Les divokých elfů

(Bude potřeba text, prozatím chybí...)

Tohle ráno bylo podezřele tiché a klidné. Les mírumilovně ševelil ve větru, vysoká se proháněla podrostem a hlídky elfů si mohly dovolit na okamžik polevit.

      Raïe jemně stiskla patami boky vrané klisny, jež se uráčila zvednout hlavu od vysoké trávy u svých nohou a dát se do kroku, dožvýkávajíc přitom svoji malou svačinu. Dívka jí v tom nikterak nebránila – tato strava, strava běžných koní, se koneckonců velkým podílem odrážela na tom, že jí nyní seděla na hřbetě. Odřízněte shoopiltee od potravy složené z masa a dostane se vám relativně klidného velkého koně, proletělo jí hlavou, zatímco si volnou levačkou sbírala provazy tvořené provizorní otěže, dosud volně prověšené, a navedla kobylku doprava. Bylo vidět, že tuhle cestu poznala – bodejť by taky ne, jezdily tudy každé ráno na své obvyklé hlídce severního cípu lesa (záměrně přiděleného díky své vzdálenosti od oceánu, který mohl na Baily velice snadno zapůsobit a zničit tak ty dlouhé roky nesnadné práce, které měly za sebou).

      Na rameni ji tížil masivní luk z tmavého dřeva, jehož tělo zdobily četné rytiny – výsledky jejích dlouhých chvílích na hlídkách, kdy se pranic nedělo a ona nemusela být v pohotovosti. Toulec se pohupoval u opasku a do pravého stehna ji jemně tlačilo pouzdro ozdobné dýky, daru od otce k narozeninám, jimiž před rokem a půl dosáhla dospělosti. Pod sebou vnímala hladce pracující svaly klisnina neosedlaného těla, pocítila každý záškub i záchvěv napětí. Byla připravená při jakémkoli signálu sejmout zbraň z ramene a vylovit z toulce jeden z šípů, jejichž dřevo bylo napuštěno nebezpečnými směsmi jedovatých rostlin. Nic moc smrtelně jedovatého, ale rozhodně něco, co dokázalo znepříjemnit celý den... možná dokonce týden.

      Elfka s klisnou pokračovaly houpavým krokem podél hranice, jíž měly střežit, a zrovna se otáčely k zopakování téže trasy v opačném směru, když se něco změnilo.

      Podrostem se něco blížilo. Suché větvičky sem tam zakřupaly pod těžkými kroky, které rozhodně nemohly patřit lesnímu elfovi. A právě to bylo to, co ji donutilo setřást luk z ramene, opatrně zasadit do jeho tětivy jeden z otrávených šípů a začít se ostražitě rozhlížet po okolí, což dost ulehčila Baily, jež se zastavila na místě vteřinu poté, co její se jezdkyně chopila zbraně. Raïe mířila hrotem šípu k zemi, avšak v pažích jí cukalo, byla připravená v okamžení luk pozvednout, zamířit a vystřelit.

      Kroky se blížily a jí nezbývalo než vyčkávat na to, co se z onoho tvora nakonec vyklube...

Prohledával jsem své oblečení. Měl jsem v plánu jít se projít do města a tak jsem potřeboval něco co vypadalo víc lidsky než elfsky. Hlavně jsem potřeboval čepici abych měl schované mé dlouhé uši. Matka nikdy nebyla nadšená z těhle mých výprav. Vždy byla dost nešťastná. 'Jsi mé jediné dítě. Musíš na sebe dávat pozor.' Říkala pořád. Moc elfů ji nemělo rádo. Nevím co se kdysi stalo. Všichni mi to tajili ale něco to bylo a já to věděl. Můj otec byl asi jediný kdo ji bral takovou jaká je. Nesnášel jsem ostatní. Hrozně mi vadilo když se k ní chovali takhle odtažitě. Zato víly jí měli docela rádi. Žili tu s námi nějaké vílí páry. Byli tu dokonce i nějací muži bez partnerek. Víly jsou hrozně zajímavá rasa. Jsou nám tak podobní a tak jiní.
"Jdu zase do města! Neboj se budu brzo zpátky." Řekl jsem mámě a políbil jsem ji na tvář. Lidi byli fascinující. Nic mě nebavilo tolik jako pozorovat je a tvářit se že jsem jedním z nich.

Trvalo to zhruba několik měsíců, než se Ällanthiny kroky konečně o něco víc přiblížily k domovině.
Hodně času strávila po menších vesnicích a prašných cestách mezi městy, na kratší dobu zakotvila i na pobřeží jednoho z moří a byla také nepokrytě hrdá na všechny suvenýry, které si ze svých maličkých a špinavých cest odnesla. Věděla, že by otec její způsoby neschvaloval, ale o žádné povolení nikdy nežádala. Sotva se dozvěděla, že skutečně není jejím otcem a její sestra není sestrou - sbalila si svých pět švestek a konečně vyrazila na cesty, jak si to vždycky přála. Ven z lesa jí to táhlo celý její dosavadní život, to zjištění byla zkrátka jen poslední kapka. - malé popostrčení k tomu, aby se vydala na cestu, jež jí byla předem předurčená. Věřila, že její kroky stráží Állea. A snila o tom, že možná jednoho dne opráší špínu ze svých rukou a konečně i něco dokáže. Ten den ale poněkud.... ještě nenastal.
Místo toho se jí podařilo narazit na mluvící kuře, když se jednoho dne snažila ulovit nějakou večeři.
Najít zatoulané kuře v lesích za vesnicí byla celkem vzácnost, proto automaticky tasila svůj luk a pokusila se ho zastřelit, když na ni kuře z křoví začalo křičet a nadávat. Ta událost značně změnila její život, neb poprvé poznala skutečného přítele. Bob, jak se jí kuře nakonec představilo, byl jejím věčným společníkem. Nikdy spolu nemluvili o tom, jak je možné, že je kuře a mluví, ale nijak ten fakt neznemožňoval ten symbolický vztah mezi nimi.

Když se tedy po značné době konečně vracela domů do Lesa divokých elfů, jak tomu místu rádi přezdívali lidé, měla společnost. Opeřenou a věčně klející společnost.
„U všech bohů, kam nás to vezeš?“ zaklel rozrušeně Bob, když jejich kůň pomalu překročil hranici okolí a Elfího lesa.
Ällantha jeho nadávání nevěnovala přílišnou pozornost, místo odpovědi mu jen opatrně jednou rukou zavřela a přidržela zobák, než zastavila koně a seskočila z něj. Jako většina věcí v jejím vlastnictví, i ten čtyřnohý dobrák - který je nesl celou cestu až k lesu - byl kradený. I proto mu rychle od sedla odvázala svoji brašnu a vzala si věci, než ho pohladila po čumáku a počkala, než mu došlo, že se má vrátit domů. Jakmile se kůň dal na odchod, líně vzala Boba zpět do náručí a dala se na pochod po lesní pěšině, která mířila směrem k vesnici, odkud pocházela. Nebo alespoň měla pocházet.
„Vracíme se domů,“ odpověděla mu jednoduše, než ho pohladila po zádech. „Alespoň na chvíli.“

Slyšela kroky ne z jednoho, ale rovnou ze dvou směrů. Prvně kousek dál v lese, podruhé – a tentokrát i za doprovodu slov, kterým na tu dálku neměla šanci rozumět – od jeho okraje. Tohle se jí vážně přestávalo líbit. Kde jsou ty zatracené stráže, co ji mají potkat z druhého směru, když je nejvíc potřebuje?

Sklouzla ze sedla a klisnu natočila čumákem směrem k srdci lesa. Nepotřebovala, aby případně vyběhla proti blížícím se cizincům – ani mezi elfy neměli shoopiltee nejlepší pověst, tudíž by velice snadno mohla skončit mrtvá. To, že byla osedlaná a zjevně krotká, by nikoho totiž na první dojem zřejmě nezajímalo... o tom už vypověděly některé zážitky z minulosti, při jejich vybavení se jí dodnes podlamovala kolena z přicházející nevolnosti. Pokračovala dál pěšky, našlapujíc opatrně tak, aby jí pod nohami nezapraskala ani jedna hlasitá větvička. Vydala se k cíli na kraji (ten, co přicházel z hloubi lesa, totiž mohl padnout do náruče druhé hlídce... anebo to taky mohl být jeden z elfů, nikdo neví) lesa, luk stále natažený před sebou. Šíp v tětivě sebou i v jejím sevření občas zacukal, jako kdyby si žil vlastním životem a už zoufale toužil po tom, aby ho jeho majitelka konečně namířila a vystřelila.

Netrvalo dlouho a mezi roštím se začaly rýsovat obrysy vysoké postavy...

Ve městě jsem se moc dlouho nezdržel. Dnešek nebyl ničím zajímavý. Děti si hráli venku a dospělí dělali svou práci. Zavítal jsem alespoň do krčmy. Lidi pijí o dost víc než elfové. V krčmě se najde vždy někdo kdo si dá nějaké to pití s cizincem. Jediné na co vždy dávám velký pozor je čepice. Nesmím ji ztratit. Kdyby lidé viděli moje uši tak by nejspíš začali šílet. Po několika pivech jsem se vracel zpět do lesa. Neměl jsem takovou výdrž jako ostatní. Stačili dvě piva a byl rád že dojdu domu. Tentokrát jsem ovšem neodolal a nechal jsem se přemluvit i ke čtvrtému pivu což už bylo trochu nad limit. Domu jsem tedy šel ve velmi dobré náladě.
Prodíral jsem se houštím. Nebylo to tak úplně v plánu ale nohy se mi trošku motaly a tak jsem prostě v tom houští skončil. Úplně jsem před sebou viděl co se bude dít za chvíli. Další mámina přednáška o tom že nemám pít protože jsem její jediné dítě. Jako kdybych za to mohl. Už nejsem malé dítě abych si nemohl dělat co chci.

Pokračovali po vyšlapané lesní cestičce, která byla lemovaná poněkud zpustlým ostružiním a borůvčím, které v letních měsících sice bývá obsypané plody, ale momentálně bylo ještě příliš brzy na to, aby tam nějaké byly. V jarním období se les teprve probouzel - a s bujarým růstem a rozkvětem přicházela charakteristická a nezaměnitelná vůně, kterou Ällantha milovala. Jakkoliv měla svojí povahou spíše nakročeno k létu pro jeho relativní oteplení, jaro bylo její nejoblíbenější roční dobou. Jemný jarní vánek a vůně nového listí i květů byly jako pohlazení na duši.
Zatímco společně s Bobem vykračovali směrem k domovu, Ällantha na moment zpozorněla, než se v jejím zorném poli zničehonic objevila jakási postava... A viditelně ozbrojená.
Sotva jí oči spočinuly na luku s připraveným šípem a nataženou tětivou, bezmyšlenkovitě zvedla ruce do vzduchu na znamení toho, že není žádnou hrozbou a ani nemá v ruce zbraň. Jakmile to udělala, Bob jí vypadl z náručí, protože jí nedošlo, že ho drží. Okamžitě také začal nakvašeně kvokat a užuž byl připravený začít pestrobarevně nadávat, jak už to měl ve zvyku, když si k němu Ällantha poklekla a jednou rukou mu něžně podržela zobák.
„Nestřílej!“ vypískla trošku zoufale, hledíc do hnědo-zelených očí jakési neznámé elfky, která rozhodně nevypadala na to, že by s ní bylo radno zahrávat. „Nejsem žádná hrozba nebo vetřelec nebo tak... Já... ehem...“ Nervózně si prohrábla svoje nazrzlé vlasy, než posunula Boba po cestě a zvedla ho do náručí, přivinouc ho pevně k sobě.
„Já ani moje kuře nejsme nebezpeční, nezabíjej nás... Prosím.“ Nasadila nevinný výraz, který se v jejích očích zrcadlil asi stejně upřímně, jako když se malé vlče snaží zapadnout mezi jehňata. I tak ale byla docela věrohodná - sice měla zbraně, ale schované. Nesměla vzbuzovat žádné podezření, když se pohybovala ve svých vodách. Jediné, co bylo pořádně vidět, bylo pouzdro s houslemi, které si nesla na zádech.
„Pocházím odsud, mimochodem.“ Sice konstatovala očividné, vzhledem k tomu, že byly zpoza vlasů vidět její špičaté uši, ale lepší to říci nahlas, než spoléhat na její... Pozorovací schopnosti. Rozhodně totiž nemínila zahynout na lesní cestičce s kuřetem v ruce, zatímco je na cestě zpět do svojí domoviny.

Dívka, která se objevila tak zčistajasna, připomínala zatoulané štěně.

Raïe na jednu stranu nedokázala uvěřit, že ta shrbená ramena, místy zcuchané vlasy a škobrtavý krok značící, že má za sebou dlouhou cestu v sedle, na které nebyla zvyklá... že to všechno skutečně patří elfce. Sama si nepřišla jako nějaká elita krásy, ale věděla moc dobře, že její krev má v genech téměř vytrvalý půvab, který jen tak něco rozhodně nezničí. Kdyby neviděla, jak zpoza špinavě blond vlasů, zplihle visících kol obličeje, vykukují zašpičatěné uši, byla by ji dost možná považovala za člověka.

Uvolnila sevření tětivy a nakonec šíp vyjmula úplně. Zbraň sice ponechávala v rukou, ale neměla důvod mířit – prozatím. Nevypadala, že by byla z těch, kteří vás jsou schopni zabít klidně i s větvičkou a šiškou, housle vykukující zpoza ramene ten dojem jen umocňovaly. Tiše pískla a očekávala, že má přibližně dvacet vteřin, než se z houští jako temný stín znovu vynoří Baily. Očima se zaměřila na dívku a když promluvila, pokusila se znít co možná nejvíc mile. Neměla důvod být na ni hnusná tak, jako na většinu jejích kolegů na hlídkách a cvičištích. Dokonce se pokusila o úsměv, což u ní byl docela vrchol všeho.

„Jak se jmenuješ? A odkud přicházíš? Nevypadáš, že máš za sebou malou vzdálenost... a to i v sedle.“

„Ällantha, prosím.“ Odpověděla s trošku rošťáckým úsměvem na rtech.
Fakt, že ta elfka sklonila svoji zbraň a nehodlala jí v příštích pěti vteřinách ustřelit hlavu, jí velice potěšil - ale svým způsobem i pobavil. Kdyby jenom tušila...
„Odsud, pochopitelně. Můj otec je Salogel, žije ve vesnici nedaleko odsud. Abych pravdu řekla, vyrazila jsem pryč už před nějakou dobou - pár let jsem se potulovala různě po Nescoře se záměrem poznat její krásy, setkat se s novými lidmi a jednoduše si vyrazit z kopýtka, pokud chápeš co tím myslím. Náš les se mi zdál zkrátka... Příliš maličký. Maličký oproti nádhernému a velikému světu, který bych jinak mohla objevovat.“
Věnovala jí nepatrné pousmání, než začala zamyšleně hladit svého věrného slepičího společníka.
„A tohle je Bob, není úžasný?“ Pronesla nadšeně, než k elfce pomaličku došla a podala jí ruku, aby si mohly potřást. „A ty jsi? Těší mě.“
Ačkoliv se snažila být výsostně milá, pořád jí v hlavě hrála temná písnička a nutkání provést něco moc špatného. Třebaže měla tvář anděla, kterou místy obestíral stín... Ve skutečnosti byla celkem zkažená. Dost zkažená na to, aby běžně obírala nevinné a nicnetušící lidi a občas se namočila i do horších potíží, než bylo hloupé okrádání. Dokonce zkoušela to, co viděla u lidí - vílí prach. Zdálo se, že mimo magické síly měl i silné účinky jako droga. I proto byla možná tak veselá a slyšela Boba mluvit...

Když se dívka představila, lehce povolila ostražitost a přistoupila o krok blíže k oné neznámé elfce.

Nemohla popřít, že musela být odsud – jméno jejího otce už Raïe kolikrát slyšela, navíc nebylo neobvyklé, že mladí elfové odcházeli poznávat Nescoru, než se znovu navrátili do rodného lesa. Většinou se jednalo o mladé muže, povětšinou bojovníky nebo léčitele, kteří se tam venku chtěli přiučit a zdokonalit v tom, v čem už tak sami o sobě excelovali, ale samozřejmě se nejednalo o pravidlo, i dívky mohly svobodně odcházet i přicházet, pokud byl Les jejich domovem.

Přesto jí takhle zblízka na dívce přišlo něco zvláštního. Mluvila k té slepici, jako by se jednalo o jejího nejlepšího kamaráda (sice ji nesoudila v tom, že jednala se zvířaty raději než s dvounožci, ale stejně na tom něco zvláštního bylo, to uznejte), a při pohledu do toho i přes vepsanou únavu prakticky andělského obličeje zaregistrovala, že smaragdové duhovky zvláštně ustupují až příliš rozšířeným duhovkám. Jako kdyby nebyla tak úplně při sobě, jako by na tom nebylo něco tak úplně přirozeného. To něco ji donutilo znovu povolat nedůvěřivost a i přestože se snažila držet si na tváři úsměv nevědomosti, prsty se jí kolem luku sevřely o něco pevněji.

Nervózní podupávání a frkání Baily kdesi za jejími zády jí pocit nedůvěry jen dodalo.

„A ty jsi...?“ Zopakovala nakonec trošku protáhle, zatímco z ní nespouštěla ani na moment oči.
Nebyla si jistá, jestli jednoduše vypadala příliš lidsky nebo se snad elfce nepozdávala společnost, v jaké Ällantha byla... Je pravdou, že Bob nejspíše nesedl každému. I proto se ho neustále snažila bránit, protože se se svým častým nadáváním velice snadno dostával do potíží, o které ani trošku nestál. Neznámá elfka ale nevypadala, že by byla vysazená proti mluvícím kuřatům, i proto Ällantha nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou, než si její pozornost získaly zvuky podupávání a frkání. Měla poblíž koně?
„Nevypadáš na nepřátelského člověka, ale i tak tě raději obejdu,“ zamumlala nakonec, než si kuře přivinula těsně k sobě jako kdyby to bylo nemluvně potřebující ochranu svojí matky.
Trošku ji zklamalo, že si s ní nechtěla potřást rukou a seznámit se, ale asi jí to nemohla vyčítat. Nejspíš brala svoji práci velice vážně a úkaz poloviční elfky s kuřetem nevypadal zrovna jako něco, na co člověk naráží každý den. I proto se rozhodla elfku opatrně obejít a pokračovat dál po lesní cestě. V duchu se jenom modlila ke všem známým bohům, aby si to nakonec nerozmyslela a nestřelila ji nějakým tím krásným šípem do kolene, protože si stále nebyla jistá, jestli nad tím náhodou neváhá.

V lese jsem se trochu motal. Nohy vůbec nedělali to co měli. Předemnou se ozývali nějaké divné zvuky. Rozhodl jsem se je následovat. Jsem přeci odvážný elf a pokud se někde něco děje tak to musím prošetřit. Opět se mi ale pod nohy něco přimotalo. Tentokrát to byly kořeny. A já díky nim skončil přímo pod tvorem co ty zvuky vydával. "Ahoj kóóóniku!" Zařval jsem ještě pod tělem toho tvora. A snažil jsem se prohlédnout si ho pořádně. "Ne! Ty nejsi kóóóniku! ty jsi shlu... skoo... teda shoo... pomóc!" Snažil jsem se vyplazit se ale byl jsem zaskočený a alkohol v mé krvi mým schopnostem moc nepřidal. "Ó velký Vyysihuo! zachraň mě před tímto tvorem kterého jsi vytvořil. Jsem příliš mladý na to abych zemřel." Potom co jsem na chvíli zavřel hubu a opět se snažil dostat od té bestie jsem zaslechl i dva hlasy které nejspíš byli docela blízko. Při troše štěstí mě příjdou zachránit dřív než mě ta věc sežere.

S kočím jsem dohodl ať se vydá hned k lesu. Cesta byla dlouhá a já chtěl nejdřív udělat tu příjemnější práci. Musel jsem si prohlédnout okolí lesa a rozhodnout kde přesně bude svatba. Potom se budu muset vydat do Teppasmies. Musím tam vše vyřešit spoustu věcí a spoustu lidí pozvat na svatbu ale nejdříve stejně bude potřeba vše připravit a naplánovat. A to samozřejmě půjde nejlépe na místě. Už byla tma ale i tak jsem měl pocit že musím vybírat a najít to nejlepší místo. Nemůžu dopustit aby Niadee neměla tu nejúžasnější svatbu jakou si může přát.
"Pojďte, podíváme se dovnitř. Pamatujete na ty dětské povídačky o tom že tu žijí elfové?" Zasmál jsem se. Bylo vážně vtipné něco takového připustit. To že žili draci jsem věděl, díky Niadee jsem věděl i o t'ealh, věděl že to má být něco jako víly. Dalo by se říct že na víly věřil taky. Ale asi hlavně až s příchodem Niadee. Uvěřil by tomu kdyby tady v lese byli víly ale na žádné elfy vážně nevěřil. A už vůbec ne na podvodní lid a jejich koně. Aatelis zastával jeden prostý názor; Existuje jen to co vidíš a nebo ti to může potvrdit někdo důvěryhodný. Skupina která tu byla s ním měla asi dost podobný názor jako on. Možná jen o trochu radikalnější. Všichni se smáli a někteří z nich se velmi hrdě vydali do lesa. Aatelis tak rychlý nebyl. Stačilo projít mezi pár prvními stromy a už se cítil poměrně nejistý. Nakonec vycouval ven a stal znovu na okraji lesa. Jeho skupina ho velmi rychle následovala. Netušil jestli je taky jen přepadl špatný pocit ale byl rád že se konečně můžou vydat od lesa směrem do jeho rodného města. 

Popravdě, váhala, zda ji tím šípem do kolene skutečně nestřelit. Alespoň by jí to ukončilo dobrodružství, chápete...

Každopádně ji nechala projít, ale dala si předsevzetí, že na ni dohlédne. Nenechá ji dojít až do města bez toho, aby se ujistila, že je neškodná... sice vypadala s tím kuřetem v náruči (pořád nechápala, proč si nesla kuře – vlastně tedy Boba, jak ho nazvala – a tvrdila, že mluví, když se opeřenec přitom jenom splašeně rozhlížel kolem a kvokal jako divý. Když se začala ztrácet mezi stromy, otočila se rychle na místě, vrátila šíp do tětivy a s lukem v ruce, jelikož si ho nestíhala upevňovat na záda, se rozeběhla na místo, kde nechala naposledy svoji kobylku.

A také, že ji našla... jenomže ke své hrůze zjistila, že stojí nad nějakým chudákem, který se jako leklá ryba válel v prašném podrostu. Pro všechny bohy, nenapadlo ji snad se utrhnout ze řetězu, že ne? Ne, prosím, bohové, že ji to zase nechytilo? Oceán byl přeci tak daleko... Muž dole křičel cosi nesrozumitelného, ale jednomu rozuměla velice dobře. Dovolával se Vyysihua. A přestože věděla, že bůh se většinou o záležitosti obyčejných elfů nezajímá, zároveň věděla, že sem by mohl nahlédnout. A tím by přišla o všechno.

Teď ale musela dvě věci – zjistit, co se stalo, a umlčet neznámého od dovolávání se zrůdného božstva.

„Halóóó!“ Zavolala do lesa, než rychle otočila svůj směr tím samým, jakým se vydala neznámá elfka. Jenže ta dívka jí z očí zmizela podstatně rychleji, než stihla ten správný směr vůbec určit.
V důsledku té nepříjemné reality tak Ällantha musela tak trošku hledat její stopy a modlit se, že vůbec nějaké zanechává. Vypadala totiž tak trošku jako nějaký ten tichošlápek - o těch už slyšela hodně. Byli to úžasní stopaři, nikdy nezanechávali žádnou stopu. Ani tu v hlíně, ani jakoukoliv jinou. Byli by z nich nepochybně i skvělí nájemní vrazi, ale kdo ví... O tom už nic neslyšela. Její záměry byly ale velice prosté; bylo jí úplně šumák, jestli ta dívka byla nebo nebyla tichošlápek, prostě umírala touhou si s ní trošku popovídat a rozmluvit ji. A chtěla znát její jméno! Umírala, aby zjistila, jak se jmenuje.
Nejspíš to byla její zdánlivá uzavřenost a nedostupnost, co Ällantu natolik přitahovalo a vyvolávalo její touhu po poznání. Anebo to dost možná byla jenom její nekonečná zvědavost, která ji občas nutila dělat skutečně šílené věci jenom proto, aby ji ukojila. A kdo ví. Po návratu domů by se jistě hodilo mít nějakého toho přítele, ne? A tohle vypadalo jako doslova úžasný způsob, jak si z té neznámé elfky udělat kamarádku.

Když ji konečně našla, stála u jakéhosi zvláštního koně, pod kterým se válel jakýsi kdosi.
„Tady jsi! Už jsem se bála, žes mi utekla nadobro. To je tvůj kůň? A tvůj... Někdo?“ Nepatrně pozvedla jedno obočí, když si pomalu začínala uvědomovat tu obrovskou zvláštnost celé situace. Neměla tušení, co se to vlastně dělo, ale jedno věděla jistě - ten kůň vypadal tak nějak zvláštně a osoba ležící pod ním snad ještě víc. Jediné, co tak nějak poznala, byl fakt, že se jednalo o muže - a snad také elfa.

Nehledíc na podivnost celé situace, Ällantha opatrně odložila Boba na zem a dřepla si, aby mohla natáhnout ruku k osobě ležící pod elfčiným koněm.
„Zdravím, já jsem Ällantha,“ pronesla vlídným hlasem, než k němu ještě o kousek blíž natáhla ruku, aby mu pomohla dostat se zpoza koně, který z toho jistě nebyl o nic víc nadšený než ten mladík, co chudák ležel nad zemi pod ním.

"Díky, modlil jsem se ke všem bohům a oni mě vážně vyslyšeli. Ta potvora mě chtěla sežrat!" Ukázal jsem na kaprlišku, která mi momentálně nevěnovala ani jediný pohled. "Ten děsivý tvor patří vám?" Snažil jsem se mluvit co nejstřízlivěji to šlo. Byl jsem rád, že mě dívka, jejíž jméno jsem zapomněl hned jak mi ho řekla, vytáhla zpod koně. "Těší mě, já jsem Raspea Usinen a dneska jsem navštívil krčmu. Takže se omlouvám že nejsem.... Nevíte co nejsem? Ehhh... no prostě tak." Zakončil jsem na mě už tak dost dlouhou řeč. "Myslím, že by bylo dobré jít domu. Pro jistotu vás doprovodím, dámy, nechci abyste zas narazili na nějakou potvoru. Kdo ví kde se tu vůbec něco takového vzalo. Jéééé, hele, pobíhá tu polívka." Olízl jsem si rty potom co jsem si všiml slepice, která postávala opodál. Zuřivě jsem na ni skočil aby mi neutekla. Bohužel se mi tento tah moc nepovedl a tak jsem si jen lehl na zem pár metrů od zmíněného tvora. "Blbá polívka!" Zaklel jsem tiše a snažil jsem se opět se vyškrábat na nohy. "Taková hezká polívka to mohla být... Máte rády slepičí polívku? A když už jsme u otázek, kdo jste? Nikdy dřív jsem vás tu neviděl." Nebyl jsem zvyklý na to že by tu byli nějací nový elfové. Myslel jsem, že znám všechny.

Vyloupla se z houští kousek od nich a nedůvěřivě pozorovala, jak Raspea nahání mluvící slepici po okolí. Měla hrozné nutkání zahodit luk a předvést jim, jak se dělá správný facepalm. Místo toho jenom hodně spěšně pověsila luk do pár přezek u boku tak, aby se jí moc nemotal (což u tak velké zbraně nebylo moc snadné zařídit, ale dalo se to s trochou praxe), a i přestože měla tu elfku pořád nutkání střelit do kolene, s klidným výrazem se vydala raději k Baily – klisna se začínala tvářit, že ji to řpestává pomalu ale jistě bavit, což znamenalo, že byste při bližším pohledu mohli spatřit, jak se jí lehce ohrnují pyska a jak zpoza nich prosvítají perlově bílé tesáky, které u běžného koně nenajdete. Toť k větě ten kůň vypadal zvláštně...
Nezaútočila by, ale znala ji dobře na to, že by se je pokusila alespoň vyděsit... a byla by to potom Raïe, kdo by měl problém, kdyby se to někdo dozvěděl.
Když už držela otěže zase pevně v rukou, otočila se k Raspeovi. „Ta je moje. Omlouvám se za ni, holt miluje děsit náhodné kolemjdoucí. Takhle daleko od oceánu je ale neškodná," vychrlila ze sebe rychle. Možná si byla jistá svými slovy, ale čím si byla jistá mnohem méně byla komunikace s jinými elfy. Zvlášť, když ji pořád svou přítomností zneklidňovala Ällantha, ta zvláštní elfka s kuřetem.

„Jaká polívka?“ Zhrozila se Ällantha.
Než se ale stihla nadát, tak ten podivný elf doslova vyskočil po nebohém Bobovi, který se mu taktak stihl vyhnout. Když se zmíněný elf víceméně rozplácl na zemi, Ällantha ke svému kuřecímu příteli rychle doběhla a chňapla ho do náručí, přivinouc ho blízko k sobě. Polívka, polívka... Žádná polívka, pomyslela si v duchu nasupeně, zatímco Boba začala nepřítomně hladit, aby ho uklidnila. Srdce mu bylo jako splašené, čemuž se rozhodně nedivila. Kdyby se po ní takhle někdo ohnal, nejspíš by se jí z toho samou hrůzou zastavilo srdce. Naštěstí se jí Boba podařilo zachránit, což bylo jediné štěstí. On byl jejím jediným přítelem na celém širém světě, nemohla o něj přijít.
On mě chtěl sežrat! Vykřikl Bob zděšeně a ona ho něžně políbila na zobák. „To nic, Bobe. Se mnou jsi v absolutním bezpečí. Ochráním tě před tím drzým a zákeřným elfem, nikdo tě nesní, slibuju. Ne dokud nad tebou já držím svoji ochranou ruku.“ S těmi slovy ho zamyšleně pohladila po křídlech, než loupla pohledem po elfce.
„A ty jsi...?“ Pronesla s nepatrným náznakem toho, že se jí dotyčná ještě stále nepředstavila.

Zarazilo ji, když kuře skončilo v dívčině náruči. Teda... nepřekvapilo ji to, že si svého zjevného mazlíčka vzala do náruče, to koneckonců dělal snad každý se zvířetem patřičných rozměrů (ona by to s Baily raději nezkoušela, no... taky by z ní mohla být placka snadno a rychle), ale spíš to, jaký pohled mu věnovala. Zadívala se na něj tak zamyšleně, nahnula hlavu ke straně... jako by něčemu naslouchala, uši nastražené. Přitom kolem zavládlo jenom ticho. Čeká snad na to, že na ni promluví to kuře? Ale to byla zaprvé blbost a zadruhé kuře ji jenom sledovalo, občas typickým kuřecím pohybem škublo hlavou, ale vyšlo z něj jenom tlumené zakvokání.
Potom mu elfka loupla polibek na zobák a Raïe se od té chvíle přestala prostě divit všemu, co přijde. Byl to ten moment, co váš mozek prostě vzdá snahu vstřebávat podivno, expanduje a prostě přijme vše, co je mu dáno, bez výjimek a náhledů na to, jak bizarní to je nebo není. Ällantha kuřeti cosi pověděla, načež se otočila na ni, tak se rozhodla řešit to spíš než fakt, že si povídá s tím kuřetem, jako dkyby jí bylo schopno odpovědět.
Její narážka jí došla a tak ze sebe trochu podezřívavě vypravila: „Raïe, strážná hlídka severních hranic Lesa divokých elfů.“

"To je tvoje polívka? Rozdělíš se o ní? Takový slepičí vývar je na kocovinu nejlepší a tahle slepička vypadá moc dobře." Na nohy už se konečně postavil a měl pocit že z všech těch divných věcí začíná střízlivět. "Navrhuju se přesunou domů. Co na ten nápad říkáte?" Trochu se motal ale už se choval docela smysluplně. "Je docela ironie že mě chtěl sežrat mazlíček jedné z vás a já chtěl sežrat mazlíčka jedné z vás." Jejich přítomnost se mu líbila. Ten kůń byl děsivý a kuře vypadalo velmi chutně ale dívky byly prostě jen příjemnou společností. Zvláště Raïe ho zaujala ale na druhou stranu měla tu děsivou potvoru takže i dívka jejíž jméno si nepamatoval nebyla k zahození. A měla polívku takže i plusové body. Jen byla šílená. To mu došlo ve chvíli kdy vypadala že s kuřetem mluví. Takže by dal opět přednost Raïe. 'Raïe a Raspea' řekl si v duchu a zasmál se. Jména k sobě dokonale pasovali. Jen kdyby s sebou neměla tu zrůdu.

Představila se, nakonec se přeci jenom představila!
Ällantha byla jako u vytržení, naprosto unesená z toho, že se jí ta dívka skutečně představila. Už pomaličku ani nedoufala, ale jejich cesta za společným spřátelením najednou vypadala poměrně nadějněji, když už se tomu už tolik nebránila. Možná, že z nich nakonec budou úplně nejlepší a nejlepší kamarádky... Kdo ví? Aurora jim do cesty mohla přichystat cokoliv, klidně i blesk zčistajasna. Ale ona cítila v kostech, že se z nich jistě stanou kamarádky. Na takové věci měla jednoduše čich.
„Páni, moc mě těší, Raïe,“ vypískla nadšeně, než jí bezmyšlenkovitě potřásla rukou a pohlédla poněkud nevraživě na elfa.
Ten mluvil pořád o Bobovi jako o polívce. Bob ale nebyl žádná zatracená polívka! Proč se musel pořád olizovat, jako kdyby viděl flák masa? Byla to živoucí bytost, dokonce natolik schopná a inteligentní, že dokázal mluvit. Copak to neviděli? Byli snad slepí a hluší? Nejspíš ano, protože jinak by se netvářili tak divně a on by pořád nemluvil o jídle. Nejspíš měl skutečně velký hlad... Kdo ví, jestli nebyl tak trošku šílený. Možná se brzo začne mlsně poohlížet i po nich dvou... Jestli byl až tak hladový, rozhodně by ji to nepřekvapilo.
„Ne, Bob rozhodně není žádná polívka a nebudu se o něj dělit,“ pronesla dotčeně a přivinula si kuře blíž k sobě. To zděšeně kvoklo. „Ani se na něj nedívej, nedám ti ho. Je to můj skvělý přítel, není to jídlo. Ale jinak souhlasím, přesun by nejspíš byl poměrně moudrý,“ pokývla nakonec nepatrně hlavou.

Jenže než ostatní stihli zareagovat, Bob ji klovl do ruky a ona ho zděšeně pustila.
Toho kuře okamžitě využilo a závratnou rychlostí zmizelo kamsi do křoví. Allantha okamžitě vyděšeně vyjekla a skočila do křoví za ním, ale sotva dopadla na zem, Bob už pídil dál. Všude možně ji píchaly větvičky a kolem nohy měla zaháknutý úponek ostružiní, takže když se pokusila zvednout, okamžitě sletěla znovu na zem.
„Elekre!“ Zaklela v elfštině a uškubla ostružiní, než se bleskurychle vyšvihla zpět na nohy. Okamžitě se dala do běhu za kuřetem. Kličkovala mezi pařezy a kořeny, přeskočila padlý kmen a nohy jí kmitaly ve zběsilém tempu, zatímco se pokoušela dohnat jeho značný náskok.
Když už ho konečně dohnala, byli na samotné hranici lesa, kousek od vojenského ležení. Allantha bezmyšlenkovitě chňapla po kuřeti a přivinula ho k sobě, zatímco přejížděla očima po řádce stanů a neurčité skupince vojáků, kteří pochodovali okolo i seděli u ohně. Už bylo celkem pozdě, stmívalo se. Možná, že by se u nich mohla zastavit a za nějakou tu písničku by ji nechali u nich přespat, aby se nemusela vracet sama přes les. Ten byl v noci celkem děsivý, protože byl plný nebezpečí a nejrůznějších nástrah. Třeba by se u nich dokonce našlo i něco, co by mohla ukrást... Kdo ví. Mohla by to být docela užitečná zastávka, byť poněkud neplánovaná. Allantha byla zvyklá na to měnit plány i na poslední chvíli, proto ji to nijak nevykolejilo.


„Dobrý večer,“ pozdravila s vřelým úsměvem. Několik mužů k ní okamžitě vzhlédlo, což ji přimělo zastavit se v půlce kroku. Všichni vypadali poměrně tvrdě, jako kdyby se jim válka už stihla vepsat do tváří, které chabě ozařovaly plameny z ohniště, kolem kterého seděli usazení. Většina z nich neměla helmy a výstroj měli svlečenou, ale přesto působili trošku hrozivě. Nejspíš to bylo tím, že byli stále po zuby ozbrojení a vycvičení k boji. Kdyby chtěli, mohli by ji velice rychle zabít a ani se přitom nezapotit.

Nikdo ale proti ní neprotestoval, jen dva z nich si vyměnili upřené pohledy a jeden z nich se nakonec nepatrně poušklíbnul.
„No vida, dobrej večír. Copak ty tu děláš, maličká? Přišla si z lesa, což?“ Allantha nepatrně pokývla, než došla až k nim. Zatímco jí po tváři tančilo světlo a stíny plamenů, byly jasně vidět její elfí uši vykukující zpoza jejích světlých vlasů. Museli vědět, že je elfka... Možná nevěděli o její zředěné krvi, ale na tom by jim stejně nesešlo. Pro ně bylo jistě podstatné to, že je navštívila neznámá elfka a něco od nich viditelně chce. Nikdo se tomu ale otevřeně nebránil, což jí dodávalo naději, že to dobře dopadne a oni ji nevyženou.

„Hledám místo, kde bych mohla přečkat noc. Napadlo mě, že vám za to nabídnu trošku zábavy...“ Pronesla tiše, než si zpoza zad přitáhla loutnu a rozhlédla se po nich. Většina z vojáků se nepatrně poušklíbla, než ten, který na ni původně promluvil, jednoduše pokývl hlavou a nabídl jí místo u ohně, aby se posadila. Když tak učinila, nepatrně přejela prsty po strunách loutny a věnovala jim upřímný úsměv. Bob se jí celou dobu schovával za nohami, příliš vyděšený z blízkosti ohně.
„Tak tedy... Je mi ctí pro vás zahrát.“ S těmi slovy spustila na loutnu.


Vlastně ani netušila, jak dlouho pro ně hrála. Hrála a hrála, pořád dokola.
Některé písně si vyžádali dokonce několikrát po sobě. Podle všeho se jim její hraní líbilo, což jí nejen těšilo, ale také jí to lichotilo. Na loutnu ji naučil hrát její otec - a popravdě řečeno to milovala. Milovala drnkat na jednotlivé struny, milovala ty tóny měnící se v hudbu, milovala ten pocit... Bylo to zkrátka její. Kdyby se někdy měla živit něčím poctivým, jistě by to bylo právě hraní na loutnu. Zpívat sice moc neuměla, ale drnkat jí skutečně šlo. Toho si podle všeho všimli i vojáci, kteří její hru hluboce oceňovali. Dokonce jí nabídli pivo a podělili se s ní o večeři, což zase musela ocenila ona. Bylo to od nich nesmírně milé a ona byla vděčná za tu možnost zůstat tam s nimi, v bezpečí a teple.
Když skončila s hraním a vděčně se napila znovu piva. Byla už tak trošku pod parou, ale nedokázala odolat tomu pokušení, které pro ni alkohol znamenal. Sice by to neměla míchat s vílím prachem, který měla stále v oběhu, ale nedokázala si pomoct. Fakt, že měla trošku upito jí ale nebránil v tom dál v klidu konverzovat o nejrůznějších věcech. Dozvěděla se, jaká je vlastně náplň jejich práce a co celé dny dělají. Jak je to nudné a nepříjemné a jak vyhledávají povyražení. Vcelku se jednalo o přátelskou skupinu chlapíků, kteří by chtěli domů. Zpět za svými rodinami, ženami... Někteří dokonce možná měli i děti.

„Asi už půjdu spát, je docela pozdě,“ pronesla tiše, když dopila pohár piva. Jeden z mužů se zvedl a vzal ji za ruku, aby ji odvedl ke stanu, kde měla přečkat noc. Bob je klopýtavým krokem následoval, což přimělo zbytek osazenstva se rozesmát. Evidentně jim přišlo velice zvláštní, že měla za mazlíčka zrovna kuře.
„Tvůj kamarád jde s vámi, počkejte na něj!“ Houkl pobaveně jeden z vojáků a oni dva se zastavili před stanem, takže je Bob doběhl. Allantha věnovala vojákovi vděčný úsměv a užuž se chystala zalézt dovnitř, když jí něžně chytl znovu za ruku a pokývl hlavou kamsi za stany.

„Možná by ses se mnou ještě mohla projít, co říkáš?“ Byla sice unavená, ale přišlo jí neslušné odmítnout - takže jednoduše přikývla.
Zatímco se v tichosti procházeli kolem tábora, pomaličku se k nim přidali ještě dva jeho bratři ve zbroji, které Allantha uvítala nepatrným úsměvem. Nikdo nic neříkal, mlčky pochodovali kolem a ona pozorovala noční oblohu, na které silně zářily hvězdy. Jen chvílemi je překryla oblaka, která pomaličku plula po nebi. Byla to nádherná noc. Jen poněkud chladná.
Když se otřásla chladem, její nový přítel si toho okamžitě všiml a zastavil ji, než ji usadil do trávy a pousmál se. Bezmyšlenkovitě si svlékl košili a podal jí ji. Když si ji ale chtěla přehodit přes ramena, sklouzl prsty k rozepínání svých kalhot. Allantha nepatrně pozvedla obočí a po celé délce páteře jí přejel elektrizující pocit nebezpečí. Pokusila se zvednout, ale jiný voják ji znovu usadil na zem a nespokojeně zamlaskal. Jeho druh mezitím přestal zápasit se šněrováním kalhot a stáhl si je, odkládajíc je do trávy. Zatímco před ní stál jenom ve spodním prádle, Allantha se otřásla.

„Tohle není vtipné, vrátím se zpátky,“ zamumlala, ale než se stihla pohnout, tak ji polonahý voják zalehl a složil jí ruce za hlavou.
„Pšššt, bude to dobré, uvidíš. Možná to ze začátku bude trošku bolet, ale užiješ si to. Jen se tomu nebraň, nenuť mě, abych byl zlý.“ Tehdy sebou Allantha začala zoufale zmítat, ale oproti němu neměla sebemenší šanci. Když zoufalýma očima přejížděla z jednoho muže na druhého, u nikoho z nich nenašla ani náznak soucitu. Všichni se tyčili nad ní jako bozi, připravení podrobit jí té nejtěžší zkoušce.
Zatímco sebou trhala, muž se jí pokoušel líbat na krku, ale jak sebou házela, vzdal to. Místo toho pokývl hlavou svým kumpánům, kteří si k nim poklekli a chytili ji za ruce a za nohy, aby se nemohla bránit. Když ji takhle drželi v sevření, vzal do dlaní její tvář a pokusil se ji políbit. Sotva jazykem vnikl do jejích úst a začal je drancovat, bezmyšlenkovitě ho vší silou kousla.

„Au! Kurva!“ Zaklel a bezmyšlenkovitě ji pěstí udeřil do čelisti, což v ní vyvolalo tiché zakňourání bolestí.
Zatímco on ji nasupeně pozoroval, ona očima vyhledávala nejbližší možnou cestu k útěku. Vůbec ji nenapadlo, že by se mohla dostat do takové situace... Byli k ní tak milí. Myslela, že jsou prostě přátelští, ale tohle ji rozhodně nenapadlo. Nejspíš to ale dávalo smysl - byli to vojáci, válka z nich vydřela zbytky jejich duše i lidskosti, protože museli věčně páchat nějaká zvěrstva. Nebylo až tak překvapivé, že byli schopní se zvěrstev dopustit i bez jakýchkoliv rozkazů z vyšších míst.
„Pevně ji držte. Tohle si míním užít.“ S těmi slovy ze sebe stáhl i spodní prádlo a znovu ji zalehl.


Vnímala jenom záblesky. Horké tělo tisknoucí se k tomu jejímu, nenechavé ruce bloudící po jejích křivkách, rty líbající její citlivou kůži na krku a neustávající přírazy, z niž každý bolel jako bodnutí. Do toho všeho musela poslouchat nejen tiché výdechy té zrůdy, co se na ní ukájela, ale také tiché chichotání ostatních. Chtělo se jí z toho zvracet.
Po celou dobu měla oči upřené na noční nebe a počítala hvězdy. Devět, deset, jedenáct... Hledala mezi nimi i jednotlivá souhvězdí, ale na to se soustředila podstatně hůř. Oči měla zalité slzami a tak sotva viděla ty zářící tečky zalité tmou.
Po celou dobu vzlykala, zarazila se jenom ve chvíli, kdy se střídali. Tehdy se pokoušela vzdorovat - kousat, škrábat a kopat. Chvíli dokonce zoufale křičela o pomoc, ale nikdo ji neslyšel. Zdálo se, že ostatní vojáci, kteří zůstali u ohně, už buď šli spát nebo se to jednoduše rozhodli ignorovat.

„Koho by napadlo, že jsou elfky zrovna takový?“ Prohodil nakonec ten, který zrovna ukojil svoji potřebu a slezl z ní. Ona setrvávala naprosto nehybně ležet na zemi, mrtvě zírajíc na oblohu.
Jeden z mužů k ní přistoupil a lehce jí dlaní profackoval, aby se ujistil, že není mrtvá. Když nijak nereagovala, bezmyšlenkovitě jí znovu vrazil, až vyplivla trošku krve. Pomalu jí potom otočil hlavu směrem k sobě, takže byla nucená mu pohlédnout do očí. Byly pomněnkově modré. Kdyby se do nich dívala za jiných okolností, přišly by jí nádherné. Milovala tu barvu, připomínala jí louky za lesem, kde si hrávala jako dítě... Ale okolnosti byly jiné. Ta modř ji děsila až do morku kostí. Věděla totiž, co za zlověstnost se za ní skrývá. Co za zrůdu skrývají.

„Už je celkem mrtvá, nejspíš bychom ji měli nechat jít.“ Pronesl jiný a ona pevně semkla rty, které měla potřísněné krví.
„Asi máš pravdu. Tak sbohem, krasotinko... Díky za zábavu.“ S těmi slovy ji muži pustili a dali se na odchod.

Několik desítek minut zůstala ležet naprosto nehnutě. Nebyla schopná se pohnout ani o píď, všechno ji nesmírně bolelo a ona už neměla ani sílu na to plakat. Jedinou její útěchou byly hvězdy, které zářily stále stejně jasně jako předtím. Bylo to, jako kdyby se nic nestalo. Jako kdyby se vůbec nic nezměnilo a ona byla pořád tou samou dívkou, ale opak byl pravdou. Celá se rozsypala. Jako kdyby byla porcelánovou panenkou, s kterou někdo švihl o zem. A ona sice věděla, že se musí zvednout a posbírat všechny svoje kousíčky, ale neměla na to. Chyběla jí na to síla, vůle... Všechno. Stal se z ní přízrak.
Když už se konečně dokázala pohnout, převalila se na bok a pomaličku si oblékla kalhoty. Halenku měla celou rozškubanou a zakrvácenou od toho, jak vyprskla krev. Ta jí tekla nejen z pusy, ale i z nosu. Byli poměrně násilní, nedělalo jim sebemenší problém ji uhodit, ačkoliv k tomu zdánlivě neměli důvod. Nejspíš je to vzrušovalo, protože jeden z nich přitom dokonce škrtil.

Chvíli jí trvalo, než se jí podařilo se zvednout na nohy a udělat několik vrávoravých kroků. Kam zmizel Bob? Nikde ho neviděla. Nejspíš zůstal u stanu, to bylo dobře. Problém byl, že se pro něj musela vrátit zpět. Tam, kde byli ONI.
Nemohla ho tam ale nechat, byl to její nejlepší přítel. I proto se tam potichoučku připlížila. U stanu ho ale nenašla - proto procházela za jednotlivými stany a skrývala se ve stínech, když zaslechla útržek konverzace.
„-a dokonce nám přinesla večeři. Není ta holka poklad? Kuře jsme neměli už fakt dlouho.“

Tehdy ztuhla. Rysy ve tvářích jí okamžitě ztvrdly a ona vytáhla bezmyšlenkovitě luk. Než stihla vůbec přemýšlet, střelila jednoho z mužů do krku.
Všichni okamžitě zbystřili, když přišla k ohni s nataženou tětivou, připravená znovu vystřelit.
Pohled jí okamžitě padl na rožeň, na které se opékalo kuře. Bob...
Oni ho zabili. Zabili ho. A ji znásilnili. Co to bylo vůbec za lidi? Neměli v sobě špetku lidskosti. Byla to krvelačná monstra.

„Sejměte ji, hned!“ Zavelel jeden z mužů, ale to už Allantha znovu střílela. Jelikož se pohnul, trefila ho do ramene a on bolestně zavrčel, ale i přesto stihl tasit meč a ohnat se po ní.
Rychle uskočila a vytáhla další šíp, střelíc ho zblízka do hrudi. Když se konečně snesl k zemi, otočila se na ostatní, ale ti ji stihli zarazit dřív, než byla připravená znovu tasit šíp.
Jeden z nich ji chytil zezadu a druhý ji silně udeřil do břicha, takže se zlomila v pase. Zatímco tiše trpěla tou bolestí, jeden z mužů sňal z ohně pečené kuře a rychle od něj utrhl kus masa, který jí ještě horký narval do pusy.
Chtěla ho vyplivnout, ale bezmyšlenkovitě jí překryl ústa rukou a začal jí násilím hýbat s čelistí, aby maso rozkousala. Příšerně to pálilo a zvedal se jí žaludek, ale oni ji přiměli to spolknout.
Když skončili, spokojení sami se sebou ji skopli na zem a jeden z nich ji ošklivě zbil. Zatímco jí sázel jednu ránu za druhou, pokoušela se zoufale zvednout a bránit se, ale neměla sebemenší šanci.

„Ta už se nezvedne,“ pronesl jeden z nich, než ji odtáhl dál od stanů. „Postarám se o ni a vrátím se.“
S těmi slovy ji táhl dál od stanů směrem k lesu, kde se nakonec zastavil a pozvedl jí bradu tak, aby se na něj podívala. Byl to ten s těma pomněnkovýma očima. Allantha mu je toužila navždycky uzavřít. Nadobro, aby je už nikdy neviděla.

„Je to škoda, víš... Jsi docela hezká.“ Než ale stihl vytáhnout nůž, aby jí podřízl hrdlo, bezmyšlenkovitě ho kousla do ruky a nůž mu sebrala, bodnouc ho do krku. Když ji potřísnila sprška sytě rudé krve, nechala ho jednoduše padnout na zem a plivla na něj. Zvedal se jí z něj žaludek.
Zatímco se plížila pryč, jeho pomněnkově modré oči zůstaly hledět prázdně do tmy.

Když se dostala zpět k táboru, rychle ze zálohy spočítala, kolik jich tam zbývá. Byli tři - ale ani jeden z nich nečekal, že se znovu vrátí, proto měla možnost využít momentu překvapení. I proto tiše sebrala luk ze země a vytáhla šíp. Tentokrát musela být skutečně přesná, nebyl vůbec žádný prostor pro chyby.
Jakmile vystřelila a trefila jedno z nich do čela, bezmyšlenkovitě tasila znovu. Druhého zasáhla na druhý pokus do hrudi, zbýval poslední. Ten se k ní řítil jako letní bouře a povalil ji na zem. Okamžitě ji začal škrtit. Zatímco lapala po dechu, zoufale se pokoušela najít něco, čím by ho ze sebe mohla dostat. Šátrala kolem sebe, dokud rukou nenahmatala těžký kámen, kterým ho silně udeřila do spánku. Když se z ní sesunul na zem, obkročmo se na něj posadila a bila ho kamenem do hlavy tak dlouho, dokud neuslyšela prasknutí lebky. Až tehdy zkrvavený kámen upustila a zvedla se.

Cestou k ohništi ji zradila kolena, nohy se jí klepaly jako z rosolu. Jakmile jí pohled padl na useknutou kuřecí hlavu, hořce se rozplakala. Skutečně ho zabili, zabili ho. A ji přinutili, aby ho snědla. Sotva na to pomyslela, zvedl se jí žaludek a ona vyprázdnila jeho veškerý obsah těsně vedle ohniště.

„Co se to tu k čertu stalo?!“ Ozvalo se jí za zády a ona sebou polekaně trhla. Stál za ní jeden z vojáků, který byl po celou dobu nejspíš pryč. Okamžitě se zvedla na nohy a dala se na útěk. On ji ale pronásledoval - proto zamířila do lesa. Pokud měla někde šanci ho setřást, tak to bylo tam.

Běžela napříč lesem jako zběsilá. Všude jí škrábaly větvičky a sem tam zakopla kvůli ostružiní, ale ignorovala to. Potřebovala se co nejrychleji dostat co nejdál a setřást toho vojáka, který se jí lepil na paty. Neměla už ani svůj luk, takže se neměla čím bránit. Nezbývalo jí proto nic jiného, než útěk. A že utíkala jako o život, protože právě o ten jí v daný moment šlo.

Zarazila se až v moment, kdy jí noha zajela do čehosi hustého a blátivého. Než se stihla nadát, ocitla se v bažině, která ji velice rychle stahovala ke dnu.
Muž za jejími zády se zastavil a založil si ruce v bok, ale nic neřekl. Jeho pohled ale mluvil jasně. Chtěl si počkat na to, až se tam utopí.
Allantha pomaličku přivřela oči a upřela pohled zpět na oblohu. Dvacet dva, dvacet tři, dvacet čtyři...  

Celý den jí na mysli leželo to podivné setkání na hranicích Lesa divokých elfů.

Konkrétně dvě věci – co se asi stalo s Allanthou, tou zvláštní dívkou, jež beze slova a jen s nadávkami zmizela v křoví za uprchlou slepicí, a podivný pohled v očích Raspei, když mu nakonec oznámila, že se musí vrátit na svoji hlídku. Nevypadal, že by chtěl něco namítat – přeci jenom se vyhoupla do sedla mořského koně, jehož se zřejmě k smrti bál. Najednou byla ještě raději, že má Baily po svém boku – klisna už od ní odehnala nejednu nepříjemnou společnost a sama byla tou nejlepší, kterou si elfka jen mohla vysnít.

Už se dávno setmělo, když se blížil konec její dnešní hlídky. Už dávno vzdala dlouhé přecházení a zastavila se na jednom z cípů Lesa – měla tu výborný přehled nejenom o šumícím lese za sebou, ale také o několika maličkých vojenských táborech lidské armády, které v dálce zářily nebezpečným svitem ohňů. Radši nemyslela na to, co by se stalo, kdyby těm neschopným mamlasům jen trochu jisker uteklo do Lesa… ale zřejmě měli víc štěstí než rozumu, protože přestože byli jen na okraji, zabilo by to i je.

Nohy už jí tuhly strnulostí, proto se opatrně vydala směrem k táborům, jen na dohlídku, o které oni nebudou mít tušení. Protáhne si nohy, za chvíli se vrátí, nasedne, otočí Baily a vrátí se k místu, kde je bude čekat její náhrada. A bude moct už jen spát.

Jenomže potom to zaslechla – kakofonii mužských hlasů.

Neměla ráda hlasy vojáků, zvlášť ne těch lidských, kteří obléhali její domov už takovou dobu. Bylo v nich příliš dobře slyšet, co jsou zač – bytosti, které se mnohem více než lidem podobají divoké zvěři, ovšem s tím upgradem, že nezabíjejí a nemrzačí z povinnosti, nýbrž pro zábavu. Už viděla, jak do měst dovlekli elfové své druhy, kteří jim nechtěně padli do zajetí, a rozhodně to nebyl hezký pohled.

A potom něco dalšího – dívčí křik. Nebyl hlasitý, jako kdyby majitelku již bolelo hrdlo, ale bylo z něj poznat dost na to, aby to Raïe okamžitě zvedlo na nohy, donutilo ji to stáhnout luk ze zad a vylovit z toulce, jenž se jí dosud mírumilovně houpal u pasu, dlouhý šíp s bělostným opeřením na konci. Automaticky ho zasadila do tětivy a vyrazila podrostem směrem k tomu hlasu, ale tak, aby ji, pokud možno, nikdo nezaslechl ani nezahlédl. Plížit se uměla. Baily dle ticha všude okolo zůstala na místě a vyčkávala, což se v otázce nenápadnosti obzvláště hodilo.

Došla až k bažinám, které v téhle části Lesa divokých elfů bývaly skutečně zrádné. Stačil jediný špatný krůček a skončili byste v močále, odkud byste se sami nikdy nedostali. Šel ten křik od někoho, kdo tady uvízl? Nebo šlo o něco víc?

Byla odhodlaná to zjistit.

Chvíli postupovala, než se dostala k jednomu většímu bažinatému jezírku, šíp stále zasazený, zatím sice sklopený hrotem k zemi, ale tak tomu nemělo být na dlouho.

Na břehu stál voják, zíraje na cosi ve vodě. Na cosi, co se jen mírně zmítalo, trhalo to sebou, ale jinak to nechávalo močál, aby si to přivlastnil, udělal si na to nárok. Další oběť pro bohyni utopených, ztracených duší odsouzených k věčnému utrpení, neodpustila si to pomyšlení, než se přikradla ještě o krůček blíž, aby viděla, co za nebožáka to tam skončilo. Občas se stávalo, že tam lidé vhodili vlastní neposlušné vojáky za to, že něco provedli. Další krásná ukázka toho, jak moc lidskosti v nich ještě přebývalo.

Ruka na tětivě jí ztuhla, když v močálu spatřila závoj světlých vlasů, z nichž vykukoval pár zašpičatělých očí. Zasněná tvář se bez jakékoli naděje upírala k obloze. Rty se jí chvěly, snad si pro sebe něco mumlala, ale jinak nevykazovala žádné známky boje se svým osudem. Netrvalo jí dlouho v té dotyčné poznat dívku z dneška, tu neznámou. Allanthu.

Nebojovala… dobře. Alespoň ji močál nestáhne dolů rychleji. Ještě nějakou naději měla.

Zvedla luk tak opatrně a tiše, že dřevo ani trochu nezaskřípalo, a napjala tětivu tak, jak to jenom šlo. Nechtěla toho muže, jenž evidentně sledoval, jak se mladičká elfka topí, zcela s pobavením, rovnou zabít. Ne, to by bylo příliš snadné… Chtěla ho zadržet, aby neutekl a ona mohla pomoci nejdříve jí. Proto zamířila mnohem níž, než byla jeho hlava, kterou měla sto chutí urazit, a vypustila šíp. Neměla problém trefit se tam, kam mířila, měla v tomhle dobrou praxi. A navíc, mohla vystřelit, což bylo dobré – nemusela se zaobírat výčitkami. On nechal umírat jednoho z elfů. Odměnou mu za to byla též smrt.

Šíp se zabořil hluboko do podkolenní jamky a prorazil chrupavku tak dokonale, že hrot vykouknul i z jeho přední části. Ozvalo se hlasité prasknutí doprovázené bolestným rykem vojáka, jenž se zhroutil k zemi jako podseknutý. Nevypadal, že by se hodlal v příští chvíli zvednout, zůstal ležet. Raïe se trefila mimořádně dobře, a tak bolestivě, že musel mít temno před očima. Výborně.

Vyhodila si luk zpátky na záda, zvedla k ústům dva prsty a zahvízdala tak hlasitě, jak jen mohla. Tmavá kráska na sebe nenechala dlouho čekat – z houští se vynořila Baily jako blesk a stanula přímo vedle ní. Nechala si od své majitelky poslušně stáhnout uzdu, z níž Raïe vzápětí odepnula dlouhé otěže. Bude to muset stačit k tomu, aby Allanthu vytáhla. Jen doufala, že dívka není natolik v šoku, aby nespolupracovala.
Poté mávla rukou směrem ke svíjejícímu se vojákovi.

„Večeře.“

To jediné slovo stačilo, aby se z mírumilovné klisničky stal děsivý tvor, jemuž se v očích zablýskl hlad. Jindy ho ukájela na pár zajících, které jí Raïe nosila z lesa, jelikož shoopiltee pořád musejí přežívat na masu. Teď se jí ale naskytla příležitost živého úlovku, který si s ní možná ještě zabojuje… a to na jindy klidné zvířecí tváři vyformovalo ďábelský úšklebek, z něhož tuhla krev v žilách.

Bylo jen málo druhů smrti, které byly bolestivější než nechat se sežrat mořským koněm zaživa.

A zatímco jí v uších zněl vojákův řev – z bolestivého přecházel ve vyděšený k smrti, která měla záhy přijít –, ona několika dlouhými kroky s otěžemi v rukou přešla k břehu a kontrolovala, jak je na tom Allantha. Dosud se držela pažemi nad hladinou, ale pozorovala nebesa a nic dalšího nevnímala. V bledé tváři se jí groteskně odráželo stříbřité měsíční světlo.

Pozitivní bylo, že se z toho transu vyhrabala hned poté, co na ni houkla prosté: „Allantho! Chytni se, vytáhnu tě!“ a hodila jejím směrem jeden konec otěže, ten druhý pevně svírala v rukou. Masivní a pevné lano ji rozhodně mohlo zachránit, pokud mu – a jí – dá šanci.

Nemohla uvěřit vlastním očím, když se tam zničehonic objevila Raïe.
Neočekávala, že by se snad něco ještě semlelo. Vlastně už byla připravená přijmout svůj osud a prostě zemřít, když přišla ona. Najednou měla ještě naději, najednou... Uvědomila si, že ještě nechce umřít. Chce žít, ačkoliv se to zdálo trošku nelogické vzhledem k tomu, co se jí stalo. Ale chtěla žít, skutečně hrozně moc. Cítila, že ještě není její čas a nechtěla se vzdát. I proto se chytla lana, které jí Raïe hodila a nechala se vytáhnout až na břeh, kde okamžitě dopadla na kolena a odolala touze znovu zvracet.
To co udělala s tím vojákem... Cítila jisté zadostiučinění. Cítila se líp, protože dostal to, co si zasloužil. Ale dělalo to z ní zároveň špatného člověka, protože tohle by neměla přát nikomu. Na druhou stranu - ona už byla špatný člověk. Nárazově okrádala a přepadala lidi, přání takové smrti pro člověka, který se dopustil něčeho tak ohavného... To už se ztratilo v záplavě jejích dřívějších prohřešků. Taková byla teorie. Ale ona sama se kvůli tomu cítila zle, hodně zle. Chtělo se jí ze sebe zvracet, ačkoliv to vlastně nebylo až tak zlé. Vzhledem k situaci by mu mohla přát i něco horšího a bylo by to omluvitelné... Tak proč se cítila tak zhnusená?

„Díky,“ špitla tiše, než zvedla pomalu hlavu a upřela svoje zelené oči na Raïe. Nedokázala najít slova pro jakoukoliv další konverzaci. Vážila si toho, co pro ni udělala, to ano, ale nevěděla co víc říct. Bylo to, jako kdyby se jí veškerý tok myšlenek omezil na sebenenávist, strach a zhnusení. Kdykoliv už konečně našla nějaká slova, zadrhla se jí v hrdle a nedokázala vyjít ven, na povrch. A Allantha měla tak trošku pocit, že svým způsobem ani mluvit nechce. Vyžadovalo to spoustu energie a její hlas byl už tak příšerně chraplavý z toho, jak předtím křičela, že ji každé slovo příšerně bolelo.

Po chvíli strávené na zemi se opatrně postavila zpět na nohy. Ty se jí stále klepaly, jako kdyby byly z rosolu. Byla příšerně slabá a vyčerpaná, měla pocit, že tímhle tempem se asi domů jen tak nedostane. I proto udělala jenom několik váhavých kroků, než došla k jednomu z nedalekých pařezů a posadila se tam. Potřebovala nutně nabrat síly a trošku si odpočinout, pokud se měla později vydat domů. A jakože na nic jiného nemyslela, ačkoliv... Svým způsobem se toho bála. Nejspíš se nevrátí domů jako domů - půjde do nějaké vesnice mimo, raději než aby riskovala setkání s otcem a sestrou. Nechtěla nikomu vysvětlovat to, proč je celá zmlácená a co se jí stalo. Na něco takového neměla žaludek.
Zatímco seděla na pařezu, zamyšleně pohlédla na Raïe a povzdychla si. „Díky, že si ho...“ Odkašlala si, příšerně ji škrábalo v krku. „-že ses o něj postarala.“ Neřekla jí sice, co přesně udělal, ale její oči mluvily jasně: něco se stalo. A soudě i podle její zkrvavené tváře, nešlo o nic hezkého.

Raspea byl zmatený. Stačilo mrknout a jedna z dívek utíkala pryč. Druhá se alespoń rozloučila a vyrazila taky. Tak se setkání moc dobře nedopadlo. Doufal že se s nimi seznámí a že se z nich stanou přátelé. Místo toho šel jako smutný přiopilý elf domů zase sám.
Matka na něj čekala. Byla ráda že se vrátil. Hodně se bála a tak vždycky čekala. Chtěla mu pomoct ale on ji jen pozdravil a šel spát. Jít spát dokáže i bez její pomoci. Dnešek byl náročný a on byl unavený. Nemohl přestat přemýšlet na to co se stalo v lese. Doufal že ty dívky ještě někdy potká a bude mít šanci se s nimi blíž seznámit. Ale především ho zajímalo kde skončily a jestli jsou v pořádku.