Čarodějnice z hlubin (1.7. 2019)

Plíce jí hořely, zatímco jí tvář obklopovala nebezpečně ledová voda.
Máchala kolem sebe rukama, kopala a snažila se zoufale osvobodit, zatímco jí cizí ruce držely hlavu pod vodou. Když už pomalu začala ztrácet sílu a přestávala sebou škubat, ruce ji vytáhly ven. Okamžitě začala vykašlávat vodu a pokoušela se nadechnout. Před očima jí přitom tančily mžitky, všechno se s ní točilo a hlava jí třeštila, jako kdyby za sebou měla slušně propitou noc. Měla jediné štěstí, že klečela, protože jinak by se jí okamžitě podlomily nohy. Ty se jí třásly jako kdyby byly z rosolu.

„Byla si jednou z nás a přesto si nás zradila. Jak si mohla, Demetrio? Tvářila ses jako naše ochranitelka a potom si proti nám poštvala novodobé bohy! Zasloužila by sis hořet, abychom vymýtili tvoje vnitřní zlo,“ pronesla hořce žena, která ji držela za vlasy. Z těch jí odkapávala ledová voda, která v drobných krůpějích stékala po její tváři, připomínající slzy. Slzy, které Demetria horko těžko zadržovala.
Nebyl to skutečný prohřešek. Ona nic špatného neudělala. Jenom prohlédla tu lež, prohlédla jejich faleš... A ona se cítila nesmírně zrazená, protože jim oběma věřila. Zvláště Vallenovi... Tolik se v něm zklamala. Měla ho za čestného muže, ale místo toho byl pravým opakem. Zneužíval té situace úplně stejně moc jako Kirra, oni oba věděli, s čím si zahrávají a přesto v tom pokračovali. Jak dlouho je všechny plánovali vodit za nos? Hrát si na bohy? Divila se, že je za to skuteční bohové nepotrestali.

Žena jí opět strhla hlavou a ponořila ji do vody. Demetria stihla jen naprázdno vykřiknout, ale voda její hlas kompletně pohltila. Znovu se začínala topit, mžitky před očima se roztančily jako plamínky světla, vrhající kolem ní temné stíny, které připomínaly odlesk jejích skutečných chyb a prohřešků. Její démoni pomalu vyvstávali na povrch, připravení si hrát. A ona nemohla dělat nic, vůbec nic. Jenom se tomu poddat a tiše trpět. Síly jí mizely závratnou rychlostí - a když ji znovu žena vytáhla na vzduch, sotva se nadechla.

„Nebyli to bohové, ale draci,“ zachraptěla téměř bezhlasně. Místo slovní odpovědi jí přiletěl tvrdý úder, který ji trefil do čelisti. Hlava se jí přitom vychýlila na stranu, v puse se jí objevila hořká železitá pachuť. Sotva vyplivla na zem trošku krve, pootočila hlavu zpět k ženě a věnovala jí vzdorovitý pohled. V sytě zelených očích jí přitom zářila nejen magie, ale také poslední záchvěvy síly, které v sobě ještě dokázala jako zázrakem nasbírat.
„Falešní bohové, nic víc. Neměli jsme je uctívat, jenom nás zneužívali. Nás všechny - přiměli nás v ně věřit, ale ve skutečnosti pro nás nic neudělali. Jenom nás tahali za nos a bavili se naší nevědomostí. V jejich domovině by na ně také nebyli pyšní. Byli to prachobyčejní podvodníci.“

Jenom to dořekla, někdo ji zezadu chytil za ruce a rychle jí je svázal pevným lanem. To samé udělal i s jejíma nohama - a jí až v tu chvíli došlo, co mají v úmyslu. Rychle sebou začala cukat ve snaze se z provazů vymanit, ale byly příliš pevně utažené. Doslova cítila, jak se jí zařezávají do kůže.
„Vhoďte ji do vody, dostane přesně to, co si zaslouží,“ ozval se jí za zády hlas, než ji dva lidé popadli a trošku ji rozhoupali, než ji jednoduše hodili na led. Ten se pod jejím dopadem okamžitě prolomil a ona spadla zpět do ledové vody, naprosto bezbranná a neschopná plavat. Klesala níž a níž, mohla jenom pozorovat ten chabý záblesk světla nad sebou, který pomaličku mizel, jak se za ní hladina uzavírala plujícím ledem.

Užuž pomaličku přivírala oči pod vlivem nedostatku kyslíku, když se led na hladině probořil a do vody vklouzlo obrovské tělo čehosi. Ona spatřila jen temně rudou šmouhu, která ji neohrabaně popadla a vyzvedla z vody. Než se nadála, byla venku z vody - a pěkný kus nad zemí. Stále byla na pokraji mdlob, proto jen nepatrně zaklonila hlavu a pohlédla na krvavé šupiny, než jí došlo, co se vlastně stalo. Vallen. Netušila, co ho přimělo se vrátit, ale zachránil ji... Nejspíš vina. Doufala, že ho to řádně sžírá, protože to co provedl mělo nedozírné následky.

Když pořádně přišla sama k sobě, ležela na břehu jezera a zírala do těch temně hnědých očí. Stál kus od ní a vyfukoval obláčky kouře, které se ve vlnkách valily po okolí. V téhle podobě to byl on, skutečně on. Byla vidět jeho skutečná a odvrácená tvář, kterou jen tak neukazoval. Jakkoliv dokázal být okouzlující a pozorný, ve skutečnosti měl dokonale prohnilé jádro. Byl to rozený bojovník... Ale především zabiják. To bylo něco, čím Demetria z hloubi duše pohrdala, ale tehdy to netušila. Ne, nevěděla o tom. To až v momentě, kdy ho viděla popravovat zbloudilé lidské vojáky. Tehdy spatřila jeho skutečnou tvář a probudila se z té představy, že byl dobrý.
V ten moment si musela pokládat jedinou otázku: proč ji zachraňoval, když na ni vzápětí hleděl, jako kdyby ji chtěl roztrhat na kusy. Dokonce na ni vycenil zuby a temně zachrčel, pomalu se přibližujíc jejím směrem. Nepatrně do ní přitom dloubl drápem na tlapě, čímž jí přiměl ucuknout.

Demetria začala tiše odříkávat jednoduché kouzlo, které jí rozplétalo provazy, kterými byla spoutaná. On se k ní mezitím přiblížil natolik, že se jí dotkl tlamou. Znovu přitom vycenil zuby, ofoukávajíc ji novou vlnou kouře. Tiše se rozkašlala, když to udělal. Tou dobou už byly ale naštěstí provazy rozvázané, takže bezmyšlenkovitě vyrazila proti němu, dotýkajíc se jeho čumáku dlaní. Když mu tělem projel ostrý záchvěv magie, potřásl hlavou a ona toho využila k tomu, aby sklouzla pod něj. Tehdy jen našla místo, o kterém věděla, že ho tam zasáhl jeden z lidských vojáků a bezmyšlenkovitě do té rány zaryla ruku. Odpovědí se jí stalo mocný dračí ryk.
Zatímco rukou setrvávala v jeho ráně, prsty přejela po čemsi kulatém a maličkém. Rychle to nahmatala a ruku vytáhla ven. Ve zkrvavené dlani držela perlu velkou jako ořech, zamatlanou od krve. Rychle ji otřela o lem svých šatů a rozhlédla se, uvědomujíc si, že Vallenovo tělo zmizelo. Místo toho jí pohled padl na Tongi stojící kousek od ní - a na Rasmusovi s Raniou, kteří se k sobě tiskli opodál. Bezmyšlenkovitě se vydala k čarodějnici a podala jí perlu, než došla za Rasmusem a Raniou.

Najednou se místo kolem mě začalo úplně měnit. Byla jsem z toho hrozně vyděšená ale pak mě to přešlo. Byla jsem doma. Na svém ostrově. Stál předemnou můj otec a opakoval mi přesně to co říkal při jedné z posledních návštěv. "Nikdy nelez do vody! Nikdy. Utopili by tě. Jsi kříženec a tak tě nesnáší." Ta slova se v hlavě ozývala pořád dokola. Jako ozvěna. A hrozně bolela. Znovu se objevil ten pocit že zůstanu navždy sama. Ale potom jsem si vzpomněla na Demetriu a na to že nejsem sama. Na to že jsem tu za nějakým účelem. Tady nikde perly nebyly ale bylo zcela jasné že se perly obvykle vyskytují ve vodě a tak jsem se do ní rozběhla. Plavala jsem dál od ostrova a koukala jsem se pod nohy jestli nezahlédnu něco blyštivého. Něco jsem zahlédla když se kolem mě začali pohybovat vodní lidé. Rozuměla jsem jejich řeči až moc dobře. Svolávali další. Kdybych nebyla napůl vodní tak mě utopí. Jsem nečistá. Všichni mi to vyčítali a chtěli mě potrestat. Snaha vymanit se z jejich sevření byla marná. Musela jsem se jim vydat napospas. Pomalu už jsem se loučila s životem když mě vytáhli nad vodu a odvedli na pevninu. Na ní stáli lidé s špičatýma ušima. Elfové. Dívali se na mě se stejným opovržením. Silné paže vodních už mě nedrželi. Všichni jen stáli okolo a hlídali aby mě nenapadlo utéct. Klekla jsem si na zem a brečela jsem. Byl to strašný pocit. Byla v tom všechna ta bolest. Věděla jsem že se to jednoho dne stane. Byl to můj konec.

Nezemřela. A popravdě... docela ji to překvapilo, aby byla upřímná. Když už se obrovská okřídlená kočička (ano, kočička... akorát s třímetrovým rozpětím křídel a ostrými drápy i tesáky, klasický domácí mazlíček, že ano?) přiblížila na dosah a ona zůstala jenom s nataženou rukou a modlící se ke všem božstvům Nescory – a snad i k těm, ve které už ani dávno nikdo nevěřil, k těm, kteří byli staří dost na to, aby si je pamatovaly jenom ty staré zaprášené knihy, které v dětství tolik ráda tajně v otcově knihovně četla –, aby to bylo rychlé a pokud možno bezbolestné.
Ale bolest nepřišla. Ani smrt.
Místo toho se jí o dlaň otřely hedvábně jemné pysky díky tomu, jak si od ní kočka přebrala zlatý klenot a slupla ho jako čerstvou malinu. A poté... začala prostě vrnět. To obrovské, ebenově černé monstrum se jí zkrátka otřelo o boky, zapnulo vrnění na maximum (trochu to připomínalo tlumenou sbíječku [znají v Nescoře sbíječky? ]) a mrskalo dlouhým ocasem spokojeně ve vzduchu. A... dobrovolně k ní natáhla hlavu, obnažila před ní svůj krk a nechala ji si s údivem (a stále ještě malou dávkou obav) sejmout z obojku velikánskou perlu.
Když ji držela v ruce, vnímala, jak je hladká a chladná. Přišlo jí to, jako kdyby byla uvězněná v pohádkové knize, kde hrdinský skutek a získaný předmět zaplaší a zkrotí nestvůru, osvobodí princeznu (tuhle část měla z pochopitelných důvodů asi nejvíce v oblibě...) a nechá je odejít vesele do západu slunce. To jediné, co se tady neshodovalo s pohádkou, byl fakt, že tohle rozhodně nebyla poslední zkouška, kterou budou muset podstoupit. Čekaly je ještě dva úkoly... a bylo by naivní čekat, že by to bylo snadnější než tohle. Naopak, první úkol bývá ochutnávkou. A ona málem zemřela už nyní.
Tohle bude ještě zábava.

Otočila se... a najednou se ocitla v objetí Armani. Možná by měla být trochu rozpačitá, že se k ní elfka natiskla jenom spoře oděná v látce spodního prádla, ale to ji netrápilo. Viděla už z ní dost na to, aby ji tohle nijak nepohoršovalo. To, co ji spíš trápilo, bylo, že v zádech celou dobu cítila upřený pohled divoké okřídlené kočky. Bohové ví, kdy jí zase hrábne a skočí jim po krku. Ale to teď neřešila, její šperk jim dal nějaký ten čas, který si mohly ukrást pro sebe. A to chtěla využít.
„No vidíš. Ale žiju. Tak snadno se mě nezbavíš," zakřenila se směrem k Armani a poté se k ní na okamžik přitáhla, lípla jí na rty krátký, ale útěšný polibek. Doufala, že ji to trochu přesvědčí, že jsou skutečně v bezpečí. Nejraději by takhle setrvala celé věky a už nikdy prostě neodešla, nepustila ji ze zajetí své náruče, a tak si to na úlomek věčnosti povolila. Ukradla jí ze rtů společně s dalším polibkem i trochu horkého dechu a pousmála se z té krátké vzdálenosti, která je dělila.
Když se poté chtěla otočit zpátky, zjistila, že kočka mezitím beze stopy zmizela, nechávaje po sobě jenom velkou perlu, kterou Lya svírala v ruce.

Nikdy jsem elfy neviděla a proto byl pohled na ně o to zajímavější. Byli zvláštní a vypadali moudře. Rozhodně jsem v nich neviděla takovou podobu jako ve vodních. Uklidňit se nebylo příliš těžké. Všichni jen stáli okolo mě jako by zapomněli pokračovat. Sebrala jsem zbytky odvahy a prohlížela jsem si je z blízka. Vodní byli daleko útočnější. Všichni elfové tady jen stáli a přemýšleli. Jeden z nich vzal luk a chtěl na mě vystřelit. Šíp letěl přímo na mě ale z neznámého důvodu se silně vychýlil těsně předemnou a zabodl se do země. Některé elfy to nepřekvapilo ale mě ano. Možná to bylo tím že to nebylo skutečné. Snažila jsem se uvědomovat si že jsem pořád u čarodejnice a tak nejsem v ohrožení života. I tak mě ten útok rozčílil. Moje ruce začaly bez mého přičinění dělat nejrůznější pohyby. Vůbec jsem netušila co se děje a dříve než jsem si to stihla srovnat v hlavě se na všechny elfy v okolí spustily velké kroupy. Elfové pomalu zmizeli a s posledními kroupami dopadla na zem i svítivě bílá perla. "Myslím... Myslím že umím čarovat" řekla jsem tak nějak všem okolo když iluze zmizela a já mohla svou perlu odevzdat.

Čarodějnice pozorovala počínání všech těch odvážných duší, které za ní přišly s nějakou žádostí.
Mnoho z nich nebylo schopných perlu najít, ale ty, na které skutečně sázela... Nespletla se v nich. Tak, jak předpokládala, její vybraná skupinka dokázala perly najít a byli připravení podstoupit její druhý úkol, který nebyl o nic snazší. Vlastně byl dost možná podstatně horší, než to, čemu museli čelit, aby získali svoje perly. Její svědomí to ale nijak netížilo - nebyla ten typ člověka, co by se trápil kvůli ostatním. Ne. Ani když jejím ovečkám hrozilo smrtelné nebezpečí, nehnulo to s ní. Byla to pro ni jenom zábavná podívaná, nic víc. To oni od ní něco chtěli a očekávali, museli pro to také něco obětovat, ne? Nic na světě nebylo zadarmo, zvláště ne tak specifické kouzelné služby, jaké ona nabízela. I proto se náramně těšila, až je všechny pošle zpět v minulosti, aby otestovala sílu jejich myslí a duší. Kdopak se tentokrát zlomí? Měla předem vytipované, kdo byl ke zlomu nejnáchylnější, ale nic na sobě nedávala znát. Konec konců, nebyla tam od toho, aby je demotivovala a shazovala. Spíš naopak.

„Výborně, nezklamali jste mě,“ pronesla nakonec, když jí všichni odevzdali svoje perly. Sotva je všechny sklidila do koženého váčku, který si připevnila k opasku, přejela po všech přítomných svýma nebezpečně vyhlížejícíma očima, ve kterých se jí nepatrně zablýsklo. Čekala je ta těžší část, teď už skutečně začínalo přecházet do tuhého. Něco jiného bylo projít jejími úlisnými nástrahami, halucinacemi a nebezpečí, které číhalo z lesů, tentokrát byl jejich nový nepřítel jejich vlastní paměť. Proti tomu se už moc bránit nešlo. Fyzická síla ani magie jim pomoct nemohly. Ani rozum a schopnost přizpůsobit se situaci. Tentokrát testovala sílu jejich ducha, ne jejich zdatnost.
„Přejděme k druhému úkolu, hm? Všichni si vezměte šálek,“ pokývla hlavou směrem ke stolku s brusinkovou šťávou rozlitou v drobných šálcích. „Vaším dalším úkolem bude projít svojí nejtěžší vzpomínkou. A v tom vám nepomůže ani potlačená paměť nebo ztracené vzpomínky... Jakmile se napijete, přijdete zpět k tomu, co jste dost možná ztratili. Jestli vzpomínku poté znovu potlačíte, to už je jen na vás, ale nemůžete se ubránit tím, že jste o ni přišli a díky tomu byste čelili slabší vzpomínce, tak to nefunguje. Ta šťáva osvěží vaši paměť a přivede vás hluboko do skrytu vaší vlastní mysli, kde si budete muset znovu vybojovat svůj nejtemnější a nejbolestivější moment. Nemůžete nic změnit, všechno půjde úplně stejně jako původně. Ti silnější z vás si možná uvědomí, že procházejí vzpomínkou a budou schopní díky tomu lépe odolávat, ale jistě se mezi vámi najdou tací, kteří se nechají strhnout proudem hrůzy a budou všechno prožívat úplně stejně čerstvě jako poprvé, bez sebemenší potuchy, že se jedná o minulost. Hodně štěstí, moje ovečky. Budu vás bedlivě sledovat, uvidíme, kdo z vás má na to, aby postoupil k poslednímu úkolu...“

Zatímco seděl na zemi a tiskl se k Ranie, čarodějnice překročila k dalšímu úkolu. Měli vypít jakousi šťávu a prožít znovu svoji nejhorší vzpomínku - což Rasmuse okamžitě přimělo se ošít náhlým záchvěvem chladu. Věděl moc dobře, co ho čeká. A nebyl na to ani v nejmenším připravený... Jak by také mohl? Byla to ta nejtemnější chvíle jeho života, byl to moment, který pohřbil hodně hluboko uvnitř sebe. Tak hluboko, aby ta vzpomínka už jen tak nevyvstala na světlo světa. Tentokrát tomu ale utéct nemohl, nemohl tomu vzdorovat. Nesměl si to dovolit, kvůli Demetrie.
I proto bezděky pohladil Raniu po mokrých vlasech, než se zvedl a došel jako první k čarodějnici, přebírajíc si šálek s ovocnou šťávou. Ten automaticky pozvedl ke svým ústům, bezmyšlenkovitě polykajíc tekutinu. Sotva mu sklouzla do žaludku, šálek mu vyklouzl z ruky a on udělal několik vrávoravých kroků, zatímco se s ním točil celý svět. Čarodějčina chatrč se rozpila v nesourodou změť barev, než kompletně ztratil půdu pod nohama a propadl se do husté temnoty svojí vlastní mysli.

Když znovu přišel k sobě, stál na schodech v panství. Rukou křečovitě svíral tepané zábradlí, celý se třásl. Věděl moc dobře, co spatří, pokud se podívá dolů pod schody - ale nebyl schopný to udělat. Nebyl připravený, nemohl. Nedokázal to. Pomaličku se v něm totiž probouzely dávno pohřbené pocity a jako v řetězové reakci se mu odemykaly další a další vzpomínky, které dohromady tvořily nesourodý vír chaosu, jež dráždil nejen jeho duši a mysl, ale i srdce. To bušilo mocně a rychle. Cítil každý úder až ve spáncích, jako kdyby měl místo lebky kovadlinu, do které bilo kladivo.
Měl pocit, jako kdyby na schodech postával dobrých pár desítek minut, ale vzhledem k tomu, že se nacházel hluboko ve svém podvědomí si nemohl být ani v nejmenším jistý, zda bylo jeho vnímání času nezkreslené. Dost možná tam byl teprve pár minut, možné ale bylo to, že tam vězel hodiny. Neexistoval žádný způsob, jak se dozvědět pravdu - pokud by se mu konečně nepodařilo pohnout se vpřed a projít celou vzpomínkou. Když už se konečně dal do pohybu a pomaličku scházel jeden schod za druhým, s každým dotekem podrážky jeho bot se v něm ozývala nová vzpomínka. Pamatoval si na tu kočku. Pamatoval si na svého koně. Pamatoval si na to, jak ho Theoran přiměl stát u krbu a držet v plamenech ruku tak dlouho, dokud mu kompletně neohořela. Znovu cítil příborový nůž ve svém stehně.

Chvíli mu trvalo, než sešel až úplně dolů a stanul tváří v tvář té hrůze, kterou napáchal. Spatřit znovu otce, jak bezvládně leží v kaluži vlastní krve a je celý rozbitý a pokroucený bylo... Nepříjemné. Už jen z pohledu na jeho tělo se mu obracel žaludek - nebylo to sice kvůli tomu, že by byl vůči násilí slabý, bohové ne. Jeho tolerance byla značně vysoká, ale když si uvědomil, že tu spoušť způsobil on... Cítil se jako neřízené monstrum. Monstrum, ke kterému měl tendence sklouzávat. Ta příšera žila uvnitř jeho srdce, krmila se na jeho krvi a slzách a byla schopná čekat celé měsíce, ne-li roky, než mohla konečně převzít vládu nad jeho tělem a provést něco hrozného. Rasmus se tomu všemožně snažil zabránit, ale pokaždé se to monstrum utrhlo ze řetězů mnohem rychleji, než jej stihl zarazit - a on poté mohl jenom zkoušet napravovat škody, které napáchalo. Napravovat a smiřovat se s tím, že je to jeho nedílná součást.
Věděl moc dobře, co mělo následovat. Věděl, že se zvedne ze země a uvítá ho. Snad si mě ještě nezatratil, synáčku? Bude v částečném rozpadu vzhledem k tomu, jak silnému náporu magie byl vystavený. I přesto se ale bude moct pohybovat, mluvit... A k Rasmusově smůle nejen to.

„Pojď ke mě, obejmi svého otce, Rasmusi.“ Cítil, jak ho jímá hrůza, zatímco se k němu pomaličku přibližoval. Srdce se mu bolestivě stahovalo a on doslova cítil to, jak mu krev zurčela v hlavě. Téměř jako kdyby to nebyl jemný proud tekutiny protékající tenkými žilkami a vlásečnicemi, ale jako kdyby to byla velká a mocná řeka zuřící v samotném nitru jeho lebky. Chtělo se mu křičet, utíkat, bránit se. Ale věděl moc dobře, že průběh vzpomínky změnit nemůže - něco takového vyžadovalo neuvěřitelné množství síly a jistý trénink, který on postrádal. Mimo toho je čarodějnice varovala, že všechno bude postupovat přesně podle původního průběhu, neexistoval absolutně žádný prostor pro zásahy a změny. Rasmus s tím byl svým způsobem smířený... Ale přesto ho to ničilo.
Když na svých ramenou ucítil jeho dlaně, automaticky se mu v hlavě rozezněl jeho hlas. Udělám z tebe muže, Rasmusi... Třásl se jako osika, když ho natiskl hrudí i tváří na studenou zeď. Byl se svým osudem smířený, téměř byl i připravený. Věděl moc dobře, co musí udělat, aby tu příšernost přečkal. Musel se kompletně oprostit od svého těla, přimět svoji mysl povznést se nad fyzické bytí a utéct pryč, tak daleko, jak jenom bude moct. V průběhu svého života už to praktikoval mockrát, věděl moc dobře, jak přesně na to. A jasně si uvědomoval, že tohle je jeho jediná šance, jak to přečkat v relativním zdraví.

Tentokrát necítil otcovo tělo tisknoucí se k tomu jeho. Necítil bolest, kterou mu způsoboval, nevnímal jeho hrubé doteky. Místo toho tomu všemu přihlížel jakoby zpovzdálí, odpoutaný od svého mučeného těla. Zatímco pozoroval Theoranovo chátrající tělo padající zpět k zemi, jeho oči zachytily ale i něco jiného... Figuru postávající na samotném konci chodby, která scenérii před ním sledovala úplně stejně jako on, jen s viditelným pobavením. Když už se obraz začínal rozpadat a Rasmus se rychle rozeběhl vpřed, aby zjistil, o koho jde, stihl spatřit jen tlumenou stříbřitou záři, než se celá jeho vzpomínka změnila ve změť kouře a barev. Jakmile přišel k sobě, ležel na zemi s napůl vylitým šálkem kousek od něj a Raniou sklánějící se nad ním.
Jakmile mu pohled padl do těch sytě modro-zelených očí, něco uvnitř něj sepnulo a zapadlo do sebe. Nedokázal to přesně identifikovat, ale měl pocit, že mu něco uniká - zároveň ho ale pohlcovala především uchvátila ta barva moře, kterou upřímně miloval. Rania vzala jeho tvář do dlaní a on zachytil její pohybující se rty, neschopný rozpoznat jednotlivá slova. Když si ho jednoduše přitáhla k sobě a položila si jeho hlavu na hruď, potlačujíc slzy, bezmyšlenkovitě ji jednou rukou objal, příliš paralyzovaný na to, aby dokázal promluvit.

Držela ho pevně, téměř křečovitě. Bála se ho pustit, protože byl najednou úplně ledový na dotek - obávala se, že pokud ho pustí, rozpadne se na milion maličkých kousíčků, které by dohromady už nikdy neposkládala. Slyšela čarodějnici stejně dobře jako on, ale neměla sebemenší tušení, jaký to na něj bude mít vliv. Co viděl? Čím si musel projít? Zatímco ztratil vědomí, třásl se jako osika. Po celou dobu ho držela za ruku, mluvila na něj a nehnula se od něj. Dokonce na sobě cítila i Demetriin znepokojený pohled, který ji rozhodil ještě více. Pokud se i ona obávala... Co za zrůdnost musel znovu navštívit a prožít? Nechtěla, aby si to pamatoval, chtěla ho toho zbavit, přimět ho zapomenout. Věděla moc dobře, že na to aby něco takového dokázala by jí musel vpustit do svojí hlavy, kompletně se jí otevřít - a to bylo něco, co Rasmuse děsilo až do morku kostí. Nikomu nevěřil natolik, aby se svěřoval o tom, co se mu honí hlavou. O svém životě nemluvil téměř vůbec.
Mohla jenom doufat, že jí bude důvěřovat dost na to, aby ji k sobě pustil blíž. Do té doby měla v úmyslu ho neopustit, nenechat ho v tom samotného. Jakkoliv se totiž zdál být nesmírně silný a schopný ustát kdejakou bouři, i on měl city. Jakkoliv se občas zdál být jako z kamene, opak byl pravdou - a Rania moc dobře věděla, že Rasmus byl uvnitř jako raněné zvíře, které potřebovalo péči, ochranu a lásku. Ona byla připravená nad ním držet ochranné křídlo tak dlouho, jak to jenom potřeboval... Ale bála se, aby ji od sebe neodstrčil.

„Jsem v pořádku,“ ozval se poněkud nakřáplým hlasem Rasmus, než k ní pozvedl oči a opřel se čelem o to její, tiše vydechujíc. Automaticky sklopila řasy a pohladila ho po tváři, než pevně semkla rty k sobě a váhavě ho políbila do vlasů. Nechtěla ho opouštět, ale cítila potřebu ho následovat, protože věděla, že tolik síly v sobě znovu už nenastřádá. Když v jeho očích nenašla ani sebemenší náznak nesouhlasu, pomaličku ho pustila a zvedla se, vykračujíc k čarodějnici. Ta jí věnovala pobavený úsměv, než jí podala šálek.
„Hezky do dna... Voděnko.“ Rania užuž pila, když ji zarazilo to oslovení. Jakmile sklonila šálek, nespatřila čarodějnici, ale Rasmuse - ale jeho tvář se měnila, pokřivovala. Chvíli to trvalo, než se ustálila a ona stanula tváří v tvář muži, kterého připravila o život... Garrettovi. Okamžitě se celá roztřásla, když ji silná vlna magie strhla dozadu a vyvrhla zpět v lesích.
Plíce jí zaplňovala oblaka kouře, zatímco se zoufale snažila uvolnit pouta, která ji držela v šachu natisknutou na dřevěný kůl. Ačkoliv si matně v koutku duše pamatovala, že je to vzpomínka a že přežila, velice rychle se v ní hromadila panika a ona propadla zoufalému vzlykání, na což Zorean reagoval spokojeným přivřením očí, jako kdyby poslouchal tu nejsladší hudbu na světě. Ještě než se jí ale plameny stihly pořádně dotknout, polil ji známý mráz, který veškerý oheň udusil - a ona svoje pouta jednoduše rozbila, padajíc do trávy.

Než se nadála, byla na útěku. Běžela bosa napříč lesem, větvičky a popínavé stonky ostružiní ji škrábaly o kůži, vytvářejíc drobné krvácející šrámy, ale nezastavila se. Nemohla. Věděla moc dobře, že pokud zpomalí nebo zastaví, zemře. Až když dosáhla k jakémusi jezeru si sáhla na samotné dno svých sil a padla na zem, choulíc se do klubíčka. Periferním viděním postřehla Zoreana a jeho muže, jak se k ní přibližují - a v ten moment na svém rameni ucítila čísi ruku.
Věděla, že tenkrát se pořádně nepodívala, ale tentokrát to udělala. Po nesmírně dlouhé době znovu hleděla do těch temně hnědých očí, které pro ni dříve skýtaly bezpečí a lásku. Zírala na rty, které tolikrát líbala, ale nebyla schopná rozeznat slova, která formulovaly. Tentokrát věděla, že je to on. Garrett. Muž, kterého milovala. Ale i přesto všechno cítila, jak se jí samovolně zvedá ruka a jak se proti němu ohání silným závanem ledové magie, která pro něj znamenala konec. Nemohla tomu zabránit, nemohla to změnit... Musela to jenom přijmout. S tou myšlenkou zavřela oči.

„Ššš, je to dobré.“ Jakmile oči znovu otevřela, měla hlavu položenou na jeho klíně a on ji hladil po vlasech, tak jako dřív. „Můžu tě toho zbavit, Ranio. Pokud si to budeš přát, stačí jenom říct, dobře? Jsem tu pro tebe, nejsi na to sama.“
Tiše polkla, než nepatrně pokývla hlavou a zavřela oči, aby zahnala vizi Garretta blížícího se k ní.
„Udělej to, prosím,“ špitla se zavřenýma očima, které se jí pomaličku plnily slzami. Nebyla schopná na sobě dál nosit tu tíhu, táhlo ji to ke dnu a ona si jasně uvědomovala, že pokud to bude muset snášet dál, kompletně ji to zničí. Potřebovala to, museli to udělat. Byl to jediný způsob, jak mohla zajistit to, že ji to v budoucnu znovu nepotopí.
Rasmus se tiše nadechl a letmo se dotkl jejího čela, ponořujíc se hluboko do jejích vzpomínek. Rania cítila jen jeho přítomnost, jeho teplo - a to, jak ji pomaličku opouštěla část její bolesti, kterou si tolik let nosila zamčenou a pohřbenou v sobě.

Nijak zvlášť se nehrnula do toho, aby šla jako první. Věděla moc dobře jaké to je, vracet se do víru svých vzpomínek a být dočasně uvězněná ve svojí hlavě.
Kolikrát tohle také dělala pro druhé? Pomáhala jim překonat traumata, učila je vyrovnávat se s nejrůznějšími věcmi a občas nuceně zasáhla přímo do centra jejich vzpomínek, pokud jim nebylo jak jinak pomoci. Sama byla čarodějnice, takže tyhle triky znala. Byl to ale také jeden z důvodů, proč se jí do toho krutě nechtělo. Neměla sebemenší tušení, co ji čeká na dně toho šálku - jakkoliv už věděla, co se jí stalo, měla pořád nějaké mezery. Nerozuměla úplně všemu, některé věci nedávaly smysl. A jiné zase příšerně bolely nehledě na to, jak dlouho už to bylo. Prožít to znovu znělo jako ztělesněná noční můra... Ale měla snad na výběr? Přišla žádat o druhou šanci, teď nemohla couvnout. Nebyla tak slabá. Spíš naopak.

Neochotně odtrhla pohled od Rasmuse, který právě zbavoval Raniu bolesti. Jasně vnímala to, jak se mu přitom třásly ruce, které měl zakryté koženými rukavicemi. Už si ani pořádně nedokázala vybavit, jestli ho někdy viděla bez nich... Věděla jenom, že byly jeho nedílnou součástí, že je neodkládal. A že pro to jistě měl nějaký dost dobrý důvod, jež se bohužel ztratil v tom chaosu v její hlavě. Možná, že pro ni ten výlet do minulosti bude přeci jen v něčem i přínosný - mohla by si trošku porovnat myšlenky a dát do pořádku časové vnímání... Když ale měla přímo před očima to, co ta jedna cesta udělala s jejími přáteli, ta vratká sebejistota ji poměrně rychle opouštěla. Rasmus rozhodně nebyl ten typ člověka, co by sebou nechal snadno otřást. Nedával to na sobě najevo, všechno nosil v sobě pod spoustou a spoustou zámků, dokud prostě... Neztratil svoji kontrolu a všechny jeho řetězy nepukly. Stalo se právě tohle? Protože už předtím nevypadal moc dobře. A Rania na tom rozhodně nebyla o nic lépe.

„Drž se jí, oba to potřebujete. Za chvíli jsem zpátky.“ Bylo to jen krátké konstatování, ale když se její oči setkaly s těmi Rasmusovými, cítila v tom pohledu mnohem víc, než by dokázala vyjádřit jakákoliv obsáhlá věta. Nepatrně pokývl hlavou a natáhl k ní ruku s pootevřenou dlaní, což ji přimělo poněkud překvapeně zamrkat. Nemohli se dotýkat, ona byla duch a on byl... Naživu. Ale i přesto ji cosi přimělo ho napodobit a přitisknout vlastní dlaň k té jeho, třebaže díky svojí nehmotnosti jen projela skrz.
Rasmus se na ni nepatrně pousmál a v očích mu zajiskřilo. Ačkoliv se na něj zlobila, vlastně zuřila... Nedokázala se mu ubránit. Koutky rtů jí samovolně vyjely o kousek výš a ona rty naznačila: Díky. V hlavě jí přitom vyvstala vzpomínka na to, jak spolu přečkávali noc v lese krátce poté, co se poprvé potkali. Tehdy neměla sebemenší tušení, že se z toho okouzlujícího podivína stane její nejlepší přítel... Přítel na život a na smrt.

Šouravým krokem došla k čarodějnici a bez otáček jí pohlédla do očí. Tu šťávu vypít vlastně nemohla, byla mrtvá. Neměla tělo, na které by mohl její lektvar fungovat. Ale přesto...
Nepatrně semkla rty k sobě, než s tichým nádechem zavřela oči, upadajíc hluboko do nitra svojí duše. Věděla moc dobře, že to dokáže udělat sama, i bez čarodějčiny pomoci. Sice to na sobě nikdy nezkoušela, ale postup znala bezpečně. Krok za krokem sestupovala do svého podvědomí, vracejíc se až ke svojí poslední skutečně zakořeněné vzpomínce. V její vizi to byla rudá skvrna zářící ve tmě, ke které se pomalu, s narůstající nejistotou, přibližovala.
Nechtěla to udělat... Ale musela, věděla to. A jak se blížila a čím dál jasněji slyšela ten křik a zurčení vody, tím víc se bála, co na druhé straně objeví... Až na ni dosáhla.

Cítila to, jak se schyluje k dešti. Obloha byla zamračená a slunce se skrývalo pod oblaky, což dokonale nahrávalo jejím dračím přátelům, kteří tou dobou už byli na cestě. Ona tou dobou usilovně přemýšlela, jak přesvědčit svoji vlastní vesnici, aby přestali slepě věřit lhářům - jakkoliv k nim oběma cítila hlubokou náklonnost, nemohla přihlížet tomu, jak všichni kolem ní pomaličku propadají davovému šílenství a odklánějí se od skutečných bohů, kteří nad nimi tolik let drželi ochranou ruku.
Proč to vůbec udělali? Nejspíš jim dělalo dobře, že byli tak důležití. Viděla to jasně na Kiřře, která si svoji dávku obdivu užívala. Ale Vallen... Měl pochybnosti, cítila to. Držel se o něco více zpátky a býval zasmušilý. I když ho jeho sestra občas vtáhla do víru dění a dokázala ho přimět odhodit zábrany, stejně na něm byla znát jistá dávka napětí. Demetria nemohla říct, že by ho znala, to rozhodně ne. Ale když ho po večerech brala za ruku a odváděla k sobě domů, protože nechtěla, aby odlétal sám, viděla mu na očích něco... Povědomého. Svým způsobem si byli podobní, což byl ostatně nejspíše jeden z důvodů, proč mezi nimi panovala tak silná přitažlivost. Ačkoliv byl jejich vztah založený převážně na vzájemné domluvě a právě přitažlivosti, nikdy to nebylo vyloženě jen o sexu. Alespoň pro ni ne. Toužila ho poznat, přimět ho, aby se jí otevřel. A něco uvnitř ní neustále bojovalo s tím, jaký byl. Vnímala jeho ranění, ale zároveň bojovného ducha. To měli společné - klín mezi ně ale vrážela jeho krvežíznivost.

„Dem? Před chvílí se tu objevil Illian, hledal tě. A vypadal tak nějak... Zoufale.“ Něco uvnitř ní sebou trhlo, ale ona samotná se jen otočila od okna a věnovala vlídný úsměv svojí mladší sestře, která stála mezi dveřmi. Zrzavé vlasy měla v copu, do kterého jí Demetria zapletla luční květiny. Byla tak krásná... A ji vnitřně ničilo, že ji znovu viděla. Co s ní bylo v současnosti? Jak to zvládala? Jistě z ní vyrostla silná a krásná mladá žena, ale ona neměla šanci tu přeměnu pozorovat. Přišla o tolik... A ani nebylo jisté, jestli ji znovu uvidí.
„Půjdu za ním,“ odpověděla s pokývnutím hlavy, než prošla kolem ní a pocuchala jí vlasy. Niadee se tiše zahihňala, než za ní zavřela dveře a Demetrie se naskytl pohled na rodnou vesnici - ještě stále stojící na svém místě v původním stavu, kompletně nedotčenou. Cítila, jak se jí zmocňuje úzkost, když procházela uličkami lemovanými dřevěnými plůtky a mířila k domku, kde žil Illian. Všechno se jí pomaličku vracelo, zapadalo to do sebe a dávalo to smysl. Tenkrát spoustu věcí neviděla, byla zaslepená - a probudila se až příliš pozdě, než aby dokázala zastavit to, co se mělo rozpoutat.

„Demetrio, díky bohu. Musím s tebou mluvit, hned. Je to důležité.“ Illian zasekl sekeru do špalku, opatrně ji vzal za paži a odvedl dovnitř. I ten letmý dotek ji vyváděl z míry. Tak dlouho nic necítila, tak dlouho si neuvědomovala... Bylo zvláštní zase cítit něco fyzického, byť to vlastně nebylo skutečné. Byla to jenom vzpomínka, ale natolik silná, že měla pocit, že ji skutečně prožívá znovu se vším všudy. Cítila vůni koření i kouř vycházející z komínů. A cítila také dřevitou vůni, kterou měla spojenou právě s Illianem.
„Jde o ty dva. Já vím, že ty a on jste... Ale nemám z toho dobrý pocit. Viděl jsem je, jak se o něčem dohadovali za městem. Skutečně si nemyslím, že bychom je měli dál hostit -“ Toužila ho nechat dál mluvit, vyjádřit svoje obavy a dát mu za pravdu, ale faktem bylo, že nemohla změnit běh událostí. Nemohla. Musela jenom sledovat, jak mu samovolně položila ukazováček na rty a upřela pohled do jeho modrých očí, v kterých se zrcadlily obavy.
„Nemyslím si, že by byli nebezpeční, Illiane. Neublíží nám, o to se postarám. Ale v jedné věci s tebou souhlasím, také z toho nemám dobrý pocit. Promluvím se zbytkem vesnice a uvidíme, co se dá dělat. Slibuju, že se s tím pohne, uvidíš. Nemusíš mít obavy.“ Její přítel na ni jen nepokrytě zíral, když pomaličku sňala prst z jeho rtů a věnovala mu nepatrné pousmání. V tu chvíli si konečně uvědomila, proč se tolik bál: mnohem víc mu záleželo na ní, než na ostatním. A způsob, jakým ji jeho modravé oči pozorovaly... Lámalo jí to srdce.
„Půjdu s tebou, ve dvou to půjde lépe.“ Okamžitě zavrtěla hlavou, když to navrhl. A byla neskutečně ráda, že to udělala, protože moc dobře věděla, co mělo následovat. Pokud by tehdy šel s ní, potkal by ho úplně stejný osud... A to bylo něco, co by si nikdy neodpustila. Nezasloužil si to, nebyla to jeho vina.
„Zvládnu to sama, nemusíš se bát. To já jsem je sem přivedla, je také na mě, abych se o to postarala. Bude to v pořádku, uvidíš.“ S těmi slovy ho něžně políbila na tvář, než spěšně odešla.

Zbytek té vzpomínky se jí rozpíjel před očima, jako kdyby se jí její vlastní mysl snažila uspíšit ten příšerný zážitek, který ji čekal. Místo aby pozorovala svůj postup napříč vesnicí a rozmlouvání ke starším, slyšela jen útržky konverzace, než ji to vyvrhlo o kus dál... Krátce po příletu Vallena a Kirry.
Vesničané čekali na jejich vyjádření - její slova stačila na to, aby jim zasadila do myslí alespoň drobné semínko pochybností. Když ale draci stanuli konfrontaci, stalo se něco, s čím Demetria nepočítala. Kirra se bezmyšlenkovitě přeměnila zpět do svojí dračí podoby a postavila se na zadní nohy, vyvolávajíc dojem, že byla ještě mohutnější. Zatímco se takhle tyčila nad nic netušícími vesničany, vypustila z hrdla do vzduchu salvu horkých plamenů společně s hlubokým dračím řevem, naznačujícím hněv.
„Jak se opovažujete pochybovat?“ Ozvala se nakonec, probodávajíc všechny přítomné svýma pronikavě zelenýma očima. Vallen mlčel, celou dobu mlčel. Jenom přihlížel. „Budete poslouchat lovnou zvěř před skutečným bohem? Jste zatracený národ, příliš zaslepený a nevděčný, než abyste se hřáli naší ochraně. Uvěřili jste kacířce... A stihne vás za to stejný osud, jako ji. Odkláníme se od vás, nezasloužíte si cítit naši moc a vedení. Natož potom naši lásku.“ S těmi slovy roztáhla křídla a odletěla.
Vallen zůstal stát na místě a všichni na něj upřeně zírali, očekávajíc jeho reakci. On sklouzl očima k Demetrie, která stála kousek opodál jako k zemi přibitá. Doufala, že udělá správnou věc. Věřila mu. Ale on místo toho jen zavrtěl hlavou a beze slova se také přeměnil, odlétajíc pryč.
V ten moment jí došlo, jak příšerně slepá a hloupá byla. Celý ten vztah byl předem předurčený k pádu a tragédii - on nebyl schopný udržovat pouto s nikým jiným, než se svojí sestrou. Pokud čelil rozhodnutí, kdy musel dát přednost jednomu nebo druhému, vždycky by si vybral Kirru. A nikdy by toho nelitoval. A díky tomu jeho rozhodnutí... Zaplatila ona. A mnoho dalších lidí.

Všechno se to seběhlo hrozně rychle. Ani se nestihla nadát a někdo z davu začal vykřikovat, že se nechala zlákat temnotou a že ji musejí potrestat. Nemohla se bránit, nemohla dělat nic. Jen s hrůzou v očích sledovat, jak ji její vlastní druh táhne pryč se záměrem ji popravit. Neustále dokola opakovali, jak je zradila. Jak mohla. Proč to udělala. Házeli po ní kamení, bili ji. Škrtili. Topili. A ona to všechno snášela, protože moc dobře věděla, že to byl její trest. Ne trest od lidí, s kterými žila - ale trest od bohů, od kterých se skutečně odklonila. Neodklonila se ale od Kirry a Vallena, oslepla. To, co ji její paní Äyanaii naučila, vytěsnila ve slepém obdivu vůči muži, o kterém měla pocit, že by je mohl spasit, ale ve skutečnosti znamenal jejich zkázu.
Zatímco ji mučili a ona pomaličku ztrácela vědomí, v jednu chvíli koutkem oka zachytila Niadee běžící jejich směrem. Zoufale křičela její jméno a snažila se k ní probojovat, když ji někdo zezadu chytil a začal táhnout pryč. Nemůžeš jí pomoct, nemůžeš ji zachránit, slyšela najednou zřetelně. Nemůžu ti to dovolit. Odpusť, odpusť. Nedovolím, abys skončila jako ona. Když se jí konečně podařilo zaostřit na tvář onoho člověka, úzkost hnízdící uvnitř ní se mnohanásobně zvýšila. Byl to Vallen. Zakrýval Niadee oči a držel ji v náručí, zatímco ji táhl silou pryč. A ona by přísahala, že v tu chvíli viděla, jak bolestí zatíná čelist a oči se mu temně lesknou, prozrazujíc výčitky.

Když otevřela oči a ocitla se zpět u čarodějčina obydlí, cítila na sobě její pobavený úšklebek. Iritovalo ji to, ale nic na to neřekla - místo toho došla k Tongi a věnovala jí zmučený pohled. Nepřála si, aby s tím musela projít i ona... Ale nemohla to vzít na sebe, aby ji tomu ušetřila. Nebylo to v její moci. Něco je tam přivedlo, nějaká tužba, přání. A obě za to musely bojovat, pokud o to skutečně stály. Neexistoval tedy způsob, jakým by se tomu Tongi mohla vyhnout, pokud by to nechtěla úplně vzdát.
„Hodně štěstí, Tongi,“ špitla tiše. „Až to budeš pít... Mysli na něco hezkého. Nebude to trvat dlouho a budeš zpátky, zvládneš to. Jsi silná.“

Lya tušila, jak tohle bude muset zafungovat.
Byly s Armani dvě pro jedno jediné přání… a ona tušila už ze zmučeného pohledu, který se v očích bělovlásky objevil ve chvíli, kdy čarodějnice vysvětlila, v čem bude spočívat následující úkol. A když pro ně měla jenom jediný kalíšek s brusinkovou šťávou (Víte, jak se říká i malým dětem, aby nepřijímaly zvláštní nápoje z rukou podivných cizinců? Tady činila pravý opak toho, co jí vždy nevlastní matka kladl na srdce, až to bolelo.), byla rozhodnutá. Natáhla se po něm dříve, než to stihla Armani, a teprve poté promluvila. „Udělám to, dobře? Stačí, že tě ta zatracená kočka tak vyřídila. Jsi unavená, potřebuješ nabrat síly a připravit se na to, co může následovat,“ dodala neoblomně, než trochu zjihla, rysy jí mírně povolily a jemně zaškubala levým uchem, jak to dělávala, když se snažila někomu gesty omluvit. „Přísahám, že budu v pořádku. Máme jenom jeden kalíšek, bude to určitě stačit. Tak… prosím, počkej. Dobře?“
Nečekala, co jí na to dívka řekne, ne nebrala jako odpověď. Na okamžik se zase proměnila ve stín svého starého já – z Lyi, dívky bez minulosti, se stala Alyanna di Scorio, poloviční šlechtična a dcera smíšené krve (což by jí rozhodně přineslo víc slávy tam než tady v Nescoře, jak po svém příchodu zjistila docela brzy…) jednoho z nejmocnějších mužů její rodné země. Vrátila se do okamžiků, kdy se s Caemem proháněla v sedlech vysokých koní a svět jí ležel u nohou. Krev jí zazpívala – než ji realita zase stáhla na zem. Viděla, že lidé (a kdyby jen lidé) kolem se hroutili, když šťávu vypili, proto se usadila v kořenech nejbližšího stromu a zády se opřela o drsnou kůru, než do sebe na ex kopla magickou šťávu.

Svět se s ní několikrát zatočil, realita se vpíjela do snu, všechno bylo zářivě jantarové, světlé, až to bodalo do očí. Netušila, kde zakotví, těch nepříjemných vzpomínek nebylo koneckonců více. Mohla se ocitnout u chvíle, kdy schoulená za těžkým závěsem vyslechla, jak si otce podává jeho sluha a vyčítá mu, že zplodil bastarda – to byl způsob, jakým se vůbec dozvěděla o svém původu. V pouhých devíti letech. Mohla se ocitnout u chvíle, kdy ležela v náruči své nevlastní matky, objímala ji společně s Caemem tak těsně, že cítila každý mělký den – zvlášť ten poslední, který ze sebe vyrazila společně se slibem, že se zase někdy někde uvidí. Mohla se ocitnout u chvíle, kdy jí otec sdělil, že jí našel nápadníka – do čiré hrůzy, kdy začínala chápat, do čeho se to vlastně díky svému původu dostala.
Ale ne. Když otevřela oči, byla jinde. Úplně jinde.
Ocitla se uprostřed malé, zšedlé místnosti. Připomínalo to velmi mizernou chatrč – a když se Lya rozhlédla kolem a došlo jí, kde se to nachází, také jí došlo, že to není blízko od pravdy. Věděla, že se nachází v jedné z kůlen na zadní straně pozemků jejího otce. Dost daleko od panství, aby je tu nikdo nehledal – a zvlášť ne v té větrné a deštivé smršti, která panovala tam venku. Vzduch byl nasáklý pronikavým zápachem krve a bezmoci společně s pár léčivými tinkturami. To nejhorší bylo sice zažehnáno, ale stejně…
Vedle ní se hrbila pomačkaná, rozespalá lidská postava. Naraïa si nepřestávala jedním a tím samým pohybem stále dokola odhrnovat trochu delší tmavé vlasy z čela, zatímco pohledem klouzala po místnosti. Na rukou pořád měla bratrovu krev, ale nevypadala, že to by bylo to, co ji v tu chvíli trápilo nejvíce.
„Je v pořádku?“
Pokrčení rameny, nervózní kousnutí se do rtu. „Asi jo. Teda… spíš určitě. Je to idiot a nemá pud sebezáchovy, ale většinou se ze všeho dostane. Je příliš velkej nezmar na to, aby zaklepal bačkorama… a taky příliš tvrdohlavej mezek.“
„Dobře…?“
„Jo. Dobře.“
Sledovala tu konverzaci jakoby zpovzdálí, z pohledu třetí osoby, a ničilo ji, když pomyslela na to, co se mělo odehrát dále. Na vteřinu si dovolila o tok pochybovat, ale viděla na tváři svého vzpomínkového já, že zažívá přesně to, co tehdy ona. Tehdy… zdálo se to jako celé roky, ale věděla přitom, že to byly pouze slabé měsíce. Že to jediné, co ji od té vzpomínky dosud dělilo, byly ty vysoké zdi, co kolem vystavěla – než se z toho mohla zhroutit. Věděla, co se stane, z výrazu svého i z výrazu, který jí věnovala Naraïa – tvářila se plně stejně, s nádechem obav i nejistoty.
Modlila by se, aby nepřišlo to, na co vyloženě čekala, k čemu se právě vrátila, ale stejně by jí to bylo naprosto k ničemu – protože během následujících minut se rozrazily dveře, až s třesknutím podpořené vichrem z venku narazily do přilehlé stěny, a mezi rámem dveří se rýsovala vysoká postava, která během pár vteřin bez váhání vletěla dovnitř a zase za sebou s prásknutím zavřela. V Lye se sevřely vnitřnosti, když viděla své minulé já, jak se zoufale otočilo směrem k příchozímu, přičemž pohledem nervózně těkala mezi ním a vysokou tmavovláskou s bouřkovýma očima, která se vedle ní mírně přikrčila v obavách, že se bude muset bránit. S nervozitou staženým hrdlem se nadechla, aby působila klidně, ale když promluvila, hlas měla přiškrcený a chvěl se: „Caeme. Neměl bys tady být.“
Oslovený k ní vzhlédl a ihned poté se pohledem sklouzl po celé místnosti. Lya i na dálku vnímala, jak se tehdy bála, nemohla se o toho odpoutat, na to byla tíha té vzpomínky přílišná. A ona moc slabá na to, aby s tím něco nadělala. Hleděla do tváře svého bratra, klepala se jí kolena a čekala, až začne zuřit. Její minulé já alespoň netušilo, co za slova ji v příštích vteřinách potká, zatímco Lya, která jen přihlížela, cítila neskutečné prázdno. Věděla do detailů, co se bude dít, tahle noc jí zněla v uších v nočních můrách, které nemohla kontrolovat a z nichž se budila zbrocená potem a s hrdlem bolavým od křiku. Nechtěla to prožít znovu… Jenomže neměla na výběr. Při vzpomínce na to, kvůli čemu to dělá – při vzpomínce na Armani a její zoufalý výraz, když jí vysvětlovala, jak se má situace kolem ní a jejího bratra, která je přivedla k čarodějnici – se zatvrdila. Snažila se znovu vystavět vysoké zdi. Pamatovat na to, že to všechno se stalo v horkém závanu vzteku.
Poslouchala, jak se její minulé já začalo hádat s bratrem o tom, co udělala. O tom, že je tady nechala, přestože to bylo proti všemu, co obsahovala její výchova. Jejich otec t’ealh z celé duše nenáviděl… a ona dva z nich nechala pod jeho střechou. S odstupem času začala chápat i Caemův náhled na věc, vyděšený pohled někoho, kdo by jen s vlastní dávkou utrpení sledoval, jak by byla otcem za tohle potrestána. Tady nešlo o to, co udělala, ani o to, že s ní Caem nesouhlasil. Ne, problém byl jinde. Slyšela totiž slova, kterých se bála, leč mu je dokázala odpustit, protože na něj byl vyvinut tak silný tlak, že to nemohl vydržet. Ale problém – to zranění – tu byl. A závratně se blížil.
Věděla, že přišel, když její minulé já vykřiklo, v hlase potlačovanou frustraci. „Do háje, a co jsem měla dělat?!“
„Netuším,“ trhl Caem v ofenzivě rameny, „ale ne tohle! Pokud by na to přišel otec, jsme mrtvý oba!“
„Nemůžeš stát jednou na mé straně, do háje?! Jsem snad tvoje sestra!“
Tehdy Lya jen zatajila dech, když se Caem napřímil. Věděla, že mu ublížila – v posledních dnech její minulé já procházelo očistcem a vybíjelo si to dost nespravedlivě na něm. Tehdy viděla v jeho očích ten nekonečný chlad – a viděla ho i teď. Instinktivní potřebu schovat se za oponu, za kterou se nedostala, za kterou mi nemohla ublížit víc, než to doteď udělala. Tvář mu nabrala ostrých rysů, zatímco si ji jenom zběžně prohlédl a o krok ucouvl.
„Tím si nejsem tolik jistý.“
Pro obě dvě její verze – její minulé i současné já – to bylo jako dostat kopanec do žaludku. Jako kdyby jí zabořil dýku hluboko do žaludku a začal s ní mučivě pomalu otáčet. Bolelo to, psychicky i fyzicky, stahovaly se jí vnitřnosti, zatímco sledovala, jak se její bratr – ať si říkal cokoli – otočil a pár dlouhými kroky vypadl zase ven, do bouřícího se nečasu. Nechal ji tam samotnou s pachem krve a zoufalství. A s vlastní mizérií, která se přes ni přelévala jako přívalová vlna. Navzdory tomu, že znala tenhle pohled – pohled, který míval, když už víc vlastní bolesti nedokázal zvládat a začal jít do útoku –, bolelo slyšet to. To, čeho se obávala od svých devíti let, kdy zjistila, že není jeho plnokrevnou sestrou.
Obávala se, že se k ní z tohoto důvodu jednou otočí zády, a navzdory tomu, že věděla, že jeho slova byla jenom zoufalým výstřelem na slepo, teď se to nebezpečně přiblížilo. A ona netušila, jak naložit s tím, že ta jediná věta stačila, aby se v ní zbořily hradby sebeovládání.

S trhnutím otevřela oči do reality, aby mohla před sebou spatřit krásnou tvář Armani. Bělovláska zůstala tam, kde byla, po jejím boku, a to Lyu utěšilo – a dalo jí to chvíli na to se sebrat. Po tom, co bolestivě rozechvělo celé její nitro, zůstala jediná stopa – osamělá slza, která jí unikla z oka a razila si cestu po levé líci.
Chtěla promluvit, říct, že to je dobré, že je všechno v pořádku, ale… nebylo. Ani trochu nebylo.
Ale na tom nezáleželo. Vrátila se. Zvládla to. To bylo to hlavní. Pokud to k něčemu bylo... na tom záleželo.

Nahlížela do paměti každého z nich, procházela jejich traumaty společně s nimi a sledovala jejich utrpení pěkně z první řady, aby jí nic neuniklo. S každým dalším úkolem bylo všem nejspíš jasné, že téhle ženě rozhodně nešlo o to, aby někomu pomohla - byla v jádru krutá a neoblomná, zároveň ale svým způsobem osamělá a znuděná, toužící po nějakém tom povyražení. Tíha její kouzelné moci ji táhla ke dnu a ona potřebovala někoho stáhnout s sebou, protože jinak by musela trpět sama. A to ona nechtěla. Ne potom, co opustila svůj domov a odtrhla se od svého národa. Jednou byla čarodějnice, čarodějnicí také zůstala. A to až do posledního dechu, nehledě na to, kde ho měla provést. Její řemeslo, její identita... Obojí určovalo její kroky. A ty směřovaly hluboko do stínů.
Nejdříve je přiměla čelit nebezpečí okolí, poté je přiměla vrátit se zpátky v čase a znovu vybojovat zdánlivě již vyhranou bitvu... A teď je měl čekat třetí, poslední úkol. Nebyl lehký, ale to nebyly ani ty předchozí dva. Ona sama ho považovala za druhý nejtěžší, protože byl velice náročný na psychiku a představoval v mnoha ohledech nastavené zrcadlo ještě více, než druhý úkol. Ona se kvůli tomu ale necítila ani trošičku zle. Necítila výčitky, protože by někomu z nich snad mohla ublížit. Ačkoliv pozorovala jejich očividné rozčarování, jejich bolest a případné slzy pro ni vůbec nic neznamenaly. Nebyli pro ní nic víc, než pár dalších rybek v moři, co se snažily plavat proti proudům, které je s největší pravděpodobností měly vzápětí strhnout. O to to bylo ale zábavnější. Dostalo se jí toho privilegia, že mohla jejich zápasy sledovat a bavit se jejich zoufalstvím. To byla zatraceně štědrá a sladká odměna.

Přešla kolem dřevěného plůtku stojícího u její chatky a přejela po všech přítomných očima. Na tváři se jí přitom vykreslil opravdu záludný úsměv, když sepjala ruce a krátce zatleskala, aby dala najevo svůj obdiv a pochvalu nad jejich současným počínáním. Jedna dívka její druhý úkol sice nezvládla, ale to byla malá oběť. Oběť, s kterou čarodějnice počítala už v samém začátku, když trousila tu pověru o splněném přání mezi lidmi v naději, že si získá jejich pozornost... Pokud to děvče nezvládlo druhý úkol, nemělo by šanci obstát ani v tom třetím, tudíž bylo nejspíše dobře, že zůstala uvězněná hluboko ve svojí paměti. Čarodějnice se nemohla rozhodnout, jestli ji z jejího mučení vysvobodit nebo ji nechat trpět, ale při pohledu na její kamarádku jí bylo jasné, že udělá nejlépe, když je obě nechá na pokoji. Brát věci do svých rukou by totiž znamenalo namočit se hlouběji do celé situace - a to ona nechtěla. Nechtěla v tom být osobně zainteresovaná, považovala se spíš za nestranného pozorovatele, za soudce. Kdyby jí vzala život, porušila by svůj vlastní kodex, který pro ni znamenal vskutku mnoho.
Místo toho si vytáhla ze složeného šátku na látce sukně dýmku a lusknutím prstů vyvolala několik jisker, aby zažehla bylinnou směs uvnitř. Když začala doutnat, zhluboka si potáhla a ofoukla každého z účastníků hluboce černým dýmem, který je zahalil jako druhá kůže. Věnovala se takhle úplně každému, kdo zvládl oba předchozí úkoly - a když všichni skončili obklopení vlastní bublinou tetelivého kouře, odebrala se zpět ke svému obydlí a s chraplavým smíchem se posadila na lavici.

„Třetí a poslední úkol, moji milí. Cítíte, jak vám těžknou končetiny a klíží se víčka?“ Pronesla k nim úlisným hlasem, zatímco dál pokuřovala. „Vaším posledním úkolem bude zvládnout boj proti svému největšímu strachu, ať už je jakýkoliv. Vaše nejhlubší bolest a traumata spojená dohromady v jednu hořkou a štiplavou noční můru... Ze které se budete muset dokázat probudit sami, nikdo vás nemůže zachránit. Pokud tam uvíznete, zemřete. Hodně štěstí, odvážlivci. Nechť vás provází štěstí, snad vás bohyně Állea bude ochutná vyvést z labyrintů vašich pošramocených myslí...“

Armani si připadala jako největší mrcha pod sluncem. Nechala v tom Lyu samotnou, dovolila jí prožít nejhorší vzpomínku, otevřela rány z minulosti. A proč...? Jen kvůli vlastním cílům a vlastní sobeckosti. Byly tady kvůli ní, kvůli jejímu zpackanému životu, kvůli tomu že si nedokázala se svými problémy poradit sama a stáhla s sebou i Lyu. Věděla, že tohle si neodpustí velmi dlouho.
"Bohové," tiše tmavovlásku objala a pevně ji k sobě přitiskla. Nemohla zničit to, co ji donutila vidět, ale mohla jí ukázat, že je tu s ní. Mohla se alespoň pokusit, dát jí pocit bezpečí i stability. Ať už opravdový nebo falešný...
"Omlouvám se, je mi to líto," zašeptala a myslela to upřímně. Litovala toho, že ji hodila do tohohle průšvihu, že jí tehdy v noci neodolala a naprosto rozhodila celý její dosavadní život a že jí k tomu všemu vzala s sebou.

Slova čarodějnice vnímala jen okrajově, ale i tak měla chuť se na všechno vykašlat. Prostě se sebrat a odejít. Nestálo to za to, co jim mohla dát. Ale splnily už dva ze tří úkolů, Lya se pro ni obětovala... Co by byla za člověka, kdyby svěsila ramena a utekla přesně tak, jak to měla ve zvyku?

Víčka jí pomalu těžkla a realitu překryl zvláštní závoj husté mlhy. Poslední, co cítila byly ruce, které zabránily tvrdému pádu a opatrně ji položily na zem, ale jí už to bylo jedno, protože se probudila jinde.

Myslela si, že svůj domov nepozná. Nebyla tam celé měsíce, utekla jenom s tím, co měla zrovna na sobě a od té doby se nevrátila a přeci... To tam vypadalo úplně stejně.
Všechny střechy do jedné byly naprosto zasypané tlustou vrstvou sněhu, z komínů unikaly svíjející se provazce tmavého dýmu a na dřevěných okenicích se leskl čerstvý nátěr tradičních modrých květin, které s nadějí volaly po trošce tepla.
Armani byla bosá a na sobě měla jenom lehké bílé šaty a stejně necítila vůbec žádný chlad. Skoro jako by nic z toho vůbec nebylo skutečné.
Ohlédla se směrem k lesu, odkud se ozývaly pravidelné rány seker jen občas přerušené zvukem padajícího kmene. V takové zimě bylo zapotřebí neuvěřitelné množství dřeva. Pamatovala si to.
Nepřemýšlela, nohy jí nesly k domovu samy od sebe. K pootevřeným tmavým dveřím a k temnotě, která se za nimi skrývala. Armani to přišlo povědomé. Ale ne dost.
Proč byla venku? Proč na sobě měla šaty? Nic najednou nedávalo žádný smysl. Iluze se jí v hlavě pomíchala s realitou a vytvořila prapodivnou směsicí se kterou si nedokázala poradit.
Panty dveří při otevření zaskřípaly. Staré dřevěné parkety lehce zaprotestovaly pod vahou jejího těla, ale víc dělat nemohly.

Viděla sama sebe. Myslela si, že přesně ví, do čeho jde, že zná svůj největší strach... Ale očividně se spletla. A jak... Bohové... Jak moc se spletla!
Klečela uprostřed místnosti na kolenou, vlasy jí visely kolem tváře podobně jako staré záclony vedle oken a v náručí držela Lyu. Pohupovala se, jako by přišla o rozum, pevně jí svírala a z očí jí kanuly potoky slz. Neřekla ani slovo, jenom tiše vzlykla a sledovala tu spoustu krve a mrtvou dívku v náručí a bratra, která stál opřený o stěnu, v ruce držel dýku a usmíval se.
"Je to tvoje chyba," křičely jeho oči a jeho výraz a ten děsivě sebevědomý postoj.
"Nemůžu za to," zašeptala, ale z jejích rtů nevycházela žádná slova a Nix se blížil a blížil a blížil a v modrém oku mu jiskřilo. V ruce svíral dýku a Armani doufala, že ukončí její utrpení, že jí ukáže alespoň kapku milosti, ale místo toho položil dýku přímo před ní čepeli napřed a potom uvolněně a s rukama v kapsách volných kalhot zamířil ke dveřím.
Takhle to být nemělo... Armani věděla, že to není skutečné, protože všechno bylo tak děsivě špatně a stejně... Pochybovala... Co když... Co když to není jenom její strach, ale předpověď?
A tak dál tiskla Lyino zakrvácené tělo ke své hrudi a pomalu se znovu nechala pohltit již známou mlhou.

Pomalu zamrkala, rozhlédla se kolem, štípla se to jemné kůže na hřbetu ruky.
"Je to skutečné...? Je to..." Lya se skláněla nad ní. Tak krásná a tak živá. Vyčerpaná a ztrhaná, ale živá... A Armani v tu chvíli sice věděla, že se jí čarodějnice jenom pokoušela zničit, ale přesto... V tom všem spatřila možnost. Její vlastní podvědomí jí ukázalo, kam tohle všechno jednou povede...

Tongi potom všem zůstala bezvládně ležet na zemi a neprobouzela se. Demetria se začala zoufale rozhlížet po okolí a hledala pomoc jak v Ranie, tak v Rasmusovi, ale když právě Rasmus přišel blíž a položil jí dlaň na čelo a zavrtěl hlavou, všechno se uvnitř ní roztříštilo na milion kousíčků. Ačkoliv byla duch, stále dokázala mluvit. A to, co ze sebe v následujících vteřinách vydala, byl doslova nelidský ryk. Byl to výkřik plný čiré bolesti a utrpení, které se jenom násobilo s každou uplynulou vteřinou, po kterou svůj hlas udržovala v chodu.
Přišla o svoje známé, přišla o domov, přišla o život a přišla o svoji mladší sestru... A najednou o ni přišla znovu. Tongi se neprobouzela a ona se jí nemohla ani dotknout, aby ji alespoň vzala za ruku a políbila ji na čelo, jako to dělávala Niadee, když mívala horečku. Nemohla udělat vůbec nic, jenom u ní zdrceně klečela a klela. Nadávala jak v rodném nářečí, tak v obecném jazyce, dokonce i v tom starém. Všechny je plynně ovládala a nebála se bohy značně proklít za to, že její pozoruhodné přítelkyni nedali šanci. Podle Rasmusova odhadu se nic dělat nedalo, ale ona byla pevně rozhodnutá zkusit něco jiného. Mohla by úkoly dokončit a přát si, aby jí čarodějnice přivedla zpět. Jistě měla takovou moc, protože ji před nimi už několikrát demonstrovala. Dokázala je vhodit zpět v čase, utkat z jejich vzpomínek a strachů živoucí halucinace... Mohla by ji zachránit, mohla by jí ji vrátit. Jenom musela dál bojovat.

„Je mi to líto, Dem...“ Zaslechla vedle sebe Rasmusův hlas, ale jen co se ozval, vztekle se po něm ohnala a znovu propadla zoufalému vzlykání. Nedokázal jí pomoct, víc pro ni nebylo důležité. Ztratil Niadee, ublížil Ranie a kdoví co ještě. Věděla sice po celou dobu, že si v sobě nesl těžký stín, ale strávila všechna ta léta tím, že ho rozháněla všemožným světlem. Tahala ho z jeho melancholie, držela ho za ruku, když byl příliš slabý na to, aby se vydal dál. Stála vždycky při něm, jako skutečná přítelkyně. To bylo ale něco, co jí on nedokázal oplatit, protože jeho loajalita byla značně nakloněná. Nejspíš nikdy nepoznal jaké to je, když pro něj někdo je ochotný skočit do ohně a uhořet zaživa. Nevěděl, že když ho někdo bezmezně miloval, že ho neopustí. Tak moc se toho bál, že při prvním náznaku potíží jednoduše rezignoval a nechal to pouto ochabnout a shnít. Nejspíš proto byl stále sám, protože doposud nenarazil na nikoho, kdo by se od něj nehnul ani na chviličku a věnoval se jen a jen jemu, nedávajíc mu sebemenší prostor k pochybám. Demetria se toho velice dlouho držela, ale s její smrtí se to všechno přetrhlo a skončilo. Ona už ale neměla sílu na to v něčem podobném pokračovat, nešlo to. Zklamal a zradil ji. A to se nedalo jen tak opomenout, nemohla to přejít a nechat se od něj nějakým způsobem utěšit.
„Tobě je to líto? Mělo by ti být líto, co děláš a jak se chováš, Rasmusi. Ohlédni se kolem sebe, zamysli se. Stahuješ lidi kolem sebe dolů, protože nejsi schopný udržet si vlastní hlavu nad vodou. Stáhl si Niadee, stáhl si Raniu. Budu se modlit, aby ses kompletně neutopil.“ S těmi slovy smutně vztáhla ruku k Tongiině tváři a jakmile prsty prošla skrze její líce, tiše popotáhla.

Když se otočila k čarodějnici s tím, aby ji požádala o pomoc, baba se na ni jen zašklebila a foukla jí do obličeje kouř. Ačkoliv nežila, její prvotní instinkt bylo rozkašlat se - jenže jen co to udělala a na moment zavřela oči, celý svět se s ní zatočil. Kouř tetelící se před její tváří se změnil v šedavé spirály, které najednou pokládaly základy nové scenérie. To, co se před ní najednou rozprostíralo jako kdyby někdo nad ní vytáhl pomyslnou oponu, byla její rodná vesnice. Naprosto nedotčená, všechny domy stály na svém místě, stromy v okolí šuměly jako tehdy a někde za jejími zády se ozýval rozpustilý dětský smích.
Zmateně se rozhlédla kolem sebe, až se jí kolem hlavy rozletěly rusé kadeře. Zarazila se. Zvedla jeden z těch zrzavých pramenů a pohlédla na něj s čirým zmatením. To nebyly její vlasy. Rychle sjela očima na svoje paže - nebylo na nich ani jedno znamení, její prsty nebyly opředené drobnými ozdobami z inkoustu. Rychle se rozeběhla k jednomu ze sudů na dešťovou vodu a pohlédla na jeho hladinu. Chvíli to trvalo, než se ustálila... A když se tak stalo, ztuhla.
Tvář ženy, která na ni z odrazu hleděla, jí byla cizí, ale přesto povědomá. Znala ty rysy, ty oči. Zelené oči, podobně jako měla ona sama. A hůř. Zpoza vlasů jí vyčuhovala křídla s rudým peřím, jež definitivně potvrzovalo její domněnky. Nebyla to ona... Byla Niadee. Stala se z ní její mladší sestra, jen starší. O mnoho starší, než jak si ji pamatovala.

„Drahá Äyanaii, kam mě to vedeš...“ Hlas jí navzdory všemu zůstal stejný, což jí zrovna moc jistoty nepřidalo. Tak jako tak, cítila velice silné nutkání jít se projít - bylo to divné, jako kdyby si její (nebo spíš Niadeeiny) nohy jednoduše dělaly, co se jim zamanulo. Táhly jí směrem ke kraji vesnice, až na palouk, kde dřív spolu skotačily ve vysoké trávě a ona učila svoji mladší sestřičku plést květinové věnečky. Milovala každou minutu, kterou spolu strávily a srdce se jí svíralo bolestí a žalem, když jí to čarodějčina vize připomněla.
Jenže palouk nebyl prázdný. Jen co vyšla nahoru do kopce, stanula tváří v tvář vysoké brunetce s pronikavě zelenýma očima. Očima, z kterých doslova odkapával jed. Toužila se obrátit, zarazit se a utéct, protože z toho měla skutečně příšerný pocit, ale nohy ji donesly až těsně k ní, přímo do jejího objetí. Jen co stály těsně u sebe, jejich rty se spojily v mocném a vášnivém polibku, který prozrazoval, že nebyl ani zdaleka jejich první - natož pak poslední. Líbaly se a Demetria uvnitř křičela a naříkala, protože věděla, že ji ta mladá žena svede na scestí. Věděla to, cítila to v kostech. Ale neměla absolutně žádnou moc, aby cokoliv z toho mohla změnit. Mohla jenom přihlížet.
Ulehly spolu do trávy a jejich těla se proplétala, zatímco zahazovaly jeden kousek oblečení za druhým. Milovaly se, zatímco nad nimi stromy temně šuměly a někde vzadu v lesích křičelo ptactvo, jako kdyby se ji snažilo probudit z té živoucí noční můry a dodat jí sílu vzdorovat. Nemohla ale. Nešlo to. Mohla jen přijímat a oplácet polibky té hnědovlasé dračice, která rukama bloudila po zestárnutém těle její sestry a lačnila po její kráse a půvabu.

V jednu chvíli zavřela oči, když ucítila Kiřřiny rty na sestřině šíji. Jakmile je otevřela, stála v čísi světnici. Už na první pohled musela patřit nějakému lovci, protože byla vyložená parožím a kožešinami a pod oknem byl opřený luk s toulcem a šípy. Matně zachytávala střípky konverzace, zatímco se jejich rty pohybovaly a vydávaly stejná slova, jaká ona předtím říkala Illianovi. Muž, ke kterému Niadee mluvila sice nebyl Illian, ale Demetria moc dobře pochopila, co se jí čarodějnice snaží říct. Její nejhorší vzpomínka a největší strach byly provázané... A napojené na Niadee. Obávala se, že se dostane do stejné situace jako ona, že udělá stejné chyby a dopadne úplně stejným způsobem.
S tím uvědoměním v ní začínala stoupat příšerná vlna paniky a ona křičela a škrábala stěny svého vězení, ale Niadee i navzdory tomu vyšla z lovcovy chatrče a vyrazila vstříc svému poslednímu soudu a následné smrti. Demetria se ji snažila přimět obrátit se, neříkat ta slova a nehanit dvojici draků, kteří zatoužili oklamat její lid. I přesto to její sestra udělala. Slovo od slova odříkala přesně to samé, co tehdy ona. V očích se jí leskl stejný šok, když se proti ní její vlastní druh obrátil. A cítila úplně stejnou bolest a zradu, zatímco ji mučili a pomalu vraždili.
Poslední věc, kterou spatřila předtím, než obě naposledy vydechly, byla malá holčička plačící a zoufale se snažící probojovat k Niadee. Viděla, jak ji Kirra bere, chytá ji do svojí náruče a táhne ji pryč, zatímco děvčátko zoufale kopalo ve vzduchu a vřískalo...

Jakmile procitla, cítila v očích slzy. Skutečné slzy. Zmateně pohlédla na konečky svých prstů, kterými je setřela a rozhlédla se kolem. Tongi zmizela. Rychle se zvedla ze země a začala pobíhat kolem, zoufale ji hledala a volala její jméno, ale čarodějnice za jejími zády vydala jen nesouhlasné zamručení, než se zjevila přímo před ní a zavrtěla hlavou.
„Tvoje malá přítelkyně je pryč, pod mou ochranou. Obávám se, že už ji znovu neuvidíš... Možná ti ale budu moci pomoct jiným způsobem, uvidíme. Svůj úkol si splnila.“ Demetria zdrceně protáhla obličej a nohy se jí podlomily, takže padla na kolena do trávy, kterou sice nemohla cítit, ale alespoň ji kolem sebe viděla. Bylo to jako kdyby v té noční můře setrvala... A vůbec se neprobudila.

Cítil, jak proud Raniiných vzpomínek pomaličku odplouvá z její hlavy kamsi do ztracena, rozpouštějíc se v éteru. Nedělal to rád, protože už takhle sáhl na paměť Niadee - a musel potom čelit Demetrie, které to ještě ani neřekl - ale věděl, že to byla správná věc. Měl ji rád, záleželo mu na ní. A když se mu zhroutila před očima, sypajíc se jako domeček z karet, musel zasáhnout. Musel to udělat, protože měl tu moc a prostředky na to, aby její bolest odklonil a utlumil, třebaže to bylo velice nešťastným způsobem. Byla to ale jediná cesta, jediný způsob, jak ji zbavit nejen její bolesti, ale i těžké viny. Věděl, že to nesla těžce a moc dobře také věděl, že byla příliš křehká na to, aby se dokázala vyrovnat s tím, že vzala život někomu, koho milovala. Komu věnovala svoje srdce a naivně očekávala, že spolu stráví zbytek života, zestárnou a odejdou ruku v ruce vstříc Rüvikově náruči. Jenže tak to nebylo, protože se ocitl ve špatnou dobu na špatném místě a ona byla jako raněné zvíře zahnané do kouta, příliš nebezpečná.
S posledním vláknem vzpomínek ji přivinul k sobě a políbil do vlasů, otírajíc jí slzy ze tváří. Držel ji dlouho a pevně, dokonce tak pevně, že téměř nevnímal čarodějčina slova o třetím úkolu. Procitl až v moment, kdy ho udeřila do nosu kombinace bylinné vůně a pachu magie v očarovaném kouři. Najednou se mu příšerně začala klížit víčka a jeho stisk na Raniině těle ochaboval tak moc, že ji nakonec pustil - neslyšel ji ale padnout do trávy, ani necítil, jak mu klouzala z rukou. Místo toho se mu zamotala hlava a srdce se rozbušilo jako kostelní zvon.

Záblesk světla. Prudce otevřel oči a s trhnutím se zvedl do sedu. Cítil vedle sebe živočišné teplo sálající z cizího těla, ale nedokázal se ihned obrátit tím směrem. Místo toho očima pátral po místnosti, která se mu zdála a nebezpečně povědomá. Byla vybavená drahým nábytkem a ověnčená nejrůznějšími zbraněmi, s obrovskou knihovnou plnou cestopisů... A vázou plnou uschlých modrých růží na odkládacím stolku u dveří. Polkl, než pomaličku pohledem vyjel na strop. Ačkoliv tušil, co tam spatří, stejně ho to zastihlo nepřipraveného. Očarovaná malba těch samých růží, které střídavě rozkvétaly a měnily se v uzavírající se poupata... Malba, kterou on sám vytvořil. Byl zpět ve svém pokoji na panství, ve svojí ložnici. Ale nebyl sám.
Obrátil se na svoji společnost. Mladík ležící vedle něj měl pocuchané vlasy v barvě noční černě a on moc dobře věděl, že pod zavřenými víčky se skrývají ty nejkrásnější smaragdově zelené oči. Oči, které miloval a topil se v nich při každé příležitosti, která se mu naskytla. Byl zčásti zamotaný do šedavé přikrývky a záda měl celá odhalená, což Rasmusovi naskýtalo příležitost přejet po něm krátce pohledem, než mu deku přitáhl výš, aby mu nebyla zima. Automaticky se k němu přitom naklonil a políbil ho do vlasů, než spustil nohy z postele a sesbíral ze země svoje oblečení, aby se oblékl.
Jen co ale sáhl po košili, zarazil se. Jeho vesta i kabátec nebyly nikde k nalezení... A on je nehledal. Místo toho vyšel tiše ze dveří a sešel dolů po schodech rovnou do jídelny, kde seděla jeho sestra. Působila stejně zlomeně jako když ji viděl naposledy - nepřítomně hleděla na stříbrný talíř na stole, na kterém ležel kousek jakéhosi sladkého pečiva a tiše si u toho povzdychla. Rasmus došel k ní, chytil ji za bradu a obrátil k sobě, než jí vtiskl polibek na rty. Na první pohled by mohl působit nevinně, ale když ho začal protahovat a nakonec jí škodolibě skousl spodní ret a mírně za něj zatahal, veškerá nevinnost se rozplynula jako ranní mlha nad jezerem.
Hleděla na něj těma svýma modro-zelenýma očima jako učarovaná. Napůl překvapená, napůl zděšená. Nic ale nenamítla. Ani když se k ní sklonil a vtiskl jí polibek na krk, poodhalujíc lem jejích šatů. Slyšel její tichý hlásek, jak k němu promlouvá - Rasmusi... Rasmusi co to děláš - ale ignoroval to. Ignoroval všechno, dokonce i to, že se jeho milý stihl probudit a halou se nesl tlumený klapot podrážek jeho bot. Bylo mu jedno, že je upřeně pozoruje se směsicí šoku, znechucení a zrady v očích.
Místo toho vytáhl Raniu na nohy a vzápětí ji ohnul o stůl, kousajíc jí kůži zezadu na krku. Rukou přitom bloudil po jejích bocích, než vyhrnul její sukni nahoru a s jedním silným trhnutím ji celou uškubl, aby ji mohl zahodit na zem. Tou dobou začala plakat a žadonit, volala ho, prosila ho. Dovolávala se svých bohů, aby ji ochránili, apelovala na jeho city. Ale on žádné neměl. V jeho hrudi bylo jenom to děsivé prázdno, prázdno, prázdno. Velká nicota zející uvnitř něj, požírající jeho duši a rozšiřující jeho cévy, aby se mu mohla dostat dál do těla. Bylo to jako nákaza, které on dodával volný průběh, nebránil se jí, vítal ji. Dovolil tomu jedu, aby ho naplnil stejně moc, jako on toužil naplnit svoji příšernou touhu.
Netrvalo to dlouho a vrhl se na ni se stejnou surovostí, jako to tehdy udělal jeho otec jemu. Vzal si ji, tvrdě a bez sebemenší špetky milosti. Znesvětil její tělo svojí špinavostí, svojí chlípnou touhou. A když se konečně ukojil, nechal ji zdrceně sklouznout na zem, jako kdyby pro něj už neměla vůbec žádnou cenu, když ji konečně dobyl.

Teprve tehdy si začal uvědomovat, co se dělo. Nebyl to on, to nebyl on. Nebylo to skutečné. Byl to odraz jeho otce, otisk temna v jeho kořenech. Ale bylo příliš pozdě na to, aby to zarazil, karty byly rozdány a hra byla v plném proudu - a on se jenom vezl, byl pouhým pozorovatelem, ačkoliv se na tom svým způsobem aktivně podílel.
On - jeho stínové já, potřísněné temnotou z otcovy strany - se obrátil směrem k Chestonovi postávajícímu ve vchodu do jídelny a nenápadně sebral ze stolu nůž na steaky. Došel k němu, naklonil hlavu na stranu a nespokojeně mlaskl, než mu ostří nože vrazil do krku. Jeho přítel se z nějakého důvodu nebránil, jenom na něj třeštil svoje smaragdově zelené oči, zatímco on vyňal nůž z jeho šíje a lhostejně jej zahodil, vrážejíc ruku do jeho hrudi. Prsty přitom obemkl jeho srdce, než jej vyrval ven. Ještě stále bilo, když po něm přejel špičkou jazyka a hladově se do něj zakousl.

Když přišel k sobě, Rania ležela bezvládně vedle něj a Demetria klečela kousek opodál. Rasmus trhaně zamrkal, než si prsty sjel pod látku košile, aby se ujistil, že na kůži neucítí stopu stínového inkoustu. Jakmile nahmatal jen ošklivě zjizvenou pokožku, úlevně vydechl a upřel oči na čarodějnici, která se na něj pochechtávala zpoza svojí chatrče.
„Budeš dostatečně silný na to, abys tomuhle osudu odolal, mladý Killiane?“ Zeptala se ho baba a on tiše polkl.

Cítila, jak ji Rasmus držel v náručí a část její bolesti se vytrácela. Její myšlenky se pomaličku ustálily jako vodní hladina a ona v jeho náručí tak nějak zvláčněla, zatímco upadala do stavu podobného spánku. Cítila se příliš vyčerpaně na to, aby mohla odolávat představě zavřených očí a trošky odpočinku. V hlavě jí ale i přesto doznívala čarodějčina slova o třetím a posledním úkolu, které ji nutily být stále částečně na pozoru, třebaže zrovna propadala podivnému snu.

Když zvedla hlavu z čísi ramena, jemně se pohupovala v souladu s tichounkou melodií vyhrávající kousíček od ní. Vzhlédla k člověku, který ji držel za ruku a kolem pasu a okamžitě zněžněla, když se setkala s párem stříbřitě šedých očí. Rohan. V jeho přítomnosti se cítila v bezpečí, klidná jako lesní potůček. Ne jako rozbouřené moře, jež ničilo a polykalo nejen zbloudilé námořníky, ale i jejich lodě.
Zatímco spolu tančili, matně si uvědomovala, že nepoznává okolí. Byli v nějaké veliké místnosti, která jí trošku připomínala panství jejího rodu, ale byla si stoprocentně jistá, že to nebylo stejné místo. Poznala by to. Moc dobře si pamatovala, jak spolu tančili s Rasmusem a jak pokaždé zahlédla záblesk jejich pohybu v jednom ze zdobených zrcadel po stěnách, které činili tamní sál tak jedinečný a nezapomenutelný. To místo, kde byli s Rohanem bylo jiné, ale také krásné. Jen poněkud... Cizí. Navzdory tomu se ale cítila dobře, neměla pocit, že by tam neměla co dělat. Ne, spíš naopak. Sice vnímala, že úplně nezapadá, ale něco jí říkalo, že to bylo správně. Že tam patřila, protože patřila k němu. Toužila kráčet tam, kam kráčel on. A pokud to znamenalo setrvat na neznámém místě, udělala by to.

Pomaličku se k Rohanovi přiblížila a položila mu hlavu na rameno, přivírajíc oči. Snažila se tu chvíli skutečně vrýt do paměti, užít si ji, ačkoliv jí jakýsi tichý hlásek kdesi v koutku hlavy říkal, že to byla jenom iluze. Nezáleželo jí na tom, bylo jí to úplně jedno. Znovu ho viděla, znovu cítila jeho vůni a byla v jeho objetí. Nic víc pro ni nemělo význam, protože takhle byla šťastná, nehledě na to, že to nemusela být realita, ale jenom pečlivě utkaný snový svět.
Když mu ale přejela dlaní po zádech, nahmatala zející díru a spoustu lepkavosti. Rychle se od něj odtrhla a pohlédla na svojí ruku, která byla potřísněná krví. Rohan na ni upřeně hleděl a ona měla dokonalý výhled na tucet bodných ran na jeho těle. Košili měl proděravělou a nasáklou horkou krví. Najednou se mu podlomila kolena a on klesal k zemi - pokusila se ho zachytit, chtěla ho zachytit a pomoct mu, zachránit ho, ale nešlo to. V druhé ruce se jí zničehonic objevila dlouhá dýka a ona místo toho, aby ho zachytila, nechala ho padnout na zem a bodla ho znovu do zad. Znovu, znovu, znovu.
Bodala ho s nepředstavitelnou surovostí nehledě na to, kolik bolesti mu způsobila. Kolik jeho krve prolila. Bodala a bodala. Jeho tělo tou dobou už připomínalo mnohem víc schránku mučedníka, než jejího milovaného. Kdyby to přežil, mohl by se se svými jizvami porovnávat s jejím bratrem, který jimi měl pokrytou drtivou většinu svého těla. Ona se ale nezastavovala ani když už ležel bezvládný na podlaze v kaluži vlastní krve. Jeho srdce dávno nebilo a ona na něj dál dorážela tou zpropadenou dýkou, neschopná zastavit svoji vlastní ruku.
Po tvářích se jí přitom kutálely slzy jako hrachy a ona tiše vzlykala, jako kdyby si byla vědoma toho, že právě zavraždila osobu, kterou bezmezně milovala - ale cosi uvnitř ní ji přesto hnalo dál, aby hanobila jeho tělo a působila tím jen větší a větší poškození, třebaže už nemohl cítit žádnou bolest, protože dávno naposledy vydechl. Kdyby v tom záchvatu nepříčetnosti vnímala, slyšela by ho, jak tiše opakoval její jméno, zatímco ho mordovala. Jenže ona neslyšela nic než ten zvuk čepele nořící se do jeho masa a tiché šustění látky, když jej opět vytáhla, aby mohla znovu bodnout.

Trvalo to dlouho, předlouho. Když s ním skončila, byl děravý jako zatracený cedník a ona sama klečela v jeho vychladlé krvi jako hromádka neštěstí. Křičela. Volala o pomoc, provolávala všechna jména, která jí přišla na mysl. Lirev. Reels. Rasmus. Jünai. Nikdo ji po několik hodin nevyslyšel... Než se konečně neozval klapot několika párů bot a neskončila obklíčená několika lidmi, kteří na ni ukazovali prsty a pozorovali ji s čirým znechucením.
Nebyla schopná jim pohlédnout do tváří. I kdyby to udělala, oči měla zalité slzami, díky kterým by stejně neviděla nic víc než nejasné obrysy, ale byla si dost dobře jistá tím, kdo ji navštívil. Cítila jejich magii, vnímala jejich bolest a opovržení. Znechucení, zradu. Ukazovali na ni a připomínali jí, co provedla. A když všichni konečně svěsili ruce podél svých těl, bez jediného slova se vydali pryč, ponechávajíc ji zhroucenou v krvi svojí lásky, naprosto opuštěnou. Zavrženou. Osamělou.

Probudila se s pláčem. Rasmus seděl ve trávě vedle ní a držel ji za ruku, což ji přimělo úlevně vydechnout a rovnou mu opřít hlavu o hruď. Přivinul ji k sobě a začal ji hladit po vlasech, díky čemuž se její příšerná noční můra začala pomaličku rozpouštět v přesně to, co byla: noční můru vyvolanou silnou magií. Naneštěstí to ale nic neměnilo na jejím dopadu... Čarodějnice přesně věděla, čeho se nejvíce bála. A teď si to jasně uvědomovala i Rania, třebaže se na to snažila intenzivně zapomenout.

Řady jejích uchazečů se značně ztenčovaly s každým dalším úkolem a její srdce svým způsobem plesalo, když nakonec zůstal výsledný hlouček. Byli to ti nejschopnější a nejsilnější ze všech. Lidé opravdu hodní jejího daru, její pomoci. Nemusela se stydět za to, že se chystala porušit svoje nepsané zásady a udělat něco dobrého. Svým způsobem tedy. Nejprve je konec konců vymáchala v těch nejhorších sračkách, ozkoušela si jejich odolnost a přiměla je ponořit se do dost možná nejhorších iluzí, jaké kdy zažili. Ale všechno se to mělo vyplatit... Neboť nakonec se dočkali svojí vytoužené odměny.

Líně se zvedla z lavičky a došla k tomu hloučku lidí, zastavujíc se před dvojicí dívek. Přejela je pohledem a vyfoukla obláček dýmu, než vytáhla dýmku z úst, aby mohla promluvit. Chvíli ale ještě setrvávala v tajemném a poměrně dramatickém tichu, jako kdyby si ještě rozmýšlela, jestli jim vlastně chce pomoct. Faktem ale bylo, že byla pevně rozhodnutá jim prozradit to, o co přišly žádat. Věděla moc dobře, po čem jejich srdce lačnila a rozhodla se jim dopřát vědění, jež potřebovaly, aby mohly pokročit ve svojí velké cestě.
„Černý les, zapadlé obydlí ženy, která je téměř mojí vzdálenou sestrou od jiné matky. Tam najdete to, co hledáte.“ Její hlas zněl mírně chraplavě, čemuž nasadila korunu, když se tiše zasmála a posunula se dál. Oči jí přitom ulpěly na ženě, která neměla fyzickou formu a přebývala jen jako duch. Přízrak bez nádoby, díky které by skutečně mohla chodit, žít a dýchat.
„Zavři oči, drahá. Až je znovu otevřeš, procitneš.“ S těmi slovy jí ofoukla bylinným kouřem a nechala ji rozplynout se ve větru.
Svoji pozornost pak věnovala modrovlasé dívce s bledě modrou kůží, která se krčila u svého bratra. „A ty děvče... Ty už svoji odpověď dávno máš, jenom sis to ještě nepřipustila. Nepotřebuješ moji pomoc, abys na to přišla. Stačí ti trocha důvtipu a pomoci od tvého ctěného bratra, který tvoji matku před dávnou dobou osobně potkal.“

Jen co dopověděla, co měla na srdci, odebrala se zpět do svojí chýše a zabouchla za sebou dveře, jako kdyby nikdy nevyšla ven. Svoje ovečky zanechala venku napospas jejich vlastním myšlenkám a pocitům, na kterých už jí ani v nejmenším nesešlo. Bylo na nich, aby se s tím vším nějak popasovali. Nemohla je vodit za ručičku a starat se o jejich blahobyt, to si museli vybojovat sami. Dostali, co si zasloužili. Všichni bojovali statečně a ona na ně byla svým způsobem hrdá, ale za svůj život takových bojovníků viděla už tolik, že se k nim nemohla osobně upínat a nemohla se zajímat o jejich osudy nijak podrobněji, protože čím víc tváří a osudů poznala, tím víc jí byli všichni cizí.
Konec konců, byla to jenom čarodějnice. Ne víla kmotřička. Dodržela svoje slovo a pomohla jim, když prošli jejími třemi úkoly. Dala jim všem velice cennou lekci a dopřála jim i určitou formu pomoci, kterou svým způsobem potřebovali. Jak s tím vším naloží, to už bylo jen a jen na nich... A ona se nehodlala zajímat o to, jestli se poučí a jestli se vyvarují tomu, co je mohlo potkat. Bylo na nich a na bozích, aby si takové věci vyřešili mezi sebou, neboť její práce skončila v moment, kdy domluvila s dcerou vody.

Tupě zíral na Demetriu, která se doslova rozplynula před jeho očima. Natáhl k ní ruku, ale nezachytil nic, jen spršku jisker čiré magie. Rania se v jeho objetí pohnula a upřela oči na čarodějnici, když ji oslovila. Když se jí ale nedostalo vytoužené odpovědi, zkroušeně si povzdychla a potlačila další salvu slz. Rasmus ji opatrně přitiskl zpět k sobě a dál ji hladil po vlasech, aby ji uklidnil, zatímco usilovně přemítal nad slovy čarodějnice, která se mezitím odebrala do svojí chatrče a zavřela za sebou lhostejně dveře.
Potkal její matku? Bylo to celkem nepravděpodobné, ale nejspíš přesto možné. Během svého života narazil na spoustu otcových žen, ale nebyl si vědom, že by snad...
Najednou mu tělem projela elektrizující vlna uvědomění. Ta žena. Musela to být ona, však byla... Úplně jako Rania. Ty vlasy, ty oči... Měla i podobné rysy ve tváři, nemohl se v tom plést. Ačkoliv tedy měl svůj téměř jistý odhad, neznal její jméno. Nevěděl, kým byla a odkud se vzala. Nikdy nezaslechl, jak jí Theoran oslovoval mimo lichotivých přezdívek. Ani netušil, kde se setkali. Věděl jenom, že byla nádherná a chovala se k němu skutečně vlídně, což bylo zatraceně neobvyklé. Jevila o něj zájem.

„Ta čarodějnice má pravdu. Potkal jsem tvoji matku, alespoň myslím,“ zamumlal nakonec tiše, načež jeho sestra zvedla hlavu a pohlédla mu do tváře. „Ale nevím, jak se jmenuje. Byla ti vážně podobná, stejné vlasy, stejné oči... Máš dokonce i její nos a rty. Jsi téměř jako její mladší odraz, jen s tím rozdílem, že tvoje kůže je... Jiná. Ta její byla bělostná jako alabastr.“ Rania ho upřeně pozorovala, upírajíc oči do těch jeho. Rty se jí nepatrně rozechvěly, jak chtěla něco říct, ale nakonec je zase pevně semkla k sobě v zarytém mlčení. Evidentně o tom všem hodně usilovně přemýšlela, protože jí po tváři přeběhl známý stín, který se objevoval kdykoliv se pohroužila hluboko do svojí mysli. Rasmus dělal víceméně to samé, ale byl si téměř jistý, že se k ničemu nedobere. Měl velice dobrou paměť, její jméno by si jistě zapamatoval, kdyby ho snad někdy zaslechl. Theoran se ale nezmínil a jeho tehdy nenapadlo se zeptat. Teď se za to proklínal.
„Není to poprvé, co jsem se na to zkoušela ptát. Předchozí a jiná čarodějnice mi prozradila otcovo jméno a k matce mi řekla, že mám pozorovat lekníny. Znamená to, že byla vodní víla?“ Vyřkla nahlas svoji myšlenku a Rasmus poněkud neochotně zavrtěl hlavou. Byl si stoprocentně jistý, že vílou nebyla, protože její magie byla od té vílí hodně odlišná. Ne příliš, ale přesto ano. Nebyla tak lehká, byla spíš... Těžkopádná, tíživá. Vílí magie byla spíš hravá a povznášející, což se o magii té ženy rozhodně říct nedalo.
„Ne, víla nebyla určitě. Jednak neměla křídla - a jsem si jistý, že byla čistokrevná a víly bez křídel se chovají takovým zvláštním způsobem - a hlavně její magie tomu neodpovídala. Byla těžká, jako kámen. Když jsem cítil ten závan, bylo mi z toho úzko... A probouzelo to ve mě hloubavou melancholii. To by sice na vodní vílu odpovídalo, protože jsou raněné a věčně se utápějí v bolesti, ale pořád jsou to víly. Jejich magie pochází od Aurory, která jim dala do vínku uvolnění a magii, co klouže mezi prsty snadno a dobře se tvaruje. Ta její byla tíživá, tvrdá a nevybouřená. Ale ty lekníny...“ Odmlčel se, odvracejíc hlavu a pohlížejíc na jezero. Bylo kompletně zamrzlé, takže na něm jediný leknín nebyl, ale čím víc nad tím uvažoval...

Pomaličku se k Ranie obrátil zpět a pohlédl jí zblízka do očí, pokládajíc jí dlaň na tvář. Byla tak zlomená, tak smutná, tak... Zničená. Křehká, ale zároveň mocná. Věčně utíkající ale zároveň koketující se stíny, dovolovala smrti, aby jí olizovala konečky prstů kdykoliv se dostala do nebezpečí. To připomínalo...
„Jünai. Tvoje matka musela být Jünai.“ Jen co to vyslovil nahlas, cítil se jako hříšník. Nejspíš se kál a měl ho postihnout boží hněv za to, že něco takového předpokládal, ale dávalo by to smysl. Neznala svoje rodiče, o Theoranovi se dozvěděla až teď - a on o ní rozhodně nevěděl. Možná ji plánoval, ale rozhodně se k ní nedostal. Svoji matku neznala stejně jako otce, ale něco ji bránilo. Nějaká vyšší síla, stejná síla, která jí propůjčila její jedinečnou a nadějnou magii, co byla natolik intenzivní, že ji dokázala kompletně pohltit a přimět ji dělat to, co je nakonec s Demetriou přimělo spoutat to, co se v ní hromadilo.
Rania na něj zírala jako opařená, neschopná vydat ze sebe ani hlásku. Rasmus vzal obratně její tvář do dlaní a pohlédl jí zpříma do očí. „Musí to tak být. Nikdo jiný by to nemohl být, Ranio. Je to ona, věřím tomu. To proto si ji nikdy nepoznala a proto o tobě náš otec nevěděl... Musela ses narodit někde na pomezí souše a vody, mezi světem smrtelníků a bohů.“