Aarmëvillské ruiny

Měla co dělat, aby se viditelně nezhrozila.
Lehnout na ni? Tak to určitě. Zkusil by to jednou a... Co přesně by mu vlastně mohla udělat? Ach ano, nic. Musela by si počkat, až by ji dobrovolně pustil - k čemuž se dost evidentně neměl a ona se mu nejspíš tak trošku nedivila, protože sama by se nevzdala ani za nic - a potom něco udělat. Ale i kdyby, určitě měl rychlejší reflexy jak ona. Leda by ho nějakým způsobem dotáhla k vodě a potom si ho podala. Tehdy by neměl šanci, ale... Ví co je zač, k vodě se ani nepřiblíží. Nemluvě o tom, že zátoka byla celkem daleko a nikde jinde poblíž nebyl žádný zdroj vody. I kdyby vyvolala déšť, nijak by jí to nepomohlo. Ale mohla by ho alespoň nechat zmoknout, když už nic jiného. Možná by ho to trošku zchladilo.
„Tak na to zapomeň,“ odpověděla automaticky a vzdorovitě semkla rty k sobě. „Už jsem se ti omluvila, takže skutečně nevím, co ode mě očekáváš. Druhou omluvu? Nebo snad procítěnější a lepší omluvu? Věř mi, že nic lepšího už nedostaneš. Byla jsem tak hodná a omluvila se ti, dokonce jsem ti dala víc než štědrou nabídku. To ty všechno odmítáš. A pak, že jsi skromný.“
Na druhou stranu ale měl zatracenou pravdu. Možná, že by měla svoji hrdost pro jednou spolknout a jednoduše přiznat porážku. Jenže ono to bylo tak zatraceně těžké! A otravné. Bylo jí jasné, že pokud se poddá a omluví se, nepřestane jí to předhazovat. Ne, něco takového rozhodně riskovat nebude.
„Co kdybychom se domluvili jinak? Už jsem se jednou omluvila, to by ti mohlo stačit. Přísahám, že potom už nevypustím ani jednu uštěpačnou poznámku a budu slušná. Vůbec ne drzá. Jenom mě pusť...“ Očima přitom sjela z jeho tváře na hruď a potom znovu vyjela nahoru k jeho očím, než konečně opustila svůj vzdorovitý výraz a trošku se uklidnila.
„Prosím...“ Špitla nakonec absolutně klidným hlasem, zatímco mu upřeně hleděla do očí. „Myslím to vážně.“

Když poprosila, úplně viděl, jaké přemáhání ji to stálo, měla to vyloženě vepsané v tom svém nevinném kukuči... který zároveň vůči němu planul docela patrným hněvem.
Ups?
Ale splnil tedy svoji polovinu dohody. Jako mávnutím proutku jí povolil sevření kolem rukou a ona mohla z jeho zajetí velice lehce vyklouznout. A taky že tak hned vzápětí udělal, zatímco on jí věnoval úsměv hotového ztělesnění nevinnosti. „Vidíš, stačilo hezky poprosit. Kdy ženy pochopí, že občas je to vše, co potřebují, aby něco dostaly?" pronesl do vzduchu s dramatickým povzdechem prvotřídního herce zhrozenosti nad lidskou nechápavostí.
Ale nevstal. Nechtělo se mu vstávat, byl na nohou celičký den. Proto se jednoduše nadzvedl a vychýlil tak, aby už šel mimo ni, a jednoduše žuchl zády napřed na rovnou zem vystlanou tenkou dekou – přímo vedle voděnky, která v tu chvíli hluboce oddechovala, pravděpodobně vzteky. Ušklíbl se, kdyby nebyl sám aktérem toho jejich malého sporu, nýbrž jen pouhým pozorovatelem
„Tak rychle zadýchaná, zlatíčko? Vždyť se ani nic nedělo," neodpustil si rýpnutí, zatímco znovu zavřel oči. Zůstával ale při smyslech, jen vzbuzoval zdání naprostého ignoru vůči celému svému okolí. Byl by ale hlupák, kdyby tak učinil... zvlášť se zcela cizí dívčinou v dosahu.
Dívčinou, ve které se musela dobrou chvíli řádně vařit krev.

Konečně ji potom všem pustil.
Sotva jeho sevření zmizelo a on se natáhl vedle ní, vystřelila jako blesk rychle na nohy a probodla ho upřímně nenávistným pohledem. Nejradši by ho vážně pokousala, ukousla mu alespoň ucho nebo špičku nosu, ale něco jí napovídalo, že pokud by něco takového udělala, našel by nový a ještě víc ponižující způsob, jak ji za to potrestat. Proto jen setrvávala na místě a jednoduše ho probodávala pohledem, který kdyby mohl zabíjet, byl by už stokrát mrtvý.
„Nepokoušej mojí trpělivost,“ zasyčela nasupeně. Chvíli ještě postávala, než se pomaličku posadila kousek od něj a loupla po něm zamyšleným pohledem. Pořád mu chtěla rozkopat obličej, ale už se jakž takž uklidnila. Neměla na výběr. On moc dobře věděl, že ji to rozčiluje a evidentně ho to bavilo ji provokovat. Svým způsobem se mu už potom nemohla divit, že pokračoval v té svojí otravné eskapádě - ale to neznamenalo, že jí to nevadilo. Spíš naopak. Čím déle v tom pokračoval, tím víc naštvaná byla. A nakonec byla skutečně takový kousíček od toho, aby se ho nepokusila alespoň přiškrtit nebo něco podobného... Když konečně zmlknul a dal jí pokoj. Tolik vytoužený pokoj.
„Takže co? Pomůžeš mi nebo ne?“ Dodala nakonec zamyšleně, zatímco ho upřeně pozorovala. Nebýt tak otravný, byl by i hezký. Něco na něm zkrátka bylo, něco zvláštního a svým způsobem přitažlivého. Nikoho jemu podobného zatím nikdy neviděla. A štvalo jí, že když už se jí někdo svým způsobem líbil, tak to musel být zrovna on. Proč by to taky mohlo být jednoduché, že? Když jí bohové mohli do cesty přivát někoho podobného a značně jí otrávit den.
„Myslela jsem vážně, co jsem říkala předtím. Dám ti cokoliv budu moct, udělám téměř cokoliv budeš chtít. Jen... mi prosím pomoz ji najít. Mám o ni skutečně velký strach.“ Zrovna dvakrát jí to nešlo říct, ale musela spolknout svoji hrdost - dokonce už podruhé - a prostě ho požádat. Jinak to bohužel nešlo.

Byl rozhodnutý jí teda pomoct, přestože ona ho o to pořád prosila. To, že to neříkal nahlas, neznamenalo, že tomu tak nebylo.
„Klid, prosím tě, vypadám snad, že mám na výběr?" otočil se k ní. „Pomůžu ti tu tvoji kaamrádku najít... takže pokud skutečně chceš tuhle nabídku přijmout, počkej si do rána." Když neodpovídala, dodal ve svém malém monologu ještě: „Netuším, jak ty, ale po dni na nohou je fajn mít alespoŇ těch svých malých pět hodin. Navíc... klidně si to vezmi osobně, ale smaa nevypadáš dvakrát odpočatě. A já nechci mít na krku mimo hledání tvojí kamarádky ještě tvoji zhroucenou maličkost.“
Slyšel, jak zle jí to šlo přes jazyk, což už ho jenom utvrzovalo v tom, co věděl i bez toho – byla vůči tomu docela soldině zoufalá.
Zavřel tedy na chvíli oči docela a jenom chvíli dělal, že přemýšlí, než řekl to, co už měl stejně dopředu vědomé, že to nakonec bude jeho konečná volba ceny. „V tuhle chvíli nechci nic, ale to se nevylučuje s budoucností...“ Na chvíli se významně odmlčel. „Takže – nechám si to u tebe schované. A kdyby cokoli... můžu si to bez váhání vybrat," mrsknul po ní postranním pobaveným pohledem. Opravdu ho zajímala její reakce na tohle.
A věřte mu, že vystopovat ji by zase tak těžkou záležitostí nebylo. I na tu dálku, co teď stála od něj, jí měl plný nos, měla docela výraznou vůni. I na polovinu Nescory by šlo zachytit alespoň její matné stopy.
A tak jenom čekal, než se rozhodne a vysloví, zda bere nebo nechá být.

„Samozřejmě, že máš na výběr. Nemám nad tebou žádnou páku, kterou bych tě mohla přinutit mi pomoct, pokud bys skutečně mermomocí prostě nechtěl.“
Nebyla si jistá, co se mu asi právě honí hlavou. Vlastně ho nedokázala odhadnout vůbec. Když už se na ni neušklíbal a neprovokoval ji, byl zatraceně matoucí. Na druhou stranu, vypadalo to ale, že by jí pomoct přeci jenom mohl - a to bylo něco, za co mu chtě nechtě byla skutečně zavázaná. Sama by totiž Amberly nejspíš jen tak nenašla. A pokud ano, tak nejspíš opravdu pozdě... A ona rozhodně nechtěla riskovat, že se její nová kamarádka, téměř sestra, bude ve skutečném ohrožení života a ona jí nestihne pomoct. Něco takového by si totiž nikdy neodpustila. Proto jeho pomoc skutečně potřebovala a byla na něm svým způsobem závislá, protože nesdílela jeho dar. A souše už vůbec nebyla místem, kde se vyznala.
„Tak spi,“ odpověděla jednoduše. Pravdou bylo, že moc unavená nebyla. I kdyby ale chtěla, na souši se jí moc spát nechtělo. Necítila se tam v bezpečí, mimo toho se jí úplně nechtělo věřit tomu, že by neutekl hned jakmile by zavřela oči. Něco takového se jí také moc riskovat nechtělo. Ačkoliv musela uznat, že na tom něco bylo. Možná by si mohla dopřát pár hodinu nebo dvě... Stejně by toho víc nejspíš nenaspala, když se tolik bála o Amberly.
„Fajn,“ odpověděla s nepatrným pokývnutím hlavy, ale jedno obočí jí automaticky vyletělo nahoru, když po ní znovu vrhl ten pohled. Copak toho nikdy nebude mít dost? Těch úšklebků a ironických pohledů, rádoby vtipných poznámek a drobných rýpanců? Nejspíš se musela smířit s tím, že jeho „úžasnou“ společnost bude muset prostě snášet, pokud Amberly chce najít. A to se jí vůbec nelíbilo.

Vypadala, že ji iritoval s každou vteřinou víc. Jejda...
Úplně viděl, jak jí to v té hlavince pod závojem temně modrých vlasů šrotuje, jak se tam otáčejí koléčka tak rychle, že jí div nejde z hlavy pára. A viděl, že úplně nevěří tomu, že by se za dobu, kdy by spala, jednoduše nesebral a neutekl. Skoro by se za něco takového urazil, kdyby se neznal – vlastně se sám sebe ptal, zda by se tak nestalo. Pravděpodobně ne, když už, musel by k tomu mít zatraceně dobrý podnět. Když už se odhodlal pro někoho něco udělat a vyčerpal trochu té energie na dohodnutí se o ceně, neodešel by jen tak a celé to nezahodil. A na jednu stranu... určitě by neutekl teď před jejím problémem. Ne, když hledala někoho důležitého.
Možná se na to nezdál, ale zrovna pro tohle měl docela pochopení. Sám by byl extrémně v háji, kdyby byl na jejím místě, hledal Raïu a ona... se prostě vypařila, zatímco spal. Ne, takže tohle opravdu nepřipadalo v úvahu.
„Můžeš být v klidu, roha vzát nehodlám," promluvil tedy k ní, protože i když mu odpověděla jedinou větou a nevypadala, že by se hodlala bavit dál. On se ale zrovna dostal do hovornějšího módu. „Náhodou, zase takový kus ledu ohledně lidských emocí nejsem, víš?“ Potom k tomu dodal další úšklebek – jen aby si neřekla, že možná nebude tak otravný. Byl, a bavilo ho ji potom sledovat. „Dokonce bych ti věnoval i deku, kterou očividně u sebe nemáš, jelikož ta zem je zatraceně chladná.“ Kdyby si nebyl jistý, že za to už by ji asi vydráždil až pomalu k útoku, dodal by něco ve smyslu ledaže bys chtěla jít sem. Na jejím už tak vražedném výrazu bylo ale jasně vidět, že to by byla jeho cesta do hrobu.
I když... bylo by to zajímavé, kdyby se ho skutečně zkusila napadnout. Minimálně by se docela dobře zabavil na zbytek noci, jelikož už teď věděl, že by stejně moc šancí, co se týče fyzické síly, neměla. Ale to neznamená, že ji podceňoval – byl zvědavý, zda by měla něco pro překvapení...

Takže dokázal dost dobře odhadnout to, co se jí honilo hlavou.
Na jednu stranu děsivé a nepříjemné, na druhou ale dobré. Pokud to tedy myslel vážně, čímž si moc jistá nebyla. Nepřekvapilo by ji, kdyby ji celou dobu jenom vodil za nos a jen tak pro zábavu ji rozčiloval a potom při první příležitosti zmizel kdovíkde. Přesně tak totiž působil - jako absolutně nedůvěryhodný člověk, který by ji při první příležitosti jednoduše podvedl. Na druhou stranu ale neměla na výběr. Svým způsobem mu věřit musela, protože jinak by jejich spolupráce padala předem. A ona se musela naučit věřit, nic jiného jí nezbývalo. I proto si nakonec hluboce povzdychla a pokývla nepatrně hlavou.
„Dobře, věřím ti. Alespoň myslím. Pokud ale vážně pláchneš, přísahám při Vyysihuovi, že jakmile ji najdu, budu hledat tebe, abych tě za to mohla praštit. A to myslím smrtelně vážně.“ Když jí o něco šlo, uměla být vážně neoblomná. Zvláště pokud šlo o pomstu, pak byla přímo posedlá, Pokud by ji tedy skutečně takhle vypekl, neměla by problém sehnat si někoho, kdo by jí ho našel. A asi by neskončila jen u toho, že by ho praštila. Nejradši by ho potom utopila.
„Páni. Kdo by si pomyslel, že jsi až takhle moc milý?“ Odpověděla nakonec, než znovu nepatrně pozvedla obočí a trošku se na svém místě zavrtěla. Spát na těch sutinách bude pěkně bolet. Až se ráno probudí, bude celá rozlámaná - a měl pravdu, ta zem byla zatraceně chladná. Takže nejen rozlámaná, ale i vymrzlá. Ale asi to pořád bylo lepší, než kdyby nespala vůbec. Potom by s ním nebyla schopná udržet krok a to bylo něco, co by nikdy nedopustila, protože si už živě dokázala představit ty poznámky a posměšky. Ne, jenom to ne.
„Tak dobrou noc, hádám.“ Pronesla ještě nakonec trošku nejistě, zatímco na něm lpěla pohledem. Vážně ji zajímalo, jestli tam ráno bude.

„Jen abys věděla, vážně mi tak přehnaně věříš neoprávněně. Kdybys sem nepřišla tak, jak jsi to udělala, možná bych se dokonce obtěžoval být k tobě milý," sdělil jí, když mu začala nepřímo vyhrožovat, co by ho čekalo poté, co by pláchnul. Nějak jí věřil, že by skutečně byla schopná dojít a vrazit mu (nebo hůř, to vědí jenom bohové... ale z jejích slov čišelo dost hněvu na to, aby se na to, že by to bylo horší, mohl spolehnout).
Sám netušil, proč to vlastně dělá, ale místo další jízlivé poznámky ohledně vlastní štědrosti jednoduše mrsknul tu deku, která vedle něj do té doby pomuchlaná ležela, jejím směrem. Zda ji přijme nebo ne už byla její věc, ale on tuhle chvíli už skutečně neměl dvakrát náladu na zbytečné vysilující dohadování se – zvláště s ní, protože působila zatraceně tvrdohlavě už jen z těch několika desítek vět, které od ní za dobu její přítomnosti slyšel.
Na dobrou noc neodpověděl. Nevěřil v dobré noci. Jen jí na odpověď už se zavřenýma očima kývl hlavou a usadil se tak, aby měl za sebou kus rovnějíš zdi. Věděl, že moc tvrdě spát nebude, to se nestávalo nikdy, ale stejně se mohl alespoň pokusit trochu odpočinku pro sebe získat. Pokud by mu noc opravdu přinesla jen chlad, holt by ji dokázal strávit ve druhé podobě, kdyby bylo nejhůř, ale znějakého důvodu tuhle možnost neměl úplně na žebříčku top 5 oblíbených...
Na spánek nemusel čekat dlouho. Neklidný a hodně lehký, ale i to se dalo dobře počítat.

Ráno to první, co ho uvítalo, bylo slunce těsně nad východním obzorem a uši rvoucí houkání sovy odněkud z ruin. Dovedl si rozhodně představit rána, která by uvítal mnohem raději, ale nestěžoval si. Bylo štěstí, že se vůbec vyspal a probudil v pořádku, v jednom kuse. V cizí zemi, kde jeho jeidná známá duše byla kdovíkde, si nemohl být těmihle věcmi jistý ani na chvíli. Matně vzpomínal na včerejšek, na to, co tomu vlastně předcházelo. A tak nějak přemýšlel, co z toho byla realita a co z toho jenom vymyslel ve spánku při fázi snění jeho mozek. Do háje, že už by mu Raïa tolik chyběla, že by začal fantazírovat o společnosti? To mu moc pravděpodobné nepřipadalo.
Teprve když mu po chvíli pročesávání posledem okolí spadl na pořád překvapivě tvrdě spící postavu nedaleko od něho na zemi, z níž šlo nejlépe vidět výraznou hřívu tmavě modrých vlasů, mu došlo, že tohle sen nebyl.

Tou větou ji přinutil se nad sebou pořádně zamyslet.
Asi měl pravdu, přiřítila se tam jak uragán a nebyla zrovna milá. Nejspíš si za to všechno mohla jednoduše sama a po celou tu dobu ji to ani nenapadlo. Proč byla tak slepá? Nemusela být přímo tak nepříjemná. Jistě, bála se o Amberly a on byl na ráně, ale to ji neopravňovalo chovat se jako úplná husa. Jenže ona se tak skutečně chovala. A po té době, kterou spolu doposud strávili, jí to najednou bylo líto. Jakkoliv to nechápala, protože nebyla zvyklá litovat toho, co dělá a říká, bylo to tak. A tížilo ji to jako balvan.
Na druhou stranu ale nesebrala odvahu se potom ozvat. Něco uvnitř ní se jednoduše zaseklo a nebylo schopné se posunout dál. Sice cítila, že se jí na jazyku formují slova omlouvám se a je mi to líto, ale nějak se nedostala ven přes rty. Byla jednoduše absolutně zablokovaná. Možná za to mohl fakt, že jí skutečně lezl na nervy - ale spíš to bylo z vlastního studu, protože se skutečně chovala příšerně. Měl pravdu, byla to zatracená žába. Přímo ropucha. A kdyý se na to dívala takhle zpětně, tak si jeho pomoc ani nezasloužila. Měl ji jednoduše odpálkovat a dál spát, ale neudělal to. Evidentně měl srdce na správném místě a to ona tu byla ta zlá. Najednou se jí z toho všeho chtělo křičet.
Tiše si povzdychla. Tohle se jí nestávalo často, vlastně se jí to nestávalo vůbec. Byla zvyklá od sebe lidi odhánět a být nepříjemná, protože byla naštvaná na všechno a všechny, na celý svět za to, že ji bohové připravili o sestru a její domov upadal. Ale on za nic z toho přeci nemohl. Tak kde se v ní brala ta zloba? Možná, že už se dávno začala přeměňovat na sirénu a prostě si toho jenom nevšimla, možná... Ne, pomyslela si a tu myšlenku rychle zaplašila. Nechtěla být sirénou. Nakonec asi přeci jenom nebyla až tolik lhostejná, jak si původně myslela, protože se jí z té myšlenky najednou dělalo příšerně špatně. Z jí samotné se jí dělalo špatně. Měla by se nad sebou pořádně zamyslet a přehodnotit svůj přístup.
Když k jí hodil tu deku, zmateně na ni pohlédla, ale nic neřekla. Místo toho jednoduše počkala až usnul a potom ho opatrně přikryla, aniž by ho vzbudila. Nemohla si jí vzít, i kdyby v noci mělo mrznout až praští. Prostě nemohla, ne potom, co mu provedla. A výčitky ji sžíraly pěkně dlouho potom, co si lehla nedaleko od něj a zavřela oči.

Probudili ji ptáci, kteří štěbetali někde v okolích korunách stromu.
Když se celá rozlámaná zvedla a protáhla, všimla si, že už byl vzhůru - a pozoroval ji. Zamyšleně mu pohled oplatila, než si hluboce povzdychla a sklonila hlavu k zemi, takže jí tvář zahradil hustý závoj tvořený jejími tmavě modrými vlasy. Nechtěla se na něj dívat, ne, když se ještě pořád neomluvila. Jenže byla vůbec šance, že její omluvu přijme? Protože od takové fúrie by ji ona rozhodně nepřijala. Nemyslela by si, že to myslí upřímně, ačkoliv ona to upřímně rozhodně myslela. Nakonec na tom ale úplně nesešlo... Udělat to prostě musela.
„Caliane...“ Oslovila ho nakonec tiše, než pomaličku pozvedla hlavu a pohlédla mu do očí. Bolelo to. „Podívej... K tomu včerejšku... Omlouvám se. Nejsem zvyklá s lidmi vycházet a od každého očekávám jenom to nejhorší. Je mi jasné, že takové vysvětlení stojí za houby a nijak to nepomůže, ale vážně mě to mrzí. Přísahám, že už se nebudu chovat jako protivná kráva. Promiň.“

Zatraceně moc ho překvapila, když ho místo jakékoli další poznámky, která by svědčila o tom, že kdyby jí nemohl pomoci najít její kamarádku, tak by do hávno div že nezabila, uvítala omluvou. Dokonce takhle obsáhlou... podařilo se jí mu v tu chvíli úspěšně vzít ze rtů jakoukoli další poznámku nebo jakékoli slovo, které by ho k tomu napadlo. Zůstal tak jen chvíli pozorovat, jak reaguje, snažil se luštit, zda to jenom nehraje, aby jí byl víc nápomocný – nebylo by to poprvé, co se na něj žena snažila zapůsobit sladkými řečičkami proto, aby udělal něco, co ona chce. Ale ona nepůsobila žádným dojmem toho, že by lhala.
Zapnul vše, co mohlo k tomu nasvědčovat, ale ona prošla bez úhony. I když vypadala, že jí to stojí dost velké přemáhání, srdce jí pokračovalo stejnou rychlostí jako předtím, pohledem neměla tendence uhýbat.
Takže skutečně mluvila pravdu.
„Myslíš to vážně." Neptal se jí, prostě to jen vyslovil jako fakt, dost možná jen sám pro sebe. Po chvíli zkoumání kývnul hlavou. „Dobře. Cesta bude bez vzájemného urážení se o dost příjemnější," promluvil nakonec polohlasně a mohlo se to jevit jako další rýpnutí proti ní, ale nebylo. Prostě jen to řekl a myslel to vážně, skutečně si nedokázal představit, že by s ní měl kamkoli jít a co pět minut si s ní neustále vjíždět do vlasů. Už jen takové křehké příměří bylo rozhodně tisíckrát lepší volbou.
Nakonec se, nečekaje už na to, jak zareaguje, opatrně vypravil na nohy a snažil se protáhnout ztuhlé tělo. Večer si říkal, že našel dobrou polohu pro spánek, a měl pravdu – kdyby spal jen trochu jinak, už by se ráno na nohy snad nepostavil. Takhle měl štěstí, že to odnesl jenom s trochu ztuhlými zády a pažemi. Koutkem oka sledoval reakce Rhiannon. On sám by asi byl připravený vyrazit, otázka byla, co ona.

Samozřejmě, že to myslela vážně. Kdyby to vážně nemyslela, rozhodně by se neobtěžovala to říkat.
To on ale vědět nemohl, protože ji vůbec neznal - a ona si říkala, že to asi bylo dobře. Kdyby věděl, jak nepříjemná dokáže být, když má vyloženě příšernou náladu... Asi by jí už nikdy nepomohl. A ona by se mu za to absolutně nemohla divit, protože někomu takovému by nepomohla ani ona sama.
I přesto všechno to ale vypadalo, že se vzduch mezi nimi pročistil a jí díky tomu rozhodně spadl kámen ze srdce. Nemusela se kvůli tomu už nijak užírat a byla ráda, že to přijal. Konec konců, měli spolu strávit nějakou dobu na cestě, takže by opravdu bylo dobré, kdyby ty neshody odložili a pokusili se spolu nějakým způsobem vycházet.
„To nepochybně,“ pokývla hlavou nepatrně, než si prsty prohrábla poněkud zacuchané vlasy a loupla po něm pohledem. Podle všeho byl připravený vyrazit... Ona vlastně také. Sice ji všechno bolelo, ale věděla moc dobře, že nejlepší lék na něco takového je pohyb. Potřebuje to všechno jednoduše rozhýbat a potom už bude lépe. Nebude to tolik bolet a ona bude mít zase klid. Horší bude, až se někdy po cestě bude muset zastavit kvůli vodě. Měla s sebou sice ještě dvě čutory s vodou, ale to jí na moc dlouho nevystačí. A otázkou bylo, jak daleko se Amberly dostala.
„Budeš potřebovat něco, co jí patří, předpokládám,“ pronesla nakonec zamyšleně, než přešla po sutinách a začala očima vyhledávat Amberlyinu skrýš. Když ji konečně našla - chytře schovanou za padlou zdí - vytáhla z ní světle modrý šátek a pomalým krokem došla zpět za ním, podávajíc mu ho.
„Obávám se, že nic lepšího nemám, snad to bude stačit.“

Zatímco i ona sama se stavěla se snažil narovnat si příliš přeleželá záda a naposledy letmo kontoloval, zda má všechno, co na tu cestu potřeboval. Čutory s vodou, zásoby jídla na několik dní, deky, oblečení... asi všechno, nezbytné. Navíc počítal s tím, že ať půjdou kamkoli, narazí alespoň na potok nebo na řeku. Takže o hodně věcí se postarala už jen sama Nescora jako taková...
„Stačí cokoli, na čem se přechová její pach... nemusí to být nutně její. Z tebe by byla cítit taky, jenom hodně slabě... tohle je spíš o tom, že to bude snazší," oznámil jí stručně, než od ní šátek převzal. „Počkej chvíli tady, potřebuju někam, kde nebude cítit taková zatuchlina," dodal ještě rychle a než stihla cokoli pořádně namítnout, protáhl se mezi propadlými zdmi ven, kde ho uvítal chladný vítr, jenž byl nejlepším budíčkem na celém světě. Během několika vteřin byl probuzený tak perfektně, že to už víc nemohlo být ani možné, a mohl se tím pádem soustředit na to, co chystal dělat.
Nemusel si šátek přitahovat k nosu nebo tak něco, co by bylo akorát pro dramatický efekt, stačilo se pořádně nadechnout – a rázem věděl všechno, co nezbytně potřeboval k tomu, aby vystopoval Rhiannoninu kamarádku. Všechno ho jako na povel začalo táhnout na sever – tam, kde se na hodně rozmazaném obzoru rozkládal hraniční les a východně poté i hřebeny Dračích skal. Cestou navíc ještě několik slepých ramen řekl, které stékaly ze Skal.
Stopa ale nemířila k nim, nýbrž skutečně severně – přímo k Duhovému moři, vyřezávajícímu zub do pevniny.
A vzhledem k tomu, že tohle byla jen stopa toho, kud procházela, tak možná až za něj...

Evidentně se mu podařilo nějakým zázračným způsobem zachytit její stopu a dal se na cestu, tak ho následovala.
Neměla sice sebemenší tušení, kudy a kam vlastně jdou, ale věřila jeho úsudku. Ano - věřila. Potom všem se rozhodla neklást už žádné další zbytečné otázky. Prostě ho následovala a tím to pro ni haslo. On určitě moc dobře věděl, kudy jít, což ona nevěděla ani omylem. Proto bylo na něm, aby ukazoval cestu a od ní se tak trošku očekávalo, že ho bude jako poslušný pejsek následovat a nezpochybňovat jeho úsudek, což naštěstí nedělala. Už k tomu neměla sebemenší důvod.
„Jaké to vlastně je?“ zeptala se ho nakonec, protože v ní zvítězila zvědavost. „Tvoje druhá podoba? Nedokážu si to představit, abych pravdu řekla. Ale je to... Zvláštní. A fascinující, upřímně. I když svým způsobem bych tomu asi rozumět měla, když se taky přeměňuju, ačkoliv ne tak moc jako vy, pořád... Jsou to dvě tváře.“
Nezbývalo jí nic jiného, než doufat, že si to nevezme nějak zle. Faktem totiž bylo, že byla jenom zvědavá - nejen na jeho druh, ale i na něj jako takového. Teď, když už ji celou dobu jen nerozčiloval, přišel jí prostě zajímavý. I když toho moc tedy nenamluvil, byl zvláštním společníkem a ona byla přeci jenom docela ráda, že ho na svojí cestě potkala. Za to musela v duchu Auroře poděkovat, stejně jako za to, že se to mezi nimi nakonec nějak přeci jenom vyřešilo. Už totiž ani nedoufala, že by se mezi nimi mohlo vytvořit skutečné příměří.
„Promiň. Jsem jenom zvědavá... Pokud by ti to nějak vadilo, nebudu tě nutit odpovídat nebo tak něco.“ Dodala ještě nakonec, aby ukázala, že nemá žádné zlé úmysly.

Značnou chvíli se soutředil jenom na překonávání terénu, tkerý byl hrudkatý a dost snadno by se na něm človkě přizabil. Čekal, že se s ním moc bavit chtít nebude, ale opak byl rpavdou – a on nemohl říct, že bymu to vadilo. Konverzace byla lepší než mrtvé, nenávistné ticho ve vzduchu, no ne?
Chvíli setrvával v tichosti, rpotože se nad její otázkou musel ddopravdy zamyslet. Tuhle otázku už několikrát dostal a pamatoval si dobře, co v obou případech – Raïe těsně poté, co se setkali poprvé, a Lye ráno poté, co poznal zase ji – odpověděl. Jen přemýšlel, jak to podat tentokrát, jelikož od té doby se jeho náhled na to také dost změnil.
„No... je asi zásadní pochopit, co přesně je tvá druhá tvář," pronesl potom nahlas, sám docela zamyšleně.
Musela v tom mít guláš, ale to se poddá.
„Například tohle," obkroužil si ukazovákem tvář, aby dal demonstračně najevo, co tím myslí, „je moje druhá tvář. Ta první patří většinou zvířeti – protože z něj přejímáš vlastnosti, které jsou nejvýraznější. Každý t'ealh to má asi jinak, ale... co si budeme. Já žil jako kojot mnohem déle než jako člověk. Tady tak výrazné hlasovací právo nemám," pokrčil nad tím rameny. „Ale není to jako by ses.. měnila celá. Jsi to pořád ty, ať už jako zvíře nebo jako člověk. Jenom změníš tvar," otočil se k ní. „Vy vodní to taky do jisté míry máte, ne?" obrátil otázku, odpověď by ho celkem zajímala.
Možná neměl ani trochu v lásce moře ani ty všelijaké potvůrky v něm, ale vodní byli pořád z části suchozemské bytosti – jak mu to právě Rhiannon názorně dokazovala.

Zaujatě mu naslouchala, protože jí odpověď opravdu hodně zajímala.
Pravda. Netušila, která z těch podob byla pro jeho druh tou hlavní. Pokud vůbec nějakou hlavní měli - dost možná žili půl napůl a neměli preferenci. Jejich životy byly dost možná podstatně zajímavější a bohatší, než životy obyčejných lidí nebo vodních. Jaké to totiž asi bylo, moct být na jistou dobu i zvířetem? Díky tomu člověk viděl věci z dost odlišné perspektivy. Docela mu to svým způsobem záviděla. Mohlo by to být celkem osvobozující, ale věděla, že se k tomu váže jistě i spousta jiných a moc důležitých věcí.
„Nechybí ti to tedy potom? Když jsi takhle... Jako člověk?“ Odpověděla zamyšleně. Skutečně si to nedokázala úplně představit. Měnit takhle podobu musí být zvláštní. Chtěla by to zažít, ale její druh takovou mocí nedisponoval. Ani kdyby se snažili sebevíc, nemohli by se přeměnit kompletně. Ačkoliv slyšela o tom, že některé sirény se dokáží přeměnit na delfína nebo na žraloka... Netušila, jestli je to pravda, nebo ne. Nikdy se k žádné nedostala dostatečně blízko na to, aby to poznala. Sirény byly zrádné a byly schopné zabít a sežrat i vlastní druh, proto bylo moudřejší se od nich držet dál. A to i přesto, že byla Rhiannon nejen natolik zvědavá, ale taky i opovážlivá na to, aby se přibližovala a pokoušela se je pozorovat.
„Tak to asi chápu. A ano, máme. Ačkoliv u některých z nás to má tak trošku vliv i na osobnost, protože ve vodě jsme takoví... Jiní. Živelnější. Na souši jsou někteří z nás víc utlumení nebo máme naopak všechno zostřené. Hlavně pobyt na souši je to zvláštní. Už jenom chodit je nezvyk, ale... Cítíš každý kamínek, každé stéblo trávy. Zvuky jsou intenzivnější a světlo pálí.“ Odpověděla nakonec zamyšleně. Bylo zajímavé vyměnit si takhle náhledy.

„Chybí," přiznal po chvíli váhání, zda jí to říct. Ale tak na jednu stranu... měl poté taky otázky. A pokud je od ní chtěl mít zodpovězené, hodilo by se napřed udělat tohle. „Je to... uklidňující. A po nějaké době se prostě proměnit i potřebuješ," dodal a sám pomyslel na to, že většinou takhle dlouho v kuse v lidské pdoobě nezůstává, opravdu nanejvýš pár hodin. Po porbuzení většinou čekal sotva pár okamžiků, než se proměnil a vyletěl do stínů, protáhnout se tak, jak jenom šlo.
Následek toho, že počátek života strávil ve zrychleném životě šelmy? Dost možná.
Přikývl, když mluvila o chování vodních na souši. Sama působila napjatým dojmem, takže nebylo moc těžké poznat, že na ni souš asi zrovna moc blahodárné účinky nemá. Ale tak... zanedlouho dorazí minimálně k některé z řek. A když ne, mohou trošku vychýlit kurz, takže pokud by jí to pomohlo, stálo to za pár hodin zacházky. Stejně to budou muset pravděpodobně udělat pro doplnění zásob vody, protože až se dostanou k Duhovému moři... slaná voda moc pitná nebude. Alespoň pro něj. To ho donutilo zamyslet se nad tím, jak to vlatsně mají vodní se slanou a sladkou vodou. Pokud se k tomu dostane, musí to zařadit na seznam otázek...
Docela příjemně ho řpekvapilo, jak hovorná byla. Sice pořád nepůsobila jako nejvíc přátelský člověk pod sluncem, ale co si budeme. To nebyl ani on a vůči nim oběma to tím pádem bylo akorát fér.

„Takže se kvůli téhle cestě budeš muset omezovat?“ Zeptala se nakonec zamyšleně.
Nelíbila se jí představa, že kvůli tomu bude muset dělat něco, co by mu mohlo být nepříjemné. Něco takového by se jí rozhodně nelíbilo. Už takhle mu nejspíš narušila jeho plány - a kdo ví, co přesně měl v plánu - a bylo od něj vůbec šlechetné, že jí souhlasil pomoct, nemusel kvůli tomu ještě zůstávat v jedné podobě, když to potřeboval střídat. Klidně by se mohl přeměnit, pokud by mu to bylo příjemnější. A ona jenom doufala, že si to uvědomuje, protože jí by to rozhodně nevadilo. Bylo to jen a jen na něm.
„Víš, že kvůli mě nemusíš zůstávat v téhle podobě, že?“ Dodala nakonec, zatímco upřeně hypnotizovala jeho záda. Zajímalo ji, jak dlouho půjdou. Měl představu o tom, kam vlastně jdou? Byla si dost dobře jistá, že rozhodně věděl jaký směr byl správný, ale zajímalo by ji konkrétněji kudy vlastně půjdou. Byla docela zvědavá a měla ráda přehled. Mapu s sebou sice obvykle nenosila - ve vodě by se jí rozmočila a na souši se schovávala těžko - ale měla nějaké základní povědomí o tom kde asi budou. Napříč Nescorou už několikrát cestovala, ačkoliv se nikdy pořádně nevydala na sever. Tam bylo na vodní docela chladno a ona si tam nikdy netroufla. Pokud by tam ale jít museli...
„Kam vlastně jdeme?“ Ozvala se ještě, než ho relativně rychle dohonila a upřela na něj svoje modré oči. „Ještě jednou díky za to, že ses mi rozhodl pomoct. Abych pravdu řekla, Amberly je pro mě jako druhá sestra. Možná nejsme spojené krví, ale moc mi na ní záleží. Pomáhala jsem ji zachránit od jednoho nesmírně krutého muže, který ji roky držel v zajetí. Myslím, že si dost možná někde užívá svojí svobodu a nechce, abych ji hned tak našla, ale nevěřím tomu, že se o sebe dokáže sama postarat. Je nesmírně křehká... A je poloviční, navíc poloviční víla, takže by u lidí moc zastání nenašla.“

„To zní dost nebezpečně... pro ni," pronesl, zatímco se v psolední chvíli vyhnul obloukem díře v zemi, kam málem šlápl a měl po zdravé noze. „V tom případě by to vážně chtělo ji najít co nejdřív... netuším, jak to mají s lidmi vodní, ale stihl už jsem v Nescoře vidět, jak se někteří lidé chovali k vílám. Nebylo ro zrovna nic moc hezkého," otřásl se při vzpomínce na to, jak viděl několik vesničanů doslova vyhnat pár víl ze své vesnice – jen proto, že jedna z nich byla raněná. To, že si dokázaly tyhle rasy i pomáhat, neznamenalo, že se nenašli někteří šmejdi... počkat, ne šmejdi, přímo čůráci, kteří pořád dokázali být odporně krutí ke druhým jenom proto, že náleželi k jiné rase. A co vyrozuměl, křížence měli obzvlášť v neoblibě...
„Míříme k Duhovému moři, tam vede stopa tvojí kamarádky. Jen by to chtělo stavit se cestou k některé z řek kvůli vodě... nevím, jak jsi na tom ty, ale moje zásoby vody úplně slavné nejsou.“
Pokračovali dál, ale jeho už začínalo skutečně míchnout vlastní tělo. Věděl, že na cestě si kvůli tomu moc vyskakovat nemůže, protože museli postupovat a jako kojot s sebou asi těžko svoje věci bude vláčet, ale... věděl, že až zastaví na malou pauzu, nepohrdne uniknutí z lidské kůže.
Po pár hodinách, kdy už skutečně ušli docela značný kus cesty, byl docela dobrý čas na malou pauzu. On sám měl pocit, že brzo ze své vlastní kůže snad vyskočí uprostřed kroku. A když uprostřed pláně přišli k shluku několika stromů, kteér nabízely stín, kde mohli na chvíli zastavit, shodil vak z ramene a mrsknul po Rhiannon postranní pohled a pokrčení rameny. „Promiň, ale... vyhnout se tomu tak úplně nejde," vypustil do vzduchu, než konečně udělal to, k čemu ho každý nerv v těle nabádal už několik hodin v kuse – shodil ze sebe těžkou lidskou podobu. Ve stejné chvíli, kdy po něm zbyla akorát hromádky oblečení u kořenů jednoho ze stromů, tak nějak automaticky vyrazil vpřed.
Neměl cíl, neměl směr, jen se prostě konečně potřeboval protáhnout, jelikož jinak měl pocit, že snad praskne. Nebylo to na dlouho, nenechá tam Rhiannon příliš dlouho, ale každou vteřinu, kteoru z toho mohl vyždímat, bral všema deseti.

„To je. Strávila prakticky celý svůj život zavřená, takže nemá tušení, jak věci v životě fungují. Sice ví, že svět dokáže být značně krutý - pocítila to na vlastní kůži - ale pořád je v tom všem tak nějak ztracená. Nevím, co ji to popadlo... Nejspíš ji trošku odstrašil někdo z našich, protože z ní nejsou příliš nadšení. Mezi našimi a vílami totiž panuje celkem silná nenávist... Nedokážu si představit, co se s ní právě asi děje. Lidé vodní moc nemusí a naopak. Zvlášť jako kříženec by to měla dost těžké, protože na ty pohlížejí všichni špatně - bez jakéhokoliv rozdílu. Nehledě na rasu, která soudí a nehledě na rasy v krvi. Jakmile někdo vidí křížence, je oheň na střeše.“
Zamyšleně pokývla hlavou. Byla pravda, že čím dřív ji najdou, tím lépe. Skutečně se o ni bála a bylo důležité ji najít včas. Když se ale Caliann zmínil o tom, co viděl se stát s těmi vílami, trošku znejistěla. Ještě neslyšela, že by se lidé chovali tak hrubě k zrovna k vílám. Bylo to příšerné. Zrovna u tak křehkých stvoření si nedokázala představit, že by je lidé odsoudili a vyhnali... Zvláště, když pro ně víly byly celkem prospěšnou rasou, protože s nimi občas celkem úzce spolupracovali.
„Duhové moře, dobře,'' pokývla hlavou zamyšleně. To znělo docela slibně. ''Hodila by se zastávka u vody, abych pravdu řekla. Vydržela bych potom delší dobu, moc vody u sebe totiž také nemám, abych pravdu řekla. A bez ní tu moc dlouho nevydržím.'' S tou připomínkou vytáhla z brašny čutoru s vodou a lačně se napila. Potřebovala si po té noci doplnit trošku vody, jinak by začala být velice rychle hodně unavená a moc daleko by rozhodně nedošla.

Když si udělali zastávku, vděčně se opřela o strom a z čutory si nalila trošku vody na ruce, než si opláchla obličej. Nevěděla kolik času ještě bude mít, pokud nebude pršet. Čím dříve se dostanou k nějaké říčce, tím lépe. Nepočítala s žádnou delší výpravou a to se jí už teď tak trošku vymstilo. Měla by se příště připravit lépe - ale ona tak trošku počítala, že pokud by se to prodloužilo, zastavila by se někde ve městě a koupila si další čutoru nebo něco podobného. Nebo pořádný měch na vodu. Tam se ale ještě nedostali.
Když se jí Caliann omluvil a zničehonic se přeměnil, zůstala na něj jen užasle hledět. Bylo to rychlejší, než očekávala. Ale nesmírně ohromující. To, jak rychle se změnil z člověka na zvíře bylo prostě... zvláštní. A ona byla ráda, že měla tu možnost to vidět, i kdyby jen na chvíli, protože jí zmizel z dohledu. Zajímalo by ji, za jak dlouho se vrátí.
Mezitím se posadila na kořen jednoho ze stromů a znovu se napila.

Caliann se vrátil až po docela delší chvíli. Nemohl si od toho pomoci, ale množnost běžet bez ohledu na vzdálenost a na rychlost mu těch pár hodin prostě chyběla. Na cestování to byla naprd závislost, protože si musel vždycky někde schovat věci, ale takhle, když měl kam se vrátit, to bylo ideální. Rejdil po krajině, kousek východně dokonce našel malý proud – to by se mohlo hodit Rhiannon, která začínala být evidentně docela dehydratovaná.
Proto se tedy po chvíli chtě nechtě obrátil a vydal nazpátek – vodní dívku našel sedět pod stromy ve stínu a z čutory si lít vodu na ruce. Nebylo sice nějaké extrémní vedro, ale jí to zřejmě stačilo až až. Když se blížil, vzhlédla a on se setkal s párem jejích netrpělivých očí. Musela si dobře všimnout toho, že má na pár místech zmáčenou srst z toho jak proletěl oním potokem. Budou muset pokračovat, nabrat si trochu té vody a potom se vydat na delší úsek bez větších řek k Duhovému moři, které odsud zrovna malý kousíček nebylo. Zvládnou to do pár dní a cestou třeba potkají pár malých toků. Pokud budou mít štěstí.
Proměnil se bez uvažování nad vším a automaticky se natáhl po hromádce s oblečením, co po něm předtím zůstala, když mu náhle v hlavě secvaklo a vzhlédl k Rhiannon. Nemohl si pomoct, ale pobavené uchechtnutí si nemohl prostě odpustit. Evidentně jí nedocvaklo, že t'ealh holt s sebou to oblečení jako zvířata nevláčejí... Divil se, že ji to nenapadlo, ale ta její reakce byla k nezaplacení. A jeho na jednu stranu prostě bavilo ji provokovat. Už ne tak zle jako včera večer, to definitivně ne, ale i tak... alespoň trochu.
Zatímco si přes hlavu přetahoval košili, dal se znovu do řeči, na reagující Rhiannon už se jen postranně poťouchle pousmál. „Kousek odsud je malá říčka. Není to nic moc, ale je to docela blízkoa pořád je to voda. Je celkem čistá, neměl by s ní být žádný extrémní problém," pokrčil rameny, zatímco ze země bral svůj vak a znovu si ho házel přes rameno.

Klidně seděla na kořenu a vyčkávala, až se vrátí.
Nevadilo jí, že se to trošku protáhlo - vlastně s tím docela dobře počítala. Konec konců, pokud to potřeboval, tak to prostě potřeboval. I ona sama se bude po nějaké době potřebovat alespoň na chvíli přeměnit, proto pro to měla velké pochopení a trpělivě čekala. Nakonec to netrvalo ale až tak dlouho, čekání jí celkem ubíhalo.
Když se objevil a zničehonic se přeměnil, zaraženě zamrkala a rychle odvrátila pohled. Tohle ji rozhodně nenapadlo, ačkoliv vlastně viděla tu hromádku oblečení, která předtím ledabyle padla na zem, když se přeměnil do svojí zvířecí podoby. Nejspíš se teď musel zase ušklíbat, protože cítila, jak se jí do tváří hrne krev a rudne, ale bylo jí to vcelku jedno. Nemohla za svoji přirozenou reakci. Možná nebyla zrovna zakřiknutá, ale to neznamenalo, že ji to nevykolejilo. Nebyla na to zvyklá.
„Výborně, to se bude hodit,“ pronesla tiše, než na něj opatrně koukla skrze prsty aby se ujistila, že už se stihl obléknout. Když viděla, jak si už obléká košili, trošku se zklidnila a ruku dala dolů. Neušel jí přitom ten postranní úsměv, který jí věnoval. Samozřejmě, že ho to pobavilo. Jak jinak? Už ji to ani nepřekvapovalo, to byl prostě... On.
„Nechápu, proč se tak usmíváš. Přijde ti to skutečně tolik vtipné?“ Dodala nakonec, než se zvedla a sjela ho pohledem. „Nechceš pomoct s nějakými těmi věcmi? Nemusíš to táhnout sám. Sama toho moc nemám, klidně bych něco mohla vzít.“

Viděl, jak rudne, a tak to jenom přešel bez zbytečných poznámek a rýpání. Jenoms tím úšklebkem. Kdo ví, zda by ho za něco takového v té momentové frustraci rovnou nepokousala, jak mu to včera slibovala...
„Nepřijde mi vtipné ani tak tohle jako lidský stud obecně. To, že když se t'ealh kdekoli promění, berete jako hrozné phooršení, když přitom... je to normální. Taky ses nenarodila oblečená, předpokládám," pokrčil rameny. Opravdu to tak bylo – když už se někde vynuceně přeměnil před lidmi ze zvířete, zákonitě následovaly pohoršené poledy. Ale co měl asi tak dělat? Nikomu evidentně nedocházelo, že kojot holt kalhoty nenosí.
Jenom to odmávnul. „To je v pohodě, je v tom jenom těch pár prázdných čutor vody a trocha látky, to se nese bez problémů.“ Potom se na chvíli zarazil. „Napadá mě... máš v tom svém vůbec nějaké jídlo? Předpokládám, že králíka ti asi nosit nemám. A já se s kupovaným jídlem zrovna dvakrát nezdržuju," dodal ještě. Byla pravda, že na tom byla výhoda zvířecí stránky – stačila trocha snahy a měl vystaráno. Jak to ale dělala ona? V nouzi by mu asi nedělalo takovou přílišnou obtíž jí kus úlovku odnést, ale netušil, co ona na to.
A otevřené pláně zrovna moc nabídky jídel mimo pár větších hlodavců a několik zajíců v křovinách nenabízely...
A zatímco řešil tuhle otázku, pomalu se vydali dál. Rychle se napil a potom věnoval bez komentářů zbytek vody v čutoře Rhiannon – vypadala mnohem zmoženější absencí vody než on, takže o tom ani nemínil diskutovat. Sice se blížili k říčce, ale stejně... pořád nemusela zkolabovat padesát metrů před ní.

„Nejsem pohoršená, jen... Mě to vyvedlo z míry, nic víc,“ odpověděla trošku nejistě.
Nebylo to pohoršení, spíš překvapení. Skutečně jí to v tu chvíli nedošlo - ale faktem bylo, že studu se zbavit nedokázala. Byla to přirozená reakce, něco vrozeného. Člověk by nejspíš čekal, že to skutečně bude brát tak jako on, jako součást života a něco přirozeného, ale ona si jednoduše nedokázala pomoct. Bylo to zvláštní a nebyla na to zvyklá. Na něco takového se snad ani zvyknout nedalo, leda by žila jako on. Nuceně se přeměňovala stejným stylem, pak by to nejspíš přijala spíš.
„Dobře, kdyby sis to ale rozmyslel...“ Byla připravená mu s tím pomoct, kdyby chtěl. Byli v tom společně, takže neviděla důvod, proč mu nepomoct i s tím, co si nesl. Sama šla celkem na lehko. To nejtěžší co ve svojí brašně měla, byly dvě čutory s vodou - z niž jedna už byla poloprázdná, protože jí voda mizela závratnou rychlostí.
Při otázce na jídlo pokývla hlavou. Něco u sebe mám, není toho sice moc, ale mohlo by to na pár dní stačit. Kdyby to nevystačilo, něco určitě najdeme po cestě. Nemusím ani tolik jíst, jako hodně pít, to je podstatně důležitější.“
Když jí věnoval zbytek svojí vody, překvapeně na něj zamrkala a vděčně ji od něj přijala. Musela se na něj přitom opravdu upřímně pousmát, protože pro ni to gesto znamenalo nesmírně moc. Možná nezačali nejlíp, ale vypadalo to, že si spolu začínají rozumět - a ona za to byla nesmírně ráda, protože spolu na cestě určitě stráví ještě dobrých pár dní, během kterých by se docela hodilo, aby spolu nějakým způsobem vycházeli.
„Děkuju, jsi moc hodný,“ usmála se na něj vlídně, než se napila. Ve tváři přitom měla vepsanou jasně viditelnou vděčnost - po včerejší nepříjemné a zlé Rhiannon už nebylo ani stopy. Nechtěla na něj být zlá a ani to neměla v úmyslu, vlastně... Docela si přála, aby se spřátelili. Bylo celkem osvěžující potkat někoho nového a nebýt sama. Se svými si moc nerozuměla - sice měla v Alsitiu pár přátel, ale nikdy s nimi netrávila příliš mnoho času.

Pokrčil rameny. „Jak říkám... nezáleží na tom. Ale je to úsměvné," dodal ještě a stejně si ten úšklebek neodpustil. Kdyby měl ostřejší náladu, třeba by si i rýpnul ohledně toho, zda snad viděla něco, co by ji měl uvést do rozpaků a donutit zrudnout, ale znovu... netoužil být pokousán.
Tu poznámku o své laskavosti radši přešel. Nebyl, snad k nikomu s výjimkou Raïi, možná snad Lyi.
Na Rhiannon na druhou stranu bylo něco, co ho nutilo... ne být vyloženě milý, ale chovat se alespoň o trochu míň nesnesitelně než obvykle. Možná to bylo tím, že byla po dlouhé době prvním člověkem (vodním... chápeme se...), s kým měl tu možnost mluvit déle než deset minut. A i navzdory tomu, že těch jejich prvních deset minut bylo dost na ostří nože, byl za to docela rád – když ho zrovna nevyhazovala z najitého klidného místa, byla Rhiannon celkem v pořádku snášenlivá osoba, se kterou prakticky neměl problémy.
Nevypadala sice jako extrovertní typ s tisíci přátel, ale to nebylo to, co by bylo extérmně důležité. Šla vystát a šlo na ni rozumně promluvit. To bylo hlavní.
Zatím došli k tomu potoku a on přímo viděl, jaks e dívce ze srdce skutálela celá lavina balvanů, když se vrhla vpřed k vodnímu toku. Bylo fajn vidět, jaks e probrala z letargie a dala se do tak energického pohybu. Rozhodně už se začínal bát, že je té vody málo, ale teď už měl jistotu, že to zvládne. Další fajn věc k vědění.

Samozřejmě, že to bylo úsměvné. Pro něj ale bylo úsměvné kdeco.
Vlastně si už nedokázala představit, že se neusmívá. Vlastně se ušklíbal skoro pořád - téměř permanentně. A byla sice pravda, že když už byla hádka na spadnutí, tak se do úsměvů moc nehrnul, ale jinak téměř pořád zářil jako sluníčko. To bylo zvláštní, skutečně zvláštní. Nezvyklé. Nikdy neviděla nikoho, kdo by se usmíval tak často jako on. A jakkoliv chápala, že to bylo, protože ho vždycky něco pobavilo, stejně jí to přišlo zajímavé. Co bylo ale podstatně horší, začínalo to být nakažlivé. Něco bylo na tom způsobu, jak se usmíval - něco, co ji tak trošku nutilo taky pozvednout koutky, i když se zrovna ušklíbal na něco, co řekla nebo udělala. A to ji svým způsobem děsilo.
Jakmile dorazili k potoku, bezmyšlenkovitě se vrhla k vodě. Rychle na břehu skopla boty a vlezla do vody, než se pořádně napila a trošku se vodou i pokropila. Potřebovala z toho vytřískat skutečně co nejvíc jenom půjde, protože neměla sebemenší tušení, jak dlouho to bude znovu trvat, než se dostanou k další vodě. Kdo ví, jestli to bude hodně daleko - musela být připravená vydržet notnou dávku a nezkazit cestu jenom kvůli svojí potřebě dostat do sebe vodu.
Když se řádně vyrochnila a vylezla ven, ještě pečlivě naplnila obě čutory a tu jeho mu vrátila.
„Díky za tuhle přestávku,“ pronesla nakonec, když si znovu obula boty a loupla po něm pohledem. Skutečně to bodlo. Kdyby se takhle nezastavili, asi by už moc daleko nedošla. Bylo dobře, že tam ten potok byl a že ho objevil.