otázka byla, na jak dlouho to mělo vydržet. Povzdechl si, než na krátkou chvíli vzhlédnul. To jediné, co ho tu uklidňovalo, bylo vidět nad sebou hvězdnou oblohu – alespoň malou iluzi toho, že tady není uvězněn. Sice to byla vážně jenom sladká iluze, ale stačilo mu to k tomu, aby se alespoň zvládnul pořádně nadechnout.
Pohled zase spustil dolů a pohlédl do očí Gaie. Trochu ho znejistělo, když mu došlo, že na těch podpatcích je přesně stejně vysoká jako on. S tím, jak se navíc nesla, nebylo těžké uhádnout, kdo z nich dvou tady má spíš navrch. Když se konverzace stočila k hadovi na její noze, s povytaženým obočím si ho chvíli prohlížel. Vypadal by nevinně, kdyby se jí dost viditelně nezarýval do nohy a neměl efekt, který mu vypověděla. Něco takového… jak mohl vůbec rodič tohle svému dítěti udělat? I když, vzpomínka na otce mu jasně dala najevo, že to není něco, čemu by se měl divit. Její sarkastické poznámky byly možná ostré, ale šlo poznat, že jí ta rádoby ozdoba rozhodně není jedno… a už vůbec ne po vůli.
Povzdechl si, než ji odpověděl. „Obávám se, že pokud hledáte někoho, kdo se vyzná v ničení magických věcí, bude vhodnější se o to pokusit o někoho jiného než u draka, který magii dokáže tak maximálně narušit než s ní jakkoli pomoci,“ pronesl, než se zarazil. Střídavě těkal pohledem mezi Gaiinýma očima a tím hadem na její noze, než se mu v hlavě rozzářila ona pověstná žárovička. To bylo ono. Od mala ze všech stran slyšel, jak dračí krev koruptuje magii… takže tohle byla vlastně možná alternativa. S očima rozšířenýma nápadem, co s emu proháněl myslí, vzhlédnul k ní a po rtech se mu roztáhnul úsměv. „Dobře, možná mě něco napadlo,“ oznámil s hrdým podtónem, než se mírně rozhlédl kolem. „Ale tady to řešit by bylo riskantní. Pojď se mnou.“ Bez zeptání nebo zaváhání ji čopnul za ruku a davem ji táhnul za sebou ke kraji mýtiny, kde už začínaly zase vysoké stromy. Cestou zahlédl pár pohoršených pohledů starších elfů (kdo ví, co si mysleli za tímhle gestem), ale na to byl moc nadšený v to, co ho napadlo. Pokud by to fungovalo, stálo to za pár pohoršených pohledů.

“Obávám se, drahý pane, že mě chytá o to větší nutkání to provést. Hádám, že ta situace by byla minimálně… k popukání. I když… co to plácám. Myslím, že bych umřela smíchy. A byla by to velmi příjemná smrt.” Vyzývavě nakrčilo obočí, ale už si z toho doopravdy dělala jenom legraci. Udal jí dost důvodů k tomu, aby se ho nepokoušela přinutit k veřejnému striptýzu. Zaprvé by to bylo kapku složité a pro něj jistě poměrně ponižující (to samozřejmě jen v případě, že neměl pěkné pozadí a s tím Gaia ve svých plánech rozhodně nepočítala) a zadruhé stejně nevěděla, jak by se ze svých šatů vysoukala, aby si mohla jeho kalhoty obléct.

“Co to-? Díváte se na mě jako kdybyste přišel na to, jak vyřešit všechny problémy Nescory jen za použití lžičky na kafe.” Nedůvěřivě si ho prohlédla a jen tak tak zadržela výkřik, když ji chytil za ruku a táhl někam pryč.

Chvíli zvažovala, že začne volat o pomoc, ale došlo jí že nic, co s ní plánuje nebude horší než to, co s ní určitě plánuje její matka.

“Nerada vám to říkám, ale pokud jste mě chtěl vzít za keříky a tam sundat ty kalhoty dobrovolně, stačilo jen říct. Nejsem Namäco, abyste mě chytil za ruku a pokusil se mě odtáhnout na pevninu.” Pokoušela se situaci odlehčit. Z části kvůli tomu, že taková prostě byla a zčásti, protože se ji neznámý cizinec pokoušel odtáhnout pryč jen kvůli hadovi, který jí obepínal nohu. A to rozhodně nebylo běžné. Ani na její měřítka. A věřte mi, když říkám, že jí už přišla podivná jen velmi malá řádka věcí (Ta mimochodem zahrnovala oblečené hlodavce - podle všeho jeden z nejnovějších trendů v elfském hlavním městě - a nohy. Ty ji obzvlášť znepokojovaly.).

Děkoval bohům, že tentokrát už Gaia alespoň skutečně zněla, že si dělá legraci, takže si mohl protočit oči a místo odpovědi jí prostě znovu sebral skleničku s vínem a na jeden zátah ji vyzunknul. Obával se, že to ani zdaleka nestačilo na to, aby to na tělo s odbouráváním draka stačilo, ale doufal v to nejlepší. Pokud tuhle noc chtěl přežít, začal díky Gaie dost rychle přicházet na to, že střízlivost není ta správná cesta. S nonšalantním úsměvem jí vrátil prázdnou skleničku, než si v nervózním gestu prohrábnul vlasy. Zničil tím sice veškerou snahu je usměrnit, ale na oplátku dostal alespoň pár vteřin dobrého pocitu. Lepší než nic. „Obávám se, že na svlékání na veřejnosti byste toho do mě musela nalít podstatně víc. Navíc, opilý drak na plesu elfské smetánky? To zní jako historka, co by mi na krku zůstala, dokud bych byl naživu.“

Sotva se dostali tím překotným tempem na okraj mýtiny a Gaia začala docela zvesela o tom, zda ji hodlá odtáhnout za keříky, začal být rád za to, jaké je kolem šero, protože se mu přes tváře jako na povel přelilo horko a červeň, kterou by skutečně jen těžko zamaskoval. Fakt byl, že i když už za sebou měli kradení kalhot v lese, tak ho pořád v tom, jak bez ostychu mluvila, docela zarážela. „Přísahám, že tě netáhnu… za keř. Alespoň teda– ne s tímhle účelem,“ dostal ze sebe docela náročně. Tahle elfka byla vážně zátěž na něčí klidnou mysl.
Potřásl hlavou, aby ze sebe tuhle strnulost dostal, a pustil její ruku, když zjistil, že jde za ním. Ještě chvíli pokračoval podrostem, než se zastavil a otočil prudce zase ke Gaie s cílem vylíčit jí, co ho napadlo. „Jde o to – oba víme, že jako drak ti s magií asi moc nepomůžu. Už vůbec s elfskou; kdykoli se matka snažila ze mě vykřesat aspoň malé kouzlo, nic se nestalo. Dračí magie blokuje tu elfskou kvůli tomu, že je prostě dominantnější – nebo tak něco. No… jde o to, že právě to by se dalo využít. Dračí krev by mohla narušit magii toho náramku,“ ukázal směrem, kde se jí kolem kotníku ovíjel had, „alespoň na chvíli. Na dost dlouhou chvíli, aby ho šlo silou rozervat. A bum – had by byl dole.“

“Hele! Ta byla moje!” pobouřeně vyjekla, ale v další chvíli si zakryla pusu. Sice si nemyslela, že by si jejího zmizení někdo všiml tak rychle, ale nemohla - a hlavně nechtěla - nic riskovat. Byla pekelně zvědavá, co s ní chtěl dráček dělat kousek od křoví a s kapku útrpným výrazem ve tváři. Gaia se pomalu sázela sama se sebou. První možnost byla, že ji zabije a zakope (k té se přikláněla nejvíc, protože si uvědomovala, že jejich vzájemná… koexistence pro něj nemohla být zrovna příjemná), druhá možnost byla, že ji unese a v polovině cesty shodí z nebe, poslední - a nejméně pravděpodobná - že se s ní vyspí. Popravdě by se nejméně bránila druhému scénáři, ale ani ten třetí jí nebyl úplně proti srsti.

“Nezníte, jako by se vám ta možnost úplně příčila. Pokud je tomu tak, myslím že matka má ve sklepě kromě nevinných panen a obětních jehňat taky pár lahví archivního vína. A nic by mi nevadilo méně, než vás opít a potom se jen tiše bavit tím, jak se ze svých kalhot dostáváte dobrovolně.” Šibalsky trhla obočím a stín obav, který ji obklopil, když jí tenhle… pán odtáhl pryč, ji pomalu opouštěl. Konec konců… působil docela neškodně. Minimálně v téhle podobě.

“Za tímhle účelem? V tom případě jsem ještě zvědavější. Většinou mě totiž muži táhnou za keř jenom za tímhle účelem. Je teda pravda, že jeden to maskoval sbírkou motýlů a druhý přísahal, že mi tam určitě spadnul náramek, ale abych to zkrátila… ten první sbírkou motýlů rozhodně nemyslel sbírku motýlů a ten druhý mi náramek prostě sprostě ukradl a chtěl u toho vypadat jako džentlmen,” pokrčila rameny, protože o nic nešlo. Tenhle skorodrak ji ale čím dál tím víc fascinoval a zajímal. Když mu kradla spodky (No dobře… když se o to pokoušela.) rozhodně nevypadal jako stydlivka, ale teď se červenal! U všech Nescorských bohů, to vážně nečekala.

Při jeho vysvětlení jí pobavený výraz z tváře pomalu mizel. Mohlo by to vyjít. Muselo to vyjít. Gaia šla na tenhle ples za trest a s vidinou toho, že se buď opije nebo prostě bude hodiny trpět, než se dostane domů a vymyslí nějaký nový plán. Ale tohle… To by mohl být její lístek ke svobodě a tím, že jí ho nabídl se ho ani nemusela prosit a hledat na něj páku.

Adrenalin jí okamžitě dvojnásobně stoupl a ona cítila pověstné šimrání v podbřišku, které se ozvalo vždycky, když  vyskočila oknem, sešplhala po svázaných prostěradlech nebo prostě utekla uprostřed snobské večeře. Tärr jí nabízel šanci. A ona se jí hodlala chytit a nepustit, dokud nebude stovky kilometrů odsud.

Mozek jí jel na plné obrátky. Když sundá hada, v lepším případě ho bude dračí magie blokovat natolik, aby se o tom nedozvěděla matka. Tou dobou bude na cestě domů. Musí to zvládnout rychle. Možná ukrást koně, v horším případě sundat boty a běžet. Doma se převlékne do něčeho… příjemnějšího, než je večerní róba a zbytek… domyslí po cestě.

Nepřipouštěla si, že by to nemuselo vyjít. Počítala s tím, že všechno klapne, protože kdyby věčně nedoufala a ztratila naději, nikdy by se z okovů své vlastní matky nedostala.

“Co mám udělat?” zeptala se s dychtivým leskem v očích a pocitem, že se chystá svou duši upsat ďáblu. A víte co? Vůbec jí to nevadilo. Ani v nejmenším.

Zavrtěl hlavou v docela jasném gestu, že má celý seznam stovek tisíců věcí, které by dělal mnohem raději než to, co mu tu navrhovala. „Nejsem si jistý, zda zrovna sklep vaší matky je místem, které bych toužil navštívit. U ženy jako je ona… těžko, vážně hodně těžko říct, co by se tam dalo najít,“ pronesl s úšklebkem, ale myslel to spíš napůl vážně než jako žert. Pokud ta žena byla schopná svojí vlastní dceři přidělat na nohu něco, co spíš než ozdobu nebo gesto starostlivosti připomínalo mučící nástroj (alespoň pokud byste se ptali Tärra), vážně nechtěl zjišťovat, v jakém stavu je její sklep. Asi by ho tam nepřekvapilo vůbec nic – ani hromada k smrti zbičovaných mrtvol. Vlastně by to jen potvrdilo všechny jeho domněnky o někom takovém… a to tu ženu vlastně ještě ani nepotkal osobně. A upřímně? Ani po tom nějak závratně netoužil. To si mohl nechat na příští den… rok… nebo taky do příštího života.

A poté, když chtěl poté pokračovat v chůzi, začala zase o tom s taháním za keř – to už nebyl jenom náznak, to už měl mladý drak na tváři reálný ruměnec. Sice mu poměry města, ve kterém vyrůstal, přivály do cesty hodně oprsklých dívek, ale žádná z nich se ani trochu nepodobala tomu uragánu jménem Gaia, který ho smetl v Lese divokých elfů. Těžko říct, zda měl být za její společnost vděčný nebo za ni bohy proklínat – zatím váhal někde mezi a ještě se rozhodoval, doufaje přitom, že toho nebude nějakým způsobem později litovat. Intuice mu ale říkala, že to bude dobré – alespoň v rámci mezí – takže se trochu naivně rozhodl tomu pocitu důvěřovat. Koneckonců, měl v tom na výběr? Ani moc ne. Takže její vyprávění o odůvodnění jejích minulých nápadníků o tahání za keř prostě přešel a snažil se, aby jí nedal ještě víc podnětů k tomu, aby z něj měla dobrý den… totiž noc. I když už teď ta snaha nebyla moc co k čemu. Šlo o to, že už když mu kradla kalhoty v lese, nepojal to tak, jak to teď nadhodila – a nenapadlo ho to až do chvíle, kdy to sama nadhodila. Stres vám evidentně značně prodlužuje vedení, toho byl zářným příkladem.

Raději se zase začal soustředit na to, jak dostat dolů toho hada z její nohy. To byl cíl, který si oba vytyčili a kterého bylo třeba se držet. Její otázka na to, co má udělat, ho do toho zase spolehlivě stáhla, takže jí za to v duchu jen tiše děkoval – i když to bylo tahání z kaše, do které ho sama uvrhla, ale to byl zanedbatelný detail. „No, bude potřeba to provést rychle, protože pokud vaše matka z toho náramku zjišťuje, jak na tom jste, tak nebude moc času nazbyt. Moc rychle se asi nedokážete převléknout – a utíkat v těchto šatech bude asi stejně pohodlné, jako běhat po rozžhaveném uhlí. Bude to chtít vás nejdřív dostat domů, nechat se převléct… a potom to rychle zlomit a vzít do zaječích, než budeme mít v zádech polovinu Lesa divokých elfů, což by bylo přesně to, co by se stalo, kdybychom to zlomili teď a tady.“

Poté se ale zarazil, protože se tu vyskytnul jeden malý problém. „Jak to ale udělat, aby vás nepodezírala už ve chvíli, kdy předčasně odejdete z plesu?“ Chvíli ji pozorně sledoval, snažil se přijít na to, co teď – než se mu nad hlavou rožnula malá žárovička. „Možná by mohlo projít to, kdybyste předstírala, že jste to přehnala s alkoholem – při vší úctě, to není moc těžké na uvěření, co si budeme povídat. Takže pokud to zaonačíme, že vám pomáhám domů, vy se převléknete a poté zničíme toho hada… mohlo by to reálně docela dobře vyjít.“ A pokud ne, no… předpokládal, že sestřelenému z oblohy elfskými šípy už mu to bude docela fuk.

Gaia musela uznat, že mu to myslí. Když ho poprvé potkala v lese, nebyl pro ni ničím jiným, než jen prostředkem k útěku. Stačilo mu sebrat kalhoty a utéct někam daleko, kde ji nenajde matka, ani její poskoci.

Když přišla na ples, přeřadila si ho do kolonky ‘zábava’ a chystala se ho využít k tomu, aby jí na slavnosti jednoduše nehráblo (Protože, pokud se jí ptáte, riziko bylo zatraceně velké.). Do té kolonky pasoval. Měl kapesní velikost a původ, ze kterého si mohla utahovat, byl skoro roztomile nevinný a jeho schopnost se jí ubránit, se rovnala nule. Čím déle ale večer postupoval, tím víc se do její krabice nehodil. Ačkoliv ona ho provokovala a nehodlala mu nic dát zadarmo, on se o ni staral, záleželo mu na její reputaci a na to, aby nedopadla špatně. A to se jí zatraceně líbilo, i když jako silná, nezávislá elfka by to rozhodně nepřiznala ani po pěti lahvích šumivého vína.

“Vy se červenáte! Rozkošné,” neodpustila si popíchnutí, ale tentokrát to v sobě nemělo obvyklou sílu a moc. Spíš si jen nedokázala pomoct. Její tělo mělo suché a sarkastické poznámky prostě až moc hluboce vryté pod kůží. Nešlo to změnit během chvilky.

“Každopádně ale oceňuji vaše nečekané organizační schopnosti. Je fajn, že alespoň jeden z nás přemýšlí nad přežitím. Mě by to nenapadlo!” s rozzářeným úsměvem (Na tom měl svůj podíl alkohol i plán útěku.) ho klepla do ramene a na chvilku odolávala nutkání, zkusit vítězný tanec. Musela si opakovat, že ještě není vyhráno. Nejdřív musela před svou matkou sehrát dokonalou scénu a potom se dostat z lesa se všemi orgány a končetinami na svém místě. Až potom může radostí protančit třeba týden.

“Začínáte se mi přeci jenom docela zamlouvat, pane Tärre!” poťouchle se zazubila a potom bez jakéhokoliv varování začala padat. Bylo jí jedno, jestli ji chytí (I když, úplně upřímně, kdyby si mohla vybrat, tak bude jednoznačně pro ‘ano’.) nebo ne. Potřebovala je jenom oba dostat do role opilé dámy v nesnázích a jejího zachránce.

A je lepší způsob, než nečekaný trust fall? Ne. To tedy není.

Tärrovi z ní skutečně začínala jít hlava kolem. Nikdy se nesetkal s někým, kdo by se Gaie podobal tímhle způsobem – kdo by v sobě nesl podobný temperament. I když zpátky v Dračích skalách žil v prostředí, kde dospívající dívky nepřipomínaly uhlazené a milé panenky ani s oběma očima vypíchnutýma, stejně na ni žádná z nich prostě a jednoduše neměla. Těžko se rozhodoval nad tím, zda se mu tenhle fakt na Gaie líbil, anebo zda ho děsil k smrti. Pravděpodobná byla jakási směs obojího, abychom si nelhali. To, že i navzdory tomu, jak společně začali – v nočním lese, kdy se snažil zachránit vlastní kalhoty (a kdyby to měl říct nahlas, asi by zněl jako naprostý šílenec, co si budeme povídat) –, se ho pořád ještě držela, ho docela překvapovalo. Většina dívek by se dávno vykašlala na nějakého cizince křížené krve z lesa a prostě by si hledali jiný způsob, jak dosáhnout svého… Gaia a její houževnatá vytrvalost byli překvapením, které neznalo konce, jak se tak zdálo.

Její poukazování na to, jak rudé měl v tu chvíli tváře, způsobilo to, že rázem nabral ještě sytější odstín, než se od ní částečně odvrátil. Tušil ale, že ani tohle stíny kolem moc nezakryjí. Měl sto chutí se proměnit na místě, protože ruměnec by snad neprosákl skrz šupiny – i když, s jeho štěstím… i něco takového bylo docela dobře možné. „To už se tak občas stává,” odvětil neurčitě; mělo to být takové odseknutí, ale to jediné, co ze sebe pořádně vydal, byl rezignovaný tón. Nebylo to tak, že by ho snad unavovalo to, jak do něj rýpala, ale taktéž mu to nebylo stále moc příjemné – i když se nezdála, že by po něm ty poznámky metala naschvál. Tohle bylo to, co s vámi dokázaly udělat vyšší společenské kruhy? Protože pokud ano, zatraceně ho to vyděsilo a donutilo ho to zamyslet se nad tím, do čeho se to tady vlastně sakra namočil.
Když se najednou rozhodla na něj doslova spadnout při vyjadřování náklonnosti jeho nápadu, měl co dělat, aby ji ze svého trochu šokovaného stádia stihl zachytit. To se mu nakonec podařilo, takže nerozčísla nosem hlínu (i když něco takového by nepochybně jejich historce o tom, že přebrala, přidalo na autenticitě… ale nebyl nezdvořák, aby ji prostě jen tak nechal spadnout kvůli něčemu, co vůbec nemuseli potřebovat) a mohli společně zamířit zpátky na ples. To jediné, co musela dělat, bylo se do něj zavěsit a vypadat co možná nejvíc opile – což jí jistě, mezi námi děvčaty, nedělalo zase takové problémy. Jeho úkolem bylo ji táhnout, pokusit se cestou nezakopnout o lem jejích šatů a hledat očima v davu někoho, koho by mohl pověřit tím, aby poslal zprávu o jejím odchodu její matce, aby jí dceřino zmizení nebylo tak podezřelé.

Nemusel čekat dlouho – poté, co se objevili na kraji společnosti, se od ostatních oddělila vysoká elfka s černýma očima a bělostnými vlasy, která nebyla ani zdaleka tak vyšňořená, co zbytek šlechty. Dost možná to byla jen pomocnice, stejně si ale uchovávala určitou eleganci a krásu, což bylo to, co lidé pověstně elfům tolik záviděli. Došla pár dlouhými kroky k nim, kritickým pohledem si změřila jeho i Gaiu, než uznala, že jen z jednoho z nich vymámí rozumná slova. „Nějaké problémy?”
Tärr jenom zavrtěl hlavou a omluvně se na ni pousmál, na tváři co možná nejvíc výmluvný výraz. „V pořádku, pod kontrolou. Jenom… vypila trochu moc, tak jí pomůžu domů. Zvládneme to,” pronesl s optimismem v hlase – možná s až moc velkým na to, že mu Gaia předstíraně visela kolem krku a na všechny kolem působila dojmem, že sama by neušla ani metr. Těžko říct, kolik herectví ku pravdě v tom vlastně bylo.
Elfka dvakrát nadšeně ze situace nepůsobila. „A vy jste…?” Z tváře jí svítila nepatrná ostražitost. V tom se jí nemohl v nejmenším divit.
„Tieroz Conqër.”
V očích se jí zablýsklo překvapení. „Zdá se že vy a vaše matka jste ti, co tu před pár dny svým příchodem zvedli to nemalé pozdvižení, nemám pravdu?” optala se, a když Tärr přikývl, pokračovala. Už se zdála o něco míň ve střehu, zřejmě sama unavená z nutnosti dávat si na každou maličkost bedlivý pozor. „Dobře. Zajdu za madam Léthö a osvětlím jí situaci. Jistě bude ráda, že její dcera projednou skutečně odešla předčasně domů, než aby se pokusila o nějakou jinou hloupost.” S těmi slovy mu pokývla, než se otočila na patě a lehce se začala proplétat davem od nich, zřejmě hledajíc Gaiinu matku.

Sotva tohle měli za sebou a vypadli z té akce, spadl mu kámen ze srdce. V zájmu zachování toho, aby působili výmluvně, mu Gaia pořád visela na krku (i když těžko říct, zda to brala pro zachování dojmu toho, že je opilá, nebo jako výmluvu pro to, jak si do něj stále rýpat), když zamířili Lesem tam, kam ho naváděla. Kolem nebylo většinou jediné živé duše, většina elfů zůstávala na plese, jelikož stále nebylo dost hodin na to, aby se šlo vymluvit na únavu. Jediný způsob, jak utéct, bylo právě skrz předčasnou opici – a tuhle roli splnila Gaia na jedničku. Možná, až odsud vypadne, by měla zvážit to, zda náhodou nebude chtít hrát v nějakém potulném cirkuse nebo divadelním souboru… nedivil by se, kdyby na nějaké podobné místo docela rychle zapadla.

Předstírat opilost nebylo pro Gaiu nejmenším problémem. Zaprvé, protože skutečně měla nemalé množství vína v krvi a zadruhé proto, že asi před půl rokem utekla k ochotnickému divadlu, u kterého hrála celé tři týdny, než ji matka konečně vystopovala a dostala domů. Bylo to fajn zaměstnání. Nikde nezůstávali déle než dva večery, bylo jim naprosto jedno, jestli máte špičaté uši nebo se jednou za čas měníte v draka a skutečnost, že se k nim prostě připojila na kraji polní cesty, nechávali nezmíněnou. Fajn lidi. Ráda by je někdy zase viděla, ale nemyslela si, že by ji přivítali s otevřenou náručí. Přeci jenom, když vám ve večer premiéry odtáhnout hlavní postavu jen bohové vědí kam, taky byste z toho nebyli dvakrát nadšení.

Zatímco Tärr mluvil se ženou, jejíž jméno si nepamatovala, pokoušela se tvářit co nejvíc unaveně a malátně. Na její výstupy už tu byl každý zvyklý, takže se vlastně docela divila, že nepojala ani špetku podezření. Možná si myslela, že by nedokázala do svých plánů zapojit draka. Nebo se její matka už dávno stačila pochlubit svým novým vodítkem, díky kterému mohla svou dceru udržovat přesně tak zkrátka, jak jen potřebovala. Stačil jen náhubek a naučit se štěkat.

Gaia se plnou vahou svého těla opírala o Tärra. Sama sobě možná namlouvala, že je to součástí role, ale ve skutečnosti byla doopravdy slušně pod vlivem, nohy se jí motaly a svět nabíral legrační rozmazané odstíny noční zeleně. Všechno se s ní točilo a pohupovalo, což byla vlastně docela zábava, dokud nešlápla na vystouplý kořen.

Svět se v tu chvíli tak nějak zpomalil, křupnutí podpatku bylo slyšet po celém lese a ona se na poslední chvíli, stačila chytit Tärra pevněji a k jeho smůle ho taky stáhnout s sebou.

V jednu chvíli stála a fascinovaně si prohlížela světlušky a ve druhé ležela na zemi, přišpendlená do měkoučkého mechu vahou cizího těla.

Čekáte, že začala nadávat? Tss. Ani omylem. Gaia se začala smát. Vidění i myšlenky měla přeci jenom pokryté silnou mlhou a překvapený výraz jejího společníka už byl prostě moc. Nešlo to jinak.

Oči jí slzely, zatímco se pokoušela popadnout dech, což bylo v leže a na zádech vlastně docela umění. Koruny stromů se směšně pohupovaly jako v nějakém zapomenutém tanci a roje světlušek byly najednou ještě o něco víc fascinující. Jakto, že jí nikdy nedošlo, jak moc je les ve skutečnosti krásný? Možná by v něm mohla zůstat, najít nějakou čarodějnici a nechat se proměnit třeba v rohatého králíka. To by přeci vyřešilo úplně všechny její problémy!

Stále ještě unesená tou myšlenkou roztáhla ruce a až po chvíli zklamaně zjistila, že sněhoví andělíčci se v mechu dělat nedají. Což bylo nanic. Sníh viděla jenom jednou nebo dvakrát v životě, protože dostat se až na sever bylo poměrně těžké, ale stejně jí ten bílý prach, zapichující drobné jehličky do holé kůže, docela chyběl.

“Máte v Dračích skalách sníh, pane Tärre?” zamumlala a pochybovala, že ji slyšel, protože byla zadýchaná, přiopilá a jazyk se jí kapku (ale jen kapičku!) motal. “Asi ne, co? Chrlíte oheň. Je hovadina, abyste měli sníh. Hned by roztál. Protože sníh moc velký žár nevydrží, víte?”

Ještě chvíli ležela v mechu a uvažovala, že tak zůstane navěky. Celé tělo ji bolelo a do kotníku vystřelovala nepříjemná bolest, ještě umocněná pálením z toho zatraceného plaza. A právě to ji probralo. Ten zatracený plaz na jejím kotníku. Musela se ho zbavit a vypadnout, že její matce dojde, že je něco špatně.

“Tak jo, pane Tärre. Vstávat a cvičit, nejsme tu, abychom relaxovali.” Pokusila se odkulit zpod jeho těla (Což jí připomnělo jejich první setkání…), ale dál, než do sedu se nedostala. Na to ji kotník až moc bolel. Odkopla proto boty s ulomeným podpatkem a natáhla ruce do vzduchu stejně, jako tříleté dítě, když očekává, že ho matka zvedne do náruče. Co k tomu říct? Doufala, že draci - nebo alespoň jeden drak - mají výjimečné mateřské pudy. Jinak se totiž bude muset odplazit.

Tärr ani nestihl pořádně zareagovat, jelikož všechno se semlelo během zlomku jediného okamžiku. V jednu chvíli prostě vláčel Gaiu lesem směrem k jejímu obydlí (a jen se tiše modlil, že nebude tak vysoko na stromech jako většina elfských domů, protože by se snad musel proměnit, aby se tam dostali v rámci možností rychle), v tu druhou se ozvalo to děsivé hlasité křupnutí (v první chvíli si myslel, že si zlomila kotník nebo něco, až v tu druhou mu došlo, že šlo jenom o křupnutí zlomeného podpatku, který byl v lesním podrostu něčím nepříliš praktickým) a její váha ho zaskočila nepřipraveného, když se vychýlila do strany. Podtrženo a sečteno, oba dva skončili na jedné hromadě jako hromada shnilých hrušek, aniž by měli alespoň malou chvíli na to to alespoň nějak pořádně zpracovat. Dřív, než se nadál, prostě ležel na zemi a pod ním Gaia. Automaticky se zapřel o ruce, aby na ní neležel plnou vahou, ale musel si i tak vzít chvíli na to, aby to nějak rozdýchal. Už tak ho znervózňovala vidina, že odsud má s tou trochu (nebo taky trochu víc) šiblou elfkou utíkat, takže nebyl na tom zase tak dobře, aby si u toho ještě mohl dovolit seknout s sebou do trávy zcela bez přípravy.

Čekal, že Gaia spustí salvu peprných a pestrých nadávek, ale ona se místo toho začala smát na celé kolo, což Tärra donutilo zmateně zamrkat. V bledých zorničkách se mu odráželo zmatení a opatrná ostražitost. Zdálo se, že elfka nakonec svoji opilost ani zase tolik předstírat nemusela; i když jí to víno předtím sám vyžahnul, tak teď se zdála i tak dost pod parou. Těžko říct, kolik toho měli elfové běžně vydržet, ale s jejich smyslem pro regeneraci by očekával trochu lepší výkon. Vždyť i on toho vydržel víc. Pokud ovšem částečně to její hojení společně s ostatními prvky magie neblokoval ten had ovinutý kolem jejího kotníku… další důvod, aby ho co nejrychleji dostali zase hezky dolů… a sebe potom zase co nejrychleji někam, kam už šípy hlídajících Stráží nedostřelí. Ano, to by bylo docela záhodno – schytat šíp na rozloučenou nebylo moc to, po čem toužil. Už tak stačilo, že věděl, že za sebou zanechá matku – a i když věděl, že přesně pochopí, proč to udělal, stejně tam ta kapka zklamání bude. To vědomí nebylo zrovna něčím, co by si nechal vystavit za rámeček, to k sobě buďme upřímní. Nejradši by po té možnosti ani nesahal, kdyby se s ním nevláčelo to vědomí, že kdyby tady zůstali, trpěli by oba dva z hodně podobného důvodu.

Na jednu stranu – a to se přizná i bez zbytečného mučení – mu v tomhle stavu přišla docela… roztomilejší a neškodnější oproti běžnému stavu. Jistě, neznal ji natolik, aby to mohl nějak objektivně posuzovat, ale z toho jejich malého setkání v lese předtím toho usoudil docela dost. Vlastně tak akorát na to, aby si o Gaie udělal jakýs takýs obrázek. Každopádně, když se začala zvědavě vyptávat na to, zda mají v Dračích skalách sníh a potom si začala sama odpovídat, s pobaveným úsměvem se vyštrachal opatrně na nohy a potom sledoval, jak energicky vyskočila. Protočil oči, znovu ji radši podepřel a zamířil s ní znovu k místu, kde mu tvrdila, že žije. Doufal, že i ve svém podroušeném stavu vážně nasměrovala jejich cestu správně, protože kdyby ne, asi by to mohlo dopadnout docela solidním problémem, o který jistě ani jeden z nich nestál. „Na to, v jaké jsme situaci, máš docela dost smyslu pro humor, Gaio. A pro tvou informaci, ano – vrcholky Dračích skal jsou zasněžené celý rok. Tam ani chrlení ohně ničemu nepomáhá, protože jen málo kdo je takový šílenec, aby se tam vydal dobrovolně. Draci sice mají odolnost vůči chladu, ale ne vůči naprosté době ledové. Ať se vypráví, co se vypráví.”

Konečně se dostali k místu, které označila za svůj domov… a k jeho smůle to samozřejmě bylo kde? Zatraceně vysoko na to, aby se pokoušel tam Gaiu dostat, zvlášť když pořád dost zvláštně napadala na jednu nohu, tu, na které si zlomila podpatek. I když teď šla bosá, tak stejně nešla moc jistě, a táhnout se s ní do schodů – nebo jak vlastně ta elfská složitá obydlí fungovala – bylo až moc namáhavé, takže ho napadlo asi jen jediné řešení. Rychle se rozhlédnul kolem, kontrolujíc, zda čirou náhodou není někdo v dohledu, než udělal to první, co ho napadlo. „Na chvíli vydrž stát, prosím,” pronesl polohlasně ke Gaie, než ji na pár chvil nechal stát o samotě a tak rychle, jak mu to jenom vzpouzející se tělo, které pořád nebylo komfortní s braním na sebe druhé podoby, dovolovalo, se proměnil.
Prostor v lese nebyl moc příznivý tomu, aby tu měl moc místa na nějaké složitější manévrování, ale stačilo to k tomu, aby mohl opatrně popadnout Gaiu a než stihla začít protestovat, prostě se díky pár jednoduchým mávnutím křídel dostali až na jakousi verandu toho domu. Dřevo pod jeho vahou povážlivě zaskřípělo a měl do dělat, aby si křídla nepolámal o větve okolo, takže sotva Gaiu úspěšně vysadil nahoře, proměnil se zase zpátky. Byl to asi docela risk, ale bylo to lepší, než ji s nohou, na kterou nemohla zcela došlápnout, tahat nahoru jiným způsobem. „Takže… měla by ses to nejrychleji převléct. A vzít si všechno, co budeš chtít táhnout s sebou – obávám se, že potom už nebudeš mít šanci se vrátit, pokud něco zapomeneš…”

Gaia sice byla trochu... indisponovaná, ale stejně si uvědomovala, že život s ní není zrovna jednoduchý. Byla drzá, vzpurná, bojovná a tvrdohlavá jako mezek. K tomu všemu navíc měla sklony k hraničnímu humoru a oblibu v pichlavém sarkasmu.
Dřív to ostatním přišlo docela rozkošné. Otec se s ní často špičkoval a líbilo se mu, že si jeho dcera nenechá nic líbit a dokáže za sebou hrdě stát až do samého konce. Matčiným přítelkyním přišla k popukání - trochu jako vzteklá veverka, které seberete oříšek a jejímu následnému výrazu prostě... podlehnete. Čím byla Gaia starší, tím víc si ostatní uvědomovali, že ze své povahy jen tak nevyroste. Přestali se smát a omlouvat její zvláštnosti, místo toho se ji snažili urputně zatlačit zpět do řady a udělat z ní spořádanou mladou dámu. Gaia nemohla něco takového připustit. A proto, čím víc tlačili, tím byla horší. Neměla v lese moc přátel a ve společnosti se taky neoznačovala za nijak zvlášť oblíbenou, ale pokud to byla cena za to, že zůstane sama sebou... byla ji sakra ochotná zaplatit.
Na druhou stranu, i když si zvykla být sama, líbilo se jí, že Tärr ji neodstrčil. Přepadla ho, pokusila se mu sebrat oblečení, popichovala ho, utahovala si z něj a ne jednou se stal terčem jejích nepěkných poznámek... přes to všechno ji táhl lesem se zlomeným podpatkem a pomáhal jí v útěku. Byla by blázen, kdyby něco takového neocenila.
"Máte u mě snídani, pane Tärre!" oznámila mu, zatímco ji obrovské dračí spáry popadly kolem pasu. Čekala, že jako drak bude hrubý, ale svíral ji překvapivě něžně. Tak, že jí nezůstanou škrábance ani modřiny.
Neletěli nijak dlouho - jenom těch pár desítek metrů, než se dostali k hlavní verandě - ale Gaia si i tak stihla ten pocit naprosto zamilovat. Les byl z výšky... jiný. Tak nějak zelenější, intenzivnější a přívětivější.
Gaia si byla jistá, že chce ten pocit zažívat znovu a znovu, třeba do konce života. Nedokázala si představit, že by se mohla něčeho takového dosyta nabažit.
"Hned to bude, pane Tärre!" pousmála se a jak nejrychleji dokázala, odbelhala se dovnitř.
Všechny chodby byly obložené dřevem a podlahy pokryté jasně zelenými mechovými koberci. Dům voněl stejně jako les a potom trochu jako výrazně květinový parfém její matky. Gaia to všechno zkoušela vnímat plnými doušky, protože tak jak říkal Tärr, věděla, že už se nejspíš nikdy nevrátí. (Poznámka: v tu chvíli, nikým neviděn a nepoznán, proletěl za okny Bořivoj, zamával a zmizel předznamenat i ostatním v Nescoře, že už se možná nikdy nevrátí domů.)
Gaia utíkala mnohokrát. Desetkrát, možná stokrát a vždycky u toho měla silný pocit vzrušení, divoce bušící srdce a husí kůži na zátylku. Teď byla klidná. A poprvé za tu spoustu let věřila, že nemají nejmenší šanci ji chytit.
Na zraněnou nohu našlapovala co nejméně a bolest se snažila nevnímat. Jeden vyvrtnutý kotník jí nemohl zabránit v útěku.
Chodby byly osvětlené pouze kouzelnými světly a světluškami, které líně posedávaly na nitkách obalených cukrem, které pro ně každý večer vyvěšovali služební. Dům byl tichý.
Většina služebných už dávno spala a ten zbytek se dole v kořenech stromu, připravoval na příjezd její matky. Přesně tak se to Gaie dokonale hodilo.
Mechové koberce tlumily její těžkopádné kroky a ona se poměrně působivou rychlostí sunula vstříc vlastním komnatám. V hlavě si při tom sice sestavovala seznam věcí, na které nesmí zapomenout, ale znala se a věděla, že takový seznam je zhola k ničemu. Myslela na příliš moc věcí, aby doma doopravdy nic nenechala.
Vpadla dovnitř, a i když by se nejradši svalila do postele a vyrazila až ráno, věděla, co musí dělat. Ze skříně vytáhla dva vaky a začala do nich celkem nahodile házet oblečení. Nezáleželo na tom, co přesně si s sebou vezme, všechno bylo lepší, než šaty, které na poslední chvíli vyměnila za pevné kalhoty a volnou košili. Chvilku se dokonce pokoušela, navléct si i boty, ale oteklý kotník jí v tom kapku bránil, takže je prostě hodila do vaku k oblečení. Bude to řešit jindy.
K pasu si připnula opasek s dvojicí svých prodloužených dýk, do vaku přidala plyšového medvídka, kterého dostala od otce k šestým narozeninám a už byla na odchodu, když jí došlo, že pro Tärra nemá nic.
Pomáhal ji utéct a neměl šanci, vrátit se k domů pro svoje věci. Když nic jiného, alespoň tohle mu dlužila.
Komnaty matčiny pravé ruky/stopaře/Gaiina nejneoblíbenějšího člena domácnosti byly hned naproti jejím. Přesně tak, aby měl perfektní přehled o tom, co dělá a kdy to dělá. Ještě ráno ji to vytáčelo k nepříčetnosti. Teď? Teď by za tenhle úžasný nápad matku nejradši políbila na obě tváře.
Tiberius byl nesnesitelně arogantní zmetek, navíc tak namyšlený, že svoje komnaty ani nezamykal. Myslel si, že je nedotknutelný. Pitomec.
Gaie netrvalo ani minutu, aby vybrala jeho skříň a přidala ke svému oblečení ještě něco pro Tärra. Sice byl o něco ramenatější a mohutnější, než Tiberius, ale pořád lepší, než nic.
Gaia věděla, že nemá jídlo a pravděpodobně ani dost velký obnos peněz na to, aby se někde na dlouhou dobu usadila. To jí ale bylo královsky jedno. Hlavní je, aby se spolu s Tärrem dostali z lesa nezranění a zbytek problémů prostě můžou zvládnout někdy potom.
Oba vaky pověsila přes rameno a odkulhala zpátky na verandu. Bez vrstev tylové sukně a několika spodniček jí bylo překvapivě chladno.
"Mám vše, pane Tärre. Teď jen zbývá poslední věc." Se šibalským úsměvem a očekáváním jasně vepsaným v očích natáhla nohu podobně jako Popelka. Nemohla se dočkat, až se toho zatraceného plaza zbaví.

Překvapeně zamrkala, když jí Allantha položila otázku, zda s ní může příště absolvovat hlídku. Nečekala to, an za mák ne. Čekala, že se bude chtít v následujících dnech prostě jen zavrtat do své vlastní bubliny, do svého vlastního světa, a nebude z něj chtít ani vystrčit nos. To, co se jí stalo, bylo něčím, za co by jí to ani nikdo nemohl nijak vyčítat. Ale přesto… zeptala se a chtěla něco dělat. Raïe si nebyla úplně jistá, zda copying mechanism skrze nějakou činnost bude tady zrovna fungovat, ale… kdo by byla, aby se pokusila to Allanthě zapřít a zatrhnout? Navíc, vytrhlo by jí to svým způsobem trn z paty – dívka by byla s ní a ona by tak mohla dávat pozor na to, zda je vážně v pořádku a nic dalšího se jí nestalo. A to bylo svým způsobem lepší, než ji nechávat tady a spoléhat se na zbytek své rodiny. Ne, že by proti nim snad něco měla, aby tušila, že pro Allanthu by mužské osazenstvo mohlo představovat problém… a to ona nechtěla riskovat. V žádném případě.

Takže nakonec věnovala rusovlásce chlácholivý úsměv. „Pokud je to tvé přání, nemyslím si, že by to měl být problém. Hádám, že to budu muset nahlásit velení, ale tam nikdo problémy dělat nebudou – hodí to na mou zodpovědnost a mávnu nad tím rukou, vyřešeno. Takže… asi by to šlo, pokud ti nevadí se hodiny pohybovat podrostem.” Ale byl tu ještě jeden faktor, který ji znervózňoval – náplní její práce doslova bylo, že hledala vetřelce a příslib nebezpečí v každém stínu, co se kolem mihnul. Bylo dobrým rozhodnutím do podobné situace zavést i Allanthu? Netušila, jak jí to šlo nebo nešlo s jakýmikoli zbraněmi, ale byla to minimální nutnost. „Ale potřebovala bych tě trochu ozbrojit, aby nikdo nemohl říct ani popel.” A aby jí její vlastní svědomí dovolilo potom spát. „Umíš s nějakou zbraní…?”

Každopádně ale, rychlokurz ohledně hlídek mohl počkat na ráno – teď byla na pořadí důležitější věc. „Měla by ses vyspat, Allantho,” oznámila dívce opatrně, ale s jasným náznakem toho, že námitky budou k ničemu. „Potřebuješ načerpat tak velké množství energie, jak jen bude možné, takže spánek je nezbytnost. Slibuju, že v noci tu budeme samy a nic se nestane – ale opravdu se potřebuješ vyspat. Dobře?” Prohlížela si její tvář, hledajíc známky nějakého pokusu o výmluvy, ale obě musely snad vědět, že nemá nic než pravdu. Po tom všem… byl spánek prioritou číslo jedna.

Protočil mírně oči, ačkoli na tváři mu hrál nejistý úsměv. „Přísahám, že pokud mi ještě chvíli budeš říkat pane Tärre, tak ti nechám ještěrku a odletím sám,” oznámil jí poměrně nevzrušeně, zatímco ona se otočila na patě a zamířila pro své věci. On zatím zůstal na té verandě, nechávajíc jí prostor se rozloučit s domovem (ačkoli, těžko to nazývat domovem, když odsud s takovou chutí a naléhavostí utíkala), zatímco sám putoval zkoumavým pohledem po potemnělém Lese divokých elfů tam pod sebou. Sem tam viděl stíny nějakých postav, ale všichni se pohybovali při zemi a nehleděli nahoru na tak dlouho, aby spatřili jeho tam nahoře. To bylo ideální. Les takhle v noci téměř mlčel, jen hodně z dálky k němu doléhala hudba ze stále probíhajícího plesu. S těžkým srdcem si uvědomil, že tam někde stále je jeho matka a čeká, že až se vrátí do rodinného domu, tak že on tam bude také… nebo se nejpozději k ránu vrátí. A on se místo toho měl z Lesa divokých elfů ztratit jako chladný vánek za horkého dne.
Z toho vědomí mu nebylo zrovna do tance a radování se, ale… byla to nutnost. Jak pro Gaiu, jejímž útěkem si to zdůvodňoval, tak i pro něj samotného. Nikdy by tohle nemohl být jeho skutečný domov, protože sem zkrátka nepatřil. Matka ano – až moc palčivě. Pro něj byl ale čas se zase hezky otočit a jít o dům dál. Bylo to pro všechny strany fér a ideální.

Dřív, než do těch myšlenek stačil zabřednout ještě hlouběji, objevila se Gaia. Překvapeně zamrkal. Ačkoli očekával, že její oděv rozhodně nebude mít součástí sukni, uvědomil si, že ji vlastně v kalhotách dosud neviděl… a že to byla sakra škola. Bylo na ní něco, z čeho vám jezdil mráz po zádech (především to beztak bylo těmi dýkami u pasu, co si budeme vyprávět, že ano), avšak zároveň jste od ní nemohli odtrhnout oči. Pokud měl dosud snad nějaké pochybnosti o tom, že tohle všechno byl dobrý nápad, tak pohled na Gaiu, která takhle vypadala stokrát přirozeněji a šťastněji než navlečená do vší té nařasené látky šatů, mu jasně odpovídal, že ano. Byl to dobrý nápad. Byl to ten jediný správný nápad.
Když k němu tedy natáhla tu nohu, okolo které se jí stále ovíjel ten had, dřív, než se k ní sehnul, jí prostě od opasku sprostě ukradl jeden z nožů a dřív, než si to stihl rozmyslet z obav z krve (nebyl její největší fanoušek, co si budeme), tak provedl čistý řez napříč dlaní. Rána chvíli jen pulzovala, než se na ní vyrojily karmínové kapky. To už dýku vrátil Gaie, stiskl ruku v pěst a nechal několik kapek vyjít na povrch… a nechal je kápnout přímo na stříbrný šperk. Ten se s tichounkým zasyčením zableskl, ale jeho plán skutečně zafungoval – protože když na něj zkusmo zatlačil, šel ohnout stejně dobře jako jakékoli stříbro, dokonce to ani nechtělo speciální sílu.
Za pár vteřin už stříbrný had ve zdeformované formě cinkl o zem.

S úsměvem na rtech vzhlédl ke Gaie. „No… to bychom měli,” pronesl, vážně vděčný za to, že to skutečně fungovalo. „Teď teda ještě ta poslední část. Mezi stromy nedokážu kličkovat dost obratně, na hranicích by si nás snadno všimla hlídka a s tímhle vším by udělali krátký proces, takže to nepřipadá v úvahu. Tady,” ukázal ke korunám nad sebou, skrze něž probleskovalo stříbřité měsíční světlo, „je podrost méně hustý. Je to ideální cesta. Přímo vzhůru. Jen se teda budeš muset vážně pevně držet,” zhodnotil to, než bez delšího protahování zase poodstoupil od Gaii a na okraji té verandy (aby ji u toho omylem nesrazil) se znovu proměnil. Dřevo mu pod drápy povážlivě zasténalo, ale on tu musel ještě chviličku vydržet – než se Gaia dostane nahoru. Složil křídlo blíž k ní, aby jí to trochu usnadnil, a s očekáváním v očích se k ní obrátil v celkem jasné pobídce.

Nevěděla si rady s tím, co si se sebou počít. Nejspíš by bylo podstatně snazší se zavrtat pod postel (nebo ideálně spíše pod ní) a skrýt se pod přikrývkou i polštářem, aby vyhnala z hlavy svoje divoké démony a jejich nenasytnou touhu po utrpení. Kdyby se jí podařilo usnout na dostatečně dlouhou dobu, možná by ji sny posilnily. Třeba by v nich vybojovala dostatek bitev na to, aby i v realitě byla schopná pozvednout pomyslný meč nad hlavu a vydat se s bojovým pokřikem proti všem těm šílenostem, co ji zmáhaly jako krysy hodující na zapomenutém kusu pečiva.
Potřebovala si odpočinout, to nepochybně. Celé tělo ji příšerně bolelo. Nebýt té bolesti, vlastně by si ani nebyla jistá, jestli k němu vůbec patřila - cítila se tak zvláštně malátně, že ztrácela jistotu toho, že dokáže ovládat vlastní končetiny. Co když se z ní stávala jen pouhá loutka? Tahali za nitky stále ti, co roztrhali její srdce i duši na kusy? Vysmívají se jí ze záhrobí?

„Byla bych za to opravdu ráda, ano,“ pokývla plaše, ale vypadala přitom alespoň o trošičku jistěji. Vize toho, že by se mohla vydat někam ven a vypustit myšlenky díky zaměstnání v rámci důležité činnosti... To znělo jako plán. Sice na to nebyla úplně stavěná, protože díky svému životnímu stylu (a také užívání vílího prachu) neměla úplně vhodnou figuru na to, aby někoho přeprala, ale to z ní rozhodně nečinilo nevinné a neškodné stvoření. Byla stále stejně dobře schopná někomu vyrazit pár zubů, prostřelit hrdlo nebo pěkně nakopnout, tak jako předtím - dokonce možná i s větší jistotou a vervou. Ta náhlá jistota pramenící z představy násilí ji sice poněkud děsila, ale nemohla se tomu divit. S obrovskou nahromaděnou kopou frustrace a hrůzy to dávalo smysl. Potřebovala mít kontrolu, cítit se mocně. Jedině tak mohla vyžít sama se sebou, aniž by se musela neustále obracet přes rameno jako ustrašené dítě ve tmě.
„Rozhodně nevadí, jsem na to zvyklá. Předtím jsem po většinu času cestovala,“ přiznala se bez okolků, než se nejistě rozhlédla kolem, jako kdyby očima vyhledávala náznaky minulosti. Chybělo jí to. Bude vůbec někdy ještě schopná vystrčit paty z měst pod taktem elfů? Vezme někdy do ruky loutnu nebo jiný nástroj, aby tvořila hudbu a navozovala příjemnou náladu? Chtěla zpívat i hrát, poskakovat kolem ovlivněná rytmem i melodií... Ale veškeré dosavadní písně jako kdyby ji kompletně opustily. Přišly jí neskutečně cizí. Falešné.
„Umím. Nejsem sice žádná vojačka, ale ledacos jsem se na cestách naučila.“ Skoro se poddala náhlé touze se znechuceně ušklíbnout, když si uvědomila, jak ty dovednosti naposledy použila. Nebo spíš nevyužila... Minimálně tedy ne naplno. Měla potenciál to zvládnout podstatně lépe, ale pravda byla taková, že mladá dívka proti skupině cvičených lidských vojáků s tvrdou myslí a zasazenou krutostí prostě obstát nemohla. Ne sama.

„Dokážu docela dobře střílet z luku, vrhat nožem a... Tak nějak.“ Dodala nakonec, než souhlasně pokývla na to, když jí Raïe připomněla, že by si měla odpočinout. To byla pravda, však sotva stála na nohou. Ty sice už nebyly až tak rosolovité jako předtím, ale stále... Potřebovala nabrat opravdu hodně sil, aby mohla později vůbec vstát a přimět se fungovat.
„Dobře... Pokusím se usnout,“ pípla o poznání plašeji, než Raïe věnovala krátký upřený pohled a odklidila se do postele, kam ji předtím elfka odkázala. Když si lehala, pohybovala se poněkud trhaně a nejistě, ale sotva se stočila do klubíčka a přiměla se zavřít těžká víčka, alespoň pocítila jisté pohodlí.
„Děkuju... Dobrou noc, Raïe.“ Špitla ještě, než si přitáhla kolena skoro až k hrudi a objala se.

Vymotala se z té krčmy kolem večera, hlavu příjemně opájenou pálenkou, kterou vevnitř velice ochotně dostala dolitou od mladého barmana. Stačilo se hezky pousmát, zamrkat a naklonit se blíž přes pult… a rázem bylo vystaráno. Ne, že by si drink nemohla dovolit, ale musela uznat, že dostávat věci gratis jenom kvůli tomu, že byla hezká, jí… lichotilo, přinejmenším.
Když krátce po ní vypadnul z krčmy zadním vchodem i mladý barman, překvapeně se na něj pousmála. Vevnitř ji chvíli přemlouval, aby tam zůstala, ale fakt byl, že kouzlo chvíle už prostě zmizelo – a byl čas, aby ona udělala totéž. To, že půjde za ní, byl tah, který nečekala ani v nejmenším.
„Měla jsem za to, že ještě máš nějakou práci,“ pousmála se na něj.
Jak že se to vlastně jmenoval? Určitě se představoval, ale ona… si zkrátka neuměla vybavit ani ň. A motala se jí hlava. Zády se opřela o chladnou zeď krčmy, aby nabrala rovnováhu a trošičku utišila to horko, co s ní i navzdory poměrně chladnému večeru cloumalo. Co na to říct… neměli byste jí nalívat, protože dívka jednoduše neuměla pít. A… bylo nezodpovědné pít jen tak venku na vlastní pěst, ale… o to jí tak trochu šlo. O trochu nezodpovědnosti, o malý vztyčený prostředníček směrem k otci, který ji doteď držel tak zkrátka.
Barman se přitáhl k ní, levou ruku opřenou o kamennou zeď vedle její hlavy. Nebyl o moc vyšší než ona, ale to mu nevadilo, protože Cräy měla skutečně daleko k tomu, aby stála rovně. „Měl jsem tam ještě zůstat, pravda. Ale to by ses zatím vypařila.“
„Možná přesně o to mi šlo.“
Zatvářil se překvapeně, ale nenechal se vyvést z míry na moc dlouho. „To nebylo moc milé.“
„Nemělo být,“ pokrčila černovláska rameny a sladce se pousmála. Chtěla se smýknout do strany a prostě mu uniknout, ale zarazila ji jeho pravačka na jejím boku. Vrhnul na ni úsměv, který až moc vypovídal o tom, o co mu šlo. No a jsme doma. K jeho smůle to ale nebylo zrovna něco, o co Cräy stála – a i když napůl opilá, pořád měla poloviční elfka v kapsách pár es, která jí mohla pomoci se z jeho sevření dostat. „Tohle je teprve nemilé. Měl bys dámu pustit, když chce odejít.“
V očích se mu zablýsklo. Ta roztomilost, která si ji uvnitř docela získala, teďka byla prostě fuč. No… škoda. Tehdy byl hezčí. „A kdo říká, že jsi dáma? Já vidím jenom nalitou holku daleko od domova.“
Ou. No… tak tady hoch skončil.
Cräy se na něj trošku smutně pousmála, než si přitáhla pravačku ke rtům a pronikavě zahvízdala. S barmanem to trhlo, ale to jí nijak výrazně nevadilo. Ona se jen ohlédla k uličce vedoucí od stájí, které k sobě hostinec měl pro případné cestovatele – k uličce, kterou se během pár minut přiřítil šedý stín. Barman sebou nestihnul ani trhnout, než na něm právě tenhle stín s hlubokým vrčením přistál a povalil ho na zem u dívčiných nohou. Mohutný vlkodav ho svou vahou snadno přišpendlil k zemi, tesáky obnažené. Nejeden hrdina by z něj měl vskutku hrůzu.
Cräy jenom pomaličku obešla tu hromadu, než se na barmana potměšile podívala. „Za to pití zdarma ti na místě neudělá památku přes celý obličej,“ usmála se sladce a překročila jeho nohy. „Caato, dolů,“ zavelela a vlkodav, který v sobě snad měl víc divokosti než skutečný vlk, z něj skutečně slezl. Ohrnuté pysky mu však zůstaly a bylo znát, že mladý muž z něj respekt měl pořád stejný. „Ber to jako varování. Nevyplácí se přepadávat cizinky na ulicích… ne vždy by měly dobrý den a nechaly tě s tím jen tak odejít.“

Po epizodě s barmanem se zase dala na cestu. Ve stájích si převzala koně, nohatého bělouše s černými boltci uší, kterého při odchodu vzala z otcových stájí, a společně s Caatem se vydali zase na cestu. Ta ji tentokrát vedla po hranicích s Lesem divokých elfů – poli a mělkými lesy, které předcházely tomu vyhlášenému hvozdu.
Cräy sem zavedla hlavně zvědavost – sama byla napůl elfka, o tom svědčily zašpičatělé boltce uší, a elfové pro ni byli docela velká neznámá. Neměla ale zase takovou odvahu (nebo možná jen měla rozum), aby se pouštěla do samotného lesa, takže se držela jen při okraji, aby si její průchod náhodou pověstné elfské hlídky nevzaly jako pokus o vniknutí. Dokonce i ona měla dost rozumu na to, aby si nenechala hlavou prohnat šíp kvůli nějaké bezohledné blbosti.
Nakonec se zastavila na menším prostranství, z jedné strany obehnané Lesem divokých elfů, z druhé strany obklopené malým hájkem. K jejímu štěstí tudy protékal i nenápadný potůček. U toho zastavila a přivázala bělouše, než sama ze sedlových brašen vylovila jídlo a deku a složila se u jednoho ze stromů k zemi. Caato se jí nadšeně smotal u nohou a když dostal kus sušeného masa k večeři, odměnil ji nadšením bušením chvostu do země.
Cräyina chyba byla ta, že tohle svým způsobem pořád brala spíš jako výlet než tak, že by na sebe měla dávat pozor, protože nezná okolí. Možná proto vůbec nezkoumala, zda náhodou z lesů kolem nemůže někdo nepozorovaně proklouznout… a to byla zásadní chyba.

Gaia se šibalsky zasmála - rozhodně měla v plánu s tou přezdívkou buď pokračovat, nebo vymyslet ještě lepší - ale nic dalšího neřekla. I když dost často překračovala hranice, pořád věděla, kde jsou. A stejně tak věděla, že odlet z lesa bude pro Tärra těžký.

V jeho očích se totiž stejně jako touha po útěku, zračila zvláštní touha, zůstat. A Gaiia zaprvé nechtěla, aby jejich plán odvolal a zadruhé... Když už pro něj znamenala tolik starostí, nechtěla být ještě nesnesitelnou osinou v zadku. Minimálně pro příští půl hodinu ne.

Kotník jí pořád pulzoval tupou bolestí, ale tělo měla tak zaplavené adrenalinem, že pro tu chvíli jí to bylo jedno. (Stejně jako deset tisíc dalších věcí, které byly Gaie jedno dlouhodobě.) Srdce jí prudce bušilo a nevědomky si kousala spodní ret, protože si poprvé připustila, že to třeba nebude fungovat. Že v Tärrovi je dost dračí krve na létání, ale na ničení magických přívěšků pro domácí vězení už ne.
Všechny ty obavy se ale rozplynuly, když nechal pár kapek svojí krve spadnout na ještěrku a stáhnul ji z Gaiiny nohy, jako by byla nějaká obrácená Popelka nebo co.
Takhle jednoduché to bylo. Ještě ráno měla pocit, že se odsud nedostane a stane se poslušnou loutkou své matky, ale teď ta odporná věc prostě dopadla na zem s tichým cinknutím. A Gaia byla poprvé po letech skutečně volná. A to i přesto, že ještě stále postávala na verandě a matka se někdy tímhle okamžikem musela dozvědět, že její plány katastrofálně selhaly - ups?

Tärr nečekal na souhlas a vlastně ho ani nepotřeboval. Gaia totiž kývla na všechno, co ji odsud mohlo nadobro dostat. Takže pořádně se držet? Hah. Bez problémů.

Opatrně vyšplhala na dračí hřbet a překvapilo ji, jak je to ve skutečnosti pohodlné. Šupiny byly tvrdé, ale hladké a příjemné hřejivé a Gaia se neubránila nutkání, pohladit blánu křídel, kde se pod kůží leskly stovky barevných žilek a tenkých, ale přesto tvrdých kostí. Bylo to fascinující a Gaiu v té chvíli napadlo, že draci sami o sobě tvrdí, že magii neovládají, ale tohle jí bylo tak blízko, že by to možná za svou vlastní magii z fleku vyměnila.

"Nádhera," zašeptala, aniž by si to nějak zvlášť uvědomila a obkreslila bříškem prstu okraj pravého křídla. Bylo jí jasné, že na tohle si jen tak nezvykne a popravdě jí to naprosto vyhovovalo. Obraz jako tenhle prostě nemohl jen tak zevšednět, protože na to byl moc vzácný a kouzelný.

Bohužel pro ni, byli ještě stále na útěku, takže se nemohla dračí anatomií zabývat tak dlouho, jak by ráda - což teda v budoucnu rozhodně plánovala napravit. Takže se pevně chytila kolem silného krku, přitiskla kolena k dračím bokům a divoce se zazubila.

"Vzhůru k oblakům, Sire Tärre!"

Nebudeme si lhát, očekával mnohem víc komplikací. Bylo to vážně snadné – snadnější než by být mělo. Očekával, že budou problémy, že to spustí nějaký magický alarm, že na ně naběhne půlka elfské armády… ale ono se vážně nic nedělo. Jenom cinknutí stříbra o podlahu nasvědčovalo tomu, že ten náramek byl dole… a pak také samozřejmě úsměv na Gaiině tváři, který se magicky přímo přenesl přímo na něj, když mu koutky zacukaly a v očích se mu zformoval výraz nadšeného štěněte. Jen byste ho podrbali za ušima (speciálně pro Gaiu: to bylo jen řečnické, nedělej to).
Šlo to ráz na ráz, Gaia i přes nepohodlí kvůli kotníku brzy seděla na jeho zádech, přičemž on jenom chvíli čekal, až se srovná. Cítit na zádech něčí váhu bylo zvláštní, ale nebylo to poprvé – po tom sakra dlouhém výletu z Dračích skal až do Lesa divokých elfů, kdy nesl na zádech matku, to nebylo nic, co by ho vytrhlo z klidu. Takže mladá elfka vážně nebyla něčím, co by mu extra dělalo vrásky. Tedy… až do chvíle, kdy se Gaia rozhodla, že se svou dětskou zvědavostí v kombinaci se zbytkem alkoholu v krvi (o němž doufal, že ho z ní studený vzduch vyžene, vážně ji nechtěl opilou chytat, až by z něj spadla) začne otlapkávat jeho křídla… což před ní vážně nikdo nedělal, protože z pochopitelných důvodů se k němu nikdo zrovna dvakrát nepřibližoval v téhle podobě. Víte co, v Suuriole si obvykle lidi k tělu jen tak důvěrně nepouštíte.
Ale když její prsty sklouzly po bláně jeho křídel, i navzdory tomu, že by se měl už sakra odrazit k letu, se zaseknul na místě a loupnul po ní nervózním pohledem, zatímco jím kvůli tomu malému doteku projel hotový blesk. Nervózně se zavrtěl. Spíš než proto, že by mu to nějak výrazněji vadilo, proto, že to nečekal – ačkoli asi mohl být připravený na její potřebu ošmatkat všechno, co jí přišlo pod ruku, že ano.
Sira Tärra… raději nekomentoval.
Tiše doufal, že si moc dobře pamatovala jeho slova o tom, že se má držet, protože to poslední, po čem toužil, bylo ji sbírat ze země mezi stromy. Takhle zvedl hlavu k nebi a na jednu krátkou vteřinu nechal měsíčního světlo, aby se do nich opřelo. Do toho zvláštního výjevu toho, jak se z lesa pod vládou elfů chystá uprchnout tak sakra zvláštní dvojice – kříženec a nalitá šlechtična. Něco, co byste čekali spíš jenom v jaké satirické hospodské povídačce. Jenomže to byla realita… a i navzdory tomu, že to bylo spíš tragické než komické, opadla z něj ta původní nejistota, takže když roztáhl křídla a připravil se ke vzlétnutí, už to prostě bral, jak to bylo. Jako něco, co je zapotřebí.
Ani jeden z nich by v Lese divokých elfů nemohl žít o moc déle. Každý z jiných důvodů, ale stejně. Stačilo to.
S tou myšlenkou povolil drápy, kterými byl dosud zaseknutý v dřevěné verandě, a odrazil se. Na Gaiu to muselo působit jako skok do prázdna od sebevraha – jenže on na poslední chvíli máchnul křídly a oba dva vystřelili tmou k nebi. Během pár okamžiků, kdy se snažil prokličkovat skrze stromy, se dostali nad hranici lesa – na volnou plochu, kde už mu nic nemohlo zabránit pokračovat. Tlukot křídel do vzduchu sice byl slyšet, ale jinak byli oba dva zticha – což jim dávalo naději, že nikomu nedojde, o co jde, dokud nebude moc pozdě. Protože to už dávno budou za hranicemi lesa.
Ó, bohové, jak bylo úžasné znovu stoupnout k nebi…

Gaia v první chvíli cítila šok a možná taky špetku strachu. Z toho, že se neudrží a spadne, z toho, že se spolu s Tärrem zřítí k zemi, z toho že se někde uvolní nějaké důmyslné nařízení její matky a pokropí je sprškou šípů.
Jenže nic. Prostě nic.
A ta chvíle pominula a pak už Gaia cítila jenom poryvy větru všude kolem, vůni lesa smísenou s magickou vůni noci a možná taky vůní ohně, se kterou si zřejmě navždy bude spojovat draky.
Představovala si let jako něco nepohodlného, při čem se bude muset celou cestu křečovitě držet, aby nespadla, ale to, co se dělo, naprosto neodpovídalo jejím představám. Protože navzdory tomu, jak byl Tärr mohutný, jeho let byl dokonale hladký.
Zachytával větrné proudy s lehkostí vepsanou do těla jenom životem. Tohle byla jeho stránka, kterou Gaia potkala jenom jednou, ale rozhodně si ji stihla oblíbit. Připadala jí totiž tak nějak skutečnější.
Jako drak byl Tärr velký a na pohled vzbuzoval respekt, jenže křídla měl hladká, tělo hřejivé a radost z letu se dala číst v každém jeho pohybu. A Gaia ji četla. I přesto, že byla  (vylitá jak váza) trochu opilá.
A chtě nechtě, okamžitě si začala svůj malý výlet po obloze užívat. Jako by všechny starosti nechala desítky metrů pod sebou, v korunách stromů Lesa divokých elfů a tady v oblacích jí zůstala jenom prázdná hlava a čistá radost. Z útěku, z letu a vlastně i z toho, že si sehnala poměrně příjemnou společnost. (I když to by, samozřejmě, nahlas nepřiznala. Ještě by jí to zničilo její léty budovanou špatnou pověst.)
Potlačila radostný výkřik a - protože to byla Gaia a známe Gaiu - roztáhla ruce a zaklonila hlavu. Věřila Tärrovi, že na ni dá pozor a stejně tak věřila sobě, že má dostatečně rychlé instinkty na to, aby se v případě nutnosti zase rychle chytila.
"Je to nádherné," zašeptala a pro jednou si odpustila 'sira Tärra', protože tenhle okamžik jednoduše nechtěla zkazit. Milovala svobodu, milovala jízdu na koni, milovala tu ladnost, kterou jí při běhu dodávalo elfské tělo, ale dračí let... Kombinoval všechny ty věci dohromady a Gaia se přistihla při tom, že tohle toužila dělat přinejmenším po zbytek svého života.
"Hvězdy jsou tady na hoře strašně jasné a mám pocit, jako bych se jich mohla dotknout a všechno... Pro bohy, vždyť je pod námi úplně celý svět. Vidím části lesa, ve kterých jsem nikdy nebyla a támhle v dálce... Je oceán? Myslím, že už chápu, co na vás lidem tolik vadí. Protože kdybych už dřív věděla, jaký je tohle pocit, myslím, že bych celý život žárlila."
Vlastně si ani neuvědomovala, že to říká nahlas a už vůbec si neuvědomovala (Přisuzujte to třeba tomu, že je opilá, ale pravda je taková, že se zase jednou ukázala ta Gaia, kterou bývala dřív...), že na chvilku upustila od pichlavého tónu plného ironie a jenom žila.

Musel Gaie uznat, že má pravdu – bylo to ohromné. Nebylo to poprvé, co letěl, ale vždycky ho to zasáhlo s naléhavostí a pocitem takové svobody, že to téměř vyráželo dech. Ačkoli draci rozhodně nebyli drobci, tak teď bylo neskutečně snadné lehce klouzat po vzdušných proudech, cítit jejich šimrání pod křídly a užívat si, jak se vzduch klouzá kolem šupin. Ty jeho se jindy leskly zvláštní kombinací bílé, šedé a hnědé, ale teď z toho byl jenom ocelový lesk a stříbřité světlo měsíce se v nich odráželo jako v zrcadle.
Rozhodně nebyli nenápadní, to snad ani nešlo, ale tu noc jako kdyby se nikdo nechtěl dívat vzhůru. V tu chvíli by nikoho nenapadlo, že jedna z jejich šlechtičen se pokusí uniknout právě tímhle směrem.
Lovili Gaiu na zemi – a to byla chyba, která jim znemožnila je skutečně najít a odhalit. Ne, že by to bylo předmětem jeho stížností, vskutku nechtěl schytat šíp do těla, kdyby si jich všimli ještě v malé vzdálenosti, ale stejně… bylo tak lehkomyslné spoléhat se jenom na zem!
Když se ozvala Gaia, neubránil se prudkému odfrknutí, které bylo takovou verzí smíchu, kterého jako drak jinak moc schopný nebyl (pochopitelně). Cítil, že se pustila, a napůl se připravil ji chytat, než periferním viděním postřehl, že rozhodila ruce do stran. Když natočil hlavu, aby na ní vidět, všiml si toho požitkářského výrazu na její tváři, zostřené bledým měsíčník světlem.
Opilá, lehkomyslná a s větrem zcuchanými vlasy a skoro až šíleným leskem v očích i divoce krásná. Dávalo smysl, že chtěla pryč – jak sakra mohlo někoho napadnout, že zrovna ona by byla ideální dámou do dvora?
Držel se v bezpečné výšce nad korunami, ale dost nízko na to, aby nebyl vzduch na Gaiu příliš řídký. A tímhle tempem brzy dosáhli kraje lesa – s divoce tlukoucím srdcem přeletěl ze zákrytu lesa na volné prostranství, očkem kontrolující stráže na kraji. Neměli nakázáno, aby je drželi uvnitř, no ne? Navíc… museli mít informace o tom, že se v lese drží drak. Dočasně, ale stále. A když skutečně zpoza stromů nevyletěl žádný dobře mířený šíp, oddechl si a prostě pokračoval v letu.
Pokud by je snad vážně chtěl někdo nahánět… teď už neměli šanci.

...mizí kamkoli, kam ho vzdušné proudy zanesou…

Kdyby měl Jass říct, že není z Caasovy přítomnosti ani trochu vyvedený z míry, tak by jenom prachsprostě lhal. Protože byl silně vyvedený. Tak moc vyvedený, že myslel na to, co ještě před pár hodinami dělali v mechu a kapradí. (Ne, nestavěli tam pařezovou chaloupku...)

Caas byl tak... tak... TAK! Přesně tak. To byl. Sebral Jassovi schopnost jasně uvažovat, používat pud sebezáchovy, přemýšlet a tak nějak všechno. No vážně. Jass by se mohl úplně klidně na místě roztéct do kaluže spokojenosti a blaženosti jenom proto, že s ním Caas sdílel kyslík!

"Máš moc pěknej zadek na to, abych ho prostřelil šípem," zamumlal Jass a už z toho tvrzení mu zrudly špičky uší. Jednoduše nebyl zvyklý někomu chválit zadek. Ačkoliv to byl doopravdy pěkně tvarovaný... No to je jedno. Caasův zadek byl ucházející, Jass to přiznal a teď se červenal. Situace objasněna.

Jass sebou trhnul a vyčítavě se na Caase zamračil, když mu bez varování zafuněl do ucha. Copak to se dělá?! Nedělá!

"To lechtá!" zamračil se, ale koutky rtů mu cukaly. Už dlouho se s nikým nebavil... Takhle. Možná dokonce nikdy. Užíval si tu bezprostřednost, s jakou se ho Caas dotýkal a s jakou se on mohl dotýkat jeho. Bylo to příjemné. Trochu jako když sníte úplně výborný dort, plněný ostružinami a lehkým krémem a jako bonus k němu dostanete ještě jeden dort zdarma. Z čehož vyplývá, že Caas byl jako dva dorty v jednom balení.

"A jakou otázku jsem si měl vybrat, hmm? To mě zajímá. Řekni, na co chceš, abych se to zeptal." Přitiskl se ke Caasovi blíž, protože prostě mohl a položil si hlavu na jeho rameno. Jednak tak mohl nerušeně funět do ucha jemu a druhak to bylo pohodlné.

"Ne, moje snoubenka v tomhle rozhovoru vůbec není důležitá," Jass se pousmál a lehce políbil Caase přímo pod ucho a následně jemně skousl ušní lalůček. Nějak se nedokázal držet dál. A sám věděl, že toho možná bude litovat, jenže... Asi neměl dostatečnou sílu a sebeovládání, aby poslal Caase pryč. Takže se rozhodl riskovat. Vsadil všechny svoje pocity a zbytky rozlámaného srdce na jednu kartu.

"Není moc věcí, které dělám rád. Hodně času trávím tady, cestuju po lese, občas se zdržím v nějakém městě, ale jsem spíš samotář. Držím stráže, protože je to potřeba a asi mám potom pocit, že jsem... Užitečný? Dřív jsem docela rád kreslil a hrál na klavír. K tomu tady nebývá moc příležitost, takže jenom existuju." Chybělo mu to. Dřívější život, přátelství, tanec, knihy,... Chyběl mu jeho starý pokoj a pocit, že někam patří. Ale věděl, že kdyby se tam vrátil, už by nezapadal. Udělal příliš mnoho špatných rozhodnutí a to, kde byl teď, pro něj bylo to nejlepší možné místo.

Pobaveně se pousmál – těžko říct, zda nad samotným Jassovým prohlášením, anebo nad tím, jak elfovi roztomile zrudly tváře i špičky uší. „Ale, tak to si můj zadek bere jako lichotku, pane Áltëno,” zamrkal na něj s potutelným úsměvem rozlévajícím se na rtech, než mu ždibl další lehký polibek do linie krku. Potřebuje vůbec ještě dodávat, že mu Brusinka v jeho náruči přišla jako to nejroztomilejší, co v životě viděl? Ne? Skvělé, takže je všechno jasné. V očích se mu roztančily jiskřičky, když mu v mysli vytanula věta, která chudáčkovi Jassovi ten ruměnec pravděpodobně ještě zhorší. No… ups? „Ale, abychom byli fér, tak si rozhodně v tomhle nemáme co vyčítat…” špitl mu tiše do ouška a jednou z nenechavých rukou ho po opěvované části těla jemně plácnul, než mu ji zase nechal vyjet k pasu a nevinně se na něj uculil. Jojo, nevinnost sama, ani o tom na vteřinku nepochybujte!

Ten malý vyčítavý pohled mu odměnil sladkým úsměvem. Pořád stále mód neviňátka, ano! „To jsem rád, to je účel,” zasmál se nad tím, když viděl, že Jassovi zacukaly koutečky rtů, takže to i druhý elf bral s klidem a s humorem. Dobře… nebylo by asi větší neštěstí, než kdyby se zničehonic z Jasse stal suchar, co nepochopí obyčejný vtípeček. Tomu by říkal tragédie, vážení! Ale naštěstí tomu tak nebylo, takže si mohl oddechnout. „A… netuším. Zeptej se na cokoli, co tě zajímá,” nabídl mu. „Nemám dvakrát moc věcí, o kterých bych mlčel, takže pokud tě něco vážně hodně zajímá, jen se ptej. Nekoušu. Teda… asi jo, ale jenom pokud budeš chtít,” dodal ještě s potutelným uculením se. Ale Jass už vlastně podobnou reakci mohl čekat, že ano. Takže žádné reklamace.

A navíc, když už se natáhl k němu zpátky a rozhodl se mu těch pár polibků na krk opětovat, rozhodně si stěžovat nemohl, že ano. Naopak, kdyby mohl mladý Jerichä v tuhle chvíli příst jako kočka, dost pravděpodobně by to udělal. Jelikož ale kočka nebyl (teda, jak se to vezme…), tak se spokojil s tím, že spokojeně zamručel s přivřenými víčky, načež si Jasse prohlédl skrze řasy. Už to pravděpodobně zmiňoval, ale kdyby to bylo na něm, zvládl by se na Jasse dívat třeba celý den, kdyby to bylo jenom trošičku možné. Elf byl krásný tím měkkým, jemným způsobem, který vás maličko nutil nahlížet na něj spíš než jako na živou bytost jako na umělecké dílo. Ale fakt byl, že o tom, že živý byl, Caasovi moc hezky potvrzovala horká přítomnost jeho těla a hlas, který se nad ním vznášel ve vzduchu.

Počkat. Hlas. Caas se zaposlouchal, co mu Jass říká, a oči se mu rázem překvapeně rozšířily. „Počkej, slyším správně. Snoubenka?” zvedl nad ním obočí, protože… nezdál se zrovna jako úkladný příklad věrného snoubence. Rozhodně ne, když se od něj nechal držet v náručí, líbat na krk a… no, to všechno, co všechno spolu dělali předtím na té trochu alternativní verzi hlídky, že ano. Jo, rozhodně nepůsobil jako někdo, kdo by se chtěl v blízké době ženit s někým jiným, že ano. „Mám dojem, že to je docela dobrá informace. Z jaké chuděrky že to tu dělám podváděnou?” Ač sama o sobě ta formulace mohla znít dost jízlivě, v tónu měl opatrnost. To, že v tom musel být dost nedobrovolně, křičelo snad z každého centimetru jeho těla. A věřte tomu nebo ne, ta samotná informace o existující snoubence zabublal Caasovi v hrudi v jakémsi pochybném pocitu, který zrovna dvakrát často nezažíval. A i když on sám netušil v tu chvíli, co to je, já vám to na něj napráším moc ráda – prach prostá žárlivost to byla, nic jiného. Že ta myšlenka, že by se teoreticky mohl o chlapce přetahovat s některou ze šlechtičen Naarosälli, mu dvakrát po vůli nebyla, o tom žádná.

Poslouchal, co mu vyprávěl o tom, co měl rád. Kreslení, hraní na klavír… to se v podobné skrýši uprostřed lesa dělalo rozhodně dost špatně. Na někoho dost mladého měl na krku tolik starostí, že by pod tím prohnul hřbet kdekdo, ale vypadalo to, že je s tím tak nějak… smířený. Při tom uvědomění, jak moc v háji musí být, pokud to prostě přijal, se mu sevřely útroby – a on podvědomě maličko zesílil stisk jeho objetí. Jako by chtěl Jasse uklidnit, že alespoň, když nic jiného, na to není v tuhle chvíli zrovna sám. A ani v budoucnu, pokud mu dá tu příležitost. Caas jen těžce tušil, kde že se to vlastně vzalo, ale na rozdíl od veškerých předchozích náhodných pomíjivých románků se neuměl úplně srovnat s myšlenkou, že by vlastně Jasse už nemusel v budoucnu vidět. Bylo to s ním právě naopak – to poslední, co po něm chtěl, bylo se v tom trápit a držet dál.

„Pokud bys chtěl,” započal polohlasně, ale byl si jistý, že na pozadí ticha snášející se noci ho Jass moc dobře uslyší i bez zesíleného elfského sluchu, „můžeš se k tomu vrátit. Nevím, jak bys o to stál, ale pokud by ses k tomu chtěl vrátit… můžeš počítat s tím, že ti pomůžu, pokud bude potřeba. Chápu, že do rodinného sídla se ti vracet nechce – ne, že by se kdokoli divil, když víme, jaký umí elfský šlechtický dvůr být, že jo – ale pořád je tu spousta dalších míst.” Elfové se přeci jenom nejhorších skandálů také nedrží navždy – a Caas navíc věděl, že kdyby o to šlo a někdo se vážně rozhodl dělat problémy, byly způsoby, jak ho rychle umlčet (a teď přísahám, že nezamýšlí vraždu!). Až podezřele moc mu záleželo na to, aby byl Jass vážně v pořádku… a bohové chraňte, pokud by se někdo rozhodl přijít a pokusit se to narušit. To už by asi jen tak šíp v tětivě neudržel. A taky by u toho asi tak jako omylem zamířil dotyčnému přímo na hrdlo. (Dobře, takže tu vraždu možná plánuje, ale… jen čistě teoreticky, samozřejmě!)

"Hmm... Nezlob," zamumlal napůl potěšeně a napůl podrážděně. Když měl Caase tak blízko, nemohl se vůbec soustředit! A ten zmetek se ještě opovážil mu to ztěžovat. Tsss. To si ještě vypije. Určitě.
Alespoň tím se Jass uklidňoval, jenže všichni víme, která z našich brusinek je vlk, a která je kořist. To Jass tu byl ten koloušek, který se zahnaný do kouta jednoduše podvolí a nechá se sebou Caase dělat to, co se mu jen zlíbí. Takže vidina trestu? Ale prosímvás.
"Caasi! Poznáváme se! Pokud budeš takhle pokračovat, tak... tak... tak... Se brzo poznávat nebudem!" Skončíme totiž u něčeho úplně jiného... nechal nevyřčené a trochu (Ale jenom trochu!) se od Caase odtáhl, protože na tom seznamování mu přeci jenom docela záleželo. Na ostatní věci měli času dost.
"Zajímá mě úplně všechno. Třeba... Co bys chtěl dělat? Myslím, v budoucnu? Jsi ten typ, co se přidá k armádě a bude do konce života hrdě sloužit Představené nebo spíš ten typ, co se sebere, nastoupí na první loď a odjede za krásami horizontu?" Jass jenom tiše doufal, že mu Caas otázku neoplatí, protože by na ni neměl jak odpovědět. Snažil se jenom existovat, přežít, nezbláznit se z úplné samoty. Větší životní plány ztratil ve chvíli, kdy ztratil i všechno ostatní. Nemohl nad nimi truchlit dlouho, takže nezbývalo, než se smířit s novou situací. Byl v lese na vlastní pěst, rodina ho zavrhla (A nebyla jediná!), muž, kterého miloval, skončil někde na druhé straně Naarosälli a on se s tím musel naučit žít. Jeho budoucnost byla najednou tak velkou neznámou, že se nad ní neuvažoval hlouběji přemýšlet. Ale u Caase ho to zajímalo. Protože možná... Možná trochu sobecky doufal, že elf bude chtít zůstat. Nebo, že bude chtít odejít. Ať tak nebo tak... Že vezme Jasse s sebou. Bylo to naivní? Ano. Bylo to předčasné? Určitě, protože se poznali teprve to odpoledne a přes to, co spolu měli, přes to ujišťování a přes to, že se právě doopravdy poznávali, se Jass nemohl tak rychle zbavit dojmu, že ho Caas opustí. Mohl se snažit, jak chtěl, ale zrníčko pochybností tam bylo pořád. Nemohlo zmizet jenom tak, během pár sekund, mávnutím kouzelné hůlky. Ale i tak si dovoloval doufat. Aspoň na chvíli.
"Dělám si legraci," Jass se rozesmál, ale Caasův chvilkový šok ho odvedl od myšlenek, ve který se ještě před pár okamžiky málem ztratil. Bylo to roztomilé. A Jass si z toho možná vyvozoval až moc závěrů, jenže ho to potěšilo. Caas žárlil. Na něj. Protože si myslel, že je zasnoubený. "Pokud vím, žádná svatba se v blízké budoucnosti konat nebude. Tím spíš ne moje. Jestli sis toho ještě nevšiml, nepatřím zrovna k nejžádanějším partiím v Naarosälli. Ale musím uznat, že když žárlíš, jsi docela roztomilý." Ne, jenom když žárlil. Byl roztomilý pořád. A krásný a charismatický a až moc dobrý na to, aby se zahazoval zrovna s ním.
"Nemyslím si, že bych mohl, Caasi. Vztah s mojí rodinou nebyl nijak vřelý ani dřív a po tom, co jsem musel odejít... Nechali mě. Nebojovali za mě. Nedivím se jim, ale přesně vím, co to znamená. Nezáleží na mě a já nechci žít s někým, u koho bych se pořád jenom snažil a stejně nebyl dost. Na to si vystačím sám, děkuju pěkně..." na chvíli se odmlčel a vzal si trochu prostoru na to, aby se sebral. To, že se se situací smířil ještě neznamenalo, že ho to pomyšlení pořád nebolelo.
"Co se dalších míst týče... Byl bych sám, stejně jako jsem tady. Jenom bych u toho byl obklopený lidmi a myslím, že tím víc bych o tom přemýšlel. Takhle je jednodušší předstírat, že mám svoje místo a že jsem na něm rád. Nevím, jestli bych dokázal lhát sám sobě dost přesvědčivě na to, abych dokázal existovat někde jinde. Ale děkuju za nabídku, moc... Si jí vážím." Smutně se pousmál a nedokázal odolat, po tom přiznání musel Caase políbit. Aby rozptýlil jeho, aby rozptýlil sebe. Na tom ve výsledku vůbec nezáleželo.

Uculil se na elfa ve své náruči, pořád hotový andílek. „Ale prosím tě… jsi si jistý, že chceš, abych toho nechal? Myslím to vážně… lichotit ti pozadí bych zvládl klidně hodiny,” zabroukal mu do ouška, ale na jeho obranu… nezdálo se ani trochu, že by mu to vadilo tím stylem, že by se chtěl vyškubnout a utéct. Že Jass dělal maličko Zagorku nebyla moc novinka, že ano, ale stejně – na moment se tedy stáhnul, aby ho mohl nechat mluvit. Byl fakt, že pokud by pokračoval tímhle stylem, těžko říct, jak rychle by skončili u něčeho trochu jiného než nějakého verbálního seznamování… to by dost možná spadlo do neverbálních rovin. Ale na to měli třeba celou noc… ale teď vážně chtěl o tom plachém kolouškovi zjistit něco víc. Znal ho teprve od rána, a i když to bylo času poměrně dost, pořád o něm nevěděl ani trochu tolik, kolik by jenom chtěl. Pokud by měl možnost, vážně by se o něm dozvěděl všechno do posledního detailu, protože nejenom, že byl zvědavý jako stádo mývalů, ale Jass mu jednoduše imponoval. Dozvědět se o něm co možná nejvíc bylo něco, o co měl v poslední době asi ten nejupřímnější zájem.

„Hm, to je… dobrá otázka,” potřásl hlavou, zatímco zabloudil očima k plamenům, které je pořád hořely před nimi a zaléhaly je teplem, pokud by jim snad nestačilo to, které se tvořilo mezi nimi, že ano. „Vlastně nemám asi úplně jasnou vizi budoucnosti. Vím, že určitě nechci skončit na jednom místě, vlastně… jenom tak zůstat zakořeněný na jednom místě mě popravdě děsí. Nejsem si jistý, jak co bude vypadat – pokud jde o tvou otázku, zda chci sloužit Představené… těžko říct, také. Mám dojem, že jediná chvíle, kdy bych vážně zůstal poblíž ní, by byla ta, kdy by se na to místo dostala moje sestra… ale pokud by se to jakkoli změnilo nebo tak, nejsem si jistý, kam přesně vlastně tu budoucnost směřovat chci. Asi nejsem z těch, co by sedli na první loď a vypadli z Nescory, to ne, ale… asi bych rád poznal trochu toho venku. Víceméně jsem kromě Naarosälli a pár okolních měst nikde moc nebyl a nevadilo by mi to napravit,” dodal a konečně se pohledem odpoutal od ohně, aby si zblízka prohlédl Brusinku. „Ač je fakt, že něco takového se blbě dělá o samotě,” nadhodil ještě, ale nechtěl mu s tím motat hlavu. Na to, aby jim plánoval svatbu a líbánky na severu Nescory se slavnými ostružinovými vaflemi, ho vážně znal až moc kratičce… ač nemohl popřít, že za tu krátkou dobu si ho oblíbil možná až moc.

Zašklebil se nad tím prohlášením, že je roztomilý, když žárlí. Žárlil? Ano. Nechtěl si to připustit? Též ano. Ale byl fakt, že ten moment, kdy mu řekl slovo snoubenka, byl dost… zajímavý. Pořádně v něm hrklo, lhal by, kdyby se snažil tvrdit, že ne. Ale když mu tedy nakonec milosrdně sdělil, že dobré, žádná snoubenka není (zatím…), opadla z něj tahle tíže skoro okamžitě. „To byl špatný vtip,” zabručel naoko nakvašeně, ale jiskra v oku svědčila o tom, že se na něj vážně nezlobí. Rozhodil ho, to rozhodně byla bez debat pravda, ale ve výsledku informace o tom, že se o něj nemusí přetahovat s žádnou šlechtičnou, poměrně potěšila. „A náhodou, mám dojem, že kdo by si myslel něco o nevhodné partii, tak by neměl moc všech pět pohromadě. Pokud by ses ptal na můj názor, tak jsi rozhodně z těch lepších. Ale to bude asi taky trochu záviset na tom, že mám maličko slabost pro nevinné koloušky,” dodal ještě, než na něj mrkl a odhrnul mu pár zbloudilých pramenů z tváře.

„Ale. Počkej, počkej, počkej,” zarazil ho těsně poté, co Jass měl ten malý proslov o tom, že se ke svojí rodině vrátit nemůže, protože… to přeci Caas věděl. Spíš ho zaráželo, že si vážně mladý elf myslel, že to bylo to, co myslel, protože hej! Nebylo! „Nemyslel jsem k nim. Je mi jasné, že nebudeš chtít vracet se tam. Promiň, pokud to vyznělo tak, to mohlo působit dost… zle.” Nechtěl na Jasse působit jakkoli zle, pro bohy nescorský! To bylo to poslední, co chtěl, a jen ta myšlenka na to ho rozčarovávala, až to bolelo. „Nemyslel jsem, ať se vracíš na rodinné sídlo… to chápu, že tam se ti nemůže chtít ani za sto let. Měl jsem na mysli reálně kdekoli jinde. Pochybuji, že kdybys sám chtěl, nedokázal bys zapadnout reálně kdekoli i bez jména rodiny táhnoucího se za tebou. Máš osobní kouzlo, reálně nikdo by ti neřekl ne, kdyby na to přišlo,” zabroukal mu do ucha, než ho znovu líbnul na tvář. „Nemá to znít jako nátlak, pokud se to tak tváří, omlouvám se. Jenom… žít celý život ve stínu toho, co si myslí tvoje rodina, je vyčerpávající a člověka to uštve. Vím, o čem mluvím. Takže pokud bys před tím chtěl utéct, ale stejně se moci svým způsobem vrátit ke společnosti… máš moji pomocnou ruku, dobře? Netlačím an tebe, jenom chci, abys měl to vědomí, že na to nemusíš být sám, dobře?”