Equeské ruiny

"Nemám brát vše vážně?! U všech bohů... Tedy kromě Nerethëi, jen tak pro jistotu... Vždyť jsi se málem zabila, kdybych si toho nevšiml. Byla by si rozpláclá tady na zemi a já bych tě z ní fakt neseškraboval. To nemáš naprosto žádný pud sebezáchovy? Nebo si byla snad tolik přesvědčená, že tě vážně stihnu chytnout? Tak jen tak pro info, ty cácorko, málem jsem tě nechytl. Sám jsem myslel, že se rozplácnu o zem, což by dnes bylo už po druhé jen tak mimochodem. A to je sice fajn, že asi riskuješ na denní bázi, ale nechci tě vidět umírat, takže se mnou se na to vyprdni, jasný?" Zvedl jedno obočí a povzdechl si přemýšlejíc nad jejími slovy. "No tak rozhodně ne když padám vstříc zemi. Když lítám, tak ano. Ale ne když padám. A dvojnásob ne, když padá někdo jiný k zemi!" Pronesl s trochu zvýšeným hlasem a vzal si kousek masa na uklidnění. "Dík." Zamumlal a zhluboka se nadechl. "Vlastní výroba." Dodal jednoduše a vzal si další kousek.

"No tak pokud mám vyzkoušet se vrhat střemhlav dolů, tak toho se raději zdržím." Pronesl a uchechtl se, při čemž si prohrábl své tmavé kadeře, které byly stále ještě navlhlé od deště. "No takhle, Rohan není drak. Ale je fakt, že bych ho hledal v dračích skalách s největší pravděpodobností. Každopádně myslím, že té choroby se bát nemusíš. Už je na ni lék a já vážně do skal potřebuji. Za a) Mám ovázaný jen loket, ale mám zbytek ran stále otevřený, takže potřebuji na ošetřovnu. Za b) tam potřebuji na převaz a za c) vážně nevím kde jinde bych je hledal. Nu a vzhledem k tomu, že je na to už lék, tak to nějak zvládneme, ne?" Zeptal se jí a zvedl jedno obočí. Když ho pak začala tak nějak utěšovat, usmál se na ni a přikývl. "Díky moc. Vážně si takových slov cením." Dodal a to popacení ji okamžitě vrátil.

,,Na mojí obranu...Byla jsem zanechána bez dozoru. Nemůžeš ode mě očekávat, že budu jen seděl na prdeli a nic nedělat. Na to není čas.” Pokrčila rameny, zatímco se jí rty zvlnily do přidrzlého uculení. ,,Ale kušuj. Nedělej tohle a nedělej tamto...Svět je hrozně vázán pravidly, nemyslíš? Nikdo nemá právo říkám nám co máme dělat. Jen my sami jsme svými pány, je to pak větší sranda.” Tiše se uchechtla, načež ho znovu poplácala po kudrnatých vlasech. ,,Byla jsem si jistá, že mě chytíš. Přímo záříš ochranitelskou dobrosrdečností. Ale to neznamená, že mě příště musíš shodit schválně.” Na moment vzhlédla k obloze jakoby si tu celou situaci chtěla přehrát nebo zažít znova, načež prudce zavrtěla hlavou. ,,Nemám strach ze smrti jako takové. Jen...Až nastane moje poslední hodinka, nechci jí trávit někde připoutaná na lůžku, bojující o poslední zbytky sil na dýchání. Až budu umírat, chci nasadit ten nejzářivější úsměv a říct si: “Sakra, to fakt stálo za to.” Pootočila hlavu zpět k Alazaïsovi, ale tentokrát na tváři neměla svůj typický drzý úšklebek, ale nahradila ho naprosto vážná tvář. ,,Tím chci říct...O mě se nestrachuj. Jinak by to mohlo tvoje zdraví opravdu odnést. A za druhé...Už nikdy mi neříkej co bych měla a neměla udělat. Rozumíš?” Po těch slovech opět nasadila svůj obvyklý výraz. Nechtěla vyvolávat žádnou pochmurnou atmosféru nebo tak něco. Na to opravdu nebyla. ,,Pokud se toho budeš držet, sníží se riziko toho, že se rozplácneš. A to se přece vyplatí, ne?” Založila si ruce v bok jako správná zhrzená žena ve chvíli, když byla dotčená. Alespoň předpokládala, že přesně to dělají zhrzené ženy. ,,Nemusíš se bát. Kdyby k tomu náhodou došlo, můžeš zavřít oči. A mimochodem...Ty čtverečky se ti povedly. Pokud ti nevyjde to průzkumnictví, doporučuju dát se na dráhu řezníka.”

Chvíli na něj jen zmateně koukala, neschopná si vysvětlit jeho jednání. On jí popatil? Ekkyu vůbec nechápala proč, ale nestěžovala si, jen to pro ní byl poměrně dost velký nezvyk. Takhle vlídného gesta se jí nedostalo už hodně dlouho, ale nemohla se ve výsledku ani divit. Byla k lidem okolo sebe sobecká. Nebyla člověk, který by se ostatním vetřel příliš často do přízně. Dělala to co si přála a chtěla. Nedělala věci, které by byly správné. ,,Dě-Děkuju?” Dostala ze sebe, pořád ještě trochu zmateně, ale netrvalo dlouho a ona se oklepala, nasazujíc roli té sebejisté žoldačky. ,,Dobrá...Tak asi do dračích skal. Upřímně je mi nějaký Rohan ukradený, ale úplně by mě nepotěšilo, kdybys tady po cestě vykrvácel. Neexistuje, že by jsme se dostali z tábora Okurčičky a pak to zabalili v nějaké rozpadlině. Takže...Můžeme asi jít.”

Odcházela se silně rozporuplnými pocity. Ne, že by snad očekávala šanci se přímo v táboře usadit a začít fungovat dle tamních tradicí a pravidel, ale toužila po místě, kde by směla zůstat. Toužila zapadnout a stát se součástí nějaké sorty společnosti. I proto musela také najít tu dívku, Kyballovu sestru - Ekkyu.
Věděla, že podle Ashärr se měla pohybovat někde v Hraničním lese, což bylo poměrně dobré místo pro začátek pátrání, ale zároveň měla jistou výhodu v podobě svých citlivých smyslů a intenzivní magie. Fakt, že měla možnost se chvíli zdržet v Kyballově přítomnosti, jí také značně nahrával do karet. Mohla se díky tomu částečně řídit i jeho aurou a vůní, což byly dvě věci, jež bývaly v případě sourozenců podobné. Její šance na splnění daného úkolu byly velice dobré, jenom... Musela se sžít s tou zemí. Dovolit přírodě, aby prostoupila její mysl a utvořit si pouto s okolím, protože jen tak mohla využívat svoje schopnosti naplno. Na nějaké rychlé cestování mohla zapomenout - musela pěkně po svých, jelikož by ji nikdo dobrovolně nesvezl, ani kdyby zacinkala měšcem plným zlaťáků. Naštěstí už si velice dlouho neprotáhla a tohle byla perfektní příležitost pro vypuštění skutečné lišky uvnitř.

Padla na kolena, dovolujíc štiplavě ohnivé magii, aby se přelila přes její tělo jako zuřící plameny. Sotva ji ten oheň obklopil, mírně zvrátila hlavu dozadu a upřela svoje oranžové oči směrem k obloze, uzamykajíc pohled vůči té žhnoucí kouli plující mezi oblaky. Duhovky se jí změnily v ryze zlaté a ona pootevřela ústa, jak se jí protahovala tvář ve zvířecí tlamu. Z hrdla se jí vydralo tiché zachrčení a všechny tři její ocasy začaly samovolně žhnout narudlým ohněm, než se celá její figura zvětšila a přeměnila do té liščí, byť se značnou dávkou rozbouřené magie. Díky té byla podstatně větší, než obyčejná liška nebo vlk - a také na ní byl dost odlišný pohled, jelikož se svojí černou srstí, plamenně zlatýma očima a hořícími ocasy i špičkami protažených liščích uší, co matně připomínaly rysí, rozhodně nevypadala jako typická lesní zvěř.
Po kompletním dokončení svojí přeměny se dala do rychlého, zběsilého běhu napříč lesem. Musela se dostat k Ekkyu co nejdříve, aby dodržela svoje slovo vůči Kyballovi. Nesměla zklamat.


Ačkoliv to původně nepovažovala za nezbytně nutné, nakonec byla za zásoby od Kyballa opravdu neskonale vděčná. Nehledě na svoje další dvě podoby, v níž si mohla něco přeci jenom ulovit, jídlo jí jednoznačně přišlo vhod. Cesta byla na její vkus opravdu dlouhá a táhla se, jak víceméně bloumala napříč lesy a horami, zvláště vzhledem k tomu, že se v Nescoře stále cítila značně nevítaná. Nemohla si ale svoji pouť zkrátit žádným dalším způsobem: byť by dost možná mohla narazit na někoho, kdo by s lodí mohl plout po vodě směrem, kam ona sama mířila, mínila se mořím vyhýbat už jenom ze samotného principu. Lodě ji děsily a nemínila se opět dostat do stejně nepříjemné a žalostné situace, jako předtím. Jak by to asi tak mohlo dopadnout, však? Už jednou utekla, nechtěla to prožívat znovu. Už jenom z toho pomyšlení jí bylo opravdu zle - proto tiše zavrčela a běžela dál.
Přestávky si dělala víceméně jen na jídlo a pár hodin spánku, jelikož se pokoušela svůj úkol splnit v co nejkratší možné době. I přesto jí ale jen pouhá cesta ze severní poloviny kontinentu trvala dobrých pár dní - nemluvě o faktu, že se musela neustále vyhýbat oficiálním cestám, aby náhodou nenarazila na nějakého člověka a nedostala se do dalšího nechtěného křížku.
K jejímu štěstí však Hraniční les nevězel až tak daleko, ačkoliv ji tam čekalo poměrně hořké překvapení. Narazila totiž na další tábor, jen tentokrát ryze vojenský. Co měl Kyball se svými GUYS byla jedna věc, ale narazit na celou jednotku lidské armády, to bylo nepochybně něco, co Haru nebylo ani trošku po chuti. Rozhodla se tedy - byť se značnou neochotou - upustit svoje prvotní plány na prohlédnutí si Hraničního lesa a vydala se za pachem dál, opouštějíc jeho končiny. Cestou si dávala opravdu velice dobrý pozor na to, aby náhodou nezachytila pozornost některého z hlídkujících vojáků, jelikož kdyby spatřil přerostlou, lišce podobnou planoucí šelmu, nejspíš by ji nešel přivítat s otevřenou náručí.* S takovou by leda tak okusila další ostří a vlastní krev, o což rozhodně nestála. I proto se stranila vší společnosti jak jenom to šlo, nehledě na to, jak moc jí z toho bylo mizerně. Byla zvyklá na konverzace a pestré okolí, zábavu, společníky. A místo toho se ocitla na samotářské cestě za jistou jedinečnou dívkou.


V době, kdy se začala přibližovat k ruinám, kde byla stopa Ekkyu nejsilnější, se už propadala do chmurné apatie. Neměla ponětí, jak dlouho jí cesta trvala, ale tamní chladné podnebí se jí neustále zakusovalo do kůže a ona musela prakticky strávit drtivou většinu svojí pouti ve svojí démonické podobě, protože jinak by nepochybně během některé ze svých odpočinkových nocí skončila podchlazená.
K jejímu štěstí se už nacházela v cílové rovince, jelikož jakmile pomalu vešla do areálu jakýchsi ruin, všechny její smysly začaly jako naznak křičet na poplach. Byla tam, musela tam být. Cítila její stopu, měla ji na dosah ruky.
S tou myšlenkou popoběhla a přeskočila několik napadaných kusů zdí a kamenů z rozvalin, než konečně stanula tváří v tvář cíli svého úkolu: dívkou se zelenými vlasy, z níž sálala velice podobná vůně jako z Kyballa. Musela to být ona, Ekkyu.
Chvíli jen tak stála několik dobrých metrů od ní, než se obrátila na mladíka, co jí dělal společnost a automaticky našpicovala uši, na jejíž koncích jí stále tančily nepatrné plamínky, stejně jako na špičkách ocasů. Neočekávala, že bude s někým. Předpokládal Kyball, že by mohla cestovat společně s nějakým dalším člověkem? Možná proto nebyla na tom místě, kde Ashärr určila?
Mírně natočila hlavu na stranu* a opustila tu nadpřirozenou formu, přeměňujíc se zpět do lidské. Okamžitě si přitáhla plášť těsněji ke svému tělu ve snaze zamezit ztrátě tepla, jež z ní stále sálalo díky vnitřnímu ohni, než tiše vydechla a sjela ty dva pohledem.

„Předpokládám, že jsi Ekkyu,“ oslovila zelenovlásku klidným, relativně vlídným hlasem. I přesto v něm ale doznívala částečný náznak vyčerpání z toho, jak závodila s časem. Opravdu by se ráda vrátila zpět do tábora, nechala ji se znovu shledat se svým bratrem a na dobrých pár dní jenom netečně odpočívat, protože ji zmáhala tíha tamního podnebí. Nebyla na ten chlad a tlak stavěná, tudíž ji čekalo ještě pěkných pár týdnů zvykání si, než mohla s klidem prohlásit, že ji to nevysává.
„Posílá mě tvůj bratr, Kyball. Pokoušel se tě najít a chce, abych tě přivedla zpět k němu. Má o tebe opravdu velikou starost.“



* Původně jsem mínila napsat s hrstí brusinek xD
* přesně jako to dělají birbové, když něco shoděj na dno klece a chtějí, aby jim to hooman sebral a oni to mohli shodit znova :'))

Vážně zvažoval, jestli byla šílená víc ona už kvůli svým činům, nebo on, že se rozhodl si ji vzít pod svá křídla. Vždyť byla od něj naprosto jiná a očividně se to jen tak měnit nemělo. Mimo to to u něj taky dvakrát nehrozilo. Ale jeho útěchou zase bylo, že lepší být s šílenou brokoličkou, než se opět potloukat někde sám. Společnost mu vážně chyběla a on si jí cenil v jakékoliv podobě. "Slyšela jsi někdy o chování většiny malých dráčat? Jsou zodpovědnější a klidnější než ty a to je co říct." Zamumlal a dal si další kousek masa. "No tak to teda ne. Žádné kušování, ju? To na mě teda neplatí. A já ti nic nepřikazuji, ale prostě... Ugh. Na tohle vážně nemám dostatečné nervy." Zamumlal se záminkou přestat s jakoukoliv diskuzí, ale když pak pronesla, že si byla jistá, že ji chytí, zatvářil se, jakoby ho právě někdo oslovil tou nejhorší urážkou vůbec. Opravdu byla padlá na hlavu nebo si z něj prostě střílela? To si byla vážně natolik jistá, aby pokoušela plán a vůli osudu? "Brokoličko, řeknu ti jednu věc, která je v mé přítomnosti sakra důležitá. Nezáleží sakra na tom, co chci ale co je v mých silách. A tohle bylo na naprosté hranici mých sil tak o desetinku vteřiny. Příště na to laskavě nespoléhej." Zamručel nespokojeně a usadil se unaveně na zem do tureckého sedu se svým pytlíkem sušeného masa v ruce. "Do brusinkového háje, to neznamená, že to musí být už teď." Dodal pořád skoro uraženě nebo alespoň nespokojeně s tím, co říkala.
"Nu zaprvé to je asi blbý, protože mi ty nejseš jedno i kdybych se měl zranit. A za druhé jsem ti nic nepřikazoval, jen jsem to myslel jako hodnotné, důležité a vysoce preferované doporučení." Zamumlal a vložil si do úst další kousíček masa. "Řezníka asi ne. Já to neumím porcovat. Ale kuchař? Dejme tomu. Každopádně díky, vážně si toho cením." Pronesl a přepnul zpět do svého typického přátelského a klidného módu.

"Není vůbec zač, prosím tebe. Ale vážně bych si vážil toho, kdyby ses pokusila mít nějaký pud sebezáchovy na té naší výpravě." Pronesl a usmál se na ní. "Tak rychlé by to asi nebylo a tak, ale infekce taky není nic příjemného." Pronesl a odkašlal si. "Tak jo.  Můžeme asi v-" Zrovna když už byl rozhodnut říct, že vyrážejí ho ale vyrušil další lidský hlas.
Okamžitě mu jeho ochranitelské pudy začali bít na poplach a on na jejich základě vytáhl svůj zdobený jednoruční meč, který namířil nataženou paží směrem na příchozí osobu, při čemž si ještě stoupl mezi Ekkyu a tu dámu. "Kdo jste?" Zeptal se opět sebevědomě. Nešlo mu do hlavy to, jak by někdo vlastně našel Ekkyu někde v ruinách, kam ještě k tomu zavítali naprosto omylem a už to mu bylo podezřelé. Když pak ta žena pronesla, že přichází kvůli bratrovi Ekkyu, jen mírně pootočil hlavu směrem ke Kyu a povytáhl obočí, místo jakékoliv verbální otázky.

Bohové, lidé, draci a vlastně úplně všechny různorodé existence věděly, že zrovna Ekkyu měla hlavu tvrdší než stádo mezků a stála si za svým, ať už to stálo cokoli. Na druhou stranu opravdu nechtěla Kuliočka rozhněvat ještě více. Na rozdíl od většiny existencí, kráčících po Nescoře, se k ní zachoval opravdu mile a vlídně. Dokonce jí nabídl i jídlo zdarma, což se po tom podivném vín opravdu hodilo. Mohla se tedy pokusit alespoň krapet utlumit, protože sama úplně se svým zbrklým chováním přestat nedokázala. Ona také nemohla chtít po pesimistech , aby začali vidět všechno růžově, tak proč se ona měla chovat klidně. Naposledy si otráveně povzdechla jako puberťačka při přednášce od rodičů, ale tak nějak podobně se i cítila, ale jinak se k tomu nevyjadřovala. Opravdu nechtěla ještě přilévat olej do ohně. ,,Nikdy jsem neslyšela o chování dráčat. Abych byla upřímná, asi nebudu mezi draky moc oblíbená.” Zacukaly jí koutky. I kdyby nebyla oblíbená jen v minulosti, dalo by se to pochopit. Ale v současné době vlastně nebyla oblíbená nikde, ale tomu se moc nedivila. Řítila se po okolí podobným tempem jako splašená gazela, zanechávajíc katastrofu všude kam přišla. I proto, ačkoli se nabídla jako tmavovláskova společnost, byla si jistá, že jejich spojenectví nebude trvat věčně. Jejím druhým jménem by mohl být problém a i když našla pár jedinců, kteří jí shledali zajímavou, zatím jí nikdo nestihl stačit. ,,Ale lidně mi o těch drobečcích můžeš vyprávět.” Pousmála se, ale její úsměv zmizel na místě hned poté, neboť nebohého kuliočka pravděpodobně nadurdila ještě víc. Bohové...Proč se o to vůbec starala? Neměla být ona ta naštvaná? To on jí vyrušil její soukromou chvilku a kázal jí co má dělat. Přesto v ní byla ta malinká dušička, která jí radila se omluvit a pořádně si to u Alíka odčinit. Jenže ani všechny hlásky světa nemohly překonat její paličatou hrdost. ,,Alíku...” Zavrtěla hlavou v nesouhlasu, pokládajíc mu ruku na rameno. ,,Je to sice strašně hezké a všechno...Ale zkrátka by jsi se neměl na moji maličkost nějak citově vázat. Podívej, jsem nestabilní a nepředvídatelný tvor. Ale v žádném případě nechci, abys víckrát riskoval svoje zdraví, pokud si nejsi stoprocentně jistý.” S těmi slovy se zvedla, nazasujíc své typické uculení a ukončujíc tu konverzaci. Vyměnili si názory a tím to tak nějak končilo. Nemělo cenu tam kvůli tomu vést hodinu dlouhé debaty.

Možná že by všechno bylo už v cajku a oni by skutečně odletěli, kdyby se neobjevilo...zvíře? Podivná chlupatá existence, která byla zároveň docela roztomilou dívkou? ,,Vypadá to, že mám dnes štěstí na pěkné tmavovlásky.” Zářivě se pousmála, než se postavila vedle Alazaïse. Ani náhodou se za ním nehodlala schovávat jako vyplašené kuře. V případě nouze se o sebe uměla postarat sama. ,,To je dobré, Alíku.” Pokývla směrem k tmavovláskovi, nasazujíc poklidný úsměv. ,,Uhm...Ano. To je moje jméno. Alespoň podle všeho. Těší mě...Podivný polohuňatý tvore.” Bez obav vykročila směrem k té prazvláštní dívce. ,,Myslíš, že bys mohl ještě udělat tu opravdu huňatou věc? Jsi opravdu rozkošná.” Zazubila se, zastavujíc se přímo před ní. Dle společenských pravidel by asi neměla úplně házet naprosté cizince komplimenty o její huňatosti, ale Ekkyu si nemohla pomoci. Všechna její vstřícnost ovšem vyprchala, když zmínila jméno jejího bratra. Kybbík byl naživu? Zvědavě nakrčila nos, v půlce zvídavém a v půlce přemýšlivém gestu. ,,Nevím o čem to mluvíš, pěkná tmavovlásko. Nevím jak znáš jméno mého bratra, ale nevěřím ani jednomu z tvých slov. Má to totiž pár háčků. Můj bratr by nikdy nenechal dívku v nesnázích jít samotnou. Ale to je jen menší detail. Hlavní problém je ten, že je můj bratr po smrti.” Její pohled ztratil veškerou vlídnost, která v něm předtím byla. Ať už byla ta osoba kdokoli, chtěla jí vylákat za záminkou mrtvoly, která o ní měla starost. Možná byla pitomá, ale ne tak moc. ,,Hele...Jestli chceš jídlo, nemusíš odtáhnout do lesů a sežrat mě. Nějaké jídlo u sebe ještě máme...” Nadhodila, otáčejíc se zase na Alíka.

Nikdy se nepovažovala za zrovna dvakrát racionálně uvažujícího tvora, jelikož se převážně řídila na základě svých instinktů a spíše dávala i na svoje srdce, ale... Poté, co se dobrovolně nabídla, že najde Kyballovu sestru těsně po tom, co zabil její jedinou blízkou osobu v Nescoře, a zvláště ještě v moment, kdy ji našla... Bohové. Mohla se sama klidně korunovat na královnu těch nejstupidnějších rozhodnutí, protože sama ze sebe udělala absolutního šaška. Ne, že by snad očekávala, že najde Ekkyu, poví jí o bratrovi a obě společně nakrásně odhupkají zpět do Tichého lesa, kde ležel tábor a všechno bude dokonale růžové, to rozhodně ne. Ale TO, čeho se jí dostalo... Měla chuť mrsknout všemi třemi ocasy a prostě odkráčet pryč, jak moc rozladěná a podrážděná se cítila.
Samozřejmě, že si uvědomovala to, jak na druhé nejspíše působila. V Nescoře sice žila jí podobná rasa - o níž mluvila Ashärr jako o t'ealh - ale nejspíše jejich podobnost nebyla natolik výrazná, aby jí to zachránilo kůži. Vypadala jako cizinka, jako nějaká zrůda. Přesně takhle ji vnímala její matka a zdálo se, že takový dojem vyvolávala i v ostatních. Nejspíše měla prostě jen utéct někam do lesa, najít si zapadlý kout toho zpropadeného kontinentu a do konce svých dní jednoduše nevylézat ven. Jenže taková ona nebyla, toužila po něčem větším, než bylo prachobyčejné přežívání. A díky kontaktu s těmi dvěma si byla ještě jistější, že se chce co nejdříve vrátit do tábora za Kyballem, který po ní sice házel mrkev a metal blesky, ale alespoň vedle něho nečelila podobné situaci jako v současnosti.

„Sejde na tom?“ Odvětila jednoduše, než máchla jedním z ocasů a přivřela oči, až se jí mírně rozzářily jantarové duhovky. Byla podrážděná, unavená a hladová. Nejradši by na toho mladíka skočila a zahryzla se mu do hrdla, jak moc lačnila po nějakém jídle a uvolnění, ale nezapomínala ani na cíl svojí cesty, ani na slušné vychování. Byť se vůči ní ohrazoval, alespoň na ni nenahlížel jako šílenou hříčku přírody... Což se o drahé Ekkyu říct nedalo.
„Jmenuji Himiko Haruyouko, nejsem zdejší. To jistě oba víte, vzhledem k tomu, jak na mě hledíte - na mém původu a odůvodnění výskytu ale nezáleží, podstatná je zpráva, kterou nesu. Ekkyu, tvůj bratr není mrtvý. Je živý a v pořádku, snaží se tě najít. Bohužel mu jeho situace nepovoluje se na cesty znovu vydat osobně, takže jsem mu navrhla, že tě najdu a přivedu za ním.“
Snažila se mluvit co možná nejklidněji a vyrovnaně, ale přesto na ní bylo znát, že byla částečně naježená z toho, co jí Ekkyu řekla. Chápala to, že Kyballa považovala za mrtvého a nedůvěřovala jejím slovům - na jejím místě by to měla úplně stejně. Netušila přeci jenom, co přesně vedlo k událostem, co oba sourozence rozdělily a uvrhly na jiné části kontinentu, aniž by o sobě navzájem věděli. Co jí ale doopravdy vadilo, byla ta označení. Připadala si jako kus masa na mršině, špinavě a odporně. Nebyla zvíře, ale nebyla ani člověk. Znamenalo to, že byla něčím špatným a nepatřila mezi zbytek společnosti? Zasloužila si pohrdání a posměch? Vyvolávalo to v ní poslední vzpomínky z Huang Cai, kde si vyslechla mnoho podobných komentářů, jen absolutně bez servítek. To ji také zanechalo poměrně uzavřenou a obezřetnou, díky čemuž navenek působila značně nedostupně. A soudě dle nových zkušeností to bylo jen a jen dobře.
„Jsem kitsune, ne zvíře. To znamená liščí duch,“ dodala nakonec na svoji obranu, viditelně dávajíc najevo, že se jí dívčino označení moc nelíbilo.
„Chápu, že mi nevěříš. Možná pomůže to, co mi o tobě vypověděl: popsal tě jako dívku okolo dvaceti let se zelenými vlasy, které máte oba. Prý působíš vskutku sebevědomě a jistě, slyšíš nejen na svoje jméno Ekkyu, ale také Kyu nebo Květáček. Snažím se vám pomoct, Ekkyu. Byť chápu tu přirozenou nedůvěru, opravdu nemám co získat z toho, kdybych tě naváděla někam do pasti. Jsem v Nescoře sotva pár dní, nikoho mimo tvého bratra tu neznám a rozhodně pro vás dva nejsem hrozbou. Přišla jsem v míru, se záměrem pomoct.“

Vážně ji tam začala počastovat lichotkami? No vypadalo to tak a za hrozbu ji očividně nepovažovala. Proto si dívku stojící před ním ještě jednou pohledem přeměřil a pak pomalu sklopil ostře meče dolů a následně jej zasunul zpět do pochvy. I když jí Ekkyu očividně její slova nevěřila, tak hlavní bylo, že ji nepovažovala za hrozbu. Ba dokonce naznačila, že by ji mohli pohostit, což by stejně sám udělal, i kdyby to nenadhodila po tom, co mohl svou zbraň opět sklopit. Co ho ale krapet urazilo bylo, že ho zahrnula do té věty o pohledech, protože on nikdy nesoudil nikoho na základě rasy a to ani podvědomě. "Nechte mě říct jednu věc, ještě než začneme cokoliv řešit. Silně si vyprošuji jakékoliv byť sebemenší narážky na to, že bych snad dělal rozdíly nebo se podivoval nad nějakou rasou. To teda rozhodně ne. Sám jsem rasy, kterou by zrovna moc lidí dvakrát nemuselo, ale pokud přejdeme tento... No drobný fakt, tak jsem stále alespoň trochu gentleman a hodlám poskytnout pomocnou ruky, když tedy tvrdíte, že pro nás hrozbu nepředstavujete. Vypadáte, že vám v těchto končinách dvakrát teplo není a pokud dobře odhaduji, máte za sebou dlouhou cestu, což znamená hlad." Pronesl, vzal nedojezený váček sušeného masa, ke kterému ještě přidal svou kápi připnutou na zbroji a podal je Himiko. "Jinak, když jste se představila, dlužím i já mé představení. Alazaïs Nikias Terrëlis." Pronesl a natáhl svou ruku v jeho typické bezprsté kožené rukavici, aby si mohli potřást.

"Tak a také bych navrhl jednu věc. Teď bych se posadil nebo postál, na tom nesejde, a v klidu..." Podíval se na obě dvě, že to pro jistotu platí pro všechny. "...Si to vyříkáte, podáte a vyslechnete své důvody a názory. Dobrá?" Nechtěl už žádné šarvátky, hádky, problémy a podobně a zároveň se svými názory nemohl angažovat v něčem, čemu sám nerozuměl. Snažil se tedy alespoň vše včetně sebe uklidnit, aby se došlo k závěru a rozhodnutí situace. Pak se ale zarazil a hodil nejdříve překvapený pohled na Himiko a poté na Ekkyu. "Tak počkat. Ty jsi jakože starší než já? Co? Jak?" Zamumlal a povzdechl si. "To je jedno. Na tom nesejde. Teď pojďme vyřešit tuhle podivnou situaci. Tedy spíše pojďte. Já do tohohle můj názor tahat nemohu."

Ta huňatá týpka na její komplimenty nereagovala zrovna pozitivně, čímž si u Ekkyu zasloužila rozmrzelé zakabonění. Něco jiného by bylo, kdyby měla přítele nebo tak něco, ale po jejím boku nikdo nestál a pokud na ní čekal někde doma, jak to potom mohla vědět? Ani jedna z těch možností se ovšem nezdála moc reálná, neboť měla dívka dle jejích vlastních slov přicházet na popud jejího bratra. To by ale jedině znamenalo, že by přicházela ze záhrobí, což by taky bylo extrémně divný. Ale ať se na to dívala zelenovláska jakkoli, nemohla si spojit dohromady, proč na ní byla tmavovláska naštvaná. Dívky měly rády komplimenty a lichotky, ne? Bylo by zatraceně špatné, kdyby se i jedno z nejjasnějších pravidel v jejím životě najednou převrátilo vzhůru nohama. Nechápavě tedy nadzvedla jedno obočí, hledíc na dívku jako kdyby spadla z nebe. To sice neudělala, ale zrovna se proměnila z přerostlé pekelné čivavy do mrzuté dívky. ,,Tak poslouchej, Youko. Ne že by tvoje slova nebyla pravdivá a ty jsi mi tu dala minimálně padesát záruk že mi nelžeš, ale ne. Nehodlám jít s týpkou co vypadá jako by mě chtěla sežrat bez jediného důkazu kamkoli, kam zrovna nemám chuť jít. Bohové...To jsi mě nemohla třeba zkusit svést? Potom bych se nechala zavést kamkoli bys jen chtěla.” Mávla ve vzduchu rukou, než na rtech vyčarovala poněkud ironický úšklebek. V tomhle ale nelhala. Měla by to mnohem lehčí, kdyby se na ní netvářila jako krkavec, když mu uteče panda. ,,Liščí duch? Takže vážně přicházíš ze záhrobí? To by možná mou teorii potvrzovalo...” Zamumlala, ale spíše pro sebe. Musela uznat, že se za ten den opravdu nenudila, což bylo vážně fajn, ale zase se ocitla v nesprávné společnosti. Málo lidí jí mohlo vystát a ona to respektovala, proto taky často cestovala sama.

Jenže zatímco ona věnovala Haruyouko kousavé poznámky, Alík se nad ní slitoval a nabídnul jí něco na sebe. Nad tím se musela Ekkyu se zatřesením hlavy mírně pousmát. Opravdu pro něj nebyla vhodná společnost. Choval se laskavě a nápomocně ke všem ostatním, zatímco ona vždy upřednostňovala sebe a svoje potřeby. Co si zatraceně vůbec myslela? Že i přes svojí minulost si prostě přiletí do Dračích skal v všechno bude zase růžové? Že by měla konat dobré skutky jen tak z ničeho nic? Ne, taková opravdu nebyla a i když si to možná neuvědomoval Kuliočko, jí to začalo docházet s plnou vahou. Když Himiko dodávala ještě nějaká slova o jejím bratrovi, vnímala jí Ekkyu jen polovičatě. Ne, nechtěla myslet na to co bylo už dávno za nimi. I když na venek působila klidně, v jejím nitru se začínala zvedat vlna tíživé paniky. Věděla, co to znamenalo. Musela pryč. Otočila se k Haruyouko zády a klidným krokem došla za Alíkem. Rty se jí zvlnily do toho nejvřelejšího úsměvu jakého jen dokázala, zatímco ho popatila po hlavě. ,,Promiň, Alíku. Ale já nic řešit nemůžu. Vlastně bych si měla odskočit.” Prohodila, napůl zamyšleně. Ani nečekala na jejich odpověď, než se otočila a bez sebemenšího zaváhání se rozeběhla pryč.
Běžela do nejbližšího lesa. Ten sice nebyl moc rozlehlý a vlastně ani příliš velký, aby se v něm mohla schovávat celé dny, ale pro její účely to stačilo. Vybrala si strom, který jí byl sympatickej (A v duchu si ho pojmenovala Robert) a pak už zkrátka vyšpllhala Robertovi do vlasů, schovávajíc se v koruně, stočená jako malý pásovec. Chtěla chvíli přemýšlet, být sama. Což se v přítomnosti dvou dalších nadurděných tvorů nedělalo zrovna nejlépe. Zatímco tiše doufala, že se na to ti dva vykašlou a nepřijdou, chytla si olena k sobě a dovolila si na maličký moment zavřít oči.

Neměla absolutně slov. Koho přesně se to vlastně vydávala hledat? Ztracenou sestru, někoho velice blízkého vůči člověku, od něhož ona sama potřebovala pomoc. Ale stálo jí to za to? Ne, v důsledku nejspíš ne. Věděla moc dobře, jací lidé dokázali být... A najednou měla nakrásně jen přesnou upomínku toho, proč je vlastně začala nemít ráda. Do nenávisti jako takové se nehnala, jelikož jí to přišlo až příliš neuctivé, ale výjimečně do toho neměla daleko. V hlavě se jí totiž neustále přehrávala scenérie předcházející jejímu uvěznění a to, jak se na ni vlastní matka dívala. S opovržením a znechucením. Jako kdyby byla špínou na podrážce jejích nablýskaných bot.
Samozřejmě chápala, že jí Ekkyu nevěřila. Ale stejně ji to částečně dopálilo, protože vážila nehorázně nebezpečnou a vyčerpávající cestu napříč absolutně neznámým prostředím a úplně sama, jen aby našla... Ji. Tvrdohlavou jako mezek, absolutně neoblomnou a pevně rozhodnutou prostě neposlouchat. Dobrá, to si žádalo změnu plánu. Jenže co měla k čertu dělat? Nemohla se přeci jen tak vrátit s prázdnou a oznámit Kyballovi, že byla jeho sestra sice v pořádku, ale prostě odmítla jít. Neměl sebemenší důvod jí to uvěřit, ale důkaz mu poskytnout také nemohla, protože neměla jak. Tak co měla dělat? Prosit Ekkyu na kolenou? Nejlepší by nejspíše bylo prostě popadnout Kyballa a dovést ho za ní, jenže to by rozhodně nefungovalo kvůli jeho vysokému a důležitému postavení v táboře. Mimo toho by z podobného kousku určitě nebyli nadšení jeho GUYS, u kterých si ani netušila, zda o té maličké výpravě věděli. Čím si ale jistá rozhodně byla, byl fakt, že se nemínila doprošovat. Na to byla až příliš hrdá, než aby se snížila k něčemu takovému.

„Himiko. Jmenuju se Himiko,“ opravila zelenovlásku bez mrknutí oka, aniž by působila jakkoliv agresivně. Vlastně si na tváři udržovala velice neutrální výraz, ale uvnitř začínala být poměrně frustrovaná. Dostala se do pekelně zamotané a složité situace a chtělo se jí z toho všeho tak akorát křičet: byla unavená, hladová, zmatená a příšerně skleslá. Nelíbilo se jí tam, nikde. A byla tak sama... Její rodiště bylo plné nejrůznějších duší, pokaždé si měla s kým popovídat a trávit čas, její druh ji vítal s otevřenou náručí. Ale v Nescoře? Všechno na ni akorát tak křičelo, že tam nepatřila a má pěkně táhnout odkud přišla. A jak se tak Haru dívala na Ekkyu, dost možná si to myslela i ona.
„Ale ovšem, to víš, že ano. Určitě tě chci sežrat, proto jsem se také přeměnila do lidské podoby, protože malá konverzace s potenciální svačinkou určitě perfektně dochutí maso. Nebo jsem možná prostě jen zvrácená a chci tě roztrhat na kousky pomalu a bolestivě, však? Protože ono by to určitě nebylo mnohem snazší v podobě kitsune, kde mám větší sílu i tesáky. Ale ano, jistě tě chci sežrat. A přesně proto se tě tu snažím přesvědčit o vzkazu, který mi byl předán tvým bratrem, co o tebe má příšernou starost a ostatních starostí má až nad hlavu,“ nakrčila ramena, zatímco odolávala nebetyčné touze protočit panenky. Její klid se vytrácel a ona měla žalostnou chuť něco nakopnout, protože toho měla vážně plné zuby. Chtěla spát, jenom spát. Někde v bezpečí a suchu, ideálně v teple. Možná by si mohla někde vyhrabat noru v liščí podobě a tam se schovat... Rozhodně to znělo lépe, než když by měla pokračovat v té hloupé šarádě.

Naštěstí situaci částečně vykoupil mladík po jehož boku Ekkyu stála. Když se představil, Haru automaticky odložila svůj vnitřní nesvár a potřásla si s ním rukou, věnujíc mu drobný náznak úsměvu.
„Těší mě, Alazaïsi. Máš vskutku vznešené jméno, předpokládám, že patříš do vyšší společnosti?“ Odvětila na jeho představení, než si od něj s absolutní vděčností převzala jak maso, tak plášť. Ten si přes sebe okamžitě přehodila a zachumlala se do něj téměř jako housenka, uvolňujíc našpicované uši.
„Díky, opravdu. Nesmírně si toho cením,“ pokývla nakonec hlavou na znamení vděku, než si hluboce povzdychla. Nechtěla na Ekkyu tlačit ani být zlá nebo nepříjemná, ale co měla u všech bohů asi tak dělat? Měla úkol, nemohla ho zahodit. Navíc i pro ni samotnou by mohlo být lepší se znovu shledat se svojí rodinou. Však šlo o jejího bratra... Ale byla pravda, že skutečně netušila, co vedlo k jejich rozdělení, takže nemohla soudit.
„Máš pravdu, Alazaïsi. Nechci se s nikým hádat, natož dělat potíže, jen... Já nevím, co mám dělat. Dostala jsem za úkol najít ztracenou sestru a to jsem udělala, ale pokud není šance uvěřit mým slovům a tomu záměru... Nejspíš bude nejlepší, když se prostě sbalím a půjdu. Ne, že bych tu měla co dělat, v Nescoře není místa, kam bych dokázala zapadnout.“ Tiše si povzdychla, než si vzala čtvereček sušeného masa a snědla ho. Vážně jí bylo mizerně po obou stránkách a nejraději by to všechno už měla za sebou.
To ale netušila, že se Ekkyu v následující minutě zkrátka sbalí a jednoduše uteče kamsi do lesů, daleko pryč z jejich dohledu. To pro ni byla poslední kapka, takže jen bezmocně rozhodila rukama a sklonila hlavu, sklápějíc poraženecky ouška.
„Bohové mají vážně krutý smysl pro humor, jak tak vidím...“ Zamumlala poněkud nepřítomně, hledíc na místo, kde ještě před chvílí zelenovláska stála. Neměla energii na to ji nahánět, vlastně ani nechtěla. Toužila se jen stočit do klubíčka, sníst zbytek sušeného masa od Alazaïse a spát. Nic víc.

Jo. Ona vážně chtěla s tou dívkou flirtovat. No úžasné, zase tam měl být do počtu a akorát tam otravovat. Jenže co s tím mohl dělat, taky si mohla vybrat lepší chvíli, než moment, kdy tam byli všichni tři, Himiko byla očividně vyčerpaná, hladová a promrzlé, což bylo jasné, že nebude mít chuť na flirt, ani kdyby se jí Ekkyu fakt líbila, řešila se poměrně vážná věc a teprve se potkali. Ale tak co bylo pravdy, zrovna do tajů flirtu on vážně moc neviděl, takže soudit nemohl. Přeci jen se spíše jednalo o práci srdce než mozku a on v tu chvíli uvažoval čistě logicky. Zkrátka mu i přišlo, že se dívky navzájem nechápaly a pak vznikala tahle napjatá situace, ale nechtěl jim do toho prostě mluvit.

Když pak ale Himiko přepnula do výrazně milejšího módu, vykouzlilo mu to na tváři úsměv podobný asi tak dítěti, které bylo hrdé na obrázek, který nakreslilo a teď ho ukazovalo rodičům. "Také mě těší a jak kde, což zní podivně, ale abych to zjednodušil, tak ano. Tam odkud pocházím patřím do vyšší šlechty." Pronesl a usmál se na ni. "Promiňte, že jsem předtím řekl až moc na plnou pusu můj názor. Ale jistě pochopíte, že jsem háklivý na rasismus a ještě více, když cítím, že by mě někdo, nedej bohové, měl za rasistu. " Pronesl a začal si zamyšleně prohlížet rodinný prsten, který se mu houpal na kožené šňůrce na krku. "To je v naprostém pořádku. Chápu jak vaši stranu, tak tu Kyuinu. Nikam nemusíte odcházet, prostě si tu sednete, já vám klidně dám soukromí a vysvětlí-" Jenže než to dořekl, tak se prostě drahá Ekkyu rozhodla, že se sebere a odebere se do kamsi do lesa. Předtím to mohl shodit na Nerëthiu, ale teď? To si z něj prostě všichni bohové Nescory dělali už srandu? Než ale stihl jakkoliv zareagovat, tak Ekkyu zmizla mezi stromy. "Grënnie..." zamumlal spíš pro sebe trochu nechápajíc, co se to právě stalo. "Ekkyu do pekel! Opovaž se se nevrátit!" Zakřičel za ní a naprosto bezbranně se skácel do trávy a rozhodil rukama. "Dávám jí půlhodiny. Pak si tam pro ni dojdu nebo zaletím a něco si za tohle vyslechne." Zamumlal klidně. "Já už fakt nevím. Bohové mají vskutku zvrhlý smysl pro humor a já už to poměrně nezvládám." Zamručel a pak se posadil a podíval se zpět na Himiko. "Vrátí se. A pokud ne, tak ji z toho lesa vlastnoručně vytáhnu. Nezachránil jsem ji na to, aby mi pak zmizla v lese. Nu každopádně, bych asi měl rozdělat oheň nebo něco. Určitě vám je zima. Chcete i nějaké pití?"

Dalo by se říct, že Alíkovo volání z velké části přešla pouze s obyčejnou ignorací, ale to nebyla tak úplně pravda. Vždycky si pro jistotu vytvářela svůj únikový plán, jen tak pro jistotu, a tahle situace nebyla výjimkou. Nemohla na svém mazlíčkovi stromovi zůstat skrčená navždy a očekávala, že i kdyby se zahrabala do země, nechávajíc svoje vlasy trčet jako trs trávy nebo keříku, asi by jí to taky nevyšlo. Nakonec tedy usoudila, že má pouze tři možnosti. Tichounce doufat, že se ti dva u ohně shodnou na tom, že je beznadějným případem a nechají jí na pokoji s Robertem nebo opustit bezpečí koruny stromu a vydat se dál. Ani v nejmenším se tam nechtěla vracet, aby musel dát pozorovat jejich vyčítavé pohledy. Což o to, rozhodně měli co jí vyčítat, ale to neznamenalo, že to nebylo zelenovlásce sakra nepříjemné. Tak či tak, Kyu musela přemýšlet a popřípadě i něco vymyslet. Proto tedy uvažovala pro co by se rozhodlo psychicky stabilní dospělé individuum, protože kdyby to měla nechat sama na sobě, pravděpodobně by si zvolila bezchybnou imitaci keříku.

Všechno to znělo tak hloupě a absurdně, když se haštěřila tam s těmi dvěma, že tu spoustu možností vynechala. Co když její bratr nakonec byl naživu a ta uražená dívka nelhala? A i kdyby jí lákala do pasti...Ekkyu sice nebyla úplně ve špičkové kondici, ale nedalo se říct, že by nebyla fyzicky zdatná. Právě naopak. Kdyby se něco pokazilo, byla si jistá, že by se sama o sebe zvládla postarat. Ačkoli možná neměla křídla, profesionální výcvik a magii, pořád se jí po boku houpala její věrná zbraň, kterou na rozdíl od některých, neměla jen jako ozdobu. A kdyby přece jen přišlo na nejhorší, jistě by se z toho nějak vykecala. To byla teprve její specialita. Pokud se ovšem měla vydat za Kybbíkem, musela jít sama a zároveň nemohla nechat Kuliočka bez společnosti. Sice by mu mohla převyprávět celou rodinnou historii, ale opravdu netušila jak by se tvářil po zjištění, že ona sama má na rukou spousta krve jeho rasy. Radši se hodlala vyhnout detailům. Nejdřív se ale musela začít hýbat. Proto po několika dlouhých minutách konečně slezla ze stromu, nasazujíc ten nejvíce seriózní výraz, jaký jen dokázala.

Bez jediného úsměvu nebo rýpavé poznámky doťapkala zase hezky k nim, prohlížejíc si emoce v jejich tvářích. Sem tam možná zahlédla únavu nebo podrážděnost, což jí ještě popohnalo k rychlému jednání. ,,Miko...” Oslovila tiše tu uraženou cizinku. ,,Řekni mi, kde je můj bratr. Půjdu ho najít. Ale...” Pořád s tím stále vážným výrazem se otočila na Alazaïse. Opravdu neměla ráda lítostivá loučení, která se příliš dlouho prožívala. Chtěla to zachovat klidné a co nejrychlejší, v nejlepším do toho nevkládat emoce vůbec žádné. ,,Kuliočko...Leť do skal a případně sebou vem Miko. Oba dva vypadáte, že vám samota nesvědčí. Naše cesty se taky ale asi rozdělujou. Bylo fajn s tebou trávit čas, ale mnohem fajn by bylo, kdybych tvojí hlavu neobjevila někde napíchnutou na tyči, což by se pravděpodobně stalo. Tedy...Kdyby jsi se s mým bratrem setkal. Nenávidí vás a já bych měla taky.”

Ta zvláštní narážka na rasismus v Haru vyvolala poměrně silnou vlnu zmatení a chaosu. Ve světě, odkud pocházela, byla podobná věc naprosto normální - a to nehledě na fakt, jak moc neférová a vlastně i zlá byla. Lidé byli velice silně předpojatí vůči jakékoliv odlišné rase, dokonce to pocítila na vlastní kůži i v Nescoře těsně po svém připlutí, ale... Alazaïs evidentně nesdílel stejný náhled, jaký se zdál být hluboce zakořeněný v drtivé většině tamní společnosti. Něco takového kitsune vskutku překvapilo, jelikož už byla v duchu víceméně smířená s nutností neustále skrývat svoji pravou identitu a stejně tak byla z dosti pochopitelných důvodů připravená i na jakékoliv narážky i možné potíže, protože se oproti tamnímu obyvatelstvu skutečně vymykala snad v každém možném ohledu.
Na druhou stranu, lhala by, kdyby tvrdila, že ji to nepotěšilo. Ať už byl Alazaïs v tomhle ohledu svým názorem odlišný a výjimečný díky čemukoliv, byla mu za to opravdu neskonale vděčná. Nebylo to jen uklidňující, že si na nic nemusela hrát - především to bylo silně osvěžující, jelikož ta nutnost neustále něco předstírat a lhát jako když tiskne... Něco takového by nejspíše nebylo příjemné snad nikomu. Haru sice pocházela z prostředí, kde se člověk s pomocí intrik, lží, manipulace a předstírání mohl dostat opravdu daleko, ale to v žádném případě neznamenalo, že v něčem podobném chtěla záměrně pokračovat i po přesunu do Nescory, kde měl onen kontinent nepochybně svá vlastní pravidla a ideály i hodnoty tamního obyvatelstva se mohly poměrně drasticky lišit od těch, co měla vštípené z Huang Cai.
Dost možná v tom názoru hrál větší roli i fakt, že se Alazaïs pohyboval ve značně odlišné společnosti, která přeci jen mohla disponovat jiným náhledem - většinová společnost se totiž obvykle skládala z níže postavených lidí, co bývali vůči odlišnostem přeci jen poněkud kritičtější. Na druhou stranu, ani šlechta nebyla od podobných nešvarů kompletně osvobozená, mnozí měli také poměrně vyhrocené názory. Přesně díky tomu také Haru vůbec netušila, na čem byla. Alazaïs působil velice přátelsky a nezaujatě, čehož si samozřejmě neskonale vážila a byla mu za to vděčná i takhle krátce po jejich seznámení, ale to ani v nejmenším neznamenalo, že by se snad chystala urychleně odložit svoji přirozenou ostražitost. Stále netušila, odkud by se k ní mohlo přihnat nějaké nové nebezpečí - a o žádné další problémy skutečně nestála, ne vzhledem k tomu všemu, co se prozatím stihlo pokazit nebo stát. Pokud by snad mělo být doopravdy po jejím, jenom by se někam uklidila a po velice dlouhou dobu nevylezla, protože potřebovala značné množství klidu a čas i prostor na to, aby se nějakým způsobem dokázala sebrat a posílit. Evidentně ji totiž v Nescoře nečekal zrovna dvakrát klidný pobyt, tím si mohla být v současné době už stoprocentně jistá.

„Není třeba se omlouvat, drahý Alazaïsi. Chápu, že moje automatická předpojatost nepůsobí zrovna nejlépe, natož pak jakkoliv slušně... Jen v místě, odkud pocházím, jsou všichni vůči mému druhu velice silně zaujatí. Alespoň tedy drtivá většina lidské populace, abych pravdu řekla. Možná to znáte - dokud druhá strana něco potřebuje, všechno je zadobře. Ale jakmile se něco pokazí, okamžitě začnou zbrojit a jsou schopní na nás svést cokoliv od změny počasí po zakopnutí jednoho z vůdců.“
Nepatrně zavrtěla hlavou na znamení toho, že si jeho ohrazení se nevyložila nijak špatně a gesto nakonec doplnila o drobný, avšak uvolněný úsměv. Neměla z toho setkání v důsledku vlastně až tak špatný pocit. Sice byla dost na jehlách kvůli tomu, jak to dopadlo s Ekkyu, ale cítila se naprosto bezmocně - neměla takovou pravomoc, aby ji prostě mohla jít vyčmuchat jako pes, popadla za flígr a odtáhla pěkně nazpět k bratrovi, o jehož životě evidentně z jistých důvodů pochybovala. Nedivila se jí. Kdyby někoho považovala za mrtvého, také by nedůvěřovala prapodivné cizince, co ji nějakým záhadným způsobem dokázala najít a odkazovala na zesnulého blízkého, který ji údajně viděl a chtěl ji nechat přivést k sobě. Na druhou stranu ale kvůli té nastalé situaci dost silně trpěla, jelikož prakticky neměla žádnou budoucnost. Bez Ekkyu se do tábora za Kyballem vrátit nemohla a bez Kyballovy pomoci byla naprosto ztracená. Celý ten případ byl jako začarovaný: nacházela se v uzavřeném a žalostně bludném kruhu, neschopná z něj nějakým způsobem uniknout a postavit se zpět na vlastní nohy. To bylo v úplně novém a neznámém prostředí také téměř zhola nemožné, když o Nescoře téměř nic nevěděla a sama byla natolik odlišná, že jen tak zapadnout zkrátka nemohla. Byla v pasti, taková byla pravda. A díky tomu na nebohou kitsune také doléhala značná míra frustrace a beznaděje.
Těžce tedy s Alazaïsem soucítila, neboť jakmile se v jeden moment Ekkyu jako naznak vypařila, nebyla schopná reagovat žádným jiným způsobem, než absolutní rezignací. Ne, necítila se na to, aby pobíhala po nějakém lese a hledala dívku se zelenými vlasy. Ne, rozhodně se necítila na to, aby ji přemlouvala o něčem, čemu by ona sama na jejím místě nevěřila... Proto se to všechno rozhodla jednoduše vzdát, jelikož jí bohové a vyšší síly zkrátka nedávali na výběr. Co jiného také měla dělat? Byla unavená a hladová, zároveň v tak příšerně mizerném rozpoložení, že kdyby jí to snad okolnosti dovolovaly, prostě by se jen schoulila do klubíčka a spala klidně i několik dní v kuse, jen aby se z toho všeho dostala a mohla se opět svobodně a klidně nadechnout. Ale ne, ani to bohužel nepřipadalo v úvahu. Proto víceméně jen setrvávala v Alazaïsově společnosti a s naprostou vděčností jedla sušené maso, aby zahnala alespoň svůj hlad, když už ono zoufalství vyplašit nijak nešlo.
„Soucítím. Vypadá jako vskutku živelná osobnost, však?“ Nadnesla v reakci na Alazaïsovu frustraci nad útěkem Ekkyu, jelikož se na nic výraznějšího nebo snad i významnějšího zkrátka necítila. Na to byla až moc unavená po obou stránkách.
„Zachránil? Jak dlouho spolu cestujete, smím-li se zeptat? Omlouvám se, pokud je to příliš troufalý dotaz, samozřejmě pochopím, pokud nebudete chtít zodpovídat - na druhou stranu si nedokážu si pomoct. Na svoji obranu musím říct, že zvědavost je jednou z nejsilnějších vlastností, s jakou je můj druh provázaný.“
Při zmínce o rozdělávání ohně se Haru jen nepatrně pousmála a naklonila hlavu na stranu, než si poklekla na zem a jemně foukla do trávy, kde se během několika vteřin roztančily drobné plameny. Na rozdíl od obyčejného ohně ale nesly výraznější červený podtón, jelikož šlo o čistě magický živel, jaký prakticky ani nepotřeboval nic na čem se živit - žádné dřevo, nebylo zapotřebí ani větších kamenů na ohraničení, jelikož oheň velice poslušně plápolal jen na místě svého rozdělání a nikterak se nerozšiřoval.
„Myslím, že hotovo. Vážím si té ochoty, mimochodem.“ Pousmála se Haru na Alazaïse s přátelskostí vepsanou v očích, které díky využití vrozené magie nabraly plamennou záři.

Ani v nejmenším neočekávala, že by se snad nemuseli nějak více starat o uprchlou zelenovlásku - proto se absolutně nemohla ubránit upřímně vykolejenému a překvapenému výrazu, když se k nim nakonec Ekkyu sama od sebe vrátila. Ve tváři měla vepsané cosi, co Haru nedokázala přesně identifikovat ani někam zařadit, ale vyvolávalo to v ní částečnou úzkost. Nezdálo se to být jakkoliv dobré. Ať už se Ekkyu honilo hlavou cokoliv, kitsune o ni okamžitě začala mít pořádnou starost.
„Slíbila jsem mu, že tě doprovodím, Ekkyu. Ačkoliv mi nedělá problém ti to místo prozradit, opravdu se mi nelíbí představa toho, že bys měla celou tu cestu uvážit úplně sama. Tím nechci působit dojmem, že pochybuju o tvých schopnostech - bohové jen to ne, důvěřuju nejen tvému úsudku, ale i dovednostem - ale slib je slib. Pokud ti to pomůže, mám od něj vzkaz. Nechal mi ho ráno předtím, než jsem vyrazila, abych měla nějaké základní povědomí o tom, koho vlastně budu hledat.“
Automaticky zašátrala ve svojí brašně a vytáhla přeložený list papíru, který nakonec podala zelenovlásce. Soucítila s ní, opravdu ano. Netoužila po tom, aby se znovu začaly jakkoliv hašteřit nebo něco podobného. Skutečně jí chtěla jenom pomoct, dostat ji zpět za Kyballem a umožnit jim znovu se shledat. Na druhou stranu začínala i více chápat to, jak nejspíše Ekkyu bylo, jelikož ona sama by také jen tak snadno neuvěřila, že byl její zesnulý blízký naživu a toužil ji vidět, zvláště pokud byli od sebe rozdělení už nějakou delší dobu.
„Ekkyu... Prosím.“ Špitla tichým, velice mírným hlasem. Ten se najednou zdál být poměrně nakřáplý, jelikož propadla opravdu hluboké chmurnosti, když k ní dolehla tíha slov, jaká zelenovláska pronesla.
„Určitě budeme schopní vymyslet nějaké lepší východisko, věřím tomu. Prosím... Jen se posaď, Ekkyu. Dáme hlavy dohromady a s nějakým vhodným nápadem jistě přijdeme. Nikdo se nemusí oddělovat nebo loučit.“

Musel se nad tím vážně pousmát, ale spíše ze zoufalství. Rasismus byl očividně veliké téma po celém světě a nejen v Nescoře. Hlavně mu přišlo hrozné, že se to nikdy nevztahovalo jen na jeden druh. Lidé nesnášeli většinu ras, které byly až moc rozdílné. Jako ukázkový příklad z Nescory mohl kromě draků uvést t'ealh. Ty války a hony mu přišli vážně nesmyslné. I proto byl rád, že byl jen průzkumníkem a nemusel se války účastnit naplno. Nechtěl válku s lidmi, protože i když mezi nimi bylo nesmírně velký počet rasistů, sám by byl rasistou, kdyby předpokládal, že jimi jsou všichni. Věděl moc dobře i ze své osobní zkušenosti, že tomu tak není. Za svoje prozkoumávání potkal tolik lidí, kteří byli vlídní a nepokusili se ho popravit. V poslední době se na něj speciálně lepilo slušné množství té světlejší stránky lidstva. Mohl by začít od Garretta s Illianem přes Ekkyu až nakonec překvapivě k velitelce Caevě. Všichni stejní nebyli. Vlastně byli všichni jiní a nikdo neměl sebemenší právo někoho soudit na základě rasy.

"To je v pořádku. Naprosto to chápu. Jsem drak a nevím kolik si toho už od ostatních slyšela, ale moc nás tu většina lidí zrovna nemusí . Vede se tu dokonce nesmyslná válka mezi lidmi a draky, takže jsem na rasismus zvyklý, ale zároveň vskutku háklivý. Nikdy jsem to zkrátka nepochopil. Vždyť ani lidé nejsou všichni stejní, tak proč by draci nebo jiné rasy měli být všichni stejní. Někteří tvrdí, že jsme krvelačné bestie, které nemají žádnou kontrolu nad svojí agresivitou a zabijí jen pro zábavu. U všech bohů, vždyť já sám jsem dokonalým příkladem, že je to nesmysl. Zbraně používám vážně jen v krajním případě nebo na zastrašení, jsem až moc klidný a nesnáším násilí. Jediné co mám na práci je průzkum, protože bych do války ani nešel. A pak že krvelačné bestie." Zamumlal nespokojeně a zavrtěl hlavou, aby dostal své vlnité vlasy z obličeje. Vzhledem k délce pobytu mimo skály byla délka jeho vlasů o poznání delší než kdy vyrážel, takže se v lidské podobě musel neustále oklepávat nebo si je prohrabávat rukou. Paradoxně u toho vypadal spíše jako pes než jako drak.
"Živelná osobnost jsou zatraceně slabá slova. Před pár minutami jsem jí řekl, že je to s ní v tomhle ohledu horší než s hlídáním dráčat a to nemá křídla." Pronesl a trochu se uchechtl. "Jo, zachránil a málem jsem se stal tím, kdo by ve skutečnosti tu záchranu potřeboval, protože jsem se málem po třetí za tenhle měsíc rozmázl o zem. To jí totiž tak nesu na hřbetu v dračí podobě, letíme pár mílí nad zemí a ona se prostě rozhodne sklouznout naschvál po ocasu dolů a ozkoušet, jestli jí vážně chytnu." Pronesl a trochu si povzdechl. "Jeden den. Jeden zatracený den a ztrácím s ní všechny nervy." Zamručel zase a podíval se zpátky na Himiko. "Jenže jsem jí to dlužila po dlouhé době necestuji sám." Pronesl a pak se usmál, když rozdělala oheň trochu po svém. "Působivé. Také jsem vždy líný rozdělávat oheň křesadlem. Na to nemám moc nervy."

Když se pak ale objevila Ekkyu a jednoduše mu oznámila, že sice vrátila, ale jen proto, aby zase odešla bez něj, trochu si povzdechl. Chápal to, ale bylo mu to líto. "Grënnie..." Zamumlal a objal ji. "Chápu to. Chápu, že musíš bratra vidět. Popravdě bych asi udělal to samé. A zároveň chápu, že pokud nemá rád draky, asi bychom to těžko vysvětlovali a mohlo by to nadělat plno problémů. Proto mi nezbývá než ti popřát hodně štěstí do tvé cesty a asi se s tebou rozloučit. Bohužel ti v tomto případě bud muset dát za pravdu, i když nerad." Pronesl a opět se odtáhl. "Budu na tebe myslet. Doufám, že to není naposledy, co se vidíme. Ať tě na tvé cestě bohové provází. Všechny. Lidští, dračí a celkově všichni, kteří jsou." Pronesl a věnoval jí vlídný úsměv. "A co se týče Himiko, nemohu ji vzít s sebou. Potřebuje někoho, kdo jí poskytne dostatečnou péči a ochranu. Já pak musím najít Raniu a určitě to nejjednodušší a nejbezpečnější cesta nebude, takže ne. Vezmeš jí s sebou k bratrovi a hezky se o ní postaráte, ju? Já letím do skal, nevím jak by ostatní reagovali a i kdyby to bylo v pořádku, tak bych jí pak nebral do tak nebezpečné situace. Tvůj bratr jí už zná, takže s tebou může jít. Námitky neberu ani od jedné, protože by cokoliv jiného bylo nesmyslně riskantní. Takže... Hodně štěstí vám oběma." Pronesl a aby se ho náhodou nepokusil někdo jen tak zviklat, rozběhl se a ještě před stromy se přeměnil a vzlétl nahoru, kde se na chvíli zastavil a ohlédl se dolů. "Plášť si nechte. Sbohama" Pronesl naposledy a vyletěl směrem ke skalám.

Když se vracela, opravdu nečekala žádné srdceryvné loučení už z mnoha důvodů. A to, že Alazaïse neznala zase tak dlouho byla jen nejmenší z nich. Opravdu, ale opravdu hrozně moc nenáviděla emotivní loučení, mezi což se řadilo cokoli, co nebylo jen kývnutí na rozloučenou. Emotivní loučení bylo až příliš vážné a chmurné a mnohdy značilo, že se s tím druhým jedincem uvidí až za hodně hodně dlouho, pokud ne naposled. To byla, bohužel pro ně, spíš ta pravděpodobnější volba. Oba dva stály na opačné straně mince - Na nepřátelských stranách. A zelenovláska opravdu silně pochybovala, že by celou Nescoru obměkčil příběh o hodném drakovi a chrabré lidské dívce, cestujíc společně. Spíš by oba schytali ne zrovna milý osud. Muselo to tak být. Bylo to tak lepší. Pokud její bratr žil, na nic by se neptal. Nenáviděl draky. A ani slovo Ekkyu by s tím nemohlo nijak hnout. Proto měla v hlavě jednoduchý plán, který obsahoval čtyři jednoduché kroky. Měla přijít, vyslechnout si od Miko instrukce, kývnout Alíkovi na pozdrav a odpochodovat někam do háje zelenýho.

Jenže její plán šel tak trošičku do kytek, neboť nejen že nezískala příliš informací od Himiko, ale taky se nějakým těm pocitům a vřelým projevům prostě nevyhnula. A také si nakonec ani vlastně nedokázala udržet výraz vážný výraz jejího strýčka - také na pohřbu její drahé pratetičky. Na druhou stranu, jeho výraz se také změnil...Potom co se tehdy malá Ekkyu chopila lustru a začala se na něj točit jak na kolotoči. Hold ne všichni v její rodině chtěli být neustále seriózní. Tenkrát jí z toho lustru musel pracně tahat dolů právě její bratr a ani ten z toho nebyl nadšený, ale nakonec jí pochválil lustrové piruety. Když si to zelenovláska tak připouštěla, spolu se svým bratrem podnikli spoustu akcí, které by v očích většiny mohly být nazývány šílenostmi. Vlastně nebylo až tak nemožné, že by se Bastien někde schovával a čekal na správnou příležitost. Možná že tmavovláska nebyla jen nějakou podivnou pastí, která jí měla přivést do pěkných sraček. Sice bylo jeho postupování nelogické a zatraceně divné, ale pravdou bylo, že ho neviděla několik let. Mohlo se toho změnit opravdu hodně.
Jenže momentálně byla důležitější scéna před ní a žoldačka se nemohla příliš rýpat ve své hlavě a myšlenkách. Nepřítomně si od Himiko přebrala vzkaz (údajně od té brokolicové hlavy) a spěšně ho přejela očima. A řeknu vám, ten den toho Ekkyu nestíhala opravdu hodně, neboť než se stihla ke vzkazu vyjádřit a možná dát tmavovlásce (maličko) za pravdu (Protože napodobit ten mnohdy nečitelný Kybbalův škrabopis by dalo vážně zabrat), přistoupil k ní Alazaïs, který jí nečekaně obejmul. Ekkyu ho poněkud zmateně a neohrabaně, neboť na tyhle typy náklonosti nebyla úplně zvyklá, krátce objala zpátky. Snažila se to udržet co nejméně emocionální, ale zároveň jí chtě nechtě Kuliočkův odchod mrzel. Dělat s tím ale nemohla vůbec nic. ,,Bezpečně jí dovedu za bratrem, slibuju. Ale i ty na sebe dávej pozor. Jestli zase přistaneš v nějakém nepřátelském táboře, budu opravdu nadurděná.” Tiše se uchechtla. ,,Opatruj se, Alíku.”

Když Alazaïs zmizel zase hezky na nebe, Ekkyu se pomalu otočila k Tmavovlásce. Bylo opravdu moudré je tak nechat samotné? Sakra...Bylo vůbec moudré mu slibovat, že jí zase hezky odvede za svým dvojčetem? Možná, že kdyby držela pusu, mohly jít každá svou cestou, nehledě na okolnosti. ,,Uhm...Myslím že je to na trochu pozdě...Miko. Říkala jsi, že jsi unavená, viď? Tak jo...mám plán. Teda vlastně nemám, ale budu mít. Možná. Provizorní plán je dojít do nejbližšího...Na nejbližší obydlené místo a tam nám zaplatím ubytování. Spát venku v tomhle počasí je dost nelibá představa a všechno jídlo jsem nechala v táboře druhé jednotky, když jsem---Uhm...To je jedno. Vlez mi na záda. Ponesu tě.” Vyhrkla ze sebe alespoň nějaký prapodivný plán, načež věnovala Miko co nejpovzbudivější úsměv. ,,Je na čase jít dát Kybbíkovi přednášku jak si vyzvedávat slečny...”

Stála ta cesta za to? Už teď jí totiž hořce litovala. Ke svému překvapení totiž zjistila něco, co jí hodně posunulo kupředu: a k její smůle nešlo o setkání se zelenovlasou dívkou, jež byla vyslána najít a přivést nazpět, nýbrž draci. O jejich existenci už věděla, ale rozhodně je nečekala takové... Jako byl právě Alazaïs. Ne, že by snad pochybovala o jeho schopnostech, bohové chraňte. Ale dodalo jí to svým způsobem naději, protože takhle věděla, kam se případně obrátit. Kitsune měli k drakům relativně blízko, byť v jejím království byli částečně v rozepři coby rivalové.
Než se ale stihla pořádně vyjádřit a zareagovat buď na návrat samotné Ekkyu nebo to, co řekl jejich společný dračí přítel, byl Alazaïs v prachu. Když tedy s Ekkyu osaměly, její chuť něco (nebo také někoho, v tomhle ohledu nebyla až tolik vybíravá) nakopnout se tisíci krát znásobila. Nezazlívala mu to, vlastně ani nemohla. Chápala, že měl určité povinnosti a vážila si jeho smyslu pro čest i té starosti, s jakou k jejímu překvapení nepřistupoval pouze k Ekkyu, ale dokonce i jí samotné. V důsledku jim ani jedné ale nedal v nejmenším na výběr, jakýkoliv prostor pro reakci, vyjednávání nebo odpověď zkrátka zazdil svým odchodem. A ten byl sice nepochybně působivý, ale kitsune to stejně nijak zvláště netěšilo. Věděla totiž moc dobře, co přesně ji očekávalo: bolestivá cesta nazpět.
Mohla snad očekávat, že ji Kyball uvítá s otevřenou náručí, i když mu přivede ztracenou sestru? Nejspíš ne. Možná měla tendence k tomu pokoušet se chvílemi vnímat spíše to dobré v lidech kolem sebe, ale až tak naivní nebyla, rozhodně ne potom všem, co se jí stalo. A dost možná v ní byl zasetý i ždibec rasismu, o němž s Alazaïsem mluvili - zatímco lidé bývali velice často proti odlišujícím se rasám, ona sama byla vůči lidskému druhu také svým způsobem předpojatá. Konec konců to byli právě oni, kdo ji zavřel do dřevěné rakve a poslal přes oceán zemřít. To se jim sice nepodařilo kompletně zrealizovat, protože se probudila, ale... Nemohlo být jakýchkoliv pochyb o tom, že nebylo jejich cílem se jí jen zbavit tím, že ji přešoupli z jednoho kontinentu na druhý. Směšná představa. Nikdo z nich si s ní nejspíš nevěděl rady, protože kitsune nikdy zemřít neviděli. A Haru si stále nebyla jistá, jestli to bylo dobře... Nebo zda toho víc litovala.

I přesto všechno v ní ale stále převládala racionalita, díky čemuž nakonec v duchu s mírnou nevolí odložila všechny chmurné myšlenky a věnovala veškeré svoje soustředění na nastalou situaci. Alazaïs byl tedy pryč, s jeho návratem se počítat nedalo. Pravda, že pokud Kyball neměl draky v lásce, nebyl by rozhodně nejlepší nápad něco podobného pokoušet. Zvláště, když měl Alazaïs i svoje vlastní závazky a povinnosti, bez šance je odložit. To je nechávalo skutečně úplně samotné s Ekkyu, stejně jako s vymýšlením způsobu, jak se co nejrychleji a samozřejmě i bezpečně dostat nazpět do Tichého lesa. Nejkratší cesta vedla cestou přes vodu, ale vizi jakéhokoliv nalodění, houpající se podlahy a šplouchání mořských vln, se Haru hodlala vyhýbat jako čert kříži.* Na loď by vstoupila jen v případě, že by to situace beznadějně vyžadovala a nešlo by to jinak. V opačném případě byla ochotná klidně zelenovlásku odvést na vlastním hřbetě přes průsmyk ve skalách, jen aby nemusela pokoušet osud.

„Dobrá tedy, najdeme nejbližší vesnici nebo město, ty se ubytuješ a já přenocuju někde poblíž,“ pokývla hlavou souhlasně. Nelíbila se jí představa, že by musela Ekkyu vystavovat risku kvůli svému vzhledu - byť byla schopná změnit podobu, málokterý člověk si sebou vede ochočenou lišku. A pokud by snad měla jít v té částečně lidské podobě... Už tak vypadala dost neobvykle na to, aby vzbuzovala otázky. Díky svým viditelně odlišným kořenům, porcelánově bledé pleti, očima jako dva žhavé uhlíky a liščími oušky i ocasem, by se mohla velice dobře stát původem problémů, což nehodlala riskovat. Ekkyu nepotřebovala žádné další potíže, už takhle musela cestovat s úplnou cizinkou.
„A ano, to jsem. Ne ale až tolik, abych nemohla pokračovat v cestě. Mám mnohem více znavenou mysl, než tělo. Takže ačkoliv si tvojí nabídky doopravdy vážím, je to od tebe moc hezké, zvládnu to. Spíš mi pověz... Jak je tobě?“ Nepatrně naklonila hlavu na stranu, než se zvedla od ohně a sjela dívku před sebou pohledem od hlavy až k patě.
„Bohužel ti nemůžu poskytnout útěchu, jakou by někdo na tvém místě možná potřeboval... Ale můžu ti slíbit, že ti budu krýt záda. Až se dostaneme zpět do tábora tvého bratra, všechno se vyjasní, uvidíš. A jsem si jistá, že i Alazaïs bude v pořádku. Není ti chladno? Můžeš si vzít ten plášť, pokud chceš. Já se můžu... Však víš. Přeměnit.“



* Desmond koupání

Přenocovat někde venku? To myslela vážně? Hned co to Miko pronesla, zelenovláska se na ní otočila s takovým nekompromisním výrazem, že kdyby se dívka pokusila protestovat, Ekkyu by jí do toho pokoje donesla klidně i ve svých zubech jako neposlušný štěně. ,,Počkej, Počkej, Počkej...Žádné takové. Nebudeš nocovat nikde poblíž, to ani náhodou. Slíbila jsem Kuliočkovi, že se o tebe postarám, sakra. A pokud se ti tak příčí představa mojí osoby na vedlejší posteli, klidně budu spát na chodbě. Ale rozhodně nepočátej s tím, že bych tě nechala někde trajdat samotou po venku. Jestli opravdu tak spěcháš, nikde se zastavovat nemusíme, zvládnu jít. Ale nedopustím, aby ti něco ublížilo, zatímco budeme na cestě. Je mojí povinností tě alespoň po dobu téhle cesty chránit, Miko. Rozumím, že mojí přítomností nejspíš pohrdáš, ale teď moc na výběr nemám.” Se zamračeným výrazem si zkřížila ruce na hrudi, nespouštějíc z tmavovlásky pohled. Po chvíli si ovšem uvědomila, jak nepříjemně asi musí vypadat a proto opět nasadila svůj obvyklý úšklebek, odfoukávajíc si pramen zelených vlasů z očí. ,,Ale hlavně...Nejsem zvyklá nechávat pěkné dívky čekat venku. Většinou s nimi strávím noc vevnitř. Nejsem úplně nevychovaná, víš?”

Tou otázkou na její pocity jí opravdu zaskočila. Že by přece jen nebyla v jejích očích tak beznadějným případem? To by rozhodně měnilo situaci, protože ačkoli byl možná Himiko trošku pomatená a šílená (Ale kdo nebyl), vypadalo to, že se o ostatní starala, což bylo něco, co Ekkyu sama nezvládla a tiše to obdivovala. ,,Ta otázka tě šlechtí, Miko. Ale nemusíš se obávat. Je mi skvěle, ostatně, jako vždycky. Lidský život je opravdu krátký, takže bych se neměla moc stresovat. Pak bych toho hrozně moc prošvihla a to by byla obrovská škoda. Asi to tak nevypadá, ale já mám docela dost věcí v plánu. Počínaje cestou za bratrem přes nepřátelské území až po vloupání se do královské chatrče nebo kde ta rodina žije. Musím se ujistit, že je jedna žena v pořádku, jo to bych měla. Potom člověk nemá na starosti čas, Haruyouko.” Pousmála se na ni, než se otočila směrem, odkud s Alíkem předtím přiletěli. Netušila, zda byla Reels v pořádku, ale rozhodně se s ní hodlala ještě někdy setkat. Netušila jak, ale měla opravdu velmi dobré víno, takže jí musela najít, aby se alespoň zeptala jestli nemá ještě. ,,Není mi chladno, Miko. Ten plášť si nech. Ale dobře...Je to zvláštní, ale věřím ti. Takže pojďme, ať se do té vesnice dostaneme ještě před setměním nebo ještě něco potřebuješ?”

Na nějaké větší hádky byla skutečně přespříliš vyčerpaná. Její psychická síla skomírala kolem bodu mrazu, k čemuž neměla daleko ani její nálada jako taková. Proč se snažit? Mělo to nějaký smysl? Všechno se jí rozplývalo před očima a Haru trpěla nutkavou potřebou do něčeho praštit, aby ze sebe dostala tu přebytečně nashromážděnou energii komolící se v rozbouřenou magii.
Ta dívka ji buď opravdu špatně pochopila nebo ji vůbec neposlouchala. Nepovažovala Ekkyu za nějak špatnou společnici nebo nedej bohové člověka jako takového, ale tou odpovědí jí poněkud rozpumpovala krev v žilách. Díky tomu kitsune také tiše, avšak hluboce vydechla a svěsila hlavu, pohlížejíc na špičky svých ošuntělých bot. Klesla hodně hluboko, když ji zavřeli do té dřevěné rakve a vyslali lodí pryč. Bylo to skoro stejné, jako kdyby jen vyhazovali nějaké smetí - stalo se z ní přesně to? Odpad?

„Kterak si toho vážím, nejsem v pozici, kdy bych potřebovala až takovou péči, Ekkyu. Nejsem stvoření, co potřebuje něčí ochranu, dokážu se o sebe postarat, opravdu. A pokud si opravdu naslouchala mým slovům, tak bys měla vědět, že mi nejde o jakoukoliv formu averze vůči tvé osobě, ale o princip. Pokud bychom se ukázaly někde před hostincem a lidé si všimli, co jsem doopravdy zač, vyhnali by nás obě - a ty bys za to zaplatila, protože bys v jejich očích přivedla do jejich domoviny nebezpečné individuum. Přestaň mi tedy prosím vkládat podobná slova a tvrzení do úst, protože vůči tobě nepociťuji nic podobného pohrdání nebo odporu.“
Jistá forma podráždění se na ní nakonec přeci jen podepsala, jelikož byla až příliš unavená na to se nějakým způsobem dohadovat. Neměla proti Ekkyu a její blízkosti námitky ani averzi, jen toho měla hodně za sebou. Všechen ten tlak ji uvnitř sžíral zaživa a ona se začínala paranoidně obávat toho, kdy přijde další zlom. I proto se k oné zelenovlásce nechtěla nijak zvláště citově poutat - doposud s ní Nescora celkem solidně zametla, kdykoliv si k nějakému z jejích obyvatel utvořila byť jen slabé pouto. Z toho byla také dost vyčerpaná. Nač si tvořit vazby, když se všechny měly vzápětí jen zpřetrhat nebo ji udupat do země?
„Na to nic nenamítám, drahá Ekkyu. Jen jsem se tím pokoušela říct, že tě nechci uvádět do nebezpečí, chápeš? Už jsem zažila na vlastní kůži, čeho jsou druzí schopní, když někoho shledávají nebezpečným, příliš odlišným nebo nepohodlným. Nerada bych, aby se něco podobného odrazilo na tobě, když jsi v tom nevinně. Něco takového bych si neodpustila.“
Potřásla mírně hlavou, dávajíc najevo svoji částečnou provinilost nad tím, že na Ekkyu nejspíše byla příliš tvrdá. Pravda byla taková, že vůči ní doopravdy nebyla zahleděná negativně - jistě, nebylo s ní nejsnazší pořízení, ale copak by sama Haru okamžitě a snadno uvěřila úplné cizince, co by jí tvrdila, že ji poslal její mrtvý bratr? Bohové, ne. Na druhou stranu, trošku ji rozhodilo to, jak Ekkyu utekla. Měla o ni starost, ale zároveň si nebyla jistá, jak na něco takového reagovat: směla ji jít hledat nebo bylo lepší ji nechat? Nechtěla zklamat ani ji ani Kyballa, ale v lidských povahách byla i navzdory svému vlastnímu napojení na onu rasu poměrně ztracená.

V duchu se jí ozval nepříjemný záchvěv bolesti, když Ekkyu mluvila o lidském životě. Měla pravda, byl relativně krátký - a Haru musela obdivovat její přístup k celé té věci, jelikož si jen málokdo uvědomoval podobná úskalí a cennost vlastního času, co byl člověku vyměřen. O to víc byla svým způsobem hrdá, když se zelenovláska zmínila o ujištění se ohledně jisté ženy.
„Je od tebe opravdu hezké, že na ni takhle myslíš,“ odpověděla s nefalšovanou pozitivitou v hlase. Ačkoliv jí to nenáleželo, svým způsobem byla potěšená tou starostí.
„Dobře. Pak tedy můžeme vyrazit.“ Nepatrně se protáhla a našpicovala uši, popadajíc svoji brašnu ze země a přehodila si ji přes rameno, přešlapujíc na místě.

Za těch pár minut, co se v ruinách vyskytly úplně sami bez Alazaïse se nálada mezi nimi nebezpečně rychle měnila a klesala k bodu mrazu natolik, že jindy lehce poťouchlá a energetická začínala sdílet tmavovlásčino zoufalství. Ekkyu měla ráda zábavu a smích, ne odtažité pohledy a opatrné zvažování každého slůvka, protože ačkoli to možná nebylo nutností, žoldačka takový pocit měla. Doufala, že ta viditelná únava vyplývala pouze z cesty, i když jí všechny ty varovné hlásky v hlavě napovídali, že to pouhou únavou není. I ty ale nemuseli mít zrovna pravdu, ne? ,,Hej...Miko, já to-” Opatrně k ní natáhla ruku se záměrem jí nějak ukonejšit nebo se omluvit za svoji prostořekost (Nejlépe obojí najednou), ale nakonec se k tomu ani nedokopala, jelikož slovo opět převzala Himiko, takže zelenovláska odtáhla nejen svoji ruku, ale také všechny myšlenky na omluvy. Nejen že dívka opět odmítla přespat někde uvnitř, ale zase na sebe poukazovala jako na nějaké vetřelské individuum , které by dle jejího názoru v očích vesničanů působilo nebezpečně a mohlo by jim utrhnout hlavu nebo tak něco. V ten moment zase frustrovaně zaúpěla Ekkyu, jelikož konečně pochopila, že pokud budou chtít tu cestu nějak přežít, nejlepší jí bude celou promlčet. Obě dvě měly naprosto rozdílnou povahu i původ a nejspíš jediné, na čem se obě mohly shodnout byl fakt, že jim chyběl Alazaïs. Mlčet ale v takové době rozhodně nebylo nejhodnější a Kyu usoudila, že by měla říct alespoň něco. ,,Co jsi doopravdy zač? Prosím tě...Himiko...” Výrazně svůj hlas ztišila a opravdu se co nejvíce pokusila napodobit ten laskavý a konejšivý tón, snažíc se místo toho neznít jako osel. ,,Nemůžu říct, že netuším kdo jsi – A tím chci taky říct, ať o sobě samé nemluvíš jako o tom- Ale vím, že nejsi nebezpečné individuum. Možná jsi nebezpečná, o tvých schopnostech pochybovat nehodlám, ale pochybuju, že bys někoho napadla bez důvodu. Naopak se mi zdáš jako velmi sečtělá dívka. Navíc, jsi opravdu roztomilá a většina lidí má ráda roztomilé tvory. Spousta z nich je už zvyklá sem tam vídat některé naše T’ealh a pro neznalce zemí mimo Nescoru, by si tě mohl s touhle rasou nejeden člověk splést. A pokud by se náhodou někdo stejně nadurdil, měl by co dočinění se mnou a je mi jedno, zda by si to chtěl vyříkat zbraní či slovy. Nikdo ti neublíží a nikdo nás nevyhodí. Stejně...Měla bys sníst nějaké teplé jídlo a pořádně si odpočinout...Tak prosím...” Bylo od ní opravdu hezké, že jí nechtěla uvádět do žádného nebezpečí, ale Ekkyu ho naopak ve většině případů vyhledávala, takže to opravdu nebyl žádný problém. ,,Vážím si tvé starosti, ale ani já nejsem žádná křehotinka, abych potřebovala ochranu. Chápu tvá slova. Ale teď jsme tým a pokud se nechceme navzájem po cestě přetrhnout, jedeme v tom společně.” I když ta slova chtěla nejdříve použít jen jako konejšivý prostředek, sama jim mírně uvěřila. Nelhala, to v žádném případě, ale také je předtím nemyslela úplně doslovně. Jistě, měla o Haruyouko starost, protože za sebou měla dlouhou cestu a krom těch čtverečků masa pravděpodobně ani nic nesnědla, takže do ní Ekkyu něco teplého hodlala narvat klidně i násilím. Po tak dlouhé cestě bylo její povinností se pořádně najíst a nabrat síly.

,,Je to hezké?” Zopakovala po ní. ,,Já ani nevím. Zdá se mi to spíš přirozené. Dostala se do nebezpečí kvůli mně. Teda...Když jsem tam byla jenom já, všechno bylo v pořádku, ale pak přiletěl Alík a pořádně se to semlelo. Někdy ti o tom povyprávím, jestli budeš chtít. Nescora možná není nejpřívětivější země co se války týče, ale rozhodně tu zažiješ spoustu věcí a každý si tu najde svoje místo. Neznám sice tvůj příběh, ale věřím, že i ty tu někam brzy zapadneš. Začátky bývají těžké, ale čím dál více tu potkávám lidi, kteří jsou otevření novým změnám.” Na malý moment se pootočila směrem k Haru jen proto, aby jí mohla věnovat co nejpovzbudivější úsměv. Pokoušela se alespoň z části pochopit její situaci a porozumět jejím názorům, ačkoli se jí to dělalo těžko, pochopila, že si dívka mohla připadat nevítaně. A tak, když obě dvě vykročily zpátky směrem k vesnici (Snad ne v tichosti), vzala si Ekkyu na svoje bedra další výzvu. Hodlala ukázat Haru, co všechno může Nescora nabídnout a že se nemusí cítit tak odstrčeně, neboť už teď tušila, že Haru sama nezůstane.

Ta otázka ji pálila na jazyku jako rozžhavený uhlík, zanechávajíc odporně štiplavou pachuť. Ona byla... Velice zvláštním, svým způsobem i jedinečným tvorem. Čím ale rozhodně nebyla, bylo běžnou bytostí. Do neškodné měla opravdu daleko - a proto by se nemohla nějak zvláště divit komukoliv, kdo by vůči ní začal preventivně zbrojit. Její zkušenosti s ostatními rasami byly ale velice prosté. Drtivá většina společnosti (ať už v Huang Cai nebo i Nescoře, zatím nevypozorovala žádný veliký rozdíl) se skládala z lidí, jež byli vůči odlišnostem dost silně vysazení. Kdyby neskončila v té rakvi, neodplula na vzdálený kontinent a nemusela se obávat každého svého kroku i nádechu... Možná by ze sebe nějakou potvoru nedělala, kdyby jí už značná masa duší svojí živelnou nenávistí nepřesvědčila o tom, že takovou doopravdy je. A to byl problém, jaký se opravdu velice těžko vysvětloval, zvláště v podobně nové situaci v níž se Haru nacházela.
Nechtěla Ekkyu a její snahu shazovat, opravdu ne. Jenom už měla vybudované určité rezervy a přesvědčení, jelikož od osudu (a především pak od hromady lidí) dostala mnohokrát solidně po čumáku. Taková věc se dokázala člověku velice snadno zarýt nejen pod kůži, ale i do mysli. Chtěla se tomu vyhnout, být opatrná a dělat správná rozhodnutí, nepokoušet svoje štěstí. A bohové chraňte, aby do toho zatáhla ještě Ekkyu, která v tom byla naprosto nevinně.

„Jsem stvoření balancující na hraně, Ekkyu. Lidé to ze mě cítí, ty nejspíš také. Pověz - co vidíš, když se mi podíváš do očí? Co lze spatřit v těch pekelných plamenech, co v sobě nosím? Ve svojí zemi jsem byla vážená nejen pro svůj druh, ale i zásluhy. Ve sféře, kam jsem patřila - ale lidé mě nenáviděli, protože ve mě viděli monstrum. Zavřeli mě do dřevěné rakve, posázeli ji nejen hřebíky ale i nejrůznějšími zaklínadly a poslali na otevřené moře. Já jsem nebezpečné individuum, Ekkyu. Neutočím sice bezdůvodně, ale rozhodně mám moc na to rozpoutat opravdové peklo nejen uvnitř svojí duše, ale i kolem sebe.“
Cítila se téměř obnaženě, když k zelenovlásce promlouvala s až takovou upřímností, ale považovala to za správné i nutné. Potřebovala, aby její nová přítelkyně pochopila, s čím vlastně přišla do styku - jedině tak mohla Haru mít jistotu, že si Ekkyu bude opravdu uvědomovat, do jakých potíží by se kvůli ní mohla dostat. Lidé by si o ní mohli myslet, že pomáhala pomatenému démonickému zvířeti. Zlobě a zkáze. Za něco takového by ji nikdo jistě nepochválil.
V důsledku ale musela od svojí neoblomnosti přeci jen upustit. Byť ji to doopravdy překvapilo (jelikož neměla v povaze se vzdávat nebo uhýbat) ale Ekkyu ji svými argumenty dost pevně přesvědčila. Nemohla na to říct ani popel, jelikož měla naprostou pravdu - a kitsune na to tedy zareagovala poněkud překvapeným zamrkáním, než našpicovala liščí uši a nakonec je opět uvolnila, roztahujíc rty v nepatrný úsměv.
„Dobrá tedy,“ pokývla uznale hlavou, dávajíc najevo svůj ústupek i překvapivý souhlas. „Proti tomu nic namítat nemůžu, máš pravdu. Já jen... Zažila jsem na vlastní kůži to, co dokáže strach z neznámého a nepochopeného. Téměř každý druh má tendence podobné věci odsuzovat a přistupovat k nim velice vyostřeně a kriticky, takže jsem si nedokázala odpustit ty obavy. Nechci tě dostat do potíží, ale... Máš pravdu, jedeme v tom společně, jsme tým. A já jsem upřímně ráda, že to tak je. Takže... Díky, Ekkyu. Opravdu.“
Lehce zavlnila ocasy ve vzduchu, než vztáhla k Ekkyu ruku a jemně ji pohladila po paži, věnujíc jí nejen přátelský, ale dokonce i vskutku naprosto upřímný úsměv.

Nepochybně toho bylo opravdu mnoho, co o svojí zelenovlasé společnici nevěděla, ale ta starost nad onou jistou ženou za nepřátelskými liniemi v Haru vyvolala zvláštní záchvěv hřejivého tepla. Byť neměla sebemenší tušení jak ta neznámá vypadala, Ekkyu na ní evidentně záleželo - a to působilo na lišku velice silným dojmem, jelikož to bylo poměrně nakažlivé.
„Pokud chceš a nebyla bys proti... Ráda bych ti s tou cestou pomohla. Mít po svém boku někoho jako společníka a navzájem si na podobné misi krýt záda by nemuselo být od věci. Samozřejmě pochopím, pokud je to cesta, jakou je potřeba vykonat na vlastní pěst, ale... Pokud chceš, jsem ti k dispozici.“
Sotva ta slova vyřkla nahlas, nepatrně naklonila hlavu na stranu a protáhla se, vyvolávajíc na svojí tváři značně nenucený a klidný výraz. Docela by se jí líbilo vyrazit na nějakou další misi, až budou za sebou mít cestu zpět do Kyballova tábora. Mohla by Ekkyu být přeci jen nějakým způsobem užitečná - a za ten pokus v podobě nabídnutí pomoci nic nedala.


Ve dvou cesta ubíhala rozhodně mnohem rychleji a lépe, než když Haru šla úplně sama. Většinu té dálky sice urazila ve svojí přirozené podobě, kdy měla některé dotíravé myšlenky částečně potlačené a byla podstatně rychlejší než na dvou nohách, ale společně s Ekkyu se cítila tak nějak... Klidněji. Byla uvolněnější a vyrovnanější, víc si dokonce všímala i nejrůznějších pěkných detailů po okolí, nebylo to jen o tom, že očima skenovala každý blízký roh kvůli možnému nebezpečí. Vlastně si to začínala užívat.
„Ekkyu? Odpusť mi moji zvědavost, ale...“ Poněkud provinile sklopila uši a v očích jí nepatrně zajiskřilo, zatímco roztáhla rty do relativně nevinného, avšak viditelně zvídavého úsměvu.
„Mluvila si o životě. O tom, že je ten lidský krátký a máš spoustu plánů... Co vlastně děláš? Respektive, jaký je tvůj vlastní život? Nikdy jsem v bližším kontaktu s lidmi nebyla, ale vždycky mě zajímalo to, jaké to asi mají. Co je zajímá, čím tráví svůj čas a jaká je jejich aspirace.“

,,Já vím, čeho jsme schopní. Jsme schopní velice krutých věcí a sama nemůžu říct, že bych byla čistá jako nově vykvetená lilie, protože sama jsem v minulosti nedělala hezké věci. Ani mj bratr nedělal v minulosti zrovna hezké věci, ale přesto mě mrzí, co se ti stalo. Ovšem...Každý dokáže rozpoutat chaos. Až se dostaneme do nějakého místa s více lidmi, klidně ti to názorně předvedu.” Zazubila se, ačkoli svá slova myslela smrtelně vážně. Pokud si Haru vážně myslela, že její nebezpečnost je právě ten důvod, proč by jí měla někde nechávat, šeredně se pletla. Každá rasa uměla být nebezpečná, o tom věděla Ekkyu svoje. Jedinou výjimku tvořila asi rasa víl, neboť to nebyly zrovna konfliktní bytosti. To zelenovláska ale taky mohla jen odhadovat, protože na vlastní oči viděla vílu jen jednou. Tiše je v duchu litovala, protože ona by se jen na jednom místě zdržovat nemohla. Brzy by se tam unudila. Ale i u těch třpytivých víl se dala najít pár věcí, které je z nějakého úhlu pohledu mohly být přinejmenším hrozbou. ,,Co uvidím, když se ti podívám do očí...Hmm...” Zamyšleně po ní ta slova zopakovala, než jí opatrně chytla za bradu, aby měla lepší výhled právě o těch pekelných plamenů - jak je sama nazvala. ,,Asi promiň, ale nic divnýho tam nevidím. Ale mají opravdu pěknou barvu.” S těmi slovy jí pustila, věnujíc jí spiklenecký pohled.

Nakonec ale k překvapení zelenovlásky liščí dívka povolila. ,,Nemusíš děkovat. Spíš bych já měla děkovat z to, že tomu dáváš šanci. S tím nebezpečím si nedělej starosti. Můžeme si dát třeba Pëzzae! To je totiž vážně moc dobrý. Teda...Doufám, že máš ráda rajčatovou směs a kukuřičnou placku, jinak by ti asi moc nechutnala. Máme tu ale i ty obyčejnější jídla. Třeba hrachovou kaši. Tu mám docela ráda, ale ostatním moc nejede, netuším proč. Jo a jen tak mimochodem, jsem považovaná za zrádkyni lidské rasy, takže kdyby nás náhodou zastavili stráže, je to kvůli mně. Vlastně i guláš je docela dobré jídlo. Co tak ráda jíš?” Vyhrkla. Byla sice zvědavá, co by si tmavovláska ráda dala za večeři, ale taky jí někdy musela sdělit, že právě díky ní bude v tom největším nebezpečí. Okamžitě Haru úsměv oplatila a doufala, že si té části, jenž nebyla jen o jídle, nevšimla. Mohla se přece jen ztratit, ne?

Bylo od Himiko opravdu hezké, že se nabídla jako společnost, ale moc velké naděje si nedělala. Nikdo by se nehrnul do toho, aby pomáhal nějaký hledaný týpce najít její skoro milenku. ,,Pokud mi budeš ochotná pomáhat i potom, co zjistíš v jaký kaši se vlastně topím, asi budeš úplný blázen, Haru.” S úsměvem zatřepala hlavou, nechávajíc pár zelených pramenů alespoň částečně zakrýt její tvář.

,,Co dělám? Momentálně jsem se tak nějak nachomýtla u žoldáctví. Je to docela sranda, pořád něco děláš a cestuješ všude možně po Nescoře. Lidi mi dávají úkoly a já je plním. A pokud se něco pokazí, nikdo na mě na tom místě nemá žádnou vazbu, takže mě žádný trest nečeká. Je to...Docela osamělá práce, ale všechno má svoje pro a proti. Ale přesně takhle jsem se setkala s Alíkem. Přijala jsem úkol. Od královské armády. Chtěli ze mě a z pár dalších žoldáků udělat vojáky. Jindy bych se na to nikdy nepřihlásila. Bytostně nenávidím, když mám někoho poslouchat, ale to už jsis asi všimla...” Na moment se zastavila, vytvářejíc směrem k Haru omluvný úsměv. ,,Jenže přichází zima a peníze jsou opravdu potřeba, zvlášť když jsi sama a nemáš žádné stálé přístřeší. Jenže věci se trošku...zkomplikovaly a já skončila s velitelkou Caevou ve stanu, kde jsme chtěly...No to je jedno. Alík nám vtrhl do stanu, ale nakonec za to neskončil s hlavou na kůlu. Ale...Nejspíš by tak skončil, protože byl drak přímo uprostřed tábora, kde draky úplně neměli moc v lásce. A věř mi nebo ne, bylo mi ho líto. Byl takovej hrozně vykulenej, víš? Naštěstí jsme spolu utekli, ale jen protože nás Caeva nechala odejít. Bez ní by na kůlu už asi před táborem trčely hlavy dvě.” Tiše vydechla, načež upřela oči na stále tmavší oblohu. ,,Jen mám o ní strach. Netuším co se s ní potom stalo. Musím se přesvědčit, že je v pořádku.”

Samozřejmě, že to věděla. Nepůsobila jako ten typ člověka, co by s ničím podobným nikdy nepřišel do kontaktu - a už vůbec ne jako někdo, kdo by raději zavíral oči, než aby musel ustát obdobnou konfrontaci. To ale pro Haru příliš mnoho neměnilo, jelikož měla svoje výhrady z dost dobrých důvodů. Dříve žila na vysoké noze, byla v téměř stoprocentním bezpečí a lidé s ní jednali s respektem, což ona oplácela. Ale potom se všechno vrtlo a ona skončila tam, kde skončila... A celý její život se začal rozpadat na titěrné kousíčky.
Nepociťovala vůči lidské rase nenávist, vlastně ani zášť jako takovou... Ale rozhodně lidem nedůvěřovala. Vlastně nedůvěřovala vůbec nikomu, v tomhle ohledu se nechala vést pouze svými instinkty a svoji důvěru si pečlivě střežila, jelikož nechtěla opakovat stejnou chybu jako předtím.
S Ekkyu ale doopravdy netušila, na čem byla. To, jakým způsobem mluvila o chaosu v Haru vyvolávalo velice rozporuplné pocity, protože z ní chaos doslova sálal. Kdyby nabral podobu plamenů, hořela by jako na hranici. A to mohlo být opravdu pekelně užitečné, ale stejnou mírou i nebezpečné. Ta divokost, nezkrotnost a chaos byly sice vlastnosti, s nimiž se Haru dokázala velice dobře a snadno ztotožnit, ale zároveň se jich částečně obávala, neboť byla zvyklá na úplně jiné situace i přístup. Musela se hodně učit a přizpůsobovat, ale v tom rozhodně nejlepší nebyla. Neměla na to povahu, ani původ.

„Ano. To drtivá většina populace, nehledě na rasu... Bohužel. Na druhou stranu, ta početní převaha a vrozené sebevědomí kombinované s pocitem nadřazenosti, to je důvod, proč mám ty obavy, co mě tolik sužují. Lidé nejsou bohové, jejich těla jsou křehká a snadno chřadnou - ale mají silného ducha, co se dá těžko nalomit. To je žene kupředu, mnohdy i za všechny hranice únosnosti.“
Popravdě řečeno ji děsila představa, že by měla vyrůstat jako člověk. Sice jí bylo přesně to přiřknuto během narození, ale když se jí vlastní matka vzdala a nechala ji na oltáři jako obětinu, všechno se změnilo. Dostala druhou šanci, změnila se a vyvíjela. A teď věděla, že jí společnost kitsune seděla mnohem více než jakákoliv lidská skupina, jelikož by stejně nikdy nezapadla.
„Chaos je přesně to, čemu se snažím předejít, Ekkyu. Nechci upoutávat něčí pozornost, působit potíže a ani se jimi nechávat ovládat. Pokud to mám přežít, musím se držet stranou od všech očí i uší - moje přítelkyně mi už vyprávěla o ostatních rasách na tomhle kontinentu. Co se jim děje, jak moc je lidé nenávidí. A to je věc, co mi dělá starosti, protože jsem ještě níž než oni.“
Pohlédla zelenovlásce klidně do tváře, zanechávajíc si vcelku neutrální výraz v obličeji. Nebyla si jistá, co z Ekkyu vypadne - zda spatří to, co tolik vyděsilo její předchozí společnost nebo ne - ale nakonec asi byla přeci jen ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Některé věci bylo lepší nechat hluboko pod povrchem a nikdy na ně neupozorňovat.

Nemohla souhlasit s tím, že nebylo zapotřebí děkovat. Právě naopak - Ekkyu ji nakonec usvědčila v tom, aby se nestranila a alespoň trošku upustila od svého obrovského strachu, co jí nutil jednat nanejvýše opatrně. Na druhou stranu si ale část obezřetnosti musela nechat, jelikož stále netušila, co je vlastně v nejbližší vesnici mělo očekávat.
„P-pëzzae? To zní jako preclík,“ usoudila zamyšleně, napůl zabraná do svojí vlastní mysli. Vzpomínka na preclíky v ní sice zanechala poměrně hořkosladkou pachuť, jelikož si téměř okamžitě vybavila Äsharr, ale nemohla do té díry spadnout. Nenechat se strhnout chmurností.
„Hrachovou kaši znám, ten zbytek ne. My... Obvykle spíš lovíme. Tedy, někteří z nás. Já jsem co se jídla týče nepříliš vybíravá, ačkoliv abych se vyhnula slábnutí, musím si dávat dost velký pozor. Drtivá většina kitsune se živí téměř výhradně masem.“
Mírně pozvedla jedno obočí, když jí Ekkyu naprosto ledabyle oznámila, že by je mohli zastavit strážci kvůli jistým potížím s ní. Zrada byla dost veliký zločin, ale na druhou stranu... Mnohdy byla podobná osočení naprosto bezpředmětná a falešná. Haru proto docela zajímalo, jak to bylo v tomhle případě - ale nechtěla se okatě ptát a působit neslušně, takže si tu otázku raději ponechala jen pro sebe.
„Překvapuje mě, že tě lidé nemají spíše v oblibě. Mohla by si být jejich hrdinkou - Nescora nemá hrdiny?“

To vyprávění o setkání mezi ní a Alazaïsem Haru neskutečně zmátlo. Jistě, práci žoldáka znala velice dobře, jelikož čas od času přebírala po podobných lidech nejrůznější úlohy, co nedokázali splnit - a to se nejspíše až tolik kontinent od kontinentu nelišilo. Na druhou stranu zbytek té historky byl opravdu zmatečný, zamotaný a hrubě chaotický, takže z toho byla dost popletená.
„To zní jako... Opravdu zvláštní setkání,“ ucedila nakonec s viditelným zmatením, ale nakonec na rtech vykouzlila alespoň drobný úsměv, aby dala najevo, že jí to nevadí.
„Je vážně hezké, že na ni takhle myslíš. A chápu... Práce žoldáka je zvláštní, ale díky svojí rozmanitosti a bohatým příležitostem může být i opravdu výnosná. Zvláště pro někoho, kdo pro podobné věci má i očividné vlohy.“

Čím víc se snažila vnímat tmavovlásčiny pocity, čím více se dalo říct, že její pochyby i chápala. Dokonce se přistihla, že v jednu chvíli dokonce samovolně přikývla a i když e ani náhodou nepovažovala za žádného motivačního řečníka ani utěšovatelku, chtěla Haru uklidnit a zahnat ty obavy pěkně do háje zeleného. Proto jí položila ruku na rameno a nadechla se, strádajíc v hlavě nějaká slova, která by jí mohla pomoci. ,,Haru...” Rty se jí samovolně zvlnily do sebevědomého úsměvu. ,,Nikdo tě vyhánět nebude a nikdo tě nebude obtěžovat, jinak budou mít co dočinění se mnou. A věř mi, že to si jen tak někdo nedovolí. Jsem přece Saaemi.” Hrdě zvedla hlavu, stále si na tváři nechávajíc ten sebejistý úsměv. Bylo očividné, že byla na svůj původ řádně pyšná. ,,A protože jsem Saaemi, je můj duch silnější než duch kohokoli jiného.”

Viditelně jí poklesly koutky a ona se tak mírně zamračila, když jí Haru vlastně nepřímo zakázala udělat jakýkoli větší rozruch. Vlastně ani nedostala možnost protestovat, protože se Haru opět zmocnila nejistota a když jí začala vykládat, proč se chce chaosu vyhnout, Ekkyu jí opět alespoň z části pochopila. Nakonec někdy poslouchat ostatní lidi nebylo zase tak na škodu, člověk se mohl dozvědět spoustu nových věcí. ,,Dobře...Pokusím se nepřitahovat přílišnou pozornost. Ale v žádném případě nejsi ani o trochu níž než kdokoli jiný, Haru. Neseš v sobě jiskru života, stejně jako všichni ostatní. A pokud z té malé jiskry budeš chtít udělat obrovský ohňostroj, nikdo tě nemůže zastavit. My jsme možná vázaní limity a krátkými životy, ale ty ne, Haru. A to je tvoje výhoda. V porovnání s námi ostatními jsi věčná jako ta nejdůležitější hvězda na obloze. Nikdo tě nemůže zastavit.” Nemohla odhadnout doslova, co přesně Haru cítila ani na co narážela její kamarádka, ale Ekkyu jí chtěla ukázat, že každičkou svojí nevýhodu, kterou na sobě viděla, mohla mrknutím oka využít v něco mnohem lepšího a většího. Mohla by se stát novou královnou, kdyby sama chtěla.

,,Preclík? Ty tu taky někde seženeš, ačkoli já je zrovna moc nemusím. Ale předpokládám, že už jsi ho tu někdy měla. Jak dlouho tu vlastně jsi. Myslím, v Nescoře?” Na rozdíl od opatrné Haru Ekkyu postrádala některá pravidla slušnosti a nejdříve mluvila než myslela a fakt, že mohla Miko její otázka ublížit, přišel až později. ,,Teda...Nemusíme o tom mluvit...Chápeš. Promiň. Uhm...Takže preclíky. Ne, Pëzzae je něco jiného. Možná to sama ochutnáš. Ale maso tu máme taky. Sice je o dost dražší, ale něco mi říká, že si ho zasloužíš.” Netušila čím si tmavovláska prošla, ale muselo toho být opravdu hodně, neboť se jí po tváři sem tam objevil chmurný stín, který se mermomocí snažila opakovaně zahánět. Ale na tohle se Kyu ptát nehodlala. Pořád pro sebe byly vlastně cizinky.
Její další věta jí ale docela vyvedla z míry. Na nepatrný moment se cuknutím zastavila, prohlížejíc si lištičku po svém boku nevěřícným pohledem. ,,Nejspíše nějaké má, ale z hlavy ti asi žádného vyjmenovat nedokážu. Ale já...Nejsem ten typ člověka, kterého by měli lidé v oblibě. Obvykle tvořím chaos a ten lidi moc v lásce nemají, jak už jsi podotkla. Ale mě to nevadí. Ne že bych něco jako popularitu nebo přátele potřebovala. Nejsem ten typ člověka...” I když si Ekkyu dávala opravdu velký pozor, přesto nemohla ovlivnit to nepatrné zakolísání v jejím hlase. ,,Souhlasím, je to opravdu skvělá práce.” Přitakala.

Když se v jejím zorném poli objevila menší vesnička, na obloze už dávno svítily hvězdy a i když neměla Ekkyu ponětí, kolik bylo hodin, jistě už muselo být pevně pozdě. ,,Bude to v pořádku, Haru. Nic se nepokazí. Dám na to pozor.” Špitla směrem k dívce, než se společně s tmavovláskou vydala vstříc vesnici.
Opravdu se modlila snad ke všem bohům, aby měly kdekoli otevřeno a protentokrát to vypadalo, že jí bohové i vyslyšeli, neboť hned první podnik, jenž se jim připletl do cesty, ještě otevřeno měl. Byla to jen malá hospůdka, ale k jejich účelu bohatě stačila. Tvrzení, že už bylo ale opravdu dost hodin umocnil i fakt, že se krom hostinského za pultem v tom domě nacházelo jen pár lidí, většinou už naprosto zřízení alkoholem. Jako správná dáma proto otevřela dveře a podržela je i Haru, aby mohla bezpečně projít. ,,Zatím se někde posaď, já zařídím to ostatní. Máš na něco konkrétního chuť?” Věnovala dívce ujišťující úsměv. Hodlala dodržet své slovo, nenechá nikoho zasahovat do jejich soukromí a pár opilých mužů ve středním věku už vůbec ne.

Neměla sebemenší tušení, jakou vazbu měla její slova vůči svému původu, ale musela ten přístup svým způsobem ctít. Sama na svoje kořeny (tedy lépe řečeno ty už neplatné, ne současné) hrdá být nemohla, jelikož vlastní rodinu nikdy nepoznala. Nevěděla, jaký byl rod do níž se narodila. Znala jenom ženu, co jí dala život - a ta se jí ho také pokusila později vzít, čímž velice účinně pohřbila jakékoliv sympatie a snahu o poznání z Haruiny strany. Proč by se měla toužit vidět v jejích očích? Zabila by ji, kdyby měla tu možnost. Haru by sice to samé svojí matce nepřála, ale přesto ji to částečně zraňovalo. Nechtěla na to myslet... Ale líbilo se jí, že byla Ekkyu na svůj původ hrdá a prezentovala se přesně tak.
Všechna ta naděje a aspirace proudící ze zelenovlásčina předchozího projevu se ale začaly pomaličku vytrácet do prázdnoty, když vyslyšela její následující slova. Opravdu to tak bylo? Jako součást království Huang Cai poslouchala něco úplně jiného. Zrodila se jako služebnice vyšších sil, sama neměla mít osobní cíly ani sny. Neměla se pokoušet jednat na základě svých impulzů, ale vypomáhat ostatním. Nezneužívat svoji moc ani dlouhověkost. Platila ta pravidla i vzhledem k té obrovské dálce a kompletní změně prostředí?

„Nikdy jsem nad tím podobným způsobem neuvažovala, abych pravdu řekla...“ Přiznala se nakonec bez okolků poněkud zamyšleně, viditelně hluboce zabraná do té idey. Nebyla si jistá, jestli se to dalo vůbec považovat za reálnou možnost, ale... Měla vůbec na výběr? Ocitla se v naprosto nové a nepoznané situaci, všechny její instinkty byly v pozoru a kázaly jí, aby se přizpůsobila a přežila. Naučila se tam fungovat, ne se hroutila. Možná by se tomu měla poddat...
„Asi dva dny, nejsem si jistá. A ne, to je v pořádku. Nevadí mi o tom mluvit, ačkoliv... Je to zvláštní. Nescora je tolik odlišná od mojí domoviny.“ Nepatrně nakrčila ramena, než se pokusila si alespoň nějak matně představit jídlo, o kterém Ekkyu mluvila. Nescora už si ji se svojí kuchyní získala díky preclíkům, pokud bylo pëzzae podobně dobré, nakonec by se s tou zemí mohla přeci jen trošku více sžít.
„Překvapuje mě, že nejsi jednou z nich.“ Přitakala s nefalšovaným překvapením. Ekkyu byla docela dobrým materiálem na podobnou figuru - ačkoliv byla nepochybně pravda, že hrdinská kariéra byla mnohdy velice nevděčným povoláním. Práce žoldáka alespoň něco vynášela, ale vypomáhat druhým a stát mezi nepravostí a společností... Nejspíš to přeci jen nemusel být úplně její šálek kávy, ačkoliv schopnosti i potenciál rozhodně měla, o tom žádná.

Po příchodu do hospody Haru trošku znejistěla - ale když jí Ekkyu v nesmírně vlídném gestu podržela dveře a nechala ji projít první, musela se na ni vlídně pousmát. Uvnitř je uvítala neurčitá, avšak velice pozvolná atmosféra. Většina lidí působila dojmem, že absolutně mele z posledního - ať už kvůli množství alkoholu v krvi nebo únavou, ačkoliv možné bylo dost dobře i obojí. Haru se pokoušela všem raději co nejvíce vyhnout, takže nakonec zaplula k jednomu z odlehlejších stolů a upřela svoje oranžové oči na Ekkyu.
„Um... Já nevím, možná nějaké pečivo? To by nemuselo být tak rozdílné mezi našimi světy, však?“ Zauvažovala nahlas, než mírně zatřásla hlavou a zvedla se od stolu, pokládajíc zelenovlásce dlaň na rameno.
„Myslím, že půjdu s tebou. Ne, že bych o tobě pochybovala, ale... Asi bych měla začít trénovat socializaci.“

,,Neuvažovala? Myslím, že to ani tolik nevadí. Mnoho tvorů se po tomhle světě potlouká bez jediné známky přemítání co by se stalo kdybychom se vydali jinými směry. V tomhle jsou asi dva typy lidí. Ti, kteří takhle uvažují až moc a ti, kteří vůbec.” Přitakala zelenovláska tak trochu zamyšleně. Pravdou ale bylo, že i ona na sobě začínala pociťovat první znaky sužující únavy. To bylo naprosto přirozené a pochopitelné, I ona za sebou toho ten den hodně a rozhodně to nebyla nějaká procházka růžovou zahradou, neboť cestička v zahradě byla vydlážděná polámaným sklem a všechny ty dříve překrásné stromy hořely. Když na to tak Ekkyu pomyslela, oheň a nějaké teplo by se opravdu hodily, což jí také přivedlo k myšlence, že by si měla nepatrně upravit šatník, aby se lépe přizpůsobila na zimu. Jenže oheň by jí ještě ke spánku ukolébal, takže to nepřipadalo v úvahu, nejdříve musela dovést do bezpečí přístřešku Himiko. A protože byla opravdovým gentlemanem, rozhodla se jí neprosit o Alíkům plášť a místo toho se na dívku zářivě culila, skrývajíc všechny známky jakékoli možné únavy. Na tu totiž v tu chvíli nebyl čas. ,,Je na tobě, kterou cestu si zvolíš, Haru, ale možností máš opravdu spoustu. Ačkoli je u tebe trochu zvláštní, že jsi o něčem podobném neuvažovala. Nevím jakého věku se tvoje rasa většinou dožívá, ale i tak. Můžeš se stát tou tajemnou  cizinkou ale i neznámým nebezpečím, to je asi fakt. Ale pokud opravdu myslíš vážně svá slova, lidé by tě jednou měli zbožňovat. Na to bych vsadila svoje prostředníčky.” Povzbudivě se na dívku zakřenila, načež si z čela odrhnula prameny zelených vlasů. To ale stejně nemělo příliš dlouhodobý efekt, protože díky jejím rychlým krokům se jí stejně všechny vlasy vrátily zanedlouho zpátky. A když se podívala na sebe a na Haruyouko, rozdíl tam byl zcela očividný. I kdyby se obě dvě narodily jako tvorové stejné rasy, ten rozdíl tam byl. Obě dvě byly (Alespoň vzhledově) dvě mladé ženy, ale Ekkyu na rozdíl od své společnice vypadala jako to, čím přesně byla. Byla trošinku přidrzlá bojovnice a v očích některých možná i nevychovaná buranka, zatímco Haruyouko...Ta oplývala jistou elegancí a jemností, takže pokud říkala pravdu a byla nebezpečnou osobou, ta vrozená elegance to všechno překrývala. A to bylo obrovskou zbraní v jejich světě.

,,Tak to nemohu posoudit, nikdy jsem v tvojí domovině nebyla a podle všeho je to dost daleko, protože okolí Nescory znám docela dobře, ale...” Na malý moment se zastavila, otočila se k tmavovlásce a bez jakéhokoli studu či váhání (Nebo svolení) jí jemně sevřela bradu mezi prsty, aby jí mohla nadzvednout. ,,Rozhodně nad tím nevěš hlavu, Haru. Vždycky je způsob jak tě dostat zpátky. I když je to daleko, neznamená to, že je to nemožné. Je možné se vrátit a věř mi, není zase tak těžké k tomu sehnat prostředky.” Po těch slovech jí bradu pustila. ,,Víš, já bývala kdysi hrdinkou. Nebo něčemu, co by se za hrdinu brát mohlo. Ale to už je několik let zpátky. Nejspíš ta role jednoduše nebyla určená pro mě. Ale pokud bych si z té doby měla něco vzít...Je velice obtížné být hrdinkou pro všechny strany, Ekkyu. Protože ve válce nemůžeme být hrdinou pro všechny. A mimo dějství války se na tebe ve většině časů zapomene. Důležité ale je, že jsme všichni v něčím příběhu padouši. Není jen jedna strana mince a na té druhé musíš čekat, že tě budou považovat za tu zlou. A tam už se tě na tvoje úmysly či názory nikdo neptá. Chtěla bys být hrdinkou, Haru?” Prohlédla si dívku od hlavy až k patě, než se zase pustila do chůze, setřesávajíc ze sebe všechnu tu pochmurnou vážnost.

Pečivo? Haru opravdu chtěla pečivo? Nad tím se zelenovláska musela pousmát a mírně zatřást hlavou, aby jí další napadané vlasy její culení se zakryly. Byla v nové zemi, jenž pro ní bylo neznámé spousta věcí a to včetně jídla. Na jednu stranu by asi i mohla předpokládat, že bude lištička chtít sáhnout po něčem známějším, ale ona sama by si takovou možnost nezvolila. ,,Dobře, kouknu se po nějakém pečivu. Říkala jsi, že jíš i maso, viď?" Vlastně ani nečekala dlouho na odpověď, neboť hlad jí samotné jí hnal kupředu. Takže než se stihnul kdokoli nadát, Ekkyu chytla Haru za ruku a chtě nechtě jí táhla k pultu.
Hospodský se na ně usmál polovičatým úsměvem, že kterého již také sálalo vyčerpání. Ekkyu se vlastně ani divit nemohla, pracovat takhle dlouho do noci muselo být opravdu náročné. ,,Zdravím. Máte ještě volný pokoj pro dva?" Pokusila se o co nejvlídnější tón, který se jí nakonec nejspíše vyplatil, neboť hostinský přikývl. Tvář zelenovlásky se rozzářila, když jim dal hostinský pokyny. ,,Třetí dveře nalevo." Unavená žoldačka přikývla, načež zašmátrala ve váčku od Alazaïse a podala muži několik mincí. ,,Jo a abych nezapomněla...Poprosím o hrachovou kaší a máte nějaké maso? S pečivem. Hodně pečiva." Při té poslední větě hodila  na Haru po svém boku spiklenecký pohled. ,,A doufám, že máte dobré pečivo, protože tady má okouzlující společnice teprve prozkoumává zdejší kuchyni." Dodala ještě k unavenému hospodskému, který jim mezitím zamumlal, ať se někde posadí. ,,Vlastně...Je něco, co bys preferovala, Haru?"
Čekajíc na odpověď, Ekkyu mezitím hledala nějaké volné místo, na které by se mohly společně s Haru usadit. Zamyšleným výrazem skenovala sedačky a přemítala, jaká z nich bude asi nejčistější. Opravdu by i totiž nechtěla kydnout do něčích zvratků. To by opravdu atmosféru moc nezlepšilo, ale přece jen to byla hospoda plná opilých lidí a ne zámek plný načančaných dam. Automaticky se pousmála, když po delší době uviděla jedno zapadlejší místo. Nestihla ale udělat ani pár kroků, než se jejich směrem vydal jeden z mála můžu, kteří ještě z opilosti nezapomněli svoje vlastní jméno. Nejdříve si z toho moc nedělala, ale jakmile k nim blonďatý muž se (Ekkyu se později rozhodla, že ten výraz měl být asi svůdným) úšklebkem. ,,Zdravím, Květinky. Nevíte, že je nebezpečné se toulat sami po nočních podnicích? Co kdyby se vám něco stalo. To bych byl opravdu nerad. Proto vám nabízím ochranu za trochu pozdější společnosti v mém pokoji." Blonďákova tvář se zase zformovala do něčeho, co už Kyu nedokázala identifikovat, ale v jejích očích to vypadalo, jako kdyby jeho tvář dostala přesládlou křeč. ,,Mám jinou nabídku. Co takhle, kdyby jsi nás nechal na pokoji a šel si do svého pokoje urychleně sám a po svých, protože ti garantuju, že tě tam brzo doprovodí moje podrážka v doprovodu ne zrovna příjemného kopance." Prskla na něj zelenovláska, ale s mladíkem to ani nehlo. ,,Pardon...Asi jsem to měla více specifikovat. Ptal jsem se té dámy za tebou, ne tebe, brčálnice." Jeho plná pozornost se přemístila na nebohou tmavovlásku za ní. Ekkyu opravdu nechtěla, aby jí nějak obtěžoval, ale pravdou bylo, že Haru byla naprosto svéprávnou bytostí a ona za ní úplně mluvit nemohla. Neměla na to zkrátka právo.

Na tvora, co měl částečně potlačené emoce a zvýšenou fyzickou odolnost byla opravdu docela unavená. Ke svému překvapení dokonce po obou stranách - kdyby byla volba jen a jen na ní, prostě by si našla nějaký zapadlý kout, přeměnila se na lišku a stočená v klubíčku přečkala alespoň týden, ne-li dva. Na druhou stranu ale stále pociťovala jistou formu zodpovědnosti, stejně jako hrdosti.
Díky tomu se stále držela na nohou a pokoušela se nenechat si ze tváře sklouznout neurčitý výraz, byť toho všeho měla už docela plné zuby. Chtěla domů, opravdu hrozně moc. A ta rozmluva s Ekkyu jí sice do žil částečně vlila novou naději v podobě hřejivého pocitu v hrudi, ale zároveň bodala s ostrostí nože. I kdyby se tam totiž zvládla dopravit... Nejspíš by ji tam nečekalo zrovna nejvlídnější přivítání.

Po sehnání pokoje a jídla ale nedošlo na tak moc vytoužený klid a odpočinek, nýbrž nechtěnou roztržku. Haru mírně našpicovala uši, když se u nich objevil jakýsi muž a začal na ně podivně dorážet - sotva vyslechla odpověď svojí zelenovlasé společnice, cosi uvnitř ní bylo v neskutečném pokušení zachrčet a vycenit zuby, ale neudělala to. Místo toho položila dlaň na rameno Ekkyu a věnovala jí nepatrné pousmání na znamení, že je to v pořádku, než upřela pohled na nově příchozího a pozvedla koutky rtů do nepatrného úšklebku.
„Květinky, huh?“ Zareagovala na jeho slova, než k němu vyrazila s rychlostí šelmy a popadla ho za krk, přirážejíc ho ke zdi jako hřebík. „Myslím, že si moji přítelkyni urazil, měl by ses pěkně omluvit. Takhle se s lidmi nejedná.“ Při svém kratičkém proslovu mu chvílemi agresivně zarývala svoje drápy do krku, díky čemuž se muži během chvíle na kůži objevilo několik menších ranek, z níž mu jemně tekla čerstvá karmínová krev.
„O-omlouvám se.“ Haru se spokojeně poušklíbla, než mu naposledy zaryla drápy do krku a nakonec ho pustila, jako kdyby právě zahodila kousek smetí. Muž s viditelným šokem zalapal po dechu a sjel zády po stěně, zatímco kitsune s nedbalou elegancí vrátila zpět za Ekkyu a nasadila vlídný úsměv, jako kdyby se vůbec nic nestalo.
„Koukám, že zdejší nemají moc slušné vychování,“ podotkla netečně, než se s Ekkyu odebraly k tolik zasloužené večeři.


Nedalo se říct, že by si Haru nějakým způsobem svůj pobyt v Nescoře vyloženě užívala. Jistě, začínala přicházet na chuť tamní kuchyni, ale jinak se cítila čím dál více jako absolutní vyvrhel - což byla také věc, na níž myslela i později v noci, když se pokoušela usnout. Nechtěla se dostat do stejné situace jako předtím v rodném království, ale jak to také zařídit?
Uvažovala nad tím valnou část noci, díky čemuž byla ráno v poněkud zvláštním rozpoložení. Nebyla přímo vyčerpaná, to opravdu ne - ale ztratila část svojí ostražitosti a zaobírala se mnohem více svými myšlenkami, než okolím. I díky tomu jí ale naštěstí mnohem více utíkala cesta zpět do Tichého lesa, jelikož pořádně ani nezaznamenala to, jak dlouho jim s Ekkyu trvalo se tam dostat.
Ze svého podivného stavu nepřítomnosti a apatie se dostala až v moment, kdy zaryté ticho lesa narušily zvuky přicházející z tábora, kam se s nepopiratelnou jistotou přibližovaly. Její úkol dopadl nakonec přeci jen úspěšně, za to byla ráda. Mít možnost dopomoci znovu shledání dvou ztracených sourozenců... Svým způsobem za to byla vděčná, smět se účastnit a pomoci.