Equeské ruiny

Celkem ji překvapil tím, že se nechal pohladit.
Čekala by od něj spíš to, že ucukne a zavrčí na ni - ale opak byl pravdou. Podle všeho mu to nejen nevadilo, ale možná se mu to i trošku... Líbilo? Úsměv se jí o poznání rozšířil, když zachytila tuhle jeho reakci. Bylo to hezké, moc hezké. Měl nesmírně příjemnou srst a ona samotná byla tak trošku v pokušení ho hladit delší dobu, protože ji k tomu tak trošku sváděl. I proto chvíli ustavičně pokračovala, dokud se nezvedl a neoklepal se. Tehdy jen ruku stáhla a upřela na něj znovu svoje zlatavé oči.
Na tom, že byl ve svojí zvířecí podobě, bylo cosi uklidňujícího. Bylo to stejně přirozené jako dýchání - a ona se cítila tak trošku poctěně, protože mu nevadilo se před ní přeměnit. Sice se potkali teprve před chvílí, ale měla pocit, že v něj už přeci jenom má jistou důvěru, ačkoliv to sama moc nechápala. Jistě, měli něco málo společného, ale to není všechno, aby to vyvolalo pocit důvěry v někoho, koho člověk potkal ani ne před dnem. Nejspíš to v důsledku bylo zapříčiněné nejvíce tím, že byli stejný druh a tak s ním soucítila - ale stoprocentně jistá si tím nebyla. Možná byla prostě najednou jenom důvěřivější, kdo ví. Každopádně neměla pocit, že by se tou důvěrou minula. Neměla pocit, že by udělal něco, čím by tu důvěru ztratil.

„Dobrá, beru to jako, že už spát nechceš,“ odpověděla zamyšleně. Když jí ale nepatrně kousl do lýtka, nepatrně pozvedla jedno obočí a nepatrně se poušklíbla, než se sama zvedla a znovu ho krátce pohladila. Nedokázala si to odpustit, přišlo jí to asi stejně přirozené jako pozdravení, když člověk vešel do místnosti.
„Takže dřevo. Půjdeš se mnou?“ Nepatrně naklonila hlavu na stranu a protáhla se, protože byla po té noci notně rozbolavěná. Včerejšek jí skutečně dal zabrat a ona byla ráda, že si mohla alespoň trošku odpočinout, ačkoliv ten spánek skutečně za moc nestál. Noc byla neklidná a ona měla ještě teď ten nepříjemný pocit mrazení v zádech, který ji nutil ostražitě přejíždět očima po okolí a ujišťovat se, že s nimi není nikdo z její vesnice.

Lehce ji šťouchl do stehna a potom s ní v patách zamířil kousek dál od ruin obrostlých mechem a kapradím. Kdo ví, proč se z dříve mohutné pevnosti zůstalo jen tohle? Podle všeho měla stabilní základy, široké zdi a celkem vhodné umístění, kousek od velkého jezera. Tak proč byla teď srovnaná se zemí?
Sebral ze země pár suchých klacíků a přinesl je Marion k nohám. Na chvíli zapřemýšlel, že by možná mohl přejít zpět do lidské podoby, ale pravdou bylo, že v té zvířecí se cítil lépe. Pohodlněji. Trochu, jako když chodíte celý den v příliš upnuté kazajce a doma si vezmete volnou košili. Ženy by to zřejmě přirovnaly ke svléknutí korzetu, ale na to Nix nikdy nebyl odborník, takže nemohl soudit.
Toho, jak Mari ztuhla, si všiml téměř okamžitě. Bylo to, jako kdyby se všechno na chvilku naprosto zastavilo a potom znovu rozběhlo, ale úplně jiným směrem. Vítr nefoukal k nim, ale od nich, takže Nix nezachytil jedinou pachovou stopu blížícího nebezpečí. Ale zato je slyšel. Opatrné kroky, praskání příliš tenkých větviček a... praskání ohně. Znělo to jako krb. A nebylo možné, aby to k nim dosáhlo až z jejich improvizovaného tábořiště, protože na to byli moc daleko.
Udělal pár opatrných kroků a rozhlédl se po okolí. Hledal cokoliv, ale nedokázal rozeznat nic víc, než pohybující se stíny, plížící se všude kolem a sem tam zvláštní oranžovo zlatý záblesk. Téměř zničehonic ucítil pach pálícího se masa. A potom je uviděl...
Plížili se tmou a v dokonalém kruhu obestoupili jeho a Marion. Vypadali jako vlci, jen s tím rozdílem, že byli minimálně dvakrát vyšší, než on sám, srst měli černou jako uhel a špička ocasu jim plála jasným plamenem.

Dřeva bylo v okolí dost, takže jeho sběr šel poměrně rychle. I Nix dokonce pomáhal, ačkoliv byl ve svojí zvířecí podobě.
Marion v tichosti sbírala suché větve, ale celou dobu přitom cítila nepříjemný pocit mrazení v zádech. Ten jí tančil po celé délce páteře skoro až ke krku, kde cítila drobné jehličky ledu. Nebyla si jistá, co přesně to znamená, ale brala to prostě jako důsledek té noční můry - jinak si to vysvětlit nedokázala. Možná to byl i závan instinktů, ale v okolí nic neviděla. Ačkoliv se rozhlížela, měla jenom zvláštní pocit, nebylo nic, co by podněcovalo její dojem toho, že nebyli sami. To se ale nakonec relativně rychle změnilo.
Když se v okolí začaly ozývat tlumené kroky a praskání větviček, okamžitě zbystřila. Dřevo jí popadalo na zem, když se ze tmy vynořily postavy obrovských vlků s plamenem na špičce ocasu. Ne, tohle se jí skutečně nelíbilo. Bezmyšlenkovitě semkla rty k sobě a ruce jí automaticky zamířily k meči, kde prsty objala jílec a pevně stiskla. Koutkem oka přitom pohlédla na Nixe, který stál kousek od ní. Nebyla si jistá, co teď dělat. Obklíčili je - a zjevně nebyli moc přátelští. Nechtělo se jí čekat, až po nich vystartují a roztrhají je na kusy. Kdo ví, co jsou zač... Nikdy podobné tvory neviděla.

„Relin inferos,“ zaklela tiše v rodném jazyce, než bezmyšlenkovitě tasila meč a vystartovala proti jednomu z vlků. Ostatní se za hlasitého zavrčení dali do pohybu také, okamžitě se vrhajíc na oba dva. Marion rychle jednomu z nich uhnula, když se po ní pokusil skočit a sekla ho mečem do břicha, čímž se spustila sprška horké rudé krve a potřísnila suchou zem. Než se ale stihla znovu otočit, aby zkontrolovala Nixe, jeden z vlků ji srazil k zemi a kousl ji do ruky, čímž ji přiměl vyjeknout bolestí. Zatímco držel její levou ruku v pevném sevření čelistí, cítila jak ji polévá horko. Ti vlci dokázali chrlit oheň, k čertu. Nejen, že byli zatraceně obrovští a měli velkou sílu, dokonce i disponovali ohněm.
Zatímco se snažila vysvobodit, vlk pustil její ruku a cvakl zuby těsně před její tváří, žhavící svoje hrdlo. Když oheň ale vypustil, nepopálil ji. Cítila jen velký žár, ale žádnou bolest, nic. Díky jejímu původu byla vůči ohni odolná, což vlka zjevně poněkud zmátlo. Toho okamžitě využila a nezraněnou rukou ho proklála mečem, než se odplazila zpoza jeho mohutného a těžkého těla. Tehdy se okamžitě rozhlédla po Nixovi. Byl pořád ve svojí zvířecí podobě... Neměl se moc jak bránit. Bylo na ní, aby mu pomohla.

Zavrčel a okamžitě ohrnul pysky. Nahrbil se, cítil, jak mu vstávají chlupy na zátylku a svaly se připravují k pohybu. Udělal pár kroků zpátky, spíš instinktivně, než že by se o něco takového pokoušel. I když věděl, že je to chyba, spěšný pohledem zkontroloval Marion. Ze začátku si vedla poměrně dobře. Zdálo se, že má situaci pod kontrolou a neukazovala jedinou známku strachu. Vytasila meč a bojovala, za což si jí Nix začal mimoděk vážit ještě o trochu víc. Jenže potom přišly plemeny. Nix sebou mimoděk cukl a počítal s tím, že místo Marion uvidí jenom ohořelou hromádku kostí. Jenže se nezdálo, že by jí oheň nějak ubližoval. Dobře. Alespoň jedna pozitivní zpráva.
Obrátil pozornost zpět k vlkům, kteří ho obklopovali v čím dál stísněnějším kruhu. Párkrát varovně štěkl a znovu zlověstně zavrčel. Byl si skoro jistý, že kdyby se pokoušel bojovat v lidské podobě, už dávno by se na něj vrhli. Takhle si dávali pozor. Bohužel ne na dlouho.
Jeden z vlků se odrazil mohutnýma nohama a ještě v letu vychrlil obdivuhodný sloup plamenů. Nix se tak tak vyhnul, jinak by zuby jeho protivníka skončili hluboko zakousnuté v jeho hrdle. Bohužel už se nedokázal ubránit plamenům. Spálily mu srst na pravém boku a pár z nich olízlo i kůži. Potlačil bolestně zakňučení a pokusil se palčivou bolet nevnímat. Na to bude čas později.
Na nic nečekal a vrhl se na vlka, který se ještě stále vzpamatovával z nepodařeného skoku.
Zapřel se předními tlapami o jeho hrudník a i když bylo druhé zvíře o něco vyšší, pod náporem Nixovy síly se mu podlomily nohy. Nix jen na chvilku přemýšlel nad tím, že jsou svým způsobem stejného druhu, ale potom už svému sokovi zuřivě roztrhl hrdlo. Jenom se bránil. Ať mu tedy bohové odpustí.
Vlk pod ním se ještě chvíli cukal, ale Nix věděl, že nemá šanci přežít. Ani kdyby se odplazil do stínů a začal si lízat rány, Nix věděl, že zasáhl hluboko. Ještě cítil horkou pachuť krve smísenou s popelem.
O špičku ocasu se mu otřela další vlna žáru. Rychle odskočil a zadíval se do planoucích zlatých očí dalšího zvířete. Přelétl pohledem okolí a spěšně napočítal další čtyři. Sakra.
Mari byla sice zraněná, ale dokázala se udržet na nohou. To ho alespoň trochu povzbudilo, takže zavyl a znovu se vrhl do boje.

Snažila se s těmi vlky udržet krok, ale šlo to horko těžko. Bylo jich příliš mnoho na to, aby je dokázali zabít všechny - a ona si to moc dobře uvědomovala.
To vědomí v ní vyvolávalo hrůzu, ale právě to ji posouvalo vpřed. Ten strach poháněl každý její pohyb, každé seknutí mečem, každý úhyb... Bylo to jako kdyby se v ní znovu probudila ta živelná stránka, kterou věčně potlačovala a pohřbívala uvnitř sebe. Všechno to najednou vytrysklo na povrch a z ní se stalo cosi, co představovalo jen pouhý stín jí jako takové. Byla nebezpečná, byla odhodlaná. A bylo jí jedno, co bude muset udělat pro to, aby společně s Nixem přežili. Prostě to museli zvládnout, museli. Musela proto zapudit ten paranoidní hlásek, který hlásal, že by tam mohli zemřít - a musela v sobě sebrat veškerou sílu, kterou měla nahromaděnou. Dost jí v tom pomohla její vlastní bolest... Protože kdykoliv se otočila, aby se ohnala po jednom z vlků, na malý moment nespatřila vlka, ale svoji matku. Ta představa ji hnala kupředu ještě víc, než touha po přežití. Touha po pomstě byla podstatně silnější, než cokoliv jiného.

Zatímco se pokoušela udržovat vlky dál od těla, dovolila si na moment pohlédnout koutkem oka na Nixe. Skutečně se bála, jak na tom je, protože netušila, jestli jeho současná zvířecí podoba bude spíš výhodou nebo slabinou. Nedokázala to odhadnout. Když jí na něm ale spočinuly oči, všimla si toho, jak ho jeden z vlků pálí svými plameny. Tehdy se v ní cosi zlomilo.
„Nixi!“ Zaječela okamžitě, než sekla jednoho z vlků a bezmyšlenkovitě se pohnula blíž k němu, aby mu mohla pomoct. Nevypadalo to dobře, vůbec dobře. Ona sama byla vůči plamenům odolná, což byl velký dar od Carbora. Byla za něj neskonale vděčná, zvláště v té chvíli. Díky tomu měli jejich nepřátelé alespoň o něco menší výhodu, když už nic jiného. Ale bohužel se o svůj dar nemohla podělit s Nixem, aby ho ochránila... Tak daleko nesahal.

Pevně v ruce sevřela meč a když proti ní jeden z vlků vystartoval a skočil, probodla ho. Když z něj vyňala meč a bezmyšlenkovitě s ním zakroužila, okamžitě se napřímila a upřeně sledovala dalšího z nich, který procházel okolo jako kdyby čekal na tu pravou chvíli pro útok. Užuž se připravovala proti němu vyrazit a pokusit se mu přeseknout krční tepnu, když se všichni vlci z ničeho nic zastavili a zvedli hlavy. Marion zamyšleně pozvedla obočí a otřela si tvář, kterou měla potřísněnou vlčí krví.
Kousek od nich stáli další vlci... Jen vypadali úplně jinak. Jakkoliv byli také velcí, jejich srst byla světlá a působila mokře. Nejvýraznější na nich pak byly oči, které jasně zářily i ve tmě. Místo aby se ke svým druhům přidali a jali se pokračovat v tom, co načali, stáli nehnutě na místě a hleděli jejich směrem. Po chvíli nečinnosti se ohniví vlci dali znovu do pohybu, ale nezaútočili. Místo toho prostě zamířili k těm druhým vlkům, než společně zmizeli kdesi ve tmě. Marion ještě chvíli stála připravená bojovat, než se trošku uvolnila a meč zasunula zpět do pochvy. Tehdy konečně pořádně pohlédla na Nixe, který byl ošklivě popálený. K čertu, pomyslela si v duchu, než si k němu dřepla.
„Asi se budeš muset přeměnit,“ pronesla tiše, když zhodnotila jeho rány. Sama přitom nepatrně pohnula rukou, kterou měla celou rudou z vlčího kousnutí. Příšerně to bolelo... Ale alespoň to nebyla její hlavní ruka, pořád mohla bojovat. To bylo alespoň něco pozitivního. Navíc na tom byla rozhodně lépe než Nix, o tom nebylo pochyb. Bylo proto na ní, aby mu pomohla.

Nix sebou trhl, když se mu o špičku ucha otřela další vlna žáru. Bylo to těsné, o ucho by přišel vážně nerad. Vycenil zuby a připravil se ke skoku, když boj utichl. Všichni vlci najednou ztuhli a bojovat přestali.
Nix si nemohl pomoct a i přes to, že se mu bolestí podlamovaly nohy, pohlédl stejným směrem, jako jeho nepřátelé.
Kousek od nich stáli další vlci. Oproti těm ohnivým vypadali úplně jinak. Působili jinak. Byli světlí, klidní jako hladina jezera a pokud Nixe neklamal zrak, pár z nich dokonce z ocasů stékal pramínek vody. Sledovali své ohnivé příbuzné zářivě modrýma očima a jenom čekali, až přijdou blíž. Nixe ovládla neočekávaná chuť, přidat se k nim a jen silou vůle se bránil. Bylo na jednu stranu děsivé a na druhou úžasné, tomu přihlížet.
Ohniví vlci sklonili hlavy, svěsili ocasy a pomalým krokem se vydali ke svým druhům. Párkrát se o sebe otřeli. Něžně a s posvátnou opatrností. Nix nedokázal uvěřit, že tak agresivní tvorové jsou schopní něčeho tak čistého. Do vzduchu se vzneslo pár chumáčků páry, když se oheň setkal s vodou, ale nikomu z nich to v nejmenším nevadilo. V jedné velké skupině zamířili pryč a během chvíle zmizeli ve tmě. O pár okamžiků později se sice ozvalo táhlé vytí - hold jejich padlým druhům - a potom už nic. Naprosté ticho. Ani vzpomínka po boji.
Nix se otočil na Marion a opatrně se k ní přišoural. Prohlížel si jí od hlavy k patě a neuniklo mu jediné kousnutí. Muselo to pekelně bolet. Také pár kousanců a škrábanců schytal, ale popálenina na pravém boku mu dělala mnohem větší starosti.
Proti jeho vůli se mu z krku vydralo bolestné zakňučení a Marionino konstatování mu v tom moc nepomohlo.
Přivřel oči, sebral zbytky síly a vrátil se k ohništi - to teď sledoval s mnohem větším respektem a slušnou dávkou zášti. Potom se svalil vedle jedné s polorozpadlých zdí a proměnil se. Ani lámání kostí a natahování svalů nedokázalo přebít bolestné tepání na pravém boku.

Rvalo jí srdce vidět ho v takovém stavu. Možná ho potkala teprve včera, ale to neznamenalo, že jí na něm nezáleželo.
Vlastně jí na něm záleželo podstatně víc, než by mělo. Nejspíš to bylo tím, že hrozně dlouhou dobu cestovala úplně sama a věděla, že t'ealh nejsou v Nescoře zrovna vítaní, takže když na něj narazila, všechno se pro ni najednou změnilo. O to horší ale bylo to uvědomění, že mu nedokázala pomoct a ošklivě se zranil. Svým způsobem to nejspíš byla její vina, to ona chtěla jít pro dřevo - a také se kvůli tomu cítila příšerně provinile. Snažila se, ale ne dostatečně. Opět zklamala.
Ty myšlenky si ale nesměla příliš připouštět, protože jakmile se jí do hlavy vkradou vzpomínky na to, co se stalo... Začne se pomaličku sesypávat. A to nemohla dopustit, když byl Nix raněný a ona mu musela pomoct to ošetřit. V tuhle chvíli ji celkem mrzelo, že nedávala větší pozor při matčiných lekcích léčení - kdyby nebyla tak neposedná, možná by si zapamatovala něco užitečného, co by jí pomohlo zklidnit tu příšernou bolest, kterou právě procházel. Jenže ona na rozdíl od mnoha svých vrstevníků neprojevovala žádný talent na léčení, její parketou byl oheň. Musela se proto spolehnout na staré klasické způsoby ošetření a modlit se, že to bude stačit, než se dostanou do města, kde snad najdou nějakého léčitele.

„Omlouvám se,“ povzdychla si tiše, když jí pohled padl na Nixe, který byl ponořený hluboko do záchvěvů svojí bolesti. „Měla jsem se víc snažit. Měla jsem... To je teď jedno. Můžeš se hýbat? Budeme to muset vyčistit a ovázat.“ S těmi slovy chytla lem jeho košile a s největší opatrností mu ji svlékla, odkládajíc ji na zem vedle nich. Ta rána skutečně vypadala příšerně. Už předtím viděla moc dobře, co s lidským tělem udělá žár a oheň, ale stejně ji to zasáhlo.

Bezmyšlenkovitě sáhla do svojí brašny pro čutoru s vodou a věnovala Nixovi krátký omluvný pohled, protože jí bylo naprosto jasné, že to bude bolet jako čert. Když mu začala pomaličku na ránu lít vodu, musela zatnout zuby, protože si dokázala živě představit to, čím asi Nix právě prochází. Štvalo ji, že to místo něho neschytala ona... Ale bylo moc pozdě na to, aby se něčím takovým zaobírala. V tu chvíli byl jen jeden jediný způsob, jak mu to odčinit - a to tím, že mu tu ránu ošetří tak, aby se mu do ní nic nedostalo a vydržel to až do města.
Když mu ránu očistila vodou, zvedla se a došla ke koni, kde z brašny vytáhla lahvičku s mastí a obvaz. Mastí mu opatrně namazala celou ránu, než mu ji začala pečlivě ovazovat. Vypadalo to vážně ošklivě... Nebyla si jistá, jestli je v jeho stavu moudré spěchat do města, ale na druhou stranu bylo zapotřebí, aby se mu na to podíval někdo zkušenější, než byla ona. Ona sice udělala, co jenom mohla, ale pořád to bylo málo.
„Lepší už to asi nebude,“ zhodnotila nakonec svoji práci, než mu pohlédla zpříma do očí a povzdychla si. Bylo v nich tolik bolesti. „Cítíš se na cestu do města, nebo tu ještě zůstaneme? Nejlepší by bylo, kdyby se ti na to co nejdřív podíval nějaký léčitel, opravdu to nevypadá dobře. Sice jsem to vyčistila jak to jenom šlo, ale... Moc čistých obvazů také nemám.“

"To je v pořádku. Nemáš se za co omlouvat," zamumlal se zaťatými zuby, když mu co nejopatrněji svlékala košili. Normálně by protestoval a ošetřil se sám. Byl zvyklý se po skončení boje odklidit někam daleko, hodně spát a lízat si rány sám. Tak to u vlků samotářů vždy fungovalo, funguje a fungovat bude. Smířil se s tím, že o něj nikdo nemá zájem, konec konců... Tenhle život si zvolil sám a musel počítat se všemi jeho riziky. Ale tentokrát.. Spálenina bolela tak moc, že přemýšlel, jestli náhodou nezemřel a teď není v pekle. Nedělal si iluze. Věděl, že tam jednou skončí. Ale pokud to takhle bolelo, asi se měl víc zamyslet nad vším, co kdy udělal...
Před očima mu probíhaly drobné černé mžitky a on se ani neodvažoval hádat, jestli jde jen o odraz ohniště nebo se o něj vážně pokouší mdloby. To by bylo krajně nepříjemné. Nebyl princezna, aby omdlel při jednom malém škrábnutí.
Trochu se zvedl na loktech, aby ušetřil Marion práci a se skousnutým spodním rtem sledoval, jak metodický ránu čistí, vymývá a opatrně maže něčím, co vonělo po bylinkách. Někde ve svojí brašně měl pár léčivých odvarů od pochybných čarodějnic z městských trhů, ale asi neměl sílu na to, aby si pro ně došel sám. Měl co dělat, aby nekřičel a to i když se Marion snažila být co nejjemnější.
"Děkuju," zamumlal, když skončila a dovolil si ještě na chvíli sbírat síly. Potom zaťal svaly a opatrně se zvednul.
"Měli bychom jít. Je nebezpečné, tu zůstávat. O těch vlcích už jsem pár historek slyšel. Odešli s těmi vodními, jen aby mohli-" na chvíli se zarazil a sám sebe tak překvapil. Kdy se z něj stala taková stydlivka? "To je jedno. Prostě si nemyslím, že nebudou pryč dlouho. Zřejmě tu mají někde doupě nebo tak něco. Nerad bych je potkal znovu. Něco mi říká, že tentokrát už bychom takové štěstí neměli."
Odhodil propálenou košili špinavou od sazí do ohniště a cuknul sebou, když mu jedna zbloudila jiskřička dopadla na holé rameno.
"Ale ještě než půjdeme, podívám se ti na tu ruku," prohlásil tónem, který nepřipouštěl námitky. Opatrně ji opláchl trochou vody a nabral na špičku prstů menší množství léčivé masti. Její vůně ho štípala v nose ještě o trochu víc, než pach spáleniny. Potom jí ruku obvázal a spokojený sám se sebou, se lehce pousmál.
"Měli bychom jít."

Nebyla to pravda, samozřejmě, že se měla za co omlouvat. A taky se kvůli tomu cítila příšerně.
Na rozdíl od jejích přátel, kteří uhořeli, Nix ale přežil. Nezabila ho... Jenom mu přivodila vážné zranění. Ta myšlenka ji také notně zasáhla, protože už byla pěkně nahlodaná. Bylo nesmírně jednoduché ve svojí hlavě sklouznout zpět k tomu požáru... Protože se to s ní neustále táhlo, téměř jako těžká kotva. Ať už šla kamkoliv, vždycky to cítila. Ten pach spáleného masa, slyšela výkřiky plné bolesti a plíce jako kdyby se jí zaplňovaly kouřem. V zádech přitom cítila upřený pohled svojí matky a její hlubokou nenávist. Jak moc se jí asi muselo ulevit, když Marion zmizela? Byla sice její jediná dcera, ale byla špatná. Zkažená, prohnilá. Jak by její matka sama řekla, byla stvoření z pekel. A její dar nebyl vůbec darem... Bylo to spíš prokletí.
Zatímco se utápěla ve svých chmurných myšlenkách, skoro přeslechla Nixovu odpověď. Když už se jí konečně podařilo se z toho všeho vytrhnout, upřela na něj znovu svoje jantarové oči a nepatrně pokývla. Měl pravdu, neměli by se tam zdržovat. Byla dost dobrá šance, že se ti vlci brzy vrátí a oni by už další střet nemuseli zvládnout. Mnohem moudřejší bylo vydat se rovnou na cestu, ideálně hodně daleko od té zříceniny. Daleko od těch pekelných vlků a jejich ohně.

„To je samozřejmost,“ odpověděla nakonec tiše, než mu věnovala chabé pousmání, které bylo plné viny. „Souhlasím, bude moudřejší odsud raději vypadnout. Čím dřív budeme odsud pryč, tím líp. Podruhé už by nás nejspíš nic nevykoupilo.“ Bylo skutečně veliké štěstí, že se tam objevili ti druzí vlci. Sledovali je snad bohové? Nejspíš ano, protože to vypadalo jako zásah ruky bohů. Nedokázala si to jinak vysvětlit, protože by to byla skutečně velká náhoda. A ona na náhody moc nevěřila.
Když jí ošetřil ruku, vděčně se na něj pousmála. Nesmírně si toho vážila - a jasně vnímala to, jak se mezi nimi začíná budovat křehké spojenectví, což bylo něco, čeho si vážila ještě víc. Už to byla zatraceně dlouhá doba, co s někým pořádně mluvila, natož aby si s někým pomáhala. Znamenalo to pro ni skutečně hodně, ačkoliv by to nejspíš nahlas jen tak neřekla.
„Dobře, tak vyrazíme,“ pokývla hlavou, než se napřímila a podala mu ruku, aby mu pomohla se zvednout ze země.

Vděčně její ruku přijal a nechal si pomoct na nohy. Stále ještě si připadal trochu slabý a věděl, že to jen tak nepřejde. Bude muset co nejdříve navštívit léčitele. Je jedno, jestli to bude mág nebo ne, ale smrt na infekci zrovna nebyla jedna z nejzářnějších vyhlídek do budoucna. Minimálně pro něj ne. Rychle si sestavil žebříček priorit a začal uklízet skromné tábořiště. Najde město, prodá koně, rozdělí se s Marion, vyhledá léčitele a bude pokračovat ve svojí cestě. Mohl by prohledat západní kout Nescory, navštívit poprvé v životě Narrigen a porozhlédnout se ve městě La'Dorei. Třeba najde nějaké stopy...
Celá jeho cesta byla zoufale frustrující. Jistě, dokázal zachytit Armanin pach, ale ta holka byla chytrá. Až moc. Létala vysoko, kličkovala všude možně a tak nechávala svůj pach buď úplně ne všem nebo naopak vůbec na ničem. K zbláznění. Nixe už párkrát napadlo, že by mohl nadobro odhodit svoji lidskou stránku a plně se oddat vlčímu vědomí. Slyšel zvěsti o tom, že t'ealh byli poté k přírodě vázáni ještě víc a jejich smysly se prohloubily... Pomohlo by to... Kdyby se ovšem svojí lidské stránky zuby nehty nedržel.
"Kousek odsud jsou města Tilavyys a Ylä. Obě asi tři dny cesty, možná čtyři, když budeme hodně pomalí. Rozhodnutí je na tobě, vyber si," vyzval Marion, aby se konečně odtrhnul od nepříjemných myšlenek. Musel se soustředit na současnost a ta byla tady a teď.

Pozorovala Nixe, jak systematicky sklízí všechno kolem tábořiště.
V hlavě jí vyvstávaly nepříjemné otázky, které by nejraději pohřbila někde hodně hluboko. Stihnou to do města včas? Bude v pořádku? Nejspíš by jí na tom vůbec nemělo záležet, měla by se od toho prostě odrhnout a nepřipouštět si to vůbec k tělu, ale... Copak by mohla? Od doby, co do Nescory dorazila pořád myslela na to, jaký byl život předtím. Když byla ještě ve svojí domovině a měla alespoň nějaký kontakt s těmi, co byli jako ona. Možná byla osamělá už tehdy, ale úplně sama nebyla. Vždycky byl poblíž někdo, kdo jí svým způsobem připomínal to, že kdyby se něco skutečně dělo, může v někom najít oporu. Asi by to pro ni nikdo neudělal bezmyšlenkovitě a jen tak sám od sebe, ale někdo by se rozhodně našel. Minimálně její matka by to udělala... Dřív. Předtím, než se všechno pokazilo. Ale teď? Byla na vlastní pěst už celkem dlouho, ale najednou se to změnilo. S Nixem sice nebyli parťáci v pravém slova smyslu, ale svým způsobem si vzájemně kryli záda a pomáhali si. Nezáleželo na tom, co je k tomu dohnalo, prostě to tak bylo. A ona si toho vážila. Svým způsobem nechtěla, aby to skončilo, ale nemohla od toho očekávat víc, než kolik bylo slíbeno. Společná cesta do města, rozdělení se o peníze z prodeje koně... A pak se jejich cesty měly rozejít. Bylo jí z toho vlastně trochu smutno.

„Myslím, že Ylä zní trošku líp,“ pronesla nakonec zamyšleně, než na něj upřela svoje jantarové oči a opatrně pohnula prsty na raněné ruce. Už docela dlouho se jí nestalo, že by její lov dopadl takhle. Jistě, toho muže dopadla a zabila, ale... Potom se všechno trošku zvrtlo. Na druhou stranu, byla asi ráda, že věci dopadly tak, jak dopadly. Možná to všechno nebylo úplně dobré, ale potkala Nixe, což ji naplnilo jistou novou silou a energií, o které netušila, že by se mohla objevit.
„Hlavně, abychom odsud už vypadli. Jenom doufám, že cestou nenarazíme na další potíže.“ Nedokázala si představit, že by s Nixem měli znovu čelit nějakému podobnému nebezpečí. Už takhle to měli těsné, podruhé už by to asi tak dobře nedopadlo. Hlavně ho museli dostat včas za léčitelem, což bylo momentálně to jediné, na čem skutečně záleželo. Pokud by se mu do těch ran dostala infekce, už by s tím moc nezmohli... Sice se ho snažila ošetřit nejlépe jak to jenom šlo, ale nemohla udělat víc.

"Dobře, Ylä je i pro mě lepší rozhodnutí," přikývl a hodil si na záda brašnu s těmi pár věcmi, které ho na cestách udržovaly naživu. V boku ho nepříjemně píchlo, ale rozhodl se tu bolest zatlačit co nejvíce do pozadí a nemyslet na ni. Nebylo to jeho první a rozhodně ani poslední zranění a on se musel naučit s ním normálně fungovat. Nemohl si dovolit slabost nebo závislost na někom jiném. Což znamenalo nepodlehnout bolesti a pokračovat.
Zadusil oheň, takže se ruiny najednou ponořily do lehkého přítmí. Nebude to trvat dlouho a začne vycházet slunce. Nixe překvapilo, jak rychle vlastně celá noc utekla. Obvykle byly jeho noci nesnesitelně dlouho, kruté, temné a plné nočních můr, které se mu v hlavě jedna za druhou připomínaly i ve dne. Nesnášel to. Často kvůli tomu cestoval beze spánku i několik dní, ale potom padl vyčerpáním a neměl sílu ani na změnu podoby. Jednou ho dokonce napadlo, že už se nedokáže vrátit nikdy. Jako by se mu ty otevřené dveře, kterými libovolně celý život procházel najednou zavřely přímo před nosem. Vyděsilo ho to tehdy víc, než ten útok ohnivých vlků...
Odvázal koně a překontroloval všechny pásky a řemínky. Najednou už mu prodej nepřipadal jako dobrý nápad... Marion ho ošetřila, prokázala mu milosrdenství... A on by měl prodat jejího koně a potom se s ní rozloučit. Ta myšlenka mu přišla zvláštně nepatřičná. A právě proto z něj vyletěla ta slova ještě dřív, než se nad ní stačil pořádně rozmyslet.
"Mám pro tebe nabídku."

Zůstala na něj trošku nejistě hledět, přemítajíc nad tím, co udělat.
Nelíbila se jí představa, že se raněný bude tahat s těmi věcmi. Muselo to příšerně bolet... Nemluvě o tom, že byl dost možná i celkem vysílený, protože toho moc nenaspal a ještě musel bojovat. Ne, to se jí rozhodně nelíbilo. Vlastně už byla celkem pevně rozhodnutá mu ty věci prostě vzít, i kdyby protestoval - ale nebyla si jistá, jak by na to zareagoval. Nevypadal jako ten typ člověka, co potřebuje něčí pomoct. Působil spíš jako někdo, kdo si dokonale vystačí sám... A to i v případě, že je raněný. Nechtěla nijak pokoušet jeho trpělivost, ale copak by ho mohla nechat riskovat, že mu bude hůř? Ne. Ona na tom byla oproti němu podstatně líp a to ona byla mohla za to, že na ně ti vlci zaútočili, takže to byla její zodpovědnost.

„Vezmu ti ty věci,“ pronesla nakonec, zatímco ho upřeně pozorovala. „A než začneš protestovat, tak tě musím varovat, že jsem dost tvrdohlavá a rozhodně se nemíním vzdát. Jsi na tom podstatně hůř než já, takže bude jenom moudré, když to vezmu já a ty se s tím nebudeš zbytečně vláčet. Mohlo by ti to akorát uškodit a rozhodně nechceme, aby se ti v půlce cesty udělalo hůř...“ Myslela to vážně, každé slovo. Vlastně byla celkem umanutá, ale nevadilo jí to. Dokud to bylo z dost dobrého důvodu, nepovažovala to za problém. Snažila se jen myslet na druhé - výjimečně, protože jinak byla zvyklá se starat jen o sebe - a také přemýšlet dopředu, protože další komplikace by mohly mít celkem nepříjemné důsledky. Potřebovali se do toho města dostat co nejdříve a pokud by se s tím vším měl tahat, asi by to šlo podstatně hůř, než když půjde víc nalehko. Jí to navíc nevadilo... Takže to byla výhra pro ně oba.

Když znovu promluvil, poněkud zaraženě na něj zamrkala. Nabídku? Pro ni? Byla docela zvědavá, ale nechtěla působit až moc zaujatě. Věděla moc dobře, že pokud to udělá, dá najevo slabost. A to bylo něco, co si přísahala, že už znovu neudělá. Od toho požáru se naučila jednu věc - že emoce z člověka dělají slabocha. Ona sama už nebyla to uplakané malé děvčátko, co chodilo domů s pláčem, protože ho všichni odstrkovali. A nebyla už ani obětní beránek. Sice by o sobě neřekla, že byla silná, ale rozhodně se zlepšila. Zocelila se. Teď už věděla jaké jsou svět a lidé a věděla, na co si dát pozor.
„Jakou nabídku?“ Odpověděla zamyšleně, než se tiše nadechla a přešlápla z jedné nohy na druhou. Byla skutečně zvědavá, co z něj vypadne. Nedokázala totiž ani v nejmenším odhadnout to, na co asi myslí. Co zamýšlí, co chystá. Netušila nic, vůbec nic. A to bylo na jednu stranu děsivé a nepříjemné, ale na druhou... Svým způsobem vzrušující. Neznámo bylo vždycky něco, čeho se člověk buď bál, nebo to vítal. A ona najednou nevěděla, co z toho v ní převládá.

"Ne, to nevezmeš," rozhodně zavrtěl hlavou, až mu do očí spadlo pár pramínků bílých vlasů. Měl by je co nejdříve zase zkrátit. Tenhle nový život z něj dělal divocha a ať už si to uvědomoval nebo ne, okrádal ho o lidství a nutil ho to jen tiše přijímat. Dřív se vracel domů, spal v měkkých peřinách, večeřel u stolu kaši a zeleninu, kácel v lesích stromy na podpal a trávil čas s lidmi, které miloval. Teď oblékal vlčí kůži podobně jako kabát, spal pod širákem, vyl se svými druhy, lovil a vraždil. Jak moc se změnil... A bude vůbec schopen, vrátit se zpátky, až dokončí svůj úděl? Nebo za něj zaplatí větší cenu, než očekával?
"Jsem dost schopný se o sebe postarat a nenechám tě, abys táhla moje věci jen kvůli škrábnutí. Jsi zraněná a svých věcí máš až dost." Tím pro něj debata končila. Bylo mu jedno, jak moc je Marion tvrdohlavá, on byl totiž mnohem horší. Pokud ho odněkud sledovali duchové jeho rodičů, poprvé za dlouhou dobu by na něj mohli být pyšní. Na to, jak ho vychovali. Na to, že přese všechno si aspoň část toho starého já uchoval.
"Říkala jsi, že jsi vražedkyně, no ne? Co kdybys pracovala pro mě...? Hledám jednu ženu a myslím, že by ses mi hodila. Jsi dobrá bojovnice, jsi chytrá a nemám po pěti minutách s tebou chuť utéct. Byla bys dobrá společnice na cesty. Pokud se rozhodneš přidat, samozřejmě zaplatím. Můžeš si nechat koně a dám ti měďák, za každý den." Nepřemýšlel nad tím. Ale už v té chvíli věděl, že je to správné.

Tiše si povzdychla a naklonila hlavu na stranu, než sjela pohledem z jeho očí na místo, kde měl popáleniny.
Sešli se dva nesmírně paličatí lidé... Který z nich z toho nakonec vyjde vítězně? Nebyla si jistá, ale rozhodně nemínila ustupovat. Konec konců, myslela to s ním dobře. Proč si prostě nenechal pomoct, když to tak evidentně potřeboval? Bude mu ty věci prostě muset vzít násilím? Něčemu takovému by se rozhodně raději vyhnula, ale pokud by to bylo nutné... Z představy, že se s tím bude vláčet několik dní, se jí dělalo celkem mdlo. Nebyl to vůbec dobrý nápad, on to přeci musel vědět. Nebyl tak naivní, aby si myslel, že se to na něm nijak nepodepíše. Nebo snad byl? Nevěděla. Ale něco jí napovídalo, že se to brzy dozví, protože ho v tom nemínila nechat. To by se takhle plahočili pěkně dlouhou dobu a on by na tom mohl být stokrát hůř. Nepřipadalo v úvahu.

„Podívej se. Je to buď tohle, nebo ti bude hůř,“ pronesla rozvážně, zatímco ho upřeně pozorovala. „Nebuď tak paličatý a nech si pomoct. Oba moc dobře víme, že to není škrábnutí. Jsou to ošklivé popáleniny a ještě na docela nešťastném místě, takže v rámci dobra nás obou bude moudřejší, když to vezmu já. Nebo to nech na koni, je mi to jedno. Hlavně se s tím nebudeš tahat ty, protože bohové ví, co by to s tebou potom udělalo. Čeká nás několika denní cesta, nemůžeme si dovolit riskovat, že tě to nakonec přemůže. Jsi vážně zraněný, tak na to mysli.“
Nechtěla se hádat, skutečně ne. Ale svým způsobem ji k tomu tlačil. Byl příšerně paličatý, což byla vskutku zajímavá kombinace vzhledem k její plamenné a tvrdohlavé povaze. Docela se musela začít ptát sama sebe, jestli se po cestě nepozabíjejí, jestli nebude chtít ustoupit. Ale pořád přitom apelovala na jeho vlastní moudrost, protože si byla jistá, že sám prostě musí cítit, jak na tom je. Otázkou ale bylo, jestli není příliš hrdý na to, aby si nechal pomoct. Pak by to bylo podstatně těžší.

Vyslechla jeho nabídku a zamyšleně přivřela oči. Znělo to lákavě, hodně lákavě. Nemusela by už cestovat sama, měla by práci zase na nějakou dobu vystaranou... A v neposlední radě by byla po boku člověka, který jí nejen není nepříjemný, ale dokonce je jako ona. Svým způsobem to znělo jako dar od bohů, protože by v takhle dobrou práci nemohla doufat ani v tom nejdivočejším snu.
„To je hodně dobrá nabídka,“ odpověděla nakonec otevřeně. „A já ji moc ráda přijmu. Koho přesně hledáš?“

Nixovi se myšlenka, že by jeho věci nesla Marion, zrovna nelíbila. Vlastně ji nesnášel dost podobně jako veverky. Možná v něm přebývaly pouze zbytky - drobné a ostré střípky - jeho starého já, ale zrovna tohle byl jeden z nich. Ať se dělo cokoliv... Nenechal by ženu, aby se táhla s jeho vakem. Zaprvé to bylo naprosto proti všem společenským pravidlům, zadruhé to krajně zraňovalo jeho hrdost a zatřetí... Zatřetí neexistovalo.
"I kdyby to u všech bohů znamenalo, že dostanu infekci, upadne mi ocas a umřu v hrozivých bolestech... Ani tak bych nezměnil názor, drahá Marion," ušklíbl se, zpola pobaveně, zpola bolestí. Nechápal, která boží ruka je dva svedla dohromady, ale jedno bylo naprosto jisté. Měla velmi zvrácený smysl pro humor. To Nix oceňoval. Vyjít s Marion možná nebylo úplně jednoduché, ale po dlouhých měsících mu přišla docela... příjemná. Tvrdohlavá - jistě, životně nebezpečná - bezpochyby, ale v nejmenším mu nevadila. Byla jeho druh a nejen díky krvi t'ealh. Nějak cítil, že mají spoustu věcí společných. Minimálně pošramocenou minulost a profesi, pokud se tomu tak dalo říkat.

Pokusil se zamaskovat záblesk radosti, který přišel, když souhlasila. V její blízkosti si musel mnohem častěji opakovat, že nikoho nepotřebuje, je poustevník a stará se jen sám o sebe. S ní to bylo nějak... Těžší. A on si nechtěl na její přítomnost moc zvyknout, protože věděl, že nakonec ho opustí úplně stejně jako to udělali všichni ostatní - ať už dobrovolně nebo ne.
"Ženu. T'ealh, abych byl přesný. Uniká mi už velmi dlouho,  možná kvůli tomu že se velmi ráda pohybuje na obloze. Zavraždila... Někoho, kdo... Byl pro mě důležitý... Rád bych jí  to vrátil, pokud chápeš... A chci se ujistit, že tentokrát už ji dostanu... A že nezaváhám, až dojde ke konci." Poslední větu skoro zašeptal. Protože i když Armani Luceq nenáviděl... Věděl, že ji léta miloval víc, než svůj život a toho se nezbavíte přes noc, jako lusknutím prstů.

Nelíbilo se jí, jak moc paličatý byl. Však málem umřel, k čertu! A přesto zvládal velice dobře klást odpor a vytáčet ji doběla. Jak se mu to dařilo? Jistě, ji nebylo zrovna dvakrát těžké naštvat, ale ona nebyla vyloženě jen naštvaná. Něco uvnitř ní bylo raněné vizí toho, že se s tím vším potáhne a bude mu hůř. Ačkoliv to byl silný nezvyk, prostě jí na něm záleželo a nechtěla ho vidět v ještě horším stavu, než v jakém už byl. Přála mu, aby se uzdravil, ne aby se to všechno zhoršilo a on nedej bože vážně umřel. Nebo aby mu upadl ocas... Panebože.

„Na to zapomeň,“ zavrtěla rázně hlavou, pevně rozhodnutá to prostě udělat po svém. „Nejsi v pozici, kdy by sis mohl diktovat. Takže co kdybys tu svojí hezkou pusu použil na něco užitečnějšího a pověděl mi víc o té ženě, kterou hledáš? Je hodně nebezpečná? Znáš její návyky? Kdy si ji naposledy viděl?“ Bezmyšlenkovitě sebrala jeho věci a naložila je na koně, neberouc ohled na jeho jakékoliv protesty. Když skončila, otočila se k němu zpět čelem a koně pohladila po délce krku, zabraná hluboko do vlastních myšlenek.
Zajímalo ji, proč tu ženu hledal. A co mu provedla. Toužila znát ten příběh skrytý za jeho zakázkou. Na druhou stranu se ale nepovažovala za dostatečně důležitou na to, aby překonal svoji viditelnou bolest a svěřil se jí. Nechtěla na něj žádným způsobem tlačit a nutit ho, aby si to musel připomínat ještě víc, než už se stalo. To bylo to nejmenší, co pro něj mohla udělat - společně s tím, že mu ji pomůže najít a poslat do věčných lovišť, kam zjevně patřila.
„Nebudu se tě ptát, co se stalo. Je to tvoje věc a já respektuju tvoje soukromí,“ pronesla nakonec tiše. „Ale z tvých slov jsem vydedukovala, že vás pojí nějaký vztah. Jestli ji hledáš dlouho...“ Hlas se jí zlomil a ona se nepatrně předklonila, aby vydechla přebytečný horký vzduch, který jí u pusy tvořil páru.
„Slibuju, že ti ji pomůžu najít, Nixi. Přísahám na svůj život.“

Možná ho to rozčilovalo. Možná se mu nelíbilo, že ho Marion prostě nenechá děla, co uzná za vhodné. Možná ho naprosto rozhodilo, že se někdo vůbec stará o to, jak mu je. A možná se mu líbilo, že někdo chce, aby zůstal naživu. Možná mu připadalo celkem sexy, že se Marion nebojí říct vlastní názor a postavit se mu i když na něm bylo od prvního pohledu vidět, že ji jen tak neposlechne a bude si stát za svými slovy. Byla silná, byla drzá a tvrdohlavá a nevzdávala se vůbec snadno.
Ať se to stalo jakkoliv... Zaujala Nixe. Takovým způsobem, že ho to vyděsilo. Neměl by hledět na jiné ženy, když jeho slunce, jeho největší láska, ta, která mu byla souzená... Ležela metry pod zemí a sněhem, pohřbená v bílých šatech, potřísněných krví. Vybavoval si to do nejmenšího detailu, vždycky, když zavřel oči. Musel ji pomstít, zaplatit krví za krev a neohlížet se přitom na ostatní. Nemohl se nechat rozptylovat ničím... Ani skutečností, že je Armanin bratr. Ani skutečností, že je Marion skutečně přitažlivá žena.  Nemohl to své spřízněné duši udělat... Slíbil jí své naživu i ve smrti a nehodlal to porušit. Tahle špetka cti v něm ještě zůstala.
Pevně zaťal ruce v pěst, tak moc, že se mu nehty zaryly do dlaní a připomněly mu kdo je, kde je a jaký je jeho úkol. Jeho vlastní život už dávno nepatřil jemu, ale ovládala ho povinnost a pomsta.
"Toho si vážím," hlas měl zhrublý emocemi, zatímco pomalu prohlížel zbytek tábora a zjišťoval, jestli náhodou na něco nezapomněl. Ve skutečnosti to ale byla jenom záminka. Nebyl si jistý, jestli se dokáže podívat Marion do očí.
"Hledám ji... Déle, než bych chtěl. Měsíce, možná roky, nejsem si úplně jistý, čas ti dřív nebo později začne splývat..." zašeptal a překontroloval všechny přezky na sedle. Měl pocit, že nemá tak jisté prsty jako obvykle. Mohly to být hodiny, dny nebo týdny... ale pořád to bolelo úplně stejně. Jen teď byla bolest zahalená do jistého oparu vzteku a zklamání. Myslel si, že vychoval Armani lépe. Myslel si, že ho miluje stejně, jako on miloval ji. Myslel si, že jí záleží na jeho štěstí... Ale asi se spletl.
"Viděl jsem ji... Myslím, že asi před dvěma měsíci. Možná před třemi. Pronásledoval jsem ji k jednomu přístavu. Nedivil jsem se, když se usadila na stěžni jedné z pirátských lodí a odplula... Jen bohové ví, kam. Je neustále v pohybu, nikdy se nezdržuje na zemi moc dlouho. Občas se ukáže v nějaké hospodě a často v přístavu. Ale vím, že ať už letí kamkoliv, ať už se plaví s kýmkoliv, vždycky se vrátí zpět do Nescory."
Dříve o ní věděl všechno. Byl jejím nejbližším přítelem, vychoval ji a dal jí domov. A teď... Myslel jen na to, jak ji dostat a zabít... Životní ironie.
"Děkuji ti... Ale na něco takového nikdy nepřísahej... Možná zjistíš, že to nechceš udělat. Možná... Tě okouzlí její povaha, to, jak nevinná je... Možná ji nakonec nedokážu zabít ani já..."

Z jeho vyprávění získala pocit, že to nebude klasická zakázka. Bylo to osobní, hodně osobní. Ať už mu ta žena provedla cokoliv, ťalo ho to do živého a nepustilo. To byla věc, kterou Marion znala až moc dobře, což byl ostatně jeden z důvodů, proč na to také tak rychle kývla. Svým způsobem měla tenhle typ práce nejraději - bavilo ji vyřizovat cizí účty, když už ty svoje splatit nemohla. Bylo to svým způsobem uvolňující, ale zároveň jí to dodávalo určitý pocit moci, který zaháněl zoufalství vyvolané jejími vzpomínkami a faktem, že byla nesmírně daleko od svého domova.
Věřila tomu, že ji společně s Nixem najdou a až na to přijde... Nesejde na tom, jestli zemře jeho rukou nebo tou její. Pokud by nebyl schopný to udělat, udělala by to za něj. Ačkoliv měla sklony k tomu cítit některé emoce podstatně intenzivněji, stále byla srdcem i duší profesionálka. Pokud někdo měl zemřít, prostě zemřel. Na důvodech jí obvykle příliš nesešlo, protože to dělala pro peníze, aby přežila. Ta morální stránka věci musela jednoduše ustoupit do pozadí, protože kdyby měla před přijetím každé zakázky zjišťovat, jestli si to ta budoucí oběť zaslouží, nikdy by nikoho nezabila a neměla by ani zlaťák. Navíc ji už život naučil, že je tak trošku monstrum... A tak se rozhodla tu svoji stránku pouštět ven na povrch a využívat ji ke svému přežití.

„Chápu... Věřím, že ji zvládneme najít, uvidíš,“ pokývla hlavou sebejistě. Nepochybovala o tom. Ve dvou se všechno lépe táhlo a bohové ho nemohli mučit věčně, takže skutečně věřila tomu, co říkala. Na druhou stranu ale nemohla potlačit svoji zvědavost. Toužila vědět, co se mu stalo. Ale věděla, že jí ani v nejmenším nenáleží se na to ptát, proto jenom doufala, že postupem času spustí sám, pokud se jí rozhodně svěřit. Docela dost by to usnadnilo jejich práci, protože si museli věřit. Navzájem, ne jen jednostranně.
„Takže předpokládám, že má ptačí podobu, což jí dává značnou výhodu... Naštěstí pro nás, i já mám dračí podobu. Pokud by se pokusila utéct v letu, mohla bych ji zkusit dohnat. A ne, nemyslím si, Nixi. Podle tvého vyprávění jsem více, než motivovaná to udělat. Zvládneme to, uvidíš. Ale teď na to zkus nemyslet, dobře? Potřebujeme se dostat pryč, zbytek můžeme vyřešit, až budeš v pořádku. Do té doby to bude muset počkat, protože v tomhle stavu bys nijak dlouhodobě cestovat skutečně nemohl. A ne, nedovolím ti to. Můžeš na to rovnou zapomenout.“

Ačkoliv se tomu ze všech sil bránil, ve skutečnosti mu spadl kámen ze srdce. Nějakým způsobem se naučil Marion věřit opravdu rychle a když řekla, že mu pomůže, bylo to podobně jasné jako to, že ráno vyjde slunce. Myslela svá slova smrtelně vážně a po velmi dlouho době dodala jeho duši trochu vzácného klidu.
Už si ani nepamatoval, kdy naposledy měl po svém boku někoho, na koho se může spolehnout. Dřív to bral jako samozřejmost. Chodil do lesa s muži z vesnice a pomáhal kácet stromy, byl součástí celku, jedním dílkem dokonale fungující skládačky. Měl jistotu v tom, že se vrátí do vesnice, usadí se k dlouhému stolu v jedné z chalup a dostane horkou polévku. A tady venku mu přesně taková jistota chyběla, aniž by si to doteď uvědomoval.
Můžete si stokrát říkat, že všechno zvládnete sami, že nikoho nepotřebujete a že vám nevadí, být úplně sám. Můžete si to nalhávat tak dlouho, až tomu sami uvěříte, ale pravdou je, že to tak nikdy nebylo a nikdy nebude. A přesně to si musel pomalu začít uvědomovat i Nix.
"Když to říkáš ty, věřím ti." A myslel to vážně. Najednou mu Armani připadala mnohem bližší. Jako by ještě před pár momenty byla na nejsevernějším cípu Nescory a během několika nádechů se přesunula skoro na dosah. Marion měla pravdu, pokud měla i ona ptačí podobu, chytit jeho sestru bude najednou nejen možné, ale spíš velmi pravděpodobné.
Zabolelo ho u srdce. Tak, jako když se píchnete špendlíkem do prstu. Cítíte to, ale rozhodnete se to ignorovat, protože přeci nejde o nic vážného, nebo snad ne...?
"Jsem zvyklý žít s bolestí, Marion," dal si opravdu záležet na tom, jak vyslovoval její jméno. Upřímně, s jistou úctou. Bolest, kterou cítil fyzicky se ani zdaleka nevyrovnala té, kterou už měsíce cítil tam někde hluboko uvnitř. Pokusil se ji uzamknout a zapomenout na ni, ale tím, že dáte problém do skříně, problém nezmizí. Prostě je jen dočasně zamčený ve skříni.
"Takže můžeme uzavřít dohodu. V nejbližším městě vyhledám léčitele a potom už o svém zranění ani neuslyším."
Nečekal na odpověď, pomohl Marion do sedla a společně opustili Equesské ruiny.

Zelenovlasá žoldačka tak nějak již počítala s jistou smrtí. Alkohol a prášek pravdy způsobily, že nebrala vážně nic okolo svého působiště ani jeho okolí. Jejím dosavadním cílem bylo získat nějaké peníze, což se jí podařilo téměř bez žádné námahy. Teď mohla přežít tak minimálně na dva měsíce, což jí dělalo velkou radost. Navíc dokázala Reels smazat tu sebejistou masku z obličeje, takže zvládla dvě mouchy jednou ranou. Ale právě Rudá byla důvodem, proč nemohla prostě pokrčit rameny a odejít. Minimálně si to myslela. Ze začátku. Měla za to, že se z toho vůbec nevyhrabe. Další události vnímala jen tak polovičně. Jejím největším úspěchem, kterého byla v ten moment schopná, bylo nepozvracet celý stůl i s veškerým občerstvením. A že se snažila. Nepociťovala lítost kvůli Alíkovi, jenž vypadal jako že měl na kahánku. Dokonce ani vůči Reels, která se sesunula vedle ní v čirém zoufalství. Nejvíce litovala jídla, protože jedině to jí nenarušilo pěkné chvilky. Naopak jí mohlo klidné chvilky přinést, ale to by ho nesměla pozvracet.

Jenže to co přišlo potom vůbec nečekala. Její dračí spolutrpitel udělal s Ree rychlý proces a než se Ekkyu nadála, už se válela na zemi. I to se zelenovlásce zdálo jako nejkomičtější věc na světě, takže než jí drak stihnul zvednout a napasovat na jeho záda, šťouchla jí do krku jako poslední odplatu. Její vnímání jí dovolilo se na jeho zádech udržet i po přeměně. Celou cestu se smála jako šílená. Vítr ve vlasech, tvrdé dračí šupiny a výhled na vzdalující se tábor v ní vyvolal pocit neskutečné volnosti. Jednou rukou si rozpustila své pocuchané vlasy a párkrát si je prohrábla. ,,No...Díky za odvoz, Kuliočko. Uvidíme se.” Ušklíbla se a poplácala ho po šupinách na krku. Pak už se jen pustila oběma rukama a po zádech se spustila dolů z jeho hřbetu. Ve vzduchu na otočila na jeho tělo a s velkým kulišáckým smíchem mu zamávala, jakoby se zem pod ní nepřibližovala každou sekundou a ona se mohla kdykoli rozplácnout jako pšeničná placka na stole s občerstvením.

"Ty zatracenej zelenovlasej blázne!" zakřičel a pár mávnutím křídel se velmi vysokou rychlostí dostal pod ní a zachytil ji v pádu tak, že mu přistála zády na jeho hřbetu, kde jí přidržel ocasem a ladně dosedl na zem. Bylo to doslova o kousek, protože se mezi ní a zem jen tak tak vešel. "U bohů. Jak to, že na tebe ten prach pořád působí." Zamumlal si pro sebe a ocasem si ji sundal z hřbetu a posadil ji na zem. "Musím to z tebe dostat" pronesl a proměnil se zpět do lidské podoby. Tady na světle byla jeho výstroj a oblečení vidět mnohem lépe. Byla plná rytin a výšivek ve staré Nescorštině a zajisté kvalitní. U pasu meč, na zádech luk a toulec, a na sobě zlatě vyšívanou bílou košili s černou vestou. Bylo to elegantní a zároveň válečnické zároveň. Vlasy mu od odchodu z domu sice už dost vyrostly, ale stále se je snažil udržovat upravené.

Popošel blíže k ní a z váčku zavěšeného u opasku vytáhl pár sušených lístků různých bylinek. "N rozžvýkej je a pak vyplivni. Je to jediné, co mě napadá, že by ti mohlo pomoci. Očividně tvoje tělo snáší ten prášek mnohem hůře, než by mělo." pronesl a podal jí těch pár lístků rukou v kožené rukavici.

"Víš... Budu rád, pokud se mnou budeš chtít pokračovat v cestě. Nebudu sám. Ale pokud nebudeš chtít, budu tě respektovat. Můžu tě tu nechat, nebo tě můžu hodit, kam jen budeš chtít." nabídl jí a usmál se na ni. "Jsi malinko drzá, ale jsi fajn. Aspoň jsi jiná." pronesl a posadil se na zem vedle ní.

Ekkyu bezpochybně čekala, že jí drak zase zachytí. Jeho její malý skok ale přesto vyvedl z míry. Asi se moc často se sebevražednými atentátnicemi nesetkával. To by se tvářil jinak. Nicméně, zelenovlasou jeho křik dost pobavil. Dala se považovat za blázna? Podle pohledu náhodného pozorovatele určitě ano. Jen Kyu věděla, co se jí honilo hlavou. S úsměvem si vzpomněla jak jí Deanyrr kárala za její nepředvídatelnost. Říkala, že jí to jednou přinese do hrobu. No, ale dneska to asi nebylo. Smůla. Měla si brát příklad z Kyballa. Ten vždy oplýval skvělým rozumem a rozvážností. Jenže kdo teď ležel pod zemí? Její bratr. Ne ona. Ona se mezitím poflakovala s jedincem rasy, která jí bratra vzala. Na druhou stanu, pokud by Kyb ještě chodil po pevné zemi, mohl by zlikvidovat Kuliočka. A to by byla velká škoda.

Když jí její dračí společník položil na zem, musela si odhrnout vlasy z obličeje a znovu je svázat. ,,Tohle byla sranda.” Usmála se na něj, zatímco si oprášila své oblečení. Vděčně od něj přijala sušené lísky a bez námitek je rozžvýkala. ,,Ty, Kuliočko? Chceš vědět tajemství. Už dávno nepůsobí.” Uculila se a podala mu zpátky hrst bylinek, které ještě nerozžvýkala. ,,Nicméně, díky za sváču. Já jsem ve shánění jídla mizerná, tak jsem ráda, že jsi po mé pravici alespoň ty.”

Poté si sedla do tureckého sedu a zadumaně se posadila do trávy. ,,Wow...ty máš teda železné nervy, Alíku. Nepoznala jsem moc tvorů, kteří by se mnou dobrovolně chtěli trávit víc času než je nutno. S Okurčičkou jsme se neznaly ani den a už mě chtěla nechat vykostit.” Pronesla pobaveně, ale pak její tvář nabrala na vážnosti. ,,Společnost nemusí být úplně na škodu. Ty někoho hledáš, že? Pochybuju, že bych tu týpku nebo týpka znala, ale ráda ti pomůžu je najít. Bohové se mohou divit, ale nejsem jen hromádka problémů. Teda...Většinou jo, ale to je teď vedlejší. Ta katana se mi po boku nehoupe jen na okrasu. A vzhledem k tvému odporu k násilí... Kdyby šlo do tuhého, můžu být tvojí zbraní.”

"No to teda sranda nebyla! Pokud jsem někdy byl blízko infarktu, tak teď jsem byl jednou nohou za jeho hranicí, pro Edëra. Tohle už mi laskavě nikdy nedělej." zavrčel potichu a povzdechl si. Očividně stále nemohl rozdýchat to, co zrovna provedla. Poté protočil očima "No tak to je úžasné, pokud budeš takhle střelená i normálně. Každopádně tímhle se zrovna nenajíš. Tady máš něco lepšího" pronesl a odepnul si od opasku další váček sušeného masa "Docela to zasytí" pronesl s úsměvem.

"Víš, samota zabijí a doma se zdržuji co nejméně, což znamená, že jsem většinou opravdu sám. Takže budu rozhodně rád, pokud se ke mně přidáš. Zní to dobře, že bych na hledání nebyl sám" pronesl a věnoval jí další úsměv. Byl opravdu pozitivní a přátelský. To bylo na něm vidět a ve většině případů to také byla věc, která dost lidí zarazila, protože to zrovna od draka nečekali. Čekali kdo neví jakou krvelačnou bestii bez soucitu, ale on byl naprostý opak.

Po chvíli se rozhlédl po okolí a povzdechl "No mělo bychom vyrazit. Otázka: Kam? Já totiž vůbec nevím kde začít, víš? Nikdy jsem cíleně nikoho nehledal. Neměl jsem to zapotřebí. Letěl bych za Rohanem, ale problém je, že já ani nevím kde je on právě teď. Je to hrozně dlouhá doba od chvíle, kdy jsme se naposledy viděli a já nevím, kolik se toho změnilo. Nevím, jestli bydlí na stejném místě, nevím co s ním je, nevím zkrátka nic. Jsem vážně budižkničemu na to, že jsem drak. No ne?" podíval se na ni. "Mimo to jsem ještě k tomu stále všude sám. Jaký mám pak účel a smysl?" zeptal se jí a opět se potichu rozhlédl kolem sebe. "Jsem vůbec k něčemu?" zamumlal si trochu pro sebe zamyšleně nad tím vším.

,,Ale notak, Kuliočko. Nemůžeš brát všechno tak vážně." Vesele se usmála než ve vzduchu mávla rukou. Nesdílela ani kapku zděšení, jaké její nově nalezený dračí přítel očividně pocítil. Pro ní to bylo něco neznámého. Hranice strachu měla posunuté hodně hodně daleko v temném a zapomenutém koutku její mysli. A jak se již stihlo ukázat, ona na tu pomyslnou hranici nenarazila ani když jí šlo o vlastní krk. A jako bonus konečně mohla říct, že doslova věděla jaké to je létat v průšvihu. ,,Tak to by jsi se na mě raději neměl dívat. Protože tohle nebylo ani trošičku tak šílený jako většina mých akciček. Řekni mi, Alíku, kdy se cítíš nejvolnější? Tak volný, že tě nemůže vůbec nic zadržet na místě? Já se tak cítím, když padám střemhlav dolů nebo skočím do první lajny na bojišti jen proto, abych byla ta, která zasadí první ránu. Protože pak se jich na tebe sesype spousta. A jen ty cítíš tu volnost a život v žilách a prostě si řekneš, že je dobrý být naživu." Naklonila hlavu na stranu, zatímco se jí na tváři objevilo mírné uculení. ,,Takže si infarkt nech na později, protože toho musíš zažít spouuustu!" Utáhla si svoje dva sytě zelené culíky. Ty teď po tom všem vypadaly ještě zamotaněji a zacuchaněji než obvykle, ale nevypadalo to, že by jí to nějak zvlášť trápilo. Na jeho nabídku se sušeným masem se jen vřele usmála a poděkovala než si pár sama vložila do úst. ,,Něco ti musím nechat. Máš skvělý výběr na chuť."

,,Souhlasím. Samota nemusí být příjemná. Ovšem, když každý den děláš něco fakt divnýho, ani na samotu nemyslíš. Ale určitě bude fajn si zkusit tě do něčeho zasvětit." Zazubila se od ucha k uchu než zvedla svoje modravé oči k obloze. ,,To jméno jsem bohužel nikdy neslyšela. V dracích se bohužel moc nevyznám. Ale co jsem tak zaslechla, v Dračích skalách teď řádí nějaká lidská nákaza. A promiň, ale jak ty nechceš zažít infarkt, já nehodlám zakopat bačkory na nějaké posteli, neschopná se hnout. Takže asi...Rovnou za nosem, můj dračí příteli." Po chvíli jeho vyprávění o tom, že vlastně oba dva hledají a ani neznají směr, se konverzace stočila na jeho užitečnost a smysl života. Očividně byl sám sebou dost zmatený a bohové věděli, že za to může ten alkohol a prášek pravdy nebo jen jeho osobnost s nízkým sebevědomím. Ekkyu si hluboce povzdechla a zvedla se ze svého tureckého sedu do stoje. Nikdy nebyla moc dobrá v utěšovaní a už vůbec neříkala žádné hezké věci, ale zkusit to mohla. A mohla doufat, že se to ani nijak nepokazí. Přešla k němu a váhavě mu položila ruku na rameno. ,,To si nemyslím. Rozhodně nejsi budižkničemu ani nic podobného. Koukej, vrháš se do nebezpečí a podáváš pomocnou ruku lidem, kteří si to ani trochu nezaslouží. Snažíš se zapadnout a splnit požadavky úplně všem. To je v tomhle světě sice riskantní, ale velmi ušlechtilé. A jak jsem už řekla, tvoje rasa neurčuje jaký bys měl být. Jsi samostatná bytost. A zatraceně úctyhodná." Pokusila se znít co nejvlídněji to dokázala, ačkoli jí to moc nešlo. Úplně netušila co dělat a tak ho druhou rukou několikrát poplácala po kudrnatých vlasech. *Pat Pat*