Les divokých elfů

Chtěl, aby toho Caas nechal? Ne, ve skutečnosti ne. Jenže v něm byla nějaká hluboce zakořeněná představa, že... Sám si tím nebyl úplně jistý, ale měl pocit, jako by musel Caase poznat trochu víc a taky mu o sobě něco říct. Že když se budou znát, možná bude pro Caase těžší ho opouštět. A věřte mi, když říkám, že na to se Jass snažil ze všech sil nemyslet, jenže můžete s ostatními počítat jak moc chcete a když vás jednou zklamou, už si dáváte pozor. Můžete věřit, ale tam někde hrozně hluboko uvnitř, kde už to nedokážete ovlivnit, bude stejně zrníčko pochybnosti. Spící, ale vyčkávající, až ho někdo trochu zalije. A v té chvíli začne růst. Takže ať se Jass snažil sebevíc - a že sám se sebou vedl slušnou bitvu! - nemohl vyhrát úplně. Alespoň zatím ne. Protože to malé zrníčko mohl udusit až čas. A toho za sebou s Caasem doopravdy neměli moc.

"Možná dokázal, ale nejsem si úplně jistý, jestli bych to ocenil. Protože bych se červenal. A oba moc dobře víme, že když se červenám, vypadám jako rajče. A pokud chceš znát můj názor, nemůže to být dvakrát přitažlivé," tiše se zasmál a promnul mezi prsty pramínek Caasových vlasů. Ne snad, že by na ně měl nějakou úchylku, ale ta barva byla fascinující. Možná v Jassovi přeci jenom zůstalo něco málo z těch let, kdy měl prsty každý druhý den pokryté skvrnami od barev.

"Tvoje sestra. Přiznávám, že když jsem tu otázku pokládal, vůbec mi to nedošlo. Ale umím si tě představit jako rytíře v zářivé zbroji po jejím boku. Trochu neukázněného rytíře, možná, ale určitě bys svou práci dělal dobře." O tom Jass v nejmenším nepochyboval. Caas třeba neměl s rodinou úplně nejvřelejší vztahy, ale když mluvil o sestře, do hlasu se mu promítala zvláštní něha. Musel ji milovat. A Jass si ho za to opravdu vážil.

"Ale stejně tak si tě umím představit na hřbetu koně, jak se řítíš vstříc Dračím skalám. Vlastně... Bys zapadal všude." Byla to pravda. Caas měl okolo sebe zvláštní auru. Takovou, jaká vás dokáže dostat z jakéhokoliv problému, do kterého se dostanete. Takovou, jaká dokázala lidi zvláštním způsobem uhranout.

"Počkej," Jass zvedl ruku v gestu, kterým se ho nejen snažil zarazit, ale také sám sobě dodat trochu jistoty. "Mám to brát jako... Nabídku?" Bylo zatraceně těžké nad něčím takovým jenom přemýšlet, natož to vyslovit. Obzvlášť, přihlédneme-li k tomu stále existujícímu zrnku pochybností. Jenže ani Jass nedokázal ignorovat něco tak... možná ne očividného, ale stejně mu připadalo, jako by mu Caas házel záchranné lano. Ve chvíli, kdy nic podobného nečekal, tím spíš od člověka, kterého neznal ani dvacet čtyři hodin.

Chtěl by se přidat ke Caasovi. Vypadnout odsud, podívat se na Dimrijskou pláň, navštívit Zamrzlou zátoku, nechat si omývat kotníky vlnami Duhového moře. Sám by se do ničeho takového určitě nepustil. Ano, považoval se za cestovatele. Miloval přírodu a byl si docela jistý, že se o sebe dokáže postarat. Ale celý jeho život byl svázaný s Naarosälli. Neuměl si představit, že by cestoval tak daleko sám. Ale s Caasem se cítil bezpečně. A skutečnost, že ho to neskutečně děsilo, na tom nic neměnila.

"Možná. Ale bylo pěkné, že ti na tom záleží tolik, aby ses vůbec obtěžoval se žárlivostí," Jass se pousmál a někde tam, kde mají elfové srdce, ho bodnul osten dojetí? Melancholie? Netušil, co přesně to je, ale rozhodně to nebylo špatné. "A pokud já nejsem špatná partie, tak ty jsi budoucí král Nescory. Jsem šlechtic. S poskvrněnou pověstí, obydlím v lesích a šancí na dobrou pozici v armádě skoro nulovou. Což je asi dobře, protože mě armáda nikdy moc nelákala. Co se snažím říct je, že se domluveného sňatku nemusíš bát. I kdyby to moje rodiče v nějakém alkoholovém opojení napadlo, nikdo v lese není natolik šílený, aby na to kývl. Minimálně z těch, kdo by rodiče asi napadl. Takže... Jsem volný, žádná konkurence." (To si jenom myslíš, Jassi.)

Bylo to moc dobré na to, aby to byla pravda. Určitě. Ale Jass se snažil věřit, chtěl tomu věřit. Že si zaslouží trochu štěstí. Že si zaslouží někoho, kdo by se zajímal, komu by nebyl lhostejný, kdo by mu podal ruku a pokusil se ho zachránit. Protože ať už říkal, že se o sebe dokáže postarat nebo ne... Neznamenalo to, že je s tím spokojený. Asi tak nějak vnitřně, na úrovni, kterou sám dost dobře nechápal, toužil po společnosti, po pozornosti... Po Caasovi. Protože, když tenhle elf přišel na hlídku, povídal si s Jassem, hrál s ním na pravdu a to všechno ostatní... Něco zapadlo přesně tam, kde by to mělo být.

"Nevyznělo to zle, Caasi," skočil mu do řeči a myslel to naprosto vážně. Ani v nejmenším ho nenapadlo, že by se ho Caas snažil dotáhnout zpátky do rodinného sídla nebo... tak něco. Bral to, jak to bylo. Mladý Jerichä mu nabízel návrat, ale Jass neměl jiné místo, kam se vracet, než jeho starý domov. Nebo... Oba domovy. A o oba přišel. Dost možná svou vlastní vinou. "A nejsem zrovna moc společenský, jestli sis toho náhodou nevšiml. Ty jsi spíš výjimka. Rozumím si s veverkami, ježečky, srnečky, když mám dobrý den, dokonce zvládnu udělat dojem i na nějakého králíčka. Ale elfové jsou pořád trochu jinde. Nebyl jsem nijak společenský ani dřív, i když tam to asi šlo ruku v ruce s titulem." Caas ho musel vidět v úplně jiném světle, než sám sebe viděl Jass. A možná to bylo dobře. Protože by to znamenalo, že mu třeba tak brzy nedojde, jaký pytel bordelu Jass ve skutečnosti je. Ale na druhou stranu mu to bylo trochu líto. Přál si sám sebe vidět v trochu lepším světle. I kdyby to měla být lež.

Ale když Caas pokračoval, tyhle úvahy Jasse hodně rychle přešly. Alespoň na chvilku. A nechaly po sobě jenom stopu dojetí, protože... "Nezní to jako nátlak," zašeptal. Přes slib sám sobě, že tuhle debatu zvládnou dokončit v klidu, se přitiskl ke Caasovi trochu blíž. Hledal ujištění, a teplo Caasova těla mohlo posloužit docela dobře. "Zní to až moc dobře na to, aby to byla pravda." Hlas měl chraplavý a tak nějak mimoděk cítil, že z koutku oka mu stéká jediná osamělá slza. Nebrečel dlouho. Sám si nepamatoval, kdy naposledy, ale tehdy to určitě nebylo dojetím, radostí, nevírou...

"Děkuju ti," zamumlal tak tiše, že ho nemohl slyšet ani les. Jenom Caas.

Na jednu stranu tušil, odkud vítr vane, když Jass mluvil. Když chtěl, aby mluvili, protože koneckonců… tak trochu, v trochu jiném směru, ale přeci jenom, ten pocit znal na vlastní kůži poměrně dobře. Tu chvíli, kdy potřeboval s někým mluvit, aby měl jistotu, že prostě… jen tak neodejde, protože když někoho trochu znáte a mluvíte s ním, najednou je to osobnější. Jeho úmyslem rozhodně nebylo od Jasse jen tak odejít a poté se mu vyhýbat jako čert kříži, to vážně ne, a tiše se mu to alespoň snažil demonstrovat.
Zatímco elf mluvil, maličko mu to znesnadňoval pár polibky na krk, na tom nejcitlivějším bodu, který tam jenom šlo najít, a pokud by se snad elf ohradil, prostě by si mu položil hlavu na rameno a dál poslouchal, přičemž tentokrát se vrátil k tomu, že se jeho dech rozrážel o Jassovu tvář. Asi mu tím dvakrát to mluvení neulehčoval, ale… to jsou jistě jenom detaily, tak! Navíc ho musel opravit o tom, co si sám o sobě myslel při červenání se! „Náhodou, vypadáš dobře, když se červenáš. Trochu pohoršeně, jako kdybych ti sdělil, že ti někdo snědl poslední sušenku, ale jinak je to docela roztomilá záležitost,” trval si na svém, protože o tyhle informace zajisté nemohl Jasse ochudit, to ani náhodou!
Ano, jak už jste určitě uhodli, tak to nehodlala mladému Áltënovi jakkoli ulehčovat, ale… co by to potom bylo, kdyby snad ano? To už by přeci nemohlo bavit ani Jasse! A přeci jenom… na všem, co říkal, byla vždycky jen pravda, takže… žádné kolouškovské pohoršení se kvůli tomu určitě konat nemůže, tak!

Bohové, to byla představa! „Přísahal bych, že tohle mě nikdy nenapadlo,” potřásl nad tím hlavou, než se na elfa pobaveně uculil. „No, kdybych věděl, že rytíři v zářivé zbroji jsou to, co se ti líbí si představovat, snad bych s tím i něco udělal,” neodpustil si maličké rýpnutí, víte co, jen tak decentně na to, aby Jassovi správně fungoval krevní oběh, než maličko zvážněl. „Je fakt, že si asi neumím představit celý život uvázaného k jednomu cíli. Víš co, tvůj rytíř by brzo rytířování pověsil na hřebík čistě kvůli tomu, že by ho začalo poněkud… nudit. Popravdě, skončil bych se vší pravděpodobností jako potulný pobuda, co prostě tak nějak existuje všude a nikde.”
Přeci jen. Představit si Caase jako někoho organizovaného, kdo by měl zůstat na jednom místě a sloužit jedinému cíli? To bylo asi tak pravděpodobné jako to, že se dračí král s lady Lennox vydají dalšího dne na čajový dýchánek a budou spolu drbat nad babiččiným štrůdlem. „Myslím, že i sestra by mě brzo vykopla, až bych jí tím začal lézt na nervy. Takže se obávám, že rytíř se tak úplně konat nebude, pan Áltëno. Mrzí mě, že musím zklamat vaše velká očekávání,” uculil se na něj, než ho znovu jemně líbnul na krk.

Když Jass zvedl ruku, zarážejíc ho kvůli tomu, aby se přesvědčil, zda si z něj jenom střílí, anebo zda to myslí vážně, skrz očka se mu prohnaly desítky nadšených jisker. Byl fakt, že hodně věcí říkal jen tak z rozmaru, lehkovážně a sám pořádně nevěděl, jak s nimi naložit, ale… pokud by na to byl Jass ochotný přikývnout, tak se přistihl, že taková verze toho, jak naložit s až moc volným časem se mu vážně líbí. A tak, s úsměvem kočky, která právě slupla kanára, se na chlapce usmál a v dramatickém gestu by si snad přiložil ruku na srdce, kdyby ovšem neseděl tak, že se o něj Jass opíral zády. Tak aspoň pro ten efekt položil dlaň na srdce jemu, chápete, aby se neřeklo. „Ano, Jassi. Pokud vážně chceš vypadnout z Naarosälli, tak máš moje slovo, že to myslím vážně.”
Přeci… taky by z lesa až bolestivě rád vypadl. Tak dlouho pořádně nevykoukl za jeho hranice, až mu to lezlo na mozek. Omezený tím, že držel hlídky, takže z lesa nevytahoval v podstatě paty, toho moc nezmohl, navíc byl fakt, že ho zkrátka nebavilo toulat se sám. Ale kdyby k tomu měl společnost… piště si, že popadnout ji, tak by se on a Naarosälli hodně, ale vskutku hodně dlouho neviděli. Lákalo ho zmizet někam, kde elfskou krev jen tak nenajdete, což znamenalo převážně oblast od Duhového moře severněji. Kdo ví, co všechno za místa pořádně Nescora uměla nabídnout… a pokud by tohle bylo vskutku to, o co by koloušek stál, tak… kdo byl od, aby odporoval, probohy nescorský?

Jemně pokrčil rameny. „Co na to mohu říct… holt se ti podařilo najít žárlivku. Pokud ti to dělá dobře na srdíčko, budiž. Ale přísahám, Brusinko, že když se řekne špatná partie, nejsi zrovna synonymum. Kouknul ses na sebe pořádně někdy? Plachý roztomilý srneček, kterého má jeden chuť poňuchat. Anebo taky trochu zkazit, ale to bude asi jenom můj osobní problém,” mrknul na něj s polovičatým úsměvem stále na rtech. Toho se holt Jass jen tak nezbaví, takže by si Korpusík určitě měl velice brzy zvyknout! „Ale co se tedy dá dělat. Pokud někomu nepřijdeš jako dobrá partie, tak si můžou jít klidně třeba jenom trhnout ploutví. Nestěžuju si – dělení se není úplně moje přednost.”
Dovoloval si pravděpodobně víc, než by měl? Možná ano, ale… zkrátka už se to z něj sypalo samo. Kdyby dal snad nějak najevo, že se mu to nelíbí, přestal by, samozřejmě, ale takhle… Jass se holt musel smířit s tím, že ho bude uvádět do rozpaků tak často, jak jenom bude v jeho silách, a tečka.

Ty slzy, které Jassovi skanuly z tváří, ho bodly snad účinněji než jakákoli nabroušená dýka. Automaticky si ho k sobě přitáhl o něco blíž, ale ani to se v tuhle chvíli nezdálo úplně dostatečné. Jemně si ho natočil ukazovákem tak, aby na něj viděl, i přes tu pozici, v níž byl. Zachytil pohled chlapcových mechových očí – a odmítal se ho vzdát. „Nemusíš za to děkovat, Vëripolle, jenom… pokud by na to došlo a tys to vážně zkusil, tak se toho vážně chytni, jak to jenom jde. Vmeť to svojí rodině do tváře, ať vidí, že to, co ti udělali, není něco, s čím si jen tak můžou odkráčet.”
Měl neskutečnou chuť si ho prostě jenom přitáhnout a slíbit mu, že to bude prostě dobré. Ačkoli se snažil držet, vidět Jasse plakat bylo víc, než čekal, a pohnulo to s ním možná až moc. Ale na druhou stranu… nejenom, že chápal, že něco takového slyšet od někoho, koho znal den, by nebylo úplně důvěryhodné, ale taky mu nechtěl nic slibovat, dokud se ta věc skutečně nestala. Znal to, jak s člověkem uměly zamávat prázdné sliby… zvlášť v rámci takových věcí. A ne. To by mu vážně nemohl udělat, děj se, co děj.

Jass za svůj život mnohokrát slyšel nepěkné věci na svou adresu. Že nemá svědomí, že nemá srdce, protože jinak by nemohl tak moc zklamat svoji rodinu. Že je zlý a nedokáže nic udělat pro dobro ostatních. Že je sobec. Ale... Pokud doopravdy neměl srdce, nedokázal si vysvětlit, co byl ten krásný hřejivý pocit v hrudi, když mu Caas potvrdil původní nápad. Odejdou. Někam hrozně daleko. Spolu.

Prozradím vám tajemství - o den později z toho bude Jass naprosto vyděšený. Bude vyšilovat kvůli každému úseku cesty, kvůli tomu, že si přestanou rozumět a ta jiskra, která mezi nimi teď vzrušeně poletovala hezky rychle vyhasne. Že si budou lézt na nervy, že Caas konečně přijde na to, koho si uvázal na nohu a uprostřed temné noci Jasse opustí a nechá v nějakém pochybném hostinci na kraji cesty. Tak. Tohle bude Jassův myšlenkový pochod za pár hodin. Ale teď... Teď mohl Caasovi jednoduše věřit a na chvilku vložit svoji důvěru do něčích rukou. Bylo to děsivé? To si pište, možná děsivější, než morče v podkolenkách, ale zároveň... Když nemůžete nic ztratit, váš život nemá zrovna velký smysl. A Jass to moc dobře věděl. Přežíval ze dne na den, dělal, co se od něj očekávalo a snažil se vydržet s vidinou toho, že se jednou možná všechno změní. Tohle mohla být ta změna. A on si ji nehodlal nechat utéct jenom kvůli panickému strachu.

Najednou měl co ztratit. A byl to nádherný pocit.

"Chci. Je mi jedno kam, pokud to bude dost daleko, pokud tam bude hezky a pokud tam budeš ty. Arimaton, Duhový moře, malá vesnička na severu... Je mi to fuk," pousmál se a na chvíli sám sobě dovolil, prožívat ty drobné polibky na krku, které příjemně lechtaly. No co? Sice chtěl s Caasem v prvé řadě mluvit, ale jeho sebeovládání NEBYLO nekonečné. Taky měl svoje slabosti.

"Nu, pokud mě nepřivážeš za nohu ke stolu s tím, že jsem jenom tvůj a nikdo jiný se na mě nesmí ani podívat... Tak mi trocha žárlivosti vážně nevadí, věř mi. Je to mnohem lepší, než kdybych ti byl úplně jedno." Možná to znělo trochu smutně, ale s tím už Jass nedokázal nic udělat. Měl dost toho, jak se vždycky snažil a zajímal jenom on. Pokud byl Caas trochu žárlivka? No prosím. Neměl s tím nejmenší problém.

"Ale s tou partií pořád nesouhlasím. Právě že jsem se na sebe do zrcadla díval už několikrát. Víš, co tam vidím? Elfa, který není v ničem dost dobrý, zklamání svého rodu i rodiny, potupu elfů atakdál. Asi... Dobře, asi jsem schopen a ochoten uznat, že nevypadám zrovna nejhůř, ale tohle není Miss Naarosälli, takže... Ne, žádná dobrá partie. A popravdě mi to tak i docela vyhovuje. Nesnáším všechno to představování mladých povolných dcer z vysoce postavených rodů a vychloubání bohatstvím, jako bych byl jenom věc a ona taky. Jako by celá potenciální svatba byla jenom dobrý obchod. Pro bohy... Copak se nemůžeme nějak dohodnout a nespojovat majetky a rody skrz domluvené sňatky, kde budou všichni nakonec jenom trpět? Takže... Já jsem vlastně docela spokojený, že mě nic takového nečeká a můžu se klidně nechat kazit tebou." Šibalsky na Caase mrknul, aby odlehčil celou situaci a zavřel oči.

Jenom si na moment užíval jeho přítomnost, jeho vůni, jeho teplo, bezpečí, které necítil dlouhé měsíce, ale teď ho měl tady u sebe a bylo to... Neskutečné. Už se ho nechtěl nikdy vzdát. A možná ani nebude muset. Už neměl koho znovu zklamat, jedině snad Caase samotného.

"Musím, protože už ta naděje, že by všechno mohlo být v pořádku, je hrozně moc," přiznal a doufal, že Caas v jeho očích vyčte, jak moc to pro něj všechno znamená. Že jeho svět se najednou smrsknul do toho jednoho malinkého momentu štěstí, který sdílel s Caasem a po tolika měsících, kdy jenom proplouval tmou a netečností, bylo tohle jako dar od bohů.

"Nemyslím si, že jsem takový. Nemyslím, že bych jim to všechno dokázal říct. Nejsem jako ty, ale... no, stejně tak jsem si ještě ráno myslel, že dnešek bude jenom další den na hlídce s nudným nováčkem, kterého ke mně přidělili, aby měl dobrý příklad toho, jak se to rozhodně nedělá. A podívej se, jak to nakonec dopadlo, takže... jo, možný je všechno. Třeba jim jednou dokážu ukázat, čím jsem kvůli nim prošel. Nebude to dnes, nebude to zítra, ale za pár měsíců... možná." S tím příslibem věnoval Caasovi další úsměv plný naděje a opatrně se zvednul. Ne teda, že by se mu chtělo, ale po celém dni měli oba určitě docela hlad, takže i když by moc moc moc chtěl zůstat pěkně u Caase... Nemohli žít z fotosyntézy. Takže postavil nad oheň kotlík s vodou a naházel do něj předem připravenou zeleninu a spoustu bylinek. Přeci jenom - čím dřív bude polévka hotová, tím dřív se bude moct vrátit ke Caasovi, ne?