Aarmëvillské ruiny

Netušil, jak na tohle pořádně odpovědět, protože tam uvnitř si začal připadat jako pomalu se roztékající marshmallow. Z toho, co mu řekla, byl zkrátka a jednoduše totálně naměkko a nedokázal jí na to verbálně nic dodat – takže měl ve své podstatě vlastně štěstí, že se pustila do vyjadřování neverbálního, k němuž už rozhodně měl jak reagovat. Polibky jí bez jediného kratičkého zaváhání opětoval, prsty jedné ruky měl zabořené hluboko v hedvábných vlnách jejích vlasů a tou druhou si ji přidržoval za boky, hladil ji palcem po měkké kůži a držel si ji tak blízko, jak to jen šlo. Nedokázal pořádně zkonstruovat žádná konkrétní slova, nedokázal dát dohromady ani svoje vlastní splašené myšlenky. Jenom věděl, že teď a tady je to správně, že dívka v jeho náruči je někdo, od koho se rozhodně nechtěl odloučit. Ať ho ta pravda děsila sebevíc, protože se obával dávat najevo víc emocí, nemohl to popírat – miloval ji. Zažehla v něm něco, co nikdy dosud nepoznal, a on to rozhodně nemínil uhasit, naopak. Dokud byla u něj, ten oheň plál jasně jako hranice suchého klestí.

Odtáhl se od ní, aby nabral trochu dechu, a nozdry se mu naplnily její vůní. Něco tam však chybělo. Svěžest, sůl. To tam stále bylo, ale ustupovalo to do pozadí. Překvapeně zamrkal, když mu to v hlavě tak nějak docvaklo, a opatrně se na ni zadíval. „Měli bychom pravděpodobně vypadnout z Aarmëvillu. Není to tady špatný, ale předpokládám, že se potřebuješ co nejdříve dostat k nějakému vodnímu toku. Moře nepřipadá v úvahu, ale výhodně odsud teče Zelená řeka… a za ní je jezero Loché. Pokud by to bylo co k čemu, možná by se to hodilo pro to, abys u sebe měla větší vodní plochu,“ pronesl, ani se moc nesnažil zakrývat svoji starost o ni. Ne, že by snad teď strpěl výmluvy – opravdu nevypadala moc dobře, sice měla malé množství síly, ale to bude stačit maximálně než dojdou k Zelené řece. Potom už by se podél jednoho z jejích ramen měli dostat docela bezpečně až právě k jezeru Loché, o němž si nemyslel, že by bylo nějak hojně obklopeno civilizací, jelikož se nacházelo na dost měkké zemi tím, že bylo z obou stran obklíčeno rameny Zelené řeky. Nic moc pro trvalé bydliště lidí, ale pro vodní by to mohlo být docela ideální.

Opatrně si tedy i navzdory tomu, že by tak ještě zvládl nějaký čas vydržet, sundal Rhiannon ze sebe a natáhl se po kupce vlastního oblečení, která se válela opodál od chvíle, kdy se proměnil, aby hlídal její spánek. Za pár minut si přetahoval košili přes hlavu a zvědavě si přitom prohlížel modroočku. „Nebude ti každopádně vadit, že jde o sladkou vodu? K moři se asi nebude nejlepší nápad přibližovat, pokud po tobě někdo chce jít, a tohle jezero je dost ve vnitrozemí na to, aby je to odradilo od toho, aby tě k němu stopovali. A když už by se o to pokusili… oni ve vnitrozemí nejsou předpokládám tak silní, takže bych pro ně měl pár nehezkých momentů,“ dodal chladně a myslel to vážně. Pokud by se k ní kdokoli z těch zrádců pokusil přiblížit, museli by projít nejprve přes něj. A i když před Rhiannon se většinou choval i bez přetvářky klidně, uměl být dost brutální, když na to přišlo. Už udělal v minulosti pár věcí, na které zrovna hrdý nebyl, a pro ni by to udělal bez váhání.

Zmizet z těch ruin dávalo docela smysl, ačkoliv se jí s Criho pomocí podařilo dostat pryč z moře, stále byla na útěku. Čím dál od slané vody bude, tím lépe. A představa toho, že by byla poblíž vody... To znělo dobře. Cítila se trošku vysátě, ale to bylo způsobeno mnoha věcmi. Jednak si zase trošku odvykla, byla na souši a měla trošku těžší cestu za ním, ale také byla těhotná. A pokud chtěla být skutečně v bezpečí, měla by si vážně dávat pozor nejen na hydrataci a vzdálenost, ale možná i na to, co po sobě zanechává. Čím dřív by se přesunuli, tím lépe. V tom měl rozhodně pravdu.

„Dobrý nápad, v tom máš rozhodně pravdu. Nejsem si jistá, jak daleko se odváží vydat a jestli mě budou hledat i na souši, takže by asi nebylo od věci se přesunout někam dál a k vodě.“ Upřela pohled do jeho očí a nepatrně se pousmála, protože si jasně uvědomovala jeho starostlivost. Bylo to... Hezké, milé. Záleželo mu na ní a ona si toho neskutečně vážila, zároveň vůči němu pociťovala to samé. Nelíbila se jí představa toho, že by musel pořád čelit vodě a cítil se kvůli tomu zle, ale... Na druhou stranu nevěděla, nakolik bylo moudré riskovat i kvůli tomu malému. Bylo pořád napůl vodní a ona netušila, jak to hybridi měli s podobnými potřebami. Vlastně jediný hybrid koho znala, byla Amberly. A s tou to nikdy moc neřešily.

Poté, co ji ze sebe sundal a začal se oblékat, zamyšleně ho pozorovala a přemítala nad tím, co by šlo udělat jako kompromis kvůli nim oběma. Jeho voda děsila... A ona ji potřebovala. Co s tím? Neměla žádné řešení, ale věděla, že s nějakým bude muset přijít, protože nemínila riskovat to, že se mu něco stane nebo že bude trpět. To nepřipadalo v úvahu.
„Sladká voda? Ne, jsem na ni zvyklá,“ odpověděla nakonec poněkud spěšně, když ji svým hlasem vytrhl z myšlenek. „Náš rod souši snáší celkově o dost lépe než ostatní, ale taky jsem si na ní pěstovala imunitu, takže to nebude problém. A ne, to nejsou. Nikdo z nás není zrovna nejsilnější, pokud je daleko od domova, ale hodně záleží na tom, kde se nacházíme a jakou odolnost máme. Předpokládám, že pokud by mě opravdu hledali i tady, poslali by někoho z rodů, co mají podobné předpoklady jako ten můj... Někoho loajálního, ale ne přeměněného na sirénu, protože sirény na souš vystoupit nemohou. Děsí mě představa toho, že by někdo takový mohl být, ale upřímně... Není to úplně nepravděpodobné.“ Nakonec se nepatrně pousmála, zvedla se a došla k němu, než mu položila obě dlaně na tváře a pohlédla mu zpříma do očí.
„Vážím si toho, co děláš. Jsi skvělý a...“ Pomaličku utichla a nepatrně potřásla hlavou, než mu vtiskla letmý polibek na rty a přejela mu po nich palcem. „Slib mi ale prosím, že budeš dávat pozor i sám na sebe. Já se jim možná hodím a jdou po mě, ale pokud by si spojili jednu a jednu dohromady, což rozhodně nebude těžké... Bude to tvoje hlava, po čem budou toužit ze všeho nejdřív. A bohové ví, že jsou zatraceně nebezpeční, i kdyby se ocitli na souši, kde jsi ve výhodě ty. Prostě jen... Buď opatrný, ano?“ Špitla nakonec, s úplně stejnou starostí v očích, jako měl předtím on.

I když se dosud věnoval tomu, že se snažil posbírat věci kolem (nebylo jich moc, ale chvilku práce mu to stejně dalo), ale když vyslovila ty obavy o něj, znovu se narovnal a vrátil se k ní. Stála v těch ruinách, sluneční paprsky pronikající škvírami v místy propadlé střeše jí kreslily po tváři divotvorné obrazce a vypadala jako stvoření z jiného světa. Tak nějak divoká i krásná zároveň, až z tomu jednomu přecházel zrak. I kdyby si toho už dávno nevšiml, teď musel uznat, že vypadala jako kráska z jiného světa – což tak trochu byla. A on měl to štěstí a čest, že z toho druhého světa vystoupila na souš a byla s ním. Pomalým krokem došel až k ní, než jí věnoval grimasu, která měla být více či méně útěšná a jemně ji chytil za ruku. Nikdy nebyl zrovna na sentimentální a něžná gesta, jako bylo tohle, ale měnila ho skoro k nepoznání, tak se ani moc nedivil, že to teď přišlo z jeho popudu téměř samo od sebe.
„Nemusíš o mě mít obavy, vážně ne,“ pronesl, zatímco volnou ruku jí vztáhl ke tváři a ukazovákem jí jemně povystrčil bradu nahoru tak, aby mu hleděla přímo do očí a nemohla jen tak ucuknout. Ač byla pořád menší než on, byla vysoká natolik, aby to gesto šlo pohodlně provést. „Nejdu k vodě jen proto, že by to byla oběť. Chci tam jít – a nějak to chci překonat,“ pronesl pevně. Myslel to vážně – bylo to stejné jako důvod toho, proč se rozhodl nalodit na Fantoma úsvitu – a bylo to pro něho důležité. Ona pro něj byla důležitá. Netušil, zda si to plně uvědomovala, ale měla ho zcela omotaného kolem prstu, dělal by snad cokoli, pokud by to po něm chtěla. A tím pádem chtěl prolomit i tuhle svoji vlastní soukromou bariéru, aby mu nebyla o další krok vzdálená. Chtěl ji mít tak blízko, jak jenom to šlo, a tohle byla zkrátka překážka, které se chtěl zbavit. Které se potřeboval zbavit.

S jejím přednesem o někom loajálním, kdo by mohl vystoupit na pevninu, se naježil. Kdyby zrovna přetrvával ve zvířecí podobě, pravděpodobně by se mu zježila srst od zátylku až ke kohoutku, ale takhle jenom zatnul čelist a v duchu si jen napočítal do pěti, aby se trochu uklidnil po tom náhlém návalu vzteku, který se přes něj převalil. „Můžou si to zkusit. Ale u zkoušky to taky hezky zkouší,“ zavrčel si sám pro sebe, než potřásl hlavou, aby z ní dostal ty myšlenky, které nechtěl před Rhiannon zrovna vytahovat. Nebyl by zrovna nadšený, kdyby viděla právě tu část, kterou se snažil skrývat i sám před sebou. Svědkem se jí zatím stala jenom Naraïa – a nemělo to hezký výsledek – a málem také Caem, v té stáji. Před Rhiannon do toho přeskočit nechtěl, jelikož jednoduše nechtěl, aby ho v tom stavu viděla také.
„Pokud přijdou, tak neodejdou s kořistí, s tím můžou začít počítat,“ oznámil Rhiannon jen, než se shýbl pro své věci a přehodil si ten vak přes rameno. „O sebe se dokážu postarat, nemusíš se bát. Pořád je to pevnina – a i když to nechci zakřiknout, dokud nebudeme stát v pustých skalách, nějakou magii bych možná byl schopen vymáčknout, kdyby šlo do tuhého,“ zamyslel se ještě. Věděl, že to v něm někde bude, ale nebylo to něco, čím by se extra zaobíral. Byl rád za to, že zvládal přežívat a dýchat, to mu stačilo. Ale pokud by k tomu mělo dojít… možná by bylo fajn to zkusit alespoň probudit a zjistit, na čem je.

Jeho slova v ní vyvolala upřímný úsměv. Hruď se jí nadmula upřímnou hrdostí a ona na moment zavřela oči, aby se nezachovala jako nevybouřená puberťačka, než na něj upřela vlídný pohled a pokývla hlavou. Byla za to ráda, o tom žádná. Ale stejně moc se stále i obávala, protože věděla, že to pro něj bude nesmírně těžké. Na druhou stranu ji uklidňovalo nejen jeho odhodlání a ochota, ale i fakt, že ho v tom ani v nejmenším nemínila nechat samotného. Konec konců, šli tam společně. To znamenalo, že ať už by se stalo cokoliv, byla by tam s ním. Kdyby se cokoliv pokazilo, kdyby mu bylo zle, zkrátka kdyby cokoliv... Ona mínila stát po jeho boku a podporovat ho na každém kroku té strastiplné cesty za zmírněním jeho hrůzy.

„Jsi vážně skvělý, víš o tom? Jsem na tebe nesmírně hrdá,“ odpověděla s naprostou upřímností, než mu vtiskla jemný polibek na rty. Sice se jí z představy toho, že bude muset vytrvale čelit svojí nejspíš největší noční můře, měla celkem silnou úzkost, ale... Neměli na výběr, ani jeden. Sice existovala ještě jedna šance, ale i kdyby byla dost silná na to, aby ji ustála psychicky, nemohla důvěřovat fyzice. Její tělo momentálně nezodpovídalo jenom samo za sebe, ale i za dalšího tvora. Kdyby se rozhodla risknout odloučení od vody a pokusit se zapudit svoji přirozenost, aby se stala člověkem, mohla by tím ohrozit i dítě, co nosila pod srdcem. To znamenalo, že to nepřipadalo v úvahu.

Bylo hezké, jakým způsobem jeden myslel na druhého a vzájemně si kryli záda. Rhiannon z toho měla vážně dobrý pocit, protože to bylo... Osvobozující. Jakkoliv se o něj bála, věděla moc dobře, že ve dvou se všechno táhne podstatně lépe. A také věděla, že je zatraceně schopný a ve svém živlu. Pokud by přeci jen kult poslal někoho ze svých řad, aby ji přivedli nebo alespoň zabili, čekalo by je velice nepříjemné překvapení v podobě zatraceně nebezpečného kojotodlaka a hodně paličaté drzé žáby. A to bylo zaleknutí-hodné duo, o tom žádná.
Na druhou stranu ale věděla, že vodní trávili poměrně dost času trénování magie a i když nebyli ani zdaleka tak moc fyzicky statní a byli ještě slabší na souši, měli svoje výhody. Zvláště, pokud by na ně narazili poblíž vodního toku - to by ve výhodě byla sice i ona, ale dost silně pochybovala, že by poslali jen jednoho nebo dva lidi, když už by se namáhali ji hledat takhle daleko. Znamenalo by to, že pro ně byla svým způsobem důležitá, takže by jistě byli připravení na ledacos. Na ochranitelského t'ealh rozhodně ne, ale na komplikace ano.
„Já vím. Nepochybuju o tobě, to ani v nejmenším. Máš bojovnou duši a vím moc dobře, že jsi schopný se postarat nejen o sebe, ale taky nakopat zadek kdekomu. Jenom... Náš národ sice není ani zdaleka rozený pro boj, nejsme vojáci ani v nejmenším. Ale jsou způsoby, jak obejít některé vlivy souše. A poblíž vody je to vždycky... Skoro jako v moři. Kde je voda, tam je i zdroj síly. Pokud by se objevili, to nejlepší co můžeme udělat je dostat se od ní co nejdál, protože by toho rozhodně zneužili.“

„Silní poblíž vody nebo ne, nemění to absolutně nic na tom, že se k tobě ani nepřiblíží,“ oznámil jí bez mrknutí. Byl si té hrozby samozřejmě docela vědom – viděl, jak Rhiannon dokázala zesílit, když se jenom trochu přiblížili k vodě. U ní to bylo dle toho, co říkala, nadprůměrné díky jejímu původu, ale pokud by snad kult přesvědčil někoho podobně silného, aby pro ni došel, byl by to malinko problém. To ale nic neměnilo na tom, že mínil odstranit z cesty kohokoli, kdo by se byť jen pokusil ji odtáhnout zpátky do Alsitia. Většina lidí, s nimiž měl už v minulosti potyčku, zrovna nečekala, že se bude ohánět zuby – a mohl se modlit, aby to v případě potyčky s vodními dokázalo alespoň způsobit malou výhodu v podobě překvapení. Když už tedy nic jiného, protože i kdyby v sobě tu malou jiskru magie, co tam dřímala, probudil, v magii by se proti vodním dost pravděpodobně nemohl měřit. Počítal s tím, že se bude muset spolehnout na boj tělo na tělo – a to pro něj nebyla úplně novinka. K jeho častým toulkám nějaké ty rvačky, provokování se a šarvátky patřily – a pak při podobných událostech stačilo většinou jen se trochu natáhnout, protože soupeři si často hlídali hruď, ale zapomínali na krk. To, že nikdy neprokousnul hrdlo rádoby hrdinovi, který na něj vyskočil v temných uličkách měst, neznamenalo, že by to neudělal v případě, kdy by si někdo šel pro Rhiannon.

Vtiskl jí poslední kradmý polibek na rty, než od ní o kousek poodstoupil. „Měli bychom se možná pomalu vydat na cestu. Zelená řeka je na horizontu, je to tak na deset hodin cesty klidným tempem. Slunce sotva vyšlo, měli bychom dnes dojít alespoň právě k ní, než se rozhodneme, kam tedy pokračovat dál,“ pousmál se na ni, než se ještě jednou ostražitě rozhlédl kolem sebe. Naslouchal, zda něco nezaslechne, ale kromě jeho a Rhiannonina pravidelného dechu neslyšel vůbec nic. To bylo dobré znamení, nikdo se jim prozatím nelepil na paty a to mohl tiše uvítat. Ale i když věděl, že by případného vetřelce s takhle našponovanými nervy cítil na dálku – tomu se prostě nemohl bránit. Ale jistota byla jistota a on teď rozhodně nechtěl spoléhat na metodu pokusu a omylu, to teda ani náhodou. U něj mu to nevadilo, dokud cestoval sám, ale s Rhiannon – a zvlášť s Rhiannon v jiném stavu – to nemínil riskovat ani za zlaté prase (a ani za Theorana politého zlatou barvou, kterého uvidíte, když vydržíte celý večer nepapat a Vločka vám za to neuřízne obličej).
Sotva se ujistil, že jsou vážně sami, popadl svoje věci a poté s šibalským úsměvem na rtech přistoupil k Rhiannon, než jí nabídl rámě. Napůl cynicky, napůl vážně. „Můžeme tedy, Voděnko?“ zazubil se na ni.

Způsob, jakým na ni dával pozor, byl vážně tři tečky. Ta loajalita a sounáležitost, jež pociťovala ona k němu, byla evidentně společná - a to ji nesmírně těšilo a hřálo u srdce, protože to bylo něco, po čem po velice dlouhou dobu toužila. Toužila cítit trošku pevnosti a vřelosti ze strany svojí rodiny, snažila se držet svojí sestry a pracovat na jejich poutu, pokoušela se tak urputně... A všechno to bylo k ničemu. Skončila sama, víceméně. Všichni kolem byli příliš odtažití nebo zaujatí do nějaké vlastní agendy, nešlo jim o upřímný a vlahý vztah, tak jako jí. Proto ochladla, zanevřela na druhé. S Marcellem se znali od malička, takže mu nedělalo problém udržet si její přízeň a přátelství, Emillio ji zpracovával velice dlouho a Amberly se nacházela v podobné situaci jako dřív ona... A pak tu byl Caliann. Nejdříve ho nenáviděla a potom mu propadla tak rychle, až ji to děsilo. A na rozdíl od ostatních se nehnul, naopak se jí jen a jen přibližoval. Tehdy ledová královna roztála a konečně v jejím světě nastalo jaro, které mínila udržovat.

„Vážím si toho, Calianne,“ pronesla s naprosto upřímnou vděčností nejen v hlase, ale i na tváři. „A chci říct, že to funguje oboustranně. Jestli se někdo z nich objeví, nemíním jen tak stát a koukat. Jako jedna z nich, pocházejíc ze stejné linie znám moc dobře všechny slabiny vodních, díky čemuž máme výhodu. Pokud by se něco vážně hodně podělalo... Oheň je nejlepší řešení, zahání nás dost podobně jako vlky. Nebo také krvácení, protože se ztrátou krve se vytrácí naše síla a většina její zbytky využívá k tomu, aby s pomocí magie zastavili krvácení, díky čemuž se přečerpají natolik, že ztratí vědomí.“ Nerada o tom mluvila, protože přiznávání tak velkých slabin bylo nebezpečné, ale přišlo jí rozhodně na místě svého partnera obeznámit, aby v případě nutnosti znal ta nejkritičtější místa, jakých se dalo využít. Nechtěla totiž riskovat, že pokud by je rozdělili a zneužili vody - což byla jeho velká slabina a jejich přednost - že by mu ublížili.

„Souhlasím, Aarmëvill je pořád docela blízko k moři, asi bude lepší se přesunout,“ pokývla hlavou souhlasně, než na tváři vykouzlila nepatrný úsměv a sebrala ze země brašnu se svými věcmi. Moc dobře si uvědomovala, že se v ní stále nacházely i ty ošklivě zakrvácené šaty, třebaže rudá tekutina už stihla zaschnout. Nechtěla na to ale myslet, vlastně to potřebovala vytěsnit. To všechno, chlapce, srdce, Vivian, útěk a hrůzu. Jediné, na co se mínila soustředit byl on. Jeho opojný šarm, nakažlivý úsměv a sympatický hlas.
„Můžeme, Lumënaas. Už jsme spolu dlouho nebyli na cestě, což? Začínalo mi to chybět.“ Úsměv mu oplatila a zavěsila se do něj, než společně vyrazili zpoza ruin.

K tomu prohlášení o tom, že to byla dlouhá doba od chvíle, kdy spolu cestovali naposledy, neměl co dodat. Tedy, mohl přikývnout, to tak leda – koneckonců, i jemu to přišlo jako malá celá věčnost od chvíle, kdy společně naposledy někam šli. Tehdy to bylo od vesnice Jälässy a skončili v zátoce Ichiró, kde se na nepříjemně dlouhou dobu zase rozdělili. Skoro už zapomněl, jak dokáže být cesta s ní uklidňující – a že i když většinou na cestě preferoval samotu, musel uznat, že na tom, když měl po svém boku tuhle půvabnou yialadri, něco skutečně bylo. Nejenom, že byla prostě příjemná i kdyby měl jenom celou dobu vedle ní šlapat mlčky, ale dokázala ho nevídaně rozmluvit, když k tomu přišla. Cal za celý svůj život snad neřekl větší koncentraci slov za hodinu než s Rhiannon – a že se o to jeho sestra (a teď myslel Naraïu ještě před tím, že spolu přišli do Nescory) pokoušela do zarputila. I když sestře musel dát docela slušné množství plusových bodů už jen za její snahu, zkrátka ho neodkázala tak moc popudit ke slovům jako Rhiannon. To ho možná krapet děsilo, ale jelikož s ní mluvil rád, bral to částečně i jako výhodu.

Chvíli tedy šlapali mlčky, než to Calovi nedalo. Celou dobu mu ta otázka zněla v hlavě, ale nebyla vhodná chvíle ji vyřknout nahlas. Ona tedy asi nebyla vhodná ani teď, ale byla o trochu lepší, než když vedle něj vyčerpaná spala nebo snad když se v těch zakrvácených šatech přiřítila. „A když to pomineme z pohledu toho strašlivého zakončení… jaké vlastně bylo Alsitio, když jsi tam byla? Bylo na tom alespoň něco dobrého? Přátelé, cokoli?“ Nemohl si pomoci, byl prostě zvědavý. Navíc, viděl ten lesk, co měla v očích tak často, když o městě vodních mluvila. Asi to neměla založené jenom na rodině – nikdo nemohl mít rád místo, a nímž ho nespojuje nic kromě pokrevního příbuzenstva. A i když o nich zrovna dvakrát nemluvila, přátele tam dole mít musela… tak se zkrátka zajímal.

Byla vážně ráda, že už nebyla pod vodou. Jistě, patřila tam, ale... V Alsitiu vždycky panovala poměrně stísněná atmosféra a ona se v ní topila a dusila mnohem víc, než když kráčela po povrchu země, jež jí měla být zapovězená. Pravdou bylo, že její druh možná vládl všem mořím a oceánům, ale ve skutečnosti byli všichni vězni svého nádherného a perleťově lesknoucího se království. Všechna ta pompa, záře a poklady hlubin představovaly okovy vázající je k vůli Vyysihui, který nad nimi evidentně měl mnohem větší moc, než si kdokoliv mohl myslet. Každý jeden z nich byl otrokem společnosti postavené na lžích, falši a pokřivených ideálech pocházejících z hlavy šílenců.
Čím jasněji si to modrovláska uvědomovala, tím hůř jí bylo. Ačkoliv nikdy ke svému domovu netíhla dostatečně na to, aby ji podobná ztráta ranila jako jiné, stále se obávala o ty, co v hlubinách zůstávali. Marcellus, Ciri, Ellure, dokonce i Vivian... Neměla tušení, co s nimi bude. Možná, že se kult podařilo odhalit dřív, než provedli nějakou větší akci, ale otázkou bylo, jestli i přesto nebylo pozdě. Jejich společnost byla tak příšerně prohnilá, že by nejspíš bylo úplně nejlepší nechat ji se rozpadnout a začít všechno budovat od samého začátku, tentokrát s lepšími základy.

„Tak jako obvykle. Je to nádherné město, na pohled je to vážně potěcha. Naši předkové o něm mluví jako o výkvětu celé naší architektury, o srdci našeho světa a kdovíco ještě. Mimo krásného prostředí na něm ale nic moc není. Matka mě tahala po různých společenských akcích, což je příšerně vyčerpávající a otravné - asi nikomu by se nelíbilo muset chodit do společnosti lidí, co tě tajně nenávidí a ty sám je nemusíš - ale měla jsem i pár chvílí pro sebe, takže jsem... Dělala to co obvykle. Zdržovala se na svých oblíbených místech, bavila se s Marcellem a trávila čas v zatopených jeskyních. Rostou tam takové zvláštní rostliny... Asi bych je přirovnala k liliím, ale jsou menší. Rozkvétají jen tehdy, když se jich člověk dotkne - a když do nich vlije špetku magie, tak se rozzáří. Díky tomu potom jeskyně hýří všemi možnými barvami a je to... Vskutku nádherné.“ Na moment mu věnovala nepatrně zasněný úsměv, než potřásla hlavou, aby ten obraz vyhnala. Nesměla na to myslet, protože něco takového už nikdy neuvidí. Čím dřív na to bude schopná zapomenout, tím lépe. Ušetřila by si tím spoustu nepříjemností.
„Abych pravdu řekla, moc přátel nemám. To tě asi nepřekvapí vzhledem k mojí povaze... Ale mám Marcella. Marcellus je možná princ, ale díky tomu jsme se také potkali - už jako menší na mě dával pozor, je skoro jako můj starší bratr. Občas mě vytrhával ze sevření společnosti on, jindy jsem to dělala já jemu. Na prince je to docela trouba, ale je to skvělý přítel. Vždycky jsem se na něj mohla ve všem spolehnout a kdykoliv to bylo potřeba, kryli jsme si navzájem záda. Bylo hezké s ním moct strávit nějaký čas, byl jedním z mých mála důvodů, proč se domů vracet alespoň s náznakem těšení.“

Poslouchal ji se zaujetím. To semínko podezření, které v něm zasadila Amberly se svou poznámkou o tom, jak byla Rhiannon princi blízko, zjevně nepadlo na úrodnou půdu – viděl, jak o něm Rhiannon mluvila, a připomínalo mu to ten způsob, jímž zase on mluvil o Naraïe. A bylo zajímavé poslouchat to z perspektivy někoho, kdo do toho světa nejenom velice dobře viděl, ale také do něj měl díky svému postavení sem tam docela dost co mluvit. I když se toho vzdala formálně tím, že utekla, to, že byla šlechtična, se na ní odráželo v mnohem větším množství ohledů než jenom v jejím titulu a jménu – byla sebejistá, ostřejší než nabroušená čepel a uměla se prosadit, přesně tak, jak se to musela naučit, aby to zvládla v kruzích šlechty. Ač nahlas jí to zatím nikdy nepřiznal, tohle byly vlastnosti, kterých si cenil asi nejvíce. Těch a věrnosti, ale to už byla kapitola sama o sobě, kterou u ní navíc také nemohl nijak zpochybňovat.
„Nepotřebuješ mít zástupy přátel,“ potřásl hlavou a mírně se na ni pousmál. „Jistě, je asi příjemné, když tě společnost má skutečně ráda, ale… nikdy to nejsou přátelé. Usmívají se na tebe, lichotí ti, ale ve výsledku nic. Pokud sis radši držela pár blízkých přátel, je to mnohem lepší volba,“ pokrčil rameny a tak nějak mimoděk za chůze uvolnil to rámě, ale hmátnul po její ruce a bezmyšlenkovitě si s ní propletl prsty. Přišlo mu to tak správné. I z toho letmého doteku ho kůže mírně a příjemně brněla.

Už chtěl začít s dalšími otázkami, když už měli tu chvíli, kdy mu odpovídala, ale z toho ho přerušil rázný zvuk – hlasité zakřičení racka přímo nad jejich hlavami. Vzhlédl přesně včas k tomu, aby na tváři ucítil mírně pálící bolest toho, jak dostal křídlem přímo do nosu. Zašklebil se, ale nešlo o žádné vážné zranění – to věděl on i racek, který s klidem přistál na jeho rameni a znovu zapištěl, přímo vedle jeho ucha. Další kyselý úšklebek, než si uvědomil, že ten racek asi nekoná úplně z přízně. V zobáku držel úzkou ruličku papíru a vypadal, že ztrácí s tím, jak dlouho se Caliann dobíral k vysvětlení, co tu dělá, trpělivost. Když ji kojotodlak tedy nakonec převzal, vzlétl, udělal nad nimi kolečko a vypustil bílou spršku na trávu těsně vedle nich. Cal měl sto chutí toho opeřeného delikventa zahryznout, ale nakonec jen pokrčil v duchu rameny a jal se rozvinou onen list papíru. A když tak udělal, po tváři se mu rozlil pobavený úsměv. Ten neuspořádaný rukopis by poznal naprosto všude.
Hele, věř tomu nebo ne, měl by to být už skoro ten rok. Mám pár novinek a bylo by fajn se konečně vidět. Jsem aktuálně kolem Cordézského zálivu, ale měla bych být schopná postoupit trochu severně k nejzápadnějšímu rameni Secmé. Za týden tam. Nemáš právo protestovat. Dorazíš pozdě a utopím tě. N.
Uculil se a vzhlédl k rackovi, který pořád kroužil nad nimi. Čekal. „Přijdu. Můžeš jí vyřídit, že nemá šanci. Ale může to zkusit,“ ušklíbl se, což zvíře zřejmě pobralo jako dostatečnou odpověď a jednoduše znovu bez špetky zájmu vůči nějaké další reakci zmizelo na obzoru. Zamířilo jihovýchodně, což odpovídalo tomu, co Naraïa psala v onom vzkazu. Potom se pořád úsměvem na rtech otočil k Rhiannon a natáhl k ní ruku se vzkazem. „Doufám, že se nebojíš hadů.“

Teplo, tma, útěšné tóny z dálky přicházejících hlasů.
Ani modrooká yialadri, ani její kojotí společník netušili, jakým způsobem byl ten malý tvor pod Rhiannoniným srdcem speciální. Že i navzdory tomu, že mělo jít na první zdání o běžného hybrida, tu bylo něco, s čím ani jeden z nich moc nepočítal – Veronne se vyvíjela až nepřirozeně rychle. Tedy jistě, zrovna její rod vůči magii a nadpřirozeným jevům neměl moc co namítat, protože magii si nesla z obou linií, ale stále na tom bylo něco speciálního. A tak, zatímco by měla jenom plavat ve tmě, nedávno počatá kříženka začínala skutečně vnímat.
Teplo, tma, útěšné tóny hlasů v blízkém okolí.
Navzdory všemu tam někde uvnitř bušilo srdce. Slabounce, tak, že i s velkou snahou měl Caliann problémy ji zaslechnout, ale bilo. Pravidelně, pomalu, slabě. Tak, jak mělo. A společně se srdcem mohla být uskutečněna ještě jedna svátost – Carrääh, bohyně života, se mohla nadechnout a perfektně vykrojenými rty vdechnout zárodku skutečný život a duši, zatímco Aurora, paní osudu, se mohla s pokřiveným úsměvem spokojené kočky usadit a začít vymýšlet, co tuhle malou bude čekat. Nemohli byste se spolehnout na nic jiného, než že tam rozhodně plánovala několik velkých smyček, kliček a zádrhelů – kde je zábava ve snadné cestě, že ano?
Teplo, tma, útěšné tóny hlasů tak vřele blízkých.

Jeho slova měla váhu - a ona moc dobře věděla, že měl pravdu. Ne nadarmo se tradovalo, že větší skupina přátel se málokdy vyrovná jednomu opravdu oddanému, což nepochybně platilo i v jejím případě. Kdyby chtěla, měla by víc přátel. Lidé se jí občas toužili vetřít do přízně, někdy o ní skutečně zavadili pohledem a přátelství se pokoušeli navázat, ale ona jim nevěřila. Nevěřila vlastně skoro nikomu, což dávala poměrně okatě najevo, protože si držela celkem ve všem odstup a málokdy projevovala důvěru, natož aby trousila svoje myšlenky a otevírala se před druhými. Ne, to dělala jen u té speciální skupinky, u pár vybraných... A u nikoho jiného. Zbytku světa nastavovala svoji chladnou tvář, co působila dojmem, že je vytesaná z neoblomného kamene. Z toho samého kamene, jakým obkládala svoje srdce, aby ho nikdo nemohl zlomit.
A přesto... Marcellovi věnovala spoustu svého času i vlídnosti, dovolila mu vstoupit do jejího světa a totéž dopřála i Amberly. Skutečně se nepovažovala za kdoví jak hodnou a vlídnou, natož pak přátelskou, ale nakonec to samé udělala i s Caliannem - a teď byla připravená to udělat znovu, jen za trošku jiných okolností. Jasně si uvědomovala, že její jádro dávalo do pohybu v nečekaném směru a ona nejen prošla částečnou změnou, ale nejspíš ji čekala i kompletní proměna, přerod. Děsilo ji to, až do morku kostí. Ale nebránila se, protože důvěřovala tkadleně osudu a svým schopnostem ji usměrňovat.

„Jednoho, abych byla přesná. Ale ano, máš pravdu, rozhodně s tím souhlasím,“ přitakala s nepatrným úsměvem. Ten jí ale na tváři zamrzl, když si uvědomila, že o Marcella přišla... A nejspíš natrvalo. Jistě, mohla si namlouvat, že ho nepotřebuje - a nejspíš to byla i pravda - ale měla ho ráda. Byl jako její bratr, vázala ji k němu spousta vzpomínek a také několik slibů, ale přesto... Odešla. Mohla zůstat, i když by to bylo nebezpečné, ale postavila se na jinou stranu. Nepochybovala o správnosti svého rozhodnutí, protože nebylo ani zdaleka tak moc sobecké, jak by se prve mohlo zdát, ale svým způsobem jí to bylo líto. On byl jedna z mála věcí, co ji vždycky dokázala přimět být hrdá na svůj původ, třebaže věci šly do hlubin. A najednou... Byl pryč. Tak vzdálený, příliš vzdálený na to, aby se k němu mohla dostat. Nebylo jim povoleno se znovu vidět, protože kdyby mu o sobě dala vědět, ohrozila by jak jeho, tak Calianna a dítě. Ne, to nemohla udělat.
„Je divné myslet na to, že už se nemůžu vrátit... Ale nelituju toho. Vím moc dobře, kam a ke komu patřím a i když to v důsledku znamená hodně, má to tak být. Asi bych měla být ráda, protože jsem šťastlivec, když jsem odtamtud zmizela ještě teď, včas... Když už můžu hovořit otevřeně a bez svázání - náš domov upadá. A náš druh bude další v pořadí, myslím, že velice brzy vymřeme. Většina se změní na sirény, někteří možná prchnou na souš, pokud budou moct, ale... Většina nemá na to, aby dokázala žít ve sladké vodě. A sirény pomřou hlady, protože lidé se vodě z dosti pochopitelných důvodů vyhýbají. Konec jedné éry.“
Když si s ní propletl prsty, krátce k němu vzhlédla a věnovala mu srdečný úsměv, než sklopila pohled k zemi, pozorujíc svoje pohybující se nohy. S každým dalším krokem a kamínkem pod jejími podrážkami se v ní shromažďovala zvláštní směsice pocitů, které by jednotně pojmenovala jako chaos - ale nezuřil uvnitř ní, zůstával klidný a jemný. Pod vlivem vnitřního řádu, co si sama nastolila. Vlastně byla smutná a vyděšená, ale obě ty stránky se nemohly prodrat na povrch skrze její tvrdou slupku a blýskavou auru něhy a lásky, co v ní vyvolával Caliann. Díky tomu setrvávala klidná a příčetná.

Po příletu racka a přečtení vzkazu se jí na rtech objevil pobavený úšklebek. Zatímco držela ten smotek papíru v ruce, upírala na něj téměř vítězoslavný výraz, protože bohové - naskytla se jí jedinečná šance poznat jeho rodinu. Možná v trošku nešťastnou dobu vzhledem k současným událostem, ale stále to byla velice vítaná věc.
„Ne, to opravdu nebojím, drahý. Takže dostávám šanci setkat se s tvojí sestrou? To je úžasná novinka,“ pronesla s viditelným nadšením a nepopiratelnou spokojeností. „Ráda bych ti poskytla tu samou možnost, pokud by sis to přál, ale... Budu upřímná. Moje rodina je příšerná, čemuž matka coby částečná siréna nasadila celkem korunu. Ale jsem ráda, že se s Naraïou budu moct také setkat. Vlastně jsem celkem poctěná, abych pravdu řekla.“

Upřímně, znělo to děsivě. Pořádně si nedokázal představit, jaké je být členem společnosti, která je tak rozložená korupcí, mocichtivostí a ještě navíc má brzy padnout. Jistě – království na tom nebylo o moc lépe, také bylo prolezlé byrokracií, svázané pravidly a hladem, ale pořád se v něm dalo existovat a působilo stabilně, více či méně. Navíc, ani se tolik nepočítal za člena společnosti, pokud by nepočítal společnost veverek, jelikož se zdržoval primárně kolem lesů, zatímco Rhiannon byla v samém epicentru společnosti vodních – muselo být děsivé se z takové pozice na ten rozklad dívat.

„Vypadáš z ní nadšeněji než bych čekal,“ poušklíbl se Cal. „Je příhodné, že vybrala místo u vody. A v dost dobré lokaci – stačí nám dojít tedy k jezeru Loché a potom zamířit jenom trochu jihovýchodně, než narazíme na rameno Secmé. A jelikož ji znám, bude v tom nejužším možném bodě, skoro u pramene západního přítoku – ačkoli ona vodu zbožňuje, zase aspoň bere ohledy na to, že ví o mém… pestrém vztahu s ní. Ačkoli už prakticky ani to ne.“ Musel na jednu stranu uznat, že to skutečně bylo zvláštní, ale v posledním měsíci ho vodní hrůza pomalu opouštěla. A on neměl moc pochyb o tom, kdo za to nesl odpovědnost. Navíc, dokonce i pobyt na pirátské lodi, zdá se, pomohl – a teď myslel Fantoma úsvitu, poněvadž na Nočním stínu se nesoustředil prakticky na nic jiného než na to, aby se pokusil dávat pozor na kapitána (a to jak v ohledu toho, aby nešel přes čáru, tak v tom, aby mu Rhiannon nebodla vidličku do oka). Minimálně se mu teď nesvíral žaludek už při pouhém pomyšlení na to, že jeho další cesta měla vést přes jednu řeku, jezero až k řece další. To bylo už samo o sobě docela značným úspěchem, pokud k tomu měl co říct.

Pokračovali v chůzi a netrvalo to dlouho, než se v zemi před nimi začalo třpytit koryto Zelené řeky. Nejmenovala se tak úplně nadarmo, i navzdory tomu, že byla čistá, voda v té řece byla permanentně brčálově zelená, což vás mohlo vizuálně dost odpudit, dokud byste nezjistili, že je to jedna z nejčistších řek v celé Nescoře. Pramenila severně od Narrigenu a hlubokými údolími (která tam byla kurva nezbytná protože ŘEKY KURVA NEMŮŽOU TÝCT NAHORU) v Dračích skalách se napojovala na Duhové moře. Mohli být tak kilometr od břehu, což bylo přibližně na deset minut chůze – příznivá vyhlídka.

Možná to nedávalo smysl, možná byla zkrátka trošku podivná... Ale ano, měla z toho radost. Nejspíš to bylo částečně zapříčiněné i tím, že se rozhodla upínat k nejrůznějším maličkostem a držet se jich zuby nehty, protože potřebovala zoufale do svého života nahnat co nejvíce světla bylo jenom možné, ale ta představa ji vskutku nadchla. Jednak kvůli tomu, že na Naraïu byla opravdu velice zvědavá už v moment, kdy se o ní Caliann poprvé zmínil, pochopitelně i kvůli tomu, že to byla jeho sestra, ale... Potom všem byla zkrátka ráda, že se věci vyvíjely takovým směrem, jakým šly. Nebylo to ani pár dní, co zjistila, že je těhotná, musela utéct ze svojí domoviny a začít si zvykat na úplně jiný život, ale všechno se obrátilo k dobrému. Caliann to přijal dobře, byli spolu a... Milovali se. Byla připravená s ním strávit zbytek života, pokud by tomu byl nakloněný. A to znamenalo, že když se jí naskytla šance seznámit se s jeho milovanou osobou, jeho sestrou. Měla z toho radost. Toužila poznat jeho rodinu, byla poctěná tím, že se jí té výsady dostalo. A mimo toho jeho sestra skutečně působila jako skvělý člověk, což jenom umocnil Marcellus se svým vyprávěním o ní. I on si ji zamiloval... O to zvědavější také byla. A už v tu chvíli si byla téměř jistá, že ji bude mít ráda i ona.

„Pochopitelně, zní jako skvělý člověk, navíc je to tvoje sestra,“ uchechtla se pobaveně. Asi úplně nechtěla rozebírat svoje motivy za tím nadšením, protože měla pocit, že je dokonale průhledná a pořád byla docela netýkavá i navzdory tomu, že vůči němu byla o poznání vřelejší než k většině lidí ve svém životě - ale měla z toho dobrý pocit. Jen se obávala toho, aby Naraïu neohrozila, protože pokud by je někdo z vodních přepadl v době setkání nebo po něm, mohli by ji do toho zatáhnout stejně moc jako Calianna. A ta představa se jí rozhodně nelíbila.
„Miluje vodu? To budeme mít něco společného.“ Hodně to vysvětlovalo. Pokud měla vodu ráda, nejspíš se právě díky tomu setkali s Marcellem - on totiž nikdy nechodíval nějak výrazně daleko do vnitrozemí, aby se v případě nutnosti mohl co nejrychleji vrátit do Alsitia. Vlastně měl témě zakázáno na souš chodit, protože to bylo pekelně riskantní, ale on na to nikdy nedbal. Dokonce ho Rhiannon několikrát doprovázela a dělala mu tak trošku průvodkyni po pobřeží, což byla nejspíš jedna z jejích úplně nejhezčích vzpomínek vůbec. Jeho nadšení z pevniny bylo zvláštní, neobvyklé... Ale hezké. A když se z ní teď měla stát také jedna z bytostí patřící na souš, brala si to k srdci mnohem víc.
„Ohledně tebe a vody... Calianne. Dokud jsem s tebou, voda ti nebude moct ublížit, ano? Jestli můžu v něčem být skutečně užitečná díky svému původu, tak je to tohle. Nedovolím, aby se ti něco stalo, i kdybych tu vodu měla poslat jako obrácený déšť zpět do oblak. A to ti přísahám při Jünai, Lumënaas.“

To nadšení z Naraïi se mu zdálo pořád trochu podezřelé, vypadala, že měla něco málo za lubem, ale neptal se nahlas. Jak ale znal Šipku i Rhiannon, vlastně by nemusel být tak zlý nápad, aby se ty dvě potkaly. Naraïa měla přirozeně povahu dost optimistickou, což by mohlo působit na Rhiannon dost dobře… a obecně mu docházelo, že navzdory tomu, že si namlouval to, že to přeci nepotřebuje, docela mu záleželo na tom, aby si ty dvě sedly. Byly asi nejdůležitějšími osobami v jeho životě – a to myslel upřímně, s jednou strávil prakticky většinu života a s tou druhou tu většinu zase strávit chtěl – a tak nějak by se mu asi zrovna dvakrát nezamlouvalo, kdyby si místo nějakého porozumění chtěly jít po krku. To by se rovnou opravdu mohl jít do Secmé vesele utopit. „Ano, hádám, že pár společných věcí byste najít mohly,“ přikývl nakonec a letmo se na ni usmál. Líbilo se mu vidět tohle její náhlé nadšení, které jí jiskřilo v očích jako nejvzácnější drahokamy. Celá jako kdyby se rozzářila svým vlastním vnitřním světlem, byla jasnější a zářivější – navzdory tomu, že si do té chvíle myslel, že už to více nejde. Tímhle ho zjevně dokázala překvapovat pořád a dokola.

„Dobře… beru to na zřetel, Voděnko. Patří ti mé díky,“ pousmál se na ni. Zatímco nahlas to asi znělo poněkud umírněně, tam uvnitř mu zrovna padal ze srdce ten nejvíc obrovitánský kámen, který jenom existoval. Popravdě, i navzdory tomu, že ten progres udělal, pořád tam ten strach přetrvával – ale pokud měl po svém boku Rhiannon, u níž už několikrát na své vlastní oči viděl, co dokáže provádět s vodou… zdála se ta hrozba najednou tak malá a nicotná. Jako by už vůbec nešlo o hrozbu, ze které by skutečně měl být vyděšený, jako kdyby se celé ty roky bál úplně z neracionálního důvodu. A i když ta rozumná část v něm pořád věděla, že voda není kámoš, tak ta, která se řídila srdcem a plně jí věřila, byla zcela přesvědčená o tom, že vodní proudy budou možná nakonec docela neškodné. Tyhle dvě poloviny se v něm tloukly jedna s druhou a zatím vítězila právě ta druhá – a něco mu říkalo, že to bude trvat ještě docela dlouhou dobu. Alespoň se o to byl ochotný pěkně snažit.

Břeh Zelené řeky se objevil už jenom kousek před nimi, takže on si mohl prohlédnout, jak se nazelenalé prameny těch řek líným tempem valí kupředu. Nebyla to rozhodně prudká řeka, to je čekalo až u Secmé, ale stejně… to byla tekoucí masa vody. Pořád nic úplně pro něj, ale po boku Rhiannon se s tím dokázal vyrovnat skoro bez mrknutí oka. Bylo to už snesitelné, což… byl pořádný úspěch, protože ještě před měsícem by před tím zase hezky zdrhnul a radši si zůstal na téhle straně řeky – anebo by si našel nějakou alternativu mostu. Všechno lepší než stát na samotném břehu řeky, kde nedosáhl bez ponoření na dno a která měla sílu, kterou by nepřekonal, ani kdyby se jak by chtěl snažil.
„Tak… asi tady můžeme udělat malou pauzu? Pokud bychom překročili řeku už dneska, možná bychom se mohli nějakým způsobem utábořit na druhé straně,“ zadíval se do dálky, kde řeka končila. „Jenom… nemám ponětí, jak moc dobrý nápad je tu řeku překračovat tady. Jižně ji pár vesnic, možná by tam mohli mít mosty nebo něco, co nám trochu pomůže. Co myslíš…?“

Sice si moc dobře uvědomovala, že mezi ní a jeho sestrou byla celkem bytostná propast nejrůznějších rozdílů, ale to měli i oni dva. Dělily je jejich kořeny, protože právě ty určovaly nejvíc z toho, co se jich týkalo. Ovlivňovaly jejich osobnost, jejich náhled na svět, zájmy, obavy... Všechno. Bylo to děsivé a fascinující zároveň, ale Rhiannon si musela pokaždé připomenout, že místo odkud pocházela... Nesmírně ji poznamenalo ještě předtím, než se začalo řádně otřásat v základech a hrozit spádem. Věděla moc dobře, že díky tomu nejspíš nikdy nebude schopná působit vyloženě lidsky, nemohla se vydávat za něco, co nebyla. Ne dlouhodobě. Sice to dříve dělala celkem běžně a nedělalo jí to žádný větší problém, ale to bylo jen před jedinci, na jakých jí nezáleželo. Nebylo to osobní. S Naraïou to osobní bylo, stejně jako s Caliannem. Chtěla, aby ji měli rádi a chtěla s Naraïou vycházet, proto se v duchu začala trošku připravovat na to, že se bude muset krotit, aby ji neotrávila. To vážně nechtěla.

„No vidíš. Myslím, že bude vážně hezké se s ní setkat, konec konců... Já nevím. Když o ní mluvíš, je znát, kolik pro tebe znamená. Je to tvoje rodina, máš ji rád a... Chci ji poznat a jsem ráda, že tu možnost budu mít. Sice je to asi trošku divné a neobvyklé, ale přijde mi to správné. Jen... Je to poprvé. Nikdy jsem nebyla s nikým, u koho by to bylo zkrátka... Upřímné. Nemyslela jsem to vážně, chápeš? Ale s tebou je to jiné. Možná proto mi na tom tolik záleží, těžko říct. Nikdy jsem vztahům moc nerozuměla, což byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem se společnosti většinou stranila. Všechno je to hrozně komplikované a já nejsem zrovna ten typ člověka, co by byl schopný něco utužovat, zvláště s tím, jak jsem dřív fungovala.“
Popravdě řečeno to pro ni byla opravdu hodně nová a neznámá situace, ale měla z toho radost. Tedy, stále ji to děsilo a cítila tu hrůzu až v morku svých křehkých kostí, ale něco jí zkrátka našeptávalo, že to tak být mělo - že kráčela po správné cestě, udělala správné rozhodnutí a především stála po boku správného člověka. Nejen protože si ho vybrala ona, ale především protože si on vybral i ji. Patřili k sobě a ona toužila nahlédnout do jeho světa, protože doufala, že by časem snad mohla... Doufala, že by se mohla jednou zařadit mezi jeho rodinu také. Ona sama ho tak brala, byl pro ni mnohem víc než jen přítel a partner. Byl skutečně jako měsíc jejího života. Důležitý, mocný a milovaný.

„Vždycky, Lumënaas. Vždycky.“ Pomaličku se k němu přiblížila a něžně ho políbila na tvář, než se rozhlédla po okolí. Přítomnost vody v ní probouzela zapuzenou přirozenou stránku a ona uvnitř trošku ožila, protože se nacházela ve svém živlu. Řeka sice nebyla moře ani zátoka, ale to pro ni už až takovou roli nehrálo - možná se narodila ve slané vodě a měla tam patřit, ale i samotná Jünai nakonec prchla na pevninu. To skutečně vypovídalo o mnohém, zároveň to Rhiannon dodávalo určitou naději. Věděla sice dobře, že dokáže fungovat i ve sladké vodě, ale díky tomu vědomí měla pocit, že by se ji mohla naučit i milovat stejným způsobem, jakým zbožňovala mořské vlny a laguny.

„Je to úplně dokonale dobrý nápad, drahý. Nepotřebujeme žádný most ani lávku, můžeme přejít tudy. A není třeba se obávat, ani se u toho nenamočíš.“ Věnovala Caliannovi mírně spiklenecký úsměv, než pustila jeho ruku a došla až ke korytu, ve kterém bublala řeka. Chvíli ji jenom pozorovala s hlavou lehce nakloněnou na stranu, než se zhluboka nadechla a položila do vody obě ruce. Dlaněmi čeřila proudy a soustředila se na to, aby se její magie uvolnila z jejího nitra a pronikla do těch vlnek tekoucích kolem nejrůznějších kamenů a oblázků.
Trvalo to zhruba dvě minuty, než se proud řeky zpomalil a zatímco část plynula dál, ze strany přítoku se utvořila neprostupná neviditelná stěna, jež zadržovala přitékající pramen. Rhiannon povytáhla ruce z pomalu vyprazdňujícího se koryta, ze kterého vyháněla co největší množství zbývající vody, než se ohlédla na svého společníka a pokývla hlavou směrem ke druhému břehu.
„Tak prosím, můžeme. Asi bude nejmoudřejší vzít to po těch největších kamenech, ale nejspíš budou kluzké, tak opatrně. Bláta bych nás už totiž asi zbavit nedokázala.“ Byla na svoji práci poměrně hrdá, protože mohla konečně být nějakým způsobem užitečná. Kdyby měli skutečně hledat nějaký most, aby mohli řeku překročit, mohlo by to trvat i pěkně dlouho. Navíc by to znamenalo zbytečně se vystavovat lidské společnosti a to nebylo něčím, po čem by ani jeden z nich nějak zvláště toužil, alespoň myslela. Tohle byl nejrychlejší a nejbezpečnější způsob, jak se dostat na druhou stranu a usnadnit si cestu i práci.

Netušil, co chystá, když se pomalu rozešla k vodě a ponořila do ní ruce… ale jakmile spatřil, co všechno dokázala s vodou udělat jen tím, že si to sama přála a využila své schopnosti, málem mu spadla brada. Pozoroval s němým úžasem, jak se voda pod jejími povely zvedá z koryta, zaráží se ve svém toku a odhaluje zablácené dno, z něhož koukaly velké, ploché kameny bílé jako kosti šklebící se z otevřených ran. Zelená řeka se vzdala její vůli, poslechla ji na slovo a zajistila, že oba dva budou schopni dosáhnout druhého břehu bosou nohou – a to jednoduše proto, že to Rhiannon chtěla. Jistě, v nějaké míře už byl svědkem její moci, ale tohle bylo… nové. A nelže, když dodá, že absolutně fascinující. Netušil, jaké hranice ta její vodní magie má, ale pokud tohle provedla ještě s úsměvem na rtech… docela ho zajímalo, co by musela udělat, aby to bylo doopravdy něco namáhavého.
Začal si pohledem měřit cestičku z kamení v bahenním moři. „Asi to bude chtít trochu zručnosti se přes to dostat, ale… nemusíme do civilizace. To bude pravděpodobně výhra.“

Vydal se vpřed, vážně to chtěl mít hezky brzo zase za sebou. Opatrně, aby neskončil v kluzkém bahně jako nějaké strašidlo, překračoval dlouhými kroky jednotlivé kameny a pravidelně se ohlížel, aby se ujistil, že ho Rhiannon následuje. Když vždycky byla tam, kam se podíval, trochu ho to uklidnilo a byl schopen dojít zbytek té cesty přes Zelenou řeku. Sotva stanul na břehu, v duchu děkoval všem možným bohům za to, že má možnost zase stát na pevné zemi.
Otočil se k Rhiannon zrovna ve chvíli, kdy taktéž stanula na téhle straně řeky. „Musím ti nechat, že máš smysl pro oslňující věci, Voděnko,“ pobaveně se na ni usmál, ze srdce mu spadla celá skála, jelikož krize a obavy? Zažehnáno. To byla vynikající zpráva.

V jejích očích to výhra skutečně byla, protože dokázala zajistit alespoň provizorně bezpečný přechod přes tekoucí masu vody... Vody, která byla jeho nepřítelem. Pro ni možná znamenala život a opravdu rozličné možnosti, ale pozorovala ji stejně moc jeho očima, jako těmi svými. Díky tomu na sebe byla také hrdá, když se jí ten trik povedl a Caliann mohl bezpečně přejít na druhý břeh, aniž by musel projít přímou konfrontací s něčím, co ho děsilo. Byla to sice jen maličká, maličká věc a oproti tomu, co pro ni udělal on to bylo zanedbatelné, ale stejně z toho měla docela dobrý pocit. Konečně mohla něco udělat ona pro něj, ukázat mu svoji oddanost a také to, že ho brala vážně a myslela na to, co ho trápilo. Chtěla mu pomoct... A pro jednou se jí to i podařilo realizovat.

„Zručnost, kterou rozhodně nepostrádáš, o tom žádná. A nemusíš se bát, ta voda se nehne, dokud ji nepustím, takže... Můžeme v klidu přejít. Jeden krůček za druhým, nehledě na to, jak dlouho to bude trvat. Jen opatrně.“ S těmi slovy mu věnovala povzbudivý úsměv, aby ho ujistila o pevnosti toho, co řekla. Myslela to vážně a byla to pravda. Byl schopný si s pár kluzkými kameny poradit levou zadní, když běžně přežíval v divočině. Přejít koryto řeky nebylo až tak těžké, rozhodně to bylo snazší, než kdyby se museli brodit nebo hledat most.

Jakmile se ocitli na druhé straně, lehce mávla rukou dolů a ta neviditelná stěna, co fungovala jako přehrada zadržující řeku, se protrhla a voda se opět spustila, vlívajíc se zpět do svého koryta - přesně tak, jako kdyby se její tok ani nikdy nezastavil. Tehdy se jen obrátila ke Caliannovi a věnovala mu nevinný úsměv, nepatrně naklánějíc hlavu na stranu.
„Díky, vážím si toho.“ Lípla mu vděčný polibek na rty, než se svýma pomněnkovýma očima rozhlédla po okolí. „Takže pokračujeme, ať jsme dál od vody? Bude moudřejší se jí vzdálit už jen kvůli tobě, nemluvě o tom, že nocovat blízko toku by bylo nebezpečné kvůli těm šílencům z Alsitia. Dokud není tma, ještě bychom mohli stihnout kousek ujít, než najdeme nějaké vhodné místo na nocování.“

Sledoval, jak se voda znovu slila do koryta, jak několik vlnek vystříklo až na břeh. Zabahněné dno zmizelo bez návratu z jejich dohledu. „Nepotřebuješ případně chvíli ještě zůstat tady, když už poblíž je voda?“ optal se raději, než ještě dotáhl do konce jedno opatření – z vaku, který si nesl, vytáhl poloprázdnou čutoru, vyprázdnil ji do toku a nechal ji naplnit se proti proudu chladnou, čerstvou vodou. Sice ho trochu znervózňovala ta barva, ale… třeba ho nečekala smrt v křečích v následcích pár řas ve vodě. Navíc, i kdyby vody nepotřebovali dost už sami o sobě k pití, nechtěl riskovat, že dojde zrovna ve chvíli, kdy ji Voděnka bude zrovna nejvíc potřebovat.

„Jsme tak pět, šest hodin chůze od jezera Loché. Takže… dneska už se tam asi nedostaneme, ale pokud to považuješ za správné, měli bychom tedy alespoň tu hodinu ujít, abychom se dostali z těsné blízkosti vody,“ pokrčil rameny a zamžoural do dálky. Někde tam, v dálce na zvlněné, jen minimálně se zvedající a klesající krajině, by se za dobré viditelnosti lesklo jezero Loché i se svými taji a krásami. Netušil, co za havěť žije poblíž, ale doufal, že to první, na co u Loché narazí, nebude nějaké ošklivé monstrum, které se bude snažit ukázat světu jejich vyvrhnuté vnitřnosti. Protože nejenom, že by museli plýtvat silami na to, aby ho zneškodnili, ale taky pořád tam bylo riziko zranění, které mohlo mít dost ničivý dopad, pokud by se zraněný nedokázal dostat včas do civilizace, která byla od nich dost vzdálená a tak trochu z ruky.
Na krajinu kolem se pomalu snášel stín, navzdory tomu, že bylo teprve odpoledne a večer teprve klepal na dveře. Podzim už byl skoro u konce, zima se hlásila o slovo – což znamenalo, že už si pravděpodobně nebudou moci dlouho dovolovat nocovat jen tak uprostřed lesů. Tedy, jemu by to díky jeho druhé podobě asi moc nevadilo, prostě by to nějak přečkal, ale u Rhiannon to nepřipadalo v úvahu – zvlášť v tomhle stavu. Jak se dokázal přesvědčit těsně po svém připlutí do Nescory, zima tady byla obzvláště krutá a vybírala si těžkou daň na každém tvoru, který se snažil ji přečkat bez nějakého záložního plánu, bez místa, kam se uchýlit a schovat do bezpečí. Takovou zimu ještě nezažil – a při vzpomínkách na to, jak zdevastovaný byl život v lesích po jejím odchodu, se mu ježily vlasy. Pořád měl před vnitřním zrakem stav, v němž byla většina zvěře po odchodu zimy, všichni byli jako stín toho, kým byli na podzim. Trčící kosti, rýsující se žebra, zapadlá vyhaslá očka. Nescorská zima byla zarputilý a vypočítavý protivník, proti němuž nebylo radno bojovat, pokud byste jenom nechtěli vyčerpat své síly na boj s větrnými mlýny.

Poté se mu v hlavě znovu přehrála její slova. Její poznámka o tom, že by se neměli zdržovat u Zelené řeky a vodního toku, dokud tam byli ti šílenci z kultu v Alsitiu. „Skutečně je možné, že by si vodní troufli takhle daleko? Zelená řeka je dost zaříznutá do vnitrozemí, sama jsi říkala, že i tobě to někdy dává zabrat, když se takhle vzdaluješ. Je šance je setřást, pokud dojdeme až k Loché? Jakože… ne teoreticky, ale prakticky? Pokud máš být nějakým způsobem v bezpečí, potřebujeme najít místo, které pro ně bude zkrátka až moc daleko…“ I když to sám rozhodně neplánoval, musel znít dost vyděšeně. To nebyla však tak úplně pravda – to jediné, co ho v tu chvíli děsilo, bylo to, že sám pořádně netušil, co od protivníků z řad vodních čekat. Jistě, na souši měli být slabí, ale po demonstraci síly, kterou Rhiannon ukázala při zadržení té řeky, mu tak trochu docházela jistota i v tomhle.

Možná. Nejspíš by nebylo úplně od věci, kdyby se zdržela a pobyla ještě u řeky. Mohla by si smočit nohy nebo ruce, užívat si ten pocit a nasávat atmosféru sladké vody, protože s ní měla provázat svůj budoucí osud... Ale Rhiannon to tak nechtěla. Cítila tlak připomínající těžké břemeno na svých ramenou, stejně jako vrtkavý pocit nestálosti uvnitř svojí hrudi. Ne, nezdálo se jí to úplně správné. Sice by tím byla připravená na delší cestu, ale zároveň jí přišlo příliš riskantní se zdržovat kdekoliv poblíž vody, dokud nedosáhnou té požadované vzdálenosti.
Nejspíš ji tak trošku sžírala paranoia, ale měla obavy. Velké, silné. Nechtěla jim dovolit proplout na povrch a tak si to všechno připouštěla jenom okrajově, ale cosi jí říkalo, že ti lidé úplně šílení nejsou - zkrátka se jenom adaptovali na situaci a zvolili si drastičtější způsob cesty. Zoufalá situace z lidí činila zoufalce, co se chýlili k zoufalým řešením, což uctívání Vyysihui rozhodně bylo. Jejich národ ho sice respektoval a měl i drobnější svátky pro uctění jeho daru a jeho jako boha, ale nikdy nezacházeli daleko. Byli ve svých modlitbách a činech velice rezervovaní a drželi se zpátky. Ale cosi vysávalo jádro, které pohánělo celý jejích svět, jejich zdroj obživy skomíral a zatímco někteří jedinci byli silní, drtivá většina slábla. Jünai se od nich začínala odvracet, což dalo Vyysihuovi skvělou příležitost proniknout do srdcí zubožených a slabomyslných a začít je kontrolovat tak, aby se z nich stali jeho nohsledi. Její matka byla jednou z nich. A jak už to bývalo, vodní by si nepřipustili porážku a ránu na cti. Díky tomu si Rhiannon s odstupem času byla téměř jistá, že se jen tak nevzdá a pokusí se k ní dostat, aby napravila nastalou situaci a stáhla svoji jedinou dceru zpět do hlubin, kam podle jejího mínění patřila. S korunou posazenou na hlavě, dlaně potřísněné krví... Přesně tak, jako v Rhiannoniných snech, jež po těch letech konečně začaly dávat smysl.

„To zní dobře. Vážně si myslím, že bude lepší se od vody trošku vzdálit... Jen pro jistotu. A ano, obávám se toho. Náš druh je velice zatvrzelý a společnost se silně fixuje na moc a čest, byť jde spíš o pokřivené ideály vytyčené původními generacemi dávno a dávno před nimi. Ale pokud půjdeme dál... Myslím, že se jich zbavit můžeme. A věřím tomu, že to jezero bude dobré útočiště. Cítím to v kostech.“ Jezero. Znělo to hezky, ale proti všemu, k čemu byla vychovaná. Měla by být poslušná a podvolit se matčině vůli. Udělat to, co by pomohlo jim všem. Místo toho utíkala jako největší srab a sobec... Ne. Ona nebyla sobecká. Myslela přeci na Calianna a to dítě. Ti by možná mohli být jejím vykoupením, kdyby nebyla tak v pokušení...
Na moment se obrátila směrem k řece a chvíli tupě sledovala proudy vody překonávající nejrůznější překážky v cestě, než se obrátila zpět na svého přítele a vykouzlila na rtech nepatrný úsměv. Po páteři jí přitom přejela ostrá vlna bolesti, co ji vytrhla z toho podivného stavu, ale ona na sobě nedala nic znát - nic z toho, co se jí honilo hlavou, ani to, co si pomaličku uvědomovala. Byla příšerně rozpolcená a vracela se zpět ke svému známému já, co bylo hluboce ponořené v melancholii, která v ní podněcovala pasivní agresi. Taková ale vůči Caliannovi být nechtěla. Milovala ho. A to ji drželo nad vodou, takže se toho držela zuby nehty, aby nepropadla tomu samému, co dostalo její matku.
„Je to jako opakování minulosti, bude to v pořádku. Věřím tomu, věřím nám. A také věřím Jünai, která by nedovolila, aby se její vlastní osud odrazil na dalším z jejích dětí.“ S těmi slovy úlevně vydechla a zastrčila si za ucho pramen tmavě modrých vlasů, užívajíc si pocit klidu, jež se jí pomaličku rozléval napříč žilami. Rozbouřená krev, co jí bublala ve spáncích se konečně zklidnila a ona mohla volně dýchat, aniž by měla pocit, že ji zevnitř požírá napětí.

Na jednu strany bylo možná trochu zneklidňující, jak moc se Rhiannon odvolávala na to, že Jünai bude stát při nich. Jistě, vyhlídka to byla milá, ale… i kdyby se proti nim rozhodli otočit všichni bohové v Nescoře, nezměnilo by to pro něj nic (mimo toho, že by pravděpodobně v takové situaci balancoval na nitičce nad propastí). A navíc… tak moc nezlomnou víru v jejich bohyni neměl poté, co mu sdělila, že jejich domov umírá a nedá se to pravděpodobně nijak napravit. Kdyby tak moc milovala svůj vodní národ… proč by to Jünai vůbec dopustila? Jistě, všichni znali ten moment, kdy musí rodič svoje děti nechat na tom kole jet samotné, ale proč ji nenapadlo jim nejprve poskytnout nějakou pomocnou sílu, opěrná kolečka, aby nebyli ihned odsouzeni k nezdaru a k tomu, aby jejich domov padl? Na Calianna to byla možná až moc hluboká a filozofická myšlenka, většinou tohle nebylo něco, co spadalo do jeho pole působnosti, ale… nedokázal se téhle myšlence ubránit. Ale nahlas by ji neřekl, protože když viděl, s jakou vírou Rhiannon o bohyni vodních mluvila… bylo tohle to, jak měla vypadat skutečná víra? Caliann asi nikdy nikoho, kdo by tolik věřil v nějaké božstvo, nepotkal. Možná vesničany, kteří věřili jenom v to, že si ji mezi sebou Aurora s Rüvikem přehazují a hrají si s nimi jako kočky s myší, ale tohle bylo něco jiného. Byla to naděje, která hnala člověka vpřed. Už jen kvůli tomu by si nikdy nedovolil jí tohle zpochybnit, ani kdyby k tomu měl sebelepší důvod. Alespoň někomu by měla zůstat takhle neochvějná víra v to, že svět není tak moc obrácen zády.

„Dobře, v tom případě bychom měli pokračovat,“ kývl na její slova a když ji sledoval, s jakým smutkem hleděla do vln, píchlo ho u srdce. Ani si doteď neuvědomoval, jak moc velká změna tohle pro ni musela být – ale během pár hodin přišla o domov, o rodinu a podle toho, co říkala od odříznutí od zbytku svého národa, také o přátele, jelikož to nevypadalo, že by se chystala jim alespoň dát vědět, že žije a kráčí po souši v relativním bezpečí. Chápal sice její důvody, o tom žádná – kdyby se ta zpráva dostala do špatného místa, mohla by zapříčinit, že by je někdo z kultu fanatiků rychle našel a mohl by znamenat hrozbu, zvlášť pokud by jich bylo více – ale stejně. Drásalo mu to srdce při pomyšlení, že prakticky jen kvůli tomu, že poznala jeho, musela ztratit předchozí život. Bylo to nemyslitelné, kruté. Něco, za co by ho pravděpodobně měla vina sežrat zaživa, ale… to by musel polevit v ostražitosti a svém odhodlání chránit ji děj se co děj. A to vážně nebylo něco, co by mínil udělat. Její bezpečnost aktuálně byla jeho první položkou na žebříčku priorit, i kdyby se svět chtěl v důsledku toho stavět na hlavu.
Přistoupil k ní, jemně ji pohladil po tváři a poté se natáhl po její ruce. Propletl s ní prsty a pousmál se na ni. Asi to nebyl ten nejvíc zářivý úsměv ve vesmíru, ale oproti tomu v sobě nesl jiné pozitivum – byl míněn upřímně. Bez jakýchkoli kliček nebo háčků, které by vše komplikovaly. „Půjdeme tedy? Vody u sebe mám v dobrém případ tak na dva dny, takže by neměl být problém, pokud se chceš vzdálit od vody,“ promluvil na ni měkce. Bylo mu jasné, že kráčet po souši bez možnosti úniku zpátky do vody musí být pro ni těžké, proto na ni nespěchal. Pár minut navíc poblíž koryta Zelené řeky je nemělo ani spasit, ani zničit. Dával jí čas, aby se rozešla, až na to bude sama připravená. Trpělivě vyčkával po jejím boku – a mínil na tom místě zůstat ještě zatraceně dlouho. Dokud se ho sama nebude chtít zbavit, nemínil být kdekoli jinde.

Souhlasně přitakala, protože představa toho nebezpečí, do jakého by se mohli dostat, pokud by se příliš zdrželi... Neznělo to nejlépe. Rhiannon sice měla uvnitř sebe nahromaděnou takovou masu potlačených emocí, že by mohly docela solidně usměrnit její magii a pomoct jí využít ji bojovnějším způsobem, což obvykle moc nedělala, ale sázet na to nemohla - a ani nechtěla. Nejlepší bylo držet se plánu a opatrnosti, která byla rozhodně na místě, protože její nepřátelé byli velice zatvrzelí a celé situace byla opravdu hodně osobní a vyhrocená, takže se nedalo úplně předpokládat, že by to snadno vzdali. Fakt, že se nacházeli na souši sice hrál pro ně, ale Alsitio mělo vlastní skupinu dalších průzkumníků, jež byli stejně dobře schopní na pevnině přežít tak jako ona sama. Tudíž i jejich zdánlivě největší výhoda mohla být poměrně jednoduše komprimovaná a obrácená proti nim. S tím se Rhiannon pokoušela počítat a v duchu se na to také připravovala... Pokud by totiž skutečně došlo na střet s fanatiky, mělo by to tíživý dopad.
Část v ní truchlila nad tím, co se stalo a o co přišla, ale určitým způsobem ji příšerně dusil fakt, že byla zrazená někým, kdo měl být její nejbližší osobou. Místo toho se ocitla v nemilosti a nebezpečí, zmítaná příšernou úzkostí a nejistotou. Tolik věcí se mohlo pokazit. Příliš mnoho na to, aby ji to netáhlo k zemi. Na to nebyla stavěná ani ona, protože se vždycky opírala o svoje pomyslné hory jistoty, což bylo přesně tím, o co vlastně v současnosti přišla.

„Souhlasím, měli bychom jít. Děkuju,“ pousmála se na něj mile, nesmírně vděčná za to vlídné gesto. Byl nesmírně laskavý a pozorný... A ona měla pocit, že si ho snad ani nezasloužila. Vlastně představoval to, co její dřívější já tolik toužilo okusit - blízkou osobu, s jakou by jí pojilo skutečně silné pouto a láska mezi ní a tím člověkem by byla vzájemná. Přesně tak to s Caliannem bylo, což pro ni znamenalo hrozně moc. Také k němu cítila opravdu silnou náklonnost a děsila jí představa, že by po něm šli ti samí šílenci, jaké měla v patách už ona sama... To znělo příšerně.

Zarazil se, když jí ze rtů splynulo poděkování. Zarazil se na místě a tím zastavil i ji. Než se stihla zeptat, co je špatně, přidržel si její ruku v tom spletení prstů a tou druhou ji jemně chytil za tvář, palcem ji jemně pohladil po tváři. „Neděkuj, Voděnko. Vážně ne. Jsme v tom spolu, dobře? Kdyby za to měl jeden cítit vděk, uděkoval by se k smrti,“ uculil se na ni. Vážně nechtěl, aby to brala jako něco, co by pro ni jen tak neudělal. Snesl by jí modré z nebe, kdyby to bylo jen trochu možné, aby pravdu řekl. Takže tyhle věci… zkrátka mu přišlo nanicovaté za ně děkovat. Tedy samozřejmě, byl vděčný za hodně věcí, včetně toho, že tu s ní skutečně může být, ale… kdyby se to bralo jako něco, za co by se děkovalo, bylo to pro něj jako něco, s čím se počítá, že se rozpadne, proto se děkuje za to, že to ještě drží. Jenom netušil, jak přesně tohle proměnit do slov. Proto ji jen znovu pohladil po tváři a vtiskl jí malý polibek, než se otočil k odchodu, prsty stále propletené s jejími.

Už se měli k odchodu, když Cala zarazil zvuk, který se ozval přímo za nimi. Zarazil se, mimoděk se napjal po celém těle, a jemným pohybem zarazil Rhiannon, aby se dál nevydávala. Opatrně se otočil přes rameno. Houštiny, které začínaly při břehu Zelené řeky po jejich pravici, se jevily docela nevinně, ale on si byl docela dobře jistý, že odtamtud zaslechl to, co ho zarazilo uprostřed pohybu. Šumění, které nemohlo být ničím jiným než postavou procházející křovinami, a tichý lomoz, nezaměnitelné křupání malých větviček pod něčíma nohama. Možná ten někdo nekráčel, ale nepopiratelně alespoň přenášel váhu z nohy na nohu. A možná by to mohlo být jenom zaražené zvíře, které zároveň zajímala i vyděsila jejich přítomnost, ale… poté Cal mírně zaklonil hlavu a nasál pach toho tvora. Zvíře to tedy rozhodně nebylo. Byl si dost jistý, že z narušitele bylo cítit něco povědomého, svěžího. Chvíli mu to zabralo, ale poté mu to docvaklo – jak to mohl nerozeznat? Byl to pak křížence. Dvě poloviny, které se vzájemně mísily. A dle slané vůně oceánu, která v tom hrála docela roli, nešlo o nikoho jiného, než o míšence yialadri a ještě něčeho, co nedokázal určit – buďto elf, nebo víla. Dle zlověstné sladkosti však počítal spíš s tím druhým.

Pustil Rhiannon a pár tichými kroky se přiblížil ke křovinám. V hrudi mu bublalo zlověstné vrčení, ale dusil ho, nechtěl prozradit cizinci, že o něm ví – a že hodlá vrátit nemilé překvapení tak, jak by to asi vyděsilo každého: konfrontací. Bez varování či čehokoli podobného se poté náhle vrhnul vpřed. Stín v lese se nestihl ani pohnout, než se mu kojotodlak vrhnul po krku a bez varování ho shodil na zem. Nepřipravený stín dopadl na zem, že byl zázrak, že si nevyrazil tím pádem dech, a Cal přistál přímo na něm. Kolem nich se zvedala mračna rozvířeného prachu. Měl jenom si moment uvědomit, kdo je jeho protivník – mladík asi v jeho věku, s hladce upravenými blonďatými vlasy a sytě modrýma očima, které na něj třeštil.
Vypadal docela vyděšeně – to ale Calianna ani v nejmenším nezajímalo. Tentokrát už nechal zavrčení, aby protnulo omámené ticho. Blýsknul na cizince dlouhé zuby, než zúžil oči do podezíravých, naštvaných škvírek. „Máš jednu jedinou šanci vysvětlit, kdo jsi a proč nás sleduješ. Potom mi ujedou nervy a nebude to hezký.“

Nebyl schopný jasně uvažovat. To, co se dozvěděl mu zatraceně zamotalo hlavu - a on vůbec netušil, čemu věřit. Jistě, slovo jeho nejlepšího přítele a prince mělo jistě váhu a Emillio si byl jistý, že by si Marcellus zajisté nic podobného nevymýšlel, ale... Znělo to příšerně. Vlastně doslova šíleně. Svým způsobem ho ale děsilo to, že navzdory tomu, jak moc přitaženě za vlasy to všechno působilo, nedělalo mu problém tomu uvěřit. Už když se se sestrou poprvé dorazili do Alsitia, oba si jasně všímali toho, jak vratká tamní společnost byla. Vratká a zatraceně pochybná. I to pochopitelně přispělo k tomu, že oba prchali na pevninu co nejvíce to jenom šlo, což jim mnohdy zhoršovalo situaci, protože přeci jen nesli tajemství o svém původu a nikdo nesměl vědět, že jim krví proudily i vílí geny.
Tak jako tak, po vzoru svého přítele se i on vydal na cestu za Rhiannon, protože o ni měl úplně stejné obavy. Díky tomu mohli po jistou dobu cestovat společně, než se oba rozdělili a zatímco Marcellus vyrazil dál, Emillio se rozhodl zkusit štěstí u Aarmëvillských ruin, kam údajně mířila. Dostal od svého přítele jen hrstku základních informací a tak trošku ho podezíral z toho, že mu něco zatajoval, ale neptal se. Neměl pocit, že by na to vlastně měl právo, ne vzhledem k tomu, jak to mezi ním a onou modrovláskou dopadlo. Nemohl tedy princi zazlívat, pokud by se mu rozhodl něco neříct - Rhiannon byla nejen jeho nejlepší přítelkyní, ale svým způsobem i mladší sestrou. Ať už šlo o cokoliv, nepříslušelo mu se kvůli tomu cítit jakkoliv dotčeně nebo se čertit, protože on svoji šanci víceméně promarnil, když jejich vztah ze strachu z provalení svého tajemství ukončil. Docela hořce toho litoval, ale nedostal šanci to napravit. Proto také svým způsobem doufal, že by se mu to snad mohlo povést teď... Pokud by ji byl schopný najít.

Rozhodně nebyl žádným stopařem, o tom žádná. Ale díky svojí vílí části byl schopný alespoň sledovat stopu magie, jakou za sebou zanechávala. A podle všeho nebyla sama, což nejspíš dávalo smysl vzhledem k tomu, co Marcellus naznačoval, když mu poměrně neochotně vysypal, co se vlastně děje, aby ho varoval. Emillio jejího společníka tipoval na elfa nebo t'ealh, ale jistý si nebyl. Stejně dobře mohlo jít o křížence nebo lesní vílu, protože všechny tři možnosti poměrně snadno splývaly a jejich magický odlesk byl vcelku podobný. On se nikdy nějak více nezajímal o tenhle druh využívání svých schopností, tudíž se musel spokojit jenom s tím, co mu nabízel přirozený vývoj a vlastní instinkty. Nebylo to moc, ale pořád to bylo lepší než nic.
K ruinám dorazil v době, kdy už byla pryč, ale stopa nebyla natolik slabá, aby byla hodně daleko. Vzhledem k tomu, že opravdu hodně pospíchal, se mu docela dobře dařilo vyrovnat vzdálenost mezi ním a jí a její společností, takže jakmile dorazil k Zelené řece a spatřil její siluetu na druhé straně toku, srdce mu poskočilo štěstím a úlevou. Byla naživu a nezdála se být zraněná... To bylo opravdu hodně dobré znamení. Zdálo se ale, že s ní je jakýsi muž - a když už se k nim Emillio konečně přiblížil trošku víc, byl schopný odhadnout i jeho rasu. T'ealh. Nějak si nedokázal představit, že by se zrovna Rhiannon bavila s někým takovým, ale dřív než se nad tím stihl nějak pořádně zamyslet, stal se svědkem toho, jak se k sobě ti dva měli... Tehdy nepatrně ztuhl.
Rhiannon a ten muž... Něco spolu měli? Chladná a odtažitá Rhiannon Alowyn, všemi a snad i sebou považovaná za ledovou královnu... Najednou mu roztávala přímo před očima a projevovala tolik něhy a náklonnosti, kolik u ní neviděl za celou dobu, co ji znal. Ať už její společník byl kdokoliv, evidentně jí na něm záleželo, to bylo jasné. A soudě podle jejich chování si byli opravdu blízcí, což Emillia přimělo trošku přehodnocovat svoje záměry, ale... Nemohl se jen tak obrátit a vrátit se, protože s někým byla. Šlo mu přeci o její bezpečí a blaho.

S tou myšlenkou s využitím svojí magie přešel řeku a zamířil do křoví, protože mu přišlo nevhodné se objevit zčistajasna v takové chvíli. Nesetrval tam ale nijak zvláště dlouho, protože se muž po chvíli obrátil a zamířil jeho směrem, což ho poměrně rozrušilo, ale rozhodl se zůstat v klidu a pokoušet se nedávat najevo svoji přítomnost. To se mu nakonec ani zdaleka nepodařilo - neznámý po něm totiž zničehonic vyrazil a on skončil zády na zemi, válejíc se v prašné hlíně.
„Klid, nejsem váš nepřítel! Hledal jsem Rhiannon, Marcellus mi řekl, co se stalo. Všichni mají strach...“ Vykuckal ze sebe poněkud zaraženě, než sjel svýma modrýma očima z muže a upřel pohled na Rhiannon, která stála opodál a ačkoliv měla jedno obočí pozvednuté, cítil z ní úplně stejnou bojovnost jako z toho, co ho srazil k zemi. Když se očima setkal s těmi jejími, šokovaný výraz na jeho tváři vystřídal upřímně starostlivý. Neviděl ji už opravdu dlouho, protože krátké zahlédnutí na tom plese se moc počítat nedalo. Byla krásná jako vždycky - a fyzicky se vůbec nezměnila, což ho nepřekvapilo. V pomněnkově modrých očích se jí značily obavy a jistá forma podráždění, což jenom potvrzovalo to, co mu jeho přítel pověděl. Skutečně po ní šli, jinak by nebyla tak ostražitá.
„Rhiannon...“ Pronesl bezděky, neschopný najít v sobě všechna ta slova, co jí chtěl přednést. Sice si v duchu rozmýšlel velice pečlivě, co by jí chtěl říct, ale když se s ní setkal takhle tváří v tvář a navíc byl ve stejnou chvíli ještě ohrožován jejím společníkem, což nebylo zrovna dvakrát příjemné. Ačkoliv chápal jejich potřebu krýt si záda a stejně tak i nedůvěřivost, ona ho přeci jenom znala. Musela poznat jeho hlas, jeho tvář. A na to spoléhal, třebaže to možná bylo trošku naivní vzhledem k tomu, že to on byl tím, kdo jejich vztah jen tak ukončil.
„Přišel jsem ti pomoct. Kult zatím nic dalšího neprovedl, ale Marcellus už má podezření na pár členů. Brzy se to vyřeší a budeš se moct zase vrátit... Prosím. Přísahám, že nikomu nedovolím, aby se k tobě přiblížil a ublížil ti. Dám na tebe pozor, já i Marcell. Nemůžeš tu zůstat, to víme oba. Vodní... Nejsme stavění na to, abychom tu žili trvale, třebaže si k tomu můžeme přivyknout. Není to přirozené a ty víš, že patříš do slaných vln. Dovol mi ti pomoct.“

Spolu. To slovo znělo opravdu hezky, nesmírně ji to hřálo u srdce. Konečně měla skutečně pocit, že ať už se stane cokoliv, nebyla v tom sama. Nehrozila situace, že by se v čemkoliv plácala a topila,* protože nehledě na budoucnost, kráčeli spolu bok po boku a ani jeden z nich díky tomu nemusel čelit jakémukoliv bahnu sám. Přesně tak to mělo být. Rhiannon po tom toužila příšerně dlouhou dobu, než se jí to nakonec splnilo... Ale to čekání a soužení rozhodně stálo za to, protože narazila na někoho, kdo pro ni byl naprosto dokonalý. Jako spřízněná duše. A víc si přát nemohla.

Vlídně se na něj usmívala, ale když se najednou vzdálil s náznakem toho, že se něco děje, okamžitě zbystřila a popošla kousek za ním. Podle všeho zachytil přítomnost někoho dalšího, což jí na jistotě zrovna nepřidalo, protože sama nic podobného nepostřehla. Pravdou bylo, že z nich dvou byl všímavější rozhodně on - díky svojí zvířecí stránce měl zostřené smysly, což bylo něco, co dětem vody naděleno nebylo. Třebaže dostali od svých patronů mnoho darů, vzhledem ke svému přirozenému prostředí a způsobu života nic takového nepotřebovali. A Rhiannon sice byla zvyklá si hlídat záda, ale přesto jí mohlo mnohé uniknout. To byl jen další důvod, proč byla Caliannovi také tak vděčná, protože díky němu měli jistou výhodu oproti svým nepřátelům. Šance byly, že by je slyšel dříve nebo možná zachytil jejich pach, což by jim mohlo dát šanci převrátit situaci a naklonit moment překvapení na svoji stranu.
Jakmile ale její milý vytáhl onoho vetřelce z křoví a srazil ho k zemi, okamžitě poznala o koho šlo. Emillio. Tvář se jí zkřivila celkem širokou plejádou emocí - a žádná z nich nebyla zrovna dvakrát pozitivní. V Alsitiu se mu pokaždé obloukem vyhýbala, protože se s ním nechtěla setkat, natož pak s ním jakýmkoliv způsobem mluvit. Sice jí zanechával dopisy a pokoušel se udržet kontakt, ale ona to brala jako uzavřenou událost. Jejich vztah skončil, když se zničehonic rozhodl ho utnout. Tak to bylo, nic dalšího. A ona absolutně nechápala, proč se u všeho bohů namáhal trmácet až tam, jen aby se ujistil, že je v pořádku a nabídl jí pomoc, o jaké si musel předem být už téměř jistý, že ji odmítne. Co si od toho k čertu sliboval? Hrál si na hrdinu? Proč?

„Emillio,“ povzdychla si, než došla k nim dvěma a pohladila Calianna po rameni. „To nic, Lumënaas. Znám ho, je to přítel Marcella.“ Tím vysvětlením dala Emilliovi poměrně dost jasně najevo, co si o celé záležitosti myslí, protože ho neoznačila ani jako svého bývalého, ani jako přítele. Dřív o něm smýšlela alespoň jako o potenciálním známém a společném příteli, byla ochotná s ním udržovat přijatelné vztahy pro dobro Marcella a kvůli konexím, ale tím to pro ni haslo. Když se na něj ale dívala v současnosti a viděla mu na očích to zmatení a zraněnost, popadal ji vztek.
„Nepamatuju si, že bych ti psala, abys mě hledal. Vlastně pokud vím... Když jsem utíkala z Alsitia, nikdo o tom nevěděl. Chápu, že se o tom dozvěděl Marcellus, protože je to můj jediný skutečný přítel a také budoucí hlava celého království, ale jak se to u Jünai dostalo zrovna k tobě? Pokud vím, naše kapitola je uzavřená. Nenapadlo tě, že když ti někdo neodpovídá na dopisy a vzkazy a na společenských událostech se ti stranní, že nestojí o kontakt? Odešel si, jen tak. Neřekl si proč, prostě si jen řekl, že je konec. A teď se sem vydáš a pokoušíš se hrát si na spasitele? Proč si probohy myslíš, že bych s tebou kamkoliv šla, Emillio? Svoji šanci si měl, já dvakrát tu samou chybu neudělám. Důvěra je cenná a vratká věc... A ty si o to mojí přišel už před nějakou dobou.“
Líně naklonila hlavu na stranu, věnujíc blonďákovi absolutně chladný a odměřený výraz, než obrátila svoji pozornost ke Caliannovi, kterého něžně políbila na tvář a hluboce si povzdychla. Neměla tušení, co v dané situaci dělat. Kdyby bylo po jejím, prostě by ho poslala zpátky tam, odkud přišel - ale pokud ji našel on, s troškou šmátrání mohli i ostatní. Ciri se evidentně nakonec Marcellovi zmínil, což chápala - držet něco takového v tajnosti od svého nejlepšího přítele, který je hluboce zainteresovaný by bylo nesmírně těžké a hrozné. Nevyčítala mu to, nezlobila se. Ale ani v nejmenším se jí nelíbil fakt, že se to nakonec dostalo zrovna k Emilliovi, který se ji nakonec vydal hledat a zřejmě si chtěl něco dokazovat.
„Calianne, tohle je Emillio z rodu Merise. Nejlepší přítel mého nejlepšího přítele a... Bývalý. Emillio, tohle je Caliann, můj přítel.“ Při představování na ní bylo znát, že není z blonďákovy přítomnosti nijak zvláště nadšená - a jakmile došlo na představování Calianna, dala si docela dost záležet na tom, aby Emilliovi dala najevo, že patří právě ke Caliannovi. K němu a jemu. Bez výjimek. Bylo jí srdečně jedno, jestli k ní něco cítil a jestli se jí snažil pomoct, protože ona už svoji pomoc měla... A rozhodně ji nemínila vyměňovat za jeho.
„Tak, teď když už se všichni známe... Nikam nepůjdu. Ne s tebou, ne zpět do Alsitia. Neutíkala jsem odtamtud jen tak pro nic za nic, navíc je ve hře mnohem víc věcí a jsem rozhodnutá zůstat na souši. Tohle je místo, kam patřím, ne moře. Možná jsem se tam narodila, ale to neznamená, že tam výlučně náležím. Zůstávám s Caliannem, moje rozhodnutí nezměníš. Nedělám to jen z nutnosti a kvůli tomu nebezpečí, ale i protože chci. Člověk konec konců patří tam, kde jsou jeho milovaní... A to je v mém případě tady. Je mi tedy líto, že ses sem trmácel úplně zbytečně, ale tady máš moji odpověď. Nepotřebuju tvoji pomoc a ani o ni nestojím. Přišel si o několik let pozdě.“

*No pun intended, přísahám

Caliann si nedůvěřivě měřil cizince, který pod ním ležel v prachu. Blonďák nevypadal jako nějaký typický typ rváče, naopak – na to měl až moc hezkou tvářičku. Bez zlomeného nosu, bez pih nebo znamének, bez podlitin nebo jakýchkoli náznaků jiné nedokonalosti. Možná až moc uhlazenou a perfektní, pokud by se nad tím měl zamyslet. Jeho teorie o míšenci fae tím pádem asi bylo skutečně správné, protože nikdo nemá takhle dokonalou tvář jen tak, od přírody, pokud nejde právě o víly. Kojotodlak by možná doufal, že k jeho vůbec první konfrontaci s vílami bude o něco příjemnější, ale ono ne – muselo jít o jemu naprosto neznámého blonďatého stalkera, který na něj teď ze země kulil modré oči a snažil se překotně vysvětlit, že jenom hledal Rhiannon. To Cala donutilo se otočit právě k Voděnce – a zjistil, že si cizince (pro něj tedy alespoň cizince) prohlíží podmračeným pohledem. Tím potvrdila sice mladíkovo tvrzení, ale zároveň dala najevo, že není někým, koho viděla ráda. Asi ne nikdo extra nebezpečný, to by pravděpodobně sahala už dávno po zbrani, ale někdo… na koho zjevně neměla nejlepší vzpomínky. A když mu po chvíli začala dost ostře odpovídat, potvrdilo se mu to jako nikdy nic jiného.

A potom je představila. Cal, který se mezitím stačil vyškrábat na nohy a tím propustil ze sevření mezi sebou a zemí i Emilia, se postavil vedle Voděnky a těkal splašeně očima mezi nimi. Zdálo se to jako divadlo, kterému on byl jenom němým divákem, který měl být co nevidět třeba i uveden do děje. Podle všeho se Rhiannon zdála vůči mladíkovi dost hořká – a když řekla to, co vyznělo, že jí nějak v minulosti ublížil, naježil se celý nanovo a opět měl co dělat, aby toho kluka nestrhnul znovu na zem a trošku mu tu tvářičku plnou dokonalosti neupravil. Nelíbilo se mu, co slyšel od Rhiannon – že se od ní prostě uprostřed něčeho odřízl a tím jí ublížil. Tedy, ne, že by snad litoval, že se ti dva evidentně rozešli, ale štvalo ho, že to proběhlo za takových okolností. Možná ho trochu těšilo, že vina zjevně visela na blonďáčkovi. Sice byl přesvědčen o tom, že nikdo nebyl nikdy úplně bez viny, ale ani při pátrání se mu nezdálo, že by v tomhle ohledu Rhiannon udělala něco zle. Pokud ji jen tak bez vysvětlení odkopnul, bylo pochopitelné, že měla tendence být tak zdrženlivá v tom, koho si umínila pustit k tělu a koho zase naopak ne. Tušil, že se ten důvod musí skrývat v někom, kdo jí ublížil – a když se ten člověk postavil před něj, přelila se přes něj další intenzivní vlna vzteku. Nakonec se ale ubránil výbuchu. Pevně secvakl čelist a s nesouhlasným výrazem sledoval jeho snahu ji přesvědčit, aby se s ním vrátila do Alsitia.

Skutečně vydržel mlčet dlouho… ale nakonec mu praskly nervy. „Pokud s tebou nechce jít, měl bys to respektovat,“ zasáhl do jejich debaty a postavil se hned vedle Rhiannon v gestu, že v tomhle je zkrátka s ní. Že jen tak při první potíži nevycouvá… leč blonďáček moc problémů zjevně nepředstavoval. Jen nepříjemnou vzpomínku z minulosti pro Rhiannon… a to dost možná bylo i horší než kdyby to byl někdo z kultu, kdo by jim šel po krku. Psychická bolest uměla nadělat mnohem větší a horší paseku než za fyzická, koneckonců. „Rhiannon se o sebe dokáže dost dobře postarat, to jistě víš. Navíc na to není sama. Tak na ni nedělej psí oči a prostě pochop, že ne na každého ten váš slavný vílí šarm funguje.“