Equeské ruiny

Nabízenému koni na zuby nehleď... To rozhodně neplatilo v případě nabízeného jídla. Delwyn byl zvyklý na moc dobré věci, jeho jazýček nemohl trpět nějakým nevybraným jídlem, natož pak hrůze v podobě zeleniny. Zelenina byla věc, co patřila do pekel a ne na stůl, u všech bohů! Žaludek mu sice kručel a svíral se příšerným hladem, ale copak by mohl pozřít to... Cosi? Leželo to před ním v dřevěné misce a Delwyn měl co dělat, aby se nezašklebil. Působilo to dojmem, že už to někdo musel sníst a natrávit, než to vyzvrátil. Ať už se pokoušel najít v té situaci alespoň nějaké pozitivum, zkrátka žádné nenacházel - kaše působila nepoživatelně a on měl už předtím ze setkání s mladým druidem hodně podivný pocit.
Jeho instinkty hovořily naprosto jasně: útěk. A přesně pro tu možnost se nakonec bělovlásek rozhodl, když spěšně odsunul misku do středu stolu a věnoval druidovi krátký rozpačitý pohled, načež doslova práskl do bot. Opět utíkal jako zběsilý, vyděšený představou rozvařené šedivé kaše, hořkými bobulemi z lesa a ze všeho nejvíc pak odporně zelenavé brokolice, jejíž pach mu stále vězel v nose. Kdyby neběžel, už by se nepochybně začal naprázdno dávit, ale vzhledem k nutnosti přesunu (čistě pro svoje vlastní bezpečí, kdyby ho onen podivný druid chtěl třeba tou brokolicí zmlátit) na to jednoduše nebyl čas. Nohy mu kmitaly jako šílené a on měl co dělat, aby to pořádně udýchal.


Zastavil se až poblíž jakýchsi rozvalin, které sice ani zdaleka nepůsobily jako perfektní destinace, ale nemohl se už nadále hádat se svým vyhladovělým žaludkem a rozbolavělýma nohama. V obou ohledech doslova mlel z posledního, takže sotva dorazil k jakémusi sloupu, kde se posadil, rozhlédl se kolem. Ruiny nebyly zrovna dvakrát prostředím pro růst čehosi poživatelného, ale mohl by zkusit po okolí nachytat alespoň nějaké myši... Na to mu ale v současnosti chyběla tolik potřebná energie, takže frustrovaně rozhodil nohama a odlepil se zády od sloupu. Chtělo to spánek. Hodně spánku.
S tou myšlenkou si prohrábl sněhobílé vlasy a začal šlapat po sutinách, pokoušejíc se najít nějaké vhodné místo k složení hlavy. Všechno bylo příšerně tvrdé a jemu se tam opravdu ani trošičku nelíbilo, ale stále ho docela dost děsila představa rozzuřeného druida s obrovskou a přezrálou brokolicí místo kyje. Kdo ví, jestli ho jeho odmítavé gesto nenaštvalo - přeci jen se s ním rozdělil o svoje jídlo. To, že ten pokrm nebyl ani zdaleka poživatelný byla sice věc druhá, ale... Delwyn zkrátka ani omylem nemínil pokoušet osud. Žádné bití brokolicí ani jinou přerostlou zeleninou. Nic takového.
Místo toho si konečně našel jakž takž rovný plácek, kde se posadil a přeměnil do svojí kočičí podoby, stáčejíc se do klubíčka. Slunce sice viselo stále krásně nad obzorem a den byl v plném proudu, ale jeho lenost byla podstatně silnější než zákonitosti času: kočky přeci jenom spaly klidně i přes den, jejich život fungoval trošku jinak než ten lidský. A pokud měl v sobě něčeho Delwyn opravdu hodně, tak to byla kočičí část.

Ville už se zase cítil jako dobrodruh. Vždycky jednou za čas vyrážel na cesty po Nescoře, poznávat a tak! Tedy… Začínal pouze na malých okruzích kolem Jejich jezera a Lesa Divokých elfů… Ale čím byl starší, tím si byl jistější. A vydával se dál. Jednou plánuje dorazit až úplně na druhou stranu kontinentu, ale ten den ještě nenastal.
Zatím pokračoval na sever, směrem k Tančícímu moři, i když až tam tentokrát ještě dorazit taky neplánoval. Byl už na cestě pár dní a dost si vypomáhal plaváním v řece, která ho bezpečně vedla až k jezeru Isorvi.
Samozřejmě se po cestě zastavoval, kde mohl, aby trochu zkoumal okolí řeky, nakukoval do vesnic, městeček, očumoval místní pekaře, a tak! To se rozumělo samo sebou, protože přestože se Ville na tyhle svoje adventury vydává sám, je to velice společenské stvoření. A přílišná samota mu nedělá dobře. Vůbec vůbec dobře.
Kolikrát se snažil Ciarru překecat, aby se vydala na cesty s ním, trochu se rozhlédnout po světě, ale ona byla na tohle příliš… Nedůvěřivá. Nerada opouštěla okolí Lesa na příliš dlouhou dobu, byla z toho nervózní, a to i přesto, že se už naučili její karakalí ouška krásně skrývat. Stejně nechtěla riskovat. Měla s lidmi spoustu nevyřízených účtů, ale byla příliš realistická na to, aby si na ně troufla jen tak. Sama samotinká. Protože, přiznejme si to, Ville jí sice zbožňoval nade vše, ale kdyby došlo na nějakou bitku, byl by jí platný asi jako hliníková lžíce k pořádnému steaku.
Přesto ale tuhle konkrétní cestu podnikal tak trošku kvůli ní… Ciarra poslední dobou hodně přemýšlela o tom, co slýchali o tajných kobkách a věznicích pro t´ealh, které měly být někde po celé Nescoře. A ona nikdy doopravdy neviděla těla svých rodičů, a tak v sobě částečně pořád chová malou naději na to, že třeba žijí… Jen jsou zavření.
Ville o těch vězeních pochopitelně slýchal taky. I Aki. Jak jinak, vždyť jsou poloviční t´ealh. Ale ani oni nevěděli, kde přesně jsou… A tohle byly přesně ty věci, na které bylo dost nebezpečné se ptát. A tak Ville souhlasil, že se na svých cestách bude dívat.
A to taky dělal! Ne teda vždycky na možná sklepení plná trpících bytostí… Ale díval se. Sem tam potkal nějakou toulající se skupinku, ale ti o tomhle většinou nechtěli mluvit. A on se jim nedivil… Tak je nenutil. Místo toho přespal u nich u ohně, popil s nimi trochu medoviny či zrovna měl kdo u sebe, přespal u ohně… To už jsem psala? Myslela jsem přespal na kožešině, pod dekou… Znáte to! Ville rád sbíral recepty. Tak.

Každopádně na téhle cestě se mu zatím moc nedařilo. Všude jenom lidé. Protáhl se sice jednou větším městem, kde lidi nebyli tak… Krátkozrací, úzkoprsí, mělkodušní, a… A… A dosaďte si cokoliv pro někoho tak omezeného, že nedokáže ocenit Villeho přirozenou barevnou krásu! Skandální, že jo?! Já vím. On taky.
Ale od té doby tedy ani ťuk. Začínal být kapku osamělý a rozmrzelý.
Rozhodl se, že si postaví tábor někde v okolí jezera, ale k tomu potřeboval napřed najít nějaké vhodné a bezpečné místo! Kde by se mohl zároveň ukrýt, aby se mohl vyspat a nikdo ho nepřepadl a nepřekvapil. Tedy… Správně je to asi naopak, že? Nepřekvapil a nepřepadl? Ale na druhou stranu… Kdyby ho někdo ve spaní přepadl, tak by ho tím zaručeně překvapil!
Byl tak zabraný do přepadávajících a překvapujících myšlenek, že si vůbec nevšiml, že se blíží k jakýmsi ruinám. Ty ho tedy taky rozhodně zaskočily (překvapily!) nepřipraveného, a to tak, že o jeden kus rozpadlého sloupoví nakrásně zakopl a přepadl na zem na druhé straně.
Chudák se pomalu zvedl, naprosto překvapený takovým přepadem ze zálohy, (ze země!) a rozhlédl se.
„No to mě podrž!” vydechl, jak se díval po tom rozpadlém zapomenutém království.
Teď rozhodně našel ideální místo! Nadšeně vyskočil na nohy, oprášil si kolena, a vydal se na průzkum. Jestli se třeba bál možných banditů nebo přízraků a duchů zavražděných panen? Jasně, že jo! Ale to mu naštěstí dojde až hooodně později! Třeba až se setmí! A to už bude pozdě, protože pak bude moc vystrašený na to, aby se z toho místa pohnul a utekl k jezeru a do vody, takže… Smůla!
Teď je z něj průzkumník. Opatrně to tam prolézal a snažil se najít nejlepší místo, kde by si mohl roztáhnout kožešiny a deku a udělat malý ohníček. Možná něco se střechou? Ale bude to stabilní? Otázky, samé otázky!
Ovšem než se dostal kamkoliv blízko k jejich vyřešení, objevil něco mnooooooohem lepšího!
„KOČIČKA!” zajíkl se a s očima navrch hlavy zíral na to spící bílé stočené klubíčko na kameni.
To byla kočka! Tady! Kočka! Tady!
A byla bílá!
„No jasně! Černý kočky nosej smůlu, takže ty určitě nosíš štěstí!” rozhodl za kočičáka o jeho přínosu celé společnosti. Momentálně tedy dost… Chudé společnosti! Jednoho hyperaktivního barevného pošuka! Ale společnost to byla, tak co!
Opatrně se přikradl blíž. Sedl si vedle kamene a zbožně na zvířátko koukal. Kousal si ret a vedl velký vnitřní boj. Hrozně se bál, že kočičáčka probudí… Ale to pokušení! To pokušení!
Nakonec to pokušení bylo silnější než Ville. A on tak natáhl ruku a velice opatrně spícího kočičáka pohladil.

Na to, že se rozhodl zapíchnout cestu zrovna v takovém bludném bodě, se mu docela dobře usínalo. Vzhledem k tvrdému kameni místo měkkého pelíšku (jak moc si přál, aby se nikdy nevykrádal z domu v Narrigenu! Ani ta šunka za to rozhodně nestála) to nebyl žádný luxus, ale Delwyn byl za ten den už natolik rozmrzelý, že mu to bylo vlastně celkem ukradené. Nemohl pořád na všechno nahlížet tolik z výšky. Když už se mu podařilo si takhle zkazit posledních pár dní a dostal se hrozně daleko od domova, neměl sebemenší právo si jakkoliv doopravdy stěžovat. Jak také? Však to byla jenom jeho vlastní vina, nemohl to svádět na nikoho jiného. Leda by se snad chtěl vymlouvat na starého známého: ďábla. Ten ho rozhodně ke špatnostem nabádal docela často (především, když byla v domě smetana) ale ani tím by si určitě nepomohl.
Proto se alespoň jednou za jeden ze svých devíti životů rozhodl uskromnit a prostě na pět minut neremcat. Akorát by tím plýtval další energii, kterou opravdu žalostně potřeboval na to, aby překonal svoji zarytou lenost a šel něco zkusit ulovit. Vize myši k večeři se mu sice moc nezamlouvala, protože taková myš byla špinavá a jedla kdoví co (třeba zeleninu) a Delwyn nerad riskoval to, že by ho po večeři měl bolet žaludek. Už takhle do sebe zkoušel nasoukat tu prapodivnou šedivou kaši a předtím v lese bobule. Ani jedno jeho hlad nezahnalo, spíš ho to popudilo. Proto si plánoval, že po řádném šlofíku sežene něco opravdu pořádného. Žádnou prašivou myš ani nic podobného. Ne, ne. Delwyn měl v plánu ulovit něco velkolepého a dobrého. Třeba kuře. To se přeci muselo zákonitě vyskytovat někde, kde předtím žili lidé, však? Možná to bylo naivní, ale jemu to v tom stavu hladu a únavy jaksi nedocházelo.

Zdálo se ale, že spánek mu úplně dopřán nebyl. Směrem k ruinám se přibližovaly jakési cizí kroky - Delwyn sice podával vskutku obdivuhodný výkon v tom, jak dobře je ignoroval, ale evidentně to tím nekončilo. Ani zdaleka ne. Byť se poněkud otráveně obrátil zády k cestě v naději, že ho nově příchozí přejde bez povšimnutí, protože kočky přeci jen nejsou ničím zajímavým... Evidentně se šeredně spletl.
To mu s obrovskou vlnou šoku došlo v moment, kdy se ozvalo to překvapivé zajíknutí. Tehdy se Delwyn obrátil nazpět a rychle zvedl hlavu, špicujíc uši. Opravdu ho hodně zajímalo, kdo byl tak praštěný na to, aby zamířil k tak zpustlým ruinám - když se ale setkal pohledem ne s nějakým potulným člověkem, ale doslova nadlidskou bytostí. Ať už to bylo působením kombinace hladu a únavy nebo čirou magií, Delwyn na nově příchozího zíral se stejným okouzlením jako kdyby se k němu blížilo opečené kuře a ne člověk.
Než se ale stihl pořádně rozkoukat, dostal opatrné pohlazení. To ho přimělo se převalit na záda a prohnout se, zatímco začal velice intenzivně příst. Nemělo smysl si cokoliv nalhávat - ať už byl ten kouzelný mladík kýmkoliv, Delwyn nepohrdal společnosti a už vůbec ne nějakým tím pěkným pohlazením.
„Mmm. Samozřejmě, že nosím štěstí!“ Zamumlal naprosto spokojeně, než pootevřel svoje zelené oči. „Já jsem ten nejšťastnější kocour v celé Nescoře. Nemáš náhodou něco k jídlu? Třeba kuře?“

Ville se sice obával, že by mohl kočičáka probudit, ovšem ve svých naivních představách předpokládal, že za to bude moct jeho sneaky pohlazení. A ne jeho, hm, velice nenápadný padavý příchod do ruin. Protože kočky jsou přeci od přírody nevšímavé a hluché.
A tak neměl nejmenší ponětí o tom, že jeho nově objevená kočička je dávno vzhůru a moc dobře si uvědomuje jeho rušivou přítomnost kolem.
Ale pokud jsme u věcí, které Ville netušil…
„TY MLUVÍŠ!” zajíkl se znovu a stáhl ruku k sobě, jako kdyby se popálil, i když ve skutečnosti byl prostě jenom v šoku. Párkrát zamrkal.
Skoro šlo slyšet, jak mu to v hlavě šrotuje a skřípe.
Ale nakonec všechna kolečka zapadla na své místo.
„U všech bohů, ty jsi t´ealh!” vydechl a úlevně se uculil, když k němu ono poměrně zjevné poznání konečně doputovalo. (No co, nikde jsem neslibovala, že je to nejrychlejší myslitel na Nescoře, že jo!)
Zasmál se a zavrtěl hlavou, načež ihned znovu natáhl ruku, aby pokračoval v hlazení. A když se mu kocourek tak pěkně nastavil, nijak se nebránil a podrbal ho na bříšku a pod pacičkami, a na všech správných místech, kam jeho dlouhé prsty dosáhly. Pamatoval si totiž dobře, jaká místa měli na drbání rádi ti jeho kočičáci doma.
„To mi mohlo dojít! Já jsem taky t´ealh, víš, teda, jenom napůl, ale to se taky počítá! Skoro!” pokývl rozhodně. „A počítá se i tohle, koukej!” uculil se a ukázal kocourovi svoje prsty, aby mohl vidět ono vytetované MEOW na nich. Asi aby mu dokázal, že jsou jeden gang nebo co. Gang Meow? Tým Meow? Jemu na tom nezáleželo, hlavně aby kočičák zůstal!
A měl taky pravdu, ten chlapec. Ne v tom, jestli se to počítá nebo ne, nebo jestli jsou jeden gang, ale v tom, že mu to mohlo dojít. Kdyby se na to soustředil, byl by z Delwyna tu známou magii vycítil. Protože ano, opravdu je to napůl t´ealh. Ale taky je to telátko, takže… Tak.
„To rád slyším, že jsi nejšťastnější, to se bude hodit!” zamrkal na kocourka zpátky, „a jídlo, no… Kuře teda nemám, ale hodlal jsem si ulovit nějakou rybu a udělat si ji na ohni, až najdu vyhovující místo na spaní… Což jsem asi našel!” zakřenil se na něj. „Takže… Chceš se přidat? Můžu toho nachytat víc a podělit se! Vyměním rybu za štěstí na noc, co říkáš?” usmál se na kocoura, velice spokojený, jak to pěkně vymyslel!

Nejspíš by mu mělo být předem jasné, že by mluvící kocour mohl někoho přinejmenším šokovat... Delwyn nad věcmi ale neuvažoval v běžných souvislostech, prakticky s ostatními lidmi přišel do kontaktu jenom minimálně. Mnohem více preferoval držet se stranou a vyžírat jim spíže, takže neměl čas ani příležitost na to si zvyknout nebo nad tím pořádně uvažovat. Na co také? Druzí mu byli obvykle těžce ukradení, pokud neměli něco, co by mu mohli nabídnout. A on rozhodně nepočítal s tím, že se v těch rozvalinách s někým setká, takže spustil naprosto automaticky a bezmyšlenkovitě.
Nechtěl ho samozřejmě vyplašit nebo zaskočit, to rozhodně ne. Delwyn byl všelijaký, ale rozhodně ne přímo zlý - sice mohl být chvílemi trošku otravný a i popudlivý, ale záměrně by nikoho takhle neděsil, dokonce ani kdyby mu to mohlo do budoucna vyhodit nějakou tu dobrotu. Proto když mu došlo, že svého společníka dle všeho pěkně vykolejil, okamžitě zavřel tlamičku a začal v hlavě intenzivně přemítat nad tím, jestli by tu situaci zvládl zachránit nějakým tím pofidérním zamňoukáním... To přeci jen ostatní kočky dělaly, však? Mňoukaly na lidi.

Poněkud zpomaleně se nakonec zvedl a protáhl si přední nohy, než zdvihl ocásek do výšky a popošel blíž k mladíkovi, prohlížejíc si ho svýma zelenkavýma očima. Byl zvláštní, jedinečný. Delwyn v hlavním městě už spatřil spoustu nejrůznějších lidí a znal i jisté základy magie, ale ještě nikdy nespatřil nikoho takového - těžko se mu tedy odhadovalo, s kým měl vlastně tu čest. Člověkem nemohl být určitě, ti by vedle něj působili extrémně jednotvárně a nudně. Nebyli tak famózní a krásní, natož aby kolem sebe měli takový zvláštní nádech tajemna a magie. Na tohle on měl dobrý čich, neměl pochyb. Pokud šlo o maso a magii, tak Delwyna jeho smysly ještě nikdy nezradily, byť nebyl i přesto všechno schopný zodpovědět svoje množící se otázky.
„Ano, to jsem. A ty jsi?“ Zvědavě naklonil hlavu na stranu, než pomaličku přivřel oči a zívl si, přibližujíc se směrem k mladíkovi, aby ho pobídl k dalšímu pohlazení. Toho mínil docílit velice roztomilým trikem - zvedl se totiž na zadní a na chviličku zapanáčkoval.
„Také jsi? Pravda! Jinak bychom si nerozuměli... Tedy, ne v téhle situaci.“ Pomaličku se posadil a stočil kolem sebe ocas, prohlížejíc si tetování na prstech. Kdyby mohl, nejspíš by se v tu chvíli pousmál - ale vzhledem k tomu, že se v současnosti nacházel ve svém zvířecím těle a kočky se tak úplně usmívat neuměly, tak svému společníkovi svoje uznání dal najevo trošku jiným způsobem: něžně mu prsty oňufal čumáčkem, než se mu začal o ruku mazlivě lísat.
„Ooo, pěkné tetování! Koukám, že svým stylem a krásou předčíš drtivou většinu společnosti... Jsi kouzelný? I když jsi z části t'ealh, nevysvětluje to... To. Však víš. Jsi jako perla mezi říčními oblázky. Moc hezký a milý... Myslím, že už ani nemám tolik hlad.“
Moc dobře si uvědomoval svoji rozmarnost, ale jednoduše si nedokázal pomoct. Ještě aby také ne! Kolik toho měl za posledních pár dní za sebou? Vyhodili ho z Narrigenu, poté mu byla nabízená pochybně vypadající kaše bez sebemenšího kousíčku masa a nakonec... Usmálo se na něj štěstí a on potkal toho nejzajímavějšího člověka v celé Nescoře. Žádný div, že z toho byl pěkně paf!
„Mmmm. To zní dobře, platí.“ Spokojeně se znovu postavil a zvedl ocásek do vzduchu stejným způsobem jako kočky vítaly svoje oblíbené lidi, než se rozhlédl kolem. Překvapovalo ho, že oba dva našli to samé místo a ještě ve stejnou chvíli. Možná to byl osud... Přeci jenom měl nevyzpytatelné způsoby, jak dosáhnout potřebných milníků. Ale třeba se Aurora zrovna jenom nudila, do hlavy jí nikdo neviděl.
„Nabídl bych ti s tím chytáním ryb pomoc, ale... Nejsem zrovna nejzdatnější v nahánění hbité a plavající večeře. Ale můžu ti dělat morální podporu, počítá se to?“

Kocourek se zvedl, hezky líně a elegantně, jak se na kocoura slušelo, a popošel blíže k Villemu a jeho drbání. Potvrdil mu při tom, že opravdu je tˈealh a podivil se, co je zač Ville. Ten mu prozradil, že jsou napůl stejní, zatímco ho sledoval, jak se k němu líně přibližuje.
A k jeho nadšení chtěl kocourek opravdu znovu hladit! A dokonce před ním zapanáčkoval, což Villeho přimělo nadšeně se zasmát. Ještě nikdy neviděl kočku panáčkovat! Doma rozhodně ne, byl si jistý, že Ciarra by ho dřív zakousla, než by mu takhle zapanáčkovala!
Uculil se a velice ochotně bílého kocourka pohladil. „No ahoj!” zamrkal na něj.
„No jo, jsem! Můj táta je!” pokýval souhlasně a zároveň mu objasnil, odkud se v něm ta polovina, díky které si rozumí, přestože se na to kocourek neptal. Ovšem na celém světě existovalo jen hodně málo věcí, které by mu mohly zabránit, aby mluvil. O čemkoliv. Kdykoliv.
Sledoval ho, jak něžně oňufal jeho prsty s tetováním, které také náležitě ocenil, což Villeho potěšilo. A nejnom to! Zvlášť veškeré ty pochvaly, které následovaly poté! To se Ville dokonce začal červenat, a to se mu taky nestávalo příliš často! Už byl na komplimenty příliš zvyklý, především tedy na ty krapet… Nemravné! A tohle bylo něco naprosto jiného. Kocourek mu řekl, že svým stylem předčí většinu Nescory! A řekl mu, že je jako oblázek mezi říčními kameny! Něco takového mu nikdy nikdo neřekl. Nic tak krásného!
„Uuuuhhh…” vydechl trošku zaskočeně, s rudými tvářemi. V rozpacích si dal pramen vlasů za ucho, ale stále se usmíval.
„No, vlastně jsi to docela trefil, víš! S tím oblázkem… Tedy… S tou řekou a tak! Moje maminka byla yialadri! A já mám víc z ní… Takže nemám svoji zvířecí podobu, jako můj bratr, který je spíš po tátovi… Ale mám svoji ploutev a vodní magii! Teda… Asi bych tomu neměl říkat vodní, s vodou to nemá moc společnýho!” uculí se, „ale mám ji po mámě! Umím se tak jako měnit… Třeba… Třeba takhle, koukej!” zamrkal na něj nadšeně.
A pak, zatímco na něj kocourek koukal, si hezky pomalu, postupně - protože se předváděl, přiznejme si to - proměnil barvu dlouhých vlasů z tmavě hnědé na tmavě zelenou. „Tohle je moje kouzlo!” tiše se zasmál a zamával na něj pár prameny zelených vlasů.
„A myslím, že ti nevěřím, že už nemáš hlad!” mrkl na něj, „takže ta nabídka pořád platí!” ujistil ho, že stále hodlá vyměnit ulovenou rybičku za štěstí bílého kocourka na noc. Bude se přeci hodit, aby je nepřepadli bandité nebo duchové a démoni a krysy a… Cokoliv!
„Morální podpora se rozhodně počítá! Teď už víš, co jsem zač, takže s lovem si nemusíš dělat starosti, nachytám je rovnou pod vodou, ale můžeš mi fandit ze břehu, budu rád!” uculil se, „a taky se asi bude hodit, když budeš hlídat… Je to velký jezero… Asi se kolem může někdo potloukat…” nakrčil trošku obočí. Co si budeme, to by jim večeři dost pokazilo! Nehledě na to, že většinou byli lidé zvyklí na yialadri v mořích, než že by na ně naráželi ve sladké vodě. A on věděl, že v tomhle musí být opatrný. Proto si mezi lidmi ani moc často vlasy nepřebarvoval. Hlavně ne mimo velká města!
„Aaaah! A úplně jsem zapomněl!” málem nadskočil na místě a zazubil se na kocouřího společníka, „já jsem Ville! Ale můžeš mi říkat i Nikki!” představil se mu konečně, protože to ho opravdu napadlo až teď! A to se přeci slušelo! Zvlášť po všech těch krásných lichotkách, kterými ho kocourek zahrnul!
„Kde ses tady vlastně vzal, takhle sám?” zeptal se zvědavě. „Teda, nemusíš odpovídat, jestli nechceš! Samozřejmě!” usmál se na něj.

Narrigen byl vskutku skvělým místem pro mnohá zajímavá setkání, čehož si Delwyn čas od času náležitě užíval... Ale doopravdy ho ani v nejmenším nenapadlo, že se mu dostane takové zvláštní pocty krátce po dalším neplánovaném útěku. Těch měl za poslední dobu na svůj vkus ažaž, ale nedařilo se mu vyhýbat se potížím a situacím, z kterých pak následně musel prchat. Tentokrát měl ale ze svojí nové společnosti opravdu velice dobrý pocit - a byť z něj dost možná výrazněji hovořila jeho kočičí část, která nemohla neslyšet na všechnu tu pozornost a příjemné mazlení, musel si za tím v duchu stát. Instinkty mu sice našeptávaly, že by se neměl chovat jako naivní trouba a nespouštět pozornost, protože byla stále spousta věcí, co se mohla pokazit... Ale Delwyn se tím nemohl zaobírat méně.
Dalo by se říct, že byl tak trošku v opojení pozornosti. Neskutečně moc si užíval to, když se mohl pěkně hřát na výsluní něčí pozornosti a Ville dělal přesně to, co kocoura v něm nebetyčně těšilo. Možná to bylo trošku zlé a marnivé, ale na druhou stranu - Delwyn za sebou v současnosti měl několik opravdu hodně mizerných dní, vyhnali ho z domovského města, zápasil s lesním jídelníčkem, narazil na podivného druida s nepoživatelným jídlem a nakonec opět utíkal... Říct, že toho měl plné zuby, by bylo velice slabé tvrzení. Nejraději by sebou mrskl pěkně někam na pohovku k polštáři a prospal celý den, aby si vyrovnal karmu a načerpal síly, které mu opravdu žalostně chyběly. K tomu se sice zatím nedostal, ale to příjemné podrbání od Villeho a jeho jiskřivá společnost i tak dělaly zázraky.

„Pak se zdá, že máme mnohem víc společného, než jsem si doposud myslel.“ Za normálních okolností se ke svému původu - respektive ani jedné z jeho částí - zrovna dvakrát ochotně nehlásil, protože skutečně neměl pocit, že by bylo čím se chlubit. Sice svoji zvířecí stránku miloval celým srdcem, ale pravda byla pochopitelně značně komplikovanější: nebyl totiž čistokrevný. Ať už to byl jeho otec nebo matka, jeden z jeho rodičů musel mít lidský původ, kterak mu v krvi proudila magie dost podobně jako to měli t'ealh. Díky tomu nebyl Delwyn jen příslušník rasy, co byla oficiálně lidmi pronásledovaná... Představoval i pomyslnou skvrnu na jejich pokrevní linii, což opravdu nebyla věc, jakou by bylo radno vytahovat na veřejnosti. Před svým novým společníkem se to ale přiznat nebál - konec konců v tomhle ohledu byli přeci jen na stejné lodi.
Fascinovaně pozoroval to, jak mu Ville vysvětloval okolnosti svého původu a nakonec mu předvedl působivé kouzlo, díky kterému si přímo na místě kompletně změnil odstín svých vlasů. Na to kocour zareagoval obdivným pohledem (jak jenom to kočka dokáže) a nakonec uznale přivřel oči. Nemusel se ani nějak výrazně snažit dávat svoje pocity najevo, jelikož jiskřičky v jeho zelených očích hovořily jasně samy za sebe: pro podobné kousky měl opravdu značnou slabost, byť je mnozí měli tendence odmávnout jako prachobyčejný pouťový trik. Pro zvědavého Delwyna to byla opravdu působivá magie.
„Takže jsi tak trošku... Jako duha!“ Zauvažoval nakonec nahlas, než opět uznale pokývl hlavou a dál velice působivě předl, jelikož byl nad míru spokojený. Sice by stále ocenil něco k snědku, ale jak by si jen mohl stěžovat, když se mu dostalo prvotřídní a úžasně zajímavé společnosti?
Zdálo se ale, že osud ani jeho společník ho o hladu nechat nehodlali, protože opět padlo slovo na jídlo a předchozí nabídka dle všeho platila, což Delwynovi vyvolalo další záchvěv pocitu spokojenosti. Sice byl kocour, takže by si rozhodně něco ulovit zvládl, ale... Bohové, byl na to vážně dost líný. Mnohem více preferoval jídlo pěkně připravené na talířku nebo alespoň pod čumáček, než aby si ho musel obstarat úplně sám. Jediná výjimka, kdy mu něco podobného nevadilo, byly chvíle, kdy se vkrádal do cizích domů a potajmu ze spižíren vybíral maso a uzeniny.
„To jsem moc rád, díky. Všechno moje štěstí je rozhodně od teď tvoje, budu klidně tvůj talisman,“ odpověděl s nepředstíranou vlídností. Konec konců... Jak jinak také reagovat, když mu bylo nabídnuté jídlo a skvělá společnost? Měl by děkovat, když už nic jiného.
„Nemusíš se obávat, mám citlivý sluch. Pokud se někdo bude blížit, postarám se o to.“ Mrkl na Villeho sebevědomě, než pozvedl jednu pacinku a podal mu ji, jelikož to bylo asi nejblíže jak se mohli dostat k oficiálnímu potřesení rukou.
„Moc mě těší, Delwyn.“ Na následující otázku se mu moc odpovídat nechtělo, o tom žádná... Ale zároveň byl už dostatečně v dobrém rozmaru na to, aby si přeci jen pustil pusu na špacír a pěkně to vybalil, protože za normálních okolností by se asi spíše vytasil s nějakou kostrbatou historkou, než pravdou.
„Já... Je to dlouhý příběh. Pokud bych to ale měl alespoň nějak shrnout, došlo k menšímu nedorozumění a já byl nucen opustit na pár dní domov. V lese jsem pak narazil na jakéhosi... Druida? Ten působil poněkud všelijak, tak jsem raději vzal nohy na ramena.“

Ville moc rád poznával nové lidi, kdekoliv, kam zrovna mířil a cestoval, a už toho za všechny svoje cesty viděl mnoho, ale je pravda, že by ho rozhodně nikdy nenapadlo, že jen tak uprostřed polorozpadlých ruin najde spinkacího bílého kocourka. A nakonec to byl dokonce t´ealh kocourek! Rozhodně je to zvláštní setkání, ale o to větší z něj měl Ville radost! Přeci jen, on byl obecně hrozně nerad sám. Kdekoliv. A co teprve na takovémhle strašidelném místě!
Rozhodně neměl v plánu přestat v jeho hlazení a drbání, zvlášť, když viděl, jak se to jeho bílému chlupatému společníkovi líbí.
Když mu prozradil, jaký je původ jeho magie, tak ho kocourek překvapil prohlášením, že toho mají společného víc než si myslel!
„Ah, fakt? Ty jsi taky, tó, jenom napůl?” zamrkal na něj překvapeně a usmál se, tak trochu zvědavě. Nechtěl se ptát přímo, protože sám moc dobře věděl, že v případě jich, no, kříženců, to někdy může být dost ožehavé a citlivé téma. A nechtěl ho uvést do rozpaků. Ale rozhodně ho zajímalo, jaká je druhá půlka kocourkova původu.
Sám mu ukázal jak působí jeho vlastní magie. Nedokáže se sice proměnit ve zvířátko, ale zase dokáže proměnit svůj vzhled. A barvičky. Hlavně barvičky! A jeho kousek kocourka očividně zaujal, Ville moc dobře viděl, jak mu jiskří v očích, a o to víc se mu rozšiřoval už tak dost široký úsměv.
V tomhle si tedy mohou podat ruku, protože jestli Delwyn zbožňuje pozornost, tak Ville rozhodně taky. To se pak předváděl jedna radost! „Někdy to dělám i s očima, když se mi chce, ale to je teda mnohem těžší… Ale vlasy mě baví, můžu být pokaždý úplně jinej!” usmál se a velice spokojeně si svoje zelené kadeře prohrábl. Následně se zasmál a souhlasně pokývl. „Jo, přesně, jako duha!” uculil se.
„No… A co ty a přeměny…?” podíval se na kocourka opatrně a jemně ho podrbal za ouškama. „Ty jsi raději takhle?” usmál se na něj.
No jo, tak byl možná až moc zvědavý! Ale on za to nemohl. Většina t´ealh, které potkal a poznal, s ním komunikovala ve své lidské podobě, a tu zvířecí mu mnohdy ani neukázali. Jediný, koho znal, kdo preferoval být většinu času v té zvířecí, byla Mia. A tam to mohl snadno přičítat tomu, že jako karakalí koťátko živořící v lese strávila dost dlouhou dobu, než ji Aki našel. Tak… Jí to bylo přirozené.
Ale rozhodně to nebylo tak, že by snad Delwyna odsuzoval, nebo mu vadilo, že se neproměnil! To ani omylem. Ville tyhle věci chápal, a navíc, rozuměli si přeci i takhle, takže to nebyla žádná překážka. A bílý kocourek byl úžasně roztomilý a hebounký a on ho moc rád hladil!
Jen… Byl prostě opravdu zvědavý, no!
„Tak to mám bezva talisman! To tady tu noc možná přežijem!” zazubil se na něj, když mu ochotně odsouhlasil jejich malý obchod a přislíbil mu za večeři svoje štěstí. A Ville ani na vteřinku nepochyboval o tom, že kocourek štěstí nosí!
A byl i odhodlaný spolupracovat při získávání společné večeře, takže souhlasil s tím, že bude držet hlídku, zatímco Ville bude pod hladinou nahánět jejich hlavní chod. Uculil se nad podanou packou, ale pak ji přijal a už s vážnou tváří si s ním a jeho tlapičkou potřásl.
„Výborně! Myslím, že nám to půjde skvěle, zníme rozhodně jako skvělý tým!” pokýval hlavou.
„Delwyn? Jé, to je krásný jméno!” zamrkal upřímně nadšeně, a možná to bylo právě tohle nadšení, které ho povzbudilo k další otázce.
Ale poté, co ji položil, už začínal vstávat, aby se mohli pomalu začít přesunovat k jezeru. Protože i jemu se bude lovit podstatně lépe ještě za světla!
Vyrazil s Delwynem po boku a poslouchal jeho vyprávění.
„Musel jsi utéct z domova?” zamrkal, „jé, to to mě mrzí! Snad to bude dobrý a budeš se moc vrátit!” přikývl starostlivě. Domov je přece důležitý, byla by škoda, kdyby z Delwyna byl nedobrovolný bezdomovec… Aby se takhle musel toulat a tak! „Narazil jsi na druida?” podíval se po něm překvapeně. „No páni… Já žádného nikdy neviděl! Copak ti provedl, že jsi musel utéct?”
No jo, už zase vyzvídal! Ale to byl prostě Ville. Musíme se s tím smířit, moc rád strká nos tam, kam nemá. Nejednou ho to ten nos málem stálo, co si budeme povídat! Ale očividně se nepoučil. Jeho přirozenou zvědavost holt jen tak zkrotit nejde!
Ať už se mu Delwyn rozhodl odpovědět nebo ne, i tak s ním pokračoval v cestě od ruin k jezeru. Tentokrát už si ale dával mnohem větší pozor, aby o nic nezakopl a znovu se nenatáhl na zemi. Tentokrát by ho při tom Delwyn totiž jenom neslyšel, tentokrát by to i viděl! A Ville má být přeci ten kouzelný duhový hrdina, co jim obstará večeři. A ne barevné trdlo, co nezvládne ani projít po lese, aniž by si nenabilo čumák.

Ke svému původu se úplně nehlásil s hrdostí nebo nadšením, ale byl si ho vědom. Většině lidí obvykle unikl, jelikož jako kocour neměl úplně podezřelé chování a coby člověk sice vypadal trošku nezvykle kvůli svým sněhobílým vlasům, ale tím to tak nějak končilo. Vlastně z toho vyšel celkem dobře: genetická loterie se na něm rozhodně nevyřádila až tak drsně, jako na jiných nebožácích. Takže pokud šlo o Delwyna a jeho vztah k tomu, co vlastně byl... Technicky mu to bylo ukradené. Ale názory ostatních v něm v době jeho dětství vypěstovaly určitou nejistotu a nevoli, takže se s tím prostě úplně nesvěřoval. Po většinu času mu to přišlo jednoduše zbytečné, protože jeho původ neměl úplně velký význam a tak to nebylo nijak nutné, ale když na to došli v konverzaci s jeho novým přítelem... Bylo by přeci jen neslušné to nezmínit, však? A Delwyn se pro jednou opravdu chtěl chovat slušně!

„Ano, jsem. Matka byla t'ealh, otec lidský čaroděj.“ Pokývl klidně hlavou na vysvětlenou, aby zodpověděl Villeho otázku a zasvětil ho. Konec konců zastával názor, že by měli jim podobní držet spolu - když už je většinová společnost tak hrubě utlačovala, dávalo by to smysl. A přesně to také onoho mléčně bílého a huňatého kocoura vedlo k tomu, aby svůj křížený původ přeci jen prozradil, neboť to byla doopravdy sdílená věc mezi nimi oběma.
„Řekl bych, že za takovou schopnost by mnozí platili i zlatem, je to opravdu úžasná věc. A sluší ti to.“ Přivřel spokojeně oči, skládajíc Villemu drobný kompliment. Na takové věci obvykle nebýval, ale když už ho někdo vskutku zaujal a líbil se mu - dokázal se přemoct a vážně dát svoje zalíbení najevo, jedním nebo druhým způsobem. Obvykle u toho byl poněkud neohrabaný, ale snažil se.
„Dalo by se říct. Kočce lidé snáze prominou,“ uchechtl se nepatrně, než zvedl hlavu a pohlédl Villemu do očí. „Dokážu se přeměnit do lidské podoby, to ano. Na druhou stranu... Nedá se říct, že bych k ní měl nějak zvláště silný vztah. Pokud jde o mě, tak si jsem jistější ve zvířecím těle - díky drápům, hbitým nohám a kožichu mám přeci jen spoustu výhod. Pokud si to ale přeješ, můžu se přeměnit. Nejsem si jistý, jak to na tebe působí, ale rozhodně nechci, aby ses musel cítit nějak zle nebo nepatřičně. Konec konců asi je docela divné hovořit s mluvícím kocourem.“
Ohledně pobytu a nocování v ruinách měl celkem rozporuplné pocity, protože by mnohem raději spal někde u krbu a alespoň na polštářku, ale neměl moc na výběr - a jak se zdálo, tak ani Ville ne. Pozitivní na tom všem ale bylo, že se nějak našli a mohli si navzájem nejen vypomoct, ale vážně krýt záda. V tomhle byl Delwyn vážně dobrý, jen obvykle kryl záda ne novému a krásnému příteli, ale nějakému fláku masa. Nebo pečivu.
„Tím si můžeš být jistý. Společně dokážeme velké věci.“ Mrkl na Villeho spokojeně, než si protáhl packy. „Bohové, je to příšerná situace. Nejdříve mě donutil prokázat, že jsem kým jsem - tudíž t'ealh - a chtěl, abych se přeměnil. Když jsem to udělal, odvedl mě do jakési chajdy a dal mi jídlo, co působilo dojmem, že už ho někdo jedl a pak zase vrátil pěkně do misky... A víš, co je na tom nejhorší? Ta zelenina. Tolik zeleniny, hrůza!“ Pronesl s naprosto nefalšovaným zoufalstvím v hlase, jelikož ho to vyděsilo až do morku kostí. Zelenina byla špatná, přímo příšerná!
„Takže dej na moji radu... Nedůvěřuj druidům, cpou do lidí odpornou zeleninu.“ Zakončil svůj hrůzyplný projev, zatímco společně s Villem zamířili dolů k jezeru. V něm naštěstí neplavala žádná ošklivá brokolice ani salát... Jen a jen rybky plné života, co rozverně vyskakovaly i z vody a poté opět padly pod hladinu, čímž si okamžitě získaly Delwynovu pozornost.

Ville si nebyl jistý, jestli mu kocourek bude chtít prozradit svoji druhou část, a samozřejmě ho do toho ani nehodlal nutit. Pro některé, hm, křížence, jako byli oni dva, to bylo dost citlivé téma. Takže by přirozeně naprosto chápal, kdyby se rozhodl o svůj celkový původ nepodělit.
Ale Delwyn ho nakonec překvapil a prozradil mu to.
„Ooooh…” Ville chápavě přikývl, protože takhle mu bylo jasné, proč se s tím bělásek nechlubí zrovna hned ve dveřích. Tohle byla dosti ošemetná kombinace, jen co je pravda. Ale na druhou stranu… Jeho otec nebyl „jenom” člověk. Byl to mág. A u těch se předpokládala moudrost a znalosti. Mágové snad nebyli tak mělkodušní a předpojatí jako „obyčejní” lidé. Kteří mohou za utrpení mnoha a mnoha t´ealh, včetně rodiny jeho nejlepší kamarádky.
Ale pochopitelně to neměnilo nic na faktu, že ať už byli hybridem jakýchkoliv dvou ras, nikde na ně nekoukali úplně s láskou a pochopením. Takže na tom zase tolik nezáleželo. Villemu určitě ne. Protože moc dobře věděl, jak se Delwyn cítil!
„Chápu… Taky to nemáš zrovna jednoduchý, co? Mě táta varoval, abych se snažil co nejvíc vyhejbat slaný vodě, protože bych mohl narazit na některý Vodní, kteří by mojí existenci nemuseli vzít úplně… Dobře!” pokýval hlavou.
Byli prostě hrozivě nedocenění! Co nějaké obohacování kultur a takové věci? Ville by obohacoval hrozně rád, kdyby na to přišlo! A když jsme u toho…
Zasmál se a zavrtěl hlavou.
„No kdyby za to platili zlatem mně, tak bych si teda vůbec nestěžoval…” mrkl na kocourka spiklenecky a něžně ho podrbal za ouškama. Pohladil ho pak po celé délce kožíšku. „Děkuju ti!” usmál se na něj potěšeně poté, co přijal jeho kompliment. „Mám tu zelenou momentálně asi nejraději… Ono se to teda často mění, ale teď mi sedí nejvíc. Nevím proč… Ale taky bych řekl, že mi sluší!” přidal se k pochvalám sám a jen se na kočičáka uculil, aby věděl, že to nemyslí tak hrozně vážně, a rozhodně není nijak domýšlivý.
Dostali se i k Delwynově druhé podobě, protože až Ville kočičky miloval, což téhle konkrétní dával najevo neustálým přívalem drbací a hladící pozornosti, byl z toho ztále trochu překvapený, protože obvykle opravdu mluvil s jinými t´ealh především v lidské podobě. Přišlo jim to tak asi přirozenější, vzhledem k tomu, že on sám svoji zvířecí podobu neměl, a tak s nimi nemohl komunikovat jako „rovný s rovným”. Ale tenhle kočičáček si svůj bílý kožíšek udržoval.
A překvapení pokrčovalo i nadále. Ukázalo se, že Delwyn má kočičí podobu mnohem raději… A že tedy žije svůj život především jako kočka. A ne jako člověk. S tím se taky Ville ještě nesetkal, a proto na na něj zvědavě poulil oči.
„Ne, to je v pořádku! Nemusíš se kvůli měnit, když ti to takhle vyhovuje víc!” ujistil ho honem, „jasně, jsem docela zvědavý, jak asi vypadáš ve své druhé formě, ne, že ne!” uculil se, „Ale mohu tě ujistit, že nemám vůbec žádný problém s povídáním si s mluvícím kocourem!” usmál se na něj, „plně tvoji volbu respektuju, já jsem ten poslední, co by se nad něčím takovým nějak durdil…” pokýval rozhodně hlavou a znovu kocourka něžně pohladil.
„Ptal jsem se spíš proto, že jsi asi první, koho znám, kdo to má takhle…” prozradil mu, „no… První úplně ne. Mám nejlepší kamarádku, kterou jsme našli jako koťátko, a hrozně dlouho trvalo, než si na nás zvykla natolik, že s námi byla většinu času v lidské podobě, a ne jako kočičák… Ale tam to mělo, myslím, úplně jiné důvody… Teď už to tak nemá a s námi je úplně v pohodě! Ale to neznamená, že by mi zvířecí podoba nějak vadila… To vůbec ne!” usmál se, „možná mě někdy trochu mrzí, že já ji nemám, ale aspoň má ty dva kočičáky, co mám doma, kdo po večerech drbat!” tiše se zasmál.

Po vzájemném ujištění, jak skvělý tým jsou - TÝM MEOW - se spolu vydali na cestu k jezeru. Přeci jen, oběma už vcelku kručelo v žaludku a tak by večeře byla opravdu potřebná!
Po cestě si Ville vyslechl Delwynův příběh o strašlivém druidovi, který ho nutil jíst zeleninu, a musel se u toho trochu smát.
„Chápu, chápu! Zelenina je mučení, které si nezaslouží žádný kocour!” pokýval moudře hlavou. „Zapíšu si to za uši, aby mě nikdy nenapadlo ti něco tak nehorázného podstrčit k jídlu!” zvedl dva prsty jako ke svatosvaté přísaze, že se o to takovou zradu nikdy ani nepokusí! Nechtěl by přeci přijít o svůj nově nalezený talisman pro štěstí!
Došli k jezeru, kde se Ville pořádně rozhlédl, ale v blízkosti nikoho nezahlédl, ani nezaslechl.
„Tak jo… Jdu na to! A ty hlídej… Buď opatrný!” usmál se na kocourka.
Popošel pak blíž k vodě, kde si svlékl boty a kalhoty, aby si je nenamočil, taky tuniku, a následně zaplul pod hladinu, kde už přišla ke slovu jeho tyrkysová perleťová ploutev. Její barvu nijak zvlášť často neměnil, protože popravdě miloval tuhle svojí původní. Byla dokonalá a ještě ke všemu krásně ladila s jakýmkoliv výběrem vlasů, který Ville provedl.
Trochu s ním plácl nad hladinou, hravě, aby ho Delwynovi ukázal, ale pak už zmizel v hlubší části jezera, kde se mu snáz lovilo.
Pobyt pod vodou miloval. Byla v tom úžasná volnost. Ale momentálně neměl moc času nazbyt. Za prvé nechtěl nechat svého nového kamaráda čekat, a za druhé by si měli stihnout udělat oheň a tak dřív, než padne tma.
Proto nalovil celkem tři ryby, a s nimi se vynořil zpátky na hladinu. Vytáhl se na břeh, přeměnil si ploutev zpátky na suchozemské nožky, a hned se zase oblékl. Z kapsy vytáhl provázek, na který ryby svázal k sobě, a s tímhle úlovkem se vrátil nahoru za hlídajícím kocourem.
„Večeře je zajištěná!” uculil se na něj vítězoslavně. „Teď jí teda musíme jenom udělat… Cestou zpátky se koukneme po nějakém suchém dříví, ať si v těch ruinách můžeme udělat oheň a opéct si je…” navrhl kocourkovi.
Nebyl si jistý, jak je zvyklý jíst ryby Delwyn, jestliže trávil většinu života jako kočka. Pokud chtěl rybu syrovou, Ville by mu nebránil. On sám si ji ale přesto opéct hodlal. A taky… Delwyn zmiňoval, že měl domov, takže předpokládal, že se tam o něj hezky starali. Třeba byl zvyklý na teplé večeře! A tak i jemu přijde opečená rybička vhod. A minimálně by mu mohlo přijít vhod teplo, které oheň poskytoval!
S tímto vědomím se vydal na zpáteční cestu. A snažil se pobrat co nejvíc suchého dříví, co se dalo. A co byl schopen unést, aniž by se po cestě nezabil. Což… Vzhledem k jeho šikovnosti… Byla dost reálná obava!

Původ téměř každého hybrida by mohl velice dobře vydat na malou brožurku popsanou divokým příběhem... Alespoň v případě Delwyna by to nejspíš sedělo. Nevěděl o svojí rodině prakticky téměř nic, jenom rasy. Ujal se ho někdo jiný, když byl ještě kotě (a ano, preferoval rozhodně tenhle výraz před dítětem) a on se s tím dokázal docela dobře sžít, protože mu nic víceméně nechybělo... Pokud člověk pominul pevnou ruku a výchovu. Nebýt toho, nejspíš by z něj vyrostl podstatně čestnější tvor, nekradl by cokoliv by se mu zlíbilo a rozhodně by neměl tolik pletek se zákonem.
V důsledku to ale nebylo až tak zlé, aby nad tím věšel hlavu. Díky svojí kočičí polovině se dokázal dostat na hodně těžce přístupná místa, mohl splynout s davem a evokovat úplně jiný dojem než jako vykutálený mladík s podezřelým vzhledem... A to se přeci vyplatilo! Dokud ho tedy někdo nehnal s koštětem nebo jiným nástrojem ven oknem ze svého obydlí. Pak by mnohem raději seděl doma a dělal cokoliv, co normální a spořádaní občané běžně prováděli.

„Je to smutné, však? Není na nás nic špatného, ale stejně nás haní... Jeden by skoro řekl, že by je mohla ohrožovat ta jedinečnost, co přináší náš křížený původ. Tak jako tak, ačkoliv je to těžké, chce to se nad podobné věci povznést - v důsledku s tím totiž nikdo nic nenadělá. Ani my, ani oni. A pokud by se mi někdo pokusil vyprášit kožich za to, že mám půl krve takovou nebo onakou... S chutí ho jako správný kocour podrápu!“ Kdyby mu to kočičí tělo povolovalo, tak by se právě v ten moment zasmál - ale takhle z něj vyšel jen napůl chrčivý zvuk, který zněl spíše jako kdyby se pokoušel kašlat.
„No určitě! To si piš. Lidé milují změny a zbožňují, když se můžou blýsknout ve světle jako někdo jedinečný,“ ujistil svého přítele bez sebemenšího náznaku pochybností, protože si tím byl naprosto stoprocentně jistý. Jako kocour už stihl vyslechnout mnohé a o lidech ledacos věděl - a pokud tedy mohl něco poreferovat, bylo to tohle. Kdyby ho viděli, záviděli by mu... A jistojistě by toužili po přiblížení se jeho jedinečnosti a kráse. Delwyn by vsadil obě svoje přední packy a všechny drápky za to, že by mu tím zlatem platili více než ochotně, pokud by našel správnou klientelu.
„Souhlasím, sluší. Ale řekl bych, že k tobě sedí všechny barvy duhy,“ zavrněl spokojeně, zatímco na něj upíral svoje zelené oči. No, zelená pro něj měla pochopitelně také svůj význam... Hlavně vzhledem k tomu, že ji měl spojenou se svojí rodinou. Něco v jeho hlavě ho přitahovalo k přírodě... A i ta se vyznačovala silnou zelení. Nejspíš to bylo nějaké tajemné znamení, jakému ještě plně neporozuměl.
Naslouchal Villemu a uvažoval nad tím, co by měl udělat. Jistě, kočičí srst mu poskytovala alespoň základní pocit pohodlí a bezpečí... Ale bylo by fér se přeměnit. Však by mu to nic špatného neprovedlo, nebyl v tom žádný problém. A tak kousíček poodstoupil a přeměnil se ze svojí kočičí podoby do té lidské - vyměňujíc jemný sněhobílý kožíšek za bledou kůži. Sotva se ocitl na dvou, vrhl po svém novém příteli kradmý úsměv a naházel na sebe zbytek oblečení (jelikož jako kočka zvládl unést bohužel jen spodní prádlo) a nakonec k němu napřáhl ruku.
„No, také mi to nevadí. Tahle podoba sice není tak pohodlná, ale nic proti ní nemám,“ nakrčil klidně ramena, než rozšířil úsměv na rtech. Alespoň, že teď mohl dělat takové ty typicky lidské věci! Mohl měnit vícero výrazů, využívat gestikulaci a mimiku, to nebylo přeci jen na škodu.
„Chápu tvoje pocity,“ pokývl hlavou soucitně. „Na druhou stranu... Jsi jedinečný a úžasný i bez druhé podoby. A to se o každém říct nedá.“

S přesunem k vodě se Delwyn rozhlédl po okolí a vrhl na tu velkou masu vlhkosti nelibý pohled. Ne, že by ji přímo nenáviděl, ale... No, jako kočka k ní neměl ani zrovna dvakrát blízko. Většinou si držel raději odstup, pokud neměl zajištěné, že stihne rychle uschnout. Mokrý kožich totiž nebyl ničím příjemným a on měl rád svoje pohodlí, takže si tuhle věc zakořenil hodně hluboko do hlavy.
„Ach, děkuju. Zelenina je vážně příšerná věc,“ přitakal s viditelnou úlevou, protože další podobně zákeřný útok by nesnesl. Ještě to tak. Jen by slyšel slovo brokolice a začal by znovu utíkat jako o život... Zelenina nebyla žádná legrace. Šlo o smrtelně nebezpečnou a odpornou věc, jaká by se měla nadobro vymýtit z jeho přítomnosti.
Veškerá slova ho ale opustila, když se stal svědkem té zvláštní přeměny... A spatřil Villeho ploutev. Byla tak nádherně lesklá, třpytila se jako drahokam! A svojí zářivou barvou připomínala opravdu nějaký drahý kámen, takže Delwyn zůstal jen obdivně hledět na místo, kde nakonec jeho přítel zmizel a pak začal se vší zodpovědností hlídkovat, jak slíbil.
Na večeři ale nemusel čekat nikterak dlouho, protože se Ville během chvíle objevil s hned třemi rybami! To byl zatraceně dobrý úlovek, který musel Delwyn náležitě ocenit jak dlouze upřeným pohledem, ale také obdivným zahvízdáním.
„Mimochodem... Nádherná ploutev.“ Pousmál se ještě na svého společníka, než se vydali na cestu zpět k ruinám. Tam se Delwyn chopil iniciativy a nasbíral rychle dřevo na oheň, který následně zapálil drobným kouzelným trikem, co pochytil během svých toulek napříč domky rozmrzelých čarodějů.
„Už teď cítím tu vůni...“ Zasnil se hladově. „A žádná zelenina...“

Musel se tiše zasmát nad zvukem, který ze sebe chudák kočičák vydal, když se zřejmě pokoušel zasmát, což s kočičími hlasivkami věru nešlo nikterak snadno, o tom tedy žádná! Ale Ville to naštěstí pochopil, a tak souhlasně pokýval hlavou a s úculem ho podrbal za oušky. „Tak já ti ho podržím, abys ho mohl podrápat pořádně!” slíbil kocourkovi svoji aktivní asistenci v drápání.
„No dobře… Když přijdu na způsob, jak toho dosáhnout i u lidí, a budou mi chtít platit zlatem, tak si otevřeme salón, a pak budou platit nám oběma!” rozhodl se, že kdyby to náhodou třeba někdy šlo, tak jeho nový kamarád rozhodně musí dostat odpovídající profit, poněvadž to taky byl jeho nápad, že ano. I kdyby mu místo zlatem měl platit v mističkách plných dobrot a vždycky připraveným vyhřátým pelíškem!
„Aaaaw, ty jsi takový lichotník, víš to, viď? Hotový kocour, jen co je pravda!” uculil se a znovu kocourka něžně pohladil, za to, jak vstřícný k němu byl, a jak mu neustále skládal malé i větší poklony. Poslouchalo se to dobře, o tom rozhodně žádná, jak taky jinak, že? Ale Ville nebyl nijak marnivý ani domýšlivý, takže ho i ta nejmenší lichotka pokaždé zahřála a potěšila úplně stejně. Navíc rozhodně nebyl zvyklý dostávat je takhle samozřejmě a v takovém množství, to by lhal, takže… Byl za to opravdu rád, i když se už pomalu ale jistě začínal červenat!
Když se ale dostali k otázce Delwynovy druhé podoby, zjistil, že kočičáčkovi je lépe prostě tak, jak je. V kožíšku. Sice ho to překvapilo, ale rozhodně ho nijak neodsuzoval, ani neměl v plánu mu to vymlouvat! To je přeci každého věc, jak chce žít svůj život, a jak je mu nejlépe ve své vlastní kůži! Dokud byl Delwyn spokojený, bylo všechno v nejlepším pořádku. Proto ho také ujistil, že je s tím naprosto v pořádku, a že kvůli němu své pohodlí rozhodně narušovat nemusí. On ho moc rád bude fufat takhle v kočičákovském! Rozumí tak jako tak, takže společnost je to pořád úžasně příjemná! A mazlivá, tak co!
A proto ho tak moc překvapilo, když se Delwyn nakonec opravdu přeměnil! Ville zamrkal a chvilku na něj prostě jenom zůstal zírat, protože… Protože! Páni! Delwyn nakonec nebyl jenom krásný kocourek, Delwyn byl… Zatraceně pěknej kluk! A Villeho to zaskočilo naprosto  nepřipraveného! A proto se nezvládl ani jako slušně vychovaný chlapec otočit, aby se Delwyn mohl obléknout v nějakém tom soukromí, protože… Prostě nedokázal odtrhnout pohled.
„Uhhh, jé, jo, promiň!” zamrkal, když se mu povedlo jakž takž se vzpamatovat!
Stiskl Delwynovi ruku a úsměv mu oplatil, široký a zářivý, jako vždycky. „Páni tohle je… Děkuju!” usmál se na něj a stiskl mu ruku, „musím říct, že ti to takhle rozhodně taky moc sluší!” pokýval hlavou rozhodně. „A vážně, děkuju, vážím si toho, že ses přeměnil, i když máš kočičí podobu raději, je to od tebe milé!” vydechl a znovu se na něj usmál.
„Ach, no jo… Já mám druhou podobu, jen jsem ji holt chytil po mamce místo po tátovi, takže ji mám jenom ve vodě… To ale za chvilku uvidíš, že… A není to žádné… Vnitřní zvíře! Ale jsem si poměrně jistý, že kdybych nějaké měl, byla by to taky kočka!” pokývl rozhodně hlavou. Byli přece Team Meow, o tom nemohlo být pochyb!
A jelikož byl Delwyn už tedy ve své lidské podobě, a oblečený, mohli zamířit k vodě hezky bok po boku. Musel se uculit, když viděl, jak se jeho společník zatvářil, když tu rozlehlou vodní plochu spatřil. Vskutku kočičák, to se fakt nezapře! „Neboj, namáčet se budu jenom já!” uklidnil ho. A následně mu také svatosvatě přislíbil, že mu nikdy neprovede nic tak proradného jako to, že by mu snad k večeři podstrčil zeleninu!
Ne ne ne. Ville měl na večeři pro ně dva úplně jiné plány. Slíbil jim přece rybičku, že ano. A sice už Delwyn nebyl kočka, to ale neznamenalo, že by musel rybou pohrdnout, přece jenom, nic jiného tu neměli. A aspoň teď už nemusel Ville přemýšlet nad tím, jestli mu ji může opéct nad ohněm nebo ne, takže… Tím lépe!
U vody chlapce pověřil hlídáním, než se vrhnul na svůj úkol, po hlavě, doslova, když skočil do vody. Ještě ale pochopitelně nezapomněl ukázat Delwynovi svoji ploutev, protože mu přeci slíbil, že jeho druhou formu uvidí, ne že ne.
A netrvalo dlouho a večeře byla zajištěná, tři rybky na provázku, Ville oblečený a připravený vyrazit zpátky.
Věnoval Delwynovi po jeho dalším komplimentu krásný úsměv.
„Děkuju ti! A s její barvou jsem nic nedělal!” prohlásil, tak trošičku, krapítek, decentně hrdě, protože… No, považoval se v tomhle ohledu za šťastlivce, protože se taky mohl narodit s nějakou nudnou obyčejnou ploutví, že ano, to se klidně stát mohlo, prosím pěkně. Ale ne, on měl štěstí, že jeho ploutev, snad po mamince, měla takhle nádhernou nevídanou místy až třpytivou barvu. Byl na tu barvu hrdý skoro jako t´ealh na svůj kožíšek, že ano.
Po cestě zpátky pomáhal Delwynovi sbírat dříví, ale upřímně byl vážně vděčný, že se toho chopil iniciativně on, protože znal svoje štěstí, pravděpodobně by s tím upadl, vypíchl si oko, a ještě jim zničil ryby nebo tak něco!
Usadil se s ním zpátky na jejich vyhlídnutém místě v ruinách a pomohl mu dřevo naskládat do improvizovaného ohniště, aby pak s údivem sledoval, jak Delwyn zapaluje oheň.
„Oooooohhh, tohle je skvlěý!” zamrkal s obdivným úculem, „tak ty jsi dokonce kouzlený kocourek!” zabroukal nadšeně a mrkl na kamaráda. „Vážně jsi pro štěstí!” rozhodl se zase a znovu, protože okolnosti mu neustále připomínaly, jak zatraceně šťastná náhoda tohle byla, že tady v těch opuštěných děsivých ruinách našel zrovna takového společníka.
Vzal si nožík a než se oheň rozhořel, tak si vlezl kousek stranou, aby jim vyčistil a připravil ryby. Vytvořil jim z vhodných klacků improvizovaný rožeň, na kterém si je mohli opéct, a s tím se pak vrátil. Podal jednu rybku Delwynovi a usmál se.
„Tak prosím! Jedna rybka připravená na opékání, zcela bez zeleniny!” pokýval hlavou důležitě, ale samozřejmě zase jen tak trochu blbnul. Sám si pak nad ohněm držel vlastní. Podíval se po chlapci naproti sobě.
„Jsem vážně moc rád, že tu jsi…” zašeptal upřímně a jemně se usmál. „Chtěl jsem být strašně odvážný a tak všechno, ale jsem si dost jistý, že kdybych tu zůstal přes noc sám, asi bych strachy nespal…” přiznal Delwynovi zcela otevřeně.
„Něco na těch ruinách prostě je… Přes den vypadají tak krásně, majestátně, trochu zapomenutě… A v noci jsou to ta nejhrozivější místa, co člověk může potkat…”

Změna podob pro něj byla docela divoká věc, jelikož vskutku preferoval svoje kočičí já - když už se ale dostal do takhle příjemné společnosti a cítil se vlastně celkem v bezpečí, tak mu v důsledku nedělalo až takový problém se přeměnit na člověka. Tedy, nechtělo se mu! Delwyn byl duší i tělem kocour, takže pro něj bylo samozřejmě mnohem pohodlnější setrvat ve zvířecí podobě a moct se válet, vypadat roztomile a případně i rychle zmizet, ale přišlo mu to tak nějak správné. Ville byl otevřený a neskutečně milý, tak proč by neučinil alespoň maličký vstřícný krok? Konec konců dostal už takovou spoustu příjemných pohlazení a podrbání, že mu to i částečně dlužil!
Navíc dost silně pochyboval, že by se opět dostal do podobné situace jako posledně. Ten druid mu dal celkem zabrat… Ale dokud se nacházel v blízkosti Villeho, byl jednoduše klidný. Pěkně vyrovnaný, ne-li až pěkně flegmatický! Takže onu změnu překlepal, oblékl se a musel v důsledku i (byť tiše, protože nahlas by to asi neřekl) přiznat, že si takhle připadal mnohem užitečnější. Chystali se sehnat něco k jídlu, jako kocour by mohl tak maximálně lačně pozorovat ryby plující pod vodou a modlit se, aby se nedostal až příliš blízko. Rozhodně nechtěl skončit mokrý. Voda byla nepřítel!

„Umím si živě představit, že by za podobnou službu mnozí šlechtici platili doslova zlatem,“ uchechtl se tiše, jelikož podobné věci už několikrát viděl z první ruky. V době rozporu mezi lidmi a draky se tyhle výstřelky sice stávaly podstatně vzácnějšími, ale vždycky se našel někdo, kdo měl peněz jako slupek: a takoví jedinci byli téměř zákonitě připravení část svého jmění vyhodit za věci, co by jiným mohly přijít jako absolutní banality, ne-li přímo hlouposti. A vzhled, to byla panečku věc, na které záleželo vždycky! O čemž pochopitelně Delwyn věděl svoje, když si dával velice záležet na tom, aby udržel svůj sněhobílý kožíšek pěkně čistý. (Ne, že by se mu to dařilo…)
„Nejsem si jistý, jestli bych tomu tak řekl…“ Namítl krapet rozpačitě, ale usmíval se přitom. Jistě, lichotil docela dost… Ale naprosto upřímně. V jeho očích to byla vskutku prostá situace: říkal přesně to, co měl na mysli. A pěkně popravdě, takže těžko říci, jestli se na něj to označení hodilo? Doposud totiž žil v domnění, že většina lidí komplimenty skládala převážně se záměrem něco získat, takže by si podobnou nálepku sám nevybral. Ale Ville to tak jistě nemyslel, takže měl Delwyn na chvíli krapet zamotanou hlavu!
„Prostě jen říkám pravdu, tak je to!“ Dodal nakonec zvesela, dávajíc jasně najevo to, že svá slova opravdu myslel vážně. Kočky měly nepochybně pevně stanovenou reputaci, pokud šlo o takové to vetření se do přízně… Ale zároveň fungovaly i naopak. I jim se mohl někdo velice rychle dostat do přízně! A když se tomu tak stalo, obvykle to trvalo. Alespoň v případě Delwyna!
„To nic. Přišlo mi to tak nějak… Lepší,“ nakrčil jemně ramena, zatímco si na rtech udržoval potutelný úsměv. Když si společně potřásli rukou, na moment zbystřil, jakmile dostal nečekaný kompliment - chudák kocour nevěděl, jak na to reagovat! Nebyl zvyklý na to, že by se ve společnosti druhých promenádoval v lidské podobě, takže to pro něj bylo něco nového a dosti matoucího. V důsledku za to byl ale moc rád, jelikož to částečně ještě upokojilo takový ten tichoučký a téměř zapomenutý hlásek v jeho hlavě, co stále naléhal, aby se přeměnil zpět na kočku.
„Páni. Já… Děkuju.“ Odpověděl dodatečně, než si s kradmým úsměvem na rtech prohrábl sněhobílé vlasy. Rozhodně to byl nezvyk, o tom žádná. Ale změna byla dobrá, zvláště v podobné situaci! A rozhodně nemohl zapírat, že ho potěšila i společníkova následující slova: fakt, že měli oba dva takovou kočičí duši mu opravdu dělal radost.

Osud k němu byl rozhodně mnohem více než milosrdný, když narazil na podobně dobrosrdečného člověka a ještě ke všemu mu prakticky dopomohl k večeři. Delwyn totiž doslova padal hlady! To sice dělal skoro pořád, ale… Tentokrát to bylo opravdu vážné. V žaludku mu kručelo jako kdyby se měl každou chvíli scvrknout a do vody by se rozhodně sám nevydal, protože ji bytostně nesnášel. Díky Auroře za to, jak ochotný Ville byl!
Během té příležitosti si také kočičák náležitě prohlédl kamarádovou ploutev, protože byl extrémně zvědavý. Tedy… Bylo to od něj nevhodné? Snažil se příliš nezírat, ale přišlo mu to naprosto fascinující - sám běžně procházel velikou přeměnou, ale podobnou věc ještě nespatřil. A když už se o tom předtím bavili, zkrátka si nedokázal pomoct!
„Musím uznat, že je vážně moc pěkná,“ přitakal spokojeně, protože se v něm nahromadily pocity straky. Leskla se a třpytila… Navíc měla krásnou barvu. Takovou věc by neocenil jenom naprostý barbar, což Delwyn rozhodně nebyl! Nebo minimálně ne v tomhle ohledu.
Hrdě se pak nadmul, když jeho nový kamarád ocenil ten maličký trik se zapálením ohně. V ohledu magie to byl doslova pouťový trik, nic s čím by reálného čaroděje ohromil, ale… Nemohlo se popírat to, že šlo o velice užitečnou dovednost. Člověk přeci jen nikdy nevěděl, kdy se ocitne někde úplně sám a v nepříjemném chladu! A že tenhle bělovlasý kluk zimu neměl rád, to asi nebylo zapotřebí zdůrazňovat.
„Moc jsem toho nikdy nezkoušel, ale něco maličko jsem pochytil,“ pokývl hlavou, snažíc se nedávat příliš jasně najevo to, že mu tím Ville značně polichotil. Díky tomu si připadal ne jako líný budižkničemu, ale reálně neztracená existence. Přeci jen, měl možnost se naučit spoustu věcí - ale místo toho kradl lidem šunku a kuřecí, válel se u jejich krbů a zanechával chlupy v cizích postelích, protože byl… No, kocour.
„Nápodobně. Je moc fajn mít společnost, natož pak takhle příjemnou.“ V tomhle ohledu naprosto sdílel Villeho pocity. Když se k ruinám dostal, byla to prostě náhoda, potřeboval se někam schovat a přečkat svoji nouzi. Jenže s přicházející nocí i na něj začínala doléhat tíha tmy, tajuplných zvuků a hrůzy z neznáma. Když tam byli takhle pěkně společně, mohli si navzájem krýt záda - a Delwyn rozhodně nepochyboval o tom, že by si poradili s kdejakým chuligánem, co by si na ně mohl zkusit vyskakovat. Zloděj, duch nebo zbloudilá sova… Všichni se mohli jít klouzat!
„Můžu držet noční hlídku, pokud budeš chtít. V noci bývám stejně vzhůru, takhle by sis mohl v klidu odpočinout,“ navrhl ještě, zatímco spokojeně baštil svoji rybu. Musel uznat, že tohle bylo podstatně lepší jídlo, než ta pochybně vypadající kaše od podivného druida!