Řeka Secmé

Opatrně ji propustil z toho objetí – jen proto, aby jí mohl zachytit tvář do dlaní a podívat se jí do očí. „Ne, Rhiannon. Podívej se na mě, dobře?“ Snažil se mít v tónu aspoň trochu útěchy, ale sršela z toho hlavně a především naléhavost. Něco, co přeci jen cloumalo v tu chvíli celým jeho vnitřkem. Když uposlechla a otočila k němu oči, zaklesl se jí do toho páru zoufalých akvamarínů vlastním pohledem a umanul si, že jen tak nepustí. Palci ji hladil po tváři, zatímco znovu začal mluvit. „Nejsi monstrum. Nikdy jsi nebyla – a bohové mě zatraťte, ale zapřísáhnu se, že vím, že ani nikdy nebudeš. Nezabila jsi ji. Zneškodnila jsi sirénu, která tě ohrožovala. Sirénu, která by jinak zranila nebo přímo zabila tebe.“ Nebyl zrovna přeborníkem v tom, aby se mohl dát na dráhu nějakého psychologického poradce, ale v tuhle chvíli z něj slova pršela úplně sama od sebe, bez toho, aby se o to on sám nějak – jakkoli – zasloužil. Jako by promlouvalo podvědomí nebo něco takového. To jediné, co si uvědomoval moc dobře, bylo to, že pod ta slova by se podepsal kdykoli a za jakýchkoli okolností. „Nejsi monstrum. A nikdy nebudeš jako ona. Nejsi v žádné alternativní realitě materiál na sirénu, Rhiannon.“

Sledoval, jak se jí po lících kutálí slzy, a netrvalo dlouho, než si uvědomil, že na tom není jinak. Překvapeně si uvědomil, že neměl tušení, kdy vlastně naposledy prolil alespoň jednu slzu. Většinu věcí přecházel s otupělým pocitem prázdnoty, ale teď… to bylo jinak. Ale možná by za to měl být spíš rád – protože přesně to ho dovedlo k malé myšlence. Opatrně jednu z rukou odtáhl od její tváře a zvedl ji tak, aby ji viděla. Na kůži se mu leskla jedna lesklá kapka její slzy, která se tam dostala společně s potoky dalších. „Vidíš ji?“ promluvil k ní znova. Nic mu nezakazovalo mluvit nahlas, ale v tu chvíli mu přišlo nepatřičné jakkoli zvedat hlas. Kolem se po tom všem rozhostilo ticho, dokonce i ptáci, kteří bezohledně celý den křičeli, uctivě umlkli. Jako by se kolem nic rozprostřela tichá bublina, izolovala je od okolí. A bylo by nemístné to ticho narušovat víc, než by bylo nutné – nemluvě o tom, že byli tak blízko sebe, že bylo téměř možné slyšet i myšlenku. „Rhiannon, kdyby jsi byla monstrum, kdyby ses měnila v něco podobného, nikdy bys nedokázala plakat. Nedokázala bys v sobě zažehnout ani jiskru lítosti nebo bolesti. Že se z tebe nestává bezcitná bestie, právě naopak. To, že to bolí, znamená, že jsi pořád sama sebou. Ačkoli tě to protáhne tak temným místem, je to signál toho, že jsi pořád tebou.“
Znovu ji pohladil po tváři, stále odmítajíc pustit její pohled ze zajetí vlastního. „Nebyla to tvoje vina, Voděnko. Nejednala jsi tak, protože jsi chtěla, ale protože jsi musela. To z tebe někoho špatného nedělá.“

Slyšela ta slova a pokoušela se je přijmout za svá. Zpracovat je, dovolit jim přenést tu tíhu mimo svoje bedra, aby se mohla konečně řádně nadechnout, jelikož měla po celou dobu pocit, že se topila ve vlastních slzách. Rvalo ji to vnitřně na kusy, byť se snažila dál bojovat. Téměř jako kdyby se její těžce vydřená a nashromážděná síla jednoduše vytratila s každým jejím výdechem... A ona ji nebyla schopná zachytit a přitáhnout nazpět.
Toužila si od něj převzít tu víru a jistotu, aby to napětí pominulo a ona se od toho všeho mohla posunout dál, znovu být sama sebou a nenechat se užírat, ale nešlo to. Něco uvnitř ní bylo s až chorobnou intenzitou přesvědčené o naprostém opaku a ona to nemohla nijak vyvrátit, byť neměla sebemenší důkaz. Nebo měla? Caliann sice nepochybně mluvil pravdu a ona Vivian zabila v obraně, ale... Stále šlo o její matku. Ženu, co jí dala život. Neměla s ní sice nejkladnější vztah, ale zabít ji bylo... Špatné. Proti jejím přesvědčením, proti zákonům jejího světa i společnosti. Nejspíš se tak příšerně cítila právem a náležitě, protože ať už se nacházela v jakékoliv pozici, neměla právo brát život člověku, co se o ni staral v dobách, kdy to potřebovala. Možná ano, možná ne... V důsledku na tom ale nesešlo.
Musela se soustředit na to, co bylo aktuální. Na současnost a přímou budoucnost. Ohrožovala ji, ohrožovala Calianna a její blízké. Představovala hrozbu pro to malé... Musela to udělat. Přesně jako kdokoliv jiný.

„I monstra dokáží ronit slzy,“ zavrtěla hlavou nepatrně, pronášejíc hořkou pravdu. „Ale... Děkuju. Doufám, že teď už bude doopravdy klid. Jestli se objeví ještě někdo další, tak přísahám...“
Nedořekla to, nešlo to. Ačkoliv chtěla, ta vyhrůžka nakonec vyzněla prázdna a člověk si ji musel domyslet, jelikož nedokázala slovy zformulovat svoji myšlenku. Ano, rozhodně by byla schopná zopakovat to, co udělala před chvílí. A upřímně se obávala toho, že tentokrát by nad tím už neměla vůbec žádné výčitky, natož aby ronila slzy. Něco jí v duchu říkalo, že se brzy dá do pořádku a zapomene na to, dost možná kompletně... Zatímco podvědomí jí tiše našeptávalo, že tohle nebylo ani naposledy, ani poprvé.
„Měli bychom odsud nejspíš co nejdřív vypadnout. Byla si dost jistá tím, že všechno půjde po jejím... Mám příšerný pocit, že by tu nemusela být úplně sama.“

„Dokáží, to ano… ale ne upřímně,“ trval si na svém i navzdory jejím námitkám. Tak snadno se zas odbít nedal, zvlášť když šlo o něco takového. To poslední, co chtěl, bylo, aby se Rhiannon kvůli tomu, co se stalo, trápila v domněnce, že to bylo její chybou. Bohové, samozřejmě, že nebylo, ale tušil, že pro ni to tak jednoduché vidět nebylo – a právě to i jeho trhalo zevnitř. Už tak si toho zažila za poslední dny tolik, že by to nejednoho srazilo na kolena, takže tohle bylo… jako příšerný bonus k tomu všemu. Zvrácené vyvrcholení událostí, které si mohl osud zase hezky strčit někam, pokud byste se ptali jeho na názor. Každopádně, i když by to sebevíc uvítal, bohužel nebylo v jeho možnostech ty události zvrátit tak, aby se nikdy nestaly, takže to, co mohl tak akorát dělat, bylo tady pro Rhiannon být. I když by se snažil až k zavaření mozku, nenapadlo ho, co by v tu chvíli mohl udělat tak zásadního, aby ji skutečně přesvědčil o tom, že ona v tom celém byla stoprocentně nevinně. Alespoň mohl trvat na svém – i kdyby měl to, že za to nemohla, opakovat až do skonání samotného světa, pro ni by to byl ochoten udělat.

Chtěl přikývnout na její návrh odtamtud co možná nejrychleji zmizet, ale zarazil ho šelest nedaleko nich. Jako na jehlách se otočil směrem odkud zvuk přicházel – a mezi stromy uviděl postávat dva vytáhlé stíny, které ze všeho nejvíc připomínaly nějaké vysoké, vychrtlé lovecké psy. Caliann měl za to, že je přivolal pach krve, na což slyšela většina divokých šelem, a čekal, zda se vydají k nim. Z vlastní zkušenosti věděl, že by stačilo i jen zavrčet, aby se běžné šelmy daly na ústup – náznak defenzivy a zvlášť v počtu, v jakém tu byli, byl něco, co chápalo každé obyčejné zvíře. Jenomže čím díl se směrem, kde ty dva stíny nehybně postávaly, díval, tím víc se do něj zakusovalo to nepříjemné tušení toho, že to nebudou jen tak obyčejní psi, kteří utekli svému majiteli z nějaké z okolních vesnic. A tím více ten pocit sílil, když se obě bytosti daly do pohybu. Začali se přibližovat a tím on na ně získával lepší výhled. Po zádech mu přejížděl mráz, zatímco si nehnutě vyměňoval pohled s dvěma páry očí rudých jako krvavá řeka. Pod krátkou černou srstí se oběma tvorům zřetelně vlnily svaly a šlachy. Zblízka přestali vypadat jako psi a bylo snazší poznat, že jde spíš o něco, co vypadalo podezřele jako šakal – pokud by snad běžní šakali měli takhle rudé oči a tak temnou auru, která se kradla vzduchem kolem nich a vnášela do jejich blízkosti štiplavý mráz.
Caliann měl nutkání proměnit se z něčí přítomnosti jenom málokdy, ale ten párek šakalů byl přesným příkladem, u kterého měl co dělat, aby se neproměnil. Kůže se mu vlnila a měl pocit, že se pod ní tlačí další – což byla vlastně pravda. Nakonec se mu ale podařilo úspěšně zůstat v lidské podobě, zatímco šakalové pomalu začali kroužit kolem Rhiannon a něj – a kolem hromady zmrzlé vody, která ještě před pár chvílemi byla Vivian Alowyn. Cal tak nějak automaticky a podvědomě vklouzl do prostoru mezi Rhiannon a ty dvě psiska – a vysloužil si tak varovné zavrčení, ale nic dalšího. Nebyli tady pro ni – to mu bohatě stačilo, ale stejně to v něm o moc větší důvěru nevzbuzovalo, aby pravdu řekl.

Teprve když se ti dva zastavili nad zhroucenou horou ledu mu došlo, co jsou tak asi zač – Cränäbi, domácí mazlíčci bohyně pomsty. Něco málo o nich už slyšel, ale vždycky jenom v povídačkách. Možná dokonce v příbězích z repertoáru NAraïiny matky, ale nikdy tak úplně nevěřil na to, že by takové bytosti skutečně kráčely Nescorou a tahaly duše monster pryč. Šok to rozhodně nebyl malý, lhal by, kdyby snad tvrdil opak, ale po chvíli se začal vzpamatovávat a v hlavě mu to zase seplo, jak ze sebe jeho mysl setřásla závan šoku a děsu z atmosféry, kterou kolem sebe ti šakalové šířili. Pokud existovala nějaká hmotná forma výhrůžky, tak to bylo přesně tohle. Zároveň se přes něj přelilo i jakési střídmé uklidnění – sice se pořád držel ve střehu a nehodlal jim skočit úplně na všechno, ale uvědomoval si, že pokud se oni sami nedají do nějaké ofenzivy, tak nebudou mít šakalové žádný důvod útočit. Obával se možnosti, že by se něco takového stalo – boj s psiskem, které tahá duše do podsvětí, byl asi na žebříčku každého, kdo byl alespoň letmo při smyslech, velice nízko na žebříčku priorit.
Oba dva se zastavili nad hromadou ledu a z mordy většího z nich se vydralo štěkavé, pronikavé zavytí. Lidé měli tendence bát se vlčího vytí a nepříliš nadšeně reagovat na to kojotí (to by vám Caliann mohl potvrdit z vlastní zkušenosti), ale tohle byl zvuk, který se vám zabodnul do uší a vy jste byli jen rádi, že na to vaše tělo nezačalo reagovat masivním krvácením. Těžko říct, zda za to mohl jeho zostřený sluch, nebo to tak vnímal každý. Dřív, než se ale kdokoli stihnul rozkoukat, na to zavolání zareagovalo ještě něco – ledová hromada se mihotavě zachvěla a z jejího nitra vystřelil jakýsi napůl mlžný, napůl lepkavě tekutý opar, který se táhnul těsně nad zemí v celé své rozblemcané, temně rudé zrůdnosti, a namířil si to přímo naproti dvěma šakalům. Ten, který zůstal ticho, tomu vykročil naproti – a než byste zamrkali, jednoduše za doprovodu zavrčení rozevřel tlamu a ten opar pohltil. Jako kdyby se nechumelilo pozřel všechno, co zbylo z prohnívající duše, pro kterou si přišli.
Oba se ještě na chvíli zadívali přímo na Rhiannon a na něj, jako kdyby snad zlomek vteřiny uvažovali, zda taky nebudou dobrá svačina… a poté se jednoduše rozpustili ve stínech, nezanechávajíc po sobě žádnou památku na svou existenci. Nezůstala po nich ani jedna jediná stopa v rozměklé trávě.

Jediný úder srdce se ještě pořád na malé mýtině drželo ticho. Když Cal znovu zamrkal, zjistil, že kromě obou šakalů zmizely i zmrzlé pozůstatky* sirény. Což bylo možná jen dobře – pokud by s tělem chtěla Rhiannon cokoli dělat, stálo by ji to čas, který by se musela dívat na tu spoušť. Pochyboval, že při něčem takovém by jen tak v pořádku neodešla – to bylo sice jasné i nyní v tom stavu, v jakém byla, ale chápete tu pointu. Opatrně se k ní otočil, hledajíc v její tváři, jaký efekt na ni návštěva pekelných psů zanechala. „Opravdu bychom odsud měli co nejrychleji zmizet. Tohle místo bude jako maják pro kohokoli, kdo ucítí větší množství magie…“


* to je pro sichr, aby neměl někdo nutkání jí nachcat na hrob… i když by si to zasloužila.

Opatrně si znovu prohlédla jeho tvář, aby se ujistila, že po těch ošklivých ranách nezbyla ani památka, zatímco její tep se pomalu uklidňoval. Musela říct, že téhle situaci se perfektně podařilo ji totálně vyděsit skoro k smrti, takže teď potřebovala pár momentů k tomu, aby trošičku uklidnila samu sebe, než z toho dostane malou zástavu splašeného srdce. Mezitím s malým úsměvem kývla. „chápu to. Asi… asi nikomu není příjemné krvácet, ale chápu, pokud to máte jen podpořené.“ Klesla na kolena do trávy úplně a znovu si pro jistotu důkladně prohlédla jeho tvář, aby nepřehlédla ani kousíček případné nezahojené tkáně. Všechno se ale zdálo být v perfektním pořádku, což jí trochu pomohlo zbavovat se té úzkosti, která se přes ni přelila jako překvapivá, nárazová vlna, která přišla zcela bez očekávání a zpustošila, co se jenom dalo. „Díky bohům, vypadá to, že by to vážně mělo být docela v pořádku. Kdyby v tom zůstal jed nebo cokoli, takhle bezproblémově by se to nezatáhlo,“ dodala polohlasně – napůl pro jeho informaci a napůl proto, aby to konečně vstřebala i její vlastní mysl a ona tak byla schopná se pořádně nadechnout a přijmout, že je to už v pořádku.
Sotva se vytáhnul do sedu, to objetí mu ochotně oplatila. Svým způsobem to nechalo ty její nemilé obavy ještě víc opadnout, takže se konečně vystrnadila z uvažování nad tím, jak moc zlé to zranění mohlo být, a přijala to, že to tak zkrátka není – a to malé uvědomění stálo za všechno. „Ano, v pořádku,“ odkývla rychle jeho obavy nad tím, zda se i jí nic nestalo. Fakt byl ten, že siréna se k ní dostat ani nestihla, takže co se týkalo zranění, ona nebyla tou, co by ti na něj měla začít stěžovat. Ani omylem. Vyvázla bez toho, aby se jí někdo byť jenom dotknul, takže vážně to nejmenší, co teď mohla udělat, bylo zahojit jeho, jelikož takové štěstí se mu nedostalo.

Tím polibkem jí doslova sebral veškerý vítr z plachet. Ne, že by ji to pořád překvapovat mělo, ale stejně – nebyla zvyklá na nějaké větší projevování emocí, aby pravdu řekla, zvyklá – a to zvlášť po takové době, co po Nescoře cestovala zcela na vlastní pěst, takže podobné záležitosti se jí za tu dobu poměrně zcizily, až ji to samotnou překvapilo, takže když jí teď Marcellus na rty vtisknul ten rychlý, ale rozhodně ne zanedbatelný polibek, v první chvíli jen překvapeně zamrkala, než se jí po rtech i bez vlastního zapříčinění roztáhl malý úsměv. Lhala by, kdyby tvrdila, že jí to bylo jakkoli nepříjemné, protože opak byl svatou pravdou. Než se stihnul odtáhnout docela, ještě se přitáhla a to gesto mu oplatila, než se společně vyhrabali na nohy. Vážně to byla pravda – nebylo by na škodu se z tohohle místa co nejrychleji vypařit, než se stane ještě něco horšího, než doposud. A že něco horšího už by vážně musela být bomba, kterou by nemusel někdo z nich rozdýchat – a taková vyhlídka se jí doopravdy nelíbila, a pochybovala o tom, že snad někomu jinému ano.
Váhavě se podívala směrem k Rhiannon a Caliannovi. Oba vypadali, jako by právě viděli ducha – to všechno mělo zjevně mnohem větší dopad, než dokázala čekat. Na chvíli se ještě zarazila a ohlédla se k Marcellovi. „Je vůbec šance, že by to nějakým způsobem mohlo s touhle sirénou skončit, nebo je to hodně bláhové přání?“ Její tón jasně naznačoval, že si je vědoma toho, že pravděpodobnější je ta možnost s nepravděpodobným přáním, ale stejně – chtěla se chytit alespoň té nitičky naděje, která se jim neviditelná komíhala nad hlavami.

Toužila těm slovům uvěřit, poddat se té myšlence a jednoduše zahodit všechny ty vzrůstající obavy mísící se s mrazivě ostrou úzkostí. Nehledě na to, jak moc pevná byla její vůle za obvyklé situace, najednou se pověstná ledová králova začala tříštit na maličké kousíčky, jako kdyby snad nikdy nebyla ani schopná stát na vlastních nohou. Všechno ji zradilo: její hlas, její paže, její nohy. Ze všeho nejvíc ale pociťovala zradu ze strany svého srdce a mysli, jelikož jí obojí hlásalo pochmurné lži. Ty se jí s až nebezpečnou snadností zarývaly do hlavy, kde rozsévaly jen další a další pochyby.
Připadala si jako monstrum. Neměla v sobě mít dostatek síly a hněvu na to, aby něco podobného udělala - však šlo o její rodinu, vlastní krev. Ať už na to hleděla jakkoliv, musela být znechucená sama sebou. Bylo to porušování všech pravidel, jaká jí kdy připadala svatá, ale i přesto ve svém nitru věděla, že pokud by se dostala znovu do identické situace, zachovala by se úplně stejně. Nehledě na to, jak se ohledně toho všeho cítila, musela si za tím rozhodnutím i jednáním stát. Už když opustila Alsitio, bojovala s matným uvědoměním, že se z ní v podstatě stala zrádkyně - zradila svůj vlastní druh, zahodila dosavadní život a vydala se vstříc neznámu na souši. To ale nebylo špatné... Dokud se neobjevila její matka se svými špinavými úmysly a zlovolnými záměry.

„Máš pravdu,“ špitla nakonec tiše, než poněkud nepatrně pokývla hlavou a pevně semkla rty k sobě ve snaze dodat si alespoň trošku síly a kuráže. Obojí v danou chvíli potřebovala jako sůl,* ale naštěstí byla velice dobře připravená udělat téměř cokoliv, co by jí nadzvedlo ducha a posílilo ji. Nemohla si dovolit se kompletně sesypat jako domeček z karet, potřebovala být silná a nedovolit nikomu - a už vůbec ne nějaké siréně - aby ji cokoliv rozviklalo. Taková ona přeci nebyla... A rozhodně to nemínila měnit.
Přesně v tom samém duchu se také nadechla, aby se už pozdvihla i po fyzické stránce, ale velice rychle se zarazila. Zdálo se, že Caliann zaslechl něco v okolních křovinách. Její instinkty se rozjely na plné obrátky a ona sice ztuhla na místě, ale zároveň cítila to, jak se v ní opět probudila ta vrtkavá magická síla, s jejíž pomocí byla velice dobře připravená nebránit jen sebe, ale především svoje blízké - a těch kolem sebe měla výjimečně opravdu dost. Představa toho, že by se cokoliv mělo stát Caliannovi, Naraïe nebo snad znovu Marcellovi... Nedej bohové, aby to odneslo dítě. Díky těm vizím možných tragédií nad ní kompletně přebraly moc nejen ochranitelské instinkty, ale také nově objevený mateřský pud, jaký sice doposud nepociťovala na úplně plné čáře, ale čím blíž se ocitala k jakékoliv formě nebezpečí, tím jasnější a hlasitější byl. Neprojevoval se jen v její hlavě tím, že jí podsouval myšlenky nabádající k větší ostražitosti i opatrnosti, ale určitým způsobem ji i posilňoval. Rhiannon sice nikdy nebyla žádná doslovná bojovnice, jelikož jí to její původ ani nijak zvláště nezlehčoval, ale bojovného ducha měla, to ano. Když se ta vrozená bojovnost spojila se starostí o blízké a nakonec i vlastní dítě, stala se z ní po metaforické stránce matka medvědice. Byla připravená se rvát až do poslední kapky krve, roztrhat kohokoliv, kdo by jí nebo její rodině mohl zkřížit cestu se špatnými úmysly.
To, na co se ale společně s Caliennem dívali, nebyla jakákoliv obyčejná hrozba. Vytáhlí psi s podivně temnou aurou a příšerně kostnatou stavbou těla. Všechno na nich doslova křičelo, aby se měli na pozoru - a přesně proto Rhiannon nehnula ani brvou, vyčkávajíc na to, co se chystali provést. Kdyby snad toužili zaútočit, jistě by nepřišli takovým krokem, dávno měli perfektní šanci je překvapit ze zálohy a klidně i roztrhat, pokud by byli dostatečně rychlí a využili právě onoho momentu překvapení. Zdálo se ale, že o to zvířata nastála. Mnohem víc je zajímala ta hromada odporně nečistého ledu, co vězela těsně před Caliannem a Rhiannon.
Už jen fakt, že by o tu prakticky roztříštěnou mrtvolu měl mít kdokoliv zájem, v Rhiannon vyvolávalo nejen husí kůži, ale i pocit na zvracení, ale nechala je. Nechala je být, nehledě na to, jak moc se jí to hnusilo. Věděla moc dobře, že s tím nic nenadělá - ale přesto byla v pokušení ten led rozmést na padrť a sklidit ho z povrchu zemského, jen aby už nikdo nemusel trpět tou odpornou korupcí.

Pozorovat ty psy, jak jeden z nich prakticky pozřel duši duši její zavražděné a zkorumpované matky, bylo... Děsivé, ale zároveň příšerně uspokojivé. Moc dobře si uvědomovala, že by vůči svojí matce měla pociťovat alespoň nějakou základní úctu, jelikož jí prakticky dala život, ale... Mnohem víc jí ten život ruinovala. A v moment, kdy se stala svědkem toho, jak ta zvláštní stvoření pozřela poslední zbytečky její existence, rozlil se jí tělem vskutku zvláštní pocit klidu a uvolnění.
Ani na vteřinu ze psů nespustila oči - a když se zničehonic rozplynuli a nezbyla po nic prakticky ani stopa, neubránila se nepatrnému úsměvu, který se během několika vteřin změnil v tiché uchechtnutí.
„Näylees altrö.“ Splynulo jí naprosto samovolně ze rtů. Hlas jí doslova překypoval sladkostí, ale význam oněch slov měl do něčeho takového opravdu hodně daleko: víceméně tím totiž poslala svoji matku na místo, kam slunce ani trošku nesvítilo.
„Souhlasím. Čím dřív odsud vypadneme, tím lépe... Pro nás všechny.“ Pohledem samovolně sjela ze zbývající hromádky ledu na Naraïu s Marcellem. Po celou dobu, co s nimi byli oni podivuhodní psi, se ani jeden z nich neozval. Jakmile však Naraïa nadnesla onu otázku, Rhiannon se musela polovičatě pousmát.
„Je, právě se stalo. Nezbyla z ní ani památka... Alespoň tedy z toho, čím byla. V tom ledu by se asi ještě kus těla najít dal, ale během chvíle se rozpustí a nezbude potom už vůbec nic. Je po všem, nemůže se vrátit. Konečně je doopravdy pryč.“
K jejímu zklamání to sice neznamenalo, že by měli mít od sirén stoprocentní pokoj, jelikož lady Vivian byla jen jednou z výše postavených a byla otázka, zda za její zmizení - a nejspíše i smrt, jelikož si to dokázali jistě domyslet - nebude někdo vyhledávat spravedlnost. Na druhou stranu, ostatní sirény evidentně úplně nesouhlasily s tím, aby se Rhiannon zapojila... To by jim mělo dát alespoň nějakou formu volnosti.




* což vůbec není vtipný vzhledem k tomu, odkud pochází

Měl v mnoha ohledech takové štěstí, že kdyby měl děkovat bohům, nejspíš by dostatečný vděk nevynaložil ani za celičký svůj život. Nehledě na to, že se prakticky narodil s mnoha dary předloženými na stříbrném podnose, nikdy si nepřipadal úplný, natož pak doopravdy šťastný. Zdálo se, že k opravdovému pocitu štěstí mu neustále něco scházelo - a koruna a žezlo v jeho držení ničemu nenapomáhaly, spíše naopak. Cítil se být pod příšerným tlakem, co ho neustále ubíjel a také stahoval úplně odlišným směrem, než jakým mohla vést jeho cesta ke štěstí... Dokud se nepotkal s ní.
Ať už to bylo přičiněním konání bohyně Aurory nebo snad čirou náhodou, stalo se z toho setkání něco opravdu výrazného, třpytivého a zásadního. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by snad mohl natolik propadnout dívce z pevniny, co při prvním setkání málem dovedl k utonutí... Ale tím víc si toho všeho vážil. Mnozí považovali osudová setkání za ta nejkouzelnější, díky čemuž automaticky předpokládali, že k nim došlo za nějakých opravdu speciálních okolností, ale Marcellus takový nebyl. Nepotřeboval, aby se setkali v moment, kdy byl měsíc v nejzářivější ze svých fází, ani aby jejich kroky ověnčila čirá magie. Ne, skutečné kouzlo bylo v tom, když ji poprvé spatřil. Ačkoliv se nikdy nepovažoval za kdovíjak citově založeného člověka, všechno se mu přehodilo vzhůru nohama - a on byl najednou ochotný nejen následovat svoje srdce místo rozumu, ale především i učinit mnohá troufalá rozhodnutí i oběti, o jakých by za normálních okolností nikdy ani nezačal uvažovat. Moc dobře si uvědomoval, že se svým zasnoubením, korunovací za rohem a faktem, že prakticky pocházel z velice odlišného světa, nebyl jejich vztah s Naraïou zrovna dvakrát předurčený k lehké a bezproblémové cestě, ale zároveň byl připravený udělat doslova cokoliv, jen aby to všechno udržel a nepřišel o ni. Dokonce i samotná koruna mu najednou nepřipadala jako až tak důležitá, nebýt vrozeného i vštípeného smyslu pro povinnost a zodpovědnost. Nemohl by se ke svému národu a království otočit kompletně zády, to rozhodně ne, ale... Začínal doopravdy uvažovat i nad svojí vlastní budoucností, ne jen nad budoucností svojí země.

To zranění mělo daleko do smrtelného, ale přesto byl neskonale vděčný za Naraïnu pohotovou pomoc. Nebýt toho zásahu, čekala by ho dost nepříjemná cesta do Alsitia, nemluvě o faktu, že by měl opravdu hodně co vysvětlovat - a pokud šlo zrovna o tohle, nejspíš by v sobě nedokázal najít dostatek sil a kreativity na to, aby zosnoval cokoliv, co by alespoň matně připomínalo uvěřitelnou výmluvu. Přeci jen s pravdou by se rozhodně vytasit nemohl. Sice nemusel lhát ohledně toho, že šel hledat právě Rhiannon, ale zmínit fakt, že právě její matka se stala zatracenou sirénou a navíc skončila i zneškodněná na pevnině, to by nepochybně nebyla zrovna nejlepší zpráva, jakou by mohl komukoliv podat. Ať už by tak učinil se sebelepšími úmysly, v důsledku by tím neuškodil jen sobě, ale především celkové společnosti: ta totiž nebyla ani zdaleka připravená na podobné odhalení. Mohl s jistotou říct, že by mnozí raději propadli pochybám a zapírání, než aby se pokusili něco podobného reálně zpracovat a snad i přijmout. Ne, sirény byly dost velký problém na to, aby bylo zapotřebí ještě notného množství času a jisté píle, než by se dalo vůbec uvažovat o tom, že by informoval kohokoliv dalšího než již zasvěcené. Už takhle měl příšerný pocit z toho, že v té hrozné situaci byla namočená nejen Rhiannon, ale také jeho nejlepší přítel. Ciri v tom byl naprosto nevinně, prakticky k tomu všemu přišel jako slepý k houslím... A vzhledem k tomu, že zatímco Marcellus hledal Rhiannon (a celkem úspěšně, dalo se říct) on musel stále v Alsitiu bojovat nejen s vědomím toho, že věděl mnohem více a lépe, než drtivá většina společnosti, ale zároveň si musel hlídat záda na každém kroku. To vědomí Marcella skutečně ubíjelo, ale nebyl si jistý, co s ním udělat. Jedinou možností byl návrat zpět do hlubin Alsitia - ale to by zároveň znamenalo nutnost opustit nejen Naraïu, ale i Rhiannon s Caliannem. Z toho přemítání a rozhodování mu rozhodně nebylo nejlépe, ale až bolestivě jasně si uvědomoval, že v tomhle ohledu neměl zkrátka na výběr. Ta volba musela dříve nebo později přijít, nešlo ji věčně odkládat.

„Je to takový neduh, s jakým je naše rasa spojená. Ve svém prostředí se s podobnými věcmi prakticky nestýkáme, takže je to pro nás víceméně dost nepřirozené... A bohužel také silně nepříjemné, ačkoliv to je nejspíš poměrně slabé slovo. Mnozí by ten pocit dost možná nesnesli, byť v podobné míře se to ještě dá zvládnout.“
Připadalo mu vskutku zvláštní takovým způsobem hovořit o jedné ze zvláštních spojitostí s jeho vlastním druhem - drtivá většina společnosti by ho za to nepochybně pěkně zlynčovala, jelikož tím částečně prozrazoval jednu ze slabin, jakou yialadri disponovali. U mnohých jedinců stačilo jim jen uštědřit dobře mířenou ránu s cílem na co největší krvácení a bylo vystaráno, jelikož ztráta krve u druhu úzce spojeného s vodou znamenala téměř jistou smrt. Sám Marcellus měl sice poměrně tuhý kořínek a jen tak něco s ním příliš nezamávalo, ale rozhodně by lhal, kdyby začal tvrdit, že mu to vůbec nevadilo. Naopak. To krvácení v něm probouzelo zvláštně silný a intenzivní pocit zranitelnosti, jelikož se nikdy pořádně nedostal do reálného nebezpečí, natož pak přímého ohrožení života. Přesně to se ale stalo, když se po něm Vivian ohnala - a o to vděčnější byl Naraïe, že mu to zranění mohla vyléčit a zbavit ho tím nejen toho příšerného pocitu, ale také nechtěných starostí.
„To jsem rád. I po psychické stránce?“ Pozvedl nepatrně obočí, zatímco si na tváři udržoval naprosto čistě upřímný výraz plný starosti. Skutečně se chtěl ujistit, že se Naraïe nic nestalo, ačkoliv dle všeho žádný fyzický šrám neutržila - to ani v nejmenším neznamenalo, že se k ní ten útok nemohl dostat jinou, dost možná i silnější a vlivnější cestou. Přesně toho se také obával, jelikož psychický nátlak mnohdy kompletně dokázal přebít i reálně fyzickou bolest, jaká sice pro drtivou většinu jedinců bývala nejtíživější, ale s dostatkem nadhledu v důsledku obvykle napáchala menší škody, než její psychický protipól.

Jeho vděčnost nabrala velice dobře nové rozměry, když to malé gesto v podobě letmého polibku nezůstalo bez odezvy a Naraïa mu jej oplatila. Srdce se mu přitom v hrudi zatetelilo pocitem blaha i štěstí, zatímco na rtech se mu velice samovolně vyloudil čistě polichocený a šťastný úsměv. Možná to vzhledem k situaci nebylo úplně nejvhodnější, jelikož před sebou vlastně stále měli mrtvolu Rhiannoniny matky, ale... Mohl by si to snad odpustit? Rozhodně ne, nedokázal by to. Nemohl si pomoct, zkrátka už byl takový.
Sotva ale přesunul svoji pozornost z Naraïi směrem ke Caliannovi s Rhiannon, udeřila ho do smyslů zvláštní směsice vjemů. Oba vypadali částečně nepřítomně, ale zároveň tak trošku našponovaně, jako kdyby kolektivně očekávali nějaké další přímé nebezpečí a napůl se připravovali na okamžitou obranu. Okolo ale nebyl nikdo a nic, cokoliv, co by mohlo kohokoliv z nich jakýmkoliv způsobem ohrožovat - proto Marcellus jen poněkud zmateně pozdvihl jedno obočí a ohlédl se na Naraïu po svém boku, která nadnesla onu poměrně tíživou otázku. Ještě než se ale stihl nadechnout k odpovědi, předběhla ho Rhiannon.
Ta se najednou tvářila úplně odlišně, po tváři se jí mihl úsměv a slova, co jí splynula ze rtů s absolutní lehkostí a viditelnou upřímností, bělovlasého prince zasáhla se stejnou silou jako předtím Vivianiny drápy.
„Jak si tím můžeš být tak jistá?“ Zeptal se nakonec svojí prakticky nevlastní sestry, než sjel očima směrem k hromádce ledu, která se přesně podle jejích slov doopravdy začala pomaličku rozpouštět v loužičku špinavé vody.
„Dobrá, proti přesunu se snad nic ani namítat nedá. Všichni připravení? Opravdu musím souhlasit, že není nejmoudřejší se tu ještě déle zdržovat. Pokud se Vivian dostala až takhle daleko, určitě nebyla úplně sama. Bude nejlepší raději nepokoušet osud, když už jsme se přeci jen jedné sirény zbavili. Potýkat se s nějakou další, ne-li i větším počtem... To by pro nás už nemuselo znamenat stejné šance.“

Sledoval Rhiannon docela s obavami o tom, jak asi bude reagovat, a mlčky vyčkával, snažíc se jí dát tak moc prostoru, jak jen potřebovala. Kdyby mohl nějak zamezit tomu, aby se jí ta situace tolik dotkla, aby na ni měla tak ničivý efekt, udělal by to – ale obávám se, že na celém světě nebyla jediná věc nebo čin právě s takovým účinkem, takže dělal to nejlepší, co v tu chvíli mohl: zkrátka tam byl pro ni a nemínil ji v tom nechat samotnou. I když většinu života strávil víceméně tak trochu o samotě, teď se podezřele rychle upnul k vizi toho, že něčemu takovému prostě odzvonilo – a k jeho překvapení jako by tu změnu ani nepostřehl, protože přišla tak zároveň nečekaně i zpozvolna, že neměl šanci se bránit, ani kdyby chtěl. A zrovna tomuhle se bránit skutečně nemínil.
Rhiannonina reakce ve výsledku ho docela překvapila – nerozuměl sice přímo slovům, takže si nepřeložil, co ještě pozůstatkům své matky a jejich zmizení vzkázala, ale bylo jisté podle jejího tónu, že nich milého nebo žalostného to vážně nebylo. A svým způsobem, pokud to vzala tak, že ji to neplánovalo každou chvílí zcela zničit… možná to bylo dobře. Navíc, když poté pronesla to, že ten led stejně brzy roztaje a nezbude vůbec nic… svým způsobem byl rád, že to vzala takhle, ačkoli by mnohem raději byl, kdyby tahle situace vůbec nenastala. Vivian Alowyn však nebyla už z prvních dojmů i z Voděnčina vyprávění někým, na koho by se dalo zrovna s klidem a láskyplnou úctou vzpomínat, takže pokud tohle znamenalo cenu za to, že už dál nebude ohrožovat a napadat Rhiannonin život… pak budiž. Bylo to na celé hony daleko od toho, aby se to dalo nazvat nějakým způsobem ideálním řešením, ale bylo to zkrátka… no, něco. Něco, co pro Voděnku znamenalo jistou formou úlevu. A tohle vědomí? Tohle vědomí za to zkrátka stálo.

Rozhodnutí, že by odtamtud už vážně měli vypadnout, bylo docela záhodno. I když byla na chvíli siréna zneškodněná, nikdo jim nemohl zaručit, že jí v patách nebudou další. Sice by poté, co Vivian padla, mohli Vyysihuovi příznivci trochu ubrat a mohli by mnohem méně agresivněji jít po Rhiannon (což bylo popravdě to hlavní, o co v tuhle chvíli Caliannovi šlo) tím, že už je neměl kdo k ní vést, ale stejně… měl by mnohem lepší pocit z toho, kdyby měl jistotu, že jsou někde, kde bude šance se před nimi buďto skrýt, anebo bojovat ve známějším terénu – a právě když pomyslel na místo, kam by pravděpodobně mohli znovu zabrousit, první, co mu přišlo tak nějak na mysl, bylo jezero Loché. To místo, které opustili aby se vydali k Secmé, ale které doslova volalo snad každou svou částečkou, aby se k němu vrátili. Jako kdyby je tam hnala sama Aurora, protože tam čekali něco důležitého.*
Visela nad nimi spíš jiná otázka, než to, kam se vlastně otočí a vydají dál. Otázka byla, zda budou dál pokračovat stále ve čtyřech, anebo se zase plánovali rozdělit. Pokud by to vzal logicky, očekával spíše to druhé – pochyboval, že v Alsitiu by byl úplný klid, kdyby někdo zjistil, že Marcellus zmizel na delší dobu.


* ne něco, Cale, někdo… ty se budeš ještě divit, hochu.

Nemělo smysl si cokoliv nalhávat. Čím více se vzdalovali tomu místu činu, tím volnější se cítila. Sice ji k tomu všemu stále poutala neurčitá změť emocí a cosi bublajícího hluboko pod povrchem, ale rozhodla se to zahodit za hlavu. Pokusit se to kompletně vytěsnit z mysli, osvobodit se od toho břemene i tlaku a soustředit se místo toho nejen na prachobyčejné dýchání - ale především na Calianna, jehož přítomnosti si neuvěřitelně cenila. Dokud směla být po jeho boku, věděla, že se věci nějakým způsobem vyřeší. Mělo být lépe, také bude lépe. A na tom záleželo, ne na její mrtvé matce, sirénách a tomu divnému závanu magie visícím ve vzduchu.

I přes její očividnou touhu setrvat v co možná nejpozitivnějším rozpoložení a nedovolit si propadnout znovu do stejně temné spirály chmurnosti jako předtím, cítila, že se i přesto všechno schylovalo k dalšímu zlomu.
Nejspíš to alespoň polovičatě věděli oni všichni. V moment, kdy se Vivian objevila, kdy sekla Marcella a nakonec skončila pozřená těmi pekelnými psy... Všechny věci se daly opět do pohybu, tentokrát ale zatraceně zrychleným tempem. Nešlo to zastavit, stejně jako nebylo možné cokoliv z toho i hlouběji ovlivnit.

„Nerad to říkám, ale... Měl bych se vrátit do Alsitia. Všechno je tam teď vzhůru nohami a zvláště po tom, co jsme teď prodělali... Potřebují mě tam. Omlouvám se,“ povzdychl si nakonec zachmuřeně Marcellus, zastavujíc se z chůze.
Rhiannon se obrátila jeho směrem a chápavě pokývla hlavou, než k němu došla a bezmyšlenkovitě mu věnovala dlouhé a pevné objetí, užívajíc si tu možnost se mu alespoň na malou chvíli přiblížit předtím, než ho zase po velice dlouhou dobu neuvidí.
„Já vím, to nic. Zlom vaz, Marcelli,“ špitla vlídným hlasem, pokoušejíc se mu alespoň trošku dát najevo to, že ho za to nelze vinit. Byl konec konců nejen význačným šlechticem, ale především princem těsně před korunovací - čím dál více práce a zodpovědnosti tak leželo právě na jeho bedrech. A před něčím takovým se zkrátka nedalo utéct ani schovat, alespoň ne bez důsledků.
„Nápodobně, Princezno. Dávejte na sebe pozor, prosím. A pokud to půjde... Ozvěte se, jak na tom jste. Osobně se asi v dohledné době neukážu, ale to neomezuje alespoň zprávy. Víš jak na to, nic se nemění.“
Modrovláska pokývla hlavou, než se obrátila směrem k Naraïe, skýtajíc na tváři poněkud tázavý a zamyšlený výraz. Byla si téměř stoprocentně jistá, že bude spíš chtít pokračovat ještě alespoň na přechodnou dobu právě s Marcellem, než spíše s nimi. A právě na to se také chystala zeptat.
„Naraïo... Budeš chtít zůstat s námi?“ Zeptala se nakonec, než jí věnovala přátelský úsměv. Sice o ní stále příliš nevěděla, ale už vůči ní pociťovala určitou vazbu - zvláště poté, co všichni čtyři čelili podobné hrozbě, jakou měli za sebou. Takové věci dokázaly mnohé stmelit dohromady... A oni sice měli mnohem vícero důvodů držet pospolu, ale Rhiannon to přeci jen popostrčilo. Uvědomovala si tak totiž jasněji fakt, že jí na Naraïe nezáleží jen z principu. Brala ji jako součást svojí rodiny, toužila se jí přiblížit a lépe ji poznat, chtěla aby byla šťastná a v bezpečí. To bylo na její poměry sice nezvyklé, ale za poslední dobu prošla natolik výrazným přerodem a vývojem, že ji to už ani nemohlo překvapovat. Nebyla už tou samou ledovou královnou, co se nezajímala o nikoho a o nic. Právě naopak. Díky Caliannovi, jejich cestě za Amberly a také těhotenství v sobě našla skutečné srdce.

Naraïa tiše sledovala, jak mezi ostatními probíhá ta konverzace, zatímco se přes ni začal přelévat jakýsi docela tíživý pocit nejistoty a stín nepříjemného tušení toho, co se nevyhnutelně blížilo. A jen se to potvrdilo v momentě, kdy se bělovlásek zastavil s tím, že se pravděpodobně bude muset vrátit do Alsitia. Jistě, tuhle větu už jednou slyšela – ještě v Cordézském zálivu – a byla na ni vlastně napůl připravená celou tu dobu, ale stejně. I když mlčela, měla co dělat, aby nepůsobila dojmem převálcované stádem koní – protože tak si teď svým způsobem připadala. Bez jediného zvuku nebo pohybu, kterým by na sebe upozorňovala, sledovala, jak si oba yialadri rychle vyměnili objetí a rozloučení… a když se poté Rhiannon otočila k ní, jen se pousmála a mírně zavrtěla hlavou. „To… je dobré. Ale děkuji za nabídku,“ pronesla s jasnou snahou o alespoň trochu veselý tón, ale… dvakrát jí to nešlo. Nebyla zrovna ucházející herečka.
Aby už dál raději nemusela mluvit, rychle se přitočila ke Caliannovi a nečekajíc na nějakou reakci ho přitáhla k sobě v objetí. Ucítila, jak si položil víceméně automaticky bradu na temeno její hlavy (gesto, které ji dříve vytáčelo k nepříčetnosti, jelikož mu nejednou tu výšku docela záviděla, ale teď ho brala zkrátka jako něco povědomého a milého) a chvíli prostě jen setrvali takhle, než se natáhla výš, aby mohla promluvit. „Koukej na sebe dávat pozor… a na ně taky. Jestli zjistím, že nebudu moct kazit svoji nevinnou neteřinku, tak si z tebe udělám předložku,“ pronesla k němu polohlasně, aby se to nedostalo mimo tu malou bublinu, která se tím jejich podivným objetím vytvořila. „A sem tam o sobě koukej dát vědět. Víš, že zvířecí pošta funguje. Kdyby se něco dělo, jsem tam jak na koni,“ dodala ještě, hlavně z čisté potřeby to říct. Věděla, že nebyl pitomec a bude to alespoň z části dodržovat… ale chtěla mít alespoň ten pocit, že mu to trochu kladla na srdce.

Na odpověď nemusela čekat dlouho. „Neboj. Nepodělám to… snad. A když jo, tak budeš mít aspoň hezkou podložku.“
Rty se jí zvlnily v úsměvu, když se odtáhla a mírně ho praštila do ramene. „Vezmu tě za slovo, nepřej si mě,“ dodala, než se otočila k Rhiannon. Na moment zaváhala, než jí také věnovala krátké objetí, doufajíc, že jí za to yialadri neutrhne hlavu. „Ráda jsem tě poznala, skutečně. Dávej na sebe pozor… a měl s ním trpělivost. Nepochybuju, že se ještě uvidíme, takže… zatím?“ pousmála se nervózně, než se otočila ve finále k Marcellovi. Svým způsobem netušila, zda se má smát nebo brečet, takže se raději přiklonila k té první možnosti. K té druhé bude mít dost času později. „Takže, pokud by to nevadilo… dokud bys byl na pevnině, šla bych také.“
Pravda byla ve skutečnosti trochu delší. Pravda byla ta, že netušila upřímně, co bude dělat, až zase zmizí ve vlnách. Jen pár dní na pevnině jí docela jasně dalo najevo, že si na něj uměla neskutečně rychle zvyknout… a i když z počátku měli těch pár komplikací s dorozuměním a tajnostmi, teď jí zkrátka přišlo, že svět na chvíli byl nejenom snesitelný, ale vážně něco, kde se vyplatilo žít. A pokud teď měla získat šanci k tomu, aby s ním mohla strávit ještě nějakou, byť jen krátkou, dobu, skočila po tom ihned.

Neloučilo se mu snadno. Vlastně to dělal se zatraceně těžkým a nalomeným srdcem, jelikož měl o Rhiannon dost velké obavy - a fakt, že je sirény nakonec i přeci jen dostihly, to celé nijak nezlehčoval. Na druhou stranu měl i silný smysl pro zodpovědnost a uvědomoval si vlastní povinnosti, stejně jako fakt, že na něj v hlubinách drtivá většina společnosti (včetně jeho vlastní rodiny) opravdu spoléhala a on je nemohl v žádném případě zklamat. Selhání pro něj nebylo možností, byl už od malička vedený k tomu, aby ctil ne svůj status, ale úkoly s ním spojené. Nemohl se k tomu všemu otočit zády, i když by to bylo jistě v mnoha ohledech snazší a lepší. Bohužel.
Na druhou stranu ho opravdu potěšil fakt, že se Naraïa rozhodla ještě jít s ním - a rozhodně by byl lhal, kdyby se pokoušel tvrdit opak. Také se v reakci na to jen vlídně pousmál a vděčně pokývl hlavou, protože mu ta další společně strávená doba přišla jako nemalá výhra, spíše naopak. Cenil si jí jako ničeho jiného.

Nechal tedy Naraïu se rozloučit s bratrem a i Rhiannon, což ho osobně přimělo úsměv o něco rozšířit. Nebyl si upřímně jistý, jak přesně by podobný typ setkání mohl asi skončit: konec konců jejich situace byla zatraceně zapeklitá a přinejmenším zvláštní, ale zdálo se, že se nic nepokazilo. Ačkoliv Naraïa teď už o něm věděla všechno, co doposud zatajoval - což mu bylo nemilé i vzhledem k okolnostem, ale právě pro svoje obavy z důsledků jí to neřekl dříve - a všechno se nějak zvládlo, což bylo vskutku dobře. Teď už nezbývalo nic jiného, než doufat, že se reálně už nic dalšího nepokazí. Žádné další sirény, nebezpečí ani hlouposti. Jen klid, obě strany toho měly za sebou dost. Kéž k nim tedy byla Aurora milostivá.
Když se Naraïa vrátila od Calianna, sám k němu popošel a podal mu ruku, pohlížejíc mu zpříma do očí. Stále měl ohledně něj jisté výhrady, jelikož se mu nelíbil fakt, že měla Rhiannon zůstávat trvale na souši a riskovat tím, ale... Důvěřoval nejen jejímu úsudku, ale i tomu Caliannově. Věděl, že na sebe ti dva dají pozor... A byl rád, že Rhiannon našla nejen někoho, komu mohla věřit, ale i takhle blízkou osobu.
„Rád jsem tě poznal, Calianne. Gödiya, vaan. Dejte na sebe pozor, nechť vás provází Luna.“
Nakonec se ještě naposledy obrátil k Rhiannon a věnoval jim oběma upřímný úsměv, než došel k Naraïe a společně se vydali na odchod. Čekala je cesta zpět do podobné situace, v jaké se loučili předtím... To ho sice silně rmoutilo, ale mínil si užít každou uplynulou vteřinu, než k tomu mělo dojít.


Prvních pár desítek minut urazili téměř v zarytém tichu, což se dalo víceméně očekávat - vzhledem k tomu, za jakých okolností se od Calianna s Rhiannon oddělili, nějaká přemíra hovornosti by byla opravdu hodně zvláštní, ne-li snad i přímo nepatřičná. I přesto ale Marcellus cítil nutkavou potřebu ten zvláštní stav nějak narušit.
„Musím říct, že jsem opravdu vděčný za tvoji společnost,“ pronesl nakonec pomalu, než se na černovlásku obrátil a věnoval jí široký vřelý úsměv. Doopravdy na něm muselo být znát, že si její přítomnost užíval, jelikož zářil skoro jako měsíc v úplňku.
„Jenom... Omlouvám se, že musím znovu odejít. Přál bych si, aby to šlo jinak, ale v současnosti je dole takový zmatek, že se tomu nedá úplně vyhnout. Na druhou stranu... Ta vypjatá situace má i svoje výhody. Začínají se více nadnášet nové možnosti, než jsem se vydal hledat Rhiannon, dokonce jsem zaslechl nějaké zvěsti o tom, že se jeden z rodů pokusil vyslat na pevninu pár zástupců ve snaze najít místo kolem pobřeží, kde by zůstali. Je to zvláštní, ale... Mám z toho svým způsobem dobrý pocit, ačkoliv bych asi mít neměl. Dává mi to totiž naději.“

Neměla ráda loučení, vlastně je přímo nenáviděla. Nedalo se jim ale zrovna snadno vyhnout - a pokud šlo o Marcella a jeho návrat do Alsitia, věděla snad ze všech nejlépe (nebo spíše s největší tíhou tvořenou realitou, kterou nosila na svých bedrech už dlouhou dobu coby jedna z jeho nejbližších), že se to víc už odkládat nedalo. Počítala s tím, ale zároveň ji to stále rmoutilo, nechtěla o něj přijít. Děsila ji představa, že by ho snad mohla i vidět naposledy a musela ho pouštět do víru chaosu nad Alsitiem samotného, protože v tom byli společně s Cirim úplně sami.
Osud byl ale stejně neoblomný jako pán moří. Vládl pevnou rukou a nedalo se s ním přít ani dohadovat, proto se to rozhodla jednoduše přijmout a nepokoušet se o vzdor. Stejně by nikam nevedl - a ona sama by jen více zahořkla, což nebyla nejlepší představa. Bylo jí dopřáno strávit se svým bratrem notnou dobu a dokonce si i vyměnit pár slov před jeho odchodem, víc snad ani žádat nemohla.

„Myslím, že to opravdu nehrozí,“ pousmála se s viditelně cukajícími koutky, když zaslechla tu malou slovní výměnu mezi Naraïou a Caliannem. Ačkoliv se svoje pobavení snažila nedávat nějak okatě najevo, na tváři jí hrál potutelný úsměv a ona musela v důsledku na pár vteřin sklonit hlavu k zemi, aby zahnala tu nutkavou potřebu se rozesmát.
„Dáme na sebe navzájem pozor, uvidíš. Zvládneme to všichni tři, i tvoje neteř. Bude to v pořádku, cítím to v kostech.“
Ani omylem neočekávala, že se Naraïa půjde podobně osobním a vřelým způsobem rozloučit i s ní samotnou, ale když se ocitla v jejím objetí, bez sebemenšího zaváhání jí ho oplatila a tiše vydechla, užívajíc si tu hezkou chvíli.
„Také jsem tě ráda poznala, Naraïo. Opravdu,“ pousmála se na ni vlídným, upřímným úsměvem, než k ní ještě vztáhla ruku a jemně ji pohladila po paži. Bylo to pro ni celé hodně nezvyklé a zvláštní, projevovat najednou tolik citu - ale přesto neměla pocit, že by to bylo nepatřičné, jako když se pohybovala kolem většiny lidí. S nimi třemi to bylo jako dýchání, spontánní a upřímné.
„Myslím, že ji bude spíš potřebovat on se mnou,“ uchechtla se nepatrně, než se na pár vteřin obrátila ke Caliannovi a věnovala mu potutelný úsměv, navracejíc pohled zpět k jeho sestře.
„Děkuju. Budu se těšit, až se znovu setkáme.“
S těmi slovy se posunula ke Caliannovi a opřela si hlavu o jeho rameno* a pousmála se na Naraïu i Marcella stojícího opodál.
„Miëgrah.* S Lunou.“ Ještě je vyprovázela pohledem, než se obrátila směrem ke Caliannovi a zhluboka se nadechla, vstřebávajíc všechno, co se právě stalo. To rozdělení bylo smutné, ale bohužel nutné. Byla ráda, že když už Marcellus musel odejít, Naraïa nezůstala sama a on také ne - ale rmoutilo ji to, jaké pro ni asi bude jejich vlastní rozdělení.

Sotva spolu zůstali úplně sami, naklonila hlavu na stranu a nakonec upřela oči zpět na svého milovaného snoubence* a vykouzlila na rtech povzbudivý úsměv.
„Návrat zpět k jezeru?“ Zeptala se na ujištění toho, kam vlastně budou od teď směřovat jejich kroky. Popravdě řečeno jí ta představa připadala docela příjemná a vítaná - Loché bylo dostatečně odlehlé a zakryté na to, aby tam měli klid a mohli si odpočinout po té šílené události nejen se sirénami, ale i s její matkou.


* schválně píšu o rameno, protože pochybuju, že by to šlo na rameno...? Ale jako je jedna ráno a já píšu z náhlého návalu chuti a inspirace, možná mi tou mánií hráblo?
* prostě říká, že to bude v cajku
* je divný psát snoubence, ale líbí se mi to

Nesnášela loučení, vážně – ale na to, že tomu tak bylo, ho v poslední době prodělávala tak často, že se jí skoro stalo nechtěným, vynuceným společníkem, o kterého nestála, ale stejně ho měla přiškvařeného po svém boku. Dala by cokoli za to, aby už to nemusela víckrát podstupovat, ale ke své vlastní smůle nebyla v tomhle ohledu zrovna naivní – a moc dobře věděla, že další příležitost k loučení se už vyčkává za rohem a brousí si na ni zuby jako hladová šelma. A v její moci nebyla absolutně žádná možnost se tomu vyhnout – mohla jednat jen kolem všeho okolo. To jediné, co tedy vlastně mohla v téhle situaci dělat, bylo si užívat jeho přítomnost, dokud byla stále aktuální. Smutek a žal bude mít spoustu času řešit, až k té ztrátě dojde, do té doby se ale v duchu zapřísáhla to prozatím alespoň na ty zajištěné chvíle zahodit a pozapomenout. Však ono se to o pozornost ještě přihlásí, tím si byla docela dobře jistá.

Překvapil ji však jeden fakt – a to ten, že se jí za to omluvil. Za něco, co absolutně nebylo v jeho moci ovlivnit – a jemu přišlo, že by se za to měl omlouvat? Svým způsobem to asi chápala; znala ty chvíle, kdy na sebe člověk bere tíhu pomalu celého světa, protože má zkrátka dojem, že je to všechno jeho vina. Pocit viny byl zákeřným společníkem, až by si jeden docela často přál se ho zbavit docela, kdyby to nebyl přímý předchůdce ztráty lidskosti jako takové.
Musela se několikrát zhluboka nadechnout, aby byla schopná mluvit a hlas se jí u toho kompletně nechvěl a netřásl. Těžké, ale ne neproveditelné. „To je v pořádku, za to se skutečně omlouvat nemusíš. Já… chápu to, že to všechno, co se tam dole děje, s sebou nese nemalou vlnu povinností. A to rozhodně není tvoje vina, jak by mohla být?“

Když promluvil o té naději při zprávách o tom vystoupení několika rodů na pevninu, nemohla si pomoct, ale z kombinace jeho nadšeného tónu a lesku v očích jí projel záblesk něčeho, co se podezřele podobalo právě též naději. Když ho tak sledovala o tom mluvit, nemohla si pomoci – ten upřímně nadšený a nadějný výraz jí svým způsobem připomněl jednu z lidských pohádek vyprávěných dětem, kterou pochytila při svém bloumání Narrigenem. Stará ošetřovatelka ji tehdy vyprávěla dětem na ošetřovně, kde se mladá t'ealh na pár dní zdržela s pomocí výměnou za nocleh. Nepamatovala si úplně všechny detaily, ale základní kostra jí utkvěla v mysli – princ, který se snažil najít nový domov, jelikož jeho předchozí byl otráven a prolezlý zradou, falešnou krásou a šnůškami lží. Jednoduchá dětská pohádka… ale až moc se podobala tomu, jakou situaci kolem bělovláska. To, co ji však děsilo, byl tragický konec toho příběhu, u něhož doopravdy ze všech sil doufala, že už se realitě nepřiblíží – protože ačkoli princ v příběhu dosáhl kýženého cíle, stálo ho to život. Ušknut a bodnut do zad z vlastních řad – jen a pouze kvůli mocenské hře na mesiáše, kterou prohrál.
Bylo to možná jen náhodné podobenství, které jí vytanulo v mysli, ale… svým způsobem ji to vyděsilo i v reálných měřítkách. Protože to byl scénář, který se, jak se obávala, dal snadno promítnout i do reálného světa. A to i pouhé pomyšlení ji doopravdy ubíjelo.

„Já jen… bojím se, aby se ta situace vážně dala ukočírovat. Není to, že bych to jakkoli nevěřila, že se to dá spravit, jen… prosím, můžeš mi jednu věc slíbit? To, že když půjde doopravdy do tuhého, alespoň částečně budeš myslet i na to, co se stane tobě, nejenom všem okolo…?“
Věděla, že podobnou otázku je asi dost mizerné pokládat, ale svým způsobem ji položit zkrátka musela. Protože přesně toto se bála – že z toho nakonec on vyvázne nejhůř. A i kdyby se snažila ten vyplašený hlásek ve své hlavě zfackovat argumenty, stejně by tam byl, dokud by jí to sám bělovlásek neodsouhlasil.

Nemohl s tím výrokem souhlasit, ačkoliv by opravdu rád. Možná to doslovně jeho vina nebyla a nemohl za to, ale nepřímo to stále byla věc padající na jeho hlavu. Ať už se aktivně nebo pasivně podílel na tom všem, měl se rozhodně za co omlouvat. Jedna věc byla někoho potkat a vytvořit si k němu pouto - ale zjistit, že je ten dotyčný silně vázaný na jisté místo, spoustu lidí a povinností a to jen díky koruně... To byla věc dočista odlišná. Marcellus nebyl zvyklý uvažovat v podobných rovinách - a když už došel k tomu uvědomění, že to znělo příšerně dusivě a uvědomoval si, že to Naraïu dost pravděpodobně trápilo (a on sám na tom nebyl jinak, o tom žádná) tak zkrátka cítil nutkavou potřebu se omluvit. Nějakým způsobem alespoň dát najevo, že o tom věděl, bral to v potaz a chtěl s tím něco udělat. Sice ještě netušil co přesně by to mělo být, čím začít a jak si počínat, ale musel něco udělat. Nejen musel, on chtěl. A to byla věc, na které v jeho očích dost silně záleželo, ale v kontextu s onou krásnou černovlasou dívkou mu to stejně přišlo málo. Zasloužila si mnohem víc, někoho a něco lepšího... A proto měl opravdu hodně, co dohánět.

„Ne, ne... Mám, vím to. Možná to není moje osobní rozhodnutí nebo přímo konání, ale opravdu se mám za co omlouvat. Kdyby bylo po mém, vypadalo by to dost odlišně - a chci říct, že mi na tobě skutečně moc záleží, Naraïo. Mám tě vážně moc rád, nenechám to jen tak podobně být, něco s tím udělám. Nemůžu ti slíbit, že to bude hned, ale... Zapracuju na tom. Tohle je totiž žalostně málo, zasloužíš si víc.“
Promlouval k ní jistým nádechem nejistoty, ale nebylo to snad kvůli tomu, že by pochyboval o svých vlastních slovech - spíš na něj doléhala váha vlastních citů. Nebyl zvyklý dávat najevo podobnou formu náklonnosti, jelikož se prakticky nikdy nezamiloval. A to, co k Naraïe cítil... Opravdu měl pocit, že to byla láska v rozkvětu. Možná ještě nesahala tak hluboko, jako viděl u ostatních, ale nemohl to popírat. Stejným způsobem nemohl popírat ani fakt, že jí na ní skutečně moc záleželo a toužil pro ni udělat něco víc, než jen pár nárazových a krátkých návštěv na pevnině nebo menší výlet pod vodu. To bylo v jeho očích zkrátka těžce nedostačující. Neúměrné vůči tomu, co k ní cítil a jaká byla.

Lhal by, pokud by tvrdil, že ho její otázka nezaskočila. Už od malička byl vedený k pravému opaku, dokonce i jeho vlastní povaha mu to kázala... Ale když to takhle nadnesla, se vší tou opatrností, starostí a citem... Něco uvnitř něj se pohnulo a srdce se mu div nerozbušilo jako kostelní zvon.
„Ty obavy chápu... Ale bude to v pořádku, ano? Nejsem na to sám. V Alsitiu mám skvělého přítele, který mi ve všem pomáhá. Věřím tomu, že to společně zvládneme. A pokud jde o ten slib... Ano, můžu ti ho složit. Takže ti slibuji, Naraïo, že budu opatrný a budu myslet na obě strany. Nejen na ostatní, ale i na sebe.“
Něco podobného bylo pro mladého prince dost neobvyklé, ale... Zároveň ho to neskutečným způsobem potěšilo, protože to dávalo dost jasně najevo, že jí na něm záleželo. Měla o něj starost, podobně jako on o ni. A to bylo něco, čeho si opravdu hodně vážil.

Loučení se nezamlouvalo ani jednomu, ale nebylo moc zbytí. Marcellus se vážně vrátit musel – a on by byl vážně prostoduchý blázen, kdyby očekával, že Naraïa bude zůstávat s nimi. Kdepak, tak to rozhodně nefungovalo, a věděl to už ve chvíli, kdy viděl, jak se tvářila, když jí Rhiannon nabídla, aby zůstala s nimi. I když byl fakt, že on by proti tomu neměl ani maličkou námitku, dopředu mu bylo jasné, že sestra na tohle neskočí… a taky, že to byla nakonec pravda. To rozloučení bylo rychlé jako letní bouřka – to jediné, na co zbyl čas, bylo opětování pozdravu – a než se někdo z nich stačil pořádně nadechnout, ta čtyřčlenná malá skupina se zase bez váhání rozlomila na dvě poloviny.
Sledoval, jak ti dva zmizeli po toku řeky Secmé, v tichosti – tu mlčenlivost porušila až Rhiannon, když pronesla tu otázku, zda tedy zpátky k jezeru Loché. A upřímně… v celé Nescoře ani na celém světě ho nenapadlo lepší místo, kam se vydat, než právě tam, kde už oba jednou uznali, že by to bylo ideální místo. Proto, když to Rhiannon navrhla, se mu rty automaticky zvlnily v úsměv, než kývl na souhlas bez nějakého delšího rozmýšlení. „Asi by to bylo ideální, co si budeme povídat,“ přisvědčil, než k ní natočil tvář, aby do té její viděl lépe, zatímco měla hlavu stále opřenou o jeho rameno.

„Takže… připravená na cestu?“ Musel se ujistit. Bylo jasné, že tu nebude chtít zůstávat, ale nebyl si jistý, jak je na tom se silami. Musela toho hodně vydat při boji s Vivian… a ještě víc jí toho pravděpodobně sebraly slzy a smutek celkově. Divil se, že ještě stojí bez toho, aby se jí alespoň klepaly nohy, ale hádal, že takový stav už číhá za rohem. Proto, než se stihla vzdálit, jí jemně přejel rukou po zádech, než na ni mrknul. Dříve, než si dokázala všimnout, že se na ni něco chystá, se shýbnul, volnou rukou jí podseknul nohy v kolenou a zvedl si ji do náruče. Nebyla natolik těžká, aby nebylo ve výsledku docela snadné vyzvednout si ji tak, aby neklouzala a mohla se částečně přidržovat, a u toho pohodlně jít. Než stihla začít protestovat, zavrtěl rychle hlavou. „Ani muk. Alespoň malý kus cesty, Rhiannon. Musíš být po čertech unavená, takže tohle ber jako malou povinnost, je ti to jasné?“

V srdci jí po odchodu Marcella s Naraïou zůstal drobný trn prázdnoty.
Ačkoliv věděla, že to bylo absolutně nevyhnutelné a smířila se s tím i přesně v ten moment, kdy k rozpadu jejich skupinky došlo, s každou přibývající minutou na ni víc doléhala váha uvědomění. Byť se rozloučili v dobrém duchu a nedošlo na nic vyloženě srdceryvného, okolnosti nebyly zrovna příznivé - alespoň tedy ne pro ně dva. Nedokázala kvůli tomu z hlavy vyhnat všechny ty možné scénáře, k nímž mohlo později dojít, až se měl její milovaný bratr dostat nejen zpět do rodného království, ale především hlavního města. Nejspíš se na něj všichni slétnou jako supi, připravení ho roztrhat na kusy za každou pochybnost nebo chybičku. Budou pokládat nebezpečné otázky, jaké v danou chvíli nedokázal zodpovědět nikdo jiný, než sami bohové. A Marcellus to všechno musel pevně ustát, bez jediného přešlápnutí... Zatímco byl beznadějně předurčený k tomu trpět, protože ho zajisté nebude trápit jen stav Alsitia, ale především Naraïa. Byl do ní zamilovaný až po uši, Rhiannon to na něm dost dobře poznala. A to ji trápilo.

Navzdory těm chmurnostem se ale musela zabývat poněkud odlišnými věcmi. Pokoušela se tím zabavit svoji vlastní mysl a odpoutat se od všeho, co nijak nemohla ovlivnit - jelikož by ji to jen zbytečně táhlo ke dnu a pohřbívalo v písčitém bahně, odkud se už nedalo pořádně vyhrabat.
S Caliannem je očekávala pozvolnější cesta nazpět, tentokrát bez většího doprovodu. Ačkoliv jí Marcellus s Naraïou svým způsobem chyběli, nemohla říct, že by si snad stěžovala. Jako průzkumnici jí nedělalo problém cestovat v úplném osamění a bez jediného živáčka kolem, dříve si to dokonce chvílemi i užívala. Lhala by ale, že jí cestování s Caliannem nevyhovovalo minimálně tisíckrát víc. Jeho společnost byla povznášející, cítila se vedle něj nejen dobře, ale i zvláštně v bezpečí... A nehledě na to, že byli prakticky v pohybu, připadala si i doma. A to pro ni bylo zdaleka nejdůležitější.
V duchu se pokoušela udržovat co možná nejvíce nadlehčenou náladu, vytěsnit z hlavy všechny obrazy z té tragické chvíle a jednoduše si užívat čas strávený po boku milované osoby. S časovým odstupem si totiž jasněji uvědomovala, co všechno se stalo: nejen ten útok, předtím hledání rybky a rozhovor s matkou, ale především to, jakým způsobem se všichni stmelili dohromady. To, jak ji Caliann bránil.

„Myslím, že po tom všem bude chvíle klidu nejen zasloužená, ale dost možná i uvítaná. Mám z toho pořád husí kůži,“ přitakala s nepatrným úsměvem na rtech, než se mírně otřásla. Ta vzpomínka na Vivian, kusy roztříštěného ledu a psa, co pozřel její duši nebo alespoň její zbytečky, jí rozhodně na náladě příliš nedodávala. Na druhou stranu, byla vskutku přeborník* ve vytěsňování nepohodlných myšlenek i vzpomínek. Tu dovednost se naučila už jako menší - a byla schopná ji šikovně praktikovat téměř kdykoliv, kdy narazila na něco, co nebyla schopná žádným způsobem zpracovat a ničilo ji to. Podobné to bylo i v současnou chvíli, jenom s tím rozdílem, že díky Caliannovi nebyla úplně strhaná negací a tíhou důsledků. Jeho společnost a blízkost vskutku dokázaly divy.

„Co to-“ Vydala ze sebe s nepředstíraným šokem, když ji zničehonic jednoduše popadl a vzal do náručí. Nezlobila se, jak by také mohla, ale bylo to tak neskutečně náhlé a nečekané, že na to nebyla schopná řádně zareagovat, natož si alespoň v hlavě sesumírovat řádné protesty, protože s tím nesouhlasila. Ještě než se jí to ale podařilo, setkala se s Caliannovou pohotovou reakcí, která ji velice rychle umlčela.
Místo jakýchkoliv námitek proto jen naprázdno zavřela pusu a mírně přivřela oči, než si tiše povzdychla a věnovala mu polovičatý úsměv. Těžko si stěžovat na něco takového... Jistě, jít rozhodně zvládla, nebyla na úplném pokraji sil, ale na druhou stranu - měl pravdu. Byla to spíš otázka času, než cokoliv jiného. Sice se cítila docela dobře a klidně by capkala po svých, ale pořád vnímala to zvláštní a nepříjemné pnutí. Možná nebyla zhroucená, její duše neskučela bolestí a její odhodlanost i síla byly obě pěkně na svém místě, ale nemohla s přesností určit, jestli na ni přece jen nedolehnou důsledky využití té magie. Stále byla na souši, to co předvedla v té situaci ohrožení sice v danou chvíli šlo snadno díky adrenalinu, ale to ani v nejmenším neznamenalo, že si to na ní nemohlo vybrat svoji daň. Ani na průzkumech podobné věci nedělala, takže by její protesty a vzdor v důsledku nebyly jen zbytečné, ale hlavně na obtíž.
„Tak dobře, nebudu protestovat. Nemám k tomu přece jen důvod, že?“ Odpověděla nakonec, než pomalu rozšířila úsměv na rtech, takže jí začaly dost viditelně cukat koutky.
„Ale mám podmínku, Lumënaas. A na oplátku nebudu brát taky žádné protesty, aby to bylo pěkně fér. Konec konců dáváme pozor jeden na druhého, pamatuješ? Takže moje podmínka je, že ti to pak nějak vynahradím, jasné? Protože tahle věc funguje oboustranně. Upřímně... Nevím, co bych si bez tebe počala. Vyděsilo mě až do morku kostí, když se ta fúrie objevila.“
Svoje slova nakonec doplnila o poněkud provinilý úsměv, než potřásla hlavou, aby vyhnala myšlenky na svoji matku. Nejspíš si měla něčeho všimnout už mnohem dříve, ale... Po téměř celý svůj život z domova utíkala, nikdy se tam necítila dobře. To ji stavělo do pozice, kdy si podobných věcí zkrátka nevšímala, nevnímala svoji matku jako někoho, o koho by se měla zajímat víc než o přítěž, jelikož s ní zacházela jako s pytlem hadrů. Ale teď byla pryč. Daleko od Alsitia, od té zkažené společnosti a ještě dál od ženy, co jí téměř zruinovala. V bezpečí. Na cestě za lepšími zítřky. A pěkně odhodlaná nakopat ploutev každé zpropadené siréně, co by si mohla dovolit ohrožovat její blízké.
„Nebude ti vadit, když bychom se u toho jezera zdrželi na trošku delší dobu?“ Zauvažovala nakonec. V hlavě měla sice tak trošku matnou a hodně neurčitou vizi toho, jak by asi mohly vypadat nadcházející dny, ne-li týdny, ale reálně si ještě nestihla pořádně sesumírovat všechno, co bylo reálně nutné. Díky tomu přání od flümine měli zajištěnou částečnou ochranu, ale co dál? Čekal ji trvalý pobyt na souši, to znamenalo opakované zvykání si, prohlubování svojí imunity a odolnosti. Něco takového by za chodu rozhodně nedokázala, ani když byla ještě v rané fázi těhotenství. I to prakticky omezovalo jejich volby, ale ona se nedokázala zbavit myšlenek na to, jak by to ovlivnilo ne ji, ale právě Calianna. Byl svobodná duše, tohle byl mnohem větší závazek a uzemnění, než jaké doposud nejspíše okusil. A ona si nedokázala představit, že by kvůli tomu měl jakkoliv trpět... Prostě to nepřijímala jako možnost.






* nebo taky příborník, if you know what I mean

Přikývl, protože se s tím nedalo nesouhlasit. Chvíle klidu bylo něco, po čem dost očividně prahli oba dva – a aby byl upřímný, docela se mu ulevilo z představy, že se Rhiannon opět nechce nikam hnát. Nikdo nemusel být expert na podobné stavy, aby mu došlo, že podobná míra stresu jí doopravdy nedělala nejlépe… vlastně jim oběma, což byl fakt, který v tomhle ohledu Cala děsil ještě víc. To, že se chtěla sama uklidit někam, kde jí po krku nepůjde hejno vzteklých, krvelačných sirén, ho docela uklidňovalo.
„Definitivně… hádám, že lepší řešení v celé Nescoře jen tak k nalezení není. Teda… pokud se na nás z té divné chatky, co tam stojí, nerozhodne vyběhnout nějaký obří míšenec pavouka a škorpióna,” dodal s malým úšklebkem. Kdyby tam něco takového bylo, pravděpodobně by na to přišli už při první návštěvě – ale kdo ví, co tam tak zůstalo po původním majiteli? To byla otázka, na kterou měli asi docela brzy najít odpovědi.

Zastavení u jezera a to, zda byl v pohodě s tím, že nebudou v pohybu. To… byla dobrá otázka, ale už tak nějak vnitřně věděl, že to, že se na nějakou dobu bude muset zastavit, mu zase tolik nevadilo, dokud to nebylo uprostřed města. Toulal se po Nescoře především proto, že netušil, co se sebou dělat, neměl nic, co by ho někde poutalo – v tu chvíli bylo snazší prostě zůstat v pohybu, protože to bylo unavující a jemu to nenechávalo možnost uvažovat nad tím, jak ztracená existence se z něj stala. Pokud ale měl důvod někde zůstat, nepředstavovalo to takovou překážku, dokud měl důvod, proč zůstat – a Rhiannon pro něj byla zatraceně dobrým důvodem. Takže na její obavy jen zavrtěl hlavou. „Bez problémů, vážně,” pousmál se na ni, než se k ní natáhl a dramaticky si položil bradu na její rameno. S tím, že u toho šel, to bylo docela těžké zkombinovat s rovnováhou a jejím udržením, ale nakonec to dokázal, takže mohl dělat šaška vesele dál. Za ten dramatický efekt mu to stálo. „A co se týče toho, že to chceš oplatit… v pořádku, vážně. Chovám si tu naději, že bys v opačné roli udělala totéž,” pousmál se na ni, než se mu rty zvlnily v náznaku toho, že z něj zase vypadne něco už znatelně míň vážného. „Akorát, to by možná chtělo přeměnu, že ano. Představa toho, že mě neseš, je dost komická, zvíře by asi bylo praktičtější… zvlášť když už jsi prokázala, že kousnutí se nebojíš, že?”
A poté, aby se neřeklo, na potvrzení svých slov, se odlepil bradou od jejího ramene – jen proto, aby jí tam hned vzápětí věnoval kousnutí. Nic, co by ji zranilo (na to si až moc uvědomoval, že ty špičáky jsou vážně až moc ostré), ale tak, aby to jen ucítila. Víte, jak občas psovité šelmy mívají ten zvyk, že vás na znak náklonnosti jemně sevřou čelistmi? No, zdálo se, že na kojotodlaky se tenhle zvyk uměl vztahovat taky. Ale co si budeme, nezdálo se, že by si snad Rhiannon nějak výrazně stěžovala…

Ta představa byla docela děsivá, ale bohužel i poměrně reálná. Nescora byla opravdu zvláštním místem, kde za každým rohem mnohdy nečekalo jen nějaké šokující překvapení, ale především i různá nebezpečí. Rozličné formy, odlišné míry hrůzy i riskantnosti... Pokud měla ale Rhiannon s něčím jezero Loché spojené, pak to rozhodně nebylo nic podobného. To místo působilo vskutku zvláštním dojmem zapomenutosti, s níž se pojila jistá forma nedotknutí. Zdálo se, že ten kout byl dostatečně zapadlý na to, aby ho ještě nikdo silně neovlivnil, ne-li snad i přímo zkazil. K ničemu podobnému nedošlo, jezero i ten dřevěný domek vzbuzovaly dojem dávného útočiště, jež dost možná už vystřídalo mnohé obyvatele, ale nemělo kdykoliv v dohledné době padnout pod náporem chaosu a nebezpečí.
Na to tak trošku i modrovláska spoléhala, byť to z její strany bylo dost možná poněkud naivní. Caliann měl pravdu, stát se mohlo doslova cokoliv. Už sami na vlastní kůži pocítili to, že některá zdánlivě pevně stanovená pravidla se dala v jistých případech ohýbat - a člověk se nemohl příliš upínat ke všem zákonitostem jako k něčemu, co by ho mělo chránit. Ať už měl nad světem větší moc vliv samotného osudu, božstev nebo čiré náhody (ačkoliv zrovna Rhiannon by řekla spíše zákonu schválnosti) - vždycky se něco mohlo pokazit. A pravdou bylo, že ať už si to člověk uvědomoval nebo ne, možností bylo nepřeberné množství. Spousta a spousta věcí, co se mohly během několika kritických vteřin zhroutit nebo pokřivit do něčeho úplně jiného.
Ačkoliv šlo o vtip, ta vize podobného stvoření by v důsledku Rhiannon až tolik nepřekvapila. Možná sice doufala v něco lepšího a světlejšího a pokoušela se udržet si svoji víru jak vůči svojí rodné bohyni Jünai, tak Auroře i Állee, ale jako jedna z mála znala skutečnou hloubku a přemíru zkaženosti napříč současným světem. To, co spatřila v jeskyni pod Alsitiem, když se jí Vivian pokoušela přimět zabít neznámého chlapce... Sirény, co je pronásledovaly a znamenaly smrtelnou hrozbu jak pro ně, tak pro Naraïu a Marcella... Bylo toho opravdu hodně. A nemohla zapomenout ani na toho odporného a krutého muže, co věznil Amberly. Tolik zla, tolik temna. Možná ji to mělo šokovat a zaskočit, ale ne. I kdyby se před ní zničehonic otevřela země a stala by se svědkyní opravdové apokalypsy, nehnulo by to s ní. Ne s tou pevnou částí uvnitř její mysli, jaká byla i navzdory všem okolnostem neoblomná a tvrdá jako kámen.

„Myslím, že s podobným stvořením bychom si dokázali docela dobře poradit,“ odvětila pohotově, než nasadila oslnivý a vskutku sebejistý úsměv. Nepochybovala o tom, ačkoliv to dost možná znělo mnohem víc ironicky, než seriózně. Pravda byla ale taková, že z nich byl vážně docela dobrý tým. Navzájem si nejen kryli záda, ale zároveň se i svým způsobem doplňovali - a Rhiannon, která byla doposud zvyklá spoléhat jen a jen na sebe samotnou, díky jejich společnému cestování i vztahu dost silně přehodnotila svůj náhled na mnohé věci. Důvěřovala mu, ale zároveň na něj dávala svým způsobem stejný pozor, jako on na ni. To bylo nepochybně jedno z kouzel jejich vztahu... A ona za to byla neskonale vděčná. Najít totiž někoho, koho skutečně milovala, mohla mu důvěřovat, spolehnout se na něj a vědět, že to není zazděná a jednostranná záležitost... To byl obrovský dar.
„Chrabrý kojotodlak a drzá žába jsou nepochybně mnohem nebezpečnější a schopnější, než podobná potvora. Ty ani nepotřebuješ žádné brnění a spoustu zbraní, jsi hotový hrdina. Jeden z mnoha důvodů, proč tě nejde neobdivovat, Lumënaas. Nás dva by nezastavil ani suchozemský kraken, natož pak podobná potvora.“
Udržovala si na rtech potutelný úsměv, ale v očích jí jasně zářily nejen jiskřičky pobavení, ale i nepopiratelná starost mísící se s čirou náklonností. Nemohla se na něj nedívat jinak - milovala i zbožňovala ho celým svým srdcem, nedokázala si to odpustit.

„Kdyby ne... Jen řekni, ano? Určitě bychom to nějak vymysleli,“ pokývla hlavou rozvážně, než pomaličku sklopila řasy a uvolnila výraz na svojí tváři, takže jí znovu začaly okatě cukat koutky rtů. Ne, že by si to nedokázala snad představit, ne-li to zrealizovat... A přesně to ji také vedlo k drobnému, poněkud zákeřnému plánu, jež se chystala do budoucna nepochybně zrealizovat.
„To nepochybně. S tou tvojí dokonale heboučkou a huňatou srstí by to bylo jako nést obláček... Nevyzkoušíme to?“ Mrkla na něj v náznaku pobavení, ale ve skutečnosti to myslela smrtelně vážně. Pokud by se snad Caliann v dohledné době rozhodl přeměnit... Byla by v zatraceně silném pokušení to doopravdy vyzkoušet.
„Ne, kousnutí se rozhodně nebojím. Naopak, vítám ho.“ Jen co to dořekla a zmíněné kousnutí i nakrásně schytala, pobaveně se pousmála a vztáhla k němu ruku, přejíždějíc mu ukazováčkem po rtech.
„Tohle si později vyberu, to víš.“

Když vyslovil ten slib, přišla si, jako by jí z hrudi spadla obrovská tíha, která tam doteď oxidovala a ona se jí zkrátka nemohla jen tak zbavit. Doopravdy se jí ulevilo jako snad doposud nikdy – a dokázal to tím jediným slibem. Skutečně měla občas docela tendence se o ty, které měla ráda, možná až trochu přehnaně bát, ale stejně… i když si to uvědomovala, nemohla si pomoci, a tím spíš, když situace, v níž se Marcellus ocitl, byla doopravdy naprostým opakem všeho, co představuje slovo bezpečnost. A to ji děsil nade vše. Že by se mu v tom šílenství kolem sirén a ve víru bojů o moc mohlo skutečně něco stát, něco, z čeho už by se tak snadno nedostal. Děsila ji vize toho, že by se mu něco stalo, a doopravdy se v ní všechno obracelo při myšlence na to, že by snad i mohl přijít o život. Vzpomínka na rudou krev na jeho tvářích jí do toho uvrhla mnohem silněji, než by si přála, a teď se toho svým způsobem nedokázala zbavit… dokud nepronesl ten slib. V tu chvíli jako by alespoň část toho vědomí nebezpečí… ne zmizela, ale alespoň ustoupila do pozadí a nebyla tak ochromující.
„Děkuju, doopravdy,” vypravila ze sebe s menší námahou, zatímco netušila, zda se v té situaci má usmívat z radosti, že vážně hodlá dbát i na to, aby byl v pořádku on, anebo má být naopak zoufalá z toho, že i navzdory tomu, že oba věděli, co mu hrozí, ho musela zase pustit zpátky do Alsitia do zajetí toho všeho. Jak by byla ráda, kdyby se od toho mohl prostě distancovat, ale vše racionální jí na to suše odpovídalo, že něco takového není prostě možné. A bylo to dost nepěkné, palčivé uvědomění, které bylo tím horší, že s tím doopravdy nedokázala nějak pomoci. „Já jen že… nevím. I když chápu, že je to nutnost, dvakrát se mi nelíbí to, co se tam dole děje. Jistě, nemám do toho prakticky co strkat nos, ale… stejně. Vážně nechci, aby tam někdo přišel jen tak k úhoně… nebo o život.”
Mohla tu pro něj být a to vše, ale… reálně, sotva zmizí pod hladinou, bude naprosto nepoužitelná a nenápomocná… to ji užíralo asi nejvíc.

Na chvíli zaváhala, než se zarazila a opatrně ho chytila za paži, aby zastavila i jeho Snažila se to, co jí znělo v hlavě, zformulovat do nějakých přijatelných slov, ale moc se jí to nedařilo – v hlavě se jí rozléhala jenom ozvěna splašeného srdečního tepu a plížil se tudyma stín nepěkných obav, které jí svazovaly jazyk. Když tedy začala mluvit, hlas se jí klepal a chvíli zabralo než se rozmluvila pořádně. „Já jenom… je to asi zatraceně sobecká věc, ale prostě… děsí mě ten fakt, že je to místo, kde ti v tom všem namůžu nijak pomoci ani nic takového.”
Ani si sama pořádně neuvědomovala, že udělala pár kroků vpřed, než cítila, jak se jí dech rozrazil o jeho tvář. Nechala samovolně vystoupat ruce tak, aby ho mohla pohladit po tvářích, než se nahnula o kousek blíž a vtiskla mu do rtů zprvu váhavý polibek, který ale po pár vteřinách proměnila k trochu jistější. Většina těch, které si zatím vyměnili, byla váhavá, jelikož se oba dva pravděpodobně někdy v koutku mysli obávali, že ten druhý bude potom chtít vzít do zaječích. Teď mu ale skutečně potřebovala dát vědět, že to myslí vážně – a lepší gesto jí do mysli zkrátka nepřišlo. „Zkrátka o tebe jenom nechci přijít, dobře?” zašeptala mu do rtů mezi dvěma mělkými nádechy. Potřebovala to říct… potřebovala to vědomí, že to zkrátka věděl.
Že jí na něm skutečně záleží, s korunou nebo bez koruny.

Naprosto chápal její pocity, jelikož už se párkrát ocitl na druhé straně obdobné situace. Nebylo to sice úplně to samé, ale přesto to dokázal alespoň částečně vnímat i z jiného pohledu, než z toho, co mu osud neustále podsouval. Neuvažoval jen jako princ a budoucí král, ale také jako přítel, jako muž. V té chvíli šlo o mnohem více, než o stav v jakém se nacházela jeho rodná země a Alsitio, kolem plula spousta dalších důležitých faktorů a on je nechtěl a ani nemínil opomíjet, jelikož neexistovalo nic, co by ho přimělo přiklonit se jen a pouze na stranu svých vrozených povinností. Ať už měl zrovna na hlavě korunu nebo ne, jeho srdce nepatřilo jenom jeho lidu a slané vodě, značná většina náležela právě dívce, po jejíž boku se zrovna nacházel. A byl by ochotný klidně vsadit obě ruce do ohně, jen aby zajistil klid její duši a alespoň záblesk úsměvu na její tváři. To, co vůči ní cítil, nebylo jen nějaké prachobyčejné pobláznění, co mělo během pár dnů v rozdělení vyšumět. Ne, byl to opravdu hluboký cit... Byť stále ve fázi zárodku, rozhodně byl silnější, než cokoliv co kdy předtím pocítil. A Marcellus byl pevně rozhodnutý nejen o to, ale především o Naraïu jako takovou, zkrátka nepřijít.
Uvědomoval si, že to, co se mezi nimi postupně formovalo, by mohlo oběma přinést docela pěknou snůšku potíží, ale neměl pocit, že by se to nevyplatilo - pokud šlo o Naraïu, bojoval by kdykoliv a bez zaváhání. Ne bezhlavě, jelikož doopravdy ctil slib, co jí složil, ale nepochyboval by. A přesně i díky tomu byl dost dobře připravený se vydat do menšího boje za urvání většího kusu svobody pro sebe samého, aby jim nestála v cestě obrovská hromada nejrůznějších prastarých nařízení, omezení a předsudků. Měl z něj být král... A on plánoval svoji moc použít i na to, aby svůj lid - i sebe samého - konečně osvobodil od toho, co yialadri už mnohá léta drželo zpět a vedlo ke spoustě tragédií. Bylo na čase odstranit bariéru mezi nimi a ostatními druhy.

„Nemusíš děkovat, drahá Naraïo. Opravdu... To já děkuju. Neustále mi připomínáš věci, na jaké je neskutečně snadné zapomenout. Probouzíš ve mě úplně odlišnou stránku racionality a díky tobě se dokážu soustředit úměrně nejen na svůj rozum a instinkty, ale také na hlas vlastního srdce. Jak se to říká? Vlastně jsi taková múza. Dokážeš velice snadno probudit zapomenutou kreativitu, rozproudit myšlenky a zároveň mě vedeš napříč tmou. To je něco, za co ti nikdy nepřestanu být vděčný.“
Nemohl se v duchu úplně rozhodnout, jestli by ho za podobnou formulaci Ciri trošku nenapomenul, jelikož to celé působilo dost kostrbatě a nejspíš i přespříliš dramaticky, ale Marcellus si zkrátka nedokázal pomoct. Promlouval tak, jak věci nejen viděl, ale především reálně cítil. Všechna ta slova zkrátka pocházela rovnou od srdce, jeho proslov byl naprosto upřímný a nezastřený. Nepokoušel se tím cokoliv sledovat, ani manipulovat jako mnozí jeho vrstevníci. Pouze vyjadřoval to vlahé teplo, co se mu rozlívalo v hrudi jako nějaké kouzlo.
„Není to tak, že bys do toho neměla co strkat nos, to ne. Někdo by to nejspíš mohl namítnout, ale já to tak rozhodně nevnímám. Možná oba pocházíme z dost odlišných světů a Alsitio není tvým rodištěm jako je to v mém případě, ale přesto na tvém názoru opravdu hodně záleží. Beru si ho k srdci, naslouchám ti. A soucítím s tvými obavami, ale zároveň mám upřímně nefalšovanou důvěru v to, že se to podaří zvrátit a věci se překlenou k lepšímu. Bohužel ale každá větší změna nebo revoluce začínají podobnými nepokoji, naše společnost na pokrok ještě není stavěná... A jakmile se objeví byť jen drobný náznak, pokaždé se zvedne vlna nepokojů. Ještě nikdy nic podobného nepřišlo ze strany sirén, to je pravda, ale... Svým způsobem je to přirozená reakce drtivé většiny našeho druhu. Smutné, ale bohužel pravdivé.“

Rvalo mu srdce, že se nacházeli v podobně žalostné situaci. Nejraději by využil veškerou svoji moc - a nezáleželo na tom, zda tu magickou nebo spojenou s postavením - a všechno převrátil. Toužil přetvořit svět, aby se nemuseli skrývat, obávat se toho, co by na ně mohlo číhat za rohem a směli jen s klidem v duších vyhlížet další společné zítřky. Něco takového bylo zatím ale bohužel v nedohlednu, jelikož neexistoval žádný způsob, jak podobné věci uspíšit. Musel postupovat pomalu a opatrně, hlídat si každý svůj krok a raději nic neuspěchat. Riskovat to, že by se veškerá snaha přeměnila v novou katastrofu... To by bylo totiž vskutku příšerné.
„Není to sobectví, Naraïo. Naopak. Je to starost... A já to necítím jinak.“ Pohlížel na ni těma svýma hluboce modrýma očima a nebyl schopný v sobě najít další slova, zvláště když si jasně uvědomoval to, jakým způsobem se mu svěřila. Její rozechvělý hlas, mezery... To napětí ho uvnitř nutilo se mírně napnout, ale když se k němu přiblížila a on v tu chvíli mohl téměř přísahat, že měl její bijící srdce na dosah kousek od toho svého, rozlila se mu napříč myslí i duší zvláštní konejšivá vlna, co veškeré napětí urovnala jako kdyby zamezila všem vlnkám na rozčeřené vodní hladině.
Ta ještě více zesílila, když ho políbila. Nedokázal uvažovat nad ničím jiným než nad tím, jak moc by si přál, aby ta chvíle nikdy neskončila - naprosto bez sebemenšího zaváhání k ní vztáhl podobně ruce a jednou jí objal, zatímco volnou dlaň položil na její tvář. Když jí ten polibek vroucně a sebejistě oplatil, srdce mu opět tlouklo jako kostelní zvon. Nemohl pochybovat o tom, co vůči ní cítil... A věděl, že v tomhle ohledu bylo jeho srdce mnohem, ale mnohem silnější a více neoblomné, než rozum.
„Já o tebe také ne. A přísahám při Jünai, že ani nepřijdeš, ano? Nikdy.“ S těmi slovy jí pohlédl do očí, než vzal jednu z jejích rukou do vlastních dlaní a nakonec jí vtiskl něžný polibek na hřbet, zakončujíc svoje gesto drobným, avšak naprosto upřímným úsměvem.