Aarmëvillské ruiny

Aarmëvillské ruiny jsou ukázkovým příkladem toho, jak to vypadá, když si staré sídlo začne brát zpátky pod svá křídla matka příroda. To jediné, co zde nyní připomíná někdejší stavbu, jsou polorozbořené stěny, které jsou obrostlé břečťanem a zdivočelým psím vínem. Stavební kámen už dlouhým časem ztmavnul a nabral temně šedých, hnědých a místy až černých odstínů.
Opuštěné ruiny poskytují útočiště primárně lesní zvěři, kteár tu hledá úkryt pro sebe a mladé před nepříznivým počasím. Jen velmi zřídka se sem zatoulá někdo z populace nescorských ras, ale pokud už snad, měl by se mít na pozoru, aby si některé z šelem, které tu hledají útočiště, nemyslely, že je to výzva k bitce o teritorium.
Lidé z okolních vesnic vyprávějí o tom, že kdysi byl Aarmëvill sídlem mocného rodu, který ale zničehonic zmizel z povrchu zemského do posledního člena, načež po nich zůstalo jen sídlo. To nečekalo dlouho na vyrabování, po kterém přišlo jen dlouholeté smutné chátrání. Co se tu vlastně odehrálo? To už nechám na fantazii každého z vás... a pokud by vaše zvědavost snad byla velká a troufli byste si vstoupit do těchto zdí v nočním čase, možná by pár odpovědí i mohlo přijít... pokud se samozřejmě nebojíte duchů.
Sem tam tudy prolétně nějaká ta legenda, udělá trojitou piruetu a zase zmizí zvěstovat Nescořanům zlé zprávy...

A přesně tenhle pohled uviděl Peter, když se svou "skupinkou" konečně k zřícenině dorazil. Ač v životě viděl už značné množství hradů a různých opevnění, tenhle vyčníval nad všemi. Ač v ruinách, zdi i tak byly širší, než zdi většiny dnešních hradů. "Prý jsou sklepení pořád použitelná, tam by se dalo krásně a vcelku pohodlně vypsat" napadlo ho, a hned začal koukat po něčem na zátop. "Dřeva bude v okolí dost" zamručel Michael od káry směrem k němu. "To ano, ale takhle hezkou břízu tu jen tak nenajdu... Z té by se dala vyrobit nová hůl" povídal si pro sebe Peter. Nakonec zamával na Toma, že se na chvíli vzdálí a šel si strom prohlédnout. Mladá a zelená břízka, kmen přesně odpovídající obvyklé velikosti kouzelnické hole. "Ale jo, holí přece není nikdy dost" rozhodl, a mávl rukou podél kmene. Jako by přiletěla neviditelná sekera, kmen se oddělil od pařezu a všech větví a přiletěl Peterovi do ruky. Přesně včas, protože v tu chvíli ho zavalila vlna únavy z kouzla, že se sotva se udržel na nohou. Po chvíli únava přešla dost na to, aby si mohl větev ve své ruce lépe prohlédnout. "Naprosto dokonalá, Bůh musel vdechnout část své suše tomuto kmeni" pomyslel si a uvědomil si, že správně vyrobená, mohla by březová hůl překonat jeho vlastní, zlatem a stříbrem vykládanou hůl, jejíž původního majitele usmažil bleskem. Bohatý byl, to ano. Jen ten štít nevyčaroval dost rychle. S budoucí holí v ruce se rychle vydal za Tomem a Michaelem. Našel je, jak před vstupem do hradu sekají dříví a nakládají je na kárku, Opřel tedy svou "hůl" o nejbližší kámen a přidal se k nim.

Přibližně po hodině sekání a sbírání dřeva měli dost na to, aby se v zřícenině mohli ubytovat na několik dní. Naložili tedy vše na vozík, který pod tou hromadou nebyl skoro ani vidět, a rozjeli se k tomu, co bývalo hradem. Peter, unavený pochodem a kouzlením, se nemohl dočkat, až ulehne a pořádně se vyspí. Přidal tedy do kroku, zanechavše za sebou vozík se supícím Tomem, který se ho snažil vytlačit k zřícenině. Už se pomalu blížil k bráně, když uslyšel hvizd, jak těsně kolem něj proletěl šíp. Jeho první reakcí bylo zvednout štít, Dobře udělal. Ve chvíli, kdy se před ním neviditelná koule objevila, do ní udeřilo hned několik šípů, které byly zaměřené už lépe. "Díky Bohu za toho idiota. který neumí počkat na rozkaz" pomyslel si, zatímco se o nehmotný štít tříštily další a další šípy. Jak Tom, tak Michael si oba všimli, co se děje, a běželi na pomoc. Podle kadence odhadoval, že se uvnitř schovává dobrých dvacet až třicet chuligánů. "Ty idiote, proč nečekáš na rozkaz!?" uslyšel zevnitř, jak pravěpodobně velitel seřvával neposlušného spolubojovníka. "Očividně je nevicvičil tak dobře, jak si myslel" proběhlu mu s lehkým úšklebkem hlavou. Jak létaly další a další šípy, pomalu cítil, jak ho opouští energie. "Najděte si úkryt!" zařval za sebe a zmenšil štít na malé pole pouze kolem svého těla, načež se schoval za nejbližší kámen. Slyšel, jak Tom připravuje pušku, zatímco Michael se pomalu přesouval mezi kameny vpřed. Ve chvíli, kdy se vztyčil, aby sestřelil jednoho z banditů, který se neprozřetelně vykláněl z díry v hradeb, a vyslal jeho směrem ohnivou kouli, udeřily do jeho štítu dvě kulky z jakési prastaré pušky, kterou netušil, kde mohli ti bandité najít. Náhla ztráta energie jak z kouzla, tak ze zastavení obou kulek byla na Petera moc, takže se mu zatmnělo před očima a skácel se za kámen.

Ve chvíli, kdy uviděl, jak se Peter skácel k zemi, v první chvíli se lekl, že byl zasažen, a málem upustil zbraň. Jeho druhá myšlenka byla, že Peter nikdy nešel do boje bez magického štítu. Takže s největší pravděpodobností dostal přímý zásah do štítu a dříve, než si stihl vzít energii, ztratil vědomí. Musel ho tedy, než přijde zpět k vědomí, udržet naživu a přinejlepším to tu ještě vyčistit od těch banditů. Když měl pušku připravenou k výstřelu, zaměřil na banditu, který koukal zpoza polorozpadlé hradby, kam zmizel Peter, a zmáčkl spoušť. Ozvalo se cvaknutí, uviděl ostrý záblesk, uslyšel prudkou ránu a bandita se skácel dozadu, jako kdyby dostal kladivem. Tom se rychle sklonil zpátky za kámen, nad kterým okamžitě proletělo několik šípů, a začal nabíjet.

Michael vzadu se chopil luku a palbu opětoval. Ne, že by to s lukem uměl nějak moc, ale i tak měl šanci, že třeba nějakou náhodou zasáhne. Zatímco se modlil, ať to nedostane do zad, pokračoval v nabíjení.

Vědomí přicházelo pomalu a postupně. Když si konečně uvědomil, že neleží v posteli, a hůl pod jeho hlavou opravdu není polštář, uvědomil si, co se stalo. Zase se přecenil a skončil v bezvědomí. Zatraceně, musí se naučit své limity! Zase ohrožuje jak sebe, tak zbytek skupiny. Pomalu se přikrčil za kamenem a načerpal zpět trochu síly ze svého uložiště. Tentokrát se vykašle na nějaké parádičky a prostě je začne sestřelovat. Namířil na dalšího, zašeptal zaklínadlo, a zloduch se sesul ze zdi. Jen tak dál a za chvíli je po nich po všech. Zaměřil očima dalšího, zatímco se vykláněl, aby mohl zasáhnout Toma, nabíjejícího pušku. To mu ovšem nebylo dopřáno, útočné kouzlo ho zasáhlo skoro přesně do pasu. S výkřikem bolesti se zhroutil vzad a Peterovi se zatmnělo před očima. Musel to rychle ukončit, než zase omdlí

Jmenoval je Alfonz a banditou se z donucení. Když ho o úrodu připravil požár, o manželku mor a o dobytek požár, nezbylo mu už nic jiného, než jít do armády a nebo se přidat k banditům. Nakonec, věříce, že se mu povede rychle ukořistit dost na nákup dobytka a obnovení své farmy, se přidal k banditům. Ze začátku vše vypadalo skvěle. Měli v držení velkou zříceninu, každý z nich měl nějakou zbraň, dokonce i nějaký výcvik se konal. Začínal pomalu doufat, že se do dalšího jara vrátí zpět domu a začne znovu žít jako normální člověk.

Ve chvíli, kdy okolo něj proletěl Bořivoj, si uvědomil, že domů už se nejspíš nikdy nevrátí. Měla to být lehká první mise na zacvičení nováčků. Tři cestovatelé s vozíkem, sice dobře vybaveni, ale proti jejich bandě neměli mít šanci. A vše by to vyšlo, kdyby ten idiot pod ním nevystřelil moc brzo. První z nich, vypadající jako mág, si šípu všiml a stihl kolem nich vstyčit magický štít, který odrazil všechny další střely letící jejich směrem. Než stačili vystřelit znovu, mávl holí, a první z nich letěl s křikem z hradeb. Potom skočil za kámen, čímž uhnul další salvě šípů. Alfonz rychle nabil pušku a zaměřil těsně nad kámen, čekajíc, až mág vykoukne. A doopravdy se tak po chvíli stalo. Ve chvíli, kdy mág začal mířit holí, zmáčkl spoušť. Zbraň poskočila, vystřelila mágovým směrem horký kus železa, a zahřměla nad bojištěm. Poslední, co Alfonz viděl, než jej kouzlo schodilo z hradeb bylo, jak se kulka těsně před mágem zastavila a padla na zem. Pak už bylo ticho...

Caliann tuhle zříceninu našel docela náhodou a zalíbila se mu natolik, aby tu několik posledních dní zůstával přes noc.
Zkoumal okolí, dnem i nocí, střídavě v lidské podobě i v té druhé, která mu byla stále tak nějak... bližší? přirozenější? Strávil v ní přeci jenom mnoho času. V lidských letech šlo možná jen o rok mezi jeho narozením a první proměnou, jenomže v letech zvířete? Bylo mu dávno přes dvacet. Netušil, jak se po tom ještě vůbec zvládl adaptovat do lidského světa, ale... nu, povedlo se. Přemýšlení t'ealh ve zvířecí podobě přeci jenom bylo tak trochu jiné, než jaké byste ho čekali u obyčejného zvířete, takže se něco muselo mezitím vyvíjet. Zároveň po proměně začal stárnout jako běžný člověk. Jak? Na to by vám odpovědět zrovna dobře nedokázal.
Raději nerýpal do toho, jak to bylo možné, ale prostě... bylo. A on byl za to jedině rád.
Klesl na pevnou zem na místě, kde měl uschované brašny se zásobami, a přitáhl si pod sebe deku, která ležela opodál. Když se rozvalil na tom místě na záda, škvírami ve zdech zříceniny dokázal vidět hvězdnaté nebe vysoko and svou hlavou. Bylo na tom něco vskutku magického, něco uchvacujícího, něco... skutečně klidného. A on klid svým způsobem potřeboval. Právě proto se v poslední době lidem trochu vyhýbal, než znovu bude muset sejít do vesnicí a znovu... pracovat.
Nebylo to tak, že by se nenáviděl za to, co dělal, aby přežil. Narodil se jako šelma – nepřestal jí být ani po proměně, šlo o něco skoro až přirozeného. A obživu mu to přinášelo úplně stejně jako kdyby v podobě kojota lovil zajíce po lese, tak... proč ne?
Říkejte si o něm, že měl morální hodnoty hodně narušené, ale jemu to už tak nějak časem začalo být víceméně jedno. Byla to otázka přežití – a on holt jenom neváhal v tomhle testu uspět.

Začínala mít zatracený strach.
Amberly zmizela před několika dny a nedala o sobě vůbec vědět. Obvykle se do pár dní jednoduše vrátila zpět domů, ale teď ne. Jestli ji našel ten muž a odvlekl ji zpátky... Nechtěla na to ani myslet. Ale tak jako tak, musela ji najít - a proto se ji vypravila hledat. Její první zastávka byla zřícenina nedaleko od zátoky La Nessa, kde dřív trávila opravdu hodně času. Jak na souši, tak v zátoce. Bylo to jedno z jejích hodně oblíbených míst, kde trávila spoustu a spoustu hodin. Chodívala si tam i číst, zašívala si pod některými balvany knihy a měla tam i nějaké oblečení, jak často chodila okolo. Byl to tak trošku její malý soukromý ráj, kde se zašívala ve chvílích, kdy si pod vodou přišla nejistá. A že ty chvíle v poslední době přicházely opravdu často.
Rhiannon sice tak trošku počítala s tím, že jednou přijde den, kdy ostatním dojde její křížený původ - ale rozhodně ji nenapadlo, že to bude až tak brzy. Někteří z jejího lidu na ni kvůli tomu nahlíželi skrze prsty a ona je za to tak trošku nenáviděla, ale nic s tím nemohla nadělat. Jednou ji zachránila a přivedla do svojí domoviny - musela si za tím také stát. A stála, každý den a každou minutu. Vydupala si to i u krále a nemínila přestat s prosazováním svojí vůle, protože Amberly už byla tak trošku její rodinou. Brala ji jako svoji mladší sestru, jako svoje druhé já... A nesmírně jí na ní záleželo. Nikdy by si neodpustila, kdyby se jí cokoliv stalo. Byla tu pro ni jak jenom mohla, ale přesto měla stále pocit, že jí něco uniká. Že se o ni nestará dostatečně dobře, že jí pořád něco schází. A ta myšlenka ji vnitřně bolela a ničila, ale nemohla s tím nadělat nic jiného, než se snažit víc - a přesně to ji přivedlo k té zřícenině.
Když tam ale došla, zjistila, že není sama. Pohled jí padl na jakéhosi mladíka, který ležel na zemi a pozoroval noční oblohu. Užuž se chystala se otočit a tiše se odplížit pryč, když jí na kamení podklouzla noha a ona se sesypala k zemi jako pytel brambor.
Když se přestala kutálet dolů, bezmyšlenkovitě se zvedla a tiše zaklela v rodném jazyce, než upřela svoje pomněnkově modré oči na mladíka.
„Náhodou jste tu neviděl drobnou blondýnku, že?“ zeptala se nakonec, než ze sebe oprášila písek ze sutin.

Caliann věděl o tom, že se někdo blíží, už od okamžiku, kdy se dotyčná osoba začala přibližovat k zřícenině.
Nepřicházela zrovna tiše, proto nebylo vůbec těžké odhadnout, jak daleko ještě je a za jak dlouho dorazí. Dobře slyšel všechny známky jejího postupování, od tichého nadávání na terén (které mu díky hlasu napovědělo, že se jedná o ženu... výškou a zbarvením hlasu snad možná ještě z části dívku), přes oddechování po výstupu do kopce, na němž zřícenina líně ležela, až po samotný přibližující se zvuk kroků, pod nimiž praskaly drobné větvičky i skřípalo kamení se štěrkem.
Nepohnul se, prostě vyčkával. Nově příchozí nepůsobila, že by patřila mezi nějaké nájemné vrahy, kteří by mu šli po krku. Počítal s tím, že prostě jenom neodhadla čas na návrat domů a teď se někde chce schovat na zbytek noci... a sice nebyl nijak nadšený z toho, že by mu do dočasné skrýše měl vniknout někdo cizí, ale zároveň ji chápal. Rozlehlé holé pláně okolo nebyly zrovna nejlepším místem k hledání skrýše a pevnost se přímo vybízela.
Čekal, až k němu dojde... ale ne. Ona mu doslova spadla k nohám. Páni.
Než ale stihl něco poznamenat nebo prostě jen jakkoli promluvit, ozvala se sama. S otázkou, zda neviděl nějakou drobnou blondýnku. Její sytě modravé oči, které se trochu v šeru podobaly jiskřící obloze nad ní, si ho přitom prohlížely tak, jako by očekávala, že její přítelkyni přinejmenším zabil. Jako by neměl na práci lepší věci. Na odpověď jí tedy jen stále v nezaujatém leže pokrčil rameny a líně přivřel oči, než odpověděl strohé: „Nope. Nikdo. Akorát sem občas z nebe padají příliš odvážné žáby, pro které není noc moc bezpečná," zašklebil se na ni.

Nebyla si jistá, jestli se jí vysmívá nebo ne.
Vysmíval? Ano? Ne? Netušila. Ale rozhodně se jí to nelíbilo. Ať už to byl kdokoliv, působil zvláštním dojmem a Rhiannon ho absolutně nebyla schopná odhadnout. Bylo možné, že by jí lhal? Nepůsobil sice úplně dojmem, že by byl schopný někoho chladnokrevně zamordovat, ale jeden nikdy neví. Působil jako jedna velká neznámá, tajemný otazník opředený hustým závojem mlhy. Třeba se jí to ale jenom zdálo. Možná ji její instinkty klamaly a byla ve střehu naprosto bezdůvodně. Anebo taky ne. V ten moment si nebyla jistá absolutně ničím.
„Tak odvážné žáby,“ pronesla zamyšleně, než se zvedla ze země a přeměřila si ho pohledem. Ne, ten mladík se jí rozhodně nezamlouval. Kdyby se tam Amberly objevila, určitě by se s ním pokusila spřátelit, ale u něj neměla zrovna pocit, že by se s někým ochotně bratříčkoval. Kdo ví, co se mu honilo hlavou... A kdo ví, jestli něco opravdu neviděl. Třeba jí jenom lhal, i když netušila proč by to dělal. Její vnitřní paranoia se totiž rozjížděla na plné obrátky a ona cítila, že z ní pomaličku vysává její klíčovou příčetnost. Až tak silný dopad na ní Amberlyino zmizení mělo. Jednu sestru už totiž ztratila, nemínila ztratit u tu druhou.
„Jsi si jistý, že si ji neviděl? Chodí sem často, možná jste se minuli.“ Nebyla si vážně jistá, jestli mu to věří. Amberly ale nikde poblíž neviděla, ani necítila její magii. Pokud by jí snad ale něco udělal, nejspíš by ji vůbec nezachytila. Na druhou stranu... Kam by asi tak schoval tělo? A proč by jí vůbec ubližoval? Skutečně nevypadal zrovna jako zabiják, spíš jako někdo s hodně proříznutou pusou, což měli nejspíš tak trošku společné.

„Ano. Odvážné žáby," odkývl jí se smrtelnou vážností.
Sledoval, jak se ostražitě rozhlíží, a bylo na ní vidět, že z něj dvakrát nadšená není. On by ze sebe pravděpodobně taky nadšený nebyl, ale to by bylo na delší debatu. Slyšel i an tu dálku, jak jí srdce buší, a přísahal by, že se jí podrážděním vaří krev v žilách. Ale to nebylo zrovna něco, co by poptřeboval napravovat. Netušil, co byla zač, tak jí jenom mlčenlivě snášel ve své blízkosti a vyčkával, co bude dělat nadále.
„Jsem tu už několik dní a neviděl jsem jedinou živou duši... když pomineš pár králíků a veverek." To, že ta zvířata mu posloužila jako potrava a protahovací pomůcka pro jeho druhou formu už zůstalo vidset ve vzduchu, ale to podivná modrovláska nemohla ani tušit. Neměl zdání, co ej zač, ale nedívala se na něj moc přesvědčeně. On se zatím z lehu přesunul do sedu, opřel se zády pohodlně o jednu z pevnějších zdí a opětoval jí pohled bez jediného mrknutí, odhodlán neucuknout pohledem jako první. „Nemám jak ti to dokázat. Možná mi prostě budeš muset věřit."
Choval se jako malé dítě? Možná. Možná určitě.
Ale říkal jí pravdu.
A to, zda mu uvěří nebo ne, už nebylo jeho problémem, no ne?

Sjela ho nedůvěřivým pohledem a nespokojeně mlaskla, než si založila ruce na hrudi.
„Fajn. Dejme tomu, že ti věřím,“ odpověděla a frustrovaně si povzdychla, zaklánějíc hlavu. Potřebovala ji najít, ale hledala už snad všude. Kde sakra mohla být? Kam zmizela a proč alespoň neřekla, že odejde na delší dobu? Neviděla ji brát si žádné zásoby, takže to nejspíš bylo na základně impulzu... Stalo se snad něco? Bylo dost dobře možné, že se na ni někdo utrhl a ona se rozhodla utéct. Něco takového by ji moc mrzelo, ale nemohla s tím teď už nic udělat. Byla pryč, když Amberly zmizela. A ona ani netušila odkud vyplavala na povrch, aby věděla kudy se vydat. Vlastně nevěděla vůbec nic, protože jí její mladší přítelkyně nezanechala téměř žádné stopy, kterých by se mohla držet. Nevěděla kudy jít, kde hledat. Nejspíš se jednoduše musela smířit s tím, že je absolutně odkázaná na to, až se sama rozhodne vrátit, pokud vůbec. A to se jí nelíbilo, skutečně hrozně moc. Jenže co s tím asi tak mohla nadělat? Měla absolutně svázané ruce.
„Tak... Díky. Omlouvám se, asi,“ dodala nakonec tiše, pomalu se zhluboka nadechujíc a zase vydechujíc. Ujely jí nervy a byla zase nepříjemná, ačkoliv k tomu neměla důvod. Ne, že by jí to nějak zvlášť vadilo, ale snažila se tak trošku naučit být trošku vlídnější a nemít tak nevymáchanou pusu, protože ji to už mnohokrát zavedlo do nejrůznějších potíží, z kterých se těžko vymotávalo. Nechtěla se s nikým dostat do křížku kvůli takové malichernosti, jako bylo její chování.
Když se jakž takž zklidnila, opět na něj vrhla upřený pohled, prohlížejíc si ho. Cítila z něj magii, ale nedokázala přesně určit jakou. To ji svým způsobem těšilo - obyčejné lidi neměla zrovna dvakrát v lásce. Neměla s nimi nejlepší zkušenosti a pokud mohla, vyhýbala se jim. Sice se s nimi dalo velice snadno manipulovat a ona si to dokonce někdy i svým způsobem užívala, ale nic to neměnilo na jejím postoji k nim. Nenáviděla je, protože představovali to, proti čemu její druh stál.
„Ty nejsi člověk... Pletu se?“ Přivřela nakonec nepatrně oči, nespouštějíc z něj pohled. „Co tu vlastně děláš? Kdo by dobrovolně žil na takovém místě? Nebojíš se, že tě ty sutiny zavalí ve spánku?“

„Dejme tomu?" zvedl obočí a pokračoval s naprostým poker facem. „Nevypadám jako dostatečně důvěryhodný zdroj informací? To mě ranilo, abys věděla."
Možná se chovala celkem klidně a nezačínala zybtečné spory, ale to mu v tu chvíli bylo fuk. Vyrušila ho z toho, jak se chystal jít spát, a z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený, takže na ni nehodlal být milý. Byla jen náhodná kolemjdoucí, však stačí ji odpálkovat a potom bude mít klid, no ne? A proč by měl být na sílu milý na někoho, u koho to nepotřebuje, huh?
„Nejsem člověk? Vážně?" zalapal po dehcu šokovaně a chytil se za srdce, jako by šlo o novinu kterou nečekal. Potom se ale jenom ušklíbl. „S poznámkami o bytí nebo nebytí člověkem tu nejsi jediná v právu, ale budiž," naklonil trochu hlavu ke straně.
Potom se na ni zazubil, zatímco cítil, jak se mu tesáky prodlužují tak, jak to mívala jeho zvířecí podoba. Osvojil si tyhle částečné přeměny už docela dávno a občas se mu skutečně hodily – mohl kdykoli poslouchat na mnohem větší vzdálenosti, viděl lépe ve tmě, byl rychlejší... a v těchto případech si osvojil i docela pěkný způsob představování. To, že se ho většina lidí potom začala bát, už bylo vedlejším účinkem.
Stejně se poté stihl častokrát vypařit dřív, než by něco zmohli. Anebo je dřív zabil. To bylo padesát na padesát. Ale na to teď vzpomínat nehodlal.
„Caliann. T'ealh," pronesl s nepovadajícím úsměvem na rtech. „Ty jsi...?"

„Dejme tomu,“ trvala na svém naprosto neoblomně. „Rozhodně nevypadáš.“
Nevypadal totiž zrovna dvakrát důvěryhodně, co si budou povídat. Pokud by se měla rozhodovat mezi tím, jestli v něj vložit svoji důvěru nebo raději zbytečně prohledávat okolí, tak by určitě prohledávala okolí. Na druhou stranu ale měla pocit, že v tomhle moc lhát nemohl. Amberly se lidem vtiskla do paměti a ona byla schopná ve většině případů celkem dobře odlišit pravdu od lži, jelikož sama lhala téměř pořád. Faleš a lži byly její... Ne, že by byla zvyklá někomu podlézat, ale byla připravená kdykoliv nasadit patřičnou masku a zakročit tak, jak bylo zapotřebí. Lhaní a předstírání k tomu už tak nějak patřilo automaticky. A jelikož měla dost blízko k tomu, aby se stala sirénou... Necítila vůči tomu ani žádné výčitky svědomí, bylo jí to jednoduše jedno. To až Amberly v ní vyvolala něco jako pocit viny. Když viděla, jak je ona nevinná, zatoužila být trošku lepší, ale faktem bylo, že pro ni už bylo moc pozdě. Byla až moc hluboko v těch všech lžích a předstírání, že se to stalo její součástí. Už to nebyla schopná kompletně odlišit od zbytku.
„T'ealh... Hm. Zajímavé.“ Nikdy nikoho z nich nepotkala. Možná tak pohledem zavadila o tu dívku u kejklířů, ale to se těžko dalo považovat za setkání. Slyšela toho o nich ale dost, víc než dost. Dokáží se přeměňovat na zvířata a žijí v přímém spojení s přírodou. V Nescoře jich ale už z nějakého důvodu moc nebylo, což nikdo z vodních netušil proč. Co je přimělo zmizet? Zmasakroval je snad někdo? Nebo byli prostě tak dobří ve skrývání se? Měla spoustu otázek, ale on rozhodně nepůsobil dojmem, že by byl ochotný jí je zodpovědět.
„Rhiannon, yialadri,“ odpověděla nakonec trošku neochotně, ale ruku mu nepodala. Na to o něm měla moc nízké mínění. To jak se pořád usmíval a měl uštěpačné poznámky ji nebetyčně vytáčelo. Sice se to na sobě snažila nedávat najevo, ale věděla moc dobře, že pokud v tom bude pokračovat, jednou jí prostě ujedou nervy a potom... To bude zajímavé.

Ani nekomentoval její pochybnost o svém nevinném vzezření. Vlastně... byla by hlupák, kdyby věřila všechno cizinci, kterého zrovna potkala. Rázem o ní měl o kousek větší mínění – přestože nahlas by to neřekl ani kdyby ho mučili.
„Přímo uchvacující," zašklebil se na ni, když si ho prohlížela jako něco vystaveného ve vitríně v laboratoři. Nesnášel, když někdo právě tohle dělal. „Pokud tě naše rasa tak zajímá, klidně si pojď blíž. Koušu," dodal ještě a rty mu rozvlnil ironický úsměv.
Zvedl obočí, když mu sdělila svou příbuznost s vodním lidem. Slýchal o nich hodně, několik jich potkal. Mimo Nescoru se dvakrát neobjevovali, ale při březích téhle zemičky byli až až.
Z jednoho ze svých minulých ,úkolů' o nich věděl jedno – šli celkem těžce zabít. Byli kluzcí jako ryby, ve vodě neměl šanci se jim postavit a na souši si dávali docela majzla, aby se nevzdálili příliš od vody. Vlastně... divil se, co tahle žába dělá tak daleko od jakékoli vody... nejbližší říčka, která tudy tekla, byla dobrých pár kilometrů daleko, to věděl moc dobře od chvíle, kdy se po příchodu sem vydal po dvou s myšlenkou, že to přece nemůže být tak daleko. Mohlo.
„Co děláš až tady?" zeptal se bez vytáček. „Tu svoji kamarádku musíš mít fakt ráda, aby ses vydala takhle hluboko do vnitrozemí, co?"

Vážně jí začínal celkem rychle lézt na nervy. A že její trpělivost byla malá.
„To já taky,“ pozvedla jedno obočí nepatrně, ale nijak to nerozváděla. Nikdo z vodních se nikdy nepouštěl do rozpravy o tom, co se s nimi stane, pokud překročí hranici příčetnosti. Nikdo se s tím nechlubil, nebyli na to pyšní. Pyšní na to byli jen ti, co už tomu propadli a stali se sirénami - krvežíznivými potvorami, které se živily krví a masem jakékoliv bytosti, kterou se jim podařilo ukořistit. Ani ona k tomu neměla příliš daleko. Balancovala na hraně, kdy už vyloženě chvílemi koketovala s tím, aby se stala jednou z nich... Ale zatím k tomu nedošlo, naštěstí. Nijak o to nestála, ale její způsob života tomu vždycky nahrával. Neustále se nacházela v nebezpečí a vzala už tolik životů, že jí to už ani nepřišlo. Jeden další by se v tom absolutně ztratil. Vlastně byla celkem zkažená.
„Hledám svoji kamarádku, jak sis jistě už ráčil všimnout. Tohle je jedno z jejích nejoblíbenějších míst, takže pokud se tu doposud neobjevila, nejspíš objeví. Ale tou dobou už tu ty doufám nebudeš,“ odpověděla sladce, než se na něj nepatrně pousmála.
Jakkoliv jí t'ealh fascinovali, jeho se naučila velice rychle nesnášet. Byl drzý, zatraceně drzý. Na to nebyla vůbec zvyklá. Když už něco, tak to byla ona, kdo si na někoho vyskakoval. Ne aby si někdo vyskakoval na ni. Tím ji prakticky zastihl nepřipravenou a absolutně odzbrojil - nečekala, že na někoho narazí, natož aby narazila na někoho podobného.
Bylo to vážně nepříjemné, ale říkala si, že to s ním musí vydržet, protože chtěla počkat na Amberly. Byla si jistá, že se tudy určitě bude vracet, protože to tak už mnohokrát udělala. A do té doby to Caliann nejspíš vzdá a radši půjde jinam. Ach ano, přesně tak by to bylo ideální. Kdyby jednoduše zvedl ten svůj drzý zadek a pěkně odkráčel pryč.

„Vážně?" otočil se k ní zaujatě, když mu sdělila, že kouše také... a znovu se jen a jen na ni zářivě usmál, špičáky stále prodloužené. Netvrdil, že to byla výhrůžka, ale nevinně to taky nemyslel. „To mě zajímá. Tím spíš pojď blíž."
Nemínil jen tak odejít... zvláště poté, co mu to tak nevybíravě navrhla. Uvelebil se na svém místečku a koutkem oka sledoval, jak ho nenadšeně pozoruje. Rozhodně na ni neudělal nejlepší první dojem. Ale kdo byl, aby se snažil okouzlit každého, koho potkal? Na to, aby se pokusi na ni být milý, měl jednak málo motivace a jednak na to prostě neměl náladu. Neměl náladu na kohokoli... zvláště na vodní, která se rozhodla mu poroučet.
„Víš," načnul směrem k Rhiannon, zatímco se znovu v pololehu uvelebil na svém místě a hlavu si podložil pravou rukou, aby to měl pohodlnější. „Technicky by stačilo, abys u sebe měla něco, co tvojí kamarádce patří... a někoho, kdo má dost dobrý čich na to, aby ji dokázal vystopovat."
Neříkal, že by to udělal, aby byl by toho schopen. A pokud by dostal něco za to, třeba by se s ní dokázal dohodnout. Tohle vyloženě viselo ve vzduchu. Čekal, zda jí to dojde nebo ne, a zatím znovu obrátil oči k nebi. Přímo nad ním zářily desítky nádherných souhvězdí jako světélek naděje, kterou neměl, uprostřed tmy, kteér měl až moc. Ironie nad ironii.

Líně spustila ruce podél těla a založila si je v bok, než udělala několik kroků vpřed a sklonila se k němu, chytnouc jeho bradu tak, aby mu mohla pohlédnout zpříma do očí.
„Pes, který štěká prý nekouše. Jestlipak to platí i o t'ealh?“ Pronesla zamyšleně, než ho pustila a pevně semkla rty k sobě. Jakkoliv byl drzý jako prdel, stále byl stejným způsobem fascinující. O jeho druhu sice něco věděla, ale ne příliš. A byl tak trošku zajímavý, to mu odepřít nemohla. I když jí příšerně lezl na nervy.
„Jako třeba ty, hm?“ Odpověděla zamyšleně. Je pravda, že pokud by ve svojí druhé podobě měl dostatečně vyvinutý čich, mohl by jí pomoct. Na druhou stranu... To by ale musela být milá, že? Musela by se snažit, aby jí pomohl. A to ona rozhodně nechtěla, protože jí rozčiloval. Na druhou stranu - potřebovala Amberly najít, zoufale. Možná, že by nemusela být až tak moc nepříjemná. Možná. Kdyby se trošku snažila, určitě by to nějak zvládla. Konec konců byla zvyklá předstírat různé věci. A pro dobro věci...
„Pokud tím mluvíš o sobě, pak jsem ochotná ti za to něčím zaplatit. Jen si řekni, co chceš. Mám spoustu peněz a drahých věcí, díky kterým bys nemusel přespávat ve zřícenině. Jistě bychom se nějak domluvili.“
Tak trošku doufala, že ji netahal za nos a skutečně mluvil o sobě, protože kdyby z ní takhle udělal hlupačku, asi by to nesnesla a ztratila by s ním nervy. Na druhou stranu byl t'ealh, nezmiňoval se ale o tom, jaká je jeho druhá podoba. A soudě podle těch tesáků to musela být nějaká šelma, takže teoreticky by měl mít zesílený čich, nebo snad ne? Mohla jenom doufat.

Prozatím ignoroval to, jak ho držela za bradu. Tohle měl promyšlené, dala se docela lehce předvídat.
„Chceš mi platit penězi?" zazubil se na ni a viděl, že na chvíli znejistěla s jeho zuby tak blízko své ruky, ale snažila se to nedávat najevo. Pro smůlu pro ni, strach z ní v té nárazové vlně vyrazil a on to cítil velice dobře, přímo ho to štípalo v nose. „Ale to by bylo příliš snadné. Nespím tady proto, že bych neměl peníze, ale protože chci, zlatíčko," oznámil jí nevzrušeně. A mluvil pravdu, pokud měla pro lež trošičku citu, musela vědět, že to myslí vážně.
Viděl jí na očích, že jí to začíná docházet. V tuhle chvíli měl výhodu v tom, že ona netušila, na čem je... a zatímco tohle se jí prohánělo hlavičkou, na něm bylo dát jí maličkou nápovědu – nápovědu v podobě hlubokého zavrčení, které mu rozvibrovalo hrudník. Očima přitom sklouzl na její prsty, kterými ho držela za bradu.
„A co se týče tohohle..."
Nechal zbytek viset ve vzduchu, zatímco vystřelil – tak rychle, že neměla šanci reagovat.
Než se stihla pořádně vzpamatovat, vystřelil proti ní a jediným párem hmatů mu zůstaly obě její ruce v pevném sevření. A i kdyby se v tom překvapení stihla bránit, nebyla dost silná. Během několika okamžiků ležela pod ním, ruce pevně stisknuté jeidnou jeho rukou za hlavou, zatímco tou druhou se opíral o loket a znovu se na ni lín usmál.
„Pořád koušeš, maličká? Nezdáš se mi moc nebezpečná... spíš nevychovaná."

Měla by se okolo něj mít skutečně na pozoru.
Kdyby chtěl, mohl by jí v nestřeženém momentu jednoduše ukousnout všechny prsty a ona si to moc dobře uvědomovala. Ne, že by se ho přímo bála - cítila vůči němu určitou formu respektu. Byla v tom přirozená obezřetnost, kterou sice relativně porušila, když se ho takhle dotkla, ale na druhou stranu ale nemohla jinak. Doslova jí k tomu vybízel. Něco na něm bylo tak extrémně provokativní, že si jednoduše nedokázala pomoct a musela dělat i to, co bylo tak trošku proti ní. Nešlo to jinak.
Když jí ale odpověděl na její nabídku, nespokojeně si založila ruce v bok. Samozřejmě, že jí to nijak neusnadní. Proč by také měl? Byl to drzý parchant, nic víc. Ale co jiného mu měla proboha živého asi tak nabídnout? Pokud spal dobrovolně pod širákem na nebezpečné zřícenině vprostřed sutin, co by asi tak ve svém životě mohl potřebovat, aby mu to mohla nabídnout? Neměla sebemenší tušení a děsně ji to vytáčelo. On ji vytáčel. A neměla moc daleko k tomu, aby se na něj skutečně obořila nebo jednoduše nasupeně odkráčela pryč.
„Určitě je něco, po čem tvoje srdce touží. Řekni si cenu, přizpůsobím se. Dokážu dost dobře sehnat nejrůznější věci a můžu ti zaplatit klidně i nějakou protislužbou... To by rozhodně nebyl problém. Otázkou je, co přesně chceš. Víš to? Co chceš? Protože rozhodně nemám trpělivost na to, abych ti vyjmenovávala každou věc, která mě napadne, že by se ti mohla hodit. Budu upřímná. Potřebuju pomoc a moc dobře si to uvědomuju, ale rozhodně se kvůli tomu nebudu ponižovat.“
Jenže to nečekala, co mělo následovat. Když proti ní zničehonic vyrazil, stihla jenom jedinou věc: tlumeně vyjeknout. Potom už ležela pod ním, naprosto neschopná se vykroutit z jeho sevření. Držel jí absolutně v šachu, byl silnější než ona. A ona si to moc dobře uvědomovala, což v ní vyvolalo rychle stoupající vlnu paniky. Co teď asi měla dělat? Mohl by jí klidně zabít, kdyby chtěl. Vypadalo to, že ji spíš radši bude ponižovat, což bylo pro něj rozhodně velice zábavné, ale pro ni nikoliv.
„Přibliž se a uvidíš,“ zavrčela tiše, než sebou zazmítala, plná zloby. „Jestli je tu někdo nevychovaný, tak to rozhodně nejsem jenom já. Co kdybys mě laskavě pustil?“

„Víš, nejde mi o peníze," zavrtěl hlavou. A měl pravdu. „Nežiju tím, co bude, zda budu mít čím platit. I kdyby bylo zle, pořád funguje proměna... a lov. Výborné šetření času a peněz na kupování lidského jídla," pokrčil rameny. „To, co bude, mi je celkem jedno. Horší je to s tím, co je teď... a teď jsem jenom nervní z holky, co se rozhodla vytrhnout mě ze spánku a ještě mě navíc vyhazovat." Naklonil hlavu znovu na stranu. „To ti nikdo nikdy neřekl, že kojoti jsou teritoriální?"
Ano, byli. Teritoriální... a zrádní.
A co, že jí tímhle vyzradil, co je tedy zač? Moc co k čemu jí to nebylo. Kdyby se rozhodl proměnit a zmizet, nezabránila by mu v tom ani kdyby chtěla.
„Takže uznáváš, žes udělala s tím vyzýváním chybu, maličká?" otázal se jí s úšklebkem na rtech. Přitom se tváří přiblížil k ní tak blízko, že se jí skoro dotýkal nosem, a hleděl jí přímo do vzdorných očí. Na jednu stranu měl z toho ohně, který v sobě nesla, docela respekt. Vypadala, že sice není nejsilnější, ale má v sobě bojovnost. Byla to bojovnice, i kdyby ně hrubou silou, měla zápal, který by mnohdy vydal za celou armádu.
Navíc si takhle zblízka uvědomoval, že ta malá žába je vlastně docela hezká. Ale to ho nutilo se maximálně ušklíbat ještě víc. Tak nějak si většinou měl tendence hrát s tím, co bylo hezké...
Rhiannon nebyla výjimka.

„Skvělé. Takže jsi jednoduše nematerialistický? Kdo by si to pomyslel,“ protočila oči otráveně.
Byl tak zatraceně komplikovaný! Proč prostě nemohl přikývnout na její nabídku a udělat pro jednou nějakou výjimku? Nejspíš ho skutečně bavilo ji rozčilovat, protože jinak si to vysvětlit nedokázala. To jak se na ni pořád usmíval a ušklíbal... Bylo to otravné, tak moc otravné! Toužila ho jednoduše kousnout do krku a zahlušit ho, umlčet ho... Cokoliv. Jenom, aby od něj už měla pokoj. Ale místo toho ležela naprosto bezmocná pod ním a zvažovala svoje možnosti. Mohla by ho kopnout a pokusit ho ze sebe shodit, ale na druhou stranu... Chtěla riskovat, že ho tím víc popudí? Ne, to asi ne.
„Takže nervní, huh? Dobré vědět, že cítíš také něco jiného, než jenom pobavení. Protože přísahám, nejradši bych ti vyrazila zuby, za to jak se pořád ušklíbáš. Je mi jasné, že to děláš záměrně, protože víš, že mě to vytáčí k nepříčetnosti, ale stejně...“
Kojoti. Řekl kojoti. Takže byl přeci jenom šelma, nespletla se. A dokonce psovitá... To se náramně hodilo. Jediné, co teď potřebovala bylo, aby přišla na něco, co by mohl chtít. Stačilo jenom vymyslet něco naprosto neodolatelného a nabídnout mu to. Jak těžké by to mohlo být? Nejraději by si řekla, že snadné, ale opak byl pravdou. Vůbec mu neviděla do hlavy. Bylo to stejné, jako kdyby ho obklopovala hustá a neprostupná mlha, která jí absolutně bránila v jakémkoliv odhadu. Ale ona už byla zoufalá, velice zoufalá. Potřebovala pomoct a to hodně, jenže to vypadalo, že s ním jen tak něco nehne. Podle všeho se doslova královsky bavil. A nedivila se mu. Kdyby byla na jeho místě, taky by si svoji nadvládu náramně užívala. Jenže ona nebyla tou, kdo byl u moci v té situaci. Ona byla ta nešťastnice, která skončila absolutně v šachu, neschopná s čímkoliv hnout - natož pak s ním jako takovým.
„Ne,“ odpověděla nakonec a vzdorovitě mu přitom oplácela pohled. Byla velice pevně rozhodnutá neuhnout. „Nic takového nepřiznávám. Já nepřiznávám prohru.“

„Jsem skromná a nenáročná duše, co na to říct?" pokrčil rameny blahosklonně.
Velice ho to bavilo, v tom měla zatracenou pravdu. Pořád v něm převládalo zvíře, které bylo jeho součástí – a kojot nebyl zrovna mírumilovný lovec, který by svou oběť rovnou zakousnul. Hrál si s ní, trápil ji, dokud neměla na výběr – v jeho případě to znamenalo buďto to, že se dívka vzdá a uzná, že on má z nich dvou navrch, anebo tam prostě zůstane. A on byl těsně po večeři (králík, který vydrží v žaludku dlouho) a odpočatější, než ona po dlouhé cestě od čehokoli k zřícenině, která byla vzálená jednoduše od všeho.
On vydrží. Ona? Nemyslel si, že by byla vytrvalejší.
„V tom případě tady budeme dlouho, zlatíčko, protože si umím počkat," pronesl medově. Bylo na ní vidět, že už ji jeho řeči skutečně nebaví... ale to nebyl jeho problém, no ne? Pokud ho chce umlčet, tak mu nemá tak nádherně nahrávat, ale udělat něco... čím zmlkne. Nechával jí šance, měla možnost dostat dokonce body za kreativitu. On se v tu chvíli jen bavil tím, jak se pod ním zmítá a brání se, ale nejde jí se vyprostit. Chuděrka...

„Do skromného máš pěkně daleko, o tom tě můžu ujistit.“
Zamumlala automaticky. Skutečně nepůsobil skromným dojmem. Vlastně působil všelijak, jen ne skromně. Především ji rozčiloval - byl zatraceně drzý. A pak, že ona byla nevychovaná! Možná byla trošku nepříjemná, ale na něj rozhodně neměla. Jak by taky mohla? Nebyla ani zdaleka tak drzá a otrlá jako on. Zatímco on ji držel pod sebou v tak ponižující pozici, ona byla jen trošku prostořeká. A trošku nepříjemná... Možná neslušná. Uznávala, že ho možná neměla tolik provokovat, ale nahlas by to nikdy neřekla. Ani omylem by mu nepřiznala to, že měl v něčem pravdu. Takové potěšení by mu rozhodně nepřinesla, ne když se choval zrovna takhle.
„Fajn. Jsem zvědavá, jak dlouho ti to vydrží, protože já se rozhodně nemíním vzdát. Přijde doba, kdy už budeš unavený a bude se ti chtít spát. Nebo budeš příliš hladový, než aby ses zaobíral něčím takovým. Však já si počkám. A neříkej mi zlatíčko, rozčiluje mě to.“ Odvětila jednoduše. Byla to pravda. Byla velice dobře připravená setrvat tam klidně pár hodin, jen aby vyhrála. Taková už zkrátka byla. Nerada prohrávala a rozhodně se jí nelíbilo ukazovat svoji podřazenost vůči někomu jinému. Natož pak vůči někomu, kdo ji tak moc zlobil a rozčiloval.
Sice na něm bylo cosi zajímavého, ale to velice rychle mizelo do pozadí, když ji držel v tak kompromitující pozici. Nesnášela ponížení, skutečně nesnášela. Bylo to pro ni něco absolutně nesnesitelného a měla co dělat, aby to vydržela, ale nechtěla se tomu poddávat. Nemohla, protože jí bylo jasné, co by následovalo. Jeho ego by stouplo do výšin a už by se nad ni nepřestal povyšovat. Něco takového jednoduše nemohla dopustit, ne za takové situace.
„Co kdybys mi mezitím řekl, co chceš za svojí pomoc? Možná i hezky poprosím.“ Dodala nakonec tiše, zatímco mu hleděla do jeho modrozelených očí. Musela uznat, že nebyl ošklivý. Ale jak by si mohla všímat toho, že byl pohledný, když ji tak moc rozčiloval?

Pokrčil rameny na její argumenty.
„Můžu si kldině lehnout na tebe, bez problému." Poté naklonil hlavu ke straně a nakrčil čelo. „Anebo se prostě můžeš konečně omluvit, domluvíme se a půjde to. Ale s každou další vteřinou ti ta tvoje malá kamarádka mizí dál a dál... což je vskutku nemilé," oznámil jí suše, bez obalu.
Muselavědět, že je to pravda. Ta její Amberly už takhle musela být daleko a ona jen mrhala čas tím, jak zatraceně tvrdohlavá byla.
„Nejdrřv hezky popros, to teda chci slyšet," zasmál se znovu, pořád několik centimetrů od její tváře. Když zvlnil rty, došlo mu, že mu stále zůstaly zostřené tesáky – a nechal to tak. Dával jí típ najevo, že si skutečně zahrává s někým, kdo kousnout může. Protože podle toho, jak byla drzá i v téhle kompromitující situaci, si to tak úplně dostatečně neuvědomovala... jaká škoda. Sledoval, jak pod ním leží, vlasy rozhozené kolem hlavy jako temný závoj protkaný temnou modří nočního nebe, oči s bojovným nádechem.
Připomínala mu v tu chvíli spíše než zranitelnou vodní bytost nějakou bohyni pomsty... nebo možná mnohem divočejší vendety.