Řeka Secmé

Nebyla si jistá, jestli by neměla Calianna zkusit ještě nějak uklidnit, protože se tvářil vážně zmučeně a po tváři mu tančily stíny obav, což moc dobře znala. Věděla, co to všechno mohlo znamenat pro Naraïu, protože si sama prošla téměř tím samým... Jen s tím rozdílem, že ona nestála tak vysoko, jako její přítel. Na druhou stranu, věděla něco, co Caliann možná ne. Sice se mu zmiňovala o tom, že se Marcellus chystal udělat docela podstatné změny, ale o detailech nikdy přímo nehovořili. A právě ty detaily byly pilířem její nadějeplnosti, protože se od počátku nacházela přímo ve středu dění a měla možnost všechno pozorovat pěkně z první ruky.
To, co Marcell zamýšlel, bylo zatraceně nebezpečné. To asi říkat neměla - protože co si budeme, asi by to jejího milého moc neuklidnilo - ale ona opravdu věřila tomu, že to bylo reálně proveditelné. Konec konců, sama se na tom podílela. A jakmile by se věci daly jen trošku do pohybu, všechno by se změnilo. Jejich vztah by nebyl problémem... Ale neřešilo by to nebezpečí, co by se Naraïe lepilo na paty.

„Obávám se, že ne. Na druhou stranu... Ještě nevíme, jak to dopadne. A pokud by spolu zůstali... Není to přeci jen tak, že by ve všem byli sami, však? Rodina si navzájem kryje záda,“ pronesla s viditelnou nadějí a důvěrou, než ho objala kolem pasu, zatímco pozorovala Naraïu diskutující s Marcellem.
„Přesně tak. Všichni čtyři jsme pod ochranou jak Aurory, tak Jünai. A upřímně věřím, že nad námi budou držet svá ochranná křídla a budou na nás dávat pozor. Bude to dobré, uvidíš.“

Jeho návrh na rozdělání ohně v ní vyvolal poněkud rozpačitý úsměv, ale pokývla hlavou na znamení souhlasu. Věděla moc dobře, že to byla naprosto přirozená věc a dávalo smysl, že myslel takhle dopředu a prakticky, nedalo se s tím nijak hádat. Na druhou stranu... Neměla k ohni zrovna dvakrát velkou důvěru, protože představoval největšího a úhlavního nepřítele jejího národa. Stačilo se jen víc přiblížit a člověk okamžitě pocítil slabost, kašlání a bolesti hlavy, doprovázené nevolností... To všechno jako cena za krapet větší množství tepla, jež sálalo z plamenů chroustající na dřevě.
Na druhou stranu, dokud by se s Marcellem drželi o kousíček dál, nemuselo by to být až tak zlé. Prostě by byli jen v trošku větší vzdálenosti, nic víc. To nebylo přeci nijak zvláště drastické nebo nepříjemné, jen poněkud divné. Rozdělilo by je to víceméně na dva tábory: ale pro bezpečí a udržení tepla to rozhodně byl dobrý nápad.
„Souhlasím,“ přitakala nakonec, než se do něj zavěsila a věnovala mu pobavený úsměv. „Samozřejmě, že ano, Lumënaas. Svému drahému nikdy neřeknu ne, sbírání dřeva zní náramně.“

Vypadala, že se zarazila, když zmínil ten oheň, proto se po pár krocích otočil čelem k ní. Vzpomínal si na to, co mu říkala o vodních a jejich vztahu k ohni, proto se jal vysvětlovat: „Je to hlavně abychom odehnali divokou zvěř. I když si na t’ealh většinou netroufnou, možná byste je lákali vy. Počítám s tím, že budeme sedět s vámi o něco dál, neboj se, navíc tu nehodlám nechat vzplanout hranici až k nebesům sahající. Jen malý plamen pro všechny případy.“ Přitáhl si ji v tom rámě o něco blíž a jemně jí vtiskl polibek na tvář. „Neboj se, Voděnko. Vím, kde máte hranice, a nehodlám nikoho z přítomných ohrozit jenom kvůli tomu, že na podobné detaily nedbám… to ani náhodou.“ Opravdu, nemínil ji vystavit něčemu rizikovému jenom proto, aby si sám nahrabal trochu tepla, vážně ne. Měl svoje způsoby, jak se zahřát, takže o to mu vážně nešlo tak moc. A neohrozil by nejenom Rhiannon, ale i to dítě… a ani Marcellus nebyl v jeho očích někdo, koho by měl potřebu žhářsky sejmout, takže… tak. Z jeho strany se ani jeden ze dvou yialadri nemuseli bát nějakých planoucích sklonů, a byl si docela jist, že jeho setra na tom bylo zrovna tak.

Chvíli tam s ní ještě postával, než se chtě nechtě odtrhnul a společně začali shromažďovat alespoň trochu suchého dřeva. Když společně s víceméně plnýma rukama došli zpět, Cal se jal oheň rozdělávat tak, aby byl dostatečně daleko od stromů, pod nimiž se dalo pohodlně sedět, takže pro vodní neznamenal žádný problém. Navíc, šlo o malý plamínek, docela maličký ohýnek, jehož jedinou funkcí bylo ukázat příliš drzé zvěři, že by se jim rozhodně nevyplatilo pokoušet se na ně zaútočit. Navíc, jak se smrákalo, dával jim oheň alespoň trochu světla – on sice viděl ve tmě perfektně a Naraïa částečně ještě lépe, ale nemyslel si, že by něčím podobným disponovali i vodní.
Naraïa s Marcellem pořád opodál pokračovali ve své debatě, takže on toho využil, jemně zezadu popadl Rhiannon kolem pasu a než se stihla modroočka vzpamatovat – nebo si vůbec uvědomit, že se něco děje – usadil se v kořenech jednoho ze stromů a ji si držel na klíně. S drzým úsměvem na rtech jí položil bradu na rameno a vrhnul po ní kukuč stoprocentního štěněte, aby ji snad nenapadlo se za to naštvat. V očích mu hrály nezbedné ohníčky – na chvíli zůstali sami, to bylo víc, než by očekával, takže když už tomu tak bylo, alespoň trochu šaškáren dělat mohl, no ne? Než mu ale na to stihla cokoli říct, jednoduše si ji přitáhl do objetí a věnoval jí polibek do koutku úst. „Stejně je zvláštní tu být. Zvlášť, když si vzpomeneš, že jsi mi chtěla původně vyškrábat oči,“ pousmál se na ni v přítmí. Měli tu chvíli iluzi samoty a jakéhosi intimna, což mu jenom nahrávalo do nálady i do karet.

Ne, že by se s ním snad chtěla přít nebo mu bránit, ale oheň byl skutečně Achillovou patou celého jejího pokolení. Ona sama s ním sice nikdy přímý konflikt neměla, ale rozhodně pocítila, jak moc nepříjemný je. Jistě, skýtal bezpečí a teplo - a to bez jakéhokoliv rozdílu vůči druhům a rasám - ale zrovna oni dva s Marcellem zkrátka nebyli stavění na to, aby mu byli vystavováni. Sice byla ráda, že si to Caliann uvědomoval a dokonce byl ochotný s nimi zůstat o kousek dále, ale ta úzkost v ní stejně zůstala. Byla až příliš silně zakořeněná, navíc posilněná posledními událostmi.
Věděla ale moc dobře, že uvažoval naprosto racionálně a rozhodně správně. Nemohli si být jistí, jestli se je ve tmě nerozhodnou navštívit někteří divocí obyvatelé tamní přírody - a asi by nebylo úplně hezké s nimi muset bojovat, když se tomu dalo takhle snadno a dobře předejít. Nemohla se přeci jen nechat pohltit svojí paranoidní hrůzou, zvláště ne potom, co Caliann dokázal tak neskutečně odvážně čelit svému největšímu strachu. Musela se sebrat a jít v jeho stopách, nenechat se strhnout. A přesně to si opakovala v duchu.

„Já vím. Je to důležité a já proti tomu nic nemám, jen... Stačí opravdu málo, víš? Když jsem ti radila oheň jako zbraň proti sirénám... Na ně sice působí silněji, ale i na nás je jako... Naše kůže není stejně pevná jako to mají ostatní. Jako jsou víly křehké a snadno se zraní, stejně to máme i my. Jenže zatímco ony mají křídla, my patříme do hlubin, kde si prakticky nemůžeme ublížit. Ale oheň... Máme kůži stejně hořlavou jako papír. Naše plíce nejsou schopné snášet větší kouř nebo čelit kouři po delší dobu. Stejně to je s horkem jako takovým, zkrátka... Druhá mince za naše dary.“
Bylo rozhodně divné mluvit takhle otevřeně o nejsnazších způsobech, jakými se dal někdo jejího druhu zabít. Za normálních okolností by to neřekla nikdy a nikomu, ale u něj věděla, že se není čeho obávat. Pouze mu vysvětlovala úskalí, do jakých se dostala, když rozdělání ohně zmínil. Stejně dobře ale věděla, že mluvil úplnou a absolutní pravdu, když řekl, že by je nikdy nevystavil nebezpečí. Důvěřovala mu, celým svým srdcem i myslí.

Téměř vyjekla, když ji zničehonic stáhl k sobě na klín. Ani v nejmenším to nečekala a tak trošku ji tím zastihl absolutně nepřipravenou, ale nebránila se tomu. Konec konců, jak by si mohla stěžovat, když byla tak blízko u něj? Skutečně v mnoha ohledech připomínala rozmarnou kočku, protože přesně jako ta čtyřnohá a elegantní stvoření* absolutně zbožňovala jakoukoliv formu jeho pozornosti, mohla by se po něm válet celé dny a noci a celkově byla nejspokojenější ve chvílích, kdy se tiskli k sobě.
„Dovol mi připomenout ti, drahý, že si mě uvítal označením „drzá žába“ a potom si mě dokonce strhl k zemi,“ pousmála se pobaveně, než nepatrně přivřela oči, uvolňujíc se. Byla vážně ráda, že věci dopadly přesně tak, jak dopadly. Možná, že to byla poněkud kamenitá cesta a chvílemi dřela, ale... Nakonec to dopadlo dobře. A za to byla neskonale vděčná, protože si víc opravdu přát nemohla. Měla muže, kterého milovala... A on miloval ji. Zbytek šel do pozadí a dal se vyřešit.
„Ale uznávám, že jsem tě vážně nesnášela. Měla jsem pocit, že se mi permanentně vysmíváš a hrozně si mě štval, víš?“ Dodala nakonec, než k němu pootočila hlavu a věnovala mu nepatrné zacukání koutků.
„Oči bych ti ale stejně nikdy nevyškrábala. Na to jsou až moc hezké přesně tak, jak jsou.“



* zdravíme Matthewa, co se plánuje infiltrovat Matthëovi do postele

Držet ji v objetí mu dodávalo tak neskutečný pocit štěstí a útěchy, jako nic na světě. Věděl moc dobře, že to, do čeho se vrhal tak bezhlavě, bylo zatraceně šílené a stával se z něj vskutku zamilovaný blázen, ale... I princové se mohli zamilovat, však? Protože přesně to se mu stalo.
Naraïa by podle měřítek druhých byla jistě jen hezkou cizinkou, jíž zachránil život, protože jí ho prve také ohrozil, ale... Pro něj ne. Nebezpečně rychle se stávala pevnou součástí nejen jeho života, ale také srdce. Toužil ji navíc zapasovat i do svého světa, což věděl, že nebude jednoduché, ale stejně byl předem rozhodnutý to prostě udělat. Poprvé v životě totiž udělal něco skutečně kvůli sobě. A cítil to, o čem někteří šťastlivci vyprávěli... A ani v nejmenším nemínil skončit jako solná socha, jak se povídalo.

„Obávám se, že tu je ještě jedna věc... A nejsem si jistý, jak to bude vypadat v tvých očích. Předem se ti omlouvám, Naraïo, ale... Máš pravdu. Zasloužíš si pravdu, upřímnost a naprostou transparentnost, což je také přesně to, co ti míním dát.“
Poté, co ho políbila, polibek jí něžně oplatil a pohladil ji po tváři. Mohl by jí hledět do očí klidně celé hodiny a nepřestal by být fascinovaný. Ještě nikdy se takhle s někým necítil. Jistě, všímal si druhých, prohlížel si hezké ženy i muže... Ale nikdy ne v takové rovině, jako to měl s Naraïou. Ať už to bylo čímkoliv, jednoduše mu učarovala. A on nebyl schopný od ní pořádně odtrhnout pohled.
„Vzhledem ke svému statusu a postavení... Jako budoucí panovník musím splnit jisté požadavky, než se budu moct ujmout vlády. Jedním z nich je nutnost manželství, protože v naší společnosti vládnou jak král, tak královna. Král je pokaždé z pokrevní linie svého předchůdce, zatímco královna se vybírá. Kvůli tomu jsem oficiálně zasnoubený, ale... Není to tak, že bych si tu ženu plánoval vzít. Jmenuje se Ellure, ještě před tím zasnoubením jsme byli přátelé a ani ona z toho není úplně nadšená, takže oba hledáme způsob, jak se z toho vyvléknout. Vím, že je to hodně... Neodvažuju se říct nepříjemné, protože to není dostačující výraz, mjaalbet. Pochopím, pokud to pro tebe bude moc. Není to tak, že bych chtěl být nevěrný nebo neuctivý, jen... Bohové. Zní to příšerně už jen v mojí hlavě, natož v realitě. Ellure ani já spolu být nechceme a nelezeme si vzájemně do zelí. Ona se může vídat s kým chce a já... Já jsem se zamiloval do tebe. Ale vím, že mi žádným způsobem nenáleží tě přesvědčovat, takže přijmu tvůj názor i reakci ať už budou jakékoliv. Odpusť mi prosím, pokud jsem tím všechno zničil, ale slíbil jsem ti pravdu a otevřenost... A přesně to tohle je.“

„Neboj se, Voděnko. Máš tu rytíře v chlupaté zbroji, co tě před těmi zlými plameny zachrání,“ pronesl s řádnou dávkou dramatu v těch slovech. A myslel to skutečně tak a nijak jinak – pokud by ji oheň měl nějak ohrozit, raději by se postavil vlastním tělem mezi ně, než aby ji nechal, aby se mu postavila sama. Kdyby nebylo zbytí, snad by do těch plamenů vkročil i klidně s ní. „Dám na ten plamen pozor, aby se ani jednomu z vás nic nestalo, dobře?“ pošeptal jí do ucha tiše, tak, aby mohla vědět už podle tónu, že nežertuje. Taky nežertoval. „Přísahám,“ dodal ještě a políbil ji lehounce na ohbí krku. A byl to jeden z těch slibů, které věděl, že nejenom musel, ale taky přímo chtěl dodržet. Prošel by kvůli ní snad i samotnými horoucími plameny v Rüvikově říši, kdyby k tomu došlo, tím si byl zatraceně jistý.

Uculil se na ni jako ztělesněná nevinnost a jemně ji cvrnknul ukazováčkem do nosu. „Voděnko, ale zapomínáš na jeden docela významný fakt – tys byla drzá žába. A občas z tebe pořád prosvítá,“ pronesl a jako by to chtěl podtrhnout, doplnil svoje slova o drzý úsměv, který zářil se stowattovým jasem. Bavilo ho ji škádlit, dokud oba dva dobře věděli, že to je jenom vtip a nic není myšleno jako skutečná urážka… to by si vůči Rhiannon v životě nedovolil, abyste věděli. Neřekl by něco, u čeho by věděl, že ji to urazí nebo zraní – proč by to zatraceně dělal? Věděl, že lidé mívali ten mizerný zvyk si do svých blízkých rýpat i tak, aby udělali nějakou škodu… to prostě nechápal. Tedy, chápal, protože viděl, s jakým škodolibým zadostiučiněním to dělali, ale rozhodně se k tomu neplánoval snižovat také. Bylo to něco, co hezky chtěl nechat jen lidem – jen těm, kteří to dělali ještě dobrovolně. Zvlášť vůči vidině toho, že by to měl kdy aplikovat vůči Rhiannon, se mu ježily vlasy po celé hlavě a kdyby byl druhé podobě, tak i srst po celé délce hřbetu.
„Je pozoruhodné vidět, že stačilo tomu dát šanci k tomu, aby se ta nesnášenlivost tak moc proměnila,“ dodal nahlas. Když to vyslovil, znělo to zvláštně, ne tak, jak mu to pulzovalo hlavou, ale… asi bylo dobře, že to řekl i nahlas, protože tak alespoň věděl, jakou na tyhle jeho myšlenky bude mít reakci. Neočekával katastrofický scénář nejhorších možných situací, ale stejně, byl zvědavý. A neodpustil si ani další úsměv, když jí ze rtů sklouzla ta průpovídka s tím odůvodněním, proč by mu oči nemohla vydrápat. „Takže i když jsem tě štval, líbily se ti moje oči?“ poškádlil ji, než se pobaveně uculil a položil si bradu na její rameno, které tím, jak mu seděla na klíně, bylo tak akorát vysoko. „Páni, tohle by se dalo poslouchat celý den. Ještě nějaké hezké komentáře o mojí úžasnosti?“ Myslel to v žertu, samozřejmě… tak namyšlený, aby to myslel vážně, nebyl. Tedy, byl vlastně tak nějak pravým opakem, když se jednalo o jeho jako o osobu. To, že o tom vtipkoval, neznamenalo, že s tím byl zcela v pořádku… i když vtipkování docela pomáhalo, to tomu upřít nemohl.

Ta slova ji nakonec přeci jen skutečně uklidnila. Z ramenou jí opadla neuvěřitelná tíha, když se jí podařilo shodit svoji úzkost a obavy - a ona se jen pomaličku začínala uvolňovat, protože si jasně uvědomovala, že jí opravdu nic nehrozilo. Oheň nebo ne, divočina nedivočina, dokud byla po jeho boku, nikdo a nic se jí nemohl dostat na kobylku. Společně mohli čelit čemukoliv, ale ona si byla jistá, že by vždycky vyšli vítězně. Drželi při sobě, bránili se navzájem a kryli si záda... A vztah a pouto mezi nimi byly podstatně silnější než rozmary osudu, bohů nebo zla. A přesně to bylo něčím, k čemu se Rhiannon upínala a co ji vnitřně neskutečně konejšilo.

„Já vím, děkuju. Jsi opravdu úžasný, ty můj rytíři.“ Na rtech se jí rozzářil upřímný a srdečný úsměv, jež prozrazoval nejen její důvěru a vděčnost, ale také náklonnost, jež k němu pociťovala. Jeho oddanost byla neskutečná - a ona musela děkovat jemu i bohům, že dostala tu neskutečnou možnost ho potkat a stanout po jeho boku. Sice si nebyla jistá, jestli byla hodná toho všeho, co jí dával, ale o to víc byla odhodlaná mu všechnu tu lásku a vlídnost vracet každý den, celým svým srdcem.

„Já vím. Ale ty jsi taky nebyl nejmilejší,“ poušklíbla se pobaveně. „Hrozně dlouho jsem netušila, co si o tobě myslet, protože bohové... Jak tenká je linie mezi nenávistí a škodolibostí? Jsem ráda, že to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo. Byla by vážně škoda, kdybychom se tam navzájem povraždili nebo tak něco.“
Na jeho poznámku musela jen souhlasně pokývnout hlavou, zatímco si na rtech udržovala nepatrný úsměv. Samotné jí to přišlo vskutku zvláštní... Ale byla za to opravdu neskutečně vděčná. Ať už je k tomu dovedlo cokoliv, bylo to dobře. Občas si člověk skutečně nejspíš musel nejdřív projít něčím žahavým, aby mohl dojít k něčemu úžasnému... Nebo spíš k někomu, alespoň v jejich případě.
„Souhlasím. A samozřejmě, překvapuje tě to?“ Odvětila s viditelným pobavením, zatímco jí cukaly koutky. Nebyla na tom ani špetka lži, jen a jen čistá pravda. Co se tohohle týkalo, Rhiannon se skutečně nebála nalít si čisté brusinkovice. Ať už jí lezl na nervy sebevíc, nemohla mu upřít to, že byl hezký. Možná proto ji to také tolik rozčilovalo? Kdo ví.
„Velice ráda budu pokračovat, Lumënaas... Ale abych pravdu řekla, všechno by se to dalo velice prostě shrnout: jsi zkrátka úžasný celkově. Sympatický, odvážný, skvělý společník, velice přitažlivý, oddaný, jedinečný... Není divu, že jsem ti propadla. Nedokážu si představit, že by to tak nebylo. A jsem opravdu vděčná a poctěná, že s tebou můžu být.“
V očích se jí na chviličku nepatrně zajiskřilo, než se úsměv na jejích rtech o poznání rozšířil, jak byla silně ovlivněná tím, co vůči němu cítila.

Překvapeně zamrkal, když mu odpověděla prakticky tím, že skutečně začala dělat to, co jí z legrace navrhnul – prostě začala jako by se nechumelilo vyjmenovávat to, co se jí na něm zdálo jako dobré vlastnosti. Cal se na místě zarazil a jen ji tiše poslouchal. Stal se jenom jednou do roka, že by Caliann Sawera ztratil slova a nit toho, co by měl odvětit, natož pak svou typickou pohotovost a drzost, která se k ní neomylně vázala, ale tohle byl jeden z těch tak vzácných případů. Bylo to ohromující a lhal by, kdyby řekl, že to na něj nemělo velký účinek. Ne, to tedy ani náhodou. Obrátilo to celičký jeho svět vzhůru nohama, nechalo ho to jenom bloumat nad tím, jak si vlastně zatraceně zasloužil někoho takového. Někoho, kdo na něj dokázal tak snadno mluvit s takovým zápalem a něhou, která se zračila Rhiannon v očích… skutečně se divil tomu, že si dokázal v životě najít cestu k někomu takovému. I když, když si vzpomněl, jak to vlastně bylo při jejich prvním setkání, byla to spíš Rhiannon, co si našla jeho.
Byla taková jeho femme fatale – osudová žena, v jejím případě spíš by použil označení dívka, která se mu dostala do cesty a on byl zatraceně omámen celou její existencí. I když ho pořád ještě jenom štvala, bylo na ní něco, od čeho se nedokázal odtrhnout – natož potom teď, když ji měl takhle u sebe, držel ji v náručí, seděla mu na klíně a byla středobodem jeho malého, skromného vesmíru. Nikdy by si nepomyslel, že bylo v jeho silách někoho mít tak moc v lásce, tak moc v respektu, tak moc ve zbožňování… ale takhle krásná yialadri mu dokázala, že to vlastně bylo velice, velice dobře možné. Byla ukázkou toho nejlepšího, co mohl ve světě najít, a on se jí rozhodně nehodlal nikdy vzdát – pokud by si to sama nepřála, ale nezdálo se, že to, jak mu seděla na klíně a skoro kočičím způsobem se k němu lísala, by byl nějaký náznak toho, že by se mu rozhodla pláchnout… právě naopak, což byl pro něj ten nejlepší pocit pod sluncem.

Opřel si čelo o její hrdlo, jemně jí sklouzl rty po obnažené kůži kolem klíční kosti, než k ní znovu vzhlédnul. V mysli se mu objevila otázka, kterou bylo docela záhodno položit – jednak proto, že se mu nechtělo se jí užírat klidně celé hodiny, ale také proto, že to bylo něco, co nenáleželo jenom jemu, nýbrž se o to dělil s ní. Bylo to osvobozující i uklidňující, že měl s kým tyhle důležité věci řešit… bylo to něco, na což nemohl vznést dostatečnou vděčnost, protože ta jeho sahala až do samotných nebes, dotýkala se ocelové klenby a zdravila se s ní jako důvěrná přítelkyně, milenka, s níž se vídá v jednom kuse. „Co vlastně chceme dělat poté, co se vzdálíme odsud?“ optal se, než vyhledal očima ty její, azurově modré a takhle ve tmě temnější než mořské dno bez špetky slunečního světla, které by tak daleko dosáhlo. „Myslím tím, Secmé je asi moc blízko moři k tomu, aby bylo bezpečné tu zůstávat nějak déle… je napojená přímo na oceán, takže asi bude riskantní tu zůstávat déle.“
Jemně ji hladil jednou rukou podél křivky páteře, až skutečně působila jako kočka, kterou si opečovával a hladil, než pomalu pokračoval. „Netuším, zda chceš pokračovat v cestách, ale… jsou náročné, zvlášť v téhle situaci. Myslím, že by třeba nebyl špatný nápad vrátit se zase k jezeru Loché. Když jsem tam šmejdil po okolí, byl tam naprostý klid. Na jednom břehu navíc stálo něco, co připomínalo malou chatu – pokud bys měla zájem najít nějaké trochu stálejší útočiště, jsem si docela jistý, že je prázdná. Její majitel musí být pryč už hezkou řádku času, protože ani nikde v okolí nebylo stop po nějakém náznaku lidského nebo obdobného pachu… takže tak,“ dopověděl jí a jemně pokračoval v tom její hlazení po zádech. Čekal, co z ní vyleze za odpověď, snažil se být ztělesněním vytrvalosti a trpělivosti, ale… byl prostě jenom jím. Trpělivost nebyla jeho silnou stránkou. Ale… alespoň se snažil, když už mu to zrovna dvakrát nevycházelo.

Otázka, kterou položil, jí v hlavě visela už nějakou dobu. Vlastně nad tím přemýšlela od chvíle, kdy vkročila zpět na pevninu - a co se setkali v Aarmëvillských ruinách, umocňovala se s každým jejich krokem. Popravdě řečeno se jí úplně nechtělo bloumat napříč Nescorou, třebaže proti cestování víceméně nic moc neměla, tak trošku se na to necítila. Tím, že na pevnině měla zůstat už na trvalo a zároveň byla těhotná, nejlepší možností se jí zdálo najít nějaké místo, kde by mohli zůstat tak nějak na trvalo, pokud možno. Nebo alespoň na přechodnou dobu, protože představa toho, co se vázalo k cestování... Za normálních okolností ji to netrápilo, ale když už nemohla hledět jen na sebe, ale i na dítě, přišlo jí to víceméně zbytečně riskantní. Neměla sebemenší tušení, jestli dojde na nějaké projevy kvůli chybějící slané vodě, jak jí vůbec bude... Nevěděla vůbec, ale vůbec nic. A proto se osobně přikláněla k možnosti se někde usadit, protože za takových podmínek by se potenciální problémy asi řešily podstatně snáze, než za chodu.
Samotný návrh na to, aby setrvali u jezera Loché, se jí docela zamlouval. Tamní okolí působilo velice klidným dojmem a jezero jako takové nebylo napojené na žádný říční tok, takže nebezpečí zjevu sirén bylo víceméně minimální. A pokud i sám Caliann prohlédl okolí a měl pocit, že je bezpečné a navíc se tam nacházela ta chatka... Vlastně by to bylo naprosto perfektní. Šlo o místo dál ve vnitrozemí, odlehlé a bezpečné, zároveň s jezerem... Mohla by si snad přát něco víc?

„Souhlasím, Loché zní asi jako nejlepší možnost. Je dost odlehlé a daleko na to, aby tam byl klid, navíc jezero a chata rozhodně nezní špatně, takže jsem pro. Otázkou ale je, jak na tom jsi ty? Nevadilo by ti zůstat na jednom místě? Nechci tě nutit do něčeho, co by ti bylo nepříjemné a pochopím, pokud to budeš chtít jinak... Určitě přijdeme na způsob, jak obojí skloubit dohromady.“
Hlavu měla pootočenou jeho směrem a upírala na něj tázavý, avšak něžný pohled, jež jasně prozrazoval její starost o něj. Obávala se toho, jaké by mohlo mít důsledky, kdyby to v jeho světě byla výrazná a ne-li přímo drastická změna - a rozhodně ho nechtěla tlačit do toho, aby šel proti svojí přirozenosti. Respektovala to, respektovala jeho i jeho potřeby. A právě proto měla obavy, aby to pro něj nebylo špatné.
„Co si o tom myslíš ty?“ Samotné jí ta představa nepřišla vůbec špatná. Sice to bylo něco hodně odlišného od toho, na co byla zvyklá a sama si tedy musela postupem času přivyknout, ale byla si vcelku jistá, že jí to problém dělat nebude. Dokud byla s ním, podobné věci se nezdály být nějak výrazně drastické, což by jí o samotě možná tak přišlo, ale s ním po boku rozhodně ne. Cítila se vedle něj v bezpečí a dobře. A pokud by skutečně setrvali u toho jezera a zabydleli se tam... Neznělo to vůbec zle. Žít s někým, koho milovala, byl vlastně splněný sen - možná to tedy nebylo v hlubinách, jak očekávala, ale to neznamenalo, že to bylo nutně špatně. Ne, spíše naopak. Spousta věcí a špatností z ní při odchodu z Alsitia opadla, třebaže svým způsobem stále tesknila po jistých věcech. Na konci dne ale přeci jen stála v úplně jiné situaci a musela se přizpůsobit tomu, co jí Aurora naservírovala: a přesně to se také snažila dělat, dokonce i poměrně úspěšně. Ráda by tedy s Caliannem zůstala u Loché... Proč také ne?

Znáte takový ten pocit, kdy máte sto chutí zhroutit se v hysterický smích? Kdy se zlomíte v pase, musíte se držet za břicho a ten, kdo u vás stojí, marně hledá rozdíl mezi tím, zda jde o štkaní ze zoufalství nebo ze smíchu? Kdy už vám po chvíli začnou téct slzy a buďto to ze sebe touhle cestou dostanete, anebo vás to zlomí, pod vámi se podlomí i kolena a vy se na zem zřítíte v slzách a v hysterickém návalu pláče? Tak přesně tohle nutkání Naraïa těžce polykala a zadušovala ho v sobě, když z Marcellových úst vyšla věta o tom, že oficiálně má snoubenku. Sice hned pokračoval dál – a ona dobře vnímala i význam následujících slov, nebylo to tak, že by ho snad utnula a neposlouchala – ale stejně. Byla tam ta vteřina, ve které se nadechoval k pokračování svého monologu, při kterém jí ztuhle krev v žilách, morek v kostech a snad i všechno ostatní, co jenom mohlo. Byla to vteřina, kdy se jí na okamžik zatajil dech a ona měla přesně tu hořkou pachuť hysterického smíchu na jazyku.
Pokusila se o uklidnění skrze nádech. V jednom okamžiku, když domluvil, se soustředila jenom na to, aby se nadechla pořádně a klidně, tak, aby mohla pořádně uvažovat… a že už tak se jí skoro zapaloval mozek tím, jak jí to v něm horem pádem šrotovalo, co jí jen kapacita dovolila. Takhle jí do mozku aspoň vešel čerstvý kyslík a ona mohla uvažovat o něco jasněji, což sice nebyla výhra nad vším, ale usnadňovalo to to, že alespoň lépe věděla, jak by měla reagovat. Tedy, na to asi neexistoval správný ověřený postup, ale… chápete ji. Alespoň snaha v tom byla.

„Umíš si krásně vybírat, jaké bomby na člověka hodíš, když tě k tomu vybídnou, to musím uznat,“ pousmála se, aby trochu sklepala tu mizernou atmosféru – jak z celé té situace, tak ze své mysli, která pomalu, ale jistě začínala tak nějak docela plašit. Nad tím vším – a hlavně nad tím, že i když jí říkal, že se z toho on i ona dívka snaží vyvléknout, tak nějak jí začínalo docházet, jak zatraceně zamotaná tahle situace vlastně je. Je z kruhu, kde se skutečně sňatky vynucují tímhle způsobem – něco, nad čím jí mohl rozum stát, protože nad ní tahle hrozba nikdy nevisela. Už jenom to ji tak trochu děsilo, ale nebylo by to pořád zrovna něco, kvůli čemu by utekla… ale nějaký ten záblesk obav tam přeci jenom byl. Obav a uvědomění si toho, jaká tahle situace vlastně byla. „Asi by bylo hloupé počítat s tím, že to tak nebude – netušila jsem, na jakých základech v podobných věcech staví vaše společnost, ale zjevně to není tak těžké k uhodnutí, když na podobných základech staví i lidská i jiná šlechta.“
Jistě, byla v takové situaci mimořádně v rozpacích, ale když poslouchala závěr jeho řeči – ten o tom, že s Ellure se snaží si spíš nepřekážet než že by se nějak zaplétali, o tom, že přeci jenom oba mají snahu se z toho chomoutu zase nějak účinně vyvléknout – tak se za to rozhodně nedokázala zlobit nebo tak něco. Docela to chápala – nikdy sice nebyla v podobné pozici, aby to chápala na osobní úrovni, ale chápala to tak, jak byla jen schopná. „Nezničil jsi nic,“ pousmála se, tentokrát už ani ne moc nuceně jako když se snažila oklepat z toho počátečního šoku. „Něco mi říká, že mnohem horší by bylo, kdybys to neřekl a bouchlo by to v nějaké mnohem horší situaci.“ Opatrně udělala znovu krůček dopředu, k němu, a lípla mu polibek na tvář. „Děkuju, žes mi to řekl – i když jsem prosila o upřímnost, chápu, že jsou věci, co se říkají dost těžko, takže… tak.“

Naslouchal tomu, jak s tím vlastně téměř okamžitě souhlasila, a nedokázal se zbavit toho přemetu, který udělalo jeho srdce, když plynule přešla od vlastních priorit k úvazu, jakým způsobem to bude vyhovovat jemu. On sám s jezerem Loché žádné problémy rozhodně neměl – uvědomoval si, že je to jedno ze skutečného mála míst v Nescoře, kde byla příroda dost málo poškozená, téměř se mu zdálo, že téměř netknutá lidským působením. Jistě, byla tam ta chatka, a ani jeden z nich netušil, co byla vlastně zač a kde přesně se tam vzala, ale… to mu až takovou hlavu nedělalo, dokud byla skutečně prázdná a nikdo se tam nemínil vrátit. Z toho, co si pamatoval, že v její těsné blízkosti cítil, nezdálo se, že by tam někdo byl už takový dobrý rok, možná dokonce víc. Sice se kolem táhla stopa, která napovídala o tamní existenci člověka, ale nešlo o přímý pach, spíš o jakousi atmosféru, auru, dejme tomu. To, jakým způsobem bylo místo zasazeno do okolí – jako pěst na oko. Na to měli talent snad jenom právě lidé.
„Kdyby mi to bylo až tak proti srsti, že by mi to přišlo nemyslitelné, ani bych tu variantu nenavrhoval, Voděnko,“ pousmál se a mrknul na ni, než pokračoval v tom hlazení ji po zádech. V tom monotónním pohybu nacházel něco těžce uklidňujícího – a jí se, zdálo se, to nějak nezdálo nepříjemné, protože proti tom nijak neprotestovala. „Rozhodně je to lepší varianta než zůstat trčet někde uprostřed rušného, lidmi zaplněného Narrigenu,“ dodal ještě a, chtě nechtě, při té představě se oklepal. Už tak měl lidské komunity dost ze dnů, které spolu strávili ve vesnici Jälässä, navíc se do něj tak trochu i množství lidí opřelo i za těch pár dní, které strávil na palubě Fantoma úsvitu.

Takže dokud mělo jít o jezero Loché, kde jedinou pořádnou společností jim dvěma byla jenom lesní zvěř, která se stahovala kolem – a to chtě nechtě díky tomu, že byl t’ealh, na což většina zvířat slyšela velice dobře, bez ohledu na to, co bylo zač jeho zvíře. Dokud by to bylo takhle, nedalo by se to z jeho pohledu ani považovat za něco „usazeného“, dokud by byli doslova mezi lesem a dalším lesem. Calovi nikdy nevadilo zůstávat na jednom místě, to šlo poznat dle toho, jakým způsobem se tak nějak zabydlel v Aarmëvillských ruinách, než poznal Rhiannon. Šlo mu jenom o možnost v případě potřeby vypadnout někam do hustšího podrostu lesa a prostě se moci svobodně proměnit… ale to byly všechny jeho požadavky, které by kdy v podobných záležitostech měl. A přesně takhle to mohl bez mrknutí oka prezentovat Rhiannon.
„Není to problém, dokud to není něco vyloženě obklopené lidmi. I to by bylo asi v pořádku, jen… za mě hovoří faktor toho, zda je na tom místě proměna v pořádku nebo problémem. A zrovna u jezera, kam pravděpodobně páchnou jen sem tam vesničané z přilehlých míst kvůli vodě… to nevypadá na nějaký přílišný problém.“ Navíc… to jezero bylo asi to nejlepší řešení, co mohli z vnitrozemské Nescory vymáčknout. Přeci jenom, jen tak něco podobného nebylo zrovna snadno k nalezení – ne takhle jižně. Slyšela, že na severu bylo hodně míst, kde byla ve vnitrozemí jezera, dokonce se o pár případech při svém toulání přesvědčil, ale přesto to bylo něco, co nepřicházelo v úvahu. Rhiannon byla z Alsitia, které bylo ztraceně daleko na jihu, zvyklá na teplejší vodu… a tu tady na severu vážně nenajdou. Loché bylo z těch teplejších, takže to byla další stránka, která připadala v úvahu… nikdy by ji nevystavil vědomě příliš chladné vodě. I kdyby nebyla těhotná, což byl jen další důvod, ale i kdyby ne – pokud to bylo pro ni jen minimálně riskantní, odmítal do toho jít.

Poprvé v životě se cítil zle, protože ublížil některé z těch, pro níž zahořel. Obvykle to bylo jenom dočasné pobláznění, nic trvalého ani vážného. Prostě jenom dva lidé, co jeden vůči druhému pociťovali jistou přitažlivost. Jeho protějšky si od toho obvykle slibovaly mnohem víc, než jednu nebo pár nocí, ale on nic trvalejšího nehledal. Nepociťoval žádnou větší potřebu zavazovat se, nechat vztah se rozpínat a povolit citům růst... Nikdy to tak neměl, až doposud. To Naraïa to změnila... A on to podělal.
Asi to měl předpokládat. Konec konců, každý kdo pocházel z královského rodu byl přeci jen svým způsobem předurčený k tomu, aby v osobním životě trpěl. Králům, královnám, princům a princeznám patřil možná svět a žili v luxusu, ale každý den za to platili drsnou daň. A tou největší z nich byla absence svobody. S troškou štěstí si mohli vybrat alespoň nějaké přátele dle svého, ale jinak bylo všechno v jejich životech řízenou vyšší silou a povinností. Přesně tak, jako to měl Marcellus. Byl zasnoubený, musel se ohlížet víc na blaho svého národa a království, než sám na sebe a na lidi, na níž mu záleželo. Neexistoval totiž žádný způsob, jak by mohl oba světy úspěšně skloubit, aniž by někomu neublížil a všechno se nezměnilo v prach... A on tak naivně doufal, že to dokáže. Věřil svým schopnostem a důvěřoval osudu, že Aurora nedovolí, aby to křehké něco mezi Naraïou a ním nezhynulo, ale přesto to nestačilo. Nemohlo to stačit, byl od samého počátku předurčený k tomu, aby zklamal. Musel selhat, jinak to nešlo. Mohl se snažit seč chtěl, ale nikdy, ale opravdu nikdy, by nedokázal naplnit závazky vůči oběma stranám tak, aby se došlo k vzájemné spokojenosti. A v důsledku toho byly jeho duše a srdce rozervané na krvavé cáry.
Zdálo se, že se mu dostávalo mnohem víc, než dvou poprvé. První skutečná láska, první facka skutečnosti... A první zlom. Sice z nich dvou měla nárok na zlomenost právě černovlasá dívka před ním, ale přesto pociťoval to samé. Kdyby nebyl tak zatvrzelý, možná by i uronil slzu - protože to zjištění, že ať už udělá cokoliv, nikdy nebude moct skutečně žít a vždycky na jedné frontě zklame, ho neskutečně ubíjelo. Chtělo se mu do něčeho praštit, vyřvat se do vln rozbouřeného moře a přimět vodu, aby ho jako proměnlivý kokon ochraňovala před vší tou zhoubou, ale nacházel se mimo svoje království. Byl vydaný na pospas jak Naraïe s Caliannem a svým myšlenkám, stejně jako zemi jako takové. Nemohl udělat nic, vůbec nic. Ruce, jako kdyby mu svázalo neviditelné lano a on sotva dýchal, protože mu plíce drtila tíha toho hořkého zklamání. Nedobrý. Nikdy ne dost dobrý. Princ nebo ne, ani pozlátko královského rodu ho nemohlo ochránit před tím nejběžnějším, co se stávalo všem smrtelníkům... Nikdy nebyl v bezpečí.

„Nebylo by to hloupé, Naraïo. Jen přirozené, lidské. Zvláště, pokud s vyšší společností nemáš vlastní zkušenosti nebo ti nebylo povoleno do ní nahlédnout z první ruky... Omlouvám se, skutečně.“
Třebaže se na něj pousmála a políbila ho na tvář, ten příšerně těžký chuchvalec temna se dál držel jeho srdce a obaloval ho jako svěrací kazajka. To uvědomění ho přimělo přehodnotit úplně všechno, co si doposud myslel: a on najednou nevěděl, jestli bylo vůbec fér pokračovat, protože tím riskoval, že jí ublíží ještě víc. Bohové, co víc. Mohl by ji tím kompletně zruinovat - a to byla opravdu ta úplně poslední věc, jaké by se snad chtěl dopustit. Jünai mu byla svědkem, že mu na Naraïe záleželo mnohem víc, než by dle názoru jeho společnosti bylo zdrávo a on se za to nestyděl, ale bál se o ni.
„Tím si nejsem tak jistý, ale... Díky. Obávám se, že s korunou se skutečně pojí spousta špíny, o tom žádná.“

Skutečně si chtěla být jistá, že s tím byl Caliann v pořádku, protože se jí opravdu značně příčila představa toho, že by musel každý den čelit kdovíčemu. Pokud spolu skutečně plánovali zůstat, bylo jednoznačně zapotřebí, aby došli nějakého kompromisu. Oba měli něco, co se k nim vázalo a na co se museli ohlížet. Ona s absolutní jistotou potřebovala být někde poblíž vody, protože bez ní by nepřežila - a on jistě měl něco podobného, jelikož nebyl člověk, ale t'ealh. Rhiannon s jeho rasou neměla absolutně žádné zkušenosti, takže se tak nějak svým způsobem pokoušela odhadovat, v čem by mohl být problém a co by se s tím případně dalo udělat, protože ani za mák nemínila prosazovat něco, co by ho stavělo do špatné situace a bylo by mu kvůli tomu jakkoliv zle.
Sice sám řekl, že by to jinak nenavrhoval, ale něco uvnitř ní trpělo drobnými pochybami. Věděla moc dobře, že byl obětavý a nesobecký... O to víc jí na tom také záleželo, protože stejně jako on dával pozor na ni a myslel na to, co potřebovala, to samé mínila ona dělat pro něj. Protože přesně to partneři dělali.

„Já vím, ale... Asi chápeš, jak to myslím. Nechci, abys musel dělat nějaké ústupky a tlačil na sebe. Nemám tušení, jak si žil předtím a to rozhodnutí je na nás obou, takže bych zkrátka ráda slyšela, jak se ohledně toho cítíš. Jestli by v tom byl nějaký problém nebo něco takového. Opravdu se mi příčí myšlenka toho, že bys kvůli tomu všemu musel jít proti svojí přirozenosti.“
Bylo na ní znát, že to myslí opravdu vážně a záleží jí na něm. To sice dávala najevo na svoje poměry možná až podezřele často (konec konců, stále to byla ta samá Rhiannon, co si v Alsitiu vybudovala pověst netýkavky a ledové královny) ale tím to ani v nejmenším nehaslo. Caliann byl podstatně důležitější, než ostatní věci. Pokud by řekl, že Loché není pro něj, ani by nemrkla a prostě by vymysleli něco jiného.
„Bohové, jen to ne. Narrigen je noční můra,“ zašklebila se nepatrně, než mu věnovala povzbudivější úsměv, aby ho trošku uklidnila a ukázala, že do žádného podobného místa ho rozhodně nemíní hnát.
„Chápu to. Loché je poměrně odlehlé místo, tam rušno nebude. Myslím, že tam nechodí moc ani lidé, protože jsou docela pověrčiví a ohledně takových zdánlivě zapomenutých míst se obvykle vypráví docela zajímavé historky, co většinu obyvatelstva odstrašují.“

Nepatrně pokývla hlavou na znamení pochopení a souhlasu. Tak trošku si to myslela - a právě ono jezero bylo v tomhle ohledu skutečně dobré. Lidská noha tam jistě jen tak nevkročila a nepochybně nahrávalo jim oběma. Přeci jen se to zdálo jako jejich nejspíše nejlepší možnost.
„No... Tam by s tím problém být myslím neměl. Jak jsem říkala, lidé se od podobných míst snaží držet stranou, což docela chápu. Voda je pro ně sice důležitá jako pro kohokoliv jiného, ale zároveň si na ni dávají pozor, protože se poblíž vodních ploch zdržují nejrůznější zvířata a prapodivná individua... Což prosím nejsou moje vlastní slova, ale výraz nějakého trhovce z Narrigenu. Většina lidí se příliš bojí vodních víl, než aby šli k jezeru nebo tůni.“

„Jsem rád, že v tomhle se shodneme,“ zašklebil se vesele, když taktéž vyjádřila svůj odpor nad představou života v zajetí víru hlavního města. Bylo to tak děsivé na představu – a Caliann nechápal právě ty masy lidí, co se rozhodly žít takhle moc pohromadě. Vždyť to město bylo prolezlé korupcí, nemocemi, špínou a nespravedlivým vrstvením společnosti, až to nebylo ani zdaleka hezké. Jak si mohl někdo něco takového zvolit? Byla ta vidina možných výdělků a trochy té popularity vážně až takhle silná?
„Tak oni se bojí pověstí a vodních víl?“ zeptal se zaujatě a v očích se mu zatetelilo něco, co už musela Rhiannon docela dobře důvěrně znát – jiskra toho, že ho napadla nějaká pitomost, kterou sice nehodlal realizovat, ale znělo to v tu chvíli jako vynikající nápad. „Tak pokud mají obavy z toho, co si jenom vyprávějí, vždycky to můžeme přiživit, že ano. Myslím, že na roli děsivě krásné vodní víly by ses jim hodila perfektně,“ zamyslel se pobaveně. „Víš, že se mezi lidmi na vesnicích o vodních vílách vyprávějí docela zajímavé historky? Pár jsem jich slyšel, než mě nohy dovedly do ruin Aarmëvillu. Třeba to, že si myslí, že vodní víly jsou jako rusalky – spjaté s vodou, pobíhají nahé po březích, ale jakmile by je někdo zahlédl, vyškrábaly by mu za to oči z důlků,“ dodal, než se na ni škádlivě zazubil. „Myslím, že za něco takového bych ty oči třeba i riskoval, kdyby ses pro tu kariéru rozhodla…“
To, že by každému dalšímu, kdo by tomu byl svědky, ty oči vyškrábal už hezky osobně sám, už přeci nemusel dodávat, no ne?

Užíval si tyhle chvíle s ní. Netušil, co trvalo Naraïe a Marcellovi tak dlouho (možná to ani vědět nechtěl, bohové ví, ale sázel na to, že po takové zprávě, která se tu proflákla, to nezavánělo zrovna scénářem podobného rázu… zvlášť když byli pořád tak blízko), ale být o samotě s Rhiannon mu dokonale vyhovovalo, nemohl rozhodně tvrdit snad opak. Dávalo mu to perfektní smysl – že s nikým jiným nedokázal být takhle přirozeně sám od sebe dlouho, že vedle nikoho jiného jen tak nestrávil takovou dobu jen proto, že zkrátka mohl a především chtěl. A i když to byla obrovská náhoda, že na sebe vůbec ti dva narazili, pokud za to něco mohlo – nějaká vyšší moc, nitky bohyně osudu Aurory ve spojitosti s naváděním od Jünai, v což by pravděpodobně věřila většina Nescory – byl tomu jedině vděčný, ačkoli by se zrovna za věřícího označit nemohl.
Užíval si prostě jenom tu chvíli. S Rhiannon v náručí hleděl do teplých, hřejivých plamenů, které ve svém kruhu chrastí vytvářely veselé žlutooranžové obrazce, a prostě jenom existoval. Tak, jak to po několika dnech přeplněných stresem (a kdo za to asi mohl? – zdravíme ten zatracený kult v Alsitiu…) oba dva potřebovali. Prostě ji jenom držel, jako kdyby na tom závisel jeho život – což tak trochu vlastně byla pravda, i když nahlas to zatím nepronesl. Přišlo mu, že kdyby ji snad pustil a něco se jí stalo, bylo by to na něm. Tyhle ochranitelské pudy se u něj takhle silně objevovaly jenom zatraceně vzácně, ale zdálo se, že vůči půvabné vodní dívce byly ještě mnohem silnější než ke komukoli jinému.

A do háje. Naraïa docela dobře poznala ten pohled, který měl Marcellus v očích, když začal nad celou tou záležitostí sám od sebe uvažovat. Poznala ten výraz, který člověk měl, když se mu hlavou hnaly ty nerozmanitější, nejrůznější druhy vnitřních démonů, kteří dotyčného užírali a ohlodávali až na kost. Dost dobře ten výraz znala, protože ho viděla ze všech stran – z lidí ve městech, sem tam ze zrcadla. Al když ten pohled náhle měl bělovlasý yialadri před ní, nedokázala se ubránit tomu, aby se v ní srdce nelibě sevřelo. Rozhodně nebyla nadšená z toho, že to tak bylo, že se nad tím tak trápil a soužil. Jistě, muselo být všem nad slunce jasné, že koruna sebou přinese i nějaká úskalí… ale zatraceně, od čeho by mu ten kus drahých kovů a kamenů na hlavě byl, pokud by mu nezískal i určitá privilegia, možná i způsob z těch privilegií učinit normu? Nevypadal jako někdo, kdo by se lehce vzdával – viděla mu to na očích předtím, tu umanutost. A nelíbilo se jí, že se náhle vytratila, proto si dala takový malý osobní úkol. Připomenout mu ji a zase ji do té krásné tváře vrátit, než bude pozdě.

„Hele,“ začala měkce, přitáhla se k němu a vztáhla ruku k jeho tváři, kterou si jemně naklonila tak, aby shlížel na ni. Byli lidé, u kterých ji výškový rozdíl vážně míchnul (ano, měla tím na mysli svého bratra, kterého byste sem tam nerozeznali od mrakodrapu, přesně tak), ale u Marcella jí to tak nepříjemné nepřišlo. Bohové ví, čím to bylo. „Nemáš se za co se mi tu omlouvat, dobře? To, žes to tajil… chápu to, dost dobře to chápu. Ačkoli to mám v trochu jiném měřítku, vím, jak je nepříjemné cítit se dobře, ale za cenu toho, že v něčem malém lžeš. Člověk potom neví, kudy kam a kde s pravdou ven. Neomlouvej se – ne za to, že se cítíš dobře i mimo království, které máš převzít. Není to tak, že by tvoje štěstí muselo zákoně patřit tvému lidu, ať se jim to líbí nebo ne, vždycky potřebuješ kousek pro sebe, aby tě to nesmetlo a nepozřelo. A to, že sis našel trochu štěstí? Mimo vodu? Dokud to nevadí tobě samotnému, nemá ti do toho právo nikdo mluvit. Tak se neomlouvej. Protože to by znamenalo, že toho lituješ.“
Na chvíli se odmlčela a pokusila se o další jeden malý úsměv, než se znovu pracně vytáhla na špičky a lípla mu polibek na rty prohnuté do groteskního oblouku. Příští úsměv už jí sedl mnohem lépe – přímo proti jeho rtům. „Nevím jak ty, ale přišla by mi škoda toho litovat… protože i navzdory tomu, že se to možná nelíbí několika starým zapšklým konzervám hluboko pod vodou, je to něco, co je dost na to, aby si za to člověk trošičku zabojoval.“ S těmi slovy se zase odtáhla a jen k němu vzhlížela skrze řasy. Netušila, zda nezněla až moc naivně… přeci jenom, pořád byla pravděpodobně příliš mladá na to, aby taková slova mohl někdo brát vážně, navíc ho znala tak zatraceně krátce, že se to taky mohlo jevit jenom jako pobláznění. Ale i kdyby to jím bylo… stejně jí to za to stálo.
Neměla v povaze vzdávat se věcí, které jí přinášely radost… a pevně doufala, že Marcellus má v sobě alespoň trochu podobné sklony, ale… věděla, co mu v těch očích viděla předtím. Věřila, že ano.

Samozřejmě, že se měl za co omlouvat. Sice říkala, že nic nezničil, ale viděl to na ní. Ten způsob, jak se jí změnil výraz na tváři, odraz v jejích očích... Všechno to hovořilo až příliš jasně, než aby si toho nevšiml a nereagoval na to. A ten prachobyčejný lamač srdcí a naprosto nedostupný muž snů mnoha vodních, se najednou vytratil - kompletně nahrazený hromádkou neštěstí. Zlomeným mladíkem, co poprvé miloval a poprvé pocítil skutečné zlomení a hořkost v ústech. Věděl moc dobře, že je zklamal oba a toužil to nějak odčinit, ale pravda se nedala ani změnit, ani vzít zpět. Nemohl dělat vůbec nic - kromě toho, co už měl v úmyslu, ale ani u toho nebylo jisté, zda uspěje. V důsledku bylo všechno až příliš rozmazané a nejisté, než aby byl schopný se sebrat na duchu a udržet si svoji typickou zář a vlahý žár. Neměl víru, neměl naději. Přesně jako v těch vzácných chvílích, kdy seděl úplně sám na některém z odloučených útesů a přemítal nad světem, do něž byl vhozen.

„Mám... A oba to víme. Nelituju ničeho z toho, co se stalo. Nelituju toho, že jsem tě potkal a rozhodně nelituju toho, že tě mám rád. Toho nejde litovat, ne když jsi... Taková. Nádherná, neskutečně sympatická a zářivá. Byl bych blázen, kdybych tě považoval za něco menšího než skvělého člověka a štěstí. Zároveň ale vím, že jsem ti ublížil. A to mě trhá na kusy, protože to je to poslední, co bych chtěl.“
Upřeně na ni hleděl, oplácejíc její pohled. Třebaže se opravdu hodně snažil, nebyl schopný vykřesat v sobě jakoukoliv formu klidu nebo vyrovnanosti, takže v důsledku skutečně působil jako nakopnuté štěně, protože se tím vším příšerně užíral a nedokázal bojovat s vlastním pocitem provinilosti a špatnosti.
Tak rád by rovnou přiznal, že se do ní nejspíš zamiloval. Ta slova ho doslova svrběla na jazyku, ale on ne a ne je říct - z nějakého důvodu byl jako zkamenělý, když je měl zformovat. Obával se všeho možného i nemožného, což mu bránilo v tom, aby se k tomu přiznal. Byl to zatraceně divný pocit, protože za normálních okolností ho podobné věci vůbec netrápily a dokázal si poradit levou zadní, ale... S ní to bylo jiné. Víc mu na všem záleželo, dával si větší pozor a pokoušel se být lepší. Před jinými mu to bývalo celkem jedno - třebaže v případě jistých jedinců se musel chovat velice reprezentativně a nemohl si dovolit ani jediný přešlap. U Naraïi se necítil být souzený za každý svůj krok, ale přesto se je všechny pokoušel podstupovat s jistou opatrností, aby něco nezkazil. I přesto se mu to ale podařilo - a proto byl také tak zdrcený, protože se obával míry poškození a neštěstí, jež se mu tím vším podařilo napáchat.

„Nehodlám to vzdát, to v žádném případě. Ale omlouvám se, musím. Nechtěl jsem ti ublížit... Na to mi na tobě až moc záleží,“ zakončil to téma, než jí polibek oplatil a nakonec si ji na krátký moment ještě přitáhl k sobě do objetí, než ji vzal za ruku a společně se vydali zpět ke Caliannovi s Rhiannon, kteří seděli opodál a vypadali docela spokojeně.
Marcellus tak trošku doufal, že jejich rozhovor nepostřehli. Sice si to oba mohli minimálně domyslet, ale i přesto se pokoušel držet té naivní myšlenky, že alespoň mezi nimi se nic dalšího nepokazí. Nejspíš by další selhání a potíže jen tak neustál, protože byl stavěný na to, aby chyby zkrátka nedělal - a i když byl dost silný na to, aby nesl důsledky ledačeho, tohle bylo až příliš osobní na to, aby ho to psychicky nepocuchalo.
„Myslím, že i nás dva čeká rozmluva,“ pronesl nakonec k modrovlásce, která byla usazená na kojotově klíně. Okamžitě se k němu obrátila a nepatrně pokývla hlavou na znamení souhlasu - na tváři přitom měla tak nějak vědoucí výraz, jež poměrně spolehlivě svědčil o tom, že s tím tak trošku musela počítat. To bylo nejspíš dobře.
„Ty víš, co se chystám říct. A víš, že si to nenechám rozmluvit. Pokud se vrátíš, budu na tebe moct dávat pozor a nedopustím, aby se ti cokoliv stalo, Rhiannon. Tady ti ale pomoct nemůžu, nikdo z nás nemůže. Budete tu sami na vlastní pěst, protože bohužel neznám nikoho dostatečně loajálního, aby se mu dalo věřit s úkolem vám hlídat záda a pomáhat... A upřímně se mi ta představa opravdu vůbec nelíbí. Uvědomuješ si, že zůstat tu natrvalo je absolutní šílenství, že ano?“

Také byla ráda, že se na tom shodli. Sice by se dokázala tak nějak přizpůsobit i životu v rušnějším prostředí, jelikož se samo Alsitio rozhodně nedalo považovat za klidné a nelidnaté, ale... Takhle to bylo rozhodně mnohem lepší. Užívala si Caliannovu přítomnost a ten pocit volnosti - a oni oba se zdáli být spíše tím typem lidí, co preferují poněkud klidnější místa. To dávalo smysl vzhledem k tomu co byli zač a jací byli... A v důsledku bylo zkrátka moc fajn, že na tu věc měli takhle podobný náhled.
Jeho zaujetí nad onou poznámkou o lidském strachu spjatým s vodními plochami ji docela pobavilo. Na rtech se jí objevil nepatrně potutelný úsměv a ona měla co dělat, aby se nezačala smát - opravdu neskutečně ji zajímalo, co z něj vypadne, protože se tvářil, jako kdyby se tak trošku připravoval k vypuštění nějaké skutečně fascinující poznámky. A jak ho znala, rozhodně stála za to.

„Ano, bojí. Obecně se bojí i nás, ale... Nedá se tomu divit, vodní stvoření mají právem poměrně pochybnou pověst,“ přitakala se svojí dávkou vysvětlení a pravdy. Do detailů to ale nerozebírala - necítila úplně povinnost to brát až do hloubky, zvláště ke kontextu jejich rozhovoru. Konec konců to působilo, že směřují dál a nebudou se u toho pozastavovat, takže to neprotahovala.
„To není jenom historka, ale spíš... Ne vyloženě fakt, ale jeden z pravděpodobných scénářů. Každá víla je jiná a tak se to hodně liší, ale ano, některé takové jsou. Především ale platí, že sedávají u jezer a tůní, vábí nebožáky blízko k sobě a pak je utopí. To se povídá i o našem druhu, jen s přídavkem sežrání v případě sirén.“
Jakmile pronesl tu očekávanou poznámku, tiše se uchechtla a na rtech jí vykvetl vskutku pobavený, avšak velice srdečný úsměv. Byl rozkošný, když se podobně tvářil a mluvil o podobných trošku praštěných, ale hezkých věcech. A ne, že by toho nebyla schopná, že...
„Hmmm. Myslím, že uvidíme, až se vrátíme k Loché,“ odpověděla nakonec tajemně, ale tón jejího hlasu poměrně jasně prozrazoval, že to míní realizovat.
„Ale o oči bys rozhodně nepřišel, Lumënaas. Jak jsem říkala - moc hezké na to, aby skončily tak drastickým osudem.“

Během chvíle se vrátili Naraïa s Marcellem, což byla docela vítaná věc. Rhiannon si sice opravdu užívala čas strávený jen s Caliannem, ale zároveň si od jejich návratu tak trošku slibovala, že se to mezi nimi ujasnilo a bylo to lepší - ale Marcellův zmučený výraz ji v tom zrovna dvakrát neutvrdil. V tu chvíli byla neskutečně ráda za to, jak blízcí si byli. Stačilo mu pořádně pohlédnout do očí a poznala, co se ním bylo... A podobným způsobem se ho také snažila trošku podržet a ujistit, protože zrovna tohle evidentně potřeboval.
„Ano, vím. A ty zase víš, že nemíním měnit svůj názor. Marcelli... Schylovalo se k tomu už předtím. Alsitio není pro mě. A už vůbec ne, když je na souši někdo, koho miluju a s kým chci strávit život. Navíc... Kdybych se vrátila, víš moc dobře, co by následovalo. A ačkoliv nepochybuju o tvých schopnostech, už takhle toho máš až až. Mimo toho rozhodně nebudu sama, takže není důvod se obávat, ano? My si poradíme, bude to v pořádku. A co se souše týče... Nevěřím těm pověrám, zato důvěřuju svým schopnostem. Strávila jsem tu tolik času, že pokud se budu držet u vody, nebudu mít problém. Bude to dobré.“

„Dobře. Ráda slyším, že toho nelituješ,“ pousmála se opatrně. Potřebovala to vzít z poněkud více optimistického konce – kdyby tomu tak nebylo, jenom by se oba dva utopili v tom hořkém žalu, který by je nemilosrdně rozcupoval na malé, necitelné kousíčky. To nebylo něco, po čem by zrovna prahla, to muselo být nad slunce jasné. Takže se musela prostě pokoušet – a zvlášť, když neměla daleko k tomu, aby tomu sama podlehla, když slyšela ten zlomený, skoro až zničený tón, který se vznášel v hlase Marcellovi. Potřebovala optimismus, a on ho potřeboval jakbysmet, co bychom se o tom mohli hádat? „Tak toho prosím nelituj i nadále. Chápu, že se to zdá vážně zoufalý, že je to těžký… ale prosím, alespoň můžeme zůstat u toho, že ani jeden toho nelituje. To je rozhodně hodně. Možná tam něco pošramocené je, ale bylo by to problémem teprve ve chvíli, kdy by se ani jeden nenamáhal s tím něco dělat. Uznávám, že ti nemůžu dělat přednášky o tvé vlastní osobě, ale nepřijdeš mi jako někdo, kdo by se na to vykašlal při prvním zádrhelu – a na tom záleží mnohem víc. Na tom, jestli je jeden ochoten do toho vložit trochu snahy.“
Musela znít možná trochu směšně, dětsky, naivně, ale… tohle byly věci, ve které věřila. Těžko říct, zda v to věřila přirozeně nebo v to prostě věřit chtěla – nebo snad potřebovala. Plynula z toho naděje, což byla právě přesně ta věc, kterou tak moc chtěla předat Marcellovi. Nedokázala to stejně jako on zformovat na rtech – a bylo to správné. Chtěla tomu nechat maličko času, nevrhnout se do všeho po hlavě. Přesvědčit se o tom, že ta snaha nepoleví ani po nějakém stráveném čase. To byla ta zkouška, v níž věřila – a kde tak nějak podvědomě tušila, že by to mohlo uspět. Nepronesla nahlas, že byla zamilovaná, a už vůbec nedokázala jen tak zničehonic uvažovat nad něčím takovým, jako byla láska – pokud tam měla být, měla se vyklubat právě časem. A Naraïa by ji vážně moc ráda sledovala pomaličku začít vystrkovat růžky…

Bez námitek se s ním vrátila zpátky k těm dvěma. Zjevně se jali toho, aby rozdělali oheň, což byl rozhodně dobrý nápad, pokud se chtěli vyhnout nepříjemným překvapením ze strany nočních dravců a zvěře, ale zase se společně se svou vodní přítelkyní držel dál od plamenů, které svými žlutooranžovými jazyky olizovaly suché klestí. Člověk nemusel být génius, aby mu došlo, že vodní a oheň moc dohromady nepůjdou. Proto společně s Marcellem taktéž zaparkovala dál od plamenů, nastavila jim tedy alespoň záda a zaposlouchala se do rozhovoru, který společně ti dva ihned zapředli. Šlo o vážnou věc, o tom nemohlo být pochyb, a Naraïa viděla, jak Marcellovy oči zahlcují obavy o přítelkyni, přesně tak, jak tomu bylo, když jí o své situaci vyprávěl poté, co se na břehu Secmé setkali. Věděla, že se bude snažit ji přesvědčit o tom, že bude ideální se vrátit… ale zároveň viděla, jak se tváří modroočka odmítavě. Nerada se dostávala do rodinných dramat někoho jiného, ale tady moc nazbyt nebylo. Byla tedy tichá jako pěna, poněvadž ten boj nebyl její, a čekala, co se z toho vyvine, možná s lehkými obavami, ale se snahou se připravit na jakýkoli scénář.

Poslouchal ji s polovičatým úsměvem na rtech. „Koukám, že vodní bytosti jsou docela nevypočitatelné živly. Vodní víly, yialadri, bohové ví co ještě… je znát, že alespoň tohle lidem nikdo nedá zadarmo, vládu nad mořem. To se přeci jenom zatraceně hodí,“ prohodil, než se mu úsměv poněkud rozšířil nad jejím naoko přemítáním, ale zjevným rozhodnutím nad touhle malou záležitostí. „No, nemůžu říct, že bych to nechtěl riskovat tak jako tak, ale… pokud mi oči zůstanou, tím víc by ta podívaná stála za to,“ dodal, než jí vtiskl ještě jeden polibek na tvář. K dalšímu už se nedostal – vyrušilo ho jemné šumění trávy, znak toho, že se někdo blížil. Trochu neochotně tedy od Rhiannon znovu rty odtáhnul a zadíval se směrem, odkud se vracela jeho sestra se svým doprovodem.

Cal se tak trochu naježil, když se vrátili bok po boku – a ruku v ruce, jak mu prostě nemohlo uniknout, ale to nebylo něco, co by snad odsuzoval, zvláště když byl v pozici, že jemu samotnému Rhiannon v dost důvěrném gestu seděla na klíně a ještě před chvílí měl velice blízko k jejím rtům – a Marcellus poté spontánně začal o tom, že si trvá na tom, aby se Rhiannon, dívka, se kterou by se klidně postavil celému světu, kdyby na to došlo, znovu vzdala souše a rozhodla se vrátit do oceánu. Do Alsitia, odkud tak spěšně uprchla, aby se tam musela znovu podívat přímo do tváře jejich společnosti… a dost možná také své matky. A navíc tu bylo mnoho dalších věcí, proč se to nezdálo zrovna jako nějaké velké vítězství. Kdyby to bylo takhle jednoduché, ušklíbl se hořce, protože bylo nad slunce jasné, že úplně realizovatelné to nebylo. To dítě, které bylo příčinou toho, proč byla jeho Voděnka vyštvána na souš, bylo napůl z jeho krve – a to také nevyhnutelně znamenalo, že ve vodě by možná chvíli přežilo, ale nebylo by jisté, zda by to zvládlo celou tu dobu. A i když před tu skutečnost byli postaveni teprve před krátkou dobou, pochyboval, že by to Rhiannon mínila riskovat – a on byl na tom zrovna tak.

Opatrně se nadechl, než promluvil. Bylo těžké volit slova odmítnutí pro někoho, koho nechtěl vyloženě naštvat nebo urazit, protože jindy mu stačila jeho prostořekost k tomu, aby ten druhý vzteky skoro vyletěl z kůže, přičemž odmítnutí už se s tím tak trochu vezlo… jenomže to teď ke smůle jeho obvyklých mravů a způsobů byl doslova a do písmene pravý opak toho, co chtěl zapříčinit. Takže na to musel jít trochu jinak, což byl nezvyk, na který ale musel přistoupit, pokud vůbec něco chtěl říct bez toho, aby to dopadlo katastrofou. „Pokud ti jde o její bezpečí, rozhodně je ve větším bezpečí tady – a teď myslím i obecně. Jde po ní váš kult sirén, který se shromažďuje právě pod vodou, v srdci vaší civilizace. I když by ji hlídala nejlépe vyškolená stráž, sirény jsou tam zatraceně silné. Tady, na souši? Nejenom, že sirény sem nemůžou, ale ani jejich poslušní pejsci nejsou moc dobře stavění na to, aby se po zemi pohybovali. Zvlášť aby byli nějak moc dobře schopní hledat ji uprostřed pevniny, když ani netuší, kde vlastně začít hledat. Nebylo zase tak těžké zvládnout je i v přesile – možná se snažili cenit zuby, ale ve výsledku se bránili asi tak účinně jako odrostlé kotě.“
Caliann se na chvíli se odmlčel – jednak pro nabrání dechu, jednak pro to, aby si trochu srovnal myšlenky, které se mu jako tradičně rozprchly při řeči do všech možných i nemožných stran. Potřeboval ta slova udržet v jednom směru, nechtěl, aby se něco podělalo, když řekne on něco špatně. „Zkrátka, ať se děje, co chce, má někoho, kdo jí kryje záda. Navíc, je tu i věc toho – nikdo nemůže mít jistotu, že jí ten pobyt ve vodě po nějaké době nemůže začít škodit. Vlastně… jim oběma.“ Viděl, jak sebou při těch jeho slovech Naraïa opět překvapeně cukla. Aha, takže další věc, kterou budou muset probrat, až se k tom naskytne čas… Věděl, že tohle mu sestřička dá vyžrat, ale k tomu se měli teprve dostat.

Rozhodně se nemýlil, skutečně byli velice nevypočitatelní - a stejně tak i nebezpeční a krásní. Dohromady to všechno tvořilo poměrně toxický koktejl, což bylo jako zadělané pro kdovíjaké povídačky a historky, jelikož značné množství lidí (a občas i jiných bytostí) mělo tendence k pověrčivosti. Faktem ale bylo, že si toho vypravěči až tolik přibarvovat nemuseli, protože jakmile šlo o bytosti spojené s vodou, pravda sama o sobě bývala poměrně dost pokřivená. Nedalo se sice celkově tvrdit, že by všichni vodní byli nutně zlí a zákeřní se záměry škodit, zranit nebo zabít... Ale spousta z nich taková opravdu byla. Díky tomu se většina jedinců držela dále, pokud předem věděli, že by jisté místo mohlo být domovem podobných bytostí. A to bylo rozhodně moudré.

„To jsou. A když se nad tím člověk zamyslí... Všechno do pramení právě ze samotného zdroje a podstaty všech těch bytostí: vody jako takové. Ta je sama o sobě velice různorodá a v jistých ohledech i mocná. Také mě těší, že by lidé k vládě nad moři jen tak nepřišli... Sice mohou být velice mocní sami o sobě a v hodně věcech by nás snadno předčili svojí silou a odolností, ale jsou věci, v níž máme navrch zase my. Je dobré, že to není úplně nevyrovnaný boj.“
Nepatrně se na něj usmívala a užívala si tu konverzaci, víceméně netušíc to, že se během chviličky vrátí Naraïa i s Marcellem. Proto jen poněkud překvapeně obrátila hlavu a přejela je oba trošku zvídavým pohledem, než opět pozvedla koutky v úsměv.

Ten jí ale moc dlouho vydržet neměl, protože došlo přesně na to, k čemu se celou dobu schylovalo. Rhiannon moc dobře věděla, že si to její přítel neodpustí - a proto si také poněkud zachmuřeně povzdychla, protože ho nehledě na ty argumenty a snahu jednoduše musela odmítnout. Bylo jí z toho značně smutno, protože opravdu věděla, že to myslí jen dobře a má o ni starost, ale Caliann měl pravdu. Zvládali to, souš byla rozhodně bezpečnější a okolnosti jim hrály v prospěch.
„Já vím, že to myslíš dobře, ale... Ne. Tady je to bezpečnější, přesně z těch důvodů, co říkal Caliann - a já s ním ve všem souhlasím. I kdybych se mohla vrátit zpátky, jsou věci, před jakými bys mě stejně ochránit nemohl, Marcelli. A já opravdu nemůžu a ani nechci riskovat to, že se všechno opět zvrhne a dopadne to ještě hůř, než předtím. Už tu dávno nejde jen o mě, to jistě chápeš. Neopustím Calianna, patřím tam, kde je on. Uvědomila jsem si to právě díky téhle vypjaté situaci - a i kdyby to nebezpečí pominulo, nic by se na tom nezměnilo. Nezlob se, ale tohle je zkrátka ta správná věc.“

Pochopitelně, že toho nelitoval. Jak by také mohl? Ona představovala to úplně nejlepší, co se mu kdy v životě stalo. Sice měl už od malička nahrabané jak bohatství, tak vliv a moc, ale lidé blízcí vlastní duši byli neskutečně vzácní. Naprosto jedineční, nenahraditelní. Člověk si je nemohl v žádném případě vynutit a aby se mu zjevili takhle přímo v cestě, to vyžadovalo opravdu speciální formu štěstí nebo náhody (dle toho, v co kdo věřil), protože to byl zatraceně cenný zjev. Bohyně Aurora lidi podobným způsobem jen tak neodměňovala, protože osud býval spíše drsný než sladký. I přesto se ale Marcellovi dostalo té jedinečné šance potkat dívku svých snů... A byl by naprostým bláznem, kdyby toho jakýmkoliv způsobem litoval nebo to snad mínil zahodit kvůli zádrhelům okolo.
Naštěstí to byl takový paličák, že by ho v hlubinách předčil ledakdo.* To v překladu znamenalo, že třebaže si právě procházel zatraceně tvrdou krizí a měl co dělat, aby ho ten extrémní nával emocí nepřeválcoval jako Desmond v sedle splašeného koně, nehodlal to zahodit a pošlapat. Ani v nejmenším. Vlastně zamýšlel pravý opak: toužil*** Naraïe poukázat, že to s ní myslel naprosto vážně a nemíní jejich vztah nechat upadnout v prach - a to dokonce i v případě, že by si od toho všeho sliboval mnohem víc, než ona. Nebyl si jistý, co přesně pro ně dva viděla do budoucna ona a co by ráda, takže mohl jenom polemizovat. Třebaže byl poměrně smělý a sebejistý, v tomhle ohledu se zkrátka ptát nechtěl. Přišlo mu to nejen poněkud podivné, ale především dost netaktní. Nejspíš by to v důsledku vyznělo tak, že na ni vyvíjí tlak a pokouší se ji někam dotlačit, což bylo to poslední, co by si přál. Naopak. Pokud by mělo být po jeho, dal by tomu všemu dokonale volný průběh. Co se stát mělo, stalo by se. A on sice chtěl tak trošku drobně zasahovat (protože pokud by se mu naskytla příležitost, jistě by rád zabojoval) ale v žádném případě nechtěl Naraïu do ničeho nutit, byť by to byla jen prostá a teoretická otázka. Nepřišlo mu to správné.

„Nelituju, opravdu ne. Člověk by těžko litoval toho, že měl nehorázné štěstí a potkal tak skvělou dívku,“ pousmál se na ni. Koutky mu přitom nepatrně zacukaly, ale myslel to naprosto vážně, což se mu ostatně i zrcadlilo v modravých očích. Kdyby snad lhal, nevypadal by tak rozjařeně a měkce. Vlastně působil dojmem, že se měl každou chvíli roztéct, pokud by se na ni díval ještě pár dalších minut - bylo ale otázkou nakolik jeho tvář byla schopná podobné rozpoložení přeložit do patřičného výrazu, neboť byl Marcellus poměrně známý svými absolutně seriózními pohledy a odměřeností. To se sice s Naraïou měnilo a vytrácelo, ale jeden nikdy nemohl vědět pro jisto.
„Nemíním litovat, stejně jako se nemíním vzdát. A ano, v tom máš rozhodně pravdu... Nejsem ten typ člověka, co by se zalekl překážky v cestě - spíš ten, co si trošku couvne, rozeběhne se a prostě ji přeskočí... Takže jsem rozhodně ochotný vyložit úsilí, o tom žádná.“
Třebaže v něm všechna ta melancholie stále přetrvávala a on vnitřně trpěl, díky jejím slovům se přeci jen dokázal vzchopit alespoň natolik, aby byl schopný vyprodukovat nadějeplnou odpověď a drobný úsměv. Nebylo to moc, ale v dané chvíli to jednoduše muselo stačit... Na víc totiž neměl.****


„Jakkoliv si vážím toho, že na ni takhle dáváš pozor a bráníš ji, musím nesouhlasit. Ačkoliv máte oba pravdu, tak souš je stále místem, kam náš druh trvale zkrátka nepatří. Je to místo, co se považuje za smrtelně nebezpečné, popřípadě funguje jako exil. Pokud tu tedy Rhiannon zůstane, bude extrémně riskovat, třebaže má jistou imunitu - a to v dané situaci není ani trošku moudré,“ zavrtěl poněkud zachmuřeně hlavou.
Opravdu hodně se obával toho, co by se mohlo stát, kdyby setrvala. Zvláště vzhledem k tomu dítěti - ale byla bohužel pravda, že by situace mohla být dosti podobná i v opačném případě, protože dítě v jejím lůně nebylo čistě vodní. To znamenalo, že by mu trvalý pobyt pod vodou mohl uškodit úplně stejným způsobem jako jí ten na souši.
„Podívejte, nebudu vám říkat, co máte dělat. Jste dospělí a rozumu máte dost, o tom nepochybuju. Na druhou stranu se skutečně obávám těch důsledků, protože nevím absolutně o nikom, kdo by dokázal natrvalo žít na souši... Alespoň ne bez následků. Takže bych měl alespoň protinávrh. Když voda nepřipadá v úvahu a souš je riskantní, zkuste alespoň navštívit někoho ze spojeneckých čarodějek a požádejte o pomoc. S takovou přímluvou by měla být souš a její působení značně schůdnější, navíc většina už Rhiannon docela bezpečně zná, takže by s tím neměl být problém.“



* Jedna drzá žába mává z pozadí :PeepoHappy:
** Ptakže jsem musela zkrátka improvizovat
*** Právě jsem málem napsala Niadee místo Naraïi. :ConfusedParrot:
**** Aka ''it ain't much, but it's honest work''

Přikývl a znovu jí namátkou položil bradu na rameno. „Rozhodně je to dobře, co si budeme. Pokud by lidé někdy získali moc nad vodou… asi by to byla dokonalá tragédie. Vidíme jejich snahu podrobit si všechny pozemské druhy a národy. Buďte rádi za to, že jim nebylo umožněno dýchat pod vodou – ušetří vás to spousty trápení,“ zašklebil se, než se znovu zamyslel nad tím, co navrhoval. Nikdy by ho nenapadlo, že by vážně uvažoval nad tím, že se kvůli někomu někde zastaví a pokusí se s ním začít něco, co připomíná společný život, ale… zdálo se, že Rhiannon zvládla trochu pozměnit jeho náhled na situaci hned na několika frontách, což bylo fascinující, trochu nepochopitelné pro něj, ale zároveň by se toho nevzdal ani za zlaté okřídlené prase, takže… tak. Byl za to rád, ačkoli by si nikdy nemyslel, že se v téhle situaic ocitne, když už v ní byl… nemínil se z toho vykrucovat.

Marcellův následný proslov by se dal vyjádřit dvěma slovy – ponurý a pesimistický. Ke konci ale už bylo poznat, že ačkoli se mu ten nápad ani trochu nezamlouvá, bělovlasý yialadri pochopil, že přesvědčovat Rhiannon by se vyrovnalo přesvědčování kamene o tom, že být měkký má svoje výhody a měl by to zkusit. A když už byl jejím přítelem tak dlouho, musel to přeci jenom vědět. Navíc, kdyby je nekryla modrovlásčina paličatost, tak by se do toho pravděpodobně vložila i ta jeho, co si budeme vykládat. Nakonec to dopadlo tak, že princ jim tedy s jistou rezignací ještě doporučil kvůli bezpečnosti navštívit některou z čarodějek – což neznělo, že by mohlo uškodit, naopak, pokud by tu přeci jen kvůli souši přetrvávaly pro Rhiannon problémy, bral to jako hotovou věc, kterou je třeba provést. „Pokud by byla taková šance a dalo by to lepší šance… rozhodně se to zdá jako dobrý nápad.“

Nakonec mu hlavou šťourala ještě jedna otázka. Měl ji zadusit, věděl to velice dobře, ale… byl zaprvé až nezdravě zvědavý, a zadruhé, opravdu to chtěl vědět. Kvůli Rhiannon, kvůli její bezpečnosti. Nechtěl jim oběma nahrát růžový svět, pokud by v tom stálo něco vážně strašného, co by ji mohlo poznamenat. Navíc trvale, tak, že to už nepůjde zvrátit – ne, to nebylo něco, co by mínil riskovat. Ačkoli na začátku si oba dva namlouvali, že to nějak dají do pořádku, teď se to díky všemu tomu kolem začínalo zamotávat – a nechtěl, aby společně skončili v situaci, z níž nebude východisko, které by nikoho nezranilo nebo nezničilo. Takže se nakonec váhavě nadechl a tu otázku položil: „Říkáš, že zatím snad žádný vodní nežije na souši – bez následků. Co jsou zač tyhle následky?“

Naraïa se ve většině případů snažila být člověkem optimistickým, veselým. I když jí nebylo ten den dvakrát do smíchu, jen povytáhnout koutky a přesvědčit samu sebe o tom, že to bude dobré, jí pomáhalo. A měla snahu dělat totéž vůči lidem okolo – když viděla, že někdo kolem má v pohledu vepsané na její vkus až moc velké množství zranění nebo podobných emocí, snažila se ze všech sil o to, aby to napravila, aby dotyčnému pomohla. Každému pomohlo něco zcela jiného – někomu objetí, někomu pár vlídných slov nebo úsměv. Bratra například musela nechávat o samotě si prostě v druhé podobě vyčistit hlavu. Jenomže když teď viděla, jak se přesně ta nekonečná dávka smutku a beznaděje objevila v očích bělovláska, měla co dělat, aby se jí šedé oči nezalily slzami. Nechtěla, aby ho to trápilo, protože si takový smutek zkrátka nezasloužil. Měl všechna práva k tomu, aby mohl žít bezstarostně, ale přitom se tady s ní krájel na kousky s těmi stíny bolesti. Ten pohled na něj bylo jako schytat kudlu mezi lopatky… zvlášť proto, že svým způsobem byla na vině. Ale slzy, které ji štípaly pod očními jamkami, se ani nedostaly na povrch. Ani nemusela pořádně mrkat, prostě je zatlačila co možná nejvíc nenápadně.

Motalo se jí to v hlavě, zatímco poslouchala, jak on, Rhiannon a Caliann rozebírají, co by se tedy mělo dít, zda je souš pro dívku yialadri alespoň trochu bezpečným místem, případně jak zvýšit šance. A zatímco oni tři řešili tohle, jí na rameno slétl Daate, zabořil jí zobák do vlasů a tiše jí zapískal do ucha. Opatrně ho pohladila po složených křídlech, zatímco tiše naslouchala rozhovoru ostatních. Netušila, zda to byla zrovna záležitost příjemná pro divoké zvíře, ale racek se necukal, takže mohla usoudit, že to bylo v pořádku. A zatímco řešili ty věci, navzdory tomu, že by se asi měla zapojit taky, nezvládla se na to soustředit. Věděla, že Cal ví, že kdyby něco potřeboval, pomůže mu, bude-li to v jejích silách, a o něm věděla, že by se zeptal, kdyby na to došlo – takže tak. A jelikož nikdo zjevně nechtěl to té debaty tahat i ji, ta nějak jí mysl a všechno v ní sklouzlo k tomu rozhovoru předtím. K tomu rozhovoru o nelitování a o ochotě něco s tím dělat.

Zaneslo ji to k tomu, že ačkoli to nedokázala nahlas vyslovit, protože jí takové věci vázly na jazyku, nejenomže toho nelitovala, ale asi by i zlomilo, kdyby se to zhroutilo. A docházelo jí to až v momentě, kdy viděla ty dva paličáky, jak si proti Marcellovi postavili hlavu, že ne, nenechají si diktovat, co bude dál pro ně. Bylo to na pohled neuvěřitelné, ale zároveň… neskutečně hezké. Netušila, kde se v ní tyhle myšlenky braly, protože si byla ještě před pár dny docela jistá tím, že nespadá do kategorie těch, kteří by se někým nechali zcela pohltit. A svým způsobem možná to tak bylo – nenechala se tím pohltit. Jen se sama otevřela a nabídla se i se svou dušičkou na stříbrném podnose. Mohlo by se proti tomu argumentovat, že pár dní přece nic neznamená, a věděla, že je to krátká doba na to, aby jí to řeklo, zda to je dobrý nápad, ale… instinkt se zase jednou nechal slyšet. Většinou ji ostře napomínal, aby nedělala pitomosti. Teď jen shovívavě mlčel a nechal ji, aby obnažila svoje srdce až na kost. A i když se občas mohla jevit tak, že nepodléhala žádnému přesvědčení, zrovna instinkt jejího vnitřního zvířete byl něčím, čemu měla tendence plně důvěřovat.
V duchu si slíbila, že si bude muset najít ještě další příležitost s Marcellem promluvit. Delší chvíli, než byla ta nynější, kdy se museli zase vrátit. Měla toho na srdci možná až moc a nebyla si jistá, zda ho tím akorát víc nevyděsí, ale… potřebovala to ze sebe dostat. Teď jí ale nezbývalo než vyčkat na chvíli, kdy to bude alespoň trochu vhodné.

Musela značně ocenit to, že se její přítel nakonec přeci jen rozhodl hodit zpátečku a dát jim prostor i svobodu v rozhodování, protože ať už to myslel sebelépe, nemohl jim do toho nijak výrazněji mluvit. Mohl sice vyjádřit svůj názor, obavy a myšlenky, ale v důsledku to nakonec stejně bylo jen a jen na nich dvou, jak se zařídí. A ano, byli dospělí a oba mysleli velice racionálně, probrali všechny možné scénáře i aspekty, stejně jako potenciální nebezpečí... Tedy až na jedno. Na to, o níž se Marcellus zmínil.
Modrovláska se necítila zrovna dvakrát na to, aby vypovídala o té možné nešťastné věci, co by mohla nastát, protože nevěřila, že by k tomu snad mohlo doopravdy dojít. Snažila se od toho všemožně odpoutat svoji mysl a nedovolit si nad tím uvažovat, díky čemuž to nakonec poměrně efektivně vytěsnila z hlavy a nevzpomněla si na to, dokud to její dávný přítel takhle na přímo nezmínil.

„Dobrá, to by asi šlo... Jen nemám sebemenší tušení, kde najdeme někoho, kdo je spřízněný. Všichni se drží dál ve vnitrozemí, ne-li na severu. A poslední čaroděj, kterého jsem viděla, byl v samotném srdci Narrigenu, což rozhodně nepřipadá v úvahu. Nejsem si tedy jistá, jestli někoho takového vůbec budeme schopní najít, protože se většina praktikujících čarodějnic skrývá a stahují se spíš k severnímu cípu kontinentu, kde není tak silný drobnohled lidského pokolení, což vzhledem k současné situaci dává docela smysl... A cestovat až za hranice Dračích skal kvůli podobné věci, to se mi nezdá jako úplně nejmoudřejší volba. Ale kdo ví, třeba narazíme na někoho v okolí, zdejší lesy jsou poměrně hostinné, takže by se tu mohl usídlit někdo podobný, pokud by stál o alespoň částečný pocit soukromí a klid.“
Popravdě řečeno dost silně pochybovala, že by snad našli někoho, kdo by byl schopný v dané situaci pomoct - ale musela uznat, že to nebyla špatná myšlenka. Pozemští čarodějové a čarodějky byli v tomhle ohledu nesmírně nápomocní, jelikož jejich magie působila tak trošku jako ochranný plášť, pokud jí vynaložili dostatek. To samozřejmě také znamenalo přímo úměrnou cenu, ale vodní ani v nejmenším nepatřili k chudým rasám, spíše naopak. Měli toho na oplátku poměrně dost, takže zrovna tohle by jim problém dělat nemělo.

Při Caliannově otázce na ony důsledky si tiše povzdychla a věnovala Marcellovi poměrně zoufalý pohled v naději, že se toho ujme a ona nebude muset odpovídat, když ta otázka byla víceméně mířená právě na něj. Princ ale ani nemukl, takže si krátce skousla spodní ret a nakonec se přeci jen přiměla promluvit.
„Nevíme to jistě, ale... Povídá se, že vodní, co trvale přebývají na souši se mohou změnit v člověka - anebo na vodní vílu, třebaže se znatelným rozdílem oproti zbytku. Podobně přerozené víle by totiž nikdy nenarostla křídla. Každopádně... Je to jenom něco, co se šušká, nikdo to nikdy oficiálně nepotvrdil, protože jakmile naše společnost někoho vyhostí do exilu - což je víceméně jediný způsob, jakým se vodní dostávají trvale na pevninu - tak už je potom nikdy nikdo nevidí, jelikož se zbytek s podobnými jedinci nestýká. Většina je pak automaticky po nějaké době prohlášená za mrtvé, což se dá docela pochopit vzhledem k tomu, že vyhoštění nemívají zrovna dvakrát silnou imunitu a na zemi se vůbec nevyznají, takže jejich šance jsou přinejmenším velice mizerné. Ale co se týče silnějších, zvyklejších jedinců... Nikdo z nás neví o nikom, kdo by takhle na pevnině zůstal a co přesně se s ním stalo. Proto se obecně předpokládá, že pokud daný jedinec zůstane na pevnině už napořád, bude průběh vcelku podobný jako když se na souši zdrží o něco déle, než mu tělo povoluje. Tudíž začne být dehydratovaný, mít halucinace, ztrácet svoji magii i sílu a podobně. Já tomu ale nevěřím.“

Byl samozřejmě svým způsobem připravený na to, že to, co se může stát vodním, kteří zůstanou dlouho na souši, nemusí být moc hezké. Počítal s tím, že se nebudou moci moc vzdalovat od vodních ploch, že budou muset zůstat v kontaktu se svou přirozenou stránkou – zrovna tomuhle mladý t’ealh rozuměl až mimořádně dobře, to bylo docela jasné. Ale když Rhiannon začala trochu zdráhavě (bylo znát, že by byla radši, kdyby se vysvětlování ujal Marcellus, ale ten mlčel jako hrob, jak mořská pěna, takže modrovlasé krásce nezbylo nic jiného, než mu to vysvětlit sama od sebe) vysvětlovat, jeho překvapení bylo možná až nezdravé. Nelíbila se mu ta vize toho, že slabší vodní umírali ve vyhnanství na souši, vážně vůbec ne… sice mu něco říkalo, že to asi vždycky mělo povinně nějaký důvod, ale na druhou stranu – lidští šlechtici také nechávali své poddané položit hlavy na špalek, protože zkrátka mohli, takže by nevěřil tomu, že něco podobného by se nestalo také ve společnosti vodních. Spravedlnost byla ve vyšších šlechtických kruzích asi jako život bez pohlavních nemocí v přímořském nevěstinci – mluvilo se o tom, ale jenom zřídka se našel exemplář, který prokázal, že je to skutečně možné… a leckdy ani ne na dlouho.

Už ho trochu uklidnilo, když začala o tom, že se silnějšími by to mohlo být jiné… dokud nespadla zase k tomu, že vlastně netušili, jaké by byly následky, ale obecné předpoklady byly už vážně docela zlé. Rozhodně se mu nezamlouvala vize toho, že by Rhiannon před jeho očima nejenom strádala, ale také postupně uvadala – jako divoká květina, která si nemůže zvyknout na zeminu ve vašem květináči. To bylo něco, co by jednoduše nevydržel pozorovat. Sice neřekla přímo, že by se to stalo i jí, ale on si to uměl docela dobře domyslet… a ta myšlenka ho děsila jako vážně máloco. Jen fakt málo věcí mu dokázalo nahnat skutečný strach, nikoli jenom chvilkové zaplašení, ale tohle pomyšlení, ta možnost… ta byla v tom, aby ho ničila zevnitř, expertkou. Obával se toho, co by následky něčeho takového mohly obnášet, a to poslední, po čem toužil, bylo vystavit ji nebezpečí. Sice bylo jisté, že pod vodu úplně na dno se na trvalo vrátit nemohla, dokud nosila pod srdcem křížence její a suchozemské rasy, ale poté… nepomáhalo by jí přeci jenom být blízko vody?
„Platí to jenom ve vzdálenosti od vody celkově, nebo to může třeba trochu napravit sladká voda?“ otočil se tedy se svojí otázkou k modrovlásce. „Sama jsi říkala, že přeci jenom blízkost nějakého vodního toku umí udělat divy… dokázalo by to platit i na delší časový úsek?“ Muselo mu to asi docela jasně koukat z očí. Prostě vážně nechtěl riskovat, že by její zdraví bylo jakkoli ohroženo. Viděl, jak uměla být v háji, než konečně po delší době zapadla do vody (speciálně po tom, co tak krásně prchli z vesnice Jälässä, kdy po dlouhé době konečně zajela k moři), takže pomyšlení na něco podobného bylo tak neskutečně ochromující strachem, že to považoval téměř za fyzicky nemožné. K jeho velké smůle… to pravda bohužel byla.

Mluvit o tom bylo celkem dobře přirovnatelné k rýpání se v ráně rozedřené od korálových útesů hluboko pod hladinou. Bolestivé a nepříjemné to bylo téměř identicky - jen s tím rozdílem, že by Rhiannon skutečně mnohem radši trpěla právě onou fyzickou bolestí, než aby musela procházet zrovna tímhle.
Úplně jasně na Caliannovi viděla ty obavy, co se mu vyrojily v očích a zasmušily tvář. Neskutečně ráda by ho prostě jen objala a pošeptala mu sladká slůvka útěchy, než by ho vroucně políbila, aby to všechno stvrdila jako pečetí, ale... Nemohla. Nešlo to, protože skutečně netušila, jak to nakonec bude. Mohla předpokládat, ano. Teoretizovat, přemýšlet nad tím a odhadovat. Ale tím to všechno haslo, protože nikdo z vodních neměl potřebné znalosti v onom proklatém odvětví, takže přesná odpověď zkrátka neexistovala. Nezbývalo jim nic jiného, než to jednoduše prubnout a zjistit to na vlastní pěst, protože i kdyby se dožadovali odpovědi po bozích, dalo se už předem říct, že by se jí nedočkali. Byl to risk, o tom žádná. Dokonce velký a tíživý, ale modrovláska ho byla připravená podstoupit, protože to znamenalo nejlepší šance jak pro ně, tak pro to dítě, co nosila. Ani v nejmenším nemínila to malé ohrozit - stejně jako jakýmkoliv způsobem nalomit vztah mezi nimi s Caliannem, protože ti dva pro ni znamenali úplně celičký svět. Zavrhla svoji domovinu, způsob života, biologickou rodinu... A bylo to tak správně. Mělo to tak být.
Plynule přešla z jednoho světa do druhého a cítila v kostech, že se konečně dostala na tu správnou vlnu. Vlnu, jakou hledala po téměř celý svůj život, kdy zoufale a žalostně tápala v hlubinách zaplněných tmou a pokoušela se vyplavat zpět k hladině, aby konečně pocítila paprsky světla dopadající na její tvář.

„Celkově. Náš rod je zvyklý na sladkou vodu a nemá s ní problém, třebaže tu slanou preferujeme, protože je nám bližší. Není to ale vyloženě o tom, že bychom museli za každou cenu žít v moři nebo oceánu, to se na nás naštěstí nevztahuje. Spíš jde o situaci, kdy by se člověk ocitl po delší dobu mimo dostatek vody a... No, stávalo se to častěji.“
Bezděk našla jeho ruku a propletla si s ním prsty, než mu věnovala co možná nejpovzbudivější pohled i úsměv, jakých jen byla schopná. Nechtěla, aby se kvůli tomu trápil a obával, protože věřila v Jünai i svoji vlastní odolnost, ale... Chápala, že to pro něj muselo být opravdu hodně těžké. Dozvědět se něco podobného nejspíš působilo jako celkem solidní facka - a ona být na jeho místě, nejspíš by ji to kompletně převálcovalo a sežvýkalo šokem. Nebyla zvyklá podobným situacím čelit, jelikož se od všech pokoušela distancovat, což s Caliannem nešlo, ani nechtěla. Patřila k němu, její srdce bylo provázané s tím jeho. Nedokázala by se od něj odpoutat ani kdyby se snažila sebevíc - a třebaže ji to svým způsobem děsilo, na druhou stranu to na ni zároveň působilo i nesmírně konejšivým dojmem, protože už opravdu nebyla sama. Věděla, že ať už se semele cokoliv, byl s ní - a ona zase s ním. A tak to mělo být.
„Rod Alowyn skutečně patří k nejodolnějším a nejvytrvalejším z naší říše, to je pravda. Neříkám to z toho důvodu, abych vás děsil nebo něco takového, ale spíš... Jen buďte opatrní a snažte se moc neriskovat, ano? Pokud to půjde, nevzdalujte se na delší dobu od vody, než zjistíte co a jak. A nějaká ta pomoc od čarodějů by tedy rozhodně nebyla k zahození, protože podobná zadní vrátka se hodí vždycky,“ ozval se Marcellus ve snaze ono téma nějakým způsobem trošku převrátit k lepšímu a pozitivnějšímu náboji, protože si evidentně všiml rozpoložení nich obou a nechtěl působit další nechtěné potíže. Bohové věděli, že jich všichni měli už ažaž.