Město Hilono

Změřila si ho pohledem. Skutečně vypadal, že ho to nezapadnutí do společnosti v Hilonu tak překvapilo… ale Tori nebyla daleko od toho, aby se nad tím ušklíbla. Vydržela to nutkání jen proto, že se s ním ještě nějakou chvíli chtěla zdržet a něco jí říkalo, že by to tím pádem chtělo se chovat alespoň trochu slušně. „To proto, že oproti zbytku té chásky máš tvář moc čistou, vlasy příliš… napufnutý a oblečení moc světlé. Ani piráti nejsou tak extravagantní, aby se oblékali do těchto barev, a rozhodně nejsou tak čistotní, aby zvládli být tak čistí i v centru zavšiveného městského slumu. Tady nejde ani tak o to, že bys byl krizene, ale o to, že z tebe na hony křičí, že nejsi ani z části člověk. A přesně tenhle fakt a nic jiného je všechno, co většina potřebuje k tomu, aby tě neměli rádi.“
Účastněně si povzdychla – částečně pro ten dramatický efekt, částečně proto, že sama částečně pociťovala tíhu toho, co teď říkala. Jen jí to na rozdíl od něj nikdo dvakrát nevadilo. Naopak – když ji někdo považoval za člověka, naučila se to brát spíš jako urážku než jako cokoli jiného. Ale to ten zhroucený andílek vědět nemusel. „Pokud jsi hledal místo, kde křížence a jiné rasy přijmou s otevřenou náručí… nerada jsem poslem takhle mizerných zpráv, ale obávám se, že sis vybral nejenom špatné město, ale rovnou špatný kontinent.“

Jeho prohlášení, že sem nepatří, bylo srovnatelné s tím, jako kdyby jí oznámil, že má dvě nohy. Samozřejmě, že ne – to jediné, co tak nějak snášela a možná z časti obdivovala na pirátech, byl jejich smysl pro čest a potřeba svobody… a pak také vkus pro oblékání, samozřejmě. A co se týkalo měšťanů… ty snášela jen v případech, kdy to bylo možné, ale velice často jim po sobě zanechávala jen buďto mlhavou vzpomínku, anebo hezký nůž v zádech. Záleželo, jakou měla zrovna náladu… a jak daleko od ní ležela nejbližší zbraň.
„Uhodil hřebíček na hlavičku,“ uculila se sladce a prohrábla si krátce hřívu tmavých vlasů. Už by zase zasloužily přistřihnout. „Ale je mi líto, tohle je otázka, na kterou ani jeden z nás nezná odpověď. Ale pokud to je jen mizerně podaná otázka na jméno… můžeš mi říkat Toricaane. Tori, že je to ta tvoje hezká tvářička. A ty jsi? Pokud nechceš, abych pokračovala v petnames, bylo to by záhodno prozradit, andílku.“

Ještě chvíli si ho důkladně prohlížela, vrývajíc si do mozku každou linii jeho tváře. Když se nad tím jakkoli zamýšlela, bylo jasné, odkud tu krásu má – jen jediná krev v Nescoře si nesla tenhle až urážlivý a zdánlivě dokonalý gen. A nebylo tím pádem divu, ho v té krčmě nevítali s nadšením… naopak bylo záhadou, že se po něm nikdo nevrhnul, aby mu tu fasádu poupravil.* Pokud by ho námořníci snad tolerovali kvůli krvi vodních, tak víla v ně by veškerou toleranci na místě smazala.
„Spíš mi pověz… kde ses vůbec vzal tady? Hilono není zrovna vyhlášené příjemným obyvatelstvem. Skočit si sem jen tak na drink ve tvé situaci klidně může být i rozhodnutí vedoucí ke smrti dost zlou cestou. Musíš být buďto hodně odvážný, nebo šílený.“
I on vypadal překvapený tím, že tu pořád zůstávala, ale jak už nadnesla… byla holt vážně zvědavá. Proto i navzdory vlastnímu překvapení zůstávala a vyptávala se. Jednak ze zvědavosti… jednak proto, že jinak skutečně neměla do čeho píchnout. Ledaže by uvítal polechtání dýkou mezi žebry… ale na to, aby se k tomu uchýlila, byl pořád příliš zajímavý.


*netřeba, že jo… o to už se pokusil Cal. #PoorStrom

S ničím z toho, co řekla, se nemohl žádným způsobem přít. Měla pravdu, vymykal se oproti zbytku tamního obyvatelstva snad každým možným směrem, téměř všechno na něm div nekřičelo, že byl cizí zbloudilou duší... Někým, kdo tam neměl doopravdy co pohledávat. Na druhou stranu, přesně to byla ale věc, jaká do Hilona Emillia přivedla. Potřeboval se dostat ze svého typického a poněkud toxického prostředí, jelikož neměl náladu na ten zdánlivě nenucený a elegantní společenský tanec mezi lidskou šlechtou a návrat domů do Alsitia nepřicházel v úvahu, protože by přišel s prázdnou. Nejen to. Vlastně zpackal úplně všechno, na co jenom sáhl - jako kdyby ty ruce, co jindy div neměnily věci v perleť, prostě ztratily svoje kouzlo a z něj se stal jen prachobyčejný nešťastník.
Nejspíš se mohl trošku snažit, aby víc zapadl. Jenže podobných věcí měl už natolik plné zuby, že zkrátka a dobře rezignoval. I kdyby mu někdo poklepal na rameno a vrazil mu za to, že mu snad zabral místo v hospodě, uvítal by to. Byla by to tolik potřebná změna, něco nového a oživujícího, byť zároveň nepříjemného. Musel nějakým způsobem prostě zahnat svoji vnitřní bolest, jinak by ho šílenství strávilo zaživa.

„Divila by ses, jak rozličnými způsoby na lidi působí podobná kombinace,“ vydechl poněkud zachmuřeně, než si sám pro sebe zavrtěl hlavou a protáhl se. Neměl by se zdržovat tak dlouho od vody, zvláště ne ve svém současném stavu... Ale vize toho, že by se měl nějak dostat zpět k moři a riskovat tam nějaké nepěkné setkání, ta ho rozhodně netěšila.
„Nehledal. Nedělám si iluze, ačkoliv tak možná vypadám. Každý kdo je jako já moc dobře ví, že podobné místo zkrátka neexistuje.“

Tou zmatečnou odpovědí si získala nejen upřený pohled, ale především plnou pozornost. Zatímco doposud vnímal tak napůl, teď dost výrazněji zbystřil, protože už od samého začátku měl takový zvláštní vrtkavý pocit, že byla nějakým způsobem... Jiná. Ale ne v klasickém slova smyslu, nějakým dosti silnějším způsobem.
„Tori... Těší mě.“ Pokýval hlavou, než k ní napřáhl ruku. Vzhledem k tomu, že byl celý solidně pocuchaný a rukáv košile měl kousek vyhrnutý nahoru, na paži mu byly vidět kořeny stromu z jeho tetování, které se ve sporém světle zdálo být ještě bledší než pod mořskou hladinou.
„Jsem zvyklý na všelijaké přezdívky, úplně mi na tom nesejde, abych pravdu řekl. Na druhou stranu... Obvykle se řadím k sortě slušně vychovaných, tudíž... Emillio.“

Svojí otázkou ho přiměla mírně sklonit hlavu a potutelně se pousmát, protože měla opět naprostou pravdu. Na druhou stranu, on byl zvyklý se pohybovat všemožně napříč kontinentem, jen do vnitrozemí páchl málokdy. Dokázal si vždycky najít způsob, jak s lidmi jednat a nedostat se do potíží. To mu sice tentokrát úplně nevyšlo, ale... Co už? Měl poněkud odlišné starosti.
„Potřeba vypadnout. Těžko se v dnešní době hledá místo, kde se člověk může beztrestně opít do němoty a překřičet tím svoji vlastní mysl. Naši mají přímořská města v oblibě, zvlášť ta pod kontrolou pirátů. A já... Ne vždycky porušuju tradice. Mimo toho někoho hledám, takže když mě sem zavedla stopa, vzal jsem to prostě při jednom.“

Nepřekvapilo ji, že neočekával, že bude v Hilonu skutečně v bezpečí, ale překvapilo ji, že to tak hezky a otevřeně přiznal. „Ty asi nemáš moc silný pud sebezáchovy, což?“ nadnesla, napůl to myslela vážně a napůl jako nadlehčený, ale docela černý vtip. Poté protočila oči v sloup, než si před něj dřepla a ukazováčkem mu zvedla bradu tak, že se jí díval přímo do očí. „Neříká se mi to moc snadno, ale máš štěstí, žes dneska padnul do oka jenom mě, zlatíčko. Protože kdyby to byl někdo z pirátů nebo nějaký agresivnější měšťan, už dávno bys s tímhle přístupem dřel nosem špínu v drážkách mezi dlažebními kostkami. Nebo hůř, rozrýval bys jím hlínu na místním hřbitově. A oba se jistě shodneme na tom, že to je věc, co jen tak nechceš… pokud zrovna nejseš nalitej pod obraz a v depce, co by zchvátila stádo koní, že jo.“
Byl na to vážně tragický pohled. Míchalo se v něm to nejlepší z vodních i z víl – z očí mu i navzdory jistému zlomenému pohledu koukal docela jasný potenciál, který ji lákal. Kdyby dokázal něco takového probudit a rozvinout, už by nekončil v prašných uličkách na zemi. Ale tohle byl vyloženě promrhaný potenciál – a to ji popudilo snad ještě víc než to, že ji zprvu odmítnul. A že vskutku byl málo věcí, co ji dokázalo dostat do nemilého varu než to, jak ji odpálkoval.

Tohle ji zaujalo. Nejenom, že se tvářil jako štěňátko, kterému zrovna někdo ukradnul oblíbenou žvýkací hračku, on ještě někoho vážně hledal. Tori napadlo, zda by jí mělo být blonďáčka líto nebo ne – svým způsobem to byla ale ironická úvaha, když vezmeme v potaz, že na té zemi seděl jako zhroucená kupička převážně kvůli ní. No, stane se, nikdo přece není dokonalý, no ne? „A koho hledáš, drahý Emillio?“ optala se bez delšího rozmýšlení. „Potkala jsem hezkou řádku lidí… je možné, že tvůj cíl znám. A protože se cítím celkem štědře, máš tuhle možnost. Ber, nebo nech být.“
Co že to tady vlastně ještě pořád dělala? Vážně by se měla prostě otočit a prásknout do bot, ať se vzpamatuje po svém, ale ona prostě pořád oxidovala kolem, protože ji to mimořádně bavilo. To bylo sice možná trochu zlé, ale nemohla si zkrátka pomoci, protože na to, aby ho nechala jít, byl až moc zajímavý. Ve své vlastní mizérii se stal někým tak poutavým a kuriózním, že si dívka nemohla moc pomoci. Možná nebyla zrovna nejmilejším tvorem, co se procházel po Nescoře, a před chvílí způsobila to, že se k záplavě zjevně už přetrvávajících traumat přidalo jedno další, ale… není to tak úplně znásilnění, když nikdo nekřičí, ne?

Popravdě řečeno už ani nevěděl, co v něm skutečně převládalo. Doposud se považoval za racionálně uvažujícího člověka, někoho, kdo se dokázal v současném světě decentně orientovat a věděl ten přesný a nutný způsob, jakým našlapovat kolem. Při zjištění toho všeho, co se mu ale tajně bortilo za zády... Měl pocit, jako kdyby po celou dobu jen žil v jakési bublině tvořené naivitou a iluzemi. Díky tomu měl opravdu silný problém rozeznat, co byla pravda a co ne. Realita mu protékala mezi prsty jako písek a on ji nebyl schopný pevně uchopit, což ho hnalo těžce proti svojí vlastní přirozenosti. Přesně díky tomu se také dostal do Hilona a nejen té hospody, ale především i uličky. K ní.

„Záleží na době. Zrovna dnes? Nejspíš moc ne, nebudu lhát. Ale jindy? Obvykle... Bývá to jinak.“
Neříkalo se mu to snadno, ale jazyk měl už tak jako tak silně rozvázaný vysokou mírou alkoholu v krvi, nemluvě o faktu, že ho docela solidně zpracovávala - ať už byla zač cokoliv nebo kdokoliv, zatraceně dobře věděla, jak na něj. Možná ho neznala na osobní rovině, ale dokázala si velice rychle najít způsob, jak se mu dostat pod kůži.
„Je mi naprosto jasné, že to bude znít absolutně neuvěřitelně, ale... Dokážu se o sebe postarat. Nešel bych sem, kdybych si nebyl jistý tím, že to dokážu nějakým způsobem zvládnout, ale... Uznávám, že jsem neočekával podobné setkání.“
Nebyl si úplně jistý, jak přesně tu situaci nazvat, jelikož to nebylo klasické seznámení. Zároveň ale nešlo ani o přepadení, zkrátka spíše... Zvláštní shodu okolností, dalo by se říct. Sice si připadal trošku zneužitě a fakt, že měl pocit, jako kdyby s ním tak trošku manipulovala, mu také nedělal nejlépe, ale v důsledku nemohl popírat to, co se mu dralo na mysl: svým způsobem byl rád, že byla až tak neodbytná, protože to znamenalo, že nebyl úplně sám. A společnost v tak mizerné náladě překvapivě pomáhala, ačkoliv by očekával spíše pravý opak.

Nemohl si být jistý, jestli se mu nakonec spíše jen nevysmívala, protože si nedokázal nijak logicky a řádně vysvětlit to, proč s ním jednala tak zvláštním způsobem a stále se zdržovala v jeho přítomnosti. Možná to byla past, dost pravděpodobně i příšerné rozhodnutí a on tím dost dobře pokládal hlavu na špalek, ale... Byl zoufalý, což ho hnalo k úměrně zoufalým rozhodnutím i činům. Tak jako tak už stejně neměl kam klesnout, dostal se totiž nejen do hlubin, ale na samotné dno. Už na tom zkrátka nezáleželo.
„Jmenuje se Rania Killian. Myslím, že pokud si ji viděla, určitě by sis ji zapamatovala - bledě modrá pleť, černé vlasy přecházející v modř. Je drobnější a docela hubená, má plachý pohled a modro-zelené oči.“

„V jedné věci ti musím říct, že máš pravdu – zní to docela neuvěřitelně,” potřásla hlavou. Bylo jí jasné, že si za to asi vyslouží pohoršený, ublížený pohled zpráskaného štěněte (už jich od něj přeci jen hezkou řádku viděla), ale neměla nějakou větší potřebu mu lhát, i když by v tomhle případě asi šlo o bílou, trochu uklidňující lež. Ne, prostě ne. „Obávám se, že kdybys to měl všechno tak na háku, jak se snažíš tvrdit, už bys tady se mnou dávno nebyl – odešel bys hned poté, co jsem tě pustila od té zdi. A od toho to není zrovna chvíle, docela dlouho tu tlacháme.” Přistoupila o krůček k němu, čímž mu zase narušila komfortní zónu (ale to už udělala tolikrát, že by byl div, kdyby ho to ještě vyvedlo z míry), a zvedla bradu tak, že na něj koukala zpříma a nemusela si kvůli zanedbatelnému výškovému rozdílu stoupat na špičky. „Podívej se mi do očí a řekni, že je to tak moc v cajku. Že to vůbec není tak, že prostě chceš společnost. Řekni to – a vyhráls, dám ti pokoj.”

Pozorně a s až překvapivou dávkou zvědavého zájmu naslouchala jeho popisu. Byl fakt, že někoho s modrou kůží jen tak na pevnině nepotkáte. Sice se mezi lidmi vedly babské povídačky o tom, že vodní takovou kůži mají, ale nevšimla si u blonďáčka ničeho podobného, takže nakonec začala předpokládat, že to byly skutečně jenom plané mýty, na kterých toho pravdy moc nebylo. Dívka, kterou popisoval, zněla dost kuriózně, ale hej – ona asi sama nebyla někdo, kdo by mohl za podobné záležitosti nějak soudit, že ano, takže ohledně toho byla potichu. Teda… tak prvních pět vteřin, poté už si pusu na špacír pustila. „Zdá se, že si umíš vybírat dost neobvyklou společnost, drahý Emillio. A abych byla upřímná… tvůj květnatý popis tvé ztracené krasotinky mi neřekl zhola nic, ale to jméno mi už něco říká.”
Na chvíli se odmlčela, zatímco zašátrala v paměti. Snažmo ignorovat ten otravný hlásek v koutě mysli, že by se neměla zamýšlet tak dlouho, že by to vědět měla. Zabralo jí to pár dlouhých, skoro až nekonečně dlouhých vteřin, ale nakonec měla dojem, že se jí v hlavě konečně rozsvítilo to pomyslné světýlko, nad hlavou se bleskla ta jasná hvězda, a po rtech se jí rozlil úsměv. Měl to být výraz radosti, ale spíš než nadšené dítko připomínal žraloka, který zrovna zavětřil kapku krve v rozlehlém oceánu. Nedivila by se, kdyby se ten výraz blonďáčkovi ani trochu nelíbil, ale nemohla si pomoci. S roztomilostí a nevinností nikdy nikdo daleko nedošel, takže pokud měla šanci se alespoň částečně naučit, jak působit zcela opačně, hrábla po tom bez delšího uvažování. „Možná mě napadá, jak si tu teorii ověřit.”
A dřív, než jí na to stihl nějak – jakkoli – odpovědět, jednoduše ho čopla za rukáv a bez zaváhání vyrazila vpřed, vláčejíc přitom nebohého Emillia hned za sebou.

Sotva vyběhli z uličky na trochu širší ulice a následně na jedno z četných náměstíček v Hilonu, vysloužili si pár pohoršených pohledů kolemjdoucích, které málem smetli. Nic ale v tu chvíli nezajímalo Toricaane méně než nějaký pohoršený strážný – andílkovsky se na ně usmála, zatřepala prsty v omluvném zamávání a ihned bylo po pohoršení. A jim nic nebránilo pokračovat. Musel na ně být asi docela komický pohled - ona, víceméně celá zabalená do svého tmavého pláště, z něhož vykukovalo stejně tmavé oblečení, a on celý prakticky v kombinaci bílo-modré ve spojení se světlými vlasy, což muselo zářit široko daleko jako učiněná lucerna. No nic, pokud by k tomu snad měl někdo nějaké výhrady… měla u sebe dost nožů na to, aby ho polechtáním jimi mezi žebry zase trochu uklidnila.
Nebrala si moc servítky v tom, jak jednala s lidmi, se kterými nebyla zrovna zadobře, protože věděla, že jí to projde. Jen tak si jakožto vykulený, magie prakticky neznalý strážce nezadržíte týpku, co se před vámi promění v jakékoli zvíře si zamane a prostě vám frkne, protože může. Tak k čemu jí byla laskavost nebo zdrženlivost, když vůči ní ruka zákona byla nejenom krátká, ale přímo useknutá s ještě nezahojeným pahýlem? Správně. K ničemu. A toho velice ráda zneužívala.
Dotáhla zmateného andílka až na náměstí, kde mimo jiné postávaly i vývěsky. Většinou šlo o nabídky prací, kterých v Hilonu rozhodně málo nebylo – díky tomu, jak bylo město prolezlé piráty, se mnoho lidí stěhovalo pryč… nebo jednoduše přišli v nemilost některých výše postavených a to už potom jenom doplňovali estetiku místního hřbitova. Mezi tím vším se leskl uhlově černý papír, z něhož svítilo do dálky stříbřité písmo. Musela se postavit na špičky, aby na text pořádně viděla, ale když našla, co hledala, vítězoslavně se na blonďáčka usmála. „Tohle ti snad jako vodítko postačí, engelëke.”

Nejspíš by se s ní měl začít přít, trvat si na svém a pokoušet se dát dohromady co nejvíce argumentů na podporu svých vlastních slov, ale nedokázal to. Ne z toho důvodu, že by ho snad držel na místě jazyk pomotaný tíhou alkoholu v oběhu, ale spíše tím, že měla k jeho smůle naprostou pravdu. Jistě, že to působilo absolutně neuvěřitelně. K čertu, nejspíš vypadal jako to největší nemehlo pod měsícem, jelikož se za sebe nedokázal žádným způsobem postavit, nebyl schopný ani říct prosté slovíčko ne. Věděl, že by měl. Všechno uvnitř něj pomateně křičelo, ať se konečně vzchopí, postaví se v duchu na nohy a začne se konečně bít, čelit tomu všemu zpříma a ne se jen ztraceně točit v kruzích prosycených sebedestrukcí. Ne, jeho nenávist a odpor vůči sobě samému byly podstatně silnější, než jakákoliv jeho reálná touha změnit byť jen část kostry situace, do jaké se sám uvrtal.
Nemělo smysl pokoušet se cokoliv nalhávat. Koho by tím také chtěl asi obalamutit? Ji nebo sebe? Protože Toricaane totiž evidentně věděla až příliš dobře, jinak by s ním nejednala takovým způsobem. Nepokládala by podobně nebezpečné otázky, co svojí tíhou a silou působily jako železné čelisti drtící jeho hrudník na neurčitou zkrvavenou padrť. Do toho, aby byl těžce nad věcí a v klidu měl opravdu zatraceně daleko, toho si byli vědomi oni oba. Rozdíl byl ale v tom, že zatímco si drahá a až nezdravě sebevědomá Tori uvědomovala i všechny souvislé faktory a brala věc přesně takovou, jaká byla, Emillio měl stále nutkání si něco nalhávat do kapsy ve snaze utišit svoji rozbouřenou mysl. Nechtěl to přijmout, ale zároveň ani potvrzovat. Pokud by se k něčemu podobnému snížil, bylo by to definitivní. Poslední hřebík do pomyslné rakve, o jaký rozhodně nestál.

„Ať už to zní nebo nezní neuvěřitelně, je to fakt. Tohle všechno je... Pouhá nešťastná shoda okolností. Každý má někdy smůlu a mizerný den, někdy dokonce týden... Nic dalšího v tom není. Nejsem na tom až tak špatně, abych se plazil na kolenou po zemi a žalostně se dovolával podpory nebo znamení ze strany bohů, abych osvobodil svoji ztrápenou duši od tvrdého náporu tlaku. Nejsem na tom zle. Vždycky může být hůř, tohle se zvládnout dá. A za tím si stojím.“
Nedalo se říct, že by tomu snad stoprocentně věřil, jelikož šlo o vcelku pomýlenou a iluzemi zakalenou odpověď. Na druhou stranu si až příliš tíživě uvědomoval, že se nenacházel na poli nějakého náhodného setkání bez možnosti zvrtnutí, protože pokračoval v té maličké šarádě, jakou doposud hrál jen na sebe a rozhodl se svojí chabou masku nepouštět, alespoň prozatím.
„Nenapadlo tě třeba, že v tom není žádný hlubší význam? Obávám se, že hledáš věci tam, kde nejsou, drahá Tori. Jsem unavený a mám všeho plné zuby... Navíc necítím potřebu utíkat. Měl bych snad? Ale možná máš pravdu, třeba hledám společnost. Ale stejně dobře bych mohl prostě jenom postrádat energii nebo sílu přesvědčení na to, abych s tím vším hnul.“

Neočekával, že by mu snad nakrásně okamžitě prozradila, kde se Rania nacházela - vlastně docela silně pochyboval, že by zrovna tyhle dvě duše sešly na jednu společnou cestu a narazily na sebe. Nedokázal si to představit, ne po svých vlastních zkušenostech. Ta modrovláska utekla i od něj samotného, dokonce i poté, co jí víceméně zachránil a odvedl do bezpečí a staral se o ni - jak by asi tak mohla reagovat na stvoření jako byla Toricaane. Nejspíš by v podobné situaci práskla do bot ještě dříve, než to stihla udělat v jeho případě. I tak ale nebylo rozhodně na škodu se zkusit zeptat, když už za to svým způsobem dokonce i předem zaplatil.
„Je to složitější. Narazil jsem na ni úplnou náhodou a mohla by být velice důležitá pro záležitosti mého národa, není v tom vůbec nic osobního. Prakticky ji neznám, jen... Vím, že by mohla pomoct.“
Asi to bylo bláhové a hloupé, pokoušet se Tori vysvětlovat situaci nastalou situaci mezi ním a Raniou - soudě dle jejího stylu vyjadřování si to nejspíše přebrala poněkud odlišným způsobem, což Emillia postavilo do poměrně nepříjemné a trapné situace, ale i navzdory tomu naštěstí neztrácel naději.

Zdálo se, že Toricaane měla ale dost odlišný názor ohledně jeho postupu hledání. Než se totiž stačil nadát, popadla ho za flígr a dali se na cestu napříč městem. Emillio za Tori poněkud nemotorně několikrát klopýtl, jelikož měl menší potíže srovnat se s jejím tempem a udržet krok, když už měl nohy stále poměrně vratké a solidně se mu motala hlava, ale nakonec se to všechno dost dobře vyplatilo: evidentně totiž věděla o něčem, co on předtím přehlédl.
Tím podstatným střípkem byla vznešeně vyhlížející pozvánka na tamní vývěsce. Díky svojí drobnosti a černému papíru splývajícímu s okolním sporým světlem se přeci jen dala relativně snadno přehlédnout, zato ozdobné stříbřité písmo zářilo téměř jako paprsky měsíčního světla. Rod Killian pořádal výroční Půlnoční ples... To znamenalo dost solidní šanci na to, že by tam Raniu snad mohl zvládnout odchytit a konečně si s ní řádně promluvit a vysvětlit jí situaci... To bylo opravdové vítězství, byť by se z něj rozhodně neměl radovat takhle předčasně.
„To nepochybně postačí... Díky,“ odpověděl s viditelným obdivem, než roztáhl rty do opravdu potěšeného úsměvu a užasle vydechl, než Toricaane objal jednou rukou kolem ramen a přitáhl si ji blíž k sobě v pevném a děkovném objetí.
„Um... Omlouvám se. Máš moje hluboké díky, Tori. Opravdu.“ Dodal nakonec poněkud rozpačitě, než ji pustil a vrhl po ní napůl omluvný a napůl nejistý úsměv ve snaze smazat tu podivnou a trapnou chvíli, co nedopatřením vyvolal.

„V klidu, engelëke,” usmála se pobaveně, když mu tváře zahořely a zjevně mu došlo, jak pořádně myslela tu narážku s dívkou, kterou hledal. Upřímně jí bylo úplně fuk, zda to byla jenom milá, jeho ex nebo jenom někdo, koho náhodně potkal na cestě a teď si dodatečně vzpomněl, že od ní něco potřebuje. To nebyla její starost, vážně ne. „Nehodlám z tebe tady tahat tvoje milostné zápletky ani nic podobného, o to s vážně neboj.” Spíš než to, že by jí do toho nic nebylo (což sice byl fakt, ale zase ne něco, na co by úplně slyšela, takhle tohle na ni nefungovalo) ji to ani tolik nezajímalo. Tedy… do chvíle, kdy ji to mohlo zaujmout. A v tomhle případě se k tomu už začínalo docela schylovat. Nezaujalo ji ale to, jaký vztah k ní tak musel mít, protože by se rozhodně tak moc neohrazoval proti jejím otázkám, kdyby si o ní skutečně pomýšlel – zaujalo ji to tím spíš, protože doopravdy chtěla vědět, čím byla ta dívka tak speciální, když ji tak moc zoufale chtěl a potřeboval vyhledat, že přijmul pomoc od ní. A to i navzdory tomu, že jejich seznámení nebylo moc… příkladné, dejme tomu.
Když uviděl tu pozvánku, bylo zřejmé, že se mu nálada ihned vyhoupla o sto procent. Jako kdyby se mu pod bledou kůží rozbleskla maličká lampička, která rozzářila celý jeho zjev. Jako kdyby před ní už mávnutím kouzelného proutku nestála ta zhroucená hromádka neštěstí, se kterou se bavila v temné uličce za hospodou, ale někdo docela jiný. Byl to nezvyk, ale svým způsobem ji to pobavilo a zvedlo jí to koutky o něco výš. Jak málo stačilo k tomu, aby někdo byl docela šťastný… a to se předtím tvářil tak utýraně. Možná za to sice mohla i tak trochu ona, ale to už byly detaily, že ano. Nemohla si pomoci, ale v tomhle stavu se na něj rozhodně koukalo líp, než když ji mrzutě sledoval a evidentně jenom čekal, až ho nechá samotného napospas jeho mizérii. Inu, teď se ukázalo, že bylo vlastně dobře, že tak neučinila, no ne?

Co už ji vážně překvapilo, bylo to, že nejdřív věnoval úsměv i jí… a pak ji prostě objal. Na malý moment se ocitla přitisknutá k němu a doslova jí to vzalo veškerý vítr z plachet. Ztuhla, nejistá, zda mu má to gesto oplatit nebo zda mu za tohle má vrazit nůž do zad. Nakonec se rozhodla pro kompromis – s mírně rozšířenýma očima, jejichž zorničky se překvapením zúžily tak moc, jak jen to bylo možné, prostě vyčkala, než ji zase pustí, a poté dělala, že se vlastně nic nestalo. Taky nestalo – byla jen její chyba to, že se nechala zaskočit něčím takovým. Na její obranu, nikdy nebyla vystavována podobným situacím, kdy by se někdo v její těsné blízkosti nechal takhle strhnout přívalem emocí, takže jí vlastně tohle přišlo dost z nečekané zálohy. Jako když na vás zpoza rohu vyskočí nějaký raubíř a chce vás obrat – jen teda v tomhle případě zůstaly nedotčené její kapsy, ale už se to nedalo říct o jejím neochvějném rozpoložení. Ale to zase hezky rychle v duchu zapudila. Nechat jednoduché objetí ji vyvést z míry… to bylo nečekané. Ale ne tolerovatelné na delší chvíli.
„Mám tvé hluboké díky za obyčejné nalezení pozvánky, engelëke? V tom případě to musí být vážně velká událost,” zamrkala pobaveně, pomalu ze sebe násilím odhazujíc veškeré zbytky toho, co mohlo zavánět překvapenými emocemi. Stejně jako on přejela očima po té pozvánce – a po páteři jí přejelo mírné, ale stále docela zřetelné zamrazení. Něco na té pozvánce vás vyloženě táhlo jí vyhovět, zahodit všechny starosti a prostě uposlechnout to malé pozvání. Když zpoza řas vzhlédla k Emilliovi, věděla, že ty požadavky splňuje – magii měl, kuriózní byl rozhodně také a dle šatstva na tom ani nebyl zrovna mizerně. Dávalo by smysl, kdyby se po téhle stopě hezky vydal. Byl tu v tom ale jeden malý háček. „Očekáváš ale doufám tu skutečnost, že tam bude polovina smetánky Nescory? Ne, že bych chtěla pochybovat o tvých společenských znalostech, ale stačí ti tam málo, abys měl kudlu v zádech. Tohle je jako noblesně podaná pastička na zvířata – a ty nevíš, kdo bude poté rozhodovat o tom, komu bude povoleno odejít a komu nikoli.” Neřekla to přímo nahlas, ale poselství bylo jasné – po tom, jak rychle se nechal složit od ní… bylo vůbec v rámci nějaké racionality se někam takhle jen tak pouštět?

Upřímně nechápal zdroj jejího pobavení, ale nebyl ani zdaleka tak hloupý nebo naivní na to, aby si nedokázal spojit jednu a jednu dohromady. Choval se absolutně nemožně. Kdyby neměl tolik měkkou povahu a nacházel se v její roli, nejspíš by na sebe také poukázal prstem a neodpustil si alespoň tiché uchechtnutí, protože to, co předváděl... Bohové, měl by se za sebe stydět.
Ne, že by nebyl zvyklý na jí podobné lidi, v Alsitiu jich bylo docela dost. Na druhou stranu ale nikdy neupouštěl od svého vychování, nepsaných pravidel a celkově byl podstatně krotší, jelikož se mu takové věci dost silně příčily. Nechtěl sklouznout k chování, jaké by bylo v jeho očích netaktní a neslušné, zároveň byl díky alkoholu a celé té zpropadené situaci neschopný nebrat si její slova a chování tolik k srdci. Zasáhla ho s každou druhou větou a on neměl dostatek sil na to se bránit, nebo se alespoň trošku obrnit. Kde by měl na takhle velkou akci vzít energii? Však on neměl dost sil ani na to, aby měl soudnost ohledně svého vlastního nasávání. K čertu se vším.

„Není to tak. Osobně ji neznám, narazil jsem na ní náhodou - a důvod, proč se ji snažím najít, je podstatně větší než nějaká obyčejná známost. Mohla by pomoct našemu druhu, nic víc v tom není.“
Ani netušil, proč se vlastně takhle bránil - kde se v něm brala ta nutkavá potřeba vysvětlit, jak se situace doopravdy měla? Tori to mohlo být dokonale ukradené, jemu také. Nic jí do toho nebylo a on s Raniou nebyl nijak zapletený, tak proč byl tak nejistý? Nejspíš z něj mluvila určitá forma obav z toho, že by ho snad mohla jeho společnice soudit... A když už se nad tím tak zamyslel, dávalo to docela smysl. Nechtěl totiž zabřednout do další nepříjemné situace, ale zdálo se, že na něco podobného už bylo docela těžce pozdě.

Za to objetí by si nejradši nafackoval, ale těžko ronit slzy nad již rozlitým mlékem. Co se stalo, stalo se. Toricaane sice předstírala, že se nic nestalo, za což jí byl Emillio tajně vděčný (a opravdu se silně pokoušel nedávat najevo, že tomu tak bylo, aby následoval jejímu příkladu a dělal jakoby nic) ale ta rozpačitost se ho nějak ne a ne pustit. Nedokázal ji ze sebe ani setřást, téměř jako kdyby se mu hluboce zahryzla do jeho každičké kosti v jeho těle a odmítala odejít.
„Tahle věc je... Opravdu hodně důležitá. Nepřeháním, když řeknu, že jde o záležitost života a smrti. Asi to zní dost otřepaně a přepáleně, ale je to tak. Ta pozvánka je obrovská šance...“
Veškerá radost a naděje ho ale opustily, když dodala tu poslední poznámku. Ne, že by s tím snad nepočítal, ale... To uvědomění na něj dolehlo jako silná vrstva betonu na kůži, rvoucí ho k zemi coby kotva, s níž se nedalo hnout ani o píď. Měla pravdu, neměl by se tam vydávat jen tak a k tomu ještě navíc úplně sám. Byť byl ve společnosti obou světů pečený a vařený, tohle bylo něco úplně jiného. A dost možná to byla jeho jediná reálná šance na to, aby dokázal splnit svůj úkol.
„To je sice pravda, ale... Nezáleží mi na tom. Musím tam jít a alespoň to zkusit, pokud nic jiného. Je mi jedno, jestli se mi něco stane. Život jednoho se nedá srovnávat s životy velké masy společnosti, je to moje povinnost. Můj úkol. Nesmím teď couvnout.“

To, jak zoufale se snažil bránit proti jejímu možnému podezření, že by snad s dívkou, kterou hledal, mohl něco mít, bylo docela roztomilé, aby pravdu řekla. Když ukončil svůj malý monolog, jen se na něj šibalsky usmála. „Ale no tak, nemusíš se tu přede mnou tam vehementně obhajovat. Věřím ti, že to není někdo, po kom bys šel – už jenom proto, že kdyby tomu tak bylo, tak by ses před hodinkou v té uličce bránil o trochu urputněji. Ať je ta dívka kdokoli, tak klid. Nemám ve zvyku romantizovat každý vztah napříč dvěma osobami, o kterých byť jen zaslechnu, takže klid.” Doopravdy jí to mohlo být ukradené. A i kdyby ne, bylo to docela očividné. Kdyby pro něj znamenala o něco víc právě v tom smyslu, kterému se bránil, mluvil by o ní úplně jiným způsobem. Ale ta informace, že by mohla pomoci jeho druhu… to upoutalo její pozornost. Jak mohla jediná dívka být důležitá pro něco tak velkého? Jak se zdálo, tak blonďáček byl vážně namočen v něčem velkém. Jen těžko říct, zda v tom vůbec byl dobrovolně, anebo byl jenom chudák pěšák, kterého to bez varování a bez otázek prostě smetlo cestou.

Viděla, že mu tou svojí poznámkou docela rozbořila vzdušné zámky a stáhla ho hezky zpátky na zem. Těžko říct, zda by jí to mělo být trochu líto nebo ne, ale brala to tak trochu jako laskavost na oplátku, že stejně jako ona předstíral, že nic – a přeci jen, lepší se připravovat na trochu tíživější realitu, než aby se potom vydal na ten ples a tam se mu stalo něco, co už by možná nemusel rozdýchat, no ne? Svým způsobem si nepřála, aby tak snadno zaklepal bačkorama – prokázal se jako dobrý společník, a to i když o to vlastně tak úplně nestál (ale to byl opět detail ze začátku jejich shledání… netřeba hledět do minulosti celé věky, no ne?). Připravenost byla jedna z nejlepších zbraní i obran, které mohl mít na své straně, takže tak úplně neviděla smysl se kvůli tomu rmoutit, no ne? „S něčím takovým jsi snad musel počítat, no ne? Nevypadá na úplného vesnického burana… naopak, mohl bys tahanice šlechty znát sám moc dobře, nemám pravdu? Pochybuji, že napříč rasami mezi tím bude takový rozdíl. Pár dvorů už jsem viděla – a vždycky je to jenom skupina těch, co si myslí, že na ně nikdo nemá, ve které se mezi sebou jedinci tahají o moc. Nic moc jiného. Nic pořádně… zajímavého. I když musím uznat, že jejich prostředky sem tam jsou hodny tomu, aby jim někdo věnoval pozornost.”

Zdálo se však, že i když ho to trochu srazilo na tom nadšení, odhodlání se na sever vydat mu přeci jenom zůstalo. Pozoruhodné… Tori sama pořádně netušila, zda to má brát jako náznak odvahy, anebo naprostého šílenství. Dost možná to byla jakási podivná směsice obojího, kdo ví? Tak jako tak, nezdálo se, že na celém světe existovalo něco, co by ho dokázalo přesvědčit o opaku toho, co chystal, proto ji to zaujalo ještě víc. Ten zápal, co v sobě pro to měl, by v něm skoro až neočekávala. „Jsem ráda, že sis toho vědom, ale obávám se, že samotná vědomost ti nepostačí ani jako vratký štít, natož jako odolný meč,” pronesla trochu zamyšleně, zatímco klouzala pohledem mezi ním a tou pozvánkou, která se mírně chvěla v nočním vánku, o který v Hilonu díky blízkosti moře nebylo rozhodně nouze. V hlavě se jí něco líhlo, ale zatím to mělo teprve neurčité tvary. Pomaličku se to ale začínalo klubat, jen to čekalo na okamžik, kdy to sama pochopí.

Muselo být poznat, kdy ji to konečně napadlo – oči se jí svým způsobem rozjasnily a po rtech se jí roztáhl úsměv, který připomínal kočku, které někdo zrovna nabídnul smetánku. „Ale mám pro tebe alternativu, jak tam možná přežít bez větší úhony,” pronesla s jistým, pevným tónem. Tohle znělo vážně jako něco, co čeho se ráda chtěla nechat stáhnout, protože to nabízelo už z prvního dojmu určitou dávku tajemnosti a něčeho dalšího, neurčitého, co ji k tomu táhlo jako magnet. A kdo by byla, aby něčemu takovému řekla ne? „Vezmeš mě s sebou, engelëke. Nejenom, že s dobrou náladou dokážu zařídit, abys neskončil nabodnutý na kůl někde v zahradách – na což bys mohl slyšet, pokud je to skutečně tak důležité –, ale dokážu nám sehnat odvoz. Což je taky fajn nabídka, protože pokud sis nevšiml data… jsi docela v časovém presu, aby něco takového stihnul.”
Těžko říct, proč mu to vlastně všechno nabízela. Proto, že se nudila a neměla do čeho lepšího píchnout, nebo proto, že skutečně chtěla zjistit původ toho, co ji tak táhlo na tu událost? Pravděpodobně to byla kombinace obojího. Ve výsledku to bylo ale jedno, protože závěr byl stejný; zdálo se, že mu bude život otravovat ještě nějakých těch pár dní…

Nemělo smysl cokoliv předstírat... Dost se mu ulevilo, když se mu ze strany Tori dostalo odpovědi, že jí po tom vztahu nejen nic není, ale že nemá potřebu za tím hledat kdoví co. Pravda byla totiž taková, že Raniu vůbec neznal: věděl o ní jen zanedbatelnou hrstku věcí. Nepochybně musela být napojená na vodní božstva, magie z ní doslova sálala... Ale zároveň působila neskutečně křehce, což nemohlo ani v nejmenším odpovídat Vyysihuovi, nýbrž jedině Jünai. A právě to byla věc, co ho tolik hnala kupředu a držela ho stále jakž takž na nohou, jelikož s takovou by mohla velice dobře být klíčem k rozuzlení současné napjaté situace v Alsitiu. Pokud by se koruně podařilo navázat solidní pouto s potomkem hlavní bohyně, mohli by společně dokázat převrátit tu spoušť, co se neustále rozšiřovala - a trvale zapudit i sirény, kterých bylo viditelných čím dál více. Možná to byla naivní myšlenka a on se upínal k plané naději, ale nic lepšího neměl. Oni nic lepšího neměli. A tak se velice ochotně chytal každého stébla trávy poblíž.
I přesto mu kámen spadlý ze srdce nepřinesl žádný větší nebo snad trvalejší klid, jelikož ho vzápětí situace opět psychicky rozcupovala na kousky. Pravda byla taková, že v podobném stavu nikam vyrazit nemohl - ale musel s Toricaane souhlasit ve vícero bodech, z níž byl jedním právě i fakt, že by musel vyrazit co nejdříve, jelikož ho tlačil čas. Jenže takhle opilý by se nikam nedostal, spíš by skončil někde ve škarpě a obraný o poslední kousek čehokoliv, co by mohlo mít nějakou cenu. Ne, musel se alespoň vyspat a nabrat síly, aby se mohl někam doopravdy vydat. Chtělo to víc, než chaotický závod na panství, jaké v životě neviděl - a nemohl popírat ani další skutečnosti, co mu rozhodně na nervech nepřidávaly. Jít na podobnou akci bez důvěryhodné společnosti* by se rovnalo absolutní sebevraždě. Jenže kde by asi tak měl podobně narychlo najít někoho, kdo by s ním mohl jít a pomoct mu? Nebo alespoň aby mu kryl záda, když už nic jiného? Všichni jeho známí byli pod vodou, musel si poradit sám. Tak jako vždycky.

„Já vím, jen... Slyšet to podané takhle, zní to podstatně hůř.“ Nepatrně potřásl hlavou, než strhl pozvánku z vývěsky a pořádně si ji prohlédl, očima kopírujíc elegantní smyčky na stříbrném písmu. Pokud by se tam vydal, znamenalo by to dost možná přelomovou šanci pro jeho druh, pro jeho přátele... Pro Alsitio. Na druhou stranu tím ale dával všanc nejen svoji vlastní reputaci a krytí před některými lidskými šlechtici, ale především i život.
„Mám tě vzít s sebou? To je šílenství, Tori. Sama si řekla, že je to nebezpečné - riskovat svůj vlastní život mi nevadí, ale dát všanc i ten tvůj? Ne, to opravdu ne. Není to tak, že bych snad pochyboval o tvých schopnostech a moci, ale... Nepřijde mi to správné. Pokud máš pravdu a bude tam skutečně taková smetánka a lidé ze všech možných koutů společnosti, budeš tam zhruba ve stejně riskantní pozici jako já. A já prostě nemůžu jen tak jít někam, kde hrozí podobné nebezpečí a ohrožovat někoho dalšího, kdo s tou záležitostí není ani spojený. Kdyby se ti něco stalo, neodpustil bych si to.“





* což ale Tori úplně nesplňuje, co si budem

Inu, vážení, tohle byla vážně nemilá situace. Nebude vám lhát v tom, že si Emillio vážně myslel, že couvne před něčím, co se zdá jenom trochu (no dobře, možná podstatně více, ale chápete jistě její pointu) nebezpečné. Dokonce, ačkoli nečekala z něčeho tak malicherného tak ostrou reakci, ji to dokonce urazilo – a to ne jen tím stylem, že by se nad tím zašklebila a přešla to, ale reálně se jí to dotklo. Už něco málo z její síly pocítil – když skončil naplácnutý v té temné uličce, například. A i když docela chápala, že tehdy nebylo zapotřebí zrovna mnoho, že byl tak na káry, že by ho zvládl zdolat a zneškodnit kdejaký začátečník, stejně si to vzala dost osobně, abychom se chápali. Zvedla se v ní vlna, která většinou končila tím, že někdo další skončil s vytrhanými zuby, uškubnutými končetinami a podříznutým hrdlem… a ona měla vážně co dělat, aby ji udržela v sobě a pevně na otěžích, protože kdyby se tak nestalo, asi by to nemělo hezkou dohru. Vážně si zakládala na tom, aby si o ní každý, koho potká, nemyslel, že je jen nějaká padavka a městská slečinka, co si bojí zašpinit ruce. Takovým většinou opak dokazovala tím, že si smočila ruce v jejich krvi – a kdyby jí Emillio nepřišel tak zajímavý, dost možná by v reakci na tohle zachovala přesně tak i u něj.
Místo toho, aby po něm vyjela, se jí na rtech nejprve zformoval ledový, rádoby klidný úsměv. Kdybyste jí ale v tu chvíli nahlédli do očí, stali byste se svědky učiněné bouře, vichřice, která smetla všechno, se jí hodlalo postavit do cesty. Rozhodně to nebyl výraz klidu a míru, k tomu měla daleko asi tak, jako mělo její peří v druhé podobě daleko k čistě bílé. S tímhle úsměvem na rtech pomalu zvedla bradu tak, že na Emillia díky nevelkému výškovému rozdílu hleděla kapku shora, než udělala krátký, pomalý krok jeho směrem. „Přijde ti to jako šílenství? Skutečně?” pronesla, ze slov jí odkapával jed zamrzlý v pevném skupenství. Kdyby sama musela podobnému tónu naslouchat od někoho dalšího, rozhodně by se jí to nelíbilo. Teď ale to jediné, o co jí šlo, bylo ukázat blonďáčkovi, že ani zdaleka není ta, o kterou by se musel při podobných výletech bát – a ostatně i v každé další situaci. Proto měla například tolik ráda tohle město; Hilono mělo pověst ne zrovna bezpečného místa, kde se to hemžilo piráty, vydřiduchy a podobnými lidmi. I navzdory děsivým povídačkám tu taky nechodila se sklopeným zrakem, obávajíc se pomalu i vlastního stínu; kdepak.
Nesla se městskými ulicemi, jako kdyby jí patřily. Protože kdyby došlo k tomu, že by se s ní snad někdo pokusil dát do křížku, byla si jistá tím, že by vyhrála. Však tomu tak i bylo u těch několika hlupáků, kteří se o to v minulosti pokusili; a při podobných urážkách se nespokojila s tím, aby jim jen dala za vyučenou. Ne, jejich doplacení na falešnou nedosažitelnost a ješitnost bylo vyváženo životech. Poté už jen málo který blázen měl tu kuráž se pokusit o něco podobného.

Emillio nebyl podobný hlupák, tím si byla jistá. Za jeho slovy kupodivu skutečně spatřila to, že nechtěl, aby ostatní přicházeli k úhoně – což bylo trochu paradoxní v jejím případě, když uvážíme, že ona byla aktuálně taková jeho jedna velká neoblomná úhona. Ale to byla jiná pohádka. I když racionálně jeho odpověď asi chápala, pořád byla dotčená – což ji neuvedlo do zrovna nejlepšího rozpoložení, co se jenom nálady mohlo týkat. A odpovídala na to celá její bytost, každičká buňka… a také se, aby toho nebylo zkrátka málo, pod tím náporem k životu probrala její magie. Zapraskala ve vzduchu kolem, napružená z toho, že si někdo dovolil o ní někdo pochybovat. Toricaane téměř v žilách cítila potřebu mu tu sílu nějak demonstrativně ukázat – ale takhle na veřejnosti by to bylo velice riskantní gesto. Navíc… pochybovala o tom, že už teď to necítil. Ať už byl na káry nebo ne, spojení krve yialadri a fae mu zajistilo, že dozajista musí cítit magii pulzující v neodbytných vlnách kolem něj.
„Něco ti povím, drahý Emillio. A věř, že se velice nerada opakuji. Neurážej mě tím, že se o mě budeš bát – vím, jaké riziko přináší velký roj nescorské šlechty. Tancuju mezi těmi idioty tak dlouho, co jsem na světě. Ačkoli se ti to jistě zdá zvláštní, vím, jak fungují tyhle přehlídky moci – a i kdyby se chystal hromadný masakr, na jehož konci by měla přežít jen hrstka*, není to červená vlajka. Nemusíš se bát o to, zda budu v pořádku, engelëke. Bála bych se o to, zda budou v pořádku ostatní.” Když ukončila ten svůj krátký monolog, svým způsobem se jí ulevilo. Nebyla od dlouhých proslovů, ale ten vztek nešlo jinak moc filtrovat – pokud nechtěla přejít k násilí, což se jí zase na jednu stranu u Emillia moc nezamlouvalo. Když tedy promluvila znovu, už zněla o něco skutečně klidněji, dokonce už i její magie už jen mírně syčela, připravená se zase stáhnout, dokud nebude potřeba. „Takže ne, doopravdy se o mě nemusíš obávat, drahý Emillio. Jsem více než schopná se o sebe postarat. A i kdyby se ti to pořád nepozdávalo… tuším, že už ti došlo, že ne neberu jako odpověď.”


* …jo holka, kdybys věděla, jak blízko pravdě jsi v tomhle případě.

Osobně se považoval za poměrně klidného a nekonfliktního člověka, ale i on měl svoje meze. Doopravdy se pokoušel na Toricaane pohlížet s co možná nejmenším zaujetím - nenechat si zatemnit úsudek kdoví čím, brát věci z pozitivnějšího stanoviska a nepropadat chmurnostem. Situace se ale vyvíjela dost opačným směrem, když na něj konečně začala plnou vahou doléhat celá ta masa napětí, tvoříc neskutečně tíživou atmosféru uvnitř jeho nitra. Ta žena ho pronásledovala jako žralok, co vycítil pach krve. Chovala se jako predátor* a ať už jí šlo o cokoliv, Emilliovi s ní už pomaličku začínala docházet trpělivost.
Nebyl nesvéprávný, aby snad nemohl činit svoje vlastní rozhodnutí. A jedním z nich bylo nepochybně to, že ji s sebou zkrátka brát nechtěl - z mnoha důvodů. Ten nejdůležitější ale doopravdy byl tím, že ji nechtěl ohrožovat. Jak by asi tak mohl riskovat život někoho dalšího kvůli vlastní věci, s níž ona neměla vůbec žádné spojení? Sama popsala tu možnou situaci, do jaké by se tam nejspíše dostali. Tak proč byla tolik popuzená jeho starostí a snahou o vlídnost? Poměrně ho děsila možnost toho, že by na něj sama pohlížela shora. Vnímala ho snad jako psa? Nějakou kořist, loutku s níž mohla manipulovat dle vlastní libosti?

„Také ti něco povím, drahá Toricaane. Nemám až tak slabou vůli, abych neustále uhýbal. A pokud jde o tohle...“ Odvětil až překvapivě pevným hlasem, než pozvedl ruku v níž držel pozvánku na ples.
„Díky za pomoc, ale půjdu sám. Nikdo ti nebrání na ten ples jít sama za sebe, takže pokud tam opravdu toužíš jít, nic ti v cestě nestojí. Celá tahle hádka je naprosto bezpředmětná, Tori. Uráží tě fakt, že o tebe mám starost? Dobře, nebudu ji mít. Nehodlám se ale omlouvat, protože k tomu nemám důvod. Mimo toho i tak jako tak půjdu sám, protože to, proč tam jdu, není ani moje ani tvoje věc.“

Doopravdy se s ní hádat nechtěl, nedělalo mu to žádnou radost. Vlastně hádky bytostně nesnášel - ale když se podobné věci nedalo žádným způsobem vyhnout, co měl asi tak udělat? Svolit k tomu, co po něm chtěla? Ne, to nemohl. Měl k tomu dost důvodů - a jeden z nich najednou povstal a začal zářit tak jasně, že zkrátka ignorovat nešel. Kdyby ji přeci jen vzal a šli tam společně, pokud by setrvala s podobným přístupem, dost dobře by selhal ihned po příchodu. Nemohl se zkrátka soustředit na ni a její tahání za nitky a zároveň ještě hledat Raniu, natož s ní pak ještě vyjednávat.
Místo aby tedy počkal na nějakou reakci z Toriiny strany, nakonec se jen obrátil na patě a dal se na odchod, pokoušející se uvnitř vzdorovat svému rozporu. Ať už se tomu bránil nebo ne, po kůži se mu rozlil nepříjemně ledový pocit, značící povstávající úzkost. Měl z té situace zatraceně mizerný pocit, ale nedokázal s ní nic víc nadělat, zvláště ne ve chvíli, kdy už mu začínala třeštit hlava a byl vážně unavený.

„Ale ale ale. Kohopak to tu máme?“ Emillio se zastavil v půlce dalšího kroku a frustrovaně si povzdychl, když pohledem spočinul na trojici tamních pobudů, co si ho předtím dobírali sotva dorazil do města. Napoprvé se mu podařilo je nějakým způsobem setřást, ale opět se setkali v krčmě - a evidentně na něj nezapomněli, jelikož nemohla být náhoda, že se tou dobou ještě stále motali kolem.
„Na šarvátky nemám ani čas, ani náladu,“ odvětil Emillio s mírným podrážděním v hlase. Pokoušel se jim dávat co možná nejklidněji najevo, že na ně vážně neměl náladu - a poněkud naivně tím apeloval na jejich smysl pro soucit a racionalitu, což byly rozhodně dvě věci, jakých se jim nedostalo. To ale opilému blonďáčkovi v danou chvíli bohužel úplně nedocházelo.
„Ale my jo. Přijdeš si do našeho města, okupuješ naši hospodu... A nakonec nám přebereš i tamtu krasotinku. Co si o sobě myslíš, hökke?“ Jeden z mužů během svého proslovu popošel kupředu a než stihl Emillio uhnout, plnou silou do něj strčil. Emillio díky tomu ztratil rovnováhu a užuž by nepochybně skončil na zemi, kdyby ho zezadu nezachytil jeden z ostatních kumpánů, co ho okamžitě popadl i za obě paže a stáhl mu je dozadu, aby se nemohl bránit.
„Mjaalbet,“ zavrčel blonďák, ale jeho noví přátelé na to nereagovali nijak víc než škodolibým pošklebováním. Sice se začal solidně cukat a bránit, ale opilý a proti přesile hromotluků doopravdy šanci neměl - díky čemuž než se vůbec stihl pořádně nadát, skončil potlučený na zemi v blátivé kaluži.



* um... málem jsem napsala něco jinýho. Pomoc.

Ten proslov, ten odmítavý postoj, co proti ní blonďáček zaujal… lhala by, kdyby řekla, že se jí to nedotklo. Trochu ji to i zarazilo, jistě, ale ve výsledku to hlavní, co se dostavilo, bylo podráždění z toho, jak ji prostě jen tak odmítnul. Jako kdyby mu nabízela to, že společně půjdou rituálně vraždit koťátka, ne to, že by byla ochotná mu píchnout s bezpečností někde, kde to bylo docela zapotřebí. Brala to tak, že se sama chtěl zabavit a navíc chtěla zůstat nablízku jemu, jelikož ji skutečně zaujal… ale zdálo se, že na tohle měli oba dva odlišný názor. Na ta jeho slova mu neodpověděla ani hláskou – jen sledovala, jak ze sebe vysypal, co chtěl, a potom nakvašeně vyrazil rovnou (tak moc, jak to v jeho stavu jenom šlo) linkou pryč, ukazujíc jí záda – a svým jednáním svým způsobem i zdvižený prostředníček. Upřeně ho sledovala, než zmizel z dohledu. Měla by se prostě otočit na patě a jít si po svých, ale… nedalo jí to. Takže než se pořádně nadála, její zvědavé nohy se prostě rozešly směrem, odkud zmizel.
A její malé pronásledování netrvalo moc dlouho – protože i blonďáček se brzo musel zastavit. Cestou mu totiž překřížili linii tři mladíci, všichni přibližně v jeho věku. Netrvalo dlouho poznat z jejich chování i postoje, že to byli zároveň i piráti. A pěkně arogantní exempláře, jak si Tori nemohla nevšimnout. Zůstala ve stínu za rohem a sledovala tu jejich malou roztržku, připravená nezasahovat. Přeci jen, pokud blonďáček chtěl být sám za sebe, ať se z toho vykecá sám. Poté ale ti idioti sáhli po násilí – a to byla i chvíle, kdy věděla, že od toho nedokáže dát ruce pryč. Ne, že by snad měla komplex zachraňovat ho jako nakopnuté štěně- ale co si budeme vykládat, přesně tak to bylo. Zaujal ji a byl moc roztomilý na to, aby jen tak sledovala, jak mu tu hezkou tvářičku předělají do opuchlého čehosi. A ve chvíli, kdy rázně přitvrdili a blonďáček se střídal mezi nimi a blátem na zemi, už jí bylo tak nějak jasné, že její potřeba strkat nos do všeho, kolem prošla, tohle jen tak být prostě nenechá.

Zvířecí podoba, kterou měla vrozenou, nebyla dostatečná na to, aby posloužila tomu, o co jí teď tolik šlo; nešlo jí jenom o to, aby je odehnala, kdepak. To by bylo pro ni až moc jednoduché – a proč si to dělat snadné, když to mohla vzít složitější a pro ty tři rozhodně víc traumatizující cestou. Chvíli pátrala v paměti po všech možných zvířatech, která by se k tomu mohla hodit, než jí v mysli zablesklo světélko a jí se na rtech roztáhnul sladký, ale zákeřný úsměv, když přišla na úplně ideální řešení. Věděla, že na oblečení jí to nestačí, takže až by se proměnila zpátky, hrozilo to, že někoho zase pohorší, ale… upřímně, to nebylo něco, co by ji zrovna dvakrát trápilo. Nikdy nebyla zrovna stydlivá, co se týkalo vlastního těla – a to i navzdory tomu, že nevlastní matka se snažila vychovat z ní dámu, co by se radši nechala mučit, než aby dobrovolně cizímu muži ukázala obnažený kotníček. Hořce se ušklíbla, když si vzpomněla, jak pohoršená vždy byla tím, jak se Tori chovala – a ten úšklebek jí zmrznul na rtech, když se k té vzpomínce přidala ještě ta, ve které jí ta samá žena těsně poté, co ji vykopla z domu, vyčetla, že stejně nikdy neměla na to, aby za něco stála.
Pokud existovalo něco, co ji popudilo ji zabít ještě víc než ten fakt, že se k ní otočila zády… bylo to přesně tohle. Tohle – to, co ji pronásledovalo ještě celé roky v nočních můrách. To, kvůli čemu každá věc, kterou udělala, cílila na to, aby sama sobě i všem okolo dokázala, že na co sáhla, tak na to jednoduše a zkrátka měla. Protože nic se jí nikdy nedotklo tak moc a tak hluboce, jako bylo tohle prohlášení. Protože to byl pravděpodobně její největší strach – něco, z čeho jí tuhla krev v žilách. A to asi jediné, co se jí dokázalo dostat doopravdy hluboko pod kůži bez větší snahy.
Ale teď neměla čas na to, aby si lízala staré rány na duši. Na to měla noci, které strávila bez toho, aby zamhouřila oči. Když vykoukla znovu zpoza rohu, viděla, že by vážně už chtělo zakročit – ti tři idioti měli nad blonďáčkem až děsivou převahu, uvědomovali si to… a vyžívali se v tom s takovým nadšením, že kdyby z nich cítila alespoň malý záchvěv magie, tak by očekávala trojici t’ealh supů nebo něčeho podobného. Takhle to ale byla partička obzvláště krutých lidských kluků – těžko říct, zda ji to víc popudilo nebo otrávilo. Přehnané sebevědomí ve spojitosti s tím, že měli takovou převahu, že to nebyl vyrovnaný boj ani s oběma očima vypíchnutýma – a to se jí dvakrát nezamlouvalo. Už jen díky tomu, že i když se na to se svým dost vychýleným morálním kompasem moc nehodila, zakládala si na tom, aby byl boj vždycky alespoň trochu fér. Avšak na tomhle… na tomhle nebylo zvládnutelného vůbec nic. A upřímně, tři lidští idioti, kteří měli v krvi alespoň částečnou houževnatost, proti kříženci ne zrovna k boji stavěných ras, ještě navíc vylitému jak váza – to znělo jako velice, velice špatný vtip. Vtip, kterému hodlala učinit zase hezky přítrž. Těžko vlastně říct, proč, ale brala to tak, že ona si nárokovala blonďáčka jako první – a to, že se ho rozhodli šikanovat i navzdory tomu, že to byla její výsada, byl další hřebíček do jejich rakví.

Proměna byla o něco pomalejší než ta, která ji doprovázela při změně v kavku – tenhle ptáček nejenomže nebyl její vlastní, aby jí to ulehčil, ale také byl o dost větší, než na co byla zvyklá. Ale tohle nebyl problém, se kterým by se nepopasovala, takže jenom o pár nekonečně dlouhých vteřin a pár děsivých zakřupání v kostech později už na jejím místě nestála tmavovláska, která se tam přikradla, nýbrž ne zrovna malinký papoušek, který měl ale zatraceně daleko k té veselé hromádce peří, kterou byste si pod tím slovem představili za běžných okolností. Opatrně osvobodila pařátky ze zamotané látky kalhot, které po ní zůstaly, protože přeci jenom, ani při téhle velikosti si neuměla představit létat zatížená vahou oblečení. Už takhle si na sobě nechala tu lehkou košili, aby se centrem Hilona neproducírovala nahá – jí samotné na tom ani tak moc nesešlo, ale bylo jí jasné, že byli mnozí, co by tím moc tak nadšení nebyli. A tenhle večer už na nějaké větší handrkování neměla moc náladu. Přešlápla ještě jednou na hromádce oblečení, odstrčila ji blíž ke zdi (měla by ji docela ráda zachovanou, až se k ní vrátí), než konečně vzlétla.
Požitkářsky na moment prostě jenom splynula s tmou kolem, užívajíc si toho pocitu, který se v ní vzedmul ve chvíli, kdy pod křídly ucítila vzduch. Byla to docela dlouhá doba od chvíle, co se proměnila naposledy, protože několik minulých dní cestovala ryze v lidské podobě kvůli tomu, že se pohybovala v lidské společnosti – a čerpala síly. To jí mimo jiné dalo jistotu, že tuhle podobu vydrží na sobě držet mnohem déle, než to bylo běžné, což jí jenom vyhovovalo. Nic proti její druhé přirozené podobě, měla tu kavku zatraceně ráda kvůli rychlosti a hbitosti, ale… takhle podoba jí dodávala určitou formu síly, která se jí líbila, protože na vteřinu jako kdyby měla nad vším mnohem větší dávku kontroly. Ptactvo, které dosud křižovalo tmu, se jí začalo tak nějak přirozeně vyhýbat, takže tuhle noc měla jen a pouze pro sebe. Kdyby neměla zamířit znovu dolů, mohla by prostě jenom létat kolem a užívat si nekonečný příliv svobody, který se s létáním propojoval. Ráda by, doopravdy ráda… ale měla tam dole záležitost, která si žádala to, aby ji vyřešila. Takže po malém okamžiku toho, kdy se topila ve tmě, se zase spustila dolů – přímo k trojici mladých, arogantních pirátů a blonďáčkovi, kterého si mezi sebou přehazovali jako horký brambor těsně před oškrábáním.

Ve svém zápalu škodolibého veselí a arogantního křičení nadávek, které cílily na všechno možné, jí dali prostor na to, aby si rychle vytipovala, na koho bude ideální se spustit nejprve. Došla k tomu, že to byl nejvyšší z nich, vytáhlý zrzek s tmavýma očima a s jizvou přes polovinu levé tváře. Právě on zrovna drtil blonďáčka v železném sevření, zatímco ze rtů mu kanul takový příliv nadávek, že by se z toho každému posluchači, co by byl alespoň trochu při smyslech, obrátil žaludek. Mnoho z těch urážek cílilo na to, jakého byl blonďáček původu, což bylo něco, co se docela osobně dotklo i Tori – přeci jen, Emillio nebyl jediným křížencem široko daleko. Věděla, že i když to bylo vzdálené jako letní teplo uprostřed kruté zimy, tak ona v krvi měla to, co on – a i kdyby ne, čekala by možná od pirátů trochu větší shovívavost. Přeci jen, posádky lodí byly často útočištěm kříženců. Tihle byli jedni z mála, u kterých se s takovým přístupem dalo setkat… a ona si jen v duchu říkala, jak doopravdy mizernou smůlu musí Emillio mít, aby natrefil ze všech možných zrovna na chásku podobných individuí. Jeho anděl strážný evidentně musel mít dovolenou.
Snést se k tomu zrzkovi zezadu bylo to nejmenší. Neviděl ji, nemohl ucuknout. Možná by mu i dala šanci se bránit, zkusit utéct, ale… svoji šanci k tomu, aby s ním jednala nějakým způsobem slušně, si vyčerpal v momentě, kdy protáhl blonďáčka bahnem, zatímco se do něj nepřestával navážet jako slovy, tak hrubou silou. To už Tori přetekly zkrátka a jednoduše nervy a spustila se na něj co nejrychleji to jen šlo – i kdyby ji viděl, nestihl by utéct. Zahlédli ji oba jeho kumpáni, jak se jako stín vrhá z nebe, ale an oni ho nemohli varovat dost brzo na to, aby mu to nějakým způsobem pomohlo. Ani náhodou – jednou po něm šla, tak už se nehodlala stáhnout kvůli tomu, že by jí to chtěli překazit. A upřímně, podoba, kterou zvolila, vypadala uprostřed noci v uličce, kterou jen částečně osvětloval měsíc, děsivě natolik, aby se nepokusili vrhnout se mu naproti… ba dokonce aby nad tím ani na vteřinu nezauvažovali. Uviděla jen záblesk strachu v očích těch, co stáli naproti ní, než se s posledním mávnutím křídel zarazila ve vzduchu a zabrzdila jednoduše tím, že se nepříliš vybíravě zaklesla zatraceně ostrými drápy do pirátova krku a části tváře.

Jedním drápem se mu div nezasekla do levého oka. Tak jako tak, z každého místa, kam se mu do kůže zaryl ostrý hrot, na sebe nenechala dlouho čekat temně rudá krev, jejíž kapky vyperlily na povrch jenom vteřinu před tím, než se pirát vzpamatoval z prvotního šoku. Pustil blonďáčka ze sevření – a začal ječet tak pronikavě, až měla sto chutí vytrhnout mu hlasivky z hrdla hned, bez nějakých delších cavyků. Vlastně… možná by měla. Když viděla, jak se blonďáček zmoženě zvedá ze země, světlé oblečení, kůži i vlasy pokryté lepkavým bahnem, měla sto chutí udělat to a spoustu dalších věcí, dokud ten arogantní plantážník nezaklepe bačkorama. V tu chvíli, kdy jí tahle myšlenka projela hlavou, sebou začal zrzek škubat. V duchu, jelikož jako opeřenec to mohla sotva udělat, se mu do tváře i krku zaklesla drápy silněji, což bylo doprovázeno tím, že se krev začala valit o něco víc. Nebyla to hezká podívaná, ale… nedělala to pro estetičnost situace. Ani náhodou. Dělala to proto, aby jemu došlo, jak moc velkou chybu udělal – dotknul se jí tím, že si dovolil sáhnout na někoho, koho si nárokovala. A taky ji vyloženě namíchnul tím, jaké kecy předtím vedl – za to, že mu dle jeho slov „odlákal tamtu krasotinku” mu měla sto chutí zobák zabořit hluboko do břicha a vyškubat všechno, co by v něm našla. Nebo možná využít sílu, jakou tahle podoba měla, k tomu, že by ho připravila o to, čím uvažoval, když ty hovadiny vypouštěl z pusy.
Dřív, než si tuhle možnost pořádně promyslela, jí pravým bokem projelo ostré zaštípání. Nevěřícně se ohlédla tím směrem – pirátova ruka se motala kolem ní, mezi prsty svíral malý, směšný nožík. A zdálo se, že se mu poštěstilo jí ho tím zasáhnout – což už bylo vážně něco, co nemínila tolerovat. Dřív, než se pirát stihl nadechnout, se po těch jeho prstech ohnala zobákem – a dřív, než se stihl nadechnout kdokoli další, se pár prstů válel v blátě u jeho nohou společně s nožem, zatímco z pahýlu ruky se vyhrnula další válka horké krve. I když jako pták by měla mít značně oslabený čich, stejně si to praštilo přes nos jako malá dávka vítězné vůně. Zrzek pod ní začal ječet ještě víc. Když hodila očkem po jeho společnosti, jediný, kdo zbyl, byl přihlížející blonďáček. Oba jeho kumpáni už dávno vzali do zaječích – povedení to kamarádi. Možná dobře pro ně. Protože to, co udělal – to, že ji zranil, i když tak malicherně,že věděla, že to stejně bude co nevidět v pořádku – byl poslední malý hřebíček do jeho rakve; ona pověstná poslední kapka, po níž její trpělivost přetekla z poháru… nebo, dle toho, jak málo jí obecně mívala, spíš ze štamprlete. Tak jako tak, brala to jako signál a malé povolení k tomu, že se do toho zrzka může konečně skutečně pustit.
Pořádně ho sevřela, než znovu roztáhla křídla a smýkla se zrzkem tak, aby přistál na zemi. To jeho vyděšené ječení začínalo být víc chraplavější, bylo znát, že už začíná mlýt z posledního – a že se ho v obranném reflexu začíná zmocňovat šok. Pustila ho, zatímco padal, aby neskončila pod ním, a když přistál v blatě tam, kde původně koupal blonďáčka, dosedla mu na hruď. Zasýpal, když mu do ní taktéž zatnula drápy, ale když se narovnala, vyděšeně zmlknul. Tahle podoba víc než cokoli jiného připomínala nějakého služebníka Crännäris – bylo jen přirozené, že se jí bál. Samozřejmě. Ten pocit, že tomu tak bylo, se přes ni opojně přeléval jako vlna čirého nadšení, doopravdy si to užívala, nemohla si pomoci… a vlastně ani nechtěla, aby tomu bylo snad jinak. Tohle bylo něco, co ji drželo naživu a svým způsobem ve formě. Věděla, že s laskavostí moc daleko nedojde. Po zlém to šlo vždycky a nejrychleji… takže bylo jen na ní, aby se tomu také hezky přizpůsobila a upravila si pravidla i ve svůj prospěch.

Znovu vzlétla, ale jen proto, aby mu znovu usedla na hlavu. A tentokrát se nezaryla spáry jenom do kůže – bez mrknutí sledovala, jak se ostré černé drápy zarývají hluboko do zrzkových tmavých očí, ze kterých se jen po pár chvílích stala roztrhaná tkáň, cáry bez jediné naděje na zahojení se. Krev na sebe rozhodně nenechala čekat dlouho – a stejně tak bolestné skučení, které ale odumíralo pirátovi na rtech. Neměl síly, ztratil hodně krve… a nebojoval. Věděl, že už to nemá cenu. Taky, i kdyby se mu podařilo se z toho vylízat… co by to bylo za život? Uvězněn v naprosté tmě a bez prstů? Byl by z něj mrzák, který by byl velice rychle odsouzený k záhubě. Možná by ho jeho společníci na lodi při první šanci svrhli do moře. Možná by to udělal někdo ještě ve městě. Kdo ví, kolik nepřátel se mu táhlo za zadkem, ale nebylo těžké si představit, že jich nebyl zrovna málo.
V tu jednu chvíli, kdy už pomalu začínal ztrácet vědomí, protože to všechno nedokázal unést, mu zatlačila na mysl. Nebylo těžké do ní proniknout, z toho, jak byl vysílený, to bylo jako zakrojit naostřeným nožem do másla. Škubnul sebou v panice, když se mu myslí rozezněl její hlas, popuzený a ledový poté, co ji naštval. „Neber si to osobně, hochu. Ale vybral sis špatnou osobu na vybití vlastní frustrace. Řekla bych, že by ses možná mohl poučit pro příště, ale… oba dobře víme, co je skutečnost. Žádné další příště nebude. Modli se jenom za to, aby k tobě Rüvik byl shovívavý – protože o tom silně pochybuji.” Už se ani nedočkala odpovědi – i když věděla, že ta ji nečeká ani za sto let. Neměl k tomu sílu ani vůli. Jak tragické.
S tímhle v mysli se jednoduše sklonila a bez delšího protahování mu zobákem roztrhala hrdlo.

Zažil už spoustu nejrůznějších mizerných situací, ale do šarvátek se opravdu nikdy zrovna dvakrát nehnal. Ať už to bylo částečnou vílí krví nebo jeho mírnou povahou, neměl násilí zkrátka rád. Byť dokázal bojovat dost obstojně (vzhledem ke svým genům, co mu k tomu zrovna dvakrát nenahrávaly), vždycky se pokoušel věci řešit poněkud volnější a klidnější cestou, než nějakou rvačkou.
Ti pobudové mu ale nedali ani zdaleka možnost výběru, když se na něj slétli se zhruba s rychlostí i zákeřností sršňů. Emillio se doopravdy snažně pokoušel bránit a nějaký ten úder i vrátit, ale když ho jeden z těch mizerů ještě ke všemu držel a veškerou obranu mu pekelně ztížil, po několika dobře mířených úderech do čelisti a do spánku ho veškeré zbytečky sil spolehlivě přešly. Místo toho je nahradila divoká směsice nevolnosti a bolesti, vůči níž neměl sebemenší šanci se uchránit... Stejně jako před svými útočníky.

Když skončil v té bahnité kaluži a už doopravdy mlel z posledního, napůl už přijímajíc svůj žalostný osud, něco se ale změnilo. V tu chvíli vnímal jenom okrajově - obě oči měl přivřené a půlkou potlučené tváře vězel v tom řídkém bahně, ale i přesto to viděl. Velikého černého ptáka, co se k nim snesl jako anděl pomsty vystupující z pláště čiré temnoty.
Chtěl vykřiknout, nějakým způsobem zasáhnout nebo se alespoň zvednout ze země, ale nic ho neposlouchalo. Téměř jako kdyby neměl kontrolu nejen nad svým vlastním tělem, ale dokonce i hlasem. Byť pootevřel rty, nevyšlo z něj až na přiškrcené zachrčení vůbec nic - a on se v důsledku jen zadusil tou špinavou vodou, která ho velice rychle začala dráždit v krku jako kdyby spolykal petrolej.

„Ne...“ Zakašlal poněkud zoufale, než se pomaličku začal drápat na nohy. Jedna z nich mu na mokrém a kluzkém povrchu ujela a on na chvíli žuchl zpět do kaluže, díky čemuž jeho oblečení nasálo ještě více špinavé vody. Ta na původně bledě modré a poměrně jemné látce utvořila nepříjemně tmavě hnědé fleky, v níž se částečně rozpíjely krůpěje Emilliovy krve.
„Prosím, ne-“ Pokusil se alespoň slovně zarazit tu spoušť, ale nedokázal to. Byť téměř všichni vzali do zaječích a po jejich přítomnosti zbyla jen hrstka sotva neznatelných ťápot na dlažbě, jeden takové štěstí neměl. Do štěstí měl opravdu hodně daleko, neboť skončil podstatně hůře, než samotný blonďáček.
Ten se zmohl jen na to, aby s absolutním zděšením hleděl na tu spoušť, co zbyla po ostrém střetu mezi tím velikým černým papouchem a mužem, co z něj byl ještě před chvílí připravený vymlátit i poslední kousíček duše. Najednou z něj nezbylo pořádně nic, co by se dalo s podobnou osobností spojovat... Jen bezduchá mrtvola obklopená kaluží krve a špíny.
„Tori? Jsi to ty?“ Vydechl Emillio téměř bezhlasně, než zdrceně dopadl na kolena a svěsil hlavu. Chtělo se mu zvracet, ale ten pocit v sobě docela úspěšně potlačoval a zakazoval. Nemohl si dovolit propadnout další věci, co by v něm nadělala ještě větší paseku. Už takhle byl potlučený až to nebylo pěkné, nemohl dovolit bouřícímu se žaludku, aby ho uvrhl do nebezpečného stavu dehydratace.
„Bohové... Mjaalbet. Erran... syndore. Syndore, Jünai.“ Hlas se mu nakonec přeci jen kompletně vytratil, když v rodném jazyce nejprve zaklel a následně požádal svoji patronku o odpuštění. Ta slova - prosím, odpusťte - pro něj měla zatraceně hořkou pachuť. Věděl, že ten muž ztratil život jen a jen kvůli němu, pro jeho neschopnost a hloupost... A vinil se z toho, byť byl zároveň stejnou mírou i vděčný za pomoc, jaké se mu dostalo. Přeci jen to dost možná doopravdy byla situace, kdy mohl přežít jen jeden z nich. Nejspíš měl více děkovat, než se omlouvat a kát. Ale i přesto ho to tížilo jako obrovský balvan na hrudi.

Jednu věc vám řekne. Pokud byste se snad někdy chystali na to, že nějakého pobudu na ulici polapíte a zabijete a rozhodnete se mu u toho rozevřít hrdlo… tak se připravte, že ta vykuchaná mrtvola zatraceně smrdí. Tori měla díky kombinaci svých schopností i v ptačí podobě čich docela v pořádku – a z vyvrhnutých částí těla toho piráta se vylinul takový zápach, že kdyby to bylo fyzicky možné, asi by jí z toho začaly na míst slzet oči. Přesto se svého místa na jeho groteskně sesunuté mrtvole nevzdala a pořád seděla tam nahoře, kritickým pohledem přejíždějíc svoje dílo. I když to byla dost možná dost zvrácená myšlenka, tak svým vlastním způsobem to uznala za docela dobrou práci. Rychlou, bolestivě úměrnou tomu, co jí předcházelo. Nedivila by se navíc, kdyby jim podobný osud pro blonďáčka nevadil, takže to brala jako prostý výměnný obchod. Zabila jeho, aby oni nepokusili to samé u Emillia. A i když to bylo dost zvláštní, tak ta potřeba směny jeho života za něčí jiný jí přišla prostě… správná. Nechtěla přijít o někoho tak zajímavého, jako byl blonďáček. I když se zdálo, že on z ní moc nadšen nebyl, o ní platil vůči němu pravý opak.

Sledovat blonďáčka, jak se kácí k zemi a začíná spílat své bohyni – nerozuměla mu ani slovo, protože používal jazyk svého národa, ale z jeho tónu dokázala číst jako z otevřené knihy, což vypovídalo dost za všechno –, bylo… zvláštní. Netušila, co dělat, aby byla upřímná. ze svého místa, uvelebená an rozcupované mrtvole, ho sledovala, než se pomaličku dala do pohybu. Sletěla z potrhaného těla, které se konečně přestávalo cukat v posmrtné křeči, a sotva stanula na zemi, sáhla po tom tenkém závoji mezi lidskou a ptačí podobou. Sklouzla zpátky do lidské podoby tak rychle, že by to jeden mezi jednotlivými mrknutími oka nezaznamenal, a pomalu se zvedla a narovnala. Stála tam jenom v té delší bílé košili a zvědavě si prohlížela Emillia, který rozhodně nevypadal, že by byl v bůhvíjak dobrém stavu – a to nepočítala jenom to, že mě roztržený ret, ze kterého se mu valila krev, a modřinu na bledé tváři. I když, samozřejmě, i to nebylo nic zrovna dvakrát hezkého a věděla, že ho to bude pálit a pobolívat ještě docela delší dobu, pokud by snad v rukávu neměl nějaké hojivé eso. Těžko říct, jak na tom byli vodní a víly v rámci schopnosti se uzdravovat, ale podle toho, jak pomalu se blonďáček měl ke zvedání se, to moc valné asi nebylo.

„Hádám, že na to ani netřeba odpovídat,” pokrčila rameny nad jeho otázkou, zda je to ona. Věděla, že ji poznal, a musel už se alespoň trochu začít vzpamatovávat z opice, aby si něco takového docela rychle spojil. Nic o svých schopnostech mu předtím neřekla, byl odsouzen jen a pouze k tomu, aby hádal, na čem je – a vedl si, navzdory všem očekáváním, poměrně obstojně. Ne nejlíp, ne asi ani moc dobře, ale dostatečně k tomu, aby se to dalo uznat. Poté očima sjela k mrtvole u svých nohou. Cítila pod chodidly lepkavé teplo toho, jak se krev rozlévala všude kolem. „Nemusíš se za to cítit provinile, engelëke. Tys ho nezabil,” povytáhla mírně obočí, než se přiblížila ještě blíž k němu a klekla si na zem vedle něj, nevšímaje si toho, že jí rázem lem košile vyjel necudně vysoko. Nevypadal, že by se chystal postavit, tak musela ona za ním dolů. „Už chápeš, co jsem myslela předtím, že ti můžu být nápomocná? Pokud tři idioti v nočním Hilonu stačili… tak co tak asi zmůžou mocní mágové, které ta pozvánka vyloženě táhne, což?”
Nespěchala na jeho odpověď, dávala mu na čas, kolik potřeboval. Nevypadal, že by se s podobnými scénáři setkával den co den, takže i navzdory tomu, že jindy byla dost netrpělivá, mu prostě dala prostor k tomu se trochu oťukat. Stálo to za to… nebo v to alespoň pevně doufala.A ona jenom málokdy sázela na něco, co mohla ovlivnit maximálně čekáním a nadějí, takže to už bylo doopravdy něco. Teď jen doufat, že to padne na úrodnou půdu.

Zdálo se to jako hodně špatný sen. Napůl očekával, že se každou vteřinou jednoduše probudí a všechno to bude moct hodit za hlavu, ale nic takového se nedělo - setrvával v té samé příšerné situaci, co ho nutila s každým nádechem nasávat odporný pach krve a smrti.
Třásl se jako osika, neschopný se zvednout ze země. Vězel na kolenou jako mučedník, co si přišel vyprosit svoje odpuštění, což byla věc, o níž se Emillio i reálně pokoušel, ale pravda byla taková, že ronil slzy nad špatným hrobem. Ani samotná bohyně smutku ho nemohla uchránit před tíhou toho, co se stalo. Pokud by tedy někoho měl žádat o odpuštění, mělo by to být jiné božstvo... A toho se blonďáček příšerně obával. Děsil se toho, že by měl přesunout svoji pozornost odlišným směrem, protože by poté mohlo být až příliš snadné všechno nechat upadnout do nicoty a dovolit svojí špinavější části původu, aby převzala kontrolu. Potom by cítil sladké nic, absolutně žádnou vinu ani bolest. Vyysihua by z něj všechno vysál až do morku kostí, takže by z něj nezbylo nic jiného, než bezduchá kreatura s neutišitelnou chutí po násilí a smrti.
Nikdy se to nemělo stát. Neměl se vydávat do Hilona, natož pak do té zpropadené krčmy... Ale přesto ho Aurora nechala vydat se tou špinavou, zlověstnou cestou a on se setkal s Toricaane. Už poprvé si všiml, že byla dost silně odlišná od většinové společnosti, ale teprve až když ho zbavila té bezprostřední hrozby v podobě tamních pobudů, co by z něj s radostí vymlátili i poslední střípek duše i života, si uvědomil, jak moc vybočovala z davu. Něco na ní bylo - ať už v jejím neotřelém šarmu, skalně pevné povaze nebo snad magii - a Emillio začínal pomaličku přicházet k sobě, když mu došlo, že tohle nebylo poprvé, co něco podobného uviděl.

„Musím. Neměl zemřít, nenáleží nám... Nemůžu to jen tak přejít, Tori. Jak bych se za to mohl nevinit, když se to stalo kvůli mě? Všechny moje kroky k tomu směřovaly a já to nedokázal... Zastavit. Ovlivnit tok osudu, aby nemuselo dojít k prolití krve. To je selhání. A veliký důvod k tomu, abych se kal.“
Nebyl si jistý, jestli dokázal reálně vysvětlit to, co ho k podobným věcem a pocitům vedlo. Ne, že by snad o Tori zaslepeně předpokládal, že by to nebyla schopná pochopit - spíše se mu pro něco podobného jen horko těžko hledala správná slova. Jako kříženec víly a vodního měl v hlavě dost smíšené prostředí a jeho myšlenky dokázaly být opravdu silně chaotické, ale celkově se pokoušel žít v duchu vyššího dobra. Nezasahovat příliš do světů druhých... A nebrat životy. I přesto měl samozřejmě na rukou nemalé množství krve, za což se vnitřně neustále bičoval a nenáviděl, ale pokaždé když nějakou krev prolil nebo přímo zabil... Bylo to jen z nutnosti. Vždycky se pokoušel nejprve vydat opačnou cestou, přijít na odlišné řešení. Násilí byla až ta poslední možnost, k níž se uchyloval jen z absolutního zoufalství a nevyhnutelné nutnosti.
„Máš pravdu... Já jen... Nedokážu to. Nemůžu se jen tak obrátit proti druhému a jednat na základě prvotního instinktu o přežití. Kým jsem, abych si zasloužil vzít život jinému, abych já sám přežil? Takovou volbu by měli mít jenom bohové a vyšší bytosti, já mezi ně rozhodně nepatřím.“
Zachmuřeně si složil hlavu do dlaní a potlačil frustrovaný povzdech, než protáhl čelist a poněkud roztřeseně se zvedl na nohy, odvracejíc pohled od té zmasakrované mrtvoly kousek od sebe. Věděl, že by se měl podívat. Ne, on by měl přímo zírat. Vrýt si do paměti každý sebemenší detail, aby si toho muže dokázal perfektně zapamatovat a směl tak uctít jeho památku. Pobuda nebo ne, byla to živá duše. A jemu nenáleželo vzít si jeho místo mezi živými, alespoň to tak vnímal díky svojí výchově a morálnímu kodexu.
„Měli bychom odsud zmizet, než se objeví někdo ze stráží a uvidí nás,“ zachraptěl nakonec tichým, absolutně poraženeckým hlasem, než zvedl hlavu od země a pohlédl Tori zpříma do očí.
„Nevím jak ty, ale plánoval jsem nocovat kousek od doků. Tak jako tak... Musíme vypadnout, jinak se další potyčce a prolité krvi rozhodně nevyhneme.“

Překvapeně zamrkala, když Emillio začal to své malé filozofické okénko o tom, kým byl, aby rozhodoval, kdo přežije a kdo ne. I když ve většině věcí byla dosti sporná s morálním kompasem ostatních a její názory se sotva daly označit za takové, jaké by se většině líbily, ale stejně – v tom, co blonďáček rozebíral, měla docela jasno. To, kdo rozhodoval o tom, kdo přežije, bylo snadné – rozhodoval ten, co měl dost síly na to, aby tu volbu mohl udělat. Pravděpodobně to mělo silný vliv tím, jaké prostředí ji vychovalo a odkud vyšla, že to brala takhle, ale i kdyby se svět stavěl na hlavu, uznávala ono nepsané, ale jasně vytyčené pravidlo, které v divočině a přírodě obecně platilo odnepaměti – silnější přežije, silnější si vybírá, koho zbaví života. A pokud by měl přežít, pokud by jeho osudem nebylo skonat, kdy ona se rozhodne… pak by k tomu zkrátka nedošlo. Brala to tak, že ona jenom pomáhala tomu pravidlu – jednomu z doopravdy mála, které si nevymyslela, ale byla mu oddaná a přijala myšlenku na to, že ho bude dodržovat. A to už u ní doopravdy něco zapomnělo, když vezmeme v úvahu, jak nenáviděla, když byla svázaná něčím, co si vymysleli ostatní a ona k tomu neměla co říct.
„Jenže přesně takový přístup tě do toho šlamastiky dostal, engelëke . Měl jsi štěstí, že u sebe neměli zbraně, protože co bys dělal, kdyby vytáhli meče nebo něco podobného? Mile se na ně usmál a doufal, že je tvoje hezká tvářička přesvědčí, aby ti dali pokoj? Nebo by ses jim to snad snažil vymluvit? Uznávám, že se slovy to umíš, ale musel bys vládnout zatraceně silnou čaromluvou, aby to ovlivnilo tři rozdurděné muže, navíc s tím množstvím alkoholu, co měli v krvi.“ Postoupila k němu o krok a zavrtěla hlavou, rty semknuté do přímky. Výjimečně neměla v hlase ten nadlehčený až provokativní tón, se kterým ho vítala předtím. „Kdybych nezabila já jeho, zabili by oni tebe. Nesnaž se si namluvit nic jiného. Lidé to mají v povaze – jsi jim trnem v oku, tam se tě pokusí jednoduše odstranit. Protože je to nejsnazší cesta, jak zase oni dosáhnou svého. Nehledej v tom nějakou extrémní vědu nebo něco osobního, protože na tom nic takového není. Prostě jsi byl jenom ve špatnou dobu na hodně špatném místě.”
Těžko říct, proč na něj vlastně byla teď docela milá, aby byla upřímná. Těžko říct, proč vlastně za ním šla, proč se starala o to, aby mu ti tři neutrhli hlavu. Asi prostě měla jen dobrou náladu, kterou si sama pořádně nedokázala vysvětlit. Emillio byl svým vlastním způsobem vážně kuriózní případ osobnosti. Pravděpodobně měla prostě slabost pro nevinná štěňátka, což by asi vysvětlovalo vážně mnohé. Tak jako tak, nechtěla prostě sledovat trojici pirátů, jak mu rozmašírují hlavu do krvavé hromádky o chodník. Proto se raději postarala o to, že dva z nich už si to, že do podobných situací se nemají míchat, velice dobře zapamatují a ten třetí… ten si to už pamatovat nemusel. Jednoduché a rychlé. Pro ni víc než dostačující. Jenomže se bohům žel nezdálo, že by tenhle názor ona a blonďáček sdíleli, což byla přinejmenším škoda. Mohlo by se mu zatraceně ulehčit, kdyby se na to podíval jako ona – jenomže znáte to rčení můžete koně dovést k řece, ale donutit ho se napít je nemožné, dokud to nebude z jeho vlastní vůle. Se svědomím, morálkou a vírou to bylo úplně to samé, to si uvědomovala moc dobře.

Chtěla ještě něco říct, ale slova jí odumřela na rtech, když se rozhodl, že by to chtělo zmizet. Měl sice pravdu, ale na druhou stranu Tori nepochybovala o tom, že stráže by byly jejich nejmenším problémem. Ačkoli sem už docela dlouho nepáchla, pořád měla v Hilonu dost dobré spojence a kontakty. Její bývalý úlovek odsud byl kapitánem stráží a ona pořád věděla velice dobře, jak s jeho muži jednat. Kdyby se některý rozhodl po nich jít, zpacifikovala by ho jen čistými slovy, ani by se nemusela uchýlit k násilí, dokud by to vyložen nebylo potřeba… nebo dokud by jí nedošly nervy a nerozhodla se to vyřešit ta divoká stránka uvnitř ní. Každým pádem, trochu se zděsila nad tím jeho nápadem, kam zamířit. Dolů, k dokům… bylo jí jasné, kam tím směřuje. Chtěl spát ve vodě – jenomže tohle pomyšlení bylo dost úskočné tím, že si nebyla jistá, zda by se potom prost nevytratil. I když nevypadal zrovna jako nějaký zrádce nebo podobný vagabund, stejně se jí nechtělo moc spoléhat na to, že by ho ráno musela nahánět jako šílená po všemožných koutech doků pod Hilonem, kde se to hemžilo piráty, kteří by možná chtěli dělat podobné pitomosti, co jejich již mrtvý druh.
„Měla bych lepší nápad, engelëke. Na okraji Hilona je dům, kde mám pronajatý pokoj na několik dalších nocí. Pochybuji, že by domácímu vadilo, kdyby se tam ukázal někdo další… a i kdyby, nebude moc náročné ho uplatit nebo jakkoli usmlouvat. Pokud se tedy nechceš probudit s kocovinou někde zamotaný do provazů kolem pirátských galeon, tak bych doporučovala trochu jiné ubytování přes noc, pokud nechceš, aby tě ráno tahali rybáři ven jako velkou makrelu.” Sklonila se blíž k němu, než se pousmála. Už to bylo o něco méně agresivní než ten žraločí úsměv, který mu věnovala těsně po jejich setkání, asi ne úplně měkké gesto, ale byl to prokrok. Být k někomu milá… to u ní byla taková jedna velká neznámá. Většinou neměla důvod být v podobném ražení, dokud po někom vyloženě něco nechtěla. To sice u Emillia také částečně platilo, protože ho chtěla mít jako malou výmluvu, proč se vydat na ten ples, ale i tak. Bylo tam něco, co ji prostě táhlo, aby se držela poblíž. Zvědavost, zaujatost.
Nakonec se znovu narovnala a postavila, přičemž k němu natáhla ruku, aby mu pomohla vstát také. Brala tu nataženou ruku jako takové malé gesto míru, který by nemusel být tak na škodu. Docela ji bavilo se po dlouhé době s někým bavit… i když to bylo za takových okolností. Nebylo to asi zrovna ideální, ale bylo to… něco. A ona, nepřipravená na to, jak moc jí chyběl kontakt s jakoukoli další bytostí, po tom prostě chtěla sáhnout.

Nejspíš by v té situaci měl začít pociťovat hněv a zášť, ale nic z toho k němu nedolehlo. Naopak se začínal utápět v čím dál hlubší mizérii, jelikož už její slova nedokázal jen tak snášet. Každá další věta bodala jako ostrý hrot nože, zanořený až po jílec do masa. A Emillio věděl, že měla svým způsobem pravdu a udělal notnou řádku chyb, ale stále nebyl schopný upustit od svých způsobů. On nebyl jako ostatní z Alsitia, ani mnozí lidé žijící na pevnině. Držel se svého morálního kompasu, naslouchal srdci a nedovoloval těm temným chapadlům, aby ho stáhly do propasti, odkud už nebylo návratu. Zjev sirén v hlavním městě ten strach v něm jenom umocnil - a on díky tomu jednal ještě s větší opatrností a nevolí vůči násilí a hrubosti. Jak by také mohl něco podobného páchat? Bylo to vůči jeho vlastní povaze, vůči jeho instinktům i kořenům.
Svým způsobem ale začínal toužit po tom, aby se v něm něco probudilo. Alespoň jiskřička popudlivosti, něco. Cokoliv, co by mu pomohlo se po Tori konečně ohnat a stát si za svým, bránit se. Byť mu zachránila život, neustále na něj útočila jedním nebo druhým způsobem - a on toho začínal mít dost silně po krk. Měl by vážně jít s ní a nocovat někde poblíž? Po tom malém divadle s místními by to dost možná bylo menší zlo oproti riskantnímu přespávání blízko vody, ale tam by byl alespoň sám. V klidu. Bez dalšího tlaku a frustrace.

Za normálních okolností by její mluvu rozhodně nenechal bez řádné odpovědi, jelikož mu přišlo nanejvýš neslušné někoho ignorovat, ale nakonec se přesně pro to rozhodl - neřekl ani popel, jenom na ni mlčky pokývl hlavou na znamení, aby vedla cestu.
Zdálo se mu totiž absolutně zbytečné plýtvat slovy, když by se mu dostalo jen opětovné platby. Byl slabý, ano. Naivní nejspíše také. Oproti ní neměl šanci obstát, v tom divokém a vražedném světě si jenom těžko hledal místo, natož aby zvládal bojovat o jeho udržení. Ale na druhou stranu, všechno to co se stalo... Byla to jedna příšerná shoda okolností. Fakt, že cítil potřebu se zlít, to, že narazil na ni a potom ho odchytli ti mizerové... Jistě, mohl to všechno ovlivnit a nechat upadnout v prach, kdyby se do Hilona nikdy nevydal, ale to ani v nejmenším neznamenalo, že by se nepodělalo něco jiného. Nikdy nemohl vědět, co na něj bude čekat za dalším rohem, ale obvykle býval alespoň schopný se všemožným hrozbám ubránit, což s notnou dávkou alkoholu v krvi jednoduše nedokázal. A pravda byla taková, že spánek byl doopravdy jednou věcí, po níž reálně v současnosti toužil. Možná i proto se rozhodl pro další z mírně sebedestruktivních kroků a poddal se jejímu návrhu.
„Dobře, tvůj návrh přijímám. Kudy jdeme?“ Pronesl nakonec téměř neslyšně, ale do očí se jí pořádně nepodíval. Na to se cítil až příliš zostuzený a zmučený. Potřeboval alespoň pár hodinek spánku na vystřízlivění, aby nastřádal zpět dostatek energie na jejich nikdy nekončící slovní přestřelky.

Cesta k domu se vlekla jako měsíc bez deště. Emillio se sotva plahočil, jelikož měl téměř olověné nohy a rozhodně by nebylo přehánění, kdyby otevřeně konstatoval, že mlel z posledního. Měl za sebou opravdu příšerný den, ne-li spíš celý týden. Všechno se neustále rozbíjelo a kazilo, měl toho už doopravdy až po krk. Proto za celou tu dobu ani jednou nepromluvil, kompletně zabraný do svých vlastních myšlenek. A ty se kolem něj stahovaly s těsností svěrací kazajky, která drtila jeho zmučenou mysl na padrť.
K jeho štěstí měla ale Tori opravdu podstatně lepší nápad, než on sám. Sotva dorazili dovnitř a uvítal je neurčitý domácí interiér, spadl mu kámen ze srdce. Majitele domu nikde nezahlédl, ale popravdě řečeno se po něm ani příliš nepídil - výjimečně mu totiž bylo srdečně jedno, zda ho zastihne rovnou a bude moct jako správný a slušně vychovaný návštěvník pozdravit, omluvit se za svoji nečekanou přítomnost a nabídnout patřičnou kompenzaci. Na něco takového byl až příliš unavený a přejetý.
I proto s poněkud hůře postřehnutelnou vděčností následoval Tori až do pokoje, kde si hluboce povzdychl a sjel místnost očima. Nebyl to žádný velký luxus, o tom žádná - ale pravda byla taková, že nic takového ani nepotřeboval, natož aby o to vyloženě stál. Úplně bohatě mu stačilo jen bezpečné místo k přespání, i kdyby to měla být jenom obyčejná a studená podlaha, bral by takovou možnost všemi deseti.
Na spánek jako takový ale ještě úplně pomýšlet nemohl, jelikož byl celý zablácený. Už takhle nechal majiteli domu po podlaze nějaké ty špinavé otisky podrážky bot - představa toho, že by se měl motat kolem a ušpinit kdeco... Nedokázal to jenom tak přejít. Díky tomu se také nakonec pohledem zastavil na pootevřených dveřích do koupelny, které pro něj v danou chvíli skýtaly mizernou formu spásy.

„Um... Pokud ti to nevadí, asi bych ze sebe měl dostat tu špínu. Už takhle jsem za sebou nechal nějaký nepořádek, asi bude lepší ten binec nějakým způsobem... Zredukovat.“ Pronesl napůl nepřítomně, než se konečně Tori podíval zpříma do tváře. Sám se přitom tvářil dost zmučeně, jelikož se cítil zhruba jako spráskaný pes, ale copak měl na výběr? Dostal se do zatracené šlamastyky a ona měla k jeho smůle pravdu. Měl se bránit, měl být připravený a tolik neriskovat. Ale jeho sebedestruktivní sklony pro jednou zkrátka vyhrály, což se v důsledku ukázalo být jako jedna z nejhorších možných věcí.

Docela ji překvapilo, že už jí nějak neodpověděl. I když se zdál být dost na dně, tak pořád měl doteď nějaké argumenty, kterými se ji snažil odpálkovat – a to i poté, co už vůči němu značně ubrala. Ne, že by se mu divila, že z ní pořád není nadšen, co si budeme, ona by na jeho místě asi jednala dost podobně. Teď ho jen sledovala, jak se tedy zvedá ze země, přičemž její snaze o pomocné gesto nevěnoval nejmenší pozornost. Stáhla tedy ruku zpátky a uvnitř ji znovu bodl náhlý záblesk uražené hrdosti. Ani vlastně pořádně netušila, proč mu to nechávala projít, ale začínala pomaličku ztrácet trpělivost. Držela se ho jako vosa kostky cukru, ale to neznamenalo, že to tak bude pořád. Víceméně tu její malou protekci před těmi třemi měl proto, že jí předtím přišel zajímavý. Ale teď jí přišel tak, jako by se každým dalším slovem snažil podkopnout to, co řekl předtím. Když se nad tím zamyslela, dělal to vlastně celou dobu – už od té chvíle, co ji v krčmě odmítnul, ale potom se v té uličce rozhodně netvářil, že by byl nějak výrazněji proti. Ať už k tomu měl jakýkoli důvod, zjevně byl docela jasným zastáncem toho, že i když existovalo snadné řešení, bylo pro něj lepší zvolit to těžké. Protože proč si usnadňovat život, že ano?

Bylo vidět, že při svém souhlasu se navíc vážně snažil nepodívat se jí do očí. Povytáhla nad tím obočí, ale nekomentovala to – prostě se jenom bez nějakého dalšího kloudného slova otočila a pár kroky přešla k tomu rohu, za kterým se předtím proměnila. Neoblékala se, noc nebyla natolik chladná a ona měla dost vrozeného tepla na to, aby jí nějak nevadilo jít napříč Hilonem jenom v tenké košili; jenom ty věci rychle posbírala, vsoukala je do brašny, plášť si přehodila přes ramena a kývla na Emillia. „V tom případě mě následuj,” pronesla jen rychle, nepříliš zvědavá na to, jak by se s ní při delších slovech zase přel. Vlastně pořádně ani netušila, proč mu pomáhá, ale teď už bylo asi trochu pozdě mu říct, že má smůlu. Teprve když se na něj znovu otočila a pohlédla mu zpříma do očí, takže nestačil ihned ucuknout, jí došlo, proč. To ten štěněčí pohled. Těžko říct, zda ji to lákalo proto, aby mu pomohla nebo aby ho trochu – nebo trochu víc, to záleželo na její momentální náladě – zkazila.
Ať už to bylo tak jako tak, nic to neměnilo na tom, že díky tomu jeho smyslu pro to si stále protiřečit si s její trpělivostí balancoval dost blízko okraje poháru. V momentě, kdy by do něj spadl a rozlil ho, by za sebe úplně dobře ručit nedokázala. A už jenom kvůli němu doufala, že v takovém stádiu nezůstane, protože by bylo dost možné, že by to neskončilo moc hezky.

Dům, který je uvítal do svého nitra, v ní vyvolal malou dávku nostalgie – a to i navzdory tomu, jak moc odlišný byl od chvíle, co tu byla naposledy, a to ty dva okamžiky od sebe dělil pouhý rok. Za takovou dobu se toho zjevně dokázalo stát opravdu hodně. Vstupní hala, dost ošuntělá a zaprášená, až bylo rizikové tam dýchat, je uvítala s ponurým zaskřípáním vstupních dveří. Jen matně si vybavovala její někdejší krásu – tu, po které nyní nezbylo nic víc než vzpomínky. Po rtech se jí roztáhl malý ironický úsměv, než se vymanila z toho vlivu nostalgie a po paměti zamířila do patra. Schody jí i Emilliovi vrzali pod nohama, do vzduch se zvedaly malé nánosy prachu. Skoro to působilo dojmem, že tu nikdo nežije – ale tomu tak rozhodně nebylo. Žilo tu všechno, co zůstalo z původních majitelů domu… a sem tam se tudy promenádoval uražený duch ve zbroji královské stráže s dírou od meče na hrudníku a s křivdou v mrtvém pohledu.
Nic příjemného, pokud byste se na to Tori ptali, ale věděla, že si nemohla stěžovat. Za toho ducha si koneckonců mohla sama. Byla to její ruka, která mu sebrala život, a on jí to nehodlal zapomenout. Na tom jí ale dvakrát nezáleželo. Tak jako tak, pořád měla k dispozici tenhle dům, když zrovna zavítala do Hilona, a to jí bohatě stačilo ke spokojenosti. Alespoň v rámci mezí. Nikdo se jí nevyptával a ona se nemusela nikoho prosit o to, aby mohla přespat v jeho sídle. Takhle to bylo ideální; přicházela a odcházela, jak se jí to hodilo. A pro někoho s její potřebou mít v těchto věcech naprostou a nepopiratelnou volnost… to bylo zatraceně významnou záležitostí.
Sotva zavítali do ložnice, kterou minule opouštěla v dost chaotickém stavu, zjistila, že její stav se moc nezměnil – jen s tím rozdílem, že prach jako by se bál tady vůbec usednout. Těžko říct, kdo to měl na svědomí, a v duchu si udělala malou poznámku, že to bude muset zkusit vysondovat. Zároveň s jejich příchodem se v místnosti také znatelně ochladilo, než jí vlasy mírně rozvířil poryv větru. Neubránila se úšklebku – pamatujete ještě na tu část popisu domu, kde figuroval uražený duch? Tohle jeho malé divadlo jí dalo jasně vědět, kde zrovna byl – nebo, víc přesněji, odkud zmizel jako namydlený blesk. Bylo vskutku pobavení hodné, jak křehká mužská ješitnost a ego uměli být.

Nepřekvapilo ji, jak se rychle tlačil ke zdroji vody – od příslušníka vodní rasy, byť jen částečně, to vlastně mohla čekat. „Jen si posluž,” mávla rukou ke dveřím vedoucím do docela prostorné koupelny, která byla na poměry nepříliš bohatého města zařízená více než slušně. Tak, jak se to na dům někdejšího kapitána stráží zkrátka sluší a patří. Sama zamířila k oknu, které bez váhání otevřela dokořán, aby se dovnitř mohl dostat chladný, mořskou solí nasáklý vzduch. Opřela se spokojeně o parapet a nadechla se, než se letmo otočila k blonďáčkovi za sebou. „Pokud uvidíš pár divných věcí, neboj se toho. Lidé z Hilona si mezi sebou vypráví, že tady straší – a mají pravdu. Jen tedy s tím rozdílem, že v jejich povídačkách tu každý den zahyne nevinná panna. Ve skutečnosti ti to nemůže uškodit.” Její potřeba mu to říct byla docela pochopitelná – nechtěla, aby tu spustil jek, že ve vaně potkal ducha.
Těžko říct, co by si její někdejší, už dlouho mrtvý milý řekl o její společnosti, ale nebylo těžké věřit tomu, že by ho chtěl zkontrolovat – ať už ze škodolibosti, nebo ze snahy ho odehnat pryč. Tak či tak, podobná situace by akorát ještě opepřila už tak dost pochybný večer. A těžko říct, kolik by toho blonďáček ještě vydržel, než by ho ranila z toho všeho mrtvice.

Ačkoliv se uvnitř doopravdy cítil jako zpráskaný pes, nemohl si odpustit alespoň vděčné pokývnutí a tiché zamumlání toho kouzelného slovíčka děkuji, když mu Toricaane umožnila použít její koupelnu. Nejen, že se potřeboval umýt - především ze sebe potřeboval vydrhnout ten pocit špinavosti a zostuzení, stejně jako načerpat alespoň trošičku sil, aby dokázal ve zdraví zvládnout chvatně blížící se kocovinu. Ta mu už div neklepala na dveře, protože měl nohy jako z rosolu a hlava mu bolela jako střep, ale ještě bylo příliš brzy na to se poddat svému vyčerpání a psychické nepohodě.

„Dobře, díky,“ špitl tiše. Jeho hlas byl v tu chvíli natolik měkký a nejistý, že zněl téměř jako provinilý chlapec očekávající výprask, než jako dospělý a svéprávný mladík. Nešel na porážku, ani nic takového - ale přesto si připadal naprosto zdrceně, když se doloudal do koupelny a zavřel za sebou dveře.
Měl ji poslechnout. Věděl to až moc dobře, každý jeden hlas v jeho hlavě mu to sborově prozpěvoval jako srdceryvnou baladu, co ho vnitřně trhala na kousky. Projevil opravdu neskutečné množství slabosti - a byť se za to i on sám nenáviděl, nedokázal s tím nic udělat. Mohl si vzít ponaučení do budoucna, což i plánoval, ale jinak v současnosti nemohl udělat nic jiného, než přijmout důsledky svého jednání i krutého osudu a pokoušet se nějak sesbírat zbytky svých sil i důstojnosti. Obojí viselo v cárech.
„Čemu říkáš podivné věci? Narážíš na duchy a přízraky?“ Pozdvihl jedno obočí, evidentně poněkud zmatený jejím výrokem. Ne, že by snad byl nevěřící - vůči podobným věcem byl velice důvěřivý, sám už viděl mnohé a spoustu toho i zažil, ale to upozornění ho jednoduše zaskočilo... Poněkud nepřipraveného.

Koupelna se mu nakonec ale stala opravdu vítaným útočištěm. Byť nebylo úplně jeho záměrem se před Tori vyloženě schovat, nejspíš mu to nakonec přišlo celkem vhod. Alespoň na chvíli je dělila stěna a dveře, díky čemuž si mohl odpočinout od jejích upřených očí a té silné přítomnosti, co na jeho zesláblou duši působila jako jeden obrovský alarm.
Pravda byla taková, že ho její síla nejen hrozila, ale i uchvacovala. Byť se po jejím boku cítil nepatrný, bezvýznamný a slabý, nedokázal ji vidět jen v negativním světle - takový zkrátka nebyl. Uvědomoval si její sílu na mnoha polích, stejně jako tu jedinečnou osobnost... A v neposlední řadě i magii, která v něm vyvolávala zvláštní pocit déjà vu.
To byla věc, nad níž nebyl schopný přestat přemýšlet. Když ze sebe stáhl zablácené oblečení a hodil ho do lavoru s vodou stojícího vedle vany, kam si nakonec s nemalým nadšením vlezl, neustále mu to vrtalo hlavou. Měl z Tori hodně smíšené pocity, ale něco na ní bylo podivně povědomé - díky čemuž si nemohl nevzpomínat na Raniu, jelikož mezi nimi muselo nepochybně být nějaké spojení.

Kdyby snad měl možnost volby a netlačily by ho okolnosti, bez mrknutí oka by v té vaně zůstal klidně přes noc. Nechtěl ale působit neslušně a blokovat koupelnu pro Tori, takže se co nejrychleji opláchl a vypral si oblečení, které následně se špetkou svojí magie zvládl i vysušit, takže když za ní došel zpět do místnosti, nekapala z něj voda jako z vodníka.
„Omlouvám se za netaktnost, ale... Musím se zeptat,“ pronesl nakonec, když otevřel dveře a setkal se pohledem s jejíma očima. Udržet ten oční kontakt ho stálo hodně přemáhání, jelikož měl stále nutkání uhnout kvůli svým niterním pocitům mizérie, ale neudělal to - alespoň prozatím.
„Tvoje magie. Už předtím bylo znát, že je dost neobvyklá a silná, ale... Teď už vím, proč je mi tolik povědomá. Ta dívka, co ji hledám - sálá z ní úplně to samé, co z tebe. Ne do posledního detailu, protože máte každá úplně odlišný náboj, ale do moci je to identické. To mě přivádí k otázce - kdo vlastně jsi, Tori? Protože jsem si téměř stoprocentně jistý, že do obyčejného smrtelného tvora máš opravdu hodně daleko. Tvoje osobnost i magie jsou příliš jiskrné a mocné. Dokonce i na hybrida.“

Když za ním zapadly dveře koupelny, znovu se vyklonila z toho okna a nastavila tvář chladnému větru, který se přes Hilono hnal díky přítomnosti moře. Venku to pořád žilo, jelikož byl dům takřka v centru města, šlo to krásně poznat – z hospod a nočních podniků kolem se ozývala směsice křiku, smíchu a zpěvu; lidé z Hilona se neotřele mísili s tuláky i s piráty, což byla kombinace, co by ve většině měst způsobila dost nepěkné střety, ale tady to nikomu moc nevadilo. Dokud někdo vyloženě nevyčníval z davu jako pěst na oko (viz právě Emillio ve světlém oblečení, dost evidentně daleko od toho, aby byl člověkem a běžným návštěvníkem Hilona), byl prostě jenom součástí společnosti, která byla vrtkavá stejně jako klidné vlny před bouří daleko na moři. Toricaane doopravdy fascinovalo, jak moc velkou soudržnost uměli lidé prokázat – ale už o dost kyselejší bylo to, že si uvědomila, že většinou se semkli nejvíc, když šlo o nějaký spor s ostatními rasami. To pak dokázali táhnout za jeden provaz bez mrknutí oka, i kdyby to mělo být s někým, s kým ještě před pár okamžiky byli rozhádaní do krve. Těžko říct, proč jim to přišlo jako dobrý nápad nebo zda se to nějak neslo v krvi a v povaze, aby bylo to k vidění snad v každičké části kontinentu – a to toho měla co mluvit, když přihlédneme k tomu, že Nescoru pročesala snad kromě severu křížem krážem.
Věděla, že ona se na to asi dost pravděpodobně kouká dost zkresleným pohledem – i když neznala svůj původ, věděla dobře, že k čistokrevnosti má asi podobně daleko, co nějaký pouliční voříšek –, ale stejně jí to přišlo tak… neskutečně zbytečné. Posuzování podle ras, diskriminace na základě pohlaví… leč jindy byla dost agresivní a nebrala si moc servítek, v tomhle byla skálopevně přesvědčená o tom, že to bylo něco, na co by lidé ani nikdo jiný neměl plýtvat energií. Měli spoustu dalších problémů, o které by se měli starat, ale vybírali si něco tak malicherného, jako je rasová nenávist. Věděla dost dobře, jaké jí to přišlo. Krátkozraké a jednoduše hloupé.

Ze zamyšlení nad tím vším ji vytrhlo skřípnutí dveří za jejími zády. Když se otočila – tedy ne docela, stále se opírala o to okno, jen natočila hlavu, aby přes rameno dohlédla na zdroj toho zvuku – a spatřila Emillia, překvapeně povytáhla obočí nad tím, že jeho světlé oblečení, v němž odcházel jako nehezká parodie na Jožina z bažin, je nyní beze skvrnky. „Na chvíli jsem se bála, že ti budu muset půjčovat oblečení. Nic proti, ale hádám, že do dámských šatů se ti moc nechce. Pradlenky po celém Hilonu by ti za takový trik utrhaly ruce,” pousmála se pobaveně. Výjimečně, hlavně vlivem rostoucí únavy, si dokonce odpustila pichlavý podtón, takže zněla výjimečně docela normálně. Mohla jen doufat, že to ocení víc než její nataženou ruku ke gestu pomoci se vstáváním. Mohla si všimnout, že svým způsobem se rozzářil – zdálo se, že voda měla vážně dost silné účinky. Pro něj to bylo asi dobře, pokud to mělo zmírnit aspoň trochu tu nadcházející kocovinu, asi to docela potřeboval.
Překvapilo ji, že když znovu promluvil, už před ní neutíkal pohledem. To bylo dobře – i když věděla, že mnoha lidem její upřený pohled dělá docela problémy, tak se zdálo, že teď se alespoň snaží. Na oplátku mu mohla nabídnout to, že z očí odstranila co možná nejvíc ostří, co to jenom šlo – taková malá odměna za snahu, kterou jen tak někomu nenabízela. Jemu to nabídla jen proto, že vypadal, že ještě chvíli do něj bude trochu tlačit a sesype se jako domeček z karet pod náporem vichřice. Jeho otázka už ji ale tak moc nenadchla – a asi to muselo být docela znát. „No, těžko říct, engelëke. Nejsem někdo, kdo by vyrůstal v hezké a spokojené rodince, obávám se. Matku znám – a ten samotný fakt není moc dobrý. Můžu k ní říct jen to, že v péči o dítě by nezískala jedinou hvězdičku. A druhá stránka? Tu neznám už vůbec. Takže je mi líto, ale na tvou otázku nejsem dost dobře schopná odpovědět.”
Přerušila oční kontakt a znovu se zahleděla ven, na noční oblohu posetou hvězdami. Mluvila dost nahlas na to, aby ji slyšel i přes to, že byla k němu obrácená zády. Teď nechtěla mít tvář pod něčím drobnohledem. Protože i když se snažila ovládnout, v očích se jí leskly emoce, které moc často na povrch nevyplouvaly. Zkroušenost. Nejistota. A hluboko pod tím vším i dost mocné osamocení, které bylo přesně tím důvodem, proč se po nocích potloukala městem a hledala jemu podobné, s kterými by mohla strávit alespoň chvíli.

Nehledě na jejich rozporuplnou a částečně napjatou situaci se musel jednoduše potutelně pousmát. Koutky mu začaly naprosto samovolně cukat v absolutně nepopiratelném úsměvu, díky čemuž se mu na tváři objevily nepatrné dolíčky. Emillio byl v očích mnoha různých lidí jako opravdové ztělesnění anděla - podobná slova slýchal relativně často, čemuž jeho srdečné úsměvy a vlídná povaha jistojistě napomáhaly. Ta osobnost byla v jeho případě absolutně klíčovým faktorem, nebýt toho všeho a výchovy od matky s vílím původem, nejspíš by z něj byl stejný pobuda jako byla drtivá většina nejen tamních šlechticů, ale i zbytku obyvatelstva. Ani v nejmenším se nedalo považovat za kritické přehánění, kdyby o tamní populaci prohlásil, že byla zatraceně zkažená... Taková byla bohužel smutná pravda. A před ní se nedalo utéct, pokud se člověk nebyl zrovna ochotný vydat pěkně na pevninu, kam Emillio mířil velice, velice rád. Konec konců se tam i narodil.

„Ach, to nebude zapotřebí. Náš původ nám sice ztěžuje pohyb na souši, ale zároveň poskytuje některé užitečné triky. A o tom nepochybuji,“ odpověděl s nepředstíraným úsměvem na rtech, viditelně rád za tu změnu v atmosféře. Byť na něm stále částečně visely zbývající cáry napětí z toho, co se odehrálo před jejich přesunem domů, ale už se mu pomaličku začínalo celkem dařit se ho zbavovat.
„Já... Omlouvám se, ta otázka byla extrémně netaktní a hrubá. Nechtěl jsem ti způsobit... Omlouvám se.“ Poněkud provinile svěsil ramena, než k Tori pomaličku popošel a opatrně k ní natáhl ruku. Několik vteřin váhal, zda to nebyl úplně špatný nápad, ale nakonec se přeci jen rozhodl to udělat. Opatrně jí položil dlaň na rameno a nakonec ji jemně pohladil po paži, věnujíc jí soucitný pohled.
„Důvod proč se ptám... Ta dívka, Rania. Jsem si téměř stoprocentně jistý, že její matka musí být bohyně. V tvém případě mám hodně zvláštní tušení, že by to mohlo být podobně... Nechtěl jsem vyvolávat nějaké špatné vzpomínky nebo pocity, prosím odpusť. Pokud jde ale o to téma... Jsi nepochybně ta nejsilnější osobnost, jakou jsem kdy potkal. Působíš opravdu jako... Těžko se mi pro to hledají slova. Náš národ by nejspíše použil výraz lumëssä, což se v nescorštině úplně přeložit nedá, ale dalo by se to popsat jako nezdolná síla. Něco pocházející z hlubin, pevného a nezlomného. Nemůžu lhát o tom, že mě to neustále neuvádí do překvapení a rozpaků, protože většina lidí v hlubinách je pravým opakem, jenom se to snaží zakrývat maskou tvořenou falší. Tak to u tebe není. Jsi opravdová, silná... Jedinečná. Co se tím snažím říct, je...“
Nakonec utichl a ruku stáhl, rozšiřujíc úsměv na rtech. „Zamotávám se do toho, s tím vším v krvi a únavou nemám úplně nejjasnější mysl, ale... Chci říct, že ti děkuji. Za tvoji pomoc, zájem... Za všechno. Díky a... Máš doopravdy můj obdiv, drahá Tori. Je jen málo takových, jako jsi ty. Pokud by někdo dokázal nemožné, pak jsi to nepochybně ty.“

Uvědomovala si to už před tím, ale teď asi ještě víc – byl mnohem ukecanější než většina mužů, které znala. Ti vedli většinou silácké řeči nebo komunikovali za pomoci různých těžko rozpoznatelných chrčivých zvuků, ale blonďáček mluvil víc než zřetelně, tak, že by jí skoro dokázal vrátit jakousi víru v mužské pokolení. Zajímavý to poznatek, to zkrátka nemohla popřít. Každopádně, naslouchat jemu bylo asi o dost příjemnější, než být svědkem již zmíněného podivného komunikování mužů, které věčně potkávala v temných uličkách nebo krčmách. Co už se jí ale zamlouvalo o trochu méně byl ten fakt, jak moc byl při těch řečech chytrý – a s jakou nedbalou lehkostí si spojil dvě a dvě dohromady. To byla u mužů také docela vzácnost, zvlášť v jemu podobném podroušeném stavu, což byl další bod k dobru. K její částečné smůle totiž chytrý blonďáček uhodil hřebíček na hlavičku – a těžko říct, zda to bylo dobře či špatně. To s tím, jak vyprávěl o svém pocitu, že dívka, kterou hledal, musí pocházet z krve bohyně, a to, jak hladce sklouznul k tomu, že by na tom vlastně mohla být dost možná podobně.
Při jeho slovech se Toricaane znovu otočila k oknu, nastavujíc tvář chladivému vánku, zatímco naslouchala tomu, jak Emillio stále mluvil. Neskákala mu do řeči, prostě naslouchala a vyčkávala, až skončí.
Zavrtěla se na místě, když domluvil. Vánek se najednou zdál chladnější, zatímco krev v jejích žilách se div že nevařila. Srdce se jí párkrát zadrhlo, než pokračovalo trochu zmateně v pravidelném tempu, rozhozené tím, že její mysl netušila, jak s jeho slovy naložit. Prohrábla si tmavé vlasy, než se otočila zase čelem do místnosti a bez větší námahy se vyšvihla na okno tak, že teď seděla na něm a měsíční svit se jí opíral do zad. Luna v téměř dokonalém kruhu jí za hlavou tvořila zdání svatozáře, což vskutku nemohlo být dále od pravdy. Stejně jako to, co si o ní zjevně blonďáček pomýšlel – a ona netušila stále, zda se za to má pousmát nebo rozzuřit. Dva protiklady, které se v ní mlátily – a ani jeden nevyhrával. Na jednu stranu ji těšilo, že někdo dokázal ocenit tu sílu a neochvějnost, na níž u sebe pracovala, ale ta druhá, na strach a nedůtklivost železně navyklá strana, zuřila za to, že to znělo, že si o ní skutečně myslí, že je nějaká dobrodějka, co zachraňuje běžně zatoulaná štěňata z ulice.

„Nejsem si jistá, zda je tohle dobrý námět ke konverzaci, engelëke, ale řeknu ti tohle – když uhodíš hřebík na hlavičku podobné pravdy, tak většinou je fajn zamknout pusu na zámek a nezmiňovat se. Je hodně těch, kteří by tě mohli zaslechnout a chtěli toho zneužít. A navíc, upřímně? Moje matka je…” Někdo, kdo po ní za dvacet let ani nevzdechnul – někdo, kdo ji zanechal na pospas a výchovu vlkům ukrytým v mírném ruše beránků, kteří se tvářili, že je pro ně důležitá – někdo, jehož jediný pohled na ni těsně poté, co se narodila, v sobě nesl tak silnou pachuť hořkosti, že by se z toho jednomu chtělo ječet – někdo, kdo jí sice poskytnul dar, pro který by mnozí byli ochotni vraždit, ale jinak ji zanechala ve chřtánu divoké zvěře a ještě divočejší lidské společnosti, bez rady a bez pomoci. „…někým, s kým bych mnohem raději neměla společného nic než krev. Tak tomu bylo; tak tomu je; a tak tomu bude. Alespoň dokud do toho mám co mluvit.”
Cítila, jak se jí do hlasu vkradl chlad, lezavý a vlezlý, otíral se o uši každého v doslechu – což, díky tomu, že byla k oknu otočená zády, měl být jedině a pouze Emillio – a zabodával se i samotné majitelce pod kůži, kde trochu konejšil bod varu dávno zdolávající krevní řečiště. Potřebovala ten mrazivý tón k tomu, aby se sama dala trochu dokupy z toho překvapení nad tématem, k němuž stočil blonďáček konverzaci, jako by se nechumelilo. Fakt byl, že tahle témata nikdy jen tak nenačínala – a ocenila by, kdyby to nikdo další nedělal za ní, protože tohle byly rány, které dokázala dohromady seškvařit zase jenom planoucím vztekem, jedinou cestou, jak se z toho dokázala prokousat bez toho, aby ji to skutečně nějak hlouběji pošramotilo. Blonďáček udělala tu chybu, že fouknul a dal za vzniku tomu malému tornádu – a kdyby pro ni stále nebyl svým způsobem zajímavý, už by ho dost možná tenhle uragán beze stopy smetl. Sama netušila, co ji drží na místě, co je to, co ho stále nechává dýchat i přes to, že tohle nakousnul, ale rozhodla se to nepokoušet nijak urputněji.
Byla velmi, velmi blízko určitému pomyslnému utržení ze řetězu, pokud by se v tom dále hrabala. A to bylo přesně to poslední, co chtěla. Věřte tomu nebo ne, ale měla ty poslední špetky příčetnosti ve své mysl docela v oblibě.

Na rtech jí vykvetl hořký úsměv. Nešlo jí o to, aby nějak vyvracela jeho slova… ale přišlo jí docela roztomilé, jak pořád svým způsobem nevinný byl jeho náhled na svět. Trochu jí připomínal odrostlé dítě, příliš mladé na to, aby k němu pořádně proniklo veškeré zlo světa. Netušila, co všechno v něm byl poměr vílí a vodní krve, ale ta kombinace ve výsledku dala za vzniku povaze, která skutečně byla příliš měkká a pacifická na to, v jakém světě to žil, v jaké bitvě se to vlastně ocitnul. Nechtěla být ta, co mu tu vizi serve z očí, protože svým způsobem to bylo docela závidění hodné, ale zároveň si uvědomovala, že něco takového ho může taky jednoho hezkého dne zabít. Stejně jako dneska skoro ti tří hulváti v ulicích Hilona – i když jeho šance byly nízké, nebránil se natolik, aby jim ublížil. A to se mu mohlo šeredně vymstít. Vlastně byl docela div, že s takovou ještě chodil, dýchal a žil.
„Nejde o to, zda dokážeš nemožné, engelëke,” zavrtěla mírně hlavou a znovu mu uzmula pohled. Znáte ten pocit, když se vám dívá někdo do očí tak pevně, že zkrátka nedokážete uhnout? To dělala přesně v tuhle chvíli. Sledovala ten pár nevinně modrých očí a snažila se je příliš nepoznamenat bouří ve svých vlastních. Celá její existence pro něj byla svým způsobem destrukční – a stejně se rozhodl jít s ní. Byl vážně plný překvapení. „Nemožné není nic. Všechno jde. Jde jenom o to, zda dokážeš to, aby před tebou svět pokleknul. Potom už všechno jde samo. Pokud máš vůli k tomu dojít… pak se pojem nemožné prostě vytratí.”

Nepochybně to byl zatraceně špatný nápad, načínat takové téma. Pro podobné věci snad prakticky neexistovala vhodná chvíle, nejsnazší a dost možná nejlepší bylo jednoduše převzít za své drahocenné mlčení a prostě zapomenout. Emillio si to velice dobře uvědomoval, ale i přesto se rozhodl do té zpropadeně nebezpečné řeky vstoupit... A to i navzdory faktu, že když ten samý krok zkoušel předtím, tvrdě narazil a ztroskotal. Rania před ním doslova utekla... Dost silně ale pochyboval, že by něco takového udělala právě Toricaane. Jestli byl totiž někdo opravdu neoblomný, hrdý a silný, tak to byla ona. Nevypadala jako někdo, kdo by utíkal. Spíše působila jako poslední stojící bojovník na bitevním poli, rvoucí se i navzdory žalostným zbytečkům krve v žilách.
Klidně by se mohl považovat za absolutního šílence, protože fakt, že svoji myšlenku vyslovil takhle otevřeně na hlas a navíc ještě v nepříliš dobré chvíli (jelikož ve svém stavu by určitě nezvládl možné důsledky) rozhodně zrovna dvakrát nenahrával znakům příčetnosti, právě naopak. Na druhou stranu, Emillio byl pravdomluvný a otevřený člověk. Neměl v povaze zatajovat nebo se přetvařovat, bylo mu to nejen hrubě proti srsti, ale především cizí. Nikdy to nepochopil - a ani to chápat nechtěl. Podobné nutkání odsuzoval, pokud nebylo absolutně nutné a nevyhnutelné... A i to byla věc, co se nacházela v drsně šedé zóně, kde bylo velice těžké rozhodovat o vhodnosti.

„Já vím... Není to dobré téma, za což se ti opravdu hluboce omlouvám, Tori. Na druhou stranu... Nedokážu zabránit svojí mysli, aby se tím nezaobírala. Je opravdu těžké to ignorovat, protože ta magie visí ve vzduchu jako vylitý parfém. Ale pokud si to nepřeješ nějak více rozebírat... Můžeme to nechat být, budu respektovat tvé přání, ať už bude jakékoliv. Opravdu ti nechci působit... Cokoliv špatného.“
Měla pravdu, ale i přesto mu z těch slov zamrazilo v zádech. Přesně tohle byla jedna z věcí, proč nenáviděl společnost vodních. Vědění představovalo neskutečnou moc i potenciál, ale stejnou mírou také obrovské břemeno. Tíživý tlak, jakého se člověk nemohl zbavit, ať už byl kdekoliv. Neustále ho pronásledoval a dusil, ale i přesto bylo zapotřebí si udržet svůj přístup a nepromluvit. Neporušit to posvátné ticho, protože důsledky by byly nejen nezměrné, ale dost možná přímo katastrofální.
„Chápu... Bude lepší to nechat být. Omlouvám se, že jsem to vytahoval...“ Pozoroval ji, jak seděla v tom okně a začínal se s nebezpečnou rychlostí propadat do zatraceně hluboké propasti provinilosti, jelikož ji takhle doposud ještě nespatřil. Ať už se jí v hlavě a srdci odehrávalo cokoliv, nepůsobilo to ani trošku dobře - a on se vnitřně nenáviděl za to, že se rozhodl sobecky následovat svoje myšlenky, místo aby naslouchal vnitřnímu hlasu srdce, co mu kázal dávat více na vrozenou empatii.

Ten nesourodý chuchvalec upředený z vláken čiré melancholie se ale velice rychle přehoupl v nastupující obezřetnost. Její následující slova totiž Emilliovi opět vyvolala nepříjemné zamrazení, které se mu svými ledovými jehličkami roztančilo po celé délce páteře jako ostré varování toho, aby si dával pozor nejen na to, co Toricaane říká, ale i na svoji vlastní reakci a následující krok. Věděl přeci jen dobře, že rozehrál zatraceně nebezpečnou hru už v moment, kdy se setkali v té zapadlé uličce... Ale i přesto měl chvílemi tendence na ten fakt zapomínat, nebo ho alespoň částečně opomíjet. Tori nebyla mocná jen po stránce magie, její síla pramenila především z jejího nitra. A to byla věc, na níž si Emillio musel dávat opravdu pozor, jelikož byl se svojí mírnou povahou opravdu velice snadnou kořistí... Což už si také potvrdil, když se předtím ocitl v jejích spárech.
„To jsou opravdu veliká a tíživá slova,“ odpověděl po menší odmlce, kdy se pokoušel nejen zpracovat onen význam, ale především vymyslet nějakou přístojnou reakci. Pokud se doposud necítil v tísni, tak se to v tu chvíli velice rychle změnilo. Neviděl Tori do hlavy, mohl jenom slepě odhadovat a modlit se, aby se trefil - ale poté, co vyslechl její odpověď na ten kostrbatý kompliment spojený s výrazem vděku, probralo ho to se stejnou intenzitou jakou se vyznačovala prudce ledová sprcha.
„Myslím, že bude asi nejlepší nějaké větší rozmluvy a vážnější témata nechat na později... Pokud svolíš.“ Dál jí pohlížel do očí, ale z tváře se mu pomaličku začínala vytrácet ta zvláštní forma dobrotivosti kombinované s přirozenou vlídností, jelikož si konečně začal plně a jasně uvědomovat, že v danou chvíli rozhodně nebyla na místě. Byl blázen. Místo aby se pokoušel napravit tu spoušť, co vyvolal vytažením tématu o Toriině původu... Měl spíše vymýšlet to, jak se vyhnout ranní kocovině a jak přežít ve zdraví a příčetnosti noc, protože ihned po probuzení musel prostě pryč.

Začal se omlouvat, sotva na jeho slova zareagovala verbálně. Inu, na jednu stranu měla v sobě tu část, které to přišlo adekvátní – přeci jenom, zatnul tu svou zvídavost do živého masa, což rozhodně nebylo nic příjemného, pokud to bylo namířené proti vám. Na stranu druhou ale netušil prakticky nic, aby neměl ty pohnutky se ptát. Co se týkalo zvědavosti a potřebě se něco dozvědět, měla pro to Toricaane speciální pochopení, to ne že ne. Sama byla zvědavější než dospívající kotě, takže na to neměla co říct. „Nemusíš se omlouvat, jenom… pitvat se v tom by se mohlo velice snadno zvrhnout v něco, co by se dvakrát nezamlouvalo ani jednomu z nás, pokud to toužíš vědět. Takže ano, ocenila bych, že se v tom nebudeme šťourat. Každopádně… chápu tvoje pohnutky se ptát, nikoli naopak. Zvlášť pokud je na tom ta nešťastná dívka, kterou hledáš, podobně – není moc o co stát, když si to sečteš a podtrhneš.” Takže ve výsledku to jenom odmávla a znovu vrhla pohled k oknu. Jak snazší by bylo před tou konverzací prostě utéct? Uletět a neukázat se hezkých pár dalších hodin? O moc snazší, to bez debat.
Pravda byla v tom, že kdyby v té debatě pokračovali, nedokázala by zaručit, že by u toho zůstala v klidu. Že by neudělala nic, čeho by možná později mohla litovat. Tohle bylo slepé místo, které prostě nechávala stranou, děj se co děj. Právo do toho kopat neměl nikdo kromě ní samotné, a ona se toho ráda distancovala. To,ž e se do toho strefil omylem, mu byla ochotna prominout… ale pokud by hloupě pokračoval, už by tak milá asi nebyla.

Trochu ji pobavil fakt, že se zatvářil, jako kdyby ho zlila kyselinou. Na tváři toho moc sice neměl, ale jeho oči mluvily za všechno – ta závěrečná hyperbola jejího malého proslovu, ta část o zlomení pojmu nemožné a podrobení si světa, na něj zjevně byla trochu moc na to, aby to jen tak skousnul a přijal. Ačkoli docela chápala jeho přístup, nemohla mu upřít to, že to asi muselo znít trochu… zvláštně. Zavrtěla hlavou, lehce sklouzla z okenního rámu a věnovala mu výraz, který se pohyboval někde na pomezí úsměvu na uklidnění a unaveného úšklebku. „Vypadáš, jako bys viděl ducha, engelëke. Pokud tě to uklidní, tak to byla hyperbola – neplánuji nějaký velký plán na svržení mocností v Nescoře a na převzetí vlády,” zašklebila se mírně tak, že bylo jen těžko k poznání, zda to myslí vážně či nikoli, než proklouzla kolem něj a zamířila si to pomalými kroky směrem ke koupelně, zatímco prsty rejdila kolem zapínání košile, která jí jako jediná zůstala z oblečení díky přeměně, kterou předtím prodělala.
Dřív, než však zmizela ve vedlejší místnosti, se na něj ještě otočila, bílá látka jí zavířila při tom pohybu kolem boků. „Nesmíš si brát smrtelně vážně všechno, co řeknu. A pokud už se cítíš na to jít spát, do toho – místa je tu dost,” podotkla a rozmáchla se gestem paže po pokoji, aby svá slova jen podpořila. Střelila po něm pohledem, který v sobě když už nic jiného nesl nabídku na nocleh a klid, než se otočila a zapadla do koupelny a automaticky se rozešla k tamnímu oknu, aby ho rozrazila dokořán, než ze sebe shodila i tu košili a jala se dát šanci horké vaně. Tam strávila na svoje poměry docela dlouhou dobu – na to, že jindy spěchala, aby měla koupel ideálně co nejdříve za sebou (primárně proto, že ji ten klid a horkost nutili přemýšlet, což u ní umělo být docela nebezpečnou záležitostí), nyní si dávala docela načas. Smývala si krev z tváří, špínu zpoza nehtů a ztuhlost z proměny na zvíře, které nebylo její, ze svalů. Proměny tohohle typu bývaly krátké a využívala je kvůli tomu jenom v naléhavých případech – a to, jak ztuhlá po tom vždycky byla, byla jedna z ukázek, proč tomu tak bylo.

Myšlenky na ni začaly dorážet dost brzy poté, co se ocitla v horké vodě, a ona neměla moc sil na to, aby jim vzdorovala. Byla vyčerpaná po tom, co většinu dne strávila na nohou, aby se vůbec dostala do Hilona, a ta proměna a výdej energie před tím… to byl takový bonus, který tomu nasadil korunu. Mysl jí začínala poblikávat únavou a většina filtrů, které si běžně ponechávala, prostě svévolně mizela bez toho, aby se na to stihla nějak připravit. A to téma, které tam v pokoji načal Emillio, ji kupodivu vážně docela nakoplo k tomu, že se k němu stáčely její myšlenky – i přes veškerou snahu, i přes veškerou sílu vůle, kterou nasazovala do pohotovosti, aby se tomu vyhnula velkým obloukem. Nevyšlo to – měla zkrátka a dobře smůlu. Nejistota chladná jako led se jí zakousla do kostí, do mysli, zavrtala se jí pod kůži a dotkla se srdce, o jehož nepoškozeném stavu ji dosud přesvědčoval jen a pouze pravidelný tep. Nebylo to nic příjemného, to vám umí s neochvějnou jistotou povědět, a ona bažila po způsobu, jak by se od podobných věcí dalo prostě jenom utrhnout. Zalepit tu roztříštěnou část, která na ni doléhala ostrými střepy na okrajích, a prostě to celé přejít, utlumit, udusit. Uspat, navěky věků.
Měla chuť křičet – a v podobných nutkáních neměla moc energie na odporování. Bez většího váhání zajela prostě pod hladinu, až se jí tmavé vlasy vzedmuly kolem tváře jako temná svatozář, a bez dalšího protahování nechala ten potřebný výkřik, tu smrštěnou nejistotu a frustraci z toho, že neznala odpovědi na otázky, které jí v pokoji blonďáček zasadil do hlavy jako bleskurychle rostoucí semínka, prostě vyjít na povrch. Voda všechno ztlumila, na hladině se to projevilo jenom jako zabublání, které bylo tiché jako pěna. Zůstala pod vodou ještě chvíli – dokud ji nepálily plíce absencí vzduchu a dokud se konečně necítila vykřičená natolik, aby ze sebe mohla smést nepříjemnou stopu zvídavých otázek.
Zalétla pohledem ke dveřím, když se pomalu zvedala z vany. Doufala, že blonďáček už se rozhodl jít spát, že už se nedostanou k žádné další debatě. I když ji pořád fascinoval, další podobná debata by s ní mohla nehezky otřást, což se jí dvakrát nezamlouvalo. Byla zvyklá na to, že ovládala vlastní mysl, takže tohle bylo jako jedovatá rána přímo do obnažené kůže. Aniž by to zamýšlel, vážně na ní Emillio zanechal až moc hlubokou stopu otázek, na které neměla odpovědi, ač by po tom její valná, leč potlačovaná část docela prahla.