Aarmëvillské ruiny

Každé další pronesené slovo ho rvalo na kusy, jako kdyby si na něm pochutnávala smečka divokých vlků.* Od svého výletu si skutečně nesliboval nějakou výpravu, kdy by se do Alsitia vrátil jako rytíř na bílém koni, získal svoji vysněnou dívku a zachránil ji ze spárů zloduchů i nebezpečí. Ale tak trošku doufal, že to... Nějak půjde. Opravdu si přál to s Rhiannon urovnat, zažehnat jejich spory a pokusit se napravit to, co předtím napáchal. Jak se ale zdálo, ve skutečnosti jí ublížil mnohem víc, než si původně myslel. I když si na povrchu tvářila celkem vyrovnaně a onehdy ukončení jejich vztahu vzala relativně dobře, podle všeho jí to dost ublížilo. To ho nemělo překvapovat vzhledem k tomu, že mu trvalo opravdu hodně dlouho, než se k ní vůbec směl trošku více přiblížit a jenom ji vzít za ruku, aniž by po něm vrhala žahavé a nevrlé pohledy. S tím, jak moc mu otec kladl na srdce, aby jim všem nezkazil celý ten mistrovsky utkaný plán se získáním trvalého místa u dvoru díky sňatku mezi Marcellem a Ellure, nechal se strhnout tlakem z jeho strany a jako zbabělec Rhiannon nejen opustil s nezodpovězenými otázkami, ale dokonce prchl i z města, plně se věnujíc svojí nové práci. I ta byla jenom zástěrka. Všechno v jeho životě bylo jenom zpropadené divadýlko, maska a herectví. Vyčerpávalo ho to a rozčilovalo.
Přesně to se také zlomilo v moment, kdy se ozval Rhiannonin nový přítel, jež předtím představila jako Calianna. Dokonce ho označovala tím mírně fantaskním a něžným slůvkem, co v jazyce vodních mělo hluboký význam. Evidentně to nebylo tak, že by se jen srazili a prostě si padli do noty,** protože pouto mezi nimi působilo vskutku silně. To nutilo Emillia začít pochybovat o sobě samém, protože on s ní měl přesně to samé - nebo si to alespoň po celou dobu namlouval, protože když jí teď stanul tváří v tvář, byla to opět ta samá neoblomná ledová královna, jakou původně potkal.

„Rhiannon... Prosím. Víš moc dobře, že to s tebou myslím dobře. Marcellus o tebe má starost, také tě šel hledat. Nikde nebudeš ve větším bezpečí než pod dohledem princových strážců. Bez urážky, ale opravdu si myslíte, že byste dokázali ve dvou obstát proti přívržencům jednoho z nejmocnějších bohů? Lidé se běžně paktují s Rüvikem a on jim propůjčuje nadlidskou sílu a zkaženou magii... Dost silně pochybuju o tom, že by Vyysihua nebyl schopný udělat to samé pro svoje věrné přívržence. Nemluvě o tom, že tu nemůžeš zůstat trvale, nejsi na to stavěná...“
Rhiannon ho dál probodávala svýma nebesky modrýma očima a on si jen hluboce povzdychl, víceméně konečně počínajíc zpracovávat svoji hořkou prohru a zklamání. Měla pravdu, přišel pozdě. Kdyby ji tehdy neopustil, nic z toho by se možná ani nestalo. Byla by v bezpečí v Alsitiu, které jí bylo domovem, kam patřila. A on by stál po jejím boku, přesně jak si přál. Jenže to bylo jenom pomíjivé coby kdyby... Stát už se to nemohlo, osud se dávno stočil drasticky odlišným směrem.

Hluboce se nadechl a zase vydechl, psychicky se připravujíc na to, co měl udělat už dávno. Nemínil jí tvrdit, jak moc pro něj znamenala, protože by tomu stejně neuvěřila. A i kdyby, nemělo by to pro ni nejspíš téměř žádnou váhu, protože byla s někým, kdo s ní zůstal a bránil ji, podle všeho velice silně odhodlaný ji neopustit. Nedopustit se stejné chyby jako on před několika lety. Skutečně toho hluboce litoval, protože to nejspíš bylo to nejhorší a nejnešťastnější rozhodnutí jeho života, ale nezbývalo mu nic jiného, než to nějak přijmout a pokusit se přes to přenést, protože zpátky už ji získat nemohl. Co ale mohl udělat, bylo dát jí alespoň dlužené vysvětlení. Pravdu. Což měl udělat už tehdy.
„Dobrá... Nesnažím se na nikoho působit nějakým „vílím šarmem“ protože popravdě řečeno netuším, co přesně se tím myslí. Ano, moje matka je víla. A omlouvám se, Rhiannon, že jsem ti to neřekl dřív. Otec nás s Ellure vzal do Alsitia až po mnoha letech, které jsme strávili na souši, čímž nesmírně riskoval, ale toužil nás mít u sebe a dát nám šanci poznat to, čemu on říkal skutečný život. Právě proto jsem zmizel, protože čím blíž jsme si byli, tím víc hrozilo, že se to dozvíš a... Řekněme, že jsem se nechal strhnout tlakem ze strany otce i matky, jež na mě naléhali, abych nedopustil, aby to prasklo. Já bych to snesl, ale sestra ne. Miluje Alsitio a touží tam zůstat, nemohl bych... Nemohl bych ji o tu možnost připravit. Chápeš? Mrzí mě, že jsem dovolil svému strachu, aby mi zatemnil úsudek. Tohle je pravda, co ti dlužím, alespoň to ti můžu dát... Protože předpokládám, že moji omluvu nejspíš nepřijmeš.“


*Nebo kojotů?
**( ͡° ͜ʖ ͡°)

Nesmírně si vážila toho, jakým způsobem ji Caliann bránil. Stál po jejím boku, neskutečně silný a neoblomný, jako její vlastní hrdina. V jednu chvíli se přistihla, jak na něj upírá svoje modré oči, jež by byly za jiných okolností zalité slzami z toho, jak moc jí Emillio drásal staré rány, ale... Dokud byl Caliann s ní, byla mnohem, ale mnohem pevnější. Zvládala to ustát, aniž by uronila jedinou slzu, aniž by mu dopřála byť jenom náznak, jež by prozradil, jak moc jí ve skutečnosti ublížil. Ačkoliv na blonďákovi bylo vidět, že si alespoň matně uvědomoval rozsah škod, jež napáchal. Co ale netušil, bylo to, jak moc změnil její náhled na ostatní. Jeho náhlý a nevysvětlený odchod pro ni byl hlubokou ránou, což nesla jen velice těžce. Vlastně vůbec netušila, jak se s tím vypořádat - a tak ze strachu dovolila svojí přirozeně nedůtklivé povaze, aby kompletně převzala kontrolu nad jejím uvažováním, rozhodováním i vystupováním. To díky němu skutečně povstala jako tamní nedotknutelná dáma, co chodila s ledovou elegancí a sebejistotou, šíříc kolem sebe mrazivou auru odměřenosti a působila jako opravdová ledová královna. Jedinou vlídnost skutečně projevovala pouze vůči princi, jelikož byl jejím nejlepším přítelem už v dobách, než se takhle obrnila. I on na ní zpozoroval tu změnu, což ho přimělo přitvrdit ve svých snahách o její ukonejšení a uvedení do společnosti, ale nikdy na ni výrazně netlačil, protože se obával toho, že by mohl její vnitřní mráz jenom umocnit, pokud by k ní nepřistupoval s dostatečnou opatrností.
A tak tam stála, se svým vyvoleným bok po boku, nekompromisně tisknouc rty k sobě a prsty nenápadně šmátrajíc po Caliannově ruce, aby se ho mohla chytnout a dodat si další potřebnou sílu. Její svět se opět otřásal a ona na to nebyla ani v nejmenším připravená, protože Emillio byl živoucí připomínkou toho, o co přišla. Toho, na co se snažila zoufale zapomenout a uzavřít to jako něco, co k ní onehdy přišlo v krásném a sladkém snu... A poté se to rozplynulo, protože se nikdy nejednalo o skutečnost. Ne, realita byla opravdu hodně odlišná. Možná ji její rodina nemohla oficiálně zavrhnout, protože by to vrhlo špatné světlo i na ně jako takové, ale přesto svým způsobem vyhnancem byla. Anebo možná ne úplným vyhnancem... Spíš uprchlíkem. A to bylo nejspíš ještě žalostnější než představa toho, že by ji vyhodili pro porušení některého z jejich mnoha zákonů, jež byly v jistých ohledech velice zastaralé a někdy i hloupé. Ne, Rhiannon se nestyděla za to, že ulehla se suchozemcem. Nestyděla se ani za to, že s ním otěhotněla. A už vůbec se nestyděla za to, že se do něj zamilovala a rozhodla se mu dát svoje srdce. Nic z toho pro ni nebylo špatné, zkažené nebo zavrženíhodné. Naopak. Konečně si uvědomovala, jak moc se potřebovala postavit na vlastní nohy a opravdu si vyzkoušet jaké to je, stát si za svým v něčem značně větším a podstatnějším. Dříve si sice prosazovala svou, ale nikdy ne v podobných věcech. Jednalo se o drobnosti, stejně jako o menší projevy rebelie... Ale tohle, to bylo vlastně jejím prvním velikým a skutečně svobodným rozhodnutím. Ačkoliv jej učinila pod značným tlakem a vypětím, udělala to. A neskutečně ji to povzneslo.

V podstatě byla docela zatvrzele připravená vmést Emilliovi do tváře to, jak pokrytecké a hloupé bylo, že se ji vydal hledat až teď a doposud nic vlastně nedělal, ale... Potom přišlo to přiznání. Tím ji zastihl nepřipravenou.
Caliann sice předtím pronesl to o vílím šarmu, ale ona tomu absolutně nerozuměla - jenže když to její bývalý milenec potvrdil a sotva přitom mrkl, zasáhlo ji to jako ostrý hrot šípu. Všechno to dávalo dokonalý smysl, třebaže to znělo zatraceně šíleně. Jenže po tom, co se dozvěděla, že je její matka součástí zvrácené sekty uctívající boha Vyysihuu, nejspíš to už nebylo až tak šokující. To, co se v posledních dnech semlelo a co se dozvěděla, ji tak nějak otupilo do takové míry, že jí to přeci jen dech nevzalo. Svým způsobem něco podobného navíc čekala, protože se po celou dobu choval tak nějak divně a občas někam mizel, což ostatní připisovali nejrůznějším prapodivným vysvětlením, z níž byla docela značná část poměrně hanlivá a drastická, ale Rhiannon měla vlastní teorii. Ta se nakonec ukázala být nepravdivá, což jí zpětně přineslo alespoň špetku klidu, ale jinak jí o moc lépe nebylo. Vlastně skoro vůbec. Nejspíš by měla být ráda, že tomu konečně začíná rozumět a ví, co přesně ho vedlo k tomu, aby je rozdělil, ale... Nestačilo to. Bylo hezké vědět, že chyba nebyla v ní jako takové a že nic nepokazila, ale přesto to nebylo dost na to, aby to zmírnilo tu intenzivní bolest a pocit zrady, jež svým odchodem vyvolal.

„Teď už to všechno dává smysl...“ Vydechla téměř bezhlasně, než jemně sevřela Caliannovu ruku a nepatrně pozvedla bradu, tak jak pro ni bylo typické. Velice vzácně ji šlo zahlédnout jinak, než s hrdým a sebejistým držením těla - každé její gesto a pohyb obvykle vyzařovaly jistou dávku síly a pevnosti, která ji činila zvláště vhodnou kandidátkou pro přední figuru společnosti. Možná proto ji tolik její matka tlačila do toho, aby se víc angažovala... A nejspíš ji ten samý důvod vedl i k tomu, aby se svoji dceru pokusila dohazovat tamnímu princi, našeptávajíc Rhiannon, že by z ní byla skvělá královna. Nejspíš měla pravdu, svým způsobem. V jistých ohledech modrovláska skutečně splňovala některá kritéria, jež se k vladařce vázala, ale sama Rhiannon neměla dojem, že by na to byla nějak zvláště stavěná. Především se na to necítila... A nestála o to.
„Vážím si toho vysvětlení, díky. Ale tím to hasne, nevrátím se zpátky a už vůbec ne s tebou. Caliann má pravdu, dokážu se o sebe postarat a sama opravdu nejsem. Možná nejsme roky trénovaní zabijáci nebo tvrdí dračí vojáci, ale rozhodně nejsme neschopní a slabí. Nehledě na situaci se prostě přizpůsobíme a budeme bojovat, protože takoví jsme. Bojovníci. Mimo toho se nacházíme na souši, což přesně jak si sám poznamenal, není místo pro děti vody. Já jsem tu docela zvyklá, ale jsou oni? Hádám, že se to možná dozvíme. To ale už skutečně není tvoje starost. Vrať se domů a dej pozor na svoji sestru. S vlnami, Emillio.“

V Calovi řádně hrklo, když viděl, že to, co vypustil do světa, bylo zjevně něco, o čem jeho Voděnka neměla moc ponětí. No do háje. Nebylo by to sice ani zdaleka poprvé, co by ho ta jeho nevymáchaná pusa dostala do problémů, vlastně už kvůli ní málem i skončil na šibenici, ale bylo to na mnohem víc osobní úrovni. Ani ne tak proto, že on a jeho nos vyzradili tajemství, které si Emilio schovával očividně jenom pro sebe, ale jednalo se zjevně o něco silnějšího. Z toho, co říkala předtím Rhiannon, a z toho, jak se teď mladý kříženec choval, šlo číst docela hodně – a v něm hrklo, když si uvědomil, že to právě jeho míšený původ byl podle všeho tím, co donutilo blonďáka se od krásné modroočky odtrhnout a zabarikádovat si k ní všechny přístupové části. Kdyby mohl, vzal by ta slova zpátky a nafackoval si – nebylo to jeho tajemství na vyzrazení, navíc nadělal zjevně škodu. Pro všechny bohy, proč nemohl jednou v životě držet zobák, když to bylo potřeba?

Stál by tam a v duchu si nadával klidně celého hodiny, ale v tom mu bylo zabráněno. Nejprve všechno bylo v pohodě, v rámci mezí (takže vůbec). Dva vodní se štěkali, veverky si pohazovaly oříšky, které létaly kolem nic (a jeden z těch ořech byl Bořivoj v převleku, mrk mrk.) Ale poté se ve vzduchu něco změnilo.
Cal se neubránil tomu, aby popošel kousek od Rhiannon a Emilia, kteří pořád trávili svůj čas tím, že si vyčítali věci z minulosti, o kterých on neměl ani ponětí a tudíž tam moc nápomocný jinak než jako její morální podpora nebyl (tedy, vyčítala Rhiannon, Emilio tam prakticky jen stál a nechával si nadávat, jak jen to šlo Voděnce přes rty… ne, že by ji Cal snad viděl ve zlém světle poté, co říkala, že jí byl blonďák schopen udělat). On se tedy o pár kroků vzdálil od nich – tak, aby se dostal z bezprostřední konfrontace s jejich sytými hlasy a mohl se zkusit soustředit na zvuky svého okolí. Tentokrát nešlo o šelest cizí nohy v podrostu – kéž by. Radši by se konfrontoval s deseti jednotlivými dvojníky Emilia, než aby tam číhalo skutečné nebezpečí, ale… nemohl ho vyloučit, i když se okolí zdálo mírumilovné. Nemohl vyloučit nic, pokud chtěl, aby měl přehled o tom, že je Rhiannon pořád v bezpečí. Pořád byli díky blízkosti Zelené řeky v rizikové oblasti – kdykoli jim mohlo něco vybouchnout do tváře…
A měl pravda. Tak o setinu vteřiny poté, co se mu hlavou jako splašená kobyla prohnala tahle myšlenka, se vodní hladina přímo před ním na hranici s roštinami otevřela a ve víru cákajících kapek a čeřících se vln se na světlo vynořila trojice postav. Vodní, už od pohledu – jenom d(a)ebil by si nevšiml toho, že místo nohou mají dlouhé rybí ocasy pokryté lesklými šupinami, dost podobné tomu, který viděl u Rhiannon. Jenomže na rozdíl od jeho Voděnky a od blonďáčka měli něco, co nebylo úplně obvyklé – řady ostrých zubů, které se blýskaly díky tomu, jak na něj ohrnovali rty v zuřivých grimasách. A ačkoli by to raději nikdy neřekl, viděl, že všichni tři se vrhli po něm, zatímco stál příliš blízko břehu.
Stihl jenom krátce křiknout na Rhiannon – něco neartikulovatelného, ale mělo to představovat něco jako: „Vypadni odsud!“, „Zachraň se!“ nebo tak něco – než ho něčí paže popadly a on na nerovné, rozměklé půdě břehu ztratil rovnováhu a ocitnul se ve vodě.

Než se nadál, ocitl se skoro při dnu Zelené řeky. Cítil, jak se kolem něj omotalo něco, co nemohlo být hmotné – pochopil docela rychle. Musel to být vodní proud. Trojice vodních, kteří na něj vyběhli, museli spojit síly k tomu, aby sladkou vodu, která tak dokonale nespadala pod jejich nadvládu, donutili ho uchopit a stáhnout ke dnu. A on bohužel neměl jak tomu vzdorovat, protože bylo nad slunce i měsíc jasné, o co se pokoušeli – chtěli ho utopit. Těžko říct, zda proto, že ho viděli s Rhiannon, anebo proto, že prostě mohli a chtěli někoho zabít. Snažil se vydržet s kyslíkem v plicích – poté se mu ale vodní proud kolem hrudě utáhnul a donutil ho otevřít rty v reflexu se zoufalým pokusem o nádech. Do plic mu vtrhla voda… ale nic dalšího se nestalo.
Caliann překvapeně zamrkal – a v zelenavém šeru Zelené řeky mohl soudit, že jeho útočníci jsou na tom podobně udiveně. Zkusmo se nadechl, ale skutečně se mu nic nestalo, dýchal, jak měl, a měl v hlavě, v zapadlém koutku úplně vzadu, vědomí, že teď se mu nic nestane. Pro jednou se nemusel vody vůbec obávat – protože mu najednou začala svým podivným způsobem vycházet vstříc. Dokázal v ní dýchat… a když se pokusil odrazit ode dna, proud, který ho držel dosud dole, neprotestoval. Tak… když už nic jiného, měl šanci se alespoň bránit. Možná i něco víc.
A v hrudi ho jako jasný plamen hřálo vědomí, že tohle bude mít dozajista na svědomí právě jeho Voděnka…

Ani v nejmenším neplánovala tu smršť, která jí nakonec začala samovolně plynout ze rtů. Původně mínila zůstat dokonale odměřená a prostě si nechat svoje myšlenky pro sebe, ale když jí víceméně ukázal, že ji opustil kvůli nedostatku důvěry po tom, co do něj ona vložila veškerou svoji, měla toho tak nějak dost.
Už od přírody byla velice nedůtklivá a vznětlivá, takže si přestala brát servítky a prostě mu dala velice jasně a barvitě najevo, co přesně si o něm myslí. Zprvu byla jen nepříjemná, ale čím déle mluvila a čím víc se ji snažil uklidňovat, tím víc rozzuřená a raněná byla. Díky tomu stoupalo nejen napětí mezi nimi, ale i její hlas - z původně relativně tichého a nakřáplého až do vypjatého a nesmírně silného. Hlasu, jež mnozí označovali za hlas sirény, protože ho Rhiannon dokázala velice dobře k tomu, aby ovládla situaci. Uměla promlouvat tiše, něžně a sladce, domlouvat i tomu nejrozzuřenějšímu paličákovi, ve chvílích, kdy byla sama a tesknila žalostně pěla nejrůznější písně společně s rozbouřeným mořem... A když hlas zvýšila, ne-li přímo křičela, pak každý ten tón působil stejně ostře jako nabroušená dýka.
Přesně tak promlouvala k Emilliovi, jehož zrada ji zlomila asi stejně moc jako zrada její vlastní matky. A tak se s ním hádala, prohrabovala si vlasy a mnula si spánky, přivírala oči, aby je mohla v následující vteřině znovu zabodnout do těch jeho a padaly z ní takové věci, že by se za to nejspíš měla stydět, kdyby se držela zásad svojí rodiny a společnosti. Rozhodně se nevyjadřovala jako dáma, to bylo jisté. Ale tou už ani nebyla, pokud vůbec kdy. Rhiannon byla nezmar, neexistoval způsob, jak ji přimět se napasovat do společenské formy a působit jako krásná a němá ozdoba, za jakou ji mnozí chtěli mít. Ne, nikdo ji nemohl umlčet. Nikdo a nic. A přesně na tom si zakládala, když na svého bývalého milence víceméně vychrlila součet všech těch příšerných věcí, co se staly od doby, co ji opustil. O svém údajném poskvrnění se nezmínila - o špatnou věc nešlo a jemu do toho vůbec nic nebylo - ale když už byla připravená mu zatnout svoje ostré nehty do tváře, aby mu připomněla, že s ní prostě nebude manipulovat a její odpuštění nedostane, ozval se Caliannův hlas.

Oba se obrátili a Rhiannon stihla jenom postřehnout záblesk lesklých temně fialových šupin, než její milovaný kojotodlak zmizel pod hladinu řeky. Tehdy Emillia jenom odstrčila a to, co se jí vydralo z úst, už nebylo nepřímé křičení nebo mírně zvýšený hlas. Byl to nelidský ryk vodní, jež v sobě nashromáždila takové množství zloby, že se bohyně Crännäris musela ve svém sídle tetelit potěšením.
Bezmyšlenkovitě došla ke korytu, ignorujíc Emillia, jež za jejími zády křičel něco o tom, aby se držela zpátky. Ani se na něj neohlédla, jenom skočila do vody. Sotva plynule vklouzla do svojí přirozené podoby, doplavala za svými nově objevenými nepřáteli a probodla je svýma potemnělýma očima, než proti nim poslala vlnu, aby je odehnala od Calianna, na kterého si evidentně už brousili zuby. Tehdy ho už jen popadla za ruku a rychle vyplavala na hladinu, využívajíc tu kratičkou časovou rezervu, jakou získali díky tomu, že proud sirény strhl kus dozadu.

„Musíš pryč od vody,“ pronesla okamžitě, než mu položila dlaň na tvář a s viditelnou prosbou v očích ho chvíli hypnotizovala, než sama vylezla ven a pozvedla ruku s úmyslem alespoň trošku zmírnit jejich primární nevýhodu: řeku. Na to, aby ji ale zastavila na delší dobu a udržela ji tak, rozhodně nebyla dost silná. Znamenalo to velký risk - a stejně tak i poměrně mizivou šanci, protože jakmile by ztratila vědomí kvůli vyčerpání, nebylo by nejspíš zrovna dvakrát těžké ji stáhnout do obnoveného proudu a odtáhnout zpět do Alsitia, aby ji rituálně potrestali za její neposlušnost.
„Rhiannon!“ Emilliův hlas k ní přišel tentokrát ze značně bližší vzdálenosti, ale stále nebyl dostatečně podstatný na to, aby mu věnovala svoji drahocennou pozornost. Jakmile se ale postavil vedle ní a položil jí dlaň na rameno, pozvedajíc svoji levačku úplně stejně jako ona. Krátce se na něj ohlédla s viditelnou otázkou očích, ale on jí věnoval jen jednoznačné pokývnutí - byl v tom s nimi.
To jí jako odpověď stačilo. Zatímco se na hladině objevila známá stopa prozrazujíc plavce těsně pod hladinou, blonďák i modrovláska spojili svoje vrozené síly a přiměli vodu poslechnout jejich vůli. Proud řeky se nejdřív zpomalil, než se kompletně zastavil. Zmatení přívrženci Vyysihui uvnitř vystrčili hlavy a pokoušeli se svojí podstatně slabší magií vodu udržet na místě, ale proti dvěma trénovaným a hlavně nepoznamenaným vodním šanci neměli - jejich magie byla příliš omezená jejich vlastním šílenstvím, Jünai jim jejich dar dávno začala ubírat. A tak se pomaličku, ale jistě začali společně s tou masou vody zvedat do vzduchu, kde byli naprosto bezmocní a mohli se jen držet uvnitř té podivně zformované kapsle říční vody, jež jim stále ještě skýtala alespoň částečné bezpečí.
Tehdy ale Rhiannon s Emilliem silně trhli na stranu a voda, v níž se jejich soci nacházeli, doslova prolétla prostorem a rozlila se o kus opodál, na břehu.
Třebaže byli stále obklopení vlhkostí, plácali se v trávě jako ryby vyvržené na písčitou pláž. Rhiannon hluboce vydechla a zaťala jednu ruku v pěst, než se obrátila na Calianna a věnovala mu rozpolcený pohled. Zrcadlilo se v něm nejen její vypětí, hrůza a obavy o něj, ale i něco dalšího. Něco značně zlověstnějšího.

„Dokud je nenecháme se vrátit zpátky ke korytu, jsme ve výhodě,“ podotkl Emillio, který sňal svoji ruku z jejího ramene a pokývl hlavou na Calianna, tasíc odlehčený stříbřitý meč. Ten se díky blednoucímu slunečnímu světlu nepatrně zaleskl, jako kdyby sama Aurora toužila zdůraznit pravděpodobný osud tří šílenců ležících před nimi.
Ti se mezitím stihli s viditelnými obtížemi přeměnit a vyškrábat na nohy, ale třebaže se jim v očích zračila jasná zběsilost a oddanost vůči jejich zvrácenému pánovi, nepatrně se třásli. Nejspíše tušili, co je čeká. A že to nebude ani trošku příjemné.

„Chceme jen tu ženu. Lady Alowyn vyžaduje svoji dceru zpět, za každou cenu. S tebou nemáme žádný spor, blonďáku. To ON si zaslouží mizerně zhynout za to, že se cpe do věcí, do kterých nemá. Uhni nám z cesty a budeš ušetřen.“ Hlas jednoho z přívrženců zněl až překvapivě lidsky, třebaže za rty skrýval ostré zuby, jež byly schopné trhat maso jako papír. Skutečně ani jeden z nich ještě nebyl kompletně přeměněný.
„A vy... Lady Alowyn, Rhiannon. Víte, že je vaší povinností se vrátit a podrobit se očištění. Pokud se se poddáte pokání za svoje prohřešky, náš pán vám odpustí a bude vám dovoleno se vrátit domů, tam kam patříte. Bude vám konečně dána svoboda a moc, jakou si zasloužíte. Pán s vámi má velké plány... A vaše matka o vás má starost. Nemůžete přeci dovolit takovou zrůdnost, zvláště, když na vás v Alsitiu čekají mnohé a značně lepší partie.“

Nemohl říct, že se nebál, když mizel pod vodou. Umíral takřka strachy – pořád se přes ten strach z vody úplně nedostal. Teď ale to bylo přesně naopak – když se ze zoufalosti tam dole nadechl, nejenom, že ho to nezabilo, ale dokonce mu to udělalo dobře. Cítil, jak se jeho tělo plní novou energií společně s tím kyslíkem, jak se panika vytrácí v momentě, kdy jeho tělu i mozku došlo, že voda nyní nepředstavuje žádné bezpečí. A potom už jenom viděl, jak se pod vodou objevila Rhiannon – rychlá a smrtící jako vystřelený šíp se stříbrnou průraznou hlavicí – a drapla ho, načež se znovu ocitl na břehu, na vzduchu, který se rázem zakousl svými chladnými jehličkami do každé byť jenom lehce obnažené části jeho mokré kůže.
Sotva se Cal dostal zpátky na břeh a mohl znovu zabořit prsty do jakž takž pevné hlíny pod sebou, srdce, které mu splašeně tlouklo v hrudníku, se začínalo postupně zklidňovat. Něco v něm se pomalu uklidňovalo. V mysli mu to ale pracovalo na plné obrátky, skoro až nestíhal vlastní pochody myšlenek tak, jak by je stíhat měl. Mohl dýchat pod vodou – zatímco se bál celou bytostí, každičkou jednou buňkou, že se utopí, prostě se pod tou vodou nadechl, jako kdyby se nic nedělo, jako by se nechumelilo. Do hlavy si zapsal, že se na to později bude zákonitě muset zeptat Rhiannon, protože to ona tu koneckonců byla tím odborníkem, co se týkalo vody. Nepřišlo mu to jako něco běžného, ale přímo cítil, že v tom musí mít nějakým způsobem prsty Voděnčina magie. A nebylo to nic zlého, prakticky mu to zachránilo život, protože kdyby tomu tak nebylo, už by pravděpodobně bezvládně ležel na dně Zelené řeky a pomalu se ubíral do Rüvikovy říše, aby ho pán smrti navěky smažil ve velkém kotli na guláš (nebo jaký osud čeká po smrti nespořádané kojotodlaky, kteří za svůj život nežili zrovna nejpoctivěji). Ale on byl pořád tady, na plicích ho ani trošku nepálilo, plnily se čerstvým vzduchem a on byl prostě… v pořádku. Sice ho stále částečně ochromoval strach, který se do něj surově zakousnul, když se mu hlava ztratila pod hladinou.

Vzhlédnul, když Rhiannon společně s Emiliem ty tři dostali na břeh – vyvržení na břeh jako ryby, plácali sebou ještě hodnou chvíli, než se pomalu začali proměňovat. Nebyla to ale plná proměna, ústa měli pořád plná ostrých zubů, místo nehtů dlouhé drápy. To nebylo ale něco, co by ho děsilo. Tyhle sirény teprve procházely proměnou, nebyli v tom ani trochu zběhlí – a on měl drápy a tesáky taky, ale na rozdíl od nich moc dobře věděl, jak je má používat. V momentě, kdy by k tomu došlo, jim byl připravený třeba i jenom rozervat hrdlo zuby, bylo-li by to skutečně nutné. Ačkoli, jak je tak sledoval… vlastně se začal připravovat na to, že to jednoduše nezbytné a potřebné bude. Evidentně se nechtěli vzdát až do chvíle, kdy by se Rhiannon nerozhodla se s nimi vrátit do Alsitia – a to bylo jednoduše nemyslitelné, něco, co se nesmělo stát ani náhodou. Jenomže zevně jim to nedocházelo, nedocházelo jim, že jejich oběť a cíl se s nimi jen tak zpátky do vody nepustí. I kdyby tu neměla zůstávat kvůli němu, viděl jí v očích ten divoký lesk, který měla, když jí ještě před pár hodinami začalo docházet, že je skutečně a definitivně volná. Nevrátila by se už kvůli tomu – zatímco tam dole se musela otáčet a čekat intriky na každém rohu, tenhle svět, suchá země, jí ležel takřka u nohou a jenom čekal, až se ho rozhodně prozkoumat.
Caliann se mezitím trochu vzchopil z šoku, který se o něj po té nedobrovolné koupeli pokusil, a bez uvažování vklouznul do své druhé podoby. Na pomezí houštin a otevřeným prostorem na břehu řeky po něm zůstala jenom kupka promáčeného oblečení, zatímco kojot se tichou chůzí, s níž většinou vyrážel na lov veverek nebo podobné zvěře, začal přibližovat k pětici vodních před sebou tak, aby byl přímo za zády nepřátel. Rhiannon ho musela vidět, Emilio pravděpodobně taky. Vyčkával, zatímco ti parchanti mluvili – i když by je nejradši zakousl už jenom za to, jaké pitomosti z nich padali. Ta fanatičnost, která z toho jejich hlasu splývala, ta, která jim předtím tak jasně zářila z očí… bylo děsivé být tomu svědky. O to víc byl rozhodnutý, že před nimi musí svou Voděnku ochránit, děj se co děj.

Tlumil to hluboké vrčení, které se dralo ven, v hrdle. Tlumil svoje kroky tak, jak to jenom šlo. Zatím ho nikdo z nepřátel nezpozoroval. Jen tam stál a vyčkával – dokud budu mluvit a nevrhnou se vpřed, plánoval prostě jenom vyčkávat. Slyšel, jak jí navrhují, aby se s nimi vrátila a podstoupila očištění – ani si nechtěl představovat, co je pod takovým označením rozuměno, ale bylo mu jasné, že by to bylo něco, co by obnášelo zlomení její vůle a definitivně také vraždu toho dítěte, které v sobě nesla. A i když se nikdy nepovažoval za někoho z extrémně skvělými mateřskými nebo obecně rodinnými pudy, tohle bylo něco, z čeho se mu jen při té představě ježila srst od zátylku po celé délce hřbetu. Teď už měl vážně co dělat, aby při každém dalším slovu nevystartoval, aby čekal, až to bude nutnost. Sledoval poočku, jak Rhiannon reaguje na ta slova – ne že by ho snad překvapilo, že se na to netváří moc nadšeně. Emilio, navzdory tomu, že byl s Rhiannon ještě před chvílí ve víru ostrého sporu, na tom byl úplně stejně. A i když ho Caliann stále moc nemusel, byl mu vděčný za to, že takhle stál na jejich straně.
Potom jeden z mužů, ten, který stál napravo od toho, co mluvil, vykročil vpřed. K Rhiannon. Tehdy Calovi přetekly veškeré šetřené nervy a vrhnul se jediným mohutným skokem, do kterého vložil veškerou nastřádanou mrštnost a sílu, vpřed. Drápy přistál na mužových lopatkách, ten zakopnul na vratkých nohou a přepadl dopředu. Caliannovy drápy mu na zádech způsobily dost ošklivé šrámy, ze kterých jako na povel začala valit krev, která tvořila na jeho obnažených zádech kaluž, která mu zašpinila srst. Na to ale nedbal, jeho čelist prostě jenom cvakla – a následkem toho, jak velkou sílu, vztek a agresi do toho vložil, se hlava služebníka šíleného boha monster div neodkutálela o pár metrů dál. Takhle jenom muž stihnul sotva zalapat po dechu, než se mu z prokousnuté krkavice začala v proudech valit horká lepkavá krev. Cítil, jak mu teplá životodárná tekutina smáčí pysky a něco málo mu sklouzlo do krku, i kdyby nechtěl.
Před očima se mu zatmělo – bylo to zatraceně dlouho od doby, kdy naposledy skutečně ochutnal krev, která nepatřila žádnému zvířeti. Ne nadarmo se o krvi říkalo, že je nositelkou života – ta aura z ní přímo čpěla, zvlášť u bytosti, která si ještě držela alespoň špetku zdravého rozumu (aneb to, co ho pořád drželo od plné proměny v sirénu), takže Caliannovi se z toho skoro až motala hlava, jak opojivé to bylo. Nenechal se tím ale omámit, protože věděl, že ještě má nějakou práci. Jeho oběť po chvíli zoufalého škubání sice skutečně uklidnila a zůstala bezvládně ležet v rozlévající se kaluži své vlastní karmínové rudé, ale on neměl ani zdaleka hotovo. Rozhodně ne…

Čekal, že se po něm vrhnou zbývající dva šílenci, ale k jeho překvapení dostal v boji posilu – Emilio se vrhnul vpřed a skutečně se mu jal pomoci. K Rhiannon rovnou vysílal pohledy, ať to ani nezkouší – netušil, zda ho mohla slyšet, ale pokud by byla šance, musela by slyšet, jak na ni v duchu ječí, ať zůstane, kde je. Pokud to dítě v ní bylo z poloviny t’ealh, možná byla šance, že ho slyšela a uposlechla za základě toho, ne? Nezáleželo ale na tom, jakým způsobem to bylo, hlavně že skutečně zůstala opodál a nevměšovala se do něčeho, čeho by mohla hořce litovat, jelikož ti šílenci šli definitivně jen po ní. Tedy, technicky šli zjevně i po něm, ale jeho by se stejně pokusili zavraždit, tak co byla teď trocha té staré dobré sebeobrany, no ne? To, že ta sebeobrana byla trochu brutálnějšího rázu, už bylo detailem, s nímž byl Caliann ochoten se ve svém svědomí vypořádat. Podložené to měl perfektním argumentem – chránil dívku, kterou miloval. Co za pádnější důvod asi tak mohl mít?
Zatímco Emilio si vzal na starost jednoho z nich, na něj zbyl ten, který předtím promlouval na Rhiannon. Vrhli se proti sobě, oba vybavení dlouhými drápy a tesáky, které dokázaly prokousnout sebevíc tvrdou kůži. Jenomže Caliann měl na své straně ještě jednu věc – ten přirozený strach, který lidé a všechny humanoidní bytosti pociťovaly, když se po nich vrhlo zvíře. Ač neměl žádné účinné zbraně, měl něco, co ho nutilo cukat, když se Cal rozhodl cvaknout podezřele blízko jeho rukou, nohou nebo hrdla. Nakonec opět pomohlo to, co zabíralo pravidelně – spolehl se na to, že vodní je na svých nohou dost vratký, protože mu souš nedělá nejlépe, a vyskočil do vzduchu. Přední tlapy mu bez zaváhání drápy zaryl do masa na hrudi, až ze sebe vodní vyrazil uši rvoucí skřek (těžko říct, co v tom figurovalo podstatněji – jestli bolest, anebo vztek). Dopadli na trávu, vodní dost ošklivě zády na několik mírně vystupujících kořenů nedalekých stromů. Jakmile ho Cal dostal na zem, byla to už snadná část – ač si vodní bránil hlavu a krk rukama, Calovy čelisti si s jeho kůží dokázaly poradit dost dobře. Po chvíli měl předloktí roztrhaná na cáry, takže už nedalo kojotovi moc práce dostat se ke krku – a během chvíle už jenom sledoval s triumfálním vztekem v očích, jak z očí posledního šílence vyprchává pomaličku život. Koutkem oka viděl, že Emilio se se svým sokem vypořádal statečně a dobře, což bylo skvělé znamení, pokud mělo jít o Calův názor.

Zatímco pořád stál předními tlapami mrtvému muži na rozdrásaném hrudníku, vzhlédl k Rhiannon – a zachvěl se. Musel na něj být příšerný pohled. Stál tam, z kožichu mu na snad polovině plochy odkapávala krev – cizí i jeho, přeci jenom se vodním několikrát povedlo zasáhnout ho těmi ostrými drápy někam, kde kůže šla snadno protrhnout, ale ve většině případů nešlo o nic vážného, nanejvýš mu z toho hrozilo pár šrámů a jizviček. Víc se obával toho, jak tenhle jeho řádící zkrat vezme Rhiannon, co mu na to řekne – to byla děsivá vize. Cítil, jak mu v očích vyhasíná to, co doufal, že se v nich jen tak neobjeví – ta krutá jiskra, kterou si nesl od svého dost agresivního zvířete. Netušil, co na to Voděnka řekne. Pochyboval, že by před ním snad utekla, ale… nemohl posoudit, zda se jí to akorát tím víc nezhnusilo. Přišel si jako pod mikroskopem jejích pronikavých modrých očí… a téměř se ani nehnul. Vyčkával na její reakci.

Něco uvnitř ní toužilo zaječet jako banshee, když začali mluvit o Caliannovi. Měla pocit na zvracení, jak moc se jí celá ta situace protivila. Odpornost, hrůza. Všechno, co tolik nenáviděla na Alsitiu a společnosti vodních ti tři odráželi s takovou intenzitou, že měla co dělat, aby k nim nedošla a nevyškrábala jim oči.
Její matka nejspíš měla v jistých věcech pravdu. Rhiannon skutečně nebyla svatá, měla jisté předpoklady pro to, aby se stala jednou z nich - a ano, kdyby se jí dostalo nějaké moci, byla by schopná ji nejen ukočírovat, ale také doopravdy růst na duchu. Znala moc dobře temná zákoutí vyšší společnosti a nést na hlavě korunu by jí nedělalo problém, zvláště, pokud by v jejich světě došlo k převratu, o níž kult tak usiloval. I navzdory tomu, že měla ale stinnou a nepochybně i svým způsobem zvrácenou stránku, nemínila se snížit tak hluboko, aby zavrhla všechny ty dobré věci - a hlavně, aby ztratila sama sebe.

„Mlč,“ procedila mezi zuby s viditelným znechucením, mírně přivírajíc oči jako šelma. V kapse se jí přitom otevíraly úplně všechny pomyslné kudly světa, jak moc rozzuřená a popuzená byla. Nikdo neměl právo takhle o Caliannovi mluvit. Nikdo.
„Ještě jedno slovo a vytrhám vám všem jazyky a hodím je říčním rybám. Jestli si tu někdo zaslouží bídně zhynout, jste to VY. Zradili jste svoje panovníky, předky i rodiny. Je mi z vás zle. Není vám ani nikomu jinému nic do toho, co se děje mezi námi. A ještě jedno křivé slovo proti Caliannovi a přísahám při vlnách, že jazyky nebudou jedinou věcí, o kterou přijdete.“

Její proslov ani jednoho z přívrženců evidentně příliš nepřesvědčil, protože se další z nich velice rychle pokusil přebrat otěže a začít s další vlnou přesvědčování - což modrovlásku přimělo vrhnout se kupředu, toužíc ho skutečně umlčet. Než se jí to ale povedlo, zachytily ji čísi paže a ona sebou začala vztekle zmítat, neschopná se vymanit.
„Rhiannon, ne. Víš moc dobře, že to nemůžeš udělat... Ne bez důsledků.“ Emilliův hlas za jejími zády představoval odraz rozumu a pravdy, ale nebylo to něco, co chtěla slyšet. Navzdory důležitosti toho, co řekl, nebyla ochotná to přijmout. Toužila ty tři zpacifikovat za to, jak se chovali k muži, kterého milovala - a jak příšerně také mluvili o jejích rozhodnutí a dítěti, co nosila pod srdcem.
Skutečně se v ní začínala probouzet jemnější a oddanější stránka, jakou doposud značně podrývala a skrývala. Loajalita, věrnost, starost... Láska. Obojí pociťovala jak ke Caliannovi, tak k tomu dítěti. A nemínila nikomu dovolit, aby je hanili nebo ohrožovali. Stávala se z ní taková matka medvědice, připravená bránit svoje milované před kýmkoliv a čímkoliv, co by jim mohlo ublížit.

Zatímco ji Emillio držel, Caliann se přeměnil do svojí zvířecí podoby a s viditelnou zběsilostí se vrhl proti těm třem, co se stále pokoušeli apelovat na její neexistující smysl pro soudržnost. Rhiannon ho pozorovala, jak je cupuje, jednoho za druhým. Její bývalý přítel ji nakonec s viditelně varovným pohledem pustil a šel mu na pomoc, takže zůstávala jako jediná stát opodál a pozorovala to, jak dva muži jejího života bojovali proti těm, co je ohrožovali. Co ji ohrožovali.
Cítila se zvláštně, protože byla zvyklá si svoje bitvy vybojovávat sama, ale... Teď nemohla. Emillio měl pravdu, kdyby jim něco udělala, podnítilo by to její už takhle nahlodanou odvrácenou stranu, která musela zůstat zapečetěná a netknutá. Mimo toho nemohla riskovat, že by se při boji něco stalo a odneslo to to maličké, nikdy by si to potom neodpustila. To ale neznamenalo, že se nebála o Calianna - třebaže viděla poměrně jasně, jak má navrch a doslova ty šílence drtí a trhá, srdce jí bilo jako splašené, protože se obávala toho, aby za to nezaplatil.
Na druhou stranu se v ní zdvihala i vlna nových, doposud nepoznaných pocitů. Její láska vůči němu se jenom násobila, když viděla s jakou oddaností je oba bránil. A když nakonec stanul vítězně na mrtvole jednoho z přívrženců - majestátný, silný a neoblomný, srdce jí nepatrně poskočilo. Nehleděla na to, že byl vrah. Ani na to, že je mohl zabít se značně větší šetrností. Nic z toho pro ni nemělo význam.
Jednoduše k němu došla, padla na kolena a objala ho, něžně ho hladíc po krví zbrocené srsti. Byla tak neskutečně vděčná a šťastná, že se to dalo jen těžko vyjádřit. Proto také nic neříkala - jen ho chvíli držela, než se stáhla, pohlédla mu do očí a nepatrně se pousmála, než se čelem opřela o jeho a sklopila řasy.

„Děkuju,“ špitla nakonec tiše, stále setrvávajíc v jeho těsné blízkosti. „Jsi raněný? Budeme se na to muset podívat, než půjdeme dál.“ Nijak nereagovala na to, že jejich nepřátelé skončili v hrozných smrtích, ani na to, že možná působil divoce a nebezpečně. Záleželo jí jen a jen na něm.

Nechápavě sledoval, jak jde bez mrknutí k němu. A ještě víc nechápavě na tom byl, když se prostě sehnula k němu a i navzdory tomu, že mu z kožichu prakticky v potůčcích crčela krev, ho objala. Cítil, jak její dlouhé štíhlé prsty pomaličku proplétají jeho srst, která byla už na pár místech slepená zasychající karmínovou krustou. Zvědavě si ji prohlížel a lhal by, kdyby řekl, že ho tahle její úplně skálopevná reakce nepřekvapila. Nečekal, že to, že se po těch vodních tak vrhne a bez mrknutí oka jim prokousne hrdla, bude brát takhle… nevzrušeně. Jako kdyby to vůbec nebrala jako něco zlého. Tedy, ano, dělal to s dobrým záměrem – musel to udělat, aby něco oni neudělali právě jí – ale stejně to tak úplně nechápal. Pořád to z něj svým způsobem dělalo vraha a vracelo ho to k té části minulosti, na kterou nebyl ani trochu hrdý, na to divoké období v přechodu mezi tím, kdy mu hrabě di Scorio zabil matku, a než potkal Naraïu a její matku a nechal si navrátit ztracenou lidskost. Čekal by, že se jí to nebude líbit ani v nejmenším… ale přesto byla tu, klečela před mrtvolou jednoho z vodních, objímala ho a ptala se ho, zda je v pořádku, zda není on sám zraněn. Zdálo se mu to snad jenom? Nehrála si s ním vlastní představivost?
Místa zavrtěl hlavou, aby zaplašil její obavy. Sice cítil pár hlubších škrábanců od spárů šílených vodních, a při pár dotycích od Rhiannon sebou škubnul, když se dotkla citlivějšího místa, kde se pravděpodobně začala formovat podlitina, ale věděl, že jeho hojící schopnosti se o to velice rychle postarají. A když ne hned… minimálně určitě věděl, že do dne by po tom konfliktu nemělo zbýt nic než nanejvýš pár jizviček na žebrech, kde byl asi nejhlubší ze všech škrábanců. Nebylo nic jiného, co by to hojení mohlo urychlit, to jediné, co musel hlídat, bylo, aby se do toho nedostala infekce – ale jelikož neměl v plánu se při první příležitosti válet v bahně (jako někteří…), považoval to za předem splněné. Nebylo to nic tragického, koneckonců… za život už rozhodně schytal horší rány, o tom nemohla být žádná řeč.

Chvíli váhal, ale poté se od Rhiannon mírně odtáhl a zavrtěl se. Krev, která mu zasychala na kožichu, ho začínala tížit víc, než mu bylo příjemné. Potřeboval to ze sebe dostat, pokud možno co nejrychleji. A při korytu řeky… asi nebylo moc dlouho potřeba uvažovat, co by měl dělat. Ačkoli to bylo to nejdebilnější, co mohl v tu chvíli udělat, v jednu chvíli stál u Rhiannon, zatímco v tu druhou mizel skokem pod hladinou. Zabralo to jenom zlomek chvíle, pod vodou donutil tělo k proměně, načež se znovu vynořil. Vlasy neměl alespoň už slepené směsicí krve a prachu – bohužel ale už takhle bylo vidět, co z té krve na těm patřilo jemu a co ne. Mohl si všimnout té hlubší rány na žebrech a rýsující se podlitiny kousek pod levým ramenem, ale jinak byl v pořádku. Rychle se dostal ke kupce oblečení, které nechal na přechodu houštiny a břehu řeky, a teprve poté oblečení se vrátil k Rhiannon a Emiliovi. Tedy, částečně, protože si ještě chtě nechtě musel prohlédnout tu ránu na žebrech. Když se mu zdála, že je skutečně čistá a tkáň po krajích už se začíná mírně stahovat k sobě, přetáhl si přes hlavu i košili.
„Když jsi říkala, že jsou sirény silné a nebezpečné… asi jsi nepřeháněla,“ poznamenal s pohledem upřeným na nehybná těla, než se otočil k Voděnce. Emilia královsky ignoroval, ač si samozřejmě vážil jeho pomoci v boji, bral to, že tím blonďáček splácel to, co v minulosti provedl Rhiannon. „Pokud jsou takoví už před přeměnou, vážně bychom měli zmizet do vnitrozemí. Jezero Loché je docela izolované od většiny řek, vede tam jen úzké koryto z Dračích skal, takže by neměl být problém se schovat v jeho blízkosti… ale tady nemůžeme zůstat, pokud hrozí, že se takových ukáže víc,“ pronesl zamyšleně. Raději nepronášel nic víc k těm, se kterými se museli vypořádat už teď… v očích mu šlo asi dost jasně číst, že litoval toho, že se nehlídal a nechal tuhle svoji stránku ho prostě ovládnout… zvlášť Rhiannon na očích. Bylo to něco, co děsilo i jeho samého, a nechtěl, aby ji to donutilo utéct také…

Cítila na sobě Emilliův pohled, zatímco Calianna objímala a držela se při něm. Bylo jí naprosto jasné, že si přeje, aby se s ním vrátila a věci byly jako dřív, ale to nebylo možné. A ona to tak především ani nechtěla. Posunula se dál, i když to bylo těžké a bolelo to. Nemluvě o tom, že měla Calianna... A víc si přát nemohla.
Pokud si kdy přála najít spřízněnou duši, rozhodně ji našla právě v něm. Možná s Emilliem sdíleli nějaké pouto a podobnosti, ale s jejím milovaným kojotodlakem to bylo na úplně jiné úrovni. Možná jejich cesta byla ze začátku poměrně trnitá a kamenná, za což mohla především její přirozená nevrlost a nedůvěra, ale... Věci se změnily. A ona věděla s naprostou jistotou, že k němu patřila stůj co stůj. A přesně tak to i chtěla.

Pozorovala Calianna, jak skočil do vody a nepatrně se přitom pousmála, protože způsob, jakým se do toho proudu vrhl, byl svým způsobem kouzelný. Moc dobře si uvědomovala jeho vztah k vodě jako takové, natož v podobném množství - a díky tomu na něj byla také určitě hrdá, protože třebaže se řeka asi nedala úplně srovnávat s širým mořem, stále to bylo něco. A on to zvládl na jedničku.
Jen co se vrátil, přivítala ho něžným polibkem, než podobně jako on sjela pohledem k mrtvým sirénám před nimi. Ačkoliv z nich už veškerý život vyprchal, stále se nedokázala zbavit určitého pocitu nejistoty a úzkosti, když se na ně dívala. Kolem jejich pod-druhu se motalo opravdu hodně povídaček a údajných věcí, ale jenom ti nejstarší nebo nejotrlejší mohli vědět, co z toho je skutečně pravda a co jen smyšlená fáma.
Sama Rhiannon už se se sirénami setkala, ale nikdy ne takhle blízko. Občas je zahlédla v některé ze zátok nebo kolem lodí, jež pluly po mořích a byly Vyysihuou evidentně předurčené k potopení. Zdálo se, že je lákal nejen pach krve, ale také závan utrpení... A to bylo něco, co v ní vyvolávalo poměrně dotíravé otázky. Jak vlastně vznikla první siréna? Proč? Dá se jejich přeměna zvrátit? Na nic z toho neznala odpověď a byla předem předurčená k tomu, aby zůstala tápat v nevědomosti, protože jí její dotazy nikdo zodpovědět nemohl. Alespoň tedy ne nikdo, koho by znala.

„Bohužel. Ani náš druh toho o nich moc neví, většina společnosti o nich nemluví a někteří dokonce zarytě popírají jejich existenci, protože jsou znechucení tou představou.“
Sama na tom nebyla jinak, ačkoliv je nejspíš částečně chápala. Pokud se každý jeden z nich přeměnil pod vlivem nešťastných a ne-li přímo tragických událostí a zlomil se... Pak nejspíš dávalo smysl, že se místo smrti upnuli k jediné možné šanci, jak se povznést nad svoje utrpení - k Vyysihuovi. Třebaže ji to znechucovalo, nemohla je plně odsuzovat jako druh, třebaže rozhodně opovrhovala těmi, s nimiž se setkala.
„Souhlasím, bude to bezpečnější. A čím dál budeme od moře a oceánu, tím lépe. Je na čase přijmout tu nevyhnutelnou změnu.“ Ta slova byla těžká jako tucet lodních kotev, ale přesto je dokázala jasně a zřetelně vyslovit, aniž by jí zakolísal hlas. Věděla, že to bude těžké a svým způsobem jí srdce krvácelo nad ztrátou toho, co milovala a považovala za součást svého světa, ale... Věděla, že musí být silná a otevřená novým možnostem, stejně jako tomu novému světu, kterým měla kráčet po boku Calianna.

„Marcellus tě hledá, osobně. Když jsem tě dokázal najít já, určitě to dokáže i on. A oba víme, že on bude mnohem přesvědčivější a víc neoblomný, protože tě bere jako svoji sestru. Nenechá tě takhle riskovat, Rhiannon. Na to se připrav.“
Rhiannon se obrátila na blonďáka postávajícího kousek od nich. Přeměřoval si je oba s viditelnými obavami a nespokojeností, ale nezdálo se, že by mínil pokračovat ve svojí sérii prošení a přesvědčování, což bylo popravdě řečeno celkem uklidňující. Rhiannon rozhodně nečinilo žádné potěšení ho neustále odmítat, stejně jako necítila potřebu mu vysvětlovat důvody stojící za jejím rozhodnutím. Rozhodla se, tím to končilo. Nebyla vázaná žádnou povinností se mu zpovídat a odůvodňovat to, co dělala. Byla svobodná a nic mu nedlužila, což se o něm rozhodně říct nedalo. Pro dobro jich všech se to ale rozhodla nechat být, protože jí bylo jasné, že čím déle s nimi Emillio bude, tím víc se bude situace zhoršovat.
„Já vím, počítám s tím. To už ale není tvoje starost, jak jistě pro změnu víš ty... Takže sbohem, Emillio. Nechť tě Jünai s Aurorou opatrují.“ Nepatrně pokývl hlavou a pomaličku se obrátil na odchod, než se Rhiannon rozhodla říct poslední věc.
„Tvoje tajemství je se mnou v bezpečí. Pokud na Marcella narazíme, neřeknu mu to.“ Tím si od blonďáka vysloužila vděčné pokývnutí hlavou a poněkud posmutnělý úsměv, než definitivně zmizel kdesi v dáli.

Sledoval, jak se od nich blonďáček posupně vzdaluje. Bylo pro něj asi logické vzít to podél koryta Zelené řeky, koneckonců, moře nebylo tolik daleko… a těžko říct, zda se vůbec Emilio hnal zpátky do vody. Odhadoval, že pokud vážně díky krvi fae víc inklinoval k tomu, že zůstával na souši – a že to šlo poznat už z toho, jak se při první příležitosti nevrhnul do vody, jak by to pravděpodobně většina yialadri udělala, kdyby mohla – tak ještě nějakou tu dobu zůstane pendlovat po zemi.
A… ani nijak mu to nevadilo, dokud to znamenalo, že zmizí z očí Rhiannon – protože i když jim pomohl, bylo evidentní, že ještě pořád je vůči němu vysazená. Z jejího pohledu i z toho, jak se s ním loučila (když pominul to, jak mu ještě přislíbila, že jeho tajemství je u ní v bezpečí, to znělo relativně mile), bylo znát, že i když jim dost pomohl po útoku sirén, tak jí pořád bylo lehčeji, když se začal vzdalovat. Nedivil se, i když měl docela dobrý důvod, proč se jí vyhýbal – sice tajemství svého původu –, ale stejně měl miliardu snazších řešení, jak to vyřešit, ale sáhnul po tom nejbolestivějším. I když byl užitečný, i Calovi se docela odechlo, když nakonec odešel.

„Takže, co teď, Voděnko?“ otočil se k Rhiannon. „Můžeme tedy pokračovat v cestě?“ Když ale viděl pohled, jakým zkoumala to, jak mu přes košili pořád svítilo pár flíčků krve, a vztáhl k ní ruku, aby jí ukazováčkem mírně zvedl bradu, aby se mu musela podívat do očí, a pousmál se na ni.
„Hele, nedívej se na to. Vypadá to děsivěji, než jaký to skutečně je. Je to jenom pár kapek krve, malá rána a pár modřin. Modřiny zmizí do úsvitu, rána se zacelí nejpozději do zítřejšího západu slunce. Přísahám, že to není něco, o co by se měl člověk obávat,“ pronesl a snažil se do toho vložit co nejvíc ujišťující tón. „Můžu s tím chodit – a to je to, co bychom teď měli dělat,“ dodal a pohlédl k západnímu horizontu, kde už se slunce povážlivě drželo těsně nad horizontem. Nebe bylo zbarvené rudou barvou, jako kdyby slunce krvácelo, a na východě už začínala vystrkovat růžky temně modrá barva noční oblohy. (zde nastává močící okénko. dál budu asi psát sračky. sorry jako.) „Za chvíli zapadne slunce… měli bychom se vzdálit alespoň kus od řeky, abychom nebyli na ráně, a potom zkusit jít spát, abychom si trochu odpočinuli, než zamíříme k Loché a posléze k Secmé,“ zauvažoval nahlas, než o krok přistoupil k Rhiannon a palcem ji pohladil po tváři, jelikož do té doby měl pořád ukazovák pod její bradou. „Můžeme? Přísahám, že se nemíním cestou někde z toho malého škrábnutí zhroutit.“
A potom, tak nějak automaticky, se na ni pro odlehčení situace uculil a dodal: „Ale pokud ti jde o ošetřování, protože mě chceš vidět nahého… prostě stačí říct, Voděnko. Pro tebe kdykoli.“

Neměla ani v nejmenším dobrý pocit z toho, jak byl zraněný. Samozřejmě počítala s jeho vrozenými léčivými schopnostmi, které by měly snad být schopné pokrýt to, co při boji utržil, ale... To ji moc neuklidňovalo. Byl raněný. Už jen to v ní vyvolávalo poněkud melodramatické představy o poznání horších scénářů, z jakých by se jí nejspíš ježily vlasy, kdyby mu nehleděla do očí a neviděla, že stojí pevně na nohou a nevypadá příliš strhaně. Rozhodně mínila nějakým způsobem zmírnit důsledky toho souboje - možná měla do léčitelky docela daleko, ale vodní magie nebyla zrovna k zahození. V mnoha ohledech mohla být velice nápomocná, takže když už nic jiného, mohla by ho trošku ukonejšit, ačkoliv to nejspíš mnohem víc potřebovala ona, než on.
Zatímco ona se utápěla ve vině a obavách, on se zdál být víceméně v pořádku. Jak sám tak trošku konstatoval, nebylo to nic až tak vážného, takže by teoreticky neměla mít důvod k obavám, ale vzhledem k tomu, jak moc jí na něm záleželo... Pochopitelně, že se bála. Dávalo smysl, že jí to drásalo jak nervy, tak srdce, protože moc dobře věděla, že se mu něco mohlo stát. A také si uvědomovala, že tu krev prolil kvůli ní, to kvůli ní byl zraněný a utržil jistou dávku bolesti, jež si nezasloužil ani kdyby neprojevil takové hrdinství.

„Máš pravdu, vypadá to děsivě,“ přitakala, než si silně skousla spodní ret, aby si alespoň částečně ulevila od narůstajícího napětí. Nemohla být přehnaně ochranitelská, věděla moc dobře, že takové věci zabíjely všechno... Natož pak vztah. Něco takového rozhodně nechtěla, ale nedokázala se zbavit těch obav a provinilosti, stejně jako nutkavé potřeby mu to nějak vynahradit, pomoct mu, ulevit.
„Je to mnohem víc, než jen pár kapek krve a modřin. Vím, že máte dar léčení a dobré regenerace, ale... Bolí to hodně? Možná bychom přeci jen měli zůstat tady, stačilo by jen popojít kousek dál od řeky a já bych mohla... Já nevím. Zkusit nějaké maskovací kouzlo, kdyby se náhodou objevili další, ale rozhodně se mi nelíbí představa, že bys měl někam šlapat zraněný, zvláště po takovém souboji. Jsi silný, o tom není pochyb. Ale nepřijde mi moudré pokoušet osud a riskovat, že se kvůli tomu budeš přepínat.“
Po celou dobu mu upřeně hleděla do očí, pokoušejíc se mu nějakým způsobem domluvit. Zdálo se, že byl poměrně pevně rozhodnutý pokračovat v cestě, což se zdálo logické a ona by se s tím rozhodně přít nemohla, ale nemohla si pomoct. Ani v nejmenším ho nemínila do čehokoliv nutit, třebaže měla nutkání tak trošku velet a nerada se smiřovala s odporem a faktem, že věci nejsou podle její vůle, myslela to s ním dobře. Skutečně se o něj bála, nechtěla riskovat žádné komplikace a zhoršení, na to ho měla až moc ráda. Představa toho, že by se některá z těch ran otevřela, dostala se do ní infekce nebo něco dalšího... Cítila z toho slabost v žaludku. Nemohla mu přeci jen tak bez námitek odsouhlasit, že budou pokračovat kdoví jak daleko, když jasně viděla ty rudé skvrny na jeho oblečení. Třebaže neměla zvířecí stránku a ani nebyla siréna, i ona tu krev cítila. A to jí rozhodně na klidu nepřidávalo, o tom žádná.

„Dobře, to zní jako plán,“ pokývla souhlasně. Neznělo to jako nějak zvláště dlouhé chození, takže se s ním nepřela. Byla si docela jistá, že v případě jakéhokoliv podezření by ho byla schopná přimět se zastavit a prostě setrvat někde jinde, což pro ni byl docela rozhodující faktor. Když chtěla, uměla být docela přesvědčivá - šlo to celkem ruku v ruce s její přirozenou povahou, jež byla na jednu stranu celkem studená a nepříjemná, ale to byla maska, jakou si vypěstovala, aby se ochránila. Před ním se chránit nemusela, spíš naopak. Věděla, že dokud je v jeho přítomnosti, nemusí si na nic hrát, nemusí se hlídat ani přetvařovat. Jednoduše mohla být sama sebou, což bylo neskutečně osvěžující - a také jí to v mnoha ohledech hrálo do karet, protože mohla využívat to, co jí bylo dáno do vínku vzhledem k jejímu původu.
„Pokud je tohle malé škrábnutí, tak máme skutečně velice odlišný pohled na definici té fráze, Lumënaas. Z drobného škrábnutí bys takhle rozhodně nekrvácel, nemyslíš? No tak, Calianne. Myslím, že vzduch je celkem čistý - soudě podle toho, jak přišli se souší nemají mnoho zkušeností, takže dost silně pochybuju, že by se pohybovali po setmění. Bude rozhodně lepší zůstat někde tady poblíž a dát ti dostatek času na uzdravení, než se vydáme pořádně dál. Prosím...?“
Zatímco ho upřeně pozorovala těma svýma pomněnkově modrýma očima, vykouzlila na tváři skutečně co možná nejvíc žadonící výraz ve snaze ho přesvědčit, aby neriskoval. Na jeden den toho nebezpečí už bylo docela dost - a ona opravdu nechtěla vidět, jak je mu hůř kvůli tomu, že na sebe až příliš tlačil.

Vzhledem k tomu rozkošnému úsměvu si nebyla jistá, jestli to myslí jako vtip nebo vážně, ale bylo opravdu hodně těžké se na to nechytit. Její záměry sice byly čisté a nevinné, protože jí opravdu šlo o jeho blaho, ale když o tom tak začal... Ne, že by ji to nenapadlo. Ta situace k tomu doslova vybízela - sice to nejspíš nebyla úplně nejvhodnější chvíle, protože je stále svým způsobem tlačil čas a nemohli si být úplně stoprocentně jistí, že na ně někde za rohem nečeká další nepříjemné překvapení, ale... Možná, že i to nebezpečí a nejistota to činily ještě lákavější, protože Rhiannon vždycky měla tak trošku slabost pro riskantní věci a situace, jež byly tak trošku na hraně. Zvláště v tomhle ohledu.
„Abych pravdu řekla, tak nešlo, ALE...“ Její dokonale čistý a prosebný výraz se v mžiku změnil na trošku hanebný. V očích se jí jemně rozzářily jiskřičky hravosti a viditelného nadšení, než mu vtiskla krátký polibek na krk a přejela mu ukazováčkem po hrudi. Pochopitelně, že na to slyšela. Copak by také nemohla? Byla do něj absolutně blázen v každém ohledu, takže stačilo relativně málo, aby se chytila a přehodila situaci do trošku jiného světla, chopíc se iniciativy.
„Asi bychom se na to vážně měli podívat. Co myslíš?“ Broukla nevinně, než po něm blýskla sladkým úsměvem a zahákla mu ruce za krkem, přitahujíc si ho blíž k sobě.
„Toho si opravdu moc vážím, drahý. A z dosti pochopitelných důvodů musím říct, že tu nabídku velice ráda využiju.“

„Přísahám, že to vážně není nic děsivého, Voděnko. Myslím, že tě moc nenadchnu, ale vážně jsem byl schopen být v pořádku i s horšími. Pokud ti to pomůže, dobře – můžeme se zastavit na noc poblíž, ale… měli bychom zmizet od břehu. I navzdory tomu, že by pro ně byla noc riskantní, nemůžeš se spoléhat na to, že šílenci vezmou v potaz pohled na racionalitu. Alespoň pár set metrů od břehu bychom ujít měli. Potom můžeme odpočívat do aleluja. A navíc… ne, nebolí to, ačkoli to tak vypadá, je to jenom minimálně cítit. Jako když se někde odřeš, přejdeš si prvotní fázi šoku a už to jenom mírně pálí. Kdyby se s tím něco vážně dělo, začalo by to pálit. Takže přísahám… nic vážného to není.“

I když si zjevně chtěla pořád nadále hrát na tu přísnou, neústupnou zdravotní sestřičku, nemohl nepostřehnout, jak se jí po tváři prohnal stín a v očích se jí zablesklo – a nebyl to špatný záblesk, ba naopak. Evidentně na ni ta jeho víceméně z legrace pronesená věta zapůsobila trochu silněji, než očekával, ale… když se k němu přitáhla a omotala mu ruce kolem krku, načež ho ovanula její sladká vůně, jak by jí tak asi mohl vzdorovat? I kdyby chtěl, zkrátka to nešlo, a věřte mu, on protestovat skutečně nechtěl. Kdepak, když viděl ten výraz, který se jí rozšiřoval po tvářičce, i v něm to zažehlo podobné myšlenky, takže už nebylo zrovna úniku. A bohové mu byli svědky, že únik bylo to, co na jeho žebříčku priorit obhajovalo čestné poslední místo.
„No jistě, z naprosto pochopitelných důvodů,“ zašklebil se, než jí na rty vtiskl polibek. Ruce mu tak nějak automaticky sklouzly k jejím bokům, prsty se jaly zarývat si do živé paměti její křivky. Tedy, ne, že by je snad neměl zmapované pomalu i se zavřenýma očima po paměti, ale chápejte… opakování – matka moudrosti, no ne? „Obávám se však, že pokud jsem tak těžce raněný pacient, tak budu potřebovat nějakou tu pomocnou ručku,“ dodal ještě, na rtech si mu pohrával postranní úsměv. Oči mu zasvítily – ještě před pár desítkami minut se tady snažil sejmout trojici nebezpečných vodních, ale teď nabralo všechno naprosto obrácený spát.

Ta vzpomínka na boj mu ale něco připomněla – ač nerad, mírně se od Rhiannon odtáhnul a ohlédl se do strany, kde se pořád břeh nasakoval litry krve a pach mrtvého masa musel pomalu, ale jistě začít svolávat mrchožrouty. „Ačkoli nerad ruším v tuhle chvíli… možná by to chtělo alespoň se vzdálit od těch těl,“ zašklebil se. Krví mu pumpovaly endorfiny a jeho tělo si jasně zpívalo v předzvěsti toho, co ty jiskry v Rhiannoniných očích znamenaly, ale… představa toho, že by se cokoli podobného mělo stát v blízkosti vyvržených mrtvých sirén, nebyla zrovna to, co by jednoho zrovna uklidňovalo nebo cokoli podobného. „Můžeme je tady nechat kondorům, pravděpodobně se o ně postarají co nejlépe to půjde, a alespoň nějaký užitek z nich budou mít… ale raději bychom měli vypadnout, než se slétnou i na nás.“
Další dobrý argument, proč se od Zelené řeky vzdálit co nejdříve a co nejrychleji, i kdyby měla Rhiannon pořád výhrady vůči jeho zranění. Byl schopen chodit? Byl. Dokonce ani nekulhal! Byl v nejlepší kondici, kterou ta situace povolovala, to byl dost dobrý důvod k tomu prostě jít dál.

Navzdory jeho uklidňujícímu vysvětlování tomu moc nerozuměla. Svým způsobem to pro ni bylo naprosto nepochopitelné - mnoho z vodních neznalo bolest téměř vůbec, což sice nebyl její případ, ale stejně to měla úplně jinak. Když už se do něčeho namočila, tak pořádně. Jejich těla nebyla stavěná na sílu nebo pevnost, byli oproti ostatním druhům podstatně slabší a křehčí, podobně jako národ fae. Jen s tím rozdílem, že mnoho z nich mohlo být ještě více zranitelnější, pokud vystoupili na souš a postrádali obranyschopnost proti tamním vlivům. Rhiannon si ji za ta léta vypěstovala, takže ji tyhle věci příliš netrápily, ale i přesto byla opravdu jako porcelánová panenka. Její kůže byla jemná a tenká, kosti křehké... Takže představa toho, že opadne prvotní šok a bolest nějakým způsobem poleví, to pro ni bylo nepředstavitelné. Alespoň tedy za takových okolností.
Když se zranila ona, tak počáteční šok nebyl příliš silný, protože ho kompletně přehlušovala intenzivní bolest. Ta bývala tak silná, že ji to mnohdy stálo skutečně hodně sil, aby to vůbec zvládla bez ztráty vědomí - a bolesti se zbavovala jen a jen díky tomu, že ji přehlušovala využitím svojí magie. Pro tu byla bolest docela slušným hnacím motorem, což se už mnohokrát stalo její vítěznou kartou.

„Nejsem si jistá, jak si to představit, ale... Dobře, věřím ti. Konec konců, jsi silný a tvoje magie, takže snad to bude opravdu v pořádku, jak říkáš.“

Zdálo se, že byli oba celkem dobře připravení hodit závan nebezpečí a smrti za hlavu, ale... Caliann měl pravdu, že by se měli hnout z místa. Připomínka těch tří a všudypřítomný pach krve visící ve vzduchu rozhodně nebyly zrovna věci, co by pozitivně podtrhovaly atmosféru,* takže jen souhlasně pokývla hlavou, než ho vzala za ruku a společně se vydali pryč jak od řeky, tak od té příšerné spouště.
S narůstající vzdáleností Rhiannon spadl celkem kámen ze srdce, protože jen co jim řeka zmizela z dohledu a pro ni i z doslechu (jelikož vodu silněji cítila, než slyšela) a oni se ocitli v přítmí relativně řídkého lesního porostu, cítila se rozhodně klidněji, než tam. Jistě, přítomnost mrtvých těl ve vlastní krvi jí rozhodně nevadila, ale působilo to opravdu hodně pochmurně. Navíc byla pravda, že právě krev dříve nebo později přiláká predátory - přesně jak Caliann řekl. Co mu ale nesdělovala ona byl fakt, že jejich těla tam nejspíš nezůstanou tak dlouho, aby je mohl kdokoliv náležitě ohlodat a pozřít. Vodní se na souši totiž po smrti nezdržovali, jejich těla se po jisté a nepříliš dlouhé době změnila ve vodu.**

Jen co dorazili dostatečně daleko, pustila jeho ruku a věnovala mu upřený pohled do očí, než vzala jeho tvář do dlaní a políbila ho, nenápadně ho tlačíc proti jednomu ze stromů. Když se zarazil zády o kmen, sjela jednou dlaní z jeho tváře dolů po krku, zatímco rty drancovala ty jeho. Nedokázala se jich nabažit - nedokázala se JEHO nabažit. S každým dalším dotekem, nádechem jeho vůně i kratičkým zalapáním po dechu se jí krev v žilách rozebíhala podstatně rychlejším a zběsilejším tempem, jak jí srdce mocně bilo do rytmu toho počínajícího sladkého šílenství.
Po chvíli se od něj odtáhla a věnovala mu vskutku ukázkový nevinný úsměv, načež prsty uchopila lem jeho košile a jemně za něj zatahala. Ani na vteřinu z něj přitom nespouštěla oči, které v danou chvíli nabíraly mírně tmavší odstín, třebaže byly stále prosycené její magií. Ta poměrně bouřlivě reagovala na její emoce a pocity, takže vyplouvala na povrch se stejnou intenzitou jako kdyby člověk před sirénou držel ošklivě rozšklebenou a krvácející ránu.

„Ty můj chudáčku. Jsi takový hrdina, mocný bojovník... A příšerně trpíš. Samozřejmě, že ti pomůžu, od toho tu jsem, však? Ty dáváš pozor na mě, tak bych tu laskavost měla také náležitě oplatit.“
Koutky rtů jí nepatrně zacukaly, když to pronesla. Bylo to svým způsobem celkem ironické, ale nebránila se. Kdyby to bylo jen na ní, asi by se pokoušela nějakým způsobem pojistit to, že neutrží žádné horší zranění - ale s jeho náhledem se zdálo být téměř cokoliv, co nezavánělo useknutou končetinou nebo potažmo hlavou, celkem lehké zranění. To v ní vyvolávalo otázku, jak silný asi byl? Nějakou roli mohla hrát jeho schopnost dobře se hojit, ale stejně musel mít neskutečnou toleranci vůči bolesti, stejně jako sílu pokračovat i navzdory ranám. A to byl jen další důvod, proč ho nesmírně obdivovala.
Nic dalšího už neříkala - pouze mu vtiskla poslední rychlý polibek, než mu jednoduše košili přetáhla přes hlavu a zatímco část látky žmoulala v jedné ruce, přitulila se k němu jako kočka žadonící o pomazlení. Chvíli tak setrvávala v jeho těsné blízkosti a konečky prstů přitom přejížděla po jeho paži, naslouchajíc konejšivému zvuku tlukotu jeho srdce.
Když se od něj konečně odtáhla, znovu mu pohlédla do očí, než se poněkud potutelně pousmála a naklonila hlavu na stranu, přejíždějíc po něm pohledem.
„Nemusíš se bát, já se o tebe postarám.“

*...or so they say
** yep, zbývají po nich kaluže. Což doslova vybízí k obutí holínek a řádnému čvachtání jako finální „naser si,“ pokud se zrovna člověk necítí na to, aby do té kaluže přihodil ještě vlastní loužičku

Neubránil se pobavenému úsměvu, který se mu na rtech zformoval, když ho Rhiannon jen tak zničehonic čapla za flígr a narazila ho zády na ten strom, až cítil drsnou kůru velice dobře i přes látku košile. Co si budeme, byla nádherná i za běžných okolností, ale když se jí v očích rozhořel tenhle plamen a ona byla zjevně celá hrr do toho, aby mu dělala tu řečenou zdravotní sestřičku… přímo žhnula. A přísahal, že ten její plamen zažehával jasným světlem i ten jeho, takže než se pořádně stihl nadechnout, jednoduše ho ta přívalová vlna jménem Rhiannon Alowyn strhla do svého proudu a on měl co dělat, aby mezi jejím dorážením stíhal dýchat. Jen tedy nemusel bojovat o to, aby vystrčil hlavu nad hladinu, ale jenom mezi jejími dychtivými polibky nejednou prudce lapal po dechu, než se k ní ochotně nahnul a znovu vtiskl svoje rty do těch jejích v horoucím dychtivém tanci, jehož rytmus nepodléhal žádným zemským zákonům, ale zároveň se poddajně uzpůsoboval tomu, jak si ho zrovna oni chtěli nastavit.
Odtáhl se, když pronášela s dokonalou maskou klidu a starostí ta slova. Nemohl si samozřejmě odpustit odpověď: „Když to podáváš takhle, tak… myslím, že jsem vlastně vážně raněný a nutně potřebuju asistenci své sličné léčitelky,“ přikývl s naprostou vážností ve tváři, než se mu po tváři rozlil široký úšklebek, který do nevinného měl asi tak daleko, jako měla vrána s peřím smolně černým do bělostné holubice jakožto symbolu lásky. Co si budeme, možná bylo jeho tělo z velké většiny zabaveno tím, že se léčilo, ale když se ocitl v téhle situaci, nemusel se brzdit – jenom přitom musel zapomenout na svoje běžně zostřené smysly. Náhle ji vnímal na lidské úrovni – a ku svému údivu zjistil, že vlastně o nic nepřichází. Jistě, její vůně nebyla tak pronikavá, její hlas tak melodický, ale pocity, které v něm vyvolávaly její polibky, a to, čím se snažil ty podobné reakce získat od ní… nikterak se to nelišilo. Byl prostě sám sebou a ona také, oba dva v té nejryzejší podobě.

Rukama bloudil po jejích bocích a po maličké chvíli započal s obdobou jejího sundávání jejích svršků. I když, u ní to bylo podstatně snazší – protože stáhnout z někoho šaty bylo mnohem snazší než se pachtit s jednotlivými vrstvami po sobě, v tom to měla snazší. Takže během chvíle se šaty válely v jedné hebké blankytné kupičce u jejich nohou, zatímco si k sobě tiskl překrásnou yialadri a náležitě jí prokazoval, že to, co s ní měl, myslel vážně. Cítil, jak mu pod bříšky prstů žhnula její kůže, jak mu pod rty žhne. Věnoval jí několik polibků na šíji a obdaroval jí krk několika jemnými kousnutými – už jen tak na znamená zvyku, protože už si tak nějak uvykl, že je to jejich maličká tradice, kterou si prostě nemohl dovolit a ani nechtěl dovolit vynechat – než rty sjel podstatně níž. Každičký tichý zvuk, který jí unikl ze rtů, pro něj byl rajskou hudbou z nebes.
Napjal v sobě to, co mu zbylo ze sil (a bylo toho podezřele hodně na to, že se tělo soustředilo na léčení), a zvedl si ji do náruče, než společně s ní klesl do jemně orosené trávy. Na chvíli se odtáhl, aby mohl hmátnout po plášti, a rozhodil ho na zem, aby nemusela ležet na chladném, a sklonil se nad ní. Snažil se, aby rty ani prsty neopomněly ani jediné místečko na jejím těle. Zvedala se v něm ta potřeba o ni pečovat, přestože tohle započali s tím, že si ona hrála na zdravotnici jemu. Tak nějak už to měl v krvi, nedokázal to vysvětlit, ale prostě to pro něj bylo stejně přirozené jako dýchání, stejně jako to, k čemu tu pomalu skluzovali. Vzájemně se tím provázeli, tou bouří, která kolem nich vířila i navzdory tomu, že na stromě nad nimi se větrem nepohnul ani jeden lísteček. Caliannovi připadalo, že i když je to pravděpodobně klišé, které zaznělo v nějakém svazku z dámské červené knihovny, tak tohle byla jedna z chvil, kdy prostě cítil, jak k sobě pasují – perfektně a dokonale, jako dva dílky puzzle.
A když bylo po všem a jen cítil, jak se mu o kůži rozráží její rozechvělý dech, přitáhl si ji zkrátka do náruče, přikryl je oba zbytkem pláště a nechal ji mu usnout v náruči. Potřebovala spát, oni oba to potřebovali. Spánek si pro ně přicházel milosrdně rychle. Cal ještě nechal svoje oči chvíli bloumat po tváři spící Voděnky – tak klidná, tak nevinná, naprosto nevědomá těch hrůz, které tenhle svět skýtal – než se té tmě také odevzdal a nechal hlavu klesnout s příslibem toho, že se zítra probudí s jeho milovanou v náruči.

Usínat mu v náručí a za tlukotu jeho srdce, zatímco se kolem nich vytrácelo světlo... Konejšilo ji to. Konejšilo a zároveň neskutečně rozrušovalo, protože si uvědomovala, že najednou našla to, po čem tolik let toužila - a díky tomu měla opravdu hodně co ztratit. V danou chvíli na to ale opravdu myslet nechtěla. Soustředila se jen na provázaný tlukot jejich srdcí a fakt, že i navzdory chladnoucímu vzduchu kolem jí bylo dokonale teplo, protože byla schoulená u něj. V té nejlepší možné společnosti a absolutním bezpečí.

S podobnými myšlenkami se i probudila. Panika a úzkost způsobené událostmi z plesu z ní už pomaličku opadaly - zázračný účinek toho, jak silně na ni působil. On, jeho přítomnost, objetí, láska...
Nepatrně se pousmála, než se od něj trošku odsunula a přejela konečky prstů po žebrech v místě, kde měl včera ještě šrám. Měl pravdu, skutečně se uzdravil. Jeho hojící schopnosti ji nepřestávaly fascinovat - a byla za ně neskutečně vděčná, protože to byla alespoň maličká pojistka proti tomu, aby se mu stalo něco hrozného. V duchu se modlila k mocné bohyni Äyanaii, u níž doposud ještě nikdy nehledala jakoukoliv pozornost, neboť se svým původem a způsobem života to neměla zapotřebí. On... A už nejen on, když se tak zamyslela nad situací, oba patřili pod její křídla. Sama Rhiannon byla sice stále stvořením pocházející od Jünai a Vyysihui, ale Caliann a to dítě byli oba provázaní s Äyanaii. Modrovláska se proto modlila, aby k nim byla milostivá a nedovolila, aby se k nim dostaly ty samé stíny, jako pronásledovaly veškeré pokolení vodních pod hladinou.

„Dobré ráno,“ pronesla k němu tiše, když vyjela pohledem k jeho tváři a všimla si toho, že je vzhůru. Úsměv na rtech se jí samovolně o poznání rozšířil, než mu vtiskla něžný polibek a znovu se k němu schoulila.
„Jsem ráda, že si měl pravdu a ty rány skutečně vypadají lépe. Jak se cítíš?“ Na ničem jiném jí nezáleželo víc, než na tom, aby byl v pořádku. Sama bohužel nedisponovala takovou silou, aby od něj mohla odhánět bolest a zranění, ale byla vděčná alespoň za to, že byla schopná mu trošku usnadňovat cestu, když šlo o vodu. Ta byla pod jejím dotekem dokonale poddajná a ona díky tomu mohla pomoct alespoň jiným způsobem, když už ne přímo aktivně. A když se to tak vzalo kolem, asi to vážně byl osud. Zatímco ona pocházela z vodních hlubin, on kráčel po pevnině. Jeho nepřítelem byla voda, jejím souš. Ale přesto dokázali společně najít způsob, jak se udržet někde mezi - a vzájemně si pomáhali.


Ačkoliv by nejspíše bylo mnohem příjemnější jednoduše zůstat ležet v měkké trávě a užívat si blízkost jeden druhého, potřebovali pokračovat ve svojí cestě. Proto se nakonec oba zvedli, oblékli a opustili to místo, kde předtím nocovali - vyrážejíc vstříc jezeru Loché, kde plánovali zastávku.
Zatímco kráčeli bok po boku, Rhiannon očima střídavě pozorovala jeho a okolní přírodu - poprvé na souš totiž nenahlížela jako na něco zakázaného, jako spíš souzeného. Měla docela dobrou náladu, což nejspíše docela pozitivně dopomáhalo k jejímu zpracování myšlenky, že se její svět obrátil kompletně naruby. Už žádný oceán nebo moře, žádné zátoky ani přístavy. Stávala se z ní vnitrozemská bytost, měla následovat ve stopách svojí patronky a dovolit svojí duši se navázat na sladkou vodu, jež byla svým způsobem ještě rozmanitější, než voda slaná. Jistě, bylo jí podstatně méně, ale přicházela ke všemu živému v mnoha nejrůznějších formách, což bylo nejspíš to, co ji činilo tolik kouzelnou.
Už jí to nepřipadalo až tak drastické, když věděla, že to znamenalo nový začátek s někým, koho milovala. Odlišné a nebezpečné možná, ale také symbolické a nesmírně osvobozující. Možná proto si začala po nějaké době tiše broukat jednu z písní, jež byla oblíbená mezi námořníky a vodní si ji převzali do svého zpodobnění. Ty tóny byly stejně lehké jako v lidské verzi, ale výrazně tajemnější. Yialadri si svoji hudbu uzpůsobovali tak, aby byla schopná se šířit nejen ve vodě, ale také, aby pronikala i skrze šumění a tříštění vln. Díky tomu většina jejich písní zněla spíše než jako klasická hudba jako takzvané volání,* což i dokonale odpovídalo, protože jen málo z nich zpívalo před někým dalším. Obvykle se k něčemu takovému uchylovali, když byli sami a utěšovali se faktem, že slyšeli alespoň nějaký hlas, třebaže byl jejich vlastní. Rhiannon o tom měla svoji vlastní teorii: vzhledem k intonaci a často protaženým tónům originální písně jejich národa skutečně zněly jako volání a ne hudba v pravém slova smyslu. Jako kdyby každý z nich volal po někom, po kom tesknil.
Ona sama netesknila po nikom, což byl ostatně i důvod, proč sáhla zrovna po písni, jež byla původně ryze lidská a šířila se mezi námořníky a v přístavních putykách, což bylo víceméně přesně to, co by se k nějakému vodnímu asi tak mohlo dostat, protože jinak s lidmi v kontaktu prakticky nebyli. Většina se zdržovala jen v přístavech nebo naslouchali dění na lodích, které se občas zkrátka přeslechnout nedalo - zvláště, když opilá posádka na palubě začala prozpěvovat zrovna něco takového. Bylo jí dobře... A ta melodie přišla zcela samovolně.

„Nebude Naraïe vadit, že nepřijdeš sám?“ Zauvažovala nakonec nahlas, než na něj upřela tázavý pohled. Jakkoliv ji toužila poznat, začínala mít trošku pochyby. Přišlo jí poněkud nevhodné narušit jejich vzácnou chvíli setkání po celém roce, když by měla patřit jen a jen jim dvěma. Vlastně tam neměla co dělat.


*Ref. „kulning“

„Dobré ráno, Voděnko,“ pousmál se na ni, když si všimla, že je taktéž vzhůru, a vtiskl jí lehký polibek do vlasů. „Vidíš, říkal jsem, že se to bez problémů zahojí… nakonec jsem měl pravdu, no ne?“ dodal ještě s úsměvem. Zdála se v dobrém naladění, vypadala mnohem klidnější a uvolněnější. Dokázal by tam s ní takhle v tom objetí zůstat ještě pořádně dlouho… ale fakt byl, že potřebovali skutečně jít dál. Takže navzdory všem tužbám se společně s ní nakonec zvedl, uklidil svůj plášť aka provizorní spací pytel, oblékl se a společně se bok po boku vydali na cestu. A když se ještě při té cestě dala do toho tlumeného zpěvu, něco v něm začalo dělat kotrmelce. Tenhle den začínal až podezřele dobře a optimisticky, ale nemínil si stěžovat… byl rád, že alespoň na chvíli mají důvod být v pořádku. V patách neměli zatím žádné další členy toho šíleného kultu, což bylo nesporné pozitivum, a navíc… byli v tu chvíli zkrátka volní. To byl pocit, který se v Caliannově světě vyvažoval zlatem… a pokud se o to mohl podělit se svou dívkou, bral to všema deseti.

„Nemyslím si, že by snad byla nějak naštvaná, až se tam objevíš,“ zavrtěl v reakci na to hlavou. „Naraïa je sluníčko – možná až moc. Zbožňuje poznávat nové lidi. Spíš budeš mít problém se jí zbavit, připravuj se spíš na to. Je zvědavější než celé stádo čertů, takže budeš pravděpodobně pod palbou miliardy otázek – a nikdo ji nezastaví, dokud na ně nedostane hezky svoji odpověď,“ pousmál se při té představě. Dokázal si dost dobře představit reakci na to, až Rhiannon přijde společně s ním – koneckonců, jeho sestra milovala navazování nových známostí. Byla v tomhle jeho pravý opak, přeci jen, on byl ze začátku k Rhiannon dost protivný, co si budeme, a naomlouvalo ho ani to, že ona tehdy také nebyla tou nejmilejší bytostí kráčející po souši.
„Bude mít rozhodně otázky na to, jak je vůbec možné, že se někomu podařilo se u mě ohřát déle než pár hodin,“ dodal s pobaveným úšklebkem, ale byla to pravda. Neodháněl si od těla většinu lidí jen tak pro nic za nic, potřeboval svůj prostor. Bylo zvláštní, že s Rhiannon ho to přecházelo – ale jenom co se jí týkalo. Cítil to například než od nich odešel Emilio. I kdyby to nebyl bývalý Rhiannon a on ho tím pádem neměl moc v lásce už z principu, tak by prostě chtěl jeho přítomnost hodit za hlavu a být od něj zase hezky dál, když už nebylo nutné mít ho u sebe. Byl rád, že nakonec skončil na cestě jenom právě s Voděnkou – byla jedním ze dvou lidí, kteří byli po jeho boku těmi, které toleroval s lehkostí, naopak i byl za tu společnost rád. Bylo těžké si k někomu najít takový vztah, ale… když nad tím uvažoval, s Rhiannon už to bylo asi tak přirozené jako dýchání. A to bylo právě to kouzlo, které ho u ní tak ohromovalo.

Pokračovali dál, než se před nimi začalo v dálce rýsovat něco lesklého. Jezero Loché už bylo na dohled, což znamenalo, že cesta k samotnému břehu Secmé už byla tak na… půl dne? Dorazí k jezeru ještě před polednem, zastaví se tam (protože vážně odmítal nechat Rhiannon jít bez trochy kontaktu s větší vodní plochou delší dobu) a poté se mohou vydat jižně. Když už o to uvažoval v tak reálných časových jednotkách, něco v něm se skutečně začalo těšit – přeci jenom, svoji malou sestru neviděl už rok. A to uměla být zatraceně dlouhá doba, když se nad tím jeden zamyslel… a byl si jist, že i když se to nemuselo zdát, jistě se trochu změnila, ačkoli v jádru zůstávala tou samou. Těšil se, až se přesvědčí, že je vážně v pořádku. Ani netušil, kde se v něm náhle bralo tolik pocitů náklonnosti vůči jeho blízkým… ale byl si docela dobře jist, že v tom měla prsty krásná yialadri po jeho boku.