Posel hlubin / Vaathëro Reclaem

Suchozemští piráti a námořníci, kteří brázdili moře kolem břehů Nescory, byli už mnohým vodním trnem v oku dost dlouhou dobu, ale nikdo se víceméně neměl k tomu, aby to nějak řešil... dokud už trpělivost vodního národa nepřetekla. Dokud nebylo na čase pirátům, kteří bez špetky respektu brázdili jejich domovinou, ukázat, že nesou těmi jedinými se smyslem pro spravedlivou krádež. Co jednou vkročí na vodu, to patří mořím a oceánům – a bylo potřeba, aby jim to někdo dokázal.

Posádka Posla hlubin, který v jazyce vodních nese jméno Vaathëro Reclaem, slouží výhradně koruně a dvojici mořských božstev, teskné Jünai a nelítostnému Vyysihuovi. Ohodlaní sebrat zpátky to, co lidé vodním uzurpují a berou, ženou Posla vpřed. Loď brázdí vody těsně poh hladinou, tiše a dravě jako žralok, který se tiše blíží k nic netušící oběti. Pokud nějaká loď má tu smůlu a skříží jim cestu, čeká ji téměř jistá nemilá budoucnost – protože ve chvíli, kdy se Posel hlubin vynoří na hladinu, už je pozdě se snažit uniknout. Moc yialadri v mase oceánu není něco, čemu mohu lidé vzdorovat. V tu chvíli zbývají dvě možnosti – přimout pořážku a odevzdat vodním, co je jejich... anebo nechat svou krev obarvit mořské vlny.

Namakaya otráveným povzdechem sledovala, jak se na čepeli její šavle perlí karmínová krev, která ještě před pár vteřinami obíhala v těle muže, jenž jí ležel hroucen u nohou. Sama pořádně nevěděla, zda má jeho smrt přijmout s klidem nebo s výčitkami svědomí, ale její mysl už začínala spouštět pud sebezáchovy a nakláněla se primárně k té první možnosti. Tak jako tak, byla to nutnost, bez které by se všechno nemohlo obejít, takže nakonec se jen hořce ušklíbla a otřela si ostří do kabátce mrtvoly. „Dneska zkrátka nebyl tvůj šťastný den,” pronesla ledově klidným hlasem, zatímco schovávala zbraň do pochvy u svého pasu. „Kdybys nevzdoroval, možná bys ještě někdy viděl břehy Nescory. Teď uvidíš tak akorát hladové pohledy racků.” Vzhlédla k malému hejnu bílých opeřenců, kteří kroužili nad jejich hlavami a už nedočkavě křičeli. Byli svědky toho přepadení – a to jediné, co je zajímalo, byla potrava, která jim z toho kápla. „Mrchožrouti zatracení. Ale oni jsou alespoň chytří… to se o vaší posádce říct nedalo. Protože kdybyste byli chytří, tak byste se vzdali bez boje.”
Mrtvola jí neodpověděla, muž jenom stále upíral studeně hnědé oči k nebi v slepém pohledu, ústa stále otevřená v groteskním němém výkřiku. Pach jeho krve dráždil Kayu v nose, ale tomu rychle učinila přítrž a otočila se k němu zády. To poslední, co potřebovala, bylo nad sebou v tuhle chvíli ztratit kontrolu. Jako kdyby nestačilo, že ji téměř ztratila, když toho muže před několika chvílemi probodla – posledního přeživšího z posádky příliš sebevědomých obchodníků, kteří odmítali vydat její posádce to, co bylo právoplatně jejich. Byla jen a pouze jejich chyba, jaký osud celou tu loď potkal, a očekávala, že jim to už v Rüvikově náručí možná dojde, ač jim to už nebude moc co platné. Nemínila ale plakat nad něčí mrtvolou – jen si v duchu zapsala do paměti, co musí udělat, až se vrátí na palubu Posla hlubin, primárně do své kajuty.

Otočila se a pohledem sjela po zbytku paluby malé, ale luxusní obchodní lodě. Zbytek posádky Posla už pendloval kolem a přenášel věci, které si vydobyli, do nitra jejich vlastní lodi, což bylo pohled, který Kayu tak nějak vnitřně hřál. Vidět, že další malý krůček, který udělali, byl k něčemu – že se to skutečně vydařilo –, to bylo něco, co ji naplňovalo nadšením a vnitřním klidem. Obklopená těmi, kterým svěřila svou důvěru a loajalitu, aby vzápětí dostala na oplátku totéž… těžko říct, zda bylo něco, co by ji těšilo podobným způsobem. Naposledy tedy shlédla na mrtvolu u svých nohou a vyměnila si pohled s rackem, který mezitím nedočkavě přistál na mužově nártu a prohlížel si ho tak, jako si žralok prohlíží rybku, kterou se chystá proměnit ve večeři. „No, ráda jsem ti dopomohla k hostině,” pronesla k rackovi, který v odpověď jen nespokojeně zaplácal křídly, než se otočila znovu čelem ke své posádce a vykročila, aby jim pomohla s přenášením věcí. Nebyla tu jen od toho, aby stála na přídi a působila hezky – byť k tomu její zevnějšek nezřídka kdy tak trochu vyhlížel.
Musel na ni být dost zvláštní pohled – vysoká žena s rozevlátými tmavými vlasy, z nichž se sem tam blýskala perleťově bílá barva ozdobných mušliček a perel, oblečená jenom v jednoduché a dost povážlivě krátké sukni s připásanou šavlí a něčem, co se nedalo ani trochu přirovnat k dostačujícímu svršku. Bylo to něco, co pochytila od kmenů ze souostroví Salasaari, a spíš než cokoli jiného to připomínalo zkrátka perlově bílou látku ověšenou podobně jako její vlasy všelijakými mořskými drobnostmi. Nikdo by si při pohledu na ni neřekl, že je kapitánkou pirátské galeony, a i přes to byla přesně tím. Užívala si, když ji někdo podceňoval – protože mu hned vzápětí mohla ukázat, jak zatraceně moc na omylu byl.

Zanedlouho byly všechny věci přemístěny a Posel se mohl pomaličku odrazit od obchodní lodi, kterou začaly mořské proudy unášet kamsi do ztracena. Stejně už k ničemu nebyla, dokonce ani její potopení by nikdo neoplakal. Kaya stála na zádi Posla, sledujíc, jak loď mizí, dokud už ji na moři nebylo vůbec vidět. Těžko říct, co na její zmizení řekne ten, komu bylo to všechno na její palubě určeno, ale to nebyl její problém – nebo její posádky. Jí šlo o to, aby dostala to, co na ní bylo, a v tom uspěla na plné čáře. Ona tím pádem mohla jen s klidem stát na zádi, nechat si vlasy profukovat větrem a užívat si poslední chvíle tohoto dne. Nakázala muži u kormidla, aby nemířil pod hladinu, dokud slunce nezapadne. To se teď povážlivě sklánělo k obzoru a šeptalo jí, ať si užívá posledních pár chvil tady nahoře. Vděčně mu nastavila tvář, ráda za to, jak jí prohřálo snad každou buňku v těle. Vysloužila si pár zvědavých pohledů od posádky, cítila je v zádech, ale nevěnovala tomu moc pozornosti.
Ne moc vodních holdovalo slunci, ale ji to moc nezajímalo. Její pokožka byla o trochu tmavší tím, že na slunci trávila tolik času, kolik jenom mohla. Odlišovala se tím od zbytku yialadri, jistě, ale… nebyla to jediná věc, v níž se lišila, takže to nebrala tak vážně. Přeci jenom, sem tam uměly být odlišnosti výsadou. A ona už dostala od osudu dost ran na to, aby si podobné věci připouštěla jakožto zranitelná místa…
Společně s příchodem noci zajel Posel hlubin pod hladinu. Zůstal jen tak hluboko, že pořád byl prozářen měsíčním světlem tam nahoře, což celé posádce jedině vyhovovalo. Měsíc byl znamením jednoho z jich božstev, byli by blázni, kdyby se mu vyhýbali. Kayu návrat pod vodu donutil se pomalu odebrat do své kajuty – ne však proto, aby usnula nebo něco podobného, na to měla hlavu plnou jiných záležitostí. Věděla, co potřebuje udělat – a věděla to i celá její posádka. Proto nikdo ani nemuknul, když se z kapitánské kajuty ozvalo syčení rozpáleného kovu a tlumené, ale ne úplně tiché bolestné zasténání.

V docích skončil poměrně brzy, jelikož jeho informátoři byli ve velice dobré náladě, což pro něj znamenalo snazší práci. Rozvázat jim jazyk za pomoci trošky tvrdého alkoholu nebylo vůbec těžké - to spíše následný odchod, jelikož se Beckovi ani trošku nechtělo. Kdyby snad bylo po jeho, nejspíš by v té krčmě i býval zůstal. Složit hlavu v posteli bylo nepochybně mnohem lákavější, než představa pryčen nebo rozhoupané sítě na lodi. Na druhou stranu ale trpěl silným smyslem pro zodpovědnost, který mu zkrátka nepovoloval stočit svoje rozhodování osobním směrem, když mohl se svými novými informacemi velice dobře posloužit koruně. Jednou ho zaměstnali... Neměl by se začít stavět na zadní a klást odpor, když už mu jeho práce povolovala velice volný pohyb jak napříč pevninou, tak vodou. Prakticky si neměl moc na co stěžovat, byť měl značně provizorní životní podmínky. Tak jako tak na něj ale kousek od doků čekal jeho kůň, což byl jenom další důvod, proč nezůstávat. Na to mu na něm až příliš záleželo, jelikož ho považoval mnohem více za svého blízkého přítele, než za obyčejné zvíře. Už spolu zažili ledacos... Jedna delší cesta k lodi jim uškodit nemohla.

„Obávám se, že vás budu muset opustit, pánové. Doma na mě čeká moje milovaná a...“ Vrhl po svých kumpánech velice výmluvný pohled, který se vší dramatičností zakončil širokým úsměvem, na níž muži zareagovali kombinací opileckého chichotu a vědoucích úšklebků. Pravda byla sice taková, že žádný reálný domov neměl a nějakou ženu už vůbec ne, ale byla to tak nějak nejlepší a nejvíce spolehlivá výmluva, jaká ho v danou chvíli napadla. Nechtěl totiž působit dojmem, že s nimi dál pít nechce - tím by se velice snadno mohlo narušit to křehké spojenectví, co spolu měli uzavřené a on by mohl přijít o opravdu cenné informátory. Ti sice netušili, že vydávali echo nepříteli... Ale copak na tom sešlo? Ve svojí práci exceloval, nedopustit možnost vědomosti z jejich strany byl základní kámen úplně celé záležitosti. Musel vypadat, chodit i mluvit jako oni. A vzhledem k tomu, kolikrát si některý z nich stěžoval na potíže s manželkou nebo milenkou, byla by doopravdy škoda to nevyužít ve svůj prospěch. Protože přesně takový Beck byl: zatracený prospěchář. A že v tom uměl chodit.
„Tak to ji pozdravuj! Taky by se tu někdy mohla stavit, abychom si s ní prohodili pár slov a vysvětlili důležitost udržování společenských vazeb... Nad korbelem dobrého piva.“ Opět se rozlehl kolektivní smích, načež se Beck zvedl ze svojí židle a kopl do sebe zbytek vody, o níž celou dobu předstíral, že je to ovocná pálenka. Ti troubové byli už dost přiopilí na to, aby si něčeho obdobného nevšimli - a on je v tom velice ochotně nechával, jelikož si rozhodně potřeboval doplnit trošku hydrataci a nechtěl dopadnout stejně jako oni. Díky svému původu neměl vůči alkoholu zrovna dvakrát dobrou toleranci, byť ji čas od času zkoušel (obvykle ale poněkud nedobrovolně) trénovat a pilovat. Nepochybně bylo lepší to neriskovat, jelikož ho čekala ještě vyčerpávající cesta za Poslem hlubin, kde se měl hlásit s novými informacemi.
„Vyřídím a uvidíme. Do té doby sbohem, přátelé. A dejte si jednu rundu na mě!“ Pousmál se na ně, než se vydal pryč z krčmy. Ještě než ale kompletně odešel, zastavil se u pultu a vhodil na něj několik zlatých mincí za svoji útratu, věnujíc letmý pohled tamnímu hostinskému, co urputně matlal špinavým hadříkem jednu z velkých sklenic určených na pivo. Beck vyhledal jeho pohled a věnoval mu nepatrné pokývnutí hlavy na znamení díků, že mu vyhověl s jeho přáním o vyměnění svého pití za obyčejnou vodu, než přidal pár mincí navrch a vydal se ven, ověnčený tamním studeným vzduchem. V tom visela kombinace kouře vycházejícího z okolních komínů, mísící se s pachem rybiny. Černovlásek mírně pohodil hlavou, než se mírně houpavým krokem dal na odchod z vesnice, míříc za doky.

Na pobřeží z něj opadla neurčitá dávka napětí, o němž ani pořádně netušil, že ho sužovalo. Nepociťoval sice nutkavou potřebu se vrátit zpět do vody, ale nemohl popírat fakt, že mu svým způsobem přeci jenom chyběla - stejně jako jeho věrný koňský společník, s jehož pomocí se měl co nejrychleji dopravit na Posla hlubin, aby se jeho posádka mohla rovnou vydat za nejbližší kořistí.
Sotva se podrážkami bot zabořil do měkkého písku zvlhčeného slanou vodou, zhluboka se nadechl a na několik vteřin si jen užíval scenérii rozprostírající se před jeho očima. Bylo to jako živý obraz: částečně prozářené nebe poseté bohatými oblaky, obrovská vodní plocha s napěněnými vlnami, co omývaly břeh a částečně se tříštily o útesy na mělčině... A nádherný mořský kůň, co neklidně přešlapoval za jedním z větších útesů.

„Gödiya, Vaan.“ Špitl tiše, když se ke koni přiblížil a láskyplně ho pohladil po čumáku. Jeho společnost mu byla nepochybně mnohem příjemnější, než ta z hospody - ale pravda byla taková, že s těmi pobudy se zahazoval jen kvůli svojí práci. Nebýt toho, tak by o ně ani nezavadil pohledem, natož aby se jim pokoušel vetřít do přízně a nějak se s nimi bratříčkoval. Ne, on preferoval poněkud lepší společnost, ale v dané situaci si opravdu nemohl příliš vybírat.
Po krátkém přivítání se jednoduše vyhoupl na koňský hřbet a společně vyrazili vstříc vlnám.


Hledat onu pověstnou loď nebylo úplně jednoduché, ale vzhledem k její zvláštní magické stopě to alespoň nebylo nemožné. Beck sice netušil, jak dlouho byli na cestě, ale když ji konečně spatřil ukrytou pod hladinou moře, jenom spoře ozářenou měsíčními paprsky, kterým se jakž takž podařilo proniknout skrze masu vody, spadl mu ze srdce poměrně veliký kámen. Byl poměrně unavený z toho šaškování v přístavu, takže sotva se ocitl na palubě a seskočil z koně, který si začal zvědavě prohlížet okolí, vydal se směrem do podpalubí. Cestou ho zastavil jeden z tamních námořníků, evidentně velice zvědavý na to, co byl zač a co vlastně chtěl - na to Beck zareagoval jenom velice prostým vysvětlením svého postavení a náplně práce, než se nechal nasměrovat ke kapitánské kajutě, aby vyřídil svoje poslání.
Přede dveřmi se ale zarazil ještě než stihl pořádně zaklepat. Ať už se uvnitř dělo cokoliv, měl kvůli tomu poměrně citelné pochyby. Žaludek se mu mírně zhoupl jako na vodě a Beck už byl napůl připravený se obrátit na patě a raději informace předat prvnímu důstojníkovi, ale přeci jen choval k autoritám patřičný respekt, což ho v důsledku přimělo potlačit svoje obavy a zaplašit instinktivní varování, jež mu bránila v tom, aby zaklepal.
„Kapitánko?“ Ozval se po zaklepání. „Nesu informace o trasách dalších lodí.“

Pach spáleného masa už konečně začínal slábnout, což byla dobrá zprávy pro Kayiny zmučené nervy a její rozbouřený žaludek, který už začínal jistě přemítat o tom, že by znovu zahájil dávení nad tím, jak moc pronikavý ten pach byl – a to dokonce i ve vodě, která většinu podobných pachů kryla a mnohonásobně zklidňovala. Namakaya se obávala, že kdyby si nový přírůstek do řady vypálených obětních cejchů udělala ještě nad hladinou, předtím, než se Posel důvěrně vnořil do oceánu jako do dlouho oplakávané a očekávané milenky, pravděpodobně by ten pach byl tak zlý, že by to nevydržela a dala zase hezky tomu svému malému rituálu sbohem. To ale nemohla, proto ho prováděla až v bezpečí pod vodou – jako právě nyní.
Sledovala, jak se na mírně zarudlé kůži, kterou už se jala začít léčit její regenerační magie, která v oceánu skutečně stála za řeč, rýsuje temný obrys maličké, sotva centimetr v průměru velké mušličky, která se nacházela jenom malý kousek pod zápěstní kůstkou. Ta byla za kapitána poslední přepadené lodi, za toho, který schytal její šavlí poslední ránu v životě, toho, na němž teď pravděpodobně hodovali poslední hladoví rackové. Nelitovala, že to udělala, kdepak – věděla, že to byla nutnost, že se tomu nešlo vyhnout od okamžiku, co se ti bláhoví šílenci pokusili odrazit Posla hlubin útokem. Kdyby se byli vzdali, pravděpodobně by byli stále mezi živými – otřesení a s lodí o poznání lehčí, ale naživu. Teď ale mířili přímo do Rüvikova chřtánu, jen proto, že pýcha zvítězila nad zdravým rozumem a pudem sebezáchovy. Nelitovala, že toho korzára s jeho domýšlivým úsměvem probodla jako sele na rožni. Kdepak, brala to jako nevyhnutelnou skutečnost, kterou musela převést v realitu. Ale potřebovala si ho připomenout – proto ten malý černý cejch na podrážděné kůži. Potřebovala si připomenout, že vzala lidský život a že jí to nebylo úplně fuk, že to nebylo pro potěchu nebo něco podobného. Že to nebyl jenom popud její šílené mysli.
Potřebovala si uchovat jistotu, že i navzdory tomu zabití a své vlastní mentální nestabilitě má stále daleko k tomu, aby se stala monstrem. Aby ji stáhla do svého objetí stejná temná špína, která se pár let dozadu zakousla do krku její sestře. Tak to nesmělo být. Neměla by o ní ani uvažovat, aby ji to snad náhodou nevytáhlo zpátky mezi živé… a neměla by dovolit, aby sklouzla k něčemu podobnému. Nikdy, za žádnou cenu. Ani výměnou za nejbohatší loď při březích Nescory.

Krátké zaťukání ji vytrhlo z myšlenek a ona se zvědavě otočila ke dveřím. Hlas, který se ozval zpoza nich, zněl mladě a cize, věděla jistě, že s tímhle zatím neměla co do činění. Neměla moc chuť na to, aby teď hleděla do očí nějakému cizinci, to si povězme hezky na rovinu. Ale nesl důležité, velice potřebné informace, na základě nichž měl Posel hlubin podniknout další potřebné kroky, bez nichž by se neobešli, takže neměla na výběr. Post kapitánky pod korunou byl příliš namáhavý na to, aby si uměla poručit v tom, aby ji těšilo, co kvůli němu bude dělat, ale tohle se nezdálo jako ta nejhorší z nejhorších katastrof. Zkrátka… rychlá výměna informací od někoho z jejího rodu. A potom zas jednou ten vytoužený, kýžený klid. To by šlo, no ne?
„Vstupte dále,” houkla za dveře, kde stál podle všeho mladý informátor, a pokusila se ještě hodit rychlým zkušebním pohledem do zrcadla, které viselo před ní na zdi. Vlasy jí ve vodě vířily kolem hlavy jako temná svatozář, stříbrné a namodralé šupiny, které ve spojení právě s barvou vlasů tvořily tu jedinečnou kombinaci rodu Pelagia, se blyštěly v přítmí. Nevypadala moc čerstvě, o tom žádná – tváře měla bledší než obvykle a pod očima se nenápadně, ale ne neviditelně rýsovaly tmavší kruhy, které svědčily o tom, jak moc toho minulou noc nenaspala – ale muselo to stačit. S očekáváním se otočila od zrcadla k otvírajícím se dveřím. „Tak tedy? Jaké zprávy neseš? Kde najde Posel další cíl?”

Zprávy, co přinášel, se pohybovaly na pomyslné hranici mezi velice sladkým a zatraceně hořkým. Velké obchodní lodě se začínaly ubírat odlišnými cestami, zatímco běžní menší obchodníci začínali docela silně uvažovat nad odlišnými způsoby, jak svoje zboží dodávat za hranice. Vzhledem k rozlehlé mořské ploše byly ale lodě stále jedinou reálnou možností... A oni se díky tomu v menších skupinkách stahovali z proudů, obávající se nájezdů, o níž se začínalo mluvit čím dál více. Beck udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby všechno svedl na lidské piráty, ale vzhledem k cílové skupině na níž se Posel hlubin zaměřoval, už tak jako tak vyplouvaly na povrch určité pochybnosti. Obvykle doprovázené nebezpečnými, avšak vůči situaci zatraceně dobrými otázkami, na níž nikdo odpovídat moc nechtěl.
I přesto se ale zboží dále putovalo kupředu, ačkoliv za poněkud odlišných podmínek. Nikdo nejspíše nemohl lidem upírat jejich smysl pro kreativitu a mazanost, pokud šlo o řešení nechtěných problémů. A že jich měli požehnaně, když mnohé z jejich lodí končily buď kompletně obrané nebo rovnou na dně moře. V důsledku toho všeho se někteří obchodníci rozhodli utvořit jakýsi pakt o společné výpomoci, jelikož jim (byť trošku pozdě) došlo, že sami nemají příliš valnou šanci se ubránit vůči nějaké pirátské chásce, co mimo zlata toužila i po čerstvě prolité krvi. Začali díky tomu najímat žoldáky a plánovat výrazné změny pro svoje lodě, které mezitím soustředili do menších flotil. A právě to byla první zpráva, co Beck kapitánce Posla hlubin přinášel... Osamocených lodí mělo ubývat.

„Zdravím, madam. Omlouvám se za takové pozdní přepadení, ale snažil jsem se dorazit co nejdříve to jenom šlo... Obávám se, že nás totiž čekají jisté komplikace.“ S těmi slovy poněkud váhavě vešel dovnitř a vrhl po kapitánce poněkud chmurný pohled, nepatrně si skousávajíc spodní ret. Nelíbilo se mu, co se jí chystal říct - znamenalo to totiž pro jejich druh značné komplikace, ale vzhledem k událostem odehrávajícím se na pevnině se to bohužel dalo očekávat. Mnohem více tedy šlo o otázku toho, kdy přesně by se něco podobného stalo, než zda. Beck se vůči tomu mohl snažit vzdorovat jak chtěl, ale jako jediný prostředník už nestačil. I proto se plánoval poohlédnout po nějaké společnosti, aby mohl být víc k užitku i navzdory nově nastalým potížím.
„Několik obchodních lodí by mělo během následujících dvou týdnů vyplout z přístavu v La'Dorei. Pokud jsou moje informace správné, mělo by jít o vcelku smíšený náklad - převážně určený vojenským jednotkám sídlícím kolem Dračích skal. Můžeme tedy očekávat cokoliv od zásob přes zbraně, ale má to bohužel jeden opravdu hodně výrazný háček. Tamní obchodníci si začínají dost všímat jednotlivých přepadení a rozhodli se na svoje lodě nejen najmout mimo námořníků i žoldáky v naději, že jim to pomůže náklad udržet, ale především nevyšlou lodě jednotlivě, ale společně. Začínají reálně uvažovat o utvoření obchodních flotil, byť to zdejší podmínky v současnosti úplně neumožňují - jsou velice pevně rozhodnutí nedovolit další ztráty nákladu, lodí a ani lidí. Opravdu to začínají řešit, obávám se.“
Postával zády ke dveřím, na tváři udržujíc výraz v němž se mísila nejistota s chmury, jelikož mu ty zprávy opravdu dělaly starosti. Na druhou stranu při svém vskutku nenápadném vyzvídání v jednom z přístavů zjistil, že z toho ani samotní námořníci nebyli zrovna nadšení. Nelíbila se jim představa, že budou na lodi mít další cizí lidi, chovali vůči žoldákům poměrně silné předsudky a také si uvědomovali, že nutnost je najmout pro ně znamenala ztrátu na odměnách, díky čemuž se otevírala další možnost pro Posla: vyslat mezi ně pár lidí ze svých řad a během plavby pak trošku nalomit morálku, aby bylo následné přepadnutí hladší.
„Mluvil jsem s několika muži z posádky jedné z lodí. Nejsou z těch změn z mnoha různých důvodů příliš nadšení, takže pokud smím být poněkud troufalý... Možná bych měl návrh na protitah. Vzhledem k nízké koncentraci schopných bojovníků kvůli současným rozbrojům kolem dračích skal bude pro obchodníky poměrně těžké sehnat dostatek sil, takže bychom mezi ně mohli vyslat pár lidí ze svých řad, jelikož by nemuselo být úplně těžké následně posádku nějakým způsobem... Motivovat k tomu, aby se vzepřela svým pánům a převzala věci do vlastních rukou, alespoň na chvíli. Toho by se mohlo dát využít, námořníci jsou unavení a nejistí... Není těžké s nimi manipulovat, pokud člověk ví, na jaké místo udeřit.“