Spodinové město Suuriola

Chcete vědět, jak si máte představit Suuriolu?
Tak se posaďte. Povíme si pohádku, co vám ten obrázek maličko nastíní.
Představte si poškrábané skalní převisy, které už dávno opomněly dny své největší slávy. Představte si tmavou, špinavou uličku, která se mezi nimi táhne, kde každý váš krok víří oblačna prachu a špíny. Představte si, že každý, koho potkáte, má ve tváři stín nedůvěřivosti a podezřívavě si vás měří, dokud mu nezmizíte z dohledu. Představte si, že nepotkáte jedinou duši, která by neměla v tělesných proporcích vepsanou díky válce poměrně častou absenci jídla a ve tváři mladších zase ještě častější absenci pozornosti dobrých rodičů. Představte si, že byste v takovém víru byli uvězněni celý svůj život a neměli byste prakticky šanci na změnu, poněvadž na vás celý váš národ pohlíží jako na špínu na podrážce svých bot jen kvůli tomu, kde jste se narodili a vyrůstali.
Něco mi říká, že tohle město byste si za destinaci dovolené vskutku nevybrali…

Ozvěna toho křiku mu pořád rezonovala v uších, to echo se mu společně s krví rozlévalo žilami a tepalo společně s rytmem splašeného srdce, které bušilo tak hlasitě a rázně, že měl dojem, že se snad každou vteřinou musí navždy zastavit a nechat ho propadnout se do věčné tmy. Co si budeme nalhávat, v tu chvíli věřil každou špetkou své duše, že by si něco takového zasloužil. Zasloužil by si, aby z něj vyprchal život, aby jiskra z jeho očí zmizela a aby se pod ním kolena podlomila, než by se odporoučel k zemi. Stejně, jako to před pouhými pár okamžiky udělalo tělo jeho otce, kterému z rozložitého hrudníku čněla rukojeť kuchyňského nože a jehož oči se nyní slepě upíraly ke stropu jeskyně.
Slyšel, jak za jeho zády matka přemáhá vzlyky a přicházející pláč. Bál se podívat jejím směrem, ale musel to udělat, aby se přesvědčil, že je v pořádku. Když mu oplatila oční kontakt, škubla sebou a Tärr přesně věděl, proč – cítil, jak mu po tvářích stékají horké kapky. Těžko říct, co z toho byly slzy a co krev, ale ve výsledku to všechno vytvářelo odpornou směs, která po sobě zanechávala rezavé, špinavé stezičky, zatímco si razila cestu po skráních až k bradě, z níž odkapávala na zem. Spodní ret se mu chvěl a byl si jistý, že má několik pramenů vlasů slepených vlastní krví. Hlava mu třeštila, jako kdyby mu do ní někdo zarazil střep – což byla vlastně skoro pravda. Jen to nebyl střep, ale zatraceně silná rána pěstí, která způsobila, že jeho nervy po dlouhých letech konečně povolily. Zvedal se mu žaludek při pouhých myšlenkách na to, co se právě stalo, proto se rozhodl zaměřit na matku – vysoká elfka s vyděšenýma mandlovýma očima si ho prohlížela vyděšeně, ale zároveň v tom pohledu nenašel ani stopu odporu. Nebála se jeho, ale o něj. Tohle uvědomění nechalo z jeho srdce spadnout obrovský balvan a dopřál mu trochu klidu – než si všimnul velkého rudého fleku, který se jeho matce rýsoval na pravém boku. Tehdy se do něj znovu naplno opřela panika.

„Vezmu tě do Luori,“ jal se vyřešit to, ale ona jenom odmítavě zavrtěla hlavou a zvedla ukazováček vzhůru. Nechápavě se zamračil. „Jsi zraněná, potřebuješ-“
„Potřebuji doktora, ano,“ přikývla unaveně a zavrávorala. To Tärra přimělo přiskočit k ní a podepřít ji tak, aby neupadla. „Ale do Luori nemůžu.“ Obdivoval, že její hlas dokázal i v tuhle chvíli zůstat tak klidný a neochvějný. I když by se bortil svět, zůstala by jako skála – obdivoval to, ale zároveň ho to děsilo skoro k smrti. „Draci by se pídili po tom, jak se to stalo… a za tohle by nás oba nechali popravit. Nejsme jejich, pochybuji, že by měli potřebu udělovat nám milost, obzvlášť beze svědků.“ Sdělovala holá fakta, i když to bylo něco tak děsivého. Tärr nemohl na jejích slovech najít jediný bod, který by nebyl pravdivý. Nejraději by v tu chvíli prostě zavřel oči a přestal existovat, ale to si nemohl dovolit – potřebovali se odtud dostat, a to ideálně co možná nejrychleji.
„Ale co chceš dělat? Do Luori nemůžeme, takže kam-“ Zasekl se uprostřed věty, protože zatímco mluvil, došlo mu to. Došlo mu, kam chtěla vyrazit hledat pomoc – a i když se mu to vůbec nelíbilo, byla to jediná šance, jak jí poskytnout pomoc i bez toho, aby někdo soudil okolnosti, za kterých k tomu úrazu přišla. Jenomže to mělo jeden docela velký problém – vzdálenost. „Nestihneme se tam dostat včas. Les divokých elfů je přes půlku země!“
Dostalo se mu odpovědi v podobě zavrtění hlavou. „Zvládnu do té doby tu ránu držet na uzdě. Nějakou hojivou magii stále mám. Stačit to nebude na celou ránu, ale… podaří se mi díky tomu při cestě nevykrvácet,“ pronesla, hlas měla už o poznání tišší. Snažila se šetřit síly, to bylo dost evidentní. „Naši léčitelé jsou mnohdy schopnější než ti v Luori, mají magii, která pomáhá lépe než cokoli jiného. Jenom se tam musíme dostat.“ Snažila se narovnat a utřela si tvář zmáčenou slzami, ale nedařilo se jí to a Tärr ji musel pevněji podepřít. Otočila se tváří k němu, v očích zlomenost, ale také touhu žít – nebo alespoň neumřít bez boje. Ne po tom, co se právě stalo. „Prosím.“

To jediné slovo ho dokázalo přesvědčit o tom, aby to skutečně udělal. Proto tedy rychle přikývl a bez jediného ohlédnutí se po dějišti toho nejhoršího pomalu s matčinou snahou vyklopýtali z jeskyně, která jim po dvě desetiletí poskytovala domov. Teď už to ale nebylo nic jiného než chladná sluj, která byla po několik minulých let tichým svědkem ohavností, které se v jedinci probouzejí poté, co je zničena a rozdupána v prachu jeho čest a smysl pro spravedlnost. Bylo těsně před úsvitem, takže Suuriola se zatím pořád koupala v tichu, které sem tam nahradil jenom vzdálený křik. Ani omylem nebyli jediní, kdo v tomhle městě museli bojovat pro to, aby z něj dokázali odejít po svých – ale bohužel nebylo v jejich moci pomoci na více frontách. Tärr měl co dělat, aby matku udržel na nohou, aby ji podpíral až do chvíle, kdy se dostali k jednomu z okrajových skalních převisů, kterými dračí město Suuriola končilo. Na jih od nich už nebylo nic než měsíční horská krajina a poté Hraniční les. Obzor se po jejich příchodu začal postupně rozjasňovat, slunce se začínalo na východním horizontu blížit k linii horských hřbetů. To byl jejich pokyn k tomu, že si musí pospíšit.
Tärr neměl zrovna dobré zkušenosti s proměnou. Většinou šlo o zatraceně bolestivou zkušenost – drak v něm se pral s elfskou polovinou o moc. A byl to vždycky surový boj, který bolel až do chvíle, kdy se dračí části podařilo vyhrát. Snažil se teď potlačit veškerý vzdor, který v něm mohl být, ale i přesto, zatímco matka se ztěžka posadila na jeden z větších kamenů poblíž, on se zatnutými zuby snažil přesvědčit vlastní tělo, že teď je stav nutnosti, kdy bez přeměny může taky klidně skočit z té plošiny a vyjde to nastejno s tím, kdyby se neproměnil. Byl to, koneckonců, fakt. Takže nakonec po několika minutách skutečně přesvědčil vlastní tělo o své pravdě a za doprovodu nepříjemného, mráz po zádech vyvolávajícího křupání kostí byl na sebe nakonec skutečně schopen převzít dračí podobu. Paprsky vycházejícího slunce se opřely do změti šedých, modrých a hnědých šupin, zatímco Tärr si s drobnou úlevou protahoval křídla a snažil se připravit na to, že se hezkou dobu nebude moci přeměnit zpět, jinak by byli v háji matka i on. Musel se té pomíjivé podoby držet zuby nehty, ať se bude dít cokoli.
Matčina váha na zádech nebyla téměř znatelná, což mu přineslo malou výhodu a vyhlídku na trochu optimismu do budoucího leta. Dávalo mu to šanci letět i bez toho, aby se brzy oba zřítili z nebes. Počkal, než se na jeho zádech uchytila natolik, aby vydržela v té poloze dlouhé hodiny a u toho zbytečně nenamáhala hlubokou ránu na boku, a poté se odrazil z kraje skalního převisu.
Vznesl se nad Dračí skály, zamířil na jihozápad a snažil se ze sebe setřást tíhu viny z toho, že za sebou zanechává mrtvé tělo otce, kterého sám zabil.