Řeka Secmé

To, jak pokračovali ruku v ruce podél Secmé, jak to jediné, co narušovalo okolí, bylo šumění vody, zpěv ptáků v pozadí a občasné zakřičení Naraïina racka, který jako by chtěl sem tam dát všem na srozuměnou, že tam stále je a nehodlá jen tak někam odejít (nebo… odletět… chápeme se prostě). Něco na tom všem bylo. Caliann by dal ruku do ohně za to, že takový klid v takové šňůře po sobě následujících dní už dlouhou dobu nezažil. Jistě, stále tu byly věci jako ten boj se sirénami (přišlo mu, jako by to bylo před celými věky, ale ve skutečnosti to byly jenom pouhé tři dny, což se mu zdálo jako strašně zvláštní časový úsek, neuvěřitelný, ale přesto až moc reálný). Byl za to upřímně rád, za to, že ty klidné dny konečně do nějaké formy přišly a držely se jich zatím docela klidnou formou. Jejich pobyt u jezera Loché, cesta k Secmé, dokonce i tahle noc… nic z toho nebylo plné paniky jako ty dny předtím, než vyrazili z Aarmëvillu těsně poté, co se Rhiannon vrátila z Alsitia.
Mohl se jenom tiše modlit ke všem možným božstvům za to, aby to takhle ještě nějakou dobu zůstalo, protože by bylo vážně zlé, kdyby se teď začaly věci akorát zase kutálet z kopce. Nevadilo by mu, kdyby to bylo vůči němu, to by s klidem zůstal stát a prostě to vydržel, nějak, ale jakmile existovala šance, že by to mohlo ovlivnit i Voděnku, tak od toho mínil zase hezky ucouvnout. Vyhovoval mu zkrátka klidový stav… a byl rád, že se nic nesnaží nachomýtnout mezi ně. Už tam mu bohatě stačil ten měsíc, kdy byla v Alsitiu, aby poznal, že jen tak bez ní asi už úplně pokračovat nedokáže, pokud bude mít šanci a naději u ní, takže tak. Už se ho jen tak neměla šanci zbavit. Byl tak trochu jako štěně, které se vám přilepí k patám a nepustí vás bez doprovodu pomalu ani si odskočit.

„Nemáš za co děkovat,“ usmál se na ni a trochu si protáhnul prsty, které měl vpletené do těch jejích. Volnou rukou si automatickým pohybem odhrnul napadané zrzavé prameny z tváře. „Můžu ti udělat celou přednášku o důvodech, proč bych teď měl děkovat spíš já tobě, ale ušetřím tě příliš dlouhých proslovů. Bude ti muset stačit to, že to není něco, za to musíš děkovat. Teď už to můžeš brát tak trochu jako samozřejmost, mïnös lofërit,“ dodal a s drobným úsměvem, který se mu chtě nechtě rozlézal po tváři (připadal si u toho jako třináctiletá puberťačka, se kterou mlátily ze všech sil hormony, ale to bylo něco, s čím holt nemohl nic nadělat, protože jí taky tak trošku možná i byl), vytáhl její ruku nahoru a vtiskl jí drobný polibek na hřbet ruky. „Jen tak se mě nezbavíš, Voděnko, na to se spolehni,“ pronesl, načež se na ni zazubil už se svým známým přidrzlým podtónem. „Spíš očekávám den, kdy už mě budeš mít plné zuby, ale ani tehdy to nebude tak snadný. Víš jak, štěně, co jednou najdeš u popelnic, už si holt musíš nechat.“

Sotva se posbírali k tomu, aby skutečně vyšli (a Daate k tomu za hlasitého zakřičení seskočil z té jediné větve, kde dosud trpělivě seděl nad jejich hlavami a na křídlech se pustil do věrných poryvů vpřed, vystavujíc se před jejich zraky v celé své bělosivé kráse), Cal si Rhiannon stáhnul poněkud dozadu, takže věděla hned dost dobře to, že jí nenáleželo jim to nějak narušovat… ať už šlo o cokoli. Bez nějakého delšího přemýšlení nebo otálení vykročila po břehu proti proudu vedle Marcella, užívajíc si, že se těsně předtím nerozhodnul vycouvat z toho s tím, že bude muset být co nejdříve v Alsitiu. Když se řešilo, zda se bude muset vrátit… i když, ne zda, spíš dost jasně kdy, jak už tomu u nevyhnutelných záležitostí bývá… spadl jí malý balvan ze srdce, když řekl, že cesta k vodopádu je rozhodně něco, co si z hlediska času ještě může dovolit. Netušila, co všechno se na něj zatím kupilo ve městě yialadri, ale docela jasně tušila, že díky sirénám to nemělo být nic dvakrát hezkého, a tak byla ráda za to, že to není nutnost.
Navíc, ta radost ji zalila i z pár trochu víc sobeckých důvodů, co si budeme povídat. Byla ráda, že tady zůstal, protože tak trochu tušila, že až zase odejde, neuvidí ho hezkou chvíli. Ne, že by snad nechápala ty důvodu, nepříslušelo jí navíc soudit to, jak těžké muselo být aktuálně na jeho pozici s tím, co se dělo kolem. Chápala tu těžkost – a měla ji právě na paměti do té míry, že se toho momentu rozloučení tak trochu děsila. Ale místo toho, aby se klepala s tou vyhlídkou, to prostě přijala jako nutnost. Nic jiného jí nezbylo. Alespoň měla teď výmluvu, proč se na něj teď tak trochu nalepit a užívat si tu přítomnost, dokud tu šanci pořád měla.

„Takže,“ načnula zvědavě, když chvíli šli mlčky. Nešlo o to, že by jí to ticho nějak extra leželo na nervech a cuchalo jí je, to zase ne, ale… ráda s někým konverzovala. A Marcellus měl příjemný hlas, až to bylo nefér, takže pokud šlo o tohle, byl to takový double win. Navíc tím mohli dát alespoň trochu soukromí těm dvěma za jejich zády. „Jak to vlastně funguje s těmi rybkami, které se chystáme jít chytat? Slyšela jsem jenom základní věc – něco o perle a možnosti splnění jednoho přání. Jde o nějakou další formu vaší vodní magie, nebo to je něco rozlišného?“ A pak tu byla samozřejmě další věc – její zvídavost. Nešlo ani tak o to, že by ji to drásalo, ale ráda se dozvídala nové věci. Bělovlásek velice umě dokázal brnkat na tuhle její strunu, když šlo o podobná témata. Zajímala se o svět, ze kterého pocházel, a on si ji skutečně získal tím, že byl ochoten s ní tyhle věci skutečně probírat. Ukázal jí kus svého domova, což bylo něco, čeho si neskutečně cenila. Byla si docela jistá, že by asi měl co vysvětlovat, pokud by mu někdo přišel na to, že ji vzal na chvíli pod vodu, ale stejně to udělal. Už jen to samo o sobě pro ni znamenalo nevysvětlitelně mnoho. Uvažovala, zda je vůbec možné, aby se jí někdo zavrtal pod kůži tak rychle, jako se to povedlo Marcellovi, ale… dle všeho to bylo velice, velice možné.

Nevěřila na pohádky, nevěřila pořádně ani v dobro. Pokud by si měla vsadit, pokaždé by se přiklonila k negativnímu odhadů, jelikož jí po celý život stíny olizovala kotníky na úplně každém i sebemenším krůčku. Očekávala, že se bude celý svůj život věnovat práci, že bude postupem času pomáhat Marcellovi s převzetím trůnu, ale... Zdálo se, že Aurora s ní měla poněkud odlišné plány. A Rhiannon za to byla neskonale vděčná, jelikož se jí skutečně splnil sen - našla svojí spřízněnou duši, měla opravdovou rodinu... A to pro ni znamenalo minimálně tisíckrát víc, než ty krátkodobé záplaty, co sice působily divoce a dodávaly jí pocit, že je naživu, ale po boku Calianna si nepřipadala jen naživu. Konečně doopravdy ŽILA - a cítila se tak zamilovaná a zároveň milovaná, jako nikdy předtím. Nikdy by ji nenapadlo, že bude tak šťastná.
Všechny ty emoce a události jí v hlavě tvořily poněkud nesourodý chumel myšlenek, z níž nejjasněji zářily ty nejpozitivnější. Nehledě na nutnost opustit rodné hnízdo, nebezpečí plížící se za jejich stíny a spoustou nových překážek jí zkrátka nic nemohlo zkazit ten neuvěřitelně krásný pocit štěstí a radosti, což bylo v jejím případě opravdu hodně neobvyklá situace. Vlastně přímo výjimečná, jelikož byla příšerně náladová a její rozpoložení se dalo velice snadno obrátit negativním směrem, takže si obvykle pocit radosti a štěstí užívala jen po velice kratičkou dobu, než byla víceméně nucena pohroužit se zpět do chmurů, díky čemuž bývalá pěkně protivná. Tentokrát ale ne... A ona to tak mínila pěkně udržet.

"Mám, opravdu. Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít takové štěstí a potkám někoho tak úžasného, jako jsi ty, Lumënaas. Nevím, jak přesně to funguje ve vašem světě, ale u nás... Podobné vztahy jsou neskutečnou vzácností. Zvláště pro drzé žáby s prořízlou pusou."
Na tváři jí zářil opravdu upřímný a šťastný úsměv, jež byl vepsaný nejen v jejím obličeji, ale také očích. Ty doslova jiskřily třpytivou modří, jako když pomněnky pokryje něžný závoj ranní rosy - a ona měla oči skutečně jen a jen pro něj, neschopná zastavit ten srdečný úsměv, ani pohled upřený do jeho očí.
"Nápodobně. Pamatuješ, jak ses ptal, jestli toho nebudu litovat? Řekla jsem, že ne. A to se nezmění, nikdy. Ne dnes, ne zítra, ne za delší dobu. Naopak. Nikdy nepřestanu být vděčná za to, že si mi dal šanci a že s tebou můžu být, Calianne. Možná jsem přišla o místo, odkud pocházím, ale... Ty si mi dal celý nový svět. A skutečný domov. Díky tobě jsem opravdu šťastná."
Chvíli mu jen hleděla do očí, než mu vtiskla něžný polibek na rty a krátce ho pohladila dlaní po tváři, než jí nepatrně zacukaly koutky a ona se k němu rychle přiblížila nazpět, neschopná odpustit si ještě jeden polibek - tentokrát ale delší a trošku hlubší. Ještě než se od něj odtáhla, trošku mu skousla spodní ret, zakončujíc svojí provokaci nevinným zahihňáním.
"Jsem si naprosto jistá, že se tě nikdy nebudu chtít zbavit, drahý. Ale i tak velice ráda slyším to, že by ses nenechal... Měla bych přeci jen být opatrná, však? Člověk nikdy neví, kdy se z houští vynoří nějaký drzý lišák, který by tě mohl chtít pro sebe. To by byla hrůza... Nedala bych tě ani kdybych měla po ruce jen tupou vidličku, tím si můžeš být jistý."

Krátce se obrátil na Calianna s Rhiannon, jelikož si v první chvíli nebyl jistý, jestli se něco neděje, ale když tak pozoroval jejich výrazy a dění... Musel se s nepatrným úsměvem na rtech obrátit zpět kupředu a jednoduše nevzrušeně pokračovat dál v cestě. Sice nevěděl, co přesně ti dva řešili, ale stačilo mu zahlédnout ten odlesk v Rhiannoniných očích a měl po jakýchkoliv obavách a pochybách. Sice byl stále trošku nedůvěřivý, jelikož se vůči ní cítil nejen zodpovědný, ale hlavně mu na ní dost záleželo - byla přeci jen jako jeho sestra - ale vzhledem k tomu, jaký vztah panoval mezi Caliannem a Naraïou a pak i Rhiannon, tak mu nakonec až takový problém nedělalo, že měl do Calianna vložit svoji důvěru. Věděl moc dobře, že by se ani jedna z nich netvářila a nechovala tak, jak se chovaly, kdyby byl špatný člověk... A on zatím viděl jen to, že vedle něj obě dívky, na níž mu tolik záleželo, byly šťastné. A na ničem jiném už mu tolik nezáleželo.
Sice ho to setkání poněkud zaskočilo a sám se cítil docela nejistě, jelikož by si Rhiannon taky bránil, kdyby měl pocit, že by jí někdo mohl ublížit nebo nedej bože zlomit srdce, ale... Poté, co si s Naraïou promluvili a on shodil z beder svoje tajemství a došlo na úplnou upřímnost a otevřenost, vzduch se neskutečně vyčistil. A jemu to vlilo spoustu nové energie do žil, takže už se konečně necítil jako zpráskaný pes, protože v něm znovu začala alespoň nepatrně plápolat naděje. Sice šlo o slabší plamínek, ale bělovlasý princ byl velice odhodlaný ho udržovat a ochraňovat jako oko v hlavě, jelikož se nemínil Naraïi vzdát. Na to mu byla příliš blízká, příliš cenná... Příliš nádherná a fascinující.
Nejspíš to bylo poněkud ironické, že se princ vodních, co měl těsně před korunovací a s bortícím se královstvím, zamiloval do dívky pocházející právě ze souše, ale on na tom neviděl vůbec nic špatného, natož trestuhodného. Ellure byla sice jeho snoubenkou a podmínkou pro převzetí koruny bylo oženění se, ale on byl dostatečně velký paličák na to, aby už okrajově v hlavě snoval plány na to, jak překopat systém, aby tyhle nutnosti mohl obejít a podařilo se mu dát dohromady způsob, jak udržet jak svoje království a národ, tak vztah s Naraïou. Ani ve snu si totiž nedokázal představit, že by o ní měl přijít... Ta možnost ho upřímně děsila až do morku kostí.

"Podle pověstí jsou flumine převtělené služebnice Jünai, které ji díky svojí nehynoucí loajalitě, respektu a lásce nechtěly opustit ani poté, co prchla na pevninu. Jelikož se k ní ale nemohly dostat a na souši velice brzy zemřely, dala jim novou podobu a křídla, aby mohly pocítit alespoň část té svobody, co okusila ona, když se odpoutala od moře," pousmál se na Naraïu vlídně.
Pokud šlo o nejrůznější pověsti, příběhy a legendy, znal jich poměrně dost. Sice by se nejspíš měl soustředit na to, aby si zapamatoval jiné a potřebnější věci, ale nedokázal si pomoct - duší byl snílek, takže s oblibou unikal do fiktivních světů nebo se probíral starými povídačkami, aby se alespoň trošičku nadechl atmosféry bývalého lesku vodního království v době svého rozkvetu.
"Jsou to průměrně velké rybky s nádhernými šupinkami, co leskem a třpytem připomínají drahé kamení. Ametysty, akvamaríny, safíry... Nesou vesměs odstíny svojí paní. Od obyčejných ryb se neliší jen faktem, že jsou to magická stvoření, ale také menšími křídly - ta jim umožňují na kratší dobu a vzdálenost létat, což je činí pěkně těžké na chytání, pokud pomineme fakt, že jsou i vážně pěkně mrštné a rychlé. S tou perlou si slyšela dobře, povídá se, že pokud se člověku podaří jednu chytit a dá jí perlu, splní mu jedno přání. Pokud by se ale člověk snažil obejít pravidla a dal perel víc nebo se pokoušel flumine chytat hromadně, stane se jednou z nich. Je to docela zvláštní, však? Popravdě řečeno neznám nikoho, komu by se podařilo flumine chytit, ale náš druh po tom příliš nepase. Většina to považuje za urážku, jiní se buď souši vyhýbají nebo na to ani nevzdechnou... Uvidíme, jaké štěstí budeme mít."

Při téhle vzpomínce se přes něj převalil nával smíchu, který patřičně utlumil tak, že ho proměnil jenom v pouhé pobavené zachechtání se. Vrátila se mu vzpomínka na Noční stín, Williama Pierce, spoustu vína, Rhiannon s pěknou opičkou den poté... a především taky na její výraz bohyně pomsty a blýskající se ostrou vidličku v její ruce, když se kapitán pirátské galeony ani neostýchal s ním začít flirtovat. Ta vzpomínka byla v jeho paměti tak živá, že sotva uvěřit, že to bylo vlastně celé týdny a měsíce od chvíle, co se to stalo. A i když to byla trochu hořkosladká vzpomínka, svým způsobem ji měl rád - něco v něm se tetelilo blahem nad tím majetnickým leskem, který měla tehdy Rhiannon v očích.* A to dokonce i když se zdálo, že v tu chvíli snad samotným vztekem celou loď potopí, což s jeho obavami a tehdejší doslova panickou hrůzou z vody rozhodně nebylo něco, co by si přál, aby se uskutečnilo. Dokonce i teď, když se Rhiannoninou zásluhou prakticky utopit nemohl, stále by z toho neměl ten nejlepší pocit, to si nelžeme do kapsy, že by to snad mělo být naopak. Nejenom že byla tehdy tak nějak děsivá a budila posvátnou hrůzu v primálních částech každé duše, co jí přišla do cesty, ale zároveň v jeho očích tehdy obrovsky stoupla - tehdy tak nějak napůl ještě bylo kam. To, že teď už by to o moc asi nešlo, jelikož už takhle byla pro něj jako samotná nebesa, byla už jiná pohádka.

„Tak to jsem jedině rád, že s tím počítáš, Voděnko. A neboj se, žádný Lišák ani nic podobného mě jen tak neodtáhne. Jsem si dost jistý, že to by s kojotem, co nejde pro agresi daleko, moc dobře nešlo," uculil se na ni, zatímco pokračovali. Terén se začal mírně stáčet nahoru, Secmé po jejich pravicích tvořila několik prudších jezů a splavů, pod nimiž vířily proudy vody, v nichž byste jen tak rozhodně nechtěli uvíznout. Nebyl zrovna odborníkem na povodí Nescory, ale byl si dost jistý tím, že co nevidět by se měly objevit alespoň menší vodopády, následované o něco většími. Prudkost řeky tomu docela nasvědčovala, jen co byla pravda. Uvažoval nad tím už delší dobu, tak když už měl šanci, proč se nezeptat: „Jak přesně si to vlastně chceš od flumine přát? ,Abracadabra, stop sirénám a vysoušení´**? Teda... jak vůbec přesně nám má malá létající rybka něco tak velkého splnit?"


*ano, vážení, pokud vám to stále nedošlo, Cal je tak trošku subinka. :krčing_ramening:
**to zní jak nějakej repelent...

To ujištění jí nejen vskutku potěšilo, ale především jí díky tomu spadl obrovský balvan z hrudi. Ta představa, že by se něco mohlo pokazit, že by ho ztratila nebo se rozdělili... Bohové, děsilo jí to až do morku kostí. Po většinu svého života se nacházela v částečné samotě, což na ni zanechalo jisté následky. Zvláště vzhledem ke ztrátě svoji sestry měla poněkud našponované city, což po jejich vzájemnému sblížení vyústilo v neurčité, trošku paranoidní, ale přesto značně intenzivní obavy. Ne, že by ho snad podezřívala z toho, že by nemyslel vážně svoje jednání, slova, gesta a city, ale přeci jen neměla nejlepší zkušenosti. Díky tomu byla zprva také tak chladná a kousavá, pokoušela se tím způsobem chránit, aby nepřilnula k někomu dalšímu a případně nemusela čelit dalším ztrátám. Byť dokázala zvládat nejrůznější potíže, nařízení, omezení i urážky, ale tohle... I ona se svojí netýkavostí měla city, co se daly ranit. A podstatně snáz se čelilo věcem, co člověk mohl ovlivnit osobně a napřímo, což v případě druhých lidí jednoduše neplatilo. Kéž by to však bylo takhle jednoduché...
Mezi nimi dvěma to ale bylo jasné, pevné. Byť chvílemi měla nějaké drobnější obavy, všechny z ní vždycky poměrně rychle opadly, jelikož se po jeho boku neměla skutečně čeho bát. Patřila k němu a on k ní, jejich osudy a srdce byly propletené... A teď už dokonce i jiným způsobem, jelikož byli zasnoubení.

"To moc ráda slyším, Lumënaas. Obávám se totiž, že bych to opravdu nemohla dopustit. Taková ztráta by byla absolutně zničující, neunesla bych to."
Koutky jí pobaveně cukaly, protože ta situace byla poněkud ironická, ale zdálo se, že to oba i navzdory tomu mysleli naprosto vážně - a to bylo něco, za co byla neskonale vděčná. Drželi při sobě, tak to mělo být.
Scenérie kolem nich se přitom postupně měnila, přístupnost a síla vody se neustále navyšovala. Ona sama z toho měla poměrně dobrý pocit, jelikož s ní byla velice úzce spjatá a to množství onoho živlu jí konejšila. To samé ale nemohla říct o Caliannovi, jelikož z ní měl strach - a ona mu proto jemně stiskla ruku a upřela na něj svoje bledě modré oči, aby se pokusila zjistit, jak na tom byl po psychické stránce. Nechtěla totiž riskovat, že mu kvůli té výpravě bude zle, byť už na tom byl lépe než předtím. Chtěla být ohleduplná a opatrná, nevystavovat ho nadbytečnému stresu, jelikož si nic takového ani v nejmenším nezasloužil. Byť nějaký tréning nebyl k zahození, čeho bylo moc, toho bylo příliš: a existovala i možnost, že by se jeho rozpoložení mohlo zhoršit, pokud by došlo ke konfrontaci s nějakým divokým tokem.
"Abych pravdu řekla, tak... Úplně nevím. Říká se, že by se přání nemělo vyslovovat nahlas, ale že by ho člověk měl nechat provést svoje srdce. To je poměrně neurčitý a nicneříkající postup, ale pokud bych měla odhadovat, nejspíš to bude tak nějak... Chytíme rybku, dáme jí perlu a uvidí se, co bude. Prý umí zpívat... Možná, že nám poradí? Asi to zní šíleně, ale tyhle věci jsou založené na rozmarech a myšlenkách bohů, nám smrtelníkům obvykle nebývá dopřáno tomu porozumět, zkrátka improvizujeme."

Byl to zatracený nezvyk, to nemohl ani náhodou popřít. To, že se najednou kolem něj v tak těsné blízkosti valilo podobné množství vody, mu sice nahánělo husí kůži a něco uvnitř něj se tak nějak automaticky začalo natahovat po panickém stavu, ale nakonec to dokázal hlas rozumu utěšit tím, když si několikrát zopakoval, že už prostě není čeho se bát. Díky Voděnce po svém boku by neměl šanci se utopit ani kdyby tam nebyl ten fakt s tím, že náhle mohl po jejích polibcích dýchat pod vodou. Bylo to sice něco, čemu se moc nechtělo věřit přirozenosti, reflexům a zvířeti, které nad tím vším jenom se staženým ohonem a zježenou srstí na zádech vztekle a nervózně vrčelo, ale nakonec se to dokázalo docela snadno obrátit tak, že konečně dokázal vlastní mysli vysvětlit, že není z čeho mít strach. Hodně mu v tom pomohlo i to útěšné gesto, kdy mu Rhiannon stiskla ruku – vděčně se na ni při tom pousmál, než očima pomalu znovu spadl dolů, aby viděl, kam šlape, a aby měl v zorném poli tu vodu. Jinak než takhle se toho holt koneckonců zbavit nemohl, takže bylo potřeba držet se vodnímu toku dost blízko na to, aby to z něj třeba postupně opadávalo. Tušil, že to ve spojení s faktem, že se měli v plánu poté vrátit k jezeru Loché, mu možná dokážou pomoci úplně, tak, že ta fobie už se ani nepokusí vystrčit růžky nebo se snad dokonce zamyslet nad tím, že by se vrátila.
„Dobře, to… zní zajímavě,“ pronesl nad tím, co mu o těch létajících rybičkách prozradila Rhiannon. Takhle to znělo vážně docela pochybně, ale zase na druhou stranu byl jistý, že by se Rhiannon nepouštěla do něčeho, co by jí samotné nepřišlo jako dobrý nápad. Věřil jejímu úsudku a tomu, že když už se rozhodně, že je to dobrý nápad, tak to skutečně dobrý nápad byl. Ve vodní magii se vyznala mnohem lépe než kterýkoli suchozemec (a dal by klidně tlapu do ohně za to, že beztak i lépe než velká část jejího vlastního národa, který k tomu měl přímo vlohy… přeci jen viděl ukázky její moci a bylo to něco zatraceně impozantního), takže pokud byla vážně přesvědčená o tom, že je to jedna z možných cest a vyplatí se ji ozkoušet, byl ochoten vrhnout se do toho klidně i bez nějakého zbytečně dlouhého uvažování po hlavě. Takže teď prostě dělal, to, co bylo potřeba k tomu, aby se vůbec dostali k možnosti se pokusit zarybařit na létajících rybkách – šlapal podél vody a psychicky se připravoval na obrovskou masu padající vody, které bude nevyhnutelně chtě nechtě kvůli tomu přítomen. Pro Rhiannon? V tu chvíli to byl ochoten zvládnout, i kdyby ho to mělo stát všechny síly. „A ještě jeden malý detail… tuším, že máš asi hezkých pár es v rukávu, ale kde přesně seženeme tu perlu, abychom tu rybku vůbec mohli nakrmit? Odborník na tyhle potvůrky nejsem, ale hádám, že perlorodky uprostřed lesa asi jen tak nerostou.“

Naslouchala vyprávění o flümine s upřímným zájmem. V tu chvíli to bylo perfektní – Marcellův hlas se prolínal s čím dál tím hlasitějším zurčením řeky a obecně se zvuky, které Secmé vydávala, a že jich nebylo ani zdaleka málo. Udržovali volné, klidné tempo chůze, a po měkké půdě podél krajů řeky to bylo jako procházet se skrze pevnou cukrovou vatu. Slunce pomalu stoupalo nad jejich hlavy a jeho ostré paprsky se na ně šklebily v odrazech vodní hladiny, které agresivně bodaly do očí a nutili vás stínit si tvář paží. Naraïe to tak ale vyhovovalo – nespočítala by, jak zatraceně dlouhou dobu strávila o samotě za poslední rok. Sice si to sama vybrala, ale i tak, když se jí nepodařilo být v lidské (nebo jakékoli jiné společnosti, chápeme se) společnosti, měla tendence sklouzávat do nepříjemné melancholie. Motala se proto městy, ale stejně jí to nebylo zrovna dvakrát platné, co si budeme. To všechno ještě dokonce ve spojení s tím, v čí společnosti se nacházela, pro ni bylo jako balzám na duši, který skutečně dokázal pomoci tomu, co předtím trpělo a rozhodně na tom nebylo slavně. Jak tak naslouchala těm záležitostem kolem létajících rybek, nejenom, že se dozvídala něco nového (a už všichni víme, že to bylo něco, čeho si mladá t’ealh nedozírně cenila), ale zároveň přicházela na to, že by hlas bělovlasého prince byla skutečně bez přerušování poslouchat třeba celé hodiny, kdyby k tomu dostala řádnou příležitost.
„Štěstí by se teď asi vážně docela hodilo, uznávám,“ pousmála se v reakci. Neměla moc co říct na ten popis rybek*, ale zase nechtěla zůstávat v úplném tichu. Zatímco Marcellus pomaličku ukončoval svoje představování toho malého magického tvorečka, proud začal nabývat na prudkosti i spádu – než se před nimi konečně ze stínu lesa, jehož nitrem řeka protékala, vynořila skalka. Nedominovala okolí žádnou svou výškou ani mohutností, koruny stromů sahaly vysoko nad ni, ale byl tu jeden fakt, který ji dělal význačnou pro jejich malou výpravu – svah kolem způsoboval, že řeka v jejím místě zužovala a zrychlovala své koryto, než se z její horní hrany vrhala střemhlav dolů ke korytu, po jehož březích přicházeli. Masa vody budila obdiv i respekt najednou, v místech, kde dopadala do malého jezírka pod skálou, se tříštila, kapky odletovaly do všech stran a ve vzduchu se jako potvrzení té krásy klenula dokonale vybarvená duha, která byla podpořená tím, že stromy okolo se mírně rozestupovaly a tím dávaly slunci šanci a příležitost vrhnout tím směrem mnohem více světla. Ten výhled bral Naraïe dech – už viděla v Nescoře hezkých pár půvabných míst, ten kontinent měl vážně co nabízet, ale přesto se pořád ukazovala místa jako tohle, kteár jí dával jasně najevo, že neviděla ani zlomek toho, co tahle zem měla ve svém kouzelném, oslnivém repertoáru.
„Tak to bychom měli,“ pronesla polohlasně spíš sama pro sebe než vyloženě jako námět na debatu. Ten přišel až poté, kdy se otočila k Marcellovi s docela jednoduchou otázkou: „Jak vlastně zjistíme, zda tady flümine vůbec jsou…?“

* neb když si v postu sama obhajuješ, proč tvoje postava prdlajs říká

Mírně ožívala na duchu, čím více se k vodopádům přibližovali. Byť si dost jasně uvědomovala Caliannův strach z vodního živlu a jeho nejrůznější nebezpečných podob, ona sama byla tou přítomností konejšená. Vlhkost ve vzduchu a jemné kapičky rozprášené vody ji téměř vítaly, jako kdyby je vodopády čekaly už po velice dlouhou dobu. Na tom mohlo i něco být pravdy - nikdo pořádně netušil, co přesně znamenala údajná píseň flumine, ani jakým způsobem byly rybky provázané s toky, jež obývaly a žily v nich. Jedna věc ale mohla být naprosto jistá: tohle byla jejich šance, v mnoha ohledech. I kdyby se jim nepodařilo získat ono přání, co je tam dovedlo, mohli se alespoň něco přiučit. Rhiannon sice pověsila svojí bývalou práci na hřebík a už se k ní nevázala, ale to ani v nejmenším neznamenalo, že tím v sobě udusila veškerou zvědavost a touhu po poznání neznámého. Průzkumnice v ní se zkrátka jen tak zapřít nedala, ačkoliv by to tak v mnoha ohledech nejspíše bylo lepší a snazší.
Během cesty kolem menšího vodopádu ani na vteřinu nepustila Caliannovu ruku, zatímco koutkem oka pozorovala vodní převis po jejich straně. Důvěřovala si. Kdyby se cokoliv stalo, věřila si a nepochybovala o tom, že by dokázala zakročit. V tom ohledu jí svým způsobem uklidňovala přítomnost Marcella - pokud by se proti nim totiž voda vzbouřila, on by situaci zachránil rozhodně. V tomhle ohledu byli Adiriové naprosto nepřekonatelní.

"Kde seženeme perlu?" Uchechtla se pobaveně, když Caliann položil tu otázku. Ne, že by nechápala ten dotaz a původ - ale přišlo jí to trošku vtipné vzhledem k tomu, kolik perel u sebe měla. To byla totiž jedna z věcí, co měli vodní v hojném množství, jelikož si nemohli razit mince stejným způsobem, jako to dělali lidé.
"Mám jich hodně, dole pod hladinou je používáme místo mincí. Vzhledem ke svému původu..."
Zbytek věty nechala vyznít do ztracena, zatímco jí nepatrně zacukaly koutky a ona se do něj pobaveně zavěsila.

Cesta k většímu vodopádu skutečně netrvala dlouho. Tok se postupně násobil a oni zanedlouho stanuli před překrásným vodopádem, co pod sebou měl menší jezírko. To se následně napojovalo na rok pokračující směrem dolů* odkud také přišli.
Jen co stanuli před tou nádhernou scenérií, Marcellus si odpustil obdobný pohled a tiché vydechnutí, na což Rhiannon zareagovala drobným dloubnutím do ramene.
"No... Vypadá to, že jsme na místě." Ohlédla se na zbytek skupiny, něž shodila z ramene brašnu na zem a vytáhla z ní stříbřitý váček, jež potěžkala v ruce. Tehdy se ozvalo synchronizované zachrastění perel uvnitř.
"Asi budeme muset chvíli počkat a vymyslet, jak to udělat... Když se na ten vodopád tak dívám, začínám z toho mít vážně divný pocit. Něco mi ale říká, že tu jsme správně..." Dodala zamyšleně, než nepatrně přivřela oči a zahleděla se na proud vody spadající dolů. Chvíli to trvalo, ale přeci jen se objevily - drobné rybky s lesklými šupinkami a menšími křidélky, vydávající zvláštní tichou, ale vlídnou melodií, zatímco padaly dolů a následně se snažily vyskočit a doplachtit zpět proti proudu.
"Má tu někdo zkušenosti s rybařením?"


* Ne nahoru, ačkoliv by to bylo pěkný, mít obrácený vodopád

Byť je stále ovlivňovala neurčitá vlna zmatení z toho podivného probuzení a celkového rozpoložení panující mezi celou skupinou jako takovou, bohyně osudu nad nimi přeci jen nezlomila hůl. Zatímco se blížili k cíli svojí cesty a voda nabírala na síle i intenzitě, vzduchem se nesla zvláštní atmosféra. Marcellus by ji jen velice těžko popisoval, ale měl pocit, že ho ta všudypřítomná voda svým způsobem oslovuje - a netrvalo to dlouho, než se ozvala Rhiannon se svojí poznámkou, která byla rozhodně nepotřebná, ale modrovláska si ji jednoduše nedokázala odpustit. On sám na ni ale nestihl zareagovat, jelikož si jeho pozornost získaly rybky poletující kolem vody padající přes převis. Vydávaly zvláštní kombinaci zvuků: jak čeřily padající vodu, bylo slyšet šplouchání, ale zároveň i pleskání jejich křídel i ploutví, doplněné o tichoučkou melodii.
Princ nepatrně pozvedl obočí a obrátil se na Naraïu, než jí věnoval nepatrné pousmání. V jistém ohledu byl neskutečně rád, že se k tomu objevu dostali oni oba - společně, bok po boku. On sám nikdy flumine doopravdy na vlastní oči nespatřil a Naraïa podle všeho také ne, takže byl vděčný za tu možnost uchovat si podobnou vzpomínku jako sdílenou, společnou. Byť si ani omylem nemyslel, že to bude jejich poslední nebo snad největší zážitek, měl z toho svým způsobem radost i navzdory tomu, že ještě neměli ani zdaleka vyhráno.
Přesně to mu také připomněla jeho nevlastní sestra, když zachrastila s váčkem plným perel. To Marcella přimělo mírně potřást hlavou, až mu do tváře napadalo několik uvolněných pramenů vlasů, jež si obvykle snažil alespoň částečně stahovat dozadu, aby mu nelezly do očí. Tentokrát v tom byl zhruba stejně úspěšný jako Rhiannon ve vaření - pokud by ho někdo takhle viděl, nejspíš by se zhrozil, ale jemu to bylo v dané chvíli úplně fuk. Princ nebo ne, měli podstatnější věci na práci. Jako třeba chytání poletujících rybek.

''To byla krutá poznámka, Rhiannon. Víš moc dobře, co to slovo znamená,'' pokáral modrovlásku s nespokojeným mlasknutím, načež si založil ruce na hrudi a chvíli jen mlčky pozoroval pohyby flumine ve snaze zapamatovat si vzor jejich chování, aby byl schopný přijít na nějaký pokud možno spolehlivý způsob, jak jednu z nich polapit.
''Nikdo z nás létat neumí... A plavat proti proudu do vodopádu taky ne. To znamená, že budeme muset být zatraceně rychlí a přesní, protože jsou docela rychlé a mrštné. Ideálně je chytit ve chvíli, kdy budou padat po použití křídel, aby neměly výhodu navíc. Někdo nějaký nápad?''

Dobře, to se vlastně dalo pochopit. Caliann si letmo vzpomněl na jejich malou příhodu s piráty – když pominul to, že Rhiannon málem zabila kapitána příborem, tak tu byl ten fakt toho jak jím zaplatila. Vzpomněl si na posvátnou úctu v očích námořníků, když jim modrovlasá yialadri místo zlatých pozemských mincí vtiskla blýskavé perly. Dávalo to smysl, takže si mohl jenom v duchu sám sobě klepat na čelo s tím, proč ho to sakra nenapadlo dříve. No nevadí, daebila ze sebe už udělat stihnul. Co se dá dělat.
Vyměnil si letmý pohled s Naraïou. Ani jeden netušili, co teď, popravdě. Nebylo zrovna tajemství, že on rozhodně ohledně vody nezjišťoval, co nebylo nutné, a ona se prostě adaptovala na to, že dělala víceméně to samé, dokud byli spolu. Takže ani jeden netušil, jak poznat, zda je vodopád skutečně obdařen darem létajících rybek či nikoli. To čekání jim oběma docela škrábalo nervy, popravdě. Když se ale po chvíli čekání ty létající rybky skutečně objevily, vymrštily se do vzduchu a několik dechberoucích vteřin klouzaly podél vodopádu vzduchem jako šupinatí ptáci, nemohl si Cal nevšimnout, jak se jeho sestře zablýsklo v očích jako nadšenému dítěti. Samozřejmě, tušil, že přesně tohle bude něco, co ji dokáže nadchnout.

Poočku oba sledovali tu malou debatu obou yialadri. Jenomže pak začal Marcellus řešit strategii toho, jak je chtějí chytat. V tu chvíli byli oba dva t’ealh slušně nahraní, co si budeme vyprávět. I kdyby nešlo o to, že voda nebyla zrovna jejích krédem, ani jeden asi neměli takové skills na to, aby si troufali ve vodě chytat létající ryby. Cal si byl docela jistý, že i kdyby se o něco takového pokusil, asi by akorát skončil zamotaný ve víru pod vodopádem a měl by oficiálně smůlu a měl by být rád, kdyby se vůbec po tom fiasku dostal na břeh. A i když nechtěl podceňovat svou sestru, byla docela jasné, že Naraïa na tom byla podobně. Tady oba dva tak trochu spoléhali, že budou vědět, co a jak, právě vodní… ale takhle to vypadalo vážně skvěle v tom, že se nezdálo, že by tomu tak bylo. Optimismus nade vše. Nadechoval se k odpovědi, ale Naraïa ho předběhla, když mírně potřásla hlavou. „Obávám se, že chytání létajících rybek bude pro nás podobný oříšek. Nás dva by vodopád pravděpodobně bez váhání utopil, kdybychom se k němu ve vodě jen přiblížili, takže… tady jsme bohužel asi docela mimo hru.“

Vyměnili si s Marcellem krátké pohledy, než Rhiannon chápavě pokývla a vtiskla Caliannovi něžný polibek na rty. Byť by nejspíše dávalo smysl nechat ten lov právě na Marcellovi, jelikož měl pro předpoklady úspěšného chycení lepší předpoklady, rozhodla se toho místo toho ujmout sama. Přišlo jí to svým způsobem správné, když se do té šlamastiky všichni dostali jen a jen kvůli ní. A mimo toho... Měla ráda výzvy.

„Dobrá, beru to na sebe,“ konstatovala nakonec velice pevně rozhodnutým hlasem, než se obrátila směrem k vodopádu a v ruce pevně sevřela váček s perlami. Věděla moc dobře, že bude potřebovat na nakrmení jenom jednu, ale stále si nebyla jistá, jestli jich nevyužít víc na odpoutání pozornosti. Většina rybek se totiž držela přeci jen kousek výš ještě ve spádu vody, což ji stavělo do poměrně velké nevýhody. I kdyby se dokázala udržet těsně v místě, kde se obě vodní plochy dotýkaly, neuměla létat ani skákat tak vysoko, aby na některou z flumine mohla dosáhnout. Ty perly by ale mohly pomoct... Ačkoliv by se to mohlo brát i jako pokus o podvádění.
Zatímco plynulými a relativně krátkými kroky mířila směrem k jezírku, nepatrně svěsila ramena a pověsila si váček na zápěstí, než vkročila na hladinu. Díky svojí magii se okamžitě neprobořila a směla po vodě kráčet jako kdyby na svém povrchu měla sklo - a přesně v tu chvíli se zhluboka nadechla a upřela oči na vodopád před sebou, z něhož se ozývala ona zvláštní a tajemná melodie.
Matně jí něco připomínala, ale v danou chvíli se nemohla soustředit na nic jiného než na to, aby si zapamatovala alespoň přibližný vzorec chování těch fascinujících tvorečků, aby byla schopná předpovědět jejich i svůj další krok. Nemohla do toho jít úplně bezhlavě a naslepo: měli jenom jeden pokus a pokud by to zkazila, druhou šanci už by nedostali.

*Pojď blíž...* Rhiannon nepatrně vytřeštila oči a se zmateným výrazem se obrátila zpět na svoje společníky s otázkou vepsanou ve tváři, ale nezdálo se, že by to kdokoliv z nich vyřkl. Ne, ten hlas byl cizí. A něco jí říkalo, že pocházel od některé z těch rybek... Jinak si to vysvětlit nedokázala.
*Blíž... Blíž...* Nejspíš to byla hloupost, ale uposlechla. Opatrnými kroky se dala na cestu směrem k vodopádu, následujíc ten podivný a tajemný hlas. Čím víc se přibližovala, tím víc sílil. Voda už ji jemně kropila rozprášenými kapičkami z převisu a ona natáhla ruku vpřed ve snaze odhalit tu osobu, co k ní promlouvala, ale místo toho jenom pronikla skrz vodopád a než se stihla nadát, zmizela v něm úplně celá.

Okamžitě se zastavila a otočila čelem k vodopádu, který za jejími zády plynul dál, ale když se pokusila prostrčit ruku ven nazpět, proud vody se zdál být o mnohem silnější a absolutně neprostupný. Všude kolem ji obklopovalo relativní šero, doplněné pouze odlesky vody tančící po stěnách jeskyně, které odrážely nejen paprsky světla z vodní hladiny, ale také ozvěnu. Ta ji volala dál, hlouběji do jeskyně.
„Mjaalbet,“ zaklela Rhiannon tiše, než pozvedla hlavu a vydala se za ozvěnou. Po cestě měla hodně nepříjemné upomínky na to, co se stalo naposledy v Alsitiu, jelikož jeskyně nebyla až tolik odlišná od té, kde sirény obětovaly toho chlapce.
Naštěstí se ale neocitla v doupěti sirén, nýbrž jisté skrýši, co byla chráněná magií. Magií, co visela všude ve vzduchu a tetelila se dokonce i v drobném jezírku plném křišťálově čisté vody, k němuž došla.
Užuž se chystala znovu zaklít a pokládat otázky oné neviditelné existenci, co ji tam zatáhla, když na druhé straně jezírka spatřila stín jakési postavy, co jí poklidně ukazoval na vodní plochu stojící mezi nimi. Ta byla doslova plná flumine - ale místo aby tam rybky divoce poskakovaly a poletovaly, místo toho jen poklidně pluly do koleček a občas dosáhly hladiny, jako kdyby se potřebovaly nadechnout.
„Dosáhla si svého cíle, smíš si jednu z nich odnést,“ pronesla k ní postava. Soudě dle hlasu se jednalo o ženu, což Rhiannon příliš nepřekvapilo, jelikož slyšela zvěsti o vodních vílách, nymfách a strážkyních vody. Povětšinou se jednalo o ženy, což nikdo nikdy s přesností nevysvětlil, ale většina jejich populace to zkrátka přijala za fakt a už se nad tím příliš nepozastavovali - přeci jen na tom až tolik nesešlo.
„Dobře si ale rozmysli, na co to přání použiješ, Rhiannon.“
Modrovláska pohlédla na stín několik metrů od sebe a užuž se chystala otevřít pusu a zahrnout průvodkyni otázkami, jelikož ji opravdu pekelně zajímalo, jak to u všech rozbouřených vln myslela, ale to už se figura před jejíma očima rozplynula, nahrazená paprskem světla odráženým od hladiny jezírka.
Tentokrát už si nějaké klení odpustila a místo toho jen poklekla na kamenitou zem, spouštějíc obě ruce do vody. Chvíli je tam nechala a jen dovolovala rybkám proplouvat kolem, zatímco je něžně hladila, než se jí jedna z nich zastavila těsně u dlaně a ona ji opatrně vytáhla. Měla v hlavě neskutečný chaos a byla zmatená až to nebylo hezké, ale ta žena měla pravdu: svého cíle už dosáhla, byť poněkud jiným způsobem, než očekávala.

S rybkou v dlaních se nakonec vydala zpět ven z jeskyně. Napůl očekávala, že ji ani tentokrát vodopád nepustí, ale nestalo se tomu tak - místo toho vodou prošla úplně bez jakéhokoliv problému, byť byla celá promočená.
Jakmile došla zpět ke Caliannovi, Naraïe a Marcellovi, její přítel ji okamžitě chytil za ramena a zděšeně si ji prohlédl, jako kdyby očekával, že se vrací zraněná.
„U vln, co se tam stalo?“ Rhiannon sjela očima k rybce, co jí spočívala ve dlaních a neurčitě zavrtěla hlavou.
„Nemám tušení. Ale... Rybku máme. Teď už zbývá jenom perla a přání.“

Došlo mu, že když ho tak náhle a bez varování políbila, něco asi chystala. Očekával, že se bude pokoušet přijít na způsob toho, jak chytit jednu z těch rybek, ale… ona místo toho prostě udělala čelem vzad a klidným krokem udělala krok přes kraj břehu toho malého jezírka, které se kolem vodopádu tvořilo. Očekával, že to bude chtít brát vodou, ale Rhiannon místo čehokoli, co sám sobě v duchu předpovídal, prostě jenom pokračovala nevzrušeně vpřed, chodila jí klouzala po vodní hladině stejně hladce jako po zemi, ne-li ještě víc. To ho na moment uzemnilo a donutilo to jeho srdce zaškobrtnout. Jistě, velice dobře si pamatoval na to, co provedla prve se Zelenou řekou – to, jak se na její povel vodní tok rozestoupil a ona tím vytvořila uličku, kterou bylo možné přejít relativně suchou nohou. Tohle ale byl pravý opak, asi právě proto ho nečekal, takže jenom tiše sledoval, jak Voděnka pomalu přechází až k tomu vodopádu – a než by stihl jeden mrknout, zmizela za ním.
V tu chvíli by přísahal, že na jediný zlomek okamžiku celý vodopád jako kdyby zčernal. Sám pořádně netušil zda to bylo něco, co si jenom představoval, ale přísahal by, že na kratičký moment, dlouhý asi jako jediné mrknutí, se tlusté provazce padající vody zbarvily z průzračné zelenomodré do obsidiánově černé, výhrůžně se na něj ušklíbajíc, zatímco vodopád naprosto bez váhání spolknul do svých útrob jeho snoubenku. (did anyone said „černá voda“? mrk mrk…) Měl sto chutí vyrazit za ní a ať už se to dělo cokoli, ujistit se, že je v pořádku a že se jí nic nestalo, ale to by pro něj skončilo prohrou ihned poté, co by se do něj opřel proud vodopádu, takže mu nezbývalo nic jiného než zůstat přešlapávajíc na místě, vyhlížejíc směrem, kam zmizela, trochu jako netrpělivé štěně. Vážně ho musel připomínat, ale v tuhle chvíli mu vážně máloco bylo méně u pozadí než tenhle fakt. Asi každá jeho částečka volala po tom, že chtěl, aby se co nejrychleji vrátila – a v tuhle chvíli by mu i ta zatracená létající ryba byla jedno, dokud by to znamenalo, že Rhiannon se vrátí v pořádku.

Už to bylo skoro na hraně, kdy uvažoval, zda se nemá zkusit nějakým způsobem vydat za ní, když se najednou vynořila z vodopádu: v rukou nesla malou, divoce, ale je silně s sebou mrskající se létající rybu. Visel na ní očima, dokud znovu nedošla až ke břehu – prosáknutá vodou až do poslední nitky, temně modré vlhké prameny se jí nepravidelně kroutily podél bledé tváře, zatímco z azurově modrých očí jí bez sebemenších pochyb svítilo vítězství. Asi nikdy se Caliannovi neulevilo tak moc, jako když Rhiannon znovu vkročila na pevninu vedle něj.
Ještě než nadnesla tu otázku, také ji rychle objal, protože se tak nějak potřeboval přesvědčit o tom, že je skutečně tady, že to není jenom přízrak, který by se je snažil oklamat. Spadla mu celá lavina ze srdce, když skutečně ucítil pod rukama Rhiannon z masa a kostí. Když od ní odstoupil a ještě ji pro všechny jistoty sjel pohledem, zda je v pořádku, a nasál vzduch, zda kolem ní není cítit krev nebo něco podobného, teprve si dovolil skutečně přestat panikařit. Byl skoro jako vyděšená matka kvočna, ale divíte se mu? Taky vám záleží na tom, aby někdo, koho milujete, byl v pořádku, takže tohle není něco, za co byste ho mohli jen tak odsoudit, že ano. Když tedy nakonec začala ihned ohledně té perly a přání, konečně se donutil trochu ke klidu. Byla přeci v pořádku – takže neměl důvod plašit.
A co se týkalo toho přání? Naraïa s Marcellem k tomu přišli asi jako hluší k houslím a on rozhodně nevěděl, jak komunikovat s rybou, takže tahle záležitost tak nějak automaticky padla na bedra Rhiannon. „Něco mi říká, že to přání je na tobě, Voděnko,“ pousmál se opatrně, sledujíc, jak její štíhlé bledé prsty obemykají rybčino tělo. Potřebovali to sfouknout rychle, protože rybka na souši taky nevydrží věčnost, toho si byli všichni docela vědomi. „Víš, co si přát. A hlavně – je to vlastně jen a pouze tvá zásluha, že se ta rybka vůbec chycená. Takže tohle náleží také tobě.“

Věděl moc dobře, co očekávat. Možná ne přímo od té situace a rybek, ale rozhodně co čekat od Rhiannon. Znal ji celý život, takže když zahlédl ten nepatrný záblesk v jejích nebesky modrých očích, měl absolutně jasno.
Musela v hlavě mít nějaký alespoň přibližný plán, který dost možná zahrnoval něco ne zrovna bezpečného. V tomhle ohledu mnohdy postrádala soudnost, jednoduše se nechávala strhnout svými instinkty jako obrovskou vlnou, dovolovala smyslům, aby ji unášely jakýmkoliv směrem a potom z toho záhadně dokázala vyplavat, když se věci začínaly bortit a být skutečně nebezpečné. Chytání flumine se až takovým nebezpečným kouskem nezdálo, jelikož si Marcellus mohl být naprosto jistý, že se nepokusí proplavat nahoru vodopádem nebo něco obdobného. Vodní sice dokázali manipulovat s vodou, ale změnit a obrátit plynulý tok vodopádu by vyžadovalo podstatně větší moc, než jakou by modrovláska mohla v danou chvíli vyvinout. On sám by jí s tím sice mohl pomoct, ale vzhledem k tomu, že se nikomu z nich nezmínila o tom, co se vlastně chystala podniknout, těžko by mohl zasahovat. Podle všeho byla velice dobře připravená ten úkon podstoupit sama a na vlastní pěst, spoléhajíc jen a jen na svoje schopnosti, přesně jak byla zvyklá. Málokdy si říkala o pomoc nebo se o někoho opírala, alespoň v tomhle ohledu ne.
Vzhledem ke svým znalostem jejích zvyklostí i povahy očekával poměrně dost, ale úplně ne to, co se nakonec stalo. Jakmile zmizela za vodopádem, jako kdyby snad nikdy ani neexistovala, nepatrně pozvedl jedno obočí a ohlédl se na Calianna, který vypadal upřímně zmučeně. Rvalo mu to srdce, vidět ho takhle trpět viditelnou nejistotou a starostí, takže mu položil dlaň na rameno a jemně stiskl, zatímco na něj upíral svoje akvamarínové oči.

„Vím, že to asi nebude znít úplně... Jak to říct. Bude v pořádku, vrátí se, uvidíš. Jsem si naprosto jistý, že ví co dělá a za chvíli bude zpět,“ pronesl co možná nejjistějším a nejpevnějším hlasem, zatímco si na tváři udržoval soucitný výraz.
Pravdou bylo, že si nebyl až tolik jistý tím, jestli Rhiannon věděla co dělá, protože po většinu času jednala silně impulzivně a na základě instinktů, což v mnoha případech znamenalo, že vlastně neměla pořádné ponětí o tom, co dělala a proč - ale ještě se mu nestalo, že by ji viděl nějakým způsobem selhat, takže by její jednání skončilo ve víru nebezpečí a nezvratitelných špatných důsledků. Někdo by dokonce mohl říct, že měla z pekla štěstí: a nebyl by až tolik daleko od pravdy. Možná byla nepříjemná a povětšinou studená, ale v tom co dělala byla docela dobrá, takže v ni jednoduše věřil a nepochyboval. Byť ho to svádělo k tomu pociťovat podobnou míru starosti, jaká mučila jejího snoubence vedle něj.*
„Jestli je někdo schopný tu zpropadenou rybku chytit a vrátit se z toho vodopádu, tak je to právě ona. Uvidíš.“
Původně byl připravený přidat i něco v tom smyslu, že už ji viděl dělat podstatně horší a nebezpečnější věci, ale s docela spolehlivou jistotou měl za to, že by tím nebohému kojotodlakovi moc nepomohl, spíš naopak.



* on is nic netušit, ale chápeme, hodilo se mi to do krámu xD

Sotva se ocitla v tom objetí, automaticky tiše vydechla a sklopila řasy. Byla vážně neskutečně ráda, že se jí to nejen podařilo, ale především, že byla zpět u něj. Neměla sebemenší tušení jak dlouho to všechno trvalo, jelikož docela silně podezřívala flumine z toho, že jejich magie mohla ovlivňovat i její vnímání času, když už se zdál očarovaný i ten vodopád, ale upřímně doufala v to, že to nebylo dlouho. Nerada by všechny stresovala tím riskantním kouskem, co podnikla víceméně bez mrknutí oka. Taková ale bohužel byla - hnala se kupředu a mnohdy nad tím ani nepřemýšlela, zkrátka jednala. Matka jí to mnohokrát vyčítala a pokoušela se jí do hlavy vtlouct trochu rozumu a obezřetnosti, ale Rhiannon si v tomhle ohledu nenechala domluvit. Byla příliš silně navyklá na to, že se často vrhala do nejrůznějších hlubin i situací, protože si potřebovala dokázat, že to zvládne. Dostat se z toho, do čeho se zamotá. Připravovala se tím na další a nezvratitelné i podstatně horší situace, což se jí už kolikrát osvědčilo jako poměrně užitečná věc.
Tentokrát to ale bylo jinak, protože za sebou měla tři lidi, s nimiž měla pouto a báli se o ni... Ona ale dýchala tou chvílí a pocitem nutnosti zdolat překážku před sebou, protože na tom závisela spousta věcí. A když už konečně držela třpytivou rybku ve svých dlaních, mohla si oddechnout a část toho podivuhodného dobrodružství byla za nimi... Zbývalo už jenom přání.

„Omlouvám se, že jsem tak zmizela,“ špitla nakonec váhavě, patrně provinilým hlasem, když Caliannovi nakonec pohlédla do tváře. Jen co to pronesla, zformovala na rtech nepatrný úsměv a vtiskla mu něžný polibek na rty, aby ho ujistila, že se opravdu nic nestalo a všechno bylo v pořádku - protože přesně tak to bylo. Nemusela o rybku bojovat, ani se za ničím hnát. Bylo to zvláštní a ona tomu příliš nerozuměla, ale alespoň pro jednou se díky tomu rozhodla jednoduše nepochybovat o osudu a bozích a zkrátka to přijmout za fakt, aniž by se v tom pokoušela najít nějaký vyšší smysl nebo význam.
„Dobrá... To zní logicky.“ Poněkud rozpačitě se pousmála, než sjela očima na rybku mírně cukající se v jejích rukách, než ji opatrně vzala jen do jedné a v druhé prsty sevřela perlu. Caliann měl pravdu, že věděla, co si přát. Problém byl v tom, že uvažovala nejspíš trochu jinak, než by bylo záhodno - ale rozhodně jí to přání nepřišlo jako nepatřičné nebo špatné, vlastně spíš naopak. Zdálo se jí to správné a samozřejmé. Nemohla myslet na sebe, její priority se značně posunuly a změnily za tu dobu, co se ti dva znali. A co víc, všechno se jenom vyostřilo, když se dozvěděla o svém těhotenství. A právě to ji také vedlo k tomu, aby to přání věnovala dítěti, protože se ze všeho nejvíc bála o něj a o Calianna. Ten měl svoji ochranu už částečně zařízenou, což ale o tom malém tvrdit nešlo - nikdo z nich netušil, jaké to pro něj bude, až přijde na svět. A vzhledem ke křížené krvi a faktu, že žili na souši... Bylo jen a jen na místě si přát ochranu pro něj.
Tiše se nadechla a na moment zavřela oči, než nechala rybku sezobnout perlu a vyslovila v duchu přání: Aby Jünai ochraňovala jejich dítě, neboť ještě nebylo ani trošku jisté, do jakých podmínek se dostane a čemu bude muset čelit.
Jen co na to pomyslela, rybka v jejích rukou se pomaličku rozpustila na barevnou vodu, v níž se prolínaly nejrůznější odstíny modré a fialové - načež po drobných kapičkách zmizely míříc směrem k nebi, jako by se vypařovaly.
Rhiannon to pozorovala se směsicí údivu a fascinace v očích, dokud jí na dlani nezbyla ani památka po tom zvláštním a magickém tvorečkovi, co ještě před chvílí držela.
„To bylo... Zvláštní. Ale myslím, že to fungovalo.“

Popravdě, na celé té situaci ho vážně překvapilo, když se Marcellus ozval. Tedy, jistě, nebylo to, že by ho snad považoval za někoho, kdo bude jenom tiše sledovat, jak někdo další trpí, ale stejně – bylo to jednoduše překvapující. „Jo, to vím,“ odkýval mu to polohlasně, ale jasně ve vzduchu viselo i to, co měl říct dále, ale u to nedokončil: ale to mu nebránilo se o ni stejně tak trochu obávat. Jistě, věřil v to, že Rhiannon věděla, co dělá, ale to neznamenalo, že se neobával, aby se nějaké okolnosti nerozhodly, že jí to chtějí ztížit. Vážně by nesl dost těžce, kdyby se jí něco stalo tam, na místě, kam by nemohl ani kdyby se přetrhnul, jelikož by tam zkrátka a dobře doplavat nedokázal kvůli příliš silnému proudu. Takže i když věděl, že Rhiannon se o sebe umí dobře, perfektně postarat, stejně z toho neskákal nadšením dva metry do vzduchu z místa, to jistě chápete. I kdyby sebevíc chtěl, měl v sobě zabudované to, že pokud mu vážně na někom začalo záležet, tak to bylo do té míry, že rozhodně nechtěl, aby jen tak riskantně skákal do vířícího vodopádku. Zkrátka… chápeme se, no ne?

Přísahal by, že mu srdce vynechalo pár úderů, když se Rhiannon vrátila bez zjevného zranění, takže jí jen s levným výdechem opětoval ten polibek a mírně zavrtěl hlavou. „To… je dobrý. Jenom zkus příště říct předem, co máš v plánu, aby to nevypadalo tak děsivě, dobře?“ zazubil se slabě, než sklouzl očima na tu rybku v její náruči, načež se zase vrátil k její tváři. Dle jejího výrazu bylo jasné, ve kterém momentě v duchu vyslovila to přání – a jenom si vážně tiše přál, aby to bylo něco, co ji udrží v bezpečí před tím vším, co se kolem nich poslední dobou mlelo. Netušil, jakou silou malá létající rybka vládne, ale zdálo se, že by to mohlo stačit – a to mu bohatě vyhovovalo, koneckonců, jen hlupák by zahodil takovou příležitost, no ne? Učarovaně tedy jen sledoval, jak se jí rybka změnila v rukou v pouhou kalužinu vody, která po nich chvíli házela pestrobarevné odlesky, než se jako očarovaná vydala k nebesům, kam stoupala, dokud jim nezmizela definitivně z dohledu.

Netušil, co čekat. Sice nečekal, že to bude plné ohňostrojů, konfet a barev (už stihnul za svoje cestování s Rhiannon pochopit, že magie tak vážně nefunguje, ba právě naopak – uměla být neviditelná, zákeřná, ale i nápomocná svou nenápadností), ale také netušil, zda to bylo všechno. Ale když ty následky flümine definitivně zmizely proti obloze, tušil, že je to vážně uzavřené a Rhiannon se vyplnilo to, o co v duchu žádala. Ten pocit byl polehčující, zdálo se, jako by se v tu chvíli celá rozzářila – což mu dalo právě tu naději, že to možná vážně bylo něco, co by ji mohlo udržet v bezpečí – a taková zpráva pro něj byla jedině dobrá. Chtěl, aby byla v pořádku, a nějaká extra protekce navíc nikdy nedokázala uškodit.
„Určitě to fungovalo,“ pokusil se znít optimisticky a znovu ji objal, než se mírně odtáhl a z blízka si prohlédl její tvář. „Takže… co teď, Voděnko? Výprava za kouzelnou rybkou byla splněna, svoje přání máš. Takže… kam ti bude po vůli zamířit nyní?“ Chápejte to, jemu nevadilo s ní jít kamkoli – ale šlo mu o to, že potřeboval vidět nějaký vytyčený bod. To, aby k něčemu alespoň krátce směřoval. A po minulých událostech v tomhle Rhiannon dokonale věřil, že to dokáže určit.

Ráda by ho o tom informovala, ale vlastně předem netušila, co se stane. S jistotou věděla jenom to, že absolutně nemohla dopustit, aby o tu šanci přišli a ztratili tak podstatnou možnou výhodu. Chytat flumine sice neuměla a mohla pouze nahodile odhadovat jak by zhruba její počínání mohlo vypadat, ale věci se nakonec zkrátka sběhly zcela samovolně: ona v tom měla v podstatě jen minimální podíl, jelikož jednala zcela instinktivně a na základě neočekávaných událostí, přizpůsobovala se tím nastalé situaci. Byť tedy naprosto chápala Caliannovy pocity i obavy, nemohla ho předem varovat. Do budoucna si ale musela v hlavě poznamenat, že by ho na takovou příležitostnou možnost nejspíše připravit měla. Nebyla ten typ člověka, co chodíval kolem problémů a věcí po špičkách a s motýlí křehkostí. Byť se nepovažovala za lavinu, strhnout se nechávala. Řešila tím v podstatě drtivou většinu věcí, situací i problémů, protože to bylo nejsnazší. Dokud se nechávala unášet a částečně se vzdávala kontroly, získávala tím určitou moc, co ji hnala kupředu. A přesně to Rhiannon potřebovala, aby se cítila naživu a dokázala vyřešit to, co před ní stálo: moc.

„Řeknu, neboj. Pro příště.“ Pokývla souhlasně hlavou, než mu věnovala co možná nejvlídnější a nejsrdečnější úsměv, jelikož svá slova myslela naprosto smrtelně vážně. Možná mu nemohla ani do budoucna prozradit co přesně se chystala provést, ale rozhodně k němu mínila být upřímná a otevřená, jelikož neměla sebemenší důvod držet věci zpátky. Ta transparentnost byla něčím, co si obvykle šetřila pro sebe a zdráhala se k podobným věcem uchýlit, ale v jejich případě nebylo o čem uvažovat nebo debatovat: milovala ho, plně mu důvěřovala. To nejmenší co mohla udělat, bylo dát mu pravdu a upřímnost.

Přání se zdálo být splněné, alespoň dle toho, co následovalo po jeho tichém vyřčení. Byť žádnou citelnou změnu nezaznamenala - což se dalo také svým způsobem očekávat, jelikož podobné věci vyžadovaly čas a prostor pro vlastní projevení - důvěřovala síle magie i té chvíle, což jenom podněcovala Caliannova víra. Fakt, že tomu důvěřovali oba pro ni znamenal opravdu hodně, byť to tak v danou chvíli nejspíše nevypadalo. Pokud byla totiž Rhiannon pro něco známá, tak to byla pochybovačnost a nedůvěřivost - a tak mnohdy působila i ve chvílích, kdy ji podobné věci nezmáhaly, stejně jako v současnosti. I přesto se jí ale podařilo na rtech zformovat drobný úsměv a v očích jí nepatrně zajiskřilo, když se setkala pohledem s Caliannem.
„Popravdě řečeno netuším. Myslím, že tohle je věc nás všech, však? Ale... Pokud bych měla říct svůj náhled, pak bych se nejspíš uchýlila na nějaké bezpečné místo a prostě promyslela, co bude dál. Všichni jsme se dostali do poměrně zamotané situace a nebylo by na škodu to nějak... Já nevím. Začít řešit. Upřímně se bojím, nakolik jsme v potížích... Kvůli tomu, co se stalo v Alsitiu. Možná bychom se mohli společně vrátit zpět k jezeru? Byl tam poměrně klid a prázdno, to místo působilo celkem bezpečným dojmem. Pokud Naraïa s Marcellem nebudou proti, nemuselo by být na škodu se uchýlit někam, kde nebudeme hned na ráně...“

Obavy byly zatraceně na místě, jistě. Asi nikdo z nich by si neodvážil jen tak pronést, že je se vším naprosto v pořádku, že se ho přeci jen nějaká ta forma obav nezmocňuje. Cal vážně neměl rád, když ho něco donutilo takhle neomluvitelně ke strachu, vzpíral se tomu každou částečkou své existence a pokud bylo v jeho možnostech to zarazit, byla to pro něj taková malá výhra. Tady mu to tak úplně umožněno nebylo, to se na něm docela rázně podepisovalo. Ale zároveň měl víru v tu magii – víru v to, že i když Rhiannon to přání nevyslovila nahlas, bylo to přesně to, co to být také mělo. A podle toho úsměvu, co se jí poté, co rybka vystoupala jako obláček k nebi? Dle něj nasbíral kuráž mít na sto procent za to, že vážně to přání bylo přesně to, co bylo potřeba. Pokud ta magie vážně byla tak silná, jak Rhiannon tvrdila, byl ochoten tomu věřit a možná se částečně opřít se svými starostmi právě o tu víru v to, že to fungovat bude. Přeci jen, v záležitostech magie se mohl spolehnout, že v devadesáti devíti ze sta případů bude mít pravdu ve svém tvrzení právě Voděnka, nikoli on. To byl jednoduchý fakt.

Návrh na návrat k jezeru Loché čekal, ale víceméně jenom zkrátka chtěl, aby to vyslovila nahlas a potvrdila tak jeho domněnky. Měli docela jasno, kam zamířit, poněvadž pokud právě tahle vodní plocha neměla být vhodná pro to, aby se v její blízkosti zdržovala yialadri uteklá z moře, pak už snad v celé Nescoře nebylo místo více vhodné (sice ano, jezera byla všude, ale co si Cal pamatoval z namátkových náhledů do map Nescory, zbylá jezera byla obklopena vesnicemi a městy, kdežto Loché bylo od nich v uctivé vzdálenosti, což byla ideální, jelikož lidé a jejich odsuzování bylo asi to vážně poslední, co by si chtěli oba dva připustit k tělu). „Pak tedy k jezeru Loché,“ pousmál se na Rhiannon, než se letmo otočil přes rameno k místu, kde stála jeho sestra a bělovlasý princ. Byla pravda, že potřebovali vyčkat na to, co bude z jejich strany.
Naraïa se ozvala ihned poté, co on dořekl svá slova. „Za mě je to v pořádku, nejsem zrovna někdo, kdo by kamkoli spěchal,“ trhla rameny neurčitě v gestu toho, že jí to je jedno a nechává to na ostatních, ale Cal si i tak nemohl nevšimnout toho, že při těch slovech trochu nervózně cukla očima k Marcellovi vedle sebe. Viselo to nad ní jako bouřkový mrak a i když se snažila působit, že je nad věcí a nic se jí netýká, za očima jí bylo vidět stín nenadšené předtuchy. Věděla, že společně s tím, jak se čas neúprosně vleče vpřed, se zkracoval taky čas do té chvíle, kdy se bude muset Marcellus vrátit do Alsitia – a jenom slepec by nepoznal, že zrovna tahle záležitost ji nenechává chladnou.
Cal se tedy očima stočil k princi vedle ní. Pokud Naraïa souhlasila, to finální rozhodnutí tedy bylo právě na něm, ačkoli t’ealh jasně tušil, že kdyby se ozval s tím, že musí jít, sám by neodešel.

Po celou dobu se přes ní přelíval zvláštní pocit. Bylo to téměř jako kdyby nestála na souši, ale zpět v rodném moři. Dokázala si tak živě představit vlny tančící kolem jejího těla, pokrývající její kůži jako tekutá látka. Musela se kvůli tomu i zmateně obrátit směrem k vodopádu s nevyřčenou otázkou, jestli ta rybka neprovedla i něco dalšího, ale to byla hloupost. Svoje přání přeci vyřkla, co dalšího by se asi mělo stát? Očekávala snad, že se obrátí tok vody nebo se veškerá voda vytratí? Byla příšerně zmatená a nedokázala si to nijak vysvětlit, ale pokoušela se na sobě to rozpoložení nedávat znát, protože jí bylo naprosto jasné, že by tím ostatním jenom přivodila další obavy. Těch už bylo dost i bez toho - navíc o nic nešlo, měla jen divný vrtkavý pocit. To se dalo vysvětlit mnoha různými způsoby, z níž si Rhiannon v současnosti brala k srdci nejvíce fakt, že byla těhotná. Neměla sebemenší tušení, jak přesně fungovalo mísení dvou různých magií, o t'ealh toho věděla poměrně málo a na všechny doléhal poměrně tíživý tlak z toho, že si každý nesl ranec nějakých potíží, čemuž hrozba sirén moc nepomáhala.

„Myslím, že pár dní bych se s vámi ještě zdržet mohl,“ pokývl Marcellus souhlasně hlavou, než se všichni metodicky vydali na cestu, míříc směrem od vodopádu. Modrovláska se ještě jednou naposledy obrátila a několik vteřin pozorovala plynulý tok přepadající vody a rybky, co začaly opět rozpustile poletovat kolem. Srdce se jí nepatrně svíralo, když se obracela zpátky, ale nepřipustila si to k tělu, neměla přeci důvod se tím nechat pohltit.
Místo toho se zavěsila do Calianna a vtiskla mu polibek, zatímco ve svojí čtyřčlenné skupince kráčeli cestou zpět k jezeru Loché.


Část cesty strávili nezávazným klábosením i tichými mezerami, než se nakonec zezadu ozval Marcellův relativně vážný hlas.
„Myslíte, že to bude fungovat? Nemůžu z hlavy dostat to, co se odehrálo v Alsitiu... Nechci vás tu nechat na vlastní pěst. Mohl bych zkusit někoho poslat, pokud myslíte, že by se to mohlo hodit. Ačkoliv je pravda, že těžko hledat někoho skutečně loajálního, vzhledem k situaci. Já jen... Rád bych vám pomohl. A děsí mě, že nehledě na všechny konexe nedokážu přijít na žádné opravdu pevné řešení.“
Rhiannon si tiše povzdychla a obrátila se k němu, čelem, než nasadila soucitný úsměv a zavrtěla hlavou. Neskutečně moc si vážila toho, jak se o ně staral - a musela ocenit i fakt, že mu nešlo doopravdy jenom o ni, kterou znal bezpečně už tolik let, ale i o zbytek toho celku. Vlastně byli všichni dohromady tak trošku zvláštní rodina, navzájem je pojila nejrůznější pouta a záleželo jim jednomu na druhém, což bylo... Překvapivé pro někoho, kdo tolik let předstíral absolutní nezájem o jakékoliv reálné vazby.
„To nic, už si udělal dost, Marcelli. Nemusíš se tím trápit, zvládneme to.“ Na moment se pustila Calianna a věnovala mu trošku omluvný pohled, než došla ke svému nevlastnímu bratrovi a bezmyšlenkovitě ho objala. S každou další uběhlou chvílí si uvědomovala, jak moc jí na něm záleželo. Vždycky k němu vzhlížela jako k takovému staršímu bratrovi, dával na ni pozor a bránil ji a ona pro něj postupem času dělala to samé, ačkoliv v jiné podobě, ale... Všechnu tu starost a pocity pohřbívala neskutečně hluboko a podařilo se jí k tomu dostat až po setkání s Caliannem, který v ní probudil opravdový cit.
Užuž se od něj chystala odtáhnout, když zvedla pohled od země a zmerčila siluetu postavy stojící kus opodál. Stála naprosto netečně, bez jakéhokoliv pohybu. Téměř jako socha, jenom až příliš povědomá socha.
„Bohové,“ splynulo jí samovolně ze rtů, než od Marcella ucukla a udělala několik nejistých kroků vzad, když se postava konečně vydala jejich směrem, odhalujíc napůl pobavený a napůl neohromený výraz na tváři, doplněný poněkud křivým avšak sebejistým úsměvem.
„Snad sis nemyslela, že bych poslala jen tak někoho, aby mi tě našel, Rhiannon. Musím říct, že jsem zklamaná tvojí předvídatelností, ale... Budiž. Máš zatemněný úsudek, vždycky si měla. Až tolik ale? Je na čase, abys tu šílenou hru ukončila.“

Aniž by si to uvědomovala, jakmile se začala nervózně ošívat a ohlížet zpátky k vodopádu, jako kdyby se měl otevřít a vyvrhnout něco zlého, přenášela částečně to své napětí i na něj. Tedy ne, že by to bylo něco, za co by mohla – chemosignály obav a pochybností byly tak silné, že kdybyste na tom byli s čichem jako on, praštilo by vás to přes nos jako hodně silná a velice dobře mířená facka. Neptal se, co se děje, protože to nevypadalo, že by to věděla jistě právě ani sama Rhiannon. Místo čehokoli dalšího zkrátka začal dávat pozor na okolí – pokud by se něco blížilo, něco, co by mohlo být tím, co tenhle její šestý smysl, co na vás ječí ohledně nebezpečí, tak podráždilo… ale moc platné mu to nebylo, aby vyšel s pravdou na světlo. V okolí nic nepostřehnul, jediné, co slyšel, bylo skřípání a vrzání stromů, šumění větru v korunách a ševelení trávy pod jejich botami. Bylo rozhodnuto, kam tedy půjdou, takže se pokusil nechat uklidnit monotónním skřípáním drobných kamínků a štěrku pod jejich kroky a sem tam se zapojil do rozhovoru. Po nějaké době se ten mizerný pocit začínal zjevně na více frontách zlepšovat, proto si nakonec dovolil mírně povolit v ostražitosti a neskenovat okolí, jako by se na ně měl každou chvíli z nejbližšího křoví vrhnout agresivní rohatý králík, lysý úchyl s lízátky anebo kanibal po týdenním půstu (ale chápeme se v obrazném označení, zde záleží jen a jen na vašich preferencích).
Skoro nehnul brvou, když se po nějaké době znovu rozhovor stočil do trochu vratkých míst. Kdyby ta slova byla zamrzlé jezero, Caliann by přísahal, že mu pod nohami začíná pomaličku, milimetr po milimetru roztávat a lámat se. Nezbývalo mu než doufat, že oba vodní vědí, jak po tom ledu tancovat natolik obratně, aby je to nestálo žádnou větší újmu. Už tak ani jeden z nich nevypadali v nejlepším naladění – a k všeobecnému veselí nepomáhal dvakrát ani fakt, že ani on, ani Naraïa netušili, jak je z toho vylovit. To zkrátka nešlo, dokud sami nebudou chtít, takže oběma t’ealh nezbylo než čekat na chvíli, kdy se tak skutečně stane.

Jenomže dříve, než se tak stalo, se z lesa vyloupla vysoká ženská postava. Pokud doteď Rhiannon čpěla nervozitou, teď všechno na ní přímo bilo na poplach. Cal se v duchu naježil a v tu chvíli by si milerád nafackoval za to, že povolil v té ostražitosti. A nepomáhal mu na to ani argument toho, že i vítr a všechno kolem by mu to stejně znemožňovaly. Kdyby byl ve své zvířecí podobě, srst od kohoutku až po bedra by pravděpodobně byla divoce zježená, ale takhle si musel vystačit s tím, že semknul rty do úzké přímky, která byla zatraceně velkým nezvykem od jeho běžné projevované lehkomyslnosti. Měl kousíček od toho, aby udržel vrčení, co se mu dralo z hrdla. Sebekontrola mu už nějakou dobu visela na zatraceně tenké nitičce, ze které nyní zbylo už jenom jedno jediné roztřepené vlákno, které hrozilo, že se každičkou vteřinou utrhne a spustí do běhu malou katastrofu.
Nejprve měl skoro chuť zeptat se, kdo ta žena je, ale potom se vítr obrátil a zanesl k němu pronikavý pach. V jistém směru se to podobalo vůni Rhiannon – mořská sůl, vítr prohánějící se nad oceánem. Jenom na rozdíl od ní se v tomhle pachu točilo i něco dalšího, co mu nepříjemně připomínalo leklou rybu, až by se z toho slabším povahám velice snadno otočil žaludek vzhůru nohama. Nepochyboval o tom, že žena před ním patří k vodním, a když krátce kmitnul očima mezi ní a Rhiannon… podoba by do očí nepraštila jenom naprostého blázna a pomýlence. Ta skutečnost mu došla jako rána bleskem (ačkoli přeci jen trochu pozdě) a donutila ho v potlačované zlosti zatnout si nehty do dlaní. Snaha o klid, aby nevystartoval z fleku. Díval se do tváře Vivian Alowyn, na paměti měl všechno, co mu ještě v aarmëvillských ruinách vylíčila o jejích skutcích Rhiannon, a asi nikdy neměl větší chuť někomu jen tak z fleku procvaknout zuby hrdlo. Ozývala se ta jeho stránka, na kterou svým způsobem zrovna moc pyšný nebyl, ale co bylo horší, nebránil se tomu, protože zrovna tahle si to zasloužila.
Bez nějakého delšího rozmýšlení se znovu přitočil blíž k Rhiannon, protože zrovna v tuhle chvíli ji vážně nemohl ani nechtěl nechávat daleko. Vzpíralo se v něm nutkání se přímo hned postavit mezi ji a její matku, ale zatím si vystačil s tím, že ženu před sebou jenom probodával pohledem, který kdyby uměl vraždit, ležela by už dávno tváří k zemi. Čekal na jediný posunek, který by mu dal možnost vystartovat. Nehodlal ji nechat se k Rhiannon ani přiblížit. Leda tak možná přes jeho mrtvolu.

Krev jí tuhla v žilách, připravená je roztrhat jako tenoučkou látku. Tupě zírala na ženu, která jí dala život... A nejspíš jí ho byla odhodlaná také i vzít. Nemohlo být sebemenších pochyb o tom, kvůli čemu přišla. Chtěla ji odvést zpět, soudě dle toho nekompromisního pohledu lesknoucího se v jejích temně modrých očích, které se zdály ještě tmavší než kdy předtím, s ní nebylo kloudné řeči. Nemělo smysl pokoušet se jí promlouvat do duše, ani kdyby ji Rhiannon byla ochotná strhnout do ostré a vyhrocené hádky. Její matka velice ráda zvyšovala hlas, což od ní modrovláska postupem času pochytila, jelikož většina vodních hodně dávala na intonaci a hlasitost při mluvení. Nahrazovalo jim to gestikulaci a případné změny ve výrazu na tváři.
Rhiannon pevně semkla rty k sobě a vzdorovitě pozdvihla bradu, probodávajíc Vivian očima. Ty nepatrně přivřela, dávajíc jí jasně najevo svůj názor nejen na její zjevení, ale především na to, kvůli čemu se ukázala. Ani omylem nemínila přistoupit na její zjevnou hru, navracet se zpět do Alsitia nebo se jakýmkoliv způsobem zapojovat do šíleného kultu. Její rodina byla na povrchu, na souši. Tam také hodlala zůstat.

„Vivian,“ oslovil nakonec její matku Marcellus, který nahodil natolik smrtelně vážný a znechucený výraz, že to Rhiannon až zaskočilo. Bělovlasý princ jemně pohladil po ruce Naraïu a s podivnou nenuceností vykročil směrem k ženě, co je všechny přišla nejen otravovat, ale také ohrožovat.
„Marcelli, ne. Nemáš ponětí, čeho je schopná.“ Vivian se škodolibě rozesmála a věnovala princi potutelný, téměř až přehnaně sladký úsměv, přejíždějíc si prsty po bradě. Na těch měla až nepřirozeně dlouhé nehty, co působily spíš jako drápy. Její proměna byla evidentně o kousek dál, ale stále ne až tak daleko, aby ji návštěva pevniny zabila.
„Přesně tak, vaše výsosti. Měl byste poslouchat svoji přítelkyni, protože mluví pravdu. Jak dlouho jsme byli tak blízko, ale nikdo si nevšiml? Myslím, že je vážně neslušné obracet se ke svým předkům zády, ale ty ten názor nesdílíš, však Marcelli? Vždycky si byl tak... Pokrokový. Divoké sny i nápady, minimální respekt pro tradice. Hádám, že přesně to bude původ tvého pádu. Měl by ses naučit respektovat to, co je nad tebou, drahoušku. A můžu tě ujistit, že i bez koruny jsem nad tebou i já, takže mi laskavě uhni z cesty. Musím ochránit svoji dceru, když už si v tom ty selhal.“
Rhiannon se otřásla náhlým pocitem mrazení, než rukou našla tu Caliannovu a jemně ji stiskla. Opravdu se neskutečně moc snažila nepropadat panice ani obavám, ale připadala si tak příšerně bezmocná - kdyby nebylo zbytku skupiny, byla by jí doslova vydaná na pospas. Proč vůbec čekala, až vyšla zpoza toho vodopádu? Mohla ji omráčit nebo něco podobného, jenom ji odnést.
„Moc dobře víš, že to neudělám,“ odvětil ledově klidným hlasem Marcellus, než Vivian zarazil paží a očima se setkal s těmi jejími. Žena se na něj znovu pousmála a naklonila hlavu mírně na stranu, jako kdyby se ho snažila vyprovokovat nebo se mu přímo vysmívala.
„Udeřil bys mě? Matku svojí přítelkyně? Ženu?“
„Ne. Sirénu.“ Ten náhlý zlom v jeho náladě přišel jako blesk zčistajasna. Než stihla Vivian jakkoliv pořádně zareagovat, začala její tělo pokrývat vrstva štiplavého ledu. Marcellus nepatrně ukročil a oči mu přitom bledě zářily pod vlivem využívané magie, avšak Rhiannonina matka se po něm ještě stihla jednou rukou ohnat a seknout ho těmi ostrými drápy přes tvář, zanechávajíc ošklivý krvavý šrám. Princ tiše sykl, když mu její nehty projely nejen vrstvou kůže, ale zavadily i o kost ležící pod masou tkáně, ale nezastavilo ho to.
„Nemůžeš mě zastavit, hlupáčku. Myslíš si, že špetka magie zastaví někoho, kdo byl obdarovaný opravdovou mocí? Náš druh na to možná zapomněl, ale my ne. Máme na víc, než kolik si všichni myslí. A tohle není konec-“
„Dost!“ Vykřikla zoufale Rhiannon, která doslova propadla vší té panice, co se v ní postupně hromadila za celou dobu od chvíle, co odešli od vodopádu. Její hlas doslova překypoval žalostností, ale zároveň vyzníval jako bojový pokřik. To bylo něco, s čím se nikdy kompletně nesžila, ale věděla moc dobře, že to byla její nedílná součást. Přezdívali jí siréno, ačkoliv by věděli, jaká byla skutečnost. Něco na tom ale bylo. Vodní nezřídka kdy mívali odlišný hlas, který mohl působit poměrně roztodivnými způsoby...
„Mlč, prostě už mlč!“ Bezmyšlenkovitě pustila Caliannovu ruku a namířila ji proti svojí matce, jež tou dobou byla zledovatělá téměř až po ramena, takže se nemohla ani trošku hýbat. Marcellus se ji pokusil zarazit, ale když se na něj na zlomek vteřiny obrátila, vlna její magie ho odmrštila do vzduchu, takže dopadl o několik metrů opodál do měkké trávy. Modrovláska mezitím došla až k matce a prorazila rukou ledovou krustu jejího těla, zasahujíc to nejkritičtější místo. Vivian se na moment v obličeji zarazila, ale ani ne po vteřině se jí v mírně zastřených očích objevil náznak úlevy a smířlivosti.
„Nikdy, moje milá. Náš hlas nemůže utichnout, nikdy. Zůstaneme s tebou, napořád. A věčnost je velice dlouhá doba, drahou-“ Než stihla dokončit svůj finální proslov, Rhiannon stáhla ruku a rozzuřeně do té zledovatělé sochy kopla, tříštíc jí na kousíčky. Teprve tehdy se hluboce nadechla a dopadla na kolena na zem, propadajíc tichému a palčivému pláči.
Nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Nevěřila tomu, nevěřila sobě, ani jí. Nevěděla, co přesně se stalo a co měla očekávat, nerozuměla vůbec ničemu. Věděla jenom, že se jí chtělo hrozně plakat a křičet zároveň, proto si jen přihrnula část kusů ledu k sobě a propadla čemusi napůl připomínajícímu pláč a napůl ryk.

Celou tu scénu měl před očima jako kdyby byla kilometry vzdálená. Znáte ten pocit, kdy jste sice ve středu dění něčeho, ale vaše tělo i mozek si prostě řeknou, že je super čas na trochu toho zneklidnění a nahodí vám takový ten pocit, jako byste se na svoje vlastní tělo a na dění kolem dívali ze vzdálenosti celých mil. A tak prostě jen všechno před vámi probíhá jako ve zpomaleném filmu, vy panikaříte, ale zároveň se nedokážete pohnout, nedokážete promluvit, nic. Přijdete si celou malou věčnost úplně k ničemu, jako zbytečný dílek puzzle téhle situace… a pak se najednou všechno dá do pohybu a už je pozdě reagovat. Přesně tak si Caliann přišel ve chvíli, kdy s očima rozšířenýma sledoval, jak se pod náporem Rhiannoniny magie tělo poloviční sirény pokrývá ledem… a jak se pod ještě silnějším náporem tříští na kousíčky. Viděl překvapený výraz v očích Vivian Alowyn, která si myslela, že se pod jejími slovy její dcera nakonec zlomí – a někde v něm se ozval zápal hořké radosti nad tím, že se nemohla splést víc. Voděnka nejenom, že se nezlomila, ale zároveň dokázala matka jednou pro vždy smazat ten panovačný úsměv z tváře… no, vlastně i tu tvář.
Jenže potom padla na kolena a v tu chvíli se hrdost vůči její schopnosti tomu nátlaku odolat otočila během zlomku vteřiny v obavy. Mohl jen děkovat bohům, že když se tentokrát pokusil pohnout, už mu to bylo umožněno a on tak mohl vystartovat jejím směrem.

Víte, jak se občas mezi běžnými lidmi říká, že je váš smutek dokáže udeřit přes nos? Dáme si malé biologické okénko: to způsobují chemosignály, které s hodně intenzivním prožitkem nějaké emoce jsou mnohem silnější a to často až do takové míry, kdy je můžou cítit i ostatní. Tyhle chemosignály útočí na lidskou empatii a jsou vysílány jakožto volání o pomoc ostatním vašeho druhu, kteří mají šanci vám pomoci. A přesně to se stalo i teď a tady. Ani nemusel vidět, jak se tvářila předtím. Ještě než se k ní dostal, přes nos ho jako rána pěstí udeřil její smutek se silou, až jeho kojot uvnitř stísněně zakňučel. Bez delšího rozmyšlení klesnul k ní a opatrně jí vypáčil promrzlé kusy ledu z rukou. Rhiannon byla na dotek ledová právě jako ty kusy ledu, což ho v tu chvíli neskutečně vyděsilo. Netušil, co přesně za magii nasadila, ale evidentně to mělo mnohem horší následky, než by si na první dobrou pomyslel.
Přitáhl si ji k sobě do náruče, snažíc se nevnímat, jak se do něj zakously zuby chladu, který z ní tak náhle sálal. To nejmenší, co pro ni v tuhle chvíli mohl udělat, bylo být tam s ní a předat jí trochu ztraceného tepla. Jemně ji hladil po vlasech v konejšivém gestu a snažil se ji natočit tak, aby neměla před očima hroudu rozlámaného ledu. Ten tím pádem měl před sebou tedy on, ale v něm to vzbuzovalo mnohem méně emocí než by to vyvolalo v ní. „Hej, jsem tady s tebou, dobře? Nejsi na to sama.“ Vážně by si přál, aby toho pro ni v tu chvíli mohl udělat víc, ale… možnosti byly v tomhle případě tak trochu omezené. Takže on jen zůstal sedět s ní v náruči a dával jí prostor a čas k tomu, aby si v hlavě uspořádala to, co muselo vířit v hotovém splašeném tornádu.

Ta bouře, co uvnitř ní žila a dýchala, se konečně prodrala až na povrch a semlela ji společně se sebou. Převzala nad ní kontrolu, nořila svoje dlouhé zledovatělé prsty do jejího srdce a nárokovala si ho, jako kdyby odjakživa patřilo jen a jen jí. Přesně tak to také bylo, byť si to modrovláska nikdy doopravdy nepřipustila.
Všechen ten chaos, stíny tančící napříč jejím nitrem... Tichá zvrácená avšak sametová píseň v její hlavě, to všechno byla její nedílná součást. Odsunutá stranou, svázaná nebo držená těsně bez možnosti rozpínání, stále to tam bylo. A najednou to jako náhlý gejzír vytrysklo na povrch, takže konečně pocítila plný účinek svojí odvrácené a zavržené tváře.

Hromada kusů ledu rozházená před ní byla jenom špičkou ledovce toho, co provedla. Toho, čím doopravdy měla být a dost možná dávno byla, aniž by si to uvědomovala. Nenapravitelně se hroutila společně se zdmi, co kolem sebe během všech let vybudovala, utápěla se v nezadržitelném žalu a bolesti, jež protrhly hráze její příčetnosti. Nevěděla, zda byla ještě naživu nebo jestli její duše odplula s posledním odlivem, nemohla si být jistá, jestli jí srdce ještě stále vůbec bilo... Těžce chytala dech.
Zmítala se vprostřed toho neutišitelného chaosu a její hlas se postupně stával nakřáplým a chraplavým, zatímco vyzníval do ztracena a pomaličku mizel. Nohy měla vratké jako z rosolu a byť klečela na zemi a nestála na svojí plné vaze, i přesto ztrácela rovnováhu. Nebýt Calianna, který se k ní vrhl k ní a vzal ji k sobě. Vzlykala mu v náručí, neschopná utišit bouři zuřící napříč celou její existencí. Třásla se přitom jako osika, celá ledová na dotek.

ZŮSTANEME VŽDYCKY S TEBOU, znělo jí v hlavě jako děsivá ozvěna. Slyšela matčin hlas i poté, co ji proměnila v kusy rozlámaného ledu. Nehledě na to, že její krev už dávno vychladla a srdce přestalo tlouct. Vzala jí život... Vzala život někomu blízkému, byť jí byla zároveň vzdálená. A zmocňoval se jí ten zvláštní pocit... Pocit, co se dal jen velice těžko popsat.*
Nenáviděla to. Nenáviděla ji i sebe. Chtěla křičet, chtěla ji rozdrtit na ledový prach a zároveň ji toužila i poslepovat zpět dohromady. Nevěděla ani trošku co v ní převládalo, ta bolest a chaos byly příliš silné i na její ledovou náturu.

„Nikdy to neskončí,“ vzlykla tiše, téměř připravená o hlas. Celé tělo se jí třáslo jak chladem tak pod náporem žalostného pláče, zatímco se hroutila v jeho náručí a pokoušela se zastavit slzy stékající po jejích pobledlých tvářích jako vodopády.
„Jsem monstrum?“ Špitla nakonec, než pozvedla hlavu a upřela na něj svoje slzami zalité oči v barvě rozbouřeného ranního moře.
„Zabila jsem ji... Ani nevím, jestli je mi víc zle z toho, co jsem provedla... Nebo z toho, jak se ohledně toho cítím. Mám strach. Co když se ze mě stane... Co když jsem jako ona?“
Ta myšlenka ji děsila až do morku kostí. Bylo pro ni neskutečně těžké, ale váha možného připuštění si takového faktu... Ta byla nejméně tisíckrát větší a drtivější.




* ten pocit, co popsat se dá jen těmi francouzskými slovy

Přišla si tam docela nepatřičně, nemohla tvrdit opak. To, jak se tam siréna zničehonic zjevila, ji vykolejilo, ale ještě víc rozhozená ve finále byla z toho, o koho zjevně šlo – trvalo jí chvíli, než z úsečného, štěkavého rozhovoru mezi přítomnými yialadri vydedukovala, že ta žena není nikdo jiný než matka Rhiannon. Hlavou jí zběžně proběhla myšlenka, že ani ona to sice s matkou nikterak nevyhrála, ale pořád na tom alespoň nebyla nejhůř. Zpočátku skutečně netušila, která bije, ale probrala se přibližně ve chvíli, kdy jak Marcellus, tak Rhiannon dali docela jasně najevo, že tahle žena je ta poslední, s kým by se chtěli v celé Nescoře setkat. Kůže se jí chvěla tím, jak se celé její tělo snažilo proměnit tak, jak by to mělo přirozeně ve chvíli ohrožení dělat, ale ona se snažila udržet v téhle podobě – v případě, že by to bylo potřeba, by se dokázala proměnit ve zlomku okamžiku, ale takhle měla mnohem jasnější mysl. Pokud by jí to pomohlo, mínila toho využít.
A taky se hned záhy ukázalo, že to bylo docela praktické a dobré rozhodnutí. Protože právě v té následující chvíli se věci dost šeredně zvrhly a daly do pohybu tak, že byla schopná zareagovat až o vteřinu později. O jednu celou drahocennou vteřinu, o níž věděla, že za ni na sebe bude naštvaná ještě pořádně dlouho. V tu jednu vteřinu se ostré, nehezky zakroucené drápy měnící se sirény zabořily hluboko do Marcellovy tváře. A ještě větší šok se do ní vlil, když se do něj navíc opřela ta vlna magie a nechala ho nedobrovolně zacouvat vzdušnou čarou o několik dlouhých metrů. To už Naraïa nikterak neváhala a bez váhání vystřelila k místu, kde skončil ve vysoké trávě. U toho hodila očima po zbytku osazenstva, ale nezdálo se, že by snad siréna dělala nějaké další problémy… a po tom, co viděla, jak se její tělo tříští na kousky, věděla, že teď bude lepší vyklidit trochu pole. Takže se mohla bez jakýchkoli okolků vrhnout k Marcellovi a zjistit, jak moc zle na tom právě teď byl.

Pach krve se vznášel ve vzduchu, takže tušila alespoň do určité míry, co uvidí, až se na něj podívá zblízka. Držel se za tvář tak, jak by to udělala asi většina zraněných na jeho místě, takže když k němu padla do trávy hned vedle místa, kde ležel, netrvalo dlouho, než zbádala rudé, horké potůčky krve, které se mu valily z ran na tvářích. V hlavě se jí spustil takový ten typický alarm, který měla v hlavě kdykoli, když viděla krev, zvlášť potom na někom, na kom jí vážně nějakým způsobem záleželo – takže jenom pitomec by si myslel, že ji to teď nijak neovlivnilo. Měla co dělat, aby rozvázala zauzlované hrdlo, které se svíralo úzkostí z pachu krve ve vzduchu, než k Marcellovi opatrně vztáhla ruku. „Hej, to jsem jen já… možná s tím dokážu něco udělat,“ promluvila k němu potichu, netušila, zda nebyl na pokraji nějakého šoku nebo něčeho takového – to poslední, co potřebovala, by bylo stresovat ho ještě víc. Stres rozpumpoval srdce, srdce rozproudilo krev, která potom rychleji unikala z ran. To byl koloběh, který teď skutečně nepotřebovala a nechtěla. „Měla bych být schopná ti pomoct to zahojit… ale potřebuju se na to podívat,“ pronesla ještě polohlasně, než mu opatrně chytila zápěstí a odtáhla jeho ruce od zraněné tváře.
Pohled, co se jí naskytl, byl vesměs ponurý, ale na jednu stranu si nemohla nevšimnout se vší úlevou, že škrábanec se docela velkou oklikou vyhnul očím a všem podobně citlivým oblastem, víceméně vedl jenom přes líce, což byla zpráva, na kterou nemohla reagovat jinak než částečnou úlevou. Znamenalo to, že zrak, čich ani nic takového by neměl být narušen, což bylo asi to nejlepší, v co se v tuhle chvíli dalo doufat. „Dobře, nevypadá to tak hrozně… chápu, že to musí bolet, ale mělo by se to zahojit bez větších problémů,“ referovala pořád tichým hlasem. Chápala, že jako někdo, kdo by měl utěšovat, stála asi za starou belu, ale musela to aspoň zkusit. Následně vzala jeho tvář opatrně do dlaní, než soustředila snad všechny regenerační schopnosti, které v sobě měla, na to, aby něco zmohla a byla skrze ně užitečná. Bylo náročné uzdravovat ostatní, zvlášť pro Naraïu, která s tím neměla moc zkušeností, ale nakonec ucítila, jak se magie mírně zachvěla a podřídila se, jak se přes ně oba přelila jako vlna příjemného tepla. Otevřela oči, které držela celou dobu soustředěně stisknuté, a po tváři se jí rozlil úlevný úsměv, když viděla, jak se rány na tváři bělovlasého yialadri pomaličku zatahují. Krev zůstávala, té se bohužel jen tak zbavit nedokázala, ale škrábance pod ní se bez větších problémů zatahovaly, až po nich nezůstalo o moc víc než pár tenkých, růžových linek. Nebyly to jizvy jako takové, jen bledá místa, kde se tkáň ještě potřebovala vzpamatovat.
„A je to. Skoro není poznat, že to tam kdy bylo,“ pousmála se úlevně, než ho bez varování stáhla k sobě a objala ho. Bylo jí fuk, že bude mít značnou část oblečení pravděpodobně od krve, kterou měl stále na sobě, tohle se v tu chvíli jevilo jako ta největší nicotnost.

Všechno v něm křičelo, že byl zatraceně naivní a neopatrný. Měl ji přeci vycítit na hony daleko, nebo ne? Říkalo se, že sirény měly nezaměnitelnou auru. Někdo to popisoval jako opojný parfém, jiný zase pach shnilých ryb, ale Marcellus... Ten necítil nic, zhola vůbec nic. Jako kdyby ho v tu chvíli kompletně opustil nejen čich, ale veškeré zbývající smysly. Očarovala ho snad? Nebo jen propadl tomu lživému pocitu klidu a bezpečí, jež v nich všech nevodilo ulovení té kouzelné rybky? Nebyla i ta rybka v důsledku iluzí?
Ležel ve trávě a tiskl si ke tváři dlaň, zpoza které mu tekly pramínky odporně sytě rudé krve. Cítil, jak se mu ta horká tekutina přelévá po lících a částečně mu natékala i do úst, díky čemuž velice rychle pocítil odpornou pachuť. Nestalo se mu nic tak drastického, tím si mohl být jistý - byť to zranění dost možná na pohled vypadalo ošklivě, ve skutečnosti to bylo stále jenom seknutí. Vivian ani se svými pařáty nezasáhla natolik hluboko, aby ho vážně poranila nebo mu doopravdy ublížila, takže po fyzické stránce byl technicky v pořádku, pokud se pominul ten očividný šok z toho, co všechno se během tak krátké chvíle stihlo semlít. Právě onen šok ho držel v částečné paralýze, díky níž se nezmohl ani na jedno zanedbatelné slovíčko, natož pak na řádný pohyb nebo tolik potřebný zásah.

K jeho štěstí ale nebezpečí pominulo poměrně rychle, ačkoliv skončilo přinejmenším hořce tragickým finále. Okolní dění sice pozoroval jenom jedním okem, jelikož to druhé mu částečně zakrývala vlastní dlaň, ale už soudě dle atmosféry a hrubého náboje magie ve vzduchu mu bylo naprosto jasné, že se věci hroutily od desíti k pěti.
„Jsem v pořádku,“ odvětil poněkud nepřítomně, když se v jeho zorném poli objevila Naraïa. Jeho prvotní reakcí bylo rychle se zvednout a odtáhnout ji stranou, ale předem věděl, že ho nohy ani omylem neposlechnou - tudíž se o to ani nepokoušel. Místo toho se k ní pokusil vztáhnout ruku, ale byl natolik dezorientovaný, že se nedokázal dotknout ani konečků jejích prstů.
„Je to jen šrám,“ zamumlal nakonec s nepatrným cuknutím hlavy, než zaťal jednu ruku v pěst a nakonec se podvolil její pomoci. „Díky... Není to sice hluboko, ale vážím si toho. My... Nenávidíme ten pocit.“
Nedořekl to úplně a otevřeně, ale soudě dle mírného chvění jeho rukou a v důsledku i zbytku těla bylo docela očividné, co tím měl na mysli: vodní nenáviděli krvácení. Ačkoliv neměli krve o nic méně než jakákoliv jiná rasa, ta ztráta životodárné tekutiny v nich vyvolávala paralyzující pocit hrůzy, jelikož byla jejich existence provázaná s vodou jako takovou. Zbavit je krve byl jeden z nejsnazších způsobů, jak je zabít - a byť Marcellus tak úplně nelhal o závažnosti svého zranění, v důsledku na tom přeci jen až tak dobře nebyl. Minimálně po psychické stránce.
Úlevně vydechl v moment, kdy Naraïa skončila s léčením a konečně uvolnil napětí ve svých svalech, upírajíc na ni svoje mírně zastřené oči. Hledal v její tváři jakýkoliv náznak bolesti nebo jiného špatného poselství, než se poněkud neohrabaně zdvihl do sedu a pevně ji objal.
„Děkuju, drahá Naraïo. Díky.“ Špitl s nefalšovanou vděčností i něhou, zatímco ji držel v objetí a opatrně ji hladil po zádech.
„Jsi v pořádku? Neudělala ti nic?“ Pomaličku se od ní odtáhl a vzal její tvář do dlaní, aby si ji mohl naposledy pořádně prohlédnout, než jí vtiskl krátký, avšak vroucný polibek na rty a obrátil se směrem ke Caliannovi a Rhiannon, kteří podobně jako oni dva vězeli na zemi... Jenom zanedbatelný kousíček od Vivianiny roztříštěné mrtvoly.