Vesnice Me'Rin

Všichni tři byli hluboce zapletení do situace, jaká by byla pro mnohé absolutně bezvýchodná. Obecně platilo, že sotva se někdo dostal do křížku s démonem, jediný možný způsob osvobození se... Byla smrt. Damian už ale měl svoje vlastní bohaté zkušenosti, díky nimž věděl velice dobře, že existovala i jiná východiska. Problém byl v tom, že i navzdory svojí početní převaze se stále nacházeli ve značné nevýhodě - jejich vskutku nechtěný démonický společník se totiž stále pohyboval přímo v jejich vnitřním kruhu, takže slyšel úplně všechno, co se kolem šustlo. Ať už šlo o myšlenky, pocity nebo plány, nic nebylo doopravdy soukromé. Byl u všeho, pořád. Každou minutu o vteřinu, teprve až teď alespoň na přechodnou dobu ustoupil do pozadí, zanechávajíc alespoň špetku prostoru a volnosti, která byla v jejich zpropadené situaci opravdu vzácná, ne-li přímo jako boží smilování.
I přesto ale doopravdy existoval způsob, jak se démonů zbavit. Nebylo to lehké, jistě... Ale šlo to. Právě nad tím začal Damian usilovně uvažovat, když to Sharya nadnesla jako teoretickou otázku. Démoni byli sice vskutku mocnými tvory, s nimiž si nebylo radno zahrávat, ale i oni měli svoje slabiny, stejně jako každý jiný. Otázkou bylo, jestli tu Daemonovu už nevyčerpali - zničení medailonu ho totiž mělo zabít, ne osvobodit z otročiny. Ale přesto stále kráčel mezi nimi, téměř jako kdyby se vůbec nechumelilo... A potřeba se ho zbavit, tentokrát doopravdy a absolutně, se jen neustále navyšovala.

„Existuje, démoni jsou svým způsobem velice podobní všem ostatním rasám - mají svoje silné i slabé stránky, jen jsou podstatně lepší v předvádění svých sil, zatímco zbytek skvěle pohřbívají před zraky ostatních. Fakt, že se zničil medailon by měl sám o sobě stačit na to, aby od něj byl pokoj, ale... Obávám se, že ho stále částečně přiživuje fakt, že má silnou vazbu jak na Doriana, tak na mě. To znamená, že bychom museli jít poněkud odlišnou cestou... A byla by podstatně drastičtější.“
Nebyl si jistý nakolik bylo moudré ty věci otevřeně probírat, jelikož s nimi onen démon, kterého se rozmluva přímo týkala, byl stále minimálně napůl s nimi. Na druhou stranu se ale zdálo, že byl zapuzený. Zahnaný do kouta, kde si nejspíše lízal rány a léčil svoje ošklivě raněné ego. Pokud tedy existovalo něco jako příhodná doba na utvoření plánu do budoucna, pak šlo nepochybně o současnost. Nesměli tu šanci promarnit, dokud to slot.
„Jsou citliví na některé věci: na oheň, světlou magii nebo osobní předměty. V Daemonově případě bych ale řekl, že i na roztržky. Cítí se být spojený s námi všemi a extrémně žárlí, což hodně vypovídá o tom, že není ani zdaleka tak apatický jako běžní démoni. A kolik to bude nejspíš znít šíleně a hloupě, myslím, že mu na nás svým způsobem záleží. Takže možná... Místo sekání hlavy, končetin a hromadného zapalování ve jménu Álley bychom mohli zkusit trošku jiný přístup: obrátit hru s pomocí využití jeho vlastního postupu. Konec konců, manipulace někdy bývá mnohem účinnější jak agresivní pobodání čerstvě nabroušeným nožem.“
Mírně se pousmál, aby alespoň trošku nadlehčil situaci, protože téma, které v současnosti řešili, bylo zatraceně tíživé. V koutku duše se obával, že se nebezpečnou rychlostí blížili až k bodu bez možnosti návratu,* kdy by v tom všem byli namočení až po krk, neschopní se z té bryndy dostat ani společnou silou. A to byla věc, co Damiana doopravdy děsila až do morku kostí, protože zatímco její život už byl prodloužený až až a nic valného ho v budoucnu nečekalo, Sharya a Dorian to tak ani omylem neměli. Proto musel bojovat, ať už se na to cítil nebo ne. Nemohl je v tom nechat a dovolit osudu, aby jim snížil šance na osvobození se a pokud možno i normálnější živit bez démonických potyček.

Nehledě na jejich předchozí poněkud tísnivou konverzaci ale poměrně rychle přepnul, jelikož na něj s nepopiratelnou silou doléhala atmosféra vyvolaná tím zvláštně intenzivním pohledem, co mu Sharya věnovala - stejně jako jej podnítila ještě více svými slovy, která Damiana zasáhla s nebývalou silou. Ne špatnou, bohové chraň. Naopak, nemohl se ubránit zvláštnímu a rychle narůstajícímu pocitu příjemného tepla, které se mu zcela samovolně rozšiřovalo napříč hrudníkem. Možná ho bohové i všichni jeho dřívější známí a blízcí zavrhli... Ale ona ne. A to pro něj znamenalo celičký svět.
„Nejsem si jistý, jestli to dokážu. Opravdu si toho vážím, víš? Je to zvláštní, ale... Začínám mít pocit, že je tohle doopravdy moje druhá šance. A to je něco, za co nedokážu být dostatečně vděčný - nejen Auroře a Äyanaii, ale především i tobě, Sharyo.“
Hleděl jí upřeně do očí, zatímco mu na rtech naprosto samovolně vykvetl nepatrný, avšak nepopiratelně upřímný a srdečný úsměv. Ať už to znělo jako šílenství, protože stále neměl pevnou*² střechu nad hlavou a většina lidí by v jeho situaci nejspíše docela jančila kvůli nenaplněným a nutným životním jistotám, on byl šťastný. Spát mohl klidně venku na dešti, ochotně by z hladu okusoval i kořínky... Protože ho ona i ta cesta zkrátka změnily. Díky nim dvěma se posunul kupředu - a to opravdu hodně, začal se vyvíjet a růst jako člověk. Konečně doopravdy viděl i chápal, na čem v životě vážně záleželo. A díky tomu nebyl prosycený jen neskonalou vděčností, ale i nově nalezeným pocitem klidu... A ten byl k nezaplacení.

Nic ho ale nemohlo připravit na to, co následovalo. Jistě, nacházeli se ve zvláštně emocionální chvilce a byli k sobě opravdu blízko snad po obou stranách, ale... Když Sharya najednou překonala tu vcelku zanedbatelnou vzdálenost mezi nimi a políbila ho, bylo to jako náhlá bouře.
Tělem mu projelo něco mezi zamrazením a elektrizujícím pocitem, protože to ani v nejmenším neočekával. Překvapila ho tím, o tom žádná - ale i přesto neztuhl, natož aby se odtáhl. Naopak. Naprosto samovolně pozdvihl koutky rtů v náznaku úsměvu a když se zrzečka odtáhla, chvíli jí hleděl do očí, stržený silou té chvíle a mocné atmosféry. Ve tváři měl vepsané něco, co bylo na jeho poměry zatraceně nevídané: opravdové štěstí. Radost a euforii. A nebyl schopný to pohřbít a zakrývat, díky čemuž div nezářil jako slunce.
„Tohle je další věc, za kterou jsem neskonale vděčný,“ špitl nakonec, zatímco Sharye nadále hleděl do očí, topíc se v nich jako v jezeře.
„Ale když nemám děkovat, nejspíš bude lepší odpovědět jinak...“ Dodal ještě, než opravdu výrazně rozšířil svůj úsměv a polibek Sharye oplatil - jen bez sebemenšího zaváhání a nejistoty.

* The point of no return...
*² hlavu nad střechou jsem napsala původně xD

Nakonec mu to všechno přišlo až zvláštně směšné. Všichni tři se dostali do situace, z níž nebyli schopní se jen tak vymotat... A každý jeden z nich skončil v hledáčku toho samého démona. Byla právě tahle věc osud? Nebo si s nimi bohové jen zahrávali, aby zahnali dlouhou chvíli? Nejspíš by se neměl rouhat, jelikož toho měl ještě hodně před sebou a znepřátelit si vyšší síly byl zatraceně špatný nápad, ale nedokázal si pomoct. Člověk by totiž už očekával klid, ne další a další potíže. A nejspíš proto se také trmácel napříč lesy a měl chuť do něčeho pořádně praštit.
Ta frustrace ho vnitřně spalovala na popel. Dost možná to všechno v důsledku byla jeho vina - protože na počátku toho šíleného koloběhu stál právě on, Poppy a ta čarodějnice. Kdyby tehdy posečkal a přišel s lepším plánem... Možná by mu Ravenna neprovázala duši s tím démonickým pošukem, díky čemuž by se Damian nedostal do sekty a Sharya nikdy ani jednoho z nich nepotkala, takže by ji neposedl. Na druhou stranu by pak ale ani oni neznali ji - a to by byla věc, jaká by Doriana zatraceně mrzela. O Damianovi se to dalo říct také, jeho vztah k oné zrzavé poutnici byl více než očividný. Osud byl opravdu zamotaná a šílená věc.

Aby si ulevil od tlaku na duši a zapudil nechtěné myšlenky, nakonec se jednoduše přeměnil do svojí zvířecí podoby a svobodně se rozeběhl. Pravda byla taková, že se kolem vesnice rozhodně ani omylem náhodou nenacházel oltář Álley ani nějaký kněz, natož pak byliny, co by se daly použít na odvar. Byť Damianovi nezazlíval to, že ho poslal ven hledat (sám by to nejspíš v záchvatu naivity a iniciativy zkusil také) jednoduše neměl žádnou šanci se vrátit zpět bez prázdné náruče. I proto se tedy rozhodl spíše věnovat jiným věcem, než aby bezcílně bloumal kolem a hledal věci, jaké neměl šanci najít.
Osud se mu ale rozhodl znovu plivnout do oka. Zrovna když konečně nabíral pocit uvolnění, zatímco si řádně protahoval ztuhlé svaly díky sprintování po menší cestě, dostal se do přímého křížku s jezdkyní na koni. Nebyl si schopný řádně vysvětlit to, že si nevšiml dřív - ale nejspíše to mohl připsat faktu, že měl v hlavě takový nepořádek, že se zkrátka ani omylem nesoustředil dostatečně na okolí. Díky tomu nakonec spěšně zastavil pár metrů před koněm a instinktivně ztuhl, napůl nejistý tím, co by měl udělat.
Užuž se chystal jednoduše se obrátit a vydat nazpět, když ve vzduchu zachytil sladký pach ovoce... A v ten moment přepnul.

„Odpusťte, slečno,“ odkašlal si melodramaticky, když se před ní naprosto ledabyle přeměnil z pantera zpět do lidské podoby a oprášil si z kalhot pár černých kočičích chlupů. Určitě se nepletl, cítil jahody. A možná nemohl být užitečný tím, že by přinesl něco reálně potřebného... Ale rozhodně by mohl alespoň trošku umírnit situaci nějakým menším a sladkým dárkem. Sharya na tom nebyla moc dobře, menší pozitivum by mohlo alespoň trošku ulehčit.
„Cítím jahody? Rád bych je od vás odkoupil, jen si řekněte cenu.“

Věci měly nepříjemný zvyk seběhnout se dřív, než Ásdís vůbec tušila, co se sakra děje. Ale svým způsobem se jí už podařilo díky svému výcviku nějak zapříčinit to, že na to byla nějak připravená, do určité míry. Takže teď, když se houštinami mihnul černý mohutný flek, první, co udělala, bylo sáhnutí po luku, který měla přehozený přes rameno, zatímco druhá ruka už automaticky lovila šíp z toulce pověšeného u pasu, který šípy jen přetékal. Takže ve stejnou chvíli, kdy si uvědomila, že to, co se zastavilo přímo před jejím koněm uprostřed lesní cesty, nebylo nic jiného než černý panter, už zasazovala šíp do tětivy, připravená v mžiku napnout a vystřelit, kdyby to bylo zapotřebí. Zvíře pod ní se bez delšího uvažování vyplašeně zastavilo, zarylo kopyta do měkké půdy a pronikavě zaržálo. „Špatnej den a špatnej člověk, čiči,” zamrmlala si pro sebe, když napnula tětivu a namířila hrot šípu na velikánskou kočku, která jim nehnutě stála v cestě. Vyčkávala, zda náhodou zvíře zase prostě neodejde, ale připravovala se povolit sevření na tětivě a vyslat šíp vpřed při první známce agrese.

No… a jak sakra překvapená byla, když po nich panter nevystartoval, ale místo toho… se prostě proměnil v člověka. Zaskočená méren na malý moment zůstala jen bez mrkání zírat na místo, kde místo kočkovité šelmy přešlapoval muž, jehož vlasy odpovídaly barvou srsti pantera a jehož bledé oči se zúženými zornicemi, které tam moc připomínaly kočičí, se zabodly přímo do Ásdís, která vytrvale držela napnutou tětivu a mířila mu v tuhle chvíli přímo na hrudník. Za to všechno mohly spíš její instinkty než to, že by ho vážně chtěla zastřelit – ty samé instinkty, které ji držely naživu, takže bylo docela moudré se na ně do určité míry spolehnout. Nebyla v Nescoře zase tak krátce, ale sakra práce – proč ji nikdo nevaroval, že se tu sem tam lidi mění v dravou zvěř?!
A potom začal mluvit. A jí málem spadla brada, když ji prostě zničehonic pořádal o koupi jahod. Sakra, to vypadá jak Märia, co se vrací od Dvanácti měsíčků? Ne, to teda nevypadá! A možná právě proto mu namířila ten šíp ještě přesněji na hlavu a přivřela oči v nedůvěřivém gestu. „Tak fajn. Kdo jsi a co má tohle sakra znamenat? Povídej, nebo budeš mít hezkou novu ozdobu mezi očima. A věř mi, že nemíjím.” A měla pravdu – i kdyby šíp letěl mírně vedle, ovládala vítr, který by ho tam dokázal zanést. Pravděpodobně by ho stihla zastavit i než by po ní vystartoval. To jí pomohlo se trochu zklidnit, zachovat chladnout hlavu a mířit bez toho, aby se jí klepaly ruce.

Aby byla upřímná, procitla ve chvíli, kdy se tmavovláska vedle ní poprvé zavrtěla v náznaku toho, že by mohla být vzhůru. Pomalé a poklidné probuzení se po boku Zyrin bylo něco, co jí svým určitým způsobem vneslo klid do mysli a naději v to, že tenhle den možná nebude tak mizerný, do žil. Nechala by se tím velice ráda stáhnout a pohltit, prostě jenom existovat a ležet vedle černovlásky klidně donekonečna. I když bylo zřejmé, že sama Zyrin o sobě moc valné mínění neměla, Siärra se neubránila pomyšlení na to, že jenom sotva by v tuhle chvíli mohla být s někým lepším, s někým, kdo by do toho všeho zapadal lépe. S někým, ke komu by tak poklidně přilnula po tak zatraceně kratičké době, co se znaly – byl to jenom dne. Od včerejšího rána to mohlo být nanejvýš dvacet čtyři hodin. Přesto ta myšlenka na to, že se tu s ní probudila, byla stejně přirozená jako dýchání. Siärra to, co jí řekla ještě v Mrtvém lese, vzala velmi vážně – neplánovala a nehodlala ji jen tak někde nechat osamocenou, vydanou na milost nebo nemilost tomu, co si pro ni nemilé a nepříjemné prostředí Nescory tak jen může přichystat. Přišla jí jako ideální člověk, kterému by mohla něco podobného slíbit, proto o tom nyní ani tolik nepochybovala.
„Také přeji dobré ráno,” pousmála se rozespale na černovlásku, než se ospale protáhla a opatrně pootevřela oči, aby mohla těsně před sebou spatřit léčitelku, která zjevně stejně tak nebyla z říše snů pryč moc dlouho. Takhle z blízka měla možnost ji trochu blíže obdivovat – víc, než se jí dařilo, zatímco za bílého dne pobíhala kolem a pomáhala ostatním z toho, aby se vylízali z tamté či oné nemoci. Doopravdy doufala, že si trochu odpočinula, protože nebylo pochyb o tom, že nejenom, že to po včerejšku vážně potřebovala – tedy, to sice ony obě, ale tohle ani zdaleka nebylo o ní, protože schopnost t’ealh hojit se byla pověstná, zatímco Zyrin byla pořád člověk, který zjevně nepříliš rád upřednostňoval sebe před ostatními. Od toho se tedy Siärra tak trochu zapřisáhla tady být; aby dávala pozor na ni, zatímco dávala pozor na všechny okolo.
Žena, která je u sebe ubytovala, už byla na nohou, zjevně si moc nedělala hlavu s tím, zda je probudí nebo ne, protože vymetala místnost s mrštností ještěrky a snažila se probrat všechno kolem k životu. To byl výjev, na který Siärra rozhodně zvyklá nebyla, takže ji chvíli jen nehnutě sledovala s čirou fascinací, než ji znovu upoutal zvuk, který udělaly synchronizovaně její a Zyrinin žaludek – tiché zakručení, které bažilo po jediném; po snídani. Pousmála se tedy lehce na tmavovlásku. „Měla bych mít ještě trochu sušeného masa a ovoce v zásobách, pokud máš hlad,” nabídla jí s plachým úsměvem. „Anebo se můžeme pokusit zjistit, zda je v tomhle městečku někde nějaký hostinec – asi to nebude nic moc, ale něco malého by tu být mohlo.” Výběr nechala na Zyr, jí bylo v podstatě jedno, co podniknout, dokud se u toho nebudou muset rozloučit.

Přikývla, když z něj vypadl ten návrh na to, jak by to tomu démonovi mohli alespoň trochu vytmavit. Stálo to za pokus – ono tedy vlastně vše, co se tvářilo, že by mohlo alespoň trochu pomoci v téhle situaci, bylo pro Sharyu ideálním řešením. Sama by byla naprosto bezradná, kdyby to měla řešit celé sama, takže byla neskutečně vděčná za to, že na to skutečně sama být nemusí. Bylo to uklidňující, povzbuzující… a hlavně ji to tím spíš hnalo vpřed. Znáte to, že když v něčem je namočený někdo další, pohání to i vás vpřed? Tak přesně tohle měla na mysli i ona. Bylo v tom to, že se na to nemohla a nechtěla vykašlat, protože se to týkalo i jich… a za tohle malé opatření byla sakra vděčná, co si budeme vykládat.

Potom ale přišla na řadu nevyslovený vděčnost z Damianovy strany a jí se rázem splašily myšlenky jiným směrem. Když tohle slyšela, tak i navzdory tomu, že by se asi měla ve stávající situaci trochu krotit, si nemohla pomoct od toho, aby se jí rty zkroutily nad jeho slovy do pobavené křivky. „No, tak pokud to bereš takhle, tak jsem ti měla zakázat děkovat už sakra dávno. Nikdo mě neinformoval, o co zůstávám ochuzena, taková zrada,” pozvedla obočí, než mu už bez dalších vytáček ten polibek znovu opětovala. Uvědomovala si, že by se v téhle situaci měla docela krotit (zvlášť s tím, že na hrudí jí stále tepalo to zranění, ačkoli už byl fakt, že se zatáhlo alespoň natolik, aby se sečná rána mohla zahojit nejprve na potřebném povrchu a poté se mohla věnovat už značně pomalejšímu procesu hojení tam uvnitř), ale nedokázala si na druhou stranu moc pomoci. Ruku na srdce (i když, tam radši ne), Sharya nikdy nepatřila k těm, co by dokázali sedět na zadku a odolávat věcem, které se jim zrovna zamanuly. Byla úskočná, pekelně zvědavá a dychtivá jako celé stádo dětí. Nebyla by nejlepší hrdinka, kterou byste potkali kráčet po Nescoře, ale s tím si nikdy dvakrát hlavu také nelámala. A právě tenhle přístup uplatnila i nyní. I když by se měla soustředit hlavně na klid a na to, aby se zahojila, tak stejně si nedokázala pomoct a nezajímala se prioritně o to. Ani trochu.
Na jednu stranu ji t malinko děsilo v jednom faktu; uvědomovala si, že tohle je snad poprvé po několika letech (respektive od chvíle, co ji její adoptivní rodina seznámila s východovými dveřmi a na skončila během pár úderů srdce v ulicích Narrigenu), co se k někomu podvědomě začala vázat. Jistě, mezitím toho tu bylo docela dost v tom, že pár lidí otravovala a držela se jich, když se jí to hodilo k zábavě nebo k přežití… ale tady samu sebe nachytala na tom, že neuvažuje o tom, že by se jí o mohlo hodit, ale jednoduše o tom, že si to prostě užívá. Mezi vším tím pobíháním napříč Nescorou, zachraňováním dětí (na to by si po flétnistovi a Oscarovi mohli rovnou udělat specializaci), urážením a nasíráním démonů a poloviny božstev… se k Damianovi vážně upnula. A to stylem, že ji děsila chvíle, kdy se zase odtáhne, a vzpomínka na to, jak mluvil o tom, kam se chystá dál – a mluvil přitom v jednotném čísle – způsobovala, že jí po zádech sjížděl nervózní mráz.

Přesto tady ale bylo něco, co potřebovala říct. Opatrně se odtáhla, aby nabrala dech, přičemž na chvíli setrvala, kde byla. „Ještě je tu ale jedna věc, dobře? A mysli si o ní, co jenom chceš, ale… asi spíš potřebuju než chci, abys to slyšel.” S tím přivřen víčka zase vytáhla nahoru a s nekompromiností vepsanou v očích se zadívala do těch jeho. Chvíli pokračovala v tichu a snad bezvědomky počítala ty zlaté žilky, než se jala pokračovat: „Zapomeň na to, že by to bylo o tom, že tohle děláme – to s tím zbavováním se démonů i všechno kolem – jenom kvůli mě a Dorianovi. Neprotestuj – koukalo ti to z očí, když jsi o tom mluvil.” Rty na krátký okamžik smekla do úzké linky, než se zhluboka nadechla k pokračování: „Jde o to, že o když si o tom myslíš svoje, tak tohle není o prioritách toho, na koho dávat pozor. Je to o tom celku, ne o tom, kdo má přednost a kdo ne. A přes to prostě nejede dostavník, ani kdyby se tenhle svět krásně stavěl na hlavu… dobře?”
Netušila, zda to není moc hrr, ale sakra. Potřebovala to říct. Potřebovala, aby to slyšel, protože jí to dávalo alespoň maličkou špetku naděje, že když to uslyší, tak třeba mu možná dojde, že to je pravda. Sakra. Jak by asi tak měla fungovat, když by to prostě předem odpískal? Na tuhle otázku nechtěla znát odpověď – nechtěla se o ní přesvědčovat. Ani za nic.

S alespoň menším časovým odstupem musel uznat, že to do čeho se pustil, byl zatraceně šílený a špatný plán. Za normálních okolností se před cizími nepřeměňoval, ale sotva ucítil tu sladkou vůni jahod, nedokázal si pomoct. Potřeboval něco hezkého, dobrého. Toužil udělat výraznější vlídný krok vůči Sharye, aby jí mohl dát patřičně najevo, že skutečně nechtěl být jejím nepřítelem, ba naopak - toužil být jejím přítelem. Druhem po jejím boku, pomoct a držet společně. Možná na sobě stále nesl stále ozvěnu démona, co ještě před nedávnem obýval jeho tělo místo toho jejího... Ale nebyl zlý. Špatný. Jeho cílem nebylo komukoliv škodit, byť se nedokázal ubránit jisté dávce nepříjemnosti, protože toho měl vskutku plné zuby.
Jakmile ale stanul před tou dívkou na koni a ona na něj namířila šíp a dožadovala se vysvětlení, najednou si nebyl jistý, jestli se má začít smát nebo... Se smát. Copak neznala ty všemožné povídačky, co o t'ealh rozšiřovali lidé? Musela přeci slyšet alespoň něco. Kradli po nocích děti, vyměňovali je za koťata a ptáčata, vybílili všechny kurníky jako lasičky a vraždili... Ale ona nestřílela. Ještě ne, místo toho se nejdříve dožadovala vysvětlení.

„Ach bohové, tohle je zatraceně trapná situace,“ povzdychl si Dorian, než pomalu pozvedl ruce nad hlavu ve znamení, že se nehodlá jakkoliv prát a vzdorovat. Místo toho nasadil poněkud rozpačitý úsměv a jednou rukou si nepatrně prohrábl pocuchané černé vlasy.
Co přesně jí na něco takového měl odpovědět? Mohl říct maximálně to, že patří k národu t'ealh - a víc nic. Prostě měl druhou podobu, to v Nescoře vlastně nebylo ani tak neobvyklé, když člověk přihlédl k drakům žijícím ve Skalách. Na druhou stranu kdyby si to v klidu štrádoval po cestě a uzobával jahody, naslouchal zvonění podkov svého koně... A pak před něj najednou vyskočila obrovská kočkovitá šelma, co se těch jahod začala dožadovat po přeměně na muže, také by nejspíš sáhl po luku a šípech, kdyby tu zbraň měl k dispozici.
„T'ealh. Nikdy jste o nich nic neslyšela, slečno?“ Zeptal se nakonec s mírně pozvednutým obočím, zatímco držel ruce nad hlavou ve snaze nevzbuzovat dojem toho, že se ji chystá jakkoliv ublížit, protože nic podobného neměl v úmyslu.
„Magie. Není nás moc, ale... Máme dvě podoby. Mojí podobou je panter,“ vysvětlil poněkud nejistě, než si hluboce povzdychl a sjel očima zpět k jahodám, které stále zůstávaly středobodem jeho veškerého zájmu. Musel je dostat, nemohl se přeci vrátit nazpět úplně s prázdnou. Damian by mu sice ten koš nejspíš omlátil o hlavu, protože ho poslal pro něco proti démonům... Ale i když jahody démonům nijak uškodit nemohly, bylo to hezké gesto.
„Šlo by odložit ten luk a šípy? Nemám v úmyslu vám ublížit, jen bych rád ty jahody,“ pronesl s viditelnou přátelskostí. „Kdybych měl jiné úmysly, nenabízel bych za ně peníze. Možná jsem z části zvíře, ale nejsem úplně nevychovaný.“

Dost pravděpodobně se choval jako blázen. Potom všem, čím si společně prošli jeho mysl jednoznačně nemohla zůstat nedotčená - stále nad ním visel příslib tragédie jako zápach spáleného masa, který se ho nikdy nepouštěl a zůstával zastrčený kdesi v rohu jeho mysli. Moc dobře si uvědomoval, kam se dostal. Co provedl. Svoji příčetnost už neřešil, jelikož to postrádalo smysl. Vkládat tolik potřebnou energii do věcí, co v důsledku nic nemohly změnit... Nemohl je ovlivnit. Zprvu to bylo děsivé, upustit otěže kontroly a přijmout nový stav, ale nakonec ho to svým způsobem osvobodilo: ulevilo se mu.
Nevláčel za sebou žádnou démonickou entitu, svoji minulost částečně uzavřel a konečně se přestal ohlížet dozadu. Žil současností, nedovoloval temným chapadlům proudícím z nitra jeho bývalého já, aby ho opět zkorumpovaly. Do vykoupení sice měl ještě hodně daleko, ale dokázal svobodně dýchat. Vnímal vlahé teplo přicházející ze slunečních paprsků, stejně jako to od Sharyi. Našel svůj klid.

„Nejspíš se k tomu nakonec budeš muset uchýlit, protože si jinak nebudu moct pomoct,“ pousmál se na ni pobaveně, ale myslel to naprosto vážně. Zdálo se, že jednoduše prošel změnou, co ho převrátila naruby. Místo nafoukaného, zlostného a manipulativního hajzla se z něj stal vcelku pokorný muž. Vděčný za to, jak se k němu nakonec nejen osud, ale i sama Sharya zachovali.
„Člověk by si měl vážit takových věcí. Mají mnohem větší cenu než hromada zlata, diamantů nebo pozemky. K čemu by to všechno bylo, když se nakonec člověk stejně cítí uvnitř prázdný? Tohle se změnilo. Spousta věcí se posunula... A vyjasnila. A já vím, že za to vděčím jen a jen tobě, Sharyo.“ Usmíval se na ni, s naprosto klidným srdcem i svědomím, doopravdy šťastný. Kdy naposledy zažil takový stav? Ani si to nepamatoval. Všechno postupně vybledlo a zešedlo, jako kdyby na tom přestalo záležet: a přesně tak to i bylo. Posunul se kupředu, dostal se přes svoje vlastní prokletí a změnil se. A byl zatraceně šťastný.
Srdce mu bilo jako kostelní zvon, ovládané divokou melodií žáru šířícím se napříč jeho zkřehlou hrudí. Věděl, že mu na ní záleží... Ale s tím dalším polibkem se mu to zdálo téměř neuvěřitelné, nedostačující. Kterak jejich příběh začal dost podivně a prošli si kopou temných hrůz, nic z toho ho nestáhlo dozadu. Upínal se k jejímu světlu, inspirovala ho její odvaha a síla. A tak neustále nacházel jen nové a nové důvody, proč jí propadat čím dál hlouběji. A on věděl, že by ji dokázal líbat klidně do skonání světa.

Poklidně naslouchal tomu, co měla Sharya na srdci a nevyrušoval ji. Po celou dobu na ni upíral svoje žíhané oči a pokoušel se nějak vzít to, co se mu snažila říct - stále mu to bylo poněkud cizí, protože měl svoji mysl poskládanou poněkud odlišným způsobem, ale... Věděl, že v tomhle ohledu měla pravdu. Musel to přiznat a pokusit se to vzít patřičně k srdci.
„Já vím,“ pokývl nakonec poněkud nejistě hlavou, než se na ni mírně pousmál. „Dostanu se k tomu, jsem si tím jistý. Ale právě teď... Je to hrozně zvláštní. Všechno myslím. Jako kdybych hrozně dlouho žil ve snu, kde bylo všechno jinak. Odlišný svět, lidé... I já sám. Je těžké přizpůsobit se tomu, jak se věci mají. Tak jako tak, alespoň můžu slíbit, že nedojde na žádné šílenosti, počítá se to? Žádné pobíhání kolem a pokřikování, ačkoliv věřím, že tohle by mohlo toho démonického parchanta dostatečně otrávit na to, aby vzal nohy na ramena.“

Jak se postupně mladá léčitelka probírala a její mysl začala pracovat na plné obrátky, čím dál tím víc začala propadat panice a především studu. Nejen že jí Siärra viděla po ránu, kdy se podobala malému mozkomorovi ještě více než kdykoli jindy, slyšela to kručení v břiše a ještě k tomu s ní sdílela lůžko...Zkrátka se stalo to, že Zyrin nasadila své obvyklé maskování, jenž vlastně ani trošku maskováním nebylo, a celý její obličej se zbarvil do lehce růžového podtónu. ,,Uhm...Jej... Siärro...Uhm...” Snažila se zoufale najít ta správná slova i když by byla vlastně ráda za jakákoli slova, která by nebyla jen pouhými citoslovci. Pro jistotu si tentokrát moc ráda nechala pocuchané vlasy spadnout do tváře, aby znovu posloužily jako takový malý mozkomorský závoj přes který nešlo spatřit skoro nic z její tváře. Ta teď musela vypadat neskutečně hloupě, takže bylo lepší, když zůstala zakrytá. ,,U všech bohů! Já ti vlezla do postele? Bohové...Omlouvám se.” Vychrlila ze sebe, když už konečně našla nějaká slova. Sice to neznělo ani zdaleka tak klidně jak plánovala, ale nebyla to citoslovce, což znamenalo obrovský úspěch.
Tak či tak, tmavovláska téměř okamžitě a nehledě na únavu vyskočila na nohy, opouštějíc bělovlásčin soukromý prostor. Ani v nejmenším jí nechtěla okrádat o pohodlnost, stačil jí fakt, že jí předchozího dne musela doslova tahat do postele. Cítila se opravdu špatně kvůli tomu, že té dobromyslné lištičce akorát přidělávala starosti. To a malinko času na všechnu spolu s její chaotickou a nevkusnou osobností vážně nebylo něco, o co by kdokoli stál. Přesto se na lištičku dokázala nepatrně pousmát. ,,Uhm...Já ani nemám hlad. A hlavně je málo času. Ale ty se určitě najez, na co máš chuť? Pokud chceš, můžeme jít do toho hostince spolu. Třeba...Pokud by jsi nechtěla mluvit nebo něco takového.” Pokusila se o vlídný tón, ale hned na to si uvědomila, jak moc hloupě ta otázka musela znít. ,,Promiň...Já, klidně donesu vodu nebo něco jiného.”

Překvapeně zamrkala, když Zyrin zničehonic vyletěla jako čertík z krabičky a vyskočila z té postele tak rychle, že za ní černé vlasy jenom zmateně vlály. A… omlouvala se jí za to, že jí vlezla do postele? Co že to? „Počkej, Zyrin, klid,” zarazila ji mírně, sledujíc ji maličko nechápavě, ale konejšivě. „Nevlezla jsi mi do postele, klid. Jenom jsme sehnaly včera večer jednu jedinou… ta paní, co jí to tu patří,” a je evidentně taky někde v háji, tady detail, „nás tu nechala přespat. Skoro jsi po tom včerejším léčícím maratonu padla únavou, Zyr.”
Starostlivost, kterou měla v hlase, se nedal popřít, zvlášť potom v poslední pasáži toho, co řekla. Jistě, nemohla upřít to, že schopnosti, kterými černovláska oplývala, byly úžasné. Takového léčení neměli přirozeně ani t’ealh, a že to jejich bylo na velice dobré úrovni. Ale ne, to její… to bylo umění na úplně nové úrovni. A včera taky celé severské vesničce ukázala, že za to stojí, že je rozhodně někdo, koho chcete na své straně a ne proti sobě. Léčitelka obdivuhodného umu… ale v soukromí potom takhle nejistá, jak albínka brzy zjistila. Ale nemohla říct, že by jí to vadilo, protože… ona měla nekonečnou trpělivost. A Zyr si zasloužila někoho, kdo ji uklidnil, když ji zase něco takového popadlo, tak.
Ano, jen tak se té malé polární lištičky nezbaví, hádáte správně. Siä tohle vědomí akceptovala od chvíle, kdy si ji tak trošku vzala pod křídla. Když se staráte o všechny kolem… trvala si na tom, že tím pádem Zyrin potřebovala mimo svých nesobeckých zájmů i někoho, kdo by myslel na tom, jak je na tom ona. A ona se po téhle roli velmi dobrovolně a velmi nadšeně vrhla. A hodlala se jí držet tak dlouho, dokud ji sama černovláska prostě neodežene, což… doufala, vážně doufala, že se jen tak nestane.
Potom se černovláska nabídne, že skočí pro vodu nebo tak, ale… to teda ne. Albínka se rychle vymotala z teplé postele (chvíle pláče a ticha za teplo), než se přimotala k ní a chytila ji kolem ramen. „Žádný takový, ty se najíš hezky taky. V noci jsi nevečeřela, padla jsi rovnou do postele, zapomeň, že tě teďka nechám odejít bez jídla. Zvlášť, když počítám s tím, že budeš chtít jít pomáhat i nadále,” mlaskla nespokojeně, a i kdyby se dívka snažila protestovat, strčila jí kousek chleba, který jim tu žena nechala spolu s vodou, pod nos. „Papkej, Zyrin. Ani superhrdinové nemůžou fungovat, když mají hlad, tak se opovaž vynechávat jídlo kvůli tomu, že si myslíš, že sama na sebe dbát nemusíš. Na to ani nemysli.”
Na to jak byla obvykle mírumilovná… uměla se rozčertit, pokud šlo o něco takového. Byla taková mamka kvočna, ne že ne, a pokud měla možnost jí připomenout, že jíst potřebovala… samozřejmě, že do toho šla, bohové!

Jestli se Zyrin v té posteli cítila pohodlně? Možná předtím, když chrněla jako zabitá tak ano. Jenže téměř okamžitě od té doby co se probudila zmítala mladou léčitelkou ohromná nejistota a především stud. Jak by ho také mohla necítit? Stačilo si uvědomila kde a s kým se zrovna nachází. Stačila byť jen jediná myšlenka na její společnici a tmavovláska měla chuť se hanbou zavrtat do země. Ať už to bylo albínčinou krásou, laskavostí nebo jejími starostlivými očky, v každém ohledu působila Siärra jako ta nejčistější bohyně, zatímco Zyrin byla jen nejistou hromádkou masa a kostí. Kdyby už si měla něco přičíst k dobru, mohla říct že rozhodně nechodil ušmudlaná. Ale ani to nijak nesouviselo s tím pokusit se trochu zkrášlit svůj zevnějšek. Kromě ženy byla především léčitelkou a šmatat na pacienty špinavýma rukama mohlo nejen zanechat špatný dojem, ale především nehezkou infekci, které se v tomhle ohledu dalo předejít. Ale jinak...musela Siärru urážet už jen svou přítomností. Se svojí bledou kůží, rozcuchanými vlasy a zajisté velice neelegantním kručením v břiše nepůsobila jako někdo, kdo by se měl nacházet v přítomnosti někoho jako byla sladká Arri. Jenže k její smůle se nemohla jen tak sebrat a utéct a kdyby měla říct pravdu, tak ani nechtěla. Jenže co měla u všech bohů dělat? Jindy nebývala nerozhodná. Nerozhodnost mnohdy znamenala ztrátu věcí, jenž se nedaly vzít zpátky. Třeba i lidského života a to si nemohla dovolit. Nikdy.

Z toho chaotického přemítání jí vytrhla až právě albínka, která jí uklidňovala že se nic nestalo. A světe div se, Zyrin se po jejích slovech zarazila, tak jak jí Siärra řekla. Sice nikdy nebyla příliš divokým tvorem, ale zkuste si jen tak zastavit panikařícího mozkomora, vážně to tak lehké není! ,,Já...Opravdu? To je od té paní opravdu hezké. A omlouvám se, že jsis o mě musela dělat starosti.” Špitla, než se na svojí světlovlasou kamarádku klidně pousmála. ,,Ale příště mě nikam netahej, prosím. Musím být hrozně těžká. Ještě si přivodíš kýlu. A to pod mým dohledem nemůžu dopustit, Arri.” Dodala a mírně zavrtěla hlavou, aby alespoň trošku podtrhla váhu svých slov. Ale její starost o albínku se ani trošku nemohla rovnat péči, kterou jí počastovala Arri. Byla ta dívka vůbec skutečná?
Zyrin se chtěla zvednout a začít konečně dělat něco produktivního, ale její společnice za ní rozhodla jinak. Jemně jí čapla za ramena a tím zapečetila její osud běhat po vesničce a shánět lidi s utrženými nožkami. ,,Ale, Ale---Arri, já opravdu nemám hlas, nemusíš si dělat starosti a--” Nestihla protestovat moc dlouho, neboť jí lištička vrazila do rukou kousek chleba a Zyrin jako spokojený mozkomoří pokémon tedy začala chroupat.

,,Arri...Jak jsi se vlastně dostala takhle na sever? Narodila jsi se tu? Já....Odpusť mi mou zvědavost, ale až se tady postarám o všechny co to potřebují, přesunu se zase dál. A pokud je tohle tvůj domov...Nemůžu tě od něj jen tak odtrhnout, to prostě nejde.” Odložila nedojedený kousek chleba na noční stolek (který tam samozřejmě byl, že jo.) a urychleně se zvedla. ,,Nemůžu po tobě chtít takovou oběť, Arri. Vem si...Kdyby jsi šla se mnou i nadále....Nemám ti toho moc co nabídnout, Arri.”

Na to, že obvykle byla roztomilá a mírná, si ji teď přísně změřila. „Kušuj, potřebuješ jíst,” stála si za svém. A že uměla být tvrdohlavá – rodinná vlastnost, ačkoli u ní většinou dřímala pod povrchem, ale byla tam a byla připravená přesvědčit si svou černovlásku, aby se nabaštila. To si pište, že kdyby se tak nestalo, odmítla by ji pustit byť jenom ze dveří! Potřebovala sílu, protože bylo jasné, co bude zase celý den dělat, takže… ano, rozhodně ji jen tak nemohla nechat běhat s prázdným žaludkem!
Pokrčila rameny, protože byl fakt, že tohle si jednoduše… nevybavovala. „Nejsem si vůbec jistá, obávám se,” zavrtěla hlavou. „Tedy, pamatuju si, že jsem většinu života byla v Narrigenu.” V tom zaplivaném sirotčinci, ano, přesně tak. Fujky. „Vyrostla jsem tam a tak všechno, a byla jsem tam, dokud si moje tělo neřeklo, že ho to nebaví a že podoba lišky mu je milejší. Nemohla jsem se několik dní vrátit do původní podoby – a to bohatě stačilo k tomu, abych prostě zjistila, že mezi lidmi není pro t’ealh žádné místo. Takže jsem se tomu nebránila, prost se proměnila znovu a… utekla sem. Cestovat zemí jako zvíře je podstatně snazší, takže jsem po nějaké době prostě dorazila sem a… zůstala tu. Je tu chladněji, což většině lidí překáží, ale když máš kožich polární lišky, no… tyhle věci ti úplně nevadí,” pokrčila rameny. „Takže jsem se tu tak jako objevila a… no, už neměla motivaci jít kamkoli dál.”

Navíc, takhle na severu byli lidé k jejímu druhu benevolentnější, protože tu na ně byli zkrátka zvyklí. Siärra samozřejmě sama netušila, proč tomu tak bylo, ale někdejší existence jejich vesnice právě tady v těchto místech tomu dost nahrávala. Pokud už lištička někde nezvládla udržet svou identitu v tajnosti, nikdo si s tím moc velkou hlavu nedělal. Neškodila jim, jenom se sem tam přišla do vesnic pomazlit s jejich dětmi, což nikomu reálně nemohlo vadit.
„Jak to vlastně máš ty, Zyr?” oplatila jí otázku, v modrých očkách se jí zvědavě zablesklo. „Tedy, myslím… odkud vlastně pocházíš? Neměly jsme moc příležitostí se seznámit v tomhle směru… odpusť, pokud je to moc troufalé, ale ráda bych se o tobě tyhle věci dozvěděla,” zamrkala jejím směrem nevinně, protože… byl fakt, že ji ta krásná (ať si říkala, co chtěla) černovláska zajímala. A pokud by svolila a rozhodla se, že jí dá odpovědi na tyhle otázky, Siärra by z toho byla vskutku v sedmém nebi. Přirozená zvědavost (ta se nesla v rodině, že ano) to jenom podtrhovala a nasazovala tomu korunku.

Jenomže… poté už jim to malé bonding sezení moc netrvalo, jelikož se ozvalo rázné zaklepání na dveře. Jelikož majitelka domku je tu nechala důvěřivě samotné, tak bylo na nich, aby otevřely – a to také albínka udělala. A když otevřela dveře, spatřila za nimi ubrečeného, asi desetiletého chlapce, který na ni kulil vyděšená očka. Siärra zareagovala velice rychle – dřepla si, aby nemusel hledět nahoru, pokud by jí chtěl koukat do očí, a chlácholivě se na něj pousmála. „Copak se děje, hledáš někoho?”
Chlapec popotáhl. „Já nechtěl,” zaštkal, než zavrtěl hlavičkou a vyhrkl, proč tu byl. „Říkali, že tu nocuje léčitelka… potřeboval bych pomoci. Stala se nehoda a… já to vážně udělat nechtěl,” zavzlykal znovu. To už si ho dívka přivinula opatrně k sobě a jen cítila, jak se k ní dítě rozechvěle přitisklo. A zkrátka vyčkala, než se vybrečí dost na to, aby mohl být schopen bez problémů stát a nehrozil tím, že sebou v příští chvíli sekne o zem.
A když už byl pláč zažehnán, byl čas se ptát. „Copak je za problém? Někdo je zraněný.” Přikývnutí. Dobře. „Nehoda?” Také přikývnutí. Dobře, s tím se bude dát pracovat. „Dobře, můžeme pomoci. Budeš tak hodný a dovedeš nás k tomu zraněnému?” A třetí přikývnutí. Takže se albínka mohla otočit přes rameno do místnosti za Zyrin. „Zyr, obávám se, že je někdo asi zraněný… tady malej přiběhl s tím, že hledá léčitele,” upozornila dívku. Bylo asi nad slunce jasné, že se pohrne pomoci, takže… ano, Siä půjde také. Protože v tomhle ji jednoduše nenechá.
A tak, sotva se dívka připravila na to, že budou musel opustit domek, mohly se pustit tam, kam je chlapec zavede. Přímo k chatrnému hostinci, jedinému v celém docela vzdáleném okolí, a nevědomky navzdory setkání, o kterém neměla ani zdání…

Sledovat ho v tu chvíli stálo za to, protože ačkoli téměř nemluvil, tak v očích se mu neslo to všechno. A potom tu byla samozřejmě jejich debata o zakazování děkovat… také důležité, že ano! „No, tak pokud na to chceš jít takhle, tak už nechci slyšet tu omluvu,” pousmála se na něj šibalsky, než mu vtiskla jeden polibek na špičku nosu (a být trochu větší potvůrka, aby by ho do něj i štípla zuby, ale to si nakonec odpustila [od okusování se máme Caliannon, neasi]). Přitom volnou ruku vztáhla k jeho tváři, po níž nejprve jemně přejela bříšky prstů, než mu odhrnula pár neposlušných zrzavých pramenů z tváře. Celý ten moment – to vědomí, že má o koho se opřít a zároveň komu dát možnost udělat totéž – ji smetl až překvapivě silně, že na pár momentů netušila, kde je dole a kde nahoře. Zapomínala dýchat a pomalu i vlastní jméno. Co s člověkem umí udělat trocha citu… ale kupodivu se tomu ani nebránila. Naopak, ještě si ho přitáhla opatrně blíž, aby mu mohla věnovat ještě jeden polibek… a pak ještě jeden. Pro všechny jistoty, navíc určitě nebyla fanoušek lichých čísel, tak! Tak to určitě bylo!

„To rada slyším,” přikývla a myslela to vážně, upřímně. To, že vypadal, že se mu vrací alespoň nějaká forma pudu sebezáchovy, který mu doposud nevyvratitelně chyběl, znělo, že by na sebe mohl skutečně zkusit dávat i maličko pozor… a to byla jednoznačně hodně dobrá zpráva. Protože co si budeme povídat, ani ona teda moc sebezáchovy nepobrala, ale byla rozhodně klidnější, když ho měli lidé kolem ní – přeci jen, jí samotné přišel jako zbytečnost, protože ano… těžko říct, jak moc si vážila sama sebe, ale to byla pohádka na dlouhé rozebírání. Postačí říct to, že byla zkrátka ráda, že on to zase našel… a možná to tak trochu k něčemu podobnému nakouslo i ji. Byl to jen malý zárodek, ale hej… bylo to tam. A to se počítalo.
„Věřím tomu, že se adaptovat zvládneš,” prohlásila nakonec, dost přesvědčeně na to, aby to skutečně mohlo mít efekt. „Nebude to asi úplně snadné, ale… zvládneš to. A pokud mě necháš… můžu ti zkusit pomoci. Nebo spíš nám oběma, protože co si budeme povídat, trocha zvyku na socializaci by mi prospěla asi také… rozhodně bys našel společensky akceptovatelnější jedince,” zakřenila se na něj pobaveně, přeci jenom… ona byla hrdá na to, že byla jako z divokých vajec. Většinová společnost její nadšení zase tolik asi nepřijímala, ale… to je už potom jen a pouze jejich ztráta! Ale ohledně budoucnosti… předbíhala by. Teď to chtělo priority. Například v první řadě to, aby ze sebe dostala toho zatraceného démona…

Z té chvíle je ale vyrušilo opatrné zaklepání na dveře. Zrzečka se k nim otočila přesně ve chvíli, kdy dovnitř vklouzla asi třináctiletá dívka s plavými vlasy spletenými do nedbalého copu. „Omlouvám se, že ruším,” začala opatrně, hlas měla tichý, ale zvučný. Musela nádherně zpívat (prioritky, ano). „Ale zavolaly jsme léčitelku… včera se u nás ukázaly dvě dívky a zdá se, že jedna z nich umí léčit… víc, ne by bylo běžné jenom s regenerační magií.” Narážela na to, jak moc do očí bylo, že byli t’ealh? Pravděpodobně ano. Přeci jenom, i kdyby Sharya skryla drápky a zoubky, tak tu potom vždycky byl Damian a jeho ocas, že ano. „Tak… jsme ji poprosili, zda by nezaskočila za vámi, takže ji pravděpodobně můžete očekávat,” dodala ještě, těkajíc po nich nervózně očima.
Sharya se na svém místě maličko zavrtěla. „Dobře, děkuji,” pousmála se na dívku, která bez delšího váhání kývla a vyklouzla ze dveří zase pryč. Byl fakt, že léčitelka by mohla přijít vhod… rána byla zatažená a magie, co v ní tepala, byla zatlačená díky Damianovi, ale to neznamenalo, že to nebyl trn v patě. Zkuste si někdy fungovat s bodnou ránou v hrudníku! Toho černého šmejda v její hlavě se sice podařilo zaplašit, ale byl fakt, že pořád cítila tupé vlny bolesti, jak se přes ni nemilosrdně přelévaly, kdykoli se nadechla. Toho by se zbavila velice, velice ráda, vskutku…
„Stejně mě neskutečně štve to, že tohle všechno se děje jenom kvůli tomu, že jsem si nedala pozor na to, odkud ten šmejd vyskočí,” neodpustila si poznámku do ticha, zatímco zavřela na moment oči, aby ulevila těžkým víčkům. „Kdyby mě napadlo, že se jen tak nevypaří, že je možnost, že přeskočil do Oscara… sakra práce, vždyť to dítě z toho bude mít trauma na celé roky,” zaúpěla, naštvaná – jen těžko říct, zda na sebe, anebo na toho démonického zmetka ve své hlavě.

Překvapeně na albínku zamrkala. Kušuj? Zyrin na ní chvíli jen zmateně koukala. Ani ve snu by jí nenapadlo, že jí někdo bude popohánět do toho, aby mu snědla jídlo. Vždyť ona byla najezená dost! Tedy...Alespoň v porovnání s ostatními obyvateli Me’rin. Lidé v té severské vesničce museli opravdu hladovět. A Zyrin si byla jistá, že kdokoli by byl rád i za patku chleba. Stačil jí ovšem jediný pohled na tvář Arri a všechny protesty si zase hezky rozmyslela. Nikdy si nemyslela, že si něco takového pomyslí, ale Siärra uměla bát pěkně děsivá. ,,Dobře. Asi nemá cenu protestovat, že?” Pípla, ale přesto jí koutky zacukaly směrem nahoru.

Zatímco tedy chroupala svůj podíl chleba, upřela oči na světlovlásku. Sice, když už tedy něco sem tam zesobla, jí nedělalo nejlépe mít kolem sebe nějaké publikum, ale kdyby se od Arri otočila pryč, zachovala by se hůře než jen neslušně. Zvlášť když se jí ještě rozhodla svěřit se svým původem. Ten Zyrin opravdu zajímal, protože jí příliš nešlo do hlavy jak se někdo jako Zyrin dostal k toulání se po severu, pokud z něj přímo nepocházela. Spoustu lidí nemělo důvod ta zmrzlé části Nescory zůstávat, pokud se tam přímo nenarodili. Ten život přinášel opravdu malinko, ale zároveň...Když toho člověk moc neměl, asi těžko se i s celou svojí rodinou sebral, aby šel žít jinam. Tmavovláska se obávala, že spoustu lidí prostě jen neměla kapacitu a prostředky na to, aby mohli odejít.

,,Narrigen” Vydechla tiše. ,,Tam...Nezdá se mi to jako příliš hezké místo. Ale osobně jsem tam nikdy nezavítala.” Zavrtěla hlavou, ale zmlkla a poslouchala dál. Podle všeho si Arri příliš ze svého dětství nepamatovala, nemělo smysl se jí vyptávat jak Narrigen tenkrát vypadal. ,,Takže si odešla dobrovolně?” Ačkoli to nejspíše znělo zle, tmavovláska by za kladnou odpověď byla ráda. Znamenalo by to totiž, že na ní král ještě nestihl upřít svoje kruté oči. ,,Nedivím se, že jsi tu už zůstala. Sice jsem nikdy Narrigen nenavštívila, ale pokud nejsi někdo se vznešenou krví, asi se tam nežije zrovna nejlépe.” Sevřela rty do úzké čárky, ale nijak více to nerozebírala. Třeba bylo hlavní město plné kytiček a lásky, co ona věděla. Nemohla přece soudit město jen podle jeho pověsti. I když o těch kytičkách silně pochybovala.

,,Jak to mám já? Vůbec to není troufalé, Arri. A i kdyby bylo, já se na tuhle otázku zeptala první, takže je jen fér dát ti odpověď.” Počastovala světlovlásku klidným úsměvem. Nemohla říct, že a své kořeny byla zrovna bohové vědí jak pyšná, ale jak už zmínila - lištička jí také tu otázku zodpověděla. ,,Vlastně...Nedá se říct, že bych odněkud pocházela. Naše rodina nemá nic, co by se dalo nazývat domovem. Podle matky jsem se narodila poblíž Tëristenu. Byla jsem už sedmým dítětem, které se matce narodilo. A nepochybuju o tom, že mi po Nescoře běhá ještě spoustu rodinných příbuzných. Lpíme na tom, aby naše linie zůstala početná a čistá. Vlastně bych už měl mít na cestě své třetí dítě, kdybych to měla brát podle rodinných pravidel. Crawfordové neodpočívají. Cestují všude možně, ač se někteří usadí v nějakém konkrétním měst nebo vesnici. Bohužel zase tolik sourozenců nemám, aby hlídali každou vesnici. A proto jsem si zvolila osud chodce. Toulám se všude možně, kde je potřeba pomocná ruka léčitele. Ale...Nepřijde mi špatné se usadit. Třeba na nějakém hezkém místě.” Špitla a nadechla se, aby mohla dál vyprávět, jenže jí vyrušilo klepání (spíše bouchání) na dveře.
Jakmile se Siärra zvedla, aby šla otevřít dveře, léčitelka už jí vykukovala přes rameno. Pokud se někde objevil tvor, zvlášť potom malý chlapec, v nesnázích, Zyrin vyletěla jako neřízená střela. ,,Nemusíš se bát, maličký. Ať je zraněný kdokoli, pomůžeme mu, ano?” Věnovala chlapci jemný úsměv, než se otočila na Arri a kývla. ,,Každá minuta je drahá. Ale...Měla bys ještě odpočívat, Arri. Kdyžtak se...Určitě se pro tebe vrátím.” Prohodila opatrně. Nechtěla, aby se lištička musela přemáhat více než bylo nutné. ,,A ty, maličký. Zaveď mě za zraněným, prosím.”

Nacházel se v opravdu hodně zvláštním rozpoložení. Téměř jako kdyby se mu po opravdu bolestivě dlouhou dobu nedostávalo vzduchu a pak… Konečně se nadechl. Zhluboka a pořádně. Těžko říct, jestli přímo věřil na naději v druhé šance, ale přeci jen nejspíš svoji dostal. Jak jinak si to všechno vysvětlit? Každý jeden ze všech jeho kroků vedl až k místu, kde se právě nacházel. Za Sharyou, Dorianem a tou nečekanou a zvláštní výpravou. Paní osudu se dle všeho rozhodla přimhouřit oči nad stíny činů z jeho minulosti a vdechla mu nejen nový život, ale i část svojí moudrosti.
Po velice dlouhé době opravdu cítil. Vnímal svoje okolí, atmosféru, vlastní dech i tlukot jeho i Sharyina srdce. Byl šťastný, naprosto a upřímně. A nesužoval ho pocit falše nebo tísně, všechno to plynulo zcela samovolně a přirozeně, bez jakéhokoliv zastínění. I kdyby ten moment měl trvat jenom na pár minut, nic ho netáhlo ke dnu, nevláčelo bahnem. Směl se uvolnit, oddychnout si. A plně si to všechno užít, aniž by se v duchu drásal na duši.

„Upřímně… Já také.“ Ta slova mu splynula ze rtů s naprostou lehkostí, jakou už dlouho nezažil. Říkávalo se, že člověka mohla osvobodit na duši. Damian tomu nikdy nepřikládal žádnou větší váhu, ale v současnosti byl nepřímo donucen tohle stanovisko pohledu začít přehodnocovat. Protože pro něj pravda sice byla něčím extrémně žíravým, ale zároveň přeci jenom došel alespoň do bodu, kdy s ní dokázal nějakým způsobem pracovat. Na sobě pracovat, aby ho už nemusela trápit. A jestli v tomhle měl někdo lví podíl, pak to byla rozhodně Sharya.
„Samozřejmě. Budu za to jenom rád, opravdu.“ Úsměv mu na tváři setrvával, kterak to bylo opravdu hodně zvláštní a ojedinělé. Za podobnou výpomoc a podporu byl Damian vskutku neskonale vděčný, jelikož by to sám nejspíš nezvládl. Chtěl si více důvěřovat a snažit se, to ano. Ale vždycky bylo lepší mít poblíž někoho nebo něco, co fungovalo jako preventivní opora - nedalo se totiž odhadovat, jaké zvraty a překážky mohly vyčkávat kdesi po cestě.
„Společensky akceptovatelnější jedince? Ale, pf!“ Rozesmál se, jelikož si absolutně nedokázal představit někoho lepšího, kdo by mu asi mohl vypomáhat. S tím zbytkem ale se Sharyou musel souhlasit, ty věci opravdu nebyly na škodu. Ne, že by snad považoval přímo za nutné ji do toho hnát, to ne. Ale měla pravdu, protože by se tím mohlo trošku ulevit i jí. Přeci jen… No, nebylo to na škodu. A celá ta věc s pomocí fungovala absolutně oboustranně, takže se mohla předem spolehnout, že ji v tom rozhodně nenechá samotnou. To pouze v případě, že by si to ona sama přála… V takovém případě by její rozhodnutí plně ctil, ale jinak by ji nenechal napospas ničemu a nikomu.
„Je mi srdečně ukradené, jak jsou nastavené normy a co si společnost myslí. Pokud jde o mě, jsi nejlepší člověk, jaké jsem během svého zatraceně dlouhého života potkal. Ostatní se s tebou nedají srovnávat, to mi věř. Vážím si možnosti držet se ve tvojí společnosti a ještě víc si cením i té pomoci, kterou pochopitelně můžeš očekávat nazpátek. Soudržnost dělá divy.“ Nejen soudržnost, ale i vlídnost… O tom se stihl přesvědčit už na několikrát. Jinak by mu nejspíš srdce nebušilo jako kostelní zvon a on by neměl v hrudi rozlité to příjemné teplo, co se v něm rozohnilo při každém polibku, co mu věnovala. To, co vůči Sharye cítil bylo rozhodně mocnější než všechno to nashromážděné utrpení, co za sebou vláčel jako železnou kotvu.

Během chvíle se však ozvalo tlumené zaklepání, než je oslovilo jakési děvče. Damian automaticky zpozorněl, jelikož měl vůči cizím lidem stále jistou dávku nedůvěřivosti a úplně si nedokázal vysvětlit to, proč by se za nimi někdo zcela sám a dobrovolně vydal. Naštěstí podle všeho nešlo o nic špatného, právě naopak. Dívka jim totiž přišla říci, že věděla o jisté léčitelce… Která by snad mohla Sharye pomoct s jejím zraněním.
„Toho si moc vážíme, díky.“ Pokývl vůči plaše vyhlížející dívce, než obrátil svoji pozornost zpět na Sharyu a opatrně zavrtěl hlavou, než jí položil ukazováček na rty. Sice naprosto chápal to, jak se cítila, protože i on si to vyčítal, ale opravdu to nebyla její vina. Nebyla to vina vůbec nikoho, počínání démonů s notnou dávkou šílenství by nedokázal bezpečně předpovědět snad nikdo, dokonce ani jedinec, co s ním strávil pěknou řádku let.
„Chápu to, ale nevyčítej si to, ano? Nemůžeš za to. Upřímně si myslím, že to nevěděl ani on sám, jedná extrémně impulzivně - těžko něco takového předpovědět ve snaze o prevenci. Ale co se Oscara týče… Je ještě hodně mladý. Poznamená ho to, to ano… Ale věřím, že to zvládne. Můžeme se za ním potom zkusit ještě vydat a pokusit se mu vypomoct. Existují způsoby, jak podobné věci zvrátit nebo alespoň trošku umírnit, aby ho to tolik netrápilo.“

Vlastně to jediné, co teďka měli na práci, bylo počkat na léčitelku, o které jim ta holčička pověděla, ale nevypadalo to, že by byla zrovna blízko. Stejně jako Damian se na ni také pokusila usmát, ale v jejím podání by to pravděpodobně nikoho nepřesvědčilo. Víte co, byl to tak velký a zářivý úsměv, jaký jenom dokážete na rtech vyčarovat, když vám ještě před chvílí trčela z břicha dýka, kterou do vás zapíchl angery démon, co s vámi ještě před pár dny naprosto v klidu tancoval po lese kankán. Zní vám to taky tak trochu jako důvod k tomu, aby se neusmívala zrovna naplno? Ano? Perfektní. Alespoň ale cukla rty a přikývla, že tu informaci bere na vědomí. Holčička na ni vypoulila oči – ač spíš než na ni to bylo na kaluž krve na jejím oblečení. Chvíli ji jen sledovala, než zatěkala očima k její tváři a zase vycouvala ze dveří, které se za ní s tichým zanaříkáním zavřely.

Rusovláska na posteli se nevesele zasmála, potichu, ale dost hlasitě na to, aby jen tak nešla přeslechnout. „Pokud jsem měla nějakou naději na to, že třeba nevypadám jako úplný zombie, tak po tomhle se rozplynula jak pára nad hrncem,” poznamenala, ač v hlase neměla žádnou hořkost ani kyselost.
Neměla zrovna rozpoložení na to, aby žertovala, takže její tón byl zkrátka… neutrální. Veškeré emoce, které teďka byla s to nějakým způsobem vyjadřovat, si vyčerpala na Damiana před pár okamžiky, kdy ho tak bezhlavě a bez ohledů na nějaké reakce políbila – teďka byla zkrátka a dobře unavená na cokoli. Po celé noci na povoze, který sebou házel, byla rozlámaná i sama o sobě, natož bez toho, aby ji někdo lechtal mezi žebry čepelí – ale stalo se a ona tak úplně zrovna tuhle věc neměla jak ovlivnit. Věřte jí, že bez dýky v těle by se jí existovalo stokrát, ne-li tisíckrát lépe, ale co se dá nadělat? Nebylo to tak, že by to mohla démonovi zrovna nějak oplatit, ledaže by ho nějak vytlačila ven a bodla samu sebe znovu, ale… všichni v tom vidíme jistě ten potenciální problém.

Stručně a jasně řečeno… byla v tuhle chvíli odkázaná na pomoc ostatních. A vemte jed na to, že se jí to vážně nezamlouvalo. Byla zvyklá starat se sama o sebe a když se ocitla v podobném rozpoložení, přišla si jako divoké zvíře zahnané do kouta. S tímhle na mysli opatrně znovu povytáhla koutek s pohledem na Damiana. „Kdybych tě ze stresu zničehonic kousla, nediv se,” upozornila ho, protože myšlenka toho, že by se to zvířátku v ní vážně znelíbilo a schýlilo by se k něčemu takovému, byla vlastně poměrně reálná. A Damian u ní jistě už byl zvyklý i na horší věci než na to, že by se mu zničehonic zakousla do malíčku. Nebo o tom aspoň byla přesvědčená.
Stejně si ale vzápětí neodpustila trochu víc drzý úsměv, když mírně zaklonila hlavu a zabořila ji tím hlouběji do polštáře, přičemž přivřela oči, takže náhle na páva viděla jenom štěrbinkami. „Ale vlastně… když si to tak vezmu, netvářil ses nikdy, že by tě hrozně mrzelo, kdykoli jsem tě kousla, takže… vlastně žádná změna,” pronesla s maličko samolibým úsměvem na rtech. Napůl přitom čekala, zda se jí dostane takové té typicky damianovské mírně pohoršeně znějící odpovědi, ale… na to byla zkrátka připravená. Minulost neminulost, ona žádnou jeho stránku, která by oplývala v těchto směrech nadbytečnou sebejistotou, nepoznala, takže vlastně bylo až zvláštní pomyslet na to, že by se u toho alespoň maličko nepohoršil. Spoléhala na to, že chápe, že to nemyslí špatně, jen… maličko kousavě. Tak jako s náklonností, jak to prostě měla u podobných malých rýpání ve zvyku. Kdyby zvyklý nebyl, napadla by ji jediná otázka – jak s ní sakra vydržel tak dlouho?

Na chvíli se znovu odmlčela, ale nechtěla zůstat potichu. Na to byla příliš držka, a i když byla v tomhle stavu, pusa se jí jen tak zastavit nechtěla. „Napadá mě tak… jaká kvalita se vlastně dá očekávat od potulné léčitelky v nejchudší části Nescory?” zauvažovala nahlas. Ta myšlenka byla popravdě poněkud zneklidňující na to, aby ji t’ealh jen tak zamlčela. „Sááákra… slib mi, že pokud se mě jen pokusí zašívat improvizovanou jehlou z jehličí a ovčími střívky, tak jí to nedovolíš, že jo?” V hlase už se jí nesla stopa po tom, že to myslí z vtipu, ale… kdo ví? Vlastně by se jí takový slib hodil, protože něco takového vlastně mohlo být nepříjemně blízko pravdě a to bylo to naprosto poslední, co chtěla pro vlastní ošetření. Běhala by raději s otevřenou ranou a čekala na to, až se jí vrátí energie na to, aby se nějakým způsobem zahojila sama od sebe? Ano, přesně tak!

Snažil se zrzečku nepozorovat příliš okatě, ale nejspíš se mu to úplně dvakrát nedařilo… Zvláště poté, co se ozvala s tím neveselým konstatováním. Damian se užuž nadechoval k tomu, aby okamžitě začal oponovat, že rozhodně špatně nevypadala (konec konců, v jeho očích ani špatně vypadat nemohla… ale takovou myšlenku by nahlas rozhodně nevypustil) ale nakonec se místo toho kradmo pousmál a opatrně vzal Sharyu za ruku, než jemně stiskl. Pořád si mínil trvat na svém, tudíž, že rozhodně nevypadala jako žádná zombie, ale formu projevu preventivně maličko upravil.

„Nevypadáš jako úplná zombie,“ zavrtěl mírně hlavou. Pochopitelně se nacházel v nanejvýše silném pokušení to gesto učinit o něco intenzivnější, aby vyslal opravdu jasnou zprávu o tom, že se ničeho takového Sharya bát nemusela… Ale slíbil si, že bude opatrný. Žádný zbytečný projev, nic extrémního… Hodlal se držet naprosto běžného chování, nic víc. Nesměl si dovolit znovu sklouznout dolů do králičí nory a dopadnout strhnutý rozbouřenými emocemi, které byly beztak umocněné faktem, že ho doposud ovládala kompletní apatie evokovaná přítomností démonické entity. Teď, když už se jeho pouto s Daemonem přetrhlo (bohužel s příšernými následky) byl sice svobodný… Ale netušil, jak s nově získanou volností naložit. Všechno se zdálo být zostřené - a on se neskutečným způsobem obával, že to co cítil vůči Sharye by je mohlo oba spálit jako divoký lesní požár. Věděl, že ho k ní cosi poutalo… Jakási forma přitažlivosti, živelná a nezkrotná. Přesně z toho důvodu se ji snažil udusit, protože neměl absolutně žádnou kontrolu. A to poslední, co by v současnosti měl udělat, bylo se zamilovat. Však byl troska… Jeho srdce by nesneslo ten žár a následné puknutí, zvláště kdyby přitom mohl zničit někoho, na kom mu opravdu záleželo.

„To je v pořádku, chápu to. Vzhledem k tomu všemu na to máš plné právo… Říká se, že to prý pomáhá uvolnit nervy i napětí, takže klidně do toho. Jsem ti plně k dispozici.“ Odpověděl vskutku klidným hlasem, evidentně bez sebemenšího problému s tím, že by snad měl nějaké to kousnutí schytat. Však on by jí klidně i ochotně nastavil ruku! Skutečně proti tomu nic neměl, však… Byla po zatraceně ošklivém zranění a on sám jí pomoct nedokázal, tohle bylo víceméně to nejmenší, co by v danou chvíli mohl učinit. Alespoň maličké uvolnění, snad. Jenže…
To netušil, s čím se následně Sharya ještě dodatečně vytasí. Chvíli ji poněkud vykolejeně pozoroval, než nasadil krapet rozpačitý úsměv a vážně se mermomocí snažil zabránit červeni, co se mu hnala do tváří, evokujíc dojem přezrálého rajčete. Nemohl na to nic namítat… Ostatně, nic z toho co řekla nebyla pravda. I proto se nakonec tiše nadechl a úsměv nakonec přeci jen změnil na rozvážný, než ke svému vlastnímu překvapení pokývl hlavou na souhlas.
„To je pravda. Rozhodně by mě to nemrzelo ani tentokrát, takže moje nabídka platí.“ Dodal tichým, avšak mírně hravým tónem. Koutky rtů mu přitom mírně zacukaly, ale nijak víc to nerozváděl - místo toho jemně sklonil hlavu, aby ten cukající úšklebek pokud možno utlumil a netvářil se jako zatracený puberťák.

Následující otázka byla kompletně mimo stávající téma, což musel zrzek náležitě ocenit. Sice mu to částečně dělalo vrásky, protože na tom dotazu něco bylo (aneb vážně - léčitelka v tomhle cípu kontinentu? Existovaly pouze dvě možnosti: buď byla zatraceně dobrá nebo naopak) ale opravdu se snažil mít jak víru, tak důvěru. Potřebovali pomoc. A vzhledem k tomu, že ona tajemná léčitelka byla v současnosti jediný, kdo by mohl reálně ošetřit Sharyiny rány… Museli se zkrátka modlit, že bude doopravdy vědět, co dělá.
„Těžko říct… Ale vážně doufám, že jí to řemeslo nebude cizí,“ odvětil zamyšleně, jelikož přesnější odpověď skutečně nemohl poskytnout. Na druhou stranu, opravdu důvěřoval tomu, že by jim bohové neházeli pod nohy jen klacky. Věřil Auroře… A snažně žádal Äyanaii, aby nedovolila, aby se Sharye znovu něco stalo. Ne, když v tom všem byla naprosto nevinná a nezasloužila to. Proč nevytrestaly obě bohyně jeho? To on měl tu ránu vzít na sebe. Ale nestalo se… Což vnímal jako osobní selhání, protože měl dávat lepší pozor a zrzečce pomoct.
„Bude to v pořádku, uvidíš. Věřím tomu, že si bude vědět rady a pomůže ti.“ Znovu na rtech zformoval nepatrný úsměv, než Sharyu opět vzal za ruku a propletl si s ní prsty.

Její malé flirtovací okénko s čím dál tím víc evidentně nervózním pávem přerušila zpráva o léčitelce. Ať se jí to líbilo nebo ne (což… nelíbilo, co si budeme vyprávět, ale nezdálo se, že by tuhle chvíli měla jakékoli hlasovací právo, že?), musela se z toho vytrhnout a vrátit se nohama na zem; do reality, kde jí pořád v hlavě strašil otravný dětinský démon, a do reality, kde jí pořád nepříjemně pulzovalo v břiše poté, co tam tak krásně a mile schytala bodnou ránu.
Ach, to bylo krásné ráno, vskutku…
Měla v hlavě předem poměrně nepříjemnou vizi toho, že v úplném výsledku skončí někde na ledovém ocelovém stolku vedle někoho, kdo léčitelství potkal možná tak z povozu při projetí příliš blízko hlavnímu městu, ale na druhou stránku… jí to bylo jedno. I kdyby ji teďka měli zašívat jehlou z tupého a měkkého modřínového jehličí a nití upředenou ze srsti polárních lišek, které se tady na severu určitě musely někde zaručeně prohánět*, tak by tam prostě zůstala ležet, sem tam by si zanadávala, zaskučela na protest, ale nechala by se. Těžko říct, zda to bylo proto, že na nějaké protesty neměla energii, anebo to byla ta naprosto vyčerpaná jiskra pro jakýkoli protest. Nebylo jí to podobné, to ani náhodou, jindy měla na všechno jedovatých poznámek až až, ale tentokrát na to prostě… neměla. Tečka.
Z těchto naprosti a nepopiratelně optimistických představ ji vytrhnul stisk ruky od Damiana. Vzhlédla, jedno obočí připravené vystřelit v překvapeném gestu, které už uměla pomalu i ze spaní – takové to krásně ironické nakrčené obočí, u kterého prostě víte, že se s ní hádat nechcete, sotva se byť jenom tím nejnepatrnějším náznakem na její tváři ukáže –, ale když viděla tu snahu o úsměv, který ji měl se vší pravděpodobností uklidnit a utěšit, tak to zase nechala být. To, že nervózní byla stejně, byl fakt, ale na druhou stranu to, že viděla, jak moc se snaží ji uklidnit, ji samo o sobě dost… ne zklidnilo, spíš obměkčilo do toho stavu, kdy byla ochotná v klidu ležet, přikývnout mu na to a vyčkávat, kdy se ve dveřích pokoje vyloupne ta ó opěvovaná léčitelka.

Nemusela čekat zrovna dlouho. Zhruba minutu poté se ozvalo další klepání na dveře – a do pokoje vklouzl pár duší. Dvě dívky, vysoká černovláska a poměrně nízká albínka, přičemž obě si je měřily, jako kdyby čekaly, že jim s Damianem brzy utrhnou hlavu. Na jednu stranu, ano, za rotivné nálady a v lepší fyzické kondici by to zraněná t’ealh možná i zvážila, kdyby se jí někdo nastěhoval jen tak do pokoje, ale teď… teď ne. Teďka se neměly vůbec čeho obávat. Byla krotká jako… beránek zrovna ne, ale průměrně mrzutá kočka už by jako přirovnání možná ušla.
Léčitelka se představila jako Zyrin, což tak nějak šlo Sharye jedním uchem tam a druhým ven. Dokonce pominula i to, když se černovlasé děvče sklonilo nad její ranou a přiložilo k ní nikoli jehličnatou jehlu a nit ze zvířecí srsti, nýbrž ruce rozehřáté léčivou magií. Dokonce i Damian pro ni na malý moment přestal existovat – jelikož oči měla přímo upřené na albínku. Ta se držela u dveří, hlídaje, aby její kamarádku nikdo nerušil při magickém léčení, a vypadala, že si je nevědoma toho, že ji zrzka z postele upřeně sleduje. Ale zase… na její obranu, Sharya nesledovala ji. Nebo… ne přímo ji. Sledovala její oblečení, to místečko, kde se košile ukrývala pod dlouhý tmavý plášť, který měla ledabyle přehozený přes ramena a jeho délka k jejím kotníkům prozrazovala, že její určitě nebude.
Tam, ve stínech dívčiných křivek, pláště a tlumeného světla v pokoji, se totiž mlhavě blýskala stříbřitá brož. Brož, která byla výrazně, skoro až identicky podobná té, která se ukrývala na dně vaku, který si s sebou do pokoje přinesla Sharya. Brož, která se tak moc podobala té, která byla pořád potřísněná krví její umírající matky.
Měla promluvit? Pravděpodobně ano. Ale neudělala to. Stočila pohled k léčitelce nad sebou, ale nedokázala se soustředit na jediné slovo z té záplavy domluv, doporučení a nařízení k odpočinku, kterými ji zahrnovala. Napůl spoléhala na to, že ji třeba slyší Damian, a napůl na to, že její tělo si s vyčištěnou ránou, kterou magie popostrčila k hojení se, prostě nějak už samo poradí. Hlavně se snažila držet očima od té albínky. Věděla, že kdyby si dovolila ještě jeden jediný pohled, neudržela by jazyk za zuby. A přesně to potřebovala. Vydržet, až bude léčitelka hotová, a neohlížet se za jejích zády, až ty dvě budou odcházet. Nepřemýšlet ani na vteřinu nad tím, že by se pokusila s ní promluvit. Udělala to, co měla – prostě ji nechala jít a nepřivázala jí na krk znalost toho, jaké tratoliště vidí v kovovém odrazu té brože.
Věděla, co je zač. A věděla, že ona to ani zdaleka neví. A tak to mělo zůstat.
Jméno Loreanne mělo zemřít společně s Sharyou a být zadupáno do země spolu s jejím prachem. Albínka měla možnost dýchat bez něj… a to byla forma svobody, kterou jí sebrat zkrátka nemohla. A tak jen tiše vyčkávala a přitom poočku sledovala Damiana, který se zdál podobně zamlklý, co ona. Všiml si, že je něco špatně? Ať už na tohle byla odpověď jakákoli… setrvávala, jak byla, dokud obě cizinky (jedna menší než druhá) znovu nepřekročily práh pokoje.


* can we appreciate the irony? thanks ~

Čekání na příchod léčitelky bylo téměř kompletně vyplněné tichem, které umožňovalo mysli rozběhnout se naplno, bez jakýchkoliv omezení. Tato kompletní absence hranic byla na jednu stranu jemná a v jiné situaci snad i osvěžující, ale zároveň působila jako dvousečná čepel: veškerá svoboda přemýšlení okamžitě nesla i novou, ostrou tíhu uvědomění. Myšlenky se rojily jedna za druhou, ledabyle tvoříc jakýsi neviditelný řetězec, který se s každou další uplynulou vteřinou Damianovi omotával kolem žeber a prudce stahoval.
Opravdu se pokoušel o udržení co možná nejsvětlejšího přístupu, čisté mysli. Jeho obavy však světlo soustavně ohrožovaly, přinášejíc jakousi pokrývku utkanou z čirých stínů, živených čirou paranoií. Ta vyvstávala kdesi v rohu jeho mysli, zpočátku maličká a relativně nevýrazná, ale i ona získávala na síle. Paradoxně to byla právě jeho starost, co ji ustavičně přiživovala: strach z toho, že se mýlil. Snažil se zrzečce po svém boku být oporou, figurovat jako co možná nejvýraznější element naděje a pozitivity, neupadnout do chmurnosti a strachu. Nemohl ale utéct před svojí přirozeností, která kázala velice jasně… Společně se značnou hrubostí, jež nešla obměkčit ani vší vírou a dobrou starostí, co vůči Sharye měl.
Ne, ne. Zatímco si na tváři udržoval ten kradmý úsměv, držel ji za ruku a těkal očima z její tváře směrem ke dveřím, pomaličku ho začínala sžírat nejen palčivá nejistota ohledně budoucího osudu, ale také prohnaný pocit viny. Nebyl to sice on, kdo posedl toho malého chlapce, stejně jako to nebyla jeho vlastní ruka, co zranila jeho společnici… Ale přesto se za všechny ty věci cítil svým způsobem zodpovědný. K něčemu takovému se ale v dané chvíli nehodlal přiznávat, pokud vůbec někdy. Místo toho se zuby nehty držel svojí podpůrné role a tenhle lítý boj odehrávající se na pozadí jeho mysli pouze odsouval stranou, hluboce se modlíc a doufajíc v to, že se na něm viditelně nepodepíše.

Tohle bolestivé přemítání naštěstí nemělo trvat příliš dlouho, neboť se během chvíle ve dveřích objevily dvě dívky - z níž se jedna nejen představila jako Zyrin, ale hlavně se přihlásila k tomu, že byla léčitelkou na níž se Sharyou netrpělivě čekali. V ten moment Damianovi spadla ze srdce celá lavina kamení, neboť se alespoň část jejich současného problému posunula o něco blíž k reálnému vyřešení: léčitelka se totiž chytla svého řemesla a jala se nejen podívat, ale především také ošetřit zrzeččinu ránu.
Sám páv k černovlásce upínal jisté naděje, avšak ne zrovna přemrštěné. Čekal, že jim pomůže alespoň maličko… Umožní Sharye se dostat z toho absolutně nejhoršího a umožní jim, aby se posunuli kupředu. Mladě vyhlížející dívka se však nevytasila s žádnými bylinami, ani šitím. Místo toho využila magii, čímž si získala mužovu pozornost. Nacházeli se v pěkně odlehlém kraji… Už jenom čirý fakt, že za nimi došlo tohle děvče a ne postarší dáma, bylo celkem slušné překvapení. Tím ale veškeré nečekanosti ani omylem nekončily.
Během toho, co se Zyrin věnovala čištění a hojení rány, Sharya působila kompletně nepřítomně. Nezasvěcený člověk by to mohl přisoudit faktu, že byla raněná - konec konců, mnozí lidé v důsledku bolesti a nevolnosti ztráceli jakýkoliv vjem svého okolí, ale… To nebyl její případ. Naopak. Byla sice duchem jinde, ale ne zas tak daleko. Damian střídavě věnoval pozornost léčitelčiným slovům, jak je oba dva častovala doporučením a instrukcemi důležitými pro následnou péči o stále hojící se ránu, ale také Sharye… A jejímu zvláštnímu pohledu. Nijak tyto události ale nekomentoval, alespoň prozatím. Místo toho Zyrin věnoval ke konci nepatrný úsměv a vděčné pokývnutí hlavou, než se s nimi začala loučit a pomaličku se odebírat na odchod. Na odchod i se svojí tichou, zvláštní společnicí.

Až v moment, kdy obě dívky opustily pokoj a zapadly za nimi dveře, prolomil napjaté ticho vězící mezi nimi. Ještě než ale promluvil, naklonil maličko hlavu na stranu a přejel Sharye palcem po ruce, jako kdyby se jí tím nepatrným a jemným gestem pokoušel vytrhnout z transu. Pochopitelně netušil co přesně se skrývalo za jejím upřeným pohledem… Ale dokázal přinejmenším vycítit, že se něco dělo.
„Sharyo?“ Oslovil ji tichým, velice utlumeným hlasem. Ten přicházel téměř z dálky, jak se pokoušel dívku po svém boku nevyplašit, jelikož si nebyl jistý nakolik vlastně doopravdy vnímala.
„Vypadá to, že odvedla docela dobrou práci… Jak se cítíš?“ Vydechl do prostoru, než znovu pozvedl koutky do nepatrného úsměvu. Návštěva od léčitelky a její výpomoc mu dokázala vlít novou sílu do žil, což zoufale moc potřeboval. Díky tomu konečně dokázal rozptýlit ty chaotické a nanejvýše chmurné myšlenky, takže mohl svobodně a v klidu dýchat - alespoň dočasně. Tísnivé myšlenky a paranoidní úvahy ho ale i tak stoprocentně neopustily, jelikož měl stále před očima Sharyiin upřený pohled a tajuplnost i tíseň s ním spojenou.
„Odpusť mi, že se takhle ptám… Ale jsi v pořádku? Po celou dobu jsi nejen tichá, ale… Duchem nepřítomná. Ta dívka, doprovod. Znáš ji odněkud?“ Dodal nakonec opatrně, neboť si ani omylem nepřál překročit tenkou hranici únosnosti a narušovat zrzeččino soukromí. Nehovořila z něj sice zvědavost, nýbrž upřímná starost a zájem - ale i přesto ctil a uznával její vlastní prostor, což v něm vyvolávalo nejistotu ohledně toho, zda se vůbec směl ptát. To poslední co by si přál by totiž bylo uvést Sharyu do špatné situace.