Řeka Secmé

Řeka Secmé pramení na východě Dračích skalách, koryto vytlačené působením živlů se plní roztátým sněhem ze samotných vršků skal a dešťovou vodou, jelikož o vrcholky skal se často trhají nízko putující temná mračna. Mezi lidmi se sem tam nesou i historky o tom, že pramen Secmé vzniká z dračích slz, které prolívají všichni obyvatelné Dračích skal. Není to nijak široká řeka, má docela úzké koryto, ale má největší splavnost v celé Nescoře - její tok je výjimečně rychlý, prudký, pokud se snažíte jejími proudy brodit, velice snadno vás převálcuje a strhne pod hladinu, takže také snadno nemůže už nikdy znovu vyplavat. Ve svém ústí vytváří deltu a vlévá se do Šepotavého oceánu skrze Cordézský záliv a Zátoku perel, kde její proudy obklopují ostrov Arimaton a dodávají mu sladkou vodu.

Její břehy jsou mimořádně úrodné a tím pádem se zde dobře daří zemědělcům. Na jejím východním břehu vyrostlo prosperující město Teppasmies, které je prioritně napájeno z jejího křišťálově čistého koryta. Dále kolem ní rostou i další města, vesnice i různá panství - mezi některá z nich můžeme například započítat městečko Parri, vesnici Valleton či rozbořené a smrtí zamořené panství A'Coimne. V některých místech je dokonce zlatonosná, což láká zchudlé a zkrátka lidi, kteří prahnou po troše peněz.

Vyšla z Cordézského zálivu ve chvíli, kdy se k ní vrátil její opeřený přítel s jasnou zprávou – kýval hlavou ve vzduchu a poté se jí se spokojeným zapištěním usadil na rameni. Překvapeně ho sledovala, čekala, kdy přijde něco zákeřného, kdy ji štípne nebo pokálí, ale nic se nedělo. Zabořil jí zobák do vlasů a loupnul po ní okem v nedočkavém gestu. Evidentně se mu tak úplně nechtělo pryč. Bylo to překvapující, ale nestěžovala si na to – většina zvířat měla tendence od ní utíkat, jelikož z ní cítili, co je zač její druhá podoba, a obávali se jí. Vlastně se jim moc nedivila, naopak byla teď dost příjemně překvapená v tom ohledu, že získala svoji malou společnost. „Tak můžeme vyrazit?“ optala se ho polohlasně jemným tónem. Přísahala by, že pták potřásl popelavě šedou hlavičkou, a tak jenom s úsměvem rozkvetlým na rtech vykročila vpřed.
Cesta kolem přítoku Secmé nebyla nic strmého, nížinatá krajina byla zabarvená do svěžích zelených barev, které tu vládly i navzdory blížící se zimě. Netušila, jak to bylo možné, ale zima se na deltě řeky skoro vůbec nepodepisovaly. Bylo to úchvatné, mladé t’ealh z toho skoro přecházel zrak. Racek na jejím rameni se několikrát za cestu vymrštil z jejího ramene a protáhl si křídla, proletěl se, zakroužil jí nad hlavou, než se znovu uhnízdil na jejím rameni a vesele tam nechal ji ho nést. Někde po cestě ho pojmenovala Daate, což bylo slovo, které pochytila ve městě – znamenalo to popel. To na něj docela dobře barevně sedělo, takže mohla být spokojená se svým výmyslem.
Pokračovala dál, dokud nebyl až tak daleko po rameni, že to bylo dostatečně mělké koryto pro Calův strach z vody, ale zároveň se z jistých důvodů nechtěla úplně vzdalovat od oceánu. Sice nebyla sama díky tomu, že racek zůstával vedle ní a zjevně se mu její společnost zamlouvala, ale stejně měla takovou malou dušičku naděje, že bělovlasý yialadri třeba vyplní ten slib vepsaný do písku. Netušila, zda nebylo naivní doufat, ale upínala se ke stejnému heslu, které vyznávala asi celý svůj život – trocha naděje nic nezničí, maximálně dodá srdci důvod dál tlouct.

V hlavě měl příšerný chaos. Po rozhovoru s Cirim vydal potajmu několik rozkazů, jež by s trochou štěstí mohly dopomoct v jejich situaci, ale on sám nebyl rozhodně schopný jen tak sedět na svém trůnu a usmívat se, jako kdyby se nic nedělo. Zprvu se zdráhal o tom vůbec mluvit se svojí rodinou, ale jelikož jejich životy byly v ohrožení stejně moc jako ten jeho, nakonec to přeci jen udělal. Jeho otec zuřil, zatímco matka byla příšerně vyděšená, což vyústilo v to, že poslali jeho mladší sestru pryč z města pod záminkou vyučení u matčiny staré mentorky.
Sám princ se nakonec vydal na souš, protože měl obrovský strach o Rhiannon, která zmizela. Sice věděl, že jí Ciri pomohl dostat se bezpečně až na břeh, ale to neznamenalo, že ji ti fanatici nehledali. Musel ji najít dřív než oni a vzít do bezpečí, i když to pro něj znamenalo opravdu velký risk. Naštěstí nebylo neobvyklé, že občas na pár dní zmizel, protože někdy odjížděl na nějaké cesty a to mu dávalo docela dobrou zástěrku pro to, aby se mohl vydat na souš a započít svoje velké pátrání. Bohužel ale nikdy necestoval nikam dál než po pobřeží a těsně přilehlé přírodě, takže se musel vybavit mapou a Rhiannoniným zápisníkem, který se nakonec ukázal být velice prospěšný, protože v něm zmiňovala pár míst, kam se občas vracela a pobývala tam, když se zrovna nepohybovala mezi lidmi.

Hodně těžce ztrácel přehled o tom, jak dlouho šel a kolik dní a nocí přečkal. Bylo mu značně nevolno a opravdu se snažil držet poblíž vodních toků, ale občas ho cesta zatáhla podstatně dál, než mu bylo milo a on v takových chvílích byl rád, že se vybavil dostatkem zásob vody, protože jinak by si definitivně zahrával s osudem. Postupně si v hlavě odškrtával jednotlivá místa ze zápisníku, než se už poměrně zoufalý vydal k řece Secmé, aby si nabral novou vodu a trošku se osvěžil.
Jen co dorazil k jejímu korytu, přilehl k němu známý záchvěv magie. Nebyla ale Rhiannonina, byla typologicky úplně opačná. To ho přimělo trošku přidat do kroku, až se očima konečně setkal s osobou, od které onen proud magie pocházel - a srdce mu okamžitě poskočilo radostí i úzkostí, protože to nebyl nikdo jiný, než Naraïa.

„Nu... Zdá se, že nás Aurora znovu svedla dohromady,“ pronesl na úvod, než došel až k ní. Seděla pod jedním ze stromů, opřená o kmen. Marcellus si přehodil z ramene brašnu, ve které měl nacpané asi tři čutory s vodou, jejíž obsah tajemně zašplouchal, načež se usadil vedle ní a vtiskl jí něžný polibek na tvář, usmívajíc se na ni.
„Nečekal jsem, že se setkáme tak brzy, ale jsem rád. Co tě sem přivedlo? Neruším?“ Na tváři se mu rozlil nepatrně šibalský výraz, ale stále působil poněkud tázavě, protože ji rozhodně nechtěl rušit v jakékoliv aktivitě, jakou by mohla snad mít rozdělanou. Sice to působilo dojmem, že jen sedí u vody a odpočívá, ale kdo ví? Třeba na někoho čekala... A ten někdo rozhodně nemusel být on.

Naraïa už téměř klimbala. Netušila, co dělat, proto se rozhodla, že to nejlepší, co může začít dělat se svým životem, bude spánek. Koneckonců, sil, které tím načerpala, nebylo nikdy dost… navíc byla docela nadšeným obhájcem spánku, kdyby mohla, prospala by devadesát procent svého života. Uvelebila se tedy v kořenech jednoho z vyšších stromů při břehu Secmé, zachumlala se do svého pláště a nechala víčka klesnout. Zjevně podobně ospalý racek Daate se usídlil na jedné nižší větvi nad její hlavou a zabořil zobák do šedivého peří, čímž jasně dal najevo, že její nápad na šlofíka přijímá s otevřenou náručí.
Dívka tedy nechala oči klesnou a ponořila se do lehkého spánku, během kterého však nepřestávala mít uši napjaté tak, aby ji každý zvuk v okolí trochu probral a přinutil ji dát si pozor, zda se neblíží nějaké nebezpečí. Když se tedy poblíž ozvaly tlumené kroky, opatrně se napjala, plně se vynořila ze spánku a jenom naoko stále ve snech čekala, až se dotyčný dostane blíž. Nebyl to Cal – kdyby to byl on, neslyšela by ho přicházet, dokud by nebyl těsně u ní. Teprve když se tedy ony kroky zastavily před ní si dovolila oči otevřít – a skoro se jí zastavilo srdce překvapením, než se jí rty samovolně roztáhly do úsměvu, kterým přivítala Marcella, jenž se usadil vedle ní. Netušila, kde se tady bělovlasý yialadri vzal, a bylo to překvapení, ale… nestěžovala si, ani v nejmenším.

Cítila, jak se jí po skráních rozlévá červeň, když jí vtiskl ten polibek na tvář. „Aurořiny cesty jsou zjevně docela zajímavé, ale nestěžuju si,“ pousmála se na oplátku, než se trochu narovnala a protáhla se, protože jí začala dřevěnět záda z toho dlouhého sezení. „Nedělám tu nic závažného… čekám na bratra. Máme se tu setkat, ale pravděpodobně jsem tu o nějakou dobu dříve, než bych měla být, takže mi nezbývá než vyčkávat,“ vysvětlila mu s mírným úsměvem nad vlastní uspěchaností, než dodala: „Rozhodně nerušíš, to ani náhodou. Příjemná společnost se tu rozhodně hodí.“
Daate se právě v tu chvíli rozhod připojit k nim. Během chvíle se popelavě šedý racek ocitl na špičce její pravé boty, jelikož nohu nechala nataženou na zemi před sebou, a zvědavě si prohlížel novou společnost. Nevypadal vyplašeně, Naraïa hádala, že racci a obecně vodní tvorové musí být na vodní národ perfektně zvyklí. V očích mu ale plála stejná otázka, která v hlavě hrála i jí, proto se po chvíli zvědavě přeci jenom ozvala: „Co tu vlastně děláš ty? Myslela jsem, že většina yialadri se nedokáže moc dlouho držet daleko oceánu… a jsme dost hluboko ve vnitrozemí na to, aby to byla pravda. Co tě sem přivádí?“ Nebyla to nijak drzá otázka, ale mohla pořád ais trochu rýpat do soukromí, proto použila tón, který jasně říkal, že pokud je to nepříjemné téma, nemusí vůbec odpovídat. Ale její zvědavost byla jednoznačně pro to, aby odpověď dostala, samozřejmě.

Docela se mu líbila představa toho, že jim byla dána šance strávit spolu trošku více času, protože minule bylo jejich setkání celkem nešťastně ukončeno jeho nutným návratem do Alsitia, ale tentokrát... Byl volnější. Rozhodně ne volný v pravém slova smyslu, ale přeci jen ho nic nutně netahalo zpět do hlubin, ačkoliv za jeho výletem stály poměrně nešťastné a tíživé události. Musel najít svoji přítelkyni, ale zároveň pociťoval potřebu se na chvíli zastavit a neriskovat, protože takhle daleko ještě nikdy neputoval. Neměl sebemenší tušení, kdy se ozve ta tísnivá potřeba vrátit se do mořských vln, kdy ho začne bolet každý krok a hrdlo se mu bude svírat neutichající žízní... Nejspíš bylo přeci jen moudřejší si zkrátka na chvíli udělat zastávku - zvláště, když ji mohl spojit s takhle milým a vlahým setkáním, jelikož mu společnost Naraïi byla vskutku velice příjemná.
Po její odpovědi a zmínce o bratrovi se nepatrně pousmál. Sám měl sestru, takže znal sourozenecké pouto, ačkoliv mohl jenom slepě odhadovat, jak na tom byla Naraïa se svým bratrem. Moc toho o ní vlastně nevěděl, když se nad tím tak zamyslel. To ho ale ani v nejmenším nedrželo zpátky - něco na ní totiž bylo. Neskutečně ho přitahovala a on si užíval každou vteřinu strávenou po jejím boku, zvuk jejího hlasu i pohled do jejích očí. To všechno mu sice mělo být zapovězené, neboť pocházel z královského rodu a byl dokonce zasnoubený, ale... Byl snílek. Svůj život si představoval trošku jinak, než jak mu byl prezentován a předurčen. Kdyby si mohl vybrat, mnoho věcí by změnil, třebaže reálně tu možnost bohužel neměl. Asi z něj jeho přístup a vztah k mladičké černovlásce činil i sobce a nevěrníka, což ho trošku drásalo na duši, když se dozvěděl, že Ellure zmizela, ale... Nebyl zkrátka schopný popírat to, co se v něm rozdmýchávalo. K Naraïe cítil něco, co bylo skutečné, přirozené... Nefalšované, nevynucené. S Ellure sice udržovali přátelský vztah a dřív je dokonce poutala tajná známost, ale víc v tom nebylo. Jednalo se víceméně o povinnost a i on sám na ní cítil, že o jejich svazek nestojí, alespoň ne na osobní úrovni. Byla úplně stejně vězněná situací, stejně jako on. A díky tomu věřil, že by to pochopila.

„Na bratra? To je hezké, ačkoliv si popravdě řečeno asi úplně nedokážu představit, že bych svoji sestru neviděl nějak delší dobu. Už teď, když jsem tady... Přijdu si trošku divně. V hlavě mi pořád zní její rozpustilý zpěv a smích a čekám, kdy se někde objeví a začne mě tahat někam pryč,“ uchechtl se poněkud zasněně, než jí věnoval nepatrný úsměv.
Nebyl si jistý, jestli bylo úplně vhodné, aby s ní setrvával a potom ji uváděl do situace, kdy by měla vysvětlovat co je zač, ale vzhledem k tomu, že nedávala najevo žádné obavy nebo případné potíže, nikam pryč se zrovna nehrnul. Sice mu přišlo zvláštní, že by se mohl tak brzy setkat s bratrem dívky, do které se evidentně zamiloval... Ale nakonec, proč ne? Nikdo přeci netvrdil, že museli říct pravdu, kdyby na to přišlo. A stejně tak nebylo nejspíš nutno ani lhát, jelikož jejich vztah nebyl nijak přesněji definovaný, třebaže si od něj princ docela naivně sliboval nějakou budoucnost.
„Omlouvám se za svůj předchozí odchod, Naraïo. Nechtěl jsem tě tam nechat a zůstal jsem tak dlouho, jak jenom to šlo, ale... Musel jsem se vrátit, bohužel. Ptali se po mě, takže jsem se stáhl a... No, mrzí mě to. Doufám, že jsem se tě tím nedotkl, protože kdyby to situace dovolovala, dal bych na tebe pozor a počkal, až by ses probudila.“
Nepatrně se kousl do rtu, když to dořekl. Bylo na něm docela jasně vidět, že se kvůli tomu cítil docela solidně mizerně - nechávat pěknou a navíc spící dívku v takové situaci úplně samotnou někde na pláži... To nebyl zrovna znak vybraného chování. Marcellus se obecně považoval za galantního a také se tak po většinu času snažil vystupovat, ale tehdy mu to opravdu moc nevyšlo.

„Abych pravdu řekl, nic dobrého. Moje nejlepší přítelkyně se ztratila a vzhledem k vypjatým okolnostem a mnohým nejasnostem ohledně jejího zmizení... No. Za normálních okolností takhle daleko nechodím, ale domluvili jsme se s přáteli, že se vydáme na povrch, rozdělíme se a pokusíme se ji najít. Nejspíš je v pořádku, protože je rozhodně schopná se o sebe postarat, ale... Já nevím. Je jako moje sestra, hádám, že se zkrátka potřebuju ujistit, že se nic neděje.“
Překvapil sám sebe, když z něj pravda vyklouzla s neskutečnou lehkostí. Svým způsobem se mu ulevilo, když to řekl také někomu nezasvěcenému a mimo svoje kruhy - když totiž mluvil s Naraïou, opadaly z něj nejrůznější filtry a on se cítil být víc sám sebou. Méně svazovaný pravidly svého světa a království, téměř jako kdyby na hlavě ani nenosil více či méně pomyslnou korunu, jejíž váha ho po většinu času nesmírně stahovala dolů. Ne, vedle svojí černovlasé milé byl jenom prostým mladíkem, ničím víc. A to bylo nesmírně osvěžující.

„No… je to složitější. Když jsme přišli do Nescory, já ji chtěla prošmejdit, zatímco on se netvářil úplně nadšeně z vidiny toho, že bychom měli procházet městy. Mnohem raději zůstal mimo civilizaci, v lesích a podobně. Dbá na svoje zvíře o něco víc než já – a nemůžeš jen tak hodit kojota doprostřed města a čekat, že se bez problémů adaptuje,“ ušklíbla se, než pokračovala: „Takže jsem tu prostě rok cestovala sama. Prošmejdila jsem, co se dalo, a poznala alespoň trochu, co můžu od Nescory čekat. A dozvěděla jsem se, že je to místo, kde rozhodně ještě ráda zůstanu.“ Na rtech se jí při těch slovech sám od sebe tvořil úsměv.
Opřela se znovu pohodlně o strom (tak pohodlně, jak jenom to s tvrdou, zvrásnělou kůrou bylo možné) a poočku si prohlížela Marcella, který se o vteřinu později začal omlouvat za to zanechání na pláži. Touché, ale nic, po čem by snad prahla nehynoucí potřebou pomsty nebo tak něco. Při vzpomínce na to probuzení na pláži jen potřásla hlavou. „Chápu to, v pořádku,“ pousmála se mírně. „Ne každý tu je bez závazků jako já. Měl jsi svoje povinnosti – a to nejde přehlížet, takže skutečně v pořádku, chápu, že ses musel vrátit.“ Asi chápala, proč mu to dělalo těžkou hlavu, ale neměl důvod cítit se za to zle, když vážně jít musel, jak vypovídal už sám o sobě jeho tón. „Hej,“ nadnesla ještě tiše, a když se k ní obrátil tváří, lípla mu na rty drobný polibek, než se uculila. „Myslím, že moje schopnost odpouštět tohle v pořádku pokrývá, takže… je to dobré.“

Když začal vysvětlovat, jak se věci mají a proč je vlastně na pevnině, koutky jí mírně spadly. Bylo na něm vidět, že skutečně potřebuje zjistit, zda je jeho kamarádka v pořádku, což nešlo nepochopit. Zvlášť pokud to bylo, jak říkal, a bral ji prakticky jako rodinu – s tím se dokázala ztotožnit až moc dokonale. Nenapadlo ji, co jiného na to říct, ale když promluvila, šlo to samo od sebe: „Mrzí mě, že se takhle ztratila… ale pokud ti mohu nějak pomoci s jejím hledáním, ráda to udělám,“ vyřkla s klidem, ani ji nepřekvapovalo, že sotva se trochu zastavila, její proříznutá pusa ji znovu vrhala do příslibu něčeho, co zavánělo malým dobrodružstvím.
Koneckonců, nedokázala jen tak stát na místě a když už, hořela jí chodidla plamenem neposednosti – tak proč by toho nemohla využít a být trochu užitečná, když měla k něčemu takovému prvotřídní šanci? Zbožňovala, když mohla svoji energii alespoň využít k něčemu smysluplnému, a tohle to splňovalo na plné čáře. Jinak by se snad musela jenom zase dát na cestu do neznáma – se závislostí na tom, zda by Caliann stál o to, aby šla s ním, na což tak trochu spoléhala, ale nemohla to brát jako jistotu. Pokud by pomáhala Marcellovi hledat, alespoň by se nemusela cítit mizerně, pokud by znovu skončila na vlastní pěst.

Naprosto ji chápal. Možná nikdy neputoval z jednoho kontinentu na druhý, ale předěl mezi mořskými hlubinami a pevninou skýtal přeci velice podobnou situaci. Obě místa se držela pěkně daleko od sebe a jejich odlišnost nesla neskutečnou váhu, neboť při porovnání se objevovaly tak očividné rozdíly, že by se obojí dalo víceméně přirovnat k ohni a ledu. To byl ostatně jeden z mnoha důvodů, proč cestování mezi oběma stranami působilo tak kouzelným dojmem - mladý princ byl fascinován oběma světy, třebaže byl stvořen pouze pro jeden. Ten se mu ale zdál příliš maličký, neboť moc dobře věděl, že tam venku za jeho vlastním královstvím leží celý širý svět... Pouze čekající na to, až na něj vkročí a se vší svojí smělostí a zvědavostí jej začne prozkoumávat.
Docela živě si byl schopný představit jejich společné cestování. Naraïa sice už nejspíš měla Nescoru celkem prohlédnutou, ale jistě se našla místa, kam ještě nevkročila. Marcellus by jí velice rád dělal společníka a doprovázel ji na jejích cestách za poznáním i krasy toho nádherného a divotvorného kontinentu, ale... Nemohl. Narodil se obklopený stříbrem a perlami, navíc s příslibem koruny a vladařství. Ačkoliv jeho srdce tíhlo pryč z rodného Alsitia a toužil po nějakém skutečném dobrodružství a nádechu svobody, jeho osud mu předurčoval něco úplně jiného. Ne, že by si snad měl na co stěžovat - možná, že byl život ve vyšší společnosti občas celkem vyčerpávající a mnohdy mu šponovaly nervy, ale nic životně důležitého mu nescházelo. Střecha nad hlavou, jídlo a domov byly tak nějak základem všeho, ale člověk toho nakonec přeci jen nejspíše potřeboval více. V důsledku to byly právě drobnosti a zdánlivě vedlejší věci, co měly největší váhu při rozhodování o tom, zda daný jedinec skutečně žil nebo pouze přežíval. Marcellus nikdy neměl pocit, že by vyloženě jen přežíval, ale... Scházelo mu to, co jiní považovali za samozřejmost. Mnohdy toužil odložit svoji korunu, zahalit stříbrné kadeře a vklouznout do společnosti pod hávem obyčejnosti, jako kdokoliv jiný. Naprosto normální muž, nikdo zvláště výjimečný, důležitý nebo vážený.
Nejspíš to byla docela krutá ironie, že zatímco většina běžných lidí snila o bohatství a postavení, on sám bažil po opaku. Nejspíš na to zkrátka nebyl stavěný - ačkoliv ho už od malička vedli k nejrůznějším potřebným vědomostem, zásadám a dovednostem, předpoklady se bohužel úplně vypěstovat nedaly. Možná zvnějška, ale rozhodně ne v srdci. Díky tomu se Marcellus chvílemi skutečně soužil, což mnohdy vedlo k nepříjemným důsledkům, ale celkově se vždycky držel logiky a povinnosti nad svými vlastními pocity. Možná proto o něm spousta lidí hovořila s takovou nadějí v očích i hlase. Představoval šanci pro změnu a vývoj, což si velice dobře uvědomoval a mínil se toho chytit, aby jej nepromarnil. Kdyby se tak stalo, nikdy by si to neodpustil. Každý vladař přeci jen do svého království přinášel něco nového a pokoušel se udržet do dobré, ale jej také zvelebit a alespoň trošku pozvednout. Jeho samotného čekala především spousta práce s napravováním chyb a škod, jež byly napáchány v průběhu mnoha a mnoha let, což představovalo značnou výzvu a vskutku hodně práce, ale on s tím tak nějak počítal. Nejnovější události mu poměrně otevřely oči a nastavily zrcadlo: musel si konečně uvědomit, co vlastně pro svůj národ znamená a že jeho budoucí korunovace není jenom nechtěným bříměm, ale především příležitostí pro ně všechny. Nesměl zklamat, za žádnou cenu - třebaže jeho přání směřovala někam úplně jinam. Když už nic jiného, zbývaly mu alespoň sny... A ty byly dost na to, aby si udržel nejen příčetnost, ale také sílu pokračovat dál.

„To myslím docela chápu... Přechod do míst, která jsou lidmi nejen zasažená a ovlivněná, ale především také hojně osídlená je nejspíš docela šok - zvláště pro někoho takového. Předpokládám, že po vašem rozdělení jste tedy šli každý svou cestou? Líbí se mi tvůj smysl pro objevování, máš dobrodružného ducha, to se cení.“
Víceméně se nijak zvláště netajil jak se svým zájmem o ni, tak okouzlením. Naprosto mu učarovala - a on by byl vskutku schopný na ni hledět hodiny a hodiny jako na obrázek, naslouchajíc jejímu vyprávění o nejrůznějších cestách nebo její domovině. Nejspíš by mu bylo jedno, o čem by se bavili, byl by zkrátka šťastný, že by mu bylo dopřáno s ní strávit nějaký ten čas. A každá minuta i vteřina se v takovém případě počítala, protože čas strávený po boku krásné dívky, pro níž zahořelo jeho srdce, byl dobře stráveným časem. To bylo něco, čeho se Marcellus mínil držet - neměl sebemenší tušení, jak dlouho s ní bude moct pobýt, než se jejich cesty na jistou dobu opět rozdělí. O to víc si té příležitosti ale vážil, neboť si moc dobře uvědomoval jak její krásu, tak vzácnost.
„Takže se ti Nescora líbí? To rád slyším. Sám jsem z ní moc neviděl, abych pravdu řekl... Ale hodně jsem slyšel a četl. Někteří naši průzkumníci se věnují zakreslováním map, ale také skicování některých míst. Je neskutečně hezké mít tu možnost si je prohlédnout jejich očima, zvláště za doprovodu barvitého vyprávění... Realitě se to nevyrovná, ale dodává to barvy nejrůznějším snům a vizím.“
Nepatrně se na Naraïu pousmál, oplácejíc její milé gesto. Když tak mluvil o skicách a kreslení, sám si ten moment toužil nějak zvěčnit - nedalo se ale říct, že by oplýval takovým uměleckým talentem, aby jeho výsledná tvorba dosáhla požadovaných kvalit. Na druhou stranu měl opravdu velice dobrou paměť a nezastřenou mysl, díky čemuž se mohl celkem dobře spolehnout na to, že až bude zpět v Alsitiu a jeho oči se budou teskně upírat směrem k vysokým útesům vedoucím k hladině... Bude schopen si tu chvíli vybavit.
„Jaký je vlastně svět, odkud s bratrem pocházíte? Omlouvám se za tu troufalost a očividnou zvědavost, ale je to nesmírně fascinující. O ostatních částech světa se náš druh nikdy nebaví, takže jsou moje znalosti vskutku velice omezené - a popravdě by mě dost zajímal tvůj náhled na to místo jako takové. Nechybí ti někdy?“

Za svůj předchozí odchod se vskutku příšerně styděl a stále si to vyčítal, takže jeho hluboká omluva a viditelná provinilost byly bohužel absolutně na místě. O to vděčnější ale byl, když mu Naraïa dala najevo, že se nezlobí - a co víc, že chápala důvody, jež za jeho zmizením stály. Ačkoliv by jí velice rád řekl, že to všechno bylo tak trošku zapeklitější a jeho postavení ve světě vodních bylo o poznání vyšší, než původně připouštěl, obával se důsledků. Věděl moc dobře, že zatímco někteří podobně důležité lidi přímo vyhledávají a obvykle se na nich pokoušejí parazitovat, ona k nim rozhodně nepatřila. Rád by věřil tomu, že by se nezalekla a vzala to dobře, ale nebyl si tím úplně jistý. Přišlo mu to až příliš nebezpečné, neboť by tím riskoval možnost, že by ji kvůli tomu už nikdy neviděl. Přeci jen mnoho dobrých lidí šlechtou z dosti očividných důvodů opovrhovalo... A on měl na hlavě korunu, což bylo ještě vyšší zatížení, než u kdejakého lorda nebo lady.
„Toho si neskutečně moc vážím, Naraïo. Opravdu... Díky.“ Upíral na ni svoje modravé oči a opět pociťoval to zvláštním teplo, rozlévající se v hlubinách jeho hrudi. Srdce mu značně poskočilo, když ho černovláska jemně políbila - něco uvnitř něj toužilo ten polibek rovnou oplatit a prohloubit, ale nechtěl působit dravě nebo přespříliš rozvášněně. Pravdou ale bylo, že by za další polibek klidně zabíjel. Nedokázal se nabažit toho, jak byly její rty měkké a sladké... A pokaždé, když se k ní přiblížil, pouto vůči ní se jenom posilovalo. Už to nebylo jenom pobláznění, ale skutečná láska v počátečním rozkvětu.

Třebaže jejich rozhovor nabral poněkud těžší podtón, Marcellus úplně nevěšel hlavu. Rozhodně se o Rhiannon bál a chtěl na ni dohlédnout, zároveň mu dělaly starosti i události z Alsitia, ale... Potřeboval se alespoň na chvíli, byť by měla být třeba jen opravdu kratičká, jednoduše nadechnout a uvolnit. Užít si znovu čas, jež nebyl provázaný a omezený jeho povinnostmi a postavením. Chtěl zkrátka jen sedět po boku krásné dívky, užívat si její společnost a nezávazně konverzovat... A přesně to také dělal.
„Věřím, že je v pořádku, jen... Je to zvláštní. Před lety za dost podobných okolností zmizela její sestra, což ji hluboce zasáhlo. Do dneška nikdo z nás neví, co přesně ji k tomu dovedlo - a najednou to udělala i ona. Utěšuje mě fakt, že ji před zmizením viděl jeden můj přítel a údajně by tu neměla být sama, ale... Hádám, že jsem přeci jen tak trošku jako starší bratr s ochranitelskými pudy,“ poušklíbl se trošku pobaveně.
Představa toho, jak pobíhá někde na souši a hledá Rhiannon, se zdála být krapet komická, ale rozhodně ne nereálná. Marcellus si jí až příliš vážil na to, aby její odchod nechal jen tak - zkrátka se potřeboval ujistit, že je opravdu v pořádku, protože nevěřil náhodě. Zároveň také věděl, že se svým postavením a konexemi by byl schopný ji udržet v bezpečí za podstatně menšího risku, než když by setrvala na tak nehostinném místě, jako byla pevnina. Jejich druh nebyl stavěný na to, aby tam zůstal. A o těch, co se o to pokoušeli, se povídalo ledacos... Obvykle ne v dobrém slova smyslu.
„Ty... Byla bys ochotná pomoci? To je od tebe neskutečně štědré a hezké... Já netuším, co na to říct.“ Poněkud zaraženě na ni zamrkal, než se mu na tváři objevil naprosto nepopsatelně šťastný a vděčný výraz. Rty se mu samovolně zvlnily zpět do charakteristického úsměvu a on už zkrátka nebyl schopný krotit svoji nutkavou touhu ji řádně políbit, takže v jednu chvíli jednoduše vzal její tvář do dlaní a přitiskl svoje rty na její.

Zamyslela se. To místo, odkud jsme… je to hodně podobné Nescoře. Je to možná jen o něco menší území a je hodně skoupé na magické tvory. Nikdy jsem tam nepotkala žádného elfa, vílu nebo snad vodní. Jediná rasa, která tam vládla, byli lidé – sem tam se objevili t’ealh, ale ti byli především příchozí z Nescory. Má matka se tady narodila… možná i proto jsem byla tak nadšená, když jsem se sem dostala,“ pokrčila rameny s drobným úsměvem. „Bylo tam trochu méně zima, přeci jen to byl trochu jižnější ostrov, ale abych byla upřímná, chlad Nescory je mnohem milejší. Sice bylo příjemné nahřívat se na tamním slunci, ale jednomu to po nějaké době začne lézt krkem.“
Kousla se do rtu, tak nějak jí došlo, jak se s těmi slovy dostala tak moc blízko tomu, co vlastně bylo její zvíře zač. Přeci jenom, hodně lidí to bralo jako něco děsivého. Nerada se měnila před zraky ostatních – a nejen kvůli reakcím, samotné jí to bylo nepříjemné. Odpověděla by, kdyby se jí na to někdo zeptal, ale… nedemonstrovala by to zrovna s nadšením také názorně. Čtyřmetrový had ve smolně černé barvě nebylo něčím, co byste asi jako zvíře preferovali – i když to byla skvělá obrana, nebylo to nic, co by ji mělo snad nějak povznést na jinou úroveň bytí. A navíc tu pořád byla ta záležitost s tím, že kdyby někoho kousla příliš hluboko, mohlo by to aktivovat její jed… a to byla další věc, kterou neměla na svém zvířeti zrovna dvakrát v lásce.

„Samozřejmě,“ pousmála se. „Přeci jenom, vezmi si, v jakém stavu jsem. Můj bratr se pravděpodobně bude chtít sám se sebou protloukat Nescorou, pochybuju, že mu bude nějak extra rvát srdce, když mu řeknu, že si ho najdu později… přeci jenom, doteď jsme to zvládali takhle docela dobře. Daate může koneckonců přenášet vzkazy účinněji než kdo další,“ pousmála se na racka, který jí dosud seděl na špičkách bot. Když slyšel, že o něm Naraïa začala mluvit, obrátil k ní hlavu a zapískal, jako kdyby jí chtěl dát za pravdu. Hned o vteřinu později se odrazil a znovu vzlétl na svoji větev nad jejich hlavami, kde se zasekl na jednom místě a zabořil zobák i hlavu do peří. Pro Naraïu to bylo malé gesto souhlasu.
„Vidíš? To půjde. Jen na něj počkám, ujistím se, že je v pořádku, a můžu s tebou jít hledat, kam budeš myslet, že by se mohla zrovna zatoulat. Navíc, možná by se ti při cestě po souši hodilo mít po boku někoho, kdo se tu pohybuje celý život, ne? Nescora sice není mým rodištěm, ale od toho skutečného se moc neliší – a fungují zde stejné přírodní zákony. Hory se tyčí k nebi, řeky tečou dolů, zvířata přenášejí zprávy – zkrátka, všechno tu funguje stejně, tak, jak by mělo. Nebude tak těžké zorientovat se i Nescoře, pokud se budu trochu snažit. To půjde.“

Nečekala od něj takovou vděčnost, přeci jenom šlo o docela snadnou maličkost. Ale zdálo se, že to rozzáření se, které předvedla jeho tvář, měl na svědomí právě tenhle její příslib. Těšilo ji, pokud udělala něco, co se zdálo být užitečné, takže tohle je těšilo asi podobně jako jeho. A koneckonců, zjevně jí to vysloužilo i ten náhlý polibek… a to rozhodně nebylo něco, čemu by se snad chtěla bránit. Naopak, když si ji přitáhl, dobrovolně se k němu ještě natáhla a neubránila se nutkání ten polibek trochu prohloubit. Netušila, zda na ni působila příliš dlouhá samota, anebo to, že čím delší dobu vedle něj trávila, tím víc se jí probořovala jakási stavidla, která obvykle měla vůči lidem, které znala krátce. Nelhala si do kapsy, skutečně ho znala krátce, ale přesto se nedokázala ubránit tomu, že s jí vždycky při každém podobném kontaktu v břiše roztrhnul pytel s motýli. Naraïa nebyla hloupá, tušila, co je to pobláznění, i navzdory tomu, že to ještě nebylo něco, co by spadalo do jejích zážitků – i když to nepřiznávala ráda, byla přeci jenom zaměstnaná většinou jinými věcmi. A její věk taky nebyl nejvyšší.
Tím intenzivnější tohle bylo… a tím by byla raději, kdyby získala záminku k tomu, aby tenhle moment nikdy nemusela porušit, kdyby tak mohla společně s ním setrvat třeba i navěky. Proto tak nějak ten polibek jen prohloubila, mimoděk mu prsty zabořila do bělavých vlasů. Na tu chvíli si dovolila ztratit se v tom všem, navzdory tomu, že se vždy vyhýbala tomu, co by jí mohlo zakalit hlavu. Teď to bylo až moc příjemné na to, aby se proti tomu snažila jakkoli bojovat…

Zatímco popisovala svoji domovinu, upřeně ji pozoroval. V očích měl jasně vepsanou upřímnou fascinaci a visel na každém jejím slově, pokoušejíc si v hlavě utvořit představu jejího světa. Už od malička miloval příběhy, neznámá místa a cizí obyčeje, takže pro něj její vyprávění bylo jako sladká tečka, co náruživě krmila jeho přirozenou zvědavost. Možná sám pocházel ze skutečně zajímavého prostředí, ale to bylo nesmírně svazující. Zatímco jiní měli možnost cestovat a poznávat jiné kraje, on byl předurčený zůstat tam dole... A dokonce i víceméně jen v Alsitiu, jež sice bylo rozlehlé a nepochybně velkolepé, ale na někoho, kdo toužil objevovat... Zkrátka příliš malé.
Marcellus měl nepochybně svoji hlavu a divoké sny, ale tím to končilo. Jeho smysl pro zodpovědnost a správnost byl značně silnější, než touha po svobodě a volných možnostech. I proto pro něj tolik znamenala každá vteřina, jež strávil po Naraïině boku, zvláště, když si povídali o podobných věcech. Neskutečně ho to naplňovalo a dávalo mu to mnohem víc, než by si nejspíš původně myslel. Celkově zjišťoval, že mu ten kontakt dělal mnohem víc, než dobře - Naraïa byla skvělá společnice a on si byl vcelku jistý, že i kdyby řešili naprosto banální témata, bavil by se. To byl opravdu kritický rozdíl oproti tomu, jak se cítil ve společnosti obývající rodné město.

„To zní hezky. Možná trošku zvláštně vzhledem k tomu, kolik ras máme v Nescoře, ale... Není to úplně špatné. Ačkoliv si asi úplně nedokážu představit, že by lidé měli ještě větší převahu, než mají tady. Jací byli? Chovali se jako zdejší nebo jinak? Upřímně doufám, že neměli podobné způsoby, protože i s mými omezenými znalostmi většina jejich pokolení nezní zrovna mile.“
Při její zmínce o slunění se nepatrně pousmál. Před očima se mu vyrojila představa toho, jak ležela někde na louce ve trávě a sluneční paprsky si pohrávaly s jejími tmavými vlasy, zatímco obloze nastavovala svoji tvář...
„Máš ráda slunce?“ Zeptal se jí s vlídným úsměvem na rtech, hluboce ponořený do svojí představy. „Většina lidí na zdejší chladné podnebí spíše nadává, je hezké slyšet, že to někdo vnímá jinak. Celkově vzato na tom Nescora není vůbec špatně. Jistě, občas je zdejší zima poněkud vlezlá a ne všichni jsou schopní dobře odolávat mrazu, ale... Na jihu se podnebí zdá o poznání mírnější. A některé druhy se navíc dokázaly skvěle přizpůsobit - draci osídlili skaliska, elfové jižní les a víly si přizpůsobily také les... Myslím, že právě to podnebí z mnoha z nás probouzí jistou sílu, co nám umožňuje se přizpůsobovat. Díky tomu pak máme možnost si užít zdejší krásy i navzdory chladu a zdánlivě nepříjemnému počasí, což je vážně hezké.“
Sám poměrně litoval, že k něčemu takovému nedošel i jejich druh. Jistě, seveřané byli schopní žít i v chladné vodě, ale... Zdálo se, že každý rod se stále vyvíjel jiným způsobem a dohromady se příliš nekorigovaly. Drtivá většina yialadri navíc neměla přizpůsobivost téměř žádnou - ale to nejspíše především díky tomu, že se nikdy nedostali do styku s takovým prostředím, aby to vůbec měli zapotřebí.

„Ani nevíš, jak moc si toho vážím,“ pronesl s neskutečnou vděčností a radostí zaznívající v náznaku intonace jeho hlasu. Nejen, že by díky její nabídce měl větší šanci Rhiannon najít, protože by to byla nepochybně skvělá průvodkyně... Především by ale měl naprosto úžasnou a okouzlující společnost, což by z jeho nečekané cesty vlastně činilo potěšení. Jistě, stresoval se kvůli osudu svojí téměř sestry, ale s Naraïou po svém boku by jistě byl schopný být nejen klidnější a vyrovnanější, ale také by si to hledání náramně užil. Mít možnost strávit s ní více času a také ji lépe poznat, to znělo víceméně jako splněný sen - a Marcellus nebyl absolutně schopný na takovou nabídku říct ne, protože odmítnutím by podkopal sám sebe. Samozřejmě, že nadšeně přijal. Byl do ní blázen.
„Dobrá... Rozhodně vás ale nemíním okrádat o váš čas. Uvidíte se po dlouhé době, jistě si budete mít hodně co říct a budete rádi, že spolu budete moct být, takže počkám. A ano, rozhodně by se mi tvá pomoc hodila, o tom žádná. Nepochybuju o tom, že se tu vyznáš minimálně stokrát lépe než já, protože moje znalosti jsou absolutně minimální a doposud jsem se řídil jen poznámkami. A co si budeme. Takhle vlídná a příjemná společnost se zkrátka neodmítá.“
Nepatrně se na ni zazubil, dávajíc najevo svoje absolutně nefalšované nadšení. Měl neskutečné štěstí, protože i navzdory té příšerně vypjaté situaci mu bohové do cesty seslali ze všech živých zrovna ji - ji a nikoho jiného. Dívku, jež si přál nesmírně moc vidět. Teď mu navíc byla předložena možnost s ní strávit mnohem více času, než si původně myslel a on z toho měl opravdu velkou radost.

Nebyl si úplně jistý, jestli to tím polibkem nepřehnal, ale její reakce ho přesvědčila o opaku. Musel se nepatrně pousmát, když přistoupila na jeho gesto a dokonce jej prohloubila, čímž ho potěšila o to více.
S jejími prsty zapletenými ve vlasy se cítil ještě víc uvolněně, než kdy předtím. Vychutnával si ten pocit, že jí směl být nablízku, doteky jejich rtů i svoje vlastní srdce, jež mu v hrudi div nedělalo kotrmelce. Sám pomaličku sjel dlaněmi z její tváře a opatrně ji objal kolem pasu, zatímco jí horlivě oplácel polibky. Princ nebo ne, i on měl city. Možná se to od něj nečekalo, jelikož si musel mnohdy udržovat pevnou masku, ale pravda byla taková, že by byl schopný pro Naraïu udělat opravdu hodně - jen aby ji směl znovu vidět, slyšet její hlas, cítit její rty na těch svých... Přesně to bylo jeho opravdovým přáním, jež se v danou chvíli plnilo na plné čáře.

„Kupodivu to tam bylo s lidmi docela klidné. Tím, že tam neměli moc přirozených oponentů, kteří by v nich vzbuzovali dojem ohrožení a toho, že sami nejsou dost, když jim žilami nekoluje krev, byli poklidní – měli své království, šlechta se tam sice přetahovala o moc, ale jinak byl klid. Sem tam rozkole občanů nebo něco podobného, ale nedá se to ani trochu srovnávat s tím, co se děje v Hraničním lese a na úpatí Dračích skal tady,“ zachvěla se při tom pomyšlení. Byla docela dost přesvědčená o tom, že lidé nebyli tak zlí, dokud jim někdo nezamával pod nosem něčím, co nemohli mít. Dokud se na tom druhém kontinentu jakožto t’ealh moc neprojevovala a jenom proplouvala davy, bylo to v pořádku, nikdo se jí nevšímal. Kdyby se ukázala se svou magií, možná by byli nervózní – ale nebyli ani zdaleka tak útoční jako lidé v Nescoře.
To bylo fascinující i smutné zároveň – to, že lidé nedokázali žít v mírumilovném příměří s někým, kdo měl předpoklady pro to být silnější než oni, bylo děsivé. Celý koncept soužití druhů na Nescoře to odkazovalo do háje, což bylo smutné, když uvážila, že za hranicemi se všichni divili, jak tu dokáží ty všechny rasy koexistovat v klidu… Nescora dokázala taje své skutečné tváře držet hodně pod pokličkou, což bylo děsivé i ohromné zároveň. Jakmile se ostatní rasy zde začaly projevovat, lidé se možná navenek tvářili před ostatními královstvími v pořádku a že nic zlého se přeci neděje, ale ve skutečnosti tu prakticky zuřila občanská válka – jen kvůli tomu, že bohové některým rasám nadělili trochu víc než jim a jejich ega se s tím nedokázala vyrovnat.

„Máma ráda slunce, dokud nepaří tak, až je to nepříjemné. Asi… jsem přeci jenom víc než jenom napůl chladnokrevná, takže Nescora… je asi ideální,“ pousmála se v odpověď. „Co ty? Musí být rozdílné žít tolik let pod vodou a potom najednou nastavit tvář slunci. Jak vůbec získáváte světlo tam dole? Není přeci jen na dnech oceánů tma*?“ zatvářila se zvědavě a projela si ho pohledem. Vlastně jí nedocházelo, jak pro ni tak samozřejmá věc jako slunce, mohla být vlastně pro něj tak nová a to že na něm nebyl nijak závislý, jako to bylo u suchozemských bytostí, ji udivovalo. A chtěla se toho přeci jenom pořád o jeho světě dozvědět, co jenom bylo možné. Snažila se trochu krotit, aby nezněla vyloženě otravně, ale těžce se jí krotil plamen zvědavosti… přeci jenom byla sama sebou a úplně netrávila život tím, že by se učila přetvařovat, naopak – matka jí kladla na srdce, že to, co je upřímné, by mělo být její prioritou, a Caliann ji v tom po její smrti docela trpělivě následoval. Navíc, viděla, jak si prohlíží její mimické nadšení, a nevypadal zhrozen… to jí dodalo odvahy k tomu, aby svá slova skutečně vypouštěla tak, jak jí přišla na jazyk.

Ale nakonec neměla moc prostoru k otázkám, protože když došlo k tomu polibku a ona ho tak nestydatě prohloubila, neodtrhnul se, jak trochu s obavami napůl očekávala (přeci jen, vypadal, že má nějaké svoje standarty – a ona tušila, že líbat skoro cizí dívky, navíc suchozemky, by mezi ně asi dle toho, jak se na to jeho druh díval, patřit nemělo). Místo toho zareagoval přesně tak, jak si hluboko uvnitř tiše, skoro až tajně přála. Nechala se od něj přitáhnout blíž a prostě se tomu jen odevzdala. Netušila, co to do ní vjelo, ale byla si docela jistá, že v tu chvíli veškeré zábrany, které jí zbývaly, byla ochotná kvůli němu zase hezky odklidit z cesty. Nebyla zrovna poběhlice, pořád přeci jen i sama dle sebe byla na nějaké velké výkyvy těchto věci mladá, ale tušila, že kdyby on sám proti tomu neměl výhrady, nezastavila by se jen tak a dala mu, o co by si požádal, dokud by to bylo v jejích možnostech. Měl ji omotanou kolem prstu tak těsně, jak jenom to šlo, a ona si nikterak nestěžovala.


* …jak v Theoranově srdci?

Zdálo se, že ne všude byla podobně nešťastná a vyhrocená situace... To bylo dobře, moc dobře. Přál všem, aby došli svého klidu a opravdu doufal, že i v Nescoře zavládne mír, ačkoliv to nejspíše bylo poměrně naivní. Bylo mu naprosto jasné, že aby k něčemu takovému došlo, bylo by zapotřebí neskutečně velké množství práce a risku, protože se nezdálo, že by se ani jedna ze stran mínila uchýlit k diplomatickému řešení celého konfliktu. A i kdyby se urovnaly spory mezi lidmi a draky, stále tu byly další rasy: víly možná byly v bezpečí a klidu, ale co elfové a t'ealh? Nemluvě o hybridech, jež trpěli nejspíš úplně nejvíce. Zle na ně nahlíželi jak lidé, tak další rasy. Nebyl si jistý, jak je brali draci, ale víly by nejspíš nepřekously křížence jako byla Amberly a elfové byli poměrně otevření a vlídní, ale jeho vlastní druh... Bohové. Jakýkoliv hybrid drtivé většině společnosti přišel jako zvrácenost a urážka vůči předkům. Byli tolik zahledění na zdánlivou čistotu krve, že by se dost možná snížili i k vztahům mezi rodinami, jen aby zabránili tomu údajnému pošpinění.
Marcellovi se to neskutečně příčilo, ale zatím musel setrvávat v klidu a tichosti. Dokud neusedl na královský trůn a na hlavě mu nespočinula otcova koruna, nemohl udělat vůbec, ale vůbec nic. Ten pocit byl příšerný - jako princ rozhodně moc a vliv měl, takže by teoreticky s věcmi něco provést mohl, alespoň se pokusit zamíchat kartami, ale... Bylo to příliš riskantní. A on si nemohl dovolit riskovat, že se mu to všechno vymkne z rukou a nepřijde jen o korunu (o ni mu totiž ani tolik nešlo) ale především o bezpečí pro svoji rodinu, která by bez té nadvlády mohla skončit poměrně tragicky. Hodně ostatních rodů jim závidělo jejich moc a třebaže se na povrchu tvářili jako jejich spojence, ba dokonce přátelé, jakmile by se naskytla možnost si pro sebe urvat královský trůn, skočili by po ní snad všichni. A to bylo něco, co ho občas drželo po nocích vzhůru, protože nemohl věřit téměř nikomu a ničemu... Celý ten svět byl vybudovaný na lžích a přetvářce, což bylo odporné a nesmírně smutné. A Marcellus dost silně pochyboval, že tomu tak bylo odjakživa.

„Jsem opravdu rád, že byla tamní situace zrovna taková. To, co zmítá Nescorou je... Opravdu politováníhodné. Jeden se už asi tolik nemůže divit tomu, co kontinent postihlo, ale... Je to od bohů nesmírně kruté, protože v důsledku opět zaplatí převážně nevinní. Na druhou stranu, naděje není úplně ztracená. Upřímně doufám, že se i zde jednoho dne dočkáme podobného klidu.“
Sám začínal se suchozemskými rasami docela těžce soucítit, jelikož jeho vlastní království začínalo procházet relativně podobnými zjevy: na nože byli tak nějak vždycky, ale potom se dostavil hladomor... A teď sirény. Zatímco oni byli mimo dosah moru a klasickými nemocemi netrpěli, přeci jen vlastní formu moru měli: přeměnu v sirénu. Ta sice nebyla pro postiženého smrtelná, ale rozhodně byla zatraceně nebezpečná pro všechny kolem. Mnohdy až do takové míry, že už nešlo jen o vysoké nebezpečí, ale přímou hrozbu smrti, protože se sirény stravovali pouze masem bytostí. S oblibou hodovaly na vodních, nepohrdli lidmi, sežrali by klidně i draka - ale pokud jim byla dána možnost volby, vždycky lovili právě yialadri. Krmili se masem, rádi okusili i krev, v nouzi ohlodávali kosti a pokoušeli se z nich vydolovat morek, což bylo v mnoha ohledech snad ještě odpornější, než když trhali kusy masa z někoho, kdo býval jako oni... A proti dalším sirénám se rozhodně také neštítili obrátit, což z nich činilo ještě zhýralejší a děsivější stvoření.

„Pod to bych se mohl podepsat. Slunce umí být neskutečně příjemné a konejšivé, ale jakmile je jeho žár příliš silný, začíná mi to být silně proti srsti. Nejspíš to je tím, že je můj druh náchylný na horko a většina z nás nesnese klasické sluneční světlo, natož pak přímé paprsky a to teplo, jež z nich sálá.“
Nepatrně se na ni pousmál, stále napůl ovlivněný tou bláhovou a sladkou představou. Líbilo se mu, že se o ní dozvídal nové věci - zároveň to v něm ale probouzelo přirozenou touhu po dalším vědění, chtěl vědět víc.
„Chladnokrevná? To je dobré, podobné předpoklady se na místě jako je Nescora opravdu hodí. Zimomřivost musí být pro většinu docela velký nepřítel, zvláště pak, když přijde zima. Nedokážu si představit, že bych byl vydaný napospas mrazům.“
Její otázka ho přiměla se potutelně pousmát. Tak trošku to čekal, protože se jeho svět opravdu hodně lišil od toho, jaké to bylo na povrchu a na pevnině jako takové - a svým způsobem byl docela hrdý, že mohl být součástí tak vynalézavého národa, jako byli právě yialadri. Ti se svému prostředí přizpůsobili opravdu docela dobře, třebaže se v posledních letech začínalo zdát, že to přestává stačit. Čas plynul rychle, oni stárli pomalu... Možná proto s tím vývojem nedokázali udržet krok a skomírali.
„Ano, je to zvláštní, ale příjemné. Při prvních pár návštěvách to byl docela šok, ale teď... Užívám si to, protože je to skutečně něco úplně jiného, než tam dole. Slunce je něco, co se nahradit nedá, třebaže se o to náš národ pokouší už docela dlouhou dobu. Máš pravdu, v hlubinách je vážně tma - a náš zrak je sice částečně uzpůsobený pro tu absenci světla, ale naši předkové to postupem času nahradili magickým světlem. Není to tak, že bychom snad pod vodou měli vlastní obdobu slunce, ale obývané nebo často navštěvované části hlubin mají v jistých místech umístěné krystaly, co září zhruba jako měsíc. Samotná města jsou pak osvětlená do stejné míry jako okolí zalité slunečním světlem, jen s tím rozdílem, že naše světlo je bílé a nehřeje.“

Užíval si každou vteřinu, jež strávil v její bezprostřední blízkosti. S každým dalším dotekem jejich rtů mu nepatrně poskočilo srdce a on cítil, že ho to naplňovalo nejen upřímným pocitem radosti a štěstí, ale také něčím dalším, co doposud pociťoval jen v menší míře... A opět pouze s ní. Zdálo se, že v něm probouzela celkem širokou paletu nejrůznějších pocitů i myšlenek, jako kdyby představovala pomyslný klíč k něčemu, co jinak zůstávalo skryté a pohřbené před zraky druhých i jeho vlastním.
„Jsi nádherná,“ vydechl tiše, když se od sebe nakonec odtáhli, aby popadli dech. Po celou dobu na ni upíral svoje modré oči, pohledem hltajíc každý rys její tváře, třebaže z ní ze všeho nejvíc preferoval hledět jí zpříma do očí, jež na něj působily téměř až hypnoticky.
„Čím to, že tu sedím s tak krásnou a okouzlující dívkou? Hádám, že jsem neskutečný šťastlivec, protože tohle je skoro splněný sen.“

Netvářila se moc přesvědčeně. „Jsem si docela jistá, že jen tak se situace tady nezlepší. Naděje je hezká věc, ale dokud sedí na trůně lady Lennox a hned po ní si ho bude nárokovat princ, o kterém se tvrdí, že zatímco by jeho lidé umírali hladem a ve válce, on by si jen užíval večírky a společnost kurtizán, nemyslím si, že je to s tou nadějí tak horké, bohužel,“ zavrtěl hlavou nespokojeně. Hořkost v ní rostla, protože když zemí před pár dny otřásla zpráva o králově smrti, někteří si dovolili doufat, že třeba bude lépe, že třeba válka na nějakou chvíli ustane a bude mír, alespoň na nějakou dobu. Avšak jeho nástupkyně se jevila ještě krutější než mrtvý král – a to byla myšlenka, z níž běhal Naraïe mráz po zádech. Přeci jen to byl zesnulý král, kdo nařídil, aby se její druh pokusili lidé z Nescory vymýtit – těžko říct, co s nimi plánovala ta bez prominutí čubka, co na trůně seděla teď. Lhala by, kdyby tvrdila, že neměla strach – ani ne tak o sebe, ale o Cala a prakticky také o všechny t’ealh, kteří se tím stali chodícími terči. To byl mizerný pocit, když vzala v úvahu, že sem mířila s nadějí na možnost klidného přežití… Nedovedla se rozhodnout, zda se jí víc příčily tyhle královské hony na t’ealh, anebo ty malé, které v jejím někdejším domově pořádal hrabě di Scorio.

„Slunce je zvláštní. Dává nám toho hodně, ale potom se rozhodne opačně a zase nám toho dost sebe,“ pronesla nahlas zamyšleně. Skoro by si nafackovala za to, jak se zase do těch úvah pohroužila hluboko, ale na její obhajobu, Marcellus se nezdál, že by mu to snad doposud nějak speciálně vadilo. Naopak, docela aktivně se do jejích úvah zapojoval – to bylo tím vzácnější. Moc lidí, kteří by s nadhledem dokázali takhle debatovat, neznala a potřebovala je tak nějak do svého života. On tam pasoval perfektně v hodně směrech, takže si akorát našel další způsob, jak ji přesvědčovat o tom, že snad neudělala tak zle, když už mu tak beznadějně propadla.
„Ano, chladnokrevná,“ přikývla a kousla se znovu do rtu. Uvažovala, zda byl dobrý nápad kolem toho kroužit, ale přeci jen… už věděl, že je t’ealh, a slyšel ji také syčet. To muselo být dost výmluvné k tomu, aby ho to tolik nepřekvapilo. „Hadi už takoví bývají,“ dodala tedy nakonec a sklopila hlavu, aby neviděl, jak se jí do tváře žene ruměnec z toho pocitu, že se konečně odhodlala mu to říct. Nebylo to to nejmilejší zvířátko na mazlení, co si budeme, a mnoho lidí by to donutilo ji tu prostě nechat, zvednout se a urychleně odsud vypadnout. Doufala – a tak trochu i věřila – že Marcellus není tenhle typ člověka, ale obav a hlodajícího nepříjemného hlásku uvnitř se nezbavila. To nebylo možné, přeci jenom, souboje se svou sebepochybností sváděla celé roky a zatím se jí nepodařilo ji porazit, nemělo se na tom co měnit během takhle kratičké chvíle.

Nedokázala v odpověď vyplodit žádná kloudná slova. Tváře jí hořely, když jí složil tu lichotku, a nebyla si jistá, zda chce, aby viděl, jaký na ni měl účinek, anebo zda se chce zavrtat pod zem a nevylézt. Bylo to nezvyklé, poslouchat něco takového, ale nemohla říct, že by to snad bylo nepříjemné… naopak. A tak, místo odpovědi, kterou na rtech nedokázala zformovat a dostat ji z hlasivek ven, se k němu jenom znovu natáhla a věnovala u další polibek. Už o něco méně hladový a dravý, než byly ty předtím, ale takový, kterým se snažila vyjádřit všechno, co se v ní hromadilo. Vyjádřit to neverbálně, aby k tomu nebyla potřeba slov, která ji v tu chvíli zradila, doufaje, že to bude jednoznačné a pochopitelné…

Ačkoliv si toužil zachovat svoji dávku nadějeplnosti, měla naprostou pravdu. Věci se nezlepšovaly samy o sobě, bez nějakého zásahu. A ten zásah zkrátka ne a ne přijít,* protože se toho nikdo nechtěl ujmout. To sice dost dobře chápal, protože s podobným plánem by se daný člověk potýkal se značným množstvím nejrůznějších potíží, ale především by extrémně riskoval. Neznal snad nikoho, kdo by byl ochotný se k něčemu takovému uvolit: všichni měli tolik, co ztratit. I on to tak měl... Ale přesto o to mínil usilovat, protože nemohl celý svůj národ nechat upadnout do temnot. Jeho království bylo staré a stálo na pevných základech, díky nimž by snad měl být schopný zachránit ten zbytek. Bylo jeho povinností nenechat ten úžasný národ upadnout v zapomnění a dovolit, aby se zbytek toho pokolení odvrátil k Vyysihui.
Na druhou stranu se ale obával, že tím jeho šance končily. Jeho pole působnosti bohužel nesahalo až tak daleko, aby mohl pomáhat i v lidských kruzích nebo u draků - mínil nabídnout pomoc, to ano, ale stačilo by to? Nebyl si jistý. Konec konců, jeho národ byl na souši oslabený a ne všichni byli schopní si tak rychle vypěstovat dostatečnou imunitu, aby mohli na souši působit. Sám Marcellus by sice preferoval všechny ty potíže řešit čistě diplomatickou cestou, ale bylo by bláhové myslet si - nebo snad očekávat - že by to bylo možné. Obě strany byly neúprosné a on v sebe neměl až takovou víru, aby na to spoléhal. I přesto by snad něco udělat mohl... Když už nic jiného.

„To je docela přesné, řekl bych. A svým způsobem se to vztahuje na opravdu širokou škálu nejrůznějších věcí a vjemů napříč životem,“ přitakal souhlasně.
Sám měl slunce rád, protože mu připomínalo tu skutečnou a téměř nepoznanou magii země samotné, jež byla jeho druhu zapovězená. Bylo to něco tak silného a čistého, že ho nepřestávalo udivovat a očarovávat - ale zároveň ho i děsilo, protože si moc dobře uvědomoval, že nebylo zrovna jejich největším přítelem. Spíše naopak. Slunce mělo moc vodní poměrně snadno zabít, takže to byla fascinace něčím hodně destruktivním, byť naprosto nepopiratelně nádherným.
„Hadi? Tvou druhou podobou je had?“ Upřeně ji pozoroval, vnímajíc tu náhlou změnu v jejím chování i výrazu. Působila tak nějak posmutněle a nejistě, jako kdyby se za to styděla nebo se obávala, že ji kvůli tomu zavrhne. To ale Marcellus neměl ani v nejmenším v úmyslu. Neměl proti hadům ani popel - vlastně je měl docela dost rád, protože byli jeho druhu svým způsobem podobní a on v nich nacházel jisté zalíbení pro jejich jedinečnost a vzácnost.
„Naraïo? Podívej se na mě, prosím.“ Něžně prsty podepřel její bradu, než ji pozvedl tak, aby mu pohlédla do tváře. Sám si přitom na rtech udržoval něžný úsměv a v jeho výrazu i očích nebyla znát ani stopa po nenávisti nebo zhrození. Líbila se mu už předtím, tohle pro něj vůbec nic neměnilo. A kdyby, tak pouze k lepšímu.
„Jsi krásná, odvážná a skvělá. Nejsem si jistý, co se ti právě teď honí hlavou, ale pokud je tvá druhá podoba had... Není na tom nic špatného, ano? Hadi jsou mrštní, nádherní a tajemní. Vím sice, že někteří lidé je nemusejí, což osobně nechápu, ale můj náhled na tebe se nemění. Naopak. Jsi nádherná a neskutečně fascinující - a já jsem vskutku velice šťastný a polichocený, že mi byla dána ta možnost se s tebou seznámit a trávit čas ve tvojí společnosti, jež mi je moc příjemná. Takže pokud se cítíš zle kvůli tomuhle... Nemusíš, ano?“
Po zakončení svého proslovu jí jen vtiskl něžný polibek na rty, než ji jemně pohladil po tváři a přivinul si ji k sobě tak, že si položil její hlavu na hruď a začal ji soustavně hladit po vlasech.


Zbytek toho dne strávili povídáním o nejrůznějších věcech, ale také v podobném duchu jako předtím. Zdálo se, že ani jeden z nich se dokázal nabažit toho pocitu, když se jejich rty setkaly - a Marcellus se ani v nejmenším nebránil, protože se po jejím boku cítil téměř nadpozemsky skvěle.
S vytrácejícím se světlem a příchodem stínů přecházejících v plnou tmu si však Naraïu vzal k sobě do objetí a opatrně se společně položili do mírně orosené trávy, dávajíc jí možnost využít ho jako náhradu řádné postele.
Věděl sice moc dobře, že spánkem na souši značně riskuje, ale popravdě řečeno byl natolik ospalý a ukonejšený Naraïinou sladkou přítomností... Že na to zkrátka pořádně nepomyslel. Místo toho poměrně rychle propadl do říše snů, zatímco se těšil blízkosti oné krásné dívky těsně vedle sebe.


* Kámo, neboj. Budeš mít šanci něco udělat... Pokud mezitím Rania nezjančí

zjevuje se od jezera Loché

Šli docela dlouho. Jezero Loché dávno nechali za sebou a jak tak pokračovali, slunce po obloze urazilo už docela velkou vzdálenost a začínalo se jemně šeřit, když se před nimi konečně objevilo lesklé koryto prudké horské řeky, která si to valila z vysokých Dračích skal do Šepotavého oceánu. Byla to jedna z těch divočejších řek v Nescoře, na to se Cal docela připravoval, ale aby pravdu řekl, dokonce ho ani nevyvedlo z míry, když se dali na cestu podél jejího koryta. Celou cestu drželi s Rhiannon jakýmsi způsobem konverzaci, ani jednoho řeč s tím druhým nedokázala omrzet, a už od jezera Loché si nemohl pomoci, ale za ruku si ji přitáhl k sobě, propletl si s ní prsty a nechal jejich boky, aby o sebe sem tam v důvěrném gestu zavadily. Přeci jenom, mít ji vedle sebe si užíval, tak proč ne? Nebránila se, naopak byla většinu času přítulnější než kočka, což mu dávalo jasný signál, že nedělá nic špatně – a díky bohům za to.
Na obloze se pomalu začaly tvořit první náznaky červánků a slunce podezřele rychle klesalo k západnímu horizontu, když očima přejel okolí. „Měla by tu někde být – pokud tu nejsme příliš brzy,“ pronesl polohlasně, ani sám netušil, zda si to říkal jen pro sebe, nebo do toho chtěl zahrnout Rhiannon. Zastavil se a udělal to, co prostě dělal vždy instinktivně, když někoho hledal – prostě mírně zaklonil hlavu a zavětřil, nechal svůj čich rozvinout se co nejvíce do dálky a hledal známý pach t’ealh. A ucítil ho skoro ihned – kousek od nich, ještě trochu jižně. Po rtech se mu rozlil úsměv, když se otočil na Rhiannon. „Je tady… ještě kus jižně, ale už by to mělo být skoro tady,“ pronesl s dětským natěšením. Přeci jenom, na setkání s Naraïou se těšil. Chtěl se přesvědčit, že je v pořádku – koneckonců, rok umí být zatraceně dlouhá doba.

Pokračovali tedy ještě kus, než ho ze soustředění a v jití za pachovou stopovou vytrhlo ptačí táhlé zapískání. Vzhlédl a spatřil bílou skvrnu letět přímo k nim – pták se zarazil na zemi kousek od nich, dramaticky si prohrábl peří a poté na ně zaječel jako nastraný důchodce. Caliann toho racka poznal – byl to ten, který mu doručoval zprávu od Naraïi. Zjevně se rozhodl s jeho sestrou zůstat, což bylo nevídané, ale… byla t’ealh, přitahovala zvířata jako magnet, vlastně by se neměl divit. „Zdravím, kluku,“ pokusil se na ptáka promluvit, ale ten ho jenom prošpikoval naštvaným pohledem. Zjevně nebylo mladému kojotodlakovi souzeno, aby si s ním sedl do noty. No, co se dalo dělat? „Je tady někde?“ otázal se proto ptáka raději a ten, jako by na to čekal, znovu vzlétnul a zamířil směrem, odkud se předtím linul Naraïin pach. Zamířil ke shluku stromů a usadil se na větvi jednoho z nich, než na ně zakřičel, aby si laskavě pohnuli.
Cal už z dálky viděl pod stromem ležet temný stín a očekával, že půjde o jeho sestru – a taky se nespletl, jak při bližším pohledu zjistil. Ale co už čekal rozhodně méně bylo to, že Naraïa nebyla sama – ležela tam uvězněná ve spánku v té nejvíc bezbranné pozici a choulila se přitom v náručí pro něj neznámého muže, z něhož Cal viděl jenom dlouhé bílé vlasy, protože měl tvář zabořenou v jejích vlasech. Zarazil se na místě a trochu zmateně se otočil k Rhiannon. Nezdálo se sice, že by rušili při čemkoli vážném, ale stejně… na té situaci bylo něco mírně rozpačitého. A tak se rozhodl udělat asi tu nejvíc pitomou věc v dějinách: tlumeně si odkašlal a promluvil: „No… tak vidím, že jsme si u toho Loché mohli klidně dát načas, Voděnko. Nezdá se, že bychom snad měli společnost, která by byla při smyslech… nebo alespoň při vědomí.“

Naraïa usínala se zatraceně dobrým pocitem. To, co jí řekl, v ní rezonovalo s takovou mocí, že to už dlouho nezažila. To, že se na ni nedíval s opovržením, když mu sdělila, co je její druhá podoba zač, pro ni znamenalo pomalu celý svět. Bylo jen málo těch, co se tak zachovali, a velká část z nich to navíc brala nějak jinak špatně – zvráceně jako nějaký druh ukojení jejich šílených choutek, někteří to brali zase jako způsob projevu moci a zatoužili toho využít.
Byl jeden z mála, co to bral tak, že to není něco nechutného, ale nechtěl to otočit ve svůj prospěch. Vzácnost, za kterou věděla, že ať už by chtěla nebo ne, přivázal si ji tím k sobě ještě těsněji. A to byl úžasný pocit – když se tak zachoval někdo, ke komu ji nevázala rodinná či jiná podobná, tak trochu povinná, pouta. Srdce jí z toho dělalo kotrmelce a ty polibky mu poté oplácela tak, jak jen to bylo v jejích silách. A když usínala… bylo pro ni tak neskutečně snadné a uklidňující, že mu mohla usnout v náruči. Cítila, jak jí zabořil tvář do vlasů, a prostě se nechala stáhnout do moře tmavé černi, kde na ni čekal bezesný spánek.

Ze spánku ji začal vytrhávat už křik, do něhož se Daate náhle dal. Nejprve se ozval docela daleko, ale poté se přiblížil a ona si byla jistá, že se ozval přímo nad jejich hlavami. Nespokojeně se na svém místě zavrtěla a chtěla pokračovat ve spánku, ale něco zaslechla – tlumené blížící se kroky. Podle zvuků byli narušitelé dva. Ztuhla, ale nedala nic najevo – přeci jen si tak trochu prošla tím, co jí kladli na srdce jak matka, tak Caliann. Nehýbala se, nehybně vyčkávala, co se z toho dotyčného vyklube. Mohly to být jenom příliš zvědavé děti z nějaké blízké vesnice… nebo také hrdlořezové. Ať už to byl kdokoli, čekala, než o sobě trochu prozradí způsobem pohybu. Takhle by byla v žalostné nevýhodě, kdyby se pokusila vystartovat a bránit jak sebe, tak Marcella, který, jak se zdálo, stále spal. Alespoň se nehýbal – těžko říct, zda to bylo tím, že spal, nebo využíval podobné taktiky jako ona. K dobru jeho nervů doufala v tu první možnost.
Kroky se zastavily a Daate nad nimi zapískal. Už to neznělo tak naštvaně, což ji trochu uklidnilo, protože kdyby se blížilo nebezpečí, racek by vyváděl jinak – přeci jenom, zvířata měla s t’ealh malý nevázaný pakt. Držela se v jejich blízkosti a když to bylo nutné, hlídala jim záda. A on teď byl relativně v klidu… to se ze všech sil snažila brát jako dobré znamení.
A potom slyšela za svými zády hlas, který se jí zaryl až do morku kostí. Známý, velice známý hlas, který ji donutil prudce otevřít oči. Tak, aby moc nevrazila do Marcella, se jemně vymotala z jeho náruče – a o vteřinu později se s tichým vypísknutím vrhla vpřed. Kojot to moc nečekal, takže ho snadno strhla do trávy kolem nic. „Ty idiote, to se dělá, takhle děsit příchodem?“ rýpla si do něj, ale poté ho se zazubením se objala. Chyběl jí, co si měla nalhávat… rodina byla rodina. A on k ní zkrátka patřil, proto ho taky za tu rodinu považovala.
Poté se od něj ale odtáhla, protože k ní dolehlo vědomí, že nepřišel sám. Vedle nich trochu rozpačitě postávala až urážlivě krásná dívka, rozhodně starší než ona, se hřívou vlhkých černých vlasů a skenovala je modrýma očima, které byly možná až moc pronikavé. Neznala ji, tím si byla jistá, ale byla si jistá, že musel přijít s Calem – to ji donutilo se na ni ze svého místa omluvně pousmát, než vstala a na nohy pomohla i bratrovi. „Omlouvám se za tu prudkou reakci,“ pronesla spíš k ní než k němu. „Jsem Naraïa. Tuším, že se neznáme."

Popravdě tak trošku čekala, že to setkání bude zvláštní, ale ani ve snu by ji nenapadlo, že až Naraïu najdou... Bude ležet v trávě s Marcellem.
V tu chvíli Rhiannon nepatrně pozvedla obočí a vrhla tázavý pohled po Caliannovi, který pronesl tu mírně ironickou poznámku. Ona sama se zrovna dvakrát neměla k tomu, aby ty dva nějak probouzela, natož aby na přímo řekla, že ten muž, s nímž jeho sestra ležela... Byl tak trošku jejím nejlepším přítelem. To ji uvádělo do docela nepříjemné situace, ale naštěstí měla z Alsitia takový trénink, že to s ní naštěstí nezamávalo.
Než se ale stihla nadát, zdánlivě spící černovláska se zničeho nic vyrazila proti Caliannovi a strhla ho k zemi, což Rhiannon přimělo pozvednout obočí o něco výš, ale ve stejnou chvíli se jí na tváři objevil naprosto samovolný a upřímný úsměv, vyvolaný tím dojemným rodinným setkáním. Bylo znát, že si jsou opravdu hodně blízcí - a to ji neskutečně hřálo u srdce, protože rodina byla jednou z nejdůležitějších věcí vůbec.

Ani v nejmenším nemínila jejich chvíli narušovat, ale nakonec ji tak trošku předběhla Naraïa - s podobnou náhlostí s jakou se na kojota vrhla, se nakonec zvedla a pomohla mu na nohy, než se jí sama od sebe představila.
Rhiannon jí věnovala milý úsměv, než k ní natáhla ruku, jak bylo celkem známým zvykem při seznamování. Vodní to sice nedělali, ale lidé ano - a ona tak trošku předpokládala, že se podobné gesto možná šířilo i mezi t'ealh... Mohla jen doufat, že tím ze sebe neudělala hlupáčka, ale kdyby to tak nebylo... Ani Caliann ani Naraïa jistě o jejím druhu nevěděli tolik, aby byla výmluva, že to u nich je obvyklé, nepůsobila věrohodně.
„Už to tak bude... Moc mě těší, Naraïo. Rhiannon,“ odpověděla nakonec vlídně, zatímco na ni upírala svoje pomněnkové oči.
„Není třeba se omlouvat, neviděli jste se pěkně dlouhou dobu - to já se omlouvám, že jsem se k vám takhle vetřela, snad to nevadí.“
Jen co to dopověděla, sjela pohledem na Calianna stojícího vedle Naraïi. Nejspíš byla až přespříliš odvážná, když si myslela, že to setkání zvládne se stejnou lehkostí jako když se pohybovala ve společnosti v Alsitiu. Tohle byla úplně jiná situace... Tam jí bylo jedno, jak z toho vyjde, mohli ji soudit a klidně i pomlouvat a ani by to s ní nehnulo, ale teď? Stála před sestrou muže, kterého milovala. Sestrou, jež on miloval a ona toužila moct to samé, ale nebyla si jistá, jestli pro to je dost dobrá. Konec konců, pořád nebyla zrovna lidský výkvět, protože jí dělalo problém se otevírat a měla tendence od sebe lidi odhánět, takže jen bohové věděli, jak nakonec její snažení dopadne.

Než stihlo padnout cokoliv dalšího, ozvalo se tlumené šustění trávy a přidala se k nim další postava: vysoký a bělovlasý muž, v níž Rhiannon viděla svého staršího bratra - Marcellus. Zatímco k nim pomaličku mířil, rozespale si vytahoval z vlasů nějakou větvičku, evidentně vnímajíc jen tak nějak na půl, co se dělo před ním. To mu došlo až v moment, kdy uviděl svoji milou stát vedle Calianna... A pak si všiml jí.
Na tváři se mu objevila taková vlna zmatení, že se Rhiannon musela rozesmát, než udělala jeden pouhý krok vpřed a objala ho. Sice mu to chvíli trvalo, protože byl viditelně opravdu značně zmatený, ale nakonec jí objetí pevně oplatil. Modrovláska přitom měla co dělat, aby nepropadla slzám, protože se jí dostalo splnění dalšího přání: směla se s ním rozloučit, naposledy ho vidět, než je osud odtrhne od sebe.
S tou myšlenkou se od něj odtáhla a poplácala ho po tváři, na což zareagoval napůl pobaveným a napůl poněkud káravým pohledem, než jí vtiskl něžný polibek na čelo a obrátil se zpět směrem k Naraïe a Caliannovi, přeměřujíc si je očima.
„Předpokládám, že tohle je tvůj bratr?“ Ozval se nakonec směrem k Naraïe, než upřel pohled na Calianna a nasadil svůj typický mírný a šarmantní úsměv, o nímž ho Rhiannon už roky podezřívala, že ho beztak musel jakou dobu nacvičovat před zrcadlem.
„Dovol mi, prosím.“ Vložila se do toho Rhiannon, než zaštítila Marcellovi cestu rukou, protože to vypadalo, že se k němu každou vteřinou vydá a začne ho zkoumat, protože mu evidentně docházelo, že tam přišli spolu... A co to znamenalo.
„Tohle je Caliann. A ano, je to Naraïin bratr,“ objasnila svému příteli, než sama pohlédla svému milovanému kojotovi do očí a položila si hlavu na Marcellovo rameno.
„A tohle je Marcellus, můj nejlepší přítel.“

„Ráda tě poznávám, Rhiannon,“ pousmála se na ni Naraïa, než jí stisk ruky oplatila. Většinou vítala lidi objetím, ale teď se to zdálo nevhodné, dokud ji neznala blíž. Sice měla už malý důvod mít ji v oblibě díky tomu, že ji měl zjevně v oblibě Cal – a na tom, jak ji sledoval, viděla, že to bude pravděpodobně trochu víc než jenom to, že by ji měl rád jako někoho, s kým rád debatuje o počasí nebo o stavu hladiny vod (hah… no). Poznala, co se mu alespoň částečně honilo hlavou, a nebylo zase tak těžké zjistit z toho, jak se tvářil, že se mu podařilo pro někoho ztratil hlavu. Bylo to roztomilé… a opět trochu ironické, když uvážila, že si její bratr s fóbií z vodních ploch našel zrovna yialadri. Musel to být skutečně silný cit k tomu, aby byl ochoten k tomu sklouznout, a to bylo milé. Byla za něj ráda, to nemohla popřít. Vídala ho až moc bloumat si melancholicky ve svojí samotě… pokud mu to dokázala Rhiannon nabourat, jedině dobře pro něj.

A potom se k nim přidal Marcellus, který se velice rychle probral, když viděl Rhiannon. Caliann i Naraïa doslova oba dva měli chápání úplně v háji, když si oba dva vodní bez delšího uvažování padli do náruče. Jak často se vám sakra stane, že se ocitnete v situaci, jako byla tahle? Cal úplně cítil, jak se mu to v hlavě pomalu vaří. Sledoval, jak se Rhiannon bez rozmýšlení vrhla do náruče toho bělovláska, se kterým tu doposud tak klidně spala (v té nevinnější straně slova, za což byl jen rád, protože i když nebyl její krev, neznamenalo to, že v sobě neměl ten popud ji bránit – plus, nebylo to něco, co by zrovna toužil spatřit na vlastní oči). A tím víc ho překvapilo, když ho potom představila jemu, protože si to jméno díky jejím vyprávění ihned zařadil. Byl to ten samý, na koho tak nemile poukázala Amberly v Jälässë. Musel uznat, že když viděl, s jak bratrským přístupem se bělovlásek k Rhiannon chová, tak nějak z něj opadly poslední zbytečky obav, že by spolu snad něco měli, které v něm právě poloviční víla před víc než měsícem zasela. „Těší mě,“ pokusil se o úsměv. Muselo být znát, že ho to malé setkání trochy vykolejilo, ale přeci jen… proč zatraceně ne? „Rád poznávám jednoho z Rhiannoniných přátel. Předpokládám, že mám tu čest s princem vodních…?“

Jenomže… tohle bylo zase oslovení, které zaskočilo Naraïu po jeho boku. Dokázala by docela dobře zpracovat, že se společně s Calem objevila Rhiannon, dívka, kterou Marcellus na břeh vyrazil hledat. Přeci jenom, občas měly cesty osudu dost specifický smysl pro humor, zdálo se. Tohle by tedy odpovídalo. Dokonce by překousla i překvapení z toho, že Cal nepřišel sám, že ta jeho samotářská povaha mu dovolila k sobě někoho pustit – a to zjevně i dost důvěrně, jak tak pozorovala, jakým způsobem modrovlásku pozoroval. Bylo ironické, že zrovna jeho a jeho fóbii si dokázala získat dívka z vodního národa, navíc ještě na útěku, ale znovu – nedivila se naprosto ničemu, protože už si tak nějak přišla na to, že v Nescoře se neměla divit vůbec ničemu. Co ji ale zarazilo podstatněji bylo to, co pronesl Cal. Skutečně nazval Marcella princem?
S povytaženým obočím těkala pohledem mezi Marcellem, jeho kamarádkou a Calem, netušila, co si o tom pořádně myslet. V očích jí musela ta nevyřčená otázka přímo křičet… stejně jako to pro efekt udělal hned vzápětí Daate přímo nad jejich hlavami. Jeho křik se roznesl po okolí stmívající se krajiny kolem valící se Secmé a krásně ladil s tím, jak se to v Naraïe ozývalo vevnitř.

Neměla pocit, že by okamžitě propadla selhání, což bylo nepochybně dobré znamení. Opravdu se snažila netvářit nějak zachmuřeně (což asi ani úplně nešlo, když měla skvělou náladu a po boku Calianna byla téměř výhradně uvolněná) a působit co možná nejvlídněji, protože to skutečně nechtěla zpackat. Toužila Naraïu poznat bez toho, aniž by na ni udělala špatný dojem a nějak ji třeba vyplašila... Nebo hůř - popudila.
Evidentně ale nemusela dělat nic ona, protože se situace převrátila naprosto samovolně, i bez jejího přičinění. Při představování se totiž Caliann zmínil o jeho královské krvi, což zarazilo právě jeho sestru... Do níž byl Marcell beznadějně zamilovaný. A to zmatení na její tváři rozhodně nevěstilo nic dobrého, protože tajnosti - a zvláště takhle velké - mezi lidi dokázaly poměrně snadno vrazit klín, což by rozhodně ani jednomu z nich nepřála.

„Nápodobně, Calianne. Ačkoliv předpokládám, že vy dva jste si mnohem bližší,“ odpověděl Marcellus s náznakem pobavení, čímž si od Rhiannon vysloužil jemný úder lokte do žeber. Nijak výrazně na to nezareagoval, jen ji rozverně pohladil po vlasech, načež s až překvapivým klidem pokývl hlavou, potvrzujíc Caliannovu domněnku o jeho statusu ve společnosti vodních.
„Ano, tak nějak. Nejsem na to nijak pyšný, ale člověk si bohužel nevybírá do jaké rodiny se narodí, takže ano... Marcellus z rodu Adirio, k vašim službám.“ Vysekl naprosto ukázkovou formální odpověď, kterou zakončil poněkud provinilým úsměvem, jež namířil na nesmírně zmatenou Naraïu. Té Rhiannon ani omylem nezáviděla, protože její situace nebyla vážně moc pěkná. Žít v domnění, že je váš blízký někdo... A pak se dozvědět něco takového, to musel být docela šok. Zvláště ve chvíli, kdy se po roce konečně viděla se svým milovaným bratrem, jež se navíc ukázal s vlastní společností.
„Naraïo... Omlouvám se. Myslíš, že bych si tě mohl na chvíli vypůjčit a vysvětlit to?“ Promlouval k ní jemným, téměř až něžným hlasem. Takhle ho ještě nikdy s nikým mluvit neviděla - tenhle tón používal pouze ve výjimečných situacích, obvykle ke svojí sestře nebo k ní samotné. A když se k černovlásce nakonec pomaličku přiblížil a váhavě ji pohladil po tváři, zatímco jí upíral plachý pohled do očí, dávajíc najevo to, že to opravdu neudělal se zlým záměrem a chce to napravit, Rhiannon se nepatrně sevřelo srdce. Opravdu doufala, že se to těm dvěma podaří nějakým způsobem vyřešit, protože by jim nepřála, aby je to rozdělilo. Věděla sice moc dobře, jak byl život se šlechtici těžký, ale věřila jim oběma. A zdálo se, že jim na sobě skutečně velice záleží, takže... Šance na zažehnání oné krize by měla mít nějakou váhu, však?

Očekával, že se to setkání nakonec nějakým způsobem zvrtne, ale tohle ho vážně nenapadlo. Ten muž - Naraïin bratr - byl zároveň Rhiannoniným partnerem? Musela se o něm nějakým způsobem zmínit, protože evidentně věděl o koho jde a dokonce znal jeho postavení, což bylo v důsledku poměrně nemilé, ale rozhodně to nebylo tak, že by před tím snad Marcellus mohl utíkat věčně. Zatajování podobných věcí moc nefungovalo a on už takhle měl docela co dělat, aby nějakým způsobem vysvětlil okolnosti svého zmizení a fakt, že se občas s něčím trošku prořekl.
Možná se mu nelíbilo zasazení a situace, v níž se to Naraïa dozvěděla, ale měl by za to svým způsobem být rád. Sám by k tomu hledal odvahu jenom těžko - a když to takhle někdo udělal za něj a postavil ho víceméně před hotovou věc, docela mu to usnadnilo práci. Na druhou stranu to mělo velkou nevýhodu v tom, že působil dojmem absolutní nedůvěry. Jako kdyby se jí to nikdy nechystal říct a mínil si to tajemství vzít s sebou do hrobu. (Třebaže vodní národ hroby neměl)

K jeho štěstí ale černovláska souhlasila s tím, aby šli o kousek dál a probrali to. Mínil jí to všechno vysvětlit a objasnit, přesně jak plánoval do budoucna, ale zatím se k tomu nedostal. Pravdou bylo, že za jeho rozhodnutím svoji korunu zatajit nebyl dostatek důvěry, ale obavy z její ztráty. To bylo nepochybně docela paradoxní, protože nedůvěra by pro něj mohla tu ztrátu zajistit také, ale on to vážně nemyslel zle: jen se bál, že kdyby věděla o jeho královské krvi, její náhled na něj by se mohl změnit. A on nechtěl, aby vypadal tak, jak ho viděla drtivá většina lidí z hlubin. Bylo mnohem lepší, když ho soudila jen na základě jeho chování a osobnosti, ne postavení. Sice nevěřil tomu, že by byla zrovna taková, ale věděl moc dobře, že některé věci dělal člověk podvědomě, protože ho to vědění svým způsobem ovlivnilo. A nechtěl, aby to tak bylo i u ní.
„V první řadě se ti skutečně moc omlouvám, Naraïo. Řekl bych ti to, opravdu. Není to tak, že bych to před tebou chtěl na sílu zatajovat nebo ti nedůvěřoval... Spíš to takhle bylo lepší. Potkali jsme se a já byl jen úplně náhodný kolemjdoucí, co tě vyděsil svým pozdravem a potom tě vzal pod hladinu, aby ti ukázal kousíček svého světa. Ne princ svázaný povinnostmi a kdovíjakým svinstvem... Vím moc dobře, že lidé na šlechtu obvykle moc dobře nereagují a nechtěl jsem tě tím zatěžovat, ačkoliv uznávám, že jsem to z části dělal i ze sobeckosti, protože bylo neskutečně příjemné tu korunu nechat někde za sebou a být prostě jen člověk, nic víc. A také... Trošku jsem se obával. Nemám sebemenší tušení, jak nahlížíš na výše postavené lidi a faktem je, že společnost bývá dost zkorumpovaná a já... No, nechtěl jsem, aby to zkazilo tvůj dojem. Nic z toho nebylo s úmyslem ti ublížit, zatajovat, lhát nebo něco podobného. Upřímně mi šlo jen o jednu věc: nepřijít o tebe. A proto se skutečně moc omlouvám, pokud to vypadá jinak.“

Ztuhnul, když se Naraïa vedle něj se zmatkem v očích otočila k Marcellovi. Bylo možné, že to nevěděla? Zjevně ano, protože přesně tak se tvářila – jako kdyby jí právě někdo poprvé v životě oznámil, že hadi mají nohy, a ona zjistila, že celý svůj život existovala v hořkém omylu. Neočekával, že by pro ni v tomhle ohledu zůstala pravda skrytá, ale ono tak tomu bylo – a on to tak krásně pokazil, že by si rád dal jednu pěstí za to, že se tak stalo.
Sotva si Marcellus vzal Naraïu stranou, Cal si nemohl pomoci, než se plácnout od čela. Ani trochu ho nenapadlo, že by snad jeho sestře neřekl o tom, co je skutečně zač – předpokládal, že to ví, a podle toho nechal ze svých úst vyjít ta slova. Ale jak viděl, akorát po podělal. Nejradši by si za to nafackoval – místo toho jenom poočku sklouzl očima na Rhiannon, která stála tam, kde se od ní Marcellus oddělil. Nemusela ani nic říkat, věděl, že kdyby řekl nahlas, že je přesvědčený o tom, že to je jeho vina, pravděpodobně by mu oponovala. „Jak moc zle to vypadá?“ zeptal se místo toho. „Myslím… pro ni. Pokud by si od toho skutečně něco slibovala. Nebojím se o to, že by nezvládla tu informaci – je silná, už se dozvěděla daleko děsivější věci a zatím ji to nesložilo. Ale… pokud by si od toho skutečně chtěla slibovat, jak moc velké šance na štěstí má?“

Tak nějak… se potřeboval zeptat. Pamatoval si docela jasně na to, s jakou hořkostí a nelibostí mluvila jeho Voděnka o poměrech, které panovaly ve společnosti vodních. Neznělo to moc slavně, to bez debat, takže se v něm ihned sepnulo to, že ji chtěl ochránit, pokud by se ocitla jenom špičkou nosu v maléru nebo v něčem, co by ji mohlo zdrtit po stránce jak fyzické, tak psychické. Zde zjevně mohl hrozit ten poslední případ… a on se nechtěl jenom bez přičinění dívat na to, jak se ta černovláska láme. Přeci jenom, něčemu takovému už svědkem byl – po smrti její matky si myslel, že se z toho nikdy nevzpamatuje. Nechtěl, aby se zapletla do něčeho, co by nemohla nijak kontrolovat a svým způsobem se jí stalo něco podobného – nechtěl, aby přišla o dalšího člověka, i když by to nebylo smrtí, ale povinnostmi. Nevadilo by mu nijak to, že si našla někoho, kdo se jí líbil. Zatraceně, byl i docela rád za to, že díky Rhiannon věděl, že Marcellus nebyl nějaký úlisný parchant, na kterého by bylo třeba dávat si speciální pozor… ale nelíbilo se mu pomyšlení na to, že by ji to nějakým způsobem zranilo a poznamenalo.
Otočil se k Voděnce, která tu s ním zůstala sama, a mírně se na ni pousmál. „Jak se sakra stane, že ze všech lidí v Nescoře si já najdu tebe a moje sestra tvého bratra?“ poznamenal to, co si pravděpodobně museli myslet všichni. „Víš, co jsi říkala o tom, že v pletení osudů vodních pomáhá Auroře i vaše Jünai? Ty dvě si musely zjevně říct, že tohle je docela zajímavý nápad… co by mohlo být špatně?“ dodal, než se pokusil ze sebe ty obavy setřást. Pořád mu neodpověděla, takže si jist být nemohl, a nechtěl plašit, pokud nebylo kvůli čemu.

Nechala se od něj docela dobrovolně odvést stranou – ne, že by snad mělo v tomhle případě moc smyslu odporovat, ale vážně si ho chtěla vyslechnout. Jindy by ji asi docela dopálilo, že před ní něco bylo zatajeno, ale stačil jí jediný pohled do těch akvamarínových očí, v nichž se zrcadlila prosba a naléhavost, aby v ní ten oheň rozčilení zase rychle pohasnul a ona mu na to kývla. Přešla s ním o kousek dál, ještě předtím však zpražila pohledem Cala – věděl, co to znamená. Nechtěla, aby poslouchal, ačkoli věděla, že ho to určitě svádělo*, a on jenom kývnul na znamení, že ví, o co jí jde, a zařídí se kolem toho. Potom už jenom s Marcellem opustila okruh jejich doslechu, než se opřela o nejbližší strom, jemně si o něj poškrábala záda a zadívala se na bělovláska s jasnou výzvou, aby tedy vysvětloval.
A taky, že vysvětloval. Slova mu plynula ze rtů s viditelnou nelibostí vůči tomu, co říkal, a Naraïi se zmocnil pocit, že to vážně myslí tak, jak říkal. Neobviňovala ho z toho, že jí to neřekl – koneckonců to bylo jeho rozhodnutí. Mohla si přijít trochu ublíženě nebo možná smutně, ale přeci jenom měl dost dobré důvody. Když jí je takhle naservíroval, nešlo se ubránit pomyšlení na to, že i navzdory té dětské části uvnitř ní, která se chtěla vztekat za to, že se nedozvěděla pravdu dříve, ho vlastně docela chápala. Přeci jenom si dobře pamatovala na to, jak se tvářil, když jí o prohnilosti společnosti vodních vyprávěl – a docela věřila tomu, že to, jak to bral dle svých slov, nebyla lež. Pokud se kvůli tomu chtěl vydávat za někoho naprosto obyčejného, dávalo to docela smysl. Hádala, že by navíc nemohl jen tak chodit a vykřikovat po světě, že je korunním princem yialadri, když tolika suchozemcům jeho národ pil krev. Chápala jeho důvody, takže už začínalo být docela snadné postavit se k tomu s o něco dospělejším náhledem a zkrátka to přijmout.

„Nemůžu říct, že by to nebylo něco, co bych možná raději věděla dřív – a ideálně se to nedozvěděla od bratra a ještě navíc omylem – ale… chápu tvé důvody, skutečně ano. Netuším, jaké je přejít ze života šlechtice do naprosté anonymity, ale dovedu si představit to, že je osvobozující, když po tobě náhle nikdo nechce tolik věcí. Takže… nejsem naštvaná. Jak bych mohla být? Přeci jenom šlo jenom o tvoji volbu,“ promlouvala k němu, snažila se vytrvale držet pohledem jeho oči, ty její šedohnědé se vrývaly do jeho jasně modrých. Když mu takhle hleděla do očí, snadno si vzpomínala na to, proč mu tak propadla, protože to tam bylo naservírované jako na stříbrném podnose. Ty emoce, náhled na svět, laskavost, kterou vůči ní projevil. Neměla důvod chovat se k němu nepříjemně či jakkoli podobně. Navíc, přeci jenom jí to teď řekl a nesnažil se jen zoufale zapírat, postavil se tomu čelem – to obdivovala, protože to nějakou tu odvahu přeci jenom chtělo.
„Popravdě, to poslední, co mě u člověka zajímá, je společenský status. Je mi fuk, jestli jsi princ, potulný cirkusák nebo pouliční pobuda – dokud jsi upřímný a chováš se normálně… a myješ se…** je to v pořádku,“ pokusila se zvednout koutek rtů v atrapě vtipu, ale moc se jí to nezadařilo, ale… snaha byla. Pomalu se vydala o pár kroků blíž k němu, takže mohla pohodlně mluvit tišeji a měla u toho jistotu, že ji slyší. „Společenský status je něco, co člověka jenom svazuje, ale je na něm, kým je. Tebe znám jako někoho, kdo nemá daleko k laskavosti a dobrotě. Na tom mi záleží mnohem víc, než na tom, že ti má na hlavě ležet koruna,“ dodala nakonec už skoro šeptem, když stála těsně před ním. Vytáhla se na špičky a lípla mu malý polibek na tvář – možná už se dostali k polibkům na rty, ale pro ni byly odjakživa pusy na tvář gestem stvrzení slov, která myslela vážně, zvlášť když šlo o takhle křehkou situaci. Stalo se, stalo. Teď už to zpět nevezme… a po jeho vysvětlení už si vlastně nebylo na co stěžovat. Byl k ní upřímný – alespoň na tom jí teď záleželo.


* tak ještě aby ne… je zvědavej jak celýho půl stáda Sharyí!
** som říkala, že mu to musí říct… here we go!

Ta situace rozhodně nebyla úplně pěkná, ale nejspíš se to dalo tak napůl očekávat. Setkali se tam pohromadě a bylo to trošku rozpačité - byla jen otázka času, než by se něco podělalo. Naštěstí se ale zdálo, že to Naraïa nebrala úplně zle, třebaže bylo znát, že ji to zarazilo a nejspíš i zasáhlo. Sám Marcellus se to evidentně pokoušel vysvětlit a jí bylo jasné, že to bude chtít zachránit a bude bojovat až do poslední vteřiny, aby o ni nepřišel. A přesně to také zodpovídalo Caliannovu otázku.

„To záleží na tom, jaký druh odpovědi chceš. Zdánlivě? Žádnou. Je to princ, jeho společnost mu nikdy nepovolí, aby si začal s dívkou z pevniny. Upřímně a realisticky? Je do ní až po uši zamilovaný a nikomu nedovolí, aby mu diktoval, s kým se bude vídat a koho může mít rád, natož do koho se smí zamilovat. Marcellus má sice velice silný smysl pro zodpovědnost a povinnost, ale pokud jde o tyhle věci... Je ten typ člověka, co myslí srdcem a ne hlavou. A bohové ví, že je podobně paličatý jako já, takže i kdyby mu hrozilo, že kvůli tomu přijde o trůn, prostě půjde a udělá to. Jen se na něj podívej,“ pokrčila rameny, než ho vzala za ruku a propletla si s ním prsty, zatímco pozorovala Marcella s Naraïou, jak řešili tu zapeklitou a nepříjemnou situaci.
„Za normálních okolností je poměrně odměřený, uvolnit se dokáže jen v přítomnosti lidí, co má vážně rád. A jak ho tak pozoruju... Nikdy jsem ho neviděla takhle spokojeného a šťastného. Je to znát i na tom, jak reagoval na to, co si řekl. Bojí se, aby o ni nepřišel, protože si moc dobře uvědomuje, že je ta koruna zatraceně nepříjemná a tíživá kotva. Takže abych to shrnula... Pokud by si od toho něco slibovala, myslím, že by si nevybrala zrovna špatně. Společně s tebou je to nejloajálnější a nejsrdečnější člověk, jakého znám. Byl by schopný se pro ni rozdat i padnout, je to zamilovaný blázen.“

Ta otázka ji napadla už dříve, takže když ji nadnesl Caliann, potutelně se pousmála. Bylo to zatraceně ironické, ale na druhou stranu - asi to dávalo smysl. Byla to přeci jen Aurora, kdo Jünai pomáhal utéct z moří na souš. A na souši se jí ujala pro změnu Äyanaii, s níž začala úzce spolupracovat díky svému napojení na koloběh života, jež silně ovlivňovala voda jako taková... Takže to dávalo dokonalý smysl, když se nad tím člověk zamyslel. A bylo to nesmírně hezké.
„Aurora pomohla Jünai utéct od Vyysihui,“ pokrčila rameny, než mu vtiskla polibek na rty a pousmála se, dodávajíc další.
„Osud má občas docela zajímavý smysl pro humor, o tom žádná. Osobně si ale vůbec nestěžuju, protože představa toho, že bychom se mohli vídat jak s Naraïou, tak s Marcellem... Přijde mi to svým způsobem docela hezké.“

Popravdě řečeno se cítil asi stejně rozrušeně a vyděšeně, jako když se dozvěděl to s kultem a Rhiannon na útěku. Bylo to docela zvláštní, protože za normálních okolností býval poměrně klidný a odměřený - ale když šlo zrovna o tohle... Nedokázal v sobě najít ani špetku psychické vyváženosti, protože věděl moc dobře, že tohle byla hra s velikou hodnotou. V sázce nebylo nic menšího než Naraïa. A on už si nedokázal představit, že by o ni měl přijít. Nesmět ji už nikdy spatřit, nezaslechnout její hlas, nesmět se jí podívat do očí... Neucítit její rty na svých. Už jen ta myšlenka ho příšerně bolela.
Vysvětloval proto s naprostou upřímností, protože mu bylo jasné, že právě ta byla ve vztazích velice důležitá. Už jen to, že se jí rozhodl svůj původ zatajit mu nedělalo nejlépe, což nejspíše byl přeci jen znak toho, že by možná bylo lepší jí to říct už na samém začátku, ale... Nebyl na to zkrátka připravený. Byl to hodně velký a riskantní krok a on se za tu korunu svým způsobem styděl, protože přinášela opravdu hojné množství potíží a nepříjemností. A ve stejné míře ho i těsně svazovala nejrůznějšími pravidly, nařízeními, obyčeji a očekáváními, což nebylo o moc lepší. S ní se na nic z toho ale nechtěl ohlížet, protože na tom nezáleželo. Záleželo jen na ní, na nich.

„To chápu... A omlouvám se, že se to dozvídáš až teď a za takových okolností. Měl jsem ti to říct rovnou, já vím. Bohužel to uvědomění přeci jen přišlo později, než by bylo záhodno, za což se stydím, ale bylo to silnější než já. Snad mi to budeš moct odpustit.“
Nezlobila se. To bylo zatraceně dobré znamení a on tu zprávu skutečně uvítal - srdce se mu radostně rozbušilo, což možná bylo i slyšet, protože bušilo jako splašené. On sám pociťoval nutkavou potřebu ji alespoň obejmout, když už nic jiného, ale zase na ni nechtěl tlačit. Proto vyčkával na to, co dalšího řekne.
„Ani nevíš, jak moc si toho vážím, Naraïo. Opravdu... Díky, neskonalé díky. A mohu tě ujistit, že upřímný jsem, normálně se snad chovám taky a rozhodně se myju,“ odpověděl s viditelnou dávkou štěstí a úlevy jak na tváři, tak v očích.
Když ho políbila na tvář, začal se nepatrně červenat. To bylo v jeho případě zatraceně neobvyklé, ale nedokázal si pomoct - Naraïa s ním dělala to, co žádná jiná před ní. To, co vůbec nikdo. Měla nad ním neuvěřitelně velikou moc a on si užíval každou vteřinu, co mohl strávit po jejím boku. Natož, když se mu dostalo podobně srdečného gesta - které jí také oplatil.
Opatrně vzal její tvář do dlaní a vtiskl jí něžný polibek na rty, než si ji přitáhl k sobě do vřelého objetí, zatímco ji hladil po vlasech. Byl opravdu hrozně moc rád, že to nakonec dopadlo takhle.

Netušil, zda má být z téhle odpovědi naštvaný anebo docela v klidu. Uvnitř se mu chtělo tak akorát křičet a možná do něčeho praštit, aby ze sebe dostal frustraci z téhle situace.
Popravdě, pokud Rhiannon tvrdila, že byl Marcellus dostatečně tvrdohlavý a umanutý k tomu, aby si postavil vlastní hlavu a trochu zabojoval, ale… s tím, co se dělo tam dole, s tím, jak na tom byla společnost vodních s hořkým vztahem k nim, k suchozemcům, a s tím, jak se pustili za Rhiannon jen kvůli tomu, že je odmítla a byla schopná se zamilovat do někoho, kdo nebyl sám vodní… obával se terče, který by měla jeho sestra na zádech, pokud by v jejich společnosti prasklo, že se do ní zamiloval jejich princ. A i když by si nedovolil pochybovat o tom, zda je to z jeho strany upřímné – když po nich sem tam hodil postranní pohled, aby sestru zkontroloval, nevypadala tak rozhořčeně, což bylo pravděpodobně i tím, že měl skutečně dobrou omluvu, proč jí to vlastně neřekl –, tak nebyl zrovna v pohodě s tím, aby ji jen tak nechal prát se s takovou hrozbou. Stačilo a vadilo mu, že už takhle byla na ráně Rhiannon, ale tam byl ještě schopen zajistit, že bude v bezpečí, viz ty tři sirény ze včerejška… ale takhle, kdyby ji neměl na očích a věděl o té hrozbě, nebyl by z tím ani zdaleka v pořádku.
„Tyhle věci prostě nemůžou být nikdy snadné, což?“ povzdechl si rezignovaně, než se obrátil tváří k Rhiannon a ochotně jí oplatil ten polibek. Bylo to něco, co ho dokázalo až magicky rychle uklidnit – to bylo děsivé i uchvacující zároveň, ale taky to rozhodně nebylo něco, co by mu snad vadilo. „Ale… asi máš pravdu. I když osud mívá dost pokroucený smysl pro humor, tak věřím, že tam snad nějaká ta spojitost bude… a že bohyně osudu má smysl pro to, aby dopřála těm, na které dohlíží, taky něco milého.“ A když ji tak držel v náručí, bylo náhle zatraceně snadné tomu uvěřit, což mu dodávalo alespoň tu malou kapku naděje, kterou skutečně potřeboval, aby sebou tady na místě prostě neseknul.

„Možná… chtělo by to najít nějaké dřevo a třeba zkusit rozdělat oheň. Nepředpokládám, že by se tady snad někdo chystal hned jít spát… a bylo by fajn mít trochu tepla, noci budou chladné – zvlášť takhle blízko řeky. A navíc… ti dva asi budou rádi na chvíli sami,“ podotkl a s významným pohledem se otočil k Naraïe a Marcellovi, kteří si akorát po konverzaci, kterou neslyšel, padli do náruče. S polovičatým úsměvem se otočil k Rhiannon a s dramatickým gestem jí nastavil ruku v rámě. „Co myslíš, má milá Voděnko? Prokážeš mi tu čest a půjdeš se mnou sbírat suchý chrastí,“ mrknul na ni v šaškovském gestu.

Nechala se od něj obejmout, navíc mu to objetí taky pevně opětovala. Kdyby mohla, snad by se mu na místě do té náruče vpila, zůstala by tak navěky a ani na chvíli nepolevila v té intenzitě, v jaké se k němu tiskla. Přišla si v jeho náruči zvláštně malá, přestože v běžné lidské společnosti jindy působila středně vysoká, proti Marcellovi byla o dobrou hlavu menší, což bylo zvláštní, ale také jakýmsi způsobem utěšující. Vytáhla se na špičky, zabořila mu tvář do ohbí krku, trochu ještě upevnila to objetí (ač si do té doby nebyla jistá, zda je to vůbec ještě možné) a spokojeně si povzdechla – věděla, že kdyby snad byla kočkou, začala by v tu chvíli naprosto spokojeně příst. Vnímala jasně jeho přítomnost, byla hřejivá a obklopovala ji v tom nejlepším možném způsobu. Čas se kolem zastavil a ona byla na vrcholu pomyslného blaha.
Když znovu promluvila, promlouvala mu do kůže, docela jasně si byla vědoma, že se její teplý dech musí rozrážet o jeho krk. „Víš… pokud máš ještě nějakého podobného kostlivce ve skříni, můžeš to klidně říct. Nehodlám tě soudit, ani bych to pravděpodobně nedokázala – i kdybych chtěla, což nechci. Ale prosím, podobná překvapení nejsou po době, kdy člověk žije v domnění něčeho úplně jiného, zrovna příjemná. Asi chápu, že jsou věci, se kterými se ti nebude chtít moc ven, ale… ať by to bylo cokoli, přísahám, že to může být zase v pořádku. Není nic, co se nedá nějakým způsobem vyřešit nebo překlenout.“ Bylo to pro ni skutečně důležité, proto tak trošku naléhala, i když se snažila znít tak, aby to nebylo jen zoufalé žadonění o pozornost nebo něco podobného. Jenom… chtěla předejít podobným šokům. Pokud by o to šlo, samozřejmě by mu na oplátku řekla, co by chtěl, oplatila by mu tu upřímnost, ale… na ní nic speciálního nebylo. Když to vzala kolem a kolem, byla jenom tulačka, která neměla na nabídku nic kuriózního. Toulala se zemí, která o ni pravděpodobně vůbec nestála a při první příležitosti by jí její vládce vzal život, a to jediné, co skrývala před okolím, byla čtyřmetrová černá krajta. To nebylo asi to nejatraktivnější tajemství na světě. Ale stejně… snažila se mu tím naznačit, že cokoli, co by řekl, by u ní bylo v absolutním bezpečí.
„Občas je dobré ze sebe navíc břímě tajemství shodit, aby člověk dokázal volně dýchat,“ dodala ještě tlumeně, než mu vtiskla další lehký polibek na rty.